Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci Bakalářská práce
Autor:
Eva Venturová Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Radek Spurný
Duben, 2014
Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu.
Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Teplicích 30. Dubna 2014
Eva Venturová
2
Poděkování
Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce, panu JUDr. Radkovi Spurnému, za poskytnutí důleţitých rad, podnětů a informací k sepsání této práce.
3
Anotace Bakalářská práce se zaměřuje na analýzu současné právní úpravy zasílatelské smlouvy a smlouvy o přepravě věci v českém právním řádu. Cílem práce je charakteristika, rozbor a vzájemná komparace těchto smluv. Vzhledem k tomu, ţe k 1. lednu. 2014 vstoupil v platnost zákon č. 89/2012 (nový občanský zákoník), snaţí se tato práce najít odpověď na otázku, jak se jejich současná legislativní úprava liší od předchozí a jaký vliv mají provedené legislativní změny na praxi v oboru přepravy a zasilatelství. Můţe tak být přínosem pro všechny subjekty zabývající se danou problematikou. Klíčová slova: zasílatelská smlouva, zasílatel, příkazce, smlouva o přepravě věci, odesílatel, dopravce Annotation This thesis focuses on the analysis of current legislation forwarding contract and the contract of carriage in the Czech legal order. The aim of this work is characteristic analysis and mutual comparison of these contracts. Given that on 1 January. 2014, Act No. 89/2012 (new Civil Code), this work tries to answer the question of how the current legislation differs from the previous one and what impact they have made legislative changes to practice in the field of transport and forwarding. It may be beneficial to all parties involved in the issue. Keywords: Forwarding Contract, Forwarder, Consignee, Contract of carriage, Shipper,
4
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1. Prameny práva přepravních smluv ......................................................................................... 7 2. Terminologie v oblasti dopravy a přepravy.......................................................................... 10 3. Smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci dle NOZ (popis, komparace)................... 11 3.1 Smlouva zasílatelská ...................................................................................................... 11 3.1.1 Podstatné části zasílatelské smlouvy ....................................................................... 12 3.1.2 Práva a povinnosti zasílatele.................................................................................... 13 3.1.3 Povinnosti příkazce ................................................................................................. 23 3.1.4 Všeobecné zasílatelské podmínky ........................................................................... 26 3.2 Smlouva o přepravě věcí ................................................................................................ 28 3.2.1 Podstatné náleţitosti smlouvy ................................................................................. 29 3.2.2 Práva a povinnosti dopravce .................................................................................... 31 3.2.3 Povinnosti odesílatele .............................................................................................. 38 3.2.4. Příjemce zásilky...................................................................................................... 38 3.2.5 Přepravní doklady .................................................................................................... 39 3.2.6 Náloţný list .............................................................................................................. 40 4. Smlouva zasílatelská a o přepravě věci dle starého ObchZ.................................................. 42 4.1 Smlouva zasílatelská ...................................................................................................... 42 4.2 Smlouva o přepravě věci ................................................................................................ 44 4.3 Ustanovení vztahující se k přepravním smlouvám dle starého občanského zákoníku ... 47 Závěr ......................................................................................................................................... 49 Seznam pramenů a literatury .................................................................................................... 52
5
Úvod "S rozvojem obchodu v moderním hospodářství vzrostl význam dopravy. Znásobení dopravních prostředků a množství dopravovaného zboží a osob vedlo k tomu, že smlouvy upravující oblast dopravy se staly nejrozšířenější a nejobvyklejší."1 V dnešní době je naprosto samozřejmé, ţe pokud jednáme o dodání nějakého zboţí, automaticky počítáme také se zajištěním jeho přepravy a to jak v národním, tak i v mezinárodním měřítku. Doprava a přeprava zásilek je nedílnou součástí kaţdého ekonomického systému a je nutné mít práva a povinnosti účastníků plynoucí z těchto závazkových vztahů smluvně zajištěná. Proto zasílatelská smlouva i smlouva o přepravě věci patří v praxi k velmi uţívaným smluvním institutům. Oba tyto smluvní typy do nedávna patřily mezi kvarteto přepravních smluv, které byly legislativně upraveny hlavně obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., ale od 1. ledna 2014 jsou v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku (NOZ) součástí tohoto velkého kodexu civilního práva. Zasílatelská smlouva slouţí primárně k obstarání přepravy, úkolem zasílatele je tedy zajistit pro příkazce vše potřebné, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci. Smlouvou o přepravě věci se se dopravce zavazuje, ţe přepraví věc na určené místo, úkolem dopravce je tedy zboţí dopravit. V praxi jsou však oba smluvní instituty často zaměňovány, coţ působí značné problémy, zejména pokud jde o odpovědnost za škodu na přepravované zásilce. Proto je nutné si rozdíly mezi těmito smlouvami řádně vysvětlit V první části mé práce se zaměřuji na aktuální právní úpravu zasílatelské smlouvy a smlouvy o přepravě věci. Analyzovány budou prameny jejich úpravy a charakter obou smluvních institutů. Dále se v této části věnuji právům a povinnostem obou smluvních stran a jejich odpovědnosti v případě vzniku škody. Jak zasílatelská, tak přepravní smlouva tvoří páteř spedice a dopravy zboţí vůbec, i proto je jejich podrobná analýza dle NOZ a porovnání s OZ a ObchZ velmi důleţitá. Cílem práce je proto popis obou smluvních institutů a jejich vzájemné srovnání. V další části této práce se pokusím stručně shrnout původní legislativní úpravu těchto smluv, protoţe sekundárním cílem této bakalářské práce je srovnání ustanovení o obou smlouvách ve starém OZ a ObchZ s NOZ. Nová kodifikace civilního práva je natolik 1
ELIÁŠ, K. a kol.: Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, C. H. Beck Praha, 3. vydání 2003, s. 393
6
rozsáhlým, klíčovým a revolučním činem v českém právním řádu, ţe aplikace nových norem, nová judikatura, to vše bude po jistou dobu teprve vytvářet prostor pro správné pochopení nových a staronových občanských, obchodních a dalších institutů civilního práva. Z tohoto hlediska nebudu moci v této práci vynechat starou dualitu rozdělení přepravních smluv v občanském i obchodním kodexu. V závěru bakalářské práce jsou shrnuty nejdůleţitější poznatky mé bakalářské práce a následuje seznam pouţitých pramenů.
1. Prameny práva přepravních smluv Právní úprava v českém právním řádu spočívala do 31. 12. 2013 na dualitě úpravy. Odstranění této duplicity právních úprav rozličných smluvních typů v občanském a obchodním zákoníku, které se aplikovaly podle toho, jestli se jedná o vztahy mezi podnikatelskými subjekty, podnikateli a spotřebiteli nebo pouze mezi osobami nepodnikajícími, vše zjednoduší. Smlouvy se od 1. 1. 2014 uzavírají jen s odkazem na NOZ. Do 31. 12. 2013 byly přepravní smlouvy popsány jak v občanském, tak i v obchodním zákoníku. Občanský zákoník řešil přepravní smlouvy v § 760 - 773. Rozlišovala se smlouva o přepravě osob (§ 760 - 764 ObčZ) a smlouva o přepravě nákladu (§ 765 - 771 ObčZ). Důleţité bylo ustanovení § 772 ObčZ, které umoţňovalo podrobnější úpravu přepravních smluv zvláštními předpisy, zejména přepravními řády a tarify. Dále se pak na přepravní smlouvy vztahovala obecná ustanovení § 488 a násl.ObčZ, která se týkala závazků. Pro tuto práci je však důleţitějším pramenem práva obchodní zákoník. Ten rozeznával 4 nominátní typy přepravních smluv. Šlo o smlouvu zasílatelskou (§ 601 – 609 ObchZ), smlouvu o přepravě věci (§ 610 – 629 ObchZ), smlouvu o nájmu dopravního prostředku (§ 630 – 637) a smlouvu o provozu dopravního prostředku (§638 – 641). Dále k nim patřily i inominátní smlouvy, tedy smlouvy, jejichţ obsah nebyl a není upraven v obchodním, občanském ani novém občanském zákoníku (NOZ). Protoţe smlouva o přepravě věci měla obecnou povahu a týkala se všech druhů přepravy, umoţňoval § 629 ObchZ pomocí prováděcích předpisů upravit práva a povinnosti smluvních stran. Vzájemná kolize mezi uţitím občanského či obchodního zákoníku byla řešena kolizními normami obchodního zákoníku v § 261 – 262 ObchZ, které určovaly, kdy bude pouţit obchodní kodex. Jestliţe se
7
tedy jednalo o subjekty ve smyslu zákona § 261 ObchZ, či o závazkové právní vztahy v něm taxativně uvedené, pak se pouţil obchodní zákoník. V případě, ţe závazkový vztah nespadal pod § 261, mohly se oba subjekty dohodnout dle znění § 262 na pouţití obchodního zákoníku. Tato dohoda však musela mít písemnou formu. Od 1. 1. 2014 je situace přehlednější a zjednodušená. Nový občanský zákoník, vydaný pod č. 89/2012 Sb., rekodifikuje české soukromé právo a upravuje soukromoprávní oblast v jediném zákoníku. Nový občanský zákoník řeší zasílatelství, které se nyní systematicky řadí k závazkům ze smluv příkazního typu, v § 2471 – 2482. Přeprava věci, která patří do závazků ze smluv o přepravě, je pak řešena v § 2555 a násl. I nyní je úprava těchto smluv jen obecná, proto § 2578 NOZ říká, ţe: „Podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství“2 Právní úprava přepravních smluv má obecnou povahu a dispozitivní charakter. Týká se všech druhů přeprav, proto je oblast dopravy podrobněji upravena prováděcími předpisy. Patří sem předpisy správní povahy typu zákona o drahách, zákona o silniční dopravě, zákona o civilním letectví apod. Přepravní smlouvy nejsou upraveny jen zákony, ale i podzákonnými právními předpisy. Těmi jsou především přepravní řády, které můţe vydat vláda formou vládních nařízení. Ty pak podrobně upravují práva a povinnosti smluvních stran. V trţním hospodářství mají přepravní smlouvy zásadní význam. Zboţí je přepravováno na velkou vzdálenost, zcela běţná je přeshraniční, nebo dokonce mezikontinentální přeprava. V přepravních smlouvách se tak často vyskytuje mezinárodní prvek a jejich právní úprava je stále více propojena s mezinárodními úmluvami a mezinárodním právem. Mezi nejdůleţitější mezinárodní smlouvy, které upravují mezinárodní dopravu, patří například Úmluva o mezinárodní ţelezniční přepravě (COTIF, č. 8/1985. Sb). V segmentu silniční dopravy, která má z hlediska geografického postavení ČR největší význam, se jedná o Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR, č. 11/1975 Sb.)3 Značný význam z hlediska mezinárodního obchodu a přepravy má dohoda INCOTERMS (International commercial Terms).“Účelem INCOTERMS je poskytnout soubor mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce běžně používaných obchodních doložek v
2 3
NOZ §2578 PLÍVA, Stanislav, Obchodní závazkové vztahy. 2. aktualizované vyd. Praha: ASPI, 2009 s. 258
8
zahraničním obchodě.“ 4 Upravují především platby za dopravu a práva a povinnosti mezi dopravcem, kupujícím a prodávajícím. „INCOTERMS nemají povahu právní normy a závaznými se stávají pouze tehdy, jestliže se na ně strany kupní smlouvy výslovně odvolají v textu smlouvy. Pravidla INCOTERMS uvádějí, která ze smluvních stran je zavázána obstarat přepravu nebo pojištění, kdy prodávající dodává zboží kupujícímu a jaké náklady nese ta která strana. Pravidla INCOTERMS neuvádějí žádné údaje týkající se ceny zboží ani způsobu její úhrady. Rovněž se nezabývají přechodem vlastnictví ke zboží, anebo následky porušení smlouvy.“5 První INCOTERMS byly vydány roku 1936 Mezinárodní obchodní komorou v Paříţi a od té doby byly jiţ šestkrát aktualizovány, aby pravidla odpovídala poţadavkům běţného mezinárodního obchodu. Poslední vydaná verze je INCOTERMS 2010. Vydáním nové verze pravidel však starší verze nezanikají, proto je v kupních smlouvách nutné uvádět verzi Incoterms, kterou se bude smlouva řídit. Pramenem práva u přepravních smluv v případě zasílatelství mohou být i Všeobecné zasílatelské podmínky. Ty jsou vydávány Svazem spedice a logistiky. Tyto podmínky rozšiřují práva a povinnosti zasílatele i příkazce a doplňují a konkretizují národní legislativní úpravy. Všeobecné zasílatelské podmínky nejsou obecně závazným předpisem, právně závaznými se stávají teprve v tom momentě, kdy je na ně odkázáno v zasílatelské smlouvě. Zasílatelská firma si můţe zpracovat své vlastní Všeobecné zasílatelské podmínky odpovídající jejím konkrétním potřebám.
4
DSV, Incoterms 2010, URL http://www.dsv.cz/doprava-a-preprava/silnicni-doprava/incoterms/ [cit. 2014-0106]. 5 Multitrans CZ, Mezinárodní soubor výkladových pravidel Incoterms, http://www.multitrans.cz/incoterms [cit. 2014-01-06].
