Skripta: 5HP324 Kondiční kurz z praktické hospodářské politiky
Vedoucí autorizovaného kolektivu: Ing. Zdenka Vostrovská, CSc. Autoři: Bábík Filip, Broulím Jaroslav, Cihlářová Petra, Čech Bohuslav, Červenková Linda, Füri Tomáš, Grubnerová Kateřina, Horecká Erika, Hrnčíř Petr, Hrubec Adam, Klimková Lucie, Krchová Eva, Křivánek Matěj, Křivánková Zuzana, Křivka Martin, Malíková Šárka, Mesteková Eva, Mlčák Ladislav, Němeček Stanislav, Odložilová Andrea, Podmanická Jitka, Rychetský Petr, Stehlíková Jana, Svoboda Jakub, Svoboda Radek, Vavřinová Tereza, Všetečková Jana, Zajíc Jiří Redaktoři: Havrdová Iveta, Marek Tomáš, Slámová Šárka Rok vydání: 2012
Evropský sociální fond Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Název projektu: Inovace studijního programu Ekonomie a hospodářská správa s akcentem na internacionalizaci výuky, individuální práce se studenty a praxi CZ.2.17/3.1.00/33332
2
1. Teoretické a praktické základy hospodářské politiky .............................................................................................10
2
1.1
Co je to hospodářská politika?............................................................................................................................ 10
1.2
Hospodářské systémy ......................................................................................................................................... 11
1.3
Ekonomické systémy ........................................................................................................................................... 12
1.4
Vývoj a formování hospodářské politiky ............................................................................................................. 13
1.4.1
Liberalismus – ekonomické školy.................................................................................................................... 14
1.4.2
Fyziokraté ....................................................................................................................................................... 15
1.4.3
Klasická politická ekonomie ........................................................................................................................... 15
1.4.4
Neoklasická škola ........................................................................................................................................... 15
1.4.5
Rakouská škola ............................................................................................................................................... 16
1.4.6
Německý ordoliberalismus – Freiburská škola ............................................................................................... 16
1.4.7
Chicagská škola a monetarismus ................................................................................................................... 16
1.4.8
Škola veřejné volby ........................................................................................................................................ 17
1.4.9
Ekonomie strany nabídky ............................................................................................................................... 17
1.4.10
Škola racionálních očekávání .................................................................................................................... 17
1.4.11
Intevencionismus – ekonomické školy ....................................................................................................... 17
1.4.12
Merkantilismus ......................................................................................................................................... 17
1.4.13
Keynesiánství ............................................................................................................................................. 18
1.4.14
Teorie plánování ........................................................................................................................................ 18
Cíle, nositelé a nástroje hospodářské politiky ...................................................................................................20 2.1
Hierarchie cílů hospodářské politiky ................................................................................................................... 21
2.2
Obecné cíle hospodářské politiky........................................................................................................................ 21
2.3
Jaký je hlavní tradiční cíl hospodářské politiky? ................................................................................................. 21
2.4
Měření jednotlivých cílů ...................................................................................................................................... 22
2.5
Funkce hospodářské politiky ............................................................................................................................... 24
2.6
Nástroje hospodářské politiky ............................................................................................................................ 24
2.7
Hodnocení účinnosti hospodářské politiky ......................................................................................................... 25
2.8
Nositelé hospodářské politiky a jejich rozdělení ................................................................................................. 26
2.9
Nositelé hospodářsko-politického vlivu (vlivová sféra)¨ ...................................................................................... 27
2.10 3
Institucionální rámec praktické hospodářské politiky .................................................................................... 29
Vývoj ekonomicko - politických koncepcí hospodářské politiky .....................................................................33 3.1
Mezníky ve vývoji moderní hospodářské politiky ................................................................................................ 34
3.2
Konzervativní obrat v hospodářské politice ........................................................................................................ 35
3.3
Keynesiánské hospodářské politiky ..................................................................................................................... 38
3.4
Indikativní plánování jako forma hospodářské politiky ...................................................................................... 40
3.5
Švédský model hospodářské politiky (od 30.let) ................................................................................................. 43
3.6
Koncepce sociálně tržního hospodářství (50.léta)............................................................................................... 45
3
3.7
Japonská hospodářská politika (60. LÉTA) .......................................................................................................... 47
3.8
Tržně konformní hospodářská politika ................................................................................................................ 49
3.9
Formování hospodářsko-politických zájmů v hospodářské politice ................................................................... 52
3.10 4.
5.
6.
Instituciální rámec praktické hospodářské politiky ........................................................................................ 52
Úloha státu při stanovování HP.........................................................................................................................56 4.1
Nositelé hospodářské politiky ............................................................................................................................. 57
4.2
Funkce státu a principy oddělených složek moci: ................................................................................................ 57
Makroekonomická hospodářská politika – fiskální ...........................................................................................74 5.1
Definice fiskální politiky ...................................................................................................................................... 75
5.2
Příjmy státního rozpočtu ..................................................................................................................................... 75
5.3
Výdajová stránka státního rozpočtu ................................................................................................................... 76
5.4
Kdo je strůjcem fiskální politiky .......................................................................................................................... 77
5.5
Funkce fiskální politiky ........................................................................................................................................ 77
5.6
Cíle fiskální politiky ............................................................................................................................................. 78
5.7
Nástroje fiskální politiky ..................................................................................................................................... 78
5.8
Typy fiskální politiky ............................................................................................................................................ 79
5.9
Bariéry účinnosti fiskální politiky ........................................................................................................................ 80
5.10
Mechanizmus fiskální politiky (vládní výdaje)................................................................................................ 80
5.11
Mechanismus fiskální politiky (daně)............................................................................................................. 82
5.12
Veřejné rozpočty ............................................................................................................................................ 83
5.13
Veřejný dluh ................................................................................................................................................... 85
5.14
Teoretické přístupy k fiskální politice.............................................................................................................. 86
Makroekonomická hospodářská politika – monetární ..................................................................................... 88 6.1
Cíle a nositelé monetární politiky ....................................................................................................................... 89
6.2
Problém nezávislosti centrálních bank a způsoby jejího měření ......................................................................... 90
6.3
Přímé a nepřímé nástroje monetární politiky ..................................................................................................... 92
6.4
Spory o pojetí monetární politiky jako prioritního stabilizačního nástroje a spory o její účinnost ...................... 94
6.5
Cílování inflace.................................................................................................................................................... 98
6.6 Východiska a vývoj monetární politiky v období transformace. Reakce ČNB na makroekonomické nerovnováhy české ekonomiky .......................................................................................................................................................... 99 6.7 Diskuse o nezávislosti ČNB a prováděné monetární politice při snižování inflace ............................................ 104 7.
Hospodářská politika v otevřené ekonomice .................................................................................................. 107 7.1
Nositelé a cíle vnější hospodářské politiky ........................................................................................................ 108
7.2
Nástroje vnější hospodářské politiky ................................................................................................................ 109
7.3
Specifika malé otevřené ekonomiky ................................................................................................................. 111
7.4
Platební bilance ................................................................................................................................................ 112
7.5
Měnový kurz ..................................................................................................................................................... 114
4
7.6
Vztah mezi vnitřní a vnější rovnováhou ............................................................................................................ 115
7.7
Směnné kurzy a vyrovnávací procesy ................................................................................................................ 118
7.8
Zahraniční obchod ČR a transformace .............................................................................................................. 120
8.
Obchodní politika ...........................................................................................................................................124 8.1
Vymezení pojmu obchodní politika ................................................................................................................... 124
8.2
Směry obchodní politiky ................................................................................................................................... 125
8.3
Nástroje obchodní politiky ................................................................................................................................ 125
8.4
Mezinárodní ekonomické integrace a organizace............................................................................................. 127
8.5
Tradiční a nové přístupy v teorii obchodu ......................................................................................................... 128
8.6
Vztah strukturální a obchodní politiky .............................................................................................................. 130
8.7
Vyrovnávací mechanismy platební a obchodní bilance .................................................................................... 131
8.8
Strukturální změny obchodních toků a vývoj obchodní bilance ČR ................................................................... 132
8.9
Vliv kursové politiky na obchodní toky.............................................................................................................. 133
8.10 9.
Vývoj obchodní politiky ve vztahu k dovozům a vývozům ............................................................................ 133
Politika ochrany hospodářské soutěže ............................................................................................................138 9.1
Konkurence ....................................................................................................................................................... 139
9.2
Charakteristika forem konkurence .................................................................................................................... 140
9.3
Ukazatele tržní koncentrace .............................................................................................................................. 142
9.4
Formy omezování konkurence .......................................................................................................................... 143
9.5
Politika ochrany hospodářské soutěže .............................................................................................................. 145
9.6
Alternativní pojetí ............................................................................................................................................. 148
9.7
Ochrana duševního vlastnictví .......................................................................................................................... 149
9.8
Příklady aplikace POHS ..................................................................................................................................... 151
9.9
Případy ochrany hospodářské soutěže v Evropské unii ..................................................................................... 157
10.
Problematika veřejného sektoru ....................................................................................................................159
10.1
Veřejný sektor .............................................................................................................................................. 159
10.2
Veřejné příjmy .............................................................................................................................................. 165
10.3
Veřejné výdaje.............................................................................................................................................. 166
10.4
Historický vývoj hospodářské politiky veřejného sektoru ............................................................................. 169
10.5
Rozpočtový deficit a dluh ČR ........................................................................................................................ 170
10.6
Vývoj státního dluhu ČR ............................................................................................................................... 173
11.
Politika přerozdělování ................................................................................................................................... 174
11.1
Pohled na politiku přerozdělování ................................................................................................................ 175
11.2
Sociální spravedlnost ................................................................................................................................... 176
11.3
Chudoba ....................................................................................................................................................... 177
11.4
Měření nerovností ........................................................................................................................................ 178
11.5
Základní nástroje přerozdělování ................................................................................................................. 179
5
11.6
Diskuse k přístupu k reformám penzijních systémů ..................................................................................... 181
11.7
Varianty politických stran ............................................................................................................................ 182
11.8
Výsledky přerozdělovacích programů .......................................................................................................... 184
11.9
Sociální struktura české společnosti z hlediska vývoje rozdělení příjmů ....................................................... 184
12.
Politika trhu práce ..........................................................................................................................................186
12.1
Cíle a nástroje politiky zaměstnanosti, její institucionální zabezpečení a hodnocení její účinnosti ............. 186
12.2
Strukturální a cyklická nezaměstnanost a odlišnosti nástrojů zaměřených na její snižování ....................... 194
12.3
Institucionální charakteristiky (specifika) trhu práce a jeho nerovnováh .................................................... 198
12.4 Vývoj klíčových charakteristik trhu práce v procesu transformace české ekonomiky, související hospodářskopolitická opatření a hodnocení jejich účinnosti ...................................................................................... 205 13.
Ekologická politika ..........................................................................................................................................208
13.1
Vývoj ochrany ŽP, významné mezníky vývoje ............................................................................................... 208
13.2
Mezníky ve vývoji ochrany ŽP....................................................................................................................... 210
13.3
Udržitelný rozvoj .......................................................................................................................................... 210
13.4
Udržitelný rozvoj v České republice .............................................................................................................. 212
13.5
Externality .................................................................................................................................................... 212
13.6
Návrhy internalizace externalit .................................................................................................................... 213
13.7
Národohospodářské dopady ochrany ŽP ..................................................................................................... 213
13.8
Environmentální politika .............................................................................................................................. 214
13.9
Principy (východiska) environmentální politiky v České republice ............................................................... 215
13.10
Environmentální politika v ČR ...................................................................................................................... 216
13.11
Instituce environmentální politiky ................................................................................................................ 216
13.12
Nástroje environmentální politiky................................................................................................................ 217
13.13
Dobrovolné přístupy (nástroje) k politice ŽP ................................................................................................ 220
14.
Regionální politika ..........................................................................................................................................221
14.1
Příčiny regionálně nerovnoměrného sociálního a ekonomického vývoje ..................................................... 223
14.2
Charakteristika problémových regionů ........................................................................................................ 225
14.3
Analýza regionálních odlišností ................................................................................................................... 226
14.4
Cíle a nástroje regionální politiky ................................................................................................................ 227
14.5
Vývoj pojetí regionální politiky .................................................................................................................... 231
14.6
Pojetí regionální politiky Evropské unie ....................................................................................................... 232
15.
Tržní a vládní selhání ......................................................................................................................................239
15.1
Tržní selhání ................................................................................................................................................. 240
15.2
Vládní selhání............................................................................................................................................... 249
15.3
Ochrana spotřebitele ................................................................................................................................... 251
16.
Sociální politika a její pojetí ............................................................................................................................254
16.1
Vymezení sociální politiky ............................................................................................................................ 255
6
16.2
Pojetí sociální politiky .................................................................................................................................. 255
16.3
Sociálně politické doktríny ........................................................................................................................... 256
16.4
Principy sociální politiky ............................................................................................................................... 257
16.5
Typologie sociální politiky ............................................................................................................................ 258
16.6
Cíle sociální politiky a jejich charakter ......................................................................................................... 259
16.7
Funkce sociální politiky ................................................................................................................................ 259
16.8
Nástroje sociální politiky .............................................................................................................................. 260
16.9
Objekty a subjekty sociální politiky .............................................................................................................. 261
16.10
Sociální stát .................................................................................................................................................. 262
16.11
Sociální zabezpečení .................................................................................................................................... 265
16.12
Veřejné zdravotní pojištění ........................................................................................................................... 272
16.13
Typy a charaktery penzijních systémů .......................................................................................................... 272
16.14
Důchodová reforma ..................................................................................................................................... 273
17.
Ekonomická integrace ..................................................................................................................................... 276
17.1
Obecná charakteristika ................................................................................................................................ 276
17.2
Formy, typy a cíle ekonomické integrace...................................................................................................... 277
17.3
Vývoj ekonomicko–politických integračních seskupení EU .......................................................................... 277
17.6
Konvergence české ekonomiky k úrovni Evropské unie ................................................................................ 281
18.
Prohlubování integračního procesu v EU ........................................................................................................284
18.1
Evropský měnový systém (EMS) ................................................................................................................... 284
18.2
Etapy přechodu k měnové unii ..................................................................................................................... 284
18.3
Maastrichtská smlouva (1993)..................................................................................................................... 285
18.4
Pakt stability a růstu (1997) ......................................................................................................................... 286
18.5
Smlouva o ústavě pro Evropu (2004*) ......................................................................................................... 287
18.6
Lisabonská smlouva ..................................................................................................................................... 287
19.
Hospodářská politika v ČR v transformačním období ......................................................................................290
19.1
Východiska a základní pilíře transformace ................................................................................................... 290
19.2
Diskuze o podobě transformace ................................................................................................................... 291
19.3
Privatizační procesy...................................................................................................................................... 292
19.4
Cenová liberalizace a stabilizační opatření .................................................................................................. 295
19.5
Finanční sektor............................................................................................................................................. 296
19.6
Privatizace bank ........................................................................................................................................... 296
19.7
Vývoj makroekonomických ukazatelů: ......................................................................................................... 297
20.
Návrhy a pokusy o reformy veřejných financí v ČR po roce 2000.....................................................................300
20.1
Stav veřejných financí .................................................................................................................................. 300
20.2
Návrhy řešení situace veřejných financí NERV a jejich ................................................................................. 304
20.3
Řešení důchodové reformy podle NERV ....................................................................................................... 306
7
20.4
Pohled a doporučení podle OECD................................................................................................................. 308
20.5
Budoucí reformy současné vlády ................................................................................................................. 309
Zdroje ......................................................................................................................................................................316
8
9
1. Teoretické a praktické základy hospodářské politiky Mezníky ve vývoji teorie a praxe hospodářské politiky, charakteristiky moderních hospodářskopolitických koncepcí a jejich odraz v hospodářské politice transformujících se ekonomik. Charakteristika základních směrů vývoje praktické hospodářské politiky v poválečném období. Aktuální problémy současné hospodářské politiky ve světě. Slovníček pojmů: Hospodářská politika (HP) – politika státu, při níž nositelé HP používají nástroje k ovlivňování ekonomického a sociálního vývoje v zájmu širších společenských cílů. Lze ji dělit na mikroekonomickou a makroekonomickou HP. Také vědní disciplína, formující se od 30. let 20. století. Její vývoj se urychlil od 70. let. Existují 2 proudy utváření HP: anglo-americký a kontinentální proud. Normativní věda – klade si otázku typu „co má být“, „jak to má být“, zabývá se hodnotovými soudy (etika, právo, filosofie). Pozitivní věda – věda zabývající se pouze analytickými soudy, které lze empiricky potvrdit nebo vyvrátit. Nezabývá se hodnotovými soudy, které empiricky potvrdit ani vyvrátit nelze. Ekonomie patří mezi pozitivní vědy. Politicko-ekonomický cyklus – zobrazuje skutečnost, že politikové mají schopnost ovlivňovat vývoj ekonomiky tak, aby dosáhli svého znovuzvolení. Snaží se, aby se pozitivní výsledky HP dostavily v období, kdy se blíží volby. Přibližně dva roky před volbami vlády začínají preferovat expanzivní politiku, která přinese pozitivní efekty – růst domácího produktu a pokles nezaměstnanosti. Náklady této politiky v podobě inflace se dostavují později po volbách. Korupce – zneužití svěřených pravomocí za účelem získání nezaslouženého osobního (soukromého) prospěchu.
1.1
Co je to hospodářská politika?
„Hospodářská politika je obecně přístup státu k ekonomice své země. Jde o činnost, při níž nositelé hospodářské politiky (zejména vláda) používají určitých nástrojů a svěřených pravomocí k tomu, aby ovlivnily ekonomický a sociální vývoj, přičemž se snaží dosáhnout určitých ekonomických cílů.“(Slaný, Žák, 1999) Hospodářská politika – můžeme ji pojímat ve dvojím smyslu: (Kliková, Kotlán, 2003) Praktická hospodářská politika První přístup chápe hospodářskou politiku zcela obecně jako přístup státu k ekonomice své země. V tomto pojetí není hospodářská politika samoúčelná;; vždy se jedná o záměrnou, praktickou činnost státu. Vláda navrhuje státní rozpočet a předkládá jej v demokratické společnosti parlamentu 10
ke schválení;; může navrhovat nové daně, snižovat daně stávající, centrální banka s ohledem na inflaci, resp. Kurz domácí měny, může snižovat základní úrokové sazby apod. Teoretická hospodářská politika Druhý aspekt hospodářské politiky spočívá v jejím pojetí jakožto teoretické disciplíny. Teoretická hospodářská politika je zaměřena na analýzu probíhajících jevů, po které následují návrhy opatření na řešení těchto jevů pomocí konkrétních nástrojů. O tom, jakých nástrojů bude použito, a za jakým účelem, rozhoduje převažující teoretické zázemí, ze kterého vláda (stát) čerpá. Příklad: Jestliže dojde k deficitu veřejných financí, může tento schodek být anulován buď zvýšením daní nebo snížením veřejných výdajů, resp. Oběma způsoby. Teorie hospodářské politiky vychází především z ekonomické teorie – z makroekonomie, ale také z politologie. Je tedy zřejmé, že hospodářská politika jako samostatná vědní disciplína se nachází na pomezí ekonomické teorie a hospodářské praxe;; je vždy formulována na základě určitého ekonomického směru, jehož myšlenky politikové ve vládě zastávají a spočívá ve využívání jim svěřených či jinak získaných pravomocí a prostředků k dosahování určitých ekonomických cílů.
1.2
Hospodářské systémy
Hospodářská politika se vytváří v určitém prostředí té které země. V každé zemi jsou jiné zvyky, tradice, názory, náboženské vnímání a to se promítá do hospodářské politiky. Kromě toho bude hospodářskou politiku ovlivňovat i určitá soustava institucionálních podmínek, kterou tvoří především: a) hospodářský systém (typ uspořádání ekonomiky) b) politický systém (politické strany a politické síly) c) byrokracie d) velké sociální skupiny e) nadnárodní a mezinárodní organizace V demokratickém státě vytváří nejlepší podmínky pro optimální volbu cílů jednotlivých subjektů a efektivní využití prostředků tržně cenový koordinační systém. Tržní systém (trh) tedy představuje ekonomickou soustavu s decentralizovaným rozhodováním velkého počtu tržních subjektů (firem, domácností, ale i státu), která koordinuje ekonomické činnosti prostřednictvím nabídky, poptávky a tržní ceny. Volný pohyb cen poskytuje informace o vzácnosti faktorů a usměrňuje racionální rozhodování s možností efektivního výběru faktorů, což vede k jejich optimálnímu využívání a k maximalizaci požadovaných efektů. Zásadním úkolem hospodářské politiky je proto vytvoření funkčního hospodářského systému, založeného na tržních principech;; to mimo jiné znamená i zabezpečení volné tvorby cen bez zásahu státu nebo podniků s dominantním postavením. Všem subjektům také musí být zpřístupněny veškeré informace, které ovlivňují rozhodování podnikatelů i spotřebitelů. Organizačně příkazový koordinační mechanismus je založen na existenci organizací, přičemž organizace je chápána jako soustava vědomě koordinovaných činností a sil dvou a více osob. Jednotliví členové organizace se znají a vědomě do ní vstupují za účelem naplnění konkrétního, předem určeného cíle. Aby tohoto cíle mohlo být dosaženo, lidé musí dodržovat daná pravidla hry;; to tedy znamená, že v organizaci mají jednotlivé vazby mezi jejími účastníky převážně vertikální 11
charakter a mají povahu nadřízenosti a podřízenosti. I zde existují vztahy horizontální, ty však mají jiný charakter než v cenově tržním systému, protože jsou vždy konkrétně a závazně vymezeny. Můžeme tedy říci, že základním typem vztahu v organizaci je vztah autority. Mluvíme-li o organizaci, máme současně na mysli plánování (abychom mohli nějaký cíl naplnit, musíme si nejdříve naplánovat posloupnost kroků, pomocí nichž tohoto cíle chceme dosáhnout). Jedná se tedy o soustavnou, vědomou koordinaci jednotlivých činností. A všechny tyto skutečnosti zásadně odlišují organizačně příkazový koordinační mechanismus od cenově tržního.
1.3
Ekonomické systémy
Zvyková ekonomika = lze jím popsat lidskou společnost v období, kdy tato společnost vzniká. Tento ekonomický systém primitivních národů je založen na intuici a pak už i na myšlenkovém vnímání, které se neustálým opakováním přeměňuje ve zvyky a tradice. Tento ekonomický systém řeší problém, který nám definuje tzv. Samuelsonova triáda (říká nám co a kolik vyrábět, jak vyrábět a pro koho vyrábět). Co a kolik je problém alokace zdrojů – k čemu využít zdroje společnosti, které jsou k dispozici tak, aby byly maximálně uspokojeny potřeby společnosti (jednotlivých členů). Jak vyrábět? Tato otázka řeší problém efektivnosti, tzn. Technologie, způsob spojení přírodních zdrojů, výrobních faktorů, aby ten závěrečný produkt (output) byl co největší – způsob kombinace inputu, který vede k maximalizaci outputu. Pro koho vyrábět? To je problém distribuce – problém rozdělování produktu. Produkt společnost rozděluje podle různých kritérií. Aby nedocházelo k nerovnováze, tak je důležitý způsob jakým se rozděluje vyrobený produkt. V těchto priminitivních společnostech o alokaci zdrojů rozhoduje ten nejschopnější, nejmoudřejší jedinec – načelník. Centrálně-plánovaná ekonomika = ve skutečnosti to byla příkazová ekonomika . Tak jako neexistuje dokonalá konkurence, tak neexistuje dokonalý plán. Úspěšnost závisí na tom, jak vedení sestaví a splní plán. Jak se produkce rozdělí? Z jednoho centra byly řízeny všechny podniky a plán se tak dlouho upravoval, až se splnil. Protože plán nefungoval – plánovač má rozptýlené informace, tak se postupně plánovaná ekonomika změnila v ekonomiku příkazovou. Fungovalo to v SSSR, dnes Kuba a Severní Korea. Některé prvky tohoto systému se nám vrací do stávajícího smíšeného systému. Války a krize přinášejí větší prvky přerozdělování. Neexistují samostatně jednající hráči systému, kteří by rozhodovali. Je to dáno nacionalizací či mírou znárodnění, která v bývalém ČSR byla absolutní. Vyrobené množství nebylo ovlivněno poptávkou ani cenou, ale kritériem bylo, jestli to splňovalo centrální plán. Nabídka zboží a služeb měla být v souladu s plánem, ale poptávka nebyla v souladu s nabídkou a docházelo k převisu poptávky. Došlo k tzv. Nedostatkové ekonomice. Nebylo vůbec nic. Uspokojování převisu poptávky bylo nahrazováno přídělem a nebo černým trhem (docházelo tam k nelegální směně, bohatli ti, kteří měli v ruce nějakou službu či zboží a mohli ovlivňovat obchod). 2)Bony = duplicitní měna, něco jako dnešní stravenky. Buď jsem měl bony a nebo devizy. Toto měli veksláci, kteří s tím obchodovali. Výrobní faktory byly ve státním vlastnictví, někdy v družstevním. Soukromé vlastnictví bylo omezeno na osobní vlastnictví. Plánovači nebrali v potaz změnu poptávky. Vznikaly nepřehledné struktury výrobních jednotek, které byly řízeny z jednoho centra a tak centrální plánovač ztratil kontakt s realitou. Státní podniky usilovali o splnění plánu za každou cenu (systémem změkčování plánu a nebo tím, že handlovali v tom systému s plánovačem o tom jak plán změkčit a nebo upravit tak, aby byl plán přijatelný). Trh byl uzavřený, samostatný. Cílová funkce plánovače: plánovač musel postavit plán tak, aby ty položky byly vyšší než v předchozím období, ale ne tak vysoké, aby to ředitel nesplnil a oni spolu vyjednávali, obchodovali, handlovali, aby oba subjekty byly spokojené. To je ten trh, který byl zabudován do toho jednání. 12
Cílová funkce ředitele bylo splnit plán. Tržní ekonomika = na rozdíl od toho příkazového je postaven na vlastnictví, na jasně definovaném vlastnictví výrobních činitelů. Výrobní činitelé jsou propojeny trhem. Vlastníci výrobních činitelů vystupují na trhu a nabízejí služby svých výrobních činitelů. Schopnosti, které výrobní činitelé dokážou prodávají vlastníci na trhu. Trh je instituce, která umožňuje tuto směnu. Zároveň poskytuje informace o té směně a to základní informaci, kterou je cena a ta je vyjádřením vzácnosti. Cena vyjadřuje vzácnost, nemusí vyjadřovat hodnotu, protože každý z nás může mít naprosto jinou hodnotu. Tato ekonomika je postavena na koncepci minimálního státu, vláda by měla zasahovat co nejméně, protože s každým zásahem deformuje tuto instituci a také pozměňuje informace, které z ní vycházejí. Soukromé vlastnictví je naprosto převládajícím typem vlastnictví. Kapitalismus Laissez Faire – popsaný model tak jako centrálně plánovaná ekonomika. Byla zde snaha vyjádřit škodlivost státních zásahů do ekonomiky. Tento kapitalismus nikdy v tom ideálním vyjádření nefungoval. Nejvíce se tomu blížila hospodářská situace Velké Británie (Anglie) v 19. století a možná i Skotsko (protože to popsal Adam Smith). Smíšený trh = dokonalý model nikdy pořádně nefungoval, vždy to bylo spíše smíšené. Smíšená ekonomika je dnes nejrozšířenější systém ve všech hospodářsky vyspělých zemích. Stát v dřívějším pojetí plnil některé základní funkce (obrana a dodržování smluv), na to se nalepila celá řada jiných věcí, které zvětšovali stát a vláda si ponechala některá aktiva (řeky, železnice apod.) a zasahovala do oblastí, kde existovala obava z výlučně tržního mechanismu (školství, zdravotnictví, turismu) a řeší tzv. Tržní selhání. Vláda selhává, protože má jako plánovač omezené informace, má omezenou kontrolu nad privátním sektorem, nad svým vlastním byrokratickým aparátem. Je omezena v tom rozhodovacím procesu. Velmi významný vliv na prosazení se smíšeného modelu má ekonom Keynes. Ekonomický systém se dělí na uzavřený (neúčastní se obchodu) a otevřený (dochází k volnému pohybu zboží a služeb). Dnešní evropský prostor představuje ten otevřený systém. Smíšená ekonomika obsahuje trh.
1.4
Vývoj a formování hospodářské politiky
Teorie hospodářské politiky je mladou disciplínou, která se samostatně formuje až ve 30. letech 20. st., ale její kořeny můžeme nalézt hlouběji v historii ekonomického myšlení. Přesto dodnes neexistuje mezi odborníky shoda ohledně účinnosti či prospěšnosti mnoha základních hospodářsko – politických opatření. Již v 18. st., kdy klasičtí ekonomové napadli tehdy převládající merkantilistické představy, probíhá v celospolečenských kruzích spor o úloze státu v ekonomice. Ačkoliv na úrovni ekonomické teorie v 19. st. Převládl tzv. Ekonomický liberalismus, v hospodářsko-politické praxi dominoval vždy do větší míry či menší míry intervencionistický přístup. Po velké hospodářské krizi ve 30. letech 20. st. Sice na čas převládly spíše liberální hospodářské politiky. (Volíček, Vostrovská, 2005). V souladu s vývojem ekonomické teorie se tedy v průřezu dějiny vytvářejí dvě skupiny přístupu státu k hospodářství: 1) Liberální hospodářská politika 2) Intervencionistická hospodářská politika
13
1.4.1 Liberalismus – ekonomické školy Hlavním cílem je individuální svoboda jednotlivce. Svoboda prodávat, kupovat, projevu, tisku, cestování, atd. – různé aspekty individuální svobody. Toto slovo bylo používáno rozlišně, lze mluvit o dvou proudech, pravicovém (klasický vrchol v 19. Stol.) a levicovém (moderní, vzestup ve 20. stol., takto vnímán v anglickém světě). Zásahy vlády nebo autorit do práv či schopností samostatné reakce vedou ke vzniku nerovnováhy a plýtvají zdroji. Funkce státu je v přesném 14
vymezení a vymáhání vlastnických práv. V oblasti teorie se opírá zejména o klasickou politickou ekonomii, neoklasickou a rakouskou školu a na ně navazující např. Chicagskou školu.
1.4.2 Fyziokraté Francie 1758 – 1776. První ekonomická škola. Jednalo se o ekonomické učení, které představovalo velký pokrok vůči merkantilismu. Z Velké Británie do Francie se přesunul hlavní proud tehdejšího učení. Fyziokraté působili pouze ve Francii a jednalo se o malou školu, která působila pouze ve 2. polovině 18. století. Byli inspirativním zdrojem pro pozdější klasiky. Snažili se o emancipaci ekonomie, tzn. Aby ekonomie se ustanovila jako samostatná vědecká disciplína, protože do té doby byla ekonomie jen součást filosofie. Dalším jejich cílem bylo, aby se ekonomie stala základnou pro hospodářskou politiku státu. Fyziokratismus znamená „vláda přírody“. Stát se měl omezit pouze na ty činnosti, které umožňují jeho fungování. Heslo „laissez faire“, snížení daňového břemene, kterým vláda zatěžovala soukromé výrobce. Představitelé: François Quesnay a jeho Ekonomická tabulka
1.4.3 Klasická politická ekonomie Má dominantní postavení z hlediska teorie HP. Začíná vydáním knihy A. Smithe: Bohatství národů (1776). Líčí kapitalismus volné konkurence jako přirozený řád, spočívající na fungování neviditelné ruky trhu, která ztělesňuje ideu harmonie individuálního a společenského zájmu. Člověk sleduje vlastní zájem a přitom je neviditelná ruka trhu vede k takovému chování, které je ve společenském zájmu. Předpokladem neviditelné ruky trhu je laissez faire – zdržení se státních zásahů do ekonomiky. Hnací silou růstu bohatství je tedy sledování vlastního zájmu. Koordinující mechanismus nazval Smith neviditelnou rukou trhu. Ta slaďuje činnosti jednotlivců a vnáší do systému řád. Druhým hnacím motorem růstu bohatství je pro Smithe dělba práce, která směřuje každého do takové činnosti, pro kterou má nejlepší předpoklad. Dělba práce potřebuje velký trh, a proto jsou nejbohatší ty národy, které překonaly vlastní rozdrobenost a vytvořily národní trh.Dalším stupněm je mezinárodní dělba práce a na ní založený mezinárodní obchod. Smith pochopil, že obchod není hrou s nulovým součtem, jak už kdysi tvrdili řečtí filosofové. Svobodný obchod je tedy jedním z hlavních předpokladů růstu bohatství. Představitelé: J. B. Say a jeho Sayův zákon - „nabídka si vytváří svou poptávku“ (to zpochybnil až J. M. Keynes). T. Malthus a jeho populační teorie. D. Ricardo, který se proslavil principem komparativních výhod.
1.4.4 Neoklasická škola Z marginalistické teorie, zájem o tržní rovnováhu. Tržní rovnováha: národní hospodářství je soustava dílčích trhů směřujících vlastními vnitřními silami k rovnováze. Odmítali angažování státu v přerozdělovacích procesech. Neoklasickou teorii kritizovali institucionalisté, dle nich nelze NH zúžit na souhrn směnných aktů a ekonomické zákony na působení poptávky a nabídky. Představitelé: A. Marshall (Cambridgeská škola), V. Pareto (Lausannská škola) 15
1.4.5 Rakouská škola Stoupenci rakouské školy jsou odpůrci státního intervencionismu a přesvědčenými zastánci hospodářského krajního liberalismu. Její zastánci například preferují stoprocentní krytí peněz zlatem, odmítají matematizaci ekonomie. Nepracují s ekonomickými agregáty (např. HDP). Představitelé: Carl Menger - zakladatel Eugen von Böhm-Bawerk Ludwig von Mises – autorem významné myšlenky praxeologie (věda o lidském jednání. Chápe člověka jako člověka jednajícího a jeho jednání jako racionální). Předpovídal krach na NY burze. Friedrich August von Hayek – podle něj je jediným určitým koordinátorem výrobních a směnných vztahů cenový systém, kdy ceny jsou nositeli informací a mají nepostradatelnou funkci motivační.
1.4.6 Německý ordoliberalismus – Freiburská škola Vzniká jako kontinentální reakce na keynesiánství (anglosaskou reakci na Keynese je monetarismus Chicagské školy). Tento směr položil teoretické základy poválečné obnovy Západního Německa Erhardovou ekonomickou reformou. W. Eucken, který definoval hospodářský řád jako dvě skupiny principů určující jeho charakter a způsob fungování. Jde o principy konstruující a regulující, přičemž první je jednoznačně dominantní. Tyto principy pomáhají rozlišit dva hospodářské řády: tržní a centrálně plánovanou ekonomiku. Největší přínos je ve tvorbě řádu pro fungování tržní ekonomiky, který by měl být tvořen pravidly a institucemi pro jeho dodržování. Základním prvkem ekonomického systému je hospodářská soutěž, volná tvorba cen, udržování dokonalé konkurence. Zavádí pojem sociální tržní hospodářství – slovo sociální zde znamená, že směřování k vyšší výkonnosti ekonomiky má za cíl prospěch spotřebitele. Představitelé: Eucken, Adenauer, Erhard
1.4.7 Chicagská škola a monetarismus Základní myšlenkou této školy je zejména víra ve svobodné trhy, v jejich schopnost efektivně alokovat zdroje a rozdělovat důchody, jejich liberální myšlení se orientuje na snahu minimalizovat úlohu státu v ekonomice. Tato škola používala metodologický pozitivismus, který vychází z toho, že jsou-li závěry teorie v souladu s ekonomickou realitou, jsou pravdivé (a to včetně jejich předpokladů), tato metodologie je odlišovala od keynesiánství i od rakouské školy. Představitelé: F. Knight, G. Stigler, Friedman – byl odpůrcem Keynesovy teorie. Je znám jako čelní představitel monetarismu, který je založen na vzkříšení teorie peněz (I. Fisher). Odmítá přílišné zasahování státu. G. Becker
16
1.4.8 Škola veřejné volby Jedná se časově o poslední teoretický zdroj formování teorie HP. Vychází ze skutečnosti, že se lidé nechovají racionálně jen v oblasti ekonomie, ale také v politice. Vychází z metodologického individiualismu, který aplikuje na člověka politického. Používá nástroje a metody ekonomie k analýze politického chování a rozhodování. Toto rozhodování je podřízeno stejným ekonomickým zákonům jako chování jednotlivců směňujících na trhu a snažících se maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch a ne obecné blaho. Zavádí nové pojmy: racionální ignorance, model středového voliče Představitelé: J. Buchanan, K. Arrow, W. Niskanen, M. Olson
1.4.9 Ekonomie strany nabídky Vznik v 70. letech 20. st. Ekonomické problémy jsou způsobeny špatnou motivací na straně nabídky, zejména v důsledku nadměrného zdanění. V období útlumu doporučovali razantní snížení daní, které vede k oživění ekonomiky.
1.4.10 Škola racionálních očekávání Říká se jí také nová klasická ekonomie. Pojem racionální očekávání zavedl v roce 1961 Američan John Muth. Úplně zavrhli Lafferovu křivku. HP by měla být časově konzistentní - lidé si vytvářejí plány na určitou dlouhou dobu dopředu (vlastní investice apod.), ale když po určité době Centrální Banka nedostojí svému slibu a změní měnovou politiku, lidé jsou zklamáni a musí své plány změnit. Makro ekonomické modely mají mít mikroekonomické základy. Představitelé: Muth, Kidland a Prescott, Lucas
1.4.11 Intevencionismus – ekonomické školy Odmítá samoregulační schopnosti trhu a upozorňuje na jeho selhávání, nedokonalosti a rigidity. Smithova neviditelná ruka trhu nestačí a musí nastoupit i viditelná ruka státu, která ekonomiku reguluje. Stát má svými zásahy kompenzovat chybná rozhodnutí soukromého sektoru a zajistit tak žádoucí vývoj ekonomiky. Moderní intervencionistická hospodářsko-politická doktrína se zformulovala po Velké hospodářské krizi na základě učení J. M. Keynese, ale ideově navazuje již na merkantelistické a kameralistické učení raného novověku
1.4.12 Merkantilismus První intervencionistický směr vznikající na přelomu 17. a 18.st. Merkantilisté byli přesvědčení, 17
že stát musí hrát v ekonomice aktivní a dominantní roli. Na základě tehdejších poznatků viděli zdroj bohatství v hromadění drahých kovů zejména prostřednictvím aktivní platební bilance. To vedlo k ochranářské politice, k potlačování konkurence a podnikatelské iniciativy. Stát reguloval zahraniční obchod a uděloval souhlas s existencí monopolů. Německou variantou merkantilismu byl kameralismus, který dokonce podporoval autonomní investice státu. Představitelé: T.Munn, W. Petty
1.4.13 Keynesiánství Skutečný zrod moderní hospodářské politiky je datován vznikem nové ekonomické teorie publikované v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, 1936 od J.M. Keynese. Pro hospodářskou politiku je důležité odmítnutí Sayova zákona – problém poptávky byl znovu nastolen a sám Keynes jej učninil centrálním bodem své teorie nezaměstnanosti. Na rozdíl od liberalismu a jeho automatickému obnovování tržní rovnováhy, Keynes vycházel z předpokladu, že zejména v krátkodobém časovém období produkuje tržní mechanismus nechtěné alokační efekty a že ekonomická rovnováha se realizuje při nízké míře disponibilních zdrojů – to je důvodem pro intervence státu do výše AD tak, aby bylo zajištěno maximální využití všech výrobních faktorů. Základním nástrojem je tak fiskální politika, využívající pro stimulaci AD výdajovou i příjmovou část státního rozpočtu. Tato Keynesiánská revoluce představovala návrat státního intevencionismu projevujícího se zejména podstatným zvýšením podílu státních výdajů. Cílem byla stimulace AD financování veřejně prospěšných investic, dotační a subvenční politikou a zvyšováním transferových plateb. Zdrojem financování byla zvýšená míra zdanění a státní půjčky. Předpokladem bylo, že ve fázi hosp. Recese se bude uplatňovat především výdajová stránka státního rozpočtu i za cenu rostoucího zadlužení a naopak keynesiánství znamenalo i revoluci v názorech – byla zpochybněna nutnost vyrovnaného státního rozpočtu, plná zaměstnanost byla povýšena nad zdravé státní finance, emise peněz se stala nástrojem levného úvěrování. Důsledky byly: nekontrolovatelný růst státních výdajů a z toho vyplývá vyšší zadluženost státu. Reakce na keynesiánství byla Chicagská a Freiburská školy.
1.4.14 Teorie plánování Jedná se o extrémní intervencionismus. Centrální plánování rozvoj po VŘSR v Rusku. 2 podmínky: převzetí veškeré moci dělnickou třídou, existence společenského vlastnictví. Funkce trhu byly nahrazeny centrální rozhodovací autoritou, která určuje CO, JAK, ZA KOLIK, KDE a PRO KOHO se bude vyrábět a také KDO bude vyrábět. Základní plánovací metoda – bilancování zdrojů a potřeb, nutné podrobné informace, které lze získat od podřízených subjektů, chybí zpětná vazba. Ekonomická teorie zná další typy institucionální koordinace ekonomických aktivit – ekonomické plánování: imperativní (centrální makroekonomický plán, vláda kontroluje výstupy, ceny a mzdy, ale zachováno soukromé vlastnictví) a indikativní (koordinace ex ante, vláda vytyčí cíle a stimuluje ekonomické subjekty k jejich splnění)
18
Zdroje: KLIKOVÁ, Christiana ;; KOTLÁN, Igor. Hospodářská politika. [s.l.] : Institut vzdělávání SOKRATES, 2003. 275 s. ISBN 8086572048. JAN, Kubíček. Hospodářská politika. Plzeň : Aleš Čeněk, 2006. 302 s. ISBN 8086898997. HOLMAN, Robert: Dějiny ekonomického myšlení. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005 Doc. Ing. Miroslav Ševčík, CSc, přednášky z předmětu 5HP200, LS 2009/2010 Prof. Ing. Robert Holman, CSc, přednášky z předmětu 5EN200, LS 2010/2011
19
2 Cíle, nositelé a nástroje hospodářské politiky Podstata, způsoby dosahování a náklady společenského konsensu. Vztah cílů společnosti a hospodářské politiky. Charakteristika nositelů a nástrojů hospodářské politiky. Charakteristika nejvýznamnějších nositelů hospodářské politiky v České republice a jejich vztahů. Slovníček pojmů: Agregátní nabídka – souhrn množství všech výrobků a služeb nabízených k prodeji na trhu v celé ekonomice. Agregátní poptávka – souhrn všech subjektů v ekonomice po celkovém množství výrobků a služeb. Cenný papír – listina, která představuje nějaký právní nárok toho, kdo tuto listinu vlastní, vůči tomu, kdo je z listiny zavázán. Cennými papíry jsou akcie, dluhopisy, směnky, pokladniční poukázky apod. Clo – dávka vybíraná státem při přechodu zboží přes celní hranici při dovozu nebo vývozu. V praxi převažují dovozní cla, vývozní nebývají v takové míře stanovována. Daň – zákonem stanovená povinná a nenávratná platba, kterou stát vymáhá od různých subjektů, tj. podniků, domácností, organizací, jednotlivců. Deficit – Schodek. Záporný zůstatek. Představuje nerovnováhu. Vzniká tehdy, jsou-li výdaje vyšší než příjmy. Inflace – projev nerovnováhy v ekonomice a znamená vzestup celkové cenové hladiny. Magický trojúhelník – symbolizuje, že nelze najednou naplnit nízkou inflaci, plnou zaměstnanost a rovnováhu platební bilance. Mobilita kapitálu – pojem pro označení pohyblivosti kapitálu. Kapitálová mobilita je dokonalá pokud investoři mohou nakupovat nebo prodávat aktiva bez jakýchkoliv omezení, a to rychle a s nulovými transakčními náklady. Při dokonalé kapitálové mobilitě se domácí úroková míra rovná světové. Paretovo optimum – takový stav společnosti (z hlediska ekonomického), kdy žádný jedinec nebo skupina již nemůže dosáhnout lepšího postavení bez toho, že by se naopak postavení někoho jiného zhoršilo. Phillipsova křivka – popisuje vztah mezi nezaměstnaností a inflací. Transfer – jednostranná platba. Jedná se o různé podpory, např. podpory v nezaměstnanosti, sociální podpory, důchody apod. Lidská společnost se skládá z jednotlivců. Každý z nich má své zájmy a cíle a to osobní i ekonomické. Cíle a zájmy se mohou mezi jednotlivci navzájem lišit, mohou se i shodovat, někdy se mohou shodovat úplně, někdy jen částečně. Jednotlivci, jestliže se jejich zájmy a cíle shodují, 20
mohou vytvářet skupiny.
2.1
Hierarchie cílů hospodářské politiky
2.2
Obecné cíle hospodářské politiky
Blahobyt nelze zúžit jen na materiální stránku problém, ale musíme pod něj zahrnout i kulturu, zvyky, tradice země apod. Nedílnou součástí společenského blahobytu jsou tedy i základní společenské hodnoty (cíle), mezi které řadíme svobodu, spravedlnost, jistotu, pokrok, nezávislost, demokracii a racionalitu. Dále se jedná o ochranu stabilního právního a institucionálního rámce, ochranu základních práv a svobod, zajištění sociálního smíru apod.
2.3
Jaký je hlavní tradiční cíl hospodářské politiky?
Hospodářská politika státu je zaměřena na hlavní tradiční cíl, kterým je zajíštění podmínek pro stabilní a progresivní vývoj ekonomiky. Tento hlavní cíl se zpravidla zužuje na čtyři další základní, běžně uváděné tradiční ekonomické cíle. Jedná se o: a) vyvážený a stabilní ekonomický růst - vyjadřuje vzestup hospodářského potenciálu země, je většinou popisován pomocí temp růstu produktu (HDP) v procentech, případně v přepočtu na 1 obyvatele. b) nízkou míru nezaměstnanosti – rovnováha na trhu práce c) nízkou a stabilní inflaci – rovnováha cen a stabilita měny d) stabilní rovnováhu (reprezentovanou vyrovnanou platební bilancí) Zmíněné cíle (cíle magického 4-úhelníku) pak odrážejí ještě další, někdy samostatně uváděný cíl, kterým je zajišťování rovnováhy na jednotlivých dílčích trzích v ekonomice, stejně jako rovnováhy celkové. Kromě toho můžeme tyto cíle rozšířit např. O ekologickou dimenzi, 21
sociální dimenzi, „spravedlivé“ přerozdělování důchodů ve společnosti apod.
2.4
Měření jednotlivých cílů
2.4.1 HDP Výkonnost národního hospodářství je dána množstvím statků a služeb, které ekonomika vyprodukovala za jeden rok. Hovoříme o výstupu (output), tzn. o velikosti produktu. o Výdajový přístup k měření produktu: produkční metoda - kvůli vyloučení duplicit se nezapočítávají materiálové náklady, započítává se hodnota přidaná zpracováním (value added, VA);; výdajová metoda - sčítáme výdaje subjektů na nákup konečných výrobků a služeb. o Příjmový (důchodový) přístup k měření produktu: důchodová metoda - sčítáme příjmy subjektů (peníze obdržené za vyrobené statky a služby). Vzhledem k tomu, že stále sčítáme jednu a tutéž hromadu vyrobeného zboží, pouze z různých pohledů, jsou všechny výše uvedené metody v zásadě rovnocenné a dospějí ke stejnému výslednému produktu. Pomocí těchto metod zjišťujeme hrubý domácí produkt, resp. hrubý národní produkt. Hrubý národní produkt - (GNP - Gross National Product) vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu toku zboží a služeb vytvořenou výrobními faktory ve vlastnictví subjektů národní ekonomiky za dané období. Tento ukazatel je počítán na národním principu a započítávají se sem i produkty vyrobené v zahraničí výrobními faktory daného státu (např. americké investice v Jižní Americe a jejich produkce se započítají do HNP USA - naopak se sem nezapočítají produkty vyrobené zahraničními firmami na území USA). Hrubý domácí produkt - (GDP - Gross Domestic Product) vyjadřuje celkovou peněžní hodnotu toku zboží a služeb vytvořenou výrobními faktory umístěnými v domácí ekonomice bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. Tento ukazatel je počítán na územním principu a je používán především v Evropě. Skutečně dosažený HDP může být vyjádřený: - v běžných cenách - nominální HDP (při výpočtu používáme aktuální ceny zboží a služeb v daném roce) nebo - ve stálých cenách - reálný HDP (používáme ceny zvoleného roku, na které ceny jiných let přepočteme). - přepočet na stálé ceny používáme, abychom eliminovali inflační znehodnocení í a mohli dané roky srovnávat. potenciální HDP - tedy teoretický celkový produkt hospodářství, kterého by dosáhlo při úplném využití svých výrobních faktorů (práce, přírodní zdroje, kapitál). Hospodářství dosahuje potenciálního HDP, pokud se pohybuje na hranici svých produkčních možností. Skutečný HDP může být nižší než potenciální HDP (ekonomika nevyužívá plně své zdroje, např. v období hospodářských krizí, kdy je vysoká nezaměstnanost), může být totožný s potenciálním produktem (optimální rovnováha) nebo může být vyšší než potenciální produkt 22
(ekonomika si dodatečné zdroje půjčuje ze zahraničí, obvyklé v období konjunkturního vrcholu a tzv. přehřátí ekonomiky).
2.4.2 Inflace Pomocí peněz měříme v ekonomice téměř všechno, proto je objektivní stanovení znehodnocení peněz, tedy míra inflace velmi důležitý ukazatel, a to nejen pro národní ekonomiku, její ekonomy a politiky, ale i pro mezinárodní srovnávání a rozhodování. Existují mezinárodně platné postupy, podle kterých se inflace počítá. Používá se index spotřebitelských cen CPI , dále jsou to index výrobních cen PPI a implicitní cenový deflátor IPD. Index spotřebitelských cen nám pomáhá stanovit pohyb cen, cenovou hladinu. Cenovou hladinu potřebujeme znát pro výpočet míry inflace. Míra inflace se dá vyjádřit ukazatelem: cenová hladina (t) - cenová hladina (t -1) míra inflace =------------------------------------------------------------------cenová hladina (t -1) kde t je určité období (např. měsíc, rok).
2.4.3 Nezaměstnanost V zásadě stát nezajímá dobrovolná nezaměstnanost (nechceš pracovat - nemusíš, ovšem se všemi finančními a sociálními důsledky). Měříme proto pouze nedobrovolnou nezaměstnanost ukazatelem míra nezaměstnanosti: U nedobrovolně nezaměstnaní, hledající aktivně práci u = --------------------------------------------------------------------------------- . 100 % L ekonomicky aktivní obyvatelstvo L = E + U kde E jsou zaměstnaní, U nedobrovolně nezaměstnaní. Do ekonomicky aktivního obyvatelstva tedy nezapočteme dlouhodobě nemocné, dobrovolně nezaměstnané apod. Friedman a monetaristé prosazují pojem přirozené míry nezaměstnanosti, tedy takové míry, která je ještě pro ekonomiku únosná a z určitého pohledu dokonce potřebná: -
aby firmy v době expanze měly zdroje pracovníků pro rozšiřování produkce, aby na základě zákona nabídky a poptávky existoval tlak na efektivní výši mezd.
Keynesiánci s touto teorií nesouhlasí a tvrdí, že nedobrovolná nezaměstnanost je ze sociálního hlediska nepřijatelná.
2.4.4 Platební bilance Platební bilance zachycuje platební výměnu naší ekonomiky se zahraničím v daném roce a na územním principu. 23
Skládá se ze tří částí: Běžný účet: obchodní bilance zboží (vývoz mínus dovoz) - největší část platební bilance;; obchodní bilance služeb (příjmy ze služeb mínus výdaje za služby), bilance důchodů a převodů, Finanční účet: investice ze zahraničí (přímé, portfoliové, ostatní) mínus investice do zahraničí, Změny devizových rezerv (pokles +, zvýšení -) -----------------------------------------------------------------------------------Platební bilance celkem ........................... 0 Bilance je sestavována na bilančním principu, musí tedy vyjít vyrovnaná (to, co chybí nebo přebývá se odrazí ve změně devizových rezerv).
2.5
Funkce hospodářské politiky
Funkce právní jistoty a bezpečí - některé vybrané státní instituce zajišťují tvorbu a dodržování práva jako jedné ze základních podmínek řádného fungován společnosti a tím i ekonomiky. Zajišťují bezpečnost vnitrostátní a mezinárodní – obranou státu, mezinárodními dohodami. Vybrané státní instituce mají nástroje jak si vynutit právo i jak potrestat ty, kteří ho porušují. Bohužel vymahatelnost práva u nás trošku vázne. Funkce sociální - státní instituce zajišťují přerozdělování potřebným (nemocní, důchodci). Starají se o veřejné statky (školství, zdravotnictví, dálnice) a řeší nezaměstnanost a pohyb pracovních sil (aktivně – rekvalifikační kurzy;; pasivně – podpora). Tyto funkce patří do neziskového sektoru a jsou nutnou podmínkou pro fungující ekonomiku. Neziskový sektor by měl být maximálně pružný a dynamicky se měnící Funkce hospodářská - stát sám podniká za účelem dosažení zisku a bohatství pro stát stát vytváří podmínky pro úspěšné podnikání ostatních hospodářských subjektů – ty pak odvádí více daní do státního rozpočtu, stát garantuje stabilní měnu
2.6
Nástroje hospodářské politiky
Rozumíme jím ekonomickou veličinu, kterou mohou hospodářští politikové určit nebo měnit a působit tak na cílové proměnné. Ekonomickou veličinou může být např. cena nebo daňová sazba. Kolik nástrojů a které nástroje budou použity v konkrétní situaci, bude záviset na řadě činitelů, především na vytýčených cílech. Při třídění nástrojů HP lze uplatnit několik hledisek: o Podle úrovně působení rozdělujeme nástroje na: Makroekonomické Mikroekonomické o Podle charakteru vlivu na: Přímé Nepřímé 24
o Podle oblastí působení např. na: Měnové Fiskální o Podle způsobu ovlivňování na: Globální Selektivní o Podle působení na vývoj vztahů mezi účastníky trhu Systémové (kvalitativní) jsou to pravidla chování pro nositele rozhodování (ekonomické subjekty), které mění systémové prvky, způsob koordinace ekonomických aktivit, motivaci chování ekonomických subjektů. Patří sem např. regulace cen versus cenová liberalizace. Tyto nástroje mohou mít formu doporučení nebo „donucovacích“ právních norem. Mají časově neomezenou platnost. Příkladem jsou zákony upravující práva vlastnictví, zákon o konkurenci, zákon o emisi peněz. Nástroje běžné HP (kvantitativní) nemění organizace ekonomického systému (způsob koordinace ekonomických aktivit), mění pouze kvantitativně data, která jsou základem pro rozhodování ekonomických subjektů např. změna úrokové sazby. Podmínkou při výběru nástrojů k dosažení určitého cíle je požadavek na jejich systémovou konformitu. Tento požadavek zformulovat W. Eucken a je znám jako Euckenovo pravidlo, které požaduje co největší stálo HP (v každém systému by měly být používány nástroje které jsou s nim v souladu).
2.7
Hodnocení účinnosti hospodářské politiky
Účinnost hospodářské politiky vyjadřuje míru její úspěšnosti při dosahování stanovených cílů. Jak ji lze ale hodnotit? Obecně stačí znát optimum, kterého je třeba dosáhnout. Míra přiblížení se k tomuto optimu pak vyjadřuje stupeň v hodnocení účinnosti hospodářské politiky. Nejjednoduším způsobem jak měřit účinnost je již zmiňovaný magický čtyrúhelník. Čím více se jeho hodnoty blíží hodnotám optimálním, tím je hospodářská politika účinnější. U rozšířené verze magického čtyřúhelníku platí, že čím je jeho plocha menší, tím je hospodářská politika účinnější. Určitým vodítkem pro měření účinnosti hospodářské politiky je také mezinárodní ratingové hodnocení státu., které je jedním ze základních ukazatelů ekonomické situace v zemi, a tedy i úspěšnosti hospodářské politiky. Rating obecně vyjadřuje schopnost hodnoceného subjektu splácet své závazky (jistinu a úroky). Rating je založen na zkoumání konkrétních politických, ekonomických a jiných faktorů v zemi. Ratingové hodnocení provádějí specializované agentury, jejichž hlavním krédem by měla být důvěryhodnost, nezávislost a objektivita. Kritéria hodnocení musí být navíc dopředu všeobecně známá. Nejvýznamnějšími ratingovými agenturami jsou: Standard & Poor´s Moody´s Investor Service IBCA 25
Ratingové hodnocení vychází z tzv. Stupnic. Ty jsou založeny na písmenné symbolice (začíná se od počátku abecedy, kde nejvyšší ohodnocení je písmeny AAA, nižší AA, A, BBB, BB atd.) Rozlišení v rámci dané kategorie se děje prostřednictvím jemnějšího členění, na základě znamének +/- nebo číslic 1,2,3. Zajímavost: Česká republika se ve svém ratingovém hodnocení pohybuje v pásmu od A+ po BBB, tzn. Je hodnocena tak, že má silnou až přijatelnou schopnost splácet své závazky, i když u ní existuje větší vnímavost na nepříznivé hospodářské podmínky. Účinnost hospodářské politiky odrážejí i některé další indexy (čím je popsaný index vyšší, tím je naplňování základních cílů hospodářské politiky horší a účinnost hospodářské politiky menší). Jedná se o tzv: a) Index útrap (misery index, MI) – sčítá se míra inflace a míra nezaměstnanosti b) index stabilizace (stabilization policy index, SPI) – sčítá se míra inflace a dvojnásobek míry nezaměstnanosti. index neoblíbenosti (unpopularity index, UPI) – jedná se o rozdíl míry inflace a trojnásobku tempa růstu HDP. Pravidla, která je třeba respektovat při volbě nástrojů HP: Tinbergenovo pravidlo - je nutno disponovat tolika nástroji hospodářské politiky, kolik si stanoví cílů Mundellův princip - každému cíli je přiřazen nástroj, který má na něj největší vliv Meadeho princip zodpovědnosti - za každý makroekonomický cíl má být zodpovědná jediná státní instituce, která má na použitý nástroj výlučný vliv
2.8
Nositelé hospodářské politiky a jejich rozdělení
Jsou to subjekty, jež se podílí na procesu formulování HP, na jejím provádění a kontrole. V historickém vývoji se zformuloval určitý soubor institucí, který plní úkoly HP a jsou tvůrci (nositelé) HP státu. Jejich základním znakem jsou legitimita a moc přijímat rozhodnutí a jednat jako subjekty hospodářské politiky ve vymezené sféře. Mezi subjekty patří: o zákonodárné instituce o vládní instituce (ministerstva, vláda, celní orgány, živnostenské úřady) o emisní banka jako nositel měnové politiky o soudní instituce o instituce vytvářející tržní prostředí a dohlížející na jeho kvalitu (antimonopolní úřady) o instituce protivážných sil či nositelé vlivu, kteří ovlivňují hospodářskou politiku (odbory…)
2.8.1 Rozdělení nositelů HP o
Podle podílu na hospodářsko-politickém rozhodování
o
Decizní sféra – řadí se sem nejvyšší subjekt HP, tj. stát, rozdělen na jednotlivé složky státní správy a moci. Jde o skupinu, v jejíž výlučné kompetenci je přijímat rozhodnutí. Jejich pravomoc umožňuje rozhodnutí nejen vykonávat, ale také 26
prosazovat. Stát jako nositel HP je spojením více subjektů s možností aktivně zasahovat do HP. Patří mezi ně parlament, vláda a další instituce jako CB, státní úřady nebo soudy. o
Vlivová sféra – tvoří ji tzv. nositelé vlivu. Patří sem velké podniky, politické strany, odbory
o
Nadnárodní organizace – představuje vnější podmínky hospodářskopolitického rozhodování. Tato skupina je aktuální v ekonomicky integrovaných celcích. Čím vyšší je stupeň dosažení integrace, tím je zpravidla více omezována autonomní národní HP, která musí respektovat závazná rozhodnutí nadnárodních orgánů
o
Podle činností
o
Proces formulování HP - (politické organizace a strany, vláda, parlament, odborný státní aparát, ale i zájmové skupiny jako odbory nebo profesní svazy)
o o
Proces provádění, realizace HP- (vláda, státní správa – ministerstva, úřady, soudy) Proces kontroly - (Nejvyšší kontrolní úřad)
2.8.2 Nositelé hospodářsko-politického rozhodování (Decizní sféra) Do této skupiny řadíme instituce a osoby, které mají pravomoc rozhodnutí přijímat, vykonávat a prosazovat (tvůrci HP). Tato pravomoc je jim dána ze zákona. Patří sem: Vláda – patří mezi nejvyšší subjekty výkonné moci a je nejdůležitější institucí pro zabezpečování hospodářské politiky Prezident – je pojistkou pro zabezpečení fungování hospodářské politiky (v ČR jmenuje guvernéra ČNB, členy Ústavního soudu…) Parlament – nositel zákonodárné moci, stanovuje dlouhodobě platná pravidla pro fungování mechanismů ekonomiky. Skládá se ze 2 komor, poslanecká sněmovna a senát Centrální banka – Určuje peněžní a úvěrovou politiku. Primárním cílem CB je zabezpečení cenové stability. Ve většině demokratických států je CB nezávislá na vládě. Guvernérem ČNB je Miroslav Singer
2.9
Nositelé hospodářsko-politického vlivu (vlivová sféra)¨
Do této skupiny řadíme instituce a osoby, které mají možnost hospodářsko-politické rozhodování ovlivňovat, ale nemají rozhodovací a výkonné pravomoci. Politické strany – mají za úkol reprezentovat hospodářské cíle svých členů a především svých voličů Odborové svazy- hájí zaměstnance (paradoxně často zvyšují nezaměstnanost). V ČR se využívá princip tripartity – společné vyjednávání odborů, zaměstnavatelů a vlády Zájmové organizace a skupiny – usilují o prosazení dílčích cílů. Lobbyistické organizace, které 27
vyvíjejí různé formy tlaků na vládu a její členy. Mezi zájmové organizace patří např. Lékařská komora, Svaz podnikatelů… Vědecké instituce – Vysoké školy a Akademie věd Instituce ovlivňující veřejné mínění – sdělovací prostředky
2.9.1 Mezinárodní a nadnárodní instituce Obecně platí, že čím vyšší stupeň integrace, tím více dochází k omezování autonomní národní hospodářské politiky. Mezinárodních institucí existuje v současnosti celá řada - OSN, MMF, SSB (Skupina světových bank), OECD, WTO, EU, Ratingové instituce
2.9.2 Legislativní proces Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně. Může je podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo kraje. Všechny návrhy zákonů s výjimkou zákona o státním rozpočtu a státního závěrečného účtu, které projednává pouze Poslanecká sněmovna, jsou po schválení Poslaneckou sněmovnou postoupeny Senátu. Organizační výbor Senátu přikáže tyto návrhy zákonů výborům k projednání. Zároveň doporučí předsedovi Senátu termín a pořad schůze. Senát má na projednání „běžných“ návrhů zákonů třicetidenní lhůtu. Senát může vyjádřit vůli se návrhem zákona nezabývat, schválit jej, zamítnout či vrátit s pozměňovacími návrhy. Pokud Senát nepřijme žádné usnesení, uplynutím lhůty platí, že je návrh zákona přijat. V případě vrácení návrhu zákona s pozměňovacími návrhy o něm Poslanecká sněmovna hlasuje znovu. Nejprve hlasuje o znění schváleném Senátem;; k jeho přijetí je potřeba hlasů nadpoloviční většiny přítomných poslanců. K opětovnému přijetí návrhu zákona ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou je potřeba hlasů nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy 101 hlasů. Poslanecká sněmovna hlasuje o všech pozměňovacích návrzích najednou, nemůže si vybrat pouze některé z nich. V případě zamítnutí návrhu zákona hlasuje Poslanecká sněmovna o tom, zda trvá na svém původním znění. K přijetí je potřeba hlasů nadpoloviční většiny poslanců, tedy 101 hlasů. Nezískáli návrh dostatečný počet hlasů, není návrh zákona přijat. Návrhy ústavních zákonů či novely Ústavy ČR musejí být schváleny oběma komorami, a to hlasy tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů. Poslanecká sněmovna tedy nemůže v tomto případě Senát přehlasovat. Obdobně je tomu v případě volebních zákonů, zákona o jednacím řádu Senátu a zákona o styku obou komor. Při projednávání těchto návrhů zákonů také neběží Senátu třicetidenní lhůta. Také Senát jako celek má zákonodárnou iniciativu. Návrh zákona, který podává Senát Poslanecké sněmovně, mohou k projednání v Senátu navrhnout jednotliví senátoři nebo výbor nebo komise Senátu. Pokud je návrh senátního návrhu zákona schválen, postoupí jej předseda Senátu na základě pověření Senátu Poslanecké sněmovně. Zároveň je některý ze senátorů pověřen, aby návrh zákona v Poslanecké sněmovně odůvodnil. 28
2.9.3 Legislativní proces z pohledu prezidenta Po schválení zákona Senátem zasílá předseda PSP ČR přijatý zákon prezidentu republiky. Pokud prezident republiky zákon podepíše, může být za stanovených pravidel vyhlášen ve Sbírce zákonů. Vrátí-li prezident přijatý zákon PSP ČR do 15 dnů, předseda PSP ČR předloží vrácený zákon PSP ČR. Pokud PSP ČR přehlasuje prezidenta republiky nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat. Publikování ve Sbírce zákonů - právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů. Pokud není stanovena účinnost později, nabývají právní předpisy účinnosti 15. dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.
2.10 Institucionální rámec praktické hospodářské politiky Zákonodárná moc - tvořena Parlamentem skládající se z 2 komor: dolní komora (Poslanecká sněmovna) má 200 členů, horní komora (Senát) má 81 členů. Soudní moc - tvořena systémem soudů a institucí s různým polem působnosti Sídlo Brno: Ústavní soud, Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Nejvyšší státní zastupitelství, Veřejný ochránce práv (Ombudsman) - JUDr. Pavel Varvařovský Sídlo Praha a Olomouc: Vrchní soud, Vrchní státní zastupitelství, Krajské soudy a okresní soudy Výkonná moc - hlavními vykonavateli výkonné moci jsou prezident a vláda, kdy vládu tvoří 14 ministerstev a 3 ministři bez portfeje. Ministerstvo pro místní rozvoj - Ing. Kamil Jankovský Bytová politika, rozvoj domovního a bytového fondu regionální politika a podpora regionálního podnikání strukturální politika územní plánování a stavební řád cestovní ruch veřejné dražby Ministerstvo životního prostředí – Mgr. Tomáš Chalupa ochrana vodních zdrojů, podzemních a povrchových vod ochrana ovzduší, přírody a krajiny ochrana zemědělského půdního fondu odpadové hospodářství státní ekologická politika myslivost, rybářství a lesní hospodářství 29
Ministerstvo práce a sociálních věcí – Dr. Ing. Jaromír Drábek důchodové zabezpečení, nemocenské pojištění, nemocenské zabezpečení pracovněprávní vztahy, bezpečnost práce, zaměstnanost a rekvalifikace, kolektivní vyjednávání péče o rodinu, děti a občany, kteří potřebují pomoc právní ochrana mateřství Ministerstvo vnitra – Jan Kubice dohlíží na činnost Policie ČR a Hasičského záchranného sboru ČR zajišťuje spolupráci v rámci mezinárodní organizace Interpol veřejný pořádek, jména a příjmení, matriky, státního občanství, občanské průkazy, hlášení pobytu a evidence obyvatel, sdružovací a shromažďovací právo a povolování organizací s mezinárodním prvkem požární ochranu, cestovní doklady, povolování pobytu cizinců a postavení uprchlíků, územní členění státu, státní hranice, jejich vyměřování, státní symboly. Ministerstvo zahraničních věcí – Karel Schwarzenberg zabývá se zahraničními vztahy státu s ostatními zeměmi a ostatními organizacemi zajišťuje ochranu práv a zájmů České republiky a jejích občanů v zahraničí řídí zastupitelské úřady v jiných zemích Ministerstvo obrany – RNDr. Alexandr Vondra řízení Armády České republiky zabezpečení ochrany České republiky podílí se na zpracování vojenské obranné politiky státu navrhuje potřebná opatření k zajištění obrany země zabezpečuje vzdušný prostor nad Českou republikou organizuje součinnost s armádami ostatních států v rámci bezpečnostních struktur Ministerstvo průmyslu a obchodu – Ing. Martin Kocourek státní průmyslová politika, obchodní politika, zahraničně ekonomická politika, surovinová politika, energetika, plynárenství, teplárenství posuzuje dovoz dumpingových výrobků nadřízený orgán České obchodní inspekce, České energetické inspekce, Licenčního úřadu realizace obchodní spolupráce s mezinárodními institucemi zajišťuje sjednávání dvoustranných a mnohostranných obchodních a ekonomických dohod Ministerstvo zdravotnictví – doc. MUDr. Leoš Heger, Csc. zdravotní péče a ochrana zdraví zdravotní pojištění zdravotnický a informační systém zdravotnická vědeckovýzkumná činnost přímo řídí některá zdravotnická zařízení 30
Ministerstvo spravedlnosti – JUDr. Jiří Pospíšil nadřízený orgán soudů, státního zastupitelství, vězeňství nadřízený Vězeňské služby České republiky vystavuje právní posudky k úvěrovým a garančním dohodám, v nichž je smluvní stranou ČR zastupuje ČR při vyřizování stížností na porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jejích Protokolů a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a koordinuje provádění rozhodnutí příslušných mezinárodních orgánů Ministerstvo financí - Ing. Miroslav Kalousek státní rozpočet republiky, daně, poplatky a clo, finanční hospodaření, finanční kontrola, účetnictví, audit a daňové poradenství, věci devizové včetně pohledávek a závazků státu vůči zahraničí, ochrana zahraničních investic zajišťuje členství v mezinárodních finančních institucích a finančních orgánem OECD, Evropské unie a dalších mezinárodních hospodářských seskupení, pokud toto členství nepřísluší výlučně České národní bance fond národního majetku Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – Mgr. Josef Dobeš spravuje předškolní zařízení, školská zařízení, základní školy, střední školy a vysoké školy ústřední orgán pro vědní politiku, výzkum a vývoj (včetně mezinárodní spolupráce v této oblasti), pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti, mládež, tělesnou výchovu, sport, turistiku a sportovní reprezentaci státu nadřízený orgán České obchodní inspekce Ministerstvo dopravy- Mgr. Pavel Dobeš silniční, drážní, letecká a vodní doprava zajišťuje přípravu, tvorbu a monitorování dopravní politiky ČR vytváří dokumenty rozvoje dopravních sítí v ČR a zpracovává návrhy priorit výstavby dopravních sítí na základě ekonomické efektivnosti, rizikové analýzy a analýzy přínosů;;vytváří dopravní prognózy Ministerstvo zemědělství – Ing. Petr Bendl zemědělství (s výjimkou ochrany zemědělského půdního fondu) vodní hospodářství (s výjimkou působnosti Ministerstva životního prostředí) ochrana zvířat proti týrání ochrana práv k novým odrůdám rostlin a plemenných zvířat potravinářský průmysl věci komoditních burz, které organizují obchody se zbožím pocházející ze zemědělské a lesní výroby řídí Státní zemědělkou a potravinářskou inspekci, Státní veterinární správu České republiky, Českou plemenářskou inspekci, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský Ministerstvo kultury – MUDr. Jiří Besser 31
umění, kulturně výchovná činnost, kulturní památky církve a náboženské společnosti tisk, včetně vydávání neperiodického tisku a jiných informačních prostředků příprava návrhů zákonů a jiných právních předpisů pro oblast rozhlasového a televizního vysílání provádění autorského zákona, výroba a obchod v oblasti kultury vykonává státní správu v oblasti knihovnictví a muzejnictví
Zdroje: ŠVARCOVÁ, Jana. Http://www.ceed.cz/ [online]. 2011 [cit. 2011-10-18]. Ceed.cz. Dostupné z WWW:
. KLIKOVÁ, Christiana;; KOTLÁN, Igor. Hospodářská politika. [s.l.] : Institut vzdělávání SOKRATES, 2003. 275 s. ISBN 8086572048. JAN, Kubíček. Hospodářská politika. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 302 s. ISBN 8086898997. HOLMAN, Robert: Dějiny ekonomického myšlení. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2005 Doc. Ing. Miroslav Ševčík, CSc, přednášky z předmětu 5HP200, LS 2009/2010 Prof. Ing. Robert Holman, CSc, přednášky z předmětu 5EN200, LS 2010/2011
32
3 Vývoj ekonomicko - politických koncepcí
hospodářské politiky
Intervencionistické (státně-paternalistické) koncepce, tržně-konformní koncepce, formování ekonomicko-politických zájmů v hospodářské politice, institucionální rámec praktické hospodářské politiky. Slovníček pojmů: Lafferova křivka: zobrazuje závislost celkové sumy vybraných daní na míře zdanění. Phillipsova křivka: popisuje vztah mezi nezaměstnaností a inflací, čím menší nezaměstnanost, tím větší inflace a naopak. Časem se zjistilo, že platí pouze v krátkém období. Mezní sklon k úsporám: makroekonomický koeficient, který udává, o kolik se zvýší úspory (S) při zvýšení disponibilního důchodu (YD) o jednu korunu. Mezní sklon ke spotřebě - makroekonomický koeficient, který udává, o kolik se zvýší spotřební výdaje (C) při zvýšení disponibilního důchodu (YD) o jednu korunu. Reformy Meidži: císař Meidži zahájil řadu reforem, mezi nimi bylo ustavení parlamentu, sněmu a nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny a otevření tokijské burzy. Zároveň ze západu povolal odborníky, kteří měli za úkol vytvořit či inovovat železnice a průmysl, armádu, loďstvo a architekturu. Veřejný zájem: je koncept uplatňovaný především ve veřejné politice, veřejné ekonomice, etice a právu odkazující k všeobecnému dobru a společenskému blahobytu. Obecně je za veřejný zájem označována taková orientace politiky, která podporuje rozvoj společnosti a řešení jejích reálných problémů. Z tohoto vymezení je patrné, že identifikace a uznání veřejných zájmů může být (a bývá) ve společnosti zdrojem konfliktů, neboť představy o tom, co je pro společnost dobré a jaké jsou její problémy, se liší. Korupce: (latinsky corrumpere = kazit, oslabit, znetvořit, podplatit) je zneužití postavení funkce k osobnímu prospěchu – v politice, veřejné správě, hospodářství. Moc zákonodárná - je oprávnění vydávat zákony. V moderní teorii státu je vedle moci výkonné a soudní jednou z nezávislých větví státní moci, svěřená parlamentu. Moc výkonná - nebo též exekutiva je složka politické moci, reprezentováno prezidentem a vládou. Hospodářsko-politické koncepce - představují soubor názorů, které orientují aktéry hospodářské politiky při výběru cílů a nástrojů. Multiplikační efekt – přidaná hodnota, např. přírůstek vládních výdajů vyvolá několikanásobně větší přírůstek domácího produktu. Efekt může být přínosný, přírůstkový, násobný, kumulativní. Britská nemoc – označení situace ve VB před vládou M. Thatcherové, kdy míra konfliktnosti mezi manažery a odbory byla největší v Evropě, přičemž odbory vycházely ze střetů vítězně. 33
Stagflace – spojení výrazného růstu cenové hladiny (inflace) a stagnaci reálného produktu měřeného HDP. Slumpflace – spojení velmi výrazného růstu cenové hladiny (většinou dvouciferná inflace) a poklesu reálného produktu (slump) měřeného HDP. Zaibatsu - sdružování průmyslových podniků a bank, které hrály dominantní roli a zaváděním průmyslu výrazně přispěly k ekonomickému růstu Japonska po 1. sv. válce. Keiretsu - kapitálové propojení mezi podniky a bankami, jejichž pozice byla postupně omezována, vzniklo v Japonsku po 2. sv. válce. Inflace - 1. růst všeobecné cenové hladiny (proces);; - 2. míra růstu všeobecné cenové hladiny (ukazatel) Deflace - pokles všeobecné cenové hladiny (zvyšování kupní síly peněz), míra růstu všeobecné cenové hladiny je při deflaci záporná. Dezinflace - pokles tempa růstu všeobecné cenové hladiny (decelerace inflace). Desinflace je snížení rychlosti růstu všeobecné cenové hladiny (míra inflace je nižší než v předchozím období, nemusí však být záporná). Recese – pokles reálného HDP na dvě nebo více čtvrtletí po sobě. Welfare state - Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů. Princip „last in, first out“ – při propouštění jsou první propuštěni mladší zaměstnanci, kteří se lépe rekvalifikují a mohou snáze změnit povolání (uplatňuje se ve Švédsku). Potenciální produkt - produkt dané ekonomiky, který může být vyroben při dané dlouhodobě udržitelné úrovni výrobních faktorů a technologie.
3.1
Mezníky ve vývoji moderní hospodářské politiky
3.1.1 Velká deprese (1929-1933) -
Krach burzy, krach společností, růst nezaměstnanosti, krachy bank Do té doby převládala politika liberalistická, období laissez –faire Liberalistická koncepce nebyla na krizi 30. let připravena, je kritizována a ztrácí důvěru lidí i ekonomů V této situaci se rodí intervencionistická HP
3.1.2 Nástup intervencionistické etapy hospodářské politiky 34
-
-
-
Intervencionistická etapa hospodářské politiky je spojena především s působením Keynesovy koncepce Vliv této HP byl do vzniku 2. světové války hlavně v anglosaských zemích Po krizi 30. let se intervencionistická HP prosazuje v USA a Velké Británii 60. Léta jsou období největšího rozkvětu intervencionistické HP Dalšími druhy intervencionistické politiky jsou: - Indikativní plánování (Japonsko, Francie, Nizozemsko) o Soukromý sektor není schopný zabezpečit splnění některých národních cílů o Větší pozornost je věnována nabídkové straně poptávky - Stát blahobytu (Skandinávské země, hlavně Švédsko) o Vychází z neschopnosti tržního mechanismu zajistit důstojné životní podmínky pro všechny o Prosazuje redistribuci národního důchodu, hlavně prostřednictvím progresivního zdanění a transferů - Koncepce sociálně tržního hospodářství o Nachází se na rozhraní mezi liberalistickou a intervencionistickou hospodářskou politikou o Uznává neschopnost tržního mechanismu při zajišťování důstojných životních podmínek pro všechny, uznává ale i prioritu tržního mechanismu při řešení všech hlavních ekonomických otázek Nástup intervencionistické etapy se projevil i na vznik mnoha mezinárodních hospodářských organizací a institucí - OSN – mezi jejími cíli vysoká zaměstnanost - MMF – založen pro vytvoření mechanismu, který by udržel stabilní mezinárodní měnové soustavy - OECD – cíl koordinovat hospodářskou politiku vyspělých tržních ekonomik 60. Léta zlatým obdobím intervencionistické HP – IHP dosahuje všeobecného rozšíření - Rozšířena nejen v zemích anglosaských, ale i v Německu
3.2 -
Konzervativní obrat v hospodářské politice
Návrat k liberalismu Intervencionismu se dařilo dosahovat svého primárního cíle – udržování vysoké zaměstnanosti Avšak na jiných frontách se potýkal s velkými neúspěchy a jeho nástroje se ukázaly jako nevhodné Proto bylo nutné najít novou koncepci hospodářské politiky i její nástroje Jako hlavní úkoly nové HP byly určeny: - Kontrola inflace - Snížení role fiskální politiky - Snížení podílu veřejného sektoru 35
-
Snížení rozpočtového deficitu Přizpůsobení sociálního systému Daňová reforma
3.2.1 Intervencionistická etapa -
Tržní selhání si vynucují doplnit tržní systém o veřejný sektor Soukromý sektor nemá vnitřní stabilitu, vykazuje tendenci k nerovnovážným stavům zejména na trhu práce Stát vstupuje na trh, aby obnovil narušené makroekonomické rovnováhy a prosadil spravedlivější rozdělování důchodů
3.2.2 Předchůdci intervencionistu Merkantilismus - Jejich hlavním cílem bylo hromadění bohatství, chtěli být bohatší než jiné národy - Bohatství považovali za zbraň národa - Doktrína obchodní bilance – hlavním zdrojem růstu bohatství je zahraniční obchod o Základním úkolem politiky bylo zajištění exportních přebytků o Velikost světového bohatství brali za dané a národy se o něj můžou jen porvat o Zahraniční obchod považovali za „hru s nulovým součtem“ o Doktrína měla negativní vliv na rozvoj mezinárodního obchodu → vedla k ochranářství, omezování dovozu a podpoře vývozu - Thomas Mun, Bernard de Mandeville Německá historická škola - Stát byl považován za garanta správného vývoje společnosti - Intervence státu považovány za samozřejmost - Stát byl ztělesněním národa a garantem národní síly Marxismus, Institucionalismus, Keynesiánství
3.2.3 New Deal (1933 – 1937) -
-
Vytvořen Franklinem D. Rooseveltem v USA Živelný intervencionismus Rozsáhlý protikrizový a stabilizační program První velký pokus o aktivní hospodářsko-politickou intervenci, která v mnohém předznamenala další vývoj Okolnosti v USA před New Dealem: - Krize 30. let byla pro zemi nesmírně krutá - Předchůdce Roosevelta -Herbert Hoover přistupoval ke krizi v duchu liberalistických představ (hájil politiku nicnedělání) Z ČEHO NEW DEAL ČERPAL? 36
-
Základna New Dealu byla různorodá Americký institucionalismus o Byli pro aktivní prorůstovou politiku Koncepce deficitního financování státních výdajů o Rozpočtové deficity hlavním nástrojem protikrizové politiky Americký konzervatismus
Znaky: -
-
3.2.3.1
Social Security Administration (SSA) o státem organizované důchodové pojištění a pojištění v nezaměstnanosti o Systém řeší nástrahy stáří, nezaměstnanosti, bídy, závislých vdov a dětí bez otců Security Exchange Comission (SEC) Reorganizace FEDu (Federální rezervní systém = centrální bankovní systém USA)
Nejdůležitější dokumenty New Dealu: -
-
-
National Industrial Recovery Act, NIRA = zákon o obnově národního průmyslu o Obsahoval hlavně návrh na regulaci konkurence o Návrh na obnovení průmyslové výroby o Zákon dále zřizoval fond veřejných prací – organizace akcí, které pomáhaly lidem získat práci o 1934 – do veřejných prací zapojeno 5 milionů osob o Odpor amerických konzervativců, kteří dosáhli toho, že jej Nejvyšší soud prohlásil za protiústavní o Po zrušení NIRA prosazení nového zákona - právo odborů na ochranu zájmů svých členů, právo uzavírat kolektivní smlouvy, právo na stávku, zákaz diskriminace odborářů o Dále obsahoval zákon o sociálním pojištění o Zaváděl minimální mzdy Agricultural Adjusment Act, AAA – zákon o obnově zemědělství o Snaha sladit nabídku a poptávku tak, aby bylo dosaženo stability cen zemědělských produktů o Poskytování zvýhodněných úvěrů nejohroženějším farmářům Institucionální sféra o Opatření ke stabilizaci bankovní sféry o Nouzový bankovní zákon – kontrola bankovních operací vládou a povolení znovuotevření jen zdravým bankám o pojištění vkladů do určité výše o Kontrola bank centrální bankou USA (Federal Reserve Systém) o Zavedení kontroly na burzovní obchody o Daňové zatížení padala hlavně na bohaté vrstvy 37
o o o o
3.2.3.2
Změny, které vnesl do hospodářské praxe -
3.2.3.3
Stát se v tržní ekonomice stal aktivním činitelem, samostatným ekonomickým subjektem, který vnáší prvky stabilizace do tržního systému Poprvé v mírových podmínkách pracuje dlouhodobě s deficitem státního rozpočtu ve jménu ekonomické stabilizace Proti hospodářskému poklesu bojuje podporou celkové poptávky
Zajímavosti: -
3.3
Zavedení federální dědické a darovací dani Daň ze zvlášť vysokých příjmů Daň z dividend Progresivní zdaňování
Supreme Court určil NRA za ilegální a AAA za protiústavní → reakce Roosevelta: buď to schválíte, nebo si najdu jiné soudce, kteří to schválí.
