Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Smlouva o smlouvě budoucí Bakalářská práce
Autor: Jana Pišingerová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Ladislav Soukup
2016
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Vlastci, dne ................
________________________ JanaPišingerová
Poděkování Ráda bych na tomto místě vyjádřila poděkování JUDr. LadislavuSoukupovi, vedoucímu mé bakalářské práce, za odborné rady i cenné připomínky, podněty, konstruktivní vedení a trpělivost při zpracování mé bakalářské práce. Velké poděkování patří celé mé rodině za podporu, kterou mi všichni věnovali po celou dobu mého studia.
Abstrakt Práce se zabývá smlouvou o smlouvě budoucí v platné právní úpravě.Popisuje historický vývoj smlouvy o smlouvě budoucí a její zakotvení v příslušných zákonných úpravách. Práce zohledňuje skutečnost, že k 31. 12. 2013 byl zrušen obchodní zákoník 513/1991 a institut smlouvy o smlouvě budoucí se od 1. 1. 2014 řídí právní úpravou Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Zaměřuje se na závazkové právo a smlouvu o smlouvě budoucí z hlediska historie. Tato část postupuje od období starověkého Říma přes období středověku, novověku, dále pak se zaměřuje na rakouské právo a následně na právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí po vzniku samostatného Československa až po současnost. Další část práce je věnována vymezení smlouvy o smlouvě budoucí a odlišení od přípravné smlouvy. Práce obsahuje podrobné srovnání předchozí obchodněprávní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí platné do 31. 12. 2013 a nynější úpravu dle Občanského zákoníku. Zaměřuje se také na judikaturu československých a českých soudů. Práce ve svém závěru zhodnocuje platnou právní úpravu institutu smlouvy o smlouvě budoucí oproti původnímu uspořádání.
Klíčová slova smlouva o smlouvě budoucí, právo, obchodní zákoník, (nový) občanský zákoník, právní úprava, přípravná smlouva.
Abstract The Bachelor’s thesis deals with the agreement to agree according to the current legislation. It describes its historical progress and how it is enshrined in the relevant legal arrangements. The work takes into consideration the fact that the Commercial Code (513/1991) was invalidated by December 31, 2013, the institute of the agreement to agree has been followed the legislation of the New Civil Code (89/2012). The work aims at the commercial law and the agreement to agree from a historical perspective. This part of the thesis proceeds from the ancient Rome to the Middle Ages, modern times, it focuses on the Austrian law and the legislation of the agreement to agree after the establishment of independent Czechoslovakia until now. The other part of the work is devoted to the agreement to agree definition and its difference of a preparatory contract. The work contains detailed comparison of the previous commercial legislation of the agreement to agree valid by December 31, 2013 and the legislation of the New Civil Code. The work focuses on the practice of the Czechoslovak and Czech courts. In its conclusion the work evaluates the valid legislation of the institute of the agreement to agree compared to the original arrangement.
Key words agreement to agree, Commercial Code, New Civil Code, legislation, preparatory contract.
OBSAH SEZNAM ZKRATEK
1
ÚVOD
2
1
ZÁVAZKOVÉ PRÁVO A SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ V HISTORII
4
1.1 DOBA ŘÍMSKÁ 1.1.1 OBLIGAČNÍ SMLOUVA 1.1.2 SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ 1.2 OD STŘEDOVĚKU K NOVOVĚKU 1.2.1 SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ 1.2.2 KOUPĚ VĚCI BUDOUCÍ 1.2.3 MODERNÍ KONTRAKTAČNÍ PROCES 1.3 VŠEOBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ Č. 946/1811 1.4 VŠEOBECNÝ ZÁKONÍK OBCHODNÍ Č. 1/1863 1.5 OBČANSKÝ ZÁKONÍK Č. 141/1950 SB. 1.6 OBČANSKÝ ZÁKONÍK Č. 40/1964 SB. 1.7 ZÁKONÍK MEZINÁRODNÍHO OBCHODU Č. 101/1963 SB. 1.8 HOSPODÁŘSKÝ ZÁKONÍK Č. 109/1964 SB. 1.9 OBČANSKÝ ZÁKONÍK Č. 40/1964 PO NOVELE Č. 509/1991 1.10 OBCHODNÍ PRÁVO PO ROCE 1989 1.10.1 OBCHODNÍ ZÁKONÍK ZÁKON Č. 513/1991
4 5 6 6 8 9 9 10 11 12 12 14 14 15 16 16
2
18
SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ
2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.2 2.3 2.4 3
VYBRANÉ ZÁSADY SOUKROMÉHO PRÁVA ZÁSADA AUTONOMIE VŮLE PACTA SUNT SERVANDA REBUS SIC STANTIBUS VIGILANTIBUS IURA SMLOUVA PŘÍPRAVNÁ SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU Č. 89/2012 ZÁKLADNÍ ZNAKY SMLOUVY O SMLOUVĚ BUDOUCÍ V PLATNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ
SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ – SROVNÁNÍ PŘEDCHOZÍ A SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY
3.1 3.1.1 3.1.2 3.2 3.2.1 3.2.2 3.3 3.3.1 3.3.2 3.4 3.4.1 3.4.2 3.5 3.5.1 3.5.2 3.6
FORMA SMLOUVY O SMLOUVĚ BUDOUCÍ PŘEDCHOZÍ ÚPRAVA SOUČASNÁ ÚPRAVA STRANY SMLOUVY O SMLOUVĚ BUDOUCÍ PŘEDCHOZÍ ÚPRAVA SOUČASNÁ ÚPRAVA OBSAH SMLOUVY O SMLOUVĚ BUDOUCÍ PŘEDCHOZÍ OBCHODNĚPRÁVNÍ ÚPRAVA SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA URČENÍ, KDY MÁ BÝT BUDOUCÍ SMLOUVA UZAVŘENA PŘEDCHOZÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA NAHRAZENÍ PROJEVU VŮLE SOUDEM, NÁHRADA ŠKODY PŘEDCHOZÍ OBCHODNĚPRÁVNÍ ÚPRAVA SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁNIK ZÁVAZKU UZAVŘENÍ BUDOUCÍ SMLOUVY
20 21 21 22 22 23 23 25 26 26 26 27 28 29 31 32 33 33 34 34 34 35 35 36 37
3.6.1 3.6.2 3.7 3.7.1 3.7.2 3.8 4
PŘEDCHOZÍ OBCHODNĚPRÁVNÍ ÚPRAVA SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA DOHODA O DOPLNĚNÍ OBSAHU SMLOUVY PŘEDCHOZÍ OBCHODNĚPRÁVNÍ ÚPRAVA SOUČASNÁ ÚPRAVA PŘECHODNÁ USTANOVENÍ
PACTA DE CONTRAHENDO V SOUVISEJÍCÍ JUDIKATUŘE
4.1 4.2 4.2.1 4.2.2 4.2.3 4.2.4 4.2.5 4.2.6
PACTA DE CONTRAHENDO V MEZIVÁLEČNÉ JUDIKATUŘE ČS. SOUDŮ SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ V JUDIKATUŘE ČESKÝCH SOUDŮ PRÁVNÍ REŽIM PŘEDMĚT SMLOUVY SUBJEKTY SMLOUVY PORUŠENÍ PRÁVNÍ POVINNOSTI KONTRAKTAČNÍ LHŮTA NEZBYTNÉ ZNAKY PŘÍPRAVNÝCH SMLUV
37 38 39 39 40 40 42 42 43 43 44 45 46 46 47
ZÁVĚR
49
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
51
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
55
Seznam zkratek ADHGBAllgemeines Deutsches Handelsgesetzbuch AHGB Listina
Všeobecný zákoník obchodní Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.
NOZ
Nový občanský zákoník (Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)
NS
Nejvyšší soud České republiky
ObčZ
Zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník
ObchZ
Obchodní zákoník (Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník)
Ust.
ustanovení
1
Úvod Obsahem předkládané práce je smlouva o smlouvě budoucí v platné právní úpravě, zvláště pak zachycení jejího historického vývoje a zakotvení v příslušných zákonných úpravách. Toto téma jsem si vybrala, protože s typem této smlouvy se setkáváme v každodenním životě, což mohu potvrdit i z hlediska mé současné pracovní pozice v zastupitelstvu malé obce. Tento typ smlouvy je využíván zejména v případech, kdy nastane takový stav, kdy např. kupní smlouva nelze uzavřít pro překážky a je nutno uzavřít právě smlouvu budoucí, tak aby v časově ohraničeném horizontu mohla být uzavřena smlouva kupní. V práci budou použity metody komparace, analýza a historické srovnání. Práce využívá odborné publikace renomovaných autorů daného oboru. Hlavním zdrojem pro pochopení problematiky historického vývoje kontraktačního procesu byla publikace Milana Hulmáka Uzavírání smluv v civilním právu. K zodpovězení otázek z oboru římského práva pak sloužila právnická učebnice autorského kolektivu Jaromíra Kincla, Valentina Urfuse a Michala Skřejpka Římské právo, stejně tak lze ocenit Rukověť římského práva a jeho institucí od autorské dvojice Stanislava Balíka a jr.Významným pramenem moderního kontraktačního procesu sloužily mimo jiné České právní dějiny od roku 1945 Ladislava Vojáčka a Karla Schelleho. Z hlediska obchodního práva mezi základní prameny pro zkoumání problematiky zvoleného tématu lze uvést Obchodní zákoník s komentářem od Ivany Štenglové, Stanislava Plívy a Miloše Tomsy, Kurs obchodního práva od autorů JosefaBejčka, Karla Eliáše a Přemysla Rabana nebo Obchodní právoIreny Pelikánové. Neochvějné místo měly též periodické publikace Ministerstva spravedlnostiPrávo a zákonnost, její následovník Právní praxe a též měsíčník Hospodářských novin Právní rádce.Na doplnění informací je nutné zmínit internetové zdroje, které posloužily k zhodnocení právní úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí účinné od 1. ledna 2014. První kapitola je určena závazkovému právu a smlouvě o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo) z hlediska historického. Tento institut znalo již římské právo, které představovalo základ pro uspořádání závazkových práv upravených na našem území v právu městském. Detailně propracovaná právní úprava závazkových vztahů představuje dodnes základ, z něhož vycházejí všechny právní řády států kontinentální Evropy. Vývoj institutu smlouvy o smlouvě budoucí začínáme sledovat právě v období starověkého Říma, pokračujeme přes období středověku až k novověku, kdy již můžeme hovořit o moderním
2
kontraktačním procesu. Ověřujeme zakotvení smlouvy o smlouvě budoucí v rakouském právu, konkrétně ve Všeobecném zákoníku občanském z roku 1811 a Všeobecném zákoníku obchodním z roku 1863. Dále prozkoumáme kontraktační právo v období komunismu a s tím spojenou existenci či neexistenci smlouvy o smlouvě budoucí v občanském zákoníku z roku 1950 a 1964, v zákoníku mezinárodního obchodu z roku 1963 a od roku 1964 účinného zákoníku hospodářského. Zákony, které podrobíme následně zkoumání, pocházejí již z doby po pádu komunismu. Jedná se konkrétně o novelu občanského zákoníku z roku 1964; samozřejmě nepomineme vývoj obchodního práva po roce 1989 a vznik obchodního zákoníku účinného od roku 1991. Druhá kapitola se zabývá vymezením smlouvy o smlouvě budoucí a jejímu odlišení odsmlouvy
přípravné.Třetí
kapitolase
zaměřuje
na
podrobné
srovnání
předchozí
obchodněprávní úpravysmlouvy o smlouvě budoucí platné do 31. 12. 2013 a úpravu dle Nového občanského zákoníku.Je třeba zmínit, že judikatura provází práci v jednotlivých kapitolách a je věnována zejména judikatuřečeskoslovenských a českých soudů. Závěrečná část bakalářské práce zhodnocujenovou právní úpravu institutu smlouvy o smlouvě budoucí oproti původnímu uspořádání. Cílem mé práce je komparace smlouvy o smlouvě budoucí platné právní úpravy v novém Občanském zákoníku zákon č. 89/2012 Sb. a předchozí právní úpravy Obchodního zákoníku zákon č. 513/1991 Sb.
3
1 Závazkové právo a smlouva o smlouvě budoucí v historii Procedura uzavření smlouvy souvisí s pojmem smlouva jako takovým. S okamžikem respektování závazků, které vznikly z dohody smluvních stran, musela být následně řešena otázka, jak dohodu uzavřít. Proces uzavření smlouvy je tedy bezpochyby stejně starý jako smlouva sama. Zachytitz historického pohledu vývoj smlouvy a procesu uzavření (a zvlášť smlouvy o smlouvě budoucí) je ve své podstatě nerealizovatelné. Historicky vznikaly první závazky z deliktu.1Záhy se však objevily závazky vzniklé na základě dobrovolnosti. Jejich základním právním důvodem nebyla v těchto dobách smlouva (konsens) jako taková, ale spíše určitá forma, přísaha. Povinnosti vznikaly převážně složením přísahy. Ačkoli dohoda stran přísaze často předcházela, přísaha měla charakter slibu, který vznikal z vůle jedné strany. Historii smluvního práva můžeme vnímat jako vývoj od těchto formálních archaických forem k liberální neformální podobě smlouvy.2
1.1 Doba římská V rámci římského práva došlok výraznému rozvoji smluvních teorií. Počátek psaného (smluvního) římského práva je možné najít už v Zákoně dvanácti desek3 z poloviny 5. století př. n. l. Nejstarší formu smlouvy, která měla svůj původ v deliktu, představovalo nexum, které opravňovalo věřitele fyzicky zadržet dlužníka v prodlení. Od toho je odvozeno slovo obligace (ob ligatus – svázaný).4 Došlo k postupném rozvoji volních teorií, které za jediný konstitutivní prvek smlouvy považovaly svobodnou vůli smluvních stran. Rozpracováním konceptu uzavírání smluv byl za základní konstitutivní prvek pokládán konsens (ne jednostranný slib).Konsens musel být opravdu zavazující, vzájemný, pravý a perfektní.
1
2
3
4
obligationes ex delicto – prodlení, odpovědnost za újmu, na rozdíl od obligationes ex contractu – závazky ze smluv, viz dále HULMÁK, M. 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 218 s. ISBN 97880-7400-062-1. s. 28 Jedná se o dvanáct kamenných tabulí, které obsahovaly kodifikované obyčejové normy. Tento nejstarší zápis římského práva podle tradice vznikl na základě kompromisu mezi patriciji a plebejci. Ti požadovali sepsání obyčejových norem, protože patricijové si nepsané právo na soudech svévolně vykládali a zneužívali jej. HULMÁK, M. 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 218 s. ISBN 97880-7400-062-1. s. 29
4
1.1.1 Obligační smlouva Obligační smlouva (contractus) „je dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká civilním právem uznaný poměr“5 (obligace). Kontrakty (smlouvy) rozlišujeme na formální, které vznikají na základě určité formy a neformální (bezforemné), jež vznikají na základě typického, právem uznaného účelu. U formálních kontraktů musela být dodržena forma, tedy určitýpředem stanovený postup, jenž byl nezbytným předpokladem k tomu, aby mohl kontrakt platně vzniknout. Formální kontrakty, které jsou charakteristické svou abstraktností (z formy samotné nevyplývá, co je cílem stran),jsou platné i přesto, že z nich není zřejmýhospodářskýúčel. Tyto kontrakty se členily do dvou kategorií –verbální (uzavírány pronesenímzákonem stanovených formulí) a literární (provedeny zápisem do účetních evidencí). Kontrakty neformální vznikaly bez nutnosti dodržování určitéhopevně stanoveného postupu. V případě neformálních smluv musí být účel jednání jasný. Účel nebo-li důvod obligace (kauza) určuje smluvní typ a závisí na něm platnost závazku. Proto jsou neformální kontrakty nazývány též smlouvami kauzálními.Neformální (kauzální) obligacevznikaly podle toho, zdake vzniku kontraktu postačovalojen souhlasné ujednání (konsensuální obligace, vzešlé ze souhlasu obou stran) nebo zda bylo nutné, aby vedle toho došlo také k předání věci věřitelem dlužníkovi (reálné obligace). Konsensuální kontrakty představují koupě-prodej (smlouva trhová – emptio venditio), pacht a nájem, smlouva o dílo, smlouva pracovní, smlouva společenská a smlouva příkazní. Mezi reálné kontrakty se řadily tyto čtyři: zápůjčka, půjčka nebo výpůjčka, smlouva o úschově a smlouva o ruční zástavě.6 Dále hovoříme o kontraktech jednostranných a dvoustranných, kdy každá ze stran vystupuje vůči druhé straně jak v postavení creditora tak debitora. U dvoustranných kontraktů lze hovořit o smlouvách rovných 7 (práva a povinnosti jsou rovnoměrně rozděleny mezi strany) a nerovných 8 (ty opravňují jen jednu ze smluvních stran). Kontrakty jednostranné zakládají práva jen jedné straně (věřiteli), povinnosti z ní plynou jen druhé straně (dlužníkovi).