9
2. Terminologie v oblasti dopravy a přepravy Tak jako kaţdý obor lidské činnosti, i oblast spedice pouţívá vlastní terminologii. Vzhledem k tomu, ţe některé termíny bývají často zaměňovány, nebude od věci si význam těch nejdůleţitějších upřesnit. Doprava – sluţby spojené s přemísťováním osob a zboţí v prostoru a čase; pohyb dopravního prostředku po dopravní cestě Dopravce – subjekt, který dopravu provádí Přeprava – veškeré úkony související s přemístěním osob či zboţí pomocí dopravního prostředku; zahrnuje např. naloţení a vyloţení zboţí, odbavení vývozní a celní dokumentace, pojištění atd. Přepravce – osoba, pro kterou dopravce provádí přepravu; v dopravně- přepravních vztazích je to souhrnný název pro odesílatele a příjemce, ve vztahu vůči zasílateli je přepravce nazýván příjemcem6 Zasílatel (speditér) – subjekt, který svým jménem na účet příkazce (v jeho zájmu) obstarává nákup přepravních nebo dopravních sluţeb Zasílatelský příkaz – příkaz, ve kterém je určen druh přepravy, odkud a kam bude přeprava provedena a věci, které budou přepraveny Příkazce – subjekt, podle jehoţ dopravního příkazu zasílatel nebo dopravce obstarává přepravu Přepravní doklad – prokazuje existenci přepravní smlouvy; liší se u jednotlivých typů doprav (u ţelezniční dopravy – nákladní list, při přepravě po řekách – náloţní list, při přepravě po moři – konosament)
6
„Pojem přepravce lze označit za uměle vytvořený termín, který pro své potřeby vytvořila běžná praxe. Tento termín, ač v odborné komunikaci hojně používán, česká legislativa nezná. Přesto se v praxi jedná o pojem klíčový, protože synteticky označuje všechny subjekty vystupující na přepravním trhu na straně hmotného zboží, tj. jde o zákazníky – ať jež zákazníky zasílatele či dopravce. Z čistě tržního pohledu tedy přepravce reprezentuje stranu poptávky po dopravních, resp. přepravních službách.“ DAVID, Petr, ORAVA, František, Zasílatelství, Praha: ČVUT, 2008, s. 18
10
Náložný list – listina, která opravňuje poţadovat od dopravce vydání zásilky v souladu s obsahem této listiny; dopravce má povinnost zásilku vydat osobě oprávněné podle náloţného listu, pokud mu tato osoba náloţný list předloţí a potvrdí na něm převzetí zásilky INCOTERMS – souhrn mezinárodních pravidel pro výklad nejvíce běţně pouţívaných obchodních doloţek v zahraničním obchodě
3. Smlouva zasílatelská a smlouva o přepravě věci dle NOZ (popis, komparace) 3.1 Smlouva zasílatelská „Rozvoj obchodu a dopravy šel v ruku v ruce s rozvojem zasílatelství (spedice) – oborem, jehož předmětem je provoz obstaravatelské činnosti v oblasti přepravy věcí (zásilek). Došlo k oddělení zasílatelství jako obstarání přepravy od přímého provádění přepravy.“7 Závazek zasílatele, ţe vlastním jménem na účet příkazce obstará přepravu zásilky z bodu A do bodu B, případně obstará veškeré úkony s tím související a to vše za úplatu je jádrem tohoto druhu smlouvy. Obstaráním přepravy se rozumí zejména uzavření smlouvy s dopravcem, který bude přepravu zboţí provádět. „Zasílatelství (spedice) je species komisionářské smlouvy. Osnova recipuje platnou úpravu obchodního zákoníku (§ 601 a násl.).“8 V novém občanském zákoníku nalezneme zasílatelství mezi paragrafy 2471 a 2482. Zasílatelská smlouva je smluvním typem majícím obdobné znaky se smlouvou komisionářskou. Obstarání přepravy je konkretizací zařízení určité záleţitosti u komisionářské smlouvy, stejně tak jednání vlastním jménem na účet příkazce a závazek příkazce zaplatit odměnu.9 Na podpůrnou aplikaci ustanovení o komisionářské smlouvě pro 7
MAREK, Karel, Smluvní obchodní právo: kontrakty, 4. Rozšířené a aktualizované vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008 s 307 8 s.452 [online]. [cit. 2014-02-15]. Dostupné z: http://www.anag.cz/Files/file/duvodova_obcz.pdf 9 NOZ, §2455
11
řešení otázek, které nejsou v úpravě zasílatelství regulovány, odkazuje § 2482 NOZ. Toto subsidiární vyuţití komisionářské smlouvy rozšiřuje práva a povinnosti účastníků smlouvy. Zasílatelskou smlouvu je nutné odlišit od smlouvy o přepravě věci, se kterou bývá často zaměňována. V případě smluv o přepravě jde o vztah mezi odesílatelem zásilky a tím, kdo pro odesílatele přepravu obstarává, ale přepravu sám neprovádí. Pokud to však neodporuje smlouvě, nebo pokud to příkazce nezakáţe nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, není vyloučeno, aby zasílatel provedl přepravu zásilky sám. Zasílatel má také moţnost zajistit k obstarání přepravy i dalšího zasílatele (tzv. mezizasílatele). Právní úprava zasílatelské smlouvy má dispozitivní charakter. V praxi to znamená, ţe se strany mohou svým vlastním ujednáním od textu zákona odchýlit a tím pro konkrétní smlouvu vyloučit jeho platnost. Pokud tak neučiní, musejí se řídit textem zákona.
3.1.1 Podstatné části zasílatelské smlouvy Zasílatelská smlouva krom moţnosti sjednat řadu vlastních podmínek s sebou nese i povinnost dohodnout si některé důleţité body. K podstatným částem smlouvy patří:: -
přesné určení smluvních stran, tedy zasílatele a příkazce
-
závazek zasílatele, ţe obstará vlastním jménem na účet příkazce přepravu zásilky a další domluvené úkony s přepravou související
-
určení věcí, jejichţ přeprava bude obstarána
-
stanovení místa odeslání a místa doručení zásilky
-
závazek příkazce zaplatit zasílateli úplatu
Zasílatelská smlouva je pojmově smlouvou úplatnou, přestoţe výše úplaty za obstarání přepravy podstatnou náleţitostí není. Nelze proto opomenout závazek příkazce zaplatit zasílateli odměnu. Pokud by se totiţ povinná strana zavázala obstarat přepravu zásilky bezúplatně, nejednalo by se jiţ o zasílatelskou smlouvu, ale o smlouvu nepojmenovanou. (§
12
1746 NOZ). V případě, ţe výše odměny nebyla ujednána, náleţí zasílateli přiměřená odměna, která je v době uzavření smlouvy při obdobných smluvních podmínkách obvyklá. Pokud příkazce chce, aby byla zásilka zasílatelem pojištěna, musí to být smluvně ujednáno, protoţe jinak tuto povinnost zasílatel nemá. Nový občanský zákoník, stejně tak jako dříve obchodní zákoník, neukládá povinnost uzavřít smlouvu v písemné podobě. Zasílatelská smlouva tak bude platná, i pokud bude uzavřená jako ústní dohoda, která bude mít zpravidla podobu poţadavku příkazce na obstarání přepravy a jeho přijetí zasílatelem. Z důvodu průkaznosti dohodnutého obsahu v případě sporu lze však doporučit uzavření písemné formy smlouvy. Pokud písemná smlouva uzavřená není, zasílatel je oprávněn poţadovat po příkazci doručení písemného příkazu k obstarání přepravy, tzv. zasílatelského příkazu.10 V něm má být uvedeno místo odeslání a určení a specifikace zásilky. Zasílatelský příkaz však není návrhem ani akceptací zasílatelské smlouvy, ale dokladem deklarujícím její obsah a důkazem o její existenci. Ustanovení § 2472 je kogentní, smluvní strany se od něj tedy nemohou odchýlit
3.1.2 Práva a povinnosti zasílatele Mezi hlavní povinnosti zasílatele vůči příkazci patří: -
včasné obstarání přepravy
-
udělení správných dispozic k provedení přepravy (např. k nakládce zboţí, k výběru vhodného vozidla, k zajištění vykládky a podobně)
-
upozornění příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů
-
poţádání příkazce o doplnění chybějících pokynů
-
při nebezpečí z prodlení obstarává dopravu tak, aby vyhovovala co nejvíce zájmům příkazce (pokud je moţné vyţádat si odsouhlasení příkazce, provádí další kroky aţ po tomto odsouhlasení)
10
NOZ, §2472
13
-
sjednání podmínek přepravy s odbornou péčí
-
odvrácení hrozící škody na převzaté zásilce
-
povinnost podat příkazci zprávu o škodě, která zásilce hrozí nebo která jiţ vznikla
Zasílatel je zároveň oprávněn: -
ţádat, aby mu příkazce dal příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz), pokud smlouva nemá písemnou formu
-
právo k prodat zásilku, jíţ hrozí bezprostřední podstatná škoda
-
uplatňovat zástavní právo na zásilce
-
ţádat na příkazci smluvenou odměnu
Zasílatel má podle smlouvy povinnost zajistit příkazci přepravu zásilky. Musí tedy učinit příslušné právní úkony nezbytné k jejímu přemístění z místa odeslání do místa určení. To zahrnuje zejména uzavření smlouvy s dopravcem a provedení dalších úkonů souvisejících s přepravou, jako je například uskladnění zboţí či jeho nakládka a vykládka nebo vystavení přepravních dokladů. Pokud ze smlouvy nevyplývá, kdy má být přeprava uskutečněna, je zasílatel povinen přepravu obstarat co nejdříve po předání zásilky.
Inkaso Pokud smlouva stanoví, ţe před vydáním zásilky nebo dokladu umoţňujícího s ní nakládat vybere zasílatel určitou peněţní částku od příjemce zásilky, nebo uskuteční jiný inkasní úkon, platí přiměřeně ustanovení o dokumentárním inkasu. „Při dokumentárním inkasu se obstaravatel inkasa vůči příkazci zavazuje vydat třetí osobě dokumenty, zaplatí-li tato osoba proti vydání dokumentů určitou peněžní částku, nebo provést před vydáním dokumentů jiný
14
inkasní úkon, a příkazce se zavazuje zaplatit obstaravateli inkasa odměnu.“11 Pro vydání podkladů je tedy podmínkou uhrazení poţadované částky. Příkazce tak má jistotu, ţe dispoziční dokumenty ke zboţí budou vydány příjemci zásilky aţ po jejím proplacení. Tento případ můţe nastat, pokud je například v kupní smlouvě mezi příkazcem (prodávajícím) a kupujícím sjednáno, ţe zásilka či doklady opravňující k nakládání s ní budou vydány aţ po zaplacení kupní ceny. V zasílatelské smlouvě je pak moţné dohodnout, ţe tento inkasní úkon zajistí zasílatel.
Plnění pomocí dalšího zasílatele Zasílatel můţe k obstarání přepravy pouţít i dalšího zasílatele, tzv. mezizasílatele. Za plnění svého závazku však zasílatel zůstává odpovědný tak, jako kdyby přepravu obstarával sám. K vyuţití mezizasílatele dochází zejména při různých navazujících druzích dopravy a při přepravách do zahraničí. „Ke klasické formě využívání služeb mezizasílatele zasílatelem dochází při provozu "sběrné služby". Mezizasílatel se jako smluvní partner zasílatele zavazuje zasílateli obstarat určité činnosti za zasílatele, např. obstarání svozu a rozvozu zboží z terminálu v zahraničí apod.“12 Právo pouţít mezizasílatele nelze vyloučit jednostranným zákazem ze strany příkazce, vyloučit ho tedy můţe jen smlouva.
Samovstup zasílatele Běţnou praxí dopravního trhu v České republice je, ţe spousta zasílatelů sjednává se svými příkazci závazek zásilku přepravit, nikoliv výslovně formulovaný závazek přepravu obstarat. Zasílatel tak přebírá práva a povinnosti dopravce a stává se z něj legitimovaná osoba, vůči které má příkazce právo uplatnit veškeré nároky z odpovědnosti dopravce, jako je například ztráta zásilky, její poškození či překročení dodací lhůty. Tato situace často vzniká nejen díky neodbornosti a tudíţ nevědomosti na straně zasílatele, ale také proto, ţe příkazci ţádají, aby jejich smluvním partnerem byla jen jedna osoba, vůči které by mohly uplatnit nároky z pozdního dodání, poškození nebo ztráty zásilky a uplatnění dalších škod, nebo provést realizaci veškerých plateb. Zasílatelé se tak ve snaze nabídnout co nejširší sluţby staví 11
NOZ §2699 MAREK, Karel. Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům: zasílatelská smlouva, Právní rádce. 28. 5. 2009 [online], [cit. 2014-02-15] dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c137244260-smlouvy-k-zajistovani-prepravy-a-se-vztahem-k-dopravnim-prostredkum-zasilatelska-smlouva 12
15
do role dopravce, celních deklarantů či skladovatelů. Tím však na sebe zároveň přebírají další rizika odpovědnosti za škodu na zásilce, coţ je můţe dostat do nemalých problémů. Příkladem můţe být zasílatel, který je pojištěn jen na zasílatelské sluţby. Bude-li v případě vzniku škody na zásilce během přepravy uznán za dopravce, musí pak hradit škodu vzniklou na zásilce v neomezeném rozsahu, aniţ by se mu na to vztahovalo jeho pojištění.13 V případě, ţe to neodporuje smlouvě nebo nezakáţe-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, můţe zasílatel provést přepravu, kterou má obstarat, sám. Jedná se o tzv. samovstup. Tento samovstup lze provést dvěma způsoby: -
zasílatel se sám rozhodne, ţe přepravu, kterou má obstarat, také sám uskuteční. K této přepravě pouţije vlastní dopravní prostředky, nebo dopravní prostředky, kterými můţe disponovat.
-
Zasílatel uzavře smlouvu s příkazcem, nebo akceptuje jeho objednávku, ze které je zřejmý závazek zasílatele přepravu provést. Tato smlouva tedy nesmí obsahovat výslovně formulovaný závazek přepravu obstarat. Zasílatel pak svůj závazek k provedení přepravy splní uzavřením přepravní smlouvy se smluvním dopravcem, tzv. subdopravcem. Zasílatel se tímto dostává do právního postavení prvního dopravce, který uskutečněním přepravy pověřil smluvního subdopravce. Za případnou škodu pak jiţ neodpovídá jako zasílatel podle zasílatelské smlouvy, ale nese odpovědnost dopravce, jako by přepravu uskutečnil sám.14
Podle obchodního zákoníku v okamţiku, kdy zasílatel započal uskutečňování přepravy, došlo ze zákona ke změně práv a povinností ze smlouvy zasílatelské na smlouvu o přepravě věci. Zasílatel pak odpovídal za provedení přepravy jako dopravce a měl vůči příkazci práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o přepravě věci. Zasílateli tím vzniklo právo pouze na odměnu za uskutečnění přepravy a nebyl oprávněn poţadovat po příkazci odměnu a náhradu vynaloţených nákladů podle smlouvy zasílatelské. Pokud zasílatel uskutečnil sám pouze část přepravy a část přepravy obstaral na základě zasílatelské smlouvy, pak mu náleţela příslušná část odměny a nákladů za obstarání přepravy podle smlouvy zasílatelské a příslušná odměna za realizaci přepravy podle smlouvy o přepravě věci. „Vymezení smlouvy v ust. § 2471 NOZ výslovně rozšiřuje předmět zasílatelské smlouvy nejen na obstarání přepravy, ale také na případné obstarání nebo provedení úkonů s přepravou souvisejících. Zasílatel je takové úkony
13 14
KROFTA, Jiří. Přepravní právo v mezinárodní kamionové dopravě. Vyd. 1. Praha: Leges, 2009, s. 46 KROFTA, Jiří. Přepravní právo v mezinárodní kamionové dopravě. Vyd. 1. Praha: Leges, 2009, s. 48
16
nejen oprávněn zajistit, ale i přímo provést. Stále se tak bude jednat o plnění závazků v rámci zasílatelství. Zde bude na rozhodovací praxi soudů, jak vymezí hranici mezi činnostmi v rámci zasílatelství a tzv. samovstupem, kdy zasílatel odpovídá jako přepravce.“15 Příkazce má právo samovstup zasílatele vyloučit. V prvé řadě se účastníci mohou na zákazu samovstupu dohodnout přímo v zasílatelské smlouvě. Příkazce můţe rovněţ vyloučit samovstup zasílatele svým jednostranným úkonem. Nesouhlas příkazce se samovstupem však musí být zasílateli doručen nejpozději do zahájení přepravy zásilky. V případě, ţe zákaz samovstupu obdrţí zasílatel aţ v průběhu realizace přepravy zásilky, je tento zákaz právně neúčinný. Formu jednostranného zákazu samovstupu zákon výslovně neurčuje, ale z důvodu právní jistoty stran lze doporučit jeho písemnou formu. Pokud se strany dohodly na moţnosti měnit zasílatelskou smlouvu pouze písemnou formou, pak by měl být i zákaz samovstupu zasílatele vţdy učiněn písemně.
