Pátek: 13. 4. 2007 Překládám si anglické texty. Najednou někdo zaťuká na dveře. Než stačím zareagovat, vchází s láhví slivovice do naší chatky jedna z nových pracovnic. Drží láhev a je zřejmé, že ještě před chvílí brečela, ale teď se snaží přátelsky usmívat. Zírám na ni poněkud vyjeveně a ona rozpačitě vysvětluje, že její spolubydlící už mají ponorkovou nemoc a dělají si naschvály. V jejich chatce je prý nesnesitelná atmosféra. Tak utekla k nám. My jsme pohodová chatka a ona tu slivovici, kterou přivezla z domova, chce vypít jen s námi. „Jsem tu ale sám,“ říkám. „Jula s Alanem jsou na nákupu.“ „Tak to načneme sami dva, ne?“ pokouší se žena o rozvernost, ale moc jí to nejde. „Já jsem Alena,“ říká. „Zdeněk.“ Podáváme si ruce a usedáme ke stolu. Nevím, co říct, ale Alena začne povídat sama. Potřebuje se vypovídat, jako většina těch, kteří tu pracují. „Koupili jsme v Čechách takovou barabiznu. Shodili jsme to a postavili dům.“ Odmlčí se a nalévá. „Máme spoustou půjček, tak to chci splatit.“ „Jste na to sama?“ ptám se. „Patnáct let žiju bez muže, ale rozvedení nejsme.“ Co na to říct? Tak jen pokývám zúčastněně hlavou a žena pokračuje. „Byla jsem vedoucí prodejny, ale vydělávala jsem 10.000 korun. Z toho žádnou půjčku nezaplatíte. Mám dluh dva miliony korun.“ Odhaduji, že by Aleně mohlo být tak jako mně a mohla by mít tedy děti, které si už vydělávají. Než se však na to zeptám, začne Alena mluvit o dětech sama.
194
„Mám syna. Pracuje v Irsku. Vydělává v přepočtu 90.000,Kč měsíčně.“ V úžasu zvednu obočí. „Tak to by vám mohl pomoci.“ „Taky pomohl. Dostala jsem od něho šestset tisíc. Ale on si taky vydělává na barák,“ dodává Alena. Tváří se však při tom nějak nejistě. „Byl vojákem. Byl nasazený v Kosovu, ale už ho to nebaví. Odešel od vojáků. V Dublinu jezdí s autobusem.“ Dívám se na Alenu a uvědomuji si, že dřív jsem při zmínkách o tom, kdo tu kolik dokáže vydělat, cítil někdy závist, silněji však inspiraci, adrenalin, důkaz toho, že to jde, vydělat tu hodně peněz, ale dnes si uvědomuji, že mne to nechává v klidu. Vnímám to novinářsky. Jako informaci. Jako informaci o tom, jak má člověk k práci v zahraničí přistoupit. Výrazný úspěch nemohou přinést měsíce, ale roky. Můj odjezd do Skotska byl skok bez přemýšlení. Možná nástup léčby neduhů, které mne tenkrát provázely. Je pravda, že teď už je necítím, i když nijak zářivý finanční výhled před sebou nemám. „Jirka začal v Dublinu před třemi roky jako skladník,“ pokračuje Alena, „ale udělal dobrý dojem na svého šéfa a ten mu nabídl lepší práci. Syn už umí docela dobře anglicky a stále si zlepšuje kvalifikaci. Dělá si zkoušky na sváření, aby měl další pracovní možnosti. Ví, že po takových lidech z bývalé východní Evropy tu je poptávka.“ Je zřejmé, že Alena je na svého syna pyšná a v tom jí rozumím. Jsem také na své syny pyšný. Napadá mne, že otec, který nedokáže být pyšný na své syny, si nezaslouží být otcem, a v tomto okamžiku už Alenu neposlouchám. Jsem duchem doma se svou rodinou. Pojízdné dveře zarachotí a do chatky vstupují Alan s Julou s několika dalšími kolegy. Všichni září, protože byli úspěšní.
