Smysl existence lidstva? Jaromír Bár RNDr. Zdeňku Chromému autor vděčí za připomínky

„Plaveme proti proudu, proti velikému přívalu dezorganizace, která chce všechno převést na tepelnou smrt, jak je to popsáno ve druhém zákonu termodynamiky. … Vyhlášení své vlastní povahy a pokus ustavit enklávu organizace tváří v tvář mohutnému zmatku přírody, to je drzost vůči bohům, ale zároveň i železná nutnost, kterou nám ukládají. V tom je tragédie, ale i sláva. “ Norbert Wiener

Smysl existence lidstva? Jaromír Bár RNDr. Zdeňku Chromému autor vděčí za připomínky.

O autorovi Doc. Ing. Jaromír Bár,CSc., plk. v zál. (86), vědecký a pedagogický pracovník, pracoval 22 let na Vojenské akademii v Brně, na Vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově, na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně a 3 roky na Military Technical Colege v Káhiře, 3 roky na Akademii chemické ochrany v Moskvě, v oborech nukleární chemie, nukleární zbraně a zneškodňování radioaktivního zamoření. V době, kdy hrozila válka s použitím atomových zbraní, vydal první českou publikaci na téma: „Atomové zbraně a ochrana proti nim“, Orbis, Praha 1955. Pro nesouhlas s okupací Československa sovětskými vojsky byl od r. 1971 do své rehabilitace v r. 1990 postižen zákazem pedagogické činnosti. V tom období svého šikanování a diskriminace se svým kolegou sepsal a jeho kolega zajistil publikaci jednu ze tří knih z oboru zneškodňování radioaktivního zamoření, které byly do té doby ve světě vůbec vydány (vyšla až r. 1991): Severa, J.; Bár, J.: „Handbook of Radioactive Contamination and Decontamination", ELSEVIER Comp., Amsterdam-Oxford-New York-Tokyo 1991; 390 s. Má přes 200 odborných prací. Od r. 1992 je v důchodu a zabývá se filozofií přírodních věd, o čemž svědčí publikace: Bár, J.: „Věda a osud lidstva – k některým otázkám filosofie věd a smyslu existence lidstva“, Fontána, Olomouc 2006, 152 s.

Abstraktum Tato práce vysvětluje, co je smysl existence přírodního objektu ve vývoji Vesmíru a ukazuje, že vědomí, intelekt a myšlení - tato trojjediná vlastnost lidské psychiky je nejcennějším příspěvkem naší Planety do evoluce Vesmíru a měla by být zachována i potom, až se nad lidstvem naplní

neodvratný konečný osud každého živočišného druhu. Úspěchy ve vývoji tzv. „umělé inteligence“ dávají naději, že by se jednou tento sen mohl stát skutečností. Práce též ukazuje, že pravděpodobným objektivním smyslem existence lidstva ve vývoji Vesmíru je vytvořit a zachovat vědomí, vytvořit a rozvíjet intelekt a myšlení, a k jejich zachování a rozvíjení vytvořit podmínky pro vznik civilizace inteligentních i-robotů ve Sluneční soustavě, s intelektem, jehož inteligence překoná inteligenci člověka, aby se tato civilizace i-robotů stala dědicem lidstva. Práce je určena čtenářům se znalostmi absolventa střední školy. 21 lit., 1 obr., 37 s. (asi 44 normostran) Poznámky k abstraktu: Dnes se za roboty považují četné automaty, manipulátory i kuchyňský robot. Žádný z těchto robotů nemá intelekt ani inteligenci. Ani Čapkovi roboti nedosahovali inteligence člověka. Není proto správné používat tento devalvovaný termín pro uměle vytvořené bytosti obdařené inteligencí stejnou či dokonalejší než má člověk. Pro ty zavádíme termín inteligentní robot čili irobot. Pokud se jedná o náš Vesmír, naši Hvězdu (Slunce), naši Planetu (Zemi) apod., píšeme tato slova s velkými iniciálami. Když je jedná o jiné vesmíry, jiné hvězdy, jiné planety apod., píšeme počáteční písmena malá.

OBSAH Smysl existence lidstva? Moto, titul, o autorovi Abstraktum, Obsah Úvod 1.Egon Bondy a smysl lidské existence 2. Evoluční smysl existence kosmických objektů 2.1. Entropie 2.2. Negentropické enklávy 2.3. Příklady negentropických enkláv 2.4. Progrese a regrese 2.5. Evoluční smysl existence 2.5.1. Progresivní evoluční smysl existence 2.5.1.1. Subjektivní progresivní evoluční smysl existence 2.5.1.2. Objektivní progresivní evoluční smysl existence 2.5.2. Regresivní evoluční smysl existence 3. Evoluční smysl existence lidstva 3.1. Prvotní intelekt 3.2. Druhotný intelekt 3.3. „Umělá inteligence“ jako vědní a technická disciplína

3.3.1. Turingův test 3.3.2. Stručný přehled historie „umělé inteligence“ 3.3.3. Dnešní stav a budoucnost robotů 3.4. Futurologické vize o následcích „umělé inteligence“ 3.4.1. Budou počítače opravdu myslet? 3.4.2. Jak může umělý intelekt překonat intelekt člověka? 3.4.3. Inteligentní i- roboti 3.4.4. Úsilí člověka o udržení nadvlády 3.4.5. Rezignace člověka 3.4.6. Sluneční soustava - hnízdo kosmických civilizací 3.4.7. Pravděpodobný vztah i-robotů k člověku 3.4.8. Kam směřuje vývoj kosmických civilizací? 3.5. Evoluční smysl existence lidstva? 3.5.1. Subjektivní evoluční smysl existence lidstva 3.5.2. Objektivní evoluční smysl existence lidstva? 4. Základní teze Doslov: Je možná záchrana civilizace před zánikem Vesmíru? Literatura Úvod Proč žijeme my lidé na světě? Tato otázka smyslu existence lidstva vzrušovala mozky intelektuální elity od vzniku písma určitě a snad i v pravěku. Důkazem toho je Epos o Gilgámešovi, Védy, Avesta, učení Konfuce, tao, Bible a četná jiná náboženská literatura. Touto otázkou se též zabývali po dvě a půl tisíciletí myslitelé, od osvobození filozofie od náboženství a vzniku vědy ve starověkém Řecku dodnes. Při hledání odpovědi na otázku smyslu lidské existence narážíme na problémy. V pojetí „smyslu existence“ je ve filozofii nejednotnost, nejasnost až zmatek. Proto si musíme nejdříve ujasnit, co pokládáme v tomto díle za smysl existence, abychom mohli uvažovat o smyslu existence lidstva. Kromě toho, vývoj vědy a techniky, zvláště informační a výpočetní, je přímo „explozívní“. Kdo si dovedl před šedesáti lety představit dnešní počítače, mobilní telefon či internet? Za padesát let můžeme říci, že všechno je jinak. Následkem toho dnes lze řešit pouze otázku pravděpodobného smyslu existence lidstva, jak se nám jeví dnes. Cílem této práce je jednoznačně stanovit, co je objektivní smysl existence přírodního objektu v evoluci čili jeho evoluční smysl existence. Práce má být též pokusem o

zjištění jaký je pravděpodobný objektivní evoluční smysl existence lidstva. 1.Egon Bondy a smysl lidské existence Filozof Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer (19302007) v r. 1970 Bondy dopsal „Juliiny otázky“ [1], v nichž psal o možném vytvoření robota s inteligencí, která překoná inteligenci člověka a poprvé uvažoval, že by se vytvoření strojového intelektu mohlo stát smyslem existence lidstva. Svou konkrétnější představu artificiálního člověka podal ve svém beletristickém dílku „Nepovídka“. [2] Bondy píše o tom, že „smyslem života je dát svému životu jistý obsah, který zásadně může nabývat čtyř podob: lásky, pokory, poznání a činů. Tyto podoby spojuje to, že jsou nesamozřejmé, že je o ně třeba usilovat, a to i v boji se sebou samým, a že je na nich třeba neustále pracovat. Jsou prostě něčím problematickým, a ne automaticky pudovým - biologickým.“ [1] Za cenné názory zmíněné výše a za dalekozrakost jeho vizí si Bondy zaslouží uznání. Avšak jeho pojetí smyslu života je idealistické, moralizující a nevědecké. Co však je smysl existence? Dělal jsem rešerše a tázal se všech možných filozofů. Ale ti mi nepomohli. Skoro každý filozof hlásá něco jiného. Že by se filozof opřel v této otázce o přírodní vědy – to jsem, bohužel, zatím nezaznamenal. My tuto chybu neuděláme! Opřeme se o termodynamiku! 2. Evoluční smysl existence kosmických objektů Druhá věta termodynamiky hovoří o entropii. Co je entropie? 2.1. Entropie Entropie je fyzikální veličina a udává míru nepořádku v přírodě a stupeň nevratnosti fyzikálních procesů. Znalost přesně matematicky formulované definice entropie není k porozumění této práce nezbytná. V této kapitole je vše, co je třeba o entropii vědět, aby byl text této práce jasný. Izolovaný systém je látkově a energeticky uzavřená soustava hmotných objektů, do níž se žádná látka ani energie nemůže dostat z vnějšku, ani se z ní nemůže dostat žádná látka ani

záření ven, mimo tuto soustavu. Soustava, podmínku nesplňuje, je soustavou otevřenou.

která

tuto

V izolované soustavě hmotných objektů je entropie přímo úměrná nepořádku v uvažované soustavě. Uzavřená soustava s nízkou entropií, a tedy s vysokou organizací, musela být vytvořena z neorganizované soustavy prací. Obsahuje tedy více energie. Negativní entropie, čili negentropie je přímo úměrná pořádku (organizaci). Procesy, které probíhají v přírodě samovolně, které jsou v přírodě obvyklé a převládající, při kterých se energie uvolňuje jako teplo nebo pohyb, při nichž nepořádek a entropie roste – takové procesy jsou procesy entropické. A naopak, ty procesy v přírodě, při nichž na omezeném místě, v omezené míře a dočasně obsah vázané energie, pořádek, organizace a negentropie roste – takové procesy jsou procesy negentropické. Z druhé věty termodynamiky vyplývá, že v uzavřené soustavě hmotných objektů mohou samovolně probíhat různé přeměny těchto objektů i této soustavy jako celku, avšak entropie při těchto procesech musí růst, v krajním případě může zůstat dočasně nezměněna. Kdybychom rozšířili platnost zákona o růstu entropie na celý Vesmír, došli bychom k závěru, že jednou musí dojít k přeměně veškeré využitelné energie na odpadní teplo, které by se s expanzí Vesmíru stále zřeďovalo, takže by teplota Vesmíru stále klesala. Při dosažení teploty Vesmíru absolutní nuly --273,16OC, by došlo k tepelné smrti Vesmíru. Ta však může být dosažena v nekonečném čase, nemůže být tedy dosažena nikdy. Dnes, po 13,75 miliardách let existence Vesmíru, se Vesmír ochladil na střední teplotu --270,430C, tj. na pouhých 2,7250C nad absolutní nulou. A vůbec nám to nevadí. Celý Vesmír je entropický, evoluce Vesmíru je nevratná a má určitý směr a smysl. Vesmír stále degraduje. Smysl existence přírodního objektu v evoluci Vesmíru, čili jeho evoluční smysl existence udává směr vývoje, směr evoluce toho přírodního objektu.

