sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern 5 K historii souborných vydání děl českých skladatelů *

„…sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern…“

5

studie „…sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern…“ K historii souborných vydání děl českých skladatelů* Klaus Döge This text is an extended version of a lecture, given in September 2004 at the XIIIth International Congress (“Musik und kulturelle Identität”) of the Gesellschaft für Musikforschung in Weimar. The author characterizes the most important complete critical editions, started in the Bohemian Lands from 1920s–1970s – among others Souborné dílo Bedfiicha Smetany [The Complete Edition of Works of Bedfiich Smetana], the so-called Studijní vydání dûl Bedfiicha Smetany [The Study Edition of Bedfiich Smetana’s Works], Souborné vydání dûl ZdeÀka Fibicha [The Complete Edition of Works by Zdenûk Fibich] and the first Souborné vydání dûl Antonína Dvofiáka [The Complete Edition of Works by Antonín Dvofiák], and he looks into their historical and ideological backgrounds.

„Vždyť každý, kdo myslí o úkolech národa českého, o tom je přesvědčen, že jediné vědou a uměním dovedeme si získati vlastní, čestné místo mezi národy evropskými.“1 Tak psal podnikatel a pozdější předseda československé vlády Karel Kramář v roce 1901, jenž přitom těsně navazoval na myšlenku grandseigneura české historiografie Františka Palackého. České země byly tehdy ještě korunní země Čechy a Morava, náležející k c. k. monarchii,2 korunní země, jimž na rozdíl od Uherska roku 1867 nikdy nebyl přiznán autonomní status v rámci podunajské monarchie, korunní země, které sice politicky mohly působit víc než pouhý statista, ale nemohly prosadit ani zvrátit žádná rozhodnutí, a konečně korunní země, které nabývaly hospodářsky a průmyslově stále větší váhu, aniž by si mohly zisky z tohoto vzestupu připisovat na své vlastní konto a samostatně je spravovat a rozdělovat. Kramářovy úvahy mohly tudíž dojít opravdového politického naplnění teprve po první světové válce a po založení Československé republiky jejím prvním prezidentem T. G. Masarykem. Abychom však v této věci zůstali u našeho oboru a u našeho tématu: Roku 1919 byla v Praze založena první řádná česká stolice hudební vědy, na niž byl povolán kulturní historik, estetik a žák Zdeňka Fibicha Zdeněk Nejedlý (ročník 1878). A o pět let později se publikací prvního svazku Souborných děl Bedřicha Smetany započala historie souborných vydání děl českých skladatelů a památek * Předložený text představuje rozšířenou verzi přednášky, kterou autor pronesl v září 2004 na XIII. mezinárodním kongresu Gesellschaft für Musikforschung ve Výmaru (Musik und kulturelle Identität; srv. Hudební věda, roč. 41, 2004, č. 3–4, s. 403–407) v sympoziu Musikedition im Zeichen nationaler Identität. Originální německé znění bude zveřejněno v kongresovém sborníku. Vydavateli sborníku Detlefu Altenburgovi patří poděkování za svolení publikovat stať na tomto místě v češtině. 1 KRAMÁŘ, Karel: Galleria moderního umění, in: Česká revue 4, 1901, s. 900. Německý překlad publikoval STORCK, Christopher P.: Kulturnation und Nationalkunst. Strategien und Mechanismen tschechischer Nationsbildung von 1860 bis 1914 (= Mittel- und Osteuropawissenschaften 2), Köln 2001, s. 35. 2 Srv. k tomu HOENSCH, Jörg K.: Geschichte Böhmens. Von der slawischen Landnahme bis ins 20. Jahrhundert, München 1987, s. 305nn.

