Sekundární minerály. Torbernit A. G. Werner (1793) Cu(UO 2 ) 2 (PO 4 ) 2 (H 2 O) 8-12

Sekundární minerály

Torbernit

A. G. Werner (1793)

Cu(UO2)2(PO4)2(H2O)8-12 Torbernit byl poprvé popsán z Jáchymova Wernerem v roce 1793. Nazván byl podle T. O. Bergmana, švédského chemika, krystalografa a mineraloga, který založil klasifikaci minerálů na základě jejich chemismu a ne podle vnějšího vzhledu. Původně užil Werner jméno torberit, které se změnilo teprve později. Uranové slídy byly známé již dříve kvůli své nápadnosti. Převažovala u nich barva zelená. Proto také užil Werner zprvu pro zelenou slídu výraz chalkolit. V seznamu Wernerova systému minerálů je ale zařazen do silikátů a není u něj udána lokalita. Dokonce již dříve se vyskytl název zelená slída – „Mica viridis crystallina“ u Borna v roce 1772. I když není jasné, který minerál tím přesně Born myslel, je jisté že pocházel z Jáchymova. Vzhledem k tomu, že na Jáchymovsku se žádná zelená horninotvorná slída nevyskytuje, je velmi pravděpodobné, že se jednalo o uranovou slídu – torbernit.

torbernit (Jáchymov-Rovnost I, žíla Geister, 1981)


Torbern Olof Bergman (1735-1784)

torbernit, uranofán (halda Jámy č. 14, Jáchymov, 1982)

torbernit (halda Jámy č. 14, Jáchymov, 1982)

222


torbernit (halda Jámy č. 14, Jáchymov, 1992)

Torbernit je nejběžnější jáchymovský sekundární uranový minerál, který v tabulkovitých krystalcích vyplňuje pukliny a dutinky žilného materiálu či po vrstevnatosti impregnuje okoložilné horniny ve formě šupinek. Nalezeny byly i vzácnější „špačkovité“ dipyramidální krystalky. Běžné jsou hypoparalelní srůsty krystalů, a to i s jinými uranovými slídami. Jeho barva je zelená v různých odstínech, od světle jablečně zelené po temně smaragdovou. Je průsvitný až průhledný se silným skelným leskem, ale bývá i matný. Má dokonalou štěpnost, v ultrafialovém světle nezáří.

223

Haidingerit

E. Turner (1827)

CaH(AsO4)(H2O) Haidinger popsal krystalografii dvou typů krystalů, které pokládal za pravděpodobné odrůdy farmakolitu, na vzorku z Fergusonovy sbírky, kterou si na jaře 1824 prohlédl. Vzorek neměl na etiketě udanou lokalitu. Tytéž krystaly analyzoval Turner. První typ krystalů byl skutečně farmakolit, druhý byl nový minerál. Haidinger o tom nejspíš nebyl úplně přesvědčen, neboť ho nepojmenoval. Na dvou vzorcích z Jáchymova, uložených v mineralogické sbírce císařského dvora ve Vídni, popisoval haidingerit i Tschermak, který byl na vzorky upozorněn ředitelem sbírek Hörnesem. Popsal morfologii krystalů a minerál již nazýval haidingerit, ale nezmínil se, kdy a kým byl tento minerál vlastně nazván. Pouze konstatuje, že po uveřejnění svého Wilhelm von Haidinger článku v roce 1825 došel Haidinger k závěru, že Fergusonův (1795-1871) vzorek byl z Jáchymova. V tomto článku uvádí Tschermak i kompletní popis dalšího nového minerálu, který ale nepojmenoval, takže brassit (viz dále) musel čekat na popis dalších 150 let. Wilhelm von Haidinger se narodil jako nejmladší syn mineraloga, geologa a montanisty, horního rady Karla Haidingera. Po studiích pobýval ve Štýrském Hradci, Freibergu a Edinburgu. V letech 1827-1840 žil u svého bratra v Lokti u Karlových Varů. V roce 1839 byl jmenován ředitelem nově založeného montanistického muzea a pověřen sestavením ústavní mineralogické sbírky. Po založení rakouského Geologického říšského ústavu, kdy s ním bylo spojeno montanistické muzeum, se stal jeho ředitelem. Publikoval více než 300 převážně mineralogických prací. Byl členem více než 100 různých vědeckých společností.

haidingerit, brassit (ploché krystalky seskupené do růžic) (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1991)

224

haidingerit (vzácné jednotlivé krystalky) (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1991)

haidingerit, weilit (snímek vlevo), brassit (vpravo) (krystalky seskupené do kulovitých agregátů) (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1991)

Haidingerit vytváří radiálně paprsčité agregáty složené z krátce sloupcovitých krystalků, kulovité agregáty s charakteristickým fasetováním povrchu, nebo se ploché krystalky seskupují do růžic. Vzácně se vyskytuje i v jednotlivých izolovaných krystalcích. Čistý je bezbarvý a čirý s vyšším skelným leskem, ale bývá i zakalený a pak lesk ztrácí. Poměrně vzácně doprovází obdobné běžnější arzenáty (farmakolit, pikrofarmakolit, rösslerit, brassit).