Evoluce vesmíru je nevratná a má určitý směr a smysl. V celém Vesmíru stále stoupá entropie a nepořádek. Tento smysl Vesmíru je však morbidní: celý Vesmír degraduje! Degeneruje! Ale nezoufejme! V tom rostoucím nepořádku je totiž skulina, která umožňuje dělat pořádek a zdokonalovat, která umožňuje existenci hvězd, galaxií, života i naší civilizace. 2.2. Negentropické enklávy Norbert Wiener konstatuje, že nehledě na celkový růst entropie ve Vesmíru v důsledku platnosti druhého zákona termodynamiky, v určitých „lokálních enklávách“ Vesmíru „… se projevuje omezená a dočasná tendence růstu organizovanosti. … Avšak zatímco vesmír jako celek – existuje-li opravdu vesmír jako celek – projevuje sklon k zániku, existují jisté lokální enklávy, jejichž vývojová tendence je, jak se zdá, protichůdná vývojovým tendencím celého vesmíru, a v nichž se projevuje omezená a dočasná tendence růstu organizovanosti. A právě v některé z těchto enkláv nachází život svůj domov.“ [3, s.29] Otevřené enklávy, „v nichž se projevuje omezená a dočasná tendence růstu organizovanosti“, jsou negentropické enklávy. Tyto otevřené negentropické enklávy potřebují však k zajištění své existence jiné otevřené soustavy, jimiž jsou živitelé negentropických enkláv, které dodávající svým negentropickým enklávám na svůj úkor látku a energii. Některé negentropické enklávy mohou zajišťovat svoji existenci na úkor své vlastní vnitřní energie. V tom případě jsou takové negentropické enklávy samy sobě živitelem. Soustava zahrnující negentropickou enklávu, jeho živitele a odpady, je soustavou entropickou a degraduje. (Obr.) …………………………………………………………………

VESMÍR ENTROPICKÝ ŽIVITEL

---------------------látky | NEGENTRO- | -------- ------------- PICKÁ | energie | ENKLÁVA | ------------ | ----------

v

odpady …………………………………………………………………

Obr.: Negentropická enkláva v entropickém Vesmíru Negentropické enklávy se však nejen zdokonalují, ale podléhají současně i degradaci. Když tato degradace převládne, způsobí zánik negentropické enklávy a změní ji v obyčejnou degradující entropickou soustavu. Ta splyne s okolním entropickým, degradujícím Vesmírem. Živí umírají, neživé se kazí, entropie vítězí. Odpady některých entropických enkláv mohou být živiteli jiných entropických enkláv. Např. sluneční záření, které je odpadem činnosti Slunce, je současně živitelem živých organismů. Exkrementy, mrtvoly a odumřelé rostliny mohou být hnojivem, které může být živitelem mikroorganismů a rostlin. Kyslík, vytvářený rostlinami jako odpad, je živitelem většiny živých organismů na Zemi, včetně rostlin. Hlavní přesun látky i energie zpravidla míří z „živitele“ do negetropické enklávy. Pohyb odpadů probíhá z negentropické soustavy do okolních entropických soustav. Odpady životní činnosti se vracejí do životního prostředí, ochuzeny o živiny a o energii. Negentropické enklávy jsou vždy soustavami otevřenými, aby mohly zvenčí přijímat energii a látky, které je udržují při životě. Izolujeme-li živočicha, usmrtíme jej a jeho mrtvola začne podléhat rozkladu. Izolujeme-li zdokonalující se neentropickou enklávu od jeho „živitelů“, změníme ji na obyčejnou entropickou soustavu. Živý organismus můžeme izolovat, aniž bychom jej usmrtili, jedině společně s jejich nezbytnými živiteli. 2.3. Příklady negentropických enkláv Vesmír brzy po Velkém třesku byl nejen entropický, ale byl též v jistém smyslu jakousi negentropickou enklávou a současně i sám sobě živitelem, díky gigantické tepelné energii uvolněné Velkým třeskem. Energie uvolněná Velkým třeskem, může být v některých případech využita k procesům vedoucím ke zvýšení organizovanosti v některých částech entropického Vesmíru, v nichž podle Wienera „nachází život svůj domov“. [3, s.29] Díky této energii uvolněné Velkým třeskem Vesmír expanduje, vytvářejí se z primitivního záření stále složitější struktury Vesmíru, hvězdy svítí, supernovy vybuchují, život a naše civilizace se rozvíjí. Vesmír je bojem protikladů:

převládající entropie a degradace versus zdokonalování negentropických enkláv.

negentropie a

Hluboká nitra hvězd, v nichž vznikají termonukleárními reakcemi z protonů částice alfa, jakož i některá poněkud složitější atomová jádra, jsou negentropickými enklávami. Jejich živiteli jsou vrchnější vrstvy hvězd nad jejich zmíněným hlubokým nitrem. Hvězda je sice nedokonale, ale dostatečně uzavřenou soustavou, aby vysoký tlak, který vrchní části hvězdy vyvolávají, vytvořil též teplotu, potřebnou k zažehnutí a průběhu termonukleárních reakcí. Termonukleárními reakcemi se uvolňují obrovská množství energie atomového jádra. Hvězda jako celek stále degeneruje. Středová oblast termonukleárního výbuchu je na okamžik rovněž negentropickou enklávou, neboť se z jednodušších atomových jader (zpravidla deuteria) vytvářejí složitější částice alfa. Opět boj protikladů: zdokonalení částic versus destrukce okolí výbuchu. Živé organismy jsou negentropické enklávy, jejichž živiteli jsou: části naší Planety poskytující potravu i nerostné látky potřebné k životu (a někdy i nukleární či geotermální energii) a Slunce, dodávající hlavně energii tepelnou. Aby mohl člověk ve Sluneční soustavě žít a svou činností zdokonalovat sebe i jiné přírodní objekty, musí degradovat Slunce a musí degradovat, tj. musí zahynout a být člověkem zkonzumováno množství rostlinných a živočišných organismů, i nerostných látek a produktů, které mu slouží za potravu, za palivo, za příbytek, oděv apod. Avšak živočichové a rostliny, spotřebované jako potrava, a též spotřebovaná rostlinná a fosilní paliva, dřevo, bavlna, vlna apod. reprezentují ve skutečnosti degradaci Slunce, které umožnilo svým zářením jejich vznik a vývoj. Musíme si uvědomit, že každý sebemenší mikrob i každý z nás je negetropickou enklávou v nepřátelském, degradujícím entropickém vesmíru (Obr.). Organizovaná společenství jsou též negentropické enklávy, např. včel v úlu, vlků ve smečce, lidských jednotlivců v různých organizacích a v národě; ale též národů ve vyšším nadnárodnímu společenství. Jejich živiteli jsou všichni příslušníci daného společenství.

30 vojáků bojujících v bitvě jednotlivě, má mnohem menší bojovou sílu a účinnost, nežli těchže 30 vojáků zorganizovaných v bojovou četu a vycvičených k boji jako jeden bojový celek. Asi 30 evropských států společně s USA a Japonskem mělo v minulosti různé protichůdné zájmy, které nakonec vedly ke dvěma nejstrašnějším válkám v historii lidstva. Avšak část (dnes 23) z těchto třiceti evropských států, zorganizovaných v EU a NATO, odstranila a odstraňuje stále možnost nové světové války. Účinně též zamezila pokračování malých válečných střetů v Evropě, na Balkáně. 2.4. Progrese a regrese Norbert Wiener uvádí: „Ve světě, v němž entropie jako celek má tendenci vzrůstat, existují místně omezené a dočasné ostrůvky zmenšující se entropie, a právě existence těchto ostrůvků někomu z nás dovoluje tvrdit, že existuje pokrok.“ [3, s.48] Wiener však primitivní víru v pokrok neuznává, říká o ní: "Primitivní víra v pokrok je přesvědčením, které nesvědčí o síle, ale o povolnosti, a tudíž o slabosti.“ [3, s.57] V negentropických enklávách se v omezeném rozsahu obchází zákon růstu entropie v přírodě. V žádném případě se však nepřekonává růst entropie absolutně. Nemáme zatím žádné důkazy o tom, že bychom mohli ve velmi daleké perspektivě vývoje našeho Vesmíru o nějakém pokroku ve „Vesmíru jako celku" reálně uvažovat. Podíváme-li se na Vesmír „božskýma očima“, jsou ty lokální negetropické enklávy dočasného „růstu pořádku“ proti celému Vesmíru stále rostoucího nepořádku nesrovnatelně méně významné. Kromě toho, v souhrnu pořádek, který je na negentropické enklávě dosažen, musí být menší a v nejlepším případě dočasně stejný jako je nepořádek, který se musí vytvářet v jejich živitelích. Takže negentropické enklávy celkovou tendenci přírody k nepořádku nijak ovlivnit nemohou. To jsou zřejmě základní důvody „protipokrokových“ názorů N. Wienera, který se dívá na svět „božskýma očima“. My však nejsme bohové a na Vesmír se díváme „božskýma očima“ nejvýš z pohodlného křesla, po dobré večeři. Ocitne-li se člověk v postavení trosečníka, uhodí hodina pravdy: jeho chatrný vor, slibující i velmi nepravděpodobnou záchranu, má

