PROJEKT OPERAČNÍHO PROGRAMU VZDĚLÁVÁNÍ PRO KONKURENCESCHOPNOST
MODERNIZACE VÝUKY NOVĚ ZŘÍZENÉHO ATELIÉRU DESIGNU SKLA REGISTRAČNÍ ČÍSLO CZ.1.07/2.2.00/15.0451
SKLO V ARCHITEKTUŘE PETR STANICKÝ
VÝVOJ TOHOTO UČEBNÍHO TEXTU JE SPOLUFINANCOVÁN EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČESKÉ REPUBLIKYLIKY
O projektu
Učební text byl vyvinut v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost „Modernizace výuky nově zřízeného Ateliéru designu skla“, registrační číslo CZ.1.07/2.2.00/15.0451, jehož příjemcem je Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Cílem projektu je vytvoření inovativní podpory vzdělávání s multimediálními prvky, zaměřené na nové postupy a poznatky v oblasti designu skla a jeho aplikací. Realizace projektu vytvoří podmínky pro rozvoj Atelieru designu skla v rámci studijního programu Výtvarná umění na Fakultě multimediálních komunikací UTB ve Zlíně. Projekt je určen pro studenty třech akreditovaných studijních oborů v bakalářském a navazujícím magisterském studiu v prezenční i kombinované formě. Projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
Abstrakt
Sklo - je to hlavně dlouhá historie sahající minimálně do středověku. Je za tím spousta práce ve vývoji technologií a řemesla, které ve svém výsledku přineslo jeden z vůbec nejdůležitějších uměleckořemeslných projevů, které zdobí a přináší charakter a bohatství naší historie. Vývoj skla v českých zemích má jistě mnoho etap, od skla středověkého – gotického, přes barokní, sklo biedermeieru, historismu, secesní sklo a potom celé 20. století s určitým vyvrcholením po 2. světové válce. 20. století sebou přináší obrovský důraz na techniku a technologii, která postupně ovlivnila výrobu a charakter skla. Přicházejí nová skla technická, žáruvzdorná, kalená, laminovaná a výroba skel tabulových, která se rozvinula do takové šíře, že si dnes bez nich neumíme představit žádnou moderní architekturu. Sklo naprosto proměnilo charakter měst, ve kterých žijeme a jsme jimi utvářeni. Původní fascinace sklem, která začíná už v alchymistické proměně písku v hmotu plnou světla a má tu unikátní vlastnost, že má nejen tři rozměry, ale i “čtvrtý rozměr“, takzvaný vnitřní, do kterého můžeme tak krásně nahlížet. Unikátní průsvitnost, která se později vyvinula v průhlednost, byla natolik jedinečná a nenahraditelná, že ani po tisíciletí nenalezla ve světě zastoupení.
Cílová skupina
Studenti bakalářského a magisterského stupně denní i kombinované formy studia uměleckých škol.
Obsah
Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky
1 Sklo a umění 1.1 České sklo Studijní cíle: Cílem je seznámit studenty s vývojem skla v průběhu dějin a jeho postavením v umělecké Klíčová slova:sklo, dějiny skla, gotika, renesance, baroko, 19. století, moderní doba, vitráže Potřebný čas:4 hodiny.
Je to hlavně dlouhá historie sahající minimálně do středověku. Je za tím spousta práce ve vývoji technologií a řemesla, které ve svém výsledku přineslo jeden z vůbec nejdůležitějších uměleckořemeslných projevů, které zdobí a přináší charakter a bohatství naší historie. Vývoj skla v českých zemích má jistě mnoho etap, od skla středověkého – gotického, přes barokní, sklo biedermeieru, historismu, secesní sklo a potom celé 20. století s určitým vyvrcholením po 2. světové válce. 20. století sebou přináší obrovský důraz na techniku a technologii, která postupně ovlivnila výrobu a charakter skla. Přicházejí nová skla technická, žáruvzdorná, kalená, laminovaná a výroba skel tabulových, která se rozvinula do takové šíře, že si dnes bez nich neumíme představit žádnou moderní architekturu. Sklo naprosto proměnilo charakter měst, ve kterých žijeme a jsme jimi utvářeni. Původní fascinace sklem, která začíná už v alchymistické proměně písku v hmotu plnou světla a má tu unikátní vlastnost, že má nejen tři rozměry, ale i “čtvrtý rozměr“, takzvaný vnitřní, do kterého můžeme tak krásně nahlížet. Unikátní průsvitnost, která se později vyvinula v průhlednost, byla natolik jedinečná a nenahraditelná, že ani po tisíciletí nenalezla ve světě zastoupení.
4
Oblast skla má své speciální podmínky. Vzniklo v ní daleko méně umělecko řemeslných předmětů, než v keramice, kovolitectví, textilu a jiných oborech lidské práce. I když se v průběhu jednotlivých historických epoch se úloha a postavení skla rozrůstá a máme úctu k jeho technické dokonalosti a dovednosti (např. Rudolf II. – německé ryté vázy), nemůžeme se ubránit dojmu či pocitu, že stojíme před, pro nás cizí, vzdálenou mentalitou šperku plného kypícího bohatstvím detailu. Jsou cizí dnům, které my prožíváme nyní. Změnu v myšlení o skle tak, jak je vnímáme dnes, nám připravila architektura. Tvůrci moderního umění a architektury 20. století chtěli nás mimo jiné zbavit oné záplavy pseudoumění a dekoru, které zaplavovalo svět 19. století a secese. Proto byla vyslovena hesla o účelnosti domu, o syrovém půvabu technických materiálů o „stroji na bydlení“. Právě tito zakladatelé vizionáři, jako Le Corbusier však dovedli zdánlivě popřít svá slova a vždy znovu ponechat architektuře její duchovní stránku, začleněním vyloženě vizuálních prvků nevzjímaje sochu, malbu nebo vitráž, na rozdíl od přísně levicově orientovaných intelektuálů, oklešťujících architekturu na kolektivizující automat, a soukromí jedinců do prostorů minimálního bytu. Vývoj designu a architektury stále znovu a znovu potvrzuje, že je přirozenou potřebou člověka obklopovat se věcmi „ krásnými“, věcmi se kterými souzníme a jsou nám blízké, které nám pomáhají určit a poznávat existenci svou a světa kolem nás. Toto obklopování se věcmi majícími v sobě kvalitní vizuální stavbu nám navýsost umožňuje učinit život bohatší a krásnější. Úkolem umělce, architekta i designéra je nalézt kontakt mezi bytem (architekturou) a vizuálním dílem, sochou nebo krajinou. Je to úkol pro generace platný, vyzývající k nevšednímu řešením právě dnes, kdy se moderní architektura dopracovala velké čistoty koncepce a tím vytvořila ideální klidné prostředí pro nezvyklá řešení prostoru, světla a objektů v interiéru. Pohledem do historie architektury a bydlení si musíme všimnout, jak zejména architektura velkých epoch (antika, gotika, funkcionalismus) vytříbí svou 5
estetiku, oprostí se od zdobnosti, nastane jistá askeze prostředků. Architektura těchto epoch působí důrazně prostředky ryze architektonickými a používá umění, či uměleckého designu, jako svého vyvrcholení, které nechává jejich architektonickou stránku nedotčenou. Tak tomu bylo v Řecku a je tomu tak i v moderní architektuře dneška. Architektura, která by se vědomě zřekla umění nebo užitého uměleckého designu je totiž v nebezpečí, že může skončit určitým sebezdobením a ztratí tím čistotu své krásy. Je to dobře patrné na designu okenních vitráží v gotické architektuře až po vrcholné funkcionalisty, kde je velký důraz kladen na čistotu materiálů, od těch nejrafinovanějších (jako je okenní vitrail), až po ty nejjednodušší, jako je kvádříková zeď, jemná omítka nebo struktura betonu. Toto prostředí, které nezdobí, ale dovede jít, až na hranici techniky hledá proporce a krásu prostoru. To vše tvoří ideální sousedství pro výtvarné dílo, či umělecký design. Kvalitní architektura a urbanismus vždy najde místo pro sochu, ale i obraz (v případě gotiky s nedostatkem stěn přesune obraz do okna), či užitý design vždy proti suché strohosti. Vedle metodiků architektury, kteří se ji snažili oprostit jen na věc sociálně technickou, musíme postavit velké vizionáře moderní architektury, jako například Le Corbusiera, který krásně vyložil právo starých materiálů na život „ bude zděná, vitrail tam, kde nemajíc stěn, nýbrž jen pilíře a stropy, se umístí malba na sklo.“ S příchodem pilířové konstrukce začíná sklo nahrazovat fresku (gotika). Teorie o zbytečnosti užitého umění ve vztahu k architektuře vyznívá dnešním pohledem naprosto neplatně a zdá se být jen pohledem blouznivců vedoucí do slepé uličky. Vystupňovaná senzitivnost dnešního člověka, jeho stále více se stupňující individualismus vedoucí v návrhářské a designérské práci výtvarných umělců k jisté sebestřednosti. Tato nebývalým způsobem zvýšená reaktivita mnohých výtvarníků, jejich sebestřednost, uzavřenost a odtržení umění od veřejnosti vrcholí v západní kultuře 70. – 80. let. Má však v sobě jednu znepokojující skutečnost a to, že ze strany veřejnosti došlo k takovému odcizení, že není schopna jej vnímat a s nedůvěrou na něj shlíží, jako na podvod. To se však nedá říct o designu, který zejména v posledních 15 ti letech zažívá nebývalý rozkvět a do jisté míry přejímá část do té doby výsostně uměleckých pozic. V této souvislosti je třeba zmínit další rozměr, který nabývá na významu, získává estetický charakter a je i základem tohoto projektu, je to recyklace. Suzi Gablik ve své knize „Selhala moderna?“, pojednávající o vztahu vizuální tvorby a společnosti napsala: “ člověk, který cítí, že to, co se kolem něj děje není v pořádku, ale je tím paralyzován a neschopen jednat, je za pokračování tohoto dění odpovědnější, než člověk, který se snaží věci napravit, ale nemá úspěch. Pozice romantického outsidera, který se vším pohrdá, není adekvátní problémům, o něž běží (Selhala moderna str. 129). Nezájem o dění kolem, o politiku, o sociální vazby a problémy společnosti skutečně není zrovna adekvátním postojem, vzhledem k situaci, v jaké se lidstvo nachází vzhledem k míře devastace naší planety. Tento projekt je proto možné zařadit do řady projektů, které se snaží měnit ustálené postupy i způsob myšlení a řadí se tím do proudu, kterému teorie umění říká Estetická recyklace. 6
Shrnutí
1. 2
Problém a východiska estetické recyklace
Znalost prostředí a jeho zákonitostí bylo vždy základní podmínkou k reflexi jakéhokoliv místa výtvarnými prostředky. Vědět kudy vedou energetické proudy, který jev vzniká z kterého a jak se prostor vyvíjí v čase. V případě městského, tady přímo industriálního prostředí je nutno zkoumat povrch země pokřivený jak mechanizací, tak i přírodními faktory. Vědět o podzemních kanálech, tunelech, propadání zeminy, rozrušování betonových valů rostlinami, pohyby lidí, automobilů, rituálů míst. To vše se nutně musí odrazit v nových architektonicko designérských prvcích. Jak a jakými prostředky se zmocnit prostoru? Tato otázka zneklidňuje uvažování výtvarníků po celé 20. století. Revoluci spustili dadaisté, zejména M. Duchamp. Obrátil naruby dosud vžité normy a představy o tom, co je a není sochou. Ale Duchampovy ready mades byly zase „pouze“ objekty ve výstavní síni. Byl to především K. Schwitters, který, jako jeden z prvních posunul umělecký projev od předmětu k prostorové instalaci. Jeho Merz-bau, se rozrůstají kolem a přecházejí volně do prostoru. Mizí hranice mezi výstavní síní a vlastním objektem. Zcela odlišnou představu měli ruští konstruktivisté Antoin Pevsner & Naum Gabo. Šlo jim o revoluci ve formě, v její jiné, nové, aktuálnější estetice a ne o její převod v prostorovou instalaci: „… napsali společně realistický manifest uveřejněný v roce 1920. Volali v něm po vytvoření základů nového slohu, který by odrážel ducha současné, přetechnizované civilizace. Vyslovovali se sice pro racionální tvůrčí metodu, bližší práci inženýra, než umělce tvořícího pod vlivem emocí, zdůrazňovali však nezávislost umění na jiných oblastech lidské činnosti. Manifest proklamoval nutnost opustit do sebe uzavřený sochařský objem ve prospěch prostorové konstrukce spolupůsobící s prostorem, který ji obklopuje. Mimo to prosazovali používání nových hmot a nových technologií, které lépe než tradiční materiály 7
odpovídali duchu 20. století. Vedle kovů používali průhledných materiálů (skla, celuloidu, plexiskla) a usilovali o překonání hranice mezi hmotou plastiky a okolním prostorem.“ (S. Gablik „ Selhala moderna“, z anglického originálu přeložil Blumfeld, S. M. Votobia, str. 36). V ohlédnutí do minulosti estetické recyklace se musím věnovat tvůrcům, kteří pracovali s odpadovými materiály a těm, kteří pracovali s instalací ve volné přírodě i ve městě. Na konci 60 let ve Spojených státech vzniká hnutí umělců, kteří znechuceni systémem uměleckého světa a upjatostí formálních hnutí a oportunismu, zvedla oči od plátna a uviděla venku, mimo území galerií, území plné politiky, přírody, historie a mýtů. Časem přišli ke scela novým přístupům. Objevuje se koncept Process-Art, Body-Art,a zejména Land-Art. Land-Artisté 60. a 70. let vtrhli do přírody, kde využívali jak přírodních, tak i umělých materiálů k vytváření různých elementárních symbolů zasazených do krajiny. Vznikly tak tzv, Earth – Works. Walter de Maria, R. Smithson, M.Heizer, R. Long prošlapávali cesty, stavěli kameny, vznikla tak díla „udělaná“ procházením přírodou. M. Heizer hloubil do země negativní objemy, díry zpevněné bedněním. Minimalizace umění začala nutit diváka konfrontovat se s věcmi, které mu nebyly nijak blízké. Návrat z přírody do městského prostředí ve druhé polovině 60. let symbolizuje např. R. Serra se svými monumentálními kompozicemi z těžkých kortenových plátů. Gordon Matta – Clark své prostorové útvary vyřezal nejen do vnitřních zdí domů určených k demolici, ale zasahoval do stropů i obvodových plášťů. „ Budova mu sloužila za nositele složitých prostorových představ. V silně zastavěných městských prostorách tak vytvořil nový typ „ prázdna“, vymezeným negativním, geometrickým tvarem, do kterého se dalo nahlédnout zpravidla zvenčí!“. (J. Pijoan: Dějiny umění 12, Euromedia, Praha 2002, str. 124). Systém estetické recyklace přichází v umění a designu nejsilněji právě v době, kdy vrcholí míra znečišťování naší planety v 70.- 80. letech. Industriální odpad, který prošel řetězcem průmyslové výroby a poté sloužil v některém odvětví společnosti je lákadlem především pro výtvarníky v “industrialismem“ postižených oblastech. Cezar a Chemberlain používají pro své artefakty pestrý automobilový šrot. L. Nevelsonová používala pro svá poetická zátiší a „architektury“ truhlářské trosky znovu sestavené do barevných celků. To vše předpřipravilo designérskoarchitektonické myšlení pro nové uvažování, které před nás industrializace staví. Jedná-li se o venkovní instalaci musí výtvarníka zajímat přítomnost diváka. Pryč jsou postoje nezájmu o něj, vlastní zejména poválečným hnutím. Henry Moore hovoří ve svých esejích o citlivé spolupráci s krajinou, J. Beuys, vždy kladl důraz na vynesení umění mezi lidi, do prostředí bližšího světu, kde 8
politika a umění jsou spjaty jeho ideou „sociální skulptury“. Sociální skulptura, která více než o tvarové problémy plastiky, formuje spíš zásady o pronikání hmoty v prostoru a dá se použít pro koncepci instalací ve veřejném prostoru, jako otevřené objemy prorůstající okolním prostorem, které spíš naznačují, než dokončují tvary těles a spoléhají tak na důmysl a fantazii diváka.
1. 3 Přístupy k designu skla
Sklo je bezesporu jedním z nejdůležitějších objevů v historii vůbec. Vzniká roztavováním něčeho tak běžného, jako je písek a postupným tříbením přístupů vytvořila materiál, který má jedinečné vlastnosti. Je transparentní a přitom „tvrdý jako kámen“ je chemicky čistý a stálý. Za posledních 4 000 let, co jej člověk používá, otevírá lidem nové obzory. Okno se stalo skleněnou výplní, změnilo a vlastně neustále mění to, co architektura přináší za posledních cca. 2000 let. Cílená práce s jeho transparentností lidstvu přinesla čočku, což vedlo k přehodnocení celého uspořádání našeho planetárního systému. Věda nakonec vyřešila proces čištění vláken natolik, že dnes jsou optické kabely nosiči informací v kolosálních měřítcích. Tato studie má za úkol prozkoumat použitelnost přetaveného skla, zejména v architektuře a urbánních prostorách. Revoluční idea v použití skla nastala zhruba před 2000 lety, kdy sklo objevilo svůj nový rozměr v architektuře a osvobodilo se jen od malých, většinou miskovitých designů. Není důležité se v tomto textu zabývat tím, proč trvalo takovou dlouhou dobu, než sklo objevilo tento další rozměr, ale je třeba si uvědomit, jak tato změna proměnila a dál mění koncepci naší architektury. Posledních 1000 let evropské architektuře přineslo sklo jedinečné prosvícení jindy dosti tmavých interiérů bojujících s nutností světla a nutností ochraňovat před povětrnostními vlivy. Sklo nám nejen začalo pomáhat v ochraně příbytků, ale přineslo i novou estetickou krásu ve formě gotického katedrálního okna, později novou formu architektury, která se propojuje s exteriérem ve formě skleníků, jaké známe z 19. století ( Paxton Londýn) a ta pak předjala další vývoj architektury ve 20. století.