225

Johannit

W. Haidinger (1830)

Cu(UO2)2(SO4)2(OH)2(H2O)8 Johannit byl poprvé nalezen v Jáchymově roku 1819 při obnově staré chodby na žíle Geister Dolu Eliáš. Vzorky obohatily sbírku aktuára Horního úřadu v Jáchymově F. Pešky. Jeden vzorek obdržel od F. Pešky John, který ho v roce 1828 popsal jako nový minerál pod názvem „Uranvitriol“, přestože pouze kvalitativně stanovil SO3 a uran. Ostatní Peškovy johannity zakoupil Kašpar Sternberg pro Muzeum království Českého (dnes Národní muzeum). Haidinger si tento minerál prohlédl teprve na jaře roku 1826 při návštěvě Jáchymova. Vzorky pro výzkum získal roku 1829 z Muzea království Českého. V roce 1830 dal Haidinger tomuto minerálu název johannit na počest rakouského arcivévody, bratra tehdejšího rakouského císaře Františka II., a zakladatele štýrského muzea v Gratzu – Johanna Baptisty Josefa Fabiana Sebastiana. arcivévoda Johann Další nález johannitu se uskutečnil až v letech 1850 (1782-1859) a 1851 rovněž na Dole Eliáš, a to jednak při znovuotevření staré chodby na žíle Fluther (Fluder) horizontu štoly Barbora, jednak na žíle Fiedler. Až do roku 1927 nebyl johannit v Jáchymově znovu nalezen. Několik nálezů bylo učiněno až v 70., 80. a 90. letech 20. století ve stařinách Eliáše (spolu s novým minerálem pseudojohannitem), a zejména na žíle Evangelista Dolu Svornost. Johannit tvoří drobné tence sloupcovité krystalky, které se někdy růžicovitě seskupují. Jejich barva je zářící, světle jablečně až smaragdově zelená, krystalky jsou křehké, průsvitné až průhledné, silně skelně lesklé. Časté jsou i kulovité agregáty, složené z droboučkých krystalků. Vyskytuje se na rozvětralých kusech žiloviny se smolincem, pyritem, chalkopyritem či bornitem a v bezprostředním okolí, nejčastěji v doprovodu sádrovce, uranopilitu a minerálů ze skupiny zippeitu, vzácně i chalkantitu (modré skalice). Ve vodě se pomalu rozpouští, v ultrafialovém světle nezáří.

johannit (Jáchymov-Svornost, žíla Evangelista, 1977)

johannit (Jáchymov-Svornost, žíla Evangelista, 1982)

226

Zippeit

W. Haidinger (1845)

Kx[(UO2)4(SO4)2Ox(OH)4-x](H2O)6-x (x~2) Zippeit z Jáchymova poprvé studoval rakouský mineralog a kustod mineralogické sbírky Kašpara Sternberga (později sbírky Národního muzea v Praze) F. X. M. Zippe, po kterém byl roku 1845 Haidingerem pojmenován. Paralelně s tímto studiem ale popsal zippeit jako „basisches schwefelsäures Uranoxyd“ i John (1821). V roce 1857 uvedl Vogl první Lindackerovy kvantitativní chemické analýzy. Redefinici zippeitu, při neexistenci typového materiálu, provedl Frondel na vzorku analyzovaném Nováčkem. F. X. M. Zippe zahájil svá studia v Drážďanech, ale od roku 1807 studoval přírodní vědy na Filosofické fakultě Franz Xaver Maxmillian Zippe v Praze. Kašpar Sternberg ho zaměstnal od roku 1824 jako (1791-1863) kustoda mineralogických a geologických sbírek nově založeného Vlasteneckého muzea. Při této příležitosti věnoval muzeu svou sbírku asi 2 500 kusů. Toto místo opustil vlastně až při odchodu do Příbrami, kde byl jmenován ředitelem nově zřízeného montanistického učiliště. Roku 1850 odešel na univerzitu do Vídně přednášet jako profesor mineralogii, což dělal až do své smrti. Zippeit se nejčastěji vyskytuje v podobě práškovitých povlaků nebo zemitých či zrnitých agregátů, obvykle společně nebo i ve směsi s dalšími sulfáty uranu (další typy zippeitů, uranopilit). Agregáty bývají měkké i tvrdší, žluté až červeně hnědožluté, nalezeny byly i hrubší krystalky či jejich růžicovité shluky. V ultrafialovém světle někdy září, jindy nikoli. Obecně patří minerály ze skupiny zippeitu mezi nejméně prostudované uranové minerály, neboť jde o labilní přechodné fáze, které se v závislosti na přírodních podmínkách snadno přeměňují. Obsáhlá Frondelova studie uvádí, že všechny typy zippeitů mají buď identickou, nebo velmi blízkou strukturu s obrovskou kosočtverečnou základní celou, ale prostorovou grupu se mu nepodařilo identifikovat. Jejich vrstevnatá struktura např. umožňuje přijmout i udržet kolísající množství molekul vody (3-5), což se projevuje i v rozdílných výsledcích chemických analýz. K postupné dehydrataci může docházet i „stárnutím“ minerálů uložených ve sbírkách.

zippeit (Jáchymov-Rovnost I, žíla Geschieber, 1976)

zippeit, marécottit, sádrovec (Jáchymov-Svornost, žíla Dorota, 1982)

227

Voglit

W. Haidinger (1853)

Ca2Cu(UO2)(CO3)4(H2O)6 Voglit byl poprvé nalezen v Jáchymově a popsán roku 1853 Voglem pod názvem UranKalk-Kupfer-Carbonat. Pojmenován byl rakouským mineralogem a geologem W. Haidingerem na počest Josefa Floriana Vogla, důlního úředníka a mineraloga, který publikoval práce o uranových minerálech jáchymovských dolů. Kvantitativní chemickou analýzu provedl lékárník a chemik Josef Lindacker z Abertam již v roce 1853. Od té doby žádná jiná kvantitativní analýza provedena nebyla. Hormistr Josef Florian Vogl (1818-1896) studoval v České Lípě, Litoměřicích a v Praze. Od roku 1838 začal studovat na horní akademii v Banské Štiavnici a po jejím absolvování nastoupil jako praktikant do Vrchního horního úřadu v Jáchymově. Roku 1843 byl přeložen na Horní úřad do Horního Slavkova, do funkce správce erárních cínových dolů, ale roku 1850 se vrátil zpět do Jáchymova, do funkce horního přísežného a správce oddělení západních jáchymovských dolů. Zde bydlel na samotě v lesích, v cechovním domě přímo u Dolu Eliáš, tj. hlavním závodu západního oddělení. V roce 1857 byl přeložen opět do H. Slavkova, kde vytrval až do prodeje erárních dolů a lesů v roce 1868. Poté přesídlil do Horní Blatné. Během svého sedmiletého pobytu v Jáchymově se nadšeně věnoval mineralogii Jáchymovska se svým spolupracovníkem J. Lindackerem z Abertam. Během tohoto období se mu podařilo vlastními nálezy rozšířit počet jáchymovských minerálů z asi 50 na 80 druhů, z toho o několik úplně nových a dodnes platných. Publikoval řadu mineralogických prací, některé ve spolupráci s Haidingerem. Voglit byl nalezen v Dole Eliáš na žíle Fluder, v hloubce 150-170 m, spolu s uranovou rudou, fluoritem, dolomitem, jílem, rozpadlou břidlicí a liebigitem. Jeho romboidální šupinky v tenkých povlacích jsou podobné sádrovci. Barvu má od smaragdově zelené do jasně trávově zelené, lesk perleťový. Často bývá přirovnáván k zeuneritu nebo torbernitu. V ultrafialovém světle nevykazuje fluorescenci. Nově dosud nalezen nebyl.

