se sídlem Brno, Moravské náměstí 6, PSČ se sídlem Tetčice, Palackého 177, PSČ

Ústavní soud ČR Joštova 8 660 83 Brno V Brně dne 21. června 2012 Stěžovatel:

Zastupitelstvo Jihomoravského kraje

práv. zast.:

JUDr. Petrem Fialou, advokátem advokátní kanceláře Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem v Brně, Mezníkova 273/13, PSČ 616 00, zapsaným v seznamu advokátů České advokátní komory pod ev. č. 9895

Účastník řízení:

Nejvyšší správní soud se sídlem Brno, Moravské náměstí 6, PSČ 657 40

Vedlejší účastník:

Obec Tetčice, se sídlem Tetčice, Palackého 177, PSČ 664 17

práv. zast.:

Mgr. Pavlem Černým, advokátem advokátní kanceláře Šikola a partneři, s. r.o., se sídlem v Brně, Dvořákova 13, PSČ 602 00, zapsaným v seznamu advokátů České advokátní komory pod ev. č. 12813

Ústavní stížnost.

Napadené rozhodnutí: – Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.04.2012, č.j. 9 Ao 7/2011-559

dvakrát

Přílohy – plná moc advokáta stěžovatele, – kopie usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, – záznam o nabytí účinnosti Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, – vše ostatní dle textu je součástí soudního spisu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 Ao 7/2011

MEZNÍKOVA 273/13, 616 00 BRNO-ŽABOVŘESKY IČ: 283 60 125 DIČ: CZ283 60 125

BANKOVNÍ SPOJENÍ: 231532880/0300 TEL.: +420 541 211 528, FAX: +420 541 210 951 EMAIL: [email protected]

I. [1] Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 9 Ao 7/2011-559 (dále jen „předmětné rozhodnutí“) v právní věci Vedlejšího účastníka coby navrhovatele proti Jihomoravskému kraji jakožto odpůrci o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, vydaných usnesením Zastupitelstva Jihomoravského kraje č. 1552/11/Z25 na 25. zasedání zastupitelstva dne 22.09.2011 (dále jen „ZÚR JMK“) tak, že se ZÚR JMK v části koridoru TE 42 „horkovod z elektrárny Dukovany, hranice kraje – Brno“ zrušují dnem vyhlášení tohoto rozsudku a dále zamítl návrh na zrušení ZÚR JMK v části koridoru D 47 „konvenční železnice trať č. 240 Brno – Rapotice – hranice kraje“ a nakonec přiznal odpůrci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2.500,- Kč. K důkazu:

Rozsudek Nejvyššího správního soudu, ze dne 24.04.2012, č.j. 9 Ao 7/2011-559, Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, jež jsou v originálu součástí spisu Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 Ao 7/2011. Jihomoravský kraj v současné době nemá k dispozici žádné další vyhotovení tohoto dokumentu, jenž by mohl v listinné podobě k důkazu předložit, proto zdvořile žádá, aby Ústavní soud požádal Nejvyšší správní soud o předložení celého spisu sp. zn. 9 Ao 7/2011.

