SETKÁNÍ ÈESKÉ DOMINIKÁNSKÉ RODINY
HRADEC KRÁLOVÉ 9. LISTOPADU 2002
SETKÁNÍ ČESKÉ DOMINIKÁNSKÉ RODINY
HRADEC KRÁLOVÉ 9. LISTOPADU 2002
-1-
-2-
Krátké slovo úvodem Ve sborníku z prvního hradeckého setkání byl jeden z příspěvků nadepsán slovy „Proč vlastně setkání dominikánské rodiny?“ Po druhém vydařeném opakování snad už taková otázka nepřipadá absurdní nejen autorce textu, ale nikomu. Vždyť už v průběhu prvního ročníku spadla z účastníků jakási tréma nebo nedůvěřivé očekávání, co taková věc může přinést. A druhé pokračování bylo zase o mnoho spontánnější a dýchala z něj skutečně rodinná pohoda. Podstatou „setkání“ je přímý osobní kontakt. Žádný text proto nemůže opravdu zachytit atmosféru, kterou naše dominikánská rodina dokázala v Hradci vytvořit. Nezbývá proto, než do sborníčku soustředit ta slova, která si uchovávají hodnotu i poté, co vzpomínky zapadnou a čerstvé novinky zvětrají. Proto jsme se rozhodli otisknout jen úvodní slovo a homilii otce biskupa Dominika a přednášku otce Tomáše. Abychom přece jen zcela nevzdali snahu o zachycení alespoň špetky z atmosféry setkání, připojili jsme ještě malé ohlédnutí, které vzniklo hned za čerstva pro prosincové Opusculum roku 2002. Letošní sborník je tedy obsahem skromnější než minulý. Vzhledem k tomu, že jeho cílem není ani připomínat slavné výročí (jako tomu bylo u sborníku minulého), zvolili jsme i méně slavnostní formu, která možná více odpovídá naší každodennosti. Doufáme, že ani tak nebudou čtenáři zklamáni. Redakce
-3-
Úvodní slovo Mons. Dominika Duky OP při mši svaté Na počátku našeho setkání bych Vás rád seznámil s dějinami této katedrály – kostela paní králové Elišky Rejčky – ve větší a širší souvislosti než nám předávají takové ty útržkovité zprávy středověkých kronik nebo rádoby vědeckých pojednání. (Ta často nedokáží nic jiného než stále opisovat epizody, které jsou nesmírně zajímavé – např. zda pan děkan smí či nesmí vařit pivo.) Tato paní královna byla ženou velké politiky - je třeba si uvědomit, že přišla z Polska jako dcera panovnického rodu. Když si uvědomíme, že i otázka vytvoření samostatné České dominikánské provincie nebyla jenom otázkou církevní, ale byla otázkou politicko-církevní, pochopíme, že vztahy mezi lektorem Zdislavem a paní královnou měly svůj dopad nejen na dějiny tohoto města, ale také na dějiny naší dominikánské provincie, na její počátky. My se zde v tomto roce scházíme také proto, že si připomínáme 750. jubileum smrti svaté Zdislavy. To by pro nás mělo být jakousi připomínkou, základů a rozměru působení této světice, která žila v onom velkém období našich duchovních, ale i politických dějin. V její době byly položeny základy toho, čemu můžeme říci počátky vlastního duchovního a teologického života v této zemi, protože christianizace, kterou prezentuje také náš řád ve 13. století, je ona christianizace, která se dotýká nitra člověka, jeho osobního rozhodnutí pro Krista. Člověk třináctého století, když hledá důvody své víry, už se neopírá tak jako dříve jenom o rozhodnutí kmenové rady. A tak s tímto vědomím, že v životě každého z nás je třeba se osobně rozhodnout a přijmout pak i plnou odpovědnost, chceme vyznat, že k tomu někdy nemáme odvahu, že máme někdy sklon schovat se za rozhodnutí druhých. Je to snadnější, umožňuje nám to kritizovat a posuzovat. Ale teprve v okamžiku, kdy se rozhodnutí stane i naším rozhodnutím, jsme v duchu nesení odpovědnosti také schopni mnohem více vykonat.
-4-
Homilie Mons. Dominika Duky OP Drazí přátelé, sestry a bratři, scházíme se přes nepřízeň počasí, proto někteří teprve dobíháme. Možná, že nás může i napadnout, co vlastně znamená ten první sníh, který vždy vlastně vyřadí celou naši společnost ze života. A to jsme si mysleli, že je to projev socialismu. Ani socialismus ani kapitalismus si tedy neumí poradit s jednotlivými změnami koloběhu počasí. My bychom si měli poradit? Víme, že podle legendy sv. Dominik dokázal chodit mezi kapkami, tedy i my bychom se měli umět pohybovat i v takovéto nepřízni počasí. A pak přijdeme do katedrály a zde nás překvapí, že se scházíme jako dominikánská rodina a přitom slavíme posvěcení Lateránské baziliky. Církev opravdu musí často působit nejenom na lidi zvenku, ale i na nás jako instituce, která ráda překvapí, jako instituce, která možná rozumí humoru, anebo, jak jsou mnozí přesvědčeni, jako instituce, která nedokáže držet krok s časem. Víme, že asi vlastním znamením naší doby je uspěchanost, (na druhou stranu se ukazuje, že i lidé před námi dokázali spěchat, ale přitom dodržovali čas bez nejrůznějších technických vymožeností,) ale určitě jsme dobou hodně povrchní. A proto jakýkoliv moment překvapení zcela jistě vzbudí naši pozornost, když se objeví na prvních stránkách časopisů, na televizních obrazovkách i na těch počítačových. A to nám stačí - ono překvapení, na které reagujeme s radostí nebo s určitým projevem znechucení. Pak nastane náš posudek, či rozsudek a život má jít dál. Tedy můžeme říci, ten dnešní začátek se nám určitě nevydařil a je velikou chybou, že jsme si nedokázali poradit. Možná, že někteří by nám poradili. Otec Bernard nedorazil vzhledem k počasí a okolnostem. On měl ten dar, jak říkával pan nuncius Coppa, rozhodovat i nad rozhodnutím kongregace pro obřady, třeba když se mělo rozhodnout o slavnosti sv. Vojtěcha na Libici ve velikonočním oktávu. My jsme si dnes nedovolili tento krok a slavíme posvěcení Lateránské baziliky. Co vlastně pro nás znamená Lateránská bazilika? Zcela jistě pro každou dominikánku a každého dominikána by měla vytanout ona scénka ze života či ze snu, který se týká příchodu sv. Dominika a sv. Františka do Říma. Papež, který je má přijmout, vidí ve snu, jak se Lateránská bazilika řítí a jak ji z obou stran podpírají dva pro něho neznámí poutníci, kanovník z Osmy, sv. Dominik a potulný mendikant, sv. František. Může být ta scénka ze sna nějakou inspirací i pro nás? Pokud je v módě a kurzu psychologie spolu se slavným psychologem Jungem, měli bychom tomuto snu možná věnovat celotýdenní seminář s pozváním nejrůznějších odborníků, ale zcela kritičtí historikové a mnozí z moderních autorů a teologů by nás napomenuli, že svůj