Rozšíření povinností použitím ustanovení o komisi Jak jiţ bylo zmíněno, na zasílatelskou smlouvu se pouţijí podpůrně ustanovení ke smlouvě komisionářské. Ustanovení § 2460 odstavec 2 komisionářské smlouvy stanovuje: „Komisionář zpraví komitenta o plnění jeho příkazu. Po obstarání záležitosti provede vyúčtování, postoupí komitentovi práva nabytá v souvislosti s obstaráním záležitosti a vydá mu vše, co při tom získal.“16 Dále pak § 2461 uvádí: „Neuvede-li komisionář ve zprávě o provedení příkazu osobu, s níž na účet komitenta uzavřel smlouvu, může komitent uplatnit svá práva proti samotnému komisionáři jako zavázanému z této smlouvy.“17 Při subsidiárním pouţití tohoto ustanovení na zasílatelskou smlouvu tedy zasílateli jako komisionáři vzniká povinnost podat příkazci (komitentovi) zprávu o uzavření smlouvy s dopravcem a provést vyúčtování. Jestliţe tedy zasílatel svým jménem a na účet příkazce sjednal s dopravcem smlouvu a obstaral tak přepravu zásilky, pak je zavázán označit tohoto dopravce svému příkazci. Kdyţ zasílatel dopravce neoznačí, je příkazce (komitent) oprávněn vymáhat vůči zasílateli jako komisionáři nárok na plnění závazku z této smlouvy, kterou zasílatel s dopravcem uzavřel. Zasílatel se tedy dostává do pozice dopravce i tehdy, pokud
15
Logistika, „Logistické“ změny v novém občanském zákoníku, vyd. 1/2014, [online]. [cit. 2014-02-16]. dostupné z: http://logistika.ihned.cz/c1-61605290-logisticke-zmeny-v-novem-obcanskem-zakoniku 16 NOZ, odst.2 §2460 17 NOZ §2461
17
nepodá příkazci zprávu o tom, s kým sjednal přepravní smlouvu. Pokud totiţ zasílatel neoznačí dopravce, lze předpokládat, ţe přepravu provedl sám a příkazce je tedy oprávněn uplatnit na něm nároky na náhradu škody ze ztráty nebo poškození zásilky či překročení dodací lhůty, jako by byl odpovědný dopravce. Smlouva o přepravě však často není jediná, kterou zasílatel při plnění svého závazku uzavírá. Jedná se o smlouvy související například s nakládkou, vykládkou, skladováním či s pojištěním. I tyto subjekty, se kterými zasílatel uzavřel příslušnou smlouvu, musejí být ve vyúčtování příkazci uvedeny, jinak má příkazce moţnost vymáhat splnění takto uzavřených smluv na zasílateli. Podpůrné uţití komisionářské smlouvy dále směřuje k tomu, ţe pokud má zasílatel věci určené k přepravě u sebe, má povinnosti jako skladovatel.18 Nový občanský zákoník upustil od právní fikce, ţe smlouva je úplatná, jestliţe je skladování předmětem podnikání skladovatele. Podle obchodního zákoníku se úplatnost smlouvy o skladování předpokládala.
Pojem potřebné péče Další povinností zasílatele je sjednat způsob a podmínky přepravy s vynaloţením potřebné péče tak, aby co nejlépe vyhovovaly zájmům příkazce, které vyplývají ze zasílatelské smlouvy nebo které jsou zasílateli jinak známé, například z dosavadní obchodní praxe. Takovým zájmem můţe být například obstarání přepravy co nejúčelnějším způsobem (např. zvolení nejkratší přepravní cesty). Součástí potřebné péče zasílatele bude nepochybně kvalifikovaný výběr vhodného dopravce, včetně prověření technické a provozní způsobilosti jeho vozidel, odborné způsobilosti provozního personálu a v neposlední řadě také ověření poţadované kvality a rozsahu odpovědnostního pojištění dopravce. Pojem potřebné péče není zákonem blíţe definován. Podpůrně lze proto vyuţít definici odborné péče. 19 Vychází se tedy z předpokladu, ţe zasílateli je problematika spedice dobře známá a ţe má odpovídající odborné znalosti v dané oblasti. Tyto znalosti nejsou v případě zasílatelů v České republice ţivnostenským úřadem ověřovány, protoţe podle ţivnostenského zákona je zasílatelství volnou ţivností, tedy nevyţadující doloţení ţádné odborné způsobilosti či praxe.
18
NOZ, odst.1 §2465 „Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži“ NOZ §5. 19
18
Ţivnostenský zákon kdysi zařazoval vnitrostátní zasílatelství mezi koncesované ţivnosti, zatímco mezinárodní zasílatelství bylo ţivností volnou a k jejímu výkonu tedy postačilo ohlášení příslušnému ţivnostenskému úřadu. A to i přesto, ţe je mezinárodní zasílatelství činnost po odborné stránce náročnější. Vyţaduje totiţ, kromě míry odbornosti pro vnitrostátní zasílatelství, také znalost právních předpisů jiných zemí, či znalost právního prostředí v dané zemi jako takového. Mezinárodní zasílatelství však v době tvorby příloh ţivnostenského zákona nebylo tak běţné, jako dnes, proto zřejmě zákonodárce nevěnoval tomuto rozporu takovou pozornost. Novelou ţivnostenského zákona účinnou od 1. ledna 1996 bylo ze seznamu koncesovaných ţivností vyjmuto i vnitrostátní zasílatelství. Od 1. ledna 1996 je tedy zasílatelství volnou ţivností jako celek, ke které není ve smyslu ţivnostenského zákona třeba zvláštní odborné způsobilosti, ale jen splnění obecných podmínek provozování ţivnosti podle ţivnostenského zákona. To však můţe v praxi způsobit problémy. Pokud totiţ zasílatel nemá dostatek potřebných znalostí a zkušeností v oboru, můţe se to negativně odrazit v navazujících činnostech celého přepravního řetězce. Vezmeme-li také v úvahu, ţe zasílatel nese v určitých případech ze zákona odpovědnost za škodu, která by na zásilce v průběhu přepravy vznikla a v případě vzniku této škody je povinen plnit příkazci náhradu, bylo by vhodné, aby při zahájení činnosti musel vedle své odborné způsobilosti prokazovat také finanční způsobilost. Tato liberální praxe při povolování zasílatelské činnosti však není v Evropě úplně běţná. Jak říká JUDr. Václav Roubal v rozhovoru pro Dopravní noviny: „V řadě zemí Evropské unie musí speditér nejprve získat zákonem povinnou licenci a rovněž prokázat, že splňuje podmínku své zkušenosti s dopravou, obchodem, s činností komisionářskou a dalšími činnostmi, které zasílatel při své práci provádí. Vždyť vykonává-li někdo tyto činnosti jako samostatné, jsou pro ně předepsány určité požadavky odborné způsobilosti.“20
Pokyny příkazce
20
ROUBAL, Václav, Je třeba stanovit podmínky, které zasílatelům usnadní získávat odborné znalosti, In: Dopravní noviny: Logistika, spedice 12. vyd., 2011 [online]. [cit. 2014-20-02]. dostupné z: http://www.dnoviny.cz/logistika-spedice/je-treba-stanovit-podminky-ktere-zasilatelum-usnadni-ziskavatodborne-znalosti
19
Zasílatel je při plnění svého závazku vázán pokyny příkazce udělenými ve smlouvě. Tyto pokyny se mohou týkat například určení osoby přepravce, podmínek přepravy nebo pojištění věci. Pokyny příkazce však mohou být nesprávné nebo neúplné. Zasílatel by měl proto pokyny příkazce posuzovat s odpovídající potřebnou péčí. Zasílatel má povinnost upozornit příkazce na chyby v těchto pokynech, které mu jsou jako odborníkovi zřejmé, a také jej poţádat o případné doplnění těchto pokynů. V případě, ţe příkazce na svých pokynech trvá, i přes upozornění na jejich nesprávnost, je zasílatel vázán těmito nesprávnými pokyny. Upozorněním na nesprávnost nebo neúplnost pokynů příkazce se však zasílatel zprostí odpovědnosti za případné negativní následky těchto pokynů. Při nebezpečí z prodlení je zasílatel povinen postupovat i bez pokynů příkazce tak, aby byly co nejvíce chráněny jeho zájmy, které jsou zasílateli známy. Potřebná péče se netýká jen vlastní obstaravatelské činnosti, ale váţe se i ke zboţí. Důleţitá je i dohoda mezi příkazcem a zasílatelem o způsobu zacházení, způsobu nakládání, či způsobu uskladnění zboţí. Zasílatel musí pro konkrétní přepravu zvolit vhodný dopravní prostředek a přihlédnout ke způsobu nakládky zboţí a jeho fixaci v průběhu přepravy, aby nevznikalo riziko jeho poškození a případně k rizikům ohroţení jiných uţivatelů provozu. V případě, ţe je pro zboţí poţadován určitý způsob vykládky, musí ho taktéţ umět zajistit. Vznikne-li totiţ při obstarávání přepravy na převzaté zásilce škoda, odpovídá za ní zasílatel, pokud neprokáţe, ţe jí při vynaloţení potřebné péče nemohl odvrátit. Pro obstarání přepravy tedy zasílatel potřebuje získat informace o přepravované zásilce a jejím charakteru, aby mohl postupovat odpovídajícím způsobem. Případná nesprávnost by mohla způsobit vznik škody. Zasílatel nemá povinnost pojistit zboţí ze zákona, ale jen kdyţ je to ujednáno ve smlouvě. Pokud taková dohoda neexistuje, nelze argumentovat povinností zasílatele chránit jemu známé zájmy příkazce, obchodní praxí zavedenou mezi stranami smlouvy nebo obchodními zvyklostmi. V případě, ţe se strany na pojištění zásilky dohodnou, pak zasílatel uzavírá pojistnou smlouvu na účet příkazce.
Škoda na zásilce Zasílatel odpovídá příkazci pouze za škodu, která vznikla porušením povinností vyplývajících ze zasílatelské smlouvy. Pokud škoda na zásilce vznikla během přepravy, zasílatel za ní odpovědnost nenese. Odpovídal by za škodu pouze tehdy, pokud by škoda
20
vznikla pochybením při výběru přepravce zásilky. Zasílatel tedy odpovídá jen za škodu na zásilce, kterou převzal a má ji ve své dispozici v souvislosti s obstaráním přepravy. V tomto případě se jedná o odpovědnost objektivní – nese tedy odpovědnost za škodu na zásilce, i pokud by vznikla bez jeho zavinění. Tato odpovědnost je však omezena pouze na dobu, po kterou se zásilka skutečně nachází v péči zasílatele. Zasílatelova odpovědnost za škodu na zásilce tedy končí momentem, kdy si zásilku převezme dopravce k přepravě. Pokud přesto škoda na zásilce, kterou má v péči zasílatel, vznikne, musí zasílatel tuto škodu příkazci nahradit. Liberačním důvodem na straně zasílatele by v takovém případě byla jen objektivní nemoţnost tuto škodu odvrátit. Rozsah náhradové povinnosti zasílatele není v novém občanském zákoníku nijak finančně limitován. Zasílatel je tedy zavázán nahradit příkazci skutečnou vzniklou škodu v plném rozsahu. V případě, ţe škoda na zásilce vznikne během přepravy, bude zasílatel tuto škodu vymáhat po dopravci svým jménem na účet příkazce. Zasílatel má však povinnost o vzniklé škodě příkazce informovat. Jakmile se zasílatel dozví o škodě na zásilce, která jí hrozí, nebo která na ní jiţ vznikla, musí o tom podat příkazci zprávu. Pokud tak neučiní, odpovídá příkazci za škodu vzniklou na zásilce tím, ţe tuto povinnost porušil. Při porušení této informační povinnosti můţe být příkazci způsobena škoda například tím, ţe nemohl včas učinit potřebná opatření proti jejímu zvýšení. Povinnost podat příkazci zprávu o škodě zasílatel splní jiţ okamţikem odeslání zprávy příkazci. Hrozí-li na zásilce bezprostředně podstatná škoda, a není-li čas vyţádat si pokyny příkazce nebo příkazce s takovými pokyny prodlévá, má zasílatel právo zásilku prodat na účet příkazce podle § 2126 a 2127 NOZ.21 Zákon nespecifikuje pojem podstatná škoda, půjde však o zničení takové části zásilky, pro kterou jiţ ztrácí svůj hospodářský význam. Pokud tedy dojde k prodeji zásilky, uskutečňuje ho zasílatel vlastním jménem na účet příkazce. Příkladem nutnosti prodeje zásilky zasílatelem můţe být rychle se kazící zásilka.
Úplata
21
„Prodlením strany s převzetím věci vzniká druhé straně právo věc po předchozím upozornění na účet prodlévajícího vhodným způsobem prodat poté, co prodlévajícímu poskytla dodatečnou přiměřenou lhůtu k převzetí. To platí i tehdy, prodlévá-li strana s placením, kterým je předání věci podmíněno.“ NOZ § 2126
21
Zasílateli za obstarání přepravy přísluší smluvní odměna. Pokud nebyla její výše domluvena, přísluší mu odměna obvyklá v době sjednání smlouvy při obstarávání obdobné přepravy. Zjišťování obvyklé odměny v daném místě v daném čase můţe být problematické. Rozhodujícím faktorem při určování ceny můţe být jiţ zavedená obchodní praxe mezi příkazcem a zasílatelem, výše odměny, kterou za obdobnou přepravu v době uzavření smlouvy zasílatel účtoval jiným zákazníkům, nebo výše odměny, která byla za obdobnou přepravu v době uzavření smlouvy účtována jinými zasílateli. Pro předcházení sporům lze jen doporučit uvádět ve smlouvě podrobnější úpravu otázek úplaty jako je způsob účtování fakturace a placení. Zde proběhlo ke změně terminologie – obchodní zákoník pouţíval termín úplata, v NOZ nalezneme termín odměna. Na smlouvu to ovšem nemá ţádný podstatný vliv. V praxi se diskutuje, kdy zasílatel splní svůj závazek. Zda v okamţiku uzavření příslušné smlouvy s dopravcem a podáním zprávy o tom příkazci, či aţ okamţikem ukončení přepravy, tedy dodáním zásilky příjemci. Podle základního ustanovení se zasílatel zasílatelskou smlouvou zavazuje příkazci, ţe mu obstará vlastním jménem na jeho účet přepravu věci z určitého místa do jiného určitého místa. Toto zajištění přepravy však zasílatel provede nejen vyhledáním vhodného dopravce a vhodného dopravního prostředku, ale především uzavřením příslušné smlouvy o přepravě věci. Příkazce by tedy měl být povinen zaplatit zasílateli odměnu a vzniklé náklady bez zbytečného odkladu poté, co zasílatel zajistil obstarání přepravy uzavřením příslušných smluv s dopravci, popřípadě mezi zasílateli, a podal o tom příkazci zprávu. Zasílatel je pak povinen sledovat další průběh přepravy a podávat informace příkazci s ohledem na stanovenou zákonnou preventivní a oznamovací povinnost například v souvislosti s náhradou škody. Zasílatel má také nárok na úhradu uţitečných nákladů, které účelně vynaloţil za účelem splnění svých závazků vyplývajících za smlouvy. Účelně vynaloţené náklady jsou takové náklady, jejichţ vynaloţení přispívá k ochraně zájmů příkazce, které jsou zasílateli známy. Mohou spočívat například v připojištění zásilky nebo nákladech na zabezpečení zásilky proti odcizení. Náhradu těchto účelně vynaloţených nákladů je lépe, alespoň demonstrativně, sjednat v písemné smlouvě předem. Přičemţ za vhodné lze povaţovat i to, aby kaţdý případný náklad, který ještě nebyl vynaloţen, byl nejdříve písemnou formou odsouhlasen příkazcem.
