Gravitace : Singularity
Petr Neudek
1
Singularita není jen hmota. Zatímco se první důkaz zabýval podobností mezi teorií velkého třesku a rozvojem přirozené množiny, bude se další důkaz týkat jednoduché geometrie. Jde o pochopení „singularity“. Začneme nejprve názornými kuličkami. Představme si, že máme 4 stejné kuličky. Nejprve je pro představu poskládáme na sebe do pyramidy asi takto:
Kresba : Pyramida ze 4 kuliček - geometrie singularity
Nyní si představíme, že je to okamžik vzájemné kontrakce (interakce). Před tím byly kuličky „vystřeleny“ navzájem proti sobě a takto se srazily. Tedy každá jedna narazila do 3 jiných ve stejném okamžiku. Předpokládáme, že každá kulička letěla stejnou rychlosti proti bodu střetu a ve stejném úhlu proti ostatním jako ony proti ní. Každý původní vektor (síly) má za bodem kontrakce naprosto „volnou“ cestu. Proti síle je nejmenší – nulová reakce. Síla není vynulovaná reakcí, a přes to je „zastavena“ jako zdroj. Co se stane? Jedna kulička nemůže „překonat“ trojnásobnou přesilu. Ale žádná z kuliček nemůže pokračovat v původním směru. Zamrznou v bodě dopadu. Pokud mají vnitřní rozměry a hmotu, lze předpokládat, že se energie „vybije dovnitř“ každé kuličky. Ale co když naše kuličky nemají takovou schopnost. Energie se změní na statický vektor síly opačného směru k původnímu pohybu. Všechny kuličky jsou stabilizovány. Zůstanou vlastně trčet v místě srážky a jejich energie se sečte. Ale pozor, co když je to jen vnější pohybová energie, kterou nelze eliminovat vnitřní strukturou kuliček, nebo jejich vlastní rotací? (Rotace kolem vlastních os kuliček je znemožněna počtem – vysvětlení je v technologii planetové převodovky a říká asi tolik, že zubů satelitů musí být sudý počet a korunové kolo musí mít celočíselný násobek sudého počtu zubů satelitu. Což samozřejmě také opačně dobře vysvětluje, proč se rotující nezávislé elementy po srážce „transformují“, slučují a tak dál. Sudý počet prvků v uzavřeném řetězci tedy potenciálně rotaci umožňuje, a lichý nikoliv.) Tuto zajímavou představu efektu symetrické srážky nerotujících elementů si vyjádříme jako vektorovou rychlost pro každou „kuličku“. Rychlost jako jediný energetický fenomén pro každou kuličku vyjádříme jako d/t. Kuličky letěly bez jakéhokoliv zrychlení až k místu srážky a pak „přestala existovat dráha po které se původně posouvaly“. Prostě vesmír pulzuje dál svým tempem, ale kuličky zamrzly v souřadnicích původně vnějších. Neustále se bez výsledku přetlačují. Aby se mohly oddělit, musela by přiletět jiná kulička a alespoň jednu ze 4 zasáhnout tak, aby takovou past otevřela. Ukážeme si to na vektorech, kterými nahradíme kuličky. Už ale zcela jistě tušíme, že součet rychlostí do jediného bodu je vlastně prudkým zastavením,
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
2
tedy negativním zrychlením. Jednotlivá přímková dráha d se z hodnoty d1 skokem změní na (+/-)d0. Totéž se stane z celkovou rychlostí, a proto se v1 skokem změní na v0. v0= 1 = +/-d0/t (při +/-d0 = 1 = vyjádření opačné hodnoty dráhy bez směru – nulová velikost) potom t = 1 → ∞ Takové vyjádření postrádá ještě něco dost podstatného. Výrazy by měly být vybaveny deltou, ale pozor na unáhlené závěry. Interakce sestává ze 4 prvkových skutečností, které mají schema prostorové hvězdice (tenzoru), na kterou se také vztahuje dt = 1. Kontrakce spočívá právě v tom sjednocení, proto není možné (matematický předpoklad existence) aby bylo „po kontrakci“ vyjadřováno součtové množství. To se týká absolutní velikosti potenciálu, který „je zjevný“, tedy vlastně existující, až po změně na „současnost“, které se mu může opětovně dostat například uvnitř termojaderné výhně. Do té doby se chová jako „bod“, který skutečně vyjádříme jako naprosto vnitřně závislou množinu, která má jen hodnotu bez vlastní velikosti – má vlastně velikost hodnoty. Teoreticky lze takový případ vysvětlit tím, že prostor je čtyřrozměrný v tom geometrickém smyslu, a jednotlivý vektor bez ohledu na zbylé prostě „stojí“ jen ve svém směru. V ostatních směrech by mohl například rotovat a nebo také plout ještě v jiných vektorech (v rovině i prostoru). Samozřejmě tahle představa nám není moc blízká. Považujeme sice náš časoprostor za vícerozměrný, ale generální pojetí je 3D + rychlost. Já k tomu dodávám, že ta rychlost se u jednotlivého klasicky 3D+v rozměrů elementu po srážce změní zase na absolutní dráhu. Interpretuji totiž vznik tak, že před vznikem časově nezávislého budu se k sobě těsně přiblížily jen 4 rovnocenné rychlosti. Srážkou (kontrakcí) zůstal jen elementární bod v nezávislé časové konzervě. Takže vysvětlením je formulace, že elementární časoprostor je dán původní kontrakcí čtyř stejných rychlostí podle prostorové symetrie pravidelného čtyřstěnu. Je to vnější absolutně stojící souřadný bod. Vesmír se vlastně kolem tohoto bodu pohybuje. Ztrátou rovnováhy v jakémkoliv z vektorů se začne bod pohybovat již jen v trojrozměrném prostoru, ale stává se také součástí vesmíru. Tak to je představa o bodech. Výsledná rychlost reálného kontrakčního bodu je dána disproporcí jednotlivých vektorů. Jejich plná kontrapozice vytvoří jakoby těleso s vlastními 3 rozměry a s vlastní vnější drahou vztaženou na střed kontrakce. Tento kontrakční bod má teprve hodnotu elementárního prvku. Lze ho totiž považovat za něco, co do „měněného – změnou ovlivňovaného vesmíru“ nepatří. Existuje v jiných dimenzích.
