sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek
ZPRAVODAJ 6 U příležitosti 61. loutkářské Chrudimi. Toto číslo vyšlo ve čtvrtek 5. 7. 2012.
Zpět na Chrudimi
Divoká kočka na cestách
Na Chrudim jsem dorazil znovu po pěti letech. Leccos se tu za tu dobu změnilo. Řada souborů odešla a nahradila je řada jiných. Taky jsem se těšil na Kačenku, kterou však mezitím zavřeli, protože padající omítka hrozila zabít někoho z hostů. Nuž, snad se rekonstrukce podaří v co nejkratším termínu, aby z její zahrádky bylo opět možné při oblíbených nápojích pozorovat noční oblohu. Kromě změn jsou tu ale i stálice. Céčko, Rámus i někteří další. Také Jirka Polehňa parkuje ve stále stejném karavanu na stále stejném místě. I redakce sídlí jako kdysi, ba ani čas uzávěrky se nemění, stejně jako kuřácké stanoviště u jejího otevřeného okna. Ani budova divadla nedoznala žádných změn, ani z všeobecně přátelské a vstřícné atmosféry se tu neslevilo byť jen o píď. A pak je tu ještě věc, která se sice nemění, ale pořádně jsem si jí všimnul až letos a udělal si z ní postupem času takové malé soukromé téma. Nejdřív mi vrtalo hlavou, proč se mi skoro všichni vystupující loutkáři zdají takoví smutní. A pak jsem na to přišel, to ta věčně černá barva kostýmů. No a, říkám si, čemu se divíš? To snad mají zpoza paravanů zářit jako kanárci nebo v křiklavých kostýmech utopit tvar a výraz svých loutek? Jenže černé je tu daleko víc než paravanů a mezi ní a kanárkovou pestrostí je ještě mnoho různých možností. Vlastně úplně všechny... Navíc jsem postupně prokoukl, že jádro pudla nevězí jen v barvě. Vždyť jsem tu viděl i několik pozoruhodných černých kostýmů. Bylo jich však nepoměrně méně, než pozoruhodných inscenací. Proto, mohu-li svůj bilanční úvodník uzavřít burcujícím výkřikem, volám: Tak jako kdysi Hanswursta, vyžeňme z divadla černé tepláky! TOMÁŠ JARKOVSKÝ
Loutkářka Bela Schenková má za sebou spoustu cest po celém světě. Letos jedna z nich vedla do Chrudimi. Bela s sebou přivezla i Čertova švagra... Povídaly jsme si nejen o něm, ale také o tom, jaké je to být principálkou, i čím mohou amatéři inspirovat profesionály.
P.S. Ještě na závěr připojuji upřímnou omluvu recenzentům. Výrokem z včerejší diskuse jsem se nechtěl ofrňovat nad jejich profesí, nýbrž naznačit, že se v ní necítím tak docela doma. Všechno se totiž musí umět a já psát recenze neumím. Dosyta jsem se o tom letos přesvědčil. Howgh!
Do programu letošní Loutkářské Chrudimi přispějete nejen svou lektorskou prací semináře F, ale také představením vašeho divadla ANPU. Jak vznikl Čertův švagr? Byli jsme v roce 2008 na festivalu v Austrálii, a někdo z místního divadla mi nabídnul, abych tam udělala představení. Nakonec jsme se dohodli, že to bude česká klasická pohádka a že ji nazkouším v Čechách s jednou australskou performerkou a pak ji tam přeneseme. To představení pro mě bylo první zkušeností s divadlem pro rodiny s dětmi. Čeští čerti jsou ale dost jiní než ti, které znají ve světě. Nezažila jste nějaký problém s nepochopením? To je pravda, že ve světě ty čerty prezentují trošku jinak – někde neoddělují čerta od ďábla, což může být „nebezpečné“. Vzpomínám, jak jsme to hráli v americké školce, a paní učitelka s tím měla problém. Nedokázala pochopit, že čert v českých pohádkách může být chytrá, veselá, i nanejvýš spravedlivá postava. Takže po této zkušenosti to raději vždy před představením v cizině vysvětlíme. Ve Francii a v Německu je to vysvětlení dostačující, a naopak je to pro ně zajímavé. Takže jediný drobný problém byl v Americe. Vy jste naťukla, že jste dříve hrála pro dospělé a teprve v posledních letech pro rodinné publikum. Hodně se diskutuje o tom, zda má smysl to takto rozdělovat. Jak vy to vidíte? Víte, je to o tom, jak je dělané konkrétní představení. Když uvidím fantastické představení pro děti, tak se na to jako dospělý divák, kterého zajímá divadlo, ráda podívám. Dítě, které půjde na činoherní představení pro dospělé, se asi moc bavit nebude, protože mu neporozumí. Ale když půjde o vvýtvarnou věc
se spoustou nápadů, tak si z toho dítě vybere něco svého. My máme zkušenost, že na naše představení Romeo a Julie, Zvoník u Matky Boží či Zapovězená komnata někteří rodiče brávali do šapitó děti s sebou. A zjistili jsme, že některé děti chodí na představení několikrát, protože je zaujala ta výtvarná stránka. Teď jsme nazkoušeli nejnovější představení Cirkus ANPU – je to takový pokus, jestli jsou herci a loutkoherci, kteří neumějí metat salta a chodit po provazu, schopni si cirkus představit a nějak ho zprostředkovat. Já to sice vidím zevnitř, nejsem objektivní, ale mám pocit, že to vzali dospělí i děti. Každý to samozřejmě chápe jinak, má jiné prožitky, ale to je normální.
Jste principálka Divadla ANPU – jak jsem se dopátrala, ten název znamená „divoká kočka“. Já si to tak trochu spojuju s vámi, protože vést divadlo jistě není snadná věc. Jak to cítíte vy: je příjemnější mít svou společnost nebo být jen součástí skupiny jako herečka? To divadlo už existuje skoro patnáct let a já jsem si prošla obdobím obrovského entuziasmu a nadšení, energie, radostí i problémů se šapitó. Cestovali jsme a hráli doma i v zahraničí. Ale současná situace v našem státě je opravdu katastrofální, takže se obávám, že takové věci jako animovaný film nebo loutkové divadlo, zkrátka alternativa, jsou odsunovány stranou. Navíc my, když se zaměřujeme na výtvarné divadlo, nemůžeme jen tak vzít kufr. Musí to nějak vypadat. Takže není divu, že občas pocítím hroznou únavu a vzpomínám na období, kdy jsem dvanáct let jezdila
s Formany a Voliérou Dromesco. Oni měli na hrbu všechno, a já jsem si jen plnila svou práci, což bylo samozřejmě mnohem jednodušší. Ale když má člověk aspoň nějakou sílu, energii, tak chce pokračovat dál. Právě teď je možné, že se na nějakou dobu vzdám šapitó a budu jezdit s něčím jednodušším, abych se mohla soustředit i na jinou práci, trochu se usadila. Dostávám teď nabídky režírovat v kamenném divadle, což je pro mě úžasné v tom, že se člověk může více soustředit. Takže si možná dám pauzu, na chvilku půjdu tou cestou, která se zdá jednodušší a budu nabírat energii. Pak zas třeba půjdu dál a nebo třeba ne... Jaký máte pocit z letošního ročníku Chrudimi, hlavně ze svého semináře? Nemám srovnání s jinými ročníky, takže je to jen takový osobní pocit. Já jsem takový hrozně rychlý člověk, jsem netrpělivá, a jsem hrozně ráda, že jsem tady. Myslím si, že od amatérských souborů by se spousta profesionálů mohla učit té obrovské píli a trpělivosti, snaze stále hledat, pustit tu svoji fantazii, která se valí, dolů z kopce. To je pro mě velmi inspirativní a hodnotím to velmi pozitivně. Pokud jde o seminaristy, měla jsem jich jedenáct, byli rozděleni do dvou skupin, a pracovali na textu Romea Julie. Snažili jsme se hledat nové způsoby vyjádření, nejít jen za tím prvotním nápadem, který nemusí být ideální, ale hledat další a další varianty. Strašně mě na tom bavilo, že ti lidi jsou nadšenci a nic je nezastaví. Nevidíte na nich znechucení, únavu, i když zvládají mejdany do rána. Takže je to radost v tom, že se třeba budou živit něčím jiným, ale mají svého koníčka, a dělají to poctivě a naplno. Kam se teď s divadlem chystáte? Teď nám začíná strašný fofr, jedeme odtud rovnou na Lipno, kde hrajeme v rámci festivalu Letní Letná, který už od loňského roku není jen v Praze, ale rozšířil se o část Letní Letná na cestách a putuje po různých městech. Z Lipna jedu rovnou do Černé hory, do města Kotor na festival. A pak přejíždíme rovnou do Belgie, kde je velký festival pouličního divadla, který má velkou tradici. A v srpnu budeme hrát v Čechách, mj. na Letní Letné uvedeme Cirkus ANPU. Tak šťastnou cestu a zlomte vaz!
