Slovníček použitých pojmů A adagio – hrát volně akord – současné znění více než dvou tónů alba – milostné písně určené pro ranní vyznání, zvaná také svítáníčka aleatorika – kompoziční technika, která používá prvek náhody buď při kompozici nebi při interpretaci hudebního díla allegretto – hrát mírnou rychlostí allegro – hrát rychle, vesele andante – hrát zvolna, krokem alt – hluboký hlas ženský nebo chlapecký, v nástrojové skladbě je tak označován druhý hlas – například ve čtyřhlasé klavírní fuze antifona – střídavý zpěv kněze a lidu nebo dvou pěveckých sborů árie – skladba pro sólový zpěv, doprovázená nástroji, většinou je to lyrická součást opery, kantáty nebo oratoria attaca – pokyn pro hudebníky: pokračovat bez přerušení v několikavěté skladbě do další věty atonální hudba – hudba, v níž nelze určit žádnou základní tóninu aulos – starořecký dechový ná stroj podobný flétně, přesněji dvojitý dvojplátkový šalmaj
B balada – píseń nebo instrumentální skladba vážná, pochmurná, dramatická ballata – původně jedno až dvojhlasá, později tříhlasá skladba (vokálně –instrumentální), oblíbená při společenské zábavě, vzniká ve 14. století v Itálii a ve Francii bas – nejhlubší mužský hlas, ve skladbě pak nejhlubší hlas tvořící harmonický základ, případně nástroje nejhlubších tónů bitonální hudba – hudba, užívající dvě tóniny blues – dvanáctitaktová jazzová písňová struktura, původně country, pak městské blues brio – živě (označení tempa), též con brio byliny – východoslovanské a jihoslovanské hrdinské zpěvy o činech bohatýrů
C caccia – světská skladba s přírodní, loveckým námětem, objevuje se ve 14. století, dva vrchní hlasy jsou kánonem, spodní tvoří instrumentální doprovod cantabile – zpěvně, melodicky (poznámka, jak hrát skladbu) cantus firmus – základní melodie polyfonní skladby, k níž se připojují kontrapunktující hlasy capriccio – rozmarná hudební skladba celesta – laděný klávesový ideofon s jemným zvukem (vlastně klavír, který má místo strun kovové destičky) církevní tóniny – tóniny převzaté od starověkých Řeků, nazvané podle kraje, kde byla poprvé použity : dórská d-d1, frygická e-e1, lydická f-f1, mixolydická g-g1, jónská c-c1, aiolská a-a1 clavicembalo – v renesanci používaný klávesový nástroj, tón vzniká trsnutím havraního brku o strunu, jeho menšími typy jsou spinet a virginal clavichord – v renesanci používaný klávesový hudební nástroj, tón vzniká uhozením kovového jazýčku do struny concerto grosso – vícedílná instrumentální skladba, pochází z období baroka. Její princip spočívá ve střídání dvou nástrojových skupin – velká základní je nazývána grosso, menší jako skupina ozvěnová (rippieno) contuctus – zhudebněná báseň s latinským textem pro slavnostní příležitosti. První středověký vícehlas, který nevznikl převzetím z gregoriánského chorálu
D dadaismus – umělecký směr 20. století, stojící na umělecké nevázanosti projevu, svobodě fantazie a využití nahodilosti diatonika – výlučné uplatnění tónů určité stupnice v melodice či harmonii. Charakteristické je určité rozložení celotónových a půltónových intervalů discantus floridus – květnatý diskant, ve vícehlasu jednomu tónu základního hlasu odpovídá více tónů hlasu doprovodného disonance – souzvuk dvou nebo více tónů, který zní nelibě dodekafonie – rovnocenné použití všech 12 stupňů chromatických půltónů oktávy, přičemž určitý tón lze znovu použít až po použití zbylých 11 tónů druh – též žánr, vyhraněný, ustálený typ hudební tvorby ( sonáta, opera, mše atd.)