9
Architektura a design dnes čím dál víc prohlubuje svou závislost na technologiích. Kulturní filozofové často varují, že jestli přestaneme kontrolovat technologii, brzy ona začne kontrolovat nás. Jakkoliv se může toto “matrixovské“ varování zdát přehnaným, architektonický vývoj je z velké většiny hnán a odvozován od technologického progresu. Už od časů Vitruvia přes Albertiho a Violetta le-Duc čteme, že architektura sleduje především poslání a materiál. Na tom se v zásadě nemění nic, 20. století se všemi technologiemi nevyjímaje.
1. 4 Historická východiska designu skla ve vztahu k architektuře Historie vztahu skla k architektuře je z velké části historií architektury samotné, jak ji vnímáme dnes – coby spojení kultury a nutnosti se chránit a uzavřít před okolím. Tato potřeba nalézt útočiště ochranu a soukromí narazila na nutnost přivést dovnitř světlo a umožnit pohled zevnitř ven, aniž by byl opuštěn příbytek. Odpověď lidem dalo sklo, jako nejkompletnější technická odpověď. Pro dosažení průhlednosti je nutné zachovat dané fyzikální a chemické postupy, které tuto zchlazenou kapalinu udrží v požadované pevnosti a průhlednosti. Tajemství výroby skla se po tisíciletí točilo kolem středozemí a trvalo více než 2000 let, než foukání skla umožnilo lidem vytvořit skleněné tabule silné a průsvitné natolik, že je můžeme nazvat oknem. Místa, která považujeme za nejstarší, co se týká foukaného skla, se nachází na blízkém východě. Technika hutního zpracování skla se rozšiřuje hlavně do Evropy. Historici Alexandra Velikého zaznamenávají několik skláren založených přímo vládcem v nově vznikajících městech (např. Alexandrie měla sklárnu od svého založení roku 332 př. n. l.). Sklárny do té doby byly schopny produkovat rozměrné vázy, které
10
jsou důkazem veliké zručnosti, kterou tehdejší skláři disponovali, a široké ploché mísy tehdejší provenience byly vlastně předstupněm okenního skla. Egyptské sklo bylo za doby Ptolemaiovců ceněno natolik, že se stalo vyhledávaným darovacím i votivním předmětem. K designu těchto nádob z přelomu tisícletí bych vztáhnul nádobový design skla. Jistá rustikálnost je pro obě skla vlastní a navíc design starý dnes už více než 2000 let nic neztratil na svém jednoduchém, výtvarném tvarosloví s ryzí monumentalitou. Ačkoliv foukaná skla na dnešní dobu působí na tolik hmotně, že je nám představa tavené plastiky určitě bližší k jejich zařazení mezi dnešní produktový design. Střepy stavované přes jakési „kopyto“ ze žárobetonu, nebo jiného formovaného materiálu je možno slinout do silnějších robustnějších nádob, mís a podnosů, které svou „neleštěnou“, estetikou mohou být vítanou a vcelku nenáročnou doménou sklářského užitého designu. Není to úplně nový proud v designu skla, je patrný u řady sklářských autorů od 90. let, jako jsou u nás např. Z. Lhotský, částečně L. Semecká, ale je stále aktuální, živý a skýtá množství potenciálu pro rozvinutí dalších přístupů k jejich užitnosti a designu. Stavování střepů nestálé čistoty k tomuto pohledu do minulosti přímo navádí, a bylo by vážným opomenutím nevzít tento inspirační zdroj v úvahu a vystavit jej dnešním potřebám designérským i estetickým.
Zabýváme-li se historickými východisky skla v architektuře je nutno poodstoupit od užitého skla nádobového a vrátit se zpět k prvotnímu architektonickému zadání pro sklo a tím bylo okno. Výše zmíněný vztah ploché mísy a okenního skla vytvořeného rotací na sklářské píšťale nás přivádí k realizaci okenní výplně. Je patrný v dalším způsobu zpracování a to je “válcování „ skla na kamenné podložce. Známý je příklad z Pompejí, kde jsou skleněné výplně lázeňského domu přibližně z 12 mm skla, formátu 1x1m. Typické okenní sklo bylo ale již od římských dob cca 3mm silné, mírně zelenomodrého odstínu a bylo oproti běžnému okennímu sklu dneška velmi křehké. Postupem času se objevují stále důvtipnější způsoby, jak toto sklo spojit s architekturou velkých, zejména sakrálních staveb. Po více než tisíci letech tohoto vývoje se sklo stalo esencí a světlem interiérů velkých církevních staveb západní Evropy. 1.5 Gotika a hledání světla Za vznik a velikost gotické architektury můžeme vděčit největší organizaci v Evropě té doby, křesťanské církvi. Ranně středověká architektura závisela na silnostěnné architektuře kvádříkového zdiva, které bylo prorážené malými otvory z důvodu prosvětlení prostor ponořených do šera, nebo pro nutné pozorovatelny a střílny, protože kostel byl současně i útočištěm před světským nebezpečím. To se změnilo ve 12 století, kdy „gotičtí“ stavitelé vytvořili úplně nový druh architektury, Vytvoření struktury gotické architektury je jedním z nejdůležitějších příběhů historie architektury vůbec. Lehkost s jakým gotika zaklenuje do té doby nevídané prostory, plné světla, přičemž používá materiál, který může být použit efektivně při zatížení v ose 11
gravitace, je jedinečná a nevídaná. Není posláním této studie zabývat se blíže tím, co tento rychlý vývoj v architektuře 12. – 13. století znamenal, ale jeho výsledek – zjednodušený lomený gotický oblouk, kamenný žebrový rám závisející na směru tlaku, který vylučuje ohyb, je racionální odpovědí na vývoj klášterů a sakrálních staveb, jaké se zrodily již v románské architektuře. Vznik velkých otevřených ploch, které vytvořila podstata kamenného rámu gotické architektury, přímo volala po vytvoření jakési membrány, která by bránila povětrnostním vlivům a navíc přinesla estetiku a adoraci architektury. To byla scéna připravená pro sklo v těchto velkých otvorech gotického kamenného řádu. Sklo zde našlo přirozené místo jedinečné velikosti. Instinkt pro tajemno, přítmí a mysticitu, která je vlastní rané, středověké, předgotické architektuře byl i v moderním umění rozvinut architekty v nesmírně působivých sakrálních stavbách. Le Corbusier například rozehrál působivou hru světla procházejícího malými okénky v interiéru kaple v Ronchamp. Tato forma užití je pro námi studované sklo se přímo nabízí. Každé okno je jakýmsi drobným designérským solitérem.
Gotický sloh a zejména gotická katedrální architektura mají svůj původ v asi 150 ti kilometrů velkém rádiusu kolem Paříže. Tady vznikla nová architektonická tvorba, která se svým „ hledáním světla“ po staletí přítmí tolik proměnila chápání kamene, skla a prostorového řádu. První stavby, jako St. Denis a dostavba Chartres jsou hned vrcholnými díly tohoto slohu.
12
Dvanácté století v západní Evropě by si jistě zasloužilo zmínku o scholastické filosofii a zakládání nových univerzit v Paříži, Oxfordu a Cambridge. To vše má obrovský vliv na myšlenkový rozměr té doby. Gotická architektura se šíří napříč Evropou. S velkou silou a soutěživostí vznikají stále nové a vznosnější stavby i mimo Francii. Anglie nečeká dlouho na příležitost a sama se vyrovná s touto „franckou“ dovedností. Na východě vznikají skvosty v Cáchách, obrovská katedrála v Kolíně nad Rýnem, kde 46 m vysoký chór byl mistrovským dílem architektury a do té doby nevídaným projektem svého druhu. Vliv gotického kamenného řádu francouzského stylu pokračuje přes Prahu dále na východ a pro nás končí na území dnešního Slovenska v Košicích. Dále působí silněji vzory byzantinských architektur a severská dřevěná architektura. My se však zabýváme úlohou světla a barvy, jak ji v gotické architektuře rozvíjelo sklo.Gotická vitráž je fúzí dvou výše zmíněných požadavků dotvořit architektonickou strukturu a vypořádat se s povětrnostními vlivy. Tyto skleněné výplně by však nikdy nedosáhly své strhující expresivity, bez obrovské dovednosti tvůrců vitrážového skla, kteří dovedli skloubit barvu kompozici a příběh do jediného, strhujícího celku, který promlouvá „světlem“ o bohu, bibli a lidech v takové strhující světelné formě, že nesnese do té doby srovnání. Rozšíření barvy ve skle známe již z pozdně římské doby. Zejména pak Byzancii, kterou dnes považujeme za původce skleněné vitráže vkládané do olova a skleněné mozaiky. V Byzancii se sklo barvilo barevnými oxidy kovů a různými způsoby ztavování se mísilo se základní čirou nebo mírně nazelenalou sklovinou. Technika barvení skla byla hutěmi chráněná a proto se z evropských středisek na Rýně a z Francie jen pomalu šířila dál. Například Anglie, až po období pozdní gotiky, výrobu barevného skla vůbec neovládala. Barevná skla se vložila do kompozice podle předem navržené kresby, sklo se pomalovalo černým “pigmentem“, podle předem připravené kresby. Po malbě detailů se vše vložilo do pece a zatavilo do skla, poté se sklo vrátilo znovu na kartonu s designérskou kresbou a spojilo olověnými H profily, nebo olověnými svorkami.
13
Vše se scínovalo a sestavené panely se přesunuly do kovových rámů už vsazených do kamenného žebroví.
Gotická architektura byla francouzským vynálezem, ale stejně tak byla mezinárodním slohem tehdejší Evropy. V silně prosazované dominanci francouzské architektury pracuje také v té době na pražské katedrále Matyáš z Arrasu. V Anglii, Německu, Nizozemí…, tam všude je patrný vliv francouzské gotiky. Pro nebývalý a strhující zjev jej podporuje zejména církev. Prostor naplněný světlem, vitrážové okno se naplňuje jakýmsi biblickým příběhem vepsaným do skla. Ikonografie obrazů je později nazvána „Biblia Pauperum“, to znamená Bible chudých. Gotičtí skláři – vitrážisté, rozehráli spolu s architekty nevídaný barevný a tvarový rej. Otevření transeptů obrovskými rozetami, které hýří barvami, okna plná malovaných figur s použitím sulfidů stříbra a jiných drahých kovů, to vše vedlo k odmítnutí této drahé noblesy, jak předvedl např. řád cisterciáků. Navzdory tomu vývoj poskočil kupředu takovým způsobem, že dnešní moderní vitráž se od gotických postupů technologicky de facto neliší.
14
16. století znamenalo jakési vyvrcholení a zároveň konec velkolepé gotické architektury. Gotika, která svými kořeny byla spojena s křesťanskou církví, dominovala evropské architektuře po 300 let. Postupem času světštější italská renesance přebírala roli tvůrce evropského slohu. V 15. a 16. století benátští skláři, kteří byli vždy jakousi spojnicí východu a západu, Asie a Evropy přenesli svůj um a vliv napříč Evropou až do Anglie. Je dobré si připomenout dosud běžně používaný termín „dvourychlostní Evropa“. V Anglii vrcholí práce na Kings College Chapel v Cambridge, což je vrcholný projev anglické gotiky a ve stejnou dobu vznikají v Itálii pozdně renesanční fresky v Sixtinské kapli. Nicméně sklo si svou výsadnost i v nové „světštější“ architektuře ponechalo i nadále. Stává se módní záležitostí aristokracie. Po staletí, která následují, Benátčané více přesouvají svůj obchod do severní Evropy. Je to způsobeno tím, že Turecko obsadilo Konstantinopol. Aristokracie si staví paláce s velkými okny a benátská zrcadla a vázy nesmí chybět v žádném z nich. Zlepšení kvality a zprůmyslnění výroby a jeho dostupnost má za následek rozšíření skla v 16. a 17. století do celé Evropy. Roku 1687 Bernard Derrot dostal ve Francii vládní podporu na vypracování projektu odlévání a leštění skleněných desek. Tato metoda lití taveného skla do předem připravené vany vyzděné a vyložené mědí (později litinou), umožňovala poměrně rychlou výrobu desek skla různých tlouštěk, následovala ji však zdlouhavá a pracná cesta leštění, která celý proces zpomalovala. I tak první zásadní změna výroby skla umožnila dotvořit obraz “skleněného paláce“, jak Norbert Schulz nazývá Versailles.
15
Čas šestnáctého a sedmnáctého století plynul ke znovu navrácení renesance. Baroko se vyčerpalo ve své prostorově teatrální hře. Sklo zde hrálo roli významnou, ale zlom přichází až s architekturou „ skleníků a skleněných paláců v době páry “, a to je v 18. a 19. století. 1.6 Skleník a zrození funkce Rozvoj „skleníkových“ staveb v 17. až 19. století je vzhledem ke sklu v architektuře neopomenutelným bodem zlomu. Stály za tím dvě myšlenky. Jednou je touha majetných pěstovat rostliny ve svých zahradách po celý rok a druhou je možnost prezentovat, zachovávat a rozmnožovat vzácné cizokrajné rostliny povětšinou přivezené ze zámořských objevitelských cest. Toto myšlení vedlo k architektuře výsostně výstavní, která otevřela spolu s průmyslovou revolucí nový rozměr architektury a myšlení o tom, co architektura je a má být. Idea pěstování rostlin ve skleníku, mimo přirozené zimoviště je idea stará, v Evropě minimálně od dob Římanů. Přečkala středověk, renesance zná „vilu s tzv. oranžérií“, ale až architekti 19. století si začali všímat důležitosti vyrobených součástí a objevil krásu průmyslové estetiky, jako kontrastu k nadosobnímu řádu, který architektům dala gotika. Tito „noví“ architekti si začínali všímat technologií. Technologie, průmysl a obchod začali požadovat nové prostory a novou architekturu. Začínají se objevovat nové problémy, stres ocelových konstrukcí se musí sladit s neohebným sklem… . Objevují se různá řešení, vzniká nám dnes známé laminování dřeva, do kterého se sklo vkládá.
16
Navzdory problémům s designem, cenou a údržbou se postupem času tato nová skleněná architektura prosazuje napříč celou západní evropskou architekturou. Zprvu přitahuje jiné „nekamenné“ architekty, ale i to se postupem času mění, skleněné střechy a kupole navrhují architekti jako G. Semper, J. Paxton, kteří jakoby překlenují oba světy. 1.7 Skleněné paláce komerce V Paxtonovi našla Anglie, ve které právě vrcholí průmyslová revoluce jedinečného architekta. Paxtonův Crystal Palace v Londýně je jedním z úhelných kamenů historie architektury a vizuálního umění vůbec. Spojuje se v něm naprosto moderní představa architekta, který je zároveň businessman, politik i zahradník. Prostupuje sociální sféry, jako moderní výtvarník. V prolnutí Paxtonových vloh spočívá jeho genialita, která se poprvé důrazně pojí s ekonomikou staveb. Už se nestaví pro věčnost, nebo pompézní show, ale pro efekt za rozumnou cenu. Na výsluní se dostává opakování, zmnožování průmyslových detailů a konstrukcí. Známý je „sklářský vozík“ na kterém sedí team sklenářů zasklívající ekonomicky a bezpečně jedno pole za druhým. Crystal Palace bylo umělecké dílo natolik zlomové, jako „Avignonské slečny“ ve volném umění nebo vynález fotografie. Architektura v něm nalezla nového ducha, průkopníka nové krásy, kterou jsme dosud nemohli vychutnat. Co se týče vnímání prostoru, určil standard minimálně na příštích 50 let a úplně otevřel nové prostory vnímání, struktury materiálů, morfologie a stavařství. Jak říká Michael Wiginton „byl první katedrálou komerce“. Genialita neleží jenom v architektuře a unikátní konstrukci stavby, ale i v transformaci myšlení. Postavili se tu proti sobě postoje obdivovatelů na jedné straně a odsuzovačů na straně druhé. G. Semper napsal na základě Crystal Palace esej „ Science, design and art. a stal se velkým propagátorem nové architektury na kontinentu. Naproti tomu Anglie nezapřela svou ambivalenci a 17
vyslovila pochybnosti o tom, že nějaká nová krása by byla možná vystavět na spojení skla a železa. Ne náhodou si říkali neoromantici. V Crystal Palace viděli spíš „skleněné monstrum“ a o to víc se jim chtělo utíkat do přírody.