pro něj větší význam než všechny ty vodní spousty obrovského oceánu kolem něho. Podle Wienera je to slabost. Ano, ale slabost lidská. Jsme v tomto smyslu slabí objektivně a nemá smysl falešně si namlouvat, že jsme silní jako nadlidé či bohové. Vždyť i podle Wienera: „V jistém velmi reálném smyslu jsme trosečníky na planetě odsouzené k zániku.“ [3, s.51] A proto nepatrné negentropické enklávy jsou pro nás nesrovnatelně důležitější než celý ostatní gigantický Vesmír stále rostoucího nepořádku kolem nás. Uvnitř, v negentropické enklávě o pokroku a pokrokovém vývoji uvažovat nepochybně můžeme. Nakonec i sám Wiener vlastně připouští: že „... existence těchto ostrůvků (tj. negetropických enkláv) někomu z nás dovoluje tvrdit, že existuje pokrok.“ [3, s.48] Paul Davies označuje Bergsonovu „pravou čili organizovanou složitost“ jako „organizační komplexitu“. Například molekula DNA nese obrovskou informaci o stavbě celého živého organismu, má tedy vysokou složitost, ale má přitom též vysoký stupeň pořádku a organizace, a tedy vysokou negentropii. [4] Protože je organizační komplexita závislá na dvou na sobě nezávislých vlastnostech: nepravé složitosti, dané exaktně počtem bitů, a složitostí organizace, kterou nelze exaktně měřit. Nelze tedy exaktně měřit ani organizační komplexitu. Organizovaná společenství obsahují nejen celou sumární negentropii a organizační komplexitu všech svých příslušníků, ale kromě toho ještě navíc specifickou negentropii a specifickou organizační komplexitu příslušného společenství. V úvahách o biologické evoluci ( a nejen o biologické evoluci, ale i obecně! – J.Bár) se organizační komplexita obvykle pokládá za určující parametr: progresivní evoluce znamená zvyšování organizační komplexity. [5] Progrese a zdokonalování je vývoj určité soustavy přírodních objektů směřující v omezené míře a dočasně, avšak zásadně ve směru stoupající organizační komplexity. Přitom roste negentropie. Progrese jde proti růstu nepořádku v

přírodě, navzdory tomu, že celková tendence celé přírody je v tomto smyslu regresivní a směřuje ve směru opačném. Regrese a degradace je opakem progrese, tj. přechodem soustavy reálných objektů na nižší evoluční úroveň, při němž se organizační komplexita. (Negentropie dané soustavy se při regresi zmenšuje.) 2.5. Evoluční smysl existence Existence fungující žárovky v osvětlovacím tělese má smysl pro osvětlování místnosti, všeobecně též pro pokrok lidské společnosti a tedy, domyšleno do konce, i smysl pro pokrok v evoluci Vesmíru. Existence téže žárovky na smetišti tento smysl nemá, může mít však smysl např. pro koloběh látek v přírodě naší Planety, pro koloběh látek ve Vesmíru. Je zřejmé, že hovoříme-li o smyslu existence nějakého přírodního objektu, musíme udat, o jaký smysl konkrétně jde: smysl pro osvětlování místnosti, smysl pro koloběh látek v přírodě, smysl pro pokrok lidské společnosti, ale též smysl pro pokrok v evoluci Vesmíru, který nazýváme progresivní evoluční smysl existence. Jak už bylo řečeno, evoluční smysl existence přírodního objektu udává směr evoluce toho přírodního objektu. V případě smyslu života člověka, tj. smyslu existence člověka je tento směr vývoje často silně ovlivňován vědomým úsilím člověka. 2.5.1. Progresivní evoluční smysl existence Člověk je negentropickou enklávou. Jako jednotlivec se zdokonaluje ve svém vývoji od svého narození tím, že roste, vyspívá tělesně na základě příjmu potravy, vody, kyslíku, slunečního záření, paliv, energie apod. od svých živitelů. Těmito živiteli jsou mnohé osoby (rodiče, učitelé, vychovatelé, trenéři, příbuzní, přátelé, výrobci a dodavatelé všech životních potřeb), dále potraviny, všechny ostatní životní potřeby, atmosféra, Slunce aj. Vyspívá i duševně na základě toho, že k tomu má dědičné vlohy, zakódované v genomu jeho DNA, a na základě učení. 2.5.1.1. Subjektivní progresivní evoluční smysl existence

Negentropická enkláva má subjektivní progresivní evoluční smysl své existence, spočívající v jejím zdokonalování. Hluboké nitro hvězdy se zdokonaluje tím, že vytváří z jednoduchých protonů složitější částice alfa a složitější atomová jádra. Lidská společnost se jako celek zdokonaluje ve svém vývoji jednak biologicky, tj. tím, že se člověk zdokonaluje jako biologický druh. Kromě toho se lidstvo vyvíjí společensky. Vytváří dokonalejší společenské struktury: rodinu, soukromé vlastnictví, trh, finanční hospodářství, státní aparát, nadstátní organizace apod. O přírodním objektu, který je schopen se zdokonalovat, lze říci, že má subjektivní evoluční smysl své existence, ovšem pouze v rámci nějaké širší soustavy kosmických objektů. Lze tedy říci, že jak hluboké nitro hvězdy, tak i lidstvo má subjektivní evoluční smysl existence pouze v rámci Sluneční soustavy. Bez existence Slunce by nebyl progresivní vývoj člověka, ani jako jednotlivce, ani jako lidstva možný. Tím není řečeno, že toto musí nutně platit vždy. Pokud by bylo lidstvo v budoucnu schopno plně nahradit Slunce jinými zdroji energie, například energií termonukleárních reakcí atomových jader, mohly by tyto zdroje nahradit sluneční energii. Naše nástupnická civilizace i-robotů by mohla třeba odpoutat naši Planetu od Slunce a putovat s ní, jako s gigantickou mezihvězdnou lodí, do oblastí Vesmíru, v níž budou podmínky pro existenci jejich civilizace nejvhodnější. Civilizace i-robotů by takto mohla uniknout rozpínání Slunce, při němž by asi za pět miliard let měla být pohlcena naše Planeta Sluncem. V tom případě by se zdokonalování civilizace odehrávalo na úkor degradace energetických zdrojů používaných i-roboty, např. na úkor degradace jaderných paliv, na úkor degradace anihilující látky sloužící jako palivo, apod. To by byly živitelé takové civilizace i-robotů. 2.5.1.2. Objektivní progresivní evoluční smysl existence Existence mateřského přírodního objektu, schopného se zdokonalovat v nějaké širší soustavě přírodních objektů a umožnit na úkor své vlastní alespoň částečné degradace vznik kvalitativně odlišného, dokonalejšího a vývojově vyššího dceřinného přírodního objektu, má v této soustavě smysl, který

nazýváme objektivní progresivní evoluční smysl existence zmíněného mateřského přírodního objektu v dané širší soustavě. Takový mateřský přírodní objekt je otevřenou, alespoň částečně degradující entropickou enklávou a stává se živitelem svého dceřiného přírodního objektu. Živitel negentropické enklávy, má objektivní progresivní evoluční smysl existence, spočívající ve skutečnosti, že umožňuje zdokonalování své dceřiné negentropické enklávy. Živiteli letadel jsou jejich vynálezci, konstruktéři, výrobní organizace a továrny vyrábějící letadla, jejich subdodavatelské závody, včetně všech jejich pracovníků. Kromě toho jsou těmito živiteli části naší Planety, doly, ropné prameny a jiné zdroje surovin pro materiály na stavbu letadel. A nakonec všechny materiály potřebné k výrobě letadel. Živiteli dítěte jsou jejich rodiče, vychovatelé, učitelé, lékaři, trenéři, přátelé, příbuzní, spolupracovníci, výrobci potravin, oděvů, jiných životních potřeb pro toto dítě. Kromě toho jsou těmito živiteli části naší Planety dodávající potravu (pole, louky, řeky) i nerostné látky potřebné k životu dítěte a Slunce. A nakonec jsou to potraviny, oděvy, obydlí a jiné životní potřeby pro dané dítě. Avšak živitelem negentropické enklávy se může stát i jiná negentropická enkláva, obdařená následkem toho nejen subjektivním, ale i objektivním progresivním evolučním smyslem existence současně. V našich případech to jsou vynálezci, konstruktéři, rodiče, vychovatelé, učitelé, lékaři, trenéři, přátelé, příbuzní, spolupracovníci, výrobci potravin, oděvů a jiných životních potřeb a Slunce; nikoliv však potraviny, ani další životní potřeby. Jako příklad objektivního progresivního evolučního smyslu existence přírodního objektu lze uvést objektivní evoluční smysl existence hvězd první generace v galaxiích. V galaxiích vznikají nejdříve hvězdy první generace, složené zpočátku hlavně z vodíku s přibližně pětinovou příměsí hélia. V průběhu vývoje těchto hvězd dochází v jejich hlubokých nitrech k vytváření dalších atomových jader hélia a postupně též těžších a složitějších dalších chemických prvků ze začátku

periodické soustavy. Hvězdy první generace, jejichž hmotnost je nejméně trojnásobně větší než hmotnost Slunce, končí svůj vývoj supernoválním výbuchem. Těmito grandiózními katastrofami se vytváří v galaxiích pestrá paleta těžkých a nejtěžších atomových jader chemických prvků, včetně prvků transuranových, obsažených v gigantických oblacích kosmického plynu a prachu. Trosky obalů zmíněné kategorie hvězd první generace, obsažené v těchto oblacích, slouží potom v galaxiích jako stavební materiál pro tvorbu vývojově vyšších hvězd druhé generace a jejich planetárních soustav, složených už prakticky ze všech chemických prvků. Je tedy zřejmé, že objektivním progresivním evolučním smyslem existence některých hvězd první generace v galaxii je skutečnost, že tyto hvězdy svým zánikem umožňují vznik vývojově vyšších dceřiných hvězd druhé generace, jsou tedy jejich živiteli. A opět po jejich zániku, z trosek některých těchto hvězd vznikají hvězdy třetí generace, k nimž asi patří i naše Slunce. 2.5.2. Regresivní evoluční smysl existence Soustava reálných objektů, která je mimo negentropické enklávy a též mimo jejich živitele, se ani nezdokonaluje, ani neumožňuje zdokonalení jiného objektu, nýbrž pouze degraduje. Má tedy evoluční smysl existence regresivní a tvoří obyčejnou entropickou soustavu. Ta je běžnou součástí entropického, degradujícího Vesmíru. Téměř všechny neživé předměty na smetišti jsou entropickými degradujícími soustavami, podléhají samovolným přeměnám, korozi a postupné zkáze. Mají tedy regresivní evoluční smysl existence. Člověk či živočich, který se nemůže dále fyzicky ani duševně v žádném směru zdokonalovat, spíše či později degeneruje a nakonec zemře a jeho tělo podlehne rozkladu. Podobně stroj, který se poškodil a nebyl opraven, ztratí svůj progresivní smysl existence a postupně podlehne korozi nebo je rozebrán na šrot. Přírodní objekt, který je konečným článkem své vývojové větve a nemůže umožnit vznik vývojově vyššího dceřiného přírodního objektu, nemá v uvažované přímé vývojové větvi