voglit (Jáchymov, NM 45172, foto J. Sejkora)

228

Lindackerit

J. F. Vogl (1853)

Cu5(AsO4)2(AsO3OH)2(H2O)9 Tento vzácný minerál byl poprvé popsán Voglem v roce 1853 z Dolu Eliáš, ze starých opuštěných děl na žilách Geister a Červená, narostlý na směsi rud Ni, Co, Bi, Pb, Zn a Cu spolu s erytrínem, annabergitem, „pitticitem“ a „ganomatitem“. Pojmenován byl Haidingerem po lékárníkovi a chemikovi Josefu Lindackerovi z Jáchymova a Abertam, členovi Geologického říšského úřadu ve Vídni, který jako první provedl kvantitativní chemickou analýzu tohoto minerálu (ale i řady dalších jáchymovských minerálů). Lékárník Josef Lindacker (1823-1891) vystudoval chemii a farmakologii, diplom magistra získal v Praze roku 1852. Protože nesehnal zaměstnání, pobýval u svého bratra Johanna, děkana v Abertamech. Zde se seznámil s J. F. Voglem z jáchymovských dolů, se kterým pak spolupracoval při mineralogických výzkumech. Lindacker prováděl chemické analýzy v malé budově v Abertamech, kterou pro tento účel Vogl koupil. Volný čas věnoval studiu chemie, mineralogie a vytváření své bohaté sbírky minerálů. Lindackerit se obvykle vyskytuje v asociaci s lavendulanem, geminitem, strashimiritem, olivenitem a erytrínem či köttigitem. Vzniká jako jeden z prvních produktů rozkladu tennantitu. Často tvoří šedozelené až modrozelené kůry, složené z drobných lesklých průsvitných lištovitých krystalků. Jednotlivé krystalky o velikosti do 2 mm bývají uspořádány i do růžic a je na nich patrná dokonalá štěpnost podle jednoho směru. Vzácně lindackerit tvoří i agregáty složené z hedvábných jehličkovitých krystalků.

lindackerit (Jáchymov-Rovnost I, překop na 6. p., 1977)

lindackerit, lavendulan (Jáchymov-Rovnost I, překop na 6. p., 1977)

229

Uranopilit

H. Dauber (1854)

[(UO2)6(SO4)O2(OH)6(H2O)6](H2O)8 Poprvé byl popsán z Jáchymova pod názvem „basisches Uransulfat“ v roce 1854 Dauberem. Název uranopilit mu dal až Weisbach podle obsahu uranu a řeckého výrazu pro plsť, vystihující charakter agregátů drobných krystalů uranopilitu a jejich hedvábný lesk. Uranopilit vždy tvoří krystalické agregáty složené z nahodile orientovaných drobných krátce jehličkovitých krystalků. Barvu má intenzivně jasně žlutou se zelenavým nádechem. Lesk je silně skelný až hedvábný, v ultrafialovém světle uranopilit září velmi intenzivně žlutozeleně. Běžně ho doprovází sádrovec, často minerály ze skupiny zippeitu, vzácně johannit, schoepit, becquerelit, výjimečně i uranové karbonáty.

částečně limonitizovaný uranopilit na denním světle a pod UV zářením (Jáchymov-Eliáš, žíla Fluder, 1979)

uranopilit (halda Schweizer, Jáchymov, 2001)

uranopilit (štola Giftkies, Jáchymov, 2002)

230

Schröckingerit

A. Schrauf (1873)

NaCa3(UO2)(CO3)3(SO4)F(H2O)10 Objevitelem tohoto minerálu byl rakouský geolog Julius Schröckinger, který jako viceprezident Finančního zemského ředitelství služebně navštívil Jáchymov roku 1873, po velkém požáru města. Při sběru v dole nalezl vzácný „UranoxidKarbonat“, který prozkoumal profesor Schrauf, určil ho jako nový minerál a dal mu jméno schröckingerit. Vzorek pocházel z prorážky žíly Evangelista. Schröckingerit tvoří tence destičkovité tabulky a šupinky, které se shlukují do měkkých hrudkovitých agregátů. Je průsvitný, světle bledě žlutý až zelenavě žlutý, lesk má skelný až perleťový. V ultrafialovém světle září velmi intenzivně žlutozeleně. Vzniká před liebigitem, který ho často prostupuje a obaluje. Nejčastěji se vyskytuje přímo na smolinci, ale důlní vody ho mohou transportovat i na značnou vzdálenost.

schröckingerit (5x) (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1977)

Julius Schröckinger von Neudenberg (1813-1882)

schröckingerit, zellerit, liebigit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1982)

231

Isoklas

F. Sandberger (1875)

Ca2(PO4)(OH)(H2O)2 Byl popsán z Jáchymova roku 1875 Sandbergerem, z jediného vzorku, který byl uložen (od roku 1875) ve Würzburské sbírce. Dnes je osud vzorku neznámý. Isoklas byl popisován jako čiré sloupcovité krystaly skelného lesku, dosahující velikosti až 4 cm. Některé krystaly byly částečně změněny bílou matnou fázi. Byl nalezen na žíle červenavého dolomitu v rohovci. Jiný popis nebo nález dalšího isoklasu nebyl do současnosti zaznamenán. Je proto pravděpodobné, že název bude zrušen.

