Soňa Červená a její interpretace Ebenova cyklu Šestero piesní milostných

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta Katedra zpěvu Zpěv

Soňa Červená a její interpretace Ebenova cyklu Šestero piesní milostných Bakalářská práce

Autor práce: Aneta Petrasová Vedoucí práce: Mgr. et MgA. Monika Holá, PhD. Oponent práce: PhDr. Alena Borková Brno 2011

Soňa Červená a její interpretace Ebenova cyklu Šestero piesní milostných Soňa Červená and her Interpretation of Six Old-time Love Songs

Ebens

Cycle

PETRASOVÁ, Aneta. Soňa Červená a její interpretace Ebenova cyklu Šestero piesní milostných [Soňa Červená and her Interpretation of Ebens Cycle Six Old – time Love Songs]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra zpěvu, 2011. Vedoucí diplomové práce Mgr. et MgA. Monika Holá, PhD.

Anotace Diplomová práce „Soňa Červená a její interpretace Ebenova cyklu Šestero piesní milostných” představuje jednu z významných českých zpěvaček (její osud, kariéru) a zabývá se jejím přístupem k interpretaci cyklu Petra Ebena, který (kromě písně Non mi mandar messagi) natočila pro Supraphon v roce 1959.

Annotation Diploma thesis „Soňa Červená and her Interpretation of Ebens Cycle Six Old – time Love Songs” presents one of the important czech singers (her career and life) and deals with her way of interpretation of Petr Eben’s cycle, which she recorded ( except the song Non mi mandar messagi) for Supraphon in the year 1959.

Klíčová slova Písňový cyklus, Petr Eben, Soňa Červená, Šestero piesní milostných, Hudba XX. století,skladby pro zpěv.

Keywords Song cycle, Petr Eben, Soňa Červená, Six Old – time Love Songs, 20th-century classical music, Compositions for voice.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a používána ke studijním účelům.

Brně, dne 3.května 2011

Aneta Petrasová

Obsah Úvod  ......................................................................................................................................5 1.  Soňa  Červená  .................................................................................................................6 Hudební  a  divadelní  počiny    Soni  Červené  ............................................................15 2.2  Koncertní  vystoupení  ........................................................................................20 3.  Rozhovor  se  Soňou  Červenou  ................................................................................23 4.  Petr  Eben  ......................................................................................................................28 4.1  Životopis  ................................................................................................................28 4.2  Přehled  komorního  vokálního  díla  Petra  Ebena  ......................................29 5.  Cyklus  Šestero  piesní  milostných  v  podání  Soni  Červené  ............................32 5.1  Noci  milá      (Anonym)  .........................................................................................32 5.3  Unter  der  linden  (Walter  von  der  Vogelweide,  překlad  vlastní,   doslovný)  ..........................................................................................................................35 5.4  Du  bist  min  (Anonym,  2.  pol.12.  stol.,  překlad  vlastní,  doslovný)  ......37 5.5  Non  mi  mandar  messagi  ...................................................................................38 (Lidová  poezie  13.  století,  překlad  Bedřich  Eben)  ..........................................38 5.6  Ballade  des  dames  du  temps  jadis  ................................................................39 Závěr  ..................................................................................................................................44 Seznam  příloh  .................................................................................................................46

Úvod Je tomu zhruba pět let, co jsem se zúčastnila Písňové soutěže Bohuslava Martinů. Jako cenu jsem si odnesla profilový kompaktní disk Soni Červené a její paměti. Osobní setkání s pěvkyní (byla tehdy předsedkyní poroty) bylo pro mě velmi inspirativní. Slyšela jsem na ni různé názory – od kladných až po vyloženě záporné. Někteří ji nekriticky obdivují, jiní tvrdí, že je to přeci jen ‘opereťanda‘, která se díky známostem dostala k ‘velké opeře‘. Určitý druh lidí jí nikdy neodpustí, že je ve svém věku stále aktivní a věnuje se tomu, co ji baví, ale čemu mnohé obětovala. Ať už ji vnímáme jakkoliv, rozhodně je to osobnost, která zaujme a nenechá nikoho lhostejným. Z archivních nahrávek Českého rozhlasu (vydaných na výše zmíněném CD) mě nejvíce zaujal cyklus Šestero piesní milostných (na přebalu uváděn chybně pod názvem Šestero písní milostných). Poslouchala jsem ho takřka dokola. Zaujal mě svou různorodostí a schopností interpretů navodit v každé písni jinou (ale přitom silnou a intimní) náladu. Proto jsem se rozhodla věnovat tomuto tématu svou bakalářskou práci.           O Soně Červené toho bylo již mnoho napsáno v novinách a časopisech, navíc vydala vlastní autobiografii. Jde ale většinou o kusé vzpomínky, střípky z mozaiky vlastních zážitků. Rozhodla jsem se proto všechny tyto údaje shrnout, zestručnit, pokud možno zpřehlednit (v kapitolách 1, 2) a doplnit rozhovorem. O Petru Ebenovi vzniklo již mnoho kvalitních monografií (Vítová, Vondrovicová), proto jsem jeho životopis načrtla pouze stručně a uvedla přehled písní příbuzných svým typem cyklu Šestero piesní milostných, na který se zaměřuji v závěrečných kapitolách.

5

1. Soňa Červená Soňa Červená se narodila 9. září 1925, rodičům Žofii Čerevné

a Jiřímu

Červenému. Kvůli komplikacím v těhotenství a předčasnému porodu muselo novorozeně strávit první týdny v inkubátoru a doktoři pochybovali, zda zůstane naživu. Zásluhou šikovného rodinného lékaře dítko přežilo a pomalu vyrůstalo za dohledu ‘Schwester Břízy‘ – německé pečovatelky. Díky ní se malá Soňa naučila přirozenou cestou plynně německy (což se jí v budoucnu velmi hodilo). Otcem dítěte byl právník a kabaretiér JUDr. Jiří Červený, zakladatel prvorepublikového kabaretu Červená sedma. Přestože tento spolek zanikl ještě před Soniným narozením, scházely se dál v domácnosti u Červených významné osobnosti. Mezi hosty nechyběli Eduard Bass1 , Ferenc Futurista2 , Bohumil Mathesius 3, Hanuš Jelínek4, Vlasta Burian, 5 Artur a Xena Longenovi 6 , Bohuslav Martinů, Jarmila

1   Eduard Bass (1888 - 1946), vl. jm. Eduard Schmidt, spisovatel, novinář, textař. Autor slavného románu Cirkus Humberto,

Klapzubova jedenáctka, povídkového souboru Lidé z maringotek a dalších knih. 2   Ferenc Futurista (1981 – 1947), vl. jm. František Fiala, herec (zejm. komických rolí), kabaretiér. Kromě Červené sedmy

působil v Divadle na Vinohradech, Osvobozeném divadle, Rokoku , Komedii a dalších. 3  Bohumil Mathesius (1888 – 1952), básník, překladatel, publicista. Autor sbírky Zpěvy staré Číny. 4  Hanuš Jelínek, vl. jm. Jan Křtitel Jelínek, básník, překladatel, divadelní kritik, přeložil Zpěvy sladké Francie. 5   Vlasta Burian (1891 – 1962), vl. jm. Josef Vlastimil Burian, herec, režisér, ředitel div. Komedie ‚Král komiků‘. Ztvárnil

mnoho film. i div. rolí. 6   Artur Longen (1885 - 1936), vl. jm. Emil Artur Pitterman, dramatik, režisér, scénárista a malíř, spoluzakladatel malířské

skupiny Osma, dramaturg Div.Vlasty Buriana. Xena Longenová ,vl. jm. Polyxena Marková, herečka.

6

Kronbauerová 7 , Jindřich Plachta 8 , Annie Steimarová 9 , Saša Rašilov 10 , Sláva Vorlová11 a další. V tomto prostředí vštěpoval pan advokát své dceři lásku k divadlu, hudbě a umění. Rodinná idyla netrvala dlouho. Rodiče se brzy (v r. 1935) rozešli. Jiří Červený ale nadále podporoval dceru v umělecké kariéře. Matka se znovu vdala za bohatého továrníka Karla, který Soňu adoptoval a postupem času si získal i její přízeň a lásku. Bohužel brzy (tři roky po sňatku) zemřel. Přes nesouhlas matky nastoupila Soňa ke studiu na pražské konzervatoři. Tu musela ale záhy opustit. Prý se do ní zamiloval jeden spolužák (z dobré pražské rodiny) tak bezhlavě, že se pokusil sebevraždu. Matka nešťastného milovníka se hned spojila s paní Žofií a ta začala jednat. Poslala dceru do dvouleté Hospodyňské školy v Dolní Rovni, aby ve víru společenského života ‘nezvlčila‘. Na vesnickém statku ‘na konci světa‘ zakoušela budoucí diva krušné chvíle. Zvlášť vzpomíná na to, jak musely v rámci výuky zabíjet před Vánoci krůtu: Byla jsem blízka mdlobám. Krůtu jsem sevřela do náruče a cestou ke špalku ji prosila za odpuštění. Paní učitelka vůbec nepochopila, co se se mnou děje. V jedné ruce jsem držela to krásné zvíře a v druhé velký ostrý sekáček, kterým jsem mířila proti učitelce: ‚‚Já vám tu krůtu zavraždím, paní učitelko, ale už to po mně nikdy nechtějte, nebo se stane něco hrozného.‘‘ S hysterickým výkřikem Veselé Vánoce jsem tomu ubohému ušlechtilému ptáku usekla hlavu. 12 Svému otci psala zarmoucené dopisy. S matkou prý odmítla mluvit a zůstala ve škole i přes vánoční prázdniny. 7  Jarmila Kronbauerová (1893 – 1968), herečka a zpěvačka, členka souboru Národního divadla v Praze.

