Jiří Černý, Jan Holeš
Sémiotika Nakladatelství Portál Praha, 2004, 363 s. Vydání první ISBN 80-7178-832-5
1.3.1 Charles Sanders Peirce Indexy jsou podle něho všechny znaky, které spojuje s označovaným předmětem vztah souvislosti, tedy např. stopy v písku, „tanec“, kterým včely před vstupem do úlu naznačují ostatním včelám vzdálenost a množství potravy, z jazykových znaků zejména tzv. šifry (např. já, on, to, tady, teď, včera), tj. takové výrazy, které odkazují k osobám a dalším údajům vyplývajícím z kontextu. (26)
1.3.2 Charles Morris Triadické pojetí sémiotiky je charakteristické pro dalšího amerického logika a filozofa, Charlese Morrise (1901-1979), který publikoval své nejzávažnější práce ve třicátých až padesátých letech 20. století. Sémiotiku rozdělil na sémantiku, syntax a pragmatiku a také toto pojetí je považováno za trvalou součást moderní vědy o znakových systémech. (27) V Morrisově pojetí zkoumá sémantika význam, tj. vztahy mezi znaky a označovanými předměty, jevy, nebo událostmi, syntax se zabývá vztahy existujícími mezi jednotlivými znaky navzájem a pragmatika zkoumá vztahy, které jsou mezi znaky a jejich uživateli. (27) Současná sémiotika toto pojetí koriguje v tom smyslu, že se ve skutečnosti jedná o postupnou inkluzi 1 , protože pragmatika zahrnuje též sémantiku a ta zahrnuje ve skutečnosti i syntax. (27)
1.3.3 Ferdinand de Saussure Na rozdíl od Pierceova (a obecněji amerického) triadického přístupu je Saussurovo pojetí jazykového znaku důsledně dualistické. Rozlišuje jeho dvě základní a neoddělitelné složky, signifiant (označující) a signifié (označované), které se jako celek vztahují k určitému pojmu, čímž vydělují z mimojazykové skutečnosti její určitou, přesně vymezenou část. Saussure definoval tři základní vlastnosti jazykového znaku: lineárnost, arbitrérnost a diskontinuitu. Stručně řečeno, lineárnost znamená, že jednotlivé znaky (slova) v mluveném i psaném textu lze řadit výhradně jeden za druhým; arbitrárnost (libovolný charakter) značí, že obě základní složky jazykového znaku spojuje pouhá konvence, tj. že mezi nimi neexistuje žádný logický vztah; a diskontinuita znamená, že zatímco mimojazyková skutečnost (svět, který nás obklopuje) je v našem mozku registrována jako kontinuum (podle Saussura doslovně jako amorfní mlhovina), jazykový znak vždy označuje její přesně ohraničený úsek. (28)
2.1.3 Arbitrárnost jazykového znaku Saussure stanovil dva základní principy jazykového znaku. Prvním je tzv. princip arbitrárnosti znaku (1996, s. 98-99). Saussure a jeho pokračovatelé zdůrazňují, že mezi označujícím a označovaným není žádný vnitřní či přímý vztah. Svazek sjednocující označující a označované je arbitrární čili libovolný. Protože tyto dvě složky tvoří znak, můžeme říct, že jazykový znak je arbitrární. Libovolný neznamená, že je na svobodné vůli mluvčího, jaké označující zvolí. Jednotlivec má naopak minimální šanci toto označující měnit, jakmile začne být pro určité označované užíváno. Primárně však může být vzata libovolná forma. České slovo pes by mohlo např. sep nebo spe, či jakkoli jinak, pokud by to bylo výsledkem konsensu českého jazykového společenství. Důkazem toho jsou rozdíly mezi jednotlivými jazyky a koneckonců sama existence různých jazyků. Angličané pro dané označované používají tvaru dog, Němci Hund, Francouzi Chin, Španělé perro atd. Arbitrární, konvencí dané znaky jsou pro Peirce symboly. Arbitrární ovšem nejsou nejen slova, ale také dopravní značky. (42) Také znaky písma jsou arbitrární. Například mezi písmenem t a zvukem, který označuje, není žádný vztah. Písmeno t můžeme napsat v různých variantách, podstatné je pouze to, aby se v písmu tento znak nesměšoval se znakem pro l, d atd. Také hodnota písmen je čistě negativní a odvozuje se až ze souběhu s ostatními užívanými písmeny. Tak tomu ale nebylo vždy. Jednotlivé grafické