Senioři v České republice. Mýty a jejich dekonstrukce 1

Senioři v České republice. Mýty a jejich dekonstrukce1 Dana Sýkorová2 Katedra sociologie a andragogiky FF UP, Olomouc Seniors in the Czech Republic. Myths and Their Deconstruction. The framework of this thesis is constructed upon the processes of the demographic aging, respectively current and future potential increase in the proportion of the seniors in Czech (as well as Slovak) population. The author points out the widespread tendency to describe the implications of the above phenomena in terms of crisis and labelling the seniors as social problem. This tendency is often strengthened by the negative stereotypes and myths about the old people that prevail in the society and in the end by itself contribute to their conservation. The article reviews and confronts the unfavourable socially constructed image of old age with the findings of the research Seniors in Society: Strategies of Maintaining Individual Autonomy. The survey was based on qualitative content analysis of the semi-structured interviews with the old people. The senior’s selfreflections and their own perception of aging reflected relatively positive interpretation of the problematic of health and referred to high effort to actively and independently cope with and bear up the health problems, possible difficulties arising from the every day life or the poorer financial situation. The findings also disclosed the accent the interviewees put upon their own independence, personal responsibility, the ability to be able to help out and be useful to the others as well as the emphasis they put on demands of recognition and appreciation of their integral competence. On the other hand the seniors proved to refuse the non-requested and excess assistance. The conclusions of the survey infirm the generally held and accepted notion of seniors as passive, not self-sufficient, permanently complaining individuals that selfishly pursue their own interests, often at the expense of the younger generations, and/or that delegate the responsibility for the quality of life in old age on to the state, professionals or family. The author also presents the strategies used by the seniors to cope with and manage their everyday life´ tasks including the problems associated with ageism. Sociológia 2006, Vol. 38 (No. 2: 151-164)

Klíčova slova: aging – old age – seniors, stereotypes and myths about old age, strategies for managing old age Úvod Je známou skutečností, že populace vyspělých zemí stárnou. Věková struktura českého obyvatelstva sice prozatím patří k evropskému průměru, nicméně další vývoj bude dosti razantní. Stačí si uvědomit, že Česká republika pravděpodobně postoupí již v polovině tohoto století na třetí či dokonce první místo světového žebříčku států vzhledem k podílu osob starších šedesáti let. (Daňková, Š., a kol., 2004; Dvořáková, A., 2000) Populace Slovenska se v současné době k evropskému průměru „nebezpečne približuje“. (Zdravotnícka..., 2003, s. 146) Také zde je stárnutí označováno za jednu z hlavních charakteristik budoucího demografického vývoje, byť přes jeho značnou dynamiku zůstane slovenské

obyvatelstvo i nadále relativně „mladší“ než české3. (Human..., 2005; rovněž Vaňo, B. − Jurčová, D. − Mészáros, J., 2002; Šinka, F. − Šrámek, Ľ. − Hegyi, L., 1994) Demografické stárnutí je často interpretováno v termínech krize, zejména kvůli předpokládaným ekonomickým konsekvencím. Hovoří se o „demografické časované bombě“ hrozící enormními náklady na finanční, zdravotní a sociální zajištění rostoucího počtu důchodců − tím spíše, je-li stáří přímočaře spojováno s nemocemi, ztrátou energie, pasivitou, chudobou, sociální izolací a závislostí na pomoci druhých, a staří lidé nezřídka chápáni a prezentováni jako zátěž rodiny a státu. (Easterlin, R. A., 1996, ss. 75-76; Muffels, R. J. A., 1997, s. 42; Rychtaříková, J., 2002)4 V tomto kontextu sílí tendence označovat stáří a seniory za sociální problém5. Zejména sociologové pak varují před ageismem, resp. před nebezpečím sociální exkluze seniorů. (Rabušic, L., 1998, 1999; Mareš, P., 1999; Kučera, M., 2002; Kalvach, Z., 2001) Nelze přehlížet, že „stáří jako problém“ je sociální konstrukcí. Či přesněji, že je do určité míry produktem sociálního konstruování nereality, vzájemně se překrývajících stereotypů a mýtů. (Social construction of unreality, Možný, I., 2002, s. 68) V následující stati předložíme argumenty, jež některé stereotypy a mýty zpochybňují6. Konkrétně budeme v jednotlivých částech textu reagovat na představu stáří 1. nemocného a nesoběstačného, 2. chudého, 3. nekompetentního a pasivně spoléhajícího na pomoc druhých. Argumenty opíráme o výsledky obsahové analýzy semistrukturovaných rozhovorů z výzkumu Senioři ve společnosti. Strategie zachování osobní autonomie7, tedy o zjištění, jak senioři zažívají sami sebe, svou životní situaci a jakými způsoby se vyrovnávají se ztrátami stáří, věkové stigma nevyjímaje. Rámec pro argumentaci tvoří konfrontace „kvalitativních“ dat s „objektivním“ obrazem stáří a starých lidí, založeným na zdravotnické a ekonomické statistice a na kvantitativních sociologických výzkumech. Metodologie výzkumu Výzkumné otázky a cíle výše jmenovaného projektu byly založeny na předpokladu, že stáří je častěji než ostatní životní období provázeno biologickými, psychickými a sociálními změnami, které znamenají erozi osobních zdrojů a snížení kapacity jedince kontrolovat svou životní situaci, resp. být autonomní. Tyto změny mohou na pozadí negativních významů připisovaných stáří a starým lidem nepříznivě ovlivňovat postoje mladších osob 3 4

Např. procento osob ve věku nad 65 let dosáhne v roce 2015 na Slovensku 14,1%, v Česku 18,4% (tamtéž).

Souvislosti a důsledky populačního stárnutí se pak diskutují ve zúženém rámci konkrétních otázek ekonomického zabezpečení seniorů, t.j. efektivního financování důchodů, jejich výše a časování vstupu do penze. (Prognóza, 2002, s. 1-2; Vaňo, B., a kol., 2002)

5

Srovnej např. Quadagno, J. − Street, D., 1996; Binstock, R. H. − George, L. K., 1996; Cordingley, L. − Webb, C., 1997; Rabušic, L., 1999. 6

Korespondence: PhDr. Dana Sýkorová, PhD., Katedra sociologie a andragogiky FF UP Olomouc, Wurmova 7, 771 80 Olomouc. E-mail: [email protected]

Otázku, proč se nepříznivý image stáří a seniorů mění jen pomalu a obtížně, čí a jaké zájmy se za jeho udržováním skrývají, ponecháváme stranou. Pouze v této souvislosti odkazujeme na kritickou teorii a politickou ekonomii stárnutí v gerontosociologii (Moody, H. R., 1988; Estes, C. L., 1979), které odvádějí pozornost od individuálních zdrojů věkově založených nerovností ke zdrojům sociálně strukturálním. 7 Projekt pod registračním číslem 403/02/1182 finančně podpořila Grantová agentura České republiky. Realizovali jej Dana Sýkorová jako jeho nositelka, dále Ivana Loučková, Oldřich Chytil, Alice Příhodová-Gojová, Naděžda Špatenková a Tomáš Šobáň.