8   Jindřich Plachta (1899 – 1951), vl. jm. Jindřich Šolle, herec a spisovatel. Člen (mimo Červené sedmy)div. Vlasty Buriana a

Voskovce a Wericha, autor knihy Pučálkovic Amina. 9  Annie Steimarová (1889 – 1962), divadelní, operetní a filmová herečka, babička Jiřího Kodeta.

10   Saša Rašilov (1891 – 1955),vl. jm. Wenzel Rasch rytíř von Hessen,filmový a divadelní herec, komik,zaslouž.umělec,

zakladatel herecké dynastie Rašilovů. 11

Sláva Vorlová (1894 – 1973), roz. Miroslava Johnová, skladatelka.

12

ČERVENÁ, S., Stýskání zakázáno, s. 12

7

Když už přivykla životu v zapadlé vesnici a nalezla v něm (jak se zmiňuje v dopisu otci) vnitřní klid a spravedlnost, přišla zpráva od matky, že musí okamžitě přijet do Prahy a nastoupit na Německou konzervatoř. To se ale slečně Červené ani trochu nelíbilo – a tak psala další zoufalý dopis otci: … A dnes ta hrozná zpráva z domova: musím se vrátit do Prahy a budu zapsána na německou konzervatoř! Prý tím pomohu zachránit náš majetek! Co je to za nesmysl? (…) Jediným východiskem pro mne je zůstat v Rovni, třeba navždycky. Pomoz mi táto! Potěš svou dceru… 13 Z tohoto dopisu je jasné, že ne nadarmo si Soňa vysloužila u svých rodičů přezdívku Naše tragédka. Bohužel se ale ukázalo, že její obavy byly v tomto případě na místě. Nad Čechami roku 1943 se rozpínala nacistická mračna. Mnoho rodinných přátel bylo zatčeno stejně jako Sonin otec, jenž dostal ‘nálepku‘ nebezpečný český živel. Matka Žofie byla nyní bohatou vdovou – zesnulý manžel jí zanechal velké jmění, které se snažila (bez jakýchkoliv zkušeností) spravovat a zachránit. Proto zažádala o německé občanství (které jí bylo díky sudetskému původu přiřknuto) a zapsala dceru na Německou konzervatoř v Praze. Žádné z těchto opatření ale nepomohlo - byla nakonec zatčena, uvězněna a o rok později převezena do koncentračního tábora v Ravensbrucku. Její dcera dál navštěvovala konzervatoř. Hlavní obor (zpěv) studovala u Elsy Bromseové, písňový a operní repertoár pod vedením Hermanna von Norberta. Konzervatoř měla prý skvělou úroveň a kromě zpěvu se posluchači učili také italštině, baletu, klavíru a hudební teorii. Zde zaznamenala Soňa Červená první pěvecké úspěchy v rámci školních představení. Byt, v němž žila sedmnáctiletá studentka sama, byl Gestapem přidělen rodině Kreisových, jež měla mít na starost jeho správu a také dohled nad nezletilou. V roce 1945 opustila rodina Kreisových Prahu a Soňa Červená byla znovu svou paní. Pomáhala spolu s přáteli prvním uprchlíkům z koncentračních táborů. V té době se také seznámila se svým budoucím manželem Františkem. Se svatbou čekala až do návratu své matky, v který usilovně doufala. Její přání se vyplnilo a svatba se 13

ČERVENÁ, S., Stýskání zakázáno, s. 25

8

konala i s maminčiným požehnáním. Stejně jako paní Žofie, vrátil se z Terezína i otec Jiří Červený. Že se novopečená manželka nikdy nehodlala vzdát ani hudby ani divadla dokládá citát z její vzpomínkové knihy : František dostal zpět rodinnou továrnu a já se stala paní továrníkovou¨, ač to bylo to poslední, čím jsem se chtěla stát(…)ale přesto jsem nezapomněla na svůj nejvyšší cíl a slib. Našla jsem si výborného profesora zpěvu, Roberta Rosnera, a profesorku herectví, Lydii WegnerovouSalmonovou. A především s mým otcem (…) jsme věčně sedávali u klavíru a zpívali a zpívali.14 A úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat – v roce 1947 natočila film Poslední mohykán15 a následoval úspěšný konkurz pro roli Káči pro muzikál Divotvorný hrnec v divadle Voskovce a Wericha, kde byla později obsazena do dalších role ve hře Pěst na oko. V únoru 1948 přišel komunistický převrat. Rodinná továrna byla znovu zabavena – tentokrát znárodněna. Manžel František měl být zatčen, nicméně se mu díky varování přátel podařilo ukrýt a emigrovat. Útěk prý plánoval i se svou manželkou Soňou – ta ale odmítla. Doufajíc ve změnu poměrů a opětovné shledání, zažádala prozatím o rozvod. Paní Žofie byla na podzim roku 1948 zatčena StB. Zřejmě byla umučena v pankrácké věznici. Její smrt je však opředena tajemstvím. Dcera o ní dlouho nemohla sehnat jakékoliv informace, až jí pak jeden z přátel, student medicíny, volal, že mají na pitevně tělo její matky. Když vyřizovala v kanceláři pankrácké věznice úmrtní list, uvedl do něj komisař jako příčinu smrti sebevraždu. Soňa Červená tomu však nikdy - vzhledem k matčině charakteru – neuvěřila. Problémy se státní policií přetrvávaly, až vyústily v zákaz výkonu povolání: …po prozkoumání nového materiálu ve věci herečky a zpěvačky Soni Červené bylo rozhodnuto, aby jmenovaná byla s okamžitou platností distancována ze vší divadelní,

14

ČERVENÁ, S., Stýskání zakázáno, s. 30

15

Film dle předlohy F. X. Svobody, s Janem Marvanem, Medou Valentovou a Františkem Halasem.

9

filmové a rozhlasové činnosti.  16   Naštěstí se za svou oblíbenou Káču postavil Jan Werich a zákaz byl záhy zrušen. Po znárodnění divadel přešel soubor divadla Voskovce a Wericha pod Divadlo v Karlíně. Zde si mladá zpěvačka zahrála mnoho dalších rolí za doprovodu orchestru Karla Vlacha. Během zkoušení v divadle nadále chodila do hodin k profesoru Rosnerovi a zdokonalovala se ve zpěvu a studiu operních rolí. V roce 1950 přišla pozvánka k pohostinskému vystoupení v Plzni v roli Carmen. Další úspěch přišel po předzpívání tehdejšímu řediteli brněnské opery – Zděňku Chalabalovi – který mladé altistce ihned nabídl smlouvu. Bohužel brzy z divadla odešel a nové vedení nechtělo zprvu platnost smlouvy uznat. Díky předzpívání Břetislavu Bakalovi (šéfovi brněnského rozhlasového symfonického orchestru) však zpívala (v letech 1952 – 1957) téměř při každé příležitosti pro brněnský rozhlas. První dobu jsem si připadala v Brně odstavená na druhou kolej. Když už jsem to nemohla vydržet, vypravila jsem se jednou do brněnského rozhlasu a zaklepala na dveře kanceláře šéfa symfonického orchestru Břetislava Bakaly (tehdy ještě nebyl rozhlas tak hermeticky uzavřen). Bělovlasá hlava, růžolící obličej, laskavý úsměv. Promiňte, že vás ruším, pane šéfe. Nastoupila jsem nedávno v Janáčkově opeře a ráda bych se vám představila – Tož mi něco zazpívejte, řekl jednoduše a zasedl ke klavíru. Hrál všecko zpaměti – a jak hrál! Jeden přes druhého jsme navrhovali, co chceme zahrát, zazpívat. Když nám došly nápady a dech, zavřel pečlivě víko koncertního křídla : Vy jste tedy ta nová. Tož vás vítám do Brna.   Musela jsem mu nějak padnout do oka, lépe řečeno do ucha, protože od toho dne mě obsazoval skoro do všech rozhlasových koncertů a nahrávek, jak jen tam byl nějaký alt.17 Díky úspěšným koncertům začala postupně získávat důvěru vedení brněnského divadla a dostávat větší úlohy. V roce 1954 dokonce dostala nabídku k hostování v Praze v úloze Cherubína ve Figarově svatbě. V tomto období provedla koncertně mnoho skladeb – mezi jinými Ebenův cyklus Šestero piesní milostných.

