Smlouva o úvěru a otázky jejího zajištění

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ

Katedra obchodního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Název tématu:

Smlouva o úvěru a otázky jejího zajištění

Jméno autora: Hana Hortová Rok zpracování: 2005

Čestné prohlášení:

„Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma: Smlouva o úvěru a otázky

jejího zajištění zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.“

-------------------------------

1

Obsah diplomové práce 1 Úvodní poznámky .............................................................................................4

2 K pojmu úvěr ....................................................................................................7 2. 1 Historický vývoj institutu úvěru ....................................................................7

2. 2 K jednotlivým druhům úvěrů.......................................................................10 2. 2. 1 Pasivní úvěrové obchody .........................................................................10 2. 2. 2 Aktivní úvěrové obchody.........................................................................14

2. 2. 3 Další finančně úvěrové obchody bank......................................................20

2. 3 Zásady úvěrování ........................................................................................23

2. 3. 1 Zásada účelovosti ....................................................................................24 2. 3. 2 Zásada přímosti .......................................................................................24 2. 3. 3 Zásada termínovanosti .............................................................................24

2. 3. 4 Zásada zajištěnosti a návratnosti ..............................................................25

2. 3. 5 Zásada zúročitelnosti ...............................................................................25 2. 4 Shrnutí ........................................................................................................26 3 K právní úpravě smlouvy o úvěru....................................................................27 3. 1 Ke vzniku smlouvy o úvěru .........................................................................27 3. 1. 1 Podstatné části smlouvy...........................................................................28

3. 1. 2 Ostatní části smlouvy...............................................................................28 3. 2 Průběh smluvních vztahů.............................................................................31

3. 3 K zániku smlouvy o úvěru ...........................................................................32

3. 3. 1 Odstoupení od smlouvy ...........................................................................33

3. 3. 2 Výpověď .................................................................................................34 3. 4 Vztah smlouvy o úvěru ke smlouvě o půjčce ...............................................35

3. 5 Shrnutí ........................................................................................................37 4 Obecně k zajištění závazků..............................................................................39

4. 1 Charakter zajišťovacích prostředků..............................................................40

4. 2 Funkce zajišťovacích prostředků .................................................................41

4. 3 K jednotlivým zajišťovacím prostředkům ....................................................42 4. 3. 1 Zástavní právo a jeho právní úprava ........................................................43

4. 3. 2 K právní úpravě podzástavního práva ......................................................52 4. 3. 3 Základní charakteristika zadržovacího práva............................................53 2

4. 3. 4 Smluvní pokuta .......................................................................................54 4. 3. 5 K právní úpravě institutu ručení...............................................................57

4. 3. 6 Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů ............................................62 4. 3. 7 Převod práva jako zajišťovací prostředek.................................................63

4. 3. 8 K zajištění závazku postoupením pohledávky ..........................................64 4. 3. 9 K právní úpravě uznání závazku ..............................................................66 4. 3. 10 K zajištění prostřednictvím jistoty..........................................................68

4. 3. 11 K právní úpravě bankovní záruky ..........................................................69

4. 4 Shrnutí ........................................................................................................72 5 Závěrem ..........................................................................................................73

6 Resümee .........................................................................................................80 7 Seznam použité literatury ................................................................................82

3

1 Úvodní poznámky Cílem této diplomové práce je seznámit se s problematikou smlouvy o

úvěru a s otázkami souvisejícími s jejím zajištěním.

Toto téma jsem si zvolila především z důvodu, že v posledních letech

dochází k výraznému zvýšení počtu uzavřených úvěrových smluv. Domnívám se,

že mezi hlavní důvody tohoto zvýšeného zájmu patří zejména skutečnost, že po roce 1989, kdy u nás došlo k otevření trhu, se občanům naskytla možnost získat věci, které byly předtím jen těžko dosažitelné.

Je třeba mít také na paměti, že dnes již zrušený hospodářský zákoník

upravoval ve svých ustanoveních poskytování úvěrů pouze v souvislosti se

státními organizacemi, tedy nikoli jako dnešní obchodní zákoník, který reguluje

poskytování úvěrů daleko širšímu okruhu subjektů. Tím se pro fyzické i právnické osoby otevřela možnost získat určité peněžní prostředky.

Většina lidí by pochopitelně chtěla vlastnit nějakou nemovitost, zařídit si ji

podle svých představ, poslat své děti na studia atd. To vše ovšem předpokládá nemalé finanční prostředky. Nabízí se tady v zásadě dvě možnosti. Buď si na

danou věc naspořit vlastní peníze nebo si je půjčit a splácet úvěr. První z těchto variant ovšem znamená, zejména při pořizování dražších věcí, dlouholetý proces a mnohdy by ani nebylo možné na předmětnou věc ušetřit.

Úvěry tedy skýtají mnohé výhody. Náleží k nim zejména skutečnost, že

danou věc můžeme používat ihned. Proto se s úvěry setkáváme hojně např.

v oblasti financování bydlení, kdy není možné koupi odkládat na dobu, až ušetříme dostatek peněz. Stejně tak v případě úvěrů na studium. Ani zde není možné nejprve šetřit a teprve poté studovat.

Pokud jde o spotřební zboží je pochopitelné, že lidé jím chtějí být

obklopeni dokud jsou mladí a nikoli čekat dlouhé roky až si budou moci dovolit

utrácet naspořené peníze. Někteří lidé přitom ani nejsou schopni na nějakou věc našetřit, neboť nemají potřebnou disciplínu k tomu, aby se donutili spořit. Použití úvěru je pro ně jednodušší, protože potom už splácet musí. Obvykle si zřídí trvalý příkaz na splácení úvěru a zvyknou si na něj.

4

I z pohledu obchodníků má koupě na úvěr mnoho výhod. Zákazník, který

má možnost půjčit si peníze totiž kupuje více, než ten, kdo nemá přístup k úvěrům a nemá tedy na příslušnou věc peněžní prostředky.

Některé úvěry jsou také velmi levné. Do této kategorie náleží především

takové, které obsahují nějakou formu státní dotace.

V současné době se hojně setkáváme s poskytováním úvěrů v souvislosti

s podnikáním nebo investováním. Jsou to případy, kdy má firma vysoce ziskový záměr, ale nemá už potřebný kapitál k tomu, aby mohla projekt uskutečnit. Půjčí

si tedy od banky peníze, spustí projekt, který jí vydělá na vrácení úvěru, na zaplacení úroků i na zisk.

Existuje tedy mnoho důvodů, proč lidé přistupují k takovému kroku a

využívají možnost získat peněžní prostředky na základě úvěru. Je ovšem důležité,

aby si žadatelé o úvěr uvědomili, že poskytnutý peněžní obnos budou muset vrátit včetně úroků, a tudíž si dobře rozmysleli, jak velký dluh si mohou dovolit učinit.

V úvodní kapitole této práce se budu zabývat spíše obecnou problematikou

související s daným tématem. V první řadě se zaměřím na vysvětlení samotného pojmu „úvěr“ a na to, jak se tento institut v minulosti vyvíjel. Dále se budu

věnovat rozlišení jednotlivých druhů úvěrů na základě různých kritérií. Po této pasáži bude následovat vymezení základních zásad, které se v oblasti úvěrování uplatňují. Tyto skutečnosti jsem zařadila do této kapitoly, protože je důležité se

s nimi obeznámit před tím, než přistoupím k samotnému zpracování smlouvy o

úvěru a jejím zajišťovacím prostředkům. To, jak doufám, přispěje k lepšímu pochopení následujících kapitol.

Následuje kapitola, která se již věnuje přímo právní úpravě smlouvy o úvěru.

V ní se budu zabývat problematikou vzniku předmětné smlouvy. Zde se zaměřím

na vymezení tzv. podstatných částí smlouvy, které smlouva o úvěru obsahovat musí a dále tzv. ostatních částí smlouvy, u nichž záleží pouze na vůli stran jestli je

do smlouvy začlení či ne. V této souvislosti se zmíním i o obchodních podmínkách. Dále se budu věnovat průběhu smluvních vztahů, přičemž plynule

přejdu k oblasti zabývající se zánikem příslušné smlouvy. Vzhledem ke

skutečnosti, že obchodní zákoník v této souvislosti zmiňuje pouze možnost odstoupení od smlouvy a možnost smlouvu vypovědět, budu se blíže věnovat jen

těmto způsobům zániku. Na konci této kapitoly se pokusím o vymezení vztahu 5

mezi smlouvou o úvěru a ostatními smlouvami, na jejichž základě také dochází k přenechání věcí, přičemž se zaměřím především na smlouvu o půjčce.

V poslední kapitole se budu orientovat na právní prostředky, které slouží

k zajištění závazků. Po obecném vymezení této problematiky provedu rozbor

jejich právní povahy a příslušných funkcí. Poté bude následovat pasáž, kterou věnuji jednotlivým zajišťovacím prostředkům. Na konci každé kapitoly provedu krátké shrnutí právě zpracované problematiky.

6

2 K pojmu úvěr Úvěr je zároveň pojmem ekonomickým i právním. Jedná se v podstatě o

závazkový vztah, který vzniká tak, že jeden subjekt (věřitel) odevzdává druhému

subjektu (dlužník) k dočasné dispozici určité hodnoty, přičemž se druhý subjekt zavazuje, že poskytnuté plnění po uplynutí sjednané doby vrátí.

Za úvěr (lat. creditum) lze tedy považovat „vztah vznikající při

odevzdávání hodnoty někomu jinému na dočasné použití a rovněž formu návratné redistribuce dočasně nebo trvale uvolněných peněžních fondů.“1

Při odevzdávání se dodává zboží nebo poskytují služby, přičemž jejich

úhrada se uskutečňuje později. Mohou se také poskytovat peněžní prostředky, což v současnosti představuje hlavní a nejběžnější způsob. Dlužník potom může s těmito prostředky nakládat, za což věřiteli platí sjednaný úrok.

Z hlediska naší právní úpravy je úvěr typový absolutní obchod a bez

ohledu na povahu účastníků smlouvy se řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku (dále jen ObchZ).

Vzhledem k tomu, že se ustanovení § 497 a násl. ObchZ., v němž je

upravena smlouva o úvěru, zmiňuje pouze o peněžitém plnění, budu se v této diplomové práci nadále zabývat jen tímto druhem plnění.

2. 1 Historický vývoj institutu úvěru Svou podstatou sahá historie úvěru až do období starověkého Říma.

Římané tehdy vytvořili pojem závazku (obligace), který definovali jako vztah mezi dlužníkem a věřitelem, ve kterém má dlužník povinnost něco plnit věřiteli, a to pod sankcí žaloby a exekuce.

Obdobně se potom vyvíjel i závazkový vztah úvěrový, který římské právo

pojímalo jako reálný kontrakt v podobě půjčky. Půjčkou poskytl věřitel

dlužníkovi určité věci s tím, že dlužník po uplynutí sjednané doby vrátí věci

stejného množství, kvality i druhu. Vlastnictví půjčené věci se tedy převádělo z věřitele na dlužníka, přičemž muselo jít o věci zastupitelné. Z půjčky vznikl 1

Viz Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, str. 258

7

závazek jen na straně dlužníka. Spolu s vlastnictvím půjčených věcí přešlo na

dlužníka i nebezpečí poškození a zničení věci. V římském právu byla půjčka smlouvou reálnou a bezúplatnou, z čehož vyplývalo, že se věřitel nemohl domáhat

většího plnění, než sám poskytl a také to, že ze samotné půjčky nevyplýval nárok na úroky. Pokud tedy věřitel chtěl úroky, musela být mezi stranami sjednána samostatná smlouva nebo to mohly provést na základě novace, ve které se půjčený

kapitál zvětšil o úroky. Tato obecná pravidla pro půjčku měla později podstatný vliv na právní podstatu vývoje úvěru v dnešní době.

Finanční úvěr je historicky mladší, než úvěr obchodní 2, který představuje

časový rozdíl mezi plněním závazku a zaplacením a zboží je zde nahrazeno penězi. V dějinách se objevuje mnoho případů, kdy zámožní jednotlivci či jejich

skupiny půjčovaly peníze panovníkům a šlechtě, za což většinou požadovali vysoký úrok a další výhody. Postupně se poskytování úvěrů rozšířilo i mezi chudší vrstvy obyvatelstva a proniklo do hospodářství společnosti.

Úvěr se začíná podstatněji rozvíjet až v 19. století, kdy v této době dochází

k rozmachu zbožové výroby. Na území pozdějšího Československa vznikají

namísto soukromých bankéřů první peněžní ústavy, které poskytovaly hlavně hypotekární úvěry. Veřejnoprávními úvěrovými ústavy se staly spořitelny a vedle

nich působily okresní hospodářské záložny, které pracovaly zejména v oblasti zemědělského úvěru. Podstatou těchto institucí bylo zabezpečení možnosti použít peněžní a naturální přebytky z úrodných let v horších dobách.

Vzhledem k četnějšímu podnikání v oblasti obligačního práva došlo u nás

k uvolnění určitých omezení úvěru, která vycházela z ustanovení proti lichvě.

Zákonem č. 62/1868 r.z. byly zrušeny úrokové míry a pokuty při půjčkách. Pokud si strany neurčily úrok samy, byla jeho výše předepsána na 6 % a později zákon č. 77/1885 snížil úrokovou míru dokonce na 5 %.

Na přelomu 19. a 20. století se aktivity v oblasti úvěrování soustředily

hlavně na začátky zemědělské úvěrové svépomoci v podobě zakládání

reiffeisenových bank. Ty se ovšem rozvíjely pomalu, neboť měly nedostatek volných zdrojů. Teprve na začátku 20. století byl zákonem č.75/1898 r.z. vytvořen Úvěrný fond na podporu zemědělských malovýrobců. 2

Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, Brno, Masarykova Univerzita, 2004, str. 72

8

Po vzniku Československa u nás úvěr sehrál velkou roli. Ve dvacátých

letech v období pozemkové reformy nabyvatelé půdy neměli obvykle dostatečné prostředky na zaplacení přídělové ceny za půdu. Prostřednictvím úvěru tak bylo umožněno i chudším lidem pracujícím na půdě získat pozemky do svého

vlastnictví. Úvěrový zákon zakotvil dlouhodobé úvěry, které měly poskytovat veřejné

peněžní

ústavy.

Každopádně

vzhledem

úvěrových ústavů větší rozvoj úvěrování nenastal.

k náročným požadavkům

V období po druhé světové válce se začaly úvěry hojně využívat jak ve

vnitrostátních ekonomikách, tak i v mezinárodním hospodářství. Soudím, že

jedním z hlavních důvodů pro tento rozmach byla nutnost odstranit škody

způsobené válkou. Kromě toho, zde ovšem existovaly samozřejmě i další důvody, jako např. potřeba přebudovat válečnou výrobu na mírovou nebo obnova

komunikačních sítí. Zájem o úvěry způsobila také konkurence na trhu a to, že přibylo mnoho nových států, jejichž úroveň národního hospodářství byla nízká a neměly rezervy pro finanční zdroje na účast v mezinárodní zbožové výměně.

V období přechodu ekonomiky na centrální plánování se začaly úvěrové

operace uskutečňovat zejména na základě úvěrových plánů, které byly součástí národohospodářského plánu. Institut úvěru v této době představoval „ekonomický

nástroj socialistického státu, který sloužil na doplňkové rozdělování národního důchodu, na zabezpečení koloběhu výrobních prostředků peněžními prostředky a

na kontrolu tvorby, rozdělování a používání prostředků podniků.“3 Úvěr tedy

sloužil k prosazování cílů státního plánování.

Tehdy ještě nebyla problematika úvěru a úvěrování komplexně upravena.

Jen rámcově byla úprava bankovního úvěru obsažena v hospodářském zákoníku (§ 382 - § 384) a úvěrová smlouva byla upravena zejména v sekundárních

právních předpisech.4 Pokud jde o úvěrovou činnost bank, byla u nás upravena

v zákoně o státní bance československé. V současné době je úprava smlouvy o úvěru obsažena v ustanoveních § 497 a násl. ObchZ a je již založena na tržních principech.

Balko, L.: Úver jako inštitút bankového práva a jeho právna podstata, Právo o podnikání, 2001, č.1, str. 2 4 Např. vyhl. č. 158/1975 Sb., o poskytování úvěrů, vyhl. č. 1/1982 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě, opatření ministerstva financí o poskytování úvěrů státními spořitelnami národním výborům a společenským organizacím (oznámení v částce 42/1965 Sb.)

3

9

2. 2 K jednotlivým druhům úvěrů S problematikou členění úvěrů se setkáváme v publikacích mnoha autorů.

Používají přitom různá rozlišovací kritéria, ať už se jedná např. o kritérium

poskytovatele úvěru, druhu jeho zajištění, doby splatnosti, nebo druhu operace či obchodu. Podle toho pak můžeme rozeznávat úvěry obchodní a bankovní,

zajištěné a nezajištěné, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, zbožové a finanční a dále dovozní a vývozní.5

Za nejzdařilejší považuji členění, které se používá v bankovnictví, kde jsou

úvěry resp. úvěrové obchody klasifikovány na pasivní, aktivní a finančně úvěrové obchody.6

2. 2. 1 Pasivní úvěrové obchody Jedná se o úvěry získávané, kdy si banka obstarává úvěrové zdroje

obchodem. Prostřednictvím tohoto obchodu si opatřuje finanční prostředky.

Nabytý kapitál jí potom slouží především k tomu, aby mohla provozovat tzv. aktivní úvěrové obchody.

Podle V. Polidara pasivní úvěrové obchody tvoří:

a ) přijímání nebo nakupování vkladů na požádání

Vklady na požádání představují finanční prostředky, které si klient

(vkladatel) ukládá na běžný účet. Jsou splatné ihned a vyznačují se vysokým

stupněm likvidity. Slouží zejména ke zprostředkování platebního styku. Rozlišujeme asi pět kategorií, v nichž dělícím kritériem je klient. Řadíme sem :

- vklady podniků

- vklady obyvatelstva

- vklady na požádání vlády a místních samosprávných celků - vklady bank

Viz Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, str. 267 Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, na straně 67 této publikace autorka dále uvádí takzvané smíšené úvěrové obchody, kam řadí kontokorentní úvěr. Obdobně Jirkůvová, M. a kol.: Banky, bankovní služby, burza, Brno, Juridica Brunensia, 1995, strana 61

5

6

10

- ostatní7

Domnívám se, že vzhledem k jejich malé stabilitě, kdy si komitenti mohou

své vklady kdykoliv z banky neočekávaně vybrat, představují pro banku hodně

velké riziko, a tudíž nejsou pro banku příliš praktickým peněžním zdrojem. Z toho tedy usuzuji, že banky dávají přednost jiným způsobům opatřování finančních prostředků.

Na rozdíl od ostatních druhů vkladů jsou poněkud nákladnějším peněžním

zdrojem, protože je k nim třeba větší množství pracovních úkonů. Většinu běžných účtů také představují účty fyzických osob, na nichž jsou uloženy menší peněžní obnosy a konečně možnost využití těchto vkladů k poskytnutí úvěru je

limitována vysokými povinnými minimálními rezervami. Vyšší nákladovost na straně jedné ovšem vyrovnává na straně druhé skutečnost, že tyto vklady jsou úročeny nízkými sazbami a banka si účtuje různé poplatky za vedení účtu a za

provádění platebního styku. Peníze na požádání je možné u banky ukládat v tuzemské i v cizí měně.

b ) nákup terminovaných vkladů

Pokud jde o termínované vklady, klient se zde dobrovolně zavazuje

k časovému omezení disponovat vkladem, a to ve dvou základních formách, kdy

si strany při vkladu předem sjednají buď termín splatnosti vkladu nebo výpovědní

lhůtu. V prvním případě se klient zavazuje, že vybere úspory až po uplynutí

sjednané lhůty. V případě druhém, pokud chce klient úspory vybrat, je třeba to bance předem oznámit, přičemž vkladem bude moci nakládat až po uplynutí výpovědní lhůty.

Dle mého názoru je tento druh úvěrového obchodu výhodný pro obě

zúčastněné strany tzn. jak pro banku, tak i pro klienta. Nákup terminovaných vkladů totiž představuje stabilizovaný peněžní zdroj, který banka používá po celé sjednané období, než dojde k výběru vkladu. Banka má tedy tyto vklady

k dispozici po přesně vymezenou dobu, což vede k tomu, že jsou klientovy

úročeny vyšší sazbou, která je dále odstupňována podle výše vkladu a v závislosti na době uložení.

Obvykle se termínované vklady člení na:

- termínované vklady s pevným termínem splatnosti 7

Viz Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str. 70

11

- termínované vklady jednorázové s výpovědní lhůtou - termínované vklady postupné s výpovědní lhůtou - termínované vklady s postupnou splatností

- termínované vklady postupné s pevnou lhůtou splatnosti - termínované vklady s volně stanovenou splatností - termínované vklady kombinované8 c ) prodej depozitních certifikátů

Depozitními certifikáty rozumíme cenné papíry, které jsou vydávány

bankou při nákupu vkladu. Banka jimi potvrzuje, že přijala zaokrouhlenou částku

vkladu. Pravidlem u nich bývá krátkodobá lhůta splatnosti, která se většinou pohybuje v intervalu od třiceti do devadesáti dnů (není však vyloučena doba delší). Nejsou volně obchodovatelné na burze, obchoduje se s nimi ovšem na kapitálovém trhu. Vyznačují se velmi nízkou likviditou.

Banka, která certifikát vydala se v něm zavazuje, že ve stanoveném

termínu zaplatí vklad a vyplatí držiteli takového cenného papíru sjednaný úrok. Při sjednávání úrokové sazby se přihlíží k době, na kterou je vklad bance k dispozici.

Můžeme rozlišovat dva druhy certifikátů :

- na majitele - na jméno

V praxi potom převládá první typ, tzn. certifikáty znějící na majitele. V současné době se emisi depozitních certifikátů věnují téměř všechny naše větší banky. d ) nákup úsporných vkladů

Úsporné vklady jsou dalším druhem pasivních úvěrových obchodů, který

představuje finanční prostředky fyzických osob, které tyto osoby ukládají u banky

(a to většinou na delší dobu). Jedná se o poměrně stabilní peněžní zdroje, které má

banka k dispozici zpravidla po větší časový úsek a může je tedy využívat k poskytování střednědobých a dlouhodobých úvěrů. V nakládání s vkladem není

klient nijak omezen, může tedy na jedné straně libovolně ukládat na vkladový účet další peníze a na straně druhé může úsporný vklad kdykoliv vybrat.

8

Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str. 70

12

Podle V. Polidara mohou být vklady u bank ukládané na čtyřech typech

úsporných účtů :

- na vkladových účtech

- na účtech majetkového spoření - na účtech stavebního spoření - na účtech pojistného spoření

Úsporné vklady jsou bankou úročené, přičemž se úroková sazba blíží

k úroku z vkladů na požádání. Je to z toho důvodu, že vkladatel má možnost volně

s vkladem disponovat. Zpravidla je však úroková sazba o něco vyšší, než u vkladů na požádání.

e ) prodej dluhopisů

Bankovní dluhopisy jsou úvěrové cenné papíry, jejichž lhůta splatnosti je

pevně stanovena, přičemž se nejčastěji pohybuje od pěti do patnácti let. Předpokládám, že pro banku představují výhodný peněžní zdroj, neboť si může být jistá, že se věřitel nemůže později rozhodnout jinak. Vydáváním dluhopisů si tedy banka zajišťuje stabilizovaný dlouhodobý peněžní zdroj.