Sociológia 38, 2006, č. 2

152

1

Článek je přepracovanou a rozšířenou verzí ústního vystoupení na 7. konferenci Evropské sociologické asociace v Toruni, konané 9. − 12. září 2005. Autorka děkuje Gerlindě Šmausové i recenzentům stati za jejich podnětné připomínky. 2

151


k nárokům seniorů na autonomii a jejich chování vůči nim, rovněž tak sebepojetí seniorů coby autonomních osob. V tomto kontextu pak byly formulovány výzkumné otázky: jak senioři definují osobní autonomii, jak vnímají sebe z hlediska vlastní nezávislosti, jakou hodnotu jí připisují jako „lidé určitého věku, v určitém životním období“; zda a v čem pociťují její ohrožení či naopak podporu a jakými postupy k udržení relativní autonomie dospívají. Od intence porozumět významu autonomie pro seniory a strategiím, které k jejímu udržení používají, se odvíjely výzkumné postupy. Výzkum byl proto zasazen do teoretického a metodologického rámce interpretativní sociologie a charakterizuje ho převaha induktivního přístupu v celkové koncepci integrované metodologie. Princip integrace se uplatnil ve smyslu: 1. spojení výzkumů v rozsáhlejších dílčích souborech Senioři 2002 a Děti 2003 a studií realizovaných metodou zakotvené teorie s participanty z obou generací; 2. paralelní aplikace kvalitativních a kvantitativních výzkumných technik, t.j. semistrukturovaného rozhovoru, pozorování a dotazníku ve výzkumu Senioři 2002 a Děti 2003, a nestrukturovaného interview a pozorování v kvalitativních studiích; 3. integrace v užším pojetí, která znamenala včlenění pohledu tazatelů coby aktivních participantů dotazovací situace ve výzkumu Senioři 2002 (Loučková, I., 2001); 4. kombinace kvalitativní obsahové analýzy a kvantitativního postupu při zpracování dat; 5. propojení datových souborů v multizdrojovém výzkumu, jež umožnilo postihnout interpretaci stáří, stárnutí, autonomie ve stáří a strategií jejího zachování jak seniory, tak střední generací i sociálními pracovníky z oddělení péče o starší osoby. V příspěvku čerpáme hlavně z dílčího výzkumu Senioři 2002, kterého se zúčastnili 124 muži a 193 ženy8. Prezentovaná zjištění se vztahují k seniorům, kteří žijí ve vlastní domácnosti a nejsou závislí na rozsáhlé, každodenní osobní péči druhých. Právě takoví senioři ale v populaci převažují. 1. Mýtus nemocného a nesoběstačného stáří Pozastavme se nejprve u zdravotního stavu české populace. Hned v úvodu se nabízí ke korekci představa o přetrvávání nepříznivé situace, která charakterizovala bývalé socialistické Česko. Česká republika se hodnotami statistických ukazatelů již přiblížila průměru zemí evropské „patnáctky“. (Daňková, Š., a kol., 2004, s. 22)9 Prevalence některých chronických onemocnění je u nás relativně nízká a podíl osob dlouhodobě neschopných nebo omezených v běžných aktivitách dokonce podprůměrný10. Ačkoli Češi zůstávají v hodnocení svého zdraví stále relativně pesimističtější než obyvatelé původních zemí EU, míry subjektivně vnímaného zdraví se výrazně zlepšily. (Tamtéž, s. 16 a 20-22) Společenská transformace přece jen zvýšila možnosti realizace individuálních představ, naději na zlepšení osobní situace, pocit kontroly života a koneckonců i smysluplnosti péče

o zdraví. Byla vyslovena domněnka, že právě tyto faktory se významně spolupodílejí na současném zlepšování střední délky života. (Gerylová, A. − Holčák, J., 2000, s. 90) Proces stárnutí nicméně přináší anatomické a fyziologické změny, změny psychických funkcí (Křivohlavý, J., 2002, 136-142) a je spojen s postupným ubýváním sil a přibýváním a kumulací zejména chronických poruch a nemocí11. Data zdravotnické statistiky hovoří „jasnou řečí čísel“. Např. srovnáme-li osoby starší šedesáti let a mladší třiceti let, zjistíme, že čeští senioři trpí v průměru osmkrát více chronickým onemocněním, jde-li o muže, a dvanáctkrát více v případě žen12. (Výběrové..., 2003, s. 58) Až čtyřicetkrát častěji se potýkají s dlouhodobými potížemi v oblasti pohybové a smyslové, v osobní péči a komunikaci, třiapůlkrát častěji čelí krátkodobým zdravotním potížím. Emoční poruchy, např. pocity deprese a úzkosti, se vyskytují u lidí starších 75 let v šestkrát vyšším rozsahu než u osob maximálně 25letých. Zvyšující se věk znamená narůst počtu dní strávených na lůžku, podílu hospitalizovaných osob, u žen i délky pobytu v lůžkových zařízeních a u obou pohlaví rovněž intenzity využívání ambulantní péče. (Tamtéž, 2003, s. 56-112) Narážíme zde na rozpor mezi relativně horším objektivním zdravím seniorů a vcelku příznivými hodnotami naměřenými na škálách subjektivního zdraví. Obdobný rozdíl odhalil i náš výzkum ve výpovědích respondentů. Popis zdravotního stavu zahrnující nezřídka závažné, mnohočetné zdravotní těžkosti a nemoci13 zjevně kontrastoval s jeho hodnocením jako „dobrého, přiměřeného“ a hlavně se způsobem a kontextem, ve kterém senioři o poruchách zdraví hovořili. I vážné obtíže totiž zmiňovali často jen-tak-mimochodem v průběhu rozhovoru, anebo jejich výčet vyústil až překvapivě optimisticky („prošla jsem těžkými nemocemi ... dobře se cítím, mám radost ze života“). Stejně paradoxně se může jevit přesvědčení seniorů o vlastní fyzické soběstačnosti oproti přiznaným obtížím s vykonáváním celé řady běžných činností vyžadujících zdatnost, „výdrž“, pohyblivost, a prožívanému kolísání fyzické výkonnosti, kvůli němuž mají „své dny, kdy zvládají a kdy ne“. Máme-li se vypořádat s naznačenou „kontradikcí“, musíme poukázat na skutečnost, že senioři přisuzovali zdraví velmi vysokou hodnotu − svazovali s ním všechny komponenty jejich vlastní definice autonomie, t.j. fyzickou a finanční soběstačnost, samostatnost, resp. svobodu v rozhodování a jednání. Zdraví je pro seniory synonymem osobní autonomie. Chápou jej zároveň jako cíl sám o sobě i prostředek k dosažení jiných cílů. Zdravotní stav je rozhodující i pro sebepercepci stáří − typicky vyjádřeno „když jsem zdravý, jsem ještě mladý“. Z fyzické soběstačnosti senioři čerpají pocit kompetence, užitečnosti, sebevědomí a sociálního uznání. Je pro ně zásadně důležité, že nemusejí žádat o pomoc, nejsou nikomu na obtíž, ani komukoli zavázáni. Někteří výslovně ztotožnili fyzickou soběstačnost s hodnotou vlastního „člověčenství“, smyslu života („moci si ještě udělat všechno sám nebo sama, to je to nejcennější a nejdražší“).