16

ČERVENÁ, S., STÝSKÁNÍ ZAKÁZÁNO, s.35

17

ČERVENÁ, S., STÝSKÁNÍ ZAKÁZÁNO, s.36

10

Úspěšně se zúčastnila Mezinárodní pěvecké soutěže Emmy Destinové při Pražském jaru, kde skončila druhá a Mezinárodní soutěže ve Varšavě, kde získala první cenu a titul laureáta. Že si umístěním nebyla vůbec jistá vyplývá z dopisu otci (…) tady ve Varšavě je konkurence veliká. Přijelo 90 zpěváků z celého světa! My, Čechoslováci, si nedělali mnoho naděje na slušné umístění, ale šli jsme do toho s velkou zodpovědností. Soutěž měla dvě kola, první vylučovací, do druhého kola postoupilo asi 50 procent, tzn. 40 zpěváků – včetně mne! V mém hlasovém oboru je pořád ještě 14 soutěžících, z toho dvě SSSR a dvě Polky, čili v nejlepším případě je volné až páté místo…18 Vzhledem ke všem výše uvedeným aktivitám začalo mít vedení Národního divadla v Brně pocit, že zpěvačka moc chybí na zkouškách. Navíc měla neustále problémy se státními orgány. Dostávala tedy menší role nebo druhá obsazení. Velká výzva k práci přišla, když v Brně pohostinsky režíroval Carl Riha . Nebyl spokojen s prací prvního obsazení a proto zažádal o Soňu Červenou. Představení se povedlo a v roce 1958 přišlo pozvání k hostování z Německé státní opery ve Východním Berlíně, kde v létě 1958 ztvárnila Končakovnu. Hned po úspěšném vystoupení jí nabídli dvouroční smlouvu, což znamenalo konec jejího brněnského působení. S Brnem se nerozešla úplně v dobrém – Po návratu do Brna jsem požádala o rozmluvu se svým šéfem, Františkem Jílkem. Vylíčila jsem mu, k čemu došlo v Berlíně a prosila o dvouroční neplacenou dovolenou. Argumentovala jsem tím, že je to pro mne velká příležitost a zkušenost, pro Janáčkovu operu prestiž a snad i pocta. Ani na okamžik to nebral v úvahu: Tak to ne, soudružko. Buď zůstanete nebo odejdete. Rozmyslete si to. – Děkuji, pane šéfe, odcházím.19 Opustila tedy moravskou metropoli a vydala se do Prahy vyřizovat příslušné formality u Státní divadelní agentury a na pasovém oddělení. Šlo o vleklé procedury, ale nakonec se vše podařilo. Na podzim 1958 stanula na prknech opery ‚Unter den Linden‘ jako Rossweisse ve Valkýře a Olga v Eugenu Oněginovi. 18  ČERVENÁ,

S., STÝSKÁNÍ ZAKÁZÁNO, s. 53

19  ČERVENÁ,

S., STÝSKÁNÍ ZAKÁZÁNO, s. 60

11

Postupně se v Berlíně ujala i koncertních úloh – zejména altových sól v oratoriích. V roce 1960 vystupovala na festivalu v Baureuthu , hostovala v Komické opeře ve Východním Berlíně, kam si ji pozval intendant Walter Felsenstein (který s ní později spolupracoval jako režisér). O rok později ji na předzpívání prostřednictvím osobního tajemníka pozval Herbert von Karajan. Můj doprovazeč byl ještě více rozrušen než já. Nachystali jsme si arii Ulriky z Maškarního plesu (…) Poslouchal trochu netrpělivě a pak se zeptal: Was noch? Mluvil tak tiše, že každý musel zatajit dech, aby mu rozuměl. Nemám s sebou jiné noty, špitla jsem (…) A co byste chtěla zpívat? (…) Doprovázel mě zpaměti k první arii a potom ještě k druhé. Na konec pravil skoro neslyšně: Wir sehen uns in Salzburg. A vznesl se ze sálu. 20 Tak dostala možnost vystoupit na světoznámém salzburgském festivalu. V roce 1961 byla poctěna titulem Kammersangerin za roli Orfea v Gluckově opeře. Bohužel se v témže roce staly i méně příjemné události – v Berlíně se začala stavět zeď, jež měla nadobro rozdělit Evropu. Šestatřicetiletá zpěvačka se dlouho rozmýšlela, bylo jí nabídnuto angažmá v opeře ve Vídni, které odmítla kvůli závazkům ve východoberlínské Staatsoper. Když se ale dozvěděla, že se má uzavírat hraniční přechod, rozhodla se odejít. V dopise otci píše: O půlnoci, na rozbřesku Nového roku, jsem na Tebe tolik myslila a uvědomila si, jak nás naše povolání čím dál tím víc sbližuje, i když navenek oddaluje. Tys taky tomu hořkosladkému uštknutí, jakým je kumšt obětoval v životě všechno (…) Jak dobře Ti konečně rozumím a vůbec se na Tebe ani trochu nezlobím. Teď vidím, že jsem Tvá dcera, i když mnozí mi tvrdili opak. Jsem z Tvého těsta. Sebekouzelnější rodinný krb by mi nemohl nahradit kouzlo divadelních šaten a spacích kupé, chvíle trémy před vystoupením a pocit štěstí po vystoupení.(…)Člověče, táto, psala bych Ti do nekonečna, ale musím odejít, prosím Tě, pochop to a odpusť.21 Hranice musela překročit o pět dní dříve než měla původně v plánu. Nechala jsem všechno stát, popadla jezevčici Kačenku a nasedly jsme do auta. Na přejezdu do Západního Berlína byl nezvyklý zmatek. Policista se zdráhal mě pustit(…). 20  ČERVENÁ,S.,STÝSKÁNÍ

ZAKÁZÁNO, s. 77

21  ČERVENÁ,S.,STÝSKÁNÍ

ZAKÁZÁNO, s. 86

12

Soudruhu, povídám, a to bylo myslím poprvé a jistě naposledy, co jsem někoho tak oslovila, mám dnes důležité natáčení v Lipském rozhlase a musím před tím nutně k Mercedesům do dílny, zlobí mě spojka. Jestli ten rozhlas nestihnu, budete z toho mít velké nepříjemnosti. Podíval se na mne očima jako laň. Tak jeďte, ale je to naposled.22 Hned druhý den po příjezdu ji vyhledal intendant Německé opery v Západním Berlíně Rudolf Sellner a okamžitě s ní sepsal smlouvu. Zde na ní čekalo mnoho krásných rolí a nadšené přijetí. V květnu 1962 jí přišlo strohé oznámení o otcově smrti. Členkou Německé opery v Berlíně zůstala do roku 1964. Kromě vystupování v Berlíně přijímala pohostinsky role po celém Německu. Zúčastnila se mnoha festivalů (Salzburg, Glyndebourne, Bayreuth) i koncertních vystoupení. Závazky v Berlíně ji však začaly silně omezovat. Proto se v roce 1964 v dobrém rozešla berlínskou scénou a podepsala smlouvu s Harrym Bukwitzem – intendantem Frankfurtské opery, kde si vymínila dostatek času pro hostování a koncertní činnost. Zde setrvala celých pětadvacet let. Mezitím hostovala v San Francisku, Brémách, Bruselu, Stuttgartu, Barceloně, Mnichově, Hamburku, Los Angeles, Edinburghu a mnoha dalších divadlech. V roce 1987 získala od města Frankfurt titul Kammersangerin. Postupně se začala věnovat i činoherním rolím. Většinou si ji vyžádali sami režiséři, což svědčí o jejím výrazném hereckém nadání. Na podzim 1987 divadlo ve Frankfurtu vyhořelo. A tak se uzavřelo tamní působení české pěvkyně. Přijala několik dalších činoherních a muzikálových rolí a působila hlavně v Hamburku, kde získala angažmá po spolupráci s režisérem Robertem Wilsonem. Po roce 1989 se vrátila domů. Do Čech, do Prahy. Od svého návratu ztvárnila mnoho činoherních rolí - za roli Claire v Durrenmatově Návštěvě staré dámy získala

22  ČERVENÁ,

S.: Stýskání zakázáno, s. 86

13

ocenění Divadelních novin, zahrála si ve snímku Pupendo, koncertně provozuje melodramy a další příbuzné žánry. Sama jsem seděla v publiku mezi posluchači na koncertě v Lichtenštejnském paláci. Šlo o melodramy XX. století autorů Otomara Kvěcha a Viktora Ullmanna. Všechny provedla zpaměti a se sugestivním výrazem. V současné době ji můžeme vidět v Národním divadle v Praze jako Emilii Marty v Čapkově hře Věc Makropulos. Kromě vystupování napsala dvě knihy - své memoáry Stýskání zakázáno a knihu o svém pradědečkovi Můj Václav. V poslední době získala mnoho ocenění. Často je zvána do porot divadelních, pěveckých i filmových soutěží. Její obavy, že bude žít ve vlastní zemi jako neznámý cizinec, se tedy nepotvrdily.

14

2.

Hudební a divadelní počiny Soni Červené Soňa Červená má za sebou výjimečně úspěšnou pěveckou kariéru. Čím

zaujala kritiku, intendanty, dirigenty i publikum? Jde jistě o charismatickou inteligentní osobu, která ví, jak na člověka zapůsobit. Pro svou kariéru přinesla mnoho obětí a v rozhovoru( viz. kap. 3) neustále zdůrazňovala důležitost pečlivé přípravy na každé vystoupení. Z toho usuzuji, že byla velmi pracovitá, cílevědomá a snažila se být vždy perfektní. Navíc je majitelkou hlasu se zajímavou, tmavou barvou – v mnoha kritikách se pisatelé nadšeně vyjadřují ve smyslu: ‚Konečně opravdový alt!‘. Tvrdě cvičila (denně) a v každém městě, kde dlouhodoběji působila, si vždy našla učitele zpěvu (viz. kap.3). Její doménou byla zejména střední a nižší hlasová poloha (tu dostala podle svých slov do vínku ‚od matky přírody‘), na té vyšší, jak sama prozradila, musela trpělivě pracovat.