znaky původně označovaly skutečnost ikonicky. Příkladem jsou staré egyptské hieroglyfy nebo vývoj mezopotamského klínového písma. (42) Saussure spatřoval v arbitrárnosti jazykového znaku velkou přednost. Arbitrární znaky podle něj představují ideál sémiologického procesu lépe než jiné. Jazyk, nejsložitější a nejrozšířenější znakový systém, je proto ze všech nejcharakterističtější. Lidé, aniž by o podstatě problému přemýšleli, se většinou na arbitrární svazek mezi označujícím a označovaným dívají s lítostí. Při pokusu zapamatovat si např. nový termín nebo nové slovíčko cizího jazyka nemohou spoléhat na nějaký vnitřní vztah mezi jeho formou a významem, který by jim při zapamatování pomohl. O tom se vlastně mluví v biblickém mýtu o babylonské věži. Původní dokonalý jazyk se podle něho skládal z nearbitrárních slov, která označovala skutečnost v souladu s jejich povahou, a byla tedy každému srozumitelná. Trestem za lidskou domýšlivost je podle příběhu dnešní arbitrárnost, tj. konvenčnost jazykových znaků, které mimojazykovou skutečnost označují pouze na základě úmluvy mezi mluvčími daného společenství a jsou tudíž jiným nesrozumitelné. (43) Myšlenka arbitrárnosti jazyka tedy vlastně nebyla nová. Saussure ji jen podtrhl, zdůraznil a vysvětlil. Spor o přirozenou nebo arbitrární povahu znaků se stal vůbec základním „sémiotickým“ problémem starověku i středověku. V celém vývoji jazykovědy a filozofie souběžně existovaly dva proudy. Zástupci školy physei měli za to, že slova označují věci v souladu s jejich povahou, zatímco zástupci thesei tvrdily, že jazyk je pouhá konvence, svobodná a spontánní mluva lidského společenství. (43)
6.2.1 Vztahy syntagmatické a paradigmatické Ve spojeních proti všem, lidský život, Bůh je dobrý nabývají jednotlivé výrazy části své hodnoty jen proto, že stojí v protikladu ke znakům, které předcházejí nebo následují. Těmto vztahům se říká vztahy syntagmatické. Naproti tomu máme v jazyce ještě další typ vztahů. V naší paměti se slova navzájem různě slučují. Slovo vyučování v naší mysli nevědomky vyvolává mnoho
dalších slov, např. řadu učit, poučit, jež je dána stejným kmenem –uč-, řadu kování, chování apod., která je dána stejnou příponou –ání, ale také třeba řadu školení, trénink atd. což jsou slova s podobným významem. Myslitelné jsou ještě další řady, mj. slov pětislabičných, slov, které začínají na předponu vy-, atd. Mezi těmito slovy jsou vztahy paradigmatické. (116) Podobně lze teorii syntagmatických a paradigmatických vztahů použít v jiné oblasti. Například všechno oblečení, které si můžeme obléct na horní část těla by představovalo paradigmatický systém – mezi jeho jednotky by patřilo např. sako, svetr, košile nebo bunda. Mezi jednotkami konkrétního souboru oděvů, který v daném chvíli máme na sobě (boty, kalhoty, svetr, spodní prádlo, atd.), by pak byly vztahy syntagmatické. (116)
Kapitola 7 Písmo a jeho náhrady 7.1 Vznik a podstata písma Objevilo se přibližně před pěti tisíci lety jako výsledek poměrně hluboké jazykové analýzy. Jeho význam spočívá především v tom, že umožnilo přenášet informace v čase a prostoru. Až do jeho vzniku byla výměna informací vázána výhradně na konkrétní místo a dobu, ve které probíhal rozhovor. (127)
7.1.1 Vynález písma Vzhledem ke svému významu slouží vynález písma k rozdělení dějin na prehistorii, o které máme poměrně kusé informace založené na zkoumání kosterních zbytků, keramiky, zbraní, apod., a na období historické, o němž už máme k dispozici mnohem podrobnější informace, a to právě díky písemným památkám, které podávají mnohem podrobnější svědectví o historických událostech i o každodenním životě lidí. (127-128) Z lingvistického, psychologického a pragmatického hlediska je vhodné si uvědomit, že mezi mluvenou a psanou podobou jazyka existuje celá řada velmi podstatných rozdílů. (128) …mluvená forma je určena k poslechu a psaná ke čtení. Proto se v psané podobě najdou některé zvláštnosti, jako jsou např. delší věty a uhlazenější forma (zpravidla se nepřeskakuje od jednoho tématu k druhému, jak je to běžné ve spontánních rozhovorech), pisatel nemá možnost přímého kontaktu s čtenářem, což vylučuje doprovázet projev mimikou a gestikulací. (128)
