Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922
Skutek těchto mužů byl také skutkem sebezapření. Prostředky, kterých použili, by nemocného přinesli k Pánu, jich něco stáli. S velikou námahou a prací vynesli nemocného v loži na střechu, a probořivše ji, opatrně a tiše, plni vřelého očekávání, spustili ho dolů k nohám Ježíšovým. Věděli, že střechu budou muset opraviti, ale oni se nestarali o výlohy, jen když mohlo býti tomu bídnému pomoženo. Ó, kéž by jen bylo více oddanosti pro evangelium! Takové oddanosti, která vstává o půl hodiny dříve k modlitbě, otevírá peněženku pro dílo Páně, a spěchá v sychravé večerní hodině zvěstovati evangelium. Když Pán vidí takovou odevzdanost, požehná ji, a nenechá ji bez odměny. Takový skutek musí býti skutkem víry. Tito muži o něm dlouho nemluvili, nýbrž ho ihned vykonali. „Já tobě ukáži víru svou, ze skutků svých.“ (Jak. 2. 18). Dnes, kdy se mnoho mluví o prázdných skutcích, pohlíží Bůh na takové, v nichž působí víra s láskou. Takovou víru Pán ctí. On nás nemůže potřebovati, když při nás nenachází takovou víru. Vida Ježíš jejich víru, mluvil k šlakem poraženému. Nepostačuje pouze evangelium hlásati a za ně se modliti, nýbrž musí to býti skutek víry z lásky. Tak staneme se nástroji, skrze které On může jiných požehnati. Hleďme tedy hříchem nemocné a bezmocné přinášeti k Pánu Ježíši; přinášejme je na jejich ložcích, to jest v okolnostech, v jakých se nacházejí. „Činíce dobře, neoblevujme přinášeti hříšníky k Ježíšovi. On pak také pohlédne na naši víru, (jako pohleděl na víru oněch čtyř mužů) a požehná těm, které jsme mu přinesli, tak jako požehnal nám, když jsme byli k Němu přineseni. Upraveno.
Snaha lásky (Marek 2, 1–2). Čtyři muži přinesli na loži šlakem poraženého k Pánu Ježíši, který se nad ním slitoval dvojím způsobem. Tento šlakem poražený, jako hříšník, měl zapotřebí odpuštění a jako „ne-mocný“ na loži potřeboval sílu, a Pán mu obé dal. Tyto dvě věci – odpuštění a síla – jsou velká počáteční požehnání evangelia. Odpuštění je osobní věcí mezi duší a Bohem samým, kdežto síla bývá viditelna i druhými, a je pro ně důkazem obdrženého odpuštění. Když druhým pravím, že jsou mi hříchy odpuštěny a není při mně a v mém obcování viděti žádné Boží síly, pak nemám práva očekávati, aby mi kdo věřil. (Marek 2, 10–12). Uvažujme kratičce o skutku těchto čtyř mužů, kteří onoho šlakem poraženého a bezmocného člověka přinesli k Ježíšovi a stali se tak nástroji jeho záchrany. Předně si všimněme, že jejich skutek byl skutkem lásky. Nečinili to ze ziskuchtivosti ani pro odměnu. Nemohli očekávati žádného prospěchu. Žádná sobecká myšlenka nepohnula je k této službě. Z vnitřního soucitu a ochotným srdcem i rukama hleděli mu sloužiti. Přiváděti hříšníka k nohám Ježíšovým je službou, která musí vyplývati z lásky. Jsem-li naplněn láskou Boží, tak mně tato láska pudí k tomu, abych všechny své schopnosti a prostředky upotřebil k záchraně ztracených a ku vzdělání u víře zachráněných, spasených duší. Jak je to s tebou, drahý čtenáři? Skutek těchto čtyř mužů byl skutkem společným. Každý vstoupil na své místo, vzal za roh ložce, by konal svou práci. Každý byl osobně zodpovědný vykonati svůj díl v tomto skutku. Tak pomáhal jeden druhému a všichni pracovali na společné úloze. V evangelizační práci musí každé dítko Boží „pracovati u víře evangelium“ (Filip. 1, 27). Jeden neb dva budou kázati, třetí uvádí do místnosti, čtvrtý zve kolemjdoucí ke vstupu. Avšak mnozí nemohou býti takovýmto způsobem činnými, ale jeden každý (kdo se v pravdě Pánu oddal) může, má a bude přispívati a ze snahy lásky, víry a modlitby, bezmocné, hříšné, nemocné přinášeti k nohám Páně. Evangelizační práce musí býti vytrvalou. Tito muži měli obtíže, neboť dveře byly zataraseny množstvím zástupů. Oni nemohli projíti se svým břemenem. Tyto obtíže jich ale neodstrašily. „Kde je vůle, tam je i cesta.“ Když jim selhaly obyčejné prostředky, tak použili mimořádných. Těžkosti, nespočetné obtíže staví se do cesty dělníkům, pracujícím v evangeliu. Ale tyto obtíže nemohou utlumiti jejich vřelou lásku, aby bídných, ztracených nepřinášeli k Pánu Ježíši a nepoužili každé cesty (souhlasící s Písmem) k dosažení požehnaného cíle.
O obětech starozákonních. V minulém ročníku jsme ukončili pojednání o první řadě obětí: o obětech, jež byly vůní spokojující. Nyní přicházíme ke druhé řadě, k obětem za hříchy. K těmto patří oběť za hřích a oběť za viny. Při těch prvních obětech nebylo řeči o hříchu. S nimi předstupoval obětující jako velebitel, aby Bohu přinesl něco libého a vzácného. Naproti tomu při obětech za hřích a za viny, které nebyly „vůní spokojující“, se připomíná hřích. S nimi předstupoval obětující před tvář Boží jako hříšník, aby se mu v jeho oběti dostalo odsouzení, které vyžadoval jeho hřích neb jeho viny. Ve třetí knize Mojžíšově v celé kapitole 4. a též v kap. 5., 1–13, se mluví o oběti za hřích. V kap. 5., 1419 a v 6., 1–7 je řeč o oběti za viny. Mnozí věřící nečiní mezi těmito dvěma obětmi žádného rozdílu. Nemohou pochopiti, že Bůh rozlišuje mezi hříchem a 1
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 vinou. Kdyby nebylo žádného rozdílu mezi hříchem a vinou, tak by byl Bůh jistě nežádal zvláštní oběti za hřích a zvláštní za viny. Oběť za hřích nebyla obětí za jednotlivá provinění. Israelita, který ji přinášel, ať byl kdokoli, chudý nebo bohatý, učený nebo neučený, kněz nebo kníže, předstupoval s ní před Boha jako hříšník. V jeho oběti za hřích bylo více poukázáno na jeho stav, nežli na jeho činy; více na to, čím sám v sobě byl, nežli na to, co činil. Člověk ale obyčejně teprve ze svého jednání a obcování, tedy podle svých činů, poznává, v jakém se nachází stavu. Právě tak, jako Adam teprve po pádu seznal, že je nahý. Při své krátkozrakosti upíráme oči nejčastěji na to, co člověk činí, nežli na to, co člověk je; a i když přiznáme, že člověk zle činil, sotva si uvědomíme, že člověk zlým jest. Náš svatý Bůh ale soudí právě tak to, co jsme, jako to, co činíme. On rovněž soudí hřích, který v nás přebývá, jako naše přečiny. Jeho oči poznávají naši hříšnou přirozenost právě tak, jako naše provinění, která jsou jenom ovocem naší přirozenosti. On nepotřebuje čekat, až se objeví zlé ovoce. Ví, když kořen je zlý, že i pohnutky a žádosti budou zlé. A proto ustanovil dvoje oběti: Jednu oběť za to, čím člověk je = to je oběť za hřích a druhou oběť za provinění člověka = to je oběť za viny. Rozdíl mezi obětí za hřích a za viny je ten, že ta první má co činit s naší přirozeností a ta druhá s jejím ovocem. To je patrné z podrobností při jedné každé oběti. Při oběti za hřích je nám poukázáno na určitou osobnost jako na skutečného hříšníka. Při oběti za viny jsou vyjmenovány určité činy, kdežto osoba přichází do pozadí. Při oběti za hřích vidíme, že osoba, která potřebuje smíření a odpuštění, přináší, jako hříšník, dar za sebe; při oběti za viny vidíme určité činy, které potřebují býti odčiněny, čili za ně zadostučiněno (očištění). Tedy tato oběť byla přinesena za určitá provinění. Ačkoli při oběti za hřích lze viděti více hříšníka, než jeho činy, musí přece jenom býti podán důkaz, že je hříšníkem. Toto se dálo jednoduchým poukázáním na zákon, který byl přestoupen (kap. 4., 2., 13, 22., 27). Tedy jedna oběť za náš hřích v naší přirozenosti a druhá oběť za její plody. A poněvadž všecky oběti směřovaly ke Kristu, tedy i tato. Náš drahý Spasitel a Pán byl také obětí za náš hřích. On svatý trpěl za nás hříšníky – spravedlivý za nespravedlivé. On vstoupil na naše místo, abychom my mohli vstoupiti na Jeho. „Taktě se líbilo Hospodinu Jej stírati, a nemocí trápiti, aby polože duši svou v oběť za hřích“ – a pak aby viděl nás, símě své (Iz. 53, 10). Není to předivné tajemství, že ten Svatý Boží byl učiněn hříchem za hříšníky? (II. Kor. 5, 21). Ó nevypravitelná a nepopsatelná lásko! – ten nejvýš milovaný učiněn zlořečenstvím za zlořečené! (Gal. 3, 13). Kéž by to všichni věřící poznali! Jistě že by potom mnozí nebyli tak zmítáni, když poznají, že nepřebývá v
jejich těle nic dobrého. Mnozí věřící znají oběť za viny, která zobrazuje opět jen jednu stránku našeho Spasitele a vědí málo neb nic o Něm, jako o oběti za náš hřích. Nemluvíme zde o nevěřících lidech; tito většinou nemohou nic jiného poznati, než určitá provinění. Že by hřích v nich přebýval, to obyčejně rozhodně popírají. Podobně daří se i mnohému věřícímu, neb nově na víru obrácenému. Jeho řeč je, že se dopustil toho neb onoho zlého; že je ale skrz na skrz zlý, to přehlíží. Podívejme se ale na toho, který v milosti učinil pokroky a který roste v známosti Boží. Ačkoli nepřehlíží své činy, a má veliký zármutek nad každým sebe menším proviněním, přece více než cokoli jiného pociťuje „hřích, který v něm přebývá“. Tento znovu a znovu chce panovati v smrtelném jeho těle (Řím. 6, 12–13); a to není nic utěšeného. Věřící ovšem ví, že není dlužníkem těla, aby podle těla živ byl. Nebo kdyby byl živ podle těla, zemřel by; bude-li ale Duchem mrtviti skutky těla, živ bude (Řím. 8, 12–14). I tento stav je jednou s příčin našeho lkáni a toužení po oblečení v ten příbytek, který je s nebe. Duch Svatý, který v nás přebývá, ovšem stále volá: Abba, Otče, „Duch stále žádá proti tělu“; přes to ale vidíme, že ani naše lkání, ani náš boj, ani naše přání, ani Duch Svatý „tělo“ nepolepšuje, ale toliko zjevuje, jak ono mnoho žádá proti Duchu (Gal. 5, 17). Jakou radostí je to ale pro takové duše, které tímto bolestným způsobem poznávají, co jsou, věděti, že Kristus zemřel nejenom za naše provinění, ale také i za náš hřích v nás přebývající. Že jsme takovými hříšníky a takovým padlým stvořením, tak On přinesl za nás sama sebe, co oběť za náš hřích. Ach jak málo je toto poznáno a následkem toho jak málo je pokoje mezi těmi nejupřímnějšími věřícími. Asi před 15 léty často jsem hovořil s jedním mým přítelem, bratrem v Kristu. Tento stále tvrdil, že po svém obrácení a Bohu se cele zasvěcení je v takovém stavu, že z něho nevycházejí žádná pokušení. Že je pokoušen jen z venku. „Byl bych úžasně nešťasten, a ani bych žít nechtěl, kdybych měl býti pokoušen ještě ze vnitřku – kdyby mě mé, srdce neb má přirozenost měla sváděti ke hněvu, k závisti a k jiným hříchům – jsem pokoušen a sváděn k nepravosti toliko z venčí.“ Říkal jsem, že jako všichni, tak že i on je pokoušen ze vnitřku. Po létech jsme se sešli a tu mi říkal, jak Bůh mu ukázal, že pokušení vychází i z něho. Nyní ví, že v něm hřích přebývá, a v jeho těle že není nic dobrého, ale Bůh mu dává milost, aby vítězil. A k těmto vítězstvím přidružuje se i svatý pokoj, takže ho ani to zlé, které v něm přebývá, neděsí, neboť ví, že je příjemným učiněn v tom nejmilejším. Ale tenkráte, když Bůh ve svém milosrdenství, působením Ducha Svatého mu ukázal jeho hříšnost (Jan 16, 8), tak byl k zoufalství nešťasten. Mnozí jsou tomuto milému bratrovi podobni. Když poznají, co jsou, a že jsou pokoušeni i ze vnitř ke hněvu, zlosti, závisti a jiným hříchům, tak jsou spleteni. A myslí si, že snad ani nemají Ducha 2
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Svatého. Takovým věřícím můžeme položiti otázku: Jsme jako hříšníci spaseni neb vykoupeni od věčného zahynutí dílem Kristovým na Golgatě, anebo působením Ducha Svatého v nás? Máme, jistotu svého spasení v tom, že Kristus za nás zemřel, a že Slovo Boží nám to stvrzuje, anebo máme jistotu svého spasení v tom, že „nepociťujeme“ žádného pokušení? Na to odpovídáme slovy jednoho muže Božího, který o tomto předmětu píše: „Boží svědectví zní, že jako hříšníci jsme spaseni Kristem a ne dílem Ducha Svatého v nás, nýbrž dílem Kristovým za nás. Dejž Pán, abychom víc a více zakoušeli působení a dílo Ducha Svatého v nás; přes to ale není toto základem našeho pokoje s Bohem a jistoty spasení. Onen předobraz mluví o tomto jasnou řečí. On nás učí, že poznání hřícha nepotřebuje otřásti vírou v odpuštění, poněvadž víra nehledí jenom na to, že jsme zhřešili a že jsme padlým stvořením, ale také na to, že ten Svatý Boží byl za nás učiněn hříchem, abychom my byli učiněni Boží spravedlivostí v něm. Pochybovati o odpuštění, když poznáme, že v nás nepřebývá dobré, je nedostatek víry. Takováto pochybnost ukazuje, jak mnozí málo oceňují oběť Kristovu a jak malá je jejich důvěra v Boží lásku a uložení.“ Proto, že Ducha Svatého máme, jsme Duchem i živi. Ale my jsme vybídnuti, abychom Duchem i chodili (Gal. 5, 16, 25). Kdo chodí Duchem, vítězí nad skutky těla, nebo „kteří jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a žádostmi“. Kde je Duch Svatý, tam je i ovoce Ducha, jako láska, radost, pokoj, tichost… tam je i opatrnost, abychom Ducha nezarmucovali a neuhašovali a abychom skrze Něho byli vždy vítězi nad všelikým pokušením. (Pokračování.)
„Tedy pohleděl jsem, a aj, Beránek stál na hoře Sion a s ním sto čtyřidceti a čtyři tisíce, majících (jméno jeho a) jméno Otce jeho napsané na čelích svých“ (Zjev. 14,1..) Kdo jsou tito vykoupení Boží, těchto 144 tisíc? Kdo k nim patří? Můžeme zcela určitě říci, že k nim nepatří nikdo z nás; nepatří k nim žádný úd církve Kristovy. Církev Kristova žije před dobou onoho „velikého soužení“ a nepřijde do něho, poněvadž Pán si ji vezme k sobě před onou hroznou dobou. Ona očekává ne soužení, ale Syna Božího s nebe, který ji „vysvobodil od hněvu budoucího“ (I. Tess. 1, 10). Ale těchto 144 tisíc budou muset jíti oním soužením, jenže se jim nic zlého nestane. Máme za to, že oněch 144 tisíc ze sedmé kapitoly je jedna a ta samá společnost s těmito ze čtrnácté kapitoly. V kapitole 7. jsou znamenáni či zapečetěni; toto znamení vztahuje se patrně ke jménu Beránka (Krista) a ke jménu Otce jeho, které budou míti na svých čelech. Naše česká bible má toliko: „jméno Otce jeho“, kdežto jiné cizojazyčné překlady mají: „jméno jeho (Beránka) a jméno Otce jeho.“ Ti, kteří se budou klaněti šelmě, budou také znamenáni a kdo nebude míti toho znamení, tak nebude moci ani prodávati ani kupovati. Kdo se pak nebude klaněti obrazu té šelmy, bude zamordován (Zjev. 13, 15–17; 6, 9–11). Ale těchto 144 tisíc bude ochráněno. Bůh bude nad nimi držeti své ochranné ruky a jim se nic zlého nestane. Oni projdou nezraněni jak soudy Božími, tak pronásledováním oné šelmy. – Zda jejich znamení (či pečeť) bude i lidmi viděno, je těžko říci. Jisté je ale, že ony zvláštní bytosti, vyšlé z propasti, toto znamení uvidí (Zjev. 9, 1-4). – I my jsme znamenáni, ovšem Duchem Svatým (Efez. 1, 13) a sice ke dni vykoupení. Ač toto znamení není vidět, přece jenom jeho vliv a účinek musí býti pozorován v našem jednání a obcování. Těchto 144 tisíc nejsou věřící z národů, ale jsou to Israelité: Z každého pokolení národa Israelského jich bude 12 tisíc. Dan a Efraim chybí, za to tam nacházíme Josefa i syna jeho Manasesa a Levího. Ti dva první jsou vyjmuti, patrně z té příčiny, o níž se zmiňuje V. Mojžíšova 29, 18–21 a následující. Jedná se tam o modlářství a pak o rouhání. Podle III. Mojž. 24, 11 propadl jeden z pokolení Dan nejdříve tomuto odsouzení. Oba tyto kmeny byly vůdci lidu Israelského v modlářství (Srovnej Soudců 18, 2. 30. 31; I. Král. 12, 28–30; Ozeáš 4, 17; 5, 3; 9, 11); a proto jsou vyloučeni z tohoto zvláštního požehnání v nebeských věcech. Ale při ještě pozdějším rozdělování země zaslíbené, o němž Ezechiel v kapit. 48. prorokuje, nacházíme zase oba tyto kmeny, neboť „darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje“ (Řím. 11, 29). Ale to jsou rozdílné věci: zemské a nebeské. Kde se jedná o nebeské věci, o znamenání a o vystrojení 12 tisíců z každého pokolení zvláštní silou a mocí nad svody antikristickými, tam jsou tito dva
Umění sebeochrany. Jistý mladý křesťan tázal se svého staršího bratra u víře: „Myslíte, že je nesprávným, naučím-li se umění sebeobrany?“ „Ó nikoli,“ zněla odpověď. „Já jsem se tomuto umění naučil již v mládí a byl jsem kolikráte ve svém životě tomu vděčným.“ „Skutečně? Pak mi ale prosím řekněte, kterého systému používáte? Snad ne Sulivanova?“ „Nikoli, ale Šalamounova.“ „Šalamounova?! O tom jsem ještě nikdy neslyšel.“ „To vám milerád věřím. Vy jej najdete v prvním verši 15. kap. knihy Přísloví; zní takto: „Odpověď měkká odvracuje hněv, ale řeč zpurná vzbuzuje prchlivost.“
144 tisíc. 3
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 kmenové vynecháni. To znamená, že všichni z nich zůstanou bez ochrany, kterou zaručuje ono znamenání. Těchto 144 tisíc ale bude ochráněno. Nebude z nich scházeti ani jeden. Budou zachováni tak, jako kdysi oněch 12 tisíců bojovníků, z každého pokolení jeden tisíc, bylo zachováno: „Tedy přistoupili k Mojžíšovi hejtmané… a řekli jemu: „My, služebníci tvoji, sečtli jsme počet bojovníků, kteréž jsme měli pod správou naší, a neubyl ani jeden z nás“ (IV. Mojž. 31, 49). To samé bude pravdou o těchto znamenaných, když budou státi na hoře Sion s Beránkem. Oni i v tak hrozné době, kdy veškerá lest a nepravost i nečistota se bude moci nerušeně vyvíjet, zůstanou bez poskvrny. Budou ochráněni mocí Boží od onoho mocného díla podvodů a od veškeré lži, jíž propadnou lidé, kteří neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost (II. Tes. 2, 9–11). Lež a lest nebudou nalezeny v jejich ústech. V panické čistotě, lásce a věrnosti budou státi při svém Pánu, jehož jméno ponesou na svých čelech a jemuž budou sloužiti naproti těm, kteří ponesou jméno šelmy. Nenechají se svésti učeními a naukami antikristových zástupů, ale stanou se účastníky Beránkovými, jako i my, i na cestě utrpení. Bůh dává jim svědectví, že jsou bez úhony – ne sami v sobě – ale co se týče jednání a obcování v jejich okolí, tak jako i my máme býti uprostřed pokolení zlého a převráceného (Fil. 2, 14– 16). Bez úhony – mocí Ducha Svatého! To má být našim znamením. Církev Kristova nenosí žádného odznaku; žádný jí nebyl ustanoven Pánem. Proto také nemáme si žádných vymýšleti. Dobře píše o tom jeden bratr: „Svět je samý odznak a samé spolkářství. Také i do církve Páně, budiž Bohu žalováno, vkrádá se tento zlořád. Bratři a sestry, pryč se vším spolkářstvím a všemi odznaky; buďme věřícími, kteří svým smýšlením a obcováním dokazují, že jsou následovníky Kristovými. Nějaká pentlička, či křížek neb kalich to nijak nedokazuje. – Svět, také i ten pobožný, se pomocí těch rozličných odznaků připravuje pro ono „znamení šelmy“, které se jednou bude nositi. Proto jako věřící buďme i od tohoto zlořádu odděleni.“ Oněch 144 tisíc jsou vykoupeni krví Beránkovou jako i my. K církvi Jeho, která je Jeho tělem, ovšem nepatří. Jsou zvláštní společností a budou míti zvláštní postavení před trůnem. Jsou „prvotinami Bohu a Beránkovi“ ze žně, která brzy bude následovat, a kterou předchází srp soudů Božích, tedy jiné žně, o níž je řeč ve Zjev. 14, 14–16.
– – – – – – „Kteréž Ty skrýváš?“ Žalm 83, 4. Jak vzácná to útěcha pro dítky Boží! – Za všech časů, jsou a bývali věřící „kolkolem ohrazení“, jak i satan musel doznati ve své žárlivé výtce proti Jobovi. (Job 1, 10). Proto i David dí: „Nebo mne ukryje v stánku svém, v den zlý schová mne v skrýši stanu svého a na skálu vyzdvihne mne.“ (Žalm 27, 5.) Co tu důvěry a blahého utěšení! Avšak je nám toho i potřebí, aby nás Bůh – své slabé dítky – skryl v mocné své náručí! Veliká je moc našeho nepřítele, ano i lest. Působení jeho, obzvláště v našich dnech, stále zřejměji vystupuje. Všecko zkazit a zničit, ať útlé jednotlivé duše, či celý Boží lid, aneb alespoň jejich svědectví kdekoliv překaziti, toť ďábelská politika od počátku (Jan 8, 44). Víme ovšem, že nikdo nemůže vytrhnouti ovečky z ruky toho dobrého a velikého pastýře, ani z ruky Otce nebeského (Jan 10, 28-29.) „Neboť život náš – ten nový život z Boha – skryt jest s Kristem v Bohu“ (Kol. 3, 3) ve věčném bezpečí; ale právě proto musíme denně, a každou minutu, a krok za krokem obcovati v bázni Boží, neboť jenom v Jeho ruce a v Jeho blízkosti jsme bezpečni a chráněni. (Žalm 31, 21). Toliko v této skrýši nemůže nám uškoditi nepřítel, ani jeho moc i lest; a jenom zde můžeme oslaviti to drahé jméno našeho Pána. J. Kov.
Pokorným milost. „Býti před Bohem pokorným aneb před Bohem pokořeným není jedno a totéž. Jsem-li před Bohem pokořeným, tak jsem nebyl pokorným. Příčinou mého pokoření byl můj hřích – má domýšlivost a pýcha. Kdybych byl pokorným, byl by mi Bůh dal milost, neboť: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ (I. Petr 5, 5. srovnej s Jak. 4, 5. 6; I. Mojž. 39, 21; Jer. 42, 12; Dan. 1, 8. 9).“ J. Kov. Jedině v přítomnosti Boží býváme Duchem Svatým udržováni v pokoře. Této se pak musíme stále učiti u našeho Pána, s nímž chodíme. Pokora je jednou z prvních věcí, které se musíme stále učiti, jakmile vkročíme do šlépějí Pána Ježíše. Je to také jedna z nejtěžších úloh, které se nesmíme vyhýbati. Svatý Augustin řekl o pýše, která je opakem pokory: „To, co nejdříve přemohlo člověka, je to, co člověk nejpozději přemáhá,“ A náš Pán, který zná srdce nás všech, volá k nám: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“ Buďme tedy pokornými a budeme míti hojně odpočinutí a hojné milosti.
Skrytí.
Zůstatkové Israelští jednou zvolají: „Aj, Bůh náš tento jest, očekávali jsme na něj a vysvobodil nás. 4
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Onť je Hospodin, jehož jsme očekávali. Plésati a veseliti se budeme v spasení jeho“ (Iz. 25, 9). Všichni věřící – ať ze Židů či z národů to mohou říci již nyní: Halelujah!
byl uveden Duchem Svatým, věrně a v bázni setrvává, tak zaujímá také to pravé postavení vůči bratřím a sestrám v Kristu, vůči svým bližním i vůči hříchu, a věcem tohoto světa. Nechť z tohoto našeho nového postavení plynou proudy požehnání i v tomto roce na práci, v níž stojíme a buďme v ní, „bratři milí, stálí a nepohnutelní rozhojňujíce se v díle Páně vždycky vědouce, že práce naše není daremná v Pánu“ (I. Kor. 15, 58). Podáváme zde součet příspěvků pro misionáře, jež byly uveřejněny v posledních dvou číslech. Do vyjití posledního čísla obdrželi jsme 1457 Kč. Tento obnos jsme rozdělili, bratřím, kteří pracují v evangeliu, následujícím způsobem: jednomu bratru zde 150 Kč na misijní cesty: B. K. v Bulharsku 500 Kč. Zbylo 807 Kč, ku kterým jsme z nových přidali 193 Kč a celých 1000 Kč zaslali br. F. S. v Jugoslávii. – Příspěvky pro misionáře budeme stále přijímati a bratřím odesílati. Kéž Pán i tomuto dílu bohatě požehná. Pro misionáře zaslali. A. Sh. 6; S. M. 10; Nejmenovaný bratr 100; Sbor věřících v P. 500 Kč. Příspěvky našemu časopisu K. P. 100. – On odplatí. Předplatné nezvyšujeme, ačkoli od Nového roku budeme muset platit jednou tak velké poštovné do cizozemska, a i zde, kam jej posíláme jako tiskopis. Kdo nemůže poslati ani 5 korun, ať nám to oznámí, a budeme mu časopis zasílat zdarma. Od bratří v Rakousku rovněž nemůžeme žádat našich 6 Kč. – t. j. jejich 500–650 Kč. Předplatné do cizozemska zvyšujeme na 8 Kč, poněvadž poštovné do druhých států nás stoji, ročně 6 Kč od jednoho čísla. Zbývají tedy na časopis toliko 2 Kč. Zato od amerických čtenářů můžeme žádati roční předplatné 50 centů i více, podle možnosti. – Prosíme všechny o hojné rozšíření našeho časopisu tak, abychom mohli na mnohých místech sloužiti výkladem Písma Svatého. – Bratři v SHS ať zašlou neb odevzdají předplatné br. Ondrej Dina, Petrovac č. 186. – Američtí čtenáři mohou nám zaslati předplatné přímo v registrovaném dopise, aneb na bratra: A. Rakyta, 142 Washington Ave, Torrington, Conn.
Pán řekl: „A aj, přijdu brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho (Zj. 22, 12). Ne podle mých a tvých názorů, ale podle skutků tvých i mých. Neklamme se proto, a čiňme skutky víry. Bůh je světlo a tmy v Něm nižádné není – a proto máme choditi ve světle. Bůh je láska a proto máme choditi v lásce. Pán je pravda a proto máme choditi v pravdě. (I. Jan. 1, 5. 7; Efez. 5, 8; I. Jan. 4, 16; Efez. 5, 2; Jan 14, 8; II. Jan 4). Redakční. – „Pokoje následujte se všechněmi a posvěcení, bez něhož žádný neuzří Pána“ (Žid. 12, 14 rev. překlad.) – Na počátku tohoto roku nebude jistě bez významu, když si všichni poukážeme na toto napomenutí. V něm jsou spojeny dvě věci, které nelze od sebe odloučiti. Je to pokoj a posvěcení. Mnozí věřící nepřicházejí k žádnému jasnému poznání a žádnému pravému životu v posvěcení poněvadž přehlížejí a přecházejí to první. Nejdříve musíme žíti, pokud na nás jest, s každým v pokoji a pak teprve budeme míti světlo o posvěcení a žíti svatým životem. Jak může někdo žíti v tom pravém postavení vůči Bohu, nežije-li v tom pravém postavení vůči bližním a bratřím?! Pavel praví k Římanům 12, 18: „Jestliže je možné, pokud na vás jest, se všemi lidmi pokoj mějte“. V posvěcení může jen ten žíti a mu rozuměti, kdo se skutečně snaží žíti v pokoji se všemi lidmi. – Bratře a sestro, jsou ještě lidé, jimž jsi ublížil a které jsi si znepřátelil svou vlastní vinou? Ano, jsou docela ještě bratři a sestry v Kristu, s kterými nežiješ v pokoji? Jak můžeš svatě žíti? Jak se můžeš těšiti, že uzříš Pána bez posvěcení? Věz, že i toto místo je Slovo Boží: „Bez posvěcení žádný neuzří Pána.“ Všichni jsme vyzváni, abychom i v tomto roce, pokud na nás jest, měli pokoj se všemi lidmi. Někdo si snad ale řekne že to nejde. I jde, bratře. I kdyby to mělo býti na účet či na úkor tvého domnělého či skutečného práva. Jen na účet či na úkor pravdy nesmíme dělati pokoje. Ale na účet našeho práva, či naší peněženky musíme dělat pokoj. Kdo chce být křesťanem, tak musí za každých okolností zachovávati pokoj – jenom ne na úkor pravdy Boží: Můžeš-li míti a se držeti pravdy Boží s pokojem, – tím lépe – nemůžeš-li ji ale míti s pokojem, tož se jí drž a ji miluj i na účet pokoje. Neboť pokoj bez pravdy neposvěcuje. Pokoj jde s posvěcením a posvěcení s pokojem. Pravé posvěcení pozůstává především z nového postavení k Bohu. Toto jsme zaujali při svém obrácení. Kdo v tomto novém postavení, do něhož
„Kteří milují to slavné příští Jeho“ (II. Tim. 4, 8).
Apoštol Pavel tvrdí, že ti všichni obdrží korunu spravedlnosti. Je to jistě zvláštní druh lidí, s kterými svět vůbec nepočítá. Už proto, že je jich tak málo a také pro zvláštnost předmětu jejich očekávání. A proto chce-li být někdo populárním, nesmí vyznávat tuto naději. Jak mnozí věřící opustili tuto 5
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 naději a přestali očekávati Jeho příští; za to ale očekávají něco společného se světem. Pozorujeme-li dnes lid Boží, vidíme, že je rozdělen na dva hlavní směry. K prvnímu patří ti, kteří věrně jdou za cílem, vytčeném v Slovu Božím a očekávají Syna Jeho s nebe. K druhému patří ti, kteří se nechají klamat během světa tohoto a očekávají změnu jeho i jeho věcí. Každý z nás, bratři a sestry, náležíme jednomu směru! Hleďme, abychom všichni náleželi tomu prvnímu.
11. 12) a k věrné práci i péči o dědictví Páně (I. Petr 5, 2–4). Očekáváme takto Pána? Pakli ano, čím to dokazujeme? Očekáváme Ho s láskou a s vroucí touhou? Pamatujme si, že On touží po nás, po naší lásce více nežli po práci, kterou bychom nikdy nekonali v tom pravém duchu lásky, kdybychom očekávání Jeho příchodu považovali za „fantasii“. Jen ti dovedou konat dílo Boží, kteří jsou stále v živém očekávání svého Pána a Mistra. On přijde a pobere nás k sobě, abychom kde On je i my byli (Jan 14, 3). On toužil po nás, a proto sestoupil, aby nás ztracené a zahynulé vyhledal (Luk 19, 10) a aby nám daroval život (Řím. 6, 23), aby nás ospravedlnil (Řím. 4, 25). On vstoupil na nebesa, aby nám připravil místo a teď přijde, aby nás vzal k sobě. Pak spatříme věci, které oko lidské nevídalo, ucho neslýchalo a co na mysl naši ani nepřišlo. Veliké bohatství milosti čeká ty, kteří milují to slavné příští Jeho. Zkoumejme se všichni, zda i my je milujeme. Jedna hlavní známka blížícího se léta milostivého byla, že všecky věci měly menší hodnotu u lidu israelského (III. Mojž. 25, od verše 8 a násl.). Ať je to na nás vidět, že očekáváme příchod našeho Pána a Spasitele a dokazujeme to tím, že svět a jeho věci nemají pro nás ceny, poněvadž vidíme, že se ten „den přibližuje“. Držme pravdu v lásce a žijme v očekávání Toho, který řekl: „Jistě přijdu brzo“. Nebo už jen velmi velmi maličko a ten, který přijíti má, přijde a nebude meškati (Žid. 10, 37) a s Ním i odměna těm, kteří milují Jeho slavné příští.
Doufáme, že každá věřící duše, která miluje svého Pána, rozumí, co to znamená Jej očekávati. Kdo Ho však nemiluje, tomu je těžko porozuměti těmto věcem. Pisatel těchto řádek měl příležitost pohybovati se mezi dítkami Božími na mnohých místech a viděl, jak málo pozornosti někteří věnují tomuto předmětu. Tím se však zbavují požehnání, které vyplývá z očekávání Pána Ježíše s nebe. Nebo On se podruhé ukáže bez hříchu těm, kteří Ho čekají k spasení. (Žid. 9, 28). Zde je řeč o vykoupení našeho těla, které má býti proměněno v Jeho příchodu. Po tomto vykoupení všichni toužíme (Řím. 8, 23). Nebo i když jsme se stali novým stvořením v Kristu Ježíši, jsme ještě všelijak obtíženi svým tělem. To pociťoval i ap. Pavel (Řím. 7, 18. 23. 24; 8, 23). A tohoto vysvobození se nám dostane v příchodu Páně, když těla naše budou proměněna (I. Kor. 15, 52–54). Tyto a mnohé jiné věci jsou to, na které se těšíme. Nade vše ale, že budeme viděti Jej, kterého milujeme, i když Ho nyní ještě nevidíme. Tehdy budeme obdařeni dokonalou známostí a poznáme Ho tak, jak On nás již teď zná.
J. Sir.
Jak mnozí věřící ale očekávají něco docela jiného, nežli svého Pána. Před několika dny setkaly se kdesi dvě ženy. Obě vyznávají Pána Ježíše. Jedna z nich očekává veliké věci na světě, druhá svého Pána s nebe. První vypráví té druhé o krásných ideálech a jejich uskutečňování, o lidskosti, o sbratření národů, o budoucí vládě mírných Slovanů atd. a pak se ptala té druhé, co ona očekává. Ta odpověděla, že Pána Ježíše s nebe, načež ta první poznamenala: „To je fantasie – my musíme pracovat, mnoho vykonat, na to jsme zde postaveni“ a pod. – – Tak daleko už dospěl ten druhý směr, že si podal ruku se světem k dosažení společného cíle. Neuvažují při tom, že „jaký je díl věřícího s nevěřícím“ (II. Kor. 6, 15 rev. překlad). A ona blahoslavená naděje lidu Božího, v kterou znovuzplozeni jsme zkrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých (I. Petr 1, 3) je u nich „fantasií“.
O obětech starozákonních. Připomeňme si nejdříve, že bylo několik druhů obětí za hřích: Předně, oběť za kněze (III. Mojž. 4, 3– 12); potom za všecko množství Israelské (4, 13–21); pak za knížete (4, 22–26); dále za člověka z lidu (4, 27–35) a konečně oběť za hřích za zvláštní hříchy (5, 1–13). Ty první dvě oběti nelišily se od sebe, neboť jedno a totéž bylo s nimi učiněno (srovnej 4, 3–12 s verši 13–21). Hřích kněze měl právě tak zhoubný vliv, jako pobloudění „všeho množství Israelského“. Také hřích knížete, ačkoli jeho postavení nebylo tak vlivné, jako kněze, měl zhoubnější vliv než hřích obyčejného člověka z lidu a proto i jeho oběť musela býti větší. Čím vlivnější je postavení člověka, tím horší je jeho hřích, tím větší dává pohoršení a následkem toho i dnes musí býti hlubší pokání u všech těch, kteří stojí v popředí a zhřešili.
Bratři a sestry, přemýšlejme o tom, a nechme se vésti Slovem Božím, které nám jasně praví, že jedinou naší nadějí je Kristus Ježíš ve svém příchodu. Milování Jeho příští vede nás k tomu, abychom Mu sloužili (I. Kor. 15, 58 srovnej s předcházejícími verši); vede nás k tomu, abychom neoplakávali svých zesnulých v Pánu, jak svět svých oplakává (I. Tess. 4, 13. 17); vede nás k posvěcení (I. Jan 3, 2. 3); k svatému životu (Zj. 22,
Všimněme si, že když zhřešil kněz (ať jakýmkoli, třeba sebe menším hříchem), neb pobloudilo celé množství shromáždění Israelského, že se s krví muselo až do svatyně, kde se před oponou sedmkráte 6
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 kropilo. Též byly pomazány krví oné oběti rohy oltáře, na němž se kadilo. Když ale zhřešil kníže aneb někdo z lidu, byla krev vylita toliko u spodku oltáře zápalu, který stál venku před svatyní.
před Ním a že jako náš zástupce musel býti na čas i Bohem opuštěn. On mohl ujíti všemu tomu, kdyby se byl šetřil. Ale jak by byl potom Jeho Otec oslaven? A jak bychom my mohli býti spaseni? Ale On chtěl oslavu Otcovu i naše spasení. A proto svatý trpěl za hříšníky a zemřel spravedlivý za nespravedlivé. On vstoupil na naše místo, abychom my mohli vstoupiti na Jeho. On byl zavržen, abychom my mohli býti přijati. Jemu za to budiž čest a sláva.
Toto Boží ustanovení mluví nám o tom, „že na místě, kde kněží chvalořečí, jinými slovy ve shromáždění, nemají se nikdy projednávati osobní hříchy neb přestoupení. Tyto věci mají býti uvedeny do pořádku v místech osobního blížení se k Bohu. Mnozí se mýlí a chybně dělají v této věci. Objevují se ve shromáždění, v místech, kde kněží chvalořečí, s poskvrněným svědomím a strhnou za sebou celé shromáždění a tak ruší chvalořečení. Musíme tedy vážně bdíti nad tím, aby naše svědomí se stále nacházelo ve světle; a pakli chybíme v něčem, což se bohužel často stává, tak vyřiďme si vše ve své komůrce s Bohem“.
Krev do svatyně, tělo ven za stany. To první je základem našeho chvalořečení, to druhé základem našeho učednictví. Člověk nemůže dříve Boha v duchu a pravdě velebiti, dokud jeho svědomí nebylo očištěno a dokud nedosáhl toho pravého pokoje. Jakmile uvěří v Pána a pozná, že za něho byla prolita krev Beránkova, krev dokonalé oběti, tak má také dokonalý pokoj. Tato věčně platná oběť zjednala věčně platný pokoj. Jaká oběť, takový je i pokoj. Že oběť byla dokonalá, muže být i dokonalý pokoj. A kde je tento, tam je chvalořečení a velebení.
Při oběti za hřích za zvláštní hříchy (kap. 5, 1–13) není vzat v úvahu hříšník jako jeho určitý čin. V těchto zvláštních případech skoro úplně přestává rozdílu mezi obětí za hřích a obětí za viny. Musíme si též připomenouti, že oběť za hřích, jejíž krev byla vnesena do svatyně, byla spálena venku za stany (III. Mojž 4, 12 a 21 srovnej s kap. 6, 30; Žid. 13, 11). Všecky ostatní oběti byly spáleny na oltáři před stánkem. Zde ale bylo toto poručeno: „Kůži pak volka toho i všecko maso jeho s hlavou i s nohama jeho atd. … a tak celého volka vynese ven za stany… a spálí jej na dříví ohněm“ (4, 11. 12). Význam této skutečnosti je jasný. Ono obětní zvíře bylo považováno za jedno s hříšníkem, za kterého trpělo a dle toho bylo s ním také naloženo. Jedna část jeho, tuk, byla ovšem spálena na oltáři, jako svědectví, že ona oběť, ačkoli pykala za hříšníka, byla sama v sobě dokonalou. Ale tělo oné oběti – celá oběť – byla vyvržena ven za stany. „Proto i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl“ (Žid. 13, 12). On byl vyvržen z Jerusaléma, kde pro Něho nebylo více místa. Kdo dovede pochopiti tajemství této hodiny, když se stín onoho obrazu naplnil při Pánu Ježíši, když byl vyveden vně za stany, ukřižován, a kdy nesl hanu a hněv, který hříšníci zasloužili. Jeho vlastní slova: „Bože můj, Bože můj, proč Jsi mě opustil?“, dávají nám tušiti hloubku onoho utrpení. Jistě že jako člověk trpěl, obviňován jsa; trpěl posměchem a opovržením. On jistě pociťoval výsměch svých nepřátel a těžce nesl útěk svých učedníků. Jak velice toto pociťoval, ukazují nám mnohé žalmy. Ale všecko toto nepřimělo Ho k onomu úzkostlivému zvolání: „Bože můj… proč Jsi mě opustil?“ Jeho bolest a úzkost spočívaly v tom, že Bůh na chvíli skryl svou tvář
Milý čtenáři, bylo i tvé svědomí přivedeno k dokonalému pokoji? Víš, že Bůh ti hříchů více nepočítá? Víš, že krev Kristova přikryla všecky tvé hříchy? Víš, že Bůh byl obětí, kterou za Tebe Kristus přinesl, spokojen a následkem Toho, že Ho vzkřísil z mrtvých? Proč bys tedy neměl být zbaven všech svých úzkostí? A proč bys neměl chválit a velebit svého Otce a to každé chvíle? A proto obrať svůj zřetel ke krvi Kristově, jako základu svého blížení se k Bohu a veškerého svého dobrořečení.
Můžeš kázat, jak i nedávno bylo v Praze kázáno, „že Kristus měl ty samé náměty a ideály, jako mají dnes mnozí velicí lidé; že usiloval o vnitřní přerod lidstva a národů, jako se o něj i dnes všude usiluje; že chtěl míti království, po kterém i dnes je všude tak veliká touha, království, kde by se vykonávala
spravedlnost z vnitřního popudu“. Můžeš kázat, že Kristus je naším vzorem, že byl mučedníkem, že zemřel za pravdu a – budeš rád slyšen. Kázání takovéhoto Krista není moderním lidem ani bláznovstvím ani pohoršením (I. Kor. 1, 23). Budešli ale zvěstovat Krista ukřižovaného za naše hříchy, z
„Tělo spáleno venku za stany“. Toto nám poukazuje na místo, kam svět vyobcoval Pána Ježíše. Jeho utrpení, které nám zjednalo místo na nebesích, ukazuje nám také na naše místo zde na zemi. „Vyjděmež tedy k němu ven ze stanů“. Jak tomuto vyzvání rozuměli věřící Židé, jimž ona epištola byla psána? Pro ně stanem bylo židovství – náboženství mrtvých forem a obřadů. Oni měli opustit chrám a oběti a nikdy se k nim více nenavracovati. Měli oltář vně za branou – kříž – a proto neměli více sloužiti „stánku“. Pro nás tento stan jsou světská náboženství a církve, a všecko, co je populárním u světa. I náboženství je u světa populárním. Je to ovšem náboženství bez Krista, bez krve kříže, náboženství přizpůsobené chutím a požadavkům „osvíceného dvacátého století“. V tomto století nesmí se kázat slovo kříže, Kristus ukřižovaný za naše hříchy, poněvadž by se nedosáhlo „úspěchu“.*) Nesmí se
*)
7
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 zvěstovat, že On přijde, aby soudil svět a všecky sesvětačilé církve jako svět – a církev svou, to jest všecky znovuzrozené lidi, že k Sobě vezme před vylitím hněvu Božího na tuto zem. Takovýto Kristus se do jejich náboženství a církví nehodí a proto se do nich také nehodí žádný učedník Kristův. Pro něj platí: „Vyjdouce tedy k němu ven ze stanů“.
ukřižoval toho Nejmilejšího a nenávidí nenávistí velikou Toho, jemuž děkujeme za přítomné i věčné štěstí a jenž miluje nás láskou, již ani velké vody nemohou uhasiti. Neuznávejme přímo ani nepřímo nic, co se jmenuje Jeho jménem, co ale ve skutečnosti nenávidí Jeho osoby, Jeho cesty, Jeho pravdy ano i pouhé vzpomenutí Jeho příchodu. Buďme věrnými našemu nepřítomnému Pánu; žijme Jemu, který za nás zemřel. Mezitím, co svědomí naše odpočívá na Jeho krvi, ať On sám je předmětem naší lásky, tak aby naše oddělení od přítomného zlého věku nebylo věcí studených zásad, ale ovocem milujícího srdce, které předmět své lásky nenachází zde na zemi…
Ó jak jemného duchovního rozhledu je k tomuto „vyjití ven“ zapotřebí! Jak mnoho duchovní síly a rozhodnosti! Neboť není to maličkostí býti zavrženým lidem, zavrženou církví zavrženého Pána Ježíše. Svět co je jeho, miluje; co je Kristovo, to nenávidí. Jestli začne svět milovat některou církev, jestli se k ní začne houfně přidávat, jestli která církev otevře světu brány dokořán – pak ovšem ji svět miluje, ale pro učedníka Kristova tam není místa. Kristus a svět nebyli nikdy jedno. A proto se neklamme: chceme-li choditi s opovrženým Kristem musíme býti u světa opovrženou církví.
Abychom všemu tomu světskému unikli, k tomu rozhodně nepotřebujeme zvláštní názory, pravidla a snahy, nýbrž hlubokou oddanost Synu Božímu a srdečné zasvěcení se Jemu s tělem, duší i duchem k Jeho službě a upřímnému očekávání Jeho příští. To je to, milý čtenáři, co ty i já obzvláště potřebujeme v době, ve které žijeme. Nechceš tedy z hloubi srdce spolu se mnou volati: „Ó Pane, dílo své obživ v našich dnech“. „Doplň brzo počet svých vyvolených.“ A „přijdiž brzo, Pane Ježíši“ a „přítomností svou oblaž ty, které Jsi Sobě vykoupil Svou krví.“
Skutečnému učedníku Kristovu nesmí být nikdy líto, když se k té neb oné denominaci přidávají celé vesnice. To není žádné Boží umění získat celé kraje pro nějakou církev! To není žádné Boží umění z lidí neobrácených, pro nějakou ideu nadšených, utvořit shromáždění. Božím uměním a moudrostí je a zůstane přivést některé duše k uvěření a k spasitelnému poznání Pána Ježíše.
(Pokračování.)