Carl Ludwig Fridolin von Sandberger (1826-1898)

232

Mixit

A. Schrauf (1879)

BiCu6(AsO4)3(OH)6(H2O)3 Mixit byl poprvé nalezen v Jáchymově v létě roku 1880 na žíle Geister na 6. patře Dolu Werner horním radou Antonem Mixou, po kterém byl pojmenován a popsán v práci Schraufa. Mixit vytváří modravě či smaragdově zelené povlaky nebo hrudky složené z jemných jehličkovitých krystalků, případně jen jednotlivé jehličky. V asociaci s mixitem popsal Schrauf i žlutý bismutit a torbernit, přičemž společenstvím fosfát-arzenát byl překvapen, což vysvětloval rozdílnou afinitou kyseliny arzeničné a fosforečné k uranu a vizmutu. Nejčastěji se vyskytuje na křemen-vizmutové žilovině v doprovodu bismutitu, bismutoferritu, eulytinu, torbernitu a walpurginu, jindy bývá provázen bayldonitem, hedyfanem, pyromorfitem, zeuneritem a parsonsitem.

mixit (Jáchymov-Rovnost I, žíla Geister, 1977)

mixit (Jáchymov, halda žíly Geister, 1997)

Anton Mixa (1838-1906)

mixit (halda žíly Geister, Jáchymov, 2005)

mixit (halda žíly Geister, Jáchymov, 2005)

233

Uranophan-beta

R. Nováček (1935)

Ca(UO2)(SiO3)(OH)2(H2O)5 Poprvé byl popsán z Jáchymova Nováčkem v roce 1935 pod názvem β-uranotil. Název tohoto minerálu byl změněn na uranofán-beta v souvislosti s uznáním priority názvu uranofán před uranotilem, přestože Webskyho popis uranofánu byl nedokonalý, nepřesný a udával jen kvalitativní chemickou analýzu, hustotu a tvrdost, navíc šlo v jeho případě o směs. Název vystihuje skutečnost, že jde o druhou modifikaci uranofánu, jehož jméno je složeno ze slova uran a řeckého výrazu pro obsahovat, existovat. Přestože je Jáchymov jeho typovou lokalitou, patří zde mezi řídce se vyskytující minerály. Pravidelně bývá doprovázen uranofánem, často torbernitem nebo zeuneritem. Od tence jehličkovitého uranofánu se liší poněkud větší tloušťkou krystalů, nikdy nebyl nalezen v podobě práškovitých povlaků či výplní dutin. Je žlutý až zelenožlutý, v ultrafialovém světle nezáří.

uranofán-beta, torbernit (Jáchymov-Rovnost I, žíla Geister, 1977)

Radim Nováček (1905-1942)

uranofán-beta, torbernit (Jáchymov-Rovnost I, žíla Geister, 1982)

234

Meta-uranopilit

R. Nováček (1935)

(UO2)6(SO4)(OH)10(H2O)5 Meta-uranopilit byl poprvé popsán z Jáchymova v roce 1935 R. Nováčkem pod názvem β-uranopilit. Název meta-uranopilit použil Nováček až v roce 1941. Zmínil se o něm jako o názvu vhodnějším, ale vzhledem k již použitému názvu by „přejmenování přineslo jen zmatek“. Název s předponou meta se ujal až na doporučení významného amerického mineraloga Clifforda Frondela. Problém tohoto minerálu spočívá v tom, že u něj nebyla nikdy provedena rentgenová difrakční analýza. Nováček pouze provedl chemickou analýzu a tvrdil, že „na vzorku již není dost materiálu na další analýzy“. Meta-uranopilit byl popsán z jediného vzorku, který byl sice uložen ve sbírce Národního muzea v Praze, ale při revizi v 90. letech 20. století nalezen nebyl, resp. pod jeho pořadovým číslem byl nalezen zcela jiný minerál. Pravděpodobně došlo k přečíslování. Meta-uranopilit byl popsán jako šedožlutý či špinavě zelený s odstínem do hněda, který jeví v ultrafialovém světle jen velmi slabou fluorescenci.

?

235

Brassit

Fontan et al. (1973)

MgHAsO4(H2O)4 Za původní popis se považuje práce Fontana et al. z roku 1973, který nalezl brassit na vzorcích z Jáchymova uložených v muzejních sbírkách. Brassit vznikl jako produkt dehydratace rössleritu. Nazván byl na počest Rejene Brasse, která první syntetizovala podobnou sloučeninu. Přitom již roku 1867 popsal tento minerál jako neznámou fázi Tschermak. Nepojmenoval ho, ale publikoval kvantitativní chemickou analýzu, naprosto shodnou s Fontanovou. Naprosto správně uvedl počet molekul vody ve vzorci a poznal, že tento minerál vzniká z rössleritu samovolnou dehydratací. Vzorek s brassitem pocházel z mineralogických sbírek císařského dvora ve Vídni a Tschermaka na něj upozornil ředitel sbírek Hörnes. Vzorek byl v této sbírce již dlouho, pocházel z Jáchymova a obsahoval vedle brassitu také haidingerit a farmakolit.

brassit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1977)

brassit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1982)

hrany dosud čirých krystalů rössleritu se nejprve zaoblují, pak zakalují a pomalu mění na bílý brassit (stav 2010) (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1987)

Brassit vzniká jako produkt dehydratace rössleritu. Dochází k tomu jak v suchém prostředí sbírek, tak i v relativně vlhkém prostředí důlních děl. Přeměna probíhá několika způsoby. Někdy v celých krystalech rössleritu najednou, kdy se hrany dosud čirých krystalů rössleritu nejprve zaoblují, pak zakalují a pomalu mění na bílý brassit. Jindy vychází z bodových center, kterých může být v jednom krystalu rössleritu i několik, a to buď na povrchu krystalu, nebo pouze uvnitř něho. Existují i případy, kdy krystaly rössleritu buď celé, nebo jejich části, zůstávají nezměněny po mnoho let. Rentgenová difrakční analýza dokonce prokázala, že některé bílé krystaly nadále odpovídají rössleritu, neboť ke strukturní přeměně na brassit ještě nedošlo. Bílý brassit, resp. pseudomorfózy po rössleritu, je velmi křehký.

