SKANDINÁVIE 2014
Karel Mezihorák
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Obsah: Obsah: ............................................................................................................................................... 1 Mapa celé cesty:................................................................................................................................. 2 26.6. čtvrtek – poslední přípravy a odjezd............................................................................................. 3 27.6. pátek – přejezd do Skandinávie, Norsko....................................................................................... 3 28.6. sobota- písečné pláže a Kazatelna - Preikestolen .......................................................................... 8 29.6. neděle – vodopády, tunely (Vallavik a Laerdal) a fjord Sognefjord.................................................14 30.6. pondělí – vyhlídková cesta národním parkem Jotunheimen..........................................................19 1.7. úterý – Jotunheimen NP a cesta na ostrov Runde ..........................................................................22 2.7. středa – papuchalci na ostrově Runde ..........................................................................................28 3.7. čtvrtek – vyhlídka Dalsnibba, Geiranger fjord, Trolí stezka..............................................................35 4.7. pátek – odjezd z jižního Norska ....................................................................................................42 5.7. sobota – kaskády Laksforsen, severní polární kruh a půlnoční slunce ..............................................43 6.7. neděle – souostroví Lofoty...........................................................................................................48 7.7. pondělí – Švédsko, národní park Abisko ........................................................................................53 8.7. úterý – Švédsko, Finsko a Norsko v jeden den ...............................................................................57 9.7. středa – hodně sobů , losi, vesnička Inari ......................................................................................59 10.7. čtvrtek – přejezd Finskem, národní park Oulanka.........................................................................66 11.7. pátek – národní park Oulanka.....................................................................................................70 12.7. sobota – přejezd do NP Koli........................................................................................................73 13.7. neděle – NP Koli, jezerní šíje Punkaharju.....................................................................................75 14.7. pondělí – Savonlinna, Helsinky ...................................................................................................79 15.7. úterý – trajekt do Tallinnu-Estonsko, Peipsi jezero.......................................................................83 16.7. středa – Riga-Lotyšsko ...............................................................................................................90 17.7. čtvrtek – Kurská kosa-Litva.........................................................................................................96 18.7. pátek – Varšava-Polsko ..............................................................................................................99 19.7. sobota – návrat domů se zastávkou v Trutnově ......................................................................... 107 Dovětky:.......................................................................................................................................... 109 Statistiky a ceny:.............................................................................................................................. 110 Náklady celkem: .............................................................................................................................. 111 Odkazy: ........................................................................................................................................... 112
Strana 1
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Mapa celé cesty:
Strana 2
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
26.6. čtvrtek – poslední přípravy a odjezd Většina zavazadel byla naskládána v autě předchozí den. Posledních pár věcí jsem tam dal ráno a vyrazil do práce jako obvykle po půl sedmé. Ve čtvrt na pět, po skončení pracovní doby, jsem se sešel s Hankou před barákem, kde pracuji. Zašel jsem ještě na nejbližší dny nakoupit čerstvé jídlo, jako ovoce, zeleninu a sýry. V pět hodin jsme vyjeli na naší dlouhou okružní jízdu po Skandinávii. Na úvod nás čekal průjezd krásným českým středohořím se spoustou kopců, včetně Řípu. Po něco málo víc než sto třiceti kilometrech jsme opustili naší domovinu. Německé dálnice nenabízí moc pěkných výhledů a když nejsou dopravní omezení, tak aspoň nabízí vyšší povolenou rychlost. I když jsem příliš nepřekračoval rychlost 140 km/h, tak se to výrazně projevilo na spotřebě paliva, která byla v Německu jednoznačně nejvyšší. S několika pauzami, včetně jedné větší na večeři z vlastních zásob, jsme se dostali přibližně sto padesát kilometrů před Hamburk. Rozhodli jsme se hledat místo na spaní a tak jsme sjeli z dálnice. Po chvíli jsme zajeli po polní cestě k místu trochu krytém stromy a zaparkovali tam. Bylo deset hodin večer a měli jsme najeto 542 kilometrů. Auto bylo ještě plné zásob, takže byl trochu problém vyklidit zadní sedačky, ale podařilo se a mohli jsme aspoň částečně přední sedadla sklopit.
27.6. pátek – přejezd do Skandinávie, Norsko
Ráno na našem prvním místě na spaní, Německo Strana 3
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Spánek to nebyl příliš kvalitní a během noci jsme se budili. Když už na nás navíc svítilo sluníčko, tak jsme to nějak nenatahovali, vstali, posnídali a v sedm hodin vyráželi na druhý úsek úvodního rychlého přesunu. Než jsme najeli na dálnici, tak jsem natankoval a poprvé vyzkoušel firemní UTA kartu. Původně jsme plánovali spíš jet až půlnočním trajektem do Norska, ale takhle se zdálo reálné stihnout trajekt v pět odpoledne. Přeci jen denní plavba byla lákavější, protože uvidíme přístavy a moře a navíc budeme mít pak lepší čas na hledání spaní. Severní Německo bylo poseté množstvím větrných elektráren. V Hamburku jsme měli možnost se krátce pokochat přístavem, když jsme v koloně aut projížděli kolem. Celý německý úsek cesty měřil 729 kilometrů. Dánsko nás přivítalo rovněž množstvím větrných elektráren. Na úvod jsem byl zmaten, když jsem na dálnici viděl značku omezující maximální rychlost na 110 kilometrů za hodinu a já se domníval, že to je obecně maximální rychlost v Dánsku. Když byl konec tohoto omezení, tak jsem nevěděl jaká tedy je vlastně povolená rychlost. Nejdřív jsem jel i dál touto rychlostí, ale postupně jsem zrychloval, jak jsem viděl, že mě každý předjíždí. Později na odpočívadle jsem si našel, že mají stejný limit jako u nás, tedy 130 km/h. Dál jsem už jel tedy svižněji. Přeci jen pověsti o výši pokut ve Skandinávii byly dostatečným důvodem pro to jet na jistotu a spíš pomaleji, než rychleji. V protisměru jsme viděli dlouhé návěsy za kamiony, na nichž převáželi jednotlivé lopatky větrných elektráren. Když to člověk vidí z větší vzdálenosti, tak to sice vypadá velké, ale když to člověka míjí jen pár metrů vedle, tak to je hodně velké. Míjeli jsme víc než deset takto naložených kamionů. Rovinatá krajina nás provázela celým Dánskem. Ostatně nejvyšší bod této země je na vrcholu pilíře jednoho z mostů mezi ostrovy. Norsko je pověstné vysokými cenami, takže jsem chtěl natankovat ještě v Dánsku. Zkusil jsem zajet k benzince dle UTA katalogu, ale bohužel to kartu neakceptovalo. Většina benzínek je na severu bez obsluhy a tady bohužel nebylo možné na automatu ani přepínat mezi jazyky. Ochotný řidič jiného auta mi to překládal a bohužel se ani tak nepodařilo. Další pumpa, dle katalogu, byla v přístavním městečku Hirstshals, odkud jsme odplouvali, tak jsem jel dál. Na místě byly dvě pumpy. Jedna pro kamiony, což byla asi ta správná, ale to jsem ještě nevěděl, že tato karta se převážně používá na pumpách pro kamiony. Druhá pumpa pro osobáky kartu nebrala. Nebylo dál co řešit, takže jsem natankoval ze své platební karty. Na informacích jsem se zeptal a paní nás nasměrovala do asi čtyři kilometry vzdáleného přístavu. Když jsme tam přijeli, bylo chvíli před čtvrtou, tak tam stálo několik aut ve frontě k bráně. My jsme zajeli nejdřív k vedlejšímu terminálu a tam jsme si koupili lístek na trajekt. Bez problémů nám ho prodali na ten v pět a jen nás popohnali, že se na loď naloďuje hodinu předem, takže máme nejvyšší čas. U terminálu byla pěkná písečná pláž, ale na to se tam jít projít jsme neměli již čas. Popojeli jsme ke krátké frontě u brány s nápisem „check-in“ a bez dalších zdržovaček najížděli rovnou do útrob velkého trajektu. Byla to moje premiéra s autem na trajektu, nicméně personál celkem jednoznačně každé vozidlo naviguje na místo určení. Jediné drobné zaváhání plynulo z toho, že jsme přijeli pozdě a auta byla již na lodi, takže jsem neměl před sebou „vodící“ vozy. Když mi řekli, ať se zařadím do řady devět, tak jsem myslel, že to je něco v tom trajektu. Po projetí brány jsem chtěl zabočit doleva k trajektu, ale pán na mě koukal, že bych měl jet doprava. Odbočil jsem doprava na rozlehlé prázdné místo, kde jsem si až později všiml na zemi asi deseti čar s čísly. Otočil jsem se a najel jsem tedy na tu s číslem devět, kde již nikdo nestál, stejně jako u žádného jiného čísla. Ani jsem nezastavil a pán na mne pokynul a jel jsem rovnou tam, kam jsem původně odbočoval hned na začátku. V tomto okamžiku to byla tedy zbytečná otočka, ale jinak se tam auta řadí do řad před tím, než je jim umožněn vjezd do trajektu. Zajel jsem dovnitř, kde byl trochu stísněný prostor díky nízkému stropu, ne o mnoho vyššího než stojící postava. Obkroužil jsem to tam a zaparkoval na konec řady stojících aut. Dánských 385 kilometrů jsme projeli pouze s nutnými pauzami na odpočinek a jídlo.
Strana 4
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Pohled z trajektu na brány „check-in“ a nájezdové rampy, Dánsko
Naše auto zaparkované v podpalubí trajektu Strana 5
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Plavba na trajektu trvala přes dvě hodiny a Hanka strávila většinu času na zadní venkovní palubě. Hrozně tam foukalo a já nebyl zas tak ustrojený, takže jsem spíš seděl vevnitř a občas se šel podívat za Hankou. Katamarán, na kterém jsme pluli, byl 91 metrů dlouhý, plul rychlostí 36 uzlů (přibližně 67 km/h) a vůbec to nehoupalo. Konečně Norsko! Náš první cíl byl maják v Lindesnes, což je nejjižnější místo Norska. Když ne absolutně tak minimálně pevninské části. Z přístavu Kristiansand jsme vyjeli a navigace nás bez problému vedla. Přestože značení je velmi podobné tomu u nás, tak bylo pár věcí, které byly nezvyklé a musel si člověk na ně trochu zvyknout. To, že když se sjíždí dva pruhy, tak prostě zmizí dělící čára a pruh se postupně zúží jsem už viděl i jinde, třeba v Dánsku nebo Portoriku a nebyl s tím problém. Trochu mě mátly dvouproudé kruhové objezdy a dvouproudé nájezdy na ně, kde vnější byl odbočovací a vnitřní vedl po kruhu. Tedy hned na prvním kruháči, kde jsem měl odbočovat doleva, jsem zřejmě měl najet levým pruhem do vnitřního pruhu a až po polovině kruháče začít přes vnější pruh sjíždět. Projel jsem to holt vnějším kruhem a v polovině kruháče přejel plnou čáru a pokračoval v objíždění ke svému sjezdu. S odstupem času to má svou logiku, ale přeci jen když člověk přijíždí ke kruháči, tak je matoucí, když tam je v levém pruhu značení jako odbočovací doleva. Myslel jsem, že to je nějaká odbočka ještě před kruháčem, a přitom jízdní pruh najíždí na kruháč a jede doprava vnitřním pruhem. Nejdřív jsme jeli po hlavní silnici lemující vzdáleně pobřeží. Když jsme odbočili na vedlejší silnici vedoucí k majáku, tak se cesta výrazně zúžila a klikatila, ale provoz byl slabý. Projížděli jsme pěknými vesničkami s dřevěnými domy, často v typické vínové barvě s okny lemovanými bílou. Nezřídka měly domy zelenou střechu, kde rostl trávník a kvetly květy jak na louce. Jízda po vedlejší silnici k majáku byla delší, než jsem čekal, ale během těch třiceti kilometrů jsme viděli mnoho zajímavého.
Příprava večeře na parkovišti u majáku Lindesnes, Norsko Strana 6
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
U majáku byla již zavřená kavárna s parkovištěm. Přes silnici se nacházel větší plácek s víc než dvaceti karavany. Kolem majáku byla výstavka miniatur majáků a budova s pokladnou a suvenýry. K majáku se platil vstup (70 NOK), ale jen od desíti do pěti. My jsme tam byli o dost později, takže jsme se mohli v okolí pohybovat zdarma. Tento maják je nejstarší norský maják a byl poprvé rozsvícen v roce 1655. Od té doby prošel několika přestavbami. Než jsme vyrazili k majáku, tak jsme si na parkovišti uvařili večeři. K majáku vedly schody a kromě nás se v okolí nacházelo jen pár lidí. Míjeli jsme zákopy, které byly připomínkou toho, že se druhá světová válka nevyhnula ani tomuto místu. Byl tam nádherný výhled nejen na moře, ale také na okolní kamenito zelené bochánky pokrývající okolní drobné kopce. Bylo deset večer a slunce pomalu klesalo k horizontu. V noci asi i na chvíli zapadlo, ale to jsme už neviděli. Pořád za světla jsme si postavili stan na asfaltu vedle auta. Nešlo ho přikolíkovat, Maják Lindesnes takže jsme doufali, že nepřijde žádná bouřka. Ve stanu jsme se mohli krásně natáhnout. Ačkoliv to nebylo nijak zvlášť ubíjející, tak jsme měli za sebou z hlediska najetých kilometrů nejdelší den naší cesty. Ujeli jsme 792 kilometrů.
Západ slunce nad Severním mořem Strana 7
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Kamenito zelené bochánky kolem majáku Lindesnes
28.6. sobota- písečné pláže a Kazatelna - Preikestolen V noci pršelo a foukalo, ale jen trochu, takže to náš nepřipevněný stán bez problémů ustál. Horší počasí vydrželo až do rána. Když se objevila pauza v dešti, tak jsme sbalili stan a ostatní věci. Měli jsme štěstí na počasí předchozí den, takže to, že jsme vynechali ranní procházku k majáku, nás nijak moc nemrzelo. Vyrazili jsme dál a vraceli se k hlavní silnici E39. U Lyngdal byl placený úsek silnice (25 NOK), tak jsem zadal navigaci, ať se tomu vyhne. Prodloužení nebylo až tak výrazné a tak jsme hlavní silnici jen zakřižovali na sever a po vedlejší silnici 43 objížděli placený úsek. Dále jsme odbočili na silnici 461, což byla silnice ještě nižší třídy. Byla to sice asfaltová cesta, ale úzká lesní. Každopádně tento úsek byl pěkný a nejen kvůli vyhnutí poplatku jsme byli rádi za tuhle trasu.
Garáže pro lodě Strana 8
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Dále jsme jeli už po hlavní silnici E39. Mezi vyhlídkovými trasami v Norsku jsem našel i pobřežní cestu podél písečných pláží a dun. Proto jsme si udělali zajížďku a odbočili k městu Egersund, odkud jsme jeli podél pobřeží. Je to především trasa vedoucí zemědělskou oblastí s občasnými vyhlídkami na moře. K jednomu malinkému přístavu jsme odbočili a poobědvali na vlnolamu. Člověk přeci jen očekává především ty fjordy a hory, takže tahle rovinatá oblast trochu překvapí. Když jsme přijeli do městečka Orre, centra písečných dun, tak jsme odbočili na pobřeží. Ukazatele nás navedly k parkovišti se záchody a informačními tabulemi. V této oblasti je jedenáct kilometrů písečných pláží a ta u Orre je tou nejdelší v Norsku. Popošli jsme přes písečné duny, zarostlé trávou, na pláž. Kam oko dohlédlo, táhl se písečný lem podél pobřeží. Kousek jsme se prošli po písku, Hanka se brodila v mělké vodě a pak jsme si lehli na pláž a jen poslouchali šplouchání vln a šumění vánku. Pláž vypadala krásně a lákala ke koupání. Teplota vody a pofukování větru však odrazovalo od nějakých větších akcí. Když jsme se dostatečně nabažili scenérií a navíc začal převládat hlad, tak jsme se vydali zpátky k autu. Objeli jsme jezero Orrevatnet po relativně úzkém pruhu země mezi jezerem a mořem. Přes městečko Sandnes jsme jeli po silnici 13, až najednou silnice skončila. Na konci byla jen závora a před námi voda. Trajekt (95 NOK) zde jezdí často a tak jsme nečekali dlouho. Kartou jsme zaplatili a během pár minut jsme se dostali na druhý břeh Lysefjordu. Symbol značící národní turistické cesty v Norsku: vyhlídkové silnice
Na druhé straně fjordu začínala další vyhlídková silnice. My jsme však po pár kilometrech z ní na chvíli odbočili a jeli k místu, asi nejčastěji spojovaným s Norskem - Preikestolen, neboli Kazatelna. Vedlejší silnicí jsme dojeli k parkovišti, které nás trochu zaskočilo. Bylo obrovské a přeplněné. Navíc se zde platilo ne úplně nízké parkovné (100 NOK). Každopádně nebylo moc alternativ a tohle místo jsme chtěli vidět, takže jsme projeli závorou a našli si volné místo k zaparkování. Že je toto místo velkým lákadlem bylo jasné, ale jelikož dostat se ke kazatelně znamená dvě hodiny stoupat do strmého kopce a na čtyřech kilometrech nastoupat asi čtyři sta metrů, tak jsme přeci jen čekali menší množství lidí. Davy lidí jsme vnímali o to intenzivněji, že jsme tam byli asi v době, kdy opadávala špička a tedy proti nám z kopce šla skoro souvislá řada lidí. Stoupali jsme pomalu, jednak jelikož jsme odpočívali a také, že jsme se neustále vyhýbali vracejícím se lidem. Na druhou stránku nás těšilo, že než dojdeme nahoru, tak by mohla být Kazatelna přeci jen volnější a že je dobře, že jsme nevyráželi dřív než ve čtyři odpoledne. Cestou bylo několik vyhlídek, které postupně namlsávaly a motivovaly v náročném výstupu. Když jsme se dostali na hranu, z které již byl vidět fjord, tak nám zbývaly poslední desítky metrů k hlavní vyhlídce. Boční pohled na vyhlídkovou plošinu, pod kterou bylo šest set metrů volného prostoru nad Lysefjordem byl úchvatný. Lodě plující na vodní hladině vypadaly jak malinký hmyz. Došli jsme poslední kousek a stanuli na plošině dvacet pět metrů krát dvacet pět metrů, která nemá žádné zábrany proti pádu. Liduprázdno tam rozhodně nebylo, ale těch přibližně osmdesát lidí co tam bylo, byl už jen asi zlomek toho, co tam bylo před pár hodinami. Lidé se neustále střídali na samotném konci, kde se fotili s nohami přes hranu, ve výskoku a podobně. Je až s podivem, že se za celou dobu tady prý nikdo nezřítil dolů. Výhled na fjord a okolí byl nádherný. Samotný dojem z toho, že člověk stojí na této skále, nebyl až tak výjimečný. Prostě skála, z které je nádherný výhled. Pohled dolů z kraje Kazatelny je samozřejmě trochu o psychice, aby člověk unesl tu výšku bez zábrany. Z mého pohledu je však zajímavější pohled na Kazatelnu z boku, než samotné stání na ní. Cestou dolů jsme šli pomalu a šetřili kolena. Pár lidí jsme míjeli, ale ne mnoho. Na parkovišti už bylo výrazně prázdněji, než když jsme přijeli. U venkovního kohoutku, kde tekla pitná voda, jsme doplnili zásoby vody do našich čtyřech pětilitrových barelů. Jelikož tam byly cedule se zákazem nocování, tak jsme jeli pryč. Najeli jsme znovu na vyhlídkovou silnici 13 a pokračovali na sever. Hustota zalidnění na Strana 9
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
jihu je přeci jen větší, takže najít vyloženě opuštěné místo na spaní je těžké. Na pěkném odpočívadle s lavičkami jsme si aspoň uvařili večeři a viděli pěknou duhu. Kolem bylo několik domů a tak jsme po jídle jeli dál hledat opuštěnější místo na přenocování. Zalíbilo se nám odpočívadlo u historického kamenného mostu. Přes silnici jsme sice viděli několik domů a v noci už se v podstatě nesetmělo, ale bylo to asi víc než uváděných sto padesát metrů od domu, takže jsme se rozhodli tam přespat. Tráva kolem byla ve svahu a tak jsme stan postavili na rovné pískové parkovací ploše. Najeli jsme 339 kilometrů.
Malý přístav kde jsme obědvali
Písečná pláž lemovaná písečnými dunami zarostlými trávou u městečka Orre Strana 10
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Konec silnice a závora na trajekt
Trajekt přes Lysefjord Strana 11
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Hanka na Kazatelně – Preikestolen
Pohled na Kazatelnu z boku
Já v pozadí s Kazatelnou
Strana 12
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Výhled do okolí při sestupu z Kazatelny
Rostlinky v jezírku
Mapka výstupu ke Kazatelně
. Strana 13
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
29.6. neděle – vodopády, tunely (Vallavik a Laerdal) a fjord Sognefjord Hanka ráno vyspávala, tak jsem vylezl ze stanu a na lavičce začal psát deník. Když se Hanka probudila, posnídali jsme piškoty s namixovanými kousky různého ovoce z plechovky. Vydali jsme se dál na cestu a překvapilo nás, že jsme po chvilce dojeli na konec silnice. Byli jsme u trajeku z Hjelmeland do Nesviku (95 NOK). Trajekt jezdil i hned po ránu, takže jsme se přeplavili na druhý břeh.
Místo našeho přespání ve stanu na odpočívadle Projížděli jsme krajinou a když jsme míjeli odpočívadlo, tak jsem periferním viděním zahlédl moc hezký vodopád. Zadupl jsem to a kousek couval po prázdné silnici. Hanka na mě koukala co se děje a já odbočil na odpočívadlo. Když si vodopádu taky všimla, byla ráda, že jsem zastavil. Sešli jsme po pěšině dolů k řece a vodopád na protějším břehu padal směrem k nám. Posadili jsme se na kameny v řece a nějaký čas se kochali. Původně jsem měl v plánu jet o kus dál k vodopádu Langfoss, který je prý nejvyšší evropský vodopád a jeden z nejkrásnějších na světě. Nicméně s ohledem na množství různých vodopádů všude kolem, se mi nezdálo nutné zajet si čtyřicet kilometrů a muset platit dvakrát placenou silnici. Jelikož jsme viděli tento vodopád a určitě nás další čekají, tak jsme se dohodli, že Langfoss vynecháme. To jsme ještě nevěděli, jak brzo uvidíme další nádherný vodopád. Jen co jsme minuli odbočku k Langfoss, tak jsme přejížděli starý krátký kamenný most, přes který se valila vodní tříšť. Hned u silnice byl velký vodopád Pohled na první vodopád od řeky Latefossen a odpočívadlo, na kterém jsme opět zastavili. Tento vodopád byl vyhlášenější než předchozí, protože tam bylo hodně lidí a stánek se suvenýry. Na výšku měl 165 metrů a je zvláštní tím, že ze dvou potoků se dva vodopády spojují v jeden. Hanku zaujala nejen vodní scenérie, ale také suvenýry s motivem soba – ponožky, peněženky, kabelky, oblečky pro miminka i větší a další věci. Byla z toho úplně nadšená.
