„Sein-lassen“ u Heideggera
LvH, 2003
Známý Heideggerův termín „Sein-lassen“ je silně problematický, ale nejvíc tam, kde o skutečné „jsoucnosti“ v klasickém řeckém pojetí nemůže být ani řeči. Tak třeba v případě textu máme před sebou jen plochu pokrytou nějakými znaménky. Kdybychom tuto plochu i se znaky, které ji pokrývají, chtěli „nechat být“ tím, čím sama „jest“, musili bychom se vzdát jakéhokoli pokusu těm znaménkům „porozumět“, tj. přes ně a za ně proniknout k tomu, co „znamenají“ (a to nikoli jednotlivě a izolovaně od ostatních – to by pak vskutku byly pouhé „znaky“ resp. jakési „stopy“ a nic víc) a k čemu vedou, přivádějí naši mysl. A toto „míněné“, které je nejen za potištěnou nebo popsanou plochou, ale i za tím, jak jsme jí porozuměli, a také za (resp. „před“) naším porozuměním a mimo ně, je ovšem zároveň to, co „mínil“ i ten, kdo tu plochu popsal anebo nechal potisknout, aniž by to mohlo být chápáno jako složka či součást jeho mínění (jeho aktu mínění). Platí dokonce pravý opak onoho „ponechání být“: je zapotřebí neponechat to tak, jak to je, totiž bez obsahu a významu, nýbrž pokusit se za veškeré možné pomoci (a ovšem i za veškerého respektu) toho, co na tom papíře, na té „ploše“ „jest“, proniknout k tomu, co ani na ploše, ani na „písmenkách“, ani společně v nich všech ve skutečnosti „není“, ale oč vlastně a především jde. Někdy mluví o „obsahu“, ale je to velmi nepřiměřená metafora, protože ten údajný „obsah“ není ani na ploše, ani v písmenkách „obsažen“, ale otevře se nám teprve tehdy, když ani plochu, ani písmenka nenecháme být, ale začneme
s nimi a kolem nich a za nimi něco významného vymýšlet, ale vůbec ne jakkoli ani libovolně či svévolně. (Písek, 030204-x.)
03-02
Člověk – vztah k sobě
LvH, 2003
Mělo by tomu být tak, že každý je svým vlastním nejostřejším kritikem; ve skutečnosti jsou lidé bohužel většinou svými vlastními největšími nepřáteli (aniž to vědí), protože si příliš fandí.
030210-1.)
03-02
(Praha,
Partitura osudu
Karel Floss, 2002
(Věnováno mému vnukovi Karlu Martínkovi, dómskému varhaníkovi v Olomouci) Je noc a v olomoucké katedrále čtu partituru svého osudu – má vlastní krev z ní na varhany hraje a slyším bytí až tu nebudu. Před léty jsem tu při mši gymnazistů zahlédl Boha v modrém oblaku – pivoňky voní a já říkám Kristu: zasvěť mé srdce do svých zázraků. Zde denně vzchází zlatá setba Zdíka z pradávných časů české kroniky, zde světili jsme mučedníka ticha, když ďábel v Čechách rdousil básníky. Tak celý vesmír v jedné katedrále k hodině poslední závratně zraje.
Kdo složil, Bože, moji partituru, když sám znám akord, pro nějž souzen budu?
Experiment
03-02
myšlenkový
LvH, 2003 Celé myšlení je vlastně založeno na experimentování: formou „pokusů a omylů“ (trial and error) rozvrhujeme (na nějaké úrovni a určitými příslušné epoše vlastními resp. v ní rozšířenými a uplatňovanými ,prostředky‘) nahlédnutí smyslu něčeho, oč nám jde resp. k čemu se chceme nějak blíž dostat. Prostředky příslušející dané době ovšem mají tzv. předpoklady, které mohou být v též době buď zčásti rozpozná(vá)ny anebo zůstávají nerozpoznány (a jsou rozpoznávány až v dobách pozdějších. Tyto předpoklady však jen zčásti a jen relativně zůstávají bez proměny, neboť tím, jak jich je používáno, jsou někdy mírně a jindy rozhodněji opravovány a upravovány. To v důsledcích znamená, že ve chvíli, kdy je objevena nová tématika, může to mít značné a více méně zřetelné následky nejen pro rozmanité posuny významové (pokud jde o slova, termíny), a nejen pro myšlenkové ,prostředky‘, jichž si jsme vědomi, ale také pro ony ,předpoklady‘, které jsou vlastně velmi často rozvrhovány nevědomky, takříkajíc „nazdařbůh“, tentativně a – pokud
přece jde o více méně vědomý a plánovaný pokus – „na zkoušku“. Tak je tomu jak v těch případech, kdy se pokoušíme myšlenkově proniknout k něčemu předmětně skutečnému, tak – a zejména – v případech, kdy takové „předmětná“ skutečnost není naším vlastním cílem, ale spíše to, co chápeme jako její „smysl“, tedy to, nač ona sama ještě dále poukazuje a k čemu hlavně soustřeďuje naši myšlenkovou pozornost. (Písek, 030214-1.)