JANA SOPROVÁ
Je vám líto, že 61. loutkářská Chrudim už končí? Netruchlete a zapište si do svých diářů datum příštího ročníku: 26. ČERVNA – 4. ČERVENCE 2013. Ať se tady ve zdraví sejdeme! 2
Okénko pro pamětníky
Valentina Dobrotivá
Tak poznali jste včera? No ano, byl to Don Šajn – závěrečný monolog titulního hrdiny. Protože další plnohodnotné číslo Zpavodaje už nevyjde, uvádíme i řešení dnešního hádání.
Tak já vám nevím. Ráda jezdívám na jižní Moravu, moc pěkné penzionky tam mají, my si vždycky vybereme nějaký se snídaní a výhledem na vinice, ale takové ty pochybné hotely, ty já nepoznala a jak jsem viděla v tom dívadle, dobře tomu tak. Samá neřesť, zmatek v tom mají a ubytovávají samé pobudy, co chodí spát až nad ránem, pořád flámují, ale že by udělali něco užitečného, to oni ne. A taky ta chudák malá holčička. Chce si hrát pohádku o Jácíčkovi, takové roztomilé to je, já to vždycky ráda Venouškovi předčítám, a oni jí do toho pijí pivo, nadávají a vůbec do toho tahají takovou tu necudnou nafukovací paní s podivnými ústy. No co si o tom má to chudák dítě pomyslet! A pak ten pan vypravěč, já tomu kosmusu teda moc nerozumím, ale jak tam měl toho skřítka, to bylo takové roztomilé a i hezké poučení z toho bylo, takoví moudří pánové by měli dětem častěji vyprávět, ať taky pořád nekoukají na tu televizi a necpou do sebe ty pišingry. Kazí jim to zuby.
Druhý obraz Básník: Příjem, to není rým, to je jen asonance, vždyť to končí na m a vbíjen na n! Ale kdo se to vlastně ozval? (Rozhlíží se.) Žába: Já, prosím. Básník: Kdo já? Žába: Já, žába! Ale já nejsem opravdická žába. Já jsem Líba Procházková, vy mě znáte, a byla jsem pro nic za nic od jednoho starého dědka, který byl zakuklený zlomyslný kouzelník, proměněna v žábu. Básník: Co – cože? Ale to je neuvěřitelné. Žába: Nicméně vám nezbývá, než tomu uvěřit. Básník: To je tak fantastické! Jsem nadšen. Opravdu docela v duchu našeho básnického exotismu. To by byl ohromný sujet na sensační román, něco pro knihovnu lidových románů Aventina! Tak vyloženě exotickým nápadem by byl jistě unesen i náš veliký klasik Charles Teige. Kašpárek: Bože, to je rámusu. Takový starý krám. Vždyť už to zpracovala ve svých pohádkách nebožka Božena Němcová. Žába: To je všecko hezké, ale hlavní věc je, že já bych chtěla být už z té žabí kůže vysvobozena. Co kdyby mne tu vyslídil někdo, kdo rád žabí stehýnka? Básník: Ano, vysvobozena, výborně! Uspořádám akci k vašemu vysvobození, svolám za tím účelem sjezd mladých literárních pracovníků... (improvisuje nadšeně.) Všechny své duchovní bratry bych sezval, přišel by Seifert a přišel by Nezval. Žába: Jsem zakletá a kdybyste chtěl, mohl byste mě vysvobodit! Ach, prosím vás, vysvoboďte mne! Skaut: Já – já bych rád... My skauti máme přikázáno pomáhat každému, kdo je v nebezpečí nebo v nesnázi, zvlášť slabším... Vždyť víte, naše heslo „buď připraven“... Žába: A pro nic jiného byste mne nevysvobodil než proto, že to vy skauti máte přikázáno? Skaut: (v rozpacích). Totiž, já... Žába: Jinak by moje prosba vámi nehnula? Skaut: Slečno – slečno Líbo, vždyť já... Ale rozhodně já bych vás vysvobodil – já vás vysvobodím vždycky, když si budete přát... Ale jak to mám vlastně udělat?
Řešení Václav Sojka: Pohádka o žábě s mikádem – Moderní pohádka pro velké o třech nestejnoměrných obrazech bez dramatické zápletky – pro loutky, psáno v červenci 1925, in: Knihovna českých loutkárů č. 122 3
Trnka za úplňku Loutkářská Chrudim nabitá událostmi se nachýlila ke konci, a zatímco věština loutkářů to roztáčí na bále, došly jsme s šéfredaktorkou ztichlým městem k velkému plátnu, na němž se odehrával příběh Snu noci svatojánské. Sledovaly jsme, snad jako jediné divačky, ten půvabný loutkový příběh, který stvořil jednem z největších poválečných českých loutkářů v roce 1959. Je až neuvěřitelné, co ten člověk dokázal. Bez počítačových kouzel, políčko po políčku stvořil dokonalé dílo. Může to znít až sentimentálně, ale dnes, kdy všichni propagují ty návraty ke kořenům, je dobré si jej připomenout. Člověka, který skoro na koleně vytvořil tenhle loutkářský zázrak. Letos si připomínáme 100 let od jeho narození. V době svého života, ale i dnes je to jeden z Čechů, kterými se opravdu můžeme pyšnit. A je fajn, že někoho napadlo zařadit do programu vzpomínku na jeho mistrovství, jeho obdivuhodné filmy. Jak už to bývá, při těchto našich úvahách se najednou ten starý film prolnul se skutečností. Do loutkového snu na plátně vplul opravdový měsíc v úplňku... Magie okamžiku, obraz, který člověku zůstane v paměti. –jas–
Céčko, Svitavy Přehlcení nehrozí Karel Šefrna je ostřílený chrudimský hráč. Ale jak je vidět, loutky ho ještě neomrzely! Stále pro ně získává další a další lidi. Jak se vám podařilo oblouznit celou rodinu a přitáhnout ji k loutkovému divadlu? To zas taková práce nebyla, protože jedna dcera hrála loutkové divadlo už jako dítě, druhá s námi byla osm let v Tlupětlapě, zeť Petr je starý loutkář, který s námi hrál léta v Céčku. Akorát ti dva mladí kluci nehráli divadlo nikdy. Máte v rodině někoho, kdo se vzepřel loutkovému divadlu? Ne. Ale třeba náš Jirka neměl nikdy příležitost zahrát si, věnoval se jazzové hudbě a loutkové divadlo nedělal. A nejste právě spíš víc muzikanti než loutkáři? Muzikanti jsou snad všichni. Manželka má konzervatoř a hudební vědy, dcera učí na hudebce, druhá dcera studuje piano v Bratislavě na akademii, Tomáš je druhý v republice v bubnování a Martin je v hudbě taky dobrý. A jak vypadají vaše rodinné sešlosti? Jsou jen o hudbě a o divadle nebo jste normální rodina? Jsme normální, úplně. Ne že by se o hudbě a o divadle nemluvilo, ale není to jediné téma. Každý máme svou práci, ve volném čase jezdíme na lyže, já někdy chodím na ryby, takže přehlcení divadlem a hudbou rozhodně nehrozí. Na LCH jste hrál už mnohokrát. Víte kolikrát? To nemám spočítané, ale prvně jsem tu hrál v roce 1962. Byl jsem už po promoci, takže dospělý. Od té doby jsme tu hráli určitě čtyřicetkrát. Mění se v průběhu doby hodně festivalové publikum? Dřív se diváci dokázali víc odvázat, byly třeba potlesky na otevřené scéně,. To teď jaksi vymizelo. Ale jinak myslím, že publikum je vstřícné pořád, když jim mluvíme z duše. A pokud sem chodí tříleté děti, třebaže je v programu napsáno, že představení je od 6 let, tak ruší... A proč jste do tohoto rodinného představení nezapojil taky svou ženu?