Zajištění pohledávky 22
Nový občanský zákoník přichází s menší změnou oproti starému obchodnímu zákoníku a to v oblasti ručení. „Věděl-li příjemce zásilky o pohledávce zasílatele ze zasílatelské smlouvy vůči příkazci, anebo musel-li o ní vědět, stává se přijetím zásilky ručitelem za tuto pohledávku.“22 Příjemce se tak stává ručitelem příkazce, ale pouze v tom případě, ţe věděl o nehrazené platbě za zásilku poslanou příkazcem. Ručitelská pozice je ale aţ sekundárním zajišťovacím institutem, jelikoţ primárně má: „Zasílatel má k zásilce, dokud je zásilka u něho nebo dokud má listiny, které ho opravňují se zásilkou nakládat, zástavní právo k zajištění dluhů příkazce vyplývajících ze smlouvy. To platí i v případě, že zásilka nebo listiny jsou u někoho, kdo je má u sebe zasílatelovým jménem.“23 Tohle zástavní právo je primárním zajišťovacím institutem v zásilkovém závazkovém vztahu. Pro zajištění svých nároků vůči příkazci má tedy zasílatel zástavní právo k zásilce, jejíţ přepravu se zavázal obstarat. Jedná se o nástroj ochrany práv a oprávněných zájmů zasílatele vůči příkazci. Zástavní právo k zásilce vzniká okamţikem převzetí zásilky zasílatelem, přepravcem nebo jinou osobou k tomu oprávněnou a trvá aţ do vydání zásilky příkazci nebo jiné oprávněné osobě. K uplatnění zástavního práva postačí zasílateli i listiny, které jej opravňují k nakládání se zásilkou. Takovou listinou můţe být například náloţný list. Zástavní právo k zásilce můţe zasílatel pouţít jen k zajištění pohledávek , jenţ zasílateli vznikly vůči příkazci ze zasílatelské smlouvy. Zasílatel však můţe zástavní právo vyuţít i k zajištění pohledávky, která vznikla v souvislosti s jinou zasílatelskou smlouvou s daným příkazcem, neţ je ta, ke které vzniká zástavní právo. V případě mezizasílatele, který můţe být zasílatelem vyuţit pro přepravu zásilky, platí, ţe: „Mezizasílatel uplatní na žádost dřívějších zasílatelů všechna práva, která jim přísluší z jejich zástavního práva, a má právo i povinnost jejich práva uspokojit. Uspokojí-li je, přecházejí na něho spolu se zástavním právem, které je zajišťuje.“24 Jde o novou povinnost.
3.1.3 Povinnosti příkazce -----Osoba, pro kterou zasílatel obstarává přepravu, vystupuje v tomto závazkovém vztahu jako příkazce. I jemu ze smlouvy plynou určité povinnosti. Těmi základními jsou:
22
NOZ, §2479 NOZ, odst. 1 §2481 24 NOZ, odst. 2 §2481 23
23
-
Dát zasílateli písemný příkaz k obstarání přepravy (zasílatelský příkaz), nemá-li smlouva písemnou formu a ţádá-li to zasílatel
-
Poskytnout zasílateli správné údaje o zásilce
-
Zaplatit zasílateli smluvenou odměnu, jakmile uzavře smlouvu s dopravcem
-
Uhradit zasílateli náhradu účelně vynaloţených nákladů, které vynaloţil při plnění svého závazku
Zasílatelský příkaz Jak jiţ bylo uvedeno výše, písemná forma zasílatelské smlouvy není nutným předpokladem k její platnosti. Zasílatel je však oprávněn ţádat, aby mu v případě, ţe smlouva nemá písemnou formu, byl dán písemně příkaz k obstarání přepravy – tzv. zasílatelský příkaz. Ten má podle nového občanského zákoníku povinnost vystavit příkazce zasílateli, pokud o to zasílatel příkazce poţádá. Pokud zasílatel o vydání zasílatelského příkazu nepoţádá, není to překáţka platnosti zasílatelské smlouvy. V praxi však takový postup nelze doporučit s ohledem na právní nejistotu a obtíţnost následného dokládání vzájemných závazků smluvních stran. Zasílatelé se v praxi k vyţádání zasílatelského příkazu naopak často uchylují, protoţe můţe do značné míry nahradit funkci písemné smlouvy, zejména pokud dojde ke sporům týkajícím se odpovědnosti za škodu. Zasílatelský příkaz nemá zákonem předepsané obsahové náleţitosti, přesto praktické potřeby kvalifikovaného obstarání přepravy a obchodní zvyklosti určují jeho obsah tak, ţe se stává v podstatě zrcadlem sjednaného obsahu zasílatelské smlouvy, a to i přesto, ţe se jedná o jednostranný právní úkon příkazce. Obsahem zasílatelského příkazu jsou v podstatě veškeré údaje, informace a pokyny, které bude zasílatel potřebovat k uzavření přepravní smlouvy s dopravcem. Příkazce v zasílatelském příkazu tedy písemně specifikuje pokyny k obstarání přepravy, uvádí, o jaký druh zásilky se jedná a odkud a kam má být zásilka dopravena. Můţe zde být i uvedena povinnost zasílatele zásilku pojistit, popřípadě další pokyny, kterými bude zasílatel při plnění smlouvy vázán. Tyto údaje od příkazce se pak odrazí v přepravní smlouvě V praxi často dochází k nepřesnému označení zasílatelského příkazu, přesto, ţe svým obsahem zasílatelskému příkazu odpovídá. Lze se tedy setkat s označením jako dopravní 24
příkaz, příkaz k přepravě či přepravní příkaz. Toto nepřesné označení v praxi působí problémy při určení, zda je listina skutečně zasílatelským příkazem. Podobně jako u jiných právních úkonů, ani u zasílatelského příkazu však není podstatné, jak je nazván, ale rozhodující pro jeho právní povahu je obsah. Pokud je tedy z „dopravního příkazu“ zřejmý záměr příkazce obstarání přepravy jako předmětu uzavírané smlouvy, pak se bude jednat o zasílatelský příkaz. Ovšem v případě, ţe záměr obstarání přepravy jasný nebude, můţe naopak toto odlišné označení příkazu poslouţit jako prostředek k tvrzení, ţe úmyslem příkazce bylo uzavření přepravní smlouvy. Zasílatelský příkaz nemá povahu cenného papíru. Pro zasílatele se zasílatelský příkaz stává účinným v momentě, kdy je mu doručen. Přesto, ţe má zasílatelský příkaz právní povahu jednostranného právního úkonu příkazce, zasílatel by na něj měl reagovat a písemně potvrdit jeho přijetí. To souvisí i s povinností zasílatele, upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů a vyţádat si jejich případné doplnění.
Povinnost poskytnout správné údaje Příkazce má povinnost poskytnout zasílateli správné údaje o obsahu zásilky a o veškerých skutečnostech, které jsou potřebné k uzavření smlouvy o přepravě. Pokud příkazce tuto povinnost nesplní a zasílateli vznikne škoda, musí příkazce škodu zasílateli nahradit. Příkazce je tedy povinen specifikovat zásilku co do druhu, počtu kusů či váhy. Toto opatření se týká zejména nebezpečného zboţí (např. zboţí s náchylností ke vzplanutí či výbuchu), ale i zásilek s rychlou kazivostí. V podstatě se jedná o takové zásilky, jejichţ povaha můţe vést k provedení zvláštních opatření a sjednání zvláštních podmínek pro jejich přepravu. Protoţe zasílatel uzavírá s dopravcem smlouvu o přepravě zásilky svým vlastním jménem, má jako účastník přepravní smlouvy povinnost poskytnout dopravci správné údaje o obsahu zásilky. Pokud zasílatel poskytne dopravci mylné informace o zásilce kvůli porušení informační povinnosti ze strany příkazce, je příkazce povinen zasílateli takto vzniklou nahradit.
Úplata
25
Příkazce je povinen zaplatit zasílateli odměnu a účelně vynaloţené náklady bez zbytečného odkladu, jakmile zasílatel zajistil obstarání přepravy uzavřením potřebných smluv s dopravci, či mezi zasílateli a podal o tom příkazci zprávu. Vzhledem ke smluvní volnosti si účastníci smlouvy samozřejmě mohou dohodnout i jiný reţim vzniku závazku příkazce k zaplacení úplaty a vzniklých nákladů. Pokud však příkazce včas nezaplatí sjednanou či obvyklou úplatu a neuhradí náklady vynaloţené zasílatelem při plnění závazků ze smlouvy, dostává se do prodlení a odpovídá tedy za škodu, která v příčinné souvislosti s jeho prodlením zasílateli vznikla.25 Dle § 1970 NOZ, který říká, ţe: „ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“26, je tedy zasílatel v takovémto případě oprávněn poţadovat také úroky z prodlení. Ty by měly být stanoveny smluvně, pokud nejsou, bude jejich výše určena odkazem na vládní nařízení.
3.1.4 Všeobecné zasílatelské podmínky Zasílatelství má poměrně stručnou legislativní úpravu a to i přes rozšíření práv a povinností pomocí ustanovení o komisi. To můţe být problematické jak pro zasílatele, tak i pro příkazce. Řešení této nedostatečné legislativní úpravy bylo nalezeno pomocí zasílatelských podmínek. Na ty lze ve smlouvě odkázat v souladu s § 1751 NOZ, který odst. 1 stanovuje, ţe: „Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.“27 Zasílatelské podmínky tedy nejsou právním předpisem, ale jsou součástí smlouvy na základě autonomie vůle stran. Tyto zasílatelské, nebo také obchodní podmínky podrobně upravují vzájemná práva a povinnosti zasílatele i příkazce. Lze v nich upravit i další oblasti, které s obstaráním přepravy zásilky souvisejí, například smlouvy o skladování. Zasílatelské podmínky se dají rozdělit na dva typy. Prvním typem jsou zasílatelské podmínky vydané zasílatelem jako jeho obchodní podmínky. Ty jsou buď příkazci známé, 25
NOZ § 1968 NOZ §1970 27 NOZ odst. 1 §1751 26
26
nebo musejí být přiloţeny ke smlouvě. Druhou moţností je odkázat se na zasílatelské podmínky, které vydává Svaz spedice a skladování v ČR. Ty mají povahu všeobecných obchodních podmínek. Protoţe bývají v praxi jako součást zasílatelské smlouvy často vyuţívány, bude vhodné se o nich alespoň v základních bodech zmínit. „Zasílatelé se v České republice sdružili do Svazu spedice a logistiky České republiky (byl založen pod původním názvem Svaz spedice a skladování ČR), který je od roku 1992 řádným členem FIATA (Federation Internationale des Associatios des Transitaires et Assimilés Mezinárodní federace zasílatelských svazů).“28 Pro členy svazu je standardem pouţívání Všeobecných zasílatelských podmínek. Tyto Všeobecné zasílatelské podmínky byly poprvé přijaty v prosinci 1992 a v platnost vešly k 1. 1. 1993. S nabytím účinnosti nového občanského zákoníku bylo nutné novelizovat i Všeobecné zasílatelské podmínky. Jejich koncepce však vychází z praktických zkušeností se zněním všeobecných zasílatelských podmínek dosavadních, protoţe se tyto dosavadní podmínky v praxi osvědčily. Přestoţe nabyly účinnosti v roce 1993, měly jedinou novelizaci v roce 2005, a tudíţ se vţily. Nová úprava proto přejímá z dosavadních zasílatelských podmínek prakticky vše, co se osvědčilo a co není v rozporu s novým občanským zákoníkem.29 Všeobecné zasílatelské podmínky v podstatné části přejímají v pozměněném znění ustanovení v občanském zákoníku. Existují v nich ale i ustanovení, která rozšiřují povinnosti zasílatele či příkazce o některé konkrétní činnosti. Těmi je například řádná péči o věci, které příkazce zasílateli svěřil a o věci, které zasílatel pro příkazce získal, uschování dokladů, které zasílatel získal při plnění zasílatelské smlouvy, pro potřeby příkazce a to po přiměřenou dobu, nebo po dobu dohodnutou s příkazcem, či povinnost zkoumat a vyhledávat vhodnější postup přepravy zboţí v rámci obchodních zvyklostí, pokud nebylo nic jiného písemně dohodnuto. Ustanovení ve všeobecných zasílatelských podmínkách také rozšiřuje práva zasílatele o moţnost poţadovat na příkazci přiměřenou zálohu na náklady, spojené s plněním smlouvy, a to dříve, neţ zasílatel začne s jejím plněním. Toto ustanovení dříve obsahoval i obchodní zákoník v § 607 odst. 2, avšak z nového občanského zákoníku bylo zákonodárci vyjmuto.
28
MAREK, Karel. Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům: zasílatelská smlouva, Právní rádce. 28. 5. 2009 [online] [cit 2014-03-04] dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c137244260-smlouvy-k-zajistovani-prepravy-a-se-vztahem-k-dopravnim-prostredkum-zasilatelska-smlouva 29 POHÚNEK, Miloš. Nové všeobecné zasílatelské podmínky odpovídají znění nového občanského zákoníku, Dopravní noviny, 2013, č 28 [online] [cit 2014-03-04] dostupné z: http://www.dnoviny.cz/logistikaspedice/nove-vseobecne-zasilatelske-podminky-odpovidaji-zneni-noveho-obcanskeho-zakoniku
27
Nad rámec občanského zákoníku jsou stanoveny i některé povinnosti příkazce. Příkazce tak má například povinnost upozornit včas zasílatele na veřejnoprávní, případně celně právní povinnosti spojené s přepravou zboţí, pokud tyto povinnosti nejsou zasílateli známy. V případě nesplnění této povinnosti příkazce zasílateli odpovídá za všechny důsledky. Příkazce má také povinnost poskytnout zasílateli při stornu příkazu k obstarání přepravy odměnu po odečtení ušetřených výloh. Pokud příkazce prokáţe, ţe objednávku zrušil z oprávněných důvodů, za které odpovídá zasílatel, pak má zasílatel nárok pouze na náhradu svých výloh. Dále má příkazce povinnost uhradit zasílateli vynaloţené náklady a příslušnou odměnu za obstarání zpětné přepravy zásilky, pokud příjemce odmítne její převzetí zásilky. Odměnu je povinen zasílateli zaplatit také v případě, ţe objednávka na dobírku nebo jiný inkasní úkon je dodatečně odvolán, nebo příjemce neuhradí částku, určenou k inkasu před vydáním zásilky. Všeobecné zasílatelské podmínky obsahují také všeobecná ustanovení. Z těch stojí za zmínku alespoň dva pojmy. Prvním z nich je místo plnění. Tím je místo provozovny zasílatele, na které byla adresována objednávka, či doručen zasílatelský příkaz. Dalším pojmem jsou lhůty plnění ze zasílatelské smlouvy. Toto ustanovení říká, ţe zasílatel neodpovídá za lhůty nakládky a vykládky zásilky, ani za určité pořadí při odesílání zásilky, pokud to nebylo před započetím přepravy pásemně ujednáno.