5
6
7
8
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. 1995. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. s. 215 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. 1995. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. s. 215-216 Synallagmata – sem patří kromě smlouvy příkazní všechny kontrakty konsensuální a také všechny reálné kontrakty nepojmenované. Sem patří všechny kontrakty reálné kromě zápůjčky, z konsensuálních kontraktů pak smlouva příkazní.
5
1.1.2 Smlouva o smlouvě budoucí Smlouva o smlouvě budoucí je právní institut, jehož základy položilo právěřímské právo. O institutu smlouvy o smlouvě budoucí se hovoří v případě kontraktů reálných, což jsou smlouvy, které aby vznikly, požadují předání věci. Je tedy potřeba, aby jedna ze smluvních stran skutečně splnila to, co bylo s druhou ujednáno, a to s úmyslem zavázat si druhou stranu k protiplnění a druhá strana s tímto vědomím plnění přijala. Původně mezi reálné kontrakty patřily pouze čtyři výše zmíněné smlouvy jednoduché struktury, kdy smluvené protiplnění, ke kterému se příjemce zavazoval, pozůstávalo pouze v tom, že věc, kterou od smluvního partnera dostal, po nějakém čase řádně vrátí. Obligace vůbec nemohla vzniknout, dokud budoucí dlužník neměl věc reálně v rukou, dokud mu ji věřitelnepředal. Proto také jakákoli úmluva o některém ze čtyř smluvních typů byla bez předání věci jen smlouvou o smlouvě budoucí(pactum de contrahendo).9 Postupně ke čtyřem typizovaným důvodům vzniku reálných obligací přibývaly další a závaznost se přiznávala většímu počtu případů smluv s atypickým obsahem. Ve výsledku se tedy uznala žalovatelnost smluv o jakémkoli vzájemném plnění, pokud jedna strana už svůj závazek splnila a plnění druhé straně poskytla. Žaloby byly tedy podávány z poměru, který nenesl žádné zvláštní pojmenování, a tak byly tyto případy shrnuty pod kontrakty nepojmenované.
1.2 Od středověku k novověku Římskoprávní vzdělanost pronikala do právních řádů středověkých a novověkých států. Tento proces je označován jako recepce římského práva. Započala pozvolna v intencích renesančního způsobu myšlení v Itálii od konce 11. století. Tato skutečnost má bezpochyby souvislost s opětovným objevením Digest 10 okolo roku 1070 a poté zahájením výuky římského práva na italských univerzitách.V dalších obdobích došlo k proniknutí římského práva
do
zaalpských
zemí.
Tento
proces
probíhal
v jednotlivých
zemích
nerovnoměrně.Recepce římského práva se odrazila jak v soukromém, tak ve veřejném právu. Římské právo takémělo vliv na státoprávní uvažování ve středověké Svaté říši římské, stejně
9
10
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. 1995. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. s. 245 Sborník z roku 533 tvořený padesáti knihami. Sloužil jako rozhodující pomůcka soudců a byl povýšen na zákon. Je výsledkem komise ustanovené východořímským císařem Justiniánem I. (kolem 482-565), jejíž úkol bylo uspořádat a kodifikovat komentáře a odpovědi římských právních expertů.
6
tak tomu byloi v dalších evropských zemích.11 Římské právo tvořilo základ pro uspořádání závazkových práv na našem území v právu městském. V důsledku zvyšujícího se objemu směny zboží a s tím spojeným rozvojem obchodu docházelo k vývoji závazkových vztahů na našem území.Od hospodářství s naturálním charakterem docházelo k přechodu na hospodářství založenému na penězích. Právě závazkově právní potřeby tehdejší společnosti měly za následek rozvoj závazkového práva na našem území. Charakteristickým znakem právní úpravy závazkových vztahů bylo užívání právních obyčejů, v dnešním pojetí obchodních zvyklostí, pokud pro danou otázku právní úprava zcela chyběla nebo byla nedostatečná. Agrární charakter, které měly Morava a Čechy v 11. století, byl příčinou toho, že závazkové právo bylo povahy primitivní a převahu v něm měly transakce z ruky do ruky. Pramenem závazkového práva zde bylo římské právo, z něj pak vycházelo jak právo zemskétak právo městské. Římské právo bylo např. Základem Brněnské právní knihy.Římské právo bylo inspirací i pro úpravu části třetí a čtvrté horního zákoníku Václava II. Na českém překladu Justiniánských institucí 12 a Brněnské právní knize byla založena Koldínova kodifikace Městských práv Království českého a Markrabství moravského.13 Tento městský zákoník Pavla Koldína
14
z roku 1579, který vycházel z práva římského, představuje
nejpropracovanější úpravu závazkových práv městského práva. Toto období je typické tím, že žádnou obecnou ani zvláštní úpravu smluvního procesu nenajdeme. Procedura uzavření smlouvy bylaurčena typem uzavírané smlouvy. Stejně jako v římské právu, byly důležité formální požadavky. Byla požadována přítomnost svědků a alespoň symbolické předání, k čemuž stačilo vložení trsu trávy, větve, hroudy do rukou nabyvatele. Převodce poté opustil nemovitost a hodil kámen za hlavu nebo uhasil oheň v domě, čím potvrdil ztrátu vlastnictví. Svědky uzavření smlouvy byli malí chlapci, kteří byli nejprve biti a poté obdarováni, aby si dobře pamatovali, kdy se převod uskutečnil a mohli o tom podat svědectví u soudu.15
11
BALÍK, S., BALÍK, S. ml. 2010. Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2010. 234 s. ISBN 978-80-7380-256-1. s. 52-53 12 Ve stejné době jako probíhala práce na sborníku Digesta, se pracovalo na učebnici pro studenty práv. Toto snažení bylo zakončeno vydáním příručky Institutiones. V roce 534 vyšel revidovaný a opravený Justiniánův kodex. Právě tento Kodex, Digesta a Institutiones tvořily ucelený soubor (pro nějž se v 16. století vžilo označení Corpus iuris civilis), který měl významný vliv na evropské právní dějiny. 13 HULMÁK, M. 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 218 s. ISBN 97880-7400-062-1. s. 34 14 Pavel Kristián z Koldína (1530-1589), český právník. 15 HULMÁK, M. 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 218 s. ISBN 97880-7400-062-1. s. 34-35
7
Od 14. století se upouštělo od reálného pojetí smlouvy a převládalo uzavírání smluv konsensuálních. Formality nahradil zápis do zemských desek nebo městských knih. V Koldínově kodifikaci z konce 16. století, která je připodobňována římskému systému smluv, není dán otázkám uzavření smluv zvlášť velký prostor. Zahrnuje sice úpravu jednotlivých smluvních typů, stranou však nechává obecné otázky. Koldínův zákoník rozeznává smlouvy verbální (slib); smlouvy konsensuální (smlouva trhová, nájem společenství a mandát) a smlouvy reálné (zápůjčka, půjčka, úschova a zástava). Zajímavý případem mezi jednotlivými druhy smluvních typů je institut slibu. Otázkou zůstává, zda slib je opravdu smluvním typem nebo jen jednostranným úkonem. Zde je opět odkaz na římské právo, protože literatura uvádí jednak slib věrovací, ale také institut „de stipulationibus“. Formálním aktem, který představoval slib věrovací, dlužník sliboval na svou víru. Vzhledem k obsahu, se jednalo především o zvláštní jednostranné zajištění závazku, i když nejčastěji byl obsažen ve smlouvách. Tento slib znamenal slavnostní utvrzení smlouvy, zesílení závazku z ní vznikajícího. Kdo nedodržel věrovací slib, ztratil hodnověrnost a stal se věrolomníkem. Setkáme se ale i s názorem, že z věrovacího slibu vznikal závazek.16 Pojetí slibů (přiříkání a připovídání všelijakých) se blíží k římskému právu a to konkrétně k institutu „sponsio“. Slib byl dobrovolný závazek dlužníka určený druhé osobě nebo uskutečněný na základě výzvy od takové osoby. Pokud vyzvaný subjekt bez odkladů a v přítomnosti druhé osoby převzal dobrovolně závazek slibem, podáním ruky nebo svým přiznáním, pak závazek vznikl. Podobně jako věrovací slib představovalo podání rukou slavnostní formu utvrzení závazku, tzn. ujištění, že učiněný slib bude dodržen. 1.2.1 Smlouva o smlouvě budoucí V historických podkladech období středověku a novověku konkrétní zmínku o institutu smlouvy o budoucí smlouvě nenalezneme, nicméně je možné její přítomnost spatřovat v určitém případu, v němž můžeme najít jistou analogii s římským právem, konkrétně se smlouvami nesoucí označení reálné. Je jím předání věci (předmětu smlouvy), s čímž úzce souvisí platnost uzavíraného kontraktu a následně institut smlouvy o smlouvě budoucí.Pokud podle římského práva došlo k uzavření jednoho typu smlouvy reálné, ale již se neuskutečnilo předání předmětu smlouvy, smlouva nebyla považována za platnou a jednalo se pouze o smlouvu budoucí. Takto to můžeme chápat například i u smlouvy trhové (kupní, 16
HULMÁK, M. 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 218 s. ISBN 97880-7400-062-1. s. 35
8
která ovšem v římském právu náležela pod smlouvy konsensuální). Uzavření takové smlouvy bylo doprovázeno řadou formálních jednání – ta nemusela nutně vyvolávat právní následky a sloužila spíše jako určité potvrzení právně perfektní dohody mezi smluvními stranami trhové smlouvy (soukupy). Takováto formální jednání byla důsledkem přechodu ke konsensuálním kontraktům, jež pro platnost smlouvy nevyžadují předání předmětu prodeje. Lze tomu rozumět, tak, že pro platnost smlouvy bylo požadováno předání předmětu prodeje. Z toho se můžeme domnívat, že nepředáním předmětu (stejně jako u římských smluv reálných) nedošlo k platnosti uzavírané smlouvy a takto uzavřená smlouva mohla být chápána jako smlouva o smlouvě budoucí. Aktem potvrzující dohodu mezi soukupy byl např. litkup, který spočíval ve slavnostním zapití za přítomnostipřípadnýchsvědků. Namísto předmětu, který měl být na základě smlouvy předán, se druhé straně někdy dával boží peníz, stejně tak jako se ve starověkém Římě dávala arrha.17 1.2.2 Koupě věci budoucí Předmětem trhové smlouvy mohla být hmotná i nehmotná věc, movitá nebo nemovitá, existující nebo taková, která měla teprve vzniknout (věc budoucí). Podmínka vzniku věci mohla ale nemusela být ve smlouvě obsažena. Smlouva o koupi, která podmínku neobsahovala, nese označení smlouva odvážná (aleatorní), smlouva s podmínkou se nazývá koupě věci očekáváné. V úvahu však nepřicházela koupě věci vlastní, protože taková smlouva by byla uzavřena v omylu nebo z donucení, což by znamenalo neplatnost smlouvy. 1.2.3 Moderní kontraktační proces Podoba současného kontraktačního procesu spadá do 18. století a je výsledkem Kanta18 a Pothiera. 19 Zásadní prací, která měla vliv na smluvní právo, bylo Pothierovo Traité des Obligations. Na základě římského práva rozlišil Pothier pactum vyžadující dohody dvou stran 17
18
19
Závdavek. V římském právu se při kontraktačním procesu využívala tzv. arrha, která znamenala určité potvrzení smlouvy a měla také funkci důkazního prostředku dokládajícím uzavření kupní smlouvy. Většinou se jednalo o movitou věc menší hodnoty, nebo peněžní částku – ta však nebyla součástí smlouvy a byla poskytována jednou smluvní stranou druhé. Po úplném splnění smlouvy docházelo k jejímu vyúčtování. Immanuel Kant (1724-1804). Německý filozof, který je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů a posledního z představitelů osvícenství. Jeho Metafysika mravů z roku 1797 obsahuje teorii práva a nauku o ctnostech. Robert Joseph Pothier (1699-1772). Francouzský filozof, v roce 1720 se stal soudcem soudu v Orleáns, kde působil 52 let. Patří do právní kultury raného osvícenství. Ve své práci Traité des obligations z roku 1761 píše, že přirozené právo je, alespoň zprostředkovaně, příčinou každého závazku, protože když smlouvy a delikty vytvářejí závazky, je to na základní úrovni proto, že přirozené právo požaduje, abychom plnili svoje sliby a nahradily druhému škodu, kterou jsme způsobili. Uzavřít smlouvu znamená něco dobrovolně slíbit a tím převést část své svobody na druhého, pokud ten druhý to akceptuje. Slib sám o sobě (pouhé pollicitatio) podle přirozeného práva ještě nevytváří závazek, takže promisor ho může kdykoli vzít zpět, dokud ho stipulátor neakceptuje.
9
a polliciatio jako jednostranný slib. V jeho podání smlouva představuje shodnou vůli dvou smluvních stran, z nichž jedna slibuje něco straně druhé, která tento slib akceptuje. Pollicitatio je slibem, který zatím není akceptován. To z dnešního hlediska představuje návrh smlouvy.20
1.3 Všeobecný zákoníkobčanský č. 946/1811 První ucelenou kodifikaci občanského práva na našem území představoval všeobecný zákoník občanský z roku 1811.Byl vyhlášen císařským patentem s platností pro všechny země, jež byly součástí rakouského císařství s výjimkou zemí uherské koruny. V zákoníku byla úprava smlouvy o smlouvě budoucí obsažena v § 936 hlavy sedmnácté - O úmluvě a budoucí smlouvě;dohoda, že teprve v budoucnosti má býti učiněna smlouva, je závazná jen tehdy, když byl určen i čas uzavření i podstatné kusy smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím byl zmařen výslovně ustanovený nebo z okolnosti vysvítající účel, nebo důvěra jedné nebo druhé strany byla ztracena. Vůbec jest pak naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny nejdéle do roka od vymíněného času; jinak právo zanikne, a nazýval ji jako dohodu o budoucí smlouvě. Uzavřením takové dohody vznikl závazek uzavřít v budoucnu smlouvu. Kontraktační povinnost (smluvní přímus) mohly nést buď obě smluvní strany nebo uzavřít budoucí smlouvu byla povinna jedna strana a druhá měla příslušný nárok. Podle povinnosti tak mohla mít dohoda o budoucí smlouvě charakter smlouvy jednostranné nebo oboustranné. Dohoda o budoucí smlouvě se mohla vztahovat na všechny obligační smlouvy. Dohoda o budoucí smlouvě musela obsahovat podstatné náležitosti budoucí smlouvy. Smluvní strany se musely dohodnout na termínu, do kterého musí být uzavřena vlastní smlouva. Mezi obsahové náležitosti patřilo též ujednání, jestli povinnost uzavřít vlastní smlouvu je jednostranná a pokud ano, jaké ze smluvních stran se tento závazek týká nebo zda jde o povinnost oboustrannou. Forma dohody o budoucí smlouvě nebyla v obecném zákoníku občanském zahrnuta. Pokud ale pro budoucí smlouvu forma předepsaná byla, musela být dodržena i v případě dohody o budoucí smlouvě. Povinnost uzavřít budoucí smlouvu měla časové a hospodářské omezení. Omezení časové znamenalo, že dohoda o budoucí smlouvě musí obsahovat termín, do kterého má být budoucí 20
HULMÁK, M. 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 218 s. ISBN 97880-7400-062-1. s. 36
10
smlouva uzavřena. Po uplynutí sjednaného termínu mohla oprávněná strana trvat na uzavření budoucí smlouvy po dobu jednoho roku. Jednalo se také o časové rozpětí, během kterého musí být podána žaloba. Po uplynutí této doby právo na uzavření budoucí smlouvy zaniklo. Tato jednoroční lhůta měla tedy prekluzívní charakter. Hospodářské omezení souviselo s klauzulí rebus sic stantibus.21 Pokud se poměry natolik změnily, že byl zmařen výslovně stanovený účel nebo takový, který vyplynul z okolností, případně jedna ze stran ztratila důvěru v druhou stranu, pak povinnost zavázané strany uzavřít vlastní smlouvu zanikala. Podmínkou bylo, že změna poměrů nastala až po uzavření dohody o smlouvě budoucí. Účel představuje to, k čemu zavázaná strana daným právním jednáním směřovala. Tím se rozumí majetkový stav, kterého se zavázaná strana svým právním jednáním snažila docílit.