03-02
Experiment
L vH, 1986
Slovo "experiment" překládáme do češtiny jako "pokus". Obě slova však mají své etymologické i významové kontexty, k nimž právě dnes budeme muset přihlédnout. 2. Latinské slovo experimentum je odvozeno od slovesa experior, -iri, od něhož je odvozena také experientia. A vskutku nejen po celou scholastiku, ale až do samé renesance bylo obou termínů užíváno většinou v témž smyslu, totiž jako "zkušenost". 3. K pojmovému odlišení (nikoliv ke skutečnému experimentování, které ovšem předcházelo) docházelo v renesanci, ale pod jinými termíny. Velmi dobré rozlišení, dodnes platné (resp. za platné považované) podal Francis Bacon ve svém Novum Organum I,82: (4.) "Restat experientia mera, quae, si occurat, casus, si quaesita sit, experientum nominatur." (Zůstává ryzí zkušenost, která - když se nahodí - sluje náhoda, a když je vyhledávána, sluje pokus [pokus].) 5. Z toho důvodu to je právě Francis Bacon, který je dodnes považován za průkopníka a otce experimentální metody. G.Thomson napsal již 1651 "A Vindication of Lord Bacon, the auctor of experimental philosophy". 6. Rob.Boyle podobně vidí v Baconovi "one of the first and
greatest experimental philosophers of our age" (Works, 2,514) (jednoho z prvních a největších experimentálních filosofů naší doby). 7. Co je tedy podstatou experimentu a čím se podstatně liší od pouhé (všeobecně pojaté) zkušenosti? Srovnejme např. způsob, jak toho termínu užívá Tomáš Akvinský, s novým pojetím. V Sum.Theol. I,58,3, ob.3 čteme: "ex multis enim memoriis fit unum experimentum". Tady jde zřejmě o jakýsi destilát, esenci mnohých zkušeností, z níž odpadá nahodilé a zůstává podstatné, tj. to, co je všem těmto zkušenostem společné. 8. Novodobé pojetí však nehledá to, co je jako to společné obsaženo ve všech našich dosavadních zkušenostech, nýbrž usiluje o poznání něčeho nového, o nalezení zkušenosti, kterou dosud nikdo neudělal a která je pro osvětlení všech dosavadních zkušeností mimořádně důležitá. x.) 16.6.86) x)
(nalezeno v počítači, blíže nedatováno – 86nnnn(zjištěno, že jde o přepis krouž. bloku, list 86-151 ze tedy:
(Praha, 860616-
03-02
Lidská práva
LvH, 2003
Myšlenka lidských práv byla od počátku spojena s jakýmsi ne zcela přesně vymezeným pojetím přírody resp. přirozenosti. Nejvýznamnější konotací tohoto pojetí „přirozenosti“ lidských práv bylo zdůrazněné pochopení jejich nezávislosti na společenském a politickém řádu, tedy jejich nezávislosti nejen na panovníkovi a na vládních a politických (i církevních) institucích, ale také na tom, jak jsou v té či oné době chápána a interpretována. Podtržení té okolnosti, že lidská práva nejsou žádným lidským výtvorem a že nejsou lidem udílena ani propůjčována žádnou lidskou institucí, dělá z lidských práv jednak jakýsi zvláštní fakt, zvláštní skutečnost, která může být poznávána anebo zůstat nepoznána, uplatňována nebo naopak potlačována, respektována nebo popírána, ale jejíž „skutečnost“ a zejména „platnost“ není na takovém respektu a uplatňování založena, stejně tak jako jejich potlačování a popírání jim nemůže na jejich platnosti a závaznosti ničeho ubrat. To nám může připomínat velmi podobnou situaci, týkající se např. povahy geometrických obrazců a jejich vzájemných vztahů. Také kružnice, obdélník nebo trojúhelník jsou něčím, co se dalekosáhle vymyká lidské kompetenci jak ve své povaze, tak co do jejich vzájemných vztahů, i když je možno – v tom je zajisté jeden
ze zdánlivých rozdílů – se o geometrii a její obrazce vůbec nestarat a dokonce o nich vůbec nevědět. Také o lidských právech je možno nic nevědět a dokonce se o ně nestarat, i když jsme se už o nich něčeho doslechli. Pro některé pracovní úkoly (některá zaměstnání) a zejména pro některé teoretické (vědecké) záměry je nejen znalost geometrie, ale naprosté uznání její závaznosti nezbytnou podmínkou; a stejně závaznou a bezvýhradnou podmínkou pro lidské společenské a politické atd. jednání je v určité době, kdy myšlenka lidských práv došla svého (byť jen částečného) pochopení a vyslovení, stále jasnější a jednoznačnější respekt k ní. To platí zejména pro evropské poměry z posledních dvou stoletích čím dál zřejměji, a na vztahu k této myšlence lze hodnotit jak smýšlení jednotlivých lidí, tak úroveň a perspektivu společenských a politických programů a hnutí.