Keynesiánské hospodářské politiky -
Přesun od neviditelné ruky trhu k viditelné ruce státu Tržní mechanismus nezajišťuje plné využití zdrojů a plnou zaměstnanost, proto jej nelze nechat bez kontroly a je nutné jej korigovat státními zásahy Přístup Keynesiánského hospodářsko-politického uvažování je proticyklický, krátkodobý a je zaměřený na odstranění krizových otřesů Obrací svoji pozornost na stranu poptávky, kterou je nutné podporovat Hlavním nástrojem byla pro Keynese fiskální politika V USA se Keynesiánství stalo oficiální ekonomickou teorií
3.3.1 Stop and Go (50. – 60. Léta) -
Velká Británie Krátkodobá stabilizační ekonomika Diskreční politika – neustále upravuje a dolaďuje směr a tempo STOP – využíván v případě příliš vysokého tempa růstu poptávky – restriktivní politika - Fiskální: snížení vládních výdajů/ zvýšení daní - Měnová: udržování vysoké úrokové míry, snižování množství peněz v oběhu
-
GO – v případě nedostatečné poptávky – expanzivní politika - Fiskální: zvýšení vládních výdajů/snížení daní - Měnová: růst peněžní zásoby, snížení úrokových sazeb 38
Výhoda - obsahovala mechanismy, které vyrovnávaly kolísání hospodářského cyklu Překážky: -
Kvalita informací o stavu ekonomiky (poznávací bariéry a časová zpoždění) Timing vládního zásahu (bariéry při realizaci zásahů, časová zpoždění) Institucionální bariéry (zdlouhavost při projednávání návrhů) Výdajová a daňová politika může ovlivňovat jen veličiny, které nemohou mít dostatečný ekonomický dopad
Výsledky: Zajímavosti: -
Trvalé rozpočtové deficity s rostoucím státním dluhem Rostoucí inflační tlaky Pomohla ke zvýraznění politického cyklu Pojmy STOP a Go převzaty z řízení pouliční dopravy „Ať je den nebo noc, ať je prezident v Bílém domě nebo hraje na nějakém vzdáleném hřišti golf, fiskální systém pomáhá udržovat naši ekonomickou stabilitu.“ Samuelsonova učebnice
3.3.2 New Economics (60.léta) USA J.F. Kennedy, L.B.Johnson Snaha přejít k dlouhodobé stabilizační politice - Úkoly: oslabení cyklických výkyvů, udržování poptávky na úrovni plné zaměstnanosti - Základ tohoto proudu v neoklasické syntéze spojované se Samuelsonem - HP se má opírat buď o keynesiánství nebo o neoklasickou teorii - HP má využívat jak měnové tak fiskální politiky a najít ideální kombinaci obou Hlavní rysy: - Nové pojmy: o potencionální produkt = produkt, který je vyráběn při plném využití zdrojů o mezera v produktu = rozdíl mezi reálným a potencionálním produktem - rozpočet může být v deficitu, dokud se neodstraní mezera v produktu, dokud se nedosáhne plné zaměstnanosti - snížení daní → očekávané zvýšení celkové poptávky - liberální a uvolněná peněžní politika - věnuje se straně nabídky i poptávky o podpora výdajů a vzdělávání, výzkum a vývoj - přísliby vnější rovnováhy - redistribuce národního důchodu o „válka bídě“ – transfery prováděné v době růstu břemena Vietnamské války - Phillipsova křivka – vztah mezi nezaměstnaností a inflací -
39
o Vybírat takovou kombinaci inflace a míry nezaměstnanosti, jež se jeví z hlediska formulovaných hospodářsko-politických priorit jako optimální Výsledky: -
3.4
Hlavním problémem keynesiánské teorie je rostoucí inflace a později i stagflace (neustálý příliv peněz do ekonomiky) Rostoucí veřejný sektor Místo selhání trhu přišlo selhání vlády Intervencionistické HP vyčerpaly své možnosti Nárůst deficitů státního rozpočtu
Indikativní plánování jako forma hospodářské politiky
Situace, kdy koncepce vznikla: - Podnětem pro vznik byly důsledky 2.světové války a pozůstatky Velké Deprese Představitelé - Holansko – Jan Tinberger – první nositel NP za ekonomii - Norsko - Ragnar Frische Teoretická východiska - Indikativní plánování = vytyčení hospodářského cíle, jehož dosažení tržní mechanismus nezajišťuje nebo jen velmi pomalu o Pomalé dosažení cíle přes centrální úroveň výlučně za pomoci tržněkonformních nástrojů o Nemá nic společného s příkazovým plánováním, jde jen o plánování vlády, jakou cestou se dá HP - Vláda shrne své cíle, cesty k dosažení ve střednědobém (4-5 let) nebo dlouhodobém programu (10 let), který je veřejně ohlášen 40
o Slouží jako rámec pro koordinaci vládních orgánů o Plán je pro zestátněné podniky povinností, pro soukromý sektor je nezávazný, ale poskytuje jim zasvěcené informace o prioritách vlády o Dvě strany indikativního plánování - informační – každá firma se snaží získat informace o cenách, o konkurenci, ale i o budoucím chování vlády (daňová politika, privatizace/znárodňování,..) o Na tyto otázky dostane každý podnik odpověď zdarma prostřednictvím indikativního plánu o Navíc indikativní plány obsahují vyhlídky trhu, zahraničního obchodu v rozsahu, který si firmy nemohou opatřit. o Správně sestavený IP snižuje stupeň nejistoty soukromého sektoru - kooperační – k tvorbě plánu jsou přizvání zástupci výzkumu, univerzit, podnikatelských svazů, atd. o Společně tvoří plán, který bude přijatelný pro všechny strany o Kooperace přetrvává i potom, při běhu plánu, neboť zúčastněné strany se cítí spoluodpovědné za realizaci plánu Příprava indikativních plánů - Na přípravě se podílí složka odborná a politická - Odborná = instituce, které se zabývají analýzou ekonomické situace země, formulací priorit země a cest k jejich dosažení - Politická = výběr z priorit na základě vládních preferencí o Vláda si přitom nechává radit od poradních orgánů Aplikace a výsledky - Nizozemsko o Jan Tinberger – první nositel NP za ekonomii o Vydrancovaná a okupovaná země, která ztratila své kolonie o Central Planning Bureau – ústřední plánovací komise o Spadá pod ministerstvo hospodářství o V čele stojí Central Planning Committee – poradní orgán ministra o Specifickým prvkem nizozemských indikativních plánů je, že používají ekonometrické modely o Plánují na rok, proto je jejich plánování krátkodobé o Cíle: o Udržení vysoké zaměstnanosti o Uspokojivá míra růstu domácího produktu o Vyrovnaná platební bilance o Stabilní cenová hladina o Spravedlivé rozdělení důchodu mezi příjemce mezd a zisků, atd. o Nástroje: o Fiskální a měnová politka 41
-
Francie o Vítěz války, přesto velmi strukturálně zaostalá a nekonkurenceschopná země o Tradice intervencionistu, vliv sociálního myšlení již před válkou o Generální komisariát pro plánování (Comissariat General du Plan) o Důležitou roli hrají modernizační komise, které jsou složené z dobrovolných spolupracovníků zastupujících zájmy zaměstnavatelů, odborů, ministerstev o Tímto je tvorby plánu vtaženo velké množství osob o Další instituce: Ekonomická a sociální rada, Nejvyšší rada pro plánování o Na přípravě plánů se opět podílí odborná i politická složka o Odborná složka je malá, zatímco politická je velmi členitá + parlament, který plán schvaluje a vláda o Plány jsou tvořeny na zpravidla 4 roky a jsou aplikovány na odvětví o Plánování kooperativní o Ve Francii se velmi řeší způsob přípravy plánu o Nástroje: o Fond ekonomického a sociálního rozvoje o Sloužil k poskytování dlouhodobých půjček na financování akcí výrobního nebo sociálního charakteru, pokud sledovaly záměry plánu o Tento způsob financování byl umožněn díky tomu, že hlavní francouzské banky byly zestátněny o Fiskální dohody – podniky v soukromém sektoru dostávaly daňové zvýhodnění v případě, že se drží záměrů plánu o Při nesplnění dohody, byl podnik penalizován o Programy prioritních aktivit o Financování a odpovědnost za realizace převzal stát o Nebyly součástí plánu, ale byly vypracovány plánovacími orgány a spolufinancovány státem o Zestátněný sektor o Ve Francii probíhalo rozsáhlé zestátňování brzy po 2. světové válce a znovu v 80. letech po vítězství socialistů o Do rukou státu přešly podniky, které představovaly přirozený monopol (síťové odvětví´), hlavní banky a pojišťovny, atd. → dohromady zestátněno 17% všech pracovních sil o Tyto zestátněné podniky byly důležitým nástrojem při dosahování cílů indikativního plánu
Zhodnocení o Nelze sledovat jen plnění plánu, není možné separovat od ostatního o Indikativní plánování zaznamenává s postupem času pokles své účinnosti (kvůli otevírání a internacionalizaci ekonomiky) o IP může přežít jen v relativně uzavřené ekonomice 42
o IP zamezují pravidla hospodářské soutěže, které zakazují dotace podniků
3.5 -
-
Švédský model hospodářské politiky (od 30.let)
Jako první země prakticky aplikovala koncepci státu blahobytu model moderní smíšené ekonomiky spojující tržní systém s rozsáhlou státní intervencí Největší rozmach po 2. světové válce Systém sociálních jistot, který nemá obdoby, výdaje státu na udržení vysoké zaměstnanosti, transfery k udržení důstojných životních podmínek pro všechny →vysoká míra zdanění - 80. léta – daněmi přerozdělováno zhruba 60% národního důchodu Svou HP se Švédsko stalo jednou ze zemí s nejvyšším HDP/obyvatele, odstranilo chudobu, zmírnilo intenzitu sociálních konfliktů Ukazatele kvality života řadí Švédsko na první místa na světě
Kořeny švédského modelu - Příroda, geografická poloha i historie byly vůči Švédsku velmi milostivé o Země je bohatá na surovinové zdroje o Švédsko neválčilo od roku 1813 - Národnostně a nábožensky homogenní země, nezná problém menšin - Tradice sociálního smíru a spolupráce mezi různými sociálními skupinami - Vliv sociálně demokratické strany přes 50 let - Vysoká organizovanost v odborech podporující sociálně demokratickou stranu, přesto minimum stávek a pracovních konfliktů - Princip spolupráce a solidarity našel vyjádření i v rozsáhlé síti družstev (výrobní, bytové, spotřební,atd.) - Země s omezeným vnitřním trhem, závislá na dovozu a vývozu a proto ekonomicky otevřená Hlavní rysy švédského modelu 1) Negociační ekonomika o V tržní ekonomice je alokace zdrojů prováděna na základě signálů trhu o U švédské ekonomiky probíhá prostřednictvím jednání neboli negociací o Alokace se tedy uskutečňuje skrz komunikaci, kooperaci a koordinaci mezi nezávislými subjekty, jimiž jsou zájmové organizace zaměstnavatelů, zaměstnanců a orgány veřejné správy → výsledkem těchto jednání jsou dohody dosažené politickými metodami v rámci tržního prostředí o Negociační jednání mají jednotlivé etapy o Uznání parterů jako legitimními (těchto jednání se stát nezúčastňuje) o Pravidelná jednání o generální dohodě zahrnující vymezení mzdových a pracovních podmínek
43
o Dohody jsou pro zúčastněné strany závazné a plně je respektuje i vláda (vláda vstupuje do jednání jen v případě, kdy se strany nemohou dohodnout) o Decentralizace státní moci o S těmito jednáními se začalo na trhu práce, ale později se rozšiřovala i do jiných sfér ekonomiky (regionální politika, investiční výstavba,..) 2) Stát blahobytu o V žádné jiné zemi nebyla koncepce welfare state tolik rozpracována jako ve Švédsku o Její cíle to dokazují: o Plná zaměstnanost – švédští občané mají právo na práci o Aktivní politika zaměstnanosti – propracovaný rejstřík aktivit (rekvalifikační kurzy, podpory mobility, dotace firmám, nabídky pracovních příležitostí, ..) o Aktivní politika má ve Švédsku přednost před pasivní (podpory) o Výsledky: míra nezaměstnanosti od 60.let nepřekročila 3,5% o Optimální sociální rovnost občanů o Hlavní nástroj: vysoká míra zdanění a různé formy společenské spotřeby o Solidaristická mzdová politika = za stejnou práci stejná mzda Zaměstnanci nemohou za to, že pracují v odvětví, které není zas až tolik úspěšné Prováděná prostřednictvím mzdových úsporných fondů = kdy se přerozdělují mzdy zaměstnanců (zaměstnavatelé vyplácejí mzdu nejen svým zaměstnancům, ale i těm, kteří mají méně) Stávky, konflikty (při vyšších ziskách se nezvyšují mzdy, ale jen zisky majitelů) o Sociální a zdravotní zabezpečení obyvatel prostřednictvím sektoru veřejných služeb o Rozsáhlý systém veřejných služeb vychází z toho, že každý občan má právo na důstojný život =právo na práci, ochranu zdraví a získávání vzdělání (=zdarma vzdělání, stravování v jídelnách, učebnice) Zdarma lékařská a zubařská péče, pobyt v nemocnici =zdarma domovy důchodců, pomoc starším a osamělým Bezplatná předmanželská poradna, dotace bytové výstavby o V druhé polovině 80.let má Švédsko nejdelší průměrnou délku života, nejnižší dětskou úmrtnost o Vykoupeno velmi vysokou mírou zdanění (až 50%) 3) Makroekonomická regulační politika o Stabilizace ekonomiky o Vždy orientována na udržení vysoké konkurenceschopnosti domácích výrobců o Tradiční fiskální nástroje doplněny o systém rezervních investičních fondů 44
o =daňové výhody firmám, které v dobách konjunktury omezují investice a v době poklesu naopak investují o 2 podmínky – polovina plánované investice uložena na účtu Národní banky a odložené zdroje musí být investovány později → snížení zdanění až o 40% Krize švédského modelu - 70. léta stagflace, nízká ekonomická dynamika a poměrně vysoká inflace - Neúspěch proticyklické politiky byl důvodem, že švédská sociálně demokratická strana po 40 letech prohrála volby - I přes stagflaci se výdaje na sociální programy nesnížily, naopak zvýšily → další zvyšování daňového břemena = zde daňové zatížení překročilo únosnou míru - Lafferova křivka
-
-
3.6
Příliš velkorysé pracovní zákonodárství (pobývat doma bez potvrzení, brát plnou mzdu bez problémů) Nízký sklon ke spoření Růst veřejného sektoru Příjmová nivelizace Vzpoura daňových poplatníků – opouštějí zemi jak pracovníci, tak i kapitál Inflační tlaky – rostoucí deficit státního rozpočtu 70. léta – výkonnost švédské ekonomiky pod průměrem Evropy, 80. léta – vládu vytvořila koalice pravicových stran o Návrhy řešení: o Redukovat daňové zatížení o Redukovat objem veřejného sektoru o Privatizace průmyslových podniků Krize neznamená zánik koncepce, ale změny trendu Nízká ekonomická výkonnost země ohrožovala i nastolené sociální jistoty Nejlepší cestou k sociálnímu blahobytu je výkonná ekonomika Ani tato krize, či vítězství pravicových stran ve volbách nemění charakter hospodářské politiky ve Švédsku
Koncepce sociálně tržního hospodářství (50.léta) 45
-
Německo
Ordoliberalismus o Ordoliberalisté Zastávají svobodné tržní hospodářství, avšak nejsou si jisti, jestli se tržní systém udrží sám bez státních zásahů o Stát má za úkol vznik a upevnění řádu o „Ordo“ neboli řád může být ohrožen, a proto hospodářská politika musí o řád pečovat a jejím nejdůležitějším úkolem je řád zachovat o Řád má zabezpečovat: o Základní hospodářské svobody jedinců o Vlastnická práva o Dodržování smluv o Řád může být narušen: o Narušením konkurenčního prostředí o Ohrožením stabilní měny o Hromaděním sociálních problémů Situace před nastolením sociálně tržního hospodářství - Centrálně řízené hospodářství - Prohraná první světová válka, země pod diktátem Versailleské smlouvy, hyperinflace, krize - Idea nacistické totalitní společnosti stavěla na tom, že v čele musí být skupina, která je schopna vyjadřovat potřeby národa (ostatní se mají podřídit) - Totalitní systém si vytyčoval hlavně vojenskostrategické politické cíle o Poučení z první světové války, kdy bylo odříznuto od světa námořnickou blokádou → pracují na ekonomické nezávislosti země Hlavní rysy centrálně řízeného hospodářství o hospodářské plánování o Přídělové hospodářství o Regulace o Zachováno soukromé vlastnictví (formálně) Transformace centrálně řízené ekonomiky -
měnová reforma o Po válce viděli Němci svou situaci jako bezvýchodnou, Německo bylo rozděleno na 4 části – peníze neplnily svou roli, a byly nahrazeny barterovým obchodem →Měnová reforma byla nevyhnutelná o Stažení peněz a výměna v novém kurzu (znehodnocení úspor)
-
ekonomická reforma
46
o Další krok byl velmi diskutovaný, Erhard prosadil přechod k tržnímu hospodářství zbavenému většiny regulací ze strany státu Hospodářská politika erhardova období – „hospodářský zázrak“ - Hlavními rysy jeho politiky byla liberalizace ekonomiky a vytvoření systémů sociálního pojištění a sociální pomoci - Hospodářská politika byla proinvestiční, proexportní, protiinflační - Sociálně politická opatření – rozšíření systému sociálního zabezpečení -
-
výsledky: o Stabilní a silná měna o Jeden z největších světových exportérů o Vysoký ekonomický růst o Nízká nezaměstnanost o Konec černého trhu
znaky - Spojení ekonomické svobody a sociální jistoty - Hodnotová základna založená na: o Princip osobnosti o Princip společenské solidarity – lidé jsou navzájem spjati a proto mají vůči sobě odpovědnost o Princip subsidiarity - Od liberalismu se liší tím, že přiznává nezbytnost státní intervence o stát má pečovat o neporušené konkurenční prostředí o konkurence je motorem ekonomiky o Péče o stabilní měnu o Inflace je nebezpečná, protože rozleptává řád o CB nezávislou institucí na vládě o Sociální cíle o Bismarcův model =státem garantované, povinné a průběžné financované penzijní pojištění o Přibližování státu blahobytu
3.7
Japonská hospodářská politika (60. LÉTA)
Situace v zemi - Japonsko bylo poraženou zemí, země byla postižena dvěma jadernými nálety, ztratila své kolonie, byla zatížena reparacemi, a přesto se z ní po několika desetiletích stala obchodní velmoc a věřitel USA 47
-
V Japonsku funguje ideální vztah mezi vládou a soukromým sektorem, mezi tržním mechanismem a vládní intervencí
Institucionální rámec Japonska - Uznávání autorit = poslušnost vůči nadřízenému, který se chová paternalisticky o Autority nejednají prostřednictvím příkazů, ale hledají kompromisy - Postavení japonských podniků a postavení zaměstnanců o Celoživotní zaměstnávání, rodinné podniky o Zásada seniority – mzda se zvyšuje podle délky zaměstnání o Podniky mezi sebou tvoří skupiny, a tvoří tak nepřístupné trhy pro zahraničí - Pracovitost, houževnatost v práci, skromnost v životních nárocích, ochota učit se, posedlost prací, vysoká míra úspor - Japonsko bylo dlouho pod americkou správou o Období ekonomických transformací a demokratizace země o Americká pomoc zajistila stabilní měnu a ceny Indikativní plánování a strukturální politika - Market-friendly approach = zasahování do tržní regulace přátelským způsobem - 60. léta – úkol zdvojnásobit národní důchod – období japonské zázraku o Budováno odvětví těžkého průmyslu o Odklon od surovinově a materiálově náročných odvětví k oborům náročným na kvalifikovanou práci a výzkum - Japonsko používá jak krátkodobé, střednědobé, tak i dlouhodobé plány - V Japonsku také fungují informační a kooperační efekty o Hlavně kooperační je velmi vyvinutý díky ochotě spolupracovat o Informační, oznamovací účinek → 90% dotázaných firem bere plány jako základ pro vlastní plánování - Specifikem Japonského plánovaní je instituce s funkcí ministerstva – Ministerstvo obchodu a průmyslu (Ministry of International Trade and Industry, MITI) o Vypracovává střednědobé a dlouhodobé prognozy o Porovnává japonskou ekonomiku s ekonomikou zahraničních partnerů z mnoha hledisek → dlouhodobá strukturální strategie (návrhy na žádoucí změny průmyslové struktury) o Ovlivňuje investiční činnosti o Spolupodílí se na fiskální politice – daňové výhody pro investující firmy o Její činnost se týká i zahraničního obchodu – proexportní, protiimportní (kontrola dovozu, ochrana proti zahraniční konkurenci) o Japonsko bylo několikrát napadeno vůli protekcionistické politice MITI o Podpora vědeckotechnického pokroku – bohatý výzkum a vývoj o Připravuje programy pro upadající odvětví o Tvoří strategii vůči drobným a středním podnikům
48
Tržně konformní hospodářská politika
3.8 Předchůdci
-
Klasická politická ekonomie o Laissez-faire o Svoboda obchodu = hra s kladným součtem o Neviditelná ruka trhu = harmonie zájmů jedince a státu
3.8.1 Reaganomika Okolnosti vzniku: -
70. léta byla považována za nejčernější období od Velké krize 2 hospodářské krize doprovázené stagflací selhání osvědčených hospodářskopolitických přístupů Krizi prožívalo i Keynesiánství rezignace prezidenta Nixona
Reaganomika -
-
-
Nový začátek Ameriky: program hospodářského ozdravění o „Nejdůležitější příčinou našich hospodářských potíží byla samotná vláda.“ : Ronald Reagan Snížení růstu federálních výdajů o Cílem bylo potlačení inflace, zmenšení vlivu státu Snížení federálních daňových sazeb o Odstranění výjimek a deformací o Zvýšení motivace ekonomických subjektů k práci, spoření a podnikání Uvolnění regulačních opatření o Deregulace letecké dopravy, bankovnictví, energetiky, dopravy Sledování peněžní politiky, která by byla konzistentní s předchozími 3 cíli Zvýšení úlohy trhu jako hlavní síly rozhodující o alokaci zdrojů
Základy reaganomiky -
Reaganomika se opírala o různorodé základy, je pragmatickým kompromisem o V prvním období byla silně pod vlivem ekonomie strany nabídky →radikální snížení daní, větší nabídka práce, úspor a investic o Monetarismus – zdůrazňuje především význam peněžní politiky zaměřené na regulaci peněžní masy 49
o Tradiční americké konzervativní hodnoty o Individuální svoboda a iniciativa jako základ osobního úspěchu o Rodina jako základní jednotka o Minimalizace státních zásahů do života jednotlivce o Malá vláda o Společným rysem všech byla snaha snížit roli státu v ekonomice na minimum, odbourání deficitního rozpočtu a návrat k tradicím amerického konzervatismu Výsledky reaganomiky -
-
Útlum rostoucí vysoké inflace díky restriktivní měnové politice Pokles inflační míry vyvolal deflaci – pokles hospodářské aktivity Hospodářská expanze Vytvoření velkého množství nových pracovních míst Zvýšení úrokových sazeb – příliv kapitálu do USA, růst poptávky po dolarech, růst směnného kurzu dolaru o Snížení konkurenceschopnosti amerických vývozů, stoupal objem dovozu → deficit platební bilance o USA největším dlužníkem Růst deficitu státního rozpočtu Zadlužení vnitřní (deficit SR) i vnější (platební bilance) Deregulace byla úspěšná Reforma daňové politiky Negativní vliv americké peněžní politiky na další země
3.8.2 Thatcherismus -
„Rozhodla jsem se změnit Británii ze závislé společnosti na takovou, která spoléhá především na sebe sama, ze společnosti, která sedí, čeká a požaduje, že něco dostane, na společnost, která si to vytvoří sama.“ Margaret Thatcher
-
= konzervativní obrat v britské hospodářské politice
Situace před - Britská nemoc - Reakce na hospodářskopolitické krize - Britská ekonomika byla od konce 2. světové války nejslabší ve skupině vyspělých zemí - Britská ekonomika zaostávala v mezinárodní konkurenci - Pomalý ekonomický růst - Potíže platební bilance - Inflace, deficit státního rozpočtu - Sociální napětí 50
-
Východiska -
Systém státního intervencionistu keynesiánského ražení o Hl.cíl: plná zaměstnanost skrz regulaci poptávky Uprostřed 70. Let bylo jasné, že je britská ekonomika doposud používanými makroekonomickými nástroji neovladatelná
Kritický pohled na státní intervencionismus, roli státu, státní rozpočet, regulace, přerozdělovací procesy a odbory
Strategie
-
Snížení váhy státního rozpočtu v ekonomice Snížení daňového zatížení o Motivovat k větší pracovní aktivitě, k podnikání Snížení a likvidace deficitu státního rozpočtu o Privatizace a těžba ropy Přestavba peněžní politiky Deregulace státních aktivit Postupná privatizace o Snaha o zvýšení efektivnosti britského potenciálu o Přeměna státního podniku na akciovou společnost, poté prodej akcií o Příjmy z privatizace pomohly smazat část deficitu státního rozpočtu Potlačení inflačních tlaků Obnovení rovnováhy platební bilance Zárukou dynamického ekonomického vývoje může být jen tržní mechanismus zbavený státního mechanismu Střednědobá finanční strategie Tažení proti britským odborům – byly důvodem nepružného trhu práce, silných inflačních tendencí Obnova podnikatelské kultury
-
Deregulace Snížení rozpočtového deficitu Snížení inflace Nárůst nezaměstnanosti
-
-
Realizace
Paradox Thatcherovského období - Snížila inflaci, která znovu vzrostla - Zvýšila ekonomický růst, který znovu klesl
51
3.9
Formování hospodářsko-politických zájmů v hospodářské politice
Tvorba cílů a zájmů hospodářské politiky je ovlivněna: Preference a soukromý zájem - Maximalizace užitku jedince Zájmová skupina - Dobrovolně utvořená skupina jedinců sledující stejný záměr - Silně motivovaná skupina k utváření politiky Veřejný zájem - Co je veřejný zájem? - Například bezpečnost Zájem o hospodářsko-politické cíle - Určuje vláda
3.10 Instituciální rámec praktické hospodářské politiky Nositeli HP jsou všechny subjekty, které mají právo tvořit či ovlivňovat hospodářskopolitické cíle.
52
Zdroj: Miroslav Ševčík, přednášky 5HP200
Státní instituce - zákonodárné: parlament, senát, sněmovna, prezident - výkonné: RNDr. Petr Nečas premiér
Karel Schwarzenberg 1. místopředseda vlády a ministr zahraničí
Mgr. Karolína Peake místopředsedkyně vlády
Ing. Miroslav Kalousek ministr financí
RNDr. Alexandr Vondra
Jan Kubice
Ing. Martin Kocourek
JUDr. Jiří Pospíšil
ministr obrany
ministr vnitra
ministr průmyslu a obchodu
ministr spravedlnosti
Dr. Ing. Jaromír Drábek
Mgr. Pavel Dobeš
Ing. Petr Bendl
ministr práce a sociálních věcí
ministr dopravy
ministr zemědělství
doc. MUDr. Leoš Heger, CSc. ministr zdravotnictví
53
Mgr. Josef Dobeš ministr školství
Mgr. Tomáš Chalupa
MUDr. Jiří Besser ministr kultury
ministr životního prostředí
-
Ing. Kamil Jankovský ministr pro místní rozvoj
- soudní: o soustava soudů (Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Vrchní soud, Krajské a okresní soudy) o státní zastupitelství nezávislé instituce: o Centrální banka o Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o Česká obchodní inspekce o Národní kontrolní úřad
Mezinárodní a nadnárodní instituce - OSN, UNO( United Nations Organization) - MMF, IMF (International Monetary Fund) - OECD (Organization for Economic Cooperation and Development) - Ratingové agentury: Moody´s, Standard & Poors - EU: Evropská rada, evropská komise, Rada EU, evropský parlament, evropský účetní dvůr, evropský soudní dvůr, evropská centrální banka Vlivové instituce - Politické strany - Zájmové organizace a skupiny – lobbystické skupiny, odbory, lékařské komory - Soukromé výzkumné a poradní instituce – odborníci, Akademie věd - Instituce ovlivňující veřejné mínění – sdělovací prostředky, PR agentury, média
Zdroje: URBAN, Luděk. Praktická hospodářská politika. Praha: Nakladatelství Vysoká škola ekonomická v Praze. 1997. ISBN 80-7079-941-2 54
FALTUS, Josef. Všeobecné hospodářské dějiny 19. A 20. Století. Praha: Nakladatelství Oeconomica 2003. ISBN 80-245-0499-5 STELLNER, František. Hospodářské dějiny (16.-20.století). Praha: Nakladatelství Oeconomica. 2006. ISBN 978-80-245-1141-2 HOLMAN. Robert. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: Nakladatelství C.H.Beck. 2005. ISBN 80-7179-380-9 Bryce Covert: Social Security Act [online]. 2011 [08.10.2011]. Dostupné na WWW: Vláda české republiky. [online]. 2011 [08.10.2011]. Dostupné na WWW: Phillipsova křivka. [online]. 2011 [08.10.2011]. Dostupné na WWW: Lafferova křivka. [online]. 2011 [08.10.2011]. Dostupné na WWW: Výpisky z přednášek 5HP200 Úvod do hospodářské a sociální politiky.
55
4. Úloha státu při stanovování HP Úloha vlády, parlamentu, centrální banky, zájmových lobbyistických skupin a ostatních institucí při formování hospodářské politiky, právní rámec pro vytváření hospodářské politiky, tvorba zákonů a jejich aplikace v oblasti hospodářské politiky, struktura základních právních norem ovlivňujících hospodářskou politiku, úloha informací a interpretace statistických údajů. Slovníček pojmů: Moc výkonná - má oprávnění vydávat zákony. V moderní teorii státu je vedle moci výkonné a soudní jednou z nezávislých větví státní moci, svěřená parlamentu. Moc zákonodárná - nebo též exekutiva je složka politické moci, reprezentováno prezidentem a vládou. Moc soudní - nebo též justice je složka politické moci, kterou vykonávají specifické státní orgány, kterými jsou nezávislé soudy. Zájmové skupiny - snaží se ovlivňovat moc, ale převzetí příslušné politické odpovědnosti se brání. Zájmová skupina se snaží vytěžit z určité hospodářské politiky maximu pro svůj vlastní prospěch. Právní stát - je právně-filosofický koncept, který označuje stát založený na politickém systému, ve kterém je právu podřízena politická moc, tedy stát jedná v souladu s vlastním právem. Legislativní proces - nebo též zákonodárný proces je proces přípravy, tvorby, projednávání a schvalování zákonů ze strany vlády, parlamentu a prezidenta republiky, který končí jejím vyhlášením zpravidla ve Sbírce zákonů. Volební systém poměrného zastoupení - kandidáti či strany získávají počet mandátů či křesel v poměru, který se blíží poměru počtů hlasů získaných od voličů. Převod hlasů na mandáty se děje pomocí různých metod. Využívá se při parlamentních volbách a při volbách do zastupitelstev. Většinový volební systém - v případě dnešního většinového volebního systému je stát rozdělen na tolik volebních obvodů, jaký je počet mandátů. V jednotlivých obvodech zvítězí ten kandidát, který obdrží většinu hlasů od voličů. Využívá se při volbách do senátu. Hospodářská politika – souhrn nástrojů, opatření a procesů prostřednictvím nichž je možno působit na makroekonomickou a mikroekonomickou oblast národního hospodářství. Externalita – situace, k níž dochází tehdy, pokud původce externality nenese veškeré náklady (popř. výnosy) ze své činnosti, rozlišujeme negativní a pozitivní externality. Tržní selhání – situace, kdy tržní systém nealokuje ekonomické zdroje optimálně. Monopol – tržní struktura kdy je na trhu jen jedena fima. Problém černého pasažéra – problém vznikající u statků nevylučitelných ze spotřeby. Nelze-li lidi vyloučit ze spotřeby, budou se vyhýbat placení. 56
Veřejná volba – rozhodování voličů, politiků a byrokratů na „politických trzích“. Vlastnická práva – právo věc užívat, prodat nebo pronajmout za podmínek vyplývajících z rozhodnutí vlastníka, popř. ze smluv, které dobrovolně uzavřel. Rent-seeking – snaha získat na politickém trhu výsady, které nemají konkurenti, které tudíž přináší rentu. Zájmové skupiny - skupiny prosazující své zájmy prostřednictvím politického tlaku. Racionální neznalost – optimální míra informovanosti, kdy se mezní náklady na informace rovnají mezním výnosům z informací.
4.1
Nositelé hospodářské politiky
Jako nositele hospodářské politiky označujeme ty subjekty, které se podílí na procesu formulování hospodářské politiky, na jejím provádění a kontrole. V dnešní době se nositelé hospodářské politiky dají rozdělit do tří skupin a to stát, vlivová sféra (zájmové skupiny, politické strany, atd.) a nadnárodní organizace (např. OSN, OECD, MMF …). V dosavadním historickém vývoji se v tržních ekonomikách zformoval určitý soubor institucí, které plní úkoly hospodářské politiky a jejichž základním znakem je legitimita a moc přijímat rozhodnutí.
4.2
Funkce státu a principy oddělených složek moci:
moc výkonná (vláda, prezident) moc zákonodárná (parlament) moc soudní – soudy Tyto složky moci se vyznačují svojí odděleností, neslučitelností, nezávislostí, samostatností a vzájemnou rovnováhou. Fungují tu i další složky, které ovlivňují
hospodářskou politiku: Česká národní banka, Nejvyšší kontrolní úřad, státní úřady a jiné Zájmové a lobbyistické skupiny 57
Výkonná moc Vláda Vrcholný orgán výkonné moci. Skládá se z předsedy (premiér), místopředsedů, ministrů Předseda je jmenován prezidentem ČR a na návrh prezidenta jmenuje ostatní ministry. Vláda musí získat důvěru PS, ta jí může kdykoliv vyslovit nedůvěru → vláda musí podat demisi. O důvěru žádá především přednesením programu vlády a poté, když předkládá návrhy zákonů. o Vláda je jmenována na 4 roky- může podat demisi do rukou prezidenta, buď jako celek (při vyslovení nedůvěry) a nebo 1 člen. o Je odpovědná poslanecké sněmovně. o K přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů. o o o o
Členové Vlády: o o o o o o o o o o o o o o o o
Premiér: Petr Nečas Místopředseda vlády a ministr zahraničí: Karel Schwarzenberg Místopředsedkyně vlády: Karolína Peake Ministr financí: Miroslav kalousek Ministr obrany: Alexandr Vondra Ministr vnitra: Jan Kubice Ministr průmyslu a obchodu: Martin Kuba Ministr spravedlnosti: Jiří Pospíšil Ministr práce a sociálních věcí: Jaromír Drábek Ministr dopravy: Pavel Dobeš Ministr zemědělství: Petr Bendl Ministr zdravotnictví: Leoš Heger Ministr školství: Josef Dobeš Ministr životního prostředí: Tomáš Chalupa Ministr Kultury: Jiří Besser Ministr pro místní rozvoj: Kamil Jankovský
Mezi tři nejdůležitější činnosti vlády v podmínkách tzv. smíšeného hospodářství (tj tržní ekonomika se zásahy státu) se považují tyto oblasti: 1) Alokační činnost, která má odstranit tržní selhání v oblasti alokace vzácných zdrojů. 2) Stabilizační činnost, jejíž pomocí se vláda snaží zajistit „stabilitu hospodářství“, definovanou obvykle pomocí určitého makroekonomického ukazatele (inflace, nezaměstnanosti apod.). 58
3) Redistribuční činnost, díky které se vláda snaží odstranit rozdíly mezi lidmi např. v oblasti příjmů. Nástroje vládní politiky: Pro dosažení veřejných politických cílů je zapotřebí, aby si vlády obstarávaly příjmy, utrácely peníze a vydávaly příkazy k regulaci ekonomické aktivity. Mezi hlavní nástroje, jimiž vlády ovlivňují ekonomickou aktivitu, náleží: 1) Daně – které snižují soukromé výdaje (např. na automobily či stravování) a tím uvolňují prostor pro veřejné výdaje (na statky jako nákladní auta nebo potraviny pro armádu). 2) Výdaje – které podněcují firmy nebo zaměstnance k výrobě jistých statků nebo služeb a transfery (jako je zabezpečení) které skýtají duchovní podporu. 3) Regulace – či zásahy, které obyvatelům dávají pokyny, aby vykonávaly či nevykonávaly jisté ekonomické aktivity. Prezident: o o o o
prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Prezidentem se může stát občan starší 40 let, maximálně na 2 období po 5 letech. Je volen parlamentem na společné schůzi obou komor parlamentu, ale není jimi odvolatelný. Prezident nemůže být zadržen, sankciován za přestupek, může být pouze souzen za velezradu ústavním soudcem na základě žaloby senátu.
Pravomoci prezidenta: o Právo veta- právo vrátit zákon PS, může být přehlasován, nemůže vetovat ústavní zákony o Ve vztahu k vládě- jmenuje vládu a přijímá demisi o Ve vztahu k Poslanecké sněmovně- svolává PS, rozpouští ji, je volen PS a senátem, může se zúčastnit jednání, má právo veta do 15 dnů, může kohokoliv požádat o slovo o Ve vztahu k soudní moci- jmenuje všechny soudce (na návrh min. spravedlnosti) o Jmenuje, povyšuje, vyznamenává- vysílá velvyslance, státní vyznamenání, povyšuje do hodnosti generála, ČNB, guvernéry o Další práva a pravomoci- podepisuje zákony, vrchní velitel vojenských sil, vyhlašuje amnestii, uděluje milost, zastupuje stát navenek Volba prezidenta Navrhnout kandidáta může nejméně deset poslanců nebo senátorů. Při volbě se sejdou obě komory Parlamentu. Aby byl kandidát zvolen prezidentem, musí získat nadpoloviční většinu hlasů všech poslanců i nadpoloviční většinu hlasů všech senátorů. Jestliže se tak nestane, do 14 dnů se koná druhé kolo volby, kam postupuje kandidát, který získal největší počet hlasů v Poslanecké sněmovně a kandidát, který získal největší počet hlasů v Senátu. Je- li takových kandidátů více, sečtou se hlasy v obou komorách a do druhého kola postupují ti 2 kandidáti, kteří získali největší počet hlasů. Při druhém kole, musí kandidát získat nadpoloviční většinu přítomných poslanců a nadpoloviční většinu přítomných senátorů. Pokud není ani v druhém kole prezident zvolen do 14 dnů se koná třetí kolo, kde musí kandidát získat nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Není-li ani ve třetím kole zvolen prezident konají se nové volby. Moc zákonodárná 59
Parlament Parlament je sbor volených zástupců, který se skládá se dvou komor Poslanecké sněmovny a Senátu
Obecné informace o Parlamentu: o Neslučitelnost současného členství v obou komorách a také neslučitelnost s funkcí prezidenta republiky a soudce o Aby byly komory způsobilé usnesení, musí být přítomná alespoň třetina členů o K přijetí usnesení komory je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných poslanců nebo senátorů, nestanoví-li Ústava jinak, k přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 Ústavy ČR je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů o Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů Činnost Parlamentu České republiky: Vykonává zákonodárnou moc Má právo měnit Ústavní pořádek České republiky Vydává souhlas k ratifikaci mezinárodní smluv Volí prezident České republiky Rozhoduje o vyhlášení válečného stavu a o účast České republiky v obranných systémech NATO o Vyslovuje souhlas s vysláním armády mimo území státu o Vyslovuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu atd. (ústava) o o o o o
Poslanecká sněmovna Skládá se z 200 poslanců, kteří jsou voleni na 4 roky. Věk potřebný pro zvolení je 21 let. Přijímá návrhy zákonů V čele stojí předseda- volí ho PS, může jí být i odvolán Předseda- řídí, zahajuje a ukončuje schůze PS Poslanecká imunita- vynětí z běžného sankčního řádu (projevy učiněné v komoře, přestupky- popravní, TČ, zadržení, odepření svědectví, trestní stíhání jen se souhlasem komory) o Rozpuštění PS: provádí ho prezident, když sněmovna nevysloví důvěru vládě, když přeruší vládu na více než 120 dní v roce, když neschválí do 3 měsíců zákon, nebyla schopná usnášení (min. 1/3 lidí 3 měsíce) o Interpelace- právo poslance dotazovat se ministra ne otázky týkající se jeho resortu o o o o o
Vedení Poslanecké sněmovny: Předseda: Miroslava Němcová (ODS) 60
Místopředsedové:
PhDr. Lubomír Zaorálek (ČSSD) JUDr. Vlasta Parkanová (TOP 09) ThDr. Kateřina Klasnová (VV)
Rozložení křesel v PS:
Senát o Skládá se z 81 senátorů, kteří jsou voleni na 6 let. Právo být zvolen má každý občan ČR, který je starší 40 let. o Každé 2 roky volena třetina senátů o Je nerozpustitelný o Pokud by byla PS rozpuštěna, má senát možnost přijímat tzv. zákonná opatření, která platí až do zvolení nových poslanců.
Vedení Senátu: Předseda: 1. Místopředseda: Místopředsedové:
Milan Štěch (ČSSD) Přemysl Sobotka (ODS) Alena Gajdůšková (ČSSD) 61
Alena Palečková (ODS) Petr Pithart (KDU – ČSL)
Zdeněk Škromach (ČSSD)
Moc soudní 62
Nositelé soudní moci o Soustava tzv. obecných soudů- soudce jmenuje prezident na návrh ministra spravedlnosti na dobu neurčitou o Ústavní soud- zvláštní postavení, soudce jmenuje prezident na návrh senátu. Soudcům musí být nad 40 let, musí mít min. 10 let praxe v soudnictví, požívají imunitu;; sídlí v Brně Zásady demokratického soudnictví: o Nezávislost soudu- nesmí podnikat, mlže učit, psát, umělecká činnost o Nestrannost soudu o Soudce vázán pouze zákonem a při rozhodování vlastním (čistým) svědomím o Rovnost před zákonem- dokud není obžalovaný odsouzen= nevinen o Zásada materiální (objektivní) pravdy- povinnost soudu přezkoumávat tresty o Ústní jednání před soudem- nelze jednat písemně o Veřejné jednání před soudem- vyloučení veřejnosti- soud s mladistvým, o trestném činu spáchaném na mladistvém o Zásada obžalovací- kde není žalobce, není soudce- soudy nevyhledávají případy, pouze soudí o Zásada soudní příslušnosti- nikdo nesmí být bezdůvodně odňat svému soudci- podle krajetrvalého bydliště, nebo podle místa spáchání trestného činu, jen pokud je soud podujatý o Právo na odvolání o Právo na obhájce- každý občan starší 18- ti let má právo na obhájce nebo se hájit sám o Presumpce neviny- dokud není soudem prokázána vina, je obžalovaný nevinen o Zákaz retroaktivity trestněprávních norem- člověk nemůže být souzen za něco, co spáchal v době, kdy za jeho čin nebylo pohlíženo jako na trestný Ústavní soud Sídlo: Brno Složení: skládají se z 15 soudců, kteří jsou voleni na 10 let Aby mohl být činný, musí být přítomno min. 12 soudců Pravomoci: posuzují, zda je dodržována listina LP, zda přijatý zákon není v rozporu s jiným zákonem, s ústavou, s právním řádem. Střeží ústavnost- dodržování a neporušování ústavymohou zrušit zákon nebo jeho část, pokud je v rozporu s ústavou, s listinou LP nebo mezinárodní smlouvou. Rozhoduje o žalobě na prezidenta na základě žaloby senátu. o Ústavní stížnost- To co je projednáno ústavním soudem o Nález ústavního soudu- To co je schváleno ústavním soudem o o o o
Soustava soudů: o Okresní- v bývalých okresních městech;; prvoinstanční- u civilního i u trestního řízení- řeší spory jako první o Krajské- v krajských městech;; řeší odvolání od okresních soudů. V závažnějších kauzách bývají prvoinstanční. 63
o Vrchní soudy- Praha, Olomouc;; rozhodují o odvolání od krajských soudů, nikdy nejsou prvoinstanční, proti jejich rozhodnutí není odvolání o Nejvyšší soud- Zajišťuje zákonnost rozhodování soudů (to že soudy jednají v souladu se zákonem)- mimořádné opravné prostředky- stížnosti min. spravedlnosti, dovolání. Sídlí v Brně. o Nejvyšší správní soud- Každý občan má právo stěžovat si na rozhodnutí správních orgánů. Sídlí v Brně. Česká národní banka, Nejvyšší kontrolní úřad, státní úřady Centrální banka Centrální bankou České republiky je Česká národní banka sídlící v Praze. ČNB je zřízena ústavou a svou činnost vykonává v souladu se zákonem o ČNB. Centrální banka je ekonomicky i politicky nezávislá instituce, do jejíž činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je bankovní rada, která má 7 členu a to guvernéra, 2 viceguvernéry a čtyři vrchní ředitele. Všechny členy bankovní rady jmenuje prezident republiky na šestileté období. Úkoly centrální banky: o Centrální banka spravuje měnu státu (s výjimkou zemí Eurozóny – tam tuto roli převzala ECB). o Dohlíží nad činností obchodních bank (uvaluje nucené správy), poskytuje jim úvěry, též i licence a vůbec stanoví podmínky pro činnost obchodních bank. o Vede účet státního rozpočtu. o Spravuje rezervy ve zlatě a cizích měnách. o Péče o cenovou stabilitu tj. nízko inflační prostředí (hlavní cíl) o Vytváří podmínky pro udržitelný hospodářský růst o Určuje měnovou politiku o Vydává bankovky a mince o Řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank o Vykonává dohled nad kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevním záložnami, institucemi elektronických peněz. o Poskytuje bankovní služby pro stát a veřejný sektor o Reprezentace vlády v měnové oblasti (uvnitř ekonomiky – informování veřejnosti, vůči zahraničí – MMF) Nástroje centrální banky: o o o o
Povinné minimální rezervy KB Diskontní sazba (úrok při půjčkách komerčním bankám) Operace na volném trhu (nákup a prodej cenných papírů) Určení úvěrových limitů atd.
Složení bankovní rady: Guvernér:
Miroslav Singer 64
Viceguvernéři: Vrchní ředitelé:
Mojmír Hampl Vladimír Tomšík Kamil Janáček Lubomír Lízal Pavel Řežábek Eva Zamrazilová
Nejvyšší kontrolní úřad Nejvyšší kontrolní úřad je nezávislým orgánem, který vykonává kontrolu hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Činnosti: o Kontrola hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou prostředků vybíraných obcemi nebo kraji v jejich samostatné působnosti o Kontrola státního závěrečného účtu ČR o Kontrola plnění státního rozpočtu státu o Kontrola hospodaření s prostředky poskytnutými státu ze zahraničí a s prostředky, za něž stát převzal záruky o Kontrola vydávání a umořování státních cenných papírů o Kontrola zadávání státních zakázek, o Kontrola hospodaření České národní banky v oblasti výdajů na pořízení majetku a výdajů na provoz České národní banky Mezinárodní organizace EU Politická a měnová unie, kterou tvoří 27 států (asi 500 milionů obyvatel). Cílem této instituce je vytvoření jednotného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora hospodářského růstu, zaměstnanosti, vědeckého a technického pokroku, zlepšování kvality životního prostředí, boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci. K plnění těchto cílů využívá EU různé nástroje jako např. společná zemědělská politika, volný pohyb osob, zboží a kapitálu, … MMF Instituce přidružená k OSN, která má v dnešní době 187 členských států. Cílem MMF je podporovat mezinárodní měnovou spolupráci, podporovat devizovou stabilitu a růst mezinárodního obchodu, finanční pomoc státům, které mají finanční problémy. OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) Členy této instituce tvoří 34 ekonomicky nejrozvinutějších států světa. OECD koordinuje ekonomickou a sociálně-politickou spolupráci svých členů, zprostředkovává nové investice a prosazuje liberalizaci zahraničního obchodu. Cílem OECD je podpora dalšího ekonomického rozvoje, snižování nezaměstnanosti, stabilizace a rozvoj finančních trhů. 65
Zájmové a lobbyistické skupiny Při vymezení zájmových skupin, je nutné si ujasnit úhel pohledu, z něhož budeme zájmové skupiny definovat. Můžeme odlišit pohled politologický, ekonomický, právní, novinářský aj. Nejčastěji pojem zájmových skupin používá politologie. Hlavním posuzovacím kritériem je politická odpovědnost. Politologové rozlišují zájmové skupiny na ty, jež usilují o získání politické moci a odpovědnosti, hovoříme o politických stranách a na ty, které se sice snaží ovlivňovat moc, ale převzetí příslušné politické odpovědnosti se brání, obvykle nazývány jako zájmové skupiny. Zájmová skupina je taková skupina, která se snaží vytěžit z určité hospodářské politiky maximum pro svůj vlastní prospěch. Zisk jednotlivce v zájmové skupině je mnohem vyšší než ztráta jednotlivců, kteří v zájmové skupině nejsou. Zájmové skupiny se snaží dobýt rentu, tzv. rent – seeking. Zájmové neboli lobbyistické skupiny mají velkou motivaci ovlivňovat danou hospodářskou politiku tak, aby byla pro ně výhodná. Snaží se ovlivnit zájem politiků i veřejnosti. U veřejnosti naopak převládá racionální ignorace. Rozdíl mezi politickými stranami a zájmovými skupinami spočívá zejména v přístupu k politické odpovědnosti. Zatím co politické strany ji přijímají, zájmové skupiny už nikoliv. Politické strany mají stabilnější a dlouhodobější charakter. Usilují o získání politického vlivu a moci – primárně pomocí voleb. Ve svém uspořádání vytváří hierarchickou strukturu místních, krajských a celostátních organizací. Zájmové skupiny odmítají převzít politickou moc a odpovědnost. Vytváří spíše teritoriální struktury bez viditelnosti hierarchického uspořádání (s výjimkou velkých organizací, kupř. Hospodářská komora) a preferují užší zájmy (např. Děti Země, jejichž aktivita je zaměřena na tři oblasti: Doprava, Příroda a Věc veřejná). Rozlišujeme členění dle: 1) organizace 2) odvětví 3) povahy 4) struktury 1) Podle organizace rozlišujeme zájmové skupiny na: o organizované – je u nich patrné uspořádání a organizační struktura, např. odbory, komory. o neorganizované – uspořádání ani sdružování nemusí být patrné, ale jedinci této skupiny mají společný, charakteristický znak např. majitelé dopravních prostředků apod. 2) Odvětvové členění rozlišuje tyto druhy zájmových skupin: o Zaměstnavatelské zájmové organizace – prioritou zaměstnavatelů je především maximalizovat zisk a minimalizovat požadavky, které jsou na ně, ať už ze strany státu nebo zaměstnanců, vyvíjeny. Za nejvlivnější představitele můžeme považovat Svaz průmyslu a dopravy ČR a Konfederaci zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR, jelikož se účastní tripartitního vyjednávání s vládou. o Zaměstnanecké zájmové organizace – jakožto obhájci zájmů zaměstnanců mají hlavní požadavky na jistotu zaměstnání, kvalitní pracovní podmínky, určitou výši mzdy. Typickými reprezentanty jsou odbory. Nejvýznamnější pozici jakožto účastníci tripartity mají Českomoravská konfederace odborových svazů a Asociace samostatných odborů.
66
o Profesní a řemeslnicko-stavovské zájmové organizace – skupiny vyznačující společným oborem, pracovní činností např. Česká stomatologická komora, Profesní společenství autoškol ČR. o Sociální zájmové skupiny – sdružují a chrání zájmy potencionálně ohrožené skupiny obyvatel např. Nesehnutí (projekty hájící práva žen, zajišťování pomoci uprchlíkům) o Náboženské zájmové skupiny – uskupení lidí jenž mají společné přesvědčení a ideologii, typicky církve o Organizace se společensko-politickou silou –např. Nezávislé mírové sdružení, Sdružení obrany spotřebitelů ČR o Svazy poškozených – organizace sdružující osoby, na nichž bylo v minulosti pácháno protiprávní jednání např. za druhé světové války Český svaz bojovníků za svobodu, v období komunistického režimu Konfederace politických vězňů 3) Povahové členění: o skupiny soukromoprávní o skupiny veřejnoprávní – subjekty státní moci, např. rivalitní chování územních jednotek 4) Struktury vnitřní organizace: o skupiny masové – snaha o co největší počet stoupenců, fanouškovské kluby o skupiny kádrové – vstup do skupiny je omezen. Jedná se elitní skupiny, typickým příkladem mohou být kupř. business kluby. Zájmové skupiny prosazují své cíle zpravidla nátlakovou formou. Nátlak lze definovat jako krajní formu prosazování cílů (stávky, blokády cest aj.). Zájmové skupiny nejčastěji používají formu lobbyingu. Lobby je způsob jednostranné komunikace zájmových skupin směrem k rozhodovacím institucím. Počátky nalézáme již v 19. století ve Velké Británii a právě odsud pochází slovo lobby, které označuje předsálí v britské Dolní sněmovně (The House of Commons), kde poslanci přijímali návštěvy z řad občanů. Hlavním cílem lobbyingu je legální úprava procesu politického rozhodování. V kontextu české společnosti je zatím vnímán spíše s nedůvěrou. Vede k tomu, v jistém slova smyslu, stále ještě nevyzrálá společnost a zkušenosti z minulého komunistického období, kdy prosazení vlastní výhody bylo spojováno především s korupcí. Rozlišujeme dva druhy lobbyingu: Lobbying přímý – nejvíce rozvinut v Kongresu USA. Zahrnuje dvě strategie, které se nazývají metoda kulovnice a brokovnice. Metoda kulovnice je založená na vyhledávání kontaktu. Její cíl spočívá v navázání vazeb ke konkrétní osobě a snaze získat na ni vliv. Obvykle se uplatňuje rodinných, přátelských a pracovních vztahů. Metoda brokovnice – hlavní motivací je ovlivnění maximálního počtu členů Kongresu ve svůj prospěch. Realizace této metody vyžaduje účast vícero lobbyistů, někdy dokonce i spojení lobbyistických kanceláří. Lobbying nepřímý – druh informační propagace, veřejně více viditelný. Důležitá je práce se sdělovacími prostředky a plošné pokrytí kampaně. Právní rámec pro vytváření HP
67
o Právní stát = státní moc je podřízena zákonům, musí existovat právní jistota, jednoznačnost a vymahatelnost práva o Soukromé a veřejné právo – pokud převažuje soukromé právo nad veřejným, prosperuje i hospodářství země o Instituce – vykonávají právo (soudy, policie, státní zastupitelství,…) o Vynutitelnost práva Zákony týkající se HP: o o o o o o
Ochrana vlastnictví Státní rozpočet Regulační zákony Antimonopolní zákony Zákony na ochranu spotřebitele Zákony na ochranu životního prostředí
Důležité zákony v hospodářské politice Ochrana soukromého vlastnictví Tento zákon je postavený na demokratických principech, kde by mělo být soukromé vlastnictví nedotknutelné. Vlastnická práva by měla být vymezitelná, vymahatelná a převoditelná. Vlastnictví je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby nad konkrétní věcí, jedná se o věcné právo, tedy povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Zákon o státním rozpočtu Státní rozpočet je nejdůležitější ekonomický zájem, který je každý rok přijímán. Často dochází k jeho porušování a neplnění, porušení ale nebývá sankcionováno. Příjmy tvoří především daně, cla a poplatky. Výdaje tvoří činnosti státu, kterou jsou dané zákonem nebo ústavou, tzv. mandatorní výdaje. Sestavení a schválení státního rozpočtu: Sestavování a přijímání státního rozpočtu popisuje a upravuje zákon o rozpočtových pravidlech 218/2000 Sb.. Návrh státního rozpočtu obsahující předpokládané příjmy a výdaje sestavuje v České republice ministerstvo financí v součinnosti se správci kapitol, územními samosprávnými celky a státními fondy. Při sestavování se vychází z výsledků hospodaření státu v uplynulém rozpočtovém období, ze záměrů a cílů hospodářské politiky státu, z předpokládaného ekonomického vývoje národního hospodářství apod. Návrh zákona o státním rozpočtu předkládá ministerstvo financí ke schválení vládě. Účet státního rozpočtu pak spravuje Česká národní banka. Příjmy a výdaje státního rozpočtu se člení na kapitoly, které vyjadřují okruh působnosti a odpovědnosti ústředních orgánů státní správy. Současně s návrhem státního rozpočtu na konkrétní rozpočtový rok se zpracovává i střednědobý výhled, který je základním dokumentem o záměrech a cílech rozpočtové politiky na delší časové období. Návrh rozpočtu se po posouzení ve vládě předkládá k projednání a schválení Poslanecké sněmovně. Vláda předloží návrh zákona předsedovi Poslanecké sněmovny nejpozději 3 měsíce před začátkem rozpočtového roku, ten pak přikáže tento návrh zákona k projednání rozpočtovému výboru. V 68
prvém čtení zákona se projednávají základní údaje návrhu státního rozpočtu a to výše příjmů a výdajů, saldo, způsob vypořádání salda, celkový vztah k rozpočtům vyšších územních samosprávných celků a obcí a rozsah zmocnění výkonných orgánů. Poslanecká sněmovna buď tyto základní údaje schválí, nebo doporučí vládě jejich změny a stanoví termín pro předložení nového návrhu Ve druhém čtení návrhu zákona a usnesení rozpočtového výboru se koná rozprava a předkládají se pozměňovací návrhy. Ve třetím čtení návrhu zákona o státním rozpočtu se koná rozprava, ve které je možné navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, pravopisných chyb apod.;; na závěr Poslanecká sněmovna hlasuje o pozměňovacích návrzích a poté se usnáší na návrhu. Po schválení se rozpočet stává rozpočtovým zákonem. Pokud se nepodaří rozpočet schválit do začátku rozpočtového roku, hospodaří se podle rozpočtového provizoria, které představuje skutečnost stejného časového období minulého rozpočtového roku. Státní rozpočty můžeme dělit na: o Schodkové – výdaje jsou vyšší než příjmy – důsledky: ztráta efektivnosti ze zdanění, nahrazování kapitálu veřejným dluhem, zvyšování inflace, deformace importu v důsledku zahraniční zadluženosti, deficitní rozpočet se financuje vydáváním státních dluhopisů o Vyrovnané – příjmy a výdaje se rovnají o Přebytkové – příjmy jsou vyšší než výdaje Příjmy státního rozpočtu tvoří zejména daně, příjmy z pojistného na sociální zabezpečení, cla, příjmy z činnosti státních organizací, soudní a správní poplatky, pokuty, příjmy z prodeje a pronájmu majetku státu, výnosy z cenných papírů Výdaje státního rozpočtu obsahují zejména výdaje na důchody, nemocenské pojištění, dávky státní sociální podpory, náklady na činnost státních institucí, nákup cenných papírů nebo výdaje na státní úvěry. Očekávaný schodek rozpočtu pro letošní rok činí 135 000 000,Státní rozpočet musí splňovat zásady: o o o o o
Jednotnosti – všechny příjmy a výdaje rozpočtu musí být uvedeny v jednom dokumentu Úplnosti – všechny příjmy a výdaje musí být obsazeny v plném rozsahu bez kompenzací Reálnosti – údaje v rozpočtu nesmí být zkreslené Vyrovnanosti – na konci roku musí být rozpočet vždy účetně vyrovnán Publicity – voliči se mohou seznamovat s finančním hospodařením státu
Regulační zákony Jsou často přijímány ve snaze ochránit některé ekonomické subjekty, ale mohou přinášet vážné problémy a poruchy hospodářství. Někdy dokonce mohou jít i proti zájmům těch skupin, které je prosazovali. Jsou to např. antimonopolní zákony, zákony na ochranu spotřebitele, jeho zdraví, bezpečnosti práce, zákon na ochranu životního prostředí atd. Dělení: Všeobecné předpisy o Ústava České republiky (zákon č. 1/1993 Sb.) o Zákoník práce, … 69
Zákony na ochranu spotřebitele, jeho zdraví a bezpečnosti práce o Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele o Zákon č. 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky o Zákon č. 59/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku o Zákon č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích o Zákon č. 103/2001 Sb. o obecné bezpečnosti výrobků Antimonopolní zákonodárství o Obchodní zákoník o Občanský zákoník o Zákon č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže o Zákon č. 526/1990 Sb. o cenách Zákony na ochranu životního prostředí o Předpisy vztahující se na životní prostředí obecně o Zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí o Zákon č. 76/2002 Sb. o integrované prevenci a omezování znečištění o Zákon č. 1100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí o Zákon č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu Legislativní proces Legislativou rozumíme právní předpisy typu věcný záměr zákona, zákon, novela zákona, vyhláška, nařízení vlády. Z hlediska legislativního procesu je potřeba rozlišovat legislativní proces na úrovni vlády a na úrovni Parlamentu. Na úrovni vlády vznikají věcné záměry zákonů, návrhy zákonů, vyhlášky a nařízení vlády. Z těchto jmenovaných do Parlamentu postupují jen návrhy zákonů, o kterých se mluví jako o vládních návrzích zákonů. Vedle toho existují i nevládní návrhy, které jsou výsledkem zákonodárné iniciativy krajských zastupitelstev, nebo skupiny poslanců. Mechanismus přípravy a tvorby právních předpisů včetně způsobu jejich projednávání a schvalování se řídí pravidly. Pro právní předpisy na úrovni vlády jsou to Legislativní pravidla vlády, na úrovni Parlamentu Zákon o jednacím řádu PS ČR a Zákon o jednacím řádu Senátu ČR. Legislativní proces na úrovni vlády Na úrovni vlády tvoří právní předpisy ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy (předkladatelé materiálů). Při přípravě právních předpisů musí jejich předkladatelé postupovat v souladu s Legislativními pravidly vlády, která upravují požadavky na obsah a formu připravované legislativy. Mezi obecné požadavky na tvorbu právních přepisů patří podrobná analýza právního a skutkového stavu, jejíž nedílnou součástí je hodnocení dopadů připravované legislativy, tzv. RIA. Dalším požadavkem je soulad s právními předpisy vyšší právní síly a s nálezy Ústavního soudu, soulad s mezinárodními smlouvami a s právními akty ES/EU. V neposlední řadě je to požadavek na přehlednost, srozumitelnost a jednoznačnost nově připravované legislativy. Připomínkové řízení Návrhy legislativních materiálů jsou zasílány k vyjádření tzv. připomínkovým místům (ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy, kraje, Kancelář prezidenta republiky, Kancelář PS ČR, Kancelář Senátu apod.). Výčet připomínkových míst je uveden v Legislativních pravidlech vlády. Návrh právního předpisu však může předkladatel zaslat k vyjádření komukoli. Legislativní pravidla vlády dokonce ukládají povinnost zveřejňovat připravovanou legislativu na internetu, kde byla pro tento účel vytvořena knihovna připravované legislativy. 70
Lhůta pro vyjádření (připomínky) je 15 - 20 pracovních dní podle typu materiálu. Připomínky se člení na zásadní a ty ostatní, které mají zpravidla formu doporučení, návrhu apod. Předkladatel materiálu projednává s připomínkovými místy uplatněné připomínky a na jejich základě upravuje materiál. Pokud z jakýchkoli důvodů nevyhoví zásadním připomínkám (nevypořádá je), stávají se tyto připomínky předmětem rozporu, což má vliv při projednávání materiálu na vládě. Role Legislativní rady vlády Na legislativním procesu se podílí také Legislativní rada vlády jako poradní orgán vlády a její pracovní komise. Legislativní rada vlády se k materiálu vyjadřuje do 60 dní ode dne, kdy jí byl předložen. Její vyjádření (stanovisko) je významné při projednávání materiálu na vládě. Především pak u materiálů s rozporem. Z hlediska projednávání legislativy hraje důležitou roli také odbor kompatibility, který posuzuje návrhy právních předpisů z hlediska jejich slučitelnosti s právem EU, a grémium pro regulační reformu a efektivní veřejnou správu, které naopak sleduje vyhodnocení dopadů regulace. Schůze vlády Po skončení připomínkového řízení jsou materiály předkládány k projednání vládě. Materiály vyžadující diskuzi či materiály s rozpory se projednávají v části B programu schůze vlády, který je s rozpravou. To znamená, že o materiálu vedou členové vlády diskuzi, a poté o něm hlasují. Přihlíží přitom na stanovisko Legislativní rady vlády. Na jednání vlády jsou předkládány věcné záměry zákonů, návrhy zákonů a nařízení vlády. V případě schválení věcného záměru zákona, je rozhodnutí o něm (tzv. usnesení vlády) zveřejněno na webových stránkách Úřadu vlády www.vlada.cz. V případě schválení návrhu zákona, se tento postupuje dál v podobě vládního návrhu zákona do Poslanecké sněmovny. Schválené nařízení vlády se zveřejňuje ve Sbírce zákonů. Vyhlášky podepisuje na základě projednání a schválení v komisích Legislativní rady vlády příslušný člen vlády, nebo vedoucí příslušného úřadu. Poté mohou být zveřejněny ve Sbírce zákonů. Podmínky a lhůty pro zveřejnění legislativy ve Sbírce zákonů upravují již zmíněná Legislativní pravidla vlády. Legislativní proces na úrovni Parlamentu Vládní návrh zákona v listinné podobě zasílá předseda vlády předsedovi PS ČR. Předseda PSP ČR text zákona postupuje organizačnímu výboru PS ČR, všem poslancům a klubům. Jednání o vládním návrhu zákona probíhá v rámci třech čtení. Pokud text zákona projde PS ČR, je postoupen dále do Senátu. Legislativní proces z pohledu prezidenta Po schválení zákona Senátem zasílá předseda PS ČR přijatý zákon prezidentu republiky. Pokud prezident republiky zákon podepíše, může být za stanovených pravidel vyhlášen ve Sbírce zákonů. Vrátí-li prezident přijatý zákon PS ČR do 15 dnů, předseda PS ČR předloží vrácený zákon PS ČR. Pokud PS ČR přehlasuje prezidenta republiky nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí. Jinak platí, že zákon nebyl přijat. Publikování ve Sbírce zákonů Právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů. Pokud není stanovena účinnost později, nabývají právní předpisy účinnosti 15. dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.
71
Úloha informací a interpretace statistický údajů Informace Informace jsou stejně jako jiné statky vzácné. Při rozhodování člověk porovnává výnosy (užitek) z informací s náklady na jejich získání. Dokud bude užitek větší než náklady na získání informace, budeme jich chtít zjišťovat více až do té doby dokud se užitek bude rovnat nákladům (tomuto stavu říkáme racionální neznalost). V ekonomice existuje asymetrie informací, což znamená, že prodávající mají o výrobcích lepší informace než kupující 72
Informace není zadarmo, je to vzácný statek a její získání vyžaduje náklady. Proto i zde platí zákon mezního užitku. Usilujeme-li o získání informace, jsme ochotni vynaložit pouze tolik nákladů, které se rovnají nebo jsou menší než výsledný užitek z informace. Základní informací v ekonomice je cena (tržní cena). Cena má funkci informační, motivační, alokační a distribuční. Cena informuje o změnách a motivuje k efektivní alokaci zdrojů. Efektivní alokace je dosažena tak, že změny cen vytvářejí jedněm zisky a druhým ztráty. A poslední funkce ceny, distribuční, znamená, že ceny rozdělují statky mezi spotřebitele podle jejich ochoty platit. Cena je často regulována a to může přivádět subjekty ke špatným rozhodnutím, může zkreslovat informace a systém přivádět do nerovnováhy. Statistika Zabývá se analyzováním různých číselných dat. Hospodářská statistika popisuje a analyzuje ekonomické jevy (např. nezaměstnanost, cenová hladina, růst HDP, …). Na základě statistických dat jsou pak vytvářeny různé prognózy budoucího vývoje nebo se pomocí statistiky vysvětluje současný stav. Statistika tedy pomáhá při provádění hospodářské politiky. Statistika je věda a postup jak rozvíjet lidské znalosti použitím empirických dat. Součástí statistiky je plánování, sumarizace a analýza nepřesných pozorování. Cílem statistiky je najít „nejlepší“ informace z dostupných dat. Se statistickými daty je třeba pracovat velmi opatrně. Často bývají údaje upravovány dle potřeby nebo různě politicko- ekonomicky interpretovány. Makroekonomická analýza zkoumá vývoj ekonomiky jako celku a makroekonomická prognóza přináší základní informace pro hospodářsko- politické rozhodování.
Zdroje: Skripta: Předmět 5HP324, Kurz z praktické hospodářské politiky, LS 2011/2012 Česká národní banka, http://www.cnb.cz Senát, http://www.senat.cz/ Poslanecká sněmovna, http://www.psp.cz Vláda, www.vlada.cz Prezident, http://www.hrad.cz HOLMAN, Robert. Mikroekonomie. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 567 - 581 Zájmové skupiny a lobby: is.muni.cz/th/76212/esf_m/DPF1.doc Nejvyšší kontrolní úřad: http://cs.wikipedia.org/wiki/Nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%AD_kontroln%C3%AD_%C3%BA% C5%99ad Ševčík Miroslav, přednášky 5HP200 Úvod do hospodářské politiky, ZS 2009/2010
73
5. Makroekonomická hospodářská politika – fiskální Cíle, nástroje a nositelé fiskální politiky, druhy rozpočtových deficitů, formy a související problémy jejich financování. Pojetí fiskální politiky jako prioritního stabilizačního nástroje a kritika tohoto pojetí. Mix fiskální a monetární politiky. Východiska a vývoj fiskální politiky v období transformace. Struktura příjmů a výdajů rozpočtu ČR. Názory na deficitní financování ekonomiky a pojetí daňové politiky v České republice. Slovníček pojmů: Hospodářská politika – souhrn hospodářsko – ekonomických opatření, ekonomických nástrojů a procesů, prostřednictví kterých je možno působit na makroekonomickou a mikroekonomickou oblast národního hospodářství. Rozpočtová politika – procesy probíhající v rámci veřejné rozpočtové soustavy, realizované vládou na různých úrovních veřejné správy. Cílem je vytvořit finanční prostředky ve výši dostatečné k pokrytí veřejných výdajů. Fiskální hospodářská politika – záměrný proces realizovaný vládou, který za využití státního rozpočtu reguluje peněžní vztahy mezi státem a ekonomickými subjekty s cílem stabilizovat makroekonomický vývoj a zaměstnanost. Veřejný dluh – souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu, jednotlivým stupňům územní samosprávy, veřejným fondům a ostatním institucím veřejného sektoru. Vnitřní dluh (tzv. domácí dluh) – v případě pohledávek domácích subjektů Vnější dluh (tzv. zahraniční dluh) – věřitelem jsou zahraniční subjekty Dluhová služba – úroky z dluhu, uhrazené splátky vydaných dluhopisů, splátky jistin, splátky leasingu. Vládní výdaje – peníze určené na chod vládních institucí, veřejného školství, zdravotnictví, obrany státu, vládní investice, vládní dotační programy. Rozlišujeme mandatorní (povinné – zákonem stanovené výdaje) a nemandatorní (nepovinné), které stát nemusí vyplácet ze zákona, ale realizuje je na základě svého rozhodnutí. Monetizace státního dluhu – nákupy vládních dluhopisů centrální bankou. Centrální banka se tak stává věřitelem státu. Multiplikační efekt vládních výdajů – přírůstek vládních výdajů vyvolá několikanásobně větší přírůstek domácího produktu. Agregátní poptávka – souhrn výdajů všech ekonomických subjektů (domácnosti, firmy, stát apod.). Efekt likvidity – pokles cenové hladiny zvýší reálnou hodnotu peněžních zůstatků. Efekt vytěsňování – zvýšené vládní výdaje (nákupy) vytěsňují soukromé investiční výdaje, které jsou financovány úvěrem. Mohou vytěsňovat i spotřební výdaje domácností. Intenzita závisí na citlivosti na změny úrokových měr. Fiskální expanze snižuje agregátní poptávku. 74
Parafiskální – instituce, které naplňují úkoly v rámci „veřejného zájmu“ : veřejné zdravotní pojišťovny, veřejnoprávní média, náboženské organizace, veřejně prospěšné instituce. Diskreční opatření – opatření, která jsou krátkodobá a okamžitá, vyžadují schválení parlamentem a reagují na konkrétní situace (např. projekty zaměstnanosti, „šrotovné“ atp.). Veřejný statek – statek, který se financuje z daní, charakterizuje ho nevylučitelnost ze spotřeby a nerivalita ve spotřebě (příkladem čistě veřejného statku je národní obrana). Fiskální iluze – iluze, které podléhají voliči před volbami, kdy politici pro své znovuzvolení používají expansivní fiskální politiku. Fenomén politického cyklu – politici díky fiskální politice ovlivňují hospodářský cyklus, před volbami provádějí expanzivní fiskální politiku a po volbách restriktivní. IS – LM – model, který vyjadřuje rovnováhu na trhu zboží a služeb a trhu peněz. Křivka IS - představuje kombinace nominální úrokové míry a reálného domácího produktu, při kterých je v rovnováze trh zboží a služeb (odvozujeme z investiční funkce a keynesiánského kříže). Křivka LM - představuje kombinace úrokové míry a reálného produktu, při kterých je v rovnováze trh peněz (tvoříme ji pro danou peněžní zásobu, odvozujeme ji z poptávky po penězích).
5.1
Definice fiskální politiky
Fiskální politika je nástrojem hospodářské politiky státu, jejím nositelem je potom vláda, která dostala hlasy od voličů, obyvatel daného státu, kteří tím, kterou vládu zvolili, vlastně určují, jakým směrem se bude fiskální politika ubírat. Pokud tedy hovoříme o fiskální politice, bavíme se o politice státního rozpočtu, čili o tom, jak bude se státním rozpočtem nakládáno. Výše a struktura příjmů a výdajů státního rozpočtu potom ovlivňuje agregátní poptávku. Pokud vláda chce podpořit růst ekonomiky pomocí fiskálních transferů, má to nepříznivý dopad na státní rozpočet, tedy vytváří deficit státního rozpočtu. Mezi veřejné výdaje přitom můžeme zařadit výdaje ze státního rozpočtu, rozpočtu měst a obcí, rozpočty transformačních institucí a veřejné zdravotnictví a mimorozpočtové fondy.
5.2
Příjmy státního rozpočtu
Jestliže chce vláda pomáhat ekonomice nějakými injekcemi v podobě nějakých fiskálních transferů a přitom nechce tvořit velký schodek veřejných financí, musí mít dobře pokrytou příjmovou stránku státního rozpočtu. Do příjmů státního rozpočtu můžeme zařadit: Daně - Přímé: 75
Tyto daně jsou zdaněním příjmu, o Daň z příjmů fyzických osob o Daň z příjmů právnických osob Nebo majetku, potom se jedná o daně majetkové: o Daň z nemovitosti o Daň z převodu nemovitosti o Dědická daň o Darovací daň o Silniční daň - Nepřímé Mohou být nazývány též daněmi ze spotřeby a jsou zahrnuty v ceně zboží, či služeb a spotřebitel je nucen je zaplatit společně s cenou daného zboží, proto se říká, že tyto daně nejsou tak bolestivé, jako daně přímé, protože jsou, dalo by se říci, lépe maskovány. To je také důvodem, že je politicky daleko schůdnější prosadit zvyšování právě tohoto typu daní. Mezi tyto daně patří: o Daň z přidané hodnoty (DPH) o Spotřební daň o Clo o Ostatní daňové příjmy a poplatky Pojistné sociálního zabezpečení Sem spadají především dávky nemocenského a důchodového pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nedaňové příjmy o Příjmy z úroků z dříve poskytnutých vládních úvěrů o Příjmy z vládních úvěrů poskytnutých v minulosti
5.3
Výdajová stránka státního rozpočtu
Výdaje státního rozpočtu můžeme rozdělit do dvou skupin. Transferové platby o Podpory v nezaměstnanosti o Důchody o Sociální dávky Vládní výdaje o Platy zaměstnancům státní správy o Neinvestiční dotace podnikatelským a neziskovým subjektům o Dluhové služby Za druhé můžeme státní výdaje rozdělit na mandatorní a nemandatorní.
76
Mandatorní - takové výdaje, ke kterým se vláda zavázala v různých zákonech, musí je tedy vydat bez ohledu na výši svých příjmů, nebo na aktuální stav ekonomiky dané země. Pokud by je nevydala, hrozila by jí žaloba. Nemandatorní – jsou výdaje, které vláda sice vydávat nemusí, ale má zájem na tom, aby je vydala. Záleží při tom na aktuálním stavu ekonomiky.
5.4
Kdo je strůjcem fiskální politiky
Nositelem fiskální politiky jsou ústřední vládní instituce, lokální vládní instituce a fondy sociálního zabezpečení. Konkrétně můžeme jmenovat: o o o o
5.5
Vláda Ministerstva Samosprávné kraje Obce
Funkce fiskální politiky
Stabilizační Touto funkcí se rozumí taková opatření fiskální politiky, která mají tendenci zmírňovat průběh ekonomického cyklu. V případě, že se politika nachází v recesi, bývá uplatňována expanzivní fiskální politika ke stimulaci agregátní poptávky a produktu, v případě inflační mezery je použita restriktivní fiskální politika ke snížení agregátní poptávky a produktu. Stabilizační politice se proto někdy říká „stop-go“. Měla by působit na dynamický ekonomický růst, pokud možno rovnoměrně. Dále by měla přispívat k co nejvyšší zaměstnanosti, k dlouhodobě vyrovnané platební bilanci a nízkoinflační politice. Stabilizační funkce fiskální politiky však bývá často napadána hned z několika stran. Jedním z protiargumentů bývá to, že za dob krize se výdaje fiskální politiky samozřejmě zvedají s tím, že se musí ekonomika opět nastartovat, proto je do ekonomiky pomocí fiskálních transferů napumpována spousta peněz, což by samo o sobě nebylo až takovým problémem. Problémem je to, že tímto krokem vznikají deficity státního rozpočtu, které by se měly v období expanze splácet a fiskální transfery, ke kterým dochází z důvodů pomoci ekonomice z krize, často přetrvávají a je velice těžko politicky prosaditelné jejich odstranění, protože lidé si jednoduše navykli na státní podporu, proto se státní deficit stále prohlubuje. Druhým argumentem proti stabilizaci ekonomiky pomocí fiskálních transferů může být určité zpoždění jejich účinnosti. Samotné schvalování státního rozpočtu je velice složitý a byrokratizovaný proces, který je ovšem potřebný pro schválení změn ve fiskální politice. Když dojde k nějakému negativnímu šoku, který dopadne na ekonomiku a vláda chce pomoci změnou fiskálních výdajů, trvá velice dlouho, než se tyto kroky uvedou v platnost a začnou na plno účinkovat. Když konečně začnou účinkovat očekávaná změněná pravidla, můžou být už důsledky šoku pryč, ekonomika si s nimi poradila sama, v tom okamžiku může paradoxně stabilizační fiskální politika ekonomiku ještě více rozkolísat a způsobit tak více škod než užitku. Alokační Tato funkce znamená poskytování veřejných statků veřejným sektorem (vzdělání, zdravotní péče, vnitřní a vnější ochrana). 77
Veřejné rozpočty existují proto, aby soustředili finanční prostředky k zabezpečení produkce veřejných statků či jakýchkoliv jiných statků, jejichž produkci se vláda rozhodla zabezpečovat. Je součástí rozpočtové politiky, ale přímo makroekonomické ukazatele neovlivňuje. Redistribuční Tato funkce znamená, že se vlády pomocí státního rozpočtu pokoušejí regulovat nerovnosti v příjmech společnosti a tím chtějí předcházet tomu, aby se ve společnosti tvořily velké majetkové rozdíly a chudoba. Taktéž, jako alokační funkce neovlivňuje přímo makroekonomické ukazatele.
5.6
Cíle fiskální politiky Udržovat ekonomický růst Udržovat co nejnižší nezaměstnanost Napomáhat udržování cenové stability Tlumit výkyvy hospodářského cyklu Snažit se udržet vyrovnanou platební bilanci
5.7
Nástroje fiskální politiky
Vestavěné stabilizátory Po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Instalují se, aby napomáhaly trhu zajistit efektivní využití výrobních zdrojů a aby skutečně vyrobený produkt se co nejméně odchyloval od potencionálního produktu. Patří sem zejména: a) Princip progresivní daně z příjmu (vyšší daň pro občany s nadprůměrným příjmem) b) Princip pojištění v nezaměstnanosti a sociální transfery c) Existence subvencí do zemědělství Záměrná opatření (diskreční politika) Konkrétní jednorázová nebo krátkodobá opatření vyžadující schválení parlamentem., např. změna daňových sazeb, změny ve struktuře výdajů, změny ve výši položek rozpočtu. Tyto změny vyvolají změny ve velikosti reálného hrubého národního produktu, mají tedy vliv na agregátní poptávku a nabídku. Tvoří doplněk k vestavěným stabilizátorům. Patří sem zejména: a) Veřejné práce a výdajové programy b) Vytváření nových pracovních míst, které financuje vláda c) Změny míry zdanění fyzických a právnických osob d) Změny v míře a rychlosti odpisů e) Výše sociálních dávek a sociálních transferů f) Změny ve výši výdajů na státní správu
78
Y* = potenciální produkt Y₁ = skutečný produkt v čase 1 Y₀ = skutečný produkt v čase 0 - Při zvýšení státních výdajů, nebo snížení daní se agregátní poptávka AD₀ posunuje nahoru do AD, tím se nám odstraňuje mezera recese - Pokud by došlo za stavu přehřáté ekonomiky ke snížení státních výdajů, nebo zvýšení daní, dochází k přesunu agregátní poptávky AD₁ dolů do bodu AD, tím se odstraňuje inflační mezera
5.8
Typy fiskální politiky
Státní autorita si může vybrat, jakou fiskální politiku bude uplatňovat s ohledem na aktuální stav ekonomiky a hospodářského cyklu. Rozlišujeme tři základní typy fiskální politiky. Neutrální fiskální politika Veřejné výdaje se rovnají vybraným daním, státní rozpočet je tudíž vyrovnaný. Tento stav představuje zřejmě těžko dosažitelný ideál, neboť se vyskytuje jen zcela výjimečně. Expanzivní fiskální politika Expanzivní fiskální politika se snaží pomocí svých nástrojů podporovat agregátní poptávku. Vláda může dosáhnout potřebných efektů několika způsoby, prvním z nich je zvyšování vládních výdajů a tím podpořit růst agregátní poptávky, protože se ke spotřebiteli dostane více peněz. Druhým způsobem je snižování daní, čímž se dosáhne podobného efektu. V obou případech však vniká problém deficitu veřejných financí, což má za následek zvyšování státního dluhu. Úkolem expanzivní fiskální politiky je nastartovat růst HDP a udržení přijatelné míry nezaměstnanosti, pomocí finančních injekcí do ekonomiky, což si však často vybírá svou daň v podobě růstu cenové hladiny (inflací). I přes všechny námitky, které jsou proti expanzivní fiskální politice, většina států v současné době pracuje každoročně se schodky státního rozpočtu a považuje za dostačující, že dokáže udržet státní dluh alespoň v přijatelných mezích. 79
Restriktivní fiskální politika Opakem expanzivní fiskální politiky je politika restriktivní. Ta si naopak klade za cíl omezit, nebo snížit agregátní poptávku. Vlády se uchylují k této politice při přílišném přehřátí ekonomiky. K restrikci dochází pomocí snížení vládních výdajů, popřípadě zvyšováním daní, přičemž obě dvě tyto operace mají za důsledek snížení spotřeby domácností a následné snížení agregátní poptávky. Působí na zvýšení soukromých investic, snížení cenové hladiny, úrokové míry, a pokud soukromé investiční výdaje plně nehradí státní výdaje na nákup, nedochází ke změně v úrovni reálného produktu a zaměstnanosti. Restriktivní fiskální politika má smysl tehdy, má-li stát velký státní dluh, jinak by to znamenalo, že stát vybírá příliš vysoké daně a zbytečně tak zatěžuje své obyvatele. I přes zadlužení téměř všech států Evropy se však nikde nedaří restriktivní fiskální politiku zavádět a zbavit se tak státních dluhů.
5.9
Bariéry účinnosti fiskální politiky
Časové zpoždění Fiskální expanze může začít fungovat až v té fázi cyklu, kdy roste agregátní poptávka, potom hrozí nebezpečí růstu míry inflace. Efekt vytěsňování Fiskální expanze může být provázena růstem poptávky po penězích. To povede k růstu úrokové míry, jež přibrzdí investice (I), ale i některé složky spotřeby domácností (C);; výsledkem je, že některé součásti agregátní poptávky jsou vytěsněny jinými. Speciální problém představuje vazba na zahraničí. Fiskální expanze je účinná pouze v systému fixních měnových kursů. Vysvětlení: V případě fiskální expanze roste úroková míra. To povede k tendenci zhodnocení měny, centrální banka je nucena za domácí měnu nakupovat devizy, a to způsobí pokles úrokové míry a oslabí efekt vytěsňování. Naopak v případě pohyblivých měnových kursů rostoucí úroková míra povede k posílení měny a tudíž k nepříznivému účinku na čistý export. Je tedy neúčinná.
5.10
Mechanizmus fiskální politiky (vládní výdaje)
Vládní výdaje (G) Předpoklady: nemění se spotřební funkce nemění se rozsah investic nemění se daně Změny vládních výdajů v modelu 45° (Keynesiánský kříž – každý bod na ose kvadrantu znamená, že AD=Y), předpokládáme neměnnost C, I, T (daně)
Recesní mezera
80
Skutečný produkt je pod potenciálním produktem Rovnováhy by se mělo docílit zvýšením vládních výdajů (ekonomika je v mezeře recese)
Kritika tohoto modelu bývá právě již zmíněný efekt vytlačování investic, který byl popsán výše, kdy zjednodušeně řečeno soukromé výdaje jsou vytlačeny státními. To, jak se zvýší státní výdaje (G) povede ke zvýšení poptávky domácností po statcích, firmy vyrábí více produktu a zvyšuje se poptávka po penězích, to bude mít za důsledek zvyšování úroku. Jak se zvýší úroková míra, sníží se investiční výdaje, protože subjekty budou raději spořit při vysoké úrokové míře, což může mít v konečném důsledku efekt na omezování spotřebních výdajů. Inflační mezera
Produkt je nad potenciálním produktem Ekonomika je „přehřátá“ Snížení vládních výdajů nebo pomocí transferových plateb
Bohužel, jak již bylo napsáno výše, prosazení snižování vládních výdajů a transferů ze 81
státního rozpočtu směrem k občanům je velice složité a politicky téměř neprůchodné, což má za následek opakované schodky státního rozpočtu a s tím spojený růst státního dluhu. Rovnovážná situace
existuje jen výjimečně, vládní výdaje zůstanou konstantní
Skutečný produkt se rovná potenciálnímu. Nedoporučuje se měnit fiskální politiku. Jakákoliv změna vládních výdajů by vedla k nastavení nerovnovážné situace v ekonomice.
5.11
Mechanismus fiskální politiky (daně)
Předpoklady: konstantní spotřební funkce, neměnné státní výdaje, konstantní investice, záleží na mezním sklonu ke spotřebě a k investicím. Změna daní se projevuje na příjmové stránce, to pak ovlivňuje spotřebu a investice. Při změně daní se funkce celkových výdajů mění v závislosti na mezním sklonu ke spotřebě a mezním sklonu k úsporám (resp. investicím). Nezvyšuje se funkce, ale dochází k jejímu pootočení kolem bodu, kde prochází svislou osou. Při nižším skutečném produktu, než potenciálním, snížení daní vede k návratu do rovnovážného stavu.
82
Snížení daní
Snížení daní
V případě, že se skutečný produkt nachází pod potenciálním, což znamená, že ekonomika nepracuje na plno, má nějaké mezery a může vyrábět více a lépe, vláda může snížit daňové sazby, čímž dosáhne pootočení křivky a navrácení produktu na potenciál
Podobně by to vypadalo při opačném případě, kdy by se produkt pohyboval nad potenciálním produktem. V takovém případě by mohlo následovat zvýšení daňových sazeb, tím by se opět křivka pootočila, ale tentokrát opačným směrem a produkt by byl vrácen na potenciální. Můžeme vidět na obrázku níže.
Zvýšení daní V případě rovnovážného stavu, tedy, když se skutečný produkt rovná potencionálnímu produktu, by nemělo docházet, podobně jako v případě změn vládních výdajů, k žádnému pohybu daňových sazeb, protože změna by samozřejmě vedla k nerovnováhám v ekonomice.
5.12 Veřejné rozpočty Podle Českého statistického úřadu jsou jako veřejné rozpočty v užším pojetí chápany státní rozpočet a územní rozpočty. V České republice je to tedy státní rozpočet a rozpočty krajů a obcí. Dále sem můžeme řadit rozpočty státních podniků a veřejného zdravotnictví. Státní rozpočet 83
Státním rozpočtem se myslí plán, jak má stát hospodařit se svými financemi. V České republice je státní rozpočet sestavován na dobu jednoho kalendářního roku a má podobu zákona. Návrh státního rozpočtu překládá vláda a později musí být schválen parlamentem ČR. Ve schváleném státním rozpočtu je odhad příjmů, které tvoří především daně a rozdělení výdajů, jak bude se státním rozpočtem zacházeno. Po schválení státního rozpočtu se prostředky využívají dle rozhodnutí vlády, ministerstev a jiných státních institucí. Rozpočty krajů, obcí Jedná se o decentralizovaný peněžní fond, který je vytvářen, rozdělován a používán stejně jako ostatní veřejné rozpočty s využitím nenávratného, neekvivalentního a nedobrovolného způsobu financování. Je sestavován obcí či krajem na jeden kalendářní rok a schvaluje ho zastupitelstvo. Decentralizovaným je proto, že o něm rozhoduje samosprávný celek, i když je potřeba pro přesnost uvést, že vazby územních rozpočtů a státního rozpočtu jsou poměrně úzké. Rozpočty státních podniků a veřejného zdravotnictví
5.12.1Přístupy k vyrovnanosti státního rozpočtu Existují dva hlavní přístupy k vyrovnanosti státního rozpočtu, i když dnes můžeme pozorovat v podstatě vznik třetího přístupu, kterým může být každoročně deficitní státní rozpočet, což má za následek stále narůstající státní dluh. Každoročně vyrovnaný státní rozpočet Logickým argumentem tohoto přístupu je, že stát nemůže vydávat ze své pokladny více, než do ní vloží, proto nemůže dojít k deficitnímu státnímu rozpočtu a už vůbec ne k zadlužování země. Cyklicky vyrovnaný rozpočet S touto myšlenkou přichází Keynes, který říká, že je možné použít v období recese použít deficitní hospodaření pro povzbuzení ekonomické aktivity, ale v době konjunktury se má tento dluh splatit, má být uplatněna restriktivní fiskální politika, která bude mít za důsledek přebytek státního rozpočtu a tím se má splatit dluh z minulých let. Tyto argumenty však byly postupem času různě deformovány a nyní dochází ke stabilním schodkům veřejných financí v téměř všech zemích Evropy.
5.12.2 Deficit státního rozpočtu Deficit státního rozpočtu vzniká tehdy, když jsou vládní výdaje vyšší než příjmy a může poukazovat na špatné hospodaření vlády. Deficity jsou však v současné době poměrně častým jevem. Typy rozpočtových deficitů Cyklický Jedná se o deficit způsobený nestejnoměrným průběhem hospodářského cyklu. Vzniká 84
v obdobích recese ekonomiky. Samotná existence cyklického deficitu by neměla být pro ekonomiku vážnějším problémem, pokud by byl v období expanze, za použití restriktivní hospodářské politiky, opět smazán. Strukturální Základní příčinou strukturálního deficitu je nevyvážená struktura příjmů a výdajů rozpočtu. Předpokládáme-li, že vláda se rozhodne pro plánovaný deficit v situaci, kdy ekonomika dosahuje svou výkonností potenciální produkt (tedy plně využívá své kapacity), pak hovoříme o strukturálním deficitu. Vláda chce podpořit některé odvětví, aby nešlo do útlumu, přičemž tyto výdaje nejsou na druhé straně kompenzovány žádnými příjmy. Skutečný deficit státního rozpočtu je potom součtem dvou předchozích deficitů, tedy cyklického a strukturálního.
5.12.3 Způsob krytí rozpočtových deficitů Dluhové krytí Znamená, že se deficit promění na veřejný dluh. Vláda tedy vydá státní dluhopisy, které prodá buď doma, potom se jedná o vnitřní zadlužení, nebo v zahraničí, potom by se jednalo o vnější zadlužení. Peněžní krytí V případě peněžního krytí se jedná o tzv. monetarizaci, nebo-li tisknutí nových peněz. Takovýto přístup by znamenal silnou inflaci, protože by zvyšování peněžní zásoby nebylo provázeno žádným zvyšováním produktivity práce. Prostřednictvím prodeje státních aktiv Jedná se především o prodej akcií. Přebytkem z minulých let Krytí deficitu veřejných financí přebytkem z minulých let je asi snem každého politika. Předpokladem však je, vytvoření nějakého přebytku, o čemž může většina moderních států opravdu v současné době pouze snít. Krytí prostřednictvím snižování veřejných výdajů nebo zvyšování daňové zátěže O takovéto kroky, v podobě různých škrtů vládních výdajů se nyní pokouší i naše vláda. Avšak hrozbou může být pokles ekonomické aktivity, což může být v době nastávající recese poměrně velkým problémem.
5.13
Veřejný dluh
Jedná se o součet všech deficitů z minulých let 85
5.14
Teoretické přístupy k fiskální politice
5.14.1 Keynesiánská škola Pro keynesiánce je fiskální politika hlavní hybnou silou ekonomiky a nejdůležitější při vládních snahách o ovlivnění a stabilizaci hospodářských cyklů. Podle nich aktivní fiskální prorůstová ekonomika zvyšuje agregátní poptávku, HDP, i zaměstnanost. V recesi má být používána expanzivní fiskální politika, čímž je myšleno zvyšování vládních výdajů a snižování daní, což může mít krátkodobě vliv na růst deficitů státního rozpočtu, popřípadě veřejného dluhu. Tyto však budou následně splaceny po nastartování ekonomiky opačnými kroky, kdy se ekonomika dostane do období expanze a růstu, tehdy má být použita restriktivní fiskální politika (snižování veřejných výdajů a zvyšování daní), což má mít za následek přebytek státního rozpočtu, ze kterého má být postupně splacen veřejný dluh z minulých let. Dle Keynese a jeho následovníků je fiskální politika (na rozdíl od té monetární) účinná. Nabídka peněz dle nich nemá žádný vliv na HDP. Důvodem je horizontálně položená křivka LM. Když centrální autorita, popř. centrální banka zvýší množství peněz v oběhu, dostaví se postupné snižování úrokové míry, vytrácí se transakční motiv pro držení peněz a následně dochází k tzv. pasti likvidity. Past likvidity je taková situace, kdy všechny dodatečné peníze jsou pohlceny spekulativní poptávkou po penězích. Citlivost poptávky po reálných zůstatcích na úrokovou míru se blíží nekonečnu.
Dle Keynesiánců je měnová politika neúčinná z toho důvodu, že křivka LM je horizontálně položena a její posun se s tím, jak se mění zásoba peněz, vůbec neuskuteční Kdežto zvýšení veřejných výdajů, popř. snížení daní posune křivku IS směrem doprava, protože stoupne spotřeba. Nový rovnovážný bod je vychýlen doprava a nový HDP je vyšší.
5.14.2 Monetaristé Monetaristé uznávají, že zásahy státu do ekonomiky jsou potřebné pro stabilizaci ekonomiky, ale monetární politika je dle nich daleko účinnějším nástrojem. Neúčinnost fiskální politiky je dle nich způsobena efektem vytěsňování, který byl popsán výše.
86
Zvýšení výdajů sice posune křivku IS, stejně jako v předchozím případě, doprava, ale podle monetaristů, na rozdíl od keynesiánců, má křivka LM vertikální tvar, tudíž tento posun zapříčiní pouze zvýšení úrokové míry. Neúčinnost fiskální politiky přitom dávají za vinu efektu vytěsňování.
5.14.3 Škola racionálních očekávání Příznivci této školy jsou velmi skeptičtí vůči všem zásahům státu do ekonomiky, protože předpokládají, že lidé jsou schopni se přizpůsobovat těmto zásahům již dopředu. Takové zásahy, které tedy lidé mohou dopředu očekávat, nemohou mít na ekonomiku žádný dopad. Jediné zásahy, které by mohly mít nějaký účinek na ekonomiku, jsou takové, které jsou naprosto neočekávané a neavizované dopředu.
5.14.4 Ekonomie strany nabídky Ekonomové, kteří se hlásí k ideám ekonomie strany nabídky, odsuzují použití fiskální politiky jako stabilizačního nástroje. Podle nich by státní autorita neměla nijak zasahovat do vývoje hospodářského cyklu a nechat ekonomiku se vyrovnat s problémy po svém. Doporučují dlouhodobé snížení daňového zatížení, které pomůže ekonomické aktivitě, ale zároveň doporučují snížení vládních výdajů v podobě různých podpor a podobně.