2.1 Významné role Jak jsem se již zmínila v předchozí kapitole, Soňa Červená díky svému otci odmalička vyrůstala mezi umělci – hlavně herci. Často se také účastnila komorních vystoupení po boku svého otce, kde se objevovala v dětských rolích. Svůj první konkurz absolvovala (na popud své profesorky herectví) v divadle Voskovce a Wericha. I když mi tehdy vlastně o nic nešlo, byla jsem velmi rozčilená. (…) Vzala jsem si s sebou pro štěstí, zcela nevhodně, naši zlatou kokršpanělku Andulu a uvázala ji v portále, abych na ni viděla a ona na mne viděla. Když jsem přišla na řadu a vstoupila na jeviště, roztřásla se mi kolena. Začala jsem zpívat (…). Bylo mi dvaadvacet a měla jsem svou první trému. Ke vší katastrofě se Andula nějak vyprostila a radostně za mnou přiběhla na jeviště. To je konec, pomyslela jsem si, když tu Werich pobaveně povídá ze tmy: Poslouchala, odbarvila si ona vlasy podle toho psa nebo nabarvila psa podle svejch vlasů? Ještě než jsem se vzpamatovala, zvedla se ona malá komise a odcházela z hlediště. Ještě jsem stačila zaslechnout, jak někdo z komise povídá: To je ale Káča! … Opouštěla jsem zdrceně divadlo. Vrátný se vyklonil z okénka , zkonstatoval psa , ale namísto, aby mě s ním dodatečně vyhodil,

15

řekl: Vy s tím psem, máte přijít do kanceláře. 23 Tak byla Soňa Červená obsazena do hlavní role Káči Maršálkové v představení Divotvorný hrnec. Později k ní převzala roli ve hře Pěst na oko. Stanula na jevišti s Janem Werichem, Ljubou Hermanovou, Elen Tanasco, Františkem Černým, Manon Chaffour, Rudolfem Cortésem, Josefem Vinklářem a dalšími. Později (po únoru 1948) celý soubor přešel pod divadlo v Karlíně, kde ztvárnila několik rolí v hudebních komediích (Plukovník chce spát, moje žena Penelopa, Marné chytračení, Nebe na Zemi, Akulína). Během svých vystoupení v hudebním divadle dál chodila do hodin zpěvu a nastudovávala operní role. Její hlas vystupováním zesílil, upevnil se a zvětšil rozsah. V roce 1950 byla pozvána ředitelem opery v Plzni k pohostinskému vystoupení v hlavní roli v opeře Carmen. Následovalo provedení téhož díla v Lokti – v režii Hanuše Theina s Benem Blachutem a Zdeňkem Otavou. V roce 1951 odmítla nabídku operety Národního divadla v Brně s tím, že se chce věnovat opeře. Karel Kosina (ředitel operety) se jí nevysmál, ani se neurazil. Naopak, doporučil jí, ať se hlásí u Zdeňka Chalabaly (ředitele brněnské opery), že zrovna shání mladou altistku. Dirigent jí po předzpívání nabídl smlouvu. Přijala ji a opustila karlínské divadlo lehčího žánru. V Brně si zpočátku připadala, jak sama píše, na vedlejší koleji24 . Zpočátku musela řešit problémy s vedením, které jí nechtělo uznat smlouvu, uzavřenou s odcházejícím Zdeňkem Chalabalou. Ani role ji neuspokojovaly – většinou šlo o menší úlohy – Třetí žínka v Rusalce, Rychtářka v její Pastorkyni, Kate Pinkertonová v Madame Butterfly…zkrátka (lidově řečeno) ‚štěky‘. V roce 1953 byla pozvána k hostování do Stavovského divadla jako Cherubín v režii Bohuslava Hrdličky. Režiséra znala z předchozí spolupráce na opeře Carmen. Představení zpívali Jaroslav Horáček, Zdeněk Otava a Maria Tauberová, bylo velmi úšpěšné a vzbudilo mnoho kladných ohlasů. 23  ČERVENÁ,

S.: Stýskání zakázáno, s. 32

24  ČERVENÁ,

S.: Stýskání zakázáno, s. 42

16

V Brně dál nastudovávala rozličné role – teď už významnější - Azucenu, Maddalenu, Hátu, Paulínu, Dorabellu, Amneris, Olgu. V roce 1957 upoutala v roli Oktaviána ve Straussově opeře Růžový kavalír, režírované Carlem Rihou. V inscenaci očividně zaujala: …Z jednotlivců vynikla Soňa Červená, ta vskutku dovedla představit hlavní postavu do jemných podrobnností, z nichž vyzdvihujeme jako zvláštnost modulační změny hlasu, který se ve výškách krásně sceluje… 25

Po tomto úpěchu přišlo pozvání do Berlína, kde ztvárnila Končakovnu v Německé státní opeře pod vedením dirigenta Horsta Steina, kde jí bylo po kladných ohlasech kritiky i diváků nabídnuto dvouleté angažmá. A tak zde ztvárnila Rossweise ve Valkýře, Olgu v Eugenu Oněginovi, Služku v Elektře, Cherubína ve Figarově svatbě, Dalindu v Handelově Ariodante, Erdu ve Zlatě Rýna a Siegfriedovi, Fjodora v Borisu Godunovi, Onorii v Eziovi a další role. Oceněna byla zejména za roli Orfea v Gluckově opeře pod vedením dirigenta Helmuta Kocha (viz. předchozí kapitola). Po definitivním rozdělení Německa berlínskou zdí nastoupila k angažmá do Německé opery v Západním Berlíně. Mezitím hostovala jako Carmen ve Wiesbadenu (v roce 1963 s Helge Rosvaengem) , Mnichově, Štýrském Hradci, Frankfurtu (1964), Hamburuku (1964) – po celém světě ve více než stopadesáti reprízách. Její pojetí nejslavnější mezzosopránové role se všude setkalo s nadšeným ohlasem kritiky i diváků. Díky předzpívaní Herbertu von Karajanovi se dostala na festival v Salzburku, kde vystoupila jako Horská královna v opeře Dvůr ve Falunu (autor Wagner – Régeny). Účastnila se festivalu v Bayreuthu - v roce 1960 jako Flosshilde ve Wagenorově tetralogii a o rok později jako Panoš a Květina v Parsifalovi. V rámci Mezinárodní podzimní sezony v San Francisku (1962 - organizoval ji Dr.Kurt Herbert Adler – pro každý rok si vybíral operní hvězdy) se představila jako Carmen po boku Maria del Monaca, který touto sezonou zakončoval svou operní 25  Bohumír

Štědroň, Svobodné slovo, 4. 7. 1957

17

kariéru. V rámci divadelní sezony ztvárnila ještě Markýzu v Dceři Pluku, Quickly ve Falstafovi, Azucenu v Trubadúru, Matku Goose v Životě prostopášníka. Jejími partnery byli Thomas Stewart, Richard Lewis, Mary Costa, Geraint Ewans, Kerstin Meyerová, Anna Silja a další tehdejší operní hvězdy. V dalších sezónách si zahrála např. Prince Orlofského ve Strausově Netopýrovi, lesbickou hraběnku Geschwitz v Bergově skandální opeře Lulu (1965), Marcelinu ve Figarově svatbě, Martu ve Faustovi (1966), Stařenku Buryjovku v Janáčkově Její Pastorkyni (1969) a mnoho dalších rolí. Naposledy zde vystoupila roku 1980 v roli Anny ve Straussově opeře Arabela. V roce 1964 změnila svou domovskou scénu – z Berlína na Frankfurt. Díky větším časovým možnostem mohla vystupovat na mnoha festivalech a hostovat v různých divadlech. Na festivalu v Glyndebourne se téhož roku setkala s Lucianem Pavarottim (vzpomíná na něj jako na mladého, veselého Itala , který rád a výborně vařil pro své kolegy) při zkoušení Straussova Capriccia (role Clairon). Přes všechny festivaly a hostování v San Francisku (organizoval ji Dr.Kurt Herbert Adler – pro každý rok si vybíral operní hvězdy) však nezanedbávala ani frankfurtskou operu. Během pětadvacetiletého angažmá ztvárnila krvelačnou Klytaimnestru ve Straussově Elektře, hřešící Margret v Bergově Vojckovi, Anninu v Růžovém kavalírovi, éterického Niklase v Hoffmanových povídkách, Lucii v Sedláku Kavalírovi,, komickou Zitu v Gianim Schicchim, nemilosrdnou Tetu v Pucciniho Sestře Angelice a mnoho dalších postav. Sama se vyznala ze své náklonnosti k hudbě soudobějších autorů. Oceňovala jsem skvostná libreta Bizetovy Carmen, Verdiho Falstaffa a jistě mnoha jiných (…), ale nejúplnější odpovědi jsem našla v hudbě 20. století. Svět hudební dokonalosti se pro mne otevírá počínaje Leošem Janáčkem a Richardem Straussem. Rozhodně mi Klytaimnestra, Oktavián, Herodias, Kabanicha, Buryjovka, Geschwitz, Karolina 26 ,

26  Postava

z Henzeho opery Elegie za mladé milence.