E elektroakustická hudba – využívá pro tvorbu, zpracování i záznam tónů a zvuků elektroakustické přístroje elektronická hudba – odvětví elektroakustické hudby, v němž je vše tvořeno přístroji ennuity – středověké rytířské písně s tématikou křižáckých válek etuda – cvičná hudební skladba, u některých skladatelů má virtuózní charakter expresionismus – umělecký směr 20. století, vyjadřující duševní stavy, často úzkostné a hrůzné
F falset – také falzet, je to vysoký fistulový hlas zpívaný mužem finale – závěrečná věta ve vícevětné skladbě; závěr opery folk – původně hnutí obrozující anglosaskou národní píseň, od 60. let 20. století získává světovou odezvu forma – určitý vyhraněný typ skladebné struktury (např. sonátová f., rondová f.) frottola – čtyřhlasá píseń, vznikla v Itálii na konci 15. století, má milostný, žertovný text, harmonicky jednoduchá s výraznou zpěvnou melodií v sopránu fuga – třídílná hudební skladba, obsahující jedno nebo více témat, která se střídají na způsob imitace. Bývá dvou, tří i vícehlasá. Vznikla v období baroka.
G gamelan – orchestr z velkého množství bicích nástrojů (např. metalofonů, gongů, xylofonů a bubnů) tradiční indonéské hudby (Jáva, Bali) Gesamtkunstwerk – Wagnerův termín pro souborné umělecké dílo, v němž jsou složky hudební, výtvarná, dramatická a herecká v rovnováze; uplatňované ve Wagnerových operách giga – rychlá skladba zakončující suitu. Původní tanec doprovázela „bříškatá“ viola, zvaná giga. Gigue totiž francouzsky znamená šunka a té se viola podobala. graduál – kniha obsahující zpěvy pro mši grave – těžce – to znamená hrát vážným, odměřeným tempem gusli – doprovodný strunný nástroj používaný východoslovanskými guslary při interpretaci bylin (hrdinských zpěvů), předchůdce psalteria a cimbálu gymel – anglický raně středověký dvojhlas, kde se hlasy pohybují v odstupu tercie.
H harmonie – a) souzvuk, b) nauka o spojování akordů homofonie – druh skladby, v níž jeden hlas obstarává hlavní melodii a ostatní jej doprovázejí; je opakem polyfonie hymnus – duchovní píseň k oslavě boha, tvorba hymnů se orzvinula zvláště v křesťanských církvích
CH chanson – lyrická píseň světského obsahu chasse – francouzská podoba italské caccii chromatika – obohacení diatoniky o další tóny, které vyplňují celotónové intervaly chromatickými půltóny. chrotta – strunný nástroj keltských bardů
I idée fixe – vracející se motiv impresionismus – umělecký směr poslední čtvrtiny 19. století, původně malířský, posléze pronikl i do dalších oblastí umění, cílem je zachycení okamžiku, jeho atmosféry a nálady
J jazz – hudební žánr, pochází z jihu USA, z oblasti New Orleansu, základem je rytmus, synkopa, zvérázný způsob tvoření tónu a improvizace
K kancionál – zpěvník duchovních písní pro křesťanské bohoslužby kánon – kontrapunktická skladebná technika. Melodie jednoho hlasu je po malém odstupu opakována dalšími hlasy. Téma se v jednotlivých hlasech částečně překrývá. kantáta – rozsáhlá skladba většinou pro sóla, sbor a orchestr kantiléna – píseň truvérského typu, vrchní hlas cantus je doprovázen tenorem a kontratenorem obvykle instrumentálně, vzniká ve 14. století karnyx – Kelty používaná rovná kovová trubka konkrétní hudba – odvětví elektroakustické hudby, v němž jsou přírodní tóny a zvuky elektroakusticky zpracovány kontrapunkt – technika skladby, umožňující všem hlasům rytmickou i melodickou samostatnost kithara – starořecký sedmi až jedenáctistrunný virtuózní nástroj kvarta - odstup čtyř tónů kvinta – odstup pěti tónů kyriamina – raně středověká lidová píseň duchovní, má prostý, recitativní nápěv, věřící opakují závěrečné zvolání – Kyrie eleison (Pane, smiluj se)
L lais – francouzský název pro kyriaminu largo – hrát široce, zdlouhavě leitmotiv – příznačný motiv ; ve Wagnerových operách charakterizuje každou postavu nebo situaci a objevuje se vždy se vstupem dané osoby lejch – staročeský název pro kyriaminu liturgie – souhrn obřadů, náboženských úkonů a zpěvů, které používá určitá církev lura – starogermánský hudební nástroj ve tvaru mamutího klu, dosahoval délky 1,5 -2,5 ma měl mocný zvuk