1.4 Všeobecný zákoník obchodní č. 1/1863 Dne 17. prosince 1862 byl s účinností od 1. července 1863 přijat všeobecný zákoník obchodní (AHGB) publikovaný pod číslem 1/1863 ř. z.,v německých zemích zvaný Allgemeines Deutsches Handelsgesetzbuch (ADHGB).22 Všeobecný zákoník obchodní bylv pozici lex specialis k všeobecnému zákoníku občanskému.Pokud ve všeobecném zákoníku obchodním nebyla některá situace upravena a nemohly být použity ani obchodní zvyklosti, měly se použít právě ustanovení občanského práva.Z konkrétních smluvních typů byly ve všeobecném zákoníku obchodním uvedeny smlouva o koupi, smlouva komisní, smlouva spediční a smlouva nákladní. Pro ostatní typy smluv se bylo nutné obrátit na ustanovení obecného zákoníku občanského.Všeobecný zákoník institut smlouvy o smlouvě budoucí neupravoval. Bylo tedy nezbytné použít všeobecný zákoník občanský. Všeobecný zákoník obchodní představuje rozsáhlejší samostatnou úpravu obchodního práva na českém území. Byl postupně doplňován řadou zvláštních zákonů, např. zákonem č. 19/1890 ř. z. o ochraně známek a zákonem č. 58/1906 ř. z. o společnostech s ručením obmezeným, avšak v platnosti zůstal až do r. 1950, kdy ho zrušil tzv. střední občanský zákoník.23
21 22
23
za tohoto stavu věcí, za těchto právních poměru Obchodní zákoník. In Iuridictum, Encyklopedie o právu. [online]. [cit. 2016-02-28]. Dostupné na internetu:
Tamtéž.
11
1.5 Občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Vznik občanského zákoníku (označovaného také jako střední zákoník), zákona č. 141/1950 Sb., byl výsledkem právnické dvouletky v oblasti občanského práva. Účinnosti nabyl dne 1. ledna 1951.Snahy vytvořit nové občanskoprávní úpravy jsou patrné už od vzniku samostatného československého státu. Občanský zákoník č. 141/1950 zavedl v oblasti občanskoprávních vztahů jednotnost, protože platil na území celého Československa. Do doby jeho účinnosti totiž platil na území Česka zastaralý Všeobecný občanský zákoník, ne však na Slovensku a Podkapratské Rusi.24 Nový občanský zákoník upravoval vznik jak občanskoprávníchtak obchodněprávních smluv. Úprava smluvního procesu nepřinášela nic nového, protože v § 213 a následující vycházela z předchozí úpravy. Nový zákon i nadále obsahoval ustanovení o jednotlivých tradičních smluvních typech. Institut smlouvy o smlouvě budoucínový občanský zákoník neobsahoval, nicméně se na smlouvu o smlouvě budoucí odvolával v § 58 odst. 2.25 S padesátými léty minulého století je spojen také vznik hospodářského práva, kterým bylo nahrazeno obchodní právo. Ačkoliv byl v této době střední občanský zákoník ještě obecným právním předpisem i pro právní vztahy vznikající při uskutečňování jednotného hospodářského plánu26 (hospodářské vztahy), jedinečnost hospodářských vztahů si vyžádala zvláštní právní úpravu ve vládních nařízeních zejména v nařízení č. 33/1955 Sb.27
1.6 Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. K výrazné revizi soukromého práva došlo k v letech 1963 a 1964, kdy byl vydán nový občanský zákoník č. 40/1964, hospodářský zákoník č. 109/1964 a zákoník mezinárodní obchodu 101/1963. Těmi zákony byl nahrazen střední občanský zákoník č. 141/1950. Občanský zákoník z roku 1964 byl zaměřen na občanskoprávní vztahy, hospodářský zákoník pak upravoval vztahy mezi socialistickými organizacemi, kteréměly ve společnosti poskytovat veškeré služby. Snaha státu kontrolovat spotřebitelskou poptávku a vybudovat výraznější závislost lidí na státem řízeních institucích byla patrná na každém kroku. Úsilí státu dohlížet nad jistými smluvními ujednáními (zvláštně pak nad nakládáním 24 25
26 27
Tam platilo zvykové právo uherské. (2) Ustanovení § 59 až 71 se použijí i na smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se spotřebitel zavazuje uzavřít smlouvu podle odstavce 1. Hospodářský plán zakládal jen kontraktační povinnost, ne však konkrétní závazek k dodání výrobku či služby. Vládní nařízení o hospodářských smlouvách.
12
s nemovitostmi) bylo přítomno v podmínečnosti platnosti takovédohody souhlasem státního orgánu. Platnost smlouvy o převodu nemovitosti byl oprávněn posuzovat příslušný správní úřad či státní notářství. Taková snaha o státní kontrolu v oblasti majetkoprávní občanského života byla v rozporu se zásadou smluvní autonomie, což představuje jednu ze stěžejních zásad soukromého práva. Smluvní právo bylo odsunuto do pozadí, protože tradiční smlouvy mezi jednotlivci měly být zastoupeny poskytováním služeb socialistickými organizacemi. Nový občanský zákoník sice obsahoval ustanovení o jednotlivých smluvních typech, nicméně jejich úprava byla velice omezená, byly součástí obecných ustanovení zákona (nebyla jim věnovaná zvláštní část).Hlava druhá ve své páté části, která nesla označení „Jiné smlouvy“, upravovala smlouvy, které mezi sebou mohli občané uzavírat. V občanském zákoníku č. 40/1964 nebyla až do nabytí účinnosti tzv. velké novely28 právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí obsažena. Existovala sice možnost uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku v ustanovení o nepojmenovaných kontraktech, ale nedostatečná zákonná úprava měla za následek vznik pochybností a nejasností. Absence výslovné právní úpravy tedy vedla k právní nejistotě.29 Ze soudní praxe vyplývá,30 že smlouvu o budoucí kupní smlouvě bylo možnéuzavřít ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku (nepojmenované smlouvy). Taková smlouva musela být posuzována podle ustanovení, jejichž předmětem byla úprava vztahů, které vzhledem ke svému obsahu a účelu byly této smlouvě nejblíže. Smlouva o smlouvě budoucí musela splňovat stejné obsahové a formální náležitosti, které měla mít budoucí smlouva. Pokud bylo v případě kupní smlouvy její podstatnou náležitostí ujednání o předmětu koupě a jeho ceně, pak také obsahem smlouvy o budoucí kupní smlouvě muselo být určení předmětu koupě a jeho ceny. Smlouva o budoucí smlouvě kupní mohla být obsažena v soudnímu smíru, který mezi sebou účastníci občanského soudního řízení uzavřeli.
28
29
30
Vzhledem k historickým událostem a společenským vývojem, bylo nutné občanský zákoník z roku 1964 novelizovat tak, aby byl v souladu s potřebami demokratické společnosti. Byl doplňován a měněn řadou novelizací – nejdůležitější představoval zákon č. 509/1991 Sb. Novelami vedly především k posílení principu autonomie vůle bez zásahů státu. ŠVESTKA, J. 1992. Smlouva o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku. In Právo a zákonnost. ISSN 1210-0900, 1992, roč. 40, č. 9. s. 550. Usnesení Krajského soudu ze dne 31. 3. 1972, sp. zn. 7 Co 149/ 72.
13
1.7 Zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb. Pro oblast zahraničně obchodních vztahů byl institut smlouvy o smlouvě budoucí upraven v § 119 – 123 zákoníku mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb.31 Závazek uzavřít v budoucnu smlouvu mohla na základě smlouvy o smlouvě budoucí převzít jedna strana nebo strany obě. Musel být přinejmenším dohodnut předmět plnění obou smluvních stran a termín, do kterého má být budoucí smlouva uzavřena. Formální náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí byla písemná forma. Nastala-li situace, kdy strana zavázaná bez odůvodnění odmítala, mohla strana oprávněná požadovat náhradu škody. Oprávněna strana mohla požadovat (pokud tak ovšem stanovila smlouva) po soudu nebo osobě stanovené smlouvou,aby určili nestanovený obsah vlastní smlouvy. U soudu mohlo být uplatněno právo na stanovení chybějícího obsahu budoucí smlouvy ve lhůtě jednoho roku od doby, kdy se mělo uskutečnit uzavření vlastní smlouvy. Nárok zanikal uplynutím této jednoroční lhůty. Pokud ve lhůtě jednoho roku nedošlo k určení chybějícího obsahu budoucí smlouvy osobou, která byla ve smlouvě určena, nárok též zanikal.Chybějící obsah smlouvy, k jejímuž uzavření byla povinna strana zavázaná, se řídil pravidlem v § 121. Nestanovený obsah smlouvy byl určován účelem, který s přihlédnutím k okolnostem, při nichž byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí, smluvní strany během uzavírání vlastní smlouvy sledovaly. Bylo též přihlédnuto k zásadě poctivého obchodního styku. V zákoníku mezinárodního obchodu byla zakotvena také klauzule rebus sic stantibus. Také u smluv, kdy se smluvní strany dohodly, že obsah smlouvy bude ještě doplněn a pokud daly nepochybně najevo, že smlouva bude platná i v případě, že by k dohodě o zbylém obsahu smlouvy nedošlo, pak se i na takové smlouvy přiměřeně aplikovalo ustanovení smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Zákoník mezinárodního obchodu byl zrušen ke dni 1. 1. 1992 obchodním zákoníkem 513/1991 Sb.
1.8 Hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb.
31
§ 119: Smlouvou může být převzat závazek uzavřít do stanovené doby budoucí smlouvu, pokud je dohodnut alespoň předmět plnění obou stran; smlouva o uzavření budoucí smlouvy musí být uzavřena písemně.
14
Svým obsahem navazovala úprava kontraktace na vládní nařízení o hospodářských smlouvách č. 33/1955 Sb. V hospodářském zákoníku byla smlouva o smlouvě budoucí upravena pod názvem smlouvy o přípravě dodávek a smlouvy o spolupráci. Byla určena vztahům mezi socialistickými organizacemi v centrálně řízeném hospodářství. Tuto právní úpravu významně natolik změnily následné novelizace, že se ve skutečnosti jednalo o smlouvy s rozdílným obsahem i dosahem. Název však zůstal stejný. V posledním znění hospodářského zákoníku se právní úprava smlouvy o přípravě dodávek od úpravy smlouvy o uzavření budoucí smlouvy obsažené v zákoníku obchodním výrazně liší.32 Povinnost uzavřít budoucí smlouvu vznikala uzavřením smlouvy o přípravě dodávek. Platnost byla podmíněna dohodou o podstatných náležitostech budoucí smlouvy. Dodavatel měl na základě smlouvy o přípravě dodávek právo požadovat u hospodářské arbitráže nahrazení dohody stran. Vzhledem k pozdější úpravě, si mohl dodavatel nárokovat jen náhradu škody.33 Uzavření smlouvy o spolupráci kontraktační povinnost nezakládalo. Vznikala dohodou o celém obsahu smlouvy. Dodavatel měl právo požadovat náhradu způsobené škody (nebyl-li také dohodnutý další důsledek), pokud odběratel, který se zavázal budoucí smlouvu uzavřít, odmítl tuto smlouvu uzavřít. Odběratel nemohl být odpovědnosti za škodu osvobozen.
1.9 Občanský zákoník č. 40/1964 po novele č. 509/1991 Právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí je jedním z charakteristických právních institutů občanského práva smluvního. Smlouva o smlouvě budoucí se součástí československého občanského práva stala novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. (zákon, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), která nabyla účinnosti dne 1. ledna 1992. Přestože před účinností této novely občanský zákoník výslovnou úpravu smlouvy o smlouvě budoucí neobsahoval, bylo možné tuto smlouvu uzavřít jako nepojmenovaný kontrakt. Soudní rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 1972 (sp. zn. 7 Co 149/ 72) uvádí, že účastníci občanského soudního řízení spolu uzavřeli soudní smír, jehož obsahem byla dohoda o budoucí smlouvě kupní týkající se převodu nemovitosti. Občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991 takovou dohodu připouštěl s odkazem na ustanovení § 51 32
33
TOMSA, M. 1993. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy v obchodních vztazích. In Právní praxe. ISSN 1210-0900, 1993, roč. 41, č. 4. s. 209. PELIKÁNOVÁ, I. 2009. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. díl. 1. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2009. 395 s. ISBN 978-80-7357-428-4. s. 241.
15
občanského zákoníku (nepojmenované smlouvy). Dohodu bylo nutné hodnotit dle smyslu znění občanského zákoníku podle ustanovení upravující vztahy, jenž se obsahem a účelem k této dohodě blíží. Taková dohoda musela nezbytně splňovat všechny podstatné obsahové a formální náležitosti budoucí smlouvy. V současné době je od 1. 1. 2014 v účinnosti NOZ 89/2012 Sb.
1.10 Obchodní právo po roce 1989 Podnikání bylo komunistickým totalitním režimem považováno za nežádoucí činnost, která musí být právními prostředky potlačena a postavena tak mimo zákon (trestný čin příživnictví). Tímto přístupem bylo na čtyřicet let fakticky zlikvidováno i obchodní právo. Období do roku 1990 v Československu je poznamenáno skutečností, že obchodní právo v moderním slova smyslu neexistovalo: quasi obchodní (tzv. dodavatelsko-odběratelské) vztahy mezi podniky upravoval hospodářský zákoník z r. 1964. Ten však nemohl být k regulaci právních vztahů v tržním hospodářství a v podmínkách konkurence a autonomie vůle smluvní stran naprosto použit. Nedostatečný a zastaralý byl také(ještě o rok starší) zákoník mezinárodního obchodu. První zákony upravující obchodní právo byly přijaty už v r. 1990, např. zákon č. 104/1990 Sb. o akciových společnostech a zákon č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů, jejich úprava však byla fragmentární a nedostatečná. Přijetí jednotného obchodního zákoníku se pokusilo tyto problémy řešit.34 1.10.1 Obchodní zákoník zákon č. 513/1991 Obchodní zákoník zákon č. 513/1991 (dále také ObchZ) byl dílem autorského kolektivu Stanislava Stuny, který měl na starost část o obchodních společnostech a Ludvíka Kopáče, jež je autorem části o smlouvách. Existuje názor, že ObchZ byl již od začátku nepovedené dílo (v řadě případů byl zdrojem složitých výkladových problémů), které bylo nutné více než padesátkrát novelizovat.I když původní záměr sledoval upravit celý systém obchodního práva jedním právním předpisem, brzy se ukázalo, že to nebude možné. Řada dílčích otázek obchodního práva proto bylo nutnéupravit zvláštními zákony.35 Mezi tyto zákony patří např. zákon č. 94/1996 Sb.36 a 142/1996.37 34 35
36
Obchodní zákoník. In Iuridictum, Encyklopedie o právu. [online]. [cit. 2016-02-28]. Dostupné na internetu: Tamtéž. Zákon, kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zákon č. 455/1991 Sb., o
16
Protože se smlouvou o smlouvě budoucí podrobně zabývá druhá kapitola této práce, jen uvádím, že tato smlouva upravená v obchodním zákoníku č. 513/1991 Sb. tvořila právně závazný základ pro uzavření určené budoucí smlouvy ve vztazích mezi podnikateli a ve vztazích, které pod ObchZ spadají. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti (platný od 22. 3. 2012 zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).