M. Nehybová rozlišuje několik druhů bankovních obligací 9 :

- zástavní listy

- pokladniční poukázky - vkladové listy

- vkladové dluhopisy

- komunální obligace

- hypotéční zástavní listy

f ) nákup bankovních úvěrů a půjček od jiných bank a od ústřední banky

Pokud jde o úvěry od ostatních bank, existují tři důvody pro to, aby banky

nakupovaly nebo přijímaly půjčky od jiných bank : - ke zvýšení svých aktivních úvěrových obchodů

- k vyrovnání krátkodobého peněžního deficitu, ke kterému může dojít např. v důsledku výběru vkladů nebo opožděného splácení úvěru bankovními komitenty.

- k uskutečňování trojstranných úvěrových obchodů Blíže k jednotlivým druhům viz. Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str. 73

9

13

Pokud banky potřebují peněžní prostředky, pak jediným vnějším zdrojem,

který jim může pomoci je úvěr ústřední banky.

M. Nehybová uvádí, že tento typ úvěrů členíme podle určitých kritérií,

kterými jsou lhůta splatnosti a účel poskytnutí na :

- úvěry v domácí měně – sem patří krátkodobé úvěry na doplnění likvidity (úvěry

diskontní, reeskontní, sezónní a úvěry na eskont exportních směnek), dále sem řadíme krátkodobé nouzové úvěry (úvěry lombardní, krátkodobé aukční

překlenovací úvěry, refinanční úvěry na běžných účtech a úvěry na povinné

minimální rezervy), dále střednědobé a dlouhodobé nouzové úvěry a hotovostní úvěry.

- úvěry v zahraničních měnách 2. 2. 2 Aktivní úvěrové obchody Při tomto druhu obchodů vystupují banky v pozici poskytovatele úvěrů,

peněžních investičních obchodů a kapitálových investičních obchodů. Dostávají se tak do postavení věřitele vůči svým klientům, kterým účtují úroky. Aktivní

úvěrové obchody lze členit podle různých kritérií. Nejobvyklejším z nich je rozdělení podle splatnosti úvěru. Z časového hlediska tedy rozlišujeme:

- úvěry krátkodobé (do jednoho roku)

- úvěry střednědobé (od jednoho do čtyř let) - úvěry dlouhodobé (nad čtyři roky)10

Z tohoto členění vychází i V. Polidar ve své publikaci Management

úvěrových obchodů bank. Popisuje zde několik forem krátkodobého úvěru, a to: a) kontokorentní úvěr

Podle právní literatury je „kontokorentní úvěr umožněn při zřízení

kontokorentního účtu. Při nedostatku peněžních prostředků se přechází do debetu a banka tak poskytuje kontokorentní úvěr.“11 Jde „o úvěr, který banka poskytuje

v pohyblivé výši komitentu na jeho běžném účtu u banky.“12

Jirkůvová, M., Marek, K., Tomíčková, S.: Banky, bankovní služby, burza, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, str. 71 11 Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, Brno, Masarykova Universita, 2004, str. 73, nebo Marek, K., Nesnídal, J. a kol.: Lexikon obchodního práva, Ostrava, Sagit, 1997, str. 49 12 Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str. 92

10

14

Základem kontokorentního úvěru je tedy zřízení kontokorentního účtu.

Banka se v podstatě dohodne se svým klientem, že se vzájemné pohledávky a

závazky mezi nimi nebudou zúčtovávat jednotlivě. To znamená, že ve prospěch majitele běžného účtu se připisují všechny došlé platby a naopak k jeho tíži

všechny platby jeho dodavatelům. Poté dojde k porovnání příjmů a úhrad a

z tohoto výsledku vyplyne buď převis ve prospěch klienta (vklad), nebo naopak ve prospěch banky, čímž banka poskytuje klientovi úvěr.

Vyúčtování kontokorentu se provádí v určitých periodách 13 a výsledkem je

pak buď zatížení klienta úroky, nebo jsou mu připsány úroky z vkladu. O stavu svého účtu je klient denně informován bankou ve formě výpisu z účtu.

Součástí smlouvy o kontokorentu je také stanovení tzv. úvěrového rámce,

tj. maximálně přípustné výše debetu na účtu. Splatnost úvěru bývá v zásadě krátkodobá. Tato skutečnost vyplývá jednak z doby, na kterou banka uzavřela s klientem smlouvu14 a jednak z účelu, na který byl úvěr použit. V praxi přitom

existuje několik účelů, na něž může být kontokorentní úvěr využíván : - na vyrovnání výkyvů běžného účtu

- na dlouhodobé pořízení oběžného majetku ve výši, v jaké se komitentovi nedostává vlastní kapitál a ostatní závazky - na sezónní potřebu oběžného majetku - na ostatní krátkodobé potřeby

- na krátkodobé investiční výdaje jako tzv. meziúvěr15

U tohoto typu úvěru se vyskytuje tzv. lomená úroková sazba, kdy čistá

úroková sazba se skládá ze dvou složek, a to : - ze základní úrokové sazby

- z úrokové provize (úrokové přirážky)

Tyto úvěry jsou ze skupiny krátkodobých úvěrů banky nejdražší, ale

velkou výhodu lze dle mého názoru spatřovat v tom, že klient čerpá úvěr podle

toho, jak právě potřebuje a není třeba o něho na každý případ speciálně žádat. Klient také není vázán tím, že by musel vybrat celou částku najednou nebo tím, že by musel splatit úvěr v určitý den.

Například měsíčně, čtvrtletně, pololetně nebo ročně. V praxi se uzavírá na jeden rok, ale může být prolongována. 15 Podrobněji viz. Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str. 94

13

14

15

b) směnečný úvěr

Směnečné úvěry jsou založeny na existenci cenných papírů, kterými jsou

směnky. Můžeme rozlišovat dva základní druhy těchto úvěrů :

- směnečný eskontní úvěr a akceptační úvěr, od nichž lze potom odvodit ještě dvě modifikace:

- úvěr negociační

- úvěr ramboursní

Pokud jde o směnečný eskontní úvěr, představuje „úvěr, kdy banka

odkupuje směnky před lhůtou splatnosti. Při odkupu je odpočítáván úrok za dobu, která zbývá do splatnosti.“16 Banka nakupuje tyto směnky od subjektu, který je

majitelem směnky. Při splatnosti však předkládá směnku k proplacení

směnečnému dlužníku (nikoliv tedy subjektu, který ji prodal).17 Tento druh úvěru

je nejlevnější z krátkodobých bankovních úvěrů.

Akceptační úvěr se používá zejména k získání krátkodobých provozních

prostředků na nákup zboží, surovin apod. Spočívá v tom, že „banka akceptuje

směnku, kterou na ni vystaví její klient (nebo třetí osoba na jeho příkaz) a to na částku a lhůtu dohodnutou v úvěrové smlouvě.“18 Banka se při tom stává hlavním

dlužníkem. Prostřednictvím tohoto úvěru nejsou klientovi poskytovány platební

prostředky, jde tedy o půjčku úvěru či dobrého jména banky, v důsledku čehož směnka získá větší důvěryhodnost a obchodovatelnost.

V případě úvěru negociačního hovoříme o směnečném eskontním úvěru,

který se používá u zahraničních operací. Jak uvádí V. Polidar, obsahem tohoto vztahu je skutečnost, že „dovozce předem zprostředkovává zahraničnímu dodavateli u banky eskont směnky vystavené dodavatelem na dovozce nebo banku.“ Negociační úvěr se může vyskytovat v následujících formách : - zmocnění k odkupu (authority to purchase, authority to pay) - příkaz k negociaci ( order to negotiate)19

Marek, K., Nesnídal, J., Pokorná, J.,Pohl, T., Vích, J.: Lexikon obchodního práva, Ostrava, Sagit, 1997, str. 49 17 Tomu by ji předložila jen v případě odmítnutí směnky směnečným dlužníkem, popřípadě v důsledku jeho platební neschopnosti. 18 Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str. 112 19 Blíže viz Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str. 78

16

16

U ramboursního úvěru se jedná o modifikaci akceptačního úvěru, kdy je

přizpůsoben zahraničním odběratelsko - dodavatelským vztahům. Realizuje se tím způsobem, že dovozce požádá svou banku, jestli bude možné, aby akceptovala směnku. Ta se poté spojí s ramboursní bankou, kterou bývá většinou nějaká

renomovaná světová banka a požádá ji o poskytnutí ramboursního úvěru. Potom, co skončí obchod, následuje předložení dokumentů o vývozu a směnky bance,

která ji postoupí ramboursní bance, aby mohla směnku akceptovat. Po převzetí dodávky předá dovozce příkaz své bance, která následovně, prostřednictvím ramboursní banky uhradí směnku bance vývozce.

Ramboursní úvěr je výhodný pro obě strany (pro vývozce i pro dovozce),

neboť vývozce má zabezpečenou úhradu vyvezeného zboží a často je mu umožněno nakládat s peněžní úhradou dříve, než dojde zboží dovozci. Dovozce zase spatřuje výhodu v tom, že akcept směnky je spojený současně s převzetím dokumentů ramboursní bankou. Z toho vyplývá, že akcept je vázán na splnění podmínek kontraktu a odeslání zboží vývozcem. c) lombardní úvěr

V souvislosti s tímto druhem úvěru je třeba rozlišovat tzv. pravý a nepravý

lombardní úvěr. Definici pravého lombardního úvěru uvádí V. Polidar, podle něhož se jedná o „úvěr zajišťovaný zástavou movité věci nebo práva.“

Nepravým lombardním úvěrem je potom označován kontokorentní úvěr, a

to na základě skutečnosti, že také bývá zajišťován ručními zástavami. Základní

rozdíl obou druhů lze spatřovat v tom, že pravý lombardní úvěr „je poskytován na pevnou částku po celou dobu sjednané lhůty splatnosti a částka úvěru je úročena úrokovou sazbou nezávisle na jejím využití dlužníkem“20

Rozlišujeme několik druhů lombardního úvěru. Klasifikačním kritériem je

zde druh zástavy. Existuje tedy :

- lombardní úvěr na cenné papíry ( v praxi se využívá nejvíce) - lombardní úvěr na směnky - lombardní úvěr na zboží

- lombardní úvěr na faktury a účetní pohledávky

20

Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str. 119

17

- lombardní úvěr na drahé kovy a jiné cennosti21

V roli zástavy mohou vystupovat i vkladní knížky, životní pojistky, autorské pohledávky a práva a dokonce i hypotéka.

„V dnešní době je v české praxi lombardní úvěr poskytován tak, že

komerční banka prodá centrální bance prakticky bezrizikové zaknihované cenné

papíry, jejichž druh stanovila předem centrální banka, přičemž je přitom dohodnuto, že za stanovený čas prodá centrální banka komerční bance cenné papíry zpět a ta za ně zaplatí původní prodejní cenu zvýšenou o lombardní sazbu centrální banky.“22 d) ostatní

Pod termín ostatní pak V. Polidar řadí úvěr ručitelský, tzv. malé osobní

úvěry, úvěr na oběžný majetek, úvěr na sezónní náklady, úvěr na přechodný nedostatek finančních prostředků a krátkodobé spotřební půjčky.

Podobně jako v případě krátkodobých úvěrů rozlišujeme i několik forem

střednědobých a dlouhodobých bankovních úvěrů. Střednědobým úvěrem

rozumíme takový úvěr, jehož splatnost se pohybuje okolo čtyř až pěti let. Pokud se však u úvěru vyskytuje splatnost delší, jedná se o úvěr dlouhodobý. Stejně jako úvěry krátkodobé mohou být i tyto typy úvěrů poskytovány ve formě úvěru kontokorentního nebo směnečného. Kromě toho u nich však rozeznáváme i několik forem speciálních. Jsou jimi : a) emisní půjčka

Náleží mezi tzv. listinné úvěry. Jedná se o „úvěr poskytnutý odkoupením

dluhopisů (obligací), které dlužník emituje za účelem opatření finančních zdrojů.

Dluhopisy jsou cenné papíry, v nichž se emitent (vydavatel) zavazuje splatit přijatý úvěrový obnos a vyplácet úroky ve stanovených termínech.“23

Soudím, že pro dlužníka i pro věřitele představuje důležité přednosti.

Věřitel má totiž možnost jednak zpeněžit dluhopis ještě před lhůtou jeho splatnosti a dále je pro něho důležitá také důkazní funkce obligace, která má

význam při vymáhání dlužných pohledávek. Dlužník zase spatřuje výhodu v té Podrobněji Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str. 79 22 Ossendorf, V.: Nad možnostmi obnovení klasického lombardního úvěru, Obchodní právo, 2005, str. 11 23 Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str. 132

21

18

skutečnosti, že prostřednictvím emise dluhopisů lze získat poměrně velký peněžní úvěr.

Emisní půjčku tedy poskytuje emitentovi dluhopisů banka, a to ve výši

jejich nominální hodnoty. Emitent musí vypracovat emisní záměr, v němž uvede údaje

o

počtu

cenných

papírů,

jejich

nominální

hodnotě,

splatnosti,

obchodovatelnosti apod. Ten následovně banka posoudí a buď poskytne

emitentovi úvěr přímo a on dluhopisy prodává sám nebo může banka vystupovat v pozici zprostředkovatele emise. b) závazková listina

Tímto úvěrem, označovaným také jako úvěrový úpis, se rozumí

střednědobé a dlouhodobé úvěry, které banky poskytují na základě podepsané

listiny nazývané úvěrový list. Většinou jde o větší úvěry bez využití burzy, kdy

dlužník podepíše závazek splatit půjčený obnos, což je uvedeno v závazkové listině. Jsou v ní také upraveny podmínky úvěru. Dlužní listina plní především

důkazní funkci, neboť jejím prostřednictvím získává věřitel důkaz o pohledávce. Na druhé straně pro něho skýtá i určité nevýhody, z nichž závažnou se jeví ta

skutečnost, že věřitel nemá možnost půjčku zpeněžit před lhůtou splatnosti. Je to z toho důvodu, že v případě závazkové listiny se nejedná o cenný papír, což znemožňuje její obchodovatelnost. c) hypotekární úvěr

Je chápán jako úvěr na investice do nemovitostí, jehož splácení je zajištěno

zástavním právem k nemovitosti. Předpokladem pro jeho získání je žádost o úvěr s dokladem o tom, že žadatel je vlastníkem nemovitosti. Bance je třeba

poskytnout i další doklady za účelem ocenění nemovitostí.24 Po jejich předložení

provede peněžní ústav odhad ceny nemovitosti. Odhaduje se jednak cena stavební

a vedle ní se určuje také cena výnosová „kapitalizací výnosu nemovitosti platnou úrokovou sazbou.“25 Z nich se následovně odvodí tzv. pravá cena a určitý podíl

této ceny představuje tzv. pupilární či sirotčí jistotu, na kterou banka poskytne

úvěr.

Přestože dlužník musí splatit půjčku v nominální výši, nebývá mu v této

výši vyplacena nominální částka. V této souvislosti hovoříme o tzv. výplatním 24 25

Viz Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str. 159 Tamtéž, str. 160

19

disážiu, přičemž tímto pojmem označujeme „ srážku nominální hodnoty cenného papíru nebo půjčky. Disážio (nazývané také damnum) představuje tedy rozdíl

mezi obnosem v nominální hodnotě půjčky a skutečně vyplaceným obnosem“.26 Závisí na rozdílu mezi úrokovou sazbou na kapitálovém trhu a úrokovou sazbou, která byla stranami sjednána. Výplata půjčky je potom tím nižší, čím nižší úrok si strany sjednaly a naopak.

Způsob čerpání úvěru závisí na tom, jestli je zajištěn nemovitostí, která již

existuje nebo zda nemovitost teprve vzniká. V prvním případě, pokud má o to dlužník zájem, může být hypotekární půjčka dlužníkovi vyplacena najednou. Hypotekární stavební úvěr se naopak nevyplácí najednou, ale postupně v závislosti na tom, jak pokračuje stavba.

Pokud jde o splácení úvěru naskýtá se více způsobů, ale převládajícím je

anuitní splácení. Kromě hypotekárních půjček na stavební účely nabízejí banky

půjčky i na účely jiné. Tyto neúčelové hypotekární půjčky se označují různými

způsoby, např. osobní hypotekární úvěry či víceúčelové hypotekární úvěry. Dlužník je může použít např. na spotřební účely atd. d) ostatní

Do této kategorie zařazuje V. Polidar různé spotřební úvěry poskytované

fyzickým osobám a domácnostem za účelem nákupu spotřebních předmětů, k zaplacení služeb a na jiné osobní potřeby.

2. 2. 3 Další finančně úvěrové obchody bank Kromě výše zmíněných úvěrových obchodů nabízejí banky ještě několik

typů dalších finančně úvěrových operací. Řadíme sem faktoring, forfaiting a leasing.

a) faktoring

Tímto pojmem rozumíme odkup krátkodobých pohledávek od bankovních

komitentů. Rozlišujeme faktoring :

- pravý – jde o odkoupení pohledávky věřitele bez zpětného postihu 26

Schwintowski, H.: Bankrecht, München, C.H.Beck, 1994, str. 223

20

- nepravý – zde riziko nezaplacení nese i nadále komitent (prodávající)

- úplný – banka odkupuje pohledávky od komitenta, provádí všechny operace

spojené s prodejem zboží a před uzavřením faktoringové smlouvy si opatřuje informace o hospodářské způsobilosti obchodníka.

- důvěrný – zde faktor odmítá nedobytné pohledávky a pohledávky na zboží, u kterého je vysoká pravděpodobnost reklamací a pohledávky vůči neplatícím

odběratelům. Dalším znakem je skutečnost, že se dohaduje jen část pohledávek, kterou faktor nakupuje. Určitou nevýhodu spatřuji v tom, že komitent si musí financovat část pohledávek z vlastního kapitálu.

- tichý – zde není prodej pohledávky vyznačen na faktuře a zůstává skryt před dlužníky, kteří tak plní původnímu vlastníkovi pohledávky a ten to potom postupuje bance.

- zjevný – v tomto případě se prodej pohledávky oznamuje dlužníkům s tím, že mají své pohledávky hradit faktorovi.

- vývozní - jedná se o odkup pohledávek vůči zahraničním odběratelům.27

- dovozní – faktoringová společnost odkupuje pohledávky od zahraničního dodavatele vůči domácím odběratelům.28

M. Nehybová uvádí v této souvislosti ještě několik dalších druhů

faktoringu, např. faktoring domácí, zahraniční, finanční, zbožový, standardní, nestandardní, faktoring s delcredere a bez delcredere. b) forfaiting

„Forfaiting představuje odkup střednědobých a dlouhodobých pohledávek

bez zpětného postihu dodavatele (vývozce).“29

Forfaitovány mohou být téměř všechny druhy pohledávek. Podobně jako u

faktoringu i forfaiting se člení na různé druhy. Podle určitých hledisek potom můžeme rozlišovat forfaiting :

- tuzemský – realizuje se při domácích dodavatelsko – odběratelských vztazích - zahraniční – realizuje se v rámci zahraničních kontraktů

- na základě odkupu směnky – směnka je zde převáděna na forfaitéra, přičemž obsahuje doložku „bez postihu“ .

Podrobněji Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str. 98 28 Tamtéž, str. 98 29 Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, str. 179

27

21

- na základě odkoupení účetních pohledávek – jde o pohledávky v souvislosti s akreditivem, přičemž všechna práva z něho vyplývající se přenáší na forfaitéra.

- na základě odkoupení devizových pohledávek – tyto pohledávky zajišťuje směnka nebo dokumentární akreditiv s odloženou splatností.

- finanční – jedná se vlastně o devizový směnečný úvěr, kdy tuzemská firma vystaví vlastní

směnku a opatří ji avalem české banky na volně směnitelnou

měnu ve prospěch forfaitéra. Ten poté směnku odkoupí a výnos z odkupu pošle na účet zájemce. c) leasing

V. Polidar uvádí, že „Leasing je pronájem investičního zařízení, předmětů

dlouhodobé spotřeby a jiných předmětů uživateli za sjednané nájemné na určitou

nebo neurčitou dobu.“30

V praxi se rozlišují různé formy leasingu, přičemž základní členění spočívá

v rozdělení na leasing operační a finanční. V prvním případě se jedná o přímý

vztah mezi výrobcem a nájemcem, kdy pronajímatel předá leasingový předmět do užívání nájemci a ten mu potom platí sjednané nájemné.

K charakteristickým znakům tohoto typu leasingu patří to, že leasingové

předměty bývají omezeny jen na určité objekty. Jedná se převážně o krátkodobý pronájem předmětů, i když není vyloučeno, aby se vyskytoval i operační leasing

střednědobý. Pronajatý předmět udržuje pronajímatel, ten zajišťuje také pojištění a servis, přičemž náklady si zahrnuje do nájemného. Jakmile skončí nájemní

smlouva, pronajímatel pronajatý předmět přebírá a může ho pronajímat dalšímu zájemci. Operační leasing se realizuje buď jako vypověditelný, kdy majitel i

nájemce mají právo smlouvu vypovědět nebo na dobu určitou. Pronajatý předmět zůstává ve vlastnictví pronajímatele, ale může být také odkoupen nájemcem a tudíž přejít do jeho vlastnictví.

U finančního leasingu31 dochází k pronájmu leasingových předmětů přes

leasingové společnosti. Leasing prostřednictvím těchto společností probíhá

nepřímo, přičemž se zakládá na trojstranném vztahu mezi výrobcem,

pronajímatelem (leasingová společnost) a nájemcem. Finanční společnost se Obdobně Jirkůvová, M., Marek, K., Tomíčková, S.: Banky, bankovní služby, burza, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, str. 75 31 Členění finančního leasingu nalezneme v Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, str. 107

30

22

včleňuje mezi výrobce a nájemce. Výrobci vyplatí plnou kupní cenu a stává se tak vlastníkem a pronajímatelem leasingového předmětu.

Jedná se o dlouhodobý neodvolatelný vztah, v rámci něhož je možné na

konci nájmu odkoupit leasingový předmět.

Podle dalších hledisek můžeme leasing dále členit na vývozní a dovozní,

kde hraje roli skutečnost, že pronajímatel pronajímá předmět uživateli v jiné zemi (leasing vývozní), z pohledu uživatele však půjde o leasing dovozní.

M. Nehybová popisuje ve své publikaci „Bankovní služby nejen pro

podnikatele“ další druhy, např. leasing movitostí, nemovitostí, tuzemský, zahraniční, mezinárodní, podnikatelský, spotřebitelský, komunální atd.