236

čiré krystaly rössleritu se mění na bílý brassit (stav 2011) (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1985)

237

Nickel-zippeit

C. Frondel et al. (1976)

Ni2(UO2)6(SO4)3(OH)10(H2O)16 Název minerálu je odvozen od jeho chemického složení. Nickel-zippeit byl poprvé popsán Frondelem v roce 1976 z lokality Happy Jack Mine (Utah, USA) a z Jáchymova. Nickel-zippeit obsahuje vedle niklu i určité množství kobaltu, minoritně i železo a zinek. Podle Frondela má jáchymovský nickel-zippeit poměr Ni/Co kolem 10/3, což koresponduje s poměrem těchto kovů v primární rudní žíle. Agregáty nickel-zippeitu mohou být zemité i zrnité, měkké i tvrdší, hnědavě žluté až oranžově žluté. Běžně ho provází sádrovec, méně často uranopilit či další minerály ze skupiny zippeitu. Nalezen byl i v doprovodu sklodowskitu a plumbojarositu. Clifford Frondel (1907-2002)

nickel-zippeit, sádrovec (Jáchymov-Svornost, žíla Niklas, 1977)

nickel-zippeit, sádrovec (Jáchymov-Svornost, žíla Niklas, 1982)

238

Albrechtschraufit

K. Mereiter (1994)

Ca4Mg(UO2)2(CO3)6F2(H2O)17 Albrechtschraufit byl navržen do Komise pro schvalování nových minerálů a minerálních jmen (CNMMN při IMA) K. Mereiterem v roce 1983. Tato fáze pochází z Jáchymova, ale je bez bližší specifikace. Data pro albrechtschraufit nebyla nikdy publikována. Mereiter pravděpodobně vyřešil krystalovou strukturu, neboť jediná práce, která kdy byla o tomto minerálu publikována, je abstrakt o řešení krystalové struktury. Albrechtschraufit byl zjištěn na sbírkovém vzorku se schröckingeritem. Krystalová struktura, která obsahuje dva nezávislé komplexní anionty [(UO2)(CO3)3]4-, a chemický vzorec byly určeny pomocí monokrystalové rentgenové analýzy. Barvu má žlutozelenou. Pojmenován byl po profesorovi vídeňské univerzity, který se zabýval fyzikálními vlastnostmi minerálů.

Albrecht Schrauf (1837-1897)

Kurt Mereiter

239

J. Čejka et al. (1995)

Jáchymovit (UO2)8(SO4)(OH)14(H2O)13

Ve skutečnosti bylo v historii jméno jáchymovit již použito, a to Nováčkem v roce 1935, pro jáchymovský cuprosklodowskit. Nováček však později jáchymovit s cuprosklodowskitem ztotožnil, takže název byl zrušen. Nová minerální fáze, která byla zjištěna v roce 1979 ve sbírce Národního muzea v Praze na vzorku z Jáchymova, byla popsána Čejkou et al. a nazvána jáchymovit. Jáchymovit vytváří mikrokrystalické agregáty či zemité kůry na zvětralé žilovině, obvykle v doprovodu sádrovce, méně často uranopilitu či marécottitu. Krystalky jáchymovitu mají žlutou barvu, někdy s nádechem do zelena, skelný lesk a jsou průsvitné. V ultrafialovém světle září žlutě, slabě až středně intenzivně.

jáchymovit

jáchymovit

(Jáchymov-Rovnost I, žíla Geister, 1973)

(Jáchymov-Svornost, žíla Hildebrand, 1984)

cuprosklodowskit (původně nesl jméno jáchymovit) (štola Giftkies, Jáchymov, 1999)

240

Vajdakit [(Mo

6+

Ondruš et al. (1998)

O2)2As23+O5(H2O)2](H2O)

Byl nazván podle amerického mineraloga českého původu Josefa Vajdáka. Vajdakit patří do nečetné skupiny minerálů s diarzenitanovou skupinou (As23+O5)4-. Jedná se o unikátní oxidickou sloučeninu arzénu a molybdenu obsahující skupinu (Mo6+O2)2+, tj. obdobu skupin vanadyl (V4+O)2+ nebo uranyl (U6+O2)2+. Tvoří šedozelené, zelené, žlutozelené až zelenožluté jehličkovité krystalky nebo kůry na styku žíly Geschieber se silně alterovanou žulou krušnohorského typu. Jeho běžným průvodcem bývá šedozelený až šedý skorodit, tvořící zemité kůry či kulovité útvary. Vzhledem k přítomnosti pyritu a markasitu v žilovině jsou častými doprovodnými minerály i nickelhexahydrit, hexahydrit, melanterit a rozenit. Ve vodě se pozvolna rozpouští a rozkládá.

vajdakit

Josef Vajdák (*1930)

vajdakit

(Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1987)

(Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1992)

vajdakit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1992; foto P. Škácha)

241

vajdakit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1989)

typické pro výskyt vajdakitu je modré zbarvení v okolí, které pravděpodobně způsobuje molybden


skorodit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1987)


halotrichit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1992)

242

halotrichit, skorodit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1990)

halotrichit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1994)

243

Švenekit


Ca(H2AsO4)2 V Jáchymově nalezený přírodní analog syntetické sloučeniny Ca(H2AsO4)2 byl nazván k poctě mineraloga a kurátora Národního muzea v Praze, Jaroslava Švenka. Tento silně kyselý arzeničnan se vyskytl na průniku žíly Geschieber „krušnohorskou žulou“, v blízkosti vývěru pramene radioaktivní vody pojmenovaného akademik Běhounek. Švenekit zde tvoří dva zcela odlišné typy, které se vyskytují pohromadě. První jsou sklovité krystalické agregáty složené z průsvitných až průhledných lupenitých krystalků obvykle bezbarvých, ale i slabě narůžovělých. Druhým typem jsou bílé práškovité až hrudkovité agregáty, na které první typ obvykle narůstá. Jako jejich průvodce se minoritně vyskytly drobné krystalky farmakolitu.