-5-
život nemůžeme stavět na legendách, tedy ani ne na snech. Ale přitom každý z vás má životní zkušenost, že se vlastně život skládá z uskutečňování našich snů, kdy je nevidíme jako zjednodušené proroctví, ale jako určitou výzvu. Ale přibližme se k tomu dnešnímu dni, slavení posvěcení Lateránské baziliky. Víte, že se běžně dělá chyba, když se píše o tom, jak „Vatikán ve středověku rozhodl“. Jenže tehdy ve Vatikánu nikdo z papežů neseděl a vatikánská bazilika nehrála ještě tu roli, kterou hraje dnes. Rozhodovalo se v Lateránu. Proto také středověk a období, kdy byly položeny základy našeho řádu, je obdobím Lateránu. Dnes snad tuto dobu tak trochu připomíná jen Lateránská univerzita. Už ani většinou nevíme, komu je Lateránská bazilika zasvěcena. Autoři novodobých českých liturgických knih jsou totiž geniální, domnívají se, že všichni všechno vědí. Pak ani biskup neví, komu je Lateránská bazilika zasvěcena. A ona má velice komplikované zasvěcení. Ale mělo by nám stačit jedno, je to bazilika Nejsvětějšího Spasitele, ale také se váže ke sv. Janu Evangelistovi i ke sv. Petru. Její název si snad nikdo neuvědomuje. Musím sám přiznat, že kdyby nebylo jednání na kongregaci ohledně teologické fakulty v Praze, asi bych se to nedozvěděl. Byli jsme na Lateránské univerzitě jako hosté, možná méně než hosté, spíše na koberci. A díky prof. Polcovi jsem se dověděl, že univerzita se jmenuje podle slavné římské rodiny, která konvertovala hned na počátku, a v jejich domě se scházela celá římská církev. A tak si začínáme uvědomovat, kde jsou kořeny římské církve, té církve, která se pak stane domem nejen národům – a nejen těm, které patřily do Římské říše. Římská říše se rozpadla, tak, jako se vždy budou rozpadat velká světová impéria, protože ani takové říše nejsou schopny být trvalým domovem. Ale církev se stala domovem i nových národů, ke kterým patřili i naši předci. Být domovem. Víme sami, že když církev dostává svobodu, zapomíná na tyto pradějiny Lateránské baziliky. Připomíná nám až období Konstantina Velikého, kdy zde byla vystavěna bazilika. Církev, která obdržela svobodu, prožívala velikou krizi a veliký šok, protože se s ní nedokázala vyrovnat. A to je i naše zkušenost. Naši novicové, kteří přijeli z našeho slovenského – společného noviciátu, tuto zkušenost již nemají, my ale ano. -6-
Víme, co znamenal krok z domů, bytů do společenství provincie, do společenství církve, která se musela změnit, protože v nových souvislostech musí umět hovořit, oslovit, působit v širších kontextech. Sami víme, že ten malý byt, či malý dům již nestačí. Můžeme ale říci, že i některé naše potíže v roce 1989 byly z jisté perspektivy krásnou skutečností, protože jsou potvrzením pravé svobody církve i společnosti v naší zemi. A nemyslete si, že to bylo tak lehké. Sv. Jeroným, onen slavný překladatel bible byl natolik rozčilený a znechucený, že utekl! Kam? Do míst, kde byl domov Spasitelův. Do Svaté země, protože to, co viděl v Římě, ho šokovalo. On viděl tu velikou krizi lidí, které mohl dříve obdivovat a kteří ve chvíli svobody totálně zklamali. Neboť se naplno projevily některé jejich slabosti, které v těch malých rozměrech nebylo vidět. Tak je tomu konec konců vždy, když srovnáváme některé veřejné problémy s našimi malými. Bezesporu, že v každé hospodě, v každém autobusu, v každém vlaku, na každém církevním či necírkevním setkání slyším, jak je ta společnost zkorumpovaná, co všechno se děje. Pak zjistíte, jak jsme vlastně zkorumpováni každý sám. Kolik se děje nepoctivosti téměř denně na té malé rovině, v tom maličkém, co nedokážeme zvládnout. Což nikoho nevzrušuje - vzruší nás to až tehdy, když se hovoří o milionech a miliardách. Zjistíte pak, že ta „parazitní“ církev dostává ročně stejnou sumu jako Národní divadlo, obnos, který se rovná chybě při zaokrouhlování státního rozpočtu. Je to i naše nezkušenost, když jsme konfrontováni se současným životem církve ve svobodě. Čím je církev větší, čím má více členů, má také větší dosah své působnosti. Musíme počítat s větším počtem, ale také s širším rozměrem některých bolestných zklamání. Ale to neznamená, že by malá církev anebo že bych i já neměl svá zklamání, nebo lépe řečeno zklamání, které sám zaviním. Slavíme posvěcení Lateránské baziliky a uvědomujeme si, že naše církev je skutečně domovem. Dnešní evangelní úryvek, který v listopadu slyšíme několikrát, protože si církev připomíná svěcení kostelů, katedrál, ale i římských bazilik, nám připomíná, že symbolický chrám, který přistupuje a zůstává v životě naší liturgie, je Jeruzalémský chrám. Právě ve chvíli, kdy Kristus do něho vstupuje, jeví se jako peleš lotrovská. Přítomnost slabosti, zneužití, nepochopení, to není jen minulost. Dokážeme velice pěkně kritizovat předchozí staletí. Dějiny toho našeho domu církve a římské církve jsou tak velkolepé – a to platí i o naší domácí malé církvi, kterou je náš řád. Jsou tak velkolepé, že si spíše zaslouží náš obdiv. Jsou pro nás vždy více výzvou než důvodem ke kritice. Naopak, naše současnost, to je pole, to je místo, kde musíme být kritičtí, a to my nejsme. Především nejsme kritičtí sami k sobě. Slavíme posvěcení Lateránské baziliky a jakoby nám v té ušní paměti měla stále znít slova, která přečetl otec Romuald z dnešního evangelia.