© Academia, Praha 2006

Hudební věda 2006, ročník XLIII, číslo 1

6

Klaus Döge

české hudební minulosti.3 Vydání děl Bedřicha Smetany, věnované skladateli, který po celém světě nepopiratelně platil za zakladatele české národní hudby, se svým charakterem snažilo sloučit v sobě obojí a být zároveň národní památkou i dokumentujícím souborným vydáním. Myšlenka vznikla v souvislosti se snahami Sboru pro postavení Smetanova pomníku v Praze, založeného roku 1909, podle jehož záměrů měla být tomuto skladateli kromě kamenného pomníku a muzea pořízena rovněž živoucí památka ve formě souborného vydání.4 Tatáž myšlenka se ostatně objevuje i v předmluvě k prvnímu svazku tohoto vydání s názvem Skladby z mládí do roku 1843, připravenému pražským ordináriem hudební vědy Zdeňkem Nejedlým a vydanému v roce 100. výročí Smetanova narození 1924.5 „Ničím zajisté nelze oslaviti umělce lépe, než zachováním jeho uměleckého odkazu budoucnosti, neboť v ničem nežije umělec tak trvale a bezprostředně i dále, do příštích věků, jako ve svých dílech. Proto shrnujeme všechnu Smetanovu tvorbu v jedno velké dílo a vydáváme je jako nejdůležitější odkaz celého jeho životního úsilí, jsouce přesvědčeni, že tím velkému mistru stavíme zároveň nejkrásnější pomník, věčně živý, pravé monumentum aere perennius.“6

Charakter tohoto vydání jako národního monumentu přitom podtrhuje již jeho vnější vybavení. Svazek velkého formátu (41 ¥ 31 cm) je vázán v modrém plátně. Na vrchní straně vazby je na zlatém podkladě vytlačen souhrnný název edice „SOUBORNÁ | DÍLA | BEDŘICHA | SMETANY“ a pod ním – opět zlatými písmeny – název svazku „SKLADBY | Z MLÁDÍ | DO R. 1843“. Na obou titulních stranách nalézáme ozdobné rytiny v světle červené barvě: na levé straně jsou to iniciály skladatelova jména „BS“ obkroužené vavřínovým věncem, na pravé straně bílá holubice vzlétající k nebi a pod ní květ růže. Na šesté stránce je reprodukována fotografie skladatele z roku 1843, na stránce následující po předmluvě k předloženému svazku je celostránkové faksimile Smetanova autografního zápisu kvapíku D dur pro klavír z roku 1832. Pro intenci edice jako specificky českého národního monumentu je dále příznačné to, že titulní stránky, předmluva, úvod do Smetanova života a díla i údaje o použitých pramenech jsou publikovány pouze v češtině. Příznačný je v této souvislosti také další odstavec předmluvy, v němž se píše: […] „nemohli jsme se spokojiti jen péčí o tekst vydání, nýbrž museli jsme neméně pečlivě přihlédnouti i k důstojnému vypravení díla po stránce grafické. Tu jsme však narazili na překážku povahy zásadní. Naše nototiskárny totiž při vší své chvalitebné snaze nebyly stále ještě zařízeny na vypravení takové edice. Proto také tisk 3

Sem náležejí projekty jako: Souborné vydání děl Bedřicha Smetany I (1924nn.); Souborné vydání děl Bedřicha Smetany II (1940nn.); Monumenta antiqua bohemia (1943nn.); Staré české skladby (1948nn.); Monumenta musicae bohemicae (1949); Edice českých klasiků (1952nn.); Souborné vydání děl Zdeňka Fibicha (1950nn.); Souborné vydání děl Antonína Dvořáka (1955nn.); Souborné vydání děl Leoše Janáčka (1978nn.); Thesaurus musicae bohemicae (1990nn.). V současné době (2005) jsou plánována nová souborná kritická vydání děl Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů; v této souvislosti srv. též: BURGHAUSER, Jarmil: Edice, heslo in: Slovník české hudební kultury, ed. Jiří Fukač a Jiří Vysloužil, Praha 1997, s. 176nn. 4 Srv. MOJŽÍŠOVÁ, Olga: Muzeum Bedřicha Smetany (historie, sbírky), in: Bedřich Smetana: doba, život, dílo, ed. táž, Praha 1998, s. 143nn. (vyšlo též v německé a anglické jazykové mutaci); SÉQUARDTOVÁ, Hana: Z činnosti Muzea Bedřicha Smetany v Praze, in: Hudební věda roč. 11, č. 4, 1974, s. 394–396. 5 Souborná díla Bedřicha Smetany. Skladby z mládí do r. 1843, ed. Zdeněk Nejedlý, Praha 1924; exemplář tohoto vydání je uložen i v hudebním oddělení Bavorské státní knihovny (Bayerische Staatsbibliothek) v Mnichově pod signaturou 2 Mus. pr. 8179-1. 6 Nepaginovaná první strana textu, první odstavec.

„…sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern…“

7

našich hudebnin jest stále ještě většinou opatřován v Německu. To jsme však pokládali za nedůstojné národního pomníku, jejž touto edicí chceme Smetanovi zbudovati, i za neslučitelné s duchem Smetanovým. Snažili jsme se tedy […] postaviti i náš notový grafický průmysl na vlastní nohy. A i to se nám podařilo. Pro podnik tak rozměrný i významný vyvolali jsme v život nový český ústav pro tisk not při Státním nakladatelství v Praze“ […]7

Konečně pokud jde o editorský záměr, dozvídáme se v předmluvě toto: „Náš soubor zahrne tudíž vše, co vyšlo z ruky Smetanovy: nejen partitury všech jeho oper a symfonických skladeb, ale i jeho nejprvnější skladby z mládí, do r. 1843, z nichž dosud nebylo nic vydáno, dále jeho tak zv. úlohy z let 1844–1846, mezi nimiž jsou již i cenné skladby, dosud rovněž nevydané, i konečně skladby nedokončené, skizzy, motivy, jež nám zase osvětlí vlastní dílnu Smetanovu. A tak teprve toto vydání ukáže nám Smetanovo dílo dokonale, v jeho celistvosti a úplnosti. Tekst každého svazku bude pořízen nově, přesně a kriticky podle všech původních rukopisů, a bude obsahovati nejen znění základní, ale i jeho varianty […] pokud je pracoval Smetana sám (tak pod partiturou bude otištěn i Smetanův klavírní výtah), takže každý tu nalezne vše, co náleží k dílu a co objasňuje jeho tekst, povahu a vznik. Podrobné úvody pak ke každému svazku podají vysvětlení o rukopisech, vzniku i prvním provedení vydaných tu děl.“8

Editorské nasazení, které je zde formulováno a které se jeví jako relativně moderní – ačkoliv vylučuje ze souboru pramenů opisy a provozovací materiál – nebylo ovšem nikdy naplněno. Již v prvním svazku nenacházíme kromě popisu pramenů takřka žádné jednotlivé poznámky, které by zmiňovaly varianty a zdůvodnění editorských rozhodnutí. V následujících třech svazcích tohoto souborného vydání – které v letech 1932, 1934 a 1936 předložil skladatel a dirigent Otakar Ostrčil a které obsahují ve stejné vnější úpravě jednotlivé akty opery Prodaná nevěsta – pak takovéto poznámky úplně chybějí. Fakt, že po těchto čtyřech svazcích byla edice přerušena, souvisel zřejmě – jak napsala někdejší ředitelka Muzea Bedřicha Smetany Hana Séquardtová – především s nemožností dále financovat takto nákladně vybavené publikace.9 Nicméně je možné i to, že určitou roli přitom sehrálo právě ono přílišné zdůraznění charakteru národního monumentu. Takto založené souborné vydání nebylo totiž použitelné pro praxi a nemělo ani valný význam pro vědu a bádání. Uvedený ediční pokus i jeho ztroskotání přinesly nicméně zásadní impulsy pro projekty českých souborných vydání, které následovaly. Kritické zprávy s výčtem editorských zásahů v hlavním notovém textu i soupisy různočtení a variant se napříště staly povinnou součástí a tvořily základ kritického vědeckého nároku. Obrat k praxi a tím k oné původně tolik zdůrazňované „živoucí památce“ se projevil v redukování formátu i nákladného vnějšího vybavení. Vícejazyčné předmluvy a popisy pramenů pak svědčily o rostoucím důrazu na internacionalitu. Toto vše platilo již pro druhý pokus o souborné vydání děl Bedřicha Smetany, které pod názvem 7 8 9

Nepaginovaná první strana textu, dolní odstavec, až do řádku 3 na nepaginované druhé straně. Nepaginovaná první strana, odstavec 3n. SÉQUARDTOVÁ, Hana: Kritické edice Smetanova dila, in: Opus musicum XIV (1982), s. 124.

8

Klaus Döge

Obr. 1

Studijní vydání začalo roku 1940 znovu od začátku. Totéž se týkalo i souborného vydání děl Zdeňka Fibicha, které začalo vycházet roku 1953. A totéž platilo posléze i pro souborné vydání děl Antonína Dvořáka, jehož první svazky vyšly roku 1955. Iniciátorem tohoto souborného vydání byl inženýr a renomovaný dvořákovský badatel Otakar Šourek, který roku 1952 – s vyhlídkou na končící ochrannou lhůtu pro autorská a nakladatelská práva na Dvořákova díla v roce 1955 – navrhl projekt edice a shromáždil kolem sebe příslušný tým editorů. K tomuto týmu patřili mj. – vedle pianisty Antonína Čubra, skladatele a hudebního vědce Jiřího Berkovce a teprve nedávno zesnulého skladatele Jana Hanuše – také skladatel František Bartoš, pianista Karel Šolc i skladatel a dvořákovský badatel Jarmil Burghauser, neboli editoři, kteří spolupracovali již na Studijním vydání děl Bedřicha Smetany a/nebo na souborném vydání děl Zdeňka Fibicha a kteří zde mohli uplatnit své předchozí zkušenosti. Tato skutečnost vysvětluje také četné metodické shody a analogie ve zmíněných souborných vydáních, které sahají až k jednotlivým konkrétním zkratkám.

„…sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern…“

Obr. 2

Obr. 3

9

10

Klaus Döge

Souborné kritické vydání děl Antonína Dvořáka, jehož cílem bylo, jak napsal Jan Hanuš, „sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern“,10 však nicméně obsahuje rys, který se nevyskytoval v žádném z předchozích edičních projektů – totiž nápadně časté odkazování na původní znění autografu v kritické zprávě. První příklad tohoto postupu pochází z vydání druhé řady Slovanských tanců op. 72, které bylo publikováno roku 1955, konkrétně z tance č. 5. Dvořák původně zapsal začátek tohoto tance tak, že hlavní téma v tónině b moll mělo být přednášeno pouze smyčci (srv. obr. 1). Potom ale příslušnou stránku partitury s úvodními čtyřmi takty škrtl, neboli prohlásil za neplatnou, a současně s tím hned na následující straně nahradil novým a platným začátkem, tentokrát v orchestrálním tutti (srv. obr. 2). Právě tyto čtyři takty na škrtnuté stránce jsou však ve zmíněné edici uvedeny v kritické zprávě jako takzvaná Versio prima (srv. obr. 3).11 Druhý příklad tohoto druhu pochází z nově revidované partitury symfonie Z Nového světa, která vyšla v rámci souborného kritického vydání v roce 1986 (srv. obr. 4).12 Kromě uvádění Versio prima se v tomto vydání nápadně často objevuje také Versio seconda, a to na těch místech, kde korektura provedená v Dvořákově autografu nesouhlasí s definitivním zněObr. 4 ním prvního tisku. Hledáme-li možná vysvětlení pro tento editorský přístup, který byl tehdy v historii českých souborných vydání něčím zcela novým, a který bohužel nebyl odpovědnými editory nikde komentován ani zdůvodněn,13 nabízí se v první řadě myšlenka, která se objevila v evropském kontextu souborných kritických vydání v souvislosti s mnoha nenahraditelnými ztrátami, způsobenými druhou světovou válkou – totiž myšlenka zajistit pro případ ztráty rekonstruovatelnost autografu nebo jiného pramene, který má centrální význam pro tradování díla, a to tak, že se v edici popíše každý sebenepatrnější rys onoho pramene.14 České země zůstaly ovšem takovýchto válečných ztrát až na výjimky ušetřeny a údaje o Versio prima

10

Jan HANUŠ v dopisu (faxu) zaslaném Ediční radě Nového souborného vydání děl Antonína Dvořáka 27. května 1999; přetištěno in: Hudební věda, roč. 37, 2000, č. 1–2, s. 3–4. 11 Antonín Dvořák. Souborné vydání, serie III, svazek 20: Slovanské tance op. 72, ed. Otakar Šourek, kritická zpráva Jarmil Burghauser, Praha 1955 (reprint 1985). 12 Antonín Dvořák, Symfonie IX Z nového světa, nově revidované kritické vydání podle skladatelova rukopisu, ed. Jarmil Burghauser, Praha 1977 (reprint 1986). 13 Ediční zásady k soubornému vydání děl Antonína Dvořáka nebyly nikde publikovány, a to patrně proto, že – jak s odstupem doby napsal Burghauser – na počátku neexistovaly vůbec žádné pevně stanovené ediční principy; srv. BURGHAUSER, Jarmil: Kritická souborná vydání Smetany, Dvořáka a Janáčka – rozdíly v rázu pramenné základny a v metodě přístupu, in: Kritické edice hudebních památek, ed. Alena Burešová a Jan Vičar, Olomouc 1996, s. 75. Souborné vydání děl Antonína Dvořáka bylo oznámeno prospektem, který vydal Otakar Šourek a který vyšel česky roku 1955 ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (Antonín Dvořák. Souborné vydání díla) a v témže roce také německy (Antonín Dvořák. Gesamtausgabe) v pražském nakladatelství Artia, a o rok později posléze též anglicky (Antonín Dvořák. The Complete Edition), rovněž v nakladatelství Artia. Kromě stručného nástinu skladatelova života a díla obsahuje tento prospekt jména editorů, kteří se podílejí na souborném vydání, jakož i rozvrh edice do jednotlivých sérií a svazků, doplněný četnými faksimilovanými ukázkami z Dvořákových autografů. 14 Srv. BERKE, Dietrich: heslo Denkmäler und Gesamtausgaben, in: MGG 2, Sachteil, sv. 2, Kassel etc. 1998, sloupec 1115.

„…sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern…“

11

a Versio seconda v jednotlivých svazcích souborného vydání Dvořákových děl nelze v žádném případě považovat za tak úplné a systematické, aby mohly dostát oné rekonstruující funkci. Jako druhé vysvětlení by mohl sloužit odkaz na vzor převzatý ze Studijního vydání děl Bedřicha Smetany, především z jeho operních svazků. V uvedeném vydání jsou v jednotlivých poznámkách zmiňovány i původní verze, které byly zapsány inkoustem a které potom Smetana opravoval většinou tužkou na definitivní znění. Ovšem v tomto případě je nesprávné užití termínu „verze“. Nejedná se zde totiž o původní verzi, která byla později korigována, ale o prvotní znění příslušného místa; zahrnutí těchto míst do jednotlivých poznámek pak v dřívějších fázích takovýchto edičních projektů neznamenalo nic jiného, než pokus dokumentovat vedle znění poslední ruky v hlavním notovém textu také první znění opery v příslušných poznámkách. V souborném vydání děl Antonína Dvořáka však v údajích o Versio podobnou editorskou intenci neshledáváme. A tak se chtě nechtě vnucuje ještě jiné vysvětlení – a to tím spíše, že údaje revidované partitury 9. symfonie se záznamy Versio prima – Versio seconda – Versio poslední ruky se vposledku nesnaží o nic jiného než o to, dokumentovat v edici díla v podobě stupňů tvůrčího procesu autorovo hudební myšlení a kompoziční rozvažování. Je přitom nápadné, že toto se děje poprvé a právě u skladatele, který v mezinárodním hudebním světě platil (a mnohdy ještě platí) za naivního a nereflexivního tvůrce,15 a také u skladatele, který v českých zemích v takzvaném boji o Dvořáka v letech před první světovou válkou nebyl kvůli svému údajně konzervativnímu, prostoduchému a pro hudební pokrok tudíž marginálnímu komponování nic jiného než – jak to vyjádřil Nejedlý – „odbytá mrtvá kapitola z české hudby“.16 Viděno z tohoto zorného úhlu je v souborném vydání děl Antonína Dvořáka a v jeho dokumentování skladatelova kompozičního myšlení přítomen moment reakce na kritiku, které byl tento autor vystaven. Souborné kritické vydání Dvořákových děl samozřejmě chtělo – podobně jako četná jiná dřívější i pozdější souborná vydání – dokumentovat skladatelovu velikost. Kromě toho však chtělo navíc tuto velikost prokázat a očistit ji od všech možných námitek. Všechno, co jsme dosud řekli, by mohlo být pociťováno jako poněkud přehnaná interpretace. Chtěli bychom však v této souvislosti uvést ještě tři další příklady z výše zmíněného souborného vydání. První příklad se týká klavírního koncertu g moll.17 Kvůli údajné nevděčnosti klavírního partu nebylo toto dílo již za skladatelova života téměř vůbec prováděno. V kruzích Dvořákových přívrženců však platilo za geniální. Po první světové válce přepracoval pražský profesor klavírní hry Vilém Kurz původní klavírní part tak, aby byl takříkajíc pianisticky přiměřenější. Souborné vydání děl Antonína Dvořáka pak v rozporu s veškerou obvyklou praxí přetisklo i tuto úpravu – a to pravděpodobně výhradně proto, aby bylo toto dílo napříště provozováno a aby byla tudíž konečně rozpoznána jeho skutečná velikost. 15

