Slovesný vid a výuka češtiny pro cizince Milan Hrdlička
Před časem proběhl na Ústavu bohemistických studií FF UK mezi zahraničními bohemisty průzkum – byli dotázáni, které gramatické kategorie (jevy) pokládají v češtině za nejobtížnější. Z výsledků ankety jednoznačně vyplynulo, že zahraniční studenti – od mírně pokročilých po pokročilé – považují za nejtěžší slovesný vid a české prepozice (srov. M. Hrdlička, 1995). Položíme-li si otázku, proč tomu tak je, můžeme odpovědět, že k onomu hodnocení přispívá nepochybně sama složitá a obtížně uchopitelná podstata aspektu a předložek, svůj nemalý „podíl viny“ má ovšem také často dosti problémové lingvodidaktické zpracování dané problematiky v učebních materiálech češtiny pro cizince (viz M. Hrdlička, 2005). A právě slovesným videm, resp. možnostmi jeho výkladu jinojazyčným mluvčím ve výuce češtiny pro cizince, se budeme dnes zabývat. Než se dostaneme k vlastnímu tématu, připojím jednu malou terminologickou poznámku. V úvodu jsem zmínil disciplínu „čeština pro cizince“. V odborné literatuře i v praxi často dochází ke směšování tohoto pojmu s pojmem „čeština jako cizí jazyk“. Domnívám se, že je účelné oba obory i terminologicky odlišovat. Svou povahou interdisciplinární obor čeština jako cizí jazyk chápu jako širokou a komplexní průpravu (především) českých rodilých mluvčích pro výuku jejich mateřského jazyka jako jazyka cizího (cílového)1) (M. Hrdlička, 2007), zatímco aplikovaným oborem čeština pro cizince rozumím výuku českého jazyka a dalších komponentů příslušné filologické specializace pro – z našeho pohledu – jinojazyčné mluvčí. Dříve než se dostanu ke komentáři „učebnicové“ prezentace slovesného vidu a k vlastnímu způsobu výkladu slovesného vidu v češtině cizincům, chtěl bych přičinit několik důležitých poznámek.
V prvé řadě pokládám za nutné akcentovat, že jednotný a jednoduchý návod, jak z lingvodidaktického hlediska úspěšně (tedy mimo jiné srozumitelně, výstižně, naučitelným způsobem) prezentovat aspekt, patrně neexistuje. Podoba zpracování této lexikálně-gramatické kategorie závisí podstatnou měrou na několika důležitých faktorech. Patří mezi ně úroveň cizincovy komunikační kompetence v češtině (začátečník – mírně nebo středně pokročilý – pokročilý) a jeho komunikační potřeby a priority (zde se nabízí široké spektrum adresátů: od oborových bohemistů až po zájemce o pouhou elementární znalost naší mateřštiny), cizincův mateřský jazyk (jiná je situace u Slovanů a Neslovanů) i event. znalost dalších cizích jazyků (je přínosná pro možnost srovnání dvou jazykových systémů, pro vytváření analogií aj.), jeho věk (dospělý versus dítě), vzdělání (filolog – nefilolog), časová dotace kurzu aj. Dalším momentem, který je třeba připomenout, je skutečnost, že výklad by měl odpovídat základním lingvodidaktickým zásadám: měl by být optimálně náročný a dlouhý (celou problematiku rozhodně nelze prezentovat najednou, jako vhodný se jeví cyklický, resp. spirálovitý přístup, tedy postupné rozvíjení a procvičování poznatků), vyložená látka by měla být aplikována na řadu konkrétních příkladů a náležitě