-7-
Přicházíme k závěru. Tím závěrem, jak víte, jsou ona slova, kdy Kristus sám sebe prohlašuje za chrám. Existuje hluboké ztotožnění mezi chrámem a církví. A všimněte si, je to úplně tak, jak jsem řekl na začátku. Sníh, nepohoda, překážky, s kterými jste se museli probojovávat, než jste dojeli sem, tedy ona chvíle, kdy Kristus vstupuje do chrámu a je šokován, i když tu praxi znal a věděl o ní, ale přesto ho rozzlobila. Asi tak, jako rozzlobí každého dobrého křesťana, když vstoupí do naší katedrály sv. Víta v Praze anebo do naší architektonické katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře a vidí ten finanční mumraj, který se odehrává v prostorách svatyně. A my si najednou uvědomujeme, že v tomto nesvatém prostoru stojí Kristus a říká „Já jsem chrám“. Je to ona hluboká výpověď, kdy si právě v církvi uvědomujeme toto veliké tajemství o Chrámu. Tuto velikou lásku, veliké milosrdenství, kdy se Bůh, Boží skutečnost protíná s člověčinou, s lidstvím, s hříchem, s lidskou slabostí. A proto být v tom domě, který se nazývá Církev, mě nemůže nikdy přivést k tomu, abych podlehl, tak jako sv. Jeroným. Podlehnu-li, pak si uvědomím, že církev, to je On. A jestliže hovořím o církvi jako o domově, pak vím, že tento domov vytvářím. Slavná antifona ke svátku slavnosti sv. Dominika In medio Ecclesiae nám připomíná právě tuto skutečnost. Jaký mají význam slova „být uprostřed domu církve“? Je tomu asi čtrnáct dní, kdy se mi dostala do ruky publikace o fra Angelicovi a jeho obrazech. Často jsem viděl ten malý obrázek sv. Dominika od fra Angelica jako detail. Ale až v okamžiku, kdy začnete listovat touto publikací a ty velkolepé Angelicovy kompozice jsou před vámi, je zřejmé, že fra Angelico si nedokáže představit svatého Dominika bez Krista. Zde si uvědomíme, jak je autentické a jak to bývá obvykle při veškerých plánováních zcela neplánovaně, že se zde setkáváme právě o svátku posvěcení Lateránské baziliky. Jako křesťané bychom si měli uvědomit, že tento svátek není jen jakousi formalitou. Pro nás se stal formalitou, protože ani nepečeme koláče, ani neděláme žádné další oslavy. (Všimněme si, že tam, kde nejsou tyto doprovodné jevy, tak se nám nakonec úplně ztrácí i jejich důvod. I to je určitá odpověď na některé rady současných „reformátorů církve“.) Ve snu papeže stojí svatý Dominik a svatý František jako ti, kteří podpírají Lateránskou baziliku. Jestli si někdy s nostalgií vzpomínám na naši domovní církev, pak právě proto, že to bylo ono období, kdy jsme církev nemohli považovat za instituci, kdy jsme si stále více a více byli vědomi toho, že se svým postojem musíme opřít o tu stavbu, která je ničena – systematicky a plánovaně. Ale nostalgie patří minulosti a my chceme hovořit o přítomnosti. A ta spočívá v tom, že dokážeme pochopit, že tato snová vize není vyprávění o minulosti, ale je to ona veliká výzva, onen sen, k jehož naplňování jsme sestry a bratři pozváni. My nezměníme tu skutečnost, že ve svobodném pluralitním světě církev musí nést určité rysy instituce, my nezměníme tu skutečnost, že řád i provincie musí mít určité rysy instituce, musí mít IČO, musí mít své účetnictví, musí mít svá statuta, atd., ale uskutečňování onoho velkého snu i toho snu papeže i snu svatého Dominika -8-
a svatého Františka, jak víme, nešlo touto cestou. To jsou pouhá lešení, které potřebuje každá katedrála, aby se mohla postavit. Lešení, říká jeden z našich velkých bratří Yves Congar, to není katedrála, to není církev. A když si takto udržíme toto hluboké vědomí, pak nebudeme následovat sv. Jeronýma v jeho útěku na poušť do Palestiny, ale budeme ho následovat v jeho hluboké touze být blízko Kristu. A víte, že jeho touha být blízko Kristu nespočívala jenom v zeměpisném přiblížení se, ale spočívala v jeho touze poznat Boží slovo. To Slovo, které se stalo prorokům, to Boží slovo, které se stalo člověkem v Ježíši Kristu, to Boží slovo, které bylo tak drahé a tak blízké svatému Dominikovi. Tak, že (buď jak říkají jedni,) se je naučil nazpaměť, nebo skutečně nosil pergameny po kapsách a věděl, že i on uvěřil Písmu, že uvěřil Ježíšovým slovům. To je závěr dnešního evangelia a to by měl být nejenom závěr, to by měl být krok a nový počátek našeho života. Amen.
fra Dominik Duka OP biskup královéhradecký
-9-
Přednáška bez názvu aneb něco o pravdě a o studiu pro dominikánskou rodinu Fra. Tomáš Pospíšil OP
1. Pravda v kontextu cesty k dokonalosti 1.1 Úsilí o pravdu = studium? Tady před několika minutami padlo, že studium je pilířem dominikánského života. Já bych to ale trochu poopravil. Je to pilíř, pokud se na to budeme dívat analyticky a budeme zkoumat jen určité momenty, které se podílejí na celku našeho povolání a poslání. Ale od samého začátku, kdy situace vyjádřená heslem veritas se v řádu vyvíjí, kdy teprve zraje, nebylo studium na prvním místě, ale vždy bylo chápáno jako vnitřní, povinný rozměr kontemplace. A kontemplace byla chápána jako věc, která má, obrazně řečeno, dvě nohy, po kterých neustále chodí. Těmi jsou studium a modlitba. A tyto dvě nohy opravdu jedině společně vytvářejí chůzi, po jedné to nejde. Ideál řádu tedy vždycky viděl studium spjaté s modlitbou (samozřejmě v dobách krize nebo v dobách deformací je možná každá úchylka). Vrcholem modlitby je kontemplace, a teprve ta přímo souvisí s tím, co je dokonalostí člověka. Kdyby tedy řád studium a modlitbu odděloval, směřoval by proti základnímu poslání jakéhokoliv řádu, tedy být cestou k dokonalosti. Poslání řádu také chce dát něco člověku. Člověku, který něco potřebuje. A člověk vždy potřebuje něco, co mu schází k jeho dokonalosti. To je jakýsi půdorys toho, kam asi jsou studium a pravda zařazeny. Jakmile bychom tento kontext odsekli a dívali se jenom na samotný rozměr studia, snadno bychom se dopustili exaltace něčeho, co je jen částečné. 1.2 Úsilí o pravdu bez ctnosti? Když jsem byl před časem „žoldnéřsky“ najat na tuto přednášku, věděl jsem, že stejně nikdy nezopakuji, co už jsem jednou řekl jinde, protože si to nikdy nepamatuji. A i kdybych četl tytéž prameny, výsledek bude pokaždé jiný. Proto jsem se zdráhal slíbit nějaký název této přednášky. Bratr Pavel mne požádal, aby to bylo něco podobného, co jsem před nějakými šesti lety říkal v Plzni. O co přesně tehdy šlo, už samozřejmě ani netuším, takže jsem váhal, co udělat. Pak mi vytanulo, že to má být něco, co bude mít praktický dopad, protože náš život žádá, aby teorie nezůstala -10-
jenom v mysli, ale aby se skrze čin proměnila právě v cestu k dokonalosti nejen vlastní, ale i jiných uvnitř Církve. Protože teorie a praxis spolu souvisí právě tímto způsobem. Jsou ovšem samozřejmě vzájemně v napětí, dokud se té dokonalosti nedosáhne. Tam, kde se hovoří o nějaké cestě k dokonalosti, se vždycky povinně musí hovořit o ctnostech. A studium je vázáno tou ctností, která se podle něj i nazývá – studiositas.To je téma, které jste určitě slyšeli mnohokrát, takže bych tomu nechtěl věnovat úplně celý čas. Poté, co se mi snad podaří říci něco ve velmi obecném plánu, bychom nahlédli lehce na ten praktický dopad, který, myslím, bude k užitku nám všem. 1.3 Úsilí o pravdu není soukromá záležitost - paideia Jako takový spíše inspirační podklad (abyste věděli, odkud to je, že to není z mé hlavy) mi poslouží článek vzatý ze sborníku z konference, která se konala před pár lety na Angeliku a jmenovala se Paideia. Zabývala se právě tím, kterak řídit cestu k dokonalosti. Protože právě paideia je vlastně vtělená i do toho, co má být úsilím každého údu řádu, řádu jako celku i Církve jako celku. Všecko, co se děje, tedy podléhá této paideia, tedy vedení jiných k dokonalosti, a samozřejmě i sama sebe. Uvedený článek se nazývá Paideia, jak je objektivně vyžadována pravdou. Pravda, když ji vidíme v plném kontextu, si vynucuje takové pojetí formace, které směřuje k ní samé, a eliminuje to, co je s ní v rozporu. Autorem toho článku je španělský dominikán Abelardo Lobato, kterého možná znáte z jeho asi nejvýznamnější dnešní funkce prezidenta Papežské akademie svatého Tomáše. To je funkce, kterou člověk nezíská ani ve dvaceti letech, ani na základě nějaké jedné zkoušky, takže by mu měla být dostatečnou vizitkou. 1.4 Úsilí o pravdu a kázání Když jsme tedy už ohlásili, že naše pojetí pravdy bude trošku širší než jenom jako „předmět studia“, tak hned uveďme z našich nejstarších textů slova, která jsou s ní spojena. Veritas je vždycky doprovázena něčím, co nám na první pohled možná nevytane jako "socius" tohoto rčení, totiž výrazem gratia praedicationis. Máme to už v hymnech na zakladatele řádu. Tato gratia praedicationis vyjadřuje dobře zařazení pravdy pro dominikána, tedy pro toho, kdo je praedicator, kdo je praedicator gratiae. A ta gratia tam je v genitivu subjektivním i objektivním. Ona je současně motorem kázání i tím, co je předáváno. Jinak řečeno, pravda tam je přítomná současně jako to, co kazatele FORMUJE, protože praedicator nemůže nebýt formován pravdou v milosti, i jako to, co kazatel PŘEDÁVÁ, protože to rovněž nemůže být v rozporu s pravdou a milostí. Čili gratia praedicationis velmi dobře ukazuje myšlenku pravdy -11-
z takového úhlu pohledu, který je dominikánskému řádu vlastní od samé fundace. A proto jakákoli naše konfrontace s pravdou není jenom záležitostí studia, ale záležitostí poslání a celkové cesty k dokonalosti. To jsou dva prvky, z nichž jeden je spíš objektivní a druhý spíš subjektivní, ale vzájemně se předpokládají. Já nemohu jít ke své dokonalosti způsobem vybočujícím z toho, kam jsem poslán, a zase nemohu nebo nemám být posílán někam, kde to je v rozporu s cestou k dokonalosti mé a těch, ke kterým jsem poslán. Vidíme, že to souvisí velmi těsně.