Původní bod kontrakce
Síly setrvají v rovnovážné opozici
Kresba: Znázornění prostorového rozvržení sil bodu kontrakce
Podle obrázku si asi umíme představit, že když budou 3 vektory „stejné“ a 1 jiný, může dojít k jednosměrnému přímočarému pohybu bez rotace. Když ale budou dva vektory různé ze 4, budou složky směrovány více směry naráz. Záležitost musíme chápat jako dvojice a trojice sil (vektorové součty). Všech dvojic z počtu 4 je 6, a každý
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
3
výsledný vektor nějaké dvojice reprezentuje „směr“. Najednou máme vektorů 6 + 4. (Těchto 6 složených ale můžeme opět složit na dvojice – těch je už 15. Dalším složením získáme z 15-ti 105 a tak dál. Při tom ani jeden z původních vektorů není směrově shodný s jiným. Je vytvořeno komplexní pole singulárně působících sil. Tato představa zřejmě chybí k pochopení „vzniku“ symetrických kulových polí. Pole vzniklo jako následek vzniku absolutního bodu kontrakce. Paradoxní je, že takové pole vznikne jen v případě, že bod rotuje. Dokonce musí rotovat více rovinami naráz.) Přes to dochází k velikostnímu a směrovému vyrovnání, ačkoliv těsně před kontrakcí směřoval každý vektor do těžiště (středu) plochy mezi protilehlými vektory. Každý sloučený vektor má už svůj protiklad. Ale dík možné rozdílnosti úhlů může být reakce proti změně v daném směru také mnohem větší (ale i menší) nežli je ½ součtu všech sil. Budeme hovořit o geometrické reflexi. Základ tohoto jevu nám ukazuje schema na pravé straně obrázku pod názvem „Síly setrvávají v rovnovážné pozici“. Ale není to tak úplně samozřejmé. Nesouměrnost vektorů (tenzorové systémy) se mohou vyrovnat na relativně nestejné rotaci. Taková rotace může a často i bude podle několika různých os (tedy ve dvou i více rovinách). Nejméně dojde k relativní rotaci mezi vnitřním symetrickým tenzorovým systémem a vnějším, zbytkovým. Ale co se proti čemu otáčí? Je to vzájemné. Rotující symetrický tenzor už není zakotven na absolutním souřadném bodu (původním bodu kontrakce). Stává se z něho bod známého časoprostoru V takovém případě budeme považovat pohybující se bod za vnitřně stabilizovaný. Bude mít vlastní vnitřní i vnější souřadný systém. Vnitřní systém bude relativně stacionární navzájem působících sil a jejich středu. Bude to symetrický zbytkový (reliktní) n – vektor. Rozdíl mezi původními a vyrovnanými tenzorovými soustavami bude vnější pohyb vzniklého elementu. Bude se skládat z relativních zbytků původních vektorů před kontrakcí. Ale radiální složky už budou součástí sférických „obalů“. Konkrétně budou rotovat podle os procházejících bodem kontrakce. Rozdíl absolutních velikostí koncentrických (nebo excentrických) sil určí generální směr celého sytému. Což znamená, že všechny 4 původní (následně i všechny vnitřní složené) jsou absolutně stejně velké. Budou mít hodnotu velikosti shodnou s „nejmenším“ vektorem. Proto vzniklá vnější pohybová soustava má z původních 4 kontrakčních jen 3 zbytkové vektory. (Což je vysvětlení poměru mezi známým časoprostorem 3D + rychlost). Zbytkový vnější tenzor se nutně musí rozložit na radiální a axiální složky. Musíme si uvědomit, že relativně zaniklý minoritní vektor (celý je vnořen do symetrické singularity) musí být zbytkovými 3 silami vyvážen. To znamená rozevření úhlů mezi 3 – mi nestejnými (výjimečně stejnými pro případ přímočarého rovnoměrného pohybu bez rotace) vektory. Toto rozevření uvede zbytkové vektory do rotace jako rozklad do sférických tečen. Předpokládáme jednotlivé rozevření úměrné původní koncentrické absolutní velikosti, a pak teprve následkem nového rozložení vyrovnání vnějších vektorů na 3D. Toto vyrovnání je již 3. následný jev (terciální čas), a proto se celý systém pohybuje ve směru získaném v prvém okamžiku kdy se systém vyrovnával poprvé na vnitřní a vnější – bod kontrakce se začal pohybovat ve směru minoritních vektorů a setrval v tomto směru. Radiální složky dají rotaci a axiální dají „vnější dráhu“. Zde bychom mohli hledat vyjádření „vícerozměrnosti“ vesmíru. Kontrakce se u reálného systému rozloží nejméně do tří navzájem „málo závislých“ prostorů (3D+v). Souvisí jen dobou vzniku. Později reflektují na jiné podněty. To znamená, že nejsou tak úplně závislé, ani nezávislé. Poznámka: Výjimečným případem bude jen přímočarý pohyb bez rotace. Jde totiž o princip pohybu světla, které se pohybuje jako vlna. Tou konstantní a nezávislou rychlostí se pohybuje jen
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
4
„již neexistující střed vlny“, a sice od bodu kde se energie oddělila od svého existujícího středu. Tento neexistující střed vlny světla (struny také není špatný výraz) se pohybuje pouze rychlostí poloviční nežli je rychlost světla, tak jak je doposud uváděno v teoretických pracích pro limitní rychlost hmotného bodu. Pro pochopení jednoduchosti absolutní rychlosti světla uvádím obrázek. Opět opakuji, že jde o vzdalování se navzájem původního středu existujícího energetického kvanta a absolutního souřadného bodu ve kterém se tak stalo. Proto má kvantum v pohybu neustále „kontakt“ s místem, kde střed kvanta opustil svůj kauzální element. To probíhá na základě „stejně běžícího času pro oba původně totožné body“. Zbytkové vnější vektory mohou (ale nemusí) rotovat rovnoměrnou úhlovou rychlostí shodně pro všechny 3 vektory v jediné rovině.
Původní bod oddělení od reálného středu
R ych o st
svě tls
směr
Pohybující se „neexistující střed kulových ploch“ Kresba Princip absolutní rychlosti světla
Je to samozřejmě maličko složitější o několik záležitostí, které si vysvětlíme ve specializované kapitole. Zde si pouze znázorňujeme vliv singularních procesů souvisejících s časem. Oba původní body (před okamžikem t=0) byly sjednoceny ve všech rozměrech. Po odtržení se vrátily principiálně na základní formu absolutního a relativního bodu časoprostoru. Nemohou totiž přestat existovat, nemohou se přestat šířit a jsou jen relativní částicí s reálně absolutním potenciálem energie. Odtud bychom zase hledali návaznost na teorie superstrun. Ačkoliv existuje hned několik verzí teorie superstrun, což je pokládáno za důkaz potenciální chybovosti, mohou být všechny správné. Jedná se nejspíš o logický paradox, který může mít velmi mnoho podob a příčin. Jednu takovou podstatu popisuji v 5. numerickém příkladu Teorie pravděpodobnosti. Jde o to do jaké úrovně se práce dostávají. Pokud jsou chybné, tak jen možná v tom, že pokládají některou úroveň chybně za tu fundamentálně základní. Při tom může jít právě o rozdíl mezi obecným a speciálním případem. Tato práce vymezuje pojem souřadných systémů prostorových tenzorů jako „zakonzervované“, současně existující a téměř nezávislé fenomény. Jsou popsány jako „stabilizační úrovně“ navzájem oddělené okamžiky sjednocení - kontrakcí. Časoprostor se skládá z mnoha takových kvalitativních úrovní. Velmi snadno se časoprostor mění (absorbuje a fluktuuje) jako (3D+v)+změna = 4D, nebo (1D+rotace 2osy)+ změna = vektor 1D + změna = něco. Přestupy mezi jednotlivými úrovněmi mohou uvolňovat původně zakonzervovanou energii, nebo jen spotřebovávat energii ze změny. Podrobnější zdůvodnění bude v samostatné práci, která se bude zabývat také navíc ještě fotonovým spinem. Konec poznámky.
Gravitační past.
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
5
Místo původních kuliček „použijeme“ ekvipotenciální sférické části. Přejdeme od kontrakce bodů na kontrakci ekvipotenciálních kulových ploch. Řekněme, že to jsou ekvipotenciální plochy již existujících gravitačních polí. Představíme si, že středy gravitací jsou velmi vzdáleny, a jednotlivé interakce mezi každými dvěma ekvipotenciálními plochami jsou centrické terče. U stejných polí úplně Eukleidovsky rovné, u nestejných jsou „průměrně“ zborcené – vypuklé. Tyto plochy vytváří rozmezí „nulových potenciálů“. Na středu spojnice 2 působišť jsou „siločáry“, (intenzita - nemusí jít jen o gravitaci) největší. Směrem od středu slábne. Dostane – li se do této terčové roviny hmotný bod, popluje rovinou přímo, nebo po spirále do středu, kde je nejsilnější „vynulované“ působení. Fenoménem je centrická extrémně (ideálně) dvojrozměrná past, která sama o sobě zřejmě zanechává stopu ve spirálních discích galaxií, které získaly další rozměry. Teoretický začátek je ale u potenciálního absolutně plochého (2D) terče průniku dvou stejných kulových polí. Následně si představíme 1 zdroj rotující ve 2D rovnoběžně s ekvipotenciálním terčem, což způsobí „větší prohýbání na obvodu nežli ve středu terče“. Následně si představíme rotaci zdroje nerovnoběžně s okamžitým terčem. Prohýbající se terč již má největší průhyb právě ve středu, což je dáno průmětem rotujícího zdroje do vektorů x,y,z. Tímto poměrem je dána „diskovitost“ průměrného terče. Což nám připomíná také ještě spirálovitý průběh do středu působících vektorů v diskovitém terči. Je to velmi častý útvar ve vesmíru, ale nejedná se o pravou singularitu. Toto uspořádání nemůže generovat absolutní prostorové body přímo. Je to ale zdroj „strun“ různého typu. K úplné představě nám schází jen oba zdroje rotující ve 3D, takže si budeme umět také představit terče synchronně i asynchronně pendlující sem a tam v rámci součtů vektorů obou zdrojů. Tato skutečnost hraje úlohu při vytváření nových hvězd z „popela“ hvězd starých a pod.