11 8

U popisu ostatních zkoumaných vzorků se omezíme na celkové počty participantů: Děti 2002 (střední generace): 294, Sociální pracovníci: 60, kvalitativní studie metodou zakotvené teorie (Strauss, A. − Corbin, J., 1999): 18 seniorů a 14 dospělých dětí. Další údaje o struktuře souborů viz Sýkorová, 2003 a, b, Gojová, 2004. 9

Výsledky publikované ÚZIS vycházejí z výběrových šetření zdravotního stavu ČR a EU. K výsledkům musíme přistupovat s vědomím jisté problematičnosti měření chronické morbidity a její mezinárodní komparace (tamtéž).

10

Viz ukazatele tzv. disability, zvláště významné v souvislosti se stárnutím obyvatelstva.


153

Ladislav Hegyi řadí vážné onemocnění, ztrátu soběstačnosti a hrozbu vzniku závislosti mezi sociální stresory, na jejichž bázi může docházet k adaptačnímu selhání. (1997, s. 129-130)

12 13

Údaje vycházejí z počtu chronických onemocnění prodělaných jedinci za posledních dvanáct měsíců.

Senioři v rozhovorech jmenovali kardiovaskulární choroby a nemoci pohybového aparátu, t.j. hyper nebo hypotenzi, infarkt, mozkovou příhodu, problémy s páteří a klouby způsobené artrózou, osteoporózou ap., dále potíže s trávicím a vylučovacím ústrojím, nejrůznější bolesti či poruchy spánku, slábnutí zraku, sluchu i poruchy kognitivních funkcí. Velmi ojediněle zmínili psychické potíže. (Viz Špatenková, N. − Sýkorová, D., 2004)

154


Je zjevné, že ve stáří dochází k reinterpretaci zdraví a kriterií jeho hodnocení. Zdůrazněme především, že subjektivní definice „dobrého“ zdraví je pružná a dokáže do značné míry vstřebat úbytek energie, zdravotní potíže, nestabilitu pocitu zdraví i převládající tendenci k jeho zhoršování. Senioři vztahují změny k věku (cítí se „vzhledem k věku zdraví“, nebo „mají věk na to, aby trpěli zdravotními potížemi, nemocemi“), označují je za „normální“, „přirozenou“ součást daného životního období, přiznávají nezvratnost procesu stárnutí („protože staré tělo neomládne“). V tomto kontextu je pak „dobře, že je zatím ještě tak, jak je, neboť dříve nebo později může být hůře“14. Je možné, že senioři internalizovali obecně přijímané spojení procesu stárnutí s progresí nemocí a nesoběstačnosti. Jejich výpovědi by pak odhalovaly i pozitivní stránku stereotypu spočívající v usnadnění akceptace negativních změn. Zdraví je seniory interpretováno s ohledem na rámec jejich každodenního „fungování“, zásadně ve vztahu k mobilitě a psychickému zdraví − jsou-li mobilní, charakterizují se jako zdraví, soběstační, resp. autonomní, a mají-li fyzické potíže a ztrácejí energii, „jsou alespoň duševně mladí“. Také za konstatováním seniorů „zvládám vše“ se skrývají různé postupy i psychologické mechanismy překonávání potíží. Přizpůsobují rozsah a obsah aktivit zdravotně funkčním limitům, nahrazují je jinými, plánují a zároveň „operativně“ upravují časový rozvrh podle svých možností. Reinterpretují význam aktivit, jimž se věnují, i činností, na které realisticky, „dobrovolně či nedobrovolně“ rezignovali − důležitost a náročnost prvních zvyšují, těch druhých snižují. Důrazně akcentují vlastní úsilí, vůli k mobilizaci svých sil („držím se“, „musí to jít“, „je to v mé moci“, „člověk musí chtít a nebýt líný“). I když tyto „postupy“ nelze vztahovat jen a jen ke starým lidem (nesou univerzální rysy lidského jednání), ve stáří jsou podstatně zřetelněji spojeny s vyrovnáváním se, resp. s přijetím funkčních omezení. Shrneme-li, stáří nabývá ve výpovědích samotných seniorů příznivějších kontur oproti jeho obecně přijímanému negativnímu image. Byť nelze ve srovnání s předchozími životními fázemi popřít větší pravděpodobnost spojení stáří se zdravotními potížemi, nemocemi a s redukcí fyzických kapacit, je možné odmítnout představu starých osob jako jedinců pasivně rezignujících, permanentně si stěžujících na svůj zdravotní stav a také − jak uvidíme dále − pasivně čekajících na pomoc druhých, resp. zatěžujících druhé svými požadavky na pomoc a podporu. 2. Mýtus chudých seniorů postižených minulým režimem i současnou ekonomickou transformací Stárnutí populace upoutává pozornost politiků, ekonomů, potažmo médií prioritně svými ekonomickými souvislostmi. Zdeněk Kalvach konstatoval, že makroekonomické zájmy jsou vyjadřovány „... někdy až s překvapivou brutalitou pramenící z absolutizace zvyšování výroby, spotřeby a konkurenceschopnosti, jíž se senioři stávají přítěží a jíž by mohli být... obětováni“. (2001, s. 3) Ve vyspělých zemích naopak sílí tendence vnímat seniory jako relativně majetné, jako politickou sílu schopnou prosadit své nároky. (Cordingley, L. 14

„Pokud už není hůře“ − negativní prožívání zdravotního stavu je spojeno pravděpodobněji s rychlým a závažným zhoršením anebo dlouhotrvajícím, chronickým stavem či ovdověním, obrácením rolí rodiče a dítěte (role reversal) a pocitem absence sociální podpory.