195
Chytli v supermarketu slevy, a tak mají plné tašky. Když vidí láhev slivovice, ptají se provokativně, jestli nemají vypadnout, když tu máme mejdan ve dvou, ale za chvilku se už bavíme všichni dohromady. Alena nám vypráví zkušenosti se svou agenturou, která jí tady zajistila práci, a my si při tom vyprávění uvědomujeme, že naše agentura je vlastně zlatá. Alena ještě nevydělala ani korunu a už musela zaplatit za různé úkony agentuře v součtu skoro 500 liber. Tím se zbavila peněz, které si vzala s sebou z domova, takže už nemá ani na cestu zpátky. Sobota: 14. 4. 2007 Celý telefonický rozhovor s Miladou je jen o tom, že za týden budu doma. Už aby to bylo, opakujeme za každou větou. Jsme z toho mého návratu oba velice vzrušení. Já se cítím jako hrdina. Jako vítěz, který se vrací z války bez jediného šrámu. Milada je ráda, že už to prostě skončilo. Pravděpodobně pro mne celá rodina přijede autem. Budou čekat na letišti. Všichni se na mne těší a kamarádi jsou zvědaví na historky. Neděle: 15. 4. 2007 Je hezky, a tak ve spěchu a trochu i z povinnosti k nedělním rituálům vyrážím na poslední skotskou nedělní procházku. Jula jde se mnou. Tentokrát však nejdeme k řece, ale na druhou stranu městečka, k rybníku, kde už jsem jednou byl. Dnes jsem ho však nenalezl. Jula si dělá legraci z mého orientačního smyslu a já se za to trošku stydím. Kolem nás se vlní kopečky, porostlé na vršcích malými lesíky. Z jednoho se vynoříme, v druhém zmizíme. Louky na stráních jsou obehnány kamennými zídkami a ohradami pro dobytek. Rázujeme krajinou a Julka vypráví o svých předcházejících vztazích. Ten nejdramatičtější byl s jedním divokým Chorvatem.
196
Dodnes jí píše esemesky. Kromě pozdravů tam bývá podivně znějící konstatovaní, že ona je stále jeho žena, že to tak bylo, je a bude, že se to už nikdy nezmění a že dům, který teď staví, je domem, kam si ji jednou odvede. Zní to velmi výhružně. Pondělí: 16. 4. 2007 Je zřejmé, že obsah tohoto týdne bude zredukován jen na čekání na odjezd. Už tu nejsem. Nic kolem mne už pro mě neexistuje. Helmy tu nejsou, továrna tu není, kuřata tu nejsou. Všechno to, co se právě teď děje, vnímám ve stejném okamžiku už jako minulost. Cítím se oddělen od strojů i lidí i dění. Jsem cizincem v přítomnosti. Pluji továrnou jako duch, jehož je možno se dotknout a s nímž je možné pohovořit, ale jehož úsměv mířící do budoucnosti nelze pochopit. Úterý: 17. 4. 2007 Včerejší pokoru vystřídal vztek. Blbé úterý! Už dávno mělo být poledne, ale ono ještě není ani devět. Jako kdyby někdo do hodin přidal písek, který to jenom zdržuje a brzdí. Odmítám dodržovat přestávky a překonávat únavu. Mstím se práci ležérností, ale pak mi dojde, že právě tohle by byla moje osobní prohra. Do konce pracovní doby tedy pracuji jako lev. Středa: 18. 4. 2007 Je to zvláštní pocit. Za čtyři dny budu doma. Zdá se to být neuvěřitelné, ale nedávám to na sobě znát a dělám jakoby nic.