37
živnostenském podnikání (živnostenský zákon), zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon, kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
17
2 Smlouva o smlouvě budoucí Typickými právními důvody, z nichž vznikají závazky, jsou právní jednání a protiprávní činy neboli delikty (proto jsou výslovně uvedeny v § 1723 odst. 1). Závazkové právo třídíme na část deliktní a část smluvní (smlouva je nejtypičtějším právním jednáním), v rámci které můžeme smluvní závazkové právní vztahy dělit i na takové jejichž předmětem je uzavření smlouvy teprve v budoucnu. V těchto souvislostech se pak hovoří o smlouvě o budoucí smlouvě, případně smlouvě předběžné (Latinsky – pactum de contrahendo),38 nepatří mezi zvláštní smluvní typ, je to označení smlouvy o smlouvě budoucí, představuje smlouvu,která je určena podle svého předmětu a jejím předmětem je závazek uzavřít budoucí smlouvu.39 Obecnou definici pojmu bychom jistě našli v nejedné literatuře, nicméně sám zákon nám nabízí odpověď, proto není důvodu se jej nepřidržet a necitovat přímo ze zdroje, když stanoví, že: „Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem, a zavázané straně (z toho) vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí.“40 Smlouva o smlouvě budoucí vyjadřuje několik specifik, které tvoří její podstatu a odlišují ji od jiných typů právních jednání. Předně je potřeba zmínit, že prezentuje závazkový právní vztah, jehož primárním znakem je vznik závazku teprve v budoucnu, proto o smlouvě hovoříme jako o smlouvě předběžné, jelikož z ní nevzniká přímo nárok na plnění závazku, nýbrž na uzavření smlouvy, z níž teprve bude takový nárok vyplývat („.... zavazuje uzavřít (...), budoucí smlouvu.....“). Jedná se tedy o smlouvu předcházející jinému kontraktu, její význam spočívá ve zrodu povinnosti uzavřít tuto pozdější smlouvu realizační („.....se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít (....) budoucí smlouvu......“). Jednotlivé smlouvy však na sebe bezprostředně navazují, jak zákon sám požaduje, obsah budoucí smlouvy musí být ujednán alespoň obecným způsobem. Jedná se o logickou pojistku, jež zabezpečuje, že na konci kontraktačního procesu o budoucí smlouvě nebude nabízeno něco 38
39
40
FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník – komentář I. Díl. 1. vyd. Praha Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 281 ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. 2009. Obchodní zákoník: komentář. 12. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1375 s. ISBN 978-80-74000-55-3. s. 875. § 1785-86 NOZ
18
jiného, než bylo původně ujednáno. Rovněž je nemyslitelné, aby mezi stranami vznila závazná smlouva, která by obsahovala jen samotné ujednání, že se na čemsi později dohodnou. Je rovněž zajímavé, že se v rámci její úpravy nesetkáváme s požadavkem písemné formy. Platí zde proto zásada bezformálnosti. Pokud se budeme
vyjadřovat k samotnému kontraktačnímu procesu o uzavírání
realizační smlouvy poté, co již byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, pak si můžeme povšimnout, že se ona procedura bezesporu rozpadá do dvou fází. Nejprve „musí strana oprávněná vyzvat zavázanou stranu v ujednané či zákonné lhůtě a tato výzva musí být učiněna v souladu se smlouvou přípravnou, jinak závazek zaniká.“ 41 Je jistě žádoucí stanovit určitou obecnou lhůtu (v tomto případě roční) přímo zákonem, pokud si smluvní strany nesjednají vlastní, aby se předešlo možným negativním dopadům s tím, spojených, a taktéž je nezbytné na existenci určité lhůty trvat, aby povinná strana netrpěla tím, že nemůže rozumně očekávat, kdy bude k jejímu uzavření vyzvána, čímž jí vznikne povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu. Teprve poté, kdy byla výzva v pořádku učiněna, vzniká, slovy zákona, povinnost (bez zbytečného odkladu) uzavřít vlastní smlouvu. Strana zavázaná má tedy dvě jednoduché možnosti, jak s touto výzvou naloží. Buď ji vyhoví, a kontraktační proces dospěje do zdárného konce, či nikoliv. „Nesplní-li (však) zavázaná strana po vyzvání svou povinnost uzavřít smlouvu (rozuměj realizační), může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvyurčil soud nebo osoba určená ve smlouvě.“
42
Zákon však pamatuje i na takové případy, kdyby osoba takto určená
z nejrůznějších důvodů tak neučinila, když stanoví, že „Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana navrhnout, aby jej určil soud.“43 Takto se může osoba oprávněná domáhat svého práva do jednoho roku od posledního dne lhůty, kdy měla být budoucí smlouva uzavřena, jinak nastane promlčení – § 634 NOZ. Dlužno říci, že pro oba tyto náhradní subjekty, kteří mají projevit vůli za povinného, platí, co do určení obsahu, stejná koncepce. Předně je nutné přihlédnoutk „účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zjevně sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se i k okolnostem, na kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány.“44
41 42 43 44
§ l788 odst. 1 NOZ § l787 odst. 1, věta první , NOZ § l787 odst. 1,věta druhá , NOZ § l787 odst. 2, NOZ
19
Pro úplnost je potřeba doplnit v rámci tohoto odstavce, kde se zabýváme sankčním režimem nesplnění kontraktační povinnosti, že straně oprávněné je ke všemu zachováno právo požadovat náhradu škody. Ač na to zákon v těchto místech, kde je upraven institut smlouvy o smlouvě budoucí, nepamatuje, zároveň to však ani nezakazuje, a proto se lze dovolat § 2913 odst. 1, který pojednává o porušení smluvní povinnosti, pokud ovšem povinnému nebude svědčit zprošťovací důvod, který uvádí druhý odstavec stejného ustanovení zákona. Kroměvýše uvedeného případu zániku kontraktační povinnosti, kdy oprávněným nebyla učiněna výzva k včasnému uzavření budoucí smlouvy vůči povinnému, pamatuje úprava smlouvy o smlouvě budoucí ještě na jeden speciální případ, který je upraven v § 1788 odst. 2. Mám zde na mysli tzv. klauzuli nezměněných poměrů (lat. Clausula rebus sic stantibus), což je výhrada, která brání povinného proti výzvě oprávněného. „Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká.“45 Je ovšem vhodné, aby strana zavázaná o této skutečnosti učinila bezodkladné oznámení vůči oprávněnému, jinak by přicházela v úvahu možnost dovolání se náhrady škody. Smlouvu o smlouvě budoucí je třeba chápat jako smlouvu, na jejímž základě mají jedna či obě strany vůli k uzavření v budoucnu v určité době smlouvu vlastní. Smlouva o smlouvě budoucí má zachytit v závazné formě dosaženou dohodu smluvních stran, že jejich vůle vyjadřuje shodu uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu, která již bude plně zajišťovat plnění, které má být hlavním cílem a účelem kontraktačního procesu. Budoucí smlouva nebo smlouva realizační, je taková smlouva, která má být na základě sjednané smlouvy o smlouvě budoucí uzavřena. Často je používána zejména při převodu nemovitostí. Případy, kdy není uzavřena přímo vlastní smlouva, ale je stvrzena dohoda na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, důvodem bývá obvykle nedostatek peněžních prostředků budoucího kupujícího na zaplacení kupní ceny v případě koupě, tzn. že poskytovatel finačního zajištění trvá na uzavření budoucí smlouvy (hypotéka, úvěr).
2.1 Vybrané zásady soukromého práva O právních zásadách lze říci, že se jedná o určitá východiska, vůdčí ideje, které prorůstají celým právním řádem. Svůj význam dokládají především při aplikaci právního předpisu, neboť v jejich souladu musí být kontrétní právní normy interpretovány. Ač právo kontinentální stavěno na základech práva psaného, tak těmto zásadám nebývá poskytnuta normativní podoba. 45
§ l788 odst. 2 , NOZ
20
Jsme-li již alespoň ve stručnosti seznámeni s pacti de contrahendo, můžeme přistoupit k pojednání o některých obecných zásadách na nichž spočívá tento institut. 2.1.1 Zásada autonomie vůle V současné právní úpravě civilního kodexu je nejdůležitější zásadou tzv. zásada autonomie vůle neboli také legální licence, která vytlačila z tohoto prvenství zásadu rovnosti subjektů, jež byla považována ObčZ za její hlavní princip.“Základ soukromého a občanského práva není v principu rovnosti, ale autonomii vůle.“ Zejména jeho podcenění vede pak k nedocenění základních funkcí soukromého a občanského práva, kterou je umožnit svobodné rozvíjení soukromého života.“46 Tato zásada jež vyplývá zejména ze znění čl. 2 odst 3 Listiny, který stanoví, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, (...), je tak dokreslena v rovině občansko právní v § 1 odst. 2 jenž uvádí, že „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona: (....), což je fakticky východisko, které svědčí o převaze dispozitivnosti soukromoprávního kodexu. Zákonodárce zvolil vymezení dispozitivnosti obecným způsobem oproti matematickému výčtu, jak to činil ObchZ v § 263. Jednak proto, že se jedná o standard civilních kodexů, jednak není potřeba reagovat na výčtový paragraf každou novelou zákona a není narušena právní jistota adresátů norem, navíc sugeruje představu, že všechna ustanovení jsou dispozitivní. 2.1.2 Pacta sunt servanda V pořadí další velmi klíčovou zásadou, která neoddělitelně souvisí se zásadou autonomie vůle a jež nesmí být opomenuta, je známé latinskéslovní spojení pacta sunt servanda, které v překladu můžeme vyjádřit slovy „smlouvy se mají dodržovat“.Částí literatury je považována za nejobecnější zásadu právní,47 kdy její významje tak především interpretační a nedostává se jí proto běžně normativní formy. S NOZ ji však máme k dispozici v psané podobě, konkrétně v § 3 odst. 2 písm. d) („daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny“), čímž je tak podtrhnut záměr zákonodárce nazírat napříště na právní jednání spíše jako na platné (jak plyne z § 574). Ačkoliv se jedná o zásadu, kterou můžeme řadit v závazkovém právu k nejvýznamnějším, v rámci kodexu se jí nedostává prioritního pojednání před ostaními zásadami.
46 47
§ l788 odst. 2 , NOZ ŠVESTKA, J. Základní zásady soukromého práva. In ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. et al. 2009, c.d. s. 47
21
2.1.3 Rebus sic stantibus Jak jsem již výše uvedla, vycházím zde ze zásady, že smlouva strany zavazuje, jelikož je projevem jejich nezávislé vůle, a stává se proto zákonem jejich právního vztahu, podle něhož jsou strany povinny se spravovat; v opačném případě jim vzniká následek v podobě kontkréní odpovědnosti. To ovšem neznamená, že by nemohla nastat jeho modifikace či dokonce zrušení. Jedním takovým způsobem zániku závazku je tzv. klauzule nezměněných poměrů (lat. clausula rebus sic stantibus), jež je mlčky ujednána v každé smlouvě. NOZ tedy předpokládá, že mohou nastat po uzavření smlouvy nepředvídatelné a neovlivnitelné podstatné změny poměrů, při jejichž existenci by bylo nespravedlivé trvat na splnění závazku. Dotčenému subjektu tedy automaticky vzniká právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě. Nedohodnou-li se, poté může soud na návrh rozhodnout o změně závazku obnovením rovnováhy práv a povinností, anebo tento závazek zrušit, pokud se ovšem nejedná o změnu jež by byla vyvolána prostým vývojem ekonomiky či spadala do běžného podnikatelského rizika. Nic však nebrání tomu, aby dotčená strana na sebe
převzala
nebezpečí změny okolnosti, v takovém případě ji uvedené oprávnění nenáleží.48
Jedná se o jisté novum, předcházející právní úprava klauzuli totiž výslovně upravila pouze pro smlouvu o smlouvě budoucí (ObchZ i v ustanoveních o uložení věci), v obdobných případech tedy bylo možné se opřít pouze o hledisko dobrých mravů. Zákonodárce si uvědomil, že výhrada změny okolností přichází v úvahu u každé smlouvy, avšak zůstává její význam zesílen především u institutu pacti de contrahendo, jelikož je pro ni vlastní, že ji strany uzavírají se značným předstihem před uzavřením budoucí smlouvy, a je s ní spojeno proto mnohem větší riziko nastolení změny poměrů. I nadále proto zůstává clausula speciálně v zákoně upravena i pro případ uzavírání budoucí smlouvy. 2.1.4 Vigilantibus iura Další, neméně významnou zásadou, je klasické římskoprávní pravidlo vigilantibus iura, což je zkrácený výraz pro celé vyjádření vigilantibus iura scripta sunt; česky řečeno: „zákony jsou psány pro ostražité“. Tedy ochrana se poskytuje jen těm subjektivním právům, jejichž držitelé o ně řádně pečují, vykonávají je a v případě porušení i vymáhají. V opačném případě se stávají nevymahatelnými, či dokonce zanikají. Jak zákon sám praví: „Má se za to, že
48
K tomuto srov. § 1765 a 1766 NOZ.
22
svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“49 Každý tedy nese odpovědnost za svou náležitou míru opatrnosti, kterou lze u běžného průměrného jedince předpokládat. Nezpochybnitelný význam má tato zásada rovněž v oblasti závazkového práva, kde nejčastějším důvodem vzniku závazku je smlouva, jež je výrazem autonomie vůle smluvních stran a strany mají možnost si před jejím podpisem sjednat veškerá práva a povinnosti tak, jak jim nejlépe vyhovuje, eventuálně se přidržet znění zákona. „Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.“50 Pokud si tak strany odsouhlasí určitý obsah svého právního vztahu, pak je zde presumována náležitá míra prevence.
2.2 Smlouva přípravná Někdy bývá se smlouvou o smlouvě budoucí zaměňována smlouva přípravná – pactum praeparatorium. Při sjednání přípravné smlouvy bylo účastníky vyhraženo právo, na změny obsahu smlouvy v nepodstatných náležitostech, tak že v těchto bodech bude smlouva ještě doplněna. Jedná se tak o smlouvu jedinou, která je však prozatím nezcela úplná a má být stranami doplněna, na rozdíl od smlouvy o smlouvě budoucí, kdy jde o smlouvy dvě – smlouvu o smlouvě budoucí a smlouvu budoucí (vlastní), která má být následně uzavřena. Přípravná smlouva je platná za podmínky, že strany daly nepochybně najevo, že smlouva bude platit, i pokud by nedošlo k dohodě o zbytku obsahu smlouvy.
2.3 Smlouva o smlouvě budoucí v občanském zákoníku č. 89/2012 Od 1. 1. 2014 vstoupil v účinnost velmi diskutovaný zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. NOZ se dotkl úpravy smlouvy o smlouvě budoucí, když tuto upravují § 1785-1788 NOZ. Platnost obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. (s účinností ode dne 5. 11. 1991), byla ukončena k 31. 12. 2013. ObchZ byl nahrazen zákonem o obchodních korporacíchč. 90/2012, který však neřeší smlouvy o smlouvě budoucí, vše přebírá NOZ. V následující kapitole proto srovnávám právní úpravu NOZ s předchozí úpravou dle zákoníku obchodního.Níže pro ilustraci uvádím úplná znění právních předpisů. Je tak možné porovnat rozsah právních úprav smlouvy o smlouvě budoucí, příp. vizuální aspekt znění stejného institutu upraveného odlišnými zákoníky.