155

− Webb, C., 1997, s. 129-133) V očích české veřejnosti se však starší spoluobčané stále jeví spíše jako chudí a je jim přiznáváno právo získat sociální podporu stejně jako lidem zdravotně handicapovaným a rodinám s dětmi. (Tzv. deserving poor, srovnej Rabušic, L. − Sirovátka, T., 1999) Mýtus univerzální a ve stáří „samozřejmé“ chudoby byl v 90. letech posílen důsledky transformačních procesů, které jsou interpretovány mnohdy jako „nepřátelské“ vůči seniorům. Ve svém souhrnu totiž přinášejí zásadní redistribuci příjmů a životních příležitostí od starších osob k mladším. (Srovnej Hraba, J., a kol., 2001) Seniory handicapuje fakt, že v podmínkách „reálného socialismu“ se jen stěží mohli finančně zajistit na stáří a jejich nynější životní úroveň je tak převážně určena aktuálním objemem starobní penze. (Bartošová, M. − Hiršl, M., 1995; Rabušic, L., 1998) V současnosti dosahuje její průměrná výše sotva dvou pětin průměru hrubého měsíčního platu a zdaleka ne tří pětin příjmu čistého. (Gola, P., 2004) Takřka všichni čeští senioři ale překračují hranici chudoby a také v relaci k jiným sociálním kategoriím nejsou chudí15. Objektivně změřená schopnost seniorů saturovat základní potřeby, navíc poměrně solidní vybavení jejich domácností předměty dlouhodobé spotřeby a určitý rozsah majetku (Benešová, V., 2003) ovšem kontrastuje se subjektivní chudobou, jejíž intenzita podstatně převyšuje chudobu objektivní. Má se za to, že senioři negativně reagují na potenciálně zvýšené, ale pro mnohé fakticky nedostupné možnosti konzumu, na rozevírající se nůžky příjmových a majetkových nerovností mezi nimi a ekonomicky aktivními lidmi, na značnou dynamiku růstu životních nákladů a zřejmě i na omezené možnosti participace na většinovém životním stylu. (Rabušic, L., 1998, srovnej i Haberlová, V., 2003; Mareš, P., 1999; Večerník, J., 2005)16 Rok

Průměrný důchod (Kč)

Podíl k hrubé mzdě (%)

Rok

Průměrný důchod (Kč)

Podíl k hrubé mzdě (%)

1993

3013

47,0

2000

6277

44,2

1994

3013

44,4

2001

6793

43,4

1995

3767

43,8

2002

6819

43,5

1996

4592

43,5

2003

7062

42,1

1997

5131

45,3

2004

7227

39,9

1998

5559

45,9

2005*

7693

40,7

1999

5894

45,2

* odhad

Pramen: MPSV17

Obsahová analýza výpovědí participantů našeho výzkumu odhalila podobný rozpor ve vnímání finanční úrovně. Podstatná část seniorů pociťuje negativní disproporci mezi svými příjmy a částkou, kterou považují za adekvátní k zabezpečení svých potřeb a potřeb 15

Zejména srovnáváme-li je s mladými rodinami, resp. dětmi: v pásmu rizika chudoby se nachází třináct procent dětí a pouze pět procent důchodců. I když podobný trend je možné zaznamenat i ve vyspělejších zemích, razance, s níž se rozdíly mezi oběma sociálními kategoriemi u nás zvětšují, je českým specifikem. (Holub, P., 2005)

16

Zvýšení pocitů ekonomické deprivace v důchodu je ale typické, jak upozorňují např. Riley, Kahn a Foner s odkazem na zahraniční výzkumy. (1994, s. 123) 17

http://archiv.newton.cz/mf/2005/07/07/68d50dfc521a7f2a6d80ba67ca23dc69.asp., staženo 16.7. 2005.

156


své domácnosti. (Např. jedna z žen vyčíslila žádoucí objem finančních prostředků na 20 tisíc Kč měsíčně, jiná jej vyjádřila 80% podílem předchozí mzdy). Ačkoli jsou tak nuceni k úspornému hospodaření, prezentují se jako lidé relativně spokojení se svou finanční situací. Spokojenost lze vysvětlit spíše ve významu vyrovnanosti s „daným stavem věcí“ buď ve smyslu „co naděláme, prostě musíme vyjít, přizpůsobit se“, anebo skromnosti ve stáří („my už tolik nepotřebujeme“). Zásadní je pro seniory zachování finanční soběstačnosti18 − v souvislosti s ní hovořili o „pocitu svéprávnosti“, „osobní důstojnosti“, o „svobodě rozhodování“, „celkové svobodě“. Finanční soběstačnost chápou ve srovnání s ostatními dimenzemi autonomie specificky jako možnost podporovat své významné druhé. Finanční transfery od starších rodinných generací k mladším se jeví být „nadnárodním“ fenoménem, nicméně české seniory charakterizuje silná argumentace „potřebností dětí v dnešní obtížné době“. (Srovnej Haberlová, V., 2003; Sýkorová, D., 1996) Náš výzkum ukazuje, že nejstarší rodičovská generace rozumí „obtížnou dobou“ jak předchozí, tak nynější „režim“ a přispívá potomkům téměř bez ohledu na svou finanční situaci. Ve schopnosti „vyjít“ s relativně nízkou penzí bez půjček a přispívat ještě svým blízkým vidí senioři další ze způsobů potvrzení vlastní kompetence. Její zdůrazňování je zřejmě součástí strategií udržení osobní kontroly „nad situací“. K adaptačním mechanismům patří i srovnávání příjmů s jinými hodnotami („zdraví je důležitější než peníze“), s prosperitou významných druhých či s jinými sociálními skupinami (s dětmi, vnoučaty, mladými rodinami, „kteří se mají hůře, ačkoli toho více potřebují“) a s individuální zkušeností s chudobou, typicky za protektorátu a druhé světové války (kdy se „naučili být nenároční, přizpůsobit se skromným poměrům a radovat se z maličkostí“). Byť malá, ale pravidelná penze je pro ně nejen garancí autonomie, ale v kontextu rizika nezaměstnanosti, jež ohrožuje mladší generace, také zárukou bezpečí a jistoty. Rejstřík ekonomických strategií seniorů sice může být ochuzený o způsoby a prostředky efektivní v tržní ekonomice, např. o různé formy zhodnocení finančních investic (Rabušic, L., 1998), ovšem paleta postupů jejich každodenního hospodaření je bohatá. Senioři z našeho výzkumu kreativně aplikují a kombinují různé strategie, v nichž lze obdobně jako v případě každodenních aktivit identifikovat selekci, kompenzaci a optimalizaci: konstruují finanční rozpočty, eliminují výdaje na věci a služby „zbytné“ (kam řadí mnohdy kulturu a nápadně často cestování, které nezřídka zůstává nesplněným snem z období „totality“), nakupují „z druhé ruky“, využívají akčních slev, vaří nenáročná jídla z laciných potravin, nosí si jídlo v kastrůlcích z jídelny, nejezdí automobilem či dokonce hromadnou dopravou, někteří „odhlašují“ televizi, prodávají věci v bazaru. Pozoruhodné jsou mechanismy, které seniorům napomáhají zdůvodnit a tím i smířit se s nižší úrovní příjmů a úspornými opatřeními: vyšší penze „by se stejně utratila“, „když má člověk moc peněz, nedělá to dobrotu“, šetření „na jídle“ nevadí, protože jim „chutná jednoduchost“, „je to zdravé“ ap. Senioři se evidentně snaží přesvědčit druhé o tom, že oni osobně se nedomáhají zlepšení své situace na úkor jiných. Zároveň se distancují od ostatních starých lidí, které ve shodě s negativními stereotypy o stáří považují za egoisty a „notorické stěžovatele“. 18