Nic naplat povzdechům vizionářů, návratům k prapůvodním řemeslům a postojům, komerce si našla svůj výraz a prostor. Byli jím kovové konstrukce vyplněné skly a tak vznikla nová útočiště pro konzumenta. Odtud se začalo odjíždět za poznáním, obchodem a dobrodružstvím. Železniční drážní stavby mají svůj obrovský podíl na začlenění této nové architektury mezi klasickou zděnou architekturu. Za zmínku stojí Kings Cross v Londýně, nebo dnes již neexistující původní stavba Penn Station. I pražské Willsonovo nádraží je několikrát Le Corbusierem pochvalně připomenuté. Snad jen na okraj se nabízí myšlenka, která jen naznačuje něco o charakteru staveb, jejich genia loci. Neudržuje-li se, či je-li skleněná nebo kovová architektura opuštěna, vydána na pospas přírodě stárne mnohem rychleji a méně esteticky, než její předchůdci tesaní do kamene“. V tomto kontextu si připomínám ocelové molo, které se svou slavobránou, jako rezavá ruina stále stojí v N Y. Kdysi se na něm čekalo, ale nikdy nedočkalo příjezdu Titaniku. Rychlost, s jakou dosáhne tak blyštivých architektonických výsledků, těžce nalézá svou stálost a neustupující kouzlo. Většina těchto architektonických květů mezinárodního obchodu brzy uvadla a zmizela. V civilnější podobě se u raných průmyslových staveb z oceli a skla (mlýny, továrničky), kde architektura nehrála roli, se setkáváme ve své podstatě se stejným rámovitým systémem architektury, jaký nám otevřela gotika. V čem se sklo nejzásadněji liší, je jeho velikost. Komerce a obchod si začínají žádat velkoplošné “výkladní skříně“, které známe již z Crystal Palace, ale jejich módnost a poptávka po nich proměnila výrobu a ovlivnila de facto vzhled moderní architektury 20. století.
18
Aby se tato změna vůbec mohla udát, bylo potřeba udělat změnu ve výrobě velkoplošného nabalovaného skla. První dvě desetiletí 20. století byly kulturně i společensky revolucí, která snese přirovnání k renesanci. Dalším fenoménem je tu rychlost. Auta, vlaky kondenzují život do nových vizuálních impresí. Vše se “ komplikuje“ pro nový pořádek. Vědě se daří rozkládat hmotu. Výtvarníci a architekti překládají podobné myšlení do vizuálních forem, architektura nejevidentněji. Nálady a reakce ze staveb “skleníkového typu“ přetrvaly. Vždy pozitivnější byly ve sjednoceném Německu zbohatlém na válce s Francií.Toto spojení nacionalismu, militarismu a prosperity v Německu velkou měrou určuje charakter života v Evropě začátkem 20. století. Nicméně souběžně s tím mladí němečtí architekti také pracují pro mladé bohaté firmy, jako Behrens-AEG. Bruno Taut postavil pro mezinárodní výstavu v roce 1914 úžasný skleněný pavilon. První světová válka tento entuziasmus neuhasila, spíše naopak. Architekti a teoretici v jednom, jako Adolf Behne, Walter Gropius mluví hned v roce 1918 o skleněné architektuře, jako o tvůrci nového slohu, nové kultury. Bauhaus bylo hnutí, které chtělo pro tuto novou kulturu tvořit vizuální tvář. Hned po válce, začátkem dvacátých let vzniká další mezník v architektonickém užití skla. Stěžejním příkladem je skleněný mrakodrap. Na projektu z roku 1922 Mies van de Rohe má jeho mrakodrap amorfní tvar, který využívá průsvit ke zvýraznění skeletonu budovy. V interview z roku 1968 Mies říká: „protože jsem užíval sklo a chtěl jsem se vyhnout mrtvým plochám, odrážejícím příliš mnoho světla, rozčlenil jsem fasádu na malé plochy, na které bude světlo dopadat v různých úhlech a vznikne tak jakýsi krystal, broušený krystal.“ 19
Ze jeho slov je patrno, jak výtvarně o struktuře architektury uvažoval. Šlo o jakési předjímání toho, čím by architektura měla a mohla být. Mrakodrap se této podoby dočkal až koncem 60. let. Vize tu předběhla technologii o 40.let.
Renesance přelomu století poznamenala nejenom design a architekturu, ale promítla se i do výrobních technik.
Začátkem století si Belgičan Fourcault dal patentovat svou techniku tažení skla. To byla největší proměna výroby za posledních as 250 let. Později tuto technologii rozvinuli američtí Pittsburg Plate Glass Company a Ford Motor Company. Ford se svou nutností masově produkovat, zlinearizoval tavby skla oproti tavení jednotlivých pánví, jak bylo zvykem do té doby. První polovina 20. století se projevila jako jedna z nejvýznamnějších epoch ve výstavbě skleněné architektury, i co do inovací. Průmysl a technika se stále zdokonalovali, ale nová technologie výroby přišla, až po 2. světové válce. Užívá se běžný název Float. Do té doby nejrozšířenější fourcault pokrýval asi 70% výroby a zbytek byla odlévaná, rolovaná skla, s různými strukturami, dráty, atd. Technika stojící na úžasně jednoduché myšlence, že roztavené sklo bude plavat na vaně z těžšího roztaveného kovu a tím vytvoří vodorovnou dotekovou hladinu.
20
Float je drahý výrobní provoz z počátku, ale když se výroba rozjela, jednalo se o nepřetržitý proces. To zaručilo dostatek čirého skla pro architekturu. Nepřetržitost provozu mohla být na druhé straně i handicapem, což je například problém u barevného floatového skla a skla speciálních kvalit, kde se stává výroba zdlouhavou a neekonomickou, než se dojde k požadované čistotě. Například pyramida v Louvre musela být utavena starou technologií v Británii právě kvůli problémům se změnami písků ve float výrobním procesu. Nicméně float proces výroby skla zůstane jistě hlavní sklářskou technologií a je jen otázkou času, kdy technologové upraví a zlevní výrobu „barevných floatových skel“ a jejich mechanické vlastnosti. 1. 8 Současné trendy užití skla Posledních dvacet až třicet let totálně proměnilo užívání skla a posunulo vnímání možností materiálu obrovsky kupředu. Je pravdou, že většina skla je užívána stále tím nejběžnějším způsobem, jako plochá okenní výplň. Jako většina jiných materiálů i sklo ve dvacátém století zažilo prozkoumání obrovského množství svých modifikací. Druhotná práce se sklem, jeho kalení, pokovování a ohýbání proměnilo charakter i v bezpečnosti architektury i designu skla. V průmyslu kalená skla začínají vznikat někdy už ve dvacátých letech a stávají se nezbytné pro jakoukoliv zavěšenou skleněnou stěnu v našem okolí. Sklo se po vykalení téměř nedá opracovávat, vrtat apod. Transparentnost a ohýbání není vždy nezbytné. Skla se pro potřeby design architektů matují, leptají, taví v nejrůznějších formách do sochařských tvarů a lijí do pískových forem, fritují, což je technika, kdy speciální keramické barvy jsou nanášeny štětcem, nebo i grafickými technikami přímo na sklovinu.
O celé šířce technologií a technik, které se při zpracování skla používají, není důležité se ve studii tohoto typu rozepisovat, ale je nutné se zmínit o tavení skla do forem, určené zejména pro designérské a sochařské účely. Tato technika tavení se rozvíjí po druhé světové válce a jejími průkopníky jsou zejména Češi. 21
V současné době je pro slinování a ohýbání skla do forem užíváno především elektrických pecí, které se pro svůj účel liší vyzdívkou, citlivostí počítače na odečet a udržení teplot v různých místech uvnitř pece. Výroba produktů v nich je “levná“, vyžaduje průměrně vybavenou dílnu, není náročná na materiálové náklady pro výrobu forem a je tak říkajíc určena pro výrobu speciálního designu v malých sériích. Formy pro tavení, či fusing jsou z velké části na bázi sádry a příměsi nebo žárobetonové směsi, která se nanáší za mokra, což je nejdůležitější pro komplikované sochařské tvary. Dá se také použít kov chráněný speciální tkaninou, který je vhodný pro jednoduché tvary a křivky. Připravená forma se přitom dá před tavbou snadno doplnit, například rastrem, který definuje design barevného dekoru, nebo rozhraní barev v samotné mase skloviny. Velmi snadno se dají definovat otevření a otvory ve hmotě skla dříve, než je sklo utaveno.Tím se předchází vrtání a dalším komplikacím ve výrobě. Zde už přichází na řadu technologové, kteří jsou nezbytnou součástí aplikovaného užití skla.
1.9 Sklo a technologie ve 20. a 21. století Je už po staletí pravidlem, dnes již i potvrzené teoretiky současného designu, že znalost a cit pro materiál je esencí jakéhokoliv úspěšného designu, nebo uměleckého výtvoru. Není-li materiál respektován a je nějakým způsobem znásilňován nebo popírán, snadno projekt sklouzává jen k pouhému gestu, či hře kontrastů. Na druhou stranu stojí před designérem celá řada technických parametrů, požadavků a specifikací, kterými výtvarník nesmí a neměl by si nechat svázat ruce. Musí být věrný své vizi, ale přitom mít na paměti, jakým způsobem je materiál vyroben (nákladnost, rychlost, atd.) a jak a proč se chová způsobem, jakým se chová. U skla se setkáváme s jedinečnými fyzikálními vlastnostmi, které byly využity nespočetným množstvím způsobů. Pro designéry a architekty nejzásadnější zůstala průhlednost a průsvitnost v kombinaci s pevností skla, jeho trvanlivostí a stálostí. Tyto tři pilíře určují stálé směrování skla a moderní architektury. Sklo přineslo s sebou novou estetiku, kvalitu krásna, ale bylo i mnohokrát použito hloupě např. přeestetizováno. Zejména 20. století otevřelo množství otázek o směřování skla a jeho použití, které stále narůstají. Zajímavostí je, že chemické složení skla se za posledních 2000 let tolik neproměnilo, zato progres ve výrobě, zejména té druhotné, je obrovský. Co se skla týče vývoj v jeho výrobě můžeme nazvat stoletím revolučním. Totální proměna v jeho aplikování proměnila tvář dnešní architektury. Technologie stojí u zrodu těchto změn a pouze porozuměním fyzikálněchemickým vlastnostem výroby, může designér pochopit a vplynout do návrhářských dimenzí produktů a studií. Jenom stálým srovnáváním a charakteristikou co to je a jak se to vyrábí, můžeme dojít k výslednému potenciálu a jeho limitům.
22
Světelná jedinečnost skla, jeho možnost kombinace s ostatními materiály, možnost vytváření nových variací, palet a odstínů a nejrůznějších technologických manipulací skla pro technické využití, poskytuje sklu slibnou a objevnou budoucnost.
1. 10 Volné umění Sklo se stalo nedílnou součástí volného umění už v dobách avntgardy a to zejména po první světové válce. Dříve použitý příklad jeho „Velké sklo“ a ostatní práce Marcela Duchampa z jeho postsurrealistického období mají základní význam pro vznik volného konceptuálního umění v Evropě i Americe. Duchamp nestojí v práci se sklem sám, najdou se i ostatní autoři zejména z dadaistických a surrealistických skupin. Sklo, které do svých děl používali bylo ale povětšinou tabulové a zpracovávané malbou. Po druhé světové válce se technologie tavení do forem připravených výtvarníky ustaluje do kunsthistorického pojmu „ateliérové sklo“. Je to termín široký, zastřešující veškeré ateliérové práce ve skle, ale přináší s sebou osvobození se od představy, že sklo nemůže ze sebe setřít dekorativní a zdobný rozměr, který mu byl modernisty 20. století přisouzen. V ateliérech dochází k uvolnění práce ve skle, je rozvíjeno tavení, do té doby nepředstavitelných tvarů, složitých kompozic a nezvyklých materiálových spojení. Na české scéně nepřehlédnutelný je vliv Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové. Tavení, lepení a probarvování ateliérového skla s sebou přineslo množství překážek, které se ale podařilo řešit tak, že před námi stojí tavená plastika ve skle, jako nedílná součást volného umění.
23
Skleněná tavená plastika je navíc artefakt velmi ceněný, sbíraný světovými galeriemi a zařazovaný do soukromých sbírek. Přesah skleněné plastiky je patrný i do užitého umění a designu. Setkáváme se zpětně s celou řadou autorů a dílen, které tavení do forem používají pro realizace mís a podnosů ateliérové úrovně (např. Zdeněk Lhotský). Tavení a fusing tak přechází až do drobné upomínkové produkce, která rozmělňuje velkorysý a ryzí příklad nejlepších ateliérových děl. Ve volném umění je sklo zapotřebí zmínit pro kontrast k výtvarné práci ateliérové oproti práci architektů, kteří dosahují vyjímečných vizuálních výsledků. Jsou to práce se sklem, jako s nositelem světla a nových prostorových a hmotných vazeb. V České republice se jim blíží realizace Mariana Karla, v zahraničí se sklem naprosto výtvarně pracuje architekt Renzo Piano, unikátně propojované sklo najdeme v projektech Calatravy.
Z toho je patrné, že sklovina, její zkoumání a šíře použití si stále více rozšiřuje pole svého působení a přitahuje k sobě víc a víc obdivovatelů. 24
Pojmy k zapamatování •
tavené sklo
•
estetická recyklace
Kontrolní otázky 1. Jak byste vysvětlili pojem „stroj na bydlení“? Cvičení
2 Aplikace agregovaného materiálu
25
2.1 Architektura a design Analogicky se dá předpokládat, že vývoj ve výrobě a aplikaci agregovaného skla bude obdobný jako například historie vývoje betonu, který zpočátku nahrazoval kámen, a ve své původní podobě prostého betonu byl srovnatelný s různými druhy hornin nejen co do tvrdosti, pevnosti, ale také pružnosti, tedy i tak byl v konstrukcích následně užíván až do doby, kdy se otevřely jeho možnosti užití jeho dalším vnitřním strukturálním zpevněním a později i předpětím, což vytvořilo z betonu svébytný stavební materiál a vystoupil ze stínu kamene, který je samozřejmě pro svůj vznik vážen jinými estetickými i ekologickými parametry. Toto přirovnání je nasnadě, neboť srovnání současných stavebních a užitkových skel, která si prošla sama o sobě svým dlouhodobým vývojem a v souvislosti s ním si vytvořila své neotřesitelné pozice nejen ve stavebnictví ale i na obecném trhu, se současným vývojem agregovaného skla a jeho aplikací, které je na svém počátku, nám umožňuje nahlédnout do bohaté budoucnosti agregovaného skla, které má svá specifika, své odlišnosti nejen v konstrukci, struktuře, mechanických vlastnostech a zvláště ve svém jedinečném estetickém výrazu, který agregovanému sklu předurčuje jeho budoucí výsadní pozici na již současném trhu, kde nebude konkurentem stávajícím sklářským výrobkům, protože jeho využití má nezaměnitelný charakter. Proto je pravděpodobné, že se v budoucnu vytvoří stabilní okruh produktů, pro jejichž výrobu bude agregované sklo natolik vhodným materiálem, že se pro jejich výrobu stane nezaměnitelným. V souvislosti s vývojem a technologií výroby agregovaného skla a také souběžným výzkumem jeho mechanických a estetických vlastností může dojít i ke vzniku nových výrobků, pro které bude agregované sklo nenahraditelné. Pokud budeme hledat aplikaci agregovaného skla analogicky k vývoji jiných novodobých materiálů, jako tomu je uvedeno výše, rozhodně se neubráníme hypotéze, že si bude muset projít řadou zástupných funkcí, nahrazujících již materiály funkční a existující, aby si dobyl své místo na trhu a osvědčil se v praxi. Tomu zdlouhavému a pro tento výrobek ne zcela vhodnému procesu lze předejít právě vhodně zvolenou analýzou a specifikací aplikace tak, aby nedošlo ke zbytečnému zklamání při nevhodném zařazení na trh a jeho odmítnutí veřejností. Tato rozvaha by měla být samostatně zpracována marketingovými odborníky, kteří mohou vycházet z analýzy a pohledu užití v oblasti architektury a designu a budoucích závěrů výzkumu. Právě správným pohledem na jedinečné vlastnosti agregovaného skla s dokonalou znalostí všech jeho charakteristik je nutné se vyhnout nevhodnému zařazení do tržního procesu. Pokud se hlouběji zamyslíme nad současným stavem vývoje agregovaných desek, můžeme pracovat s formáty, které odpovídají velikosti forem, do nichž je následně spékaná směs kladena. V současném stádiu výzkumu jde o desky, na jejichž zpracování je kladen výzkumný nárok z hlediska technologie výroby a jejichž velikost do značné míry limituje i velikost pece, kde se tyto desky ve formách tvoří. Tedy v praxi se můžeme běžně setkat s deskami od vzorků malých půdorysných rozměrů, které se právě vyznačují 26
přiměřeně malou tloušťkou. Obecně lze říci, že malé formáty, které se pohybují v nižších relacích než je 200x200mm, jsou zpracovávány v tloušťce pod 10 mm a naopak, při větších formátech o půdorysných rozměrech 300x600mm a také 400x800mm tloušťka desek roste. Se vztahem k jejich mechanickým vlastnostem, tedy obzvláště pro jejich samonosnost, se tloušťka agregovaných desek pohybuje od 12-18mm. V současnosti je dosažitelná úroveň půdorysných rozměrů v tomto výzkumném období až 600x900mm v půdorysném rozměru, s dopovídající tloušťkou 18-20mm. Tedy obdobně jako prosté konstrukce ve stavebnictví jsou agregované skleněné desky ve své ryzí podobě použitelné jen v omezeném rozsahu vzhledem k jejich mechanickým vlastnostem. Na jedné straně to jejich estetickou užitnost nijak nesnižuje, protože jsou jednoznačně oblasti, které tuto primární materiálovou velikost – měřítko podporují a dokonce i vyžadují, na druhé straně, při touze začlenit se do řady soudobých moderních architektonických materiálů je třeba zapracovat na jejich odlehčení, tedy v tomto případě změně poměru tloušťky v souvislosti s jejich plošnými rozměry a s tím i související pevností. Dá se předpokládat, že se výzkum bude zabývat právě povrchovým zpevněním, jako tomu bylo při vývoji standardního tabulového skla, v tomto případě obzvlášť kalením. Zpevnění lepením asi prozatím nepřipadá v úvahu, protože při současné výrobě agregovaného skla doposud nedochází běžně k vytvoření tak tenkých stěn, aby bylo přínosné je na sebe vrstvit, tedy lepit k sobě, jako je tomu u standardního tabulového skla a také při výrobě agregovaného skla vznikají na obou protilehlých stranách nerovnosti. Ani vrchní strana, byť je hladší a rovnější, nebude pravděpodobně splňovat parametry pro vrstvení lepením bezpečnostními foliemi bez dodatečných technologických úprav. Úvodním a charakteristickým rysem agregovaného skla je jeho specifická barevnost, či probarvenost, kterou je snad možno přirovnat jen k některým polodrahokamům, jako je onyx, či achát. Na rozdíl od těchto vysoce ušlechtilých minerálů, můžeme s agregovaným sklem pracovat v tomto směru už při jeho vzniku, například při tvorbě směsi, která nám svojí skladbou určuje jeho následnou barevnost, či probarvenost. Tedy vzájemně vhodným poměrem nebarevných a barevných drtí dochází k světlejším a intenzivnějším odstínům v probarvení materiálu, což se jeví pro jeho následné užití vhodné a směrodatné. Dokonce i technologie výroby, či tedy postup při tvorbě směsi, anebo jak jsou směsi a v jakém pořadí a intenzitě do forem kladeny či sypány, determinují následný výraz celého výrobku. Agregované sklo je od své podstaty vzniku neprůhledné, ale průsvitné. Tato průsvitnost je nepřímo úměrně závislá na své tloušťce a množství, či sytosti použití barevných agregovaných drtí – skleněného recyklátu. Výzkum a budoucnost technologie výroby prokáže i to, že následnému tvarování agregovaného skla pro určitý výrobek bude předcházet správná technologie směsi, tloušťka a zvláště pak i tvar agregátu. Jinými slovy, pro plošné skladebné užití budou vhodnější tvary ortogonální anebo pravidelné, zatím co pro uměleckou výrobu misek leháním, či propadáním se jeví vhodnější tvar obecně nepravidelný, determinovaný následným užitným tvarem finálního výrobku.