procvičena. Alespoň jednou větou je třeba připomenout, že zdařilost výkladu aspektu závisí velkou měrou na vyučujícím, protože „učebnicové“ pojednání o slovesném aspektu je až na ojedinělé výjimky problematické a nezřídka nevyhovující. Bývá totiž zpravidla příliš obecné, povrchní a kusé, a tudíž obtížně použitelné. Zastavme se nyní u některých typických případů. Mnohdy např. dochází k nežádoucímu a zavádějícímu zjednodušení, které sice může na první pohled vypadat jako vítaná redukce problému, v řečové praxi ovšem při mechanické aplikaci vede k četným a jen velmi obtížně odnaučitelným chybám. Rozdíl v užití imperfektiv a perfektiv se totiž běžně charakterizuje zhruba tímto způsobem: Pokud se děj opakuje, užije se sloveso nedokonavé, v opačném případě sloveso dokonavé. Např. v učebnici Učíme se česky (E. Roubalová, 1996, s. 85) se v tomto smyslu uvádí: „The infinitive of perfective verbs implies the result or the individual
action.“ Tato zásada samozřejmě v řadě případů platí, dlužno ale zdůraznit, že v řadě případů nikoliv. A to je zlé, takové poučení se v podstatě míjí účinkem. Je to obdoba toho, když se např. o užití členu určitého v angličtině řekne, že se užívá pro označení známých osob, objektů apod., ale hned v první elementární větě (např. Jdu do kina – I am gong to the cinema) dané pravidlo neplatí. Náležitý výklad slovesného vidu v učebních materiálech komplikují rovněž poměrně časté nesprávné příklady a uvádění neadekvátních ekvivalentů (překladů). Kupř. ve francouzské mutaci výše zmíněné učebnice (E. Roubalová, 1997, s. 85) se kromě jiného pojednává o významu budoucího a minulého času v češtině a o jejich francouzských paralelách. V případě času budoucího se jako adekvátní protějšek českého Udělám uvádí nesprávně Je ferai, které odpovídá spíše vyjádření Budu dělat, a také Je vais faire, jež ovšem vyjadřuje tzv. blízkou budoucnost, future proche (odpovídá zhruba českému Jdu/Půjdu dělat), a to s dovětkem „accomplissement“, tedy „dokončení, završení děje“, přičemž se vůbec nezmiňuje adekvátní francouzský ekvivalent, a sice J´aurai fait (tedy future antérieure), doslova „budu mít uděláno“ (srov. anglické I will have done). Rovněž překlad minulého času je v dané učebnici chybný: české vyjádření Dělal jsem se mylně převádí pomocí složeného minulého času (passé composé) jako J´ai fait, nikoliv odpovídajícím minulým časem průběhovým (imparfait): Je faisais (srov. anglické I was doing). Spojení Udělal jsem se překládá francouzským J´ai fait (doslova „mám uděláno“), absentuje ovšem další vhodné řešení, a sice užití předminulého času (plus-que-parfait): J´avais fait („měl jsem uděláno“); stranou ponechávám možné užití literárního času passé simple i běžně mluveného passé surcomposé. Setkáváme se také s učebními materiály, které dostatečnou měrou nepřihlížejí k výchozímu (mateřskému) jazyku jinojazyčného mluvčího. Např. učebnice Chotitě govoriť po-češski? I. Chcete mluvit česky? 1. díl (E. Čechová – H. Trabelsiová – H. Putz, 1996) určená rusky mluvícím prezentuje slovesný vid Slovanům týmž způsobem jako Neslovanům, což nelze pokládat za vhodné.