197
Čtvrtek: 19. 4. 2007 Dneska mne překvapilo, že jsem na chvíli pocítil i smutek z toho, že už to tady končí. Před očima se mi vyjevují některá místa u řeky. Nebo přesněji řečeno pocity štěstí, které mne tam zaplavovaly. Chtěl bych je ještě někdy pocítit, a protože jsou spojeny s konkrétními místy, je mi líto, že o ta místa přicházím. Pátek: 20. 4. 2007 až Sobota: 21. 4. 2007 Popravdě řečeno, píšu ten dnešní den až doma v Čechách. Ze samotného průběhu událostí bude zřejmé, že se to nedalo napsat ještě ve Skotsku, což jsem u drtivé většiny předcházejících dnů učinil. Ale v pátek 21. 4. to opravdu nešlo. Nešlo to ani v sobotu. Uvědomuji si, že popis těchto dnů se může jevit jako uměle zdramatizovaná tečka za mým skotským pobytem, ale stalo se to. Pátek začal zcela nevinně a dojemně. Zelená helma, o které jsem psal, že ji tu nikdo nerespektuje, teď znovu neobratně skrývá svůj pláč. Právě jsem jí totiž řekl, že jsem tu dnes naposled. Nikdy by mne nenapadlo, že bude takhle reagovat. Když se vzpamatuje, obrací se starostlivě ke mně a ptá se, jestli mám doma práci. Říkám, že ano, ale ve skutečnosti nemám ani ponětí, jak se můj osud bude po návratu domů rozvíjet. „To je fajn,“ říká zelená helma a utíká sdělit tu zprávu vyšším helmám. Baví se o mně tak hlasitě, že je slyším a vcelku jim i rozumím. Nejspíš počítají s tím, že nezvládnu jejich skotskou angličtinu a nebo je to opravdu zaskočilo a zapomněli se ovládat. „Já už žádnou velkou láhev whisky nemám,“ tvrdí trochu rozčileně žlutá helma.
198
„To je škoda,“ říká bílá helma. „On opravdu končí?“ Zelená helma přikývne. „Myslím, že měl šanci na kariérní postup,“ dodává bílá helma. „Ale to už je teď jedno.“ Ostatní helmy jen pokrčí rameny. „Já to nevěděl. Teď už žádnou láhev opravdu koupit nezvládneme. Zásoby jsou už rozdány,“ pokračuje v úvahách o whisky žlutá helma. Pak se na mne všichni ohlédnou a vydají se slavnostním krokem ke mně. „Vy opravdu dnes končíte?“ ptá se zelená helma. „Ano,“ přikyvuji. „Tak dobře,“ podává mi ruku. „Byl jste velmi dobrý pracovník. Není tu takových mnoho. Děkujeme vám! Opravdu vám děkujeme!“ Nevím, co bych řekl. Zdá se mi, že hovoří upřímně. „Thank you,“ odpovídám a lhal bych, kdybych řekl, že se o mne nepokouší dojetí. I bílá helma se totiž tváří velmi slavnostně a chystá se mi vzdát díky. Potřásáme si rukama. „Kdybyste se někdy ještě rozhodl přijet, sepíšeme kontrakt přímo s vámi a ne přes agenturu.“ Nezdá se mi vhodné říct, že už nikdy nepřijedu, a tak prohlašuji něco v tom smyslu, že je to klidně možné. Helmy odcházejí a já se opět vracím ke krájení masa. Tak tohle už je opravdu konec, napadne mne. Cítím, jak mi tělo zaplavuje takový zvláštní nedefinovatelný pocit. O přestávce se jdu pak v jídelně rozloučit s dívkou z pohádek. Sedí se svojí kamarádkou. Dřív než se rozhoupu k větám na rozloučenou, předává mi dárek. Fotografii, na které je se svým přítelem. Z druhé strany je dojemné věnování. Nepočítal jsem s tím, ale i já mám pro ně čokoládové pozornosti. „V létě jede Zuzana s partnerem domů, takže tady budeme chvíli s Mirkem sami, ale pak na podzim jedeme taky domů,“
199
