SLOVANSKÁ ŘÍŠE KARLA KRAMÁŘE V. Srb ARC Vysoká škola politických a společenských věd, Kolin, Česká republika Summary. The text deals with a Czech statesman and politician Karel Kramar's, the first Prime Minister of the Czechoslovak Republic, proposal to create a Slavic Realm. The proposal came to being after WW1. Karel Kramar drafted also a proposal Constitution of the Realm, that is being analyzed in the text. Key words: Slavic Realm; Constitution; WW1; Slavism.
Když v roce 1918 zanikla mnohonárodnostní habsburská monarchie, vzniklo na jejím území několik národních států, mezi nimi i Československo, nový společný stát Čechů, Slováků, Němců a obyvatel Podkarpatské Rusi. Prvním předsedou vlády samostatného Československa se stal Karel Kramář, právník a národohospodář, který byl dlouholetým aktivním politikem, poslancem a později i předsedou významné československé politické strany Československé národní demokracie. Mimo území České republiky je dnes Kramářova činnost málo známa, ovšem ve státech s převažujícím slovanským etnikem se občas objeví zmínka o jeho projektu tzv. Slovanské říše. Karel Kramář (1860 – 1937) vystudoval práva na pražské Univerzitě Karlově a vedle své profesní činnosti se velmi brzy začal zabývat politickou činností. Stal se členem Národní strany svobodomyslné, kterou později i vedl, podílel se s Masarykem na založení jeho realistické strany, stal se poslancem Říšské rady ve Vídni.1 Kramář byl zároveň velkým příznivcem slovanské vzájemnosti, podílel se například i na organizování tzv. slovanských sjezdů. Jak uvádí Miroslava Vandrovcová, „Kramářovo slovanství, nazývané od roku 1907 novoslovanstvím, dospělo svého vrcholu v podobě tzv. slovanských sjezdů.“2 Dodnes se mezi laiky i odborníky diskutuje, zda Kramářovo slovanství nepramenilo především z jeho vztahu s manželkou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou, která se kvůli Kramářovi rozvedla a odešla s ním na území habsburské monarchie. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, Karel Kramář přišel s unikátním projektem tzv. Slovanské říše a sám dokonce vypracoval základní dokument státu, „Ústavu Slovanské Říše“. Nový státní útvar (jak dále ukážu, mělo jít ze státoprávního pohledu o federaci slovanských národních států) měl být tvořen Ruskem, Další životopisná data – např. viz Lustigová, M.: Karel Kramář: první československý premiér. Praha: Vyšehrad, 2007 2 http://www.vlada.cz/assets/tema/Karel-Kramar-politik.pdf 47 1
Polskem, „královstvím českým“, Bulharskem, Srbskem a Černou Horou. Kramář definoval územní vymezení jednotlivých celků slovanské říše velmi pečlivě a šlo by zcela bezpochyby o největší stát tehdejší Evropy. Například k českému carství/ království měla patřit všechna historická území Čech, Moravy a tzv. rakouského Slezska, lužicko – srbské území v Sasku, Slovensko, Podkarpatská Rus. O obyvatelstvu české části říše Kramář říká, že „čítá 15 milión, z nichž je 10 miliónů Čechoslováků, 1 ½ mil. pomaďarštěných Slováků a poněmčených Čechů, schopných znovu přihlásit se ke svému plemeni, 3 mil. Němců a asi ½ mil. Židů.“1 Hlavou státu se měl stát ruský car, přirozená hlava soustátí, kde největší podíl obyvatelstva patřil Rusům. Mezi kompetence „císaře všech Slovanů“ mělo patřit vyhlašování války a uzavírání míru, sjednávání mezinárodních smluv, přijímaní diplomatů jiných zemí, jmenování říšského kancléře a federálních ministrů. Slovanská říše měla být federací, což se mělo projevit nejen ve složení ústavních institucí, ale například i v tom, že kancléř (tedy hlava vlády) měl být zároveň ministrem zahraničních věcí a federální vládu by dále tvořili zejména ministři války a námořnictví. Vedle financí tak Kramář jasně vymezuje do společné působnosti typické federální resorty. Karel Kramář dále určuje, jaké další kompetence má společná vláda a zákonodárství: jde o obchodní a celní tarify a otázky rozpočtu a společné měny, metrologické otázky (společné míry a váhy), železniční doprava, pošty a telekomunikace, včetně stanovení společných tarifů za použití dopravních a spojovacích služeb. Jde o minimalistické kompetence federace v tehdejším pojetí státu. Nejvyšším zákonodárným sborem slovanské federace měl být dvoukomorový parlament, Říšská Duma a Říšská rada. Rada