2. 3 Zásady úvěrování V rámci poskytování úvěrů se banky řídí určitými zásadami. V současné

době mezi ně náleží zásady účelovosti, přímosti, termínovanosti, zajištěnosti, návratnosti a zúročitelnosti.32

Obdobné zásady se vyskytovaly již v hospodářském zákoníku (dále jen

HZ), doplněny ještě jednou další, zásadou plánovitosti. Podle této zásady, která byla obsažena v § 381 tohoto zákoníku byly „organizace povinny svou úvěrovou potřebu plánovat“ a v odstavci druhém citovaného paragrafu stálo, že „banka zajišťuje soulad úvěrové potřeby organizací s celospolečenskými zájmy prostřednictvím úvěrového plánu.“ Dnes se již tato zásada nepoužívá.

V HZ bylo těmto zásadám věnováno celé ustanovení § 382, na rozdíl od

současného ObchZ, kde je tato problematika rozptýlena do několika ustanovení

v rámci úpravy smlouvy o úvěru. Vzhledem k tomu, že právní úprava smlouvy o úvěru je až na výjimky 33 dispozitivní, neplatí tyto zásady bezvýjimečně.

Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, Brno, Masarykova Universita, 2004, str. 74. a Lochmanová, L.: Úvěr jako cizí kapitál podnikatelů, Právo a podnikání, 1998, č.11, str. 10 – 12 33 Viz § 263 odst. 2. a § 499 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku

32

23

2. 3. 1 Zásada účelovosti Podle této zásady by měl dlužník použít peněžní prostředky získané od

věřitele jen k určitým účelům, ke kterým byly poskytnuty, ovšem jen je-li to dohodnuto ve smlouvě. Jde tedy o ustanovení dispozitivní. Je-li však ve smlouvě

účel dohodnut, je věřitel oprávněn, pokud dlužník nedodrží účelovost, odstoupit od smlouvy nebo žádat o neprodlené vrácení poskytnutých prostředků a zaplacení

úroků. V úvahu samozřejmě přichází i další sankce, které byly sjednány ve smlouvě.

Tehdejší úprava této zásady v HZ byla koncipována jako kogentní, kdy

platilo, že „organizace je oprávněna použít úvěrových prostředků jen k účelům, ke kterým byly poskytnuty.“

2. 3. 2 Zásada přímosti Tato zásada spočívá v tom, že pokud je ve smlouvě uveden konkrétní účel,

ke kterému má dlužník peněžní prostředky použít, musí být použity přímo jím,

pro jeho potřeby a pro daný účel. Tato zásada má opět dispozitivní charakter, na

rozdíl od úpravy dřívější, která kogentně stanovila, že „úvěrové prostředky mohou být použity pouze pro potřeby organizace, které byl úvěr povolen.“ 2. 3. 3 Zásada termínovanosti Tato zásada se projevuje jednak ve vztahu k čerpání peněžních prostředků

a jednak ve vztahu ke splácení těchto prostředků. V prvním případě spočívá v tom, že po uzavření smlouvy je dlužník oprávněn požádat o poskytnutí

peněžních prostředků do výše sjednaného úvěru. Pokud by věřitel neposkytl

peněžní prostředky včas, ocitnul by se v prodlení. Pokud není ve smlouvě

stanoveno něco jiného, může dlužník požádat o poskytnutí peněz okamžitě po uzavření smlouvy. Je ovšem možné, aby si strany dohodly, že právo čerpání bude

mít dlužník až od určité doby. Smlouva může také stanovit maximální lhůtu pro čerpání, po jejímž uplynutí začíná dlužník úvěr splácet.

24

V druhém případě jde o to, že ve smlouvě je stanovena lhůta splatnosti

úvěru. Věřitel tedy poskytuje úvěry zpravidla jen na určitou dobu a dlužník je

povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě splatnosti, a to včetně úroků.

Opět i tato zásada byla obsažena v ustanovení HZ, a to tak, že „úvěr je

splatný nejpozději ve lhůtě stanovené bankou“.

2. 3. 4 Zásada zajištěnosti a návratnosti Tyto zásady spolu úzce souvisí, neboť v praxi se objevují případy, kdy se

dlužník dostává do situace, že nemůže poskytnuté prostředky vrátit. Žádoucí samozřejmě je, aby se toto riziko eliminovalo na minimum. Proto se používají

různé zajišťovací prostředky, aby byla zajištěna návratnost úvěru. Jako zajišťovací

prostředky přichází v úvahu např. zástavní právo, ručení, smluvní pokuty, bankovní záruka, vinkulace atd. Často se používají i kumulovaně.

Přestože se v právní úpravě smlouvy o úvěru o jeho zajištění přímo

nehovoří, neposkytují zejména banky úvěr nezajištěný – in bianco. Není ovšem vyloučeno, že se vyskytnou i nezajištěné úvěry, ale stává se to velmi zřídka a jen

v případech dlouhodobě známých klientů, v relativně nízké výši a krátkodobě. Jak jsem výše zmínila, dnešní právní úprava tuto zásadu přímo neobsahuje, v čemž se

odlišuje od úpravy dřívější, kdy v HZ bylo přímo ustanovení, které tuto zásadu stanovilo.34

2. 3. 5 Zásada zúročitelnosti Z úvěru je dlužník povinen platit úroky. Tuto povinnost nelze dohodou

stran vyloučit, z čehož vyplývá, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Úroky se platí ve sjednané výši a pokud není stranami dohodnuta, platí se v nejvýše přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

V případě chybějící úpravy by to znamenalo, že dlužník má zaplatit obvyklé

34

Viz § 382 HZ

25

úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

Úroky se přitom platí až od okamžiku čerpání prostředků dlužníkem, a to

jen ze skutečně čerpané částky. V tehdejší právní úpravě tuto zásadu zákonodárce koncipoval tak, že z úvěru musely platit organizace úroky, pokud ovšem byly stanoveny.

2. 4 Shrnutí V této úvodní kapitole jsem se zabývala problematikou samotného úvěru.

Je zde rozebíráno, co rozumíme pod pojmem „úvěr“, jak se tento institut vyvíjel,

s jakými druhy úvěrů se lze v praxi setkat a konečně jaké zásady se v této oblasti uplatňují.

Jak vyplývá z této práce, institut úvěru má velmi dlouhou tradici. Využívali

ho již ve starověkém Římě. Pojetí tohoto prostředku se samozřejmě během doby

částečně měnilo, nicméně obecná pravidla z nejstarších dob jeho používání měla podstatný vliv na právní podstatu vývoje úvěru v dnešní době.

V současnosti rozlišuje ekonomická a právní literatura mnoho druhů úvěrů

členěných podle různých kritérií. Já jsem ve své práci zvolila členění, které se používá v bankovnictví tzn., že zde rozlišuji úvěrové obchody aktivní, pasivní a

další finančně úvěrové obchody. V rámci těchto klasifikačních skupin potom dále rozebírám jednotlivé druhy úvěrů. Při poskytování úvěrů se banky řídí určitými

zásadami. Je důležité si uvědomit, že vzhledem k tomu, že právní úprava

předmětné smlouvy je až na výjimky dispozitivní, neplatí tyto zásady bezvýjimečně. Z hlediska přehlednosti se mi jevila účelnější dřívější právní

úprava těchto zásad obsažená v hospodářském zákoníku, neboť tam byly všechny zásady soustředěny do jednoho ustanovení. Domnívám se, že zejména z hlediska veřejnosti by bylo vhodnější tento model převzít i do dnešního obchodního zákoníku.

Důvodem, proč jsem rozbor těchto skutečností zařadila na počátek této

práce je to, že považuji za důležité, než přistoupím ke zpracování vlastní smlouvy

o úvěru a k jejím zajišťovacím prostředkům (což je jádrem této práce), vyložit tento základní okruh otázek.

26

3 K právní úpravě smlouvy o úvěru Smlouva o úvěru je jako smluvní typ upravena v několika ustanoveních

ObchZ, a to v § 497 – § 507. Je koncipována jako tzv. absolutní obchod, což znamená, že se jedná o smlouvu, na základě níž vzniklý závazkový vztah se vždy

řídí obchodním zákoníkem, bez ohledu na povahu účastníků. Tato charakteristika vyplývá z ustanovení § 261 odst. 3 písm. d), v němž se nachází výčet smluvních

typů (mezi nimi mj. i smlouva o úvěru), které řadíme právě mezi absolutní obchody. Je tedy využitelná nejen v podnikatelské praxi, nýbrž je možné, aby na jejím základě byly poskytnuty peněžní prostředky i pro účely nepodnikatelské.

Je důležité si uvědomit, že právní úprava smlouvy o úvěru je až na výjimky

dispozitivní 35, což znamená, že smluvní strany si mohou vzájemná práva a

povinnosti upravit odchylně nebo je mohou dokonce vyloučit. V široké míře se zde tedy uplatňuje zásada smluvní volnosti.

Dle § 497 ObchZ se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání

dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Co do právní

povahy, kombinuje se zde vlastně smlouva o smlouvě budoucí a smlouva o půjčce.

3. 1 Ke vzniku smlouvy o úvěru Smlouva o úvěru náleží mezi smluvní typy, které mají tzv. konsensuální

povahu. Vzniká tedy již dohodnutím jejího obsahu, což znamená, že kromě

dohody o podstatných částech není třeba, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo.

Tyto výjimky tvoří základní ustanovení § 497 a ustanovení § 499 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.

35

27

3. 1. 1 Podstatné části smlouvy K. Eliáš uvádí jako podstatné části smlouvy o úvěru čtyři obsahové

náležitosti:36

a) individualizace stran a určení, která z nich je věřitelem a dlužníkem b) vymezení úvěrové sumy co do měny a objemu37

c) dlužníkův závazek splatit dluh

d) dlužníkův závazek platit úroky

Obdobný výčet podává i K. Marek ve své publikaci Obchodněprávní

smlouvy s tím, že za podstatnou část smlouvy označuje i závazek věřitele poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky.38

Bez těchto obsahových náležitostí nemůže jít o smlouvu o úvěru jako

smluvní typ upravený v ObchZ. Podle toho, která náležitost by chyběla, by se

mohlo jednat např. o smlouvu darovací, smlouvu o půjčce, popřípadě o inominát.39

Domnívám se, že na tomto místě je třeba upozornit na skutečnost, že mezi

podstatné části smlouvy o úvěru již nepatří další konkretizace výše zmíněných závazků majících povahu podstatných částí.

3. 1. 2 Ostatní části smlouvy V konkrétní smlouvě o úvěru se zpravidla vyskytují nejen výše uvedené

podstatné části smlouvy, ale i řada dalších ujednání. Jejich absence ve smlouvě

však již nebrání tomu, aby smlouva byla posouzena jako smlouva o úvěru, pokud ovšem vyhovuje z hlediska podstatných částí.

Viz Eliáš, K. a kol.: Kurs obchodního práva – Obchodní závazky. Cenné papíry, Praha, C.H. Beck, 1999, str. 349 37 Měna úvěrové částky nemusí být jen česká, je ovšem potřeba, aby poskytnutí úvěru v cizí měně odpovídalo devizovým předpisům. Pokud není ve smlouvě sjednáno něco jiného, je dlužník povinen splácet dluh i úroky ve stejné měně, ve které mu byl úvěr poskytnut Pokud jde o objem, může být částka vymezena buď pevnou sumou nebo limitem. 38 Obdobné členění můžeme nalézt i v dalších publikacích, např: Běhounek, P.: Úvěry a půjčky, Ostrava, Sagit, 2000, str. 7-8, Švarc, Z.: Smluvní vztahy při podnikání, Ostrava, ANAG, 2001, str. 70, Jirkůvová, M.a kol.: Banky, bankovní služby, burza, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, str. 111 39 O nepojmenovanou smlouvu by se jednalo v případě, že by obsah smlouvy postrádal dostatečnou určitost.

36

28

K dalším částem smlouvy tak může patřit např:

- ujednání o úplatě za sjednání úvěru – je třeba ji odlišovat od úroků. Mohou ji

požadovat jen osoby, do jejichž předmětu podnikání poskytování úvěrů náleží.40 S jiným věřitelem by taková dohoda byla neplatná. Jak jsem se dozvěděla z konzultace s paní JUDr. Ing. Hamerníkovou, v bankovní praxi se toto ujednání

nazývá „zpracovatelský poplatek“, který banky kalkulují zpravidla % sazbou z celkové hodnoty úvěru.

- ujednání o době trvání závazku – lze jej sjednat na dobu určitou i neurčitou. Z bankovní praxe je zřejmá přednost doby určité. Tuto problematiku jsem

konzultovala na úvěrovém oddělení v Komerční bance. Jak jsem se dozvěděla, menší množství závazků je sice vymezeno na dobu neurčitou, zpravidla se ovšem

jedná o závazky z titulu bankovních záruk, nazývané „ever-green záruky“. Dále se jimi nebudu zabývat, neboť nejsou předmětem této práce.

- ujednání o měně – peněžní prostředky lze poskytnout v české i v cizí měně, pokud to není v rozporu s devizovými předpisy. Pokud se strany nedohodnou

jinak, vracejí se ve stejné měně, v níž byly poskytnuty a téže měně se platí i úroky.

- určení účelu úvěru – účel být sjednán nemusí, ale běžně se tak děje. Dle mého názoru má uvedení účelu význam již ve fázi schvalovacího procesu

managementem banky, který si musí být jist bezpečným investováním bankovních prostředků a legálností transakce.

- ani sjednání sazby úvěru není podmínkou platnosti smlouvy.41

Pokud jde o písemnou formu smlouvy o úvěru, není předepsána, nicméně

dle mého názoru ji lze jen doporučit v zájmu právní jistoty účastníků.

Další nepodstatné části smlouvy jsou zpravidla sjednávány odkazem na

úvěrové podmínky bank, kdy se jedná o obchodní podmínky ve smyslu

ustanovení § 273 odst.1 ObchZ, které říká, že „část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo

zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.“

40 41

Což jsou především banky, srov. § 1 odst. 1 písm. b) BankZ Srov. § 502 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku

29

Druhý odstavec tohoto ustanovení řeší vzájemný vztah obchodních

podmínek a konkrétní smlouvy o úvěru ve prospěch smlouvy tak, že stanoví

přednost odchylných ujednání ve smlouvě před zněním obchodních podmínek ve

smyslu prvního odstavce. Na tomto místě shledávám důležité upozornit na to, že vzhledem k dispozitivnosti tohoto ustanovení si strany mohou ve smlouvě dohodnout něco jiného.

Úvěrové podmínky mají povahu jednostranného projevu banky, který

podrobněji a často také odchylně od ObchZ upravuje práva a povinnosti

smluvních stran uzavřené smlouvy. Ve většině případů si je každá banka vydává

sama, přičemž mohou být vydávány jako jednotné pro všechny úvěry, které banka poskytuje, nebo se mohou odlišovat v závislosti na jednotlivých druzích

poskytovaných úvěrů. Domnívám se, že je třeba upozornit na to, že v případě

úvěrových podmínek se nejedná o prováděcí předpis k ObchZ, který by přímo

závazně upravoval práva a povinnosti smluvních stran. Jejich obsah se stává obsahem smlouvy především za podmínky, že smluvní strany ve smlouvě na úvěrové podmínky výslovně odkáží.

Vzhledem k tomu, že ObchZ rozlišuje v citovaném ustanovení dva druhy

obchodních podmínek (všeobecné a jiné), považuji za důležité vyjasnit, do které skupiny lze zařadit právě úvěrové podmínky bank. Na tomto místě nemohu, než

souhlasit se S. Plívou, který zastává názor, že „úvěrové podmínky bank vydané jednotlivými bankami, s výjimkou ČNB, jsou kvalifikovány jako obchodní

podmínky jiné, někdy též nazývané podnikové. U nich pak podle zákona nestačí jen odkaz na ně v návrhu smlouvy, ale musí být stranám, tedy zejména dlužníkovi, při uzavírání smlouvy známé nebo k návrhu smlouvy, resp. ke

smlouvě připojeny.“ Tento názor se opírá o výklad pojmu „odborné organizace“, kdy ho „ není možné interpretovat tak, že by se odbornou organizací rozuměla každá právnická osoba, která poskytuje plnění, jež je předmětem smlouvy, na

kterou se mají obchodní podmínky vztahovat. V takovém případě by musely mít povahu všeobecných obchodních podmínek téměř všechny obchodní podmínky

vypracované tzv. dodavatelskými podnikateli. Spíše se jeví jako správná

interpretace, podle které všeobecnými dodacími podmínkami jsou ty, které upravují podmínky plnění poskytované nebo přijímané nikoliv zpracovatelem, ale

pro neurčitý okruh povinných popř. i oprávněných subjektů. Půjde tedy zásadně o 30

obchodní podmínky vypracované odbornou organizací, která je odlišná od povinného nebo oprávněného subjektu.“42

Banky mohou úvěrové podmínky také různým způsobem měnit, vydávat

k nim dodatky nebo je mohou i zrušit a nahradit zcela novými. Dle mého názoru, ale tyto změny nemají vliv na již dříve uzavřené smlouvy. Bude tedy směrodatný stav, který byl v době uzavření smlouvy, ledaže by se strany na příslušných změnách dohodly.

3. 2 Průběh smluvních vztahů Zákon označuje smluvní strany smlouvy o úvěru jako věřitele, který je

povinen na požádání dlužníka poskytnout peněžní prostředky a dlužníka, v jehož prospěch mají být peněžní prostředky poskytnuty. Mohlo by se tedy zjednodušeně zdát, že poskytovatel úvěru představuje věřitele a jeho příjemce dlužníka. Závazek

z úvěrové smlouvy ovšem vzniká již jejím uzavřením a v první etapě příslušného závazku se ocitá v roli dlužníka osoba, která se zavázala peněžní prostředky ve prospěch druhého subjektu poskytnout, a to až do doby jejich přenechání příjemci úvěru.

Nejprve se tedy subjekt poskytující úvěr nachází v pozici dlužníka, který

má povinnost příslušnou úvěrovou částku poskytnout příjemci na jeho požádání.

O poskytnutí úvěrové částky má žádat ve lhůtě, kterou si strany dohodly ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že určení lhůty nepatří mezi podstatné části smlouvy budou se vyskytovat i případy, kdy smlouva takové ujednání neobsahuje.

V takovém případě se uplatní ustanovení § 500 odst.1 ObchZ, které říká, že pokud není lhůta ve smlouvě stanovena, může dlužník nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví.

V okamžiku, kdy oprávněný subjekt o vyplacení úvěrové sumy požádá,

vzniká poskytovateli úvěru povinnost plnit v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu.43 Až na základě tohoto plnění se dostává poskytovatel

úvěru do pozice věřitele a naopak příjemce se stává dlužníkem. 42 43

Viz Plíva, S. a kol.: K vybraným otázkám obchodního práva, Praha, Karolinum, 1998, str. 13 Srov. § 501 odst.1 ObchZ

31

Smlouva může stanovit, že úvěr lze použít jen k určitému účelu. Pro

případ, že by dlužník použil poskytnuté peněžní prostředky k jinému účelu nebo pokud by jejich použití ke smluvenému účelu bylo nemožné, stanoví ustanovení

§ 507 ObchZ možnost věřitele od smlouvy odstoupit a požadovat navrácení použitých a nevrácených prostředků, a to i s úroky.

Dlužník je povinen poskytnutou peněžní částku věřiteli vrátit, přičemž od

doby jejího poskytnutí platí také úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky

stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.44

Pokud jde o splatnost úroků, tak zákonodárce tuto problematiku upravil v

§ 503 ObchZ, přičemž tuto úpravu koncipoval opět jako dispozitivní.

Další ustanovení (§ 504) se týká opět lhůty pro vrácení poskytnutých

peněžních prostředků. Stanoví povinnost dlužníka vrátit poskytnutou úvěrovou částku ve lhůtě, kterou si smluvní strany sjednaly ve smlouvě, pokud ovšem taková lhůta dohodnuta nebyla, tak do jednoho měsíce ode dne, kdy ho věřitel o vrácení požádal.

3. 3 K zániku smlouvy o úvěru Žádoucí způsob zániku práv a povinností ze smlouvy o úvěru představuje

především splnění závazku. Smlouva o úvěru však může zaniknout i z jiných právních důvodů, a to dohodou, odstoupením od smlouvy, zmařením účelu

smlouvy, dodatečnou nemožností plnění, započtením, uplynutím doby, výpovědí, splynutím nebo narovnáním. Způsoby, které jsem právě vyjmenovala náleží mezi obecné právní důvody zániku smluv. Vzhledem k tomu, že ObchZ se v ustanoveních, která se týkají přímo smlouvy o úvěru zmiňuje pouze o výpovědi

a o možnosti odstoupení od smlouvy, budu se v následujících odstavcích blíže věnovat jen problematice těchto způsobů zániku.

44

Viz § 502 odst.1 ObchZ

32

3. 3. 1 Odstoupení od smlouvy Problematika odstoupení od smlouvy je v ObchZ upravena hned v několika

ustanoveních. Kromě obecných důvodů, uvedených v ustanoveních § 344 a násl.

dává zákonodárce tuto možnost věřiteli za podmínek upravených v § 505 – 507, které představují speciální úpravu .

Podle těchto ustanovení je tedy věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit

v následujících případech:

a) za trvání smlouvy zanikne nebo se zhorší zajištění závazku a dlužník ho nedoplní v přiměřené lhůtě na původní rozsah

b) dlužník se ocitne v prodlení s vrácením více než dvou splátek

c) dlužník se ocitne v prodlení s vrácením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce

d) dlužník použil peněžní prostředky k jinému účelu, než který byl dohodnut ve smlouvě

e) pokud je použití peněžních prostředků ke smluvenému účelu nemožné

Takto tedy zákon vymezuje důvody, které zakládají věřitelovo oprávnění

odstoupit od smlouvy. Zároveň s touto možností má věřitel také možnost požadovat vrácení dlužné částky i s úroky (§ 505 a § 506) popř. vrácení použitých a nevrácených prostředků s úroky, a to bez zbytečného odkladu (§ 507). Současně zákonodárce upozorňuje na skutečnost, že odstoupení od smlouvy nemá vliv na

zajištění závazků ze smlouvy o úvěru. Tento text byl doplněn k ustanovení § 505

zákonem č. 370/2000 Sb., tj. harmonizační novelou. Je tomu tak proto, že „zajištěna je nikoliv smlouva, ale samotný závazek (resp. povinnost vrátit peníze).“45 Výstižně se k tomu vyjádřila i I. Pelikánová: „Pohledávka na vrácení peněžních prostředků poskytnutých na základě úvěrové smlouvy odstoupením nezaniká, a proto nezaniká ani zajištění této pohledávky. Je to stále pohledávka

z uzavřené smlouvy, přestože od ní věřitel odstoupil.“46 Dle mého názoru je tato úprava zcela namístě, neboť pokud by docházelo k situaci, že by s odstoupením od

smlouvy

zaniklo

i

zajištění

příslušného

závazku,

vedlo

by

to

k neodůvodněnému zvýhodňování dlužníka, který porušil svou povinnost řádně 45 46

Eliáš, K.: Obchodní zákoník, Praha, Linde, 1998, str. 542 Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, str. 370

33

splácet poskytnuté peněžní prostředky. Tento problém řeší i judikatura, a to tak, že: „Odstoupí-li věřitel od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 ObchZ a je-li

proto oprávněn požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je

zástavním právem, zřízeným k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, zajištěn též závazek dlužníka vrátit věřiteli požadovanou dlužnou částku s úroky.“47

Pokud jde o ustanovení § 506, jedná se o speciální úpravu k možnostem

odstoupení od smlouvy, které jsou stanoveny obecně ustanoveními § 344 a násl.