27
Předmětem výzkumu se stanou i jinak barevné směsi. Tedy na rozdíl od směsi pocházející z recyklátu původně čirého skla, anebo čirého s příměsí jednobarevné drti, vzniklé z odpadu jednoho druhu výrobku, čímž vzniká recyklované agregované sklo jednobarevné, probarvené pouze valéry jednoho odstínu, bude jistě i předmětem zkoumání výroba agregovaného skla z různých druhů – různých barev recyklovatelné drti, pro další barevnou kombinaci. V tomto případě se tato část výzkumu z našeho pohledu dostává do dalšího rozměru, protože nemusí dojít k potvrzení domněnky, že lze kombinovat jakékoli barvy mezi sebou a to ne z hlediska estetického, nýbrž technologického. Tedy není prozatím jasné, budou-li schopny mezi sebou různé barvy skleněného recyklátu pozitivně reagovat za standardních teplot pro agregaci určených, pro jejich odlišný technologický původ. A dále, právě touto nesourodostí může vzniknout spousta dalších zajímavých reakcí v závislosti na různě velké teplotní odchylce, čímž se může vytvořit nedocenitelné know - how. Tedy předpokládáme, že dojde i k ovlivnění současné estetiky možnou technologií výroby, která povede ke vzniku byť ne diametrálně odlišných, ale přece jen nových tvarů a barevných propojení, nových barevných spojení a tím možná i nových barev, tedy k celkovému estetickému obohacení. Dalším důležitým faktorem při užití agregovaného skla je jeho orientace. U běžného tabulového skla vlivem zdokonalení výroby a zvláště pak po vynálezu lití skla v nekonečném pásu jeho orientace na vrchní a spodní část pro lidské oko téměř zanikla. Je snad patrná ještě při tabulovém skle vzorovaném, kdy tento vzor je samozřejmě odlitkem spodní formy a protilehlá strana skla se tváří v tomto srovnání jako rovná, anebo při speciálních sklech zpevněných jako je třeba drátosklo. Avšak u agregovaného skla je tento rozdíl rozhodně patrný. Spodní strana nasypané recyklovatelné směsi po zahřátí převezme jednoznačně tvar formy – tedy bude záležet na zpracování a zrnitosti materiálu použitého na formu, jak dalece bude výsledné sklo drsné anebo nerovné. Tato nerovnost, či nepřesnost může být předmětem dalšího výzkumu a vývoje, protože pro různé následné užití agregovaného skla bude vyhovovat i rozdílná povrchová adheze. Obecně se dá říct, že je tato povrchová drsnost vnímána z estetického hlediska jako klad a jednoznačně posouvá agregované sklo do roviny skel ručně vyráběných, tedy každé desky jako originálu, což je odpovídajícím vysvětlením pro jeho finální cenu. Tedy příznačná drsnost pro agregované sklo na jedné straně a jemný minerální, až téměř krajkový motiv na straně druhé, vzniklý právě agregací jednotlivých zrnek drti anebo jako zbytková stopa po ní, jsou právě těmi povrchovými estetickými formami, které dále pozitivně předurčují zařazení agregovaného skla mezi exkluzivní materiály. Na první pohled drsná forma na straně jedné je využitelná v deskové podobě i technologicky – právě jako strana lepená, při užití jako obkladu. Avšak daleko více si dokážeme představit její využití v umělecké tvorbě, při příjemném úchopu drobných uměleckých předmětů, třeba misky, vázy či jiných artefaktů, kdy se dotyk s tímto materiálem vyrovná dotyku té nejjemnější pemzy. Tohoto povrchu se u agregovaného materiálu dosahuje čištěním-vymýváním, čímž se oprostí od drobných částeček, které na něm přilnuly z formy. Na druhé straně je možno tuto část brousit a vytvořit tak
28
povrch příhodný pro další technologické zpracování. Z našeho pohledu je však tato drsnější strana přirozeně vzniklá technologií výroby jednoznačně inspirativním zdrojem pro další užití v architektuře a designu. Její zbroušení vidíme jen jako technologickou nutnost při speciálním využití, jinak by se tento zásah dal považovat z uměleckého hlediska jako nepřirozený zásah do přirozeného technologického a výrobního procesu, což by zbavilo následný produkt ušlechtilého znaku „ryzosti“ takto vytvořeného artefaktu. V architektuře a stavebnictví je vhodné využití této zdrsněné strany při nášlapech skleněných schodnic vytvořených z agregovaného skla. Chová se tady jako protiskluzný povrch, přičemž ten je získán přímo technologií výroby. Tedy tento materiál nebude nutné pro tuto potřebu dále speciálně upravovat, jak je tomu u skleněných schodnic z tabulového skla. Tloušťka a tvar schodnice bude otázkou volby architekta. V současnosti se můžeme zaměřit na agregované sklo prosté, bez následného povrchového zpevnění. V tomto případě budeme volit tloušťku dostatečnou, rozhodně přes dva centimetry a zde by možná stála za zvážení technologická úprava slepením dvou středně tlustých desek bezpečnostní folií. Výroba jednolité tlusté desky je možná, ale časově náročná – na její chlazení je třeba neúměrně delší doby a energie, což má nevhodný vliv na celý výrobní proces. Domníváme se, že i tak budou časem kladeny požadavky na výrobu tlustých anebo i nerovnoměrně tlustých desek, avšak pouze v ojedinělých případech, při vrcholných, architektonických, designérských a uměleckých realizacích. Tedy budeme - li přece jen pracovat s jednolitou tlustší prostou deskou, naskýtá se nám možnost předem si ji upravit pro následné užití. Je tím míněno, že formu můžeme upravit tak, aby došlo k vytvoření třeba záchytných jamek pro kotvy, anebo snad i celých otvorů pro zavěšení. Tím by bylo vyloučeno následné vrtání, mnohdy využívané při speciálních kováních a kovových závěsech. Pravděpodobně nejdokonalejší, anebo předpokládáme nejžádanější, či snad velice žádanou, bude v tomto směru agregovaná deska kalená, což je samozřejmě otázkou dalšího výzkumu povrchového zpevnění. 2.2 Skleněné příčky 2.2.1 Příčky obecně Z historického pohledu je jiná příčka, než zděná, záležitostí první poloviny dvacátého století a klidně ji můžeme spojovat se jménem architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Tedy pokud se zabýváme obytnými budovami. Do této doby se dům, ať už bytový, či obytný, vyznačoval klasickou kompozicí malých prostorů, postupně narůstajících s užitnou potřebou. Naopak koncem dvacátých let přichází zmíněný architekt demonstrativně s dělením obestavěného prostoru na jednotlivé části. Tento doposud neužívaný způsob mu umožnilo užití betonových stropních desek, které vytvořily velký rozpon mezi podpěrami, převážně sloupy. U německého pavilonu v Barceloně je prostor dělen opticky 29
podle potřeb expozice, přičemž jednotlivé příčky dodržují rituálně měřítko a rytmus, podporují nutné zavětrování. Již zde je použito na tuto dobu nestandardních materiálů jako velkých kamenných desek na obklady a velkoplošného skla v nerezových rámech tvořících jediný kus od podlahy ke stropu. Bezprostředně poté, co si autor ověřil, jak tento nesmírný efekt působí a zároveň, že je i technicky možný, používá podobného motivu na své následující stavbě, Vile Tugendhat. Zde se pouští do velkorysého půdorysného konceptu v obytné části, obývacím pokoji, který dělí na jednotlivé funkční celky dokonce onyxovou stěnou. Od té doby je pro architekta dělení prostoru omezeno pouze konstrukčními nároky na dělící příčku, v případě skeletových budov, tak jak je tomu v již zmíněné Vile Tugendhat, téměř žádnými. Naopak, příčky jsou kotveny mezi podlahu a strop, mnohdy rozpírány, to v případě mobilních příček. Stavební spojení dnes už také není tradiční, v mnoha případech vkládaných samonosných předem vytvořených celků jsou tyto vlepovány montážními pěnami, anebo nastřeleny do pomocných rámů. V současnosti jsou nejvíce používané skleněné příčky bezrámové, samonosné. Tedy jde o celoplošné prosklení od podlahy ke stropu ať už průhledným, průsvitným anebo zabarveným sklem. Nezřídka bývají do těchto skleněných příček zakomponovány i barevné, umělecky ztvárněné plochy, vytvořené technologií fusingu. V případě agregovaného skla je právě zde vynikající možnost využití, a to buď při vkládání jednotlivých probarvených tabulí do rytmu jinak celkově zpracované příčky, anebo přímo vytvořením samostatně komponovaného výtvarného díla.
2.2.2 Nízké příčky deskové Technicky je možno přistupovat k tomuto řešení několika způsoby. Jedním ze zajímavých způsobů, který je dnes hojně využíván k orientaci a dělení prostoru pouze funkčně, při zachování celkového vizuálního přehledu, jsou nízké příčky. Tedy příčky nedosahující od podlahy ke stropu, ale buď jen dělící jednotlivá pracoviště, anebo pro tento případ vhodnější, jednotlivá posezení třeba v restauraci. Tyto příčky by neměly přesahovat výšku 140-150 cm, v závislosti na celkové světlé výšce místnosti a případně i vzrůstu personálu. Tedy znamená to, že pokud bude světlá výška prostoru restaurace rozhodně vyšší než 3 m, je možno použít vyšší příčky, čímž se dodá jednotlivým sezením komornějšího charakteru, ale nemělo by dojít k nevhodnému horizontálnímu dělení prostoru v úrovni jeho poloviny, což působí rozporuplně na návštěvníky už při vstupu do místnosti. Tedy v tomto i následných případech se obecně snažíme o vytvoření vjemu, kdy dolní, opticky zatížená část veřejného prostoru působí lehce anebo lehčeji, než tomu ve skutečnosti je. Ideální je horizontální členění někde těsně nad první třetinou světlé výšky v místnosti, což se blíží k dělení prostoru podle zlatého řezu.
30
U nižších místností, tedy kolem a někdy i trochu pod tři metry, bychom se měli vejít vždy rozhodně pod půlku světlé výšky a to opticky znatelně, tedy alespoň o 10-15cm. Z této analýzy veřejných prostor vyplývá, že výška příčky bude vždy vyšší, než horizont sedícího muže, tedy opět znatelně více než 120 cm, protože jakýkoli předěl v této kritické výšce očí, může návštěvníky výrazně rušit. Budeme tedy pracovat s výškami příček oddělujících od sebe jednotlivá posezení mezi 130 150 cm, protože u vyšších předělů se stává prostor nepřehledným. Zatím co si návštěvníci užívají intimního prostředí, obsluha musí mít přehled o přáních zákazníků a ději v sále. Tento druh příček může mít i specifickou konstrukci a to samonosnou. Zde se nám odkrývá obrovská škála užití agregovaných desek, správné užití jejich orientace a v neposlední řadě i jejich barevné řešení a následná skladba v prostoru. Zatímco u vysokých příček, předělujících celý prostor jak funkčně tak i opticky a akusticky, tedy od podlahy ke stropu, bývá pomocná anebo nosná konstrukce nezbytná, v tomto případě lze desky na sebe vrstvit - stavět lepením. Pro tento případ existují vhodné tmely a lepidla, pro jejichž rozbor není v této práci prostor, ale obecně je možné sklo pojit i pojivy na bázi cementových tmelů. Tedy vyjdeme - li z předpokladu výšky příčky okolo 150 cm, budeme pracovat buďto s třemi, čtyřmi anebo i pěti řadami desek podle potřeby a členění interiéru, tedy konstrukčních a estetických potřeb a desky budou stavěny do montážního bednění, lepeny horizontálně i vertikálně vhodným pojivem a v obou směrech vyztužovány železnými pruty, tak jak je tomu u sklobetonových tvárnic. Samostatné desky tedy mohou být pro tuto montáž připraveny frézováním po obvodu pro příležitostnou kruhovou výztuž, ale toto nemusí být pravidlem. V současnosti jsou na trhu i taková pojiva, že by byla schopna desku v takovém rozměru dostatečně propojit. Montáž menšího, tedy méně dlouhého komplexu desek, by mohla probíhat i horizontálně. Desky by byly transportovány na podložce a následně zvednuty do vertikální polohy. Samy osobě by ale desky nestály. Nejjednodušším způsobem pro zajištění jejich vertikální stability by bylo půdorysné zalomení desky, tedy pevnosti v tvaru, nejvhodněji do pravého úhlu. V rozích by se desky mezi sebou kotvily buď příhodným kováním, anebo by se k sobě po celé své výšce vertikálně lepily. Takto by vzniklo prostorové vymezení z hluboce probarveného agregovaného skla, mající měřítko ručně vyrobených desek, které by pomohly vytvořit žádanou exkluzivitu nadstandardních prostor.
2.2.3 Nízké příčky vrstvené Zvláštním případem těchto nízkých příček by se mohla stát i jejich obdoba vytvořená vrstvením podélných řezů agregovaných skleněných desek. Tato speciální a opravdu luxusní forma by mohla být jakýmsi nahlédnutím do vnitřní struktury agregovaného skla, bez ohledu na náročnost výroby a následnou cenu. Domníváme se, že i pro tuto speciální exkluzivitu při využití agregovaného skla by si trh našel svého odběratele.