švenekit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1977)

Jaroslav Švenek (1927-1994)

švenekit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1982; foto P. Škácha)

244

Čejkait


Na4(UO2)(CO3)3 Čejkait je přírodní monoklinická modifikace hexagonální, pouze synteticky připravené fáze, Na4UO2(CO3)3. Jméno bylo navržené k poctě Jiřího Čejky, mineraloga a dlouholetého badatele v oboru uranových minerálů, svého času i ředitele přírodovědecké části Národního muzea. První nalezený typový vzorek tvořil drobné jemně zrnité hrudky narostlé na hornině ležící bezprostředně u vodní stružky, bez doprovodných minerálů. Poblíž výskytu čejkaitu byly nalezeny andersonit a schröckingerit. Další vzorky, paradoxně mnohem staršího data, pochází z důlního pole jámy Eliáš. Na limonitizované hornině byly nalezeny nejen samostatné výskyty čejkaitu, ale dokonce byl provázen i velmi vzácným Jiří Čejka grimselitem. Ve víru pachtění za dalšími nálezy však vzorky (*1929) kamsi zapadly, aby byly „znovu“ objeveny až dlouho po popisu nového minerálu. Tento čejkait tvoří dlouze jehlicovité krystalky, paprsčitě seskupené do kulovitých agregátů. V krátkovlnném ultrafialovém světle jeví velmi slabou žlutou až žlutozelenou fluorescenci.

čejkait (typový vzorek) (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1994)

čejkait, grimselit (Jáchymov-Eliáš, žíla Fluder, 1978)

čejkait (Jáchymov-Eliáš, žíla Fluder, 1978)


245





246

Pseudojohannit


Cu3[(UO2)4O4(SO4)2](OH)2(H2O)12 Tento velmi vzácný minerál svým složením i vzhledem připomíná johannit, se kterým se společně vyskytuje. Třebaže pseudojohannit a johannit reprezentují jediné známé přírodní hydratované uranyl sulfáty s obsahem mědi nemají žádnou další vzájemnou podobnost, neboť poměry prvků, rentgenová i optická data jsou zcela odlišná. Pseudojohannit tvoří měkké olivově zelené hlízky, složené z jemných krystalků, ale i relativně tvrdé tmavě zelené kulovité agregáty, složené z hrubších krystalků skelného lesku. V ultrafialovém světle nezáří. Byl nalezen v důlních polích jam Eliáš (Jiřina), Rovnost I a Svornost.

pseudojohannit, sádrovec (Jáchymov-Eliáš, žíla 2A, 1982)

pseudojohannit, johannit, sádrovec (Jáchymov-Eliáš, žíla 2A, 1982)

pseudojohannit, johannit, plumbojarosit, sádrovec (Jáchymov-Eliáš, žíla 2A, 1982)

247

Slavkovit

Sejkora et al. (2010)

Cu13(AsO4)6(AsO3OH)4(H2O)23 Poprvé byl slavkovit zmíněn jako fáze [Cu-AsO4-H2O (3)] v souhrnné práci Ondruše et al. (1997) o druhotných minerálech ložiska Jáchymov. Vzorek pocházel z dobývky na křížení žil Sv. Trojice a Geschieber Dolu Svornost a nesl označení S42a (nález 1986). Vyskytl se spolu s lavendulanem v okolí korodovaných zrn tennantitu a pyritu, v dolomit-křemenné žilovině, jako světle modrozelené kulovité agregáty složené z velmi jemných jehliček. Na jiných vzorcích byl nalezen v paragenezi s lavendulanem, geminitem, lindackeritem a ondrušitem. Jeho nejstarší vzorky byly nalezeny na žíle Geister Dolu Rovnost (1974), kde na žilovině s tennantitem, chalkopyritem a bornitem slavkovit doprovázel lindackerit, geminit (v té době ještě nepopsaný), lavendulan, erytrín a strashimirit. O něco později (1977) byl nalezen v rohovcovitém křemeni v doprovodu lavendulanu i na 12. patře Svornosti, na žíle Geschieber. Pro nedostatečné přístrojové vybavení a malé množství čistého materiálu byly vzorky odloženy na „pozdější“ dobu. Dosud poslední vzorky pocházejí ze štoly Giftkies (2002-2008), kde na křemenné žilovině slavkovit opět doprovázel lavendulan, vzácněji i geminit. V souhrnné práci Sejkory et al. (2006) o Horním Slavkovu byl slavkovit zmíněn jako UNK2. Byl nalezen v Hubském pni, kde se vyskytl v blízkosti zvětralé žíly s tennantitem a kupritem v podobě světle modrých až modrozelených krystalických povlaků, složených z drobných tabulkovitých krystalků. Pojmenován byl po báňském městě Horním Slavkovu.

slavkovit, lavendulan

slavkovit, lavendulan

(Jáchymov-Svornost, žíla Sv. Trojice, 1986)

(štola Giftkies, Jáchymov, 2002)

slavkovit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1977)

248

Metarauchit

Plášil et al. (2010)