18

La Cubana27, Madame Flora 28, Begbick29, Nonova Matka30, Helena Alvignová31daly větší umělecká zadostiučinění než leckteré jiné role.32Všechny tyto role ztvárnila ve Frankfurtu nebo v hostování. Vždy byla nadšeně přijata diváky i kritikou. To svědčí o tom, že musela kromě nesmírného hudebního talentu pochopit do hloubky psychologii složitých, kontroverzních postav. Právě díky této schopnosti zaujala i režiséry, kteří se věnovali jiným žánrům než opeře. V roce 1978 si ji pro svůj projekt “Er nimmt an der Hand und fuhrt sie in das Schloss, die Andern folgen”, vybrala kontroverzní Pina Bauschová. Scéna byla velikánský plastikový bazén, do kterého pomalu přitékala voda. Pohybovali jsme se neustále, nakonec až po kotníky ve vodě, což dodávalo jiné dimenze nejen chůzi pohybům, ale také našim duševním stavům a pocitům. Pina, bledá ovečka s fantazií lva, řetězový kuřák a ač skoro průhledná, byla z ocele. Věděla přesně, co chce a ochucovala to bezradností. Zkoušela dvanáct hodin denně a vyždímala z nás nehraným zoufalstvím, co chtěla. (…) Jednou už jsem byla tak dotýraná a vynervovaná, že jsem se na konci zkoušky, zcela proti své vůli a zvyku, tiše rozbrečela. Vodopády horkých slz se mi valily po tvářích. Pina mě vzala do náruče a povídá: No konečně! Tak teď můžeme začít.33

Představení mělo různorodé

protikladné ohlasy, ale zkoušky byly pro pěvkyni velkou zkušeností. Tu mohla uplatnit jak v operních inscenacích, tak v muzikálech Toma Waitse a Lou Reeda pod vedením režiséra Roberta Wilsona v hamburském divadle Thalia, kde získala angažmá v roce 1989. Když se vrátila do Čech nastudovala pod jeho vedením roli Osudu v Janáčkově stejnojmenné opeře na jevišti Národního divadla v Praze.

27.

Hlavní postava z Henzeho stejnojmenné opery

28  Hlavní

postava z opery Medium G. C. Menottiho

29  Vdova

z opery Kurta Weilla – Vzesup a pád města Mahagonny.

30  Postava

z Nonovy opery Al Gran Sole Carico d’Amore.

31  Postava

z Bilbalovy opery Strašidla.

32  ČERVENÁ,

S., Stýskání zakázáno, s. 204

33  ČERVENÁ,

S., Stýskání zakázáno, s.178

19

V poslední době ztvárnila role v inscenaci Zítra se bude… s podtitulem opera - proces v Národním divadle v Praze. Zde ztvárnila Soňa Červená hned několik rolí najednou – je divákovi jakýmsi průvodcem zmanipulovaným procesem s JUDr. Miladou Horákovou) – chvíli je komentátorem, jindy prokurátorem, někdy samotnou obžalovanou. Za roli obdržela Cenu Alfréda Radoka 2008. V současné době vystupuje jako Emílie Marty v Čapkově hře Věc Makropulos (též v Národním divadle).

2.2 Koncertní vystoupení Soňa Červená se koncertně prováděným vokálním dílům – těm většího rozsahu i těm komornějším – věnovala (podle svých slov) se stejnou péčí, zápalem a chutí, jako dílům operním. První zkušenosti získala pod vedením Břetislava Bakaly souběžně se svým působením v Národním divadle Brno. Většinou šlo o koncerty pro brněnský rozhlas. V roce 1954 zpívala Zefku v Zápisníku zmizelého spolu s Janíčkem

- Josefem

Válkem. Rudolf Pečman v kritice píše: V Zápisníku vyzvedáme překrásný projev Soni Červené (…) Dovedla part Zefky podat s vynikajícím smyslem pro vnitřní dramatickou náplň melodie. Zvlášť hluboké partie byly nabity tímto dramatismem… 34

Rok po seznámení s Břetislavem Bakalou zpívala Ostrčilovu baladu Osiřelo dítě. Je spolu se Zápisníkem a Vycpálkovou Chválou houslí (již provedla v Klubu skladatelů) vydaná na kompaktním disku. Kromě Brna si skladbu zazpívala i v pražském Rudolfinu. V roce 1956 se blýskla v oratoriu Mesiáš (kritika zejména vyzdvihuje arii He was despised – tehdy se zpívala v českém překladu Byl štván a tupen) a rok na to v Beethovenově Misse Solemnis pod dirigentem Rolfem Kleinertem.

34  R.Pečman,Rovnost,

Brno, 4.4. 1958

20

S Břetislavem Bakalou nastudovala Šostakovičovy Hebrejské a Španělské písně, Novákovu Melancholii a další díla. Nakonec zpívala i na jeho koncertě na rozloučenou: …První koncert osiřelé Státní filharmonie byl věnován Dvořákově kantátě Stabat Mater, která se stala poctou i vzpomínkou na zemřelého Břetislava Bakalu, umělce, s nímž růst tělesa byl spjat svazky nejtěsnějšími…Ze solistů je nutno vyzvednout především tónově i výrazově vynikající podání Soni Červené…. 35 V tomto období byla zvána k příležitostným vystoupením do Prahy – provedla zde mj. Vánoční oratorium s Ivo Žídkem a Rudolfem Asmusem, Ebenův cyklus Písně milostné (později nazvaný Šestero piesní milostných) zpívaný kromě Soni Červené i Janem Soumarem, za klavírního doprovodu Petra Ebena. I v Berlíně (a později po celém Německu) zaujala nejprve zejména v Handelových oratoriích (Jephta, Mesiáš, Juda Makabejský, Herakles), dále v Beethovenově Misse Solemnis a Ódě na radost, Egkově Pokušení svatého Antonína (provedení řídil sám autor), Bachově Vánočním oratoriu, Prokofjevově Alexandru Něvském, Mahlerových Písních s Peterem Schreierem, Písních o mrtvých dětech a dalších dílech. Na všech spolupracovala s významnými dirigenty a umělci, jako byli Helmut Koch, Werner Egk, Franz Kowitschny, Karl Schmidt a další. V roce 1986 ji vyzvala frankfurtská opera k uspořádání recitálu k jejím šedesátinám. Nazvala ho Zwischen Stuhlen singen (Zpívat mezi židlemi). Na programu byl Charles Ives, Benjamin Britten, Francis Poulenc, Erik Satie, Arnold Schonberg, George Gershwin i Jiří Červený. Zabývala jsem se tím rok, protože jsem chtěla dokonalou labutí píseň. Přípravy se naštěstí neodehrávaly jen v mé hlavě, nýbrž i v hlavách režiséra Jurgena Tamchiny, výtvarnice kostýmů Maren Christensenové, které Frankfurtská opera angažovala na mé přání. Z divadla spolupracovali dirigent Stephen Harrison a dramaturg Klaus Bertisch. A orchestrální trio. Zkoušeli jsme denně (…) Někdy můj team po čtyřech hodinách prohlásil svorně : Tak dost. My už nemůžeme. 36 Přesto, že se měl koncert uskutečnit jen jednou, musel se kvůli zájmu publika reprízovat ještě desetkrát. 35  Rovnost,

Brno, 4.4.1958  

36  ČERVENÁ,

S., Stýskání zakázáno, s. 200

21

V současné době se Soňa Červená i nadále věnuje koncertním vystoupením většinou v roli recitátorky melodramů současných autorů.

22

3. Rozhovor se Soňou Červenou Z rozhovoru s paní Červenou jsem měla smíšené pocity – na jednu stranu jsem se na něj těšila, na druhou mi hlavou probleskovaly různé fámy, které jsem zaslechla - je náladová, nemluví, nechoďte k ní, pokud nebude venku hezky,… Ten den ale hezky bylo – už od rána. Vltavská náplavka byla plná korzujících párů a notorických krmičů labutí, řeka se třpytila ve světle slunečních paprsků. A tak jsem sebrala všechnu kuráž a zazvonila na zvonek jednoho z nábřežních domů. Uvítala mne vysoká štíhlá dáma. Choulila se v cihlově červeném svetru snad aby dostála svému příjmení. Tak pojď dál! Odlož si, co potřebuješ. Zavedla mne do předsíně a ukázala na věšák s emblémem Kotěrova kubistického ateliéru. Bylo mi trochu hloupé věšet na takový muzejní kousek svůj urousaný kabátek. Paní Červená zpozorovala moje rozpaky a začala se smát. Smích je jak známo nakažlivý, a tak ze mě veškerá tréma spadla a mohly jsme postoupit do obývacího pokoje ke kávě a k důvodu, proč tento rozvláčný úvod píšu – k rozhovoru! Jak víte, téma mojí bakalářské práce je Soňa Červená a její interpretace Ebenova písňového cyklu Šestero piesní milostných. Jak jste se seznámila s jeho autorem, jak jste se k tomu to cyklu dostala? S Petrem Ebenem jsem se osobně dřív (před provedením jeho skladby) neznala. Zřejmě mě oslovila nějaká agentura – bylo o mě tehdy známo, že se zaobírám hudbou současných autorů. Koncertního vystoupení v Rudolfinu jsem si velmi cenila. Byla to pro mne jedna z prvních příležitostí, jak se ‘předvést‘.

Jak se Vám spolupracovalo s panem Ebenem? Přípravy probíhaly hladce – sama jsem byla dobře připravena. Znala jsem notový zápis a zpívala jsem samozřejmě zpaměti.