Zdroje: HOLMAN, Robert. Makroekonomie: středně pokročilý kurz. Praha: H. C. Beck, 2004. 424 s. ISBN 80-7179-738-3. Přednášky pana Miroslava Ševčíka z předmětu 5HP200 – Úvod do hospodářské a sociální politiky Skripta z předmětu 5HP324 Kondiční kurz z praktické hospodářské politiky z minulých let Státnicové otázky z minulých let Veřejné finance, dostupné z internetu: http://www.finance.cz/ekonomika/informace/statnirozpocet/verejne-finance/ FISKÁLNÍ POLITIKA (NÁSTROJE, BEZPROSTŘEDNÍ A KONEČNÉ CÍLE, DEFICIT STÁTNÍHO ROZPOČTU), dostupné z internetu: 87
6. Makroekonomická hospodářská politika – monetární Cíle a nositelé monetární politiky. Problém nezávislosti centrálních bank a způsoby jejího měření. Přímé a nepřímé nástroje monetární politiky. Pojetí monetární politiky jako prioritního stabilizačního nástroje, spory o její účinnost. Cílování inflace. Východiska a vývoj monetární politiky v období transformace. Reakce ČNB na makroekonomické nerovnováhy české ekonomiky. Diskuse o nezávislosti ČNB a prováděné monetární politice při snižování inflace. Slovníček pojmů: Agregátní nabídka - funkce vyjadřující závislost reálného domácího produktu, který firmy chtějí vyrábět, na cenové hladině Agregátní poptávka - funkce vyjadřující závislost reálného domácího produktu, který chtějí lidé nakupovat, na cenové hladině Celková inflace - přírůstek indexu spotřebitelských cen Čistá inflace - index spotřebitelských cen pro zboží a služby, které mají neregulované ceny (celková inflace je očištěna o vliv administrativních zásahů- regulovaných cen a primárních dopadů změn nepřímých daní) Domácí produkt - zboží a služby vyrobené a poskytované na území daného státu za určité období (obvykle za rok) Hrubý domácí produkt - hodnota zboží a služeb vyrobených na území dané země za jeden rok (neodečítá se z něho opotřebení dříve vyrobených statků dlouhodobé životnosti) Inflace - zmenšování kupní síly peněz, projevuje se růstem cen Inflační cílování - režim měnové politiky, ve kterém CB jako jediný konečný cíl své politiky formuluje určitou cílovou míru inflace, resp. inflační pásmo Inflační očekávání - očekávání budoucí inflace Likvidní aktivum - takové aktivum, které lze přímo použít jako prostředek směny, nebo jej lze snadno v prostředek směny přeměnit Měnová báze - suma oběživa a bankovních rezerv Měnový kurz - cena měnové jednotky země vyjádřená v měnových jednotkách jiné země Národní produkt - zboží a služby vyrobené za jeden rok výrobními faktory, které jsou ve vlastnictví občanů dané země Nezaměstnanost - nezaměstnaní jsou lidé, kteří nepracují a hledají nějakou práci Peněžní zásoba - suma oběživa a bankovních vkladů 88
Peněžní zůstatky - oběživo a zůstatky na bankovních účtech, které lidé drží z transakčních, opatrnostních, popř. spekulačních důvodů namísto jiných aktiv Platební bilance - soustava účtů zachycující platební transakce země se zahraničím v daném roce;; skládá se z běžného účtu, finančního účtu a změny devizových rezerv Potenciální produkt - domácí produkt vyráběný při přirozené míře nezaměstnanosti Reálný domácí produkt - domácí produkt vyjádřený ve stálých cenách (cenách zvoleného období;; v jeho změnách se odráží pouze změny produkce, nikoli cenové hladiny) Reálné peněžní zůstatky - peněžní zůstatky očištěné od inflace tak, že nominální peněžní zásobu dělíme cenovým indexem Rychlost obratu peněz - udává, kolikrát se peníze obrátí při uskutečnění daného objemu transakcí za určité období, důchodová rychlost obratu vyplývá z podílu nominálního domácího produktu a peněžní zásoby
6.1
Cíle a nositelé monetární politiky
Nositelé monetární politiky: o o o o o
Nositelem monetární politiky je v naprosté většině centrální banka Měnová unie (Eurozóna) Více CB na jednom území (USA – FED 13 bank) Stát nemá vlastní CB ale využívá CB jiného státu (Andorra, San Marino) Výjimečně i komerční banky ( pod kontrolou CB, nebo ministerstvem financí) Funkce ČNB o Emisní funkce - CB jako jediná emituje hotovostní peníze na daném území o Vrcholný subjekt měnové politiky o Banka bank - CB je zastřešující bankou všech bank, přijímá vklady od ostatních bank (povinné minimální rezervy, dobrovolné vklady), poskytuje úvěry bankovnímu systému, vede bankám účty a provádí mezi nimi zúčtování (clearingové centrum) o Regulace a dohled nad fungováním bankovního systému - CB stanovuje pravidla a kontroluje jejich dodržování (CB se vždy účastní regulace a dohledu- někdy jako jediná instituce, někdy spolu s dalšími institucemi) o Banka státu - vede účty vládě a státním institucím, spravuje státní dluh (na účet státu provádí operace s cennými papíry), přímé úvěrování státu centrální bankou je zakázáno o Správce devizových rezerv - CB provádí operace s devizovými rezervami, které spočívají v: o Zabezpečování devizové likvidity země (CB drží dostatečnou výši devizových rezerv v žádoucí struktuře) o Udržuje hodnotu devizových rezerv o Kurzovými intervencemi ovlivňuje měnový kurz o Reprezentace vlády v měnové oblasti o Uvnitř ekonomiky to spočívá v tom, že CB informuje veřejnost 89
o Vůči zahraničí to spočívá v tom, že CB reprezentuje zemi na zasedání Mezinárodního měnového fondu, skupiny Světové banky,… Cíle ČNB: o dle Ústavy ČR (článek 98 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance) a zákona o ČNB je hlavním cílem „péče o cenovou stabilitu“ o pokud tím není dotčen její hlavní cíl (cenová stabilita), ČNB by měla jako sekundární cíl podporovat obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu o mezi další cíle patří: - podpora ekonomického růstu - podpora zaměstnanosti - rovnovážnost běžného účtu platební bilance - stabilita měnového kurzu domácí měny („vnější“ stabilita měny) - stabilizace úrokových sazeb - stabilita bankovního sektoru
6.2 Problém nezávislosti centrálních bank a způsoby jejího měření Problém nezávislosti: Nezávislost centrální banky je klíčovou podmínkou úspěšné realizace měnové politiky a tedy udržitelného neinflačního růstu ekonomiky. Proč je nezávislost důležitá? Politická moc se může snažit přimět centrální banku k opatřením, která sice mohou krátkodobě vést k podpoře ekonomického růstu, ale v delším období se projeví v nežádoucím růstu inflace, zatímco růst ekonomické aktivity se vrátí na původní úroveň nebo (v důsledku zvýšené inflace) dokonce i na úroveň nižší. Dostatečná míra nezávislosti na politické moci umožňuje centrální bance těmto tlakům odolávat. Trocha historie: o Centrální banky byly ve svých počátcích naprosto nezávislé, v podstatě soukromé peněžní instituce fungující na komerčním principu (Bank of England – 1694, Banque de France za Napoleona;; obě znárodněny až po 2. světové válce) o v USA vznikl Fed až v roce 1913 (po několika předchozích neúspěšných pokusech);; Bundesbank i Nippon Ginkō (Japonská CB) založeny až po 2. světové válce jako nezávislé instituce;; Nový Zéland – předseda centrální banky má uzavřený s vládou 5letý kontrakt na udržení inflace v koridoru 0– 2% Druhy (ne)závislosti Funkční - CB rozhoduje samostatně o nastavení svých primárních cílů a volbě nástrojů k dosažení těchto cílů Personální (osobní)- spočívá ve způsobu jmenování vedení CB, délce jejího funkčního období a podmínce pro odvolání vedení (především důležité je, aby funkční období členů bankovní rady bylo 90
delší než volební období politiků a okruh podmínek pro odvolání členů bankovní rady byl přesně definován) Institucionální - CB je nezávislá na příkazech vlády či jiné ústavní instituce Finanční - CB není nucena financovat vládu (financování vlády ze strany CB je ve většině vyspělých zemí zakázáno), svůj rozpočet by si měla CB sestavovat a schvalovat sama Alternativní druhy (ne)závislosti Cílová (politická) nezávislost: skrývá možnost centrální banky volit si samostatně (bez ohledu na vládu) svůj inflační cíl Instrumentální (ekonomická) nezávislost: CB si sama svobodně může volit složení nástrojů k dosažení inflačního cíle (nikoliv však cíl samotný) Měření nezávislosti o Měříme politickou a ekonomickou nezávislost o Index politické a ekonomické nezávislosti. - vypočte průměr z obou částí a dostaneme průměrný index nezávislosti. Čím vyšší je hodnota indexu, tím vyšší je nezávislost centrální banky. Z empirických studií vyplývá, že existuje pozitivní korelace mezi stupněm nezávislosti banky a cenovou stabilitou. Politická nezávislost: o o o o o o o o
guvernér není jmenován vládou guvernér je jmenován na více než 5 let bankovní rada není jmenována vládou bankovní rada je jmenována na více než pět let nezávazná účast zástupce vlády v bankovní radě vláda neschvaluje z00E1měry monetární politiky požadavek na udržení měnové stability je upraven zákonem existuje zákonné opatření pro řešení konfliktu mezi vládou a CB
Ekonomická nezávislost: o o o o o o o
přímé možnosti úvěrování existují, ale nejsou automatické přímá možnost úvěrování za tržní úrokovou míru přímá úvěrová možnost je dočasná přímá úvěrová možnost je omezena výší CB se nepodílí na primárním trhu veřejného dluhu diskontní sazba je stanovena CB bankovní dozor není svěřen CB, nebo pouze CB
argumenty pro nezávislost – podřízení CB větším politickým tlakům by způsobilo inflační zkreslení MP, kontrola MP je příliš důležitá na to, aby byla ponechána politikům argumenty proti nezávislosti – je nedemokratické, když je MP kontrolovaná elitní skupinou, která není nikomu odpovědná;; nutnost koordinace MP s ostatními součástmi HP, především s FP; neexistuje zodpovědnost centrálních bankéřů v případě nezdaru při uskutečňování MP nejvyšší stupeň samostatnosti mají centrální banky v Německu, Švýcarsku a Novém Zélandu, střední stupeň samostatnosti v USA, ve většině zemí EU a nízký stupeň samostatnosti v Japonsku; ČNB má poměrně vysoký stupeň samostatnosti. 91
6.3
Přímé a nepřímé nástroje monetární politiky
Dělení nástrojů o Četnosti využívání - permanentní - výjimečně používané o Rychlosti použití - operativní - neoperativní o Cíle použití - zaměřené na regulaci operativního kritéria - zaměřené na regulaci zprostředkujícího kritéria o Dopadu na bankovní systém (dle adresnosti) - nepřímé (tržní, neadresné) - přímé (administrativní, adresné) - přímé i nepřímé Přímé nástroje Jsou selektivní a adresné, pro svou administrativnost nejsou tržně konformní, ve vyspělých ekonomikách nebývají výrazně uplatňovány. Pravidla likvidity – stanovení závazné struktury aktiv a pasiv obchodním bankám (např. podíl vkladů na úvěrech) Úrokové limity – minimální sazby z úvěrů a minimální a maximální sazby z vkladů, pomocí nichž se CB snaží regulovat množství úspor v ekonomice, velikost poskytnutých úvěrů, poptávku po penězích apod. Úvěrové limity – absolutní limity: stanovují maximální objem úvěrů, které mohou obchodní banky poskytnout svým klientům;; relativní limity: jaký objem úvěrů mohou získat obchodní banky od centrální banky Povinné vklady – povinnost některých subjektů vést své účty u CB, provádět přes ni své transakce Doporučení, výzvy, gentlemanské dohody Nepřímé nástroje Neadresné a obecné, jejich používání je v souladu s tržním přístupem k ekonomice, protože mají plošný dopad – nezvýhodňují či neznevýhodňují pouze některé subjekty. CB nabízí bankám obchodní transakce a podmínky formulované tak, aby tyto banky následně svým dalším partnerům nabízely transakce za podmínek, které jsou podle CB v danou chvíli žádoucí. Operace na volném trhu - cílem je usměrňovat vývoj úrokových sazeb v ekonomice jsou většinou prováděny ve formě repo operací z hlediska cíle a pravidelnosti lze operace na volném trhu rozdělit následovně: Repo operace - hlavní měnový nástroj ČNB – 2týdenní repo sazba - ČNB nabízí bankám, že si u ní v rámci dvoutýdenních repo operací mohou na dva týdny uložit své volné peněžní prostředky za úrokovou sazbu, která nepřevýší vyhlášenou repo sazbu. 92
Změnou repo sazby ČNB ovlivňuje výši krátkodobých úrokových sazeb na mezibankovním trhu. o Nástroje jemného ladění - devizové operace, operace s cennými papíry - převážně expanzivní MP : - ↑M ↓i ↑I, C, NX ↑AD ↑reálného HDP ↑P (cenové hladiny) - převážně restriktivní MP : dá se za ni považovat i taková MP, kdy nedochází k poklesu měnové báze, ale může to být i v případě jejího růstu v případě, že je tento růst nižší než růst ekonomiky - ↓M ↑i ↓I, C, NX ↓AD ↓reálného HDP stagnace P, výjimečně i sníž. -
Diskontní nástroje (automatické facility) - slouží k poskytování nebo ukládání likvidity přes noc - úrokové sazby vytvářejí koridor, v němž se pohybují krátkodobé sazby na peněžním trhu o diskontní úvěr - běžný úvěr, který může centrální banka poskytnout obchodním bankám, úročen diskontní sazbou, která je nejnižší úrokovou sazbou v ekonomice (0,25 %) o reeskotní úvěr – úvěr poskytnutý centrální bankou obchodním bankám ve výši hodnoty odkoupených eskontovaných směnek snížené o úrok určený repo sazbou (1,25 % - nejpoužívanější sazba) o lombardní úvěr – v případě mimořádných problémů s likviditou, lombardní sazba je nejvyšší úroková míra v ekonomie (2,25 %) Povinné minimální rezervy - obchodní banky jsou povinny držet na svém účtu u ČNB (ve Zúčtovacím centru) určitý předem stanovený objem likvidních prostředků, tzv. povinné minimální rezervy - míra PMR je 2 % z vkladů se splatností do 2 let - prostředky na tomto účtu jsou bankám úročeny dvoutýdenní repo sazbou (dříve úročeny nebyly) - monetární expanze - ↓PMR vede k ↓r (peníze obchodních bank se zlevní), ↑Ms - monetární restrikce - ↑PMR vede k ↑r (peníze obchodních bank se zdraží), ↓Ms 2011 [%]
2T Repo sazba Diskontní sazba Lombardní sazba PMR 0,75 0,25 1,75 2,00
Kurzové (devizové) intervence - jedním z cílů MP je udržování optimálního devizového kurzu, ovlivňovat ho může CB přímo či nepřímo - přímé intervence: nákup (prodej) zahraniční (domácí) měny na devizových trzích;; chce-li CB zajistit zhodnocení domácí měny, musí intervenovat v její neprospěch, tzn. nakoupit ji (a prodat tedy devizy), chce-li CB měnu znehodnotit, prodá domácí měnu a nakoupí devizy 93
-
nepřímé intervence: změna úrokových sazeb v ekonomice (diskontní, reposazby, lombardní) vyvolá pohyb krátkodobého zahraničního kapitálu;; chce-li CB zhodnocení domácí měny, úrokové sazby (to vyvolá příliv zahraničního kapitálu, zahraniční investoři tak začnou nakupovat domácí měnu a ta začne zhodnocovat
6.4 Spory o pojetí monetární politiky jako prioritního stabilizačního nástroje a spory o její účinnost Druhy monetární politiky o Restriktivní - spočívá ve zpomalení tempa růstu peněžní zásoby o Expanzivní - spočívá ve zvyšování tempa růstu peněžní zásoby o Neutrální - stabilizace takového tempa růstu peněžní zásoby, které nevede ke zvyšování cenové hladiny Převážně expanzivní měnová politika Dochází-li ke zvyšování peněz v ekonomice, snižuje se úroková sazba, tím dochází k růstu investic, spotřeby, někdy i čistého exportu. Zvyšují-li se tyto komponenty, zvyšuje se agregátní poptávka a tím roste i hrubý domácí produkt. Dále dosáhne snížení nezaměstnanosti, zvýšení inflace a prostřednictvím depreciace zlepšení bilance zboží a služeb. Expanzivní měnová politika sníží nezaměstnanost a zlepší bilanci zboží a služeb jen krátkodobě, dlouhodobým důsledkem je pouze zvýšení inflace.
Převážně restriktivní měnová politika Je-li v ekonomice nedostatek peněz, rostou úrokové sazby, tím dochází k omezování investiční činnosti, spotřebitelských výdajů a může to ovlivňovat čistý export. Agregátní poptávka klesá. Reálný HDP klesá nebo se snižuje tempo jeho růstu. Toto může vést k situaci, kdy celková cenová hladina se nehýbe nebo může klesat, tzn. dostáváme se do situace deflace. Restriktivní měnová politika zvýší nezaměstnanost a zhorší obchodní bilanci jen krátkodobě, ale dlouhodobým důsledkem je pouze snížení inflace.
94
6.4.1 Peněžní a fiskální politika v monetaristickém modelu V monetaristickém modelu existuje přímá a spolehlivá vazba mezi nabídkou peněz a HDP. CB zvýší nabídku peněz prostřednictvím nákupu státních CP. Lidé peníze nechtějí držet a utrácí je, čímž stimulují růst produkce, investic – růst HDP. Výdaje na zboží a služby porostou tak dlouho dokud HDP nevzroste do bodu, ve kterém relace mezi HDP a nabídkou peněz bude stejná jako v okamžiku, kdy CB zvýšila nabídku peněz. Friedman – doporučuje stálé tempo růstu peněžní zásoby, které by mělo dlouhodobě odpovídat tempu růstu reálného produktu. Uvědomuje si nemožnost přesné predikce tempa ek.růstu, stačí však, bude-li tempo peněžního růstu stálé a nepříliš vysoké (doporučoval 3-5 % ročně).
- CB zvýší nabídku peněz prostřednictvím nákupu státních CP zvýší se likvidita prostředků, lidé tyto peníze utratí růst produkce, investic a HDP - zvýšení peněžní masy posune křivku LM směrem doprava (z LM1 do LM2), nový rovnovážný bod E2 je na vyšší úrovni HDP než rovnovážný bod původní E1 (= rovnovážný nár.důchod) - je zde u monetaristů předpoklad konstantní rychlosti obratu peněz (někteří na tom netrvají, ale tvrdí, že rychlost obratu peněžní jednotky je předvídatelná) * IS = všechny kombinace nár.důchodu a IR, při nichž je trh zboží v rovnováze (Investice=úSpory) * LM = všechny kombinace nár.důchodu a IR, při nichž je trh peněz v rovnováze (poptávka po penězích=nabídka peněz, neboli L=M) 95
- zvýšení výdajů stát. rozpočtu bude mít vliv na posun křivky IS doprava nahoru - posun z IS1 do IS2 vede pouze ke zvýšení úrokové míry „vytlačení“ - růst výdajů SR krytý prodejem státních obligací vede k takovému růstu úrok. míry, který z trhu vytlačí soukromé investice a to v rozsahu zvýšených výdajů státního rozpočtu - nemění se velikost produktu -> FP je neúčinná a vede pouze ke zvýšení úrokové míry.
6.4.2 Peněžní a fiskální politika v keynesiánském modelu Keynesiánci nesdílejí názor monetaristů o přímé souvislosti mezi nabídkou peněz a HDP. CB zvýší nabídku peněz, tím vzroste likvidita zdrojů veřejnosti, lidé si mohou peníze ale ponechat (poklesla rychlost obratu peněz). Nabídka peněz HDP nijak neovlivňuje.
- neúčinnost měnové politiky dle Keynesiánců spočívá v tom, že LM je horizontální a její posun se v souvislosti se změnou peněz neuskutečňuje (IR se nemění) - zvýšení výdajů státního rozpočtu posune křivku IS směrem doprava. Nový rovnovážný bod je pak na vyšší úrovni HDP.
96
6.4.3 Transmisní mechanismy monetární politiky Obecné schéma transmisního mechanismu Pomocí nástrojů monetární politiky jsou ovlivněna operativní (krátkodobá) kritéria, ty pak působí na kritéria zprostředkující (střednědobá). Následně je jejich prostřednictvím ovlivněn konečný cíl monetární politiky. Veličiny by měly být dobře měřitelné a statisticky dostupné. nástroje -> operativní kritéria -> zprostředkující kritéria -> cíl MP
-
Keynesiánský úrokový transmisní mechanismus stabilizační přístup směřující především ke stimulaci produktu a zaměstnanosti, sekundárně ke stabilizaci inflace
-
stabilizace nízkých úrokových sazeb, které prostřednictvím dlouhodobých sazeb podpoří agregátní poptávku (zejména investice) a následně i ekonomický růst
-
problémy: sporně stanovený cíl (vede k akceleraci inflace), kauzalita mezi krátkodobou a dlouhodobou úrokovou mírou je sporná
-
operace na volném trhu -> krátk. IR -> dlouhodobá IR -> růst HDP, zaměstnanost
-
Monetaristický peněžní transmisní mechanismus cílem monetární politiky je cenová stabilita, tzn. určitá úroveň inflace
-
pokud má tedy centrální banka cíl snížit inflaci, pokusí se snížit monetární bázi, to vede k poklesu peněžní zásoby a snížení cenové hladiny, avšak problémem je odhad peněžního multiplikátoru, na kterém velikost toho poklesu závisí (centrální banka sice může snížit monetární bázi, ale o kolik klesne peněžní zásoba a potažmo cenová hladina je těžko odhadnutelné)
-
operace na volném trhu -> měnová báze -> peněžní zásoba -> cenová hladina
Shrnutí -
Nejznámějším byl spor z padesátých let mezi keynesiánci a americkými monetaristy ohledně relativní účinnosti měnové politiky keynesiánci zdůrazňovali větší účinnost rozpočtové politiky a nízkou účinnost měnové politiky o monetaristé tvrdili pravý opak. o Spor se vedl zejména o to, do jaké míry je poptávka po penězích citlivá na změny úrokové míry a do jaké míry působí tzv. efekt vytěsňování (crowding out effect) soukromé poptávky vládní poptávkou. o Mundell-Flemingův model však postavil tyto spory do zcela nového světla. Ukázal totiž, že relativní účinnosti měnové resp. rozpočtové politiky závisí rozhodujícím způsobem na tom, zda jsou měnové kurzy fixní nebo flexibilní. o
97
-
Zpoždění o Provádění aktivní fiskální politiky je spojeno s velkým tzv. vnitřním zpožděním, tedy zpožděním spojeným s identifikací problému a implementací konkrétního opatření fiskální politiky. Potřeba, aby konkrétní opatření prošlo zdlouhavým legislativním procesem a existence zpoždění již při rozpoznání samotného problému vede k tomu, že opatření fiskální politiky mohou být aplikována v nesprávnou dobu a namísto vyhlazení hospodářského cyklu mohou způsobit jeho prohloubení.
-
Spotřebitelovo očekávání o Ekonomické subjekty svá očekávání vytvářejí na základě veškerých dostupných informací, tedy jejich očekávání budou záviset jak na vývoji dané proměnné v minulosti, jejich vlastních zkušenostech a veškerých informacích, které mohou mít na danou proměnou vliv v budoucnosti, a přizpůsobí chování takto zformovaným očekáváním, účinky fiskální a monetární politiky tato skutečnost silně ovlivní. Účinky makroekonomické politiky tak mohou být v takovém případě jiné, než bylo monetární a fiskální autoritou zamýšleno.
6.5 -
Cílování inflace
Proč inflaci cílujeme - cílování inflace je pro trh transparentní systém, který může formovat inflační očekávání o Negativní důsledky inflace: o Vyšší inflace je zpravidla volatilnější, což zvyšuje orientaci investorů na krátkodobé finanční investice a na zajišťování se proti inflaci na úkor dlouhodobějších, produktivních investic o Vyšší inflace je spojena s vyššími nominálními úrokovými sazbami, které stimulují příliv krátkodobého, rizikového kapitálu o Dlouhodobější vyšší inflace má za následek zafixování inflačních a depreciačních očekávání při rozhodování ekonomických subjektů o Nepředvídaná vysoká inflace způsobuje i další ekonomické distorze, např. redistribuci důchodu od věřitelů k dlužníkům, znehodnocení úspor či deformaci daňového systému, které snižují růstový potenciál ekonomiky - inflační cíl v celkové inflaci ve výši 2 % ± 1% p.b. platný od ledna 2010 do přistoupení ČR k eurozóně - Cílem - je udržet inflaci v určitém pásmu, není cílem ji snížit/zvýši - ČNB v nedávné době přešla od samotného cílování čisté inflace (začalo 1998) také k cílování obecné inflace. - tzv. čistá inflace = inflace očištěná od vlivů, které nejsou pod přímou kontrolou centrální banky (regulované ceny, nepřímé daně, dotace). - důvody zavedení cílování inflace: o přechod od fixního k plovoucímu kurzu (ztráta jakési „kotvy“ v ekonomice) 98
-
o selhání dosud používaných transmisních mechanismů (hlavně z důvodu nestability peněžního multiplikátoru) Transmisní mechanismus inflačního cílování: o operace na volném trhu->krátk. IR->nepoužívá se->pásmo inflace Cíl je splněn pokud se CB ve střednědobém horizontu pohybuje v inflačním pásmu (je-li inflace vyšší nebo nižší posuzuje se MP jako neúspěšná) výhodou inflačního cílování je, že centrální banka silně působí na inflační očekávání, jenž ovlivňuje celkovou inflaci nevýhodu je, že nelze sledovat mezicíle (není zde zprostředkují kritérium, které jinak představuje možnost korekce MP, pokud není CB s jejím vývojem spokojená)
Inflační cíle pro období 1998 1999 2000 2001 2005
ve výši 5,5–6,5 % 4–5 % 3,5–5,5 % 2–4 % 1–3 % 3 % ± 1 2006–2009 p.b. 2 % ± 1 2010 a dále p.b.
Inflační cíl ve formě čisté inflace
Rok 2006 2007 2008 2009 2010
inflační cíl 3 % ± 1 p.b. 3 % ± 1 p.b. 3 % ± 1 p.b. 3 % ± 1 p.b. 2 % ± 1 p.b.
CPI 2,5 2,8 6,3 1 1,5
splněno? ano ano ne ne ano
Inflační cíl ve formě celkové inflace
6.6 Východiska a vývoj monetární politiky v období transformace. Reakce ČNB na makroekonomické nerovnováhy české ekonomiky 6.6.1 Vývoj bankovního sektoru v ČR Banky v dnešní podobě začaly CB vystupovat zhruba od poloviny 19. století (v některých zemích až po 2. světové válce, např. Island 1961, Brazílie 1980). Za první centrální banku, která vznikla na našem území, lze považovat centrální banku tehdejší rakousko-uherské monarchie – Privilegovaná rakouská národní banka, která vznikla jako soukromá akciová společnost k 1. červnu 1816;; její první pobočka byla zřízena v Praze roku 1847. V současnosti v ČR plní funkci CB Česká národní banka (ČNB) – guvernérem Miroslav Singer (stejně jako členové bankovní rady jmenován (funkční období 6 let) a odvoláván prezidentem republiky).
6.6.2 Etapy vývoje monetární politiky v ČR o Etapa do roku 1990 - byl zde jednoúrovňový bankovní systém s výrazným monopolem Státní banky československé (SBČS) – existovala tedy pouze jedna banka 99
-
bezprostředním nástupcem SBČS se stala ČSOB, která převzala všechny klienty od roku 1990 je v ČR dvouúrovňový bankovní systém, kdy je CB nadřazená obchodním bankám centrální banka - ČNB – státní instituce, nepodnikatelský subjekt, zřízena Ústavou České republiky obchodní banky – podnikatelské subjekty
o Etapa (1990–92) - měnová politika podřízena transformačním cílům - fixní měnový kurz - MP byla koncipována jako restriktivní až do r. 1992, poté s ohledem na příznivý cenový vývoj přešla na neutrální MP - k 1.1.1990 dochází k oddělení „emisní“ a „úvěrově-obchodní“ činnosti CB, SBČS – rozdělena na 3 subjekty: „novou“ SBČS, která se přetvářela na centrální banku tržního typu (emisní činnost) a dvě obchodní banky – Komerční banku Praha a Všeobecnou úvěrovou banku Bratislava (úvěrově-obchodní činnost) - využívání úvěrových limitů, PMR využívány od října 1990 - od roku 1990 SBČS přestala poskytovat úvěry podnikovému sektoru - v počátku reformy se díky přímým nástrojům podařilo udržet cenovou stabilitu a zabránit inflační spirále - 1990 zrušení zlatého obsahu měny, konec 1990 devalvace, 1991 cenová liberalizace - proexportní polštář – devalvace koruny, aby měli exportéři lehčí situaci (proběhlo vícekrát) - poptávka po korunách na devizovém trhu převyšovala nabídku deviz, tuto nerovnováhu dorovnávala centrální banka nákupem deviz (tzn. prodávala koruny) – významný faktor růstu objemu obíhajících peněz;; trh toků na finančním účtu ovšem nebyl plně liberalizován, proto se ještě nejednalo o problém - počátek 1991 výrazná měnová restrikce, která stejně jako v roce 1990 vedla k nárůstu mezipodnikové zadluženosti - 1991 kroky k nahrazování přímých nástrojů MP nepřímými nástroji MP - udržení vnitřní směnitelnosti a fixního devizového kurzu - 1992 snížení diskontní sazby na 8 %, začal působit další prvek, který byl později jednou z hlavních komplikací MP: růst peněžní zásoby z důvodu přílivu zahraničního kapitálu o Etapa (1993–95): - využívání měnového transmisního mechanismu, roli zprostředkovacího kritéria plnil měnový agregát M2 - 1.1.1993 vznik ČNB (současně NBS (Národní banka Slovenska)), hlavní cíle: vnitřní a vnější stabilita (resp. boj proti inflaci a stabilita měnového kurzu), ČNB používala nepřímé nástroje MP - měnová politika měla v letech 1993–95 spíše expanzivní charakter, ve 2. pol. 90. let spíše restriktivní charakter - pevný kurz s úzkými pásmy oscilace (od 28.9.1992 pásmo ± 0,5 %), fixován na DEM (65 %) a USD (35 %) - vysoká tempa růstu peněžní zásoby v letech 1990–1995 se odrážela v růstu nominálního hrubého domácího produktu a umožňovala ceteris paribus i vysoká tempa růstu nominálních vládních výdajů při současném poklesu daňové kvóty, bez ohledu na to, nakolik byl peněžní růst vstřebán reálným ekonomickým růstem a nakolik se projevil inflací cenové hladiny 100
-
v říjnu 1995 uskutečnila ČNB rozsáhlou liberalizaci toků na finančním účtu platební bilance a umožnila obchodování s českou korunou na mezinárodních měnových trzích, kurs však nechal fixní liberalizace přilákala velký příliv zahraničního kapitálu, ČNB proto opět uspokojovala poptávku po korunách nákupem deviz, čímž opět významně stoupla peněžní zásoba
o Měnová krize 96/97 - značný růst peněžní zásoby, vyvolávaný přílivem zahraničního kapitálu, zvyšoval agregátní poptávku, která narážela na nedostatek domácích produkčních kapacit a tak se přelévala do dovozů → obchodní bilance se začala dramaticky zhoršovat - měnový kurs měl tendenci oslabovat, aby vyrovnal deficit obchodní bilance - tehdy se ČNB, v přesvědčení, že za inflaci i za rostoucí schodek obchodní bilance může nadměrný růst peněžní zásoby a agregátní poptávky → 28.2.1996 rozšířeno pásmo fluktuace na ± 7,5 %, aby ČNB nemusela v zájmu udržení kurzu koruny v jeho mezích tolik intervenovat - v červenci 1996 ČNB, bez konzultací s vládou, rozhodla o zvýšení PMR a úrokových sazeb – brzdící impuls - plán rozpočtu na rok 1997 ovšem zastavení růstu množství peněz nebral v úvahu - na jaře roku 1997 se začala ohlašovat hospodářská recese, vláda proto svými rozpočtovými balíčky snížila vládní výdaje - vláda očekávala uvolnění MP – v situaci hospodářské stagnace a velkého schodku obchodní bilance je totiž vhodné provést tuto kombinaci fiskální a měnové politiky, čímž by se udržely nízké úrokové sazby a příliv kapitálu by se tak snížil a koruna by oslabila - ČNB však setrvala u měnové restrikce, čímž prohlubovala hospodářskou recesi a obchodní schodek zároveň (podvázání ekonomického růstu) - nestabilní politické prostředí a přehnaně restriktivní a nekoordinovaná měnová a fiskální politika ale v letech 1996 a 1997 vyvrcholila měnovou krizí v květnu 1997 a recesí české ekonomiky - zhoršující se kondice ekonomiky rapidně odlákala zahraniční kapitál a díky tomu zvýšená nabídka koruny začala působit na její znehodnocování - v květnu 1997 při intervencích proti tomuto znehodnocování prodala ČNB devizy v objemu přes dvě miliardy dolarů (aniž by se jí podařilo kurz ve fluktuačním pásmu udržet) - další stažení peněz z oběhu si vynutilo druhý balíček rozpočtových opatření - následoval spekulativní útok na korunu (tj. masivní prodej korunových cenných papírů, který zvyšuje nabídku koruny), na který CB reagovala velkým zvýšením úrokových sazeb a posléze opuštěním režimu fixního kurzu a přechodem k floatingu
množství peněz M1, mld. Kč devizové rezervy ČNB, mld. USD
93-12 94-12 95-12 96-12 97-05 98-12 99-12 344 403 453 475,3 414,2 434,00 479,8 3,9 6,2 14 12,4 10 12,6 12,8
101
vývoj kurzu koruny ke koši měn USD a DEM v pásmech oscilace:
o Etapa 1998-2000: - opuštění fixního kurzu → řízený plovoucí kurz (kurz je plovoucí, ale centrální banka může přistoupit k intervencím, aby zabránila jeho extrémním výkyvům) - přechod na transmisní mechanismus – cílování inflace - konečný cíl MP byl nastaven v podobě „čisté inflace“, ukazatele indexu spotřebitelských cen očištěného o vlivy nepřímých daní, regulovaných cen a některé další vlivy - od dubna 2001 je cílována celková inflace na základě indexu spotřebitelských cen (CPI) - inflační cílování bude pokračovat až do eventuálního přijetí eura – před jeho přijetím však bude ČR muset vstoupit do kurzového systému ERM II a udržovat kurz koruny v požadovaném kurzovém pásmu Výhody pevného měnového kurzu o podporuje mezinárodní obchod a investování o vybízí k mezinárodní kooperaci 102
o podporuje disciplínu makroekonomické hospodářské politiky – nesprávná politika může vést k tlaku na oslabení měny, ztrátě devizových rezerv popřípadě až nutnosti opustit pevný měnový kurz, což by se projevilo v poklesu důvěryhodnosti země Nevýhody pevného měnového kurzu o v krátkém období omezuje schopnost MP reagovat na šoky o pevný měnový kurz bývá terčem útoků spekulantů o fakt, že pevný měnový kurz není neodvolatelným závazkem, je zdrojem dodatečné nejistoty pro investora, což zvyšuje riziko investice a investor vyžaduje vyšší výnos – úrokové sazby v zemi s pevným měnovým kurzem mohou být v krajních případech tlačeny velmi vysoko Výhody volného měnového kurzu o umožňuje snadné vyrovnání platební bilance o zaručuje autonomii hospodářské politiky o usnadňuje ekonomice se přizpůsobit vnějším šokům a podporuje ekonomickou stabilitu o předpoklad ke stabilizační měnové politice (ostatní nástroje CB jsou plně funkční pouze při volném floatingu) o Nevýhody volného měnového kurzu o volný měnový kurz může být velmi volatilní, což ztěžuje provádění MP
-
o Etapa 2000–2005 Ekonomický růst se značně zrychlil v důsledku příznivého působení některých faktorů: o silný příliv zahraničních investic o rychlý růst domácích investic a exportu o prorůstová hospodářská politika (snižující se úrokové míry a expanzivní fiskální politika)
Finanční krize 2008 - všeobecný nedostatek likvidity, vyúsťující v globální recesi - český bankovní sektor nepoznamenán – vysoká autonomie bank vůči svým ‚matkám‘ - - v souvislosti s probíhající ekonomickou krizí ČNB avizovala, že je připravena pomoci komerčním bankám s likviditou. Českých bank se však problémy s nedostatkem likvidity, na rozdíl od některých zahraničních bank, netýkají. - - ČNB zavedla tzv. intenzivní monitoring, který spočívá v pohotovém sběru a analýze aktuálních dat, které se týkají např. požadavků na hotovost, peněžního trhu a trhu s dluhopisy, finančních institucí. - - ČNB nedoporučuje ukvapenou konsolidaci dohledu na nadnárodní úrovni. Naopak doporučuje snížit náklady na finanční sektor - - podobně jako jiné centrální banky, ČNB několikrát snižovala měnově-politické sazby, zároveň se zvýšil rozdíl mezi těmito sazbami a tržními sazbami - - provádění měn.politiky je v krizi komplikováno vysokou volatilitou většiny MAE veličin (zejména kurzu), což znesnadňuje modelování - - plovoucí kurz koruny se stal během krize významným přizpůsobovacím mechanismem, jeho znehodnocení na začátku r.2009 podpořilo 103
-
konkurenceschopnost vývozců a zároveň pomáhalo tlumit dezinflační poptávkové tlaky (zatímco v eurozóně byla v březnu inflace 0,6%, v ČR 2,3%) - ČNB začala více než v minulosti používat slovní intervence (prohlášení guvernéra, členů bankovní rady) - pozitivní a negativní faktory české ekonomiky při vypořádání se s krizí: + Zdravý finanční sektor + Nízké vnější zadlužení + Dlouhodobě nízká inflace a nízko ukotvená infl. Očekávání + Poměrně nízké deficity veřejných financí + Pružný kurz - Vysoký podíl čistých vývozů na HDP - Vysoký podíl cyklicky citlivých oborů v ekonomice - Nedostatečně pružný trh práce - Politická situace (udržovací vláda) - prognóza ČNB
6.6.3 Společná evropská měna EURO -
1999: 11 států zavedlo EUR v bezhotovostní formě, v roce 2002 i v hotovostní formě (12 států, přibylo Řecko) vlnou rozšíření v roce 1995 odpadla možnost dojednání výjimky v přijetí EUR (jako to udělalo dříve Dánsko a VB);; stát si jen může spoluurčit, kdy měnu zavede požadavky na zavedení EUR nejsou jen Maastrichská kritéria, požadavkem je také nutnost kompatibility legislativního rámce, nezávislost CB a vzdání se měnové politiky ve prospěch ECB (kompenzováno spoluúčastí guvernéra při rozhodování ECB);; okolní podmínky jako produktivita práce, tempo růstu úvěrů;; obchodní bilance
6.7 Diskuse o nezávislosti ČNB a prováděné monetární politice při snižování inflace -
ČNB se řadí dle používaných kritérií mezi centrální banky s vysokou mírou nezávislosti. Důvod: čeští zákonodárci vycházeli při tvorbě statutu z jiných evropských ekonomicky vyspělých zemí, které posilovaly nezávislost svých bank (především z Německa) Znaky nezávislosti ČNB: guvernéra a bankovní radu jmenuje prezident a ne vláda guvernér a bankovní rada jsou jmenováni na 6 let - což je delší doba než funkční období vlády a existuje kontinuita prováděné monetární politiky při změně vlády ČNB si stanovuje svůj inflační cíl bez nutnosti schválení vládou Negativní efekt nezávislosti: může být obtížná komunikace mezi představiteli vlády a ČNB (neexistuje zákonem upravené opatření pro řešení jejich možného konfliktu) hlavní důvod přechodu od závislosti na ministerstvu financí k úplné nezávislosti je plnění hlavního cíle, aniž by do něho bylo zasahováno v rámci politického cyklu 104
-
ČNB vyhlašuje inflační cíl od r. 1998 – strefila se 3x a 7x se netrefila, ale netrefovala se systematicky – inflace vždy byla nižší nízká inflace pod cílem znamená, že měnová politika ČNB byla příliš restriktivní, tzn. byl nižší hospodářský růst (odhaduje se, že podstřelení o 1 % znamená nižší hospodářský růst o 0,5-0,75 %)
Zdroje: Holman, R.: Ekonomie. Praha: C.H.Beck, 2002. 714s. ISBN 80-7179-681-6 Holman, R.: Makroekonomie. Středně pokročilý kurz. Praha: C.H.Beck, 2004. 424 s. ISBN 807179-764-2 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. Praha: Management Press, 2001. 728 s. ISBN 80-7261-051-1 SLANÝ, A., ŽÁK, M.: Hospodářská politika. Praha: C.H. Beck, 1999. Slaný, A. a kol.: Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C.H.Beck, 2003. 375 s. ISBN 80-7179-738-3 Křížek, T.: Centrální banka (přednáška z 1BP210 Bankovnictví a finanční instituce), 15.4.2010 Martinčík, D: Míra nezávislosti ČNB- minulý vývoj a vstup do EMU [online]. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://home.zcu.cz/~martinci/publikace_pdf/FKP06.pdf Bóhm, J.: Nezávislost centrální banky [online]. Metodický portál www.rvp.cz[online]. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW:dum.rvp.cz/materialy/stahnout.html?s=hipaouef Čech, D.: Centrální banka- výhody a rizika její nezávislosti (diplomová práce, 2008, 92 stran) Kapounek, S.: Monetární politika a centrální bankovnictví [online]. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.kapounek.cz/dokumenty/elearning_MPaCB.pdf Ševčík, M.: Monetární politika (přednáška z 5HP200 Úvod do hospodářské a sociální politiky) 105
Cílování inflace v české republice [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 5.10.2005 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/faq/inflace.pdf Cílování inflace v ČR [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 27.3.2007 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/cilovani.html 10 let cílování inflace 1998- 2007 [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 31.3.2008 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/publikace/download/10_let_infla cni_cileni_cz.pdf Když se řekne inflace, resp. míra inflace…[online]. ČSÚ. Aktualizováno: 31.1.2011 [citováno: 10.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/kdyz_se_rekne_inflace_resp_mira_inflace#2 Míra inflace [online]. ČSÚ. Aktualizováno: 9.3.2011 [citováno: 10.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/mira_inflace Kolektiv autorů. Skripta ke státní zkoušce ze studijního oboru Národní hospodářství, Sebrané referáty z kurzu 5HP324, ZS 2010 Holman, R.: Měnová krize 1997 byla trest za nezavedení volného floatingu [online]. Centrum pro ekonomiku a politiku. Aktualizováno: 21.2.2002 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://cepin.cz/cze/prednaska.php?ID=147&PHPSESSID=81606d0c094934716161342a0a7a3f5a Měnová politika [online]. Česká národní banka. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/ Měnověpolitické nástroje [online]. Česká národní banka. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/mp_nastroje/ Singer, M.: Reakce centrální banky na aktuální ekonomický vývoj v ČR [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 11.6.2009 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/ vystoupeni_projevy/download/singer_20090611_stala_komise_bankovnictvi.pdf Singer, M.: Hospodářská krize a česká ekonomika [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 15.6.2010 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/konference_projevy/ vystoupeni_projevy/download/singer_20100614_vse.pdf Nezávislost ČNB [online]. Česká národní banka. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/cs/faq/nezavislost_cnb.html
106
7. Hospodářská politika v otevřené ekonomice Vztah vnitřní a vnější makroekonomické rovnováhy a její základní ukazatele. Důsledky zvoleného typu fiskální a monetární politiky pro vnější rovnováhu v alternativních režimech směnných kurzů. Nadnárodní instituce ovlivňují národní hospodářskou politiku. Specifika hospodářské politiky v malé otevřené ekonomice. Vývoj vnější nerovnováhy české ekonomiky v období transformace a opatření ČNB a dalších nositelů hospodářské politiky při snaze o její zmírnění. Slovníček pojmů: Agregátní nabídka – funkce vyjadřující závislost reálného domácího produktu, který firmy chtějí vyrábět, na cenové hladině. Agregátní poptávka – funkce vyjadřující závislost reálného domácího produktu, který lidé chtějí nakupovat, na cenové hladině. Agregátní výdaje – výdaje soukromých osob na spotřebu, investice, čistý vývoz a výdaje veřejného sektoru na zboží a služby. Apreciace – zhodnocení měnového kurzu vůči zahraničním měnám. Běžný účet – účet platební bilance, zachycující platby za vývoz a dovozy zboží a služeb a některé další položky. Clo – dávka vybíraná státem při přechodu zboží přes celní hranici. Czech Trade – vládní agentura s informacemi o světových trzích a širokou sítí zahraničních a regionálních kanceláří. ČEB – Česká exportní banka – je specializovaná bankovní instituce pro státní podporu vývozu vlastněná státem. 1 Depreciace – znehodnocení domácí měny vůči zahraničním měnám. Devizové rezervy – jsou rezervy v zahraniční měně, které drží CB, je to nástroj k ovlivňování kurzu v rámci měnové politiky. Domácí produkt – zboží a služby vyrobené a poskytované na území daného státu za určité období. EGAP – Exportní garanční a pojišťovací společnost, specializovaná státní úvěrová pojišťovna.2 Finanční účet – účet PB, který zachycuje dovozy zahraničního kapitálu a vývozy kapitálu do zahraničí (nákup zahraničních aktiv domácími subjekty). Hospodářská politika – soubor nástrojů, opatření a procesů, prostřednictvím nichž je možno působit 1
http://www.edb.cz/Detail.aspx?L=CZ&SML=5101310171000
2
http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/exportni-garancni-a-pojistovaci/1000562/
107
na makroekonomickou a mikroekonomickou oblast národního hospodářství. Komparativní výhoda – má ji člověk v té činnosti, ve které je lepší než v jiných činnostech. Měnový kurz – ceny měny země vyjádřená v měnových jednotkách jiné země. Nominální domácí produkt – domácí produkt měřený v běžných cenách. Platební bilance – soustava účtů zachycujících platební transakce země se zahraničím v daném roce. Potenciální produkt – domácí produkt vytvořený při přirozené míře nezaměstnanosti. Reálný domácí produkt – domácí produkt vyjádřený ve stálých cenách. Vnější rovnováha – situace, kdy je saldo BÚ PB právě rovno opačnému saldu FÚ PB, nevzniká tlak na změnu devizových rezerv.3
7.1
Nositelé a cíle vnější hospodářské politiky
Nositelé VHP 1) 2) 3) 4)
Vláda ČR Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo průmyslu a obchodu Další instituce (Česká exportní banka – ČEB, Exportní garanční a pojišťovací společnost – EGAP, Czech Trade ) 5) ČNB Nositelé VHP se snaží za pomoci určitých nástrojů, jako jsou cla, daně, úrokové míry dosáhnout stanovených cílů HP. Někdy se může stát, že dosahování hlavního cíle VHP může být v rozporu s dosahování vnitřních cílů HP (inflace, ekonomický růst). Cíle VHP Hlavní cíl – VHP je definována jako disciplína zabývající se zahraničně – obchodními vztahy s cílem zabezpečit vnější ekonomickou rovnováhu Širší pojetí cílů VHP – politika směřující k zajištění vnější rovnováhy v podobě vyrovnané PB a zajištění optimálního devizového kurzu4 VHP se skládá z řady dílčích specifických úseků: 1. 2. 3. 4. 3 4
Zahraničně obchodní politika Devizová politika Úvěrová politika Kapitálově investiční politika
Holman, Makroekonomie Kliková, Kotlán. Hospodářská politika
108
5. Migrační politika5 VHP aktivní – zapojení HP do mezinárodních vztahů a snaha o větší otevírání národní ekonomiky světu VHP pasivní – reakce HP na vnější podněty Charakteristiky otevřenosti ekonomiky: 1. Míra otevřenosti – kvantitativní aspekt o Podíl zahraničního obchodu (export, import) k nominálnímu HDP o VHP je pro daný stát tím důležitější, čím je ekonomika otevřenější o Zapojení do mezinárodního obchodu je větší u vyspělejších ekonomik 2. Struktura otevřenosti – kvalitativní aspekt o Analýza komoditní struktury o Teritoriální struktury o Kilogramových cen (cena kg vývozu a dovozu v odvětvích) o Reálných směných relací (podíl cenového indexu vývozu a dovozu) o Transformačního výkonu ekonomiky (export hotových výrobků na obyvatele k importu surovin na obyvatele)6
7.2
Nástroje vnější hospodářské politiky
VHP používá pro dosažení svých cílů jak specifické nástroje VHP, tak i nástroje dalších hospodářských politik, jako například nástroje monetární politiky (snížení úrokové míry), fiskální politiky, sociální politiky atd. Těmito nástroji se rozumí opatření, jimiž stát zasahuje do vnějších hospodářských vztahů. Specifické nástroje VHP se dělí na smluvní a autonomní.
7.2.1 Tržně konformní smluvní nástroje -
Základem jsou mezinárodní smlouvy mezi zeměmi – bilaterální a multilaterální
Bilaterální smlouvy - Obchodní smlouvy – uzavírané na úrovni hlav dvou států, dlouhodobé a formální - Obchodní dohody – zpravidla na 1 rok, specifikují obchodní smlouvy - Platební dohody – dohody o vzájemném vypořádání pohledávek a závazků plynoucích z hospodářských vztahů daných zemí, určuje se v nich například zúčtovací měna nebo úročení - Výměnné obchody = barter – uskutečnění jednoho obchodu je podmíněno uskutečněním jiného obchodu, vývoz určité hodnoty je vázán na dovoz té hodnoty, při nedostatku volně směnitelných měn Multilaterální smlouvy 5 6
Slaný. Makroekonomická analýza a hospodářská politika Kliková, Kotlán. Hospodářská politika
109
- Mezinárodní surovinové dohody – OPEC, producenti minerálních či zemědělských komodit, dohody o minimálním či maximálním množství produkce a tudíž stabilizace cen - Smlouvy o integračním seskupení – z ekonomických důvodů, cílem je využít specializaci svých členů, komparativní výhody, ekonomický růst - Všeobecná dohoda o clech a obchodu – GATT 1947 – cílem je snižování cel a netarifních překážek obchodu
7.2.2 Nekonformní autonomní nástroje A.
Opírají se o jednostranné rozhodnutí státu Nástroje k omezení dovozu
I.
Tarifní nástroje = CLA = částky vybírané za zboží při přechodu celní hranice a. Finanční účel – cla jsou příjmem státního rozpočtu b. Ochranný účel – ochrana domácího trhu před zahraniční konkurencí o Vyrovnávací – snaží se vyrovnat výhody, hlavně dotace na zahraniční zboží, které jim poskytuje daný stát o Odvetná – reakce na zavedení cla v zahraničí o Prohibitivní – snahou je zabránit dovoz vůbec o Negociační – zlepšení vyjednávací pozice pro obchodní jednání o Antidumpingová- na dovezené zboží, které je prodáváno za cenu nižší, než jsou výrobní náklady o Dovozní cla - cílem je znehodnotit a snížit dovoz o Vývozní cla – snaha zamezit vývozu strategických surovin, spíše v minulosti o Tranzitní cla - cílem je příjem do státního rozpočtu o Dále rozlišujeme cla valorická, která se vypočítají % z celní hodnoty zboží, specifická, což je pevná částka za fyzickou jednotku a diferencovaná, která jsou kombinací předešlých dvou. Celní sazby najdeme v celním sazebníku ve Sbírce zákonů II. Netarifní nástroje 1. Importní kvóty – vládní licence na dovoz určitého množství zboží, vede například ke zvýšení cen (množství licencí je menší než poptávka), ztrátě blahobytu 2. Mimocelní bariéry – především hygienické předpisy a ekologické normy, technické normy apod. B. Nástroje na podporu vývozu Proexportní politika nabývá stále většího významu o Finanční pomoc exportérům – subvence o Technická pomoc exportérům o Informační a poradenské služby Pro exportní politiku v ČR provádějí například: Exportní garanční a pojišťovací společnost - EGAP – například pojišťuje pohledávky proti riziku insolvence zahraničního partnera, Česká exportní banka – ČEB – poskytuje úvěry na vývozní projekty, Česká agentura na podporu obchodu – poskytuje informace o jednotlivých vývozních 110
odvětvích7
7.3
Specifika malé otevřené ekonomiky
Otevřená ekonomika je taková ekonomika, která je spojena se světem obchodem se zbožím a službami a také finančními toky. Tato ekonomika je ovlivňována svým okolí. Čím více je zapojena do mezinárodního obchodu, tím více je okolím ovlivněná. Míra otevřenosti je vyjadřována poměrem exportu, importu nebo obratu k HDP, k porovnání jednotlivých států se ukazatel přepočítává na 1 obyvatele. U velkých ekonomik míra otevřenosti klesá, naopak čím je ekonomika menší, tím je průměrné zapojení větší. Taktéž existuje souvislost mezi vyspělostí a otevřeností, čím je ekonomika vyspělejší, tím je zapojení do mezinárodní dělby práce vyšší. 8 Malá otevřená ekonomika, jako je Česká republika přebírá ceny obchodovaného zboží ze světových trhů a v podstatě se od nich neodchyluje. Tabulka 7.1: Stupeň otevřenosti ekonomik vybraných zemí v roce 2003 Země Export/HDP v % USA 6 Japonsko 11 Nizozemí 45 ČR 57 Belgie 84 Zdroj: Skripta 5HP324
7.3.1 Míra otevřenosti ekonomiky Míra otevřenosti závisí na různých aspektech, jako jsou: geografická poloha, politické uspořádání, vlastnictví nerostných surovin a dalších vzácných zdrojů a především velikost ekonomiky. Pokud je domácí trh dostatečně veliký (jako například USA) a přístup k vzácným zdrojům, může být tato ekonomika méně otevřená než země, jejichž velikost je malá (ČR)a které jsou závislé na mezinárodním obchodu, především dovozu surovin a technologií). Tabulka 7.2. Faktory ovlivňující otevřenost ekonomik na straně exportu a importu Velká ekonomika Malá ekonomika Velký potenciál domácího trhu na straně Nedostatečná poptávka v domácí ekonomice agregátní poptávky Vlastní surovinová základna Závislost na dovozu surovin Zásoba výrobních faktorů Malá zásoba VF Vysoký stupeň vědecko-technologického Specializace pouze v oborech s komparativní vývoje výhodou Zdroj: Lacina, L.: Makroekonomie otevřené ekonomiky, Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2001 Výhody otevřené ekonomiky 7
Kliková, Kotlán. Hospodářská politika, Kubíček. Hospodářská politika, přednášky 5HP200
8
Přednášky 5HP200, Václav Dvořan. Makroekonomie otevřené ekonomiky
111
-
Komparativní výhody z mezinárodní dělby práce Efektivní alokace VF a růst produktivity Zvětšení trhu a obohacení o zahraniční poptávku, vyšší spotřební možnosti Dovoz nových výrobků a technologií
Nevýhody otevřené ekonomiky -
Závislost na hospodářských cyklech hlavních obchodních partnerů Import inflace od obchodních partnerů Klesající autonomie HP
7.4
Platební bilance
Platební bilance slouží k posouzení vnější hospodářské rovnováhy na makroekonomické úrovni. Je to statistický záznam, který funguje na principu podvojného účetnictví. Slouží k zachycení nejen obchodních, ale i finančních transakcí obyvatel dané země se zahraničím. Jde o účet zachycující transakce mezi národní ekonomikou a zahraničím, zpravidla za 1 rok. Vypovídá o stavu ekonomiky a její výkonnosti, charakteru vývoje a zaměření a úspěšnosti prováděné HP v zemi.
7.4.1 Struktura platební bilance Horizontální členění Běžný účet – obchodování se zbožím a službami, je tvořen: Obchodní bilance (obchod se statky, které přešly přes hranice) Bilance služeb (cestovní ruch, pojištění, dopravné, spoje) Bilance důchodů/výnosů (příjmy domácností z investic v zahraničí, výdaje spojené se zahraničními investicemi) Bilance transferových plateb/převodů (zahraniční penze, dary) o Kapitálový účet – převody kapitálového charakteru související s migrací obyvatelstva, promíjením dluhů a převody nehmotných práv, jako jsou autorská práva apod. o Finanční účet – přímé zahraniční investice a zahraniční v tuzemsku, portfoliové investice (CP) a ostatní dlouhodobý i krátkodobý kapitál o Chyby a opomenutí – slouží k eliminaci chyb vznikajících při sestavování PB o Devizové rezervy – devizová aktiva CB a MF, mohou být reálná (hotovost), ve formě zlata, zahraniční CP atd. Vertikální členění Rozděluje operace do dvou skupin, na debetní a kreditní. Kredit zlepšuje platební bilanci, protože vytváří na devizovém trhu nabídku, export zboží a služeb, import kapitálu, transferů a důchodů, pokles devizových rezerv. Debet zhoršuje PB, vytváří poptávku po devizových rezervách, je to import zboží a služeb, export kapitálu, důchodů a transferů, růst devizových rezerv. Tabulka7.3: Základní operace v platební bilanci Kredit plus Pohyb zboží Export 112
Debet mínus Import
Pohyb služeb Export Import Pohyb důchodů Import Export Pohyb transferů Import Export Pohyb kapitálu Import Export Devizové rezervy Pokles růst Zdroj: Slaný. Makroekonomická analýza a hospodářská politika Pokud mluvíme o rovnováze PB nemusí to znamenat rovnováhu jejích částí, ale o celkové rovnováze. Optimální je dlouhodobě vyrovnaná PB. Deficit jednoho účtu musí být financován přebytkem jiného účtu, například deficit BÚ je financován prodejem aktiv nebo půjčováním v zahraničí. Deficit běžného účtu se rovná čistý příliv kapitálu. Pokud je běžný účet i finanční účet v přebytku, je přebytková i PB a rezervy CB se zvyšují. Pokud je jeden účet deficitní a druhý přebytkový je PB nulová. Tabulka 7.4: Platební bilance ČR 2010 I.Q II.Q III.Q IV.Q 13 947,3 -27 595,3 -87 039,3 -15 692,3 A Běžný účet Obchodní bilance 31 047,0 22 850,9 -4 507,9 4,436,5 -vývoz 513 270,5 562 352,0 553 691, 6 596 112,8 -dovoz 482 223,5 539 501,1 558 199,5 591 676,3 Bilance služeb 18 345,3 24 798,8 15 260,3 16 903,5 Bilance výnosů -38 359,6 -81 733,8 -95 466,1 -39 126,3 Běžné převody 2 914,6 6 488,8 -2 325,5 2 094, 0 2 175,2 9 677,3 14 558,4 5 997,4 B Kapitálový účet Celkem A a B 16 122,5 -17 918,0 -72 480,9 -9 694,9 -19 067,4 23 255,8 153 162,2 25 922,2 C Finanční účet Přímé investice 30 591,5 19 472,8 70 216,3 -23 274,2 Portfoliové 13 635, 0 57 667,0 77 650,9 8 449,2 investice Finanční deriváty -672,9 691,7 -760,6 -2219,3 Ostatní investice -62 621,0 -54 575,7 6 055,6 42 966,5 Celkem A, B a C -2 944,9 5 337,7 80 681,4 16 227,3 -3 867,2 -2 189,3 -18 591,5 -33 228,4 D Salda chyb a opomenutí, kurzové rozdíly Celkem A,B,C a -6 812,1 3 148,4 62 089,9 -17 001,1 D 6 812,1 -3 148,4 -62 089,9 17 001,1 E Změny devizových rezerv Zdroj: ČNB HDP v mld. Kč pro rok 2010 je 3 667,6. Meziroční růst o 2,2 % oproti roku 2009, kdy byl HDP 3 628,1 mld. Kč (-4,1%). V roce 2008 byl HDP 3 689 mld. Kč.
7.4.2 Faktory ovlivňující platební bilanci 113
Inflace – vysoká inflace vede k růstu dovozu zboží ze zahraničí a omezení vývozu Růst reálného produktu – vede k vyšší úrovni dovozu zboží a služeb Úrokové sazby – pokud úrokové sazby v domácí ekonomice rostou, znamená to příliv kapitálu do země Nominální měnový kurz – zhodnocení kurz znamená růst dovozu a naopak
7.5
Měnový kurz
Rozlišujeme nominální a reální měnový kurz. Ten reální je vlastně nominální měnový kurz vynásobený poměrem zahraniční a domácí cenové hladiny (ve stejné měně) a tím udává relativní konkurenční schopnost zahraničního a domácího zboží. Nominální kurz je kurz v určitém okamžiku.
Graf 7.1.: Měnový kurz CZK/EUR, meziroční zhodnocení v %
Zdroj: ČSÚ
Z grafu je zřejmé, že ČR se přibližuje svou výkonností a cenovou hladinou EU, což potvrzuje dlouhodobé posilování vůči euru.
7.4.3 Kurzové režimy Režim stabilního kurzu – fixní kurz Centrální banka musí držet určitou zásobu zahraniční měny, CB tedy intervenuje na měnovém trhu (prodává či kupuje zahraniční měnu), dokud má potřebné rezervy, poté musí devalvovat (revalvovat). Měna je vázána na jinou měnu nebo koš měn, je stanovena centrální parita vůči referenční měně a fluktuační pásmo (úzké pásmo +-1%, široké pásmo 15%). Zvláštní tip fixního kurzu je posuvné zavěšení – crawling peg – pravidelné úpravy centrální parity, jejichž velikost a načasování oznamuje CB, měnový výbor –currency board – měnový kurz se udržuje na 114
pevně stanovené hodnotě bez pásem oscilace, CB může pouštět do oběhu peníze pouze prostřednictvím nakupování zahraniční měny, o velikosti úrokových sazeb nerozhoduje. Režim pohyblivého kurzu – floating Centrální banka nikterak neintervenuje a nechává měnový kurz pouze na tržních silách. Rozlišujeme čistý floating – CB neintervenuje vůbec, je to výsledek nabídky a poptávky na devizovém trhu a řízený floating neboli špinavý – CB příležitostně zasahuje do dění na devizovém trhu. 9
7.6
Vztah mezi vnitřní a vnější rovnováhou
Dosahování vnitřní i vnější rovnováhy jsou dva cíle, které mohou být v rozporu.
Zdroj: Přednášky 5HP200
Vnější rovnováhu představuje přímka TT, vnitřní i vnější rovnováha je v bodě Z. Situace 1 znamená deficit obchodní bilance, nacházíme se v inflační mezeře. Budeme reagovat tak, že omezíme import snižováním AD, tím se sníží deficit obchodní bilance a vnější rovnováha se vyrovná. Situace 2 znamená taktéž deficit obchodní bilance, nacházíme se v mezeře recese a tu se snaží vláda odstranit tím, že stimuluje AD, to vede k prohlubování deficitu obchodní bilance 9
Holman. Makroekonomie
115
Situace 3 jsme v přebytku obchodní bilance, v mezeře recese, tu se vláda snaží řešit expanzí AD, to vede ke zvyšování dovozu a sníží se přebytek obchodní bilance Situace 4 je v přebytku obchodní bilance a zároveň inflační mezeře, pokud bychom se snažili snížit inflační mezeru aktivistickou politikou – restrikcí, snížili bychom dovoz a zvýšil by se obchodní přebytek. Případy 1 a 3 konfliktní nejsou. Takováto politika se nazývá politika měnící výdaje. Opatření snižující výdaje – snížení nabídky peněz, snížení vládních výdajů, zvýšení daňového zatížení nebo naopak opatření zvyšující výdaje jako snížení daňového zatížení atd. Případy 2 a 4 jsou konfliktní, přiblížení se jednomu cíly znamená vzdálení se od druhého. Konfliktní situace 2 je na obrázku (a):
Zdroj: Přednášky 5HP200 Potenciální produkt je dán Y*´, ekonomika se nachází v recesní mezeře, zvyšování produktu (snaha o vnitřní rovnováhu) by zvýšilo deficit obchodní bilance (vnější nerovnováhu). Konfliktní situace 4 (b)
Zdroj:Přednášky 5HP200 Je-li potenciální produkt dán úrovní Y*´´´, jedná se o inflační mezeru, je to konfliktní situace, protože pokud chceme snížit národní produkt, obchodní deficit se prohlubuje. Tyto 116
konflikty řeší politika přesunující výdaje. Opatření, která znamenají posun funkce čistého exportu, tím se mění podíl výdajů připadajících na domácí výdaje (C +I+ G) a čistý export (XM). To jsou politiky typu: omezení zahraničního obchodu, změny domácí cenové hladiny, devalvace, revalvace.
7.6.1 Možná řešení konfliktů Případy s deficitem obchodní bilance O kolik jsou výdaje vyšší než produkt, to znamená, že národní produkt je menší než C + I + G (národní poptávka), je nutné zvýšit domácí produkt vzhledem k C + I + G Situace 1 – abychom odstranili deficit, je nutné snížit C + I + G, použijeme politiku měnící výdaje, pohyb podél funkce čistého exportu zmenšuje inflační mezeru a zlepšuje OB. Situace 2 – použijeme politiku přesunující výdaje od zahraničního zboží k domácímu (snížení deficitu i recesní mezery), funkce čistého exportu se posune doprava a zvyšuje se národní produkt. To je vidět na následujících obrázcích.
Původní funkce čistého exportu (X-M)0, AD0, recesní mezera Y*-Y0. Politika přesunující výdaje zvyšuje fci NX do (X-M)1, AD1 a roste Y0na Y1 a zmenšení deficitu obchodní bilance. Případy s přebytkem obchodní bilance Situace 3 – politikou zvyšující výdaje dojdeme k naplnění obou cílů. Situace 4 – politika přesunující výdaje – od domácího k zahraničnímu zboží, snížení mezery inflace a přebytek OB. 117
7.7
Směnné kurzy a vyrovnávací procesy
Vycházíme z toho, že domácí úroková míra se rovná světové a neexistuje podnět pro mezinárodní pohyb kapitálu. Tabulka 7.5: Vyrovnávací procesy Monetární politika
Fiskální politika
10
Fixní kurz Zcela neúčinná -ekonomika v mezeře recese – CB stimuluje AD pomocí expanzivní měnové politiky – pokles úrokové míry – odliv zahraničního kapitálu – tlak na depreciaci, tudíž CB musí nakupovat domácí měnu – růst úrokové míry Účinná -vláda aplikuje expanzivní politiku – zvýší se úroková míra – příliv zahraničního kapitálu – tlak na apreciaci, což CB nedovolí – prodává domácí měnu – růst HDP
Pohyblivý kurz Účinná -CB stimuluje AD pomocí expanzivní MP – pokles úrokové míry – odliv zahraničního kapitálu – depreciace – zlevní se vyvážené zboží – roste export – roste HDP Neúčinná -expanzivní politika-roste úroková míra – příliv kapitálu – apreciaci – snížení čistých exportů – snížení HDP do původní úrovně
Slaný. Makroekonomická analýza a hospodářská politika, kurz Makroekonomie
7.7 Nadnárodní instituce ovlivňující národní hospodářskou politiku 7.7.1 Stupně mezinárodní ekonomické integrace 1) Zóna volného obchodu – omezení bariér obchodu mezi členskými zeměmi, proti zemím, které nejsou členy, uplatňují vlastní, samostatnou politiku 2) Celní unie – vyšší forma, padají i další bariéry mezi členy, společně provádí politiku vůči třetím zemím 3) Společný trh – volný pohyb VF, investic, služeb Považovány za nižší formy integrace 4) Měnová unie je spojována s vytvořením Hospodářské unie – územní celek s jednotnou měnou, centrálně řízená HP, vytvoření institucí, společný rozpočet, EMU =Hospodářská měnová unie 5) Politická unie – završení integračního procesu v ekonomické i politické úrovni, další společné instituce (prezident)
7.7.2 Nadnárodní instituce 11,12,13,14,15 10
Slaný. Makroekonomická analýza a hospodářská politika, kurz Makroekonomie 118
Bretton-woodský systém – 1944-1973 – měnové kurzy zúčastněných států byly zavěšeny na zlato, buď přímo, nebo prostřednictvím amerického dolaru, dolar byl směnitelný za zlato, cílem tedy bylo mít stabilní měnové kurzy a vzájemně konvertibilní měny Mezinárodní měnový fond – IMF – organizace přidružená k OSN, jejímž cílem je usnadňovat mezinárodní měnovou spolupráci, snaží se podporovat stabilitu směných kurzů, půjčkami podporuje země v hospodářských potížích, založen 1944, má 187 členů a sídlí ve Washingtonu Světová banka – WB – založena na základě dohod z B-W konference, patří pod OSN, tvoří ji Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která pomáhá chudým zemím v ekonomickém růstu a Mezinárodní asociace pro rozvoj, která se snaží zpřístupnit finanční prostředky pro ty nejchudší země světa. Patří do Skupiny Světové banky WBG Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD – založena v roce 1960, je to mezivládní organizace 30ti nejvyspělejších zemí, jejím cílem je podpora ekonomického růstu, zvyšování zaměstnanosti a životní úrovně, finanční stabilita, zdravý hospodářský růst zemí, rozvoj světového obchodu Evropská banka pro obnovu a rozvoj EBRD – založena 1990, aby pomohla postkomunistickým zemím budovat tržní hospodářství a demokracii, má 61 členů, sídlí v Londýně, poskytované půjčky jdou na rozvoj soukromého podnikání, privatizaci a restrukturalizaci Visegrádská skupina – vznikla v roce 1991 spojením ČR, SR, Polska a Maďarska, podnětem k založení této skupiny byla snaha o likvidaci pozůstatků komunistického bloku, spolupráce na cestě k vytyčeným cílům, především transformaci a začlenění do evropské integrace. Organizace zemí vyvážejících ropu OPEC je mezinárodní organizace sdružující největší světové producenty ropy (12), založená 1960, sídlí ve Vídni, členové kontrolují 75% těžby ropy a významně tak ovlivňují ceny této komodity. GATT – Všeobecná úmluva o clech a obchodu – pravidla řízení obchodu, vytváří rámec pro mezinárodní obchod, GATT byl 1995 nahrazen WTO Světovou obchodní organizací – řeší mezinárodní obchodní spory. Evropský hospodářský prostor – vznikl v roce 1994 dohodou mezi EU a ESVO (Evropské sdružení volného obchodu), je to tedy dohoda mezi 27 členy EU a Lichtenštejnskem, Norskem a Islandem, mezi nimiž funguje volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, země ESVA museli zavést určitá legislativní opatření EU do svého právního pořádku. EU – tvoří ji 27 evropských států, 28. členem se má stát Chorvatsko 1. 7. 2013, jedná se o politickou a ekonomickou unii, 1951 vznikla Montánní unie (ESUO)na základě Pařížské smlouvy se 6 zakládajícími zeměmi – F, N, Itálie, Benelux, 1957 Římské smlouvy dávají vzniknout EHS a EURATOM (Evropské společenství pro atomovou energii), od roku 1965 používáme pojem 11
http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/mfo_imf.html http://www.ebrd.com/pages/homepage.shtml 13 http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/visegrad/index.html 14 http://www.opec.org/opec_web/en/ 15 http://tema.novinky.cz/evropska-unie 12
119
Evropské společenství a od roku 1993 mluvíme o EU (Maastrichstká smlouva). EU stojí na 3 pilířích: 1)policejní a justiční spolupráce, 2)společná bezpečností a zahraniční politika, 3) politika Evropských společenství kam patří zemědělská politika, měnová unie, celní unie a společný trh atd.
7.8
Zahraniční obchod ČR a transformace
Česká republika si po roce 1989 prošla ekonomickou transformací, což znamená změnu mechanismu plánované ekonomiky na peněžní tržní systém. Byly vytvořeny dva návrhy přechodu na tržní systém a to Návrh strategie přechodu k tržní ekonomice, který byl prezentován místopředsedou vlády F. Vlasákem, jednalo se o návrh pomalejšího tempa transformace, standardní metody privatizace a aktivní strukturální politiku, druhý projekt se nazýval Strategie ekonomické reformy, vedený V. Klausem, zdůrazňoval rychlost cenové liberalizace, liberalizace zahraničního obchodu, oba návrhy se nelišily v cílech, ale šlo zejména o problém tempa otevření československé ekonomiky a vlastnické transformace. Nakonec byl předložen mix obou Scénář ekonomické reformy. Reformní hnutí se inspirovalo především neoklasicismem, chicagskou školou, školou veřejné volby, Tatcherismem, Reaganomikou a L. Erhardtem. Transformační proces byl založen na následujících zásadách: o o o o
Rychlá a masivní privatizace Cenová liberalizace Liberalizace vnějších ekonomických vztahů Obnovení a udržení makroekonomické rovnováhy
Československá ekonomika byla v době před revolucí uzavřenou ekonomikou na běžném i kapitálovém účtu, její měna nebyla volně směnitelná. V zahraničním obchodu platila jiná pravidla než u tržních ekonomik. Tohoto obchodu se účastnilo pouze několik podniků zahraničního obchodu, nevyužívaly se komparativní výhody, zahraniční obchod byl spíš prostředkem jak získat devizové rezervy. Liberalizace transakcí na běžném účtu PB proběhla až v roce 1991, všem podnikům byl umožněn přístup k volně směnitelným měnám, tedy ne pouze podnikům zahraničního obchodu. Podnikům se tak otevřely nové trhy (západních vyspělých zemí), avšak čelily ztrátě tradičních trhů zemí RVHP (díky rozpadu). Vláda se snažila tuto situaci řešit devalvací kurzu. V současnosti stále platí, že největším obchodním partnerem je EU (Německo). Pan Slaný ve své knize Makroekonomická analýza a hospodářská politika uvádí tři základní tendence ve vývoji zahraničního obchodu: Roste míra otevřenosti české ekonomiky – platí to, co jsem již psala výše, že ČR je velmi otevřená malá ekonomika, obchodující především s Německem, vývoz je tažen průmyslovým zbožím a stroji. Od poloviny 90. let rostl také import (spotřební zboží), což uspokojovalo převis poptávky nad nabídkou. Výsledkem byl schodek obchodní bilance. Rostla tak vnější nerovnováha Finanční účty platební bilance – příliv zahraničního kapitálu (od roku 1993), vytvářel přebytek na finančním účtu. ČR lákala především díky ekonomické stabilitě, ekonomickému růstu a vysoké úrokové míře, kurz koruny byl udržován v určitém fluktuačním pásmu, to sebou neslo rizika spekulačních operací, což se projevilo poklesem krátkodobého kapitálu, tím byl vyvolán deficit PB, naopak dlouhodobý kapitál, který není tak citlivý na krátkodobé výkyvy se po roce 1997 začal hrnout do země, především díky programu zahraničních pobídek. Rostla tak vnější nerovnováha. 120
Vnější nerovnováha – to bylo dáno především rostoucím schodkem na běžném účtu PB, od poloviny 90. let (1993-1997) můžeme sledovat i vnitřní nerovnováhu způsobenou nesouladem mezi růstem domácí poptávky a nabídky. Poptávka rostla díky vysokému tempu domácí spotřeby, což řešil příliv zahraničních zdrojů, který tedy znamenal schodek BÚ. Poslední přebytek BÚ byl v roce 1993, poté klesal, až do roku 1997, kdy schodek představoval 8%HDP. Tento deficit byl financován přílivem zahraničního kapitálu, v roce 1996 CB rozšířila fluktuační pásmo, tím znejistila investory, kteří snížili příliv krátkodobých investic a PB bilance skončila v deficitu. V roce 1997 byl vysoký deficit BÚ, rostla zadluženost, množily se špatné zprávy z ekonomiky, i přes zvýšení IR CB došlo k odlivu kapitálu, to tlačilo na kurz. CB kurz devalvovala. Došlo ke zlepšení PB.
Tabulka 7.6: Kurzovní režim Období Režim 1991-2 Fixní Září 1992-únor 1996 Fixní s úzkým fluktuačním pásmem 1996 – květen 1997 Fixní s širším pásmem 1997 Špinavý floating Zdroj: Slaný. Makroekonomická analýza a hospodářská politika, kurz Makroekonomie
Tabulka 7.7:Vývoj platební bilance 1993 1994 Běžný účet 13 286,7 -22 643,2 Kapitálový -16 175,0 0 účet Finanční 88 184,7 97 účet 019,7 Salda 3 019,8 -6 121,9 chyb a opomenutí Změny -88 316,2 -68 devizových 254,6 rezerv(nárůst) Zdroj: ČNB, vlastní výpočty
1996 -111 868,8 15,6
1997 113 037,2 315,9
2003 160 614,6 -82,2
2009 -89 280,5
113 582,5
34 319,1
157 093,5
143 176,2 183 272,8
-24 204,4
22 362,2
16 506,7
-44 482,4
-57 876,4
22 475,1
56 040,0
-12 903,4
-60 646,5
-41 425,1
Tabulka 7.8. Zahraniční obchod v roce 2010 Zahraniční obchod v roce 2010
121
51 233,2
2010 116 379,6 32 408,3
březen
duben
mld. Kč 174 686 184 812 219 967 mld. Kč 159 890 170 573 201 789
199 528 184 360
leden Vývoz z ČR Dovoz do ČR Bilance dovozu a vývozu
mld. Kč
14 797
únor
14 239
18 178
15 169
květen
červen červenec
205 816 222,295 193 478 213,589
12 338
8,706
srpen
září
říjen
listopad prosinec
200,1 196,063 230,274 231,41
238,28
208,205
194,638 196,224 219,343 216,87
226,44
207,635
11,84
0,57
5,462
0,765
10,931 14,543
Zdroj: ČSÚ
Zdroje: KUBÍČEK, J. a kol.: Hospodářská politika, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o, Plzeň, 2006 SLANÝ, A. a kol.: Makroekonomická analýza a hospodářská politika, Praha, C.H.Beck, 2003 KLIKOVÁ, CH., KOTLÁN, I.: Hospodářská politika, Ostrava, Institut vzdělávání Sokrates, 2006 HOLMAN, R.: Mikroekonomie: středně pokročilý kurz, Praha, C.H.Beck, 2002 HOLMAN, R.: Makroekonomie: středně pokročilý kurz, Praha, C.H.Beck 2002 ŽÁK, M. a kol.: Hospodářská politika II., Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 1999 VOSTROVSKÁ, Zdena, VORLÍČEK, Jan: Úvod do hospodářské a sociální politiky, Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2005 Lacina, L.: Makroekonomie otevřené ekonomiky, Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2001 Přednášky 5HP200,doc. Ing. Miloslav Ševčík, CSc., 2010/11 Skripta 5HP324, Ing. Zdenka Vostrovská, CSc. Zprávy o vývoji platební bilance 2010 [on-line]. ČNB . [cit.13.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.cnb.cz/cs/index.html Česká exportní banka [on-line]. Evropská databanka. [cit.13.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.edb.cz/Detail.aspx?L=CZ&SML=5101310171000 EGAP [on-line]. BussinessInfo. [cit.13.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/exportni-garancni-a-pojistovaci/1000562/ Ministerstvo financí ČR [on-line]. [cit. 12.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/mfo_imf.html Evropská banka pro obnovu a rozvoj [on-line]. [cit. 12.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.ebrd.com/pages/homepage.shtml Ministerstvo zahraničních věcí [on-line]. [cit. 12.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/multilateralni_spoluprace/visegrad/index.html OPEC [on-line]. [cit. 12.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.opec.org/opec_web/en/ Evropská unie [on-line]. Novinky.cz [cit. 12.10.2010]. Dostupné na WWW: http://tema.novinky.cz/evropska-unie ČSÚ [on-line].[cit.12.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/home Ministerstvo financí ČR [on-line].[cit 12.10.2010]. Dostupné na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/ Kurzy.cz [on-line].[cit 15. 10. 2010]. Dostupné na WWW: http://www.kurzy.cz/makroekonomika/hdp/ 122
123
8. Obchodní politika Normativní analýza svobodného obchodu, podstata a důsledky nástrojů obchodní politiky, tradiční a nové přístupy k teorii obchodu, vztah strukturální a obchodní politiky. Strukturální změny obchodních toků a vývoj obchodní bilance v ČR, vliv kursové politiky na obchodní toky, vývoj politiky ve vztahu k dovozům a vývozům. Slovníček pojmů: Apreciace – zhodnocení domácí měny. Depreciace – znehodnocení domácí měny. Fixní měnový kurz – stabilní měnový kurz udržovaný intervencemi centrální banky. Flexibilní měnový kurz (floating) – volně pohyblivý měnový kurz ovlivňovaný trhem. Liberalismus – politická a hospodářská svoboda. Protekcionismus – ochranářství.
8.1
Vymezení pojmu obchodní politika
Obchodní politika je souhrn záměrů, strategií, zásad, opatření, nástrojů, smluv a institucí, kterými vlády států ovlivňují zahraniční obchodní vztahy podnikatelských subjektů a vnitřní ekonomický vývoj národního hospodářství. Mezi základní úlohy obchodní politiky patří zajišťování proporcionality a vzájemnosti v ekonomických vztazích se zahraničím, ovlivňování rozsahu vývozu a dovozu zboží, teritoriální i komoditní struktury a vytváření institucí pro rozvoj hospodářských vztahů se zahraničím, nepřímo může také pomoci při řešení problémů s obchodní bilancí státu, nezaměstnaností a inflací. OP má vnitřní vazby (přímo ukotveny v národní legislativě) a vnější vazby (spojení OP s ekonomickým systémem a obchodními politikami jiných států). OP se vždy vztahuje k jednotlivému státu nebo integračnímu uskupení (Evropská společenství). Podle toho zda OP reguluje vztahy vnější nebo vnitřní dělíme její aktivity na: o Aktivity vyvíjené navenek- zahraniční smlouvy a normy na dovážené zboží, atd. o Aktivity vyvíjené dovnitř- vývozní subvence, ochranná opatření, atd.
Normativní analýza svobodného obchodu Ekonomická teorie reaguje na stále větší vliv internacionalizace a globálních ekonomických aktivit na národní ekonomiku tím, že navazuje na tradiční koncept komparativních výhod a formuluje nové přístupy, které se snaží objasnit příčiny mezinárodního obchodu a specializace. 124
Přestože je jasné, že svobodný obchod má mnoho výhod a předností, většina států dále uplatňuje opatření k omezení svobodného obchodu. Pod tlakem domácích producentů se stát snaží zmírnit tlak zahraniční konkurence na domácí producenty ochranářskými opatřeními. Hlavní rozpor je v mezinárodních smlouvách o volném obchodu a tendencí k protekcionalistickým opatřením jako prostředku řešení národních ekonomických problémů a zdroje renty pro příslušné zájmové skupiny. Co se týče dovozních cel u průmyslu nepřesahují 5%, ale v zemědělství není výjimkou, že se pohybují kolem 100%.
8.2
Směry obchodní politiky
8.2.1 Liberalismus(volný svobodný obchod) Stát využívá ochranných opatření(cel, kvót, apod.) poměrně málo. Dochází k odstranění překážek obchodu (tarifních i netarifních bariér), přímých i nepřímých podpor státu ve všech oblastech ekonomiky a otevírají se všechny sektory zahraniční konkurenci. Tyto kroky se promítnou ve změně výrobkové struktury, zvýšení konkurenceschopnosti na domácím trhu, v růstu specializace ekonomiky, v nižších spotřebitelských cenách, nižších mzdách, zvýšení nezaměstnanosti, ve stabilitě cen, eliminaci inflace, vytěsnění neefektivních producentů atd. -
výhody: o Růst světové ekonomiky a životní úrovně díky využití specializace, dělby práce, komparativních výhod a úspor z rozsahu o Výhody konkurence: nižší ceny a větší výběr
8.2.2 Protekcionalismus(ochranářství) Označuje používání takových nástrojů státní intervence, jejichž účelem je tzv. ochrana domácího trhu, čili veškeré zásahy státu do dobrovolné směny subjektů v mezinárodním měřítku. o zapříčiňuje: konzervaci úrovně výrobkové základny a stereotypů v domácí výrobě, zachování výrobkové struktury, potlačení konkurence na vnitřním trhu, pomalý technický rozvoj, vyšší výrobní i spotřebitelské ceny, vyšší mzdy nebo zvýšení zaměstnanosti o výhody: - ochrana strategických odvětví a technologií - ochrana počáteční fáze rozvoje průmyslu - omezení vlivu transferu poptávkových či nabídkových šoků Ve skutečnosti se nevyskytuje čistý protekcionismus ani čistý liberalismus. Státy volí kompromis mezi oběma přístupy. Dochází k cyklickým změnám v upřednostňování protekcionismu nebo liberalismu. Můžeme identifikovat minimálně tři cykly, kdy převládá protekcionismus a liberalismus byl jen krátkým mezidobím. Ke změně přístupu došlo vlivem rozvoje ekonomiky a potřeby mezinárodní směny. Začaly se odstraňovat bariéry obchodu a sjednávají se bilaterální nebo vícestranné dohody o volném obchodu.
8.3
Nástroje obchodní politiky 125
Smluvní – smluvní opatření vyplývá ze společného smluvního aktu, na kterém se dohodly zainteresované strany.
o o o o
Bilaterální smlouvy obchodní smlouvy-ujednání mezi dvěmi partnerskými zeměmi uzavírané na úrovni hlav států-dlouhodobější, rámcovější, obecnější obchodní dohody-specifikují obchodní smlouvy platební dohody- úmluvy o způsobu vzájemného vyrovnání pohledávek a závazků vyplívající z hospodářských vztahů jednotlivých zemí-ve volně směnitelných měnách nebo clearingově výměnné obchody(barter)-uskutečnění jednoho obchodu je podmíněno druhým obchodem
Multilaterální smlouvy o mezinárodní surovinové dohody – stanoveno minimální a maximální množství produkce daných komodit a stabilizace cen(dohoda Organizace zemí vyvážející ropu-OPEC) o smlouvy o integračním seskupení o všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT)-1947- cílem je postupné snižování cel a netarifních bariér obchodu a podpora ekonomického růstu světové ekonomiky Autonomní - jednostranně přijaté opatření ze strany ES, které má dopad na třetí zemi. Nástroje k omezení dovozu -
Tarifní-cla-tarifní nástroj, dávky vybírané ze zboží při přechodu celní hranice(nemusí být totožná s územní hranicí), cla dále dělíme: Netarifní o Množstevní omezení – vládní licence na dovoz určitého množství komodity podléhající regulaci o Dovozní depozitum- částka složená ve stanovené výši při dovozu bez úroku po stanovenou dobu o Dovozní přirážka - v % - částka vybírána při dovozu všeho zboží o Minimální cena - spodní hranice, za kterou se smí zboží dovézt o Certifikáty jakosti o Technické normy pro dovozce o Dodatečné daně a přirážky (kolky, poplatky za dovozní licence, daně z dopravních prostředků…atd.)
Podle způsobu výběru o Valorická - stanovena jako % celní hodnoty zboží o Specifická - stanovena jako pevná částka za fyzickou jednotku o Diferencovaná (smíšená) – buď podle valorického nebo specifického výpočtu-vybírá se to vyšší clo o Kontingentní – na určité množství nebo určitý čas-nižší než běžně aplikované o Kombinovaná – kombinace valorického a specifického
126
Podle pohybu zboží o Vývozní - rozvojové země - brání nadměrnému vývozu nezpracovaných surovin (zvýšení konečné ceny a posílení státního rozpočtu) o Dovozní - ochrana domácího trhu výroby před konkurencí o Tranzitní Podle účelu - Fiskální- cla za účelem získání dodatečných příjmů pro státní pokladnu - Ochranné - ochrana domácí výroby o Prohibitivní - znemožnění dovozu určitého zboží o extrémní případ ochranného cla o Skleníková ochrana nově vznikajícího nebo restrukturalizovaného odvětví o Odvetná – reakce na uvalení cel jiným státem o Negociační – zlepšení vyjednávací pozice o Antidumpingová – na zboží, které je prodáváno za nižší cenu než jsou výrobní náklady (problematické určit, občas zneužíváno) o Vyrovnávací – eliminace výhod poskytnutých na zahraniční výrobky cizím státem o Diferenční - zvýhodnění nebo znevýhodnění dopravy v určitém směru Nástroje na podporu vývozu - proexportní politika (PP) -
8.4
PP zahrnuje: finanční a technickou pomoc pro vyvážející výrobce, informační a poradenské služby pro vývozce, výchovu pracovníků pro zahraničně -obchodní činnost, oceňování nejvýkonnějších vývozců PP na území ČR provádějí: - EGAP- exportní garanční pojišťovací společnost, předmětem činnosti je pojištění (pohledávek proti riziku, insolvence zahraničního partnera, kurzových rozdílů, …) - ČEB – Česká exportní banka, předmětem činnosti je financování ( poskytnutí úvěrů, bankovních záruk,…) Czech Trade – Česká agentura na podporu obchodu, předmětem činnosti je poskytnutí informací
Mezinárodní ekonomické integrace a organizace
Mezinárodní ekonomické integrace - zóna volného obchodu – odstranění vzájemných překážek mezi státy, vůči třetím zemím postupuje každá země samostatně - celní unie - společný trh – EU - hospodářská a měnová unie – EMU 127
-
politická unie
Mezinárodní organizace - Světová banka(WB)- cílem bylo financovat poválečnou Evropu - Mezinárodní měnový fond(IMF)- poskytuje krátkodobé půjčky zemím, které mají problémy s PB a nedostatkem devizových rezerv - Světová obchodní organizace (WTO)- Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) Mezinárodní surovinové dohody - Organizace zemí vyvážející ropu (OPEC) - Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD)- ČR od roku 1995
8.5
Tradiční a nové přístupy v teorii obchodu
8.5.1 Tradiční přístupy Thomas Mun Dokazoval, že není důležité aby měla Anglie příznivou OB s každou zemí, ale aby měla příznivou celkovou bilanci, uvědomil si, že je obtížné udržet dlouhodobě aktivní obchodní bilanci, protože příliv peněz do země zvyšuje cenovou hladinu v zemi, což nakonec potlačuje konkurenční schopnost zboží na zahraničních trzích. David Hume Propracoval kvantitativní teorii peněz, tvrdí, že peníze jsou neutrální a nezvětšují bohatství, vliv mají pouze na pohyb cenové hladiny nebo inflace. Kritizoval obchodní bilanci v knize O žárlivosti obchodu, doktrína je nesprávná- mechanismus zlatých toků (země, které uplatňují merkantilistickou politiku, nechávají proudit zlato do země, ale dojde k růstu cen a zboží je dražší, klesá výnos a přebytek se rozplývá- tendr k rovnováze nazváno jako Humův zákon. Adam Smith Laissez faire a neviditelná ruka trhu, hranice spol. dělby spatřoval ve velikosti trhu, nejlepší pro dělbu je mezinárodní trh, který zvětšuje bohatství všech národů.
-
David Ricardo svoboda obchodu – cesta k udržení hospodářského růstu, objevil zákon komparativních výhod – specializace a oboustranně výhodná směna se mohla uskutečnit i tehdy, když jedna země dokázala vyrobit všechna zboží s absolutně nižšími náklady – měl na mysli reálné náklady, náklady práce.
a) Heckschler-Ohlinova teorie obchodu - tento model ukazuje, že komparativní výhody jsou ovlivněny interakcí mezi zdroji země (relativní hojností výrobních faktorů) a výrobní technologií (ovlivňuje relativní intenzitu, s níž jsou různé výrobní faktory užity k výrobě různých statků). Tento model hlouběji rozebírá 128
-
vztah mezi hojností faktorů a intenzitou jejich působení. Tento model je jedním z nejvlivnějších v mezinárodní ekonomické teorii. Každá země je různě vybavena VF. každý výrobek je různě náročný na různé VF hojný VF je v dané zemi levný neexistuje substituce mezi faktory je omezený pohyb VF země se tedy bude specializovat na výrobu toho zboží, které je relativně náročné na hojný VF (země ho má mnoho). Hojný VF je v dané zemi levný, proto bude levné i zboží. Kritika - je možné nahrazovat práci kapitálem a je umožněn pohyb VF.
b) Stoperův a Samuelsonův teorém o změně světových cen - navazuje na H-O teorii, pokud se země začne specializovat na výrobu těch produktů náročných na hojný VF, vzroste poptávka po tomto VF, a tak vzroste jeho cena;; zároveň ale poklesne poptávka po vzácném VF a jeho cena klesne. c) -
Teorém o vyrovnávání cen výrobních faktorů rozšíření H-O modelu o vliv mezinárodního obchodu na ceny VF změna struktury rozdělení domácího důchodu k vyrovnání cen VF dochází nejen uvnitř země, ale napříč zeměmi
d) Rybczynského efekt a změna relativní vybavenosti - jestliže se náhle zvýší relativní hojnost jednoho VF, zvýší se i výroba založená na tomto faktoru a současně se snižuje výroba té komodity, která je založena na faktoru, který se nijak nezměnil = Holandská nemoc.
8.5.2 Nové přístupy: Projevuje se zde snaha rozšířit tradiční teorie se zaměřením na úlohu technologických změn a souvisejících konceptů, jako jsou úspory z rozsahu, externality, diferenciace produktu různých typů tržních struktur(monopolistické a oligopolistické tržní struktury). Intraodvětvový přístup Vývoz a dovoz statků stejných komodit, pro spotřebitele není důležitá pouze cena, ale další charakteristiky jako kvalita, služby k prodeji, diferenciace produktu, úspory z rozsahu. Intrafiremní přístup o mezinárodní obchodní toky se uskutečňují v rámci jedné firmy, týká se nadnárodních korporací o nadnárodní firmy dosahují úspor z rozsahu a diverzifikace, mezinárodní šíření technologií, posílení vertikální integrace světových ekonomik Technologický přístup o teorie technologické mezery – význam inovací a jejich uplatnění, realizace monopolní renty díky zpoždění v mezinárodním šíření o teorie produktového cyklu – posun od nestabilních inovací k standardizovaným produktům o technologické schopnosti-zdrojem konkurenční výhody, technologická výhoda zdrojem úspor z rozsahu 129
Intraregionální přístup/intrablokový přístup o regionální obchodní blok, neboli seskupení zemí, které mezi sebou snižují překážky obchodu a zachovávají je vůči „zbytku světa.“ Hlavním cílem jsou úspory z rozsahu, zvyšování síly vyjednávání s vnějšími aktéry a podpora regionální politické spolupráce.
8.6
Vztah strukturální a obchodní politiky
Strukturální politika Jedna ze základních HP. Strukturální politika usiluje o změnu či udržení stávající struktury ekonomických aktivit, přitom si klade za úkol vytvářet takové ekonomické podmínky, při nichž náklady spojené s nezbytnými strukturálními přesuny budou co nejnižší. SP je souhrn hospodářsko-politických nástrojů a opatření, která definitivně ovlivňují chování ekonomických subjektů, případně odvětví a sektorů. Jde o záměrné ovlivňování s cílem ekonomiku stabilizovat nebo usměrnit a podpořit její růst. Hospodářský vývoj je bez strukturálních změn nemyslitelný, ekonomický růst znamená změnu ekonomické struktury. - podměty ke změně na straně poptávky - změna preferencí ve spotřebě - změna ve výši disponibilního důchodu - změna v cenových relacích nabízených statků a služeb - změna ve věkové struktuře obyvatelstva - podměty ke změně na straně nabídky - technický pokrok – inovace, technologické změny - změna relativních cen výrobních faktorů - nástroje SP - podpora inovačního procesu o daňové úlevy inovujícím podnikatelským subjektům o bezplatné poskytnutí informací o podpora transferu moderních technologií - podpora při adaptaci firem o při neefektivní či neperspektivní výrobě je využíváno o úvěrové politiky o celní politiky o účelové dotace, daňové úlevy změně výrobního programu o mzdové dotace na rekvalifikaci zaměstnanců - podpora exportu o bankovní měnové nástroje – devizový kurz národní měny a jeho změny o finanční nástroje (přímé i nepřímé) o celní nástroje o soustava pojištění a záruk o publicitou úspěšných exportérů - podpora malých a středních podniků o finanční podpora k překonání počátečního nedostatku kapitálu o speciální daňová politika o nefinanční podpora o poradenské a informační instituce 130
o vydávání licencí – ochrana před konkurencí o simulace technického rozvoje díky zakládání vědeckotechnických parků -
-
podpora podnikání ve vybraných regionech o fiskální opatření o osvobození od daně z příjmů na určité období o pojištění úvěrů na podnikání o získání výhodných úvěrů na podnikání o poskytnutí dotací na nově vytvořená místa o nefinanční opatření o podpora technické infrastruktury o rekvalifikace pracovní síly o euroregiony v příhraniční oblasti
typy SP - akcelerační o zabývá se urychlením inovačního procesu přizpůsobení o poskytování finanční podpory firmám či oborům s předpokládaným největším užitkem z inovací - decelerační o zabývá se podporou doposud úspěšné firmy, která se dostala do dočasných finančních potíží. Bankrotu a likvidaci se dá předejít racionalizací výrobních metod či zlepšením spektra produktů. o takovýto vládní zásah však nemusí vždy vyjít a firmě se nedá již pomoci o decelerační strukturální politika proto pomáhá s postupným utlumováním výroby, s rekvalifikací zaměstnanců a usnadňuje zakládání nových firem. Úmyslem decelerační politiky je tedy zmírnění efektu externalit z uzavření firmy a dosažení lepšího využití zdrojů - neutrální o využívá doporučení ekonomických teorií a jejím hlavním zájmem je vytvoření kvalitního ekonomického prostředí příznivého efektivnímu a inovačnímu chování ekonomických subjektů a jejich kultivaci. Jedná se především o jasné vymezení vlastnických práv či odstraňování institucionálních bariér vstupu do odvětví.