Ni(UO2)2(AsO4)2(H2O)8 Metarauchit je novým členem minerálů autunitové skupiny, je niklovým analogem metakirchheimeritu. Poprvé byl metarauchit zmíněn jako fáze [Ni(UO2)2(AsO4)2 . 6-8H2O] v souhrnné práci Ondruše et al. (1997) o druhotných minerálech ložiska Jáchymov. Nový minerál byl nalezen na žilách Geschieber (12. p. šachty Svornost) a Jan Evangelista (patro Daniel, šachta Svornost a Štola č. 1 Vysoká Jedle). Teprve nález na odžilku žíly Schweizer na patře 90 m šachty Eduard (typová lokalita), kde metarauchit tvořil bohaté krystalické agregáty složené z tabulkovitých krystalů žlutozelené až žluté barvy, které dosahovaly velikosti až 1 mm, umožnil získat relevantní strukturní data a charakterizovat nový minerál. Minerál nevykazuje fluorescenci v UV záření. Metarauchit byl nalezen v asociaci s metazeuneritem a sádrovcem na silně alterované žilovině s primární mineralizací tvořenou uraninitem, pyritem a nickelskutteruditem. Pojmenován byl po sběrateli minerálů L. Rauchovi, tragicky zahynulém v důlním poli šachty Rovnost II (viz dále).

metarauchit, metazeunerit (zelený) (Jáchymov-Štola č. 1 Vysoká Jedle, žíla Evangelista, 2003)

metarauchit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1982)

pomníček připomínající tragické úmrtí Luďka Raucha (Jáchymov-Rovnost II, 2010)

249

Sejkorait-(Y)


Y2[(UO2)8O6(OH)2(SO4)4](H2O)26 Triklinický sejkorait-(Y) je novým členem minerálů zippeitové skupiny. Byl nalezen na Červené žíle na patře Daniel (šachta Rovnost, typová lokalita) a dále byl zjištěn na žíle 2A (patro 90 m, šachta Jiřina). Tvoří krystalické agregáty složené z medových, žlutooranžových až oranžových prismatických krystalků, výjimečně až 1 mm velkých. Krystaly mají silný skelný lesk a nerovný lom, vykazují výtečnou štěpnost. Minerál nevykazuje fluorescenci v UV záření. Sejkorait-(Y) byl nalezen v asociaci s pseudojohannitem, zippeitem, rabejacitem, uranopilitem, marécottitem a sádrovcem. Z primárních minerálů byl v paragenezi zastoupen uraninit, tennantit a chalkopyrit. Nový minerál byl nazván na počest českého mineraloga Jiřího Sejkory, vědeckého pracovníka Národního muzea v Praze, za jeho přínos české i světové mineralogii. Je autorem či spoluautorem celé řady vědeckých prací včetně řady popisů nových minerálních druhů.

sejkorait (Jáchymov-Rovnost I, žíla Červená, 2010; foto J. Sejkora)

Jiří Sejkora (*1968)

sejkorait (Jáchymov- Rovnost I, žíla Červená, 2010; foto J. Sejkora)

250

Veselovskýit


(Zn,Cu,Co)Cu4(AsO4)2(AsO3OH)2(H2O)9 Veselovskýit je novým minerálním druhem náležejícím do lindackeritové skupiny. Tento nový minerál byl původně nalezen na vzorku pocházejícím z historického nálezu na žíle Geister (šachta Rovnost). Veselovskýit zde tvoří krystalický agregát veliký 8x5x1 mm, který je složený z bezbarvých až bílošedých mnohočetně srostlých krystalů tabulkovitého habitu, dosahujících velikosti až 1 mm. Vedle veselovskýitu se na vzorku vyskytuje i strashimirit a modrý amorfní arzeničnan mědi. Vzorky s veselovskýitem byly nalezeny i na překopu jámy Rovnost, kde se v doprovodu lavendulanu vyskytly jeho lupenité agregáty bledě zelenavé barvy. Minerál byl pojmenován na počest Františka Veselovského, významného českého mineraloga působícího v České geologické službě, jinak spoluautora celé řady popisů nových minerálních druhů. František Veselovský (*1948)

veselovskýit, lavendulan (Jáchymov-Rovnost I, překop na 6. p., 1977)

251

Ondrušit


CaCu4(AsO4)2(AsO3OH)2(H2O)10 Ondrušit je novým minerálem patřícím do širší skupiny lindackeritu – geigeritu. Nový minerál byl nalezen na žíle Geschieber při křížení se žilou Sv. Trojice (Dreifaltigkeiter gang) na patře Daniel šachty Svornost. Minerál tvoří místy bohaté krystalické agregáty sestávající z prismatických, dobře vyvinutých krystalů šedozelené až světlezelené barvy, které dosahující velikosti výjimečně až 3 mm. Ondrušit byl nalezen v asociaci s lindackeritem, lavendulanem, geminitem a erytrínem. Nový minerál byl nazván na počest Petra Ondruše, českého mineraloga a chemika, který publikoval odborné publikace nejen o jáchymovském rudním revíru a je spoluautorem popisu celé řady nových minerálních fází.

Petr Ondruš (*1960)

odrušit, lavendulan (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1986)

odrušit, lavendulan (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1986)

odrušit, lindackerit, lavendulan, olivenit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1992)

252

Běhounekit 4+


U (SO4)2(H2O)4 Tento minerál je jedinečný tím, že jde o první sulfát čtyřmocného uranu nalezený v přírodě. Vyskytl se narostlý na ryzím arzénu ze žíly Geschieber, na 10. patře Dolu Svornost. Vytváří smaragdově zelené krystaly několika typů. Nejčastěji drobné čočkovité krystaly, méně často tence prismatické krystaly seskupené do kulovitých agregátů. Velmi vzácně byl nalezen i jako zdvojčatělé prismatické krystaly, velké až 2 mm. Nový minerál byl nazván na počest Františka Běhounka, který měl významný podíl na rozvoji města Jáchymova a jeho radiových lázní. Jáchymov mj. popularizoval i v naučných publikacích a atomových bestsellerech. Byl profesorem na Univerzitě Karlově v Praze, řídil Státní radiologický ústav a patřil k zakladatelům Fakulty technické a jaderné fyziky (dnes FJFI ČVUT). Věnoval se metodám měření radioaktivity, přirozenému záření a využití záření v lékařství.