49 50
§ 4 odst. 1NOZ § 1724 odst. 1
23
Obr. 1: Zdroj: Vlastní zpracování
24
2.4 Základní znaky smlouvy o smlouvě budoucí v platné právní úpravě Ustanovení týkající se institutu smlouvy o smlouvě budoucí nalezneme v § 1785 až 1788 NOZ. Stranou pak nesmí zůstat ani § 634 NOZ upravující promlčení nároku na určení obsahu budoucí smlouvy soudem. Podle ustanovení § 1785 NOZ je smlouvou o smlouvě budoucí: •
aniž je sjednána povinná forma této smlouvy,
•
zavazuje se nejméně jedna strana,
•
uzavřít po vyzvání,
•
které musí být provedeno ve sjednané lhůtě (jinak platí povinnost uzavřít do l roku od uzavření přípravné smlouvy),
•
budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.
Z hlediska komparačního s Občanským zákoníkem 1964/1992 a Obchodním zákoníkem lze vysledovat, že NOZ se spíše přiklání k základní úpravě uvedené v Obchodním zákoníku. 51 Zároveň je nutno odmítnout některé právní odborníky, kteří považují úpravu v ustanovení § 1785 NOZ za obsahově odpovídající úpravě v ustanovení § 50a Občanského zákoníku 1964/1992 i úpravě § 289 Obchodního zákoníku, neboť kromě určitých formulačních drobností je zásadní změna v rozvolnění požadavku na aprobovanou formu smlouvy o budoucí smlouvě. „Obsahově odpovídá ObčZ i ObchZ: obecná definice a pravidla pro uzavření smlouvy o smlouvě budoucí zůstávají zachována. Pokud jde o formu smlouvy, vychází se z ObčZ. Nebyla tedy převzata povinnost z ObchZ umožňující uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí výhradně v písemné formě,“ 52 přičemž není pravdou, že různost formy smlouvy o smlouvě budoucí vychází z Občanského zákoníku 1964/1992, neboť v něm byla povinnost uzavírat smlouvu o smlouvě budoucí výhradně v písemné formě, obdobně jako tomu bylo v Obchodním zákoníku.
51
52
ELIÁŠ, Karel a kol, Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 725 BĚLOHLÁVEK, A.J.; ČERNÝ, F.; JUNDWIRTHOVÁ, M.; KLÍMA, P.;PROFELDOVÁ, T.; ŠROTOVÁ, E. Nový občanský zákoník - srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s.175
25
3 Smlouva o smlouvě budoucí – srovnání předchozí a současné právní úpravy Obsahem této kapitoly je srovnání předchozí obchodněprávní úpravy a současné právní úpravy, a to z hlediska formy, stran a obsahu smlouvy o smlouvě budoucí, dále pak porovnáme soudní nahrazení projevu vůle a určení obsahu smlouvy, případy zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu; budeme se též zabývat dohodou o doplnění obsahu smlouvy a v jejím závěru pak přechodnými ustanoveními.
3.1 Forma smlouvy o smlouvě budoucí Podíváme-li se na ustanovení upravující smlouvu o smlouvě budoucí, zjistíme, že zde zákon nijak nezmiňuje formu právního jednání. Platí zde zásada bezformálnosti a „Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu- není-li ve volbě
formy omezen
ujednáním či zákonem.“53 3.1.1 Předchozí úprava V předchozíprávníúpravě Obchodního zákoníku byla smlouva o smlouvěbudoucí upravena v § 289 -§ 292. Tato smlouva byla zařazena do obecné části.Smlouva musela mít vždy povinně
písemnou
formu.Z tohoto
důvodu
byla
i
snadnější
prokazatelnost
závazkuuzavřítbudoucí smlouvu. K tomu poznamenejme, že písemnou formu v ObchZ odůvodňoval především charakter a význam závazků smlouvy o smlouvě budoucí, kdy stanovil, že obsah budoucí smlouvy postačí určit alespoň obecným způsobem. Na požadavkupísemnosti nic nezměnilo ani to, že smlouva, kterámělabýt v budoucnu uzavřena, písemnou formu neměla a bylauzavřenanapř.ústně. Ustanovení obchodního zákoníku § 289 odst. 2 je kogentní.54 V předchozí právní úpravě Občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb. byla smlouva o smlouvě budoucí upravena v § 50a. Ačkoliv bylo znění občanského zákoníku podobné avšak nikoliv shodné se shora uvedenou právní úpravou obchodně právní.
Úprava dle
Obchodního zákoníku předvídala dva způsoby smlouvy o smlouvě budoucí – jednostrannou
53 54
§ 559 NOZ ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. 2009. Obchodní zákoník: komentář. 12. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1375 s. ISBN 978-80-74000-55-3. s. 877
26
a dvoustrannou kontraktační povinnost. Dle Občanského zákoníku nebyla tato povinnost jednoznačná. 3.1.2 Současná úprava Nová právní úprava oproti předchozínevyžaduje, uzavření smlouvy o smlouvěbudoucí v písemnépodobě. I zde se tedy projevuje tendence omezení kogentnosti, kde není vyloženě nutná. „Je všeobecně známo, že každá předepsaná forma projevu vůle ztěžuje právní styk soukromých osob a to zákonodárce vybízí, aby nařízení písemné formy pro právní jednání nenadužíval.“55NOZ tak nynípřevzal konstrukci právníúpravy smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uváděnou v Obchodnímzákoníku pouze s drobnými změnami. NOZ tak ustupuje od striktního požadavku písemné formy. Argumentem pro požadavek písemné formy byly však hlavně problémy s dokazováním, které by mohly nyní vznikat, pokud smlouva písemnou formu nebude mít. Teprve budoucnost ukáže zda je nutné dobře zvážit riziko dokazování při případných budoucích sporech. Je výlučně záležitostí smluvních stran, zda si případné riziko potíží s dokazováním uvědomí a zda je podstoupí, či nikoli, protože každá z nich bude mít právo požadovat písemnou formu. Vzhledem k tomu, že zákonem není předepsána povinná forma smlouvy o smlouvě budoucí, nemůže platit, že smlouva o smlouvě budoucí, která nemá písemnou formu, je absolutně neplatná. Nutná, ale bude vůle při jejím uzavření i při plnění závazku splnit, k čemu se smluvní strana zavázala. Smluvní strany vždy mohou uzavřít smlouvu takové podobyna které se dohodnou,
také samozřemě mohou dojednat předem,
že k uzavření je nutná
konkrétní forma. Zde je nutno se pozastavit nad myšlenkami představitelů právní praxe, kteří považují písemnou formu za nutnou, a to především s ohledem na případné potíže s dokazováním. Zákon jako takový by totiž měl, dle obecného mínění, sloužit především k ochraně společnosti a nikoliv k možnostem, jak zavést do společnosti zmatek a chaos. Nynější platná právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí totiž umožňuje, aby byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena ústní dohodou. Kde je pak, ale ta hranice, kdy někdo prohodí v žertu, nadsázce, anebo jen tak mimoděk, bez vážné vůle takto později učinit, že druhému daruje to či ono a tato druhá „smluvní“ strana takový žert, nadsázku či nevážnost vůle nepochopí a bude to (či možná lépe v českém prostředí – bude to chtít) považovat za reálný příběh, tedy reálné uzavření smlouvy o smlouvě budoucí? Samozřejmě bude na takové druhé osobě, aby doložila veškeré skutečnosti, svědčící o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, ale v daném
55
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. Zvláštní část k § 1785 až 1788.
27
případu by patrně mohl stačit i jeden svědek, který jednoduše potvrdí soudu to, co slyšel. Prokazovat žert, nadsázku či nevážnost vyřčeného bude však vždy velmi složité spíše až nemožné, neboť se již nikdy patrně opětovně nepodaří nasimulovat danou situaci a rozpoložení všech účastníků, tedy lze uzavřít, že prostě došlo k platnému uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Takový závěr, dle mého názoru nemůže obstát z hlediska logiky věci ani vůle účastníků. Evidentně totiž došlo k omylu, či záměrnému zneužití omylu, a takovou situaci by bylo nutno velmi zdlouhavě, namáhavě a pro všechny zúčastněné fyzicky a psychicky vyčerpávajícím způsobem prokazovat, a to ještě vždy s výsledkem značně nejistým. Domnívám se, že zákonodárce, jakožto státní orgán, znalý prostředí českého práva, jeho nedostatků i přístupu určité části českého obyvatelstva k právu a právnímu systému, měl totiž jako prioritu brát v potaz ochranu společnosti před takovými živly, kteří budou hledat cestu ke zneužití práva ve svůj prospěch s cílem osobního obohacení či poškození druhé smluvní strany. Měl to tak být zákonodárce, kdo měl změnit navrhovanou libovolnou formu smlouvy o smlouvě budoucí na povinnou písemnou formu, čímž samozřejmě, sice omezí autonomii vůle i zvýší – respektive tedy zachová – stávající byrokratickou zátěž na subjekty práva, ale to vše na úkor jednaznačné právní jistoty a důkazní jednoznačnosti. Dále je třeba si uvědomit také skutečnost, že NOZ ponechává povinnou písemnou formu právního jednání pro převod, změnu či zrušení práva k nemovitým věcem (§ 560 NOZ). Z logického pohledu je však zcela zřetelné, proč je zde povinná písemná forma zachována – je tomu tak proto, aby bylo jednoznačně prokazatelné, že zde byla či nebyla daná smlouva uzavřena. Tedy písemná forma je zde pouze z titulu jednoznačného důkazu, jak pro státní správu pro účely případného zápisu do katastru nemovitostí, tak i pro běžné občany – subjekty práva. Je tak velkou otázkou, proč zákonodárce akceptoval zachování písemné formy v případě nakládání s nemovitostmi a neakceptoval je v případě uzavírání smluv o smlouvách budoucích, když argumenty jsou zde, zdá se, totožné.
3.2 Strany smlouvy o smlouvě budoucí Stranou smlouvy se však může stát pouze subjekt, jehož chování uzná objektivní právo ze právně relevantní, jinými slovy, který je k tomu vybaven patřičnou mírou svéprávnosti
28
(dříve způsobilost k právním úkonům) jež je definována jako „způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).“56 Člověk se stává plně svéprávným dovršením osmnáctého roku věku, kdy nabývá zletilosti; není to však bezvýjimečné, jelikož svéprávnosti lze nabýt i před dosažením zletilosti, a to buď sňatkem nebo nově přiznáním svéprávnosti. Stejně tak, ale může být i zletilému svéprávnost omezena. Velkou změnu přinesl NOZ v oblasti svéprávnosti právnických osob, kdy za předcházející právní úpravy byly tyto entity považovány za svéprávné a mohly přímo jednat prostřednictvím svých statutáních orágnů a oprávněných osob. NOZ právnické osobě nepřipisuje žádnou svéprávnost a její statutární orgány ji mohou pouze zastupovat na základě zákonného zmocnění.57 Smlouva o smlouvě budoucí musí přesně určit, která strana smlouvy je stranou oprávněnou a která je stranou zavázanou. Dostačujícím je i určení, která ze stran převezme závazek uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, v této souvislosti hovoříme o jednostranné smlouvě o smlouvě budoucí. Smlouva předběžná oboustranná zavazuje a opravňuje obě smluvní strany. 3.2.1 Předchozí úprava V ObchZbylo ustanoven závazek jedné nebo i obou stran smlouvy uzavřením smlouvy o
uzavřeníbudoucí
smlouvy.
Smluvními
stranami
smlouvy
o
uzavření
budoucí
smlouvyuzavírané v obchodním stykubyli především podnikatelé, ale ne vždy, mohly jimi býttaké i strany ne podnikající, za předpokadu, že se Obchodnímuzákoníku v souladu s ustanovením § 262 ObchZpodřídily. Podle obchodního zákoníku mohla závazek uzavřít budoucí smlouvu převzít jen jedna smluvní strana, která pak byla stranou zavázanou a strana druhá byla stranou oprávněnou dle smyslu § 290 a § 292 obchodního zákoníku. Obě strany však mohly převzít závazek uzavřít vlastní smlouvu, které poté tak byly v postavení strany zavázané i oprávněné dle smyslu § 290 a § 292 obchodního zákoníku.58 Tudíž závazek uzavřít vlastní smlouvu mohl být sjednán jako jednostranný nebo oboustranný.
56 57
58
§ 15 odst. 2 NOZ TULÁČEK, M. Teorie fikce v novém občanském zákoníku a datové schránky. In: www.jinepravo.cz[online][21.01.2016] TOMSA, M. 1993. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy v obchodních vztazích. In Právní praxe. ISSN 12100900, 1993, roč. 41, č. 4. s. 210.
29
Pokud nastala situace, v rozdílnosti subjektů, kdy se původní subjekty smlouvy o smlouvě budoucíodlišovaly od subjektů budoucí smlouvy, poté nebylzávazek strany uzavřít smlouvu vynutitelný.
3.2.1.1 Třetí osoba Smlouvu o smlouvěbudoucíbylo možné uzavřít i ve prospěchtřetí osoby. To platilo i v případě, že subjekt, v jehož prospěch byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, měl teprve vzniknout.ObchZ (ani Občanský zákoník) se touto možností vůbec nezabýval. Tuto otázku rozhodl Nejvyšší soud České republiky.V případech kdy třetí osoba nevysloví souhlas se smlouvou o smlouvě budoucí, která byla v její prospěch uzavřena, platí tato smlouva o smlouvěbudoucí jen mezi stranami, které ji uzavřely.
3.2.1.2 Prohlášení o záměru, předsmluvní odpovědnost Přípravná smlouva je prezentována jako dvou nebo vícestrannýprávníúkon. V případě, že smluvní strana jednostranněprojevízájem v budoucnostiuzavříturčitou smlouvu a tentosvůj zájem projevívůči druhé smluvní straně, jedná se o tzv. prohlášení o záměru, které však v českém právním řádu není závazné a není možné považovat tento zájem za smlouvu o smlouvěbudoucí. Nastane-li situace, kdy smlouva není uzavřena kvůlistraně, která takové prohlášení vydala a straně, ke kteréprohlášení směřovalo, a dojde ke vzniku škody, je možno hovořit o případu tzv. předsmluvní odpovědnosti. Na druhou stranu pokud dojde k porušení smlouvy o smlouvě budoucí, je možno se dohadovat, že jdeo zákonem předvídanou odpovědnost za náhradu škody,zaviněnou porušením smluvní odpovědnosti.
3.2.1.3 Převedení práv a povinností K převedení práva a povinností z této smlouvy mohlo dojít jednou ze stran smlouvy o smlouvě budoucí. Avšak předmětem postoupení mohlo být pouze právo, nikoliv povinnost. K tzv. přechodu „smlouvy“ může docházet, pokud nastane situace, kdy právnická osoba zaniknes právním nástupcem, na kterého z tohoto titulu také přecházejí práva a povinnosti z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí.V případech zániku právnické osoby bez právního nástupce, zanikají také práva a povinnosti z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí.
30
3.2.2 Současná úprava Pro způsobilost k právům a povinnostem dle ustanovení § 15 odst. 1 NOZ je zaveden nový pojem „právní osobnost“, tzn.mít způsobilost k právům a povinnostem v mezích právního řádu. Pojem „svéprávnost“ je dle NOZ nyní používán pro způsobilost k právním úkonům. Velkázměna je dle NOZvoblasti svéprávnostiprávnických osob. V předchozí právní úpravě bylyprávnické
osoby
považovány
za
svéprávné;
mohly
tedy
jednat,
prostřednictvímstatutárníhoorgánu nebo jiné oprávněné osoby, kteréjednalyjménemtéto právnické osoby. Stávající právní úprava toto nepovoluje, dle platné právní úpravy nemá právnická osoba svéprávnost, ztohoto důvodu má statutárníorgán právo pouze za ni jednat a právnickou osobupouze zastupovat. NOZ dle § 1785 k smlouvě o smlouvě budoucístanovuje: „Smlouvou o smlouvěbudoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřítbudoucí smlouvu.“59 Z toho lze jasně dovodit, že dle Obchodníhozákoníkuje zde výslovnědáno, že povinnost uzavřít smlouvu mohlabýt přiřčena pouze na jednéstraně smlouvy.