Strana 14
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Dvojvodopád Latefossen protékající pod starým kamenným silničním mostem
K obědu šunka z konzervy s chlebem Pěkná a čistá odpočívadla byla v celém Norsku
Ve městě Odda jsem se opět neúspěšně pokusil natankovat služební kartou. Od města Odda jsme jeli třicet osm kilometrů podél fjordu Sorfjorden, což je nejdelší odnož Hardanger fjordu. Výhledy na strmé svahy a krásné domečky rozeseté na něm byly úchvatné. Před námi se objevil most, který vypadal zajímavě. Hanka říkala, že je škoda, že přes něj nepojedeme. Jak se ukázalo, tak jsem se spletl. Trajekt, který jsem si myslel, že použijeme, byl nahrazen tímto mostem, který v mé mapě nebyl. Na začátku mostu byla cedule, že průjezd je placený a je to snímáno automatickým kamerovým systémem. O tom systému jsem četl, ale stejně jsem nevěděl, jak to funguje, tedy jak se to platí. Tak jako tak, už bylo pozdě to řešit, jelikož nebyla cesta zpátky. Most Hardanger je nejdelší visutý most v Norsku a rozpětí jeho pilířů je 1310 metrů. Hned za mostem jsme vjeli do tunelu. Tunelů je v Norsku nepřeberné množství, ale tenhle mě fascinoval nejvíc. Tunel Vallavik je dlouhý přes sedm kilometrů, což není málo, ale jen v Norsku ho to řadí až někam do druhé desítky. V čem tento tunel byl Strana 15
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
pro mne unikátní je to, že v něm mají kruhový objezd. Jak si tak jedeme, tak to vypadalo, že jedeme do modře nasvícené zdi. Když jsme se přibližovali, tak se ukázalo, že ta zeď je středoví pilíř velkého kruhového objezdu nasvíceného do modra. Tento tunel z roku 1985 byl v roce 2013 rozšířen v souvislosti s postavením Hardanger mostu. Napojení tunelů bylo provedeno kruhovým objezdem v tunelu. Další cedule s placeným automatickým systémem a za tyto dva úseky jsme již dlužili přibližně 200 NOKů. Nikde nebylo nějaké info o možnosti to zaplatit, takže jsme jeli dál s tím, že to nějak pořešíme později.
Kostel se hřbitovem, Bakka
Naeroyfjord u vesnice Bakka
Ve městě Gudvangen jsme se dostali k jednomu z cípů Sognefjordu. Tento fjord zasahuje do vnitrozemí víc než dvě stě kilometrů a je nejdelší na světě. Respektive jsou prý dva fjordy delší, ale ty jsou pokryty ledem, takže tento je nejdelší průjezdný bez ledu. Každopádně část fjordu u tohoto městečka se jmenuje Naeroyfjord a byla zapsána na seznam UNESCO. Patří prý k nejkrásnějším na světě a je místy jen pět set metrů široký. Chtěli jsme se víc podívat na tento fjord a tak jsme v mapě našli nevýraznou silnici podél fjordu. U přístavu jsme projeli staveništěm, kde jsme to málem vzdali a otočili se, ale pak se za ním objevila úzká cesta na šířku auta. Silnice přešla v tunel řízený semaforem, jelikož byl jen jednosměrný. Silnice vedla jen do vesnice Bakka, kde končila. Cestou jsme měli pěkné výhledy na tento nejužší fjord. Ve vesnici jsme zaparkovali u udržovaného kostela obklopeného náhrobními kameny. Zajímavé, že všechny hřbitovy, co jsme v Norsku viděli, vypadaly podobně a jinak než u nás. Byl to spíš krásný trávník, na kterém byly rozestavěny náhrobní kameny. Hroby nebyly ohraničeny a hřbitov neměl výzdobu v podobě soch andělů a holubic. Vše bylo jakoby nové a ne zašlé. Vypadalo to mnohem vzdušněji a ne tak ponuře jako u nás. Prošli jsme se kousek podél fjordu a pak se vrátili stejnou cestou do města Gudvangen. Zrovna přijel trajekt, takže byl v přístavu větší frmol. Kousek od břehu kotvila výletní loď. Prohlédli jsme si stánek se suvenýry. Kromě motivů se soby tam bylo i hodně věcí s trolly a něco málo s Thórem, druhým nejdůležitějším skandinávským bohem.
Strana 16
Podle orientačního plánu cesty jsme měli dojet jen sem, ale bylo ještě dost času, tak jsme jeli dál. Hned za městem jsme najeli do tunelu Gudvanga. Se svou délkou 11,4 kilometrů je druhým nejdelším silničním tunelem v Norsku a devátým na světě. Když jsme z něj vyjeli, tak jsme se ani nerozkoukali a po necelém kilometru zajeli zas do tunelu, i když tentokrát jen pět kilometrů dlouhého. Zdejší tunely měly od pár desítek metrů, až po ten nejdelší na světě, ale ten nás teprve čekal. Jízda v tunelu zde byla nezvyklá a převážně až nepříjemná. Nešlo ani tak o jejich délku, ale o vybavení respektive značení. Mnohé byly bez světel, jen s odrazkami po stranách nebo s ne až tak intenzivní jednou řadou světel na stropě. Všechny byly obousměrné, kdy jízdní pruhy oddělovala jen jedna přerušovaná čára a někdy ani ta ne. Špatné světlo zhoršovalo odhad rychlosti i sklonu vozovky. K tomu přechody světla a tmy na začátku a konci tunelu a tak jsem občas vůbec nevěděl kam jedu. Z tunelu jsme vyjeli rovnou do městečka Flám, kam jsme měli namířeno. Začala na nás doléhat únava, takže jsme si řekli, že až si prohlédneme město, tak někde hned poblíž najdeme místo na spaní. Byl tam krásný výhled na další z cípů Sognefjordu, železniční nádraží, Hance to nedalo a konečně si koupila dětské dupačky se sobem a zjistili jsme, že i zmrzlina se dá platit kartou. Sice jsme si ji nekoupili, ale naznačovalo to, že bychom bez hotovosti mohli vydržet celé Norsko, když i taková drobnost se dá platit kartou. Za městem je kruhový objezd, od kterého je vodopád Turlifossen vzdálený jen asi dvěstě metrů a stojí prý za návštěvu. Chtěl jsem k němu odbočit, jednak abychom si ho prohlédli a taky, abychom si tam udělali večeři dřív, než bude moc pozdě. Případně, že bychom tam našli někde rovnou místo na spaní, protože jsme už usínali. Když jsem sjel z kruháče a viděl před sebou ceduli „Laerdals-tunnelen 24,5 km“, tak bylo jasné, že chvilková nesoustředěnost mě navedla na jiný sjezd. Mezi začátkem nejdelšího silničního tunelu světa a kruhovým objezdem bylo jen pár desítek metrů. Žádná odbočka a couvat zpátky na kruháč nebo se otáčet před ústím tunelu mi přišlo příliš riskantní i přes téměř nulový provoz. Na okamžik jsem zvažoval možnosti a stál před cedulí. Chtěl jsem si průjezd Laerdal tunelem nechat na další den, ale holt nebylo na výběr. Najel jsem do tunelu. Byl obousměrný, s přerušovanou dělící čárou, povolenou rychlostí 80 km/h, na místní poměry celkem dobře osvětlený a hodně rovný. Během celé délky tunelu byly tři „jeskyně“, rozšířený prostor s provizorním odpočívadlem. Asi se tam dalo dočasně zastavit. Jelikož tyto prostory byly modro
Karel Mezihorák
Pohled na nejdelší fjord Sognefjord ze severního přístavu trajektu Mannheller
Skandinávie 2014
Strana 17
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
zeleně nasvícené, tak to bylo alespoň na chvíli vizuální rozptýlení. Tunel byl jinak monotónní šeď betonového primárního ostění. Krom třech barevných „jeskyní“ jsme přejeli několik „vrnících“ příčných prahů a jinak to bylo bez nějakých rozptylujících prvků. Vzhledem k únavě jsem se musel soustředit, aby mě tato vcelku nudná dvacetiminutová jízda rovným nevýrazným tunelem neukolíbala k nepozornosti. Pro zajímavost, nejdelší železniční tunel na světě v Japonsku má skoro 54 kilometrů a v roce 2017 by ho měl překonat Gotthardský tunel spojující Švýcarsko s Itálií a délkou 57 kilometrů. Když už jsme konečně vyjeli z nejdelšího silničního tunelu světa, tak jsme si stejně moc neužili denního světla. Během chvilky jsme vjeli do Fodnes tunelu, který měl „jen“ 6,6 kilometrů. Trochu jsme si začali zoufat, protože minimálně tu večeři jsme si chtěli někde udělat, ať nejíme až někdy hodně pozdě. Když jsme vyjeli i z tohoto tunelu, tak pro změnu skončila silnice a my stáli u závory a před námi byl opět Sognefjord, nejdelší fjord na světě. Trajekt stál ještě u břehu, ale už se rozjížděl, takže nám ujel těsně před nosem. Místo na spaní tam nebylo a na to si uvařit večeři bylo málo času. Během půl hodiny jsme najeli na další trajekt (103 NOK) a křižovali jsme tento nejdelší fjord. Kopce kolem byly nádherné a my to pozorovali z vyvýšené paluby trajektu. Celkem svižně jsme se blížili k protějšímu břehu, kde nebyla žádná silnice, jen strmý svah lemující fjord. Z trajektu se asi po padesáti metrech zajíždělo rovnou do dalšího tunelu. Nevěděli jsme co je před námi a tak absolvovat další sérii tunelů nebo tak něco jsme nechtěli dřív, než se už fakt najíme. Z trajektu jsem tedy nezajel do tunelu, ale na malé parkoviště, kde parkovala jen asi dvě auta, pravděpodobně zaměstnanců přístavu nebo trajektu. Už bylo pozdě a nechtěli jsme vařit něco dlouho, tak jsme si udělali celkem rychlý kuskus, který stačí zalít vroucí vodou, do kterého jsme nasypali plechovku kukuřice a přidali několik sušených rajčat v oleji. Bylo to výborné a rychlé.
Vaření večeře v přístavu Mannheller – v pozadí trajekty přes Sognefjord
Strana 18
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Tunel za přístavem měl jen tři kilometry a pak už další naštěstí nebyly. Když už se zdálo, že jsme našli jakž takž dobré odpočívadlo, tak tam byla cedule o zákazu kempování. Pomalu jsme se blížili k městu Gaupne a národnímu parku Jotunheimen, kde se dala očekávat jen horší situace z hlediska zákazu nocování. Hanka zahlédla po straně krátkou silnici do nikam a tak jsme se otočili a obhlédli to. Byl to sjezd do lesa, který po třiceti metrech končil neprostupným houštím. V mezích možností ideální místo, neprůjezdné a částečně izolované od hlavní silnice. S ohledem na chráněnou oblast jsme to nepokoušeli a spali radši v autě. Najeli jsme 403 kilometrů.
30.6. pondělí – vyhlídková cesta národním parkem Jotunheimen K městu Gaupne nám zbývalo jen dvacet kilometrů a tam začínala další vyhlídková trasa, protínající národní park Jotunheimen, až k městu Lom. Ačkoliv vlastně v celém Norsku bylo neustále na co se dívat a nebyla tam žádná nudná pasáž, tak tato část trasy patřila k tomu nejlepšímu. Spousta zajímavých výhledů a člověk by nejradši zastavoval každých pár metrů. Silnice se zúžila a v serpentinách jsem to nezáviděl karavanům, kterých v Norsku jezdí hodně. Místy se tam nevyhnuly ani osobní auta a jen občas bylo rozšířené místo pro možné vyhnutí vozidel. Obecně silnice, když byly široké, tak měly uprostřed dvě čáry, z nichž každá platila pro ten svůj směr, zda se může předjíždět nebo ne. Užší silnice měly jen jednu čáru, ještě užší neměli žádnou čáru, ale byla tam uprostřed vidět pracovní spára v asfaltu. Tam se ještě s opatrností osobní auta vyhnula. Když se vytratila i spára v asfaltu, tak to byl signál, že silnice již není dostatečně široká pro jakékoliv míjení vozidel a je třeba si hlídat ty občasná rozšíření. Když člověk předvídal a měl i trochu štěstí, tak nemusel couvat a jen zvolnil nebo přidal, aby se potkal s protijedoucím na správném místě.
Serpentinami jsme šplhali nahoru a nabízel se krásný výhled na údolí Strana 19
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Procházka údolím v těsné blízkosti Jotunheimen NP
Hanka a já na jedné z mnohých vyhlídek podél silnice 55 Strana 20
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Národní turistická cesta - silnice 55 vede až do 1500 metrů nad mořem
Cestu lemují částečně zamrzlá jezírka a zasněžené vrcholky Strana 21
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Na jednom pěkném místě, kam jsme vyjeli po táhlých serpentinách, jsme si udělali delší pauzu. Bylo to u hotelu Turtagro. Kolem byly vidět zasněžené kopce a rostla tam jen kosodřevina. Odhadovali jsme, že jsme asi už hodně vysoko. Docela nás překvapilo, když jsme zjistili, že jsme jen ve výšce devět set metrů nad mořem. Kolem byly vidět tmavé mraky a vypadalo to, že se počasí brzy zhorší. I to byl důvod projít se již na tomto místě, které bylo v těsné blízkosti hranic národního parku, protože v místě, kde jsme chtěli kempovat, patrně bude pršet. Vyrazili jsme údolím podél potoka. Po necelých třech kilometrech jsme si našli pěkné místo na břehu potoka a poobědvali tuňáka z plechovky s toustovým chlebem. Sluníčko zatím hřálo tak, že jsem uvažoval, že se opláchnu v ledovém potoce. Vážně bych tam asi vlezl, ale než jsme dojedli, tak se zatáhlo a trochu pofukovalo, což veškeré mé nadšení zahnalo. Stejnou cestou jsme se vrátili k autu. Pokračovali jsme po vyhlídkové silnici 55, kterou lemovaly zasněžené vrcholky, částečně zamrzlá jezera a hluboká údolí. Jeli jsme až ve výšce patnáct set metrů nad mořem. Z hlavní cesty jsme odbočili a čtyři kilometry stoupali serpentinami, než jsme narazili na bránu. Dalších osm kilometrů silnice k chatě Juvasshytta, která je výchozím bodem pro výstup na nejvyšší horu Norska – Galdhopiggen 2469 m, bylo zpoplatněno (100 NOK). Na vrchol jsme se nechystali a tak jsme se ubytovali v kempu (140 NOK, dvě osoby ve stanu) u této brány. Ubytování zde navíc bylo o dost levnější, než u výše položené chaty. Bylo příjemné dát si teplou sprchu a po delší době se umýt. Využili jsme rovněž kuchyňku, která nám ušetřila trochu plynu, ale především to bylo rychlejší a pohodlnější. Spustil se liják a navíc celkově jsme byli trochu unavení, takže jsme si řekli, že si uděláme lenošivé odpoledne. Poflakovali jsme se v kempu, za skoro soustavného deště. Chvílemi byla vidět krásná sytá duha přímo z našeho stanu, že jsme ani nemuseli vylézat do deště. Tento den byl odpočinkovější i z hlediska najetých kilometrů, kterých jsme ujeli jen 115.
Krásná sytá duha za deště v kempu, Raubergstulen
1.7. úterý – Jotunheimen NP a cesta na ostrov Runde Vyspávali jsme déle než obvykle. Přeci jen kemp nabízel větší klid, než různá provizorní místa ke spaní. Využili jsme kuchyňku i ke snídani a udělali si krupicovou kaši. Bylo jí dost a ke konci už jsem se trochu trápil, abych to všechno dojedl. Vyrazili jsme pěšky směrem k chatě Juvasshytta. Chtěli jsme se především projít po okolí a o samotnou chatu nám až tak nešlo. Pěšina šla strmějí než placená silnice. Ostré stoupání vedlo nejprve mezi stromy, později klečí a nakonec již jen po kamenech s řídnoucím travním porostem. Cestou jsme jednou překřížili silnici. Když jsme nastoupali přes sedm set výškových metrů, otevřela se před námi kamenitá planina. Chůze po kamenech nebyla až tak příjemná, takže jsme se rozhodli vylézt jen na sousední bouli a Strana 22
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
nepřecházet planinu, za kterou byla chata. Bezvýznamný vrcholek s výškou 1720 metrů nad mořem se stal naším bodem obratu. Kromě přechodu planiny nám zbývalo již jen sto výškových metrů k chatě. Stejnou cestou jsme se vrátili do kempu. Než jsme vyrazili dál autem, tak jsme si ještě uvařili oběd.
Pohled při výstupu k chatě Juvasshytta, Jotunheimen NP
Mohli jsme si užít i radovánky na sněhu – Hanka dělá andělíčka Strana 23
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
V horní části cesty jsme přecházeli zasněžená pole, Jotunheimen NP
Pohled na kemp Raubergstulen Strana 24
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Pohled na kaňon s řekou, Reinheimen NP Z kopce jsme sjeli čtyři kilometry na hlavní silnici rychle a pokračovali jsme po vyhlídkové silnici 55 do města Lom, kde končila. Cestou se nám nabízely stále moc pěkné výhledy. Naším dalším cílem byl ostrov Runde. Když jsme ujeli čtyřicet šest kilometrů od města Lom, tak Hanka zahlédla po pravé straně divokou řeku, kterou jsme přejížděli po malém mostu. Za mostem jsem sjel z hlavní silnice a po pár metrech tam bylo malé parkoviště. Vyrazili jsme podél řeky a po chvíli narazili na informační cedule. Ukázalo se, že jsme na kraji národního parku Reinheimen. Šli jsme dál po značené cestě podél řeky a za chvíli došli k dřevěnému mostu přes řeku. Pod námi hučela zpěněná voda protékající malým kaňonem. Výš proti proudu jsme viděli vodopád, tak jsme šli ještě dál k němu. Byli jsme jen na kraji tohoto národního parku, ale vypadal pěkně. Pohled zpátky do údolí naznačoval, že k nám brzy dorazí déšť. Po druhé straně řeky jsme se vrátili k autu dřív, než začalo pršet. Po dalších ujetých přibližně čtrnácti kilometrech navigace ukazovala, ať jedem dál po silnici 15, ale já zahlídl odbočku na další vyhlídkovou silnici. Podle mapy odbočka po silnici 258 byla asi i trochu kratší, takže jsme si řekli, že to zkusíme. Jen co jsme na ní najeli, bylo jasné, že to je silnice nižší třídy. Asfalt zmizel a nahradil ho štěrk a prach. Šířka silnice byla jen na jedno auto. Cedule „Nevhodné pro karavany“ byla skoro až zbytečná, jelikož už první metry silnice byly dost výmluvné. Hned v první zatáčce jsem se musel vyhýbat s třemi protijedoucími auty. Zajímavé bylo, že to byli veteráni. Obecně jsme po Skandinávii potkávali veterány častěji, než je člověk zvyklý doma. Stav silnice a ty protijedoucí veteráni v nás vzbudily dojem, že jsme se omylem vrátili v čase. Navigace protestovala a pořád nás otáčela zpátky, až jsme trochu začali pochybovat, zda je ta silnice průjezdná. Každopádně okolní krajina byla nádherná. Míjeli jsme jezírka s ledovými krami a zasněžené kopce. Několikrát jsme cestou zastavovali a nasávali krásu okolí nejen z auta. Závěr této vyhlídkové trasy byly serpentiny strmě z kopce. Strana 25
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Okolí kolem vyhlídkové cesty 258
Prašná cesta 258 vedla kolem zamrzlých jezírek a zasněžených kopců Strana 26
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Když jsme po dvaceti sedmi kilometrech najeli zpátky na silnici 15, z které jsme sjeli na vyhlídkovou trasu, tak se navigace srovnala. Odhadem jsme ztratili pomalejší jízdou po nezpevněné cestě jen dvacet minut. Tahle silnice byla podle mě druhá silnice, která rozhodně stála za to si jí projet a nějaké drobné zdržení nebo to, že auto bylo celé zaprášené, na tom nic neměnilo. Společně se silnicí Gaupne-Lom vedoucí skrz Jotunheimen NP to byly dva nejhezčí úseky. Strmé serpentiny pokračovaly dále i na hlavnější silnici.
Zpátky na asfaltové silnici;
Míjeli jsme různá jezera a zátoky cestou na ostrov Runde ↓
Později jsme projížděli vícero tunely, včetně Kvivs tunelu, který má bez pár metrů sedm kilometrů. Míjeli jsme různá jezírka, až jsme se dostali k mořským zátokám. Z pevniny na první z řady ostrůvků jsme se dostali Eiksund tunelem, který má 7.8 kilometrů. Primát tohoto tunelu není však v délce, ale je to nejhlubší podmořský silniční tunel na světě a klesá 287 metrů pod hladinu. Tunelem jsme projeli také ostrov Yksnoya, aniž bychom se dostali nad povrch a na světlo jsme vyjeli až na ostrově Eika. Hned jsme najeli na most a přejeli na další ostrov. Postupně jsme projeli dalších šest větších a několik menších ostrovů a stejně tolik mostů, až jsme se dostali na poslední ostrov v řadě, kde končila silnice a který byl naším cílem. Jeden z mostů byl dřív zpoplatněn (76 NOK), ale cedule byla přeškrtnutá, takže to asi nedávno zrušili. Vícero Strana 27
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
mostů mělo jen jeden jízdní pruh a uprostřed byly rozšířené pro možnost vyhnout se. Až při přejíždění posledního mostu jsem se potkal s autem, takže jsem musel couvat. Bylo to však jen asi pět metrů zpátky k rozšířenému vrcholu obloukového mostu.
Most spojující ostrov Runde se sousedním ostrovem Remoya, pohled z ostrova Runde Po ostrově jsme jeli tou jedinou silnicí, která tam objíždí po pobřeží asi polovinu ostrova. Míjeli jsme domy a kempy. Místo na spaní tam však žádné vhodné nebylo. Vrátili jsme se zpátky k mostu a vydali jsme se od něho na druhou stranu po prašné cestě, kde jsme o kus dál viděli parkovat čtyři karavany. Zaparkoval jsem mezi ně a rozhodli jsme se tam také přespat. Stan jsme postavili na štěrk, kde se nedal přikolíkovat. V okolí byla podmáčená vysoká tráva, takže nebylo moc možností ke stanování. Dal jsem se do řeči s pánem z Belgie z jednoho karavanu. Říkal jsem mu, že je to asi dost obtížné s tím jezdit na místních úzkých silnicích. On se jen smál a říkal, že to je pohodička a že roky jezdil s kamionem. Poradil nám, že papuchalci jsou vidět na druhé straně ostrova a že nejlepší čas pro pozorování je okolo deváté večer, což akorát bylo. Hanka byla unavená a tak jsme papuchalky nechali až na další den. Porce ujeté vzdálenosti byla pro tento den 283 kilometrů.