31
Tento způsob byl již použit při vertikálním kladení břidličného štěpu anebo vrstvení řezů různých jiných sedimentů. V tomto případě však dojde k obohacení o další rozměr, o průsvitnost a náhled do vnitřní struktury. Ta byla při užití vrstvených řezů metamorfovaných hornin také částečně patrná, avšak pouze v plošném, či povrchovém vnímání. Částečně bylo možno nahlédnout hlouběji do vnitřní struktury některých porézních sedimentů, což ozvláštňuje vizuální efekt povrchu řezu, ale průsvitnost agregovaného materiálu zvyšuje jeho užitný a estetický charakter o další rozměr, a v tomto případě posouvá o další řád výš oproti již jmenovaným materiálům, o možnosti volby barevnosti, tak jak jsme se již zmínili v předchozích kapitolách ani nemluvě. Takto tvořené příčky by měly o něco větší tloušťku než předchozí, předpoklad je od tří do pěti, případně i sedmi centimetrů v závislosti na způsobu užití, výšce zídky-příčky a barevnosti směsi. Zatížení na základovou spáru počítáme srovnatelné s kamennou zídkou, vzhledem k průměrné hmotnosti agregovaného skla. Pro svoji tloušťku by byly takto vytvořené příčky považovány za samonosné, samozřejmě s ohledem na jejich výšku. Jejich stabilita by se dala zvětšit zalomením příčky, či půdorysným zakřivením. Dalším specifikem takto vytvořených vrstvených příček by bylo jejich měřítko, nový rozměr, nový estetický vjem. Zatímco při výše uváděných přírodních příčkách, vzniklých z vrstvení hornin, jejichž výška je různá, určená štěpem a délka lomem, či soudržností toho kterého materiálu, ale obecně nepřesahující délku půl metru, v našem případě užitím agregovaných skleněných desek stejné výšky můžeme použít daleko delších pásků nařezaného materiálu, pro ozvláštnění kladeného rytmu prostřídaného příčnými krátkými řezy. Tedy rytmus buďto homogenní, krátké a krátké anebo dlouhé s dlouhými, anebo heterogenní, při rytmickém, či naopak nahodilém prostřídání krátkých a dlouhých. Do toho vnést ozvláštnění pásky různých barev a to vše za standardní výšky, či původně výrobní tloušťky, kterou je možno také technologicky determinovat a stabilizovat. Je dost dobře možné, že po praktických zkouškách příček nízkých a testech pojivových materiálů časem dojdeme k překvapivému závěru, že je takto užitý materiál vhodný i pro příčky na celou světlou výšku místnosti. To také záleží na zkouškách materiálu v tlaku, ale domníváme se, že by v této oblasti mohlo agregované sklo obstát. Je zde nutno zdůraznit, že v tomto případě půjde o materiál opravdu jen pro nejluxusnější interiéry, protože takto vzniklá příčka může být na trhu ceněna podle její tloušťky a užitého materiálu na 9-15tis. Kč za realizovaný čtverečný metr.
2.2.4 Pevné příčky Tímto názvem uvádíme nenosné konstrukce na celou světlou výšku místností, pevně spojené s konstrukcí stavby bez dalšího nároku na případné přemístění. Běžně jsme byli zvyklí na příčky z cihel plných anebo dutých, jejichž tloušťka bývala standardně 7,5 a 10 cm. Příčky nad tuto tloušťku, např. 15 cm a později 20 cm, bývaly zatíženy dalšími vlastnostmi. Buďto se skrytě podílely na nosné 32
konstrukci, částečně roznášely vertikální zatížení, anebo, a tak je tomu v mnoha případech doposud, se podílejí na zavětrování staveb. V neposlední řadě měly mnohé z nich význam akustický. Při současných lehkých kovových konstrukcích jsou příčky taktéž nedílnou součástí nosné konstrukce, zvláště pak ty, které se navrhují v základní dispozici moderních velkoplošných pracovišť. Ty mívají přesně stanoveny požadavky nejen na únosnost, tedy pevnost v tlaku a pružnost, ale také na akustické vlastnosti. Vlastnosti těchto příček bývají natolik specifické, že užití agregovaného skla v konstrukci tohoto druhu příček nebude ve větším rozsahu možné. Jednou z mála možností, jak se i zde zapojit do stavebního procesu a ozvláštnit architektonický, či estetický výraz interiéru, je možnost obkladu, buďto částečného, nebo celoplošného, jedno, nebo i oboustranného, anebo vytvořením mozaiky, tedy uměleckého díla. Je samozřejmé, že každý takovýto zásah, anebo investici bude nutno prodiskutovat se statikem, který počítá s měrnou váhou skla, v našem případě u agregovaného skla, při standardních formátech kolem 12-16 mm, budeme počítat s dalším zatížením na spodní nosnou konstrukci od 30 – 40 kg za každý realizovaný metr čtverečný. Při mozaice, tedy při menších a tenčích deskách bychom se mohli dostat až na 20 kg na metr čtverečný, a to při tloušťce kolem 8 mm, která se v současnosti stává limitní. Částečný obklad je vhodný jako optické vymezení prostoru, a to samozřejmě i vertikálně. Běžně však počítáme s horizontálním obkladem do určité výšky, vzhledem k funkci místnosti (na toaletách je dnes standardem obklad na celou výšku) a estetickému vzhledu ve vazbě na celou světlou výšku místnosti. Obecně se dá říct, že se horizontální obklady používají jen jako pásy v určitých úrovních, a to buďto v úrovni očí pro zvýšení estetického dojmu toho kterého prostoru, případně z technických důvodů. Například v návaznosti na dlažbu, vzhledem k úklidu, anebo v úrovni možného styku se sedacím nábytkem, anebo mobilním zařízením. Rozhodně ani tyto plochy není namístě přehlížet a je vhodné se jimi zabývat i z našeho pohledu. Ve vztahu k plochám vážícím se na dlažbu budeme jistě determinování výběrem dlažby a tuto část bychom zvlášť rozpracovali v části pojednávající o obkladu a dlažbě. Samostatné plochy v prostorách, ať už půjde o vertikální, či horizontální pásy, budeme pojednávat většinou jednobarevně a většími deskami tak, abychom dosáhli jednotícího dojmu. Menší formáty dokonce ozvláštněné barevnými variacemi by mohly evokovat mozaiku, pro tento účel ne zcela vhodně. Naopak by tím došlo k jakémusi druhu nešvaru, v naší současné interiérové tvorbě velmi častému, kdy jsou zaměňovány jednotlivé architektonické prostředky mezi sebou bez ohledu na jejich estetický výraz a funkci. Tedy ať už půjde o obklad v nemocnici, metru anebo jiné hale, ponese si sebou svoji informaci, kterou můžeme správnou volbou agregovaného skla jen podpořit.
2.2.5 Přestavitelné příčky
33
Do této kategorie řadíme příčky, které funkčně vymezují prostor v souvislosti anebo bez souvislosti s nosnou konstrukcí. V současnosti je na trhu několik systémů, které se snaží plnit nároky na ně kladené, ať už z oblasti technologické, akustické anebo estetické. Samozřejmě, že jedním z dalších faktorů pro jejich volbu bývá i jejich cena. Další vlastností bývá i forma „mobility“, tedy podmínky, za jakých lze příčku přemístit. Z tohoto pohledu dospěly příčky dnes do takového stadia, že na jedné straně hovoříme o příčkách například akustických, skleněných a přestavitelných, anebo mobilních v tom pravém slova smyslu, tedy příčkách, které se dají posouvat v reálném čase, které se nazývají mobilní stěny anebo posuvné mobilní příčky. Ty slouží pro operativní přepažení větších prostor na dva nebo více menší funkční celky. Běžně se užívají kupříkladu u větších přednáškových místností. Jejich přednost je v tom, že jsou lehké, aby se s nimi dalo dobře manipulovat, a většinou splňují i náročnější akustické normy. V tomto případě nevidíme prostor pro aplikaci agregovaného skla, pro jeho váhu a další jeho vlastnosti, které nejsou vhodné pro tento specifický účel. Na akustické příčky je kladen prvořadý nárok související s prostupem zvuku. Jejich vnitřní konstrukce je složena z několika vrstev navzájem řazených tak, aby zvuková prostupnost byla potlačena na maximální možnou míru, kterou dovolí její tloušťka. Tyto příčky bývají široké většinou 7,5 až 10 cm a vyznačují se mnohdy speciálními, zpravidla měkkými povrchy, které zvukové vlnění lámou anebo absorbují. Specifické požadavky kladené na akustické příčky agregované skleněné desky nemohou splnit pro svůj obzvlášť tvrdý povrch a vysokou hmotnost. Tyto vlastnosti naopak podporují odraz anebo prostup akustických vln. Další z řady příček jsou přestavitelné příčky. Jsou to stěny různých konstrukcí, které splňují požadavky na vymezení menších prostor s patřičnými akustickými vlastnostmi a je možno je podle potřeby provozu čas od času přestavit. Tyto příčky bývají tvořeny buďto stojkami anebo rámy v přesném rytmu, který většinou respektuje okolní nosnou konstrukci. Je - li nosná konstrukce rytmizovaná základním modulem 30 cm, jsou stojky a tím i vzniklá pole od sebe většinou vzdálená 60, 90 a také 120 cm, v případě konstrukce modulu metrického jde o základní násobky podílu metru – 50, 75, 100, 125 cm. Stojky bývají kovové, v minulosti bývaly železné, opatřeny různými nátěry anebo vypalovacími laky. V současnosti jsou používány rámy, či stojky převážně hliníkové anebo nerezové. Jejich šířka odpovídá tloušťce navržených příček, obvykle opět v rozmezí 7,5 až 10 cm. Výplně mezi stojkami tvoří sendvičové desky různých povrchů od těch nejtvrdších ze skla, dřevěné a dřevoštěpové, sádrokartonové i měkčené z MDF desek a v neposlední řadě i plastové. Výplňové panely bývají buďto průběžné na celou světlou výšku místností, anebo se vrství v modulové řadě nad sebou z menších částí a jsou vymezeny zpevňujícími horizontálními nosníky, do kterých buď zapadnou, anebo jsou dolištovány. Většina těchto příček, vymezujících pracoviště, bývá v nadpraží prosklená, mnohdy i v celé půdorysné stopě – tedy po obvodu příčky u stropu. Dochází tak k druhotnému prosvětlení dalších místností a chodeb a co je zvlášť 34
důležité, je zachování vizuální kontinuity daného prostoru alespoň v úrovni stropu. U těchto příček, které se vyznačují pracovním charakterem a většinou opravdu plní funkci přemístitelných příček, tedy že se jejich pozice mění podle potřeby zaměstnanců i zaměstnavatelů z roku na rok, a které dostatečně plní i akustickou funkci, nepředpokládáme užití agregovaných desek v nejširší míře. Je zde několik možností uplatnění agregovaných desek, ať už jako luxusního povrchu sendvičové desky, tedy vrchní vrstvy výplňového panelu, anebo namísto vrchního prosklení. Snad by byly tyto desky aplikovatelné v celé výšce výplňového panelu místo něj. Agregované desky by byly vrstveny odspodu nahoru postupně mezi vertikální nosníky na celou rozteč mezi nimi. Tedy v závislosti na modulu, v tomto případě pravděpodobně někde mezi 50 a 75 cm. Desky by byly horizontálně prokládány měkčenými pásky pro lepší kontakt mezi nimi a buďto s přiznanou minimální spárou anebo dolištovány vodorovnými lištami, které jsou součástí horizontální konstrukce příček. Pro toto užití by vertikální konstrukce musela doznat určitých úprav. Vertikální nosníky, které jsou dimenzovány na tloušťku příčky, tedy výplňového panelu, by byly po obou stranách opatřeny vložkou, která by lépe vymezovala prostor pro vložení skleněné desky. Počítáme s tím, že by se deska mohla orientovat podle potřeby na střed, anebo na vnitřní, či vnější líc. To by bylo v případě, kdybychom chtěli vyplnit jedno, či více nesousedních polí v dané příčce jako výtvarný akcent, anebo pro rozjasnění interiéru prostřednictvím takto průsvitné, ale neprůhledné příčky. Ostatní pole by byla ze standardně nabízených materiálů. Pro tento případ bychom volili materiál honosnější, pravděpodobně s dřevěným dýhovaným povrchem anebo jednobarevný v barvě příbuzné skleněným agregovaným deskám anebo naopak v kontrastu k němu – komplementárně. Tento systém by bylo vhodné využít v celém rozsahu jako základního stavebnicového systému pro užití skleněných agregovaných nezpevněných desek. Vertikální stojky by byly určené hliníkové anebo nerezové profily vhodného rozměru pro osazení agregovanými skleněnými deskami speciálně upravené pro jejich montáž. Osazovaly by se buďto celými deskami v jednotném modulu, při šířce 60 cm na výšku 30 anebo 40 či 45 cm, mezi nimi vložený měkčený montážní pásek, anebo technologicky obdobně, avšak úzkými pásky, nařezanými z agregovaných desek, v rozměrech buďto stejných, 15 nebo 20 cm anebo jejich kombinací a variací. Toto by byl prostor pro interiérového designéra, který by navrhl celkovou skladbu příčky a také jednotlivá pole a jejich detailní řešení. Mohl by se zabývat nejen skladbou v poli samotném, ale při celkovém řešení příčky se naskýtá i možnost přesné, či modulové rytmizace polí mezi sebou, prostřídání užších, například 45cm širokých a širších, 60 a 75 cm. Toto ovšem závisí na úsudku designéra, výšce a délce příčky, světelnosti prostředí a v neposlední řadě i na finanční stránce projektu. Do takto vytvořené příčky počítáme s dveřmi pokud možno na celou výšku pole, tedy na celou světlou výšku, pokud budou klasické dřevěné, anebo bychom si zde dokázali představit dveře skleněné, pro zvýraznění jednoty materiálu. Rozhodně však je mít třeba na zřeteli zátěžové zkoušky materiálu, v tomto případě únosnost agregované desky v tlaku na hranu v závislosti na 35
výšce užitého materiálu, byť je tento zpevněn vodící lištou, protože pokud by spodní desky neunesly vlastní váhu desek vyšších, mohlo by to být předmětem výpočtů a určení, jaká výška je pro takovou skladbu nejvhodnější anebo jestli je tato skladba na sebe vůbec vhodná. V případě, že by tato skladba z důvodů vlastního zatížení nevyhovovala, dokážeme si představit vertikální nosníky upravené tak, že by byla každá deska vynášena samostatně na drobných konzolách po stranách. Z konstrukčního hlediska to systém nijak nesnižuje, pouze bychom se, bohužel, oprostili od možnosti zcela svobodně kombinovat výšky deskových řezů, která by pravděpodobně umožňovala nejpoutavější kompozice, ale pravděpodobně by tak složitá úprava nosníků byla reálná. Tento technický detail je z našeho hlediska řešitelný a může být předmětem další architektonicko-konstruktérské spolupráce.
2.2.6 Příčky nestandardní Pokud budeme vycházet z předpokladu, že jsou agregované desky standardně vyráběny v malých rozměrech, které jsme uvedli v úvodu, je jejich aplikace jako příčky na celou světlou výšku místnosti možná pouze za předpokladu užití jakékoli podpůrné konstrukce. Dnes se v architektuře a stavebnictví hojně používají příčky celoplošné, samonosné, které využívají své vlastní stability. Tyto příčky jsou vyráběny z tabulového skla většinou zpevněného ať už lepením anebo kalením, to podle potřeby a požadavků na příčku kladených, na celou světlou výšku podlaží. Tyto mnohdy i tři metry vysoké desky se vzájemně propojují vhodným kováním, jichž je na trhu do počtu podle výrobců, a tak vytvářejí jen lehké funkční vymezení prostoru pro jednání anebo jiné aktivity, avšak v úzkém optickém kontaktu s okolím. Agregované desky nejsou průhledné, tedy tento požadavek nesplňují už ze své podstaty vzniku. Nejsou velkoformátové, a troufáme si tvrdit, že ani nikdy nebudou, což souvisí také s technologií jejich výroby. Je tedy nutné si uvědomit, že jejich finanční náročnost při výrobě a podíl rukodělné práce a zřejmého dotyku lidské ruky při každém kroku výroby na finálním výrobku je řadí do sféry exkluzivních a zároveň i uměleckých výrobků. Přesto, že se časem mohou stát běžnou součástí užitných interiéru, pro jejich původ vzniku – několikanásobný otisk lidské ruky, který je v tomto případě z našeho hlediska nenahraditelný, vidíme jejich uplatnění převážně v prostorách slavnostních, kulturních, duchovních, tedy i sakrálních. Pojetí nosné konstrukce by mělo odpovídat účelu a zaměření stavby či prostoru, do které budou agregované desky umísťovány. Z toho také vycházíme při dalším členění a následném technickém řešení. Do staveb s duchovní tématikou budeme situovat příčky z agregovaného skla do konstrukcí kovaných na zakázku uměleckým kovářem a předpokládáme, že zde budeme užívat agregovaných desek nepravidelných tvarů. Vlastní konstrukce příčky bude buďto vhodně kotvena nejlépe do podlahy a přiléhající zdi, to v případech staveb, které nejsou památkově chráněny, anebo bude mít samostatné vzpěry, které zaručí její stabilitu. Agregované odlitky budou kotveny do umělecky zpracované nosné konstrukce buďto na trny do předvrtaných 36
otvorů v hranách desek, anebo vsazeny do kovaných sponek pro ně připravených. Taková příčka bude mít převážně funkci estetickou. Opticky vymezí požadovaný prostor, ale akusticky bude částečně prostupná. Bude využívána nejlépe v místě průniku slunečního světla, aby lámala a tlumila světelné paprsky a dodávala duchovním prostorám dostatečnou mystiku. Systém vzpěr je jedním z nejstarších způsobů, jak stabilizovat dočasné příčky. Tento systém byl s narůstající výškou používaných příček a snižující se světlou výškou místností doplněn o vzpěry o strop a vzájemnou součinností obou vzpěr došlo k rozporu mezi stropem a podlahou, který se používá dodnes, s tou změnou, že vrchní konstrukce vzpěry nebývá kotvena do stropní konstrukce, ale většinou do nosné konstrukce podhledu. Ten dnes bývá běžnou součástí veřejných budov a nese v sobě kromě rozvodů osvětlení také vzduchotechniku a jiné důležité technologie. Tohoto systému využívají již zmíněné přestavitelné příčky, které jsou současným standardem a jejichž specifikaci a aplikaci jsme se již věnovali v jedné z minulých kapitol. Je využíván také dnes při současných kovových konstrukcích, které nesou skleněné výplně. Jedním z nejznámějších současných interiérových systémů, který je využíván převážně v oblasti skleněných obvodových plášťů, tedy v exteriéru, a také u doplňkových interiérových konstrukcí je „Point fitting systém“ u nás zvaný jako „pavouk“. Jde o výsledek dlouholetého vývoje období v architektuře zvaného „high – tech“, kdy se architekti zabývali právě a zvláště kovovými a skleněnými konstrukcemi v architektuře a některé budovy jsou převážně z těchto materiálů. Jde o systém, kdy jsou vertikální nosníky samozřejmě rozepřeny mezi strop a podlahu v určeném rytmu, v určené rozteči a na nich jsou posuvná „chapadla pavouka“, která upevňují mimoběžně k vertikální konstrukci skleněné desky. Jsou dimenzovaná na vysokou zátěž a obecně ukotvuje jeden „pavouk“ až čtyři desky, které se v tomto místě stýkají rohy. Tyto desky jsou většinou předvrtány a nasunuty na čep „pavouka“ opatřený silonovou vložkou, aby nedocházelo ke styku kov – sklo a dále jsou ještě staženy šroubením. Mnohdy bývají lepeny. Tedy konstrukce je skleněné stěně buďto předsazená anebo stojí za ní – v interiéru je to úhel pohledu, zatímco při obvodových pláštích bývá zvykem, že je konstrukce skryta v interiéru. Jediným dosud známým počinem u nás, kdy je nosná konstrukce nesoucí zasklení obvodového pláště vně stavby, je budova Oranžerie na Pražském hradě architektky Evy Jiřičné. Zde je toto obrácení pláště „naruby“ opodstatněné vnitřním provozem tohoto technologického zařízení. Ve světě je nosná konstrukce vně skleněného obvodového pláště běžná, zvláště, jde – li o stavby zmíněného období „high – tech“ převážně architektů, Richarda Rogerse, Renzo Piana a Normana Fostera. Tento systém je způsobilý pro větší, nebo řekněme i velkou příčku z agregovaného skla pro jeho únosnost. Mezinárodně splňuje ISO parametry pro provádění pozemních staveb a také je natolik kvalitně designérsky zpracován svým tvarem a provedením, že bude dostatečně vyrovnaným partnerem při celkovém estetickém spolupůsobení. Desky se při použití tohoto systému mohou mezi sebou utěsnit silikonovým tmelem, což v interiéru není nutné, protože systém je natolik přesný, že umožňuje i zanedbatelnou spáru. Rádi bychom v tomto případě poznamenali, že bude pravděpodobně
37
předmětem výzkumu, budou-li pro tento systém vhodné i desky nekalené, protože, jak jsme se již zmínili, bude nutno je opatřit v každém rohu otvorem. Tento otvor může být vrtán až po zchladnutí, jak je tomu technologickým zvykem u běžného deskového skla, které je pak dále kaleno. Avšak u agregovaných desek se naskýtá mimořádná technologická možnost, a to vytvořit otvor dopředu vložením pískových špalíků daného rozměru do formy, do které je skleněný recyklát sypán a dále agregován. Po vyjmutí desek z formy by se tyto špalíky vyrazily anebo prostě odvrtaly, ale nedocházelo by k dodatečnému vrtání agregovaných desek, kdy může dojít k narušení vnitřního napětí. Takovou cestou by se snad daly používat agregované desky bez dalšího kalení, bez dalších technologických úprav, kromě běžného obrušování a vymývání, tedy bez další manipulace a ztráty energie.