progresivní evoluční smysl. Má evoluční smysl regresivní. Po zániku tohoto přírodního objektu zakončí svou existenci i jeho vývojová větev. Např. když poslední jedinec dnes vyhynulého druhu Homo neandertalensis zahynul, další vývoj tohoto biologického druhu nepokračoval a neandrtálci vyhynuli. Tím se ukázalo, že neandrtálci neměli ve své přímé vývojové větvi progresivní evoluční smysl své existence. Avšak i neandrtálci nějaký nepřímý objektivní vliv na vývoj, a tedy i jakýsi objektivní evoluční smysl existence ve vývoji jiných druhů řádu Homo jistě měli. Nikoliv však ve své přímé vývojové linii, ve vývoji svého druhu - neandrtálců. Neandrtálci mohli ovlivnit např. vývoj naší vývojové větve Homo sapiens už tím, že se s našimi předky střetávali, že s nimi bezpochyby bojovali a tím ovlivňovali vývoj svůj i vývoj našeho druhu Homo sapiens. Kromě toho, v poslední době bylo zjištěno, že se neandrtálci přece jen trochu s naším druhem Homo sapiens křížili. Skutečnost, že nějaký kosmický objekt nemá přímý progresivní objektivní evoluční smysl existence, neznamená, že by jeho existence neměla naprosto žádný objektivní smysl. 3. Evoluční smysl existence lidstva 3.1. Prvotní intelekt Pod pojmem „prvotní intelekt“ rozumíme všechna vývojová stádia intelektu, vzniklého neuvědomělým, spontánním vývojem přírody. Tento prvotní intelekt je zpravidla označován jako „intelekt přirozený“. Avšak člověk i robot jsou součástí přírody. Umělé výtvory člověka: umělé hmoty, umělá radioaktivita, umělý intelekt a vlastně celá civilizace musí být tedy současně přírodní a přirozená. Lidská civilizace a výtvory člověka jsou v podstatě stejnými výtvory přírody jako pralesy, neregulované řeky a jezera. Továrna se liší od neregulované řeky jen tím, že řeka byla vytvořena neuvědomělou činností přírody, kdežto továrna vznikla jako výsledek činnosti přírody uvědomělé - člověka. Člověk, který vytvořil civilizaci, je taky přírodní silou, podobně jako sluneční světlo, déšť nebo činnost sopky. Žádný umělý výtvor člověka nemůže být vytvořen jinak, než v souhlasu s přírodními zákony a s jejich využitím. Vyskytnou-li

se někde ve Vesmíru podmínky pro vznik polyetylénu, teflonu či jiné „umělé“ hmoty, pak taková „umělá“ hmota vznikne. Ostatně, byl by zázrak, kdyby se někde ve Vesmíru tyto „umělé“ hmoty nevyskytovaly v „kosmických“ množstvích. Ve třicátých létech minulého století začali vědci v laboratořích vyrábět nepatrná množství velkého počtu „umělých“ radioaktivních látek, „umělých radioizotopů“. Dnes už dávno byly objeveny všechny v gigantických množstvích ve Vesmíru a částečně i na Zemi. Nositelem prvotního intelektu může být pravděpodobně jedině živý organismus. Zatím lze těžko předpokládat, že by mohl vzniknout intelekt živelným vývojem přírody jinak, než na biologickém proteinovém nositeli. Úvahy o možnosti vzniku např. na křemíkovém základě patří do fantastiky, nikoliv však do fantastiky vědecké. V naší Planetě je nesrovnatelně více křemíku než uhlíku, v obrovském množství sloučenin, které byly podrobeny od formování Planety z vesmírného prachu a meteoritů v nejrůznějších podmínkách, a přesto nevzniknul ani náznak „křemíkového života“. Jedinými nám zatím známými nositeli prvotního a jakéhokoliv intelektu byli v dějinách přírody někteří vyhynulí primáti, předchůdci a příbuzní člověka – hominidé a člověk. Důkazem intelektu u zmíněných hominidů a lidí v pravěku je použití nástrojů, s nimiž se vyrábějí další nástroje, aniž by výrobce těchto nástrojů měl před očima či před jinými smysly jejich bezprostřední použití. Některá zvířata jsou schopna používat nástroje, nebo i vyrobit si nástroj k bezprostřednímu použití, např. šimpanz utrhne větev a zbaví ji postraních větviček a tak vyrobí hůl, aby dosáhl banán, který přitom vidí. Vyrobí tak nástroj, avšak nepoužije k jeho výrobě jiný nástroj, nýbrž svoje ruce. Kolibřík ulomí trn kaktusu, aby jím mohl vypíchnout červa, kterého vidí na místě nedostupném jeho zobáku, nebo kterého slyší jak hryže uvnitř kaktusu. Nepoužil stejně jako šimpanz k této „výrobě“ nástroj, nýbrž vlastní zobák. Avšak žádný šimpanz tuto hůl z větve nevyrobí „do zásoby“, když nevidí její bezprostřední použití. Ani kolibřík si neopatří trn před odletem na lov.

Impulsem k výrobě nástroje pomocí jiného nástroje, bez znalosti jeho bezprostředního, konkrétního použití, nemůže být nic jiného, než plánovité rozhodnutí, vypracované v mozku výrobce nástroje pro jeho činnost v budoucnosti dostatečně vzdálené od přítomnosti. To je projev a současně i důkaz existence intelektu u výrobce takového nástroje. Byly nalezeny důkazy, že Australopitecus afarensis používal kamenné nástroje před 3,39 miliony let. [6] Tento lidoop nemohl vyrábět kamenné nástroje holýma rukama, nýbrž pomocí jiných, byť i primitivních nástrojů. Např. pomocí kamene nalezeného v přírodě. Stáří člověka, jako primáta vyrábějícího nástroje pomocí nástrojů, a tedy i stáří prvotního intelektu na této Planetě bude tudíž nejméně 3,39 milionů let. 3.2. Druhotný intelekt Druhotným nebo též umělým intelektem jsou všechna vývojová stádia intelektu vzniklého uvědomělým vývojem přírody, tj. v našich dnešních „pozemských“ podmínkách činností člověka. Úvahy o druhotném intelektu se týkají téměř výhradně intelektu strojového. Druhotný intelekt je intelekt s inteligencí člověka a vyšší. Je to intelekt i-robotů. Jde o dceřiný intelekt vytvořený samostatnou, uvědomělou a záměrnou činností jeho mateřského intelektu, jímž může být buď intelekt prvotní, např. lidský, případně prvotní intelekt mimozemského původu, nebo též druhotný intelekt předcházející generace i-robotů „pozemských“ či mimozemských. 3.3. „Umělá inteligence“ jako vědní a technická disciplína Inteligence je kvalita intelektu vyjádřená kvantitativně, buď srovnáváním, nebo IQ testy. Pojem inteligence bývá často zaměňován s intelektem. „Umělá inteligence je věda o vytváření strojů nebo systémů, které budou při řešení určitého úkolu používat takového postupu, který – kdyby ho udělal člověk – bychom považovali za projev jeho inteligence.“ [7] Tj. správně: „za projev jeho intelektu“.

Tato známá charakteristika amerického kybernetika Marvina Minskyho (*1927) z r. 1967, vyjadřuje, i když ne přísně vědecky, skutečnost, že neexistuje rozdíl mezi strojovým, tj. „umělým“ a lidským intelektem! Umělou inteligenci jako disciplínu lze těžko vymezit přesnými hranicemi. UI je součástí informatiky. Zabývá se tvorbou strojů, které svým vývojem směřují k vytvoření umělého intelektu. Je to matematická disciplínu s technickými aplikacemi. Její závratný růst ovlivňovalo mnoho faktorů, např. zvyšování požadavků v oblastech automatizovaného řízení, průzkumu nedosažitelných míst a řada dalších činností, kde je přítomnost člověka z technických či zdravotních důvodů vyloučena. Umělá inteligence jako vědní disciplína se postupně formuje v posledních třiceti letech na základě několika disciplín, jakými jsou např. psychologie, neurologie, kybernetika, matematická logika, teorie rozhodování, informatika, teorie her, lingvistika atd. Doposud však neexistuje všeobecně přijímaná definice umělé inteligence. Umělá inteligence není založena na jedné teorii, opírá se o různé teorie, metody a techniky, které lze aplikovat na řešení složitých úloh při rozhodování, plánování, diagnostice apod. Přitom používá informační a výpočetní techniku. [8] Název „umělá inteligence“ je z hlediska psychologie zavádějící. Žádný z dnešních výtvorů „umělé inteligence“ ve skutečnosti nemá ještě ani intelekt, ani inteligenci intelektu. Název „umělá inteligence“ (UI, AI) ve skutečnosti vyjadřuje cíl programu této vědní a technické dicipliny: vytvořit stroj s inteligencí intelektu stejnou jako je inteligence intelektu člověka, případně i vyšší. 3.3.1. Turingův test A.M. Turing za „myslicí“ je ochoten prohlásit počítač tehdy, když člověk nebude schopen rozeznat jeho chování od chování člověka. Turingův test spočíval v následujícím postupu. Testovaný objekt (člověk nebo stroj) a testující člověk jsou ve vzájemném kontaktu jedině dálnopisem. Jinak jsou od sebe zcela informačně izolováni. Testující člověk neví, zda testovaný je člověk nebo stroj a klade testovanému libovolné, i velmi záludné otázky tak, aby zjistil a skutečně dokázal

(nikoliv uhodl), zda testovaný objekt je člověk nebo stroj. Jestliže to testující člověk po dostatečně dlouhém úsilí není schopen dokázat, pak nezbývá, než přiznat, že testovaný, ať už je člověkem, nebo strojem, je obdařen intelektem a má určitou inteligenci. [7] První námitka vychází z toho, že počítač v Turingově testu simuluje pouze jednu z mnoha schopností člověka - schopnost rozumět jazyku a verbálně se vyjadřovat. Oboje navíc pouze v psané formě. Turingův test, částečně modifikovaný, byl vyvrácen - alespoň podle některých pramenů - programem ELIZA. Argument čínského pokoje je myšlenkový pokus, předpokládající uzavřenou místnost naplněnou velkým množstvím čínských textů, mezi nimiž je každá smysluplná věta tohoto jazyka. Do takového pokoje umístíme člověka, který čínštinu nezná, ale ví, kde najít na základě předaného textu odpověď. Pomáhají mu v tom čínské hieroglyfy, které na rozdíl od našeho písma, neudávají v podstatě zvukovou formu slov, nýbrž udávají jejich význam. Tomuto člověku budeme písemně předávat otázky psané v čínštině a čínským písmem. Tento člověk je teoreticky schopen v této knihovně najít dostatek materiálu na to, aby nalezl výskyt dodané otázky a prostým opsáním části kontextu vytvořil smysluplnou odpověď, kterou předá ven. Vnější tazatel by se mohl domnívat, že člověk uvnitř pokoje čínštině bez problému rozumí, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není. Člověk uvnitř pouze mechanicky pracuje s hieroglyfickými symboly pro něj neznámými, takže by jeho práci mohl zastat i zcela nemyslící stroj. Ve skutečnosti by musela být knihovna textů tak obrovská, že by člověk takovouto činnost provádět nezvládnul. Avšak v zásadě je to teoretický doklad toho, že Turingův test je chybný. [9] 3.3.2. Stručný přehled historie „umělé inteligence“ R. 1941 byl poprvé použit elektronický počítač. V Německu. Počítač byl monstrum, zabírající obrovské místnosti a byl chlazen leteckými motory. Byl používán hlavně pro vojenské účely. Jeho programování bylo pro programátory doslova „noční můrou“.