Stabilní zdroj
Rotující zdroj
Důsledkem je „prohýbající se ekvipotenciální terč“
Stabilní zdroj
Rotující zdroj ve 3D
Důsledkem je „prohýbající se ekvipotenciální terč“
Kresba : Vznik prostorových gravitačních pastí z ekvipotenciálních terčů
Jednotlivé roviny mezi čtyřmi působišti „pravých singularit“ tvoří jakési „kornouty“ s průsečíkem v bodě kontrakce. Podoba je geometricky dána jako trojboký jehlan s kulovou základnou. Současně je to ale také průmět 6-ti terčů, protože ze 4 zdrojů – působišť lze utvořit celkem 6 dvojic. (A,B,C,D = ab, ac, ad, bc, bd, cd). Na „povrchu“ singularity nejsou žádné terče. Všechny jsou sečné uvnitř singularity. Každá trojice terčů (celkem 20) má společnou přímku na které se tyto protínají. Všechny různé takto vzniklé přímky se protínají v jediném bodě – středu singularity. Singularita je dána právě relativním počtem ekvipotenciálních terčů (6 různých), které jsou kolmé na kulové plochy zdrojových působišť. Každý jednotlivý terč protíná 2 působiště různá od svých zdrojových, a v této rovině ještě protíná střed prostorové singularity. Nutně je proto ještě tato rovina „rozseknuta“ všemi ostatními terči na systém trojúhelníků.
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
6
„Kornoutem“ se šíří příslušná vlna jako část kulové plochy. Tato vlna (trojúhelníková výseč kulové plochy) „je kolmá“ na směr svého šíření, což je přímo průsečík 3 terčů z ostatních působišť. To v důsledku znamená, že každá taková „část kulové plochy – vlny“ je od svého zbytku oddělena ekvipotenciálními terči a nemá příslušnou vyrovnávající soustavu. Proto jsou dobře vytvořeny podmínky pro poměrnou restrikci energie celé vlny. Část kulové plochy, která se zřítí do singularity získává „subjektivitu“ a skončí jako součást energie singularity, zatímco zbytek kulové plochy se může vzdalovat od singularity. V této podstatě jsou zakotveny poměry plynoucí z geometrie Euklidova prostoru. Není to ale prostor kartézského typu. Je to uzavřená entita. Dost nutně potřebujeme nejprve představu „stojících“ působišť. V bodě kontrakce se pak všechna původní působiště vynulují. Bod kontrakce je „stabilizován“ vůči časoprostoru. Je to pro každý okamžik samostatně (okamžik je dán změnou). Vzniká nám množina absolutních prostorových bodů, které se ovšem v reálu pohybují ve vymezeném prostoru. Tato množina je typická jen existencí počtu „nezávislých“ stejných entit. Upozornění: tento popis odpovídá hmotným bodům, ale k hmotě je ještě daleko. Jsou to pouze energetická kvanta – vzniklé diskrétní díly kontinuálního pole. Odlišují se okamžikem vzniku, a prakticky také velikostí – každé kvantum by mělo ubrat malý potenciál původního pole. To se však neprojeví jednoduše „ihned“ proto, že po vzniku se stává bod historickým a má jen „hodnotu“ existence času! Velikost je pouze současná. Tento mechanizmus umožňuje vysvětlit vznik stejných částic, ale to není úplně správné pojetí. Platí jen do okamžiku kdy tento fenomén trvá jako množina jediného systému (variační princip). Proti energii každé kulové úseče ( v součtu vln a fyzikálním čase také výseče) je bod průniku tří ekvipotenciálních terčů – ploch nulového potenciálu. Je to kanál kam směřuje vektor těžiště každé výseče ekvipotenciální plochy (kulové plochy). Střed působiště míří do osy průniku 3 sousedních – protilehlých ekvipotenciálních terčů. Znamená to jediné – proti největší síle je nulová reakce. Žádná vlna (potenciál) naproti tomu bodem kontrakce neprojde. Za bodem kontrakce se pohyb projeví jako „statická“ síla dostředného charakteru. Součty prostorových vektorů (dejme tomu z trojic sousedních sil sestavené tenzory) určují stejný počet složených vektorů v ose úhlu původních působišť. Tak vzniká nekonečně mnoho vektorů, které mají charakter „pole“, nebo také „kulové plochy“ a tak dál. Princip ekvipotenciálních terčů a „součet“ symetrických ježků v bodě kontrakce postačuje k objasnění vlnově – částicové povahy kvant. Když by byl některý trychtýř „slabší“, začne se každý ekvipotenciální terč bortit, a „slabší“ zdroj bude pokrýván na větší prostorové výseči. Začne se přitahovat k ostatním zdrojům. V tom okamžiku ale za bodem stabilizace vzrostou také reakční složky, a ty jej „mrští“ zpět. Jde o to, že impulz by měl trvat „nekonečně“ dlouho, ale ekvipotenciální terče a výseče vytvoří reakci, kterou hybnost nepřekoná jinak, nežli „přejetím“ vyrovnaného vektorového „ježka“. Celý systém se začne „kolíbat“ ve všech směrech. Hybností je myšlená impulzní síla – nikoliv v souvislosti na hmotou. Dík „současnosti“ nemůže změna poznamenat „kulové pole“ deformací symetrie tvaru. Proto vnější směrový destabilizační vektor způsobí všesměrovou centrickou odezvu „pole“. Trošku si musíme udělat jasno v několika velice podobných záležitostech. Čím jsou zdroje vzdálených působišť stabilnější, tím je frekvence vzniku časových entit nižší. Když budeme posuzovat zcela stacionární model tohoto typu, vznikne jediný bod kontrakce, který bude trvat tak dlouho, dokud se něco nezmění. Znamená to, že se nemůže vytvořit kauzální následek – symetrické singulární pole. Vektory budou drtit prostor v jediném bodě bez omezení, protože proti každé akční síle stojí naprostá reakční nula. Vznik množiny singularit je podmíněn „změnou“, nejlépe rotací nejméně jednoho vzdáleného působiště. Tím vzniká kolem průměrného kontrakčního bodu množina „singulárních“ bodů
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
7
reprezentovaných „vnějšími souřadnicemi, časovou konstantou blížící se nekonečnu a potenciálem síly“. Ta síla je potenciálem proto, že je nezjevná. Má však svůj původ v součtu energie ze všech působišť. Je to potenciál 4 vln. Do vlastní singularity „vklouzly“ jen části vln, a tady se sjednotily. Otázkou je ale „jak“ velké části byly singularitou pohlceny. Netroufám si tvrdit jak velká část se zhroutila do singularity, ale jisté je, že se tím okamžikem přestaly šířit všechny původně celé kulové plochy (vlny). Vznikem singulárního pole zůstala (asi, nebo také nejpravděpodobněji) až celá polovina vln mimo bod kontrakce, ale v přibližně singulárním uspořádání. Vzhledem k tomu, se singulární bod „obalí“ částí (nejspíš polovinou) před kontrakční energie vln. Vše je taktováno vznikem nové singularity – tedy „vně“ této konzervy. Proto je také možné, že se do bodu singularity může zhroutit i vnější část energie. (Zatímco se vlny ze 4 stran blíží k bodu interakce, jejich odvrácené poloviny se vzdalují. Kontrakcí se šíření zastaví, ale hned následným efektem je „zprůměrování“ 4 původních bublin kolem singulárního bodu, a to jak vnitřních, tak vnějších. Při tom mají vlny ještě tendenci vklouznout do středů ekvipotenciálních terčů. To by vysvětlovalo vznik „strun“, nebo také různých částic a sice podle toho, jakou část celku singularita pohltila, než byl zakonzervován její vnitřní čas. Zatímco bod kontrakce se svým dílem energie je kauzálním středem své části potenciálu, je obal na tomto středu „nezávislý“. A může se také „později“ oddělit „geometricky“. K tomu mohu říct jen málo, ale může jít také o efekt vzniku nukleárních částic jako je elektron, neutron a proton. Potom by zřejmě baryony byly příslušné k singulárnímu bodu kontrakce, a elektron k singulárnímu obalu, který bude méně stabilní. Neutron by si zřejmě podržel veškerou energii vlny, což také odpovídá tomu, že je „těžší“ nežli proton – zřejmě neumožnil aby zbytková část byla degradována do strun elektronu a zůstala jako izolace jádra v podobě „stabilní až statické kompaktní blány“. Tento popis je pouze variantou. Jde totiž o způsob stabilizace. Ta probíhá na více úrovních. V časoprostoru odpovídá každá různá varianta podob energie jiné stabilizační úrovni. Princip těchto různých úrovní je ale prakticky shodný (výrazně podobný). Proto lze předpokládat, že popisovaným způsobem vznikla nejprve jednorozměrná kvanta, tedy taková, kde singulární bod pohltil 4 celé vlny (současné kulové plochy ze zdrojů). Když bylo těchto kvant „dostatek“. Vznikly částice vyššího řádu. Neumím spolehlivě vyjádřit (nejsem si vůbec jist) zda i další úroveň vytvořila elementy „bez obalu“. Singularity vzniklé ze 4 působišť mají schopnost „nekonečného“ borcení, čehož důkazem by asi byly nejspíš „černé díry“, ale v tomto časoprostoru asi jen jako „slabý odvar“ původní mateřské singularity v čase nula „velkého třesku – (BB)“
Singulárních prototypů je více druhů. Snadno si představíme, že stejný efekt bude mít kontrakce koncentrických i excentrických sil. Je to téměř jedno, zda se působiště přitahují, nebo se odtlačují. Dokonce si asi budeme umět představit kontrakční systém složený z obou druhů působení. Budou li směrově různá působiště uzavřena v prostoru, nebude mezi nimi rozdíl, a budou vznikat stejné singulární efekty. Dnešní vesmír už má podobu kontrakcí symetrických polí. Z toho jednoznačně vyplývá, že původní „silné“ vektory jsou rozloženy na „mnoho malinkých“ sil subtenzorů kulových ploch. Můžeme si to připodobnit asi takto: Smyčka lasa se tahem za lano „utahuje“ kolem krku zvířete. Část síly působí jen „dostředně“. Proto ve směru tahu lana až do úplného utažení smyčky dochází jen k menšímu osovému působení. Zvíře ale může měnit směr. To také často dělá. Honáci si umí poradit vícero způsoby, ale jedním z nich je to, že „omezí“ změnu směru dalším jedním, nebo více lasy. Pak už je zřejmé, že vnější síly působící vektorově jen od zvířete k honákovi setrvají jako
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
8
„radiální svírání krku zvířete ze všech směrů“. Právě tohle se děje v reálných singularitách. V tom smyslu relativního koncentrického, versus excentrického působení jde o pochopení toho, že buď je silnější honák, nebo zvíře. Spolu se oba pohybují podle toho vektoru, kam působí větší síla. Centrické působení smyčky je u fyzikálních singularit dáno rotací mezi vnitřním a vnějším tenzorem při současném působení vzdálených osových vektorů vytvořených těžišti interakčních kulových ploch potenciálů ze vzdálených zdrojů. Na obrázku č. 4 jsou znázorněny dva druhy terčů. Je mezi nimi jen malý, ale zato dost podstatný rozdíl. Na levé straně je popsáno působení 2 zdrojů, z nichž jeden rotuje v rovině rovnoběžné se singulárním terčem ekvipotenciálních ploch. Tato rovina se „kývá“ tak, že střed je stále stejný, a směrem od něho je stále větší „prohýbání se“ slábnoucích ekvipotenciálních úrovní z původních působišť. Tento typ nepravé singularity bude mít tendenci soustřeďovat vše do středu, kde jsou rozdíly výkyvu největší a ve středu konstantní = 0. Bude tedy pomocí „prohýbání se“ na obvodech stahovat hmotu na střed, a bude se tak dít po spirálové dráze, dané rotujícím zdrojem. Na pravé straně je tomu naopak. Tím, že se střed terče vlivem přibližování a vzdalování druhého zdroje nejvíce vychyluje, „zahání hmotu“ mimo střed. Ta se pak nutně hromadí v průměrné kulové ploše rovné polovině vzdálenosti centrické kulminace prostorově rotujícího zdroje. Drtivá většina skutečných uspořádání ve vesmíru rotuje oběma zdroji a singulární terč se prohýbá jako „blána bubnu“ tam a zpět, přičemž se zvlní také vlastní teoretická rovina terče. Vznikají vlny na ploše asi tak jak je známe, když hodíme do vody kámen. Tyto vlastnosti můžeme zřejmě pozorovat při vzniku nových hvězd z oblaků prachu. Dobře lze vysvětlit místa se zvýšenou i sníženou hustotou, a zapálení termojaderné reakce v místech, které lze předpokládat jen podle množství nahromaděného prachu. Opakuji, že se jedná o nepravé singularity, které však mohou způsobit vznik singularity skutečné – pravé, která dokáže vytvářet absolutní prostorové body. To však nejsou všechny druhy gravitačních pastí. Principem vlastní gravitační pasti je vektorové působiště proti menší (nebo nulové) reakci v singulárním středu. Tento efekt je největší právě u 4 působišť. Ale známe také podobný efekt například u pěti vektorů. Zatímco 4 vektory se mohou teoreticky vynulovat tak, že se postaví oponující si dvojice (nejspíš zanikne prostor, a vzniknou plochy do prostoru neuzavřené), pětinásobné působiště stejných sil se vyrovnat „nemůže“. Pětinásobné působiště „statického a symetrického“ modelu singularity nemá nejmenší šanci překonat kompresní efekt jinak, nežli existencí rotace. Což zase znamená, že když by se použily stejně velké síly primárního zobrazení obou různých modelů bude součet „trychtýřovitých zdrojů energie“ stejně velký jak u čtyř vektorového, tak pěti vektorového systému. Je to proto, že oba případy mohou pohltit průměrnou polovinu do singularity. V prvém případě půjde o pohlcení ½ z celku 4, a v druhém ½ z celku 5. Jenže ten rozdíl ve prospěch pěti-vektoru se eliminuje „četnější“ kontrapozicí. To znamená že složky rozložené do singulárního středu jsou menší. Zbytek je složen do rotace. Takže čtyřbodový singulární bod „muže“ být statický, pětibodový nikoliv. Vodítkem pro pochopení jsou obrazce vytvořené ze spojnic „vrcholů“ vektorů. Předpokládáme, že se tyto vrcholy nalézají shodně na jedné kulové vrstvě – ploše. U čtyřnásobného vektoru bude spojnicemi vytvořena množina stejných sférických trojúhelníků. Naproti tomu u pětinásobného vektoru vzniknou 2 podobné rovnoramenné trojúhelníky a 3 podobné kosodélníky. Pro nás to je to základna a komolý vrchol (dále jen základny) jehlanů tvořených částmi ekvipotenciálních terčů. Tyto jehlany dávají směr a velikost tenzorové soustavě.
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
9
Z té vyvodíme, že průsečíky os opsaných a vepsaných kružnic kolem fragmentů nejsou slučitelné do jednoho bodu tak jak je tomu u pravidelného čtyřstěnu, a celý systém se podřídí vektorům z kosodélníků. (2 středy pro kosodélníky – opsaná a vepsaná kružnice plus společná osa mezi trojúhelníkovými základnami.) Součty povrchových spojnic jako vektorů jsou u kosodélníku nenulové. Nelze postavit proti sobě 2x 2 dvojice sil (vektorů) u jednoho kosodélníku aby vznikly nulové rozdíly. Kosodélníky jsou 3, a proto se nemohou vyrovnat do párových sil. Prakticky to znamená, že se každý kužel s nepravidelnou základnou základnou snaží rotací vyrovnat – sjednotit střed opsané a vepsané kružnice svých základen. Proto bude náhradní těleso komolého trojbokého jehlanu rotovat podle os základen a pohybovat se ve směru působení „většího vektoru“. Tím je teprve vše stabilizováno (sjednoceno) a takto může vyrovnaná singularita „existovat“. V reálném „provozu“ budou (mohou) drtit střed obě různá uspořádání úplně stejně velkou energií. Když by se teoreticky podařilo eliminovat radiální složky pěti-vektorového působiště, v důsledku by se zastavila rotace, došlo by následně k menšímu statickému působení na střed u pětivektoru. To nám dává určitý teoretický základ pro „početní kaskádu“ gravitačních pastí, které známe jako třídy hvězd. Což je zase trošku složitější, ale charakteristika je relevantní. Ono to ale v reálu bude dané také ještě jinak. Součet energie vnějších působišť bude stejná pro každý počet působišť. (Představme si singularitu jako střed bubliny, která dává souhrn energie). Potom se konstantní počet dělí počtem působišť, a v reálu je působiště s více vektory výrazně slabší. Já osobně si myslím, že pěti-vektor je jediným existujícím zdrojem singularit v tomto časoprostoru. „čtyř-vektor“ bude nejspíš to, co bylo před okamžikem t=0 „BB“. Samozřejmě také musíme připustit sekundární vznik singularit. Ten jsme si podrobněji popsali již dříve, protože tak vznikají nové hvězdy, a diskovité spirály galaxií jsou asi nejčastějším uspořádáním ve vesmíru. Přes to uvnitř galaxií existují „více“ kulovité planetární systémy a „zcela“ kulovité hvězdy jako středy slunečních soustav, nebo také jednotlivé součásti - planety. Takto vzniklé „sekundární čtyř-vektory“ musí vždy rotovat a nejen jedním směrem, takže nelze předpokládat jejich úplné zastavení, což znamená jen omezený růst do určité limitující velikosti. Budou se jen zpomalovat, což samo o sobě je zdrojem odstředivé síly – asi jako u Wattova regulátoru. Tato síla vyvrhuje energii v nějaké formě zpět do prostoru. Takže singulární pole mohou vznikat vždy, když jsou součty primárních a „latentních“ působišť nerovnovážné. Opačný stav – rovnovážný primárních sil - zanikl velice brzo po vzniku vesmíru. Pokud použiji cizí zdroje, půjde asi o čas po prvé sekundě existence časoprostoru, ale ještě před tím mohl být vesmír jen obrovským terčem průniku ekvipotenciálních ploch 2 Eukleidovských polí. Tato pole mohla mít stejný původ, pokud by šlo o kontrakci soustředných kulových ploch. Posunem středu působiště by se šíření vlny projevilo jako podvojný Dopplerův efekt. Byla by vytvořena dvojitá čočkovitá struktura, kde 3. rozměr by byl složen z výšky kulové úseče a změnového vektoru. Trče by se začaly stahovat do svých středů. Byly by si navzájem protikladné, tedy jeden koncentrický a druhý excentrický. Obě původní soustředné vlny by se zhroutily do jediného středu – koncentrických vektorů, tedy v jiném „místě“ nežli byl původní sférický Euklidův nekonečný prostor. Entita by získala naprostou nezávislost a tím také potenciál času = 1. Odtržení singularity od svého původního mateřského prostředí je totální. Pak už musel přijít jen okamžik rozepnutí (Jak jinak by se zastavil impulz původní startovací změny, a kam jinam než do sebe?) Také prostorová rotace by mohla mít za důsledek vznik více nežli 2 singulárních terčů na kulové
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
10
ploše. K tomu si stačí představit, že původní soustředěná energie je postupně distribuována do několika navzájem protilehlých terčů a dostaneme prostorové singulární uspořádání, umožňující singulární „krmení“ otesánka, kterým by byla singularita před časem t=0 „BB“. Jinak řečeno před „velkým“ třeskem nejspíš existovala „Eukleidovská“ singularita, která se z nějakého důvodu rozkmitala ve svém středu. To způsobilo vznik časově nezávislých zdrojů, které začaly generovat kvanta energie. Vše se zřejmě odehrálo na jediné kulové ploše, která pojala veškeré parciální potenciály původní singularity. Také bychom si asi uměli představit kmitání mezi rovnoběžnými rovinami „Eukleidovského“ prostoru bez konce a začátku asi tak jak vibrují rovnoběžné blány bubnu. Singularita by vznikla zase jako „diskovitý“ útvar, který začal otvírat další rovinu potřebnou k vytvoření singularity. Jakmile bude znát „tvar“ našeho vesmíru, zjistíme co bylo před okamžikem nula „BB“. Sekundu po tom už se zase původní symetrická singularita destabilizovala. To už umíme vysvětlit mnohem lépe, nežli vznik primární singularity před velkým třeskem. Další singulární pole po velkém třesku již vznikly jako sekundární, a já se právě o těchto singularitách domnívám, že jsou důsledkem působení více nežli 4 vzdálených zdrojů. Pomůže nám klasická geometrie – jde o prostorová tělesa tak jak je zkoumal Pythagoras. Symetrický vesmír asi sekundu po svém vzniku náležel ještě k Euklidově prostoru, pak se ale zakřivil, přes to je v něm stále zakódován. To znamená, že například každý lichý počet jinak symetrických vzdálených působišť vytvoří singularitu se stejnými, ale „velikostně“ rozdílnými potenciály. Dostředné Coriolisovy síly jsou dány předem. Jsou dány v singularitách jako vynulovaná vnější „síla“, nebo lépe energie. Vytvoří se předpoklad shromažďování „hmoty“ do blízkosti singulárního „průměrného“ středu. „Naplňováním hladového singulárního epicentra“ dochází k vytvoření nového působiště. Když je naplněno na 100% (velice relativní, chápeme jen jako příměr), jsou vytvořeny z jednoho původního více sekundárních singulárních bodů. Prostě mezi novou singularitou jako působištěm a každým původním působištěm se vytvoří „nulové“ ekvipotenciální terče, a jsou to vlastně stěny „bublin“. Tam kde se „bubliny“ protínají – body mezi původními a novou singularitou, ale i za tímto původním prostorem – jsou novými hladovými singularitami. Teoreticky jich může být více, nežli součet všech zdrojových působišť. Potenciál singularit je dán součtem energií „bublin“ přiléhajících k singulárnímu bodu. Podíly energie se rozdělí, a podíl je řádově menší, nežli u původních zdrojů. Existuje ale také opačný vývoj jako zánik singularit, čímž se posílí vzdálené zdroje – dochází ke zmenšení původního velkého počtu rovnocenných působišť, a tak na koncentrovanou hmotu skokem dopadne nebývalá „síla“, která sloučí a rozdrtí hmotu původních singularit. Je to vlastně popis výbuchu supernovy. Ale zase stop. Tohoto efektu může dosáhnout dostatečně koncentrované hmotné těleso také pozvolným nabýváním energie a hmoty. Sám výbuch supernovy znamená ztrátu dominance vzdáleného působiště, protože víme, že singularita nezaniká zcela. Jevem se budeme zabývat podrobněji v jiné kapitole. Ale prozatím si řekneme, že výbuchy supernov jsou vesmírným transformátorem i motorem změny, která má zřejmě historicky zakonzervovanou velikost mimo tento časoprostor, ale v tomto časoprostoru je současná – tedy má vlastní velikost a trvá v různých formách od samého počátku do „neexistujícího konce“. Takže singularitou se může stát také působiště sudých sil (už proto že největší míra potenciálu je dána sudým počtem). Můžeme si představit například šestistěn jako krychlový útvar, nebo jako dva základnou spojené trojboké jehlany. V případě krychle je vytvořen předpoklad vynulování protilehlých sil, u případu dvou trojbokých jehlanů nikoliv, ačkoliv a právě proto, že má 2 různé středy původních čtyřstěnů (Předpoklad existence dvojhvězd – dvě velice blízké singularity, které si
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
11
mohou předávat hmotu, ale nemohou se sloučit zcela, a tak na sebe střídavě nabalují hmotu zřejmě podle toho, které působiště je „zvenčí“ posíleno více, což bychom přirovnali například k relativně konstantní společné základně, a pohybujícími se odvrácenými vrcholy). Dostáváme se k tomu, že „stabilitu“ můžeme vyjádřit deformací pravidelnosti stereometrických geometrií, nebo jednoduše náhradních těles. Tato náhradní schemata patří do Eukleidovských prostorů a souřadnic, ale poměrně snadno se přes ně dostaneme k archaických singularitám, nebo entitám uvnitř kartézského systému souřadnic. Archaickými nazývám tato zjednodušující schemata právě kvůli tomu, že byla již dříve používána k vysvětlení prostoru. Ve formě kartézských souřadnic jsou užívána dodnes, a zřejmě i nejčastěji. Takové geometrii je věnována celá 3. kapitola. Zabývá se celkově spíš souhrny známých záležitostí a popisů. Celkem se domnívám, že nejde o žádnou novou (neznámou) záležitost. Jen jsou dány dohromady geometrické pojmy a zobrazení s reálnou fyzikou.
Zamyšlení nad singularitami.
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
12
Singularita jako obecný pojem se týká více fyziky, nežli matematiky. Matematicky by se jednalo více o geometrií, ale já jí přikládám ještě význam logický a kombinatorický. Singularita se projevuje ve všech sférách a pojmech časoprostor, hmota a nebo síla. Moje interpretace vychází z toho, že singularita jako sjednocující fenomén spolu s pojmem „pole“ je tou základní skutečností a charakteristikou, kterou je nutno pochopit. Je to poněkud rozdílné od učiva, kterým se dostáváme k vyššímu poznání. Začínáme se učit chápat vše prostřednictvím osových vektorových sil. Já obráceně kladu důraz na pole a jeho popis. Proto je například osová síla působištěm sečtených parciálních sil v těžišti plošného útvaru. Uvedu ještě další příměr, nebo vysvětlení podstaty singulárního působení sil. Opět opakuji, že je méně podstatné zda síly míří do, nebo ze středu. Projdou – li síly do středu, neguje se jejich směr. Na dokreslení si uvedeme popis „výbuchu“ tlakové nádoby:
½ energie
½ energie
Kresba: Výbuch tlakové nádoby
Obrázek číslo 5 nám ukazuje rozložení sil při výbuchu tlakové nádoby. Jde vlastně o popis toho, jak se z původně naprosto vyrovnaného stavu – vynulované axiální síly stal jediný vektor protisměrných sil, které se šíří od středu ven (jejich součet je také roven nule). Je to princip všech nulových potenciálů. Dokud existuje sjednocení s podobou převahy soudržných sil nádoby, je energie nádoby nezjevná. Pokud by to byla reálná nádoba v objektu, bude vyhodnocována jako jeden z mnoha různých objektů pomocí geometrie, hmotnosti, materiálu, tvaru, barvy a podobně. Zdroje tlaku předpokládáme jako latentní z vlastního objektu. Výbuch nádoby může rozmetat celý objekt a „význam“ tlakové nádoby jako prvku „vzroste“. Stejně je tomu se singularitami. Ty však nemají nic jiného nežli vlastní dostředné působiště. Nedrží je pohromadě žádný obal, jen „vnější“ prostorové souřadnice. Pokud má singularita také své vlastní tělesové souřadnice, jsou vystaveny dostřednému působení sil, které je stvořily. Mějme tlakovou nádobu která má ideální kulový tvar. Stěna tlakové nádoby je všude stejně silná z homogenního materiálu. To znamená, že vnitřním silám vzdoruje taková tlaková nádoba v každém bodě stejně. Zdroj tlaku je dejme tomu uvnitř, a proto je to ideální kulová plocha, geometricky naprosto
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
13
soustředná. Nejsou zde slabší, a nebo silnější místa povrchu, a ten je „téměř“ nekonečně tenký. Tlak stoupá až překročí mez pevnosti a tlaková nádoba se roztrhne. Taková nádoba se roztrhne na průměru. To je paradoxní hned ze dvou důvodů. 1. Tlaky se v tekutinách šíří všemi směry stejně. Znamená to, že každý elementární vektor je vyvážen svým opakem. V našem případě jde o excentrické působení. Roztržené části nádoby jsou výbuchem vrženy opačnými směry silou, která odpovídá soudržnosti materiálu na největším možném průměru. Proč se roztrhne nádoba na největším (v našem případě jediném) průměru? Proč se pole vyrovnaných sil transformuje do jediného vektoru? 2. Proč nedojde k absolutní fragmentaci povrchu tlakové nádoby například na nejmenší díly, nebo proč se nezačne nekonečně zvětšovat povrch jako u silikonového balónku? V bodě prvém je tou záhadou, proč si pole vybere k deformaci tu největší vzdorující sílu. Vždyť jde o možnost vyjádřit reakci délkou praskliny a měrným odporem – namáháním ve střihu, nebo ohybu, tedy se složkou tlaku, a nikoliv jen v „čistém“ tahu! Proti tlaku by měl stát přece jen opačný tlak. Ten by měl logicky vyvrcholit v jediném bodě, a jeho velikost, tedy průměr rozbití nádoby by měl odpovídat nějakému poměru a z něj plynoucího průměru narušení. Ale odpor nádoby je překonán jako tahové namáhání. (Tah je opakem tlaku, ale proč není tlak překonán tlakem? Tedy vektor proti vektoru. V singularitách jsou tah s tlakem navzájem kolmé vektory!) Vždyť protisměrně působící síly by měly plášť skutečně natahovat. Takže teoreticky by měl být plášť natahován do té doby, nežli bude měrný parciální tlak větší, nežli ten vzdorující a dojde na úplné rozbití jako rozptýlení mnoha nejmenších prvků. Jejich velikost by byla úměrná poměru mezi měrným tahem a tlakem pro příslušný materiál, ale zásadně by se měla tlaková nádoba ihned „rozsypat na miliony kousků“ asi jako kalené sklo. Ten druhý problém známe poněkud lépe. Pouze křehké materiály se chovají tak, že se roztrhnou na bezpočet fragmentů původního tvaru. Doufám, že mi technologové dají za pravdu když uvedu zdůvodnění takového znění: Křehké materiály mají výrazně větší odpor v namáhání tlakem, oproti malému odporu v tahu. Jde sice zase o relativitu mezi měrným tahem a tlakem, ale ta výborně popisuje právě tu skutečnost, že jev „komplexní“ fragmentace je podmíněn absencí tahových odporů. Je – li tedy materiál naší tlakové nádoby poměrně dostatečně silný v tahu, dojde k nejmenší možné fragmentaci. Ta je dána polovinou. Expandující síla musí kopírovat skutečnost, že tlak je v tekutinách všesměrově stejný. Proti sobě mohou stát nutně jen absolutně stejné síly, jinak by se energie změnila na vnitřní pohyb. No a z této vynucené parity protisměrných sil vyplývá přesná polovina sečtených vektorů. Rázem je jasné, proč se tlakové nádoby trhají na poměrně nejdelších obvodech. Reálně v součtu s nejslabším materiálem, nebo také v závislosti na tvarový odpor. Až sem je to asi pochopitelné, ale už méně zřejmé je to, proč a kde se vzala tahová složka v ryze excentrickém tlakovém prostředí. Každý vektor míří přímočaře ven od středu. Existuje jediné rozumné vysvětlení. Každý stacionární vektor síly je potenciálem těžiště (zástupcem) zlomku vlny, na kterou je kolmý. Jakmile začne být energie aktuálně současná, projeví se radiálním rozpínáním, tedy kolmo na svůj zdánlivý vektor. Proto „přímočarý“ pohyb po vnějších souřadnicích, například volný pád, je dán jako speciální případ jediného dominantního vektoru v jinak symetrickém tenzoru. Tím chci vyjádřit, že i když je zjevný jen 1 vektor, existují stále nejméně 3 další, vyrovnávající se na nulu. Žádná vektorová síla není jedinou silou působící na reálný bod, ale systémem který se pomocí vnějších souřadnic vyrovnává na „nulu“. Je jen otázkou proč se tak děje, a to se pokusím v dalších kapitolách objasnit. Na dokreslení si připomeneme také podobnost s lasem. Tah za provaz se u smyčky mění na
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
14