2.2.7 Dveřní křídla V příčkách vytvořených tímto způsobem nepočítáme s dveřmi vyrobenými a osazenými z agregovaných skleněných desek. To by tyto, byť jen výjimečně, musely dosahovat rozměrů dveřních křídel v jediném kuse, což je lákavá vize dalšího výzkumu. V současné době totiž existuje na trhu několik druhů skleněných dveří různých konstrukcí. Jejich kvalita je závislá na materiálu samotného dveřního křídla, které bývá kalené. Lepená dveřní křídla z tabulového skla se liší od kalených sendvičovým charakterem, který se v tomto případě značně liší svým chováním. Zatímco standardním užitím tabulového skla pro zasklení anebo zavěšení ve formě obvodového pláště jde o užití skla v pasivní formě - stabilní, u dveřního křídla hovoříme o využití aktivním směrem, skla v pohybu. Na skleněná dveřní křídla jsou kladeny zcela jiné nároky z hlediska konstrukčního, pružnosti a pevnosti, než na jiné výrobky ze skla. Protože jsou neustále vystavována kontaktu s člověkem a nestabilnímu zatížení, různým rázům prostřednictvím kliky, zárubní anebo kování, má lepené sklo lepší schopnost tyto nevhodné rázy tlumit. Na druhé straně při překročení limitního nahodilého zatížení má tendenci dřív prasknout, než sklo kalené, které má při srovnatelné tloušťce větší pevnost vlivem vyššího povrchového napětí, ale zase nemá tak dobré akustické a tlumící vlastnosti jako skla lepená. Spíš má vzhledem ke své tvrdosti tendenci rezonovat. Avšak rozhoduje hledisko bezpečnostní a proto bývají standardní skleněná dveřní křídla tvořena 8 mm kaleným sklem. Pouze ve výjimečných případech, pro zlepšení akustických anebo bezpečnostních vlastností mohou být lepená ze dvou a více kalených skel. Agregovaných skleněných desek by bylo možné použít pro výrobu dveřních křídel za podmínky, že se budou vyrábět ve velikosti odpovídající dveřním křídlům, tedy z jednoho kusu a následně budou povrchově zpevněny kalením.
38
Dokázali bychom si takovéto dveře představit i jako hlavní, vstupní, klidně i tlusté na palec, ale to by byla dveřní křídla pouze pro export na francouzskou Rivieru anebo do oblasti Santa Monica v Los Angeles v Kalifornii, odkud pochází v současné době převážná část světové filmové produkce a s tím i související nejluxusnější interiéry, protože pouze v těchto zeměpisných šířkách by našla svoje uplatnění. U nás by takto vyrobené vstupní dveře současnou ISO normu pravděpodobně nesplnily.
2.2.8 Rámové konstrukce dveřní a exteriérové Za současného stavu vývoje technologie výroby agregovaných desek by mohla být dveřní křídla vyráběná z několika kusů a to jen za předpokladu, že by tyto byly spojeny rámovou konstrukcí, což nám připadá nedokonalé a svým pojetím zastaralé. V minulosti takováto konstrukce dveřních křídel byla používána, avšak pouze při výrobě speciálních dveří s mimořádnými buďto protipožárními anebo bezpečnostními vlastnostmi. Tato konstrukce nás zavádí hluboko zpět v čase minimálně o dvacet let a uchylovat se k použití tohoto systému je z hlediska jedinečného vzniku a vlastností agregovaného skla neadekvátní a z designérského a také následně marketingového hlediska nevhodné. Samotné použití jakékoli rámové konstrukce v součinnosti se sklem totiž komplikuje jeho užití, protože takto vytvořený výrobek se chová nestandardně. Sklo samo o sobě má své specifické vlastnosti a rám, ať je z jakéhokoli kovu nese sebou svoje vlastnosti značně odlišné, ať už je to z pohledu roztažnosti materiálu, pevnosti a pružnosti. Tedy nikdy nemůže dojít k vzájemnému souznění dvou takto odlišných materiálů, které se navzájem omezují. Sklo se snaží vymanit z rámu svým rozpínáním například při změně teploty v místnosti. Třeba u skleněné stolové desky v rámu, když na ní zasvítí oknem slunce a rám, který se nebude rozpínat tak rychle může zapříčinit i její samovolné prasknutí. A to nemluvě o tom, že rám po obvodu má úplně jiné vlastnosti například při mechanickém namáhání na skleněnou desku. Existuje i symbiotický příklad skleněné desky v rámu, a to když se skleněná deska bude chtít zbavit jakéhokoli rázu při náhodném úderu na ni vlnou na kmitnu, tedy od středu ke kraji, kde se dokmitá a rázu se zbaví vypuštěním vlny do prostoru. V tomto případě vhodně vytvořený detail styku s případným rámem tento kmit zachytí a absorbuje, tedy ho ztlumí. V tomto ojedinělém případě jde o součinnost ryze pozitivní. Pokud dojde naopak k jakémukoli rázu na rám, tento se rozkmitá po svém obvodu a sklo uvede z klidu do nevhodných vibrací, které mohou mít za následek jeho prasknutí po obvodu do středu desky, pokud tato není jinak zpevněná – a to není, protože v takovémto případě by byl rám po obvodě nadbytečný. Rámů bylo v minulosti používáno právě v období před tím, než se začalo sklo zpevňovat jinými způsoby. Tedy pokud můžeme, kovovým rámům se vyhýbáme, jak je tomu patrné při popisu „Point fitting systém“, kde vidíme hlavní konstrukční přínos v tom, že je sklo uchyceno jinde, než ve styku mezi skly. Tento styk v rámovém provedení po dlouhou dobu v minulosti trpěl. V prostoru styku skla v rámu, ať už 39
bylo sklo utěsněno tmelem klasickým sklenářským anebo později i silikonovým docházelo totiž ke dvěma současným dějům, které měly za následek nevhodný výsledný jev. V místě tohoto styku je totiž sklo upevněno ke kovové nosné konstrukci a zároveň odolává povětrnostním vlivům. A tak zatímco bylo nutné sklo utěsnit proti vodě, nejlépe pevně, aby do nosné konstrukce nezatékalo, na slunci sklo po obvodu pracovalo oproti kovové, většinou železné rámové konstrukci, roztahovalo a stahovalo se v jiných relacích než vlastní rám a tím se sklenářský tmel trhal. Sklenářský tmel byl vyvinut pro zasklení do dřevěných rámových konstrukcí, hlavně do okenních křídel a to na omezenou dobu. Přilne k dřevěnému rámu, který býval v minulosti napouštěn fermeží, která se snoubí s terpentýnem a dalšími látkami obsaženými v sklenářském tmelu. Ovšem ne s kovovým rámem, který je k těmto látkám inertní. A tak máme na kovové, většinou železné a někdy i litinové rámy smíšené vzpomínky, byť ve formě velkých prosklených ploch, zvláště pak zlínské meziválečné architektury, vydržely opravdu dlouho. Právě období funkcionalismu vnáší do architektury velké čisté plochy. A to jak v půdorysné skladbě, tak i na fasádě i v interiéru. V tehdejší době jde o zasklení jednoduché – tedy jen jedním velkým sklem, nezdvojeným, vloženým převážně do složených kovových rámů, ve kterých mělo sklo prostor pracovat – roztahovat se. Tmely se podílely na zpevnění a uložení zasklení jen minimálně – u menších skleněných ploch, ve velkých rámech, které vytvářely velké složené prosklené plochy. Příkladem těchto složených ploch jsou právě tovární budovy ve Zlíně a jejich prosklené kovové konstrukce. U staveb obytných a veřejných, zvláště luxusních vil anebo restaurací, docházelo k zasklení jedním velkým sklem do již zmíněných složených rámů. Skla byla stažena pomocnými lištami, které byly opatřeny pryžovými vložkami a teprve na závěr někdy tmelena povrchově, aby do konstrukce nezatékalo. Pouze při zasklívání větších dřevěných rámů bylo analogicky používáno sklenářských tmelů, jejichž užití bylo v tomto případě technologicky dostatečné. Takovéto rámy samozřejmě nepřesahovaly větší rozměry než dva metry. Zaoblené prosklení vstupů a nároží funkcionalistických obchodů bylo jejich signifikantním znakem, doposud opakovaným dobovým efekt, poprvé použitým právě ve dvacátých letech minulého století.
2.2.9 Stropní (podlahové) desky V období funkcionalismu dochází k obrovskému rozmachu plošného skla a jeho aplikace ve stavebnictví a architektuře. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, sklo začalo být užíváno v dosud nezvyklých rozměrech při zasklívání výkladních skříní, prosklení stěn luxusních vil na celou světlou výšku podlaží a průhledů exkluzivních restaurací. Sklo se začíná používat ve stavebnictví a architektuře i v dalších formách. Jednou z nich jsou skleněné tvárnice, které, spojeny betonem, vytvářejí velké plochy sklobetonových stěn a mnohdy i stropů, či podlah. Prosklené stropy známe i z předchozích architektonických období, ale to jde o stropy, prostřednictvím nichž jsou velké prostory shora prosvěcovány dvouplášťovou konstrukcí, z nichž jedna je v líci 40
stropu a vytváří skleněný podhled a druhá je většinou tvořena světlíkovou konstrukcí na střeše. V minulosti to byly galerie a muzea (Kotěrovo Muzeum v Hradci Králové) anebo ještě o něco dřív bylo toto prosklení použito i v aule Poštovní spořitelny ve Vídni architekta Otto Wagnera. Zde si můžeme všimnout obou forem takového prosklení. Shora prosvětluje halu a v podlaze jsou zřejmé skleněné desky, které pravděpodobně dosvěcují nižší podlaží. Tato vývojově revoluční stavba světové architektonické moderny z počátku 20.století předjímá nejen další vývoj v architektonickém tvarosloví, ale také vývoj architektury a stavebnictví ve vztahu k užitým materiálům a způsobům jejich užití. Tento téměř kánon, je později uplatňován u nás kromě již zmíněných galerií, muzeí a obrazáren také ve funkcionalistických pasážích, tehdy právě za účasti sklobetonových stěn různých rozměrů, protože žádná jiná forma skla, která by byla schopna unést odpovídající stavební zatížení neexistovala. Teprve s příchodem zpevněných skel se opět začínají tyto formy v architektuře objevovat i v jiné podobě. Prosvětlování stropů je dnes samozřejmostí a proniklo i do rodinné výstavby jako běžná součást nadstandardních obytných staveb. V podlahách je užití skla naopak doposud v rozmachu a není zcela běžné. Pro tyto případy je nutné užití tvrzených skel, většinou kalených. Ty mají pro svou vyšší povrchovou odolnost i menší tendenci k mechanickému poškození, což je v současnosti hlavní problém, proč se sklo doposud neujalo v provádění podlah ve větším měřítku. Mechanickým poškozením je zde samozřejmě myšleno to, že dříve anebo později dojde k poškrábání skla, což má za následek snížení jeho estetické hodnoty, pokud dojde k poškrábání skla čirého. V minulosti, v dobách hlubokého funkcionalismu, tento jev nebyl tak zřejmý, pokud bylo používáno sklobetonových tvárnic, protože tyto jsou dvouvrstvé a povrchově tvarované, takže jsou sice dobře průsvitné, ale ne průhledné. Lom světla, který jimi prochází, vytváří zvláštní tajemné obrysy a dokáže skrýt lidskému oku i škrábance na horní vrstvě skleněné desky. Ovšem tato technologie sklobetonových stropů je výrobně velmi náročná nejen na provedení a čas, ale také na statické souznění budovy. V některých pasážích bylo použito i klenutých stropních sklobetonových konstrukcí, ale to v případě, že tento strop byl zároveň prosklenou střechou a snášel pouze zatížení sněhem, byl voděodolný a nebyl pochůzný. Zde bylo úspěšně aplikováno i další předtím ve stavebnictví nevyužité vlastnosti skleněné tvárnice, a to její vlastnosti tepelně – izolační. Je-li tedy strop ze skleněných tvárnic (kdysi zvaný LUXFER, dnes vyráběn pod názvem VITRABLOK) zároveň podlahou podlaží vyššího, její případné poškrábání je lehce patrné z pohledu podlahy, ale ne stropu. Při použití skla tabulového, čirého, kaleného je nutné toto mít na paměti a vhodně tohoto efektu využívat. Lze tyto skleněné prosvětlovací desky klást mimo hlavní pěší trasy jako doplňkové části podlah, i tak jsou schopny splnit svůj vizuální efekt a jsou alespoň částečně chráněny před mechanickým poškozením vhodným užitím. To neumožňuje ani architektovi, ani klientovi, aby byla navržena podlaha celoskleněná, která by prosvětlovala nižší podlaží a jíž by případné poškrábání neubíralo na jejím estetickém vzhledu. Jednou z dalších možností v této 41
oblasti skýtají agregované desky. Už sama o sobě jejich vlastnost průsvitnosti jim přiděluje možnost využití tam, kde někdy není ani vhodné vidět vše odspoda nahoru. Naopak, vhodně můžeme využít i jejích dalších vlastností jako je drsnost povrchu vzniklého při styku s formou. Buďto je možno jej nechat v ryzí podobě jako pochůzné protiskluzné vrstvy, anebo tuto vrstvu správným rytmickým leštěním dovézt až k takové dokonalosti, že by vytvářela další výtvarný rozměr – vyleštěným vzorem obohatit interiér uživatele, ale zanecháním nebroušené stopy přesto využít protiskluzného původního charakteru. Desky budou rozhodně větší než v předešlém případě sklobetonových tvárnic, které se vyrábějí a vyráběly převážně v modulové řadě 20 x 20 cm, ale u nichž byly i speciální další modifikace 25 i 30 cm, dokonce v pozdějších létech druhé poloviny minulého století byly tyto tvárnice vyráběny v obdélníkových formátech, které dost značně narušily předchozí jednotu striktního rovnoměrného rastru. Agregované skleněné desky budou čtvercového i obdélníkového tvaru, vyráběny pro tento účel v základních modulových řadách, ovšem ve větším měřítku, takže předpokládáme využití desek rozměrů 30,45, 50 a 60 cm, na délku případně i 75 a 90 cm. Pro svoji přirozenou výrobní tloušťku někde kolem 15 až 18 mm pro tyto rozměry se domníváme, že by mohly splňovat bezpečnostní kritéria pro pochůzné plochy. Rozhodně ale i to bude předmětem zkoumání a vývoje agregovaných skleněných desek. V případě, že by tyto normy nesplňovaly, bude nutné je následně povrchově zpevnit kalením. Užití agregovaných skleněných desek jako průsvitného pochůzného podlahového materiálu je podpořeno i jejich barevnou škálou. Dokážeme si představit jemně tónované lehce mramorované čiré, bílé, v tomto případě téměř mlhovinové desky do náročných světlých interiérů, ale také i logickou barevnou skladbu do větších, třeba i duchovních prostor. Je samozřejmé, že desky budou kladeny na stropní, či podlahový rastr pravděpodobně z ušlechtilých ocelí anebo modifikací hliníku, případně i ze vzácných tvrdých a únosných dřev. Jejich uložení bude pravděpodobně pevné na silikonové tmely, případně variabilní na silikonové terče. Pro celkovou únosnost ale doporučujeme rovnoměrné uložení po celém obvodu a následnou fixaci lepením již zmíněnými tmely. Při pokládce budou orientovány podle užitných a světelných parametrů, ve směru převládajícího světelného zdroje lesklou, tedy vrchní částí. Pokud bude rozhodující užitná funkce protiskluzná, prvořadé bude kladení drsnou stranou proti nášlapu. Takto vytvořená celistvá podlaha, anebo jen akcent v některé její části efektně prosvětlí a propojí prostory vertikálně související.