Četné problémy existují i pokud jde o formální stránku aspektu, mimo jiné v nesprávné prezentaci vidových dvojic (srov. případy jako hledat – najít; jíst – sníst, kdy chybí perfektivum najíst se atd.). K nepříliš vhodné prezentaci aspektu přispívá nemalou měrou i jeho „démonizace“, čili případy, kdy již v úvodu vyučující demotivuje cizince tvrzením, že se slovesnému vidu nikdy dobře nenaučí, kdy se namísto jeho nesporných kladů a předností (díky této kategorii má čeština velmi jednoduchý systém časů; aspekt navíc zachycuje nuance děje na minimální ploše) přeceňuje jeho obtížnost, zbytečně se zveličuje komunikační závažnost chyb apod. Podle mého názoru je při výkladu vhodné zdůraznit, že neexistence kategorie aspektu v četných jazycích neznamená, že by tyto jazykové kódy byly ve srovnání se slovanskými jazyky méně vyspělé a propracované, že by tím utrpěly jejich vyjadřovací možnosti. Naopak: zdařilým překladem jednotlivých příkladů lze názorně dokumentovat, že i takové jazyky mohou podobné významy vcelku úspěšně ztvárnit, ovšem jiným způsobem, a to různou kombinací prostředků morfologických, syntaktických i lexikálních (připomínám v této souvislosti Skaličkův výrok, že „Jazyky jsou různé pokusy o řešení téhož problému“). Přejděme nyní k vlastní prezentaci slovesného vidu. Pokusím se ve zjednodušující zkratce (nebudu hovořit o formální stránce aspektu, o způsobu slovesného děje, o slovesech determinovaných a nedeterminovaných aj.) uvést část příkladů, které používám při výkladu tohoto jevu ve výuce pokročilých zahraničních bohemistů (magisterské studium, nejpokročilejší kurz stážistů atd.). Pro počáteční představu o povaze imperfektivních a perfektivních sloves se dobře osvědčuje příměr, s nímž přicházejí I. Poldauf a K. Šprunk ve své gramatice Čeština – jazyk cizí (1968): nedokonavé sloveso děj „filmuje“ (zaměřuje se na procesuální charakter děje, průběhovost, neukončenost, trvání, směřování děje k dosažení jistého cíle), zatímco dokonavé děj „fotografuje“ (děj je „shrnut“, „kondenzován“, završen, vyčerpán, časově ohraničen, dále už neprobíhá). Rozdíl v prezentování děje si lze ukázat na těchto příkladech:
1) Představte si, že odjíždíte na týdenní služební cestu a před odjezdem řeknete svému partnerovi: a) Každý den ti budu psát dopis; b) Každý den ti napíšu dopis. Kolik dopisů v tom kterém případě napíšete? 2) Dotyční někomu oznamují: a) Zítra odpoledne si koupíme televizi; b) Zítra odpoledne (si) budeme kupovat televizi. (V první alternativě si jsou jisti, že televizor skutečně koupí, ve druhém případě o výsledku nehovoří, není dokonce zřejmé, že si ho obstarají, je možné, že budou novou televizi teprve vybírat). 3) Překladatelka oznámí: a) Přeložila jsem ten text za týden (konstatuje se vykonání děje, splnění cíle v určitém časovém úseku); b) Překládala jsem ten text týden (zde je možné mít interpretací několik – dotyčná osoba s určitým záměrem zdůrazňuje trvání děje, poukazem na časovou náročnost chce např. obdržet vyšší honorář; může se také ale stát, že jde o zdůraznění trvání a náročnosti děje a o jeho nedokončení aj.). Podívejme se nyní na vybrané bázové případy užití aspektu (jednotlivé případy uplatnění nedokonavých a dokonavých sloves se někdy budou částečně překrývat, z lingvodidaktického hlediska je to však do značné míry nevyhnutelné). Nedokonavá slovesa (jsou na rozdíl od dokonavých bezpříznaková) se v češtině užívají zejména v těchto případech: 1) Velmi často se jimi vyjadřuje aktuální prézens (příslušný děj probíhá v okamžiku promluvy), což je typickou vlastností imperfektiv, perfektiva takovou schopnost nemají, srov. výpovědi typu Alena se teď učí německy. 2) Imperfektiva mohou plnit určitou aktualizující roli. Lze ji ukázat na protikladu výpovědí Pamatuju se, jak jsem mu tu knihu půjčil (děj ukončený v minulosti) x Pamatuju se, jak jsem mu tu knihu půjčoval (v tomto případě si mluvčí danou situaci živě vybavuje, má ji tzv. před očima). 3) Imperfektiva mají široké uplatnění při vyjádření dějů neaktuálních (časově nezařazených), kdy se poukazuje na pravidelnost, obvyklost, uzuálnost děje: Alena se učí německy; Když se učí, pije kávu; Ráda cestuje atd.
Kontrastním užitím imperfektiva a perfektiva se zdůrazňuje rozdíl mezi dějem častým, běžným, opakovaným a výjimečným, ojedinělým: Každý den se vrací v šest, ale dnes se vrátí až v devět. 4) Nedokonavé sloveso nezřídka vytváří kulisu jinému ději, který do onoho děje vstupuje, přerušuje ho apod.: Když jsem se díval na televizi, zazvonil telefon. Užitím perfektivních sloves by se naopak vyjádřila posloupnost (relativně) rychle po sobě jdoucích dějů: Dopil kávu, zaplatil, oblékl se a odešel. 5) Imperfektivy se rovněž zachycují paralelní děje, a to v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti: Když jsem snídal, poslouchal jsem rádio; Když snídám, poslouchám rádio; Když budu snídat, budu poslouchat rádio. 6) Vlastností nedokonavých sloves je také vyjádřit dovednost, schopnost, vlastnost, např. Mluvíme výborně francouzsky; Skvěle vaří aj. Řekneme-li kupř. Přeloží/Překládá i obtížné odborné texty, máme v prvním případě na mysli především určitou schopnost dotyčné osoby, zatímco druhá možnost poukazuje spíše na uzuální charakter děje. 7) Pomocí imperfektiv se vyjadřuje i záměr, cíl, snaha: Bratr hledá větší byt (= chce najít); Kolega prodává auto (= chce prodat) atd. 8) Imperfektivum mnohdy líčí děj rozvláčný, pomalý, dlouho trvající (do výpovědi lze doplnit adverbia dlouho, pomalu apod.): Každé ráno vstávám v 7 hodin, oblékám se, snídám a jdu na autobus. Užití perfektiva by signalizovalo spíše děj rychlý, dynamický: Každé ráno vstanu, obleču se, nasnídám se a jdu/pospíchám na autobus. Srov. také rozdíl mezi výpověďmi Budu na tebe čekat před fakultou x Počkám na tebe před fakultou aj. 9) V běžném hovoru se velmi často užívá imperfektiv i pro vyjádření dějů ukončených; výsledek je totiž zřejmý z kontextu, ze situace: Ten obraz maloval slavný malíř. Velmi frekventované je zjišťování autorství: Kdo psal ten dopis? Kdo ti šil ty krásné šaty? Apod. Obsahuje-li však výpověď jistou specifikaci děje, je nutné užít slovesa dokonavého: Kdo tak krásně napsal ten dopis?
10) Typické je uplatnění imperfektiv při vyjádření zákazu (záporný imperativ), neboť mluvčí zpravidla chce, aby zákaz platil pořád (dlouho). Naopak v rozkazech (kladný imperativ) dominují slovesa perfektivní – mluvčí požaduje dosažení výsledku: řekni to x Neříkej to; Kup to x Nekupuj to aj. Jde ovšem pouze o tendenci, byť velmi výraznou, nikoliv o pravidlo s absolutní platností. V následující výpovědi signalizuje perfektivum požadavek docílení cílového stavu, imperfektivum pak obrací pozornost ke způsobu realizace děje: Přelož ten text, ale překládej ho pečlivě. 11) Jiná je situace, v níž jde o výzvu (sloveso nedokonavé) a varování (sloveso dokonavé): srov. rozdíl mezi výpověďmi pozor, nevyhazuj ty knihy! (zde se jedná o zastavení, popř. přerušení již probíhající akce) x Pozor, nevyhoď ty knihy! (v tomto případě nežádoucí aktivita ještě nenastala). Viz také varování typu Pozor, nespadni do té jámy; Neřízni se o ten nůž; Nespal se o ta kamna atd. 12) Nedokonavá slovesa mohou signalizovat, že si mluvčí není jist výsledkem (úspěšným završením) akce: Zítra dělám zkoušku z morfologie; Příští týden obhajuji svou diplomovou práci aj. 13) Imperfektiva mohou rovněž naznačovat rozložitelnost, rozčlenitelnost činnosti na jisté části, fáze: Budete si brát ještě něco k jídlu? X Vezmete si ještě něco k jídlu? (perfektivum pojímá akci jako takovou, jako celek). 14) Imperfektiv se užívá po fázových slovesech začít, začínat; přestat, přestávat: Začíná psát; Přestává pršet aj. 15) S nedokonavými slovesy se často setkáváme, ptáme-li se na jistou zkušenost: Už jsi četl Kunderu? Pil jsi někdy ledové víno? atd. Ani v tomto případě však nelze hovořit o pravidle, povaha řady jevů a situací vyžaduje užití perfektiv: Už ses s ním někdy setkala? Navštívil jsi někdy Prahu? aj. Pokud jde o užití sloves perfektivních, lze – kromě výše uvedených případů a po časové spojce až – uvažovat ještě o následujících situacích. A) Dokonavá slovesa vyjadřují děj nechtěný, spontánní, samovolný: Tady vždycky uklouznu/upadnu; Pokaždé když ji vidím, zčervenám; Vždycky když ho potká, naštve se.