V dnešní době se průmyslová politika ve vyspělých zemích postupně odpoutává od akcelerační/decelerační politiky a snaží se méně zasahovat přímo do tržního procesu a namísto toho se snaží o zlepšení tržních mechanismů. Opatření vedoucí ke zlepšení stavu tržního prostředí jsou především antimonopolní politika, možnost jasného vymezení vlastnických práv, zlepšení přístupu k informacím a ke vzdělání, zlepšení infrastruktury.
8.7
Vyrovnávací mechanismy platební a obchodní bilance
131
-
hlavním cílem je vyrovnaná platební bilance lze jí dosáhnout automatickými mechanismy či použitím určitých nástrojů
Klasický cenový vyrovnávací mechanismus OB o David Hume – 18. století o Předpoklady o Pevné kurzy o Platnost kvantitativní teorie peněz a rovnice směny o Pružné ceny o Úrokové míry necitlivé na změny peněžní zásoby o Platnost Marshall-Lernerovy podmínky o Neprovádění sterilizace devizových intervencí o Nulová mobilita kapitálu o
Proces: deficit OB odliv peněz do zahraničí a pokles peněžní zásoby pokles domácí cenové hladiny růst exportu a pokles importu vyrovnání OB
Keynesiánský důchodový vyrovnávací mechanismus o Předpoklady: o Pevné kurzy o Pevné ceny o Produkt pod úrovní potenciálního produktu o Poptávkově determinovaný reálný důchod o Stabilní úroková míra a nulové úspory o Nulová mobilita kapitálu o Import závislý na úrovni důchodu v ekonomice o Proces: deficit OB velký import nebo malý export pokles agregátní poptávky pokles produktu pokles celkového důchodu pokles importu a růst exportu vyrovnání OB Úrokový vyrovnávací mechanismu PB o Proces: deficit PB odliv peněz do zahraničí a pokles peněžní zásoby růst domácí úrokové míry příliv kapitálu vyrovnání PB Kurzový vyrovnávací mechanismus PB o Předpoklad o Marshall-Lernerova podmínka o Pružné kurzy o Proces: deficit PB převis poptávky nad nabídkou deviz znehodnocení měny růst exportu a pokles importu vyrovnání PB
8.8 Strukturální změny obchodních toků a vývoj obchodní bilance ČR Srpnová bilance je nepřetržitě kladná od roku 2008, nejvyšší přebytek byl dosažen v roce 2009 (9,1 mld. Kč). Aktivum vzrostlo u strojů a dopravních prostředků (o 4,5 mld. Kč), polotovarů 132
a materiálů (o 1,2 mld. Kč) a průmyslového spotřebního zboží (o 0,8 mld. Kč), kleslo naopak u surovin (o 1,1 mld. Kč) a nápojů a tabáku (o 0,2 mld. Kč). Pasivum se prohloubilo u minerálních paliv (o 3,2 mld. Kč) a chemických výrobků (o 0,6 mld. Kč), zmenšilo se u potravin a živých zvířat (o 0,3 mld. Kč). Vývoz strojů a dopravních prostředků meziročně vzrostl o 8,0 % (8,4 mld. Kč). Přírůstek vývozu byl zaznamenán u výpočetní techniky (o 2,6 mld. Kč), strojů a zařízení všeobecně užívaných v průmyslu (o 2,5 mld. Kč) a elektrických přístrojů a spotřebičů (o 2,1 mld. Kč). Celkový dovoz strojů a dopravních prostředků se meziročně zvýšil o 4,7 % (3,9 mld. Kč), z čehož nejvíce vzrostl dovoz výpočetní techniky (o 2,9 mld. Kč) a silničních vozidel (o 1,3 mld. Kč). Snížil se dovoz zejména elektrických zařízení, přístrojů a spotřebičů (o 4,0 mld. Kč). Dovoz minerálních paliv meziročně vzrostl o 27,2 % (5,3 mld. Kč). Dovoz ropy se hodnotově zvýšil o 25,7 %, naturálně klesl o 6,1 %. Dovoz zemního plynu vzrostl o 20,9 % hodnotově a o 6,4 % naturálně. V lednu až srpnu vzrostl vývoz o 15,4 % a dovoz o 14,5 %. Obchodní bilance skončila aktivem 114,1 mld. Kč, které bylo meziročně o 27,0 mld. Kč vyšší. Ke zlepšení bilance došlo hlavně u strojů a dopravních prostředků, kde ve srovnání s lednem až srpnem roku 2010 vzrostl přebytek o 57,9 mld. Kč. Prohloubil se naopak schodek obchodu s minerálními palivy o 26,7 mld. Kč a chemickými výrobky o 10,6 mld. Kč.
8.9
Vliv kursové politiky na obchodní toky
Měnový kurz je cena měny vyjádřená v zahraničních měnách. Vývozci českého zboží a služeb vytvářejí nabídku zahraničních měn a poptávku po českých korunách. Dovozci zahraničního zboží a služeb naopak vytvářejí nabídku korun a poptávku po zahraničních měnách. Dále je měnový kurz ovlivněn například chováním investorů, arbitráží, atd. Když poptávka po určité měně vzroste oproti její nabídce, dochází k apreciaci měny, tedy k jejímu zhodnocení v poměru k zahraničním měnám. Domácí zboží se stává dražší a ztrácí svoji konkurenceschopnost na zahraničních trzích. Naopak domácí spotřebitelé si mohou dovolit kupovat více zahraničních výrobků. Pokud naopak nabídka měny vzroste oproti poptávce po ní, dochází k depreciaci měny, tedy k jejímu znehodnocení vůči zahraničním měnám. Zboží je v zahraničí levnější a konkurenceschopnější.
8.10
Vývoj obchodní politiky ve vztahu k dovozům a vývozům
V dobách merkantilismu převládá myšlenka podporovat vývoz a omezovat co nejvíce dovoz, ve většině světa převládá protekcionismus, ale jsou i výjimky. Vlády uplatňují ochranářská opatření, omezují dovoz různými nástroji, aby ochránili vlastní podniky a podporují jejich vývoz subvencemi. Po velké hospodářské krizi dochází k uvolnění v důsledku hledání nových odbytišť. Začíná se prosazovat myšlenka liberalismu, ale jen velmi pomalu. Během studené války nadále využívají těchto nástrojů. Postupem času vlády ruší ochranářská opatření a subvence na podporu vývozu. Tyto nástroje používají jen výjimečně, aby dosáhli lepší pozice při jednáních, při válečných konfliktech nebo v postupu vůči rozvojovým zemím.
133
Zdroj ČSÚ
134
135
136
Zdroje: Český statistický úřad – zahraniční obchod Holman: Ekonomie. C.H.Beck, Praha 1999 Kalínská, Štěrbová a kol.: Mezinárodní obchod (pro 2MO301), Oeconomica, Praha 2009 http://www.czechtrade.cz/Global?xml=/o_czechtrade. http://www.egap.cz/o-nas/profil-spolecnosti/index.php. http://www.czechinvest.org/o-czechinvestu. Žák a kol., Hospodářská politika II. (HP202), Praha 2000
137
9. Politika ochrany hospodářské soutěže Statické a dynamické pojetí konkurence, charakteristika forem konkurence a jejich hodnocení z hlediska statické a dynamické efektivnosti, alternativní pojetí konkurence a politiky ochrany hospodářské soutěže. Problematika ochrany duševního vlastnictví. Případy aplikace politiky ochrany hospodářské soutěže v České republice. Slovníček pojmů: Hospodářská soutěž - Je souběžná snaha subjektů na trhu určitého druhu zboží nebo služeb, jejichž cílem je dosažení určitých výhod před ostatními v oblasti hospodářských užitků, popř. výsledků, a jež vzájemně ovlivňuje jejich hospodářskou činnost.Je základním mechanismem fungování tržní ekonomiky a je rozhodující pro zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a hospodářský růst země. Soutěž je efektivní, pokud je trh tvořen firmami podléhajícími konkurenčnímu tlaku. Hospodářská soutěž přispívá k podpoře inovací, umožňuje omezovat náklady Obecněji ji můžeme nazvat i konkurencí. Soutěžitel - Ze zákona fyzické i právnické osoby, dále sdružení těchto osob, není ani nutné, aby byli podnikateli (podle obchodního zákoníku). Co však zákon vyžaduje, je skutečnost, že tyto osoby se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svým jednáním ovlivňovat. Nelze však ztotožňovat pojem soutěžitele s užším pojmem konkurent, i když ve většině případů soutěžitelé budou vůči sobě v postavení konkurentů. Účastníci soutěže jsou povinni dodržovat právně závazná pravidla. Pod pojem soutěžitel tak lze zahrnout zejména následující osoby: - individuální podnikatelé, tedy fyzické osoby, mezi které patří zejména nejrůznější živnostníci obchodní společnosti a družstva, tedy osoby právnické - společnosti veřejného práva, jako je např. Středisko cenných papírů - sdružení individuálních soutěžitelů a to bez ohledu na existenci jeho právní subjektivity profesní komory Relevantní trh - Tento pojem je pro běžnou soutěžní praxi naprosto klíčový, protože hospodářská soutěž probíhá nebo je ovlivňována vždy na konkrétně vymezeném trhu. Trh se zbožím, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Politika ochrany hospodářské soutěže - Snaží se zajistit, co nejdokonalejší podmínky pro fungování tržního mechanismu – konkurenční prostředí. Stanovuje právní normy v rámci soutěžního práva a dohlíží nad jeho výkonem. Zákony zahrnují: 1) zákaz chování, které považují za zneužívání dominantního postavení 2) zákaz kartelových dohod 3) zákaz státní podpory omezující obchod a konkurenci 4) pravidla schvalování fúzí Vychází z respektování nezastupitelné úlohy ceny v tržní ekonomice. Výkonným orgánem je v ČR Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Dominantní postavení - má soutěžitel nebo společně více soutěžitelů (potom se hovoří o společné dominanci), kterým jejich tržní síla umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích. Dominantní postavení zaujímá subjekt, kteří ve zkoumaném 138
období dosáhli na trhu alespoň 40% tržní podíl. Nekalá soutěž - Jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Zákonnou úpravou je obchodní zákoník. Tržní moc - Může existovat na nedokonalých trzích. Souvisí se schopností firem stanovit cenu nad náklady, tedy dosáhnout zisku. Je motivací chování firem na trhu. Stupeň kontroly, kterou má jediná firma nebo malý počet firem nad cenou a výrobními rozhodnutími v odvětví. (měření: Lernerův index, tržní koncentrace, Hirschmann-Herfindahlův index). Fúze - zákonné sloučení dvou a více podnikatelských subjektů do jednoho celku. Jedná se o externí způsob růstu, který musí být nejdříve posouzen. Kartel - Skupina konkurentů, kteří se spojí, aby mohli omezovat hospodářskou soutěž, např. prostřednictvím kontroly cen nebo rozděleni trhů. Ve většině států zakázaný. Koluze - Koordinované chování firem za účelem zvýšení tržní moci. Rozlišujeme dva druhy koluzí. Explicitní - kartelová dohoda a implicitní – tzv. tichá dohoda
9.1
Konkurence
Předpokladem fungování tržního mechanismu. Její podstatou je střetávání protichůdných zájmů nejméně dvou tržních subjektů. Tyto najdeme na trhu vždy, protože na každém trhu je přítomna jak poptávka, tak nabídka, tedy tržní subjekty s jednoznačně odlišnými zájmy. V tomto případě se jedná o konkurenci napříč trhem. Dále se setkáváme s konkurencí na straně poptávky, ovšem nejvíce důležitá je právě konkurence na straně nabídky. Statické pojetí -
typické pojetí pro klasickou teorii za nejlepší stav je považována dokonalá konkurence, která je ale pouze teoretickým modelem síla konkurence je spojena s počtem výrobců na trhu. Čím více je na trhu firem, tím je větší konkurence. zabývá se statickým stavem rovnováhy v krátkém období
Dynamické pojetí -
je odrazem učení Rakouské školy, kritikou statického neoklasického pojetí konkurence je zde chápána jako tržní proces, ve kterém se prosazují nejlepší firmy proces hledání příležitostí, cenového přizpůsobování, konkurenčních reakcí, inovací a produktové diferenciace konkurence nezávisí na momentálním počtu firem na trhu, ale na otevřenosti trhu je-li trh otevřený pro vstup nových firem, je to trh konkurenční zdůrazňuje faktor času a ekonomické nejistoty 139
-
sleduje vývoj trhů v dlouhém období – důležitou roli hraje technologický pokrok
Hlavním důvodem omezení konkurence je omezení vstupu na trh. Bariéry vstupu do odvětví jsou výhody firem na trhu etablovaných před firmami vstupujícími a) Ekonomické překážky: - mohou omezit konkurenci ve smyslu malého počtu konkurentů a vysoké tržní koncentrace - úspory z rozsahu, úspory ze šíře sortimentu, loajalita zákazníků a reputace, přístup ke kapitálu, náklady na změnu dodavatele - předpokladem efektivnosti na trhu b) Endogenní překážky (strategické) - vytváří samotné firmy, aby zabránily vstupu nových konkurentů - účelové monopolní praktiky - vázaný prodej, cenová diskriminace, loupeživá tvorba cen c) Exogenní překážky - jsou dány jednak technologiemi a dostupnými zdroji, ale také státními intervencemi - administrativní překážky: procedury spojené se vstupem, patenty, dotace, subvence, regulace
9.2
Charakteristika forem konkurence
tabulka: Typy tržní struktury Dokonalá Monopolistická Oligopol konkurence konkurence mnoho mnoho několik Počet firem Typ produktu
stejný
žádné Bariéry vstupu Kontrola ceny žádná Míra koncentrace Příklady
žádná
diferenciovaný
Monopol jedna
dílčí
stejný nebo nesubstituovatelný diferenciovaný ekonomické ekonomické, právní značná určující
nízká
vysoká
dílčí
zemědělská maloobchodní automobily, produkce, zboží (potraviny, počítače E-business oděvy)
100% elektřina, plyn
9.2.1 Dokonalá konkurence -
je to neexistující ideální model, ve své abstrakci ilustruje ale význam konkurence pro ekonomiku Žádná z firem na trhu nemá tržní moc a mezi firmami neexistují strategické vztahy Cena je určena trhem a vždy se rovná mezním nákladům, firma maximalizuje zisk pouze rozhodováním o velikosti produktu základní předpoklady, které musí splňovat dokonale konkurenční trh: 1) velký počet firem – žádná firma není tak velká, aby mohla ovlivnit cenu, cena je určená trhem a firmy jsou příjemci ceny 140
2) volný vstup a výstup do odvětví – v každém okamžiku a bez nákladů může vstoupit nová firma. 3) homogenní produkt 4) dokonalá informovanost 5) firmy mají stejný přístup k technologiím 6) nulové náklady na změnu dodavatele
9.2.2 Nedokonalá konkurence -
vzniká porušením jakékoliv z výše uvedených podmínek výrobce může svým rozhodnutím ovlivnit cenu. Zvýšením ceny sníží poptávané množství a naopak. Zvýšení či snížení ceny může ovlivnit příjmy výrobce.
Monopolistická konkurence -
nejvíce se blíží představě dokonalé konkurence představuje trh s mnoha výrobci tento typ konkurence je nejvýznamnější z hlediska počtu firem firma vyrábí natolik diferenciovaný produkt, že stanovuje jeho cenu. V rámci svého produktu má monopolní postavení, ale i sílu. firmy tak mohou stanovit cenu o něco vyšší, než jsou MC (alespoň v krátkém období) firma v krátkém období realizuje ekonomický zisk jelikož neexistují bariéry vstupu firem do odvětví, vstupují na trh nové firmy, které usilují o dosažení čistého ekonomického zisku v dlouhém období se prosazuje tendence k nulovému ekonomickému zisku
Monopol -
na trhu existuje pouze jeden nabízející záleží na vymezení relevantního trhu nabízející sice není vystaven konkurenci jiných firem nabízejících stejný (homogenní) produkt, ale je vystaven konkurenci substitutů daného statku. Čím vzdálenější jsou tyto substituty, tím větší má monopol tržní moc. monopol způsobuje alokační neefektivnost: stanovuje ceny nad MC, výstup monopolu je sub optimální ve srovnání s konkurencí příčinou existence monopolu jsou bariéry vstupu: o přirozený monopol – tržní poptávku může uspokojit z hlediska nákladové efektivnosti pouze jedna firma. Důvodem jsou vysoké průměrné náklady, které jsou způsobovány vázaností výroby na dodávkovou síť (koleje, kabelové vedení, potrubí). Díky vysokému podílu fixních nákladů průměrné náklady neustále klesají s růstem výroby, takže firma může využít úspor z rozsahu. Přirozený monopol vzniká v tzv. síťových odvětvích: železnice, telekomunikace, energetická soustava. Vzhledem k tomu, že produkt těchto odvětví nemá substituty a firma má výhradní monopolní postavení, je pravděpodobné, že této tržní moci využije a stanoví ceny vysoko nad mezní náklady. Přirozený monopol se řeší buď cenovou regulací, nebo převedením do vlastnictví státu.
141
o monopol z vlastnictví jedinečného výrobního faktoru – jediná firma kontroluje zdroje nezbytné pro výrobu. Např. společnost De Beers – vlastní diamantová naleziště, kontroluje asi 80% trhu s diamanty. o administrativní monopol– stát určí jediné firmě výsadní právo produkovat daný statek, určí určité služby, které by měly být dostupné všem lidem za stejných podmínek (cen), např. doručování dopisů, zpravodajství, veřejná doprava. Monopol vznikající kvůli právním restrikcím v podobě licencí, patentů apod. „spravedlivý monopol“ = krátkodobý monopol. Zde je třeba si uvědomit rozdíl mezi statickým a dynamickým pojetím monopolu. U statického pojetí chápeme monopol jako tržní strukturu. U dynamického pojetí je monopol výsledek inovace, kterou alespoň po určitou dobu nejsou konkurenti schopni napodobit. Oligopol -
9.3
jedná se o nejvýznamnější typ konkurence z hlediska objemu světové produkce na trhu se v krátkém i dlouhém období vyskytuje pouze několik firem důvodem omezeného počtu firem jsou již výše zmíněné bariéry vstupu do odvětví vzájemná oligopolní závislost: každá z firem na trhu může změnou své ceny nebo vyrobeného množství ovlivnit také zisk svých konkurentů. Proto firmy zvažují u každého rozhodnutí nejen vliv na svůj zisk, ale i reakci konkurenta. složitá tržní struktura: neexistuje univerzální model řešení cenové strategie 2 nejdůležitější modely oligopolních trhů - Bertrandův a Cournoutův pracují se statickým prostředím, kdy se 2 firmy rozhodují simultánně a jednorázově o cenách nebo množství. Modely využívají teorie her a pracují se zjednodušenými předpoklady: spotřebitelé přijímají ceny a výrobek považují za identický, reklama nemá vliv na poptávku.
Ukazatele tržní koncentrace
Stupeň koncentrace (CR) -
tržní podíl „x“ největších firem na trhu (uspořádaných sestupně podle objemu výroby nebo tržeb nebo jiného ukazatele) uvádí se v rozmezí od 0 do 100%, čím je hodnota nižší, tím je trh koncentrovanější nejběžnější ukazatel koncentrace podle soutěžního práva jsou firmy s CR1 > 40% v monopolním postavení malá vypovídací hodnota u diverzifikované výroby, zjištění tržní síly společností neinformuje o vzájemném rozložení moci mezi nimi
Herfindahl-Hirshmanův index (HHI) -
součet druhých mocnin tržních podílů všech (S) firem na trhu HHI < 1000 – nekoncentovany trh 142
-
HHI 1000 až 1800 – středně koncentrovaný trh HHI > 1800 – vysoce koncentrovaný trh výhodou oproti CRR je, že bere v úvahu i velikostní strukturu firem
Lernerův index (LI) -
index monopolní síly firmy vychází z předpokladu DK: P=MC. Čím větší vliv má firma na tvorbu ceny, tím se zvyšuje rozdíl mezi cenou a mezními náklady a tím je odvětví koncentrovanější LI = (P-MC)/P nabývá hodnoty od 0 do 1, čím je hodnota blíže 1, tím více je firma v monopolním postavení
9.4
Formy omezování konkurence
Ekonomické subjekty se snaží oslabit tlak hospodářské soutěže řadou protikonkurenčních způsobů chování.
9.4.1 Nedovolené omezování hospodářské soutěže Je upraveno speciálním zákonem na ochranu hospodářské soutěže. Účelem této ochrany pak není ani tak ochrana jednotlivých soutěžitelů jako spíše ochrana hospodářské soutěže jako takové. Ochrana se tak poskytuje proti vyloučení, omezení nebo jinému narušení hospodářské soutěže, jež se může dít formou: dohody narušující hospodářskou soutěž – KARTELY -
koordinované chování firem za účelem zvýšení tržní síly, čili smluvní dohody mezi skutečnými nebo potencionálními účastníky (o cenách, objemu produkce), čímž se odstraňuje konkurence mezi účastníky a snižuje podnikatelské riziko pokud kartel zahrnuje všechny firmy na trhu, stává se monopolem a vzniká monopolní zisk, který si mezi sebou účastníci dohody dělí rozlišujeme horizontální (dohody mezi konkurenty) a vertikální kartely (jejich výroba na sebe navazuje)
-
Faktory, které podporují vznik kartelů:
o o o o o
Nízký počet firem na trhu Existence významných bariér vstupu na trh Homogenní produkce Nevyužité výrobní kapacity Klesající nebo stagnující poptávka
zneužití dominantního postavení soutěžitelů
143
- Česká právní úprava zakazuje zneužívání dominantního postavení na trhu na úkor jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů. Samotné dosažení dominantního postavení tedy není zakázané. Viz. Níže - příklady: o přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu o zastavení nebo omezení výroby, odbytu nebo výzkumu a vývoje na úkor spotřebitelů o tzv. diskriminační chování – uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům o podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí o dlouhodobé nabízení a prodej zboží za nepřiměřeně nízké ceny o vázaný prodej o získávání podílů v konkurenčních firmách a propojené řízení některých spojení soutěžitelů– FÚZE - růst koncentrace: firma může růst interně po horizontální úrovni – výroba většího množství výrobků nebo po vertikální úrovni – rozšiřuje výrobu o výrobu potřebných vstupů - POHS považuje za nebezpečný pouze vnější růst koncentrace - Spojením soutěžitelů se rozumí především fúze dvou nebo více na trhu dříve samostatně působících soutěžitelů. K fúzi může dojít jednak sloučením a jednak splynutím. a) u sloučení dochází k zániku jedné nebo více společností a veškeré vztahy a jmění této společnosti (společností) přechází na společnost druhou – nástupnickou. b) u splynutí dochází k zániku obou dvou nebo i více společností, a jejich jmění a vztahy přecházejí na nově založenou nástupnickou společnost. - spojení soutěžitelů představuje externí růsta dělí se na: a) horizontální růst – spojování podniků vyrábějících stejný produkt b) vertikální růst – spojování podniků navazujících výrob c) konglomerátní růst – spojování podniků ve vzájemně nesouvisejících odvětvích - Povolení Úřadu nepodléhají všechna spojení, ale pouze taková, která by mohla mít závazný dopad na hospodářský trh. Úřad v tomto případě posuzuje především obrat, který je spojujícími se soutěžiteli dosahován. Mezní hranicí je celkový čistý obrat za poslední účetní období 1,5 miliardy korun. - empirické studie nepodávají jednoznačný empirický důkaz o tom, že v průměru a jako celek by byly fúze efektivní a vedly by k růstu blahobytu - pozitivní důsledky – vyšší alokační efektivita vzhledem k úsporám z rozsahu, zvýšení konkurenceschopnosti firem na zahraničních trzích, diverzifikace výrobní ho program – snížení rizik spojených s výkyvy poptávky, společný výzkum a vývoj, internalizace transakčních nákladů, stabilita - negativní důsledky – růst bariér vstupu do odvětví, firmy jsou méně pružné, rostou náklady monitorace a koordinace, manažerské ochabnutí. Na koncentrovanějších trzích je vyšší pravděpodobnost koluze.
9.4.2 Nekalá soutěž 144
je takové jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Upravuje ji obchodní zákoník. Mezi nekalosoutěžní jednání patří zejména: -
klamavá reklama klamavé označování zboží a služeb vyvolávání nebezpečí záměny parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele podplácení zlehčování srovnávací reklama porušování obchodního tajemství ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí Uvedený výčet je pouze demonstrativní a za nekalosoutěžní jednání tak může být považováno i jiné jednání, které je v rozporu s dobrými mravy a je schopno přivodit újmu jiným soutěžitelům a spotřebitelům. Základní rozdíl mezi nekalou soutěží a zneužíváním hospodářské soutěže je ten, že nekalá soutěž se odehrává v mezích hospodářské soutěže, zatímco zneužívání hospodářské soutěže se příčí soutěži jako takové, jejím základům.
Politika ochrany hospodářské soutěže
9.5
V užším pojetí je chápána jako soustava zákonů a jejich vykonávání s cílem zajistit blahobyt. POHS má kořeny v americkém Shermanově zákoně z roku 1890, který byl reakcí na růst koncentrace výroby. Podniky ve velkém fúzovali a vytvářely trusty, což způsobilo, že mnohá odvětví (oceli, nafty, tabáku) tvořila jediná firma, tedy monopol. Obava z politické moci podniků a stížnosti malých výrobců vedly k tomuto zákonu, zakazujícímu monopolizaci a každou smlouvu, jež se snaží o omezení obchodu.
9.5.1 Základní koncepce Jednotná koncepce POHS využitelná pro rozhodování v národní hospodářské praxi chybí. V současnosti je založena na dvou základních přístupech:
-
Přístup, který považuje za základ hodnocení stavu konkurenčního prostředí strukturu trhu nebo chování firem. Využívá se zde pravidlo „per se“ = samo o sobě chování firem je nezákonné „jako takové“, bez výjimky předpokládá pouze negativní dopad nějakého chování. Stačí, aby takové chování existovalo, efekty nejsou dále zkoumány. šetří administrativní náklady uplatňován zejména v USA 145
-
Přístup vycházející z pojetí konkurence Chicagské školy. Jediným kritériem je alokační efektivnost. Využívá pravidlo „rule ofreason“ = rozumu chování firem je posuzováno podle pravděpodobných efektů tohoto chování vyžaduje nákladnější analýzu z hlediska cíle zákona a ekonomických dopadů tento přístup uplatňuje Evropská komice, i ČR
9.5.2 Platná legislativa a institucionální rámec Soutěžní politika se stala jednou ze základních politik Evropské unie. Členské země podléhají příslušné legislativě EU, mají zároveň ale zároveň i národní zákony. Evropská komise - má značné pravomoci a dohlíží na to, aby podniky a vlády zemí dodržovaly předpisy EU, pokud jde o spravedlivou hospodářskou soutěž. - v této oblasti se opírá o právní předpisy zakotvené ve Smlouvě o založení Evropského společenství (články 82 až 89). Významný je článek 81 zakazující kartelové dohody a článek 82 zakazující zneužití dominantního postavení. - větší podniky, které se hodlají spojit, musí získat souhlas Evropské komise. - sleduje rozsah podpory, kterou podnikům poskytují vlády členských států - Vodítkem při rozhodování je vždy otázka, zda z toho mají prospěch spotřebitelé nebo zda budou jiné podniky poškozeny. Obecně jsou přípustné podpory na výzkum a inovace, regionální rozvoj nebo podpory malým podnikům, jelikož sledují obecné cíle EU. - Rozsáhlé pravomoci Komise týkající se vyšetřování a postihu v oblasti hospodářské soutěže podléhají soudnímu přezkumu ze strany Evropského soudního dvora. - rozhodnutí Evropských soudů představují tzv. case-law – právo na základě precedenčních případů Právní normy ČR -
Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů a jeho novela Zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev Zákon č. 273/1996 Sb., o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Obchodní zákoník Zákon o cenách Správní řád Zákon o ochraně spotřebitele Článek 81 zakazující kartelové dohody a článek 82 zakazující zneužití dominantního postavení
Úřad na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS, Úřad) -
je v ČR pověřen prováděním politiky na ochranu hospodářské soutěže sídlí v Brně, založen 11. 10. 1996 disponuje pravomocemi v oblasti ochrany hospodářské soutěže, dohledu nad zadáváním veřejných zakázek a v monitoringu a koordinaci veřejné podpory vede soutěžitele k tomu, aby se chovali v souladu s principy soutěžního práva, a zasahuje proti praktikám, jež narušují hospodářskou soutěž 146
posuzuje fúze a tržní moc a trestá kartelové dohody a zneužití dominantního postavení Úřad může nařídit, aby přestaly platit dohody a postupy a uložit pokutu společnostem, jež porušily soutěžní právo. Protikartelové zákonodárství: Úřad nabízí v rámci tzv. Leniency programu možnost subjektu kartelové dohody, že pokud dohodu ohlásí a poskytne k ní odpovídající podklady k prokázání, pak mu bude postih snížen nebo odpuštěn Odbor fúzí posuzuje dopady spojení soutěžitelů na hospodářskou soutěž, současně kontroluje, zda nedochází k uskutečňování spojení soutěžitelů před podáním návrhu na povolení spojení a před nabytím právní moci rozhodnutí, kterým se spojení soutěžitelů povoluje. Fúze nejsou zakázány, pokud vedou ke zlepšení podmínek konkurence, či se jedná o fúze, jež nesplňují podmínky na přezkoumání. Těmito požadavky může být určitý nárůst HHI, či vznik subjektu s výrazným tržním podílem (záleží na vymezení relevantního trhu). Při zneužití větší koncentrace na trhu, může dojít i k rozdělení subjektu. Dozor nad zneužitím dominantního postavení: Za subjekt s dominantním postavením je považován ten, jehož podíl na relevantním trhu je 40%. Odbor dominance se zaměřuje hlavně na oblast energetiky, tj. výroba či dodávka elektřiny, plynu a tepla, kterou podrobuje soustavnému monitoringu. Úřad aktivně spolupracuje s mezinárodními institucemi
-
-
-
-
9.5.3 Normativní stránka Cílem moderní politiky hospodářské soutěže nemá být potlačování koncentrovaných struktur; zasahuje pouze v případě, že podniky tuto koncentraci zneužijí. Cílem POHS v širším pojetí je monitorování legislativy a státních zásahů, které jsou součástí dalších politik zasahujících do ekonomiky, z hlediska dopadů a efektů na konkurenci jako předpokladu blahobytu společnosti. Obecně by náklady na odstranění tržního selhání neměly přesáhnout negativní externality vyvolané státní intervencí. Soutěž je deformována na trzích kde stát provádí průmyslovou politiku. Tato politika může mít podobu podpory národních šampionů – velkých, významných, tzv. strategických podniků, podpory přímých zahraničních investic, podpory malých a středních podniků nebo podpory vybraných regionů. Součástí těchto politik jsou vždy dotace a jiná forma státní pomoci, která je nezákonná. Přesto všechny vlády, na všech úrovních poskytují pomoc určitým subjektů. Vlády členských zemí přitom využívají možnost výjimky. Za součást POHS je třeba považovat i zákaz státní pomoci. Účast veřejného sektoru v ekonomice je obecně kontroverzní. Touto problematikou se zabývá především ekonomie veřejné volby. Vyvstávají zde různé kritické oblasti: problém zájmových skupin rent-seekingu, korupce. Podstatu zachycují modely ekonomické regulace, jako je Stigler-Peltzmanův model, který popisuje princip ovládnutého strážce nebo Beckerův model, popisující konkurenci zájmových skupin. Mezi soutěžní a regulační politikou existují ale významné rozdíly, které snižují negativní důsledky výkonu státní hospodářské politiky v oblasti ochrany hospodářské soutěže. POHS
x Regulační politika 147
Výkon soutěžních zákonů je pasivní – x stanovuje, co je zakázané nezasahuje do vlastnických práv společností x soutěžní případ končí rozhodnutím soudu x v odvětvích se strukturálními podmínkami pro x konkurenci případ od případu, ex post x
9.6
aktivní výkon -určuje ceny, kontroluje investice zasahuje do vlast. Práv regulace je kontinuální proces v odvětvích se strukturálními předpoklady pro regulaci dlouhodobě, ex ante
Alternativní pojetí
V průběhu formování ekonomických vztahů a myšlení se utvářely různé teoretické koncepce, které jsou rozdílné, jak z hlediska východisek, tak z hlediska předpokladů fungování ekonomické reality. Každá z uvedených koncepcí má navíc své nedostatky. Nejednoznačný názor panuje v ekonomické literatuře i ohledně politiky ochrany hospodářské soutěže. Některé školy ekonomického myšlení poukazují na její neefektivnost a navrhují reformy, jiné dokonce doporučují její zrušení s tím, že tržní síly a hrozba vstupu nových konkurentů dříve nebo později každý monopol zlikvidují. Proto vyspělé země opírají antimonopolní politiku o více teoretických koncepcí. Pojetí vycházející z dokonalé konkurence -
viz charakteristika dokonalé konkurence kritika: toto pojetí konkurenčního prostředí je velmi vzdáleno ekonomické realitě, dnes se tedy stává pouze učebnicovým model. konkrétně: naprostá statičnost, oslabení motivace produkovaných a produkčních zlepšení, neexistence nejistoty a nedosažitelnost úspor z rozsahu
Pojetí vycházející ze svobody konkurence -
Freiburská škola, ordoliberalismus, představitelé Walter Eucken, Ludwig Erhard prostor pro svobodnou soutěž má být co největší, ale má existovat institucionální struktura, která zabezpečí organizované hospodářské procesy dokonalá konkurence má být ustavena pokud možno všude, pokud to není možné, stát má přistoupit ke zvláštnímu režimu přikazování a zakazování stát má vystupovat proti monopolnímu postavení a dohodám mezi podnikateli zdůvodňuje existenci soutěžních zákonů s tím, že trh sám o sobě není schopen problém monopolu řešit, že v některých případech selhává navazuje na klasické pojetí dokonalé konkurence, ale uvědomuje si nereálnost a otevírá nekonečný prostor pro vládní zásahy kritika: vymezení svobodné konkurence jako svobody jednání a rozhodování je nedostatečné a nepoužitelné. Nejasný vztah mezi svobodnou konkurencí a efektivním výsledkem
Pojetí funkce schopné konkurence – Harvardská koncepce 148
-
-
vzniklo jako rekce na pojetí dokonalé konkurence konkurenční situaci v tomto pojetí popisují tři kritéria: o Tržní struktura: počet a velikost nabízejících a poptávajících, stupeň diferenciace produktu, možnosti vstupu do odvětví, stáří odvětví o Tržní chování: jednání firem na trhu, stanovení výše cen a objemu produkce, reklama, tempo inovací, tendence k dohodám mezi soutěžiteli o Výsledek: tržní výkon: vztah mezi cenami, náklady, zisky a jejich souhrnný dopad na ekonomickou efektivnost převážně z hlediska uspokojování potřeb spotřebitelů podle tohoto přístupu má být politika zaměřena na modifikování tržních struktur a omezení určitých typů chování firem kritika: velký počet kritérií a výhrady týkající se předpokládané kauzality vztahu struktura – chování-výkon, která může fungovat i obráceně
Pojetí vycházející z optimální intenzity konkurence -
autor: Erhard Katzenbach Německo, aktivistická regulační politika 60 let pojetí je založeno na předpokladu, že intenzita konkurence je dána vztahem mezi tržní strukturou a tržní nedokonalostí intenzita konkurence roste s klesajícím počtem konkurentů a s nižší diferenciací produktu doporučovaným ideálním tržním modelem je široký oligopol, kde je velký počet firem, diferencovaný produkt sklon ke kartelizaci, který je zásadním nedostatkem oligopolu nemá podle tohoto přístupu dlouhého trvání a sám brzy vymizí stát za účelem dosažení může použít i opatření v podobě rozbíjení příliš úzkého oligopolu (podporou vstupu dalších firem), nebo v podobě homogenizace příliš diferenciovaných produktů či kooperace na monopolistickém trhu k udržení tohoto je pak třeba kontrolovat dohody mezi podniky, aby nevznikl úzký monopol kritika: značné zjednodušení tvrzení o závislosti intenzity hospodářské soutěže na struktuře trhu, nedostatkem je vymezení úzkého a širokého oligopolu
Pojetí Chicagské školy -
kritériem tržního prostředí je efektivnost při alokaci zdrojů tržní podíl každé firmy je výsledkem jejího úspěšného soupeření s konkurenty a lepší výkoností získání dominance nebrání vstupu dalších schopných konkurentů do odvětví klade důraz na tvorbu a vynucování právního prostředí, jako rámce fungování ekonomiky zásahy POHS považuje za nežádoucí, požaduje zrušení antimonopolní politiky z důvodu: - antimonopolní zákonodárství (AMZ) chybně interpretuje charakter konkurence a monopolu - AMZ chrání neefektivní firmy na úkor inovujících konkurentů - řízení proti obžalované firmě vede v praxi vždy ke zvýšení cen - fúze jsou součástí konkurence, vedou k přesunu výroby do rukou schopnějších manažerů
9.7
Ochrana duševního vlastnictví 149
Předmětem ochrany duševního vlastnictví jsou výsledky kreativní duševní práce (vynálezy, nápady, umělecká díla). Ochrana duševního vlastnictví je zaručena širokou množinou práv k nehmotným statkům, která zahrnuje průmyslová práva a autorské právo. Základní rozdíly mezi autorským právem a ostatními formami jsou v subjektu ochrany: autorské právo chrání tvůrčí či umělecké ztvárnění ideje, patentové právo chrání ideu, která zakládá vynález, ochranné známky chrání označení používané ve vztahu k výrobku či službě, užitný vzor chrání technické řešení a průmyslový vzor vzhled výrobku. Z ekonomického pohledu jsou znalosti zbožím zvláštního charakteru. Pokud by nová myšlenka byla veřejným statkem, mohl by ji každý bez omezení použít. Protože vynálezci by ze svého nápadu nic nezískali, ztratili by motivaci vynalézat a došlo by k agregátně nižší produkci inovací v ekonomice. Přidělení vlastnických práv k novému nápadu je odměnou za podstoupené riziko a dočasnou ochranou vyvažující vynaložené náklady na jeho vynález. Smyslem ochrany duševního vlastnictví je tedy vytvářet pobídky pro tvůrčí činnost. Dalším vítaným důsledkem existence práv k duševnímu vlastnictví je snadnější šíření, tedy jejich obchod. Ochrana duševního vlastnictví musí být prováděna důsledně. Soudy musí dbát na jejich dodržování a trestat překročení. Posuzovací orgán zas musí dbát na relevantnost vynálezů. Pokud dochází k patentování „banálních vynálezů“, vzniká umělý monopol, který brání inovacím, neboť zavádí vzácnost myšlenek, které by byly jinak volně k dispozici. Tato možnost vede k dobývání renty – lidé zde nejsou motivování k učinění objevu, ale k získání patentu na něco běžného, co může přinášet monopolní zisk. ,,Není snadné oženit inovaci a soutěž.“ Vztah práva k duševnímu vlastnictví a antimonopolního práva patří k velmi diskutovaným tématům, protože na první pohled sledují oba systémy ochrany jiné cíle. Na jedné straně se projevuje snaha o podporu rozvoje lidského vývoje ve společnosti stimulací tvůrčího úsilí, jež však sebou přináší omezení soutěže a za určité situace může vést i k monopolní tržní moci, na straně druhé existuje snaha zajistit řádné fungování společného trhu a účinnou a svobodnou soutěž na něm. Po důkladnější analýze lze dospět k závěru o souladnosti obou systémů ochrany. I když jinými prostředky sledují vlastně stejný cíl: podpora inovace, ekonomického růstu, soutěživosti a v důsledku toho zlepšení blahobytu spotřebitele. Může sice dojít ke střetu obou systémů ochrany, ale to až v důsledku zneužití schopností tržního monopolisty nebo dominanta, nikoliv ze samé skutečnosti tahového postavení, protože: „Být velký, ještě není hřích.“ Autorské právo (copyright) -
vztahuje se pouze na konkrétní podobu díla, na jeho ztvárnění. Autorským právem není chráněna idea či námět díla sám o sobě. Chrání díla literární, vědecká, výtvarná, hudební, fotografická, kartografická, ale i počítačové programy. Vzniká v den vzniku díla a není třeba o něj nikde žádat nebo ho registrovat, pouze v případě programu se program ukládá u notáře. Je nepřenosné, platí po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Lze s ním obchodovat pomocí licenčních smluv. Autorovo výlučné právo může být omezeno: Výjimka v podobě volného užití díla (kromě počítačových her) se vztahuje na užití pro osobní potřebu Zákonná licence –licence, pro které není nutný souhlas autora. Tradiční výjimky, které jsou vnímány jako společnosti prospěšné: právo citovat, katalogizovat či informovat o díle.
Průmyslová práva
- zaručuje v ČR Úřad průmyslového vlastnictví. 150
Patenty - chrání vynálezy jako myšlenky, nikoliv samotné produkty. Je výhodný pro významnější vynálezy. - 3 podmínky udělení patentu: novost, vynálezecká činnost a průmyslová využitelnost - Platí 20 let od podání přihlášky a musí být ročně udržován poplatky. řízení o udělení trvá 35 let, tedy doba účinnosti patentu je max. 17 let. - základní účinek patentu spočívá v tom, že bez souhlasu jeho majitele jej nikdo nesmí využívat. Souhlas k využití patentu se uděluje licenční smlouvou. Patent lze rovněž prodat. - V případě porušení patentu je založena plná občanskoprávní a trestní odpovědnost. Užitný vzor -
často nazýván malým patentem a je řešením pro menší vynálezy. jednodušší, rychlejší a méně nákladná ochrana Pro předměty s nižší vynálezeckou úrovní, popř. menšího ekonomického významu chrání technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná. nezkoumá se jeho novost a tvůrčí úroveň, a proto je jeho registrace rychlejší, což má význam u produktů, které jsou již připraveny na uvedení na trh. Udělení užitného vzoru trvá obvykle tři až čtyři měsíce po podání přihlášky, platí 4 roky a lze ho prodloužit postupně až na dobu 10 let.
Ochranné známky -
Ochrannou známkou je označení grafického znázornění, tvořené zejména slovy, písmeny, číslicemi, barvou, kresbou nebo tvarem výrobku či jeho obalu, určené k rozlišení výrobků nebo služeb. Zápisem do rejstříku získává vlastník ochranné známky výlučné právo tuto známku používat. Platnost zápisu trvá 10 let a je možno ji prodloužit vždy o dalších 10 let.
9.8
Příklady aplikace POHS
http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/aktuality-z-hospodarske-souteze/ ÚOHS povolil Českému Aeroholdingu kontrolu nad Letištěm Praha a ČSA 25. října 2011 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal rozhodnutí ve věci povolení spojení soutěžitelů, které spočívá v získání přímé či nepřímé výlučné kontroly nad společnostmi Letiště Praha, a.s., České aerolinie a.s. a jejich dceřinými společnostmi ze strany společnosti Český Aeroholding, a.s. Spojením byly zejména dotčeny relevantní trhy z oblasti pravidelné a nepravidelné letecké přepravy osob, poskytování infrastrukturních služeb letiště, poskytování groundhandlingových 151
služeb a poskytování služeb údržby a oprav letecké techniky v České republice, respektive na území letiště Praha-Ruzyně. S ohledem na skutečnost, že spojení vzbuzovalo vážné obavy z podstatného narušení hospodářské soutěže na některých trzích, navrhl účastník řízení přijetí souboru závazků ve prospěch zachování účinné hospodářské soutěže. Navržené závazky byly způsobilé odstranit vážné obavy Úřadu a z tohoto důvodu ÚOHS splněním těchto závazků podmínil svoje povolující rozhodnutí ve věci. Účastník řízení se vzdal práva na podání opravného prostředku, rozhodnutí je tak pravomocné. http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/aktuality-z-hospodarske-souteze/uohs-povolil-ceskemuaeroholdingu-kontrolu-nad-letistem-praha-a-csa/ Agrofert může převzít firmy Zedníček a Recht 7. září 2011 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže povolil dvěma prvostupňovými rozhodnutími převzetí společností ZEDNÍČEK a.s. a Recht, s.r.o., holdingem Agrofert. Obě rozhodnutí již jsou pravomocná. Soutěžitel ZEDNÍČEK a jeho dceřiné společnosti se zabývají mezinárodním obchodem s chlazenými potravinami, a to masnými výrobky, rybami, sýry a lahůdkami, přičemž část produktů dodávaných na trh je představována importovanými výrobky. Aktivity spojujících se soutěžitelů se překrývají zejména v oblasti zpracování a prodeje výrobků z vepřového, hovězího a drůbežího masa. Společnost Recht, včetně svých dceřiných společností Agrohelp a.s., AGROPODNIK Hodonín a.s., ZERA, a.s., VSV, a.s., VHM družstvo, DM Morava, družstvo, RK Náklo, družstvo, se zabývá zejména zemědělskou živočišnou i rostlinnou prvovýrobou, případně obchodem s produkty této zemědělské prvovýroby. V obou případech ÚOHS po zhodnocení předpokládaných dopadů spojení na trh dospěl k závěru, že posuzovaná fúze nebude mít za následek podstatné narušení hospodářské soutěže, a to zejména s ohledem na relativně nízký nárůst tržního postavení skupiny AGROFERT ve spojením dotčených oblastech, a dále s přihlédnutím k tomu, že zůstane zachován dostatečný počet subjektů nabízejících obdobné produkty http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/aktuality-z-hospodarske-souteze/agrofert-muze-prevzitfirmy-zednicek-a-recht/ Pokuta za bid-rigging byla potvrzena 17. srpna 2011 Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Petr Rafaj svým druhostupňovým verdiktem potvrdil rozhodnutí Úřadu z července minulého roku o pokutě v celkové výši 4,906 milionu Kč za bid-riggingovou dohodu (kartelová dohoda uchazečů o veřejnou zakázku) společností HOKRA Spedition, s.r.o., INZET, s.r.o., PROMINECON GROUP a.s., CBK SHIFT s.r.o. 152
a NATURAL MYSTIC s.r.o. Pokutovaní soutěžitelé se dopustili porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže, když koordinovali své nabídky v zadávacím řízení „Provozování ubytoven u provozních středisek Vojenské ubytovací a stavební správy Litoměřice“, jejímž zadavatelem bylo v roce 2006 Ministerstvo obrany ČR – Vojenská ubytovací a stavební správa Litoměřice. Případem se Úřad začal zbývat na základě upozornění a několika důkazů zajištěných Policií ČR. Zadavatel vyzval k podání nabídky na předmětnou zakázku společnosti HOKRA Spedition, INZET, PROMINECON GROUP, CBK SHIFT a NATURAL MYSTIC. Jako nejvýhodnější byla vybrána nabídka uchazeče HOKRA Spedition, nabídky konkurenčních uchazečů byly o 180 000350 000 Kč za rok vyšší. S vítězným uchazečem byla následně uzavřena smlouva. Ze zajištěné e-mailové korespondence představitelů uvedených pěti firem vyplývá, že soutěžitel HOKRA Spedition koordinoval postup všech uchazečů o zakázku. Organizátor kartelu rozeslal dalším čtyřem uchazečům částečně vyplněné tzv. krycí listy, tedy formuláře, v nichž uchazeči o zakázku uvádějí mj. svou nabídkovou cenu. V těchto dokumentech již byly vyplněny jak nabídkové ceny pro jednotlivé ubytovny, tak ceny celkové. Ceny, které se posléze objevily v nabídkách uchazečů, přesně odpovídají částkám, jež jsou uvedeny v těchto formulářích. Úřad kvalifikoval chování těchto soutěžitelů jako jednání ve vzájemné shodě, které je jedním z typů zakázaných dohod. Současně šlo o jednání ve shodě v rámci soutěže o veřejnou zakázku, což zadavateli znemožnilo získat nejvýhodnější nabídku vzešlou z nezávislého soupeření uchazečů. V daném případě došlo ke koordinaci i k následné realizaci sladěného záměru. Předseda ÚOHS v rozkladu řešil řadu námitek počínaje zpochybňováním důkazů a vymezením trhu, přes popírání jednání ve shodě až po výši uložených pokut. Ve všech případech však shledal, že prvostupňové rozhodnutí bylo řádným způsobem odůvodněno a je v souladu s právními předpisy. Rozklady proto byly zamítnuty. Sankce pro jednotlivé účastníky kartelu: HOKRA Spedition 537 000 Kč, Inzet 384 000 Kč, PROMINECON 3 679 000 Kč, CBK SHIFT 57 000 Kč a NATURAL MYSTIC 249 000 Kč. http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/aktuality-z-hospodarske-souteze/pokuta-za-bid-riggingbyla-potvrzena/ ÚOHS poprvé rozhodl ve věci zneužití významné tržní síly – pokuta pro řetězec Kaufland 19. července 2011 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložil pokutu ve výši 13 628 000 Kč společnosti Kaufland Česká republika v.o.s. za porušení zákona o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití. Jedná se o první rozhodnutí ÚOHS v této oblasti. Prvostupňové rozhodnutí není dosud pravomocné a je možno proti němu v zákonné lhůtě podat rozklad. Společnost Kaufland porušila zákon, když s nadpoloviční většinou svých dodavatelů dojednávala lhůty splatnosti delší než 30 dní a svoje úhrady skutečně v těchto delších lhůtách 153
realizovala. Povinnost dodržovat maximální dobu splatnosti v délce 30 dnů od data dodání zboží je přitom stanovena přímo zákonem. Společnost Kaufland se dopustila také dalšího deliktu, když sjednávala s více než 95 % svých dodavatelů zemědělských a potravinářských produktů ve smlouvách ustanovení, na jehož základě by v případě postoupení pohledávky vůči Kauflandu třetím osobám měli povinnost hradit poplatek ve výši 4 % z hodnoty postoupené pohledávky, a to vedle administrativních nákladů spojených s postoupením. Řetězec Kaufland současně sjednával ustanovení o dodatečném skontu, na jehož základě požadoval v případě dřívějšího zaplacení faktury slevu, a to ve výši 0,5 % za každý započatý týden, o který byla faktura dříve uhrazena. Při této kombinaci podmínek tedy dodavatelé, kteří chtěli dostat své peníze před splatností faktur, byli nuceni volit, z důvodů zatížení poplatkem za postoupení pohledávky, ekonomicky méně výhodnou variantu skonta. Skonta i poplatky za převod pohledávek obchodní řetězec od svých dodavatelů skutečně inkasoval. V případě poplatku za postoupení pohledávky a skonta se dle Úřadu jednalo o soustavné uplatňování praktiky, která podřizovala dodavatele povinnostem, jež vytvářejí nerovnováhu mezi smluvními stranami, čímž byl porušen zákaz zneužití významné tržní síly. Kromě sankce uložil Úřad také nápravná opatření. Podle nich je obchodní řetězec Kaufland povinen odstranit ve svých smlouvách s dodavateli ustanovení o poplatku za postoupení pohledávky a dále uvést ustanovení o lhůtách splatnosti do souladu se zákonem o významné tržní síle. Nápravná opatření je nutno provést do 90 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první aplikaci zákona o významné tržní síle, Úřad se v rozhodnutí rozsáhle zabýval výkladem tohoto právního předpisu. http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/aktuality-z-hospodarske-souteze/uohs-poprve-rozhodlve-veci-zneuziti-vyznamne-trzni-sily-pokuta-pro-retezec-kaufland/ Účastníci dohody využili leniency i narovnání 24. února 2011 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen Úřad či ÚOHS) vydal dne 10. února 2011 v prvním stupni rozhodnutí, kterým shledal společnosti ze skupiny Henkel, Procter & Gamble a ReckittBenckiser odpovědnými za uzavření a plnění zakázané dohody na trhu pracích prášků, trhu aviváží a trhu prostředků na ruční mytí nádobí. Úřad plnění dohody do budoucna zakázal a uložil pokuty v souhrnné výši 29,274 mil Kč. Rozhodnutí dosud není pravomocné. Podle zjištění Úřadu výrobci uvedených „čisticích prostředků“ v rámci pravidelných vzájemných schůzek a kontaktů implementovali zvýšení cen některých pracích prášků, nastavili cenová rozpětí pro určení cen pracích prášků a vzájemně mezi sebou koordinovali a omezovali frekvenci i hodnotu promočních aktivit, tedy zejména výši slev poskytovaných z ceny pracích prášků, ceny aviváží a ceny prostředků na ruční mytí nádobí. Konkrétně odpovědnými shledal Úřad společnosti HENKEL ČR, spol. s r.o., Procter & Gamble – Rakona, s.r.o. a ReckittBenckiser (Czech Republic), spol. s r.o.
154
Popsané jednání Úřad kvalifikoval jako zakázanou cenovou dohodu, jež vedla k narušení hospodářské soutěže na trhu pracích prášků, trhu aviváží a trhu prostředků pro ruční mytí nádobí na území České republiky. Dohoda byla plněna v letech 1999 až 2004, s tím že soutěžitel ReckittBenckiser se na ní podílel pouze po omezenou dobu, konkrétně do 25. 7. 2002. Tento soutěžitel byl méně aktivním účastníkem dohody, omezeně se účastnil na vzájemných setkáních a často jednal na trhu odlišně od toho, co bylo v rámci dohody mezi soutěžiteli ujednáno, čímž v podstatě omezoval účinky a nepříznivý dopad zakázané dohody na vzájemnou hospodářskou soutěž. Společnosti ReckittBenckiser (Czech Republic), spol. s r.o. byla Úřadem uložena pokuta ve výši 5,496 mil Kč. Úřad začal předmětné jednání šetřit na základě žádostí o aplikaci tzv. leniency programu. Ten umožňuje, aby soutěžiteli, který nahlásí antimonopolnímu úřadu existenci zakázané dohody a dodá dostatečné důkazy, byla odpuštěna sankce či její část. Z tohoto důvodu byla zcela prominuta pokuta soutěžiteli Henkel, neboť tento účastník řízení Úřad o existenci dohody jako první informoval a poskytl o ní důkazy. Dále byla o 50% snížena pokuta pro soutěžitele Procter & Gamble, jelikož tento soutěžitel také splnil podmínky aplikace leniency programu, když poskytl Úřadu další důkazy o vytýkaném jednání a podstatným způsobem přispěl k úspěšnému objasnění případu. Oba účastníci řízení Henkel a Procter & Gamble splnili i další podmínku leniency programu, když po celou dobu správního řízení s Úřadem plně, soustavně a vstřícně spolupracovali. Současně využili všichni účastníci daného správního řízení benefitu tzv. procedury narovnání, spolupracovali s Úřadem, uznali právní kvalifikaci a délku vytýkaného jednání, jak byly Úřadem zjištěny, a nenavrhli provedení dalších úkonů v řízení. Úřad toto posoudil jako zvláštní okolnost odůvodňující dvacetiprocentní snížení výsledné pokuty pro sankcionované účastníky řízení. http://www.compet.cz/hospodarska-soutez/aktuality-z-hospodarske-souteze/ucastnici-dohodyvyuzili-leniency-i-narovnani/ Přehled nejvyšších pokut uložených ÚOHS za porušení zákona o ochraně hospodářské soutěže s následným vývojem jednotlivých kauz 1. 979,221 mil. korun – pokuta se týká největších výrobců tzv. plynem izolovaného spínacího ústrojí (PISU). Celkem 16 společností. Jedná se o tzv. bidrigging. Správní řízení z roku 2006. Rozhodnutí bylo zrušeno v červnu 2008 Krajským soudem v Brně. ÚOHS podal kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud v dubnu 2009 vyhověl. Krajský soud musí nyní případ opětovně projednat. V prosinci 2009 Krajský soud řízení přerušil a položil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. 2. 484 mil. Kč pokuta za kartel šesti stavebních spořitelen. Nepravomocně byla uložena v roce 2004. Sankce byla soudy zcela zrušena. 3. 370 mil. Kč – trojí zneužití dominantního postavení RWE Transgas na trhu s plynem. Dominant začal také s ÚOHS spolupracovat a změnil své smlouvy. Proto byla pokuta snížena na 240 milionů. Krajský soud v Brně následně rozhodnutí ÚOHS na podzim 2007 zrušil. Úřad s tímto verdiktem nesouhlasil a rozhodl se podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudek KS Brno zrušil. Při opětovném projednání před KS Brno bylo rozhodnutí v říjnu 2009 znovu zrušeno. Kasační stížnost ÚOHS bude řešit NSS.
155
4. 313 mil. Kč - šest distributorů pohonných hmot AGIP Praha, a.s, Aral ČR a.s., BENZINA a.s., CONOCO Czech Republic s.r.o., OMV Česká republika, s.r.o. a Shell Czech Republic a.s. V období od 28.5.2001 nejméně do konce měsíce listopadu roku 2001 firmy upravovaly ve vzájemné shodě prodejní ceny automobilového benzínu Natural 95. Pokuty byly uhrazeny, společnosti Benzina bylo 98 mil. vráceno do doby rozhodnutí soudu. Krajský soud v Brně 27.9.2006 uznal žalobu distributorů a rozhodnutí zrušil. Nejvyšší správní soud však tento rozsudek v prosinci 2009 zrušil a vrátil věc k dalšímu projednání. KS Brno rozhodnutí v září 2010 opětovně zrušil. 5. 270 mil. Kč – České dráhy, a.s. za zneužití dominantního postavení na trhu nákladní železniční dopravy substrátů přepravovanmých ve velkých objemech. Jednalo se zejména o uplatňování rozdílných cen, rozdílnou výši marží a výši levelových cen a dále o diskriminaci konkurenčních Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno v červenci 2008. Delikt byl potvrzen v květnu 2009, pokuta snížena na 254 milionů. České dráhy podaly žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Uvedený přehled nejvyšších uložených pokud vypovídá o vysoké aktivitě ÚOHS a však také o rigiditě soudního rozhodování, která způsobuje nedůsledné naplnění POHS.
156
9.9
Případy ochrany hospodářské soutěže v Evropské unii
MICROSOFT Jeden z nejvýznamnějších případů v oblasti hospodářské soutěže, který kdy Evropská komise řešila, se týkal amerického softwarového giganta – společnosti Microsoft. Komise udělila Microsoftu pokutu ve výši 497 milionů eur za to, že některé softwarové produkty neprodával samostatně, nýbrž pouze ve spojení s jinými produkty (Windows Media Player, Internet Explorer). Microsoft navíc odmítl poskytnout informace, které potřebovali konkurenční výrobci softwaru k tomu, aby jejich software opravdu „komunikoval“ s počítači fungujícími na bázi Windows. Komise rozhodla, že se Microsoft dopustil zneužití dominantního postavení v letech 1998 až 2004 tím, že spotřebitele připravil o možnost výběru, uměle udržoval vysoké ceny a bránil inovacím v softwarovém průmyslu. Kartely výrobců vitaminů V roce 2001 uložila Evropská komise pokutu osmi společnostem (mezi nimi např. společnosti Hoff man-La Roche) za účast v kartelech, které měly za cíl zničit konkurenci ve výrobě vitaminů. Vitaminy se používají v cele řadě výrobků, jako jsou obilné vločky, sušenky, nápoje, krmivo pro zvířata, léčiva a kosmetické přípravky. To se odrazilo i na pokutě, která přesáhla 800 milionů eur. Vice než deset let mohly tyto společnosti účtovat vyšší ceny, než jaké by byly možné, kdyby mezi nimi existovala skutečna konkurence, čímž byli poškozeni spotřebitelé, a dané společnosti vytvořily nezákonné zisky.
Pneumatiky V roce 2001 udělila Evropská komise francouzskému výrobci pneumatik Michelin pokutu ve výši 20 milionů eur za zneužívaní dominantního postavení na trhu náhradních pneumatik pro těžká vozidla ve Francii téměř po celé období 90. let. Společnost Michelin vyrobila vice než 50 % nových náhradních pneumatik na nákladní automobily a ještě větší procento obnovených pneumatik. Žádný z konkurentů nebyl srovnatelný co do velikosti, takže pro obchodníky bylo velice složité vyhnout se obchodovaní se společností Michelin. Společnost Michelin používala systém slev a bonusů tak, aby obchodnici byli závislí na nákupu jejich pneumatik,a bránila jim tak, aby si svobodně vybrali svého dodavatele. Prodej automobilů mezi členskými státy eu Po mnoha stížnostech od spotřebitelů uložila Evropská komise v roce 1998 společnosti Volkswagen AG pokutu ve výši 90 milionů eur za to, že svým italským dealerům zakázala brát objednávky od německých a rakouských zákazníků, které do Itálie přilákaly nižší ceny. Je nezákonné, aby výrobci automobilů odrazovali své dealery od prodeje zákazníkům sídlícím v jiném členském statě EU. Evropská komise zveřejňuje každých šest měsíců přehled cen automobilů před zdaněním v jednotlivých členských státech EU, aby tak mohli spotřebitele zjistit, v které zemi je automobil, 157
který si chtějí koupit, nejlevnější. Fúze ve farmaceutickém průmyslu Evropská komise byla informovaná o dvou velkých fúzích ve farmaceutickém průmyslu: Sanofi/Synthelabo a Pfizer/Pharmacia. Dospěla k závěru, že obě fuze by mohly mít negativní dopad na hospodářskou soutěž, neboť byomezily nabídku některých léků dostupných pacientům. V obou případech dotyčné společnosti navrhly, že převedou část svých produktů na konkurenty, a Evropská komise souhlasila s tím, že tyto kroky obnoví hospodářskou soutěž nadaných trzích, a tak ochrání zájmy pacientů. V případě fuze společnosti Sanofi a Synthelabo patřily mezi takto převedené nebo prodané produkty například vitamin B12, některá antibiotika, hypnotikaa sedativa. Zdroje: DOLEČEK, Marek. Hospodářská soutěž.Pro portál BusinessInfo.cz. Dostupné z WWW: . Brožura Evropské komise. Politika hospodářské soutěže v Evropské unii a spotřebitel. HOLMAN, Robert. Ekonomie.Praha: C.H. Beck 3. vydání, 2005. 709 s. KLIKOVÁ, Christiana;; KOTLÁN, Igor. Hospodářská politika. Ostrava: Sokrates, 2003. 275 s. PELLEŠOVÁ, Pavlína. Role Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v politice tvorby a ochrany konkurenčního prostředí. 2008. Dostupné z WWW: . Portál Evropské unie: . Portál Eroskop.cz: . Úřad pro ochranu hospodářské soutěže: . Úřad průmyslového vlastnictví: . UTĚŠENÝ, Pavel. Tržní moc a duševní vlastnictví v evropském soutěžním právu.Praha: C.H.Beck, 2005. 211 s. ZEMPLINEROVÁ, Alena. Úvod do organizace odvětví a trhů. Praha: VŠE, 2008. 211 s.
158
10.
Problematika veřejného sektoru
Vymezení veřejného sektoru, funkce veřejného sektoru, byrokracie, řízení veřejného sektoru, veřejné výdaje, veřejné příjmy, historický vývoj hospodářské politiky veřejného sektoru. Veřejné výdajové programy, metody hodnocení veřejných výdajových programů, rozpočtový deficit a veřejný dluh (aplikace na Českou republiku), veřejné výdaje a příjmy v ČR. Slovníček pojmů: Veřejný sektor - Za veřejný sektor lze považovat instituce poskytující společnosti takový druh služeb, které by bylo nevýhodné, nepraktické až nemožné poskytovat soukromými firmami či jednotlivci. Neexistuje zde totiž přímý vztah mezi uživatelem (plátcem) služby a jejím poskytovatelem. Veřejný sektor je proto financován z daní a poplatků vybraných od domácností a firem. Skutečný novodobý veřejný sektor je však mnohem širší. Z politických důvodů v sobě zahrnuje nejen služby z optimálního veřejného sektoru, ale zpravidla také celou řadu služeb, jež by bylo možné poskytovat sektorem soukromým. Veřejný sektor je řízen a spravován veřejnou správou a podléhá veřejné kontrole. Veřejný statek - Veřejné statky jsou takové aktivity či takové služby, které jsou více, či méně užitečné celé společnosti, neprochází trhem a jsou zabezpečovány veřejnou správou, tzn. státním orgánem nebo územní samosprávou. Vyznačují se nedělitelností ve spotřebě, nerivalitou, nevylučitelností ze spotřeby a nulovými mezními náklady na spotřebu každého dalšího jedince. Veřejný dluh - Veřejný dluh je celkové zadlužení vlády a nižších správních celků (krajů a obcí). Veřejný dluh je tvořen státním dluhem, dluhem mimorozpočtových fondů, místních rozpočtů a dluhem zdravotních pojišťoven. Veřejný výdaj - Veřejným výdajem je výdaj, který pochází ze SR, státních finančních aktiv, státních fondů, územních rozpočtů, rozpočtu EU, z rozpočtu mezinárodních organizací založených mezinárodní veřejnou smlouvou, anebo jakýkoli podobný výdaj. Deficit - V rámci veřejných financí se pod tímto pojmem rozumí záporný rozdíl mezi vládními příjmy a výdaji.
10.1
Veřejný sektor
Není založen na ziskovém principu a finanční prostředky na své fungování získává z veřejných rozpočtů, které jsou naplňovány prostřednictvím daní. Je řízen veřejnou správou. Je založen na veřejné volbě a podléhá veřejné kontrole. Klíčovým výstupem veřejného sektoru jsou veřejné služby. Veřejné statky jsou jedním z charakteristických produktů veřejného sektoru, resp. veřejné správy.
10.1.1 Vymezení veřejného sektoru V současné době v České republice dochází ke dvou druhům členění veřejného sektoru na: 159
o části národní hospodářství, které vlastní a řídí veřejná správa: armáda justice policie veřejná správa
o
části národního hospodářství, které jsou zcela hrazeny nebo hrazeny z více jak 50% z veřejných financí: bydlení (zejména sociální) energetické a vodní hospodářství kultura, tělesná kultura a sport ochrana a péče o životní prostředí sociální služby školství veřejná doprava a spoje věda a výzkum zdravotnictví zemědělství a lesnictví
10.1.2 Funkce veřejného sektoru Ekonomická Zabezpečení veřejných statků a odstraňování následků, především negativních externalit z důvodu selhání trhu. Dále vytváření pracovních míst, tudíž ovlivňování celkové míry zaměstnanosti. Sociální Značí prospěšnost výsledků veřejného sektoru/služeb, zejména pro sociálně slabší vrstvy obyvatel především v oblasti sociální péče a neziskových organizací ve veřejném sektoru, které je pro sociálně potřebné občany zajišťují. Veřejný sektor tím ovlivňuje sociální vazby a sociální postavení občanů. Politická Využití veřejného sektoru v politickém klání a v procesu veřejné volby. Činnost veřejného sektoru ovlivňuje hospodářská politika státu, která má charakter veřejné politiky. Činnost jednotlivých resortů veřejného sektoru ovlivňují jednotlivé dílčí hospodářské politiky (bezpečnostní, školská, zdravotní, sociální, atd.) a úzce souvisí s momentálním politickým vývojem v dané zemi.
10.1.3 Základní činnosti veřejného sektoru 160
Zajistit potřebné veřejné statky a efektivně alokovat finanční prostředky v rozpočtové soustavě. Velký problém veřejného sektoru je zajištění efektivnosti (minimalizace nákladů a maximalizace užitku pro občany). Zabezpečit často i tzv. hraniční statky (tzn. ekonomické statky, které jsou na hranici mezi soukromými a veřejnými statky, v některých případech i soukromé statky, jestliže soukromý sektor o jejich produkci nemá zájem v důsledku malé ziskovosti). Pomoci vytvořit podmínky pro fungování privátního sektoru v dané lokalitě, regionu (infrastruktura, bezpečnost, atd.). přispět k ekonomickému růstu v dané oblasti, tzn. Vytvářet poptávku a tím pomáhat vytvořit podmínky pro růst zaměstnanosti v soukromém sektoru. Rozvoj veřejného sektoru umožňuje vytvořit pracovní příležitosti v soukromém sektoru. vytvořit pracovní příležitosti ve veřejném sektoru vytvořit podmínky pro zkvalitnění lidského života, uchování a kvalitu lidského potenciálu, a to i vzděláním a zvyšováním kvalifikace pracovních sil;; dosáhnout větší spravedlnosti v rozdělování a umožnit i sociálně slabším skupinám obyvatel využívat výhody některých statků (např. v rámci školství, zdravotnictví, sociálních službách, apod.)bezplatně, nebo za tzv. uživatelský poplatek, čímž daným vrstvám obyvatel umožní udržení prostředků na růst spotřeby privátních statků.
10.1.4 Funkce veřejného sektoru Alokační funkce Řeší problematiku zabezpečení veřejných statků. Zajištění poskytování služeb veřejného charakteru v oblastech, které jsou vyloženě veřejného charakteru jako je obrana, bezpečnost, justice nebo v oblastech, kde je výhodnější, aby se v nich angažoval veřejný sektor místo soukromých osob jako je výstavba a údržba dopravní infrastruktury, atd. Efektivní alokace veřejných statků znamená: Optimální poměr mezi soukromými a veřejnými statky Optimální objem a struktura veřejných statků Efektivní rozdělení produkčních nákladů veřejných statků mezi spotřebiteli Distribuční funkce
Někdy se jí také říká redistribuční funkce – zásahy do rozdělování důchodů a bohatství za účelem zmírnění důchodových a sociálních nerovností (chudý člověk je velmi špatný spotřebitel). Nerovnosti stát vyrovnává pomocí daní (progresivní zdanění) a transferů (dotace nízkopříjmovým domácnostem). Přerozdělování se nemusí uskutečňovat pouze mezi obyvateli, ale také např. mezi regiony, podniky a státem, domácnostmi a státem, atd. Stabilizační funkce Udržování ekonomiky v rovnováze. Veřejný sektor ovlivňuje makroekonomický výkon ekonomiky a má tyto cíle: Udržení vysoké zaměstnanosti Stabilita cenové hladiny Příznivý vývoj platební bilance Dynamika ekonomického růstu
Pokud tyto cíle nejsou dosahovány trhem, má vláda (veřejný sektor) možnost působit na ně 161
prostřednictvím nástrojů měnové, fiskální a důchodové politiky. Regulační funkce Omezování nežádoucích vlivů na vývoj výroby, cen, nezaměstnanosti a jiných faktorů ohrožujících rovnováhu trhu. Regulací vláda řeší tržní selhání (výskyt monopolů, externalit, atd.) skrze své administrativní orgány Stimulační funkce Podpora a ovlivňování chování soukromého sektoru žádoucím směrem. Je to opak regulační funkce. Podpora pozitivních vlivů. Daňové úlevy a dotační politika. Kontrolní funkce Vyplývá z celostátní působnosti veřejné správy. Podstatou je aby efekty ekonomického vývoje odpovídaly zdrojům vynaloženým na jejich dosažení. Aby peníze poskytnuté z veřejných rozpočtů byly použity na to, na co byly poskytnuty, a to efektivně.
10.1.5 Byrokracie „Potřebujeme vůbec nějakou byrokracii? Bohužel ano, pokud jsme si „vymysleli“ stát, potřebujeme ochranu osobního vlastnictví a ochranu občanů.“ (Vincent de Gourmay) Byrokracie je systematická administrativní činnost, pro níž je charakteristické hierarchické uspořádání, specializace funkcí, objektivní předpoklady pro výkon správy a činnost podle pevných pravidel. Nebo je tak označován soubor lidí, kteří tyto činnosti ve veřejné správě vykonávají. Byrokrat je nejlépe definován jako vedoucí úřadu disponující separátním rozpočtem. Cílová funkce byrokrata Cíl byrokrata je maximalizace rozpočtu jeho úřadu. Čím vyšší rozpočet, tím větší prostor pro jeho mzdu a jeho podřízených. Jeho cílovou funkcí totiž je: U = f (plat, velikost úřadu, počet podřízených, vedlejší benefity, snadnost řízení, prestiž). Pro byrokrata je lepší, když řídí velký úřad. Charakteristika byrokratického systému Byrokracie disponuje monopolem – není ideální „tržní struktura“. Platí i při poskytování služeb, které poskytují vládní agentury byrokracie. Informační asymetrie/převaha – neohrožují je volby. Úředník zná detailně úřad – ví, jak má maximalizovat užitek. Dokáže politikovi vysvětlit, proč jsou jeho agendy nezbytné. Systémovým změnám se vyhýbá, přesně zná zpětnou vazbu. Asymetrie mezi úředníkem a ministrem – nikdy nemůže vědět všechno. Nepeněžní vyjádření výstupu – za jeho statky se neplatí. My neplatíme výstup, ale platíme vstup. Jediným peněžním vyjádřením jsou náklady, které vykáže úřad. Těžko se měří efektivnost. Problém pána a správce – dneska fakticky pánem je úředník. Nejmocnější subjekt ve vládě není politik, ale úředník. Politik není možný všechny materiály nastudovat. Legislativu nepíší poslanci, ale dají úředníkům jen zadání normy. Čím složitější zákon, tím více je možno se do normy vpravit svůj zájem. Firmy spíše kontaktují úředníky než politiky. Nemožnost bankrotu úřadu – nedochází k přirozenému čistění jako na trhu. Na trhu není firma s monopolními privilegii. 162
Platí zde pravidlo: „kdo nic nedělá, nic nezkazí – kdo nic nezkazí, bude pochválen – kdo je pochválen, bude povýšen“. Proto je pro byrokrata výhodnější neschvalovat a neinovovat – menší riziko, že něco zkazí Důsledky byrokracie (růstu byrokracie) Zúžení prostoru pro svobodnou vůli jednotlivců – v některých případech omezuje základní zákon – osobní vlastnictví. Aniž by byla regulace potřeba, tak ji zavede, aby dokázal politikovi, že jeho úřad je kompetentní a že jeho úřad řeší potíže – vlastně tvoří legislativu, aby ospravedlnil svoji existenci. Snížení celkové úrovně užitné produkce – čím menší počet ve výrobní sféře (tím více v byrokracii). Růst daní – nárůst počtu úředníků = rostou daně (zejména korporátní). Nebo i při zvýšení mezd. Brzdění rozvoje společnosti – čím více zaměstnáno v byrokracii, tím méně zbyde pro privátní sektor. Stát dělá mzdovou konkurenci privátnímu sektoru. Efekt západky – jakákoli zavedená regulace je velmi složitá k odstranění a efekt sněhové koule – jakákoli regulace na sebe nabaluje další regulace. Souběh vyšších daní a vyšších administrativních nákladů brzdí rozvoj, je eliminován technickým pokrokem. Snižuje prostor pro tyto inovace – inovace je spjata s podnikatelským sektorem, hnací motor každé ekonomiky. Tendence k zakonzervování a udržení status quo – snaha úředníků zakonzervování stavu. Znamená pro lidi demotivační prvek pro to, aby ušetřili, zlevnili. Změna národní mentality – nejhorší ze všeho. Mění vzorce chování. Dříve byli jiné než dnes. Klient je pro úředníka nepříjemné břemeno – nepřinášejí za dodatečnou námahu dodatečnou mzdu. Je placen dopředu, je placen přímým vynucením odběru, nepřímým vynucením – monopol dané služby (monopol úřadu). Nejčastější slovo úředníka – chaos, že to nepůjde bez peněz, když budou škrty. Financování byrokracie (Friedmanova tabulka) Utrácím Svoje peníze Cizí peníze
Pro sebe I III
Pro jiné II IV
I – své peníze utrácím za sebe. Největší efektivnost, dávám si pozor, za kolik atd. II – své peníze utrácím pro někoho jiného. Někomu něco kupujeme, např. dárek. Rozpočtové omezení beru v potaz, ale neberu v potaz tolik preference. III – cizí peníze utrácím pro sebe. Vychýlení směrem k našim preferencím, nezáleží nám na tom, kolik to stojí. IV – cizí peníze utrácím pro někoho jiného. Disponujeme s rozpočtem, který není náš, a utrácíme ho pro někoho jiného, takže nehrají roli ani preference. Je nám jedno, jestli to někomu přinese uspokojení. Úředník utrácí ve smyslu IV, cizí peníze pro někoho jiného. Nefunguje péče o jeho rozpočet, jeho peníze to nejsou. Nemyslí ani na preference. Cílová funkce byrokrata je bod III, snaží se nastavit úřad tak, aby cizí peníze utrácel pro sebe. Dá se vůbec tento problém řešit? 163
Problém zeštíhlení úřadu: Spočívá v informační asymetrii, tj. víme, že určitá část úředníků je zbytečná, ale nevíme která – jakmile se jednou úřad rozroste, není možné ho zúžit.
10.1.6 Řízení veřejného sektoru V ziskovém (tržním) sektoru je věnována zcela rozhodujícím způsobem pozornost řízení podnikových subjektů. Tedy mikrořízení. Řízení na národohospodářské, makroekonomické úrovni, díky schopnostem tržního mechanismu při alokaci zdrojů ustupuje svým významem do pozadí. Ve sféře veřejného sektoru, právě proto, že v něm nepůsobí trh se svým samoregulujícím mechanismem a proto, že se jedná o veřejný sektor, naopak vystupuje do popředí význam řízení na úrovni celospolečenské, národohospodářské, tedy na makroúrovni. Řízení na mikroúrovni, tedy na úrovni organizací sice neztrácí na svém významu, ale je svou strukturou i svým obsahem silně podmíněno strukturou a obsahem řízení na makroúrovni. Z této objektivní skutečnosti pak vyplývá mimořádný význam řízení z úrovně vlády (z úrovně jednotlivých ministerstev). Jestliže si rozebereme strukturu vlády kterékoliv země, tak vlastně zjistíme, že vláda je vládou veřejného sektoru. Veřejný sektor je řízen a spravováván veřejnou správou. Na otázku, proč tomu tak je, se téměř nabízí odpověď, že nikdo jiný zde není k dispozici. Veřejný sektor je financován z veřejných financí. Veřejné finance jsou tvořeny z daní daňových poplatníků. Daňoví poplatníci svěřili ze zákonu, který demokraticky přijali prostřednictvím svých zástupců, své daně veřejné správě, aby na základě veřejné volby s nimi hospodařili. Veřejnou správu můžeme rozčlenit na: Veřejnou správu v širším pojetí ve vztahu k základním posláním a institucím – moc zákonodárná, výkonná a soudní. Veřejnou správu v užším pojetí ve vztahu k principu rozhodování a potřebám občanů a jejich zabezpečení – na státní správu a samosprávu. Veřejný sektor je v ČR rozdělen na několik základních úrovní podle odlišností v poskytování služeb a způsobu financování veřejnéh sektoru. Každá skupina má svůj rozpočet, do kterého plynou příjmy. Rozpočty měst a obcí a krajů Rozpočty státních podniků Veřejné zdravotnictví, mimorozpočtové fondy – fondy zdravotních pojišťoven Státní fondy: rozvoje bydlení, dopravní infrastruktury, kultury, pro pdporu a rozvoj české kinematografie, životního prostředí, zemědělský intervenční fond, pozemkový fond, Rozhodovací cyklus ve veřejné správě: diagnostikace problému, který má být rozhodnutím řešen a stanovení kritérií optimality řešení problému. soustředění informací potřebných pro kvalitní rozhodnutí analýza informací a zpracování variant řešení diagnostikovaného problému rozhodnutí realizace rozhodnutí kontrola průběhu plnění rozhodnutí a dosaženého výsledku 164
10.2
Veřejné příjmy
Dělíme na VP neúvěrové (nevracíme) a úvěrové. o
Veřejné příjmy neúvěrové:
daně mají 3 základní vlastnosti: nedobrovolná - je vynucená zákonem. (V ČR existoval zákon o soustavě daní, který byl zrušen.), neekvivalentní - za odvedenou daň neobdržíme ekvivalent a neúčelová - naprostá většina daní nepatří konkrétní účel. Daně mají rozmanitá jména: cla (při přechodu zboží, služby přes hranice) odvody (z mezd v ČR do roku 1990) příspěvky (na soc. zabezpečení tzv. „pojistné“), které jsou velmi výrazně zdaněny. Jsou účelové, nedobrovolné a neekvivalentní. dávky (dnes se v ČR žádné neplatí. Např. za Rakouska-Uherska „potravní dávka“) poplatky se od daní mírně liší. Také jsou to příjmy veřejného sektoru, ale jsou dobrovolné mohu si vybrat, zda statek veřejného sektoru budu užívat např. poplatek za psa (nemusím ho mít). Poplatky jsou ekvivalentní (na rozdíl od daní): odpovídá tomu jevu, za který je placen. Poplatek je účelový. -
Příjmy nedaňové, ale které si veřejný sektor nechá: o příjmy z veřejného podnikání o příjmy z podnikání majetkem (pronájmy a prodeje majetku). Veřejný sektor např. vlastní kulturní památky, příjem veřejného sektoru je z toho, že si někdo kulturní památku pronajme k provozování koncertů. o pokuty.
-
Veřejné příjmy úvěrové: o Nestačí-li neúvěrové, veřejný sektor si musí půjčit = dluhy veřejného sektoru (stát, obec) vůči soukromým sektorům v jakékoliv formě. o Závazky ve formě různých dlužních úpisů. Krátkodobé se jmenují pokladniční poukázky se splatností okolo ½ roku. Všechny ostatní se jmenují státní dluhopisy (obcí a krajů. Nesmí vydávat státní organizace např. ministerstvo školství). Dluhopisy jsou dlouhodobější: 5, 10, 15, 20 let. Úroky z dluhopisů tzv. „dluhová služba“ se platí věřitelům.
Členění veřejných příjmů: o Fiskální příjmy jsou dány zákony. Parafiskální jsou příjmy podobné např. z privatizace: jsou jednorázové a nedá se z nich moc vytěžit. o Státní a municipální příjmy: dle úrovně: stát, kraj, obec, organizační složky státu o Obligatorní = povinné, fakultativní = dobrovolné. o Daňové tj. jsou generovány daněmi. 165
o Běžné (se generují z peněz v jednom roce) a kapitálové příjmy (z kapitálového majetku a budou přicházet i v příštích letech). Veřejný sektor v mnoha zemích vč. ČR nepočítá s kapitálovými příjmy: objeví se jednou a dost. Na rozdíl od podnikatele, který musí kapitálové výdaje generovat jako odpis, stát zaznamenává výtěžky pouze při předání (např. nové dálnice). o Návratné = úvěrové x nenávratné = neúvěrové o Přímé daně = daně z příjmu (důchodové: DPFO (daň z příjmu fyz. osob), DPPO (daň z příjmu právnických osob)) a majetkové (daň z nemovitostí, daň z převodu nemovitostí+ daň darovací a daň dědická tzv. trojdaň. Přímé daně: nelze se jich zbavit, uhnout z nich lze velmi obtížně. o Nepřímé daně = daň ze spotřeby (v ČR se dělí na DPH a spotřební daně). Lze se jim vyhnout modifikací spotřeby. DPH se vybírá ze všeho, co spotřebováváme tzv. univerzální daň ze spotřeby. X Spotřební daň je tzv. „specifická daň“ a je vypisována jen na určité, specifické komodity: pivo, víno, alkohol, minerální paliva a oleje, tabák a tabákové výrobky. Další zajímavostí těchto daní je: říká se jim „jednotkové daně“ jelikož se vybírají z fyzické jednotky. o Z fyzické jednotky se vybírá i daň z nemovitostí. Převodová, darovací a dědická se vybírají z jednotky hodnotové tzn. procento z peněžní hodnoty produktu, který je zdaněno „ad valorem“. Jednotkovou daní je např. silniční daň (řadíme mezi daně ze spotřeby). o Základem daně se rozumí to, co je zdaněno. Může být peněžní nebo věcný. Předmět daně může být majetek, pohyb majetku, příjem, zdanitelné plnění atd. – musí být odborně definována. o Daňová kvóta: podíl vybraných daní na hrubém domácím produktu. Pro ČR je to přibližně 35% o Celkové příjmy ČR za rok 2010: 1000,38 mld. Kč
Veřejné příjmy Daňové
Přímé daně důchodové majetkové
- z podnikání
Nedaňové: - z veř. majetku
Nepřímé daně univerzální (ad valorem)
- poplatky - dávky - příspěvky na soc. zabezp. - apod.
DPH
selektivní spotřební daně akcízy cla dovozní daně
10.3
Veřejné výdaje
Veřejné výdaje představují část rozpočtu, která odtéká. Veřejné výdaje reprezentují realizaci veřejného zájmu prostřednictvím hospodářských politik. Jsou to výdaje všech veřejných rozpočtů na všech úrovních státní správy a samosprávy. Dělíme je na 2 základní kategorie: 166
o Běžné výdaje -
Vztahují se k financování veřejných potřeb příslušného rozpočtového období. Vyplývají z povinnosti uložené státu zákonem, nebo jinou právní normou. Hlavní výdaje státního představují: Mandatorní výdaje (povinné) – např. dávky soc. zabezpečení, příspěvek na stavební spoření, dávky v nezaměstnanosti, dávky SSP, atd.) Výdaje na jednotlivé složky VS – např. obrana, zdravotnictví, školství, atd. Kapitálové výdaje (investiční) Výdaje ze státních zásahů do ekonomiky. Dělí se na: Výdaje na nákupy Výdaje na podpory (státní subvence, dotace, poskytované půjčky, atd.) Vládní výdaje na nákup statků a služeb a investice ovlivňují AD přímo, transfery nepřímo.
o Přehled výdajů státního rozpočtu: -
-
výdaje na činnost organizačních složek státu a příspěvky na provoz a dotace na financování programů a akcí příspěvkovým organizacím v jejich působnosti, výdaje na dávky důchodového pojištění, dávky nemocenského pojištění, dávky státní sociální podpory, dávky sociální péče, ostatní sociální dávky, výdaje na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání a na aktivní politiku zaměstnanosti, dotace a návratné finanční výpomoci územním samosprávným celkům na jinou než podnikatelskou činnost, dotace a návratné finanční výpomoci právnickým a fyzickým osobám na podnikatelskou činnost, dotace občanským sdružením a příspěvky politickým stranám, dotace právnickým osobám, které jsou založeny nebo zřízeny k poskytování zdravotních, kulturních, vzdělávacích a sociálních služeb a k poskytování sociálněprávní ochrany dětí, a fyzickým osobám, které takové služby nebo sociálněprávní ochranu dětí poskytují, a to výhradně na tyto účely, dotace státním fondům, dotace fyzickým osobám, které nevyvíjejí podnikatelskou činnost a zabývají se chovem včel, drží plemeníky za účelem zajištění přirozené plemenitby hospodářských zvířat nebo jsou vlastníky nebo nájemci lesa, peněžité vklady státu do akciových společností, nákup cenných papírů, peněžní dary poskytnuté do zahraničí, vklady a příspěvky mezinárodním organizacím, úhrada závazků ze státních záruk, výdaje související s plněním závazků k Evropským společenstvím, příspěvky fyzickým osobám podle zvláštního právního předpisu, výdaje související s dluhovou službou, další výdaje stanovené zvláštním zákonem, výdaje ve veřejném zájmu na základě rozhodnutí předsedů obou komor Parlamentu nebo předsedy vlády, jejichž výši stanoví vláda nařízením.
Faktory ovlivňující veřejné výdaje: 167
Demografické – stárnutí populace (více penzistů, dražší zdravotní péče) Prahové efekty – výjimečné situace, které vyvolávají tlak na celou ekonomiku (veřejné výdaje se po ukončení krize nevrátí na původní úroveň, ale stále rostou – efekt západky) Prahový efekt Státní výdaje
vývoj státních výdajů
válka krize
Čas
A. T. Peacock J. Wiseman
Politické vlivy – střídání pravice a levice Technologické změny – tlak na nové veřejné statky Inflační tendence Celkové výdaje ČR za rok 2010: 1156,79 mld. Kč
10.3.1 Veřejné výdajové programy o VVP slouží k realizaci základních fiskálních funkcí státu, měst a obcí. Jsou to výdajové akce, které jsou z hlediska formy založeny na programovém financování. o VVP má zcela jasný výdajový cíl – alokační, redistribuční, stabilizační o tento cíl je vyhodnotitelný o VVP mají stanoveny priority pořadí – v případě restrikce je omezován nejméně preferovaný program o VVP mají sledovat veř. zájem = normativní pojem (protichůdný zájem – např. stavba dálnice a ponechání vlastnictví pozemků) o VVP mají stanovené ukazatele:
-hospodárnosti -efektivnosti -účelnosti -dopadu na cílovou skupinu
o
VVP jsou sledovány na zákl. kontroly ex-ante (dopředu) a ex-post o Postup při realizaci veřejných výdajových programů: o Stanovení cíle, identifikace potřeby o Identifikace selhání trhu – má se daná potřeba uspokojovat pomocí VS, nebo odstraněním externality o Volba nástrojů pro dosažení daného cíle o Podrobný rozbor z hlediska efektivnosti, dopadů a spravedlnosti o Zhodnocení variant o Hodnocení veřejných programů o Součástí každé hodnotící analýzy veřejných projektů by mělo být zajištění efektivnosti v těchto následujících bodech: -
Hospodárnost – lze definovat jako minimalizaci nákladů na dosažení tíženého výsledku, kdy ukazatelem je velikost nákladů vzhledem k očekávanému výsledku 168
-
-
Účelnost/účinnost – toto lze definovat jako míru dosažení stanovených cílů. Zároveň je velmi složité přesně tento ukazatel zjistit, jelikož ne u všech projektů lze zjistit míru naplnění, což může být dáno povahou stanoveného cíle. Efektivnost a produktivita – zde se jedná o poměr mezi očekávaným výsledkem a náklady potřebnými na jeho dosažení. Existují dvě varianty. První je maximalizace výstupu z daného vstupu nebo minimalizace nákladů při daném výstupu. Velmi často se používají pro ohodnocení mezní míry. Kvalita veřejných služeb – tou označujeme poměr spokojenosti spotřebitele dané služby a způsobu jejího poskytnutí. Toto lze především uplatňovat na přímé požadavky spotřebitele. Spravedlivost/rovnost – jedná se o koncepci, kdy se hodnotí, zda poskytovaná
10.3.1.1 Metody hodnocení veřejných výdajových programů o Pro zvolení vhodného veřejného výdajového programu a zvolení správného nástroje k jeho realizaci se používají různé hodnotící metody. o Kvalitativní metody – hodnocení kladů a záporů daných VVP o Hodnocení ze strany expertů (snaha je získat názor odborné veřejnosti, jakými způsoby je vhodné daný problém řešit) – např. hlasovací metodou, společný brainstorming, apod. o Hodnocení ze strany veřejnosti – např. formou rozhovorů, dotazníků, obsahovou analýzou – názory veřejnosti z dokumentů, stížnosti, atd. Kvantitativní metody Cost benefit analysis CBA - analýza nákladů a výnosů, měří vstupy a výstupy peněžně – u VS je obtížné vyjádřit přínosy peněžně, kritériem jsou čisté užitky (B-C), nebo min. náklady na 1 KČ výstupu, nebo max. výstup na 1 KČ – např o kolik nám 1 KČ umožnila snížit emise) Cost utility analysis CUA – analýza užitečnosti, kritériem rozhodování je změna užitku měřeného na škále, v souvislosti s dodatečnou jednotkou nákladu, dáme dodatečnou jednotku nákladu, pak jaká varianta přinese nejvyšší výstup Cost effectivness analysis CEA - analýza efektivnosti nákladů, kritériem rozhodování jsou náklady na jednotku výstupu, nelze vyjádřit peněžně, ale naturálně (např. očkovací program)
10.4
Historický vývoj hospodářské politiky veřejného sektoru
Přístupy veřejného sektoru vychází z rozdílných pohledů jednotlivých politik na velikost a fungování VS. Základní otázka je, zda-li je existence veřejných statků a veřejného sektoru zapotřebí, nebo zda-li stačí pouze odstranit nedokonalosti trhu a ten pak sám zajistí produkci zboží a služeb, jejichž výrobu dosud zajišťoval VS. Liberální přístup – požaduje minimální rozsah VS. Nejlepším alokátorem vzácných zdrojů je trh a každé přerozdělování představuje neefektivnost a pokles ekonomické výkonnosti. Stát má pouze stanovovat pravidla hry (stanovení zákonů, realizace hosp. soutěže ) a důsledně kontrolovat a vymáhat jejich dodržování Keynesiánský přístup – VS je nepostradatelný, jelikož trhy selhávají a nedokáží vyřešit všechny problémy. Vychází z nedostatečné agregátní poptávky – jelikož nedochází k využití všech vzácných tak ekonomika pracuje pod svým potenciálem a je proto potřeba zvýšit agregátní poptávku pomocí 169
veřejných výdajů (výdajů VS). Klade důraz na plné využívání zdrojů a plnou zaměstnanost. Ekonomie strany nabídky (Arthur Laffer) – preferuje stimulaci agregátní nabídky a jako hlavní hrozbu považuje růst inflace. Tento přístup kritizuje rostoucí daňové zatížení (Lafferova křivka – snížení daňových sazeb může vést ke zvýšení příjmů státního rozpočtu). Ekonomie strany nabídky se snaží redukovat hospodářskou politiku na liberální s cílem maximálně podporovat ty, kteří vytváří hospodářské bohatství. Vychází z metodologického individualismu – pouze jednotlivci volí a jednají, kolektivní entity nevolí ani nejednají, je tedy třeba analyzovat jednání jednotlivce (člověka ekonomického, který směňuje na trhu i člověka politického). Rozpočtové deficity jsou přirozeným důsledkem politického zápasu. Průběh hospodářského cyklu je ovlivněn politickým cyklem, jehož délka je dána volebním obdobím. Hlavní rozmach VS ve světě nastal po první a druhé světové válce, kdy se díky efektu záklapky již velikost veřejného sektoru nikdy nedostala zpět na původní úroveň. Další výrazný nástup nastal v 50. a 60. letech při realizaci poptávkově orientované hospodářské politiky (New Economics v USA a Stop and GO ve Velké Británii). V 70. A 80. Letech pod vlivem ropných šoků, institucionálních změn, vysokému zdanění a velkému podílu veřejného sektoru docházelo k stagflaci (stagnace ekonomiky společně s růstem inflace) a díky tomu došlo k opuštění politik realizace silného VS a velkých zásahů státu do ekonomiky (Reaganomika – USA, Thatcherismus – Velká Británie) Současná HP preferuje směr nové Keynesiánské makroekonomie, která uznává nezbytnost VS, ale pouze v určitých oblastech ekonomického dění a výdaje na veřejné statky nesmí přesáhnout určitou rozumnou mez.