3.2 Smlouva o přepravě věcí Přeprava věci je v novém občanském zákoníku zařazena mezi závazky ze smluv o přepravě, konkrétně je pak upravena mezi § 2555 – 2581. Ustanovení o přepravě věci je převzato z obchodního zákoníku (§ 610 a násl.), přičemţ se recipuje bez podstatných obsahových změn. Oproti úpravě v zákoně č. 513/1991 Sb. je však přehledněji a systematičtěji uspořádáno. Větší důraz je kladen na náloţný list, který je vyčleněn do zvláštního pododdílu. Úprava přepravní smlouvy má i v NOZ obecnou povahu. Je tedy společná pro všechny druhy přeprav a nezohledňuje jejich odlišnosti a specifické poţadavky. Důleţitá jsou proto také společná ustanovení o osobní a nákladní přepravě, jelikoţ právě ta obsahují dispozice pro přepravní řády. Tyto prováděcí předpisy pak doplňují přepravní smlouvu o práva a povinnosti odesílatele i dopravce, a přizpůsobují je jednotlivým druhům přeprav. V této souvislosti bylo zachováno pravidlo § 772 z občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., které vylučuje moţnost
28
přepravních řádů omezit povinnost dopravce k náhradě újmy na zdraví. 30 Nejdůleţitější přepravní řády byly vyjmenovány v kapitole o pramenech práva a v této práci se k nim nebudu blíţe rozepisovat. Jiţ v kapitole o zasílatelství bylo řečeno, ţe základní rozdíl mezi smlouvou zasílatelskou a smlouvou o přepravě tkví v tom, ţe zasílatelská smlouva se chápe jako vztah mezi odesílatelem a tím, kdo pro odesílatele přepravu obstarává, ale sám přepravu neprovádí, i kdyţ to není vyloučeno. Ve smlouvě o přepravě jde o vztah mezi odesílatelem zásilky a dopravcem. Základní ustanovení tedy zní: „Smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.“31 Obsah smlouvy o přepravě věci neřeší prostředek přepravy, ale lhůty, ochranu před škodu, místa přepravy apod. Je tedy zcela na volbě dopravce, jakým způsobem zásilku přepraví.
3.2.1 Podstatné náležitosti smlouvy Stejně jako kaţdá smlouva, musí i smlouva o přepravě věci obsahovat alespoň některá důleţitá ujednání. Těmi v tomto případě jsou: -
Přesné označení smluvních stran, tedy odesílatele a dopravce
-
Závazek dopravce provést dopravu věci
-
Určení zásilky, která má být přepravena
-
Vymezení místa odeslání a místa určení zásilky
-
Závazek odesílatele zaplatit dopravci úplatu
Přesné údaje o smluvních stranách jsou nezbytné nejen pro provozní komunikaci při plnění závazku ze smlouvy, ale například i pro fakturaci.
30
s. 457 [online]. [cit. 2014-03-10]. Dostupné z:
http://www.anag.cz/Files/file/duvodova_obcz.pdf 31 NOZ §2555
29
Obdobně jako u smlouvy zasílatelské, i zde je důleţitá přesná identifikace zásilky, která je určena k přepravě. Z té by měla být jednoznačná povaha zásilky a její specifika. Odesílatel je také povinen co nejpřesněji dopravci sdělit údaje o počtu kusu, váze, či balení zásilky, aby mohl dopravce zvolit vhodný dopravní prostředek. Místo určení se zpravidla spojuje s přesným uvedením termínu a místa, kde má být zboţí naloţeno, místo určení pak s uvedením adresy příjemce, popřípadě termínu dodání zboţí. Smlouva o přepravě věci je smlouvou úplatnou, proto je závazek odesílatele zaplatit za přepravu zboţí dopravci odměnu důleţitou součástí smlouvy. Ani tady však nemusí být výše úplaty dohodnutá. Přesto lze v zájmu právní jistoty jen doporučit, aby bylo přepravné předem sjednáno. Také by mělo být jasné, zda přepravné jiţ zahrnuje i jiné náklady, které jsou s přepravou spojeny. Ve většině případů bývá ve smlouvě určen téţ příjemce zásilky. Výjimku tvoří případy, kdyţ byl vydán náloţný list, nebo kdyţ vzhledem k povaze zásilky a způsobu provedení přepravy nepřichází vydání zásilky v úvahu – například u odvozu odpadků. V takovém případě se za vydání zásilky povaţuje její vyloţení na určeném místě - v případě odvozu odpadků tedy vyloţení na skládce. Pro vznik smlouvy není zákonem vyţadováno, aby měla dohoda písemnou formu. Dopravce má však právo poţadovat, aby mu odesílatel potvrdil své poţadavky na přepravu v přepravním dokladu. Tímto dokladem je například nákladní nebo přepravní list. Je nutné odlišit náloţný list, kterému bude dále věnovaná zvláštní kapitola. Přepravní doklad zpravidla odráţí poţadavky z přepravní smlouvy. Měl by tedy obsahovat alespoň přesné určení odesílatele a dopravce, označení zásilky, místo odeslání a místo určení zásilky. Odesílatel je oprávněn poţadovat, aby mu dopravce písemně potvrdil převzetí zásilky. Toto potvrzení zpravidla obsahuje podrobný popis převzaté zásilky a uvedení data, času a místa jejího převzetí. Obě tyto písemná potvrzení slouţí jako důkazní prostředek o tom, ţe byla sjednána smlouva o přepravě a také dokazují předmět a rozsah smlouvy. Obvyklou součástí smlouvy bývá dohoda o lhůtě, ve které můţe odesílatel poţádat dopravce o převzetí zásilky k přepravě. Není to však nutnou podmínkou k uzavření smlouvy. V případě, ţe smlouva takovou lhůtu neobsahuje, můţe odesílatel poţádat o převzetí zásilky do šesti měsíců od uzavření smlouvy. Pokud o přepravu zásilky odesílatel nepoţádá
30
v ujednané lhůtě, popř. lhůtě šesti měsíců a není-li ve smlouvě ujednáno jinak, pak práva a povinnosti ze smlouvy zaniknou.
3.2.2 Práva a povinnosti dopravce Mezi hlavní povinnosti dopravce patří: -
převzít zásilku
-
řádně a včas provést přepravu
-
doručit a vydat zásilku
-
řídit se pokyny odesílatele
Obvykle přepravní smlouva vzniká tím, ţe odesílatel předá zásilku dopravci spolu s nákladním nebo přepravním listem. V případě, ţe tak neučiní, je dopravce povinen převzít zásilku v době a způsobem, na kterém se s odesílatelem dohodl ve smlouvě. Odesílatel nemá ze zákona povinnost zásilku dopravci předat. Jak jiţ bylo řečeno, pokud si strany nedohodnou něco jiného, povinnost dopravce zásilku převzít a přepravit zaniká, jestliţe odesílatel nepoţádal dopravce o převzetí ve smluvené době, nebo uplynutím šesti měsíců od uzavření přepravní smlouvy.
Lhůta pro přepravu Dopravce je povinen provést přepravu zásilky do místa určení s odbornou péčí a ve sjednané lhůtě. Zákon říká, ţe pokud tato lhůta nebyla ujednána, pak přepravu provede bez zbytečného odkladu. Lhůta pro uskutečnění přepravy bude v tomto případě záviset na konkrétních okolnostech přepravy nebo můţe odráţet obchodní praxi, která je jiţ zavedená mezi stranami smlouvy. Nedohodnou-li se účastníci smlouvy jinak, pak lhůta pro uskutečnění přepravy začíná běţet ode dne následujícího po převzetí zásilky dopravcem. Délku lhůty pro uskutečnění přepravy si však mohou strany dohodnout ve smlouvě i jinak, nebo můţe být
31
odlišně stanovena přepravním řádem. Přeprava se má také uskutečnit bez zbytečného přerušení.
Pojem odborné péče Termín odborná péče bývá specifikován v přepravních normativních instrukcích (přepravních podmínkách), přičemţ obecně byl za účinnosti zrušeného obchodního zákoníku chápán nejen jako řízení se připomínkami odesílatele, ale jako nutnost vynaloţení všech sil, prostředků, zkušeností a znalostí, které jsou dopravci známy z jeho činnosti a to jak ve vztahu k oběhu zásilky, tak především ve vztahu ke způsobu přepravy. Odborná péče tedy vyjadřuje to, ţe dopravce jakoţto profesionál, má k provedení svého závazku vynaloţit pečlivost a také vyuţít odbornou kvalifikaci. To ovšem neznamená řídit se poţadavky odesílatele, pokud jsou neodborné. Naopak má dopravce povinnost odesílatele na jeho chybné poţadavky upozornit a v případě, ţe bude odesílatel trvat na svých poţadavcích trvat, můţe přepravu odmítnout, případně si nechat písemně potvrdit vůli odesílatele. Pokud by totiţ provedl přepravu sice pečlivě (tedy např. v souladu s chybnými poţadavky odesílatele), ale neodborně, tak pak by se jednalo o porušení jeho právní povinnosti. O odborné péči jiţ bylo více pojednáváno v části o zasílatelské smlouvě. Odkaz na odbornou péči je moţné nalézt v § 5 NOZ. Odesílatel má v této souvislosti také povinnost uchovat věc ve stavu, v jakém jí k přepravě od odesílatele převzal. Naopak vţdy se má dopravce řídit pokyny odesílatele v momentech, kdy se jedná o dispozici se zásilkou ve vztahu k příjemci. Pokud je dopravci příjemce znám, pak je dopravce povinen mu zásilku doručit. V případě, ţe si má příjemce podle smlouvy zásilku v místě určení vyzvednout, je dopravce povinen oznámit mu ukončení přepravy. Zákon však jiţ nestanovuje formu ani způsob, jakým má dopravce příjemce o ukončení přepravy informovat. Na způsobu předání zprávy příjemci by se tedy měly strany dohodnout ve smlouvě. Pokud byl vydán náloţný nebo přepravní list, pak je dopravce povinen vydat zásilku oprávněné osobě podle tohoto listu.
Právo disponovat se zásilkou
32
Dopravce je tedy vázán pokyny odesílatele, a to aţ do vydání zásilky příjemci. Odesílatel má právo disponovat se zásilkou i v průběhu přepravy. Těmito dispozicemi se zásilkou je myšleno právo poţadovat přerušení přepravy, vrácení zásilky odesílateli, nebo poţadovat jiné nakládání se zásilkou. Tím můţe být například poţadavek zásilku po přerušení nebo ukončení přepravy uskladnit, zakázat její vydání příjemci uvedenému v přepravní smlouvě nebo přikázat vydání zásilky jiné osobě. Pokud odesílatel určí dopravci jinou osobu jako příjemce, pak tato osoba nabyde práva ze smlouvy stejným způsobem jako původní příjemce. Místo, kam má být zásilka doručena, můţe být změněno jen na základě dohody mezi odesílatelem a dopravcem, protoţe v takovém případě by se jednalo o změnu podstatné náleţitosti smlouvy o přepravě. V případě, ţe byl vydán náloţný list, můţe však tyto změny odesílatel poţadovat jen na základě náloţného listu. Pokud byl náloţný list předán příjemci zásilky, můţe příkazy k dispozici se zásilkou udělit jen tato oprávněná osoba. Jestliţe bylo vydáno více stejnopisů náloţného listu, pak můţe se zásilkou disponovat pouze ten, kdo předloţí všechny stejnopisy. Dopravce má při přerušení přepravy či při změně místa určení nárok na úhradu účelně vynaloţených nákladů s touto změnou spojených. Tyto náklady uhradí dopravci ten, kdo vyuţil svého dispozičního práva k zásilce.
Inkaso Dopravce má povinnost provést další úkony, které mu vyplývají ze smlouvy, jako je například nakládka, loţení a fixování zásilky. Je-li dopravce smlouvou zavázán, ţe před vydáním zásilky příjemci od příjemce vybere stanovenou částku, nebo uskuteční jiný inkasní úkon, pak se obdobně jako u smlouvy zasílatelské podpůrně aplikuje ustanovení § 2699 NOZ o dokumentárním inkasu. Tato peněţní částka můţe představovat například kupní cenu zboţí nebo úhradu nákladů na dopravu zásilky. Jiný inkasní úkon můţe být například závazek k převzetí šeku. Pokud dopravce tuto svou povinnost nesplní, můţe po něm odesílatel poţadovat náhradu způsobené škody.
Odpovědnost za škodu Stejně jako v případě zasílatelské smlouvy hrají i u smlouvy o přepravě věci důleţitost ustanovení týkající se náhrady škody. Z výchozího ustanovení, ţe: „Dopravce nahradí škodu vzniklou na zásilce v době od převzetí zásilky dopravcem do vydání zásilky příjemci. To 33
neplatí, prokáže-li, že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče.“,32 vyplývá, ţe obecná odpovědnost leţí na straně dopravce a je úzce spojena s termínem odborná péče. Zprostit odpovědnosti se dopravce můţe tehdy, pokud jednoznačně prokáţe, ţe škodu způsobil odesílatel, příjemce nebo vlastník zásilky. Za škodu na zásilce způsobenou jinými neţ těmito výslovně uvedenými osobami dopravce odpovídá objektivně. Při principu objektivní odpovědnosti se nevyţaduje zaviněné porušení právní povinnosti. Jde o odpovědnost za výsledek. Dopravce tedy zásadně odpovídá za škodu, která na zásilce vznikla během přepravy. Další moţností k liberaci dopravce je prokázání, ţe škoda na zásilce, přesto, ţe vznikla během přepravy, vznikla v důsledku její vady, přirozené povahy zásilky, nebo jejího obvyklého úbytku vyplývajícího z její povahy. Vada zásilky musí v tomto případě existovat uţ při jejím přebírání dopravcem. Přirozená povaha zásilky můţe spočívat například v její rychlé kazivosti - například při přepravě čerstvého ovoce Z těchto důvodů je samozřejmě klíčový náloţný list, případně smlouva. V závislosti k cennosti dané přepravované věci je z hlediska unesení důkazního břemene důleţitý přesný a co nejvěrnější popis celé zásilky, nejlépe za pomoci příloh v podobě fotografií. I přes vyloučení odpovědnosti dopravce některým z výše uvedených liberačních důvodů, je však dopravce povinen vynaloţením odborné péče bránit vzniku případné další škody na zásilce, aby tato škoda byla co moţná nejmenší. Porušením této povinnosti by dopravci vznikla povinnost hradit škodu, která by nevznikla, kdyby o zásilku s odbornou péčí pečoval. V takovém případě však leţí důkazní břemeno na poškozeném, ať uţ je oprávněným odesílatel zásilky nebo příjemce. Ten musí prokázat, ţe dopravce odbornou péči ke zmenšení škody nevynaloţil. Dopravce je v rámci prevence škody na zásilce povinen upozornit odesílatele na poznatelnou vadu balení. Pokud totiţ škodu způsobí vadný obal zásilky, dopravce se odpovědnosti za tuto škodu zprostí pouze v případě, ţe předloţí důkaz, ţe při převzetí zásilky na vadný či nevhodný obal odesílatele upozornil. I v tomto případě poslouţí jako důkazní prostředek náloţný, popřípadě nákladní list, byl-li vydán. Do tohoto dokumentu je nutné vadu obalu poznamenat. V případě, ţe dopravce na vadu obalu odesílatele neupozornil, zprostí se povinnosti k náhradě škody jedině důkazem, ţe vadu obalu při převzetí zásilky nemohl poznat.