7.1.2 Písmo z hlediska sémiotiky Ze sémiotického hlediska písmo patří mezi paralingvistické kódy. Kromě různých abeced, včetně umělých, jako je Morseova abeceda, Braillovo písmo, prstová abeceda hluchoněmých apod., mezi ně řadíme různé kódy kryptografické, které mají za úkol znepřístupnit obsah sdělení nepovolaným osobám a ve kterých se písmena abecedy nahrazují číslicemi nebo jakýmikoli jinými znaky. Protože jde v písmu vždy o náhradu znaků mluveného jazyka odlišnými znaky, mluvíme o kódech substitučních. (128)
Kromě jazykovědy se písmem v různých souvislostech zabývá i několik dalších vědních oborů: Grafologie je metoda zkoumání rukopisu za účelem odhalení osobnostních rysů pisatele. Kryptografie se zabývá kódováním a dešifrováním textů psaných v různých kódech za účelem utajení. Epigrafie zkoumá nápisy vytesané či vyškrabané do kamene, keramiky a jiných materiálů. Paleografie se zabývá zkoumáním starých rukopisných písemností na papíru, papyru, kůži, hliněných tabulkách, kostech apod. Nápisy ve skále nebo na kameni se nazývají petroglyfy.
7.2 Materiály užívané pro záznam písma …jihoameričtí Inkové, kteří měli středisko v dnešním Peru, rozvinuli jedinečný systém tzv. uzlového „písma“ quipu. Quipu byla asi metr dlouhá šňůra spletená z různobarevných provázků a na ni byla připevněna kratší barevná vlákna svázaná do uzlů. Počet, barva vláken, množství a umístění uzlů umožňovaly školeným osobám zaznamenávat důležité historické události a nejrůznější údaje – statistiky chovaných zvířat, narozených a zemřelých osob v daném místě atd. (129) Španělští kněží při šíření katolického náboženství prakticky všechny exempláře quipu zničili. Uzlové písmo používali též Číňané a podobné prostředky záznamu byly nalezeny také v západní Africe a na Šalamounových ostrovech. (130)
7.2.1 Hliněné tabulky Sumerové obývající Mezopotámii používali pro záznam svého klínového písma hliněné tabulky. Jejich použití se rozšířilo díky dostatečnému množství jílovité půdy v tehdejší Mezopotámii. Většina z nich pochází z období kolem 2900 př.n.l. Právě díky hliněným tabulkám, na něž bylo možno vyrývat pouze jednoduché klínové písmo, pravděpodobně zaniklo dřívější složitější obrázkové nebo symbolické písmo. Tabulky měly podle obsahu nápisu tvar oválu, čtverce nebo nejčastěji obdélníku. (130) Na malé tabulky psal písař od levého okraje k pravému po celé ploše, větší tabulky rozdělil čarami do několika sloupců a znaky v rámci sloupce kladl opět v řádcích zleva doprava. Pokud se písaři nepodařilo dokončit tabulku během jediného dne, zabalil ji na noc do vlhkých tkanin, aby hlína neztvrdla. (130) V klínovém písmu se používalo přibližně 600 znaků a písaři procházeli důkladným školením. Toto písmo se používalo také v Babylóně a v Asýrii. Je prokázáno, že mezi akkadským, babylonským a asyrským královstvím existovala dokonce pravidelná poštovní služba. (130)
7.2.2 Papyrus Papyrus byl nejrozšířenějším záznamovým médiem pro staré Egypťany. Slovo papyrus, ze kterého koneckonců pochází i naše slovo papír, má pravděpodobně původ v egyptském slově papyro – „královský“. Papyrus je královská rostlina, která byla pěstována a sklízena v močálové půdě delty Nilu a ze které se kromě psacího materiálu vyráběly také rohože, lana, obuv a mnohé jiné předměty.. (130-131)
