SLOVENSKÁ ZDRAVOTNÍCKA UNIVERZITA V BRATISLAVE Fakulta ošetrovateľstva a zdravotníckych odborných štúdií
PREVENCE A FYZIOTERAPIE U HRÁČŮ AMERICKÉHO FOTBALU Diplomová práca
Študijný program:
Fyzioterapia
Študijný odbor:
5611 Fyzioterapia
Školiteľ:
PhDr. Michal Vavro, PhD.
Bratislava 2015
Veronika Chrapková Burkett Bc.
Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu diplomové práce PhDr. Michalu Vavrovi za jeho odborné vedení, cenné rady a vstřícný přístup. Poděkování patří paní PhDr. Taťjaně Gaj za pomoc se zpracováním statistických údajů. Můj vděk patří také předsedovi ČAAF panu Filipu Hobzovi za inspiraci pro zpracování tohoto tématu, odborné rady a pomoc při distribuci dotazníku. Poděkování patří všem hráčů amerického fotbalu, kteří se aktivně do průzkumu zapojili. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat svým blízkým a rodině za jejich láskyplnou podporu.
Abstrakt CHRAPKOVÁ BURKETT, Veronika: Prevence a rehabilitace u hráčů amerického fotbalu. [Diplomová práca] / Veronika Chrapková Burkett – Slovenská zdravotnická univerzita v Bratislavě. Fakulta ošetrovateľstva a zdravotníckych odborných štúdií. Školiteľ: PhDr. Michal Vavro, PhD. Bratislava: FOaZOŠ SZU, 2015, 71s.
Diplomová práca sleduje športovú disciplínu americky futbal v Českej lige amerického futbalu. Práca sa zameriava na úrazovosť v tomto športe a hľadá súvislosti medzi prevenciou, hlavne pod vplyvom kompenzačného cvičenia a úrazovosťou hráčov. Sledujeme tiež ďalšie faktory, ktoré hrajú dôležitú úlohu pri vzniku úrazu, alebo naopak, môžu byť brané ako prevencia zranenia. Nezabúdame tiež na špecifiká športovej rehabilitácie a fyzickej prípravy športovca z hľadiska fyzioterapie. Na zber a k následnému vyhodnoteniu potrebných údajov, sme využili formu neštandardizovaného dotazníka, ktorý bol postupne distribuovaný medzi jednotlivé ligové kluby a ich hráčov. Vyhodnotenie sa týkalo ligovej súťaže za sezónu 2014. Celkom bolo vyhodnotených 81 dotazníkov. Z dotazníkového prieskumu vyplynulo, že najčastejším úrazom hráčov v Českej lige amerického futbalu za sezónu 2014 podľa anatomickej oblasti, je poranenie prstov ruky v 28%. Podľa diagnózy potom poranenie mäkkých tkanív ramenného kĺbu. Toto zranenie uviedlo celkom 24% všetkých dotazovaných, nadtrhnuté väzy a šľachy v oblasti prstov ruky v 16%, poranenie mäkkých tkanív členkového kĺbu v 12%, poranenie mäkkých tkanív kolenného kĺbu v 10%. Ďalej boli udané v 8% zlomeniny v oblasti nohy, takisto zlomeniny prstov ruky. Najviac bolo nahlásených úrazov na poste receiver. Úrazy sme rozdelili do kategórii podľa ich závažnosti. Z prieskumu vyplynulo, že najzávažnejšie úrazy utrpeli hráči na poste offensive line (útočiaci hráči). Títo hráči sa venovali kompenzačným cvičeniam pred zápasom len 10 minút. Zo sledovania vplyvu kompenzačného cvičenia vyplynulo, že dĺžka kompenzačného cvičenia 10 minút sa zdá nedostatočná. Hráči, ktorí neutrpeli zranenie, sa najčastejšie venovali kompenzačným cvičeniam po dobu 20- 30 minút pred zápasom. Ako najčastejšiu príčinu úrazu uvádzali dotazovaní, kontakt s inou osobou v 78%. Najviac úrazov sa stalo na zápase v 58 %. Kľúčové slová: Česká liga amerického futbalu, úrazovosť, fyzioterapia v športe, regenerácia, kompenzácia.
4
Abstract CHRAPKOVÁ BURKETT, Veronika: The most common injuries in the professional american football players in Czech Republic for the season 2014. [Master thesis] / Veronika Chrapková Burkett – Slovak Medical University in Bratislava. The Faculty of Nursing and Medical Professional Studies; Supervisor: PhDr. Michal Vavro, PhD. Bratislava: FOaZOŠ SZU, 2015, 71s.
This thesis explores the sport of American football, in the Czech League of American Football. The work focuses on the rate of injuries in this sport and looks for relationships between prevention techniques and player injury rate - especially regarding compensation exercises. We also focus on other factors which play an important role in the occurrence of accidents; or conversely, which may prevent injury. We consider the specifics of sports rehabilitation and physical training of the athletes in terms of physiotherapy. To collect and then evaluate the necessary data, we used a form of nonstandardized questionnaire, which had been distributed among league clubs and their players. The evaluation covered the league for the 2014 season. Total of 81 questionnaires were evaluated. The survey showed that the most frequent injury of players in the Czech League of American Football for the 2014 season according to anatomical location was injury of the fingers (28%). According to diagnosis it was: soft tissue injuries of the shoulder joint (in a total of 24% of all respondents); torn ligaments and tendons in the fingers (16%); soft tissue injuries of the ankle joint (12%); soft tissue injuries of the knee joint (10%); fractures of the foot (8%); and fractures of the fingers. Most injuries were reported on the receiver position. Injuries were also divided into categories according to their severity. The survey showed that players on the post-offensive line (attacking line) suffered the most serious injuries. These players spent 10 minutes with compensatory exercises before the match. Monitoring the influence of compensation exercises before the match showed that 10 minutes of compensation exercises seems insufficient to prevent the injuries. Players who were not injured practised compensatory exercise for 20-30 minutes before the match. The most frequent cause of accidents was contact with another person (78%). Most accidents happened during the match (58%).
Keywords: Czech League of American Football, accident rate, in sports physiotherapy, recovery, compensation. 5
Abstrakt CHRAPKOVÁ BURKETT, Veronika: Prevence a rehabilitace u hráčů amerického fotbalu. [Diplomová práca] / Veronika Chrapková Burkett – Slovenská zdravotnická univerzita v Bratislavě. Fakulta ošetrovateľstva a zdravotníckych odborných štúdií. Školiteľ: PhDr. Michal Vavro, PhD. Bratislava: FOaZOŠ SZU, 2015, 71s. Diplomová práce sleduje sportovní disciplínu americký fotbal v České lize amerického fotbalu. Práce se zaměřuje na úrazovost v tomto sportu a hledá souvislosti mezi prevencí, zejména pak vlivem kompenzačního cvičení a úrazovostí hráčů. Sledujeme také další faktory, které hrají důležitou roli při vzniku úrazu, nebo naopak mohou být brány jako prevence zranění. Neopomínáme také na specifika sportovní rehabilitace a fyzické přípravy sportovce z hlediska fyzioterapie. Ke sběru a následnému vyhodnocení potřebných dat jsme využili formu nestandardizovaného dotazníku, který byl postupně distribuován mezi jednotlivé ligové kluby a jejich hráče. Vyhodnocení se týkalo ligové soutěže za sezónu 2014. Celkem bylo vyhodnoceno 81 dotazníků. Z dotazníkového šetření vyplynulo, že nejčastějším úrazem hráčů v České lize amerického fotbalu za sezónu 2014 dle anatomické oblasti je poranění prstů ruky v 28%. Dle diagnózy pak poranění měkkých tkání ramenního kloubu. Toto zranění uvedlo celkem 24% všech dotazovaných, natržené vazy a šlachy v oblasti prstů ruky v 16%, poranění měkkých tkání hlezenního kloubu v 12%, poranění měkkých tkání kolenního kloubu v 10%, dále byly udány v 8% zlomeniny v oblasti nohy, stejně tak zlomeniny prstů ruky. Nejvíce bylo nahlášeno úrazů na postu receiver. Úrazy jsme rozdělili do kategorií dle jejich závažnosti. Z průzkumu vyplynulo, že nejzávažnější úrazy utrpěli hráči na postu offensive line (útočná lajna). Tito hráči se věnovali kompenzačním cvičením před zápasem jen 10 minut. Ze sledování vlivu kompenzačního cvičení před zápasem vyplynulo, že délka kompenzačního cvičení 10 minut se zdá nedostatečná. Hráči, kteří neutrpěli zranění, se nejčastěji věnovali kompenzačnímu cvičení po dobu 20-30 minut před zápasem. Jako nejčastější příčinu úrazu uváděli dotazování kontakt s jinou osobou v 78%. Nejvíc úrazů se stalo na zápase v 58%. Klíčová slova: Česká liga amerického fotbalu, úrazovost, fyzioterapie ve sportu, regenerace, kompenzace.
6
Obsah Úvod..................................................................................................................................... 10 1
2
Současný stav řešení problematiky ............................................................................... 11 1.1
Americký fotbal jako sportovní disciplína ............................................................ 11
1.2
Fyziologické aspekty amerického fotbalu ............................................................. 12
1.3
Specifické mentální a fyzické vlastnosti hráčů ...................................................... 13
1.4
Specifika sportovní fyzioterapie ............................................................................ 14
1.4.1
Pohyblivost .................................................................................................... 15
1.4.2
Koordinace ..................................................................................................... 17
1.4.3
Svalová dysbalance ........................................................................................ 18
1.4.4
Kompenzační cvičení ..................................................................................... 19
1.4.5
Funkční stabilizace pohybového aparátu dle konceptu DNS ........................ 20
1.5
Úrazy ve sportu obecně ......................................................................................... 23
1.6
Nejčastější úrazy v americkém fotbale .................................................................. 24
1.6.1
Poranění předního zkříženého vazu ............................................................... 26
1.6.2
Distorze hlezenního kloubu ........................................................................... 27
1.6.3
Luxace AC kloubu ......................................................................................... 28
1.6.4
Zranění hlavy ................................................................................................. 29
1.7
Srovnání úrazovosti v jiných sportech ................................................................... 31
1.8
Rizika a prevence úrazů v AF................................................................................ 31
Cíle práce ...................................................................................................................... 34 2.1
Cíle......................................................................................................................... 34
2.2
Postup řešení .......................................................................................................... 34
2.3
Řešené otázky ........................................................................................................ 34
2.4
Metodika práce a metody zkoumání ...................................................................... 35
3
Hypotézy ....................................................................................................................... 37
4
Výsledky ....................................................................................................................... 38 4.1
Zhodnocení návratnosti dotazníků......................................................................... 38
4.2
Popis zkoumaného souboru ................................................................................... 38
4.3
Úrazy v České lize AF za sezónu 2014 ................................................................. 39
4.4
Závažnost úrazů dle doby léčby v České lize AF za sezónu 2014 ........................ 40
4.5
Příčiny vzniku úrazů v České lize amerického fotbalu za sezónu 2014 ................ 41
4.6
Rozložení úrazů z hlediska anatomických oblastí ................................................. 42 7
4.7
Rozložení úrazů z hlediska jednotlivých diagnóz ................................................. 42
4.8
Rozložení úrazů z hlediska herních postů a závažnosti úrazu ............................... 45
4.9
Závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem a závažnosti vzniku úrazů hráčů na postu offensive line ........................................................... 48
4.10 Vliv rehabilitace po úrazech měkkých tkání ramenního, hlezenního, kolenního a kyčelního kloubu na dobu léčby ............................................................................ 51 4.11 Úroveň kompenzace a regenerace v ligových klubech AF ................................... 53 4.12 Verifikace hypotéz ................................................................................................. 54 5
Diskuze ......................................................................................................................... 56
Závěr .................................................................................................................................... 62 Resumé................................................................................................................................. 64 Seznam použité literatury .................................................................................................... 10 Seznam příloh ...................................................................................................................... 14 Příloha A - tabulky ............................................................................................................... 15 Příloha B - obrázky .............................................................................................................. 16 Příloha C – dotazník ............................................................................................................ 22
8
Seznam zkratek AF – americký fotbal AC kloub – akromioklavikulární kloub ASDH – akutní subdurální hematom ATP – adenosintrifosfát CNS – centrální nervová soustava CP – kreatinfosfát Cp – krční páteř CTE – chronická traumatická encefalopatie ČAAF – Česká asociace amerického fotbalu ČLAF – Česká liga amerického fotbalu DKK/DK – dolní končetiny/dolní končetina DNS – dynamická neuromuskulární stabilizace HKK/HK – horní končetiny/horní končetina IAT – intra-abdominální tlak LP – laktátový práh Lp – bederní páteř LCA – ligamentum cruciatum anterius m./mm. – musculus/musculi MCL – ligamentum collaterale mediale NFL – national football league PIR – postizometrická relaxace PNF – proprioceptivní neuromuskulární facilitace QB – quarterback Thp – hrudní páteř UZ – ultrazvuk
9
Úvod Americký fotbal v českých zemích postupně získává na popularitě, i když z daleka nedosahuje takové pozornosti jako v zámoří. Zájem o tento sport v České republice postupně roste, což dokazuje významný nárůst týmů v posledních pěti letech, ačkoliv je trend v jiných sportovních oblastech spíše opačný. Děti v současné době dávají přednost pasivní zábavě u počítače spíše než aktivním kolektivním hrám. Na popularitu tohoto sportu se také podepisuje celková kulturní „pro americká“ náklonnost. Americký fotbal byl v renomované anketě The Harris Poll opakovaně zvolen s velkým náskokem nejpopulárnějším americkým sportem. Americký fotbal (přesněji řečeno NFL – profesionální fotbal) byl v této anketě zvolen nejpopulárnějším sportem poprvé v roce 1965 a na první příčce se drží nepřetržitě sedmačtyřicet let. Počet lidí, kteří volí americký fotbal jako svůj nejoblíbenější sport, vzrostl v posledních deseti letech o sedm procent. Za dané období se jedná o nejrychlejší nárůst fanoušků u jakéhokoli sportu. Významnou roli při propagaci tohoto sportu u nás hrají média a přední úlohu sehrává aktivita jednotlivých klubů. Americký fotbal je divácky velmi atraktivní sport. Snad díky své tvrdosti. Ta s sebou nese významné riziko široké škály úrazů. Právě na ty se ve své práci zejména zaměřuji. Průzkumem úrazovosti v České lize amerického fotbalu jsem se začala zabývat na požádání vedení České asociace amerického fotbalu. Po bližším prozkoumání této problematiky jsem zjistila, že v České republice se tímto tématem ještě nikdo v takovém rozsahu nezabýval. Protože se ve své fyzioterapeutické praxi věnuji sportovcům nejrůznějších disciplín, téma úrazu ve sportu mě velice zajímá. Doufáme, že tato práce bude pozitivním přínosem pro tento sport a touto cestou bude nápomocná při prevenci vzniku případných poranění hráčů. Tato diplomová práce se zaměřuje na zhodnocení úrazovosti v České lize amerického fotbalu za sezónu 2014, sleduje nejčastěji poraněné tělesné partie, mechanismy a okolnosti vzniku poranění - období herní sezóny, které je pro poranění nejrizikovější. Dalším důležitým aspektem bude zmapovat úroveň jednotlivých týmů z hlediska fyzioterapeutické péče, regeneračních a kompenzačních mechanismů. Zvlášť přínosné bude hledat souvislosti vzniku úrazu s postem hráčů, jejich náchylnosti k určitému typu poranění. Také druh a míra prevence prováděna jednotlivými hráči v závislosti na vzniku úrazu, rychlost rekonvalescence s přihlédnutím k absolvované rehabilitaci.
10
1 Současný stav řešení problematiky
Americký fotbal je v našich krajích poměrně nový. Postupně si v řadách českých sportovních fanoušků nachází své místo. Při studiu tohoto sportu je nutné hledat potřebné informace v cizojazyčné – zejména americké – literatuře. Tam má tento sport hlubokou tradici a je předmětem mnoha výzkumů a studií. 1.1 Americký fotbal jako sportovní disciplína Americký fotbal (dále již AF) je kolektivní branková sportovní hra známá jako jedna z nejtvrdších vůbec. Cílem hry družstva v útoku je dostat míč přes jednotlivé zóny, které měří deset yardů, až do zóny koncové. Na překonání jednotlivých zón má útočící družstvo vždy čtyři pokusy – downy. Donesením či chycením míče v koncové zóně získává družstvo body. Body je možné získat i kopem míče do bran, které jsou umístěny v koncové části hřiště. Během hry je proti sobě nastoupeno 11 hráčů v každém z družstev, přičemž maximální počet hráčů v družstvu může být až 45 (obr č. 1); (CAAF, 2014; Šmíd 2012). Původní kořeny AF vycházejí z úpravy ragbyových pravidel. Nejvýznamnější změna je zrušení pravidla o přihrávání výhradně vzad ke směru hry. Tato změna vedla ke zrodu nejvýznamnější herní pozice AF – quarterbacka. Na první pohled viditelným rozdílem je použití chráničů v americkém fotbale oproti ragby a s tím spojena míra kontaktu a jeho síla. Povinné jsou chrániče ramen, přilba s ochranou mřížkou a pásky k upnutí k bradě, chrániče stehen, kolen, kyčlí a zubů (Šmíd, 2012; CAAF, 2014). V České republice se první zápas AF v novodobé historii odehrál na počátku 90. let 20. století v Praze, kde došlo k exhibičnímu utkání dvou německých družstev. Hlavní řídícím orgánem v ČR je Česká asociace amerického fotbalu (ČAAF) založena roku 1994, je to dobrovolné sdružení s právní subjektivitou, které organizuje americký fotbal v České republice. Organizuje nejvyšší českou soutěž ČLAF i její juniorskou verzi ČLJAF. Do její kompetence spadá také česká reprezentace v americkém fotbale. Současným předsedou je Filip Hobza. ČAAF zastupuje český americký fotbal v České unii sportu, Evropské federaci amerického fotbalu (EFAF) a v Mezinárodní federaci amerického fotbalu (IFAF); (Šmíd, 2012; CAAF, 2014).