2.7. středa – papuchalci na ostrově Runde Dopoledne jsme popojeli ke kempům a zašli se zeptat na informace o ostrově a papuchalcích. Hanku nalákali na plavbu lodí okolo ostrova s pozorováním papuchálků. Loď odplouvala v 11, 13 a 16h. Mně se moc nechtělo. Nejen, že to bylo drahé, ale chtěl jsem se spíš projít a navíc bylo zataženo a foukalo, takže na lodi by byla asi docela zima. Hance se zas nechtělo jít do strmého kopce dvakrát – teď a podruhé večer. Oblíkali jsme se hodně teple, jako že půjdeme na loď, ale pak Hanka souhlasila a vyrazili jsme pěšky přes ostrov. Byl jsem navlečený víc, než doma v zimě, když mrzne. K tomu stoupání po cestě, kde se dalo chvílema jít málem po čtyřech. Šli jsme pomalu, ale i tak jsme se hodně zapotili. Říkal jsem si, že Strana 28
Skandinávie 2014
Papuchálek prolétající kolem nás
Karel Mezihorák
Volně pasoucí se ovce, ostrov Runde
jsem to s tím oblečením nezvládl a neměl jsem být líný se převlíknout po změně plánu s lodí. Později se však ukázalo, že by se klidně sneslo mít ještě nějaké oblečení navíc s sebou. Vyškrábali jsme se na nejprudší svah, přešli ostrov po již mírnějším stoupání a stanuli nad útesy na druhé straně ostrova. Po chvíli jsem zahlídl prvního papuchalka, jak prolétl kousek pod námi. Sešli jsme kousek z útesu a uvelebili se mezi kameny. Byli krásně vidět, jak kolem prolétali. Občas přistáli kousek od nás s několika rybkami v zobáku a rychle zmizeli mezi kameny v skrytém hnízdě. Po několika hodinách se zvedl vítr a mraky, které se držely nad námi, klesly. Delší doba bez pohybu sama o sobě člověka ochladila a navíc ten vítr a Strana 29
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
vlhkost z mraků způsobily, že se do nás dala zima i přes všechno oblečení. Viditelnost klesla na pár metrů a tak jsme vyrazili na procházku. Obešli jsme západní část ostrova s několika jezírky. Cestou jsme si v závětří dali oběd, tuňáka z konzervy a toustový chleba. Počasí se stále horšilo, ale atmosféra v mracích měla své kouzlo. Měli jsme také štěstí a viděli kroužit orla kousek od nás. Zajímavé bylo, že s ním kroužil racek, který na něho za letu dorážel, ačkoliv byl o dost menší. Potkávali jsme také hodně ovcí a Hance to nedalo a musela je nakrmit zbytkem toustového chleba. Když jsme obešli zamýšlený okruh a dostali se zpátky kousek od útesů, tak se nám naskytl celkem pěkný pohled. Od moře se přes útesy valily mraky, do klesajícího vnitrozemí ostrova, jak vodopád. Vypadalo to zajímavě, ale rozhodně pro pozorování papuchálků naprosto nevhodné. Nemělo smysl jít nahoru k útesům a tak jsme se vraceli dolů k autu. Začalo pršet, což nás utvrdilo v našem rozhodnutí.
Orel, kterého obtěžuje racek, ostrov Runde
Obydlená strana ostrova Runde a klesající mraky Strana 30
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Autem jsme zajeli zpátky na místo, kde jsme stanovali. Říkali jsme si, že jsme měli kliku, že jsme na ostrov šli dopoledne, za ještě dobrého počasí a viděli papuchalky. Uvařili jsme si dřívější večeři a přemýšleli, zda má smysl cesta na večerní útesy. Nebyli jsme jednoznačně rozhodnuti a tak že to necháme podle počasí. K večeru se vyčasilo a bylo dokonce lepší počasí, než dopoledne. Popojeli jsme zas kousek po ostrově ke kempům, vzali dost oblečení a vydali se znovu do strmého stoupání. Místy by tam mohl být žebřík, ale tentokrát jsme už věděli, co nás čeká. Podél útesů jsme šli kousek dál, na místo, kde byla „oficiálně“ označena vyhlídka na papuchalky. Cestou jsme viděli dva fotografy, kteří s námi ráno vyráželi do kopce a celou dobu tam byli. Zachumlaní v tlustých zimních bundách, postávající u stativů, na nichž byly foťáky s obrovskými objektivy.
Papuchálek s rybičkami v zobáku
Papuchálek na útesu
Na vyhlídce bylo již vícero lidí, ale nic hrozného. Byla to přehlídka obřích objektivů. Jeden pán, s největším objektivem, říkal, že papuchalci jsou jen bonus. Hlavní důvod proč je na ostrově je, že fotí orly, kterých viděl asi deset. Také jsme je viděli. Nejdříve jednoho a později dvojici orlů, kteří se za letu pošťuchovali. Nicméně to byl naopak bonus pro nás. Papuchálci, hlavní důvod návštěvy ostrova pro nás, prolétávali kolem nás a občas přistáli na skále za námi nebo někde kolem. Jak se blížila devátá večer, tak stále víc postávali na kamenech a neodlétali hned nad moře. Když odpočívali, tak se dali lépe pozorovat než za rychlého letu. Lidí si nevšímali a občas přistáli ani ne dva metry od nás. Za letu vypadali trochu jak tučňák, když vzlétali, tak mávali křídly jak nějaká včela a chodili jak kachna. Ráno jsme měli pocit, jaké jsme měli štěstí, ale tohle bylo ještě o mnoho lepší. Desítky jich kolem postávaly a stovky jich kroužily pod námi nad mořem. Neustále vzlétali a přistávali. Slunce zapadlo, i když bylo stále světlo. Po třech hodinách na jednom místě jsme už zase zatuhli a prochladli. Neochotně jsme se s tímto místem rozloučili a vydali se na cestu zpátky.
Strana 31
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Neobydlená strana ostrova Runde s útesy a papuchalky
Detail papuchalka nazývaného také někdy mořským papouškem Strana 32
Skandinávie 2014
Papuchálek
Karel Mezihorák
Pasoucí se ovce
Pohled na volné moře západně od Norska
Strana 33
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Papuchálci se předvádějí
Papuchálek v letu Strana 34
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Postávajících papuchálků k večeru stále přibývalo Jelikož už bylo dost pozdě, tak jsme zas popojeli jen kousek po ostrově a postavili stan na stejném místě jako minulou noc. Opět se zatáhlo, zvedl se vítr a vlny hodně hučely. Hanku to hučení znervózňovalo, ale pak usnula. Tento den jsme najeli nejméně kilometrů z celé naší cesty a to 25.
3.7. čtvrtek – vyhlídka Dalsnibba, Geiranger fjord, Trolí stezka Vítr lomcoval s nepřikolíkovaným stanem a spustil se liják. V polospánku jsem to vnímal. Když se stan začal bortit pod náporem větru a horní část stanu se mi přitiskávala k obličeji, tak Hanka nadhodila, zda nezahájíme evakuaci. Nebylo moc nad čím váhat a souhlasil jsem, což Hanku překvapilo, jak rychle jsem souhlasil. Zrovna na chvíli polevil trochu nápor deště a větru. Hanka rychle naházela věci ze stanu do auta, zatímco já jsem dělal těžítko, aby neulétl stan. Společně jsme ho provizorně rychle sbalili a hodili také do auta. Bylo před čtvrtou hodinou ráno. Evakuace nás probrala a tak jsme rozhodli, že vyjedeme a někde kousek dál, snad za lepších podmínek, přerovnáme věci v autě a dospíme to v něm. Provoz na silnici nebyl moc intenzivní ani přes den a v téhle době jsme nepotkali vůbec nikoho. Za šera jsme přejeli opět několik mostů a asi po půl hodině zastavili na jednom odpočívadle. Nebýt tmavých mraků, tak by se už asi rozednívalo. Auto jsme přerovnali, sklopili sedačky a ulehli. Dali jsme tomu nějaký čas, ale nemohli jsme usnout. Opět jsme to vzdali a že pojedeme dál. Hanka po chvíli usnula, takže jí se jelo dobře. Sice se mi vyloženě spát nechtělo, ale série tmavých tunelů byla docela boj na udržení bdělosti, především u těch více kilometrových. Projeli jsme deseti tunely s celkovou délkou okolo dvaceti sedmi kilometrů. Hanka se na chvilku probrala, když jsme projížděli serpentiny, které nás po chvíli přivedly k místu, kde jsme se o dva dny dříve na hlavní silnici vrátili z prašné vyhlídkové cesty. Tentokrát jsme již znovu nejeli vyhlídkovou trasu, jelikož jsme mířili na sever a pokračovali po hlavní silnici 15. Jen co jsme minuli odbočku na Strana 35
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Odbočil jsem na silnici 63, kde jsem po sedmi kilometrech bez dalších tunelů dojel k odbočce na vyhlídku Dalsnibba. Bylo osm hodin ráno a z ostrova Runde jsem ujel sto sedmdesát kilometrů. Vzbudil jsem Hanku a ptal se jí, zda jedeme na Dalsnibbu. Bylo pod mrakem a viditelnost nebyla ideální, ale nebylo to úplně hrozné. Přikývla a tak jsme popojeli k bráně, kde se platil poplatek (100 NOK) za průjezd této silnice. My jsme stále neměli žádnou hotovost a platby kartou prý berou jen v době, kdy tam je obsluha, což bylo od devíti hodin. Zaparkoval jsem opět kousek vedle, že počkáme a zatím si zdřímneme. Ani jsem snad nestačil dolehnout a už jsem spal. Přišlo mi to jen jako krátká chvilka, když jsem se probudil, ale na hodinkách bylo již po deváté hodině. Každopádně mi ta hodinka spánku hodně prospěla a cítil jsem se mnohem svěžeji než před tím. U obsluhy brány jsme nakonec neuspěli ani s mojí kartou, ani s Hančinou. Bylo to jediné místo, kde byl problém s kartou. Naštěstí bral eura, takže jsem mu dal patnáct euro a on mi vrátil patnáct norských korun. Tím jsme získali malou hotovost a viděli jejich mince. Serpentiny na vyhlídku zdolávají převýšení pět set metrů. Během jízdy teplota postupně klesala a v patnácti stech metrech, kde byla vyhlídka, byly jen tři stupně nad nulou. Bylo to nejchladnější místo naší cesty. Po ránu to bylo celkem rychlé probuzení na chladném vzduchu. Počasí se během hodiny našeho spánku výrazně zlepšilo, takže jsme měli krásný výhled po okolních zasněžených vrcholcích, údolích a až ke Geiranger fjordu, kam jsme měli dále namířeno. Na vyhlídce bylo velké parkoviště, suvenýry a bylo zřejmé, že to je oblíbeným místem pro turisty. Nápis říkal, že to je nejvyšší evropská vyhlídka na fjord, kam vede silnice.
Pohled z vyhlídky Dalsnibba 1500 m.n.m. , v údolí na konci fjord Geiranger
vyhlídkovou trasu a jeli opět po pro nás nové silnici, tak nás čekala nová série tunelů. Během čtrnácti kilometrů, než jsme odbočovali na jinou silnici, jsme projeli třemi tunely o celkové délce jedenáct kilometrů. Pohupoval jsem se do rytmu rádia nebo si poťukával prsty na volant, zkrátka něco dělal, abych v těch nudných černých dírách neztratil pozornost.
Stejnou cestou jsme sjeli pět set výškových metrů zpátky na hlavní silnici 63. Během několika minut jsme projeli údolím a klesli zbylých tisíc výškových metrů, až jsme přijeli do města Geiranger. Toto město se nachází na Strana 36
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
špici stejnojmenného fjordu, považovaného některými za nejkrásnější fjord na světě. Ať už je nejkrásnější nebo ne, tak rozhodně je krásný a byl i zapsán na seznam UNESCO. Tento patnáct kilometrů dlouhý fjord je jen jednou z menších větví hlavního fjordu Storfjorden. Město Geiranger dost žilo a bylo plné turistů. Zrovna odjížděl trajekt, takže jsme měli aspoň o něco jednodušší zaparkovat v přístavu. Přes fjord jsme měli pěkný výhled nejen na strmé svahy, které ho lemovaly, ale také na serpentiny, které nás čekaly. Já jsem si myslel, že tyto serpentiny jsou hlavní část známé „Trollstigen - Trolí stezky“, ale jak se ukázalo, tak to bylo až dál. Serpentiny nad Geiranger fjordem se jmenují „Ørnevegen – Orlí cesta“. Hance se žaludek střídavě ozýval a tak že uděláme pauzu na oběd před serpentinami, jelikož když se nají, tak to snáší lépe. Prohlídli jsme si městečko i přistav a popojeli jsme na první odpočívadlo za městem. Zatímco jsme obědvali, tak jsme na trávu roztáhli mokrý stan a nechali ho trochu usušit.
Jezero Djupvatnet, pohled z Dalsnibby
Geiranger fjord a stejnojmenné městečko ↑↓
Strana 37
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Hanka a já na vyhlídce Korsmyra – v pozadí Geiranger fjord
Pohled z auta na trajekt, který nám před nosem ujel Strana 38
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Vydali jsme se tedy po Orlí cestě, která nás serpentinami s jedenácti zatáčkami přivedla do výšky 620 metrů nad mořem k vyhlídce Korsmyra. Tím, že Hanka říkala, že tohle není Trolí stezka a že ta vyhlídka není ta hlavní, co tam má být podle toho jak si to pamatuje z minulé cesty, tak jsme tam málem nezastavili. Já jsem podle obrázku taky poznal, že to vypadá jinak, ale přesto jsme nakonec zastavili a udělali dobře. Naskytl se nám nádherný výhled na Geiranger fjord i městečko. Vyhlídka měla v sobě zakomponovaný vodopád tekoucí přes skleněnou plošinu. Cesta dál se opět svažovala a to co jsme nastoupali, jsme zase sjeli dolů. Dojeli jsme na konec cesty a před námi byl fjord a trajekt. Původně jsem myslel, že budeme přejíždět trajektem Geiranger fjord, ale tohle byla již jiná větev stejného hlavního fjordu Storfjorden. Cesta trajektem (95 NOK) byla opět rychlá a bezproblémová, krom toho, že nám před nosem ujel. Dlouho jsme však nečekali. Chvíli jsme ještě jeli podél fjordu a pak ho definitivně opustili. Údolím jsme opět nabírali výšku. Tentokrát pozvolna bez větších serpentin. Na odpočívadle, kde byla značena nějaká zajímavost, jsme si udělali pauzu. Byl tam zajímavý ocelový chodník, víceméně visící ve vzduchu, nad divokou řekou s několika kaskádami. Na parkovišti tam slečna prodávala jahody. Do té doby jsme již viděli mnoho cedulí a stánků s jahodami a Hanka na ně postupně dostávala chuť. Když jsme kolem ní prošli jedním směrem, tak jsme viděli, že prodává misku jahod za čtyřicet NOKů. Hanku honila mlsná a říkala, ať zkusím smlouvat. Měli jsme jen těch patnáct NOKů, co nám vrátili u mýtného a bylo jasné, že kartu brát nebude. Když jsme se vraceli k autu, tak jsem se nechal ukecat a šel se zeptat slečny, zda by nám nemohla prodat jen část té misky, že máme jen patnáct NOKů. Nejdřív vypadala, že tomu moc nerozumí, pak říkala, že jí to můžeme zaplatit v eurech. To by sice taky šlo, ale já už byl nějak naladěn na tu verzi, že se zbavíme místní měny a Ocelový chodník nad kaňonem s řekou koupíme jen část misky. Řekl jsem jí znovu, že bych chtěl jahody jen za patnáct NOKů a ona nakonec, že by to šlo. Sundala z misky asi osm jahod a řekla, že si tu misku můžu vzít. Překvapeně jsem hleděl a řekl jí, že pokud to je pro ní dobré, tak že jo. Miska byla stále plná a těch pár jahod co odebrala, nebylo možná ani pětina. Ona že proč ne. Dal jsem jí peníze a šli jsme. Hanka byla nadšená, že máme jahody a hrozně jsme se smáli tomu, že jsme zase za socky. V Norsku asi nejsou zvyklí na smlouvání. Na parkovišti vedle našeho auta stála dodávka s početnou českou rodinou, která se zaujetím okukovala naše auto s nápisem Metrostav. Na silnici o kus dál jsme objížděli nepojízdný kamion. Později jsme viděli odtahovku, která touto na kamion úzkou a klikatou silnicí, k nepojízdnému kamionu couvala a následně se zavěšeným kamionem jela k serpentinám Trolí stezky. To už jsme neviděli, ale moc si neumím přestavit, jak ty serpentiny projeli. Vozidla delší než 12,4 metrů mají podle některých informací zákaz na tuto silnici, což už ten kamion sám o sobě pokud neporušoval, tak byl na doraz a když se před něj zahákl tažný náklaďák, tak to je dost obtížně řiditelná souprava. Nicméně je možné, že ten kamion odtáhl jen nad Trolí stezku, na velké parkoviště, kde ho odstavil a museli ho opravit tam. Strana 39
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Velké informační centrum se suvenýry umístěné v několika budovách, nad Trolí stezkou
Serpentiny Trolí stezky a část vyhlídky nad ní Strana 40
Skandinávie 2014
Já na vyhlídce nad serpentinami
Karel Mezihorák
Troll před obchodem se suvenýry My jsme projeli sedlem ve výšce osm set padesát metrů a mírným klesáním dojeli k velkému parkovišti s obrovskými suvenýry a několika vyhlídkovými plošinami nad hlavní částí Trolí stezky. Tento komplex ve výšce sedmi set metrů si Hanka pamatovala a já zas poznal vyhlídky podle obrázků. Řekl bych, že tyto serpentiny nebyly nijak významně rozdílnější od Orlí cesty, ale holt tyto byly vyhlášenější a s větším turisticko obchodním frmolem. Prošli jsme si vyhlídkové plošiny, odkud byl krásný výhled na serpentiny, které nás čekaly dolů, zase až k moři. Prošli jsme si suvenýry, kde bylo vícero pěkný věcí, ale spíš jen na kouknutí, než že by to člověk chtěl doma. Nevěděli jsme, jak dlouho bude trvat té odtahovce docouvat od informačního centra ke kamionu, ale rozhodně jsme chtěli být před nimi, pro případ, že by se opravdu snažili ty serpentiny sjet. Pomalu jsme projížděli jednotlivé zákruty a kochali se výhledy na vodopády, které jsme míjeli a výhledem do údolí.
Vodopád Stigfossen proplétající se s Trolí stezkou pod mostem Stigfossbrua
Přístavní městečko Andalsnes, bylo tiché a klidné, s pěkným přístavem a výhledem do dalšího fjordu. Původně jsme chtěli vystoupat na kopec Nesaksala, nacházející se v bezprostřední blízkosti města. Jednak při pohledu na svah nám přišlo, že cesta asi nebude až tak atraktivní a navíc jsme z předchozí noci byli Strana 41
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
trochu unavení. Vyrazili jsme tedy směr město Trondheim a po chvíli si našli místo na spaní. Na tachometru přibylo 363 kilometrů.
Výhled z přístavního městečka Andalsnes
4.7. pátek – odjezd z jižního Norska Úsek mezi městy Andalsnes a Dombas vede podél národního parku Reinheimen, který jsme měli po pravé straně. Krajina se nám moc líbila. Jak při krátké procházce podél řeky před několika dny na druhé straně tohoto národního parku, tak i při pohledu ze silnice po které jsme zrovna jeli. Řekli jsme si, že bychom tam mohli udělat nějakou pauzu a projít se. Bohužel tím, že jsme dopředu neměli o tomto místě nic zjištěné, tak jsme byli odkázáni jen na informace u silnice. Asi na dvou místech jsme zkusili někam k němu zajet, ale nepodařilo se nám najít nějaký výchozí bod turistických tras. Na tento den nebyl jiný program než přesun na sever. Jako pauzu na cestě jsme si řekli, že si prohlídneme město Trondheim. U tohoto města jsem se ze začátku snažil vyhnout placeným úsekům, ale to se nepovedlo a pak už jsem to vzdal. Věděl jsem, že okolo tohoto města je takových úseků vícero. Byl to pro nás dost šok ocitnout se v takovém velkém městě, když jsme do té doby
Velký rozhněvaný troll Strana 42
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
projížděli jen vesnicemi a malými městečky. Trondheim má necelých dvě stě tisíc obyvatel. Silniční provoz výrazně zhoustl a projížděli jsme nezvykle mnoho různých křižovatek. Centrum u přístavu vypadalo pěkně a dalo by se tam chvíli pobýt. My jsme však byli příliš zaskočení ruchem „velkoměsta“ a tak jsme jen projeli a pokračovali dál v cestě na sever. Projeli jsme dalšími placenými úseky, které jsme stále nevěděli jak zaplatit. Najeli jsme i na několik „dálnic“, kde se mohlo jet až 90 km/h. Provoz i na této silnici E6, již mimo město, byl o dost hustší, než jsme byli zvyklí. Trochu jsme se děsili, jak bude vypadat provoz na této jediné silnici vedoucí na sever. Postupně však zmizely „dálnice“, povolená rychlost byla zase normálních 80 km/h, provoz opadl a byl to zas známý vesnický ráz. Když už jsme hledali místo na spaní a přeci jen doléhala drobná únava, tak jsem byl lehce méně pozorný. Najednou před námi na silnici vyběhla liška. Chvilku trvalo, než mi došlo co to je, pak jsem i o něco pomaleji reagoval, než jsem dupl na brzdu, Vaření přihlížel i plyšový sob, který s námi jel ale naštěstí jsem se jí i tak bezpečně vyhnul. Bylo to takové přátelské varování, že je třeba dávat pozor pořád. Najeli jsme dalších 544 kilometrů.
5.7. sobota – kaskády Laksforsen, severní polární kruh a půlnoční slunce Čekal nás další dlouhý přesun. Než jsme vyrazili z odpočívadla, kde kromě nás nocovalo pět karavanů, tak jsme si udělali krátkou procházku k řece. Byla studená, ale nohy se tam daly máchat. Cestou dál na sever jsme si udělali zastávku u pěkných kaskád Laksforsen. Lehli jsme si tam na skálu u břehu řeky, nechali na sebe dopadat vodní tříšť létající vzduchem z napěněné řeky a koukali na tu krásu. Docela dlouho jsme se tam váleli, až nás vyhnal hlad. Jeli jsme kousek dál, kde nebude tolik lidí a budeme si moct v klidu uvařit oběd. Hanka si vzpomněla, že byli minule u ledovce Svartisen, což je druhý největší ledovec v Norsku a že to bylo pěkné. Odhadovala, že to byla tak hodinová procházka. Ve městě Mo i Rana jsme se v informačním centru ptali, kde to je. Výchozí bod byl nedaleko a paní říkala, že to je pak tak hodinu a půl pěšky jedním směrem. I tak jsme tam jeli. Úzkou klikatou vedlejší silnicí, která později přišla i o asfalt, jsme jeli k ledovci. Cestou nám před auto
Klid a liduprázdno po ránu u řeky Strana 43
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
vběhla zas liška. Tentokrát to bylo mládě a nijak moc nespěchalo. Pomalu přešlo silnici a ztratilo se v houští. Na konci silnice jsme zaparkovali a vyrazili k ledovci.