23

Neřekl Vám skladatel nějaké poznámky ke skladbám, které by Vás zaujaly, změnily pohled na jejich interpretaci? Nebo jste se ve všem shodli? Ano, víceméně ano, pokud si dobře pamatuji. Šlo spíše o jemné připomínky z jeho skladatelského světa…(můj nechápavý pohled, pozn.)… tedy připomínky duchovního rázu, jaké emoce chtěl ve skladbě vyjádřit a podobně. Jste tedy jedna z těch zpěvaček, které jsou vždy perfektně připraveny? Ano. Snažím se. Noty jsem chtěla vždy čtvrtroku dopředu. To je tak akorát doba, aby se skladbu člověk naučil a aby se ‘zaležela‘. Nemám ráda, když dnes pěvkyně (či pěvci) zpívají z not. V tom případě odcházím nebo ‘zavírám uši‘. Máte pocit, že tak nedokážou navázat dostatečný kontakt s publikem? Ano, přesně tak. A nemohou se ponořit do hudby. Dnes je ale taková doba – často dostáváme noty na poslední chvíli, třeba soudobá skladba týden – čtrnáct dní před koncertem… …to já bych nemohla. Asi bych odmítla. Ale máte pravdu, je taková doba. Často se šije ‘horkou jehlou‘. Bohužel se to projeví na výsledku. Přijde Vám cyklus Šestero piesní milostných interpretačně náročný? Dělalo Vám něco při jeho studiu obtíže? No, už je to přeci jen pár let (smích). Určitě je náročný. Je to přeci jen moderní skladba, navíc se středověkými názvuky. A každá z písní je v jiném jazyku…to mi naštěstí nedělalo problém, řeči mne vždy bavily.

Máte nějakou oblíbenou píseň z tohoto cyklu? Nebo nějakou, která by Vám dělala větší obtíže než jiné?

24

Neoblíbenou nemám, ale mám jednu – vlastně dvě oblíbené – Du bist min a tu poslední, francouzskou - Ballade des dames du temps jadis.

Na nahrávce nezpíváte italskou z písní – Non mi mandar messagi – proč není mezi písněmi zařazena? To už si upřímně řečeno nepamatuji. Možná proto, že původně se cyklus jmenoval Sedmero piesní milostných a prvně jsme ho zpívali společně s Janem Soumarem, tak to byla třeba jedna z těch, které zpíval on…ale opravdu, to už se nepamatuji.

Za svůj život jste vystřídala mnoho hudebních žánrů – od klasického muzikálu, přes oratoria a operu až k melodramům. Co, podle Vás, musí interpret zachovat pro všechny tyto formy(co obecně platí) a v čem se naopak jednotlivé žánry interpretačně odlišují? Máte nějaký recept, nějaký rituál, jak se na svá vystoupení (úkoly) připravujete? Tak jednotný recept jako ‘vraž tam dvě vejce‘ určitě neexistuje…(smích)…ale základem je vždycky precizní příprava na sto třicet procent…ten zbytek je pak instinkt, nějaký cit pro ten který žánr. V obojím jsem dostala dobrý základ od svého otce. Ve svých pamětech píšete, že jste spíše introvert. Jak se to projevuje? Často jsem se setkávala s názorem, že je to pro zpěváka velice nevýhodná povaha… Ano, jsem introvert, ale že by to byla nevýhoda… ano, měla jsem spoustu kolegů, kteří byli velice zábavní, po představení šli ještě rozprávět do klubu, sdělovat si dojmy z představení…já jsem si raději někde v klidu přemýšlela, hodnotila, uvažovala , co bych mohla ještě vylepšit…a vlastně musím říct, že se mi tento přístup vždycky vyplatil. Jak vzpomínáte na Brno, své angažmá a začátky v opeře?

25

No, nechci o svém ‘brněnském období‘ mluvit jen špatně – Brno je menší město a byla to složitá doba…ale potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí. Měla jste nějakého pedagoga, který Vám obzvláště pomohl? Výborné základy mi dal můj profesor v Praze – prof. Rosner. Ale opravdu jsem rozkvetla v Berlíně, v Německu. Tam jsem objevila (co se pěvecké techniky týče) spoustu nových věcí…a další pokroky přicházely se zkušenostmi. V každém městě, kde jsem dlouhodoběji působila, jsem měla svého profesora zpěvu. Ve Vaší autobiografii jsem se dočetla, že jste vždycky nebyla tak cílevědomá – Vaše bouřlivácké období skončilo vyhnanstvím v Dolní Rovni... Co byste poradila mladým lidem, kteří se rozhodli věnovat se zpěvu, aby se ubránili takovým životním přehmatům – ne každý má maminku, která ho pro výstrahu odešle pryč, aby si pořádně uvědomil, co vlastně chce. Dívky navíc řeší dilema ohledně zakládání rodiny… …na to si musí každý asi přijít sám. Pro mě bylo divadlo a opera něco jako posedlost. Opravdu. A tak to musí člověk cítit, aby byl v ‘kumštu‘ šťastný. Proto jsem se taky rozhodla nezakládat rodinu. Teď mám alespoň čisté svědomí, že jsem nikoho a nic nezanedbávala. A svého rozhodnutí nelituji. Nikdy jste nezapochybovala o své volbě? Nebo o tom, zda jste pro tohle povolání ta pravá? O své volbě jsem nepochybovala nikdy. Ale o sobě jsem pochybovala a pochybuji neustále. Vědomí vlastní nedokonalosti pro mne bylo vždy motivací k další práci. Na to se zpěvačka na chvíli odmlčí a zahledí z okna. Po chvíli zahrne otázkami mne – co teď dělám, jaké literatuře se nejraději věnuji. Když se hovor stočí na zpěv, vychvaluje slovenskou a německou pěveckou školu. Dozvídám se také, že z českých interpretek ji momentálně nejvíce imponuje Magdalena Kožená. Nakonec ještě vytáhne plechovou krabičku a zapůjčuje mi pár fotek pořízených při zkoušení s Petrem Ebenem.

26

Když po další půlhodince opouštím její byt, jsem plna dojmů a myšlenek. Ať už se o této dámě povídá cokoliv, ke mně byla nanejvýš laskavá a setkání s ní musí být pro každého zpěváka inspirací nebo alespoň podnětem k zamyšlení, jak k tomuto povolání přistupovat.

27

4. Petr Eben 4.1 Životopis Petr Eben se narodil 22. ledna 1929 v Žamberku do učitelské rodiny. Vyrůstal a dospíval v Českém Krumlově. Od malička se učil hře na klavír a varhany. Po maturitě v roce 1948 odešel do Prahy na Akademii múzických umění, kde vystudoval skladbu u Pavla Bořkovce a klavír u Františka Raucha. Jako klavírista zaujal svou výbornou hrou z listu a citlivým doprovodem sólistů. Spolupracoval proto s výjimečnými pěvci (Marta Krásová), kteří věděli, že se na něj mohou spolehnout, i když mu noty předali na poslední chvíli. Dlouhodoběji spolupracoval například s Jiřím Barem, Jarinou Smolákovou, Soňou Červenou, Janem Soumarem a dalšími. Věnoval se též pedagogické činnosti – přednášel Univerzitě Karlově v Praze i na zahraničních školách. Po roce 1989 vyučoval skladbu na pražské AMU. Roku 2002 získal státní vyznamenání(medaili Za zásluhy). V roce 1953 se oženil s Šárkou Hurníkovou

(sestrou svého přítele a

spolužáka Ilji Hurníka, která vytvářela zázemí pro jeho práci). Postupně se mu narodili synové David, Marek a Kryštof. Zemřel 24. října 2007 v Praze. Jeho skladby se provádějí po celém světě.

Ve své tvorbě se inspiroval křesťanskou tradicí (gregoriánským chorálem – varhanní skladby), antikou (oratorium Apologia Sokratus), lidovou tvorbou (Písně z Těšínska) i středověkými texty (Písně k loutně). Byl velmi plodným skladatelem – složil přes dvě stě skladeb. Těžištěm jeho tvorby jsou skladby vokální (kantáty – Starodávné čarování milému, Pragensia, Pocta Karlu 28

IV., sborové cykly – Láska a smrt, O vlaštovkách a dívkách, mše – Missa cum populo, písňová tvorba – viz. následující kap.) a varhanní ( Nedělní hudba, Laudes, Deset chorálních předeher, Faust, Job, …). Zkomponoval též skladby orchestrální (Symphonia gregoriana, Vox clamatis, Pražské nokturno, Koncert pro varhany a orchestr, Improperia…) a komorní (Suita Balladica pro viloncello a klavír, Okna podle Marca Chagalla pro trubku a varhany, Smyčcový kvartet Labyrint světa a ráj srdce,…).

4.2 Přehled komorního vokálního díla Petra Ebena37 Písně na slova Rainera Maria Rilkeho (1951) Cyklus šesti písní pro nižší hlas a klavír, věnovaný Jiřímu Barovi. Některé písně vyznívají v souladu s textem dost romanticky, jiné vygradují až do expresivního výrazu (Předtucha). Šestero piesní milostných (1951) Šest písní pro nižší hlas a klavír nebo harfu na středověké a renesanční texty v šesti různých jazycích, oslavující univerzalitu lásky. Písně k loutně (1951) Cyklus šesti písní pro zpěv a loutnu či kytaru (určené pro amatéry) na texty středověké a renesanční milostné poesie (německé, staročeské a francouzské), věnovaný manželce Šárce Ebenové. Písně nejtajnější (1952) Devatero písní dedikovaných Šárce Ebenové (na texty perských mystiků, Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, Josefa Hory a Petra Ebena) pro nižsí mužský hlas a klavír. Některé jsou miniaturní (Tak láska hořem), obsahující krátké, výstižné sdělení, jiné (Rondel, Píseň) prokomponovanější a delší. Celý cyklus je niterným

37  Prameny  k  přehledu  byl  soupis  díla  v  knize  Kateřiny  Vondrovicové,  katalog  knihovny  JAMU  a  

29

vyznáním bez archaických prvků (oproti cyklům Šestero piesní milostných, Písně k loutně).