(Praha, 030217-1.)
03-02
Husserl, Edm.
Jan Patočka, 1976 ?
Ich habe Husserl zum ersten Mal in Paris im Jahre 1929 gesehen. … So habe ich den Anfang der „Cartesianischen Meditationen“ miterlebt, welche von Husserl als eine systematische Darstellung des Ganzen der phänomenologischen Problematik entworfen und gemeint waren – leider so gedrängt und überfüllt, daß sie für Vorträge wenig geeignet war. Und doch ging von diesem /VIII/ Vortrag und dem Vortragenden etwas aus, was das Verständnis forderte, was in die Gedankengänge hineinzog, mochten sie noch so ungewöhnlich sein – man empfand die dringende Notwendigkeit einer neuen Grundlegung, einer Umorientierung von säkularer Tiefe – und man sah einen Philosophen vor sich, der nicht referiert und kommentiert, sondern in seine Werkstatt sitzt, als ob er allein wäre, und mit seinen Problemen ringt, unbekümmert um Welt und Menschen. Der Erfolg war groß, obwohl die damaligen Meister der Sorbonne wie Brunschvicg, Bréhier, Gilson, wohl aus Sprachgründen, wie mir Koyré später erklärte, nicht erschienen waren. …
(4272, Die Welt des Menschen – Die Welt der Philosophie, Festschrift für J. Patočka, Den Haag 1976, S. VII-VIII.) 03-02
Myšlení
LvH, 2003
Myšlení se na jisté úrovni otvírá nová možnost, totiž obrátit se k sobě samému. To se pochopitelně neděje jedním krokem a také nikoli v krátké době.Je to vlastně nekončící úloha myšlení, aby dostatečně porozumělo samo sobě, neboť jinak nemůže dostatečně
porozumět tomu, jak vůbec může myslet něco jiného. A mezi těmi kroky, jimiž se myšlení pokouší pochopit samo sebe a myšlenkově se samo uchopit, můžeme rozlišit dvojí: jedny kroky se přimykají k tomu myšlení, které je myšleno, tak, že v něm vlastně pokračují. A tyto kroky pak ono myšlení upevňují a prohlubují. Ale vedle toho můžeme zřetelně rozpoznávat kroky, které se od myšlení myšleného jaksi distancují, nacházejí jiné, nové pozice a nová východiska a ukazují ono myšlené myšlení z takové perspektivy, která je pro ono myšlení nepřístupná a nedosažitelná. Obecně můžeme o této zvláštní schopnosti myšlení, vracet se k sobě a učinit sebe samo problémem a tématem zkoumání a přezkoumávání, mluvit jako o reflexi. Reflexe, která jen přisedá a přiléhá k onomu myšlení, jež má být reflektováno, upadá do jakési „ideologizace“, protože ono reflektované myšlení je potvrzováno a upevňováno, místo aby bylo viděno a zkoumání z distance. Tam, kde reflexe zahrnuje tuto distanci a sama se už myšlenkově pokouší najít východiska a způsoby nové, od dosavadních odlišné, a kde do oné distance nevstupuje pouhý odklon od dosavadního myšlení, ale také a především kritický příklon a přístup, můžeme mluvit o reflexi v pravém slova smyslu, neboť pravá reflexe je vždy reflexí kritickou. To má posléze své závažné důsledky i pro výslednou reflexi filosofie jako takové, nejen pro jednotlivé dílčí reflexe jednotlivých myšlenkových kroků. Filosofie, která neusiluje o uchopení sebe samé jakožto specifického fenoménu z dostatečné distance, stává se rychleji nebo pomaleji ideologií, protože není s to se ubránit velkým tlakům a tahům zejména společenských a politických trendů, jimž pak nutně vychází příliš daleko vstříc, pokud
je vůbec neinternalizuje. Naproti tomu filosofie kritická i vůči sobě si v sobě udržuje něco prorockého, neboť své postupy ve větší nebo menší míře rozvrhuje s ohledem na budoucnost, na kterou očekává a od níž očekává i víc světla, umožňujícího další a ostřejší kritiku i filosofickou sebekritiku. (Praha, 030224-1.)
03-02
Kosík, Karel
Jan Patočka¸1969
Kosík zásadně odmítá být fenomenologem a hledá ve fenomenologii pouze „racionální jádro“. Z našeho stanoviska je třeba litovat, že fenomenologem není dost. Přes tyto poznámky, které podávám ze svého osobního stanoviska, spěchám poznamenat, že Kosíkova kniha znamená průlom a v jistém smyslu epochu: je to
tvůrčí navázání na velkou, hloubkovou problematiku zatím poslední fáze filosofického myšlení. Kosíkovi se podařilo to, co celým generacím, následujícím po našich čtyřicátnících, nebylo dopřáno, totiž rozpracovat původním způsobem základní tematiku, o kterou v dnešním myšlení běží. Vyrovnávat se s Kosíkovou filosofií znamená postavit se na úroveň problémů, traktovaných předními mysliteli posledních dvou set let. Kosíkovou prací vrací se naše myšlení tam, kde svou podstatou chtělo být již v první polovině minulého století – myšlením oné zásadní proměny, která se s člověkem stala v moderní době, spočívající v tom, že člověk neakceptuje dané, nýbrž mění je a vytváří tím zároveň teprve sebe sama, své duchovní možnosti i svůj svět. (3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 132.) 03-02
Kosík, Karel
Jan Patočka¸1969
Abychom prostě resumovali své kritické poznámky: Kosíkova práce skutečně ukazuje hluboké porozumění tomu, že problematika klasické německé filosofie, hlavně Hegelovy, marxismu a moderní fenomenologie a existencialismu patří k jedinému /131/ významovému celku, a podává ke konkrétnímu řešení těchto vztahů velmi pozoruhodný příspěvek tím, že posunuje pojem praxe na místo, kde existenciální filosofie a ontologie z ní vycházející klade existenci. Avšak tento úkol u
Kosíka se mi zdá nedořešen, protože jeho „dialektika konkrétního“ není stále ještě dialektika žitého života, kterým nepochybně jsme, nýbrž přeskakuje tento problém až do dialektiky věcí, kterými již tak nepochybně nejsme, do cela hypotetické dialektiky přírody, která není přírodou přírodovědy. Nezdá se nám vhodné zavěsit konkrétní dialektiku praxe, která je něčím zkušenostně daným, na metafyzickou dialektiku, když je možno bez této metafyziky vymezit oblast zkoumání praxe jako oblast smyslu, do něhož vnějšek zasahuje potud, pokud dává příležitost k budování smyslu. Praxi je potřebí zkoumat fenomenologicky a bude-li pak třeba, teprve ontologicky; fenomenologie života je fundament antropologie a ta možná pak i pro ontologii, pokud v lidské praxi jde o porozumění bytí, nejen jsoucnům, jako jsou věci a my sami. (3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, 03-02 str. 130-31.)
Kosík, Karel
Jan Patočka¸1969
Pozoruhodné se mi zdá, že k tomu všemu, k tomuto nalezení sebe a zároveň ústředního problému moderního myšlení dochází současně s politickým děním pro nás odedávna nejzávažnějším. Byla to tato filosofie, která zároveň prohlásila otevřeně za filosofii revoluce –
jakožto jádra, kolem něhož krouží celá moderní problematika – a která to učinila jakožto filosofie, v ryzí věcné diskusi přes hranice společenských systémů, bez asistence politiků a ani jim neasistujíc, jež znamenala v našich poměrech signál naší historické i duchovní situace. Kosíkova filosofie, s níž v mnohém nesouhlasíme – své názory jsme vyjádřili, - je českou filosofií dnešní doby.
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 133.) 03-02
Objektivita
Tomáš Halík, 2002
Pro modernu byla hlavním nástrojem zlepšování světa věda, která připisovala – na rozdíl od ostatních přístupů ke světu – atribut objektivity. Dnes vidíme, že i pohled vědy nese s sebou vždy horizonty nedotázaných předpokladů. Můžeme se buď vzdát nároku na dosažení objektivity a ponořit se do bezbřehého relativismu a skepse, nebo nastoupit ještě jinou cestu k „objektivitě“, než bylo hromadění poznatků a experimentů. Je-li objektivita plod ctnosti spravedlnosti, pak cesta k ní vede prohlubováním citlivosti pro odlišné a uznáváním legitimity práv druhého, neustálým překračováním vlastního horizontu, kladením sebe sama „do
závorky“. Není někdy tady základ skutečné, a nejen slavnostně proklamované „etiky pro věk globalizace“? Není někde tady odpověď na úzkost těch vědců, kteří si uvědomují, že ne všechno, co „můžeme“ – ve smyslu „dokážeme to, umíme to“ –, také „můžeme“ ve smyslu mravní oprávněnosti a globální zodpovědnosti? Když jsme na cestě, po níž nás vedla hesla „podmanit si svět“, „uskutečnit sebe sama“, „vědění je moc“, „čas jsou peníze“, „vše je dovoleno“ etc., došli už tak daleko, /121/, neuměli bychom se rozpomenout také na zcela opačný pohyb života?