ObchZ. I toto ustanovení bylo harmonizační novelou doplněno stejně jako § 505. Tyto skutečnosti platí i pro následující ustanovení § 507.

Je důležité upozornit na to, že tato tři ustanovení (§ 505, 506 a 507) mají

dispozitivní povahu a tudíž se od nich mohou účastníci v rámci smluvní volnosti odchýlit.

3. 3. 2 Výpověď O výpovědi se zmiňuje ustanovení § 500 ObchZ. V jeho prvním odstavci je

stanoveno dlužníkovo oprávnění uplatnit nárok na poskytnutí peněžních

prostředků ve lhůtě, kterou si smluvní strany ve smlouvě dohodly. Pokud tato lhůta dohodnuta nebyla, může dlužník tento nárok uplatnit dokud poskytnutí úvěru některá ze stran nevypoví.

Odstavec druhý dále dispozitivně stanoví speciální výpovědní lhůty pro

poskytnutí úvěru:

a) dlužník je oprávněn vypovědět poskytnutí úvěru s okamžitou účinností48

b) věřitel je k výpovědi oprávněn ke konci kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena dlužníkovi.49

Je také třeba upozornit na skutečnost, že dlužník může uplatnit nárok na

poskytnutí úvěru až do konce výpovědní lhůty. Výpověď věřitele se potom v důsledku takového uplatnění stává právně neúčinnou.

Rozsudek nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2851/99 Tzn., že výpověď je účinná dnem, kdy byla doručena věřiteli 49 Účinnost výpovědi, kterou dává věřitel nastává tedy až uplynutím posledního dne v měsíci následujícím po měsíci, v němž byla výpověď dlužníkovi doručena.

47 48

34

Ačkoliv v ustanoveních týkajících se vypovězení smlouvy o úvěru není

stanovena písemná forma výpovědi, podle F. Faldyny lze z dikce „doručení

výpovědi“ tento požadavek dovodit. „Písemná forma bude přitom zpravidla

sjednána v úvěrových podmínkách banky, které jsou součástí smlouvy.“50 S tímto názorem se ztotožňuji, neboť vzhledem k případným v budoucnu vzniklým

sporům by se oprávněná strana bez písemně sjednané výpovědi ocitla v důkazní nouzi, a tudíž i já považuji písemnou formu za obligatorní.

Je nutno zdůraznit, že uplatnění nároku na poskytnutí úvěru včetně podání

výpovědi se týká jen úvěru popř. jeho části, který ještě věřitel dlužníkovi neposkytnul.

Samotná výpověď poskytnutí úvěru nepředstavuje výpověď smlouvy o

úvěru. „Smlouvu o úvěru nelze vypovědět“.51 Obdobný názor zastává i R.

Chalupa, podle nějž „výpověď má za následek nemožnost dalšího čerpání úvěru, avšak smlouva o úvěru zůstává nadále v platnosti pro vyrovnání závazků dlužníka vyplývajících z prostředků předtím poskytnutých z úvěru věřitelem.“52

3. 4 Vztah smlouvy o úvěru ke smlouvě o půjčce Jak obsahově, tak i svou povahou je smlouva o půjčce blízká smlouvě o

úvěru, a proto shledávám důležité vymezit vzájemný vztah těchto smluvních typů. Je třeba je od sebe odlišovat, o což se pokusím v následujících odstavcích.

Za základní rozdíl těchto dvou smluv pokládám skutečnost, že zatímco

smlouva o úvěru má konsensuální povahu, což znamená, že vzniká již pouhým

dohodnutím jejího obsahu, smlouva o půjčce je povahy reálné a k jejímu vzniku

se tedy vyžaduje, aby věc byla dlužníkovi skutečně předána. Je tak stanoveno v judikátu Nejvyššího soudu: „Ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě

dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku.“53

Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, CODEX Bohemia, Praha, 2000, str. 402 51 Tamtéž, str. 402 52 Chalupa, R. a kol.: Obchodní zákoník-komentář, C. H. Beck, Praha, 1994, str. 423 53 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2217/2003

50

35

V našem právním řádu je smlouva o půjčce upravena v občanském

zákoníku (dále jen OZ) v ustanoveních § 657 a § 658 jako smlouva, kterou věřitel přenechává dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se

zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Protože tento smluvní typ není upraven v ObchZ, mohou ho uzavřít jak podnikatelé, pokud se

půjčka týká jejich podnikatelské činnosti, tak nepodnikatelé. Jedná se o tzv. absolutní neobchod.

Smlouvu o úvěru naproti tomu reguluje ObchZ v § 497 až § 507, přičemž

se jedná o smlouvu, kterou se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne

v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

K aplikaci ustanovení smlouvy o úvěru je nutné, aby příslušná smlouva

vykazovala všechny podstatné části smlouvy, které ObchZ stanovuje v základním

ustanovení § 497. Právě problematika podstatných částí smlouvy předznamenává další, a to velmi výrazný rozdíl mezi těmito smluvními typy. U smlouvy o půjčce totiž nepatří mezi podstatné náležitosti sjednání úroků.

Další rozdíl, který je třeba brát v úvahu představuje skutečnost, že zatímco

předmětem půjčky nemusí být jen peněžní prostředky, nýbrž i jakékoliv jiné

genericky určené věci, smlouva o úvěru se vztahuje pouze a výlučně jen na peněžní prostředky.

Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplývá, že některých

cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen

smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou

peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní

prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby.

Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat.

Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení

úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle mého názoru bude tedy

vždy lepší písemnou formu raději zvolit. Tento názor potvrzuje i bankovní praxe,

36

v níž je písemná forma smlouvy o úvěru pravidlem. Je tedy striktně dodržována zejména s ohledem na řešení případných sporů s klienty.

Na závěr této kapitoly bych chtěla ještě zmínit ostatní smluvní typy, na

základě kterých také dochází k přenechání věcí, a tudíž je nutné je od sebe

odlišovat. Kromě smlouvy o půjčce, o které jsem pojednala výše, sem náleží také

smlouva o výpůjčce upravená v § 659 až § 662 OZ. Někdy dochází k záměně této smlouvy se smlouvou o půjčce, jsou zde ale podstatné odlišnosti. Zatímco smluvními stranami smlouvy o půjčce jsou věřitel a dlužník, u smlouvy o

výpůjčce je zákonodárce nazval vypůjčitelem a půjčitelem. Nejpodstatnějším rozdílem je však skutečnost, že vypůjčitel má právo na bezplatné užívání individuálně určené věci půjčitele, který nadále zůstává vlastníkem příslušné věci.

V tom se liší i od smlouvy o úvěru, neboť tam dochází k poskytnutí peněžních

prostředků, jako věcí určených druhově a navíc se platí úroky. Poslední smlouvou, kterou bych v této souvislosti chtěla zmínit je nájemní smlouva upravená rovněž v OZ v § 663 a násl. I touto smlouvou dochází k přenechání věcí určených jednotlivě, v čemž shledávám základní odlišnost od smlouvy o úvěru.

3. 5 Shrnutí Účelem této kapitoly bylo seznámit se zejména s právní úpravou smlouvy o

úvěru. Ke zpracování jsem si vybrala základní okruhy této problematiky.

Nejprve jsem se tedy zabývala způsoby vzniku příslušné smlouvy, přičemž

jsem se zaměřila na části, které smlouva o úvěru musí bezpodmínečně obsahovat (tzv. podstatné části smlouvy) a na další ujednání, která se ve smlouvě o úvěru

vyskytovat mohou, ale nemusí (tzv. ostatní části smlouvy), a to včetně rozboru obchodních podmínek. Dále jsem se věnovala průběhu smluvních vztahů a poté jsem přešla k úpravě zániku předmětné smlouvy. Smlouva o úvěru sice může zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem

k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají smlouvy o úvěru,

zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku.

37

V této souvislosti bych chtěla upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla

výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doruční výpovědi“, nicméně se domnívám, že by

v zákoně měla být písemná forma obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu.

V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o

úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité je od sebe odlišovat, aby nedocházelo k jejich záměně.

Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých

cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen

smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou

peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní

prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby.

Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat.

Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení

úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodné, aby zákonodárce písemnou formu stanovil. I z bankovní praxe

vyplývá, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klienty.

38

4 Obecně k zajištění závazků Pro účastníky obchodního závazkového vztahu54, zejména pro věřitele, je

velice důležité, aby splnění či dodržení povinnosti vyplývající z příslušného

závazkového vztahu bylo zajištěno určitým zákonným prostředkem. Tyto zajišťovací instrumenty posilují postavení věřitele a výrazně zvyšují jeho právní

jistotu a stabilitu v těchto vztazích, čímž přispívají k celkové rovnováze v oblasti

obchodu. Snížení rizika je tak dosahováno tím, že k původnímu zajišťovanému závazku přistupuje nový vztah, zajišťovací.

Zákonná úprava zajištění závazků je podobně jako velká část institutů

soukromého práva obsažena v OZ i v ObchZ. ObchZ však neupravuje tuto problematiku komplexně a v případech některých zajišťovacích institutů je základní úprava v OZ pro oblast obchodních závazků doplněna nebo modifikována úpravou obsaženou v ObchZ, který je v poměru k OZ ve vztahu speciality.55 Může se jednat o čtyři skupiny případů:

a) zajišťovací institut je upraven jen v OZ, lze ho však aplikovat i na obchodní

závazkové vztahy. Patří sem: zadržovací právo, dohoda o srážkách ze mzdy a

jiných příjmů, zástavní právo, podzástavní právo, zajištění závazků převodem práva, zajištění postoupením pohledávky a jistota.56

b) základní úprava zajišťovacího prostředku je obsažena v OZ a pro oblast obchodních

závazkových vztahů je doplněna nebo modifikována v ObchZ.

V tomto případě se jedná o smluvní pokutu.

c) některé způsoby zajištění závazku jsou sice obsaženy v OZ, nicméně je jejich

aplikace pro oblast obchodních závazkových vztahů vyloučena, protože platí výlučně komplexní úprava těchto institutů zakotvená v ObchZ. Do této skupiny řadíme ručení a uznání závazku.

Zákonná definice závazkového právního vztahu se nachází v ustanovení § 488 OZ, které stanoví, že „závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek“. 55 Tzn., že pokud určitý institut není upraven v ObchZ, je nutno aplikovat ustanovení OZ a naopak pokud je úprava obsažena v ObchZ, má tato přednost před úpravou v OZ. 56 „Jistota, kauce (lat. cautio) není v našem právu prostředkem zajišťujícím splnění závazku. Pojmu „jistota“ užil § 555 OZ pro případ, že se někdo zaváže dát věřiteli jistotu, že dlužník splní dluh, aniž je výslovně sjednáno, o jakou jistotu má jít.“ Viz Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva, Praha, C. H. BECK, 2003, str. 128

54

39

d) posledním případem je zajišťovací prostředek, jehož úprava se nalézá pouze v ObchZ. Jedná se o specifický způsob zajištění závazků v obchodních vztazích a je jím bankovní záruka.

„Z obchodního hlediska je možné pod pojem zajištění závazků zařadit i

jiné právní instrumenty, a to zejména otevření akreditivu ve prospěch věřitele a zajištění směnečné nebo šekové. Tyto však nejsou z právního hlediska nástroji

zajišťovacími, nýbrž platebními. Obdobně existují další instituty, které fakticky

plní zajišťovací funkci, ačkoliv právně pod zajišťovací prostředky zahrnuty nejsou. Jde např. o ujednání, že k přechodu vlastnického práva dojde teprve

úplným zaplacením kupní ceny apod.“57 Obdobně se k tomuto vyjadřuje i L. Kopáč v knize „Příručka obchodního práva“.58

4. 1 Charakter zajišťovacích prostředků U typických zajišťovacích právních prostředků vzniká v důsledku zajištění

hlavního vztahu ještě další vztah, vedlejší, který slouží k zajištění základního závazkového vztahu. Tento vedlejší závazek může vzniknout mezi stranami

hlavního závazku59 nebo mezi stranou popř. stranami hlavního závazku a osobou

třetí.60

Zajišťovací právní vztah, který přistupuje k hlavnímu závazku má

zpravidla subsidiární charakter. Znamená to, že věřitel je oprávněn se uspokojit ze zdrojů, které poskytuje zajištění závazku až tehdy, když hlavní dlužník nesplní dobrovolně svůj dluh. Tato povaha však neplatí absolutně pro všechny druhy

zajišťovacích prostředků (dohoda o srážkách ze mzdy a bankovní záruka tento atribut postrádají).

Dalším charakteristickým rysem těchto právních vztahů je jejich akcesorita

(z lat. accessorius, přídatný). V právní literatuře se obvykle dělí na akcesoritu existenční a funkční. „Existenční akcesorita znamená, že vedlejší závazek je

existenčně závislý na závazku hlavním, tedy že vedlejší závazek na jedné straně Holeyšovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, Praha, NEWSLETTER, 1995, str. 7 58 Kopáč, L.: Příručka obchodního práva, Praha, PROSPEKTRUM, 1992, str. 106 59 Např. uznání dluhu 60 Např. ručení

57

40

nemůže vzniknout dříve než závazek hlavní, na druhé straně pak spolu se zánikem

hlavního závazku pozbývá zajišťovací závazek smyslu a zaniká rovněž. Zajišťovací vztah však může v některých případech zaniknout dříve než vztah hlavní.

Funkční akcesorita je určena podmíněností obsahu akcesorického závazku

obsahem závazku hlavního. Podmíněnost nemusí vždy znamenat totožnost

obsahu, avšak musí vždy směřovat k plnění zajišťovací, uhrazovací čí jiné, pro daný typ zajišťovacího vztahu požadované funkce.“61

Na tomto místě je důležité si uvědomit, že „akcesorita se vztahuje na

závazek (pohledávku), nikoliv na osobu dlužníka. Proto může v určitých případech zajišťující vztah trvat, i když dlužník zemře (zanikne), event. přejdou-li jeho závazky na právního následníka.“62

Ani zásada akcesority neplatí bezvýjimečně u všech zajišťovacích

prostředků, což nám dokazuje např. institut bankovní záruky, u které je tento princip vyloučen.

4. 2 Funkce zajišťovacích prostředků Jak již vyplývá z názvu těchto právních prostředků, plní především funkci

zajišťovací. Tato spočívá v tom, že „ještě před splněním zajištěné pohledávky je dlužník motivován ke splnění svého závazku.“63 Její význam spatřujeme ve zlepšování postavení věřitele tím, že působí na dlužníka, aby řádně a včas splnil

svůj závazek a dále zlepšuje situaci věřitele při vymáhání pohledávky soudní cestou.

Další, velice významnou funkcí je funkce uhrazovací. Ta nastupuje

v případě, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tehdy představuje tato funkce podpůrný zdroj uspokojení příslušné pohledávky věřitele.

Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, str. 220 Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, str. 92 63 Holeyšovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, Praha, NEWSLETTER, 1995, str. 9

61

62

41

Kromě těchto dvou základních funkcí, které plní téměř všechny zajišťovací

prostředky64, existují ještě další funkce. Ty rovněž přispívají k posílení právní jistoty věřitele a jsou charakteristické jen pro určité druhy zajišťovacích

prostředků. Patří sem usnadnění důkazní situace a funkce sankční. Usnadnění

důkazní situace spočívá „ve zlepšení postavení věřitele v případě soudního uplatnění pohledávky“ 65, např. uznání dluhu. Sankční funkce pak představuje

nastoupení nepříznivých následků v majetkové sféře dlužníka, pokud poruší povinnosti ze závazkového vztahu. Tato funkce je přiznána smluvní pokutě.

Na základě rozboru těchto funkcí docházíme k poznání, jak velký je

význam zajišťovacích prostředků pro právní jistotu v obchodních závazkových vztazích.

4. 3 K jednotlivým zajišťovacím prostředkům Pro banku i pro klienta je samozřejmě nejvhodnější, když splácení úvěru

probíhá bez problémů tak, jak bylo naplánováno. Banka chce mít pochopitelně

nějakou pojistku pro případ, že by dlužník nemohl nebo nechtěl splnit svůj

závazek. Jako záruka přitom často slouží bance mj. ručitel (u nižších částek) nebo nemovitost. Dle mého názoru zajištění úvěru nemovitostí je kvalitnější, než zajištění prostřednictvím ručitele. Banka zde má větší jistotu, že dlužník bude splácet. Pokud by totiž nesplácel, banka by nemovitost prodala a uspokojila z ní

svou pohledávku. Domnívám se, že zajištění úvěru „vlastní střechou nad hlavou“

představuje velkou motivaci pro dlužníka, aby plnil tak, jak bylo dohodnuto. Pro banku jsou nemovitosti vhodnou zárukou i z toho důvodu, že jejich cena je celkem stabilní.

Vzhledem k tomu, že zajištění úvěru prostřednictvím nemovitosti považuji

za nejvhodnější a pro banku nejméně rizikové, budu se v této kapitole zabývat na prvním místě zajišťovacím prostředkem, kterým je zástavní právo.

64 65

Výjimku tvoří např. smluvní pokuta, která neplní funkci uhrazovací. Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, str. 220

42

4. 3. 1 Zástavní právo a jeho právní úprava Právní úprava zástavního práva se nachází zejména v § 152 - § 172 OZ.66

Vzhledem k tomu, že ObchZ obecnou úpravou tohoto zajišťovacího institutu nedisponuje67, se ustanovení OZ plně použije i na oblast obchodněprávních závazkových vztahů. Vedle této základní úpravy je zástavní právo dále specificky

upraveno i v některých dalších právních předpisech, a to zejména s ohledem na některé konkrétní druhy zástav a zvláštní způsob vzniku tohoto práva.

V ObchZ tak v § 117a můžeme nalézt úpravu zastavení obchodního podílu.

Subsidiárně se přitom vedle tohoto ustanovení použijí obecná ustanovení OZ o

zástavním právu k movitým věcem. Obchodního podílu se týkají také § 69a, § 69b

a § 69d, které upravují zástavní právo k obchodnímu podílu v případě, kdy dojde k fúzi určité obchodní společnosti s jinou, když dojde k převodu jmění na společníka a při změně právní formy společnosti. Po konzultaci této problematiky

s JUDr. Ing. Hamerníkovou jsem došla k názoru, že v bankovní praxi je zástava obchodního podílu považována za krajní variantu zajištění. Tuto formu lze spíše

využít jako „dozajištění“, při poskytnutí jiných, pro banku bonitnějších forem zajištění (např. zástava pohledávek). V ObchZ se však nacházejí i další ustanovení

týkající se tohoto zajišťovacího instrumentu. § 535 tak upravuje zákonné zástavní

právo skladovatele ke skladovaným věcem, které mu slouží k zajištění jeho

nároků ze smlouvy o skladování, dokud se u něho tyto věci nacházejí. Toto právo má přednost před jinými zástavními právy.

Ustanovení § 608 zase zakotvuje, že k zajištění svých nároků vůči příkazci

má zasílatel zástavní právo k zásilce, dokud je zásilka u zasílatele nebo u někoho,

kdo ji má u sebe jeho jménem, anebo dokud má zasílatel listiny, které ho

opravňují, aby se zásilkou nakládal. Dalším ustanovením týkajícím se této problematiky je § 628, který zakotvuje zástavní právo dopravce k zásilce, za účelem zajištění jeho nároků ze smlouvy o přepravě věci. Toto právo má, podobně

jako v případě zástavního práva skladovatele, také přednost před ostatními

zástavními právy. A konečně v ustanovení § 707 se setkáváme s úpravou Tato úprava je ještě doplněna speciálním ustanovením o vzniku zákonného zástavního práva, a to v § 672 OZ. 67 Zákonem č. 367/2000 Sb. došlo ke zrušení celého § 299 ObchZ , který do 31. 12. 2000 upravoval zvláštnosti zřízení a realizace zástavního práva v obchodních závazkových vztazích.

66

43

zástavního práva banky, k zajištění jejích práv ze smlouvy o bankovním uložení věci k předmětu uložení, pokud se u ní tento předmět nachází.

§ 153 OZ podává výčet věcí, které mohou být předmětem zástavy. Mj. zde

uvádí, že zástavou může být také cenný papír. V následujícím paragrafu je zakotveno, že ustanovení OZ se použijí pro zástavní právo k cenným papírům,

pokud zvláštní zákon nestanoví něco jiného. Tímto zvláštním zákonem je zákon o cenných papírech (dále jen ZoCP), který upravuje způsoby zřízení zástavního

práva k cenným papírům smlouvou a jeho právní režim v § 39 - 44a ZoCP. Tato ustanovení se přiměřeně použijí také na jiná než smluvní zástavní práva k cennému papíru, pokud ovšem zákon nestanoví jinak. Zákonné zástavní právo je

v souvislosti s cennými papíry upraveno v § 34 odst. 10, a to k zajištění práv schovatele ze smlouvy o úschově cenných papírů k listinnému cennému papíru, pokud se u něj nachází.

Dalším právním předpisem, ve kterém je obsažena úprava zástavního

práva, je zákoník práce (dále jen ZP). V ustanovení § 248 je tedy upravena možnost zaměstnavatele zajistit jeho nárok na náhradu škody na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a nárok na náhradu škody,

kterou zaměstnanec způsobil zaměstnavateli úmyslně, zřízením zástavního práva

prostřednictvím písemné smlouvy. Jako předmět zástavy zde vystupuje nemovitost, která je ve vlastnictví zaměstnance. K účinnosti tohoto práva je třeba vklad do katastru nemovitostí.

V zákoně o správě daní a poplatků (dále jen ZSDP), je zástavní právo

upraveno jako prostředek zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství vůči

daňovému dlužníkovi. Způsob vzniku a právní režim tohoto práva je zakotven v § 72 ZSDP.

V Celním zákoně (dále jen CelZ) je upraven tento zajišťovací instrument

v hlavě patnácté v § 305 pod názvem „celní zástavní právo“. Ve zmíněném

ustanovení je popsáno k čemu celní zástavní právo slouží, co zákon rozumí pod pojmem zástava a vznik a zánik tohoto práva.

I v OSŘ nacházíme na několika místech úpravu výše zmíněného institutu.

Ustanovení § 338a upravuje soudní výkon rozhodnutí prodejem zástavy, na který

se užijí ustanovení o výkonu rozhodnutí prodej movitých a nemovitých věcí. V souvislosti s realizací zástavního práva k věcem se uplatní § 321-338. 44

Ustanovení § 338f-338zr se použijí na prodej zastaveného podniku. Dalšími

ustanoveními týkajícími se této problematiky, která se nacházejí v OSŘ jsou § 309a o výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu,

která byla zastavena k zajištění pohledávky věřitele, § 322, který vymezuje věci nepodléhající výkonu rozhodnutí, § 200y-200za nesoucí název „řízení o soudní

prodeji zástavy“, § 332 odst. 2, který stanoví pravidla pro pořadí více zástavních

práv a konečně ustanovení § 338b-338e, která regulují zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech.