oznamuje mi dívka, září radostí a pak stejně jako zelená helma podlehne dojetí. Že prý se jí se mnou nad tím masem moc hezky povídalo. Už toho začíná být na mne moc. Návrat mezi kuřecí maso mne ochladí. Poslední hodiny trávím v práci bez vzrušení. A pak přijde konec pracovní doby. Naposledy se svlékám z těch podivných oděvů, které jsme na sobě nosili a naposledy sedám do autobusu, který mne odváží k chatkám. Měl bych se radovat, ale nic to se mnou nedělá. Závěr mého skotského dobrodružství totiž v pocitech přichází už příliš dlouho. Vlastně po celou dobu mého pobytu ve Skotsku jsem se vyčerpávajícím způsobem na ten závěr těšil. A teď, když je to tady, už nemám sílu poskakovat radostí. A docela mne to štve. Rád bych si to odhození továrny za hlavu užil. Ale neužívám. Jen vím, že je to pryč. Večer se v naší chatce koná mejdan na rozloučenou. Přicházejí přátelé Alana i Julky. Popravdě řečeno, nemám na to náladu. Vnímám to spíš jako zdržování. Nejraději bych hned teď sedl do letadla a zmizel odtud. Julka ze sebe vytvořila dámu s bohatým účesem a rozhodla se, že dnes večer bude barmankou. Její obdivovatelé přišli v hojném počtu. Také Alan tu má spoustu přátel z fabriky. „Koho jsem potkal, toho jsem pozval,“ prohlašuje a nasává z lahve hašiš. Složili jsme se, a tak je na stole spousta lahví vína, limonád a také nějaký tvrdý alkohol. Na pětadvacet lidí, nebo kolik se jich vlastně v naší chatce sešlo, je to tak akorát. Jsou tu Češi, Poláci, Skoti. Zábava nabírá obrátky jen velmi pomalu. Mluví se, pije se. Bavící se hloučky se všelijak přeskupují a mísí. Hlavně skotští mladíci víří kolem July a pokoušejí se ji nenápadně objímat nebo se k ní alespoň přitočit. Jula se usmí-
200
vá, ohleduplně je od sebe odstrkuje a vysvětluje, že to, co k nim cítí, není láska, ale přátelství. „No love, only friend.“ Později se tu objevuje i nějaký Španěl se svojí rodinou, který se rozhodl žít ve Skotsku. Někteří další hosté přicházejí až po desáté. Ale někteří také už odcházejí. Já na ty mejdany vlastně nikdy moc nebyl a teď, když už začíná na všechny působit alkohol, ani nevím, s kým a hlavně o čem bych se měl bavit. A tak se jdu projít nočním městečkem. Vím, že si to namlouvám, ale říkám si, že třeba, až se vrátím, bude po mejdanu a budu moct jít spát. Městečko mne však už nebaví. Cítím, že je stále trochu tajemné, ale už mne ta tajemnost nezajímá. Chodím asi hodinu a pak se vracím k naší chatce. Z dálky vidím, že mejdan je v nejlepším. Muzika duní a hosté na verandě halekají daleko do noci. Když se ocitnu na verandě i já, obejme mne, podle chování, jakýsi gay, tiskne svoji tvář k té mojí a přesvědčuje mne, že se takto musíme vyfotit. „Jsem Jirka,“ říká, natáhne ruku a blesk jeho fotoaparátu mne udeří do obličeje. „Fotím se se všemi lidmi, se kterými jsem se v životě setkal,“ dodává. Podaří se mi to přežít, ale přiznávám, že přesně takové důvěrnosti nesnáším. Vzápětí však ode mne Jirka téměř vzlétne a křižuje mejdanem. Nemá tvář ani tenký hlas jako holčička. Připomíná spíš antického mladíka, který se ocitl na nepatřičném místě. Ani teď v opilosti nemele vulgární nesmysly, ale sám se, ve svém nitru zcela oddělen od přiopilých a rozřechtaných skupinek, vznáší někde ve světě velkých idejí. Naprosto zaskočen poslouchám nechápavě jeho osamělý monolog. „Co se to, lidé, s vámi děje? Proč jste takoví? Proč poctivci musejí žebrat? A proč vši se pýchou dmou?“ ptá se naléhavě se sklenicí vína v ruce a s hlavou mírně zdviženou k černé obloze. „Smrt chytřejší než život je!“
201