2.2.10 Schodišťové desky – stupnice Obdobně budeme přistupovat k aplikaci agregovaných skleněných desek jako stupnic schodiště, k vytvoření schodišťové desky. Již několik let je tato oblast světovou módou v architektuře interiérů význačných a luxusních budov. Jednou z jejích protagonistek je původem česká
42
architektka působící převážně v Londýně, paní Eva Jiřičná, která se aplikací skla v interiéru zabývá opravdu intenzivně a systematicky, schodiště nevyjímaje. V Praze své zkušenosti s využitím skla předvedla v největší míře v Hotelu Josef, kde je také jedno z jejích skleněných schodišť. Specifikou těchto schodišť je jejich originální konstrukce založená na předpokladu samonosných stupnic, schodišťových desek. Z vývojového hlediska jde o doznívání éry high – tech, která v této oblasti může zanechat dlouhodobý odkaz. Je patrné, že jsou schodišťové desky spojovány s nosnou konstrukcí různými způsoby, avšak rozhodně jsou vrtány a následně kaleny. Současné skleněné stupnice bývají čiré, transparentní, tedy průhledné, aby lehká schodišťová konstrukce nebyla opticky zatížena neprůsvitnou, třeba kamennou deskou. Takto koncipované schodiště působí v interiéru lehce, jen jako vertikální komunikace mezi horizontálami jednotlivých podlaží, tedy jen jako nezbytná nutnost v tomto případě povýšená architektonickým pojetím na samostatnou průsvitnou kovově - skleněnou sochu. Sochu moderní, konstruktivistickou, v mnoha případech balancující na hraně mezi stabilní a mobilní skulpturou. Je samozřejmé, že schodiště musí v první řadě plnit své základní funkce, což je v tomto případě vertikální komunikace, ale hlavně bezpečná vertikální komunikace. To ovšem nevylučuje možnost, při použití závěsných konstrukcí a spojovacích táhel, že dochází k určité vůli této konstrukce, která může evokovat kdysi tak populární Calderovy mobily. Právě pro použití těchto složitých konstrukčních systémů jsou na kvalitu skleněných stupnic kladeny vysoké technické nároky, které jsou agregované desky schopny splnit. Jednou z výhod agregovaných desek, jak jsme se již zmínili výše, bude jejich originalita při výrobě – nebudou se řezat z velkých skleněných tabulí a do nich vrtat otvory pro uchycení a takto upravené kusy následně kalit, ale protože je každý kus vyráběn na zakázku jako originál, můžeme si nechat vyrobit desku přesného rozměru a tvaru, dokonce s předem připravenými otvory pro uchycení, které vzniknou už při agregování skla v speciálně upravené formě. Oproti stupnicím z tabulového skla budou sice takto vytvořené schodišťové desky neprůhledné, avšak průsvitné a s možností výroby v široké barevné škále. Po statických zkouškách můžeme určit podle zadaného užitného zatížení a šířky schodnicové desky její minimální tloušťku. To, jestli agregovaná skleněná deska splní statické limity bez dalšího povrchového zpevnění, však bude nutno ověřit testy a určit následným výzkumem. Za určitých okolností by byla možná i varianta z lepených dílů, které by zcela určitě těmto požadavkům vyhovovaly. To by ovšem kladlo další nároky na výrobu, zvláště na broušení a následné lepení. Přínosné by v tomto případě bylo pojetí takto vyrobené sendvičové desky, která by získala nesporně další vlastnosti nad původní rámec. Schodišťové desky by lépe tlumily rázy nášlapů, zvýšila by se jejich pružnost a v neposlední řadě i bezpečnost užívání. Zde je na výzkumu, který posoudí, jestli jsou takové dodatečné úpravy výhodnější a ekonomičtější, než následné povrchové zpevnění kalením. Každopádně nejvýhodnější se nám jeví verze původní, bez lepení a kalení, prostá forma, která bude muset být testována pro splnění uvedených vlastností a k tomuto účelu. 43
Lze konstatovat, že pro tento specifický účel je agregovaná skleněná deska vhodná a její užití se v tomto směru přímo nabízí. Domníváme se, že je možné v tomto případě i modifikovat strukturu připravované formy pro její výrobu a tak dosáhnou nejvhodnější zrnitosti pro její následný protiskluzný povrch. Technologie agregace skleněných desek ve formě nám poskytuje dopředu také možnost volby tvaru hrany schodišťové desky, tedy náběhu čela stupnic. Zde doporučujeme zabývat se touto problematikou z hlediska designu tvaru takovéto desky dále a ověřit různá tvarová řešení. Nabízí se možnosti jednolitého odlitku a kompletního předvoleného tvaru vytvořeného předběžně negativně do formy. Další vysoce efektní verzi vidíme v možnosti následného ořezání vyrobené schodišťové desky ze tří stran na požadovaný rozměr, kromě náběhové hrany – čela stupnice. Stupnice mohou být vyráběné pro tento účel v různé barevné škále. Tady máme na mysli nejen různé barvy stupnic z předem vyzkoušené a ověřené barevné škály, ale také barevnost samotných barevných stupňů. Jsou – li totiž takto aplikované agregované skleněné desky kladeny ve vzdálenosti běžných schodišťových stupňů, vzniká mezi nimi dostatečně velký prostor pro to, aby byly samotné stupně výtvarně pojaty třeba i nezávisle, individuálně. Taková verze otevírá další prostor pro kreativitu interiérových designérů. Dokážeme si docela dobře představit třeba postupné přechody z jedné do sousední barevné škály, barevnou proměnlivost jednotlivých stupňů stoupající v závislosti na výšce schodiště, tedy gradující schodiště a jiné barevné variace, což je opravdu dalším, do této doby nepoužitým rozměrem v designu skleněných schodišť. 2.3 Obklady a dlažby K dalším způsobům aplikace agregovaných skleněných desek patří bezesporu oblast interiérových obkladů a mozaik a také se pokusíme ověřit možnost jejich použití jako dlažby. V jedné z předchozích kapitol, v pojednání „Pevné příčky“, kde jsme řešili problematiku technického využití agregovaných skleněných desek ve vztahu k nosným příčkám, jsme již nastínili směry aplikace i v této oblasti. Obecně se budeme zabývat vztahem obkladů a dlažeb v interiéru a dalšími možnými způsoby využití agregovaných skleněných desek ve speciálních interiérech, jako jsou koupelny a toalety. V současnosti je tato oblast předmětem širokého zájmu designu, širokého spektra aplikace různých materiálů a prostorem pro samostatnou interiérovou disciplínu. Za posledních patnáct let prodělala tato sféra obrovský posun v souvislosti i s dalšími z oblasti stavebních a interiérových materiálů. Již nelze hovořit o výsadě keramických obkladů a dlažeb, do jejichž hájemství už v minulosti, obzvlášť v již zmiňovaném období funkcionalismu, pronikly skleněné materiály jako například opaxitové desky. Dnes se naopak používá široké spektrum materiálů na přírodní bázi, proti němuž stojí materiály novodobé, současné, na bázi široké škály pryskyřic, jejichž plnivem bývají půodně přírodní materiály anebo i jejich syntetické náhražky. 2.4 Obkladové desky interiérové
44
Použití agregovaných skleněných desek jako obkladového materiálu si dokážeme dost dobře představit. Zde se výrazně uplatní jejich barevná škála a jemný květovaný povrch, který tento materiál povznáší do těch nejvyšších materiálových kategorií. Desky budou vyráběny pro tento účel ve dvou základních technologických kategoriích. Jedny v jejich standardní tloušťce pro použití ve větších měřítcích pro velkolepé interiéry, tedy i v základních modulových řadách a rozměrech. Výrazná velikost těchto desek, kdy předpokládáme běžné užití formátů 30 x 30 cm, 45 x 45 cm, ale i 50 x 25, 60 x 30 a v neposlední řadě i 60 x 45 a třeba i 75 x 50 cm. Větší rozměry by pro aplikaci v interiéru vyvolaly změnu měřítka, a tak je budeme většinou používat v exteriéru. U těchto desek předpokládáme přirozené zachování drsného povrchu na straně rubu desky, to pro jejich lepší přilnavost k podkladovému materiálu. Desky budou lepeny buďto standardními obkládacími tmely, anebo, v budoucnu může být i pro tuto potřebu v rámci výzkumu agregovaných skleněných desek Fakultou technologickou UTB ve Zlíně vyvinuta vhodnější pojiva pro toto využití. Desky budou po vyjmutí z formy ořezány na patřičné formáty. Toto ořezání, formátování, by mělo být dostatečně přesné, mělo by splnit ta nejnáročnější měřítka a současné evropské normy ve stavebnictví. Na trhu by neměly zůstávat pozadu svými technickými parametry za již zavedenými umělými kameny, které jsou kalibrované a jejichž současná cena na trhu je o polovinu nižší, než cena připravovaných agregovaných skleněných desek. Přesnost rozměrů by měla být stabilní i u jejich tloušťky. Proto si troufáme tvrdit, že i zde dojde k vytvoření rozměrových řad v závislosti na jejich velikosti. Například obklad 30 x 30 cm bude stabilně vyráběn v tloušťce 8 mm, 45 x 45 cm tlustý 10 mm a 75 x 50 cm tlustý 15 mm. To možná bude na překážku při další tvarové a velikostní skladbě, ale také to může být zárukou, že nedojde k násilným amatérským kombinacím tvarů a velikostí přímo na stavbě. Menší rozměry desek než je 30 x 30 cm budou předmětem zkoumání, je – li možno použít i snížení jejich tloušťky až na vhodných 6 mm při velikosti obkladu 20 x 20 cm a 5 mm u rozměru 15 x 15 cm. Domníváme se však, že tyto rozměry, či velikosti nebudou jako obklad trhem tak žádány a nebudou ani tak exkluzivní, jako velké formáty, pro které je tato technologie stavěná. Jedinou výjimkou mohou být mozaiky, kdy se malá tloušťka vzhledem k této specifické aplikaci agregovaných skleněných desek bude pohybovat na spodní hranici. Závěrem těchto technologických úvah a stanovení parametrů by bylo vhodné uvézt také minimální velikost spáry, která je závislá na koeficientu roztažnosti agregovaných desek. Předpokládáme, že bude souviset i s tloušťkou agregované skleněné desky, proto tyto návrhy necháme na technologickém výzkumu a následném stanovení, z našeho pohledu bychom byli rádi, kdyby mohla být montážní spára co možná nejmenší, aby po obložení místnosti došlo k dojmu jednolitého celku s jemnou povrchovou květovanou kresbou, nepřerývanou zbytečně širokými spárami. Obklady budou v tomto případě jednoznačně na celou světlou výšku místností zvláště na toaletách a v koupelnách, při větších světlých výškách ostatních místností v převažující míře, aby byl dodržen dostatečně slavnostní charakter takto užitého exkluzivního materiálu. Barevné ladění jednotlivých prostor nechť je samostatným předmětem individuálního řešení interiérového designéra, ale rádi bychom se přiklonili k jednolité barevnosti 45
v jednotlivých místnostech. Vertikální plochy, obklady, jsou vizuálně vnímány poněkud jinak než horizontální, podlaha a strop. Obecně můžeme říct, že barva podlahy a v případě použití dlažby i její rastrování, by mělo být směrodatné pro další barevnost místnosti. Tato rada ovšem může zůstat pouze v rovině doporučení, protože po zakoupení tohoto materiálu je jeho užití převážně na investorových přáních a představivosti. V této souvislosti bychom se mohli zmínit v krátké úvaze o umělecké aplikaci takto vyráběných a užívaných agregovaných skleněných desek a autorských právech při jejich aplikaci. Možná by stálo za zvážení tento materiál vzhledem k jeho exkluzivitě, náročnosti výroby, vysokém rukodělném a umělecko-řemeslnému podílu na jeho výrobě a podílu designéra i při jeho estetickém řešení originality směsi, která se nikdy nedostane do roviny zcela průmyslové aplikace, chránit proti zneužití určitými aplikačními zásadami, vztahujícími se k autorskému zákonu. Tedy, že by případnou montáž prováděly jen autorizované firmy, které by respektovaly základní estetické a etické zásady užití tohoto připravovaného materiálu. Jen touto cestou může dojít k zabránění jakékoli estetické degradace takto užitého materiálu. Příkladem by nám mohly být autorizované firmy, které aplikují například tzv. Benátský štuk v našich interiérech, jejichž umělecko – průmysloví řemeslníci prošli i několikatýdenním výběrem a školením v zemi původu, v Itálii, u výrobců. Takto si daná firma zajišťuje kvalitní aplikaci svého výjimečného materiálu a jeho dobrou pověst. Pro některé by mohl být zajímavým příkladem i postup další italské firmy, tentokrát malé automobilky, vyrábějící luxusní sportovní vozy, která si budoucí majitele svých vozů prověřuje na bázi různých doporučení. To proto, aby se tyto exkluzivní výrobky nedostaly do rukou nedůvěryhodných osob a nemohly být takto společensky a také uživatelsky degradovány. Z výše uvedeného rozboru vyplývá, že prostor pro uplatnění agregovaných skleněných desek v oblasti obkladu interiéru je značně široký. Domníváme se, že pro některé svoje vlastnosti, zvláště pro svou originální jemnou květovanou kresbu na povrchu a barevnou hloubku, kterou předčí i některé mramory, se stane neoddělitelnou součástí nejluxusnějších interiérů a najde si i přes svou cenu stabilní místo na trhu. 2.5 Dlažby Trochu jiné to asi bude s využitím agregovaných skleněných desek jako dlažby. Na podlahy se opět vracejí dřeva všech možných proveniencí od našeho klasického dubu počínaje, přes různě pařené a mořené buky a klasické smrkové palubky až k jejich částečným modifikacím anebo úplným napodobeninám ve formě laminovaných MDF desek a jiných forem tak zvaných plovoucích podlah. Vedle nich usilují o svoje místo na slunci cenově srovnatelná linolea a marmolea, tedy na bázi novodobě syntetické i původně přírodní, s různou apreturou a povrchovou úpravou. Standardně se přes keramickou dlažbu propracujeme opět ke kameni, který také prodělává svou renesanci v obrovské škále a jemuž konkuruje i jeho nová forma syntetická a
46
odtud je už jen krůček k užití výrobků na bázi skla, v našem případě agregovaných skleněných desek. Pokusíme-li se tentokrát začít „od podlahy“ tedy od dlažby, obecně se dá říct, že tvrdé materiály jsou na ústupu, a to i v koupelnách. Nesou sebou nevhodně vysokou tepelnou akumulaci, což má za následek to, že podlaha chladí. Nejsou vhodné pro přímý nášlap bosých nohou, ať už z důvodu již zmíněného, který vede k různým onemocněním vlivem prochladnutí, ale také nejsou vhodné pro svou tvrdost nášlapu. Mají nevhodný vliv na celkovou stavbu a nesení těla a jeho růst, na klouby nohou, či bolesti páteře. Dochází k přenášení rázů na celou kostru a části chodidel časem trpí a deformují se. Proto se opět přistupuje, zvláště u staveb s betonovou konstrukcí, jejichž podlaha zákonitě skrývá velmi tvrdé podloží, k materiálům měkkým, poddajným a pružným. Jediná oblast, kde se zpravidla sahá po materiálech tvrdých s vysokou akumulací tepla jsou konstrukce podlah, skrývající podlahové topení. Zde je aplikace samozřejmá a opodstatněná, byť samo o sobě podlahové topení není také úplně nejvhodnějším řešení interiéru z hlediska zdravotního. Neustále víří prach a tím přispívá k respiračním chorobám. Při dlouhodobém zatížení nohou na takových podlahách, například ve zdravotnictví anebo v oblasti veřejného stravování, kde jsou sestřičky a lékaři anebo obslužný personál neustále na nohou, dochází podle dlouhodobých statistik a výzkumů k onemocnění žil a dolních končetin vůbec. Nesmíme však zapomínat, že zde vycházíme ze zkušeností z našich zeměpisných šířek. Podlaha kamenná a keramická je například ve Španělsku a Itálii tradiční a má tam svůj původ a opodstatnění. V těchto oblastech je chladnější podlaha jenom vítána a v létě neodmyslitelná. Nesmíme opomenout ještě jeden důležitý faktor určující užitnou pohodu interiéru a tím jsou jeho akustické vlastnosti. Vzhledem k tomu, že převážná většina současných prostor má podlahu a strop souběžný, je pravidlem, že podlaha z tvrdých materiálů odráží zvuk daleko silněji než poddajné materiály a ve vztahu s tvrdým stropem, dnes běžně betonovým, dochází k silné rezonanci, kterou málokdy rozbije interiérové zařízení a nábytek, který bývá dnes převážně vestavěný. Proto v těchto dnes striktně ortogonálních prostorách dochází k nevhodným dozvukům a šumům, které takovéto tvrdé podlahy umocňují. Proto se dnes pracuje na speciálních podhledových strukturách, které nejen že skrývají další technologie, ale jsou schopny tlumit nevhodné rezonance různě kvalitně podle použitého materiálu. Proto byl v osmdesátých letech takový „ panelákový hit“ korek na podlaze, i když se sice brzy prošlape, takže moc nevydrží a musí se bezpodmínečně podle užívání bytu po pěti až sedmi letech vyměnit, ale je poddajný, tepelně výborně izolační a akusticky vynikající. Obzvlášť v dětských pokojích byl lakovaný téměř nenahraditelný. Batolata na něm mohla zvesela padat a maminky se vůbec nemusely bát o jejich zdraví. Nehrozilo zranění z pádu a onemocnění způsobené nachlazením v této souvislosti nepřipadalo v úvahu. Dokonce i při řešení koupelen, kde je důležité mít na paměti vlhké prostředí, kterým některé materiály trpí, kladou soudobí architekti na podlahu dřevo. Buď se jedná o speciální odvodněné dvouplášťové podlahové konstrukce anebo prostě, podle severského vzoru je na podlahu kladeno dřevo odolné anebo speciálně opravené. Dnes už existuje i speciální „plovoucí“ podlaha do vlhkých prostředí, koupelnám a toaletám odpovídající a pro toto 47