Skutečného učedníka Kristova nesmí nikdy zarazit opovržení a spílání. Nesmí si nic dělat z toho, že nebude míti „úspěchů“ – do očí bijícího tomuto světu. Jeho Pán také neměl takového úspěchu, přes to, že tak mocně a takové divy činil. Žádná města neučinila pokání (Mat. 11, 20–25) a po jiném úspěchu, po pouhém běhání za Ním, Pán netoužil (Jan 2, 23–25). Věrný učedník Kristův, i když nebude mít úspěchu pro oči světa a sesvětačilých církví, bude míti úspěchu pro oči a srdce Boží. A v příchodu Ježíše Krista uvidí svůj úspěch, duše, které přivedl na cestu spásy aneb je na ní utvrzoval. Ony budou jeho slávou a radostí (I. Tess. 2, 19, 20). Tedy i ty můj bratře orej, rozsívej, zalévej a shromažďuj k Pánu Ježíši, jak On si přál. Bud Jeho věrným učedníkem a svědkem a protivenství snášej jako ctný rytíř Ježíše Krista. Věz, že není učedník nad Pána svého. Protivili se Pánu Ježíši, budou se protiviti i tobě. Jsi-li učedníkem tohoto Pána, jsi-li vně za stany, jistě se Ti budou protiviti.
Pominutí (Fáze) Hospodinovo a den očištění či smíření. Ve druhé knize Mojžíšově 12. kap. čteme o „oběti Fáze“ Hospodinu. Fáze znamená pominutí, přejíti či přechod. Revidovaný překlad se drží slova „pominutí“. I my se jej budeme přidržovati. Tento svátek byl slaven sedm dní na památku vysvobození lidu israelského z Egypta, nebo Hospodin „pominul domů synů israelských v Egyptě, když bil Egypt, domy pak naše vysvobodil“ (II. Mojž. 12, 27). Oběť pominutí mluví o Boží milosti: O vyvedení z Egypta, z poroby a ze smrti. Avšak Bůh vyvedl Israele, aby ho uvedl (V. Mojž. 4, 37. 38) netoliko do země oplývající mlékem a strdí, ale také aby jej přivedl k sobě, do své přítomnosti (II. Mojž, 19, 4). A tak čteme, že Bůh šel, aby Israele „sobě vykoupil za lid“ (II. Sam. 7, 23). Na toto „přivedení k Sobě“ a na cestu do Boží přítomnosti poukazuje nám den očištění či smíření. Bez očištění nemohli bychom
Končíme toto pojednání slovy jednoho muže Božího: „Náš Pán je opovržený Kristus, zavržený Kristus vně za stany. Proto, milý křesťanský čtenáři: „vyjděme k Něm ven… pohanění jeho nesouce“. Nevyhřívejme se v paprscích přízně světa. Svět mrtvých vstalého pro naše ospravedlnění, a jako Toho, který byl a jest a který přijíti má, zdůrazníš-li, že k přerodu bylo třeba zadostučinění za naše hříchy, tak špatně pochodíš. Jistě že ti řeknou: „Tvrdá je tato
řeč, i kdo ji může slyšeti.“ Ale tato tvrdá řeč: Kristus ukřižovaný, bude povolaným … mocí Boží k spasení (I. Kor. 1, 24; Řím, 1, 16.) 8
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 dlíti v Jeho přítomnosti. Milý čtenáři, když Bůh spasí hříšníka, tak ho spasí za tím účelem, aby ho přivedl k Sobě. Zakusil jsi to?
Jistě že by ses neodvážil býti mimo svého vedlejšího zaměstnání, jako jsi často mimo biblických a modlitebních hodin bez odůvodněné omluvy.
Slavnost pominutí či Fáze byla slavena dříve než slavnost dne očištění či smíření. Při obou bylo potřebí „krve oběti“. Bez krve „oběti pominutí“ by nebylo žádného vysvobození a bez krve ve dni očištění (smíření či zadostučinění) by nebylo žádného přístupu do Boží slávy. Ono požívání jídla při oběti pominutí a ponižování duší ve dni očištění (III. Mojž. 23, 27 n.) poukazují nám na radost a na pokání. Radost, poněvadž bylo zjednáno vykoupení a pokání, že jsme nehodnými. Tak Bůh sám ve svém svatém Slově staví před nás
Snad ale odpovíš: Já chci být úplně volným. Volnost ale není nevázanost. My jsme vázáni jeden k druhému – vždyť jsme jedno tělo. Co kdyby má ruka byla volna od společné činnosti ostatních částí těla? Aneb některý jiný úd mého těla kdyby začal „stávkovat“ a chtěl být volný od společné činnosti mého celého těla? Je to svoboda? Nikoli odpovíš, to je mrtvice. Tak i ta tvá volnost se nazývá mrtvicí.
Jistě že bys neměl smělosti sloužiti svému pozemskému pánu tak, jako nebeskému, jinak by tě propustil (Mat. 1, 8). A přece se jistě chceš líbiti svému Pánu – a proto konej vše tak, aby Ti mohl říci: „To dobře služebníče dobrý a věrný; nad málem byl jsi věrný, nad mnohem Tebe ustanovím. Vejdi v radost Pána svého“.
naše dvě potřeby to jest vyvedeni a uvedení. Milý čtenáři, patříš i ty k vyvoleným Božím, kteří byli vyvedeni ze hříchu, z věcí světa tohoto i ze světských falešných církví – z Egypta a byli uvedeni do přítomnosti Boží? Ty ve své síle nevyjdeš ani nevejdeš. K tomu potřebuješ krev a položení života zástupce hříšníků, Pána Ježíše. On dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z přítomného zlého věku a přenesl do království svého. On také vykoupil nás ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím (Gal. 3, 13) a jednou trpěl za naše hříchy, jako „spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu“ (Petr 3, 18). Bůh člověka nevytrhne toliko ze hříchu, aby ho pak nechal bez pomoci na cestě. Když byl malomocný člověk uzdraven, nebyl ponechán samému sobě, ale byl očištěn a přiveden do Boží přítomnosti jako očištěný chvalořečník. Tak dnes je věřící spasen od zahynutí a k Bohu přiveden a Jemu blízký učiněn krví Kristovou.
Tyto a podobné otázky si máme častěji předložiti tak, abychom celým svým jednáním a chozením ve světle ve všem dokazovali pravé věrnosti a abychom „učení spasitele našeho Boha ve všem ozdobovali“ (Tit.2,10).
Pečuj o spásu druhých. „A pomíjeje, uzřel (Ježíš) Leví Alfeova, sedícího na cle.“ Viděl jistě i na této cestě mnohé jiné lidi, ale k žádnému nepromluvil to, co k tomuto: „Pojď za mnou“ (Mk. 2, 13–15). „Nebo on věděl, co by bylo v člověku“. Toto slovo stačilo a Leví opustil zdroj svých bohatých příjmů a následoval Pána Ježíše. A jda za Ním, vzpomínal na ostatní úředníky a přátele ve svém povolání. Kéž by i oni stali se účastníky té milosti a blaženosti, které on došel v Pánu! Láska je vynalézavá. Veden vděčností k němu a láskou k hynoucím připravil hostinu, jejíž středem byl Pán Ježíš. Kdyby tak všichni, kteří jsou již spaseni, podobně pečovali o spásu svých bližních, jak velké požehnání by jim samým z toho vzešlo a jak velice byl by oslaven Bůh. „Vytrhuj jaté k smrti; nebo od těch, ježto se chýlí k zabití, což bys se zdržel?“*) Nebo ten, který zpytuje srdce, a je „strážce duše“ odplatí každému podle skutků jeho“ (Přísl. 24, 11. 12).
Týká se to tebe a mne? Jistě že bys nebyl tak nedbalým a pohodlným před zemským vladařem, jako jsi na modlitbách před Bohem. Zda, tímto nejsme všichni obviněni?
Jistě že by ses neodvážil přicházeti pozdě do svého zaměstnání, jako přicházíš do shromáždění.
J. Kov.
Toto se netýká těch, kteří jdou ze zaměstnání; ti často nemohou přijíti včas. Zde máme na mysli ty, kteří mají zvyk choditi o 5 až 10 minut později do nedělních shromáždění. Je to neúcta našemu Pánu, kdo přichází pozdě a nechá jej čekat. „A když přišel čas, posadil se za stůl a dvanácte apoštolů s ním“ (Luk. 22, 14). Jistě že Pana nenechali čekat, jako ty často Jej necháš čekat na sebe a On už s ostatními sedí za stolem.
Z blízka i z dáli.
Tomuto místu v naší bibli nutno takto rozuměti: „Neboť proč bys se nechal od těch, kteří se chýlí k
zabití, v záchranném díle zdržovati.“
*)
9
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922
vyhlíží zdráv, ale před soudnou stolicí Kristovou bude zjeveno, že nějaká nemoc hříchu hlodala na jeho duchovním životě. (Závist, nesnášenlivost, domýšlivost, osočování a pod.)
Na prvního a druhého ledna shromáždili se někteří věřící ve jménu Pána Ježíše v Báňské Bystřici, aby se společně vzdělávali Slovem Božím. Nemýlím-li se, bylo nás asi 70–80. Z některých míst nemohl nikdo z bratří přijíti, ačkoli byli čekáni. Společně uvažovali jsme o „Soudné stolici Kristově“. Jeden bratr mi zaslal několik poznámek, které doplňuji, čtenářům podávám a doufám, že i oni z nich budou mít, své požehnání.
Pán má v rukou soud i milost. Nám se dostalo milosti. Jsme Jeho draze koupeným vlastnictvím. Jsme Jím milováni. On je před tváří Boží pro nás. A chodíme-li v upřímnosti před Ním, dává-li nám svědomí naše, Slovo Boží a Duch Svatý dobré svědectví, tak se nemusíme báti soudné stolice. Máme se na ni těšit, jako se těšil na ní ap. Pavel (II. Tim. 4, 8), nebo tam budeme odměněni podle své práce a podle toho, jak jsme stavěli na základě: Kristu. Veškerá naše práce projde zkušebním ohněm před soudnou stolicí Kristovou. Co nebude nalezeno jako zlato, stříbro, drahé kamení, to shoří (I. Kor. 3, 11–15).
Slovo Boží nám mluví o několika soudech. Poukážeme si zde jen na ty nejhlavnější. Především na soud na Golgatě, kde byl souzen Pán Ježíš, jako náš zástupce. Nebo On nesl hřích věřících lidí: „Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo“. Poněvadž jsme byli v Kristu odsouzeni, nepřijdeme víc na soud, kde by se jednalo o naše spasení neb zatracení. Věřící se ale mají sami souditi, jeden každý sám sebe, a sice za tím účelem, aby je Pán nemusel zde na zemi souditi. I na tento soud nám Bible poukazuje, a důtklivě nás k němu vybízí (I. Kor. 11, 29–32). Pak je soudná stolice Kristova, kde budou státi toliko věřící lidé – předmět, o němž budeme s pomocí Páně uvažovat. Před ní bude postavena církev Kristova, aby jeden každý její úd přijal z ruky Pána to, co skrze tělo působil a podle toho jakž práce čí byla. Tato soudná stolice Kristova bude na nebesích, v místech, kam bude církev Páně vtržena v jeho příchodu. V evangelium sv. Matouše v kap. 25. je řeč o soudě před „trůnem velebnosti Jeho“. Tento soud bude nad žijícími národy v den zjevení se Pána Ježíše v slávě, na konci onoho „velikého soužení“. Při tomto soudě není žádné zmínky o vzkříšení; žádné knihy zde nebudou otevřeny; soud tento bude na zemi a lidé budou souzeni podle toho, jak se chovali k bratřím Pána Ježíše (Uvěřivší a zbylí zůstatkové národa israelského). Konečně bude soud před „bílým trůnem“ dle Zjevení 20, 11–15. Před něj budou postaveni všichni „mrtví“. Doba: po tisíciletém kralování Pána. Místo: nebesa. Tito mrtví jsou bezbožní mrtví. Zde není řeč o žádných spasených lidech: Proto je tam také nehledejme. Že tito mrtví budou souzeni podle skutků svých, toho příčinu hledati v tom že i ve věčném odsouzení budou rozdíly (Mat. 11, 22).
(Pokračování). Redakční. – V tomto čísle jsme ukončili pojednání o oběti za hřích. Krátce ještě pojednáme d. P. o oběti za viny. Jeden bratr nám píše: „My rozjímáme tyto články při našem společném shromáždění. Včera jsme rozjímali z 11. č. o oběti pokojné. Její význam, jakož i všech obětí, o kterých je pojednáno v minulém ročníku, předstupuje nám při rozjímání velice jasně a živě před oči, tak že se nám stává život a smrt Pána Ježíše mnohem vzácnější a dražší a odnášíme si od Něho bohatého požehnání. My máme z těchto článků mnohem většího užitku, než když jsme je dříve jen tak rychle přečetli…“. Kéž i toto slovo povzbudí naše čtenáře třeba i k opětnému čtení některých článků“. Příspěvky na misionáře zaslali: J. T. 10; Z. K. 120 a 164; shromáždění věřících v P. 200; věřící v T. 196, 50; J. D. 10; br. Kováři zasláno z Ameriky 520,Kč po odečtení poplatků 4,30 zbývá 515,70 Kč; věřící ve V. 150,- Kč. – Br. Kovář mi píše: „Snad by bylo přece lépe k vůli zjednodušení manipulace, kdyby všecky sbírky byly řízeny na tebe; nebyl by v tom aspoň žádný zmatek“. Poněvadž s br. K. nebydlíme v jednom místě, povstalo zbytečné psaní s kvitováním příspěvků a pak také s jejich odesíláním. Prosím tedy, by veškeré příspěvky byly prozatím zasílány na mě (než vše jinak časem zařídíme).
To jsou asi ty nejhlavnější soudy. Věřící lidé z tohoto věku nebudou stát před žádným trůnem, ale před stolicí Kristovou (Rozdílná jména v řečtině).
Znovu i v tomto ročníku podotýkáme že ze sbírek „pro misionáře“ si ničeho neponecháváme ani na tisk, ani na cesty redaktorovi, ani na jakékoli osobní vydání a vše zasíláme čas od času bratřím, kteří pracují v evangelium.
Musíme se ukázati (II. Kor. 5, 10.) Neznamená pouhé objevení se, ale znamená „zjevení“. Bude tam vše zjeveno, co jsme působili skrze tělo. Bude tam zjeveno všecko tajné a skryté, rady a myšlení srdcí (I. Kor. 4, 5). Při tomto ukázání bude celý náš život, který jsme žili po svém obrácení, prosvícen. Mnohý člověk vyhlíží zdráv, ale prosvícen Rentgenovými paprsky, je prohlášen za nemocného. Mnohý věřící
Někteří jsou též proti uveřejňování sbírek a sice z té příčiny, že co činí pravice nemá vidět levice. Jiní jsou zase pro uveřejňování a tak nemůžeme vyhověti všem. Pokyny v této věci budou mi vítány. Příspěvky k vydávání, časopisu: O. T. 10; Z. K. 10
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 120 a 262; shromáždění věřících v Ž. 100; J. H. 10; V. Š. 45; A. T. 15; J. M. 5; E. V. 5; F. K. 5; Š. K. 15; M. S. 60; J. K. 50; J. H. 75; K. Š. 150; R. Š. 100; T. J. 5; J. Š. 5; J. D. 5; J. M. 10; – Na tisk a rozšíření letáků Z. K. 164. Pán račiž všem odplatiti II. Kor. 9, 12.
na povstalou křivdu.
Doporučujeme rozšiřování letáků: Svědectví hvězd 100 kusů 15 Kč; Mene tekel 100 kusů 10 Kč. Též prosíme za rozšíření a odporučení našeho časopisu.
Takovéto provinění týkalo se vždy „svatých věcí“. Mnohý Israelita nevěděl a neznal toho, co Bůh požadoval při stánku úmluvy (ovšem že svou nedbalostí) a tak konaje něco, co bylo chybné, prohřešil se vůči Bohu. Na žádnou křivdu není poukázáno v těchto dvou kapitolách, již by byl člověk spáchal vůči bližnímu a nebyl by o tom věděl. Jak to přijde? Inu tím, že člověk spíše rozumí svému bližnímu, co vůči němu má a nemá konat, nežli vůči Bohu a Jeho požadavkům. Jistotně že si vzpomeneme na naši službu pro Pána a svědectví, které jsme vydávali; kdy jsme mysleli, že vše je v pořádku. Po čase ale, když jsme měli více světla, aneb když jsme byli uvedeni do jiných okolností, jsme poznali svá provinění. Vina je vinou a křivda křivdou ať ji poznáme či nepoznáme. Naše nevědomost, ačkoli nám ji přikrývá, ji neodstraňuje. Jak hluboce toto pociťoval Pavel, když řekl: „Nebo ač do sebe nic nevím (co se mé věrnosti týče), však ne skrze to jsem spravedliv učiněn; nebo ten, ježto mě soudí, Pán jest“ (I. Kor. 4, 2–4).
Vina je tedy skutečná křivda či bezpráví, kterou druhému bylo ublíženo. A přece se stávalo, že provinilec o tom nevěděl, že Bohu ublížil, a že se dopustil křivdy (5, 17. 18).
O obětech starozákonních. Dokončení. Nyní přicházíme k pojednání o oběti za viny. I tato oběť, jako předešlá, nebyla obětí „vůní spokojující“, poněvadž měla co činiti s hříchem jako vinou či proviněním. O této oběti čteme v III. knize Mojžíšově kap. 5, 14–19 a kap. 6, 1–7. V těchto dvou místech Písma svatého vidíme, že byly dva druhy této oběti, které měly co činiti se zadosti učiněním za provinění vůči Bohu a za provinění vůči člověku, jak čteme: „Kdyby Člověk přestoupil přestoupením a zhřešil by z poblouzení, ujímaje věcí posvěcených Hospodinu: tedy přinese oběť za vinu svou Hospodinu, skopce bez poškvrny z drobného dobytka, podle ceny tvé, ve stříbře na loty, vedle lotu svatyně, za vinu. A tak, což zhřešil, ujímaje posvěcených věcí, nahradí, a pátý díl nad to přidá, dada to knězi; kněz pak očistí jej skrze skopce oběti za vinu; a bude jemu odpuštěno.“
Jak vážná je to skutečnost, že hřích a provinění nemůžeme s jistotou měřit ani svým svědomím, ani poznáním a důvtipem, ale jedině jistě a určitě Boží pravdou! Bůh posuzuje věci ve své svatyni podle pravdy, kterou zjevil – a ne podle našeho ponětí o této pravdě. Někdo by mohl namítnouti, že to není správné – ale příkladem objasníme, že i my tak soudíme. Prohlašujeme-li něco neb někoho za nečistého, tak bereme za základ posouzení své, jako měřítko o čistotě a ne posouzení druhých. Jistá dívka vstoupila do služby. Utírala prach v jednom pokoji – a pak se jí zdálo vše čisté. Paní ji ale vzala za ruku a na mnohých místech jí ukázala, že špatně utírala. Tak i náš Bůh nás někdy vezme za ruku a ukáže nám, že jsme se leckdy vůči Němu provinili, i když jsme o tom ihned neměli ponětí.
Dále čteme: „Kdyby člověk zhřešil, a přestoupením přestoupil proti Hospodinu, buď že by oklamal bližního svého ve věci sobě svěřené, aneb rukou půjčené, aneb mocí by vzal, aneb podvedl bližního svého – buď že nalezne ztracenou věc, zapřel by ji, buď že by přisáhl falešně, kteroukoli věcí z těch, kterouž přihází se člověku učiniti a zhřešiti jí – když by tedy zhřešil a vinen byl: navrátí tu věc, kterouž mocí vzal, aneb tu, kteréž lstivě s útiskem dosáhl, aneb tu, kteráž mu svěřena byla, aneb ztracenou věc, kterouž nalezl, aneb o kterékoli věci falešně přisáhl. Tedy navrátí to zcela a nad to pátý díl přidá tomu, číž bylo; to navrátí v den oběti za hřích svůj. Oběť pak za hřích svůj přivede Hospodinu z drobného dobytka, skopce bez poškvrny, vedle ceny tvé v oběť za vinu, ke knězi“ (5, 15. 16, a 6, 2– 5).
Uvedeme zde jen dva příklady. Kdo nedbale koná nějakou práci pro Pána, dopouští se křivdy vůči Bohu. Pastýř málo se staral o duše mu svěřené; učitel je ledabyle uváděl do Boží pravdy; kdo měl řádně vyučovati v nedělní škole, nevěnoval tomuto vyučování patřičné péče… a všichni tito měli stále pokoj. Ale po čase jim Bůh ukázal na jejich nedbalost. A s vykupováním času je to samé. O tomto musíme hlavně přemýšleti my, kteří se věnujeme cele práci Boží. Mnohý služebník Kristův si myslel, že řádně čas vykupoval, ale v pozdější době mu Bůh ukázal, že tomu tak nebylo. I zde bylo provinění ve „svatých věcech“ Božích. – Mezi lidem israelským dála se Bohu křivda i v desátcích (Mal. 3,
V těchto verších je posuzováno provinění vůči Bohu a člověku jako bezpráví či křivda. V každém případě to byl nějaký zlý čin, kterým byl druhý, ať Bůh či člověk, poškozen. Za takovýto hřích byla požadována oběť za viny. Osobnost provinilce zde ustupuje do pozadí a je poukázáno toliko 11
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 8–10). A zda i my v těchto věcech nekřivdíme Bohu a se vůči Němu neproviňujeme?
Na druhé straně ale připomíná nám tato náhrada v oběti za viny jasný pokyn, abychom: „vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou“ a abychom se nepřipodobňovali světu tomuto (Řím. 12, 1. 2). Nebo co je vykoupeno, je vykoupeno Bohu a my nemáme žádného práva to zadržovati pro sebe.
Pán ale, který nás povolal, vede nás pozvolna k tomu, abychom posuzovali a poznávali věci tak, jak On je posuzuje. On zjevuje nám nejenom svou milost, ale i to, jak velice ji potřebujeme. Bohu buď dík za to, že ukazuje nám nejenom naše viny, ale také i Toho, který je:
V oběti za viny nacházíme též ponaučení o tom, abychom se snažili poznávati vše tak, jak Bůh tu neb onu věc posuzuje. Žel, že někteří věřící nechtějí poznávati vůli Boží. Jiní ji opět znají, ale jednají proti svému, přesvědčení k vůli druhým. Žena k vůli muži, muž k vůli ženě, jiný k vůli svému známému. Takovéto odstoupení od jasné vůle Boží je vždy výsledkem svedení marnými řečmi. Kolik nevěřících žen svedlo své věřící muže na scestí – a naopak. Čím? Marnými řečmi, vysvětlováním a chlácholením! „Žádný vás nesvoď marnými řečmi; nebo pro takové věci přichází hněv Boží na syny nepoddané“ (Efez. 5, 6). „Nebývejtež tedy účastníci jejich“.
obětí za naše provinění! Kdo vidí Pána Ježíše v oběti za viny, vidí, že za jeho provinění bylo zadostučiněno, a on od nich očištěn. Pán Ježíš je vzal na sebe, nesl pokutu za ně a výplatu zaplatil. On nejenom že duši svou položil v oběť za hřích, ale On také nesl naše nepravosti a naše hříchy. Naše viny vzal na sebe – a nás, co přestupníků, zástupcem byl (Iz. 53, 10–12). Zde, jako v oběti za hřích, trpěl spravedlivý za nespravedlivé (I. Petr. 3, 18) a dokonale zaplatil za naše provinění. A proto v Něm jsme uspokojili Boží požadavky vůči nám. Na tuto stránku oběti Kristovy poukazuje nám oběť za viny.
Při provinění vůči Bohu je nejdříve zmínka o oběti za vinu, pak o náhradě a přídavku. Při provinění vůči bližnímu je řeč nejdříve o navrácení, či náhradě, pak o přídavku a konečně o oběti. Tento rozdíl má jistě svůj hluboký význam a poukazuje nám na to, že když jsme se – jako věřící – provinili na svém bližním, musíme začíti u něho. Ne nejdříve u oltáře, ale u bratra, jemuž jsem ukřivdil. „Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu bys se rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě, nechej tu daru svého před oltářem a odejdi; prve smiř se s bratrem svým a potom přijda, obětuj dar svůj“ (Mat. 5, 23. 24). Jak neprozřetelně jedná tedy věřící, který se provinil proti svému bratru neb bližnímu, když se domnívá, že vše uvede do pořádku na kolenou. Odtud, od oltáře, jej Bůh posílá k poškozenému, aby se s ním smířil. On nám ukazuje hned v tomto obraze na to, že když krev oběti za viny očišťuje svědomí, že zákon této oběti posílá provinilce k poškozenému s náhradou a přídavkem. Základem našeho odpuštění i našeho obecenství zůstane ovšem krev Kristova; „nebo bez krve prolití nebývá odpuštění vin“ (Žid. 9, 22), ale přes to, dopustil-li jsem se bezpráví na svém bližním, musím hledět uvésti toto do pořádku.
Provinění vůči bližnímu jsou pochopitelnější. V té věci jsme sami sobě zákonem, anebo: „všecko, jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim“ (Mat. 7, 12). To je zákon i proroci. Zde nemůže tedy býti řeči o „neznání“ a „nevědění“. Mně není neznámo, že nemám proti bližnímu svému lhát, jej oklamati, okrásti, mocí mu něco vzíti. To mi praví ten zákon, který každý člověk nosí v sobě. Při oběti za viny děje se zmínka o náhradě. Komu bylo ublíženo, ať Bohu či člověku, tomu muselo býti nahrazeno. Mimo náhrady musel býti dán ještě přídavek „o pětinu více.“ „A tak což zhřešil, ujímaje posvěcených věcí, nahradí, a pátý díl nad to přidá.“ Boží milost, která se nám zjevila ve vykoupení Kristově, je podle bohatství jeho. On netoliko nesl naše provinění a nejenom že za ně zadost učinil, ale On přivedl nás zpět k Bohu. Ve chvíli našeho obrácení dáváme Bohu zpět, co Mu patří: tělo, duši i ducha, a vyznáváme, že On jedině má na vše právo. A tak Bůh dostává své vlastnictví zpět skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Ale ó, jaký div! On dostává více, než se Mu ztratilo. Neboť není to jenom ztracené stvoření, jež přichází zpět, ale povstává tu nové stvoření, které je s Ním spojeno – Jeho syn, a dědic Jeho přirozenosti i slávy. Bohu se jistě více dostává slávy, cti a velebení ve vykoupení, nežli by se Mu dostalo toliko v prvním stvoření. A jestliže „prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní a plesali všichni synové Boží“ (Job 38, 7), když byla stvořena země, čím více museli plesati a prozpěvovati, když slyšeli slova: „Dokonáno jest“ a když spatřili Kristův hrob prázdný? A my bychom také nikdy nemohli zpívat: „Vykoupils nás krví svou“, kdyby nebylo naší ztracenosti. A tak v pravdě Bohu dostává se zpět více, než se Mu ztratilo.
Jak se má ale zachovati ten, jemuž bylo ukřivděno, vůči provinilci? Má mu odpustiti. Kolikráte? „Sedm a sedmdesátkráte!“ To je Boží způsob, jak mají bratři jednati mezi sebou. „Snášejíce jeden druhého a odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu žalobu. Jako i Kristus odpustil vám, tak i vy“ (Kol. 3, 13). Když jsem se provinil proti bližnímu, tak jsem se zároveň i prohřešil proti Bohu – a tím utrpělo i mé obecenství s Bohem. Každý hřích proti bližnímu je hříchem proti Bohu, jak se i u marnotratného syna učíme: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou.“ A tak Bůh i v zákonu o této oběti dí: Oklamal-li kdo 12
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 v čem koho: „zhřešil a přestoupením přestoupil proti Hospodinu“ (6. 2). – Pozorujeme-li všecka tato ustanovení, musíme zvolati se žalmistou: „Bože, svatá jest cesta tvá“ (Žalm 77,14). Tato cesta nám mluví o tom, že Bůh to nebere s hříchem na lehkou váhu, a že každý náš hřích uvolňuje naše obecenství s Ním. A ta Jeho spasitelná milost, která se zjevila v oné věčně platné oběti, v Kristu, nás vyučuje: „abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě, očekávajíce té blahoslavné naděje, a příští slávy velikého Boha a Spasitele našeho Jezukrista, kterýž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil sobě samému lid zvláštní, horlivě následovný dobrých skutků“ (Tit. 2, 11–14).
Vycvičené smysly. „Ale dospělých jest tvrdý pokrm, totiž těch, kteříž pro zvyklost mají smysly vycvičené k rozeznání dobrého a zlého“ (Žid. 5, 14 revidovaný překlad). Vycvičené ucho snadno pozná i sebemenší chybný tón v hudbě, kdežto obyčejné ucho nepostřehne při tom nic nesouladného. Může ale náš duchovní sluch postřehnouti, je-li některý nápěv v souzvuku s nebeským, nebo jsou-li do něho přimíchány tóny z dnešního náboženského světa? Což není zde ještě ten čas, ve kterém se zdravé učení Slova netrpí a kdy lidé dle svých vlastních žádostí sami sobě shromažďují učitele, majíce lechtavé uši, jež odvracejí od pravdy? (II. Tim. 4, 3–7). Zdali nemá ucho slov rozeznávali? (Job. 12, 11). Žel, že uši mnohých dítek Božích jsou neobřezané, takže nemohou jimi správně vnímati (Jer. 6, 10; Skut. 7, 51). I písař epištoly k Židům žaloval na nevěřící, že jsou nezpůsobných uší (Žid. 5; 11). Prorok Ezechiel byl národu Israelskému jako „zpěv libý pěkného zvuku a dobře znějící“. Slyšeli zajisté jeho slova, ale neplnili jich (Ezech. 33, 32). Jsou naše uši – vnitřní uši srdce – tak navyklé, aby měly vycvičený smysl pro rozeznání dobrého a zlého? Nebo jsou v takovém stavu, že nedovedou ani posouditi, zda to neb ono učení je z Boha, zda v něm není něco podstrčeného a bludného? Mnozí věřící přikyvují ke všemu hlavou a nevystihnou zlozvuk, který vycvičené ucho ihned rozpozná. Ano, většina dítek Božích jsou nedospělými a v této důležité věci skoro úplně neschopnými úsudku. Přijde někdo, jemuž říkají „kazatel evangelia“; umí pěkně mluvit, je vzdělaný a laskavý, příjemného vystupování, a způsobů dokonalých. Samozřejmé, že se musí přijat a všecko, co řekne, musí býti uznáno za biblickou pravdu, musí se s ním souhlasiti, vždyť také „káže Krista“. Ale vycvičený smysl – duchovní sluch – ihned vystihne přimíšené zlozvuky a pozná, že nápěv není pravý, nebeský, ale že babylonské hudební nástroje hrají v jeho kázání velikou úlohu. V takovém případě jedině Písmo svaté nám praví, jak si máme počínati: „Každý, kdož přestupuje a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdož zůstává v učení Kristovu, tenť i Otce i Syna má. Přichází-li kdo k vám a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Nebo kdo takového pozdravuje, obcuje skutkům jeho zlým“ (II. Jan. 9–11).*) Ale
Tím ukončujeme tato nedokonalá pojednání o dokonalé oběti Pána Ježíše, jak nám ji zobrazují oběti starozákonní. Ony všecky svědčí o Něm, Synu Božím a Beránku Božím. Jak mnoho nám všecky vypravují a k čemu nás vybízejí! V těchto krátkých pojednáních, ku kterým jsem čerpal a některé statě volně upravil z obsáhlejších spisů cizojazyčných, jsme samozřejmě nemohli vše dopodrobna probírati. Ale doufám, že i to málo bude našim čtenářům ku požehnání, a že budou v tomto směru Písma dále rozjímati. Jen to si zapamatujme, že naše porušení a veškerý náš hřích a proviněni byly něčím tak hrozným, že k vykoupení z následků všeho toho bylo potřebí oběti Syna Božího. Dík jemu, že tato oběť byla přinesena a že je větší a účinnější než všecka naše provinění. Krev této oběti má stále na mysli Bůh – ona je věčně před Jeho tváří. Odtud ji nikdo nemůže odstraniti. Ona je tam i kdybychom my ji měli ztratiti s očí – čehož Bůh nedopusť – a zůstane tam na svědectví, že zadost učiněno za naše provinění a že cesta do svatyně nám zůstává otevřena. Ano, do svatyně otevřena a do světa zavřena. Světu nepatříme, jsme z něho vyvoleni a vykoupeni a stali jsme se účastníky Krista, ano jedno s Ním. Oběť Pána Ježíše volá k nám, že i my jako On musíme jíti tímto světem jako příchozí a poutníci, a „býti bez poškvrny a bez úhony až do zjevení se Pána našeho Ježíše Krista, kteréž časem svým ukáže ten blahoslavený a sám mocný Král kralujících a Pán panujících, kterýž sám má nesmrtelnost a přebývá ve světle nepřistupitelném, jehož žádný z lidí neviděl, aniž viděti může, kterémuž čest a síla věčná. Amen.“ (I. Tim. 6, 14–16).
Zde je Boží pravidlo, dle něhož se máme říditi. Kdo se jím neřídí, má účastnost na veškerém převráceném učení, jež dotyčný člověk přináší. Naproti tomu upřímné dítko Boží, i kdyby nemělo ve všem plného světla, má se přijímati (Řím. 14, 1; 15, 7) a poučovati. Tak Priscila a Akvila přijali
Apolu, který byl toliko počátečně naučen cestě Páně, a tuto mu dokonaleji objasnili (Skut. 18. 25–28). Priscila a Akvila byli lidé cílevědomí s vycvičenými smysly, a proto v Apolově řeči ihned odkryli – ne bludy a také ne něco světského – ale nevyspělost v cestě Páně. Ihned poznali svoji úlohu a proto
*)
13
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 bohužel, že se často ušima těžce slyší (Mat. 13, 15) a svůdný hlas se nepoznává. Poslouchejme tudíž jedině hlasu našeho Pána, skrze Jeho neklamné Slovo, a pak bude naše vnitřní ucho jemně zostřeno a bude moci okamžitě rozeznati, je-li to učení z Boha či z lidí, a nebylo-li ke Slovu něco falešného přimícháno.
pokrm, nádherně servírovaný, avšak jsou do něho přimíchány egyptské lahůdky. Žel, že duchovní jazyk mnohých věřících je tak otupělý, že to nepoznají. Nevědí, který pokrm je s hůry a který z propasti! Nevzkřiknou: smrt, smrt! – i když je přimícháno jedu do pokrmu. Ano, čím dál tím více bývá požadováno nezdravého učení, poněvadž jednoduchá domácí strava mnohým již nechutná. Proto chceme naše milé bratry a sestry povzbuditi k sycení se čistým a nefalšovaným Slovem a sice vždy ve spojení se živým Slovem – totiž v srdečném spojení s Pánem, jenž je sám chléb života. Jen tak zůstane naše duchovní chuť zdravou a zvyklosti na tento chléb bude se stále zjemňovati. Daniel, jako mladík, odepřel jísti babylonského pokrmu a tak vyrostl s přímými duchovními údy a mohl v morovém ovzduší neochvějně státi pro svého Boha. Později mu dal Pán pokrm, který je záživný jen dospělým.
V krátkém článku nemůžeme zevrubně psáti o všech 5 smyslech lidského těla. Nejprve řekli jsme něco málo o sluchu, poněvadž uchem vnáší se poselství spásy do srdce. Nyní budeme uvažovati o chuti. Job zvolal: „Zdali jedí to, což neslaného je, bez soli? Jestli chuť ve věci slzké?“ (Job. 6, 6). Starý Barzillai pravil: „V osmdesáti létech jsem dnes. Zdali mohu rozeznati mezi dobrým a zlým? Zdali okušením rozezná služebník tvůj co bych jedl a co bych pil?“ (II. Sam. 19, 35). Jazyk tohoto starého muže ztratil chuť; máme ale my tu pravou, zdravou duchovní chuť, nebo milujeme malou dávku kvasu v Božím pokrmu? Když synové proročtí chtěli jíst pokrm, který jim byl připraven, vzkřikli a řekli: „Smrt je v hrnci“. Jeden z nich skrájel jedovatou polní révu do hrnce, ale jazyk těch mladých lidí nebyl vadnými věcmi zkažený, a tak ihned poznali, že to bylo jedovaté.
Litujeme velice, že mnozí věřící nejsou schopni rozeznání dobrého a zlého. Všechno spolknou a řeknou jako ona žena: Dobré, dobré! Pravá chuť je pokažena. Kéž bychom mohli se žalmistou zvolati: „Ó jak jsou sladké dásním mým výmluvnosti tvé, nad med ústům mým. Z přikázání tvých rozumnosti jsem nabyl a protož všecky cesty bludné nenávidím“ (Žalm 119, 103. 104). On nepotřeboval dávati ke Slovu Božímu žádné příchuti pokrmů egyptských ani babylonských. A nepotřebuje to ani dnes žádné upřímné a zdravé dítko Boží.
Jedna stará žena, ztratila chuť. Mohlo se jí dáti cokoli k jídlu, říkala ke všemu: Dobré, dobré!! V Písni všech písní volá přítelkyně: „Ovoce jeho sladké je ústům mým“ (Píseň 2, 3). Její chuť byla zdravá a pravá. Jak ale jinak to bylo svého času s národem Israelským na poušti; jak zhýčkaná byla jejich chuť, když žalovali: „Duše naše chléb tento ničemný sobě zošklivila“ (IV. Mojž. 21, 5). Ach! kéž by měli všichni věřící zdravou chuť pro pravou, nefalšovanou potravu Slova. Pak by byli utvrzeni slovy víry, a nebyli by více dětmi točícími se neustavičností učení lidského – slabými a nevrlými. Nepřítel vždy zkouší něco cizího, nezdravého, jedovatého aneb aspoň škodlivého přimíchati do zdravé potravy věřících. Toto jasně znázornil Pán v podobenství o kvasu, kterýž vzavši žena, zadělala ve třech měřicích mouky, až zkysalo všecko (Mat 13, 33). Lot v Sodomě napekl andělům přesných chlebů; vycítil, že by jim sotva směl předložiti něco kvašeného. Dnes často bývá nabízen duchovní
(Příště dokonč.)
Dej si odpověď! Dítko Boži, dvojím způsobem můžeš začínati každý den: čtením Slova Božího a modlitbou anebo bez obého. Jak jej začínáš? Dvojím způsobem můžeš prožíti neděli: buď s dítkami Božími ve shromáždění a v obecenství, buď s dítkami světa. Buď v práci pro Pána, aneb v práci
snažili se onu nevyspělost a částečnost v poznání cesty Páně při Apolovi odstraniti. Jsou kroužky věřících, kde se přijme a kde je docela vítán každý, jak jeden bratr kdysi řekl, kdo má jméno „kazatel a kdo káže“. Je jim vedlejší věcí „co“ a „koho“ káže – jen když káže. Tací mladí věřící stojí následkem toho pod nejrůznějšími vlivy – trošku odtud a trošku od onud – a výsledek? Jako za starodávna: „Israel nezná, lid můj nesrozumívá“ (Iz. 1, 3). Jak smutný to pohled na věřící, kteří nerozeznávají: pravdu od bludu, Slovo Boží od slova lidského, přikázání a ustanovení Páně od ustanovení lidských, církev Kristovu od církví světských, bratry
v Kristu od církevníků, stůl Páně, kde On vládne, od stolu člověka, kde člověk poroučí, Ducha Svatého od ducha z propasti a služebníka Božího od služebníka nepravého. A proto prosme Pána, by všude bylo několik cílevědomých Priscil a Akvilů, kteří by nejenom uměli slyšet, ale také se i ozvat. Odstraňujme proto veškeru hluchoněmost a falešnou tolerantnost! Mějme všichni více úcty před Božím Slovem a řiďme se Božími pravidly! Otevřme brány před upřímností a věrností a zavřeme je před pokrytstvím a úskokem. Red. 14
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 pro sebe! Jak ji prožíváš?
před soudnou stolicí Kristovou. Jen ti lidé se posvěcují, jen ti lidé se usilují Pánu líbiti, kteří mají na mysli své „ukázání“, a kteří milují svého Pána. Láska k našemu Pánu budiž vždy, a všude na prvním místě a pohnutkou veškeré naší práce. Když z lásky k Pánu budeme pracovat, budeme také pracovat dle Jeho Slova. Pak se nemusíme bát, že utrpíme ztráty. Jsou dva extrémy – obou se věřící člověk musí chránit. V jednom se namlouvá věřícím lidem, že svým spasením nemohou býti nikdy jisti, že mohou zahynout i jako dítky Boží a že se stále musejí „bát a třást“, aby konec konců přece jenom nešli na zahynutí. V druhém se neklade žádný důraz na zodpovědnost – nebo když jsi uvěřil, jsi spasen, jsi v Kristu a pro takového není již žádného odsouzení. Je svatou pravdou, kterou zdůrazňujeme, že není již více žádného odsouzení či zatracení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši (Řím. 8, 1 rev. překlad). Ale přes to nejsme bez odpovědnosti. Ze všeho budeme vydávat počet před soudnou stolicí Kristovou. A proto i když víme, že nejdeme na zahynutí, musíme hledět, aby veškerá naše práce a celý náš život byl v souhlasu s Boží zjevenou vůlí. Nebo kdo by nepravost páchal (nepravost ať v práci či v životě) „odměnu své nepravosti vezme. A není přijímání osob u Boha“ (Kol. 3, 25).
Dvojím způsobem můžeš přijímati to, co Bůh na Tebe sesílá neb dopouští: buď s reptáním neb s děkováním. Jak vše přijímáš? Dvojí stanovisko můžeš zaujímati vůči svému jmění: stanovisko šafáře aneb absolutního vlastníka. Jako šafář budeš se ptát: Pane, co chceš abych s tím vším činil? Jako absolutní vlastník budeš jednat se svým jměním podle marnivých myšlenek svého srdce a jmění Pánem tobě svěřené budeš vyhazovat na zbytečnosti. Čím jsi: šafářem anebo absolutním vlastníkem? Na to nemusíš dávat odpověď svému bratrovi, ale svému Pánu. Dvojím způsobem můžeš zacházeti s Biblí. Můžeš ji ošetřovat, aby se nepoškodila a ji pečlivě ukládat do své knihovny, aneb ji denně čísti a její slova ukládati ve svém srdci a tam je ošetřovati, abys nehřešil proti Otci (Žalm 119, 11). Jak s ní zacházíš? Jako dítko můžeš zaujímati dvojí postavení vůči Otci: buď poslušnosti neb nepoddajnosti a svéhlavosti. Můžeš být následovníkem Božím jako syn milý aneb můžeš z povzdálečí za Ním jít jako syn nepoddajný (Efez. 5, 1. 6). Jakým jsi synem? Dvojím způsobem můžeš přijímati Boží přikázání o křtu, večeři Páně, o církvi, o Jeho příští atd.; buď u víře, to jest v poslušnosti aneb s kritikou svého maličkého rozumu, který vždy namítá: k čemu to a jak toto, to přece není nutné! Jak je přijímáš?
Jistě že jsou dvoje odměny. „Aby jeden každý přijal to, což skrze tělo působil, podle toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém neb ve zlém“. Na tuto dvojí odměnu ukazuje apoštol ve 3. kap. ke Kolosenským: odplata dědictví a odměna nepravosti (v. 24, 25). Odměna nepravosti bude jistě něco bolestného. Když zde na zemi utrpíme nějakou ztrátu, máme bolest. Čím větší bolest bude míti ten, kdo si namlouvá, že obdrží odměnu, a pak „vezme škodu“. Jistý syn očekával, že mu rodiče odkáží statek. Tito jej ale pro nezřízený život vydědili. Jak veliké to bylo pro něho zklamání – a jak veliká ovšem bolest. A tak i veškerá ztráta, škoda a odplata nepravosti před soudnou stolicí Kristovou bude něco bolestného. I náš rodinný život přijde v úvahu před stolicí Kristovou (viz Kol. 3, 17 až 25).
O dvojích věcech, které vidíš při svých bratřích a sestrách v Kristu, můžeš vyprávěti: o jejich přednostech neb o jejich nedostatcích. To první vyprávění je ovocem Ducha, to druhé ovocem nelaskavého srdce. O čem vyprávíš? Ve dvojím stavu srdce svého můžeš stát denně před Bohem: se srdcem, které tě potupuje a obviňuje, aneb se srdcem, které, tě nepotupuje (I. Jan. 3, 20. 21). Víš z vlastní zkušenosti jaké jsou výsledky tohoto dvojího stavu? Vše, co konáme, můžeme konat dvojím způsobem a z dvojích příčin – buď věrně a svědomitě neb lhostejně a nedbale, buď z lásky k Pánu neb z ohledu na člověka. Kéž všecky naše pohnutky při práci jsou Bohu libé! Kéž bychom všichni – pisatel i čtenáři – měli jeden cíl: oslavu Páně a vzdělání Jeho církve.
Jaké budou odměny? Odměna slávou, ne tou světskou, ale Boží. I v slávě budou rozdíly; „nebo jako hvězda od hvězdy dělí se v slávě, tak bude i při vzkříšení z mrtvých“. (I. Kor. 15, 40–42). Mnozí obdrží korunu; nebo i z rozličných korun bude pozůstávat odměna. Je koruna spravedlnosti (II. Tim. 4, 8), koruna života (Zjev., 2, 10), neporušitelná koruna (I. Kor. 9, 25), neuvadlá koruna (I. Petr. 5, 4) a koruna chlouby, v níž jistě nebude žádné pýchy (I. Tess. 2, 19). Před soudnou stolicí Kristovou mnozí vezmou odplatu „podle své práce“ (I. Kor. 3, 8). Jeden za to, že rozsíval, druhý že štěpoval, třetí že zaléval atd.
Z blízka i z dáli.
(Dokončení příště.)
Pokračování poznámek z konference v Báňské Bystřici. – My usilujeme… Jemu se líbiti (II. Kor. 5, 9. 10). Proč? Poněvadž se musíme ukázati 15
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Redakční. – Upozorňujeme naše milé čtenáře, že je-li toho třeba, častěji užíváme v našich článcích citátů z opraveného překladu kralického: Bible s tímto opraveným či revidovaným překladem lze dostati toliko ve velkém formátu u všech kolportérů.
se ta slova: „Zápal je v oběť ohnivou, vůně spokojující Hospodina“ (III. Mojž. 1. 9, a j.) A když konečně ztracený hříšník skrze milost Boží pozná a pojme tuto líbeznou vůni – oběti Kristovy, tak bývá jeho probuzené a poděšené svědomí utišeno, a jeho srdce dochází v oné líbezné vůni pokoje. Když pak se touto vůní stále občerstvuje a v ní se kochá, tu jásá jeho duše a proud velebení vytéká z jeho srdce a zpívá písně chvály. Takovýto uzdravený duchovní čich má potom ještě ten účinek, že člověk nemůže snést zápach hříchu, utíká od něho, a hnilobné výpary „člověka v těle“ (Řím. 8, 8. 9), v nichž si svět libuje, jsou mu odpornými. Sytíme-li svůj duchovní smysl hojně touto vůní z Golgoty, tak i služba naše bude vůní sladkosti, obětí vzácnou a libou Bohu našemu (Fil. 4, 18). Jak je to dobré, má-li člověk zdravé, vše v blízce i v dáli spatřující oči! Teprve při znovuzrození bývají oči otevřeny; možná, že člověk nejdříve vidí jako onen slepý z Betsaidy, který řekl: „Znamenám lidi, nebo vidím, že chodí jako stromové;“ když ale Pán opět vložil ruce na jeho oči, tak viděl i z daleka a jasně všecky (Mar. 8, 22–26). Potom naše otevřené oči potřebují stálého cviku, aby viděly Boží pravdu jasně a zřetelně; jinak bychom nepostřehli lidské ani satanovo napodobení pravdy. Pavel se modlil, aby věřící v Efezu měli, osvícené oči mysli své tak, aby věděli, která by byla naděje povolání jeho a jiných vzácných věcí (Efez. 1, 18–19). Petr popisoval věřící, při nichž nebylo rozmnožování duchovních cností, následovně: „Nebo pří komž není těchto věci, slepý jest, toho, co vzdáleno je, nevida, zapomenuv se na očištění svých starých hříchů“ (II. Petr. 1, 9). Dobrý duchovní zrak postřehne mnoho mocným dalekohledem víry, co obyčejnému nevycvičenému oku bývá zakryto. Hrdinové víry, viděvše zaslíbení zdaleka, je vítali a očekávali a proto byli příchozí a hosté na zemi (Žid. 11, 13). Mojžíš neochvějně stál pro svého Boha proti veliké moci egyptské, nebo jako by neviditelného viděl, tak se utvrdil. Naše oči také spatřily něco ze slávy onoho zlatého města, a tak putujeme zde ve svých pohyblivých stanech (v našich tělech), poněvadž náš duchovní zrak je uchvácen touto budoucí slávou. Ale mnoho věřících něco podobného nevidělo, a tak pracují k tomu, aby své církevní organisace učinili zde velice slavnými, vlivnými a velkými. Nepotřebují takoví, aby své oči pomazali mastí, jako oni slepí Laodicejští, aby viděli? (Zj. 3; 17. 18). Také i nebeské povolání církve Kristovy se neuznává, poněvadž duchovní zrak se málo cvičí. Stává se také často, že když tělesné oči jsou přikryty závojem slz, patří ty vnitřní na věci, které se nevidí; nebo ty věci, které se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné (II. Kor. 4, 18). Dříve neměl náš Pán pro naše převrácené oči žádné krásy, abychom Ho byli žádostivi (Iz. 53, 2), ale nyní „vidíme Ho pro utrpení smrti slávou a ctí korunovaného“ (Žid. 2, 9). A také brzy: „Krále v okrase jeho uzří oči tvé, spatří i zemi dalekou (Iz. 33, 17).
Příspěvky na misionáře zaslali: A. Š. 50; Sbor věřících v P. 250; F. V. 75; bratři v Ps. 50. Příspěvky na vydávání časopisu: A. L. 90. Sbor věřících v Bh. 190; F. H. 5; J. B. 45; R. S. 10; P. S. 10; V. K. 5; M. Š. 5; M. Z. 5; A. B. 5; E. U. 10; bratří v J. 20; J. K. 19,30; J. V. 15; J. D. 5. Za tyto příspěvky srdečně děkujeme. Zároveň ale prosíme, by předplatné na tento rok nám bylo co nejdříve zasláno. Složenky poštovního úřadu nemáme; nechť si nikdo neobtěžuje předplatné zaslati poštov. poukázkou. Změnu bydliště oznamte nám ihned, abychom časopis zbytečně nezasílali na starou adresu. To platí hlavně americkým čtenářům, kteří se často stěhují. Prosíme o odporučení časopisu našeho. V zásobě máme ještě jen dvoje letáky: „Mene tekel“ 100 kusů za 10 Kč a „Svědectví hvězd“ 100 kusů za 10 Kč. Ostatní letáky jsou rozebrány.
Vycvičené smysly. (Dokončení.) Zmíníme se ještě kratičce o dalších našich třech smyslech; nejprve o čichu. Snad se někdo poněkud udiveně zeptá, je-li vůbec něco takového v duchovním životě? Ovšem že je, odpovídáme, obzvláště, když se tento smysl skrze zvyklost vycvičí. Což nečteme ve Slovu Božím o vůni smrtelné k smrti a o vůni života k životu? (II. Kor. 2, 16). Nejprve musíme si uvědomiti, že náš duchovní smysl čichový v rozeznání duchovní vůně musí býti v souladu s Božím. Jak milé je přirozenému čichu, když vůně konvalinek neb růží naplní vzduch. Něco takového vnímá náš duchovní smysl při ovoci Ducha Svatého. Jaká to líbeznost! Ale v tomto světě kolem dokola nás, je odporný zápach, ano hnilobný zápach hříchu i smrti a přece vnitřní čichový smysl přirozeného člověka je tak pokažený, že v tomto zápachu má své zalíbení (Řím. 1, 32). Náš Bůh neshledal nic příjemného v tomto světě, až když byla přinesena oběť zápalná; „I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou“ (I. Mojž. 8, 21). Tato však byla jenom předobrazem na našeho drahého Vykupitele, jehož život a pak jeho smrt, co oběť zápalná, byla vůní líbeznou, veškerou jinou vůni převyšující. Mluvímeli o Kristově oběti se srdcem vděčným, tu „kape z rukou i z prstů mirra tekutá na rukověť závory“ (Píseň 5, 5). Ano, „Kristus vydal sebe samého za nás, dar a oběť Bohu a vůni rozkošnou“ (Efez. 5, 2). To byla vskutku oběť zápalná, která byla Hospodinu vůní příjemnou (II. Mojž. 29, 18). Jak často opakují 16
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Co máme ale říci o duchovním citu, kterýžto přirozený smysl hmatem jmenujeme? Neboť v duchovním směru je cit velice nejistou a nespolehlivou věcí. Proto vždy varujeme, obzvláště mladé dítky u víře, aby se nenechaly svésti vlivem svých citů, ale aby se řídily Slovem Božím: „Tak psáno je“: Známkou člověka odcizeného životu Božímu je netoliko to, že je zatemněn v rozumu, ale že je i zatvrzelý, t. j. že je bez citu (Efez 4, 17–19); ačkoli Bůh tuto zemi i celý vesmír tak nádherně a podivuhodně zřídil, aby lidé, patříce na jeho díla, „hledali Pána; zda by snad makajíce mohli nalézti Jej.“ (Skut. 17, 27). Jak mnoho uboze nemocných dotýkalo se Pána a sice u víře: „Nebo mnohé uzdravoval tak, že naň padali, aby se ho dotýkali, kteřížkoli měli neduhy“ (Mar. 3, 10). A nemůžeme říci i my s Janem – však toliko u víře – „Co bylo od počátku… čeho… se ruce naše dotýkaly? (I. Jan 1, 1). A tak i my máme život věčný skrze předivné dotknutí Jeho vznešené osoby, a nyní jsme s ním v Duchu spojeni na věky. Však tento smysl má také býti cvičen, neboť jsme stále ještě pro Boží věci a Jeho vedení velice tupí a duchovně necitliví. Jen když pěstujeme stálé a srdečné obecenství s Pánem, tak On nás může říditi a spravovati jak chce, skrze Ducha Svatého, v nás přebývajícího. Jinak musí vložiti na nás svou ruku, neb musí nám dáti uzdu a udidlo jako koni neb mezku, abychom se od Něho nevzdalovali (Žalm 32, 8. 9). Bylo by žádoucno, abychom byli podobni harfě, která dotknuta jsouc Duchem Božím, vydávala by hudbu k Jeho cti a slávě. Ale cvičení se v této citlivosti musí být podle Písma, jinak se stane, že přijdou jiní duchové a hrají na ni, jak se již bohužel v posledních letech často stalo, a mnozí nemohli rozeznati, je-li to dotknutí s hůry, či z propasti. Pravé vedení Ducha je vždy něco střízlivého a rozumného a je v souhlasu s neklamným Slovem Božím. Přemrštěná blouznění jsou vždycky něčím podezřelým; ale přirozená mysl miluje nějaké duševní rozčilení. Prosme tedy Pána, aby náš duchovní pocit zůstal vždy zdravým a aby byl pocvičen tak, abychom se nedali, strhnouti nezdravými dojmy, jimiž již mnozí utrpěli škody a jméno Páně přišlo v porouhání. Netužme po citových vytrženích, ale uvažme napomenutí Petrovo: „Protož přepášíce bedra mysli své, a střízliví jsouce, dokonale doufejte v té milosti, kteráž Vám dána bude při zjevení Ježíše Krista“ (I. Petr. 1, 13). Ano, tento smysl může býti tak vycvičen, že muž Boží může rozeznati a posouditi, zdali a jaká věc je či není z Boha, jak i Pán řekl: „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, je-li to učení z Boha, čili mluvím-li já sám od sebe“ (Jan 7, 17). Kéž nám dá Pán ten pravý duchovní cit, ano vycvičené a způsobné smysly k rozeznání dobrého a zlého. Tak budeme moci rozeznati duchy, jsou-li z Boha či z
bludu. Pán pochválil anděla Efezké církve, poněvadž tam zkoušeli těch, kteří se vydávali za apoštoly, ale nebyli, nýbrž lháři. Jistě že byli zkoušeni podle Slova Božího (Zj. 2, 2.) F. B.
Naše česká bible připisuje verš 15. a 16. nevěstě. Dle jiných překladů verš 15. a polovina
verše 16. je řeč ženichova. Nevěsta ale volá: „Ať přijde milý můj…
Ozvěny Betanie. Oblíbeným místem našeho Pána a Spasitele v době Jeho přebývání zde na zemi byla Betanie – domov Marty, Marie a Lazara. Byl to dům zpěvu a radosti, ale změnil se na kratičký čas v dům bolesti. Luk. 10, 38–42 poprvé nám dovoluje nahlédnouti do tohoto posvěceného rodinného kruhu. Byl to příbytek, v němž Ten, který neměl svého místečka, kde by hlavy sklonil, „Muž bolesti“, našel vždy laskavého přijetí. Zde bylo potěšeno jeho srdce a jeho tělo osvěženo. Zdá se, že prostředí této malé domácnosti má mnoho společného s popisem v Písni Šal. 4, 12 a 5, 1. V těchto verších přirovnává ženich svou nevěstu k zahradě zamčené, k vrchovišti neb prameni zamčenému a k studnici zapečetěné – obraz duše i církve Páně pro všecko zavřené a jen pro něho otevřené. Ona je plna vůně a vznešenosti nebeské, jež Pán připomíná v následujících verších (4, 13 n). A pak něžně volá: „Věj, větříčku půlnoční a přijď větříčku polední, prověj zahradu mou, ať tekou vonné věci její“.*) Půlnoční a polední větérek vykonaly svou práci a pak nevěsta Ho může volati do Jeho zahrady, aby v ní jedl „rozkošné ovoce své“ (v.16). Ženichova odpověď je v kap. 5, v. 1. I domácnost v Betanii můžeme pojmenovati: Jeho zahradou. Jedenkráte se ale k této přibližovala studená mračna. Neboť Pán ve své nevystižitelné moudrosti cítil potřebu k zavolání půlnočního větru, a mračno za mračnem šlo s ním. Lazar onemocněl; posláno pro Pána, ale On nepřišel. Stav trpícího se zhoršoval a Mistr stále otálel. Konečně bylo viděti, že život nemocného Lazara blížil se ke konci. Ó ta hloubka bolesti, když Marta a Marie hleděly na svého bratra v jeho posledních okamžicích; a nikde ani to nejmenší znamení po tom, že by Pán již přišel. To byla v pravdě doba půlnočního větru. U veliké sklíčenosti připravovaly tělo svého bratra k pohřbu, a naplněny bolestí a zármutkem navracovaly se k svému domovu. A doma? Jaká prázdnota bez jejich bratra. Což mohl je Pán opustiti? Ne!, takovou myšlenku nepřipustily do svých srdcí ani na chvíli: Ale proč nepřišel? Jen ztišení, milovaní; ať trpělivost má svůj dokonalý skutek. Drsný půlnoční vítr přestává váti a sluneční paprsky se prodírají mračnem. Přichází Pán a s Jeho přítomností polední větérek plný vůně.
*)
17
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Jak vzrušeně Ho vítá Marta, když přichází na toto své zamilované místo! „Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel“, byla její první slova. A po rozmluvě s ní Pán odchází ke hrobu a spolu s oběma roní slzy soucitu. Zde, ten mocný Syn Boží, který je sám vzkříšení i život, zjevil svou všemohoucnost a Lazara vzkřísil z mrtvých. Nyní však, když již něžný polední větérek provál toto místo, může býti dáno pozvání: „Ať přijde milý můj do zahrady své a jí rozkošné ovoce své.“ U Jana 12, 1-8 vidíme Pána Ježíše ve své zahradě, kde „tekou vonné věci její“. Půlnoční i polední vítr vykonaly své poslání a zde vidíme jejich účinek: ovoce dozrálo. Krásný obraz! Nechť oči naše na něm spočinou. Pán Ježíš uprostřed své zahrady, Marta zaměstnána užitečnou službou, Lazar, který byl vzkříšen, sedí u stolu s Pánem a Maria, plna chvalozpěvu, maže drahou mastí hlavu i nohy Páně ku dni pohřbu. Přítomnost zrádce je zde jako temné pozadí, aby lépe bylo vidět přednost Betánské domácnosti a jejího hosta. Dovolíme i my, bratři a sestry, našemu Pánu, aby si při jednání s námi použil svých vlastních milostivých cest? A když On přivolí větru půlnočnímu, aby vál, zda nereptáme? Zda netrpělivě nenaříkáme a světu si nestěžujeme? Žel, že někteří věřící tak činí. Při takových Pán nedosahuje svého cíle a vůně sladkosti, po níž On touží, nikdy neteče. Povšimněme si stromu, z něhož uraženo bylo kus kůry. Jak jemně, a pozvolna z něj vytéká šťáva – míza – život. Tak něžně mají z nás vycházeti slova života: „Ne má, ale Tvá vůle se staň“. Aneb pohlédněme na mladý stromek, kterak zimními větry zmítán až k zemi se ohýbá, ale tím vpouští kořeny hloub do země. Pak přichází jarní vítr se svým slunečním teplem a oplozujícími dešti. Ukáže se listí, poupata, květy a konečně přináší rozkošné ovoce. Jsme podobni tomuto stromku? Dovedeme se v bouřích a větrech půlnočních ohnout – pokořit před svatým Bohem? Je to něco potěšitelného pro nás, když víme, že náš Pán má moc poroučeti i větrům. Odevzdámeli se tiše do Jeho vůle vzhledem k tomu, co On dopouští neb posílá na nás, tak brzy nabudeme jistoty, že On ve své nekonečné lásce a moudrosti vyměří nám jen tolik, kolik můžeme snésti. Když někdy věje drsný půlnoční vítr, tu On ví, že je to to nejlepší pro nás. A když vyvede větry ze svých pokladů a poručí jim, aby vály na Jeho zahradu, tak vše je jen pro to, aby „tekly vonné věci“ a aby byl pozván do „zahrady své a jedl rozkošné ovoce své“. Volně upraveno.
Kdo pozoruje církevní dějiny, shledává, že církev mimo práce, radosti, pokoje, vedla neustále duchovní boj, aby zachovala čistotu a udržela onen zdravý poklad, který jí byl svěřen. Jak mnoho musel bojovati proti nejrůznějším vlivům pohanství i židovství již apoštol Pavel! A jistě že jeden každý z nás musí říci, že Pavel „řádně bojoval“. On i všichni ostatní apoštolové vždy oddělovali věřící od nevěřících a to za tím účelem, aby světlo v nich rozsvícené nevyhaslo. Hned po prvním kázání po letnicích, ti, kteří uvěřili, byli odděleni (Skut. 2, 40. 41). Můžeme tedy říci: dějiny církve Páně jsou nejenom samý boj, ale i samé oddělování. Jakmile některý sbor aneb některá společnost světačila a světu otevřela brány, tu Bůh vyvedl své dítky z jejich prostředku. To potvrzují církevní dějiny ve všech zemích. Abychom nešli pro důkazy daleko do prvních století začneme reformací. Jistě, že v každém století měl Bůh hloučky svých dítek, které se leckde v skrytosti shromažďovaly. I v době reformační bylo mnoho menších a větších shromáždění věřících. Ale reformace byla mocnou vlnou, která rozčeřila mrtvou hladinu církve katolické. I zde nastalo oddělení. Jenže církve protestanské, ať reformovaná či augsburgská, ať anglická, hned od prvopočátku nebyly společnostmi vykoupených Božích. Jakmile nastalo větší probuzení mezi nimi a duše přicházely k obrácení, nastalo oddělování od nich. Tak znovu povstávaly malé kroužky věřících v zemích protestantských. Tyto rostly a rostly a tvořily se veliké a vlivné denominace, které rovněž sesvětačily. Tak ku příkladu v Americe, Anglii a již i v Německu a jinde mnohé sbory církve presbyterní, kongregační, metodistské, baptistské a jiných jsou více méně svým životem podobny našim evangelickým církvím a k tomu ještě prosáklé moderní teologií, v níž základní pravdy evangelia jsou podrývány. Proto věrní učedníci Páně se zase od těchto denominací oddělovali a oddělují. To samé učinil i slavný kazatel C. H. Spurgeon. Když tento Boží muž poznal, že členové Londýnské baptistské společnosti přidržují se bludného učení, tu vystoupil od nich. Mluvě o druhých, kteří zůstávali v obecenství s touto společností, tu tento „kníže kazatelů“ napsal: Celá řada (numbers) dobrých bratří zůstává v obecenství s těmi, kteří podkopávají evangelium a mluví o svém jednání jako o láskyplném způsobu, který Pán pochválí ve dni svého příští. My těmto bratřím nerozumíme. Zřejmou povinností skutečně věřícího člověka vůči lidem, kteří vyznávají, že jsou křesťany, avšak popírají slovo Páně a zavrhují základy evangelia, je to, aby se od nich oddělil. Spoluvina na bludu připraví ty nejlepší muže o sílu, aby účinně vystoupili proti němu“. Když se C. H. Spurgeon oddělil od této Londýnské baptistské společnosti, tak se také ptal: „Kdy poznají křesťané, že oddělení od zla není toliko naší předností, ale i povinností?“ („Christ or the Critics“ str. 30).
Oddělení. „Netáhněte jha s nevěřícími“ (II. Kor. 6,14). 18
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922
Dokončení poznámek z konference v Báňské Bystřici.
Znovu tedy opakujeme: Jakmile některá církev sesvětačila a vědomě přijímala mezi sebe lidi neznovuzrozené, neb opustila základy evangelia, tak nastalo vždy oddělování. A to je jistě něco podle vůle Boží, neboť On chce míti dítky své oddělené od všeho nepravého (II. Kor. 6; 17). Co máme ale činiti? Nás 5 neb 10 nezmění celou církev? Věříme, ale to také není Vaší povinností. Vaší povinností je, abyste nebyli ve společném jhu s nevěřícími. Vy se ale můžete prostě a jednoduše shromažďovati ve jménu Pána Ježíše k společnému chvalořečení a vzdělávání u víře a k zvěstování evangelia. Pán jistě i Vám požehná a služby Vaší si upotřebí k spasení druhých. Stůl Páně otevřete všem dítkám Božím, všem věřícím, o nichž jste přesvědčeni, že žijí a životem z Boha a pro něho i kdyby třeba neměli ty samé náhledy o křtu, království, o soužení atd., jako Vy máte. Neudělejte ze stolu Páně stůl „svůj“, neb stůl „Vašeho“ sborečku, kde by se přijímal jen ten který zrovna smýšlí ve všem tak, jako Vy. Přijímejme tedy u stolu Páně každého, koho Pán přijal, a který to jednáním, obcováním i životem dokazuje, že je Páně. Jako Kristus přijal nás v slávu Boží, tak i my se, bratři, přijímejme vespolek (Řím. 15, 7). Kde je Kristus základem shromáždění, – tam jsou všichni věřící (o jejichž obrácení ovšem nikdo nepochybuje) pokládáni za domácí Boží. A až On si přijde pro svoji církev, tak opět všichni věřící, jako domácí Boží, shromáždí se kolem své Hlavy, Pána Ježíše. Všecky ty korouhvičky se jménem a počtem členů, na kterých si mnozí zakládali, se v tomto velikém shromáždění ani neobjeví. Nikdo se nebude chlubit, že patřil pod tu, druhý pod onu korouhvičku. Všichni se ale budeme radovat z toho, že v Jeho příchodu jsme patřili JEMU, který si nás vykoupil a že jsme se konečně všichni shromáždili k té Jeho drahé osobě a že jsme vyšli z toho babylonského zajetí v různých heslech a falešných pojmenováních i předsudků. Šťasten je věru ten, kdo už zde na této zemi unikne z tohoto babylonského zajetí, aby Pánu sloužil jako vysvobozený všechněm domácím Jeho.
Před soudnou stolicí Kristovou nebude odměněn toliko evangelista za evangelizování, ale též učitel za učení, pastýř za spravování a ten, kdo v lásce napomínal a potěšoval za tuto práci. Každá práce v církvi, Bohem poručená a v Bohu vykonaná bude odměněna. Slovo Boží mluví o „hojné odplatě“ (Mat. 5, 12) jíž obdrží ti, o nichž je řeč v předcházejícím verši a o „veliké odplatě“ za trpělivost a doufanlivost (Žid. 10, 32–36). Cenit výše pohanění Kristovo, nežli se slunit v přízni světa a nežli si hovět v egyptských pokladech znamená: prohlédat k odplatě (Žíd. 11, 25. 26). Kdo zůstává v učení Kristovu a hledí, aby se mu neztratilo to, co bylo na počátku, kdo se nedá svésti duchem odpadnutí, ten vezme plnou odplatu (II. Jan 8.) „Abychom nebyli zahanbeni od Něho v příchodu jeho“. Konají-li dítky za nepřítomnosti rodičů něco špatného, jak bývají překvapeny a zahanbeny, když rodiče je z nenadání zastihnou při tom špatném. Tak překvapeni a zahanbeni budou mnozí věřící v Jeho příchodu. Abychom nebyli zahanbeni, musíme „zůstávati v Něm“ (I. Jan. 2, 28). Jistě že i jiná užitečná slova byla pronesena, která jsme si nezapamatovali. Jednomu utkví v paměti to, druhému zase něco jiného. Ale jen abychom si všichni zapamatovali, že se musíme ukázati – jeden jako druhý – před soudnou stolicí Kristovou. Abychom na tento den nikdy nezapomněli. Jak často na něj ukazuje a jej druhým připomíná apoštol Pavel! Tento den byl mu útěchou v dobách zlých. I když se od něho všichni odvrátili, kteří byli v Asii (II. Tim. 1, 15) v onen den se ukáže, že ho Pán neopustil, a že On se od něho neodvrátil. I když mu mnozí všecko upřeli, služebnost i apoštolství, v onen den mu ale Pán korunu neupře. On si tím byl jist, že vše, co u Něho složil, Pán byl „mocen ostříhati až do onoho dne“. On zůstával v Něm. I my v Něm všichni zůstávejme tak, aby „celý náš duch i duše i tělo zachováno bylo bez úhony ve příští Pána našeho Jezukrista. Věrný je ten, který volá vás, který také učiní to“ (I. Tess. 5; 23. 4 rev. překl.).
Jsou lidé, kteří musejí procházeti utrpením pro to, čemu se naučili ze slova Božího a proto, že se opovažují věřiti Bohu, místo držeti se lidí. Patříš i Ty k nim?
Minulého měsíce dne 11. odešel ke svému Pánu náš milý bratr V. Mrázek. Byl jedním z oněch nemocných bratří vojáků, kteří minulého roku uvěřili v Pána v léčebnách v Pasekách neb ve Šternberku. Bratr Dytrt píše o něm: „Tento milý bratr sloužil nám od okamžiku svého obrácení vzorným příkladem, svou upřímností, tichostí, trpělivostí, pokojem a věrností vůči svému Pánu, kterého vroucně miloval… Když jsme 2. března byli shromážděni s bratřími šternberskými kolem jeho lůžka, pravil nám: „Bratři, vždy na to pamatujme, že jsme vyvolení Boží a dědici království nebeského. Kdo by nás byl tak sblížil, kdyby nebylo Pána Ježíše“… Později mluvil o věčném oslavování Pána Ježíše a dodal: „Je to Jeho
Přebývá-li Kristus ve mně, dívá se mýma očima, mluví mými rty, pracuje mýma rukama a chodí mýma nohama. „Čeho se bojí bezbožný, to přichází na něj; ale čeho žádají spravedliví, dává Bůh“·(Přísloví 10, 24).
Z blízka i z dáli. 19
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 veliká milost, že nás, kteří jsme byli kdysi dalekými, nyní tak blízkými učinil“… Jeho odchod způsobil nám nevypsatelnou bolest v srdci, neboť jsme s ním byli v tom nejužším spojení, k čemuž si Pán i naše tělesné choroby používal. Co takové loučení znamená, může porozuměti jenom ten, kdo něco podobného zažil. Při pohřbu sloužili Slovem Božím dva bratři na Jana 14, 1–6 a Iz. 40, 1–8, takže všichni naši spolunemocní měli příležitost slyšet evangelium…“ A tak, bratři milí, ač tělo naše je jako tráva, však Slovo Boží zůstává na věky. A toto slovo nám praví, že na Této zemi nemáme práva měšťanského, neboť „naše obcování“ (či měšťanství) „jest v nebesích, odkudž i Spasitele očekáváme Pána Jezukrista, kterýž promění tělo naše ponížené, aby bylo podobné k tělu slávy jeho, podle mocnosti té, kterouž mocen jest i všecky věci podmaniti sobě“ (Fil. 3, 20. 21). Nemáme místa v našem časopise, abychom psali o tom, co se děje mezi těmi, kteří také „chtějí býti křesťany“. A tak jen někdy se o těchto věcech zmiňujeme. Dnes chceme sdělit s našimi čtenáři následující: Jeden požehnaný služebník Boží A. G. Gaebelein, který i českým čtenářům je znám krásným spiskem: „Jeho bohatství, naše bohatství“*), jež vydala „Slavná Naděje“, zmiňuje se v každém čísle svého časopisu o různých událostech. Amerika je i v náboženském ohledu matkou všech výstředností. Na jedné straně veliké světlo, na druhé ještě hroznější, tma. Na jedné stráně se sklánějí, před biblí, na druhé ji kritizují aneb vkládají do jednotlivých jejích pravd něco, co tam nepatří. Jednotliví vůdci a svůdci shromažďují kolem sebe lid, jehož mysl je upřená na velikost a sensaci, – na něco co uspokojuje jejich převrácené srdce. A proto tam najdete ta nejrůznější a nejpřevrácenější shromáždění s přitažlivým pojmenováním i bez něho, se křtem i bez něho, s „večeří Páně“ i bez ní, s umýváním nohou, se sobotou a s desátky, s falešnými i ďábelskými divy a zázraky, se „křtem Ducha Svatého“, mluvením cizími jazyky a uzdravováním. Divoké reklamy se užívá za tím účelem, aby se docílilo „úspěchu“. Místo kázání slova se užívá koncertů, laterny magiky; biografu – a užasněme se – i tance. Ale nyní již k tomu, o čem se zmiňuje, mezi mnohými jinými výstražnými věcmi, ve svém časopise Mr. Gaebelein. Poukazuje na jednoho kazatele kongregační církve v Springfieldu, Mass., který nedávno v jednom shromáždění vysvětloval, jak zvětšil počet členů „svého“ sboru z 300 na 1700. Tento vzrůst docílil tím, že dovolil mladým lidem tancovati v kapli. Ten kazatel pravil: „Nejenom že mladý lid tančí v kostele, ale také i staršovstvo s kazatelem zúčastňují se tance. My tančíme všechny moderní tance, nevyjímaje ani
„toddle“*), pravil pan „Reverend“. Pak se chlubil: „Dívky a hoši, kteří se dříve o církev vůbec nezajímali, jsou nyní mezi těmi nejlepšími pracovníky“. K tomu poznamenává br. Gaebelein: „To není ojedinělý případ. To samé dělá se skoro v každém městě. To je výsledek nejhroznějšího způsobu nevěry (jaký kdy vyvstal v mistrovské mysli satanově): totiž výsledek ničivých kritiků bible. Nejdříve bible je podceňována; druhým krokem je úplné opuštění zdravého učení. Evangelium se přestane kázat a církev úplně ztělesní (sesvětačí). Ve shromáždění se začne pořádat biograf (pohyblivé světelné obrazy) – nejnemravnější to prostředek satanův – aby zaměstnal a při životě udržel k smrti potácející se společnost (sbor) pak přijdou tance, ty nejsmyslnější, nejoplzlejší moderní tance a tancem jsou syceny žádosti těla. Tak vypadá moderní odpadlá církev, brána k věčnému zahynutí. Jen tancujte! Jen tancujte! Máte ještě trochu času k tanci, než přijdete do temností zevnitřních, kde bude pláč a skřípění zubů“. Když jsem toto četl jednomu bratru v Kristu, tak jsem dodal: „Do 30 let snad to bude v Československu také“. On ale odvětil: „I dřív by to zde mohlo býti, dnes jde vše rychlým tempem“. Žel, že musíme k vůli výstraze otevřeně, ale s bolem říci, že v některých větších sborech českých denominací (v Čs. – o Americe ani nemluvíme) někde jen málo, někde polovina a někde docela dvě třetiny členů chodí do biografů a divadel. Jistý pan kazatel nedávno káral jednu členku svého sboru z téže příčiny a při té příležitosti jí řekl, že v oněch a oněch sborech, „ovšem také aspoň dvě třetiny členů chodí do divadel a biografů“. Jak významné to svědectví o tělesném smýšlení členů církve! Ale nelze se diviti – vždyť je tolik lidu přimíseného! A jedni povzbuzují druhé ne k dobrým skutkům, ale k nasycení uší a očí. Pranic se potom nedivíme, když vším tím hleděním potřeštěný člen církve (dívka) napíše divadelní subretě z kabaretu, že „bez ní nemůže žít“! Mohou tací lidé mít Ducha Kristova? Mohou toužit po vzdělání se u víře a v lásce? Může je zajímat Písmo Svaté? Nikoli – neboť jejich cílem je užívat a sytit žádosti těla a při tom – ďáble směj se – svědčit o Pánu: „třeba prý i v biografu“. Zmiňujeme se o těchto věcech toliko k vůli výstraze. Aby všichni čtenáři tohoto měsíčníku báli se světu podat i jen prst, a aby nezapomněli na prohlášení a výstrahu Písma Svatého: „Ale však pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znáť Pán ty, kteří jsou jeho, a: Odstup od nepravostí každý, kdož vzývá jméno Kristovo. V domě pak velikém jsou netoliko nádoby zlaté a stříbrné, ale také dřevěné i hliněné, a některé zajisté ke cti, některé pak ku potupě Protož jestliže by se kdo očistil od těch věcí,
Dostati lze ve „Světle“; Praha, Soukenická ulice 15, za 2 Kč. *) „Toddle“ také „shimmy“ a jiné tance, proti jejichž zvrhlosti i samotná „Národní Politika“ píše
a pobádá všecky lidi k nějaké akci, aby takové výstřednosti se zde zakázaly, a v Americe se jimi chlubí páni kazatelé a zavádějí je ve svých shromážděních!! Také znamení času!
*)
20
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 bude nádobou ke cti, posvěcenou a užitečnou Pánu (při tom ale třeba velice neužitečnou sesvětačilé církvi) ke všelikému skutku dobrému hotovou. Mládenčích pak žádostí utíkej, ale následuj spravedlnosti, víry, lásky, pokoje s těmi, kteříž vzývají Pána ze srdce čistého“. (II. Tim. 2, 19–22). S těmi, kteří vzývají Pána ze srdce čistého; tedy rozhodně ne s těmi, jejichž srdce místo pro spravedlnost, víru, lásku a pokoj jsou cele otevřena pro žádosti těla, žádosti očí a pro pýchu života. Nebo „miluje-li kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm. Nebo všecko, což je na světě, jako žádost těla a žádost očí a pýcha života, toť není z Otce, ale jest ze světa. Svět pak hyne i žádost jeho; ale kdož činí vůli Boží, tenť trvá na věky. Dítky, poslední hodina jest…“ (I. Jan. 2, 15–18).
Každé Boží ustanovení v zákoně mělo hluboký duchovní význam. Bůh počítal s tím, že při zachovávání některého ustanovení budou se synové Israelští ptáti svých otců: „Jaká je to služba?“ nebo: „Co jsou to za svědectví a ustanovení i soudy, které přikázal Hospodin, Bůh náš, vám?“ (II. Mojž. 12, 26; 13, 14; V. Mojž. 6, 20). Bezvýznamné ceremonie nikdy nebyly ustanoveny Bohem. V epištole k Židům 6, l. 2 podává nám Duch Svatý soupis šesti základních či počátečních pravd. První dvě jsou: Pokání ze skutků mrtvých a víra v Boha. Když jsme činili skutečné pokání a přišli k pravé víře v Boha, tak jsme spaseni. Pak následuje vyjmenování čtyř pravd, které rovněž patří k řeči „počátku Kristova“ a jsou proto nesmírně důležité. Žádná z těchto pravd nesmí býti uváděna našim mudrováním v pochybnost. Žel, že v našich dnech – v posledních tohoto období – je mnohá pravda Slova Božího potírána. Obzvláště učení o věčném soudu je napadáno, nebo se to neshoduje s názorem moderních lidí o Bohu, že by mohli býti na věky odsouzeni. Odstraní-li ale člověk jednu základní pravdu, sesuje se mu dříve nebo později celá stavba a on bývá zasypán v troskách: Odstoupení, o kterém Slovo mluví v II. Tess. 2, 3 začíná již v našich dnech; ale my chceme milostí Boží zůstati věrnými Slovu Božímu a chceme pravdu v lásce držeti a ji mluviti. (Efez. 4, 15 r. p.) Povšimněme si nyní učení „o vzkládání rukou“ (Žid. 6, 2). Musíme si nejdříve uvědomiti, že zde není řeči ani o biřmování, ani o konfirmaci*) ani o ordinování na „duchovního“ či „reverenda“. Nejedná se zde o vzkládání rukou t. z. biskupů nebo „duchovních“ na hlavy hochů neb dívek, poněvadž Písmo svaté nezná takových prázdných ceremonií. Také se zde nejedná o lidském vysvěcení či ordinaci mladého, vzdělaného muže na kazatele, neb dívky na ošetřovatelku nemocných. Když věřící Židé četli ona slova, zda nebyla jejich mysl obrácena k Bohem poručeným obětem v předsíni stánku? Učení o vzkládání rukou nedělalo jim žádné těžkosti, poněvadž věděli oč se jedná. Jen dnešní křesťané, svedeni převrácenými naukami a nebiblickým učením je falešně pojímají. Když Israelita přinesl oběť Hospodinu, buď oběť zápalnou neb oběť
Redakční. – Dostáváme často přípisy o požehnání, jež mají naši čtenáři z časopisu, za což jsme Pánu vděčni. Vidíme, že práce naše není nadarmo. Neměli by tito čtenáři, kteří mají požehnání, časopis i druhým odporučiti? Neznáte ze svých spoluvěřících nikoho, komu by byl časopis ku požehnání, jako je Vám? Příspěvky na misionáře: J. B. 50. Našemu časopisu: Č. B. 6; M. T. 15; L. Ž. 2; C. Š. 5; A. Sch. 5; J. K. 25 – Dárcům díky slovy z ep. K Fil. 4, 19.
Učení o vzkládání rukou. „A vloží ruku svou na hlavu oběti zápalné“ (III. Mojž. 1, 4). „Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání ze skutků mrtvých a víry v Boha křtů učení a vzkládaní rukou a vzkříšení z mrtvých i soudu věčného.“ (Žid. 6, 1, 2).
a slíbila skrze Ducha Svatého v posvěcení života choditi i církve Páně evangelické a. v. neopustiti, i byla k užívání svaté večeře Páně připuštěna“… Dokázala, vyznala a slíbila – „a nerozuměla jsem tomu ani v nejmenší míře“, tak mi pravila vlastnice oné upomínky v pozdější době, když uvěřila v Pána Ježíše a stala se Jeho učednicí, věrnou Jemu a Jeho Slovu. Upomínku na svou konfirmaci ovšem že potom neschovávala – ale zůstala jí jiná upomínka – na její obrácení. Tato není sice napsána černidlem na kusu papíru, ale Duchem Svatým na „deskách srdce masitých“ (II. Kor. 3, 3). Milý čtenáři, máš také takovou upomínku? Red.
*)
Luther i Kalvín zavrhovali konfirmaci. Luther ji jmenuje „opičí hrou“ a „lživou cetkou“, „vymyšlenou k okrase úřadů biskupských“. Pan farář Meyer (Tübingen) vyslovil se před léty o konfirmaci takto: „Pokládám to za hřích od nedospělých 14– l5tiletých dítek přijímati jakýkoli slib, který je zavazuje k něčemu pro celý život… A pokládám-li něco za hřích a přece to činím, tak nemohu a nesmím své svědomí ukonejšiti tím, že je mi to předepsáno. Zde platí: „Více sluší poslouchati Boha, než lidi“… Na jedné konfirmační upomínce jsem před léty četl: „Dokázala, že cestu spasení zná, vyznala před Otcem svým nebeským a sborem Jeho víru svou v Pána Ježíše Krista, skrze kteréhož milostí vykoupeni jsme 21
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 za hřích či jinou, tu mu bylo Slovem Božím srozumitelně a jasně pověděno: „A vloží ruku svou na hlavu oběti zápalné, i bude příjemná jemu k očištění jeho“ .(III. Mojž. 1, 4). Jak často jsou tato slova opakována a zdůrazněna! Co to ale znamená a znamenalo? Toto je jistě biblické vzkládání rukou – co se tedy z něho učíme? Skorem na povrchu je vysvětlení či význam tohoto vzložení rukou a padá nám přímo do očí! Není třeba je pracně vydobývati, neboť dle Žid. 6, 1, 2 patří učení o vzkládání rukou k počátečním pravdám, kterými nemluvňátka v Kristu mohou rozuměti! Zápalná oběť byla „příjemnou k očištění obětujícího“; tento měl ale svou ruku vložit na hlavu zvířete, jež bylo obětováno. To znamenalo, že obětující byl za jedno, či že se ztotožnil s obětí; jinak by se mohlo státi, že by se bylo zvíře obětovalo; ale nebylo by to platilo pro něho! Musel se tedy obětující vložením rukou prohlásiti za jedno s obětí. Ano, ta veliká oběť byla zabita; na kříži byl obětován náš drahý Pán Ježíš a Bůh přijal tu vznešenou a věčně příjemnou oběť. Je ale pro mne? Je pro Tebe? Tou jedinou otázkou nebo podmínkou je, zdali jsem svou ruku víry vložil na hlavu této drahocenné oběti? Zdali jsem se s Ním prohlásil za jedno a jsem za jedno s Ním? Ano, učení o vzkládání rukou je velice jednoduché, ale jeho platnost (toho vzložení rukou) je nezměrná, rozkošná a věčná. Nebo věřím-li v Něho, tak jeho smrt je také pro mne věčně platnou v Božích očích. Zde se nejedná tedy o to, zda nějaký církevní kníže vložil své ruce na mou hlavu, ale zda já jsem svou ruku vložil u víře na hlavu velebného a neposkvrněného Beránka Božího! Když ano, pak jest Jeho dílo na kříži příjemné před Hospodinem také pro mne, a přineseno zadostučinění také za mne! Znovu opakování není potřebné, neboť se tak stalo jednou pro vždy a Bůh patří na mě v milosti, poněvadž Jeho
Syn sebe samého dal za mě. Jak krásně to vystihnul jeden starý básník ve své písni: Já pokládám ruku víry, Beránku Boží, na hlavu Tvou, na Tebe vzkládám svoje viny, neb Slova Tvá mne k tomu zvou. Pochopíme-li, že tento jednoduchý čin znamená ztotožnění, pak lépe porozumíme oněm místům v Novém Zákoně, kde je řeč o vzkládání rukou. Uvedeme jen dvě místa*): Církev v Antiochii vzkládala ruce na Pavla a Barnabáše prve, než odcestovali, odděleni jsouce ke zvláštní službě. Tím se ta církev ztotožnila se jmenovanými apoštoly v díle, které jim Pán určil, a měla s nimi v onom díle plné účastenství (Skut. 13, 3). Pavel napomínal Timotea, aby rychle nevzkládal ruce na žádného (I. Tim. 5, 22); to znamená, že se neměl rychle ztotožňovat nebo sjednocovat s někým ve službě neb v práci. Nejprve měl dotyčný být vyzkoušen. To je ale něco jiného, než učení o vzkládání rukou z ep. k Židům 6, 1. 2; shledali jsme, že to je počáteční čin víry, kdy hříšník přichází do živého spojení s Kristem a kdy bývá v milosti přijatý, jako jeho Oběť. Možná, že i na Tebe, milý čtenáři, vzkládal některý biskup neb duchovní ruce, ale tato ceremonie je mrtvá a prázdná a Ty bys i přes to šel na zahynutí. Otázkou je, zda jsi vložil ruku víry na Beránka Božího? Zda jsi za jedno s ním v Jeho smrti? „Nebo poněvadž jsme s ním vštípeni připodobněním smrti Jeho, tedy i vzkříšením budeme. To vědouce, že starý člověk náš s Ním spolu ukřižován jest… abychom již potom nesloužili hříchu“ (Řím. 6, 5. 6). F. B.
Také při vzkládání rukou apoštolských a jimi vyslaných bratří vidíme ono ztotožnění, i přes to, že byli vystrojeni zvláštní autoritou a zakládající mocí apoštolskou, kterou my nemáme. Vždyť i my jsme vzděláni na jejich základě, na základě apoštolském a prorockém (Efez. 2, 20). Tuto jejich apoštolskou autoritu a pravomoc Bůh potvrdil i dáním Ducha Svatého při vzkládání jejich rukou (Skut. 8, 15, 17; 19, 6). Apoštol Pavel mohl též uděliti Timoteovi pro jeho službu potřebného daru (II. Tim. 1, 6), na základě proroctví o něm vyřknutého; starší při tom svým vzložením rukou vyznávali, že byli za jedno s oním proroctvím i Timoteem (I. Tim. 4, 14). Apoštolé ve své počáteční činnosti a někteří jimi zplnomocnění bratři leckde zvolili či zřídili starší (ordinovati znamená ustanoviti, zříditi), aby pečovali a bděli nad věřícími. Že mnozí tito starší nesloužili Slovem, je patrno z I. Tim. 5, 17. V Bibli není ani té nejmenší zmínky o ustanovení či o ordinaci na „faráře“ neb na „kazatele“. To je výmysl sesvětačilých církví, které činí rozdílu mezi „laiky“
a „duchovenstvem“. Věřící jsou ale všichni královské kněžstvo, a národ svatý, pro Boha oddělený. A tento lid Bůh neopustil. I když apoštolé odešli k Pánu a s nimi moc a oprávněnost či autorita zřizovati starší, tož přece Duch Svatý je neopustil. A ten činí až podnes to, co učinil hned v Efezu a jinde, kde církve byly ve vývinu a kde zakročení apoštolského k zřízení starších nebylo již více potřebí. On sám ustanovoval a ustanovuje starší: „Buďtež tedy sebe pilni i všeho stáda, v němž Duch Svatý ustanovil vás biskupy (dohlížitele), aby ste pásli církev Boži, kteréž sobě dobyl svou vlastní krví“ (Skut. 20, 28). To činí Duch Svatý až podnes. Církev – sbor – když vidí takovéto bratry a jejich duchovní obdarování, tak je má prostě uznati – (ne si ale pozvat své církevní hodnostáře, aby je „ordinovali“). Jejich postačitelnou legitimací k pečování o druhé věřící jsou jejich duchovní dary, jež obdrželi, a příkladný život, který vedou (I. Petr. 5, 1–5). Red.
*)
22
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922
zkušenosti? Jistě že i Ty můžeš říci, že Tě Bůh vytrhl z mnohého soužení a utrpení, z mnohých trampot a bojů, pokušení a i smrti. I Ty se těšíš v Bohu a můžeš říci se žalmistou: „Koho se budu strašiti – a nebude se lekati srdce mé“ – neboť On řekl: „Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím“ (Žid. 13, 5). Žalmistovy myšlenky byly při chrámu Hospodinovu. V něm chtěl přebývati po všecky dny života svého a tam spatřovati okrasu Hospodinovu. On ovšem leckdy musel býti i mimo Jerusalém, hájiti zemi a v krásách přírody mohl též spatřovati velebnost Boží. Ale zjevení Boží v krásách přírody nebylo lze porovnati s přítomností Boží v chrámu Jerusalémském. To bylo místo, kde Bůh bydlel, kde vyslýchal modlitby, kde byl ctěn a veleben. Proto i v té krásné krajině Hermonské a Jordanské i na hoře Mitsar žalmista není spokojen. On touží po síňcích Hospodinových a dí: „Žízní duše má Boha, Boha živého a říká: „Skoro-li půjdu a ukáži se před obličejem Božím?… Na to když se rozpomínám, téměř duši svou sám v sobě vylévám, že jsem chodíval s mnohými a ubírával jsem se s nimi do domu Božího s hlasitým zpíváním a díkůčiněním v zástupu plesajících“ (Žalm 42, 3–5). A v žalmu 43 prosí: „Sesliž světlo své a pravdu svou, to ať mne vodí a sprovodí na horu svatosti Tvé a do příbytků Tvých, abych přistoupil k oltáři Božímu, k Bohu radostného plesání mého a budu Tě oslavovati na harfě, ó Bože, Bože můj“ (v. 3 a 4 srovnej s žalmem 84). I dnes má Bůh svůj chrám a tento pozůstává ze živého kamení. Je to místo, o němž Pán Ježíš dí: „Kde se dva neb tři sejdou ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich“. V tomto místě také, více než kdekoli v té nejkrásnější přírodě, zjevuje Bůh svou přítomnost, kde žehná, kde se zjevuje očím víry a se sděluje. Zde zvláštním způsobem Pán dává pokrm duši lačnící a uvádí do pokoje duše po plnosti pokoje toužící. Vše to Pán činí kdekoli, ale ve shromáždění svatých jistě zvláštním způsobem. Žalmista praví: „Nebo tu mne ukryje ve stánku svém…“ (v. 5). Jak mnohého pokušení je zbavena duše sedící s druhými věřícími kol Slova Božího! A jak mnozí věřící připravili se o požehnání; o posilnění a zmocnění u víře, když dleli mimo místa, kde Pán je uprostřed. Z té příčiny mnozí i padli v pokušeních. Ó milá věřící duše, máš-li shromáždění, kde Pán je uprostřed, nevzdaluj se ho a nemysli, že když si přečteš bibli doma aneb se doma pomodlíš, že je to jedno a to samé. To Ti jen satan namlouvá, aby Tě zbavil požehnání. Žalmista také praví, že bude „v stánku jeho obětovati oběti plesání, prozpěvovati a chvály vzdávati Hospodinu“ (v. 6). Ty také můžeš plesati a chvalořečiti doma, a dobře činíš prozpěvuješ-li v srdci svém Pánu ve svém příbytku – ale věz, že „dům Boží, kterýž je církev Boha živého“, je víc, nežli Tvůj příbytek. Ve svém příbytku můžeš kdykoli Pána velebiti, shromáždění ale není vždy pohromadě. A pak: v domě Božím, t. j. ve shromáždění, druhé povzbudíš svým děkováním,
Cesta kříže. Pán určil pro naši pouť zde na zemi nejenom radost a pokoj, ale i kříž. Tento máme denně bráti na sebe. Nebo kdo nebere kříže svého a nenásleduje Pána Ježíše, není Ho hoden (Mat. 10, 38). Cesta za Pánem je cestou kříže. Je to cesta úzká a trnitá. Je to cesta k nebesům. Tato cesta je cestou svatou. Na této cestě je vždycky kříž. Sto vyhlídek a sto cest bys mohl míti před sebou, není-li na nich kříž, sebezapření pro Pána, nemusíš-li na nich jíti v pokoře, nemusíš-li na nich volati k Bohu o pomoc a sílu, nebudeš-li na nich v opovržení pro Pána, zdáli se ti, že všecky snadno přeběhneš – tak Bůh Tě jistě ani po jedné z nich nechce vésti. Vidíš-li ale vedle těchto sto cest jen jedinou, o níž předem víš, že je to cesta opovržení pro Pána, cesta kříže, vidíš-li že po ní může jít jen pokorný člověk, s Bohem počítající, vidíš-li, že na této cestě budou pohřbeny mnohé Tvé plány a úmysly a že budeš na ní maličkým, posmíván, za nic pokládán, bez úspěchů, o nichž jsi snil, jsa mlád a když jsi se sám přepasoval nech se přepásat – a jdi touto cestou kříže. Ona je Tobě určena Pánem. Na této cestě bude pokoj Boží i v kříži hájiti mysl Tvou, budeš na ní šťasten, budeš ku požehnání, oslavíš na ní Pána a budeš moci jednou říci: „Boj výborný jsem bojoval, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval“. Jdi tedy po ní, jsa Pánem přepásán.
Žalmistovy zkušenosti. Při čtení prvního dílu žalmu 27. dvě věci zaujmou naši pozornost: Davidovo těšení se v Bohu a jeho důvěra v Něho. On nejprve vypravuje, čím mu Hospodin je. Je mu světlem a spasením i silou života jeho. On nemá žádného strachu: „Koho se budu strašiti?“ Tato jistota a potěšení zároveň byla posilněna zkušenostmi z minulosti: „Protivníci moji a nepřátelé moji sami se potkli a padli“. Ale noví nepřátelé byli již na obzoru. Avšak ani těch se nebojí. Jeho srdce se nebude lekati ani mnoha tisíců lidí, kteří povstávají proti němu (Žalm 3, 7) a byť by se i válka pozdvihla proti němu, on se na něco spouští. Na co? Že jej Hospodin navždy neoddělí od příbytku svatosti své – a že tedy nad ním nepřátelé nezvítězí, aby ho odvlekli do zajetí, jako třeba Samsona. Apoštol Pavel měl podobné zkušenosti. Byl se svými pomocníky v tak velikém nebezpečenství života, že rozumově usoudil, že „nebylo lze než zahynouti“. Ale Bůh je vysvobodil a ukázal jim, aby „nedoufali sami v sobě, ale v Bohu i mrtvé křísícím“. Tato zkušenost jistě posílila Pavlovu důvěru, když řekl: „Kterýž od takové smrti vytrhl nás a vytrhuje, v něhož doufáme, že i ještě vytrhne“ (II. Kor. 1, 9. 10). A nemáš i Ty, bratře a sestro, podobné 23
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 ve svém příbytku jen sebe; ve shromáždění spolu s Tebou budou i druzí děkovati, doma ale nikoli. Doma budeš rozptýlen vezdejšími věcmi, nebudeš-li na kolenou, ve shromáždění soustředěn na Toho, který je uprostřed! Kéž tak krásné zkušenosti žalmistovy jsou i našimi zkušenostmi, tak abychom podle důvěry a jistoty v Něho ničeho se nelekali a spolu s ostatními svatými abychom Ho oslavovali v příbytku svatosti Jeho, Jemu ku cti a vzájemnému požehnání.
základě může Bůh pomazat Duchem svým těch, kteří jsou očištěni drahou krví Kristovou. Tuto pravdu shledáváme již ve stínech a obrazech Starého Zákona. Aron, jako nejvyšší kněz, je předobrazem Kristovým. Synové Aronovi naproti tomu jsou předobrazem našim. Pán Ježíš byl sám pomazán mnohem dříve, nežli dokonáno bylo dílo na Golgotě. Rovněž tak Aron. Také on byl oddělen a sám pomazán dříve, než tekla krev oběti. Synové Aronovi ale mohli teprve po skropení krví a to ještě toliko ve spojení s ním – nikoli mimo něj – obdržeti olej pomazání (II. Mojž. 29, 7 a násl.) Pán Ježíš obdržel pro své učedníky od Otce zaslíbení Ducha Sv. a vylil Ho po svém nanebevstoupení na ty, kteří skrze víru a křest přijali Boží ortel nad sebou. Tak to zvěstoval Petr Židům: „Protož pravicí Boží jsa zvýšen a vzav zaslíbení Ducha Sv. od Otce, vylil to, což vy nyní vidíte a slyšíte“ (Skut. 2, 33). Tato mast výborná tekla s Hlavy na podolek roucha jeho (Žalm 133, 2). Jan píše synáčkům v Kristu, že mají pomazání od Svatého a při tom jim dává ponaučení, které poukazuje na hloubku požehnání skrze pomazání Duchem Sv.: „Vy pak máte pomazání od Svatého a znáte všecko… aniž potřebujete, aby kdo učil vás, ale jakž pomazání to učí vás o všech věcech a pravé jest… tak v něm zůstávejte“ (I. Jan 2, 20 a 27). Z těchto slov vidíme, že pomazání (Duch Sv.) je jediným naším učitelem. Žádného jiného učitele nepotřebujeme. Lidská moudrost nemůže nás učiti věcem Božím. Snad někdo ale řekne: „Nedal ale Bůh své církvi učitele a zda jich nepotřebujeme?“ Jistě, že ano! „On dal apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele“ (Efez. 4, 11). To si rozhodně neodporuje. Učitelé, které Pán dal své církvi, jsou jenom nástroji toho jediného učitele, Ducha Svatého. Oni jsou Jím učeni a Jím upotřebováni, aby moudrost Boží v Kristu tak rozvinovali, jak je ona v Písmě Duchem Svatým zapsána. Tito, Pánem daní učitelové, nejsou muži, kteří by se sami byli ustanovili učiteli, neb kterých by si byla církev zvolila, ale jsou darové, které Pán dal své církvi „pro vzdělání těla Kristova“ (Efez. 4, 12). Žádný úd tohoto těla nemá ony dary (I. Kor. 12, 4), které Pán určil, ku vzdělání svého těla, podceňovati. Ani jeden úd tohoto těla nemůže říci: „já nepotřebuji služby učitele nebo pastýře“ – anebo: já nechci býti učen prostřednictvím tohoto daru či služby učitelovy, ale bez prostřednictví, čtením bible přímo od Ducha Svatého“. Kdo tak mluví, nejenom že ukazuje svou pošetilost, ale jedná proti ustanovení Božímu v Jeho církvi. Pán si od nás nenechá předpisovati, jak by kdo chtěl býti vzděláván. On jedná dle svých ustanovení. Tací věřící jsou jednostranní, podobní „chlebu podpopelnému neobrácenému“ (Oz. 7, 8, 9).
Duch Svatý, který v nás přebývá (II. Tim. 1, 14). Při pojednávání o tomto předmětu v minulém ročníku jsme seznali, že ne všichni lidé, nýbrž jen ti, kteří uvěřili v Pána Ježíše, obdrželi Ducha Svatého. Tito jsou „krví vykoupeni Bohu“ (Zjev. 5, 9), a Duch Sv. přichází a bere je ve své držení. V hodině, kdy jsme se u víře odevzdali rukám Spasitelovým, a kdy jsme zároveň obdrželi Ducha Sv., neměli jsme ani tušení o velikosti tohoto daru. Jako královské novorozeně nic neví o svém stavu neb majetku, tak i my jsme neznali velikost bohatství, jehož jsme se stali účastni. Věděli jsme toliko, že jsme spaseni a stali jsme se šťastnými, když ponejprv Duch Sv. osvědčoval duchu našemu, že jsme synové Boží (Řím. 8, 16). Plnost požehnání, kterou jsme darem Ducha v oné chvíli obdrželi, začli jsme teprve později poznávati, dle toho, jak jsme rostli „v míru postavy plného věku Kristova“. Blaze, nám rosteme-li a nezůstáváme-li nemluvňaty, poněvadž On chce, „abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám“ (I. Kor. 2, 12; 14, 20). Pavel učil Korintské, že Bůh jich pomazal i znamenal a dal závdavek Ducha v srdce jejich (II. Kor. 1, 21. 22). Pozastavme se u tohoto tvrzení. První, který byl Duchem Sv. pomazán, byl Pán Ježíš. O Něm nás učí Písmo, že Ho Bůh Duchem Sv. pomazal a znamenal či zpečetil (Skut. 10, 38; Jan 6, 27 r. p.; Luk. 4,18, Skut. 4, 27). Pomazání a znamenání Pána Ježíše stalo se zvláštním a ojedinělým způsobem. Když přišel na svět a v poslušnosti kráčel Otcem mu vytčenou cestou, tehdy byl jeden svrchovaně dokonalý člověk na zemi – člověk, na kterém mohlo Boží oko se zalíbením spočinouti. Nad tímto otevřelo se nebe a Duch Sv. v podobě holubice sestoupil na Něho. Snadno porozumíme tomu, že Bůh Jej, toho svatého a čistého, na základě Jeho vlastní dokonalosti mohl pomazat a znamenat Duchem Svatým. Jak ale nás? Na základě naší vlastní dokonalosti a svatosti nemohli bychom býti pomazáni a znamenáni. Může Bůh padlého člověka, člověka v těle, pomazat Duchem? Nemožno! Co ale potom? On, ten svatý a čistý, zemřel za nečisté a dokonal dílo, na jehož 24
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Když učitelé*) učí věcem, které nejsou v Písmě – tu máme pomazání, které nás učí, abychom se takových vystříhali, pokud se nepokoří před Slovem, aby se jím řídili. Tímto pomazáním jsme zmocněni – schopnými učiněni – abychom rozeznali pravdu od klamu, hlas pastýře od hlasu zloděje, a ráz či charakter všech věcí. „Vy máte pomazání od Svatého, a znáte všecko!“ Tim není řečeno, že jsme v naší vědomosti a poznání dokonalými. Naše vědění je jen částečné (I. Kor. 13, 9). Ale skrze pomazání známe pravdu a pravou podstatu všech věcí. „Duchovní člověk rozsuzuje všechno“ (I. Kor. 2, 14–16). Takový ví, „že všeliká lež není z pravdy“ (I. Jan 2, 21). Klam a pravda nemohou vycházeti z jednoho zřídla. Duch Svatý nemůže obé působiti. Pomazáním býváme uchráněni před svodem lidí, kteří nabízejí směs lži a pravdy. Takovým nepropůjčíme svých uší. Ono pomazání nás chrání, abychom věnovali takovému učení třeba jen i pozornosti. Duch Svatý výslovně praví, že odpadnutí od víry počne tím, že budou někteří „poslouchati (vlastně: věnovati pozornosti) duchů bludných a učení ďábelských“ (I. Tim. 4, 1). Mohou nám býti sděleny myšlenky Páně těmi, kteří zároveň zvěstují pravdu a blud? Můžeme se od nich učiti pravdě? Proč sedají dítky Boží u nohou takovýchto lidí a otvírají uši pro směs klamu, bludu a pravdy? Nejnebezpečnější lež je ta, která je nejblíže pravdě! Kéž bychom se vystříhali všech svůdců a přestali „poslouchat, t. j. věnovati pozornosti duchům bludným“. Toto „znáte všecko“ jest vnitřní duchovní pocit, který máme následkem onoho pomazání, jsme-li ovšem „duchovními“ a nestali-li jsme se „tělesnými“ (I. Kor. 3, 1. 3.). Mnohé dítko Boží nedovede mnohé „logicky“ vysvětliti, ale pozná skrze pomazání, co je Kristu přiměřené – a co je tomu Svatému přiměřené, od Něhož má pomazání. Právě, že ono pomazání je od „Svatého“, nemůže s ničím souhlasiti, co je z těla aneb co pochází z těla. Jakou ochranu dal nám Bůh v onom pomazání, když i svůdné duchy dovedeme rozpoznati! Jak mnoho lži, smíšeno s pravdou, je nabízeno v dnešních dnech! Pomysleme jen na tak zvané „Milenisty“ a jiná svůdná učení. Jak kupí se kolem nich zástupy těch, „kteří nejsou z pravdy“ (Jan 18, 37). To jsou učení, která se líbí „člověku v těle“ a jichž svět přijímá s radostí. Lež bývá často tak zahalena, že i dítky Boží nechají se strhnouti a oklamati jejím podvodem a pak jich vidíme, jak pijí z jednoho zřídla se světem. Ale i kdyby se podvod sebe více zahalil pravdou, bude vždy více nebo méně rozpoznán na zkušebním kamenu osoby Syna Božího.
Když apoštol poučoval věřící o pomazání, řekl jim otevřeně: „Tyto věci psal jsem vám o těch, kteří vás svodí“ (I. Jan 2, 26.) Kéž. by to také nebylo pro nás nadarmo napsáno! Právě v našich dnech a okolnostech, kdy satan se obléká v anděla světlosti a bludní duchové z propasti jsou co „učitelé osvícenosti“ v práci (I. Tim. 4, 1), se zvláště učíme oceňovat a rozuměti oné milosti pomazání a to, co nám Bůh v něm daroval. To je také to, co jméno „křesťan“ vyjadřuje. Toto drahocenné jméno, kterého Písmo užívá pro věřící, (I. Petr 4, 16), a které proto také smíme nositi, znamená „Pomazaný“. Křesťané jsou pomazaní lidé. Je toto pomazání naším odznakem? Jsme „duchovními“? (I. Kor. 2, 15; 3, 1). Nebo jen tehdy máme duchovní světlo, ono vnitřní vědění a poznání podle Krista! Toto „znáte všecko“ nemá nic společného s onou sebevědomou řečí: „Já vím všecko“ – „já poznám všecko“. Takovým odpovídá Písmo: „Zdá-li se pak komu, že něco umí, ještě nic nepoznal tak, jakž by měl znáti“ (I. Kor. 8, 2) – a taková řeč není řečí Ducha, ale nadutostí. Když si nyní povšimneme znamenání (či zpečetění) Duchem Svatým, tu nesmíme myslet, že „pomazání“, „znamenání“ a „závdavek Ducha“ jsou rozličné činy Boží, které v rozličné době (dle našeho stavu víry) se na nás vyplňují. Tomu není tak. To nejsou rozličná činy, ale rozličná požehnání. My nemůžeme mnohostrannost požehnání, spojeného s darem Ducha Svátého, přehlédnouti jedním pohledem, právě tak jako nemůžeme jedním pohledem přehlédnout dům ze všech čtyř stran. Ale přece je to jeden dům a ten samý dům i když má čtyři rozličné strany. Tak nám ukazuje Bůh rozličné strany požehnání, jichž jsme se stali v daru Ducha Sv. účastnými. Ten Duch, který nám dal svědectví, že jsme dítky Boží, když jsme uvěřili v Pána Ježíše, je ten samý Duch, jímž jsme pomazáni a znamenáni a který je závdavkem našeho dědictví. Bůh musí nám tu nádheru a bohatství v daru Ducha Svátého ukázati po částkách, neboť bychom tomu jinak v našem těle nízkosti neporozuměli. Pokračování. Ze soužení, které Bůh dopouští na své dítky, plyne dvojí užitek. V knize Jobově 23. kapitole 10. verši praví Job: „Bude-li mne zkušovat, jako zlato se ukáži.“ Zlato má cenu pro majitele. V tomto případu jsme my Božím majetkem a On si přeje míti čisté zlato. Toho dosáhl Bůh při Jobovi skrze soužení. Druhý užitek měl Job, jak je zřejmé z kapit. 42., verš 5., kde praví: „Toliko jsem slýchal o Tobě, nyní pak Tě i oko mé vidí.“ Toto získal Job ze svého soužení. Měl přečištěný zrak, tak že mohl jasně viděti Boha, o kterém dříve jen slýchal. Bůh měl přečištěné zlato a slepého upotřebiti za učitele v církvi Boží jenom proto, že se naučil kanaánské řeči, anebo že studoval „bohosloví?“…
*)
Neobrácené lidi nikdy nedal Pán své církvi za učitele. Takoví vůbec nepatří do církve Boží – tím méně, aby v ní vyučovali. Může Duch Svatý mrtvého 25
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 a Job přečištěný pohled na Boha.
pečeť? Jsou mocnější ruce, nežli Jeho, které by to mohly učiniti? Nebo může ovce sama odstraniti tuto pečeť? Nikdo, praví Pán, nevytrhne jich z ruky mé a žádný jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého (Jan 10, 28. 29). Tyto čtyři nedostižně mocné ruce, tyto všemohoucí ruce drží ovci Kristovu, kterou On znamenal ke dni vykoupení (Efez. 4, 30). Rovněž tak, jako Duch Svatý je pomazáním a pečetí či znamením, je také závdavkem našeho dědictví, zárukou, že všecko, co nám Bůh dal a zaslíbil, bude naším věčným podílem (Efez. 1, 14). V Duchu Svatém, co pečeti či znamení, praví nám Bůh: Ty jsi můj. V Duchu Svatém, co závdavku, smíme my říci: Dědictví je naše. Tím, že nám Bůh dal Ducha Sv. také jako závdavek, zaručuje se nám zároveň, že nás uvede v držení našeho dědictví. Tak píše Petr příchozím (nám, kteří zde nemáme žádného domova), že nás Bůh „znovuzplodil v naději živou; k dědictví neporušitelnému, neposkvrněnému a neuvadlému, kteréž se chová v nebesích vám, kteříž mocí Boží ostříháni býváte skrze víru k spasení“ (I. Petr. 1, 3– 5). V tomto světě, kde svou slabost tak hluboce pociťujeme a která často i druhými je pozorována, bere Bůh naši věc do svých mocných rukou, aby nás uvedl v držení onoho velebného dědictví. Ještě nemáme „vykoupení těla svého“, ale máme pro ně závdavek (II. Kor. 5, 1–5). Ještě nejsme uvedeni v ono rozkošné dědictví, ale máme pro ně již závdavek (Ef. 1, 14). Až do uvedení v toto dědictví jsme zde v Jeho věrné péči, abychom nezemdleli a nezesláblí, a Jeho moc drží a chrání nás před osidly a výpady mocí temnosti. Jak daleko smíme patřiti do moře Jeho milosti a lásky! Žel, že je ale málo těch, kteří přemýšlejí o daru Ducha Svatého. Pán dej, abychom se i tohoto vzácného daru více radovali. Obraťme se nyní k posledním rozmluvám Páně, jež měl se svými učedníky. On viděl své utrpení a smrt i návrat k Otci. Věděl o všem, co na něho čeká, a tím byl tak hluboce dojat, že se v duchu zkormoutil (Jan 13, 21). Dříve ale, nežli se navrátí k Otci, musí hovořiti se svými učedníky o požehnání; které měli obdržeti – z domu Otcovského a z lásky Otcovy. I těšil jich: „Nermutiž se srdce vaše“… nebo „já prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, (Jan 14). Až doposud On byl utěšitelem, (zástupcem, či plnomocníkem), který jich vedl a zastupoval. A tuto službu jim prokazoval až do posledního okamžiku svého dlení s nimi. Jakou měl o ně péči a jak je připravoval na svůj odchod! Těšil je zaslíbením, že nezůstanou sami a že nebudou odkázáni sami na sebe. Jiný Utěšitel má k nim přijíti, který v nich bude a zůstane. A On? On jich bude
Duch Svatý, který v nás přebývá (II. Tim. 1, 14). Dvakráte píše Pavel Efezkým (1, 13 a 4, 30), že jsou znamenáni Duchem Svatým. V tom prvním místě jich upozorňuje na to, že se tak stalo, když uvěřili – ne teprve po nějakém čase. Písmo nezná žádné doby mezi uvěřením a znamenáním. Ono praví: „Slyšavše slovo pravdy, totiž evangelium spasení svého, skrze které také uvěřivše, znamenáni jste Duchem zaslíbení svatým“. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše, obdrželi jsme odpuštění svých hříchů a zároveň vtlačil nám Bůh pečeť či znamení, že jsme Jeho vlastnictvím. Pečeti či znamením Ducha Sv. bere nás Bůh v držení jako své vlastnictví, a v té době stáváme se také Jeho příbytkem. Toto znamení dosvědčuje nám, že jsme Jeho: „Kdo Ducha Kristova nemá, ten není Jeho“ (Řím. 8, 9). Kdysi viděl jsem ve velkém ovčinci ovce, jež měly na hřbetě vypálené znamení. Tyto ovce byly koupeny jistým pánem. Nový majitel nevzal jich ihned z onoho ovčince. Když ale za ně požadovaný peníz zaplatil, znamenal si jich začátečním písmenem svého jména, jako znamení svého nezničitelného práva na ně, svého vlastnictví. Ony se nestaly jeho majetkem onou pečetí, ale vyplacením kupní ceny za ně. Ona pečeť či znamení je ale označuje jako jeho majetek. I když jsou s tisíci jinými pohromadě, nemůže se stát omyl, neboť nosí znamení a to ukazuje, komu patří. Tak je tomu i s věřícím. Vykoupen drahocennou krví Ježíše Krista je nyní ovcí Kristovou a nedotknutelným majetkem Božím, na který Bůh vtlačil znamení svého vlastnictví. I když se pohybujeme ve světě plném nevěry, přece mu již více nepatříme, ale náležíme jinému, Tomu, „který z mrtvých vstal“ a jehož znamení nosíme. Nevíme, jak dlouho On nás zde v cizině nechá, ale to víme, že jsme Jeho nedotknutelným vlastnictvím. Jakmile úředník vloží na nějaký předmět státní neb soudní pečeť, tak s tím předmětem nemůže každý dělat to, co by chtěl. Státní moc ovšem často nepostačuje, aby ochránila nedotknutelnost zapečetěného předmětu; ale Ten, který znamenal nás ke dni vykoupení, je mocen nás zachovati bez úrazu k tomuto dni. My máme již nyní vykoupení „skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů“ (Kol. 1, 14). Ale Písmo mluví ještě o jednom vykoupení, na které čekáme: „Zvolení synů očekávajíce a tak vykoupení těla svého“ (Řím. 8, 23). Vůdce našeho spasení, náš Pán, přivede mnohé syny k slávě (Žid. 2, 10). K tomuto dni vykoupení znamenal nás Bůh jako své vlastnictví. Která ruka by chtěla odstraniti toto znamení, tuto 26
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 zastupovat na nebi jako nejvyšší kněz a bude pokračovat ve své službě u Otce jako Utěšitel a přímluvce (I. Jan 2, 1). Ano, my jsme něčeho většího účastni než učedníci v oněch dnech. My máme nyní na zemi i v nebesích Utěšitele. Obou je nám potřebí, neboť jsme na obou místech. My nechodíme toliko na této zemi, ale naše obcování je také v nebesích. Pro tuto zem potřebujeme utěšitele, Ducha svatého, který jako vůdce a učitel uvádí nás do veškeré pravdy. On je to, který nám dává blažený pocit lásky Boží, která rozlita je v srdcích našich skrze Ducha Svatého. Naše cesta jde tmavým světem, mnohými souženími a hlubinami, ale skrze Něho dostává se nám síly, síly lásky Boží, takže můžeme obcovati v novotě života. On nás posiluje na vnitřním člověku, takže „tělo udržujeme ve smrti“ a Kristus přebývá a panuje v našem srdci. On to také je, který působí dary, jichž potřebujeme k našemu vzdělání a vzrůstu, abychom nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení neustavičností lidské. Všecky ty různé dary k našemu vzdělání působí jeden a týž Duch (I. Kor. 12, 11): On se podobá služebníku Abrahamovu, který vede nevěstu pouští až ku blaženému spojení s Ženichem. Toto a mnohé jiné je dílo Utěšitele v nás, na nás a pro nás zde na zemi. Také ale v nebesích potřebujeme utěšitele, Ježíše Krista; skrze Něho je nám dána možnost vésti náš život tam na hoře v obecenství s Otcem, zatím co nohy naše kráčejí zde ještě na zemi. On prosí za nás, a jako nejvyšší kněz uděluje nám milosrdenství, milost a pomoc k vítězství. A nejenom, že nás zachovává a posiluje v těžkostech na poušti, ale též uvádí nás do svatyně, abychom tam viděli Jeho slávu a velebili Otce (Žid. 4, 15. 16; 10, 19–22). A ještě vice! Když nebdíme, když poskvrnění a hřích ruší naše obecenství s Otcem, tu neodtrhne svojí ruky od nás, ale zastupuje nás u Otce jako přímluvce. My můžeme vždy zvítěziti v pokušeních a nemusíme zhřešiti, poněvadž nejsme více pod mocí hřícha, ačkoli hřích co přirozenost je v nás; ale zhřešili-li jsme*), tu On, ten spravedlivý, se nás ujímá, aby nás přivedl k poznání naší viny, k pokání a k vyznání a tak aby nás uvedl zase do obecenství s Otcem. Jak veliká Boží láska a péče nás obklopuje! Neměli bychom se zastaviti – a přemýšleti o tom, co Bůh pro nás učinil. On nám dal svého Syna!
Do prachu smrti Ho za nás položil! (Žalm 22, 16). On nám dal Ducha Svatého jako Utěšitele pro tuto zem a Kristus nás zastupuje nahoře jako nejvyšší kněz a přímluvce. Jak mnoho pro nás učinil! Jak vzácnými jsme Mu. A jak málo ponětí máme o této lásce, která nás obklopuje. Ano, věrný je Bůh, skrze něhož jsme povoláni k účastenství Syna Jeho Jezukrista, Pána našeho (I. Kor. 1, 9). Plnost tohoto požehnání, za které Boha velebíme, vidělo oko Páně již předem, také tehdy, když zarmouceným učedníkům řekl: „Jest vám užitečné, abych já odšel“. A když ty věci, které o něm svědčily, konec braly, a On byl ukřižován, – tak to učedníci nemohli ještě unésti, nebo Utěšitel ještě nepřišel. My si nedovedeme představiti, co to pro ně znamenalo, když Ten, na němž spočívala jejich víra, byl od hříšných rukou ukřižován a když zemřel! Pak ale přišla rozkošná změna onoho velikonočního rána, když Bůh toho velikého Pastýře ovcí vzkřísil z mrtvých a roztroušené ovce shromáždil kolem vzkříšeného Pastýře. Rozkošných muselo být oněch čtyřicet dnů, když byl Pán od nich viděn a „když s nimi byl shromážděn“. (Skut. 1, 4). Avšak né rozkošnější než to, když On dnes je uprostřed nás! S nimi byl shromážděn jako z mrtvých vstalý; s námi je shromážděn jako oslavený, který uprostřed shromáždění jako prvorozený mnohých bratří prozpěvuje Otci píseň chvály (Žid. 2, 12). (Pokračování.)
Život věřícího člověka nemá být životem pádů a porážek, ale životem vítězství. Každý pád zanechává stopy po sobě – co bolestí a zármutku a často i jméno Páně bývá v pohanění dáno pádem věřícího. Pro pády a hříchy, které nemají býti mezi vířícími ani jmenovány, musí nastat „vyvržení“ a pro „neřádné chování“, které není podle naučení apoštolského, musí nastat „oddělení“ (I. Kor. 5, 13; II. Tess. 3, 6. 14). Dopustí-li se věřící těžkých pádů, tu, i když je mu odpuštěno jeho vliv a význam jako svědka
Božího bývá úplně podlomen. Ó kéž by věřící více mysleli na čest a slávu Páně a na to, aby se sami nestali „zavrženými“ (I. Kor. 9, 24–27. Ve verši 27. je lépe přeložiti „zavržení hodný“ místo „nešlechetný“; viz též II. Kor. 13, 5. 6, kde je to samé slovo správně přeloženo. To nemá s věčným odsouzením co dělat, ale znamená to, že Bůh si takového poskvrněného věřícího, který svými hříchy na pověsti utrpěl, nemůže více upotřebiti. A proto, kdo stojí, hlediž, aby nepadl).
Výstraha věřícím. Je to vždy něco nebezpečného, když věřící bere záležitosti, ve kterých má čekati na Pána, do svých rukou. Bývá to obyčejně tehdy, když dlouho čeká na splnění svých tužeb a přání. Jisté je, že kdokoli tak činí, dočká se bolestného zklamání a žalu. Bůh nás ale učí, že vždy nejlépe uděláme, přenecháme-li řízení svých záležitostí Jemu, aby On vše sám vyřídil neb nám dal ve svém času. Bůh zaslíbil syna Abrahamovi a Sáře. Deset dlouhých let čekali – pak ale vzala Sára tuto záležitost do svých rukou a ukvapeně i neprozřetelně radila Abrahamovi. Tento uposlechl jejího hlasu. A v krátkém čase sklízela Sára ovoce svého rozsévání. Byla v opovržení ve svém vlastním domě
*)
27
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 u své poddané. Posměch a bolest byly jí údělem a vše zdálo se jí nesnesitelným. Jistě, že toho velice litovala, že onu Boží záležitost vzala do svých rukou. V pozdější době, když se naučila čekat a když vše přenechala Bohu, tak On splnil své sliby a radost naplnila její srdce (I. Mojž. kapitola 15, 16, 17 a 21). Ezau pohrdl svým prvorozenstvím a prodal ho Jákobovi za krmičku z čočovice. Bůh obmýšlel dáti Jákobovi prvorozenství a Jákob měl věřit a čekat, že obdrží ono požehnání. Ale Jákob nečekal. Naveden svou matkou, vzal celou záležitost do svých rukou a podvedl svého bratra i otce. Jaké to mělo následky? Hrozný hněv Ezauův a rozhodnutí, že ho zabije a konečně i útěk Jákobův z domova. Celých 20 let musel dlíti ve vyhnanství a navrátě se, neshledal se asi již více se svou matkou (I. Mojž. kapitola 25, 27 a násl.). Saule zkoušel Bůh dvakráte v tomto ohledu a on neobstál. Filistinští shromáždili silná vojska proti Saulovi a lidu, který byl s ním. Samuel měl pro Saule poselství od Pána, aby na něho čekal 7 dní, než se navrátí. Nastaly dnové zkoušek pro Saule, nebo když Samuel nepřicházel hned začátkem sedmého dne, lid se rozcházel od něho. A Saul byl pln obav, že nepřítel začne s útokem. Čekal skoro až do poslední chvíle, ale pak pozbyl trpělivosti, vzal celou záležitost do svých rukou a obětoval. V tom přišel k němu Samuel. Saul pln výmluv se ospravedlňoval, ale tento mu řekl: „Bláznivě jsi učinil, nezachovals přikázání Hospodina Boha svého, které přikázal tobě; nebo nyní byl by utvrdil království tvé nad Israelem až na věky“ (I. Sam. 13, 13). Saul pozbyl Království, poněvadž svévolně vzal celou záležitost do svých rukou. Bůh chce míti ve své službě lidi, kteří jsou hotovi čekat na Jeho čas a vše provést dle Jeho vůle a cest. Nečiní-li to, stávají se zavrženými (I. Král. 13, 26; I. Sam. 15, 23; I. Kor. 9, 27: „sám nebyl nešlechetný“ lépe: „sám nebyl zavržení hodný;“ to samé slovo jako II. Kor. 13, 5. 6). Bůh zkoušel také i Davida dvakráte tou samou zkouškou a David obstál. Saul zarputile hledal bezživotí Davidovo, ale tento na útěku před ním mohl sám zabíti Saule. Jednou ranou mohl tak učiniti. I jeho muži radili Davidovi, aby Saule zabil, nebo že ho Hospodin vydal v jeho ruce. Ale David řekl, že nevztáhne ruce své na pomazaného Hospodinova. David nechtěl tuto záležitost vzíti do svých rukou, ačkoli by byl v očích lidských ospravedlněn; vždyť Saul byl jeho nepřítelem a hledal ho zahubiti. David ale byl ochoten čekat. On věděl, že Bůh mu svým časem a svou cestou dá království. Toto bylo větší vítězství, než ono, které dosáhl nad Goliášem. Jakou radost to muselo způsobit Bohu, když viděl, že David je hotov čekat, trpět pohanění a že je hotov býti pronásledovaným poutníkem až do té doby, kdy On řekne: dosti (I. Sam. 24 a 26). Abraham, Jákob a Saul nás učí, že jenom bol, zármutek a neštěstí přichází na ty, kteří nečekají na Boha, ale berou své záležitosti do svých rukou;
David nás ale učí, že požehnání a čest přichází na ty, kteří jsou hotovi čekat a doufat v Boha. „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nespoléhej. Na všech cestách svých snažuj se Jej poznávati, a On spravovati bude stezky tvé“ (Přísloví 3, 5–7). „Uval na Hospodina cestu svou a slož v Něm naději svou, On zajisté všecko spraví“ (Žalm 37, 5). (Volně upraveno).
Sešívání opony. „A aj, opona chrámová roztrhla se na dvé, od vrchu až dolů“ (Mat. 27, 51; Mar. 15, 38; Luk. 23, 45). Účel opony byl zřejmý ze slov Božích: „A oddělovati vám bude ta opona svatyni od svatyně svatých“ (II. Mojž. 26, 33). Uvnitř za oponou byla truhla svědectví, na níž ležela slitovnice, o níž Bůh řekl: „Tam budu přicházeti k tobě a s tebou z té slitovnice… mluviti“ (II. Mojž. 25, 22). Opona zastírala vstup do bezprostřední přítomnosti Boží, do svatyně svatých. Dle zákona směl jenom nejvyšší kněz jednou v roce vcházeti do ní, přičemž se musel říditi zvláštními předpisy. Po smrti Pána Ježíše, po jeho oběti slitování, kdy On sám na základě prolití své vlastní krve vešel do svatyně nebeské, nastala změna. Slyšme, jak o ní mluví Slovo Boží: „Do prvního stánku (do svatyně) vždycky vcházejí kněží, služby vykonávajíce. Do druhého (do svatyně svatých) pak jednou v roce sám nejvyšší kněz, ne bez krve, kterou obětuje sám za sebe i za lidské nevědomosti; čímž Duch Sv. ukazuje to, že ještě nebyla zjevena cesta k svatyni, dokudž první stánek trval“, (Žid. 9, 6–8). Ale náš Pán, ne „skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev všed jednou pro vždy do svatyně, věčné vykoupení nalezl“ (Žid. 9, 12). Opona se roztrhla od vrchu až dolů, když hlasem velikým zvolal: „Dokonáno jest“ a když vypustil duši. Nyní jest cesta otevřená, přístup ke trůnu milosti jest volný: „Majíce tedy, bratři, plnou svobodu k vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu, tou cestou novou a živou, kterouž nám způsobil skrze oponu, to jest tělo své – – – přistupmež s pravým srdcem v plné jistotě víry“ (Žid. 10, 19–22). Opona nemůže nás více zdržovati od trůnu milosti. Ona byla roztržena od vrchu až dolů, což bylo Božím skutkem, a proto máme ono potěšující napomenuti: „Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Žid. 4, 16). Jak velice se museli leknouti Kaifáš a Ananiáš, když po smrti Páně vstoupili do chrámu, kde visela 28
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 opona roztržená ve dva díly a každý mohl hledět do svatyně svatých. Nepoznamenává nám sice o tom Písmo ničeho ale je pravděpodobné, že nechtěli nechat oponu roztrženou ve dva díly a že ji ve spěchu asi sešívali. Scházela jim ale zručnost Bezeleelova (II. Mojž. 31, 2. 3). Bylo-li tomu tak, tak to bylo záplatkářství a to, co spravili, bylo slátaninou, nedůstojnou chrámu Božího. Jenže chrám tento nebyl více domem Božím. My ovšem nevíme, zda skutečně Kaifáš a Ananiáš sešívali roztrženou oponu, za to ale byli v každém století lidé, kteří se postavovali mezi člověka a Boha, což není ve skutečnosti nic jiného, než sešívání a znovupostavování opony. Vždyť satan to nenávidí, když obtížený hříšník smí přímo jíti k Pánu Ježíši a dosáhnouti milosrdenství. On přichází skrze tu novou a živou cestu, jíž je sám náš Pán, jak i řekl: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14, 6). On spěje k slitovnici, k smírci (Řím 3, 25) a tou je Pán Ježíš, t. z. že v Něm přichází znečištěný hříšník s třikrát svatým Bohem do styku a bývá mu udělena milost. Také každé dítko Boží smí pilně užívati otevřené cesty. Ale jak: často o mír přicházíme trápíc marně duši svou, v modlitbě že nespěcháme se vším k Pánu s důvěrou. Poněvadž nepřítel tuto volnou cestu nenávidí, tak nemůžeme očekávati od něho nic, než to, že použije všech prostředků, aby se roztržená opona opět sešila. K tomu si upotřebí pyšných lidí. Na začátku počalo se sešívání díti velmi jemným způsobem. Člověk nepozoroval ty slabé nitky, které měly spojiti rozdvojenou oponu, ale nepřítel dobře věděl, co chtěl. A tak brzy zavedl skutky Mikulášenců do církve Efezské (Zj. 2, 6), které Pán nenáviděl. Slovo „Mikulášenci“ znamená: „vládci či vítězi nad lidmi“, a je pravděpodobné, že zde poznenáhlu započalo zadržování lidí před trůnem milosti, a spásu měla zprostředkovati zvláštní třída! To byl klerikalismus v zárodku. V církvi Pergamenské tyto skutky staly se učením (Zj. 2, 15. 16) a v církvi Tyatírské vidíme toto učení v plném květu. Ne, člověk nesmí jít přímo k trůnu milosti, ale musí se obrátit na t. z. kněze neb duchovního, který mu zprostředkuje spásu; vždyť on toliko sám má přístup za sešitou oponu, a „laik“ má čekat venku a doufat, že duchovní uvede záležitost jeho spasení s Bohem do pořádku. Poněvadž ale opona se roztrhla od vrchu až dolů a náš Pán zvolal: „Dokonáno jest“, ukažme všem hledajícím duším, že cesta k slitovnici, ke Kristu, je volna a skrze víru v Něho že dosáhnou odpuštění. Všichni věřící, jsouce královským kněžstvem, mají tedy plnou svobodu ku vjití do svatyně skrze krev Ježíšovu, tou cestou novou… Jen ať si ale, hlavně ti mladší u víře, dají pozor, aby ruce někoho z těch, kteří milují učení Mikulášenců, nevsunuly jim do cesty nějakou spravovanou oponu. To si též
uvědomme, že v církvích, kde kazatel má všecko v ruce a ostatní údové jsou nuceni mlčet, je již mnoho stehů uděláno k sešití opony a to i tehdy, když takový kazatel káže evangelium a snad i mluví o všeobecném kněžství věřících. Budeme-li hojně vcházeti za oponu, uvidíme, jako církev ve Filadelfii, že i před námi jsou dveře otevřené, a že jich nemůže žádný zavříti. Jen za oponou vidíme otevřené dveře do všech části světa, kam máme jíti aneb pomáhati ve zvěstování evangelia. Vešel jsi již – milý čtenáři – skrze krev Ježíšovu do svatyně? Nebo zůstáváš venku v domněnce, že Ti někdo jiný zprostředkuje spásu Tvé duše? Jen vejdi, nebo skrze Pána našeho Jezukrista máme věrou přístup k této milosti, ve které stojíme a chlubíme se nadějí slávy Boží. F. B.
Moderní idealisté a evangelium. Rozdíl mezi moderními idealisty a věřícími lidmi pěkně popisuje jeden německý list: Mezi ideálem moderních idealistů a námi je veliký rozdíl: oni chtějí býti ušlechtilými lidmi (gentlemani), my Božími lidmi. Ještě větší rozdíl je ale na cestě k tomuto ideálu. Idealista vidí svého nepřítele, nepřítele ducha, ve hmotě; tuto chce pak přemoci. Křesťan vidí svého nepřítele v „těle“, v tom zlém, které v něm přebývá. Nad ním možno zvítěziti jedině skrze pokání, obrácení, znovuzrození. Idealista chce si sám utvořiti nový život; křesťan jej dostává od Boha jako dar, jako milost v Kristu Ježíši. Idealista vidí v Pánu Ježíši svého vůdce, svůj vzor; křesťan svého smírce a vykupitele (když uvěřil, ovšem, že též svého vůdce). Idealistův cíl je to, aby člověk byl něčím: jeho velikost, dokonalost a oslava; křesťanovým cílem je, aby Bůh byl nade všecko vyvýšen: tedy Boží čest a Boží oslava. Oba ideály zdánlivě kráčí pospolu, avšak ve svých konečných cílech se úplně rozcházejí. Ten jeden směřuje k šlechtění (padlého) člověka, ten druhý k živému Bohu. Ten jeden má pozemský cíl, ten druhý věčný, nebeský.
Z blízka i z dáli. Letos o velikonocích uspořádali bratislavští bratři i konferenci, které se zúčastnilo asi 150–160 věřících. 29
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Ne mnoho, ale přes to jsme měli mnohé požehnání. Předmět byl: „Oddělení.“ Jeden bratr mi zaslal pár poznámek, které upravuji a uveřejňuji, aby i naši čtenáři měli z nich požehnání. Později, dá-li Pán, některý proslov uveřejníme celý. „Bůh mluví o oddělení hned v I. Mojžíšově 1, 3– 4. On oddělil světlo ode tmy. – Pán Ježíš byl oddělen od hříšníků (Žid. 7, 26), ačkoliv mezi nimi žil a s nimi se stýkal. I věřící, jako synové světla, mají být odděleni od světa a od veškeré temnosti. (II. Kor. 6, 11). My se můžeme pohybovat mezi lidmi tohoto světa a je vyhledávat za účelem svědectví, a přece být od nich odděleni. Věřící není ani ve světě, ani ze světa. On má jít po úzké cestě se širokým srdcem vůči všem věřícím. Mnozí věřící mají širokou cestu, takže se na ní pohybují se světem, ale úzké srdce, které nemůže v lásce pojmout všecky věřící. Jsou-li napomínáni, aby netáhli jha s nevěřícími, myslí si, že se jim děje křivda, že je jejich „svoboda“ dotčena, a že jsou „stísněni“. Zatím jsou stísněni či „súženi“ uvnitř svého srdce. (II. Kor. 6, 12. 13). Bůh miluje a požehnává oddělení. Vzpomeňme si na Enocha a Abrahama. Jak odděleně chodili s Bohem a jak jim Bůh žehnal. Toho prvního vzal k sobě před potopou, aniž okusil smrti; tomu druhému mnohonásobně požehnal, takže se stal otcem všech věřících. Choďme i my s Pánem odděleni od světa, a jednoho dne budeme k Němu vzati – po požehnaném životě. Mnozí pěkně mluví, ale nežijí dle Písma. Mají způsob pobožnosti, ale moc její zapírají. Od takových se musí věřící odděliti (II. Tess. 3, 6). – Svět se nestará o nevěřícího, ale o věřícího. Toho pozoruje. Nechť je na nás vidět oddělení od hříchu a od veškeré nepravosti. Oddělení je Božím programem, je Jeho vůlí. Co Bůh oddělil, bylo a je vždy velmi dobré, co člověk spojil, bylo a je vždy velmi zlé. Oddělení je v úzkém spojení s posvěcením. I když se podařilo satanovi uvěznit věřící v těch mnohých náboženských vyznáních s nevěřícími, tož přece Slovo Boží je svobodné a nemůže býti uvězněno. Ono k nim vniká, a tito pak volají: buďme svobodni a služme Pánu, své Hlavě, odděleně od pokolení zlého a převráceného. II. Kor. 6, 17. Věřící mají: vyjíti ven, odděliti se, nedotýkat se nečistého. To mluví Pán. Máme a) vyjíti ven se vším (II. Mojž. 10, 24–26). Církev Páně b) má býti oddělena jako lid zvláštní tak; jako kdysi Israel měl býti oddělen (II. Mojž. 19, 5–6). I my se nemáme c) ničeho nečistého dotýkati, t. j. duše naše nemají se zaměstnávati ničím, co poskvrňuje. Příklad máme opět na lidu Israelském; který se neměl ničeho dotýkati, co jim Bůh prohlásil za nečisté (III. Mojž. 20, 25–27). Malomocní museli být odděleni (III. Mojž. 13, 45. 46). Hřích odděluje člověka od Boha, a následkem toho odděluje ho i od bratří. Příčiny takovéhoto oddělení musíme se všichni chránit,
bratři a sestry. Bůh nás spojil se sebou a vespolek. Ať nepřijde tedy nic mezi nás a Něj, abychom nemuseli volati: nečistý jsem, a nemuseli dlíti mimo požehnání vykoupených Božích. Když lid Israelský zhřešil modlářstvím, vzal Mojžíš stánek a postavil ho vně za stany (II. Mojž. 33, 7). Náš Pán Ježíš je též vně za stany. To je základ oddělení. On je mimo vše; co „svět“ sluje. Naše místo je u Něho (Žid. 13, 13). On je s námi, jsme-li odděleni (II. Mojž. 33; 16). Neseme-li s Ním pohanění, budeme také s Ním oslaveni. Když ostatkové národa Israelského, kteří se vrátili ze zajetí, začli stavět chrám a Jerusalém, tak byli odděleni od lidu vůkolního. Řekli jim, že nemají žádného dílu, ani práva, ani památky v Jerusalémě (Neh. 2, 20). Tato slova byla pronesena také i k Tobiášovi, o němž je řeč v předcházejícím verši. Ale Eliasib, kněz, spříznil se s Tobiášem a udělal mu pokoj v síních domu Božího. Když přišel Nehemiáš do Jerusaléma a srozuměl tomu zlému, co učinil Eliasib pro Tobiáše, tedy vstal a vyházel všecko nádobí domu Tobiášova ven z toho pokoje a rozkázal všecky ty pokoje očistiti. Nehemiáš byl muž podle srdce Božího, který nespojoval to, co Bůh rozdělil. Běda věřícím, kteří do chrámu Božího, jenž je církev Boha živého, pouštějí Tobiáše a když se s nimi spřízní! Bůh nás volá ven, k Pánu Ježíši, a s Ním abychom nesli pohanění (Žid. 13, 13). Jaká to veliká přednost nésti s Ním pohanění! – Bůh rozdělil vody od sebe (I. Mojž. 1, 6. 7). Pak byly vody nad oblohou a, vody pod oblohou. Nyní, když je slunce, dostávají se vody ze země do oblak. Slunko je vytahuje. I my stáváme se účastníky nebeskými, poněvadž náš povýšený Pán nás táhne k sobě. I my jsme odděleni od zemských věcí. Naše obcování je na nebesích. Je tam naše příslušnost, náš Pán, náš Otec, naše dědictví, naše koruna i naše srdce. Brzy budeme tam i tělem svým. Odtamtud očekáváme spasitele, Pána Jezukrista (Fil. 3, 20. 21). Naše zemské plány se nám leckdy hatí – nedaří. Tu si uvědomme; že jsme nebešťané. V Kristu Ježíši jsme posazeni na nebesích – a brzy Ho uvidíme tváří v tvář, abychom s Ním na věky zůstali. Redakční. – Vydali jsme dva nové letáky: „Proč zemřel Ježíš Kristus?“ a „Důležitá otázka“. Prodáváme je za výrobní cenu 100 kusů za 6 Kč i s poštovným. „Svědectví hvězd“ 100 kusů 15 Kč; „Mene tekel“ 100 kusů 10 Kč i s poštovným. Tisícům duší stal se mnohý leták ukazovatelem k spasitelnému poznání Krista. Jen usilovně rozšiřujme, rozsévejme, časem svým budeme žíti. Na misionáře zaslali: J. B. 50; nejmenovaný 30; věřící v H. 90 dinárů; sestra T. 25 dinárů; Sbor věřících v T. 235 Kč; J. K. 20 Kč. Příspěvky na časopis: F. N. 5; M. S. 15; F. B. 15; M. M. 5. Nejmenovaný 100; J. B. 50; Sbor věřících v T: 234; J. K. 40. 30
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Na tisk a rozšíření letáků: Nejmenovaný 50. Pán požehnej tyto dary i dárce. I. Par. 29, 13. 14.
by jistě nic nečinili, co by bylo proti Jeho vůli a Jeho Slovu!“ Na řeči ale nesmíme nic dát a musíme se ptát, co tomu říká Slovo Boží. A ono nám praví, že nemáme býti v jednom jhu s nevěřícími. Kdyby nebylo onoho spříznění, Josafat by se byl nikdy nezúčastnil hostiny, kterou Achab až po létech uspořádal a která se mu stala osudnou. A při ní na novo spojil nejenom sebe, ale všechen svůj lid s Achabem a přislíbil mu pomáhat v bitvě: „Jakž jsem já, tak jsi ty, jako lid tvůj, tak lid můj a s tebou budu v tom boji“ (18, 3). Co by byl Achab nedokázal s nesčíslnými vojsky, aby byl Josafata přinutil, by mu se svým lidem pomáhal v bitvě proti králi Syrskému, toho dokázala Achabova dcera a hostina. A ať se na toto spojení lidé Judští dívali jak chtěli, ať jedni ten čin Josafatův ospravedlňovali a druzí třeba potírali, jedno je jisté: Bůh tento čin odsoudil. Po prohrané bitvě vyšel prorok proti králi Josafatovi a řekl mu: „Zdaliž jsi bezbožnému měl pomáhati a ty, jenž nenávidí Hospodina, milovati? Z té příčiny proti tobě jest hněv Hospodinův“ (19, 2). Ale Achabova dcera dokázala ještě více: odvedla srdce Jehoramovo od Hospodina. Vždyť je o něm napsáno: „A chodil po cestě králů Israelských, tak jako činil dům Achabův: nebo dceru Achabovu měl za manželku a činil zlé věci před očima Hospodinovýma“ (21, 6). Tato krátká věta podává lepší vysvětlení než celé knihy: „on činil zlé věci nebo měl dceru Achabovu za manželku“. To je výstražné znamení pro všecky věřící. Bůh si přeje, aby se věřící ženili a vdávali mezi sebou. Nikdy nemá věřící hledati svou družku mezi nevěřícími. Je málo případů, že takový sňatek Bůh požehnal a že ta druhá strana přišla k obrácení. Ve většině případů zle to dopadlo. Je-li to v plánu Božím, aby ten neb onen bratr se oženil a sestra vdala, tak Bůh mu neb ji jistě připravil věřícího druha neb družku. Chraňme se také sami někoho zdánlivě obrátit jen k vůli ženění a vdávání. Slyšel jsem o jedněch bohatých, věřících rodičích. Měli jedinou dceru, věřící, jíž věnovali všecku pozornost. Byla příjemná, tichá, vzdělaná a bohatá. Ucházeli se o ni najednou dva bratři v Kristu, rovněž příjemní a nadaní – ale chudí. Nedostal ji ani jeden z nich, poněvadž byli chudí. Rodiče si ale sami obrátiti jednoho muže, který byl bohatý. Bylo to ale obrácení způsobené člověkem, nikoli Duchem Svatým, zdánlivé. Brzy po svatbě šel onen mladý muž opět do světa, přišel o své jmění a jeho rodina trpí bídu. Věci Boží ho nezajímají. A co se stalo z oněch dvou chudých bratří? Oni zůstali věrnými učedníky Páně, Bůh jim požehnal i v těch vezdejších věcech, takže jsou z nich boháči. Tak Bůh zmátl plány oněch rodičů, kteří se neřídili Jeho přikázáním: „Nebo jaký díl věřícímu s nevěřícím“. B) Věřící nemá vstupovati do jha s nevěřícím co se obchodu neb živnosti týče – t. z. že nemá zakládati nějakou živnost neb obchod atd. s nevěřícím. On může nevěřícím lidem sloužit, být u nich zaměstnán, ale nikdy se nemá s nimi
„Netáhněte jha s nevěřícími.“ II. Kor. 6, 14.
Přikázáni Boží jsou jasná a zřetelná. I toto přikázání je jasné a týká se všeho, v čem se dobrovolně spojujeme s jinými k dosažení určitého cíle. Nejčastěji však chybují věřící; když se spojují s nevěřícími ve jho a) manželské, b) obchodní či živnostenské a c) církevní či práce pro Pána. A) Věřící nemá uzavírati sňatek s nevěřícím. Manželství je to nejužší, nejintimnější spojení. Má-li býti šťastno, musí v něm býti soulad duší. Je takovýto soulad možný mezi synem světla a synem temnosti?, mezi dědicem nebes a synem hněvu?, mezi přítelem a nepřítelem Božím? Zřídka kdy se stane, že nevěřící strana se obrátí. Obyčejně nevěřící strana má zhoubný vliv na věřícího; a nemáli, co slzí, a zármutku prožije mnohá věřící dívka, která se provdala za nevěřícího, a nejde-li s ním! – Podívejme se do života Josafatova (II. Par. 17 až 20). On byl velice zbožným králem. Hned první verš v 17. kap. mluví o tom, že se zmocnil proti Israelovi (Rev. přek.), t. z. že také proti modlářství, které bylo v Israeli. Dále pak čteme v této kapitole, že nehledal model, ale Boha a v přikázáních jeho chodil a nenásledoval skutků lidu Israelského. I byl Hospodin s Josafatem a utvrdil jeho království i obohatil ho (v 1–5). Josafat také zkazil všecky háje a výsosti v Judstvu. Mimo to poslal knížata a Levity s knihou zákona po zemi, aby vyučovali lid. I byl Bůh s Josafatem, takže rostl a prospíval a strach Hospodinův byl na všech královstvích, takže nebojovali proti Josafatovi. V následující kapit. 18. ve verši prvním čteme: „I měl Josafat bohatství a slávu velmi velikou, a spříznil se s Achabem“. Nezarazí nás tato slova? Jistě že když nechal vyučovat lid ze zákona Hospodinova, že také vyučoval i svého syna Jehorama a – najednou vezme mu za manželku dceru bezbožného krále – modláře Achaba! Jaký to chybný krok! Snad ho všelijak omlouval a vysvětloval – ale bezbožný krok zůstane bezbožným, i když jej člověk všelijak omlouvá neb vysvětluje. Možná, že někteří zbožní lidé v Judstvu řekli: „Nesouhlasíme s tímto krokem Josafatovým a litujeme jeho rodiny, že se spříznil s bezbožným modlářem Achabem“ – ale také možná, že tam byli někteří, kteří odpovídali: „Buďte bez starosti, tak dobrý člověk, jako Josafat, ku kterému se Bůh tak přiznává, ten by jistě neudělal něco špatného.“ Řeklili to někteří nebo neřekli, nevíme, ale víme, že se to říká dnes: „Vždyť tací pobožní, Bohu oddaní bratři, 31
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 spolčovat. Chce-li Bůh, aby ten neb onen bratr zbohatl a Mu pak penězi sloužil, tak toho onen věřící docílí bez spojení s nevěřícím. Vše záleží na Božím požehnání – nebo jako ono zbohacuje a to beze všeho trápení (Přísl. 10, 22) tak také zbohacuje beze všeho spojování se světem. Kdo se v těchto věcech spojuje se světskými lidmi, tak dříve nebo později ucítí na sobě ruku Boží. Všimněme si opět Josafata. Nic se nenaučil z té důtky – prohrané bitvy – i hněvu Božího, který mu oznámil prorok Jéhu, ale znovu se spojil s bezbožníkem. On viděl, že okolní králové mají lodi a vzpomněl si, že i Šalamoun je měl, a že mu dovážely mnohé drahé věci a zlato. I chtěl jich míti také. Jak je nenasytné srdce lidské – chce mít to, co vidí! Ale Josafat je nemohl stavěti sám a proto se spojil s Ochoziášem, králem Israelským. Stovaryšil se s ním jedině proto: „aby nadělal lodí“. Toho ale činit neměl. Nemohl-li jich stavěti sám, měl býti bez nich. Měl si uvědomiti, že jestli jich nemůže stavěti, sám se svým lidem, tak že mu jich Bůh nedává. A co nám Bůh nedává, a my toho přece dosahujeme, tak ve všem tam je smrt. Že se Josafat spojil s oním králem, tak mu Bůh vzkázal: „Jakž jsi se stovaryšil s Ochoziášem, roztrhl Hospodin skutky tvé. I stroskotány jsou lodi a nemohly se doplaviti do Tarsis“ (II. Par. 20, 35–37). Milé dítko Boží, vezmi si výstražný příklad z Josafata. Nemůžeš-li něčeho dosáhnouti bez spojení s nevěřícími, tak věz, že Bůh Ti to neobmýšlí dáti – a proto dej srdce i ruce pryč od toho. Jinak Bůh i tvé dílo ztroskotá. Bůh nezničil Josafata, ale jeho lodi. (Ačkoli i smrtí Bůh leckdy zakročuje vůči neposlušným svým dítkám; srovnej I. Jan, 5, 16; Skut. 5, 1–10; I. Kor. 11, 30: „mnozí zesnuli“ místo „spí mnozí“). Josafat nepřestal být Božím člověkem, ale Bůh ho vzal v kázeň. Ani ty nepřestaneš být dítkem Božím, spojíš-li se s nevěřícími – ale je docela možné, že Bůh i tebe, dříve nebo později, vezme v kázeň. C) Věřící nemá býti ve jhu v práci pro Pána a v církvi s nevěřícími. Když se lid Judský vrátil ze zajetí babylonského a začal stavěti oltář i chrám na starých základech a opravovati zdi Jerusalémské, tak přišli jejich nepřátelé a nabízeli jim svou pomoc. Řekli jim: „Budeme s vámi stavěti; nebo jako i vy hledati budeme Boha vašeho…“ (Ezd. 4, 2). Povrchní pozorovatel by očekával, že Židé takovouto pomoc s radostí přijmou. Ale oni ji odmítli. Ďábel také jistě mnohým našeptával: „Co to děláte – vždyť dílo Páně bude rychleji pokračovat, budou-li Vám pomáhati.“ Ale oni se nedali zmásti a řekli: „Ne vám, ale nám náleží stavěti dům Bohu našemu nebo my sami stavěti budeme Hospodinu Bohu Israelskému, jakž přikázal nám Cýrus, král Perský“ (Ezd. 4, 3), jehož si Bůh k tomu účelu vyvolil. Nebyli podobni dnešním vyznavačům křesťanství, kteří nejenom že nabízenou pomoc světskou neodmítnou, ale kteří se o ní i docela ucházejí. Následky takového spojení jsou brzy viděti ve světských metodách a v zavržení i základních
pravd Božích. Když se dnes podíváme na ty mnohé vyznavače křesťanství, tak musíme zvolati s jedním mužem Božím: „Ohlížím se po světě a nacházím ho v církvi; a ohlížím se po církvi a nacházím ji ve světě.“ Ano, věřící, znovuzrozená duše nemá být ve světské církvi, ať v malé či velké, kde se přijímají a trpí nevěřící; nemá se také s nevěřícími spojovat v jakékoli práci pro Pána. Před léty byl jsem členem i ve výboru jednoho dobročinného spolku, jehož členové byli i nevěřící. Po čase jsem poznal, že nemám táhnouti jha s nevěřícími, a vystoupil jsem z onoho spolku. Předseda mi psal asi následovně: „Půjdu-li ulicí a spadne-li na někoho cihla s domu, je samozřejmé, že toho těžce zraněného budu chtít odvést do bezpečí. Na pomoc přispěchá mi neobrácený člověk, ale já jej dle tvého názoru – musím odstrčit a říci: „Ty jsi nevěřící, já tě k této práci nepřipustím“. Tenkráte jsem asi následovně odpověděl: „Rozhodně bych onoho nevěřícího člověka neodmítl, když by mi pomohl odnésti onoho poraněného do domu. V připuštění té jeho pomocí by nebylo nic nesprávného. Ale nesprávné by bylo, kdybych ho potom vyzval, abychom spolu založili nějaký spolek ku podporování poraněných, neb nějakou pojišťovnu na život“ Ano, bratři, vezměme si příklad z oněch Židů kteří věděli, komu náleželo stavěti dům Boží. Tenkráte to byla úloha lidu Israelského. Dnes je to úloha dítek Božích. Odmítněme chválu i pomoc nevěřících a nebojme se jejich zlosti. Řekněme i my: „Bůh nebeský, tenť nám dá prospěch a my služebníci Jeho přičiníce se, stavěti budeme, vy pak nemáte žádného dílu, ani práva, ani památky v Jerusalémě“ (Neh. 2, 20). Nebo spojili-li bychom se se světem, abychom měli „veliké úspěchy“, tak rozhodně budeme míti málo ovoce a Bůh málo prospěchu. Ta nejčistší a nejlepší služba je ta, která je cele podle Slova Božího, prováděna lidmi znovuzrozenými, vnitřně i zevně oddělenými od světa. Nám jistě všem záleží na tom, aby i nám dostalo se pochvaly: „To dobře služebníče dobrý a věrný; nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím.“ A proto nevstupujme do žádného jha s nevěřícími, ať do toho či onoho. Pán nám k tomu dej milost.
Kázeň – kdy a jak? Touha všech upřímných dítek Božích je po čistotě a svatosti. Ale jako každý jednotlivec, tak i celý sbor má se očišťovati od všeliké poskvrny a nečistoty. Jací jsou jednotlivci, takový je i celý sbor. Proto jedenkaždý úd sboru má ostříhat samého sebe v čistotě a dopustil-li se nějakého provinění, má hleděti, aby zase vše bylo napraveno v duchu tichosti. Jinými slovy: Každý věřící má prováděti kázeň sám nad sebou, aby ji nad ním nemuseli 32
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 prováděti druzí a i Bůh sám. Jedenkaždý má soudit sám sebe a pokořit se před obličejem Božím pro každou poskvrnu a pro každé přestoupení a byloli spoluvěřícímu ublíženo, tedy i před ním. Účel veškeré kázně je záchrana, po případě napravení chybujícího křesťana. Ano i při takových hříších, jako je smilstvo. Apoštol Pavel psal Korintským, aby takového, který by tento čin, smilstvo, spáchal vydali satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše (I. Kor. 5, 1– 5). Tím měl apoštol Pavel na mysli tělesné ztrestání onoho věřícího. Satan ho měl dostat do své moci, asi jako, ovšem z jiné příčiny a pro jiný účel, dostal kdysi Joba do své moci. Onen křesťan, který nedovedl své tělo držeti ve smrti, ale povolil mu v jeho žádostech, měl býti ztrestán, raněn na těle, aby se naučil rozeznávati mezi dobrým a zlým. Měl poznat co je hřích a jeho následky a soudit samého sebe ve svých vnitřnostech. Když nedovedl tělo své vydávat v službu spravedlnosti ku posvěcení (Řím. 6, 19; 12, 1), ale vydal je v službu nečistotě a nepravosti, měl poznat konec této služby: „zahubení“, sám na sobě. Měl se vléci se zničeným tělem, ale duchem zkroušeným a pokorným celým životem (až do příchodu Páně). Jeho duch měl býti osvobozen od všeho toho, v čem ho kdysi drželo jeho tělo. Měl býti spasen ve dni Pána Ježíše. „Vydati satanu k zahubení těla“ byla jistě také zvláštní apoštolská moc, propůjčená Pánem Pavlovi; církev měla toliko „vyvrci“ toho zlého ze sebe (I. Kor. 5, 13). V onom případě měli se ale „spolu sejíti, i s jeho duchem a s mocí Pána Ježíše a vydati onoho bratra satanu.“ Činil to tedy vlastně apoštol sám: „já jsem usoudil“ a poněvadž tělesně přítomný nebyl, tedy církev jednala v jeho jménu.*) Tuto moc upotřebil i jinde, ale také k napravení: „aby se učili nerouhati“ (I. Tim. 1, 20) srovnej též I. Kor. 4, 21; II. Kor. 10, 8; 13, 10). Poněvadž účel kázně je napravení, je proto samozřejmé, že kázeň nezačíná vyloučením či vyvržením, ale napomínáním. Nikdy se nemá vylučovati pro nějakou ukvapenost, neprozřetelnost, zlé slovo, rozhněvání a pod. a ani pro jednotlivý, bezděčný pád. Vzpomínám si na jednoho bratra, který neměl žádného sklonu ku pití. Snad ani před svým obrácením nepil. Když uvěřil v Pána a vydával svědectví, tak jej někteří světáci chtěli zesměšniti. Jednou museli jeti společně s několika povozy a stavěli se v hostinci. „Snad nebudeš stát venku?“ I nezůstal. Připili si. Potom mu do nápoje, snad do čaje, přimíchali nějaký omamující prostředek, takže onen bratr za chvíli opilý upadl
a musel býti odvezen domů. Měl se vyloučit pro tento ojedinělý pád, kterého velice litoval? Nikoli! Zde nebylo třeba ani důraznějšího trestání pro tento poklesek, toliko napomenutí k vystříhání se i toho nejmenšího styku se světem, poněvadž onen bratr dovedl sebe soudit a litovat svého činu. Napomínání má také své stupně. Nejdříve začínáme tichým napomínáním mezi sebou – ti, kteří si ublížili. Je to vždy znamením duchovního vzrůstu, znamením pokory a tichosti, která je vzácná u Boha, znamením dobroty a naplněním známosti Boží, když se věřící dovedou napomínati: „Jist jsem zajisté, bratři moji, i já také o Vás, že i vy jste plní dobroty, naplněni jsouce všelikou známostí, tak že se i napomínati můžete vespolek“ (Řím. 15, 14). O mnohém napomínání nemusí třetí osoba ničeho věděti. Má se vše vyrovnati mezi těmi, kteří si ublížili. Jen domýšlivá povaha nesnese a nepřijme napomenutí a ani rady. Pak nastává napomínání několika bratří najednou. Je to rovněž tiché napomínání: „Bratří, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušín“ (Gal. 6, 1). U takovéhoto napomínání je vyloučena pýcha. Zde láska vše řídí a hledá nápravy. Jak často ale málo pomocného soucitu a slitování nachází pokleslý bratr neb sestra u druhých věřících. Místo něžných otců v Kristu nachází padlý bratr v druhých věřících tvrdá srdce – vlastní fariseům, kteří s ním jako s publikánem jednají v tvrdém opovržení. A při tom se s ním porovnávají před tváří Boží, jako onen fariseus s publikánem. My se ale musíme porovnávati s oním „Milovaným“, a v pohledu na Něho, vidíme i při sobě a svém díle nedokonalost, chybování i velikou přenáhlenost. Ach, jak často se zapomíná, že účelem napomínání je náprava a ne odsouzení. Potom přijde napomínání, káráni a trestání podle potřeby, jak o tom píše I. Tim. 5, 20; II. Tim. 2, 25. 26; Titus 1, 13; Gal. 2, 11–14 a j. Toto poslední místo ukazuje nám zároveň, že i Petr musel se pokořiti, aby byl napraven. Jistě že žádná hořkost nezůstala v srdci Petrově vůči Pavlovi; vždyť psal o „našem milém bratru Pavlovi“ (II. Petr. 3, 15). Petr musel býti přede všemi trestán – „hoden zajisté byl trestání“ – a to pro dalekosáhlý význam rozepře. S oním „pokrytstvím“, jehož se Petr ze slabosti vůči těm, kteří byli ze Židovstva dopustil, muselo se jednati veřejně, aby bylo uhájeno rovnocenné postavení věřících z pohanů, bez zachovávání zákona, s věřícími ze Židů. Nebo to, co se zbořilo, nesmělo se více vzdělávati. Kdyby se onoho činu: „oddělování
Toho „zlého“ vyvrzte – to znamená takového, který nese na sobě charakter toho jednoho „zlého“, satana, a sice tím, že setrvává a žije ve hříchu. Apoštol mohl vydati satanovi k zničení těla; my máme vyloučiti, poněvadž nemůžeme spojiti hřích se jménem Pána Ježíše, Jejž vzýváme. Je docela možné, že když věřící podle vůle Boží ze svého
středu někoho vyloučí, že Pán dovolí satanovi, aby takového napadl. Je to něco hrozného dostati se pro hřích do ruky satanovy; ale je to něco jiného pociťovati na sobě ruku satanovu, abychom byli od něčeho ochráněni (II. Kor. 12, 7–9). Satan, i proti své vlastní vůli, musí napomáhati Božím předsevzetím.
*)
33
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 a ucházení od věřících z pohanů“ (Gal. 2, 12) byl dopustil nějaký bezvýznamný bratr, jistě že by ona záležitost nebyla předmětem veřejného trestání. Rovněž tak, kdyby se onoho činu byl někdo dopustil, jsa „mdlý u víře“ t. z. kdyby si byl pokládal za hřích jísti s věřícími z pohanů. Jeho čin by byl Pavel nikdy nenazval „pokrytstvím“, a nebyl by jej nikdy veřejně trestal, ale toliko celou záležitost osvětlil světlem nové dispensace. A tak i dnes při napomínání, kárání a trestání musí se bráti zřetel na osobu, pohnutky a význam přestoupení a podle toho jednati: Cíl: náprava, nesmí být nikdy puštěna se zřetele. Když veškeré napomínání a trestání je marné, nastává vyloučení a položení celé záležitosti přede Pána, aby On dále jednal, když už veškeré naše pokusy k nápravě byly marnými. Vyloučení, jakož i veškerou kázeň musejí prováděti starší bratři společně. Nikdy si nemá osvojovati nějakou pravomoc jeden bratr a sám o své újmě jednati. Vždyť Pán ve své moudrosti nesvěřil péči o sbory jednomu člověku, ale starším či pastýřům (Skut. 20, 17. 28; Fil. 1, 1; I. Tim. 5, 17–19; I. Petr 5, 1–5). A proto také vylučování a kázeň je svěřena všem těm, „kteří pasou stádce Boží“. Je to jejich společnou zodpovědností vůči Pánu a Jeho dílu, kterou nelze konat bez vzájemných porad, soukromých i společných modliteb, a sebezkušování, aby se chyby neudělaly. Pán dej nám nejenom svatou rozhodnost, ale i rozhodnou lásku a svatou prozíravost, tak abychom dělali pevné a jisté kroky, plné milosti, lásky a pravdy, přinášející pokoj a požehnání.
soudu, předmětu, o němž by mudráci řekli, že se nehodí pro dítky. Nikdy nezapomenu na onu vážnou hodinu. Bůh mluvil ke mně určitě a jasně, a bázeň, Jím způsobená, pronikla mou duši. Vzpomínám si, že jednou jsem nechtěl jít spát, dokud nebudu spasen. Mnozí by řekli, že jsem se tehdy znovuzrodil, poněvadž jsem měl takovou žádost, ale jak pak jsem mohl býti znovuzrozen, když, jsem nepřijal Krista. Vždyť jenom těm, kteří Ho přijali, dal moc „syny Božími býti“ (Jan 1, 12), a já jsem Ho tenkráte rozhodně nepřijal. Duch Svatý nezačíná své dílo dáním života, ale usvědčováním ze hříchu. Tehdy mě usvědčoval ze hříchu, a já se modlil a četl bibli. Činil jsem to nejlepší, co jsem mohl, ale spravedlnosti jsem dosáhnouti nemohl, poněvadž jsem ji nehledal věrou v Krista, ale chtěl jsem ji dosáhnouti skutky zákona. Jistě, že takovéto zkušenosti byly mi potřebné a prospěšné. Naučil jsem se, že veškeré mé vážné snažení po dobrotě nedodá mi žádné jistoty, abych věděl, že ostojím před Bohem. Vždycky jsem doufal, ale nadarmo. Jeden den jsem si myslel, že se mám lépe, ale druhý den jsem byl zase sražen. Má drahá matka toužila nejen potom, abychom náleželi Kristu, ale abychom se stali i kazateli evangelia. Já jsem se nechal oslniti touto ideou a rozhodl jsem se býti kazatelem, ale bál jsem se kázati svým krajanům. Proto jsem chtěl býti misionářem a kázati někde pod palmou černochům, což se mi nezdálo tak těžkým. Má matka, která měla pravého misijního ducha a nás vychovávala dle životopisů Adonirama Judsona, Roberta Moffata a jiných, byla naplněná velikou radostí, ale s mé strany má žádost byla více méně pouhým vzplanutím slámy, které brzy zaniklo. Nicméně Pán pokračoval ve svém díle při mně, a když mi bylo šestnáct roků, tak se stalo něco, rovněž co znamenalo změnu v mém životě. Stál jsem v naší dětské světnici, kdy v mysli oživla mi slova: „Nebo odplata za hřích je smrt, ale dar Boží život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem“ (Řím. 6, 23 rev. překl.). Tato slova jsem znal dávno, avšak ona poprvé mluvila ke mně. „Je to možné, aby nebe bylo darem?“, ptal jsem se sám sebe. „Je-li tomu tak, pak ho přijmu zde a ihned.“ Vzhlédl jsem k Bohu, a řekl jsem Mu, že bych rád přijal život věčný jako dar. Ne dříve, ale až tehdy učinil jsem tento krok u víře a byl jsem přesvědčen o tom, že jsem našel to, po čem jsem dávno toužil. Poznal jsem Pána Ježíše Krista, jako svého Spasitele, a uvěřil jsem, že zemřel za mě. Pravdivě radostná zvěst, důstojná našeho Boha: „věčný život jako dar skrze Ježíše Krista!“ Tohle nikdy nevymyslel člověk, to Bůh měl takové předsevzetí! A Bůh je uskutečnil. Já slyšel, uvěřil jsem a stal se dítkem Božím, a ačkoli jsem to nevěděl v tehdejší době, stal jsem se i údem církve Kristovy. Osm roků uplynulo od té doby, a jiná událost se stala, která také přivodila změnu v mém životě. Studoval jsem na universitě v Cambridge a připravoval jsem se, abych byl ordinován, což se mělo státi již v několika měsících. Tehdy jsem byl
Tři životní zkušenosti W. Hosta, B. A. Moji rodiče byli věřícími ve státní anglické církvi. Oni netoliko toužili po tom, aby nás přivedli ke Kristu, ale oni k tomu cíli léta pracovali a plnili naši mysl písmem Svatým, které nás mohlo „moudré učiniti k spasení skrze víru, která je v Kristu Ježíši“ (II. Tim. 3, 15). Vodili nás také týden co týden pod zvuk evangelia. Tak jako Abraham, i moji rodiče přikazovali nám ostříhati cest Hospodinových. Karty a jiné hry se u nás nikdy neobjevily; také jsme nikdy nepřekročili práh divadla, taneční síně a jiných vyražení a nikdy jsme také nešli na dostihy. Následkem toho jsme se nikdy nemuseli zbavovati těchto zlých věcí. Podle „pana Mudráka“ bylo naše dětství mrzuté, v němž jsme nic „neužili“. Ovšem, že pravý opak byl skutečností – ono bylo velice šťastné a plné zajímavosti – pro náš věk. Krátce poukáži na tři dny ve svém životě, ve kterých byla přivoděná veliká rozhodnutí. Ten první byl, když mi bylo devět let. Tehdy jsme žili v Jersey. Jeden zbožný farář bral nás děti do biblických hodin. Jednou mluvil o posledním 34
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 pozván do Londýna, do domu známé křesťanské pracovnice s. W., která byla tetou jednoho mého přítele. Když přišla neděle, ptal jsem se jí na „chrámy“ v okolí. Ale ona, k mému velikému překvapení, nemohla mi o nich podati žádné zprávy – a tu jsem se nabídl, že ji doprovodím do „jejího chrámu“. „Možná, že to nenazvete „chrámem,“ odpověděla, „ale přejete-li si, pojďte prosím.“ Několik minut od jejího domu vešli jsme do obyčejných dveří a vstoupili do prostranné dvorany, kde lidé seděli v jednotlivých řadách kol do kola jednoho stolu, na němž byl položen chléb a víno. To místo nemělo žádného náboženského zjevu; nebylo tam žádného kazatele ani faráře, což jsem doposud ještě nikdy neviděl a ani žádného viditelného vůdce. Přes to ale ve všem se jevil pořádek a mnozí z nich brali podílu ve chválení, při čtení určitých oddílů Písma, při určení nějaké písně, a při vzdávání pocty Bohu, mezi tím pak byly chvíle ticha; které na mě nejmocněji účinkovali – a pak byl podáván chléb a víno z ruky do ruky na památku Kristovu. Byl to vskutku divný „chrám – církev“, který nepozůstával z mrtvých cihel a malty, ale z „živého kamení“, vylámaného Duchem Svatým z rokle světa tohoto, a postaveného na „Živém Kameni“ Kristu Ježíši, aby byli příbytkem Božím v Duchu Svatém. Dnes mohu Bohu děkovati za onu moji podivnou návštěvu a za její vliv na můj pozdější život – Je samozřejmé, že i tento bratr zaujal své místo jako živý kámen v chrámu Božím. A kdy ho Ty zaujmeš a již jednou začneš veřejně jednat podle pravdy?
Vůle Boží byla jediným zákonem v životě Kristově. On nikdy nebyl řízen lidskými úvahami a náklonnostmi. Kéž by tomu tak bylo i při nás! – Jak mnohý by se přiznal otevřeně a bezpodmínečně k všeliké pravdě Boží, kdyby nebyl pln ohledů a marnivých vypočítavých úvah. Slovo útěchy věrným bratřím a sestrám, kteří ostříhají Slova Božího: „To dobře služebníče dobrý a věrný… vejdiž v radost Pána svého“ (Mat. 25, 21). Slovo výstrahy všem, kteří opustili tu první lásku: „Pomni, odkud jsi vypadl a čiň pokání a první skutky. Pakli toho nebude, přijdu na tebe rychle…“ (Zjev. 2; 5). Buďto shromažďujeme s Kristem, aneb rozptylujeme. Buďto pracujeme pro něho, nebo proti němu – nedělat nic pro Krista; to znamená dělati pro satana. „Srdce své přilož k učení mému. Nebo to bude utěšenou věcí, jestliže je složíš v srdci svém, bude-li spolu nastrojena ve rtech tvých“ (Přísl. 22, 17. 18 rev. překl.) Duch Svatý nevloží slovo Písma dříve ve rty naše, dokud jsme toto slovo nesložili ve svém srdci. Redakční. – Kdo ještě ze čtenářů nám nezaslal předplatné, prosíme, by tak co nejdříve učinil. Na misionáře zaslali: B. S. 734; sbor v P. 500; věřící z V. 100. Na časopis: F. R. 5; F. M. 10; D. S. 5. Srdečné díky.
Oko, které je nejvíce posvěcené, nebude nejdříve viděti chyby druhých, ale bude viděti milost Boží při nich. Rovněž tak, i bratr, který ví, co to je choditi ve jhu Páně, nebude prvním, který by dával věci do pořádku jen podle svého úsudku, ale podle úsudku ostatních otců v Kristu.
Přijď království Tvé!
Křesťan ačkoli je ve světě, není ze světa, t. z. že ačkoli se pohybuje na světě jako Boží posel, není se světem spojen, ale je od něho oddělen. Není jeho částí, poněvadž celý svět ve zlém leží a jde na zahynutí. Proto můžeme též říci, že křesťan není ani ve světě ani ze světa, t. z. že se nenachází v onom proudu, na široké cestě, která vede k zahynutí, ale že je z něho vykoupen. Není tedy více pod mocí temnosti, ale v království milého Syna Božího. Je z Boha, z nebes a tam se také ubírá. (Jan 17, 6. 15. 16. 18).
„Ó bys protrhl nebesa a sestoupil, aby se od přítomnosti tvé hory rozplynouti musily“ (Iz. 64, 1). Tak volali nejen mnozí vykoupení Boží za starodávna, tak volá i dnes církev Páně. Ona je zde v cizině a bez Pána Ježíše se jí zde nelíbí. Ona pociťuje, že zde chybí On, kterého „miluje duše její“ (Píseň 1, 7). A kde On není, tam se jí stýská a spolu s ostatním stvořením lká, očekávajíc nejen svou blahoslavenou naději, ale také i slavné zjevení Páně. A jak by se nám zde mohlo také líbit! V novinách jsou plné sloupce o tom, jak se bouří národové, a jak falešné věci vymýšlejí. Všude samé jitření, štvaní a popuzování, nepokoje, stávky, rozvraty, vzpoury, hlad, nemoci, úkladné vraždy a leckde i války. A k tomu ke všemu si člověk namlouvá, že je dobrý
Pavel šel skrze zlou i dobrou pověst. Jestliže ty jdeš skrze zlou pověst a ona není pravdivá, tak se nermuť. „Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne. Radujte a veselte se, nebo odplata Vaše hojná je na nebesích. Takť zajisté protivili se prorokům, kteří byli před vámi“ (Mat. 5; 11. 12). 35
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 a nesobecký, a že zde přece jenom zavede rovnost, volnost a bratrství. Je omámen rozličnými svůdnými hesly o komunismu, o sbratření národů, o zničení kapitalismu, o odzbrojení atd. Věřící duše se ale těmito hesly, nedá oklamat. Ona má Slovo Boží, a to jí praví že, svět se nestává lepším, ale horším a že dozrává k soudu. A k tomuto soudu přijde s nebes Ten, jemuž je dána všeliká moc na nebi i zemi. On přijde v slávě a zničí veškeré zlo i ty, kteří páchají nepravost. Všechny hory překážek se před Ním rozplynou. Před Jeho velebností a mocí bude muset ustoupit veškerý vzdor. I ti nejmocnější budou muset ustoupit před Králem králů a Pánem pánů. On přijde jako kámen, který nebýval v rukou lidských a naplní všecku zemi (Daniel 2, 34. 35). Teprve po soudu nad žijícími národy (Mat. 25) začne království Pána našeho Jezukrista. Tu teprve dojde k tomu kýženému pokoji. Nebo milosrdenství a víra potkají se spolu a spravedlnost a pokoj dají sobě políbení (Žalm 84, 11). Avšak ani zde nebude absolutní rovnost. Tato – aby jeden nebyl víc než druhý – není nikde. Není v lidech, není v živočišstvu, není mezi rostlinami. Není na nebi a není na zemi. A také nikdy nikde nebude. Nebude tudíž ani v království Pána Ježíše. Bude zde rovnost v tom smyslu, že zde nebude utlačovaných a utlačovatelů. Každý bude míti tolik, kolik bude potřebovat, – ano i nad toto. Lidé budou spokojeni a budou prozpěvovati Hospodinu: „I budou Tě oslavovat národové, ó Bože, oslavovat Tě budou všichni lidé. Veseliti se a prozpěvovati budou národové; nebo Ty budeš souditi lidi v pravosti a národy spravovati budeš na zemi“ (Žalm 67, 4–8). V té době nastane také všeobecné odzbrojení nebo lidé skují meče své i oštěpy v srpy a nebudou se více učiti boji (Iz. 2, 4). O nějakém bezpráví nebude ani slechu „v zemi tvé“ nebo Pán „ustanoví správce pokojné a úřadníky spravedlivé“ (Iz. 60, 17. 18). Hlavní město bude míti jméno: „Hospodin tam“ (Ezech. 48, 35) a do tohoto města budou přicházeti všichni národové k slavnosti stánků, a tam obětovati. Kde? V chrámu, který bude vystaven. Veškerý hrnec v tomto městě i v celém Judstvu bude „svatost Hospodinu“ a „přicházejíce všichni budou je bráti a vařiti v nich“ (Zach. 14, 16– 21). A základem tohoto království nebude násilí, ale „spravedlnost, která vyjde jako blesk“ a spasení, které „bude hořeti jako pochodeň“ (Iz. 62, 1). Jistě, že také nebude žádná nouze o příbytky jako je dnes, nebo lidé „nastavějí domů a bydliti budou v nich, i vinice štěpovati budou a jísti ovoce jejich“. Nebudou pracovati nadarmo a díla rukou svých do zvetšení budou užívati. Nebudou roditi k strachu – že by své maličké neuživili – a také budou dlouho živi, nebo Bůh praví: „jako dnové dřeva budou dnové lidu mého“ (Iz. 65, 21–25). Lid israelský, který je dnes všude ku pohoršení, bude ku požehnání, neboť
Bůh pravil o nich: „Jakož jste byli zlořečením… tak budete požehnáním“ (Zach. 8, 13) a čím je rosa a tichý déšť bylině, tím budou ostatkové Jakobovi uprostřed druhých národů“ (Mich. 5, 7). Tehdy bude vyvýšen Pán Ježíš, který je dnes zavržen. Jako dnes volají lidé: „My nechceme, aby tento nad námi kraloval“, tak budou „požehnání sobě dávati v Něm všichni národové a budou Ho blahoslaviti“ (Žalm 72, 17). Tyto změny nastanou, až On, ten veliký a vyvýšený, bude kralovati. Dříve nikoli. A proto ještě dnes voláme: „Protrhni nebesa a sestup“ a „Přijď království Tvé“.
Letnice, řecky „pentecoste“ t. z. padesátý den. V pořadí židovských svátků byly letnice slavností téhodnů a byly zvány různě: „slavností žně“ (II.
Mojž. 23, 16), „dnem prvotin“ (IV. Mojž. 28, 26) v němž byla obětována nová oběť suchá (III. Mojž. 23, 16–22).
Duch Svatý, který v nás přebývá (II. Tim. 1, 14). Pak přišla hodina, kdy učedníci byli naposledy s Pánem po Jeho z mrtvých vstání. Viděli Ho vstupovati k nebi. Jejich oči Ho doprovázely. Co je mělo ještě poutati ke světu a jeho věcem, když On svět opustil? I šli do „vrchního příbytku domu“, kde odděleni od světa, jednomyslně trvali na modlitbě a dle Jeho slova očekávali na zaslíbení Ducha Svatého. Tak nastaly letnice*). Vezměme k ruce Písmo a všimněme si začátku druhé kapitoly Skut. ap. Hlavní obsah první kapitoly je: Pán opouští zemi a vstupuje na nebe; obsah začátku druhé kapitoly je: Duch Svatý opouští nebe a sestupuje na zem. To první, čemu věnujeme pozornost, je to, že věřící byli v onen den letnic všichni jednomyslně spolu na jednom místě (2, 1). Ve druhém verši je nám oznámeno, že se stal rychle zvuk s nebe a naplnil všecken dům, kde seděli. Všichni v domě a byli jako celek v Duchu, který naplnil dům, pokřtěni. Právě tak, jako když voda vnikne do lodi, tak všichni v lodi bývají pohřbeni ve vniklé vodě. Musel to býti podivuhodný okamžik pro učedníky, když jako celek byli podle slova Páně najednou pohrouženi do Ducha Svatého – pokřtěni. Tak jako věřící, který se nechává pokřtíti, je při křtu pohroužen do jednoho živlu, do vody, tak stalo se zde v této hodině křtu Duchem Svatým s celkem, veškerenstvem věřících: byli skrze jednoho Ducha v jedno tělo spojeni: „Skrze jednoho Ducha v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové…; a všichni v jednoho ducha zapojeni jsme“ (I. Kor. 12, 13).
*)
36
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Nyní přicházíme ke třetímu verši druhé kapitoly. Zde nacházíme jinou, novou událost. Učedníci postřehli zcela nový úkaz. „I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na jednom každém z nich“. (Rev. překl). Jeden každý z nich osobně obdržel nyní Ducha Svatého – aby trvale v nich přebýval a zůstával. Všimněme si toho ještě jednou: ve verši 1. a 2. stojí v popředí celek věřících („všichni spolu“). Jednotlivec nepřichází v úvahu. Oproti tomu ve verši 3. jednotlivé osoby („na každém z nich“) jsou v popředí. První událost křest (v 1. a 2.) byl vykonán na celku, veškerenstvu, věřících. Druhé události, daru Ducha Svatého (v. 3.), dostalo se všem věřícím jednotlivě, osobně. Ve spojení s těmito dvěma událostmi podává nám v. 4. zprávu o mocném působení Ducha Svatého v nádobách, ve kterých si učinil svůj příbytek: „I naplněni jsou všichni Duchem Svatým…“ Toto „naplnění“ Duchem Sv. opakovalo se při jednotlivcích. Ono je spojeno s naší zodpovědností, poněvadž jsme napomínáni: „Naplněni buďte Duchem“ (Efez. 5, 18). Oproti tomu nenalézáme v Písmě nějaké opakování křtu Duchem Svatým nebo daru Ducha Svatého. Jedenkráte se udál křest Duchem Sv. na celku věřících, tvoře z nich jedno tělo které roste až do příchodu Páně. A jednou obdrží každý věřící (uvěřivší) osobně Ducha Sv. jako pečeť či znamení a jako závdavek ku dni vykoupení. „Naplnění“ Duchem Sv. se ale na těchže osobách opakovalo. Máme tedy v prvních třech verších druhé kap. Skut. ap. dvě události, které se udály ve stejné hodině. První se týkala celku, druhá jednotlivců: 1. Dům byl naplněn Duchem Sv. a oni byli, jako celek, „skrze jednoho Ducha v jedno tělo pokřtěni“. 2. Jedenkaždý z nich obdržel Ducha. Sv., ne v podobě holubice, jako se stalo u Pána, ale v podobě ohnivého jazyka. Tyto dvě události byly naplněním dvou zaslíbení: l. Že budou pokřtěni Duchem Svatým a 2. že obdrží dar Ducha Sv., který u nich a v nich zůstane. Tato dvě zaslíbení se naplnila z rána o letnicích. Musíme si uvědomiti, že „křest“ a „dar“ Ducha Sv. není jedno a totéž. Obě události se sice staly ve stejné době o letnicích, ale přes to se nesmějí zaměňovati a za jedno a totéž pokládati. Musíme je rozeznávati, jako rozeznáváme „pomazání“ „znamenání“ a „závdavek“ Ducha, ačkoli se také současně stáváme těchto požehnání účastnými s darem Ducha Sv. Mnoho zmatku a protibiblického mínění povstalo tím, že se zde nedělalo rozdílu. Chceme-li mluviti o „seslání“, „dání“ a „přijmutí“, tak nám ani na mysl nepřijde, abychom pro tyto věci užívali slova „křest“. Vyjadřujeme to, co míníme, přiměřeně a pravdivě – a Bůh nejinak to činí. Když Bůh mluví o „křtu“, tak
míní křest; když mluví o „seslání“, „dání“ a „přijmutí“ Ducha Sv., tak míní tím to, co praví. Písmo je svatě přesné. A tak i my nemáme smyslové a základně rozličná slova posuzovati tak, jakoby znamenala jedno a totéž. Zaměňujeme-li je, tak musíme přijíti ve zmatek. O daru Ducha Sv., kterého každý věřící obdržel, bylo psáno v předešlých oddílech. Zmíníme se nyní krátce o křtu Duchem Svatým. Písmo mluví velice málo o křtu Duchem. Mimo 2. kap. Skut. ap., ve které nacházíme zprávu o této zázračné události, máme ještě jenom sedm míst v Písmě, ve kterých je učiněna zmínka o křtu Duchem Sv. Ve třech místech (Mat. 3, 11; Mar. 1, 8; Luk. 3, 16) máme svědectví Jana Křtitele, který prorocky oznamuje, že ten, který po něm přijde, Pán Ježíš, bude křtíti Duchem Sv. a ohněm. Ve čtvrtém místě (Jan 1, 33) vypráví Jan o zjevení, které mu bylo dáno o osobě Páně: „Nad kým uzříš Ducha sestupujícího a zůstávajícího na něm, tenť jest, kterýž křtí Duchem Svatým“. Páté místo nacházíme ve Skut. 1, 5. Zde je to Pán sám, který poukazuje svým učedníkům na křest Duchem Sv. a praví jim, že se tato událost stane „po nemnohých dnech“. Šesté místo je ve Skut. 11, 16. Tu pohlíží Petr zpět a vzpomíná na křest Duchem Sv. o letnicích „I rozpomenul jsem se na slovo Páně, kteréž byl pověděl: Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem Svatým“. Sedmé a poslední místo nás poučuje o tom, co se stalo ve křtu Duchem Svatým, totiž tvoření těla na zemi: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové…“ Nic jiného nespojuje Písmo se křtem Duchem Svatým. Shledáváme tedy, že šest míst poukazuje na onu událost o letnicích a jedno místo na vnitřní stránku a podstatu tohoto křtu. Jan Křtitel byl první, který jej předpověděl, potom Pán a později Petr poukazují na letnice, kdy se toto proroctví naplnilo a Pavel nás poučuje, že všichni věřící jsou do tohoto křtu pojati. Více nám Písmo o křtu Duchem Sv. nepraví. Vystihli jsme ale hloubku této události? Něco úplně nového vznikalo na zemi křtem Duchem Sv. Ona stavba, o níž Pán mluvil: „na této skále vzdělám církev svou“ (Mat. 16, 18) byla započata. „Jedno tělo“ bylo utvořeno, které roste a uzavírá v sobě každého věřícího až do příchodu Páně. Od této hodiny přestal býti malý zástup věřících v Jerusalémě zástupem jednotlivých věřících. Od té chvíle byli nerozlučitelně spojeni v „jedno tělo“ a také nerozlučitelně spojeni s Hlavou tohoto těla. Když onen dům se naplnil podivuhodným větrem 37
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 s nebe, tu byli v tuto, dříve jim neznámou jednotu, pokřtění, která žádnou mocí, ani násilím nemůže být zrušena. Vždyť Pán o ní řekl: „Brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat. 16, 18). Nepřítel se může pokusit tuto jednotu hříchem a roztržkami zničiti a také se mu podařilo vnější obraz této jednoty zkaziti, ale jednota sama, která byla ve křtu Duchem Svatým utvořena, je nezničitelná. Ona je skutečností, která nemůže býti nikdy zmařena, nebo: „Jedno jest tělo“ (Efez. 4, 4). Něco tak velikého nebylo před tím na světě. Enoch, Noe, Abraham, Mojžíš, David a jiní byli věřící muži, kteří obcovali s Bohem. Ale oni byli jednotlivými muži víry: nikdy nebyli sloučeni v jedno tělo, v jednu jednotu a nikdy netvořili s nebeskou Hlavou „tělo Kristovo“. Na něco podobného ani nepomyslili; taková myšlenka nemohla povstati v srdci lidském; byla ale v srdci Božím již před ustanovením světa. Tento, ve svém srdci skrytý plán, položil Bůh již co tajemství v Adamovi a Evě. Na to poukazoval Pavel, když psal Efezským: „Tajemství toto veliké jest, ale já pravím o Kristu a o církvi“ (I. Mojž. 2, 24; Efez. 5, 32). Dále čteme v I. Mojž. 5, 1–2: „V ten den, v kterémž stvořil Bůh člověka, ku podobenství Božímu učinil ho. Muže a ženu stvořil je a požehnal jim a nazval i jméno jejich Adam v ten den, když stvořeni jsou“. Samostatnost ženy pominula v jednotě se svým mužem: „Bůh nazval jméno jejich Adam“ (člověk). Tak tomu je také s církví Páně. Ve svých ponaučeních o ní poukazuje Pavel na lidské tělo a praví: „Neboť jakož jedno tělo jest a mnoho má oudů, ale všichni ti jednoho těla oudové, mnozí jsouce, jedno tělo jsou: tak i Kristus“ (I. Kor. 12, 12). My bychom řekli: „tak i církev“. Bůh ale praví o církvi: „tak i Kristus“. Může se jednota věřících vespolek a s Kristem lépe vyjádřiti než tímto jménem, v němž je vyjádřeno úzké a nerozlučitelné spojení? Církev nazvána jménem Toho, z kterého povstala! Tak jako pomíjí jméno ženy ve jméně muže (když On její jméno nazval Adam), tak spojuje Písmo církev s Kristem v jedno jméno: Kristus. A apoštol to v následujícím verši odůvodňuje: „Skrze jednoho zajisté Ducha i my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové, buď služebníci neb svobodní a všichni v jednoho Ducha zapojeni jsme“ (I. Kor. 12, 13 r. p). Když nám Písmo ve křtu Duchem poukazuje na „jedno tělo“, na jednu církev – t. j. na Jeho církev, která tenkráte vzala svůj počátek, proč je dnes tak mnoho rozličných církví a odkud pocházejí? Proč patří dnes jeden úd těla Kristova této a druhý oné církvi? Nejsme všichni v jednom Duchu v jedno tělo pokřtěni? Proč se tak málo uskutečňuje tato pravda? Není každé příslušenství k nějaké denominaci zapřením toho jednoho těla? Když jsme údové toho jednoho těla, můžeme býti ještě údy nějakého jiného těla? Nebo
může býti úd spojený s něčím, s čím Hlava není spojena? Písmo nezná žádného jiného členství či příslušenství nežli onoho „v těle“ Kristově (I. Kor. 12, 18) a proč tedy my známe jiné? Může to býti Pánu milé, když věřící, kteří mají světlo, chtějí své členství v oněch zvláštních církvích, které Písmo nezná, všelijakými výmluvami ospravedlniti? Takové otázky zkušují naše srdce, jak si stojí k Pánu a Jeho Slovu. Je možné, že nám nastanou vážné a bolestné boje, půjdeme-li cestou za pravdou; je ale lépe býti v souhlasu se Slovem Božím, i když jsou boje, než býti spojen s věcmi, které jsou proti Písmu a míti při tom hříšný pokoj. Jsem-li milostí Boží údem Kristova těla, tak jsem, jako úd, spojen se všemi údy Jeho těla jak v tomto městě, v této zemi, tak v celém světě. Každé jiné příslušenství či členství je zapřením jednoty církve Boží – těla Kristova. Naproti tomu ale ona vzácná pravda o jednotě těla Kristova neruší naši zodpovědnost, abychom: odstoupili od veškeré nepravosti (II. Tim. 2, 19). Když nám Písmo ukazuje církev jako „jedno tělo“, tak nám poukazuje na jednotu všech věřících a na naše jediné příslušenství k ní. Ono ale také mluví o církvi jako o „domě Božím“, domě toho Boha, který „není původem nepořádku“ (I. Kor. 14, 33 r. př.). V jeho domě panuje kázeň a pořádek; ne pořádek a předpisy a zařízení lidská, ale pořádek, který Jím a ne člověkem je ustanoven. Jsme tedy zodpovědni, abychom jednak cele a plně zastávali nezrušitelnou jednotu těla a potom abychom se nezúčastňovali a neuznávali žádných nařízení než těch, které On vydal. Zdali aneb jak dalece tomu věřící o letnicích rozuměli, že Pán křtem Duchem Svatým počal vzdělávati „jedno tělo“ – svoji církev – není nám známo. Ale podstata jednoho těla: „jedno srdce a jedna duše“ byla způsobena mezi nimi Duchem Svatým, a také spatřována. Tomu, že tato událost se vztahovala také na věřící z národů, (kteří byli ještě dalecí), ano, že je i v sobě uzavírala, nemohli tenkrát rozuměti a ani tušiti. Poukázání na tuto dvojici věřících, ze Židů a z národů, nacházíme již v židovských letnicích. Toho dne museli přinésti před Hospodina dva chleby „sem i tam obracení“ (III. Mojž. 23, 17). Na tyto dva chleby můžeme hleděti jako na předobraz poukazující na věřící ze Židů a národů, o nichž apoštol Pavel mluví: „Onť učinil oboje jedno zbořiv hradbu dělící na různo“ (Efez. 2, 14 „zbořiv dělící zeď ohrady“ r. p.). Toto spojení oněch dvou chlebů nastalo o novozákonních letnicích, jak čteme: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď Židé, buď Řekové“. Že tomu věřící ze Židů nerozuměli a ani netušili, vidíme ze zděšení, které je zachvátilo když také na pohany byl vylit dar Ducha Svatého, a když na ně sestoupil Duch Svatý, jako na věřící ze Židů na počátku (Skut. 10, 45; 11, 15). Ne že by se ta letniční událost byla opakovala 38
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 v domě Korneliově, ale dle „mluvení jazyky“ a „velebení Boha“ poznali, že také na pohany byl vylit dar Ducha Svatého, „nebo slyšeli je, ani mluví jazyky a velebí Boha“ (Skut. 10, 45–46 r. p.). Tato působení Ducha Svatého v těchto prvotinách z pohanů musela se oněm působením D. S. o letnicích tak podobati, že Petr zřejmě viděl zde spojitost a souvislost se křtem Duchem Sv. o letnicích, takže se rozpomenul na Slovo Páně (které se vztahovalo na letnice: „Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem Svatým po nemnohých těchto dnech“ (Skut. 1, 5; 11, 16). Touto zvláštní shodou v účinku a působení Ducha Sv. přiváděl Pán Petra a věřící ze Židů krok za krokem k poznání, že také věřící z pohanů byli zapojeni do onoho křtem Duchem Sv. utvořeného těla. Poněvadž v tomto místě je řeč o: „sestoupení“ a „vylití“ Ducha Svatého, domnívali se někteří, že Kornelius a ti, kteří s ním byli, přijali nový křest Duchem Svatým a že se tatáž letniční událost opakovala. Písmo ale něco podobného nepraví. Vidíme sice, že Bůh při těchto prvotinách z pohanů jejich spojení se křtem Duchem Svatým o letnicích prokázal zvláštním způsobem, ale Písmo zde a i nadále nemluví o křtu, nýbrž o „daru“ Ducha Sv., jimž všichni jsou připojeni k oné o letnicích založené a pak rostoucí rodině Boží. Všimněme si blížeji oněch slov „sestoupiti“ (na někoho spadnouti) a „vylíti“. Je pozoruhodné, že se tato slova vyskytují toliko v době vývinu církve, až její stavba ze Židů a z pohanů byla dovršena. Dále shledáváme, že se tato slova vztahují pouze na prvotiny ze Židů (Skut. 11, 15), Samaritánů a z pohanů (Bůh použil zde zvláštních cest, aby uvedl učedníky do plánu, který byl uložil se svou církví). O letnicích nechal Bůh zvěstovati, že zaslíbení Ducha Svatého není jenom pro syny Israelské, ale také pro všechny, „kteříž daleko jsou, kterýchžkoli povolal by Pán Bůh náš“ (Skut. 2, 39). Když potom Bůh neobyčejným způsobem povolal „prvotiny“ těchto „dalekých“, učinil tak pod tímtéž znamením, jako bylo na počátku (o letnicích) pozorováno. Toto vidíme ze slov: „kteříž Ducha Svatého přijali, jako i my“ (Skut. 10, 47). A dále: „sestoupil Duch Svatý „na“ ně, jako i na nás na počátku“ (Skut. 11, 15). Tímto je nám poukázáno na Skut. 2, 34, kde Duch Svatý posadil se na jednomkaždém z nich a oni počali mluviti jinými jazyky (Viz str. 59). Těmito neobyčejnými, jen zde se vyskytujícími případy byl Petr a jiní s ním přivedeni k poznání, že také pohané byli přivtěleni křtem Duchem Svatým o letnicích k tělu Kristovu, což také i Pavel známými slovy v I. Kor. 12, 13 vyjádřil. Místa ve kterých je řeč o „sestoupení“ Ducha Svatého, jsou: Skut: 8, 16; 10, 44; 11, 15 (V těchto třech místech je slovo epipipto = sestoupiti, neb na někoho padnouti; Skut. 19, 6 kde v naší bibli je též
řeč o sestoupení, je slovo: erchomai = přijíti). O „vylití“ Ducha Svatého se mluví ve Skut. 2, 17. 33; 10, 45; a Pavel upotřebuje toho slova ještě jednou všeobecně o všech věřících (Tit. 3, 6). Těmito slovy není nikterak řečeno, že by „sestoupení nebo vylití Ducha Svatého“ muselo býti zevněji pozorovatelno. Čteme ku př.: „spadla bázeň na všecky“ (Skut. 19, 17; srovnej s Řím.15, 3; Skut. 13, 11). Samozřejmé, že toto spadnutí bázně atd. nebylo ničím viditelným. Právě tomu tak je i se slovem: „vylíti“. Totéž slovo, které u Joele 2, 28 a Skut. 2, 17. 33 pro „vylití Ducha“ je použito, nalézáme také v Žalmech 42, 5; 62, 9; 69, 25 atd., kde se ho používá pro „vylití duše, srdce a hněvu“, což nemůže býti spojeno se žádným zevnějším znamením. Tato slova vyjadřují více něco náhlého a překvapujícího, nežli vnější úkaz sestoupení či padnutí Ducha Svatého. Toto nám potvrzují také slova, zapsaná ve Skut. 10, 44–46: Petr byl po nemnoha slovech, která promluvil, náhle přerušen v řeči a on, i ti, kteří s ním byli, užasli se, že i pohané přijali Ducha Svatého, „nebo slyšeli je, ani mluví jazyky a velebí Boha“. Tyto účinky (mluvení jazyky a velebení Boha) byly jim důkazem, že přijali Ducha Svatého. Nacházíme sice v Písmě ještě častěji ta slova „mluviti (rozličnými) jazyky“ a „velebiti Boha“, jako o účinku Ducha Sv., ale nikdy více ve spojení se „sestoupením“ nebo „vylitím“ Ducha Svatého. Pokračování.