V konfrontaci s tupou opilostí ostatních tak vytváří fascinující scénu. „Jak pokřiví se každá dobrá věc…“ Zdá se mi, že jsem některé z těch jeho vět už někde slyšel, ale nemám čas na přemýšlení. Všiml jsem si totiž, že ty jeho věty možná nemíří jen tak do větru. Jeden z mužů, opřený o zábradlí, se na něho dívá nikoliv fascinovaně jako já, ale se vztekem. „Já je nesnáším. Asi mu rozbiju hubu,“ říká muž opřený o zábradlí dostatečně nahlas. Najedou mi je jasné, že se schyluje k rvačce. Jirka přitvrzuje svůj text. „Kudy chodím, tudy je biju. Biju Maďary, biju Čechy, biju Poláky…“ Teď už oba stojí proti sobě, ale ještě než vyletí jejich sevřené pěsti, vrhne se mezi ně Jula. „Ne, já nechci, abyste se prali. Neperte se! Proboha!“ Muž opřený o zábradlí nemá kam couvnout a tak Jula odstrkuje Jirku. Ten ji však převyšuje nejmíň o půl hlavy a příliš se mu couvat nechce. Tlačí ji před sebou zpátky směrem k muži u zábradlí. Jula napíná všechny své síly a vlastně leží Jirkovi na hrudi a trochu ho prohýbá dozadu. „Ne, takto to nelze nechat,“ říká Jirka naléhavě přes hlavu July. Muž, opřený o zábradlí, se usmívá. Má chuť se prát. „To bude rychlý,“ řekne a podívá se Jirkovi přímo do očí. Ten se posune i s Julou téměř k zábradlí. „Ne,“ křičí Jula. „Ne, já to nechci. Já nechci, abyste se prali.“ „Musíme přece vyřídit své věci, ne?“ zvolá Jirka. „Prosím ne! Udělej to pro mne! Neper se! Bůh ti to nezapomene!“ volá zoufalá Jula a daří se jí oba muže od sebe oddálit. „Nechte to být. Zapomeňte na sebe,“ dodává zabořená prsty do Jirkovy hrudi.
202
Nevím, jak je možné, že to dokázala, ale napětí se začíná vytrácet. Jirka se najednou otočí a mizí ve tmě někde za chatkou. Muž u zábradlí se s pohrdavým posunkem napřímí, protáhne a uvolněně na zábradlí usedne. „Uf,“ oddychne si Julka. „Já už myslela, že to nedokážu.“ Už si přesně nepamatuji, co se dělo krátce po této neuvěřitelné scéně. Prostě mejdan s trochu menším počtem hostů nějak probíhal dál, ale bez July. Čehož jsem si ani nevšiml. Pak jsem ji najednou uviděl rozčilenou v pyžamu a teplé zimní bundě, jak kouří na verandě. Byli asi tři hodiny ráno. Mnohem později jsem se dozvěděl, že vlastně poté, co zabránila rvačce, šla spát, ale do pokojíčku za ní několikrát vlezl Alan a domáhal se sexuálního kontaktu. Pokaždé ho vyhodila, ale když byl neodbytný, utekla na verandu. Teď tedy seděla na jednom z trámů zábradlí a kouřila. Pak zmizela znovu v pokojíčku, ale po chvíli z něho vyletěla a rozčileně zakřičela: „Copak to neskončí? Já už toho mám dost!“ Ty věty patřily Alanovi, což jsem ovšem v tomto okamžiku nevěděl. Byl jsem už velmi unavený a říkal jsem si, že je to pravda, že už by ten mejdan opravdu mohl skončit. Řvaní či tupé zírání do sklenic je k ničemu, a tak jsem se v tomto smyslu snažil jemně a diplomaticky oslovovat lidi, které jsem z práce dobře znal. Někteří z nich byli v těchto okamžicích už dost opilí, ale souhlasili se mnou a více méně se pomalu chystali k odchodu. Bral jsem to tak, že je to výsledek dobrých vztahů, které jsme mezi sebou navázali. Alan se však rozzuřil. „Co chceš?“ začal na mě najednou řvát. „Tohle je můj mejdan. Já jsem ho zorganizoval a ty nemáš právo ho rušit.“ Nechtěl jsem hrotit situaci, a tak jsem hledal nějaký konsenzus, ale on se cítil být pánem noci a že ti, kteří by chtěli jít spát, tuhle šanci díky randálu nemají, odmítal vzít na vědomí.