10.5
Rozpočtový deficit a dluh ČR
Jedním z největších a aktuálních problémů veřejných financí je problematika fiskální nerovnováhy. V nejobecnější rovině znamená nesoulad mezi rozpočtovými příjmy a výdaji. Utrácíli vláda více, než dokáže vybrat od subjektů soukromého sektoru, vzniká problém, jak tento rozdíl financovat. Fiskální nerovnováhou se rozumí existence pohledávek vůči budoucím daňovým příjmům, kdy dochází k přerozdělování dosud nevytvořených zdrojů. Fiskální nerovnováha se projevuje dvěmi základními podobami: o Rozpočtovým deficitem o Veřejným dluhem Saldo rozpočtu: Aktivní: příjmy > výdaje = rozpočtový přebytek Pasivní: příjmy < výdaje = rozpočtový schodek (deficit) příjmy se rovnají výdajům = vyrovnaný rozpočet
10.5.1 Rozpočtový deficit 170
o Rozdíl mezi celkovými hotovostními výdaji včetně úroků a celkovými hotovostními příjmy (daňovými i nedaňovými) s vyloučením úvěrových příjmů. o Rozpočtový deficit vyjadřuje tokový pohled na veřejné finance, tj.odráží pohyb tokových veličin. Deficit tudíž neodráží cel. stav veřejných financí, ale jen prostředků, procházející st. rozpočtem. o Skládá se z: o Deficitu státního rozpočtu o Salda zdravotních pojišťoven o Deficitu územních samosprávních celků o Deficitu mimorozpočtových fondů Rozpočtový a fiskální význam deficitu Z rozpočtového hlediska vznik deficitu rozpočtu znamená, že stát jako ekonomický subjekt spotřebovává v rozpočtovém roce více, než je schopen sám vytvořit;; tj. rozpočtově je deficit známkou špatného vládního finančního hospodaření. Fiskálně je známkou expanzívní fiskální politiky vlády. S tím souvisí i dva druhy rozpočtového deficitu. Strukturální deficit (aktivní) - vzniká jako výsledek permanentní expanzivní rozpočtové politiky, projevuje se zvyšováním vládních výdajů. Cyklický deficit (pasivní) - odráží automatické změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu; vzniká snižováním důchodů v období recese (příjmy daní jsou nižší), zvyšováním nákladů nezaměstnanosti a výdajů na transferové platby Příčiny vzniku pasivního deficitu Obecnou příčinou vzniku pasivního rozpočtového deficitu může být jakýkoliv vnější (na vládním rozhodnutí nezávislý jev), který povede buď k poklesu rozpočtových příjmů, nebo k růstu veřejných výdajů (popř. k oběma jevům současně). Např. hospodářský pokles, mimořádné události (války, přírodní katastrofy, rostoucí úroky z veřejného dluhu, atd.). Příčiny vzniku aktivního deficitu Obecnou příčinou vzniku aktivního rozpočtového deficitu může být jakékoliv aktivní vládní rozhodnutí, které vede buď k poklesu rozpočtových příjmů, nebo k růstu veřejných výdajů (popř. k oběma jevům současně). Zásadní dlouhodobý negativní finanční důsledek deficitu spočívá v tom, že je nutno jej nějakým způsobem krýt. To vede při dluhovém krytí k rostoucí úrokové zátěži a při peněžním krytí k inflaci. Základní formy financování deficitu: Peněžním krytím Dluhovým krytím Daňovými příjmy Krytím aktivy (z prodeje) Celkový deficit – vyjadřuje rozdíl příjmů a výdajů bez ohledu na jejich charakter 171
Primární deficit – „bezúrokový deficit“ – celkový deficit očištěn o placené úroky z veřejného dluhu Lafferova křivka – daňový příjem roste jen do určité míry zdanění, zvyšování daňové zátěže nad tuto hranici se již projeví negativně (stínová ekonomika, daňová optimalizace) Křivka dostupná na: http://www.qando.net/details.aspx?Entry=6877 Poměr výdajů rozpočtu k HDP – dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/analyzy-statistiky/hlavni-menove-a-fiskalni-ukazatelecr/1000431/49262/#vldeficithdp (zdroj: Český statistický úřad)
10.5.2 Veřejný dluh Jde o souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu bez ohledu na to, zda vznikly tyto pohledávky cestou státního rozpočtu či jinak. Pro veřejný charakter dluhu není podstatný způsob jeho vzniku, ale způsob jeho úhrady skutečnost, že představuje pohledávku vůči současným i budoucím daňovým platbám obyvatelstva. Veřejný dluh je v interpretaci Mezinárodního měnového fondu pojímán jako celkové saldo finančních aktiv a pasiv státu, a to včetně salda eventuálních mimorozpočtových fondů. Graf podílu hrubého veřejného dluhu na hdp je dostupný na: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/konvergen_programy_43973.html Ekonomické důsledky vládního dluhu Vládní dluh jsou nahromaděné vypůjčené částka z minulosti. Změna vládního dluhu v daném roce je rovna rozpočtovému deficitu. Dluh dělíme na vnitřní a vnější. Vnitřní vládní dluh je dluh vůči vlády vůči domácím ekonomickým subjektům a vnější vládní dluh ( nebo-li zahraniční) je dluh vlády vůči zahraniční ek. subjektům, většinou vůči jiným vládám. Existují tři základní břemena dluhu: potřeba obsluhovat vnější dluh Vnitřní dluh dluží země svým vlastním občanům - nepředstavuje žádné těžké břemeno. Vnější dluh - země dluží cizincům, břemeno dluhové služby z vnějšího dluhu představuje snížení spotřebních možností země. Vyplácení vnějšího dluhu vyžaduje vývozní přebytek, což je pro některé země velice těžké. ztráty efektivnosti ze zdanění způsobení placením úroků a jistin Vnitřní dluh vyžaduje úrokové platby držitelům obligací, proto musí být vybírány daně. Ale i tehdy jsou-li zdaněni stejní lidé a platí-li v průměru totéž množství, které dostávají v podobě úroků, budou stále existovat deformační vlivy na pobídky, které jsou nevyhnutelně spojené s jakýmikoli daněmi. nahrazování kapitálu veřejným dluhem (když lidé drží raději aktiva založená na veřejném dluhu než na kapitálu) Nejvážnějším důsledkem velkého veřejného dluhu je, že vytlačuje ze zásoby bohatství národa kapitál. Možné alternativy řešení státního dluhu: Zabezpečení větší dynamiky hospodářského růstu, tzn. Tvorba zdrojů pro budoucí splácení 172
dluhu Výdajové škrty Zavedení paušální daně (výnosy určeny pouze na krytí dluhu) Privatizace
10.6
Vývoj státního dluhu ČR
Dostupné na: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/str_vyvoj_sd.html Celkový státní dluh ČR – dostupné na: http://www.verejnydluh.cz/
Zdroje: Vostrovská, Zdena a kol. (2011): Skripta předmětu 5HP324 Výpisky z přednášek předmětu „Ekonomie veřejného sektoru“, VŠE Výpisky z přednášek předmětu „Úvod do hospodářské politiky“, VŠE Výpisky z přednášek předmětu „Veřejné výdajové programy“, VŠE Výpisky z přednášek předmětu „Politika veřejných výdajů“, VŠE dostupné na: http://nb.vse.cz/~urbanek/VF522List.htm Český statistický úřad – dostupné na: www.czso.cz Ministerstvo financí – dostupné na: www.mfcr.cz Holman Robert a kol. (2005) Dějiny ekonomického myšlení, Praha, C.H. Beck, 2005, třetí vydání, ISBN 80-7179-380-9
173
11.
Politika přerozdělování
Pohled na politiku přerozdělování, sociální spravedlnost, Chudoba, měření nerovnosti, základní nástroje přerozdělování. Srovnání jednotlivých typů daní z hlediska politiky rozdělování, diskuse přístupů k reformám penzijních systémů, výsledky přerozdělovacích programů, sociální struktura české společnosti z hlediska vývoje rozdělení příjmů. Slovníček pojmů: Politika přerozdělování - přerozdělování je důležitým nástrojem sociální politiky. Mění původní rozdělení důchodů a vyrovnává tím určité nespravedlnosti trhu. Politika přerozdělování je zaměřena především na přerozdělování důchodů, životních šancí a příležitostí formou daní a transferů. Přerozdělování - progresivní vertikální přerozdělování = státem vynucený převod prostředků od jedinců s vyššími tržními příjmy k jedincům s nižšími tržními příjmy. Horizontálního přerozdělování = týká se takových transferů nebo politik, které vedou k přerozdělování příjmů mezi segmenty populace bez ohledu na splnění kritéria, že příjemci přerozdělování musí mít nižší tržní příjem než jeho plátci (staří a mladí, zdraví a nemocní…). Tržní rozdělování - takové rozdělování příjmů v podmínkách nerovného soukromého vlastnictví výrobních prostředků, ke kterému by došlo, kdyby stát ani jednotlivci neuplatňovali žádné mechanismy přerozdělování či charity Plátci přerozdělování - množina občanů, jejichž příjem je přerozdělováním snižován. Příjemci přerozdělování - množina občanů, jejichž příjem je přerozdělováním zvyšován. Charita - dobrovolný převod prostředků od jedinců s vyššími tržními příjmy k jedincům s nižšími tržními příjmy. Sociální spravedlnost - pravidla, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány příjmy, bohatství a životní příležitosti. Míra přerozdělení - udává jak velká část příjmu je přerozdělována. Nachází se v intervalu mezi 0 a 1, přičemž 0 = tržní rozdělování a 1 = úplné přerozdělování (všichni mají stejný příjem). Životní minimum - minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. ŽM = 3126,- Kč Existenční minimum - minimální hranicí peněžních příjmů, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití. EM = 2020,Kč Minimální mzda - nejnižší přípustná výše odměny za práci v pracovněprávním vztahu. Základní sazba minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin činí 8 000 Kč za měsíc nebo 48,10 Kč za hodinu
174
11.1
Pohled na politiku přerozdělování
Přerozdělování je důležitým, ne-li hlavním nástrojem sociální politiky. Prostřednictvím přerozdělování se korigují nerovnosti, které jsou výsledkem fungování trhu a které jsou považovány v demokratické společnosti za příliš velké, netolerovatelné a neakceptovatelné. Záměrem přerozdělování je tedy snížení nerovností a dosažení větší rovnosti v rozdělení příjmů, resp. majetku. Z ekonomického hlediska existují dvě základní nerovnosti: o nerovnost v pracovních důchodech (odměna za práci) o nerovnost ve vlastnických důchodech (z majetku) 2 stupně redistribuce: Primární – zajišťuje trh, Jedinec získává příjmy z ekonomické aktivity a vlastnictví. Tyto příjmy vytvářejí základní nerovnost ve společnosti Sekundární - Vstupuje to systému a pomocí daní, dávek a příspěvků zmírňuje příjmovou nerovnost, redistribuční funkce státu souvisí s politickými představami o míře rovnosti ve společnosti.
Redistribuce probíhá: Nepřímo – prostřednictvím progresivních daní a prostřednictvím daní na luxusní zboží (zboží, které spotřebovávají lidé s vyššími příjmy) Přímo – prostřednictvím adresných peněžních transferů (dotací jedincům a skupinám s nízkými příjmy – např. Státní sociální podpora)
Důvody přerozdělování: o důstojný život pro všechny - především pro společenské skupiny, které se z objektivních příčin nemohou efektivně podílet na ekonomickém procesu (nemocní, postižení…) o rovnost šancí pro všechny o spotřeba veřejných statků (např. obrana, bezpečnost, sociální smír, vzdělání, zdravotní péče, právní ochrana, péče o životní prostředí, sociální práva a jistoty);; o odstranění deformací primárního rozdělování - tržní mechanismus je poruchový - selhání trhu, zejména z důvodů neexistence dokonalé konkurence.
Základní nástroje přerozdělování: o o o o o
Soustavy veřejných rozpočtů Sociální zabezpečení – podpora v nezaměstnanosti, nemocenské pojištění, důchodové pojištění Progresivní zdanění příjmů Zákonná minimální mzda Transfery v naturáliích
Míra přerozdělování: 2 ukazatele Daňová kvóta - vypovídá o celkovém rozsahu přerozdělení, konkrétně jedná se o podíl daní (a příspěvků) t.j. státního rozpočtu na HDP, v ČR je to přibližně 35% Progresivita zdanění
Pohledy na politiku přerozdělování: Liberální pohled - Trh je jedinou spravedlivou institucí. Hovoří o rovnosti příležitostí uplatnit se na trhu. Neuznávají politiku přerozdělování. Jakékoliv prvotní rozdělení majetku ve společnosti považuje za spravedlivé (za předpokladu že byl nabyt legální cestou). 175
Konzervativní pohled – Uznává určitou formu a míru přerozdělování. Vláda se nemůže zříci zodpovědnosti za vývoj společnosti, včetně situace sociálně potřebných. Socialistický pohled – Preferuje silnou politiku přerozdělování. Sociální nerovnosti chápe jako produkt společnosti, do které musí zasahovat. Rovnost požadují jako záruku rovných příležitostí pro všechny.
11.2
Sociální spravedlnost
Sociální spravedlnosti se nejčastěji chápe jako historicky zakotvený požadavek na distribuci, příp. redistribuci materiálních hodnot, prestiže, odměn a sankcí. Bývá dáván do úzké souvislosti s požadavkem sociální rovnosti. Je to nejdůležitější princip sociální politiky. o Základní princip sociální politiky o Pojem spojený s procesy přerozdělování příjmů, šancí a majetku o Způsob, jakým společnost rozděluje předpoklady a prostředky k vytvoření suverenity a bezpečí svých občanů o Nelze obecně určit co je sociálně spravedlivé, záleží to pouze na společenském vnímání tohoto pojmu
Je považována za: základ státu a veřejné politiky, základ právního státu, mravní a náboženskou hodnotu, měřítko mezilidských vztahů, měřítko solidarity společnosti, silný politický argument Na základě sociální spravedlnosti jsou ve společnosti rozdělovány příjmy, bohatství a příležitosti. Největší problém je vymezení pojmu spravedlnost, protože co je spravedlivé pro jednoho, nemusí byt spravedlivé pro druhého. Základní principy sociální spravedlnosti: o o o o o
princip zásluhovosti princip potřebnosti princip rovnosti v odměně - všichni by měli dostávat stejně nebo alespoň skoro stejně princip rovnosti příležitostí princip souladu mezi ”vstupy a výstupy”
To, který z těchto principů je považován za dominantní, je podmíněno povahou sociální situace v dané společnosti. Pokud je hlavním cílem zvýšení produktivity nebo celkové efektivity systému, roste význam výkonového či zásluhového principu. V situaci, kdy jde o zachování určité sociální harmonie nebo o její dosažení, důraz se přesouvá na princip rovnosti. Princip potřeby se stává dominantním tehdy, je-li cílem dosažení více či méně vyrovnané úrovně standardu pro všechny, kteří se nacházejí v určitých sociálních situacích. Ani v relativně stabilních společnostech se nelze opřít o předpoklad existence pouze jednoho dominantního principu distribuční spravedlnosti, na kterém by byl založen jak proces přerozdělování, tak vnímání nerovností, které z něho plynou. Na straně druhé, uplatňování jenom jednoho principu by mohlo generovat další nespravedlnosti např. všem stejně je nevýhodné pro ekonomicky aktivní, pro lidi se specifickými např. zdravotními potřebami, - zásluhový princip je zase nevýhodný pro jakkoli handicapované lidi. 176
11.3
Chudoba
Chudoba označuje sociální status člověka vyznačující se hmotným nedostatkem. Pojem chudoba se spojuje zejména s životními poměry lidí v rozvojových zemích a používá se pro stav, který nezajišťuje člověku základní podmínky pro důstojný život a uspokojení nejzákladnějších lidských potřeb. Je spojen se značnou hmotnou nouzí, nedostatkem potravin, špatným přístupem ke zdravotní péči, atd. Klasifikace chudoby je podle světové banky hranice denního příjmu jednotlivce pod 1 USD. Za chudé jsou považovány státy, v nichž HDP v přepočtu na obyvatele je nižší než 600 dolarů. Takových států je dnes kolem 60. Chudobu a její následky řeší moderní státy ve značné míře pomocí rozvětveného systému různých dávek, podpor i služeb, které jsou financovány z veřejných rozpočtů. Z toho vzniká pro stát velké dilema: míra sociální nerovnosti vs. Dlouhodobá ekonomická prosperita. Zásadní otázkou je, jaká nerovnost je přijatelná a opodstatněná z hlediska svých stimulačních dopadů na pobídku a afektivnost a jakými nástroji na nerovnost působit. Koncepty chudoby: Subjektivní chudoba je založena na hodnocení vlastní životní situace jedincem či domácností;; značí náladu ve společnosti. Objektivní chudoba vychází z analýz sociálněekonomických informací o souborech domácností. Chudoba je v tomto případě stanovena určitou autoritou, zpravidla státem a zohledňuje i makroekonomické souvislosti Absolutní chudoba nastává v případě, že se člověk dostane do stavu, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je zajištění potravy a ošacení. Tento druh chudoby může dojít až do stavu, kdy je ohrožen život takto postižené osoby. Relativní chudoba je stav, kdy jedinec nebo rodina uspokojují své sociální potřeby na výrazně nižší úrovni než je průměrná úroveň v dané společnosti. Bludný kruh chudoby Hypotéza, dle níž ekonomicky chudé země nejsou díky nízkému produktu schopny spořit a akumulovat kapitál, v důsledku čehož nemohou zvyšovat objem své produkce a tím pádem také zůstávají nadále chudé, čímž se daný kruh uzavírá.
177
Příčiny chudoby: Vnější Geografie – poloha státu (nepřítomnost moří, řek, izolovanost, překážky obchodních cest – pouště, hory). Přírodní zdroje – nepřítomnost přírodních zdrojů v dané zemi. Populační růst – může být problém, postupně dochází k nedostatku zemědělské půdy a nedostatku potravin. Vnitřní Zdraví a výživa – spojeno s nízkou produktivitou daných jedinců. Vzdělání. Instituce – vlastnická práva, svobody jednotlivce, demokratický systém, otevřenost trhů, atd.. Rozdíly ve mzdách, nízké výdělky ze zaměstnání – zavedení min. mzdy. Nezaměstnanost – spojena s dlouhodobým poklesem příjmů, může vést k chudobě. Rozdíly ve vlastněném bohatství – Nexistence majetku a bohatství nenese žádný důchod. Zdravotní stav a předčasná invalidita. Měření a nástroje chudoby: 1. Spotřeby: Měření je založeno na přímé spotřebě statků a služeb 2. Příjmy: Hlavní úlohu hraje výše příjmů a předpokládá se, že nedostatečné příjmy vedou k nedostatečné spotřebě a naopak 3. Pomocí HDP na obyvatele (pod 600 USD = chudoba) 4. Pomocí denního příjmu obyvatele (pod 1 USD/den = chudoba) Důsledky chudoby je nevzdělanost, podvýživa, chronický hlad, vysoká dětská úmrtnost, nízká doba dožití, atd. Nástroje odstraňování chudoby odstraňováním cel a kvót, oddlužování nejchudších zemí, vytváření pracovních příležitostí pro mladé, rozvoj infrastruktury, investiční pobídky, podpora vzdělání, zajištění zdravotní péče, demokratizace, atd..
11.4
Měření nerovností 178
Lorenzova křivka ukazuje, jak je v zemi alokováno/distribuováno bohatství. Na horizontální ose jsou kumulativně seřazeny domácnosti podle výše příjmů a na vertikální ose procentuální podíl těchto domácností na celkových příjmech. Dva extrémy - absolutní rovnost a absolutní nerovnost. Skutečné rozdělení důchodů je někde mezi těmito dvěma extrémy.
Zdroj: Středoevropské centrum pro finance a management, dostupné na www: http://www.financemanagement.cz/080vypisPojmu.php?IdPojPass=102
Giniho koeficient je odvozen od Lorenzovy křivky. Giniho koeficient poměřuje rozdíl mezi plochou pod ideální Lorenzovou křivkou a plochou pod skutečnou Lor. Křivkou (G= (A – B) / A). Nabývá hodnot mezi 0 až 1. Čím více se hodnota blíží k 0, tím je rozdělení rovnější a naopak. Giniho koeficient sděluje, kolik procent mezd je třeba vyplatit navíc, aby bylo dosaženo dané diferenciace. V ČR Giniho koeficient 0,25;; EU 15 0,30;; EU 27 0,31;; Slovinsko 0,23;; Lotyšsko 0,38. Robin Hood index je vyjádřen maximální vertikální vzdáleností mezi Lorenzovou křivkou a křivkou absolutní rovností. Udává, jak velkou část důchodu společnosti by bylo třeba rozdělit od bohatých k chudým, aby bylo ve společnosti dosaženo absolutní rovnosti. Procentní množství populace, které se dostane pod hranici chudoby. Chudoba je subjektivně daná v každé společnosti jako určitá min. úroveň příjmů k přežití Míra příjmové nerovnosti znamená standardizované rozdělení obyvatelstva do příjmových skupin většinou kvantily (5 skupin po 20%). Pak si klademe otázku: Jaký podíl na celkových příjmech připadá na 20% obyvatelstva s nejnižšími příjmy, příp. na 20% s nejvyššími příjmy. Vypovídá o distribuci příjmů v dané společnosti.16
11.5
Základní nástroje přerozdělování
Hlavním kritériem pro použití nástrojů k přerozdělování je kromě kritérií sociální spravedlnosti požadavek, aby dané nástroje a opatření podporovaly a pomáhaly k ekonomickému růstu a pokud možno ho nijak nebrzdily a nepodvazovaly. Nejčastěji používané nástroje: rozpočtové soustavy a jejich prvky;; parafiskální (mimorozpočtové) systémy – státní mimorozpočtové fondy (životního prostředí, kultury, atd.), rozpočty zdrav. 16
Tabulka dostupná na: http://tuleja.rs.opf.slu.cz/data/analyz/AO_0702.pdf
179
pojišťoven, fond soc. zabezpečení, účelové fondy obcí, atd.;; právní úpravy podmínek rozdělování;; účast státu v jednáních mezi jednotlivými sociálními partnery. Při používání prvků rozpočtových soustav je nutné rozlišit příjmovou a výdajovou stránku. Na straně příjmové jsou to především daně, z nichž v současných rozpočtových soustavách jsou nejvýznamnější důchodové, spotřební daně a DPH. Důchodové daně (přímé) - rozdílné pro fyzické a právnické osoby, daně z příjmů fyzických osob jsou objemově důležitější Negativní důchodová daň - Zákonem se stanoví určitá mez a každý, jehož příjem tuto mez přesáhne, odvede určité procento z rozdílu svého příjmu přesahujícího tuto mez. Naopak kdo má příjem menší než stanovenou mez, dostane určité procento z toho, co mu do této meze chybí. Negativní daň v podstatě představuje sociální dávku. Rovná daň – Představuje sjednocení všech daní na stejnou procentní sazbu bez většiny výjimek a úlev. Znamená zjednodušení a zúžení administrativy Nepřímé daně (spotřební, DPH) – snáze vybíratelné a kontrolovatelné než důchodové daně, tzv. skryté daně
11.5.1 Daně z hlediska politiky rozdělování Struktura státních příjmů (1. Čtvrtletí 2011) Z celkových příjmů představují 35,0 % příjmy z pojistného na sociální zabezpečení, 15,6 % tvoří daň z přidané hodnoty (DPH), 12,6 % je podíl příjmů ze spotřebních daní, 9,5 % jsou daně z příjmů fyzických osob (DPFO) a 8,0 % daně z příjmů právnických osob (DPPO). Nedaňové a kapitálové příjmy a přijaté transfery představují cca 17,8 %. Ostatní příjmy zahrnující mimo jiné clo, poplatky a odvody v oblasti životního prostředí, majetkové daně, správní poplatky a tržby z prodeje kolků jsou váhově méně významné a představují 1,5 % celkových příjmů.
pojistné na SZ 35,0% nedaňové a kapitálové příjmy a přijaté transfery 17,8%
ostatní daně 1,5%
daně z příjmů FO 9,5% daně z příjmů PO 8,0%
DPH 15,6%
spotřební daně 12,6%
180
Daň z příjmu fyzických osob má jednotnou sazbu ve výši 15 %. Daň z příjmu právnických osob s účinností od 1. 1. 2010 je stanovena ve výši 19 % (v roce 2009 byla 20 %). Většinová část společnosti nepovažuje rozdělení bohatství a důchodů za spravedlivé. Veřejné finance mají za úkol pomocí daní a transferů přesouvat část bohatství směrem od bohatších k chudším skupinám společnosti. Tato funkce se nazývá redistribuční a můžeme ji rozdělit na: Redistribuci ve prospěch chudých = progresivní Redistribuci ve prospěch bohatých = regresivní K přerozdělování příjmů jsou poté uplatňovány 2 přístupy: Normativní - o jakou redistribuci je třeba usilovat, zda na základě prospěšnosti, využitelnosti či rovnosti – základem jsou individuální preference a prospěch občana. Pozitivní – otázka opodstatněnosti, vhodnosti redistribuce. Daňový systém dělíme na: Progresivní - Čím vyšší jsou příjmy (daňový základ) tím vyšší je procentuální sazba daně, demotivující, neefektivní. Regresivní - S rostoucím daňovým základem sazba klesá. Lineární (konstantní) – procentuální sazba daně je pro všechny stejná
11.6
Diskuse k přístupu k reformám penzijních systémů
Rozdělení z hlediska pilířů důchodového systému: a) Jednopilířový systém b) Vícepilířový systém – 3 možné pilíře: Průběžný povinný pilíř (dávkově definovaný) Financován metodou průběžného financování. Financování je založeno na solidaritě mezi generacemi, kdy dnes vyplácené penze jsou hrazeny z příspěvků dnešních aktivních (tj. výdělečně činných) občanů. Jejích nárok na penzi by měl být na oplátku po uplynutí příslušné doby financován z příspěvků pozdějších generací, a tak v zásadě nezávisí na objemu příspěvků, které jednotlivec během svého produktivního věku skutečně odvedl. Kapitálový povinný pilíř (příspěvkově definovaný) Neposkytuje svým účastníkům takovou míru jistoty ohledně výše jejich budoucích penzí. Účastníci platí stanovenou příspěvkovou sazbu, ale výše jejich budoucích penzí závisí, kromě velikosti odvedených příspěvků, také na míře výnosu z investování úspor na kapitálovém trhu. Neobsahuje mezigenerační ani vnitrogenerační solidaritu, jako průběžný povinný systém. Kapitálový dobrovolný Účastníci si dobrovolně spoří určitou část svého důchodu na stáří (zahrnuje státní dotaci) a naspořená částka je poté vydělena pravděpodobností dožití. 181
Hypotetické příspěvkově definované systémy (NDC) Každý účastník má v rámci systému svůj (zdánlivý) individuální účet, na který se mu připisují jím odvedené příspěvky a jejich zhodnocování v čase. Toto zhodnocení je závislé na hypotetické míře výnosnosti systému. Ta nepředstavuje tržní výnos, ale míru růstu základu, z něhož jsou placeny příspěvky (např. růst/pokles objemu mezd a platů). Důchodový systém v České republice je tvořen dvěma pilíři, a to průběžným povinným a kapitálovým dobrovolným (penzijní připojištění) – se státní podporou a daňovým zvýhodněním. Rozdělení reforem: Reformy parametrické zahrnují pouze drobné změny důchodového systému při zachování současného systému. Možné změny: zvýšení věku odchodu do důchodu, prodloužení doby pojištění (povinných odvodů na důchodové pojištění), omezení počtu náhradních dob (studium..). Reformy systémové – vznik nového systému, nového uspořádání
Důvody pro důchodovou reformu je stárnutí populace (stále více penzistů na které již nestačí ekonomicky aktivní vydělávat);; snaha omezit přerozdělování;; vyšší důchody – momentálně velký nepoměr výše důchodu k odvedenému objemu prostředků do systému (u vysokopříjmových skupin);; omezení úlohy státu.
11.7
Varianty politických stran
ČSSD - Důchodový systém je stále založen na prvním pilíři, ale nově dochází k zavedení systému NDC - Hypotetický příspěvkově definovaný systém. Při výpočtu důchodu se vychází z úmrtnostních tabulek (unisex) a na ochranu jedinců s nízkými příjmy je zaveden institut minimálního garantovaného důchodu. Preferuje navyšování věku odchodu do důchodu. ODS - navrhla několik variant důchodové reformy, ale všechny mají jedno společné. ODS dlouhodobě prosazuje dobrovolné spoření na individuálních účtech. Je ochotná podpořit následující varianty: Opt-out (vyvázání) - tuto variantu ODS již prosazovala v letech 2007 až 2009 a stále ji považuje za hlavní. Lidé by podle ní odváděli 2% ze svého a další 4% by se v rámci Opt-out odváděli z pojisného na individuální účet. Návrhy Bezděkovi komise - První návrh počítá s možností odvést 3% z 23% důchodového pojištění na individuální penzijní účet. V druhém návrhu se pak počítá s odvodem celých 23% do státního pilíře, s tím, že by si každý účastník mohl ještě sám spořit další 3% individuálně a stát by mu přispěl stejnou částku. 182
ODS počítá se zvyšováním věku odchodu do důchodu. KSČM - Státní důchodový systém má být dle KSČM i v budoucnu státem organizovaný a řízený rozhodující nástroj, jehož účelem má být finančně zabezpečit důstojné stáří občanů, kteří poctivě pracovali. Proto musí být: důchodový systém povinný pro všechny občany, průběžně financovaný, dávkově definovaný, solidární příjmově i generačně, regulovatelný, státem garantovaný. Cílem KSČM je dosažení průměrného dlouhodobého náhradového poměru na minimální úrovni 40 procent průměrné hrubé mzdy v daném roce ve státním důchodovém systému -důchodovém pojištění (možnost navýšení v penzijním připojištění). Garance státu nad veřejnými prostředky je dle KSČM zárukou všech, i neprivilegovaných občanů, že jejich stáří bude důstojné. KSČM počítá s navýšením věku odchodu do důchodu a s navýšením odvodů na důchodové pojištění. TOP 09 prosazuje metodu OPT-OUT, neboli metodu vyvázání části odvodů na důchodové pojištění, kterou si budou občané spořit. Plátce odvodu se může dobrovolně rozhodnout spořit na důchod nad zákonem stanovené minimum i na tzv. kapitalizační účet. Má-li rodiče pobírající starobní důchod, bude z jeho účtu rodičům pravidelně odesílána částka ve výši 2 %. Ke správě individuálních kapitalizačních účtů a jejich zhodnocování vláda vytvoří zvláštní instituci, jejímž zřizovatelem bude stát. Výpadek příjmů stávajícího průběžného systému financování důchodů pokryje vláda z aktiv společnosti ČEZ a v případě nutnosti z nepřímých daní. Věci Veřejné - Mít děti se podle Věcí veřejných musí vyplatit. To má zajistit tzv. "generační fond", jehož zavedení Věci veřejné prosazují. Fond by měl také zabránit zneužívání podpory lidmi, kteří nepracovali a měli spoustu dětí. Lidé by odváděli do fondu určité procento svých příjmů. V okamžiku narození prvního dítěte by se příspěvek do fondu snížil o třetinu a navíc by člověk peníze, které do té doby vložil, dostal zpět. Odvod by klesl při narození druhého dítěte o další třetinu. Při třetím dítěti by pak byl odvod nula. Nejvíce by tím pádem do fondu přispívali bezdětní a s méně dětmi. Generační fond ale není pro Věci veřejné dogma. Místo odvodů do fondu by lidé s dětmi mohli být více zvýhodněni slevou na dani. Věci veřejné však trvají na tom, aby se nesnižovala celková suma na vyplácení důchodů a věk odchodu do důchodu by se měl zvyšovat pružně podle prodlužující se délky života. Teze VV: nesnižovat celkovou výši důchodů, zvýhodnit pracující s dětmi, nesnižovat délku pobírání důchodu, podpora 3. Pilíře komerčního pojištění, minimalizovat daňové dopady důchodové reformy, informovat o výši důchodů a nároku na důchod. Poslední schválené změny: Přesměrování odvodů do soukromých fondů - Zavedení takzvaného druhého pilíře důchodové reformy. Lidé si budou moci z 28 procent hrubé mzdy odváděné na sociální pojištění převádět na individuální účet u soukromých penzijních společností tři procentní body. Podmínkou je, že přidají částku ve výši dvou procentních bodů ze svého. 183
Dobrovolná, ale nevratná cesta - Účast v druhém důchodovém pilíři bude dobrovolná, nebude ji ale možné zrušit. Lidé se budou moci pro vstup do druhého pilíře rozhodnout do dovršení 35 let věku, starší 35 let se budou muset rozhodnout do konce roku 2012. Současných důchodců se druhý pilíř netýká. Čtyři různé fondy - s výnosem poroste riziko - Penzijní společnosti budou spravovat svěřené peníze ve čtyřech fondech - fondu státních dluhopisů, konzervativním, vyváženém a dynamickém. Fondy se liší mírem rizika a výnosů. Svěřené příspěvky a majetek společností mají být odděleny tak, aby lidé o své úspory při případném bankrotu společnosti nepřišli. Sázka na dobu vlastního úmrtí - Po dosažení důchodového věku se lidé budou moci rozhodnout pro výplatu naspořené částky buď formou doživotní penze, případně formou doživotní penze s pozůstalostní penzí na tři roky, nebo formou výplaty renty po dobu 20 let. V případě úmrtí střadatele bude naspořená částka předmětem dědictví. V případě, že člověk přežije zmíněných 20 let, bude se muset spolehnout na státní důchod nebo příbuzné. Základní důchod od státu zůstane - Základní výměra důchodů z prvního, tedy státního průběžného pilíře, zůstane stejná, jako kdyby si člověk ve druhém pilíři nespořil. Penzijní připojištění projde změnami - V rámci současného penzijního připojištění se také změní výše státního příspěvku. Lidé za příspěvek minimálně 300 korun (v současnosti lze příspěvek získat už při spoření ve výši 100 korun měsíčně) mají dostávat od státu měsíčně 90 korun. Nad třistakorunové úspory by za měsíc obdrželi 90 korun a 20 procent ze spořené částky. Při úspoře 1 000 a více korun budou od státu měsíčně dostávat 230 korun. Maximální výše státního příspěvku na penzijní připojištění se tak má zvýšit až na 2 760 korun ročně. V současnosti je to 1 800 korun za rok. Výpadek příjmů na sociální pojištění pokryje zvýšená sazba DPH, která vzroste od příštího roku z 10 na 14% a poté se v roce 2013 sjednotí obě sazby DPH na 17,5%. Nicméně není vyloučen růst až na 19%. Zvýšení sazby by mělo do státní pokladny přinést přibližně 22-24 mld. Kč. Získané peníze stát použije na krytí deficitu důchodového systému, ze kterého platí penze současným důchodcům.
11.8
Výsledky přerozdělovacích programů
Výsledkem je konečné rozdělení důchodů ve směru od bohatých k chudým. Výsledkem přerozdělovacích procesů je tedy snížení Giniho koeficientu, resp. Přiblížení důchodové Lorenzovy křivky směrem ke křivce ideální. Přerozdělování snižuje disponibilní důchod společnosti kvůli administrativním nákladům a demotivaci ekonomicky aktivních jedinců. Deformuje tržní proces a alokační efektivnost, kvůli zkreslení informací.
11.9 Sociální struktura české společnosti z hlediska vývoje rozdělení příjmů Lorenzova křivka pro ČR dostupná na: http://tuleja.rs.opf.slu.cz/data/analyz/AO_0702.pdf 184
Příjmy a životní podmínky domácností v ČR dostupné na: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/p/3012-11 Podrobný vývoj Giniho koeficientu pro ČR dostupné na: http://kdem.borec.cz/P_PDF/Marek_Vrabec_1.pdf Z výše uvedeného vývoje Giniho koeficient lze pro Giniho index učinit několik důležitých závěrů jak za celou Českou republiku, tak dle jednotlivých kategorií: Hodnoty Giniho indexu za sledované období kolísají, v posledních letech tento index roste. Pro muže je hodnota indexu výrazně vyšší než pro ženy po celé sledované období, téměř se neliší věkové skupiny 30-50 let a nad 50 let. Výrazně nižší hodnotu nabývá index pro věkovou skupinu do 30 let. Praha se odlišuje velmi výrazně od ostatních krajů, v Praze činila hodnota tohoto indexu 0,313 (v roce 2008), což je srovnatelné s vyspělými zeměmi OECD.
Zdroje: Vostrovská, Z. a kol., Skripta ke státní zkoušce ze studijního oboru Národního hospodářství, Sebrané referáty z kurzu 5HP324, ZS 2011 Výpisky z přednášek předmětu „Ekonomie veřejného sektoru“, VŠE Výpisky z přednášek předmětu „Úvod do hospodářské politiky“, VŠE Český statistický úřad – dostupné na: www.czso.cz Ministerstvo financí – dostupné na: www.mfcr.cz Míra přerozdělování příjmů v ČR, Luboš Marek, Michal Vrabec: dostupné na: http://kdem.borec.cz/P_PDF/Marek_Vrabec_1.pdf INFORMACE O POKLADNÍM PLNĚNÍ STÁTNÍHO ROZPOČTU ČESKÉ REPUBLIKY ZA 1. ČTVRTLETÍ 2011, dostupné na: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/ Urban, L.: Hospodářská politika, Victoria Publishing, Praha KREBS Vojtěch – Sociální politika, 4. Přepracované vydání http://www.finance.cz/
185
12.
Politika trhu práce
Cíle a nástroje politiky zaměstnanosti, její institucionální zabezpečení a hodnocení její účinnosti. Strukturální a cyklická nezaměstnanost a odlišnosti nástrojů zaměřených na její snižování. Institucionální charakteristiky (specifika) trhu práce a jeho nerovnováh. Vývoj klíčových charakteristik trhu práce v procesu transformace české ekonomiky, související hospodářskopolitická opatření a hodnocení jejich účinnosti. Slovníček pojmů17: Aktivní politika zaměstnanosti – jsou to cílené programy k řešení zaměstnanosti, kdy se podporuje zaměstnavatel, aby vytvářel další pracovní místa, např. i pro handicapované. Pasivní politika zaměstnanosti – smyslem PPZ je poskytovat nezaměstnaným v případě ztráty zaměstnání po určitou dobu a v určité míře kompenzaci za ztrátu příjmů. Mzda – nástroj, který slaďuje poptávku po práci s nabídkou práce18. Minimální mzda – nejnižší přípustná výše odměny, kterou je povinen zaměstnavatel poskytnout za práci svému zaměstnanci19 (výše minimální mzdy k březnu 2011 je 8 000,- Kč). Diskriminace – termín, který označuje nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. V ekonomii nejčastěji hovoříme o mzdové diskriminaci.
12.1 Cíle a nástroje politiky zaměstnanosti, její institucionální zabezpečení a hodnocení její účinnosti Politika zaměstnanosti20 - soubor opatření, kterými jsou spoluutvářeny podmínky pro dynamickou rovnováhu na trhu práce a pro efektivní využití pracovních sil. - nedílná součást sociální politiky jako i politiky hospodářské. Cíle - měla by především zabránit nezaměstnanosti (snaží se o plnou zaměstnanost) a vůbec eliminovat tvrdost „tržního“ trhu práce. - dalším cílem je omezení diskriminace, což je umožnit všem zaměstnancům právo na stejnou práci, bez ohledu na to o jakou rasu se jedná, pohlaví, věk, náboženství, národnost či zdravotní stav. Tyto cíle by se tedy dali shrnout do tří bodů:21 1. Zabezpečení práv občanů ČR na stejné zaměstnání, tzn. Omezit diskriminaci na trhu práce. 17
VOSTROVSKÁ, Z. a kol.: Skripta ke státní zkoušce ze studijního oboru Národní hospodářství, Sebrané referáty z kurzu 5HP324, ZS 2010 18 Tamtéž 19 MPSV: Minimální mzda - dostupné na: http://socialniporadce.mpsv.cz/cs/135 20 21
KREBS, V. a kol. Sociální politika, 5. Vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 tamtéž
186
2. Zabezpečení efektivního využívání pracovních sil. 3. Dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách. Dělení - Aktivní politika zaměstnanosti - Pasivní politika zaměstnanosti
12.1.1
Nástroje státní politiky zaměstnanosti22
12.1.1.1 Aktivní politika zaměstnanosti Jsou to opatření, která aktivně stimulují nezaměstnané ke změně jejich postavení na trhu práce. Jejím cílem je zvýšit zaměstnanost tak, aby v ekonomice nedošlo k podstatnému nárůstu inflace a ke změně struktury nezaměstnanosti. Provádí ji Ministerstvo práce a sociálních věcí a úřady práce za případné kooperace s dalšími subjekty. Je financována z prostředků státního rozpočtu – zdrojem je příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jednorázová dotace na vytvoření pracovního místa dotace může mít podobu: 1) explicitní – obdrží ji zaměstnavatel za zaměstnání pracovníka 2) skryté dotace – daňové úlevy, daňové prázdniny, upřednostnění při zadávání zakázek APZ se orientuje zejména na tyto aktivity:23 Na rozvoj infrastruktury trhu práce. Prostřednictvím sítě specializovaných institucí zabezpečuje zprostředkovatelské, informační a poradenské služby. Vytvářejí tak dokonalejší informovanost o volných pracovních místech (jejich struktuře a náročnosti) i o uchazečích o práci (jejich kvalifikaci, požadavcích). Podporuje vytváření nových pracovních míst a pracovních činností. Např. tím, že poskytuje finanční podpory na nová pracovní místa, usnadňuje zaměstnávání mladistvých a handicapovaných občanů. Zaměřuje se na zvýšení adaptability pracovní síly. Což je nutné při růstu strukturální nezaměstnanosti. Přispívá např. podporou rekvalifikačních programů. Nástroje APZ:24 -
Rekvalifikace
Úřady práce, které zabezpečují rekvalifikaci pro uchazeče nebo zájemce o zaměstnání v případech, kdy struktura poptávky trhu práce neodpovídá struktuře nabídky pracovních sil a případná rekvalifikace umožňuje nové nebo další uplatnění ve vhodném zaměstnání. Získání nové nebo rozšíření stávající kvalifikace uchazeče o zaměstnání. Řeší situaci, kdy ekonomika má kvalitní lidi, kteří ale neumí ty práce, o které je na trhu práce zájem. Rekvalifikace se uskutečňuje na základě dohody mezi úřadem práce a uchazečem o zaměstnání (náklady hradí ÚP + může poskytnout příspěvek na úhradu prokázaných nutných 22
Portál MPSV, online [30.10.2011], dostupný na www: http://portal.mpsv.cz/sz/zamest/dotace/apz
23 24
KREBS, V. a kol., Sociální politika, 5.,přepracované vydání. Praha, 2010 Portál MPSV, online [30.10.2011], dostupný na www: http://portal.mpsv.cz/sz/zamest/dotace/apz
187
nákladů spojených s rekvalifikací = stravné, jízdné, nocležné, pojištění). Může být uskutečněna i u zaměstnavatele – ÚP uhradí částečné či celkové náklady. Rekvalifikace se uskutečňuje formou vzdělávání: ve speciálních programech k získání konkrétní pracovní dovednosti, ve vzdělávacích aktivitách v rámci mezinárodních programů, ve vzdělávacích programech určených pro uchazeče o zaměstnání, kterým se věnuje zvýšená pozornost ve vzdělávacích programech dalšího profesního vzdělávání, při zprostředkován podle § 33 zákona o zaměstnanosti, ve školních vzdělávacích programech pro střední vzdělávání v rámci soustavy oboru vzdělávání, v jiných vzdělávacích aktivitách, které směřují k získání nové kvalifikace nebo rozšíření stávající - investiční pobídky Jsou hlavně směrovány do oblastí, kde je nezaměstnanost vyšší než průměrná na trhu práce (jejich výše je dána nařízením vlády). Zaměstnavatel je podporován k tvorbě nových pracovních míst a k rekvalifikacím. Ve formě například snížení daní, vybudování infrastruktury, zajištění bydlení pro zaměstnance, pozemků pro stavbu podniku a podobně. - veřejně prospěšné práce Jsou časově omezené pracovní příležitosti vytvořené především pro obtížně umístitelné a dlouhodobě nezaměstnané uchazeče o zaměstnání evidované ÚP. Místa vytvořená zaměstnavatelem max. na 12 měsíců (ÚP poskytne zaměstnavateli příspěvek až do výše mzdových nákladů včetně pojistného, to zaměstnavatel odvádí). Výše maximálního měsíčního příspěvku na zpravidla činí: na obtížně umístitelného uchazeče 8 000 Kč, a to po dobu max. 7 měsíců; na uchazeče se zdravotním postižením 8 000 Kč, a to po dobu max. 12 měsíců. Příspěvek se poskytuje měsíčně na základě vyúčtování mzdových nákladů. Lze bez sankce odmítnout. - společensky účelná pracovní místa Jsou zřizována z důvodu nízkého stavu nabídky volných pracovních míst. Cílem poskytnutí příspěvku na zřízení nebo vyhrazení SÚPM je obsazení míst uchazeči o zaměstnání, kterým nelze zajistit jiným způsobem pracovní umístění, včetně zahájení samostatné výdělečné činnosti uchazečem. SÚPM je pracovní místo, které zaměstnavatel zřizuje na základě písemné dohody s ÚP na různě dlouhou dobu, je obsazováno uchazeči evidovanými ÚP, kterým nelze zajistit jiným způsobem pracovní uplatnění. Nově zřízené pracovní místo pro uchazeče o zaměstnání evidovaného ÚP, který začne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost. Příspěvek zaměstnavateli může/nemusí ÚP uhradit. Překlenovací příspěvek: Jde o příspěvek na vytvoření společensky účelného pracovního místa. - příspěvek na zapracování ÚP ho zaměstnavateli může poskytnout, pokud přijme uchazeče, který vyžaduje zvýšenou péči. Max. doba poskytování je 3 měsíce (měsíčně max. 1/2 minimální mzdy = 4 000,-Kč). 188
- příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program Pro zaměstnavatele jež přechází na jiný výrobní program a nemůže svým zaměstnancům zajistit práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby. Poskytován na částečnou úhradu náhrady mzdy zaměstnancům maximálně po dobu 6 měsíců, která zaměstnancům přísluší podle pracovněprávních předpisů. Měsíční příspěvek na jednoho zaměstnance může činit maximálně polovinu minimální mzdy. Měsíčně max. 1/2 minimální mzdy (takže 4 000,-Kč). -
cílené programy k řešení zaměstnanosti
- poradenství Poradenstvím se rozumí poskytování odborných poradenských služeb v oblasti pracovního uplatnění všem občanům jako prevence nezaměstnanosti a aktivizace klientů, včetně poradenství pro volbu povolání. Některé druhy nákladů spojené s poradenstvím, které stanoví ministerstvo, jsou hrazeny ÚP. - opatření APZ na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením Jedná se o chráněné pracovní místo (CHPM) a chráněnou pracovní dílnu (CHPD) pro osoby se zdravotním postižením. CHPM – vytvoří zaměstnavatel min. na 24 měsíců. CHPM je pracovní místo, které vytvořil zaměstnavatel pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s úřadem práce. CHPD – je pracoviště zaměstnavatele, kde pracuje průměrně min. 60% zaměstnanců se zdravotním postižením, min. 24 měsíců.
12.1.1.2 Pasivní politika zaměstnanosti25 Smyslem PPZ je poskytovat nezaměstnaným v případě ztráty zaměstnání po určitou dobu a v určité míře kompenzaci za ztrátu příjmu a to formou vyplácení podpory v nezaměstnanosti, to platí jen pro nezaměstnané vedené na ÚP, dále také formou podpory při rekvalifikaci, dále poštovné, zdravotní prohlídky uchazečů o zaměstnání k vhodnosti zaměstnání nebo před nástupem do rekvalifikace. Finanční prostředky na tyto dávky jsou čerpány z příspěvků na SPZ. PPZ má tedy podobu: 1. systému pojištění v nezaměstnanosti, tj. podpory v nezaměstnanosti 2. systému státní pomoci v nezaměstnanosti, tj. dávky sociální pomoci Nástroje shrnutí: – – –
životní minimum (pro jednotlivce 3126 Kč), resp. existenční minimum (2020 Kč) minimální mzda (8000 Kč), podpory v nezaměstnanosti
Nárok na podporu v nezaměstnanosti má ten kdo: - v posledních 3 letech vykonával zaměstnání nejméně po dobu 12 měsíců nebo jinou výdělečnou činnost (zakládající povinnost odvádět pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na SPZ) - tuto podmínku lze splnit i započtením náhradní doby zaměstnání - osobní péče o fyzickou osobu závislou na pomoci jiné osoby ve stupni II, III, IV (středně těžká, těžká a úplná závislost) - osobní péče o osobu mladší 10 let závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost) - pobírání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně 25
Portál MPSV, online [30.10.2011], dostupný na www: http://portal.mpsv.cz/sz/obcane/pravpov_uch KREBS, V. a kol., Sociální politika, 5.,přepracované vydání. Praha, 2010
189
- osobní péče o dítě ve věku do 4 let - výkonu dlouhodobé dobrovolnické služby na základě smlouvy dobrovolníka s vysílající organizací, které byla udělena akreditace Ministerstva vnitra, nebo výkonu veřejné služby na základě smlouvy o výkonu veřejné služby - požádá na ÚP - není poživatelem starobního důchodu (může být poživatelem invalidního důchodu) - zažádá do 3 dnů po ukončení pracovní činnosti, bude mu vyplácena podpora hned následující měsíc) Podpora je poskytována po tzv. podpůrčí dobu do 50 let věku 5 měsíců 50 – 55 let věku 8 měsíců
nad 55 let věku 11 měsíců
Nárok na podporu nemá ten, kdo: - poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem své povinnosti (v posledních 6 měsících před zařazením do evidence) - ukončí-li zaměstnanec bez vážného důvodu sám opakovaně vhodné zaměstnání zprostředkované ÚP - kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek a tento příspěvek je vyšší než podpora v nezaměstnanosti. Pokud je nižší, náleží mu podpora ve výši odpovídající rozdílu mezi podporou v nezaměstnanosti a příspěvkem - vykonává-li nekolidující zaměstnání během doby pobírání podpory Neposkytuje se: - je-li ve vazbě - pobírá-li dávky nemocenského pojištění nebo starobní důchod - je-li vyřazen z evidence ÚP - pobírá podporu při rekvalifikaci Výše podpory v nezaměstnanosti se stanoví procentní sazbou z:26 - u zaměstnance: průměrného čistého měsíčního výdělku z posledního zaměstnání zjištěného v rozhodném období (tj. posledních 3 letech před evidencí na ÚP) - u OSVČ: posledního vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení, přepočteného na 1 měsíc Výše podpory v nezaměstnanosti činí: podpůrčí doba
(%) průměrného čistého měsíčního výdělku
první 2 měsíce
65
%
další 2 měsíce
50
%
zbývající doba
45
%
po celou dobu rekvalifikace
60
%
- sazby jsou degresivní – motivují lidi, aby aktivně hledali zaměstnání - pokud uchazeč nemůže doložit výši předchozího příjmu bez svého zavinění, nebo ji u něj nelze stanovit, potom se vypočte jako násobek z průměrné mzdy v národním hospodářství (NH) za 1. a 3. 26
Portál MPSV, dostupný na: http://portal.mpsv.cz/sz/obcane/pravpov_uch
190
čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího tomu, v němž byla žádost o podporu podána: podpůrčí doba
násobek průměrné mzdy v NH
první 2 měsíce
0,15
další 2 měsíce
0,12
zbývající doba
0,11
při rekvalifikaci
0,14
- průměrná měsíční mzda pro rok 2011 činí 23 324,- Kč - strop podpory: max. výše podpory činí 0,58 násobek průměrné mzdy = 13 528,- Kč (rok 2011), při rekvalifikaci činí max. výše 0,65 násobek průměrné mzdy = 15 161,- Kč (2011) - po skončení podpůrčí doby se uchazeč o zaměstnání nachází ve stavu hmotné nouze a má nárok na dávky státní sociální podpory Podpora při rekvalifikaci27 - poskytuje se po celou dobu rekvalifikace, s výjimkou dob požívání starobního důchodu, doby poskytování dávek nemocenského pojištění a doby, kterou tráví osoba ve vazbě - výše podpory při rekvalifikaci činí 60% průměrného měsíčního čistého výdělku, kterého uchazeč dosáhl ve svém posledním zaměstnání (u OSVČ z vyměřovacího základu) Výpočet podpory v nezaměstnanosti -příklad: - Čistá mzda z posledního zaměstnání: 18 000 Kč/měsíčně - Věk: 52 let -> podpůrčí doba 8 měsíců (od 50 do 55 let věku) - Podpora v nezaměstnanosti: První 2 měsíce: 65% z 18 000 = 11 700 Kč Další 2 měsíce: 50% z 18 000 = 9 000 Kč Zbytek podpůrčí doby (4 měsíce): 45% z 18 000 = 8 100 Kč Institucionální změny28 - Přivýdělek k podpoře již není možný! Ještě v roce 2010 jste si k podpoře v nezaměstnanosti mohli přivydělat polovinu minimální mzdy, tedy 4000 Kč. Od roku 2011 tato možnost padá. Pokud si nyní budete přivydělávat na částečný úvazek, přijdete o podporu! - Odstupné od 1.1.2011 Nárok na podporu už nemá uchazeč o zaměstnání po dobu, za kterou mu náleží odstupné, odbytné nebo odchodné. Podpůrčí doba pro poskytování podpory v nezaměstnanosti se v těchto případech nebude krátit, pouze se posune její počátek o dobu, po kterou uchazeči o zaměstnání přísluší odstupné (odbytné nebo odchodné). Výdaje na Státní politiku zaměstnanosti: APZ a PPZ (zaokrouhleno na mld. Kč):29 Rok APZ PPZ APZ v % PPZ v % SPZ 27
Přednášky 5HP201 Sociální politika, Vysoká škola ekonomická 2011 Prezentace 5HP201 Sociální politika, VŠE pro LS 2011 29 MPSV, Výdaje na SPZ souhrnný přehled 1991-2009, dostupný na: http://portal.mpsv.cz/sz/stat/vydaje 28
191
2010
6,17 mld.
13,35 mld.
27
73
22,7 mld.
2009
5 mld.
15,1 mld.
25
75
23,1 mld.
2008
6,1 mld.
7,1 mld.
46
54
15,7 mld.
2007
5,7 mld.
7 mld.
44
56
15,1 mld.
2006
5,3 mld.
7,3 mld.
42
58
14,2 mld.
0,7 mld. 1,7 mld. 29 71 2,4 mld. Z tabulky můžeme vyčíst postupný nárůst prostředků na APZ a úbytek na PPZ do roku 2008. V roce 2009 tomu bylo naopak, ale do budoucna je zde stále tendence k zaměřování se hlavně na Aktivní politiku zaměstnanosti. 1991
12.1.2
Institucionální zabezpečení SPZ30
- právní vztahy na poli zaměstnanosti jsou upraveny zejména zákonem o zaměstnanosti a zákoníkem práce - vytváří ho stát spolu s dalšími subjekty: se zaměstnavateli, odborovými organizacemi a dalšími nestáními organizacemi - státní správu v oblasti SPZ vykonávají zejména MPSV a úřady práce (vedle toho působí soukromé agentury práce) - odbory - v rámci kolektivního vyjednávání (v kolektivních smlouvách si mohou stanovit lepší podmínky než ty, které vyplývají ze zákoníku práce) - velké podniky, které si vytváří svá interní pravidla a předpisy - sociální síly - velké sociální skupiny, které si mohou vynutit lepší pozici na trhu práce (např. lékaři a zdravotníci) -Ministr MPSV -Dr. Ing. Jaromír Drábek Základní právní předpisy o zaměstnanosti:31 - Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti („zákon o zaměstnanosti“) - Vyhláška MPSV č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti („prováděcí vyhláška“) -Vyhláška MPSV č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání a zájemců o zaměstnání a o rekvalifikaci zaměstnanců -Nařízení vlády č. 515/2004 Sb., o hmotné podpoře na vytváření pracovních míst a hmotné podpoře rekvalifikace nebo školení zaměstnanců v rámci investičních pobídek Financování politiky zaměstnanosti32 Účelově vytvářené fondy na bázi pojištění v nezaměstnanosti (v ČR jde o příspěvky na státní politiku zaměstnanosti), které jsou založeny na platbách pojistného, které platí jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé i OSVČ. Státní rozpočty, které čerpají prostředky na financování politiky zaměstnanosti z daní - tyto daně ale nesmějí být nadměrně vysoké, jinak by mohly vyvolat nadměrný růst ceny práce a nadměrně vysoké pojistné. 30
Státnicové otázky z minulých let Portál MPSV, dostupný na: http://portal.mpsv.cz/sz/zamest/dotace/apz 32 KREBS, V. a kol., Sociální politika, 5.,přepracované vydání. Praha, 2010 31
192
Vývoj -do roku 1992 prostřednictvím státního rozpočtu (v rámci rezervy) - od roku 1993 zavedeno pojištění – platba příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (platí jej zaměstnanci, zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné) - v roce 2001 byla sazba tohoto příspěvku 3,6 % (0,4 % zaměstnanec, 3,2% zaměstnavatel, OSVČ 3,6 %) - od roku 2004 došlo k dramatickému snížení výše odvodů na 1,6% (0,4 zaměstnanec, 1,2 zaměstnavatel) - zbytek byl použit na důchodové pojištění - významným nástrojem k financování opatření politiky zaměstnanosti a sociální ochrany na národní úrovni je dnes Evropský sociální fond - od roku 2009 změna: příspěvek na SPZ platí jen zaměstnavatelé a OSVČ- 1,2% Výdaje na politiku zaměstnanosti: - do roku 1996 nepřekročily 0,2 % HDP, v roce 2007 0,5 % z HDP - ve srovnání s ostatními zeměmi EU jsou poměrně nízké EU-27 Belgie Nizozemsko Dánsko Německo Finsko
12.1.3
1,7 % 3,3 % 2,5 % 2,7 % 2,4 % 2,4 %
Hodnocení účinnosti politiky zaměstnanosti
Politika zaměstnanosti:33 V souvislosti s nároky na rozsah, cílenost, kvalitu a pracovní náročnost opatření Politiky zaměstnanosti se dostávají do popředí otázky po přínosu a účincích těchto opatření: - jde konkrétně o to, jak jsou programy účinné. Zhodnocení jejich přínosu vyžaduje porovnání se situací, kdy opatření nejsou uplatněna, i porovnání přínosů různých opatření mezi sebou a konečně porovnání přínosu opatření pro různé skupiny nezaměstnaných. V zemích Evropské unie či v zemích OECD představuje hodnocení programů PZ jeden z hlavních směrů hodnocení veřejných programů. Zabývají se jím jak instituce veřejných služeb zaměstnanosti, tak i výzkumné instituce. Veřejné služby zaměstnanosti přitom sledují stanovené indikátory výkonu a případně účinků politiky zaměstnanosti, jež jsou východiskem pro operativní hodnocení a jsou doplněny dalšími výzkumnými metodami, jako je typicky následné sledování účastníků programů. Tento zájem roste nejnověji v souvislosti s poskytováním prostředků Evropského sociálního fondu členským zemím EU. Evropská komise klade jednoznačné požadavky na kontrolu vynaložení prostředků, zvláště na vyhodnocení účinků opatření jako základní podmínku pro poskytnutí příslušných fondů. Dané požadavky jsou nejen relativně striktní, pokud jde o finanční management programů, ale současně náročné na vedení datových zdrojů o podporovaných projektech, metodologii a kvalitu vyhodnocení. 33
Hodnocení programů aktivní politiky zaměstnanosti na lokálním trhu práce, dostupný na www: http://praha.vupsv.cz/Fulltext/apz_zav.pdf
193
Zdroje dat34 a) Domácnostní šetření - nejdůležitějším domácnostním šetřením je výběrové šetření pracovních sil (VŠPS) - od roku 1993 poskytuje informace o výši a struktuře zaměstnanosti, nezaměstnanosti a podzaměstnanosti - šetření je řízeno podle mezinárodních definic a doporučení Mezinárodní organizace práce (ILO) b) Podniková šetření - evidenční počty zaměstnanců a objemy mzdových prostředků jsou zjišťovány podnikovými výkazy Českého statistického úřadu - na základě těchto údajů jsou vypočítávány přehledy o vývoji počtu zaměstnanců a průměrných mezd, v třídění zejména za odvětví - čtvrtletně jsou však zjišťovány jen podniky s 20 a více zaměstnanci a výsledky za menší subjekty se odhadují c) Administrativní zdroje dat -dalším zdrojem údajů o nezaměstnanosti jsou statistiky úřadů práce, které zjišťují vedle počtu uchazečů o zaměstnání (tzv. registrovaná nezaměstnanost) také počty volných pracovních míst
12.2 Strukturální a cyklická nezaměstnanost a odlišnosti nástrojů zaměřených na její snižování Ukazatele charakterizující situaci na trhu práce míra nezaměstnanosti počet nezaměstnaných počet volných pracovních míst podíl nezaměstnaných uchazečů požadujících primárně práci s nejnižší kvalifikací z celkového počtu nezaměstnaných o podíl nezaměstnaných uchazečů se základním stupněm vzděláním z celkového počtu nezaměstnaných o -podíl dlouhodobě nezaměstnaných z celkového počtu nezaměstnaných o o o o
34
Státnicové otázky z minulých let.
194
Měřicí jednotka
Ukazatel
993
1 995
1 003
2 004
2 005
2 006
Obyvatelstvo Obyvatelstvo (střední stav)
tis. osob
v tom ve věku: 0–14
tis. osob
0 331
tis. osob
2 010
2 011
2
Population 1 0 234
1 0 267
1 0 323
1 0 430
1 0 491
1 0 507
1 0 533
1
0 207
2
1
1
1
1
1
1
1
1
1
1
921 6
7
539 7
211 1
366
1
571
044 1
337
2 009
1 0 202
957 tis. osob
65+
2 008
1 0 331
037
15–64
2 007
7 240
1 420
514 7 275 1
428
490 7 308 1
445
476
480 7
351 1
469
7 414
1 496
Nezaměstnaný je ten, který souběžně splňuje tyto podmínky:35
488 7 425 1
536
492 7 412 1
578
513 7 000 1
970
2
020
- je nezaměstnaný, registrovaný na ÚP - hledá aktivně práci – prostřednictvím ÚP nebo soukromé zprostředkovatelny práce, hledá práci přímo v podnicích, využívá inzerce nebo podniká kroky pro založení vlastní firmy atd. - je připraven k nástupu do práce, je k dispozici okamžitě (nebo nejpozději do 14 dnů pro výkon placeného zaměstnání nebo zaměstnání ve vlastním podniku) Míra nezaměstnanosti:36 - míra nezaměstnanosti (u) procentuálním způsobem vyjadřuje podíl nezaměstnaných (U) na celkové pracovní síle (L+U): - pracovní síla (ekonomicky aktivní) = počet zaměstnaných (L) a nezaměstnaných (U) - ekonomicky aktivní – obyvatelstvo ve věku 15 let a více, kteří buď pracují nebo jsou nezaměstnaní, ale práci si hledají nebo čekají, až se budou moci po dočasném přerušení do práce vrátit - ekonomicky neaktivní – nejsou zaměstnaní (práci si ani nehledají) a nepatří mezi nezaměstnané (jsou to tedy starobní a invalidní důchodci, ženy v domácnosti a studenti) - v únoru 2011 byla u = 9,6 %37 Přirozená míra nezaměstnanosti (u*):38 - míra nezaměstnanosti, na kterou se trh práce navrací po prolomení mzdových strnulostí a po vyprchání peněžních iluzí - při přirozené míře nezaměstnanosti jsou pracovní trhy v rovnováze (úroveň potenciálního produktu – produkt vyrobený při plném využití všech výrobních kapacit) a neprojevuje se ani nedostatek pracovníků, ani nedobrovolná nezaměstnanost. Zahrnuje frikční a strukturální nezaměstnanost a dobrovolnou nezaměstnanost. Projevuje se tím, že při ní nedochází k akceleraci ani k deceleraci inflace- nazývá se to NAIRU (Non-accelerating Inflation Rate of Unemployment) – míra nezaměstnanosti, která neakceleruje inflaci – vyznačuje se stabilitou nominálních mzdových sazeb, kdy se ekonomika nachází na úrovni potenciálního produktu. - !!! v posledních letech má vzestupný trend – což je důsledek relativně dobrého sociálního jištění nezaměstnaných (vliv fungování welfare state) 35
KREBS, V. A kol. Sociální politika, 4. vydání Praha : ASPI, a. s., 2007 Tamtéž 37 MPSV, dostupný na: http://www.mpsv.cz/cs/10495 38 HOLMAN, R.: Ekonomie, 4.aktualizované vydání, Praha: C. H. Beck, 2005 36
195
Specifická míra nezaměstnanosti - vyjadřuje podíl počtu určité skupiny nezaměstnaných na shodně vymezené pracovní síle v procentech (např. určitá věková skupina, stupeň vzdělání apod.) Funkční nezaměstnanost - je považována za ekonomicky i sociálně pozitivní (podporuje motivaci lidí pracovat a přizpůsobovat se trhu práce, a tím podporuje pružnost ekonomiky), ale ještě nezpůsobuje sociální krize Druhy nezaměstnaností podle příčin, které je vyvolávají:39 frikční - odráží životní cyklus a hledání lepšího pracovního místa - zahrnuje ty, kteří jsou dočasně nezaměstnaní, protože opustili původní zaměstnání a po nějakou dobu si hledají nové místo (nepřijmou hned první nabídku, čekají na lepší), proto je považována za dobrovolnou nezaměstnanost - spočívá v nedokonalé mobilitě (lidé nemají nebo nechtějí dojíždět za prací, stěhovat se) a špatné informovanosti o pracovních příležitostech je neodstranitelná z tržní ekonomiky - lze ji ovlivnit zlepšením informovanosti a opatřeními k usnadnění mobility - lze ji snižovat APZ, investičními povídkami a personálními agenturami strukturální - vzniká v důsledku strukturálních změn v ekonomice, kdy se některá odvětví zmenšují a jiná naopak expandují (např. je vyvolána technickým pokrokem a rychlejším rozvojem ekonomiky, než je rozvoj vzdělávacího systému - při přechodu do jiného odvětví je často nutná rekvalifikace - obvykle trvá déle než frikční nezaměstnanost, protože lidem trvá déle než se zorientují na trhu práce (než pochopí, že místo ve svém oboru nenajdou) a další měsíce trvá samotná rekvalifikace - považuje se za přirozenou součást ekonomiky, protože strukturální změny probíhají neustále, jelikož se mění struktura poptávky - snaha o jejich potlačování by ekonomiku vyřadila ze světové soutěže a vedla by k jejímu zaostávání (lepší je adaptovat se) - lze ji snižovat APZ, nástroji rekvalifikace cyklická - nastává, když ekonomika prožívá fázi celkového hospodářského poklesu - poptávka po práci klesá všude a cyklická nezaměstnanost tak postihuje téměř všechny profese (nejrychleji postihuje pracovní sílu s nejnižším vzděláním a kvalifikací) - je možné ji potlačit nástroji stabilizační politiky, která minimalizuje dobu hospodářského poklesu sezónní: - není vždy uváděna - konec brigád, sezónních prací - je nedobrovolná 39
VOSTROVSKÁ, Z. a kol. : Skripta ke státní zkoušce ze studijního oboru Národní hospodářství
196
Dělení nezaměstnanosti z časového hlediska: krátkodobá – do 3 měsíců střednědobá – do 12 měsíců dlouhodobá – nad 12 měsíců
40
Během září míra registrované nezaměstnanosti v České republice klesla o 0,2 procentního bodu (p.b.) na 8,0 %. Ve srovnání se zářím loňského roku byla nižší o 0,5 p.b. Celkový počet uchazečů o zaměstnání se snížil o 1,3 % na 475 115. Počet nahlášených volných pracovních míst po nepřetržitém nárůstu od ledna poprvé poklesl, a to o 963 (2,4 %) na 39 795. V srpnu jejich nárůst činil 1 860. Podle posledních dostupných údajů byla míra nezaměstnanosti zpracovávaná EUROSTATEM pro mezinárodní srovnání v srpnu v ČR 6,7 %, v EU27 9,2 %. Nižší než v ČR byla v Rakousku, Nizozemsku, Lucembursku, Německu, na Maltě, ve Finsku a Švédsku. V říjnu lze očekávat na trhu práce stagnaci nezaměstnanosti. V celé populaci je zhruba 14 procent lidí v důchodovém věku (nad 65 let) a 71 procent lidí ve věku produktivním. Na jednoho důchodce tak připadá přibližně 5 ekonomicky "téměř" aktivních obyvatel. Skutečný počet ekonomicky aktivních obyvatel je ale ještě o něco nižší. Odečíst totiž musíme studenty, nezaměstnané a osoby na mateřské. Pokud se ale bude průměrná délka lidského věku v příštích letech zvyšovat až někam k hodnotě 90 let, bude naše společnost stát před otázkou, jak na tento fakt reagovat hospodářsky. Podle ČSÚ budou v roce 2030 připadat na jednoho důchodce 3 lidi v produktivním věku a v roce 2050 to budou už jen pouhé dvě osoby.41
40
Makroekonomické ukazatele, dostupný na www: http://www.kurzy.cz/makroekonomika/nezamestnanost/?G=4&A=2&page=1 41 Dostupný na www: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jz-demografie
197
rok 2011
OBYVATELSTVO – CELKEM
Celkem
VE VĚKU 15 LET A VÍCE
v% CZ0
ABSOLUTNĚ v tis. Populace 15 a více let celkem
9 013,0
100,0
15 až 29 let
2 002,5
22,2
30 až 44 let
2 495,2
27,7
45 až 59 let
2 113,7
23,5
60 a více let
2 401,6
26,6
5 263,0
58,4
15 až 29 let
970,7
10,8
30 až 44 let
2 197,9
24,4
45 až 59 let
1 811,7
20,1
60 a více let
282,7
3,1
Pracovní síla
4 908,4
54,5
15 až 29 let
857,5
9,5
30 až 44 let
2 074,8
23,0
45 až 59 let
1 702,4
18,9
60 a více let
273,7
3,0
354,6
3,9
15 až 29 let
113,3
1,3
30 až 44 let
123,1
1,4
45 až 59 let 60 a více let
109,3 8,9
1,2 0,1
3 750,0
41,6
15 až 29 let
1 031,8
11,4
30 až 44 let
297,4
3,3
45 až 59 let 60 a více let
302,0 2 118,9
3,4 23,5
Zaměstnaní v NH
Nezaměstnaní
Ekonomicky neaktivní
42
12.3 Institucionální charakteristiky (specifika) trhu práce a jeho nerovnováh43 Trh práce je trhem specifickým, jeho specifika v podstatě plynou z toho, že práce je funkcí pracovní síly, a je proto úzce svázána s osobností člověka. Práce je také jedním z klíčových výrobních faktorů. Na trhu práce nefungují standardní tržní mechanismy vyvolávající nabídku a poptávku prostřednictvím ceny práce, tj. mzdy. 42
ČSÚ-dostupný na www: http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/kapitola/0001-10--0100 KREBS, V. a kol., Sociální politika, 5.,přepracované vydání. Praha, 2010
43
198
12.3.1
Specifikace fungování trhu práce
Práce je neoddělitelná od osobnosti člověka, který ji nosí, vznikají přímé osobní vztahy a preference při prodeji a nákupu práce. Heterogenita lidí a pracovních míst (věk, vzdělání, délka praxe, rodinný status, atd.). Dlouhodobá povaha vztahů na trhu práce: udržení stabilního pracovního kolektivu z hlediska zaměstnavatele, pocit jistoty a bezpečí pracovního kolektivu pro pracovníka (například proto zaměstnavatel nechce zaměstnávat další pracovníky, aby udržel stabilní pracovní kolektiv). Segmentace trhu práce: oddělené segmenty trhu práce a jejich prostupnost - primární trh práce - kvalitní pracovní místa jsou vytvářena pro kvalifikovanou pracovní sílu s možností postupu - sekundární trh práce - vstřebává ty, kteří mají znevýhodnění na trhu práce (riziková pracovní místa, na dobu určitou, směnný provoz) Možnost pracovníků zvyšovat svoji vlastní produktivitu akumulací lidského kapitálu. Vysoký stupeň státních zásahů- pracovní zákonodárství, jako je například úprava pracovní doby, stanovování minimální mzdy, dále podmínky penzionování… Na trhu práce se projevuje vliv kolektivního vyjednávání na mzdy – odbory usilují o vyšší mzdy, o zvýšení ceny práce… Trh práce tedy svým fungováním inklinuje k nerovnováze a k nezaměstnanosti. Je příliš rigidní, regulovaný, pracovníci jsou nadměrně honorováni a výše mezd je z trhu práce vylučuje. Působení nabídky a poptávky – množství nabízené a poptávané práce a mzda jsou určovány vzájemnou interakcí nabídky a poptávky:
12.3.2
Nabídka na trhu práce44
Na straně nabídky práce stojí zaměstnanec. Protože je pro něj výkon práce spojen s újmou a s náklady obětované příležitosti (obětování volného času), rozhoduje se při jejím nabízení na trhu tak, aby byla mezní újma z práce vyrovnána mezním užitkem. Ten je představován užitkem plynoucím ze mzdy, ale i jiných nepeněžních faktorů (služební vůz, sociální status). Nabídka práce obecně se vytváří z rozhodování člověka, zda pracovat, nebo nepracovat. Člověk se rozhoduje mezi prací a volným časem. Průběh nabídky práce vysvětlujeme působením dvou efektů: substituční efekt (nahrazování volného času prací, tzn. při růstu mzdy člověk nabízí více práce) a důchodový efekt (čím větší důchod, tím více statků a služeb si může dovolit, tzn. při růstu mzdy nabízí člověk méně práce). SE > DE – člověk bude při zvýšení mzdy nabízet více práce DE > SE – člověk bude při zvýšení mzdy nabízet méně práce (cítí se být tak bohatý, že volný čas má pro něj větší hodnotu než práce)45 44 45
Státnicové otázky z minulých let Holman, R.:Ekonomie, 4.aktualizované vydání, Praha: C.H.Beck, 2005, str278
199
Faktory ovlivňující nabídku práce: - počet obyvatel v produktivním věku (je ovlivněn): demografickým vývojem obyvatel (počtem narozených, stěhujících se, zemřelých), zákonnými úpravami, které stanoví věk pro nárok na starobní důchod (zvyšuje se s ročníky narození – u mužů o 2 měsíce a u žen o 4 měsíce) - počet ekonomicky aktivních cizinců - feminizace pracovní síly (převaha žen)
12.3.3
Poptávka po práci46
Poptávkou po práci rozumíme objem vytvořených pracovních míst, které jsou na trhu práce k dispozici. Ten, kdo poptává práci, porovnává mzdu, kterou by jim dával, s mezním produktem práce, který od nich získá, bude chtít zaměstnávat takové množství práce, při kterém je mezní produkt práce vyšší nebo roven ceně. Faktory ovlivňující poptávku po práci: - poptávka po práci je vždy poptávkou odvozenou od poptávky po zboží a službách, na jejichž výrobu a zajištění je vynakládána - produktivita práce – poptávku po práci ovlivňuje úroveň technického pokroku, který vede ke snížení poptávky pro práci (obzvláště pro nízkokvalifikované) - výše nákladů na nákup práce (např. minimální mzda, pojistné na sociální zabezpečení) náklady na nákup práce: - úplné: mzdové a nemzdové náklady práce vynakládané v závislosti na délce a intenzitě práce 46
Státnicové otázky z minulých let Holman, R.:Ekonomie, 4.aktualizované vydání, Praha: C.H.Beck, 2005
200
- jednorázové: na najímání a propouštění zaměstnanců, na zaškolení, zaměstnanecké výhody atd.
12.3.4
Nerovnováha trhu práce47
Nerovnováha trhu práce, ať už jde o přebytek (nezaměstnanost) nebo nedostatek pracovních sil, je přechodnou situací, která je eliminována pohybem reálné mzdy. Při nižší než rovnovážné mzdě by byl na trhu nedostatek práce – firmy by nenacházely takové množství práce, jaké by chtěly zaměstnat. Konkurence mezi firmami by vyháněla mzdu vzhůru, což by vedlo lidi ke zvětšování nabízeného množství práce a firmy ke snižování poptávaného množství práce. Při vyšší než rovnovážné mzdě by vznikl na trhu práce přebytek, tj. nezaměstnanost. Konkurence mezi lidmi hledajícími práci by ale tlačila mzdu dolů až na úroveň rovnovážné mzdy dokud by nezaměstnanosti nezmizela.
strace 1: HOLMAN, R.: Ekonomie: Trh práce
Ilu
Trh práce je v rovnováze při reálné mzdě WE. Při nižší mzdě by byl nedostatek práce a při vyšší mzdě by byl přebytek práce, čili nezaměstnanost Dlouhodobá nezaměstnanost Příčinou může být dlouhotrvající hospodářská recese, dlouhodobé mzdové strnulosti, štědré podpory v nezaměstnanosti. Někdy se samovolně mění z nedobrovolné v dobrovolnou, protože lidé dlouho nezaměstnaní ztrácí motivaci hledat si práci (jednak proto, že ztratili naději, že je práce pro ně vůbec k nalezení a jednak proto, že si zvyknou na skromnější, avšak pohodlnější živobytí ze státních podpor). Dobrovolná nezaměstnanost 47
Holman, R.:Ekonomie, 4.aktualizované vydání, Praha: C.H.Beck, 2005, str281
201
Nezaměstnaný hledá práci, ale za vyšší mzdu než která na trhu práce převládá, proto také práci nemůže najít. Délka trvání dobrovolné nezaměstnanosti závisí na tom, jaké alternativní příležitosti mají nezaměstnaní. Jsou-li podpory v nezaměstnanosti nízké a doba jejich poskytování krátká, je dobrovolná nezaměstnanost nízká, protože jsou nezaměstnaní lidé motivováni k tomu, aby si rychle našli nové zaměstnání. Nedobrovolná nezaměstnanost Nezaměstnaný hledá práci za takovou mzdu, která na trhu práce převládá, ale nemůže ji najít. Má horší důsledky než dobrovolná nezaměstnanost, protože se stává pro člověka nejen zdrojem existenčních potíží, ale i pocitu zklamání a beznaděje.
202
Holman, R: Ekonomie, 4.aktualizované vydání, Praha: C.H.Beck, 2005, str. 300, 303 Příčiny – překážky bránící poklesu mezd: a) mzdové strnulosti – způsobeno kolektivním vyjednáváním (mzda je daná pracovní smlouvou), mzdové tarify (rozhoduje délka praxe, vzdělání, náročnost povolání) b) odbory – pokud si jako jeden z hlavních cílů vytknou prosazování vysokých mezd nebo zkracování pracovní doby c)
fakt, že se firmy musí při najímání lidí chovat podle zákona (např. minimální mzda)
Institucionální nepružnosti na trhu práce48 - motivaci lidí podmiňuje institucionální organizace trhu práce a s tím související nepružnosti: způsob a rychlost šíření informací mzdové strnulosti způsobené vládními intervencemi nebo odbory výše podpor v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek, jejich dosažitelnost a délka vyplácení - zprostředkovaně svou roli hraje i: dopravní infrastruktura fungování trhu nájemního bydlení demografická struktura obyvatelstva sociální zvyklosti a tradice 48
Centro for Economic policy research, dostupný na www: http://www.cepr.org/pubs/bulletin/069/Labour.htm
203
Nepružné mzdy Základem je mikroekonomické chování ekonomických subjektů při stanovení mezd, což znamená, že podnikatelé nebudou nahrazovat osvědčené pracovníky nezaměstnanými, kteří by byli ochotni nastoupit za nižší mzdy, protože by to s sebou přineslo dodatečné náklady na najímání, zaučování a zapracování nových pracovníků, kteří by se nakonec také nemuseli osvědčit. Proto nedochází v období velké nezaměstnanosti k automatickému snižování mezd, mzdy se trhu přizpůsobují velmi pomalu a spíše směrem vzhůru. Trh práce je nedokonale konkurenčním prostředím (nabídka se nerovná poptávce), je rozdělen do nekonkurujících si skupin – to znamená, že existují různé druhy povolání vyžadujících zvláštní kvalifikaci. a. teorém obálky (spojený s kvaziracionalitou chování ekonomických subjektů) a teorém ceníkových nákladů – žádné firmě se nevyplatí při jakékoli změně poptávky po jejích výrobcích měnit jejich cenu (vyplatí se při skokové změně) – cenová strnulost b. explicitní mzdové a cenové kontrakty – dohody na určité období s pevnou mzdovou sazbou (nevýhodné pro ekonomickou efektivnost – cena za práci nemusí odrážet její skutečnou hodnotu);; Keynesiánci: je nutné pro stabilitu;; neoklasici: dohody jako forma pojištění, je to špatné, trh má odrážet nabídku a poptávku c. implicitní mzdové a cenové kontrakty (nepsané) – nevyplatí se najmout levnější pracovní sílu (stávající pracovní síla je už zaškolená) Mzdová regulace Lze považovat za extrémně proaktivní opatření vlády k tvorbě minimální mzdy. V praxi se využívá spíše regulace tempa růstu mezd, než přímo mezd – regulace může být stanovena jako meziroční omezení tempa růstu mezd. hlavním motivem tohoto politickohospodářského opatření je snaha snížit inflaci – růst mezd zvyšuje náklad firem a ty zvyšují ceny, na vyšší ceny reagují pracovníci požadavkem na vyšší mzdy atd. (mzdově-inflační spirála);; podmínkou ovšem je akomodativní měnová politika, která se vyznačuje pasivním přizpůsobování peněžní zásoby poptávanému množství peněz centrální bankou. negativní dopady: mzdová regulace brání změnám relativních mezd, konzervuje strukturu mezd, a zaměstnavatelé tak nemohou volně zvyšovat své mzdové nabídky Regulace pracovní doby Zaměstnavatelé mají ekonomickou motivaci preferovat menší množství pracovníků, kteří pracují více hodin, před větším množstvím pracovníků, kteří pracují málo hodin. důvody: 1) nižší náklady - zaškolení, administrativní apod. 2) vyšší využití kapitálu (při vyšším počtu pracovníků je zapotřebí větší počet strojů) Regulace pracovní doby je především požadavkem odborů, který ovšem není spojen se snížením mzdy – skrytý požadavek na zvýšení hodinové mzdy. Regulace délky pracovní doby bývá často navrhovaná z důvodů snížení nezaměstnanosti. Dopad zkrácení pracovní doby na růst zaměstnanosti je ale velice nejistý, muselo by zároveň docházet ke snížení mezd, které jsou ovšem především díky odborům, směrem dolů strnulé. 204
Diskriminace na trhu práce Jestliže má pracovník stejné vzdělání, zkušenosti, schopnosti, ale i přesto je vystaven horším podmínkám platovým, vyšší pravděpodobnosti propouštění a naopak nižší pravděpodobností najímání a povyšování do vyšších pozic, jsou znevýhodněni v přístupu k formálnímu vzdělání i k získání zkušenosti ve firmách apod. důvody diskriminace – pohlaví, barva pleti, národnost, náboženství apod. typy diskriminace: o mzdová – rozdílná mzda za stejnou práci o diskriminace při zaměstnávání jako takovém – určité profese jsou pro diskriminované uchazeče zcela uzavřené o diskriminace v přístupu ke zvyšování lidského kapitálu
12.4 Vývoj klíčových charakteristik trhu práce v procesu transformace české ekonomiky, související hospodářskopolitická opatření a hodnocení jejich účinnosti49
Klíčové charakteristiky trhu práce v procesu transformace jsou nezaměstnanost a mzdy.
Nezaměstnanost Za centrálně plánované ekonomiky (do roku 1990) oficiálně neexistovala nezaměstnanost, ani trh práce. Řada lidí byla zaměstnána a placena za práci, která by v tržních podmínkách placena nebyla. Regulace mezi zdroji a potřebami pracovních sil spočívala v administrativním plánování pracovních sil. Plná zaměstnanost byla neefektivní – nebylo možné propouštět zaměstnance, tím byly udržovány neefektivní provozy, hospodářství zaostávalo, práce nebyla nahrazována kapitálem, to vyústilo v přezaměstnanost, nebyly využívány nové technologie. Nízká produktivita práce (50 – 65 % úrovně produktivity vyspělých zemí) Se zaváděním tržní ekonomiky byl dlouhodobý přesah poptávky nahrazen přesahem nabídky pracovních sil – vznikl fenomén nezaměstnanosti Rychlé změny – restrukturalizace (likvidace komunistické byrokracie, redukce těžkého průmyslu, brojní výroby, změny vlastnických vztahů) a cyklické reakce na vyrovnávání nabídky a poprávky na pracovním trhu spojené s modernizačními trendy a novými technologiemi měly za následek riziko dalšího nárůstu nezaměstnanosti. Etapy vývoje nezaměstnanosti v ČR V 1. etapě (1990 – 1992) – opouštění pracovních míst: buď za atraktivnějšími místy (služby), za samostatným podnikáním nebo definitivně (odchod do důchodu) – míra nezaměstnanosti byla nízká (neopakovatelné absorbování pracovních sil ekonomikou). 49
KREBS, V. A kol. Sociální politika, 4. vydání Praha : ASPI, a. s., 2007
205
Ve 2. etapě (1993 – 1997) míra nezaměstnanosti narůstá (3 %) s růstem nároků na pracovní výkon a kvalifikaci, flexibilitu, firmy byly úvěrovány (zadlužování). Ve 3. etapě (od roku 1998) sílí tržní tlaky, roste celková (k cca 9 %) i dlouhodobá nezaměstnanost v důsledku recese, klesá hospodářský růst, existují regionální rozdíly. Od roku 2000 ekonomika rostla, ale nebylo to doprovázeno růstem zaměstnanosti, což bylo tím, že růst produktivity byl větší (nové technologie a zahraniční investice) než výkon ekonomiky, v posledních letech stále narůstá počet dlouhodobě nezaměstnaných. Koncem roku 2008 se na trhu práce začaly projevovat důsledky finanční a ekonomické krize. Firmy nejdříve reagovaly na snížení poptávky propouštěním cizinců, zaměstnanců se smlouvami na dobu určitou, zkracováním pracovní doby. Následně ale i k propouštění kmenových pracovních sil- což vše vedlo k rapidnímu růstu nezaměstnanosti. Mzdy50 V centrálně plánované ekonomice byl kladen důraz na rovnost příjmů občanů --> nivelizace mezd, deformace struktury mezd, která neodrážela ocenění jednotlivých profesí. Snaha o udržení nízkého mzdového růstu – díky tomu v počátcích transformace působily mzdy na inflaci tlumivě. 1991 pokles reálné mzdy díky výraznému zvýšení cenové hladiny v důsledku cenové liberalizace. 1992 růst reálných mezd o 10 %. 1992 – 1994 mzdový vývoj působil inflačně, akcelerace v letech 1994 – 1997, kdy docházelo k dvojciferným nárůstům průměrné nominální mzdy, produktivita práce se přitom zvyšovala podstatně méně. Reálné mzdy rostly až do r. 1998, od té doby sblížení tempa růstu mezd a produktivity práce. Růst produktivity práce od konce 90. let: obměna zastaralých technologií, restrukturalizace ekonomiky a adaptace ekonomických subjektů na nové podmínky.
Zdroje: BROŽOVÁ, D.: Kapitoly z ekonomie trhů práce, Oeconomica 2006 HOLMAN, R.: Ekonomie, 4. aktualizované vydání, Praha: C. H. Beck, 2005 KOTÝNKOVÁ, M.: Trh práce na přelomu tisíciletí, Oeconomica 2006 KREBS, V. a kol. Sociální politika, 5. Vydání Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010 Přednášky 5HP224 – Trh práce, Vysoká škola ekonomická 2009 Státnicové otázky z minulých let VOSTROVSKÁ, Z. a kol.: Skripta ke státní zkoušce ze studijního oboru Národní hospodářství, Sebrané referáty z kurzu 5HP324, ZS 2010 MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí, dostupné na: www.mpsv.cz (mnoho odkazů) Portál MPSV, online [30.10.2011], dostupný na www: http://portal.mpsv.cz/sz/obcane/pravpov_uch MPSV, Výdaje na SPZ souhrnný přehled 1991-2009, dostupný na: http://portal.mpsv.cz/sz/stat/vydaje Institucionální nepružnosti na trhu práce, Dostupné na www: Centro for Economic policy research, dostupný na www: http://www.cepr.org/pubs/bulletin/069/Labour.htm ČSÚ-dostupný na www: http://www.czso.cz/csu/2010edicniplan.nsf/kapitola/0001-10--0100 50
Státnicové otázky z minulých let
206
KREBS, V. a kol., Sociální politika, 5.,přepracované vydání. Praha, 2010 Server o demografii, Dostupný na www: http://www.euroekonom.cz/analyzy-clanky.php?type=jzdemografie Makroekonomické ukazatele, dostupný na www: http://www.kurzy.cz/makroekonomika/nezamestnanost/?G=4&A=2&page=1 Všechny zmíněné internetové zdroje online [30.10.2011]
207
13.