Téměř 90 procent z nich zajišťuje své potřeby bez cizí pomoci. Respondenti často upozorňovali na význam dvojího příjmu v domácnosti (svého a partnera či sourozence ap.) a také charakteru a místa bydliště (město/venkov) pro životní úroveň.


157

S odvoláním na výše uvedené považujeme představu chudých, nespokojených seniorů, stěžujících si na nízké důchody a sobecky se prosazujících vůči mladším generacím, za mýtus. Senioři se snaží vystačit se svými příjmy, málokdo naříká a většina se nechce přidat ke „skuhrajícím důchodcům“, být součástí marginalizované skupiny „starých“. K interpretaci vlastní situace jako individuálně přijatelné dospívají mnohými, vskutku rozmanitými způsoby. 3. Mýtus nesamostatných seniorů navyklých státnímu paternalismu, pasivních a spoléhajících na pomoc druhých V české odborné literatuře není ojedinělý názor, že poručnictví paternalistického státu vedlo za předchozího režimu zákonitě k oslabování smyslu občanů pro osobní odpovědnost, takže většina dnešních důchodců je přesvědčena o povinnosti státních institucí zajistit jim důstojné stáří. (Srnec, J., 2002, s. 42) Obdobná tvrzení se nezřídka opírají o data z výzkumů veřejného mínění, potvrzující přímou úměru mezi věkem a intenzitou očekávání lidí vůči nim. Je však sporné, zda tyto výsledky svědčí jednoznačně o pasivitě, nezodpovědnosti a inkompetenci seniorů. Kvalitativní obsahová analýza rozhovorů v našem výzkumu ukazuje poněkud odlišný, resp. přesnější obraz. Ačkoli senioři „samozřejmě“ akceptují význam státu, rozumí jím hlavně a „jen“ poskytování jimi zaslouženého starobního důchodu. Výraznějším požadavkem, který vznášejí vůči „společnosti“, je spíše garance dostupné lékařské péče a léků. Zjevně jej formulují v kontextu uvědomovaného rizika zhoršování zdraví ve stáří a s ohledem na jeho význam pro udržení osobní autonomie. Senioři žádají o toleranci („že již nemohou zvládnout vše“), ohleduplnost a úctu („neboť toho tolik vykonali“), nikoli o paternalistické zacházení. Paternalismus odmítají a v jejich interpretaci se adekvátní pomoc „společnosti“ starým lidem rozhodně neslučuje s pomocí definovanou druhými bez ohledu na jejich potřeby a přání, předčasnou a nadměrnou („pomoc by neměla být vtíravá, nabízet ji, až je skutečně zapotřebí, nechat člověka samostatně jednat − to je motor, který ho dál žene do života“, „hlavně jim nic nevnucovat a nebrat jim jejich samostatnost, svobodu a sebeúctu“). Výpovědi seniorů vyznívají ve smyslu důrazné obrany proti stereotypnímu pojímání starých lidí jako nekompetentních osob a jako břemene společnosti. Vesměs se dožadují otevření možností „být ještě prospěšní“. Také paternalismus v rodině je pro seniory nepřijatelný. Zdá se, že vztahy s dospělými dětmi jsou zatíženy ambivalencemi a nebezpečím zúžení autonomie zvláště v důsledku přijímání pomoci. V sociální interakci s dospělými dětmi proto senioři vystupují jako hlavní aktéři vyjednávání asistence a její případné organizace a „parametrů“: Chtějí rozhodovat a většinou reálně rozhodují o tom, zda pomoc potřebují, eventuálně jakou, kdy a od koho z dětí. Omezují ji na takový druh a rozsah asistence, které zřejmě nevnímají jako zavazující vůči dětem a děti zatěžující, a která nezpochybňuje jejich vlastní kompetenci. Pro seniory je podstatná schopnost udržet reciprocitu v těsných sociálních vztazích, resp. být užiteční významným druhým. Strategii „dobrovolné závislosti“ (Baltes, M. M., 1996) jsme identifikovali jen výjimečně. Přístup seniorů k rodině jako zdroji pomoci aktivizovatelnému a aktivovanému v případě potřeby připomíná koncept latentní matrice