11
V České republice je AF postaven zatím jen na amatérské bázi. AF hrají hráči až po pracovní době, ale o to více tento sport provozují z radosti a potřebě se odreagovat od všedních denních činností a povinností. AF má u nás zastoupení ve všech 14 krajích České Republiky. Koncentrován je v hlavních krajských městech (obr č. 2); (CAAF, 2014). Tento sport je díky své tvrdosti a kontaktnosti sportem zejména mužským. V České lize ženské týmy dosud nefigurují, ale dle slov předsedy asociace AF existuje potenciál vzniku ženské ligy již v příštím roce. Flag fotbal Někteří budoucí hráči AF (tackle fotbalu) začíná v dětském věku s verzí tzv. flag fotbalu. Flag fotbal je bezkontaktní verze AF. K zastavení průniku protihráče dochází stržením vlaječky umístěné po bocích hráčů. Tím se nahrazuje samotný fyzický kontakt. Je hrána 5 hráči v každém týmu. Flag fotbal mohou hrát také hráči mladší 15 let, na rozdíl od verze tackle fotbalu, kterou můžou hrát hráči starší 15 let. V zahraničí existuje samostatná liga flag fotbalu, u nás prozatím existují jen turnajová setkání (Hobza, 2014). AF je sport rychlý, dynamický, náročný na koordinaci a sílu, při hře se zapojí i inteligence a schopnost rozhodování při vzniklé herní situaci. 1.2 Fyziologické aspekty amerického fotbalu Při jakémkoliv sportu nebo fyzické činnosti jsou zapotřebí určité schopnosti. Významné jsou hlavně pohybové schopnosti, které představují soubor vnitřních předpokladů pro danou činnost. Vnějším projevem je pohybová dovednost. Pohyb lze rozdělit na spontánní (během ontogeneze) a řízený (cvičení). Rozdělujeme jen na cvičení rychlostní (běh na krátkou vzdálenost), silové (kulturistika), vytrvalostní (běhy na delší tratě) nebo obratnostní (skoky do vody). U většiny sportů se ale neuplatňuje výhradně jen jedna schopnost nýbrž kombinace alespoň dvou z nich. Sportovní hry, do nichž AF také patří, vynikají kombinací všech uvedených schopností (Havlíčková, 2003). Síla je schopnost odolávat a překonávat vnější nebo vnitřní odpor. Může být dynamická (koncentrická, excentrická kontrakce), nebo statická (izometrická kontrakce). Dle velikosti a charakteru podnětu dělíme sílu na supramaximální (absolutní síla při elektrickém dráždění), maximální (závisí na motivaci, 60-85% všech motorických jednotek), střední až mírná (vztah k rychlosti a vytrvalosti). Dále máme sílu explozivní (maximální kontrakční zrychlení), rychlou (sprinty), pomalou (přechod ke statické),
12
vytrvalostní (plavání). Úroveň svalové síly je předpokladem pro rozvoj dalších pohybových schopností (Havlíčková, 2003). Rychlost dělíme dle časového zatížení na klasicky rychlostní výkon (trvá 10 – 15 sec při anaerobním laktátovém krytí – ATP – CP) a na rychlostně-vytrvalostní výkon (trvá 30 sec až 2 min při anaerobním laktátovém krytí – ATP – LP). Rychlost vztahujeme na rychlost reakce, na rychlost provedeného pohybu a rychlost komplexního pohybového projevu (Havlíčková, 2003). Vytrvalost je schopnost provádět déletrvající činnost střední až mírné intenzity bez poklesu výkonu s vysokou ekonomizací práce. Charakteristický údaj vytrvalosti je VO2 max parametr (maximální minutová kyslíková spotřeba). Morfologicky je podmíněn nižší tělesnou hmotností a malým podílem tuku ve tkáni (Havlíčková, 2003). Obratnost se od předešlých odlišuje zejména svou kvalitativní náročností. Je dána kvalitou koordinačních a regulačních mechanismů. Předpokladem pro obratnost je plasticita CNS, flexibilita kloubní tkáně a dokonalá práce analyzátorů (Havlíčková, 2003). Po výkonu musí dojít také k fázi zotavení a regenerace, která je pro organismus nezbytná. Fáze zotavení je buď rychlá (bezprostřední – v řádu sekund až minut – obnovení 80%), nebo pomalá (dlouhodobá – v řádu hodin – obnovení zbylých 20%). Regenerace probíhá pasivně nebo aktivně. Mezi regenerační mechanismy patří například pedagogické prostředky (životospráva, denní režim), psychologické prostředky (autogenní trénink, psychofarmaka), biologické prostředky (masáže, tepelné nebo vodoléčebné procedury, doping); (Bernaciková, 2013). 1.3 Specifické mentální a fyzické vlastnosti hráčů Každý herní post v AF má svou specifickou herní činnost. Hráči tak mají vysokou specializaci na svých herních postech, z toho vyplýví jejich rozdílné úkoly a pravomoci. Také rozdílné zatížení pohybového aparátu a rozdílná rizika úrazu. Pro zvládnutí své funkce musí každý hráč zaujmout správné základní postavení, dále musí zvládnout strategii dle herního postu v souladu s celým týmem a děním na hřišti. Bez těchto aspektů hráč nikdy nedocílí kýženého efektu v reakci na danou herní situaci. Klíčovým hráčem útoku je quarterback (QB). Při každé akci dostává do ruky míč, a buď jej předá running backovi, nebo bude házet na receivery. Případně se může sám pokusit běžet s míčem. QB je v AF považován za určitou kombinaci basketbalového rozehrávače a basebalového nadhazovače. Po mentální stránce bývá přirovnáván 13
k šachistovi. Je největší osobnosti na hřišti. Hrát na pozici QB je v AF nejsložitější a zároveň nejprestižnější záležitostí. Má největší míru zodpovědnosti na hrací ploše, proto musí být psychicky i fyzicky vysoce odolný. Je totiž cílem každého ze soupeřových obránců. Naučit se vnímat, pochopit a realizovat tuto herní funkci na nejvyšší úrovni je dlouhodobý, kontinuální a intenzivní proces, který zvládnou jen ti nejlepší hráči se specifickými jak fyzickými, tak mentálními předpoklady (Šmíd, 2012). Faktory ovlivňující výkon hráčů: o somatické: složení těla, tělesný typ, délkové a hmotnostní parametry těla, o kondiční: pohyblivost, obratnost, rychlost, síla, vytrvalost, o psychické: motivace, emoce, koncentrace, aktuální psychický stav, o taktické: vyhodnocení aktuální situace na hřišti a pro QB volba dalšího postupu, v útočné fázi hry, anticipace herního děje, o technické: postoj, výhozy, chytání, správné zpracování míče (Šmíd, 2012). Mentálními předpoklady na pozici QB jsou především psychická odolnost, sebevědomí, sebedisciplína, kompetitivnost a vůdcovství (Šmíd, 2012). Z hlediska somatotypu hráčů se na pozici QB zdánlivě více hodí vysoká, štíhlá postava, která zaručuje lepší přehled po hřišti. Tato výhoda se však částečně obrací v nevýhodu. Hráči nižší postavy mají totiž výhodu v lepší pohybové koordinaci, jsou rychlejší a obratnější, což jsou klíčové aspekty úspěšnosti v AF. Velmi podstatným faktorem u hráčů AF je jejich úroveň silových schopností. Silná horní polovina těla je důležitá pro házení z místa a z běhu. Dobrá souhra mezi horní a dolní polovinou těla pak zajišťuje správné absorbování nárazů od soupeřovy obrany (tackle); (Šmíd, 2012). Tělesná síla mnohdy rozhoduje, jestli při určité míře kontaktu dojde či nedojde ke zranění. Somatotyp v AF významně ovlivňuje volbu pozice hráče. Hlavním rozdělením hráčů a jejich postů je na tým v útoku – offense (tvoří ji tým držící míč, který se snaží skórovat) a tým v obraně – defense (tým, který zabraňuje soupeři ve skórování). Tzv. offensive line (útočící linii hráčů) z pravidla tvoří největší hráči týmu, kdežto pro tzv. defensive line (linii bránicích hráčů) platí, že jde často o nejširší hráče v týmu. (Šmíd, 2012; CAAF, 2014). 1.4 Specifika sportovní fyzioterapie Fyzioterapie sportovců se zaměřuje zejména na kompenzaci následků vrcholového i rekreačního sportu se všemi jeho důsledky (svalová nerovnováha, přetížení, úrazy, vznik 14
akutní bolesti zad apod.). Snahou je také zharmonizování všech svalových skupin a odstranění tzv. svalových dysbalancí. Dále zajištění podpory a aktivace zejména stabilizační funkce pohybového aparátu. Ve fyzioterapii a fyzioterapeutickém tréninku sportovců využíváme nejrůznější pomůcky, náčiní a vybavení, tak aby byl organizmus sportovce připraven na požadovaný výkon. Při provádění pohybu nás nejvíce zajímá úroveň kloubní pohyblivosti, svalové síly a koordinace. Na tyto aspekty se fyzioterapie sportovce zejména zaměřuje. Pohyblivost – flexibilita a koordinace pomáhá hráčům AF vyhnout se jiným hráčům, rychle reagovat na danou situaci ve hře a pomáhá při chycení míče. Může tak významně snížit riziko úrazu kloubů jako například kolen a ramen (NFL, 2013).
1.4.1 Pohyblivost Pohyblivost v jednotlivých kloubech je velmi důležitá pro maximálně možný rozsah pohybu prováděný při jakékoliv činnosti, zejména ve sportu. Každá sportovní disciplína klade různé nároky na kloubní rozsah. U hráčů AF se zaměřujeme na kloubní pohyblivost jako na preventivní proces a ochranu před poškozením měkkých i kostěných tkání (Kolář, 2009). Dva základní typy kloubní pohyblivosti: o pasivní – je vyvolána zevní silou (terapeut, gravitace) joint play – kloubní vůle, o aktivní – pomocí svalového aparátu, vyvolána vlastní vůli (Kolář, 2009). Rozsahy kloubní pohyblivosti můžeme diagnosticky hodnotit na sníženou a zvýšenou kloubní pohyblivost. Snížená kloubní pohyblivost – omezený rozsah pohybu - může nastat z několika možných důvodů, jako například zkrácení antagonisty, změna anatomické skladby měkkých nebo kostěných struktur kloubu, bolest, síla okolních svalů, aktivita svalových a šlachových vřetének, pohlaví, denní doba, teplota okolního prostředí, úroveň rozcvičení, věk, psychický stav a únava. Snížený rozsah pohybu vede zejména při zvýšených sportovních nárocích na organismu k jednostrannému přetěžování, přetížení substituujících svalových skupin (synergistů) a také k jejich rychlejší unavitelnosti a neekonomickému provedení pohybu. Snížený rozsah pohybu negativně ovlivňuje průběh dalšího rozvoje
15
pohybových schopností, učení se technickému provedení a brání dalšímu rozvoji rychlosti a síly (Janda, 2004; Perič, 2010). Zvýšený rozsah pohybu v kloubech (hypermobilita) může také negativně ovlivňovat průběh tréninku a to z hlediska kloubní nestability. Vzniká riziko poranění měkkých struktur kloubu (vazu); (Janda, 2004). Dle Sachseho rozeznáváme ve fyzioterapii 3 druhy hypermobility: místní patologická (kompenzační mechanismus blokády), generalizovaná patologická (porucha aference, porucha CNS), konstituční (postihuje celé tělo, častěji u žen); (Janda, 2004). Máme několik způsobů, jak můžeme rozvíjet svou pohyblivost: o pasivně / aktivně – za pomoci druhé osoby / vlastní silou, o staticky / dynamicky – setrvání v určité pozici po delší dobu / švihem, o speciálními metodami – PIR, PIR s protažením, techniky PNF , o kombinace (Perič, 2010). Aktivní dynamické protažení využívá vlastních svalových skupin. Může být prováděno v kombinaci se švihovým pohybem (dynamické protažení). Švih by ale neměl být prováděn velkou rychlostí a prudce. Pokud by byl prováděn prudce, mohl by aktivovat ochranný brzdící mechanismus (napínací reflex) ve svalu a protahovaný sval by se tak ještě více stáhnul. U aktivního protahování je zapotřebí daleko více opakování jednotlivého cviku, než je tomu u pasivního protažení, v počtu 15-30 opakování (Perič, 2010). Pasivní dynamické protažení je obdobné jako aktivní protažení s tím rozdílem, že dosažení maximálního rozsahu pohybu je docíleno pomocí vnější síly (partner, terapeut, v opoře). Stejně jako u aktivního dynamického protahování platí, jako prevence zranění, výstraha před prudkými a rychlými pohyby (Perič, 2010). Ve fyzioterapii se obecně od švihových způsobů protahování spíše ustupuje. Důraz je kladen spíše na kvalitu provedeného pohybu, nikoliv na kvantitu počtu opakování. Takovému způsobu protahování říkáme strečink – statické protahování. Strečink lze také provádět buďto aktivně nebo pasivně. Při protahování dochází ke zvýšenému prokrvení v dané oblasti, zvýšení pružnosti a dochází ke snížení místního napětí. Strečink je zařazován ke konci sportovní aktivity, jako tzv. kompenzační odpočinek (Perič, 2010; NFL, 2013). Základní cíle, kterých bychom měli při strečinku dosáhnout: o příprava organismu na zátěž – rozcvičení po předešlém zahřátí (3-5 opakování, po dobu až 10 sekund v jednom cviku),
16
o odpočinek po zátěži – kompenzační cvičení pro jednostranné zatížení, po vyklusání (1-2 opakování po delší dobu až 30 sekund v jednom cviku), o zvyšování rozsahu pohybu v kloubech (Perič, 2010). Aktivní strečink provádíme tak, že se do maximálně možného rozsahu pohybu dostaneme vlastní silou, bez pomoci druhé osoby. V této poloze poté setrváváme po delší dobu a neprovádíme žádné švihové pohyby (Perič, 2010). Pasivní strečink není prováděn vlastní silou, ale za dopomoci vnější síly. Ta může být zprostředkována partnerem, terapeutem atd. Při pasivním protažení dosahujeme daleko většího rozsahu pohybu než při aktivním strečinku. Vnější síla by měla být šetrná, měkká a měla by brát zřetel na případné bolesti protahovaného, aby nedošlo ke zranění (Perič, 2010). Zásady při protahování, které bychom neměli opomenout: o protahovat pouze předem zahřátý a relaxovaný sval, o dbát na správnou výchozí pozici, o nepřekračovat práh bolesti, pouze do pocitu mírného tahu, o pomalé pohyby, symetricky, o nutná přiměřená výdrž v dané pozici, o pravidelné dýchání, při výdechu je možné zvýšení rozsahu, o protahujeme kranio-kaudálně (od hlavy v patě); (Perič, 2010; Dovalil, 2012).
1.4.2 Koordinace Koordinací neboli obratností je schopnost rychle reagovat a přizpůsobovat se měnící se situaci. Dále velmi dobře ovládat pohyby daného sportu, umět rychle a úspěšně reagovat na změnu podmínek a situace. Základem pro zvládnutí všech výše uvedených požadavků je správná funkce CNS a s tím spojena činnost tzv. analyzátorů (zrak, sluch, sval), funkčních systémů (oběhový systém, dechový systém), nervosvalová spolupráce, psychika (Perič, 2010). Koordinaci můžeme chápat jako vnitřní proces, jejímž vnějším obrazem je obratnost. Koordinaci dělíme na všeobecnou a speciální. Všeobecnou koordinaci bychom měli mít všichni bez ohledu na to, zda se věnujeme nějakému sportu či nikoli. Speciální koordinace vyžaduje provádění a nácvik daného pohybu, specifického pro určitou sportovní aktivitu, ve větší rychlosti, zároveň co nejpřesněji a bez chyb. Podmínkou pro 17
osvojení speciální koordinace je pravidelný trénink v průběhu celé sportovní kariéry (Perič, 2010). Koordinační cvičení řadíme spíše na začátek cvičební jednotky. Jsou to cvičení poměrně náročná na pozornost a soustředění, proto se provádějí poměrně krátce, spíše ve větším počtu sérií. Jelikož je zároveň požadavkem i rychlost, spojuje se koordinační cvičení také s rychlostním cvičením. Při nácviku koordinace používáme veškerých prvků obratnosti, při cvičení tak využíváme náčiní, nářadí, překážkové dráhy, cvičení ve dvojicích, změny poloh a udržení dané pozice, zrcadlová cvičení, protisměrné pohyby a jiné (Perič, 2010). 1.4.3 Svalová dysbalance Svalová dysbalance je porucha hybného systému, kdy jsou svaly působící proti sobě ve vzájemné nerovnováze. Často se stává, že jeden z těchto svalů je ochablý, protipůsobící zkrácený. Příčinou vzniku svalové dysbalance je často nerovnoměrné zatěžování svalových skupin např. při sportu, ale může se vyskytnout i jako poúrazový projev, kdy člověk vyhledává nebolestivou polohu a v ní se pak dlouhodobě nachází. Vnějším obrazem svalové dysbalance jsou typické vady v držení těla. Při nich dochází k narušení funkční rovnováhy mezi fázickými a tonickými svalovými skupinami. Následkem toho je pohyb prováděn v chybném stereotypu a již zmiňované vadného držení těla jedince (Véle, 2006; Kolář, 2009). Tonické svalové skupiny (posturální, pomalé) – mají spíše tendenci ke zkrácení a jsou schopny vykonat nižší svalovou sílu po delší dobu. Řadíme zde svaly šíjové, prsní, bederní vzpřimovače, flexory kyčelního kloubu, adduktory stehna, hamstringy a lýtkové svaly. (Véle, 2006; Šprigrová, 2010) Fázické svalové skupiny (rychlé) – mají spíše tendenci k oslabení a jsou schopny vykonat větší svalovou sílu po kratší dobu. Řadíme zde svaly přední strany krku zejména flexory, dolní a střední fixátory lopatek, břišní a hýžďové svaly (Véle, 2006; Šprigrová, 2010). Nejčastější svalové dysbalance se týkají jak běžné populace, tak sportovců: o Horní zkřížený syndrom – zkrácení horních fixátorů lopatek a prsních svalů x oslabení dolních fixátorů lopatek a hlubokých flexorů hlavy a krku o Dolní zkřížený syndrom – zkrácení bederních vzpřimovačů a flexorů kyčelního kloubu x oslabení břišních svalů a hýžďových svalů 18
Vadné držení těla se takto projevuje předsunutým držením hlavy před osu těla, protrakcí ramen před osu těla, často i s jejich výškovým rozdílem. Dále zvýšenou extenzí krční páteře, hyperkyfotizací hrudní páteře. Prominencí dolních úhlů lopatek od hrudníku, zvýrazněnou bederní lordózou s častou bolestí v bedrech, prominující břišní stěnou s převahou hrudního typu dýchání a inspiračním postavením dolních žeber. Anteverzním postavením pánve, nebo jejím zešikmením popřípadě torzí, valgozita/varozita kloubů DKK, plochonoží. Častým problémem bývá snížená hybnost kyčelních kloubů, oslabení zevních rotátorů v kyčelních kloubech se snížením stabilizační funkce kyčlí (Véle, 2006; Šprigrová, 2010; Kolář, 2009). 1.4.4 Kompenzační cvičení Svalovým
dysbalancím
můžeme
předcházet,
nebo
jim
zabraňovat
tzv.