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 120–21.) 03–02
Pravda
Tomáš Halík, 2002
Cesta k pravdě je cesta oprošťování. Ano, čas od času bychom měli vyjít do pouště a vnímat ono nic, nic – a zase nic, o kterém mluvili mystikové. Proč „otcové pouště“ hledali Boha, nejvyšší pravdu, právě zde? Možná v prvotní naivitě hledali někteří jen klidný, tichý prostor, v němž se více mohou věnovat přemýšlení o Bohu, aby o něm získali větší poznání. Poušť však není místem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámcem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámem, v němž se Bůh ukáže, ona sama je jeho obrazem. Bůh není žádné „něco“ – je dokonale oproštěn od všeho, je touto oproštěností. Bůh je prázdnotou – a proto všechny věci mohou být v Bohu, mohou tam být plně samy sebou. Dokonalá láska znamená umřít svobodně svým
nárokům a dávat druhému prostor, aby byl sám sebou. Když si toto naplno uvědomíme, pak slovo apoštola, že „Bůh je láska“, přestává být pro nás sladkou frází. Snad nejhlubší, co bylo vysloveno o Bohu, řekl Mistr Eckhart: Bůh není v tomto světě jsoucen, zde je „nic“ – a ty sám se musíš učinit „ničím“, aby ses s ním setkal – jako nahý s nahým. Dokud budeš lpět na čemkoli, dokud budeš fixován na věci a vědomosti, nebudeš vnitřně svobodný. Bůh, který je svoboda a pravda sama, se dává člověku natolik, nakolik je oproštěný, nakolik je svobodný od sebe sama. 03–02
Kosík, Karel
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 121.)
Jan Patočka¸1969
…
3. nejdůležitější jsou ovšem vlastní systematicko-filosofické práce. V nich se teprve plodnost tohoto novopočátku může plně ukázat. Kosíkovo dílo „Dialektika konkrétního“ si klade nejvyšší cíle. Snaží se ukázat, že „praxis“ je tím pojmem, který dává klíč ke všem moderním problémům ontologickým, gnoseologickým, existenciálním.
Kosíkova kniha není systematické dílo, nýbrž řada čtyř volně na sebe navazujících úvah, které mají ukázat, jak pojmy praxe a pojem konkrétní totality, tj. totality, která není prostě jen nad částmi nebo pouhou sumou částí, nýbrž dynamickým, vnitřně se strukturujícím celkem, jsou pravou filosofickou základnou pro řešení problémů existence, kultury a „Dialektika konkrétního“ je založena na hluboké ústřední intenci, ale nerozvíjí pojem praxe systematicky, „v pořadí
důvodů“. Není popsána a sou/126/borně analyzována struktura praxe, jsou k ní podány jen dílčí příspěvky. Konfrontace s Husserlovým pojetím subjektivity a Heideggerovým pojmem existence není soustavná, a proto má Kosíkova filosofie často aforistický ráz.
03–02
(3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 125–6.)
Kosík, Karel
Jan Patočka¸1969
Kosíkova koncepce praxe nechce být antropologií, nýbrž mnohem spíše úvodem k ontologii. Jako by však bylo zapomenuto na okolnost, kterou uznával ontolog par excellence Hegel: že k ontologii, ke stanovisku absolutna, totality, je nutno dospět ze stanoviska relativity, a že správným požadavkem každodenního vědomí, aby se mu přistavil žebřík vedoucí k absolutnu. Avšak toto přistavení žebříku implikuje antropologický ohled a rozhled. I když filosofie nezůstane pouhou antropologií, musí mít fenomenologický, a to znamená antropologický základ, lidskost jako fenomén musí být východiskem.