byla koncipována jako typický nástroj složených států, měla být složena poměrně k počtu obyvatel jednotlivých součástí říše. Rusko mělo disponovat 25 hlasy, Poláci pěti, Češi a Srbové čtyřmi, Bulhaři třemi a Černá Hora jedním hlasem. Tento poměr nebyl příliš racionální pro funkčnost federace, neboť zástupci jedné součásti, Ruska, disponovali většinou hlasů, mohli tak přehlasovat všechny další zástupce. To by bezpochyby v praktickém životě nebylo uplatnitelné, neboť by smysl existence Rady zanikl. Říšská duma měla být sestavena z 300 členů, kde opět většinu měli získat Rusové, celkem 175 hlasů. Ostatní by měli 40 mandátů (Poláci), 30 Češi a Srbové, 20 Bulhaři a 5 Černá Hora. Jak říká historik Jan Galandauer, šlo o jasná „pravidla absolutismu a centralismu nad demokracií a autonomií.“2 Poslance centrální Dumy by navíc nevolili přímo občané, ale Kramář, K.: Ústava slovanské říše. In: Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918. Praha: Svoboda, 1988, s. 248 2 Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918. Praha: Svoboda, 1988, s. 25 48 1
jednotlivé „národní parlamenty“ – tedy například český zemský sněm či srbská skupština. V bodech IX. až XIX. návrhu ústavy popsány podrobně jednotlivé resorty a fungování státu. Kramář stanovuje nejen společné celní tarify, ale i jednotnou sazbu spotřebních daní a způsobů jejich vybírání. Nestanovuje sice daňovou sazbu přímo, ale vzhledem k dominantnímu vlivu Ruska se předpokládá, že by daňové sazby byly převzaty z ruské praxe. Kramář ovšem popisuje podrobně podobu měny – mince mají mít na jedné straně podobiznu „vládce dané země, na druhé říšské znaky a znaky dotyčné země.“1 I bankovky, stejně jako mince, vydávají jednotlivé členské země, ale pod společným dohledem federálních institucí a jsou platné ve všech členských zemích Slovanské říše. Z federálního rozpočtu mají být financovány železniční stavby, železniční doprava je plně pod kontrolou federálních institucí, jednotlivé národní státy se musejí podrobit vůli centra. Poštovní a telekomunikační služby se v jednotlivých státech spravuje samostatně, ale se společnými tarify. Jasné vymezení je v otázkách zahraničních vztahů (diplomatický sbor Slovanské říše je jmenován císařem) či námořnictva. Občanství je federální, každý občan musí respektovat místní zákony, které se odlišují od těch federálních. Kramář tak i přes zjevnou centralizaci jeho návrhu přisuzuje jisté rozdíly i národním státům. Jak se uvádí v návrhu, „dokumenty schválené podle místních zákonů mají platnost ve všech zemích Svazu.“2 Ruská dominance je zřejmá i z dalšího Kramářova návrhu: „Ve všech neruských zemích Svazu je povinné vyučování ruštině počínajíc druhou třídou obecných škol. Na školách středních se vyučuje ruštině a ruská literatura rusky. Na vysokých školách musí býti stolice ruštiny, ruských dějin a literatury. Přednášky z těchto oborů, přednášené rusky, jsou povinné pro všechny posluchače.“3 Kramář by tak například v českém prostředí nahradil pouze němčinu za ruštinu. Tento jazyk by se přirozeně stal podle návrhu i velícím jazykem vojska. Vojenská služba měla být dle návrhu povinná, financování vojska Kramář podrobně rozepsal, kdy dokonce Čechům a Bulharům díky jejich geografické poloze určil, že budou platit do společného vojenského rozpočtu prvních 25 let existence Slovanské říše o 25 % více prostředků, než jiné národy. Velení armády měl plně Kramář, K.: Ústava slovanské říše. In: Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918. Praha: Svoboda, 1988, s. 245 2 Kramář, K.: Ústava slovanské říše. In: Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918. Praha: Svoboda, 1988, s. 246 3 Kramář, K.: Ústava slovanské říše. In: Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918. Praha: Svoboda, 1988, s. 248 49 1