kompenzačním cvičením. Toto cvičení se zaměřuje na protažení, posílení, relaxaci a uvolnění svalového aparátu i celého organismu. Kompenzační cvičení hraje klíčovou roli v prevenci negativních dopadů jednostranné zátěže a intenzivního sportovního tréninku. Ke cvičení můžeme využívat nejrůznější pomůcky, např. měkké podložky, overbaly, gymbaly, therabandy, válce, bosu podložky, masážní válečky, míčky a jiné. Mezi kompenzační cvičení řadíme uvolňovací, protahovací, posilovací, dechová, mobilizační, spinální, relaxační, aerobní, nebo i rovnovážná cvičení (Bursová, 2005). Zásady správně prováděného kompenzačního cvičení: o cviky stanovíme z předešlé diagnostiky a stavu pohybového aparátu, o dbát na korekci výchozí pozice, správném provedení pohybu, jeho plynulost, o správný dechový stereotyp, o postupujeme od nejlehčích po nejtěžší, nejprve bez pomůcek, poté s pomůckami, o dodržovat frekvenci, návaznost cviků a symetričnost při cvičení, o jednotlivé partie těla nejprve uvolnit, poté protáhnout a nakonec posílit. Mezi uvolňovací cvičení patří mobilizační techniky, prodýchání, zahřátí, promasírování dané oblasti. Protažení lze provádět za pomocí jiné osoby, za pomocí gravitace, pomůcek, ale i svépomocí. Posílení oslabených svalových skupin lze provádět jak dynamickými, tak i statickými cviky, kde využíváme opět gravitace, popřípadě váhy vlastního těla a pomůcek. Snažíme se o dosažení plného rozsahu pohybu v daném 19
segmentu. Spinální cvičení se zaměřují na procvičení a uvolnění páteře. Významné jsou zejména pro prevenci případných bolestí zad, zvyšují flexibilitu páteře a svalů kolem páteře. Při spinálním cvičení je velmi důležitá koordinace dechu a pohybu (Bursová, 2005). 1.4.5 Funkční stabilizace pohybového aparátu dle konceptu DNS Prostřednictvím
techniky
dynamické
neuromuskulární
stabilizace
(DNS)
ovlivňujeme funkci svalu v jeho posturálně lokomoční funkci. Při běžném způsobu posilování svalů se vychází hlavně z anatomické funkce. Posilovací cvičení jsou potom odvozena ze začátku a úponu svalu. Na tomto principu je sestrojena i většina posilovacích strojů používaných v posilovnách. Při rozvoji síly svalu však nelze vycházet pouze z jeho začátku a úponu, ale také z jeho začlenění do biomechanických řetězců. Ty však nelze odvozovat pouze z anatomických souvislostí, ale také z řídících procesů CNS (centrálních programů). Je třeba si uvědomit, pokud cvičíme například prsní svaly, jsou vždy aktivovány i svaly, které stabilizují jejich úpony, tj. svaly zádové, bránice, břišní svaly atd. Tato funkce je automatická a u většiny lidí velmi omezeně ovládaná volním způsobem, nemluvě o hlubokých svalech, které jsou pro posturální (stabilizační, zpevňovací) funkci obzvlášť důležité (Kolář, 2009). V případě insuficience při zpevnění segmentu/ů jednotlivých částí těla hovoříme o posturální instabilitě. Chybný nábor svalů při stabilizaci si jedinec automaticky a neuvědoměle zafixuje do všech vykonávaných pohybů a cvičení. Důsledkem je stereotypní přetěžování, které je významným etiopatogenetickým faktorem řady hybných poruch. Aby nedocházelo k přetížení měkkých tkání a skeletu, musí svalová aktivita, resp. centrální nervový systém a vazivový aparát zajistit, že zpevňování segmentu se děje v centrovaném postavení kloubu (v naší terminologii hovoříme také o neutrální poloze). Předpokladem je rovnováha mezi svaly v celém biomechanickém řetězci a také mezi vynaloženou stabilizační svalovou silou a velikostí zevní síly, což s aktivním přístupem klienta dokáže technika DNS úspěšně rozvinout (Kolář, 2009). Sagitální stabilizace trupu „pevný trám pro pohyb“ o posturální stabilizace = sagitální stabilizace = neutrální postavení = biomechanicky optimální zatížení kloubů, o je definován genetickým programem, o je to základní držení těla, které je integrované do procesu vertikalizace, 20
o je k němu vztažený každý pohyb končetin, o aktivace je automatiky při každém pohybu (cílených pohybech HK, DK i statickém zatížení), o svaly DNS jsou zřetězeny v tzv. funkční jednotky, o je tvořena koaktivační souhrou mezi svaly, které stabilizují trup, hrudník, páteř a pánev, o klíčový je vztah mezi postavením páteře, hrudníku a pánve (obr. č. 3); (Kolář, 2009). Stabilizační systém páteře tvoří: krátké intersegmentální svaly páteře (m. multifidus), břišní stěna (zejména m. transverzus abdominis, m. obliqus abdominis internus et externus), bránice, pánevní dno, hluboké flexory Cp, hlavním stabilizátorem páteře je intra-abdominalní hydraulický tlak (IAT). IAT zpevňuje páteř z ventrální strany a je vytvořen koaktivací svalů trupu a páteře (bránice, břišní svaly, zádové svaly, pánevní dno); (Kolář, 2009; Špringrová, 2010). Pro optimální stabilizační funkci musí být zachováno paralelní nastavení os trupu a pánve, což umožní ideální zapojení svalů během pohybu. Napřímení páteře je důležitým předpokladem její rotace (Kolář, 2009). Pohyb neboli lokomoce obsahuje základní model sagitální stabilizace. Začíná kořenově, první pánev, postupně periferizace. Vůdčí je optická kontrola, motivace a diferenciace funkce HKK, DKK, pánve, páteře – její plná rotabilita. (Kolář, 2009) Principy lokomoce: o diferenciace končetin – nákročná (úchopová) / opěrná (odrazová) funkce, o reciprocita, o punctum fixum / punctum mobile, o kontralaterální / ipsilaterální vzor, o změny postavení os pletence ramenního a pánevního (Kolář, 2009). Ipsilaterální globální vzor: o stejnostranné končetiny vykonávají ve stejný okamžik identickou funkci – nákročnou nebo opěrnou, o horizontální osa trupu a pánve rotuje stejným směrem (obr. č. 4); (Kolář, 2009). Kontralaterální globální vzor: o opačné (kontralaterální) končetiny vykonávají ve stejný okamžik stejnou funkci – nákročnou nebo opěrnou, 21
o horizontální osy trupu a pánve rotují opačným směrem (obr. č. 4); (Kolář, 2009). Porucha kvality posturálně lokomoční funkce: se projeví zešikmí osy trupu a pánve v sagitální rovině, při pohybu dochází ke kyfotizaci Thp, lordotizaci Lp a lateroflexi Výchylka pánve, trupu z neutrální osy má za následek chybu v technice sportu (obr. č. 5); (Kolář, 2009). Zacílení terapie a tréninku: o ovlivnění tuhosti a zlepšení dynamicky hrudního koše, o ovlivnění napřímení páteře, uvolnění hrudní páteře, žeber, cvičení rotability Thp, o nácvik posturálního dechového stereotypu a stabilizační funkce bránice (kontrola nitrobřišního tlaku), o nácvik posturální stabilizace páteře s využitím reflexní lokomoce, o nácvik posturální stabilizace páteře v modifikovaných polohách, o cvičení posturální funkce ve vývojových řadách, o udržení paralelních os hrudníku a pánve při pohybu a v zátěži, o změna aktivity zevních rotátorů kyčelních kloubů – aktivace excentrické kontrakce, o cvičení excentrické kontrakce svalů trupu, břicha, hýžďových svalů, o nácvik izolovaných pohybů v kyčelních kloubech bez souhybu bederní páteře, o cvičení centrované pozice nohy/osy DK (Kolář, 2009). Kvalita postavení opěrné končetiny významně ovlivňuje postavení pánve, páteře a postavení končetiny náročné/švihové. Izolovaný pohyb v kyčelním kloubu souvisí s napřímením a tudíž rotabilitou Thp. Respektování principů pohybu v centrovaném biomechanicky ideálním - postavení kloubů je významná prevence úrazů z přetížení a klíčová pro zlepšení sportovní techniky (Kolář, 2009). Pro sportovce významný je trénink gnostických funkcí. Vnímání jednotlivých tělesných partií, uvědomění si interakcí těla a okolního prostředí, schopnost cítit vlastnosti okolí jsou pro sportovní výkon velmi důležité a ve vrcholovém sportu mnohdy rozhodují.
22
1.5 Úrazy ve sportu obecně Postižení pohybového aparátu jsou relativně častá při jakékoliv sportovní aktivitě. Pohybový aparát a jeho jednotlivé části jsou při vykonávání jakékoliv činnosti namáhány na tah a tlak. Odolnost jednotlivých druhů biologické tkáně je znázorněna v tabulce č.1, viz. příloha (Máček, 2011). Náhlá a prudká změna směru, nečekané pohyby, nárazy atd., to jsou všechny rizikové faktory zranění tak typické pro sport. Prakticky veškerá svalová tkáň může být v těle poškozena. Ušetřeny ovšem nemusí být ani kloubní struktury a samotné kosti, ve kterých hraje roli práh tolerance na dané zatížení (nárazy, údery, nesprávně provedený pohyb atd.). Chrupavčité struktury (intervertebrální disky, meniskus, samotná kloubní chrupavky) jsou většinou postiženy ve smyslu luxace, posunu, natažení, natržení nebo přetržení tkáně (Máček, 2011). U sportovců se setkáváme nejen s riziky při momentálním sportovním výkonu, ale jsou zde nutné zdůraznit také dlouhodobé následky sportovní aktivity na organismus. Rozlišujeme: úraz, mikrotrauma a chronické poškození. Úraz: zevní událost, která působí na organismus náhle a nečekaně a důsledkem toho je porucha zdraví (Kučera, 1999). Mikrotrauma: jsou drobná poranění, která se projevují jen mírnou bolestí, neomezují nijak výrazně funkci. Jsou velmi často podceňována, postižený je často nepozoruje a pokračuje v zatížení, což ve výsledku může způsobit patologii skutečnou. Mikrotrauma vzniká působením drobných zevních nebo vnitřních impulsů a opakovaním zátěže na maximální nebo submaximálním úrovni. V postižené tání se tvoří místní změny, ve svalech je typické krvácení, ruptury svalových vláken, činnost svalů je nahrazována agonisty což vede ke vzniku svalových dysbalancí. Typická je lokalizace v závislosti na dané činnosti (tzv. tenisový loket, oštěpařské rameno, fotbalové tříslo atd.), predispozicí může být i anatomická struktura kloubu, deviace a patologické konfigurace (Kučera, 1999). Prevence mikrotraumat začíná již v mladém věku cca do 10. let všeobecným cvičením před sportovní specializací. Důležitá jsou kompenzační cvičení. Dále postupně kvalitativně i kvantitativně zvyšovat náročnost tréninkového zatížení, doléčit všechna poranění, využívat správně odpočinkovou fázi a regeneraci organismu (hydroterapie, masáže, atd.); (Kučera, 1999).
23
Chronické poškození: vzniká při zanedbání předchozích dvou kategorií - nejčastěji opotřebením, přemírou fyziologické zátěže v době nástupu potíží, nadměrnou opakovanou zátěží ve vrcholovém sportu. Dále opakované úrazy a mikrotraumata bez doléčení, špatná fixace a zátěž přesahující možnosti organismu (Kučera, 1999). Prevence chronického poškození je odpovídající nároky na organizmus dle jeho kapacity a možností. Při poranění důsledná rehabilitace a doléčení všech patologických stavů. Doporučuje se provádět sportovní činnosti v kolektivech stejného věku, zdatnosti a výkonnosti (zejména u dětí), zařazovat kompenzační cvičení a doplňkové sporty do tréninkových jednotek, rovněž absolvovat pravidelné preventivní prohlídky (Kučera, 1999). 1.6 Nejčastější úrazy v americkém fotbale Protože je AF vysoce kontaktním a tvrdým sportem, úrazovost je zde velmi častá. První epidemiologické studie jsou datovány od roku 1970. Studie z roku 1991, kterou provedl Spine Institute v San Francisku potvrdila hrozivé číslo. Z celkového počtu 1,5 miliónu mladých mužů hrajících AF v USA bylo během jednoho roku zaznamenáno přibližně 1,2 miliónu zranění. Z toho 51% zranění vznikla během tréninku. Studie prokázala, že kontaktní akce zvýšily riziko úrazu 4,7 krát. Zranění dolní poloviny těla nastalo v 50% případů. Nejčastěji šlo o zranění kolen v 36 %. Zranění horní poloviny těla bylo zaznamenáno ve 30% případů. Podvrtnutí kloubů a natažení svalů se vyskytlo nejčastěji, a to ve 40% z celkového počtu zranění, pohmoždění ve 25 %, zlomeniny v 10%, otřesy hlavy v 5% a dislokace v 5% (Saal, 1991). Finská studie z roku 1991 sledovala míru úrazovosti hráčů AF v národní finské lize. Zaznamenány byly úrazy, které vyřadily hráče na více než jeden týden z pohybové aktivity. Studie sledovala 684 hráčů ve věku od 18-36 let. Celkově bylo zaznamenáno 112 úrazů z toho 65 vzniklo během zápasu a 47 během tréninků. U 64 zranění rekonvalescence trvala déle než 3 týdny. K nejčastějším zraněním došlo u hráčů ve věku 23,4 let a nejvíc zranění vzniklo u hráčů, kteří skončili svou 4. hrací sezónu. Hráči v útoku utrpěli 65 zranění, v obraně 46. Hráči na pozici runningbacka a linebackera byli zranění nejčastěji. Nejčastěji došlo ke zranění kolen (32), kotníků (18) a ramen (12). K operačnímu řešení zranění došlo v případě mediálních menisků (5), LCA ligamentu (4), luxaci pately (2); (Karpakka, 1993).
24
Kanadská studie probíhající v r. 1993-1997, pod vedením Willem H. Meeuwisse, MD a jeho týmu, se zabývala úrazovosti v kanadské fotbalové lize. Studie sledovala 981 hráčů nejvyšší kanadské ligy AF po dobu 5. let. Výsledkem byla 110 otřesů mozku, 88 natažení hemstringů, 84 zranění brachiálního plexu, 75 pohmoždění kvadricepsu, 68 natažení mediálního kolaterálního vazu v koleni, 54 natažení adduktorů, 51 natažení iliopsoasu, 43 luxací AC kloubu, 42 výronů v kotníku, 41 případů fasetových bolestí krční páteře, 39 předních talo-fibulárních výronů, 35 natažení kvadricepsu. V 65% byl mechanismus vzniku úrazu přímým kontaktem, nejčastěji při nárazu, střetnutí, sražení nebo úderu, tedy při kontaktu s jiným hráčem (Meeuwisse, 2000). Zajímavou studii provedl tým amerických lékařů v čele s Elliott B. Hershman, MD, Robert Anderson, MD, John A. Bergfeld, MD. V průběhu sezón v letech 2000-2009 sledovali úrazovost u hráčů NFL. Zaměřili se přitom na vliv povrchu na vznik úrazu dolních končetin a to zejména nejčastější oblasti - kolenních kloubů, kde je nejfrekventovanějším zraněním výron kolen s postižením LCA a mediálního kolaterálního ligamenta (MCL). Ze studie vyplynulo, že výron kolene s poškozením LCA byl výrazně vyšší při hře na umělém povrchu (tzv. FieldTurf) oproti travnatému o 67%. Také se při studii potvrdil vyšší výskyt everzního výronu kotníku o 31% na umělém povrchu v porovnání s výskytem stejného úrazu při hře na trávě. U výronu kolene s poškozením MCL a inverzního výronu kotníku se vliv povrchu nepotvrdil (Hershman, 2012). Naopak na úrazovost horní končetin se zaměřila studie Lee D. Kaplana a jeho týmu z USA roku 2005. Studie se zaměřila na zranění v oblasti pletence ramenního. Kaplan uvádí, že zranění pletence ramenního je čtvrté nejčastější, hned po zraněních hlavy, kolen a kotníku (pomineme-li svalová zranění). Studie se zabývá vlivem herního postu hráče na specifická zranění v oblasti ramenního kloubu. U celkového počtu 336 hráčů bylo zjištěno 226 zranění ramenního kloubu. Nejčetnější byla luxace AC kloubu (41%), přední instabilita (20%), zranění rotátorové manžety (12%), zlomenina klíční kosti (4%) a zadní instabilita (4%). Zranění byla v 34% případů řešená operativně, proběhlo tedy 73 operací. Nejčastější
operace
byly:
rekonstrukce
přední
instability
(48%),
operace
dle
Mumford/Weaver-Dunn (15%), operační řešení zadní instability (10%). 83 zraněných bylo na pozicí obránců, 82 útočníků a 2 jako speciální tým. Quarterback (QB) byl nejzraněnějším hráčem (76%) následován hráči na pozici defensive back a poté také line backer. QB měl nejčastěji zranění AC kloubu (Kaplan 2005). Doktor Kelly a jeho tým dělali studii, ve které specificky sledovali zranění QB. Luxace AC kloubu bylo nejčastější poranění v oblasti ramenního pletence a to v 40% 25
z celkového počtu poranění v této oblasti. Nejčastějším mechanismem úrazu bylo trauma způsobené přímým kontaktem s jiným hráčem nebo zemí a to v 80%. Nejčastějším nekontaktním poraněním byla tendinitida rotátorové manžety (Kelly 2004). 1.6.1 Poranění předního zkříženého vazu Ligamentum cruciatum anterior (LCA) stabilizuje kolenní kloub a zabraňuje ventrálnímu posunu tibie proti femuru. Brání nadměrné vnitřní rotaci bérce. LCA proto ohrožuje především poranění, při kterých dochází k nadměrnému posunu tibie dopředu nebo velká vnitřní rotace bérce, zvláště když je koleno v extenzi nebo hyperextenzi. Přetržení křížového vazu doprovází výpotek uvnitř kolenního kloubu (hemarthros), otok s omezenou hybností. Narušení vazu vede k nadměrnému pohybu nebo dislokaci kolenního kloubu (obr.č. 6); (Pokorný, 2002; Gallaspy, 1996; Višňa 2004). LCA je nejčastěji poraněno při vnějším násilí na koleno ze zevní strany – nepřímým mechanismem, dojde k násilné VR bérce během terminální fáze extenze kolenního kl. Funkci poraněného LCA je možné kompenzovat (alespoň částečně) zvýšením aktivity ischiokrurálních svalů, protože to jsou synergisté tohoto vazu. U kompletní ruptury se zejména u sportovců provádí artroskopická plastika LCA (Mayer 2003, 2004). Rehabilitace po plastice LCA se v obecné rovině zaměřuje na postupné obnovení rozsahu pohybu v kolenním kloubu, obnovení svalové síly, statické a dynamické stability v kloubu a předoperační fyzické kondice pacienta. Rehabilitační program se stále vyvíjí v souladu s nově přicházejícími informacemi a postupy operací. Univerzální postup proto neexistuje, při rehabilitaci je vhodné využít: dechovou gymnastiku, postizometrické relaxace, měkké a mobilizační techniky, nácvik chůze o berlích, nácvik správného stereotypu chůze, cross-over efekt (cvičení zdravé končetiny vyvolává posilování končetiny postižené), motodlahy ke zvýšení rozsahu pohybu, cvičení v bazénu, cvičení v uzavřeném kinematickém řetězci a postupně přechod do otevřených kinematických řetězců. Vhodná je senzomotorická stimulace a využití kineziotapingu v první fázi (např. lyfatické tejpování proti otokům). Z fyzikální terapie se používá pro svůj analgetický, antiedematózní a regenerační efekt ultrazvuk, magnetoterapie, trabertovy proudy, diadynamické proudy a klasická interference. Elektrogymnastika se používá na aktivaci hypotrofického m. quadriceps femoris. Z termoterapie je to ledování a kryoterapie. V hydroterapii se využívá podvodních masáží a vířivé koupele, z fototerapie pak laser pro své 26
biostimulační, protizánětlivé, analgetické a regenerační účinky (Cápko J., 2003; Poděbradský, 1998). 1.6.2 Distorze hlezenního kloubu Hlezenní kloub lze popsat jako vidlici zevního a vnitřního kotníku, tvořena tibii a fibulou, mezi nimiž je symetricky uložena hlezenní kost – talus. Existují 3 vazivové systémy, které toto uložení zajišťují. První je tibiofibulární syndezmóza, druhým lig. deltoideum, třetím – z hlediska úrazů nejčastěji postiženým systémem – je oblast zevního kotníku se třemi vazy, z nichž je nejčastěji poškozeno lig. talofibulare anterior. Ten je přímou součásti kloubního pouzdra, proto je jeho závažné poškození téměř vždy spojeno s výskytem krevního výronu v oblasti zevního kotníku. Statisticky největší výskyt poranění právě systému zevního kotníku je dán jednak anatomickými poměry (nestejná výška kotníků, uspořádáním vazivového aparátu), jednak způsobem běhu (Brooks, 1991; Funda 2008). Mechanismus úrazu je téměř vždy stejný – došlap na zevní stranu nohy, špička se stáčí dovnitř a do ohnutí, maximálně se napínají vazivové struktury zevního kotníku. Dochází k poškození lig. talofibulare anterior. Samostatné poranění lig. deltoideum či tibiofibulární syndezmózy jsou vzácná, bývají ovšem častou součástí poranění skeletu hlezna (obr.č. 7); (Funda 2008). Léčba a rehabilitace tohoto poranění je závislá na stupni poškození vazivového aparátu. V první fázi – časně poúrazové platí zásada PRICE (Protectrion-ochrana, Restklid, Ice-ledování, Compression-stažení, Elevation-zvednutí), tedy opatření proti vzniku otoku. Pro zvýšení stability hlezna je výhodné tejpování, vhodná ortéza, popř. kotníková obuv. Poranění vazivového aparátu se u člověka hojí po dobu 6 týdnu (Funda 2008; Kolář, 2009). Ve druhé fázi – pozdní poúrazové je cílem terapie podpora hojení měkkých tkání, postupná obnova svalové aktivity a proprioceptivních funkcí. Z fyzikální terapie se používá ultrazvuk, klasická interference, TENS proudy. Z fyzioterapie to jsou techniky měkkých tkání, kloubní mobilizace v oblasti podle vyšetření a také zahajujeme aktivní cvičení. Cvičíme nejprve v izotonickém režimu, proprioceptivní cvičení, cvičení v uzavřeném kinematickém řetězci, stabilitu na postižené dolní končetině (využíváme nestabilních ploch) a normální vzorec chůze. Celý průběh fyzioterapie se doporučuje realizovat v tomto časovém algoritmu: ošetření měkkých tkání a kloubů, hybnost, 27
propriocepce, stabilizační cvičení, síla. Důležité je sledovat otok a bolest během zátěže a po ní (Kolář, 2009). Třetí fází je příprava na specifickou sportovní zátěž. Cílem v této fázi je funkční návrat k předchozím zátěžovým aktivitám. Teprve v této fázi se doporučuje zařazení zevní zátěže (posilovací stroje). Cvičení převážně v uzavřených kinematických řetězcích, rychlostně-koordinační cvičení včetně akcelerací a změn směru pohybu. V případě operačního řešení úrazu ligament nebo po zlomeninách v oblasti hlezna a nohy se postup následné rehabilitační péče shoduje. Je nutno respektovat závažnost operačního výkonu, jeho rozsah a biologické časy hojení všech postižených struktur. Časování přechodu do jednotlivých fází a postupné zatěžování je zcela v kompetenci ošetřujícího odborného lékaře (Kolář, 2009).