Písně z Těšínska (1952) Sbírka jedenácti úprav lidových písní pro nižší hlas s prokomponovaným, často rytmicky akcentovaným, místy disonantním klavírním doprovodem. Nursery songs (1953) Šest písní říkankového typu pro soprán a klavír na původní anglické texty. Písně nelaskavé (1963) Šestero písní pro alt a violu na texty T. Rozewicze, E. Ady, V. Nezvala a A. Achmatovové. Cyklus vyjadřující složitost mezilidských vztahů od nenávisti (Anno Domini MCMXXI) až po smířlivý smutek (Stesk). Malé smutky (1964/1965) Cyklus pěti drobných písní pro vyšší hlas a klavír na text mladé básnířky Zuzany Renčové (provdané Novákové). Podle autora je mnoho dětských písní a ještě více písní pro interprety, avšak chybí literatura pro onen půvabný věk, kdy dívka není už dítětem a dosud ne ženou.38 Malé smutky se by měly zaplnit tuto mezeru. Písně jsou prodchnuté křehkou melancholií(zejména první – Pláč ze spánku), jiné mají nádech francouzského šansonu (Láska a Dým z cigaret), závěrečná píseň zavání nostalgií (Smutný den). Jestli já první půjdu (1966) Dramatická píseň na text Desanky Maximovičové pro nižší hlas a klavír s názvuky francouzského chansonu. Arie/ Píseň Ruth (1970)

38  VONDROVICOVÁ,

K.: Petr Eben, s.230

30

Skladba pro nižší hlas a varhany na starozákonní text, inspirovaná barokní da capovou formou. Melodie osciluje mezi F dur do f moll . Písně na slova Miroslava Floriana (1970) Šestero písní pro tenor a klavír. Interpret musí zvládat vášnivé dramatické i intimní a filosofické výrazové polohy. Písničky medvídka Pú (1976) Šest vtipných miniatur na texty A. A. Milneho v překladu Hany Skoumalové. De nomine Caeciliae (1994) Píseň pro mezzosoprán/baryton a varhany na texty Tomáše Kempenského.

31

5. Cyklus Šestero piesní milostných v podání Soni Červené Cyklus psal autor jako oslavu universality lásky. Každá z písní má (stejně jako každý láskyplný vztah ) jinou tvář (jsou psány v různých jazycích, každá má trochu jiný emoční náboj). Všechny ale spojuje milostná tematika, která se prolíná napříč národy a kulturami. Tmavě zbarvený hlas plní roli vypravěče i zoufalého milence. Je doprovázen harfou a klavírem ( na nahrávce pořízené Supraphonem 1959 Karel Patras a Petr Eben).

V některých písních se oba nástroje prolínají z hlasem a společně často

vytvářejí velice zajímavé (podle mého názoru až impresionisticky laděné) plochy a nálady. V jiných více vyniká vokální linka a klavír s harfou plní úlohu doprovodu. Durata každé z písní se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi minutami

5.1 Noci milá

(Anonym)

Středověk neměl smysl pro zachycení nějakého vývoje, jako že se něco vyvíjí, rozvíjí, mění. Čas jako by tenkrát plynul kruhovým pohybem a vracel se stále na totéž místo, tak jako vracejí roční období. Středověká literatura byla literatura bez generací, a také - většinou bez autorů. To znamená, že se pod dílko nikdo nepodepisoval. Neměl to zapotřebí, ani to po něm nikdo nechtěl. Autor byl vlastně řemeslník, který normálně pracoval na objednávku, tak jako stavitel, sochař nebo malíř. 39 Noci milá, proč‘ s tak dlúhá, po mé milé jest mi túha, že mi s ní nelze mluviti, komu se mám utěšiti Již mé srdce bydlí v strasti v smutku, v túžebné žalosti. To vše činí nebývanie u té nejmilejší panie. 39  hOp://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/120821,  VESELÝ,A:  Toulky  českou  minulosY

32

Milý Bože, nedaj dlúze po mé milé býti v túze!

Formálně lze tuto píseň rozdělit na jednoduché schéma A-B-A, přičemž oba krajní díly ji usazují do d moll. V dílu "A" lze spatřit dělení základního tématu: 3+3, 2+2. Vše je doprovázeno prostými arpeggiovanými "secco" akordy v krásné harmonii a velmi intimní stylizaci. Poté nastupuje díl "B", který s dílem "A" kontrastuje pohnutější náladou i poněkud naléhavějším tempem. Je vystřídán opět dílem "A" (Tempo primo) - ovšem nikoliv jeho prostým opakováním. Nádherné je umístění závěrečné čtveřice taktů: ta se postará o zcela adekvátní, plnohodnotný a diskrétní závěr celku. Interpretka zahajuje píseň v pianu, širokým legátem s perfektně vyrovnanými vokály – úvod dáky tomu vyznívá jako pokorná prosba. Střední část je excitovanější – graduje (od fráze na text že mi s ní nelze mluviti…) do silnější dynamiky, můžeme postřehnout i vkusné accelerando. V závěru se opět píseň zklidní a je zakončena dovětkem Milý bože – který zní pokojně (piano, široké tóny), současně však hlas nepostrádá srdceryvnost, naléhavost.

5.2 Summer is come (Anonym, překlad Bedřich Eben) Summer is come and winter gone. The days begin to grow long: and the birdes everyone make joy with song. Still strong care bindeth me despite the joys at’s found in land:

33

all for a child that is so mild of hand. ______________ Léto již přišlo a roztál led. A dny zas delší budou: Ptáčci těší celý svět již písní svou. Však tíží duši mou přes máj jímž dýchá celý kraj Ta rozkošná, jež v rukou má můj ráj.

Tonálně je píseň S. C. ukotvena v tónině 'F' a navozuje pastorální náladu večerů pozdního jara. Její formální struktura víceméně odpovídá trojdílné formě A (f moll) - B (F dur) - C, přičemž na samém konci (molto teneramente) se objevuje reminiscence první části (kadencující do chromaticky příbuzné tóniny Des dur), která celou skladbu zaokrouhluje. Pozoruhodná je rovněž naprosto plynulá gradace dynamiky po jednotlivých dynamických stupních v rámci dílů A, B, díl C je opět v pianu. Metrum této skladby je čtyřdobé, místy organicky narušené 6/4 taktem. Hlavní melodie dílu "A" je čistě pentatonický modus. Z hlediska faktury se z počátku důsledně střídá sólový zpěv a instrumentální doprovod. V taktu 18 nastupuje náladou poněkud kontrastní ("slunnější") díl "B" v F dur, taktem 26 nejkratší oddíl "C", který

34

plynule přechází v samotný závěr "A'", představující katarzi a tím pádem i přesvědčivý závěr. Jde o něžnou píseň, převážně v pianové dynamice, vyjadřující introvertní smutek. Začíná v pianu, potom hlas přechází do mezzoforte (při popisu krás jara) a znovu se stáhne do tesklivého piana při vzpomínce na milovanou bytost. Celá píseň je vedena v širokém legátu (mám pocit, že občas i s náznaky glissanda). Atmosféru písně dotváří tmavá barva hlasu.

5.3 Unter der linden (Walter von der Vogelweide, překlad vlastní, doslovný) Under der linden an der heide,dâ unser zweier bette was,dâ mugt ir vindenschône beide gebrochen bluomen unde gras.vor dem walde in einem tal -tandaradei!schöne sanc die nachtigal. Ich kam gegangen zuo der ouwe,dô was mîn friedel komen ê.da wart ich enpfangen hêre frouwe,daz ich bin sælic iemer mê.kuster mich? wol tûsenstunt!tandaradei!seht, wie rôt mir ist der munt. Dô het er gemachet alsô rîche von bluomen eine bettestat. Des wirt noch gelachet inneclîche, kumt iemen an daz selbe pfat. Bî den rôsen er wol mac, tandaradei, merken wâ mirz houbet lac.

Daz er bî mir laege, wessez iemen (nu enwelle got!), sô schamt ich mich. Wes er mit mir pflaege, niemer niemen bevinde daz, wan er und ich. Und ein kleinez vogellîn: tandaradei, daz mac wol getriuwe sîn.

35

___________________________ Pod lipami ve vřesu, kde byla naše společná postel, můžete ještě vidět polámané květiny a zválenou trávu. U lesa v údolí tandaradai krásně zpíval slavík. Šla jsem na louku, kam přišel i můj milý – vzal si mne jako ženu – Ach, panenko Marie, učinil mne tak blaženou! Jestli mě políbil? Snad tisíckrát! Tandaradai Podívejte, jak mi zčervenaly rty! S velkou láskou vytvořil lůžko z květin napřed se jen smál, tak mile… kdyby šel někdo kolem všiml by si růží tanderadai které rozkvetly. Kdyby se někdo dozvěděl, že se mnou spal – Proboha! To bych se styděla! A co všechno mi dělal – nikdy, nikdy nepovím to, co zůstane jen mezi námi. A o tom malém ptáčkovi tandaradai

36

taky pomlčíme.