Ona nechtěla, říkala, že už toho má dost, že si musí od divadla odpočinout. Dělala v Céčku třicet let dramaturga, tudíž s námi samozřejmě žije a chodí se na nás dívat. Není to tedy rozvod od stolu, lože a loutky. –zuv–
Je to v rodině Pták Ohnivák, liška Ryška a my je v pravdě rodinným představením, a to hned v dvojím slova smyslu. Jednak směrem k divákům, ale především složením souboru. To, že se jedná o lidi, kteří se dobře znají, mají své společné rituály, vtípky, mezigenerační spory, dokonce i jakýsi vlastní „jazyk“, se odráží v představení jak kladně, tak i záporně. Je sympatické svou hravou atmosférou, přpomínajíci soundem a vzájemnými vztahy až jakési kamarády táborových ohňů, na druhou stranu ne všechny motivace a fórky jsou úplně srozumitelné (ať už svým obsahem, tak i slyšitelností). Ze všeho nejvíc mi tak představení připomínalo cosi mezi folkovou zábavou a nově objevenou cimrmanovskou hrou. Jasně se spoléhá na to, že pohádku o Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce každý zná, a soustředěnost spíše nežli na příběh přechází na různé komentáře, hlášky, zpěvy a vzájemné špičkování. Je tu samozřejmě spousta nápadů, ať už v textech či scénickém provedení – např. cimramanovský absolutní verš (už od slunce východu běží liška k východu), s naivistickou doslovností zveřejňované scénické poznámky („na scéně je obraz s ukradeným jablkem, tedy bez ukradeného jablka“), maminčina píseň věnovaná benjamínkovi Tomáškovi, až werichovsky laděné stesky krále nad vlastním stářím. Nápad s prkénkovými loutkami je sice nevídaný, ale má své problémy – z větší dálky nejsou jednotlivci příliš rozeznatelní. Podobně je to s využitím seker pro těla některých loutek. Ano, můžeme to považovat za vtipné, a zároveň to nabízí příležitost k různým slovním narážkám (např. ostré rysy liščiny), ale pak bych považovala za dost nebezpečné připsat přístupnost od 6 let (nebylo by asi moc dobře, kdyby se děti inspirovaly). Jako celek tedy představení působí ambivalentně, a hodně záleží na tom, zda tuto stylizaci divák přijme. JANA SOPROVÁ 4
Pták Ohnivák, liška Ryška a my Rodina jako základ divadla Se zcela jiným až překvapivým pohledem poukázalo svitavské Céčko svojí inscenací Pták Ohnivák, liška Ryška a my na „rodinné divadlo“. Vůdčí osobností a duchem tohoto, v českém amatérském loutkovém divadle již proslulém, souboru ze Svitav je Karel
Šefrna. Ten se pokusil ve svém režijně-inscenačním pojetí na základě známé Erbenovy předlohy o Ptáku Ohnivákovi a zlatovlasé panně ponořit pod povrch samotného pohádkového příběhu a dotknout se až samotných archetypálních základů předlohy. Ve svém uvažování o zinscenování této látky pravděpodobně dospěl až ke své tří generační rodině, kterou se rozhodl do inscenace obsadit a vystavět na ni samotný jevištní tvar a jeho vyznění. S velkou pokorou, a zároveň i určitým nadhledem a ironií se tak před divákem odehrává pohádkový příběh o stárnoucím králi, který vysílá své tři syny na cestu za ptákem Ohnivákem. Nejmladšímu ze synů se díky své dobromyslnosti a pomoci lišky Ryšky nakonec podaří ptáka Ohniváka získat a ještě k tomu jako přidanou hodnotu si ze své cesty přiváží zlatovlasou pannu. Vše odpovídá Erbenově předloze, jen je toto literární dílo povýšeno o jedinečný divadelní rozměr. A to hned z několika důvodů: Spontánním hereckým projevem tří generačního „rodinného“ ansámblu, z nichž někteří (zejména nejmladší z nich) působí svým „neopracovaným“ hereckým projevem. Naopak nejstarší (ti nejen divadelně zkušenější) ironicky komentují, popisují, pomáhají, glosují a „doopracovávají“ cestu nejmladšího prince za poznáním Ptáka Ohniváka a zlatovlasé panny. Starosti o jeho šťastný návrat projevuje i ženské osazenstvo „rodinného divadla“ – maminka synům připraví svačiny na cestu, stejně jako díky živé a mrtvé vodě 5
„zalepí“ Tomáškův průšvih (životní rozetnutí od starších bratrů). Nejsilnější vazba vzniká mezi nejmladším princem (vnukem) a liškou Ryškou (dědečkem), který se stává průvodcem a ochráncem na jeho cestě. Již tímto generačně-hereckým uchopením získává pohádková předloha životně-filozofující rozměr. Metaforičnosti celé inscenace dále napomáhá i výtvarné řešení a užití dřevěných loutek (starý král, synové, zlatovlasá panna) a předmětů k jeho opracování (liška Ryška jako sekera, živá voda jako lepidlo na dřevo atd.). Folkově-malencholická hudební složka (ovšem opět s ironickým a hravým podtónem díky vtipným písňovým textům) zajímavě konvenuje s životními pravdami, které může často na své životní cestě mladý jedinec od těch starších slýchávat. Inscenace díky organickému propojení všech těchto složek (herecké, výtvarné, textové, hudební i dramaturgicko-režijní), které ovšem vědomě počítají se svojí nedokonalostí, zdánlivou nahodilostí a nedůsledností, dosahuje až metaforické obrazivosti o ztraceném a nalezeném mládí (tak připomínající slavnou Werichovu pohádku z Fimfára). Díky svému ironickému nadhledu však nepadá do přílišného sentimentu. Svitavská inscenace o životní moudrosti lišky Ryšky rozhodně vede k zamyšlení, sice o běžných, ale rozhodně ne banálních věcech. K zamyšlení vede ovšem i věková adresnost inscenace. Nabízejí se pochybnosti, zda jsou děti od šesti let schopny rozkrýt tyto „vnitřní proudy“ na první pohled odbytého a folkového jevišního ztvárnění Erbenovy pohádky. PETR HAŠEK
A co na to diváci? Mně se líbila hlavně hudba, bylo znát, že je autorská. A bylo mi sympatické, že je to jedna rodina. Myslím, že je práce dost sblížila. / Mně se to líbilo moc, mám poetiku Karla Šefrny ráda, takže jsem si to užila. / Mile mě to překvapilo. / Já jsem se na to těšil a líbilo se mi to hodně. / Viděla jsem to už 2x a je to pořád stejně dobré. / Bylo to inspirativní, zajímavá práce s loutkami, dobře využité písničky, které posouvaly děj. I když později začínaly být už trochu monotónní.
