1 Sir Charles Hamilton Morley Slavné soudní procesy: Grace Elizabeth Foxová, duben 1953 Dvacátého třetího dubna 1953 v 6:30 ráno vstala Grace Elizabeth Foxová z lůžka a za pomoci mladé dozorkyně se oblékla. Lehce posnídala – toast, marmeládu a čaj – a pak se věnovala psaní dopisů rodině a přátelům. Krátce před 8:00 si dala malou sklenku brandy na uklidnění nervů a následující hodinu strávila sama s vězeňským kaplanem. Třicet vteřin před 9:00 vešel do Graciny cely pan Albert Pierrepoint se svým pomocníkem a s obvyklou úctou a bez otálení jí spoutal ruce za zády jemným řemínkem z teletiny a eskortoval ji na nedaleké místo popravy. V noci pršelo a kamenné schody byly po dešti tmavé a kluzké. Skupinka vešla přesně v 9:00 do popravčí komory, kde už čekal ředitel věznice, lékař a dva svědci. Podle pozdějšího vylíčení se Grace chovala po celou dobu velice důstojně, její kroky nikdy nepozbyly jistoty a ona sama nevydala žádný zvuk, pouze se při spatření provazu krátce otřásla a slyšitelně nadechla. Sotva se ocitla u šibenice, postavili ji na křídou namalované T na padacích dvířkách a pomocník jí spoutal kotníky koženým páskem. Pan Pierrepoint vytáhl z kapsy bílou bavlněnou kápi a nasadil ji Grace na hlavu. Pak jí pečlivě 7
a zlehka přitáhl kůží potaženou oprátku kolem krku. Když bylo vše připravené k jeho spokojenosti, odstoupil, uvolnil jisticí kolík a jediným rychlým pohybem od sebe odstrčil páku. Padací dvířka se otevřela a Grace se propadla ke své smrti. Celá záležitost z cely až na věčnost netrvala déle než pár minut. Po krátkém vyšetření vězeňským lékařem bylo Gracino tělo podle předpisu ponecháno pověšené celou hodinu, pak bylo sejmuto, omyto a byla provedena pitva. Podle nálezu zemřela okamžitě v důsledku „zlomeniny spojené s dislokací páteře v C2, kde na stejné úrovni došlo k pěticentimetrové trhlině a příčnému přerušení míchy“. Patolog také zjistil „zlomeniny obou rohů jazylky a pravé strany štítné chrupavky“. Grace měla také frakturu hrtanu. Následujícího dne tělo formálně identifikovala Gracina sestra Felicity a soudní ohledání konstatovalo její smrt: „23. dubna 1953 ve věznici Jejího Veličenstva v Leedsu: Grace Elizabeth Foxová, 40 let, žena v domácnosti, bytem Kilnsgate House, Kilnsgarthdale v okrese Richmond, Yorkshire (North Riding). Příčina smrti: poškození centrální nervové soustavy v důsledku výkonu trestu smrti oběšením.“ Ředitel věznice zapsal do denního protokolu prostá slova: „Popravou byl vykonán rozsudek smrti nad Grace Elizabeth Foxovou,“ a Gracino tělo bylo pochováno v areálu věznice. Říjen 2010 Slíbil jsem si, že až mi bude šedesát, vrátím se domů. Laura to považovala za báječný nápad, ale když ten den konečně nastal, stál jsem v lijáku, jaký zažijete snad jen v Nové Anglii, u jejího hrobu a mohl si vyplakat oči. O to větší důvod, abych odešel, pomyslel jsem si. „Po dvou stech metrech odbočte doprava.“ Jel jsem pořád dál. „Po čtyřech stech metrech odbočte doprava.“ 8
Pokračoval jsem v jízdě pod baldachýnem stromů, kolem mě se snášelo a vířilo listí. Displej znehybněl, pak obraz zablikal, rozpustil se a znovu se přeměnil do tvarů, které ani v nejmenším nepřipomínaly krajinu, jíž jsem projížděl. „Až to bude možné, otočte se a po třech stech metrech odbočte doleva.“ Nemyslel jsem si, že to může být správně. Byl jsem si jistý, že moje odbočka doleva se nachází ještě asi o půl kilometru dál. Prý je snadné ji minout, zejména když jste tudy ještě nikdy nejeli. Satelitní navigace se v Yorkshiru zřejmě chovají podivně. Rozhodl jsem se, že ji ponechám zapnutou; schválně, co bude říkat dál. Zpomalil jsem a jel jsem teď skoro krokem, pozorně jsem se rozhlížel – a tady to je, mezera v nasucho postavené kamenné zdi. Vypadalo to spíš jako zanedbaná polní cesta než co jiného, třebaže podle stop pneumatik jsem poznal, že tu nedávno přece jen někdo byl. Žádný ukazatel jsem nezahlédl a stará dřevěná vrata visela nakřivo, vylomená z rezatého horního pantu. Vjezd svou šířkou postačoval jen taktak pro menší dodávkový vůz. Udělal se krásný den, pomyslel jsem si, když jsem směroval volvo do úzkého vjezdu. Za rozložitými stromy se mi otevřelo skryté údolí jako jakási kouzelná krajina, kterou dosud žádné lidské oko nespatřilo. Auto se překodrcalo přes přejezdový rošt bránící volnému pohybu dobytka a projelo louží. Bylo těžko k uvěření, že mezi Riponem a Mashamem mě ze silnice málem spláchl přívalový déšť, ale takové už je yorkshirské počasí. Jestli se vám to nelíbí, říkával můj otec, počkejte deset minut nebo jeďte o deset kilometrů dál. „Až to bude možné, otočte se,“ žádala navigace. Vypnul jsem ji a pokračoval po úzké cestě. Tráva byla po silných letních deštích šťavnatě zelená, bleděmodrou oblohu sem tam zdobily nadýchané bílé obláčky a stromy se pyšnily tlumenými podzimními barvami – zlatou, citronově žlutou a hnědočervenou. Možná nejsou tak dramatické jako podzimní listí ve Vermontu, ale přesto mají 9
svou vlastní krásu. Okno jsem měl o pár centimetrů spuštěné, a tak jsem slyšel ptačí zpěv a cítil mokrou trávu. Projížděl jsem dnem údolí na západ, hned napravo od říčky Kilnsgarthdale Beck, tak plné vody, že se málem vylévala ze břehů. Celé údolí nebylo patrně širší než jeden a delší než tři kilometry a jeho dno tvořil asi dvě stě metrů široký rovný pás, v němž podél koryta říčky vedla cesta. Po stranách se asi do patnáctimetrové výše pozvolna zvedaly travnaté svahy, tu a tam do říčky přitékal stříbrný potůček a úplně na vrcholu se po obou stranách táhly stromy. Na svahu po mé pravici se páslo několik kusů dobytka, zřejmě z nějaké farmy skryté mimo dohled za kopcem. Údolí Kilnsgarthdale je malé, odlehlé a obklopené lesy a kamennými zídkami. Najdete ho jen na nejpodrobnějších m apách. Projel jsem kolem rozpadlé kamenné stodoly a zbytků nasucho kladené zídky, která kdysi označovala mez polí na protilehlém svahu, ale žádné další známky lidského osídlení jsem nespatřil, dokud jsem se nepřiblížil ke Kilnsgate House. Dům stál asi dvacet metrů od cesty po mé pravici za nízkou zahradní zídkou se zelenými dřevěnými vraty, volajícími po novém nátěru. Zastavil jsem a zadíval jsem se z okna auta. Z cesty bylo těžké zahlédnout něco víc než komíny, střechu s břidlicovou krytinou a horní část oken v patře, protože zbytek zakrývaly stromy a svažitá zahrada byla zcela zarostlá. Zmocnil se mě podivný pocit, že ten ostýchavý, napůl skrytý dům na mě čeká – že na mě čeká už dlouho. Maličko jsem se otřásl, pak jsem vypnul motor a jenom jsem dýchal lahodný vzduch a vychutnával si ticho. Tak a je to, pomyslel jsem si, konec mojí cesty. Nebo její začátek. * Vím, zní to divně, ale do této chvíle jsem Kilnsgate House viděl jenom na fotografiích. V průběhu celého procesu koupě domu jsem se plně věnoval rozsáhlému pracovnímu projektu v Los Angeles a prostě jsem neměl čas skočit do letadla, zaletět sem a objekt si prohlédnout. Celou záležitost vyřizovala 10
realitní makléřka Heather Barlowová a právník a vše probíhalo prostřednictvím e-mailů, zásilkové služby, telefonických hovorů a bankovních převodů. Kilnsgate House byl zdaleka nejlepší z mnoha domů, které jsem si prohlédl na internetu, a cena byla slušná. Dokonce skvělá. Několik let se nemovitost pronajímala, ale v současné době tu nebydlel nikdo. Majitel žil v cizině, o dům neprojevoval zájem a svěřil ho do správy jednomu právníkovi z Northallertonu. Paní Barlowová mě ujistila, že nebudu mít žádné problémy s vlastnickými právy nebo s přeplacením na poslední chvíli ze strany jiného zájemce či s jakýmikoli jinými podivnými praktikami, s nimiž se Angličané setkávají při koupi a prodeji domů. Nastěhovat se můžu, kdykoli budu chtít. Zmínila se o izolovanosti a já teď pochopil, co přesně měla na mysli. Tohle byl spolu s velikostí domu problém, který vyvstával, když se jednalo o pronájem domu turistům. Říkala, že tady budu odříznutý od světa. Nejbližší sousedé žijí za lesem skoro o dva kilometry dál, na farmě na opačné straně kopce, a nejbližší městečko Richmond se nachází bezmála čtyři kilometry odtud. Vysvětlil jsem jí, že mně to vyhovuje. Vystoupil jsem z auta, prošel rozvrzanou bránou, pak jsem se otočil a obdivoval odtud výhled na protější stranu údolí. Asi vpůli cesty nahoru stála jakási kamenná rozvalina lemovaná stromy a napůl schovaná v kopci. Pomyslel jsem si, že je to snad nějaká dekorativní napodobenina hradu. Jediná další věc, která paní Barlowové působila starost, byl můj postoj ke klavíru. Bylo by možné ho vystěhovat, řekla mi v jednom z našich mnoha telefonických rozhovorů, ale bylo by to obtížné. Pokud bych se rozhodl ponechat si ho, nic bych za to samozřejmě neplatil, třebaže by plně chápala, kdybych se ho chtěl zbavit. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Chystal jsem se objednat si pianino nebo dokonce jen malý digitální model. Teď jsem měl koncertní křídlo. Jediné, co budete potřebovat, po11
kračovala paní Barlowová, překvapená a potěšená mým nadšeným přijetím klavíru, je ladič pian. V tuto chvíli jsem to sice nevěděl, ale Kilnsgate House měl také svou historii, která mě brzy začne zajímat, možná jí budu až posedlý, jak by mohl leckdo tvrdit. Dobrý realitní makléř, a Heather Barlowová dobrá byla, se očividně stává mistrem opomenutí. * Po dlouhé cestě jsem se cítil unavený. Po příletu z Los Angeles jsem strávil tři dny v Londýně; byl to zmatený čas poznamenaný poruchou biorytmu po mnohahodinovém přeletu a přerušovaný obědy a večeřemi se starými přáteli a obchodními partnery. V té době jsem koupil nové Volvo V50 Estate – dobré auto pro severní klima – v autosalonu, který mi doporučil jeden přítel v Camberwellu, a odjel jsem do Bournemouth strávit dva dny s matkou. Moje sedmaosmdesátiletá matka se stále držela, hrdá na syna a celá nervózní, aby se mnou stihla pochlubit všem sousedům, i když nikdo z nich o mně neslyšel od nikoho jiného než od ní. Nemohla pochopit, proč se po tak dlouhé době vracím do Anglie – tvrdila, že to s touhle zemí jde rok od roku čím dál víc z kopce – a navíc do Yorkshiru. Kdysi se skoro nemohla dočkat, až se odtamtud dostane, a když můj táta, pokoj jeho duši, odešel roku 1988 do důchodu, koupili si přízemní rodinný dům na kraji Bournemouth. Táta si bohužel užil pouhé tři roky důchodu, než ve svých sedmašedesáti podlehl rakovině, ale matka tam stále zůstávala, stále si každé ráno vyšla na zdravotní procházku po promenádě a každý večer si dávala zdravotní láhev ležáku. Uvědomoval jsem si, že kdyby na mě matka naléhala, nebo vlastně i kdokoli jiný, abych vysvětlil, proč se po tak dlouhé době vracím, nedokázal bych to. Patrně bych zamumlal cosi o uzavírajícím se kruhu, třebaže jsem spíš doufal v nový začátek. Možná jsem si myslel, že tentokrát budu moct dosáhnout toho, čeho jsem ve svých prvních pětadvace12
ti letech tady – než jsem odešel hledat štěstí do Ameriky – dosáhnout nedokázal. Popravdě jsem doufal, že svým návratem odhalím, proč jsem pociťoval tak hlubokou a trvalou potřebu vrátit se, jestli to vůbec dává nějaký smysl. Když jsem teď s kufříkem a pouzdrem s notebookem stál před rozlehlým domem, který jsem koupil, začal jsem pociťovat důvěrně známý strach, že jsem překročil nějakou hranici; byl to onen trýznivý pocit, že jsem vetřelec a brzy budu odhalen. Mohutnost domu mě zastrašovala. Byl mnohem větší, než jsem si představoval, spíš se podobal sídlům ve staroanglickém stylu v Beverly Hills. Užívat si takové přepychové výstřednosti v jižní Kalifornii člověku připadalo naprosto normální, ale tady ve staré dobré Anglii se mi zdálo, že je to zasahování do něčeho, co mi podle dědického práva nepatří. Lidé jako já v takových domech nežijí. Vyrůstal jsem v drsné části Leedsu, vzdáleného odtud zeměpisně pouhých devadesát nebo sto kilometrů, ale milion kilometrů v každém jiném ohledu. Zamlada pro mě bohatství a privilegia byly spíš urážkou než zdrojem obdivu, zřejmě na rozdíl od tolika Američanů, kteří považují zámky, historii a královskou rodinu za úžasné. Naše rodina byla spíš proletářská než vznešená. Nikdy jsem nezapomínal, že moji předkové byli ti, kdo se museli uctivě plazit, když majitel takového panského sídla, jako je Kilnsgate, projížděl se zvednutým nosem kolem a postříkal je blátem. V mládí jsem býval rozhněvaný mladý muž, i když ne natolik, abych měl průkaz člena komunistické strany, ovšem teď už na to skutečně kašlu. Tolik roků strávených v Americe mě změnilo, zmírnilo mé postoje – díky ústřednímu topení, klimatizaci, krásnému mezonetovému střešnímu bytu v Santa Monice s podlahou z tropického dřeva a balkonem s výhledem na oceán; samozřejmě také díky velkým dávkám těch keců, že „všichni lidé jsou stvoření sobě rovni“, a že „každý se může stát prezidentem“. Jenže ta změna byla jen povrchní. Některé věci jsou uložené hlouběji než materiální výdobytky. Jak jsem stál před 13
svým nádherným novým domovem, musel jsem si přiznat, že cítím, jak mi staré dělnické hodnoty znovu způsobují obrovský mindrák. A ještě hůř, znovu se mě zmocnil onen hluboce zakořeněný znervózňující pocit, že si to nezasloužím, že takové domy nikdy nebyly zamýšleny pro lidi jako já, a že se ráno probudím, všechno bude pryč a já se znovu ocitnu tam, kam patřím, v řadovém domku na zaneřáděném obecním pozemku, a budu pracovat na šachtě nebo – což je dnes pravděpodobnější – žádnou práci mít nebudu. Kdysi jsem se pokusil – bylo to v noci, kdy jsem získal svou první a poslední cenu filmové akademie a měl jsem dost upito – vysvětlit Lauře, že si tu cenu nezasloužím, že ta bublina každým okamžikem praskne, všichni si uvědomí, jaký jsem rádoby skladatel, a pošlou mě zase rovnou zpátky, kam patřím. Ona však nechápala. Podle jejího amerického uvažování jsem si Oscara samozřejmě zasloužil. Členové akademie by mi ho přece nedali, nebo ano? Tak proč tu zatracenou sošku prostě nepřijmu a neužívám si večírku jako všichni ostatní? Pak se rozesmála, objala mě a řekla, že jsem její krásný trouba. * Kilnsgate House se tyčil nade mnou. Podle toho, co jsem viděl, jak jsem přicházel po cestě mezi stromy a přerostlou trávou, měl průčelí typické pro stavby v údolích, široký symetrický obdélník z vápence, tu a tam s náznakem tmavšího pískovce, dvojici oken po každé straně domovních dveří, další dvě v patře, a střechu s břidlicovou krytinou. Vpředu byla klenutá kamenná veranda s dřevěnými lavicemi po obou stranách, což mi připomnělo vstup do starého vesnického kostelíku. Tušil jsem, že je to užitečné místo k odložení zablácených bot po celodenním střílení tetřevů či lovu na koni. Stála tu dokonce i sloní noha sloužící jako stojan na odkládání vycházkových holí a deštníků. Nad dveřním překladem bylo do kamene vytesáno JM 1748, což jsem chápal jako iniciály původního majitele. Klí14