František Běhounek (1898-1973)

běhounekit, arzén (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1988)

253

Agricolait

Skála et al. (2011)

K4(UO2)(CO3)3 Agricolait je draselným analogem o něco dříve z Jáchymova popsaného čejkaitu Na4UO2(CO3)3. Jeho drobné čiré prizmatické krystalky světle žluté až zelenavě žluté barvy byly nalezeny v dutinkách křemenné žiloviny žíly Fluder jámy Eliáš a ve štole Giftkies. V ultrafialovém světle nevykazuje fluorescenci. V roce 1994 byl mezi světově význačné osobnosti zapsán Georgius Agricola v UNESCO i Georg Bauer, obecně známější jako Georgius (1494-1555) Agricola. Tento všestranně vzdělaný učenec, „otec mineralogie“, načerpal mnoho znalostí i za svého pobytu v Jáchymově, kde působil jako lékař. Nový jáchymovský minerál byl proto pojmenován po něm. V minulosti byl po Agricolovi už jeden jáchymovský nerost pojmenován, ale pro nedostatek konkrétních údajů byl mezinárodní komisí název zrušen (jeho popis byl uváděn jako „zelený eulytin“, tedy nejspíše odpovídal mnohem později popsanému namibitu).

agricolait

agricolait

(Jáchymov-Eliáš, žíla Fluder, 1977)

(Jáchymov-Eliáš, žíla Fluder, 1982)

agricolait (štola Giftkies, Jáchymov, 2001)

254

Adolfpaterait


K[(UO2)(SO4)(OH)(H2O)] Adolfpaterait tvoří skelně lesklé zelenavě žluté srostlice tabulkovitých krystalů, které se seskupují do kulovitých agregátů o velikosti až 2 mm. Vyskytl se v doprovodu čejkaitu a schoepitu. V dlouhovlnném ultrafialovém světle září intenzivně zeleně. Byl pojmenován po českém chemikovi Adolfu Paterovi, jehož činnost je úzce spjatá s Jáchymovem. Od roku 1852 působil v jáchymovské c. k. Stříbrné huti, kde v roce 1855 zahájil podle vlastního výrobního postupu produkci uranové barvy v technickém měřítku, čímž zachránil jáchymovské doly před úpadkem. Proslavil se i novým způsobem výroby stříbra, který pronikl do celého světa, a který byl po něm pojmenován. V letech 1855-1858 totiž vylepšil výrobu stříbra včetně zpracování nikl-kobaltových rud zavedením nového hydrometalurgického postupu (výroba tzv. mokrou cestou). Vedle stříbra tak dokázal získat z komplexních jáchymovských rud vanad, kobalt, nikl a vizmut, což před ním nikdo v celé monarchii nedokázal. Po odchodu z Jáchymova se stal ředitelem Státní metalurgické laboratoře ve Vídni.

Adolf Patera (1819-1894)

adolfpaterait (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 1979)

255

Štěpit 4+

prozatím nepublikováno

U (AsO3OH)2(H2O)4 Tento nový minerál je přírodní analog obdobné syntetické látky U(HAsO4)2 . 4 H2O. Nápadným indikátorem U4+ je barva minerálu, která je tmavě zelená [u minerálů obsahujících jako kation pouze uranylovou skupinu (UO2)2+ není známa]. Štěpit tvoří tabulkovité krystalky připomínající uranové slídy, které se obvykle seskupují do kulovitých agregátů. Často ale kuličky mívají i radiálně paprsčitou stavbu. V ultrafialovém světle nevykazuje fluorescenci. Minerál byl pojmenován po Josefu Štěpovi, který začal pracovat v Jáchymově r. 1896, kdy nastoupil jako hormistr a závodní na státním Dole Werner. Postupně byl jmenován do různých funkcí a r. 1920 byl jmenován ministerským radou. Roku 1905 objevil na patře Daniel Dolu Werner prameny raJosef Štěp dioaktivní vody, které byly později označeny jako prameny (1863-1926) Štěpovy. Štěp se všemožně snažil přesvědčit vládní kruhy o dalekosáhlém významu pramenů, což nebylo snadné. Absolvoval mnoho přednášek a demonstroval desítky pokusů, jen aby jáchymovským radioaktivním pramenům získal popularitu a vyvolal o ně patřičný zájem. Protože je otcem myšlenky radiových lázní a má značné zásluhy na uskutečnění tohoto projektu, lze Štěpa považovat za zakladatele jáchymovských lázní, tj. prvních radioaktivních lázní na světě.

štěpit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 10. p., 1987)

štěpit (Jáchymov-Svornost, žíla Geschieber, 5. p., 1977)

256

Babánekit

prozatím nepublikováno

Cu3(AsO4)2(H2O)8 Pro podobnost s erytrínem či köttigitem unikal tento nový minerál dlouho pozornosti. Jeho jemné jehličky se seskupují do kulovitých agregátů barvy béžové, hnědorůžové až růžové, světlejších i tmavších odstínů. Doprovázen bývá zejména lavendulanem, méně často i strashimiritem. Typická pro babánekit je korodovaná žilovina s obsahem tennantitu a chalkopyritu, na nichž bezprostředně narůstá. Pojmenován byl po báňském odborníkovi, důlním měřiči a geologovi, vrchním horním správci Františkovi Babánkovi, který František Babánek (1836-1910) působil ve Vídni, Příbrami, Jáchymově, Par(první zprava v zadní řadě) dubicích a v Praze. V Jáchymově stál od roku 1881 v čele Báňské a hutní správy. Zajímal se o geologické poměry ložiska, mineralizaci rudních žil i historii dolů, v roce 1891 publikoval první geologické profily zdejších rudních žil.

babánekit, lavendulan (Jáchymov-Rovnost I, žíla Geister, 1977)

257

Sekundární minerály. Torbernit A. G. Werner (1793) Cu(UO 2 ) 2 (PO 4 ) 2 (H 2 O) 8-12

Recommend Documents