A co ty, Josefe? V představení 19. březen souboru Rámus z Plzně jsme měli možnost sledovat příběhy tří Josefů, které se začínají rozehrávat při oslavě jejich svátku v hospodě u piva. První Josef touží po dítěti, ale dovídáme se, že jeho žena je velmi racionální a potřebuje nejprve finanční zabezpečení. Druhý Josef by rád hrál Hamleta v Národním divadle, i když je evidentní, že nepatří mezi zvlášť herecky nadané. A třetímu Josefovi se líbí místní servírka, ale není schopen se jí vyznat ze svých citů a navázat s ní komunikaci. Tajemná malá holčička daruje každému z nich kouzelný předmět: prvnímu prasátko, které sype samé koruny, druhému kouzelný knoflík, který po přišití splní tři přání majiteli a třetímu kytaru, na kterou bude kouzlem umět výborně hrát. Tři Josefové se rozejdou se svými dary. Žena prvního Josefa se zmocní prasátka a ve vidině bohatství (celého miliónu) sype, sype a sype. Jednu korunu za druhou. K naplnění touhy Josefa po dítěti nedochází. Druhý Josef zcela promarní tři přání knoflíku a jeho příběh končí tím, že dostává zakázku z Národního divadla na vymalování jeho prostor, jelikož je původním povoláním malíř pokojů. Třetí Josef díky kytaře okouzlí mladou servírku, avšak ta se zamiluje spíše do kytary a své představy milého jako úspěšného kytaristy. Superstar. Jednotlivé příběhy tří Josefů končí po roce opětovným setkáním v hospodě. Ve stejné výchozí situaci jako před rokem. Tedy setkání tří kamarádů Josefů outsiderů, jejichž přání a sny zůstávají nenaplněny. Celý příběh je prokládán dialogy zajíčka a veverky, které animuje malá holčička, která obdarovávala tři Josefy kouzelnými předměty. Jednoduché příběhové linie tří Josefů jsou v inscenaci rozstříhány, jsou prokládány dialogy zajíčka a veverky i mezi sebou navzájem.Ve vytvořené skladbě jednotlivých rozstříhaných a obsahově řídkých příběhových liniích pak nedochází ke gradaci inscenace. Do představení však celý soubor vkládal obrovskou a sympatickou energii, která se přenášela i na diváky. Celé představení působilo dynamicky. Řešení některých jevištních situací bylo invenční a zajímavé. Herecký výkon nejmladší členky souboru Terezy Lukášové svou přirozeností, spontánností a dovednou hrou s plyšovými loutkami upoutal pozornost a okouzlil. V první chvíli zajímavé, dynamické, rozpohybované přestavby se neustálým opakováním a ve stále stejné podobě (bez dalšího vrstvení, obohacení variacemi, proměňováním) stávaly nudnými a celkové gradaci bohužel nepomáhaly. A na závěr otázka: Jaké je tedy téma celé inscena-
Rámus, Plzeň ce? Neschopnost využít dar "osudu" (pokud vnímáme malou tajemnou holčičku jako osud)? Nebo: Je-li někdo outsider, tak outsiderem zůstane? Nebo, že je důležitější umět darovat někomu celý svět, aniž bychom jej museli vlastnit? Nebo jiné téma? Je téma inscenace prosté a plytké nebo závažné a hluboké? Jedno je jisté, že zůstáváme v otázce. TOMÁŠ VOLKMER
Rámus nebo Bordel? Po druhém představení, které se Rámusákům hrálo hůř než to první (což mohlo být dáno velkým počtem malých dětí v publiku), jsme se sešli na schodech do zákulisí se Zdenou Vašíčkovou, Janem Truhlářem, Klárou Lukášovou, Jonášem Nesvedou, Bětkou Vybíralovou a Terezkou Lukášovou. Jak se zkouší divadlo, které je založeno především na členech jedné rodiny? Těžko. Kromě Terezky máme ještě čtyřletého Kryštůfka a tím pádem, že jsme všichni na zkoušce zaneprázdnění, tak je to někdy náročné. Ale zase můžeme zkoušet prakticky kdykoliv a kdekoliv. Nevzniká v rodině nějaké pnutí kvůli zkoušení? To néééé! My se maximálně pohádáme o tom, jestli držíme dobře loutku nebo kde kdo zapomněl text, ale jinak ne. Poetiku divadla vidíme stejně. Na scéně máte dost věcí, neplete se vám to někdy? My to tak máme v každém představení, takže se v tom už docela vyznáme. Ale je pravda, že si občas říkáme, jestli se nemáme jmenovat spíš Bordel místo Rámus. Ale Rámus je lepší! No, a hlavně jsme ještě nepřišli na výhodnější způsob, jak to na jevišti líp zařídit. Třeba se k tomu časem dopracujeme a budeme pořádnější. 6
19. březen Proč jste si přestavby ztížili tím, že při nich cvičíte? Když hra vznikala, zkoušeli jsme po jednotlivých scénách, takže nikde nenastával žádný problém. Pak jsme si dali první projížděčku a zjistili jsme, že musíme udělat 14 přestaveb! Představu, že bychom třeba zhasli, jsme zamítli rovnou kvůli tomu, že by nikdo nic nenašel. Takže jsme přestavby museli přiznat. Na krajské přehlídce nám řekli, že jsou přestavby nudné, a tak jsme se rozhodli, že Jarmila bude hrát s ostatními herci takovou hru: nikdo netuší, co a jak zahraje a všichni na to musí nějak reagovat. –zuv–
Na svatýho Josefa Bezesporu zajímavou inscenaci 19. březen v režii Zdeny Vašíčkové přivezl do Chrudimi plzeňský soubor Rámus. Jde o sympaticky vymyšlený i zahraný kousek, který, jak se říká krásně vousatým klišé, nastavuje zrcadlo naší době a společnosti. Tři úplně obyčejní Josefové se sejdou 19. března v hospodě u příležitosti oslav svého svátku a jak tak sedí zase po roce u stolu, vzájemně se svěřují, jak se kterému z nich daří, respektive nedaří. První Josef má doma svou pragmatickou Maruš, která odmítá založit rodinu, dokud na ni pořádně nenašetří. Druhý Josef je zkrachovaný herec, který obráží konkurzy a živí se prodejem barev a laků. Třetí z nich, nejmladší, marně usiluje o pohlednou servírku Boženku. Všichni tři jsou neúspěšní, či se za neúspěšné považují, a nepůsobí příliš šťastně. To je první, řekněme současný a realistický plán inscenace. Druhý obstarává malá dívenka svým pohádkovým a dětsky bezstarostným světem, v němž ožívají hrdinové knihy Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku. Holčička animuje plyšovou Veverku a jejího kamaráda zajíčka Jácíčka v mikrosituacích, z nichž je po mém soudu pro inscenaci klíčová ta, kdy zvířátka vymýšlí dárek pro smutného slona (v naprosto neodolatelném podání: na věšáku visí starý kabát, jehož rukáv se stane chobotem a slon ožije). Rozhodnou se, že mu darují k svátku celý svět, aby měl radost; v této říši fantazie není nic nemožné. A tahle neobyčejná holčička, co tak ráda vymýšlí dárky, vklouzne do světa lidí ke třem smutně slavícím Josefům a věnuje jim kouzelné předměty. Tomu s chamtivou ženou prasátko sypající peníze, herci kouzelný knoflík plnící přání a nesmělému nadělí talent a kytaru, aby mohl svou milou konečně okouzlit. Jenže, jak se ukáže, lidé si s kouzelnými proprie7
tami vůbec nevědí rady. Prasátka se zmocní Maruš a usilovně třepe a třepe a třepe a pořád je jí to málo, až Josefovi prasknou nervy a prasátko jí rozbije. Ani herec na tom není lépe; své přání si bezděky vyplácne na úmrtí bytné, která si přijde pro neuhrazený nájem, a další kouzlo padne na její oživení. Kupodivu se nezadaří ani mladíkovi, protože z dívky jeho snů se vyklube docela pitomoučká slečinka, která nechce nic jiného, než aby Josef udělal díru do světa jako muzikant a ona se přihřála na jeho slávě; už se vidí po jeho boku na nejrůznějších večírcích a recepcích mezi samými krásnými lidmi (terminus technicus Viliama Klimáčka), kteří plní obskurní společenské rubriky pestrobarevných magazínů. Když se Josefové po roce znovu sejdou, vypadají úplně stejně zbědovaně, protože se ani za pomoci kouzel v jejich životech nic nezměnilo. Inscenace je velmi jednoduchá co do užitých vyjadřovacích prostředků. Na scéně stojí stůl, židle a věšák, které bohatě obsáhnou náš pozemský i pohádkový svět malé holčičky. Tvůrci využívají různé typy loutek v souladu s vyzněním té které scény – jsou to ta zmiňovaná plyšová zvířátka, bytnou představuje vnadná nafukovací panna, námluvy muzikanta s Boženkou hrají papírové marionety, tragikomické výstupy penězbažné Maruš a Josefa obstarávají maňásci. Protože se všechna prostředí rychle střídají a je potřeba řada přestaveb, je v inscenaci využit princip jakýchsi tělocvičných meziher rytmizovaných živým kytarovým doprovodem, který napomáhá udržet svižné tempo představení a dodává inscenaci groteskní nádech. 19. březen předkládá divákům ve zdánlivě veselém a lehkonohém obalu pořádnou porci pelyňku. Ukazuje svět dospělých zmítaných frustracemi, neschopných se sebou cokoli dělat, kterým z jejich letargie nepomůže ani zázrak. Nevím, jak na koho, ale na mě podobné bezvýchodné a depresivní konce působí mnohem tragičtěji, než třeba kompletní domácí zabijačka na konci Shakespearova Hamleta. KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ
A co na to diváci? No..., já jsem to ještě úplně nepobral, tak to budu muset jít ven vydejchat / Líbilo se mi to. Hodně rámusu. / Mám takový rozporuplný pocit z toho, ale dobrý. / Trošku moc věcí tam měli úplně k ničemu. / Líbilo se mi to. Bylo to vtipné a měli tam hezké nápady. / Já jsem to už viděl, líbilo se mi to, ale prvně jsem byl z toho nadšenější. Možná je to mojí únavou. Ale rozhodně mám poetiku Rámusáků rád.
LS Mikrle, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř
Imaginárium podle Jaroměře?