Kromě těchto předpisů se o zástavním právu zmiňuje ještě celá řada dalších

předpisů. Patří sem např. Zákon o veřejných dražbách (zejména § 36-61), Zákon o konkurzu a vyrovnání (§ 28, § 14 odst. 1 písm. f, g, § 20 odst. 4), Zákon o ochranných známkách (§ 17), Zákon o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, Katastrální zákon, Notářský řád (§ 35b, § 62-71c). a) Pojem a charakteristika zástavního práva

„Zástavní právo je jedním z nejúčinnějších způsobů zajištění splnění

závazku. Umožňuje zástavnímu věřiteli domáhat se uspokojení své pohledávky, která nebyla splněna včas a řádně, z výtěžku zpeněžení zástavy, a to přednostně

před ostatními věřiteli.“68 Je nutné upozornit na skutečnost, že se zástavní právo

vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy.

Zástavní právo se řadí do kategorie věcných práv, což vyplývá z jeho

povahy i systematického zařazení v části druhé OZ nesoucí název „věcná práva“. V právní literatuře se však můžeme setkat i s hodnocením tohoto vymezení jako

poněkud úzkého a ne zcela přesného. Tak např. J. Bejček zastává názor, že „sotva lze považovat za věcné to zástavní právo, kdy je předmětem zástavy pohledávka,

popř. jiná hodnota, která z hlediska pozitivního práva charakter věci nemá: tak v našem právu např. spoluvlastnický podíl nebo ochranné známky nebo cenné papíry. Lépe bude tedy tuto otázku řešit tak, že zástavní právo je právem absolutním, ať již je zástavou cokoli a právem věcným jen tehdy, je-li zastavena věc.“69

S obdobným názorem se setkáváme např. také u J. Huška, který konstatuje,

že: „Zástavní právo, je-li zástavou věc, je právem věcným, které působí vůči 68 69

Švarc, Z.: Smluvní vztahy při podnikání, Ostrava, ANAG, 2001, str. 154 Eliáš, K. a kol.: Kurz obchodního práva, Olomouc, C.H.Beck, 1999, str. 109

45

všem. V případě zastavení pohledávky, popř. ochranné známky apod. je sporné, zda jde o věcné právo, i když je právní úprava, pokud jde o zastavení pohledávky, obsažena v části třetí OZ, která upravuje práva k cizím věcem, nepochybně však jde o právo absolutní, působící proti všem.“70

Zástavním právem nemusí být zajištěna jen již vzniklá pohledávka, ale také

taková, která má v budoucnu teprve vzniknout nebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky. Tento problém řeší nejen OZ (§ 155 odst. 3), ale i

judikatura, přičemž vymezuje co se rozumí pod pojmem „v budoucnu vzniklá

pohledávka“. Dle Nejvyššího soudu se jí tedy rozumí „pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí,

popř. podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti.“71

Celkovou charakteristiku tohoto institutu lze vyjádřit pomocí několika

zásad: 72

1) zásada akcesority, která vypovídá o tom, že zástavní právo je existenčně spjato s hlavním závazkem a tedy existuje jen, pokud existuje závazek hlavní a zánikem hlavního závazku zásadně zaniká.

2) zásada subsidiarity, kdy zástavní právo lze realizovat až tehdy, kdy dluh nebyl splněn řádně a včas.

3) zásada práva k cizí věci vyjadřující to, že zástavní právo vzniká vůči zástavě, která náleží jiné osobě, než je zástavní věřitel.

4) zásada individualizace zástavy, kdy individualizován musí být nejen předmět zástavy, ale i zajištěná pohledávka.

5) zásada nedělitelnosti, která vyjadřuje skutečnost, že celou zástavou se zajišťuje celá pohledávka.

b) Z historie právní úpravy

Kořeny zástavního práva lze vystopovat již v počátcích civilního práva u

nás. Do práva bylo zavedeno téměř před dvěma sty lety a za období, které

uplynulo až do německé okupace se stalo jedním z nejfrekventovanějších zajišťovacích prostředků, o čemž vypovídá velké množství judikatury z období Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem 2.díl, Praha, CODEX, 2000, str. 8 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 72 Podrobněji Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, str. 172

70

71

46

Rakouska – Uherska i první republiky. Po tomto období však zástavní právo

začalo ztrácet na významu a vlivem socialistického režimu, který tento institut považoval za jeden ze symbolů buržoazního civilního práva, směřovalo

k zapomnění. Toto období trvalo až do počátku devadesátých let, kdy v roce 1992

bylo znovu zavedeno do českého občanského práva. Ve vývoji tohoto zajišťovacího instrumentu existuje několik mezníků.

Podrobnou úpravu zástavního práva obsahoval již Obecný zákoník

občanský (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch – ABGB) z roku 1811, který podstatně ovlivnil i úpravu dnešní. ABGB vystřídala úprava zástavního práva podle zákona č. 141/1950 Sb., tzv. středního občanského zákoníku. Navazujícím

předpisem již byl současný platný OZ č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou č.

509/1991 Sb. Podle této úpravy mohlo zástavní právo k movitým věcem vznikat jen ze zákona. Smluvní zástavní právo se vrátilo do našeho právního řádu novelou č.103/1990 HZ (dnes již zrušen). V mezinárodním obchodním styku se

uplatňovala regulace zástavního práva, kterou obsahoval zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu (dále jen ZMO). Posledním mezníkem před

dnešní právní úpravou byla úprava, založená novelou OZ č. 509/1991, která byla

před 1. 1. 2001 částečně opět novelizována. OZ tehdy obsahoval základní úpravu zástavního práva v ustanoveních § 151a – 151m. V ustanovení § 299 ObchZ byly

obsaženy odchylky od uvedených ustanovení OZ platné pro obchodněprávní

vztahy. V současné době platná obecná úprava zástavního práva, která navázala na úpravu podle zákona č. 509/1991 Sb., byla provedena zejména zákonem č.

367/2000 Sb., kterým došlo ke zrušení celého § 299 ObchZ a následně také

zákonem č. 317/2001. Nynější regulace představuje již jednotnou úpravu pro všechny právní vztahy a je obsažena v § 152-172 OZ.

Dle judikatury Nejvyššího soudu, se „právní úpravou zástavního práva ,

účinnou od 1. 1. 2001 řídí v době od 1. 1. 2001 rovněž práva (nároky) zástavních

věřitelů na uspokojení ze zástavy (z prodeje či zpeněžení zástavy soudem), která

vznikla podle právní úpravy zástavního práva účinné od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000, samotný vznik práva (nároku) na uspokojení ze zástavy se v tomto případě

řídí právní úpravou zástavního práva účinnou od 1. 9. 1998 do 31. 12. 2000.

47

Vzniklo-li právo na uspokojení ze zástavy v době do 31. 8. 1998, řídí se i po 1. 1. 2001 právní úpravou zástavního práva , účinnou do 31. 8. 1998.“73 c) ke vzniku zástavního práva

Platná právní úprava rozlišuje v § 156 odst. 1 OZ několik titulů, z nichž

vzniká zástavní právo. Náleží sem: 1) písemná smlouva

Zástavní smlouva musí být uzavřena písemně, jinak by byla absolutně neplatná. Pokud má zástavní právo vzniknout zápisem do rejstříku zástav, musí mít formu

notářského zápisu. Jako podstatné náležitosti smlouvy zákon předepisuje pouze označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje (§ 156 odst. 2).

Velkou roli při vzniku tohoto práva sehrává skutečnost, zda se jedná o

zástavu movitou nebo nemovitou. Zástavní právo k nemovitosti, která je předmětem evidence v katastru nemovitostí, vzniká výhradně vkladem. Pokud je

zástavou věc nemovitá, která ovšem není evidována v katastru nemovitostí nebo věc hromadná či soubor věcí nebo movité věci, k nimž má zástavní právo vzniknout, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, může zástavní právo vzniknout pouze zápisem do rejstříku zástav.

V případě věcí movitých vzniká zástavní právo na základě těchto

skutečností: odevzdáním zástavnímu věřiteli, předáním do úschovy nebo ke

skladování a zápisem do rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou ČR. Zástavní právo k pohledávce vzniká již uzavřením smlouvy.74 V bankovní praxi, jak mi sdělila paní JUDr. Ing. Hamerníková, se užívají dvě základní formy

zástavy pohledávek. Jde o tzv. neúčinnou zástavu (silent pledge) a účinnou

zástavu (open pledge). Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že u neúčinné zástavy jsou poddlužníci o vzniku a existenci zástavního práva informováni až poté, kdy

dlužník banky zásadním způsobem poruší své povinnosti. V druhém případě jsou poddlužníci písemně informováni o zástavním právu ihned po podpisu veškeré smluvní dokumentace bankou a dlužníkem.

„V obchodních závazkových vztazích vzniká zástavní právo především na

základě smlouvy.“75 Aby byla zástavní smlouva platná, musí být určitá. V právní Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1162/2001 To však platí jen, pokud není účinnost sjednána jinak, např. ve vazbě na odkládací podmínku. 75 Eliáš, K. a kol.: Kurz obchodního práva, Olomouc, C.H.Beck, 1999, str. 115

73 74

48

literatuře se lze setkat s rozdílnými názory ohledně pojmu určitost. Tak např. P. Baudyš zastává názor, že: „V zástavní smlouvě, která slouží k zajištění splacení

poskytnutého úvěru, musí být takto zajištěná pohledávka popsána zcela určitým

způsobem, a to zpravidla uvedením právního důvodu vzniku zajištěné pohledávky a uvedením velikosti jistiny.“ 76 Tento názor však nesdílejí J. Procházka a O.

Žváček, kteří samozřejmě souhlasí s tím, že zástavní smlouva musí splňovat požadavek určitosti, a že: „Smluvní strany musí svá práva a povinnosti stanovit jednoznačně. Musí být zřejmé, co je předmětem práv a povinností smluvních stran.

Požadavek určitosti však, pochopitelně, nejde nad rámec rozumného

uspořádání vztahů smluvních stran. Požadavek určitosti se týká i označení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě. Zajišťovaná pohledávka musí být vymezena jednoznačně, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami.

K tomu postačí uvedení právního titulu, uvedení věřitele a dlužníka pohledávky, příp. i uvedení dalších údajů vymezujících pohledávku, vyžaduje-li to její

nezaměnitelné určení. Požadavek určitosti však neznamená, že musí být každá zajišťovaná pohledávka v zástavní smlouvě vždy vymezena i svou výší (resp. výší své

jistiny.)

Je-li

zajišťovaná

pohledávka

v zástavní

smlouvě

určena

nezaměnitelně, není nutné ji dále jakkoli specifikovat (např. uvedením její

výše).“77 Tento názor opírají mj. i o skutečnost, že v některých případech ani není

možné její výši vymezit, např. v případě budoucí pohledávky na náhradu škody

z porušení smlouvy o úvěru. Na tomto místě autoři článku uvádějí, že „tento názor zastávala i prvorepubliková právní věda. Již prof. Jan Krčmář výslovně uváděl, že

není třeba, aby pohledávka zajišťovaná zástavním právem byla individualizována

její výší.“78 I já se přikláním k názoru J. Procházky a O. Žváčka, neboť se také domnívám, že k nezaměnitelnosti s jinými pohledávkami postačí uvést právní titul, věřitele a dlužníka, příp. další údaje, které pohledávku blížeji vymezí,

vyžaduje-li to požadavek její nezaměnitelnosti. S případem absence uvedení výše jistiny také nespojuji následek neplatnosti zástavní smlouvy pro její neurčitost.

Baudyš, P.: Zajištění úvěrového případu, Právní zpravodaj, 2003, č. 9, str. 7 Procházka, J., Žváček O.: K zajištění pohledávek souvisejících se smlouvou o úvěru zástavním právem, Právní zpravodaj, 2004, č.1, str. 6 – 7 78 Tamtéž

76

77

49

2) rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví

Specifickým druhem smlouvy, na základě které vzniká zástavní právo je dědická dohoda. Zástavní právo v tomto případě vzniká až na základě soudního

rozhodnutí, kterým se výše zmíněná dohoda schvaluje. Dohodu mohou uzavřít jen dědicové a jako zástava mohou sloužit pouze věci, které tvoří předmět dědictví. 3) rozhodnutí soudu

Zde se jedná o tzv. soudcovské zástavní právo, které soud zřizuje na základě

usnesení. Je upraveno v § 338b a násl. OSŘ. Patří vlastně mezi způsoby výkonu rozhodnutí.

4) rozhodnutí správního úřadu

Takovým správním úřadem může být např. Finanční úřad, který zřizuje zástavní právo podle zákona o správě daní a poplatků, čímž zajišťuje daňovou pohledávku. 5) zákon

Zástavní právo vzniká přímo ze zákona, pokud tak zákon stanoví. Jako příklad lze na tomto místě uvést § 672 OZ, který stanoví, že na zajištění nájemného má

pronajímatel nemovitosti zástavní právo k movitým věcem, které jsou na

pronajaté věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné

domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí. Podobné případy pak lze najít i v jiných právních předpisech, např. §535, § 608, § 628 nebo § 707 ObchZ, § 34 odst. 10 ZoCP atd.

d) práva a povinnosti subjektů zástavně právního vztahu

Za subjekty zástavně právního vztahu označuje právní úprava zástavního

věřitele a zástavního dlužníka. Jejich práva a povinnosti jsou regulovány v § 162 a

násl. OZ. Podle této úpravy je zástavní věřitel, jemuž byla zástava odevzdána, oprávněn držet ji po celou dobu trvání zástavního práva. Je povinen starat se o ni

s péčí řádného hospodáře, zejména ji opatrovat a chránit před poškozením, ztrátou a zničením. Vzniknou-li zástavnímu věřiteli plněním této povinnosti účelně vynaložené náklady, má proti zástavnímu dlužníku právo na jejich náhradu (§ 162

odst. 1). Pokud jde o možnost zástavu užívat a přisvojovat si její přírůstky a plody, může být založena pouze souhlasem zástavce. Během doby, po kterou má

zástavní věřitel zástavu u sebe musí také dbát na to, aby nedošlo k její ztrátě,

zničení nebo poškození. V takovém případě by mu totiž vznikla odpovědnost za škodu.

50

Druhý subjekt, zástavní dlužník, je povinen zdržet se všeho, čím se zástava

zhoršuje na újmu zástavního věřitele (§ 163 odst.1). S tím koresponduje

požadavek vyjádřený v odstavci druhém zmíněného ustanovení, že pokud ztratí zástava na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Pokud by to neučinil, stala by se ta část pohledávky, která není

zajištěna, splatnou. Judikatura pak řeší otázku možnosti zástavního dlužníka

nakládat se zástavou: „Zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit,

znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná (§ 39 OZ).“79

Důležité je právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky

z výtěžku zpeněžení zástavy. Toto oprávnění vzniká však až v důsledku

skutečnosti, že pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla řádně a včas splněna, kdy nastupuje tzv. uhrazovací funkce zástavního práva. e) k zániku zástavního práva

Obecná úprava zániku zástavního práva se nachází v § 170-§ 172 OZ.

Podle této regulace přichází v úvahu následující způsoby zániku: 1) Zánik zajištěné pohledávky

Tento způsob zániku vyplývá z akcesorické povahy zástavního práva. Nejčastější

příčinou zániku pohledávky bude zpravidla splnění, přichází však v úvahu i jiné způsoby, jako např. prominutí dluhu, započtení nebo nemožnost plnění.

Domnívám se, že na tomto místě je třeba upozornit na to, že k zániku zde dochází

automaticky v okamžiku zániku zástavní pohledávky, aniž by bylo třeba dalšího právního úkonu.

2) Zánik zástavy (např. jejím spotřebováním nebo zničením)

Zde by se podle mého názoru mělo sjednat právo zástavního věřitele vypovědět

smlouvu nebo od ní odstoupit, což by mělo za následek, že pohledávka se stane

okamžitě splatnou. Pokud by totiž zástavní věřitel neměl žádný prostředek, který 79

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003

51

by mu zaručil, že i po znehodnocení zástavy bude jeho pohledávka uspokojena, byl by vůči dlužníkovi nepřiměřeně znevýhodněn.

3) Vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem

Zástavní věřitel se může zástavního práva vzdát na základě jednostranného písemného úkonu. Pro tento úkon zákon nepředepisuje formu notářského zápisu,

každopádně soudím, že pro větší jistotu zástavního věřitele by tato forma předepsána být měla.

4) Uplynutí doby, na niž bylo zřízeno 5) Složením obvyklé ceny zástavy

Tuto cenu složí zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli.

6) Uzavření písemné smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem.

7) Na základě zvláštních právních předpisů80

V ustanovení § 170 odst. 2 je stanoveno, že promlčením zajištěné

pohledávky zástavní právo nezaniká. Dle mého názoru je tato věta v OZ nadbytečná, neboť vzhledem ke skutečnosti, že promlčením právo nezaniká, ale je

pouze oslabeno, lze z logiky věci usoudit, že pokud trvá nadále pohledávka bude trvat i zástavní právo k ní.

Kromě těchto skutečností, které působí zánik zástavního práva a které jsou

výslovně uvedeny v OZ, však existují i další případy, jejichž regulaci nalezneme

v jiných právních předpisech. Jedná se např. o zpeněžení zastavené věci v rámci veřejné dražby podle zákona o veřejných dražbách, zpeněžení zastavené věci

v rámci soudního výkonu rozhodnutí podle OSŘ, prohlášení konkurzu podle

zákona o konkurzu a vyrovnání či zpeněžení zástavy v rámci konkurzu dle téhož předpisu.

4. 3. 2 K právní úpravě podzástavního práva Podzástavní právo je druhem zástavního práva, který vzniká zastavením

pohledávky zajištěné zástavním právem. Právní úpravu tohoto institutu nalezneme

v ustanoveních § 173 a § 174 OZ. Ke vzniku se nevyžaduje souhlas vlastníka 80

Např. v soudní exekuci nebo zpeněžením v konkurzu

52

zastavené věci, k jeho účinnosti je však třeba mu písemně oznámit jeho vznik.

Pokud je zastavená pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovité věci nebo

k bytu či nebytovému prostoru je ke vzniku podzástavního práva třeba vkladu do katastru nemovitostí.

Smyslem tohoto právního prostředku je uspokojit podzástavního věřitele.

Uspokojení z podzástavy se přitom může domáhat jen pokud není pohledávka

zajištěná podzástavním právem a ani zastavená pohledávka není v době splatnosti splněna podzástavnímu věřiteli. Podle zákona se zde přiměřeně použijí ustanovení o zástavním právu.

4. 3. 3 Základní charakteristika zadržovacího práva Zadržovací právo, označované také jako retenční,81 je zajišťovacím

prostředkem, který představuje „oprávnění věřitele zadržet movitou věc dlužníka

k zajištění své, zpravidla splatné pohledávky.“82 Jedná se o právní instrument,

který se svým charakterem podobá zástavnímu právu, na druhé straně zde ovšem existují

podstatné

rozdíly.

Zadržovací

právo

nevzniká

smlouvou,

ale

jednostranným úkonem věřitele (svémocným zadržením movité věci). Z povahy

tohoto zajišťovacího prostředku je pojmově vyloučeno, aby byl užit v souvislosti

s nemovitostmi. Další rozdíl od zástavního práva spočívá v tom, že zadržovací právo má pouze funkci zajišťovací, nikoliv funkci uhrazovací. Oprávněný se tedy nemůže uspokojit přímo ze zadržené věci, pokud však dojde k nařízení výkonu

rozhodnutí, má právo na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované věci. Právní úprava zadržovacího práva se nachází v ustanoveních §175 - §180 OZ a uplatňuje

se i v oblasti obchodního práva. V ObchZ se však také nalézají ustanovení o zadržovacím právu, a to v rámci kupní smlouvy v §462 a §463, další ustanovení týkající se zadržovacího práva pak můžeme naleznout v §672 OZ v rámci úpravy nájemní smlouvy.

Způsob zániku tohoto zajišťovacího institutu vyplývá z jeho akcesorické

povahy, takže zaniká zároveň se zánikem hlavního závazkového vztahu (zejm. 81 82

Z lat. retinere – zadržet, podržet Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, str. 178

53

splněním). Kromě toho přichází v úvahu i jiné důvody zániku, např. nahrazení jinými zajišťovacími prostředky.

Zadržovací právo bylo upraveno již v ABGB z roku 1811, v OZ z roku

1950 a zákonem č. 103/1990 Sb. nově vloženo do HZ. Do OZ bylo zařazeno velkou novelou č. 509/1991 Sb., která rozšířila použití tohoto zajišťovacího instrumentu. Před novelizací bylo umožněno jeho využití jen u opravy a úpravy

věcí. Další novelizace OZ (zák. č. 94/1996 Sb.) upřesnila použití zadržovacího práva na zajištění nesplatných pohledávek tak, že k zajištění nesplatných

pohledávek může věřitel použít zadržovací právo, není-li jeho dlužník schopen po delší dobu plnit své splatné závazky, bez ohledu na to, že mu dlužníkem bylo uloženo naložit s věcí způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva.

S účinností od 1. 1. 2001 je úprava zadržovacího práva zařazena do § 175-§ 180 OZ.

Z povahy tohoto zajišťovacího prostředku usuzuji, že v případě zajištění

smlouvy o úvěru se sním v praxi nesetkáváme.

4. 3. 4 Smluvní pokuta Smluvní pokuta je jedním z nejdůležitějších zajišťovacích prostředků

v oblasti závazkového práva. Za smluvní pokutu považujeme „peněžní plnění dlužníka pro případ nesplnění nebo pouze částečné splnění jeho povinnosti.“83

S úpravou smluvní pokuty se bylo možné setkat již v OZ z roku 1950. OZ

z roku 1964 však úpravu tohoto institutu opět postrádal. V období mezi 1964 a

1991 byla totiž upravena pouze v ZMO. Do systému občanského práva byla znovu zavedena velkou novelou č. 509/1991 Sb. V současné době nacházíme

regulaci smluvní pokuty v ustanoveních §544 a 545 OZ a v ustanoveních § 300 až 302 ObchZ. Úprava v OZ je úpravou základní, kterou ObchZ doplňuje a modifikuje.