3.2.2.1 Třetí osoba Podmínky smlouvy ve prospěchtřetí osoby, které jsou upravenyustanovením § 1767 a následujícímiNOZ, se od předchozí právní úpravytakřka neodlišují, je zde stálevyžadován souhlas třetí osoby se smlouvou. Co však NOZ řeší, je doba, kdy třetí osoba z takové smlouvy nabýváprávopožadovatplnění. „Podle obsahu, povahy a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy takétřetí osoba nabyla příméprávopožadovatsplnění. Má se za to, že třetí osoba takovéprávo nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě jí.“60NOZ v žádném svém ustanovení nebrání uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve prospěch třetí osoby.
3.2.2.2 Prohlášení o záměru, předsmluvní odpovědnost NOZ nemění nic na tzv. institutu prohlášení o záměru. Předsmluvní odpovědnost je v NOZovšem nově výslovně upravena. NOZ dle § 1729 ustanovuje, že: „Dospějí-li strany přijednaní o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné,
59 60
§ 1767 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb. TOMSA, M. 1993. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy v obchodních vztazích. In Právní praxe. ISSN 1210-0900, 1993, roč. 41, č. 4. s. 210.
31
jedná nepoctivě ta strana, kterápřesdůvodné očekávanídruhé strany v uzavření smlouvy jednaní o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to máspravedlivýdůvod.“61
3.2.2.3 Postoupení smlouvy Smlouvu
o
smlouvěbudoucíje
podle
ustanovení
§
1895
NOZ
a
následujících,možnépřevéstpostoupenímtéto smlouvy. Postoupení smlouvy patří také k nově zavedenému pojmu. Pojem postoupení smlouvy byl do NOZ zaveden z důvoduzjednodušení postupu smluvních stran přitzv. převodusmlouvy. Proto, aby smlouva mohla být postoupena třetí osobě a dovoluje-li to povaha smlouvy jsou stanoveny tyto podmínky: 1. Souhlas postoupené strany. 2. Postoupení pouze v případě, že dosud nebylo splněno. 3. V případě plnění trvajícího nebo opakujícího, lze postoupit s účinností toho co ještě nebylo splněno.
3.2.2.4 Přechod práv a povinností V případě podmínekpřechodupráv a povinností strany smlouvy o smlouvěbudoucí se podle NOZpřílišnezměnilo. Přizánikuprávnickéosoby přecházíjejíjměnína právníhonástupce.
3.3 Obsah smlouvy o smlouvě budoucí Obsahové náležitosti právního vztahu ze smlouvy o smlouvě budoucí nám formuluje NOZ v základním ustanovení § 1785: •
Specifikace budoucí smlouvy;
•
Určení smluvních stran nebo strany zavázané;
•
Ujednání o podstatných náležitostech budoucí smlouvy;
•
Stanovení doby, do které má být uzavřena budoucí smlouva;
•
Formální náležitosti.
Pokud by se tyto složky opomněly, nemohlo by dojít k platnému sjednání závazku vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť by takové právní jednání odporovalo smyslu a účelu zákona (§ 580).
61
§ 1729 odst. 1 zákon č. 89/2012 Sb.
32
3.3.1 Předchozí obchodněprávní úprava Za předcházející úpravy nebylo vyloučeno, aby při podobném pochybení došlo k platnému vzniku jiného pravděpodobně nepojmenovaného kontraktu, z nějž by ovšem nevyplývala oprávnění a povinnosti, které poskytuje smlouva o smlouvě budoucí. ObchZ v § 289 odst. 1 stanovil, že smlouvou o smlouvě budoucí vyjadřuje jedna nebo obě smluvní strany závazek budoucího uzavření, ve stanovené době budoucí smlouvu,jejíž předmět plnění je určen přinejmenším obecným způsobem, který je určen základní rámcovou formulací.Ustanovení ObchZ určovalonutnost, alespoň částečné specifikace předmětu budoucí smlouvy; strany si však mohly předmět budoucí smlouvy konkrétnějispecifikovat. Dle mého názoru tak úprava Obchodního zákoníku reflektovala potřebám obchodního styku. 3.3.2 Současná právní úprava Zatímco dříve (do 31. 12. 2013) bylo nutné, aby už ve smlouvě o smlouvě budoucí byly dohodnuty všechny podstatné náležitosti budoucího kontraktu (čímž však de facto mizely rozdíly mezi smlouvou předběžnou a definitivní), podle NOZ nyní postačuje, když bude obsah budoucí smlouvy ujednán alespoň obecným způsobem. NOZ tedy přejímá úpravu z ObchZ, když stanoví, že obsah budoucí smlouvy musí být stanoven alespoň obecným způsobem (ust. § 1785 NOZ). O proti tomupožadavek uváděný v ObchZ - „obecnéurčenípředmětuplněníbudoucí,“ je v současné právní úpravě zavedenpožadavek „obecnéhourčení obsahu budoucí smlouvy.“ V předchozí právní úpravě tak i v nyní v NOZ není pojem „obsah smlouvy“ definován. Pojem „obsah smlouvy“ je tedy rozhodně pojmem širším, než jakým je pojem „předmět plnění smlouvy“, což v důsledku znamená i větší smluvní volnost stran smlouvy o smlouvě budoucí.K obsahu smlouvy tak mimo jiné náleží nejen ustanovení o právech a povinnostech smluvních stran, podstatné náležitosti smlouvy, ale samozřejmě i další ustanovení ujednaná mezi smluvními stranami. Obsah budoucí smlouvy se určí především podle účelu, který má uzavření kontraktu sledovat. Dle NOZ se bude přitom vycházet z návrhů smluvních stran s přihlédnutím ke všem faktorům, za nichž byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena. Nově se také uvádí, aby při určení obsahu budoucí smlouvy došlo k poctivému uspořádání
práv a povinností
smluvních stran. Smluvní strany všakmusí dbát patřičné ostražitosti, při sjednávání velmi obecného obsahu budoucí smlouvy; vzhledem k pozdějšímu problematickému soudnímu určení obsahu 33
budoucí smlouvy, kdy by soud musel rozhodovat, když by jedna ze smluvních stran nesplnila svoji povinnost uzavřítbudoucí smlouvu.
3.4 Určení, kdy má být budoucí smlouva uzavřena
3.4.1 Předchozí právní úprava Smlouva o budoucí smlouvě musela stanovit dobu, kdy oprávněná strana vyzve zavázanou stranu k uzavření smlouvy vlastní. Ustanovení § 289 ObchZstanovilo závazek smluvních
stran
smlouvy
o
smlouvě
budoucí
uzavřít
budoucí
smlouvu
„ve
stanovenédobě.“ObchZdále v § 290 stanovil, povinnost zavázanéstrany bez zbytečného odkladu uzavřít smlouvu po výzvěoprávněnou stranou tak,
jak je dáno ve
smlouvě o
uzavření budoucí smlouvy.ObchZstanovil jednoznačně povinnost zavázané strany bez zbytečného odkladu uzavřítbudoucí smlouvu po výzvěoprávněnou stranou. Včasnost výzvy byla posuzována podle doby jejího sdělení straně zavázané. 62 Výzva k uzavření budoucí smlouvy musela být v plném souladu s obsahem smlouvy o smlouvě budoucí. Toto ustanovení Obchodníhozákoníkubylodispozitivní, tudížbylo možnése od něj ve smlouvě o smlouvěbudoucíodchýlit. 3.4.2 Současná právní úprava Dle ustanovení § 1785 NOZ smlouva o smlouvěbudoucímá obsahovatzávazek „uzavřít po vyzvání v ujednanélhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu.“ 63 Sjednánídoby uzavřeníbudoucí smlouvy tedy není povinnou náležitostí smlouvy o smlouvěbudoucí. V případě nesjednání doby uzavření, je aplikovánaročnílhůta. DáleNOZ v § 1786 uvádí, že: „zavázanéstraněvzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvěbudoucí.“64
62
63 64
BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. 2010. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 594 s. ISBN 978-80-7400-337-0. s. 83-84 § 1785 NOZ. § 1786 NOZ.
34
Protože však § 1786 NOZ stanoví zavázané straně povinnost uzavřít vlastní smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu strana oprávněná vyzvala, jeví se jako nanejvýš vhodné, aby ve smlouvě budoucí byla vedle lhůty k odeslání výzvy oprávněnou stranou sjednána i lhůta pro uzavření vlastní smlouvy, jejíž počátek běhu lhůty bude vázán na výzvu oprávněné strany. Tak se strany mohou vyhnout případným sporům o tom, co se rozumí pojmem „bez zbytečného odkladu“ v konkrétní situaci a spornému určování počátku běhu promlčecí lhůty. Přestože rekodifikace soukromého práva v podobě NOZ je protkána tvrzeními, o tom že jde o obyčejný zákon, který má přiblížit právní úpravu také laické veřejnosti natolik, že nebude muset vyhledávat pro výklad jednotlivých ustanovení odbornou právní pomoc, neboť samotný text zákona je psán jednoduchým a srozumitelným jazykem,65dle mého názoru se však laická veřejnost a mnohdy nejen ona bez opory v právní odbornosti stále neobejde.
3.5 Nahrazení projevu vůle soudem, náhrada škody 3.5.1 Předchozí obchodněprávní úprava V případěneuzavření smlouvy ObchZ upravovalnásledovně: a) soud určí obsah budoucí smlouvy, b) oprávněná strana můžežádat nahrazení jí způsobenéškody. Dle
ObchZbyl
požadováno
jenobecnéurčenípředmětuplněníbudoucí
smlouvy.
Náhraduškody a současněurčení obsahu smlouvy bylo možné žádat za předpokladu, že zavázaná strana neoprávněně odmítne jednat o uzavření smlouvy. Dle ustanovení § 292 ObchZ -
soud nebo osoba ujednaná ve smlouvě o
smlouvěbudoucíurčila obsah budoucí smlouvy takto: „Obsah smlouvy se určí podle účeluzřejměsledovanéhouzavřenímbudoucí smlouvy, přičemž se přihlédne k okolnostem, za nichž
byla
sjednána
smlouva
o
uzavřeníbudoucí
smlouvy,
jakož
i
k
zásaděpoctivéhoobchodního styku.“66 Právo na určení obsahu vlastní smlouvy soudem nebo smlouvou stanoveným rozhodcem i právo na náhradu škody dle § 290 odst. 2 se promlčí uplynutím jednoho roku ode dne, kdy strana oprávněná řádně a včas vyzvala stranu zavázanou k uzavření budoucí smlouvy.Prvním dnem lhůty je den následující po doručení výzvy. Při opožděné výzvě 65
66
ELIÁŠ, Karel a kol, Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 8, 14 § 292 ObchZ
35
k uzavření smlouvy stranou oprávněnou, promlčecí lhůta vůbec nezačala běžet. Jednoroční promlčecí doba pro právo na určení obsahu budoucí smlouvy a právo na náhradu škody byla kratší než činila obecná lhůta, která byla dle § 397 obchodního zákoníku stanovena na 4 roky, pokud zákon nestanovil jinak. ObchZ umožňoval ujednat promlčecí dobu i jinou (delší i kratší) a zároveň stanovil, že ujednaná lhůta nesmí být delší než promlčecí doba plynoucí z ustanovení § 391 a násl. ObchZ. Nejasnost se týkala především stanovení nejvyšší možné délky promlčecí lhůty. Jiné stanovisko67 uvádí, že dohodou stran mohla být promlčecí doba prodloužena až na dobu deseti let, protože podle ustanovení § 401 obchodního zákoníku je promlčecí doba až deset let. Oprávněná strana má zároveň i právo na náhradu škody. Právo na náhradu škody se promlčuje jako samostatné právo oddělené od práva na nahrazení souhlasu s uzavřením budoucí smlouvy. Právo na náhradu škody se tak promlčuje dle ustanovení § 106 odst. 1 občanského zákoníku v promlčecí lhůtě 2 let. V obchodním zákoníku se právo na nahrazení projevu vůle i právo na náhradu škody promlčují shodně uplynutím jednoho roku. 3.5.2 Současná právní úprava NOZ v § 1787 stanoví: „Nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, můžeoprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřenélhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana navrhnout, aby jej určil soud.“68 Současná právní úprava je tedy inspirována především předchozí obchodněprávní úpravou. NOZstejně jako ObchZstanoví v § 1787 pravidla pro určení obsahu smlouvy. Nově tak oproti ObchZ,soud nebo rozhodce musípřihlédnout k návrhu stran. Z velké části NOZ přejímá koncepci určení obsahu smlouvy vlastní z ObchZ, když obsah se určí podle účelu, který mělo uzavření smlouvy vlastní sledovat, přičemž se přihlíží k okolnostem, za nichž byla smlouva budoucí uzavírána, i k poctivému uspořádání práv a povinnostem stran (ust. § 1797 odst. 2). NOZ sjednocuje lhůtu, v níž se strana oprávněná může domáhat nároku na určení obsahu smlouvy, když v ust. § 634 NOZ uvádí, že právo požadovat, aby soud určil na základě smlouvy budoucí obsah vlastní smlouvy, se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty, kdy měla být budoucí smlouva uzavřena, což platí i v případě, že bylo ujednáno, že určitou
67
68
KOPÁČ, L. 1993. Obchodní kontrakty. I. díl. Praha: Prospektrum Praha, 1993. 359 s. ISBN 80-85431-75-0. s. 60. § 1787 NOZ
36
náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud. V tomto smyslu tedy dochází k posílení zásady, že „právo slouží bdělým“, když oprávněný z budoucí smlouvy musí učinit včasnou výzvu, aby zachoval své nároky ze smlouvy budoucí. Diference právní úpravyv NOZ je absence ustanovení o možnostidomáhat se náhradyškody. Je možno tedy uplatnit pouzeobecné ustanovení NOZ o náhraděškody,Hlava III NOZDíl 1 – Náhrada majetkové a nemajetkové újmy, Závazky z deliktů - § 2894 a následující. V případě, kdyporušení povinnosti nastalo na základěnepředvídatelné a nepřekonatelnépřekážkyvzniklénezávisle na vůliporušující strany – vis maior, je tato smluvní strana zproštěna odpovědnosti za vzniklou škodu.
3.6 Zánik závazku uzavření budoucí smlouvy
3.6.1 Předchozí obchodněprávní úprava Smlouva o smlouvě budoucí je uzavírána v určitém předstihu, proto musí právo reagovat na eventuální změny situace. ObchZ upravoval právní důvody zániku závazku, a to: a) splněnízávazku; b) odstoupení od smlouvy; c) dodatečnounemožnostplnění; d) započtení.