158


(Riley, M. W., 1983) či záchranné sítě. (Finch, J., 1989) S jistou rezervou lze koncept aplikovat i na jejich pojetí role formálních institucí sociální péče. Využijí je až „nebudou skutečně moci“, i tehdy co možná nejdéle v prostředí své domácnosti, „až poté“ připouštějí pomoc v domech s pečovatelskou službou či domech-penzionech a „až bude nejhůře“ v domovech důchodců (v podstatě shodně s principy organizace péče o seniory zmiňovanými Ladislavem Hegyim a spolupracovníky, 1994, s. 229). Jak v případě neformální, tak formální péče senioři vidí „ve hře“ svoji autonomii, v obou případech − i když v odlišné perspektivě − zvažují autonomii významných druhých. Naprostá většina seniorů je přesvědčena o vlastní, věkem nedotčené schopnosti samostatně a kompetentně rozhodovat o svých záležitostech, včetně přijímané podpory. Pozoruhodně silný je jejich pocit odpovědnosti za důsledky vlastních rozhodnutí. S osobní odpovědností spojují i vůli mobilizovat vlastní síly při zvládání každodenních činností („držím se“, „musí to jít“, „je to v mé moci“, „člověk musí chtít a nebýt líný“). Z výzkumu tedy vyplývá, že většina seniorů nepřenáší odpovědnost za kvalitní stáří a důstojné dožití na stát, profesionály či rodinu. Zdůrazňují vesměs osobní nezávislost, samostatnost a odpovědnost a pomoc druhých připouštějí, je-li z jejich vlastního pohledu „nezbytná“. Seniory formulovaná očekávání pomoci nezahrnují nadměrné nároky na podporu, spíše požadavek respektovat jejich kompetenci, preference a motivace. Závěr O současné české společnosti nemůžeme říci, že je prostoupená nepřátelstvím vůči nejstarší generaci. (Vidovičová, L. − Rabušic, L., 2003) I tak se ukazuje, že senioři citlivě vnímají projevy a důsledky negativních mýtů a stereotypů o stáří a společenskou pomoc starým lidem definují především prostřednictvím požadavku úcty a tolerance, slušnosti, respektu k jejich důstojnosti, uznání a sociální integrace. V sociální gerontologii je nezřídka prezentován předpoklad, že ageismus nepříznivě ovlivňuje Self-koncept starých lidí. (Kaufman, G. − Elder, G. H., jr. 2002, s. 170, dále např. Bengtson, V. L. − Schaie, K. W., 1999, s. 293) Nezdá se však, že by v konfrontaci s ním byla zásadně ohrožena jejich poměrně optimistická reflexe sebe jako jedinců určitého věku, resp. relativní satisfakce se stárnoucím Self, na kterou upozornili např. také Baltes a Baltes (1990a), nebo Cordingley a Webb (1997). Zvládnout vlastní stárnutí a stáří znamená ve světle našeho výzkumu „... přes všechny potíže každodenní úkoly nějak splnit a s vlivy ohrožujícími pozitivní identitu, včetně mýtů a negativních stereotypů, se nějak vyrovnat“. Chápeme seniory jako aktéry, kteří se aktivně a samostatně orientují ve světě. Mnoho situací každodenního života není strukturovaných, předvídatelných, ani dřívější zážitky a zkušenosti nemohou být vždy zcela spolehlivým návodem na řešení životních situací ve stáří. (Hendricks, J. − Hendricks, C. D., 1986, s. 31-34) Namísto scénáře (Goffman, E., 1959) či spolu s ním vystupuje do popředí improvizace. (Sawyer, R. K., 2002)19 Z výzkumu je zřejmé, že senioři užívají strategické a improvizační způsoby, jimiž udržují

vlastní identitu, zvládají ztráty stárnutí a stáří a integrují jimi nekontrolovatelné změny do své osobní historie20. Mnohé z nich lze popsat v termínech Goffmanova konceptu stigmatu (2003)21. Senioři prožívají stigmatizaci v interakci s druhými a jako stigmatizovaní se chovají − postupy vyrovnávání s „věkovým“ stigmatem tvoří součást jejich strategií zvládání stárnutí a stáří. K mechanismům, které jsme identifikovali, náleží distancování se od procesu stárnutí (ve smyslu zachování specifické mladosti, t.j. „já nestárnu, stárnou druzí“), od externě přidělených, stereotypních atributů stáří, od nepříjemných, osobnost degradujících zkušeností, od vlastní věkové skupiny nesoucí negativní vlastnosti marginalizované skupiny starých. Senioři se také obracejí na referenční skupiny, které nastavují příznivější „zrcadlo“ hodnocení svého Self a své životní situace. Zřetelně se u nich projevuje snaha o vyvrácení homogenizujícího pohledu na seniory, o zpochybnění univerzality vlastností či problémů obecně přisuzovaných stáří a starým lidem, o „zviditelnění“ pozitivních vlastností a schopností. Silný akcent, jenž kladou na „důkazy“ vlastní soběstačnosti, osobní kompetence, užitečnosti atd. je možné považovat za součást obranných mechanismů Self, resp. strategií k udržení sebeúcty v kontextu zmíněných stereotypů stáří. V neprospěch mýtů a negativních stereotypů svědčí nakonec i vlastnosti osobnosti a strategie, které senioři explicitně označili za pilíře zvládání vlastního stárnutí a stáří. Prvním z nich je optimismus, životní nadhled a vůle překonávat obtíže, jež lze vztáhnout k Eriksonovým „ctnostem“ osmého stadia životního cyklu − moudrosti a integritě. (1999, s. 9) Druhý pilíř představují lidé kolem seniorů, na které se podle svého přesvědčení mohou v případě potřeby spolehnout. Většina participantů našeho výzkumu se u svých významných druhých setkává s respektem, s podporou své pozitivní identity „nezávisle na věku“. Důvěrné sociální vztahy tak zřejmě posilují jejich rezistenci vůči ageismu vnějšího světa. Právě takové vztahy senioři vyhledávají, zatímco těm neuspokojivým, identitu ohrožujícím se vyhýbají. Třetí pilíř tvoří aktivita. Zaznamenaná tendence k její redukci či ke kompenzaci dostupnějšími činnostmi znamená spíše aktivní přizpůsobení seniorů než pasivní rezignaci. To pravděpodobně platí také o životních cílech a plánech, jejichž omezení je vesměs spojováno s pozitivním uzavřením životní bilance. Naše zjištění v tomto podporují teoretický model selekce s kompenzací a optimalizací. (Baltes, P. B. − Baltes, M. M., 1990a, b)22. Podle Ladislava Rabušice nejsou čeští senioři jako sociální skupina sebevědomí a vitální. (1999, s. 19) V našem výzkumu však odpovídají obrazu jedinců statečně bojujících ve svém každodenním životě se stárnutím a stářím, byť možná i prostřednictvím hrané 20 21

Srovnej Marshall, V. W., 1995, s. 25; dále např. Klinefelter, D. S., 1984; Hendricks, J. − Hendricks, C. D., 1986.