Kusy papyru se skladovaly ve svitcích, z nichž největší, o délce 40 m, je uložen v Britském muzeu v Londýně. Psalo se na něj černým inkoustem, vyráběným ze směsi sazí a šťávy z papyru, a červeným inkoustem, do kterého se přimíchávalo okrové barvivo. Egypťané tento pohodlný materiál vyváželi do mnoha států, takže se na svitky papyru psalo ve starém Řecku a v Římě. Papyrus byl v důsledku monopolního postavení Egypta v jeho vývozu značně drahý a zápisy na něm se někdy mazaly a přepisovaly. (131)
7.2.3 Pergamen Písaři v Malé Asii používali místo drahého a nedostupného papyru pergamen. Tento materiál byl vyvinut přibližně ve 2. století př. n. l. v maloasijském městě Pergamon, jehož jméno dodnes nese. (131) Pergamen se vyráběl z jemně vyčiněné oslí, ovčí, telecí nebo kozí kůže, ale někdy se vyráběl také z kůží gazel, antilop, nebo dokonce i pštrosů. Pergamen nejvyšší kvality získaný z kůže velmi mladých nebo ještě nenarozených telat se nazývá velín (ze starofrancouzského slova veel – „tele“). Výborně uchovává barvy, nevsakuje inkoust. Na něm byly kresleny nejkrásnější iluminace. Psalo se na něj husím brkem. Kusy pergamenu byly vázány do svazků zvaných kodexy, které jsou předchůdci moderních knih. (131)
7.2.4 Voskové tabulky Přibližně ve stejné době se používaly také voskové tabulky. Pro běžnou korespondenci je používali Řekové a Římané. Byly to menší dřevěné destičky, jejichž střední část byla vydlabána a pokryta vrstvou včelního vosku. Destičky se přikládaly k sobě a svazovaly se řemínkem po dvou nebo po třech. (131) …na voskové tabulky se psalo bronzovým bodcem (tzv. stilet). Jeho konec byl zašpičatělý a používal se pro vytváření čar na tabulce, druhý byl zploštělý a umožňoval napsaná písmena vymazávat a psát na novou čistou plochu. (132)
7.2.5 Želví krunýře a zvířecí kosti Nejstarší nalezené čínské nápisy jsou náboženského charakteru a jsou vyryty na želvích krunýřích a hovězích lopatkách. Text se zapisoval na jednu stranu kosti. (132)
7.2.6 Bambus, dřevo a hedvábí Staré čínské knihy byly psány na bambusech a na dřevě. V Číně šlo vůbec o nejrozšířenější psaní materiál. Bambuse se štípaly na tenké lišty, které se svazovaly provázkem. Tento materiál byl ale poměrně těžký a obtížně se s ním manipulovalo. Proto se začalo psát na trvanlivější, lehčí a skladovatelnější hedvábí, které však bylo velice drahé. (132)
7.2.7 Papír a knihtisk Vynález papíru se klade do Číny a první zmínka o něm je z roku 105 n.l. Směs se vyráběla ze stromové kůry, konopí, hadrů a starých rybářských sítí. Tato směs se lisovala a pak sušila. Držela pohromadě díky obsaženým propleteným vláknům. Tak se v zásadě vyrábí papír dodnes. Číňané pro psaní používali štětečky vyráběné z kousku dřeva, na kterém byly připevněny zvířecí chlupy. (132) K rozšíření papíru do Evropy došlo až o tisíc let později. První papírny byly založeny v Itálii na konci 13. století. (132) Vynález knihtisku na počátku 15. století navždy změnilo techniku psaní. Připisuje se Johanesi Gensfleischovi zvanému Gutenberg (1397-1468). Jeho vynález spočíval v tom, že do už dříve užívané tiskařské desky na vyrývání písmen zasadil pohyblivé litery a později nahradil dřevo za kov, což zvýšilo jak dobu uchování liter, tak jejich zřetelnost při tisku. Jedna z prvních a nejkrásnějších knih je Latinská bible z roku 1450. Knihy do roku 1500 se nazývávají inkunábule (z latinského incunabulum – „kolébka“). Patří mezi ně mj. Mazarinova bible (kolem 1455), Žaltář (1457), Ciceronovo De officiis (1465) a francouzská Sbírka povídek o Troji (1464). (132)
7.2.8 Psací stroje a počítače V 19. a 20. století došlo k bouřlivému rozvoji vědy a techniky. Roku 1808 sestrojil v Itálii Pellegrino Turri první fungující psací stroj a v osmdesátých letech 19. století uvedl zbrojař Remington první psací stroje na trh. (133) Na konci 20. století se staly běžnou součástí života počítače. Převratný vývoj v oblasti počítačové techniky vedl k moderním a dokonalým textovým editorům. (133)
7.3 Vývoj písma Obrázky či piktogramy stojí na začátku vývoje písma, i když se za písmo ještě nemohou počítat. Z původních obrázků se totiž pozdější písmo vyvinulo. (133)
7.3.1 Dorozumívání pomocí obrázků Když se v dávných dobách setkali příslušníci různých kmenů, kteří mluvili odlišnými jazyky a nerozuměli si, byli často nuceni dorozumívat se pomocí obrázků. (133) Jako ukázka současného využití piktogramů k dorozumívání uvádíme obrázek zlaté destičky, která v roce 1972 putovala do vesmíru s cílem doručit poselství o naší civilizaci případným inteligentním obyvatelům jiných planet. (133) Starořecký dějepisec a cestovatel Herodotos ve čtvrtém díle své Historie popisuje, jak Skytové poslali perskému králi Dareiovi I. vzkaz, které je zajímavou ukázkou tzv. předmětového
písma. Sestával z ptáka, myši, ropuchy a pěti ostře nabroušených šípů. Posel odmítl jeho význam sdělit s tím, že jej Peršané musí rozluštit sami. (133) O krok dále se lidstvo dostalo ve chvíli, kdy určitý objekt začal nabývat různého významu podle své polohy ve sdělení. Příkladem jsou už zmíněné uzlíky a barvené šňůrky quipu, které však byly schopny zachycovat především číselné údaje. (135)
7.3.2. První etapa: písmo ideografické Skutečné písmo vzniklo postupně v době, kdy se obrázky přestaly spojovat s příslušnými předměty a začaly označovat jednotky konkrétního jazyka. V první etapě tohoto vývoje se původní piktogramy spojovaly s celými slovy nebo morfémy. (135) Vyvinulo se písmo ideografické, tj. první podoba skutečného písma. Jeho velkou předností bylo, že se v poprvé v dějinách podařilo nahradit mluvenou podobu jazyka jiným systémem, který měl tu výhodu, že umožnil uchování informací v čase a jejich přenášení na jiná místa. Značnou nevýhodou ideografického písma byl naproti tomu fakt, že v podstatě pro každé slovo daného jazyka bylo třeba použít odlišný znak. (136) …přechod od piktogramů k ideogramům probíhá ve dvou rovinách. Na úrovni významu se znak přestává vztahovat k jedinému konkrétnímu pojmu a začíná se používat i k označení pojmů příbuzných…. Na úrovni formy dochází ke zjednodušování a schematizaci obrázků. (136-137) Vývoj písma neprobíhá stejným tempem jako vývoj mluveného jazyka. Například ve starém Egyptě prodělávalo písmo v průběhu tří tisíc let obrovské změny, od obrázkového typu, přes slovní hieroglyfy až ke znakům pro slabiky i pro část hlásek. (137)
7.3.3 Druhá etapa: písmo fonetické Přechod od ideografického písma k fonetickému se uskutečnil tehdy, když se jednotlivé znaky přestaly spojovat s celými pojmy a začaly označovat menší jazykové jednotky, zpočátku slabiky a později jednotlivé hlásky, v obou případech tedy jednotky zvukové, nikoli už významové. Vzniklo tak postupně slabičné a hláskové písmo, jejichž velká výhoda spočívá v jejich ekonomičnosti. (137) Čínština je poslední jazyk, který ještě používá písmo s převažujícím ideografickým charakterem. Proto čínské děti musí ve škole zvládnout několik tisíc písemných znaků. Osoba ovládající 1500 znaků již není považována za negramotnou, ale k četbě novin je zapotřebí kolem 3000 znaků. Pro četbu románů nebo politické literatury je nutno znát 4000-5000 znaků a pro četbu odborné literatury ještě více. Podle údajů největších slovníků přesahuje celkový počet existujících znaků 60 000. Většina z nich je již zastaralá a není užívána. Toto písmo má však paradoxně i své výhody. Obrovské území, na němž se čínština používá, je totiž rozdrobeno do řady nářečí, z nichž zvláště severovýchodní jsou značně rozdílná. Písmo je však srozumitelné každému a každý si je může číst ve svém nářečí. (137)
…definitivní krok k hláskovému systému udělali Féničané ve 13. století př. n.l., kdy s využitím některých egyptských hieroglyfů vytvořili hláskovou abecedu o 22 písmenech. Přitom přechod od slabičného písma k hláskovému lze charakterizovat tak, že znaky označující slabiky začaly být užívány pro označování příslušné souhlásky, kdežto samohláska se přestala označovat.