Jaroměřáci učinili chvályhodný krok: nepouštěli se do super-mega-velkých témat, jaká si zkusili loni v Labyrintu světa a ráji srdce a vrátili si k maňáskové „klasice“– rakvičkárně. Podařilo se jim vytvořit svižnou legrácku, jejíž téma bychom mohli nazvat „podivný hotel plný (7) neřestí“. Potkáváme se s okrádačem/ škudlilem, jeho matkou, žroutem, úchylem, marnotratnicí/hříšnicí, věčným zlostníkem, líným spáčem, smrtkou a dalšími. Jelikož je Hotel dílem autorským, jsou všechny postavy právě výmyslem souboru na základě patrné inspirace sedmi smrtelnými hříchy. U některých bychom mohli diskutovat nad „přesností naplnění hříchu“, ale to ponechme stranou. Před kapelou za kapelou... Kdo byla podivná maskovaná kapela, která nás až magicky upoutala na samém začátku? Hrála pouze za peníze (to chápeme, platy herců jsou mizerné, zvláště amatérů) a pokud jste chtěli od tohoto „hudebního strojku“ slyšet souvislejší melodii, bylo nutné platit průběžně (jinak se opět změnil v sochy). Kapele se podařilo velmi rychle vytvořit působivou atmosféru a stejně tak zničit, když se náhle – po zhasnutí v sále – odebrala dozadu. Co jí k tomu přimělo? Nevadí, možná přijde vysvětlení na závěr. Nyní se totiž „otevírá“ jakési panoptikum, imaginárium. Do hotelu vchází výše zmínění podivníci. Práce s maňasy je skutečně důsledná, přesná, vtipná, vypointovaná, neuvěřitelná. Ze souboru Mikrle čiší soustředěnost, dril, ale i chuť, s jakou do věci jdou. Jejich maňásci stříhají nůžkami, jedí, pijí, platí, kasírují, zametají... Dělají přesně ty úkony, které od nich chceme vidět. Někdy přidají i něco navíc. Jejich slovní projev je úsporný, založený na citoslovcích či jednoaž dvou-slovných prohlášeních. Často se z nich stávají podobné mechanické stroječky, jako byla úvodní kapela. Jarka Holasová zkušeně pracuje s fázováním, gagy, gradováním všech etudek, s temporytmem. Její svěřenci působí jako dobře promazaný stroj, který zručně využívá všech možností a ploch dřevěného paravánu (dovolí si i stínohru) a kašírovaných loutek. Za všechny jmenujme pečlivost a dobrosrdečnost smrtičky, která po sobě vždy elegantně uklidí, upraví vše pomuchlané či posunuté a činí tak s radostí sobě vlastní. A pravděpodobně se nenajde nikdo, kdo by neocenil doslovné střihnutí kamenu-nůžek-papíru, po
kterém následuje takřka matrixový souboj synáčka s matkou. Jsme svědky ďábelské vybíjené a poslední přeživší této inscenace jistě vyvolá řadu diskusí... Aféra morče Maňáskový zaměstnanec hotelu má mazlíčka – živé morčátko. Tábor diváků se pravděpodobně rozdělí na dvě skupiny. Jedna bude blahořečit užití „svaté trojice“ rakvičkárny mrtvola-rakev-živé zvíře. Nadchne se pro jeho roztomilost, vtipné reakce i patrnou hereckou práci (režisérka vedla svého svěřence důsledně, dle Stanislavského). Druhý tábor bude o poznání kritičtější nebo zmatenější. Nejspíš bude morče litovat (kvůli dusnu, rámusu, reflektorům atd.), případně zkonstatuje, že na sebe natolik strhlo veškerou pozornost (i jejich), a tak mnozí příliš nesledovali zbytek. Obě reakce jsou na místě: žánr byl respektován důsledně, ale pohled na morče, které vylézalo z klícky a člověk si nebyl jistý, zda třeba nevypadne, nebyl jen příjemný. Dva samostatné celky Jak je to ovšem s kapelou? Na konci se objevila znovu, ale jen na chvilinku. Nic nevysvětlila, s „vnitřkem představení“ se nepropojila. Takže kdyby nebyl na začátku přítomen u světla pan osvětlovač, možná by hrála ještě teď a dění v hotelu bychom neviděli... Kniha se nám sice otevřela, ale neuzavřela. PETRA HLUBUČKOVÁ
Ta dřina stála za to Maňásek se zdánlivě jeví jako dobře ovladatelná loutka, se kterou zahrát by neměl být problém. Bohužel to platí až od chvíle, kdy známe pravidla hry. A ta se nejlíp učí v praxi. Představení „Hotel“ mělo tou praxí být. Soubor se s maňasy opravdu hodně naučil. Vybral si ale téma lidské neřesti a to situaci trochu zkomplikovalo. Uvést na scénu sedm příběhů, a to ještě souběžně, je pro maňásky příliš silné sousto a tempo udané na začátku už pak nebylo kam zrychlovat. Asi jediná možnost by byla tolik nespěchat, dát akcím čas, čímž by vznikl prostor pro srozumitelnější a výraznější vyznění jednotlivých situací. Možná i prostor pro nové gagy. Po výtvarné stránce je mnohookénkový paraván, který zároveň evokuje budovu hotelu, pro hru maňasů takřka ideální. Cením taky velice zvukový plán, udělaný přesně tak, jak ho loutky potřebují. Hudba jako taková se objeví jen na začátku a konci představení a krásně evokuje dojem úvodního flašinetu, včetně vizuálního ztvár8
Hotel nění (masky, pohyb herců). Tento jinak velmi zdařilý rámec má jednu nevýhodu: moc se neváže (a to ani na začátku, ani na konci) s vlastním příběhem. Nevím – ale co určitě vím, je to, že ta dřina stála za to. Ať žije další maňáskový opus z jaroměřské dílny! JIŘÍ VYŠOHLÍD
Všichni jsme morčata Rozhovor s vedoucí a režisérkou Jarkou Holasovou, která občas pustila ke slovu Jakuba Maksymova za přítomnosti dalších členů souboru Mikrle. Nový název souboru nás zavádí, já vím, že jste ostřílení účasníci LCH, jen jste vznikli spojením několika předchozích uskupení. JH: Vlastně tří, někteří ale byli ve dvou souborech. Je to Někdo spolu, ale každý sám a Moje pětka. Ale ne všichni, jen ti co vydrželi. Se mnou. Vy jste si zvolili maňáskovou klasiku – rakvičkárnu. Co bylo dřív, téma nebo žánr? JM: Původním hnacím motorem byla forma. My jsme dlouho toužili zahrát si rakvičkárnu, a tak jsme se už před rokem pustili do zkoumání tohoto žánru a vytvořili jsme za jedno soustředění pouliční formu rakvičkárny, kde už byl ten orchestrion, ale nebylo to tolik tématizováno, šlo o to zabíjení, během 20 minut bylo 25 mrtvých. Tuhle verzi jsme dělali speciálně pro festival Theatrum Kuks. JH: Po loňském Labyrintu jsem jim slíbila, že další inscenace bude skoro beze slov. A někteří z nich si za celou dobu na maňáska v ZUŠce nesáhli, takže i proto ta volba. To, co popisoval Kuba, bylo pásmo gradovaných příběhů a to držíme dál pro hraní na ulici. Hodně lidí ocenilo vaši hru s maňásky, řemeslo a říkali, že to pro ně byla taková lehká záležitost a ten hlubší smysl v tom nehledali. Stává se vám to? 9
JM: Máme takovou zkušenost. Jarka nás učila, že představení je takový dort. První patro musí být pro všechny, v hořejším patře se na každého nedostane, a někdo sní i tu třešničku. Ne všichni přijali či pochopili zapojení morčete do inscenace. Pomůžete mi vysvětlit, proč tam bylo? JH: V klasické rakvičkárně vždycky byla Smrt a živé zvíře. Často morčátko, ale i králíček. Bylo s ním zacházeno jako s dalšími postavami, i ono bylo strkáno do rakve a zatloukáno. Často se postavy tloukly a zabíjely právě kvůli němu. Nese to téma živého tvora, který přežije. Ta naděje. Určitě lidi zaujalo to zarámování orchestrionem. Dozvěděl jsem se, že někdy ho na konci opakujete a někdy ne. Tedy máte dva různé závěry? JH: Závěr je jeden, výklady jsou dva. JM: Dvě východiska. Buď tam divák ještě hodí minci a tím znovu rozjede koloběh, nebo nevhodí, tak to vypadá optimističtěji. Zůstává tam jen to morče jako nový začátek. Bereme-li Hotel jako nějakou paralelu se světem, jaké místo byste v něm zaujali vy? JH: My máme blízko ke Kuksu, víš? A v Kuksu jsou i ctnosti. JM: My jsme všichni morčata. Kdo někdy dělal s maňásky, ví, jaká je to řehole, jak musíte vzadu kmitat, aby to vepředu vypadalo lehce. Budete se jim dál věnovat, nebo si vyzkoušíte zase něco nového? JH: Určitě něco nového. V rámci ZUŠ by se měly děti seznámit s co největší šíří forem, stylů, prostředků, aby si pak později mohly vybrat, na co se specializovat. –frk–
A co na to diváci? Takové lehké, svěží, zábavné, poučné. / Líbilo se mi to, nejvíc morče. (dětský divák) / Zvláštní začátek, nevím, jestli to splnilo mé očekávání, úplně jiný, než všechno, co jsem tu zatím viděla, výborná práce s maňáskem. / Ale jo, dobrý, ten kostlivec byl dobrej. (dětský divák) / Já měla ty děti před dvěma roky v semináři a udělaly obrovský skok, no jsou už velký, šikovný, moc jsem se pobavila. Super. / Mě bavilo, že jsem nemusela moc přemýšlet, mohla jsem si to užít jen tak, aniž bych něco zkoumala.