1.6.3 Luxace AC kloubu Acromioclavikulární kloub je spojení klíční kosti s lopatkou, zpevněné lig. coracoacromiale, lig. acromioclaviculare, lig. trapezoideum a lig. conoideum. K akutní luxaci nebo subluxaci v tomto kloubu dochází buď pádem na rameno, náraz na akromion je veden shora kaudálně. Nárazem do ramenního kloubu ze zevní strany, nebo při pádu na lokty. Při traumatu dojde k nejčastěji přetržení vazů a pouzdra AC kloubu. Může také dojít ke chronické instabilitě při laxicitě jeho vazů, ta bývá doprovázena krepitací (obr. č. 8); (Beim, 2000; Kolář, 2009). Beim rozlišuje VI. typů luxací AC kloubu (AC separation). Při I. typu zůstává AC kloubu stabilní a ligamenta jsou neporušená. Došlo jen k pohmoždění a AC kloub je jen mírně bolestivý bez známek deformity. Při větší síle nárazu vzniká typ II. V tomto případě došlo k ruptuře lig. acromioclaviculare. Distální konec klíční kosti je nestabilní, ale lig. coracoclaviculare není porušeno. Ve III. typu dojde navíc k oddělení lig. trapezoideum a coracoacromiale. Ve IV. typu se přidá vyosení distálního konce klíční kosti směrem posteriorně. U V. typu dochází k vyosení distálního konce klíční kosti superiorním směrem. Při VI. typu dochází k vyosení distálního konce klíční kosti superiorním anteriorním směrem (Beim, 2000). Pokud není přistoupeno k operačnímu řešení, tak je indikován Desaulův závěs na 23 týdny. Luxace s kompletní rupturou akromioklavikulárního i korakoacromiálních vazů je řešena většinou operací (Kolář, 2009). Dle Beima (2000) je typ I.-III. řešen konzervativně, typ IV.-VI. většinou operací. 28
Rehabilitace po luxaci AC kloubu se nejprve zaměřuje na mobilizaci lopatky, šetrnou mobilizaci krční páteře, izometrická a stabilizační cvičení. Provádí se uvolnění horní části m. trapezius, zadní a přední axiální řasy měkkými technikami. V počátečním období po luxaci můžeme využít 1. fázi reflexního otáčení z Vojtovy metody. Po 2 týdnech se cvičí aktivně do bolesti. Nejprve cvičíme v uzavřených kinematických řetězcích na lokti, poté na dlaních. Při cvičení klademe důraz na kaudální postavení lopatky, dolním postavením hrudníku s napřímením hrudní páteře. Nezbytná je koaktivace dolních fixátorů lopatek se svaly trupu. Z PNF lze využít extenční variantu I. i II. diagonály. Později je vhodné zařadit prvky plyometrického posilování svalů pletenců ramenních. Z fyzikální terapie je indikována elektrogymnastika na oslabené svaly (Kolář, 2009). 1.6.4 Zranění hlavy Poslední dobrou velmi diskutovaným a závažným tématem v oblasti úrazů hráčů AF je zranění hlavy - otřes mozku, akutní subdurální hematom (ASDH) nebo chronická traumatická encefalopatie (CTE). Právě zranění hlavy spojené s ASDH je hlavní příčinou smrti hráčů v tomto kontaktním sportu. Opakovaná zranění hlavy zvyšují riziko budoucího otřesu mozku, otoku mozku, ASDH a CTE (Nagahiro,2014; Mueller, 2011). Aby se předešlo možným fatálním následkům zranění hlavy, je nutný bezpečný návrat hráče do hry, tedy jen tehdy pokud byly všechny symptomy otřesu a zranění doléčeny. Rozhodující je správné posouzení zranění hráče a včasná adekvátní odborná pomoc. Ve srovnání s jinými sporty je AF spojen s největším počtem přímých katastrofálních zranění hlavy vůbec. Tento negativní trend se doposud nepodařilo zlepšit (Nagahiro,2014; Mueller, 2011). V souvislosti s úrazy hlavy byla v nedávné době schválena změna pravidel, na jejímž základě se zraněný hráč může vrátit do hry až po schváleni lékaře. Více než 90% zranění hlavy bylo sekundárně shledáno jako subdurální krvácení. Dle Forbese (2014) se průměrný roční výskyt zranění hlavy v letech 2008-2012 zvýšil 2,38 krát oproti letům 1998-2002. Přibližně 90% zranění hlavy bylo spojeno s ASDH. Více než 95% takto katastroficky zraněných hráčů bylo ve věku 18 let a méně. Boden (2007) zkoumal 94 případů katastrofických sportovních úrazů hlavy z let (1989-2002) a zjistil, že výskyt těchto zranění je dramaticky vyšší u hráčů středních škol (0,67/100 000) oproti hráčům na vysokých školách (0,21/100 000); (obr. č. 9); (Nagahiro, 2014; Mueller, 2011).
29
Zranění hlavy podle své intenzity může být zcela bez následků nebo může způsobit těžké zhmoždění mozkové tkáně spojené se zlomeninou kosti lebeční. I malý úder může způsobit krátkodobou ztrátu vědomí. Závažnost mozkového poškození je úměrná délce ztráty vědomí. Častou komplikací je již zmiňované nitrolební krvácení, edém mozku nebo zlomenina lebeční kosti, zvláště lebeční báze. Další komplikací úrazu hlavy jsou různé zánikové (výpadové) příznaky. Ty mohou ustoupit, nebo být trvalé, nebo se dále zhoršují a mohou vést až ke smrti postiženého. Komplikací s různě dlouhým intervalem od úrazu bývá epilepsie a orgánový psychosyndrom, který celkově omezuje člověka při začleňování do života a do zaměstnání (Pfeiffer, 2007). Pacienti po těžkém kraniocerebrálním traumatu obvykle procházejí určitými vývojovými stádii. Fyzioterapii proto přizpůsobujeme nejen charakteru neurologického poškození, ale vycházíme i z toho, v jakém vývojovém stádiu se pacient nachází (Kolář, 2009). V akutním stádiu má zásadní roli rehabilitační ošetřovatelství, a to především prevence dekubitů, péče o sfinktery a polohování. U těžkých poranění s bezvědomím musí fyzioterapeut zahrnout, kromě polohování také pasivní cvičení, facilitační postupy a respirační fyzioterapii. V tom je vhodné pokračovat také později, kdy je pacient schopen určitých reakcí. V subakutním a chronickém stádiu je již obvyklé patrné zlepšení volní motoriky a pacient je také většinou schopen spolupráce. Stále více se proto věnujeme provádění technik na neurofyziologickém podkladě, zahajujeme nácvik vertikalizace a zároveň cvičíme stabilitu vsedě, později ve stoji a následně nacvičujeme chůzi. Nadále je nutné udržovat rozsah pohybu kloubů horních i dolních končetin, což je nezbytná prevence rozvoje svalových kontraktur a paraartikulárních osifikací. Dále mobilizujeme klouby rukou a nohou. Zaměřujeme se i na oblast páteře, tam provádíme masáže a uvolňování paravertebrálních svalů (Kolář, 2009). U pacientů po kraniocereberálních úrazech je důležité zahájit včas i rehabilitaci kognitivních funkcí a řeči. K rehabilitaci řeči je nezbytná spolupráce neuropsychologa a logopeda. Jakmile to stav pacienta dovolí a je-li pacient schopen dostatečné spolupráce, nacvičujeme sebeobslužnost a běžné denní aktivity. Pacienta je také vhodné vybavit příslušnými protetickými pomůckami (ke zlepšení lokomoce, sebeobslužnosti nebo k prevenci rozvoje kontraktur atd.). Většina pacientů po tomto typu poranění vyžaduje dlouhodobou, především ambulantní péči a sledování týmem lékařů a terapeutů. Proto se nejvíce osvědčuje poskytování této dlouhodobé ambulantní péče ve specializovaných centrech, kde je k dispozici multidisciplinární tým spolupracujících odborníků, kteří jsou 30
schopni řešit všechny následky poranění. Lázeňská péče je vhodná, pokud je vyhlídka dalšího zlepšování stavu pacienta a jeho dostatečné spolupráce (Kolář, 2009). 1.7 Srovnání úrazovosti v jiných sportech Pro srovnání s úrazovostí v jiných sportovních disciplínách přidávám tabulku č. 2 (viz příloha A). 1.8 Rizika a prevence úrazů v AF Úrazy byly vždy součástí AF a provází ho celou jeho historií. Stejně dlouho, jak existuje AF, se řeší otázka bezpečnosti hráčů. Stále se hledá kompromis mezi diváckou, ale také hráčskou, atraktivitou tohoto sportu a jeho agresivitou až brutalitou nesoucí své nebezpečí a následky. Jednou z nejefektivnějších metod jak předejít zraněním, je zpřísnění pravidel. To se již také mnohokrát v minulosti stalo a podobný vývoj se dá předpokládat i v budoucnu. Dalším velmi efektivním prostředkem jsou chrániče, které se stále zdokonalují. Helma uchrání hlavu před přímým poškozením lepky, ale dle Nagahiro (2014) nikdy nebylo prokázáno, že by helma redukovala případy otřesu mozku nebo zranění způsobená rotační akcelerací včetně ASDH. Umělý povrch versus přírodní trávník Hershman (2012) a jeho tým ve své studií, zaměřené na zraněních dolních končetin v závislosti na herním povrchu. Studie prokázali významně vyšší výskyt zranění LCA (o 67%) a everzním výronu kotníku (o 31%) při hře na umělém povrchu (FieldTurf) než na trávě. Jeden z možných faktorů je jeho větší tvrdost v porovnání s trávou. Hráč je na umělém povrchu schopen vyvinout větší rychlost, což také v případě pádu či nárazu vede k těžším zraněním. Tento fakt potvrdila studie Hagela (2003), ten sledoval frekvenci zranění horních končetin hráčů kanadské fotbalové ligy v závislosti na herním povrchu. Ze studie vyplývá, že četnost úrazů se na umělém povrchu zvýšila 1,67 krát. Také Dragoo (2012) ve své studii zaměřené na zranění AC kloubu fotbalistů, zjistil 1,68 krát větší výskyt tohoto zranění na umělém povrchu v porovnání s travnatou plochou. Ovšem v některých studiích se vliv povrchu jasně neprokázal.
31
Zápas versus trénink Významný nárůst úrazu byl zaznamenán během zápasu v porovnání s tréninkem. To zejména v případě zranění hlavy a krku, kdy při zápase byl nárůst 10násobný. Při zápase je mnohem častější kontakt hráčů a nejvíce úrazů se stává právě při blokování a složení hráče (Hagel, 2003). Délka profesionální aktivity Dle Hagela (2003) některé výzkumné studie prokázaly, že po 4. ukončené sezóně se výrazněji zvýšilo riziko úrazů. K tomu ovšem dodává, že chybí specifikace, na které oblasti těla se vyšší riziko úrazů vztahuje a vliv má také historie zranění hráče. Jiná studie tento vliv nepotvrdila. Předchozí zranění Největším rizikovým faktorem vzniku zranění jsou předešlá zranění hráče. Až 5ti násobně se tak zvyšuje riziko dalšího úrazu. Velkou roli hraje psychické nastavení hráče a jeho obavy. Znalost těchto informací je důležitá zejména v přípravné časti sezóny. Individuální úprava tréninku se zaměřením na potřebné protažení a posílení vedoucí ke svalové rovnováze pomůže hráči zvládnout primární zranění, aby riziko další zranění bylo minimální (Hagel, 2003). Vliv psychiky Jak již bylo zmíněno, předchozí zranění do velké míry zvyšuje riziko dalších úrazů i po doléčení primárního zranění. Velkou roli zde hraje psychika hráče. Dle Hardyho (1991) má sociální podpora významný vliv na vznik negativních životních situací a frekvenci úrazů. Tuto teorii potvrdila také studie Petrie (1993), který demonstroval, že sociální podpora má modulující efekt na vztah mezi životními událostmi a frekvenci sportovních zranění. Jediná studie Ridera a Hickse (1995) nenalezla vztah mezi sociálním zázemím a sportovním zraněním (Junge, 2000). Junge (2000) se ve svém článku zamýšlí, zda existuje typický profil osobnosti se zvýšenou dispozici k úrazům. Ve svém výzkumu takovýto profil nenalezl. Ovšem osobnosti s určitými rysy jako např. odvaha riskovat, snížená míra opatrnosti, dobrodružný duch (tedy osobnosti, které jsou připraveny riskovat) bývají častěji zraněni. Studii byl prokázán také vliv psychického nastavení během zápasu a to ve smyslu jisté herní úzkosti a stresu, která negativně ovlivnila hráče a častěji vedla ke zranění. Vliv osobních životních situací na vznik zranění jednoznačně prokázán nebyl, chybí zde dostatek studií. Předpokládá se, že psychosociální stresory, které významně ovlivňují vitalitu, koncentraci a pozornost, upravují i emocionální rozpoložení hráčů. Proto by se pozornost v oblasti 32
prevence zranění měla zaměřit i tímto směrem, tedy do oblasti tzv. duševní hygieny (Junge, 2000). Další faktory ovlivňující vznik zranění: typ obuvi, taping, kineziotaping nebo zpevňování pomocí ortéz, teplota, venkovní klima (mokrý nebo suchý povrch) a v neposlední řadě herní pozice (Hagel, 2003).
33
2 Cíle práce
Cílem této diplomové práce je shromáždit data týkající se úrazovosti, její prevence a poúrazové rehabilitace hráčů České ligy amerického fotbalu za sezónu 2014. Shromážděné údaje jsme následně vyhodnocovali a sledovali vzájemné korelace. 2.1 Cíle Vyhodnocovány jsou údaje týkající se závažnosti jednotlivých úrazů ve smyslu délky rekonvalescence a návratu do hry, anatomického rozložení úrazů a rozdělení dle jednotlivých diagnóz. Dále nás zajímají okolnosti vzniku úrazu - jeho místo, způsob, příčina a závislost na herním postu. Další oblastí našeho zájmu je zjistit možnosti jednotlivých klubů pro zajištění regenerace pro své hráče, zda disponují svými týmovými fyzioterapeuty, maséry a trenéry, pro zajištění kvalitní kompenzace zatížení. V dotazníku jsme se zaměřili na poúrazovou rehabilitaci – její rozsah a náplň. 2.2 Postup řešení A) Rešeršní zpracování literatury týkající se tohoto tématu jak u nás tak v zahraničí. B) Sestavení budoucích hypotéz. C) Zpracování nestandardizovaného dotazníku. D) Distribuce dotazníku mezi jednotlivé týmy a hráče. E) Zajištění návratu co největšího počtu rozdaných dotazníků. F) Analýza a vyhodnocení nasbíraných dat. G) Porovnání dat se zahraniční literaturou. H) Stanovení závěru a následné diskuze. 2.3 Řešené otázky o Jaká bude četnost všech úrazů v české lize amerického fotbalu za sezónu 2014? o Jaká bude nejčastěji udávána příčina vzniku všech úrazů? o Jaké bude celkově anatomické rozložení jednotlivých diagnóz? o Jaký typ diagnózy se bude v dotazníku objevovat nejčastěji? 34
o Jaká bude závažnost jednotlivých úrazů dle délky léčby? o Jak bude rozdělena četnost úrazů v závislosti na herních postech? o Jaká bude četnost operačních řešení poúrazových stavů hráčů? o Jaká bude závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem na vznik úrazu během zápasu? o Jak ovlivnila rehabilitace po podobném typu úrazu rychlost návratu hráče do hry? o Jaká bude četnost poúrazové rehabilitační péče? o Jaké techniky a rehabilitační postupy budou voleny? o Jaká bude úroveň kompenzace a regenerace v klubech ČLAF? 2.4 Metodika práce a metody zkoumání Průzkum probíhal formou elektronického nestandardizovaného dotazníku, který byl hráčům rozeslán elektronickou poštou prostřednictvím trenérů a zástupců jednotlivých klubů. Sběr dat probíhal po ukončení ligové sezóny 2014, od prosince 2014 do konce ledna 2015. Pilotní studie před odesláním dotazníku hráčům, ve které jsme si ověřili funkčnost a správnost dotazníku, proběhla na vzorku pěti lidí. Sledovaný soubor Předmětem našeho průzkumu jsou ligové týmy České ligy amerického fotbalu, jíž se v roce 2014 zúčastnilo 23 klubů. Jmenovitě jsou to tyto kluby: o ČLAF A 2014: Brno Alligators, Prague Lions, Příbram Bobcats, Prague Panthers, Prague Black Panthers, Trnava Bulldogs, Pardubice Stallions. o ČLAF B 2014: Ostrava Steelers, Prague Hippos, Pilsen Patriots, Zvolen Patriots. o ČLAF C 2014: skupina západ: Ústí nad Labem Blades, Budweis Hellboys, Liberec Titans, Karlovy Vary Warriors, Trutnov Rangers, Pardubice Bucks, skupina východ: Prague Mustangs, Bílovice Sigrs, Znojmo Knights, Brno Pitbulls, Přerov Mammoths, Šumperk Dietos, Vysočina Gladiators. Dotazník Pro účely této práce jsem zpracovala nestandardizovaný dotazník v rozsahu 83 otázek (příloha B dotazník). Jednotlivé otázky a celková struktura byla sestavena na základě prostudované literatury na dané téma. Po sepsání byl dotazník konzultován s vedoucím práce a vedením ČAAF. Byl sepsán poněkud podrobněji pro případný účel 35
doktorského studia, či možnosti pokračování ve vyhodnocování dalších potřebných dat na vyžádání vedení ČAAF. Testovacím souborem pro jeho vyplnění a zjištění případných nedostatků, či nesrozumitelnosti podaných otázek posloužili členové předsednictva ČAAF a trenéři klubů. Důraz byl kladen na časovou nenáročnost při vyplňování, i když jsme si vědomi velkého rozsahu otázek. Čas pro vyplnění nepřesáhl délku 20 minut. Struktura samotného dotazníku se skládá z několika částí. Nejprve jsme zpracovali 53 stručných otázek, ve kterých jsme se zajímali o základní údaje každého hráče: název týmu ve kterém hraje, váha, výška, věk, herní post, kolik let se AF věnuje (celkově a na ligové úrovni), počet odehraných utkání za sezónu, zda provozují i jiný sport a jaké mají povolání. Dále jsme se věnovali otázkám týkajících se možností samotného klubu (regenerace, kompenzace), zda disponují fyzioterapeutem či masérem – náplň jejich péče. V další části dotazníku jsou hráči dotazováni na jednotlivé úrazy, jejich četnost, příčinu, dobu léčby a místo vzniku. Dále zda byl po úrazu nutný operační zásah a následná rehabilitace. Zajímali jsme se o náplň a délku rehabilitační péče, případné následky úrazu a délka vyřazení hráče ze sportu. Každý hráč byl v průvodním dopise seznámen a souhlasil s využitím dotazníku za účelem zpracování diplomové práce. Hráči byli poučeni o anonymnosti dotazníku, proto byli vyzváni k tomu, aby se do dotazníku nepodepisovali ani nezmiňovali svá jména. Jelikož byl tento výzkum prováděn dotazníkovým šetřením, nebylo nutné vypracování souhlasu etické komise. Postup sběru dat Dotazník byl vždy distribuován elektronickou poštou předsednictvem ČAAF jednotlivým trenérům všech 23 ligových klubů účastnících se ČLAF v sezóně 2014. Ti pak kontaktovali jednotlivé hráče ústně či elektronickou poštou. Čas na vyplnění dotazníků měl každý tým v rozmezí 2 měsíců. Sběr dat začal začátkem prosince 2014 a pokračoval do konce ledna 2015, tedy v přípravném období pro sezónu 2015. Analýza a zpracování dat Nasbíraná data z úspěšně navrácených dotazníků byla následně vkládána a dále zpracována v programu MS Excel 2007. Výstupní data budou exportována do tabulek a grafů vytvořených také v programu MS Excel 2007.
36
3 Hypotézy
Níže uvedené hypotézy jsme sestavili na základě provedené rešerše zejména zahraniční literatury z oblasti úrazovosti ve sportovní aktivitě – americký fotbal. H1 - Předpokládáme, že nejčastější oblastí výskytu poranění hráčů bude dolní končetina, a to oblast kolenního kloubu. Tuto hypotézu vyslovujeme pro srovnání s výše zmiňovaným výzkumem (viz Saal, 1991). H2 - Předpokládáme, že nejčastější diagnózou u hráčů bude poranění vazivového aparátu kolenního kloubu (natažení, natržení, přetržení). Tuto hypotézu vyslovujeme na základě zahraničního výzkumu (viz Saal, 1991). H3 - Předpokládáme, že nejčastější příčinou poranění bude srážka s hráčem, kdy dochází zpravidla k nejtvrdšímu kontaktu a nejčastějšímu riziku zranění. Tato hypotéza je vyslovena na základě výzkumu (viz Hagel, 2003). H4 - Předpokládáme, že nejzávažnější poraněni budou hráči na postu quarterback, který je vystaven největšímu množství útoků (viz Kaplan, 2005). H5 - Předpokládáme, že návratnost do hry bude rychlejší po prodělané rehabilitaci. H6 - Předpokládáme, že delší doba kompenzace snižuje množství úrazu během zápasu. Zároveň by neměla vést k únavě hráčů před zápasem.
37
4 Výsledky
Při hodnocení výsledků práce se zabýváme zhodnocením návratnosti dotazníků, popisem zkoumaného souboru, četnosti úrazů, jejich závažností, příčinami, rozložení dle herního postu, anatomických oblastí a diagnóz. Sledujeme souvislosti vzniku nejčastějších úrazů s vykonávaným postem hráče, obdobím vzniku a úrovní kompenzace a regenerace v daném klubu. Zajímá nás také četnost operačních řešení a rehabilitace po úrazech. Specificky se dále zaměřujeme na obsah prodělané rehabilitační péče, a zda úraz zanechal nějaké následky. 4.1 Zhodnocení návratnosti dotazníků Dotazník vyplnilo 81 hráčů z 18 ligových klubů. Tím, že byl dotazník distribuován elektronickou cestou přes zástupce a trenéry jednotlivých klubů, nelze zhodnotit celková úspěšnost návratnosti. 4.2 Popis zkoumaného souboru Z geografického hlediska bylo celkem dvanáct klubů z Čech a šest klubů z Moravy. Průměrný věk hráčů, kteří se podíleli na průzkumu je 26,38 let. Nejmladšímu hráči bylo 16 let, nejstaršímu 42 let. Průměrná výška byla 183,8 cm, průměrná váha byla 96,43 kg a průměrná doba, kterou se hráči věnují AF je 5,39 let. Tabulka č. 3 – základní statistická charakteristika. Popisná statistika, počet hráčů (n=81) průměr
modus
median
sm. odch.
min.
max.
věk
26,38
26
26
5,8
16
42
výška
183,8
180
183
6,81
170
203
váha
96,43
90
90
18,78
63
140
počet let v AF
5,39
4
4
5,08
0,5
23
38
Rozložení z hlediska herních postů bylo následující. Z celkového počtu 81 hráčů bylo 22 hráčů na pozici offensive line (27%), 17 hráčů na pozici receiver (21%), 14 hráčů na pozici linebacker (17%), 9 hráčů na pozici defensive line (11%), 7 hráčů na pozici defensive back (9%), 7 hráčů na pozici running back (9%), 5 hráčů na pozici quarterback (6%).
Procentuální rozložení dle postu (n=81) quarterback 9%
6%
running back
9%
17%
receiver 21%
offensive line defensive line
11%
linebacker 27%
defensive back
Graf č. 1 - procentuální rozložení dle postu. 4.3 Úrazy v České lize AF za sezónu 2014 Celkový počet všech úrazů vyplývající z vyplněných dotazníků činí 50, což je 61,7% za jednu hrací sezónu (2014). Procentuální rozložení dle místa vzniku zranění je následující. Při zápase bylo nahlášeno celkem 29 úrazů (58%), při tréninku 20 úrazů (40%), během soustředění 1 úraz (2%).
39
Procentuální rozložení všech úrazů dle místa vzniku (n=81)
2% 40% trénink 58%
zápas soustředění
Graf č. 2 - procentuální rozložení všech úrazů dle místa vzniku. 4.4 Závažnost úrazů dle doby léčby v České lize AF za sezónu 2014 Závažnost jednotlivých úrazů dle doby léčby byla v dotazníku rozdělena do pěti kategorií. První kategorie lehkých úrazů je charakterizována dobou léčení do 7 dnů, druhá kategorie je od 8 do 14 dnů, do třetí kategorie spadají úrazy středně těžké s dobou léčby od 15 do 21 dní, čtvrtá kategorie je déle než 22 dní. Poslední pátá kategorie těžkých úrazů je charakterizována ukončením sezóny pro daného hráče. Z celkového počtu 50 úrazů připadlo 18% (9 případů) do první kategorie lehkých úrazů dle doby léčby. Druhá kategorie byla v zastoupení 24% (12 případů), třetí kategorie středně těžkých poranění byla 4% (2 případy), čtvrtá kategorie je zastoupena nejpočetněji ve 34% (17 případů). Poslední pátá kategorie vážných úrazů byla udávána ve 20% (10 případů) všech dotazovaných hráčů.
40
Procentuální rozložení závažnosti úrazů (n = 50)
18%
20%
do 7 dnů 8 – 14 24% 34% 4%
15 – 21 22 – více ukončení sezóny
Graf č. 3 - procentuální rozložení závažnosti úrazů dle doby léčby. 4.5 Příčiny vzniku úrazů v České lize amerického fotbalu za sezónu 2014 Z celkového počtu 50 nahlášených úrazů byla nejčastěji zmiňována příčina úrazu v důsledku kontaktu s jinou osobou a to v celkovém počtu 39 úrazů (78%). Bez cizího zavinění došlo k úrazu v 10 případech (20%) a jednou byla uvedena jiná příčina a to kontaktem míčem (2%).
Procentuální rozložení všech úrazů dle příčiny vzniku (n = 50) 2% 20%
78%
bez cizího zavinění v důsledku kontaktu s jinou osobou srážka s míčem
Graf č. 4 - procentuální rozložení všech úrazů dle příčiny vzniku. 41
4.6 Rozložení úrazů z hlediska anatomických oblastí Z celkového počtu 50 úrazů byly nejčastější úrazy v oblasti prstů ruky – 28% (14 úrazů). Druhou nejčastější oblastí bylo rameno – 26% (13 úrazů). Na třetím místě byla oblast kotníku – 14% (7 úrazů). Dále je to oblast kolene 10% (5 úrazů), zápěstí, páteře a lokte, které mají stejné obsazení se 4% (2 úrazů) a jeden úraz kyčelního kloubu ve 2%.
Procentuální rozložení všech úrazů dle anatomických oblastí (n = 50) 2% 4%
rameno
4%
10%
26%
prsty ruky zápěstí
8%
kotník prsty nohy
14% 28%
páteř kyčel loket
4%
koleno
Graf č. 5 - procentuální rozložení všech úrazů dle anatomických oblastí. 4.7 Rozložení úrazů z hlediska jednotlivých diagnóz Udávané úrazy byly poměrně rozmanité. Pro zpřehlednění uvádíme podrobnější popis úrazů. Vše je dále zpracováno v podrobném grafu a tabulce níže. Z celkového počtu 50 udávaných úrazů byl nejčastěji uváděn úraz ramenního kloubu a to konkrétně poranění měkkých tkání ramenního kloubu – 24% (12 úrazů). Další v pořadí bylo uváděno natržení vazů a šlach v oblasti prstů ruky – 16% (8 úrazů), dále poranění měkkých tkání hlezenního kloubu – 12% (6 úrazů), na čtvrtém místě byla poranění měkkých tkání kolenního kloubu – 10% (5 úrazů), dále byly udány 4 zlomeniny v oblasti nohy, stejně tak 4 zlomeniny prstu HK v 8%. Po jednom úrazu bylo nahlášené poranění měkkých tkání kyčelního kloubu,
42
záněty měkkých tkání nohou, naražené zápěstí, vykloubené zápěstí, kontuze/distenze svalu na trupu. Otřes mozku a zranění hlavy se neobjevilo. Tabulka č. 4 – rozložení všech úrazů z hlediska diagnóz (n = 50). diagnóza
celkový počet
procentuální
úrazů
vyjádření
poranění měkkých tkání hlezenního kloubu
6
12%
poranění měkkých tkání kolenního kloubu
5
10%
poranění měkkých tkání kyčelního kloubu
1
2%
záněty měkkých tkání nohou
1
2%
zlomenina v oblasti nohy DK
4
8%
poranění měkkých tkání ramenního kloubu
12
24%
kontuze/distenze svalu na HK
2
4%
zlomenina prstu HK
4
8%
naražený prst HK
2
4%
natržené vazy a šlachy v oblasti prstů ruky
8
16%
naražené zápěstí
1
2%
vykloubené zápěstí
1
2%
otřes mozku
0
0%
pohmoždění krční páteře
2
4%
kontuze/distenze svalu na trupu
1
2%
43
Rozložení všech úrazů z hlediska diagnóz (n = 50) poranění měkkých tkání hlezenního kloubu zlomenina v oblasti nohy DK poranění měkkých tkání kolenního kloubu poranění měkkých tkání kyčelního kloubu záněty měkkých tkání nohou poranění měkkých tkání ramenního kloubu kontuze/distenze svalu na HK zlomenina prstu HK naražení prst na HK natržené vazy a šlachy v oblasti prstů ruky naražené zápěstí vykloubené zápěstí otřes mozku pohmoždění krční páteře kontuze/distenze svalu na trupu
2%
2% 2% 0% 4%
12% 8%
16%
10%
4%
8% 4% 24%
2% 2%
Graf č. 6 - rozložení všech úrazů z hlediska diagnóz.
44
4.8 Rozložení úrazů z hlediska herních postů a závažnosti úrazu Z celkového počtu 81 hráčů bylo nahlášena 2 zranění od 5 hráčů (40%) na postu quarterbacka, 5 zranění od 7 hráčů (71%) na pozici running backa, 13 zranění od 17 hráčů (76%) na pozici receivera, 11 zranění od 22 hráčů (50%) na pozici offensive line, 5 zranění od 9 hráčů (55%) na pozici defensive line, 7 zranění od 14 hráčů (50%) na pozici linebacker a 7 zranění od 7 hráčů (100%) na pozici defensive backa.
Rozložení úrazů z hlediska herních postů (n=81) 25 22 20 17 15
14 13 11
10
počet hráčů 9
počet zraněných hráčů
7 5
7 5
77
5
5 2 0
Graf č. 7 - rozložení úrazů z hlediska herních postů.
45
Procentuální vyjádření zranění na jednotlivých postech 120% 100% 100% 80%
71%
76%
60%
50%
55%
50%
40%
počet zraněných hráčů
40% 20% 0%
Graf č. 8 - procentuální vyjádření zranění na jednotlivých postech. K operačnímu řešení úrazu bylo přistoupeno u 24% případů.
Procentuální vyjádření operačního řešení úrazu (n=50) 76%
80% 70% 60% 50%
byla provedena operace
40% 30%
nebyla provedena operace
24%
20% 10% 0% byla provedena operace
nebyla provedena operace
Graf č. 9 – procentuální vyjádření operačního řešení úrazu.
46
Dále jsme úrazy rozdělili do pěti skupin dle závažnosti, která byla klasifikovaná od 1 (nejtěžší zranění) do 5 (nejlehčí), míra závažnosti je určena dle lokality zranění, která nejvíce člověka ohrožuje na životě a omezuje jeho motorické funkce: 0 – bez zranění 1 – zranění hlavy a mozku 2 – zranění páteře a míchy 3 – zranění nosných kloubů (kyčlí, kolen, kotníků) 4 – zranění ramenních kloubů 5 – ostatní zranění Z průzkumu vyplývá, že nejtěžší zranění hlavy a mozku nebylo za sezónu 2014 zaznamenáno u žádného z 50 zraněných hráčů, druhé nejtěžší zranění páteře a míchy bylo zaznamenáno na pozici offensive line (4%), do třetí kategorie závažnosti – zranění nosných kloubů je podobný počet na všech pozicích (kromě quarterbacka) – offensive line (6%), defensive back (6%), running back (4%), receiver (4%), defensive line (4%), linebacker (4%). Čtvrtá kategorie závažnosti – zranění ramenních kloubů - byla nejfrekventovanější na pozici receivera (8%), defensive backa (6%), linebackera (4%). V páté kategorii nejlehčích zranění bylo následující zastoupení: receiver (14%), offensive line (12%), defensive line (6%), linebacker (6%), running back (6%), quarterback (4%), defensive back (2%).
47
Závažnost poranění dle postu (n=50) 8 7 7 6 6 5 4 4 3
3
3
3
33
3 2
2
2
2
2
22
2 1 1 0000
00 0
00
0
0
00 0
00
00
0
quarter- runningoffensive- defensive linebacke defensive receiver back back line -line r -back 1 - hlava a mozek 0 0 0 0 0 0 0 2 - páteř a mícha 0 0 0 2 0 0 0 3 - nosné klouby 0 2 2 3 2 2 3 4 - ramena 0 0 4 0 0 2 3 5 - ostatní 2 3 7 6 3 3 1
Graf č. 10 - závažnost poranění dle postu. 4.9 Závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem a závažnosti vzniku úrazů hráčů na postu offensive line Pro posouzení vlivu doby kompenzace na úrazovost jsme zvolili skupinu stejně pozičně zatížených hráčů. Konkrétně jde o 22 hráčů na postu offensive line, ze kterých bylo zraněno 11 hráčů. V této části jsme se zaměřili na vliv kompenzačního cvičení (atletická abeceda, strečink, výklusy, zahřívací cviky) před začátkem zápasu na vznik zranění. Během zápasu se stala převážná část úrazů (58%). Ve skupině hráčů bez zranění se 3 hráči věnovali kompenzačním cvikům před zápasem 60 minut, 7 hráčů 30 minut a 1 hráč 10 minut. Hráči (2), kteří měli druhé nejtěžší zranění (páteře) se před zápasem rozcvičovali jen 10 minut, hráči (3) se zraněním nosných
48
kloubů se rozcvičovali jak 10, tak 30 i 60 minut. Hráči s nejlehčím zraněním se rozcvičovali 10 min (5) a 30 minut (1), (viz graf č. 11). V následujícím grafu (č. 12) je pro přehlednost procentuálně vyjádřena závislost doby kompenzace na bezúrazovost hráčů pro post offensive line. 10 minut se věnovalo kompenzačním cvičením 11% hráčů bez úrazu, 20-30 minut 78% hráčů a 60 minut 75% hráčů na postu offensive line. Dále jsme se rozhodli sledovat závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem a vznikem úrazu u všech hráčů, u hráčů bez úrazu a u hráčů s úrazem (viz graf č. 13, 14). Z celkového počtu 81 hráčů se kompenzačním cvičením před úrazem po dobu 10 minut věnovalo 23 hráčů (28%), 20-30 minut 40 hráčů (49%), 60 minut 18 hráčů (22%). Z celkového počtu 31 hráčů, kteří za sezónu 2014 neutrpěli úraz se kompenzačním cvičením před zápasem po dobu 10 minut věnovalo 5 hráčů (16%), 20-30 minut 19 hráčů (61%), 60 minut 7 hráčů (23%). Z celkového počtu 50 hráčů, kteří za sezónu 2014 utrpěli úraz se kompenzačním cvičením před zápasem po dobu 10 minut věnovalo 19 hráčů (38%), 20-30 minut 21 hráčů (42%), 60 minut 10 hráčů (23%).
Závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem a závažnosti vzniku úrazů n=(22) 8 7 7 6 5 5 10 min
4 3
20-30 min
3
60 min
2
2 1
1 1 1
1
1 0
0
0 bez zranění
1-hlava a 2-páteř a mozek mícha
3-nosné 4-ramena 5-ostatní klouby
Graf č. 11 - Závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem a závažnosti vzniku úrazů hráčů na postu offensive line.
49
Procentuální vyjádření závislosti doby kompenzace na bezúrazovosti hráčů pro post offensive line (n=11) 90% 78%
80%
75%
70% 60% 50%
10 min
40%
20-30 min
30%
60 min
20%
11%
10% 0% 10 min
20-30 min
60 min
Graf č. 12 - Procentuální vyjádření závislosti doby kompenzace na bezúrazovost hráčů na postu offensive line.
Závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem a vznikem úrazu 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 10 minut 20-30minut 60minut
40
23 19
18
5 všichni n=81 23 40 18
19 7
bez zranění n=(31) 5 19 7
21 10
zranění n=(50) 19 21 10
Graf č. 13 - vyjádření závislost doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem a vznikem úrazu. 50
Celkové procentuální vyjádření doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem 70% 61% 60% 49%
50%
42% 38%
40%
30%
10 min 20-30 min
28%
60 min 23%
22% 20%
20% 16%
10%
0% celkem (n=81)
bez zranění (n=31)
zraněni (n=50)
Graf č. 14 – celkové procentuální vyjádření závislosti doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem u všech hráčů.