Giese, E., Dušek, P., Koubová, J., Dietschová, L.: Zajištění závazků v ČR, Praha, C.H.Beck, 1999, str. 287

83

54

a) úprava smluvní pokuty v OZ

Smluvní pokuta může vzniknout dohodou stran, v písemné formě, přičemž v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

„Účelem smluvní pokuty je zajištění plnění ze závazku a zároveň poskytnutí paušální částky pro saturaci škody, vzniklé z nesplnění závazku. Proto stanoví § 545 odst. 2, že věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené

porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, není-li mezi

účastníky dohodnuto jinak. Pokud vznikne věřiteli v důsledku porušení povinnosti ze závazku škoda přesahující sjednanou smluvní pokutu, může se jí věřitel

domáhat, jen je-li tak předem dohodnuto.“84 Právní regulace smluvní pokuty je

v OZ koncipována na principu subjektivní odpovědnosti, neboť § 545 odst. 3 stanoví, že pokud se účastníci nedohodnou jinak, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. b) úprava smluvní pokuty v ObchZ

Ustanovení § 300 ObchZ stanoví, že okolnosti vylučující odpovědnost podle §

374 nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu. V obchodněprávních vztazích tedy vylučuje speciální úprava ObchZ použití § 545 odst. 3 OZ. OZ, jak jsem již

výše zmínila, vychází totiž z principu odpovědnosti za zavinění, kdežto ObchZ

zakotvuje zásadu objektivní odpovědnosti, přičemž jde o odpovědnost absolutní, které se nelze zprostit. Považuji však za důležité upozornit, že z § 263 ObchZ

vyplývá, že ustanovení § 300 ObchZ nemá kogentní povahu a strany si tedy mohou sjednat něco jiného.

V následujícím ustanovení § 301 ObchZ je

zakotveno tzv. moderační

právo soudu, což znamená, že soud může snížit nepřiměřeně vysokou smluvní

pokutu, a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti,

na kterou se vztahuje smluvní pokuta. Dle judikatury lze „smluvní pokutu snížit pouze na návrh účastníka, a to pouze v řízení o zaplacení této pokuty. Není na

libovůli soudu, zda pokutu sníží. Jsou-li pro to podmínky podle ustanovení § 301 84

Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, str. 221

55

ObchZ, své moderační oprávnění použije. Nemůže tak ovšem učinit jen ze své

vlastní iniciativy, aniž by se toho smluvní strany v řízení dovolávaly.“85 Toto

ustanovení dále stanoví, že k náhradě škody vzniklé později je poškozený

oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. ObchZ, tzn. podle obecných ustanovení o náhradě škody. K. Eliáš uvádí, že úprava moderačního práva

v ObchZ je spíše „kuriozitou než specifikem, a to z toho důvodu, že moderační právo by mělo být upraveno jako obecný soukromoprávní institut v zákoníku

občanském. Nelze navíc přehlédnout, že některé právní řády naopak vylučují

použití moderačního práva při sjednání smluvní pokuty v obchodních vztazích.

Příkladem v tomto směru právo německé a rakouské, když tamější obchodní zákoníky zakazují aplikovat ustanovení občanských zákoníků o moderačním

právu v těch situacích, kdy se ke smluvní pokutě zavázal obchodník při provozu své obchodní živnosti.“86

Ustanovení § 302 ObchZ dále stanoví, že odstoupení od smlouvy se

nedotýká nároku na zaplacení smluvní pokuty. Znamená to, že i když na základě odstoupení od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti účastníků smluvního

vztahu, je i přesto povinný subjekt nucen zaplatit smluvní pokutu za porušení zajištěné povinnosti. Nutno upozornit, že toto ustanovení má dispozitivní povahu a tudíž se od něho mohou strany odchýlit.

Domnívám se, že institut smluvní pokuty se v praxi bank při zajišťování

úvěru používá minimálně, neboť jeho použitelnost a efektivnost záleží na

finančních možnostech povinného subjektu. „Je-li dlužník insolventní a věřitel nemá jiné, důraznější nástroje nátlaku na něho (jako např. zástavní a zadržovací

právo, závazek ručitele, možnost započtení pohledávek apod.), vzrůstá jen celková výše pohledávek věřitele vůči dlužníkovi o částku nezaplacených smluvních pokut.“87

Rozsudek vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 320/2004 Eliáš, K.: Smluvní pokuta z pohledu právní doktríny i praxe, Obchodní právo, 2001, č. 10, str. 4 87 Eliáš, K. a kol.: Kurz obchodního práva, Olomouc, C.H.Beck, 1999, str. 137

85 86

56

4. 3. 5 K právní úpravě institutu ručení Ručení představuje zajišťovací prostředek, jehož právní regulace je

obsažena jak v OZ, tak v ObchZ. Vzhledem k tomu, že v ObchZ je tento institut upraven komplexně, nelze na ručení v obchodněprávních vztazích aplikovat ustanovení obsažená v OZ a použijí se tedy výlučně ustanovení o ručení v ObchZ.

Zákonné ručení v obchodněprávních vztazích upravují i jiné právní předpisy, např. zákon o České konsolidační agentuře,88 ZoCP89 nebo zákon o vlastnictví

bytů.90 Protože ustanovení OZ upravující ručení se nemohou pro obchodněprávní

vztahy použít ani podpůrně, budu se v této kapitole zabývat pouze úpravou obsaženou v ObchZ. a) k pojmu ručení

„Ručení je zajišťovací vztah, který na rozdíl od práva zástavního nebo

zadržovacího nevzniká mezi věřitelem a dlužníkem, ale mezi věřitelem a osobou odlišnou od dlužníka (což může být jedna z alternativ u zástavního práva).

Ručením se zabezpečuje uspokojení pohledávky věřitele, který může uspokojení

své pohledávky dosáhnout z majetku třetí osoby odlišné od dlužníka, tj. ručitele.“91

Za ručení považujeme tedy závazek, na základě kterého se ručitel zavazuje

vůči věřiteli, že splní jeho pohledávku, pokud ji neuspokojí dlužník. Ručitel

přitom zajišťuje svůj závazek celým majetkem. Ručitel disponuje také oprávněním domáhat se vůči dlužníkovi, aby mu vydal to, co za něho věřiteli plnil

a za tím účelem žádat, aby mu věřitel k tomu vydal potřebné prostředky. Ručení je

právním vztahem akcesorickým a subsidiárním. Z principu akcesority vyplývá, že

ručení zaniká současně se zánikem hlavního závazku. Existuje z toho ovšem výjimka, kterou stanoví § 311 odst. 2 ObchZ, a to tak, že ručení nezaniká, jestliže

závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem

nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem. Princip subsidiarity znamená, V § 1 odst. 3 upravuje ručení státu za závazky České konsolidační agentury. Podle § 55 odst. 2 stát ručí za závazky Střediska cenných papírů. 90 Tento zákon upravuje v § 13 odst. 7 ručení vlastníků bytových jednotek za závazky společenství vlastníků. 91 Holeyšovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, Praha, NEWSLETTER, 1995, str. 80

88

89

57

že ručitel je zavázán až v druhé řadě a primárně musí plnit dlužník. Tuto zásadu zakotvuje ustanovení § 306 odst. 1 ObchZ, kdy věřitel je oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek

v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. I z tohoto pravidla existují některé výjimky. Jedná se o pravidla zakotvená v § 306 odst. 1 věta druhá, která stanoví, že vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména

při prohlášení konkurzu. Podle německé právní úpravy má ručitel v tomto ohledu

vůči věřiteli silnější postavení, neboť dle § 771 BGB disponuje tzv. námitkou předběžné žaloby (Einrede der Vorausklage), což znamená, že „může věřiteli

odepřít uspokojení jeho pohledávky, pokud se věřitel, byť neúspěšně, nepokusil o exekuci vůči dlužníkovi.“92 b) z historie právní úpravy

Právně-historická literatura rozlišuje mezi pojmy ručení a rukojemství.

Termínu ručení se užívalo pro zabezpečení závazku osobou dlužníka nebo

jměním, které náleželo dlužníkovi. Pojem rukojemství se používal pro zajištění,

takže svým obsahem odpovídal dnešnímu institutu ručení. Ještě OZ z roku 1950 upravoval v § 288 a násl. rukojemství. Tento institut byl upraven i v HZ a v ZMO,

který se už přiklonil k nové terminologii a používá výrazu „ručení“. OZ z roku 1964 upravoval původně ručení v § 52 - § 56. Tato úprava byla zrušena zákonem

č. 509/1991 Sb. a nahrazena novou. Současná právní úprava ručení se nachází v OZ v ustanoveních § 546 - § 550 a v ObchZ v ustanoveních § 303 – § 312. c) ke vzniku právního vztahu ručení

Ručení může vzniknout buď ze zákona93 nebo na základě písemného

prohlášení ručitele, v němž se zavazuje, že uspokojí pohledávku věřitele, pokud dlužník nesplní vůči věřiteli svůj závazek. Tento jednostranný právní úkon musí být adresován věřiteli a musí být dostatečně určitý tzn., že z něho musí být jasné, kdo je ručitelem, věřitelem a kdo dlužníkem.

Dále musí být dostatečně individualizována pohledávka, která má být zajištěna. Okamžikem, kdy je ručitelské prohlášení věřiteli doručeno, stává se subjekt, který

Schwintowski, H.: Bankrecht, München, C.H.Beck, 1994, str. 323 Vzhledem k tomu, že vznik ručení ze zákona nemá v souvislosti se zajištěním smlouvy o úvěru praktický význam, nebudu se jím v této práci dále zabývat.

92

93

58

ho učinil dlužníkovým ručitelem. Ručení je zásadně časově neomezené, pokud je

ovšem v písemném prohlášení tak stanoveno, je možné, aby bylo ručení omezeno jen na určitou dobu.

V právní literatuře se lze setkat s různými názory na vznik závazku ručení.

Někteří autoři zastávají názor, že vzhledem k tomu, že podle ObchZ vzniká ručení jednostranným úkonem ručitele, není k jeho vzniku třeba souhlasu věřitele. To by

ovšem znamenalo, že ručitelský závazek může vzniknout i proti vůli věřitele.

Tento názor zastává např. J. Bejček, který říká, že: „Kogentní ustanovení § 303 ObchZ spojuje vznik ručení jen s písemným prohlášením ručitele věřiteli a

nevyžaduje ani omisivní věřitelův souhlas. Nejde tedy o smlouvu, ale o jednostranný právní úkon ručitele, adresovaný věřiteli. S prohlášením ručitele není

nutno souhlasit ani ze strany dlužníka, ani ze strany věřitele. Dokonce ani

výslovný nesouhlas s ručitelským závazkem by vzhledem ke kogentnímu

charakteru § 303 ObchZ neměl mít na rozdíl od ručení občanskoprávního žádnou právní relevanci.“94 Svůj názor opírá o tvrzení, že považuje za neopodstatněné, že

se prohlášením ručitelského závazku zasahuje bez právního důvodu do oprávněných práv a zájmů věřitele, neboť takový závazek je dobrodiním pro obě

zúčastněné strany a může tedy existovat i proti vůli věřitele. Navíc poukazuje na

skutečnost, že závazek ručitele se naplní až tehdy, kdy ho věřitel začne vůči němu uplatňovat, a tudíž záleží na věřiteli, jestli svého oprávnění vůči ručiteli využije a pokud tak neučiní, bude situace stejná, jako kdyby žádný ručitelský závazek nikdy

nevznikl. S obdobným názorem se setkáváme i u M. Holeyšovského, který

zastává stanovisko, že: „Dle obchodního zákoníku vzniká ručení písemným prohlášením věřiteli. Jde o jednostranný právní úkon ručitele vůči věřiteli,

přičemž není třeba, aby dlužník nebo věřitel s tím vyslovili souhlas. To samozřejmě není vyloučeno, ale na vznik ručení to nemá vliv.“95

Někteří autoři jsou ovšem opačného názoru, který opírají o to, že taková

úprava by byla v rozporu s metodou soukromoprávní regulace. Takové stanovisko zastává např. Z. Des, který tvrdí, že vznikem ručitelského závazku vznikají i

určité povinnosti pro věřitele (např. sdělit ručiteli kdykoli a bez zbytečného Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, str. 120 Holeyšovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, Praha, NEWSLETTER, 1995, str. 82

94

95

59

odkladu výši své pohledávky) a v soukromoprávních vztazích není možné

subjektivní povinnost založit proti vůli druhé strany. „Je tedy nutno vyjít z toho, že věřiteli nelze vznik právního vztahu ručení proti jeho vůli vnutit a ke vzniku ručitelského závazku je třeba, aby věřitel alespoň konkludentně se vznikem ručitelského závazku vyjádřil souhlas.“96

Dle mého názoru by ke vzniku ručitelského závazku mělo být třeba

souhlasu věřitele, neboť i já zastávám názor, že pokud by měl takový závazek vzniknout proti jeho vůli, jednalo by se o rozpor s metodou horizontální právní regulace, která je pro soukromé právo charakteristická soukromoprávními odvětvími.

a prostupuje všemi

d) vzájemná práva a povinnosti subjektů ručitelského vztahu

„Ručením nazýváme právní poměr mezi věřitelem a ručitelem,v tomto

poměru je také jeho těžiště. Vzniká tu však zvláštní trojstranný právní vztah mezi ručitelem, věřitelem a dlužníkem (na nějž je však možno pohlížet i jako na

syntézu autonomních právních vztahů, tj. mezi ručitelem a věřitelem, mezi ručitelem a dlužníkem atd.)“97 Vzhledem k tomu, že při zajištěním závazku

ručením je nejdůležitější těžiště tohoto právního vztahu vzájemný poměr mezi ručitelem a věřitelem, budu se na prvém místě zabývat právě tímto vztahem. 1) Vzájemná práva a povinnosti věřitele a ručitele

Ustanovení § 305 ObchZ zakládá povinnost věřitele sdělit ručiteli na jeho

požádání výši své zajištěné pohledávky, a to bez zbytečného odkladu. Toto oprávnění náleží ručiteli po celou dobu trvání závazku. Porušení této povinnosti

není ze zákona speciálně sankcionováno, přicházelo by však v úvahu uplatnění nároku na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že zmíněné ustanovení je dispozitivní, je možné, aby se ručitel s věřitelem dohodli jinak.

Pokud jde o ručitele, jeho základní povinností je splnit věřiteli jeho

splatnou pohledávku vůči dlužníkovi, pokud dlužník nesplnil svůj závazek

v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván nebo i bez vyzvání, pokud je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní (§ 306 odst. 1). Ručitel však není bez obrany, neboť

Faldyna, F., Hušek, J., Des, Z.: Zajištění a zánik závazků, Praha, CODEX Bohemia,1995, str. 60 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 132

96

97

60

ustanovení § 306 odst. 2 mu zakládá oprávnění uplatnit vůči věřiteli všechny

námitky, které je oprávněn uplatnit dlužník a použít k započtení pohledávky

dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Ručitel může použít k započtení i své

pohledávky vůči věřiteli. Pokud ručitel splní závazek, za který ručí, stává se sám

dlužníkovým věřitelem, a proto mu původní věřitel musí vydat všechny doklady a pomůcky, které má, a které jsou třeba k uplatnění nároku vůči dlužníkovi (§ 308 ObchZ).

2) Vzájemná práva a povinnosti ručitele a dlužníka

V ustanovení § 309 ObchZ je stanovena povinnost ručitele doručit

dlužníkovi zprávu, že věřitel proti němu uplatnil své nároky. Soudím, že podle

termínu „doručit“ musí být zpráva učiněna v písemné formě. Na základě takové zprávy potom vzniká dlužníkovi povinnost upozornit ručitele na všechny námitky,

které je možné proti věřitelově pohledávce uplatnit. Zákon mu k tomu dává lhůtu „bez zbytečného odkladu“. Pokud by dlužník ručitele na námitky neupozornil, přišel by o možnost jejich případného uplatnění. Pokud ovšem ručitel uspokojí

věřitelovu pohledávku bez vědomí dlužníka, může tento uplatnit vůči ručiteli všechny námitky, které byl oprávněn uplatnit vůči věřiteli, kdyby na něm věřitel splnění vymáhal. Je důležité upozornit na to, že ručiteli, který splnil hlavní

závazek za dlužníka vzniká vůči dlužníkovi tzv. subrogační regres, na základě něhož je ručitel oprávněn požadovat, aby mu dlužník plnil to, co za něho splnil věřiteli.

e) k zániku ručení

Ručitelský závazek může zaniknout všemi obecnými způsoby zániku

závazků. Z akcesorické povahy ručení vyplývá, že zaniká také tehdy, kdy zanikne závazek hlavní, ručením zajištěný. Z tohoto pravidla však existují dvě výjimky

zakotvené v § 311 odst. 2 ObchZ. Jedná se o situaci, kdy závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo o případ, kdy zanikla právnická osoba, která je dlužníkem. Ručení také nezaniká, pokud hlavní

závazek zanikl novací. Ručitel je zde ovšem chráněn v tom směru, že pokud by

nesouhlasil se zajištěním nového závazku, bude trvat zajištění jen v rozsahu původního závazku.

61

Pokud je ručení časově omezeno, zanikne uplynutím sjednané doby a jeho

zánik není tudíž spojován se zánikem hlavního závazku. Nesouvisí s ním ani zánik

ručení, které bylo podmíněno rozvazovací podmínkou. V tomto případě zaniká ručení jejím splněním.

4. 3. 6 Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů je upravena v § 551 OZ.

ObchZ regulaci tohoto zajišťovacího institutu postrádá, a tudíž se právní úprava obsažená v OZ použije i pro oblast obchodněprávních vztahů. Tento právní

prostředek nachází svou úpravu i v OSŘ v souvislosti s výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy a v ZP.

„Podstatou dohody o srážkách ze mzdy je poskytnutí souhlasu dlužníkem,

aby z jeho příjmů, které lze postihnout výkonem rozhodnutí, byly poddlužníkem dlužníka (tj. plátcem mzdy a jiných příjmů) sráženy k uspokojení věřitele určité, předem dohodnuté částky a poukazovány přímo věřiteli.“98

Základem je zde písemná dohoda mezi dlužníkem a věřitelem. Souhlas

poddlužníka se přitom nevyžaduje. Dohoda slouží k zajištění pouze peněžitých pohledávek. Je zde zdůrazněna zejména uhrazovací funkce. Zajímavé je, že na

rozdíl od většiny zajišťovacích prostředků, dohoda o srážkách ze mzdy a jiných

příjmů nemá subsidiární charakter. Pokud jde o „jiné příjmy“, jedná se např. o pracovní odměny členů družstev, důchody ze sociálního zabezpečení, stipendia, nemocenskou atd. Je nutno upozornit, že srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí (§ 551 odst. 1 OZ). Dohoda zaniká zánikem hlavního závazku, což vyplývá z její akcesorické povahy.

Domnívám se, že v souvislosti se zajištěním smlouvy o úvěru může tento

zajišťovací prostředek přinášet jisté potíže. Problém spatřuji v tom, že např. na

rozdíl od zastavených věcí může mzda či jiný příjem pozbýt svou hodnotu, což se může stát tak, že dlužník ztratí zaměstnání nebo jeho mzda poklesne na životní

minimum. Může se však také stát, že plátce z nějakého důvodu přestane mzdu vyplácet. 98

Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, str. 226

62

Je tedy zřetelné, že se jedná o nestabilní zajišťovací prostředek, který je

ovšem v současné době bankami přesto využíván, zejména v případě poskytování

úvěrů v menších částkách, zpravidla do 100 000 Kč, kdy ještě není většinou vyžadováno zajištění ručením.

4. 3. 7 Převod práva jako zajišťovací prostředek Zajištění závazků převodem práva je upraveno v ustanovení § 553 OZ.

Tato úprava se plně využívá i pro oblast obchodních závazkových vztahů, neboť v ObchZ regulace tohoto zajišťovacího instrumentu chybí. Tento institut byl do

OZ zaveden tzv. velkou novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. 1. 1992. Předtím byl zajišťovací převod práva upraven jen v rámci mezinárodních obchodních vztahů zákonem č. 101/1963 Sb., ZMO v ustanoveních § 207 - § 209. V tzv. středním občanském zákoníku ani v OZ

z roku 1964 právní úprava převodu práva obsažena nebyla, přičemž odborná

literatura připouštěla zřízení zajištění závazku převodem práva prostřednictvím inominátního kontraktu.

Podle § 553 odst. 1 může být splnění závazku zajištěno převodem práva

dlužníka ve prospěch věřitele. Následující odstavec pak stanoví jako obligatorní

náležitost smlouvy o převodu práva písemnou formu, jinak by byla neplatná. „Smyslem tohoto druhu zajištění je vytvářet tlak na dlužníka ke splnění jeho

povinnosti tím, že věřitel se stane dočasně oprávněným z nějakého jiného majetkového práva příslušejícího dlužníkovi (mohlo by jít např. o různá užívací

práva, práva z věcných břemen, o některá průmyslová práva atd.). Dočasná ztráta převedeného práva tak nutí dlužníka ke splnění zajištěné pohledávky věřitele.“99 Způsobilé k převodu je jen právo dlužníka (nikoliv třetí osoby). V této souvislosti

J. Fiala poznamenává, že: „Převést lze jak právo dlužníkovo, tak případně i právo náležející třetí osobě, taková smlouva by se však neřídila konkrétními

ustanoveními OZ, které mají na mysli pouze právo dlužníkovo a musela by být formulována jako smlouva inominátní.“100 99

100

Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, str. 130 Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, str. 228

63

Pokud jde o charakter zajišťovacího převodu práva lze se setkat s různými

názory. Někteří autoři tvrdí, že zajišťovací převod práva má povahu práva

převedeného s rozvazovací podmínkou, že jím zajištěný závazek bude splněn. Splněním závazku tedy přechází bez dalšího převedené právo zpět na dlužníka.

Není třeba ujednání zakládající povinnost věřitele převést příslušné právo zpět na

dlužníka. Další názor spočívá v tom, že zajišťovací převod práva má charakter fiduciárního právního úkonu. Zastánci tohoto názoru ho opírají zejména o zákonnou dikci, ze které „lze jen těžko dovodit ze zákona působící rezolutivní

podmínku, že samotným splněním závazku účinky převodu pominou.“101 Tato

koncepce spočívá v tom, že dlužník převede své právo za účelem zajištění svého závazku na věřitele a ten se zavazuje převést příslušné právo dlužníkovi zpět, jakmile bude závazek splněn.

Dle mého názoru je správné pojetí zajišťovacího převodu práva jako

fiduciárního právního úkonu. Zákonná úprava tohoto institutu je v OZ poněkud

strohá a domnívám se, že tato otázka by měla být zákonodárci řešena výslovně, aby byly odstraněny vzniklé interpretační problémy.

4. 3. 8 K zajištění závazku postoupením pohledávky Postoupení pohledávky je jedním ze zajišťovacích prostředků, jejichž

právní úprava je obsažena pouze v OZ. Jeho regulaci se věnuje jen jedno ustanovení, a to § 554, který stanoví, že pohledávku lze zajistit i postoupením

pohledávky dlužníka nebo pohledávky třetí osoby. Jedná se o zajišťovací institut, který do OZ vnesla tzv. velká novela, provedená zákonem č. 509/1991 Sb.,

s účinností od 1. 1. 1992. Do té doby byla úprava zajištění závazku postoupením pohledávky obsažena ve „středním“ občanském zákoníku z roku 1950 v jeho

ustanovení § 294.102 V obecné rovině bylo pak postoupení pohledávky regulováno

v ustanoveních § 262 – 267 zák. č. 141/1950 Sb. Občanskoprávní úprava se pro

Giese, E., Dušek, P., Koubová, J., Dietschová, L.: Zajištění závazků v ČR, Praha, C.H.Beck, 1999, str. 140 102 Dle § 294 mohla být pohledávka zajištěna také postupem pohledávek dlužníka nebo pohledávek osoby třetí. Ustanovení o neplatných úmluvách při smlouvě zástavní platilo přiměřeně i zde.