Ekologická politika
Tržní a vládní selhání v oblasti životního prostředí a charakteristika nástrojů jejich nápravy. Význam pojmu trvale udržitelný rozvoj. Úloha zájmových skupin v oblasti ochrany životního prostředí a příklady souvislostí (sporů) mezi prioritami ekologické politiky a ostatními hospodářskými politikami. Slovníček pojmů Příroda – rozmanitý soubor různých objektů, prvků a struktur (vše co nás obklopuje) Příroda v širším smyslu – ryze přírodní struktury (složky, které vznikly bez přičinění člověka) + umělé struktury + lidé Ekologie – vědní obor zabývající se vzájemnými vztahy mezi organismy a okolím Ekologismus/environmentalismus – normativní směr prosazující společenské změny ve jménu vyšší ochrany ŽP (ekologická hnutí). Životní prostředí – systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být s daným objektem v interakci Stav ŽP – objektivně daný v určitém čase na určitém místě Kvalita ŽP – subjektivně vnímaná Emise – množství škodlivin vypuštěných ze zdrojů znečišťování, měřeno na výstupu ze zdroje Imise – výsledný obsah škodlivin naměřený v daném místě v daném čase
13.1
Vývoj ochrany ŽP, významné mezníky vývoje
Environmentální ekonomie =ekonomie životního prostředí vznikla počátkem 70. let 20. století, kdy se ŽP neustále zhoršovalo a lidé začali tlačit na vlády, aby s ním začaly něco dělat Hlavní rysy: antropocentrický přístup – člověk sám sebe povyšuje nad přírodu a čerpá z ní suroviny pro uspokojování svých potřeb východisko z teorie subjektivní hodnoty – statek má hodnotu pro subjekt, pokud je ochoten projevit svou ochotu za něj platit 208
optimum: MC na zamezení znehodnocování = mezním ekonomickým škodám Příčiny znehodnocování ŽP: tržní selhání (bere je za mnohem významnější, než selhání vlády) Řešení: pomocí vládních regulací, mluví o tzv. internalizaci externalit (tržní selhání vedou k deformaci cen statků na trhu, internalizace externalit slouží nápravě těchto deformací tj. přenesení škod na původce)
Ekologická ekonomie 2. polovina 80. let 20. století (1988 vzniká ISEE – International society for ecological economics) Hlavní rysy: ekocentrický přístup: člověk je součástí přírody a měl by respektovat její zákonitosti, říkají, že vnitřní hodnota přírody se nevyjadřuje v penězích, ale pokud chtějí porovnávat ekosystémy tak využívají bodovou škálu optimum: nepřekročení míry znehodnocení životního prostředí Příčiny: sobecká jednání člověka (tj. upřednostňování vlastních zájmů nad ŽP), ale souhlasí s environmentální ekonomií, že příčinou znehodnocování jsou tržní nedokonalosti. Řešení: teorie únosné kapacity prostředí: ŽP je schopno do určité míry absorbovat špatné látky a pomocí vládních opatření stanovit tu maximální míru. Státní politika by se pak měla zaměřit, aby daná míra nebyla překračována.
Tržní environmentalismus (Rakouská škola) 70. léta 20. století Příčiny: nedokonalé definování vlastnických práv Řešení: definování vlastnických práv i u veřejných statků, které jsou zdánlivě neprivatizovatelné – je třeba hledat jejich tržní části. Pak majitel těchto statků za své vlastnictví odpovídá, tedy i za jejich ochranu.
Nová institucionální ekonomie zdůrazňována úloha institucí (formální a neformální pravidla, kterými se řídí členové společnosti) 209
Příčiny: nedokonalé institucionální uspořádání Řešení: vyjednávání – problém je, že to s sebou většinou nese vysoké transakční náklady. Říkají, že efektivní uspořádání společnosti je takové, kde jsou transakční náklady minimální.
13.2
Mezníky ve vývoji ochrany ŽP51
1968 – založení Římského klubu založen skupinou vědců z různých vědních oblastí a z různých zemí r. 1972 vydali zprávu o The Limit of Growth (Limity růstu), která popisovala přetrvávající trend rychlého vyčerpání surovin a stále pokračujícího znečišťování ŽP v 90. letech vyšla zpráva Beyond the Limits (Za hranicemi růstu), která obsahovala několik dalších směrů vývoje. 1970 – vznik Environmental Impal Assessment (EIA) klíčový nástroj ekologické prevence, zakotvený také v legislativě ČR posuzuje vlivy na ŽP (vznikl jako reakce na splanutí řeky v USA r. 1970, díky této události se slaví 22. dubna Den Země) činnost je prováděna ex ante, tzn., že jsou posuzovány investiční záměry nebo důležité vládní koncepční dokumenty (rozvoj dopravy…), ne již existující stavby. 1972 – první konference OSN o ŽP a rozvoji dala vzniknout státní politikám v jednotlivých zemích a byl zakotven institut ministerstva ŽP konference se konají každých 10 let (1982 – Nairoby, 1992 – Rio de Janeiro, 2002 Johannesburg 1973/74 – surovinová a energetická krize díky ropnému šoku rostly ceny paliv a tím i ceny dalších surovin k řešení byly použity především administrativní nástroje – limity na znečišťování složek ŽP a jejich nedodržení bylo sankcionováno ekologicky náročné výroby byly přesouvány do rozvojových zemí 1970 – pojem bioekonomie zdůrazňuje biologický základ ekonomických procesů, zabývá se optimálním využitím obnovitelných zdrojů na základě matematických modelů (teoretický směr)
13.3
Udržitelný rozvoj
Je třeba rozlišovat 2 oblasti, hospodářskou (hospodářské politiky, reálný pohled) a oblast ekonomické teorie (ekonomické školy)
51
skripta 5HP324
210
Udržitelný rozvoj z hlediska ekonomické teorie52 v 70. letech 20. století začaly diskuze o udržitelnosti, tedy za jakých podmínek je možné udržet spotřebu vyráběných a vyčerpatelných zdrojů. V 80. letech se projevilo jakési zlepšení, to ale nestačilo. Proto vznikl koncept trvale udržitelného rozvoje (slovo „trvale“ se v současnosti vypouští) 1983 vznikla při OSN Světová komise pro životní prostředí a rozvoje (WCED) – skupina vědců různých oborů z různých zemí, kteří se snaží přinést opatření pro ochranu ŽP; předsedkyně je norská fyzička a politička Gro Harlem Brundtlandová ve zprávě Naše společná budoucnost (1987) byl poprvé definován udržitelný rozvoj: „Udržitelný rozvoj je takový ekonomický a sociální rozvoj, který umožňuje uspokojovat potřeby současných generací, aniž by byla ohrožena schopnost generací budoucích uspokojovat jejich potřeby.“ byla vypracována soustava indikátorů udržitelného rozvoje, kterými bylo možno charakterizovat vývoj v jednotlivých zemích a mezinárodní srovnání. Komise OSN pro udržitelný rozvoj (založena v 90. letech) dostala v roce 1995 za úkol vypracovat soustavu indikátorů – termín byl 5 let. Na vybraném vzorku zemí pak svou soustavu testovala (mezi zeměmi i ČR) na indikátorech pracovaly i jiné instituce, např. OECD, Evropská komise a další indikátory jsou běžně používané ukazatele k hodnocení rozvoje společnosti: ekonomické, environmentální, sociální nebo institucionální. Tyto ukazatele tvoří 3 pilíře udržitelného rozvoje (instituce přidány později) do těchto 4 skupin (ekonomika, ŽP, společnost a instituce) bylo rozděleno 134 ukazatelů Společnost
Instituce
Ekonomika
Životní prostředí
Existují 2 koncepty udržitelnosti. Liší se podle toho, zda připouští substituci přírodního kapitálu kapitálem, který vytvořil člověk či nikoliv Koncept slabé udržitelnosti rozvoje představitel je Hartwick připouští substituci přírodního kapitálu kapitálem, který vytvořil člověk Hartwickovo pravidlo – výše renty z vyčerpatelného přírodního zdroje by měla být plně investována do jiné formy kapitálu. 52
5HP324
211
Koncept silné udržitelnosti představitelem je Daily prosazuje nesubstituovatelnost přírodního kapitálu
Pracují s 2 ukazateli ekologická stopa – ekologicky vyvážené území, které je nezbytné pro uspokojení spotřeby lidí a které zároveň umožňuje asimilovat (vstřebat) všechny odpadní látky) ekologický tlumok – celková hmotnost materiálových vstupů z pohledu celého jejich cyklu životnosti, vyjadřuje se v kg Velmi silná udržitelnost prosazují, že nelze substituovat ani jednotlivé složky přírodního kapitálu mezi sebou
13.4
Udržitelný rozvoj v České republice
pojem udržitelný se v ČR stává klišé, mluví se o udržitelné výrobě, udržitelné spotřebě, udržitelné veřejné správě udržitelný rozvoj je chápán jako integrace ekonomických, environmentálních a sociálních hledisek při řešení rozvojových projektů, měly by být tedy brány v potaz dopady jak na přírodu, tak i na ekonomiku nebo společnost byla vypracována národní strategie udržitelného rozvoje – jedná se o souhrn studií z různých oblastí života. Koordinaci prací mělo na starosti Centrum pro otázky životního prostředí z Univerzity Karlovy (podobný materiál vydal také Český ekologický ústav). byla stanovena Rada vlády pro udržitelný rozvoj (RVUZ), ta vypracovala materiál Rámec programů udržitelné spotřeby a výroby České republiky jako reakci na celosvětové dění: Konference OSN o životním prostředí v Riu de Janeiro (1992) zjistila, že je třeba změnit klasické vzorce výroby a spotřeby, summit v Johannesburgu pak stanovil implementační plán pro vypracování národních a regionální rámců udržitelné výroby a spotřeby (v časovém horizontu 10 let)
13.5
Externality
nezamýšlený vztah mezi 2 subjekty, kdy jeden subjekt svou výrobou nebo spotřebou ovlivňuje výrobu nebo spotřebu jiného subjektů tento vztah není nijak kompenzován tím, že neprochází trhem, tak je problém s jejich oceňováním Z hlediska hodnocení ovlivňovaného subjektu je dělíme na: 1) pozitivní 2) negativní
212
Zastánci environmentální ekonomie považují externality za selhání trhu, což ospravedlňuje zásahy státu do ekonomiky. Říkají, že čím je statek nekvalitnější a nevylučitelnější, tím více je nezbytné jej řídit státem. s tímto názorem nesouhlasí liberálové, kteří naopak tvrdí, že významnější než tržní selhání je selhání vlády. Problémy životního prostředí chtějí řešit tržním přístupem Tržní přístup k životnímu prostředí říká, že tam, kde je to jenom trochu možné, je třeba definovat vlastnická práva. I u statků, které jsou zdánlivě neprivatizovatelné. Regulace, které jinak hrozí, jsou neefektivní Černý pasažér – subjekt, který spotřebovává určité statky, aniž by za ně něco platil (to je možno díky existenci veřejných statků)
13.6
Návrhy internalizace externalit
Ronald Coase vytvořil tzv. Coasův teorém – „pokud spolu mohou strany vyjednávat a odškodnit se, dojdou k efektivnímu řešení, k optimálnímu množství znečištění. Bez ohledu na to, na čí straně je zákon a kdo bude koho odškodňovat.“53 Arthur Pigou navrhoval internalizovat externality pomocí tzv. emisních daní (jako legislativní nástroj), tzv. Pigouova daň. Každý objem emise měl být zdaněn ve výši způsobené škody. Protože ale výši škody nelze jasně stanovit, nejde tedy stanovit ani náklady poškozovaných.
13.7
Národohospodářské dopady ochrany ŽP
Vliv ochrany životního prostředí na zaměstnanost vyšší nároky na kvalitu životního prostředí vedou k rušení neekologických provozů na druhé straně se rozvíjí nové druhy služeb a výroby šetrné k životnímu prostředí Vliv ochrany životního prostředí na investiční činnost vyšší nároky na kvalitu životního prostředí vedou k tomu, že pro investory se při přísnějších požadavcích na životní prostředí v rámci oboru mohou zdát některé záměry neefektivní z druhého pohledu investoři investují do výrob šetrných k životnímu prostředí Vliv ochrany životního prostředí na zahraniční obchod vyspělé státy se snaží vytěsňovat výroby škodlivé na životní prostředí do méně rozvinutých zemí firmám se zvyšují náklady a tím se jim snižuje konkurenceschopnost na mezinárodních trzích Vliv ochrany životního prostředí na přerozdělování bohatství ve společnosti 53
R. Holman
213
zpřísňování požadavků na ochranu životního prostředí se dotýká ekonomických zájmů jednotlivých subjektů, zejména firem, pro které znamenají vyšší náklady trend naráží na politickou prosaditelnost, kdy politik v parlamentu v důsledku vlivu politického boje a lobbyistických skupin těžko prosadí přísné návrhy na ochranu životního prostředí a návrhy tak musí zmírnit Vliv ochrany životního prostředí na ekonomický růst přísné požadavky na ochranu životní prostředí sice snižují produkci, ale protože vznikají nové ekologické služby, výroba se i zvyšuje. Environmentální Kuznětsova křivka závislost ekonomického růstu a ekologické zátěže environmentá Environmentální lní zátěž zátěž
zátěž
bod zvratu
HDP / os.
růstem spotřeby objektů v ekonomice roste i ekologická zátěž, po dosažení určité úrovně ekonomiky měřené HDP dochází ale k tendenci, kdy ekonomický růst dále pokračuje, přičemž ekologická zátěž znehodnocování životního prostředí začíná klesat bod zvratu jedná se pouze o teoretický jev, v praxi nelze tato hypotéza zevšeobecnit – platí hlavně pro lokální oblasti, v globálním měřítku neplatí
13.8
Environmentální politika
Je nedílnou součástí hospodářské politiky státu. Je chápána ve dvojím smyslu – širším a užším Širší smysl ochrana životního prostředí se dotýká zájmu různých ekonomických subjektů, ovlivňuje jejich zájmy, dochází ke střetu zájmů jednotlivých subjektů Subjekty: firmy, jednotliví spotřebitelé, politici, orgány veřejné správy environmentální politika má v širším smyslu podobu výslednice střetu zájmu jednotlivých subjektů Užší smysl 214
běžná a koncepční činnost při výkonu státní správy v daném úseku ochrany životního prostředí výsledná podoba různých ekologických zákonů, podzákonných právních norem, limitů, standardů
Součásti environmentální politiky Soustava institucí a jejich vybavení příslušnými pravomocemi (kompetencemi) Principy environmentální politiky Cíle environmentální politiky vychází z analýzy minulosti a současnosti, podle které se formulují budoucí cíle Nástroje environmentální politiky vhodná soustava nástrojů, které povedou k dosažení stanovených cílů Právní normy environmentální politiky vytváří kostru celého systému, vytváří oporu ve formě zákonů (uzákonění kompetencí a nástrojů) Kontrola pro zpětnou vazbu, díky které můžeme přizpůsobit podobu environmentální politiky dalšímu vývoji
13.9 Principy (východiska) environmentální politiky v České republice Jsou obecně platné, dodržovány i v jiných zemích. Jsou převzaty z různých mezinárodních dokumentů, používány i v zemích EU 1) Princip udržitelného rozvoje – obecný deklarativní princip 2) Princip účasti veřejnosti na vytváření environmentální politiky – ne pouze deklarativní princip, ale i nevládní organizace, které se aktivně podílejí 3) Princip prevence – preventivní opatření jsou často hospodárnější a účinnější, než řešení již vzniklých problémů 4) Princip ekonomické odpovědnosti za ekologické škody – za škody na životním prostředí odpovídají znečišťovatelé – princip "znečišťovatelé platí", princip ekonomické odpovědnosti 5) Princip předběžné opatrnosti – pokud u činnosti nejsme schopni zcela předpovědět dopady, raději se jí vyhneme či ji omezíme na minimum (nahradíme ji jinou činností (popř. látkami), u kterých dopady víme 215
6) Princip BAT (Best Available Technology) – při povolování různých výrobních činností by mělo být přihlíženo k tomu, aby činnost byla praktikována nejlepší dostupnou technikou a technologií;; jsou definovány environmentálními parametry 7) Princip subsidiarity – přiblížení kompetencí co nejblíže danému problému a veřejnosti, tedy na co nejnižší úroveň rozhodování 8) Princip substituce – nahrazování škodlivých látek méně škodlivými 9) Princip sdílené a diferenciované odpovědnosti – odpovědnost za ochranu životního prostředí má každý z nás, čili nejen orgány státní správy, ale i jednotlivý občané, přičemž každý odpovídá diferenciovaně
13.10
Environmentální politika v ČR
Politika ŽP se v ČR opírá o dokument Státní politika životního prostředí ČR je vypracováván Ministerstvem životního prostředí obsahuje všechny části environmentální politiky loni vypršela platnost pro období 2004 – 2011 a v současné době probíhá zjišťovací zřízení ke koncepci Státní politika životního prostředí 2011-2020
13.11
Instituce environmentální politiky
Ministerstvo životního prostředí ČR zřízeno k 1. lednu 1990 jako ústřední orgán státní správy a orgán vrchního státního dozoru ve věcech životního prostředí ministerstvo bylo vybaveno kompetencemi, které mu byly v průběhu existence spíše oklešťovány, po volbách v roce 1996 došlo opět k úpravám státní správy a vzniklo Ministerstvo pro místní rozvoj, které přebralo pravomoci v oblasti územního plánování také probíhala tahanice mezi Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí o vodách – pravomoci byly rozděleny tak, že Ministerstvo životního prostředí mělo kompetence pouze v ochraně vod a Ministerstvo zemědělství mělo kompetence pro nakládání s vodami Státní fond životního prostředí vznikl proto, aby byla zajištěna účelovost ve vynakládání prostředků v ochraně životního prostředí, fond totiž pracuje s prostředky, které plynou od znečišťovatelů životního prostředí (poplatky, pokuty) (mezi příjmy patří i půjčky, dary) tyto prostředky může fond věnovat pouze do oblasti životního prostředí (příspěvky na ekologické investice na základě žádostí organizací a obcí) rozdělení prostředků rozhoduje Rada fondu, podepisuje ministr životního prostředí Česká inspekce životního prostředí podřízena Ministerstvu životního prostředí, ústředí sídlí ve stejné budově Ministerstvo životního prostředí inspekce je vybavena také výkonnými pravomocemi (ostatní organizace pouze mohou předkládat návrhy vládě, ale o ničem nemohou rozhodovat) – stanovení pokut, zastavení výroby
216
dělí se na ústředí a oblastní inspektoráty sídlící po celé republice v různých městech a jsou součástí tzv. divizí, které jsou v současnosti čtyři: divize ochrany ovzduší, divize ochrany vod, divize ochrany lesa, divize odpadového hospodářství Správy národních parků a ChKO kompetence vychází zejména ze zákona o ochraně krajiny a přírody, existují velkoplošná chráněná území, která jsou národní parky (v Česku jsou 4) ChKO (24);; každý národní park resp. ChKO má vlastní správu, jejíž účelem je dohlížet, aby se na jejich území neprováděly zakázané činnosti Báňské úřady řídí oblastní báňské úřady, jejichž kompetence jsou zakotveny v zákoně o ochraně a využívání nerostného bohatství ("horní zákon") – zajišťují státní dozor v hornických organizacích a při výrobě a používání výbušnin
13.12
Nástroje environmentální politiky
Rozlišujeme 2 typy environmentální nástrojů – přímé a nepřímé Administrativní (přímé) nástroje působí na znečišťovatele přímo a rychle, jejich uplatněním lze odvrátit velké škody snadná kontrolovatelnost a srozumitelnost mohou být stanoveny obecně nebo i adresně nevedou k nákladově ani ekonomicky efektivnímu řešení Ekonomické (nepřímé) nástroje nástroje, které vedou k nákladově efektivnímu řešení dělí se do dvou podskupin 1) nástroje negativní ekonomické stimulace – zvyšují náklady škod znečišťovatelů;; smyslem těchto nástrojů je donutit ekonomickou stimulací znečišťovatele k eliminaci záporných externalit jedná se na příklad o poplatky za znečišťování ovzduší, poplatky za vypouštění odpadních vod, mýtné problémem je nastavení jejich správné úrovně – buď znečišťovatel snadno platí a nehledí na výši vypouštění nebo se naopak dostane do finančních problémů 2) nástroje pozitivní ekonomické stimulace nejedná se o ekonomický postih, ale naopak o ekonomické zvýhodnění – pokud subjekt postaví např. čističku vody, dostane od státu finanční příspěvek typickým nástrojem jsou investiční dotace, dále úlevy z plateb (např. z poplatků za znehodnocování životního prostředí)
217
Administrativní nástroje environmentální politiky Limity týkají se základních složek životního prostředí (ovzduší, voda, půda) vyjadřují maximálně přípustnou míru znehodnocování základních složek životního prostředí ovzduší – emisní limity (tj. maximálně přípustné množství škodlivin, které může být do ovzduší vypuštěno za určitou časovou jednotku;; stanoveny vyhláškou Ministerstva životního prostředí a stanoveny adresně), imisní limity (tj. maximální přípustná koncentrace škodlivin v daném prostředí;; stanoveny obecně pro celé území ČR a speciálně pro území, která vyžadují zvláštní ochranu životního prostředí (tzn. tam, kde byla v minulosti velmi špatná kvalita životního prostředí (Mělnicko, Plzeňsko)), depoziční limity (tj. maximální přípustný spad škodlivin na jednotku území za jednotku času voda – emisní limity (nazýváno jako ukazatele přípustného znečištění povrchových vod (škodliviny vypouštěné v odpadních vodách);; limity jsou dány nařízením vlády), imisní limity (vyjadřují maximální přípustnou koncentraci škodlivin ve vodních tocích) Zákazy a příkazy veřejná autorita nařizuje či zakazuje něco používat jsou obecné nebo adresné problémem je udělování výjimek pro konkrétní firmy Normy hygienické normy stanovené na základě hygienických předpisů Standardy předepsané technologické postupy, při jejich nedodržování hrozí nebezpečí, že bude poškozeno životní prostředí systémy ekologicky orientovaného řízení firem – standardy ekologického managementu EMS (environmentální manažerské systémy) představují souhrn standardizovaných pravidel a kroků, které je při řízení firmy nezbytné dodržovat (kontrolováno externím auditem), existuje dobrovolnost, zda firma systém přijme či ne ISO 14000 mezinárodní norma pro environmentální management vypracovávána na začátku 90.let zahrnuje 6 na sebe navazujících skupin (rodina příbuzných norem), které jsou odlišeny čísly (např. 14001 - environmentální systémy, 14002 - ekologický audit, atd.) normu vypracovala mezinárodní komise pro normalizaci ISO
218
Ekonomické nástroje environmentální politiky Poplatky představují pouze přibližnou náhradu škody, nelze je přesně spočítat do určité míry je znečišťování tolerováno, ale znečišťovatel musí platit náhradu škody jsou příjmem Státního fondu životního prostředí – jsou účelově vynakládány (neplatí absolutně, poplatky jsou příjmem jak tohoto fondu, tak státního rozpočtu) neplatí je znečišťovatelé, ale koneční spotřebitelé, protože firmy poplatky zahrnují do cen zboží a služeb typy poplatků: a) za znečišťování ovzduší firma je platí i když splňuje limitní množství emisí;; poplatky počítají sami a k určitému datu je musí zaplatit je zaveden Registr emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO), který znečišťovatele rozděluje do několika kategorií (velké, střední, malé, mobilní zdroje) a rozděluje i znečišťující látky na hlavní a ostatní b) poplatky za skládkování odpadů a vypouštění odpadních vod c) poplatky za půdu odvody za dočasné nebo trvalé odnětí zemědělské nebo lesní půdy d) poplatky za využívání nerostných zdrojů Pokuty placeny výhradně z čistého zisku, firma si je nemůže tedy zahrnout do nákladů a nejsou tak převedeny na jiné subjekty stanoveny zákonem, a to v rozpětí 10 000 až 10 000 000 dle závažnosti přestupku Obchodovatelná emisní povolení tržně orientovaný nástroj – předmětem obchodování se stává samotné znečišťování životního prostředí doplněn administrativním nástrojem – jsou určeny limity jaké množství emisí v konkrétní oblasti je možno vypouštět subjekty pro které je snížení emisí méně nákladné, tak je sníží a volné povolenky prodá subjektům, pro které je více nákladné snížit množství emisí povolenky jsou efektivnějším nástrojem než běžné limity, jedná se o nákladově efektivní řešení v rámci EU se především obchoduje s emisemi CO2 Ekologické daně mají funkci environmentálně stimulační (mohou vést k ochraně ŽP) a funkci fiskální sazba daně má odpovídat škodě způsobené jednotkou znečištění při optimální úrovni znehodnocení ŽP – jde tedy o zdanění znečištění. Ovšem tím, že neumíme škodu vypočítat, nemůžeme odvodit ani daň 219
daně k ochraně ŽP existují v zákoně, ale zavedeny nejsou ekologické daně mají tedy v ČR podobu spotřební daně Ekologická daňová reforma (Zelená daňová reforma) hlavní myšlenkou je více zdaňovat statky, které jsou omezené a méně zdaňovat statky, kterých je relativní dostatek dvojí efekt – umožnění zvýšení zaměstnanosti a současně tlak na úsporu zdrojů energie na podzim roku 2003 se státy EU dohodly na energetické dani – státy ji začaly platit od 1. ledna 2004, Česko má přechodné období (uvádí se v platnost průběžně do r. 2015)
13.13
Dobrovolné přístupy (nástroje) k politice ŽP
v nové strategii v ochraně ŽP (90. léta 20. století) je snaha opouštět politiku příkazů a zákazů a přecházet na koncepci dobrovolnosti v ochraně ŽP vznikají dobrovolné přístupy 1) Jednostranné závazky firma, která sama přijde s nějakým závazkem, se domluví na spolupráci s veřejnými autoritami objevuje se především v chemickém průmyslu (Program péče) 2) Dobrovolná veřejná schémata s návrhem závazků přijde veřejná autorita (např. ISO 14000, EMAS) je jenom na firmě, zda se zaváže podle některého schématu pracovat, jakmile ale nějaké schéma přijme, je pro ni závazné, 3. stranou musí být kontrolováno plnění schématu (ekologický audit) 3) Vyjednané environmentální dohody firma (sdružení firem) vyjednává s autoritou (MŽP) o snížení znečištění, vzniká dobrovolná dohoda Vedlejší nástroje Informační nástroje – informují veřejnost o environmentálních parametrech výroby, měly by způsobit zvýšení spotřeby ekologicky šetrnějších výrobků Vzdělávací, výchovné, osvětové nástroje – mají změnit lidské hodnoty, aby bylo životní prostředí chápáno jako nedílná součást životní úrovně
Zdroje: skripta 5HP324 přednášky doc. Ing. Antonína Dvořáka, CSc. Holman Robert, Dějiny ekonomického myšlení, C.H.Beck, Praha 2005, 3. vydání, ISBN 80-7179380-9 Šauer Petr, Základy ekonomiky životního prostředí I, Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, Praha 2008, ISBN 978-80-86709-13-0 internetové stránky Ministerstva životního prostředí 220
14.
Regionální politika
Příčiny regionálně nerovnoměrného sociálního a ekonomického vývoje, charakteristika problémových regionů. Analýza regionálních odlišností. Nástroje regionální politiky a vývoj pojetí regionální politiky. Pojetí regionální politiky Evropské unie. Slovníček pojmů: Regionální politika - soubor intervencí, zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí, na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit a lepšímu územnímu rozložení v území a k rozvoji infrastruktury. Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority. 54 Regionální rozvoj - růst socioekonomického a environmentálního potenciálu a konkurenceschopnosti regionů vedoucí ke zvyšování životní úrovně a kvality života jejich obyvatel. V tomto ohledu jde o dynamický a vyvážený rozvoj regionální struktury příslušného územního celku a jeho částí (regionů, mikroregionů) a odstraňování popřípadě zmírňování regionálních disparit. 55 Regionálními disparity - rozdíly v úrovni hospodářského, environmentálního a sociálního rozvoje regionů v míře, která je celospolečensky uznána za nežádoucí. Za regionální disparity nelze např. považovat rozdíly vyplývající z rozmanitosti podmínek jednotlivých regionů a z nich vyplývající rozdíly v kvalitě života např. v městských nebo venkovských oblastech, kde se výhody a nevýhody navzájem vyvažují.56 Subregion - jednotka odvozená od regionu či kontinentu, kteréžto dělí na menší oblasti, k pojmenovávání subregionů se většinou používají názvy světových stran jako kupříkladu jižní nebo jihovýchodní Mezoregion - z globálního hlediska představuje územní jednotku přibližně v rozmezí 100 000 až 1000 000 km2 (zpravidla několik států), např.: střední Evropa, v rámci určitého státu představuje územní jednotku střední velikosti, např. kraj v ČR
Region o komplex vznikající regionální diferenciací krajinné sféry o geografické regiony mohou být stanoveny buď politicky, nebo mohou vzniknout přirozeně, jako kulturní, nebo náboženský celek - proces vymezování regionů je regionalizace. - na tento proces lze nahlížet jednak jako na rozčleňování území určitého státu do menších územních celků nebo naopak jako na seskupování základních prostorových jednotek (obcí) do celků větších - tyto procesy proto souvisí s centralizací a decentralizací. Pojetí regionu se v historii 54
www.mmr.cz – Strategie regionálního rozvoje pro léta 2007 - 2013 tamtéž 56 tamtéž 55
221
často měnilo Základní typy vymezení regionů: objektivní přístup - byl uplatňován ještě na počátku 20. století - geografické prostředí a jeho přírodní složky determinují lidské a ekonomické prostředí, a proto je region chápán jako reálně existující jednotka, jejíž hranice jsou jednoznačně určeny a jsou více méně neměnné subjektivní pojetí regionu - region jako určitá abstrakce pomáhající při studiu prostorové stránky sociálně ekonomických jevů a při jejich ovlivňován - region je určité ohraničené území, jehož vymezení závisí na zvolených kritériích administrativní regiony - vymezovány pro potřeby státní správy a územní samosprávy - jsou časově stabilní - reprezentovány příslušnými orgány a musí pokrývat celé území daného státu - v praxi existuje více úrovní jednotlivých administrativních regionů, pro které platí princip podřízenosti a nadřízenosti a dále princip skladebnosti - princip podřízenosti a nadřízenosti = závaznost právních norem vyšších územních celků pro celky nižší - princip skladebnosti = respektování hranic nižších regionů při vymezování regionů vyšších - dále by administrativní regiony měly být srovnatelné, např. pomocí rozlohy, počtu obyvatel apod. účelové regiony o vymezovány pro řešení určitých problémů - ekonomická zaostalost, problematická kvalita životního prostředí apod. o má zvláštní hospodářský režim, např. v CHKO či NP o zastoupen určitým orgánem o nemusí se prostorově krýt s regiony administrativními o mají časově omezenou platnost - obvykle zanikají v případě, že je splněn účel, ke kterému byly vymezeny pod účelové regiony patří : ekonomické regiony -
vytvořeny pro ekonomický rozvoj např. zvláštní hospodářské zóny, které mají odlišný hospodářský režim než zbytek území daného státu, využívají se v rozvojových, ale i vyspělých státech světa. o výhody uplatňované v těchto zónách mohou mít podobu fiskálních zvýhodnění (odklad, odpuštění daní), finančních podnětů (úvěrové podmínky), administrativních zvýhodnění (zjednodušení schvalovacích procedur) či formu vybavenosti zóny špičkovou technickou infrastrukturou. o Poměrně častou formou zvláštních hospodářských zón jsou pak vědeckotechnologické parky zaměřené na podporu národního výzkumu a vývoje a 222
komerčního využití jeho poznatků a dále na podporu malých a středních firem v jejich začátcích
euroregiony o jsou formou přeshraniční spolupráce místních či regionálních samospráv nejen mezi zeměmi EU, ale také mezi členskými a nečlenskými zeměmi o jde o sdružení spolu přímo sousedících subjektů na opačných stranách hranic alespoň dvou států. Může se jednat o obce, kraje (regiony), příp. další úrovně (departementy apod.) či jejich sdružení (např. Klub Euroregionu Labe) a další právnické osoby. NUTS - pro vzájemné porovnávání v EU jsou vytvořeny NUTS = statistické jednotky definované Eurostatem - dány početně - „NUTS 1“ – nad 3 mil. obyvatel, celé území ČR, koordinační úroveň - „NUTS 2“ – 1, 5 – 3 mil. obyvatel, úroveň realizující regionální politiku - kraje se sdružují do regionů soudružnosti, aby splnily početní požadavek - regionů soudružnosti je v ČR 8 (spojení 2 nebo 3 krajů) - patří tam celá střední a východní Evropa kromě Prahy – dostávají pomoc z evropských fondů - „NUTS 3“ – 800 tis. – 1, 5 mil obyvatel, 14 krajů ČR - „NUTS 4“ – bývalé okresy, v některých zemích EU nejsou vůbec definovány - „NUTS 5“ – obce - jednotky NUTS 2 a NUTS 3 mají přímé využití ze strukturálních fondů
14.1 Příčiny regionálně nerovnoměrného sociálního a ekonomického vývoje regionální nerovnosti/odlišnosti – stav, situace nebo skutečnost, kdy mezi regiony existuje sociální a ekonomický nepoměr, geograficko-klimatické odlišnosti, infrastrukturální a další rozdíly, které mají za následek, že regiony jsou od sebe navzájem rozrůzněné
14.1.1 Příčiny vzniku meziregionálních rozdílů (disparit) -
-
faktory: - vnější – ekonomická stabilita - vnitřní – sociogeografické faktory, demografie diverzita ekonomiky = různé typy průmyslů – když diverzita není, tj. v oblasti převládá jedno odvětví nad ostatními a přijde krize tohoto odvětví, tak to ekonomicky poškodí celý region - úkolem regionální politiky je pomáhat strukturálně postiženým regionům předcházet a zabránit dalším krizím občanská infrastruktura – vzdělání, zdravotní služby, kulturní vyžití, kvalitní ŽP, dostupnost potravin 223
-
-
vybavenost, potenciál, stabilita vybavenost pracovní sílou, kvalita lidského života, produktivita lidí, motivace lidí pracovat (preference volného času vs. preference pracovat/peněz) přírodní zdroje - pak záleží na vládě, jak výnosy z nerostných surovin použije a investuje dál – zda do lidí, nebo bude stavě „zámky“ (viz. arabské státy zbohatlé na ropě) legislativní prostředí – daňové zatížení, byrokracie, korupčnost - stabilita a otevřenost systému, politická struktura dopravní obslužnost, technická infrastruktura
14. 1. 2 Typy odlišností Ekonomické – týkají se rozdílu v kvantitě a kvalitě regionálního výstupu - ne/zaměstnanost, HDP, produktivita práce, výtěžnost daní, struktura ekonomických aktivit Sociální – týkají se příjmu a životní úrovně obyvatelstva - hustota obyvatelstva, demografická struktura, migrace, aktivní obyvatelstvo, mobilita práce, vzdělanostní struktura, profesní struktura, zdraví, úmrtnost Fyzické – spojené s geografickými a přírodními podmínkami - rozloha, podnebí, odpady, dopravní a technická infrastruktura, dostupnost
14. 1. 3 Faktory sociální a ekonomické rozdílnosti regionů Pozice regionů v sídelní hierarchii země – administrativní faktor - nejdůležitější faktor - nejdynamičtější rozvoj: metropolitní území velkých měst (vyšší kvalifikace pracovních sil, lepší infrastruktura, různorodější ekonomická struktura) - území kolem velkých měst, která jsou nejvýše v sídlení hierarchii (regionální centra), ale i mezi těmito územími jsou rozdíly - rozdíly mezi Prahou, Brnem, Plzní a Českými Budějovicemi oproti Ústí nad Labem a Ostravě (problémy ekonomické restrukturalizace a znehodnocené životní prostředí spolu s problematickým prostředím sociálním (platí ale i pro jiná velká města)) - existuje silná polarizace mezi hlavním městem Praha a ostatními kraji v řadě ukazatelů rozhodujících pro životní úroveň obyvatelstva (HDP/obyvatele, průměrné mzdy, nezaměstnanost aj.) Pozice regionů na geografické ose severozápad - jihovýchod - geografický faktor - reorientace od Východu na Západ měla po roce 1989 zásadní vliv na rozvoj – kulturní a prostorová vzdálenost vůči jádru EU (západní Německo) se stala důležitým rozvojovým činitelem - nelze však jednoznačně tvrdit, že čím dále od Západu, tím větší diferenciace (působí zde i jiné faktory – např. sociokulturní (patriotismus, angažovanost, důvěra), navíc, čím menší jsou posuzované územní jednotky (např. okres), tím důležitější je pro ně vnitrostátní poloha vůči metropolím a dopravním tahům - pouhá nevýhodná poloha nemusí nutně znamenat velké rozdíly (vliv má také dopravní obslužnost a dostupnost, infrastruktura, kulturní úroveň, sociální vazby, přizpůsobivost obyvatelstva, iniciativa politiků a lidí (angažovanost, občanskost)) 224
Profil ekonomiky regionů - sociálně-ekonomický - faktor - jednalo se o dominantní ekonomickou specializaci regionů (dříve: těžba surovin, metalurgie, těžké strojírenství, zbrojní průmysl), po r. 1989 nešlo jen o přechod politický, ale i v oblasti hospodářství: přechod k nové ekonomice (flexibilita, znalosti, lidský kapitál, sociální kapitál atd.) - pokles významu zemědělství jako zaměstnavatele omezil některé možnosti rozvoje venkovských oblastí (Jižní a Jihozápadní Čechy, Jižní Morava a vnitřní periferie (podél hranic Čech a Moravy - např. Vysočina));; pokles zaměstnanosti však nebyl drastický (nové alternativy: multifunkční zemědělství) - transformaci zvládly lépe regiony s různorodou ekonomickou základnou – metropole či regiony s dominantními úspěšnými podniky (Mladá Boleslav – Škoda Auto) - s nimi jsou propojeny další faktory povahy historické, sociokulturní, infrastrukturální, životního prostředí, politické, demografické v souladu s hlavním faktorem regionálního rozvoje, kterým jsou lidé
14.2 Charakteristika problémových regionů Kritéria pro vymezení problémového regionu - míra nezaměstnanosti a její délka a typ - HDP a tempo růstu – nezohledňuje však stav životního prostředí, změnu zásob nerostů, barter, dobrovolnictví, domácí práce ani šedou ekonomiku, neukazuje kvalitu života ani životní úroveň - ekonomická struktura – rychlost změn v odvětví, % malých firem, zaměstnanost v zemědělství - migrace, přirozený přírůstek - stav životního prostředí - poloha regionu a dopravní dostupnost Regiony nedostatečně vybavené přírodními zdroji - Většinou odlehlé oblasti jednotlivých zemí - Nepříznivé přírodní podmínky v minulosti umožnily pouze extenzivní formy zemědělství - Tato ekonomická orientace přetrvává do současnosti - Dochází k emigrace z regionu - Příležitost k rozvoji – cestovní ruch – pokud pro něj existují předpoklady Regiony s nedostatečným využitím vlastních zdrojů - Nedostatečné využití zdrojů způsobeno nedostatkem kapitálu - Rozvoj v těchto územích je závislý na ekonomické situaci v jiných regionech a na dostupnosti technologií pro využití místních zdrojů - důsledkem je nízká životní úroveň ve srovnání s rozvinutými regiony - příkladem je rozvoj zaostávajícího východního pobřeží Skotska v 70. letech – rozvoj moderních technologií umožnil těžbu ropy v Severním moři Regiony se stagnujícími či upadajícími základními odvětvími - je zde rostoucí míra nezaměstnanosti - vyznačují se klesající ekonomickou úrovní - nízká míra ekonomické aktivity, zejm. žen 225
-
vysoká míra emigrace neodpovídající infrastrukturou, často poškození životní prostředí příkladem u nás může být Ostravsko a Kladensko
14.3 Analýza regionálních odlišností -
Regionální analýza je jednou z nejmladších vědních disciplín, původně existující v rámci geografie postupem času vyčlenil z geografie
-
Po 2. Světové válce se tento obor osamostatnil v důsledku lepšího systému statistických dat a rozvoje výpočetních technologií, které umožnili jejich zpracování. Předmětem regionální analýzy je hodnocení prostorově vázaných (resp. Územně definovaných) souborů dat o nejrůznějších socioekonomických, ale i fyzicko-geografických jevech či procesech
-
v rámci regionalistiky lze charakterizovat následující posloupností: teorie regionu, teorie regionálního rozvoje → regionální analýza → regionální syntéze →regionální politika
V teoretické rovině se regionální analýza snaží o smysluplné a obecné definování zákonitostí diferenciace regionů. Zkoumá prostorové i obecnější vazby mezi regiony (hierarchie, funkce) v rámci objektivně existujících socioekonomických, fyzickogeografických systémů. V praktické rovině je smyslem regionální analýzy zjistit tzv. zdrojový potenciál území(= souhrn všech pozitivních skutečností, příznivých faktorů a předpokladů budoucího rozvoje území), úzká místa (= exitující limity, omezení, strukturální disporce a jiných omezujících faktorů). V neposlední řadě je cílem regionální analýzy pojmenování specifik zkoumaného regionu. Z výše uvedené charakteristiky je zřejmé, že regionální analýza by měla vyústit do komplexního, výstižného a souhrnného zhodnocení situace v regionu. Jedná se o nutný předstupeň regionální politiky. -
Regionální analýza by měla vždy vyústit do komplexního, výstižného a souhrnného zhodnocení situace v regionu Je vždy NUTNÝM předstupněm regionální politiky
Z věcného hlediska lze regionální analýzu členit na čtyři základní tematické oblasti, a to: -
Regionální analýza přírodních a ekologických podmínek území Regionální analýza obyvatelstva, osídlení a sociálních podmínek, Regionální analýzu ekonomických podmínek, dopravní a technické infrastruktury, Analýzu regionálních vazeb a procesů
Hlavní přístupy regionální analýzy o o o o o o
Statistický Topograficko-morfometrický Prostorově diferenciační přístup Strukturální přístup Kauzální přístup Komparativní přístup 226
o Prostorově interakční přístup o Dynamický přístup
14.4 Cíle a nástroje regionální politiky Regionální politika -
taková opatření, která mají za cíl ovlivnit vývoj ve specifické geografické oblasti
14. 4. 1 Motivy existence regionální politiky Ekonomické - plné využití výrobních faktorů (dříve podpora migrace, dnes opačná strategie – motivace pohybu práce za pracovníky) - ekonomický růst - požadavek optimálního rozmístění firem (výsledkem kompromis mezi veřejnými požadavky a potřebami firem) - náklady přelidnění (vysoká koncentrace ekonomických činností) - souvislost mezi regionální nerovnováhou a inflací („útok na náklady“ v regionech s vysokou koncentrací ekonomických aktivit i „tažení poptávkou“ v méně rozvinutých regionech) Ekologické - provádí se nejen v zájmu obyvatel méně rozvinutých regionů, ale i ve stále více přelidněných aglomeracích (souvislost se vzrůstajícím znehodnocením ŽP) Sociální - zejména v 50. letech: důvod plné zaměstnanosti (potřeba zajistit každému práci) - regionální rozdělení příjmů (není sociálně spravedlivé) Politické - zájem politiků o problémové regiony se zvyšuje před volbami
14. 4. 2 Cíle regionální politiky -
snížení nezaměstnanosti snížení disparit zastavení migrace za prací omezení růstu velkých aglomerací snižování rozdílů v příjmech a životní úrovní, avšak snížení rozdílů mezi regiony často vede ke zvýšení rozdílů uvnitř posílení jádrových oblastí na mezinárodním poli (strategická politika)
14. 4. 3 Strukturální politika 227
-
opatření, která jsou činěna proto, aby došlo ke změně struktury ekonomiky tím či oním směrem např. daňové úlevy, státní garance za půjčky, bezúročné úvěry, přímé dotace za vytvořená pracovní místa v daném odvětví, ochrana odvětví před zahraniční konkurencí dopady: strukturální ekonomika způsobuje kvantitativní škody plynoucí z pozměněné struktury ekonomiky – tato škoda odpovídá rozdílu mezi hodnotou celkové produkce, jaká by byla při tržní alokaci a hodnotou, jaká je při aplikaci strukturální politiky – jinak řečeno dochází k suboptimální alokaci výrobních faktorů
14. 4. 4 Investiční pobídky -
-
na rozdíl od strukturální politiky nebývá zde tak zdůrazněno vybrané odvětví, příp. vůbec žádné preferované odvětví vybrané není důležitá kritéria pro poskytnutí pobídky jsou např. objem kapitálu, který bude investorem investován, počet vytvořených pracovních míst atd. mohou nabývat podoby snížení daní, daňových prázdnin, výstavby infrastruktury atd. často mají za cíl přilákat specifické investory – pro navýšení přímých zahraničních investic jsou pobídky vedené na nadnárodní firmy;; investice těchto firem v ekonomice povede k přenosu technologického poznání do domácí ekonomiky, což představuje pozitivní externalitu, ze které těží domácí ekonomické subjekty dopady: opět suboptimální alokace výrobních faktorů (nadměrné užití faktorů u skupin firem vybraných podle jiného než odvětvového klíče;; tendence k alokaci faktorů do preferovaných firem)
14. 4. 5 Argumenty pro a proti regionální politice pro: - řešení problémů hospodářské situace regionů vyžaduje delší čas - pozitivní změny v problémovém regionu jsou závislé i na vnějších podmínkách, které nemusí být vždy splněny - rozdíly v ekonomické výkonnosti regionů vyplývají z trvalých přírodních podmínek - prostorová mobilita pracovních sil a kapitálu je nižší, než předpokládají modely - svým způsobem je i sociální politikou v dané zemi proti: - oslabování principu konkurence (ztráta komparativních výhod regionů) - zdroje směřují do oblastí, kde jsou efekty užití zdrojů nižší než tam, kde jsou předpoklady pro ekonomickou výkonnost - ekonomická demotivace v prosperujících regionech - situace jedinců se považuje za jejich soukromou záležitost – řešení si hledají sami, bez účasti státu (to v jakém regionu působí je na jejich rozhodnutí)
14. 4. 6 Nástroje regionální politiky Makroekonomické nástroje 228
fiskální politika - Prostřednictvím státního rozpočtu dochází k meziregionálnímu přerozdělování, mechanismus tohoto procesu spočívá v systému daní a odvodů, a také ve struktuře výdajů státního rozpočtu - Vysoce příjmové regiony přispívají do státního rozpočtu více než regiony s příjmy nižšími. - Teoreticky existuje možnost regionalizace fiskální politiky, kdy dochází k regionální diferenciaci daní a odvodů. Toto umožňuje ovlivňovat celkovou poptávku v jednotlivých regionech různými způsoby. Snížení daňových sazeb v regionech, které trpí nízkou úrovní poptávky vede k jejímu zvýšení a naopak zvýšení daní v regionech s poptávkou vyšší povede k jejímu snížení. monetární politika - Hlavní součástí monetární politiky je ovlivňování množství peněz v ekonomice -
Její využití pro řešení regionálních problémů je velmi přísně omezené a to vzhledem k jejím negativním vlivům na inflaci
-
Regionalizace monetární politiky se může uskutečňovat prostřednictvím usnadnění přístupu k úvěrům ve vybraných regionech, tzn. regionalizací objemů poskytovaných úvěrů, výše úrokové míry nebo lhůt splatnosti. Její vliv na regionální politiku není jednoznačný, protože část takto získaných prostředků odchází do ostatních regionů prostřednictvím meziregionálních vazeb
protekcionismus - státní ovlivňování dovozů prostřednictvím dovozních limitů a cel -
Limity a cla jsou uvaleny především na výrobky, jejich regionální vliv je ale dost značný, je tím větší, čím vyšší je prostorová koncentrace výroby chráněných druhů zboží
-
Stejně jako všechny ostatní nástroje, které se využívají na podporu regionálního rozvoje, je i protekcionismus spojen s určitými náklady a tedy ekonomickými ztrátami. Ty plynou z toho, že obdobná opatření přijímá i země, která je diskriminována a také z toho, že se snižuje možnost realizace komparativních výhod plynoucích ze specializace země a zapojení do mezinárodního obchodu.
Mikroekonomické nástroje Nástroje realokace pracovních sil - Nástroje, které podporují prostorové přemístění pracovních sil se ve větší míře používaly v počátečním období regionální politiky. Vlastní aplikaci určitých nástrojů musí předcházet rozhodnutí, zda je vůbec účelné a žádoucí podporovat emigraci z upadajících regionů. Odliv obyvatelstva znamená vždy hlubší depresi v rozvoji regionu, proto nástroje bývají zaměřeny spíše na přilákání kapitálu do problémového území, tvorbu nových pracovních míst, a tím také na stabilizaci obyvatelstva v regionu. Jestliže je však z jakéhokoliv důvodu nutné podporovat emigraci obyvatelstva z regionu, použité ekonomické nástroje se zaměřují na částečnou úhradu nákladů spojených s emigrací mohou mít tyto podoby: o Úhrada nákladů na stěhování, na přepravu osob a majetku o Výkup nemovitostí 229
o Podpora při nákupu nového domu či bytu Důležité je také to, jakou konkrétní výši budou mít tyto nástroje. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo se k migraci nerozhoduje jen na základě ekonomických kalkulací, ale zahrnuje také otázky neekonomické, je důležité, aby ekonomické stimuly byly dostatečně veliké a převážilo tak ekonomické rozhodování nad neekonomickými aspekty. Nástroje realokace kapitálu - Tyto nástroje většinou slouží k tomu, aby do upadajících nebo stagnujících regionu bylo přilákáno nové množství kapitálu. Mohou nabývat různých forem jako jsou například kapitálové subvence, subvence na pracovní sílu, subvence na hotovou produkci, subvence na dopravu, levné půjčky, snížené ceny pozemků a další. Konkrétní forma poskytované subvence podstatně ovlivňuje chování firmy, a proto je velmi důležité zvážit její podobu s ohledem na cíl, kterého chceme dosáhnout, ale i s ohledem na specifické podmínky regionu, případně specifika firmy. Ostatní nástroje -
administrativní nástroje – neoblíbené, zpravidla represivní – např. na základě správního rozhodnutí jsou některé firmy vykázány z území (důvodem může být jejich ekologická zátěž, „nevyvážený rozvoj území“ či nadměrná zátěž pro infrastrukturu) institucionální nástroje – rozvojové agentury, různé právnické osoby s právní subjektivitou, zakládány obcemi, zpracovávání strategických dokumentů nebo implementace plánů (obojí najednou nelze, dochází k střet zájmů)
14. 4. 7 Nástroje regionální politiky – další dělení Finanční nástroje -
jsou orientovány jak do oblasti ekonomiky, resp. podnikání a zaměstnanosti, tak do oblasti veřejné správy
Přímé (většinou účelově vázané) finanční pobídky - spočívají v přímém poskytnutí finančních prostředků na předem stanovený účel o dotace na podporu podnikání o dotace na pracovní místa o bezúročné případně nízko úročené půjčky o dotace úroků z úvěrů o dotace na rozvoj veřejných služeb (technická a infrastrukturní vybavenost obcí, veřejná doprava) o granty Nepřímé finanční pobídky - přináší příjemci peněžní efekty v přímé závislosti na vlastním ekonomickém výkonu o daňové prázdniny pro investory 230
o o
daňová zvýhodnění (nezdanitelné částky, odčitatelné položky, slevy na daních) investiční podpora v podobě příznivých režimů daňového odepisování
Nefinanční nástroje -
programové dokumenty pro zajištění koncepčního a systémového přístupu k přípravě a realizaci regionálního rozvoje poradenská a informační podpora v oblasti regionálního rozvoje (se zaměřením na aktivity soukromé i veřejné sféry) infrastrukturní podpora – zajištění (budování) dopravní a technické infrastruktury
14.5 Vývoj pojetí regionální politiky S historickým vývojem regionální politiky úzce souvisejí její dvě základní pojetí. -
tradiční akcelerační
Regionální politika obvykle preferuje buď růstové cíle nebo stabilizační či vyrovnávací cíle.
Aspekt
Regionální politika Tradiční
Současná (akcelerační)
Regiony
geograficky relativně stálé problémové regiony
geograficky relativně rychle se měnící problémové regiony
Problémy
rozvinutost - zaostalost
strukturální změny
Strategie
regionální růst
regionální inovace
Nástroje
meziregionální přerozdělování
mobilizace vnitřních zdrojů
rientace na
kapitál, suroviny, velké firmy
informace, technologie, služby, malé a střední firmy
Organizační forma
centralizace
decentralizace
Tradiční regionální politika se potýkala s extremními rozdíly, kdy na jedné straně se nacházely vysoce rozvinuté regiony, na straně druhé pak regiony s nízkou životní úrovní. Jednalo se především o agrárně zaměřené oblasti, které se snažily o rozvoj pomocí industrializace. Tato regionální politika se vyznačovala konstantním působením, protože nedocházelo k změnám v geografickém vymezení. V současnosti však strukturální změny v ekonomice způsobují mnohem dynamičtější geografický pohyb regionálních problémů. Starost o méně rozvinuté regiony patřila vždy mezi hlavní cíle EU. Avšak na začátku (období třech a půl desítek let) byla v rukou jednotlivých členských států. Výjimkou nejsou ani situace, kdy vysoce moderní odvětví (např. elektronika a biotechnologie) osídlují i oblasti, jež tradičními odvětví 231
opomíjely. Příkladem může být zastoupení takovýchto firem v jihozápadní Francii nebo v jižním Německu. Tímto způsobem dochází k rychlému přesunu mezi problémovými a prosperujícími regiony. V 70. letech se ukázalo, že institucionalizovaná regionální politika na národní bázi nedokáže tyto dynamické procesy zaznamenávat včas. Těžiště působnosti bylo nutné přesunout na samotné regiony (jedním z problémů bylo shromažďování centrálních finančních zdrojů). Proti proudu přenášení regionální politiky na nižší orgány správy působí proud stírání mezinárodních hranic. V rámci zvyšování mobility práce, zboží a služeb, kapitálu v celoevropském měřítku dochází k přesunu části pravomocí i na nadnárodní orgány. Jak je tomu právě v případě členů Evropské unie. Zvláštním úkazem jsou euroregiony, které vznikají v pohraničních částech nadnárodně propojené Evropy a nachází se na území dvou a více států. Regionální politiku můžeme tedy členit na: o regionální o národní
o nadnárodní
moderní regionální politika o soubor cílů a nástrojů, které usilují o zlepšení celkové výkonnosti regionu a sblížení výkonnosti jednotlivých regionů o snaha o rozvoj v oblastech jak rozvinutých, tak problémových o tradiční regionální politika se používá, avšak ve velmi omezené míře Teorie konvergence = teorie regionální rovnováhy o tvrdí, že přirozenou základní tendencí regionálního vývoje je vyrovnávání rozdílů mezi regiony o konvergenční teorie pracují v zásadě s daleko delšími horizonty než teorie divergenční o → tj. aby došlo k vyrovnání rozdílů mezi regiony, je potřeba mnohem delšího působení, než je nutné ke zvětšování rozdílů o méně rozvinuté regiony rostou rychleji než rozvinuté regiony („beta convergence“) o variabilita (např. úroveň HDP) mezi regiony se snižuje („delta convergence“) -
neoklasická teorie regionálního rozvoje – mělo by docházet k samovolnému sbližování ekonomické úrovně regionů bez jakékoliv regionální politiky → reálná konvergence, důvodem je snaha vlastníků firem o maximalizaci zisku;; tato teorie ale v praxi nefunguje, neboť existuje řada bariér (strukturální problémy, nízká mobilita pracovní síly, nekvalitní infrastruktura)
Teorie divergence = teorie regionální nerovnováhy - její zastánci jsou přesvědčeni, že v průběhu vývoje dochází spíše k dalšímu zvětšování meziregionálních rozdílů - centrum růstu – přítomnost předních firem a průmyslu, který zajišťuje trvalý růst regionu díky vazbám na další - místní podniky v regionu - může způsobit polarizaci – kumulativní ekonomický růst či pokles uvnitř země
14.6 Pojetí regionální politiky Evropské unie 232
-
-
-
-
nazývána též politika hospodářské a sociální soudržnosti (HSS) je odrazem principu solidarity uvnitř Evropské unie, kdy bohatší státy přispívají na rozvoj chudších států a regionů, aby se zvýšila kvalita života obyvatel celé Evropské unie důvodem je existence rozdílů mezi ekonomickou úrovní jednotlivých členských států (zaostalost Řecka, Portugalska, Španělska + nižší úroveň tzv. nových členských zemí) a také existence rozdílů mezi úžeji definovanými oblastmi v rámci členských států (např. poměr mezi nejbohatším a nejchudším regionem ve Francii je 2,5:1) každý členský stát EU má za sebou samostatný vývoj územněsprávního členění respektujícího přirozené potřeby státní správy a obyvatel – z toho důvodu existuje v EU 27 různých systémů správního členění, což omezuje možnosti vzájemného statistického a ekonomického srovnávání regionů pro účely politiky HSS pro statistické monitorování a analýzy ekonomické a sociální situace v regionech byla proto v roce 1988 zavedena jednotná nomenklatura územních statistických jednotek (NUTS) na jejím základě je dle počtu obyvatel a rozlohy definováno 6 úrovní regionálního členění území, neboli územních jednotek: NUTS 1 – je tvořena územím celé ČR NUTS 2 – sdružené kraje (regiony soudržnosti) (VÚSC) o NUTS 2 Praha o NUTS 2 Střední Čechy o NUTS 2 Jihozápad o NUTS 2 Severozápad o NUTS 2 Severovýchod o NUTS 2 Jihovýchod o NUTS 2 Střední Morava o NUTS 2 Moravskoslezsko NUTS 3 – kraje (VÚSC) NUTS 4 – okresy NUTS 5 – obce ČR dělena na kraje (14) odpovídající úrovni NUTS 3, avšak kvůli vstupu do EU musela zavést mezi stát a kraje ještě jeden stupeň členění odpovídající úrovni NUTS 2: regiony soudržnosti (8) právě na úroveň NUTS 2 je totiž směřována podpora z fondů EU v cíli Konvergence a částečně též Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost
14. 6. 1 Pozice a vývoj regionální politiky EU Už zakládací smlouva Evropského společenství z roku 1957 si položila za prvořadý cíl vyvážený hospodářský rozvoj a odstraňování rozdílů v ekonomické a životní úrovni regionů, a tak se RP dlouho řadila z hlediska výdajů na 2. místo hned za společnou zemědělskou politiku. 1958 - 1973 – Pro toto období je typický individuální přístup členských zemí bez koordinace na nadnárodní úrovni. Důvody: v počátečním stádiu integrace pozornost věnována makroekonomickým otázkám, neochota přijímat nadnárodní principy, neexistovaly společné instituce pro regionální politiku. 1974 - 1985 – V roce 73 přistoupilo Dánsko, Irsko a Velká Británie. Diferenciace členských států se prohloubila. Došlo k posílení regionální dimenze celého instrumentária integračních politik, v 233
roce 1975 se ustanovil Evropský fond regionálního rozvoje (stal se základní institucí zajišťující regionální politiku na evropské úrovni) a objevovaly se první projekty příhraniční spolupráce. 1986 - 1993 - směřování k hospodářské a sociální soudržnosti, regionální politiky má poprvé legislativní ukotvení (v JEA). Po přistoupení Portugalska a Španělska do ES byly vytvořeny specifické nástroje v podobě programů určených pro integraci středomořských zemí. Regionální politika si v tomto období počínala úspěšně, měla však problémy s koordinací RP s ostatními politikami. V roce 1988 nejvyšší orgány ES rozhodly, že se regionální politika, část sociální a agrární politiky integruje do tzv. strukturální politiky. Cíle RP tedy byly začleněny mezi ostatní úkoly strukturální politiky. Založen Kohezní fond, Výbor regionů. 1994 - 1999 - hospodářská a sociální soudržnost, příprava na východní rozšíření (dokument Evropa 2000+) 2000 - 2006 - reforma regionální a strukturální politiky (redukce počtu cílů a iniciativ) 2007 - 2013 - podpora venkova byla převedena ze systému regionální a strukturální politiky do sféry zemědělské politiky
14. 6. 2 Regionální politika EU 2007–2013 -
v období 2007-2013 sleduje regionální politika tři cíle, k jejichž dosažení má v evropském střednědobém rozpočtovém rámci (tzv. finanční perspektiva) vyčleněno 347 mld. € (8675 mld. Kč) finanční prostředky jsou čerpány z Evropského fondu pro regionální rozvoj a Evropského sociálního fondu (tj. ze strukturálních fondů) a z Fondu soudržnosti
3 cíle:
-
-
Cíl Konvergence: podpora hospodářského a sociálního rozvoje regionů na úrovni NUTS 2 s hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele nižším než 75 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. Dále jsou k čerpání z tohoto cíle způsobilé státy, jejichž hrubý národní důchod (HND) na obyvatele je nižší než 90 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. Tento cíl je financovaný z ERDF, ESF a FS a v České republice pod něj spadají všechny regiony soudržnosti s výjimkou Hl. m. Prahy
-
Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: podpora regionů na úrovni NUTS 2 nebo NUTS 1, které přesahují limitní ukazatele pro zařazení do cíle Konvergence. Tento cíl je financovaný z ERDF a ESF a v České republice pod něj spadá Hl. m. Praha
-
Cíl Evropská územní spolupráce: podpora přeshraniční spolupráce regionů na úrovni NUTS 3 nacházejících se podél všech vnitřních a některých vnějších pozemních hranic a všech regionů úrovně NUTS 3 podél námořních hranic, které jsou od sebe obecně vzdáleny nejvýše 150 kilometrů. Dále je podporována meziregionální a nadnárodní spolupráce regionů. Tento cíl je financovaný z ERDF a v České republice pod něj spadají všechny regiony
-
rozdělení prostředků fondů EU mezi cíle politiky HSS v období 2007—2013:
Cíl
-
Fondy pro EU27
234
-
Fondy pro ČR
-
Konvergence Regionální konkurencescho pnost a zaměstnanost Evropská územní spolupráce
-
Celkem
54,96 mld. € (1374 mld. Kč) 8,72 mld. € (218 mld. Kč) 347 mld. € (8667 mld. Kč
-
81,54%
-
15,95%
-
-
-
283 mld. € (7075 mld. Kč)
-
2,52% -
25,88 mld. € (647 mld. Kč) 0,42 mld. € (10,5 mld. Kč) 0,39 mld. € (9,75 mld. Kč) - 26,69 mld. € (667,25 mld. Kč)
-
96,98%
-
1,56%
-
1,46%
14. 6. 3 Institucionální zajištění regionální politiky EU -
Komise resp. Generální ředitelství pro regionální politiku - je zodpovědné za veškerá opatření na úrovni EU napomáhající ekonomickému a sociálnímu rozvoji nejméně rozvinutých regionů Unie
-
Výbor regionů - hlavním cílem je zapojit regiony, města a obce do utváření politik Společenství
-
Evropský parlament - Evropském parlamentu existuje Výbor pro regionální rozvoj, který se zabývá záležitostmi regionální politiky a politiky soudržnosti
-
Evropská investiční banka - je finanční institucí EU, jejímž cílem je napomáhat integraci, vyváženému rozvoji a ekonomické a sociální soudržnosti členských zemí a to formou střednědobého a dlouhodobého spolufinancování kapitálových investic. EIB poskytuje nebo garantuje úvěry v oblasti průmyslu, telekomunikací, ochrany životního prostředí a energetiky, a to za účelem pomoci méně rozvinutým regionům EU, rozvoje infrastruktury, ochrany životního prostředí, konkurenceschopnosti průmyslu a podpory malého a středního podnikání
14. 6. 4 Strukturální fondy -
jsou hlavním nástrojem EU pro zvyšování homogenity mezi jednotlivými členskými státy EU určeny pro chudší nebo jinak znevýhodněné regiony (např. venkovské a problémové městské oblasti, upadající průmyslové oblasti, oblasti s geografickým nebo přírodním znevýhodněním, jako například ostrovy, hornaté oblasti, řídce osídlené oblasti a pohraniční regiony)
Strukturální fondy Evropský fond pro regionální rozvoj – podporovány jsou investiční (infrastrukturní) projekty jako např. výstavba silnic a železnic, úpravy koryt řek, rozvoj a obnova sportovních areálů využitelných pro cestovní ruch, rekonstrukce kulturních památek, využívání obnovitelných zdrojů energie Evropský sociální fond – podporovány jsou neinvestiční (neinfrastrukturní) projekty jako např. rekvalifikace nezaměstnaných, speciální programy pro osoby se zdravotním postižením, děti, mládež etnické menšiny a další znevýhodněné skupiny obyvatel, rozvoj vzdělávacích programů včetně distančních forem vzdělávání 235
-
Fond soudržnosti (Kohezní fond) - na rozdíl od strukturálních fondů je určený na podporu rozvoje chudších států, nikoli regionů, jsou z něj podporovány investiční (infrastrukturní) projekty, avšak jen se zaměřením na dopravní infrastrukturu většího rozsahu (dálnice a silnice I. třídy, železnice, vodní doprava, řízení silniční, železniční, říční, námořní a letecké dopravy) a ochranu životního prostředí o Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (EAGGF) – strukturálním fondem do r. 2006 o Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) – strukturálním fondem do r. 2006
14. 6. 5 Operační programy -
-
každá členská země si dojednává s Evropskou komisí operační programy (OP), které jsou zprostředkujícím mezistupněm mezi třemi hlavními evropskými fondy (ERDF, ESF, FS) a konkrétními příjemci finanční podpory v členských státech a regionech ČR si pro nynější období 2007–2013 vyjednalo 26 operačních programů: a) 8 z nich je zaměřeno tématicky (např. na dopravu, vědu a vzdělávání, zaměstnanost, životní prostředí) - Integrovaný operační program – rozvoj informačních technologií - OP Podnikání a inovace – podpora začínajících podnikatelů, inovací v podnikání a nových technologií, program řídí MPO ČR - OP vzdělání pro konkurenceschopnost – zvyšování kvality počátečního vzdělávání, vyššího odborného a vysokoškolského vzdělávání, program řídí MŠMT ČR - OP Doprava – modernizace železniční, dálniční a silniční sítě, program řídí Ministerstvo dopravy ČR - OP lidské zdroje a zaměstnanost – zvyšování kvalifikace stávající pracovní síly, podpora vyloučených z trhu práce, program řídí MPSV ČR b) 7 z nich zeměpisně/regionálně (na Středočeský kraj, Střední Moravu, Moravsko-slezsko atd.) - rozvoj regionální dopravní infrastruktury a udržitelných forem veřejné dopravy, rozvoj a revitalizace regionálních center, měst a venkova, podpora podnikání na úrovni NUTS 2 – regionů soudržnosti - řídicím orgánem odpovědným za řádnou realizaci regionálního operačního programu je Regionální rada příslušného regionu soudržnosti - OP pro Prahu: OP Praha Konkurenceschopnost, OP Praha Adaptabilita c) ostatní OP se týkají evropské územní spolupráce - OP Nadnárodní spolupráce se zaměřuje na spolupráci mezi veřejnými orgány a institucemi s charakterem veřejných orgánů - OP Meziregionální spolupráce se zaměřuje se na spolupráci mezi veřejnými orgány a institucemi s charakterem veřejných orgánů na regionální a místní úrovni, hlavními oblastmi spolupráce jsou inovace a znalostní ekonomika, životní prostředí a ochrana před riziky
236
-
pět bilaterálních OP Přeshraniční spolupráce, cílem programů je podpora hospodářské a sociální integrace příhraničních území prostřednictvím odstraňování přetrvávajících bariér a posilování jejich rozvojového potenciálu V rámci evropské územní spolupráce jsou dostupné i síťové programy ESPON 2013, který je zaměřen na výzkum evropského území a INTERACT II, zaměřený na šíření výstupů programů cíle evropské územní spolupráce
14. 6. 6 Regionální politika ČR formování české regionální politiky: - regionální politika nehrála v první polovině devadesátých let v České republice tak významnou roli, jako tomu bylo a je ve většině zemí Evropské unie - důvody: - hlavní pozornost byla věnována řešení transformačních problémů na úrovni celého státu, protože tyto problémy měly převážně makroekonomickou podstatu zasahující plošně celé území - meziregionální ekonomické a sociální rozdíly v ČR i přes jejich postupné prohlubování po zahájení transformace nebyly zpočátku tak velké jako ve většině zemí EU - koncepční činnost státu, regionálních a místních orgánů, jejímž cílem je přispívat k vyváženému a harmonickému rozvoji jednotlivých regionů v ČR, ke snižování neodůvodněných rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů a ke zlepšení regionální hospodářské struktury regionální politika v ČR: - koncepční a výkonná činnost státu, regionálních a místních orgánů - stanovuje hlavní směry a strategické cíle regionálního rozvoje na jednotlivých úrovních, tj. národní a regionální - vytváří metody a postupy k zajištění cílů - se uskutečňuje prostřednictvím systémových opatření na podporu regionálního rozvoje - vychází z tradičního přístupu založeném na intervencích státu a z akceleračního přístupu založeném na důvěře ve fungování soukromého sektoru Úrovně regionální politiky v ČR - centrální úroveň - Strategie regionálního rozvoje - regionální úroveň - A) vyšší - regiony soudržnosti – Regionální operační programy - B) nižší – kraje - Programy rozvoje krajů - mikroregionální úroveň – Strategie či Programy rozvoje mikroregionů - místní úroveň - Programy rozvoje obcí Nástroje regionální politiky: - ČR nemá vlastní, používá obecné (makro, mikro, ostatní) - stanoveny v zákoně 248/2000 Sb. o podpoře regionálního rozvoje - dotace, úvěry se zvýhodněnou úvěrovou sazbou, návratné finanční výpomoci
237
Zdroje: Kolektiv autorů. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 2.rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., 2008. 455 s. WOKOUN, René. Regionální a strukturální politika Evropské unie : obecná východiska, implementace a monitorování Praha : Nakladatelství VŠE, 2004. 77 s. WOKOUN, René;; LUKÁŠ, Zdeněk;; KOUŘILOVÁ, Jana. Výkladový slovník : regioní a strukturální politiky Evropské unie. 1. vydání. Praha : IFEC s. r. o., 2002. 168 s. BOHÁČOVÁ, Ivana;; HRABÁNKOVÁ, Magdalena. Strukturální politika Evropské unie. 1. vydání. Praha : C, H. Beck, 2009. 188 s. www.euroskop.cz www.ec.europa.eu www.mmr.cz Skripta k předmětu 5HP324 Přednášky 5HP300 (Evropská unie a její politiky)- Ing. Michaela Ševčíková Přednášky 5RE305 (Regionální politika, programování a projektování v regionálním rozvoji EU – prof. RNDr. René Wokoun, CSc. Přednášky 5RE200 (Úvod do teorie státu. regionu a evropských institucí) Přednášky 5RE511 (Teorie, metody a praxe regionálního rozvoje) – PhDr. Jaroslava Kadeřábková, CSc. Přednášky socioekonomická geografie – 5RE205 - prof. RNDr. René Wokoun, CSc.
238
15.
Tržní a vládní selhání
Typy efektivnosti, charakteristika vládních selhání a alternativní pojetí jejich nápravy, zdroje vládních selhání a způsoby jejich nápravy. Ochrana spotřebitele. Slovníček pojmů: Tržní selhání – Nedokonalost cenového systému bránící efektivní alokaci zdrojů. Vládní selhání – Situace, kdy se státní zásahy do ekonomiky míjejí svým účinkem, kdy jejich důsledky jsou horší, než situace, které se snaží řešit, nebo kdy jsou tyto zásahy zcela škodlivé. Externality – Případy, kdy subjekt provádí činnost, která není v rozporu s (vlastnickým) právem, ale přitom nenese úplné důsledky této své aktivity. Mohou být pozitivní a negativní. Veřejný statek – Statek, z jehož spotřeby nemůže být vyloučen spotřebitel (vyloučen technicky být může, ale je to ekonomicky nevýhodné!!!), který za něj neplatí, a zároveň si spotřebitelé v jeho spotřebě nekonkurují. Nedokonalá konkurence – Trh, na kterém není splněna alespoň jedna podmínka dokonalého trhu. Poptávka po statku jednoho prodávajícího není dokonale elastická prodávající je tudíž tvůrce své ceny. Asymetrické informace – Jedna strana tržního vztahu disponuje lepšími informacemi než druhá strana. Ochrana spotřebitele – Soubor zákonných požadavků kladených na výrobce a prodejce, které mají chránit spotřebitele. Efektivnost Dochází k ní tehdy, když ekonomika využívá omezené zdroje nejlepším možným způsobem. Označuje tedy nejvýhodnější možné využití společenských zdrojů, které slouží k uspokojování lidských potřeb. Ekonomika vyrábí efektivně, pokud si nikdo nemůže polepšit bez toho, aby si nikdo jiný nepohoršil. Existuje trade-off mezi efektivností a spravedlností. Čím více chce např. společnost spravedlivější rozdělení příjmu / bohatství tím více musí obětovat efektivnosti. Více efektivnosti → méně spravedlnosti, více spravedlnosti → méně efektivnosti. Dosažení cíle s co nejnižšími náklady Typy efektivnosti Alokační efektivnost (nazývaná také Pareto efektivnost či Pareto optimalita) V tomto případě je ekonomika efektivní, jestliže při daných zdrojích a technologiích poskytuje svým spotřebitelům statky a služby, které si nejvíce přejí. Je jí dosaženo v případě, kdy žádné možné přeskupení výroby nemůže způsobit, že na tom bude kdokoliv lépe, aniž by na tom byl někdo jiný hůře. V podmínkách alokační efektivnosti lze uspokojení neboli užitek jedné osoby zvýšit pouze za cenu snížení užitku jiné osoby.
239
Výrobní efektivnost Jedna z nejdůležitějších stránek celkové ekonomické efektivnosti. Nastává tehdy, když firmy vyrábějí výstup s co nejnižšími náklady a označuje situaci, kdy ekonomika nemůže vyrábět více jednoho statku, aniž by vyráběla jiného statku méně. Nachází se tedy na hranici produkčních možností. Dynamická (Schumpeterovská) efektivnost Dle ekonomické teorie je dokonalá konkurence nejefektivnější tržní strukturou, zatímco v prostředí nedokonalé konkurence dochází ke stanovování cen příliš vysoko, k dosahování nadměrných zisků a k zanedbávání kvality produktů. Tento názor odmítal jeden z největších ekonomů Joseph Schumpeter, který tvrdil, že základ ekonomického vývoje tvoří inovace a monopolisté jsou ve skutečnosti v kapitalistické ekonomice zdrojem inovací. Od toho se pak odvíjí náplň dynamické efektivnosti, která spočívá ve využívání technologie takovým způsobem, který snižuje náklady na výrobu produkce a zvyšuje její kvalitu či vytváří produkty nové. Leibensteinova efektivnost (X-efektivnost) Tohoto typu efektivnosti je dosahováno, když firmy snižují náklady nebo zvyšují produktivitu pomocí organizačních zlepšení, zvýšení motivace managementu a zaměstnanců nebo zlepšení řízení.
15.1 Tržní selhání Trhy alokují vzácné zdroje efektivně, ale v některých situacích trhy v této funkci selhávají a alokují zdroje neefektivně. Případy možných tržních selhání jsou: - Není produkováno dostatečné množství poptávaných statků. - Statky nemají optimální strukturu. - Statky nejsou produkovány s nejnižšími náklady. Nejčastější příčiny tržních selhání: - Existence externalit - Nedokonalá konkurence - Existence veřejných statků - Nedokonalé informace K tržnímu selhání dochází tehdy, když nelze dosáhnout paretovsky optimálního rozdělení zdrojů, tedy když tržní výsledek není ekonomicky efektivní.
15.1.1. Externality Externalitu můžeme označit za jakýsi vedlejší efekt. Je to jakákoli činnost, která ovlivňuje blahobyt někoho jiného tím, že nedobrovolně nese náklady nebo zisky. Abychom mohli posoudit důsledky existence externalit na fungování tržní koordinace, musíme si především dobře ujasnit, co to trh vlastně je, k čemu slouží, a co jeho fungování vlastně umožňuje. Trh je mechanismus, který umožňuje různým subjektům vzájemně směňovat různé statky. Je nutno si ale uvědomit, že to, co se 240
ve skutečnosti směňuje, nejsou statky samotné, ale vlastnická práva k těmto statkům (jednoduše řečeno: nemůžete směnit něco, co nevlastníte). Existence vlastnických práv (minimálně implicitní), je tedy podmínkou vzniku trhu. Jejich neexistence (jak je tomu v případě volných zdrojů) pak způsobuje, že zde neexistuje ani trh, neboť tu k žádné směně nedochází (a nefunguje zde tedy přirozeně ani mechanismus tržní koordinace společenských aktivit a alokace vzácných zdrojů). Externality, které jsou příčinou „selhání trhu“, vznikají tedy v důsledku „selhání práva“ (společenského řádu). Externality (efekty přelévání) vznikají, jestliže firmy nebo lidé přivodí náklady či zisky jiným, aniž by toto přelévání bylo nějak kompenzováno prostřednictvím trhu.
Externality vznikají kvůli existenci volných (tzn. nikým nevlastněných) zdrojů, respektive kvůli jejich používání. Každý má totiž právo využívat tyto volné zdroje, jak se mu zlíbí, neboť neexistuje nikdo, komu by patřily a kdo by tak mohl určovat, k čemu a za jakých podmínek budou (respektive mohou být) využívány (tj. např. určovat cenu za jejich využití či uplatňovat nárok na náhradu škod, které vznikly případným nepovoleným použitím tohoto zdroje). Některé způsoby využívání těchto zdrojů však mění jejich charakteristiky a tím i možnosti jejich využívání jinými způsoby. Těm, kdo je chtějí těmito jinými způsoby využívat, tak vznikají náklady, které by nést jinak nemuseli (v případě negativních externalit, které způsobují zhoršení možností využívání daného volného zdroje k vybranému účelu), nebo naopak výnosy, kterých by jinak nedosáhli (v případě externalit pozitivních, které způsobují zlepšení využitelnosti daného volného zdroje ke zvolenému účelu). U externalit rozlišujeme dva druhy nákladů – společenské a soukromé náklady. Soukromé náklady přímo platí producent daného statku, můžeme je lehce vyčíslit na rozdíl od společenských nákladů, které zahrnují veškeré dopady jeho činnosti na společnost. Samotné označení pozitivní a negativní je normativní (nemůže tudíž být objektivní). Např. vyhazování zbytků jídla z restaurace do rybníka – pro rybáře pozitivní externalitou (výkrm ryb), ale pro plavce negativní (znečištění rybníka). V případě externalit dochází na trhu k: - Výrobní neefektivnosti – firmy, které jsou zdrojem negativních externalit, produkují větší objemy, protože náklady na jejich výrobu jsou podhodnocené. Producenti pozitivních externalit budou produkovat méně, protože nenesou veškeré výnosy. - Alokační neefektivnost – vyrábí se jiné množství než to, které je preferováno spotřebiteli. - V některých případech i neefektivnost dynamické a Leibsteinovské.
15.1.1.1 Negativní externality Situace, kdy společenské náklady na určitou (výrobní nebo spotřební) činnost jsou vyšší než soukromé náklady. Jednotlivec přenáší část svých nákladů na jiné subjekty bez jejich souhlasu. Výše negativních externalit je ve velké míře ovlivňována tím, jakým způsobem a, zda-li vůbec (u veřejných statků, jako je voda vzduch a jiných environmentálních statků) jsou vymezena vlastnická práva. Dále je podstatné, zda jsou za způsobované negativní externality producenti postihováni. Vlády se samozřejmě více zajímají o negativní externality. S vývojem společnosti a postupným hustějším zalidňováním a s tím spojeným růstem produkce energie, chemikálií a dalších materiálů se z negativních externalit (původně považovaných jen jako malá „vada trhu“) stala podstatně větší hrozba. Vláda v těchto případech samozřejmě využívá pravomoci vydávat nařízení a o externality 241
typu znečištění vody a ovzduší, škody z těžby, nebezpečný odpad, nebezpečné potraviny a léky či radioaktivní materiál, se stará tímto způsobem. Negativní externalita dále znamená, že tržní množství statku, který je zdrojem negativní externality, je větší než společensky optimální. V případě negativních externalit se setkáváme s vládními zásahy v podobě zdanění či přímé regulace. Příklad negativní externality z praxe: Jako příklad nám může sloužit továrna, která nejenom, že spalováním uhlí znečišťuje ovzduší, dále také znečišťuje řeku vypouštěním odpadních látek. Na první pohled je jasné, že společenské náklady v tomto případě výrazně přesahují soukromé náklady – obyvatelé bydlící v blízkosti továrny mají zvýšené výdaje na ochranu zdraví kvůli vypouštěným emisím (alergická onemocnění), zvýšené výdaje na praní oblečení (na rozdíl od neznečištěných oblastí je potřeba delší prací čas, kvalitní prací prostředky). Oproti obyvatelům pocházejících z méně znečištěného prostředí je dokázána vyšší potřeba jet na rekreaci za čistým vzduchem (kvůli vysoké koncentraci škodlivých výparů). S tím souvisí fakt, že v dané oblasti nebudou mít zájem turisté trávit svoji dovolenou. Ve znečišťované řece bude docházet k vymírání určitých druhů živočichů. Společenské náklady se v budoucnu ještě zvýší kvůli vynaloženým prostředkům ke zlepšení kvality vody apod. Po odhadnutí těchto nákladů a jejich následného porovnání se soukromými náklady zjišťujeme, že jsou společenské náklady mnohem vyšší, že se jednoznačně jedná o negativní externalitu. Pokud je továrna sankcionována pouze za vypouštění emisí do ovzduší, nikoliv za vypouštění odpadních látek do řeky, je nasnadě, že management továrny bude preferovat ekonomičtější variantu a bude se tedy snažit nastavit takový způsob výroby, který bude co nejméně znečišťovat ovzduší nehledě na znečišťování řeky.
15.1.1.2 Pozitivní externalita Případy, kdy společenské výnosy z nějaké činnosti jsou vyšší než soukromé výnosy. Jinak řečeno, pozitivní externalita představuje tržní množství statku, jehož produkce nebo užívání je jejím zdrojem, je menší než společensky optimální. V případě pozitivních externalit se setkáváme s vládními zásahy v podobě dotací či regulací. Příklad pozitivní externality z praxe: Příkladem pozitivní externality je situace, kdy se do sousedství jabloňového sadu přistěhuje včelař. Díky intenzivnějšímu opilování jabloňových květů roste sadaři množství sklizených jablek. Pokud sadař odmítne kompenzovat včelaři jeho ušlé výnosy, dochází zde k pozitivní externalitě. Graf: Negativní a pozitivní externalita
242
15.1.1.3 Způsoby řešení externalit Ideální řešení by bylo předcházení vzniku externalit, tedy řešit problém ex ante zlepšením právního a institucionálního rámce společnosti. Nabízí se tedy otázka, zda a (jak) lze řešit důsledky existence externalit ex post – tj. tehdy, kdy nelze odstranit příčiny, které je způsobují a zabránit tak jejich samotnému vzniku (tj. v případech nemožnosti vytvoření vlastnického práva k nějakému statku). Principiálně neprivatizovatelných statků je sice jen velmi málo, jedná se ale o tak základní přírodní zdroje (zejména vzduch a světlo), že případy externalit jsou díky jejich existenci naprosto běžným jevem. Asi málokdo si uvědomuje, jak mnoho externalit sám vytváří. Např. takové oblečení: každý člověk, kterému se líbí oděv na někom jiném, takto realizuje výnosy (pozitivní externalita) a naopak každý člověk, kterému se oděv na někom jiném nelíbí, utrpí újmu (záporná externalita). Už tedy tím, že se ráno oblékneme a pak vyjdeme mezi lidi, vytvoříme externalitu. A vidíme, že nelze objektivně určit, jakou. Měla-li by být tato externalita ex post internalizována, museli bychom každému, komu se naše oblečení nelíbí platit, a naopak každý, komu se líbí, by měl zaplatit nám. Něco takového se intuitivně už na první pohled jeví jako naprostý nesmysl, a ekonomie dnes již dokáže pro tento intuitivní pocit formulovat i explicitní důvod: transakční náklady. Je zřejmé, že transakční náklady na tyto kompenzace by zde byly (mnohonásobně) vyšší, než zvýšení efektivity využití vzácných zdrojů společnosti, které by tyto kompenzace přinesly (a to dokonce i za předpokladu, že by neexistovaly pochybnosti o tom, jak velké jsou tyto externí náklady a výnosy jednotlivých dotčených subjektů, což je ve skutečnosti čirá utopie). Z toho lze tedy učinit závěr, že o ex post odstraňování důsledků externalit má smysl uvažovat pouze v takových případech, kdy lze rozumě očekávat, že se sumy externích výnosů a nákladů určitého subjektu z dané činnosti nebudou zhruba rovnat, a kdy lze zároveň rozumě očekávat, že tato nerovnováha bude významně veliká. Obecně existují dva způsoby, jak můžeme řešit negativní externality ex post. Základní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, zda se vyjednávání účastní orgán ekologické politiky nebo zda dochází k vyjednávání pouze mezi jednotlivými subjekty (znečišťovatelem a poškozovaným). Arthur C. Pigou Ve své knize Economics of Welfare vydané v roce 1920 Arthur C. Pigou tvrdí, že negativní 243
externality snižují mezní společenský užitek, neboli zvyšují mezní společenské náklady na dosažení daného společenského cíle. Soukromé mezní náklady umožňují zvyšovat množství produkce, ale společenské mezní náklady jsou při dané výrobě vyšší, tedy z pohledu celé společnosti dosahujeme nižší úrovně užitku s vyššími náklady. Dle Pigouva názoru jsou externality důsledkem selhání trhu a měl by zasáhnout stát pomocí státních regulací. V tomto případě by mělo dojít k uvalení daní na původce externality. Tyto daně by měly zahrnovat do jeho činnosti právě i společenské náklady. Přesná výše daně by měla být odrazem rozdílu mezi mezními společenskými náklady a soukromými náklady. Původci pozitivní externality by měl stát pomáhat v podobě subvencí, aby byla zvýšená produkce statků tak, aby jejich množství bylo společensky optimální. Výše subvence je rozdílem mezi mezními společenskými a soukromými náklady. Ronald Coase Coasův názor na tuto problematiku je přesným opakem oproti Pigouovu. Dle jeho tvrzení, trh selhává tehdy, pokud jsou špatně definovaná a vymahatelná vlastnická práva a trhu se v tomto případě nevyplatí externalitu internalizovat a pokud dojde k uvalení subvencí či daní, vede to k neefektivnímu řešení externalit, protože jsou uvaleny pouze plošně. Internalizace externalit: Dochází k ní díky vzájemnému vyjednávání. Poškozovatel se dohodne s poškozovaným na určité formě kompenzace a její výši s předpokladem, že poškozování bude probíhat i nadále. Externality jsou tu proto, že se je trhu nevyplatí řešit, jsou zde moc velké transakční náklady (na vyjednávání, uzavírání smluv, dohled, penalizaci atd.). Stát by tudíž primárně měl chránit vlastnická práva než regulovat trh pomocí daní a subvencí. Coaseův teorém popisuje situaci, kdy k internalizaci externality (tedy situace zapříčiněné užíváním nějakého zdroje, ke kterému není definováno individuální vlastnické právo) dochází na základě tzv. soukromých vyjednávání. Podmínkou uskutečnění takových vyjednávání jsou ale přiměřeně nízké transakční náklady na tato vyjednávání Tabulka: Jak vláda napravuje nedostatky trhu Selhání tržní ekonomiky Vládní intervence
Současné příklady vládní politiky
Neefektivita Monopol
Podpora konkurence
Externality
Zásahy do trhů
Veřejné statky
Podpora užitečných činností
Nerovnost Nepřijatelné nerovnosti příjmů a bohatství
Přerozdělování příjmů
Progresivní zdanění příjmů a bohatství, programy na podporu příjmů nebo programy transferů
Stabilizační makroekonomická politika
Monetární politika: změny v nabídce peněz a úrokových
Makroekonomické problémy Hospodářské cykly (vysoká inflace a nezaměstnanost)
244
Protimonopolní zákony, deregulace Regulace znečišťování, zákazy kouření Obranné systémy, veřejné vzdělávání
Nízký ekonomický růst
měr, Fiskální politika: daňové a výdajové programy Zlepšení efektivnosti daňového systému, růst národní míry úspor snížením deficitu rozpočtu nebo zvýšením přebytku rozpočtu
Podpora růstu
Zdroj: P. A. Samuelson, W. D. Nordhaus, Ekonomie, Svoboda, Praha, 2007, s. 40.