203
„Je to můj večer. Moje rozloučení. Můj den. Já mám dnes narozeniny!“ Snažil jsem se mu říct, že když už jsou čtyři ráno, tak si to užil dost a taky se mi nechtělo ustupovat jeho mocenskému vystupování, ale tím jsem jen přilil olej do ohně. Mejdan pokračoval. Opět jsme byli na verandě. A už ani nevím, jak to začalo, ale Alan najednou začal řvát na Julu a různě se ji snažil ponižovat. „Všichni tě opícháme!“ ječel na ni. „To bude krásné zakončení mejdanu! Já tě opíchám, Zdeněk tě opíchá, všichni tě opícháme!“ Jula si z toho chvíli nic nedělala, ale pak ji přece jen vyprovokoval a tak se zvedla: „Víš co, Alane! Ty jsi úplná nula!“ zaječela. „Naprosté nic. A to je tvůj problém!“ Najednou na něho křičela právě tak, jak on křičel na ni a já jsem cítil, že se schyluje k další rvačce. Alan na ni pořvával různé další hrubosti a ona mu podobně odpovídala. Občas se zdálo, že se Alan neovládne a že se na ni vrhne. Ale dva její obdivovatelé z práce jí dělali každý z jedné strany bodyguarda. Ten silnější a svalnatější vždycky Alana chytil za krk a odhodil ho zpátky. Alanovi to však vůbec nevadilo. A znovu a znovu se ji pokoušel slovně i fyzicky napadnout. „Nechte ho,“ vykřikla najednou Jula a ostře odstrčila své bodyguardy. „Nechte ho, slabocha jednoho.“ Pak udělala několik kroků k Alanovi a vyzývavě na něho pohlédla. „Tak si pojď, ty nulo! Pojď, ty zbabělče.“ A to už Alan nevydržel. Díky těm několika krokům, které udělala, však vedle ní nestáli mladí bodyguardi, ale já. Alan se na ni vrhl a já viděl jeho pěst, jak letí vzduchem. Nejsem žádný rváč a vůbec to neumím. Ale v tomhle okamžiku nebyl čas na nějaké přemýšlení. Vím, že jsem zareagoval tak, jako kdybych měl Pavlovův reflex. Co jsem vlastně udělal, ani ne-
204
vím. Alan dřív, než ji zasáhl pěstí, letěl zpátky, stůl a židle za ním se rozletěly tak, jak to známe z rvaček v kovbojských hospodách, a on pak podivným kotoulem vypadl z verandy do trávy. Až jsem se lekl, že se mu něco stalo. Bezmyšlenkovitě jsem popošel k okraji verandy a on najednou vyskočil a já instiktivně uhnul jeho svištící pěsti. Bylo v tom cosi komického, a tak jsem se smíchem odpovídal Julčiným bodyguardům, kteří se v tomto okamžiku už vrhli mezi nás, že já už ho nedržím, ale že nemůžu od něho, protože on mne chytil za mikinu. V té tmě to nebylo vidět. Odtrhli nás. Ten svalnatější bodyguard se pak ke mně otočil, poplácal mne po ramenou a povídá: „To byla rána. To by porazilo i mne.“ Nebudu tajit, že mě to potěšilo, ale kdybychom se prali dál, asi bych to prohrál. Vždyť Alan byl téměř o třicet let mladší než já. Jenže takto úsměvně to neskončilo. Alan zmizel v kuchyňce a za okamžik přišel s tím největším nožem, který tam našel. „Oba vás zabiju,“ řekl a zabodl nůž doprostřed stolu. „Zabiju vás oba, až budete spát.“ Jeho oči vypovídaly o tom, že to udělá. Dostal jsem strach. O sebe i o Julu, ale z té situace se už nedalo vycouvat. Kupodivu jsem přemýšlel poměrně chladně a dospěl jsem k názoru, že bude nejlepší jít na policii. Bodyguardi hlídali Julu a já šel do městečka. Na policejní stanici mne přijali velmi přátelsky a odjeli se mnou zpět k naší chatce. Nůž už nebyl zabodnutý do stolu, ale díry po noži si policisté všimli. Policistka byla drobná, muž policista byl obr. Vyslechli Julu, Alana a ještě několik lidí. Když vyslýchali ty druhé, Alan se ke mně otočil a zašeptal: „Zabiju tě! Teď tě zabiju!“ Policisté ho odvedli z naší chatky a dali mu příkaz spát