Občasné pauzy během jízdy nabízely pěkné výhledy i na bezejmenných místech
Odpočinek u kaskád Laksforsen – Hanka si psala poznámky k své další rozepsané knize Strana 44
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Cedule hned z kraje informovala, že to je osm kilometrů jedním směrem. To vypadalo, že to bude ještě delší, než hodina a půl. Váhali jsme, jelikož už bylo vícero hodin, ale přesto jsme vyrazili. Pěšina vedla hustým porostem, skrz větve, přes kořeny, podmáčená zem a stále drobné vlnky nahoru a dolu. Bylo jasné, že to je na ještě déle, než jsme předpokládali. Možná až tři hodiny jedním směrem. Ušli jsme odhadem čtyři kilometry z pěti, které vedly podél jezera. Zbývající necelé tři kilometry by vedly sice do kopce, ale zřejmě již po kamenitém terénu bez vegetace. Rozhlíželi jsme se od břehu na okolní krajinu, která byla krásná. S ohledem na čas a náročnost terénu jsme se rozhodli, že se vrátíme. Jezero a jeho zalesněné okolí bylo krásné, takže nám nevadilo, že jsme se nedostali až k ledovci. Kdybychom tam byli v dřívější denní dobu, kdy ještě jezdí čluny po jezeře, tak bychom se zřejmě v jednom směru svezli, ušetřili si pět kilometrů prodíráním podél jezera a došli k až k ledovci. Došli jsme zpátky k autu, zhruba po třech hodinách. Bylo to příjemné protažení se po dlouhém sezení v autě.
Místo, kde jsme vzdali cestu k ledovci a pohled zpátky, Jezero Svartisvatnet Další zastávka byl severní polární kruh. Tachometr ukazoval 3796 najetých kilometrů z domova. Krajina kolem byla skalnatá s trávou a zasněženými vrcholy. Stromy se vytratily. Úbytek vegetace nebyl však dán tím, že bychom byli příliš na severu, ale tím, že jsme byli v nadmořské výšce sedm set metrů. Prošli jsme si informační centrum se suvenýry. Mezi suvenýry vládly čísla zeměpisné šířky 66⁰ 33‘ a nápis severní polární kruh. Zašli jsme ven k památníku. Potkali jsme tam český pár, který nás požádal o vyfocení a pak jsme se nechali také vyfotit. Jejich auto parkovalo přímo vedle našeho, ale měli norskou poznávací značku, takže jsme to nemohli odhadnout. Zvažovali jsme, že bychom přespali na polárním kruhu, ale pak jsme si řekli, že najdeme klidnější místo. Nějaký čas jsme jeli ve stejné nadmořské výšce a krajina byla kamenitá, bez vegetace. Když jsme sjeli níž, tak se již zas objevily lesy kolem nás. Uvědomili jsme si, že už je hodně hodin a stále svítí slunce. Když byla půlnoc, tak jsme si vyfotili půlnoční slunce, které se sice přiblížilo k horizontu, ale stále jasně svítilo. Západ slunce plynule přešel ve východ slunce, aniž by slunce kleslo až k horizontu. Místo na spaní jsme našli po najetých 542 kilometrech. Strana 45
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Informační centrum s parkovištěm na severním polárním kruhu 66⁰ 33‘
Pustá krajina kolem polárního kruhu Strana 46
Skandinávie 2014
Pózujeme na severním polárním kruhu
Karel Mezihorák
Půlnoční slunce svítící stále nad horizontem
Díky světlu jsme si ani pořádně neuvědomili, že již je půlnoc a jsme stále na cestě – půlnoční slunce
Strana 47
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
6.7. neděle – souostroví Lofoty Jeli jsme stále na sever po silnici E6. Ačkoliv jsme se na sever přesouvali již několikátý den, tak bylo stále na co se koukat a řízení se nestalo nudnou záležitostí. Když jsme se přehoupli přes hřeben a začali klesat serpentinami, tak se před námi ukázalo panorama zasněžených vrcholků na souostroví Lofoty. Hned jak to šlo, tak jsem zastavil vedle silnice a kochali jsme se výhledem. Zaujalo nás to natolik, že ačkoliv jsme neměli v plánu zajíždět na toto souostroví, tak jsme si řekli, že by to stálo za to. Řešili jsme jak to udělat. Časově jsme měli drobný náskok a později ještě určité rezervní dny. Zajíždět na Lofoty po souši od města Narvik by však byly další hodiny jízdy autem. Koukali jsme, že je možné dostat se na ostrovy třemi trajekty. Vzhledem k tomu, kde jsme již byli a že jsme nechtěli zajíždět až na úplný konec souostroví, tak se jevil jako nejlepší trajekt z Bognes, kam jsme měli stejně namířeno. Silnice E6 tam končí, respektive je přerušena. Norskem nevede žádná silnice na sever bez nutnosti použít trajekt. Místo abychom jeli krátkým trajektem a pokračovali po E6 do města Narvik, tak jsme se rozhodli pro delší trajekt na Lofotské souostroví.
Pohled na hornaté souostroví Lofoty, který změnil naši trasu Měli jsme kliku a když jsme přijeli do přístavu Bognes, tak trajekt do Lodingen (261 NOK) akorát přirážel ke břehu. Přeci jen je to větší vzdálenost a zřejmě tu nejezdí trajekt tak často, jako na kratších vzdálenostech. Očekávali jsme zimu na trajektu, ale zadní venkovní paluba byla částečně krytá před větrem a sluníčko pěkně hřálo. Před námi bylo panorama hor lofotských ostrovů, které se pomalu blížilo. V Norsku to byl náš pátý a poslední trajekt, ale dál na cestě nás čekaly ještě další trajekty.
Strana 48
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Pohled z trajektu na hory lofotského souostroví a protijedoucí trajekt
Domečky v městečku Lodingen Strana 49
Skandinávie 2014
Pohled od majáku, Lodingen;
Karel Mezihorák
Koupání v moři za polárním kruhem ↓
Vedle přístavu byl maják, kam jsme si udělali krátkou procházku. Na dohled byla krásná písečná pláž, kde bylo jen pár lidí. Teplota vzduchu byla dvacet sedm stupňů a lákalo to ke koupání. Zašli jsme na pláž, kde se několik děcek cákalo na mělčině. Dospělí se opalovali na písku v plavkách nebo hlídali děcka jen tak po kotníky ve vodě. I přes idylickou atmosféru byla voda ledová! Přeci jen nacházeli jsme se v zeměpisné šířce 68⁰ 25‘, kus nad severním polárním kruhem. Norské moře je na rozhraní Atlantického oceánu a Severního ledového oceánu. Má sice vyšší teplotu, než odpovídá zeměpisné šířce, díky teplým mořským proudům, ale i tak je stále velmi studené. Jednak jsem si říkal, že bude fajn opláchnout ze sebe pot a hlavně jsem se chtěl hecnout a vykoupat se nad polárním kruhem. Na poprvé jsem to vzdal a zase vylezl, ale napodruhé jsem se ponořil do vody až po krk. Nebyla to žádná pohoda, ale osvěžující to rozhodně bylo. Pravda, moc dlouho jsem ve vodě nepobyl, ale dva vytyčené cíle byly splněny.
Strana 50
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Hanka měla hroznou chuť na točenou zmrzlinu. Našli jsme cukrárnu, kde smetanovou zmrzlinu na přání sypali různým drobením. Vybrali jsme si z půlky citronový posyp a z půlky kousky čokolády. Byla hodně drahá (35 NOK), ale taky hodně dobrá. Posadili jsme se na lavičku před cukrárnou a po asi dvou líznutích se Hance v ruce zlomil kornoutek a celé to spadlo na zem. Hlavou mi problesklo, že Hanku to bude hodně mrzet, když se na ní tak těšila a že byla fakt dost drahá na to, že jsme si jen dvakrát lízli. Hančin zklamaný, až vyděšený výraz to jen potvrdil. Neváhal jsem a zmrzlinu zvedl z asfaltového chodníku. Zmrzlina byla hodně smetanová a tedy tuhá, takže i po pádu držela na kornoutu. Druhou rukou jsem prstem otřel tu vrstvu zmrzliny, která ležela na zemi. Hanka sice přišla o citronový posyp, ale zbytek zmrzliny s čokoládovým posypem vypadal celkem v pohodě. Hrozně jsme se
Rozmanité souostroví Lofoty
Nechtěli jsme projíždět celé Lofoty a tak jsme si stanovili jako bod obratu město Svolvaer, přibližně hodinu a půl jízdy na západ. Ostrovy to jsou rozmanité. Kopce střídaly jezera a zátoky. Krajina se stále měnila a bylo těžké odolat a nezastavovat za každou zatáčkou. Skrz několik tunelů a mostů jsme dojeli do města Svolvaer.
Kostel ve městě Svolvaer Strana 51
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
smáli, že Hanka o tom taky přemýšlela, že jí zvedne a že jsme zase za socky, co jedí zmrzlinu ze země. Socky nesocky, byla prostě moc drahá a dobrá. Levou ruku jsem měl celou uprasenou jak jsem otíral vrstvu zmrzliny a po pravé ruce mi tekla zmrzlina z kornoutku, který byl bez ulomeného dna. Oblizovali jsme ve svižnějším tempu zmrzlinu, ať z ní něco máme, než se nám rozteče. Ačkoliv jsem byl jako prase, když jsme dojedli zmrzlinu, tak jsme většinu zachránili. Byli jsme spokojení.
Přístav ve městě Svolvaer
Medúza Strana 52
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
V přístavu bylo příjemně. Kombinace moderních budov a klasických domečků k sobě ladila. Obhlédli jsme kostelík a pak se vydali na zpáteční cestu přes Lofoty. Během kochací jízdy po ostrovech jsme si udělali pauzu u největšího mostu, přes který jsme jeli na těchto ostrovech. Původně jsem si ho chtěl jen vyfotit, ale Hanka si chtěla máchat nohy ve vodě, když už jsme tam zastavili. Sešli jsme kousek dolů a zatímco si Hanka máčela nohy, já obhlížel co je kolem zajímavé. Voda byla krásně čistá a zaujalo mne, že tam plave něco průhledného. Vypadalo to trochu jako medúza, ale mělo to divný tvar. Po chvíli jsem zjistil, že jich tam plave docela dost. Jiné byly natočeny tak, že jsem poznal, že to opravdu je medúza. Jasně kulatý tvar, který se střídavě svíral. Hanka radši vytáhla nohy z vody, jelikož některé jsou jedovaté.
Most, pod kterým byly medúzy, souostroví Lofoty Dojeli jsme zpátky do přístavu Lodingen. Dál jsme již pokračovali zas po neznámé cestě směrem k městu Narvik. Když jsme opustili poslední ostrov a byli zas na pevnině, tak jsme si našli místo na spaní. V tomto dni jsme najeli 428 kilometrů.
7.7. pondělí – Švédsko, národní park Abisko Přibližně po šedesáti kilometrech jsme dojeli do města Narvik. Centrum jsme projeli, aniž by nás extra zaujalo. Zastavili jsme se o kus dál v přístavu nákladních lodí. Chvíli jsme se tam prošli a pak jeli dál. Netrvalo dlouho a přejížděli jsme Norsko švédskou státní hranici. Norskem jsme najezdili 3237 kilometrů a původně jsme si mysleli, že jsme se definitivně rozloučili s touto zemí. Celkově ujetá vzdálenost byla 4485 kilometrů a myslel jsem si, že již jsme za půlkou naježděných kilometrů, což také nebyla pravda. Národní park Abisko není daleko od hranice, takže jsme tam dojeli zanedlouho. U turistického centra jsme si na parkovišti uvařili oběd. Po jídle jsme vyrazili na turu. Bylo hrozné vedro a naštěstí většina cesty vedla podél řeky, kde jsme se průběžné ochlazovali. Strana 53
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Národní park Abisko Strana 54
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Řeka Abiskojakka v NP Abisko
Žluté květy v mokřadu
Houpací most na konci naší trasy
Strana 55
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Laponská spižírna
Chladím si pivo na provázku v řece
Pohled od břehu jezera Tornetrask na Lapporten –brána do Laponska
Strana 56
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Kousek od nádraží byl malý skanzen s ukázkou obydlí Laponců. Nebyla tam žádná obsluha a kromě nás jen jedna turistka. Informační cedule u obydlí byly i v angličtině a tak jsme si mohli přečíst, zda v tom bydleli, byla to spižírna nebo něco jiného. Než jsme se šli ubytovat do kempu, tak jsme ještě vyrazili na druhou stranu řeky, k její deltě, kde se vlévá do obrovského jezera Tornetrask. Toto sedmé největší švédské jezero má na délku sedmdesát kilometrů. Řeka protéká skalnatým kaňonem a byly v ní časté peřeje. Na jednom místě jsem si dal plechovku piva přivázanou na provázek vychladit do řeky. Od břehu jezera Tornetrask se nám naskytl výhled na Lapporten (v překladu brána do Laponska), skalní útvar ve tvaru U. Kemp byl dál od parkoviště, tak jsme si uvařili večeři na parkovišti, ať nemusíme tolik věcí tahat. Odnesli jsme jen stan, spacáky a pár dalších věcí. Z nějakého sousedního stanu jsme slyšeli češtinu, ale neseznámili jsme se. Z řidičského hlediska odpočinkový den s ujetými 148 kilometry.
8.7. úterý – Švédsko, Finsko a Norsko v jeden den Ráno jsme se ještě jednou prošli podél kaňonu k jezeru Tornetrask. Potom jsme pokračovali do města Kiruna. Jednak nám docházela nafta a Hanka chtěla koupit nějakou čerstvou zeleninu. Jako první jsme vyřídili tankování, jelikož jsme byli skoro na suchu. Ukázalo se, že na posledních patnácti stech kilometrech jsme měli nejnižší spotřebu z naší cesty. Pouhých 3,77 litrů na sto kilometrů. Dlouhé přejezdy s maximální povolenou rychlostí 80 km/h jsou pro ekonomickou jízdu vhodné.
Jezero Tornetrask, sedmé největší švédské jezero
Neustále jsme kolem hledali soby a losy. Zatím jsme marně čekali na svého prvního typického severského tvora. Vídali jsme jen jejich hromádky trusu. Na konci naší trasy byl most přes řeku. Seděli jsme na něm, svačili, pozorovali jak pod námi teče řeka a doufali, že se přijde nějaké zvíře napít. Nepřišlo. Stejnou cestou jsme se vrátili. Zvíře jsme žádné nepotkali, jen vícero turistů jdoucích na těžko s cílem přespat v kempu za mostem. Docela nás překvapilo, kolik lidí tam směřovalo.
Krom zeleniny si Hanka chtěla dát jogurtové mléko. Vybrala si litrové balení. Na lavičce před obchodem jsme usrkávali z litrové krabice, která vypadala jak od džusu. Hanka říkala, že to je dost husté jogurtové mléko. Konstatoval jsem, že to asi nebude jogurtové mléko. Spíš jsem to jen plácl, než že bych nad tím přemýšlel. Nicméně podívali jsme se na krabici a zjistili, že to je litrové balení jogurtu a ne jogurtového mléka. Krabice měla víčko, kterým se dala krabice zavřít a tak není divu, že to nasvědčovalo spíš, že to bude něco k pití. Celkem nás to pobavilo, že tam Strana 57
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák nasáváme kilo jogurtu. Díky tomu jsme se celkem i nasytili a tak jsme neměli až tak velkou chuť na nějaký oběd.
V informačním centru na náměstí, kde si Hanka kupovala pohledy, jsem se pro zajímavost zeptal, zda tam je někde IKEA. Paní nechápavě koukala, tak jsem si říkal, že třeba ve švédštině se to říká jinak, tak jsem dodal, že obchod s nábytkem. Na mapě nám ukázala kde je nákupní zóna. Dojeli jsme tam, na okraj města. Obchodů spousta, ale IKEA ne. Zašel jsem do nějakého obchodu a zeptal se, zda tu je někde IKEA. Oni že ne, že ty jsou víc na jihu. Asi mysleli na jihu země, nevím. Každopádně jsem po tom víc nepátral. Byl to jen takový chvilkový nápad, že by bylo vtipné zajít ve Švédsku do obchodu IKEA. Mimo to jsem si vzpomněl, že někdo někde psal, že pokud se dá někde najíst ve Skandinávii levně, tak je to v tomto řetězci obchodů. Nevyšlo to a jeli jsme Kaňon s řekou Abiskojakka dál. Na jedné křižovatce, jsem se rozhlížel, zda něco a v pozadí jezero Tornetrask nejede a mohu odbočit doleva. S překvapením jsem koukal, že vlevo sice není žádné auto, ale že tam o kus dál stojí dva sobi. Byla to matka s mládětem a postávali na silnici. Odbočil jsem a pomalu jel k nim. Moc si nás nevšímali a kousek před námi silnici přeběhli. Zastavil jsem vedle silnice a oni se po chvíli rozhlížení dokonce vydali k nám. Stáli kousek od nás, chvíli jsme si koukali z očí do očí a pak zas někam běželi. Bylo to naše první setkání se soby a rozhodně ne poslední. Než jsme opustili Švédsko, tak jsme viděli ještě jednoho soba, který se pásl v příkopu vedle silnice. Bez dalších větších zastávek jsme opustili Švédsko, na jehož území jsme projeli jen 346 kilometrů.
První dva sobi, které jsme viděli Strana 58
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Původně jsem měl v plánu do vesnice Inari dojet pouze skrz Finsko. Navigace však ukazovala, že to je lepší jet severem přes Norsko. Na silnici jsem dojel kamion, který začal zpomalovat. Nechápal jsem, proč na rovném úseku brzdí, tak jsem šlápl na plyn a začal ho předjíždět. Jak jsem najel vedle něho, tak koukám, že si to po středovém pruhu poklusem štráduje bílý sob. Běžel stejným směrem, jako jsme jeli my a držel se středu silnice. Přibrzdil jsem a zařadil se zpátky za kamion. Docela dlouho jsme pomalou jízdou „pronásledovali“ soba. Pak si to konečně rozmyslel, seběhl k jedné straně silnice a my zase zrychlili. Finskem jsme projeli tedy pouhých 105 kilometrů a byli jsme zas v Norsku. Ve městě Kautokeino jsme si udělali krátkou pauzu u kostela. Z letmého pobytu ve Finsku jsme byli rádi, že jsme jeli přes Norsko, jelikož se zdálo, že Finsko nemá moc odpočívadel podél silnic, kde by se dalo rozumně přespávat. Po 503 kilometrech ujetých tento den jsme se „ubytovali“ na jednom z odpočívadel.
Kostel ve městečku Kautokeino, Norsko
9.7. středa – hodně sobů , losi, vesnička Inari Přibližně po osmdesáti kilometrech jsme se dostali do vesnice Karasjok. Vesnička to není ničím zásadním zajímavá a ani jsme se v ní nezastavovali. Přesto, to bylo přeci jen významné místo na naší trase. Po ujetých 5107 kilometrech jsme se dostali na nejsevernější místo trasy a začali jsme směřovat na jih. Zeměpisná šířka 69⁰ 28‘, bylo tedy naše maximum. Norsko finská hranice je kousek za městem a tak jsme už definitivně opustili tuto zem s najetými 201 kilometry v Norsku. Naše soutěž, kdo uvidí jako první víc sobů, pokračovala. Nejdříve jsme zahlédli dva velké soby. Chtěl jsem se trochu protáhnout ze sezení v autě a tak jsem se vydal je stopovat. Nebyli však až tak společenští, takže jsem je ještě na krátko dvakrát zahlédl mezi stromy a pak už jsem je ztratil. Hanka pod „tlakem“ Dlouhé jednotvárné rovinky → Strana 59
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
naší soutěže viděla soba v každém kameni, stínu nebo stromu. Zahlásila, že něco zahlédla. Moc jsem tomu nevěřil, ale zastavil jsem a pak kus zacouval. K našemu překvapení, nejenže tam byla opravdu zvířata, ale dokonce to byli losi. Samice s mládětem se tam pásla kus od silnice. Přestože byli docela daleko, tak nás bedlivě sledovali. Dokud jsme seděli v autě, tak zůstávali na místě a po chvíli nám již věnovali menší pozornost. Když jsme však vystoupili z auta, tak rychle zbystřili a začali se vzdalovat. Ačkoliv jsme neviděli samce s velkým parožím, tak jsme byli rádi, že jsme tyhle celkem vzácná zvířata viděli. Vidět losy chce mít štěstí a to jsme měli, i když jen jednou.
Losí samice s mládětem
Ne moc kvalitní fotky losů, díky velké vzdálenosti – foceno na ohniskovou vzdálenost 600 mm Strana 60
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Vedle informačního centra v Inari se volně potulovali tři sobi Inari, podle mapy jsem se domníval, že to je město, ale ona je to vesnice s šesti sty obyvateli. V těchto severních oblastech se dostat na mapu nevyžaduje příliš velké osídlení. Oblastí nazývanou Laponsko jsme již několik dní projížděli, ale Inari je takovým centrem Finské části Laponska. Obec leží na břehu stejnojmenného jezera Inari, které je třetí největší ve Finsku a má na délku osmdesát kilometrů. Podle některých je toto jezero posvátné. Jinak v zimě zamrzá a vedou přes něj běžkařské trasy. Hanka zatoužila po pečeném kuřeti a kupodivu ho prodávali v místním supermarketu, který byl dost velký a dobře vybavený. Jelikož kuře bylo víc kořeněné, tak ho snědla jen kousek a já to dojedl. Bylo dobré. Udělali jsme si krátký výlet po okolí a pak se nějaký čas váleli na písku u břehu jezera. Trochu se ochladilo, což bylo dobře a krásně se koukalo na drobné vlnky a celou scenérii s jezerem. V informačním centru jsme zjistili, že sedmnáct kilometrů daleko, je sobí farma. Cena za hodinovou prohlídku 28€ na osobu nebyla úplně příznivá, ale že tam zajedeme. Paní z informačního centra nám tam zavolala a byli jsme očekáváni. Vyjeli jsme z města, za chvíli odbočili na silnici 9553 vedoucí na západ Finska a hledali odbočku k farmě. Tu jsme našli a sjeli na prašnou cestu lesem. Po nějaké době jsme dojeli k zavřené bráně, za kterou nebylo vidět žádné obydlí. Otevřeli jsme si, projeli a zase za sebou zavřeli. Po chvíli jsme dojeli k domu, kde jsme zaparkovali. Paní, která se starala o záhonky, na nás mávala. Přivítali jsme se a že má přijet ještě nějaká skupina dvanácti turistů, tak že na ně chvíli počkáme. Díky tomu, že to budeme mít i levnější. Chtěla po nás jen 13€ na osobu, což bylo super. Než přijel rakouský autobus s turisty, tak nám zatím v krátkosti ukázala, jaké boty vyrábí ze sobí kůže. Vypadaly pěkně a byly příjemné na dotek. Dnes už je používají prý jen, když jsou nejtužší mrazy a tak jim vydrží několik let. Dřív je nosili pořád a za jeden rok jich prošoupali několik.
Strana 61
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Hanka odpočívá na dece u jezera Inari
Na sobí farmě jsme v přístřešku krmili a hladili soby Strana 62
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Majitelka farmy při výkladu o sobech Turisté dorazili a mohla začít prohlídka. Jelikož byl už podvečer, tak tam bylo hrozně moc kousavého hmyzu. Hanka si nasadila moskytiéru na hlavu a rakušáci z toho byli hotoví. Fotili si Hanku místo sobů. Abychom příliš netrpěli, tak jsme si vlezli do přístřešku pro soby. Dřevěná tmavá stodola, kde si po chvíli člověk přivykl na šero a bylo vidět dobře. Sobi v přírodě mají víc možností, než tito sobi v oplocené ohradě, byť to byl kilometr čtvereční. Proto se jim postavil tento přístřešek, který využívají, když se chtějí po ránu a k večeru schovat před dotěrným hmyzem. Paní nám povídala zajímavosti o sobech a my si je mezi tím mohli hladit a krmit je granulemi. Dozvěděli jsme se například, že parohy každý rok shazují a vždy jim rostou znovu a o něco rychleji a větší. Paroží je potažené živou citlivou tkání, velice hebkou a příjemnou na dotek, která před shazováním paroží odumře. Bylo to jen malá farma s dvaceti až třiceti soby. Nechovala je na maso a žila jen z exkurzí, občas prodala nějaké pěkné paroží a krom toho pěstovala zeleninu. Říkala, že tady na severu jsou plody sladší a lepší, jelikož mají slunce dvacet čtyři hodin denně. Občas prý někde prorazí oplocení nějaký procházející los a pak se může stát, že jí nějaký sob uteče. Většinou prý reagují na její volání, jelikož jí znají, ale někdy ztraceného soba nenajde. Na podzim když farmáři dělají sčítání svého stáda, tak narazí na zaběhnuté zvíře s jinou značkou, než mají jeho zvířata a tak pak si navzájem volají a vracejí je. Když nám většinu věcí řekla, tak jsme šli ven a ona je tam nalákala, ať je vidíme i na světle. Říkala, že budou trochu nervóznější díky hmyzu, který je bude obtěžovat. Rozdala nám nějaké větvičky, které jim chutnají a tak jsme je mohli zase krmit a dotýkat se jich. Ukázala nám také sérii paroží od jednoho soba, jak každý rok bylo o trochu větší.
Strana 63
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Ve venkovním výběhu na sobí farmě Hanka krmí soby větvičkami Vydali jsme se na dlouhý přejezd Finskem. Jak se ukázalo, tak Finsko bylo z řidičského hlediska nejnudnější. Dlouhé rovinky, lemované naprosto monotónní celistvou řadou stejných stromů. Žádné průseky, křoví nebo hory, zcela výjimečně nějaké jezero, alespoň tedy v severní části Finska. Silnice byla jen mírně zvlněná, takže se na chvíli ztrácela ta nekonečná rovina z dohledu. Byla zde povolená rychlost 100 km/h, což bylo fajn, že se to dalo o trochu rychleji projet, ale bylo potřeba neustále hodně dávat pozor na potulující se soby. Od začátku naší cesty jsme soutěžili, kdo kolik uvidí sobů a počítali jsme si to. Hanka byla unavená z nudného přejezdu a že bude spát. Přerušili jsme tedy naší soutěž. Za nějaký čas jsem před námi viděl stádečko asi pěti sobů a tak jsem Hanku vzbudil. Ještě jsme neminuli ani tyto soby a o kus dál bylo stádo asi třiceti sobů. Možná patřili do jednoho stáda jen se kousek oddělili. Bylo to zrovna na úzkém pásu země mezi dvěma jezery, na šířku silnice. Sobi si to štrádovali po silnici a nebylo moc kam uhnout. Pomalinku jsme jeli kolem nich. Když jsme je minuli, tak nám to nedalo, otočili jsme se a jeli zas kolem nich nazpátek. Oni se nerušeně pomalinku přesouvali. Na konci úžiny jsme se zas otočili a projížděli kolem nich potřetí. Pak už jsme pokračovali v cestě. O kus dál jsme sjeli ze silnice k jezeru a na opuštěném místě se utábořili. Hmyz tam létal, ale přeci jen tady už si nemohl člověk tolik vybírat. Postavili jsme stan, uvařili večeři a i přes obtěžující hmyz měli celkem idylický výhled na jezero, které lemovaly všudypřítomné lesy. Ukrojili jsme dalších 424 kilometrů.
Jezero Inari Strana 64
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Stádo sobů procházející se po silnici
Část stáda sobů
Strana 65
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
10.7. čtvrtek – přejezd Finskem, národní park Oulanka
Ráno u jezera, kde jsme spali;
Cedule na Severním polárním kruh ↓
Finský ráz krajiny se nezměnil. Dlouhé rovinky lemované stále stejným lesem. Jeli jsme desítky minut rovně, pak přišla mírná zatáčka a zase jsme jeli desítky minut rovně. Úplně mě fascinovalo, když jsme v této krajině potkali cyklistu naloženého brašnami. Hodiny jízdy autem před námi i za námi nic víc, než zvlněné dlouhé rovinky lesem bez domů nebo čehokoliv zajímavého. Lesy tu byly krásné, to jo. Ale přeci jen to člověk nevydrží obdivovat ani mnoho hodin, natož pak dní. Nás však čekalo rozptýlení po přibližně sto osmdesáti ujetých kilometrech. Kousek před městečkem Rovaniemi, je severní polární kruh. Na tomto místě je vesnice Santa Clause, odkud prý pochází tento známý vánoční fousáč. Zaparkovali jsme tam a procházeli shluk domů. Většina z domů byly obchody se suvenýry, zaměřené převážně na vánoční tématiku a Santa Clause. Na zemi byl vyznačený severní polární kruh s tím, že tady zeměpisnou šířku nezaokrouhlovali Strana 66
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
tolik jako v Norsku a uváděli 66⁰ 32‘ 35‘‘. Toto místo byl jeden velký kšeft políčený na turisty. Čekal jsem něco menšího s atmosférou, ale tady to byl obchod vedle obchodu, občas vystřídaný nějakou tematickou informační věcí. Například jak různé národy slaví Vánoce a koho mají místo Santa Clause. Na dvou místech tu byl živý Santa Claus a člověk se mohl s ním vyfotit. Za peníze. To co se mi tu skoro jako jediné líbilo, byla místní pošta. Sice to byl taky v podstatě obchod s prodejem papírů, obálek a podobně ve vánočním stylu, ale alespoň tam měli pěknou výzdobu, samozřejmě vánoční. Byly tam stoly, kde si mohl člověk v klidu napsat pohledy, což jsme také udělali. Byly tam dvě schránky. Jedna, kterou vybírali každý den, tak jako normální schránky a druhou, která byl určena pro rozeslání na Vánoce a tu vybírali jednou za rok. Měli tam také velkou prosklenou skříň s policemi, které byly rozděleny podle států odesilatele a na nich ležely dopisy od dětí Santa Clausovi. Z Česka žádné dítě dopis neposlalo a neměli jsme Hanka na poště píše pohledy tam přihrádku, ale dopisy ze Slovenska tam byly. Jinak tam bylo spousta států a třeba Japonci hodně posílali dopisy. Zvažovali jsme, že si tam někde dáme něco k jídlu. Nicméně i Němci z bufetu odcházeli, jako že to je drahé, takže jsme to taky zavrhli.
Krb na poště ve vesnici Santa Clause
Strana 67
Skandinávie 2014
Na polárním kruhu 66⁰ 32‘ 35‘‘
Kde byly značky, většinou sobi nebyli
Karel Mezihorák
Pauza u jezera
K obědu polívka z pytlíku
Naše cesta dál vedla k národnímu parku Oulanka. Abychom se dostali k hlavní silnici vedoucí tam, tak jsme museli jet trochu na sever. Když jsme najeli na hlavní silnici 5 a stočili to zas na jih, tak jsme po chvíli míjeli nenápadný monument ve tvaru Zeměkoule a nápisem Severní polární kruh, stojící vedle silnice. Strana 68
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Žádné obchůdky, žádní turisté, jen nenápadný monument na pravém kraji cesty. Definitivně jsme překročili severní polární kruh, po ujetých 1962 kilometrech v oblasti za polárním kruhem. K obědu jsme si uvařili polívku z pytlíku. Cestou dál jsme potkali další soby, včetně zas jednoho velkého stáda, které si kráčelo proti nám roztažené přes celou cestu. Takové stádo je aspoň vidět lépe než jednotlivci, takže to lze v pohodě ubrzdit i ze stokilometrové rychlosti. O národním parku jsme toho moc nevěděli a já měl zadaný v navigaci jako cílový bod vesnici Juuma. O něco dříve, než byla odbočka z hlavní silnice k této vesnici, tak byl ukazatel na národní park Oulanka, takže jsme se řídili ukazateli. Silnice nebyla moc kvalitní, spousta děr v asfaltu a štěrk s pískem. Vlnky nahoru a dolu po silnici připomínaly horskou dráhu. Párkrát mi to nedalo a i přes horší povrch a viditelnost jsem sešlápl plyn. Na vrcholu oblouku jsme lehce pociťovali stav beztíže a naopak dole nás to zarazilo do sedaček. Bylo to skvělé, ale udělal jsem to jen dvakrát. Díry v cestě byly nepříjemné, ale víc jsem se bál, že za vrcholem bude stát blbě koukající sob a já se mu nevyhnu. Několik sobů jsme na této cestě minuli, ale naštěstí vždy stáli bokem nebo jsem je dobře a včas viděl.
Stádo sobů jdoucí proti nám po silnici U informačního centra národního parku Oulanka je parkoviště a výchozí bod pro několik pěších tras. Zvažovali jsme možnost, že bychom šli na těžko a někde na tábořišti v národním parku přespali. Pak jsme se ale rozhodli, že se projdeme jen nalehko a přespíme jinde. Vyrazili jsme podél řeky. Občas byly informační cedule se zajímavostmi o místních zvířatech, strašidlech nebo rostlinách. Míjeli jsme také úkryt pod zemí, který měl výhled na řeku. Byl to pozůstatek z války a prý z tohoto místa sledovali dění na řece. Dostali jsme se k srubovému altánku, kde byla možnost na ohništi si něco opéct. My jsme bohužel nic neměli. Prošli jsme se lesem, kde jsme ztratili značenou cestu, ale to nevadilo. Stejně jsme se chystali vrátit a najít místo na spaní. Strana 69
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Peřeje v národním parku Oulanka Popojeli jsme po silnici, směrem ke značenému kempu. Lesní cestičkou jsme dojeli až k bráně kempu. S dovolením jsme si tam doplnili zásobu vody a zeptali se na cenu (15 € pro dvě osoby). Chtěli jsme se ještě porozhlídnout po okolí, takže jsme se zatím neubytovali. Lesem jsme dojeli zpátky na hlavní, kterou jsme jen překřižovali a dojeli na jiné parkoviště. Podle paní v informačním centru tam bylo místo pro stanování zdarma. Cedule s povolením stanovat tam byla i místo s ohništěm. Přesto tam nikdo nebyl, což nás mátlo. Ptali jsme se dvou mladých rybářů, kteří moc nemluvili anglicky a ti nás posílali do kempu. Pravděpodobně se tam dá opravdu kempovat zdarma, jen je to holt bez zázemí. Tedy suchý záchod a řeka jako koupelna tam byly. Trochu jsme váhali a pak jsme přeci jen dali přednost placenému kempu a teplé sprše. Vrátili jsme se tam, postavili stan do lesa a využili kuchyňky na uvaření večeře. Vše zde bylo ve srubovém stylu. Záchody byly samostatný menší srub. Jeden velký srub byly sprchy a druhý srub kuchyň s jídelnou jak vevnitř tak na terase. Venku byla posezení okolo dvou ohnišť. Na večer jsme si dopřáli trochu pohody a odpočinku. Docela jsme si užívali místního luxusu civilizace a že jsme mohli být i jinde než v autě nebo stanu. Finskem jsme najezdili dalších 396 kilometrů.
11.7. pátek – národní park Oulanka V kempu byl klid, dobře se nám tam spalo a celkově se nám líbil, tak jsme se rozhodli, že tam přespíme ještě jednu noc. Nebalili jsme tedy stan a po snídani jeli autem znovu k informačnímu centru národního parku Oulanka. První kilometr jsme šli stejnou trasu jako předešlý den a pak jsme odbočili k vyhlídkové věži. Cesta byla trochu do kopce, ale šlo se příjemně ve stínu lesa. Vyhlídková věž nás docela překvapila, protože se jednalo jen o nízkou dřevěnou věž, z níž nebyl v podstatě nikam výhled. Respektive dávalo to nadhled nad vedle postavenými ohradami pro soby a byla tam informační cedule, jak se která část ohrady jmenuje. Podél dvou jezírek jsme se dostali k rozcestí. Jelikož se nám šlo dobře, tak jsme si vybrali Strana 70
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
zacházku a ještě se nevraceli. Došli jsme k tábořišti Merenoja, které bylo pěkné a udržované. Okolo ohniště lavičky, vedle dřevník s připraveným dřevem a připravenou pilou a sekerou. Kousek dál udržovaný suchý záchod. Toto tábořiště bylo na trase dlouhé osmdesát kilometrů, vedoucí napříč národním parkem. Pěkné místo na spaní, i když jak jsme byli u řeky, tak tam poletovalo zas víc obtěžujícího hmyzu. Podél řeky jsme šli několik kilometrů zpátky k informačnímu centru. Nabízely se nám pohledy lesem na vodní serpentiny.
Mapa s vyznačenou dopolední trasou;
Dřevěná pěšina podél jezer, NP Oulanka ↓
Strana 71
Skandinávie 2014
Hiisi - bytost finských lesů
Pěkné lesy v NP Oulanka
Karel Mezihorák
Jezero v NP Oulanka
Houpací most nedaleko kaňonu, Oulanka NP
Hanka někde vyčetla, že tu má být kaňon. Hledali jsme na mapě a našli ho v jiné části národního parku. Na to jít tam pěšky to bylo daleko, ale našli jsme silnici, která vedla na místo asi dva kilometry od kaňonu. Jeli jsme tam autem a bylo to trochu dál, než jsme si mysleli. Krom toho závěr cesty vedl zas po prašné Strana 72
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
hrbolaté cestě. Na konci bylo malé parkoviště, kde stála akorát dvě auta. Vyrazili jsme ke kaňonu lesem. Byl však poměrně řídký a slunce dost pálilo, takže se šlo trochu hůř. Později les zhoustl a po dvou kilometrech jsme došli k řece. Kromě bivakovací chaty, v které nocovalo několik turistů, tam byl houpací most přes řeku. Původně jsem myslel, že ten kaňon už bude přímo na tomto místě. Muselo se však přejít na druhý břeh, potom po schodech vystoupat na vrchol srázu lemujícího řeku a pak ještě kus jít podél řeky. Nedošli jsme asi až na úplný konec, ale i tak jsme se dostali k výhledu na strmé stěny podél řeky. I tak se nám výlet prodloužil na dvojnásobnou délku. Vrátili jsme se k houpacímu mostu, tam jsme chvíli u řeky odpočívali a dali si do ní vychladit plechovku s pitím. Když jsme pokračovali dál, tak před námi na pěšině stála sobí mamka se sobátkem. Byli to naši první sobi, které jsme neviděli u silnice z auta. Vrátili jsme se k autu, po ujitých osmi kilometrech. Jeli jsme zpátky do kempu a kousek před ním zašli Vyhlídka s lavičkou: pohled na řeku pod námi do obchodu pro nějaké párky na oheň. Večer jsme Oulanka kaňon si k večeři na ohništi opekli tlusté párky a byli jsme spokojení. Tento odpočinkoví den „bez“ řízení auta jsme nakonec najezdili 112 kilometrů.
12.7. sobota – přejezd do NP Koli Čekal nás dlouhý přejezd Finskem. Ráno jsme si ještě v kempu užili trochu toho pohodlí. Jeli jsme přibližně dvacet pět kilometrů od ruské hranice, rovnoběžně s ní. Opět rovná, ničím moc zajímavá cesta. Zvlněné dlouhé roviny, které lemovaly monotónní lesy. Jediné zpestření na cestě bylo tankování ve městě Kajaani. Opět jsme dle atlasu benzínek dojeli k nějaké pro kamiony. Tankoval jsem větší hadicí a nebyl si jistý, zda to samo a včas vypne, když je to dělané na kamióny. Radši jsem při první náznaku, že to je asi plné přestal tankovat. Pokud nebylo, tak tomu moc nechybělo. Byla to druhá benzinka za sebou, kde jsem nenašel cenu. I když jsem si nechal vyjet lístek, tak tam bylo jen kolik jsem natankoval, ale ne za kolik. Když jsme přijeli do městečka Koli, tak tam bylo vícero ukazatelů a nevěděli jsme, kam se vydat ke stejnojmennému národnímu parku. Směrovky byly na Loma-Koli anebo na Ukko-Koli. My se vydali k tomu prvnímu. Jak se ukázalo, tak to byl špatný směr. Dojeli jsme do nějaké prázdninové oblasti, kde byly sjezdovky, rekreační zařízení a podobně. Vrátili jsme se zpátky do Koli a napodruhé již našli informační centrum. Byli jsme tam asi tři minuty před tím, než zavírali. V rychlosti jsme si prohlídli nějaké letáčky a získali základní informace. Toto bylo jediné místo, kde orientační mapky nedávali, ale prodávali. S ohledem na to, že jsme to tam řešili narychlo, tak jsme si nakonec jednu menší mapku koupili (2 €). Nebyla to horentní suma, ale v podstatě to bylo zbytečné a dalo se to naštudovat z informačních tabulí u parkovišť a odpočívadel.
Strana 73
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Srub s porostlou střechou: sprchy v kempu, NP Oulanka Vydali jsme se k Ukko-Koli, kde jsme dojeli tam, kam jsme původně chtěli. Bylo však už hodně hodin, měli jsme hlad a tak jsme si řekli, že budeme hledat místo na spaní a na toto místo se vrátíme další den. Odbočili jsme po první silnici někam stranou, v naději, že to nebude příliš zalidněné. Směřovali jsme na Herajarven a nevypadalo to moc dobře. Minuli jsme farmu s koňmi a po pár kilometrech viděli odbočku k nějaké turistické zajímavosti. Asi po sto metrech bylo malé parkoviště vedle silnice. Nebylo to ideální, ale vzhledem k zalidněnosti to vypadalo jako dobrá varianta. Cesta pokračovala někam k chatám, kam jezdili jen místní. Byl sice zrovna víkend, ale nebyla to nijak frekventovaná silnice. Když jsme si tam začali vařit večeři, tak jsem koukal na mapu, co tam byla pověšená. Zjistil jsem, že jsme zcela náhodně zaparkovali na výchozím bodě pěší stezky na jednu vyhlídku, kam jsem si říkal, že bychom se mohli zajít podívat. Když jsme se najedli, tak jsme se uvelebili v autě. Na stan tam moc místa nebylo a navíc jsme si původně nebyli jistí, zda jsme
Mapa NP Koli: zeleně vyznačeny naše dvě trasy prošlé následující den Strana 74
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
v národním parku nebo ne. Asi jsme byli mimo hranice chráněné oblasti. Zatímco jsme už jen leželi v autě a chystali se spát, tak vedle nás zastavilo jiné auto. Hanka vykoukla a říkala, že to auto vypadá nějak česky. Pak dodala, že má náchodskou poznávací značku. Byl to starý favorit. Hance jejich přítomnost trochu narušila pohodu s častým chozením na záchod, ale jinak nás jejich přítomnost nijak neomezovala. Najeto jsme měli dalších 533 kilometrů
13.7. neděle – NP Koli, jezerní šíje Punkaharju Ráno jsme se seznámili se sousedy. Pán se svojí dcerou cestovali na sever Finska a měli na to necelé čtyři týdny. Rodák z Náchoda žijící v Trutnově, což Hanku potěšilo. Oni se vydali autem k hlavnímu parkovišti, zatímco my jsme se před tím vydali na pěší výlet k vyhlídce, která mi připadala taky zajímavá. Bylo by škoda toho nevyužít, když už jsme měli tu kliku, že jsme přímo u toho parkovali.
Hanka odpočívá na vyhlídkové věži, NP Koli
Neznámý plod
Okružní pěší trasa národním parkem Koli měla šedesát kilometrů a my šli zhruba tři kilometry z této trasy. Hance se nešlo úplně nejlépe, bylo opět vedro, ale došli jsme k vyhlídce. Tato vyhlídka už byla normální vyhlídková dřevěná věž. Pravda, výhled byl už trochu zastíněn okolními stromy, ale i tak jsme viděli okolí. Kolem nás samé lesy a o kus dál velké jezero Pielinen. Toto jezero je čtvrté největší ve Finsku a má na délku přes sto kilometrů. Hanka byla unavená a měla trochu závratě, takže si lehla na podlahu vyhlídky a se zavřenými očima tam odpočívala ve stínu dřevěné stěny. Stejnou cestou jsme se tři kilometry vrátili k autu. Tentokrát jsme na jistotu dojeli k velkému parkovišti u hlavního výchozího bodu pro většinu turistů. Na vyhlídce nad parkovištěm byl vystavěn hotel a k němu vedla zvláštní lanovka. Byla zdarma, tak jsme neodolali a svezli se. Tato kabina je atypická v tom, že ačkoliv se mění sklon kolejí, po kterých jede, tak podlaha je stále vodorovná. V dolní části kabiny, pod podlahou, je harmonika, která se na jedné straně vytahuje a vyrovnává změnu sklonu svahu. Nahoře je Strana 75
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
kromě hotelu a několika obchůdků, také horní zastávka sedačkové lanovky, která vede z druhé strany od jezera. Vyšli jsme pár schodů do kopce a z vrchu hřebene se nám naskytl moc pěkný výhled na jezero Pielinen. Na rozdíl od ranní vyhlídky nám nic nebránilo ve výhledu a byli jsme blízko u jezera. Tato vyhlídka byla hlavním lákadlem národního parku a bylo tu také o to víc lidí. Na druhou stránku, na to jak bylo plné parkoviště, tak jsme čekali, že to bude o dost horší. Těžko říct, kde všude se ti lidé rozptýlili. Šli jsme několika kilometrovou hřebenovou trasu, kde jsme měli výhled na jezero. V této části nám mohla být zakoupená mapa užitečná, ale jak se ukázalo, tak byla dost neaktuální nebo nepřesná. Cestou jsme míjeli očíslované informační cedule a v mapě byly čísla. Paní v informačním centru nás na to upozorňovala, že se podle toho dá výborně orientovat. Bohužel ty čísla v mapě vůbec neodpovídala těm číslům na cedulích. I tak nebylo těžké se orientovat a pozvolna jsme klesali a obloukem došli k parkovišti z druhé strany.
Lanovka s proměnlivým sklonem
Hlavní vyhlídka na jezero Pielinen, NP Koli Strana 76
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Když jsme předchozí den přijížděli ke Koli, tak kousek před ním, byla značená ještě jedna vyhlídka. Chtěl jsem se tam podívat a tak jsme tam ještě zajeli. Opět prašná kamenitá cesta, která nás dovedla k malému parkovišti. Strmé stoupání hustým lesem dalo trochu zabrat, ale bylo to jen asi tři sta metrů. Bylo to tam pěkné, ale nijak výjimečné. Nespěchali jsme, takže v pohodě, ale jinak nijak zvlášť to za to asi nestálo. To co bylo na této odbočce nejzajímavější, bylo okolí silnice, kterou jsme k vyhlídce přijeli. Na cestě zpátky mi to nedalo a zastavil jsem, abych se mohl pokochat lesem vysokých rovných bříz.
Les krásně rovných a vysokých bříz Čekal nás další přesun na jih. Jak jsme se blížili k Pobaltí, Hanka si začala číst, co je tam zajímavého a tak přehodnotila svůj původní požadavek. Když jsem plánoval cestu, tak chtěla, abychom měli víc času u finských jezer. V Pobaltí naopak žádný zájem neměla. Finsko bylo krásné, ale přeci jen jednotvárné, takže jsme jeden z rezervních dnů na Finsko přesunuli na Pobaltí. Také jsme doufali, že na jihu ubude otravného hmyzu. No a především Hanka se už těšila na to, že zas bude v noci tma a že se jí bude lépe spát. Stále jsme kopírovali východní hranici Finska s Ruskem, až jsme se dostali nedaleko městečka Savonlinna. Dřív než jsme tam jeli, tak jsme odbočili k Punkaharju. Jezerní šíje Punkaharju je úzký pás pevniny oddělující dvě jezera od sebe. Silnici lemuje jen úzký pruh lesa a někdy ani ten ne a je vidět hned hladina jezer. Pomalu jsme projeli tuto několika kilometrovou šíji s krásnými výhledy na okolní jezerní krajinu. Na konci jsme se otočili a jeli zas zpátky, jelikož jsme cestou viděli nějaká místa, kde by se asi dalo spát. Byli jsme blízko silnice, ale provoz nebyl velký, takže jsme tam zůstali. Do jezera jsme dali chladit nějaké pití a uvařili si večeři. I když celkem pozdě, tak se přeci jen zešeřilo, což bylo fajn. Parkovali jsme na kraji lesa, před námi byla šíje široká jen na šířku silnice, takže jsme měli nádherný výhled na obě strany šíje. Viděli jsme červánky na jedné straně a na druhé vyšel měsíc v úplňku. Původně jsme se rozhodli, že budeme Strana 77
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
spát v autě. Bylo však takové vedro i v noci, že jsme nakonec v mezích možností odhrnuli šišky a postavili stan vedle auta. Hmyz byl obtěžující, ale když jsme stan postavili, tak v něm bylo mnohem příjemněji. Najeli jsme dalších 223 kilometrů.
Červánky na jedné straně a měsíc v úplňku na druhé straně ve stejný čas
Strana 78
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
14.7. pondělí – Savonlinna, Helsinky Ráno jsme projeli nazpátek zbytek jezerní šíje a za chvíli přijeli do městečka Savonlinna. Najít místo na parkování v blízkosti hradu byl trochu problém, ale nakonec se objevilo místečko. Podél pobřeží jezera jsme šli k ostrovu, na kterém stojí středověký hrad Olavinlinna. Je to největší pevnost na severu Evropy. Bylo opět hodně teplo a tak jsme se snažili vybírat cesty alespoň částečně ve stínu. Na ostrov s hradem vede most, takže se dá jít až k němu. Na prohlídku jsme nešli, ale prohlédli jsme si první nádvoří. Na hrad je však lepší výhled z pevniny, kde jsme si sedli do stínu stromů a nasávali trochu místní atmosféry.
Středověký hrad Olavinlinna ve městě Savonlinna Přišel k nám nějaký pán a mluvil na nás. Řekl jsem mu, že finsky nerozumíme. Přešel na angličtinu. Povídal, že si koupil misku jahod a že už nemůže. Prý by ty jahody vyhodil, což mu přijde škoda a tak jestli je nechceme. Překvapeně jsme na něho koukali. Hanka nereagovala vůbec a já jsem mu nakonec řekl, že jo. Vzal jsem si od něho misku jahod a on mi ještě podal igelitový sáček na stopky od jahod. Poděkoval jsem mu a on odešel. Překvapeně jsme na sebe koukali a řešili jsme, jestli už vypadáme tak sociálně nebo co to bylo. Pravda je, že jsem byl neoholený, moje kalhoty byly už pěkně uprasené a nějaký čas jsme se nemyli. Na druhou stránku mě až tolik pán nemohl přes Hanku vidět, jelikož seděl na sousední lavičce z její strany a ještě celkem vzdálené. Těžko říct proč si koupil tak velkou misku jahod, když podle obsahu a množství stopek, jich měl asi ani ne deset. Ať už šlo o cokoliv, tak jsme si je rádi dali. Nebyly tak prvotřídní jako ty, co jsme si za lacino koupili v Norsku, ale i tak byly moc dobré. Původně jsem se chtěl ještě podívat na dřevěný kostel Kerimaki, prý největší dřevěný na světě, ale nějak jsem to popletl. On ten kostel nebyl ve městě Savonlinna, ale ve vesnici Kerimaki asi dvacet kilometrů daleko. Kolem té vesnice jsme už jeli a nechtělo se mi vracet. Strana 79
Skandinávie 2014
Katedrála Uspenski, Helsinky
Karel Mezihorák
„Ruské“ kolo a plachetnice v přístavu
Pokračovali jsme jezerní krajinou a absolvovali poslední přejezd v této zemi. Objevily se před námi Helsinky. Bez větších problémů jsme projeli městem a dostali se k přístavu. Parkoviště tam bylo placené a do centra to nebylo blízko. Zapamatovali jsme si, kde je přístav a jeli zpátky do centra. Chvíli jsme tam kroužili, než se podařilo najít místo na zaparkování nedaleko katedrály Uspenski. Do parkovacích hodin jsme naházeli eura na dvě hodiny, do doby od kdy již bylo parkování zdarma. Popošli jsme kousek a přes most se dostali na ostrov s katedrálou Uspenski. Její sytě cihlová barva pěkně zářila. Nachází se na trochu vyvýšeném místě, takže je od ní výhled jak na přístav jachet, tak na město. Dominantou při pohledu na město je katedrála Helsinki. Dřív než jsme se dostali k druhé katedrále, tak jsme se dostali k Jižnímu přístavu, kde kotvila pěkná stará plachetnice a bylo tam velké „ruské“ kolo. Nebyli jsme už až tak daleko od přístavu trajektů, tak jsme se vydali tím směrem, že zjistíme, jak to vlastně jezdí. Tak daleko jsme však nedošli. Když jsme míjeli luxusní hotel Grand Marina, tak jsme zašli dovnitř. Jednak si Hanka chtěla odskočit a také jsem předpokládal, že nám tam řeknou, jak jezdí trajekty. Chvíli jsem čekal na recepci, jenže tam bylo hrozně lidí. Mrknul jsem ke stojanu s letáčky a po chvíli našel leták. Zjistili jsme, že trajekt do Tallinnu jezdí v 10, 11 a 21:30. To nám stačilo pro další plánování a tak jsme se zas vraceli do centra. Prošli jsme opět kolem „ruského“ kola a zanedlouho stanuli před katedrálou Helsinki. Stáli jsme na velkém Senátním náměstí, které kromě katedrály obklopuje Senátní palác, Národní knihovna a hlavní budova Helsinské univerzity. Uprostřed byl pomník Alexandra II. Velké schodiště před katedrálou nabízelo dostatek místa k posezení a tak jsme si tam dali svačinu ve stínu a pozorovali dění kolem. Když jsme vyšli nahoru, tak katedrála byla otevřená a mohli jsme se jít podívat dovnitř. Vnitřní prostor byl obrovský a my si na chvíli sedli do lavice pod obří středovou kopuli. Kromě nás tam byli jen asi čtyři lidé. Za námi byly pěkné varhany.
Strana 80
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Katedrála Helsinki, Helsinky
Senátní náměstí: Hlavní budova helsinské university a památník Alexandra II Strana 81
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Neměli jsme zatím představu, kde budeme spát, jen jsme věděli, že bude potřeba vyjet z města, což chvíli potrvá. Vydali jsme se tedy k autu a cestou si ještě znovu prohlédli Uspenski katedrálu. Do navigace jsme zadali několik míst kolem Helsinek, abychom zjistili, jakým směrem to jak dlouho trvá. Vybrali jsme jihozápadní směr. Hezké bylo, že aniž bychom to tušili, tak jsme jeli směr město Hanko. Hančino město jsme však neviděli, jelikož bylo dost daleko a my dřív sjeli z dálnice. Nechtěli jsme jet moc daleko, ale zas nesjet moc brzo, aby to nebylo moc zalidněné. Nakonec cesta z města byla padesát kilometrů dlouhá. Ten den jsme celkově najeli 448 kilometrů.
Katedrála Helsinki a část památníku Alexandra II
Katedrála Uspenski
Strana 82
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
15.7. úterý – trajekt do Tallinnu-Estonsko, Peipsi jezero Ranní propočty vstávání se odvíjely od toho, že jsme chtěli jet na trajekt v deset hodin. Hodinu dopředu v přístavu, hodina cesty do přístavu, neurčité riziko ranní dopravní špičky půl hodina, nějaký čas na balení a snídani, takže jsme si natáhli budíka na sedmou. Bylo to jedinkrát, co jsme vstávali na budík. Vzhledem k tomu, že jsme neměli koupený lístek, tak by se možná hodil větší předstih, ale říkali jsme si, že když tak asi bez problémů pojedeme tím o hodinu později. Ranní procedura proběhla rychle, žádná významná dopravní špička se nekonala, takže jsme do přístavu přijeli s předstihem. Zaparkovali jsme a když jsme viděli ty davy lidí, které se tam hrnuly z různých autobusů a podobně, tak nás to trochu překvapilo. Veškeré trajekty do té doby byly převážně pro automobilovou dopravu. V hale budovy společnosti Viking Line jsme zašli k okýnku, kde naštěstí nebyla fronta. Řekli jsme paní, že chceme jet do Tallinnu. Ona se dívala nějakou dobu do počítače a já jen tak mimochodem dodal, že teď v těch deset hodin. Paní se překvapeně na mne podívala a řekla „Jako dneska?“. Pak povídala něco o tom, že mají vše plně rezervované na celé prázdniny nebo tak něco. Vypadalo to celkem blbě, protože přes Rusko by to sice nebyla velká zajížďka, ale bez víza dost těžko a vracet se na sever a jet Švédskem nebo Norskem taky dost nereálné. Alespoň v čase, který jsme měli na dovolenou. Ptala se, zda dva lidi. Přikývl jsem a dodal, že dva lidi a auto. Zvedla hlavu od počítače a řekla, že to jsme na špatném místě. Tam prý vyřizují jen pěší výletníky. Ať jedeme rovnou na check-in pro auta, který je kousek za barákem a zkusíme to tam. Třeba nás dají na čekací listinu a uvidíme.
Pohled z trajektu na centrum Helsinek Zajeli jsme do brány pro auta a zařadili se do fronty již čekajících aut na odbavení. Trocha nervozity, co budeme dělat, když nám sdělí nějaký hrozně vzdálený termín, ale nic moc jsme s tím dělat nemohli. Když Strana 83
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
jsme došli na řadu, tak jsem nahlásil, že chceme do Tallinnu, kam jinam taky a že nemáme lístek. Paní trochu vyvalila oči a pak začala ťukat do počítače. Ujistila se, kolik nás je a když jsem jí řekl, že jen dva, tak vypadala, že tomu přeci jen dává nějakou šanci. Po chvíli řekla, ať jí dám cestovní pasy a platební kartu. Nedostali jsme se na žádnou čekací listinu, ale rovnou na trajekt (158€ - auto+2 osoby) v deset hodin jak jsme chtěli. Je to celkem dost drahý trajekt, ale to jsme na druhou stránku i čekali. Oproti původně zjištěné orientační ceně to bylo o dvacet euro dražší, ale mohl jsem mít špatné informace nebo ceny se také liší podle denní doby, či podle dne v týdnu. Bylo taky možné, že na to měl vliv nákup na poslední chvíli. Každopádně podstatné bylo, že jsme najížděli do trajektu a nemuseli vymýšlet nějaké alternativy. Ve Finsku jsme nejezdili přes dva tisíce kilometrů a celkově jsme Finsko opouštěli s najetými 7 211 kilometry.
Výhled ze zadních palub trajektu na ostrůvky kolem Helsinek Trajekt do Tallinnu byl výrazně odlišný od všech předešlých trajektů. Zatímco ty dosavadní byly zaměřeny především na přepravu vozidel, tento byl zaměřen na pasažéry a byl zábavní lodí. Připomnělo nám to naší plavbu velkou výletní lodí po Karibiku. Tady to bylo ovšem ve zmenšeném měřítku a hektičtější podobě. Loď měla deset palub, z nichž dolní dvě nebyly vůbec přístupné a označené. Potom tři paluby pro auta, ačkoliv v podstatě jen dvě, jelikož to jedno patro pro náklaďáky bylo vysoké přes dvě paluby a jedna paluba s kajutami, kde asi na tomto krátkém přejezdu nikdo nebyl. Ve zbylých horních čtyřech palubách byly obchody, diskotéka, bary, konferenční místnost a různá místa k sezení. Jelikož plavba byla jen něco přes dvě hodiny, nikdo asi nebyl v kajutách a všichni si chtěli za tu krátkou chvíli užít výletní loď, tak to tam bylo jak v mraveništi. Nejdřív jsme se z horní venkovní paluby pohledem loučili s Helsinkami. Viděli jsme ještě jednou obě katedrály a ruské kolo. Než jsme se dostali na otevřené moře, tak jsme celkem těsně míjeli vícero Strana 84
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
ostrůvků. Hejno racků nás vyprovázelo a doufalo v nějakého dobráka, co jim něco hodí. Nemuseli dlouho čekat a Hanka jim začala něco házet. Byli šikovní a chytali to za letu. Koncentrace racků nad námi přilákala mnoho fotografujících turistů. Nákupní horečka v obchodech na lodi se nás netýkala. Něco k snědku nás lákalo víc, ale byly tu ještě skandinávské ceny, takže jsme si radši počkali tu chvilku na pobaltské přívětivé ceny. Dali jsme si akorát horkou čokoládu a čaj. Loď byla oblepena reklamami na Finlandia Frost, tedy finskou vodku míchanou s ovocnými šťávami, prodávanou v plechovkách. Zřejmě trend limonádových piv se přenesl i na tvrdý alkohol. Nemám to ověřené, ale slyšel jsem, že se tyto plechovky do Finska dováží z České republiky. Takže to je pak asi docela překvapení, dovézt z Finska jako dárek něco vyrobené v Čechách. My jsme však do obchodu s alkoholem nešli, takže jsme to na vlastní oči neviděli. Rackové vyčkávající na krmení Přiblížilo se město Tallinn v Estonsku a tak jsme se přesunuli do dolních palub k autu. Jelikož jsme neměli skoro naftu, záměrně jsem netankoval a vyčkával na levnější ceny v Pobaltí, tak první cíl byl najít benzínku. Hned první benzínka měla nějaký podivný systém, který jsem nepochopil, tak jsem jel k jiné. U druhé benzínky jsem už byl potěšen. Nejen že ceny opravdu byly nižší a to dokonce o deset korun na litr nafty, což je i levnější než v Čechách, ale i proto, že to byla normální benzínka pro osobáky a ne zase nějaká pro kamiony s velkými hadicemi. Když už jsme měli postaráno o auto, tak jsme zajeli do obchodu s potravinami a postarali se o sebe. Ceny přívětivé a tak jsme si nakoupili, co nás zaujalo a především Hanka mohla uspokojit své rozmanité chutě. Popojeli jsme na placené parkoviště kousíček od městských hradeb. Mezi parkovištěm a hradbami byl pěkný park Tornide valjak, kde jsme si na lavičce snědli nakoupené jídlo. Prošli jsme městskou bránou a po levé straně jsem viděl věž kostela s lidmi na vyhlídce. To jsem si nenechal ujít a zamířili jsme k němu. Hance se nechtělo pěšky po schodech někam, kde bude mít závrať, takže jsem na vyhlídkovou věž kostela Oleviste kirik šel sám. Točité schodiště bylo velmi málo prostorné a když se protijdoucí vyhýbali, tak to bylo dost natěsno. Horní plošina kolem věže už byla přeci jen prostornější a hlavně z ní byl krásný výhled z výšky šedesáti metrů. Jedním směrem na přístav s velkými trajekty a výletními loděmi a na druhé straně historické centrum a katedrálu Aleksander Nevski katedraal. Pomalu jsem obcházel věž. Měl jsem pocit, že jsem zaslechl češtinu. Rozhlédl jsem se a když jsem viděl kluka, co má na sobě kalhoty s logem květiny, tak bylo jasno. Přeci jen tento výrobce z Vysočiny, i když s nečeským názvem Rejoice, je významným signálem, že jde o Čecha. Podobně jako když člověk v cizině zahlédne třeba batoh Gemma nebo oblečení Moira, tak si může být taky celkem jistý, že narazil na Čecha. Když jsme se míjeli a on mi uhýbal, tak jsem mu česky poděkoval. Chvíli překvapeně koukal a pak jsme se dali do řeči. Byl tam se svojí novopečenou ženou z Litvy. V Litvě měli svatbu a v tuto chvíli byli na svatební cestě v Estonsku, ale jinak žili v Praze. Ona uměla taky celkem dobře česky. Popovídali jsme si, kdo kde byl a kam má namířeno. Oni do Tallinnu přijeli od jezera Peipsi, zatímco my tam měli namířeno. Potvrdili mi, že to tam je pěkné a stojí to za to. Strana 85
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Mimo to říkali, ať si zajedeme na Kurskou kosu v Litvě, že to je nádherné. Říkal jsem, že to asi bohužel nezvládneme, ale uvidíme. Pak jsme šli společně dolů. Oni už na věži byli dlouho a já v podstatě taky a nechtěl jsem nechat Hanku zas tak dlouho čekat.
Centrum Tallinnu z věže kostela Oleviste kirik Katedrála Aleksander Nevski katedraal → Hance jsem říkal, co mi povídali a když se dívala do průvodce, tak říkala, že ta Kurská kosa vypadá fakt pěkně. Měli jsme nějaký čas navíc, takže jsem říkal, že pokud chce, tak to je reálné. Oproti původní přímočaré variantě Pobaltím, zajížďka k Peipsi jezeru a na Kurskou kosu znamenala přibližně pět set kilometrů navíc. Uzavřeli jsme to tedy s tím, že si zajedeme na obě původně neplánovaná místa a kdyby se náhodou ukázalo, že v tom je nějaký problém, tak se to pořád dá změnit na kratší variantu. Centrem Tallinnu jsme prošli ke katedrále Aleksander Nevski katedraal. Cestou jsme míjeli různé prodavače pochutin, často oblečených v starodávných šatech, což dotvářelo pěknou atmosféru. Další významnou budovou byl kostel Strana 86
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Niguliste muuseum Tallinnas, respektive ono to podle názvu bylo asi muzeum i když to vypadalo jako kostel. Dovnitř jsme nešli, takže těžko říct. Historické centrum bylo příjemné a pozvolna jsme se jím zase přesunuli na začátek naší prohlídky. Podél městských hradeb jsme došli k městské bráně, kterou jsme přišli, z druhé strany. Centrum Tallinnu je pěkné a má příjemnou atmosféru. To však nic nemění na tom, že kontrast mezi Helsinkami a Tallinnem je obrovský. Obecněji řečeno mezi Skandinávií a Pobaltím nebo rovnou východní Evropou. Finský záliv neodděluje od sebe jen dva státy, ale spíš dva různé světy. Skandinávie je poklidná, fungující, udržovaná, přátelská. Východní Evropa je uspěchaná, ošuntělá, přelidněná. Tento kontrast lze vnímat asi i leckde jinde, ale tady je to díky krátkému přesunu trajektem hned vedle sebe dobře porovnatelné.
Kulaté věže městských hradeb a věž kostela Oleviste kirik, vysoká 124 metrů Odjížděli jsme z Tallinnu směrem k Peipsi jezeru. Cestou jsme projeli novodobým obchodním centrem města, kde byl větší frmol, než ve staré části. Tahle část nás moc nelákala, takže jsme tím jen projeli a vyjeli z města ven. Nějaký čas jsme jeli podél severního pobřeží a poté odbočili k jezeru Peipsi. Tímto jezerem prochází Estonsko-Ruská hranice a Rusové jezero nazývají Čudské. My jsme podél severního břehu jezera jeli k vesnici Karjamaa. Trochu nás zklamalo, že z této pobřežní cesty vlastně vůbec není vidět jezero. Jeli jsme lesem a vesnicemi nebo takovými chatovými oblastmi. Na jednom místě skrz les bylo vidět jezero. Ačkoliv tam byl zákaz stání, tak jsme tam zastavili a šli se podívat. Ostatně o kus dál stálo také jedno auto. Prošli jsme kousek lesem, v kterém byly zarostlé písečné duny a dostali jsme se na pláž. Ačkoliv bylo pod mrakem a trochu pršelo, tak to vypadalo krásně. Písečná pláž od nevidím do nevidím. V dáli jen asi dva lidé a jinak nikdo. Voda lákala ke koupání. Krom toho už jsem se delší čas nemyl a docela jsem toužil se opláchnout. Sem tam poletoval nějaký obtěžující hmyz, ale já chtěl do vody. Zašel jsem si pro věci do auta, převlíkl se a mířil do vody. Hanka tam postávala zachumlaná. Jednak lehce pofukovalo a jak bylo pod mrakem, tak vedro nebylo. Krom toho jí vadil ten hmyz, kterého jsme se Strana 87
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
nezbavili ani tady. Díky nižší teplotě vzduchu však voda pocitově nebyla tak studená. Šel jsem do vody po krásném jemném písku a šel, šel a šel. Byl jsem už docela daleko a vodu jsem měl pořád asi jen po kolena. Plavat jsem stejně až tak nechtěl, takže jsem si lehl na dno, opláchnul se, chvíli tam blbnul a pak zase vylezl z vody. Bylo to příjemné osvěžení a získal jsem zas na chvíli pocit neulepenosti po celém těle.
Kostel ve vesnici Vasknarva, těsně u hranic s Ruskem Zvažovali jsme co dál a jelikož na konec silnice k ruské hranici to nebylo ani dvacet kilometrů, tak jsme si řekli, že tam zajedeme. Vesnice Vasknarva, poslední obydlí v Estonsku. Zastavili jsme na malém parkovišti u místního kostela. Na to jaký to je zapadákov, tak udržovanost a velikost kostela překvapí. Hned za vesnicí je řeka Narva, která tvoří hranici mezi Estonskem a Ruskem. Řeka vypadala spíš jako takový zarostlý močál, ale strážní věž na druhé straně dávala tušit, že jsme opravdu u státní hranice. Tato řeka je navíc jediný odtok z jezera Peipsi, zatímco přítoků má prý kolem dvou set.
Cedule: začátek vesnice
Vraceli jsme se podél pobřeží a v jedné vesnici zašli do malého obchůdku, který byl docela nenápadný. Atmosféra v obchodě byla podobná tomu, co jsem znal z Ukrajiny nebo Ruska. Ostatně v této části Estonska se prý člověk jinak než Rusky stejně nedomluví. Igelitové pytlíky naplněné váženými perníky ve mně vzbudily dávné vzpomínky a tak jsem si musel hned aspoň dva druhy koupit. Měli tam i vážené bonbony, převážně s nápisy v azbuce. Nevraživě vzhlížející personál patří bohužel taky neodmyslitelně k těmto krajům. Co mě naopak překvapilo, tak to bylo, když jsem v regálu viděl Žatecké lahvové pivo.
Strana 88
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Vesnický dům v okolí jezera Peipsi
Kostel s hřbitovem
Čekání na večeři
Strana 89
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Cestou podél jezera jsme viděli ještě několik pěkných kostelů, na které si tady fakt potrpí. Sjeli jsme i z hlavní silnice a mezi domy zajeli až k vodě. Lidí, které jsme míjeli, nebylo moc, ale koukali po nás. V těchto zapadlých vesničkách asi není časté, že by někdo narušil jejich klid svou přítomností. Jezero připomínalo moře a protější břeh v nedohlednu. Již bylo na čase hledat místo na spaní, ale podél hlavní silnice u jezera bylo stále dost obydlí a také hmyzu. Ve vesnici Kalamakula jsme odbočili od jezera a doufali, že najdeme klidné místo bez hmyzu. Cesta to byla hned bez asfaltu, tedy trochu hrbolatá a prašná. Obydlí tam žádná nebyla, ale příliš vhodná místa na spaní také ne. Nakonec jsme se vrátili k jednomu náklaďáky vyjetému prostranství vedle silnice. Provoz na silnici nebyl skoro žádný, takže to se zdálo dobré. Hmyzu tam bylo spousta a to dost zvláštního. Taková váškokomáří směska, která neustále kmitala nahoru a dolů nad trávou. Bylo jich tam velké hejno. Nejdřív to vypadalo dost děsivě, ale oni se drželi jen nad trávou a my jsme je evidentně nezajímali. Lítal tam i jiný běžný obtěžující hmyz, ale holt nebylo zas tolik z čeho vybírat, takže jsme tam uvařili večeři a pak si tam ustlali v autě. Měli jsme najeto dalších 341 kilometrů.
16.7. středa – Riga-Lotyšsko Podle průvodce měla být směrem na jih exotika. Což jsme si moc neuměli představit, co tím tady může být myšleno. Každopádně směřovali jsme podél jezera na jih a nezůstali na hlavní silnici vedoucí do města Tartu. Občas jsme zkusili nějaký ukazatel se zajímavostí. Jeden nás dovedl k projektu spolufinancovaného Evropskou unií. Vypadalo to jako letní divadlo na břehu jezera. Ať to bylo co to bylo, byl tam pěkný výhled na jezero. Podél jezera jsme jeli dál, až jsme se dostali do vesnice Kolkja. V průvodci tam byl zmiňovaný jako zajímavost kostel. Asi to bylo opravdu to nejzajímavější, co tam bylo, ale ani ten kostel nestál za nějakou zmínku. Tato oblast by navozovala pocit, že se člověk vrátil v čase o nějakých sto let, nebýt jedné rušivé věci. Tím rušivým elementem byla auta. Domy, ráz ulic i vesnic vyznívaly sourodě, ale moderní auta parkující před domy tam nezapadala. Spíš by člověk čekal nějaký koňský povoz nebo tak něco. No ale doba jde nezadržitelně kupředu a vše se mění. I třeba na Zakarpatské Ukrajině, kde ještě v roce 2000 jsem zažil tuto starodávnou iluzi, včetně koňských povozů, tak to již také roky neplatí. Ulice, domy, ani krajina se nezměnila, ale dopravní prostředky ano.
Asi letní divadlo na břehu jezera Peipsi Strana 90
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Jezero Peipsi Byli jsme zhruba na úrovni města Tartu a navíc silnice dál podél jezera nevedla, takže jsme se rozloučili s tímto jezerem. Vedlejšími cestami jsme dojeli do města Tartu a pak již po hlavním tahu jeli do Lotyšska a jeho hlavního města. V Estonsku jsme najezdili 484 kilometrů. O Lotyšsku jsme nenašli nic moc zajímavého, kromě vychvalovaného hlavního města, takže to byla naše jediná zastávka v této zemi. Na úvod jsem zajel do centra. Dostal jsem se do úzkých uliček s placeným parkováním. To by nevadilo, ale nebyl tam žádný automat, kde by se dalo platit. Nedaleko bylo informační centrum a před ním stáli policajti. Šli jsme tam a zatímco Hanka v info centru okukovala zajímavosti města, tak jsem se zeptal policistů, zda tam můžu parkovat. Oni že jo, ale že je potřeba uhradit částku přes mobil. Přiznal se, že to sám nikdy nezkoušel a že s tím nemá zkušenost. Pochyboval jsem, že by to šlo se zahraničním mobilem a navíc s firemním bych pak měl problém asi v účetnictví a vyhubovali by mi. Radši jsme se teda rozhodli odjet. Zjistili jsme, že velký trh je u autobusového nádraží a tak že zaparkujeme tam. Při snaze vyjet z centra jsem se zasekl ještě v užších a navíc slepých uličkách, takže jsem se pak pracně otáčel. Znali jsme směr k tržišti, ale ukázalo se, že ať jedeme kam jedeme, tak tam jsou jednosměrky nebo neprůjezdné zátarasy. Vzdal jsem to a i kvůli tomu kousku vytáhnul navigaci. Stačilo chvíli jet na úplně obrácenou stranu, než jsme chtěli, tam se dostat na hlavní silnici u řeky a pak už jsme po chvíli mohli zahnout tam, kam jsme potřebovali. Bylo to jednoduché, jen vědět, že žádná z přímých cest naším směrem není průjezdná. U tržiště jsem zajel do mumraje lidí a nebýt toho, že tam jelo auto kousek přede mnou, tak bych pochyboval, že jsem ještě na silnici. Na nábřeží byla zaparkovaná auta a opět cedule, že tam je placené parkování. Nebyl tam automat, ale ani informace o placení mobilem. Jiná auta nic za okýnkem neměla a nábřeží vypadalo lehce nevábně, tak jsem si říkal, že to třeba už neplatí. Strana 91
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Hlavní tržiště, Riga- Lotyšsko Vyrazili jsme na tržiště, které zabírá obrovskou plochu jak venku, tak v halách. Venku se prodávalo především ovoce a zelenina. Našla se tam toho spousta, především jahody a borůvky, které se hojně sklízely. Zaujaly nás především borůvky, protože tak velké jsme ještě neviděli. Byl u toho nápis „mellenes“, což nám nic neříkalo, ale předpokládali jsme, že to je lotyšsky borůvky. Koupili jsme jich menší misku, jen na ochutnání. Byly dobré a chutnalo to jako borůvky. Až když jsme je měli, tak jsem si vzpomněl, že mi někdo vyprávěl, že měl velké borůvky, které byly divné, jelikož vůbec nebarvily fialově, ale byly uvnitř zelené. Rozkousl jsem jednu a opravdu byly uvnitř zelené. Ukázal jsem to Hance a překvapeně koukala. Tyto plody jsou sice opravdu borůvky, ale ne ty co známe z lesa, ale kanadské, které rostou na velkých keřích. U jiného stánku jsme zas koupili dva druhy rajčat. Jedny obyčejné a druhé takové matnější s jiným odstínem červené. Ty druhé byly dražší, ale my jsme chuťově nějaký rozdíl nepoznali.
„Tři bratři“ – vpravo nejstarší budova v Rize, třetí zelená budova vlevo není skoro vidět Strana 92
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Zašli jsme i do hal se stánky. Hned na kraji jsme neodolali a koupili si nějaké koláčky. Prodávali tam květiny, oblečení, drogérii, náboženské předměty a byl tam taky třeba stánek s různými medy. Tam jsem chvíli postával a paní mi dávala různé ochutnat. Nakonec jsem jednu sklenku medu koupil. Jinak tam byla třeba velká plocha se stánky jen s masem, ale tam jsme se nezdržovali. Nebyl to takový ten exotický mumraj a chaos jako někde v Asii, ale tržiště to bylo pěkné.
Katedrála Dóm, největší kostel v Pobaltí Chtěli jsme se ještě mrknout do centra a tak že popojedeme k zámku a tam někde zaparkujeme. Když jsme nastupovali do auta, tak k nám přišel nějaký chlapík a že chce peníze za parkování. Nebyl jsem si jistý jeho důvěryhodností, ale měl reflexní vestu, velkou peněženku a bloček s účtenkami, tak to asi bylo oficiální. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale euro padesát nebylo tak strašná cena. Když jsem se otáčel, abych vyjel kudy jsme přijeli, tak na mě mával a ukazoval, že musím projet nábřežím a vyjet na druhé straně. Když jsme ho míjeli, tak se ptal, kam jedeme a ochotně nám vysvětloval cestu. Na cestě byl jediný problém a ten jsem nezvládl. Jak se vyjelo od nábřeží na hlavní silnici, tak jsem se měl protlačit hned do levých pruhů, které jely rovně. Nečekal jsem, že ta křižovatka bude hned tak blízko, takže jsem zůstal vpravo a musel odbočit. Nic zásadního a o něco později jsem se otočil a pak už správně jel, kam jsme chtěli. Problém nastal zase s parkováním. Když jsme našli konečně místo bez placení přes mobil, tak jsme nejdřív nemohli najít automat na placení. Respektive našel jsem na placení kartou, ale návod jsem v lotyšštině vůbec nepochopil. Nedaleko postával policista a ten mi poradil, že kousek vedle je automat na mince. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme úspěšně získali parkovací lístek. Vydali jsme se na obhlídku staré Rigy. Od Rižského zámku jsme šli kolem trojice budov „Tři bratři“. Nebýt houfu turistů a ukazujících průvodců, tak bychom nevěděli, že míjíme nějaké významné budovy. Dodatečně doma jsme zjistili, že jeden z té trojice domů je nejstarší dochovaná zděná obytná budova Strana 93
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
v Rize a to z přelomu patnáctého a šestnáctého století. Dál jsme došli na Katedrální náměstí, kde stojí Dóm, což je největší katedrála v Pobaltí. Dalšími památkami byly kostel svatého Petra, nejvyšší středověká budova v Rize a Dům Černohlavců, budova ze čtrnáctého století, která byla vybombardována za války a znovu postavena až v roce 2001.
Dům Černohlavců Zvažovali jsme kam dál. V průvodci jsme si přečetli, že je ve městě vyhlášené cukrářství Laima, největší výrobce v Lotyšsku. Nebylo to daleko, tak jsme tam zašli. Obchůdek to byl spíš prťavý, ale dobrot tam měli dost. Na ochutnání jsme si koupili dvě tyčinky: marcipánovou s brusinkami a druhou plněnou krémem s likérem. Jelikož tam neměli žádná místa k sezení, tak jsme si sedli venku na obrubník a snědli je venku. Pochutnali jsme si i trochu odpočinuli za zvuku muziky od pouliční kapely stojící kousek vedle nás. Mimo to jsme měli výhled na hodiny Laima, které jsou dobrým orientačním bodem před cukrářstvím a za nimi se tyčícím Pomníkem svobody. Přešli jsme most, minuli Památník svobody a dostali se do parku Esplanade. Dominantou města, trochu mimo historické centrum, je Chrám Kristova narození. Tato hlavní pravoslavná katedrála v době války byla nějaký čas evangelickým svatostánkem, později komunisti změnili využití na planetárium a nyní už je to zase pravoslavný chrám. Pohled na chrám je díky vzrostlým stromům v parku Esplanade dost omezený, ale i tak je moc pěkný. V parku bylo vystavěno podium a kolem hlediště. Zjistili jsme, že v Rize probíhá World Choir Games 2014, což byla nějaká mezinárodní pěvecká soutěž sborů. To nám i objasnilo, co to bylo za podivné skupinky v různých stejnokrojích, které jsme ve městě různě potkávali. Kousek vedle byla venkovní restaurace, tak jsme si tam sedli. Hanka si dala nějaké jídlo a koukali jsme, jak se jednotlivé sbory střídají na pódiu. U publika měli úspěch. Mě se to taky celkem líbilo, ale já ty pěvecké odlišnosti a vychytávky neslyším a neocením. Strana 94
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Byl čas se zas hnout dál. Vrátili jsme se k autu a vyrazili na jihozápad z města. Ze začátku jsme jeli po normálních cestách, ale pak asfaltové silnice skončily. Jeli jsme po štěrkohliněných cestách, často s příčným vroubkováním, vytlučeným asi od náklaďáků, takže to hrozně vibrovalo v autě. Hance se z toho dělalo špatně. Snažil jsem se jet co nejopatrněji, ale ono nebylo moc na výběr. Přišla tma a my stále jeli po tragických cestách a kolem nic. V rámci hledání nejméně hrbolaté cesty jsem občas jel úplně vlevo. Hanka se mě tak nejistě ptala, jestli vím, že jedu v protisměru a relativně rychle. Pocit rychlosti tvořilo jen to drncání, jinak když jsem jel přes padesát, tak to už byl parádní úsek. Jízdu v protisměru jsem si uvědomoval, ale auto jsme potkávali tak možná jedno za hodinu a v noci bych viděl jeho světla. Což byl možná trochu chybný předpoklad, takže řekněme minimálně on by viděl moje světla. Byla asi půlnoc a my projížděli hodně dlouhým úsekem silnice v opravě. Na kvalitě cesty se nic nezměnilo, ale byly tam semafory a jednosměrný střídavý provoz. Byla tam cedule, že
Hodiny Laima a vpravo památník Svobody
Chrám Kristova narození Strana 95
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
se zelená střídá ve čtyřminutových cyklech. Můj pocit se střídal mezi tím, že to je vtipné a že to je tragické. Stát v noci na červenou na polňačce někde v úplné díře, kde nikdo nejezdí. Naštěstí nám ty světla celkem vycházela, ale přeci jen když už jsme stáli asi u desátého semaforu, tak jsem začínal mít nutkání jet i na červenou. Žádné auto jsme už snad hodiny nepotkali, ale je pravda, že kdyby náhodou něco jelo, tak bychom se tam těžko vyhýbali. V místě, kde se to zrovna na chvíli rozšířilo za semaforem, mě překvapil cyklista, co jel proti mně. Vůbec nesvítil, takže jsem ho viděl až těsně před námi. Hanka z nějakých důvodů měla pocit, že Lotyšsko je nejméně bezpečná země z Pobaltí a chtěla raději najít místo na spaní až v Litvě. Původně se to zdálo jako celkem bezproblémový požadavek, ale hodiny ubíhaly a my pořád byli těžko říct kde. Bylo to neuvěřitelné, ale před námi se objevila vesnice. Světlo ve tmě. Projeli jsme vesnicí a uviděli jsme ceduli s uvítáním do Litvy. Lotyšskem jsme najeli 334 kilometrů. V plánu bylo co nejdříve najít místo na spaní. Jen co skončila první vesnice, tak jsme vjeli do městečka Mažeikiai. Obávali jsme se, že to bude samá vesnice, takže když jsme na konci městečka viděli malé parkoviště, tak jsme tam zastavili. Bylo to sice hned vedle silnice a stále ve městě, ale jelikož už byly asi dvě ráno, tak jsme brali cokoliv. Měli jsme za sebou tento den 540 kilometrů.
17.7. čtvrtek – Kurská kosa-Litva Spal jsem jako zabitý. K ránu však kolem začali tu a tam chodit lidé, což byla komplikace pro Hanku, která často chodila na záchod. Někdy po šesté mě zbudila a že bychom mohli najít nějaké klidnější místo, když už svítá a uvidíme co je kolem silnice. Přerovnali jsme věci a vyjeli. Nejeli jsme moc dlouho a po straně byla louka, kam se dalo zajet. Jednak tam nebyli lidé a taky to bylo trochu schované od silnice. Společnost nám tam dělala akorát jedna černá kráva, která na nás koukala, co jí to tam leze na louku za vetřelce. Ustlali jsme si zas v autě a ještě na chvíli si lehli. Pokračovali jsme v jihozápadním směru k městu Klaipeda. Silnice již byly standardní a jelo se dobře. Při zadávání do navigace mě překvapilo, že se ptá, zda chceme použít trajekt cestou do vesnice Nida, která je už na Kurské kose. Při podrobnějším zkoumání mapy jsme zjistili, že opravdu tento úzký pruh země je na litevské straně oddělen vodou. Městem Klaipeda jsme projeli bez zastávky a na konci dojeli do přístavu. Protější břeh byl nedaleko, takže trajekt pendloval tam a zpátky dost často. Lístek prodávají rovnou zpáteční (42,90 LT), bez časového omezení návratu. Úžina dlouhá asi sto kilometrů je uprostřed rozdělena státní hranicí s Ruskem. Pokud tedy člověk nemá ruské vízum, tak se musí zase vracet stejnou cestou a trajektem. Na druhém břehu jsme se vydali po jediné silnice, která tam vedla. Za nedlouho jsme dojeli ke vstupní bráně do národního parku Neringa (30 LT). Projížděli jsme úzkým pruhem země a občas se nám naskytl výhled nalevo na zátoku nebo napravo na Baltské moře. Projížděli jsme několika vesnicemi s pěknými promenádami na pobřeží. Z hlavní silnice vedoucí do Ruska jsme odbočili asi dva kilometry před hranicí do poslední litevské vesnice Nida. Je to asi nejnavštěvovanější místo této úžiny. Projeli jsme obloukem vesnicí, až jsme se zas vrátili na hlavní silnici. Tam jsme zaparkovali u pláže. Původně jsme chtěli nejdřív jít na písečné duny, ale když už jsme byli u pláže, tak jsme šli tam. Prošli jsme úzkým pruhem lesa a pak na písečný val. Objevila se před námi pěkná dlouhá pláž. Informační cedule hlásala teplotu vody sedmnáct stupňů. Pláž byla rozdělena na několik částí. Pro nudisty, jen pro ženy a děti a pak pro všechny v plavkách. Na pláži bylo i několik volejbalových hřišť. Vypadalo to tam krásně, jen tam nebyl žádný strom nebo něco, co by poskytovalo stín. Lidé to řešili buď postavením jednoduchých stanů nebo slunečníky, ať vlastními nebo půjčenými. Šli jsme chvíli podél pobřeží a pak si rozložili deku kousíček od vody. Od moře Strana 96
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
foukal chladný vítr a bylo tam příjemně i na přímém slunci. Respektive později tam bylo už spíš zima a bylo lepší si dát deku trochu dál od vody. Na pohled to lákalo ke koupání, ale Hanku teplota vody rozhodně nepřesvědčila. Já jsem ze začátku taky dost váhal, ale pak jsem se postupně osmělil. Písečné dno pozvolna klesalo a když voda byla tak po prsa, tak se zas dno zvedalo a ještě o kousek dál bylo vody jen po kotníky. Přišlo mi to jako ideální. V hlubší části se dalo plavat a člověk nemusel mít obavy, že ho to zanese někam, kde nedosáhne na dno. Když si chtěl dát pauzu nebo se trochu ohřát tak si mohl vyjít na val pod hladinou a nechat si omývat jen nohy nebo si tam lehnout. Když jsem vylézal z vody, tak to co mi u břehu připadalo jako hrozně ledové, se najednou zdálo teplé jako kafe.
Písečná pláž na Kurské kose u vesnice Nilda Když se ozval hlad, tak jsme se sbalili a šli se podívat do restaurace za písečným valem. Bylo fajn, že ceny byly již přívětivé, tedy srovnatelné s cenami u nás, takže jsme si mohli dát jídlo v restauraci a nevařit. Poseděli jsme a pak vyrazili k městu a na písečné duny. Šli jsme do kopce pískovou cestičku mezi klečí. Došli jsme k malému parkovišti s několika stánky. Většina výrobků byla z jantaru – kuličky, hrací kostky, různý hmyz zalitý v jantaru, přívěšky a tak dále. Kurská kosa je ostatně jedním z největších světových nalezišť jantaru. Za parkovištěm byl památník a výhled na „Baltskou Saharu“. Tato oblast není poušť ani polopoušť, ale písečné duny navozují atmosféru pouště. Šli jsme se projít mezi duny a připomnělo nám to náš pobyt na Sahaře v Maroku. Sedli jsme si tam mezi duny s výhledem na moře a zdálo se, že kolem není nic jiného než písek a moře. Vraceli jsme se k autu a cestou míjeli kemp. Zvažovali jsme co dál a kde budeme spát. Já jsem se umyl v moři, ale Hanka ne a chtěla teplou vodu na umytí vlasů. Přespat v kempu a druhý den se tam někde ještě projít vypadalo jako dobrý nápad. Na recepci neuměli anglicky, tak jsem se lámaně domlouval rusky. Cena nebyla nízká, ale ani vyloženě drahá. Co nás odradilo, bylo především to, jak moc lidí tam Strana 97
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
bylo ubytovaných a jak těsně byla auta a stany u sebe. Ve velkých kempech nebývá většinou moc klid večer. Rozhodli jsme se, že zaplatíme jen za jednu sprchu pro Hanku a pojedeme pryč z Kurské kosy, kde se nedá spát na divoko. Zatímco se Hanka sprchovala, tak jsem si sedl venku do sedačky a se zavřenýma očima odpočíval. Minulou noc byl spánek poněkud zkrácený a zdálo se, že nás opět bude čekat delší den.
Voda teploty sedmnáct stupňů nelákala až tolik ke koupání;
„Baltská Sahara“ ↓
Strana 98
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Výhled od památníku na oblast „Baltská Sahara“ Cestou k autu jsme míjeli restauraci. Byl už čas večeře a tak jsme se rozmazlili a šli zas na jídlo. Tato restaurace byla levnější než ta původní, což bylo dáno asi tím, že tamta byla přímo u pláže. Po jídle jsme zašli ještě na pláž a asi přes hodinu tam seděli. Slunce pomalu klesalo k horizontu, na pláži zbylo už jen několik vytrvalců, vše se barvilo do oranžových barev a vanul příjemný vánek od šumějícího moře. Hance se odtamtud nechtělo, ale museli jsme vyrazit. Jednak jsme nevěděli, kdy jede poslední trajekt a taky abychom měli čas najít místo na spaní. Necelou hodinu jsme jeli skrz celou Kurskou kosu k trajektu. Stála tam již fronta aut, ale dlouho jsme nečekali. Absolvovali jsme poslední jízdu trajektem na naší dovolené. Městem Klaipeda jsme opět jen projeli a po dálnici směřovali na východ k městu Kaunas. Bohužel bylo potřeba objet Kalingradskou oblast spadající pod Rusko. Z dálnice jsme však po chvíli sjeli a zajeli na polní cestu, kde jsme zaparkovali na rozšířeném místě. Bylo už šero, ale stále dost světla, aby se nám dobře hledalo místo na spaní. Zatímco jsme se chystali k ulehnutí, tak kolem nás jelo auto a zastavilo. Pán něco povídal, tak jsem mu rusky řekl, že mu nerozumím. On se rusky ptal, jak tedy rozumím. Anglicky neuměli, německy ani španělsky taky ne, takže jsem zoufale řekl „čučut parusky“ a vrátili jsme se k ruštině. Velmi kostrbatě jsme si pokecali o tom, kam máme namířeno a něco kolem. Pak jsme se rozloučili a oni nám popřáli šťastnou cestu. Nebo tak něco, jelikož jsem tomu nerozuměl, ale usmívali se a vypadali přátelsky, takže jsem jim poděkoval a zamával. Tentokrát jsme přidali jen 268 kilometrů k naší trase.