ObchZ upravoval případy zániku závazku z hlediska časového v § 292 odst. 3 ObchZ, kdy
závazek uzavřít vlastní smlouvu zanikl, jestliže oprávněná strana nevyzvala stranu
zavázanou ke splnění závazku v době stanovené ve smlouvě o smlouvě budoucí. Včasná výzva k uzavření vlastní smlouvy byla tak nezbytným předpokladem pro zachování práva oprávněné strany na uzavření smlouvy. Na základě neuplatnění práva ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí, zanikl jak závazekuzavřítbudoucí smlouvu, tak i možnostoprávněné strany domáhat se soudně nahrazení projevu vůlepovinné strany a možnostpožadovatnáhraduškody, která vznikla neuzavřením smlouvy. Z hlediska hospodářského – uplatněním doložky clausula rebus sic stantibus, která představuje výjimku z jinak důsledně uplatňované zásady obchodního práva, že změna podmínek nemá na smluvní závazky vliv. Zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí upravuje ustanovení § 292 odst. 5, jestliže se okolnosti, z nichž strany při uzavření přípravné
37
smlouvy zřejmě vycházely, změnily do té míry, že nelze na zavázané straně rozumně požadovat, aby uzavřela vlastní smlouvu a jestliže strana zavázaná bez zbytečného odkladu69 tuto změnu okolností oznámila straně oprávněné, pak zaniká závazek uzavřít budoucí smlouvu i závazek doplnit chybějící obsah smlouvy. Jde však opět jen o dispozitivní úpravu, umožňující odchylné řešení ve smlouvě.70 Podstatný rozdíl užití doložky nezměněných okolností mezi obchodněprávní úpravou spočívá v tom, že závazek uzavřít budoucí smlouvu zanikne pouze tehdy, když zavázaný podstatnou změnu okolností oznámí oprávněné straně bez zbytečného odkladu. Naproti tomu v úpravě občanského zákoníku tak dochází k zániku závazku přímo ze zákona (ex lege). Zásadu rebus sic stantibus nelze vykládat ve prospěch jen jedné smluvní strany. Změna podstatných okolností musí nastat až po vzniku smlouvy o smlouvě budoucí bez ohledu na to, zda před výzvou nebo až po ní. 3.6.2 Současná právní úprava NOZ v 7 Díle
řeší obecnéprávnímidůvodyzánikuzávazků § 1908 až § 2009
NOZv Oddíle 1 § 1908 – 1980 jsou zmiňovány následující způsoby, kterými jsou: a) splnění dluhu; b) řádné plnění; c) způsob plnění. V Oddíle 2 § 1981 – 2009 jsou stanoveny způsoby, kterými jsou: a) dohoda; b) započtení; c) zaplacení odstupného, d) splynutí; e) prominutí dluhu; f) výpověď; g) odstoupení od smlouvy; h) následnánemožnostplnění; i) smrt dlužníka nebo věřitele.
69
70
Lhůta k oznámení „bez zbytečného odkladu“ obsáhne dobu, kterou podle povahy budoucí smlouvy potřebuje zavázaný k tomu, aby zvážil následky změny poměrů ve vztahu k jeho závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí. Po vlastním zhodnocení situace je nutné vlastní oznámení učinit bezprostředně, nejbližší pracovní den. BEJČEK, J., MAREK, K., KOTÁSEK, J. a kol. 2009. Nástin obchodního práva II. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 111 s. ISBN 978-80-210-4978-9. s. 11
38
Dalšímobecnýmdůvodemzánikupráv a povinností v NOZ jeuplynutí doby, z tohoto důvodu, aby bylo zachovánoprávo oprávněné strany musí strana učinit nezbytné kroky k jednání, tzn.učinit výzvu k uzavření smlouvy. NOZ se úpravami zániku závazku uzavření budoucí smlouvy velmi podobá ustanovením ObchZ s tím rozdílem, že dle ObchZ, musela oprávněná strana ve lhůtě určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy vyzvat k uzavření smlouvy, v NOZ oprávněná strana, aby měla zachovánosvé právo musí vyzvat povinnou stranu „včas“. Tudíž podobně jako v ObchZ je lhůta k uzavření budoucí smlouvy lhůtou prekluzivní.
V NOZ je upraveno promlčení a prekluze závazků
pouze s jemnými
odchylkami odpředchozí právní úpravy. Smluvní strany smlouvy o smlouvě budoucí mají možnost upravit povahu lhůty k uzavření smlouvy odlišně od toho co ukládá zákon. Kromě možnosti zániku závazku uzavřít smlouvu vlastní v důsledku absence výzvy dle ust. § 1786 NOZ předvídá ust. § 1788 NOZ zánik takového závazku povinné strany také v případě, že se změnily okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela.
3.7 Dohoda o doplnění obsahu smlouvy
3.7.1 Předchozí obchodněprávní úprava Dle ustanovení § 270 Obchodního zákoníku platí, že dohoda při uzavírání smlouvy, kdy určitá nepodstatná část smlouvy, bude mezi stranami smluvena dodatečně po jejím uzavření, se považuje za podmínku platnosti dohodnuté části smlouvy, ledaže strany daly před jejím uzavřením nepochybně najevo, že nedosažení dodatečné dohody o doplnění obsahu smlouvy nemá mít vliv na platnost uzavřené smlouvy. V pochybnostech má podmínka odkládací účinky. V případě, že určitá část smlouvy není nebo nemůže být zatím mezi stranami dohodnuta, mohou strany uzavřít smlouvu s odkládacípodmínkou, že k doplnění obsahu dojde do určité doby. Dálebylomožné, aby si strany ujednaly, že smlouvu sice v budoucnu doplní, ale případnénedoplnění (ať už z jakéhokolivdůvodu) nebude mít vliv na účinnostuzavřené smlouvy.
39
Třetímožnostíbylo ujednat si, že část obsahu smlouvy bude doplněna soudem nebo třetí osobou (rozhodcem) určenou ve smlouvě, s tím, že hlavní smlouva nenabude účinnosti do tohoto doplnění a její platnost zanikne,zánikemzávazku smlouvu doplnit. Možnostíčtvrtoubylo pak ujednání o tom, že smlouva bude doplněna soudem nebo rozhodcem, ale s tímrozdílem, že si strany sjednají, že smlouva zůstane v platnosti i přinedoplnění smlouvy. Ustanovení Obchodního zákoníku o doplnění obsahu smlouvy byly podle § 263 ObchZ kogentní. Pro dohodu o doplnění obsahu smlouvy byla nutná písemná forma. 3.7.2 Současná úprava V NOZ nenajdeme úpravudodatečnéhodoplnění obsahu smlouvy vúpravách smlouvy o smlouvěbudoucí vzhledem k tomu, že platná právní úprava na ni neodkazuje, ale v ustanoveníchNOZtýkajících se obsahu smluv. Přestoje možno konstatovat, že se úprava dohody o dodatečnémdoplnění obsahu smlouvy podobá původní úpravěv ObchZ. Dle § 1748 NOZ: „Má se za to, že ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude mezi stranami ujednánadodatečně, je podmínkouúčinnostiuzavřené smlouvy.“71 Obsah je tedy určen dle
§ 149 odst. 2 NOZ podle účelu smlouvy, okolnostmi
kterýmibyly strany vedeny, a oboustranně poctivému uspořádání práv a povinností. V kontextu je celá smlouva zrušena od počátku, za podmínky kdy od oprávněná strany nepřijme návrh na doplnění smlouvy do lhůty, která je k tomuurčená ve smlouvě. V případě, že tatolhůtanebyla k doplněnínáležitosti mezi smluvními stranami sjednána, plní se dle ustanovení § 1750 NOZ, a to tak, že smlouva je odpočátkuzrušena, za předpokladu nepodání návrhu doplnění oprávněnou stranou ve lhůtě jeden rok. Osoby podnikající mají dle NOZ novou příležitost sjednat si vlastní pravidla pro doplnění obsahu smlouvy a tím se odchýlit se od zákona.
3.8 Přechodná ustanovení V případech, kde smluvní strany nesjednaly jiné podmínky, smlouvy které byly uzavřeny podle ObchZ, včetně veškerých práv a povinností i z porušení těchto uzavřených
71
§ 1748 NOZ
40
smluv, se budou až do zániku závazků takto
vzniklých řídit předchozí
právní
úpravou.Smlouva o smlouvě budoucí, která byla uzavřena před 1. lednem 2014 se i přes nabytí účinnosti NOZ řídí předchozí úpravou. NOZ se, ale uplatní u některých ustanovení bez výjimky u všech poměrů, a to v ustanovení části I hlavy I NOZ, kdejsou obsaženy základní principy NOZ - zásadní dispozitivita soukromoprávních ustanovení, ústavní konformita jejich výkladu s respektem k obecným právním zásadám, jakož i obecná presumpce i ochrana dobré víry a zákaz zneužití soukromoprávních oprávnění. Podle předchozíchprávníchúpravy se i nyní budou regulovat i veškerélhůty a doby, které počalypřed 1. lednem 2014, nebo takové lhůty a doby, kterébudou uplatněny propráva, která se řídípředchozímiprávnímipředpisy.
41
4 Pacta de contrahendo v související judikatuře Nejen když nastane situace, kdy není možné najít jednotný právní výklad, dochází k širokému uplatnění vydávání stanovisek Nejvyššího soudu a Vrchních soudů a k jejich vlastní rozhodovací činnosti. Zveřejněné soudní
judikáty tak nejen napomáhají při
sjednocování rozhodovací činnosti ostatních soudů, ale jako zpětná vazba působí i na „neautoritativní“ aplikaci práva, kde velmi nezřídka přejímají funkci právních pramenů.
4.1 Pacta de contrahendov meziválečné judikatuře čs. soudů Institut pacta de contrahendo byl označen jako dohoda o budoucí smlouvě v československém obecném občanském zákoníku z roku 1811 a zmiňován v § 936 následovně: „Úmluva,
že strany teprve v budoucnosti uzavřou smlouvu, je jen tehdy závazná, jestliže
byl určen jak čas, kdy má býti uzavřena, tak i podstatné části smlouvy a poměry se mezi tím do té míry nezměnily, že se tím zmaří účel výslovně stanovený nebo vyplývající z okolností, nebo že ta nebo ona strana pozbývá důvěry. Vůbec nutno naléhati na splnění takovýchto přípovědí nejdéle do roka po ujednaném čase, jinak právo pomíjí.“72 Velmi zajímavé bylo zjisťovat postoje a stanoviska meziválečné judikatury. Teoretické zdůvodnění připuštění vlivu změněných poměrů na trvání závazků prvorepublikový Nejvyšší soud odkazuje často na zásadu rebus sic stantibus. V rozhodnutí ze dne 6. května 1922, uvádí následující: „…Jiný podobný případ jest smlouva uzavřená pod klausulí rebus sic stantibus, která také obyčejně jen mlčky se rozumí, aniž by se výslovně dokládala. I tu je, jakmile se poměry proti předpokladu změní, smlouva pro stranu, která by jí při změně poměrů trpěla, nezávaznou …“73 Československá meziválečná civilní judikatura výklad těchto poměrně obecných vyjádření sjednocuje a konkretizuje. Bylo-li při pronájmu movité věci umluveno, že nájemce může věc kdykoliv za určitou úplatu koupiti, jest to úmluva o smlouvě budoucí (§ 936 obč. zák.).74
72
73 74
Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie (Všeobecný občanský zákoník pro veškeré německé dědičné země rakouské monarchie), patent z 1.6. 1811, čísl. 946 Sb. z. s. Rc 1660/1922, sp. zn.: Rv I 966/21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1. 1920, sp. zn. Rv I 4/20
42
Úmluvu nelze dle její vlastní povahy posoudit jako smlouvu předběžnou dle § 936 obč. zák., nejednalo-li se stranám o to, aby teprve v budoucnosti bylo něco zvláštního smlouvou ujednáno a aby měl obci teprve vzejít nárok na to, aby byla druhá strana povinna uzavřít novou samostatnou smlouvu.75 Byla-li nemovitost (její část) pronajata s tím, že se nájemce zavázal ji do určité doby za určitou cenu odkoupit, jde o předběžnou smlouvu kupní.76 Zásadního významu však nabralo extenzivní vykládání clausule rebus sic stantibus s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. května 1922. Připouští totiž používání clausule rebus sic stantibus u všech úplatných smluv -„Zásada „rebus sic stantibus“, vytčená v § 936 obč. zák., platí i při smlouvách definitivních, obzvláště, jde-li o opětující se do budoucna posunutá vzájemná plnění, při nichž by bez použití této zásady nastal křiklavý nepoměr mezi vzájemným plněním obou stran.