205
v chatce jiné. Do té naší se nesměl vrátit. Pak za mnou přišli a řekli mi, že nic jiného v této situaci udělat nemohou. Dali mi na sebe telefon. Kdyby se ještě něco stalo, mám zavolat. Bylo ráno. Svítalo. Řekl jsem Jule, že si myslím, že bude nejlepší odtud vypadnout. Chvíli přemýšlela, ale pak se mnou souhlasila. Ještě za svítání jsme si sbalili zavazadla a odjeli prvním autobusem do nejbližšího městečka, kde jsme přespali v tom nejlevnějším hotelu, který jsme našli. Ještě před odjezdem jsem ve vedlejší chatce položil vedle spícího Alana letenky, aby se dostal domů. Po celou dobu jsme byli kamarádi, a tak jsme chtěli jet pohromadě. Letenky objednal přes internet právě Alan. S Alanem jsme se pak viděli znovu až v autobuse cestou na letiště do Glasgow. Na autobusovém nádraží ještě prohodil nějakou jedovatost, ale jinak jsme si neřekli ani slovo. Sedli jsme si od sebe tak daleko, jak jen to bylo možné. Na letišti pak za námi ještě přišel, jestli nepotřebujeme nějak pomoct s letenkami. Asi to byl pokus o usmíření, ale na to jsme neměli náladu. Byla to však škoda, že naše skotské přátelství takto skončilo. Vím, že Alan kromě té odvrácené strany své duše, kterou nám na mejdanu ukázal, je schopen jednat i velmi jemně a vnímavě. Vlastně tomu, co se stalo, rozumím jen velmi málo. Neděle: 22. 4. 2007 Moje rodina září nejvýrazněji ze všech lidí na letišti. Vidím je v davu za páskou, určující koridory v pražské letištní hale. Zdá se mi, že Milada má tak rudě namalované rty, jak snad nikdy ještě ani neměla. Letiště je asi plné lidí, ale já vnímám jen svoji rodinu. Uviděl jsem je dřív než oni mne. A tak mám
206
štěstí, že zahlédnu v jejich tvářích to napjaté očekávání pár okamžiků před tím, než ho rozptýlí svými širokými úsměvy. Konečně mne vidí. Konečně jsem doma. Dívám se na ně jako na zjevení. Ale pak se ovládnu a tvářím se jako světák, kterého pobyt ve Skotsku nemohl zaskočit. Jula jde trošku stydlivě asi pět kroků za mnou. Objímám se s rodinou. Jula rozpačitě postává kus od nás. Už ve Skotsku mi řekla, že jí Milada na fotografiích připadá strašně přísná. Je to pravda. Milada se buď směje tak, jako teď a nebo se tváří, jak se lidem zdá, přísně. Ale slovo přísná se k Miladě vůbec nehodí. Milada je milá a ví, co chce. Teď například mít mne už doma a nikdy mne znovu na tak dlouho nikam nepustit. Představuji rodině Julu a odvážíme ji na nádraží. Bál jsem se, že by se v Praze mohla s Alanem setkat. Jula mizí v nádražní hale a tím je Skotsko definitivně za mnou. Řítíme se domů automobilem. Hrdě odpovídám na zvědavé otázky. Milada se spokojeným úsměvem sleduje moji tvář, když nadšeně líčím svoje zážitky, ale myslím, že mne moc neposlouchá. Užívá si mojí přítomnosti a mne to nesmírně těší. Zdeněk Pojman
207