Žádný kovář. „Kováře pak žádného nenalézalo se ve vší zemi Israelské“ (I. Sam. 13, 19). V Písmě svatém čteme mnoho o Filistínských, kteří byli potomky Chámovi, druhého syna Noeova. Jejich osobnost se tak silně projevovala, že až podnes se zaslíbená země jmenuje dle jejich jména: Palestina, a ne podle Israele. Byl to malý bojovný národ, který záviděl Israelovi. Za času patriarchů pronásledoval zvláště Isáka a zaházel jeho studně. Poslední předpovědění o nich v Pismě zní: „Vyplením pýchu Filistínských“ (Zach. 9, 6). V následujícím však verši vidíme, že i oni budou požehnáni s lsraelem v království pokoje našeho Pána. Tento národ nejenom že stále válčil s Israelem, ale hrál s nimi i úskočnou politiku. Nestrpěl žádného kováře v Israeli, jak je psáno: „nebo byli řekli Filistínští, aby sobě Hebrejští nenadělali mečů a kopí“ (I. Sam. 13, 19). Musely to být těžké časy pro nebohé kováře! Jistě že byli mnozí usmrceni, jiní zahnáni do zajetí a nikdo se nesměl vyučiti tomuto řemeslu. Israel byl odzbrojen, aby nemohl bojovati. 39
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Přes to ale utrpěli Filistínští tu a tam strašné porážky od Israele, kteří bez meče, však s nepřemožitelnou vírou bojovali. Ku příkladu Samson pobil z nich tisíc mužů ještě vlhkou čelistí osličí; a David usmrtil Filistínského Goliáše hladkým kaménkem. Ne jenom že byli Israelité beze zbraně, ale museli i své hospodářské nářadí, radlice, motyky, sekery, vidle atd. nositi Filistinským k broušení. Bylo to velice pokořující a ponižující postavení pro národ Boží. Účel tohoto krátkého článku je ten, abychom se ohlédli, zda mezi sebou máme ještě kováře, aneb zda se nepříteli podařilo je vyhubiti. I my máme dosti nepřátel – duchovní, neviditelné moci temnosti, které nás stále napadají a chtějí nad námi zvítěziti. Proto nás Slovo Boží napomíná: „Oblečte se v celé odění Boží, abyste mohli státi proti útokům ďábelským. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížectví, proti mocnostem, proti světa pánům temnosti věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko…“ (Efez. 6, 11–17). Máme tedy mezi sebou kováře, kteří dovedou, ukovati duchovní zbraně ze Slova Božího? „Nebo odění rytířování našeho není tělesné, ale mocné v Bohu k vyvrácení ohrad“ (II. Kor. 10, 4). A na jiném místě o tomto boji je psáno: „Ale ve všem se chovajíce jako Boží služebníci… skrze odění spravedlnosti na pravo i na levo“ (II. Kor. 6, 4–7). Ti dnešní neviditelní Filistínští vysílají pilně své pustošící čety, které se rozličným způsobem. vkrádají mezi věřící. K jednomu se přibližují se žádostí těla, aby jej polapili ve své sítě; ke druhému se žádostí očí, aby jej oslepili slávou světa tohoto; jiní bývají pokoušeni pýchou života. To jsou ta troje pokušení, která přicházejí k nám, jako ony tři houfy Filistínských na Israele. (I. Jan. 2, 16 srov. I. Sam. 13, 17). Jak byl od nich ubohý Samson obelstěn, ačkoli tak často vítězil nad nimi v Boží síle. Nejstrašnější ale bylo, že i truhla úmluvy Boži dostala se do rukou Filistínských, a byla dopravena do chrámu jejich modly Dagona. Přivedlo to sice těžké soudy na Filistínské, však hřích domu Eli byl toho příčinou; chyba byla v tom, že místo aby byli hříchu uznali, litovali a opustili, spolehli se na truhlu, jakoby ona byla nějakým zázračným nebo kouzelným předmětem. David, který byl předobrazem našeho Pána, neutrpěl nikdy porážky od Filistínských. On odejmul největšímu Filistínskému jeho vlastní meč a sťal jím jeho hlavu! To znamená že náš Pán skrze smrt – meč Goliášův – „zahladil toho, který má vladařství smrti, to jest ďábla a vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všechen čas života podrobeni byli v službu“ (Žid. 2, 14. 15). Naučili jsme se něčemu z umění, nebo řemesla kovářského? Jsme v království nebeském umělými učiteli, podobni hospodáři, který vynáší z pokladu svého staré i nové věci? (Mat. 13, 52). Nebo jsme neschopni boje, když, proti nám vyrukují Filistínští? Pakli ano, tak se musíme před nimi schovati, nebo se jim poddati. Když ale máme zbraň ukovanou ze Slova Božího, na kterou se můžeme spolehnout, pak budeme jednat jako Jonata, který se svým
zbrojnošem učinil smělý útok na nepřítele, což vedlo k slavnému vítězství. V našich dnech jsou ale bohužel mnozí lidé, kteří se vydávají za duchovní kováře kteří, místo aby vyráběli dobré zbraně, snaží se dokázat, že ocel Slova Božího není pravá. Myslí si, že to je znamením velké učenosti! Tak ztrácejí lidé k Písmu důvěru – a jsou beze zbraně, když jsou přepadeni žádostmi těla aneb pýchou života. Filistinští nelení, a stále namlouvají mnohým, že člověk je šlechetný, obdivuhodný, osvícený a stále se vzdělává, až konečně bude nadčlověkem, Goliášem, který se sám může zbožňovat. Proti takovéto pýše života je jen jeden meč dobrý: meč Slova Božího. Když se nepřítel blížil k našemu Pánu na poušti, aby Ho vyvedl z odvislosti na Bohu a Otci, tak byl jednou ranou mečem Ducha odražen. Vzchopil se sice znovu k útoku, ale Slovo tak mocně působilo, že satan musel ustoupiti, nebo náš Pán měl k Písmu plnou důvěru. V pravdě: „živá jest zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý“ (Žid. 4, 12). Přijímejme tudíž bratři „s tichostí vsáté slovo, kteréž může spasiti duše naše“ (Jak. 1, 21). Hleďme tedy bratři, aby se satanu nepodařilo mezi námi vymýtiti kováře. Samozřejmě, že jsou vždy někteří, kteří Slovo v takové moci Ducha vykládají, že to jejich posluchačům dopomáhá k vítězství v pokušeních. Když ale kovář sám je nepřítelem obelstěn, tak neodvede ničeho, nebo jenom tupé zbraně, poněvadž sám je slepý strážný, nic neznající, ospalec, který miluje dřímotu a pes němý, který nemůže štěkati (Iz. 56, 10). Jak je to krásné, když kováři ze srdečné vlastní zkušenosti mají plnou důvěru k čistému Slovu Božímu! Pak odvádějí ostré zbraně, které se osvědčují v boji. Oni vtlačí meč ducha do ruky mladých bratří a sester s praktickým návodem, jak s ním zacházeti. Tito pak vítězně bojují proti Filistínským, když se přibližují se svými třemi houfy (I. Jan. 2, 16), nebo vědí, jak se má s mečem Ducha zacházet a jeho pravost mají též vyzkoušenou, takže se nikdy neuchýlí jako mylné lučiště (Žalm. 78, 57). A tak smíme i my zvolati s oním velikým bojovníkem Davidem: „Požehnaný Hospodin, skála má, který učí ruce mé boji a prsty mé bitvě“ (Žalm 144, 1; 18, 35). F. B.
Poslouchej moudrosti Boží. „Kdo mne poslouchá, bydliti bude bezpečně, pokoj maje před strachem zlých věcí“. (Přís. 1, 33). Jistotu a pokoj zaslibuje Boží moudrost všem těm, kteří ji slyší a v jejich šlépějích kráčí. Ona je vždy spojena s bázní Boží, a tato zapuzuje všecku 40
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 lidskou bázeň. Ona proto volá: „Nelekneš se strachu náhlého, ani zpuštění bezbožníků, když. přijde. Nebo Hospodin bude doufání tvé a ostříhati bude nohy tvé, abys nebyl lapen“ (Přís. 3, 25. 26). Také žalmista mluví o blahoslavenství těch, kteří se bojí Hospodina, řka: „Slyše zlé noviny, nebojí se; stálé je srdce jeho a doufá v Hospodina“ (Žalm. 112, 7). Škoda, že toto blahoslavenství je tak vzácné zde na zemi! Proto je všude tolik bázně a úzkosti v srdcích v těchto ovšem vážných a zlých časech. Kde ale chybí víra v Syna Božího a následkem toho také i spojení a obecenství s Bohem, tam také chybí blahoslavenství, které prýští z Božího pokoje a z pokoje v Pánu Ježíši. Pak člověk stojí bez rady uprostřed různých otřesů, poněvadž srdce není zakotveno v Kristu, jehož trůn je nepohnutelný a jemuž je dána všeliká moc na nebi i na zemi, jehož věrnost se nemění a který k nám volá: „Aj, já s Vámi jsem po všecky dny“! a dále: „Nikoli, nenechám tebe, aniž tě opustím“ a nad to pak: „Přijdu brzy!“ přel.
že neopustí a nezanechá, a to víře postačuje. Elizeus nejen že pravil: Neboj se… on také šel na kolena a modlil se: „Ó Hospodine, otevři, prosím, oči jeho, aby viděl“ (v. 17). Bůh tak učinil, a služebník viděl horu plnou koňů a vozy ohnivé okolo Elizea. Zase příklad pro nás! Nejenom povzbudit bratra a sestru, aby se nebáli, ale se za ně i modlit. To není vše, můj bratře a sestro vyslechneš-li nářek druhých a proneseš-li pár slov útěchy a myslíš-li si, že je vše odbyto: Běž domů a modli se – a čekej, že ten naříkající začne důvěřovat v Boha a počítat s jeho zaslíbením. Kde pak můžeš sám pomoci, Bůh čeká od Tebe, že ve jménu Jeho sám pomůžeš. Jistě, že onen služebník, vida ono vojsko Boží, přestal se strachovati a naříkati. Po onom vidění, které asi dlouho netrvalo, zmizela bázeň. Není smutnějšího pohledu než na naříkající, bázlivé věřící. Kde je naříkání, tam obyčejně bývá také roztrpčenost – roztrpčenost na okolnosti, na druhé věřící i na své vlastní příbuzné – a samé žaloby a stesky, pláč a obavy o budoucnost. Nedá-li se takový věřící potěšit – tak ať ohledá svůj základ, stojí-li na skále Kristu, stojí-li u víře. Díky Bohu, že i dnes jsou věřící, kteří nenaříkají, nehořekují a si nestěžují ani v těch nejtěžších okolnostech! Je dosti věřících žen, které ztratily své živitele a zůstaly zde se 4, 6 i více dítkami, chopily se práce a Bůh jich neopustil. Jsou věřící ženy, jejichž muži i dítky byli léta nemocni, pozbyly své veškeré jmění, ale nepozbyly Pána. A dokud toho má věřící duše, dokud ten je jejím těšitelem, tak může býti klidná i ve zlých dobách. Snad by ale mnohá duše namítla: Však já bych přestala také hořekovat, kdyby mi, Bůh něco tak velikého ukázal, jako onomu služebníkovi. Nechť si každá taková duše uvědomí, že tito lidé měli o mnoho méně, než my máme. Jak málo věděli o Bohu a jeho lásce. Nevěděli o lásce Boží, která se v Kristu Pánu zjevila, neměli slovo Boží tak obsáhlé, jako my máme. Proto Bůh činil zde mimořádné věci. Dnes, kdy máme Písma svatá, kdy víme o Božích zaslíbeních, když víme o tolika mužích víry, když máme Ducha Synovství – tak Bůh od nás požaduje víry a důvěry. Jen věř, jen na Něho spoléhej a nebuď nevěřící, ale věřící, milá duše. Věř, že Ten který byl s Noémem uprostřed potopy, s Josefem v žaláři, se svým lidem na poušti, s Jobem v tak hrozném utrpení, s Danielem v jámě lvové a s mládenci v peci ohnivé – bude také i s tebou ve všelikém soužení. On ví o Tobě. Nech se proto potěšit a nebuď hořekující a roztrpčený, ale buď věřícím, který ví, komu uvěřil. Řekni s Jobem: „Dobré-li jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? Uvědom si, že naříkáním a roztrpčeností na druhé, neb na údy své rodiny nezměníš na svém soužení ničeho! Ty potřebuješ ztišení před tváří Boží, abys viděl a rozuměl, jak si máš svůj další život zaříditi. Nebo běduješ-li jen, hledíš-li jen na trpké věci kolem sebe,
Slovo povzbuzení a napomenutí. „Neboj se, nebo mnohem více jich s námi jest, než s nimi“ (II. Král 6, 15). Elizeus, muž Boží, byl obklíčen vojskem krále Syrského v Dotain. Tento ho chtěl zamordovati i poslal proti němu, jedinému muži, mocnou armádu s vozy a koňmi. Jaký div, že služebník Elizeus, vida vojsko veliké, bál se pohledu na ně zmalomyslněl a naříkal: „Ach, pane můj, co budeme dělati“ (v. 15). Místo na všemohoucího Boha hleděl na koně, vozy a veliké vojsko nepřátel. Byl podoben Petrovi, který místo na Pána Ježíše, hleděl na vítr a na vlnobití i počal tonouti. Elizeus, ačkoli viděl to samé, co jeho služebník, se nebál. On počítal s Bohem, který vládne nebem i zemí, a bez Jehož vůle ani vlas na hlavě věřících se nezkřiví. Nestal se „nervózním“ a „neztratil hlavy“ jako jeho služebník, aneb jako mnozí věřící dnes, když se jim vše nedaří tak jako se jim kdysi dařilo. Byl mužem víry a proto mohl svého slabého pomocníka těšiti: „Neboj, se, nebo mnohem více jich s námi jest, než s nimi. Ačkoli, jeho tělesné oči ničeho neviděli, on přece jen věděl, že není sám. On počítal se skutečností – neboť víra je neviditelných věcí podstata – a touto skutečností potěšoval svého malomyslného služebníka. To je krásný příklad pro nás, jak máme těšit „domácí víry“, zmalomyslní-li. Víra, která vidí skutečnosti, dovede jimi potěšit. Když oko víry naší vidí Toho, jemuž je dána všeliká moc na nebi i na zemi, Toho, který je ale také čitedlníkem mdlob našich, tak dovedeme, také Jím druhé potěšit a na Něho poukázat. On řekl, 41
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 tak nevíš co máš dělat. Jsi bez moudrosti a umění Božího – a duši „bez tohoto umění není dobře“ (Přísl. 19, 2). Avšak také i v práci pro Pána, jsou-li na místě třeba jen dva neb tři ve jménu Páně, a připadá-li jim, že jest jich tak málo, tak i vy se nebojte, nebo s vámi je jich, „více než s nimi“. Stůjme věrně při slovu Božím a buďme upřímnými svědky Pána Ježíše, v jehož jménu někde stojíme.
také dveřmi. Ještě jiná veliká rodina povstane zde na zemi také v oné době; bude to onen veliký, vykoupený zástup ze všelikého pokolení jazyku i národu. Také i do této rodiny bude Kristus dveřmi – což dosvědčuje řeč jednoho z oněch „starců“: „To jsou ti, kteří přišli z (toho) velikého soužení, a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově. Protož jsou před trůnem Božím… “ (Zjev. 7, 14. 15). Před trůn Boží dostanou se proto, že umyjí roucha svá a zbílí je ve krvi Beránkově – jinými slovy: Kristus jim bude cestou a dveřmi, nebo „žádný nepřichází k Otci, jedině skrze mne“, pravil Pán (Jan 14, 6). Tak tomu je a bude se všemi ostatními rodinami Božími na nebi i na zemi: do všech vedou jen jedny dveře a těmi je Kristus. Ať šel nejvyšší kněz do kteréhokoli oddělení stánku úmluvy, vždy musel jíti skrze zastření či oponu, jejíž barvy hlásají Boží svědectví o Pánu Ježíši. Povšimněme si jich blíže. Barva modrá je barvou nebes, barvou oblohy a mluví o Pánu Ježíši jako tom, který je s nebes: „První člověk ze země zemský, druhý člověk sám Pán s nebe“ (I. Kor. 15, 47). Zde na zemi nebylo žádného spasitele pro nás. Zde všichni zhřešili a byli padlým stvořením. Tento musel tedy přijíti odjinud, z oněch míst, kde Bůh přebývá. Následkem toho ona modrá barva stále hlásala, že Spasitel musí přijíti s nebes. Odtamtud byl také očekáván všemi těmi, jejichž srdcí Bůh se dotekl. Toto očekávání bylo vyjádřeno slovy Izaiášovými: „Ó bys protrhl nebesa a sestoupil, aby se od přítomnosti tvé hory rozplynouti musily“ (Iz. 64, 1) a i ústy Zachariášovými, který v duchu prorockém mluvil o spasitelném navštívení lidu Israelského, prvé ještě nežli se Pán narodil: „Skrze lítostivost a milosrdenství Boha našeho, v nichž navštívil nás, vyšed s výsosti, aby se ukázal sedícím v temnostech a ve stínu smrti, k spravení noh našich na cestu pokoje.“ (Luk. 1, 78. 79). Ano, On přišel a přebýval mezi námi. Byl nebeským poutníkem zde na zemi, jako v cizině, ačkoli i ona Mu patřila. Jeho nebeský charakter a nebeská příslušnost byla na Něm vždy patrna. Nikdy nezapomněl odkud přišel, kde se nachází a kam se ubírá, jak i Nikodémovi řekl: „A jistě žádný nevstoupil v nebe, než ten, který sestoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi“ (Jan 3, 13). Věděl, že zase přijde k Otci, odkud byl přišel. Jeho srdce bylo stále v nebesích. On byl nade všecky proroky a svaté Boží, i nad toho největšího ze synů ženských, Jána Křtitele, který o Něm řekl: „Ten, který s nebe přišel, nade všecky jest“ (Jan 3, 21). Tím chtěl Jan říci, že vše co při Něm bylo, bylo nebeské: Jeho myšlenky, žádosti, slova, činy a skutky. Vše volalo, že je to s nebes. Takového Spasitele jsme potřebovali – aby nás uvedl tam, odkud byl sám! On nás vykoupil svou krví od věčného zahynutí í z přítomného zlého věku a šel k Otci, odkud poslal Ducha Svatého (Jan 16, 7).
Barvy ve stánku. „Tato je oběť pozdvižení, kterouž budete bráti od nich… postavec modrý, šarlat a červec dvakrát barvený, kment…“ (II. Mojž. 25, 4 r. p.) Jako všecky věci ve stánku, tak i tyto čtyři barvy byly ustanoveny Hospodinem. Jejich důležitost je vyjádřena okolností, že se nacházely v každé části stánku úmluvy. Opona, která oddělovala svatyni od svatyně svatých, měla tyto barvy (II. Mojž. 26, 31). Zastření dveří prvního stánku bylo zhotoveno z těchže věcí, těchže barev (26, 36) a rovněž tak i zastření ke bráně do předsíně (27, 16). Oněch deset čalounů, které přikrývaly stánek, taktéž měly tyto barvy (26, 1). Ano i svatá roucha Aronova nesměla býti bez nich (39, 1. 2. 5. 8. 24. 29) – všude, na všech těchto věcech, bylo viděti barvy modrou, šarlatovou (či brunátnou) červenou a bílou. Ony nám mluví, jako všecko ostatní ve stánku, o Pánu Ježíši. V nich vidíme Jej, jako Toho, který je s nebes, který je králem, který za nás trpěl a který jako člověk byl čistý a svatý. Tyto rozličné opony, se stejnými barvami, poukazují na Krista jako na jediné dveře do kterékoli Boží rodiny jak na nebi, tak na zemi. Veškeré Boží rodiny jsou z Boha Otce, „z něhož všeliká rodina na nebi i na zemi se jmenuje“ (Efez. 3,15), a Pán Ježíš je dveřmi do všech těchto rodin. V této přítomné době má Bůh zde na zemi rodinu, která se jmenuje církev Boží neb Kristova. Ona je z Boha, jak apoštol píše: „Vy pak jste z něho v Kristu Ježíši“ (I. Kor. 1, 30). Údem této rodiny stává se člověk skrze narození s hůry, uvěřením v Krista. On přichází nejenom do obecenství s Bohem, ale také i do obecenství s druhými věřícími jedině skrze Pána Ježíše. Doba, kdy si Pán Ježíš pro tuto rodinu, jejíž je HIavou, přijde aby ji Otci představil, je nedaleká. Denně čekáme Toho, který nás zamiloval a do obecenství s Otcem uvedl. Až zde nebude církev, bude zde míti Bůh jiné rodiny. Jedna z nich bude oněch 144 tisíc z národa Israelského. O nich je napsáno, že jsou vykoupeni z lidí – čím? Jistě že také ne stříbrem a zlatem a drahým kamením, ale „drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného Krista“ (I. Petr 1, 18. 19). Do této rodiny bude Kristus 42
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 A tento nás připravuje pro nebesa. I my tam patříme. Je tam náš Otec, náš Spasitel, naše měšťanství i naše dědictví – kéž je tam proto také stále i naše srdce! Kéž také i na nás a při nás vše mluví o tom, že jsme příslušníky nebeskými. Barva šarlatová neb purpurová či brunátná je barvou slávy zemské. Mnozí králové a císařové vyjadřovali touto barvou svou majestátnost a královskou moc. Také i ona šelma s deseti korunami je barvy brunátné, a žena, která bude seděti, na ni, bude oděna šarlatem a brunátným rouchem. Tím chce nám říci slovo Boží, že jak ona šelma, tak i ona žena (město) bude míti v rukou vladařství na zemi (Zjev. 17, 3. 4), dříve, nežli se ho dostane našemu Spasiteli. Tato barva ve stánku úmluvy poukazuje nám tedy na Pána Ježíše jako na krále. Jako takový se i narodil. Ale lidé Ho, k svému vlastnímu odsouzení nepřijali. „My nechceme, aby tento nad námi kraloval“! Když nemohli na Něm nalézti žádné viny, tedy obžalovali Ho, že se činil králem. Proto i Pilát řekl: „Tedy král jsi Ty? Odpověděl Ježíš: „Ty pravíš, že já král jsem. Já jsem se k tomu narodil…“ (Jan 19, 37). Toto pravil Pán Ježíš, když na Něm nebylo viděti žádné slávy královské, v nejtěžší chvíli své pozemské pouti a utrpení, a tím „osvědčil dobré vyznání před Pontským Pilátem“ (I. Tim. 6, 13). Nejvyššímu knězi a starším židovským přisvědčil, že je Syn toho Požehnaného“ a že „uzří Syna člověka, an sedí na pravici moci Boží a přichází s oblaky nebeskými“ (Mar. 14, 62). V oné potupné chvíli byl Pán též oděn rouchem šarlatovým, a místo královské koruny měl korunu trnovou a místo žezla, třtinu v ruce (Mat. 27, 28. 29; Jan 19, 2. 3). Pak před Ním klekali a posměšně volali: „Zdráv buď, králi židovský“. Ale Bůh, který měl svou ruku při narození, pohřbení a vzkříšení Pána Ježíše, měl ji také i při Jeho ukřižování, takže neopomenul tuto skutečnost, že Pán Ježíš je králem, nechat napsat na kříži: „Ježíš Nazaretský, král Židovský“. Tři řeči: židovská (řeč náboženství), řecká (řeč vědy), a latinská (řeč vlády, diplomacie) musely i přes protest židovský hlásati, že Ježíš je králem. Protestujícím Židům řekl Pilát: „Co jsem psal, psal jsem“ (Jan 19, 20–22). Ustanovený, avšak zavržený Král! Ale Boží rada a úmysl zůstanou nezměněny. Byť by se národové sebe více radili proti Pomazanému Jeho, „ten, jenž přebývá v nebesích, směje se… a v prchlivosti své jednou předěsí je, řka: Já jsem ustanovil krále svého nad Sionem, horou svatou mou“ (Žalm 2, 1–9). Ačkoli země Ho zavrhla, na nebesích je přijat a dána Mu všeliká moc na nebi i na zemi. Nebesa ji vidí – a země ji brzy uvidí, nebo i ona je k tomu určena, aby se těšila z Jeho panování: Před trůnem Jeho, země slyš, své skvosty obětuj,
před králem svým se pokořiž, on král je slávy, král je země, Ježíš Tvůj. Milý čtenáři, když jsi vykoupen, tak již nyní Ho chval, Mu služ a Jej zvěstuj lidem, kteří Ho doposud nepřijali. Přicházíme nyní k barvě červené. Je to barva krve a poukazuje na Pána Ježíše v Jeho utrpení, který i „na smrt vylil duši a s přestupníky počten jest“ a který „trpěl za nás na těle“ (Iz. 53, 12; I. Petr 4, 1). Mnohé věci ve stánku mluvily jasnou řečí o smrti Beránka Božího. Mezi nimi i tato barva. V Božím velikém a věčném plánu o vykoupení setkáváme se nejenom s onou velikou pravdou, že Spasitel bude s nebes, sám Syn Boží, ale že bude také i trpět. Písma mluví o tom, že Syn Boží mohl nám vydobýti spasení jen svou smrtí. Jen svou smrtí „zahladil toho, kterýž má vladařství smrti, to jest ďábla“, a jen svou smrtí „vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všecken čas života podrobeni byli v službu“ (Žid. 2, 14. 15). Jen Jeho drahou krví jsme mohli býti očištěni! Jen jeho drahá krev byla mzdou na vykoupení za mnohé! Jen Jeho krví jsme mohli býti „my vzdálení, blízkými učiněni“! Jen Jeho obětí mohlo býti zadost učiněno za naše hříchy! Jen Jeho krev mohla býti základem pro smíření „těch věcí, které jsou na zemi…“ i těch „které jsou na nebi“ (Kol. 1, 20). On, protože umřel, přitáhl nás také k sobě: „A já, když budu povýšen od země, všecky potáhnu k sobě. To pak pověděl, znamenaje, kterou by smrtí měl umříti“ (Jan 12, 32. 33 r. p.). Proto Bůh nikdy neopomenul ukazovati na smrt Svého Syna. A, když Ty jsi vykoupen, nikdy též nezapomeň, že: Krev vlastní prolévati Beránek Boží, Svatý, Pán Ježíš, Boží Syn tam musel v umučení tvých hříchů k zaplacení, k očištění tvých všechněch vin. Hallelujah, Buď Bohu dík, Hallelujah! Konečně barva bílá při onom kmentu ve stánku je obrazem mluvícím o Kristu, jak byl čistý, svatý a neposkvrněný ve svém člověčenství. Zde je nutno, abychom pohleděli hned na Jeho narození: Anděl Páně zvěstoval Jeho narození Marii, panně, která se divila onomu poselství, poněvadž nepoznala muže. Ona se jistě domnívala, že toto narození se stane podle obyčejných pravidel přirozenosti. V těch prvních okamžicích nebyla schopna pochopiti onoho velikého tajemství sděleného andělům, totiž: „že Bůh zjeven jest v těle“ (I. Tim. 3, 16). Ale její nemohoucnost pochopiti tak veliké věci nejen že nepřivedla ji do nevěry: aby nevěřila slovům anděla Páně, ale také nezkrátila ruky Boží a nezvrátila Jeho předsevzetí. Proto ji anděl nikterak nekárá, jako Zachariáše*) (Luk. 1, 11–20 srov. s 1,
Bůh přivede své plány k cíli i přes lidské
nepochopení a lidskou nevěru. – Nechápeme-li,
*)
43
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 28–38), ale dává vysvětlení na její otázku: „Kterak se to stane“. „Duch Svatý sestoupí na tě, a moc nejvyššího zastíní tobě; protož i to což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží“ (Luk. 1, 35 r. p.). V těchto slovech máme prohlášeno to samé, co v epištole k Římanům 8, 3: „Bůh poslal Syna svého v podobnosti těla hřícha“; tedy nikoli v těle hřícha, ale toliko v podobnosti těla hřícha. Ano, On jediný byl svatý a neposkvrněný a toliko v Jeho těle nepřebýval hřích. V Něm nepřebývala žádná „hříšná přirozenost“. On nikdy nebyl pokoušen z vlastního svého srdce, jako my jsme byli a jsme pokoušeni. Hřích v Něm nikdy nenalezl žádné ozvěny, jako v nás nalézá. On se také nemohl dopustiti žádného hříchu, a také nedopustil. Kníže světa tohoto neměl nic v Něm a neměl nic na Něm. Ani poskvrnky nebylo na bílém kmentu jeho člověčenství. Tato absolutní čistota byla základem, že mohl býti „mzdou na vykoupení“ a že mohl „očištění hříchů našich skrze samého sebe učiniti“ a se posaditi na pravici velebnosti na výsostech (Žid. 1, 3). Na jak vzácné stránky osob Pána Ježíše ukazují nám ony barvy ve stánku. Přemýšlejme více o těchto stránkách osoby našeho Spasitele při čtení Bible, a naplňujme Božím svědectvím o osobě Páně svá srdce. Jen tak budeme uneseni „bleskem slávy, a obrazem osoby Boží v Něm a budeme moci úspěšně čeliti onomu rouhavému tvrzení a učení, jímž je osoba našeho velikého Spasitele snižována na osobu smrtelného člověka. Nezapomeňme, že ten, který s nebes přišel, je opět v nebesích, odkudž přijde, aby soudil celý svět a aby zaujal království. Denně si připomínejme co pro nás, Ten čistý a svatý Boží, vytrpěl, aby nás spasil a uvedl v ona místa, kde i my budeme vyznávati a viděti, že „Ježíš Kristus je Pánem v slávě Boha Otce“, a kde i my se s Ním v slávě okážeme.
obecenství s Ním. Jedna z nich je ta, abychom se stali dovednými rybáři lidí – abychom získávali duše pro Něho. Je to nesmírně důležitá úloha. Je to jedna z nejvznešenějších úloh! Je to úloha, na které Bůh, Pán Ježíš, Duch Svatý, Jeho církev a celá nebesa mají zájem. Je to něco tak důležitého, že to zaujme „celého člověka“. Chceš-li získat někoho pro Krista, tak bude v činnosti tvé srdce, tvá duše, tvá mysl. Bude tě to stát čas i námahu – časté svědectví a častou přímluvu a Boží žádost po oné duši, kterou Ti Bůh vložil na srdce. Nikdo nemůže se státi rybářem lidí, kdo nežije v úzkém obecenství s Ním a sice proto, poněvadž jen u Něho učíme se znáti cenu člověka, a cenu, která za něho byla položena, aby mohl býti vykoupen od věčného zahynutí. Ty se nemůžeš státi rybářem lidí, nevynaložíš-li na získání duši pro Krista čas, schopnosti i prostředky. Mnozí by rádi přivedli někoho k obrácení, ale kdyby je to nic nestálo. Kdo ale skoupě rozsívá, ten také i skoupě žne. Neusilujeme-li celou duší a silou o spasení druhých, nikdy jich nebudeme vidět činit pokání. Nikoho nezískáš pro Pána, jsi-li bázlivcem. Bázeň je tam, kde není lásky. Obyčejně lidé, kteří nepočítají s Boží pomocí, bojí se vydat svědectví, bojí se rozdat pár letáků, bojí se vejít k sousedovi a s Ním mluvit o spasení, bojí se lidi pozvat do shromáždění atd. Takový bázlivec nikdy nikoho nezíská pro Pána. K užitečnému životu je třeba činnosti bez bázně. Nechme si veškeru bázeň vyhnat láskou k naším bližním. Věz, že nepřivedeš nikoho k spasitelnému poznání Pána Ježíše, nebudeš-li rozsévat Slovo „v čas neb ne v čas“ (II. Tim. 4, 2), nebudeš-li mluvit – kdekoli – Slovo Boží svobodně a směle (Skut. 4, 32) a v mnohé jistotě (I. Tess. 1, 5) a Duchu Svatém. Kaž a spoléhej na Slovo, nebo ono je mocí Boží k spasení (Řím. 1, 16; I. Petr. 1, 23; Žid. 4, 12; Jak. 1, 18). Slovo Boží nám praví, že kdo získává duše, je moudrý. Naše revidovaná bible překládá: jímá „Kdo jímá duše jest moudrý“ (Přísl. 11, 30). Lidé, kteří jímají „chytají“ druhé pro Pána, jsou moudrými. Ne pro sebe, ale pro Něho. Jsi moudrý? Prosme Pána, by této Boží moudrosti bylo při nás při všech v hojné míře, a abychom ji hojně užili v získávání duší.
Rybáři lidí. „Pojďte za mnou a učiním vás rybáře lidí“ (Mat. 4, 19). Kdo následuje Pána Ježíše, kdo jde v Jeho šlépějích, kdo je v jednom jhu s Ním, ten se učí od Něho. On nás především učí znáti samého sebe. Této úloze se jistě budeme tak dlouho učiti, jako Pavel, který ještě na konci svého života píše: „Abych poznal Jej, a moc vzkříšení Jeho i společnost utrpení Jeho…“ (Fil. 3, 10). Je mnoho jiných úloh, které se učíme v našem
„Aniž na to pomýšlejí v srdci svém, že na všecku nešlechetnost jejich pamatuji; již je obkličuji skutkové jejich, kteříž před mým obličejem jsou“ (Oz. 7, 2). – Člověk může zapomenouti na své nepravosti, ale Bůh si vše pamatuje, zlí skutkové lidí jsou před Jeho obličejem. Jak šťastni jsou věřící,
nevystihujeme-li Boží předsevzetí, ale můžeme-li přes to věřiti, jako Marie, tu Bůh nás poučuje, takže i my voláme: „Staniž mi se podle Slova Tvého“. Podle Slova Božího pak jednáme. Nevěříme-li ale
Slovu Božímu jako Zachariáš (a je jistě mnoho nevěřících věřících) a následkem toho nejednáme-li podle něho, tak se nám dostává dříve nebo později nějakého Božího pokárání. 44
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 když Bůh o jejich hříších praví, že jim jich nepočítá, že je vzdálil od sebe a že je zavrhl na hřbet svůj. (Žalm 103, 12; Iz. 38, 17; Žid. 8, 12). A. Saphir napsal: Jak velmi nakloněni jsou lidé přijmouti vše, co jim nezjevuje jejich pravého stavu a co jich nepřivádí až před tvář Boží. Kněžstvo, roucha, posvěcené budovy, symboly a ceremonie – to vše klade Krista do veliké vzdálenosti a zakrývá pravý, hříšný stav srdce, jež nebylo ještě přivedeno k Bohu Skrze krev Ježíšovu.
(Jan 12, 15). „A aj, kůň bílý, a ten, kterýž seděl na něm, sloul Věrný a Pravý“ (Zjev. 19, 11).
Tyto ostře lišící se obrazy v Písmě svatém jsou nejen zajímavé, ale také nejvýš poučné a vzdělavatelné. V obou případech jedná se o onu vznešenou osobu, jíž je náš drahý Pán sám. Nejprve Ho vidíme v Jeho obdivuhodné poníženosti a pak Ho spatřujeme ve vynikajícím lesku své slávy a vznešenosti. Předpovědění proroka Zachariáše o Jeho pokorném vjezdu je velice pozoruhodné: „Plésej velice, dcerko sionská, prokřikuj, dcerko Jerusalémská. Aj, král tvůj přijde k Tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém“ (Zach. 9, 9). Naplnění tohoto proroctví je ve všech čtyřech evangeliích zevrubně popsáno a zdůrazněn jeho hluboký a důležitý význam. Vždyť to byl předpověděný, abychom tak řekli „oficiální“ vjezd Krále do svatého města ku svému vyvolenému národu Israelskému! Tento vjezd zobrazuje nám také nynější postavení Páně ve světě. Zahleďme se na Něho, jak prostince vjíždí do města! Celé Jeho vzezření poukazuje na Jeho ponížení. Nic není na Něm a při Něm viděti, co zdobilo zemské krále. Žádná nádherná roucha, koruny, žezla! Žádná pážata, žádné kočáry, žádné komonstvo a žádné vojsko v nádherné výzbroji Ho nenásleduje – jen několik skromných mužů, rybářů z Galileje. Jejich nálada, jakož i onoho zástupu, který Mu vyšel vstříc, je radostná. Všichni mu prozpěvují, kladou roucha svá před Něho a volají: „Hosanna, požehnaný, který se béře ve jménu Páně, král Israelský“ (Jan 12, 13). Rovněž i dítky plesají s nimi. Není div, že kněží a zákonníci byli rozhořčeni, a farizeové v hněvu mezi sebou pravili: „Vidíte-li, že nic neprospíváte? Aj, svět postoupil po něm“ (Jan 12, 19). „A když vjel do Jerusaléma, vzbouřilo se všecko město, řkouc: „Kdo jest tento?“ (Mat. 21, 10). Ano, On je tím pravým, Bohem ustanoveným králem, o Němž Písmo svědčilo, a přece byl zavržen! A tím je až do dnes na zemi: zavrženým a opovrženým, ačkoli na nebesích je korunován slávou, ctí a velebností. Když toto pochopíme, tak také porozumíme našemu postavení v tomto světě; vždyť vyznáváme, že jsme učedníci Toho, který přišel v ponížení, který nenosil žádného zevnějšího znamení královské hodnosti, který sám sebe zmařil, byv poslušný až do smrti a to smrti kříže. Jen na Něj pohlédněme, bratři, a budeme-li na Něho hleděti, tak jistě že utlumíme každou pýchu ve svém srdci. Když svět nezná Jej, nezná také i nás (I. Jan 3, 1). Náš Pán jistě zde nekraluje, a proto také ještě nemůžeme ani my kralovati. Obraťme nyní své zraky na našeho Pána, kterak se bere v moci a slávě své, a kdy Ho uzří všeliké oko. On se zjeví jako vítěz a panovník na bílém koni. Jeho oči nebudou více roniti slzy, jako kdysi ronily,
Pokoj ve svědomí, pokoj v srdci a radost v Duchu Svatém je část křesťanova bohatství. Redakční. – Některé časopisy, zejména americkou „Pravdu“, která již několikráte uveřejnila naše články neb překlady (v červnovém čísle docela dva: „Křesťanská láska“ ze IV. ročníku str. 43 a část článku „Teraz“, poslovenčeno z I. ročníku str. 95) v lásce upozorňujeme, by příště vždy podotkli, že článek je z našeho časopisu. Naše veškeré články jsou buď originály, neb překlady, neb volná upravení z cizojazyčných prací, jež jsme sami pořídili. Tedy více nebo méně naše práce. Je samozřejmé, že když jsme volně upravili některý článek, neb vzali jen některé myšlenky z cizojazyčných prací, o něž čeští neb slovenští čtenáři nemají zájmu, že jsme také neudávali pramene. Otiskli-li jsme ale Saphirovy články z jeho: „Výkladu epištoly k Židům“ a „Obrácení Kateřiny Boothové“ z českých překladů, jež jsou přístupny českým a slovenským čtenářům, tedy hotovou práci druhých, tak jsme udali i adresy, kde lze tyto dostati. To samé očekáváme i od druhých listů. Naše čtenáře prosíme za odpuštění, že jsme nemohli vydati osmé číslo. Vydáváme 8. a 9. zároveň. Je docela možné, že budeme nuceni, za příčinou odcestování do cizozemska, ještě jednou vydati dvojčíslo. Naši čtenáři ale nebudou nikterak zkráceni – ročník bude míti tak jako tak 96 stránek. – Vysíláme toto dvojčíslo s přáním a modlitbou, by čtenáři byli skrze ně požehnáni. – Kdo nemá ještě předplaceno, nechť nám předplatné laskavě zašle. – Odporučujeme naše letáky: Svědectví hvězd 100 kusů 15 Kč; Mene tekel 100 kusů 10 Kč. Proč zemřel Ježíš Kristus a Důležitá otázka 100 kusů po 6 Kč i s poštovým v ČSR. Na misionáře jsme obdrželi: F. Z. 20; Věřící v P. 600; Příspěvky na časopis: F. P. 5; M. S. 5; J. O. 50; J. V. 15. Mnohé díky.