Tato píseň je způsobem interpretace (i svým charakterem) blízká německým romantickým skladbám. Zpěvačka zpívá většinu času ve střední dynamice, vypráví milostný příběh. Můžeme si všimnout pregnantní výslovnosti konsonantů a německého textu vůbec. Ze způsobu interpretace vyplývá, že zpěvačka dobře zná význam každého slova. V pasáži, zpívané na text „tandaredei“, se do jejího hlasu vmísí špetka lehkomyslnosti, hravosti. Vzrušivá - střední část skladby jsou nepatrné tempové změny a hlas nabývá na dramatičnosti. Závěrečná sloka je vedena v pomalejším tempu s podržením nejvyššího tónu v naprostém pianu.

5.4 Du bist min (Anonym, 2. pol.12. stol., překlad vlastní, doslovný) Dû bist mîn, ich bin dîn. des solt dû gewis sîn. dû bist beslozzen in mînem herzen; verlorn ist das sluzzelîn: dû muost immer d‘rinne sîn. ________________________ Já jsem tvůj, ty jsi má, tímto si buď jista. Jsi uzamčena v mém srdci. Klíč je ztracen, a tak v něm musíš zůstat navždy.

První takty

(intonačně i technicky obtížné) začíná interpretka v intimním

vzrušeném pianu. V následující frázi (du bist beslossen in minem herzen) nabývá její hlas dramatičnosti a síle. Frázi zakončuje poklidněji, v nižší poloze, kde můžeme

37

vnímat pravé altové zbarvení jejího hlasu.

Střední část skladby (Verlorn ist das

sluzzelin) má charakter vyprávění – až žertovného zabarvení. Kontrastně tak působí velkolepý závěr písně (Du musst immer drinne sin), kde rozvine interpretka svůj hlas do nejsilnější dynamiky ve vyšší poloze, aby ho následně stáhla do úplného pianissima na konci písně, kde se opakují počáteční verše – du bist min ich bin din, které v podání této zpěvačky vyznívají jako poklidné konstatování, že patříme k milované bytosti a jsme k sobě vzájemně upoutáni.

5.5 Non mi mandar messagi (Lidová poezie 13. století, překlad Bedřich Eben)

Non mi mandar messaggi, ché son falsi, non mi mandar messagi, ché son rei. Messagio sieno gli occhi quando gli alsi, messagio sieno gli occhi tuoi a miei. ____________________________ Neposílej mi vzkazy, jež jsou skryty jasný vzkaz též mně neposílej svůj. Tím vzkazem oči mé mají ti býti. Mně vzkazem má zas být jen pohled tvůj.

38

Tato píseň je oproti předcházejícím mnohem ‘hybnější a odvázanější‘. Po instrumentální introdukci nastoupí hlavní melodie v sólovém zpěvu. Zde je jako charakteristický prvek uplatněn tečkovaný rytmus a 6/8 takt typický pro italské tarantely apod. Díky svižnějšímu tempu zde i více vynikají imitace melodickorytmických úseků sólového zpěvu v instrumentálním doprovodu. Forma je spíše dvoudílná A-(b)-A', avšak v závorce uvedený díl 'b' je v tomto případě pouze kratičkou instrumentální mezihrou. Rámec tóniny f moll není nijak závažně problematizován - nástupy dílu "A" i "A'" a jejich závěry (nehledě na zakolísání tónorodu v závěru prvního dílu) se odehrávají výslovně v této hlavní tónině "in F". Tato píseň nebyla bohužel ( z neznámých důvodů – možná ji původně zpíval Jan Soumar) Soňou Červenou nahrána.

5.6 Ballade des dames du temps jadis (Francois Villon, překlad Otokar Fischer) Dictes moy où, n'en quel pays, Est Flora, la belle Romaine; Archipiada, ne Thaïs, Qui fut sa cousine germaine; Echo, parlant quand bruyt on Maine Dessus rivière ou sus estan, Qui beaulté ot trop plus qu'humaine? Mais où sont les neiges d'antan! Où est la très sage Helloïs, Pour qui fut chastré et puis moyne Pierre Esbaillart à Saint-Denis? Pour son amour ot cest essoyne. Semblablement, où est la royne Qui commanda que Buridan Fust gecté en ung sac en Saine?

39

Mais où sont les neiges d'antan! La royne Blanche comme lis, Qui chantoit à voix de seraine; Berte au grant pié, Bietris, Allis; Haremburgis qui tint le Maine, Et Jehanne, la bonne Lorraine, Qu'Englois brulerent à Rouen;

Où sont-ils, où, Vierge souvraine ? Mais où sont les neiges d'antan ?

Prince, n'enquerrez de semaine Où elles sont, ni de cet an, Que ce refrain ne vous remaine : Mais où sont les neiges d'antan

Kdeže, ba kde je — kdo as ví? — ta Flóra, co kdys v Římě žila; kde Alkipa, kde Thais dlí, jež rodnou sestřenkou jí byla; kde Echo je, ta horská víla, jíž slova sladce se rtů jdou, kde bohyně ta přespanilá? Ach, kdeže loňské sněhy jsou!

40

Kde učence ze St. Denis: kde Abelardova je milá — byl ztrestán za svou lásku k ní, vzali mu úd, v němž mužská síla —‚ dál: Marguerite, jež přivábila v svou věž sta žáků choutkou lstnou, aby je v Seině utopila? Ach, kdeže loňské sněhy jsou!

Kde se svou písní slavičí královna Blanka, lilje bílá, kde Alis, kde se Berta skví, kde ta, jež v Anjou vévodila? Kde Jana, jež se s Brity bila a pak šla na smrt hrdinskou? Kde jsou, ó Panno bohumilá? Ach, kdeže loňské sněhy jsou!

Zanechte zbytečného díla, je po nich pátrat marnou hrou; jen vůně refrénu vám zbyla: Ach, kdeže loňské sněhy jsou!

41

Píseň má nádech francouzského šansonu. Interpretka zde střídá legatově zpívané fráze s oddíly parlandovými, často využívá jemného martelata, přičemž klade důraz na zpívaný text a jeho význam. Závěrečná coda - Mais oú sont les neiges d’antan – pravý doklad zmaru – je zazpívaná pevně a přímě.Vyznívá tedy smířeně, snad i s náznakem optimismu.

42

Po vydání písní na kompaktním disku vyšla následující kritika: Intimní výpověď Ebenových Šestero písní milostných s autorem u klavíru je ideální tečkou profilové desky. Jenom nevím, proč zde jedna píseň cyklu chybí. Přes velkou stopáž desky by se snad do maximálního timingu vešla. Soňa Červená totiž zpívá Ebenovy křehké skvosty s takovým neodolatelným kouzlem, že to považuji za malé"příkoří" vůči posluchačům. Luboš Stehlík (časopis Harmonie)

43

Závěr V této práci jsem chtěla představit Soňu Červenou jako zajímavou osobnost a inteligentní interpretku složitého písňového cyklu, který má dnes v repertoáru mnoho mezzosopranistek a altistek. Podobných neméně kvalitních vokálních skladeb existuje dnes mnoho. Pro příklady nemusíme chodit daleko - mnoho krásných skladeb (nejen) pro nižší hlas zkomponoval František Emmert, profesor skladby na brněnské JAMU. Kvalitní nahrávky, jako je tato, mohou být pro zpěváky inspirací a motivací, proč skladbám tohoto typu věnovat čas a píli.

44

Informační zdroje : ČERVENÁ, Soňa a kol. Soňa Červená (kompaktní disk). Praha: Supraphon. 2005. ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zakázáno: kousek mého divadelního děje-spisu a zeměspisu. Brno: Opus musicum. 1999. EBEN, Petr. Šestero piesní milostných/ Sechs Minnelieder(notový materiál). Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1958. EBEN, Petr, PECKOVÁ, Dagmar. Šestero piesní milostných. Praha: Supraphon. 2000. ROZHOVOR SE SOŇOU ČERVENOU 20. 4. 2011 STEHLÍK, Luboš. Soňa Červená. Praha: časopis Harmonie. 2005/06. VÍTOVÁ, Eva. Hudební poselství Petra Ebena. Praha: časopis Harmonie. 2009/02. VÍTOVÁ, Eva. Petr Eben. Praha: Baronet. 2004. VONDROVICOVÁ, Kateřina.Petr Eben, Praha: Panton. 1995. http://www.narodni-divadlo.cz/ http://www.operaplus.cz/ http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-recenze/ http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/120821 http://cs.wikisource.org/wiki/Balada_o_d%C3%A1m%C3%A1ch_n%C4%9Bkdej %C5%A1%C3%AD_doby http://terra-x.zdf.de/ZDFde/inhalt/15/0,1872,2116175,00.html?dr=1

45

Seznam příloh Příloha 1.

Soňa Červená a Petr Eben před natáčením jeho skladby.

46

Příloha 2.

Soňa Červená při natáčení písní Petra Ebena pro Českou televizi ( bohužel snímek se od jejího odchodu do zahraničí nesměl vysílat a když jsem ho poptávala v archivu, nedostala jsem žádnou odpověď).

47

Příloha 3.

Soňa  Červená,  Petr  Eben  a  Jan  Soumar  před  koncertem  v  Rudolfinu.  Vyfoceno  7.  března   1957  v  Dirigentském  salonku.

48