Člověk jako fenomén – to je člověk, jak prožívá svůj život. Tento antropologický fakt, že živý člověk žije svou aktivitu, že celé jeho bytí je soustředěno v jeho praxi, je třeba filosoficky analyzovat. Pak se ukáže,
1. že celá problematika kritická, ta, kterou Kant se postavil proti dogmatismu předmětnosti, do níž se vpadá bezprostředně, se dá navázat na tuto analýzu žitého života;
2. že analýza žitého života není subjektivní idealismus, že je jako analýza smyslu hluboce odlišná od každé metody přirozeného, zejm. přírodovědeckého poznávání předmětnosti, že to není analýza předmětů, nýbrž předmětného smyslu;
3. že zde je rovněž přístup k dějinám, které rovněž nemohou být uvedeny tak, že do nich vpadneme z čista jasna, je třeba rozebrat životně-antropologický přístup k nim. Z tohoto hlediska potom teprve lze ostře postavit /127/ proti sobě pojetí člověka jako existence a jako praxe. Liší se hluboce zásadním pojetím vztahu člověka k světu. Sice v obou případech je člověk charakterizován bytím, pobýváním na světě. Ale pobyt jako existence je dále určen jako úpadek do světa, původní a většinová forma existence je každodenní úpadek do neosobního, či lépe pseudoosobního ono-se … Je však třeba 1. ukázat analýzou personálních struktur situace člověka na světě, jak je toto pseudoosobní do nich zařazeno; 2. ukázat, že vztah ke světu není už od původu pouze takto negativní, nýbrž že je základem všeho duchovního seberozvinutí člověka – v tom že je právě specifikum lidské praxe. (3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 126-7.)
03-02
Kosík, Karel
Jan Patočka¸1969
Že existenciální moment předběhu k smrti je pouze momentem bohatší struktury, viděl správně objevitel lidské praxe Hegel, který uvedl boj, risiko smrti, úzkost ve vztah k práci jako praformě lidské praxe. Kosík navazuje na tuto Hegelovu myšlenku, čímž se snaží překonat Heideggerův pojem existence i jeho fundamentální ontologii. Soustředí se pak na pojem práce jako fundamentální lidské praxe, pronikající všecky lidské činnosti, určující je. Člověk není u něho bytostí pracující vedle hrající si, bojující, milující, tvořící umění atd., nýbrž je bytostí pracující v tom všem. To znamená rozšíření běžného pojmu práce mimo běžný úzus. Otázka je, zdali to je /128/ nezbytné: rozhodně bude nutné pak pojem práce diferencovat v práci jako genus a jako druh praxe. Novinkou v Kosíkově pojmu práce je, že práce má být onou dialektickou prasituací a praformou dialektiky, kde člověk se stává nejen tvůrcem jistých jsoucen – svých
produktů, nýbrž tvůrcem bytí – totiž svého vlastního bytí v distanci vůči věcem, ve vztahu k jejich celku, ke světu. Práce není jen ontická, nýbrž ontologická. Tuto pretenci, prací vyložit vznik samotných bytostných struktur lidství, zejména času ve smyslu původní časovosti, navazuje Kosík na Hegelovu dialektiku zadržené žádostivosti. Zadržená žádostivost, mezi niž a upokojení je vloženo zprostředkování praktickou činností, jakou je práce, implikuje vznik časové struktury. Práce je tak u zrodu člověka, je možno říci, že je tvůrčím východiskem k němu. Je patrné, že Kosík zde interpretuje ve smyslu ontologickém Engelsovu tézi o polidštění opice „prací“. Je jasné, že v obou případech věží o případ dialektiky přírody: z ne-lidské formy praxe se stává lidská, z praxe jdoucí za bezprostředním úkojem praxe zprostředkovaná, kde nakonec zprostředkovatelem bude vztah k světu v celku. (3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 127-8.)
03-02
Kosík, Karel
Jan Patočka¸1969
Kosíkova dialektika vzniku člověka je neméně objektivní, metafyzická dialektika než Engelsova dialektika přírody. Jejím nositelem není člověk a lidské struktury, nýbrž zvíře v celku dialektických, tj. rozumných, pochopitelných struktur přírody. Takto pochopená dialektika není živá, žitá dialektika našeho života a dějin, nýbrž objektivistická metafyzika, která se drží určitých abstraktních struktur a z nich odvozuje jisté konkrétní fenomény. Není to dialektika konkrétního, nýbrž konstruktivní princip. Nikoli produkce člověka člověkem, nýbrž /129/ produkce člověka z mimolidského je tun námětem. Slovo „práce“ to špatně maskuje, neboť neznamená v tomto případě nic jiného než onu prvotní distanci, charakterizující všecky lidské činnosti, v jejím protikladu k zvířecí bezprostřednosti.
Potom však by možná bylo správnější říci ne že práce je ontologickým momentem člověkotvorným, oním momentem praxe, který vytváří bytí, nýbrž že to je objektivní dialektická logika, která v momentu práce jakožto negace bezprostředního úkoje potřeb přetváří zvířecí formu v lidskou. Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. … (3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 128-9.)