systém radiálních složek (centrických kolmic). Evidentní osový „tah“ se mění na radiální tlak. Proto oba příklady – tedy jak laso, tak tlaková nádoba demonstrují podstatu vektorově se projevujících sil. Vektorová síla je jako „šíp“ jen součtem sférického „lučiště“. Vystřelením šípu samozřejmě dojde k vybití energie „lučiště“,tedy zdroje, který je kolmý na osu svého projevu. Jde tedy o to, že vektorová síla je jen potenciálem energie. Ten „existuje“ jen do okamžiku změny. Změnou je pak zhroucení opozičních sil, a vektor se podle možností promění na to co opravdu ve skutečnosti je - tedy energetickým kvantem. Smysl a velikost vektoru je potom podmínečně dána vnějším prostředím - okolím, což také není tak úplně samozřejmé. Pole vyrovnaných koncentrických, nebo excentrických sil je možné taktéž interpretovat jako absolutně rotující smyčky bezpočetně mnoha stahujících se smyček las ze všech směrů. Vnější směry přímočarých tahů (provaz mezi smyčkou a působištěm)¨jsou navzájem kompenzovány a zůstává evidentní jen koncentrický tlak, který nemůže mít reakci. Pokud koncentrický tlak má reakci a dojde k překonání bariérového množství (velikosti) vybuchne energie do protisměru. Nastane změna v relaci s naakumulovanou původní energií a opačným směrem působení. K tomu snad už jen poznamenáme, že nic se nešíří jako absolutní velikost a směr. V našem časoprostoru se může něco rozpínat do něčeho. Tento princip nazveme vnější závislostí. Proto je vše jen nějak na něčem závislé. Nic není jen závislé, nebo jen nezávislé. U reálných systémů ještě existuje vnitřní a vnější závislost v několika stupních (úrovních stability). Nejmenší závislost je ta, kde je průměrně stejná vnitřní i vnější závislost. Tato filozofie byla původně označena jako „relativizmus“. Já vysvětluji, že je vše absolutně poměrné. Vše je relativní. Singularita je typická jak pro elementární částice, tak pro makroskopická uspořádání hmoty. Každé takové uskupení můžeme chápat jako bod kontrakce, který sjednocuje matematický čas svých různě závislých frakcí a elementů. Časový rozměr každé pravé singularity je dán jako jednice. Nikoliv jako potenciální nekonečno. Tato jednice je aritmetickým součtem svých relativních četností složek. Každá složka jako málo závislá podmnožina, nebo i prvek má zase vlastní velikost rovnu jedné. Ale dík k příslušnosti k systému má ještě také každá taková mimo této hodnoty také vlastní velikost, což není nic jiného nežli relativní poměr – pravděpodobnost. Tu má zase každý fragment ať už jde o podmnožinu, nebo prvek jinou vzhledem k posuzovanému prostředí – množině. Čas v singularitě je dán aritmetickým součtem pravděpodobností angažovaných činitelů. Proto je při vyjadřování velikosti nutno dbát na to kolik zlomků se do jednice sčítá. Ve výsledku stejně dojdeme k absolutnímu součtu jednotlivých kvant, která jsou si průměrně rovna. Jejich vlastní velikost je podílem z mateřské singularity v okamžiku t = 0 sec. „BB“. Jde tedy víc o to kolik jich je, nežli o to, jakou mají vlastní velikost. Takže sčítáme – li počet prvků a podmnožin, dostáváme jako obraz množinu, kde je každý jednotlivý stav množiny – singularity popsán počtem aktuálně i potenciálně „existujících“ prvků uspořádaných do podmnožin systému – tedy vlastně do skupinek. To základní rozdělení je do dvou skupinek – hmota a druhá skupinka vše ostatní, ale snadno můžeme vyjádřit také ještě všechny ostatní formy energie jako samostatné skupinky (Kombinatorický popis podmnožinami n z celku množiny N). Vnější pohyb, plazma, teplo, světlo podle spekter a samozřejmě hmotu podle chemických prvků, nebo i sloučenin a subjektivně závislých podmnožin (například podle počtu kamenů s velikostí zrnka písku, v jiné skupince množinu stejných oblázků, v jiné mlýnských kamenů a v další například horských masivů – libovolně). Jeden okamžitý stav můžeme zapsat jako počet prvků p(0;1) množiny K, když prvkem je kvantum K. Potom jsou například oblázky jednotlivě
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
15
podmnožinami K, kterým říkáme k-tice. Přiřadíme jednotlivé k-tice a prvky podmnožinám n, a získali jsme stav množiny. Ten má hodnotu 1 celá, ale bude mít také aktuální velikost současnosti. Po změně, a může to být například jen spadnutí jedné kapky deště do rybníka, vyhodnotíme další stav. Když takto zapíšeme dostatečný počet stavů, zjistíme náhradní kombinatorické schema pro singularitu libovolného typu. Singularita je systém s náhradním kombinatorickým modelem. Každé strukturální uspořádání lze zapsat jako podmnožinu systému s relativní velikostí k celku, a hodnotou velikosti 1 celá pro součet a součin substruktur. Celou takovou singularitu umíme umístit do Kresba: Schema interakce působišť na nadřazeného systému jako jednotkovou podmnožinu. singularitu Libovolně přecházíme a operujeme s absolutními i relativními hodnotami. Umíme pracovat se speciálními rozbory, takže nám nedělá potíže vyjádřit ,
Kresba: Rozložení "barev" podle smyslu vektorů - energetická singularita
, , , , , , . Samozřejmě pokud umíme pracovat s metodikou numerických příkladů 1. - 4.
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
16
a s aplikacemi D/K převodů viz Teorie pravděpodobnosti http:\\pravdepodobnost.atlasweb.cz/TP/. Takže singularita má podobu (odezvu) množiny, kterou vyjádříme kombinatoricky, což znamená také formálně logicky. K tomu chci ještě dodat, že každá singularita jako jednotková množina je množinou nejméně závislou. To znamená, že je závislá průměrně a stejně tak její činitele. Každý logický prvek je prvkem průměrným, což je vysvětleno v kapitole Pascalův trojúhelník, kapitola Eulerova konstanta, nebo i jinde například pod názvem „cesta k průměru“ a tak dál. Rozdíl mezi jednotkovou hodnotou a velikostí singularity je v tom, zda singularita má současnou změnu (současnou velikost změny). Je – li tomu tak, má aktuální rozměr velikosti a je „polem“. Například aktivní hvězda. Není – li tomu tak (například nukleární částice), má jen velikost své existenční hodnoty, a kauzálně neexistující velikost potenciálu. Je to z vnějšku inertní prvek. Vnitřní energii může uvolnit jen výheň vyšší úrovně, nežli té, která jej stvořila. Ostatní pokusy skončí udělením pohybu do vnějších souřadnic, ale prvek nemůže být zničen (změněn) jednosměrným zásahem nižší intenzity, nežli jakou se přetlačují jeho vnitřní vektory. Toto je zase dáno tím, jak singularita vznikla. Umíme si představit, že je utvořena ve smyslu velikosti povrchu jako součet 4 ploch kruhů, protože povrch koule je dán jako 4πr2, nebo podobně pomocí průměru πd2, což nám už samo dost napoví. Pokud si představíme průměr rovný konstantě π, je povrch koule dán jako π3. Podobný výraz má i krychle, ale pro objem. Souvislost je přímá, ale málo zjevná. Derivací výrazu a3, získáme tvar 3a2. Pomocí SPP (Příslušná kapitola Teorie pravděpodobnosti) zjistíme, že to je reálný průmět prostorového tělesa, tedy ½ skutečného povrchu.