15.1.2 Veřejné statky Veřejné statky jsou komodity, které může užívat kdokoliv a nikdo nemůže být z jejich spotřeby vyloučen (ani když za něj neplatí). Transakční náklady na vyloučení neplatících spotřebitelů jsou totiž příliš vysoké. Ekonomická vylučitelnost - ne, technická vylučitelnost – ano. Hlavní charakteristikou veřejných statků je tedy nevylučitelnost ze spotřeby. Jedinec, který za daný statek neplatí, a přesto ho využívá, se nazývá černým pasažérem. Mezní náklady na dalšího „uživatele“ jsou nulové. Druhým charakteristickým znakem veřejných statků je nerivalita ve spotřebě, což znamená, že ve spotřebě si spotřebitelé nekonkurují;; využíváním veřejného statku neomezují spotřebu jiných. Veřejné statky jsou příkladem pozitivních externalit. Výrobci totiž nemohou financovat produkci těchto statků jejich prodejem či pronájmem, proto tyto statky nebudou přirozeně poskytovány v dostatečné míře. Nezáleží na tom, zda je veřejný statek poskytován soukromým nebo veřejným sektorem, ale na tom, že transakční náklady na vyloučení ze spotřeby jsou příliš vysoké. Sp(f) S´p(f) Sv(s) P A B D
D(s) Q
D(s) – celková poptávka po veřejném statku (společenské mezní užitky z veřejného statku) D – soukromá nabídka po veřejném statku (mezní užitky výrobce z veřejného statku) Sp(f) – soukromá nabídka veřejného statku (tj. včetně prodejních nákladů) pokud jsou prodejní náklady tak vysoké, že je statek fakticky nezpoplatnitelný S´p(f) – soukromá nabídka veřejného statku (tj. včetně prodejních nákladů) pokud jsou prodejní náklady vysoké, ale fakticky realizovatelné. Sv(s) – veřejná nabídka veřejného statku (tj. bez prodejních nákladů) – určují je jen výrobní 245
náklady. A – množství veřejného statku vyrobeného firmami v případě, že soukromá nabídka je Sp(f) B – společensky optimální množství veřejného statku za výrobní cenu Historie pojmu Paul Samuelson Do ekonomické teorie zavedl pojem veřejný statek nositel Nobelovy ceny za ekonomii P.A. Samuelson v článku z roku 1954 Pure theory of public expenditure. Uvedl zde dvě zásadní charakteristiky tohoto statku: nerivalita mezi spotřebiteli a nevylučitelnost ve spotřebě. Chápal existenci VS jako důvod existence státu a jeho úlohu v ekonomice a v existenci veřejného sektoru. James Buchanan Zakladatel tzv. Public choice. Pro něj bylo kritérium pro rozdělení statků na veřejné a soukromé statky na základě kolektivní volby. Veřejným statkem by tedy mohlo být cokoliv. Škola veřejné volby VS je to, co zajišťuje stát (veřejná korporace) – rozhodne se to mechanismem veřejné volby. Tato teorie rezignuje na objasnění vlivu veřejného sektoru na bohatství, na alokační koordinační efektivitu společenského (hospodářského) systému a na jakoukoliv aplikace ekonomie v této oblasti. Možnosti financování veřejných statků Prostřednictvím veřejných rozpočtů Veřejné statky jsou poskytovány prostřednictvím veřejných rozpočtů (hrazeno z daní, př. Armáda). Při poskytování VS je zpřetrhána vazba mezi plátcem a příjemcem. To má vliv na spravedlnost a alokační efektivnost. Politici mohou naše potřeby a preference jen odhadovat. Nikdy to ale neodhadnou přesně a tím pádem to nikdy nebude tak, jak bychom to přesně chtěli my. Je zde tedy problém morálního hazardu politika a jistou roli zde také hrají byrokratické zájmy (mohou se od těch našich značně lišit). Problémy vyplývající z financování z veřejných rozpočtů: - VS se reálné neprodávají – fakticky jsou placeny z daní (jakožto převážná část příjmů), daň je povinná neadresná platba (plátci neví, na jaké účely budou použity) →přerušen vztah náklad – užitek (daně se nevybírají na základě spotřeby statků) → umožnění odstranění transakčních nákladů na prodej VS a zajištění zdroje pro jejich produkci vytváří alokační nespravedlnost a neefektivnost). - Jelikož se VS reálné neprodávají, nelze rozpoznat poptávku po daném statku. Jedinou známou hodnotou je poptávané množství pro cenu P=0. Není možné určit vyráběné množství, a kdo jej má spotřebovat. - Neznalost tržní poptávky lze do jisté míry nahradit politickou volbou, ale ta podává informace o užitcích a nákladech pouze zprostředkovaně (méně efektivní oproti tržnímu zprostředkování) → dochází k neefektivnostem – plýtvání vzácných zdrojů. Prodej spolu s komplementy Další možností, jak zajišťovat produkci veřejného statku, je její financování z prodeje nebo pronájmu jiného statku, který je k němu komplementární. To je samozřejmě možné (a také se tomu tak v praxi děje) jen pokud takový statek existuje, a: 246
o není sám též veřejným statkem (tj. vylučitelnost neplatičů z jeho spotřeby je relativně snadná), o je k danému veřejnému statku komplementem dokonalým, či (alespoň) velmi blízkým. Nejznámějším příkladem z praxe je financování televizních a rozhlasových pořadů (veřejný statek) z prodeje reklamy (soukromý statek). Reklama je k vysílanému pořadu prakticky dokonale komplementární, neboť její cena je (obvykle) přímo úměrná (očekávané) sledovanosti pořadu a tedy jeho (očekávanému) poptávanému množství. Je sice pravda, že v realitě jsou i případy, kdy k nějakému veřejnému statku dokonalý (blízký) komplement existuje (tj. je znám) a přesto (soukromé) firmy z výnosů jeho prodeje či pronájmu produkci tohoto veřejného statku (přímo) nefinancují, ale je tomu tak proto, že jsou z této činnosti fakticky vytlačeny právě veřejnými rozpočty
15.1.3 Nedokonalá konkurence Jedna z nejzásadnějších odchylek od efektivního trhu. Hlavní znak nedokonalé konkurence sočívá v tom, že prodávající či kupující může cenu nějak ovlivnit. Toto selhání trhu vede k růstu cen nad výší nákladů a k poklesu nákupů spotřebitelů pod efektivní úroveň. Příliš vysoká cena a nízký výstup jsou znakem neefektivity spjaté s nedokonalou konkurencí. V prostředí nedokonalé konkurence se setkáváme se třemi typy tržních struktur: monopolistickou konkurencí, monopolem a oligopolem. Na nedokonalém trhu je cena vyšší než mezní náklady a je zde klesající poptávka po produktu. Někteří ekonomové považují vyšší cenu než mezní náklady na nedokonalém trhu za projev neefektivnosti. V případě, že jsou nedokonalosti způsobeny územním rozptýlením nebo heterogenním produktem, přináší to spotřebitelům výhody (např.: nižší dopravní náklady, pestřejší sortiment atd.), a proto srovnávat efektivnost nedokonalých trhů nemá smysl. Monopol Typy monopolu: - Výrobně neefektivní – má vyšší náklady než firmy v dokonalé konkurenci - Alokačně neefektivní – vyrábí menší než společensky optimálním množství za vyšší cenu - Dynamicky neefektivní – nižší pobídky k inovacím než u dokonalé konkurence - Liebensteinovsky neefektivní – slabší tlaky na změnu v organizaci Monopol je extrémním případem nedokonalé konkurence. Je to jediný prodávající, který sám stanovuje cenu určitého výrobku nebo služby. Např.: Microsoft je monopolem na výrobu operačního systému Windows. Je ve svém odvětví jediným prodávajícím a neexistuje žádné jiné odvětví, které by vyrábělo blízký substitut. Vlády, aby eliminovaly tržní selhání způsobené monopolní sílou, přijímají antimonopolní zákony a někdy také regulují ceny a zisky monopolů či monopol rozbijí nebo zestátňují. Také je potřeba kontrolovat jestli jsou trhy dostatečně otevřené novým konkurentům (zahraničním nebo domácím). Není velké množství monopolistů, kteří by odolávali konkurenci delší dobu, pokud nejsou chráněni clem či státní regulací. Např.: farmaceutická firma objeví nový lék, získá na něj patent, který jí udělí monopolní kontrolu nad lékem na několik dalších let. Ale i monopolisté se musí ohlížet za svými potencionálními konkurenty. Farmaceutická společnost časem stejně zjistí, že konkurenční firma 247
vyrábí podobný lék. Můžeme tedy říct, že v dlouhém období není žádný monopol před útokem konkurentů zcela v bezpečí. Přirozený monopol Tento druh monopolu se vyskytuje v síťových odvětvích, kde je velice nákladné vybudovat rozvodnou síť. Vyznačuje se nízkými mezními náklady, ale vysokými fixními náklady (čím více má firma zákazníků, tím má ale menší průměrné náklady). Budování nové přenosové sítě znamená bariéru pro vstup nových konkurentů. I přesto je ale přirozený monopol pod tlakem konkurence, neboť žádné bariéry nejsou nepřekonatelné. Přirozené monopoly jsou často regulovány státem. Provádí se regulace ceny a to tak, aby měl monopol nulový ekonomický zisk. Stupeň regulace se ale těžko stanovuje, protože regulační úřad nemá dostatečné informace, aby mohl přesně odhadnout náklady monopolu (je závislý na informacích, které mu poskytne sám monopolista, který samozřejmě tlačí na růst ceny). Monopol dále nepodněcuje nic k novým inovacím, protože cena se odvíjí od jeho nákladů. Příkladem takového přirozeného monopolu může být rozvod elektřiny. Administrativní monopol Administrativní monopol je historicky nejstarším monopolem. Má výhradní práva na využívání patentu či je jeho produkce zaštítěna licencí atak je zamezen vstup pro další firmy na trh. Důvody vytváření administrativního monopolu: - Univerzální služba – snaha poskytnout určité služby\produkty všem lidem za stejných podmínek (např. doručování dopisů) – otázkou je, proč by to nemohla provozovat i soukromá firma? - Neefektivní duplikace (konkurence- každá konkurence na trhu je svým způsobem duplikace – stát nechce, aby např. po jedné autobusové lince jezdily dva polprázdné autobusy, tak bude jezdit jen jeden plný, na druhou stranu vše je dáno poptávkou, takže pokud by to firmám přinášelo zisk, pak proč ne) Oligopol Pod pojmem oligopolu ju možné si představit „několik prodávajících“. Těch „několik“ může znamenat dva i deset nebo patnáct. Jeho důležitým znakem je, že každá firma může ovlivnit tržní cenu. Dobrým příkladem jsou letecké společnosti. V leteckém průmyslu může rozhodnutí jedné společnosti snížit cenu letenek zapříčinit cenovou válku, při které sníží ceny i ostatní letecké společnosti. V americké ekonomice jsou oligopolistická odvětví naprosto běžná. Například na trhu domácích spotřebičů. Obchody jsou zaplněny nejrůznějšími typy ledniček. Monopolistická konkurence Monopolistická konkurence je posledním typem nedokonalé konkurence. V tomto případě vyrábí velký počet prodávajících diferencované produkty (jejich vlastnosti se liší). Tato tržní struktura nám může připomínat dokonalou konkurenci, protože zde působí mnoho prodávajících a ani jeden z nich nemá na trhu velký podíl. Produkty, které vyrábí, ale nejsou totožné. Klasickým příkladem monopolistické konkurence je maloobchodní trh benzinu. Můžeme jezdit k čerpací stanici, která má benzín dražší než konkurenční čerpací stanice, ale využíváme ji, protože leží např. na naší trase cesty z práce domů. Pokud zde však cena vzroste ještě víc, můžeme se rozhodnout jezdit jinam. Asymetrické informace Asymetrické informace zapříčiňují, že jedna strana vztahu disponuje lepšími informacemi než druhá. Někteří ekonomové považují existenci asymetrických informací za příčinu selhání trhu. 248
Mohou být totiž příčinou nepříznivého výběru nebo morálního hazardu a brání tak dosažení alokační efektivnosti. Je to v případě, kdy prodávající jsou lépe informováni o produktu než kupující nebo když manažeři jsou lépe informování než samotní vlastníci firmy. (problém pána a správce). Morální hazard: vzniká, když někdo využívá asymetrických informací ve svůj prospěch na úkor jiných, povzbuzuje rizikové chování a mění pravděpodobnost ztráty. Nepříznivý výběr: situace, v níž zákazník očekává morální hazard ze strany prodejce a reaguje na to chováním, které se označuje jako nepříznivý výběr. - Je-li si zákazník vědom, že nemůže rozpoznat kvalitu produktu, bude automaticky očekávat od prodejce nižší kvalitu produktu a je tedy ochoten za něj zaplatit jen cenu nižší – za tu se ale nevyplatí prodávat potenciálním prodejcům své nejlepší výrobky a tak budou prodávat jen výrobky nižší kvality → snížení průměrné kvality a ceny, kterou jsou ochotni zákazníci zaplatit, postupné vytlačování lepších výrobků z trhu a pokles kvality. - V praxi jsou prodejci schopni přesvědčit zákazníka o kvalitě svých výrobků a že neprovádí morální hazard. Stejně jako v soukromém sektoru, tak i v sektoru veřejnéím se vyskutují asymetrické informace a z nich plynoucí riziko morálního hazardu a nepříznivého výběru. Např. vztah úředník – politik, politik – volič. Ve veřejném sektoru je ale rozsah tohoto problému větší: politik (producent) nemá velký zájem dávat najevo kvalitu svého programu (malý zájem o politiku ze strany občanů, nemožnost nebýt občany – tzv. zajatý zákazník nemůže nekupovat služby veřejného sektoru), volič (zákazník) nemá jak získat dostatečné informace o činnosti úřadů, jejichž produkt nakupuje (mají pozici monopolu). Alternativní pojetí nápravy tržních selhání Především stoupenci laissez faire se domnívají, že výsledek tržního selhání je efektivnější než v situaci, kdyby zasahoval stát a snažil se toto selhání napravit pomocí regulací (existují totiž také vládní selhání). Jiní zastávají názor, že v případě tržního selhání má zasáhnout stát a regulovat.
15.2 Vládní selhání Nezbytnost zasahování vlády do přirozeného vývoje ekonomiky je zdůvodňováno tržním selháním (neschopností, neexistencí či nerozvinutím trhu). Existuje – li situace, kdy trh opravdu selhává, často pak zasahuje stát. Nicméně samotné tržní selhání neospravedlňuje stát k tomu, aby zasahoval. Důsledky vládního zásahu jsou leckdy horší, než kdyby daná situace, kterou zásahem řeší, zůstala vládou neřešena. Neefektivita vládních zásahů je především způsobena nedostatkem informací/nedostatečnou znalostí nositelů hospodářské politiky nebo neslučitelností mezi jejich preferencemi a společenským blahobytem. Proto se kritikové politiky státních zásahů snaží prosadit, aby se vláda nesnažila nedostatky tržního mechanismu napravovat. Příčiny vládních selhání: - Omezené informace - Časová zpoždění - Omezená kontrola nad byrokratickým aparátem - Omezená kontrola reakcí soukromého sektoru - Omezení vyplývající z podstaty politického procesu 249
Omezené informace Politik má stejné informace jako jakýkoliv jiný tržní subjekt, tudíž nedisponuje informační převahou. Je to také způsobeno tím, že následky různých rozhodnutí jsou těžko předvídatelné a někdy velmi komplikované. Časová zpoždění Časovým zpožděním se má na mysli doba mezi šokem a odpovědí na něj. Určitý čas totiž trvá, než ekonomové zjistí, že k něčemu dochází. Kromě toho určitý čas také zabere rozhodnutí ve vládě a případně i v parlamentu. Nakonec dojde ke zpoždění účinku rozhodnutí, protože změny daní a výdajů se promítnou až po určitém čase. Každé hospodářsko-politické rozhodování má několik fází a každá z nich je doprovázena časovým zpožděním: Vnitřní časová zpoždění – souvisejí s přípravou hospodářské politiky fáze: - Zjištění hospodářského problému - Diagnóza – zjišťuje se, zda jde o přechodný problém nebo o závažnou odchylku od uvažovaného trendu a zda je zapotřebí zásahu státu. - Plánování – Výběr nástrojů, pomocí nichž je možno vzniklý problém eliminovat. Vláda je vystavena lobbistickým tlakům. - Rozhodování – vláda rozhodne o konkrétním opatření, může mít podobu zákona, vládního nařízení, či závazné normy. - Kontrola – vláda zjišťuje, jak na opatření reagují hospodářské subjekty. Vnější časová zpoždění – souvisejí s adaptací subjektu v ekonomice na opatření hospodářské politiky, fáze: - Rozhodování – Hospodářské subjekty se seznamují s obsahem vládních rozhodnutí a odhadují, jakým způsobem to ovlivní jejich činnost. - Realizace vládních rozhodnutí. Omezená kontrola nad byrokratickým aparátem Každá teorie chování byrokracie musí být založena na vztahu byrokrata a jeho sponzora (obvykle politika). Tento vztah je formován charakteristickými stimuly a omezeními, kterým byrokraté a politici čelí. Většina byrokratů prodává své služby kupujícím v monopolním postavení. Poptávka pochází od sponzora, nikoli od spotřebitelů, kteří služby „konzumují“. Je to proto, že se služby neprodávají na trhu. Služby za nás de facto poptává politik, který je také za nás platí, resp. zaplatí to ti, kteří jsou plátci daní. Existuje tak bilaterální monopol mezi byrokratem a sponzorem zahrnující směnu slíbeného výstupu a na druhé straně rozpočtu (nikoli prodej/směna výstupu za odpovídající cenu). Jako v každém bilaterálním monopolu neexistuje ani zde jednotná/ jednoznačná unikátní rovnováha mezi preferencemi sponzora a byrokrata. Každý má jedinečné výhody při vyjednávání. Byrokraté disponují především informační převahou (politici se střídají, byrokraté méně a ví přesně, kolik poskytovaná služba stojí, to politik neví). Politici mohou dané úředníky měnit, rozhodují o výši rozpočtu a očekává se od nich, že budou úředníky kontrolovat, zkoumat jestli úřad funguje správně. Žádná z obou stran ale při vyjednávání o výši objemu výstupu a rozpočtu nepodstupuje finanční riziko. Výsledkem tak bude uspokojení zájmů byrokratů a politiků, ale nikoli na základě přímého kompenzačního principu. Zde nefinguje totiž to, že když je jeden na tom lépe a vyjedná lepší podmínky, že druhý na tom okamžitě musí být hůře. Výsledkem bude to, že byrokraté se budou snažit o maximalizaci očekávaného rozpočtu jejich 250
úřadu (pak totiž mohou zaměstnávat více lidí, mít pod sebou více zaměstnanců budou se cítit jako „větší šéfové“ a požadovat vyšší plat a v neposlední řadě čím větší úřad, tím hůře se ruší) a sponzoři budou pasivní při akceptaci či odmítání rozpočtového výstupu ze strany byrokratů bez existence monitorování a vážení alternativ. Nakonec bude jak rozpočet, tak výstup byrokrata větší než optimální (mezní výnosy poskytované služby budou menší než mezní náklady). Dojde tedy k odčerpávání spotřebitelského přebytku a generování přebytku pracovních a kapitálových zdrojů, charakteristických pro poskytování tohoto typu služeb. Omezená kontrola reakcí soukromého sektoru V tomto případě jde především o to, že vláda má jistou představu o tom, k jakým změnám dojde ve společnosti na základě jejich kroků/ rozhodnutí. Lidé však leckdy jednají jinak, než politici očekávají. Vláda má totiž omezený vliv na důsledky svých rozhodnutí. Patří sem např. vytěsňovací efekt, kdy zvýšení vládních výdajů zvýší pomocí multiplikátoru HDP. Vyšší HDP zapříčiní růst poptávky po penězích, to zvýší úrokovou míru, což má za následek vytlačení soukromých investic. Dalším příkladem může být zvýšení daní za účelem zvýšení příjmu státního rozpočtu. Kvůli daňovým únikům ale politici nemusí dosáhnout svého cíle. Minimálně ne v plné míře, jak jimi bylo očekávaného. Dalším problémem může být rent seeking (dobývání renty). Jedná se o činnost jednotlivců, firem a zájmových skupin či odborových organizací, které se snaží využít politický proces k transferu bohatství ve svůj prospěch a získat tak na trhu privilegované místo. Pro udržení rent-seeking pozice je třeba činit výdaje, které rent – seekeři činí z renty, kterou dobyli. Tudíž se jim vyplatí o rentu bojovat s náklady až do výše renty. Za účelem získání této pozice bude tedy firma, jednotlivec či zájmová skupina vynakládat prostředky (čas a peníze) z produktivní části do neproduktivní a nebude nastávat Pareto-optimální stav. Dobývání renty tak vede k nerovnoměrnému přerozdělování národního produktu a snižování ekonomické výkonnosti. Řešením by pravděpodobně mohlo být jen omezení politických vlivů v oblasti poskytování rent a výhod zájmovým skupinám. Omezení vyplývající z podstaty politického procesu Politik, jako každý jiný člověk, chce maximalizovat svůj užitek a jeho hlavním cíle je být znovu zvolen. Tudíž i daný politický program je podřízen tomuto cíli a chování. Po volbách však nemusí odpovídat realitě. Volby jako takové neprodukují kvalifikované lidi, kteří by dané problematice nejvíce rozuměli. Politik také může využívat neznalosti voličů. Jedná se o racionální ignoranci, který politikům „hraje do karet“. Získat nějakou znalost vyžaduje určité náklady. Někdy jsou tyto náklady vyšší než výnosy ze získané znalosti a v tento okamžik dávají lidé přednost neznalosti před znalostí. Této neznalosti pak politické strany často využívají k prosazování vlastních zájmů.
15.3 Ochrana spotřebitele Pod pojmem ochrana spotřebitele si můžeme představit soubor zákonných požadavků, kladených na výrobce a prodejce, které mají spotřebitele chránit. Vychází z toho, že především kvůli asymetrickým informacím není konkurence sama o sobě schopná spotřebitele chránit. V české republice je institucí zajišťující ochranu spotřebitele Česká obchodní inspekce. Podle ekonomie hlavního proudu suverenitu narušují: - Možné monopolní postavení některých výrobců - Nerovnost rozdělení příjmu mezi spotřebiteli 251
-
Situace, v nichž je rozhodnutí spotřebitele ovlivňováno rozhodnutími ostatních spotřebitelů.
Jedná se protimonopolní, redistribuční, sociální, stabilizační a další opatření, kterými reagují tvůrci hospodářské politiky na každou ze jmenovaných oblastí. V praxi by měla vláda podle politiky ochrany spotřebitele zajišťovat právo spotřebitele na: - Ochranu zdraví a bezpečnost - Ochranu ekonomických zájmů - Odškodnění - Informace a výchovu - Zastoupení při řešení uplatňování nároků - Sdružování k ochraně zájmů spotřebitelů - Odpovědnou volbu ve vztahu k životnímu prostředí a sociálním dopadům spotřeby. Správně formulovaná politika ochrany spotřebitele by měla být schopna odpovědět na tři otázky: - Proč spotřebitelé potřebují zvláštní ochranu? - Kdy by měla vláda zasahovat, aby je ochránila? - Jak by to měla udělat ? Důvodem pro ochranu spotřebitele je prodej nebezpečných, nezdravých nebo neúčinných produktů. Spotřebitel není schopen tyto nežádoucí vlastnosti kupovaných statků rozpoznat, protože: - Nemá dostatek informací (informační asymetrie mezi spotřebitelem a výrobcem) - Není schopen posoudit riziko (státní paternalismus – spotřebitel se není schopen rozhodnout, co je pro něj dobré a proto za něj musí převzít některá rozhodnutí stát) Nástroje politiky ochrany spotřebitele: Fiskální Využívání příjmů a výdajů veřejných rozpočtů k ovlivnění spotřebních rozhodnutí jednotlivců. - Spotřební daně – snižují spotřebu nežádoucích statků - Dotace – zvyšují spotřebu žádoucích statků - Podpora sdružování spotřebitelů do spotřebitelských organizací - Podpora producentů informací k řešení informační asymetrie Mohou sloužit i jako finanční kompenzace regulovaných výrobců. Regulační Mají formu zákazu či příkazu - Absolutní či podmíněný zákaz prodeje určitých výrobků - Stanovení technických a jiných požadavků - Informační povinnost prodejce a výrobce - Regulace reklamy - Regulace smluvních podmínek mezi prodejcem a spotřebitelem - Úprava působení státních orgánů Selhání politiky ochrany spotřebitele Některá opatření nejsou prospěšná zcela všem spotřebitelům. Je to zásluhou zájmových skupin, které jsou dobře organizované a dokážou si u politiků lépe prosadit pro ně výhodné regulace. I výrobci se často podílejí na formulaci standardů, což jim umožňuje je formulovat dle svých potřeb, samozřejmě ve svůj prospěch. A v neposlední řadě provádění certifikace výrobků oslabuje motivaci ostatních subjektů vstupovat do oblasti. 252
Zdroje: HOLMAN, R. Mikroekonomie: středně pokročilý kurz. Praha: C. H. Beck, 2007, 591 s., ISBN 97880-7179-862-0. STIGLITZ, Joseph E. Ekonomie veřejného sektoru. Praha. Grada, 1997, ISBN 80-7169-454-1. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS W. D., Ekonomie, Praha: Svoboda, 2007, 775 s., ISBN 978-80205-0590-3. VORLÍČEK, J. – VOSTROVSKÁ, Z. Úvod do hospodářské a sociální politiky. Praha: Oeconomica, 2005, 95 s., ISBN 80-245-0954-7 VORLÍČEK, J., Úvod do veřejného sektoru. Přednášky k předmětu 5EN302 – Ekonomie veřejného sektoru Skripta k předmětu 5HP324 – Kondiční kurz z praktické hospodářské politiky ZS 2010/2011
253
16.
Sociální politika a její pojetí
Sociální politika, její nástroje a principy, objekty a subjekty sociální politiky, přerozdělování produktu ve společnosti a problém motivací, principy reforem sociálních systémů. Vymezení sociální politiky a jejího pojetí, historický vývoj, systémy zákonného pojištění, typy a charakteristiky penzijních systémů, sociální stát, jeho udržitelnost a reformy. Slovníček pojmů: Důchodové pojištění - Základní důchodové pojištění tvoří spolu s nemocenským pojištěním součást sociálního zabezpečení v užším slova smyslu. Základním předpisem, který upravuje nároky na důchody ze základního důchodového pojištění, způsob stanovení výše důchodů a podmínky pro jejich výplatu, je zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Sociální bezpečnost a sociální zabezpečení - Je to skutečnost, že občan není vystaven nebezpečí existenční likvidace. Zahrnuje soustavu veřejnoprávních dávek. Sociální ochrana - Systematické úsilí veřejnoprávního subjektu o prevenci a řešení obtížných životních situací, které vedou k ekonomické nebo sociální nouzi a které občané nejsou schopni řešit vlastními silami nebo silami své rodiny. Jde o zajištění občanských práv na důstojný život, na rodinu a na práci. Sociální podpora - Zaopatřovací dávky určitým skupinám obyvatel. Tyto dávky jsou poskytované na základě zjišťování příjmů nebo majetkových poměrů či bez něho. Sociální pojištění (úrazové, nemocenské, zdravotní, v mateřství, ve stáří, invalidity, pozůstalých, v nezaměstnanosti, rodinné přídavky – dle mezinárodní klasifikace) Sociální politika - Můžeme říci, že je to soubor aktivit, které cílevědomě směřují ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva nebo pouze části obyvatelstva, k zabezpečování sociálního bezpečí a suverenity za daných politických a hospodářských podmínek země. Sociální pomoc - Navazuje na historickou chudinskou péči, je poskytována ve stavu nouze a zaměřuje se na dlouhodobě nezaměstnané, staré, zdravotně postižené a sociálně dezintegrované občany, na standardní a rozvrácené rodiny. Sociální služby - nepeněžité, poskytované místo peněžitých dávek tam, kde je to sociálně efektivnější. Sociální stát - Je státem, který usiluje o zajištění blahobytu v celé společnosti, tj. slušného života pro občany sociálního státu. Tento pojem je však velmi obtížné definovat jelikož o něm nepanuje shoda. Sociální realita (sféra) – Systém sociálních vztahů, podmínek a procesů, které se projevují v chování, potřebách, zájmech, hodnotách a cílech sociálních subjektů.
254
16.1 Vymezení sociální politiky Pojem sociální politika není jednoznačně vymezen, protože ho používá celá řada vědních oborů. Primárně se orientuje na člověka, na rozvoj a kultivaci jeho životních podmínek, dispozic a na kvalitu života. Sociální politika jako celek představuje určitý systém s vnitřními vazbami i s vazbami na své společenské okolí a jsou jí vlastní i určité společenské znaky.57 Vztah sociální politiky a hospodářské politiky58: Jde o dvě autonomní politiky, s relativní samostatností a silnými vzájemnými vazbami. Pro účinnou sociální politiku je nezbytná výkonnost ekonomiky (hospodářské politiky), protože hospodářská politika zajišťuje zdroje pro financování veřejného sektoru, tedy i sociální politiky. Naopak sociální politika vytváří právní, věcné a institucionální předpoklady pro hospodářský rozvoj. Úspěch hospodářské politiky závisí i na pracovních výkonech lidí, jejich motivacích k sebeuplatnění. HP ovlivňuje SP pomocí: soustavy daní, rozdělování zdrojů ze státního rozpočtu, soustavy daňových úlev (pro dobročinná a svépomocná zařízení), nepřímo ovlivněním životní úrovně občanů mírou inflace. SP ovlivňuje HP zejména: kvalitou a množstvím disponibilních pracovních sil včetně motivace pracovníků, podmínkami zaměstnávání pracovníků, podmínkami odvodů z mezd a platů pro účely sociální politiky, podmínkami přiznávání sociálních dávek, záchrannou sociální sítí, která může stimulovat chuť podnikat.
16.2 Pojetí sociální politiky59 V ČR je pojetí sociální politiky založeno na 2 přístupech: širší pojetí sociální politiky - konkrétní jednání státu, aktivity směřující bezprostředně k životním podmínkám lidí. Toto pojetí je významné pro dlouhodobé koncepční úvahy o sociální politice, souvisí s tvorbou určitého sociálního programu (vize, sociální doktríny). Takový přístup nahlíží na sociální politiku jako na systém s vnitřními vazbami a vazbami na společenské okolí. užší (resortní) pojetí sociální politiky - cílem je reagovat na sociální rizika, resp. jejich možné negativní důsledky (stáří, nemoc, invalidita) a eliminovat sociální tvrdosti, které doprovázejí fungování tržního mechanismu (nezaměstnanost, chudoba). Sociální politika je omezena na oblast zaměstnanosti a sociálního zabezpečení. Dělení podle přístupu, který volí sociální politika k řešení nastalých situací: aktivní (perspektivní) sociální politika - usiluje o prevenci, předchází vzniku sociálních problémů přijímáním určitých opatření ex ante. To se děje změnou samotného sociálního systému nebo přijímáním opatření, kterými se předem vytvářejí předpoklady pro účinné řešení možných následků sociálních problémů (intervencionistická sociální politika). 57
Krebs, 2010, str. 17 Krebs, 2010, str. 44-47 59 Krebs, 2010, str. 24-25 58
255
pasivní (retrospektivní) sociální politika - zaměřuje se na řešení již vzniklých sociálních problémů, reaguje až ex post, charakter je vždy intervencionistický. Historický vývoj sociální politiky: Od 18. a 19. století se začíná prosazovat požadavek zajištění určitého životního standartu. Dále se objevuje požadavek na zajištění předpokladů k všestrannému rozvoji člověka. V rámci solidarity docházelo k redistribuci finančních prostředků a zabezpečování rovných příležitostí všem občanům. V 19. století v Anglii a Francii zakládány domovy pro osoby bez práce a děti nesměly pracovat déle než 12 hodin. V roce 1890, se z iniciativy německého císaře Viléma II. a jeho kancléře Otto von Bismarcka, se konala mezinárodní konference o ochraně práce v Berlíně. Závěrem konference bylo doporučení usměrňování sociálně politických otázek a rozvíjení Bismarckových sociálních opatření (zdravotní, důchodové a úrazové pojištění). V letech 1879-1909 se v evropských státech jednotkové výdaje na sociálně politická opatření několikrát zvýšily. V roce 1919 se ve Washingtonu uspořádala mezinárodní konference o práci a na ní se mimo jiné ujednala osmihodinová pracovní doba. Zdůrazňuje se péče o nezaměstnané, zavádí se podpora v těhotenství, je prosazen zákonný nárok na dovolenou atd. Od třicátých let 20. století většina evropských států spěje k tzv. sociálnímu státu. V druhé polovině 70. let dochází k přechodu od keynesiánského modelu hospodářské a sociální politiky k neoklasické koncepci (posílení nestátních subjektů). Tento proces dnes není zdaleka ukončen. Nyní je systém sociální politiky řešen především v mezinárodním kontextu (nadnárodně se upravují sociální oblasti a lidské standardy). Hlavním důvodem, proč např. EU nemá zatím společnou sociální politiku- z důvodu odlišného historického vývoje, jiných tradic a institucionálního uspořádání, a také různé možnosti k její realizaci.
16.3 Sociálně politické doktríny60 V Evropě se setkáváme s myšlenkami konzervativního směru, s křesťanským sociálním učením a demokratickým socialismem. Liberalismus Je postaven na osobní svobodě a individuální odpovědnosti člověka. Sociální prospěch a blahobyt každého je závislý především na něm samém, jeho výkonu, osobním nasazení a ochotě nést rizika. Funkčnost sociální politiky je posuzována podle jejího vztahu k ekonomické efektivnosti. Nepodporuje solidaritu státu a redistribuční procesy, které vedou k útlumu ekonomických podnětů a aktivit. Zdůrazňuje regulační schopnost tržního mechanismu, kterou považuje za hlavní. Křesťanské sociální učení Vychází z křesťanské filosofie. Za sociální situaci není zodpovědný jen sám jedinec, ale v určité míře i společenský systém, který postavení jedince předurčuje. Individuální svoboda musí být podřízena i obecnému prospěchu a dobru. Uznává nerovnost, ale hlavní je odstranit bídu, zdůrazňuje význam sociálních transferů a dobročinných a charitativních aktivit. Demokratický socialismus Usiluje o zajištění důstojných životních podmínek pro všechny na základě přijetí určitých 60
Přednášky 5HP201, VŠE, 2009
256
pravidel. Stát přebírá značnou míru odpovědnosti, silný veřejný sektor a rozsáhlé přerozdělování a solidarismus. Možným problémem zde může být redistribuce veřejných financí, při které se stát nechová hospodárně a nestimuluje nasazení mnoha jednotlivců.
16.4 Principy sociální politiky61 Sociální politika využívá systémy, instituce, normy a předpisy, pomocí kterých může realizovat a ovlivňovat vymezené cíle. Při určování těchto instrumentů vychází sociální politika ze základních principů: Princip sociální spravedlnosti Klíčový princip sociální politiky, měřítko mezilidských vztahů. Spravedlnosti lze rozumět jednak v právním slova smyslu (tj. souhrn právních norem a zásad), jednak ji lze rozumět ve smyslu sociální spravedlnosti. Tu pak lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti přerozdělovány příjmy a bohatství a také životní příležitosti a předpoklady (např. vzdělávat se, uplatnit se na trhu práce atd.) mezi jednotlivé občany, případné sociální skupiny. Pojem sociální politika je velice relativní a neexistuje obecně daná představa o tom, co je a není spravedlivé. Princip sociální solidarity Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti. Základem tohoto konceptu je poznání o nutnosti harmonické spolupráce mezi lidmi, výraz toho, že člověk je bytost sociální. Solidarita je výrazem lidského porozumění a pospolitosti, vzájemné soudržnosti a také odpovědnosti. Je vedena úsilím o sjednocování zájmů, zejména pokud jde o hmotné životní podmínky, a to na základě svobodné vůle lidí a jejich ochoty podřídit se zájmům širšího společenství. Na sociální solidaritu lze nahlížet z různých hledisek. Z hlediska toho, kdo solidaritu organizuje, můžeme hovořit o solidaritě: vertikální hledisko (regionu): mezinárodní – aktivity světových organizací (ES, WHO, Rada Evropy, ILO apod.) celostátní – širší celospolečenská solidarita organizovaná státem (např. účast jedinců i kolektivů na tvorbě zdrojů pro financování celospolečensky významných aktivit – rozvoj vzdělání, kultury, pomoci rodinám apod.) místní či regionální – v rámci užších sociálních skupin (např. podniků, firem, charit aj.) horizontální hledisko (skupiny obyvatelstva): mezigenerační zdraví s nemocnými, zaměstnaní s nezaměstnanými bezdětní s rodinami s dětmi V moderní společnosti se solidarita realizuje pomocí redistribuční a transferové politiky státu. Dále dělíme solidaritu na dobrovolnou X vynucenou. Dobrovolná solidarita má rostoucí význam a u vynucené musíme dbát, aby neměla brzdný účinek na ekonomiku. Princip subsidiarity 61
Krebs, 2010, str. 26-40
257
V moderních sociální politice se o něm hovoří jako o principu spojujícím osobní odpovědnost se solidaritou. Vychází z přístupu k člověku jako k individuu s jedinečnými vlastnostmi, schopnostmi, dispozicemi atd., které je jedinec „povinen“ (v mravním slova smyslu) využívat ku prospěchu a sociálnímu bezpečí svému i ostatních. Tyto jedinečné vlastnosti musí být společností chráněny, kultivovány a rozvíjeny. Podle tohoto principu je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí pomoci rodina. Pokud i ta je v obtížích, volá na pomoc jiná společenství (obec, zaměstnavatele). Až na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Princip subsidiarity není všeobecně přijímán, především zastánci silného (paternalistického) státu. Princip participace Klade důraz na možnost lidí podílet se na tvorbě sociální politiky. Lidé by měli mít reálnou šanci podílet se na tom, co bezprostředně ovlivňuje jejich život (zajištění v nemoci, stáří). Každý subjekt má své cíle a je motivován je realizovat. Naplňování principu participace je postupným, dlouhodobějším procesem, který lze nazvat jako přechod od člověka, jako objektu sociální politiky k člověku, jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu. Člověk už není pasivním příjemcem sociálně-politických opatření, ale sám se na jejich tvorbě podílí a spolurozhoduje o jejich realizaci. K naplňování principu participace je třeba, aby byli jedinci dobře vzděláni, informováni a uvědomovali si svá práva, ale i zodpovědnost.
16.5 Typologie sociální politiky62 V Evropě se zformovaly tři základní modely sociální politiky, které se liší mírou účasti státu na sociální politice, rozdílným řešením sociálních problémů a politiky sociálního zabezpečení. Redistributivní typ (universalistický) Sociální potřeby lidí vnímá jako sociální práva. Stát má rozhodující roli, odpovídá za prevenci a eliminaci sociálních problémů. Tento model platí stejně pro všechny občany a jeho základem je přerozdělování hrubého domácího produktu, snaha zabránit příjmové diferenciaci a zredukovat chudobu na minimum. Výskyt tohoto modelu je typický pro severské země jako je Švédsko, Finsko, Norsko, Dánsko, ale nalezneme ho i v Holandsku. Výkonový (korporativní) typ Vychází z předpokladu, že míra poskytovaného sociálního zabezpečení jedince v případě sociálních potíží je poskytována na základě jeho předchozích zásluh, pracovních výkonů a výše příjmů. Nižší míra redistribuce, stát zajišťuje minimum potřeb a vzniká prostor pro působení nestátních subjektů. Výše sociálních dávek závisí na velikosti příspěvku jedince do systému. Tento typ sociální politiky pochází z Německa a rozšířil se také do Rakouska, Belgie, Francie a Itálie. Reziduální (liberální) typ Každý je odpovědný za uspokojování svých sociálních potřeb. Systém spoléhá na trh a jeho instituce, popřípadě na rodinu. Stát plní pouze okrajovou funkci, nastupuje až v nejnutnějším případě. Míra redistribuce je ze všech typů nejnižší. Sociální dávky jsou poskytovány všem potřebným ve stejné míře. Typickými zeměmi s liberálním modelem je USA, Japonsko a v poslední době VB. Tento model vyniká vysokou mírou efektivnosti a relativně nízkou mírou spravedlnosti. Model sociální politiky v ČR (přednášky, Durdisová): 62
Krebs, 2010, str. 53-57
258
před 1989- redistributivní model s negativními politickými modifikacemi (monopol státu v sociální politice, model rovnostářský, nivelizační, náročný na ekonomické zdroje, potlačování lidských práv) po 1989 – zastoupeny prvky všech modelů, snaha omezit velkorysost státu, posílit prvky výkonových a reziduálních modelů (to je důsledek omezených ekonomických zdrojů, nepříznivého stavu veřejných financí, snahy obnovit individuální odpovědnost)
16.6 Cíle sociální politiky a jejich charakter Cíle je možné charakterizovat jako normativní vymezení chtěné budoucnosti. Sociální politika má vždy celou soustavu cílů, jimiž je naplňován cíl obecný (životní podmínky lidí, rozvoj osobnosti člověka). Základním cílem je zajistit rovný přístup ke vzdělání, zdravotní péči, pracovním příležitostem a garantovat dostatečný minimální příjem. Hlavní cíl lze dekomponovat do řady dílčích cílů: podle typu potřeb, na něž cíle reagují- hmotné, duchovní, kulturní, potřeb zdraví podle oborů sociální politiky- zabezpečení ve stáří, v chudobě, v oblasti bydlení a zdraví podle času- cíle doby přítomné (např. řešení současné chudoby), cíle budoucí (budou řešeny v horizontu 10, 20 a více let)63
16.7 Funkce sociální politiky Funkce sociální politiky spolu vzájemně souvisejí, působí komplexně a vztahují se k velice rozmanitým objektům (k člověku jako pracovní síle, k člověku ve stavu nouze, k pracovnímu kolektivu, k rodině, pacientovi apod.) Funkce mají na objekty svého působení velice diferencovaný vliv, ale v souhrnu působí jako celek. Ochranná a rozdělovací funkce jsou prvotními funkcemi. Ochranná funkce Je historicky nejstarší funkcí, tvoří tradiční a stabilní prvek sociální politiky. Řeší už vzniklé sociální události, kdy je jedinec nebo skupina znevýhodněna vůči ostatním. Primárně plyne z humanitní orientace společnosti a sekundárně z potřeb ochrany pracovní síly. Rozdělovací, přerozdělovací (redistribuční) funkce Zaměřuje se na rozdělování důchodů, ale i životních šancí. Určuje podíl jednotlivců na společenském bohatství a výsledku ekonomické činnosti. Přerozdělování se uskutečňuje pomocí různých mechanismů: -tržní mechanismus -hlasovací proces (rozdělování státem) -vyjednávání mezi sociálními partnery -tradice a zvyklosti -nelegitimní mechanismy Přerozdělování prostřednictvím daní a transferových plateb zmírňuje výchozí nerovné 63
Krebs, 2010, str. 40-43
259
rozdělení důchodů v té míře, kterou společnost uznává za žádoucí. Každá země má v dané době svou přijatelnou hodnotu nerovnosti. Míra přerozdělování závisí na řadě konkrétních podmínek (ekonomická situace a vyspělost, citlivost k sociálním problémům, vnímání sociální spravedlnosti, tradice a zvyklosti, politická stabilita apod.) a neměla by oslabovat motivaci k práci a podnikání nebo ohrozit stabilitu společnosti. K popisu rozdělení důchodů ve společnosti slouží důchodová Lorenzova křivka, která zachycuje poměrné rozdělení důchodů mezi poměrným rozdělením domácností. absolutně rovnostářské rozdělení- křivka má tvar přímky a svírá s osou x úhel 45° (ideální pozice důchodové Lorenzovy křivky). absolutně nerovné rozdělení, jediná domácnost by byla nabyvatelem veškerých důchodů (extrémní pozice důchodové Lorenzovy křivky. zdroj: Středoevropské centrum pro finance a management, dostupné na www: http://www.finance-management.cz/080vypisPojmu.php?IdPojPass=102
Homogenizační funkce Relativně nová funkce sociální politiky. Směřuje ke zmírňování rozdílů v životních podmínkách jedinců a sociálních skupin především cestou poskytování stejných životních šancí (vzdělávat se, pracovat, pečovat o své zdraví atd.)a odstraňováním nebo zmírňováním neodůvodněných rozdílů mezi lidmi. Projevuje se např. v sociální pomoci nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva, jímž je dorovnáván příjem do výše společensky uznaného standardu. Stimulační funkce Posláním je podporovat, podněcovat a vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické tak i mimo ni. Mluví se o funkci produktivity, že celé národní hospodářství, jeho subjekty jsou na sociální politice založeny a profitují na sociálněpolitických opatřeních, získávají z nich zejména impuls i předpoklady pro svou činnost. Jde o opatření vzdělávací politiky, zdravotní politiky, politiky zaměstnanosti. Kultivuje lidský potenciál a má významný stabilizační efekt ekonomiky, brání sociálním erupcím. Preventivní funkce Je spojena se snahou zabránit zcela nebo alespoň v co největší míře nežádoucím sociálním situacím (poškození zdraví, nezaměstnanost, alkoholismus, kriminalita, bída) a omezovat či vylučovat faktory, které brání integraci člověka do společnosti. Tuto funkci plní hlavně vzdělávací a zdravotní politika, dnes neobyčejně sílí, předpokládá rozsáhlou osvětovou činnost a poradenství všeho druhu. Př.: poradenství pro volbu povolání, pro drogově závislé, preventivní zdravotní péče, vzdělání pro každý obor, sexuální výchova, přednášky o toxikomanii.
16.8 Nástroje sociální politiky64
64
Krebs, 2010, str. 65-70
260
Právní normy K těm patří především Ústava ČR a Listina základních práv a svobod. Dále také zákon o důchodovém pojištění, zákon o rodině, daňová legislativa, nařízení vlády ČR, vyhlášky ministerstev, kolektivní smlouvy. Ekonomické nástroje Směřují k přerozdělování disponibilních zdrojů Fiskální nástroje- daňové úlevy a transfery obyvatelstvu, záporná daň, odpočitatelné položky Úvěrové nástroje- poskytování zvýhodněných půjček Cenová politika- zvýhodnění určitého statku nebo služby Cenová politika ve formě cenové regulace Sociální dokumenty Jako jsou koncepce, plány, programy a projekty organizací a institucí. Nátlakové akce Prosazování zájmů některých sociálních skupin (stávky, petiční akce). Nástroje z hlediska času Sociální doktrína- Lze chápat jako dlouhodobou směrnici pro praktickou sociálně politickou činnost. Sociální program- Prostředek dosahování programových cílů. Kolektivní vyjednávání- Vyjednávání o sociálních skutečnostech mezi sociálními partnery, má preventivní charakter. Nástroje s konkrétním aplikačním charakterem Sociální příjmy- V ČR je tvoří zejména dávky důchodového a nemocenského pojištění, dávky státní sociální podpory, peněžité dávky sociální pomoci a podpory v nezaměstnanosti. Představují 16% všech příjmů obyvatelstva. Sociální služby-Uspokojují specifické potřeby určitých skupin obyvatelstva, tj. služby spojené s péčí o staré, neschopné, nemohoucí či sociálně narušené občany. Věcné dávky- Spojeny především s ochranou zdraví (léky, zdravotní pomůcky, ochranné pracovní pomůcky). Účelové půjčky- Poskytování zvýhodněných půjček sloužících k rozvoji osobnosti nebo společnosti (novomanželské půjčky, půjčky na vzdělání) Úlevy a výhody- Vztahují se k věku např. mladistvým, studujícím, vojákům, důchodcům. Regulace cen spotřebního zboží a služeb- Význam ceny jako nástroje sociální politiky by měl zeslabovat.
16.9 Objekty a subjekty sociální politiky65 Objekty sociální politiky jsou jednotlivci nebo sociální skupiny, jímž jsou sociálněpolitická opatření určena, na koho mají působit a vyvolávat žádoucí sociální chování. Jsou jimi všichni obyvatelé dané země. Sociální skupina ke své existenci potřebuje buď trvalý osobní kontakt mezi jejími členy = 65
Krebs, 2010, str. 50-53
261
primární sociální skupina (např. rodina, domácnost) nebo vědomí společných zájmů = sekundární sociální skupina (např. nezaměstnaní, důchodci). Subjekty sociální politiky jsou ti, kdo mají prostředky sociální činnost realizovat. Subjekty předkládají před objekty svou sociální politiku odpovědnost. Ve vyspělých zemích je sociální politika založena na pluralitě subjektů (tržní x netržní, státní x nestátní). Hlavním subjektem v naší společnosti je stát. Stát a jeho orgány Významná role patří parlamentu, který schvaluje legislativní opatření a tím nepřímo ovlivňuje politiku státu. Instituce, které se zabývají sociální politikou, a mají charakter regionálních působností (Ministerstvo práce a sociálních věcí, úřady práce…). Zaměstnavatelé a firmy Provádí politiku, která je nařízená státem tzv. povinná (odvod sociálního a zdravotního pojištění za zaměstnance). Dobrovolná sociálněpolitická opatření jsou např. jídelna pro zaměstnance, firemní doktor. Zaměstnavatelské, zaměstnanecké a odborové orgány Patří sem odborové svazy, komory zaměstnanců a zaměstnavatelů, profesní komory (právnické, podnikatelské…). Regiony, místní komunity, obce, jejích orgány a instituce Občanské organizace a iniciativy Občané, rodiny, domácnosti Církve
16.10
Sociální stát
Sociální stát je státem, který usiluje o zajištění blahobytu v celé společnosti, tj. slušného života pro občany sociálního státu. Tento pojem je však velmi obtížné definovat jelikož o něm nepanuje shoda, máme více podob sociálního státu (kontinentální, skandinávský, residuální, rudimentální modely). V moderní době je stát institucí nejen politickou, ale zejména právní a sociální a určuje „pravidla hry“ v sociální politice. V české terminologii jsou často využívány pojmy jako: stát blahobytu, stát veřejných a sociálních služeb, asistenční stát, stát sociálního zabezpečení, stát sociálních práv, sociální kapitalismu či wellfare state. Stát blahobytu je jedinečným jevem v té které zemi a době. Je znám tím, že hledá tzv. „třetí cestu“ (mezi centrálně řízenou ekonomikou a ekonomikou volného trhu). Cíle sociálního státu: zajišťování prosperity omezování chudoby zajišťování sociální rovnosti zajišťování sociální integrace a zamezování sociálního vyloučení zajišťování sociální stability 262
zajišťování nezávislosti jednotlivců
16.10.1 Historie sociálního státu66 V dávných dobách měl stát značně omezenou roli. Blízko ke konceptu sociálního státu měli ve svých dílech Lock, Hobbes, Mill nebo Rousseaua. V roce 1942 anglický lord W. H. Beveridge vypracoval první komplexní systém sociálního zabezpečení. V meziválečné době byl hlavní zdrojem rizik a nejistoty tržní mechanismus. Proto od konce 18. století začínají státy zajišťovat kromě ochrany života a majetku také ochranu práv, na které tržní mechanismus nebral ohled. Hlavním úkolem bylo smiřovat potřeby sociální a hospodářské politiky. Hospodářská politika zajišťovala ekonomický růst a plnou zaměstnanost jako zdroj financování veřejných zdrojů a služeb. Sociální politika se starala o to, aby nedošlo k znevýhodňování společnosti a k narušení sociálního smíru. To by zpětně mohlo ohrozit chod ekonomiky. Sociální stát se rozvíjel hlavně ve dvaceti poválečných letech a svého vrcholu dosáhla tato instituce v 60. a na začátku 70. let dvacátého století. V období po válce byl dělník ohrožen pouze frikční nezaměstnaností a ze svého platu byl schopen uživit celou rodinu. V 60. letech hovoříme o nástupu společnosti středních vrstev, mizí třídní diferenciace. Koncem 50. let demokratizoval vzdělávací systém a z potomků nižších vrstev se tvoří široká střední vrstva. Ženy nenastoupily masově do práce, což snižovalo tlak na zaměstnanost a udržovalo míru nezaměstnanosti na nízkých hodnotách. Ve většině zemí zajistil sociální stát ochranu práce, reguloval pracovní trh a rozvinul sociální občanství. Toto období pominulo v polovině 70. let, kdy se na trhu práce začínají odehrávat změny. Pozice rodiny se stává křehčí. Jak rodina tak, trh práce přenášejí problémy právě na sociální stát. Zde hledají ochranu zaměstnanci na stále dravějším trhu práce. Dále pak svobodné matky s dětmi či senioři, kteří ztratili oporu ve své vlastní rodině. Tyto problémy se objevily zrovna v době, kdy se v důsledku globalizace velmi výrazně snižuje prostor pro rozhodování politiků ohledně sociální politiky. První úvahy o jeho krizi se objevovali v polovině 80. let, kdy se objevovaly první teorie o doznívání průmyslové společnosti a nástupu společnosti postindustriální. Tři typy krize sociálního státu: krize nákladů- zatěžuje neúnosně státní rozpočet krize efektivity- rozsáhlý a těžkopádný veřejný sektor krize legitimity- stát je nespravedlivý, zvýhodňuje pouze určité vrstvy obyvatelstva Hlavním podnětem k úvahám o nástupu postindustriálního řádu byl fakt, že narostlo obrovské množství populace zaměstnané v sektoru služeb a neméně razantní úbytek pracujících v průmyslu. Jako při průmyslové revoluci odcházeli lidé ze zemědělství, tak při postindustriální době odcházeli lidé z průmyslu do terciéru. Zprvu si lidé mysleli, že ústup od industriální společnosti bude mít nejméně stejný úspěch, jako byl jeho nástup. Sociální stát měl být tedy touto situací nedotčen. Popřípadě ještě posílen. Sektor služeb měl vstřebat pracovní sílu odcházející z továren stejně, jako když rolníci z vesnic odcházeli do měst. V této době mizí práce v továrnách. Rodiny s nízkými nebo žádnými příjmy -> na trh práce odchází bojovat i ženy. V tomto období je historicky nejvyšší poptávka po zaměstnání. Měnil se trh práce, struktura rodiny i celá domácnost.
16.10.2 Modely sociálního státu67 66
Keller, 2009, str. 11, 19
263
Typ sociálního státu
Reziduální
Výkonový
Charakteristika Odpovědnost státu za uspokojování potřeb rozdělení podle potřeb Rozsah povinně poskytovaných služeb populace pokrytá povinně poskytovanými služ. výše příspěvků část národního důchodu určená pro službu státu zkoumání potřebnosti charakter klientů společnosti status klientů
Liberální
Institucionální sociálněKonzervativní demokratický
Minimální Marginální
Optimální Sekundární
úplná primární
Omezený
Extenzivní
úplný
Menšina Nízká
Většina Střední
všichni vysoká
Nízká Primární
Střední Sekundární
vysoká marginální
Chudáci Nízký
Občané Střední
členové vysoký
Reziduální (liberální) typ: Kořeny ve filosofii “Laissez Faire“. Zdůrazňuje individuální odpovědnost každého za uspokojování sociálních potřeb. Spoléhá téměř výhradně na trh a rodinu. Minimální odpovědnost státu za uspokojování potřeb, omezený rozsah povinně poskytovaných služeb, nízká výše příspěvků, velice nízká část národního důchodu určená k poskytování služeb státu, poskytované služby jen pro velmi malou skupinu (primárně potřebují pomoc). USA, Kanada, Japonsko Výkonový (korporativní) typ: Hlavní myšlenku tohoto typu je, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě výkonu a produktivity. Je založen na širší kooperaci občanů. Stát garantuje pouze základní společensky uznaná minima potřeb a vytváří prostor pro nestátní subjekty. Střední výše příspěvků, větší část národního důchodu určená k poskytování služeb státu než u předchozího typu, poskytované služby pro většinu obyvatel (střední vrstvy). Střední a J Evropa Institucionální (sociálnědemokratický) typ: Orientuje se na univerzální poskytování dávek tj. na celou populaci resp. vymezené sociální skupiny (rodina s dětmi apod.) bez ohledu na to jaké jsou jejich individuální možnosti pokrýt potřeby. Náročný na ekonomické zdroje, není velký prostor pro nestátní subjekty, maximální odpovědnost státu za uspokojování potřeb, maximální rozsah povinně poskytovaných služeb, vysoká výše příspěvků, velice vysoká část národního důchodu určená k poskytování služeb státu, poskytované služby pro všechny členy společnosti. Skandinávské země 67
Krebs, 2010, str. 84
264
16.10.3 Kritika sociálního států68 Kritika zprava: Sociální stát trh příliš omezuje, svazuje a nenechá ho řešit problémy zcela volně a přirozeně dusí ekonomiku přílišnou nákladností, nízkou efektivností a přílišnou mírou regulací, svými příliš vysokými daněmi bere podnikatelům chuť do podnikání, svými příliš vysokými sociálními dávkami bere pracujícím chuť do práce, výdaje státu rostou po desetiletí rychleji než samotná ekonomika zatímco tempo růstu se od 70. let 20. století náhle zpomalilo, nárůst sociálních výdajů na to přiměřeně nereagoval, přílišná byrokracie omezuje svobodu individuí. Kritika zleva: Sociální stát trh příliš omezuje, svazuje a nenechá ho řešit problémy zcela volně a přirozeně, dusí ekonomiku přílišnou nákladností, nízkou efektivností a přílišnou mírou regulací, svými příliš vysokými daněmi bere podnikatelům chuť do podnikání, svými příliš vysokými sociálními dávkami bere pracujícím chuť do práce, výdaje státu rostou po desetiletí rychleji než samotná ekonomika zatímco tempo růstu se od 70. let 20. století náhle zpomalilo, nárůst sociálních výdajů na to přiměřeně nereagoval, přílišná byrokracie omezuje svobodu individuí.
16.10.4 Principy reforem sociálního systému69 Ekonomická reforma započatá v roce 1989 musela být doprovázena reformou sociální, obecně šlo o tyto procesy: Odstranění státního monopolu v SP, podpora aktivit nestátních subjektů, liberalizace sociálních aktivit občanů. Zavedení občanské participace a principu odpovědnosti. Decentralizovaná správa na demokratickém základě. Byl přijat scénář sociální reformy, který umožnil vznik SP nového typu – vznik nových institucí (př. úřady práce), přijetí nových zákonů (př. zákon o životním minimu, o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, o zdravotním pojištění, atd.), budování záchranné sociální sítě (legislativní normy, které upravují sociálně politická opatření, jimiž stát garantuje všem občanům určitou minimální úroveň pomoci v případě, že se ocitnou v nouzových situacích. Záchranná síť má minimalizovat dopady postupných kroků transformace ekonomiky. Její fungování není bezproblémové, nedokáže zachytit všechny občany nebo naopak některým zabezpečuje přílišné pohodlí bez vlastní aktivity člověka.
16.11
Sociální zabezpečení70
Právní úpravu sociálního zabezpečení obsahuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Sociální zabezpečení podle tohoto zákona zahrnuje nemocenské pojištění a důchodové pojištění. Sociální zabezpečení provádějí orgány sociálního zabezpečení, kterými jsou: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení, okresní správy sociálního zabezpečení, Ministerstvo obrany (pokud jde o vojáky z povolání), Ministerstvo 68
Keller, 2009, str. 15-18
69
VOSTROVSKÁ, 2011, str. 337, 338
70
Česká správa sociálního zabezpečení, 2011
265
vnitra (u příslušníků Policie ČR a Hasičského záchranného sboru ČR), Ministerstvo spravedlnosti (pokud jde o příslušníky Vězeňské služby ČR). Sociální zabezpečení v ČR stojí na třech pilířích.
16.11.1 První pilíř: Sociální zabezpečení Skládá se ze tří částí: důchodové pojištění, nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Proti sociálním událostem, jako jsou nemoc, stáří, úrazy, invalidita, těhotenství, narození dítěte, smrt rodinného příslušníka apod., se pojišťujeme. Pojistné na sociální zabezpečení jsme ze zákona povinni platit, pokud máme příjmy z činnosti. Pojistné je příjem do státního rozpočtu (cca. 370 mld.) a vybírá jej Česká správa sociálního zabezpečení.
16.11.1.1 Důchodové pojištění71 Problematika důchodového pojištění je upravena zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v němž se rozhoduje o dávkách důchodového pojištění a zařizuje výplaty těchto dávek. Jedná se o důchody starobní, invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí. Starobní důchod V ČR má člověk nárok na přiznání starobního důchodu, pokud dosáhl důchodového věku a získal potřebnou dobu pojištění. Věk odchodu do důchodu se liší pro muže a ženy (u žen závisí i na počtu vychovaných dětí). V letošním roce 2011 je potřebná doba pojištění pro odchod do starobního důchodu 27 let, ale postupně se bude prodlužovat až na 35 let po roce 2018. Pokud pojištěnec nesplní předcházející podmínky, má nárok na starobní důchod i tehdy, pokud dosáhl potřebného věku (vyššího než důchodového) a získal potřebnou dobu pojištění, která se prodlužuje z 15 roků na 20 roků. Tempo prodlužování je jeden rok za každý rok účinnosti zákona. U pojištěnců narozených po roce 1968 činí důchodový věk: 65 let u mužů 62 let u žen, pokud vychovaly alespoň 4 děti 63 let, pokud vychovaly 3 děti 64 let, pokud vychovaly 2 děti 65 let při výchově jednoho či žádného dítěte Pojištěnec, který dosáhl věku 65 let a nezískal potřebnou dobu pojištění pro nárok na starobní důchod též, jestliže se stal invalidním (bez ohledu na stupeň invalidity) a získal potřebnou dobu pojištění pro nárok na invalidní důchod, nebo se stal invalidním následkem pracovního úrazu. Výpočet důchodu od října 2011 Výpočet penze od října 2011 oproti současnému stavu se pravděpodobně nezmění pro občany s nižšími příjmy. Občané mající osobní vyměřovací základ nižší než 11 tisíc Kč na tom budou stejně. Nový výpočet penze bude výhodnější pro občany, jejichž osobní vyměřovací základ bude vyšší než 40 tisíc Kč. Většina občanů si však pohorší. Do října 2011 jsou redukční hranice stanoveny přímo. Od října budou redukční hranice v 71
Česká správa sociálního zabezpečení, 2011, str. 8-15
266
procentním vyjádření z průměrné mzdy. Dále budou čtyři redukční pásma. Redukční pásma od října 2011 do prosince 2011 Od října 2011 do prosince 2011 se bude osobní vyměřovací základ redukovat následovně: Do první redukční hranice 10 886 Kč (44 % z 24 740 Kč) se bude započítávat ze 100 %. Ve druhé redukční hranici od 10 886 Kč do 28 699 Kč (116 % z 24 740 Kč) se bude započítávat z 28 %. Ve třetí redukční hranici od 28 699 Kč do 74 220 Kč (300 % z 24 740 Kč) se bude započítávat z 13 %. Ve čtvrté redukční hranici nad 74 220 Kč se bude započítávat z 10 %. Průměrná mzda pro rok 2011 je dle nařízení vlády 24 740 Kč. Průměrná mzda se bude každý rok měnit, proto se budou každý rok měnit redukční hranice. Invalidní důchody Tato dávka svému poživateli kompenzuje jeho újmu způsobenou invaliditou, tzn. sníženou schopností výdělečné činnosti. Má trojí výši v závislosti, jak významně je výdělečná činnost ovlivněna. Jde o invalidní důchod prvního, druhého a třetího stupně. Pozůstalostní důchod: Vdovský a vdovecký důchod Vdovec a vdova mají nárok na vdovský nebo vdovecký důchod po manželovi nebo manželce, jestliže zemřelý pobíral starobní nebo invalidní důchod, zemřel následkem pracovního úrazu. Důchod náleží pozůstalému po dobu jednoho roku od smrti manžela. Déle než jeden rok pobírá vdovecký důchod člověk, který pečuje o nezaopatřené dítě, o svého rodiče, osobu s alespoň středně těžkou závislostí, nebo je sám invalidní ve třetím stupni, je ve věku maximálně 4 roky od svého důchodového věku. Sirotčí důchod Má na něj nárok nezaopatřené dítě při úmrtí rodiče (osvojitele) nebo osoby, která dítě převzala do péče. Oboustranně osiřelé dítě má nárok na sirotčí důchod po každém rodiči. Sirotčí důchod se skládá ze základní výměry 2230 Kč měsíčně a procentní výměra činí 40% procentní výměry starobního důchodu nebo invalidního důchodu, na které by měl nárok zemřelý v době smrti. Na sirotčí důchod má ze zákona nárok pouze nezaopatřené dítě. Dle § 20 zákona o důchodovém pojištění se za nezaopatřené dítě považuje dítě do skončení povinné školní docházky, a poté, nejdéle však do 26. roku věku. Jestliže se dítě soustavně připravuje na budoucí povolání. Jestliže je dítě z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Do 18. roku věku se považuje za nezaopatřené také dítě, které je vedeno v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti.
16.11.1.2 Nemocenské pojištění72 Cílem je finančně zabezpečit ekonomicky aktivní občany v situaci, kdy kvůli nemoci nebo mateřství ztratí krátkodobě výdělek. Účast na nemocenském pojištění zaměstnanců vzniká ze zákona. OSVČ si mohou platit nemocenské pojištění dobrovolně. Studenti a žáci se neúčastní nemocenského pojištění. Výkon činnosti na území ČR je podmínkou účasti na nemocenském 72
Česká správa sociálního zabezpečení, 2011, str. 2-6
267
pojištění zaměstnanců. Zaměstnání trvalo alespoň 15 kalendářních dnů, účast na nemocenském pojištění nezakládá krátkodobé zaměstnání. Další podmínkou je minimální výše sjednaného příjmu (tzv. rozhodný příjem a ten je stanoven pro rok 2011 na 2000 Kč). Nemocenské pojištění je upraveno zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Pojistné na nemocenské pojištění je upraveno zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní sociální politiku zaměstnanosti. Z nemocenského pojištěnců se vyplácí čtyři druhy dávek: nemocenské, ošetřovné, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a peněžitá pomoc v mateřství. Základní podmínkou na dávky nemocenského pojištění je sociální událost (např. dočasná pracovní neschopnost, nástup na peněžitou pomoc v mateřství), která vznikne v době účasti na nemocenském pojištění, popř. v ochranné lhůtě. Ochranná lhůta pro nemocenské je 7 kalendářních dnů od skončení zaměstnání. Nemocenská Náleží nemocnému od 22. dne pracovní neschopnosti (DPN) nebo karantény až do jejího ukončení. Podpůrčí doba, je čas, po který občan nemocenské pobírá. Trvá maximálně 380 kalendářních dnů od vzniku DPN. Poživatelům starobního a invalidního důchodu se nemocenské poskytuje maximálně 63 kalendářních dnů. V prvních 21 dnech je zaměstnanec zabezpečen náhradou mzdy. Náhrada mzdy se poskytuje od čtvrtého pracovního dne (při karanténě od prvního pracovního dne). Pokud zaměstnanec pracuje současně ve více zaměstnáních, má nárok na náhradu mzdy ze všech zvlášť. Ošetřovné Poskytuje se zaměstnanci z důvodu ošetřování nemocného člena domácnosti nebo péče o dítě mladší 10 let. Vyplácí se od prvního kalendářního dne po dobu prvních 9 dnů potřeby ošetřování. Osamělý zaměstnanec s dítětem do 16 let má nárok na ošetřovné nejdéle 16 dnů. Za kalendářní den činí ošetřovné 60% denního vyměřovacího základu. Peněžitá pomoc v mateřství Poskytuje se za kalendářní dny a její výše je 70 % redukovaného denního vyměřovacího základu. Podmínkou nároku je účast na nemocenském pojištění alespoň 270 kalendářních dnů v posledních 2 letech před nástupem na peněžitou pomoc v mateřství. U OSVČ musí nemocenské pojištění trvat alespoň 180 kalendářních dní v posledním roce před začátkem podpůrčí doby. Peněžitou pomoc v mateřství mohou čerpat i muži. Podpůrčí doba činí 28 týdnů a u pojištěnky, která porodila dvě nebo více dětí je podpůrčí doba 37 týdnů. Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství Poskytuje se těhotné zaměstnankyni nebo matce do konce 9. měsíce po porodu, pokud vykonávala těmto ženám zakázanou práci nebo práci ohrožující její těhotenství. Hlavní podmínkou je, že zaměstnankyně byla převedena na jinou práci s nižším výdělkem. Vyplácí se za kalendářní dny, v nichž trvalo převedení na jinou práci, nejdéle do začátku 6. týdne před očekávaným dnem porodu. Vyrovnávací příspěvek se poskytuje do konce 9. měsíce po porodu a u žen, které kojí po dobu kojení.
16.11.1.3 Státní politika zaměstnanosti Cílem je především zabránit nezaměstnanosti, vytváří ji stát, ale podílí se na ní i zaměstnavatelé a odbory. Jde především o rozdělování prostředků na aktivní a pasivní politiku zaměstnanosti. 268
16.11.2 Druhý pilíř: Státní sociální podpora73 Systém státní sociální podpory je upraven zákonem č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Stát nese náklady na dávky státní sociální podpory. Dávky testované závislé na výši příjmu: Přídavek na dítě Základní dlouhodobá dávka poskytovaná rodinám s dětmi. Nárok mají rodiny do 2,4 násobku životního minima. Přídavek na dítě je poskytován ve třech výších podle věku dítěte.
Věk nezaopatřeného dítěte do 6 let 6 – 15 let 15 – 26 let
Přídavek na dítě v Kč měsíčně 500 610 700
Sociální příplatek Jeho cílem je pomáhat nízkopříjmovým rodinám se členem zdravotně postiženým. Hranice nároku na sociální příplatek je příjem rodiny v předchozím kalendářním roce nižší než dvojnásobek životního minima rodiny. Nárok mají rodiny, kde rodiče pečují alespoň o jedno nezaopatřené dítě, které je dlouhodobě nemocné, zdravotně postižené nebo je-li alespoň jeden z rodičů dlouhodobě těžce zdravotně postižený. Příspěvek na bydlení Touto dávkou stát přispívá na náklady na bydlení rodinám a jednotlivcům s nízkými příjmy. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % (v Praze 35 %) příjmů rodiny je nižší než příslušné normativní náklady stanovené zákonem. Porodné Touto dávkou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního dítěte. Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím narození dítěte musí být nižší než 2,4násobek životního minima rodiny. Výše porodného činí 13 000 Kč na první živě narozené dítě. Narodí-li se s prvním živě narozeným dítětem další živě narozené dítě nebo děti, výše porodného činí 19 500 Kč. Dávky netestované, tj. nezávislé na příjmu: Rodičovský příspěvek Nárok má rodič, který celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině. Rodičovský příspěvek je stanoven ve čtyřech výměrách daných v pevných měsíčních částkách zvýšené (11 400 Kč), základní (7 600 Kč), snížené (3 800 Kč) a nižší (3 000 Kč). rychlejší čerpání rodičovského příspěvku – po peněžité pomoci v mateřství (PPM) ve zvýšené výměře (11 400 Kč) do 24 měsíců věku dítěte. Klasické čerpání - po PPM v základní výměře (7 600 Kč) do 36 měsíců věku dítěte. 73
Portál MPSV- Státní sociální podpora, dostupné na http://www.mpsv.cz/cs/2
269
Pomalejší čerpání - po PPM nebo od narození dítěte v základní výměře (7 600 Kč) do 9 měsíců věku dítěte a dále ve snížené výměře (3 800 Kč) do 48 měsíců věku dítěte. Pokud rodič nepožádá o rychlejší či klasické čerpání rodičovského příspěvku, je mu po 9. měsíci věku dítěte vyplácen rodičovský příspěvek v režimu pomalejšího čerpání, tzn. ve snížené výměře. Po učiněném rozhodnutí je vybraná možnost čerpání již nezměnitelná a nelze ji uplatňovat zpětně. U zdravotně postižených dětí má rodič nárok na rodičovský příspěvek v základní výměře (7600 Kč) do 7 let věku dítěte. Pokud dlouhodobě zdravotně postižené dítě nepobírá příspěvek na péči, náleží rodičovský příspěvek v nižší výměře (3000 Kč) od 7 do 15 let věku. Příjmy rodiče nejsou sledovány. Rodič může při nároku na výplatu rodičovského příspěvku zlepšovat sociální situaci rodiny výdělečnou činností, ale musí v této době zajistit péči o dítě jinou zletilou osobou. Pohřebné Na pohřebné má nárok osoba, jež vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR. Výše pohřebného je stanovena pevnou částkou 5 000 Kč. Dávky pěstounské péče Těmito dávkami se přispívá na potřeby spojené s péčí o dítě, o které se rodiče nemohou nebo nechtějí starat, a které je svěřené do pěstounské péče. Pěstounovi a dítěti svěřenému do pěstounské péče může vzniknout nárok i na další dávky státní sociální podpory, např. na rodičovský příspěvek, přídavek na dítě apod. Příspěvek na úhradu potřeb dítěte Nárok na dávku má dítě svěřené do pěstounské péče a po jejím skončení (po 18. roce věku) nejdéle do 26 let, zůstane-li dítě nezaopatřené a ve společné domácnosti s bývalým pěstounem. Výše příspěvku na úhradu potřeb nezaopatřeného dítěte činí 2,3 násobek životního minima dítěte, v případě zdravotního postižení se příspěvek zvyšuje. Odměna pěstouna Tato dávka je projevem určitého společenského uznání osoby pečující o cizí dítě v pěstounské péči. Výše odměny je stanovena ve výši částky životního minima jednotlivce za každé svěřené dítě. Pečuje-li pěstoun alespoň o 3 svěřené děti nebo o jedno svěřené dítě, které je osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II., III., IV., činí odměna pěstouna 5,5 násobek životního minima jednotlivce, přičemž za každé další svěřené dítě se odměna dále zvyšuje. Příspěvek pří převzetí dítěte Účelem jednorázové dávky je přispět na nákup potřebných věcí pro dítě, přicházející do náhradní rodinné péče. Výše příspěvku je stanovena pevnými částkami podle věku dítěte. Věk nezaopatřeného dítěte do 6 let 6 – 15 let 15 – 18let
Příspěvek při převzetí dítěte v Kč 8 000 9 000 10 000
Příspěvek na zakoupení motorového vozidla Dávka náleží pěstounovi, který má v pěstounské péči nejméně čtyři děti. Podmínkou nároku dále je, že vozidlo nesmí pěstoun používat pro výdělečnou činnost. Příspěvek je poskytován ve výši 70 % pořizovací ceny vozidla, nejvýše však 100 000 Kč. 270
16.11.3 Třetí pilíř: Sociální pomoc74 Je financován multizdrojově, ze státního rozpočtu, soukromých zdrojů, fondů a rozpočtů samospráv. Systém pomoci v hmotné nouzi. Upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů. Je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy, motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Vychází z principu, že každá osoba, která pracuje, se musí mít lépe než ta, která nepracuje, popřípadě se práci vyhýbá. Hmotná nouze Jde v zásadě o stav, kdy osoba či rodina nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit (vlastní prací, uplatněním nároků a pohledávek, prodejem nebo využitím majetku) a vyřešit tak svoji nelehkou situaci vlastním přičiněním. Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi je přípěvek na živobytí, doplatek na bydlení, mimořádná okamžitá pomoc. O dávkách v hmotné nouzi rozhodují a vyplácí je pověřené obecní úřady. Příspěvek na živobytí Je základní dávkou pomoci v hmotné nouzi, která pomáhá osobě či rodině při nedostatečném příjmu. Nárok na příspěvek na živobytí vzniká osobě či rodině, pokud po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje příjem této osoby či rodiny částky živobytí. Částka živobytí je stanovena pro každou osobu individuálně a odvíjí se od částek životního a existenčního minima. Výše příspěvku na živobytí se stanovuje jako rozdíl mezi živobytím osoby či rodiny a jejich příjmem, od kterého se odečtou přiměřené náklady na bydlení. (Přiměřené náklady na bydlení jsou náklady na bydlení, maximálně však do výše 30 %, v Praze 35 %, příjmu osoby či rodiny). Doplatek na bydlení Řeší nedostatek příjmu k uhrazení nákladů na bydlení tam, kde nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory. Dávka se poskytuje vlastníku nebo nájemci bytu, který na ni má nárok. Doplatek na bydlení je stanoven tak, aby po zaplacení odůvodněných nákladů (nájmu, nákladů za energii…) zůstala osobě či rodině částka živobytí. Mimořádná okamžitá pomoc Je poskytována osobám, které se ocitnou v situacích, které je nutno bezodkladně řešit. Zákon stanoví pět takových situací: Nejsou plněny podmínky hmotné nouze Postižení vážnou mimořádnou událostí (živelná pohroma, větrná pohroma, ekologická havárie, požár apod.) Dávku lze poskytnout až do výše 15násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do výše 46 890 Kč. Nedostatek prostředků k úhradě jednorázového výdaje (např. při ztrátě dokladů) Nedostatek prostředků k nákupu nebo opravě předmětů dlouhodobé potřeby nebo náklady spojené se vzděláváním nezaopatřených dětí. Dávku lze poskytnout až do výše těchto výdajů, maximálně však v průběhu kalendářního roku do výše 10násobku částky životního minima jednotlivce, tj. až do 74
Portál MPSV- Pomoc v hmotné nouzi, dostupné na http://www.mpsv.cz/cs/5
271
částky 31 260 Kč. Ohrožení sociálním vyloučením (u osob vracejících se z vězení, dětského domova). Dávku lze poskytnout až do výše 1000 Kč. V průběhu roku může být poskytnuta opakovaně, součet však nesmí překročit 4násobek částky životního minima jednotlivce, tj. maximálně částku 12 504 Kč.
16.12
Veřejné zdravotní pojištění75
Veřejné zdravotní pojištění je druh zákonného pojištění, na jehož základě je hrazena zdravotní péče. Vymezuje ho zákon číslo 592/1992 Sb. o pojistném za všeobecné zdravotní pojištění. U zdravotního pojištění platí zásada, že v každém okamžiku musí být za každého pojištěnce někdo plátcem pojistného § 8 zákona č. 48/1997 Sb. Plátci pojistného jsou: zaměstnavatelé, stát, pojištěnci (OSVČ, osoby bez zdanitelných příjmů). Přehled sazeb sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění: Zaměstnanec Zaměstnavatel OSVČ Důchodové pojištění 6,5% 21,5% 28 % Nemocenské 2,3% pojištění 0% 2,30% dobrovolně Politika zaměstnanosti 0% 1,20% 1,20% Zdravotní pojištění Celkem
16.13
4,5% 11%
9% 34%
13,5% 45%
Typy a charaktery penzijních systémů76
Průběžné financování (pay-as-you-go) Průběžné financování je charakteristické tím, že příspěvky plynoucí od aktivních účastníků se okamžitě rozdělí a vyplatí oprávněným poživatelům dávek dle jejích okamžitých nároků. Jedná se o pouhé přerozdělení, aniž by se vytvářel nějaký fond. Spoléhá na solidaritu mezi generacemi. Citlivé na demografický vývoj, nevytváří zdroje pro rozvoj ekonomiky, negativní dopad na trh práce, nadměrná redistribuce. Výhodou je flexibilní vyrovnávání inflace, stabilita systému, nižší náklady na zřízení, nižší režie. Fondové financování Fond zakládá pro všechny (i budoucí) závazky penzijního plánu jejích systematickou kapitalizací. U fondového financování se důraz přesouvá na investiční činnost penzijního plánu a dosahovanou kapitálovou výnosnost. Typickým reprezentantem fondového financování jsou již 75
Portál CSSZ, Výše a platba pojistného, dostupné na http://www.cssz.cz/cz/pojistne-na-socialni-zabezpeceni/vyse-aplatba-pojistneho/ 76 Financování důchodového systému, dostupné na http://www.finance.cz/duchody-a-penze/informace/duchodovysystem/zpusoby-financovani/
272
podle názvu penzijní fondy. Základní typy penzijních plánů: Dávkově definované systémy (DB-defined benefit) Garantují určitou výši penzijních dávek, většinou v závislosti na kombinaci faktorů jako počet let, po které jedinec odváděl příspěvky do systému, výše příjmů jedince za určité období a výše aktuálního parametru, jenž je stanoven zákonem, konkrétní výše důchodu se stanovuje komplikovaným způsobem. Příspěvkově definované systémy (DC-defined contribution) Neposkytují svým účastníků, takovou míru jistoty ohledně výše jejich budoucích penzí, účastníci platí stanovenou příspěvkovou sazbu, ale výše jejich budoucích penzí závisí, mimo velikosti odvedených příspěvků, také na míře výnosu z investování těchto úspor na kapitálovém trhu. Hypotetické příspěvkově definované systémy (NDC-notional defined contribution) Každý účastník má v rámci systému svůj individuální účet, na který se mu připisují jím odvedené příspěvky a jejich zhodnocování v čase. Toto zhodnocení je závislé na tzv. hypotetické míře výnosnosti systému. Výše penze v okamžiku odchodu jedince do důchodu je tak v tomto systému přímo závislá na celkových úsporách na jedincově účtu a nepřímo závislá na průměrné očekávané délce života generace nastávajících důchodců.
16.14
Důchodová reforma77
Důchodová reforma je účinná podle zákona č. 220/2011 Sb., tj. od 30. 9. 2011. Na důchody již vyplácené, případně i nevyplácené, ale již vyměřené s datem přiznání do 29. 9. 2011 se nová právní úprava nevztahuje. Proč je nutné provést důchodovou reformu Každý má právo podle Ústavy ČR na důstojné a přiměřené zabezpečení ve stáří. Základním úkolem demokratického státu je pak zajistit prosperitu budoucím generacím. Bude nutné provézt řadu reforem, aby se dosáhlo stabilizace systému a nezvyšovaly se mandatorní výdaje. Dokud se bude zvyšovat průměrná doba dožití, pak se musí zvyšovat i věková hranice pro odchod do důchodu. Dnešní systém byl nastaven před více než sto lety, ale ubývá těch ekonomicky aktivních, kteří mohou na penze stávajícím důchodcům přispívat. Dnes připadá na jednoho důchodce 1,8 ekonomicky aktivních lidí - plátců sociálního pojištění. Pokud se systém neupraví, v roce 2050 to bude podle posledních analýz asi 1,2. Vládní návrh důchodové reformy – základní fakta Nezbytné pokračovat v postupných parametrických úpravách průběžně financovaného základního důchodového pojištění a dále jeho doplnění o tzv. kapitalizační pilíř, který bude založen na dobrovolné účasti klienta ve fondovém penzijním spoření. Obsahem reformy bude mj. možnost dobrovolného fondového penzijního spoření (tzv. opt-out) v podobě vyvedení 3% sociálního pojištění na soukromé individuální účty občanů ČR vedené u penzijních společností za podmínky další dodatečné vlastní platby minimálně ve výši 2% ze základu pro výpočet odvodu na sociální 77
Portál MPSV, Důchodová reforma, dostupné na http://www.mpsv.cz/cs/10450
273
pojištění. Vstup do dobrovolného opt-outu bude umožněn lidem mladším 35 let. Jejich rozhodnutí je pak nevratné, ze systému již nebudou moci vystoupit. Zda využijí tento systém, či nikoli, se lidé, kterým bude v době vstupu zákona v platnost více než 35 let, budou moci rozhodnout do 31. 12. 2012. V ČR bude garantována určitá výše důchodu, kdežto v Polsku nebo Lotyšsku výše penze závisí pouze na výši příspěvků nashromážděných na individuálním účtu. Existují tak velké rozdíly mezi vyplácenými penzemi, což je sice dobré pro nadprůměrně vydělávající, kteří nepotřebují dodatečné úspory, ale horší pro lidi s nízkými příjmy, kteří skončí s minimálním důchodem. Podobná situace je ale např. ve Švédsku, kde NDC systém znamená velmi pěkný důchod v 6869 letech, ale nízký třeba v 60, protože plně odráží menší zaplacené pojistné na jedné straně a delší dobu výplaty na druhé. Oproti tomu ČR má velmi malé rozdíly mezi důchody, protože zásluhovost je silně potlačena. Není to výhodné pro lidi s vyššími příjmy, je to naopak účinné jako ochrana proti chudobě. Tři pilíře důchodového systému Důchodové systémy obvykle spočívají na těchto třech pilířích: sociální pojištění penzijní připojištění individuální pojištění a spoření. Sociální pojištění Do sociálního pojištění můžeme zahrnout nejen důchodové pojištění (výplata důchodů), ale také sociální podporu (mateřská dovolená, péče o zdravotně postiženou osobu…) a sociální pomoc (řeší situace sociální nebo hmotné nouze). První pilíř většinou bývá financován metodou průběžného financování. Financování je založeno na solidaritě mezi generacemi, kdy dnes vyplácené penze jsou hrazeny z příspěvků dnešních aktivních (tj. výdělečně činných) občanů. Penzijní připojištění Dobrovolné systémy kolektivního pojištění, které jsou organizovány, buď v podnicích pro vlastní zaměstnance, nebo případně v jiných sociálních. Tento systém doplňuje důchody vyplácené ze sociálního pojištění. Pro tyto systémy neexistuje žádná zřizovací povinnost, takže to jsou systémy dobrovolné. V některých zemích ovšem existují povinné doplňkové systémy. V penzijním připojištění se téměř vždy vytváří určité. Tyto fondy mohou nabývat značných objemů a jsou často podstatným stimulem makroekonomického růstu, neboť představují významný zdroj dlouhodobého kapitálu. Individuální pojištění Třetí doplňkový dobrovolný zdroj pojistné ochrany občana plně vychází z jeho soukromé iniciativy a je většinou založen na komerčním přístupu.
Zdroje: 274
Keller, J., Soumrak sociálního státu, 2. vydání, Praha, SLON, 2009, ISBN 978-80-7419-003-2 Krebs, V. a kol, Sociální politika, 5. vydání, Praha: Aspi, 2010, ISBN 978-80-7357-585-4 Portál ČSSZ- Česká správa sociálního zabezpečení, dostupné na www.cssz.cz Portál MPSV- Ministerstvo práce a sociálních věcí, dostupné na www.mpsv.cz Přednášky 5HP201-Sociální politika, VŠE, 2009 Vostrovská, Z. a kol., Skripta ke státní zkoušce ze studijního oboru Národního hospodářství, Sebrané referáty z kurzu 5HP324, ZS 2010
275
17.
Ekonomická integrace
Typy, formy a cíle ekonomické integrace, vývoj ekonomicko–politických integračních seskupení EU, EMU, NAFTA, ASEAN, CEFTA. Vliv integračních seskupení na formování hospodářských politik. Konvergence české ekonomiky k úrovni Evropské unie. Slovníček pojmů: Integrační proces – proces sjednocování za účelem vytvořit jednotnou EU. Konvergenční kritéria – kritéria pro možnost přijetí jednotné měny Euro. Ratifikace – konečné potvrzení souhlasu s mezinárodní dohodou. Cenová stabilita – průměrná roční míra inflace nesmí překročit určenou hranici. Pakt – mezinárodní smlouva hlavně o hospodářské nebo vojenské spolupráci. Ústava – je základní zákon a nejvyšší právní norma právního řádu. Referendum – hlasování lidu.
17.1 Obecná charakteristika Nový proces, započatý po 2. světové válce, probíhá po celém světě, zahájen v Evropě. J. Pelkmans: „Odstranění ekonomických hranic mezi dvěma nebo více ekonomikami (státy). Základní přínos ekonomické integrace: posílení skutečně nebo potencionální konkurence a efektů, které z toho plynou. Musí jít o minimálně dvě země, které mezi sebou překonávají ekonomické hranice (cla, kvóty apod.). Při odstranění ekonomických hranic se zvětší ekonomický prostor, na který vstoupí mnohem více subjektů a vznikne větší konkurence.“ Definice ekonomické integrace78: Vzájemné otevírání národních trhů zúčastněných států, jež si vyžaduje určité formy jejich spolupráce a koordinace jejich hospodářských politik. Dva procesy ekonomické integrace (dvě stránky ekonomické integrace) : 1. Integrace trhů: trhy zboží, pracovních sil, služeb a kapitálu 2. Integrace hospodářské politiky: Různé formy: - spolupráce vlád zúčastněných zemí - výměna zkušeností - společný postup (uznávání diplomů), - společná pravidla (pravidla hospodářské soutěže na vnitřním trhu), - harmonizace předpisů (zdravotní a bezpečnostní předpisy), 78
Přednášky 5HP300 Evropská unie a její politiky , ZS 2010/2011
276
- koordinace hospodářské politiky (fiskální), - společné politiky (v ŘS: obchodní, zemědělské a dopravní), měnová
17.2 Formy, typy a cíle ekonomické integrace Formy: Negativní integrace: odstranění překážek obchodu (diskriminace) mezi zeměmi (cla, kvóty aj.) liberalizace obchodu, nevyžaduje společné instituce. Pozitivní integrace: určité pravomoci národního státu se přenášejí do rukou společného, nadnárodního orgánu.
Typy: Pásmo volného obchodu – – –
Odstranění překážek obchodu mezi členskými zeměmi. Vlastní celní politika vůči třetím zemím. Čistě negativní forma integrace bez společných institucí.
Celní unie: odstranění bariér vzájemného obchodu zbožím plus společná obchodní politika vůči třetím zemím (prvky pozitivní integrace). Společný trh: celní unie plus volný pohyb služeb a výrobních faktorů, velký propojený hospodářský prostor bez vnitřních hranic. Hospodářská a měnová unie: společný trh plus společná měna, společná měnová politika prováděná společnou centrální bankou. Politická unie: spolupráce a koordinace zahraniční, bezpečnostní, obranné a vnitřní politiky.
Cíle: Ekonomické: vytvoření příznivějších podmínek pro růst ekonomické prosperity a životní úrovně obyvatel, rozšíření trhů, větší hospodářský prostor. Politické: vytvořit z Evropy kontinent míru, vyloučit války, odstranit zdroje konfliktů, které v minulosti přivedly ke dvěma světovým válkám, zejména vztah Francie a Německa;; První krok západoevropské integrace: založení Evropského společenství uhlí a oceli (1951). Bezpečnostní a strategické: období studené války, vojenská a ideologická hrozba Sovětského svazu – faktor, který stmeloval západoevropské země;; bezpečností motiv: ukázat přínosy tržní ekonomiky východu, strategický motiv: země se snažili posílit integraci, aby byla země silná proti Sovětskému svazu. Geopolitické cíle: v rámci Evropy to znamená posílení postavení ve světě, zlepšení konkurenceschopnosti vůči velmocím.
Ekonomická integrace se vždy proplétá s politickou integrací, dominantní pohnutka v Evropě: politická a bezpečnostní, ekonomická integrace jako nejschůdnější cesta.
17.3 Vývoj ekonomicko–politických integračních seskupení EU 1948 OEEC (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci) – – –
Zřízena k administraci americké poválečné pomoci Evropě v rámci Marshalova plánu. První krok evropské ekonomické integrace Pod tlakem USA došlo k částečnému uvolnění zahraničního obchodu. 277
– –
Vznik EPU (Evropská platební unie), která zjednodušila systém plateb mezi po válce silně zadluženými evropskými zeměmi. V roce 1960 přetransformována na OECD.
Pařížská smlouva 1951 (s platností od roku 1952) → ESUO (Evropské sdružení uhlí a oceli) – – – – – –
Montánní unie První úspěšný pokus o evropskou integraci. Vzniklo na základě plánu francouzských politiků Jeana Moneta a Roberta Schumana. ESUO vytvořilo společný trh uhlí a oceli. Hlavní myšlenkou bylo zamezení dalších válečných střetů mezi Francií a Německem prostřednictvím vzájemné kontroly klíčových strategických odvětví. Zakládajícími členy: Francie, Německo Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko.
Římské smlouvy 25. 3. 1957 – EHS (Evropské hospodářské společenství), EURATOM (Evropské společenství pro atomovou energii) – – –
Společenství vznikla v roce 1958, kdy Římské smlouvy vstoupili v platnost. Plán na vybudování společného trhu Instituce: Evropská komise, Rada ministrů, Evropský parlament
1960 ESVO (Evropské sdružení volného obchodu) – – – – –
Vzniklo z iniciativy Velké Británie jako alternativa EHS. Budováno jako zóna volného obchodu bez společných institucí. Zakládající země: Velká Británie, Dánsko, Norsko, Švédsko, Rakousko, Švýcarsko, Portugalsko EHS bylo ekonomicky výkonnější. Současní členové: Švýcarsko, Norsko, Island, Lichtenštejsko.
1967 Evropské společenství (ES) – –
Vznik na základě tzv. Slučovací smlouvy schválené v roce 1965 Spojení tří již zavedených společenství: EHS, EURATOM, ESUO
1968 Dokončena celní unie. 1973 První rozšíření ES o Velkou Británii, Irsko a Dánsko. 1973- 1985 Období europesimismu79 – – – – – – –
Spory ohledně směřování společenství už v 60. letech. Francie bránila zavedení většinového hlasování v Radě ministrů, ke kterému mělo dojít v roce 1966 na základě smlouvy o EHS (tzv. politika prázdné židle) Lucemburský kompromis 1966 Při hlasování v orgánech EHS zůstal klíčovým princip jednomyslnosti. Omezení akceschopnosti EHS. Neakceschopnost EHS umocnil přístup nových členů v roce 1973 Prohlubování integrace de facto zastaveno až do přijetí JEA (Jednotný evropský akt, 1986), který zavádí princip většinové hlasování.
1981 Přistoupení Řecka 1986 Jednotný evropský akt (JEA) – – 79
První výrazná revize Římských smluv. Definice společného trhu:
R. Baldwin, Ch. Wyplos, Ekonomie evropské integrace. Grada, Praha 2008
278
– – – – –
„oblast bez vnitřních hranic, v níž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“80 Termín do roku 1992. V otázkách vnitřního trhu hlasování kvalifikovanou většinou Zřízení Evropské rady (orgán strategického rozhodování) Posílení pravomocí Evropského parlamentu
1986 Přistoupení Španělska a Portugalska 1992 Maastrichtská smlouva (Smlouva o EU) – –
–
Přeměna Evropské společenství na Evropskou unii EU stojí na 3 pilířích Dosavadní Evropská společenství (EHS, ESUO, EURATOM). Společná zahraniční a bezpečnostní politika. Spolupráce v oblasti vnitřní bezpečnosti a justice. Zavedení EMU (hospodářské a měnové unie) nejpozději do roku 1999. Zavádí Maastrichtská kritéria.
1993 Kodaňská konference – –
Přestavitelé EU poprvé připustili možnost rozšíření o bývalé země tzv. Východního bloku. Stanovila tzv. Kodaňská kritéria, které musí splňovat země ucházející se o vstup do společenství81 stabilní instituce zaručující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv, úctu k menšinám a jejich ochranu
fungující tržní hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčním tlakem a tržními silami v Unii schopnost plnit závazky vyplývající z členství, včetně podpory cílů Unie - veřejnou správu, která dokáže provádět a spravovat právní předpisy EU v praxi
1995 Přistoupení Rakouska, Finska a Švédska. 1997 Amsterodamská smlouva – – –
Vstoupila v platnost 1. 5. 1999. Začlenění Schengenské smlouvy do právního rámce EU. Pakt stability a růstu.
2001 Smlouva z Nice – –
Vstoupila v platnost 1. 2. 2003. Snaha reformovat instituce a připravit EU na rozšíření.
2004 Rozšíření o 10 států východní Evropy: Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Kypr – Východní rozšíření
2004 Smlouva o ústavě pro Evropu – – 80 81
Snaha nahradit systém smluv jediným právním předpisem a vytvořit z EU organizaci s jedinou právní subjektivitou. Jasné vymezení pravomocí EU.
Jednotný evropský akt čl. 8A www.euroskop.cz
279
– – –
Nahrazení systému smluv jediným právním předpisem. Zajistit efektivní fungování EU bez ohledu na to, o kolik členů se v budoucnosti rozšíří. Odmítnuta v referendu ve Francii a v Nizozemí (2005).
2007 Přistoupení Rumunska a Bulharska 13. 12. 2007 Lisabonská smlouva – – – – – – –
Ratifikována: 3. 11. 2007. Vstoupila v platnost 1. 12. 2009. Vychází z odmítnuté Evropské ústavy. Nesnaží se nahradit zakladatelské smlouvy, pouze je upravuje. Dává EU právní subjektivitu jako nástupnické organizaci ES. Zavádí posty stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční otázky. Součástí právního řádu se stává Listina základních práv (výjimku mají Velká Británie, Polsko a Česká republika.
17.4 Vývoj měnové integrace 1970 Wernerův plán – – –
Zadání pro Wernerův plán na summitu v Haagu 1969 Omezit kolísání měnových kurzů jejich zafixováním a přechod k měnové do 10 let. Narazil na nepříznivé vnější podmínky 1973 ropný šok, 1979 rozpad brettonwoodského systému. Roku 1977 definitivně odvolán.
1979 Evropský měnový systému (EMS) – – –
Předchůdce EMU ECU (european curency unit) ERM (Exchange Rate Mechanism)
1989 Delorsova zpráva –
Plán na vytvoření měnové unie do deseti let.
1991 Maastrichtská smlouva –
Implementace závěrů Delorsovi zprávy do smlouvy.
1998 vznik ECB –
1.1.1999 Závěrečná etapa budování měnové unie: vznik jednotné měny Euro v bezhotovostní podobě (ERM II).
1.1.2002 Hotovostní Euro – – – –
2002 Německo, Francie, Irsko, Itálie, Finsko, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko 2007 Slovinsko 2008 Kypr, Malta 2009 Slovensko 280
17.5 Další světová integrační uskupení NAFTA (Severoamerická zóna volného obchodu) – Dohoda podepsána 8. 12. 1993, vstoupila v platnost 1994. – Obchodní dohoda mezi USA, Kanadou a Mexikem. – Nahradila Kanadsko-Americkou dohodu o volném obchodu.