M madrigal – zhudebněná milostná lyrika, vzniká v období trecenta, vícehlasá skladba mazurka – polský lidový tanec ve tříčtvrtečním taktu meistrsingři – mistři pěvci, členové cechu, působili ve 14. – 16. století melodie – uspořádání tónů podle hudebních zákonů tak, aby tvořily hudební myšlenku (spolu s harmonií a rytmem základní prvek hudby) melodika – a) souhrn příznačných vlastností melodie, b) nauka o tvorbě, struktuře a vlastnostech melodie melodram – dílo scénické nebo koncertní, dramatický text je přednášen v doprovodu hudby
menuet – tanec ve tříčtvrtním taktu, mírného tempa a graciézní, do 17. století lidový, pronikl ve stylizované podobě do šlechtické společnosti menzurální notace – druh notace používané v 13.-16. století, zachycuje nejen výšku ale i délku tónů , délka byla závislá na postavení noty a jejím vztahu k sousedním notám minnesingři, minnesängři – básníci a pěvci rytířských a milostných písní na území dnešního Německa molto – velmi (užívá se u označení tempa, jímž se má hrát) motet , motetus – skladba pro tři hlasy, které mají vlastní melodii, rytmus i text
N naturalismus – umělecký směr přelomu 19. a 20. století. Počátky má ve Francii, odkud proniká do dalších zemí. Chce sblížit metody umělecké s vědeckými – třeba experimentem, ve snaze po dosažení maximální objektivity. Ačkoliv požadavky na vědeckost byly neuskutečnitelné, umění, hlavně literatura, je obohaceno o nová témata (prostředí deklasovaných společenských vrstev, nízkých i patologických pudů, determinace člověka prostředím). neofolklorismus – hudební směr 20. století, snaží se o návrat k přírodě a barbarskému primitivismu, projrvuje se výraznou barvou zvuku, rytmem až orgiastickým, drsnou melodickou linií neumy – raně středověké značky zachycující průběh melodie, neudávaly přesně ani výšku ani délku tónu nokturno – noční hudba, několikavětá instrumentální skladba vyvolávající klid a pohodu novoklasicismus – hudební směr 20. století, inspirující se pevnými konstrukcemi klasických skladeb, jejich řádem, rytmem, vnitřním klidem a čistotou linií
O offertorium – součást mše, v níž v raných dobách křesťané přinášeli oběti (olej, víno, obilí...), později se změnila pouze v knězovu promluvu, pak zpěv opera – útvar spojující dramatický děj, zpěv a hudební doprovod. Vzbuzuje silné emoce, protože působí na smysly hudbou, příběhem i jevištní výpravou oratorium – rozměrná koncertní skladba pro sbor, sólisty i orchestr s námětem světským či duchovním, vznikla v baroku organum – první středověká podoba vícehlasu, vedoucí hlas je v kvintovém nebo kvartovém odstupu doprovázen spodním hlasem
P parlando – způsob zpěvu blízký mluvené řeči partitura – přehledné sestavení všech hlasů skladby, každý nástroj je v samostatné řádce, řádky jsou pod sebou, takže ve svislém směru vidíme jednotlivé takty pro všechny hlasy pastorela – vánoční kostelní píseň, která vznikla z koledy pastority – lyrické písně s pastýřskou tématikou pašije – velikonoční hudba na text evangelia o umučení Ježíše Krista patos – výrazně sdělovaný vznešený cit pentatonika – pětitónová stupnice, dělí se na bezpůltónové a půltónové stupnice píseň – krátká vokální skladba, její text bývá lyrický, básnický poco sostenuto – poněkud vážně, zdrženlivě, široce ( pokyn pro tempo, jímž se má skladba hrát) polonéza – polský tanec ve tříčtvrtečním taktu, mírného tempa a slavnostního rázu, připomíná promenádu; často se jí zahajovaly plesy. polyfonie – mnohohlas, vícehlas, kdy jsou všechny hlasy melodicky i rytmicky samostatné preludium – úvodní část suity, též samostatná skladba