Srv. DÖGE, Klaus: Antonín Dvořák. Leben-Werke-Dokumente, Mainz 21997, s. 421nn. In: Česká kultura 1913, s. 188; cit. dle ŠOUREK, Otakar: Život a dílo Antonína Dvořáka sv. 4, 2Praha 1957, s. 273. Německý překlad in: OTTLOVÁ, Marta – POSPÍŠIL, Milan: Motive der tschechischen Dvořák-Kritik am Anfang des 20. Jahrhunderts, in: Dvořák-Studien, ed. Klaus Döge a Peter Jost, Mainz 1994, s. 213. 17 Srv. Antonín Dvořák. Souborné vydání, serie III, svazek 10, ed. Jiří Berkovec a Karel Šolc, Praha 1956 (reprint 1986). 16

12

Klaus Döge

Druhý příklad se týká Cigánských melodií op. 55.18 Dvořák komponoval původně tyto písně na německý text pro vídeňského tenoristu Gustava Waltera, přesně tak, jak je uvedeno v původním Simrockově vydání z roku 1880. V této podobě ale text veršů v souborném vydání Dvořákových děl nikdy nevyšel. Vydání z roku 1987, stejně tak jako reprint z roku 1998, stále distribuovaný nakladatelstvím Editio Bärenreiter Praha, užívá novodobý německý překlad české verze textu – kterou toto vydání z nějakého důvodu uvádí na prvním místě – jehož autorem je Bronislav Wellek. Němčina pražského skladatele, podle nakladatele Simrocka prý mnohdy nedostatečná, zde byla modernizována a přizpůsobena německým potřebám – nicméně po stránce textové už nemá nic společného s Dvořákovou originální kompozicí, která by měla být v souborném kritickém vydání publikována přednostně i se všemi svými jazykovými zvláštnostmi. Třetí příklad se týká Dvořákovy symfonické básně Holoubek. Dvořák v autografu velmi pečlivě zanesl na příslušných místech notového textu verše stejnojmenné balady Karla Jaromíra Erbena, jež je programem kompozice. V příslušném svazku souborného vydání19 se však tyto verše neobjevují ani v hlavním notovém textu, ani v podčarových poznámkách, v jednotlivých poznámkách kritické zprávy, či někde jinde – a to pravděpodobně nikoliv kvůli nedostatku místa, ale ze strachu: ze strachu před tím, že by se opět někde mohla objevit takováto nebo obdobná kritika: „Dvořák [jako programní skladatel] hat die primitive Methode gewonnen, Stück für Stück, Tact für Tact, Zeile für Zeile die Musik neben dem Programme fortzuschieben.“20 V souvislosti se snahou „prokázat velikost“ můžeme posléze poukázat také na souborné vydání děl Leoše Janáčka, které vychází od roku 1978 a v jehož ediční komisi po dlouhou dobu významně působili již zmínění editoři Jarmil Burghauser a Karel Šolc. Jejich způsob notace Janáčkových taktů, který se nekryje se zápisy v autografech ani s autorizovanými prvními vydáními, nýbrž vzbuzuje spíše asociace se způsobem notace Luciana Beria – namísto 9/16 taktu na začátku Tarase Bulby, uvedeného v autografu i v prvním tisku, je například v souborném vydání udáno tempo velkou číslicí 3 a vpravo za ní stojící osminovou notou s tečkou21 – vyvolal v německých a amerických recenzích zřejmě nikoliv neprávem dojem, že zde někdo chtěl skladatele české moderny modernizovat směrem k „nové hudbě“.22 A ještě v prvních návrzích edičních zásad souborného vydání děl Bohuslava Martinů z roku 2001 bylo možno číst větu „…in einem Jahrhundert, in dem die Einheit der Entwicklung und Reinheit der Stilmittel als höchstes Postulat galt, erweckte die einmalige stilistische, kompositionstechnische und gattungsspezifische Bandbreite der Werke Martinůs oft unbegründete Zweifel an seiner künstlerischen Integrität“23 – větu, která v sobě 18

Antonín Dvořák. Souborné vydání, serie VI, svazek 5, ed. Otakar Šourek, Praha 1955 (reprinty 1963, 1977, 1987). 19 Antonín Dvořák. Souborné vydání, serie III, svazek 15, ed. Antonín Pokorný a Karel Šolc, Praha 1955. 20 Wiener Abendpost 7. 12. 1899 (Robert HIRSCHFELD). 21 Leoš Janáček, Souborné kritické vydání, řada D, svazek 7, ed. Jarmil Burghauser a Jan Hanuš, KasselBasel-London 1980; k této ediční problematice srv. odkazy na literaturu v recenzi Jaroslava MIHULE in: Die Musikforschung 46 (1993), s. 351; a VOLEK, Tomislav: Janáček neuměl zapsat vlastní skladby?, in: Hudební rozhledy, roč. 35, 1982, s. 136–139. 22 Srv. příslušné recenze Arnfrieda EDLERA, in: Die Musikforschung 37 (1984), s. 91, Albrechta RIETHMÜLLERA, in Die Musikforschung 36 (1983), s. 55, a Michaela BECKERMANA, in: Notes 40 (1984), s. 637n.

„…sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern…“

13

fakticky zahrnuje pokračování: „…ale my v našem souborném vydání chceme ukázat, že tomu tak není.“ Pozadím pro všechna tato konstatování by mohl být moment, který – jak konstatuje kolínský znalec historie východní Evropy Christoph Storck a jak je vyjádřeno i v knize Friedricha Prinzse Geschichte Böhmens 1848–1948 – představuje pozůstatek určitého dodnes působícího národního cítění, pocházejícího z 19. století, jež má co do činění s pocitem přehlížení, neuznávání a dokonce znevažování.24 T. G. Masaryk poukazoval již v roce 1895 na „problém malého národa“. O dvanáct let později to spisovatel Jaroslav Hilbert pojmenoval jako „Schreckensherrschaft der Einzahl“.25 Obojí se týkalo téhož, totiž kulturního úsilí malého národa, jehož významné kulturní počiny byly v průběhu jeho historického vývoje neustále znevažovány a v očích takzvaných velkých kulturních národů brány nanejvýše se shovívavým úsměvem.26 „Aber eben doch nur Wasser und nie Wein“, můžeme v této souvislosti číst v úvaze srovnávající Dvořáka a Brahmse.27 A nebylo tomu a není snad tomu stále ještě tak, že dějiny české hudby 19. století nejsou v německých pracích o dějinách hudby pojednávány v rámci hlavního výkladu, nýbrž jsou jako takzvaná „národní škola“ vykázány spíše na okraj dění? Závěrem zbývá připojit ještě jeden bod. Ani jedno ze souborných vydání děl Bedřicha Smetany, stejně tak jako souborná vydání děl Zdeňka Fibicha a Antonína Dvořáka se nedočkala svého závěru; všechna tato vydání zůstala nedokončena. Bylo tomu zřejmě jednak proto, že se stará garda editorů nepostarala o to, aby zapojila do své práce mladší muzikologickou generaci a poskytla jí příslušné filologické školení. Jednotlivým projektům takříkajíc došli editoři – což vzhledem k časové tísni představuje pro dnešní nově avizované projekty jako je Nové souborné vydání děl Antonína Dvořáka téměř neřešitelný problém. Zároveň se v průběhu sametové revoluce zásadně proměnil náhled na takováto souborná kritická vydání. To, co bylo předtím jakoby samozřejmě podporováno jako jakýsi národní kulturní vývěsní štít, podléhá dnes i v České republice stále více diktátu přírodovědné stringence, eficience a konkurence, který je pro duchovní vědy stejně tak nepřiměřený jako zničující, jakož i ubývajícím finančním prostředkům. A přitom by toho bylo třeba tolik vykonat, aby bylo možno – tak jak to postuloval Nejedlý roku 1924 – konečně poznat velké české skladatele v jejich úplnosti a nedílnosti a bádat o nich v národním i v mezinárodním měřítku. překlad Jarmila Gabrielová Adresa: Dr. Klaus Döge, Richard Wagner-Gesamtausgabe, Hochschule für Musik und Theater Luisenstrasse 37a, D-80333 München e-mail: [email protected]