Seminář S – světem hejbe rytmus
Tak, tenhle seminář je nejsnáze identifikovatelný už z dálky (pokud tedy nejste úplně hluší). Ale může se vám stát, že po týdnu stráveném v „S“ budete. Jak se ovšem zdá, ta bubnovací jedenáctka, kterou jsem zastihla, to nejen ve zdaru přežila, ale navíc je patrné, že rytmus jim přešel doslova do krve. Jdeme do finále, a tak je celé dopoledne pochopitelně věnováno nácviku čísel nejen pro večerní loutkářský bál, ale hlavně pro závěrečné ukázky. Jak říká lektorka Jarmila Parčiová (poznávací znamení: ta, co chodí s vlkem): „Budeme takovým bonbónkem úplně na závěr.“ První dojem ze třídy: množství nejrůznějších bubnů, bubínků, bicích, perkusí, válí se tu i saxofon, elektrická kytara a nevím co všechno ještě. A tím myslím různé ne-hudební nástroje: kyblík, velké odpadkové koše nazývané něžně „odpaďáčky“, a taky smeták, PET flašky a jejich vroubkované uzávěry, tužky, noviny... Jak se zdá, nejenže SVĚTEM HEJBE RYMUS, ale hrát či přinejmenším vyluzovat nějaké zvuky se dá opravdu na všechno (a když už nemáte opravdu, ale opravdu vůbec nic, můžete si vystačit s vlastním tělem, prsty či
pusou). To vše je navíc umocněno a zesíleno mikrofony. Zkrátka český STOMP. Rytmus je prostě přirozený všem, a není člověka, kterého by nefascinoval. Ať jde o přirozený rytmický a hudební talent, a nebo o úplné dřevo – každý po svém se za nějaký čas naladí a přirozeně se začne zmítat v rytmu, či alespoň podupávat nebo pokyvovat hlavou. A tak sleduju, naslouchám pokynům Jarmily (tuda tudadá.... tutý dutý...), zdá se mi to společné bubnování dokonalé, ale její vycičené ucho zaslechne každou nepřesnost v rytmu. A zkouší se znovu... Pak je na hodinku rozchod, neboť jednotlivé skupinky si mají připravit (či už spíše doladit) scénky na zítřek, jakýsi animovaný film naživo, kde někteří předvádějí a jiní obstarávají zvuky doslova pro každý pohyb č hnutí mysli. Po hodině tedy přicházím znovu, abych viděla výsledek jejich snažení. První skupina už to zvládá i s mikrofony, tu druhou ještě čeká dost práce, ale nakročeno mají dobře. Takže tutý tutý dá dá dá... chroust chroust... mlask....ááááá). JANA SOPROVÁ 10
Seminář T – Technologický s podtitulem – autor smetiště
vrátit do původního stavu a začít znovu. Tak například když se během výroby dešťové hole fazolky uvnitř přilepí a překážejí, nic naplat, musí se znovu pracně odstranit všechny přepážky uvnitř, což je zvlášť těžké v případě těch, u nichž již lepidlo dobře zaschlo. Na techniku, jak nejlépe kýženého výsledku dosáhnout, člověk většinou přichází, až když je to celé hotovo. „Nevadí,“ utěšuje Mirek Ryšavý, „teď, když víš jak na to, můžeš si každý rok udělat dešťovou hůl novou …“ –pab–
Agenti informují Návod na seminář P(čko) 1. Uvědomění si vlastního těla (jak leží a na jakých plochách), popř. lektor může zadat, na kterých plochách se má ležet 2. Pohybová varianta na seznámení (utvořit kruh, říct své jméno a k tomu určitý pohyb) 3. Ve dvojicích – vytvoříme masku a vyzkoušíme na druhém (prstem až dlaněmi obkreslujeme její vzor ve vzduchu) 4. S maskou, ve dvojicích – vytvoříme imaginární obraz v zrcadle toho druhého (objevování sama sebe v zrcadle) 5. Potkání obou masek – inspirují se od sebe, rozvíjejí 6. Ukázka masek u moře s charakterem, který získaly AGENT SORA
Vcházím do učebny semináře T, do dílny se vším všudy. Vítá mne zvuk rozbrušovačky, všude se válí piliny a různě opracované klacky a celá místnost voní dřevem. V předposlední den festivalu zastihuji seminaristy v konečných fázích přípravy. Většina jejich výtvorů je již víceméně hotova a jen (doslova a do písmene) pilují detaily. Kolem sebe vidím několik loutek, ale především řadu různých hudebních nástrojů, od Panových fléten, přes různé další trumpety a foukátka až po velmi ambiciózní pokus (podle všeho úspěšný) vyrobit si vlastní housle. Lektor Mirek Ryšavý překřikuje všechny různé hlučící vrtačky a na všechny strany trousí vtípky i rady: jak se bude jaký materiál chovat, jak napravit různé nedokonalosti apod. I seminaristé si ale mezi sebou navzájem radí. Jak to už u řemeslné práce bývá, každý úkon nějakou chvíli trvá, nestačí jen vymyslet jak, je také třeba to skutečně udělat. Během toho se však člověk mnohdy setká s nečekanými překážkami, které ho donutí původní plán upravit. Za každou chybu se přitom platí, v horším případě zničením nástroje (toho jsem naštěstí nebyl svědkem), v tom lepším pak nutností pracně vše 11
Seminář F Velké finále se blíží a přípravy vrcholí. A proto se nám dnes nevyhnula závěrečná práce na našem společném fantazijním soužití. S kvalitními lektory a nápaditými lidmi jde vše lépe a hlavně rychleji. Pět hlav ví víc než jedna a první nápad nemusí být vždy ten nejlepší. Jedině tak může vzniknout kvalitní divadlo. AGENT PAŠTIKA Seminář L ...po včerejším volnějším dni, kdy nám náš lektor Tomáš zpříjemnil den svým vystoupením Baba Yaga, dnes celý den dřel na zítřejší vystoupení. Hláška dne: „Mně chybí ta cigareta, když vás takhle režíruju.“ (Víte, kdo to řekl? Kdo přijde po vystoupení a odpoví, dostane odměnu.) AGENT CHROCHTOSUD Seminář D Mám další zprávy, jak dnes probíhal seminář D. Jako obvykle ani hry nechyběly, ale dnes musely jít částečně stranou. Dnes bylo na programu hlavně zkoušení představení, na které se můžete jít podívat zítra. To, co si včera napsali na papíry, šlo dnes na scénu. Nebylo to vůbec lehké a jednoduché, ale naši seminaristé to hravě zvládli. Máte se na co těšit. AGENT HORACIUS 003
Diskuse
Poslední veřejná diskuse k představením hlavního programu. Ve 20 hodin se nachází v klubu 20 lidí, ale postupně se trousí další. Většinu tvoří členové souborů, jejichž představení jsou rozebírána a ti se navzájem neviděli, proto diskuse zpočátku vázne. Nakonec se ale stejně rozproudila a dokonce jsme překročili vymezený čas. Roli moderátora přejal za Jakuba Huláka Michal Drtina. Pták Ohnivák, liška Ryška a my, Céčko, Svitavy Michal upozornil, že Céčko je dlouholetým účastníkem LCH (Karel Šefrna pak prozradil, že je na Chrudimi popadesáté), ale tato sestava rodinného divadla je zde prvně. Většinu diskutujících představení zasáhlo, některé až dojalo, především tématem rodinných vztahů, s nostalgií, ale i lehkou ironií bilancujícího a filosofujícího stáří (které má své klady, ale ne mnoho). Mluvilo se o divadle klidně plynoucím, poetickém, ztišeném (někdy až na hranici vnímatelnosti). Oceněno bylo samotné ztvárnění pohádky, představení "vzaly" i malé děti. Líbila se zkratka, redukce motivů původní pohádky, slovní vtípky. Otázku vyvolalo výtvarné řešení, především loutky, které pro někoho nefungovaly ve všech situacích dobře. Písně byly vnímány jako hudebně jednoduché (asi aby vynikly