Tento způsob psaní později převzaly i další semitské národy, např. Arabové, a od nich i některé jiné národy. Také současná arabská abeceda se vyznačuje tím, že má písemné znaky pouze pro souhlásky; samohlásky se nepíší a čtenář je vyrozumívá z kontextu. (138) Druhý důležitý krok k dnešnímu hláskovému systému většiny jazyků pak udělali Řekové, kteří doplnili abecedu Féničanů o písmena označující samohlásky; využili při tom jednak znaků pro ty souhlásky, které v řečtině neexistovaly, jednak vytvořili písmena nová. Jejich abeceda měla 24 písmen a později se z ní vyvinuly dvě větve: západní, s níž pochází abeceda latinská a všechny abecedy z ní odvozené (včetně české), a východní, z níž v 9. století vznikla abeceda staroslovanská a z ní pak další (včetně ruské azbuky). (138) …nejpozději ve 4. století vznikly tzv. runy, tj. starogermánské písmo, které patrně navazovalo na písmo Etrusků i dalších národů dnešní Itálie. Toto písmo obsahovalo vedle znaků pro hlásky také celou řadu znaků kultovní povahy. (140) …už ve 4. století přeložil křesťanský biskup Wulfila bibli do gótštiny a vytvořil k tomu účelu gótskou abecedu. Na začátku 5. století n. l. vytvořil arménský biskup svatý Mesrop k stejnému účelu zvláštní abecedu arménskou, kterou se píše dodnes. Tyto překlady bible časově předstihli Jeronýmův latinský překlad z 5. století (tzv. Vulgatu), který církev uznala za autorizovaný a který později sloužil jako podklad pro překládání bible i do dalších jazyků. (140) …roku 863 byli do Velkomoravské říše vysláni věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Znali jazyk makedonských Slovanů a ještě před odchodem na Moravu vytvořili hlaholici, tj. písmo sestavené na základě řecké abecedy a některých dalších abeced Blízkého východu a upravované pro potřeby slovanských jazyků. S jeho použitím přeložili do staroslověnštiny některé liturgické texty, a stali se tak zakladateli slovanského písemnictví. Koncem 9. století byla v Bulharsku na základě řeckého písma a hlaholice sestavena cyrilice, tj. další slovanské písmo. (140) …s šířením křesťanství se na území bývalé Západořímské říše a vůbec v západní Evropě (včetně Polska) přejímalo a upravovalo písmo latinské, ve východních zemích pak vznikala různá písma sestavená převážně na řeckém základě. Později došlo k některým změnám, např. všechny západoslovanské jazyky přešly na písmo latinské. V moderní době se základní rozdíl v oblasti evropského písma udržuje u několika jazyků, které užívají dvojího písma, většinou latinky a azbuky (např. srbština, chorvatština, rumunština, moldavština). (140) V moderní době jazyky zpravidla přijímají hláskové písmo, které se v okamžiku převzetí upravuje tak, aby odpovídalo potřebám příslušného jazyka. Ten se však neustále vyvíjí, kdežto písmo je značně konzervativní, neboť se obyčejně používá v nezměněné podobě po dlouhý čas, mnohdy i celá staletí. V důsledku toho často vznikají pronikavé rozdíly mezi mluveným a psaným jazykem a tyto rozdíly se neustále zvětšují. (141) Podobné rozdíly lze řešit reformami pravopisu, avšak těm obyčejně brání mnoho překážek. Kromě konzervatismu příslušných institucí je to fakt, že je prakticky těžko proveditelné, aby psané slovo vždy přesně odpovídalo příslušnému sledu hlásek. (141)
7.4 Písma ideografická a smíšená Nejstarší ideografické písmo jsou sumerské klínové písmo, staroegyptské hieroglyfické písmo (více než 3000 př. n. l.) a čínské písmo (přibližně 2000 př. n. l.). (141)