presto - rychle programní hudba – hudba, v níž se skladatel snaží usměrnit fantazii posluchače k jistým konkrétním obrazům, dějům a pocitům prostřednictvím názvu skladby případně prostřednictvím názvů jednotlivých částí skladby punctum contra punctum – pravidlo pro vícehlas, kde v hlasech stojí „nota proti notě“ píseň – krátká vokální skladba, její text bývá lyrický, básnický
R rapsodie – původně skladba složená z úryvků homérských eposů přednášená rapsódem, později lyrická skladba silně působící na emoce recitativ – jednohlasá deklamace, v opeře má dramatický obsah a posunuje děj ritornel – mezihra v opeře, původně v italské poezii krátká báseň s prostou myšlenkou rondo – instrumentální skladba, v níž se hlavní myšlenka několikrát opakuje, vytváří tedy dojem kruhu
S secese – poslední univerzální umělecký sloh, uplatňoval se na přelomu 19. a 20. století, odmítá zálibu v historizujících formách, používá ornament, většinou rostlinný; rovněž užívá vláčné plynulé křivky, jemnou pastelovou barevnost, monumentalitu serenáda – skladba pro zpěv s nástrojovým doprovodem, později orchestrální, původně určená pro večerní vyznání lásky seriální hudba – používá série 5 – 8 tónů pro jednotlivé prvky hudby, s tóny pracuje tak jako dodekafonie, to jest tvoří kombinace, převrací je, používá račí princip i převráceného raka, totální matematická organizovanost působí na posluchače naopak chaoticky sexta – odstup šesti tónů scherzo – z italského slova žert, živá hudební věta, část symfonie, sonáty, nebo samostatná skladba sostenuto – (hrát) zdrženlivě sonáta – skladba pro jeden nástroj, případně s doprovodem dalšího nástroje, má obvykle tři (někdy čtyři) věty soprán – vysoký ženský nebo dětský hlas v rozsahu c1-c3, hudební nástroj s vyšším rozsahem sprechgesang – polomluvený a polozpívaný vokální projev suita – několikavětá instrumentální skladba složená většinou z tanečních vět (allemande, courante a jiných), v novější době skladba z několika volně spojených částí symfonická báseň – orchestrální skladba, která chce hudbou vylíčit konkrétní program, daný literární předlohou nebo myšlenkou symfonie – velká orchestrální skladba, má čtyři věty a obvykle je komponovaná v sonátové formě synkopa – rytmický efekt, vznikající přesunem přízvuku na lehkou dobu taktu
T tabulatura – charakteristická notace, která zaznamenává hmaty (ne noty) určená pro hru na drnkací nástroje takt – jednotka hudebního rytmu témbrová hudba – nad harmonii a melodii klade význam barvy zvuku, tvoří větší zvukové plochy, ty střídá a prolíná technikou podobnou koláži ve výtvarném umění tenor – vysoký mužský hlas, má rozsah c-c2 tercie – odstup tří tónů toccata – hudební skladba pro klávesové nástroje, má volnou formu obvykle virtuózní charakter tokkáta – viz. toccata tónona – soubor vztahů mezi tóny jedné stupnice
trecento – 14. století v Itálii, přechod gotiky v renesanci, raná renesance trubadúři, truvéři – francouzští básníci a pěvci z 11. – 14. století. Opěvovali rytířské ctnosti, zejména však krásu paní svého srdce. trumšejt – také trumšajt , jednostrunný nástroj, jeho rezonanční skříň je až 1,7 m vysoká, má tvar tří až pětibokého jehlanu, horní zúžená žást je krkem i hmatníkem zároveň
V valčík – kolový tanec ve tříčtvrtečním taktu, vznikl asi v 18. století v lidovém prostředí ve Vídni, v 19. století se mění na párový tanec variace – hudební forma, v jejímž průběhu je nejrůznějším způsobem obměňováno základní téma verismus – umělecký směr konce 19. století, blízký naturalismu (liší se od něj odmítáním využívání experimentálních věd), požaduje pravdivé, věrné zachycení skutečnosti. V hudbě využit hlavně v opeře, kde jsou zobrazovány drtivé nápory citů a bolesti až naturalistické (viz opery Giacoma Pucciniho). villancico – španělská obdoba italské frottoly vivace – hrát živě
Ž žánr - vyhraněný, ustálený typ hudební tvorby ( sonáta, opera, mše atd. žalmy – sbírka 150 básní (zpěvů) ze Starého zákona, pocházejí z 10. až 3. stol. př.n.l., jsou chvalozpěvy, výraznými projevy židovské zbožnosti