4.10
Vliv rehabilitace po úrazech měkkých tkání ramenního, hlezenního, kolenního a kyčelního kloubu na dobu léčby Pro posouzení vlivu rehabilitace na dobu léčby jsme zvolili skupinu diagnóz, která
je v průzkumu nejpočetněji zastoupena. Jsou to úrazy měkkých tkání ramenních, hlezenních, kolenních a kyčelních kloubů. Z celkového počtu 24 úrazů měkkých tkání velkých kloubů těla absolvovalo rehabilitaci 14 hráčů, 10 hráčů bylo bez rehabilitace. Pět hráčů, kteří absolvovali rehabilitaci, se léčili 8-14 dnů, 4 hráči 22 a více dní, 5 hráčů muselo ukončit sezónu. Bez rehabilitace se 3 hráči léčili 7 dnů, 2 hráči 8-14 dnů a 5 hráčů 22 a více dnů.
51
Vliv rehabilitace na délku léčby n=(24) 6 5
5
5
5 4 4 3 3 2 2
1 0
0
0
0
0 absolvoval rhc bez rhc
do 7 dnů
8-14 dnů
15-21 dnů
více než 22
0 3
5 2
0 0
4 5
ukončení sezóny 5 0
Graf č. 15 - Vliv rehabilitace po úrazech měkkých tkání ramenního, hlezenního, kolenního a kyčelního kloubu na dobu léčby. Z celkového počtu 50 úrazů, absolvovalo rehabilitaci 30 hráčů. Bez rehabilitace bylo 20 hráčů. Rehabilitace byla ve většině případů složena v počtu 28 z individuální fyzioterapie. Ve 2 případech byla volena magnetoterapie a UZ. V individuální fyzioterapii byly nejčastěji voleny v počtu 26 uvolňovací, protahovací, měkké a mobilizační techniky kombinované s cvičením na nestabilních plošinách (bosu, úseče) zastoupeny 9x, cvičení s gumou 8x, cvičení s velkým míčem 5x, cvičení s malým míčem 4x, cvičení s činkami 2x, cvičení na TRX (závěsný posilovací systém) 1x. V 5 případech byla prováděna dechová aktivace bránice s nácvikem bráničního dechu. Hojněji byl používán kinesiotaping ve 13 případech. Trvalé následky po prodělaném zranění hlásí 32 hráčů. Je to zejména omezení hybnosti, občasná bolestivost, zvýšená citlivost, pocit křupání, deformity a jizvy.
52
Nejčastější postupy individuální fyzioterapie (n=28) 30 26 25 20 15 10
8 5
5
9
4 2 0
1
0
0
Graf č. 16 – Postupy volené v individuální fyzioterapie po úrazech hráčů.
4.11
Úroveň kompenzace a regenerace v ligových klubech AF Sledována byla úroveň kompenzace a možnosti regenerace v ligových klubech
ČAAF. Všech 81 respondentů udalo, že vždy v době tréninku provádějí kompenzační cvičení (rozcvičku, vyklusávání, atletickou abecedu, dynamický a statický strečink). Průměrně jim to zabere 20 minut z každého tréninku. Tréninky jsou 2-3x týdně a trvají ve všech klubech 2 hodiny. Před zápasem se v průměru hráči rozcvičují 30 minut. Kondičního trenéra má 8 klubů z 18. 78 z 81 hráčů se věnuje fyzické přípravě v posilovně před sezónou. 67 z 81 také v průběhu sezóny. Možnost využití sauny, vířivky, bazénu, masáží a jiné regenerace je ve všech klubech záležitostí individuální aktivity hráčů. Kluby nedisponují vlastním masérem, záleží na hráči, zda si za vlastní náklady regeneraci zajistí. 53
Klubového fyzioterapeuta udává jen 5 klubů z 18. Jeho práce s hráči je převážně tejpování, uvolňovací techniky a dle potřeby individuální konzultace obtíží.
4.12
Verifikace hypotéz Hypotéza H1 (viz kapitola 3.) se týkala anatomického rozložení nejčastěji
udávaného úrazu. Předpokladem bylo, že nejčastěji hlášenou partií bude dolní končetina a to konkrétně oblast kolenního kloubu. Z hypotézy jsme vycházeli na základě výzkumu viz Saal (1991). Dotazníkové šetření tuto hypotézu v našem případě vyvrátilo. Nejčastěji zraněná byla oblast rukou v 28% případů a ramene v 26%. Tedy výrazně převážila zranění horních končetin oproti dolním. Hypotézou H2 (viz kapitola 3.), byl předpoklad, že nejčastější diagnózou u hráčů bude poranění vazivového aparátu kolenního kloubu. Tato hypotéza byla vyslovena na základě popsaného výzkumu viz Saal (1991). V konečném výsledku se tato hypotéza taktéž nepotvrdila. Nejčastěji ze všeho udávali hráči poranění měkkých tkání ramenního kloubu a to v 24%. U hypotézy H3 (viz kapitola 3.) předpokládám, že nejčastější příčinou poranění bude srážka s hráčem. Což se v 78% všech vzniklých zranění potvrdilo. Hypotéza H4 (viz kapitola 3.) předpokládá, že nejzávažněji poraněni budou hráči na postu quarterback, který je vystaven největší pozornosti protihráčů a tedy i největšímu množství útoků. Hypotéza byla vyslovena na základě studie viz Kaplan (2005). Závažnost zranění byla sestavena dle lokality zranění, která nejvíce člověka ohrožuje na životě a omezuje jeho motorické funkce. Z dotazníkového šetření se tato hypotéza nepotvrdila. Z celkového počtu byl post quarterbacka zastoupen v 6%. Celkové procento zraněni u quarterbacka je 40%, všechny úrazy byly nezávažné. Předpokládaným důvodem může být kvalitní obranná práce. Nejtěžší zranění dle našeho výzkumu utrpěli hráči na postu offensive line, tedy útočící hráči. Celkové procento zranění hráčů na postu offensive line je 50%, z toho v 10% utrpěli hráči na tomto postu zranění druhého stupně závažnosti. Hypotéza H5 (viz kapitola 3.) předpokládá, že návratnost do hry bude rychlejší po prodělané rehabilitaci. Pro tento průzkum jsme zvolili skupinu diagnóz, která je v průzkumu nejpočetněji zastoupena. Jsou to úrazy měkkých tkání ramenních, hlezenních, kolenních a kyčelních kloubů. Sledovali jsme, zda se bude významněji lišit doba léčby u hráčů po prodělané rehabilitaci a bez ní. Ke zcela jednoznačnému výsledku jsme se ovšem nedobrali. Velký počet hráčů musel sezónu po zranění ukončit, ačkoliv rehabilitaci 54
absolvovali. Tato hypotéza se nám nepodařila potvrdit, ale také ani vyvrátit. Existuje zde předpoklad, že doba léčby lehčích a středně těžkých zranění se snížila absolvovanou rehabilitací. Tady se otvírá prostor pro další námět na podrobnější průzkum. Hypotéza H6 (viz kapitola 3.) předpokládá, že delší doba kompenzace snižuje množství úrazu během zápasu. Zároveň by neměla vést k únavě hráčů před zápasem. Hypotéza se nám potvrdila. Výsledky prokazují, že procento bezúrazovosti roste s délkou kompenzace (10min – 11%, 20-30 min – 78%, 60 min – 75%), přičemž závažné úrazy měly minimální délku kompenzace (10 min.). 10 minut je na kompenzaci velmi málo, ale z výsledku nevyplývá, že by 60 minut bylo vhodnější pro prevenci úrazů než 20-30minut.
55
5 Diskuze
Americký fotbal je jedním z nejtvrdších sportů, ve kterém je extrémní riziko úrazu. V této práci se tento fakt potvrdil, přestože je v našich zemích tento sport provozován čistě na rekreační úrovni. Tímto jsou zjištěné výsledky o to více alarmující. Na základě vyhledaných informací zejména ze zahraničních zdrojů, bylo jasné, že spektrum úrazů z tohoto sportu bude rozmanité. Budou to určitě jak akutní úrazy vlivem kolektivního sportu, tak i chronické úrazy vlivem přetížení či nedostatečné kompenzace a regenerace. Americký fotbal je sport, při kterém dominuje tvrdost – nárazů, střetů, pádů - ještě více znásobena rychlosti běhu. Na těchto základech jsem si stanovila několik hypotéz a řešených otázek, které byly postupně vyhodnocovány ve výsledcích. Průzkum byl prováděn na základě nestandardizovaného dotazníku (viz příloha C). Dotazníkového šetření se zúčastnilo 81 hráčů z 18 ligových klubů. 22 hráčů na pozici offensive line (22%), 17 hráčů na pozici receiver (21%), 14 hráčů na pozici linebacker (17%), 9 hráčů na pozici defensive line (11%), 7 hráčů na pozici defensive back (9%), 7 hráčů na pozici running back (9%), 5 hráčů na pozici quarterback (6%). Mapováním úrazovosti jsme získali tyto výsledky: za jedinou sezónu (2014) činí úrazovost hráčů 61,7%. V ČR hráči odehrají 6 až 8 zápasů, v NFL hráči uhrají 16 zápasů. Dle Saala (1991) je úrazovost v nejvyšší soutěžní lize amerického fotbalu v USA (NFL) až 80% za jedinou sezónu. Většina zranění se stala při zápase v 58%, ke stejnému závěru došla i studie Karpakka (1993) a Hagela (2003). Důvodem může být větší tvrdost a frekvence kontaktu hráčů než v tréninku. Saal (1991) uvádí, že kontaktní akce zvyšují riziko úrazu 4,7 násobně. V 78% byla udána příčina zranění v důsledku kontaktu s jinou osobou. Hagel (2003) uvádí nárůst úrazu v zápase až 10 násobný, podotýká, že nejvíce úrazu se stává při blokování a složení hráče. Další řešenou otázkou bylo rozdělení úrazů v závislosti na herních postech. Finská studie Karpakka (1993) zaznamenala největší úrazovost u hráčů na postu running back a linebacker. Dle Kaplana (2005) je nejzraněnějším hráčem quarterback a to v 76%, dále defensive back a poté linebacker. V naší studii to je receiver v 26% a těsně následuje offensive line (útočící linie) v 22%. Nutno dodat, že všichni hráči na postu defensive back, kteří se průzkumu zúčastnili, byli zraněni (100%). Hypotéza, že nejzraněnějším hráčem bude quarterback se nepotvrdila. Jedním z důvodů může být kvalitní obraná práce hráčů na 56
pozici offensive line. Receiver utrpěl lehká až středně těžká zranění. Zejména prstů rukou a pohmoždění či přetažení vazivového aparátu ramene. Jeho nahrávací funkce vysvětluje vznik lehkých zranění prstů a ramenních kloubů. Nejtěžší zranění ovšem utrpěli hráči postu offensive line, ti odvádějí tzv. černou práci útoku. Jde o pětici zpravidla největších hráčů týmu. Jejich úkolem je vytvořit co nejvíce prostoru pro hráče běžící s míčem a následné přihrávky. To do značné míry vysvětluje míru rizika a vznik vážných úrazů. Na tomto postu bylo zaznamenáno poranění páteře, kolen, kotníků, také prstů ruky a fraktura v oblasti nohy. Z celkového počtu 50 úrazů byly nejčastější anatomickou lokalitou úrazy prstů ruky a to v 28%. Druhou nejčastější oblastí bylo rameno v 26%. Na třetím místě byla oblast kotníku v 14%. Dále je to oblast kolene v 10%. Zranění zápěstí, páteře a loktu mělo stejné zastoupení 4% a úraz kyčelního kloubu 2%. Dle Saala (1991) bylo nejčastější zranění u 50% hráčů na dolní polovině těla a to hlavně zranění kolene v 36%. Podvrtnutí kloubů a natažení svalů se vyskytlo nejčastěji v 40% z celkového počtu zranění, pohmoždění ve 25 %, zlomeniny v 10%, otřesy hlavy v 5% a dislokace v 5%. Kaplan (2005) udává, nejčastější zranění hlavy, dále kolen, kotníků a čtvrté nejčastější pletence ramenního. V našem průzkumu se v 30 % vzniklo poranění vazů, dislokace kloubů v 32%, pohmoždění v 21% a zlomeniny v 17%. Výsledky se v tomto případě nápadně shodují se zahraniční studií. Zranění hlavy (bohužel velmi častý v AF je otřes mozku) se naštěstí v české lize za sezónu 2014 neobjevilo. Nejčastější diagnózou bylo poranění měkkých tkání ramenního kloubu v 24%. Druhou nejčastější diagnózou bylo natržení vazů a šlach v oblasti prstů ruky v 16%, dále poranění měkkých tkání hlezenního kloubu v 12%. Až na čtvrtém místě bylo poranění měkkých tkání kolenního kloubu v 10%, dále byly udány zlomeniny v oblasti nohy, stejně tak zlomeniny prstu HK v 8%. Délka léčby zranění byla v 18% do 7 dnů, v 24% 8-14 dnů, v 4% 15-21 dnů, v 33% 22 a více dnů a v 20% zranění vedlo k ukončení sezóny. K operačnímu řešení úrazu bylo přistoupeno v 24% z celkového počtu zranění. Četnost operačních řešení sledovala studie Kaplana (2005), který se zabýval úrazovosti horních končetin, v 34% byla provedena operace. Z našeho průzkumu vyplynulo dosti závažné číslo stále přetrvávajících (snad i trvalých) následku zranění v 64% zraněných hráčů. Řešena byla také otázka vlivu doby strávené kompenzačním cvičením před zápasem na vznik úrazu během zápasu. Již jsem zmiňovala, že největší výskyt úrazu byl na zápasech. Proto jsme chtěli zjistit možnou souvislost mezi dobou strávenou zahřívacím cvičením, strečinkem, rozběháním, atletickou abecedou atd. na vznik úrazu a jeho 57
závažnost. K tomuto sledování jsme si vybrali nejpočetněji zastoupenou skupinu hráčů na postu offensive line. Z výsledku bylo patrné, že hráči bez zranění se v největším počtu věnovali kompenzačním cvičením 20-30 minut v 78% a 60 minut v 75%, v 11% jen 10 minut. Přičemž hráči s nejzávažnějším zraněním (páteř) se kompenzačnímu cvičení věnovali jen 10 minut. Tento výsledek nás inspiroval k podrobnějšímu průzkumu, kdy jsme zjišťovali délku kompenzačního cvičení prováděnou před zápasem u všech hráčů, u hráčů bez zranění a u hráčů zraněných. Z celkového počtu hráčů se kompenzačnímu cvičení po dobu 20 – 30 minut věnuje 49% hráčů, 28% 10 minut a 22% 60 minut. Největší počet hráčů bez zranění se v 61% věnuje kompenzačnímu cvičení 20 – 30 minut, 16% 10 minut a 23% 60 minut. Zranění hráči se v 42% věnuje kompenzačnímu cvičení 20 – 30 minut, 38% 10 minut a 20% 60 minut. Z výsledku mohu konstatovat možný snad i nemalý vliv délky kompenzačního cvičení na vznik zranění. Nejoptimálnější se jeví délka provádění kompenzačního cvičení 20 – 30 minut. 10 minut není dostačující pro zahřátí a přípravu organizmu na zápas. 60 minut může být zároveň příliš unavující a vysilující. Proto si troufám říci, že i zde platí úsloví: „všeho s mírou“ a zároveň nic neuspěchat. Velmi nás zajímala následná rehabilitační péči po úrazech. Z celkového počtu zraněných rehabilitaci absolvovalo 60% hráčů. Rehabilitace se ve většině případů skládala v 93% z individuální fyzioterapie, ve zbylých případech byla volena jen fyzikální terapie (magnetoterapie a ultrazvuk). V individuální fyzioterapii byly nejčastěji voleny v 93% uvolňovací, protahovací, měkké a mobilizační techniky kombinované s cvičením na nestabilních plošinách (bosu, úseče), cvičení s gumou 29%, cvičení s velkým míčem 18%, cvičení s malým míčem 14%, cvičení s činkami 7%, cvičení na TRX 4%. Jen v 18% byla prováděna dechová aktivace bránice s nácvikem bráničního dechu. Hojněji byl používán kinesiotaping v 46%. Rezervy v oblasti fyzioterapeutické péče tak vidím v nedostatečném kladení důrazu na aktivaci stabilizační funkce bránice, která je zásadní pro optimální zapojení hlubokých stabilizačních svalů trupu (spolu s intraabdominálním tlakem). Zabývali jsme se otázkou, zda bude návratnost do hry rychlejší po prodělané rehabilitaci. Pro tento průzkum jsme zvolili skupinu diagnóz, která je v průzkumu nejpočetněji zastoupena. Jsou to úrazy měkkých tkání ramenních, hlezenních, kolenních a kyčelních kloubů. Sledovali jsme, zda se bude významněji lišit doba léčby u hráčů po prodělané rehabilitaci a bez ní. Ke zcela jednoznačnému výsledku jsme se ovšem nedobrali. Velký počet hráčů musel sezónu po zranění ukončit, ačkoliv rehabilitaci absolvovali. Tato otázka se nám bohužel nepodařila objasnit. Existuje ovšem předpoklad, že doba léčby lehčích a středně těžkých zranění (s dobou léčby 8-14 dnů) se snížila 58
absolvovanou rehabilitaci. Středně dlouhá délka léčby (15-21 dnů) nebyla totiž ani v jednom případě hlášena. Těžší zranění (délka léčby více než 22 dnů) a zejména pak ta, která byla řešena operačně, vedla často k ukončení sezóny. A proto nelze v tomto případě objektivně zjistit míru vlivu rehabilitace. Zde vidím prostor a inspiraci pro podrobnější průzkum na konkrétní diagnóze. Jistě ideálním stavem by bylo, kdyby měl každý klub svého fyzioterapeuta, který by se staral a zajišťoval regeneraci a kompenzaci pro své klubové hráče. Znal by jejich slabá místa, mohl včas řešit vzniklé obtíže a hlavně tak zajistil včasnou prevenci. Reálně disponuje vlastním fyzioterapeutem jen 5 týmů z 18. Náplň jeho práce je převážně tejpování, uvolňovací techniky a dle potřeby individuální konzultace. Nedílnou součástí každého sportu je i následná regenerace po výkonu. V dotazníku jsem se ptala i na tuto problematiku a zjišťovala tím kvalitu kompenzace a zájem o své zdraví mezi jednotlivými hráči. Bohužel z dotazníku vyplývá, že žádný klub nedisponuje masérem, kondičního trenéra má 8 klubů z 18. Do regenerace hráči zařazují vesměs stejné aktivity, jako je sauna, vířivka, masáže a návštěva bazénu. Tyto aktivity, tak důležité pro harmonický stav těla sportovce, jsou ve všech klubech založeny na čistě osobní motivaci hráčů a jejich finančních a časových možnostech. Proto je velmi potěšující fakt, že hráči tyto procedury provozují na vlastní náklady a individuálně v poměrně hojném počtu. Ke sportu nevyhnutelně patří i nejrůznější kompenzační pomůcky, které hráčům usnadňují pohyb, pokud je limitován například bolestí, komplikací po předešlém zranění či jen jako pomůcka, bez které by nemohl provozovat danou aktivitu. Jedna z mých otázek patřila i této problematice. Z celkového počtu 81 vyplněných dotazníků, byla kladná odpověď na používání kompenzační pomůcky v 32 případech. Jako druh kompenzační pomůcky bylo udáváno několik typů ortéz
- nejčastěji byly na kolenní klouby, dále
ramenní, hlezenní klouby a prsní, také kontaktní čočky a ortopedické stélky do obuvi. Kineziotaping (ramen, kolen, zad a kotníku) využívá 30% hráčů, fixační tape (zápěstí, prstů a kotníku) 46%, ledování (dle potřeby) 33% z celkového počtu hráčů. Každá aktivita nese i svá rizika. Mnohonásobně to pak platí pro americký fotbal. Faktory ovlivňující vznik úrazu v tomto sportu jsou v první řadě herní pravidla umožňující či zakazující míru a druh kontaktu hráčů. Dále použití chráničů, vliv herního povrchu (tráva nebo umělý povrch), zápas či trénink, délka profesní aktivity, předchozí zranění, psychický vliv, obuv, taping, kineziotaping, ortézy, venkovní klima (mokrý, suchý povrch), teplota, herní pozice a v neposlední řadě námi zjištěna míra kompenzace.