101

64

absenci speciální úpravy v ObchZ použije i pro oblast zajištění obchodních závazkových vztahů.

Svým charakterem je tento zajišťovací prostředek blízký převodu práva.

Podstatným rozdílem oproti němu je však skutečnost, že zajištění postoupením

pohledávky může poskytnout i osoba odlišná od dlužníka. Dále se tato dvě ustanovení odlišují v tom, že zatímco § 554 mluví pouze o pohledávce, § 553 řeší převod práva, což je pojem mnohem širší, než pohledávka.

Zajištění postoupením pohledávky upravené v § 554 OZ je třeba odlišovat

od úpravy postoupení pohledávky obsažené v ustanoveních § 524 – 530 OZ,

neboť účelem právní úpravy zajištění postoupení pohledávky není trvalá změna v osobě věřitele.

Zajištění závazku postoupením pohledávky vzniká na základě smlouvy

mezi věřitelem a dlužníkem popř. osobou třetí. Ačkoliv se § 554 výslovně nezmiňuje o tom, v jaké formě má být smlouva učiněna, lze z ustanovení § 524

odst. 1 nebo z § 553 odst. 2 OZ dovodit, že smlouva musí být sjednána v písemné formě pod sankcí absolutní neplatnosti. Vedle dohody o postoupení pohledávky je

třeba také písemná dohoda smluvních stran o zajišťovacím účelu závazku. K platnému vzniku zajištění postoupením pohledávky se nevyžaduje souhlas

dlužníka, nemusí být o něm dokonce ani informován. K účinnosti vůči dlužníkovi je však třeba, aby mu postoupení bylo věřitelem oznámeno. Písemnou formu pro toto oznámení OZ nepředepisuje, já se však domnívám, že z hlediska právní

jistoty by bylo vhodné ho provést písemně. Předešlo by se tím případným

v budoucnu vzniklým sporům o to, zda příslušné oznámení bylo skutečně provedeno. Druhým způsobem, jakým se může dlužník o postoupení pohledávky

dozvědět je prokázání této skutečnosti postupníkem. Pokud postoupení

pohledávky není dlužníkovi nijak sděleno, postupitel zůstává oprávněn ke správě postoupené pohledávky, a to až do doby, než se o postoupení dlužník dozví. Jedná se o tzv. tichou cesi. K podstatným náležitostem smlouvy o zajišťovacím

postoupení pohledávky patří určení postupované a zajišťované pohledávky a uvedení zajišťovacího účelu postoupení.

Zánik zajištění není zvláštním způsobem upraven. „Po splnění závazku

dlužníka by mělo opět smluvně nebo tím, že nastala smluvená rozvazovací

65

podmínka splnění dlužníkovi povinnosti, dojít ke změně v osobě oprávněné z pohledávky.“ 103

4. 3. 9 K právní úpravě uznání závazku Uznání závazku bylo upraveno již v HZ.104 Dnes je platná právní úprava

pro obchodněprávní oblast obsažena v ustanovení § 323 ObchZ. Obdobný

zajišťovací prostředek pod názvem „uznání dluhu“ reguluje také OZ v ustanovení

§ 558. Pro obchodní závazkové vztahy se ovšem použije právní úprava obsažená v ObchZ, neboť tento zajišťovací institut je zde upraven komplexně. Jde o úpravu dispozitivní, od které se mohou účastníci obchodněprávních vztahů odchýlit.

Ustanovení § 323 ObchZ stanoví, že pokud někdo písemně uzná svůj

závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již

promlčena. „Promlčený závazek je totiž na rozdíl od závazku prekludovaného závazkem platně existujícím, byť soudně nevymahatelným.“105 Za uznání

nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3, tzn., že placení úroků se považuje za uznání závazku ohledně částky, z níž se úroky platí, a pokud plní dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky

uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním uznává dlužník i zbytek závazku. Dále je stanoveno, že uznání závazku má účinky i vůči ručiteli. Ručitel tedy ručí i za dlužníkem uznané závazky, aniž by s tím vyslovil souhlas. Dle mého

názoru tím však dochází k oslabení postavení ručitele a v zákoně by měl být ručitelův souhlas obligatorně zakotven.

Jedná se tedy o písemné prohlášení dlužníka, že zaplatí svou pohledávku.

Výjimečně

je

možné

i

bezformální

uznání

závazku

prostřednictvím

Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, str. 132 Podle § 132 HZ platilo, že obdrží-li oprávněná organizace písemné uznání závazku co důvodu i rozsahu, přestává běžet původní lhůta pro zánik práv. Celá lhůta běží znovu ode dne, kdy původní lhůta měla skončit. Týká-li se uznání pouze části závazku, nastávají tyto důsledky jen ohledně této části. Závazek s těmito účinky je možno uznat jen jednou. 105 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 147

103

104

66

konkludentního jednání dlužníka.106 Uznání má charakter pouze deklaratorní,

neboť tím nevzniká nová pohledávka a ani nedochází k novaci. Na základě uznání

závazku pak platí vyvratitelná domněnka, že uznaný závazek v uznané výši

v době uznání trval. „Její praktický důsledek je v přesunu důkazní povinnosti

z věřitele na dlužníka.“107 Ten potom může důkazem opaku dokázat, že závazek

v době uznání platně neexistoval. V takovém případě by bylo uznání právně

nerelevantní a mělo pouze závaznost morální. Podle ObchZ stačí uznat jen výši

závazku, který však musí být přesně vymezen co do účastníků závazkového vztahu a předmětu závazku. „Uznání závazku je, podobně jako zajišťovací převod

práva a zajišťovací postoupení pohledávky, neplnokrevným zajišťovacím

institutem, který má sice funkci preventivní (brání, resp. odkládá hrozbu ztráty nároku promlčením) a zajišťovací (zvyšuje stupeň právní jistoty věřitele tím, že zvyšuje pravděpodobnost domoci se práv v delší nebo nově započaté promlčecí lhůtě), ale postrádá samo o sobě účinky uhrazovací.“108

Pokud dlužník uzná svůj závazek, věřiteli se tím výrazně zlepší situace pro

případné dokazování. Na základě uznání závazku také dochází ke stavení

promlčecí lhůty, kdy podle ustanovení § 407 odst. 1 ObchZ začne běžet od uznání

závazku nová čtyřletá promlčecí lhůta. Závazek je možné uznat i opakovaně,

přičemž ode dne uznání začíná běžet opět nová čtyřletá promlčecí doba. Pro takový případ však zákon stanoví jisté časové omezení, že promlčecí doba skončí

nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy začala běžet poprvé. „Uplynutí této doby se závazek (právo) promlčuje i v případě, že by ještě nová čtyřletá promlčecí doba na základě uznání ještě neuplynula.“109

Jedná se o dvě výjimky: a) placení úroků se považuje za uznání té částky, z níž byl úrok zaplacen (§ 407 odst. 2 ObchZ) b) částečné plnění závazku se považuje za uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (§ 407 odst. 3 ObchZ). Předpokladem jejich použitelnosti však je, že právo odpovídající uznání nebylo v době, kdy byl uznávací úkon učiněn, promlčeno. 107 Eliáš, K.: Obchodní zákoník, Praha, Linde, 1998, str. 420 108 Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, str. 134, obdobně také Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, Praha, C. H. Beck, 2003, str.146 109 Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem 2.díl, Praha,CODEX, 2000, str. 140

106

67

4. 3. 10 K zajištění prostřednictvím jistoty Jistota se stala součástí OZ na základě tzv. velké novely, provedené

zákonem č. 509/1991, s účinností k 1. 1. 1992. Je upravena pouze v OZ, a to v §

555 - § 557.110 Zákonná úprava tak stanoví, že závazek dát jistotu lze splnit

zejména zřízením zástavního práva nebo způsobilými ručiteli. Tento výčet je ovšem jen demonstrativní, takže závazek dát jistotu je možné splnit i prostřednictvím kteréhokoliv dalšího zajišťovacího prostředku zakotveného

v soukromém právu. Nikdo přitom nemá povinnost přijmout věc nebo právo jako jistotu do částky vyšší, než kolik činí dvě třetiny jejich odhadní ceny. Jedná se o ustanovení, které má dispozitivní povahu, a tudíž je možné, aby se od něj

účastníci odchýlili. K tomu se vyjadřuje M. Holeyšovský tak, že: „Ze znění

zákona , že nikdo není povinen přijmout věc nebo právo jako jistotu do částky

vyšší, než kolik činí dvě třetiny jejich odhadní ceny, dovozuji, že subjekt

oprávněný přijmout jistotu, může přijmout věci či práva jako jistotu do částky

vyšší, než kolik činí dvě třetiny jejich odhadní ceny. Tedy není povinen přijmout, ale je oprávněn přijmout.“111 Podle § 557 OZ jsou vklady v bankách a

spořitelnách a státní cenné papíry způsobilou jistotou do celé své výše.

Ze systematického zařazení tohoto institutu do části osmé, hlavy první,

oddílu pátého nazvaného „zajištění závazků“ vyplývá, že se jedná o jeden ze

zajišťovacích prostředků. Na to ovšem existují různé názory. Zatímco např. M.

Holeyšovský považuje jistotu za zajišťovací institut112, jiní autoři jsou jiného

názoru. K. Eliáš tak soudí, že: „Jistota, kauce není v našem soudobém právu

prostředkem zajišťujícím splnění závazků. Pojmu „jistota“ užil § 555 OZ pro případ, že se někdo zaváže dát věřiteli jistotu, že dlužník splní dluh (anebo plyne-

li pro něho taková povinnost přímo z právního předpisu), aniž je výslovně

sjednáno (nebo stanoveno), o jakou jistotu má jít.“113 Obdobně se k tomuto

problému vyjadřuje i J. Bejček tak, že: „Závazek dát jistotu se někdy označuje za zvláštní způsob zajištění závazků, ač jím v pravém slova smyslu není. Poskytnutí

Některá ustanovení ObchZ na úpravu v OZ nepřímo odkazují, např: § 348 odst. 1 ObchZ. Holeyšovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, Praha, NEWSLETTER, 1995, 132 str. 115 112 Tamtéž 113 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 128

110

111

68

tzv. jistoty spíše představuje jakýsi postupný krok ke skutečnému zajištění

závazku zejména v případech, kdy se podle smlouvy nebo podle zákona má věřiteli nabídnout určité zajištění a není blíže určen způsob tohoto zajištění.“114 4. 3. 11 K právní úpravě bankovní záruky Do doby, než přišla tzv. velká novela provedená zákonem č. 509/1991,

upravoval bankovní záruku pouze ZMO v § 665 a násl. Touto úpravou se nadále řídí bankovní záruka, pokud prohlášení banky o jejím poskytnutí bylo věřiteli

doručeno do 31. 12. 1991. Po tomto datu se již bankovní záruka řídí příslušnými

ustanoveními ObchZ. Současná platná právní úprava tohoto zajišťovacího institutu je tedy obsažena výhradně v § 313 - § 322 ObchZ.

Základní ustanovení § 313 stanoví, že bankovní záruka vzniká písemným

prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže dlužník nesplní určitý závazek nebo

budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Bankovní záruka tedy vzniká vystavením záruční listiny bankou, čemuž předchází uzavření smlouvy

mezi bankou a tím, za koho se zaručuje. Vztahy z bankovní záruky se řadí mezi

tzv. absolutní obchody, což vyplývá z ustanovení § 261 odst. 3, písm. e) ObchZ, takže se bez ohledu na povahu účastníků řídí částí třetí ObchZ. Je důležité si uvědomit, že právní úprava bankovní záruky je až na vyjímky 115 dispozitivní, takže se strany od této úpravy mohou smluvně odchýlit.

Bankovní záruka je zvláštním typem ručení, který se vztahuje na obchodní

závazkové vztahy. Od ručení se však odlišuje zejména tím, že v jejím případě neplatí ze zákona ani zásada subsidiarity ani akcesority. Tyto zásady se uplatní

jen, pokud to bude vyplývat ze záruční listiny. K dalším základním odlišnostem

patří, že bankovní záruku poskytuje zásadně banka116 za úplatu a věřitel může svou pohledávku vůči bance samostatně postoupit jiné osobě. „Ve vztahu k ručení

je úprava bankovní záruky úpravou zvláštní, takže má přednost před úpravou Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, str. 136 Těmito výjimkami jsou § 313, § 321 odst. 4 a § 322, které jsou kogentní. 116 Podle § 762 odst. 1 ObchZ může místo banky poskytnout bankovní záruku i jiná osoba, je-li však k tomu oprávněna. Patří sem např. družstevní záložny nebo Česká spořitelna.

114

115

69

ručení.“ 117 Jejím předmětem mohou být pohledávky jak peněžité, což bude

pravidlem, tak pohledávky nepeněžité. V takovém případě platí nevyvratitelná právní domněnka, že do výše částky stanovené v záruční listině je zajištěn peněžitý nárok, který by měl věřitel vůči dlužníkovi v případě, že by dlužník

porušil závazek, jehož plnění je zajištěno bankovní zárukou (§ 314 ObchZ). Toto ustanovení vychází z toho, že „banky nejsou zásadně zařízeny k tomu, aby

poskytovaly nepeněžitá plnění.“118 Účastníky závazkového vztahu jsou věřitel a banka. Bankovní záruka pak vzniká na základě doručení záruční listiny. V podstatě se jedná o jednostranné písemné prohlášení banky, ke kterému není nutný souhlas ani věřitele, ani dlužníka. „Teoreticky je tedy sice možné, aby

banka jednostranně a bez dohody s dlužníkem převzala ručení za jeho závazek bankovní zárukou. Prakticky je však bankovní záruka vystavována po předchozím uzavření smlouvy mezi bankou a dlužníkem. V této dohodě se banka obvykle

sama zajišťuje pro případ, že bude muset za dlužníka splnit závazek vůči věřiteli.“119

Podle § 315 odst. 1 je možné, aby bankovní záruku potvrdila i jiná banka,

v takovém případě pak může věřitel uplatnit nároky z bankovní záruky vůči kterékoliv z těchto bank. „Vzniká tak tedy vztah mezi dvěma bankami a zároveň

solidární společný závazek, z něhož je oprávněn věřitel.“120 „V praxi se tímto

opatřením sleduje nikoliv posílení jistoty věřitele co do síly finančního krytí zajišťovaného závazku, ale pohodlí věřitele při vymáhání plnění ze záruky

v mezinárodním obchodě, kdy věřitel i dlužník mají svá bydliště či sídla v různých státech. Tehdy je obvyklé, že poskytne-li se dlužníkovi bankovní

záruka, poskytne mu ji banka jeho státu a banka, sídlící ve státě věřitele, takovou záruku potvrdí. Tak se usnadní pozice věřitele, který může se svým nárokem

nastoupit proti tuzemské bance.“121 Bance, která potvrdila bankovní záruku a poskytla na jejím základě plnění, pak vzniká nárok na náhradu tohoto plnění vůči

bance, která ji o potvrzení požádala (§ 315 odst.2 ObchZ). Jiná situace vznikne, Holeyšovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, Praha, NEWSLETTER, 1995, str. 98 118 Eliáš, K.: Obchodní zákoník, Praha, Linde, 1998, str. 418 119 Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, str. 127 120 Giese, E., Dušek, P., Koubová, J., Dietschová, L.: Zajištění závazků v ČR, Praha, C.H.Beck, 1999, str. 252 121 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 143

117

70

pokud další banka pouze oznámí, že jiná poskytla záruku. V takovém případě

nevzniká oznamující bance závazek ze záruky, odpovídá však za škodu způsobenou nesprávností svého oznámení (§ 315 odst. 3 ObchZ).

Rozsah bankovní záruky a možnost uplatnit námitky závisí na obsahu

záruční listiny.122 „Rozsah ručení není tedy zásadně vázán na výši pohledávky

věřitele, ale vyplývá pouze ze záruční listiny.“123 Bance vzniká povinnost plnit, jakmile ji o to písemně požádá věřitel. Předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj

závazek, se vyžaduje jen, když je to stanoveno v záruční listině (§ 317 ObchZ).

Následující ustanovení § 318 ObchZ stanoví, že pokud je podle záruční

listiny věřitel oprávněn uplatnit svá práva z bankovní záruky jen, když dlužník

nesplní svůj závazek, může věřitel postoupit svá práva z bankovní záruky pouze s postoupením pohledávky zajištěné bankovní zárukou.

Pokud jde o zánik bankovní záruky, lze obecně přiměřeně použít

ustanovení o zániku ručení. Bankovní záruka tak, až na dvě výše zmíněné výjimky, zanikne i zánikem závazku, který zajišťuje. K zániku bankovní záruky

může dojít také tak, že doba platnosti je v záruční listině omezena a věřitel

neoznámí bance své nároky z bankovní záruky během její platnosti (§ 321 odst. 1 ObchZ). „Pokud by tedy bylo ze záruční listiny plněno na základě pozdějšího

uplatnění práva, jde o plnění bez právního důvodu, které zakládá vznik bezdůvodného obohacení.“124 Následující odstavec stanoví, že dlužník je povinen

zaplatit bance to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny vystavené

v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem. Pokud jde o námitky, dlužník

nemůže vůči bance uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, jestliže

smlouva mezi bankou a dlužníkem neobsahovala povinnost banky zahrnout do záruční listiny uplatnění těchto námitek vůči věřiteli.

V ustanovení § 322 je zakotveno přiměřené subsidiární použití ustanovení

o ručení v případě bankovní záruky a dále je zde uvedeno, že se vztah mezi bankou a dlužníkem řídí podle ustanovení o smlouvě mandátní.

Srov. § 316 ObchZ Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem 2.díl, Praha, CODEX, 2000, str. 129 124 Chalupa, R., Štenglová, I., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník – komentář, Praha, C.H.Beck, 1994, str. 314

122 123

71

Bankovní záruka je institut široce využitelný a hojně využívaný, a to

zejména v mezinárodním obchodě a v případě zajištění závazků značné výše. Je

charakteristická vysokým stupněm jistoty a rychlostí uspokojení, které poskytuje věřiteli. Patří tak mezi vyhledávané formy zajištění.

4. 4 Shrnutí V této poslední kapitole jsem zaměřila pozornost na rozbor právních

zajišťovacích prostředků, které nám dává k dispozici náš právní řád, konkrétně

těch, které se nacházejí v OZ a v ObchZ. Nejprve jsem se věnovala charakteru zajišťovacích instrumentů, tedy jejich akcesorické a subsidiární povaze, s poukázáním na výjimky z těchto principů. Dále jsem se zabývala jejich

funkcemi, tzn. funkcí zajišťovací, uhrazovací, důkazní a sankční. Vzhledem

k tomu, že hlavním cílem této kapitoly bylo poskytnout přehled možných

zajišťovacích prostředků v souvislosti se smlouvou o úvěru, následuje rozbor právní úpravy zástavního práva, podzástavního práva, zadržovacího práva,

smluvní pokuty, ručení, dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, převodu práva, postoupení pohledávky, uznání závazku, jistoty a bankovní záruky. Zatímco některé z těchto zajišťovacích prostředků jsou v bankovní praxi hojně využívány, s jinými se lze v této souvislosti setkat zřídkakdy.

72

5 Závěrem Cílem této diplomové práce bylo zabývat se problematikou smlouvy o

úvěru a otázkami souvisejícími s jejím zajištěním. Text je rozdělen do tří částí. V první z nich jsem se věnovala základním otázkám, které souvisí s danou oblastí. Zaměřila jsem se tedy na definici pojmu úvěr, na jeho historický vývoj, dále jsem

poskytla základní přehled jednotlivých druhů úvěrů a na konci této úvodní

kapitoly jsem se zabývala zásadami, které se v souvislosti s poskytováním úvěrů uplatňují.

Institut úvěru má velmi dlouhou tradici. Jak vyplývá z této práce, využívali

ho již ve starověkém Římě. Pojetí tohoto prostředku se samozřejmě během doby

částečně měnilo, nicméně obecná pravidla z nejstarších dob jeho používání měla podstatný vliv na právní podstatu vývoje úvěru v dnešní době.

V současnosti rozlišuje ekonomická a právní literatura mnoho druhů úvěrů

členěných podle různých kritérií. Mohou jimi být např. hledisko poskytovatele úvěru, druh zajištění nebo doba splatnosti atd. Já jsem ve své práci zvolila členění,

které se používá v bankovnictví tzn., že zde rozlišuji úvěrové obchody aktivní,

pasivní a další finančně úvěrové obchody. V rámci těchto klasifikačních skupin potom dále rozebírám jednotlivé druhy úvěrů.

Při poskytování úvěrů se banky řídí určitými zásadami. Tomuto tématu

jsem věnovala poslední část úvodní kapitoly, ve které se zabývám zásadou účinnosti, přímosti, zajištěnosti, termínovanosti, návratnosti a zúročitelnosti. Jejich právní úprava je rozptýlena do několika ustanovení ObchZ, která upravují smlouvu o úvěru. Je důležité si uvědomit, že vzhledem k tomu, že právní úprava

předmětné smlouvy je až na výjimky dispozitivní, neplatí tyto zásady bezvýjimečně. Z hlediska přehlednosti se mi jevila účelnější dřívější právní

úprava těchto zásad obsažená v hospodářském zákoníku, neboť tam byly všechny zásady soustředěny do jednoho ustanovení. Domnívám se, že zejména z hlediska laiků by bylo vhodnější tento model převzít i do dnešního obchodního zákoníku.

V následující kapitole jsem se již zabývala samotnou smlouvou o úvěru.

Zaměřila jsem se především na hmotněprávní aspekty její právní úpravy. Nejprve

jsem rozebrala vznik předmětné smlouvy, konkrétně obsahové náležitosti, které

73

smlouva o úvěru obsahovat musí a ty, jejichž začlenění do smlouvy závisí plně na

vůli smluvních stran, a to včetně rozboru obchodních podmínek. O podstatných částech smlouvy se banka a klient dohodnou zpravidla ještě před schvalovacím

procesem v bance. Ostatní části smlouvy (měna, splatnost úvěru, smluvní pokuty, formy čerpání atd.) bývají zpravidla rovněž projednány a dohodnuty před

schválením úvěru. Obtíž však většinou nastává poté, co je klientovi předloženo znění úvěrové smlouvy, v němž se má zavázat k plnění určitých dalších, pro banku důležitých podmínek, které se týkají např. formy zajištění. Problémem je

totiž dle mého názoru vždy ohodnocení „kvality“ zajištění a subjektivní pohled jednotlivých bank na něj.

Dále jsem věnovala pozornost průběhu smluvních vztahů, tedy tomu, jak se

v jednotlivých etapách příslušného závazku mění pozice subjektů, tzn. věřitele a

dlužníka, dále problematice splatnosti poskytnutých peněžních prostředků i úroků a účelu k jakému musí být peněžní prostředky použity. Jak vyplývá z příslušné kapitoly, účel být sjednán nemusí, ale běžně se tak děje. Dle mého názoru má

uvedení účelu význam již ve fázi schvalovacího procesu managementem banky, který si musí být jist bezpečným investováním bankovních prostředků a legálností transakce.