Goffman se zajímal o sociální situaci stigmatizovaných jedinců, zaměřil pozornost na její prožívání, na reakce na různé druhy stigmatu, formy diskriminace a na strategie zvládání narušené identity, resp. zachování vnitřní integrity a osobní důstojnosti. (Goffman, E., 2003, s. 7-19) Sociální disociace (social splitting) je považována za obecný postup, jímž jedinci či skupiny promítají sociální úzkost na skupiny zranitelnější, vnímané jako odlišné a ohrožující. (Silver, C. B., 2003)

22

Kreativní potenciál interakce v každodenním životě vyzdvihuje Keith Sawyer v konceptu improvizačního divadla. (2002, s. 26) Podle jeho názoru nebyl v Goffmanově dramaturgickém přístupu náležitě doceněn.

Teorie selektivní optimalizace s kompenzací vysvětluje adaptaci na stárnutí a stáří pomocí tří základních strategií, jimiž se jedinci vyrovnávají s redukcí zdrojů: Selekce znamená výběr, resp. omezení aktivit, cílů a aspirací, kompenzace volbu alternativních prostředků umožňujících fungovat v původní doméně činnosti a optimalizace zdokonalování prostředků a způsobů relevantních pro staré i nové cíle či oblasti aktivit. (Baltes, P. B. − Baltes, M. M., 1990a)


160

19

159


statečnosti. (Srovnej Goffman, E., 1999) Výstižně je můžeme portrétovat slovy Victora Marshalla (1978-1979) jako osoby aktivně konstruující takový způsob života, který jim zajišťuje relativní rovnováhu, klid a respekt k jejich autonomii. Dana Sýkorová působí jako odborná asistentka na Katedře sociologie a andragogiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde vede kurzy Sociologie rodiny, Metody a techniky sociologického výzkumu a Úvod do demografie. Participovala na řadě výzkumných projektů zaměřených zejména na problematiku příbuzenských vztahů a intergenerační podpory v rodině (byla např. odpovědnou řešitelkou za národní studii v rámci komparativního výzkumu Možnosti a limity rodiny v současné Evropě, garantovaného Medzinárodným strediskom pre štúdium rodiny v Bratislave, 1996 – 1997). Věnuje se také problematice stárnutí a stáří − v letech 2002-2004 byla nositelkou grantu Senioři ve společnosti. Strategie zachování osobní autonomie, který byl realizován za podpory Grantové agentury ČR (reg. č. 403/02/1182). Uvedenými tématy se zabývá mimo jiné ve své monografii Prázdné hnízdo – Šance nebo břemeno (Vydavatelství Univerzity Palackého, 1996) a v knize Autonomie ve stáří. Kapitoly z gerontosociologie, kterou připravuje k vydání Sociologické nakladatelství SLON v roce 2006. LITERATURA BALTES, P. B. − BALTES, M. M., 1990a: Psychological Perspectives on Successful Aging: The Model of Selective Optimization with Compensation. Ss. 1-34. In: Baltes, P. B. − Baltes, M. M. (Eds.) Successful Aging. Perspectives from the Behavioral Science. Cambridge, Cambridge University Press. BALTES, P. B. − BALTES, M. M., (Eds.) 1990b: Successful Aging. Perspectives from the Behavioral Science. Cambridge, Cambridge University Press. BALTES, M. M., 1996: The Many Faces of Dependency in Old Age. Cambridge, Cambridge University Press. BARTOŠOVÁ, M. − HIRŠL, M., 1995: Je oprávněný strach z feminizace chudoby v České republice? Ss. 14-19 In: Mareš, P. (Ed.) O chudobě v české a slovenské společnosti. Brno, Masarykova Univerzita. BENEŠOVÁ, V., 2003: Domácnosti s nízkou životní úrovní. http://datafakta.soc.cas.cz/200010/index.htm, z 29.10.2003 BENGTSON, V. L. − SCHAIE, K. W., 1999: Handbook of Theories of Aging. New York, Springer Publishing Company, Inc. BINSTOCK, R. H. − GEORGE, L. K., 1996: Handbook of Aging and the Social Science. London, Academic Press Limited. CORDINGLEY, L. − WEBB, C., 1997: Independence and Aging. Review in Clinical Gerontology 7, ss. 137-146. DAŇKOVÁ, Š., a kol. 2004: Srovnání vybraných zdravotnických ukazatelů/Comparison of Selected Health Indicators in EU and CR. Praha, Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. DVOŘÁKOVÁ, A., 2002: Srovnání demografické situace České republiky s vybranými zeměmi Evropské unie. Demografie 42, 4, ss. 253-264.


161

EASTERLIN, R. A., 1996: Economic and Social Implications of Demographic Patterns. Ss. 73-93. In: Binstock, R. H. − George, L. K., (Eds.) Handbook of Aging and the Social Science. London, Academic Press Ltd. ESTES, C. L., 1979: The Aging Enterprise. San Francisco, Jossey-Bass. FINCH, J., 1989: Family Obligation and Social Change. Cambridge, Polity. GERYLOVÁ, A. − HOLČÁK, J., 2000: Vývoj střední délky života ve 20. století a jejích rozdílů podle pohlaví. Demografie 42, 2, ss. 85-91. GOFFMAN, E., 1959: The Presentation of Self in Everyday Life. New York, Anchor Books. GOFFMAN, E., 1999: Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě. Praha, Nakladatelství Studia Ypsilon. GOFFMAN, E., 2003: Stigma, poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha, Slon. GOJOVÁ, A., 2004: Výsledky výzkumu Sociální pracovníci a senioři. Ss. 7-38. In: Gojová, A., (Ed.) Senioři ve společnosti a jejich autonomie pohledem sociálních pracovníků. Boskovice, Nakladatelství František Šalé − Albert. GOLA, P., 2004: Důchody u nás a v Evropě. http://www.mesec.cz/clanky/duchody-u-nas-a-vevrope//, staženo 16.7. 2005. HABERLOVÁ, V., 2003: Životní podmínky rodin a rodinná politika. Sociální politika 5, IVIII. HEGYI, L., 1997: Postavenie sociálnej gerontológie ako vedného odboru. Sociológia 29, 2, ss. 119-132. HEGYI, L. − BODNÁROVÁ, B. − GURÁŇ, P., 1994: Možnosti prevencie geriatrického maladaptačného syndromu v oblasti organizácie starostlivosti o starých ľudí. Sociológia 26, 3, ss. 229-244. HENDRICKS, J. − HENDRICKS, C. D., 1986: Aging in Mass Society. Myth and Realities. 3rd ed, Boston, Little, Brown and Comp. HOLUB, P., 2005: OECD objevila v Česku sociální zázrak. http://www.isea-cz.org/?operation=display &id=371, staženo 16.7.2005. HRABA, J. − MULLICK, R. − LORENZ, F. O. − VEČERNÍK, J., 2001: Postoje české populace k reformám a transformaci z hlediska věku. Sociologický časopis 37, 3, ss. 343358. Human Development Report, 2005: Chapt. Human Development Indicators. http://hdr.undp.org/ reports/global/ 2005, staženo 1.11.2005. http://archiv.newton.cz/mf/2005/07/07/68d50dfc521a7f2a6d80ba67ca23dc69.asp., staženo 16.7. 2005. KALVACH, Z., 2001: K potřebě nového pojetí seniorské problematiky v ČR. http://archiv.mpsv.cz/ scripts/clena.asp?id=175&lg=1, staženo 16.7.2005. KAUFMAN, G. − ELDER, G. H., jr. 2002: Revisiting Age Identity. A Research Note. Journal of Aging Studies 16, ss. 169-176. KLINEFELTER, D. S., 1984: Aging, Autonomy, and the Value of Life. Journal of Applied Gerontology 3, 1, ss. 7-19. KŘIVOHLAVÝ, J., 2002: Psychologie nemoci. Praha, Grada Publishing. KUČERA, M., 2002: XXXI. Konference České demografické společnosti Stárnutí populace České republiky a jeho důsledky. 30. květen 2001. Demografie 44, 1, s. 30. LOUČKOVÁ, I., 2001: Směrem k integrovaným strategiím nejen ve výzkumu v sociální práci. Sociologický časopis 37, 3, ss. 313-325. MAREŠ, P, 1999: Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha, Sociologické nakladatelství.