32
NOZ, odst. 1 §2566
34
Postavení odesílatele je vůči přepravci posíleno i tím, ţe pokud by ten chtěl smluvně svoje povinnosti zmírnit, tak se k nim ze zákona nepřihlíţí a takováto ustanovení by byla absolutně neplatná33, tedy od samého počátku. Poškozený by se tedy nemusel neplatnosti domáhat soudním způsobem, jak by tomu byl v případě relativní neplatnosti.34 Uvedené ustanovení ovšem nevylučuje takovou smluvní úpravu podmínek odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce, která bude naopak znamenat zvýšení jeho odpovědnosti. Zákoník při vzniku škody na zásilce, způsobenou vinou dopravce v průběhu její přepravy rozlišuje, zda škoda vznikla ztrátou nebo úplným zničením zásilky, či jejím poškozením nebo znehodnocením. Pokud dojde ke ztrátě nebo zničení zásilky, dopravce je povinen nahradit cenu, kterou měla zásilka v době, kdy jí převzal k dopravě. V případě, ţe dojde vinou dopravce k poškození či znehodnocení zásilky, pak dopravce nahradí rozdíl mezi cenou, kterou zásilka měla v době jejího převzetí dopravcem a cenou, kterou by měla v této době zásilka poškozená. Dopravce má vůči odesílateli informační povinnost, co se týká škody na zásilce. Pokud tedy na zásilce vznikne jakákoliv škoda, je dopravce povinen podat o ní odesílateli zprávu. V případě, ţe právo na vydání zásilky nabyl jiţ její příjemce, pak je dopravce povinen informovat o škodě na zásilce příjemce. Tato povinnost vůči příjemci mu však vzniká pouze v případě, ţe příjemce oprávněně poţádal o vydání zásilky. Účelem tohoto ustanovení je zmírnění následné škody vzniklé odesílateli či příjemci zásilky. Pokud tak dopravce neučiní, a to bez zbytečného odkladu, odpovídá za škodu vzniklou jeho nečinností. Tuto povinnost dopravce splní jiţ okamţikem odeslání zprávy o vzniku škody. Na uplatnění práva na náhradu škody u dopravce zákon dává šest měsíců ode dne převzetí zásilky. V případě, ţe zásilka nebyla převzata, pak musí být právo na náhradu škody uplatněno do šesti měsíců ode dne, kdy měla být zásilka doručena. Pokud tato lhůta šesti měsíců není dodrţena a dopravce namítne, ţe právo na náhradu škody bylo uplatněno opoţděně, soud toto právo nepřizná.35
33
„Neplatnost právního jednání se člení na tzv. neplatnost absolutní, která nastává přímo ze zákona, a neplatnost relativní, jíž se musí oprávněná osoba dovolat. Toto rozdělení má zásadní význam, neboť absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona a přihlíží se k ní ex offo, relativní neplatnost podléhá promlčecí lhůtě (resp. právo se této neplatnosti dovolat) a vyžaduje aktivní přístup, neboť jinak se takové právní jednání pokládá automaticky za platné.“ DRV Legal, Rekodifikace soukromého práva: nemovitosti, promlčení neplatnost. [cit. 2014-03-27]. Dostupné z: http://www.drvlegal.cz/media/newsletters/Newsletter_Speciál_A_-_1.pdf 34 NOZ, odst. 4 §2566 35 NOZ § 2569
35
V případě, ţe na zásilce bezprostředně hrozí podstatná škoda, má dopravce povinnost vyţádat si od odesílatele pokyny k odvrácení či minimalizaci škodných následků. Pokud však není čas vyţádat si od odesílatele tyto pokyny, nebo pokud je odesílatel s udělením pokynů v prodlení, můţe dopravce zásilku vhodným způsobem prodat. Prodej se uskuteční na účet odesílatele a dopravce je po realizaci prodeje povinen vydat odesílateli všechen zisk, který prodejem zásilky získal. Hrozící škoda na zásilce musí dosahovat do výše, kdy je její prodej opodstatněný. Případná ztráta, způsobená okamţitým prodejem zásilky, by tedy neměla být vyšší, neţ hrozící škoda.
Mezi hlavní práva dopravce patří: -
právo na smluvenou úplatu
-
zástavní právo k zásilce
-
poţadovat na odesílateli písemné potvrzení dopravy
Úplata Vzhledem k tomu, ţe je smlouva o přepravě věci smlouvou úplatnou, vzniká dopravci po provedení přepravy do místa určení nárok na přepravné. Toto přepravné je splatné bez zbytečného odkladu po tom, co byla přeprava provedena a není rozhodující, zda příjemce zásilku převzal. Strany si však mohou dobu vyplacení přepravného smluvně ujednat i jinak. Pokud nebyla výše přepravného ujednána, náleţí dopravci přepravné, které je obvyklé v době uzavření smlouvy. Pro stanovení obvyklé částky přepravného budou rozhodující obdobné okolnosti, jako u smlouvy zasílatelské, tedy zavedená obchodní praxe mezi odesílatelem a dopravcem, pokud existuje, výše odměny, kterou za obdobnou dopravu zásilky v době uzavření smlouvy dopravce účtoval jiným zákazníkům, nebo výše přepravného, která byla za obdobnou přepravu v době uzavření smlouvy účtována jinými dopravci.
Nedokončení přepravy
36
V průběhu přepravy zásilky do místa určení se mohou vyskytnout různé překáţky, které znemoţňují dokončit přepravu a vydat zásilku příjemci. Tyto překáţky musejí přepravu znemoţňovat objektivně, nemohou jimi tedy být pouze subjektivní skutečnosti na straně dopravce. „Tyto překážky mohou mít rozličnou povahu a původ. Může jít např. i o situaci, kdy příkazce přikáže určitou trasu a zákaz překládky, ale na vozidle dojde k technické poruše nebo je předepsaná trasa z nějakého důvodu zablokovaná. Překážkou při přepravě může být ale i skutečnost, kdy dopravce neobdržel potřebné celní dokumenty nebo jiné průvodní doklady ke zboží, bez nichž není zásilka propuštěna k dodání příjemci nebo je přeprava kontrolními orgány z takového důvodu zastavena. Pokud však příkazce nestanovil určitou trasu nebo zákaz překládky, není objektivní překážkou při přepravě, způsobující nemožnost plnění přepravní smlouvy, pokud může dopravce přepravu provést po náhradní trase nebo se zajištěním překládky.“36 Pokud tedy dopravce prokáţe, ţe existují důvody, za něţ nenese odpovědnost a nelze celou dopravní zakázku ukončit, potom má právo na zaplacení poměrné části s ohledem na jiţ uskutečněnou přepravu, tedy jak poměrné částky na náklady, tak i poměrný zisk. Dopravce má k zajištění svých nároků vůči odesílateli zákonné zástavní právo k zásilce. To slouţí především k jistotě dopravce, ţe mu bude zaplaceno přepravné. Zástavní právo je časově omezeno dobou, po kterou můţe dopravce se zásilkou nakládat, tedy do doby, neţ ji předá příjemci. Zástavní právo dopravce k přepravované věci má absolutní přednost před jakýmkoliv jiným zástavním právem váznoucím na zásilce. To platí i v případě, ţe má zástavní právo k zásilce zasílatel. Pokud se stane, ţe oprávněná osoba je v prodlení s vyzvednutím zásilky déle, neţ šest měsíců, dopravce můţe tuto věc prodat. Prodej uskuteční na účet této osoby. V případě, ţe se jedná o zásilku vyšší hodnoty a dopravce zná jméno a adresu osoby, která má oprávnění k vyzvednutí věci, pak musí tuto osobu nejprve o svém úmyslu věc prodat vyrozumět a dát dotyčnému přiměřenou lhůtu k vyzvednutí zásilky. Tato lhůta lze upravit pomocí přepravních řádů, které mohou určit povinnost vyzvednout zásilku v kratší době, například pokud se jedná o zásilku s rychlou kazivostí.37
36 37
KROFTA, Jiří. Přepravní právo v mezinárodní kamionové dopravě. Vyd. 1. Praha: Leges, 2009, s. 89 NOZ §2581
37
3.2.3 Povinnosti odesílatele Mezi základní povinnosti odesílatele patří: -
Poskytnout dopravci správné údaje o obsahu zásilky
-
Předat dopravci listiny, které jsou potřebné k přepravě zásilky
-
Uhradit dopravci přepravné
Odesílatelova povinnost poskytnout dopravci správné údaje o obsahu zásilky a její povaze je obdobná, jako příkazcova povinnost poskytnout tyto údaje o zásilce zasílateli. Pokud odesílatel informační povinnost nesplní, odpovídá za škodu způsobenou porušením této povinnosti dopravci a dopravce současně neodpovídá za škodu na zásilce způsobenou porušením informační povinnosti odesílatele. Odesílatel tedy musí dopravce informovat o všech skutečnostech, které jsou důleţité k realizaci přepravy. Zvláštní povaha zásilky můţe spočívat například v její kazivosti, výbušnosti, radioaktivitě a podobně. Na základě těchto informací můţe dopravce zvolit vhodnou péči o zásilku či zvolit vhodný dopravní prostředek. V případě, ţe je k provedení přepravy zapotřebí nějaké zvláštní listiny, pak ji odesílatel dopravci předá nejpozději při předání zásilky k přepravě. Touto listinou můţou být například doklady osvědčující zdravotní nezávadnost přepravované zásilky, doklady nezbytné k přepravě nebezpečného nákladu, či doklady potřebné k přepravě ţivých zvířat. Pokud je odesílatel v prodlení s předáním těchto dokumentů ve sjednané době, nemá to sice za následek zánik přepravní smlouvy, ale v případě, ţe potřebné dokumenty k přepravě dopravci nedodá, dopravce můţe od smlouvy odstoupit, popřípadě poţadovat od odesílatele náhradu vzniklé škody.
3.2.4. Příjemce zásilky Ve většině případů bude ve smlouvě určen také příjemce zásilky, popřípadě bude příjemce vyplývat z náloţného listu. Zákon příjemce zásilky nedefinuje, ale obecně jde o osobu, která je oprávněna zásilku přijmout. Pokud je ve smlouvě příjemce zásilky určen, nabývá práva ze smlouvy v případě, ţe poţádá o její vydání po jejím doručení do místa určení nebo po uplynutí lhůty, kdy měla zásilka do místa určení dojít. V tomto okamţiku na příjemce 38
přecházejí i nároky, které se týkají škody na zásilce. Pokud však v příčinné souvislosti s porušením povinnosti dopravce vznikla nějaká škoda odesílateli, například nárok odesílatele na náhradu škody způsobené pozdním doručením zásilky, pak na příjemce toto právo na náhradu škody nepřechází. Strany se mohou smluvně dohodnout, ţe náklady na přepravu uhradí dopravci příjemce zásilky. Pokud toto smluvní ujednání neexistuje, pak na příjemce zásilky ze zákona k přechodu povinnosti hradit přepravné či jiné pohledávky vůči dopravci nedochází. Avšak současně s přijetím zásilky příjemce ze zákona také přejímá ručení za úhradu pohledávek dopravce vůči odesílateli, které plynou ze smlouvy týkající se přepravy převzaté zásilky. Z tohoto ustanovení vyplívá, ţe pokud odesílatel nezaplatí dopravci za provedenou sluţbu, musí subsidiárně nastoupit příjemce, který se pak můţe této částky domáhat na odesílateli. Ručení se příjemce můţe zprostit, ale jen v tom případě, pokud prokáţe ţe o těchto pohledávkách nevěděl a ani vědět nemusel. Předpokládá se tedy povinnost jisté míry znalosti na straně příjemce ve vztahu k odesílateli. Jedině v případě, ţe by zásilka přišla od zcela neznámého odesílatele, mohl by příjemce namítnout liberaci ve vztahu k ručení.
3.2.5 Přepravní doklady „V oblasti silniční nákladní dopravy se lze jen zřídka setkat s uzavíráním přepravních smluv v písemné formě. Ostatně tato povinnost není stanovena ani právními předpisy, čímž je neformálnost těchto právních úkonů založena i legislativně. O to podstatnější význam má proto přepravní doklad, jenž bývá častokrát jediným písemným důkazem o existenci a obsahu závazkového vztahu mezi odesílatelem a dopravcem.“38 Jak jiţ bylo uvedeno, smlouva o přepravě nemá zákonem předepsanou písemnou formu, avšak dopravce je oprávněn poţadovat na odesílateli písemné potvrzení poţadované dopravy v přepravním dokladu. Název tohoto dopravního dokladu se pro jednotlivé druhy přepravy liší. U vozové zásilky je to nákladní list39, v ţelezniční dopravě je to list přepravní (u spěšniny) a v silniční dopravě se tento dokument nazývá přepravní nebo dodací list. Potvrzení přepravy se uskuteční například otištěním razítka v nákladním listě. Tyto dopravní dokumenty tedy prokazují existenci a obsah přepravní smlouvy. Listinu je povinen vyplnit odesílatel na oficiálním formuláři a předat ji spolu se zásilkou dopravci. Ta pak provází zásilku aţ do jejího 38 39
Dopravní smlouvy [online], [cit. 2014-04-18], dostupné z: http://www.dopravnismlouvy.cz/nakladni-list Nejznámější je nákladní list pouţívaný v mezinárodní silniční nákladní dopravě, tzv. CMR
39
vydání příjemci, případně aţ do likvidace zásilky. Vzhledem k tomu, ţe obsah těchto dokumentů je předepsaný jednotlivými přepravními řády, tvoří tak i předepsaný obsah smlouvy. Tyto listiny však nemají povahu cenného papíru.