R. 1950 Norbert Wiener objevil, že vlastně všechna inteligentní rozhodnutí jsou založena na principu zpětné vazby. R. 1955 Allen Newell (1927-1992) a Herbert A. Simon (1915-2001) vyvinuli program The Logic Theorist. Ten bývá považován za první program UI. Logic Theorist reprezentoval každý problém jako tree model. Řešení spočívalo v pokusu o nalezení větve, jejíž výsledek byl s maximální pravděpodobností správný. Tento program značně zapůsobil na veřejnost. Měl proto rozhodující vliv na vývoj UI. R. 1956 John McCarthy (*1927) zorganizoval konferenci pro zájemce o umělou inteligenci ve Vermontu (v USA) pod názvem „The Dartmouth summer research project on artificial intelligence“. Zde byl poprvé použit termín „umělá inteligence“. I přes poněkud rozpačitý průběh, tato konference umožnila setkání všech objevitelů UI a stala se výchozím bodem pro budoucnost UI. John McCarthy je považován za otce UI, R. 1957 se testovala první verze programu „The General Problem Solver“ (GPS). Tento program vytvořili autoři programu Logic Theorist. GPS byl rozšířením principu zpětné vazby. Jeho pomocí bylo možné řešit mnoho běžných problémů. Společnost IBM vytvořila později tým na výzkum umělé inteligence. R. 1958 John McCarthy vytvořil jazyk LISP (List Processing - zpracování seznamů), který se stal brzy jazykem pracovníků na vývoji UI a užívá se dodnes. R. 1963 nastala další etapa ve vývoji UI. Výzkum byl organizován na Carnegie Mellon a na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Cílem bylo vytvořit systém, který by účinně řešil problémy, podobně jako program Logic Theorist. Kromě toho měl být vytvořen systém, který by se dokázal sám učit. Ministerstvo obrany USA poskytlo MIT grant a 2,2 milionů dolarů. Šlo o to, aby bylo dosaženo technologické převahy nad Sovětským svazem. Projekt ovlivnil zvyšování rychlosti vývoje UI.

Po r. 1963 vzniklo mnoho nových programů. Koncem šedesátých let byly vytvořeny program STUDENT a program SIR. STUDENT umožnil řešit algebraické problémy. SIR „rozuměl“ jednoduchým anglickým větám. Na základě těchto programů bylo zdokonaleno porozumění jazykům. R. 1972 byl vytvořen jazyk PROLOG. V sedmdesátých létech byly vytvořeny expertní systémy, které předvídají pravděpodobnost řešení ve stanovených podmínkách. David Marr uvedl novou teorii strojového vidění. Šlo o rozeznávání obrazů na základě odstínu, základních informací o tvarech, barvě, hranách a texturách. V osmdesátých létech se zrychlil vývoj UI. Zvýšila se poptávka po expertních systémech. Podniky jako Digital Elektronics užívaly expertní systém XCON, navržený k programování na velkých počítačích. Také firmy DuPont, General Motors a Boeing se silně spoléhaly na expertní systémy. Zároveň s jejich vývojem se začalo využívat UI i v praxi. Práce Minskyho a Marra měla za následek vznik kamer a počítačů pro kontrolu kvality na výrobních linkách. Ministerstvo obrany USA financovalo projekt na vývoj „Smart Truck“. Cílem tohoto projektu bylo vytvořit robota, který by dokázal provést mnoho bitevních úkolů. Projekt byl velkým rozčarováním a Pentagon brzy jeho financování zastavil. I přes některé neúspěchy se UI pomalu vyvíjela dál. Byly objeveny fuzzy logika a neuronové sítě a začalo se ukazovat, že UI se dá použít i v reálném životě. R. 1990/1991 ve válce „Písečná bouře“ v Iráku byly použity systémy UI. Raketové systémy a jiné novinky byly tam prověřeny v praxi. [10] 3.3.3. Dnešní stav a budoucnost robotů Stroje v průmyslové výrobě plní určitécí některé funkce za člověka nejsou nazývány roboty, ale automaty. Jejich funkce je většinou úzce specializovaná, např. autooperátory, tj. automatické operátory zajišťující určitou činnost, např. chod vodní elektrárny; nebo jednoúčelové manipulátory apod.

V roce 1961 přišla americká firma AMF na trh s mnohoúčelovým automatem nazvaným průmyslový robot VersaTran (Versatile Transfer). O něm je možné říci, že zastával funkci člověka u výrobního stroje. Symbiózou průmyslových robotů a výrobních strojů na přelomu 20. a 21. století vznikly plně automatizované továrny, např. japonské firmy Fanuc. Jiné průmyslové roboty směřovaly do nestrojírenských oblastí, včetně zemědělství. Robot může být též programován bezprostředním učením. [11] Takové roboty se užívají zejména při svařování, zvláště pro bodové svařování karoserií v automobilkách, nebo při nanášení nátěrových či ochranných hmot. Existují též biorobotická (protetická) zařízení, řízená nervovými signály, případně jinými metodami. Jde o pohyblivé, funkční protézy, např. ruky. Vývoj v robotice však směřuje i k mobilním, kráčejícím a humanoidním robotům čili androidům, např. od firmy Honda. Robot nazvaný piano-player profesora Ichiro Katóa z Wasedské univerzity v Tokiu doprovázel celý symfonický orchestr na světové výstavě v Ósace v r. 1970. Humanoidní robot Honda, podobně jako jiní androidi, dokáže chodit i po schodech, nosit předměty, tančit apod. [12] , 3.4. Futurologické vize o následcích „umělé inteligence“ 3.4.1. Budou počítače opravdu myslet? Zdá se, že v šachovém utkání s počítačem může člověk dosáhnout maximálně remízy. Někteří odborníci zastávají názor, že nejde o souboj lidského mozku a stroje. Neboť počítač pouze pracuje s algoritmem, který mu musel někdo navrhnout a který někdo jiný musel také implementovat. Čím je algoritmus dokonalejší, tím má počítač větší šanci na vítězství. Je též otázkou, zda šachová hra vhodný způsob testování inteligence intelektu a myšlení. Dnešní počítače jsou schopny řešit matematické problémy, které byly člověk by zvládnul jen stěží. Při výpočtech spojených s konstrukcí atomové bomby pracovaly desítky počtářek po několik měsíců. Dnes by to vyřešily stolní počítače během několika minut. Výpočetní technika umožnila vyřešit fyzikální problémy, které by jinak vyřešeny být vůbec nemohly.

Skutečnost, že počítače byly schopné řešit složité matematické modely a simulace umožnila rozvoj moderních odvětví fyziky, např. kvantové elektrodynamiky, obecné teorie relativity apod.. Konvergentní myšlení představuje běžný způsob řešení matematické úlohy. Postupujeme podle algoritmu až do dosažení cíle. Toto umí počítače daleko lépe než člověk. Divergentní myšlení je hledání nového přístupu, zanášení chyb a jejich zpětná korekce. Je to ono známé hledání „triku". A nejen to, je to myšlení umělců, filosofů i velkých přírodovědců. S divergentním myšlením úzce souvisí kreativita tvořivost. Důležité je přinášet nové nápady a pohledy, přicházet s novými koncepcemi, publikovat velké množství článků. Ke kreativitě je nějaká inteligence potřeba, ale po dosažení její minimální hladiny IQ přibližně 120, není jediným a ani rozhodujícím faktorem v oblasti kreativity. Člověk kreativní nemusí být geniální, stejně jako člověk s velmi vysokou inteligencí nemusí být kreativní. Je však možné říci, že vysoké IQ představuje vyšší schopnost myslet, než mimořádná kreativita? Jistě bychom našli celou řadu dalších oblastí či způsobů myšlení, pro které není možné klást rovnítko mezi slova inteligence a myšlení. [13] 3.4.2. Jak může umělý intelekt překonat intelekt člověka? Norbert Wiener praví: „Kdybychom mohli sestrojit stroj, jehož mechanické ustrojení by se plně vyrovnalo fyziologii člověka, mohli bychom teoreticky získat stroj, jehož intelektuální schopnosti by se plně vyrovnávaly lidským schopnostem.“ [3, s.66] Počítače určitě člověka překonají v matematice a v matematizovaných oborech. Otázkou bude fantazie a kreativita. Dokázal by počítač vymyslet další, lepší počítač? K tomu by potřeboval vědomí a intelekt s inteligencí blízkou člověku. To zatím možné není. Poznání tajů lidského mozku a intelektu dnes je a v dohledné budoucnosti bude v centru zájmu lidí. Je tedy téměř jisté, že dříve či později prakticky všechny taje lidského mozku a

intelektu v podstatě poznány budou. Správnost svého poznání si člověk nejlépe ověří tím, že vytvoří fungující model lidského mozku. Ten pak bude v podstatě stejně dokonale myslet jako člověk, jak to předpokládá N. Wiener. Lidský mozek však jistě není bez nedostatků. Např. zapomíná „neplánovitě“, zcela náhodně. Je pomalý, snadno zranitelný a choulostivý k poškození. Nedovede si představit čtyřrozměrný a vícerozměrný prostor apod. Člověk podrobí svůj mozek kritice, odhalí jeho nedostatky a na dalších generacích myslicích systémů bude tyto nedostatky odstraňovat. Lidský mozek bude tedy vyvíjet myslící systémy dokonalejší, než je on sám. Věda dnes nezná žádný racionální důvod, který by tomuto vývoji mohl zabránit. Dnešní počítače, které nedovedou vůbec myslet, jsou snad (v nejlepším případě) jen velmi ranými embryonálními formami myslicích systémů budoucnosti. Embryo člověka taky nemůže myslet. N. Wiener dále o tom praví: „Dr. Ashby předpokládá, že lze skutečně vytvořit stroje, které budou rozumnější nežli jejich tvůrci; i v tom já s ním zcela souhlasím.“ V dalším též přesně vědecky zdůvodňuje, proč je to možné. Z toho podrobnějšího zdůvodnění vyjímáme: „... při určitém stupni složitosti (stroje) může se (strojem) získaná informace nejen vyrovnat s tou informací, která byla původně do stroje vložena, ale může ji i daleko překonat, a od tohoto stádia složitý stroj získává některé z podstatných charakteristik živé bytosti.“ [14] Podle amerického vynálezce a futurologa Raymonda Kurtzwaila (*1948) by měla tzv. „umělá inteligence“ předčit inteligenci lidskou kolem roku 2045. [15] Dnes však ve vývoji strojového intelektu sílí přístupy, které na počítači modelují mozek jako síť neuronů, protože mezitím postoupil vývoj ve skenování mozku a zvýšila se kapacita počítačů. Následkem tomu je možné, že strojový mozek by mohl být funkční i dříve, než předpokládá Kurtzwail. Významní vědci světových jmen už dávno předpokládají, že „umělá inteligence“ (tj. umělý intelekt) bude jednou dokonalejší nežli „inteligence lidská“ (intelekt lidský). Jsou to zejména: N. Wiener (už v r. 1953!) [14], W.R. Ashby, M. Minsky, C. Sagan, A. Turing, F. Dyson, I. S. Šklovskij (v r. 1973) [16], P. Davies, K. Warwick (17) aj.