B) Perfektiva rovněž vyjadřují děj, který se dostavuje v každém jednotlivém případě (často po spojkách kdykoliv, pokaždé když aj.): Kdykoliv něco potřebuju, zavolám mu. C) Dokonavých sloves se také používá pro vyjádření neschopnosti, nezpůsobilosti: Bez slovníku nic nepřeloží; sama si nic neuvaří; Neumí si ani uklidit apod. V souvislosti s výkladem vidu je rovněž třeba zmínit problematiku deverbativ: verbálních substantiv a adjektiv, viz výpovědi jako Přineste mi ten přeložený text v pondělí x Ten překládaný text je velmi zajímavý; Došlo k přerušení diplomatických styků mezi oběma zeměmi x Vadilo mu neustálé přerušování filmu reklamami. Lingvodidaktická prezentace aspektu v češtině jinojazyčným mluvčím je velmi složitá a vyžaduje další podrobnější zpracování. Vítaným přínosem jistě budou i poznatky z korpusového zpracování našeho národního jazyka.
Poznámka: 1) Součástí oboru „čeština jako cizí jazyk“ je lingvistická bohemistika, dále je třeba zmínit složku obecně lingvistickou a komparatistickou, didaktickou (a potažmo metodickou, pedagogickou), literární (literárněvědnou), kulturologickou, historickou, sociolingvistickou aj.
Odborná literatura:
Čechová, M. a kol.: Čeština – řeč a jazyk. Praha, Institut sociálních vztahů 1996. Havránek, B. – Jedlička, A.: Česká mluvnice. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1981. (4. vyd.). Hrdlička, M.: Jak těžká je česká gramatika? Češtinář, 6, 1995, s. 52-54. Hrdlička, M.: Jak vykládám cizincům aspekt. In: Sborník Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka (AUČCJ) 2003-2005. Akropolis, Praha 2005, s. 21-26.
Hrdlička, M.: K prezentaci aspektu ve výuce češtiny pro cizince. In: Jazyky a jazykověda. Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy – Ústav Českého národního korpusu. (Eds. R. Blatná, V. Petkevič) 2005, s. 395-402. Hrdlička, M.: Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka (K prezentaci gramatiky českého jazyka v učebnicích češtiny pro cizince). Praha 2005 (rukopis habilitační práce). Hrdlička, M.: K oboru čeština jako cizí jazyk. In: Co všechno slovo znamená. Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem 2007, s. 121-126. Karlík, P. – Nekula, M. – Rusínová, Z. (Eds.): Příruční mluvnice češtiny. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1995. Kopečný, F.: Slovesný vid v češtině. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1962. Mathesus, V.: Čeština a obecný jazykozpyt. Praha, Melantrich 1947. Mluvnice češtiny (2). Praha, Academia 1986. Poldauf, I. – Šprunk, K.: Čeština jazyk cizí. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1968. Šára, M. a kol.: Prahová úroveň – Čeština jako cizí jazyk. Strasbourg, Council of Europe Publishing 2001. Šmilauer, Vl.: Slovesný vid a způsob slovesného děje. In: Druhé hovory o českém jazyce. Praha, Nakladatelství ing. Mikuta 1947, s. 65-79.
Učebnice češtiny pro cizince:
Čechová, E. – Trabelsiová, H. – Putz, H.: Chotitě govoriť po-češski? I. Chcete mluvit česky? 1. díl. Liberec 1996. Roubalová, E.: Učíme se česky. Praha, Karolinum 1996. Roubalová, E.: Učíme se česky. Apprenons le tchèque. Praha, Karolinum 1997.