texty), pro některé jich už bylo příliš moc. Většina diváků oceňovala také autentické herectví, mnohdy až neherectví, to, že se dařila koexistence aktérů s rozdílným potenciálem i zkušenostmi. Pak byly zmíněny i některé nedůslednosti: princovo rozseknutí mělo být vidět, zvlášť při akcentování sekery a použití loutek – prkének. Není jasné, co je živá voda, použití záhadného strojku nikdo nepochopil. Část diskutujících se shodla na tom, že představení ublížil velký prostor, ale někteří lektoři nesouhlasili, hudba a řeč na hranici slyšitelnosti nutily diváky k většímu napojení se, soustředění. (Nu, když ale není rozumět na jevišti dětem, většinou je káráme – poznámka zapisovatele). Tomáš Jarkovský dokonce prohlásil představení jeho provedením za nejpunkvější na letošní LCH. Hotel, Mikrle, Jaroměř Představení bylo v úvodních vstupech hodnoceno jako sympatické, bylo znát že aktéři jsou poučení, soustředění, inteligentní mladí lidé. Jako rakvičkárna mělo ale mít větší "grády", místy bylo zdlouhavé,
výstupy se opakovaly nebo jen mírně variovaly. Jako problém byla vnímána především nejasnost v žánru. Je to především rakvičkárna, nebo barokní moralita? Ani s jednou možností nebylo, dle diskutujících, zacházeno důsledně (ani nemohlo být, když si soubor jasně nevybral). V moralitě o sedmi neřestech (smrtelných hříších) by musely postavy umírat v důsledku svých hříchů, a ne se vraždit navzájem víceméně nahodile. Pro rakvičkárnu je zase téma příliš složité, jde pak o sedm propojených rakvičkáren se sedmi expozicemi, sedm smrtí, sedm konců. Navíc akce negradovaly, nedošlo ke zkratce, významový temporytmus nebyl zvládnutý. Většinu diváků zaujal úvod (a závěr) – živý orchestrion, nebylo ale jasné jeho propojení s loutkovým plánem. Na závěr byl znovu oceněn pedagogický přínos, soubor se opravdu se ctí popasoval s maňásky, řada konkrétních situací byla vypointována a zahrána skvěle (např. kámen, nůžky, papír). Zmíněna byla i výtvarná a stylová čistota. 19. březen, Rámus, Plzeň Další rodinné divadlo bylo přijato rozporuplně. Šlo především o propojení obou plánů: příběhu Jácíčka, Veverky a Slona a příběhů tří Josefů. Pro někoho se spojily až v závěru, někomu se nespojily vůbec nebo musel důvod jejich jevištní koexistence hledat. Rozpor mezi oběma plány vnímali diskutující i v dalších rozměrech – jasný, poetický text Daisy Mrázkové, zahraný střídmými prostředky, umocněný autentickým hereckým projevem Terezky Lukášové, proti tomu jednoduché, až banální příběhy "zmarněných přání" s nejasným vyzněním, někdy až prvoplánovitě provedené s využitím razantního herectví, s mnoha prostředky. Navíc byly příběhy Josefů rozsekané na několik částí a nebyly tématicky ani výstavbou rovnocené. Dvěma z hlavních postav zkazilo možnost změny života na základě kouzelného daru jejich okolí (manželka, dívka), Pepan je, oproti tomu, svého neštěstí strůjcem (je herecký šmírak a navíc tři přání trestuhodně promrhá). Jako nejčistší byl výstavbou vnímán příběh Pepíčka – folkaře. Některým divákům nebylo jasné, odkud se vzala holčička s kouzelnými předměty, kdo vlastně je. Problém měli mnozí i s rozcvičkovými přestavbami. Pro jedny se opakující spartakiáda stala nudnou, jiní ji vnímali jako pokus o řád, který ale nedůsledným provedením nebyl nastolen (dokonce byly rozcvičky označeny za "rozklinkané" a kvůli nim se "rozklinkalo" celé představení), další v ní naopak viděl symbol chaosu. Vyskytl se i názor, že šlo o nápad urychlit a ozvláštnit přestavby bez dalšího, hlubšího smyslu (na tento příspěvek reagovala souhlasným kýváním i režisérka Zdeňka Vašíčková). Prostě se diváci neshodli téměř v ničem. Je tématem: Ber svět tak, jak je a najdeš důvod být šťastný, nebo Lůzr zůstane lůzrem? Pro jednoho nejsdělnější, pro druhého zatím nejkomplikovanější inscenace plzeňských. –frk– 12
Vyrážíme do útrob Otesánka... Pár minut před půl desátou probíhá ve znamení příprav: seminaristé si vyndávají mouchy z očí, Šulc si převléká svou „hrací mikinu“ a loutkáři-přihlížející se srocují kolem sochy Ressla. Dvě minuty po inkriminovaném čase oznamuje Kamil Bělohlávek, že budeme čekat – na Michala Drtinu – až jej uvidíme v dáli, víme, že skončila diskuse. Čekání sice pokračuje dalších 20 minut, ale nikomu zásadně nepřekáží. Bál bez nás stejně nevypukne a večer je i díky vydařenému počasí jako stvořený na pobyt venku. Ve 21.47 mává na příchod Luděk. Kamil oznamuje, že to nestačí, potřebujeme Michala. Toto přesvědčení vydrží ještě 2 minuty, pak se hlasuje a Michal prohrává. Jeho jediným štěstím je, že je již vidět v dáli a loutkáři-dobráci jej popohání odpočítáváním. Nejprve od desítky, ale to se ukazuje jako příliš krátké, tak mu přidávají ještě 50 sekund. Potleskem jej vítají a jdou na to! Postupně zjišťujeme, že Otesánek je nejenom velký jedlík, ale že jeho útroby jsou velikosti celé Chrudimi! Poté, co slupne písmenkovou polévku, mamku, taťku a Ressla, pokračuje dále. Nic cizího mu není cizí. Abychom pochopili, co je na jeho nejmilovanější zábavě tak skvělého, jsme srdečně zváni (či donuceni) projít jeho trávicí trakt (ano, celý!). Seznamujeme se s jeho jídlem i způsobem, jakým jej získal. Protože jsou oběti nedozírné, je třeba držet smutek. Óčkaři jsou Otesánkovou povahou nadšeni a srdečně mu zpívají i píseň. Za jejích zvuků přicházíme až k Modré hvězdě, tedy Otesánkovi samotnému. Hlavní vchod tvoří jeho ústa... Aby nedošlo k dalšímu hromadnému sežrání, je nutné jej přemoct: přichází smrtka s motykou a poráží onu nestřídmost! Modrá hvězda je volná, je naše – jdeme tančit! Kamil spolu s Óčkaři přeje krásný bál, protože oni nyní budou tři hodiny uklízet Chrudim (ale jen straší – jeho frekventanti jsou již po chvilce viděni v prostorách Hvězdy). Óčkaři, děkujeme za zážitek! PETRA HLUBUČKOVÁ
13
Když loutkáři juchají! I. Příchod do Hvězdy je bujarý! Všem se sice honí hlavou myšlenky typu: Opravdu se tam vejdeme? Je Hvězda nafukovací? Ale nikdo se nepozastavuje – vždyť na tento večer jsme se těšili dlouho. Očekávání velké jam session a tance je ve vzduchu! Co ovšem nečekáme, je vzpomínka na pana Jana „Řezňu“ Řezníčka. Tento známý loutkář z Libáně tento rok zemřel a pan Slunéčko mu připravil vzpomenutí právě nyní, před bálem. Loutkáři mají možnost zhlédnout dokument o tomto znalci lidových loutkářů. Se vší úctou k panu Řezníčkovi, je nutno dodat, že tato vzpomínka měla proběhnout za jiných okolností a jinde. Loutkáři by jistě rádi zavzpomínali na svého kamaráda loutkáře hromadně a s velkou chutí, ale ne nyní. Po dlouhém průvodu, v očekávání zábavy, tance, zpěvu. Všechna čest Michalu Drtinovi, který vzpomínkovou akci taktně přerušuje. Vždyť právě tancem a zábavou by byl jistě tento loutkář rád oslaven.