23 Ediční zásady souborného vydání děl Bohuslava Martinů, druhá verze 5/2003, rkp. s. 1; srv. též Hudební věda, roč. 41, 2004, č. 3–4, s. 411–432, zde je otištěna verze 6/2004. 24 STORCK, a.a.O., s. 23n.; PRINZ, Friedrich: Geschichte Böhmens 1848–1948, Frankfurt – Berlin 1991, s. 21n. 25 MASARYK, Tomáš G.: Česká otázka, 7Praha 1969, s. 8.; HILBERT, Jaroslav: Wir Čechischen Schriftsteller, in: Čechische Revue 1 (1907), s. 221–222. 26 Srv. PETERSEN, Peter: Brahms und Dvořák, in: Hamburger Jahrbuch für Musikwissenschaft VII (1983/84), s. 125nn. 27 MOSER, Hans Joachim: Anton Dvorak, in: Strassburger Neueste Nachrichten, 2. 5. 1944.

14

Klaus Döge

„…sich den schöpferischen Vorhaben des Meisters anzunähern…“ Zur Geschichte der tschechischen Gesamtausgaben Klaus Döge Bei dem vorliegenden Aufsatz handelt es sich um die erweiterte Version eines Vortrages, den der Verfasser im September 2004 in Weimar auf dem XIII. Internationalen Kongress („Musik und kulturelle Identität“) der Gesellschaft für Musikforschung im Symposium „Musikedition im Zeichen nationaler Identität“ hielt. Das deutschsprachige Original wird im Kongreßbericht erscheinen. Der Autor charakterisiert die wichtigsten Denkmäler- und Gesamtausgaben, die in den böhmischen Ländern in den 1920er – 1970er Jahren initiiert wurden, und untersucht ihre historischen und ideologischen Voraussetzungen. Während der erste Versuch um die Gesamten Werke Bedřich Smetanas schon in seiner äußeren Aufmachung auf den Charakter des nationalen Denkmals zielte, bemühten sich die weiteren Projekte – darunter die sog. StudienAusgabe der Werke Bedřich Smetanas, sowie Zdeněk Fibich- und Antonín Dvořák-Gesamtausgabe – mit wechselndem Erfolg um die Vermittlung zwischen kritischer Wissenschaftlichkeit und Hinwendung zur Praxis und nicht zuletzt um die Internationalität. Bei der ersten Dvořák-Gesamtausgabe, die am Anfang der 1950er Jahre von Otakar Šourek gegründet wurde, ging es schließlich darum, die kompositorische Größe des Komponisten zu beweisen und von allen kritischen Vorwürfen zu reinigen. jg