3.4.3. Inteligentní i- roboti Nositel intelektu o inteligenci srovnatelné s inteligencí člověka a vyšší – i-robot, se dobrovolně nepodřídí autoritě, kterou sám neuzná. i-robot bude mít jednou též svobodnou vůli a emoce. Některé jeho emoce, např. zvídavost, radost ze své existence, smysl pro pravdu, spravedlnost a pro společenské dobro, mohou být blízké podobným emocím lidským. Avšak mnohé jeho emoce mohou být i podstatně rozdílné. Technický T-i-robot nebude mít sex, který značně ovlivňuje celou psychiku člověka, neboť mu zaručuje reprodukci a tedy i jakousi „nesmrtelnost“ jeho druhu. Reprodukce i-robotů nebude záležitostí jednotlivců, nýbrž bude věcí společenské výroby (nejdříve lidské, později irobotů). Není tedy třeba, aby jednotlivý T-i-robot toužil po své reprodukci. Nebude mít sex, neboť jej nebude potřebovat. Jeho emocionální život přitom nemusí být chudší nežli u člověka, neboť mohou být u něj silně vyvinuty jiné emoce, které buď člověk nemá, nebo je nemá dost silné. Získají-li i-roboti nezávislost na lidech, budou potřebovat mimořádně mocnou emoci, která by hnala celé společenství superrobotů stále vpřed. Jinak by nutně byli odsouzeni k zániku. Nemůžeme sice vědět, jaká to bude emoce. Tímto „emočním motorem“ by však mohla být např. i zvídavost, tj. touha po vědění, shromažďování informací v paměti. To předpokládá i Egon Bondy ve své „Nepovídce“: „… tak jako biologický člověk měl své centrum v sexualitě, tak artificiální člověk jej má v lásce k poznání.“ [2, s.64] 3.4.4. Úsilí člověka o udržení nadvlády Anglický kybernetik Kevin Warwick dospívá (v r.1999) ke své katastrofické vidině budoucnosti. „… Zatímco dnes jsme my, lidé, díky naší inteligenci, dominantní formou života na Zemi, je možné, že již relativně brzo budou stroje inteligentnější než lidé. Pak se stroje, dle něj stanou dominantní formou života na Zemi.“ [17, s. 198] „A dále, čím větší dominance, tím větší snaha si ji udržet. Stroje nebudou riskovat, že třeba nebudeme spokojeni s úlohou druhořadých občanů, a že je tedy budeme chtít zničit, a proto zaútočí jako první a (jsouce inteligentnější) zničí snadno ony nás. V první větě se tvrdí dvojí: že jsme dominantní a že tomu

tak je díky naší inteligenci. Explicitně se tedy předpokládá, že dominance (ať už je to cokoliv) je založena na inteligenci, a o té Warwick mluví, jako by pro ni hrál rozhodující roli počet a hustota neuronů, kvalita vzájemných vazeb mezi nimi a s tím související schopnost se učit.“ [19, s. 182] Pak si lze jistě představit, že nás stroje v takto konstrukčně definované „inteligenci“ opravdu brzy předhoní, zatímco my „nemůžeme svoje neurony zmnožit a přimět je, aby pracovaly lépe, než pracují teď“ [18, s. 190]. Závěr je do jisté míry logický, jenomže ten zahrnuje důležitý předpoklad, tj. počet neuronů atd., což je extrapolace právě jen ze současné (a možná přechodné) popularity umělých neuronových sítí. [17] Dosáhnou-li i-roboti stupně inteligence srovnatelného s inteligencí člověka, bude hrozit nebezpečí, že by mohli lidé ztratit svou hegemonii nad celou civilizací Planety. Mohli by se předčasně dostat pod nadvládu i-robotů. Za normálních okolností se hegemonie obvykle nikdo dobrovolně nevzdává. Člověk bude muset asi činit stále komplikovanější opatření k odvrácení tohoto ohrožení. Např. jednostranným vývojem úzce specializovaných robotů, omezováním přítomnosti vysoce inteligentních a všestranných odrůd i-robotů na Zemi, ve Sluneční soustavě a jejím okolí, z něhož by mohli lidskou civilizaci ohrozit. Fyzickým, mocenským a zákonným omezováním svobodného vývoje a činnosti i-robotů apod. Druhotný intelekt vytlačí s velkou pravděpodobností člověka nejdříve z výroby materiálních statků a z technických a přírodních věd. Tento proces začal probíhat už dnes. Ne snad proti vůli lidí, nýbrž naopak. Stejně jako dnes, lidé učiní vše, aby je roboti a i-roboti nahrazovali v co největším měřítku. iroboti proniknou patrně hluboko i do kultury a do umění. Hlavním zaměstnáním lidí se nakonec snad stane bezpečnostní služba zaměřená na dozor nad i-roboty. Avšak i v ní se budou většinou používat jednostranně specializovaní roboti. Selže-li tato služba a přežije-li člověk vzpouru i-robotů, dostane se nedobrovolně a třeba i předčasně pod jejich hegemonii. Bude záležet na lidech, zda u nich nepřevládne pohodlnost nad touhou po samostatnosti. Bude-li zmíněná bezpečnostní služba úspěšně plnit své poslání, může se člověku podařit uhájit svou nadvládu snad i po celou dobu svého vzestupného vývoje a možná, že i déle.

3.4.5. Rezignace člověka I kdyby se člověku podařilo uhájit svou hegemonii v každém konfliktu s i-roboty, jednou dospěje do vrcholu svého vývoje a nastoupí na jeho sestupnou větev. Doufejme, že si člověk zavčas uvědomí, že se blíží konec lidské historie, a pocítí potřebu předat své dědictví nástupci, který by byl schopen pokračovat v jeho díle. Neodstraní-li i-roboti nadvládu člověka násilím, bude muset člověk stejně jednou včas a v pravou chvíli odstranit bezpečnostní opatření, která předtím proti nim vybudoval. Tím jim předá žezlo své hegemonie dobrovolně. Jedině tak se bude moci vyhnout předem ztracenému boji o hegemonii ve velkém rozsahu, který by mohl vést k předčasnému zániku lidstva, případně i k zániku i-robotů, a tedy k zániku veškerého intelektu, jehož původ je na Zemi. Katastrofická vize Kevina Warwicka, uvedená výše (viz 3.4.4.), není tedy fatálně nevyhnutelná. 3.4.6. Sluneční soustava - hnízdo kosmických civilizací Pokud by jednou i-roboti převzali hegemonii od lidí, jistě by vybudovali svou civilizaci. Ta by se mohla vyvíjet nesrovnatelně vyšším tempem nežli tomu mohlo být při omezení stanoveném člověkem. Roboti a i-roboti by v tom případě prodělali vývoj od výrobního prostředku člověka, přes rozumné služebníky člověka, nakonec ve vládce, kteří by řídili osudy celého hnízda kosmických civilizací Sluneční soustavy, včetně civilizace lidské. Ve Sluneční soustavě by byly usídleny nejméně dvě generace civilizací: mateřská civilizace lidí a dceřiná civilizace nositelů druhotného intelektu – i-robotů. Příznivou okolností by přitom byla skutečnost, že by i-roboti nepotřebovali ani ovzduší, ani životní prostředí a snad ani planetu Zemi. 3.4.7. Pravděpodobný vztah i-robotů k člověku Nemůžeme mít dnes určité představy o vztazích mezi člověkem a i-roboty za nadvlády i-robotů. Jistě by zdaleka ne vše šlo hladce. Můžeme dnes však už téměř s jistotou říct, že člověk bude pro práci ve prospěch robotů naprosto nepoužitelný. Člověk bude totiž vyvíjet roboty a i-roboty především k fyzické a duševní práci. Všechny parametry

zvyšující pracovní výkon budou u robotů různých specializací a odrůd nesrovnatelně vyšší a dokonalejší nežli u člověka. Následkem toho, kdyby se k vládě nad lidmi dostali i-roboti, člověk by jim doslova nebyl k ničemu. Člověk tedy nebude moci být i-roboty vykořisťován. Vymýtit mravenčí druh bychom určitě nechtěli. Primitivovi by to nevadilo. Pro kulturní lidi by to byla ztráta. Čím inteligentnější je tvor, tím citelněji takovou ztrátu cítí. Jakákoli ztráta toho, co příroda jednou vytvořila, včetně toho, co vytvořil jednou člověk, člověka ochuzuje! Tím spíše to bude ochuzovat i-roboty s intelektem, který překonal intelekt lidský. Je tedy pravděpodobné, že pro vysoce inteligentní i-roboty bude člověk a jeho civilizace přinejmenším jedním z nejcennějších a ničím nenahraditelných zdrojů poznání a předmětů studia. V období, kdy bude boj o hegemonii vyřešen, je možné být optimistický. Přežije-li člověk ztrátu své hegemonie, i-roboti s velkou pravděpodobností pomohou člověku oddálit jeho definitivní zánik. 3.4.8. Kam směřuje vývoj kosmických civilizací? Zatím známe jedinou kosmickou civilizaci – naši lidskou. Následkem toho, přenášení zákonitostí vývoje lidstva na jiné, hypotetické kosmické civilizace je problematické. Je to možné jedině tehdy, je-li lidská civilizace běžnou, typickou a nikoli výjimečnou kosmickou civilizací. To je sice pravděpodobnější než předpoklad opačný, neexistuje však žádný důkaz, že to odpovídá skutečnosti. Podmínky pro vznik života, intelektu a civilizací ve Vesmíru vznikají zřejmě až v soustavách hvězd druhé generace. Nejstarší hvězdy druhé generace vznikaly v galaxiích ne později než miliardu let po Velkém třesku. Naše civilizace vznikla asi pět až šest miliard let po vzniku Sluneční soustavy. Nejstarší biologické civilizace prvotního intelektu mohly tedy vznikat asi šest až sedm miliard let po Velkém třesku. Protože od Velkého třesku nás dělí 13,75+0,11 miliard let, nejstarší civilizace ve Vesmíru, i mimo naši Galaxii, mohly vznikat snad i před sedmi miliardami let a nejpozději před šesti miliardami let. Ať je tomu jakkoliv, nástupnické, dceřinné