CEFTA (Středoevropská zóna volného obchodu) – Dohoda o zřízení CEFTA podepsána 21. 12. 1992, nabyla účinnosti v červenci 1994. – Zakládající členové: Polsko, Maďarsko, Česká a Slovenská federativní republika (Visegrádská skupina). – Postupně přistoupili: Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Makedonie a Srbsko, Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Moldavsko. – Současní členové: Chorvatsko, Makedonie a Srbsko, Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Moldavsko (Ostatní vystoupili při vstupu do EU). – CEFTA je považována za vstupní bránu do EU. ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie) – Předchůdcem ASEAN byla ASA (Asociace jižní Asie), jejímiž členy byli: Filipíny, Malajsie a Thajsko. – Založen tzv. Bankogskou deklarací 8. 8.1967 (Filipíny, Malajsie,Thajsko, Indonésie, Singapur). – Později přistoupili: Brunej, Vietnam, Laos, Barma, Kambodža a Východní Tymor.
17.6 Konvergence české ekonomiky k úrovni Evropské unie Kritéria nominální konvergence82 Cenová stabilita Země musí alespoň po dobu roku udržovat míru inflace na úrovni, která nepřesáhne o více než 1,5 procentního bodu průměrnou hodnotu míry inflace tří zemí s nejstabilnější cenovou hladinou. Inflace ČR v roce 2010: 1,4%;; hodnota kritéria 2010: 2,2%83 Stabilita na finančních trzích Země musí po dobu jednoho roku udržovat svoje dlouhodobé nominální sazby na úrovni, která nepřesáhne o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejstabilnější cenovou hladinou. Úrokové sazby v roce 2010: 3,7%;; hodnota kritéria: 6,3%84 Stabilita na devizových trzích 82
Přednášky z předmětu 5HP200, Ing. Miroslav Ševčík, Csc.- LS2009/2010 www.zavedenieura.cz 84 www.zavedenieura.cz 83
281
Země musí udržovat určená pásma oscilace (+/- 15%) nejméně po dobu dvou let bez devalvace kursu k jiné členské měně. Podmínkou je také dvouleté členství v ERM (mechanismus měnových kursů). 23% depreciace červen 2008- únor 200985 Pravidla fiskální politiky Úroveň plánovaného a skutečného deficitu státního rozpočtu nesmí překročit 3% HDP. Dluh veřejného sektoru nesmí překročit 60% HDP. Saldo v roce 2010: -5,1%86 Veřejný dluh 2010: 38,6%87 Reálná kritéria konvergence88 1.
Snižování mezer ekonomické výkonnosti
2.
Vyrovnávání kapitálové vybavenosti
3.
Postupné vyrovnání úrovně produktivity práce
4.
Postupné vyrovnávání úrovně mezd- zvyšování ceny výrobního faktoru práce
5.
Kompatibilita institucionálního uspořádání
6.
Kompatibilita sociálních systémů
7.
Postupné sbližování cenových hladin
8.
Pravděpodobná apretace domácí měny vůči Euru
85
www.zavedenieura.cz www.zavedenieura.cz 87 Zavedeni eura 88 Přednášky z předmětu 5HP200, Ing. Miroslav Ševčík, Csc.- LS2009/2010 86
282
Zdroje: Přednášky předmětu 5HP300 – Evropská unie a její politiky LS 2009/2010 Přednášky předmětu 5RE205 – Socioekonomická geografie ZS 2010/2011 Přednášky z předmětu 5HP200 – Úvod do hospodářské a sociální politiky LS 2009/2010 R. Baldwin, Ch. Wyplos, Ekonomie evropské integrace. Grada, Praha 2008 Portály Euroskop.cz, Europa.eu
283
18.
Prohlubování integračního procesu v EU
Maastrichtská kritéria, pakt stability a růstu, společná měnová politika, zavedení společné měny, Smlouva o ústavě pro Evropu.
18.1 Evropský měnový systém (EMS) Vznikl v roce 1979, předchůdce EMU. Čtyři základní prvky EMS89: 1) Zavedena zúčtovací jednotka ECU ( European currency unit) Základní prvek EMS. Košová měna, váha měn jednotlivých států byli odvozeny od ekonomické síly zemí a jejich podílu na vzájemném obchodě.
Použití jako účetní jednotka pro určování závazků a pohledávek centrálních bank, jako platební jednotka při transakcích mezi institucemi EU, mezi EU a vládami členských zemí. 2) Mechanismus udržování měnových kurzů (ERM)
Každá měna má stanovenou střední sazbu vůči ECU, maximálně přípustné rozpětí +/- 2,25 %. Centrální banky mají povinnost intervenovat v případě přibližování kurzu k hranici +/- 2,25%. V roce 1993 fluktuační pásmo rozšířeno na +/- 15%. 3) Úvěrová pomoc zemím s oslabenou měnou 4) Evropský fond měnové spolupráce Možnost půjček členským zemím v platebních potížích. Přechod k měnové unii 1989 Vypracována tzv. Delrosova zpráva
Závěry90: - Zavést měnovou unii během 10 let ve třech etapách - Centralizace měnové politiky do rukou společné centrální banky - Sblížit hospodářskou a měnovou politiku Směnné kurzy zúčastněných zemí neodvolatelně zafixovat, výslovně se nezmiňuje společná měna.
18.2 Etapy přechodu k měnové unii91 1. etapa (1990- 1993): 89
Přednášky z předmětu 5HP300, prof. Ing. Luděk Urban, Ccs. LS 2009/2010 Přednášky z předmětu 5HP300, prof. Ing. Luděk Urban, Ccs. LS 2009/2010 91 Přednášky z předmětu 5HP300, prof. Ing. Luděk Urban, Ccs. LS 2009/2010 90
284
-
Úplná liberalizace kapitálových toků. Užší spolupráce mezi centrálními bankami k dosažení stability cenového vývoje. Volné používání ECU
2. etapa: - Založení EMI Předchůdce ECB Účelem EMI bylo a. Posilování spolupráce mezi centrálními bankami a koordinace měnových politik. b. Provádění příprav k provádění jednotné měnové politiky a vzniku společné měny. - Posilování hospodářské konvergence sledováním konvergenčních kritérií. Hlavní cíl 2. Etapy: a. Zajistit úplnou nezávislost centrálních bank. b. 1997 přijat Pakt stability a růstu. c. V roce 1998 založena ECB, činnost zahájila roku 1999.
3. etapa (1999- 2002): -
Neodvolatelné zafixování kurzů zemí, které splnili konvergenční kritéria. ECB provádí jednotnou měnovou politiku. 1999 vznik ERM II - zrušil navázání měn na ECU a zavedl navázání na novou měnu Euro, fluktuační pásmo zachováno na +/- 15% jednotná měny Euro. 2002 přechod na hotovostní Euro.
Evropská centrální banka (1998)92 Hlavním cílem ECB je udržovat cenovou stabilitu. Základní úkoly: - Vymezuje a provádí měnovou politiku eurozóny.
- Provádí devizové operace. - Drží a spravuje devizové rezervy států eurozóny - Podporuje plynulé fungování platebních systémů. Přijímání Eura v členských zemích 1999 Německo, Francie, Irsko, Itálie, Finsko, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko (Řecko nesplnilo konvergenční kritéria, Velká Británie a Dánsko dostali výjimku.) 2001 Řecko 2007 Slovinsko 2008 Kypr, Malta 2009 Slovensko 2011 Estonsko
18.3 Maastrichtská smlouva (1993) Smlouva přeměňující Evropské společenství (ES) na Evropskou unii (EU). Výrazné prohloubení integračního procesu.
92
www.ecb.int
285
EU stojí na třech pilířích: Evropské společenství Společná bezpečnostní a zahraniční politika Spolupráce v oblasti vnitřní spolupráce a justice Plán na zavedení hospodářské a měnové unie do roku 1999.
Maastrichtská (konvergenční kritéria): Podmínky pro členské státy EU pro vstup do EMU 1. Cenová stabilita Země musí alespoň po dobu roku udržovat míru inflace na úrovni, která nepřesáhne o více než 1,5 procentního bodu průměrnou hodnotu míry inflace tří zemí s nejstabilnější cenovou hladinou. 2. Stabilita na finančních trzích Země musí po dobu jednoho roku udržovat svoje dlouhodobé nominální sazby na úrovni, která nepřesáhne o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejstabilnější cenovou hladinou. 3. Stabilita na devizových trzích Země musí udržovat určená pásma oscilace (+/- 15%) nejméně po dobu dvou let bez devalvace kursu k jiné členské měně. Podmínkou je také dvouleté členství v ERM (mechanismus měnových kursů). 4. Pravidla fiskální politiky Úroveň plánovaného a skutečného deficitu státního rozpočtu nesmí překročit 3% HDP. Dluh veřejného sektoru nesmí překročit 60% HDP.
18.4
Pakt stability a růstu (1997)
Vstoupil v platnost 1. 1. 1997, řeší problém rozpočtové disciplíny členských zemí EMU. Na rozdíl od monetární politiky prováděnou Evropskou centrální bankou je fiskální politika v rukou členských států, Pakt stability a růstu má zabránit členským státům, aby nezodpovědnou fiskální politikou ohrozili společnou měnu. Pakt zavazuje členské země k dodržování hranice 3% deficitu státního rozpočtu i po vstupu do EMU, se zemí, která poruší pravidla Paktu, je zahájena procedura nadměrného schodku. Tato země musí předložit plán vedoucí k nápravě. Za nedodržení plánu mohou ministři Rada EU (ECOFIN) rozhodnout o sankcích.93 Sankce: - Sankce jsou představovány bezúročnou kaucí ve prospěch Komise. - Kauce začíná na 0,2% HDP a roste s velikostí deficitu až na 0,5% HDP, Pokud nedojde k nápravě do dvou let, změní se kauce v pokutu.94
Kritika paktu95 Pakt byl považován za příliš striktní a procyklický, neumožňoval členským státům deficity ani v době recese. Nebyl dodržován, země s nadměrným schodkem nebyly postihnuty sankcemi (Německo, Francie v roce 2002).
Reforma paktu (2005) 93
www.euroskop.cz R. Baldwin, Ch. Wyplos, Ekonomie evropské integrace. Grada, Praha 2008 95 Přednášky z předmětu 5HP300, prof. Ing. Luděk Urban, Ccs. LS 2009/2010 94
286
Pakt přihlíží k fázím hospodářského cyklu, státům je umožněno provádět proticyklickou fiskální politiku v době hospodářské recese. Rozlišuje různé druhy výdajů, bere v úvahu odlišné postavení zemí EMU. Reforma učinila pakt pružnější, celkově došlo k výraznému změkčení pojmu nadměrný deficit.
18.5 Smlouva o ústavě pro Evropu96 (2004*) Návrh smlouvy předložil Konvent o budoucnosti Evropy v červenci 2003. V říjnu 2004 podepsána zástupci členských zemí v Římě. Neúspěšná ratifikace, evropská ústava odmítnuta v referendu ve Francii a v Nizozemí (2005). V roce 2007 návrh evropské ústavy definitivně zrušen. Cíle: - Snaha nahradit systém smluv jediným právním předpisem a vytvořit z EU organizaci s jedinou právní subjektivitou. - Jasné vymezení pravomocí EU. - Nahrazení systému smluv jediným právním předpisem. - Zajistit efektivní fungování EU bez ohledu na to, o kolik členů se v budoucnosti rozšíří. Obsahuje čtyři části: První část obsahuje základní charakteristiky EU. - Právní subjektivita EU (EU může uzavírat mezinárodní dohody, nebo být zastoupena v mezinárodních institucích) - Rozdělení kompetencí mezi EU a členské státy (exkluzivní, sdílené kompetence) - Reforma institucí Nové pozice prezidenta, ministra zahraničí EU Komise by měla mít maximálně 15 členů. Dvojitá většina (50% členských států, které představují 60% obyvatel unie) Druhou část tvoří Charta základních práv EU. Třetí část popisuje fungování EU. - Nejobsáhlejší část, přebírá nebo mírně upravuje řadu článků ze zakladatelských smluv. - Upřesňuje, které evropské orgány mají při výkonu dané politiky působit, jaké legislativní nástroje mají v konkrétních oblastech zvolit a za použití kterých rozhodovacích procedur je přijímat (především otázka jednomyslného nebo většinového rozhodování). U většiny politik je aplikována spolurozhodovat procedura, návrh je schválen, pokud se na něm shodla Rada kvalifikovanou většinou a parlament prostou většinou. U citlivých politik zachováno jednomyslné rozhodování rady (zahraniční, bezpečností politika, daňové, sociální otázky). Čtvrtou část tvoří obecná a závěrečná ustanovení. - Symboly EU, postupy při změně ústavy, stanovuje postup ratifikace smlouvy.
18.6 Lisabonská smlouva97 96 97
www.euroskop.cz Přednášky z předmětu 5HP300, prof. Ing. Luděk Urban, Ccs. LS 2009/2010
287
Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Upravuje 2 smlouvy Smlouva o EU (Maastrichtská smlouva) - definuje cíle EU, vymezuje pravomoci a nástroje orgánů EU, zahraniční a bezpečnostní politika, navazuje na Maastrichtskou smlouvu Smlouva o založení ES (Římská smlouva) - přejmenována na Smlouvu o fungování EU, rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy, definuje politiky EU Co nového přináší Lisabonská smlouva? Pouze úpravy Ústavní smlouvy, obsahuje přes 90% jejího textu. Nové vymezení pravomocí Unie a rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy: Pravomoc výlučná: ve vymezených oblastech pouze Unie vydává právně závazné akty Celní unie Stanovování pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu Měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro, Zachování biologických mořských druhů v rámci společné rybářské politiky Společná obchodní politika Pravomoc sdílená: závazné právní akty vydávají jak členské státy, tak Unie, pokud jí smlouvy takovou pravomoc svěřují Vnitřní trh Sociální politika Hospodářská, sociální a územní soudržnost Zemědělství a rybolov (s výjimkou uvedenou shora) Životní prostředí Ochrana spotřebitele Doprava Transevropské sítě Energetika Prostor svobody, bezpečnosti a práva Společné otázky bezpečnosti v otázkách veřejného zdraví Činnost v oblasti výzkumu, technologického rozvoje Společná politika v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci Vymezení cílů Unie98: 1. Cílem Unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel 2. Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti. 3. Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy. Respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví. 4. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. 5. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských 98
Smlouva o Evropské unii, Společná ustanovení (Hlava I, čl. 3)
288
práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů. 6. Unie sleduje své cíle vhodnými prostředky na základě pravomocí, které jsou jí Smlouvami svěřeny. Institucionální změny Stálý předseda Evropské rady (ER) Volený ER na dva a půl roku, vede jednání ER, zastupuje Unii navenek. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (volený ER, je místopředsedou Komise a předsedou Rady pro zahraniční věci, jedná na základě mandátu Komise a Rady). Změna hlasování kvalifikovanou většinou v Radě. Podpora nejméně 55 % členů Rady zastupujících členské státy (nejméně 15 z nich), jež představují nejméně 65 % obyvatelstva těchto států. Blokační menšina alespoň 13 členských států s 35 % obyvatel proti. Rozšíření možnosti hlasovat kvalifikovanou většinou. Jednomyslnost: daně, sociální zabezpečení, zahraniční, bezpečnostní a obranná politika, policejní spolupráce.
Kritika Lisabonské smlouvy Je pouze kosmetickou úpravou Ústavní smlouvy Rozšíření politik, o kterých je možno hlasovat kvalifikovanou většinou povede k omezení suverenity jednotlivých členů Nový systém kvalifikované většiny je výhodnější pro velké země
Zdroje: R. Baldwin, Ch. Wyplos, Ekonomie evropské integrace. Grada, Praha 2008 Přednášky z předmětu 5HP300, prof. Ing. Luděk Urban, Ccs. LS 2009/2010 Přednášky z předmětu 5HP200, Ing. Miroslav Ševčík, Csc.- LS 2009/2010 Portály Euroskop.cz, Ecb.
289
19.
Hospodářská politika v ČR v transformačním období
Ekonomická transformace na počátku 90. let ve východní Evropě patří mezi nejzásadnější změny hospodářské politiky v moderní historii. Jednalo se o nahrazení systému centrálně plánované ekonomiky tržní ekonomikou. Je to širší pojem než reforma-kompletní změna celého ekonomického systému včetně změny motivací ekonomických subjektů, změna nástrojů a cílů HP, vznik nových typů ekonomických subjektů a zánik jiných.
19.1 Východiska a základní pilíře transformace Základní pilíře transformace: 1) přeměna vlastnických vztahů 2) cenová liberalizace 3) liberalizace vnějších ekonomických vztahů 4) obnova a udržení makroekonomické rovnováhy 5) udržení sociálního smíru a získání podpory obyvatel pro realizaci transformace 6) vytvoření právního prostření založeného na respektování soukromých smluv Základní pilíře transformace jsou navzájem provázány-např. liberalizace cen musí být doprovázena restriktivní monetární a liberalizací vnějších vztahů. Výchozí podmínky: Československo patřilo před rokem 1989 k totalitním režimům s výsadním postavením jedné strany, absencí politických a občanských svobod. Ekonomický systém byl založen na všelidovém vlastnictví výrobních prostředků. Centrálně plánovaná ekonomika: Hlavním rysem je neexistence trhů a tedy i neexistence tržních cen, které by plnily informační, alokační a motivační funkce. Vedla k neefektivní alokaci a využívání zdrojů, hospodářské stagnaci, technologické zaostalosti, zhoršování životního prostředí a nedostatečnému uspokojování některých potřeb občanů. o Ceny, mzdy a úrokové míry byly administrativní a neposkytovaly žádné informaceneodrážely spotřebitelskou preferenci ani vzácnost zdrojů. o Ekonomické rozhodování bylo centralizováno, podniky samostatně nemohly rozhodovat o produkci. V důsledku docházelo k neefektivní alokaci. o Zahraniční obchod byl orientován na země RVHP. o Nadměrné využívání zdrojů-přezaměstnanost, nadměrné vyčerpávání surovinových zdrojů. o Monopolní struktura hospodářství Pokusy o reformu: 1) Rozsypalova reforma-1958-1961 o změna organizace průmyslu, vznik výrobně hospodářských jednotek s podniky-za účelem decentralizace řízení o mzdová přestavba-centrálně určené mzdové katalogy dle jednotlivých odvětví, institut kolektivních smluv 290
o změna v soustavě plánování-dlouhodobé plány a navazující střednědobé plány(závazné). Vznik normativů-měly sloužit k zainteresovanosti a možnému vytvoření vlastních finančních zdrojů podniků 2) Reforma Oty Šika -1963-1968 o prvky tržního socialismu i samosprávného socialismu o od roku 65 byly prvky nové soustavy ověřovány o přestavba velkoobchodních cen, přechod k pružnějšímu vývoji cen, jednotné odvody podniků,financování investic z vlastních prostředků, odstranění mzdového stropu, opatření proti negativním stránkám monopolů o ukončena vpádem vojsk Varšavské smlouvy ´68 V 80. letech vznikají centra reformního myšlení-Prognostický Ústav Akademie Věd vedený Valtrem Komárkem a Ekonomický ústav Československé akademie věd. Výhody a nevýhody Československa: Výhody:
o o o o o
Tradice restriktivní monetární politiky –relativně nízká inflace Kvalifikovaná pracovní síla Relativně vysoká životní úroveň Rozvinutější infrastruktura Blízkost k západním zemím
Nevýhody: o Téměř neexistoval soukromý sektor-znárodnění nejdůslednější ze všech zemí o Zastavení předchozích reforem
19.2 Diskuze o podobě transformace O podobě transformace se vedly rozsáhlé diskuze. Konsenzus byl na tom, že je nutné zavést základní prvky tržního systému- potvrdila se předpověď Hayeka a Misese, že centrálně plánované hospodářství nemůže efektivně fungovat. 2 přístupy: o liberální-východisko transformace je vytvoření tržních podnětů, které dovedou lidi k tomu, aby se chovali ekonomicky racionálně o institucionální-východiskem transformace je vznik tržně konformních institucí-formálních i neformálních. Je to komplexní změna vžitých vzorců chování, probíhá pomalu. Různé představy o podobě transformace vykrystalizovaly v podobě sporu mezi zastánci dvou směrů: 1) Návrh vypracovaný Hospodářskou radou ČR pod vedením místopředsedy vlády Vlasáka „Návrh strategie přechodu k tržní ekonomice“ o Ekonomové ideově spjatí s reformami z 60. let, Valtr Komárek o Pomalejší tempo transformace, standardní metody privatizace, aktivní strukturální politika. o Později označeni jako gradualisti-snaha o pomalejší tempo ve snaze předejít výraznějšímu hospodářskému poklesu, podnikatelé potřebují čas na adaptaci 291
o Tzv. český scénář 2) Návrh vypracovaný na federálním Ministerstvu financí reprezentovaný Klausem „Strategie ekonomické reformy“ o Důraz na rychlost decentralizace a cenové liberalizace, okamžitou privatizaci, s tím, že o restrukturalizaci rozhodnou až noví vlastníci. Rychlá liberalizace měla být doprovázená stabilizačními opatřeními proti inflaci a rozvrácení platební bilance. o Tzn. šoková terapie-pokles ekonomiky je daň za transformaci, byl pro to příznivý okamžik, protože lidé byli nadšeni a ochotni nést náklady, navíc noví politici měli důvěru a mohli dělat větší změny a ještě neustavily zájmové skupiny o Tzv. federální scénář V září 1990 schválilo Federální shromáždění definitivní podobu transformace- dokument s názvem „ Scénář ekonomické reformy“. Většina opatření mělo blíže k federálnímu scénáři. Jako cíl transformace byla stanovena tržní ekonomika bez přívlastků a s minimálními zásahy státu během přeměny ekonomického mechanismu i po jejím dokončení, tohoto cíle mělo být dosaženo rychlým postupem změn (šokovou terapií) při liberalizaci vnitřních cen, zahraničního obchodu i privatizaci, to vše při maximální otevřenosti ekonomiky.
19.3 Privatizační procesy Spory o rychlost privatizace: Mezi argumenty podporující rychlou privatizaci počítáme tzv. předprivatizační agonii. Ta znamená stav, kdy není management firem motivován k efektivní práci a pouze čeká na nového vlastníka, případně se začne podnik tunelovat ( levný rozprodej aktiv vlastním či spřáteleným firmám tzv. spontánní privatizace) Dalším argumentem bylo, že stát není schopen podniky efektivně restrukturalizovat. Nemá motivaci a dostatek kapacit ke kvalitní restrukturalizaci a proto je třeba podniky privatizovat. Pro pomalou privatizaci hovořil problém vhodného vlastníka. Její zastánci tvrdili, že výběrem špatného vlastníka se může nadělat více škody, než kdyby podnik vlastnil stát. Navrhovali, že měly být podniky převedeny na a.s. a restrukturalizovány státem a pak by byl teprve nalezen vhodný vlastník. Bylo by to ovšem časově náročné a s přibývajícím časem mohl dojít reformní „lauf“, případně mohli politici podléhat tlakům zájmových skupin. Malá privatizace: V lednu 1991 zahájena tzv. malá privatizace. Jejími základními rysy bylo o Prodej většinou malých jednotek (např. provozoven služeb, obchodu či stravování) o Jedinou metodou byly veřejné aukce o V kole privatizace se mohli účastnit pouze domácí podnikatelé, v dalších kolech i zahraniční podnikatelé o Existovala Možnost tzv. holandské dražby, tedy dražby směrem dolů. o Zaměstnanci ani vedení privatizovaných podniků neměli žádná privilegia. o Předmětem privatizace nesměly být věci zemědělského charakteru a dále ty věci, které se měly stát předmětem restitucí. o Na nového nabyvatele přecházela pouze aktiva. Nikoliv závazky. Průběh malé privatizace: 292
Kvůli administrování malé privatizace vznikly tzv. okresní privatizační komise. Ty měly za úkol vytvořit seznamy podniků vhodných k privatizaci v daném okrese a uložit podnikům za úkol vytvoření „karty“, která nesla základní informace o prodávaném podniku. Tyto seznamy pak předložila komise MSNMP, a pokud byly schváleny, tak měla komise zajistit administraci a vyhlášení veřejných dražeb. Na konci procesu stálo předání majetku podniku vydražiteli. Za tři roky privatizace v právním režimu bylo zprivatizováno 30 tis provozních jednotek v celkové hodnotě 31,8 mld Kč. Problémem bylo, že většina domácností neměla na počátku privatizace významnější úspory, takže byl proces financován de facto na dluh, což mělo později vliv na problémy v bankovním sektoru. Velká privatizace: Ta měla na základě zvolené koncepce privatizace proběhnout co nejrychleji a masově, což mělo vést k rychlému zavedení tržních principů v ekonomice. Restrukturalizace podniků měla být ponechána až na nové vlastníky. Na počátku velké privatizace byly vytyčeny dva základní vcelku protikladné cíle. Na jedné straně mělo dojít k rychlé privatizaci podstatné části české ekonomiky, na straně druhé k uplatnění co největšího množství soutěžních prvků v průběhu privatizačního procesu. Specifika velké privatizace: o Masový prodej či převod obrovských objemů majetku o Více metod prodeje majetku (bude rozebráno níže) v malé privatizaci byla pouze jediná metoda o Na nového nabyvatele přecházela nejen aktiva, ale i pasiva podniků. o Pokud byla privatizace prováděna jinou než kuponovou metodou, byli si zahraniční i domácí zájemci rovni o Privatizovány byly veškeré majetkové hodnoty, ne pouze hmotné věci jako v případě malé privatizace. Na počátku privatizace stála snaha o sepsání seznamů veškerého majetku státu. Na základě něj pak MSNMP rozhodovalo, který majetek zařadí do privatizace a do které vlny a který majetek si ponechá. Nejdůležitější pojem pro velkou privatizaci je tzv. privatizační projekt. Ty vymezovaly privatizovaný majetek státu, způsob, jak má být privatizován, jakou právní formu má mít zakládaná společnost, kolik akcií bude použito v kuponové metodě atp. Existovaly privatizační projekty dvojího druhu. Základní privatizační projekt – ten měl povinnost sestavit management státních firem. Konkurenční privatizační projekt - ten mohl předložit kdokoliv. Na rozdíl od základního projektu mohl být také napsán na jednotlivé části firem, nikoliv na celek. Existence konkurenčních projektů měla do procesu privatizace zařadit prvek konkurence, ovšem je jasné, že insideři měli velkou výhodu při psaní projektu. Navíc bránili outsiderům v získávání informací, což bylo možno pouze v první vlně, později upraveno zákonem. Výhodou outsiderů ale bylo, že si mohli vybrat pouze zdravé části podniku a na ně psát projekt. Pro každou navrženou jednotku pak mohla být navržena jedna z přípustných privatizačních metod. Většina podniků byla privatizována smíšeným způsobem, tedy kombinací níže uvedených metod: o Transformace na a.s. a další prodej akcií (například kuponovou privatizací, prostřednictvím banky či burzy). o Přímý prodej předem určenému vlastníkovi- tedy bez veřejné soutěže, rozhodovalo se administrativně. 293
Veřejná aukce, kdy je jediným kritériem výběru cena. Veřejná soutěž, kdy kromě ceny byly na zájemce kladeny i další požadavky. Bezúplatný převod majetku (městům, obcím, fondům sociálního pojištění a restituentům). Dočasné ponechání majetku ve Fondu národního majetku, pokud bylo třeba dostatečný čas na nalezení a jednání s vhodným vlastníkem, nebo v případech, kdy chtěl stát podnik restrukturalizovat. o Použití zaměstnaneckých akcií (maximálně 10% privatizovaného majetku) o o o o
Ze seznamu jasně plyne, že kuponová metoda, ta patří pod bod číslo jedna, je pouze jednou z metod velké privatizace. Doneslo se mi, že se v tom často chybuje u státnic. Kuponová metoda není jediná metoda velké privatizace. Proces velké privatizace: Pokud byl nějaký majetek zařazen na návrh Ministerstva privatizace na seznam určený k privatizaci, management byl povinen napsat základní privatizační projekt. Kdokoliv mohl podat konkurenční projekt. Předložené projekty pak vyhodnotilo Ministerstvo privatizace. To vydalo rozhodnutí o privatizaci (v případě přímých prodejů to činila vláda). Projekty pak realizovaly realizační instituce, tedy Fond národního majetku a Pozemkový fond. Opět pozor, realizace byla prováděna mnoha metodami, viz výše. Kuponová privatizace: Kuponová metoda privatizace byla specifickou metodou pro Českou republiku, do jisté míry byla experimentem. Byla zvolena zejména v důsledku rozhodnutí o co nejrychlejší odstátnění majetku. Kuponová privatizace byla dominantní metodou, téměř 50% všech akcií bylo nabídnuto za kupony. Byla organizována do dvou vln, kdy první vlna kupónové privatizace začala v únoru 1992 a zúčastnilo se jí téměř 6 milionů občanů. Druhá vlna kupónové privatizace proběhla od prosince 1993 do listopadu 1994 a zúčastnilo se jí 6,16 milionů občanů ČR. Proces kuponové privatizace: Na základě Ministerstvem privatizace schválených projektů Fond národního majetku založil a. s. a vložil do ní majetek, který na něj byl převeden z vlastnictví státu. (fond byl právnickou osobou). FNM pak předal tu část akcií, která byla určena ke kuponové metodě do střediska cenných papírů. o Nejprve došlo k registraci investičních privatizačních fondů, kam mohli lidé investovat, pokud nechtěli investovat sami. o Občan straší 18ti let mohl nakoupit za 1000 Kčs kupony v hodnotě 1000 bodů, čímž se stal DIKem – držitelem investičních bodů. o Zveřejnění seznamů podniků privatizovaných v daném kole, zveřejnění základních údajů o podnicích. o Tzv. nulté kolo, zde mohli občané svěřit své body investičním fondům. Jinak museli investovat sami o V každém kole byly oznámeny počty akcií a jejich ceny (vyjádřeno v bodech) o DIKové a investiční fondy si objednali akcie. Objednávky se pak poslaly do centra kuponové privatizace, které je zpracovalo. Pokud byly poptávka vyšší než nabídka a to více jak o 25%, byly vráceny body všem investorům a zvýšila se cena do dalšího kola. Pokud Byla vyšší o méně jak 25%, tak se krátila poptávka fondů na požadovanou úroveň. 294
o
Po ukončení vlny došlo k předání akcií novým majitelům
Pozitiva privatizačního procesu: o Zprivatizování mimořádného objemu státního majetku za velmi malý časový interval o Rychlá změna vlastnického práva státního majetku do vlastnictví privátního – měla politické konsekvence – determinovala změny v sociální struktuře občanů ČR = voličů a tím determinovala i výsledky voleb o Možnost každého občana podílet se na privatizačním procesu minimálně prostřednictvím kupónové knížky bez příslušného kapitálu, kterým disponovali zahraniční investoři o Seznámení občanů s kapitálovým trhem prostřednictvím akcií získaných za kupónovou knížku o Zprivatizování značného objemu majetku prostřednictvím kupónů bez možnosti vzniku dlužníků a tím zbytečných ztrát na výnosech a dodatečných transakčních nákladů Negativa privatizačního procesu: o Absence úvodní inventarizace státního majetek o Nedostatečná legislativně právní ochrana státu proti neplatičů o Nedostatečná legislativně právní ochrana drobných akcionářů vzniklých zejména z kupónové privatizace proti nekorektním praktikám investičních fondů. o Absence politických a legislativně právních opatření zabraňujících vynaložení výnosů z privatizace do běžné spotřeby státu a doplňování deficitu státního rozpočtu výnosy z privatizace. o Nerovné podmínky pro české a zahraniční zájemce Úmysl privatizovat zahraničním konkurentům za účelem likvidace výrobních kapacit v ČR o „Vyzobávání“ nejdůležitějších závodů nebo výrobních jednotek s rozhodující částí technologického řetězce zůstatek řetězce se stal závislým na zahraničním vlastníkovi rozhodující části o Nesprávně stanovené kupní ceny Zdroj: přednášky Karla Zemana z předmětu 5HP502
19.4 Cenová liberalizace a stabilizační opatření V centrálně plánované ekonomice byla úloha trhů a cen potlačena-byly tvořeny administrativně. Proto velkou roli hrála liberalizace cen, kterou bylo možné provést téměř okamžitě deregulací cen a mezd, povolením soukromého podnikání a zavedením vnitřní konvertibility měny. Cenová liberalizace proběhla 1.1.1991- liberalizováno většina cen a zahraniční obchod, odbourány dotace. Stát nadále kontroloval ceny nájemného, dopravy, elektřinu. Byla zavedena vnitřní konvertibilita měny-zrušení devizových regulací v zahraničním obchodě. To otevřelo domácí trhy zahraniční konkurenci a vytvořilo podněty k zvyšování kvality produkce a změnám sortimentu reagujícím na tržní poptávku. 295
Zrušení cenových subvencí zejména u zemědělských produktů-ceny potravin v socialismu neodrážely skutečné náklady, zdeformovaná cenová struktura neodrážející poptávku ani náklady. To bylo nezbytné pro soukromé podnikání. Očekával se velký růst inflace-nezbytnost stabilizovat ekonomiku. Stabilizační opatření: o restriktivní monetární politika o restriktivní fiskální politika o regulace mezd – tvorba mezd sice liberalizována, ale vláda se snažila držet průměrný růst
nominálních mezd v určitých mezích. Pomocí tripartitních jednání a daní-při překroční průměrného růstu mezd musely podniky platit mimořádnou daň. o ukotvení měnového kurzu- vytvoření podhodnoceného ale dlouhodobě udržitelného kurzu devalvací
19.5 Finanční sektor Na počátku přeměny centrálně plánované ekonomiky na tržní ekonomiku se v České republice projevil tzv. transformační dluh. Ten byl způsoben jednak špatnou strukturou kapitálu, jednak nedobytnými pohledávkami českých podniků u zahraničních dlužníků. Tyto problémy vedly k nárůstu špatných úvěrů u bank. (Tento problém byl menší v zemích s vysokou inflací, kde de facto došlo k částečnému oddlužení podniků, což se ČR netýkalo). Vláda se rozhodla nepřevést tíhu oddlužování na daňové poplatníky, rozhodla se přenechat restrukturalizaci až na nové vlastníky a nechtěla sama a podniky restrukturalizovat. Za účelem oddlužení bank byla zřízena Konsolidační banka, na kterou byly převedeny tzv. úvěry na trvale obracející se zásoby v hodnotě 80mld. Kč a další špatná aktiva z velkých bank. Tím byla ovšem část transformačního dluhu stejně převedena na stát. Tato banka měla za úkol vyčistit bankovní bilance od dluhů tak, aby splňovaly mezinárodně uznávaná kritéria kapitálové přiměřenosti. Jelikož ale musela pracovat ve stejném režimu jako ostatní banky (přísná omezení, např. tvorba rezerv, nesměla přejímat majoritní podíl ve společnostech, což vcelku ztěžovalo podniky restrukturalizovat), tak byla roku 2001 převedena na Konsolidační agenturu. V této podobě se na ní již přísné regulace nevztahují. Podniky se také často dostaly do problémů se solventností. Nebyly schopny splácet dluhy a jelikož restriktivní politika CB (úvěrové stropy) nedovolovala dostatečné půjčky, nebylo si možno půjčovat tak, jak byly firmy zvyklé za socialismu. Docházelo pak k řetězení mezipodnikové platební neschopnosti.
19.6 Privatizace bank Za socialismu měla v ČSR dominantní roli Státní banka Československá, ta měla na starost jak funkce centrální banky (kurzová politika, tisk peněz), tak funkce komerčních bank (vklady, úvěry atp.) Jejími klienty ale byly pouze firmy. Dále existovaly Živnostenská banka (devizové operace pro soukromou klientelu), Československá obchodní banka (platební styk v rámci RVHP) a dvě spořitelny- Česká a Slovenská – ty měly klienty v podobě domácností. I komunisté si uvědomovali nefunkčnost tohoto sytému a proto byl zaveden už roku 1989 dvoustupňový systém, 296
kdy se ze SBČS vyčlenily tři banky Komerční banka, Investiční banka a Všeobecná úvěrová a jedna spořitelna-Česká státní. Po roce 1989 došlo k rychlému nárůstu počtu bank, především těch malých, díky nízké míře regulace – k založení stačilo pouze 50milionů Kč. Časem se začalo zpřísňovat, v roce 1993 bylo třeba už 500 mil. Na počátku transformace bankovní trh koncentrovaný, nové banky měly minimální procento trhu (7,2 % úvěry, 4 % vklady). Na počátku transformace založeny státem 2 další instituce Českomoravská záruční banka (podpora malých a středních firem, Česká exportní banka – podpora exportu. A konsolidační banka. V ČR byla privatizace bank značně opožděná, což bylo kritizováno protože: o Banky během kuponové privatizace zakládaly investiční fondy a vlastnily akcie mnoha podniků. Samotné banky však doposud byly státní, jednalo se o tzv. bankovní socialismus. To mělo mít zásadní nevýhodu v problému „too big to fail“, který byl tím, že banky byly státní ještě zesílen. Stát mohl tlačit na banky, aby úvěrovaly hospodářsky důležité, čili velké, společnosti. o Dále byl problém v tom, že banky mohly dávat přednost v úvěrování těm firmám, jejichž akcie vlastnily, čímž by docházelo k neefektivní alokaci úvěrů. o Mohl vznikat problém morálního hazardu. Banky mohly hospodařit neuváženě, protože věděly, že je stát nenechá padnout.
Zpoždění privatizace bank mělo však důvody ve zvolené privatizační strategii. Systém rychlé privatizace vyžadoval konstantní chování bankovních institucí v jeho průběhu ve věci úvěrování podniků. Pokud by se banky začaly po rychlé privatizaci ihned chovat tržně, nebyly by ochotny poskytovat transformační a restrukturalizační úvěry a celý proces transformace by mohl být ohrožen. Proto byla privatizace bank odložena až na dobu po hromadné privatizaci. (respektive banky byly částečně privatizovány, ale rozhodující část akcií držel stát). Na počátku transformačního období existovaly zcela státní banky- Živnostenská, Česká státní spořitelna, Komerční banka, Investiční banka a Československá obchodní banka (restrukturalizace z roku 1989). První tři jmenované byly roku 1992 převedeny na a.s. a část převedena do kuponové privatizace. Pak byl stát minoritním vlastníkem, de facto ale měl technickou majoritu (lehce pod 50 procent akcií). Následně došlo ke zpomalení privatizace bank. Až v roce 1998 Byla privatizována IPB do rukou Nomury za relativně nízkou cenu (díky slabé výkonnosti banky). V recesi se banka dostala do potíží a stala se nesolventní. Nakonec byla prodána již dříve částečně privatizované ČSOB. Poté začala éra rychlého výprodeje bank. ČSSD se zavázala, že banky zprivatizuje do roku 2000. Podmínkou pro možnost ucházet se o některou z bank bylo, že zájemci museli mít bankovní licenci a vyšší rating než ČR, tedy banky se mohly dostat jen do rukou institucí z vyspělých ekonomik. Roku 1999 byla privatizována ČSOB (za 66% za 40mld), 2000 Česká spořitelna (52% za 19,3mld.), roku 2001 byla prodána Komerční banka (40mld.) V roce 2003 bylo 95% aktiv v rukou zahraničních vlastníků.
19.7 Vývoj makroekonomických ukazatelů: 1) Vývoj HDP a inflace Na počátku transformace došlo v zemích střední a východní Evropy k silnému propadu HDP a růstu inflace a nezaměstnanosti. Důvodem nebyly jen ekonomické reformy, roli v tom hrály i externí šoky-zejména rozpad RVHP. Hlavním vnitřním zdrojem změny makroekonomických 297
ukazatelů byla liberalizace cen. Sekundárním vlivem na relativně vysokou inflaci bylo snížení poptávky po spotřebním i investičním zboží. Růst HDP Inflace Nezaměstnanost
1990 -1,2 % 9,9 0,7%
1991 -11,5% 56,7 4,1%
1992 -3,3% 11,1 2,6%
1993 0,6 20,8 3,5%
Zdroj: Holman, 2000 Velmi rychle došlo k obnovení ekonomického růstu (1994-1996), a to především díky přílivu zahraničního kapitálu a zvyšování soukromé spotřeby v důsledku rostoucích mezd. Růst produkce byl doprovázen i zvýšením importů, které pokrývaly rostoucí předstih domácí poptávky před nabídkou. To vedlo ke zvětšování schodku obchodní bilance, protože většina dovozů směřovala do spotřeby, což nepodporovalo exportní výkonnost české ekonomiky. V porovnání s vyspělými státy s fungujícím tržním hospodářstvím se totiž česká ekonomika vyznačovala nízkou výkonností a konkurenceschopností na zahraničních trzích. Tato přetrvávající nestabilita vůči zahraničí se stala hlavním makroekonomickým problémem v ČR v polovině 90.let. Již během roku 1996 se začaly objevovat problémy v bankovním sektoru, pokles domácí i zahraniční investiční aktivity a saldo obchodní bilance se propadalo do stále hlubších deficitů. V roce 1997 došlo k odlivu kapitálu pod vlivem krize na mezinárodních trzích a tlaku na kurz, což vyústilo v měnovou krizi. Mezi lety1997 a 1999 byla aplikována restriktivní fiskální a monetární politika-došlo k mírnému poklesu HDP. 2) Strukturální změny Centrálně plánované ekonomiky trpěly strukturálními deformacemi. Měly příliš velký podíl průmyslu, zejména těžkého, a nedostatečně rozvinutý sektor služeb. Strukturální změny tedy zahrnovaly přesun od zemědělství a průmyslu ke službám, dynamický rozvoj obchodu, finančních a kapitálových trhů. Podíl sektoru na HDP (v procentech): Průmysl Stavebnictví Zemědělství Služby
1990 48,7 5,2 8,6 37,5
1992 43,1 5,3 6,1 45,5
1994 34,8 5,9 5,8 53,5
1996 33,7 6,9 4,9 54,5
Zdroj: Holman, 2000 Změny i ve vlastnické struktuře ekonomiky-zvyšování podílu soukromého sektoru v ekonomice. 3) Fiskální politika V centrálně plánované ekonomice velký podíl vládních výdajů na HDP (přes 60%)-veřejné finance byly nástrojem přerozdělování, komplikovaný systém daní odrážel ideologické priority Transformace měla i podobu snižování role státu- odbourávání dotací podnikům a tedy i pokles podílu veřejných výdajů na HDP. Na počátku transformace aplikována restriktivní fiskální politika-cílem bylo udržet vyrovnaný rozpočet. V prvních letech celkové saldo rozpočtu kladné, od roku 1996 v deficitu. V roce 1993 byla zavedena nová daňová soustava, změny v sociálním a zdravotním pojištění. Specifikem transformace jsou mimořádné položky na straně příjmů(výnosy z privatizace) i výdajů (náklady spojené s restrukturalizací, oddlužování bankovního sektoru, ekologické škody). 298
4) Monetární politika V prvních letech hrála monetární politika hlavně stabilizační úlohu-měla zabránit tomu, aby liberalizace trhů vyvolala nekontrolovatelnou inflaci. Liberalizace způsobila prudké zvýšení cenové hladiny, ale díky silně restriktivní měnové politice byl cenový růst stabilizován. K dalšímu skokovému růstu cenové hladiny došlo v roce 1993 jako důsledek měnové odluky se Slovenskem a zavedení nové daňové soustavy. V polovině 90. let se růst cen stabilizoval na10%-další snižování bylo obtížné z důvodu inflačního očekávání. Byl nastaven fixní kurz měny- sloužil jako nástroj protiinflační politiky, problémem ale bylo, že způsoboval reálnou apretaci koruny. Směnný kurz byl fixován vůči měnám pěti zemí (od 1993 dvou), které se nejvýrazněji podílely na zahraničním obchodu Československa. Od roku 1992 nastaveno oscilační pásmo 0,5%. Na růst peněžní zásoby působil i příliv zahraničního kapitálu. V roce 1995 byly liberalizovány kapitálové toky na finančním účtu PB a spolu s fixním kurzem díky tomu docházelo k velkému přílivu krátkodobého kapitálu. Příliv zahraničního kapitálu vyvolával aktivní saldo PB. Aby centrální banka udržela fixní kurz koruny, musela intervenovat na měnovém trhu nákupem zahraničních měn za koruny. Důsledkem byl růst peněžní zásoby. ČNB se snažila tlumit růst peněžní zásoby prodejem dluhopisů, ale to se míjelo účinkem-vedlo to k dalšímu růstu úrokových měr a tedy dalšímu přílivu zahraniční kapitál. Růst peněžní zásoby zvyšoval agregátní poptávku, která narážela na nedostatek domácích produkčních kapacit a přelévala se do dovozů-obchodní bilance se začala prudce zhoršovat. 1996 ČNB rozšířila fluktuační pásmo na 15%, zvýšila povinné rezervy bank a úrokovou míru-to v důsledku prohloubilo recesi, která se začala od roku 1997 projevovat. Restriktivní měnová i fiskální politika byla špatnou kombinací. Investoři se začali zbavovat korun a zahraniční kapitál opouštěl zemi. ČNB se marně snažila intervencemi udržet korunu ve fluktuačním kurzu, do toho proběhl i spekulační útok na korunu-ČNB zvýšila úrokovou míru a přešla k floatingu a politice inflačního cílování.
Zdroje: Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck, 2005. ISBN 80-7179- 380-9. Holman, R. Transformace české ekonomiky v komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Praha: Centrum pro ekonomiku apolitiku, 2000. ISBN 80-902795-6-2. Jonáš, J. Ekonomická transformace v České republice:makroekonomický vývoj a hospodářská politika. Praha : Management Press, 1997. ISBN 80-85943-22-0. Slaný, A. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha: C. H. Beck, 2003. ISBN 80-
7179-738-3. Spěváček, V. Ekonomická transformace: ekonomické, politické a sociální aspekty. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-86131-32-7. Žídek, L. Transformace české ekonomiky 1989-2004. Praha : C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-922X. Ježek, T. Privatizace čeké ekonomiky: její kořeny, metody a výsledky. Praha : Oeconomica, 2006. ISBN 80-245-1069-3. Zeman, K. Přednášky předmětu 5HP502. Praha : VŠE. Dostupné z: http://khp.vse.cz/wpcontent/uploads/2010/07/5HP502-zeman-prednasky-ls11.pdf
299
20. Návrhy a pokusy o reformy veřejných financí v ČR po roce 2000 Daňová reforma, reforma penzijního systému, reforma financování zdravotnictví, institucionální změny.
20.1 Stav veřejných financí Celkový veřejný dluh Veřejný dluh vykazuje dlouhodobě rostoucí trend. V grafu níže je zobrazen podíl dluhu na celkovém HDP. V letošním roce se očekává podíl 41,4%, přičemž k 30.9.2011 dosahoval celkový dluh 1,457 bilionu Kč, aktuální dluh na osobu je 145 998 Kč.
Zdroj: ČNB
Vývoj státního dluhu v mld. 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 aktuální 289,3 345 395,9 493,2 592,9 691,2 802,5 892,3 999,8 1178,20 1344,10 1457,0 Podle údajů na účtech Ministerstva financí vedených v ČNB dosáhly k 30. listopadu 2011 celkové příjmy státního rozpočtu 906,5 mld. Kč, celkové výdaje 1 032,4 mld. Kč a schodek 125,9 mld. Kč
300
Státní rozpočet je od roku 1996 trvale deficitní a to i v době, kdy ČR vykazovala hospodářský růst, jako např. deficit 109 mld. v roce 2003 s 3,8% hospodářským růstem či v roce 2006 deficit 97,6 mld. s dokonce 7% růstem. Největší deficit byl dosáhnut v roce 2009, který byl z velké části způsoben výpadkem příjmů státního rozpočtu z důvodu ekonomické krize. Současná vláda se zavázala deficit rozpočtu postupně snižovat na 1,9% HDP v roce 2014, přičemž současný deficit je 4,2% HDP, v roce 2016 by údajně mělo být dosáhnuto vyrovnaných rozpočtů, což si však vyžádá výrazné strukturální změny. ČR dluh nesplácí, platí pouze úroky, které jsou pro letošní rok odhadnuty na 70,7 mld. Srovnání ČR s ostatními zeměmi Ve srovnání s ostatními zeměmi si ČR vede relativně dobře. Státní dluh je hluboko pod hranicí 60 procent HDP, která je považována za kritický zlom ve stavu veřejných financí. Podle nedávné projekce Evropské komise by se však bez reforem české zadlužení v následujících letech výrazně prohloubilo a v roce 2020 by dluh dosáhl zhruba 66 procent HDP a v roce 2060 by se přiblížil hranici 500 procent HDP.99 S každoročním nárůstem rozpočtových deficitů roste i celkové zadlužení unie. Jen od roku 2008 do roku 2009 vzrostlo z 62,5 procenta HDP na 74,4 procent HDP. V roce 2010 nicméně celkový dluh ještě porostl na 80,0 procenta HDP a v roce 2011 na 81,7 procenta, avšak situace členů eurozóny je ještě horší a očekává se dluh 87,0%. Podle rozpočtových pravidel EU je přitom v případě členských států přípustný celkový dluh do 60 procent HDP. Toto pravidlo však nesplňuje hned 16 z celkových 27 členských států. Finance.cz [online]. 2010 [cit. 2011-12-12]. Současný stav veřejných financí ve státech EU je neudržitelný. Dostupné z WWW: 99
301
2007
2008
Saldo 2009
2010
2011
2007
2008
Dluh v % 2009
2010
2011
EU27
-0,9
-2,4
-6,8
-6,4
-4,6
59,0
62,3
74,4
80,0
81,6
EA17 1
-0,7
-2,0
-6,3
-6,0
-4,2
66,2
69,9
79,3
85,1
87,0
Belgie
-0,3
-1,3
-5,9
-4,1
-3,6
84,2
89,6
96,2
96,8
97,5
1,1
1,7
-4,7
-3,2
-2,5
17,2
13,7
14,6
16,2
16,4
Bulharsko Česká republika
-0,7
-2,7
-5,9
-4,7
-4,2
29,0
30,0
35,3
38,5
41,4
Dánsko
4,8
3,2
-2,7
-2,7
-3,8
27,5
34,5
41,8
43,6
43,0
Estonsko
2,5
-2,8
-1,7
0,1
-0,5
3,7
4,6
7,1
6,6
6,3 50,1
Finsko
5,2
4,2
-2,6
-2,5
-0,9
35,2
34,1
43,8
48,4
Francie
-2,7
-3,3
-7,5
-7,0
-5,7
63,9
67,7
78,3
81,7
84,6
Irsko
0,1
-7,3
-14,3
-32,4
-9,5
25,0
44,4
65,6
96,2
102,2
Itálie
-1,5
-2,7
-5,4
-4,6
-3,9
103,6
106,3
116,1
119,0
120,0
Kypr
3,4
0,9
-6,0
-5,3
-4,2
58,3
48,3
58,0
60,8
62,0
Litva
-1,0
-3,3
-9,5
-7,1
-5,3
16,9
15,6
29,5
38,2
38,1
Lotyšsko
-0,3
-4,2
-9,7
-7,7
-5,4
9,0
19,7
36,7
44,7
49,4
3,7
3,0
-0,9
-1,7
-1,5
6,7
13,6
14,6
18,4
17,7
Maďarsko
-5,0
-3,7
-4,5
-4,2
2,0
66,1
72,3
78,4
80,2
75,5
Malta
-2,3
-4,5
-3,7
-3,6
-2,8
62,0
61,5
67,6
68,0
67,9
0,3
0,1
-3,0
-3,3
-2,5
64,9
66,3
73,5
83,2
81,8
Lucembursko
Německo Nizozemsko
0,2
0,6
-5,5
-5,4
-3,7
45,3
58,2
60,8
62,7
64,5
Polsko
-1,9
-3,7
-7,3
-7,9
-5,6
45,0
47,1
50,9
55,0
54,9
Portugalsko
-3,1
-3,5
-10,1
-9,1
.
68,3
71,6
83,0
93,0
.
Rakousko
-0,9
-0,9
-4,1
-4,6
-3,9
60,7
63,8
69,6
72,3
73,6
Rumunsko
-2,6
-5,7
-8,5
-6,4
-4,5
12,6
13,4
23,6
30,8
33,2
Řecko
-6,4
-9,8
-15,4
-10,5
-7,4
105,4
110,7
127,1
142,8
154,8
Slovensko
-1,8
-2,1
-8,0
-7,9
-4,9
29,6
27,8
35,4
41,0
44,1
Slovinsko
-0,1
-1,8
-6,0
-5,6
-5,5
23,1
21,9
35,2
38,0
43,3
Španělsko
1,9
-4,2
-11,1
-9,2
-6,0
36,1
39,8
53,3
60,1
67,3
Švédsko
3,6
2,2
-0,7
0,0
0,6
40,2
38,8
42,8
39,8
36,8
302
Spojené království2
-2,8
-6,9
-11,5
-10,0
-7,9
43,6
58,1
72,5
82,5
84,1
Zdroj: MfČR
Rating ČR Ocenění (rating) České republiky je oceněním její úvěruschopnosti (kredibility). Ocenění je syntetickým výrazem kvality českého státu jako dlužníka a jeho ekonomické schopnosti dodržet vydané vlastní závazky a splatit včas a v úplném množství úroky i jistinu dlužné částky. Toto ocenění má význam v tom, že dlužník musí za rozdíl mezi nejlepším ratingovým oceněním (např.AAA), tj. referenčním oceněním, a svým horším oceněním (např.A-) svým věřitelům platit tzv. kreditní přirážku při vydávání nových emisí, která horší kvalitu dlužníka zohledňuje. Tato kreditní přirážka se stále mění, avšak úroveň zůstává zhruba stejná.100 Česká republika má pro dlouhodobé závazky v zahraničních měnách toto ratingové ocenění: Ratingová agentura Ocenění (Rating) Výhled Moody´s Standard & Poor´s Fitch Ratings
A1 AAA+
Stabilní Pozitivní Pozitivní
Příklad veřejných rozpočtů v roce 2010101 Příjmy veřejných rozpočtů 2010 Celkové příjmy- 1 423 mld. Kč - Příjmy z provozní činnosti- 1 401,2 mld. Kč - Daně- 690,8 mld. - Sociální příspěvky- 517,5 mld. - Dotace- 84,9 mld. - Ostatní příjmy- 108 mld. - Prodej nefinančních aktiv- 21,8 mld. Kč Příjmy z daní - 690,8 mld. Kč - Daně z příjmů, zisků a kapitálových výnosů- 260,9 mld. - Daně z majetku- 16,4 mld. - Daně ze zboží a služeb- 413,4 mld. - Daně z mezinárodního obchodu a transakcí- 0,013 mld. - Ostatní daně- 0,147 mld. Celkové výdaje - 1 602,1 mld. Kč 2010 - Výdaje na provozní činnost- 1 494,9 mld. Kč - Náhrady zaměstnancům- 145,9 mld. - Užití zboží a služeb- 142,1 mld. - Úroky- 41,9 mld. - Dotace- 30,6 mld. Ministerstvo financí ČR [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Rating. Dostupné z WWW: . 101 Ministerstvo financí ČR [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Veřejné rozpočty 2010. Dostupné z WWW: 100
303
-
Běžné transfery- 300 mld. Sociální dávky- 670,7 mld. Ostatní výdaje- 163,6 mld. Nákup nefinančních aktiv- 107,3 mld. Kč
Výdaje na sociální dávky - Nemocenské pojištění- 22,8 mld. Kč - Důchodové pojištění- 337,8 mld. Kč - Státní sociální podpora- 40,8 mld. Kč - přídavek na dítě- 3,9 mld. Kč - rodičovský příspěvek- 27,7 mld. Kč - Podpora v nezaměstnanosti- 13,4 mld. Kč - Příspěvek na péči- 19,6 mld. Kč -
Z fondů sociálního zabezpečení- 214,4 mld. Kč Z místních rozpočtů- 25,3 mld. Kč
Hlavní příčinou rozdílů mezi příjmy a výdaji jsou neudržitelné trendy v oblasti běžných, zejména mandatorních výdajů.
1800 Mandatorní výdaje SR
1600
Příjmy SR
1400
mld. Kč
1200 1000 800 600 400 200 0 2005
2006
2007
2008
2009
2010
2011
2012
2013
2014
2015
Zdroj: mpsv.cz
20.2 Návrhy řešení situace veřejných financí NERV a jejich
304
realizace102 Návrh NERV: Stanovení fiskálního pravidla. Stav: Vláda se v programovém prohlášení zavázala k přijetí ústavního zákona o rozpočtové kázni a odpovědnosti, který by fiskální pravidlo obsahoval. Předložení návrhu do vlády: Prosinec 2011. Návrh NERV: Vytvoření nezávislé fiskální instituce, která by dohlížela nad rozpočtovou politikou vlády. Stav: Vláda se v programovém prohlášení zavázala ke vzniku Národní rozpočtové rady vlády. Implementace: Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti, kterou připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu počítá s rokem 2013. Návrh NERV: Využívání systému Státní pokladna. Stav: Integrovaný informační systém Státní pokladna je postupně uváděn do provozu. Rutinní provoz: 2. pololetí 2012 / začátek roku 2013 Návrh NERV: Posun od zdanění práce ke zdanění spotřeby. Stav: V rámci daňové reformy chystané ministerstvem financí dojde k sjednocení DPH doprovázeném snížením vedlejších nákladů práce na straně zaměstnavatele. Implementace: Daňová reforma již byla předložena, účinnost by měla být od roku 2013. Návrh NERV: Zavedení Jednotného inkasního místa (JIM). Stav: Vláda postupně sjednocuje agendy správy daní, sociálního pojištění a cel do Jednotného inkasního místa. Dokončení projektu: 2013/2014. Návrh NERV: Omezení státní podpory stavebního spoření. Stav: Vláda se k omezení státní podpory stavebního spoření zavázala již ve svém programovém prohlášení. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu ale tento krok musel být o rok odložen. Státní podpora bude snížena na 2000 korun. Implementace: Původně 2011, nyní 2012 Proč je potřeba reforem důchodového systému? „Proč reformovat penzijní systém? Diverzifikace povinného systému sníží celková rizika. Zejména se jedná o průměrnou a nízkopříjmovou část populace. Cílem je také zmírnění mezigenerační nerovnosti. Značná mezigenerační nespravedlnost hrozí mezi lety 2030 a 2050, kdy se saldo důchodového systému zhorší z -0,5 procenta na -4 procenta HDP. Jak reformovat? Bezodkladnou úpravou parametrů PAYG pilíře a zavedením II. spořícího pilíře.“103 Fiskální udržitelnost českého důchodového systému Vlada.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Výroční zpráva NERV. Dostupné z WWW: 103 Vlada.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Výroční zpráva NERV. Dostupné z WWW: 102
305
Zdroj: mpsv.cz
Schodek důchodového účtu se bude prohlubovat. Pokrytí schodku přesahuje možnosti veřejných rozpočtů. Dnes si na důchody půjčujeme. Chybějících 30 miliard (1 % HDP) je součástí schodku státního rozpočtu. Pokrytí schodku přesahuje možnosti veřejných rozpočtů.104 Negativní dopad na důchodový systém - prodlužující se střední délka života - nízká porodnost - růst podílu osob ve vyšších věkových skupinách - rostoucí počet důchodců doprovázený poklesem počtu ekonomicky aktivních osob - tlak na výdajovou stranu systému (stává se trvale deficitní) - systém je v současné podobě finančně neudržitelný Za 30 – 40 let se zdvojnásobí počet občanů ČR nad 65 let. Na udržení dnešní úrovně důchodů bychom potřebovali dalších cca 150 mld. Pokrýt schodek 150 mld. znamená: - zvýšit pojistné z 28 % na 40 % nebo - zvýšit DPH na 25 – 26 % (jednotná sazba) nebo - zvýšit daň firem z 19 % na dvojnásobek nebo - zvýšit daň fyzických osob z 19 % na dvojnásobek nebo - prodloužit věk odchodu do důchodu z 65 na 71-72 let nebo - snížit všechny vyplácené penze (i invalidní) o 1/3105
20.3 Řešení důchodové reformy podle NERV106 Mpsv.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Proč potřebujeme důchodovou reformu?. Dostupné z WWW: . 105 Mpsv.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Proč potřebujeme důchodovou reformu?. Dostupné z WWW: . 104
306
Návrh NERV: Sjednocení věku odchodu do důchodu a zvyšování o 2 měsíce ročně. Stav: Vláda tento návrh připojila k takzvané malé důchodové reformě. Začne platit: Podzim 2011 Návrh NERV: Vláda ztratí pravomoc zvyšovat důchody více, než stanovuje zákon. Stav: Vláda tento návrh připojila k takzvané malé důchodové reformě. Začne platit: Podzim 2011 Návrh NERV: Důchod se bude počítat z celoživotního příjmu. Stav: Vláda tento návrh připojila k takzvané malé důchodové reformě. Začne platit: Podzim 2011 Návrh NERV: V rámci důchodové reformy sjednotit DPH. Stav: Vláda navrhla sjednotit DPH od stejného roku, kdy bude důchodová reforma v účinnosti. Začne platit: 2013 Návrh NERV: Vytvoření nového spořícího pilíře v rámci důchodového systému. Stav: Vláda počítá se vznikem tohoto takzvaného II. pilíře, na rozdíl od návrhu NERV bude dobrovolný Začne platit: 2013 Vlada.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Výroční zpráva NERV. Dostupné z WWW: 106
307
20.4 Pohled a doporučení podle OECD107 Česká ekonomika byla vzhledem ke své vysoké míře otevřenosti a zapojení do globálních výrobních řetězců výrazně zasažena celosvětovým poklesem hospodářského růstu. Také její fiskální pozice utrpěla značnou újmu, která si vyžádala rychlý přechod od stimulační politiky ke konsolidaci. Hlavní střednědobou výzvou je vytvoření podmínek pro rychlé dohnání vyspělých ekonomik OECD, zejména obnova udržitelnosti veřejných financí a zlepšení podnikatelského prostředí. Implementace ambiciózní střednědobé konsolidační strategie. Vláda by měla vypracovat jasný střednědobý plán, jak dosáhnout strukturálně vyrovnaného rozpočtu. Konsolidační úsilí musí být podloženo strukturálními reformami a mělo by vyvážit zajištění příjmové základny a využití potenciálu úspor ve výdajových programech zvýšením jejich efektivity a zkrocením jejich růstu. To by se mělo stát základním kamenem širší strategie přípravy hospodářství na vstup do eurozóny. Diverzifikace rizik ve zdravotnictví a důchodovém systému. Vzhledem k výdajovým tlakům, které vytváří stárnutí populace, je potřeba provést další reformy zdravotnictví a důchodového systému, aby byla zajištěna jejich dlouhodobá fiskální udržitelnost. V obou případech byly realizovány první slibné kroky, ale je zapotřebí učinit více, zejména diverzifikovat zdroje důchodových příjmů. V uplynulých letech proběhly významné reformy v daňovém systému a systému sociálních dávek. I když řada z provedených změn je vítaná, přetrvávají některé nedořešené problémy: Přesun daňového břemene směrem k méně distorzním daním. Je možné více využívat nepřímých daní, zejména spotřebních, ekologických a majetkových, namísto přímého zdanění příjmů z práce a kapitálu. Lepší koordinace daňových a dávkových politik. Jelikož nejsou politiky v těchto dvou oblastech dostatečně koordinované, dochází někdy k nežádoucím interakcím mezi daňovým a dávkovým systémem. Systematičtější analýza jejich vzájemného působení by mohla pomoci těmto problémům předcházet Odstranění dalších deformací ve zdanění práce a kapitálu. Odlišné zacházení s osobami vykonávajícími závislou činnost (zaměstnanci) a samostatně výdělečně činnými deformuje chování účastníků trhu práce. Ustanovení zákona o dani z příjmů právnických osob, která zvýhodňují některé druhy aktiv a zdroje financování investic před jinými, zase nežádoucím způsobem ovlivňují alokaci investic. Opatření omezující regulatorní zátěž nabízejí způsob, jak snížit náklady podnikání – a zmírnit tak tlak na podnikatelský sektor – za cenu nízkých nebo nulových fiskálních nákladů. Další snížení rigidit na trzích produktů a práce. I přes nedávné reformy je stále potřeba snižovat překážky vstupu na trh produktů, posilovat hospodářskou soutěž, zejména v síťových sektorech, a uvolnit regulaci na trhu práce. Pokračování v regulatorní reformě. Opatření k uvolnění regulace na trzích produktů a práce by měla být podložena větší konzistentností v provádění regulatorních politik, se zvláštním OECD [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. EKONOMICKÝ PŘEHLED ČESKÉ REPUBLIKY. Dostupné z WWW: . 107
308
důrazem na zjednodušení administrativy a účinné hodnocení dopadů regulace. Další rozvoj iniciativ v oblasti elektronické správy (e-government). Hojnější využívání metod elektronické správy by mohlo významným způsobem přispět k dosažení těchto cílů. Ve zdravotnictví by měla vláda oživit proces reformy zdravotnictví, pokročit s plány revize souboru základní zdravotní péče hrazené systémem veřejného zdravotnictví a umožnit větší rozmanitost pojistných produktů. Měla by rovněž podniknout kroky k odstranění deformace na trhu zdravotní péče způsobenou ad hoc zásahy do systému poplatků regionálními samosprávami. Daňová doporučení V České republice se využívá zdanění majetku méně než v kterékoli jiné členské zemi OECD. Přitom majetkové daně patří mezi dostupnými zdroji příjmů k těm nejméně distorzním. Navíc se poměrně těžko obcházejí a jsou méně cyklické než daně z příjmů. Daň z nemovitosti by měla být zvýšena, a to jednak zvýšením sazby daně, a jednak provázáním daňového základu na skutečné tržní ceny. Měl by být také přezkoumán systém dvou sazeb DPH. Ten vytváří deformace na trhu a komplikuje správu daně. Přitom jako prostředek pomoci osobám s nízkými příjmy je nesmírně neefektivní: cca 60% daňových výhod systému dvou sazeb získávají domácnosti se středním nebo vyšším příjmem. DPH by měla mít jednotnou sazbu a množství výjimek a osvobození by mělo být omezeno na minimum. Otázky degresivního dopadu by měly být řešeny přímými transfery.
20.5 Budoucí reformy současné vlády Důchodová reforma108 Již od podzimu 2011 platí 1. část reformy, která prodlužuje věk odchodu do penze a částečně mění i výši státního důchodu. Lidé narození po roce 1965 půjdou do důchodu později, než předpokládala dosavadní pravidla. Další část reformy začne platit od roku 2013. Od roku 2013 má zavést dobrovolné spoření v nových penzijních fondech, současně se mění i dosavadní systém penzijního připojištění se státním příspěvkem. Od tohoto roku by lidé mohli část povinných odvodů na důchodové pojištění nově směřovat do soukromých penzijních fondů na svůj vlastní důchodový účet. Půjde však pouze o možnost, nikoliv povinnost. Dosud jsou důchody financovány průběžným systémem PAYG – lidé odvádějí pojistné do státního systému, ale peníze nejdou na jejich účet (budoucí důchod), nýbrž rovnou současným důchodcům. Takzvaný státní pilíř zůstává, jeho role má klesnout. Změny oproti dosavadnímu systému čekají hlavně lidi, kterým bude méně než 35 let, kteří se budou moci rozhodnout, zda část odvodů už nebudou platit do státního (průběžného) systému, ale do penzijního fondu na individuální účet. Lidé, kterým bude v době vstupu zákona v platnost více než 35 let, se budou moci rozhodnout ke vstupu do systému jen do 31. prosince 2012. Reforma umožní takzvaný dobrovolný opt-out, tedy vyvedení části peněz ze státního (průběžného) Aktuálně.centrum.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Důchodová reforma. Dostupné z WWW: 108
309
systému. Jedná se o 3% sociálního pojištění, které lze dobrovolně směřovat na svůj individuální účet u penzijních společností pod podmínkou, že budou další dodatečné vlastní platby minimálně ve výši dvou procent ze základu pro výpočet odvodu na sociální pojištění. II. pilíř bude financován vyvázáním části pojistného na důchodové pojištění z I. pilíře. Účastník II. pilíře si sníží pojistnou sazbu do I. pilíře o 3% na 25 %. K vyvázaným 3% bude mít povinnost přidat další 2% z vlastních prostředků.109 Účast ve II. pilíři je nepovinná, avšak pokud se účastník zaváže tuto možnost využít, nelze ji vzít zpět. Součástí dědického řízení budou naspořené peníze jen tehdy, jestliže člověk zemře ještě ve odchodem do penze. Zemře-li účastník později, dostanou dědici zbytek naspořených peněz jen tehdy, jestliže se důchodce původně rozhodl pro dvacetiletou výplatu renty. Pokud se rozhodl pro formu doživotní penze, pak výplata končí smrtí penzisty. Stát však negarantuje úspory v soukromých penzijních fondech. Prostředky na individuálních penzijních účtech budou spravovat stávající penzijní fondy, jež projdou transformací a dostanou novou licenci. Penzijní společnosti povinně nabídnou čtyři investiční profily včetně fondu investujícího výhradně do českých státních dluhopisů pro občany preferující jistotu státní garance. Každá penzijní společnost bude povinně nabízet čtyři fondy, lišící se investičními limity, strukturou spravovaného portfolia a s tím spojeným rizikem: všeobecný, konzervativní, vyvážený a dynamický. Vláda slibuje, že trh finančních zprostředkovatelů bude přísně regulován tak, aby se minimalizovaly obchodní náklady penzijních společností a aby došlo k zprůhlednění vztahu poradce a jeho klienta. Systém stávajícího penzijního připojištění se státním příspěvkem zůstává, stane se z něj takzvaný III. pilíř reformy. Na státní příspěvek však nově dosáhne jen ten, kdo si bude (ze svého) ukládat alespoň 300 korun měsíčně, nyní stačí 100 korun. Změní se i výpočet státního příspěvku. Při měsíčním vkladu účastníka v rozmezí od 300 do 999 korun má podpora nově činit 90 korun plus 20 procent z částky přesahující 300 korun. Náklady důchodové reformy a výpadek příjmů z odvodů do státního systému by se měly zaplatit vyšším DPH, čímž by měla získat okolo 22 miliard korun, současně však vydá 3-4 miliardy na vyšší daňovou slevu na děti jako část kompenzace za vyšší DPH. Snížená sazba daně z přidané hodnoty se od ledna 2012 zvýší ze současných 10 % na 14%, základní sazba zůstane na 20 %. Zdraží zboží a služby, zařazené ve snížené sazbě DPH. Jde zejména o potraviny, nealkoholické nápoje, vodné a stočné, teplo, městskou dopravu, knihy, časopisy a noviny, ubytovací služby, vstupné na kulturní akce, léky a zdravotnické pomůcky, dětské pleny či stavební práce. Od ledna 2013 se pak sazba má sjednotit na 17,5 %, na veškeré zboží. Daňová reforma110 Jen pro upřesnění si představme rozdíl a typy přímých a nepřímých daní: Přímé daně představují takovou situaci, kdy poplatník daní platí sám a za vlastní účet 109
Mpsv.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Hlavní principy pokračování důchodové reformy. Dostupné z
WWW: 110 Aktuálně.centrum.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Daňová reforma. Dostupné z WWW:
310
Daň z příjmů fyzických osob - Daň z příjmů právnických osob - Daň z nemovitosti - Daň dědická - Daň darovací - Daň z převodu nemovitosti - Silniční daň Nepřímé daně představují stav, kdy platí plátce daně, avšak na účet poplatníka, od kterého před tím danou daň vybral formou přirážky k ceně zboží - Daň z přidané hodnoty (DPH) - Spotřební daň - Ekologická daň Poslanci ODS, TOP 09 a VV v listopadu 2011 schválili návrh daňové reformy. Přesto ale nejde o její definitivní podobu. Koalice se shodla na odkladu o rok oproti původnímu plánu, změny tak mají platit až od ledna 2014. Otevřené navíc zůstávají některé zásadní body, zejména daňové zvýhodnění stravenek. Konečnou shodu chce koalice najít později. Pouze od 1.1. 2012 by mělo začít platit zdanění hazardu. 111 Konec superhrubé mzdy Superhrubá mzda je rozšířený základ daně o sociální a zdravotní pojistné placené zaměstnancem i zaměstnavatelem = hrubá mzda zaměstnance + sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem za zaměstnance Mění se záloha na daň z příjmu z dřívějších 15% ze superhrubé mzdy na 19% z hrubé mzdy Sjednocení daňových sazeb na 19% - v podstatě jde o zavedení "skutečné" rovné sazby daně jak pro fyzické osoby tak pro právnické osoby. Zvýšení daně z příjmů fyzických osob touto změnou by kompenzovalo zrušení superhrubé mzdy popsané výše. Tedy čistá mzda se sice zvýší díky zrušení superhrubé mzdy, ale sníží se díky vyšší daňové sazbě. PŘEHLED SAZEB DANÍ Z PŘÍJMŮ V EVROPSKÉ UNII FYZICKÉ PRÁVNICKÉ ZEMĚ OSOBY OSOBY Belgie 50 33 Británie 40 28 Bulharsko 10 10 Česko 15 19 Dánsko 51 25 Estonsko 21 21 Finsko 30 26 Francie 40 33,33 E15.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Sněmovna schválila vládní daňovou reformu, stravenky nezrušila. Dostupné z WWW: . 111
311
Irsko 41 Itálie 43 Kypr 30 Litva 20 Lotyšsko 26 Lucembursko 38 Maďarsko 32 Malta 35 Německo 45 Nizozemsko 52 Polsko 32 Portugalsko 42 Rakousko 50 Rumunsko 16 Řecko 40 Slovensko 19 Slovinsko 41 Španělsko 45 Švédsko 25 Zdroj: Evropská komise
12,5 27,5 10 15 15 21 19 35 15 25,5 19 25 25 16 25 19 20 30 26,3
Zvýšení odvodů zaměstnanců na zdravotním pojištění o 2% a snížení odvodů zaměstnavatele. Zaměstnanci by měli odvádět státu více na pojistném na zdravotním pojištění. Dnes odvádí 4,5 % z hrubé mzdy, nově by to mělo činit 6,5 %. Zároveň dochází ke snížení odvodů zaměstnavatele na zaměstnance na 32,5%, tato sazba zahrnuje i úrazové pojištění. Navíc dojde ke snížení stropu na 48 násobek průměrné mzdy u sociálního pojištění, u zdravotního pojištění strop zůstává na 72 násobku průměrné mzdy. Zrušení daňových výjimek a výhod. Podstatnou změnou je také zrušení některých daňových výjimek a výhod, jako je například zvýhodnění stravenek (toto zrušení však bylo zamítnuto Věcmi veřejnými) a možnost odpočtu úroků z hypotéčního úvěru a úvěrů ze stavebního spoření. Zastánci zrušení těchto výhod argumentují právě tím, že jsou znevýhodněny určité skupiny (například ti, co si pořídili bydlení za vlastní prostředky). Odpočty darů. Stát chce podpořit veřejně prospěšné činnosti právnických a fyzických osob tím, že zvýší maximální částku darů, kterou je možné započíst do daňového přiznání, na 15 % ze základu daně (u fyzických osob) a 10 % ze základu daně (u právnických osob). Změna složitého výpočtu dědické a darovací daně, zavedena lineární sazba 10% a 20%. V budoucnu se počítá s tím, že předměty těchto daní se stanou součástí daně z příjmů. Hranice pro odvod DPH u OSVČ se sníží na 750 tis. Kč z původního 1 milionu. Změní se také odvod sociálního pojištění u OSVČ, které budou platit 6,5% z hrubého zisku namísto současných 29,2% z poloviny hrubého zisku. Velmi diskutovanou reformou je zdanění hazardních her. Firmy z loterijního průmyslu by měly platit nově daň z příjmu 20%. Rozdělení této daně je stále předmětem jednání, podle původního návrhu by o části peněz z daní měly rozhodovat samy loterijní společnosti, které by je měly rozdělit 312
na dobročinné účely. Sociální reforma112 1. Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti se sjednocením výplaty nepojistných sociálních dávek - Návrhem tohoto zákona se mění zákon o pomoci v hmotné nouzi (č. 111/2006 Sb.), zákon o sociálních službách (č. 108/2006 Sb.), zákon o státní sociální podpoře (č. 117/1995 Sb.) a další související zákony. 2. Návrh zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů 3. Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony Návrhy změn by měly nabýt účinnosti od 1. ledna 2012. Cílem sociální reformy je zejména úspora procesních nákladů při vyplácení dávek. Celkový objem vyplácených prostředků zůstane zachován. Sociální reforma zjednoduší systém sociální ochrany, sníží administrativní zátěž a zvýší komfort pro uživatele služeb. Rovněž zefektivní práci orgánů státní správy a umožní lepší zacílení a adresnost sociálních dávek při snaze o dosažení nejvyšší možné účelnosti dávek. Cílem ministra Jaromíra Drábka je zvýšit snahu nezaměstnaných získat práci a také potlačit práci na černo. Výraznou změnou bude také zavedení nabídky veřejně prospěšných prací nebo veřejné služby v rozsahu až 20 hodin týdně pro uchazeče o zaměstnání. Nepřijetí nabídky veřejně prospěšných prací bez vážných důvodů bude mít za následek vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pro odmítnutí vhodného zaměstnání. Veřejná služba je práce bez odměny, ale kdo ji odmítne, ztratí nárok na podporu v nezaměstnanosti i dávky v hmotné nouzi, tedy pomoc pro nejchudší. Veřejně prospěšné práce jsou sice placené, ale velmi nízko. Odmítnout ji od ledna může pouze tehdy, brání-li jim v tom zdravotní stav. Pokud ovšem uchazeč takovou práci přijme, přijde o podporu v nezaměstnanosti, a dostane tak ve výsledku méně peněz. Změny ve zdravotnictví 113 Ve fázi přípravy je reforma systému zdravotnictví tvořená věcným záměrem zákona o zdravotních pojišťovnách a sadou reformních zdravotnických zákonů: návrh zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, návrh zákona o specifických zdravotních službách a návrh zákona o zdravotnické záchranné službě.114 Cílem má být redukce plýtváním penězi, průhlednější systém, větší spoluúčast pacientů, lepší ocenění zaměstnanců zdravotnictví, přiblížení se standardům ve zdravotnictví v EU, lepší komfort péče o pacienty. Od prosince 2011 se mění: Zvýšení poplatku za den v nemocnici na 100 Kč/den. Omezení pohybu pojištěnců mezi 112
Mpsv.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. VLÁDA PŘIJALA ZÁKLADNÍ BODY SOCIÁLNÍ REFORMY I.
Dostupné z WWW: . 113 Leosheger.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Reforma zdravotnictví. Dostupné z WWW: . 114 Ministerstvo financí ČR [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Konvergenční program. Dostupné z WWW: .
313
pojišťovnami – možný jeden pohyb za rok (vyjma výjimečných případů, jako úpadek pojišťovny). Nově bude změna možná vždy jen k 1. lednu. Od ledna 2012 Platba za levnější léky, povinnost platit za léky do 50 Kč nebo za podpůrné a doplňkové přípravky. Zrušení poplatku za položku na receptu, nově se platí za celý recept. Zavedení nadstandardu. Pacienti budou u některých výkonů doplácet jen rozdíl mezi cenou výkonu či materiálu a platbou pojišťovny. Např.: místo sádrového obvazu mohou mít pacienti obvaz z polymerovaného plastu. Od dubna 2012 Povinnost příjezdu záchranné služby do 20 minut pod sankcí pokuty pro záchranáře. Zároveň záchranáři nemusí poskytovat pomoc, pokud budou sami v ohrožení života. Zavedení práva na neléčení. Pacient bude moci využívat takzvaný institut dříve vysloveného přání. To znamená, že bude moci určit, za jakých okolností chce být léčen a kdy chce být raději být například odpojen od přístrojů. Podpora lepšího přístupu k informacím. Nemocnice či lékaři budou pokutováni, pokud například neumožní pacientovi nahlédnout do své zdravotnické dokumentace. Stejně tak jim bude hrozit pokuta při bezdůvodném propuštění pacienta domů. Při odmítnutí ošetření bude lékařům hrozit pokuta ve výši až 300 tisíc.115 Institucionální změny Vznik integrovaného systému státní pokladny. Základním cílem budování Státní pokladny je zabezpečení kvalitních, včasných a jednotných informací nezbytných pro správné a objektivní řízení státních financí. Česká státní pokladna bude informačně-ekonomický systém zadaný a provozovaný Ministerstvem financí České republiky provazující veškeré toky peněz ve státní správě. Základním cílem Integrovaného informačního systému Státní pokladny (IISSP) je efektivní a transparentní řízení veřejných financí.116 V oblasti daní dojde ke vzniku jednotného inkasního místa, tedy sjednocení daní a pojistného do jedné platby a na jeden tiskopis - nadále bude pokračovat projekt vzniku jednotného inkasního místa, ve kterém se má ve výsledku podávat jedno přiznání, na základě kterého se bude odvádět daň a pojistné na zdravotní a sociální pojištění. Jednotné inkasní místo (JIM) - vytvoření 14 krajských finančních úřadů + 1 specializovaný pro velké firmy. Bude zabezpečovat daňovou správu, výběr sociálního pojištění, cel a zdravotního pojištění. 117 V oblasti důchodového pojištění vznik II. pilíře a s ním související penzijní instituce (viz výše) V oblasti sociální reformy MPSV chce sjednotit proces výplaty nepojistných dávek sociální ochrany. Dnes se tyto dávky vyplácejí na třech různých úrovních státní správy a samosprávy. Nově má o těchto dávkách rozhodovat Úřad práce ČR jako jediný orgán. Úřady práce budou podle návrhu zároveň jednotným místem kontaktu žadatelů o dávky. Nově na ně přechází agenda dávek pomoci v hmotné nouzi, dávek pro osoby se zdravotním postižením, příspěvku na Aktuálně.centrum.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Hegerova reforma detailně. Dostupné z WWW: . 116 Státnípokladna.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. Integrovaný informační systém Státní pokladny (IISSP). Dostupné z WWW: 117 Ministerstvo financí ČR [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. III. pilíř RVF - Jedno inkasní místo. Dostupné z WWW: . 115
314
péči a také výkon inspekce poskytování sociálních služeb Pro zajištění vyšší efektivity při správě a distribuci sociálních dávek se bude používat Jednotný informační systém práce a sociálních věcí. Umožní zároveň sledování účelovosti jejich čerpání.118
Mpsv.cz [online]. 2011 [cit. 2011-12-13]. VLÁDA PŘIJALA ZÁKLADNÍ BODY SOCIÁLNÍ REFORMY I. Dostupné z WWW: . 118
315
Zdroje Tištěné zdroje: BALDWIN, Richard; WYPLOSZ, Charles. Ekonomie evropské integrace. 2. vydání dotisk. Praha : Grada, 2009. 480 s. BAMBAS, Jan, et al. Skripta: Kondiční kurz z praktické hospodářské politiky. , 2010. 307 s BROŽOVÁ, D.: Kapitoly z ekonomie trhů práce, Oeconomica 2006 DURDISOVÁ, J. a kol., Sociální politika v ekonomické praxi (vybrané problémy), Oeconomica, 2005 DVOŘÁK, Pavel. Vybrané problémy fiskální politiky. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze, 1997. 165 s. DVOŘÁK, Pavel: Základy mezinárodní obchodní politiky, Praha, 1999. ISBN 80-7079-658-8. GROSPIČ, Jiží, et al. Úvod do regionálních věd a veřejné správy. 4. vydání. Plzeň : Nakladatelství Aleš Čeněk, 2004. 447 s. HAMERNÍKOVÁ, B., KUBÁTOVÁ, K. Veřejné finance: učebnice. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia s. r. o., 2004. 355 s. HOLMAN, R. a kol. : Dějiny ekonomického myšlení. 3. Vydání. Praha, C. H. Beck, 2005 HOLMAN, R. Ekonomie, 4. aktualizované vyd. Praha: C. H. Beck, 2005 HOLMAN, Robert . Makroekonomie : Středně pokročilý kurz. 1. Praha : C.H.Beck, 2004. 424 s. ISBN 80-7179-764-2. HOLMAN, Robert. Mikroekonomie: středně pokročilý kurz. Praha: C. H. Beck, 2007. 591 s. ISBN 978-80-7179-862-0. KALÍNSKÁ, Emílie, ŠTĚRBOVÁ, Ludmila a kol.: Mezinárodní obchod (pro 2MO301), Praha, VŠE, 2007. ISBN 978-80-245-1299-0. KLIKOVÁ, Christiana – KOTLÁN, Igor: Hospodářská politika. SOKRATES, Ostrava 2003 Kolektiv autorů. Skripta ke státní zkoušce ze studijního oboru Národní hospodářství, Sebrané referáty z kurzu 5HP324, ZS 2010 KOSTÁKOVÁ, Šárka, Diplomová práce, Vliv zájmových skupin na utváření hospodářské politiky, Masarykova univerzita, Brno 2007 KOTÝNKOVÁ, M.: Trh práce na přelomu tisíciletí, Oeconomica 2006 KREBS, V. a kol., Sociální politika, 4.vydání, Praha: ASPI, 2007 KUBÍČEK, Jan, et al. Hospodářská politika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2006. Fiskální politika a veřejný sektor, s. 36 - 58. ISBN 80-86898-99-7. LUKÁŠ, Zdeněk, PETŘÍČEK, Václav: Aktuální otázky mezinárodního obchodu, Praha, 2003. ISBN 80-245-0541-X. MÜLLER, Jan, Bakalářská práce, Legislativní procesy v ČR a eParticipation, Masarykova univerzita, Brno 2008, dostupné na: http://is.muni.cz/th/173323/fi_b/Bakalarska_prace.pdf NĚMCOVÁ, Ingeborg – ŽÁK, M.: Hospodářská politika. 1. Vydání. Praha, Grada Publishing, 1997 PLCHOVÁ, Božena a kol.: Zahraniční ekonomické vztahy ČR, Praha, VŠE, 2007. ISBN 978-80-245-1285-3. Přednášky 5RE305 (Regionální politika, programování a projektování v regionálním rozvoji EU Úvod do regionálních věd a veřejné správy. kolektiv autorů. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. 455 s. ISBN 978-80-7380-086-4. R. Baldwin, Ch. Wyplos, Ekonomie evropské integrace. Grada, Praha 2008 Revenda, Z.: Centrální bankovnictví. Praha: Management Press, 2001. 728 s. ISBN 807261-051-1 316
SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D., Ekonomie, Praha: Svoboda, 2007. 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3 SLANÝ, A. - ŽÁK, M.: Hospodářská politika. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 1999. SLANÝ, Antonín , et al. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Praha : C.H.Beck, 2003. Ekonomická trasformace, s. 331 - 367. ISBN 80-7179-738-3. SLAVÍK, Jan. Přednášky z předmětu Ekonomie životního prostředí LS 2009/2010 STIGLITZ, Joseph E. Ekonomie veřejného sektoru. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-4541. Šauer Petr, Základy ekonomiky životního prostředí I, Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, Praha 2008, ISBN 978-80-86709-13-0 URBAN, Luděk: Hospodářská politika, Victoria Publishing, Praha VORLÍČEK, Jan;; VOSTROVSKÁ, Zdena. Úvod do hospodářské a sociální politiky. Praha: Oeconomica, 2005. 95 s. ISBN 80-245-0954-7. VOSTROVSKÁ, Zdena, VORLÍČEK, Jan: Úvod do hospodářské a sociální politiky, Praha, VŠE, 2005. WOKOUN, René. Regionální rozvoj : (východiska regionálního rozvoje, regionální politika, teorie, strategie a programování). Praha : Linde, 2008. 475 s. Zemplinerová, A. Úvod do organizace trhů a odvětví, 2008 ŽÁK, Milan a kol., Učebnice hospodářské politiky II., Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. 202 s. ISBN 80-245-0028-0. ŽÁK, Milan, NĚMCOVÁ, Ingeborg: Učebnice hospodářské politiky I., VŠE, 1995 ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. Praha : Vysoká škola ekonomie a managementu, 2007. 2.1 Fiskální politika, s. 46-53. ISBN 978-80-86730-04-2.
Přednášky: 5EN200 – Dějiny ekonomického myšlení, poznámky z přednášek LS 2009/10 5EN302 – Ekonomie veřejného sektoru, poznámky z přednášek ZS 2010/2011 5HP200 – Úvod do hospodářské a sociální politiky, poznámky z přednášek ZS 2009/2010 5HP201 – Sociální politika, poznámky z přednášek ZS 2009/2010 5HP300 – Evropská unie a její politiky, poznámky z přednášek LS 2009/2010 5RE205 – Socioekonomická geografie, poznámky z přednášek ZS 2010/2011 5ZP200 – Ekonomika životního prostředí, poznámky z přednášek ZS 2009/2010 5HD312 - Hospodářské dějiny USA do roku 1945, poznámky z přednášek ZS 2009/2010 5HD415 - Hospodářský vývoj USA po roce 1945, poznámky z přednášek LS 2009/2010 Internetové zdroje 10 let cílování inflace 1998- 2007 [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 31.3.2008 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW:
Ministerstvo pro místní rozvoj : Regionální politika [online]. 2010 [cit. 2011-04-21]. Dostupné z WWW: . BusinessInfo.cz : Regionální struktura ČR a politika diversifikace [online]. 2007 [cit. 2011-04-21]. Dostupné z WWW: .
ACE, dostupné na http://www.ace.cz/cz/sluzby-fuze_akvizice-fuze-typy.html Aktuálně, Daňové změny roku 2011: Povodňová daň i nová pokuta, dostupný z WWW: 317
BusinessInfo, Analýza konkurenceschopnosti České republiky, dostupný z WWW: Cílování inflace v české republice [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 5.10.2005 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: Cílování inflace v ČR [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 27.3.2007 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: DOLEČEK, M Hospodářská soutěž, článek zpracován pro portál BusinessInfo.cz, dostupné na EK: Jak politiku hospodářské soutěže uplatňuje Komise?, dostupné na www: Eurozprávy, Reforma zdravotnictví: Heger dnes představí první zákony, dostupný z WWW: FinExpert, Přehled daňových změn v roce 2008, dostupný z WWW: Forum reforma zdravotnictví, Proč nebyla v období 2006-2008 prosazena reforma zdravotnictví,dostupný z WWW: Holman, R.: Měnová krize 1997 byla trest za nezavedení volného floatingu [online]. Centrum pro ekonomiku a politiku. Aktualizováno: 21.2.2002 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW:
HOLMAN, Robert: Měnová krize 1997 byla trest za nezavedení volného floatingu. Publikováno: 21. 02. 2002. Dostupné na URL:
Když se řekne inflace, resp. míra inflace…[online]. ČSÚ. Aktualizováno: 31.1.2011 [citováno: 10.3.2011] Dostupné na WWW: Matoušek, P. Harmonizace daňových systémů v EU a národní zájmy členských států, dostupný z WWW: Měnověpolitické nástroje [online]. Česká národní banka. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: Měšec, Důchodová reforma je na světě, dostupný na WWW: Mezinárodní měnový fond na wikipedia.org, dostupné z www: Ministerstvo financi, konvergenční program, dostupné na www: Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj na wikipedia.org, dostupné z www: PALATOVÁ, Dagmar, Hospodářská politika [online]. 36s. Materiál shrnující HP. MUNI. Dostupné z WWW: Singer, M.: Hospodářská krize a česká ekonomika [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 15.6.2010 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: 318
Singer, M.: Reakce centrální banky na aktuální ekonomický vývoj v ČR [online]. Česká národní banka. Aktualizováno: 11.6.2009 [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: Vančurová, A. Daňové reformy v ČR, dostupný z WWW: Veřejná správa Online, Zákon o dani z přidané hodnoty, dostupný z WWW: Zákon č. 433/2010 Sb., dostupné z www: Zákon o dani z přidané hodnoty (Online), dostupný na WWW: http://finance.cz http://kdem.borec.cz/P_PDF/Marek_Vrabec_1.pdf http://tuleja.rs.opf.slu.cz/ Měnová politika [online]. Česká národní banka. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: Nezávislost ČNB [online]. Česká národní banka. [citováno: 4.3.2011] Dostupné na WWW: Businescenter.cz [online]. 1991 [cit. 2011-03-07]. Business center. Dostupné z WWW: . Ministerstvo financí ČR [online]. [cit. 2011-03-07]. Kvalita veřejných financí – příjmy a výdaje. Dostupné z WWW: Ministerstvo financí ČR [online]. [cit. 2011-03-07]. Úhrnná bilance příjmů a výdajů státního rozpočtu. Dostupné z WWW: Míra inflace [online]. ČSÚ. Aktualizováno: 9.3.2011 [citováno: 10.3.2011] Dostupné na WWW: Fondy Evropské Unie [online]. 2007 [cit. 2011-04-21]. .
Internetové stránky:
Česká národní banka. http://www.cnb.cz/ Český statistický úřad. http://www.czso.cz Katedra hospodářské a sociální politiky. http://www.khp.vse.cz Portály EU. Euroskop.cz, Europa.eu, http://ec.europa.eu Poslanecká sněmovna, http://www.psp.cz Prezident. http://www.hrad.cz Senát. http://www.senat.cz/ Vláda. http:// www.vlada.cz
319
Dostupné
z
WWW:
