kály, skály, hromady žulového kamení. Některé z nich ztmavlé hlínami a tlejícím listím, jiné zezelenalé do tmava od mechů či do světla od lišejníků, žulové útvary na exponovaných stanovištích vyplachované sluncem do své šedavé barvy a konečně dnes se vzácně objevující odlomené kamení s bělostně žlutavými plochami, občas prorostlými rzivými žilkami a fleky. Běhal jsem v pozdním jaru po lesích na úpatí Císařského kamene, snad se zde vůbec nedá nalézt rozlehlejší místo, kde by nebyla žula v nějaké své podobě přítomná. Hrubé perky v křišťálových potocích, jemný písek na cestách i nazrzlá barva rozpadlého granitu určuje náladu celé této krajiny. Její nejkrásnější podoba? Vím, že to zní divně, ale ze všeho nejvíce tu mám rád přírodními živly na padrť rozmašlovanou žulu, ležící na dně zdejších poměrně četných vodních toků. Na jaře se dvojnásobně leskne pod hladinou jako ve výstavní skříni, proudy si pohrávají s jednotlivými kamínky – křemeny, živci v náplavách se lesknou slídy, na něž se pak vrhají děti na výletě s touhou po nalezení hromad drahokamů. Slída na slunci brzy oschne a je po parádě, lepší je žulu ponechat v sevření vody, pod lesklou hladinou potoků a potůčků stékajících z Císařského kamene k severu. Lesy okolo zarostlého Kajzrštajnu si nikdo z těch, kteří jimi chodí, aby si odpočinuli nebo tu našli houby či borůvky, bez žulového kamení nedovede představit. Mimochodem, nevím, jestli je to dobře, či ne, ale tomu krásnému, žulou protknutému lesu, táhnoucímu se v širokém pásu od Veseckého rybníka až k jabloneckému Petřínu, patří nepochybně skvělá rekreační budoucnost. Kilometry lesů ve skalnatých údolích, rozsáhlé smrčiny, zarostlé lomy. Doposud zde bylo vyznačeno jen velmi málo turistických cest a atraktivitou je tu vedle tradičního Mojžíšova pramene prozatím snad jen rozhledna na Císařském kameni. Leží na dohled od půvabné vesničky Milíře, stále poněkud opomíjené, ale jedné z nejkrásnějších široko daleko. Časy se ale mění: vznikla nedávno v Milířích útulná venkovní hospůdka, početní milovníci cykloturistiky i nepočetní tuláci po zdejších skalách se zde s večerem scházejí nad pivem a krásně mastňoučkou klobáskou. Koukají z milířské louky, jak zapadající slunce zbarvuje do žlutoruda jizerské kopce kdesi za Jabloncem. Mám krajinu mezi Vratislavicemi a Milířemi snad nejradši ze všech příměstských lesů v okolí Liberce, nedaleké lukášovské údolí je sice také skalnaté a krásné, ale mám pocit, že je sevřenější a tím i potemnělejší, nedýchá z něj pak tolik slunce a pohody. To lesy nad Teichmühle a Mojžíšovým pramenem jsou opravdu nádherné – plné skalek a plácků pod borovicemi a smrky. Zdánlivě tu nejsou žádné pamětihodnosti, k velebnému poklidu tu chybí barokní aleje, lesní kaple, křížky, a dokonce i studánky jsou tu vesměs jen v podobě divokých děr v zemi, z nichž vytékají vody, o nichž věříme, že jsou čarovné. I když po žulařích zde zůstala celá řada nenápadných památek, které se velmi brzy mohou stát zajímavými cíli hledačů lesních zajímavostí.
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 40 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2012/05
S
313
Sedím si v brzkém jaru na hromádce jehličí, nohy opírám o skálu. A najednou – koukám, jak přes ni napříč projíždí hádek vytesaných jamek – dávní žuloví panáčci si dali tu práci a připravili granitového cvalíka na rozporcování. Usmívám se, trochu mi to připomíná krájení zabitého prasátka. Nejdřív se rozdělí na půlky, potom na jednotlivé požadované kusy. Bachratá skála se culí, kromě řezu v podobě jednotlivých jamek pro klínky se jí nikdo nakonec ani nedotkl. Žulařům do toho něco přišlo? Nebo skálu špatně odhadli a nakonec nebyla pro porcování vhodná? A proč na to přišli až po dokončení namáhavě vytesaného pásku klínkových děr? Musela to být přeci hrozivá námaha, připravit si balvan k rozpůlení; zkoušel jsem před lety na skále nedaleko Mojžíšova kamene do žuly cosi vysekat; ostrý majzlík byl záhy tupý, řada jamek by si musela vyžádat nejméně několikadenní práci. Odešli staří chlapíčci s majzlíky a palicemi, oni houževnatí siláci hubených postav s klobouky na hlavách, fajfkou a kafem v plechové bandasce – tak je dodnes znázorňuje pár unikátně dochovaných fotografií z lomů a skalnic, dnes zarůstajících lesem mezi Milíři a Vratislavicemi. Zůstala po nich spousta nezodpovězených otázek o žule a jejím lámání. Nemám nikoho, kdo by mi na ně odpověděl. Zasunu proto každou z otázek jednou provždy do jedné z klínkových děr a utíkám do Milířů ke kapličce a stánku s buřtíky. do se chce hodně toulat bez cest a zároveň mezi mnoha pěšinami, v lesích bloudit a chodit nahoru a dolů svahy, ten ať se vydá na cestu žulového poutníka. Nejlépe je začít u starého kříže na okraji louky na Tyršově vrchu, při cestě k Mojžíšovu prameni. Tam začíná granitové království, hned vlevo od cesty jsou první skály, pocuchané lámáním kamene. Člověk si až při hlubším zájmu o žulařinu uvědomí, jak příroda místa bývalých těžeb rychle změní k nepoznání. Jen ostré hrany po odlomech dnes na skalách znalým připomenou, že tady se dobýval krásný kámen. Lomaři odešli někdy na konci 19. století, skály osaměly a mechy si je sebraly zpět do své moci. Chodím loukou pod Mojžíšovým pramenem a říkám si: kolik skal a skalek asi bývalo kdysi níže v údolí a lidé je rozbili do základů a stěn svých domů nebo je prodali daleko do Němec? Za lesním šenkem Mojžíšův pramen je už výhradně žulový kraj. Oblé skály stojí na místech, kterých si těžaři nevšímali, snad proto, že kámen tu byl již hodně narušený zvětráváním. Člověk má představu, jak je žula tvrdá a nezničitelná, ale v lesích je mnoho míst, kde lze ze skalní stěny drolit hrubý písek jenom pouhou rukou. Narazíme-li na ostře hraněnou skalku, občas ještě s viditelnými žlábky po kamenických klíncích, nebo dokonce na zarostlou skalní stěnu, jsme téměř jistojistě na místech působení starých lomařů. Až na výjimky, jako byl Appelt, Fiebiger či Wondrak, se ve
K
314
Kameníci v lomu na úpatí Císařského kamene někdy na samém počátku 20. století. Krajina se změnila a hodně ji přeorali i sami lomaři. Kameny s „okousanými“ okraji je ale možné nalézt nedaleko od rozhledny na Kajzrštajnu hned na několika místech.
Vratislavicích a Proseči jejich jména dodnes nedochovala, tedy spíše nebyla prozatím odkryta v nejnižších patrech zdejší historie. V Milířích jsou dochována ještě z počátku 20. století jen dvě jména lomařů: Ignaz Hauser a Anton Hübel z dodnes stojícího domu č. 33. Mívali prý hezkou přezdívku Steinherren čili kamenní páni. Podle vzpomínek se ale v kopcích nad Nisou od poloviny 19. století těžbou dvojslídé žuly zabývala většina mužů, kteří tehdy přišli o výdělky plynoucí z domácího tkalcování. Někteří pracovali v několika větších lomech ve svazích Císařského kamene či Lovčího vrchu, ale většina kámen dobývala osaměle v lesích. Buď se likvidovala jen rozsáhlá kamenná pole, kterých bylo ve stráních pod Kajzrštajnem mnoho, nebo byly na místě výchozů kvalitnějšího kamene otevírány menší lůmky či ještě menší skalnice. Pracoval v nich většinou jen jeden muž, kterému občas pomáhal někdo z rodiny. Traduje se, že učitel školy v Milířích musel hlídat dodržování vyučovacích hodin, aby se děti mohly přesně v poledne rozběhnout do svých chalup, kde vyzvedávaly oběd pro hladové táty pracující na skalách.
315
Zarůstající lom pod Císařským kamenem si oblíbili v poslední době čundráci a postavili si zde nízký přístřešek vonící smolným dřívím a lákající k lomařskému táboření
316
Kamenná pole a skalnice v rohanských lesích se dala od vrchnosti pronajmout vcelku snadno. Zdá se, že panská kancelář v Rychnově byla ráda nejen za přínos do rozpočtu pánů na Sychrově, ale očekávalo se prý, že lamač do konce života – řada skalnic se opravdu pronajímala „na doživotí“ – les od kamení a skal doslova „vyčistí“ a bude jej pak možné lépe obhospodařovat. Pronajímání kusů lesů za účelem těžby kamení se od 70. let 19. století rozmohlo a lomy, lůmky a skalnice se otevíraly na mnoha místech. Desítky jich bývaly v celém Svijanském lese a klepání kladívek a majzlíků bylo slyšet od Jeřmanic až k Jablonci, od Vratislavic až k Rádlu. Pro současníky, kteří si přečtou zápisky o životě žulařů, je těžba v lesích a lomech něco stěží přestavitelného. Jistěže s ní byla spojena obrovská námaha, ale také je třeba říci, že starým kameníkům práci usnadňoval obrovský fortel. Těžba ve všech lomech v lesích mezi Vratislavicemi a Milíři bývala ale veleprostá – kámen se zde dobýval výhradně ručně, bez pomoci mechanizace se také tahal ven z lesů na cesty, odkud se odvážel k prodeji či dalšímu zpracování. Řada jednoduchých lomařských cest, často jen úzkých lesních stezek srovnaných ve svahu naskládaným odpadem z těžby, se dochovala ve svazích Císařského kamene. Na jeho severní a západní straně okraji jich je hned několik, a přestože jsou dnes již skryté v lesích, lze na ně často narazit. Granit se odlamoval klínováním; vrtání a odstřelování prachem zde bylo velice výjimečné, na rozlomené vrty tu člověk narazí jen s velkou dávkou štěstí. Nikdy jsem nechápal, jak je možné obrovské žulové bloky tak snadno rozlomit. Kuba Šrek, který je do jizerskohorské žuly zamilován snad ze všech nejvíce, popisuje, že klínování jako metoda ruční těžby využívá pro běžného smrtelníka neviditelný systém puklin v kameni, označovaných písmeny L, S, Q. Tyto pukliny krátce po první světové válce přesně popsal geolog Hans Cloos na opačné straně Jizerských hor s tím, že v kameni vznikly vlivem tlaků a jsou tedy na sebe kolmé. Zdánlivě neporušenou horninu tak lze oddělovat jejich prostřednictvím prakticky ve tvaru různě velkých kvádrů. Písmena, která jsou jednotlivým puklinám přiřčena, značí jejich význam pro těžbu: L je ležení, tzv. hontová plocha, S pak dobrá strana a Q konečně špatná strana. Skála se při těžbě naruší špičákem řadou záseků pro klíny, do nichž se pak vpraví železné klínky, na které pak kameník palicí bušil, dokud tlak skálu nerozlomil. Někdy se uvádí, že bloky žuly byly odlamovány bukovými klíny, které se polévaly vodou, a nabobtnání dřeva skálu nakonec rozervalo. Myslím ale, že by se opravdoví kameníci takovému „těžení“ kamene asi jen smáli.
317
Nádherné oblé skalky na hřebínku severovýchodně od Císařského kamene. V okolí je hned několik lomů a skalnic, a tak je pozoruhodné, že tyto věžičky nikdo nerozbil na stavební materiál.