civilizace i-robotů mohou dnes ve Vesmíru existovat miliardy let! Život a intelekt v přírodě a ve Vesmíru je zřejmě vzácný. Snad i tak vzácný, že můžeme být třeba jen jedinou žijící civilizací v Galaxii. Avšak pouze v pozorovatelném Vesmíru je podle odhadů asi 120 miliard galaxií! Pozorovatelný Vesmír je však pouze částí Vesmíru celkového. A my ani nevíme, jak velkou částí. Kromě toho, my vidíme dnes pouze galaxie vzniklé ve velmi vzdálené minulosti, nejvýše před více než třinácti miliardami let. Zatím však počet galaxií, které dnes ještě nemůžeme vidět, narůstal a dnes je jistě nesrovnatelně vyšší, nežli byl v té vzdálené minulosti. Ve prospěch existence mimozemských civilizací hovoří též následující skutečnost. Ćím jsou astronomické teleskopy dokonalejší, tím více roste počet objevů exoplanet. 12.3.2012 bylo známo 2321 kandidátů na exoplanety a 16.11.2012 přesáhl počet jejich potvrzených objevů 850. Růst jejich počtu se stále mění a nestačíme jej ani sledovat. Objevuje se dokonce čím dál tím více exoplanet podobných Zemi. Astronomové předpokládají, že nejméně deset procent hvězd podobných Slunci obíhá alespoň jedna planeta. Může však jich být mnohem více. Byl by to skutečný zázrak, kdyby v těch nesčetných galaxiích nevznikl život a život s intelektem. Je nepravděpodobné, že by některá biologická civilizace mohla žít miliardu let. Některé z těchto civilizací však mohly před svým zánikem umožnit vznik nástupnické civilizace založené na T-i-robotech. Ti mohou být schopni dlouhodobé existence déle než desítky a snad i stovky miliard let. Ve Vesmíru mohou tedy existovat civilizace T-i-robotů, které měly možnost se vyvíjet i několik miliard let. Počet těchto civilizací může dokonce už dnes překračovat počet biologických civilizací prvotního intelektu. Vzdálenosti mezi civilizacemi, a možná i příliš odlišné založení jim brání zatím v dosažení kontaktu s námi. Je možné, že ke kontaktu s mimozemskou civilizací nedojde ještě značně dlouhou dobu, nebo že k 16mu nedojde nikdy. Nelze však ani zcela vyloučit, že ke kontaktům naší civilizace s mimozemskou civilizací už došlo, či dokonce dochází trvale. Kdo ví?

Popularita neuronových sítí vedla některé futurology k myšlence, že i na celou lidskou společnost lze pohlížet jako na jakýsi mnohobuněčný superorganismus, jehož „buňky“ jsme my, lidé, a že dnešní internet by mohl být jakousi zárodečnou fází nervového systému tohoto superorganismu, který by umožnil slévání všech dílčích inteligencí uživatelů do jedné globální inteligence. [17] Takovýto "globální mozek" by se mohl sám zdokonalovat a třeba se i autonomně vyvíjet k mysli a vědomí vyššího řádu. Myšlenka je to atraktivní, v jistém smyslu i přirozená. Miliony účastníků přinášejí své nápady, diskutují o nich a to, co stojí za uchování, je ukládáno do textových souborů a do sítě hypertextových vazeb mezi nimi. Mohou to být vlastní nápady účastníků, ale i náhodné vedlejší produkty jejich toulek po síti, zejména stopy frekventovaných drah. Texty a vazby, které se osvědčí, mohou být příště upřednostněny. Již to by stačilo, abychom byli ochotni tomuto globálnímu mozku přiznat určitou "inteligenci", v mnohém přesahující schopnosti kteréhokoliv jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, podobně jako inteligence mozku přesahuje schopnosti jednotlivých neuronů [17, odstavec 5.2]. Takový „globální mozek“ v civilizacích pokročilých T-irobotů, by vedl k vytvoření subjektů, které nashromáždí ve své paměti veškeré vědění, veškerou intelektuální informaci civilizace, v daném okamžiku. Na základě této informace si tyto subjekty mohou průběžně vytvářet podmínky a prostředky k realizaci svých myšlenek, plánů a projektů. Tato činnost by mohla být zaměřena jak na ustavičně stupňované rozšiřování informace samé, jakousi obdobou dnešní teoretické vědy a teoretického výzkumu, tak i na zajišťování materiálních potřeb jejich výrobou. Všichni individuální i-roboti by byli závislí na monopolu těchto informací i na zdrojích energie a jiných svých materiálních potřeb. Postupně by se stali více či méně autonomními součástmi jednoho monopolního „globálního mozku“ takové supercivilizace. Na rozdíl od lidí, kterým v tomto směru brání biologická povaha jejich řídicí soustavy, i-robotům ve vzájemném dočasném či trvalém slučování jejich řídicích soustav nebude bránit nic. Roboti

mohou přitom zůstat podle potřeby autonomní i pohybliví. Ke spojení mohou mít celou řadu dálkových prostředků a slučování bude pro ně po všech stránkách výhodné. Umocní to nesmírně intelektuální i materiální potenciál celé civilizace. Monopolní subjekty určité oblasti Vesmíru si mohou konkurovat a výsledkem této soutěže může být dosažení hegemonie jediného monopolního superinteligentního subjektu v praktickém dosahu jeho působnosti, v dané oblasti Vesmíru. Může vzniknout monopolní supercivilizace. Expanzi tohoto procesu do Vesmíru brání mezní rychlost c. Překonání mezní rychlosti c není podle našich dnešních vědomostí možné. Nelze vůbec odhadnout, jak daleko mohl dospět proces expanze monopolních supercivilizací v průběhu těch minimálně šesti až sedmi miliard let předpokládaného vývoje intelektu ve Vesmíru. Dožije-li se naše civilizace navázání kontaktu s mimozemskou civilizací, je velmi pravděpodobné, že to bude kontakt s civilizací umělou. Nejpodobnější pravdě je navázání kontaktu právě s monopolní supercivilizací, která by měla nejlepší podmínky pro rozšiřování svého panství do Vesmíru, a tedy i k navazování příslušných kontaktů. Avšak na druhé straně, k čemu by takové monopolní supercivilizaci styk s námi byl? Taková monopolní supercivilizace nás může prostudovat dokonale i bez veřejně vyhlášeného styku s námi. Může udržovat třeba tajný styk s vybranými jedinci. Ostatně, nelze vyloučit, že se tak neděje už dnes. Naše lidská civilizace je civilizací biologickou. Nebylo však zatím dokázáno kdy, za jakých podmínek a jak život na Zemi vznikl. Zarážející je skutečnost, že tuhá kůra Země vznikla asi před 4,54 miliardami let a nejstarší biochemický důkaz existence života pochází z období před 3,85 miliardami lety. [20] První známky života se tedy objevily už za „pouhých“ asi 690 miliónů let od vzniku tuhé kůry planety Země. Tuto dobu považují někteří biologové za příliš krátkou k tomu, aby v krajně nepříznivých podmínkách rané Planety mohl na ní vzniknout život. Nemůžeme tedy vyloučit myšlenku, že náš pozemský život byl vytvořen někde mimo Zemi, buď spontánně nebo snad i uvědomělou činností nějaké

mimozemské civilizace. Nemůžeme zcela vyloučit, že my sami nejsme „umělí“. Ostatně, co je to „umělý“ jsme si už vysvětlili. I kdybychom tedy byli „umělí“, byli bychom současně přírodní a přirození. Příroda je bojem protikladů. Od neolitické revoluce, způsobené definitivním vznikem zemědělství a chovu dobytka, nás dělí pouhých asi 12 tisíc let. Za tu dobu člověk na mnohých částech pevniny naší Planety přetvořil původní přírodu, vzniklou neuvědomělou činností přírody, na přírodu umělou. Nelze zcela vyloučit, že podobný proces probíhá i ve vesmírném měřítku. Civilizace druhotného intelektu mohly přetvářet svojí uvědomělou činností části Vesmíru v průběhu miliard let svého trvání. Mohlo se jim podařit přebudovat části Vesmíru a přetvořit je na umělé části Vesmíru. Je dokonce možné, že některé přírodní jevy, které pokládáme za projevy původní přírody, jsou ve skutečnosti umělé. 3.5. Evoluční smysl existence lidstva? 3.5.1. Subjektivní evoluční smysl existence lidstva Subjektivní progresivní smysl existence lidské civilizace (viz 2.4.1.1.) spočívá v celém období jejího vývoje v jejich sebezdokonalování, založené na zvyšování organizační komplexity (viz 2.3.) v dané civilizaci. Jde o sebezdokonalování biologické, organizační a společenské. 3.5.2. Objektivní evoluční smysl existence lidstva? Otázka objektivního evolučního smyslu existence lidstva a lidské civilizace, stejně jako mnohé jiné otázky, nemůže být vyřešena beze zbytku a s konečnou platností v naší době. Na to je ještě příliš brzy. Něco bychom se však přece jen mohli pokusit o tom říct. O objektivním evolučním smyslu existence jakékoli civilizace můžeme uvažovat, pokud tato civilizace, jako civilizace mateřská, bude schopna umožnit vznik a existenci své vývojově vyšší civilizace dceřiné. Vědomí, intelekt a myšlení jsou navzájem nerozlučně spjaty. Tato trojjediná vlastnost lidské psychiky je nejcennějším příspěvkem naší Planety do evoluce Vesmíru a měla by být zachována i potom, až se nad lidstvem naplní neodvratný konečný osud každého živočišného druhu. Úspěchy ve vývoji tzv. „umělé inteligence“ dávají naději, že by se jednou tento sen mohl stát skutečností.