Oslátko a bílý kůň. „Neboj se, dcero Sionská, aj král tvůj béře se, na oslátku sedě“
45
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 ale budou jako plamen ohně. Na hlavě pak nebude míti trnové koruny, ale diadém – množství korun. Jeho roucho bude červené, které nepřijde více v plen vojáků znovupovstalé říše Římské (Iz. 63, 1). Budeli se pak někdo s rozhořčením ptáti: „I kdo je tento?“, obdrží odpověď: Jméno Jeho je: „Slovo Boží“ – „Jáť jsem který mluvím spravedlivé, dostatečný k vysvobození“ (Iz. 63, 1). Ti kteří Ho následovali, když jel na oslátku, budou Ho následovat v Jeho slávě, nebo to je ono zjevení Synů Božích, po kterém i stvoření pečlivě vyhlédá a očekává (Řím. 8, 19). Ale i oni budou v slávě připodobněni k oslavenému Pánu. Mimo nich tam budou. všichni povolaní, vyvolení a věrní (Zj. 17, 14) a rytířstvo nebeské na bílých koních (Zj. 19, 14). To bude naplnění onoho vznešeného proroctví Enochova: „Aj, Pán béře se se svatými tisíci svými“ (Juda 14). Bude Ho pak moci někdo udeřiti, jako když stál před nejvyšším knězem? Nikoli, nebo z úst Jeho bude vycházet meč ostrý, aby jím bil národy (Zj. 19, 15). Zde bude On zjeven, jako Král králů a Pán pánů. Nad tím vším jásá naše srdce, vždyť: „Krále v okrase jeho uzří oči (naše) tvé“ (Iz. 33, 17). V ten den řekne bohabojící se zbytek národa Israelského: „Aj, Bůh náš tento jest, očekávali jsme na něj, a vysvobodil nás. Onť jest Hospodin, jehož jsme očekávali; plésati a veseliti se budeme v spasení Jeho“ (Iz. 25, 9). I my, drazí bratři a sestry, přijdeme s Ním, nebo On nás, dříve nežli Jej uzří všeliké oko i ti, kteří Ho bodli, vtrhne k sobě, jak je napsáno „Když se pak ukáže Kristus život náš, tehdy i vy ukážete se s Ním v slávě“ (Kol. 3, 4). Tehdy Ho budeme následovati v slávě; Tehdy budeme s Ním kralovati. Souhrn pak všeho toho je: Nyní, dokud je Pán zavržen, následujme Ho v ponížení. Jsme jako jeho učedníci, jdoucí za Ním, když jel na oslátku. Lidé se bouří proti Němu a bouří se proti nám. Neznají Jej a rouhavě dí: „Kdo je tento?“, a proto také neznají ani nás. Ale až On se ukáže v slávě, tak i my půjdeme za ním, oslaveni, abychom s Ním kralovali. Žel, že mnozí věřící již dnes chtějí kralovati. Jako Korintští, jimž Pavel píše: „Bez nás kralujete. Ale ó byste kralovali, abychom i my s vámi kralovali“ (I. Kor. 4, 8). Korintští chtěli být něčím velikým ve světě, ale zapomněli, že to není možné, poněvadž Pán ještě nejede na bílém koni. Pavel by si byl přál, aby kralovali, totiž aby Pán co Král králů přišel na bílém koni. Pak by byli společně i s apoštolem kralovali. Ale ten čas ještě nepřišel. Ještě následujeme pokorně jedoucího Pána na oslátku. On chce abychom i my, jako kdysi Jeho učedníci, ještě sloužili. Vždyť i On sloužil, když byl zde na zemi: „Ale já mezi Vámi jsem jako ten, který slouží. Vy pak jste ti, kteří jste v mých pokušeních zůstali…“ (Luk. 22, 27–30). Přidržme se tedy i my našeho Pána v Jeho zavržení. Nechtějme býti více nežli On. Buďme církví, která své poutnické roucho nepřikrývá padělaným královským rouchem. Která tak činí, tak zapírá své nebeské poslání a nenásleduje šlépějí pokorného Spasitele.
Všecky církevní organisace snaží se býti něčím velikým a chtějí se uplatnit na této zemi. Chtějí vzbuzovat obdiv, chtějí zaujímat přední místa ve veřejném životě a chtějí i když ne státní uznání, tedy uznání svých snah od veřejného mínění. Tímto jednáním odsuzují vlastně samy sebe a jasně dokazují, že nejsou ve šlépějích Pána Ježíše, který řekl: „Království mé není z tohoto světa“. On nebyl uznán, a doposaváde není uznán, tak církev Jeho a Její práce v evangelium nebude také světem uznána. Slovo Hospodinovo k Baruchovi platí také i nám: „A ty bys hledal sobě velikých věcí? Nehledej.“ (Jer. 45, 5). Nehledej a rukou nevztahuj po prázdných, čestných postaveních u světa, ale buď stále v onom průvodu oněch pokorných, nízce o sobě smýšlejících následovníků Pána Ježíše, kteří většinou pozůstávají z „neurozených“ u světa tohoto (I. Kor. 1, 28). Jdi za Ním i když by to bylo něčím hořkým tvému tělu. Ačkoli nyní nemáme tak velká utrpení, pohanění a soužení, abychom v souženích pro Krista byli světu učiněni divadlem (Žid. 10, 32–34), přece jenom zakoušíme pohanění, následujeme-li onoho poníženého jezdce na oslátku. Toto pak má velikou odplatu (Žid. 10, 35). Nezapomeňme, že náš Pán se dosud na bílém koni nezjevil – a proto pohoršení Slova kříže není ještě odstraněno. Buďme v jedné řadě s prvními svědky Páně a i my chlubme se jedině „v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož je mi svět ukřižován a já světu“ (Gal. 6, 14). Ten veliký nositel kříže již brzy přijde, aby „oslaven byl v svatých svých a předivný ukázal se ve všech věřících“ a pak jako mocný vítěz v plamenu ohně uvede pomstu na své nepřátele (II. Tess. 1, 8–10). Putujme nadále s Ním v Jeho jhu a učme se od Něho, nebo ještě maličko, velmi maličko a budeme zachváceni do oblaků Pána vstříc (I. Tess. 4, 17), abychom se pak mohli zjeviti s Ním v slávě. F. B.
Duch Svatý, který v nás přebývá (II. Tim. 1, 14). Dokončení. Některým čtenářům bude snad rozdíl mezi „křtem Duchem Svatým“ a „darem Ducha Svatého“ trochu podivným. Mluví-li ale Pán o „daru“, „o příchodu“, a o „přijmutí Ducha Svatého“ myslí tím také to, co praví? Je u Něho „dar“, „příchod“ a „přijmutí“ skutečně „darem“, „příchodem“ a „přijmutím“? Nebo když mluví o „křtu“ Duchem Svatým, myslí tím skutečně „křest“? Je samozřejmé, že to, co Pán mluví, také myslí, a co myslí, také mluví. Zaslíbení Otcovo (které v sobě uzavírá dar, příchod a přijmutí) a křest Duchem Svatým není nikdy jedno a totéž. K daru patří dárce, k příchodu osoba; k přijmutí 46
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 příjemce; ke křtu křtitel. Písmo toto všecko velice přesně rozděluje. Když je v něm řeč o daru Ducha Svatého, tak nám praví, že dárcem je jak Otec, tak Syn (Jan 14, 16; 15, 26; Skut. 11, 17). Když je v něm ale řeč o křtu Duchem Svatým, tak jmenuje jedině Pána jako křtitele (Mat. 3, 11; Mar. 1, 8; Luk. 3, 16; Joh. 1, 33). Nikdy ale nepraví, že Otec to také činí, aneb docela Duch Svatý. Někteří bezmyšlenkovitě prosí, aby byli od Ducha Svatého pokřtěni, jakoby Duch Svatý Duchem Svatým křtil. Všimneme-li si dále, že Pán přikázal svým učedníkům, aby neodcházeli z Jerusaléma, dokudž by neobdrželi zaslíbení Otcovo, tak z toho vyrozumíváme, že se jim ho mělo dostati v Jerusalémě. Rovněž tak mluvil Pán o „křtu“, že „po nemnohých dnech“ budou pokřtěni Duchem Svatým (doslovně: „v“ Ducha Sv.). Tato slova nám jasně ukazují, že Pán měl na mysli Letnice, ve kterých se mělo sestoupení Ducha Svatého, křest Duchem Svatým (a rovněž tak obdržení či přijmutí Ducha Svatého) uskutečniti. Je to jistě naší povinností uvažovati o tom, jak byly provedeny tyto veliké, důležité, avšak tak rozličné události. A jistě, že to není nic těžkého, tyto věci rozeznávati dle Boží zprávy o Letnicích. (Viz str. 59 a násl.). Kdyby se byla ona zaslíbení (či události) nesplnila o Letnicích, kdy by se byla splnila? Vždyť po Letnicích je o nich psáno jako o hotových událostech. O křtu Duchem Svatým je dnes mnoho rozličných názorů a tu potřebujeme milosti, abychom nevybočili z toho, co Písmo praví. Mnozí ku př. tvrdí, že skrze křest Duchem Svatým povstává dílo ve věřících a proto že má každý býti žádostiv křtu Duchem a také, že každý, kdo je Jím pokřtěn, obdrží určitou částku Ducha. Písmo ale něco takového neučí, totiž, že by křtem Duchem povstávalo v nás nějaké dílo. Ve křtu Duchem nejedná se o nějaké dílo v nás, ale o dílo s námi. Skrze křest Duchem Svatým bylo vykonáno dílo s věřícími. Oni všichni byli zapojeni v jedno tělo. „Míti touhu po křtu“ Duchem Svatým by potom znamenalo, že tento křest se ještě vykonává na jednotlivcích. Písmo ale, což je velice pozoruhodné, nezná žádného křtu na jednotlivcích. Křest Duchem Svatým stal se dle slov Páně o Letnicích v Jerusalémě a byl proveden (oproti křtu vodou) ne na jednotlivcích, ale na celku věřících. Byl pak proveden Pánem – Pán Ježíš křtil Duchem. Tímto ojedinělým činem Páně byla založena Jeho církev, (vzala svůj počátek) do které všichni, kteří přijali Ducha Svatého, jsou zapojeni, jak i Písmo dí: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme“. Nikdy nemluví Písmo o jiných křtech Duchem Svatým, jakoby se tyto častěji, udály. Můžeme býti
ještě jednou v jedno tělo pokřtěni? Může býti církev častěji, nežli jednou založena? To by nebyl dobrý stavitel, který by jednu stavbu častěji zakládal. Může tělo Kristovo vzíti ještě jednou svůj počátek? Nikdy! Ve křtu Duchem Svatým o Letnicích stalo se spojení všech údů v jedno tělo, v tělo Kristovo, a Písmo nemluví o žádném opakování. Každý věřící, tedy člověk, který byl znamenán Duchem Svatým, byl k tomu jednomu tělu, které vzalo svůj počátek o Letnicích, připojen. Dítě, jakmile se narodí, stává se údem rodiny, která již dříve byla založena; nikdy se znovu nezakládá rodina pro dítě, které se má naroditi. Všechny jsou pojmuty do onoho jednou provedeného založení. Tak také není žádného nového křtu Duchem Svatým pro každého jednotlivce, nýbrž všichni jsou skrze dar Ducha Svatého pojmuti do onoho jedenkrát provedeného křtu, jímž byla založena ona nebeská rodina, takže sám apoštol Pavel mohl psáti oněm tělesně obcujícím Korintským, že skrze jednoho Ducha v jedno tělo pokřtěni jsou. Ještě jedno slovo k této úvaze o křtu. Písmo nikde nespojuje se křtem onu myšlenku, že by se pokřtěnému dostalo něco z onoho živlu, do kterého byl pokřtěn. Tedy něco z Ducha, poněvadž byl v (neb do) Ducha pokřtěn, neb z vody, poněvadž byl ve (neb do) vodě pokřtěn, nebo z oblaku, neb z moře, kde (neb kam) byl Israel pokřtěn. Písmo nikdy neslučuje se křtem myšlenku o přijmutí něčeho, za to ale o spojení aneb o vyjití z jedné oblasti a vejití do druhé! Ku př. Israel byl pokřtěn v oblaku a v moři. Že se jim ničeho nedostalo z oblaku a z moře je samozřejmé; bylo to ale vyjítí ze starého spojení a vejítí do nového. Křtem „v oblaku a v moři“ byli v oblaku spojeni se slávou a přítomností Boží; moře pak je dělilo od Egypta a tak vstoupili na poušť. Ve křtu vodou neobdržíme ničeho z vody; ale když jsme „s Ním vštípeni“ (Řím 6, 4. 5), znamená křest pro nás, opuštění celé oblasti prvního člověka a vstup do životního kruhu druhého člověka. Křest vodou je zároveň rozdělující hranicí mezi starým a novým člověkem a mezi jejich obcováním (zemským a nebeským). Tak tomu je také ve křtu Duchem Svatým. Jím neobdržíme ničeho z Ducha Svatého – ale je pro nás vyjítím z toho, čím jsme dříve byli: Židé, Řekové, služebníci aneb svobodní a přivtělením k onomu jednomu tělu, kteréžto je církev Kristova. Opět jiní věřící spojují se křtem Duchem Svatým mluvení cizími jazyky, a tyto prý jsou znamením, že křest D. S. se skutečně udál. I tento názor spočívá na chybném závěrku. Korintští, jimž Pavel psal, že byli všichni skrze jednoho Ducha pokřtěni, nemluvili všichni jinými jazyky (I. Kor. 12, 29–30). Písmo nás tedy neučí ani že by jednotlivý věřící byl pokřtěn Duchem Svatým, ani že tento křest následovalo mluvení jazyky. Ani o Letnicích nebylo mluvení jazyky spojeno se křtem, 47
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 nýbrž s „naplněním“ Duchem Svatým. Také ale pro „naplnění“ Duchem není mluvení jazyky žádným znamením. Když později mnozí uvěřili a byli naplněni Duchem Svatým (Skut. 4, 31) tak není o nich žádné zmínky, že by jazyky mluvili. Také když byl Pavel naplněn Duchem (Skut. 9, 17), tak je nám sice sděleno jak kázal Krista, ale není v oné zprávě ani nejmenší zmínky o tom, že by byl mluvil jinými jazyky. Jak mnoho se dnes vynáší a klade veliký důraz na mluvení jazyky oproti Písmu! V celém, asi desetiletém období, které uplynulo mezi letnicemi a obrácením Korneliovým (Skut. 10) nacházíme ve Skut. ap. zprávy o velikých znameních a divech, ale žádné zmínky o mluvení jazyky. A zase v následujícím, asi čtrnáctiletém období mezi Korneliem a učedníky Efezskými (Skut. 19) nenajdeme žádné zmínky o mluvení jazyky. A opět od Skut. 19 až do konce Skut. ap. v období asi sedmiletém, není nám nic zaznamenáno o mluvení jazyky. Tyto tři případy mluvení jazyky, o nichž je zmínka ve Skut. ap., stály, jakž jsme již uvažovali, ve zvláštním vztahu k ponaučení, které Pán dával v oněch dnech svým učedníkům. Potom nenacházíme mimo prvního listu ke Korintským, již ničeho o mluvení Jazyky v žádné knize Bible. Jaké ale přednostní místo dávají dnes mnozí jazykům, o kterých Písmo praví, že utichnou! (I. Kor. 13, 8). Musíme se ještě zmíniti o „rozdělených jazycích jako oheň“. Mnozí viděli v této události naplnění křtu ohněm, předpověděného Janem Křtitelem. Tací se domnívají, že věřící obdrží ve křtu ohněm jakýmsi tajemným způsobem zvláštní vystrojení k službě, a že jim bývá zničena „stará přirozenost“ a v „nás přebývající hřích“. Porovnáváme-li tyto názory s Písmem, tak shledáváme, že Písmo něco takového nejen neučí, ale že nám nedává ani toho nejmenšího pokynu, abychom onu Letniční událost označovali jako „křest ohněm“. Ani Pán Ježíš, ani apoštolé se o „křtu ohněm“ nikdy nezmiňovali. Toliko Jan Křtitel, když vyřizoval své poselství národu Israelskému, mluvil o křtu ohněm: „Onť Vás křtíti bude Duchem Svatým a ohněm“ (Mat. 3, 11; Luk. 3, 16). Když Pán po svém z mrtvých vstání mluvil s učedníky o tom, co Jan předpověděl, jak snadno jim mohl říci: „Vy pokřtěni budete Duchem Svatým a ohněm“; ale On řekl toliko: „Vy pokřtěni budete Duchem Svatým“, a o křtu ohněm se nezmiňuje (Skut. 1, 5). Rovněž tak Petr vynechává slova: „a ohněm“ ve Skut. 11, 16. Kdyby byli učedníci o Letnicích pokřtěni „křtem ohněm“, jistě že by byl Petr ona slova nevynechal. Když tedy Pán a apoštolé nespojují křest Duchem Svatým se křtem ohněm, zda my máme práva tak činiti? Z celého Písma je zřejmé, že křest Duchem Svatým a křest ohněm jsou dvě rozličné události,
nikoli ale dvoje pojmenování pro jednu věc. Křest Duchem se stal o Letnicích; křest ohněm je něco budoucího a znamená oheň soudů, který přijde na zavrhovatele milosti. Jan Křtitel křtil křtem pokání za tím účelem, aby Israel poznal a přijal svého Mesiáše (Jan 1, 31). Uvažujme krátce o onom místě, u Mat. 3, 11. 12 (sr. Luk. 3, 15–18). Z verše 11. vidíme, že Jan s hlediska svého křtu poukazuje na dva křty, kterými bude křtíti Ten, který „po něm přichází“. Křest Janův nebyl něčím bezvýznamným pro Israele; on měl vztah k oněm křtům, jimiž měl křtíti Ten „Přicházející“. Od přijmutí jeho křtu záviselo, zda budou pokřtěni Duchem Svatým ku požehnání, či ohněm k odsouzení. Ti, kteří se nechali pokřtíti, dali Bohu za pravdu v Jeho požadavku o pokání; ti kteří se nenechali pokřtíti, pohrdli radou Boží a přivodili na sebe odsouzení (Luk. 7, 29. 30). Vždyť s přijmutím či zavržením jeho křtu souviselo přijmutí či zavržení Krista samého! Ti jedni byli pšenicí, ti druzí plevami. A co Jan myslel křtem ohněm, to sám vysvětluje ve verši 12: „Ale plevy páliti bude ohněm neuhasitelným“. Je samozřejmé, že verše 11. a 12. souvisejí spolu a v obou verších oheň znamená: soud – nikoli ale v 11. požehnání a ve 12. soud. Oheň nemá jinou moc nežli stravovací. V celém Písmě je oheň symbolem soudů. Připomeňme si slova Páně: „Lépe je tobě bezrukému vjíti do života, než obě ruce majícímu vjíti do pekla v ten oheň neuhasitelný“ (Mar. 9, 43– 48). A Pavel praví, „že Pán Ježíš při svém zjevení s nebe uvede pomstu na ty, kteří neznají Boha, v plameni ohně“ (II. Tess. 1, 7–9; sr. Žid. 10, 27; 12, 29). A tak tomu je až podnes: všichni, kteří v pokání a u víře přijali Pána Ježíše, mají podílu na křtu Duchem Svatým, který se udál o Letnicích. Pro ty ale, kteří Boží svědectví zavrhují, nezbývá než křest ohněm. Jan viděl oba tyto křty již napřed a zdůrazňoval, že Ten, který bude jimi křtíti, je už mezi nimi (Jan 1, 26). Ona dlouhá doba, která je mezi těmito dvěma křty, byla asi Janu Křtiteli zakryta, tak jako bylo i prorokům Staré Smlouvy zakryto, že „milostivé léto“ a „den pomsty“ jsou od sebe časově odděleny a že uzavírají v sobě první i druhé příští Kristovo. Také nevěděli nic o tom, že v tomto čase přijde k provedení svému onen veliký plán Boží, shromažďování Jeho církve. Co věděl Izaiáš o tom, když psal: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou… abych vyhlásil léto milostivé Hospodinovo a den pomsty Boha našeho…“ (Iz. 61, 1–3), že mezi tímto „létem“ a oním „dnem“, které jsou jediným slovíčkem „a“ odděleny (právě tak jako „křest Duchem“ je od „křtu ohněm“ oddělen slovičkem „a“) bude doba skoro 2000 let? Když přišel Pán Ježíš do Nazaréta do školy, 48
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 otevřel knihu a „nalezl“ toto místo, kde v jedné větě slovíčkem „a“ jsou spojeny dvě události, které ihned rozdělil. On četl toto místo, ale až k slovům: „A zvěstovati léto Páně vzácné“. Pak zavřel knihu a prohlásil, že slova, jak daleko je přečetl, se naplnila (Luk. 4. 21). Jistě že úmyslně přestal čísti a zavřel knihu před dodatkem: „a den pomsty Boha našeho“. Tento den, právě tak jako Janův ohlášený „křest ohněm“ patří budoucnosti. Až Pán vezme do svých rukou onu knihu, která je sedmi pečetěmi zapečetěná, tak teprve vezme tento den pomsty svůj počátek (Zjev. 5, 1–7; 6, 1)*). A tak často nacházíme v Písmě věci a události spojené v jedné větě, mezi nimiž se ale nacházejí dlouhé doby, o nichž se ale neděje žádná zmínka (Srovnej Jan 5, 29; II. Tim. 4, 1). Skoro 2000 let uplynulo od křtu Duchem Svatým, ale křest ohněm dosud nenastal. On nastane, až tato přítomná doba, ve které je církev Páně shromažďována, skončí a nastane den pomsty Hospodinovy. Mnohé dítky Boží pošetile prosí o „křest ohněm“ a nevědí, že vlastně prosí o soud nad sebou. Bůh ovšem s nimi jedná dle vlastní moudrosti a ne podle chybných proseb lidských. Písmo se nám také zmiňuje o tom, že věřící byli častěji naplněni Duchem Svatým, a že mluvili Slovo Boží směle a svobodně. Naplnění Duchem Svatým není jednou pro vždy, ale je to něco, co se opakuje ve zkušenostech života pro Pána. Nesmí se také zaměňovati se křtem Duchem Svatým a s darem Ducha Svatého. My můžeme býti napomenuti: „Naplněni buďte Duchem“ (Efez. 5, 18). Ale my nemůžeme být napomínáni: „Buďte pokřtěni, obdarováni či zapečetěni Duchem!“ Toto nemůžeme učiniti. Ale my můžeme býti naplněni Duchem, poněvadž naplnění je závislé od naši odevzdanosti, a od našeho žití u víře a v poslušnosti. „Naplnění“ Duchem Svatým není teprve od Letnic, od kdy Duch Svatý přebývá ve věřících. Již před Letnicemi, v dávných dobách, byli lidé naplněni Duchem. Naplnění není tedy částí neb doplňkem křtu či daru Ducha Sv. a proto není jedno
a totéž s „přebýváním“ Ducha Sv. v nás, jak se někteří domnívali. „Přebýváním“ Ducha Sv. v nás liší se dnešní věřící od věřících Staré smlouvy (viz st. 58 min. roč.). Ačkoli po Letnicích Duch Svatý přebývá ve věřících, byli tito Duchem Sv. ještě naplňováni; naproti tomu ale, ačkoli Duch Sv. ve věřících Staré smlouvy nepřebýval, byli přece i tito „naplněni“. Duchem Sv. Tak nacházíme před Letnicemi Bezeleele, že byl naplněn Duchem Sv. aby v Jeho síle mohl prováděti mu svěřené práce při stánku úmluvy (II. Mojž. 31, 23; 35, 31). Alžběta byla naplněna Duchem Sv., aby v Jeho radosti velebila a Zachariáš, aby prorokoval (Luk. 1, 41. 47). Taktéž i po Letnicích. Učedníci, v nichž Duch Svatý učinil příbytek, byli naplněni Duchem Svatým, aby zvěstovali svědectví o milosti Boží (Skut. 2, 4). O něco později byl Petr znovu naplněn, aby v hodině pronásledování oslavil Pána. Znovu o něco později byli všichni naplněni, aby v Jeho moci, mluvili Slovo Boží svobodně a směle (Skut. 4, 31). Dále čteme o Saulovi, že byl naplněn Duchem Svatým (Skut. 9, 17; 13, 9). Potom nám jmenuje Písmo muže jako Štěpána a Barnabáše, kteří byli „plni Ducha Svatého“ (Skut. 6, 3. 5; 7, 55; 11, 24). My pak jsme napomenuti, abychom byli naplněni Duchem Svatým (Efez. 5, 18). A tak vidíme, že věřící Staré Smlouvy, ve kterém Duch Sv. „nepřebýval“, mohl býti naplněn Duchem Svatým a naopak, věřící, v němž Duch Svatý přebývá, nemusí ještě vždy býti Jim naplněn. Proto byli i Efezští napomenuti, aby Jim byli naplněni, ačkoli Jím byli znamenáni. Při věřících Staré Smlouvy dálo se naplnění Duchem Sv. tím způsobem, že Duch Sv. při určitých příležitostech na ně sestoupil (viz. str. 58. m. r.), kdežto při věřících církve Boží rozumíme naplněním ono vycházející mocné působení v nich přebývajícího Ducha. Nyní přicházíme k velice důležité otázce, která tak mnohé srdce znepokojuje, totiž: jak budu naplněn Duchem Svatým? Tuto otázku nelze zodpověděti jedním veršem z Bible. Ale Písmo ukazuje nám osoby, které byly
Luk. 4, 16–21 je velice důležité místo. Pán Ježíš vzal zavřenou knihu, otevřel ji, a vyhlásil začátek léta milostivého. Pak zavřel knihu (která v pokračování obsahovala „den pomsty“) a předal ji opět služebníkovi. Pak se „posadil“ a oči všech byly na Něho obráceny. Hluboký, velice hluboký smysl obsahuje toto místo. On je ten, jenž otvírá Písma; On vyhlašuje den milosti a taktéž jej slovy milosti začíná, takže se člověk diví (v. 22). On vkládá knihu s otevřeným dnem milosti do rukou „služebníka“. Pak se posazuje na pravici Velebnosti na výsostech a oči všech obracejí se k Němu. Povšimli jste si toho, že v Jeho osobě máme klíč k porozumění Písem? Pochopili jsme to, že žijeme
ve dni milosti? Jsme „služebníky“, do jejichž rukou On vložil knihu s otevřeným dnem milosti? Co to znamená pro nás, že On sedí na pravici Boží? Jsou naše oči upřeny na Něho? Svět vyhlíží po lidech a velikých událostech; naše oči ale vyhlíží po Něm. Příští veliká událost, kterou čekáme, přijde z nebe. Ve Zjevení v 5. kap. Čteme, kterak opět bere knihu do ruky. Avšak nikoli z rukou „služebníka“, ale z ruky Toho, který sedí na trůně, avšak ne na trůně, z něhož vychází milost, ale na trůně, z něhož vycházejí blýskání, hromobití a hlasové. Pak bude následovat pokračování Izaiášem napsaných slov: „a den pomsty“ atd. Jaké změny nastanou potom na této zemi, až On ji skrze soudy vyčistí a připraví ke dni svého panování!
*)
49
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 naplněny Duchem Sv. a v jakém poměru ku Pánu byly jejich srdce i životy, a tím obdržíme ponaučení a odpověď na naší otázku. Bůh staví tyto věřící před naše oči, a ukazuje nám, že se v poslušnosti víry cele oddali Pánu, že se Mu ochotně poddali, takže je mohl vésti a jimi vládnouti, a že šli cestami smrti. Jejich oči byly jedině upřeny na Pána, Kristus přebýval v jejich srdcích a jejich ústa přetékala chválami. Šťastní lidé! Světem opovrženi, nenáviděni a mnozí usmrceni těmi, kteří neznali jejich radost, zneuznáni a kde kdo se jim vyhýbal – ale byli poznáni a oceňováni Pánem, Jehož lásku zakoušeli. Tito byli ti lidé, kteří byli plni Ducha Svatého, aneb Jím byli naplněni, aby mohli v Jeho moci působiti při zvláštních úlohách a ve zvláštních časech a okolnostech, aby mohli svědčiti a Jej zde zastupovati, takže Bůh mohl v nich a skrze ně zjevovati svou slávu. Je možné, že v mnohém srdci povstane přání: „Takovým bych chtěl býti! Jak toho dosáhnu?“ Ó jak mnozí vědí, že jsou spaseni a že jsou znamenáni Jeho Duchem a přece pociťují, že to v jejich srdci není v pořádku a tu se modlí, aby měli více z Jeho Ducha. Ale zde se nejedná tak o to, abychom měli vice z Jeho Ducha, jako o to, aby Duch Svatý měl více z nás. Každý věřící přijal dar Ducha Svatého, ale ne každý věřící mu dal cele srdce a život. Vysvětleme si to obrazem: Někdo chce odcestovati a prosí Tě, abys převzal jeho byt přes léto. Když přijdeš, dá Ti klíče od kuchyně, pokoje a ložnice; ostatní místnosti jsou ale pro Tebe zavřeny – do těch Tě nepustí. Tak to můžeme dělat s Duchem Svatým. My Ho můžeme vděčně přivítati jako hosta, ale když On přijde, aby v nás učinil svůj příbytek, tak nechce býti při nás hostem, ale vlastníkem a velitelem, aby celý náš život a celé naše bytí řídil a pro Krista upotřeboval. Každý kout našeho srdce musí Mu býti otevřen. My Ho chceme často omeziti na to, kde my Ho chceme míti. Stačí nám, když nám vydává svědectví o lásce Boží a když nás tu a tam upotřebí ve své službě, ale náš dům, naše rodina, náš obchod, náš vnitřní a vnější život je Mu uzavřen. K těmto místům Mu klíče dáti nechceme. Krátce, nechceme, aby řídil celé naše srdce a aby vše při nás pro Krista přetvořoval. Naplnění Duchem Svatým nedosáhne se jednoduše modlitbou, ale odevzdaností – na cestě za Beránkem. Modlitba o „naplnění“ může při veškeré vážnosti vycházeti ze srdce, kde se všechny možné výhonky zla blahosklonně přikrývají, jako lakomství, sobectví, pýchy atd. Srdce lidské je vždy nakloněno dráti se do popředí a nachází v tom zalíbení, aby bylo jako „Duchem naplněné“ posuzováno a obdivováno. Je to něco velice vážného, abychom zkoušeli pohnutky v takovýchto prosbách! Zda jsme leckdy neviděli, že ti, kteří neustále „prosili o naplnění“, nešli ani co se oddělení týče (II. Kor. 6, 14–18) cestou poslušnosti; anebo jejich jednání, ach, jak často zřejmě ukazovalo, že milovali své „já“, a že
toho nesnesli, když se ho někdo třeba jen lehce dotekl. Jestliže bychom trpěli při sobě ty malé skryté výhonky pýchy, zvůle, hamižnosti, parádění atd., aneb jestliže bychom nešli podle Slova Božího, tak bychom nikdy nebyli naplněni Duchem Svatým, i kdybychom o naplnění prosili. Písmo Svaté nám ale nepraví, že bychom se především měli o naplnění modliti. Ono nám ale praví, abychom byli Duchem naplněni (Efez. 5, 18). Efezští měli tak obcovati a jejich duchovní stav měl býti takový, aby byli naplněni Duchem Svatým. Nikde v Písmě nenajdeme, že by se učedníci byli o naplnění Duchem Sv. modlili; také tam nenajdeme, že by někdo jako odpověď na takovouto prosbu byl Jím naplněn. Tím ovšem nepravíme, že by ti, kteří byli naplněni Duchem, nebyli modlitebníky. Jistě že to byli vážní a vroucí modlitebníci – muži víry a modliteb. Ve Skut. 4, 23–31 nalézáme takovouto modlící se skupinu věřících, o nichž čteme, že „byli všichni naplněni Duchem Svatým“. Ale modlili se snad o to, aby jím byli naplněni? Nikoli! Bůh nám nechal zapsati jejich modlitbu, ale my v ní nenalézáme žádnou prosbu „o naplnění“. Obsah jejich modlitby byla oslava Jeho jména a jejich jedinou prosbou bylo: „dejž služebníkům svým mluviti slovo své svobodně a směle“. U vědomí své bezmocnosti prosili, aby mohli i ve dnech soužení mluviti Jeho Slovo právě tak směle a svobodně, jako mohli před tím ve dnech svobody. I „naplněni jsou všichni Duchem Svatým“. A výsledek tohoto naplnění?: „I mluvili slovo Boží směle a svobodně“ tedy naplněním Duchem byla jim dána Boží odpověď na jejich prosbu. Jaká láska, odevzdanost, rozhodnost víry a závislost na Bohu vyzařuje z této modlitby! Ona nás upomíná na Daniele, který i před pohrožením jámou lvovou „klekal na kolena svá a modlíval se a vyznával se Bohu svému, tak jakož prve to činíval“ (Dan. 6, 10). Tak jako Daniel, tak i tito „ztratili sami sebe se zřetele“, takže své těžké postavení a pronásledování ani jednou Bohu nepřipomenuli. Beze své vůle a síly – ale s celou rozhodností svého srdce přidrželi se Pána, jednomyslně pozdvihli svého hlasu k „Panovníku“. A jak jsme již řekli: Na jejich prosbu byla jim dána odpověď naplněním Duchem, aby mohli mluviti Slovo Boží směle a svobodně. Zde nám dává Písmo příklad k napomenutí, abychom byli naplněni Duchem, při čemž nám ukazuje stav srdce těch, které mohl Duch Sv. naplniti a upotřebiti k oslavení jména Božího. Když má býti nádoba něčím naplněna, tak první podmínka je, aby byla ode všeho ostatního vyprázdněna. Řekneš-li svému synu: „Naplň tamtu láhev olejem“, a on dí: „Je v ní kyselina, otče“, jistě že odpovíš: „Vylej ji, a vyčisti láhev a nalej do ní oleje“. Tak je to i s věřícími: Jestliže chceme býti naplněni Duchem, tak musíme býti vyprázdněni a očištěni od těch věcí, které se nehodí do obecenství Syna Božího. Tak dlouho, dokud budeme ve svém 50
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 srdci přechovávati něco ze světa, něco, co je ve světě, jako „žádost těla, žádost očí a pýcha života“ (I. Jan. 2, 16), nemůžeme býti naplněni Duchem Svatým. Jestliže jsme se ale Jeho milostí očistili od těchto věcí, tak On nás naplní. O vyprázdněné, očištěné srdce se tedy jedná, když apoštol Pavel píše Efezským: „A neopíjejte se vínem… ale naplněni buďte Duchem“. Naše srdce není nikdy prázdné; buďto je naplněno vínem vlastní vůle a věcmi tohoto světa anebo Duchem Svatým. Tedy otázkou v této věci není máme-li Ducha Svatého, ale jestli Duch Svatý má nás. My často zápasíme o tuto věc, jako kdysi Jákob, o němž čteme, že zápasil s Bohem (I. Mojž. 32, 24– 28). Jákob zápasil, aby od Boha něco obdržel, ale Bůh musel zápasit s Jákobem, aby ho přemohl a aby mu mohl dáti vyprošené požehnání. My zápasíme o „naplnění“, ale Bůh zápasí s námi, aby nás mohl naplniti: Bůh musel nejdříve obraziti přihbí stehna Jákobova – vyvrátiti jeho sílu – aby mu mohl požehnati. Když jej nemohl jinak „přemoci“, tak musel bolestnou cestou obraziti příhbí jeho stehna. A jak často musí Bůh bolestnou cestou obraziti přihbí, či vyraziti z kloubů, či zničiti naší vlastní vůli, naší vlastní sílu, naší samolibost, naší domýšlivost a pýchu, chtivost po jmění a velikášství, nežli Mu vydáme ze záhybů srdce svého skryté věci (naše modly). Pozorujeme-li věřící naplněné Duchem Sv. jak nám je líčí Písmo, tak vidíme na nich účinky naplnění ve zvláštní kráse. Jakou změnu vidíme při Petrovi, když byl naplněn Duchem Sv., který kdysi byl naplněn samým sebou, svou láskou, svou oddaností vůči Pánu! On více nemluví o sobě: já… já, „já chci“, „já Tě neopustím“. Teď už nevyjde žádné „já“ z jeho rtů. Teď je Kristus slovem jeho úst; Ježíš ukřižovaný… vzkříšený… povýšený… Ježíš učiněný Pánem a Kristem (Skut. 2, 22-36). Štěpánovi a Pavlovi bylo dovoleno, aby mluvili za sebe, ale oni mluvili o Kristu (Skut. 7, 1; 26, 1). A tak je tomu až podnes. Člověk, který je naplněn samým sebou mluví o sobě, o svých okouzlujících zkušenostech – o tom, co mluvil a dělal. Jestliže ale Duch Sv. naplňuje jeho srdce, tak nenalézá více radosti mluviti o sobě, ale jeho rty mluví o Něm a o věcech, které Bůh zjevil. Ale ne jenom toto, také chování a obcování v domě Božím, který je církví Boha živého, ponese znamení působení Ducha. Když Pavel psal Korintským o působení Ducha v církvi, tak jim poukazuje na jejich dřívější stav, když stáli ještě pod mocí jiného ducha. Také tenkráte byli „vedeni“ či „řízeni“ duchy temnosti, kteří je vedli k modlám (I. Kor. 12, 2), a kterými jsou ještě dnes lidé k modlám voděni. Ale Duch Boží vede nás podle myšlenek Božích v souhlasu s Jeho Slovem.
Kdo je naplněn Duchem a Jím veden, v tom přichází Slovo k živému uplatnění a představě (Fil. 2, 16). Takový stále bdí nad sebou samým (I. Kor. 9, 26. 27). On nechává světlo Božího Slova v první řadě dopadati ne na druhé, ale na sebe, na svůj vnitřní a vnější život, na svou spolupráci v díle Páně, na svou službu ve Slově atd. Poukažme si jen na některé věci v těchto třech bodech, kterými se vyznačuje věřící člověk, vedený Duchem Svatým: 1. Ve vnitřním a vnějším životě. On postaví vše, sama sebe, svůj dům, své zaměstnání atd. do světla Páně a bude pečovati o to, aby Mu vše bylo zasvěceno a bude vše spravedlivě opatrovati „netoliko před obličejem Páně, ale i před lidmi“ (II. Kor. 8, 21). Neboť ví, že „vykonávati spravedlnost a soud více se líbí Hospodinu nežli oběti“ (Přísl. 21, 3). On „především ostříhá srdce svého“ (Přís. 4, 23), ale nespoléhá na ně, nebo „kdo doufá v srdce své, blázen jest“ (Přísl. 28, 26) a proto hledí, aby se „nepozdvihlo srdce Jeho, a nepovýšily oči jeho a aby se nevydal ve věci veliké, vyšší nad to, než mu náleží“ (Žalm 131, 2; Jer. 45, 5). 2. Spolupráce v díle Páně. Jestliže Pán žehná jeho práci, tak není naplněn svou prací, také nečiní něco ze sebe, aniž si připisuje důležitosti. Naopak, je to pro něj něco velice bolestného, když zraky druhých se obracejí na něho: „Muži Israelští… co na nás tak pilně hledíte, jako bychom svoji vlastní mocí aneb nábožností učinili to, aby tento chodil“ (Skut. 3, 12). „Však i my lidé jsme týmž bídám jako i vy poddáni“ (Skut. 14, 15). – A jestliže naopak, místo uznání, dostává se mu zneuznání, jestli se mu i křivda děje, jestli za jeho lásku dostává se mu nelásky, tak na to zapomíná a žádné „jizvy“ v srdci neuschovává, aby je snad v příhodný čas stavěl na odiv. On nemá pro tyto věci jako i pro své zraněné pocity (které s vlastním „já“ jsou spojeny) žádného místa v srdci. Ony jsou mu spíše pohnutkou, aby ještě více miloval: „Já pak velmi rád náklad učiním, i sám se vynaložím za duše vaše, ačkoli velmi vás miluje, málo jsem milován“ (II. Kor. 12, 15). Ve své spolupráci v díle Páně nepůjde svou cestou samostatně, nýbrž bude se považovat za spoludělníka a jako spoludělník bude jednati. Ať už kdekoli mu Pán ve své milosti určil práci, nikdy nebude dílo, ve kterém stojí, pokládati za své dílo, za svůj sbor, za své rolí. V pokoře bude si vědom toho, že to je dílo Páně, Jeho církev, Jeho rolí, na které je postaven toliko jako pomocník (I. Kor. 3, 9; I. Tess. 3, 2; Fil. 2, 4 a jiné). Je-li veden Duchem, tak je chráněn, aby nešel svou cestou a nejednal neodvisle a odloučeně od bratří a spoludělníků v díle Páně (Skut. 14, 26; 15, 4; III. Jan 8; Gal. 2). Také neodmítne rady a ponaučení bratří, kteří obdrželi ode Pána duchovní rozhled a posouzení (Gal. 2. 9. 10; I. Kor. 14, 32. 33; Efez·5, 21; I. Kor. 16, 16; Fil. 2, 3; Skut. 18; 26. 27; Gal. 2, 14; Žalm 141, 5; Přísl. 9, 8; 25, 12; 27, 6). 51
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Nebude také sebe a svůj úsudek výšeji ceniti nežli svých bratří (Fil. 2, 3; Řím. 12, 10; Luk. 18, 14). Dítko Boží, které se nechalo naplniti Duchem Božím, poroste den ze dne v pokoře. Čím více chodíme ve světle, tím menšími budeme ve svých očích. 3. Služba v Slově. Duchem Božím naplněný služebník. Slova bude srozumitelně hovořiti (I. Kor. 14, 6. 9. 19) a bude hovořiti to, co slouží ku vzdělání církve (I. Kor. 14, 5. 12. 26) ne podle své vůle, ale dle toho, jak Duch mu nechá vymlouvati (Skut. 2, 4). On nechá ve všem hovořiti Písmo (Řím. 4, 3; 9, 17; 10, 11; 11, 2; Mar. 12, 10; Iz. 8, 20) a bude proto rozjímati Písmo a o něm uvažovati a také bdíti nad tím, aby Slovo pravdy správně rozděloval (II. Tim. 2, 15) a aby nemluvil věci, které se neshodují s Písmem (I. Kor. 14, 36-38); svým proslovem nebude církev baviti, ale vzdělávati. Ochotně nechá svá slova posouditi druhými (I. Kor. 10, 15; 14, 29) a nebude netečným ke zřízením a ustanovením, které Bůh ustanovil ku blahu své církve (I. Kor. 11, 1–16; 14, 34; Skut. 10, 47. 48 a j.) Ach, kéž bychom si toto napomenutí: „Naplněni buďte Duchem“ více vzali k srdci, jak o mnoho více by byl viděn Pán a působení Jeho Ducha v nás a v Jeho církvi! Snad by se někdo mohl ptáti: Jak mohli býti apoštolé znovu naplněni Duchem, když krátce před tím Jim byli naplněni? Přece se nemůžeme domnívati, že by apoštolé byli nevěrnými, takže nebyli plni Ducha Svatého! Anebo když je nádoba plná, může býti ještě více naplněna? Na to odpovídáme: Dítky Boži nejsou mrtvými, ale živými a rostoucími nádobami Ducha Svetého. Když nádoba roste, může býti znovu naplněna. Písmo mluví o vzrůstu víry. Víra roste jenom na cestě věrnosti vůči Pánu. Tak jako víra roste, tak se rozšiřuje i srdce a nádoba roste, takže znovu může býti naplněna Duchem moci, milování a mysli způsobné (II. Tim. 1, 7). My rosteme jenom na cestě víry. Bůh stále postavoval Abrahama před nové zkoušky víry. Proč Bůh tak činí? On nás vzal do své školy (Jan 6, 45; I. Tess. 4, 9) a v ní býváme stále postavováni před nové úlohy a zkoušky, a to proto, abychom rostli a sílili. Dítě často nerozumí, proč učitel mu stále dává nové úlohy, opakování a proč je stále zkouší. Učitel má ale svůj cíl před očima. Bůh měl s Abrahamem také svůj cíl. Chtěl mu žehnati. Aby ho ale učinil schopným k přijmutí požehnání, tak s ním nemohl nic lepšího činiti, nežli ho postavovati před zkoušky. Přirozený člověk nemiluje něco takového; avšak to je to nejlepší, co může Bůh činiti pro vzrůst našeho vnitřního člověka. Obstojíme-li ve zkoušce, tak rosteme a vyjdeme z ní posilněni a schopni k větším úlohám. Neobstojíme-li, tak bývají nám příčiny našeho neobstání odkryty a pak můžeme býti napraveni jedině pokáním a vyznáním. Kdekoli čteme v Písmě o novém „naplnění“, tak
můžeme také zjistiti, že věřící stáli před novým rozhodováním u víře, nebo že měli vytrvati u víře v odporu s mocí temnosti. Když Tesalonicenští vytrvali u víře a v trpělivosti v oněch převelikých protivenstvích a vzrušeních, tu čteme, že víra jejich „velice rostla“ (II, Tess. 1, 3. 4). A roste-li víra, roste též celý vnitřní člověk a je učiněno místo pro pramen, který v nás přebývá – pro Ducha Svatého – aby se na novo vylil a nás znovu naplnil. v. d. K.