3.2.6 Náložný list Pro problematiku přepravních smluv a smlouvy o přepravě věci má zásadní význam i institut náloţného listu. Na rozdíl od přepravního dokladu, který slouţí jen jako doklad o uzavření smlouvy o přepravě, je dopravce v případě, ţe byl vydán náloţný list, povinen vydat zásilku osobě podle něho oprávněné, která mu jej předloţí a potvrdí na něm převzetí zásilky. Obecně platí, ţe: „Potvrzení o převzetí zásilky lze nahradit náložným listem. Náložný list je cenný papír, se kterým je spojeno právo požadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s obsahem náložného listu; lze jej vydat na jméno, na řad nebo na doručitele.“40 Náloţný list obsahuje podrobnou specifikaci převzaté zásilky a subjektů vztahujících se k danému právnímu vztahu u přepravy věci. Musí obsahovat alespoň zákonem předepsané náleţitosti, kterými jsou: -
Označení odesílatele a dopravce, tzn. jejich jméno a bydliště nebo sídlo
-
Označení přepravované věci a její vymezení co do mnoţství, váhy nebo objemu
-
Údaj o formě náloţného listu, tj. jestli byl vydán na doručitele, na jméno nebo na řad; v případě, ţe byl náloţný list vydán na jméno nebo na řad, musí obsahovat i označení osoby, na jejíţ jméno nebo řad byl vydán
-
Údaj o místě určení zásilky
-
Místo a den vydání náloţného listu
-
Podpis dopravce
„Náložný list má, jak již bylo zmíněno, povahu cenného papíru a tudíž může znít na doručitele, na jméno nebo na řad. Je-li náložný list vydán na doručitele, může práva z 40
NOZ, odst. 1 §2572
40
náložného listu uplatňovat osoba, která dopravci náložný list předloží. Pokud zní náložný list na jméno, je z něho oprávněna osoba, jejíž jméno je na něm uvedeno. Jiná osoba může být oprávněna z náložného listu na jméno pouze za předpokladu, že na ni byla postoupena práva z náložného listu na základě písemného smluvního ujednání. Konečně byl-li náložný list vydán na řad, můžou být práva z něho plynoucí převedeny rubopisem. Není-li uvedeno na čí řad je náložný list vydán, platí, že je vydán na řad odesílatele. Práva z náložného listu na řad uplatní osoba, na jejíž řad byl náložný list vystaven, resp. osoba uvedena jako poslední v nepřerušené řadě rubopisů.“41 Náloţný list můţe být vydán v několika stejnopisech. Pak musí dopravce na kaţdém z nich vyznačit jejich počet. Všechna vyhotovení náloţného listu mají stejnou platnost, avšak po vydání zásilky oprávněné osobě na základě kteréhokoliv ze stejnopisů, ostatní stejnopisy svou platnost ztrácejí. V případě ztráty nebo zničení náloţného listu má odesílatel právo ţádat od dopravce vystavení nového. Na něj dopravce vyznačí, ţe jde o náhradní náloţný list. Ten musí mít stejný obsah, jako měl náloţný list původní. Zásilka je pak vydána na základě předloţení tohoto náhradního náloţného listu. Vydáním náhradního náloţného listu však původní list neztrácí svou platnost. Za případné zneuţití tohoto původního náloţného listu nese odpovědnost odesílatel, který si vyţádal vydání náhradního listu a je povinen nahradit dopravci případnou škodu, která by mu v souvislosti s tímto zneuţitím vznikla. Této odpovědnosti za škodu se odesílatel nemůţe zprostit. S náloţným listem je rovněţ spojeno právo disponovat se zásilkou a právo na vydání zásilky. Právo přerušit přepravu má jen osoba k tomu oprávněná z náloţného listu. Pokud bylo vydáno několik stejnopisů, je nutné předloţit je všechny. „Mezi dopravcem a osobou oprávněnou podle náložného listu vzniká bezpochyby právní vztah, pro který je rozhodující právě obsah náložného listu, jež má přednost dokonce i před ustanoveními smlouvy o přepravě. Ustanovení smlouvy se může dopravce dovolávat pouze v případě, že jsou obsažena v náložném listu nebo pokud se na tato ustanovení v něm výslovně odkazuje. Dopravce má však právo uplatnit vůči osobě oprávněné z náložného listu i případné námitky, které má vůči ní z jiného právního vztahu.“42
41 42
Náložný list. [cit. 2014-04-20], dostupné z: URL: http://www.dopravnismlouvy.cz/puzzle/detail/nalozny-list Náložný list. [cit. 2014-04-20], dostupné z: URL: http://www.dopravnismlouvy.cz/puzzle/detail/nalozny-list
41
4. Smlouva zasílatelská a o přepravě věci dle starého ObchZ 4.1 Smlouva zasílatelská Dle vymezení obchodního zákoníku byla zasílatelská smlouva absolutním obchodem. To znamená, ţe se řídila obchodním zákoníkem i v případě, ţe některý z jejích účastníků nebyl podnikatelem nebo ţe činnost smluvních stran nesouvisela s podnikáním.43 Základní ustanovení o smlouvě zasílatelské bylo dle zákona zák. č. 513/1991 Sb. vymezeno v § 601 a sice, ţe „ Smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.“44 Stejně jako v NOZ, vymezení zasílatelské smlouvy v obchodním zákoníku mělo charakter smlouvy obstaravatelské, kdyţ k ní subsidiární byla smlouva komisionářská. V obchodním zákoníku nebyla stanovena povinnost písemné smlouvy, jelikoţ se předpokládalo, ţe tento smluvní vztah bude zajištěn potvrzením zasílatelského příkazu. Zasílatel byl v rámci smlouvy povinen plnit pokyny příkazce, ale v případě jejich zjevné nesprávnosti měl povinnost příkazce na tuto nesprávnost pokynů upozornit. Pokud zasílatel potřebné pokyny od příkazce neobdrţel, bylo jeho povinností si je vyţádat. Avšak byl-li příkazce s těmito pokyny v prodlení, byl zasílatel oprávněn postupovat i bez těchto pokynů tak, aby co nejvíce ochránil zájmy příkazce, které mu byly známé. Pokud smlouva stanovila, ţe má zasílatel před vydáním zásilky či dokladů, které umoţňovaly oprávnění nakládat se zásilkou, vybrat od příjemce stanovenou peněţní částku, nebo provést nějaký inkasní úkon, pak se subsidiárně pouţilo ustanovení § 697 a násl. o dokumentárním inkasu. Zasílatel byl povinen sjednat způsob dopravy a podmínky přepravy s odbornou péčí, aby co nejlépe odpovídaly zájmům příkazce, které vyplývaly ze smlouvy, nebo byly zasílateli jinak známé, například ze vzájemně zaţité obchodní praxe s příkazcem. Zasílatel rovněţ 43 44
ObchZ odst. 3d § 261 ObchZ odst. 1 § 601
42
odpovídal za škodu na převzaté zásilce, která vznikla při obstarávání přepravy. Liberačním důvodem v tomto případě bylo, pokud škodu nemohl ani s vynaloţením odborné péče odvrátit. Pojistit zásilku byl zasílatel povinen, jen kdyţ se na tomto závazku dohodl s příkazcem. Příkazce měl povinnost poskytnout zasílateli správné údaje o obsahu zásilky a dalších skutečnostech, které byly potřebné, aby mohl zasílatel uzavřít smlouvu s dopravcem. Pokud příkazce tuto svou povinnost nesplnil, odpovídal zasílateli za škodu, která mu tímto vznikla. V případě, ţe to neodporovalo smlouvě, nebo pokud to příkazce nezakázal, měl zasílatel moţnost přepravit zásilku sám. Jednalo se o tzv. samovstup zasílatele. Příkazce měl moţnost tento samovstup zasílateli jednostranným právním úkonem zakázat, ale jen do začátku uskutečňování přepravy. Pokud k samovstupu zasílatele došlo, odpovídal za škodu na zásilce jako dopravce – tedy nejen za škodu, která vznikla při obstarávání přepravy, ale i za škodu, která vznikla během přepravy. Zasílatel měl také moţnost pouţít k obstarání přepravy dalšího zasílatele, tzv. mezizasílatele, ale v tom případě odpovídal za případnou škodu stejně, jako by přepravu obstarával sám. Zasílatel měl povinnost informovat příkazce o škodě, která na zásilce vznikla, nebo která jí hrozila. Tuto povinnost musel splnit ihned, jak se o škodě či hrozící škodě na zásilce dozvěděl, jinak odpovídal příkazci za škodu plynoucí z nesplnění této povinnosti. Pokud na zásilce bezprostředně hrozila podstatná škoda a nebyl čas vyţádat si od příkazce pokyny k dalšímu nakládání se zásilkou, popřípadě pokud byl příkazce s těmito pokyny v prodlení, mohl zasílatel zásilku prodat. To však musel udělat s ohledem na zájmy příkazce. Zásilka tak byla prodána na účet příkazce. Za obstarání přepravy náleţela zasílateli smluvní úplata. Výše této úplaty však nebyla podstatnou částí smlouvy, proto nemusela být sjednána. V takovém případě zasílateli náleţela úplata, která byla obvyklá v době sjednání smlouvy a za obdobných podmínek přepravy. Zasílatel měl také nárok na náhradu nutných a uţitečných výdajů, které vynaloţil při plnění svého závazku. Příkazce měl zákonem stanovenou povinnost poskytnout zasílateli zálohu na náklady, které byly spojené s plněním závazků ze smlouvy. Tato záloha musela být v přiměřené výši a zasílatel na ni měl nárok ještě před začátkem plnění svých závazků. Zasílatel splnil své závazky ze smlouvy zajištěním přepravy a uzavřením potřebných smluv s dopravci. Jakmile o tomto obstarání dopravy podal příkazci zprávu, vznikla příkazci povinnost zaplatit zasílateli bez zbytečného odkladu úplatu a vzniklé náklady. 43
Pro případ zajištění nároků zasílatele vůči příkazci měl zasílatel zástavní právo k zásilce. Toto zástavní právo měl do doby, dokud byla zásilka u zasílatele nebo u někoho, kdo ji měl u sebe zasílatelovým jménem, popřípadě pokud měl zasílatel u sebe listiny, které ho opravňovaly se zásilkou nakládat.
4.2 Smlouva o přepravě věci Smlouva o přepravě věci patřila podle obchodního zákoníku č. 513/1991 sbírky mezi takzvané relativní obchody. Tyto relativní obchody upravovaly závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliţe při jejich vzniku bylo zřejmé, s přihlédnutím ke všem okolnostem, ţe se týkají jejich podnikatelské činnosti. Smlouva však mohla mít i širší uplatnění. Smluvní strany si totiţ na základě § 262 mohly dohodnout, ţe se obchodním zákoníkem bude řídit rovněţ vztah, který není relativním obchodem. Taková dohoda ale nesměla znamenat zhoršení právního postavení pro účastníka, který nebyl podnikatelem, jinak by byla neplatná. Pokud se smluvní strany na pouţití obchodního zákoníku dohodly, musela mít tato dohoda písemnou formu. Základní vymezení smlouvy bylo ustanoveno v § 610 ObchZ.: „Smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení) a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné).“45 Smlouva neměla ze zákona předepsanou písemnou formu, dopravce však měl právo poţadovat, aby mu odesílatel poţadovanou přepravu písemně potvrdil v přepravním dokladu. Odesílatel zase mohl poţadovat na dopravci, aby mu vydal písemné potvrzení o převzetí zásilky. Zároveň měl odesílatel povinnost vydat dopravci zvláštní listiny, pokud byly potřeba k přepravě zásilky a to nejpozději při předání zásilky k přepravě. V případě, ţe tuto svou povinnost nesplnil, popřípadě dal dopravci listiny s nesprávnými údaji a dopravci v souvislosti s tím byla způsobena škoda, pak byl za ní odesílatel zodpovědný a musel tuto škodu nahradit. Pokud odesílatel nepoţádal dopravce o přepravu zásilky ve stanovené době a ze smlouvy nevyplývalo jiné ujednání, smlouva po šesti měsících od uzavření zanikla.
45
ObchZ § 610
44
V případě, ţe se na tom strany smluvně dohodly, byl dopravce povinen vydat odesílateli náloţný list. Ten musel odesílateli vydat při převzetí zásilky k přepravě. Na základě náloţného listu bylo moţno poţadovat na dopravci vydání zásilky v souladu s touto listinou. Dopravce byl tedy povinen vydat zásilku oprávněné osobě podle náloţného listu, pokud mu tato osoba tento dokument předloţila a potvrdila na něm převzetí zásilky. Náloţný list byl cenným papírem a mohl být vystavený na doručitele, na jméno konkrétní osoby nebo na její řad. Zároveň musel obsahovat povinné údaje, bez nichţ by ztrácel jako cenný papír svou platnost. Těmito údaji bylo označení odesílatele a dopravce, vymezení přepravované věci, údaj o formě náloţného listu, tedy zda byl vydán na doručitele, na jméno nebo na řad, místo, kam má být zásilka dopravena a místo a den vydání náloţného listu spolu s podpisem dopravce. V případě, ţe bylo vydáno více stejnopisů, jejich počet se na kaţdém náloţném listu vyznačil. Jakmile dopravce vydal oprávněné osobě na základě jednoho stejnopisu zásilku, ostatní stejnopisy ztratily svou platnost. Při ztrátě či zničení náloţného listu měl dopravce povinnost vydat odesílateli jiný, na kterém vyznačil, ţe se jedná o náloţný list náhradní. Pokud došlo ke zneuţití původního náloţného listu, odesílatel byl povinen nahradit dopravci škodu, která mu tím vznikla. Obsah náloţného listu byl rozhodný pro nároky osoby podle tohoto listu oprávněné. Dopravce se pak mohl vůči této osobě dovolávat pouze takových ustanovení ze smlouvy, které jasně vyplývaly z náloţného listu. Dopravce byl povinen provést přepravu zásilky s odbornou péčí a ve smluvené lhůtě. Pokud nebyla tato lhůta dojednána, pak měl provést přepravu věci na místo určení bez zbytečného odkladu, přičemţ lhůta začínala běţet následujícím dnem od převzetí zásilky dopravcem. Pokud byl dopravci znám příjemce zásilky, dopravce měl povinnost mu zásilku doručit, popřípadě příjemci oznámit ukončení dopravy, pokud si měl příjemce zásilku v místě určení vyzvednout. Odesílatel měl moţnost poţadovat, aby dopravce přepravu přerušil, vrátil zásilku odesílateli, nebo s ní naloţil jinak podle jeho instrukcí. Pak ale musel dopravci uhradit náklady, které mu v souvislosti se změnou pokynů vznikly. Právo takto disponovat se zásilkou měl odesílatel aţ do doby, neţ dopravce vydal zásilku příjemci. Výjimkou bylo, pokud byl k zásilce vydán náloţný list. Pak mohla se zásilkou disponovat jen osoba, která k tomu byla z tohoto listu oprávněná. V případě, ţe se strany smluvně dohodly, ţe dopravce vybere před předáním zásilky nějakou peněţní částku, například kupní cenu, či provede jiný
45