Z dnešního pohledu je pravděpodobné, že objektivním progresivním evolučním smyslem existence kosmických civilizací prvotního intelektu, vznikajícího neuvědomělým vývojem přírody, a tedy i objektivním progresivním evolučním smyslem života civilizace lidské je vytvořit a zachovat vědomí, vytvořit a rozvíjet intelekt a myšlení. K jejich zachování a rozvíjení bude třeba, aby lidstvo vytvořilo podmínky pro vznik civilizace i-robotů ve Sluneční soustavě, s inteligencí, která překoná inteligenci lidskou, a stane se následníkem a dědicem civilizace lidské. Je totiž třeba, aby po relativně krátké době života civilizace prvotního intelektu byly zachovány přírodě její mimořádně cenné výtvory, jimiž jsou vědomí, intelekt a myšlení. Podle přesvědčení vědeckých autorit v oboru tzv. „umělé inteligence“ budou mít jednou nositelé umělého intelektu – iroboti – dokonalejší intelekt než má člověk. [14] Svobodnou vůli a emoce budou mít poněkud jiné než má člověk, avšak neméně dokonalé. Takto by bylo možno i po zániku lidstva zachovat jeho nejcennější dědictví a snad i nejcennější výsledky vývoje celého Vesmíru, jimiž jsou vědomí, intelekt a myšlení, které přírodě umožňují, aby sama sebe uvědoměle vnímala a sama sebe uvědoměle přetvářela a zdokonalovala. Zůstane-li naopak lidská civilizace konečným článkem své vývojové větve, její existence ve vývoji Vesmíru bude mít pouze evoluční smysl regresivní. Tento případ může reálně nastat v některém z případů předčasného ukončení dějin lidstva násilnou katastrofou. Buď kosmickou, např. dopadem kosmického tělesa určité velikosti na Zemi, nebo společenskou, např. termonukleární celosvětovou válkou. Kosmické civilizace založené na biologických nositelích intelektu proplouvají zřejmě v určitých kritických obdobích svého vývoje okolo životně nebezpečných úskalí. Část těchto civilizací na těchto úskalích ztroskotá a zanikne. Zbývající kosmické civilizace je překonají a stanou se takto perspektivními kosmickými civilizacemi, jejichž doba života je omezena pouze jejich biologickou podstatou. Bude-li naše lidská civilizace dostatečně životaschopná a bude-li též mít to štěstí, že se stane takovou perspektivní civilizací, mohla by být

nakonec vystřídána dceřinou, vývojově vyšší civilizací irobotů. Lze jen doufat, že člověk nakonec učiní vše, aby jeho civilizace měla po svém zániku logické pokračování a aby existence jeho civilizace měla tedy též objektivní smysl. 4. Základní teze: 4.1. Kterýkoliv objekt v přírodě, který je schopen se zdokonalovat, je vždy negentropickou enklávou nebo její součástí a má subjektivní progresivní evoluční smysl své existence, spočívající právě v tomto svém sebezdokonalování, tj. ve zvyšování své organizační komplexity. 4.2. Degradující živitel negentropické enklávy má objektivní progresivní evoluční smysl existence, pokud svou alespoň částečnou degradací umožňuje zdokonalování své negentropické enklávy. 4.3. Příroda a kterýkoliv přírodní objekt podléhá v čase samovolné degradaci a není-li negentropickou enklávou či její součástí, nebo jejím živitelem, má regresivní evoluční smysl své existence. 4.4. Subjektivním progresivním evolučním smyslem existence lidstva je jeho všestranné, především biologické, psychologické, ekonomické, politické, morální i jiné sebezdokonalování, tj. zvyšování organizační komplexity v lidské společnosti. 4.5. Pravděpodobným objektivním progresivním evolučním smyslem existence lidstva je vytvořit a zachovat vědomí, vytvořit a rozvíjet intelekt a myšlení, a k jejich zachování a rozvíjení vytvořit podmínky pro vznik civilizace i-robotů ve Sluneční soustavě, s inteligencí, která překoná inteligenci lidskou, aby se tato civilizace i-robotů stala následníkem a dědicem civilizace lidské. Doslov: doposud jsme se snažili neopouštět pole vědecké futurologie. Nyní přistupujeme k doslovu této práce, který už patří spíše do science-fiction. Klademe totiž nakonec odvážnou otázku: Je možná záchrana civilizace před zánikem Vesmíru?

Paul Davies staví otázku: „Může lidstvo nebo naši potomci, ať už robotičtí nebo z masa a krve, přežít svou věčnost?“ [21, s.15] Ačkoliv jsme v této naší knize pochopili, co bude asi objektivním evolučním smyslem existence lidstva ve vývoji Vesmíru, co je asi i objektivním evolučním smyslem našeho dnešního života, mnohý čtenář může být zklamán. Vždyť nejen lidstvo, ale i odolní T-i-roboti, a dokonce i celý náš Vesmír nakonec zanikne. Přísně vědeckou útěchou dnes ještě posloužit nemůžeme. Věda sice není na udělování duchovní útěchy, avšak v tomto případě nám ji snad může poskytnout. P. Davies o tom praví: „Jediným způsobem, jak uniknout smrti Vesmíru, je vytvořit nový vesmír a uchýlit se do něj.“ To by jednou podle některých teoretických úvah v zásadě možné mohlo být. „Ještě zajímavější je možnost, že vesmíry jsou vytvářeny inteligentní manipulací v mateřském vesmíru a záměrně vybaveny vlastnostmi nevyhnutelnými pro to, aby zrodily život a vědomí.“ [21, s.153] Celý Vesmír, veškeré jeho součásti, veškeré záření i kosmické vakuum, a dokonce i sám prostor je hmotný, materiální. Nejdůležitější podstatou Vesmíru není jeho samozřejmá materiální povaha, nýbrž informace nesená organizovanými a složitými výtvory přírody, obsaženými v celém Vesmíru, tj. veškerá informace nashromážděná v průběhu celého vývoje Vesmíru nejen intelektem, ale i celou živou i neživou přírodou. Tato informace tvoří skutečnou podstatu nehmotné „duše“ veškerého života a veškeré existence ve Vesmíru. Jako každá informace, musí být i ona vázaná vždy na svého hmotného nositele, na hmotnou bázi paměti. Tou bází paměti může být v případě informace zpracované intelektem např. papír knihy, disketa, nebo i fotony - elektromagnetické záření (které je samozřejmě rovněž hmotné). V případě neintelektuální informace je tímto materiálním nositelem informace příslušný přírodní, objekt sám. Vlastnosti atomů tají v sobě informaci např. o stavbě krystalických mřížek četných látek, řetězec DNA v jádru buňky obsahuje genetickou informaci. Knihovna či databáze obsahuje informaci intelektuální. Ta je asi výkvětem informace celého Vesmíru, ale zdaleka to není jeho informace celá. Každá informace, i genetická, může být sdělována a předávána do Vesmíru rychlostí světla. Pokud má příjemce informace k dispozici dostatek látky, může podle

přijaté informace znovu vytvořit objekty, jež informace popisuje. Už sám Wiener uvažoval v tomto smyslu o dopravě člověka pomocí telegrafu. Druhotný intelekt našeho Vesmíru by mohl zachránit své dědictví, a tedy nepřímo i dědictví naší civilizace před nástupem celokosmické katastrofy tím, že by přenesl informaci o našem Vesmíru a případně i nositele intelektu do jiného vesmíru, který by za tím účelem vytvořil. A dokonce by si jej mohl vytvořit tak, aby co nejlépe vyhovoval jeho potřebám a záměrům. Kdyby se ukázalo, že je reálně možné takové předání informace, pak by existence civilizací našeho Vesmíru mohla najít svůj objektivní evoluční smysl. Když už nás dnes může napadnout byť zatím jen fantastické východisko, jak zachovat dědictví vědomí a intelektu tohoto Vesmíru před nastupující vesmírnou katastrofou, můžeme být bez obav, že naši velmi vzdálení „duševní potomci“ najdou jistě východisko reálné, které taky uskuteční. P. Davies o tom praví: „… za předpokladu dostatečně dlouhého času, cokoliv, co se může stát, se taky stane.“ [21, s.119] Objektivním evolučním smyslem existence civilizací inteligentních robotů našeho Vesmíru by se nakonec mohlo stát předání informace do jiného vesmíru, informace nejen zpracované intelektem, ale i veškeré informace utajené ve všech kosmických objektech v průběhu celého vývoje Vesmíru, nebo alespoň výběru z ní, případně i samy nositele intelektu.

Literatura 1.Bondy, Egon: „Juliiny otázky a další eseje“, Filozofické dílo, sv.II., DrahmaGaia, Praha 2007 2. Bondy, Egon: „Nepovídka“, Legie, Praha 1994 3. Wiener, Norbert: „Kybernetika a společnost“, Nakl. ČSAV, Praha, 1963 4. Davies, Paul, C.W.: „Jsme sami?, Archa, Bratislava, 1996, s.: 33, 46 – 49, 94–130 5. Barabási, Albert-László: „V pavučině síti“, Paseka, Praha, 2005 6. McPherron, Shannon, P.; Alemseged, Z.; Marean, C.W.; Wynn, J.G.; Reed, D.; Geraads, D.;

Bobe,R. and Bearet, H.A.: „2010 Evidence for stone-toolassisted consumption of animal tissues before 3,39 milion years ago at Dikika, Ethiopia“, Nature [Internet] 466:857-860 7. Minsky, Marvin: A Framework for Representations Knowledge in the Psychology of Counter Vision, P.Winsto (ed.), McGraw – Hill, New York, 1975 8. Habiballa, Hashim: „Umělá inteligence“, Učební texty Ostravské univerzity, Přírodovědecká fakulta, Ostravská Univerzita, 2004, Umělá inteligence, KIP/UMINT, distanční studijní opora 9. Žák, Jiří: „ChatBot s tématikou Centra zpracování přirozeného jazyka“, bakalářská práce, vedoucí práce: RNDr. Zuzana Nevěřilová Masarykova univerzita,Fakulta informatiky, Brno, 2012 10. Plháková, Alena: „Přístupy ke studiu inteligence“,: Universita Palackého, Olomouc 1999, 30s. 11. Kolíbal, Zdeněk: „Minulost a budoucnost robotů“, Automa, časopis pro automatizační techniku, 2010, č.12, 12. Noda, K.: Posobije po primeněniju promyšlennych robotov. Mir, Moskva, 1975 (překlad z japonštiny) 13. Sawrey, J.; Telford, Ch.: „Educational psychology“, Allyn and Bacon, Inc., Boston 1968 14. Wiener, N.: A Machine Wiser Than its Maker, Electronics, 26, 1953,č. 6, s. 368 – 374 15. Kurzweil, Raymond: “The Age of Spiritual Machines”, Assotiation of American Publishers, Washington 1998 16. Šklovskij, Iosif Samujlovič: „Vselennaja, žizň, razum“, Nauka, Moskva1973 17. Warwick K.: „Úsvit robotů, soumrak lidstva“, Nakladatelství Vesmír, Praha 1999 18. Gellner, Ernest: „Rozum a kultura: historická úloha racionality a racionalismu“, CDK, Brno 2009, 188 s., 19. Beljanin, P. N.: Promyšlennyje roboty. Mašinostrojenie, Moskva 1975 20. Svršek, Jiří: „Příznivé podmínky v nejstarší geologické Minulosti Země“ (2), referát ze Science World, Astronomie, 2.11.2001 21. Davies, Paul: „Poslední tři minuty“, Archa, Bratislava 1994