2. Pravda — univerzální regulátor 2.1 Trochu tomistické syntézy Jak o těchto věcech hovoří svatý Tomáš? Nebudeme teď předesílat celou jeho nauku, protože o pravdě hovoří ve značné části svého díla z mnoha a mnoha aspektů, ale přiblížíme spíš jen jakési výsledky jeho práce, aniž bychom se příliš snažili analyticky dopracovat jejich zdrojů, protože to bychom nestihli. Ale uveďme, že svatý Tomáš vlastně upozorňuje na to, že člověk, tak jak je stvořen, v sobě má vrozenou kapacitu poznávat pravdu. On ji má dřív, než pravdu pozná. Na začátku ji nezná. Na začátku neznáme nic a jsme odkázáni na to, aby poznávání probíhalo jako proces. A v tomto procesu, tak jako v každém lidském procesu, samozřejmě něco musí regulovat kroky, ze kterých se skládá, aby se skládal správným směrem. Jak poznávání předmětně, tak regulace subietive, podmětně, jsou ve vztahu k pravdě. Tady vidíme, že pravda nesouvisí jenom s tím, co poznávám, ale i s tím, JAK poznávám, KDO poznává, KOHO nebo CO poznává. Všechno se to totiž sejde až v tom bodě, kdy ten, kdo poznává, se stává svatým ve společenství svatých, protože tam je teprve cíl jeho poznání. Možná, že vás překvapí, že to formulujeme takto, ale když řekneme jenom „oblažující patření“, tak si neuvědomíme kontext communio sanctorum. Ale tím cílem je communio sanctorum. Blažené patření jedince je součástí toho, co je vlastní pro celou communio sanctorum. Tady si zase musíme uvědomit, že to není ani kolektivismus ani individualismus, a jak tady už dneska padlo, nejenom in via, nejenom po cestě uvnitř Církve, a rovněž v etapě nevědomé, kdy ještě putujeme mimo viditelnou Církev, ale dokonce i v cíli samém pořád trvá týž ráz dokonalosti, ke které cílíme. Jestliže si teď připomeneme, že lidská duše je duchová, tak si také uvědomíme, co plyne z toho, co známe jako poučku – ens et verum convertuntur. Čili to, co je obsahem pravdy, verum, je vlastně inteligibilním aspektem toho-co-JEST, ens, obsahem jsoucího. A tedy mluvíme-li o dokonalosti jsoucna, musí nás zarazit ta zvláštní situace člověka, která je jiná než situace věcí, jiná než situace Boží nebo -12-
andělů. Jestliže totiž člověk dokonalost svého bytí realizuje jako duch, tak základní složkou této dokonalosti je imanence, která je dokonalostí toho, k čemu on má jako duch kapacitu. A to jsou dokonalosti, které se týkají poznání a chtění. Ale tyto dokonalosti nemá na začátku. Člověk tedy jako jediný ze všech tvorů svou dokonalost bytí realizuje jako proces teprve v životě. Tímto způsobem to neplatí u andělů a neplatí to ani u věcí. Člověk je svým výlučným způsobem odpovědný za to, co sám bude, a co tedy JE v naplněném, definitivním smyslu. Protože to, čím je na počátku života, ještě není dovršeno v dokonalosti subjektu. A tady vidíme, že jestliže se na to takto díváme z hlediska esse a z hlediska verum - pravdy, tak pravda nám vyvstává ve velice niterné souvislosti. Totiž že pravda pro člověka je vlastně tím, co už do způsobu jeho bytí jakožto ducha v těle dává jedinou cestu k dosažení plnosti jeho bytí, kterou pravda reguluje, a je také v jejím cíli. Protože teprve pak dosahuje i vztah člověk–Bůh dokonalosti nejenom v ne-vědomém, ale i ve vědomém a chtěném, v dokonalém poznání a v dokonalé lásce, které se vzájemně naplno ztotožňují v blaženém patření uvnitř společenství svatých. Teď se podívejme, jaký to má bezprostřední dopad. Jestliže cesta k dokonalosti člověka (a vidíte, že mluvím takovým způsobem, že se to týká přirozeného i nadpřirozeného pohledu) formuje všechny kroky toho procesu, je okamžitě vidět, že nepůjde jenom o obor poznávání. Půjde i o ten obor, ve kterém se realizuje druhá mohutnost ducha, tedy o řád apetitivní. Řád, který se neztotožňuje asimilací s věcmi, které jsou vně, ale který naopak k věcem, které jsou vně, dynamizuje bytí subjektu. Já něco chci, tudíž se té věci musím přiblížit, miluji, tudíž se moje vůle přizpůsobuje vůli milovaného - kdežto já věc poznávám, a tím připodobňuji tuto věc sobě, neboť poznávám skrze zpodobnění této věci, její zobrazení přítomné ve mně. Věc chápu takovým způsobem, jak je mému chápání přiměřené, kdežto milovat musím nadto tak, jak je to přiměřené milovanému. V tom prvním, kognitivním řádu duch vlastně je co do kapacity ve svém poznání potenciálním vlastníkem jakékoliv formy. (Takto taky svatý Tomáš vysvětluje tu zvláštní důstojnost ducha, dignitas spiritus, která spočívá v tom, že není vlastníkem jenom své vlastní formy, ale všech.) Člověk totiž v tom, co může poznat, nemá pozitivní překážku z hlediska své esenciality, ale jenom z hlediska svých omezení. Díky tomu je to, co nemůže poznat přirozeně, možno doplnit nadpřirozeným způsobem. Kdyby tady tato možnost nebyla, byl by člověk omezen jiným způsobem. Třeba i nějak esenciálně. To, že v nadpřirozeném řádu je toto omezení překonatelné, znamená, že není esenciální, nýbrž jiné povahy. Člověk tedy v řádu poznávání, nazveme ho řádem spekulativním, je potenciálně schopen obohatit se jakoukoli formou. A tím, že ji poznává pravdivě, se skutečně stává jejím vlastníkem. Protože teprve tehdy, když ve mně poznané je takovým způsobem, který je dokonale přiměřený bytí toho poznaného, jsem jeho vlastníkem. To by si zasloužilo podrobnější výklad, ale bohužel na to nemáme dost času. -13-
Ten druhý řád, apetitivní, znamená chtít, toužit, milovat — způsobem přiměřeným věci. Vidíte, že ta přiměřenost věci předpokládá její předchozí poznání. Odkud jinud by se ta přiměřenost vzala? A nakonec, protože člověk je duch, který přebývá v těle, a tedy má i tělesné úkony, máme tady dvě polohy dalšího, třetího řádu. Člověk něco produkuje, je homo faber, a produkuje zaprvé věci užitečné, ale zadruhé i věci, které jsou krásné, tedy produkuje umění. Řád apetitivní je řízen ctnostmi, které jsou všechny racionální. Čili všechny jsou formovány pravdou. I to, co člověk vyrábí, produkuje k užitku, musí být formováno podřízením tohoto užitku poslednímu cíli. Zase tady figuruje pravda, protože taková podřízenost mimo pravdu není možná. A to, co člověk produkuje v řádu estetickém, produkuje proto, že kontemplace krásy, byť jen stvořené, je podřízena kontemplaci krásy, která je v cíli. Zase je tady nějaká přiměřenost. My přece intuitivně cítíme, že určité umělecké výrobky vybočují z této podřízenosti a určité ne. Řád estetický, i když je velmi subtilní, je tedy opět regulován pravdou. A vidíme, že pojem pravdy je opravdu velmi široký a zasahuje všechno, co člověk je a co člověk dělá. A nejenom v momentálním stavu, ale zejména v stavu tendence k cíli, jímž je dosažená dokonalost. Tím jsme tedy trochu ukázali, jak je ta veritas obrovsky široká, že to není jenom pravda toho, co říkáme, nebo pravda toho, co poznáváme. 2.2 A trochu postmoderní dekompozice... Učiňme další krok, a sice pozorujme, jaká je situace naší doby. Když se trošku poučeně rozhlédneme, když se podíváme, co je hlavní starostí Církve, k čemu se vyjadřuje, před čím varuje a co chce obnovovat, zjišťujeme, že kultura, vedení, morálka, to vše se vymklo regulaci pravdou na cestě k dokonalosti. To, co třeba u svatého Tomáše je kompaktně spojeno do jednoho projektu, to se nakonec stává jednotlivými aspekty, které se postaví proti sobě. Například si zvolím jen ten aspekt pravdy, která se týká mého konkrétního oboru poznání, a skončím třeba s Humem tím, že řeknu: skutečná věda je jen ta, která deskribuje, a ne preskribuje. Předmětem vědy je popis a nikoli návod nebo pokyn (preskripce znamená, že mi něco předpisuje). Jsme u poznání, které sice směřuje k technické dokonalosti, ale směřuje zásadně od etiky. Protože etika už se do takového projektu nevejde. Nakonec je jedno, co zkoumám, proč to zkoumám. Když mi to někdo zaplatí, když na to dostanu grant, je to všechno OK, mám akademickou svobodu, mohu zkoumat kdekoliv, cokoli, jakkoli, pročkoliv a pro kohokoliv, ať už sleduje jakékoliv zájmy. Vidíme, že etika se tu velmi namáhavě dostává ke slovu, protože tady už není přítomno to samozřejmé pojetí pravdy, které je zastřešující a které ještě do pozdního středověku nikoho ani nenapadlo příliš nabourávat.
-14-
Podívejme se na to z jiného hlediska. Jestliže přejdeme na pole etiky a vezmeme si takovou etiku, která nebude stavět na esse, dostaneme se nakonec ke dvěma možnostem. Buď k tomu, že to bude regulace afektivity, a ta afektivita, bude-li dostatečně autentická, bude mít eo ipso nárok na to být respektována. Pravda, pravdivost a přiměřenost poslednímu cíli zase nevstoupí do hry. Anebo to bude taková etika, která bude daná nějakým podloženým konsensem. Je užitečné, abychom se dohodli, a ten a ten způsob chování zakázali, protože je pro společnost škodlivý. Takového pozitivistického pojetí práva i etiky jsme svědky pořád. Pak se etika směšuje spíše s jakýmsi hledáním „správného“ názoru, než že by se stavělo na bytí a pravdě. Totéž platí pro umění a pro produkci. Není regulována cílem, ke kterému má směřovat, ani pravdivostí subjektu, pro který je určována, ani objektu, který je vyráběn. To všechno je v disproporci. 2.3 A co my? Jestliže je ta situace taková, a je taková podle dokumentů, kterých je přehršel, tím spíš (vraťme se zpět na začátek) se ukazuje úloha dominikánů, kteří vlastně už ve své osobní formaci, i když to třeba postupně teprve poznávají, mají vtělenu právě tu pravdu, která zastřešuje velmi mnohé a reguluje velmi mnohé. Takže my jsme vlastně velmi dobře přizpůsobeni (v ideálu, samozřejmě - když se sami na sebe podíváme, tak to asi vezmeme trošku zpátky), abychom doplňovali přesně to, co je nejvíc zapotřebí. A dokonce to ani nemusí být nějakými vytříbenými výsledky, jaké v dějinách řádu mnohdy i vstoupily do encyklopedií. Ale už jenom prostý život, který směřuje k respektování a šíření pravdy tak, že pravda reguluje, co chci, co dělám, k čemu směřuji — už jenom toto je přínos. A takového přínosu jsme my se svým způsobem formace opravdu schopni (nebo bychom alespoň měli být) tak, že to je skoro naše přirozenost. Což nám dává docela slušné šance, že se nemusíme zase až tak příliš ohlížet na nějaké jednotlivosti a podrobnosti. Když totiž budeme správně žít v této regulaci pravdou, musí ona vstoupit do všeho, co budeme konat, a jak budeme viděni, že to konáme. To je naše velká výhoda. -15-
To, že nedostatek pravdivosti a založenosti v bytí se týká i jiných oborů, než je vlastní poznávání, vysvítá třeba z toho, že se encyklika Jana Pavla II., která se zabývá jednáním, čili řádem konání, nazývá Splendor veritatis. Už sám název upozorňuje, že je-li veritas dynamicky žitá, vstupuje-li do jednání, a bere-li si zároveň jednání v pravdě pravidlo, bude jednání splendor pravdy, bude tím, co vysvítá na způsob resplendence pravdy, jak ji známe v Kristu.
3. Ty jsi Cesta, Pravda, Život 3.1 Jedna Pravda A tím načínáme další kapitolku, ve které přistoupíme k vysloveně nadpřirozenému zakotvení, a řekneme si: My jsme přece jako řád nevznikli tak, že jsme se někde v nějaké debatě domluvili, že takhle to bude nejlepší. Ale je to záležitost nadpřirozeného charismatu fundace. Určitě jsme se každý setkali s nějakými texty, které jsou koncipovány tak, jako kdyby nám dávaly zahlédnout: „No jo, oni ti dominikáni, oni vlastně uvážili takto: spekulativní život je takový, praktický život je takový, a my se budeme držet ve středu.“ Tak to vůbec nebylo. Ten hlubší důvod je v tom, že tento způsob života na sebe vzal Ježíš Kristus. Totiž to, co máme skryto v jeho identitě a v jeho třiceti letech mlčení, najednou na nějaké tři roky vstupuje do akce. Ta nemá smysl jenom v tom, že se něco udělá. On to dělá tak, že všechno, co dělá, je zjevením. Vidíme, že pravda tady funguje ve všech rozměrech a nejenom jako něco, co reguluje čisté poznání. Ježíš neříká: „Já jsem Pravda.“ Když tedy říká „já jsem Cesta, Pravda a Život,“ znamená to: Nestačí, že budete na mne zírat, a poznáte pravdu. Totožnost Ježíš = Cesta = Pravda = Život vyžaduje širší odpověď než pouhé zření. Není to tak, že on by nám nahradil knihy, ve kterých se dá listovat, ale on je pravda takovým způsobem, že právě díky němu my můžeme chápat. Není to tak, že on je nejlepší učitel mezi mnoha. Není to tak, že on je nejlepší pravda mezi mnoha. Ale všechny pravdy participují na jeho pravdě. Všechno, co se dá učit, co je pravdivé a co je dobré, a vůbec co je jakékoliv v jakémkoliv oboru dokonalosti, je jenom participací na jeho dokonalosti. A nikdy nestojí vedle. Jemu nemůže chybět nic z toho, co někde jinde existuje s jakýmkoliv plus. A to nám ukazuje jakousi novinku. Protože víme, že jak dějiny filosofie, tak dějiny každého poznání člověka ukazují, že člověk i ve své transcendenci nemá dostatečnou jistotu a svým způsobem vždycky nějak volí. Volí z možných variant, protože nezná úplnost. A protože se rozvíjí, může ty varianty koneckonců i měnit, může poznat svůj vlastní omyl a korigovat ho apod. S Ježíšem Kristem toto není
-16-
pravda. Nemůžeme najít nějakého jiného lepšího učitele. Je to tak, jak je přímo v evangeliu řečeno a jak říká On sám: „kdo vidí mne, vidí Otce.“ Tam už neexistuje žádné plus. Tam už neexistuje vůbec žádný prostor pro něco, co by se dalo dodat. Ale o něm je řečeno, že je ten, který přišel, aby vyučil pravdě, která vysvobodí. Je tedy třeba stát se učedníkem tohoto jedinečného učitele, ne jednoho z mnoha, ale toho jediného, díky němuž může vůbec někdo být nějaký učitel. Tento postoj k němu a jeho přijetí jako toho, který je pro mne pravda, znamená: ano, On je ta Pravda, o kterou jde. Ta Pravda, která mne vede k té dokonalosti, kterou mi připravil Bůh, je větší než pravda, ke které já bych mohl jít přirozenými prostředky. Pravda tedy je personální. A k pravdě je možné v Kristu zaujmout postoj, který není možné zaujmout k čtenému výroku. Pravda v Kristu je záležitost, kterou není možné obejít způsobem: mně se líbí nebo mně se nelíbí. Láska ke Kristu je automaticky nad nějakým líbí– nelíbí. Protože láska má vždycky strach, že může milovat mylně, že může být malá (a ona většinou taková i velmi bolestně je, že svou vlastní nedokonalost cítí). Takže navíc ke všemu, co jsme řekli, přistupuje toto: Veritas pro nás dominikány je princip zakotvenosti v Pravdě, která je Kristus, a princip cílevědomého směřování k Tomu, kdo je Kristus, a to v neustálém kontaktu s Pravdou, která je Kristus. Ten princip platí pro všechny, neustále a ve všem, co konáme. (Nejen pro řeholníky, ale pro nás jako členy celé dominikánské rodiny, protože participative to platí o všech. Všimněme si, že na konkrétním poslání nezáleží. Tady záleží jenom na tom, jak se tomu poslání dostojí bez ohledu na to, jestli to je poslání kněžské, poslání laika, poslání biskupa atd.) 3.2 Tři historické přístupy k pravdě Než přikročíme k avizovanému praktickému rozměru, je tady jedna věc, která možná někomu může připadat zajímavá a která by se ještě dala doplnit. Ta trošku charakterizuje uvedenou disociaci v dnešní mentalitě. A sice, jak to ve své stati krásně říká Abelardo, existují historicky tři základní způsoby poznávání pravdy nebo koncepce pravdy. A sice hebrejská emeth, neboli věrnost. Bůh je pravdivý, protože je věrný skrze svou smlouvu, kterou dává atd. Znáte to z biblistiky. Kristus je pravdivý, když říká: „Amen, amen, pravím vám, … v pravdě, … jako pravda vám pravím (pravit, pravda). A člověk je pravdivý, když se k tomu přikloní. Když účast, která je mu nabídnuta, není jenom potenciální, ale je reálná skrze jeho vlastní krok. Protože, jak už jsme řekli, člověk-duch se uskutečňuje. Není uskutečňován zvenčí. Čili jde o jeho souhlas, a vůbec nejde jen o pasivní přijetí něčeho zvenčí. To je hebrejské
-17-
pojetí. Věrnost, všimneme si, vtěluje dovnitř této koncepce pravdy etický rozměr tak, že bez něho vůbec nemá žádný smysl. Věrnost je záležitost, kategorie, která nemůže být mimoetická. Pak je pojetí řecké, aletheia. Aletheia je zase pravda, která přichází ke slovu. Jestliže je člověku prezentováno jsoucno, vystupuje tím ze skrytosti do neskrytosti. A aletheia, stav neskrytosti, mně je nabídnut. Když ho přijmu, týká se ta pravda najednou i mne a nějakým způsobem je pak i ve mně. Pak je pojetí logické, pojetí, které je vlastně až ve středověku přivedeno k nějaké dokonalosti. (Všechna ta pojetí se v historii zdokonalovala.) Zde jde o adekvaci, o to, že věci nebo jsoucna jsou reálná a já nepoznávám pravdu jinak, než že tuto realitu respektuji. Já ji nemůžu poznávat jako vlastní fikci, ale mezi mým poznáním a realitou, která je vně mého bytí, je správná přiměřenost. Když se podíváme na současný stav lidstva, tak nejen že tady není tato trojrozměrnost pravdy už něčím samozřejmým. Ani etický rozměr pravdy, ani přiměřenost k realitě, ani její prezentace a sdílení, nic z toho není samozřejmé. Ale ještě navíc jsou deformovány i ty jednotlivé aspekty každý zvlášť. Věrnost? Kdo to dneska spojuje s poznáním nebo s produkcí? Přiměřenost realitě? Prosím vás, co je realita? Vždyť toto funguje, a to přece stačí. Anebo tohle: já to chci, a to stačí. A podobně i u skrytosti a neskrytosti. To ovšem teď neumím krátce rozvést. Ale i tam je stav chorobný. Na závěr jsem slíbil praktický rozměr.
4. Závěr - praxe bude mít osu v kristocentrické kontemplaci Snad se mi podařilo zdůvodnit, že naše dominikánská pozice vzhledem k pravdě slibuje docela slušně plodnost, jakmile bude respektován i její rozměr pro druhé. Viděli jsme také pravdu na ontologické úrovni naší vlastní struktury bytí. Jsme uzpůsobeni k tomu, máme kapacitu k tomu, aby pravda byla naším regulátorem. Pravda je naším regulátorem během cesty k dokonalosti a pravda zase v jiném aspektu je cílem této cesty, je svrchovanou dokonalostí. Když se na to podíváme tak, že něco je dáno na počátku, něco je dáno cílově a něco je proces mezi těmito dvěma danostmi, pak cesta pravdy bude vždycky zahrnovat cestu hledání, protože na začátku nemáme jistotu a musíme tříbit, musíme to pravé z více variant nějakým způsobem nalézt. Pak přichází setkání. Zní to poněkud romanticky, pokud mluvíme o věcech. Ale jakmile si uvědomíme automatickou přítomnost Krista buď vědomě anebo v pozadí celé této záležitosti – On JE Pravda -18-
– tak vidíme, že to je setkání. Že tady vždy je personální rozměr, ten, který je eticky vážen, ten, který určuje meze mé správné lásky, abych nemiloval něco menšího víc než něco většího atd. Pak tam je rozměr kontemplace, který už je podílem na definitivní dokonalosti, ale přitom ví, že je ještě částečný. My víme, že heslo contemplata aliis tradere nám říká, že to bude kruh, že se nevymaníme ze závaznosti žádné z těchto fází. Vždycky tu bude přítomno hledání. Třeba ani ne hledání variant, které stojí proti sobě, ale třeba hledání dokonalosti již nalezeného. Vždycky tu v nějaké podobě hledání směrem k lepšímu bude, vždycky tu bude setkávání, kdy budeme konfrontováni s rozměrem etickým, s rozměrem produkce, s rozměrem krásy. Ta konfrontace vždycky bude zakotvena a zacílena na Krista (uvědoměle pro nás křesťany), a vždycky zde bude i kontemplace, která z tohoto zacílení bude čerpat, protože už svatý Augustin říká, že se naše duchovost prostě nedá zapřít. Že ať máme sebelepší pocity a sebelepší rozkoš ze zakoušení toho, co lze vnímat smysly, nikdy nás to nenasytí, protože duch se sytí jedině pravdou a krásou. Takže kontemplace je pro ducha něco, co nutně je na cestě k nasycení. Kdežto sytit jenom vášně, pokud to nesměřuje ke kontemplaci, je vždycky cesta slepá. Ostatně to je vidět na dnešní kultuře velmi jasně.
5. Nejen jako apendix: studiositas Protože každá lidská cesta, jak už jsme na začátku řekli, je řízena ctnostmi, podívejme se na slíbený praktický aspekt, a sice, jak si ctnost, která se nazývá studiositas, stojí. Budu raději používat toto latinské slovo, protože v češtině užívaná „zvídavost“ vyjadřuje jeho obsah jen částečně. Nebudeme zpřítomňovat celý aparát ctností u svatého Tomáše, postačí nám jen velmi málo. Musíme se uvědomit, že tak jak o studiositas hovoří svatý Tomáš, tato ctnost nereguluje vnitřní úkon poznání. Ty ctnosti, které regulují vnitřní úkon poznání, jsou ctnosti intelektuální, nebo dianoetické, jak se nazývají u Aristotela. Tam patří všechno to, co reguluje výkon. Jenže žádná intelektuální ctnost ze své povahy nezdokonaluje svůj vlastní úzus. K tomu je zapotřebí ctnosti morální. Poněvadž teprve morální ctnost kontroluje, jakým způsobem své intelektuální kapacity používáme. Řekli jsme, že základní logika našeho života je realizace dokonalosti. Pak svrchovaně záleží na tom, jak žijeme. Nutnost regulace vyplývá ze skutečnosti, že člověk své dokonalosti jiným způsobem než procesuálně nemůže dosáhnout. Ten proces musí být řízen, nicméně nebude primárně řízen těmi ctnostmi, které jenom poznávají, ale těmi ctnostmi, které toto poznávání regulují zvenčí.
-19-
A tady hned pochopíme, proč studiositas, která reguluje naše poznávání, je zařazena pod temperanci (umírněnost nebo mírnost je velmi nepřiléhavé označení, byť je navyklé, takže se i zde přidržím latinského slova temperance. Ona temperuje - pokud zmírňujeme, neříká to totéž). Temperantia vlastně má na uzdě sklony, které sice jsou v člověku přirozené, ale které, kdyby se na ně dalo, nás svedou. Svedou nás, protože harmoničnost jejich výkonu není automaticky daná. Totéž platí pro specifickou oblast poznávání. V ní reguluje ze své povahy kladné, ale snadno do slepé uličky vedoucí sklony studiositas. Možná, že to dobře pochopíme ve srovnání s tím, co je kontrární, protože tak to obvykle nejlépe vyvstane. Proti ctnosti studiositas stojí neřest curiositas. Tam, kde studiositas je odvozena etymologicky od studia (studium je nějaké cílevědomé a úsilné snažení poznat nějakou pravdu), tak curiositas je odvozena od cura. Cura je starost, curiositas je po česku starat se o to, po čem mi nic není, anebo starat se způsobem, který neodpovídá věci. Čili překlad „zvědavost“ zase nevyjadřuje dobře, o co tady jde. Zvídavost a zvědavost, jak je zvykem to překládat, je taková pěkná hra se slovy, která snad vystihuje kontraritu, ale nevystihuje nijak dobře to, o co jde pozitivně. Tady si myslím, že stačí jenom podívat se, jakým způsobem svatý Tomáš popisuje, v čem spočívá úkon této neřesti. Pak snad můžeme sami zpětně docela dobře uhodnout, v čem bude spočívat kontrární ctnost. Hledají se tedy takové apetitivní úkony, sklony, které když nejsou harmonizovány, vedou proti cíli, který člověk má. Svatý Tomáš říká, že tu správnou snahu dosahovat pravdy skrze studium, skrze poznání je možné nabourat čtyřmi způsoby, a sice: Zaprvé. Pokud se studium méně užitečné provádí takovým způsobem, že je na úkor studia užitečnějšího. Jak má svatý Tomáš jako teolog ve zvyku, uvádí teologa nebo Písmo. A uvádí něco, co nám bude určitě známo, a sice text ze svatého Jeronýma (to bude pravděpodobně z jeho listu, protože on je velký ironik a těch listů, mimochodem je to skvělé čtení, napsal moře). Cituje tento výrok: Vidíme, jak kněží opouštějíce evangelium a proroky, dávají se do čtení komedií anebo je slýcháme zpívat bukolické a milenecké písně (amatoria et bucolica). Takže je jasné, co se tím míní. Neuspořádanost je v tom, čemu se člověk v jaké míře věnuje. Není zde řečeno, že to je špatné. Ta ctnost neeliminuje jenom to, co je špatné, ale eliminuje neuspořádanost věcí. První neuspořádanost je, pokud se dává přednost tomu, co je méně, před tím, co je více. Zadruhé. Když se pravdu pokoušíme poznávat z takového zdroje, který není dovolen. Věštění, horoskopy, spiritismus, okultismus, esoterika… Vidíme, jak to všude kolem kvete. V takzvaně křesťanských knihkupectvích toho nalezneme metráky. Přitom je evidentní, pokud si uvědomíme, co jsme teoreticky říkali předtím, že když pravda nekontroluje způsob nabývání pravdy, tak je všechno najednou naopak. Je to velmi triviální a velmi očividné, a přesto si myslím, že se proti tomu proviňuje hrozná
-20-
spousta věcí dokonce i v Církvi, v té viditelné. Takže to je druhá věc, že totiž naši snahu něco se dovědět přestane regulovat to, odkud a jakým způsobem se to dovídáme. Čili pravda nevládne co do zdrojů, nevládne co do metody, nevládne co do našeho správného tázání. Tady sv. Tomáš uvádí příklad z Augustina, a ten zase mluví o příběhu biblickém, kde věštkyně endorská vyvolávala ducha Samuelova. Totéž bychom našli i v Izaiášovi vzhledem k babylónským lžiprorokům. Zatřetí. Když úsilí poznávat pravdu, která se týká stvořeného, není podřazeno tomu, že celé stvoření je Stvořitelovo a že má cíl také ve Stvořiteli. Například exaltace přírodovědného, exaltace přirozené filozofie, exaltace všech podobných záležitostí, která si ve svých kořenech a ve svých motivech utne tu povinnou zařazenost: já mám kořeny v Kristu, jsem jeho bratr, mám cíl v Kristu a mám v něm Cestu. O tom už jsme mluvili, toto je definice pravdy tak, jak ji poznáváme jako učedníci. Čtvrtá neuspořádanost je toho typu, že člověk usiluje poznávat něco, čeho poznání přesahuje jeho možnosti. Čili on si pak s tím poznatkem neví rady. Anebo to je pro něho poznatek na způsob izolované teze, která ale nesouvisí s tím, co jsme pojmenovali vlastněním pravdy. To nikdy není vlastnění nějakých bodů, ale je to způsob bytí ducha tohoto vlastnění. Ono nutně má vnitřní koherenci. A jestliže poznávám věci na způsob nějakých novinářských glos nebo podobně, tak to ve mně nemůže vytvářet způsob bytí. To jsou spíš takové tečky na nějaké malbě, která mně nemůže dávat rozumný smysl. A pak je to tedy curiositas, starat se o něco, co dohromady není v žádném rozumném podřízeném vztahu k mé cestě k dokonalosti, která je v Bohu. To jsou čtyři velmi srozumitelné způsoby, kterak být na štíru se ctností studiositas, a tedy s ctnostným způsobem, jak poznávat pravdu, a nakonec tedy s tím, co je nezbytné, aby heslo veritas bylo heslem pro náš způsob života, a nejenom pro způsob, jak se prezentujeme těm, kteří si nás moc necení.
-21-
Sešli jsme se v Hradci Králové... Martin Me2d Rosenbaum „To nejsou kapky, to jsou vločky!“ „Nevím, proč pokaždé, když vás vezu na nějakou dominikánskou akci, sněží.“ Odpovídám na trochu jedovatě vyslovený „objev“. Míjíme rodiště svatého Vojtěcha a ručička na tachometru klesá k padesátce. Mši určitě nestihneme. Sníh houstne a mokrá silnice se pomalu zakrývá břečkou. Během čtvrt hodiny potkáváme v příkopu už třetí auto. „Taky ještě nepřezuli, stejně jako já.“ Náladu v autě vylepšujeme drsným humorem, i když se objevují i otázky, zdali se nakonec v Hradci nesejdeme jen my sami. Pokud ovšem naše setkání neproběhne někde za vnějším okrajem silnice. ... Po příjezdu ke katedrále sv. Ducha (kolem je snad deset centimetrů mokrého sněhu, do něj ale už jen prší) obavy z osamocení mizí – lavice jsou docela plné. Venkovní slotu připomíná jen spousta mokrých deštníků. Nakonec nemáme tak velké zpoždění – stihli jsme i homilii otce Dominika. A opravdu je proč mít z toho radost. Rozhlížím se po prostoru – dorazili i ti, z nichž dělala jejich proslulá rozevlátá jízda největší kandidáty ztroskotání. Setkání tedy snad proběhne bez špatných zpráv. ... Ale to už se přesouváme rychle tající břečkou do Nového Adalbertina. Následujicí část setkání mám snad nejraději. Na chodbě druhého patra se zvětšuje chumel lidí. Na první pohled to vypadá, že se všichni shánějí jen po kávě, „středobodu dominikánské spirituality“. Ale především se tady potkávají a zdraví ti, kdo se dlouho neviděli; někteří si stihnou jen podat ruku, jiní spolu prohodí několik vět. Postupně vznikají stabilnější skupinky. I shledání s těmi, které vídáme téměř obden, je tady nějak svátečnější. Tentokrát je ještě trochu kořeněné radostí, že se nám podařilo dojet. ... Při zahájení je sál skoro zaplněný. Odhaduji sto dvacet, možná sto třicet lidiček. To znamená každý pátý český dominikán. Takže psům Páně psí počasí zas tak moc nevadilo. Program běží, jako by se nechumelilo.
-22-
Úvodní slovo, pak excelentní přednáška otce Tomáše. Po sextě přichází na řadu novinky z provincie. Vysoko z ostatních zpráv vyčnívá seznámení s projektem Res catholica. Nejen proto, že do jeho předvedení je zapojena nejmodernější technika (počítačová prezentace je promítána na stěnu), ale především pro přesvědčivý projev paní Freiové. Jak se zdá, po letech nesmělých pokusů se konečně českým dominikánům daří zabydlet se na Internetu. Pak už je čas sestoupit o dvě patra níž k obědu. Po obědě využívám úkolu fotografa k postupné infiltraci do všech pěti pracovních skupin. Popravdě řečeno se nemůžu s čistým svědomím označit za účastníka žádné z nich, mé „vpády“ byly příliš krátké. Přesto se pokusím popsat alespoň pár povrchních dojmů. Skupina „Svatá Zdislava“, míněná snad jako „povídací“, jako jediná utrpěla počasím. Do Hradce závějemi nedorazila výprava z Jablonného, tedy ani moderátor otec Bernard. Přítomní členové rodiny ale ukázali, co to je být „kazatelem“ a rozhodně jen tiše neseděli. Poklona za to patří především bratru Viktorovi, který skvěle navázal na své loňské vystoupení. Kroužek zasvěcenců do apoštolátu v médiích se seznamoval s přípravou doufejme již definitivní podoby webových stránek. Snad se podařilo vtáhnout do dění více nadšenců. Mimořádně dělná atmosféra panovala ve skupince věnované školství a mládeži. Velký podíl sester z kongregace ukázal, kdo je tady nejvíc doma. Suverénně největší zástupy se shromáždily okolo otázek formace. Až to trochu vypadalo, že těžší hlavu máme sami ze sebe, než ze „všech národů“, ke kterým Pán své učedníky posílá. Možná si ale jen dobře uvědomujeme, že bez pevných základů bude naše kázání prázdné. Jen hrstka „věrných“ se sešla v popelkové skupině „Dominikánské misie“. (No a co, „národy“ neutečou). Vznikla i šestá, neformální česko-slovenská skupina, která se usadila na konci „kávové“ chodby. Zaujetí jejích účastníků, vlastně účastnic, vypadalo, že ani ona rozhodně nebyla beze smyslu. ... Společné seznámení s prací ve skupinách sice nepřineslo žádné světoborné novinky, ale o to snad ani nešlo. Hovořili jsme o věcech, které nás zajímají, mnozí, kdo dosud stáli stranou, dostali možnost „přičichnout“ k dílům, která v řádu rostou. Možná i díky tomu budeme mít za rok zase více námětů k práci i rozhovorům. Mimochodem, už se na to příští setkání těším. A věřte, není to zas tak úplně fráze. -23-
Setkání dominikánské rodiny Hradec Králové 9. listopadu 2002 Vydalo Kazatelské středisko České dominikánské provincie v roce 2003 Redakce: P. Pavel Mayer OP, Martin Rosenbaum Spolupráce: Eva Fuchsová Ilustrace a fotografie: Martin Rosenbaum -24-