03-02
Kosík, Karel
Jan Patočka¸1969
Na toto pole objektivistické dialektiky Kosíka sledovat nechceme a nemusíme. Ontologickou funkci dovede lidské praxi vindikovat jen tím, že předpokládá objektivní dialektickou logiku, která sama ovšem má funkci ontologickou – nemůže tedy ve skutečnosti ontogenetická funkce, tvorba bytí, připadat práci jako jejímu pouhému momentu. Představíme-li si naopak vznik člověka jako konkrétní přírodní děj, jako biologickou mutaci životní formy, pak máme lidskou životní formu, tu, jež i m imo bezprostřední úkoj je s to udržet se, vždy již jako celek hotovu a nemůžeme určitý moment její, např. distanci mezi žádostí a úkojem, považovat za původnější než jiné, např. časovou formu. Naopak bude to tak, že naznaččená distance bude neméně předpokládat též časovost, jako naopak. Dialektický vznik člověka v přírodě vykládá člověk z nelidského na základě objektivního smyslu („rozumu“) věcí, „práce“ je tu jen jedním z momentů této struktury. To je dialektika pouze myšlená a v tom smyslu abstraktní. Dialektika práce, kterou žijeme, která je proto konkrétní, však vždycky již lidské základní struktury a zejména časovost předpokládá. K tomu, abychom studovali onu konkrétní dialektiku, kterou si člověk sám vskutku vytváří, není však potřebí sahat až k oné objektivní dialektice, která možná – ale beze skutečné záruky – vytváří základní ontickou formu „člověk“. Člověk se sám vytváří,
protože jeho podstata je „otevřená“, vyžaduje, aby se teprve činil tím, čím jest, aby volil, uskutečňoval a tím omezoval a opět tvořil nové možnosti toho, čím a jak jest. V tomto druhém smyslu se člověk sám produkuje, není nikdy uzavřen – a přece poznává v jiných způsobech lidství sebe, týž ontický základ. V tomto sebevytváření hraje důležitou, základní historickou úlohu práce, ale nikoli již v onom generální smyslu, v němž člověk je bytostí pracující, i když si hraje, miluje a bojuje, nýbrž ve smyslu speciálním, jako formace objektivity přechodu subjektu do věcí ve smyslu vynaložení života, času na tuto formaci. (3586, Česká filosofie a její soudobá fáze, in: O smysl dneška, Praha 1969, str. 129-30.)
03-02
Experiment
myšlenkový
LvH, 2003 Experimentem se v přírodních vědách rozumí takové uspořádání postupu, kdy máme zajištěno, že nesledované okolnosti či podmínky se co jenom možná nemění, a ty, co sami měníme, máme pod naprostou kontrolou, takže přesně víme, co děláme a co jsme udělali. A podnikáme to proto, že chceme vědět, co „to“ udělá. Tím se experiment zásadním způsobem odlišuje od nahodilého zkoušení štěstí. - Pokud bychom pracovali s takovýmto pojetím „experimentu“, nepochybně bychom rychle zjistili, že v myšlení je tomu jinak a ještě mnohem složitěji, než jak se to na první pohled jeví v laboratoři. I v přírodních vědách se občas děje něco podobného jako ve filosofii, ale v naprosté většině případů jde o dovádění „nové“ myšlenky do všech detailních důsledků a pak o její aplikaci na všechny možné analogické případy. Naproti tomu ve filosofii resp. z filosofického hlediska je vlastně experimentální všechno, od smyslových „vjemů“ (které jsou projektovány a organizovány porozuměním, tj. předporozuměním, jde-li o něco nového, a pak kontrolou, zda to obstojí – a ne-li, pak je třeba se zkusmo pokusit o jiné předporozumění, které pak rovněž musí být ověřováno a kontrolováno) až po celková pojetí, vypracované koncepce a teorie (as neúpoc hybně hypotézy, které jsou na první porozumění experimentální). (Praha, 0303nn-x.) 03-02
Nové
ve filosofii
Immanuel Kant, 1783 Es gibt gelehrte, denen die Geschichte der Philosophie (der alten sowohl, als neuen) selbst ihre Philosophie ist, vor diese sind gegenwärtige Prolegomena nicht geschrieben. Sie müssen warten, bis diejenigen, die aus den Quellen der Vernunft selbst zu schöpfen bemöhet sind, ihre Sache werden ausgemacht haben, und alsdenn wird an ihnen die Reihe sein, von dem Geschehenen der Welt Nachricht zu geben. Widrigenfalls kann nichts gesagt werden, was ihrer│Meinung nach nicht schon sonst gesagt worden ist, und in der Tat mag dieses auxch als eine untrügliche Vorhersagung vor alles Künftige gelten; denn da der menschliche Verstand über unzählige Gegenstände viele Jahrhunderte hindurch auf mancherlei Weise geschwärmt hat, so kann es nicht leicht fehlen, daß nicht zu jedem Neuen etwas Altes gefunden werden sollte, was damit einige Ähnlichkeit hätte. (Prolegomena …, in: 4595, Schriften – Werkausgabe Bd V, S. 113 - A 3, 4, 5.)