4.2 Smlouva o smlouvě budoucí v judikatuře českých soudů V následujícíčásti uvádím příklady rozhodnutí českých soudů týkající se problematiky smlouvy o smlouvě budoucí, a to z hlediska právního režimu, subjektů smluv, porušení právní povinnosti, kontraktační lhůty, nezbytných znaků přípravných smluv a obsahových a formálních náležitostí. 4.2.1 Právní režim V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97 je uvedeno, že z právní úpravy obchodního zákoníku, ani z jiného právního předpisunevyplývala omezení uzavření budoucí smlouvy, smlouva o uzavření budoucí smlouvy, mohla být přípravou k uzavření jakékoliv smlouvy.Smlouva o uzavření budoucí smlouvy
tudíž smí předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo
smlouvě, jež je uzavírána dle občanského zákoníku. Dále je zde uvedeno, že nevyplývá z žádného zákonného ustanovení,
pokud je vlastní smlouva uzavřena dleustanovení
občanského zákoníku, pak by předcházející smlouva o uzavření budoucí smlouvy–musela řídit bezdpodmínečně
ustanoveními občanského zákoníku (§ 50a obč. zák.) a ne tedy
ustanovením § 289 obch. zák.77
75
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3. 1920, sp. zn. Rv II 47/20 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14.11. 1923, sp. zn. Rv I 1124/23 77 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97 76
43
Úpravu smlouvy o budoucí smlouvě je nutno nejprve zhodnotit, zda bude prováděna dle obchodního zákoníku a v jakém případě se použije ustanovení občanského zákoníku.Vždy je nezbytné znát charakter smlouvy, jež má být v budoucnu uzavřena, proto smlouvu o uzavření budoucí společenské smlouvy o založení obchodní společnosti je třeba posuzovat dle obchodního zákoníku. „Úprava smlouvy o uzavření budoucí smlouvy v obchodním zákoníku (§ 289 až 292) je úpravou komplexní a proto ustanovení občanského zákoníku týkající se smlouvy o smlouvě budoucí (§ 50a) zde použít nelze. Základem pacta de contrahendo může být každá smlouva, pokud tomu nebrání její povaha. Budoucí smlouva musí být proto takovou smlouvou, u níž lze o předmětu plnění vůbec uvažovat.78 Shora
uvedené judikátydokládajízcela zřetelně nesoulad v názorech soudů na
problematiku právního režimu.Dále je z uvedených judikátů zřejmé, že základem pacta de contrahendo může být každá smlouva, pokud tomu nebrání její povaha. 4.2.2 Předmět smlouvy Předměty smlouvy o smlouvě budoucí neexistují izolovaně vedle sebe, ale jsou na sobě vzájemně závislé. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 103/99 je mimo jiné uvedeno,že smlouva o smlouvě budoucí musí v sobě obsahovat všechny podstatné náležitosti, které budou obsaženy v budoucí smlouvě. Přesné a důkladné určení nemovitostí, jejichž převod je součástí budoucí smlouvy musí býtnatolik identický, aby i třetím stranám bylo zcela jasné jaké nemovitosti jsou předmětem
v budoucnu uzavřené
smlouvy. „Požadavku určitosti smlouvy bude proto vyhovovat identifikace předmětu plnění uvedením parcelních čísel a katastrálního území, v němž se parcely nacházejí.“79 Vzhledem k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí nemá v sobě účel vkladu vlastnického práva do příslušného katastru nemovitostí v jehož správě se převáděná nemovitost nachází, ale pouze uzavření budoucí kupní smlouvy. Proto i budoucí kupní smlouva musí zcela splňovat také i požadavky katastrálního úřadu. „Co se však týče smlouvy o smlouvě budoucí, postačuje, aby předmět této smlouvy byl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Pokud je v konkrétní smlouvě o smlouvě budoucí uvedeno, že předmětem budoucí smlouvy má být „dům čp. 134 v S. ulici v D., spolu se stavební parcelou, na které stojí“, jedná se o nemovitosti jednoznačně určené.“80
78
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.6. 1999, sp. zn. 32 Cdon 2295/98 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 103/99 80 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99 79
44
Shora uvedená judikaturaobecně uvádí shodu v tom, že předmět budoucí smlouvy již ve smlouvě o smlouvě budoucí musel být důkladně označen tak, aby v budoucnu nebylamožnost záměny s jiným předmětem, tudíž musel být zvolen natolik určitý způsob, aby i protřetí osobybylo nezpochybnitelnějasné, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu. 4.2.3 Subjekty smlouvy Z hlediska účinků vyplývajících ze smluvního vztahu založeného smlouvou o smlouvě budoucí vyvstávají další dvě právní otázky. Jedná se o situaci, kdy je smlouva o smlouvě budoucí uzavírána jménem dosud neexistujícícho subjektu a situaci, kdy subjekty smlouvy o smlouvě budoucí uzavřou tuto smlouvu ve prospěch třetího (contractus in favorem tertii). K tomu je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002 – pokud došlo k uzavření rezervační smlouvy mezi účastníky – subjekty, kteří však neměli být účastníky budoucí kupní smlouvy – nemohlo dle rozsudku jít svým obsahem o smlouvu o smlouvě budoucí neboť „jako zvláštní smluvní typ v občanskoprávních předpisech zmíněná smlouva upravena není, nelze ji posoudit jinak, než jako smlouvu nepojmenovanou. Posuzovaná nepojmenovaná smlouva je neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu.“81 Nemožnost plnění z důvodu převodu vlastnického práva – uvádí Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000 , ukončení účinnosti smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu, kdy účastník smlouvy o smlouvě budoucí převede své vlastnické právo k předmětu převodu, na třetího účastníka, zanikají práva a povinnosti pro nemožnost plnění smlouvy o smlouvě budoucí. „Pokud se tedy žalobkyně v daném případě domáhá nahrazení projevu vůle žalované podle ust. § 161 odst. 3 o. s. ř., aniž by žalobkyně byla účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí, podle níž se domáhá nahrazení projevu vůle žalované, pak není v daném případě z hlediska hmotného práva věcně aktivně legitimována. Předmětem postoupení podle ust. § 524 a násl. obč. zák. může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné, neboť smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka. Předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost.“82 Z uvedeného judikátu vyplývá shoda, subjekty smlouvy o smlouvě budoucí musely být zároveň subjekty hlavní smlouvy. Postoupit pohledávku vyplývající ze smlouvy o smlouvě 81 82
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000
45
budoucí nebylo možné. Na otázku o převzetí třetí osobou práv a povinností jedné ze smluvní strany, bylo odpovězeno, že možnost postoupení je pouze za předpokladu dohodysmluvních stran. 4.2.4 Porušení právní povinnosti Z praktického hlediska lze již předem částečně zamezit porušování právních povinností smluvních stran smlouvy o smlouvě budoucí a to ustanovením patřičných sankčních ustanovení za možná porušení právních povinností. Mezi takové patří např. dohoda smluvních stran o smluvní pokutě uzavřená ve smlouvě o smlouvě budoucí za porušení smluvní povinnosti předložit výzvu k uzavření budoucí smlouvy. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97 ve kterém je uvedeno „Porušení právních povinností, vyplývajících ze smlouvy o budoucí smlouvě, má právní důsledky jen pro účastníky této smlouvy. Prodá-li někdo věc, k jejímuž prodeji se ve smlouvě o budoucí smlouvě zavázal, někomu jinému, není tato skutečnost sama o sobě důvodem neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 ObčZ.“83 V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1808/98 je dále rozvedeno, že ačkoliv zanikl závazek povinné strany uzavřít budoucí smlouvu, z důvodu převedení nemovitosti na třetí osobu, a nemožnost se tohoto práva k uzavření kupní smlouvy domáhat, má možnost strana v této věci „poškozená“ po povinné straně domáhat plnění za jí s tím spojené vzniklé škody.84 4.2.5 Kontraktační lhůta Je podstatnou a neopominutelnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí jako její zákonný požadavek, kdy strany mají povinnost, ve smlouvě o smlouvě budoucí upravit konkrétním způsobem dobu, ve které se zavazují budoucí smlouvu uzavřít a musí být stanovena lhůta, kdy oprávněná strana má právo na uzavření budoucí smlouvy a strana povinná má povinnost v součinnosti se stranou oprávněnou tuto budoucí smlouvu uzavřít. Nedodržení nebo záměna lhůt je častým předmětem sporů, které řeší soudy. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003 – se zabýval právě nedodržení povinnosti zejména z úvěrových smluv. „Pokud
si účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí dohodli, že sjednaná lhůta k uzavření
kupní smlouvy se prodlouží v případě překážky, kterou nezpůsobí jedna ze stran, pak 83 84
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1808/98
46
nesplněním závazku z úvěrové smlouvy jedním z účastníků k prodloužení této lhůty nedojde. Nebyla-li do jednoho roku od původně sjednané doby pro uzavření smlouvy podána žaloba na stanovení povinnosti kupní smlouvu uzavřít, došlo k prekluzi tohoto práva.“85 Naproti tomu v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003 - „Ustanovení § 292 odst. 3 obch. zák. je dispozitivním ustanovením, které obsahuje prekluzivní lhůtu k vyzvání zavázané strany oprávněnou stranou ke splnění závazku. Vzhledem k uvedenému charakteru normy se lze od ní odchýlit, případně ji vyloučit.“86 4.2.6 Nezbytné znaky přípravných smluv Dle mého názoru je velká část hlavní pozornosti zkoumané judikatury zacílenana požadavek určitosti obsahu závazků dojednaných ve smlouvě předběžné. „Projev vůle je neurčitý, je-li neurčitý jeho obsah, tj. mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl vadným slovním nebo jiným zprostředkováním jasného vyjádření své vůle. Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 2 ObčZ). Vůle účastníka právního vztahu je projevem určitá, srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat.“87 „Podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí podle § 50a odst. 1 obč. zák. je ujednání o době, do které bude budoucí smlouva uzavřena a právní úkon musí být učiněn v souladu s ustanovením § 37 obč. zák., případně vykládán za pomoci ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Posouzení, zda právní úkon účastníků je ohledně doby, ve které má být uzavřena budoucí smlouva, dostatečně určitý na základě projevu vůle účastníků ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, neboť toto posouzení je závislé na okolnostech konkrétního případu a má význam pouze pro rozhodnutí v dané věci.“88 Nejvyšší soud České republiky dle mého názoru sjednocuje výklad práva ve svých rozhodnutích i vzhledem k existenci různých právních názorů na právní posouzení situace a to právě i v soudní rozhodovací činnosti soudů nižší instance. Dle NS ČR smlouva o smlouvě budoucí se může týkat nemovitostí, které převodci do vlastnictví teprve nabydou. V rozsudku 85
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.2. 2002, sp. zn. 33 Odo 597/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003 87 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001 88 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2206/2001 86
47
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001 je mj. uvedeno: „V době, kdy byla sporná kupní smlouva uzavřena, bylo reálné, že se prodávající stane vlastníkem prodávaných nemovitostí, a právě z toho důvodu byla účinnost této smlouvy vázána na odkládací podmínku. Splněním této podmínky se jinak platná kupní smlouva stala účinnou a následný vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem celý jejich prodej v souladu s právem legitimně završil.“89 V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004 je řešen převod vlastnictví, který v uvedeném případu musí předcházet uzavření kupní smlouvy neboť převodu předmětu nedochází pouhým okamžikem uzavřením smlouvy , ale až jejím převzetím a u nemovitosti vkladem do katastru nemovitostí.90
89 90
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004
48
Závěr Tématem shora uvedené práce byla Smlouva o smlouvě budoucí. Na počátku zpracování jsem přistoupila k historické analýze dané skutečnosti,tedy provedla jsem historický exkurz smlouvy o smlouvě budoucí jako takové. V této souvislosti se stalo nevyhnutelným se podrobněji zabývat a analyzovat skutečnosti odrážející se v občanském zákoníku platném do 31.12.2013. Rozdíly mezi smlouvou o smlouvě budoucí v režimu obchodního zákoníku platného do 31.12.2013 a v režimuobčanského zákoníku platného do 31.12.2013 byly markantní. Proto bylo nutné se zabývat stávající právní úpravou po zániku obchodního zákoníku, vzniku zákona o obchodních korporacích a přesunu smluvního ujednání týkajících se smlouvy o smlouvě budoucí do NOZ. ObchZ byl oproti občanskému zákoníku mnohem více liberálnější. S NOZ dochází k rozsáhlé změně českého civilního práva. NOZ nově zahrnuje většinu pravidel českého civilního práva. Nahrazuje jak Občanský zákoník, tak i ObchZ. S účinností NOZ dochází ke změnám úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí, která ve velké míře přebírá předchozí obchodněprávní úpravu smlouvy o uzavření budoucí smlouvy. Úprava smlouvy o smlouvě budoucí podle NOZ se velmi uvolnila a dle nové úpravyje aplikována shodně na podnikatele i nepodnikatele. NOZ v otázce zákonné úpravy institutu smlouvy o smlouvě budoucí znamená kvalitativní posun nejen tím, že tomuto právnímu institutu v oblasti občanského práva vrací jeho tradiční význam. Právní úprava smlouvy o smlouvě budoucí v NOZ se výrazně přiblížila předchozí úpravě obchodněprávní, a to tak, že s určitými nevýznamnými odlišnostmi dokonce přejímá příslušné právní normy zrušeného obchodního zákoníku. Tyto úpravy je možno považovat za oprávněné, protože právní úprava obchodního zákoníkubyla mnohem podrobnější, rozpracovanější a i srozumitelnější z hlediska právní interpretace než úprava v občanském zákoníku. Proto se domnívám, že právní úprava v NOZpřinesla větší právní jistotu nejen do občanskoprávních závazkových vztahů. Lze se domnívat, že přínosem nové právní úpravy je skutečnost, že překonává výraznou nevýhodu právní úpravy v občanském zákoníku, kterou byl zákonný požadavek, aby již ve smlouvě o smlouvě budoucí byly dohodnuty podstatné náležitosti budoucí smlouvy. Závěrem je nutné konstatovat, že zpracování zvoleného tématumne zaujalo a při jeho zpracovávání jsem objevovala různé názory a podněty. S odkazem na pátrání v historických
49
pramenech a analýzu současného stavu institutu smlouvy o smlouvě budoucí i s přihlédnutím k poměrně krátké účinnosti NOZ musím konstatovat,že předepsaný rozsah bakalářské práce neumožňuje zvolené téma zcela vyčerpat, nabízí se proto prostor k jeho dalšímu rozpracování v budoucnosti. Ke všemu shora uvedenému si dovoluji, říci, že cíl práce byl splněn.
50
Seznam použité literatury Knižní publikace BALÍK, S., BALÍK, S. ml. 2010. Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2010. 234 s. ISBN 978-80-7380-256-1. BEJČEK, J., ELIÁŠ, K., RABAN, P. 2010. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 594 s. ISBN 978-80-7400-337-0. BEJČEK, J., MAREK, K., KOTÁSEK, J. a kol. 2009. Nástin obchodního práva II. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 111 s. ISBN 978-80-210-4978-9. BĚLOHLÁVEK, A.J.; ČERNÝ, F.; JUNDWIRTHOVÁ, M.; KLÍMA, P.;PROFELDOVÁ, T.; ŠROTOVÁ, E. Nový občanský zákoník - srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, 832 s. ISBN 978-80-7380-413-8 DÁVID, R a kol. 2013. Smlouvy podle nového občanského zákoníku. 1. vyd. Brno: Michal Hanych, 2013. 30 s. ISBN 978-80-87934-01-2. ELIÁŠ, K. a kol. 2008. Občanský zákoník: Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a. s., 2008. 2639 s. ISBN 978-80-7201-687-7. ELIÁŠ, Karel a kol, Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, 1119 s. ISBN: 978-80-7208-922-2. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník – komentář. I. Díl. 1. vyd. Praha Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, 718s. ISBN 987-80-7357-395-9 GERLOCH, A. 2013. Teorie práva. 6. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. 310 s. ISBN 978-807380-454-1. GERLOCH, A., TOMÁŠEK, M. a kol. 2010. Nové jevy v právu na počátku 21. století II. Teoretické a ústavní impulzy rozvoje práva. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, 2010. 367 s. ISBN 978-80-246-1742-8. HAJN, P., BEJČEK, J. 2003. Jak uzavírat obchodní smlouvy. 2. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2003. 284 s. ISBN 80-7201-415-3. HULMÁK, M. 2008. Uzavírání smluv v civilním právu. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 218 s. ISBN 978-80-7400-062-1. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. 1995. Římské právo. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1. KLANG, M. 2001. Malá encyklopedie latiny v právu. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a. s., 2001. 169 s. ISBN 80-7201-247-9. KOPÁČ, L. 1993. Obchodní kontrakty. I. díl. Praha: Prospektrum Praha, 1993. 359 s. ISBN 80-85431-75-0. KUKLÍK, J. a kol. 2011. Dějiny československého práva 1945-1989. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2011. 426 s. ISBN 978-80-87284-17-9. MALÝ, K. a kol. 2010. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Praha: Leges, 2010. 640 s. ISBN 978-80-87212-39-4.
51
MAREK, K. 2008. Smluvní obchodní právo: Kontrakty. 4. vyd. Brno: Masarykova univerzity, 2008. 477 s. ISBN 978-80-210-4619-1. ONDŘEJ, J. 2009. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní. 3. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2009. 474 s. ISBN 978-80-7380-181-6. PELIKÁNOVÁ, I. 1996. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. Praha: Linde, 1996. 959 s. ISBN 80-7201-047-6. PELIKÁNOVÁ, I. 2009. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. díl. 1. vyd. Praha: ASPI, a. s., 2009. 395 s. ISBN 978-80-7357-428-4. POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. 2011. Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. 533 s. ISBN 978-80-7400-398-1. SCHELLEOVÁ, I., SCHELLE, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita. 594 s. ISBN 80-210-0597-1. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. 2009. Obchodní zákoník: komentář. 12. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1375 s. ISBN 978-80-74000-55-3. Švestka, J. Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. díl 1-2. Obecná část - Věcná práva. Wolters Kluwer ČR, a.s.: Praha. 2009. 459 s. ISBN 978-80-7357-466-6 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K. 2007. České právní dějiny do roku 1945. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing s. r. o., 2007. 218 s. ISBN 978-80-87071-20-5. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. 2008. České právní dějiny. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 684 s. ISBN 978-80-7380-127-4.
Periodika RICHTER, J. 1994. Smlouva o smlouvě. In Právní rádce. ISSN 1210-4817, 1994, roč. 2, č. 5. ŠVESTKA, J. 1992. Smlouva o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku. In Právo a zákonnost. ISSN 1210-0900, 1992, roč. 40, č. 9. TOMSA, M. 1993. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy v obchodních vztazích. In Právní praxe. ISSN 1210-0900, 1993, roč. 41, č. 4.
Internetové zdroje Obchodní zákoník. In Firmus.[online]. [cit. 2014-02-28].
Dostupné
na
internetu:
Obchodní zákoník. In Iuridictum, Encyklopedie o právu. [online]. [cit. 2014-02-28]. Dostupné na internetu: Sobek, T. 2010. Nudné čtení na léto. In Jiné právo. [online]. [cit. 2014-02-28]. Dostupné na internetu:
52
Zákoníky Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie (Všeobecný občanský zákoník pro veškeré německé dědičné země rakouské monarchie), patent z 1.6. 1811, čísl. 946 Sb. z. s. Dostupné na internetu: <www.vakobobri.cz> Nový občanský zákoník pro každého. 1. vyd. Bratislava: DonauMedia, s. r. o. 176 s. ISBN 978-80-89364-55-8. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Dostupné na internetu: <www.business.center.cz/> Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dostupné na internetu: <www.business.center.cz/> Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dostupné na internetu: <www.business.center.cz/> Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Dostupné na internetu: <www.business.center.cz/>
Judikatura Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.1. 1920, sp. zn. Rv I 4/20.Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3. 1920, sp. zn. Rv II 47/20.Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 5. 1922, Rc 1660/1922. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14.11. 1923, sp. zn. Rv I 1124/23.Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.6. 1999, sp. zn. 32 Cdon 2295/98. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1808/98. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 103/99. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.2. 2002, sp. zn. 33 Odo 597/2001. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2206/2001. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz>
53
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.5. 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003. Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002.Dostupné na internetu: <www.judikaty.info/cz> Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004.Dostupné na internetu: www.judikaty.info/cz
54
Zadání bakalářské práce
55