užití homologovaná. My bychom si určitě rádi v těchto prostorách rádi představili agregované skleněné desky, ale to by bylo jen za předpokladu, kdy by byla podlaha vyhřívaná a také bychom asi zvažovali, která strana by tvořila líc. Ta lesklá je při malém orosení příliš hladká a tím i pro koupelny nebezpečná a ta drsná by sice svým „pemzovým“ povrchem vyhovovala, ale z hlediska hygieny a údržby vůbec by v těchto prostorách svoji oblibu nezískala. Dále by při tomto užití nevynikla její přirozená přednost a tou je barva, která je nosná zvlášť při prosvětlení. A když k tomu přičteme ještě předpokládanou cenu agregovaného výrobku, která se má pohybovat při její prosté formě někde okolo tří tisíc za metr čtverečný, nemůžeme speciálním protiskluzným syntetickým kalibrovaným podlahovým koupelnovým deskám vůbec konkurovat. Při volbě podlah je tedy nutno mít na paměti několik souvislostí - hlavní a související konstrukci stavby, pro kterou je určena a její účel, zeměpisnou šířku země, pro kterou projektujeme, věkovou cílovou skupinu uživatelů a její finanční možnosti. Tento výčet obecně platí pro všechny oblasti designu v architektuře. Chceme-li aplikovat agregované skleněné desky i na podlahy veřejných budov, vyjma již zmíněného tématu skleněných podlah ve formě dlažby, budeme značně skeptičtí. Agregované desky jsou velmi tvrdé a nebudeme-li je používat drsnou stranou proti nášlapu jako líce, nevidíme jediný důvod pro jejich užití v této oblasti. Budou-li kladeny na pevné konstrukce, nebude využit ani další jejich rozměr a tou je jejich průsvitnost. Snad jen v oblasti moderních interiérů zábavného průmyslu, jakou jsou diskotéky a jiné taneční sály, kdy dochází k prosklení podlah a jejímu následnému prosvětlování pro umocnění vizuálních efektů, by našly uplatnění, ale pro jejich cenu a slavnostní charakter se ze sémantického a etického hlediska sem prostě nehodí. Při tvorbě takovýchto interiérů jsou obvykle používány speciálně vyvinuté syntetické podlahy, ale je třeba mít na paměti, že právě tento průmysl je natolik finančně nezávislý, že by už jen pro jedinečnost užití agregovaných skleněných desek v takovýchto prostorách k této možnosti sáhl. V tomto směru se dále nebudeme rozepisovat, protože se speciálními interiéry tohoto charakteru a klienty s tím souvisejícími nemáme velké zkušenosti a ani se v této oblasti nemíníme zdokonalovat. Ještě stojí za zmínku průmysl filmový a televizní, který není daleko od předešlých zamýšlených aplikací, kde by se agregované skleněné desky daly určitě uplatnit, ale to jen v omezeném množství a tak se touto problematikou dále také nebudeme zabývat. Pokud tedy nebudou skleněné desky svým hladkým lícem na prosvětleném „tanečním parketu“, nevidíme aplikaci agregovaných skleněných desek v oblasti dlažby adekvátní.
2.6 Obkladové desky exteriérové (mrazuvzdorné) Současný výzkum pracuje standardně s velikostmi desek až 90 cm a při této délce bychom byli schopni dosáhnout šířky 60 cm. Tyto rozměry vidíme jako
48
limitní pro aplikaci agregovaných skleněných desek jako vnějšího obkladu budov, tedy obkladových desek exteriérových. Takto užité desky budou mít standardní tloušťku určenou výzkumem a následnou výrobou. Pravděpodobný předpoklad a vhodný designérský požadavek je při rozměrech desek 75 x 50, 100 x 50, 60 x 60 a 90 x 60 cm asi v rozmezí 18 – 20 mm. Při zachování statických a mechanických vlastností agregovaných skleněných desek je nutno mít na paměti i jejich pasivní schopnost být dobře manipulovatelnými. Při rozměru desky 90 x 60 cm, což tvoří 0,54 m2, a při její tloušťce 20mm, bude takováto deska vážit něco mezi 27 a 30 kg podle vstupního skleněného recyklátu použitého k agregaci. Tedy váha tak akorát, aby nebylo nutno sahat ke speciálním technikám a strojům. Upevnění takto velkých obkladových desek na konstrukci stavby budeme řešit dvěma až třemi způsoby. Při osazení obkladových exteriérových desek na stavby klasické, zděné, budeme postupovat tradičně lepením na vhodné tmely a pojiva. Zajímá nás ještě jedna z vlastností agregovaných skleněných desek v této souvislosti a tou je již zmíněná její tepelná roztažnost a poměr této roztažnosti k standardní roztažnosti zděných stavebních konstrukcí. Pokud by se tento vzájemný poměr přehoupl nad únosnou mez vztahu těchto dvou materiálů, projevilo by se to praskáním desek, anebo, což je v tomto případě pravděpodobnější, jejich odtrháváním a padáním, byť by bylo pojivo jakkoli kvalitní. Pro tento případ bude nutné stanovisko následujícího technologického vývoje a výzkumu, možná i nutné konzultace s odborníky v oblasti výzkumu stavebních hmot. V našich zeměpisných šířkách mohou dosáhnout teplotní změny rozsahu standardně 400C a na slunné straně i přes 700C. Při takovém teplotním rozsahu je nutno postupovat zodpovědně a obezřetně. Pokud by výše zmíněná technologie lepení skleněných desek jako obkladu na fasádu nevyhovovala, použijeme technologii tradiční, technologii zavěšení na předem připravené kotvy anebo celé rastry. Byť se tento způsob používá převážně u novodobých kovových konstrukcí pro obklad kamennými deskami, je možno ho aplikovat i pro standardní zděné konstrukce. Jak jsme již prozradili, tento postup je rozhodně vhodný pro ostatní netradiční konstrukce. Na zateplenou rámovou konstrukci jsou připevněny buďto samostatné kotvy anebo samostatné vertikální konstrukce speciálně upravené pro zavěšení takovýchto desek. Desky mají na straně rubu opačně orientované závěsy, oka anebo také celé lišty opatřeny háčky. Takto upravené desky se zavěšují postupně odspoda nahoru tak, že vždy horní deska jistí dolní proti náhodnému vytažení. Mezera, spára mezi deskami bývá prázdná, protože skýtá prostor pro roztažnost obkladových desek, maximálně bývá za lícem utěsněna vhodným materiálem proti náletu hmyzu a případné nečistotě. U takto osazených desek očekáváme vysoký vizuální a estetický dojem. Protože jsou desky lesklé, předpokládáme jejich kladení lesklou stranou jako lícovou, i když použití matné, drsné spodní strany jako lícové nemusí být rozhodně na škodu, zvláště při zvýraznění rytmizace fasády nebo rozčlenění celé její plochy. Při obkládání je nutné věnovat přesnosti obkladu vysokou pozornost. Jakákoli odchylka naruší celistvosti dojmu a může dojít k estetické degradaci celého záměru. 49
Při srovnání agregovaných skleněných desek a kamenných desek použitých ve formě obkladu dospějeme k následujícím výsledkům. Z technického hlediska aplikace jsou srovnatelné, ale kamenná deska takového rozměru je daleko těžší, protože bývá většinou 3,5 – 5 cm tlustá. Z čehož vyplývá, že při stejném plošném rozměru musí být obklad při aplikaci agregovaných skleněných desek minimálně dvojnásobně lehčí, což může být pro mnoho staveb rozhodující. Kamenná deska bude mít pravděpodobně menší tepelnou roztažnost vzhledem k jejímu původu, ale tento „handicap“ umíme obejít uvedenou technologií zavěšení dnes zcela běžnou. Agregovaná deska se na fasádě bude chovat z estetického hlediska značně dynamičtěji pro svoji hloubku probarvení, byť stavba nepřijde o svátečnost a jedinečnost ve svém estetickém výrazu a to i s tím vědomím, že tyto obkladové desky nebudou prosvěcovány. Stačí jen, když se sluneční paprsky opřou do takto vytvořené fasády a jejich lomy v hloubi obkladu roztančí samostatnou světelnou hru. Oproti nim fasádní kamenné desky budou působit vždy staticky, pompézně a pateticky. Samozřejmě při správné volbě recyklátu lze agregovat desky tmavé s hustší vnitřní strukturou, ale obecně předpokládáme, že při užití agregovaných skleněných desek na fasádě budou působit lehčeji a vznosněji. V neposlední řadě mějme na mysli, že lesklý povrch agregovaných skleněných desek není zrcadlově hladký, jak to bývá u leštěných mramorových a žulových desek. To přináší ve vztahu k velkému měřítku takto použitých obkladových desek mimořádně kultivovaný estetický výraz. Takto obložená budova může dosáhnout vysoce slavnostního vizuálního efektu. 2.7 Obkladové desky speciální – skleněné obvodové pláště Skleněné obvodové pláště jsou záležitostí počátku dvacátého století. Jedna z prvních zavěšených skleněných stěn byla realizována ve Spojených státech amerických již okolo roku 1917, tedy v době, kdy Evropa řešila úplně jiné problémy. Od té doby se tyto systémy zdokonalily právě v USA díky tamějším architektům, mnohdy přistěhovaným z předválečné Evropy, kdy v padesátých a šedesátých letech dosahují svého vrcholu. Přestože v následujícím období došlo k určitému zmírnění vývoje těchto progresivních technologií vlivem odklonu od Modernistického období k Postmodernismu, technicky a technologicky byly dále zdokonalovány v pozdějším architektonickém slohu, který jsme zde již uváděli, ve slohu, který programově proklamoval ryzí konstrukci a sklo, a který doznívá v různých obdobích dodnes, ve slohu zvaném „High – tech“. Architektům, propagátorům tohoto technicistního stylu se podařilo posunout limity kovových konstrukcí v architektuře až na hranici architektury mobilní, tedy nehovoříme už o pevných a stabilních budovách, ale o budovách, které zaručují bezpečnost užití i přes určitý výkyv, či pohyb. Tuto tendenci rozpracoval i náš architekt Karel Hubáček v raných šedesátých letech ve stavbě televizní stanice Ještěd, tehdy ještě pod rouškou slohu nazývaného „Mašinismus“.
50
Od těch dob se výškové stavby nesnaží staticky eliminovat své výkyvy, jako tomu bylo u dřívějších amerických mrakodrapů z počátku třicátých let minulého století, ale neskrytě pracují s dalším rozměrem stavby a tou je jeho aktivní statika a tektonika. Tendence z tohoto vývoje vyústily ve stavby s dynamickou konstrukcí vyztužené táhly a lany, na nichž jsou zavěšeny speciální skleněné obvodové pláště. Skleněné desky těchto plášťů jsou samozřejmě vyztužené, zpevněné, většinou kalením, ale mnohdy i lepením. Ještě nedávno byly zasazovány do různých důmyslných konstrukcí, ale v posledních několika letech, obecně můžeme říct, že od počátku třetího tisíciletí jsou upevňovány mimo místo modulového styku, zavěšovány mimoběžně s nosnou konstrukcí a v těchto systémech převládá už zmiňovaný „Point fitting systém“, u nás zvaný „Pavouk“. Aplikovat, tedy začlenit do tohoto systému agregované skleněné desky, by bylo z technického hlediska možné, ale pravděpodobně i značně složité. Jak jsme již uvedli výše, deska by se pro kotvení ke konstrukci dala připravit ve výrobě. Dokonce i mnohdy nerovnoměrné dílce skla a speciální tvary by ve výrobě nevadily, ale pravděpodobně váha agregovaných desek, které na rozdíl od předešlého srovnání s kamenným obkladem zde srovnáváme s tabulovým kaleným, či lepeným sklem, bude až dvojnásobně těžší. Nebudeme se tedy zabývat nahrazením standardních skleněných plášťů nově tvořenou technologií, ale zkusíme agregované skleněné desky využít v jiném směru. Rozhodně se můžeme ucházet o částečné opláštění budovy. Například v šedesátých letech tak patrná rytmizace oken a parapetních dílců z plných skleněných materiálů může užitím agregovaných skleněných desek prosvítit budovu, ale převážně bychom se s tímto materiálem rádi setkali ve velkých plochách, kde bude mít nejširší uplatnění. Vzhledem k tomu, že standardní barevnost v interiérech komerčních budov je nezaměnitelná, budeme předpokládat užití agregovaných skleněných desek ve formě skleněného obvodového pláště pouze u staveb kulturních a duchovních, kde vytvoření vnitřní atmosféry vlivem různobarevné hry dopadajícího světla průsvitným obvodovým pláštěm může být povznášející a přínosné. V komerční oblasti bychom se spokojili jen s částečnou aplikací. Možná místo dosud skleněných desek tvořících slunolamy, v prosklení jinak dosud nežádoucích průhledů, které byly doposud obkládány neprůhledným materiálem anebo v části staveb, které vytvářejí komunikační anebo oddychové prostory pro jejich ozvláštnění namísto kdysi hojně používaných vitráží. Pokud se hlouběji zamyslíme nad aplikací agregovaných skleněných desek ve formě obvodového pláště, pokud tyto desky obstojí z hlediska jejich mechanických vlastností, mohou obstát stejně jako desky obkladové, u nichž jsme nepředpokládali průsvitnost. Dnešní technologové vyvíjejí různé systémy, aby odrazily anebo propustily jen některé světelné paprsky do nitra budov, tak je jen na nich, jak si poradí s aplikací agregovaných skleněných desek, ale z hlediska vnějšího estetického vzhledu stavby je můžeme jednoznačně doporučit.
51
Shrnutí Pojmy k zapamatování •
agregované skleněné příčky
•
kalení
Kontrolní otázky 2. Které histotrické období vnáší do architektury velké čisté plochy?? Cvičení
52
Seznam literatury Kutal, A. České umění gotické. Praha, 1972. Pešina, J. a kol. České umění gotické 1350-1420. Praha, 1970. Petráň, J. a kol. Dějiny hmotné kultury I, II. Praha, 1985. Pijoan, J. Dějiny umění, sv. 1-4. Odeon, Praha, 1991. Stejskal, K. Dějiny umění-Umění na dvoře Karla IV.. Balios, Praha, 2003. ISBN 8024209349. Encyklopedie světové architektury I, II. Praha, 2000. ISBN 80-86223-06-X. . Gombrich, E.H. Příběh umění. Praha, 1992. Merhautová, A., Třeštík, D. Románské umění v Čechách a na Moravě. Odeon, Praha, 1983. ISBN 01-512-83.
Spunar, P.: Kultura středověku, Praha 1995. Syrový, B. Architektura. Svědectví dob. Praha, 1974. Barokní umění v Čechách a na Moravě. Praha, 1993. Pijoan, J. Dějiny umění 5-6. Praha, 1999.
53
Seznam
obrázků
Obr. 1 ........................................................................................................................... 4
54
Seznam
tabulek
Tab. 1 ........................................................................................................................... 5
55
Seznam
rovnic
Rov. 1 ........................................................................................................................... 5
56
Rejstřík slovo ............................................................................................................................. 5
57