03-02
Nové
ve filosofii
Immanuel Kant, 1783 Zu fragen: ob eine Wissenschaft auch wohl möglich sei, setzt voraus, daß man an der Wirklichkeit derselben zweifle. Ein solcher Zweifel aber beleidigt jedermann, dessen ganze Habseligkeit vielleicht in diesem vermeinten Kleinode bestehen möchte; und daher mag sich der, so sich diesen Zweifel entfallen läßt, nur immer auf Widerstand von allen Seiten gefaßt machen. Einige werden in stolzem Bewußtsein ihres alten, und eben daher vor rechtmäßig gehaltenen Besitzes, mit ihren metaphysischen Kompendien in der Hand, auf ihn mit Verachtung herabsehen; andere, die nirgend etwas sehen, als was mit dem einerlei ist, was sie schon sonst irgendwo gesehen haben, werden ihn nicht verstehen, und alles wird einige Zeit hindurch so bleiben, als ob gar nichts vorgefallen wäre, was eine nahe Veränderung besorgen oder hoffen ließe. (Prolegomena …, in: 4595, Schriften – Werkausgabe Bd V, S. 114 - A 6.)
03-02
Experiment
LvH, 1986
Slovo "experiment" překládáme do češtiny jako "pokus". Obě slova však mají své etymologické i významové kontexty, k nimž právě dnes budeme muset přihlédnout. 2. Latinské slovo experimentum je odvozeno od slovesa experior, -iri, od něhož je odvozena také experientia. A vskutku nejen po celou scholastiku, ale až do samé renesance bylo obou termínů užíváno většinou v témž smyslu, totiž jako "zkušenost". 3. K pojmovému odlišení (nikoliv ke skutečnému experimentování, které ovšem předcházelo) docházelo v renesanci, ale pod jinými termíny. Velmi dobré rozlišení, dodnes platné (resp. za platné považované) podal Francis Bacon ve svém Novum Organum I,82: (4.) "Restat experientia mera, quae, si occurat, casus, si quaesita sit, experientum nominatur." (Zůstává ryzí zkušenost, která - když se nahodí - sluje náhoda, a když je vyhledávána, sluje pokus [pokus].) 5. Z toho důvodu to je právě Francis Bacon, který je dodnes považován za průkopníka a otce experimentální metody. G.Thomson napsal již 1651 "A Vindication of Lord Bacon, the auctor of experimental philosophy". 6. Rob.Boyle podobně vidí v Baconovi "one of the first and greatest experimental philosophers of our age" (Works, 2,514) (jednoho z prvních a největších experimentálních filosofů naší doby). 7. Co je tedy podstatou experimentu a čím se podstatně liší od pouhé (všeobecně pojaté) zkušenosti? Srovnejme např.
způsob, jak toho termínu užívá Tomáš Akvinský, s novým pojetím. V Sum.Theol. I,58,3, ob.3 čteme: "ex multis enim memoriis fit unum experimentum". Tady jde zřejmě o jakýsi destilát, esenci mnohých zkušeností, z níž odpadá nahodilé a zůstává podstatné, tj. to, co je všem těmto zkušenostem společné. 8. Novodobé pojetí však nehledá to, co je jako to společné obsaženo ve všech našich dosavadních zkušenostech, nýbrž usiluje o poznání něčeho nového, o nalezení zkušenosti, kterou dosud nikdo neudělal a která je pro osvětlení všech dosavadních zkušeností mimořádně důležitá. (Blíže nedatováno – 86nnnn-x.)
03-02
Pravda 2Veliké
Žalm 111 skutky Hospodinovy, a patrné všechněm, kteříž v nich líbost mají; …
7 Skutkové 8 Upevnění
rukou jeho pravda a soud, a nepohnutelní všickni rozkazové jeho. na věčnou věčnost; učiněni jsou v pravdě a v pravosti.
Žalm 111, 3; 7-8.) (7440, kral. překlad 1613, CEPF 1970, str. 560-61.) - - - - - - 2Činy
Hospodinovy jsou velké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli. … jeho rukou jsou pravda a právo, všechny jeho ustanovení jsou věrná, 8 spolehlivá navěky a navždy, pravdou a přímostí vytvořená. 7 Činy
Žalm 111, 3; 7-8.) (7711, Bible, ekumen. překlad, Praha 1989, str. 553.) 03-02
Lid
(hlas lidu)
Alcuin
Nec audiendi sunt qui solent dicere, „Vox populi, vox dei“, quum tumultuositas vulgi semper proxima insaniae sit.
(přesné místo neznám, citováno z „tutorialu“ k službě Pegasus)