Pavlovo Boží evangelium. „Pavel… oddělený ke kázání evangelium Božího“ (Řím. 1, 1). Nejen Pavel, ale také i Ty, jsi-li Kristův, máš býti Jeho svědkem a kazatelem evangelia. Víme, že Pavlovo oddělení ke kázání evangelia bylo něčím zvláštním, ojedinělým, spojeným s jeho apoštolstvím, ale v jistém smyslu je každý, kdo je Kristův, také oddělen ke kázání Božího poselství. Máme-li kázat evangelium, ať již jedné nebo mnohým duším najednou, musíme si být jisti, že to, co jim zvěstujeme Bůh skutečně jim nechá hlásati. Budiž předem na to poukázáno, že při zvěstování evangelia musíme činit rozdíl mezi znovuzrozenými a neznovuzrozenými, t. j. mezi těmi, kteří uvěřili evangelium a těmi, kteří mu doposud neuvěřili. Kde se tohoto rozdílu nečiní, tam se obyčejně také nekáže evangelium, a káže-li, tedy se úplně přehlíží, že Božím úmyslem je úplné oddělení věřících od nevěřících (Skut. 2; 40. 41). Pavel měl jedno evangelium jak pro Židy, tak pro Řeky. On neměl zvláštního poselství pro pobožné Israelity a jiné pro moudré, vzdělané Řeky. Neměl jedno evangelium pro muže a druhé pro ženy, ale měl jedno evangelium pro hříšníky. U nás v Čechách si někteří myslí, že Pán Bůh má zvláštní evangelium pro Čechy, které obsahuje asi 40% chlouby o naší minulosti, 40% štvaní proti Římu, 10% nabádání k opuštění hříchů a k započetí nového života a 10% zmínky o Kristu, našem vzoru a ideálu! Ale ten svatý a dlouhoshovívající Bůh má stejné evangelium – radostné poselství – jak pro Čechy, tak pro Němce, tak pro ostatní národy. On skrze služebníka svého Pavla ukázal nám, že i my, a to ve všech národech stejně, musíme položit sekeru hned ke kořenu a poukázat na pád a porušenost člověka, na vykoupení krví Kristovou, na přijmutí tohoto vykoupení skrze víru a na znovuzrození skrze Ducha Svatého a Slovo Boží. Chceme-li kázat Boží poselství lidem, tak musíme kázat Krista jako trpícího Spasitele (který umřel za hříchy hříšníků), jako z mrtvých vstalého Spasitele, a jako Spasitele, 52
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 který opět přijde. A ve jménu tohoto Spasitele Bůh nabízí všechněm všudy milost a „Jemu všichni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v Něho“ (Skut. 10, 43). Kde se káže evangelium, tam přicházejí duše k obrácení – k víře v Pána Ježíše. Stávají se věrou v Krista dítkami Božími (Gal. 3, 26) lidem dobytým, rodem vyvoleným, královským kněžstvem, účastníky Krista, Jeho následovníky a svědky, a údy Jeho církve. Když Pavel kázal evangelium, a lidé přišli k obrácení, tak je oddělil a vyučoval, že Kristus zemřel za ně a že oni zemřeli s Ním. To je učení epištoly k Římanům (viz k. 6). Vyučoval je, že Kristus vstal z mrtvých a že oni vstali s Ním (v Něm) a v Něm že byli posazeni v nebeských (místech). To je učení epištoly k Efezkým (2). Konečně jim sděloval, že Kristus opět přijde, oni že budou k Němu vtrženi a pak že přijdou s Ním. To je učení epištoly k Tesalonicenským. A tak vidíme, že víra těch, kteří uvěřili evangelium Pavlovu, nesla se k osobě: Kristu; jejich láska byla vkořeněna a založena v Něm; a jejich nadějí byl přicházející Kristus. Viz ku př. I. Tess. 1, 3 a 9. 10. V těchto třech verších vidíme výsledky kázání evangelia: „skutek víry“ (verš. 3), který se projevil v tom, že se „obrátili k Bohu od model“ (v 9); „práci lásky“, (v. 3) která se projevovala v tom, že na místo mrtvým modlám sloužili potom Bohu živému a pravému (v. 9); „trpělivost naděje“, (v. 3) která se projevovala v tom, že čekali Syna Božího s nebe (v. 10). Zde máme křesťanskou církev, společnost vykoupených Božích, jako výsledek kázání evangelia. Kde se evangelium káže a kde se ti, kteří evangelium hlásají, řídi jasnou vůlí Boží, tam jiné výsledky být nemohou. Co se počtu týče – výsledky mohou být různé – ale skutečnost je vždy stejná: duše se obrátí od model k Bohu, aby Mu sloužila a Syna Jeho čekala a společně aby se vzdělávala v dům duchovní, v příbytek Boží v Duchu Svatém. Příteli, bratře, čtenáři, který kážeš, máš také tento cíl, jako Pavel, před očima? Kážeš evangelium – anebo kážeš jenom něco „o bibli“ a něco „z bible“? Kážeš-li evangeliem, chceš jíti s těmi, kteří uvěřili, také podle Slova Božího? Komu se chceš líbit ve svém kázání – lidem nebo Bohu? Buď jednomu, anebo druhému! Oběma se nemůžeš líbit! Řekni si proto s Pavlem: „Nebo lidské-li věci, čili Boží předkládám? Zdali lidem se líbiti hledám? Kdybych se zajisté ještě lidem zaliboval, služebník Kristův bych nebyl“ (Gal. 1,10). To je stále pravdou i ve 20 století, všude, po celém světě, tedy také i u nás.
(Žalm 103, 5). Mladost, toť pravý obraz života! Jak mnozí lidé touží po tom, aby byli stále mladými! Ale je to marná a nesplnitelná touha. Co tu vzpomínek na zašlou mladost a kolik přání po jejím obnovení! – ale vše marně; tato se už nevrátí. Často čteme o „stříbrných a zlatých svatbách“, ale nikdy o tom, že by se někomu vrátila jeho mladost. Tuto touhu nacházíme hlavně u lidí, kteří žijí podle obyčeje světa tohoto – a to proto, poněvadž mladost je ten nejlepší věk k hojnému využití světa a jeho věcí. Na to poukazoval již Šalamoun, když mluvil o trestuhodném užívání světa ve dnech mladosti, a když řekl: „Raduj se tedy, mládenče, v mladosti své, a nechť tě obveseluje srdce tvé ve dnech mladosti tvé, a choď po cestách srdce svého a podle žádostí očí svých, než věz, že tě s tím se vším přivede Bůh na soud“ (Kaz. 11, 9). Kdežto stáří je opakem všeho toho… „prve než nastanou dnové zlí, a přiblíží se léta, o nichž díš: Nemám v nich zalíbení“ (Kaz. 12, 1). Odtud ta touha ve světě po zachování mladosti. My ale vybízejme všechny mladé duše, aby svá mladá léta nepromarnily, ale aby „pamatovaly na stvořitele svého ve dnech mladosti své“, by v Pána Ježíše uvěřily, k spasení přišly a pak následovaly Beránka, kamž by je vedl. Je tomu ale tak i v duchovním životě? Může věřící člověk zestárnout? Žel, že i v duchovním životě lze leckde viděti „zestárnutí“. V tělesném životě je zestárnutí něčím přirozeným, v duchovním ale nikoli, poněvadž dítky Boží obdržely Boží přirozenost (II. Petr 1, 4). A jeden z mnohých rysů Boží přirozenosti je ten, že On je „tentýž“, a léta Jeho nepřestanou (Žid. 1, 12), Je to něco velice zajímavého, že tato slova jsou uvedena hned po pojednání o nebesích, která zvetšejí a jako oděv svinuta a pak proměněna budou. Ale On je tentýž, a léta Jeho nepřestanou. Zda-li pak to může býti řečeno i o dítkách Božích, že jsou „tytéž“? Slovo Boží nám praví, že ano! V Žalmu 92, 13–15 čteme: „Spravedlivý jako palma kvésti bude, a jako cedr na Libánu rozloží se. Štípení v domě Hospodinově v síňcích Boha našeho kvésti budou, ještě i v šedinách ovoce ponesou, spanilí a zelení budou“. To je Boží určení pro všecky Jeho dítky – žel ale, že ne při nás při všech se tak děje. Proč potřeboval David, aby byla obnovena jeho mladost – duchovní i tělesná svěžest? Jistě proto, že mnohým soužením a trápením rychle stárnul. A tak i mnozí věřící soužením a trápením rozličným duchovně stárnou a jejich duchovní svěžest mizí. Proč? Poněvadž se nenaučili všelijakou péči svou uvrhnouti na Něho. Ale jestliže „v den soužení svého vzývají Ho, tak On je vyslýchá“ (Žalm 86, 7) a jestliže si uvědomují, že ve „všelikém soužení jejich i On má soužení“ (Iz. 63, 9) a nechají-li se „v souženích potěšiti Bohem“, a nedoufají li v utrpeních „sami v sobě, ale v Bohu i mrtvé křísícím“ (II. Kor. 1, 4. 9. 10) tu On je ze všeho vytrhuje, takže duchovně
Obnovená mladost. „… tak že se obnovuje jako orlice mladost tvá“ 53
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922
Pánu ke všelikému skutku dobrému hotovou“ (II. Tim. 2, 21). Pak nastane opět pravidelné vznášení se v nebeských místech, odkudž i Spasitele očekáváme, Pána Jezukrista. Pak nastane opět řádné sycení se Pánem Ježíšem, tím chlebem, který s nebe sestoupil a občerstvováním se z pramene vody živé. V které duši nastane takové „obnovení“, tam se objeví také horlivost v práci, síla a umění Boží v utrpění, tam bude také i oblečení v celé odění Boží. Slovem, taková duše stane se „mladou“, bude žít v „naději“ a ne jako staří lidé ve „vzpomínkách“. Bude žít v budoucnosti a ne v minulosti. Bude zapomínat na ty věci, které jsou za ní, ale k těm, které jsou před ní, bude usilovně chvátat, k cíli běžet, „k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“ (Fil. 3, 14). Jak je to s námi, bratři a sestry? Je na nás vidět v duchovním životě nějakých známek svěžesti, které zdobí mladost? Anebo jsme v duchovním životě podobni těm, kteří prožívají dni „v nichž nemají žádného zalíbení“? Ó prosme Pána, abychom byli nejenom jako Otcové moudří a opatrní, ale abychom také duchovně nestárli, duchovně nechřadli, aby ten vnitřní náš člověk den ze dne se obnovoval, tak abychom byli stále „titíž“ duchovně svěží, zelení ovoce přinášející Jemu ku cti a slávě. J. Sir.
stárnouti nemusí jako Pavel, ale jejich mladost se obnovuje den ze dne. Tento veliký apoštol mohl říci i v těch největších souženích: „Protož neoblevujeme, ale ačkoli ten zevnitřní člověk náš ruší se, však ten vnitřní obnovuje se den ode dne“ (II. Kor. 4, 16). To je něco normálního, bratři a sestry, aby svěžest našeho duchovního života se den ze dne obnovovala v obecenství s Bohem, a abychom v tom duchovním boji byli i ve stáří i po souženích a utrpeních jako Kálef: „A ještě nyní jsem při síle jako tehdáž jaká byla sila má tehdáž, taková i nyní síla má jest k boji a k vycházení i k vcházení“ (Joz. 14, 10. 11). Při vydávání svědectví, při práci pro Pána nabývejme věkem moudrosti a rozumnosti duchovní, a zachovejme si svěžest a vroucnost mladosti duchovní tak, aby o nás nikdy nebylo řečeno, že jsme „tu první lásku opustili“. Jsou ale ještě jiné příčiny duchovního stárnutí, daleko horší nežli dlení v souženích bez umění Božího. Co to je, vysvětlíme příkladem o orlici. Jistý Boží muž pravil: „Dlouho jsem tomu nerozuměl, jak může býti obnovena mladost orlice, až jsem jednoho dne četl následující vysvětlení. Často se stává, že některé orlici naroste na zobáku jakýsi výrůstek, tvrdý jako kost a ten roste do výše i do předu a čím více roste, tím více překáží orlici při pátrání po kořisti i při požírání. Tím se stává, že se nevznáší, aby vyhledala kořist a trpí hlad. Následkem hladu pak stárne a slábne často až k zhynutí. Je samozřejmé, že se chce zbaviti tohoto výrůstku všelijakým způsobem – až jednoho dne, soužena hladem, silně uhodí zobákem o skálu, výrůstek se uloupne a tím bývá její mladost obnovena. Vznáší se, aby opět pátrala po kořisti, nebo před očima již není žádné překážky a „naplňuje ústa svá dobrými věcmi“. Nejsou mnozí věřící podobni takové orlici? Něco jim narostlo u „úst jejich srdce“ a to jim překáží, aby nejedli tělu Syna člověka a nepili krve Jeho (Jan 6, 53–56). Překáží to také jejich zraku, aby neviděli Jeho tvář a nebyli proměňováni v Jeho obraz (II. Kor. 3, 18). A proto slábnou a duchovně stárnou. Takovým „výrůstkem může býti milování věcí tohoto světa, milování peněz, touha po velikosti a věcech, které Bůh nedává, bezbožná touha býti s každým za dobře i na úkor pravdy atd. Kde takový výrůstek je, tam tomu vnitřnímu člověku nedostává se dostatečně potravy, a on se „neobnovuje den ze dne“. Tací věřící nejsou, pro nic nadšeni, žijí v samých vzpomínkách jako staří lidé. Vyprávějí jak byli kdysi šťastnými a horlivými, jak svědčili, rozšiřovali letáky, jak pracovali atd. Vše, vše v minulosti, nic nemají v přítomnosti, jen tužbu, aby už brzy zemřeli. Jak často se mnohá křesťanská shromáždění podobají spíše „starobinci“, než „domu Hospodinovu s Jeho štípením“ kde jsou všichni spanilí a kde se zelenají a kde ovoce přinášejí. Proč to? Inu, každému narostl nějaký výrůstek. A tento má být odstraněn, má nastat rázné očištění od těch věcí, které nejsou z Boha, jako psáno je: „Protož jestliže by se kdo očistil od těch věcí, bude nádobou ke cti, posvěcenou a užitečnou
Redakční. – Upozorňujeme milé čtenáře na velice důležitý článek o „Duchu Svatém“. Je sice dlouhý, ale to ať Vás nezaráží. Čtěte jej pozorně a uvažujte o jeho obsahu. Jistě že mnohým poslouží, jako i ostatní články. Doufáme, že většina našich čtenářů čte časopis se zájmem. Vysvítá to z mnohých dopisů. Jsou ovšem také čtenáři, kteří si neudělají nikdy patřičné kdy, aby v klidu mohli čísti Písma svatá a časopisy neb spisy, které Písmo vykládají. Tací obyčejně také zůstávají za časopis dlužni. Těmto posíláme v tomto čísle upomínku. Nezašlou-li doplatku a neobnoví-li předplatného, tak jim časopis příštím rokem nebudeme zasílati, poněvadž z něj, nečtou-li jej, nemohou míti požehnání. Neboť nemůžeme věřiti, že by bratr, který by časopis četl, a měl z něj požehnání, nám neposlal předplatného aneb nemůželi, aspoň lístku, aby se mu posílal zdarma. Děkujeme také všem, kteří nám dobrovolnými příspěvky pomáhají časopis vydávati. Také prosíme těch, kteří z časopisu mají požehnání, by jej odporučili svým známým bratřím a sestrám v Kristu. Prosme, by Pán si milostivě ráčil upotřebiti i toho měsíčníku, ku svému oslavení, tak aby věřící naplněni byli hlubší známostí Jeho vůle a posilněni na vnitřním člověku a zmocněni k svatému životu. Na misionáře zaslali: S. M. 50; M. C. 28. Našemu časopisu: J. H. 15; J. S. 15; M. G. 50. Mnohé díky. Odporučujeme k hojnému rozšíření naše letáky. 54
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922
Bůh spojil věřící lidi s Pánem Ježíšem. On hledí na naše spojení s Ním jako na něco věčně nerozlučitelného. Vždyť jsme údové Jeho těla – těla, jehož On je Hlavou. Co se stalo s hlavou – Kristem – to se podle Božího úsudku stalo s celým tělem, a jaké určení má v očích Božích hlava – Kristus – takové určení má celé tělo. Když hlava – Kristus – zemřela, tak v očích Božích a v Jeho věčné řadě zemřeli s Ním všichni věřící lidé. Když Kristus – hlava – byla vzkříšena, byli vzkříšeni i věřící lidé, a když Kristus – hlava – byla posazena na nebesích, byli tam s ní posazeni i věřící lidé. „Držeti se hlavy“ znamená tedy: věřiti Bohu (t. j. Božímu Slovu), který praví, že to, co se stalo s hlavou, s Kristem, stalo se i se všemi údy Jeho těla, t. j. se všemi věřícími v Pána Ježíše. Hlava, Pán Ježíš, byl ukřižován; držím-li se jí, věřím Bohu, že i já jsem s ní byl ukřižován (Řím. 6, 6). Hlava – Kristus – byla pohřbena; držím-li se jí, věřím Bohu, že i já jsem byl s ní pohřben (Řím 6, 4). Hlava – Kristus – vstala z mrtvých, držím-li se jí, věřím Bohu, že i já jsem s ní vstal z mrtvých (Efez. 2; 5. 6). Hlava – Kristus – byla posazena na nebesích; držím-li se jí, věřím Bohu, který praví ve svém Slově, že i já jsem s ní byl posazen na nebesích (Efez. 2, 6). Držíme-li se hlavy – Krista – tak věříme těmto Božím prohlášením o svém spojení s Kristem, a u víře v Něho je také vyznáváme a prožíváme. Tři tyto pravdy vyznáváme křtem. Je to naše smrt a naše pohřbení s Kristem a potom i naše povstání k novému životu (Řím. 6, 4). To by nebylo ale dosti. My toto vše musíme vyznávat životem. Vyznáváme tudíž své ukřižování a svou smrt s Kristem v obcování jako mrtví vůči hříchu: „Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu“ (Řím. 6, 9-12) a vůči „živlům světa“ (Kol. 2, 20). Své pohřbení s Kristem vyznáváme nejenom křtem do vody, ale především tím, že se nepleteme do věcí světa, a že svým jednáním dáváme světu jasně na srozuměnou, že pro něj nejestvujeme (neexistujeme). Aby nás, bratři a sestry svět nikdy neviděl zapletené do jeho záležitostí – abychom byli pro něj jako pohřbení, jako ti, kteří mu sešli s očí i mysli. Své z mrtvých vstání s Kristem vyznáváme chozením v novotě života (Řím. 6, 4). Své posazení s Kristem v nebeských místech vyznáváme tím, že tam, kde je Kristus život a poklad náš, je i naše srdce (Mat. 6, 21) a pečováním o „svrchní věci“ (Kol. 3, 1-4). Věříme-li Bohu, že jsme spojeni s Pánem v Jeho smrti, pohřbeni, z mrtvých vstání a posazení
Držeti se hlavy – Krista. „A nedrže se hlavy, od níž všecko tělo po kloubích a svazích vzdělané a spojené roste Božím vzrůstem“ (Kol. 2, 19). Je samozřejmé, že touto hlavou je myšlen náš drahý Pán, o Němž je v této epištole dvakráte prohlášeno, že je hlavou těla církve a hlavou knížetství a mocností (Kol. 1, 18; 2, 10). Věřící lidé této doby Patří k té první skupině, k tělu církve, jejíž hlavou je Pán Ježíš Bohem ustanoven: „A Jej dal hlavu nade všecko církvi, kteráž jest tělo Jeho“ (Efez. 1, 22. 23). Kolosenští byli ve velikém nebezpečenství; mohli býti oloupeni moudrostí světa o onu jednoduchost Boží, která je v Kristu Ježíši. Přišli mezi ně rozliční učitelé, kteří je učili „podle ustanovení lidských, podle živlů světa a ne podle Krista“ (Kol. 2, 8). Tito učitelé je soudili pro pokrmy a nápoje, soudili je pro nezachovávání svátků, novoměsíců a sobot, (Kol. 2, 16) a způsobovali zmatek a rozvrat na mnohých místech*). Všecky tyto věci: pokrmy, nápoje, svátky i soboty (veškeré soboty i ta, na níž poukazuje desatero) měly svůj význam i svou důležitost v minulém období, jsou ale bez významu nyní. Byly v minulosti, byly „stínem“ věcí budoucích a my se stínem nemáme co dělat, poněvadž jsme „tělo Kristovo“ (Kol. 2, 17). Nebezpečím pro Kolosenské, jako i pro věřící dnes, byla „lidská ustanovení“ a „mdlí a bídní živlové světa“, kterých jsou plna všecka „náboženství“ a se kterými začne člověk něco spojovat, ku př. spasení, spokojenost, Boží zalíbení v těch, kteří je zachovávají a pod. Tyto „věci mají sice tvárnost moudrosti (ale moudrosti v nich není), ve svémyslné (ve vlastní tělesné) nábožnosti a v pokoře pošmourné (zdánlivé) i neodpouštění tělu, avšak nejsou k žádné platnosti (před tváří Boží), toliko k „nasycení těla“ (Kol. 2, 23) t. j. k nasycení lidské domýšlivosti. Kdo se jimi z věřících lidí obírá, zřejmě dokazuje, že nepochopil a u víře nevstoupil do onoho vysokého synovského postavení, které mu Bůh určil v Kristu Ježíši. *) Byli to hlavně učitelé z obřízky, ze židovstva, „lidé nepoddaní, marnomluvní i svůdcové myslí“ (Titus 1, 10-12). Tito lidé byli odpůrci evangelia Kristova, a chtěli je „převrátiti“ (Gal. 1, 7-10). Čím? Přidáváním k němu něčeho ze zákona. Byla to nejenom obřízka, kterou přidávali k evangeliu, t. j. že přikazovali, aby všichni, kteří uvěřili v Krista, se nechali obřezovati, ale oni nakazovali zachovávání určitých dnů a zříkání se pokrmů a nápojů – jinak že
by „nemohli být spaseni“. Apoštol musil proti nim stále vystupovati, aby uhájil pravdu evangelia (Viz Skut. 15, 1. 2; Gal. 2, 5; 5, 12. 13; Fil. 3, 2. 3; I. Tim. 1, 3-11 a j.). Však i dnes podobní učitelé přidávají k evangeliu zákon, jako to činí adventisté, a na druhé straně zase jiní učitelé, daleko nebezpečnější, vyprazdňují evangelium, popíráním božství Kristova a inspiraci Písem. Buďme tedy na stráži 55
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 na nebesích, tak jsme dostatečně ozbrojeni proti falešnému a zavádějícímu učení různých „duchařů“ i kdyby se vydávali za „věřící“ (v. 16. 18, 23 v II. kap.) a stáli v popředí sebe většího „náboženského hnutí“. Držeti se hlavy – Krista – neznamená toliko spojení, ale také vzrůst, jak čteme: „Od niž všecko tělo po kloubích a svazích vzdělané a spojené roste Božím vzrůstem“. Bůh je původcem toho vzrůstu, Kristus pramenem, Duch Svatý jej uskutečňuje a věřící údové Jeho těla, jsou průlivy požehnání i potravy, sloužící ke vzrůstu, ke vzdělání. Kdo se nedrží hlavy – Krista – tak ve skutečnosti (fakticky) přichází o požehnání a o mnohé přednosti, kterých má jako úd Jeho těla. Následkem toho prakticky nezaujímá takového postavení, jaké mu přísluší, a fakticky – ve skutečnosti – má málo užitku z bohatství milosti a dobroty, které má Bůh vůči nám věřícím v Krista. A tak drazí bratři a sestry držme se Krista, jako hlavy naší, a věřme Božím prohlášením o našem spojení s Ním. Vyznávejme také toto spojení s Ním v našem obcování a jednání. Tím nejenom že budeme ochráněni od rozličného falešného učení, ale porosteme také Božím vzrůstem, jakž na tělo Kristovo přísluší.
nečiní zbytečným kázeň – trestání! Ve verši osmém této dvanácté kapitoly k Židům je napsáno, že kázně všichni účastni jsou. To znamená, že všechny Jeho dítky. Není žádné výjimky! Nebo „pakli jste bez kázně, které všichni účastni jsou, tedy jste cizoložňata, a ne synové“ (v. 8)*). Co tu všelijakých zkoušek, zklamání, utrpení, sebezapření – a ačkoli vše více či méně bylo snášeno pro Jeho jméno, přece si toho Bůh užíval jako prostředku k dosažení cíle. I utrpení pro Pána mají v ruce Boží výchovný a posvěcující účinek na nás. Buďme proto vděčni za všechna utrpení a příkoří pro Něho. (Skut. 5, 41). Nevyhledávejme jich, ale také se jim nevyhýbejme, abychom snad z bázně před příkořím nepřišli do pokušení nevykonati některé úlohy, které nám Bůh svěřil. Jsou ovšem i jiná utrpení, která Bůh na nás sesílá či dopouští. Jsou to především ona, která nás potkávají jestliže: 1) Mu nejsme poddáni.
Bůh má mnohé cíle a mnohá předsevzetí s námi věřícími – a to jak pro tuto zem, tak i pro věčnost. Jedním z nich je též „dosažení účasti na Jeho Svatosti“. Jak ji dosahujeme? Jistě že rozličnými prostředky, ale v našem textu je nám jen na jeden poukázáno – na ten nejnepříjemnější, na trestání. Tohoto nikdo neoblibuje. My bychom si přáli, aby Bůh užíval stále všech jiných prostředků, jenom ne tohoto. Ale ono to bez něho nejde. Ani přidržení se nejsprávnějšího učení, ani sebe vyšší stupeň našeho života u víře, ani největší horlivost v práci Páně
Kde není poddání se Otci duchů, tam působí smrt ve svém rozkladném díle; nebo my Mu máme býti poddáni za tím účelem, abychom živi byli (Žid. 12, 9). A nejsme-li Mu poddáni, Jeho vůli a, Jeho Slovu, tak nemůžeme pokračovati v posvěcení. Zde tedy Bůh zakročuje šviháním a trestáním – a to se zvláštní přesností. Bůh nebere nás v kázeň šablonovitě a nešvihá nás bezděčně, ale jedná s každým z nás obzvláštně. „Služebník pak ten, kterýž by znal vůli pána svého, a nebyl hotov a nečinil podle vůle jeho, bit bude velmi. Ale kterýž neznal a činil hodné věci trestání, bit bude méně“ (Luk.12, 47, 48). To je slovo Páně, které i na tento život a na Boží dítky můžeme vztahovati. Jeho ruku můžeme viděti v životě mnohých věřících, kteří znají Boží vůli, ale z rozličných příčin, třeba z vypočítavosti, se jí nechtějí podrobiti. Ó, chraňme se tedy všichni veškeré neopravdovosti, a konejme poznanou vůli Boží ne snad z bázně před trestáním, ale z lepší pohnutky: z lásky a vděčnosti k našemu milostivému Otci. Poznáním a konáním Jeho svaté vůle porosteme v posvěcení. Jsou mnozí věřící, kteří usilují o posvěcení, ale nemají nejmenší touhy po poznání Jeho vůle. A přece jedno bez druhého není myslitelno. A proto i my volejme: „Posvěť nás v pravdě své, slovo Tvé pravda jest“. (Jan 17, 17).
Tato slova možno srovnati se slovy Pána Ježíše: „Všeliké štípení, jehož neštípil Otec můj ten nebeský, vykořeněno bude“ (Mat. 15, 13). Štípení Boží bývá opatrováno a pěstováno, ratolesti, které nesou ovoce, bývají čištěny, aby hojnější ovoce nesly, synové bývají trestáni, aby dosáhli svatosti. Štípení ale, které neštípil Otec, bývá vykořeněno, suché ratolesti sebrány a na oheň uvrženy, cizoložňata, která mohou míti i tvárnost i řeč pravých synů, jsou bez kázně, t. z. Bůh se k nim nesklání jako k synům (Žid. 12, 7. 8).
Dnes, kdy hlavní věcí mnohým je zářící, viditelný úspěch, se nesmírně rozmnožila tato povrchní třída pouhých vyznavačů, která místo aby od lidu Božího byla vyloučena, je při něm držena věcmi, které pocházejí ze světa a které jsou na světě. Jak snadno se zapomíná, že nejenom my, ale i naše práce bude zjevena před soudnou stolicí Kristovou (I. Kor. 3, 1– 15; II. Kor. 5, 10 a j.). Kéž jsme všichni v pravdě jenom Božími pomocníky, na Boží roli, při Božím vzdělání (I. Kor. 3. 9).
Boží trestání. „Otec duchů … trestá nás … ve věcech přeužitečných, totiž k tomu, abychom došli účastnosti svatosti jeho“ (Žid. 12, 10).
*)
56
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Bůh sesílá či dopouští utrpení na své dítky, jako milostivý Otec, jestliže
Trestá nás s láskou ve své nevyzpytatelné moudrosti. On často soudí a trestá toliko svým Slovem, které je „mocné a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý“ (Žid. 4, 12) a před kterým nic pochybného neostojí, poněvadž je „jako oheň a jako kladivo rozrážející skálu“ (Jer. 23, 29). Ano, Jeho Slovo nás netoliko vyučuje, „abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě“ (Titus 2, 12) ale ono nás také trestá, jestliže to nečiníme. A tak jak slovem, tak i utrpením Otec nebeský „každou ratolest, kteráž nese ovoce, čistí, aby hojnější ovoce nesla“ (Jan 15, 2). Vždyť jistě také i nám, údům církve Jeho, platí Slova Malachiášova: „I sedna přeháněti bude a přečišťovati stříbro a přečistí syny Leví a vyčistí je jako zlato a stříbro“ (3, 3). Ke konci pak budiž podotknuto: Sesílá-li Bůh na některé své dítko zvláštní soužení, nikdy si nemysleme, že „kdož ví jak zle si nestojí“, aneb už docela ne, že by při nás podobného soužení nebylo zapotřebí. My leckdy nevidíme do rad a předsevzetí Božích jasně a určitě, a často jim ani nerozumíme, jako jim nerozuměli Jobovi přátelé. Job si rozhodně stál lépe a byl jistě dokonalejší, nežli jeho přátelé a přece on, nikoli jeho přátelé, procházel velikým soužením. I Job ovšem byl jím přiveden k hlubšímu poznání Božímu a k očištění (Job 42, 2-6), ale proti oněm jeho třem přátelům rozpálil se hněv Boží, poněvadž nesprávně mluvili o Bohu. Připomeňme si také slova Pána Ježíše u Luk. 13, 1-5 a nízce smýšlejme o sobě. „Bůh pak všeliké milosti kterýž povolal nás k věčné slávě své v Kristu Ježíši, když maličko potrpíme, on dokonalé nás učiň, utvrď, zmocni i upevni“ (I. Petr 5, 10).
2) řádně nebojují proti hříchu. „Ještě jste se až do krve nezprotivili, proti hříchu bojujíce“ (Žid. 12, 4). Ano Bůh chce, abychom všichni, kteří Ho milujeme, měli v nenávisti zlé (Žalm 97, 10) a abychom hříchu nedávali žádného místa v srdci. Jestliže pak jsme někdy povolili co se věrnosti a poslušnosti týče, místu abychom se byli až do krve zprotivili, tak Bůh přišel s trestáním: „Nebo kohož miluje Pán, toho tresce“ ,(Žid. 12, 16). Proti hříchu máme tak bojovati, že se nemáme lekati žádné bolesti a že se máme vzdáti i toho nejdražšího, jen abychom byli vítězi nad hříchem. A tak „horšila-li by tě ruka tvá, utni ji… A pakli noha tvá horšila by tě, utni ji … a pakli by tě oko tvé horšilo, vylup je … (Mar. 9, 42–50). Tato slova Pána Ježíše ukazují nám na vážnost boje proti hříchu a také na to, jak s celou vážností se musíme protiviti hříchu, abychom se stali účastníky Jeho svatosti. Nečiníme-li to, hovíme-li si, povolujeme-li v boji a neprotivíme-li se až do krve, tak Bůh sešle utrpení, abychom přišli k poznání a soudíce sami sebe, abychom dosahovali Jeho Svatosti. Bůh sesílá či dopouští utrpení na své dítky aby je 3) ochránil před povyšováním, a tím aby byly jednak způsobilejší v Jeho službě, jednak aby nebyly hříchem ·zdržováni na cestě „dojíti účastnosti svatosti Jeho“. Nikdo ať si nemyslí, že by tohoto Božího pořízení neměl zapotřebí. Dokud na této zemi budeme, dokud v tomto těle budeme, dotud budeme míti pokušení! I sám apoštol Pavel byl v pokušení, aby se „vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl“. Z té příčiny dán jest mu osten do těla, takže velice trpěl, a Bůh mu jej neodjal, i když Pavel za to třikráte prosil (II. Kor. 12, 7-10). A tak Bůh leckdy i vůči nám v tomto směru musí zakročiti, abychom neměli zalíbení sami v sobě, abychom se nepovyšovali nad druhé a aby, táž mysl při nás byla, jako i při Kristu Ježíši. Apoštol v této 12. kapitole k Židům porovnává kázeň otců pozemských s kázní Boží. Ten „Otec duchů“ ve všem, tedy i v kázni vůči nám, převyšuje naše „tělesné otce“. Oni nás trestávali po „nemnohé dni“ t. j. ne často. Oni zapomínali na trestání. Trestali nás „jakž se jim vidělo“, dle svého dobrozdání, které je nedokonalé. Trestali nás leckdy v prchlivosti, ne s pravým rozmyslem a často bez vyššího cíle, ukvapeně. Naproti tomu ale Otec nebeský nezapomíná na nás po celý náš život. On ví kdy potřebujeme napomenutí, a pokárání a co nám dělá dobře: zda něžné slovo či švihnutí proutkem. Trestáli nás netrestá nás za tím účelem, aby nás toliko potrestal, ale aby nás učinil účastníky své svatosti.
Láska k Bohu a k věřícím. Mnozí mají své vlastní názory o lásce, jakož i svůj vlastní slovník o všem, co se týče Boha a Jeho věcí. Mnozí mají mnoho slov o lásce – bez oné lásky, která je rozlita v srdcích věřících skrze Ducha Svatého (Řím. 5, 5). Jisté že jsme všichni, více či méně, byli zklamáni nejenom názory druhých, ale i svými vlastními. Ó blaze věřícímu člověku, který přestává klásti důležitosti lidským názorům a věří Bohu a chápe se Slova Božího. Jen to nás správně poučuje o věcech Božích. Co nám praví tedy Slovo Boží o lásce k Bohu a k Jeho dítkám? „Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo kdo nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati“ (I. Jan 4, 20). „Po tomť poznáváme, že milujeme syny Boží, když Boha milujeme a přikázání Jeho ostříháme. Nebo to jest láska Boží, abychom přikázání Jeho ostříhali …“ (I. Jan 5, 2. 3). 57
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 Zde nám předkládá Slovo Boží zkušební kámen, na němž můžeme zkoušeti lásku k Bohu a lásku k Jeho dítkám. Tato slova odstraňují všecky lidské názory o lásce a ukazují nám, zda Boha a Jeho dítky milujeme Božím způsobem či nikoli. Boha milujeme, jestliže věřící milujeme t. j. jestliže zachováváme Jeho přikázání o lásce (Jan 15, 12). Dítky Boží milujeme, jestliže Boha milujeme a jestliže zachováváme Jeho přikázání. Pravá láska k Bohu i k Jeho dítkám je jen v tom srdci, které zachovává Boží přikázání. Bez zachování Božích přikázání není možná láska k Bohu ani k bratřím! „A po tomť známe, že jsme Jej poznali, jestliže přikázaní Jeho ostříháme. Dí-li kdo: „Znám Jej a přikázání Jeho neostříhá, lhář jest, a pravdy, v něm není“ (I. Jan 2, 3-4). I v tomto místě praví nám Slovo Boží, že zachováváním Jeho přikázání dostává se nám vědomí, že Ho známe. To je další zkušební kámen. Kdo si jej nepovšimne? – Mimo toho náš Pán a Spasitel řekl: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte“ (Jan 14, 15) a „Kdož by měl přikázání má, a ostříhal jich, onť jest ten, i kterýž mne miluje… Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude“… (Jan 14, 21. 23). Zkušebním kamenem, zda Boha a bratří milujeme, nejsou tedy „šťastné pocity“ ani „slova a písně“ o lásce, ale poslušnost vůči Jeho Slovu a zachovávání Jeho přikázání. Apoštol Jan píše, že Jeho přikázání nejsou těžká. Jeho Slovo pak je Duch a život. Kdo je zachovává, kdo se řídí Slovem Božím, kdo naplňuje vůli Boží, tak podle toho poznává a podle toho zná a podle toho ví. Abychom nezapomněli co, tak si ještě jednou přečteme I. Jan 2, 3; 3, 14-16. 24 a 5, 2.
bratři, bylo jen potvrzením oněch příšerných zpráv, o kterých se zmiňují noviny. Ale oni vyprávěli též o velikých duchovních probuzeních, a o veliké potřebě starších bratří, kteří by mladé věřící vyučovali a vedli, tedy o veliké potřebě učitelů a pastýřů. Předkládáme čtenářům úryvky ze dvou dopisů. Jeden menonitský bratr psal jednomu anglickému bratrovi: „Po, mnohá léta mohli jsme pomáhati druhým. Jistě ale nečinili jsme dosti. Teď však nás Bůh navštívil hladem a největší nouzí. Když jsme minulého léta sklízeli malou žeň, tak jsme se nemohli ubrániti smutným obavám. Tyto černé obavy mohl zaplašiti jedině Bůh. Mnozí bez pomoci, zmírali před našima očima hladem. Jak Bůh by nám pomohl, bylo nám úplně skryto. Ale až potud nás neopustil. Jemu díky! – Co hlad v Rusku způsobil, je srdcervoucím; byli pojídáni psi, kočky, vrány, plevy, kukuřičná sláma, kořeny, ano dokonce i lidé. V některých místech je to hrozné. Od tohoto posledního a nejhoršího byli jsme my, Menonité, pokud vím, uchráněni (Menoniti jsou němečtí, protestantští vystěhovalci v Rusku). Ale i nám se vedlo zle a mnohý z nás zemřel hladem a slabostí. – Dnes jsem dostal dopis z našeho sirotčince. Díky útrpnosti věřících v K. mohli jsme jim zaslati něco potravin. Když tyto jim byly odevzdány, tak veškerá potrava, kterou ještě měli, byl zbytek fazolí a jeden bochníček chleba, který upekli. Asi 20 dítek bylo od hladu již velice oteklých, několik jiných méně. Jeden hoch snědl nějaké kořínky a byl 13 hodin bez vědomí, ale podařilo se ho zachrániti. Jedině ty nejslabší dostávají jednou denně trochu jídla ostatní méně a vyhlídky na letošní žeň jsou špatné (dopis byl psán letos v červnu) … Jistě že Vás bude zajímati stav duchovního života mezi námi v Rusku. Vzdor mnohým antikristickým hnutím v zemi jest jak mezi Němci, tak mezi Rusy, veliká touha po Slovu Božím. Na různých místech, kde hladomor obzvláště zuřil, shromáždění se zmenšila, ale na jiných místech, opět povstaly nové sborečky. Mezi námi Němci přinesl soud Boží mnoho vzácného ovoce. Shromáždění jsou četněji navštěvována, jako nikdy dříve, nesobeckost a sebezapírání je všude viděti, jako i probuzení způsobené Duchem Svatým. – Má hlavní práce pozůstává nyní z vyučování ruských bratří na rozličných místech, aby mohli účinněji kázati. Pořádám pro ně měsíční kursy a toužíme po tom, aby přišli do užšího spojení s Pánem a Jeho Slovem, a aby dosáhli hlubších zkušeností i poznání o spasení, které je v Kristu a z Jeho milosti a tak aby mohli lépe sloužiti a pečovati o znovuzrozené duše i o shromáždění“. Část z druhého dopisu jednoho arménského bratra, též z června t. r. „Začátkem dubna r. 1918 byl náš veliký dům zapálen Tatary a shořel se vším, co v něm bylo My jsme ztratili vše. Žili jsme na rozličných místech od té doby a já jsem konal dílo evangelisty, navštěvuje vesnice, města a ruská křesťanská shromáždění v celém kraji. Též dva moji
Z blízka i z dáli. Pozornost věřících snad z celého světa obrací se nyní na Rusko. Tam trpí miliony lidí hladem a velikou nouzí v každém směru. Miliony lidí tam od hladu již zemřelo. Pomáhá se na všech stranách, ale veškerá pomoc je nedostatečnou. Věřící z mnohých zemí, hlavně z Ameriky a Anglie, poslali své dary přímo prostřednictvím misionářů, které tam vyslali, aneb své dary odvedli některé pomocné misii pro Rusko. Též bratr Žebrovský ve Varšavě, který je i některým našim čtenářům znám, mohl odeslati veliké dary, které mu byly doručeny, strádajícím ruským bratřím. V loni i letos setkal jsem se s několika bratřími, kteří pracovali v Rusku jako misionáři mezi Kirgizy a Sardy, a minulého měsíce hovořil jsem s jedním americkým bratrem, který tři měsíce cestoval v Rusku a zúčastnil se nejenom pomocné práce, ale i evangelizační. Co vyprávěli tito 58
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922 synové káží evangelium mezi Rusy. V těchto čtyřech létech jsme velice zkusili. Já a moji synové jsme byli zavřeni v sedmi rozličných vězeních, kde jsme velice trpěli hmyzem a hladem. Co jsme měli při sobě, bylo nám vždy vše vzato, a zpět jsme nikdy ničeho nedostali. I tento rok ještě velice strádáme co se potravin a šatstva týče. Často jsme několik dní bez chleba, všichni nosíme jen dřeváky. Mám jen jednu košili. Je-li špinavá musím se jinou vypůjčit, aby mohli moji vyprati, a nemohu-li se vypůjčiti, tedy vyperu svou a čekám až uschne“. – Pak píše onen bratr o nemocích ve své rodině a o velikém nedostatku šatstva, prádla a ponožek. Píše onomu bratrovi, že by mu byl psal už dávno, ale ztratil jeho adresy, když byl jednou vsazen do žaláře. Zmiňuje se jako v předešlém dopise, o hladu, tyfu, choleře, – o tom, jak dítky, zmírají na ulicích, aniž by to vzbudilo zvláštní pozornost – a že by nejraději odtamtud utekli, ale že chce setrvat tam, kam ho Pán postavil. Pak pokračuje: „Tento rok jsem již navštívil a kázal ve 30 vesnicích a městech. Pán dal požehnání a mnoho duší přišlo k obrácení. Zvláště v jedné vesnici, kde nebyli žádní věřící, deset lidí uvěřilo, takže jsem je mohl později pokřtíti. Tím povstal nový malý sbor. V těchto čtyřech létech jsem kázal do roka ve 300 až 350 shromážděních. – Ruské sbory jsou velice zanedbány. Nejsou mezi nimi žádní pastýři a učitelé. Bratři a sestry jsou skoro všichni „dítkami“ u víře a nerostou v milosti a v svatosti života. V tomto velikém poli, kde je tak veliký hlad a žízeň po Slovu Božím potřebujeme schopných pracovníků …“ Máme opět příležitosti se modliti za věřící v Rusku a jim také pomáhati. Nechť obsah těchto dvou dopisů nám také objasní, že práce Páně všude mezi Slovany potřebuje otce v Kristu, kteří by dovedli Slovo pravdy správně rozdělovati t. j. vyučovati, tak aby sbory mohly samostatně státi. A proto všichni: „pilně se snažujme vydati sebe Bohu milé dělníky, za něž by se nebylo proč styděti, a které by právě slovo pravdy rozdělovali.“
slovo kříže, které jasně kázal. Pak přišlo několik mladých věřících mužů z Ruska a řekli jemu a některým jiným bratřím: „Jsme věřícími, ale neznáme Písem svatých. Uveďte nás hlouběji do nich, abychom mohli kázati evangelium, a vykládat Písma“. Tak povstala biblická škola jejíž chovanci měli v br. Köhlerovi skutečně otce v Kristu. Byl nám vzorem v životě, obcování i v modlitbách. Jeho heslo: „Vždycky jedno v Kristu Ježíši“ uplatňoval v každém směru. Stále nás nabádal k modlitebnému rozjímání Písem a k sycení vnitřního člověka. Nebylo na něm viděti žádné dvojakosti, a nebyl „diplomatem“, který si chce udržet všecky. K poznané pravdě se vždy ihned přiznal, a nebál a nestyděl se vyznat, že se tehdy a tehdy v názorech mýlil. Jaký div, že všech pět jeho dětí brzy uvěřilo v Pána Ježíše a rostlo u víře. Nejstarší jeho syn vyučuje, místo něho ve škole. Mnozí naši čtenáři se na něho budou pamatovati z jedné jeho návštěvy v našich krajích. I o něm platí slova Písma svatého: „Zpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce, následujtež jejich víry“, neboť on též „boj výborný bojoval, běh dokonal a víru zachoval“ (Žid. 13, 7; II. Tim. 4, 7). Můžeš říci: Skrze milosrdenství Boží byl jsem vykoupen krví Pána Ježíše od věčného zahynutí, i z tohoto zlého přítomného věku (Gal. 1, 4) a stal jsem se novým stvořením. Tím náležím z mrtvých vstalému a oslavenému Kristu. Jsem Jeho draze koupeným vlastnictvím. Jen On má právo rozhodovat o mém životě. On je mým pánem a Mistrem, já pak Jeho učedníkem a svědkem? Pakli ano, tak hleď, co Ti Bůh praví v I. Kor. 6, 20. Redakční. – Tímto číslem končíme šestý ročník. Jsme vděčni Pánu za jeho milost, že při veškeré naší nedokonalosti jsme mohli věřícím sloužiti k hlubšímu poznání Písma Svatého. To ale neznamená, že jsme byli s naší nedokonalou prací spokojeni. Ač s modlitbami, byla přec jen konána ve spěchu a ve stísněných bytových poměrech. Vidíme její nedostatky i přes některá lichotivá uznání našich čtenářů. Ale to můžeme říci, že byl časopis provázen modlitbami, aby se čtenářům stalo slovo Boží vzácnějším a konání vůle Boží v zachovávaní Jeho přikázání radostnějším, tak abychom všichni mohli o Jeho Slovu říci: „Raduji se z řeči tvé jako ten, který dochází hojné kořisti“ (Žalm 119, 162). Děkujeme všem, kteří s námi pracovali a nám pomáhali ať tím či oním způsobem a prosíme, by i nadále nám pomáhali na modlitbách a odporučování časopisu. Též o brzké obnovení předplatného žádáme, jakož i za zaslání doplatného za tento rok.
Dne 29. října t. r. zemřel ve Wiedenestu v Německu bratr Christoph Köhler, zakladatel biblické školy v Berlíně, nyní ve Wiedenestu. Zesnulý byl několik let evang. farářem v Schildische u Bielefeldu. Když přišel k spasitelnému poznání Ježíše Krista a když potom začal jasně kázati evangelium, tu přicházely duše k obrácení a začal se činiti rozdíl mezi věřícími a nevěřícími. Studováním Písem svatých a svědectvím druhých bratří došel br. Köhler k poznání, že jen věřící lidé mají býti pokřtěni – i nechal se pokřtíti a přestal „křtíti“ nemluvňata i „vysluhovati“ večeři Páně. To znamenalo ovšem i vystoupení z církve a vystěhování z fary i pozbytí veškerých příjmů. V té době zkoušel Bůh Jeho víru i nedostatkem. Nezapomenu na Jeho slova, která mi kdysi řekl: „Kdybych byl tehdy nevěděl, že je Bůh se mnou, tak bych to byl nevydržel“. Potom se přestěhoval do Berlína – tehdy jsem tam právě meškal – a mnozí lidé rádi přicházeli poslouchat
OBSAH 59
Ročník VI.
Ze slov pravdy a lásky 1922
Snaha lásky o obětech starozákonních: O oběti za hřích O oběti za viny Umění sebeobrany 144 tisíc Skrytí Pokorným milost Kteří milují Jeho příští Pominutí (Fáze) Hospodinovo Týká se to Tebe a mne? Pečuj o spásu druhých Vycvičené smysly Dej si odpověď Ozvěny Betanie Oddělení Učení o vzkládání rukou Cesta kříže Žalmistovy zkušenosti Duch Svatý, který v nás přebývá Výstraha věřícím Sešívání opony Moderní idealisté, a evangelium Netáhněte jha s nevěřícími Kázeň – kdy a jak
Tři životní zkušenosti W. H. Přijď království Tvé Žádný kovář Poslouchej moudrosti Boží Slovo povzbuzení a napomenutí Barvy ve stánku Rybáři lidí Oslátko a bílý kůň Pavlovo Boží evangelium Obnovená mladost Držeti se hlavy – Krista Boží trestání Láska k Bohu a k věřícím
Strana 1 1, 6 11 3 3 4 4 5 8 9 9 13, 16 14 17 18 21 23 23 24, 26, 36, 46 27 28 29 31 32
Z blízka i z dáli: Rozpravy o soudné stolici Kristově O tanci a biografu v církvích Rozpravy o oddělení O poměrech v Rusku O úmrtí bratří
34 35 39 40 41 42 44 45 52 53 55 56 57
9, 15, 19 19 29 58 19, 58
Redakční: O posvěcení a pokoji 5 Různá sdělení 5, 10, 16, 21, 30, 35, 45, 54, 59 Zrnka 4, 19, 25, 35, 44, 59
Zodpověd. redaktor Fr. J. Křesina, Plzeň, Nepomucká 86. – Tiskl Adolf Pavlíček v Plzni.
60