v kompetenci císař, který měl jmenovat všechny velitele armádního sboru a měl být i – ve shodě s dodnes přijímaným konceptem – vrchním velitelem ozbrojených sil Slovanské říše. V případě Polska a českého království měl císař jmenovat své náměstky, kteří měli plnit roli tzv. náčelníka „občanské správy země.“1 V jednotlivých částech říše měl zároveň císař jmenovat předsedy vlád (toho na návrh náměstka císaře pro danou lokalitu), ministry a předsedy nejvyšších soudů členských zemí říše. Karel Kramář však stanovil podmínku, že členy vlády národních členských států musejí být občané národnosti dané země, tedy by nemělo být možné, aby například členem bulharské vlády byl Rus či Čech. Za proslovanské aktivity byl Karel Kramář zatčen a odsouzen k trestu smrti, který mu byl později zmírněn a v roce 1917 byl po nástupu nového císaře habsburské monarchie Karla I. amnestován. Projekt Slovanské říše přestal být aktuálním v roce 1917, kdy ruský car – zamýšlená hlava celé říše – padl a následně přišel bolševický převrat. Profesor Petr Steiner popsal osud projektu a vztahu Karla Kramáře k Rusku takto: „Dopady první světové války – Leninova revoluce a vytvoření Československé republiky – důkladně zamíchaly Kramářovými politickými plány. Na sovětskou revoluci nahlížel jako na důsledek spolčení německého generálního štábu s bolševiky, jejichž proletářský internacionalismus byl v duchu slovanské vzájemnosti bytostně cizí, a celkem správně předpověděl budoucí spolupráci poválečného Německa se SSSR na poli vojenském a hospodářském.“2 Kramář se angažoval ve prospěch ruských uprchlíků před bolševickou vládou a pokoušel se všemožně, na rozdíl od československé vlády, podporovat aktivity, které by vedly k nastolení demokratického režimu v Rusku. První československý premiér se domníval, a vývoj mu dal za pravdu, že bez svobodného Ruska nemůže být úplně svobodná ani celá Evropa. Novinář Ferdinand Peroutka, jeden z hlavních prominentních žurnalistů československé První republiky, ve svém díle popisujícím vznik a etablování meziválečného Československa „Budování státu“ o Kramářovi napsal: „Věřil pevně, že Rusko bude vráceno slovanské myšlence a že bude hrát bývalou velikou roli v mezinárodní politice.“3 Dále pak Peroutka uvádí, že neúspěch jeho zahraniční politiky vedl k odchodu z funkce předsedy vlády a na nějaký čas i z předních pozic československé politiky. Tomáš G. Masaryk, který byl koncem 19. století Kramářovým stranickým i poslaneckým kolegou a blízkým spolupracovníkem, se s Kramářem v jeho Kramář, K.: Ústava slovanské říše. In: Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918. Praha: Svoboda, 1988, s. 247 2 Steiner, P.: Karel Kramář dnes. In. Kavárna, příloha MF Dnes, 5. 11. 2011, s. 35 3 Peroutka, F.: Budování státu, II. díl. Praha: Lidové noviny 1991, s. 845 50 1
názorech po vzniku státu velmi rychle rozešel. Sám se ruskou politikou a společností dlouho zabýval, je například autorem knihy „Rusko a Evropa“. Ve svém díle „Světová revoluce“, které popisuje válečnou situaci a budování československého odboje, Masaryk věnuje významný prostor slovanské vzájemnosti a Rusku rovněž. Například uvádí: „Musíme si přát, aby se Rusko konsolidovalo. Ale ta konsolidace Ruska přijde jen z Ruska, přijde Rusy samými, nemůže se provést národy jinými a zvenčí; v krisi, v jaké se Rusko ocitlo, může si Rusko pomoci jen samo – půjčením peněz, obchodem a všemi vnějšími prostředky evropské civilizace. Rusku může být pomáháno, ale spaseno nebude.“1 Masaryk volil jinou variantu vztahů k Rusku než Kramář. Kramářovy osudy v československém státě nebyly příliš jednoduché. Po odchodu z funkce předsedy vlády zastával až do své smrti funkci předsedy konzervativně – liberální Československé národní demokracie, která se v polovině 30. let spojila v koalici s radikálně pravicovými politickými stranami v tzv. Národní sjednocení. Dnes je Karel Kramář vnímán nejen jako kontroverzní politik, ale především jako státník – jeden ze zakladatelů moderního československého státu. K jeho odkazu se hlásí i někteří soudobí politici a jeho zajímavý projekt Slovanské říše lze již navždy chápat jako jednu z mnoha koncepcí utváření Evropy 20. století. Bibliografie 1. Galandauer, J.: Vznik Československé republiky 1918. Praha: Svoboda, 1988 2. Lustigová, M.: Karel Kramář: první československý premiér. Praha: Vyšehrad, 2007 3. Masaryk, T.G.: Světová revoluce. Praha: Čin, 1925, s. 522 4. Peroutka, F.: Budování státu. Praha: Lidové noviny 1991 5. Steiner, P.: Karel Kramář dnes. In. Kavárna, příloha MF Dnes, 5. 11. 2011 6. Vandrovcová, M.: Karel Kramář politik. In: http://www.vlada.cz/assets/tema/Karel-Kramar-politik.pdf
1
Masaryk, T.G.: Světová revoluce. Praha: Čin, 1925, s. 522 51