Vrchol rubání granitu v lesích mezi Vratislavicemi a Milíři byl patrně někdy v 90. letech 19. století. Na počátku 20. století sice ještě čile majzlíky zvonily o žulové kameny, ale objevovaly se již hojně nové a dostupné stavební materiály, které kámen v mnoha ohledech nahrazovaly. Ránu žulařství v této části jizerskohorského podhůří zasadila první světová válka; zdá se, že řada z lomařů a kameníků zmizela na válečných frontách, někteří nadobro. Lomy osaměly, v některých zůstalo dokonce nedokončené žulové zboží, v lesích již také nikdo nerozlámal načaté balvany. Za první republiky kdysi všudypřítomná těžba nad Vrartislavicemi ustávala a skály zde žulaři lámali pro hrubé silniční stavby jen ve větších lomech,
318
povrchové kameny v okolí pak horalé rozbíjeli vesměs jen pro svoji vlastní stavební potřebu. Později zaniklo i to, špičáky, majzlíky a palice zapadaly prachem v kůlnách chalup v okolí Císařského kamene a ten, kdo si chce nažloutlou dvouslídou žulu dneska pořídit, může tak na jediném místě – v lomu u Nové Vsi nad Nisou, kde je dnes jako na jediném místě pro obchod těžena. My se ale stále můžeme alespoň vydat za zašlou slávou starých lomařů a žulařů přímo do lesů. Většinu lomů pohltila příroda natolik, že tvoří překrásná lesní zákoutí, patrně mnohem hezčí, než byla před příchodem těžby do smrkového ticha. Rozeklané skály, napůlené balvany, stěny zarůstající smrčinami – je to jako z dílny strašlivého Kamenožrouta, který svoji hostinu nechal nedojedenou. Zaskotačte si v lesích za Mojžíšovým pramenem, pobyt mezi stromy a žulou tu dodává horskou sílu. Patrně ze všech největší lom tu býval v lese pod Novým Světem, za dnešní továrnou LG Dinex v Prosečské ulici. Zdejší horalé mu prý říkávali Bei der Sechssteckschen čili U Šestopatrovky, což odráželo pomístní lidový název pro dodnes stojící mohutnou a stále impozantním dojmem působící tkalcovnu firmy Josef Herzig a synové. Poměrně velký, dnes již značně zarostlý lom byl i na severním svahu Císařského kamene. Lámaly se zde prý obrubníky a patníky. Těžba tu skončila někdy ve 30. letech 20. století. Směrem k Liberci se nachází několik dalších lůmků a skalnic ve hřbítku, z něhož je nádherný výhled na Vratislavice. V nepřehledném terénu jej poutník pozná podle několika oblých a velice hezkých skalek na jeho vrcholu. V jednom z pěkných lomů se tu usadili čundráci, mají zde svůj tajuplný přístřešek vonící kouřem ze smrkových polen. Nedaleko odtud leží v severním svahu nápadný opracovaný kámen, který by se dal možná považovat za nedokončený obrubník. Poměrně rozsáhlý lom je i nedaleko cesty, která vede od Mojžíšova pramene k jihozápadu směrem k Císařskému kameni. Vede od něj klikatá a strmá cesta, dodnes využívána lesníky i těmi, co se jen tak potloukají po lesích. Sám lom je ale dnes již notně zarostlý. Přímo pod vrcholem Císařského kamene je několik skalnic i kamenných polí, kde zůstaly načaté napůlené balvany i odhalené skalní stěny. Jedna ze skalnic zarůstá lesem i nedaleko od cesty vedoucí do Jeřmanic, dodnes tu minulost připomíná mohutný opracovaný kámen ponechaný svému osudu. Další odhalené stěny jsou pak na západním a severním svahu vrchu, spojují je tu lomařské stezky ukryté v temném lese. Větší, ale hustě zarostlé lomy jsou také na úbočích blízkého Lovčího vrchu, těsně pod silnicí vedoucí dolů do Proseče a Vratislavic.
319
V okolí Císařského kamene se nacházelo také několik pískoven. Neznalí je mohou považovat za mělké lomy, ale těžen v nich byl jen hrubý žulový písek vznikající zvětráváním kamene mezi lidmi bývá občas označován jako perk. V celém údolí Nisy byl používán pro stavebnictví a především zpevňování cest. Pískovna Ferdinanda Jahneho z Jeřmanic č. p. 80, založená roku 1910, leží napravo od cesty k Jeřmanicím, přes silnici je pak další. Hezká pískovna s vodou na dně je také na Lovčím vrchu. Hodiny se lze toulat v lesních lomech a pískovnách nad Vratislavicemi. Člověk se po čase dostane do zvláštního naladění – okukuje kameny, hledá na nich pukliny, zašlé stopy činnosti kameníků. Po chvíli dostane do oka i charakteristiku vzhledu starých lomů, jejich existenci pak pozná neomylně i v nejhustším porostu. A co více – po návratu do města dokáže přesně poznat nažloutlou dvouslídou žulu mezi různobarevnými dlažebními kostkami a obrubníky. Takovou moc má dnes již opět bezcenné kamení válející se po svazích Císařského kamene.
Odhalené skalní stěny lomů mezi Vratislavicemi a Milíři jsou překrásným zpestřením lesního putování v této romantické a tajemné krajině. Málokdo si zde dnes ale uvědomí, s jakou dřinou zde musela být těžba žuly spojena.
320