a2
a2
a
a2
-
a2
a
a
a2
-
a2
-
Kresba: Derivace objemu krychle jako 1/2 povrchu (viditelný průmět)
Shledáváme „podobnost“ s obrázkem číslo 5. Vzniká otázka co mají singularity společného mezi svým projevem geometrie v prostoru? No samozřejmě nic nežli povrch! Prostor je jen velmi relativní projev současnosti. Jeho velikost je relativní podle tvaru povrchu. Pokud je stejná plocha rozvržena jako pravidelný čtyřstěn, má nejmenší objem. Opakem je koule, kde je ve stejné ploše uzavřen největší objem. Oba krajní útvary spolu výrazně souvisí. Čtyřstěn je obrazem vnitřku singularity, koule je obrazem vnějším. Obrázek 7 ukazuje (možná dost nevhodně) skutečnost, že singularita má také 6 ploch jako krychle, ale na rozdíl od ní, nemá žádné vektory (úhlopříčky ploch a tělesa) uvnitř – všechny myslitelné spojnice vedou jen povrchem, a proto jsou ekvipotenciální terče šestinásobným vnitřním parciálním souřadným systémem singularity tohoto typu. (Upozorňuji na shodu s původní teorií strun, protože reálný bod časoprostoru má vnější souřadnice, které vzniknou až
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
17
potlačením rovnováhy v singularitě absolutního bodu.) Co si pod tím představíme? Krychli můžeme vidět jako trojici ploch – těchto trojic je z celku 6a2 celkem 20. Dále můžeme vidět jen dvě plochy v průmětu – dvojic je z celku 6a2 celkem 15. Samozřejmě můžeme extrémně vidět jen jedinou plochu. Různých ploch je 6. Celkem lze tedy vidět krychli s pravděpodobností danou součtem 20+15+6 = 41. Je jen logické, že 3 strany vidíme „náhodně“ v poměru 20/41, 2strany 15/41 a jednu stranu jako 6/41. V procentech je to 3strany = 48,78%, 2 strany 36,58% a jedinou stranu ve 14,63%. Naproti tomu čtyřstěn jako obraz singularity uvnitř má poměr 3 z celku 4 celkem 4 různé, dvě strany jsou dány počtem dvojic celku 4 = 6 a jednotlivé strany jsou celkem 4. Celkem 4+6+4. Takže u čtyřstěnu můžeme „pravděpodobně“ zahlédnout 4/14 jako 3 stěny, 6/14 jako 2 stěny a 4/14 jako jedinou stěnu. Tedy procentem 28,57% tři stěny, 42,85% 2 stěny a 28,57% jednu stěnu. Poměr je zřejmý – tři stěny jsou 49% vidět u krychle, ale čtyřstěn má 29% Podobně je tomu, ale opačně ( i když ne výrazně) u dvou stěn – krychle 37% a čtyřstěn 43%. Naproti tomu má krychle poloviční pravděpodobnost proti čtyřstěnu „vidět“ jedinou plochu. Konkrétně 15% proti 29%. Při pozorování „z dálky“ by se nám nutně muselo zdát, že krychle rozkládá světlo jinak, nežli čtyřstěn. U porovnávání ještě zůstaneme. Spojnic mezi body krychle je také víc, nežli u čtyřstěnu. Čtyřstěn má jen 6 „vnějších“ spojnic, a každá je „osou“ jedné ekvipotenciální roviny. Tedy celkem 6 ploch a všechny se protínají v jediném bodě. Všechny spojnice mohou být „stejné“. Krychle má ale mimo povrchových „hran“ také přepony. Povrchových hran 12, tělesové příčky 3 a přepony čtverců – celkem 12. Hrany a přepony stejné být nemohou. Z toho se dá vyvozovat mnoho věcí, ale důležité je to, že povrchové spojnice (hrany krychle) mají vždy 4 terče v jedné rovině. Ty roviny jsou ve skutečnosti zase jen 3. Vnitřní jsou také 3. Což znamená, že oba útvary mají fakticky stejný počet souřadných ploch. Jen krychle je má odlišeny na „vnější“ a „vnitřní“. Čtyřstěn má jen vnější a všechny stejné. V případě krychle však dostáváme jiný podíl vlny na střed. To je dáno relativně rozdílem úhlů . (Nutně si musíme představit „plochu strany krychle“ jako prostor mezi 6 ti vzdálenými působišti - z vrcholu kolmého na stěnu krychle. Naproti tomu si představíme útvar mezi 4 – mi působišti, tak jak nám ukazuje obrázek číslo 9. Ale pozor na relativitu vnitřních a vnějších úhlů viz další kapitola.)
Kresba: Koncentrická podstata středu singularity = ohnisko Coriolisových sil = gravitace
Obrázek 7 nám ukazuje rozložení vrstev v singularitě vytvořené mezi 4 – mi působišti. Popisuje určitou představu jak mohou vznikat „částice“ různého charakteru.
Gravitace : Singularity
Petr Neudek
18
Červená plocha ukazuje na centrické zhuštění, které je zřejmě odpovědné za vznik gravitační síly. Tu můžeme považovat za kvantově elementární energetický jev. Stejně vznikne v jiné úrovni hmota, v počáteční fázi ale nacházíme „kvantum energie“. Teprve dalším průchodem singularitami složenými z takových kvant může dojít ke stvoření hmoty jako částice. Modrá plocha ukazuje na vznik bubliny, kterou může být střed „obklíčen“. Z této bubliny se vytvoří „síť“ se 4 – mi oky, kterými zřejmě může projít geometricky sjednocený střed. Takto vytvořená částice by byla asi „inertní“ - ani excentrická, ani koncentrická. Budeme předpokládat, že to bude zdroj částic podobných neutrinům. Mimo jiné mne k tomu vede také geometrická představa „velikosti“, která je stejná jako původní gravitačně směrovaná část vln v interakci. Tyto střední „pásy“ vln (struny) zřejmě mohou zachovávat také svůj původní rozměr vnější velikosti, jen se budou nekonečně „zeslabovat“. Průměr původní kulové vrstvy bude zachován, ale energie se zahustí do původních ekvipotenciálních terčů, které se zřejmě jako vrstva zkroutí do toroidních tvarů v příčném řezu vláken sítě kolem původního středu singularity. Zbylá část kulových ploch se rozptyluje do prostoru jako záření s vlnově – kvantovou podstatou. Jde o 4 potenciální „kvanta“, která se od sebe navzájem šíří rychlostí světla. Popis rozpadu energetické singularity chápeme jen jako předpoklad vzniku různých částic. Singularity mají zřejmě schopnost pojmout do „gravitačního“ středu celou vlnu z každého působiště. (Představa podle obrázku 7 demonstruje pohlcení částí těchto celých vln kulových polí). Jedná se o to, že pokud se vlna kulovité vrstvy šíří závisle na svém středu ve všech směrech stejně, vzniká nutnost existence současnosti kontinuálních ploch (Kulová plocha se nemůže roztrhat). Když se část takové plochy zřítí do singularity, může se zbytek šířit jen poměrně menší rychlostí od singularity. Zbytek se chová stále jako kulová vrstva – ale s menším poloměrem. Fakticky se tedy střed této degradované vlny přiblíží k singularitě (dostane se mezi svůj původní střed a mezi střed singularity). Dalo by se vyjádřit, že zatímco se snaží singularitě uniknout, je stále zmenšována její úniková rychlost poloměrem. Přestože tedy „letí od singularity“ je tomu právě naopak. To nám ukazuje modrá růžice pod tímto textem, nebo také obrázek číslo 6. Poměrně snadno pochopíme, že na „povrchu“ budeme vidět jen modrý posuv. Taková singularita se nám z každého směru bude jevit jako „vzdalující se“. Je to prototyp rozpínání vesmíru. Mělo by být pochopitelné, jak se může rozpínat a současně hroutit. Také bychom neměli zapomenout na relativitu plynoucí pro Dopplerův efekt. Ačkoliv jde o silně abstraktní záležitost, je možné si představit takovou singularitu jako entitu konzervovanou v čase. Stane se tedy součástí časoprostoru a teoreticky bychom ji mohli poslat nějakým směrem limitní rychlostí. Kdyby to byla rychlost světla, mohli bychom na „čele“ směrového vektoru možná zahlédnout také červený posuv. Jenomže limitní rychlost je dána poloměrem a nikoliv průměrem, což vysvětluje obrázek číslo 3. Takže na závěr kapitoly o singularitách si uvedeme, že singularita je geometrický jev, který je přírodou aplikován na každý fyzikální fenomén. Mohou tak vznikat entity s kvalitou prvku, nebo množiny. Přeměnit singulární prvek může zase jen singularita vytvořená z těchto stejných prvků. Vždy 4 prvky mohou předat část, nebo svou celou energii novému singulárnímu elementu. Jakmile vznikne, je na vyšší úrovni a původní úroveň, tedy ta kde vznikl, je pro něj „propustně řídká“. Singularity utvořené více jak 4 – mi vzdálenými působišti nemají čistě koncentrické složky vektorů, a mají proto tendenci vytvářet spíš kulové obaly, nežli singulární středy bez vnějších rozměrů. Singularita sama je 5. element absolutní singularity. Pokud se jeho potenciál vyrovná svým působištím, vypluje v homogenním prostoru na „povrch“ - přestane růst a stává se zdrojem.