inkasní úkon, platilo přiměřeně ustanovení o bankovním dokumentárním inkasu, které bylo v obchodním zákoníku obsaţeno v § 697 a násl. Příjemce, pokud byl ve smlouvě určen, nabýval práva k zásilce poţádáním o vydání této zásilky po dojití na určené místo či uplynutím doby, kdy měla zásilka na toto místo dojít. V tom okamţiku na příjemce přešly i práva týkající se případné škody na zásilce. Dopravce ale zásilku příjemci nevydal, pokud to bylo v rozporu s novými instrukcemi od odesílatele. V případě, ţe byl vydán náloţný list, pak se vydání zásilky mohla domáhat osoba, která k tomu byla z tohoto dokumentu oprávněná a náloţný list předloţila dopravci. Rozlišovala se při tom forma náloţného listu. Dopravce mohl ze zákona pouţít ke splnění svého závazku jiného dopravce. Tím se však nezprostil odpovědnosti za případnou škodu a odesílateli odpovídal, jako kdyby přepravu uskutečnil sám. Dopravce odpovídal odesílateli za škodu, která na zásilce vznikla od doby, kdy si zásilku od odesílatele převzal, aţ do doby, kdy ji vydal příjemci. Této odpovědnosti se mohl zprostit, pokud by prokázal, ţe škodu nemohl odvrátit ani při vynaloţení odborné péče. Zákon však poskytoval dopravci liberační důvody. Pokud tedy dopravce prokázal, ţe škodu způsobil odesílatel, příjemce nebo vlastník zásilky, ţe byla škoda na zásilce způsobena její vadou nebo přirozeným úbytkem, nebo ţe škoda byla způsobena vadným obalem, na který dopravce odesílatele upozornil, pak odpovědnost za škodu nenesl. Avšak i v případě, ţe byla škoda na zásilce způsobena některým z těchto důvodů, měl dopravce povinnost vynaloţit takovou odbornou péči, aby byla škoda co nejmenší. Strany měly moţnost ujednat si ve smlouvě rozšíření odpovědnosti za škodu, ale nebylo moţné tuto odpovědnost dopravce omezit. Takové ujednání by bylo ze zákona neplatné. V případě, ţe na zásilce vznikla škoda, musel dopravce urychleně podat o této škodě odesílateli zprávu. Pokud jiţ práva k zásilce přešly na příjemce, pak měl dopravce tuto informační povinnost vůči příjemci. Jestliţe by dopravce povinnost nesplnil, zodpovídal za škodu takto způsobenou. Dopravci v souvislosti s bezprostředně hrozící škodou na zásilce vznikalo oprávnění zásilku prodat. Podmínkou bylo, ţe nebyl čas na vyţádání potřebných pokynů od odesílatele, nebo odesílatel tyto pokyny neposkytl včas. Dopravce pak zásilku prodal vhodným způsobem a na účet odesílatele. Za způsobenou škodu byl dopravce povinen zaplatit odesílateli náhradu. Pokud došlo ke ztrátě nebo úplnému zničení zásilky, dopravce musel nahradit cenu, kterou při převzetí dopravcem tato zásilka měla. V případě, ţe došlo 46
k poškození nebo znehodnocení zásilky, pak byl dopravce povinný nahradit rozdíl mezi cenou původní a cenou poškozené či znehodnocené zásilky. Protoţe i v obchodním zákoníku byla smlouva o přepravě věci smlouvou úplatnou, náleţelo tedy dopravci za splnění jeho závazku dohodnuté přepravné, popřípadě úplata, která byla v době uzavření smlouvy obvyklá. Tento nárok dopravci vznikal po dokončení dopravy do sjednaného místa, pokud nebylo mezi stranami dohodnuto vyplacení přepravného v jiném termínu. V případě, ţe dopravce nemohl dokončit celou dopravu, a sice z důvodů, za které nebyl zodpovědný, pak měl nárok na poměrnou část přepravného za jiţ uskutečněnou přepravu zásilky. Povinností odesílatele bylo sdělení všech důleţitých údajů o zásilce dopravci, aby mohl provést přepravu s odpovídající péčí. Pokud poskytl dopravci nesprávné údaje o zásilce, byl za případnou vzniklou škodu plynoucí z porušení této povinnosti odpovědný. Přijetím zásilky se příjemce stával ručitelem za úhradu pohledávek dopravce vůči odesílateli, které se týkaly přepravy převzaté zásilky. Musel však o těchto pohledávkách vědět, jinak se ručitelství mohl zprostit. Pro zajištění svých nároků vyplývajících ze smlouvy měl dopravce primárně zástavní právo k přepravované zásilce, a to do doby, dokud s ní mohl nakládat. Toto zástavní právo dopravce mělo prioritu před ostatními zástavními právy, které se k dané zásilce vztahovaly. V § 629 ObchZ bylo pak stanoveno, ţe: „Prováděcí předpisy mohou upravit odchylně přepravu železniční, leteckou, silniční, vnitrozemskou vodní a námořní, pokud jde o vznik smlouvy, přepravní doklady, vyloučení věci z přepravy, přebírání zásilky dopravcem a její vydávání příjemci, rozsah nároků vůči dopravci a jejich uplatnění; tato úprava však nesmí omezit odpovědnost dopravce při škodě na zásilce stanovenou v § 622 a 624.“46
4.3 Ustanovení vztahující se k přepravním smlouvám dle starého občanského zákoníku Zákon č. 40/1964 Sb. byl po 50 let kostrou českého občanského práva. Přestoţe obchodní část měla svůj speciální zákoník, některé druhy přepravních smluv byly řešeny i v občanskoprávním kodexu. Prvním druhem byla smlouva o přepravě osob, druhým pak 46
ObchZ § 629
47
smlouva o přepravě nákladu. Zatímco na smlouvu o přepravě osob byl vţdy pouţit občanský zákoník, na smlouvu o přepravě nákladu se občanský zákoník vztahoval jen v případě, ţe smluvními stranami byly osoby nepodnikající a smlouva nebyla uzavřena v souvislosti s jejich podnikáním. V případě podnikatelských subjektů se pak smlouva řídila úpravou smlouvy o přepravě věci v obchodním zákoníku. Strany se také mohly písemně dohodnout, ţe se budou obchodním zákoníkem dobrovolně řídit. Tato kapitola se nebude věnovat prvnímu druhu přepravní smlouvy, a to přepravě osob, jelikoţ jde o specifický přepravní druh, jenţ není předmětem této práce. Smlouva o přepravě nákladu byla v zák. č. 40/1964 Sb. řešena v §765 a násl. Pojmové znaky smlouvy byly: přeprava zásilky, místo určení, kam měla být zásilka přepravena, závazek odesílatele zaplatit dopravci úplatu a vydání zásilky určenému příjemci. V tomto závazkovém právním vztahu byl tedy dopravce povinen dopravit zásilku do místa určení a vydat ji příjemci. Stejně jako ve smlouvě o přepravě věci nebyla předepsaná písemná forma smlouvy, ale odesílatel byl povinen na poţádání potvrdit dopravci písemně objednávku přepravy a dopravce byl povinen na poţádání odesílatele písemně mu potvrdit převzetí zásilky. I v případě tohoto smluvního typu musel dopravce dodrţovat způsob přepravy ve shodě s odbornou péčí. Subjekt, jenţ měl za povinnost přepravit zásilku, se nemusel shodovat s tím, kdo přepravu prováděl, ale byl za přepravu zodpovědný, jako by jí provedl sám. Jednalo se zde tedy o stejnou moţnost jako u smlouvy o přepravě věci. Odpovědnost a náhrada škody v případě smlouvy o přepravě nákladu byla upravena v §769 a násl.. Dopravce opět odpovídal za škodu, která vznikla na přepravované zásilce v době od jejího převzetí dopravcem aţ do jejího vydání příjemci. Dopravce neodpovídal za vady, jestliţe je nezpůsobil, tedy pokud byly způsobeny odesílatelem, příjemcem, vadností zásilky, případně jejího obalu, zvláštní povahou zásilky (např. kazivostí) a v poslední řadě, pokud byly způsobeny vyšší mocí, tedy například v důsledku ţivelné události. Konkretizace těchto zákonných ustanovení pak byla moţná v přepravních řádech. Dopravce měl povinnost k uhrazení náhrady škody při ztrátě přepravované věci a jejím poškození. Pro uplatnění práv na náhradu škody stanovoval starý občanský zákoník prekluzivní lhůtu 6 měsíců od vydání zásilky příjemci. V případě, ţe zásilka příjemci nebyla vydána, pak platila tato lhůta do šesti měsíců od převzetí zásilky k přepravě. Pokud odesílatel právo na náhradu škody u dopravce v této lhůtě neuplatnil, jeho právo zaniklo.
48
Podrobnější úprava nákladní přepravy byla zajištěna pomocí zvláštních předpisů, zejména přepravními řády a tarify.
Závěr Cílem této práce byl popis dvou smluvních typů, tedy zasílatelské smlouvy a smlouvy o přepravě věci. Šlo o jejich komparaci, ukázání shod a rozdílů a jejich vyuţití v praxi. Sekundárním cílem této bakalářské práce bylo pak srovnání ustanovení o obou smlouvách ve starém OZ a ObchZ s NOZ. Nová kodifikace civilního práva je totiţ natolik významným a přelomovým legislativním aktem, ţe občanskoprávní oblast zcela přetváří. Při tvorbě nového občanského zákoníku se kalkulovalo s tím, ţe znovu vznikne velký všezahrnující soukromoprávní kodex. Hlavně šlo o odstranění dualismu postihujícího především závazkovou část občanského a obchodního zákoníku. Změn byla samozřejmě velká řada, dotkly se celých oblastí civilního práva, nicméně v oblasti přepravních smluv a přepravy nebyly změny, ani terminologické, ani obsahové nikterak přelomové. Zasílatelství i přeprava věci jsou sice rostoucími segmenty v obchodním ţivotě, nicméně jejich formy jsou konzervativní a tomu odpovídá i právní úprava. Tato bakalářská práce byla zaměřena na charakteristiku a analýzu zasílatelské smlouvy a smlouvy o přepravě věci v NOZ. Zároveň bylo nutné popsat starou dualitu rozdělení přepravních smluv v občanském i obchodním kodexu, nicméně smyslem práce nebyl vyčerpávající popis všech druhů přepravních smluv, ale jen zasílatelské a o přepravě věci, přičemţ ve vztahu ke starému občanskému zákoníku šlo o popis typu, jenţ se věnoval přepravě věci a nikoliv osob. Neplatné a neúčinné právní předpisy nebyly popsány jiţ tak podrobně, šlo o popis hlavních zásad a především věcí vztahujících se k odpovědnosti za škodu a k náhradě škody, jeţ jsou z praktického hlediska vţdy nejdůleţitější. V předchozích kapitolách jsem popsala ustanovení o zasílatelské smlouvě a smlouvě o přepravě věci a jejich paragrafové začlenění a regulaci danou novým občanským zákoníkem. Z výše uvedeného taktéţ vyplynul hlavní rozdíl mezi zasílatelstvím a přepravou věci. Tento rozdíl spočívá ve vztahu mezi odesílatelem, zasílatelem a dopravcem. Jinak řečeno na základě smlouvy o přepravě věci se přeprava provádí, zatím co v případě smlouvy zasílatelské se přeprava obstarává.
49
Z této terminologie pak vyplývá to zásadní, a sice spory vycházející z nároků na náhradu škody. Podstatný rozdíl v odpovědnosti za škodu z hlediska dopravce a zasílatele je, ţe zasílatel neodpovídá za škodu vzniklou na zásilce během prováděné přepravy. Za škodu vzniklou během přepravy odpovídá dopravce, pokud není dán liberační důvod, tj. stanovený předpoklad zprošťující dopravce jeho odpovědnosti za vzniklou škodu. Zasílatel zásadně odpovídá příkazci za škodu vzniklou v rámci obstarávání přepravy, to znamená za řádný výběr osoby, s níţ bude přepravní smlouva uzavřena. Je tedy zřejmé, ţe pro odesílatele zásilky je zcela zásadní správně zvolit smluvní typ, přičemţ platí zásada, ţe smlouva se rozpozná na základě obsahu a nikoliv podle svého formálního pojmenování. Na základě rozpoznání správného typu smlouvy je pak moţné určit, na kom se lze v případě vzniku škodní události, této škody domáhat. Porovnáme-li ustanovení ve starých a neplatných zákonech a ustanovení týkající se námi sledovaných přepravních smluv, dojdeme k výsledku, ţe se téměř neliší, a ţe NOZ pouze celou oblast zjednodušil tím, ţe zanikla stará dualita a tak bude orientace v celé přepravní oblasti jednodušší. Paragrafové znění v nové soukromoprávní kodifikaci však aţ na drobné změny kopíruje starou legislativní úpravu těchto smluv. V oblasti zasílatelství nový občanský zákoník přichází s novým ustanovením týkajícím se ručení příjemce zásilky v případě, věděl-li o pohledávce zasílatele ze zasílatelské smlouvy vůči příkazci, nebo o ní musel vědět. Nově je zde také upravena povinnost mezizasílatele uplatnit na ţádost dřívějších zasílatelů všechna práva, která jim přísluší z jejich zástavního práva. Na přepravní oblast mohou dopadnout změny týkající se toho, ţe zvíře jiţ není z právního hlediska věcí. Nově je také upraveno právo na náhradu škody odesílatele – to se nyní po šesti měsících od převzetí zásilky či od předání zásilky dopravci k přepravě promlčuje. To znamená, ţe lze právo na náhradu škody uplatnit u soudu i po uplynutí lhůty šesti měsíců, přičemţ uplynutí lhůty musí namítat druhá strana, v tomto případě tedy dopravce. Podle staré úpravy byla tato doba prekluzivní. Právo na náhradu škody tedy po šesti měsících zanikalo. Vzhledem k tomu, ţe i po rekodifikaci má většina ustanovení o zasílatelské smlouvě i smlouvě o přepravě věci dispozitivní charakter, mohou si strany smluvně dojednat svá práva a povinnosti odchylně. Lze se také odkázat na různé obchodní podmínky či přepravní řády, které vzhledem k obecné úpravě těchto smluv konkretizují práva povinnosti vzhledem k potřebám jednotlivých druhů přeprav. 50
Pro budoucnost by bylo myslím vhodné obsáhleji analyzovat mimozákonné normativy, jako jsou například všeobecné zasílatelské podmínky či přepravní řády. Zároveň je vhodné sledovat judikaturu soudů a jejich řešení ve vztahu k praktickým kauzám. To danou problematiku propojí s praxí a ukáţe, jak se jednotlivá zákonná ustanovení v současnosti projevují. Velmi zajímavou a přínosnou oblasti by byla i analýza smluvních doloţek Incoterms. Jejich význam s globalizací a vůbec mezinárodními kořeny obchodu narůstá a bude narůstat.
51
Seznam pramenů a literatury Právní předpisy Zák. č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník Zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník Zák. č. 89/2012 Sb. NOZ
Elektronické zdroje DSV, Incoterms 2010, URL http://www.dsv.cz/doprava-a-preprava/silnicnidoprava/incoterms/ Multitrans CZ, Mezinárodní soubor výkladových pravidel Incoterms, URL http://www.multitrans.cz/incoterms s. 452 [online]. URL http://www.anag.cz/Files/file/duvodova_obcz.pdf MAREK, Karel. Smlouvy k zajišťování přepravy a se vztahem k dopravním prostředkům: zasílatelská smlouva, Právní rádce. 28. 5. 2009 [online], URL http://pravniradce.ihned.cz/c137244260-smlouvy-k-zajistovani-prepravy-a-se-vztahem-k-dopravnim-prostredkumzasilatelska-smlouva ROUBAL, Václav, Je třeba stanovit podmínky, které zasílatelům usnadní získávat odborné znalosti, In: Dopravní noviny: Logistika, spedice 12. vyd., 2011 [online]. URL http://www.dnoviny.cz/logistika-spedice/je-treba-stanovit-podminky-ktere-zasilatelumusnadni-ziskavat-odborne-znalosti POHÚNEK, Miloš. Nové všeobecné zasílatelské podmínky odpovídají znění nového občanského zákoníku, Dopravní noviny, 2013, č 28 [online] URL http://www.dnoviny.cz/logistika-spedice/nove-vseobecne-zasilatelske-podminky-odpovidajizneni-noveho-obcanskeho-zakoniku DRV Legal, Rekodifikace soukromého práva: nemovitosti, promlčení neplatnost.URL http://www.drvlegal.cz/media/newsletters/Newsletter_Speciál_A_-_1.pdf
52
Dopravní smlouvy [online], URL http://www.dopravnismlouvy.cz/nakladni-list Náložný list. URL: http://www.dopravnismlouvy.cz/puzzle/detail/nalozny-list Smlouva o přepravě věci. URL: http://www.dopravnismlouvy.cz/smlouva-o-preprave-veci ŠPERL, Milan. Speditérství ve staronovém kabátu. URL: http://www.ksb.cz/de/newsveroffentlichungen/artikel/1731_spediterstvi-ve-staronovem-kabatu
Literatura DAVID, Petr a ORAVA, František. Vnitrostátní přeprava a zasílatelství. Vyd. 2., přeprac. V Praze: České vysoké učení technické, 2010. DAVID, Petr a ORAVA, František. Zasílatelství. Vyd. 1., V Praze: České vysoké učení technické, 2008. DRAHOTSKÝ, Ivo a kol. Zasílatelství: (okruhy tématických otázek). [Brno: Tribun EU, 2007]. KROFTA, Jiří. Přepravní právo v mezinárodní kamionové dopravě. Vyd. 1., Praha: Leges, 2009. ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan a kol., Občanské právo hmotné. Vyd. 5, Praha: Wolters Kluwer, 2009 ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. Vyd. 1., V Brně: Masarykova univerzita, 2001. MAREK, Karel, Smluvní obchodní právo: Kontrakty. Vyd. 4., V Brně: Masarykova univerzita, 2008 Bejček, Eliáš, Raban a kol., Kurs obchodního práva: Obchodní závazky. Vyd 3. Praha: C. H. Beck, 2003, PLÍVA, Stanislav, Obchodní závazkové vztahy. 2. aktualizované vyd. Praha: ASPI, 2009
53
Seznam příloh: Příloha 1
Smlouva zasílatelská
Příloha 2
Smlouva o přepravě věci
Příloha 3
Všeobecné přepravní podmínky
Příloha 4
Náloţný list
Příloha 5
Formulář CMR
54