V pasáží věnované zániku smlouvy o úvěru jsem se zabývala tím, na

základě jakých právních důvodů může smlouva o úvěru zaniknout. Jak vyplývá z této práce, může sice zaniknout na základě obecných právních důvodů zániku smluv, ale vzhledem k tomu, že ObchZ se ve svých ustanoveních, která se týkají

smlouvy o úvěru zmiňuje pouze o výpovědi a o možnosti odstoupit od smlouvy, zabývala jsem se pouze těmito způsoby zániku. V této souvislosti bych chtěla

upozornit na to, že zákon neukládá, aby byla výpověď učiněna písemnou formou. Podle některých autorů lze sice tento požadavek dovodit z dikce „doručení

výpovědi“, nicméně se domnívám, že by v zákoně měla být písemná forma

obligatorně stanovena pro upevnění právní jistoty účastníků a také pro usnadnění důkazní situace při případném sporu.

V závěru této kapitoly jsem se pokusila o vymezení rozdílů smlouvy o

úvěru a ostatních smluv, na základě kterých také dochází k přenechání věcí (zejména smlouvy o půjčce), neboť považuji za důležité je od sebe odlišovat.

74

Z porovnání smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce vyplynulo, že některých

cílů je možné dosáhnout jen na základě jednoho ze smluvních typů. Např. jen

smlouva o půjčce umožňuje poskytnutí jiných druhově určených věcí, než jsou

peníze nebo bezúročné poskytnutí peněžních prostředků. Naproti tomu smlouvou o úvěru lze dosáhnout např. toho, že budou dlužníkovi poskytnuty peněžní

prostředky nikoli jednorázově, nýbrž postupně nebo nikoli v konkrétní částce, ale jen do určité výše podle jeho potřeby.

Jak jsem již výše zmínila, je třeba tyto dva smluvní typy od sebe odlišovat.

Problém při posuzování jejich právní povahy v závislosti na ujednání placení

úroků může však vyvstat hlavně v souvislosti s tím, že pro platné uzavření těchto smluv není zákonem vyžadována písemná forma. Dle mého názoru by zde tedy bylo vhodné, aby zákonodárce písemnou formu stanovil. I z bankovní praxe

vyplývá, že banky vždy preferují písemnou formu smlouvy o úvěru. Je to nesporná výhoda při případném řešení soudních sporů s klienty.

V poslední kapitole jsem se zabývala problematikou zajištění závazků.

Nejprve jsem se věnovala charakteru zajišťovacích instrumentů, tzn. jejich

subsidiární a akcesorické povaze, s poukázáním na výjimky z těchto principů.

Dále jsem svou pozornost soustředila na funkce těchto právních prostředků, přičemž rozlišuji mezi těmi, které plní téměř všechny zajišťovací prostředky, tzn.

funkcí zajišťovací a uhrazovací a těmi, které jsou charakteristické jen pro některé z těchto prostředků, tedy funkcí důkazní a sankční. Právě z rozboru těchto funkcí

vyplývá, jak velký je význam zajišťovacích prostředků pro právní jistotu v obchodních závazkových vztazích.

Poté jsem se zaměřila na podání charakteristiky jednotlivých zajišťovacích

prostředků. Poskytla jsem zde přehled těch, které nám dává k dispozici ve svých ustanoveních ObchZ a OZ. Vzhledem k tomu, že za nespolehlivější a nejméně

rizikový zajišťovací instrument pro banky v souvislosti se zajištěném smlouvy o

úvěru považuji zástavní právo, věnovala jsem se mu na prvním místě. Tento institut je v bankovní praxi hojně využívaný a vyskytuje se u všech bank, které poskytují hypotéční úvěry. Tak např. v České spořitelně požadují primárně vznik zástavního práva k nemovitosti, která musí být navíc pojištěna a pojistné musí být vinkulováno ve prospěch ČS. Dále hodně využívá i zástavní právo k pohledávkám

z budoucích kupních nebo nájemních smluv, podle charakteru obchodu. Není 75

vyloučeno ani použití zástavního práva k akciím či obchodnímu podílu

žadatele. Komerční banka může požadovat v individuálních případech kromě zřízení zástavního práva ještě životní pojištění, přičemž hypotéky s životním

pojištěním mají nižší úrokové sazby. Dle mého názoru by měl být tento instrument doporučován, neboť se v souvislosti s ním vlastně jedná o ochranu žadatele. Tento institut užívá např. i HVB Bank, naproti tomu u Hypotéční banky tento institut zásadně požadován není.

Za největší problém zástavního práva považuji to, že jeho právní úprava je

obsažena v mnoha předpisech, což dle mého názoru způsobuje její nepřehlednost.

Dále jsem se zabývala právem podzástavním, jehož právní úprava se

nachází pouze v OZ a plně se použije i na obchodněprávní závazky. Podzástavní

právo je druhem zástavního práva, s čímž koresponduje i to, že se na něho podle zákona přiměřeně použijí ustanovení o zástavním právu.

Jako další jsem zvolila právo zadržovací, upravené rovněž pouze

v ustanoveních OZ. Po pečlivém prostudování tohoto zajišťovacího institutu jsem však usoudila, že z jeho povahy vyplývá, že v případě zajištění smlouvy o úvěru se sním v praxi nesetkáváme.

Následoval rozbor smluvní pokuty. Její základní úpravu nalezneme v OZ,

přičemž ObchZ obsahuje ustanovení, která občanskoprávní úpravu doplňují a modifikují. Ačkoliv smluvní pokuta náleží mezi nejdůležitější zajišťovací

prostředky v oblasti závazkového práva, došla jsem k názoru, že se v praxi bank

při zajišťování úvěru používá minimálně, neboť její použitelnost a efektivnost záleží na finančních možnostech povinného subjektu. Jak jsem ovšem zjistila, po konzultaci s odborníkem v této oblasti, ujednání o smluvní pokutě se v bankovní

praxi využívá zejména v případě předčasného splacení úvěru nebo pro případ nesplnění ostatních závazků (např. předkládání finančních výkazů, různé formy

oznamovacích povinností apod.). I když se v ustanoveních upravujících tento zajišťovací institut hovoří vždy o „zaplacení smluvní pokuty“ domnívám se, že by

bylo vhodné v zákoně výslovně stanovit, zda může mít smluvní pokuta charakter jen peněžitého nebo i nepeněžitého plnění.

Dalším zajišťovacím prostředkem, se kterým se velmi často setkáváme

v bankovní praxi je ručení. Jeho právní regulace je obsažena jak v OZ, tak v ObchZ. Vzhledem k tomu, že v ObchZ je tento institut upraven komplexně, 76

nelze na ručení v obchodněprávních vztazích aplikovat ustanovení obsažená v OZ

a použijí se tedy výlučně ustanovení o ručení v ObchZ. Protože ustanovení OZ upravující ručení se nemohou pro obchodněprávní vztahy použít ani podpůrně, zabývala jsem se v této podkapitole pouze úpravou obsaženou v ObchZ.

Institut ručení využívají banky zejména v případech spotřebitelských

úvěrů, které poskytují. V současné době se však ve většině bank ručení vyžaduje až od částky 100 000 korun (ČS, ČSOB), někdy i od 200 000 korun (HVB Bank). Tak se tyto úvěry poskytují buď bez zajištění nebo se zajišťují prostřednictvím

dohody o srážkách ze mzdy. Banky přitom ve většině případů požadují jako podmínku pro poskytnutí úvěru, aby žadatel měl u nich zřízen účet.

Domnívám se, že by bylo lepší, kdyby byl institut ručení upraven pouze

v jednom právním předpisu. V současné době totiž může docházet k tomu, že

veřejnost, která se nevyzná v právu nepozná, ve kterém případě se která právní úprava použije. V ObchZ mi chybí ustanovení, které by výslovně zakotvilo, že ke

vzniku ručitelského závazku je třeba souhlasu věřitele. Zastávám totiž názor, že

pokud by měl takový závazek vzniknout proti jeho vůli, jednalo by se o rozpor s metodou horizontální právní regulace, která je pro soukromé právo charakteristická. Pokud jde o právní postavení ručitele, domnívám se, že by bylo

vhodné je posílit např. způsobem, který používá německá právní úprava, kdy dle

§ 771 BGB ručitel disponuje tzv. námitkou předběžné žaloby (Einrede der Vorausklage), což znamená, že může věřiteli odepřít uspokojení jeho pohledávky, pokud se věřitel, byť neúspěšně, nepokusil o exekuci vůči dlužníkovi.

Dále jsem se zabývala dohodou o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, která

představuje zajišťovací institut upravený výlučně v OZ a tudíž se tato úprava použije i v případě obchodních závazků. Domnívám se, že v souvislosti se

zajištěním smlouvy o úvěru může tento zajišťovací prostředek přinášet jisté potíže. Problém spatřuji v tom, že např. na rozdíl od zastavených věcí může mzda

či jiný příjem pozbýt svou hodnotu, což se může stát tak, že dlužník ztratí

zaměstnání nebo jeho mzda poklesne na životní minimum. Může se však také stát, že plátce z nějakého důvodu přestane mzdu vyplácet.

Je tedy zřetelné, že se jedná o nestabilní zajišťovací prostředek, který je

ovšem v současné době bankami přesto využíván, zejména v případě poskytování

77

úvěrů v menších částkách, zpravidla do 100 000 Kč, kdy ještě není většinou vyžadováno zajištění ručením.

Dalším zajišťovacím prostředkem, kterému jsem věnovala pozornost byl

převod práva. Tento institut je upraven opět pouze v OZ, přičemž se tato úprava uplatní i v obchodněprávní oblasti. Tuto regulaci považuji za nedostačující, vzbuzující mnohé interpretační problémy. Není třeba vůbec jasné, jakou povahu

zajišťovací převod práva vlastně má. Má snad charakter práva převedeného s rozvazovací podmínkou, že jím zajištěný závazek bude splněn tzn., že splněním závazku přejde bez dalšího převedené právo zpět na dlužníka? Nebo snad má povahu fiduciárního právního úkonu tzn., že dlužník převede své právo za účelem

zajištění svého závazku na věřitele a ten se zavazuje, že příslušné právo převede

dlužníkovi zpět, jakmile bude závazek splněn? Dle mého názoru je správné pojetí zajišťovacího převodu práva jako fiduciárního právního úkonu. Zákonná úprava

tohoto institutu je v OZ poněkud strohá a domnívám se, že tato otázka by měla

být zákonodárci řešena výslovně, aby byly odstraněny vzniklé interpretační problémy.

Stejně jako v případě zajišťovacího převodu práva je i zajištění závazku

postoupením pohledávky upraveno výlučně v OZ, v jednom jediném ustanovení, které se použije i pro obchodněprávní závazkové vztahy. I zde mi právní úprava

připadá nedostačující, v podstatě ze stejného důvodu jako v případě převodu práva.

Dalším zajišťovacím prostředkem, kterému jsem se věnovala bylo uznání

závazku. Jeho komplexní právní úpravu nalézáme v ustanoveních ObchZ, a tudíž

se pro oblast obchodních závazků ani podpůrně nepoužije OZ, který tento institut upravuje pod názvem uznání dluhu. Domnívám se, že by bylo vhodnější

terminologii sjednotit, aby zejména v případě veřejnosti neznalé práva

nedocházelo ke zbytečným nejasnostem. Soudím, že ustanovení § 323 odst. 3 ObchZ neodůvodněně oslabuje postavení ručitele, když stanoví, že uznání

závazku má účinky i vůči ručiteli, aniž by bylo dále stanoveno, že k jejich

nastoupení je třeba jeho souhlasu. Proto by bylo vhodné požadavek takového souhlasu do zmíněného ustanovení výslovně zakotvit.

Posledním zajišťovacím instrumentem, kterým jsem se v této práci

zabývala, byla bankovní záruka. Jedná se o široce využitelný institut, který je 78

hodně využívaný, a to zejména v mezinárodním obchodě a v případě zajištění závazků značné výše. Je charakteristická vysokým stupněm jistoty a rychlostí uspokojení, které poskytuje věřiteli. Patří tak mezi vyhledávané formy zajištění.

Jak vyplývá z této práce, bankovní záruka, jako zajišťovací instrument pro úvěr, bývá v praxi často používána při poskytnutí úvěru tuzemské firmě, která má zahraničního vlastníka, jehož banka je ochotna vystavit tuto formu bankovního

zajištění. Samozřejmě je tato konstrukce možná i v rámci tuzemského trhu (do vztahu vstoupí dvě tuzemské banky), ale není příliš častá. Domnívám se, že

důvodem je to, že bankovní záruka je z pohledu banky považována za úvěr a pro klienta to rozhodně není levná záležitost. Klient, který by čerpal úvěr by platil úrokovou sazbu z úvěru a zároveň, pokud by od jiné banky získal bankovní

záruku k zajištění tohoto úvěru, musel by i této bance platit úroky za poskytnutí garance, čili v podstatě dvojí úroky.

Závěrem lze říci, že úvěr a tedy smlouva o úvěru jsou určitým

„vyvrcholením“ dobrého vztahu mezi klientem a bankou. Vždy má banka na

zřeteli ochranu svou, ale i svých klientů, a zejména pak zdrojů, které bance

poskytují k tomu, aby mohla poskytnout úvěry jiným klientům a takto v podstatě tyto zdroje zhodnocovat. S tím souvisí maximální snaha banky vyhnout se případným ztrátám z úvěrových obchodů – což je navázáno na detailní analýzy

firem a jejich finanční situace, ale zejména pak na kvalitu zpracování úvěrových smluv. Z pohledu klienta jsou zpravidla tyto smlouvy konstruovány velmi přísně a nekompromisně, často se jeví jako jednostranně zaměřené, ale z pohledu banky jsou ochranou banky i jejích klientů.

79

6 Resümee In meiner Diplomarbeit bearbeite ich das Thema „Kreditvertrag und seine

Versicherung“. Diesen Bereich wählte ich aus, weil das Interesse für die Kreditgewährung in letzten Jahren immer wieder steigt. Also ist diese Problematik sehr aktuell.

Den Text gliederte ich in drei Teilen. Im ersten Teil widmete ich mich den

Grundfragen, die mit diesem Gebiet zusammenhängen. Also orientierte ich mich auf die Definition des Begriffs „Kredit“, auf seine historische Entwicklung und weiter gewährte ich einen Überblick der einzelnen Versicherungsmittel.

Am Ende dieses Leitkapitels befasste ich mich mit den Grundsätzen, die

sich in Zusammenhang mit der Kreditgewährung betätigen.

Das Institut des Kredits hat sehr lange Tradition. Es wurde schon im

antiken Rom benutzt. Die Rechtsauffassung von diesem Mittel veränderte sich teilweise selbstverständlich im Laufe der Zeit, aber allgemeine Prinzipien aus den

ältesten Zeiten hatten eine wesentliche Wirkung auf die Rechtswesenheit der Kreditentwiklung heutzutage.

Im folgenden Kapitel beschäftigte ich mich mit dem Kreditvertrag. Vor

allem auf die materiellrechtlichen Aspekte seiner Rechtsregelung richtete ich mich.

Zuerst widmete ich mich der Vertragsentstehung. Ausführlich befasste ich

mich mit den Inhaltserfordernissen, die der Kreditvertrag enthalten muss, und

weiter beschäftigte ich mich mit den Erfordernissen, deren Eingliederung in den Vertrag völlig von den Willen der Kontrahenten abhängig ist. Im diesen Teil

analysierte ich auch die Geschäftsbedingungen. Weiter befasste ich mich mit dem Lauf der Vertragsbeziehungen.

Wie folgt es aus dieser Diplomarbeit, kann der Kreditvertrag aufgrund der

Gemeinrechtsursachen des Erlöschen von den Verträgen aufhören. Die

betreffenden Bestimmungen, die den Kreditvertrag regulieren, erwähnen jedoch

nur den Rücktritt vom Vertrag und die Möglichkeit die Aufkündigung zu geben. Deshalb richtete ich mich nur auf diese Arten.

Das zweite Kapitel wird mit einer Analyse der Beziehung zwischen dem

Kreditvertrag und dem Darlehensvertrag abgeschlossen. Diese Passage gliederte 80

ich in die Arbeit ein, weil ich glaube, dass es leicht zum Austausch von diesen Verträgen in Praxis kommen kann (besonders im Fall der Allgemeinheit, die das Recht nicht kennt). Das

letzte

Kapitel

widmet

sich

der

Problematik

von

den

Versicherungsmitteln. Zuerst befasste ich mich mit der Charakteristik von diesen Rechtsinstituten. Weiter untersuchte ich ihre Funktionen. Davon leitete ich auf die Analyse von den einzelnen Versicherungsmitteln über.

Jedes Kapitel beendete ich mit der kurzen Rekapitulation, wobei sich die

Hauptrekapitulation mit allen Bemerkungen und Vorschlägen im fünften Teil dieser Diplomarbeit - im Nachwort befindet.

In der ganzen Diplomarbeit bemühte ich mich, den Grund von der

Problematik zu erfassen und hoffentlich gelang es mir.

Zum Abschluss kann man sagen, daß der Kredit (der Kreditvertrag) eine

bestimmte Kulmination der guten Beziehung zwischen der Bank und dem

Klienten darstellt. Dabei beachtet die Bank immer einerseits ihren Schutz und anderseits den Schutz von ihren Klienten.

81

7 Seznam použité literatury Knižní literatura: Bardová, D., Opltová, R., Pavelka, F.: Jak správně na hypotéky, Praha,

Consultinvest, 1997, 142 stran

Bejček, J.: Obchodní závazky, Brno, Masarykova univerzita, 1994, 362 stran

Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, Praha, C.H. Beck, 2003, 603 stran

Běhounek, P.: Úvěry a půjčky, Ostrava, Sagit, 2000, 134 stran

Dědič, J., Forejt, A. a kol.: Obchodní zákoník, Praha, Trizonia, 1992, 579 stran Dědič, J., Kopáč, L.: Obchodní zákoník, Praha, PROSPEKTRUM, 1996, 320 stran

Dědič, J., Kopáč, L.: Obchodní zákoník, Praha, PROSPEKTRUM, 1995, 280 stran

Eliáš, K. a kol.: Kurz obchodního práva, Olomouc, C.H.Beck, 1999, 542 stran Eliáš, K.: Obchodní zákoník, Praha, Linde, 1998, 720 stran

Faldyna, F., Hušek, J., Des, Z.: Zajištění a zánik závazků, Praha, CODEX Bohemia, 1995, 144 stran

Faldyna, F. a kol.: Obchodní zákoník s komentářem, 2.díl, Praha, CODEX, 2000, 704 stran

Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné, Brno, Doplněk, 1993, 433 stran

Giese, E., Dušek, P., Koubová, J., Dietschová, L.: Zajištění závazků v ČR, Praha, C.H.Beck, 1999, 356 stran

Grúň, L.: Finanční právo a jeho instituty, Praha, Linde, 2004, 307 stran Havel, J. a kol.: Obchodní zákoník, Praha, HZ Praha, 1996, 447 stran

Holeyšovský, M.: Zástavní právo, ručení, bankovní záruka a ostatní zajišťovací

prostředky v podnikatelské, bankovní a právní praxi, Praha, NEWSLETTER, 1995, 132 stran

Chalupa, R., Štenglová, I., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník – komentář, Praha, C.H.Beck, 1994, 645 stran

Jirkůvová, M., Marek, K., Tomíčková, S.: Banky, bankovní služby, burza, Brno, IURIDICA BRUNENSIA, 1995, 242 stran 82

Kopáč, L.: Obchodní kontrakty 2. díl, Praha, PROSPEKTRUM, 1994, 667 stran

Kopáč, L.: Příručka obchodního práva, Praha, PROSPEKTRUM, 1992, 172 stran Kroh, M.: Jak si vzít ůvěr, Praha, GRADA Publishing, 1999, 160 stran

Marek, K., Nesnídal, J. a kol.: Lexikon obchodního práva, Ostrava, Sagit, 1997, 518 stran

Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, Brno, Masarykova Universita, 2004, 316 stran

Nehybová, M.: Bankovní služby nejen pro podnikatele, Brno, Miroslav Nehyba, 1999, 140 stran

Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, 574 stran

Plíva, S., Pelikánová, I. a kol.: K vybraným otázkám obchodního práva, Praha, Karolinum, 1998, 130 stran

Polidar, V.: Management úvěrových obchodů bank, Praha, Economia, 1991, 264 stran

Rouse, C.N.: Bankové techniky úverovania, A.P.S.Publishing, 1994, 182 stran Schwintowski, H.: Bankrecht, München, C.H.Beck, 1994, 666 stran

Syrový, P., Šíma, J., Šimánková, J.: Jak na úvěry, Praha, Aspi publishing, 2004, 104 stran

Švarc, Z.: Smluvní vztahy při podnikání, Ostrava, ANAG, 2001, 199 stran

Vích, J.: Slovník rozhodujících pojmů obchodních závazkových vztahů, Praha, BONUS, 1993, 134 stran

Zrzavecký, J.: Obchodní zákoník, Praha, GRADA Publishing, 2000, 144 stran Časopisecká literatura: Baudyš, P.: Zajištění úvěrového případu, Právní zpravodaj, 2003, č. 9, str. 7

Bejček, J.: Typologie obchodních závazků – zajištění závazků, Obchodní právo,

2003, č. 3, str. 10 – 11

Eliáš, K.: Smluvní pokuta z pohledu právní doktríny i praxe, Obchodní právo, 2001, č. 10, str. 2 – 9

Lochmanová, L.: Úvěr jako cizí kapitál podnikatelů, Právo a podnikání, 1998, č.11, str.10 – 12

83

Marek, K.: K obchodním závazkovým vztahům, Právo a podnikání, 2002, č.9, str. 2- 5

Marek, K.: Obchodní závazkové vztahy, Právní rádce, 2004, č. 3, str. 28 – 29 Menšíková, M.: Dvojí zajištění jednoho závazku, Právní rádce, 2003, č. 11, str. 32 – 34

Procházka, J., Žváček O.: K zajištění pohledávek souvisejících se smlouvou o úvěru zástavním právem, Právní zpravodaj, 2004, č.1, str. 6 – 7

Red. čl. Ručení – odstoupení od úvěrové smlouvy, Obchodní právo, 2002, č.1, str. 30 – 33

Red. čl. Smlouva o úvěru – změna úrokové sazby, Obchodní právo, 2002, č.1, str. 39 – 40

Red. čl. Smluvní pokuta – plnění příslušenství, Obchodní právo, 2002, č.9, str. 25 – 28

Red. čl. Smluvní pokuta – porušení povinnosti, Obchodní právo, 2002, č.11, str. 29 – 32

Štencl, Z. : Splnění závazku z úvěrové smlouvy, obchodní právo, 2003, č.11, str. 24 – 26

Použité zákony: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník Judikatura: Rozsudek nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2851/99 84

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1162/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003

Rozsudek vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 320/2004

85