59
Co se týče metodiky této práce, tak se dotazníkové šetření jeví jako poměrně dostupná a schůdná varianta pro obě dvě strany. K získání potřebných informací, byl navržený a sestavený dotazník dosti obsáhlý, ale myslím si, že byla použita většina získaných informací, pro podrobné zkoumání této problematiky. Samozřejmě, že je možnost dále prohlubovat a rozšiřovat toto téma, pro získání hlubších informací a zkvalitnění tohoto sportu a zdraví sportovců. Možná by mohly být tyto výsledky dále šířeny mezi trenéry za účelem větší osvěty vzniku úrazů v této sportovní aktivitě. Je nasnadě i otázka, zda by se výsledky mého výzkumu výrazně změnily v případě, kdy by odpovědělo více dotazovaných. V České republice se touto tématikou doposud nikdo nezabýval, tudíž nejsou konkrétní čísla k porovnání. Můžeme tedy porovnávat pouze se zahraniční literaturou. Věřím, že tato práce přispěje k podpoře prevence a osvěty v oblasti sportu a sportovní rehabilitace. Zejména pak uvědomění si pozitivního vlivu regenerace a kompenzace nejen pro sportovce.
60
Doporučení pro praxi o Inspirace pro zdokonalování sportovní rehabilitace, o zkvalitnění cvičebních jednotek nejen pro sportovce, o pozitivní vliv přiměřeného kompenzačního cvičení, o eliminace vlivů vedoucích k riziku úrazu hráčů – podpora prevence.
61
Závěr Výběrem tématu této diplomové práce jsme se snažili zmapovat a zpracovat problematiku nejčastějších úrazů v České lize amerického fotbalu. Na toto téma zatím nebyla v naší republice vypracována podobná studie, proto jsem velmi ráda, že jsme se tomuto tématu mohli věnovat jako jedni z prvních. Z rešeršního zpracování se touto tématikou zabývají pouze v zahraničí, a to pak zejména v USA, Kanadě a Finsku. Naším zájmem nebylo zjistit pouze výskyt nejčastějších úrazů, ale zajímalo nás také, jakou úroveň regenerace a kompenzačních mechanismů mají jednotlivé kluby v naší republice. Dále jsme se zabývali tím, jaký z herních postů trpí nejčastěji zraněním, jaké jsou jednotlivé mechanismy a příčiny vzniku poranění, jaká bude nejčastěji zmiňována diagnóza a jaké personální zázemí mají k dispozici hráči ve svých klubech za účelem regenerace, kompenzace a prevence sportovních úrazů. V teoretické části této diplomové práce jsme se zabývali krátkým seznámením s americkým fotbalem - jeho historií, fyziologickými a specifickými vlastnostmi této hry a hráčů na jednotlivých postech. Pozornost jsme věnovali sportovní fyzioterapii, sportovním úrazům jak obecně, tak také konkrétně u amerického fotbalu. U nejčastějších z nich nás zajímala také poúrazová léčba a rehabilitace. V neposlední řadě jsme se zamýšleli nad rizikem a prevencí úrazů v této sportovní disciplíně, přičemž většinu informací tykajících se amerického fotbalu jsme čerpali ze zahraniční literatury, hlavně pak výzkumů prováděných v USA. V našich zemích se touto tématikou dosud nikdo takto podrobně nezabýval. Výzkumnou část diplomové práce tvoří statistické zpracování údajů z odevzdaných dotazníků. Samotný dotazník byl sestaven z otázek týkajících se základních údajů o každém hráči, jako je věk, výška a váha, název týmu a herní post a počet let v ČLAF. Další otázky se týkaly problematiky regenerace a kompenzačních mechanismů (zda mají k dispozici maséra, fyzioterapeuta či kondičního trenéra), popřípadě pomůcek, které hráči používají. Poslední část dotazníku patřila otázkám na jednotlivé úrazy, které hráči utrpěli za sezónu 2014 a následná rehabilitační péče. Dotazník byl rozeslán mezi hráče elektronickou cestou vedením ČLAF. Průzkumu se zúčastnilo 81 hráčů z 18 klubů. Úrazovost hráčů za sezónu 2014 je 61,7%. Z výzkumu bylo zjištěno, že nejčastějším úrazem byly úrazy prstů ruky a to v 28%. Druhou nejčastější oblastí bylo rameno v 26%. Na třetím místě byla oblast kotníku v 14%. Dále je to oblast kolene v 10%. Zranění zápěstí, páteře a loktu mělo stejné zastoupení 4% a úraz kyčelního kloubu 2%. 62
Nejčastější diagnózou bylo poranění měkkých tkání ramenního kloubu v 24%. Druhou nejčastější diagnózou bylo natržení vazů a šlach v oblasti prstů ruky v 16%, dále poranění měkkých tkání hlezenního kloubu v 12%. Až na čtvrtém místě bylo poranění měkkých tkání kolenního kloubu v 10%, dále byly udány zlomeniny v oblasti nohy, stejně tak zlomeniny prstu HK v 8%. Nejčastěji udávaným postem, který utrpěl nějaký úraz byl receiver v 26% a těsně následuje offensive line (útočící hráči) v 22%. Většina zranění se stala při zápase v 58%. V 78% byla udána příčina zranění v důsledku kontaktu s jinou osobou. V dotazníku nás zajímala také možnost jednotlivých klubů při zajišťování regenerace a kompenzace hráčů. Bohužel z dotazníku vyplývá, že žádný klub nedisponuje masérem. Vlastního fyzioterapeuta má jen 5 klubů, kondičního trenéra 8 klubů z 18. Hráči se ve svém volném čase a na vlastní náklady věnují regeneraci individuálně. Využívají nejčastěji saunu, vířivku, masáže a návštěvu bazénu. Z celkového počtu 81 hráčů, byla kladná odpověď na používání kompenzační pomůcky v 32 případech (nejčastěji kolenní, ramenní, hlezenní a prsní ortézy, také kontaktní čočky a ortopedické stélky do obuvi). Kineziotaping (ramen, kolen, zad a kotníku) využívá 30% hráčů, fixační tape (zápěstí, prstů a kotníku) 46%, ledování (dle potřeby) 33% z celkového počtu hráčů. Závěrem lze říci, že zpracováním této studie snad bylo příznivě přispěno ke zmapování a ohodnocení četnosti úrazů v tomto sportu, jelikož tato data v naší republice scházejí. Budu velmi ráda, pokud námi získané údaje budou nápomocny k dalšímu vývoji v tomto sportu a povedou dál k úbytku sportovních úrazů, k jejich prevenci a zkvalitnění rehabilitační péče. Tato práce by mohla být inspirací k pokračování v těchto výzkumech.
63
Resumé Obsahom tejto diplomovej práce je zhromaždiť dáta týkajúce sa úrazovosti hráčov amerického futbalu v Českej lige za sezónu 2014. Zaujíma nás, aké faktory zohrávajú preukázateľnú úlohu vo vzniku úrazu, ich korelácia s herným postom, miestom vzniku, príčinou a závažnosťou. Mapujeme poúrazovú rehabilitačnú starostlivosť a jej vplyv na rýchlosť návrate hráčov do športovej aktivity. Špecificky sa zameriavame na obsah prekonanej rehabilitačnej starostlivosti, a tiež či úraz zanechal nejaké následky. Pozornosť venujeme tiež početnosti operačných riešení. V rámci prevencie sledujeme úroveň kompenzácie a regenerácie v jednotlivých kluboch, či disponujú svojimi tímovými fyzioterapeutmi, masérmi a trénermi, pre zabezpečenie kvalitnej kompenzácie zaťaženia.
Riešené boli nasledujúce otázky o Aká bude frekvencia všetkých úrazov v českej lige amerického futbalu za sezónu 2014? o Aká bude najčastejšie udávaná príčina vzniku všetkých úrazov? o Aké bude celkovo anatomické rozloženie jednotlivých diagnóz? o Aký typ diagnózy sa bude v dotazníku objavovať najčastejšie? o Aká bude závažnosť jednotlivých úrazov podľa dĺžky liečby? o Ako bude rozdelená početnosť úrazov v závislosti na herných postoch? o Aká bude frekvencia operačných riešení poúrazových stavov hráčov? o Aká bude závislosť doby strávenej kompenzačným cvičením pred zápasom na vznik úrazu počas zápasu? o Ako ovplyvnila rehabilitácia po podobnom type úraze rýchlosť návrate hráčov do hry? o Aká bude frekvencia poúrazovej rehabilitačnej starostlivosti? o Aké techniky a rehabilitačné postupy budú volené? o Aká bude úroveň kompenzácie a regenerácie v kluboch ČLAF?
64
Metodika práce Prieskum prebiehal formou elektronického neštandardizovaného dotazníka, ktorý bol hráčom rozoslaný elektronickou poštou prostredníctvom trénerov a zástupcov jednotlivých klubov. Zber dát prebiehal po ukončení ligovej sezóny 2014, od decembra 2014 do konca januára 2015. Pilotná štúdia pred odoslaním dotazníka hráčom, v ktorej sme si overili funkčnosť a správnosť dotazníka, prebehla na vzorke piatich ľudí. Vyhodnotenie sa týkalo ligovej súťaže za sezónu 2014. Čas na vyplnenie dotazníkov mal každý tím v rozpätí 2 mesiacov. Zber dát začal začiatkom decembra 2014 a pokračoval do konca januára 2015. Teda v prípravnom období pre sezónu 2015. Hypotézy Nižšie uvedené hypotézy sme zostavili na základe vykonanej rešerše najmä zahraničnej literatúry z oblasti úrazovosti v športovej aktivite - americký futbal. o V hypotéze H1 sme predpokladali, že najčastejšou oblasťou výskytu poranení hráčov bude dolná končatina, a to oblasť kolenného kĺbu. o V hypotéze H2 sme predpokladali, že najčastejšou diagnózou u hráčov bude poranenie väzivového aparátu kolenného kĺbu (natiahnutie, natrhnutie, pretrhnutie). o V hypotéze H3 sme predpokladali, že najčastejšou príčinou poranenia bude zrážka s hráčom, kedy dochádza spravidla k najtvrdšiemu kontaktu a najčastejšiemu riziku zranenia. o V hypotéze H4 sme predpokladali, že najzávažnejšie poranenia budú hráči na poste quarterback. o V hypotéze H5 sme predpokladali, že návratnosť do hry bude rýchlejšia po prekonanej rehabilitácii. o V hypotéze H6 sme predpokladali, že dlhšia doba kompenzácia znižuje množstvo úrazu počas zápasu. Zároveň by nemala viesť k únave hráčov pred zápasom.
65
Výsledky práce Celkovo bolo vyhodnotených 81 dotazníkov z 18 ligových klubov. Z geografického hľadiska bolo celkom desať klubov z Čiech a šesť tímov z Moravy. Priemerný vek hráčov, ktorí sa podieľali na prieskume je 26.38 rokov. Najmladší hráč mal 16 rokov, najstarší 42 rokov. Priemerná výška bola 183,8 cm, priemerná váha bola 96,43 kg a priemerný čas, ktorý sa hráči venujú AF je 5, 39 rokov. Rozloženie z hľadiska herných postov bolo nasledovné. Z celkového počtu 81 hráčov bolo 27% (22) hráčov na pozícii offensive line, 21% (17) hráčov na pozícii receiver, 17% (14) hráčov na pozícii Linebacker, 11% (9) hráčov na pozícii defensive line, 9% (7) hráčov na pozícii defensive back, 9% (7) hráčov na pozícii running back, 6% (5) hráčov na pozíciu quarterback. Celkový počet všetkých úrazov vyplývajúce z vyplnených dotazníkov činí 50, čo je 61,7% za jednu hraciu sezónu (2014). Percentuálne rozloženie podľa miesta vzniku zranenia je nasledujúci. Pri zápase bolo nahlásených celkovo 29 úrazov (58%), pri tréningu 20 úrazov (40%), počas sústredenia 1 úraz (2%). Závažnosť jednotlivých úrazov podľa doby liečby bola nasledujúca: z celkového počtu 50 úrazov pripadlo do prvej kategórie ľahkých úrazov s dobou liečenia do 7 dní 18% (9) prípadov, do druhej kategórie s dobou liečby od 8 do 14 dní 24% (12) prípadov, do tretej kategórie spadajú úrazy stredne ťažké s dobou liečby od 15 do 21 dní zastúpené v 4% (2) prípadov, štvrtá kategória je s dobou liečby dlhšie ako 22 dní zastúpená najpočetnejšie v 33% (17) prípadov. Posledná piata kategória ťažkých úrazov je charakterizovaná skončením sezóny pre daného hráča, zastúpená je v 20% (10) prípadov. Z celkového počtu 50 nahlásených úrazov bola najčastejšie spomínaná príčina úrazu v dôsledku kontaktu s inou osobou a to v 78% (39) úrazov. Bez cudzieho zavinenia došlo k úrazu v 20% (10) prípadoch a raz bola uvedená iná príčina a to kontaktom loptou vo 2%. Úrazy sme rozdelili podľa anatomických oblastí. Najčastejšie úrazy boli v oblasti prstov ruky - 28% (14 úrazov). Druhou najčastejšou oblasťou bolo rameno - 26% (13 úrazov). Na treťom mieste bola oblasť členku - 14% (7 úrazov). Ďalej je to oblasť kolena 10% (5 úrazov), zápästia, chrbtice a lakťa, ktoré majú rovnaké obsadenie so 4% (2 úrazov) a jeden úraz bedrového kĺbu vo 2%. Udávané úrazy boli pomerne rozmanité. Rozdelili sme ich tiež podľa diagnóz. Z celkového počtu 50 udávaných úrazov bol najčastejšie uvádzaný úraz ramenného kĺbu a to 66
konkrétne poranenia mäkkých tkanív ramenného kĺbu - 24% (12 úrazov). Ďalšie v poradí bolo uvádzané natrhnutie väzov a šliach v oblasti prstov ruky - 16% (8 úrazov), ďalej poranenia mäkkých tkanív členkového kĺbu - 12% (6 úrazov), na štvrtom mieste bola poranenia mäkkých tkanív kolenného kĺbu - 10% (5 úrazov ), ďalej boli udané 4 zlomeniny v oblasti nohy, rovnako tak 4 zlomeniny prsta HK v 8%. Po jednom úraze bolo nahlásené poranenia mäkkých tkanív bedrového kĺbu, zápaly mäkkých tkanív nôh, narazené zápästie, vykĺbené zápästie, kontúzia / distenzia svalu na trupe. Otras mozgu a zranenie hlavy sa neobjavilo. Úrazy boli na jednotlivých postoch rozložené nasledovne: z celkového počtu 81 hráčov bolo nahlásených 40% úrazov (2 zranenia od 5 hráčov) na poste quarterbacka, 71% (5 zranenia od 7 hráčov) na pozíciu running backa, 76% (13 zranenia od 17 hráčov ) na pozíciu receivery, 50% (11 zranenia od 22 hráčov) na pozícii offensive line, 55% (5 zranenia od 9 hráčov) na pozíciu defensive line, 50% (7 zranenia od 14 hráčov) na pozíciu Linebacker a 100% (7 zranenia od 7 hráčov) na pozíciu defensive backa. Úrazy sme rozdelili do piatich skupín podľa závažnosti, ktorá bola klasifikovaná od 1 (najťažšie zranenia) do 5 (najľahšia), miera závažnosti je určená podľa lokality zranenia, ktorá najviac človeka ohrozuje na živote a obmedzuje jeho motorické funkcie: 0 – bez zranenia 1 – zranenia hlavy a mozgu 2 – zranenia chrbtice a miechy 3 – zranenie nosných kĺbov (bedier, kolien, členkov) 4 – zranenie ramenných kĺbov 5 – ostatné zranenia Z prieskumu vyplýva, že najťažšie zranenia hlavy a mozgu nebolo za sezónu 2014 zaznamenané u žiadneho z 50 hráčov, druhé najťažšie zranenia chrbtice a miechy bolo zaznamenané na pozícii offensive line (4%), do tretej kategórie závažnosti - zranenie nosných kĺbov je podobný počet na všetkých pozíciách (okrem quarterbacka) – offensive line (6%), defensive back (6%), running back (4%), receiver (4%), defensive line (4%), Linebacker (4%). Štvrtá kategória závažnosti - zranenie ramenných kĺbov - bola najfrekventovanejšie na pozíciu Receiver (8%), defensive backa (6%), Linebacker (4%). V piatej kategórii najľahších zranenie bolo nasledovné zastúpenie: receiver (14%), offensive line (12%), defensive line (6%), linebacker (6%), running back (6%), quarterbacka (4%), defensive back (2%) . 67
K operačnému riešeniu úrazu bolo pristúpené v 24% prípadov. Pre posúdenie vplyvu doby kompenzácie na úrazovosť sme zvolili skupinu rovnako pozične zaťažených hráčov. Konkrétne ide o 22 hráčov na poste offensive line, z ktorých bolo zranených 11 hráčov. Sledovali sme vplyv kompenzačného cvičenia (atletická abeceda, strečing, výklusy, zahrievacie cviky) pred začiatkom zápasu na vznik zranenia. Počas zápasu sa stala prevažná časť úrazu (58%). V skupine hráčov bez zranení sa 3 hráči venovali kompenzačnom cvikom pred zápasom 60 minút, 7 hráčov 30 minút a 1 hráč 10 minút. Hráči (2), ktorí mali druhé najťažšie zranenia (chrbtice) sa pred zápasom rozcvičoval len 10 minút, hráči (3) sa zranením nosných kĺbov sa rozcvičovali 10, 30 aj 60 minút. Hráči s najľahším zranením sa rozcvičoval 10 min (5) a 30 minút (1). Percentuálne vyjadrená závislosť doby kompenzácie u hráčov bez úrazu na poste offensive line ukazuje: 11% hráčov sa venovalo kompenzačnom cvičením po dobu 10 minút, 78% hráčov po dobu 20-30 minút a 75% hráčov po dobu 60 minút. Ďalej sme sledovali závislosť doby strávenej kompenzačným cvičením pred zápasom a vznikom úrazu u všetkých hráčov, u hráčov bez úrazu au hráčov s úrazom. Z celkového počtu 81 hráčov sa kompenzačným cvičením pred úrazom po dobu 10 minút venovalo 28% (23) hráčov, 20-30 minút 49% (40) hráčov, 60 minút 22% (18) hráčov. Z celkového počtu 31 hráčov, ktorí za sezónu 2014 neutrpeli úraz sa kompenzačným cvičením pred úrazom po dobu 10 minút venovalo 16% (5) hráčov, 20-30 minút 61% (19) hráčov, 60 minút 23% (7) hráčov. Z celkového počtu 50 hráčov, ktorí za sezónu 2014 utrpeli úraz sa kompenzačným cvičením pred úrazom po dobu 10 minút venovalo 38% (19) hráčov, 20-30 minút 42% (21) hráčov, 60 minút (23%) 10 hráčov. Pre posúdenie vplyvu rehabilitácie na dobu liečby sme zvolili skupinu diagnóz, ktorá je v prieskume najpočetnejšie zastúpená. Sú to úrazy mäkkých tkanív ramenných, členkových, kolenných a bedrových kĺbov. Z celkového počtu 24 úrazov mäkkých tkanív veľkých kĺbov tela absolvovalo rehabilitáciu 14 hráčov, 10 hráčov bolo bez rehabilitácie. Päť hráčov, ktorí absolvovali rehabilitáciu, sa liečili 8-14 dní, 4 hráči 22 a viac dní, 5 hráčov muselo ukončiť sezónu. Bez rehabilitácie sa 3 hráči liečili 7 dní, 2 hráči 8-14 dní a 5 hráčov 22 a viac dní. Z celkového počtu 50 úrazov, absolvovalo rehabilitáciu 30 hráčov. Bez rehabilitácie bolo 20 hráčov. Rehabilitácia bola vo väčšine prípadov zložená v počte 28 z individuálnej fyzioterapie. V 2 prípadoch bola volená magnetoterapie a UZ.