Tváří v tvář S lektorem hudebního semináře Matějem Šefrnou jsme se sešli odpoledne u piva. Jakkoli na Loutkářských Chrudimích strávil prakticky celé dětství, zejména pro mladší účastníky je pravděpodobně novou tváří. Proto jsme se rozhodli vám ho představit.
to objevovat, žijí tím, dýchají pro to… Takže se v tom pro mě v podstatě nezměnilo nic. Taky je to trochu nostalgie. Člověk si uvědomuje, kolik lidí tu už není prostě proto, že zemřeli. Když sem jezdíte pravidelně, tak je to postupné, sledujete to, ale takhle po té pauze je to najednou skok. Většina informací, třeba na internetu, co se dá o vás zjistit, sahá spíše do osmdesátých, devadesátých let, o vašich současných aktivitách se toho příliš najít nedá… To je schválně, já to tajím (smích). A co tedy přesně děláte? Dělám si, co chci, v tom to je. Učím dramatickou výchovu na pedagogické škole a spíš se snažím být v pozadí, spíš dělám s mladými lidmi a oni jsou pak eventuálně ti, co jsou vidět. Mně se moc na jeviště poslední léta nechce, protože jsem si našel jiné věci a… no, řeším to jinak. Co jsou ty jiné věci? Mě zajímají hodně ty lidi, se kterými dělám. Ale to bych tu asi nerozebíral… (smích) Přijde mi smysluplnější mluvit s nimi tváří v tvář než přes jeviště. Mnohdy mi to přijde i účinnější, nehledat pro to umělecké ztvárnění a jenom přijít a říct „tohle mě sere a tohle se mi líbí“. Ale to je moje osobní záležitost, to není nic proti divadlu. Navíc se to určitě zase změní, jak se znám. Myšlenka hudebního semináře byla vaše, nebo vás s ní už konkrétně oslovil Michal? Michal mě oslovil, ale měl jsem na výběr, co budu dělat. Nevím, jak mě to napadlo, ale asi že s tou muzikou dělám pořád, tak se mi chtělo spíš do muziky než do toho divadla.
Jak se vám na Chrudimi líbí? Vedro (smích). Ne, dobrý. Chrudim je skvělá, protože to je prostě Chrudim. Už samo to město má své kouzlo, navíc já jsem se tu prakticky narodil, protože naši mě sem od malička tahali, oni mě neměli kam dát. Všechny ty semináře, rozbory, to jsem absolvoval jako dítě, takže to tady celkem znám. Pak už jsem si musel dát pauzu, asi deset let… no, možná patnáct let jsem tady nebyl, ale zjišťuju, že to pořád funguje, že to pořád má tu stejnou atmosféru pohody a setkání. Vnímáte za ty roky nějaký posun? No jasně, ty lidi jsou starší, některé je už stěží poznat a nahradili je ti mladí. Speciálně díky tomu mému semináři, kde jsou lidi ve věku, co jsem byl já, když jsem sem jezdil se studentským divadlem, přesně vidím, že to funguje stejně. Oni začínají pařit, začínají
Vy jste ale musel trochu překopat svůj původní plán na seminář… Nevím, kde se stala chyba, ale asi nikde. Já jsem čekal lidi, kteří budou režiséři, kteří mají tvůrčí ambice, a že si budeme povídat o tom, jak v divadle používat různé druhy muziky, jak tu muziku zpracovávat, jak po stránce mentální, praktický, tak po stránce technický. Ale přišla děcka, která chtěla zpívat, která si chtěla spíš hrát, tak jsem to musel předělat. Ale jsem rád, že to takhle dopadlo, oni jsou skvělí, dělají texty i muziku, já jsem akorát mačkač nahrávacích zařízení, případně poradce, ale to jen minimálně. Oni šlapou sami, furt dopředu, což mě fascinuje. JACQUES JOSEPH
14
Ukázky práce seminářů A co na závěr? Pouť a vyhlášení... Chcete vidět, jak jste byli šikovní? Tedy, jak skvěle fungovaly semináře na té naší 61. LCH? Ukázky jejich práce, či minipředstavení, která pro ostatní připravily, můžete zhlédnout dnes za Divadlem Karla Pippicha od 14.30 hodin. Celou prezentaci provází seminář S, který také zakončí odpoledne krátkým koncertem. 14.30 Seminář C – stan – cca 15 min. 14.55 Seminář F (první část) – vedle stanu – cca 6 min. 15.05 Seminář R – někde vedle stanu – cca 10 min. 15.20 Seminář T – za vodou v rákosí – cca 5 min. 15.30 Seminář P – stan – cca 15 min. 15.45 Seminář D – stan – cca 15 min. 16.00 Seminář F – vedle stanu (druhá část) – cca 6 min. 16.10 Seminář L – u rybníčku vedle stanu – cca 5 min. 16.30 Seminář M – blízko stanu – cca 3 min. 16.35 Seminář H – stan – cca 3 min. 16.40 Seminář S – stan – cca 10-15 min. Časy jsou přibližné. Pokud dorazíte později, orientujte se podle rámusu.
Letošní redakce
15
Tak už nám ta 61. loutkářská Chrudim pomalu končí. Abychom ji uzavřeli s pořádnou pompou, nezapomeňte mezi inspirativními představeními navštívit i loutkářskou pouť, která bude probíhat celé odpoledne za divadlem. Bude se tam pít a veselit a u stánků budete moci pořídit cokoli, od medoviny přes placky a šperky až po různé loutky. Pouť vyvrcholí představením divadla ANPU Čertův švagr v 17.00 hodin, po kterém proběhne slavnostní zakončení festivalu a vyhlášení cen. Tak co, máte už své favority?
Zítřejší program 0.00–23.59 volný program dle vlastního uvážení
Dnešní program
Tajenka
8.30–12.30 Semináře v učebnách
Tajenka včerejších roháčků byla Škrhola, Spejbl, Kašpar, vodník. Dnes si můžete vyluštit hřebenovku. V tajence najdete název staré loutkářské hry (čímž vtipně propojujeme Okénko a Tajenku) 1. Bystrouška 2. Kus dřeva, co znamená svět 3. Schránka plže 4. Druhové jméno motáka 5. Výkvět 6. Představitel církve 7. Suchý plod 8. Nadutí 9. Může být i cílem 10. Horor A. Hitchocka 11. Malá končetina 12. Český tanec 13. Malá chata 14. Polibek (zastarale) 15. Zhotovena šitím 16. Pak 17. Zkratka mezinárodní loutkářské organizace
10.00 DKP malý sál Buchty a loutky, Praha Zlatá husa 50‘ 10.00 za DKP Čmukaři Turnov Hloupé království 50‘ loutková pohádka 11.00 MED Divadýlko Kuba, Plzeň Pletené pohádky 45‘ loutková pohádka 13.00 a 14.00 DKP Slavoj Workshop – vyrob si svou loutku 60‘ vedou Čmukaři Turnov 14.00 a 21.00 (A+B) Stan Marek Bečka Zchudlý loutkář 40‘ inspirativní program
P
15.00 DKP malý sál a 17.00 (A+B) za DKP Divadlo ANPU, Praha Čertův švagr 50‘ inspirativní program
P
P
P
P
P
P
P
14.00 (A+B) – 18.00 za DKP Loutkářská pouť, prezentace seminářů a slavnostní zakončení 19.00 (A+B) DKP velký sál Bábkové divadlo Žilina, Slovensko Perinbaba 70‘ inspirativní program DKP = Divadlo Karla Pippicha
Pan Káč Neska to bylo hustý v tom MEDu, jak se tam všichni řezali, smrtka to sklízela jak hrách, prostě bomba! A že to byly malý děcka, tak jim vodpustim, že nevykydlili i to morče. Řikalo si vo to, hajzl malej roztomilej… Pak sem viděl toho dědulu v Picháči, moc to neřešil, nástroje neladil, prostě si to dal tak free, to jo. Ale na mě to bylo moc folkový. No a večer tam byli ty borci s kartónama. Z dálky to vypadalo jak demonstrace, tak sem se šel mrknout a vona pohádka. Byla tam i ta baba vod Karkule, celkem jízda, s tim trávenim a tak, ale mohli to hodit eště víc do industriálu.
A
A
A
A
A
A
A
A
A
Řešení: ……………………………………………
Tiráž Zpravodaj 61. loutkářské Chrudimi Vydává a tiskne Chrudimská beseda / Redakce Zuzana Vojtíšková, Jana Soprová, Petra Hlubučková, František Kaska, Jacques Joseph / Foto Ivo Mičkal / Kresby Tomáš Volkmer / Grafická úprava Radek Pokorný / Kontakt Michal Drtina, tel. 606644294, e-mail
[email protected] Neprošlo jazykovou úpravou!
16