7.4.1 Sumerské písmo 9.2.5 Ikony V oddílech věnovaných Peirceovi jsem se už zmínili o jeho rozdělení znaků na ikony, indexy a symboly. Jeho pojetí tvoří součást moderní sémiotiky, i když se k němu celá řada filozofů, logiků a lingvistů (včetně samého Peirce) často vyjadřovala a některé jeho původní názory korigovala. (185) Podstat ikonického znaku spočívá v tom, že obsahuje některé vlastnosti označovaného předmětu nebo jevu. S Saussurově terminologii to znamená, že mezi označující a označovanou složkou existuje výrazný vztah podobnosti, jinými slovy: obě složky mají stejné vlastnosti. V souladu se svým triadickým pojetím rozdělil Peirce ikonické znaky znovu do tří základních typů: obrazy, diagramy a metafory. (185) Obrazy mohou být optické (např. fotografie, portréty, mapy), sluchové (např. zvukomalebná slova jako kukačka, prskat, atd.), čichové (parfémy, které napodobují vůni květin, bylin apod.) nebo chuťové (přípravky, jež v kuchyni dodávají jídlům třeba chuť rumu, ořechů nebo vanilky). Diagramy mohou mít různou formu a vztahovat se k nejrůznějším jevům (ekonomickým, výrobním apod.). Charakteristické je pro ně to, že znázorňují strukturu zobrazovaných jevů. Metafora má široké uplatnění ve vývoji přirozených jazyků a zejména v oblasti uměni, mytologie, náboženství apod. Je založena na podobnosti a přenesení významu (např. podzim života, stříbrná pavučina). (185)
Charles Morris zahrnul mezi ikonické znaky také sny související s nesplněnými touhami. Takové sny nemusí mít nutně rys podobnosti s tím, k čemu se vztahují, ale objevují se na základě analogie. Často mají funkci uspokojit tajná přání, která není možná realizovat ve skutečném životě, a pomáhají tak např. uvolnit napětí vyplývající z nejrůznějších komplexů. (185)
9.2.6 Indexy Termín a pojem index spojuje Peirce s takovým znakem, který odkazuje na jednotlivý předmět, událost nebo jev. Jako příklad uvádí stopy v písku; ty odkazují na určitého člověka (nebo zvíře), který je tam zanechal. Morris upřesňuje, že většina znaků se vztahuje k určité množině jevů (např. jazykový znak člověk může zahrnout všechny lidi), kdežto index se vždy týká jednotliviny. (186) Pokud přijmeme tuto definici, pak bychom mezi indexy mohli zahrnout např. „tanec“ včel, kterým před vstupem do úlu dávají svým družkám na srozuměnou, v jakém směru, vzdálenosti, a množství se nachází potrava, protože těmito pohyby vždy označují jedno konkrétní místo. (186) Především by ale bylo možné zahrnout mezi indexy všechna deiktická slova přirozených jazyků (zvláště zájmena), která jsme dosud řadili mezi signály. (186)
9.2.7 Symboly Podle původní Peirceovy verze byla za symboly považována většina znaků, tj. všechny, které nevyhovovaly definici ikonického znaku nebo indexu. Jejich základních charakteristickým
rysem byl jejich čistě konvenční charakter. Při tomto pojetí by mezi symboly patřily např. téměř všechny znaky přirozených jazyků, s výjimkou onomatopoických výrazů (ikony) a deiktických slov (indexy). Také pokud jde o ostatní sémiotické systémy, byly by tvořeny ve většině případů symboly, a to z toho důvodu, že u nich v naprosté většině případů převažuje konvenční charakter. (186) Od té doby se teorii symbolů věnovala celá řada filozofů, logiků, lingvistů i sémiotiku, ale názory na jejich podstatu se dosud značně rozcházejí. Je to dáno především tím, že symboly mají velmi široké uplatnění jak v exaktních přírodních vědách, tak na druhé straně také např. v umění, mytologii a pohádkách, náboženství, ve výkladu snů, a dokonce hrají důležitou roli i v pověrách a při předpovídání budoucnosti. (187) Další významnou překážkou při pokusech jasně je definovat představuje jejich smíšený charakter. Vedle zcela konvenčních symbolů (např. v matematic a,b,c označujících známé veličiny a x,y,z jako neznámé) se často setkáváme se symboly částečně ikonického charakteru. (187) 1
inkluze: 1. knižně a odborně: uzavření, uzávěr, zahrnutí (do něčeho): logicky: vztah podřazenosti mezi rozsahy pojmů; matematicky: vztah obsažení množiny v množině 2. odborně: cizí látka v určitém prostředí