18.7. pátek – Varšava-Polsko Čekal nás dlouhý přejezd. Najeli jsme zpátky na dálnici a jeli na východ k městu Kaunas. Nedojeli jsme však tak daleko a střihli to dřív na jih, zkratkou k polské hranici. Celou cestu, co jsme jeli Litvou, tak jsme Strana 99
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
viděli hrozně moc čápů. Jak jednotlivce, páry v hnízdě, tak i trojice, což byl asi už nějaký potomek. Tolik čápů jsem nikdy neviděl. Litvu jsme opouštěli po ujetých 510 kilometrech v této zemi. Věděli jsme, že nám domů od hranice zbývá posledních tisíc kilometrů. Slušnost řidičů byla v Pobaltí o poznání horší, než ve Skandinávii. V Polsku to však šlo ještě dál. Hustší doprava, větší nervozita a neustálá snaha se někam vecpat, rychlostní limity neznámý pojem a podobně. Když jsme jeli v koloně aut, tak jelikož jsem nechtěl pořád brzdit a zas se rozjíždět, tak jsem si nechal odstup tak na dvě auta. Bylo jasné, že před námi je kolona a není důvod se lepit. Kamion za mnou byl však jiného názoru. Nějaký čas jsem ve zpětném zrcátku viděl jeho velký chladič nalepený na mě. Když tam byl krátký odbočovací pruh, tak mě jím začal předjíždět. Jednak přede mnou nebylo místo na kamion a navíc mě nemohl stihnout předjet na tak krátkém úseku. Když jsem byl tak uprostřed toho kamionu, tak dal blinkr a začal se zařazovat zpátky nezávisle na tom, že tam jsem. Dupl jsem na brzdu, vytroubil ho a utrousil několik nelichotivých slov. To bylo tak všechno, co se dalo dělat. Dál jel v koloně stejně jako já, jen jel přede mnou a ne za mnou. Když jsme najeli na dálnici S8 směřující již na Varšavu, tak mě znepokojily cedulky, které vypadaly jako že by to mohla být placená silnice. Zvažoval jsem, zda mám sjet z dálnice nebo ne. Nakonec jsem zastavil na první pumpě a zeptal se na dálniční známku. Pán mi řekl, že silnice „S“ není placená a že jsou placené jen dálnice s označením „A“. Známku jsem tedy nekupoval a jel jsem v klidu dál. Jelikož panovala vedra, tak nám přeci jen trochu chyběla klimatizace. Ukazatel teploty v autě ukazoval přes třicet stupňů a maximum bylo třicet tři. Částečně jsme to řešili otevřeným okýnkem, ale na dálnici to pak hrozně hučí. Jako nejúčinější recept se ukázalo namočit ručník a tím se otírat nebo ho jen nechat na sobě ležet. To příjemně chladilo, až z toho byla zima. Čas od času jsme stavěli na odpočívadlech a na záchodcích namáčeli ručník. Naše poslední zastávka na trase domů byla Varšava. Neměl jsem od ní nějaké velké očekávání, ale říkal jsem si, že by bylo fajn se na chvíli zastavit a prohlédnout si ji. Mumraj velkoměsta a naše neznalost města komplikovalo, kam vlastně pojedeme a kde zaparkujeme. Navigace sice směřovala někam do centra, ale na to se nedalo úplně spoléhat. Cestou jsme míjeli naši stavbu, takže nápisy Metrostav nám připomněly blížící se konec dovolené. Mimo to, jsme díky této stavbě nemohli odbočit, kam nás posílala navigace k centru. Jel jsem jinam a navigace si to pěkně a spolehlivě přepočítala a znovu ukázala kudy jet. Když jsme byli někde, kde se zdálo, že to je centrum, tak jsme hledali parkování. Občas jsem něco zahlédl, ale než jsem přejel několik pruhů ke kraji, tak jsme to minuli. Nakonec jsme se drželi cedulí na parkování v nákupním centru „Zlaté terasy“. Zajeli jsme do podzemní garáže a i když jsme nevěděli, kolik tam stojí parkování, tak jsem byl rád, že někde parkujeme.
Palác kultury a vědy, Varšava Strana 100
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Ven jsme vyšli po rampě pro auta, protože jsme se nechtěli prodírat nákupním centrem. Před námi stála asi hlavní dominanta Varšavy a to Palác kultury a vědy, původně Palác Josifa Stalina. Další oficiální alternativní název byl Dar bratrských národů Sovětského svazu. Je to prý nejznámější a nejzachovalejší památka socialistického realismu v Polsku. Každopádně ten socialisticko sovětský duch z toho je jasně patrný. Když byla budova prohlášena v roce 2007 za památkově chráněnou, tak se to potkalo s rozporuplnými reakcemi, jelikož mnozí vnímají budovu jako symbol nesvobody. Ze strany, z které jsme přicházeli k paláci, bylo informační centrum, tak jsme nejdřív zašli tam. Získali jsme tam zdarma mapku centra města a na internetu, který tam byl také zdarma, si přečetli o sestřeleném Malajském letadle nad Ukrajinou. Útržky jsme slyšeli již v rádiu, ale v polštině jsme tomu moc nerozuměli. Zjistili jsme, že na věži paláce je vyhlídka, tak jsem tam chtěl zajít. Museli jsme ho celý obejít, což je docela procházka. U pokladny jsme zjistili, že berou jen hotovost a tu jsme neměli. Byla tam skupinka lidí, která mě odchytila, zda tam nechci jít s nimi, že jako skupina bychom to měli místo za osmnáct, jen za deset zlotých. To znělo dobře, ale jelikož jsem neměl hotovost, tak z toho nic nebylo.
Fontána v parku Ogród Saski Vyrazili jsme do staré části města s tím, že tam někde vybereme peníze a zajdeme na věž později. Cestou jsme se dostali do parku Ogród Saski, kde je na kraji fontána a kousek vedle Hrob neznámého vojína. Zrovna tam probíhala výměna stráže. Po náměstí maršálka Josefa Pilsudskiego přicházel velící s dvěma vojáky. Pochodovali v přesném rytmu. U Hrobu neznámého vojína se dvojice vyměnila a velící s druhou dvojicí zas odkráčel. Noví dva vojáci zaujali stejně kamenný výraz a strnulý postoj. Těžko říct po jaké době se střídali, ale nezáviděl jsem jim to. Nehnutě stát a kolem na ně pořád někdo civí a fotí si je. Aspoň byli ve stínu, jelikož v té uniformě muselo být hrozné vedro. Kousek vedle byla budova Národního divadla a nějaká administrativní budova s kulatým „nádvořím“ uprostřed a fontánou. Děti tam běhaly do fontány a vesele vřískaly. Byli tam také nevěsta se ženichem, kteří si tam dělali svatební fotky. Strana 101
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Kostel svaté Anny a vyhlídková zvonice
Zámecké náměstí a vpravo Královský zámek Strana 102
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Po Krakowskie ulici, lemované samými významnými kulturně historickými budovami jsme směřovali k starému městu. Minuli jsme památník Adama Mickiewicza, Centrální knihovnu, kostel svaté Anny a její vyhlídkovou zvonici, v průhledu jsme v dálce viděli národní stadion a most Świętokrzyski. Na konci této ulice jsme došli na Zámecké náměstí, kde je dominanta staré části města a to Královský zámek. Tato budova byla v podstatě postavena v sedmdesátých letech dvacátého století, ale v podobě jak vypadala před vybombardováním za války. Hanku lákala zde všudypřítomná „lody“, tedy zmrzlina a tak jsme konečně u bankomatu vybrali peníze. Na chvíli se spustil slejvák, tak jsme se u vchodu do domu schovali a oblizovali zmrzlinu. Pěknými středověkými uličkami jsme se dostali na Rynek Starego Miasta, klidné Staroměstské náměstí zaplněné venkovními restauracemi. Dál jsme se dostali k Varšavskému barbakánu, středověkým hradbám. Tím jsme došli na druhý konec starého města a začali se vracet. V jedné uličce jsme narazili na plzeňskou restauraci s obrázkem Švejka a jako dekoraci tam měli ceduli s označením ulice „Olomoucká, Horní Počernice-Praha 9“. Bylo tam však hrozně narváno, takže jsme nešli dovnitř. Dál mě pobavil reklamní nápis „100 % volovina“. Samozřejmě v polštině (100 % wołowina) a u stánku s burgery to dávalo normální smysl, ale i tak mi to přišlo vtipný. Dostali jsme se zpátky na Zámecké náměstí a po Krakowskie ulici se vraceli.
Rynek Starego Miasta – Staroměstské náměstí Míjeli jsme ty samé historické budovy a dál navíc ještě historický hotel Bristol, Varšavskou univerzitu a další budovy a památníky. Šli jsme pořád stejnou ulicí, ale už se jmenovala jinak. Když jsme byli na úrovni Paláce kultury a vědy, tak jsme k němu odbočili. Už nějaký čas jsme koukali, kam bychom si na chvíli sedli a trochu vydechli. Výběr padl na pizzerii. Sedli jsme si dovnitř k velkému otevřenému oknu, takže to bylo jako kdybychom byli venku. Venkovní zahrádka sice vypadala taky lákavě, ale černé mraky nad námi se zdály, že tomu nebudou přát. Netrvalo dlouho a provazy vody padající z nebe vyhnaly lidi z venkovních posezení, která nebyla krytá slunečníky. Zpod střechy se pěkně koukalo na déšť, pizza bylo dobrá a bylo nám fajn. Strana 103
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Obytná část klidnějšího starého města
Varšavský barbakán – středověké hradby Strana 104
Skandinávie 2014
Krakowskie ulice;
Karel Mezihorák
Palác kultury a vědy v noci ↓
Když déšť ustal a my šli z pizzerie, bylo už šero a na ulicích se svítilo. Viděli jsme nasvícený Palác kultury a vědy. Zvažoval jsem, zda noční vyhlídka bude zajímavá nebo ne. Hanka překvapivě říkala, že by šla se mnou, pokud půjdu, tak jsme šli. Ukázalo se sice, že večerní prohlídka je dražší než denní (20 ZL), ale i tak to byla celkem dobrá cena. Návštěvníků tam již moc nebylo, počkali jsme si na výtah, nastoupili a paní, která ho obsluhovala, nás vyvezla nahoru. „Zajímavá“ práce sedět celý den ve výtahu a mačkat knoflík dolů a pak zas nahoru. Věž paláce je sice vysoká 231 metrů, ale třicáté vyhlídkové patro je ve výšce 114 metrů. Rychlostní výtah pohybující se šest metrů za sekundu, nás tak vyvezl nahoru za dvacet sekund. Ochoz kolem dokola věže je velkoryse prostorný, takže i pro někoho se závratěmi pohodová vyhlídka. Krásně nasvícený byl vidět v dáli národní stadion. Při pohledu dolů byl pěkně vidět velký kruhový objezd Dmowskiego. Projíždějí jím tramvaje všemi čtyřmi směry a stejně tak několika proudé silnice. Na další straně byly krásně vidět sousední moderní výškové budovy, které byly o něco vyšší než vyhlídková terasa. Obešli jsme věž několikrát dokola. Strana 105
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Pohled na mrakodrapy z vyhlídky Paláce kultury a vědy
Kruhový objezd Dmowskiego a jeho okolí v noci Strana 106
Skandinávie 2014
Pohled na lustr ze zdola, Palác kultury a vědy, Varšava
Karel Mezihorák Sjeli jsme výtahem dolů, přešli ulici a po rampě pro auta zas zašli do garáží. Poplatek za parkování (26 ZL) mi přišel docela drahý, ale s tím se nedalo nic dělat. Vyjeli jsme z garáží a venku hustě pršelo. Město v noci za deště se spoustou oslňujících světel, bez dobře viditelného vodorovného značení nebylo moc příjemné. Naštěstí provoz nebyl nijak velký, takže i když jsem občas trochu zmateně přejížděl před křižovatkami mezi pruhy, tak jsem nikoho nějak zásadně neomezil. Jihozápadním směrem jsme opustili Varšavu a měli v plánu co nejdřív najít místo na spaní.
Když jsme měli pocit, že jsme se trochu vzdálili od Varšavy, tak jsme sjeli na vedlejší silnici. Polsko je bohužel hrozně hustě zabydlené, takže jsme stále byli v nějaké vesnici. Zajeli jsme do postranní slepé uličky, která vypadala, že by mohla být dobrá. Jediné místo, kde se dalo zastavit mimo cestu, byl páchnoucí koutek, který se asi hodně využíval jako záchod. Byla už noc, tak jsme to zkusili, ale bylo to nepříjemné, tak jsme zas jeli dál. Byli jsme ztraceni a netušili, kde jsme. Zapnul jsem znovu navigaci, abychom aspoň drželi směr. Bohužel tam byla oprava železničního přejezdu, bez v noci viditelného označení objížďky, takže jsme to celkem dlouho zkoušeli nějak objet. Nepodařilo se a tak jsem jel na úplně druhou stranu. Vesnice za vesnicí. Napravo od cesty jsme zahlédli nějaký nerovný hliněný prostor, kde se asi občas točily náklaďáky. Bylo to hned u silnice a z druhé strany silnice stály domy, ale nebyl prostor na nějaké vymýšlení. Zajel jsem do toho oraniště, aspoň trochu zajel ke kraji, kde jsme byli krytí od světel z jedné strany a ulehli. Měli jsme za sebou 624 kilometrů.
19.7. sobota – návrat domů se zastávkou v Trutnově Ráno jsme za světla konečně viděli, kde vlastně parkujeme. Krom přítomnosti domu přes silnici to bylo nakonec docela fajn klidné místo. Ať už jsme v noci jezdili kudykoliv, tak nyní nás navigace již vedla v pohodě mimo opravovaný železniční přejezd. Místo toho, si z nás navigace dělala trochu legraci v tom, kudy přijedeme do Čech. Původně to bylo, že pojedeme přes Ostravu. Bylo to sice nejdelší, ale nejrychlejší. Pak jsem se v jedno městě, jen kousek vychýlil z trasy a již to bylo přes Liberec. Bylo to asi hodně vyrovnané, kterou trasu zvolit a zrovna jsme byli u „rozcestí“, zda jet na Katovice nebo Vroclav. Nám to bylo celkem jedno, takže jsme jeli tam, kam nás vedla navigace a to byla pro změnu Vroclav. Jako třetí trasa, uváděna na značení podél silnic, byla cesta přes Náchod. Tedy zlatá střední cesta. Myšleno zeměpisně, jinak to byla nejkratší, ale nejpomalejší cesta. Stále panovaly vedra a tak jsme se osvěžovali namočeným ručníkem. Jak jsme se blížili k Vroclavi, tak jsme si řekli, že ta střední cesta bude nejlepší. Respektive ještě jsme to malinko pozměnili a že pojedeme přes hraniční přejezd v Lubawce a tedy přes Trutnov. Zároveň jsme se zamýšleli nad tím, že domů to už relativně není tak daleko. Než někde spát zase v provizorních podmínkách kousek od domova, tak že bude lepší dojet domů a pořádně se vyspat a Strana 107
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
neděli si nechat na aklimatizaci před pracovním procesem. Nechali jsme to zatím otevřené, podle toho jak se pojede. Plán jet přes Lubawku, jak se později ukázalo, měl jednu drobnou nepříjemnost. U Vroclavi jsme zjistili, že jsme najeli na dálnici A4. Tedy podle předchozí informace na placenou silnici. Nikde jsem před tím neviděl nějakou ceduli s upozorněním na placený úsek nebo tak něco. Ať už to je placená dálnice nebo není, tak jsme holt projeli přibližně dvacet kilometrů po ní, než jsme sjížděli na Lubawku. Dělali jsme si legraci, že do práce přijde na služební auto pozdrav nejen z Norska za nezaplacené mýtné, ale i z Polska. Každopádně nebylo nic, co by se s tím dalo dělat. Později doma jsem hledal informace o způsobu placení dálnic v Polsku a zřejmě je to placeno pouze formou mýtných bran. Tím, že jsme žádnou neprojeli, tak jsme zřejmě tedy ani nic neporušili a nic neměli platit. Měli jsme už hlad a tak jsme se těšili do Čech, kde si zajdeme do hospůdky na oběd. Úzká klikatá vesnická cesta vedoucí do Čech byla pěkná a jen nás cestou brzdil slovinský kamion, který tam jel opatrně. Hraniční přechod v Lubawce jsme projeli s najetými 845 kilometry po Polsku. Po pár kilometrech jsme zastavili u hospůdky ve Zlaté Olešnici. Hanka ji znala, jelikož se tam několikrát zastavovali při cestách do Polska. Krom nás tam byli jen dva štamgasti. Bylo fajn spočinout v příjemném chládku, dát si studené pití a dobré jídlo. Ačkoliv to původně nebylo v plánu, tak jsme odpoledne strávili obcházením celého Hančina příbuzenstva v Trutnově. Večer jsme se vydali na poslední, velmi dobře známý úsek cesty domů, do Strančic. Byl jsem už trochu unaven, i když možná spíš společensky z těch návštěv, ale dvě hodinky cesty utekly bez problémů a v deset večer jsme byli doma. V Česku jsme najeli 186 kilometrů a celkově ten den 634 kilometrů.
Strana 108
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Dovětky: Když jsme před cestou rozhodovali o tom, kterým směrem okruh pojedeme, tak to bylo jednoduché. Hanka to jela před lety Pobaltím nahoru a Norskem dolů, tak že to pojedeme obráceně. Neviděl jsem nějaké výhody či nevýhody ani v jednoho směru, tak jsem souhlasil. S nově získanou zkušeností však vím, že každý směr má své výhody a nevýhody. Z hlediska stravování je výhodnější jet tak, jak jsme jeli my. Nejdražší Norsko na začátek, nejvíc zásob. Pozdější nedostatek zásob, případně nechuť k instantní stravě lze v Pobaltí jednoduše, tedy levně řešit. Z hlediska zážitků je však tento směr nevýhodný. Na úvod si člověk zažije v Norsku to nejzajímavější a pak dál postupně jede do zemí méně atraktivních. Tedy řekl bych, že například Pobaltí pocitově zaujme více, když tam přijedete z Čech, než z Norska. Stejně tak finské rozlehlé lesy zaujmou víc po příjezdu z přelidněné a špinavé východní Evropy, než rozmanitého Norska. Byla doba, kdy platby kartou byly v zahraničí výhodnější, než platby hotově. Kurz, který se používal, byla střední hodnota mezi prodejem a nákupem. Bohužel jak jsem zaznamenal, přijde mi tak poslední dva roky, tak to již neplatí. Platby kartou jsou něčím zatíženy, těžko říct čím a například u eura byl kurz kartou zhruba o korunu nevýhodnější, než při platbě hotově. Což například u nafty udělá korunu padesát na jednom litru, podle ceny v dané zemi. Zřejmě tedy při dalších cestách se zas vrátím k placení hotovostí, jak tomu bývalo dřív. Samozřejmě když se člověk nezdržuje v nějaké zemi dlouho a nemají euro, tak je stejně praktičtější karta, než řešit výměnu a pak co se zbytkem peněz, v jinde nepoužitelné měně.
Strana 109
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Statistiky a ceny: Kurzy měn €* DK NOK SVE LT ZL
Najeté kilometry dle států
27,5 (28,5) 3,87 3,44 3,1 8,35 6,97
* 27,5 kč bylo ve směnárně 28,5 bylo při platbě kartou
Ceny nafty dle států* Stát Kč Německo 43,99 Dánsko 41,75 Norsko 49,66 Švédsko 45,58 Finsko 45,89 Estonsko 35,74 Lotyšsko nečerpáno Litva 37,04 Polsko 37,59 Česko 36,47
Najeté kilometry dle dnů
Stát Česko Německo Dánsko Norsko Švédsko Finsko Norsko Finsko
Ujeté km 134 729 385 3 237 346 105 201 2 074
Den 26.6. 27.6. 28.6. 29.6. 30.6. 1.7. 2.7. 3.7.
Ujeté km 542 792 339 403 115 283 25 363
Estonsko Lotyšsko Litva Polsko Česko
484 334 510 845 186
4.7. 5.7. 6.7. 7.7. 8.7. 9.7. 10.7.
544 542 428 148 503 424 396
11.7.
112
12.7. 13.7. 14.7. 15.7. 16.7. 17.7. 18.7. 19.7.
533 223 448 341 540 268 624 634
Celkem Průměr
9 570 399
Celkem
* při platbě kartou, hotově to vyjde levněji
9 570
Přehled spotřeby a ceny nafty Litrů 28 31,24 26,31 51,6 59,29 105,69 38,32 25,59
km Spotřeba Cena (Kč) 544 5,15 1 277 700 4,46 1 333 614 4,29 1 342 1 199 4,30 2 642 1 574 3,77 2 763 2 585 4,09 4 460 941 4,07 1 420 651 3,93 962
30,16
762
396,2
9 570
3,96 4,14
1 100 17 298 Strana 110
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Trajekty Odkud Hirtshals, Dánsko Lauvvika, N Hjelmeland, N Fodnes, N Eidsdal, N Bognes, N Helsinky, Finsko Klaipeda, Litva
Kam Kristiansand, Norsko Oanes, N Nesvik, N Mannheller, N Linge, N Lodingen, N Tallinn, Estonsko Kurská kosa, Litva
Celkem
Cena (Kč) 2 700 329 329 354 329 898 4 467 358
Cena 698 DK 95 NOK 95 NOK 103 NOK 95 NOK 261 NOK 158 € 42,90 LT
9 764
Ostatní poplatky za auto Co Parkování - den Placená silnice Vjezd do NP Parkování - 3h Celkem*
Kde Preikenstolen, Norsko Dalsnibba, Norsko Kurská Kosa, Litva Varšava, Polsko
Cena (Kč) 344 344 250 181 1 119
Cena 100 NOK 100 NOK 30 LT 26 ZL
* V Norsku vícero placených úseků, cca za 300 NOK, snímáno automatickým kamerovým systémem - nepochopili jsme jak zaplatit
Náklady celkem: Za co - pro 2 osoby Kolik Jídlo z Čech 5 000 Cestovní pojištění 850 Plynová bomba 134 Nafta na 9570 km 17 298 Trajekty 9 764 Ostatní silniční poplatky 1 119 Ostatní náklady na cestě 9 277 Celkem 43 442 Celkem na 1 osobu 21 721 Strana 111
Skandinávie 2014
Karel Mezihorák
Odkazy: Informace o Norsku http://www.visitnorway.com/ Podrobné mapy Norska http://www.visitnorway.com/en/vn/map/?aid=3957&articlex=null&articley=null&source=arti http://ut.no/kart/ Informace o fjordech http://www.fjordnorway.com/en/ Informace o NP Jotunheimen http://www.visitjotunheimen.com/en/ Informace o silničních tunelech v Norsku http://www.lotsberg.net/data/norway/list.html Podrobná mapa Finska http://www.excursionmap.fi/ Informace o Kinnarodden http://www.gamvik.kommune.no/top-of-europe-kinnarodden.25664417949.html
Autor textu i fotografii: Karel Mezihorák Vytištěno: 2.10.2014 Email:
[email protected] Web: http://between.wz.cz
Strana 112