če jsem našel přilepené páskou pod lavicí vpravo, kde mi je paní Barlowová přislíbila ponechat. Litovala, že mě tu nebude moci přivítat, protože má naléhavou schůzku v Greta Bridge, ale slíbila, že se zastaví kolem šesté hodiny a podívá se, jak jsem se tu zabydlel. To mi poskytovalo spoustu času na to, abych se aklimatizoval a pořádně rozhlédl kolem, třebaže jsem začínal litovat, že jsem se nezastavil cestou pro nějaké zásoby v družstevní prodejně, kolem níž jsem v Rich mondu projížděl. Teď večer se mi už nechtělo zase odjíždět na nákupy, od oběda jsem však nejedl a v břiše mi začínalo škrundat. Chvíli mi trvalo, než jsem otočil velkým klíčem v zámku otevíraném z druhé strany klikou, ale podařilo se to; popadl jsem zavazadla a vešel do vstupní haly. Na první pohled to byla spíš větší předsíň nebo vestibul a prostor zabíral skoro celý střed přední části domu. Vitrážové okénko vysoko nade dveřmi proměňovalo sluneční světlo v modré, červené, žluté a fialové paprsky pohybující se jako v kaleidoskopu podle toho, jak se stromy venku ve vánku kývaly a větvemi a listy vrhaly stíny. Samozřejmě jsem fotografie interiéru viděl, ale nic vás plně nepřipraví na to, jak to působí ve skutečnosti. Například velikost. Podobně jako zvnějšku, i zevnitř mi všechno připadalo o tolik větší, než jsem si představoval, že mě to málem polekalo. Pamatoval jsem si, že anglické domy jsou malé a stísněné, a já jsem teď stál v místnosti s vysokým stropem, která byla dost velká, aby se tu mohl uspořádat večírek. Široké dřevěné schodiště přímo přede mnou vedlo na horní podestu s galeriemi opatřenými zábradlím a dveřmi do ložnic. Dokázal jsem si představit, jak se spousta lidí ve viktoriánském oblečení opírá o dřevěné zábradlí a dívá se dolů na nějaké divadelní představení, možná na lidové vánoční mysterium, prezentované tady, kde stojím, nesnesitelně roztomilými dětmi a kostýmovanými mladými dámami předvádějícími svůj talent. U starožitného příborníku nedaleko dveří stála dvě hod15
ně ošoupaná křesla a vlevo od schodiště stojací hodiny s tikajícím mosazným kyvadlem. Zkontroloval jsem čas podle svých hodinek; byl přesný. Stěny do výše pasu chránilo dřevěné obložení a nad ním je pokrývaly plastické tapety. Z vysokého stropu visel lustr podobný zamrzlému gejzíru. Všechny dřevěné povrchy zářily po nedávném vyleštění a vzduch voněl citronem a levandulí. Na stěnách viselo několik obrazů ve zlacených rámech: richmondský hrad při západu slunce, dva koně na pastvě u Middlehamu, muž, žena a dítě pózující před domem. Pomyslel jsem si, že žádný z nich nemá valnou cenu, ale nebyly to ani laciné reprodukce, které lidé kupují na bleším trhu. Už i samotné rámy měly patrně slušnou cenu. Kdo si může dovolit tohle všechno opustit? A proč? Galerie přímo na konci schodiště přede mnou byla zarovnaná se stěnou dolů a symetricky po každé straně schodů se nacházely jedny dveře. Další dveře byly po mé levici a pravici. S kufříkem, ve kterém jsem měl uloženy toaletní potřeby a nějaké oblečení, jsem vystoupal po poněkud nepra videlných a vrzajících schodech, abych si vybral vhodnou ložnici. Dvě velké ložnice zabíraly přední část domu, každá po jedné straně, na galerii zrcadlově proti sobě. Nakoukl jsem do obou a vybral si až tu druhou. Světlý, příjemně působící pokoj s krémovými tapetami s motivy růží; okna dopředu a do boku domu, celkem čtyři, vpouštěla dovnitř spoustu slunečního světla. Na dřevěné truhle u nohou postele ležela úhledně složená hromádka ložního prádla a tlustá prošívaná přikrývka. V pokoji byl ještě borovicový šatník a toaletní stolek se židlí a stále zde zbývalo tolik volného místa, že by se tu dalo tančit. Na stěnách nevisel žádný obraz, ale už jsem se těšil, jak se vydám na místní trhy a do obchodů se starožitnostmi pátrat po vhodných grafikách. Druhé dveře vedly z ložnice do přilehlé koupelny s toaletou, umyvadlem a proskleným sprchovým koutem. U jednoho z předních oken stálo polstrované křesílko, z něhož jsem viděl přes stromy v zahradě na protější stranu 16