68
V individuálnej fyzioterapii boli najčastejšie volené v počte 26 uvoľňovacie, naťahovacie, mäkké a mobilizačné techniky kombinované s cvičením na nestabilných plošinách (bosu, úseče) zastúpené 9x, cvičenie s gumou 8x, cvičenie s veľkým loptou 5x, cvičenie s malou loptou 4x, cvičenie s činkami 2x, cvičenie na TRX (závesný posilňovací systém) 1x. V 5 prípadoch bola vykonávaná dychová aktivácia bránice s nácvikom bráničného dychu. Hojnejšie bol používaný kinesiotaping v 13 prípadoch. Trvalé následky po prekonanom zranení hlási 32 hráčov. Je to najmä obmedzenie hybnosti, občasná bolestivosť, zvýšená citlivosť, pocit praskania, deformity a jazvy. Pri sledovaní úrovne kompenzácie a možnosti regenerácie v ligových kluboch ČLAF sme došli k nasledujúcim zisteniam: všetkých 81 respondentov udalo, že vždy v čase tréningu vykonávajú
kompenzačné
cvičenia
(rozcvičku,
vyklusávanie,
atletickú
abecedu,
dynamický a statický strečing). Priemerne im to zaberie 20 minút z každého tréningu. Tréningy sú 2-3x týždenne a trvajú 2 hodiny vo všetkých kluboch. Pred zápasom sa v priemere hráči rozcvičujete 30 minút. Kondičného trénera má 8 klubov z 18. 78 z 81 hráčov sa venuje fyzickej príprave v posilňovni pred sezónou. 67 z 81 tiež v priebehu sezóny. Možnosť využitia sauny, vírivky, bazéna, masáže a iné regenerácie je vo všetkých kluboch záležitosťou individuálne aktivity hráčov. Kluby nedisponujú vlastným masérom, záleží na hráčovi, či si za vlastné náklady regeneráciu zaistí. Klubového fyzioterapeuta udáva len 5 klubov z 18. Jeho práca s hráčmi je prevažne tejpovanie, uvoľňovacie techniky a podľa potreby individuálne konzultácie ťažkostí. Verifikácia hypotéz Hypotéza H1 sa týkala anatomického rozloženie najčastejšie udávaného úrazu. Predpokladom bolo, že najčastejšie udávanou partiou bude dolná končatina a to konkrétne oblasť kolenného kĺbu. Dotazníkové šetrenie túto hypotézu v našom prípade vyvrátilo. Najčastejšie zranená bola oblasť rúk v 28% prípadov a ramena v 26%. Teda výrazne prevážila zranenia horných končatín oproti dolným. Hypotézou H2 bol predpoklad, že najčastejšou diagnózou u hráčov bude poranenie väzivového aparátu kolenného kĺbu. V konečnom výsledku sa táto hypotéza taktiež nepotvrdila. Najčastejšie zo všetkého udávali hráči poranenia mäkkých tkanív ramenného kĺbu a to v 24%.
69
Hypotéza H3 predpokladala, že najčastejšou príčinou poranenia bude zrážka s hráčom. Čo sa v 78% všetkých vzniknutých zranenia potvrdilo. Hypotéza H4 sa zakladala na predpoklade, že najzávažnejšie poranenia budú hráči na poste quarterback, ktorý je vystavený najväčšej pozornosti protihráčov a teda aj najväčšiemu množstvu útokov. Závažnosť zranenia bola zostavená podľa lokality zranenia, ktorá najviac človeka ohrozuje na živote a obmedzuje jeho motorické funkcie. Z dotazníkového šetrenia sa táto hypotéza nepotvrdila. Z celkového počtu bol post quarterbacka zastúpený v 6%. Celkové percento zranení u quarterbacka je 40%, všetky úrazy boli nezávažné. Predpokladaným dôvodom môže byť kvalitná na obranu práce brániacich hráčov, ktorí chránia quarterbacka. Najťažšie zranenia podľa nášho výskumu utrpeli hráči na poste offensive line, teda útočiaci hráči. Celkové percento zranenia offensive line je 50%, z toho v 10% hráčov utrpelo na tomto poste zranenia druhého stupňa závažnosti. Hypotéza H5 predpokladala, že návratnosť do hry bude rýchlejší po prekonanej rehabilitácii. Pre tento prieskum sme zvolili skupinu diagnóz, ktorá je v prieskume najpočetnejšie zastúpená. Sú to úrazy mäkkých tkanív ramenných, členkových, kolenných a bedrových kĺbov. Sledovali sme, či sa bude významnejšie líšiť doba liečby u hráčov po prekonanej rehabilitácii a bez nej. K úplne jednoznačnému výsledku sme sa však nedobrali. Veľký počet hráčov muselo sezónu po zranení ukončiť, hoci rehabilitáciu absolvovali. Táto hypotéza sa nám nepodarila potvrdiť, ale tiež ani vyvrátiť. Existuje tu predpoklad, že doba liečby ľahších a stredne ťažkých zranení sa znížila absolvovanú rehabilitáciu. Tu sa otvára priestor pre ďalšie námet na podrobnejšie prieskum. Hypotéza H6 predpokladala, že dlhšia doba kompenzácia znižuje množstvo úrazu počas zápasu. Zároveň by nemala viesť k únave hráčov pred zápasom. Hypotéza sa nám potvrdila. Výsledky dokazujú, že percento bezúrazovosti rastie s dĺžkou kompenzácie (10min - 11%, 20-30 min - 78%, 60 min - 75%), pričom závažné úrazy mali minimálnu dĺžku kompenzácie (10 min.). Z výsledku vyplýva najmä vplyv dĺžky kompenzačného cvičenia na vznik zranenia. Najoptimálnejšie sa javí dĺžka realizácie kompenzačného cvičenia po dobu 20 - 30 minút. 10 minút nie je dostačujúca doba pre zahriatie a prípravu organizmu na zápas. 60 minút môže byť zároveň príliš unavujúce a vysiľujúce. V našich krajinách sa tematikou úrazovosti a jej ďalšími aspektmi v americkom futbale doposiaľ nikto nezaoberal, prínos práce vidím v zhromaždení nových dát a údajov v oblasti tejto športovej disciplíny. Verím, 70
že práca prispeje k podpore prevencie a osvety v oblasti športu a športovej rehabilitácie. Najmä potom uvedomenie si pozitívneho vplyvu regenerácie a kompenzácie pre športovcov a nielen ich.
71
Seznam použité literatury
BEIM, M. G. 2000. Acromioclavicular Joint Injuries, Journal of Athletic Training, 2000, vol. 35, č. 3, s. 261-267. BERNACIKOVÁ, M. - CACEK, J. - DOVRTĚLOVÁ, L., HRNČIŘÍKOVÁ, I. KAPOUNKOVÁ, K. a další. 2013. Regenerace a výživa ve sportu, Brno: Masarykova Univezita, 2013. BROOKS, M. - EVANS, R. - FAIRCLOUGH, J. 1992. Sports injuries – second edition, London: Gower Medical Publishing, 1992, 119 str., ISBN: 1-56375-512-2. BODEN, B. P. - TACCHRTTI, R. L. – CANTU, R. C. 2007. Catastrophic head injuries in high school and college football players. Am J Sports Med, 2007, vol. 35, s. 1075-1081. BURSOVÁ, M., 2005. Kompenzační cvičení, 1. vyd. Praha Grada, 2005, 195 s. ISBN: 80247-0948-1. CÁPKO, J. 2003. Základy fyziatrické léčby, 1. Vyd. Praha Grada, 2003, 396 s., ISBN: 80 7169 341 3. ČAAF, 2014. Pravidla fotbalu a normy ČAAF, [online], 2014, [cit. 2015-01-02]. Dostupné na internetu:
. ČAAF, 2014. Mapa klubů ČAAF, [online], 2014, [cit. 2015-01-02]. Dostupné na internetu: . DOVALIL, J., a kol. 2012. Výkon a trénink ve sportu, Velké Přílepy: Nakladatelství Olympia s.r.o., 2012. DRAGOO, J. L. - HILLARY, J. B. 2012. Acromiocalvucular Joint Injuries in national Collegiate Athletic Association Football. Am J Sports Med., 2012, vol. 40, č. 9, s. 20662071. FORBES, J. A. – ZUCKERMAN, S. – ABLA, A. A. 2014. Biomechanics of subdural hemorrhage in American football. Childs Nerv Syst, 2014, vol. 30, s. 197-203. FUNDA, J. 2008. Poranění vazivového aparátu hlezenního kloubu při orientačním běhu, Orientační běh, 2008, č. 7, s. 18-20. GALLASPY, J., B. - MAY, J., D. 1996. Signs and symptom of athletic injuries, USA: Mosby, 1996, 518 s., ISBN: 0-8151-4039-8. HAGEL, B. E. - GORDON, H. F. - MEEUWISSE, W. H. 2003. Injury Risk in Men’s Canada West University Football, 2003, vol. 157, č. 9, s. 825-833. HARDY, C. - J., RICHMAN, J. - M., ROSENFRLD, L. B. 1991. The role of social support in the lifestress/injury relationship. Sport Psychologist, 1991, vol. 5, s. 128–139.
HAVLÍČKOVÁ, L. a kol. 2004. Fyziologie tělesné zátěže I. (obecná část), UK v Praze: Karolinum, 2004, 203 s., ISBN: 80-7184-875-1. HERSHMAN, E. B. - ANDERSON, R. - BERGFELD, J. 2012. An Analysis of Specific Lower Extremity Injury Rates on Grass and FieldTurf Playing Surfaces in National Football League Games, Am J Sports Med., 2012, vol. 40, č. 10, s. 2200-2205. HOBZA, F. 2014 - 2015. Ústní sdělení - předseda ČAAF, Praha. CHOMIAK, J. - JUNGE, A. - PETERSON, L. - DVORAK, J. 2000. Severe Injuries in Football Players, Am J Sports Med., 2000, vol. 28, č. 5, s. 58-68. JANDA, V. a kol. 2004. Svalové funkční testy, Praha: Grada, 2004, 325 s., ISBN: 80-2470722-5 JUNGE, A. 2000. The Influence of Psychological Factors on Sports Injuries, Am J Sports Med., 2000, vol. 28, č. 5, s. 10-15. KAPLAN, L. D. - FLANIGAN, D. C. - NORWIG, J. - JOST, P. - BRADLEY, J. 2005. Prevalence and Variance of Shoulder Injuries in Elite Collegiate Football Players, Am J Sports Med., 2005, vol. 33, č. 8, s. 1142-1146. KAPLAN, K. M. - GOODWILLIE, A. - STRAUSS, E. J. - ROSEN, J. E. 2008. Rugby Injuries, Bulletin of the NYU Hospital for Joint Diseases, 2008, vol. 66, č. 2, s. 86-93. KARPAKKA, J. B. 1993. American football injuries in Finland. 1993, Br J Sports Med, vol. 27, č. 2, s. 135–137. KELLY, B. - BARNES, R. P. - POWELL, J. W. - WARREN, R. F. T. 2004. Shoulder Injuries to Quarterbacks in the National Football League, Am J Sports Med., 2004, vol. 32, č. 2, s. 328-331. KOLÁŘ, P. et al. 2009. Rehabilitace v klinické praxi, Praha: Galén, 2009, 713 s., ISBN: 978-80-7262-657-1. KUČERA, M. - DYLEVYKÝ, I. a kol. 1999. Sportovní medicína, Praha: Grada, 1999, 280 s., ISBN: 80-7169-725-7. MÁČEK, M. - RADVANSKÝ, J. 2011. Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity, Praha: Galén, 2011, 245 s., ISBN: 978-80-7262-695-3. MAYER, M., SMÉKAL, D. 2004. Měkké struktury kolenního kloubu a poruchy motorické kontroly, Rehabilitace a fyzikální lékařství. 2004, vol. 11, č. 3 s. 111-117. ISSN: 12112658. MAYER, M. 2003. Poškození měkkých struktur kolenního kloubu jako důsledek poruch motorického řízení. Principy rehabilitace. Rehabilitácia, 2003, č. 1 s. 8-16. ISSN: 03750922.
MEEUWISSE, W. H. et al. 2000. The Distribution of Injuries in Men’s Canada West University Football. 2000, American Orthopaedic Society for Sports Medicine, vol. 28, č. 4, s. 516-523. MUELLER, F. O., CANTU, R. C., Annual survey of football injury research 1977-2011. Departmen of Exercise & Sport Science Universitz of North Carolina, [cit. 2015-01-02]. Dostupné na internetu: . NAGAHIRO, S. - MIZOBUCHI, Y. 2014. Current Topics in Sports-related head Ijuries, Neurol Med Chir (Tokyo), 2014, vol. 54, s. 878-886. NFL, 2013. 10 ways to get football fit [online], 29. 8. 2013, [cit. 2015-01-02]. Dostupné na internetu:
football-fit>. NIŽŇANSKÁ, R. 2012. Zhodnocení nejčastějších úrazů u vrcholových basketbalistek v České republice, Praha 2012, diplomová práce. PERIČ, T. - DOVALIL, J. 2010. Sportovní trénink, Praha: Grada publishing, 2010, 160 s., ISBN: 978-80-247-2118-7. PETRIE, T. A. 1993. Coping skills, competitive trait anxiety, and playing status, Moderating effects on the life stress-injury relationship. J Sport Exerc Psychol, 1993, vol. 15, s. 261–274. PETRIE, T. A. 1993. The moderating effects of social support and playing status on the life stress-injury relationship. J Appl Sport Psychol, 1993, vol. 5, s. 1–16. PFEIFFER, J. 2007. Neurologie v rehabilitaci. Grada Publishing, 2007, 350 s., ISBN: 97880-247-1135-5. PODĚBRADSKÝ J. – VAŘEKA, I. 1998. Fyzikální terapie I., Grada publishing, 1998, s. 264, ISBN: 80-7169-661-7. POKORNÝ, V. 2002. Traumatologie. 1. Vyd. Praha: Triton, 2002, 307 s., ISBN 80-7254277-X. RIDER, S. P., HICKS, R. A. 1995. Stress, coping, and injuries in male and female high school basketball players. Percept Mot Skills, 1995, vol. 81, s. 499-503. SAAL, J. A. 1991. Common American football injuries. 1991, Sports Med, vol. 12, s. 132– 147. ŠMÍD, P. - MILLER, V. 2011. Analýza herní činnosti quarterbacka v jednotlivých pokusech hry v americkém fotbalu, Studia Kinanthropologica, XIII, 2012, vol. 13, č. 3, s. 320 – 326, ISSN: 1213-2101.
ŠPRINGROVÁ PALAŠČÁKOVÁ, I. 2010. Funkce-diagnostika-terapie hlubokého stabilizačního systému, Rehaspring, 2010, 67 s., ISBN: 978-80-254-7736-6. ŠULCOVÁ, A. 2011. Úrazovost v ledním hokeji v rámci mužských profesionálních soutěží v České republice, Praha, 2011, diplomová práce. VANČUROVÁ, M. 2009. Zhodnocení úrazovosti u mladých hráček vrcholového volejbalu, Praha, 2009, diplomová práce. VÉLE, F. 2006. Kineziologie, Praha: Triton, 2006, 375 str., ISBN: 80-7254-837-9. VIŠŇA, P. - HOCH, J. a kol. 2004. Traumatologie dospělých. Praha: Maxdorf, 2004, 157 s., ISBN 80-7345-034-8.
Seznam příloh Příloha A – tabulky Tabulka č. 1 – mechanické vlastnosti tkání. Tabulka č. 2 – srovnání úrazovosti s jinými sporty. Příloha B – obrázky Obrázek č. 1 - herní posty. Obrázek č. 2 - mapka klubů. Obrázek č. 3 - sagitální stabilizace dle DNS. Obrázek č. 4 - pohybové vzory dle DNS. Obrázek č. 5 – porucha kvality posturálně lokomoční funkce. Obrázek č. 6 – mechanizmus ruptury LCA. Obrázek č. 7 – mechanizmus distorze hlezenního kloubu. Obrázek č. 8 – mechanizmus luxace AC kloubu. Obrázek č. 9 – úrazy hlavy v AF. Příloha C – dotazník
Příloha A - tabulky Tabulka č. 1 – mechanické vlastnosti tkání (Máček, 2011). Tkáň
Tah (MPa)
Mezní deformace
Tlak (MPa)
Fascie
10
0
Chrupavka
4
10
15
Kompakta
100
175
0,25
Spongiosa
2
3
0,02
Kůže
8
0,1
Sval
0,2
0,6
Šlacha
70
0,1
Tabulka č. 2 – srovnání úrazovosti s jinými sporty (Šulcová 2011; Nižňanská 2012; Chomiak, 2000; Kaplan, 2008; Vančurová 2009). Sport
lední hokej
basketbal
kopaná
rugby
volejbal
Výskyt
tržná rána
hlezenní
kolenní
DKK
hlezenní
zranění
v obličeji 34,1
kloub 45%
kloub 29%
42-55%
kloub 58%
kolenní
hlezenní
HKK
kloub 16%
kloub 19%
19%
kloub 13%
HKK 22%
Poranění
hlava a krk
prsty HKK
páteře 9%
14-29%
10%
% DKK 22%
HKK 18%
trup 7%
13-
kolenní
trup 4-11%
zápas
74,9%
-
59%
80%
51%
trénink
18,4%
-
41%
20%
50%
nejčastější
kontakt s
jiná než
kontakt s
kontakt s
kontakt
příčina
hráčem
kontaktní
hráčem
hráčem
s hráčem
Příloha B - obrázky
Obrázek č. 1 - herní posty (http://en.wikipedia.org).
Obrázek č. 2 - mapka klubů (www.caaf.cz).
Obrázek č. 3 - sagitální stabilizace dle DNS.
Obrázek č. 4 - pohybové vzory dle DNS.
Obrázek č. 5 – porucha kvality posturálně lokomoční funkce.
Obrázek č. 6 – mechanizmus ruptury LCA (ortho.com.sg).
Obrázek č. 7 – mechanizmus distorze hlezenního kloubu (www.aafp.org).
Obrázek č. 8 – mechanizmus luxace AC kloubu (Beim, 2000).
Obrázek č. 9 – úrazy hlavy v AF (www.theconcussionblog.com).
Příloha C – dotazník