162


MARSHALL, V. W., 1978-1979: No Exit: A Symbolic Interactionist Perspective on Aging. Journal of Aging and Human Development 9, 4, ss. 345-358. MARSHALL, V. W., 1995: Social Models of Aging. Canadian Journal on Aging 14, 1, ss. 1234. MOODY, H. R., 1988: Toward a Critical Gerontology: The Contribution of the Humanities to Theories of Aging. Ss. 19-40. In: Birren, J. E. − Bengtson, V. L., (Eds.) Emergent Theories of Aging. New York, Springer Publishing Comp. MOŽNÝ, I., 2002: Sociologie rodiny. Praha, Sociologické nakladatelství. MUFFELS, R. J. A., 1997. Stárnutí a flexibilizace. Hrozba nebo výzva pro sociální stát? Ss. 38-61. In: Rabušic, L., (Ed.). Česká společnost a senioři. Sociální, ekonomické a politické aspekty demografického stárnutí české společnosti. Brno, Škola sociálních studií FF MU. Prognóza vývoja obyvateľstva Slovenskej republiky do roku 2050. 2002: Informatívne správy Štatistického úradu SROV. http://www.statistics.sk/webdata/slov/infor/1102/pvo2050.htm, staženo 1.10.2005. QUADAGNO, J. − STREET, D., 1996: Aging for the Twenty-first Century. Readings in Social Gerontology. New York, St. Martin Press. RABUŠIC, L., 1998: Jsou čeští senioři chudí? Sociologický časopis 34, 3, ss. 303-320. RABUŠIC, L., 1999: O postavení seniorů v České republice: nemoc, osamělost a chudoba? Ss. 17-31. In: Petřková, A., (Ed). Aktuální problémy vzdělávání seniorů. Sborník příspěvků z odborného semináře se zahraniční účastí dne 29. 4.1999. Olomouc, VUP Olomouc. RABUŠIC, L. − SIROVÁTKA, T., 1999: Český sociální stát a jeho legitimita. Sociologický časopis 35, 4, ss. 397-421. RILEY, M. W., 1983: The Family in an Aging Society: A Matrix of Latent Relationships. Journal of Family Issues 3, ss. 439-454. RYCHTAŘÍKOVÁ, J., 2002: Úspěšné stárnutí − leitmotiv 21. století. Demografie 44, 1, ss. 4346. SAWYER, R. K., 2002: Improvizačné predstavenie v každodennom živote. Biograf, 27, ss. 1728. SILVER, C. B., 2003: Gendered Identities in Old Age: Toward (De)gendering?. Journal of Aging Studies 17, ss. 379-397. ŠPATENKOVÁ, N. − SÝKOROVÁ, D., 2004: Senioři a zdraví. Ss. 174-189. In: Sýkorová, D. − Chytil, O. Autonomie ve stáří. Strategie jejího zachování. Boskovice, František Šalé − ALBERT. SRNEC, J., 2002: Situace staršího obyvatelstva v postkomunistické České republice z pohledu psychologa. Demografie 44, 1, ss. 41- 42. STRAUSS, A. − CORBIN, J., 1999: Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice, Nakladatelství Albert. SÝKOROVÁ, D., 1996: Prázdné hnízdo − šance nebo břemeno? Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého. SÝKOROVÁ, D. a kol., 2003a: Senioři ve společnosti. Strategie zachování osobní autonomie. Ostrava, Nakladatelství František Šalé-ALBERT Boskovice. SÝKOROVÁ, D. a kol., 2003b: Senioři v rodině a společnosti z pohledu střední generace dospělých dětí. (Pracovní dokument). Ostrava, ZSF OU. ŠINKA, F. − ŠRÁMEK, Ľ. − HEGYI, L., 1994: Regionálna diferenciácia starnutia populácie Slovenska. Sociológia 26, 3, ss. 217-228.

VAŇO, B. − JURČOVÁ, D. − MÉSZÁROS, J., 2002: Prognóza vývoja obyvateľstva SR do roku 2050. Bratislava, INFOSTAT − Inštitút informatiky a štatistiky, Výskumné demografické centrum. VEČERNÍK, J., 2005: Chudých je u nás málo, dětí mezi nimi mnoho. http://www.iseacz.org/?operation= display&id=370, staženo 16.7.2005. VIDOVIČOVÁ, L. − RABUŠIC, L., 2003: Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu české veřejnosti. Zpráva z empirického výzkumu. Brno, VÚPSV Praha, výzkumné centrum Brno. Výběrové šetření o zdravotním stavu české populace 2002. 2003: HIS CR 2002. Praha, ÚZIS. Zdravotnícka ročenka Slovenskej republiky 2002. 2003: Bratislava, ÚZIŠ. http://www.uzis.sk/publikacie/pdf/ rocen_02.pdf, staženo 1.10.2005.


164

163


Senioři v České republice. Mýty a jejich dekonstrukce 1

Recommend Documents