[2] Nejvyšší správní soud v jiném usnesení (rozšířeného senátu), a to usnesení ve věci navrhovatelky POLABÍ Vysoká, a. s., proti odpůrkyni Obec Vysoká nad Labem, o zrušení územního plánu obce Vysoká nad Labem ze dne 21.07.2009, č.j. 1 Ao 1/2009-120, ve výroku prohlásil, že odpůrcem v řízení podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) o zrušení územního plánu je obec, jejíž zastupitelstvo územní plán vydalo (analogicky kraj v případě vydání zásad územního rozvoje krajským zastupitelstvem), byť takový výklad odporuje dikci § 101a odst. 4 s. ř. s. Z výkladu provedeného v bodu III. výroku Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí č.j. 1 Ao 1/2009-120 vzniká s ohledem na výklad ustanovení § 72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nežádoucí situace, kdy samosprávné zastupitelstvo, kterému je vyhrazeno oprávnění podat tzv. komunální ústavní stížnost, by tohoto svého práva nemohlo – právě s ohledem na uvedený výklad Nejvyššího správního soudu - nikdy využít, neboť ústavní stížnost nemůže podat osoba, jež není účastníkem předcházejícího řízení. Takový případ aplikace práva by však byl zajisté protiústavní, neboť by se jednalo o jasný příklad odmítnutí spravedlnosti (denegatio iusticiae). S ohledem na praxi Nejvyššího správního soudu zavedenou usnesením č.j. 1 Ao 1/2009-120 Stěžovateli nezbývá, než se v tomto podání Ústavnímu soudu označovat rovněž jako odpůrce v řízení vedeném Nejvyšším správním soudem pod sp.zn. 9 Ao 7/2011, neboť je vydavatelem předmětného opatření obecné povahy ve smyslu § 101a odst. 4 s. ř. s., a zároveň aktivně legitimovaným v řízení o komunální ústavní stížnosti, byť s ním Nejvyšší správní soud jako s odpůrcem v předmětném řízení nejednal. K důkazu:

kopie Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120,

2

[3] S ohledem na skutečnost, že proti předmětnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež Stěžovatel spatřuje rozporným s ustanovením § 20 Stavebního zákona a § 173 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „Správní řád“), ustanovením §§ 36 – 41 stavebního zákona a §§ 10a – 10j zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, není možné podat opravný prostředek, jak byl poučen v předmětném rozhodnutí, podává Stěžovatel jakožto územní samosprávný celek tímto ústavní stížnost podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. b) a odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jednak má za to, že předmětným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jakožto nejvyššího orgánu soudní moci v oblasti správního soudnictví v České republice, bylo (i.) porušeno právo Stěžovatele, resp. jím spravovaného kraje, coby územního samosprávného celku na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 a čl. 101 Ústavy České republiky a dále bylo (ii.) porušeno právo Stěžovatele (jakož i právo Vedlejšího účastníka) na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v neposlední řadě došlo předmětným rozhodnutím k (iii.) prolomení dělby moci ve státě, jak ji vymezuje čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky a (iv.) k nerespektování rozdělení působnosti a organizace soudů ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy České republiky a ze strany jednotlivých soudců, jež většinou svých hlasů přijali předmětné rozhodnutí (v.) k nerespektování vázanosti soudce při jeho rozhodování zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Předmětnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu předcházelo zcela bezprecedentní usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2012, č.j. 9 Ao 7/2011-489, kterým rozhodl tak, že zásady územního rozvoje nabývají účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, kterou se oznamuje vydání opatření obecné povahy, na úřední desce správního orgánu, který toto opatření obecné povahy vydal a současně vrátil věc k projednání a rozhodnutí devátému senátu, který posléze rozhodl předmětným rozhodnutím, přičemž obojí rozhodnutí v této právní věci jsou natolik překvapivá pro Stěžovatele, že se po výčtu všech shora uvedených porušení ústavních zásad, respektovaných v České republice jakožto základních zásad demokratického právního státu, jedná u obou uvedených rozhodnutí o (vi.) významné omezení práva Stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel ve světle shora uvedeného tvrdí, že předmětným rozhodnutím, jakožto nezákonným zásahem státní moci, bylo porušeno jeho zaručené právo na samosprávu ve smyslu § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. [4] Stěžovatel uvádí, že předmětné rozhodnutí o věci samé je nejenom rozhodnutím nezákonným, a to na základě níže popsané absence právní povinnosti, pro kterou bylo vysloveno pochybení Stěžovatele a tedy pro domnělou nezákonnost zrušena část ZÚR JMK, předmětné rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění v části vážící se k výroku č. I. předmětného rozhodnutí a je postavené na jiném nezákonném rozhodnutí téhož soudu, které založilo zřejmou zmatečnost předmětného rozhodnutí, která spočívá v rozhodování věcně nepříslušným soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne

3

06.03.2012, č.j. 9 Ao 7/2011-489 podal samostatnou komunální ústavní stížnost již dne 24.04.2012, a tato je Ústavním soudem vedená pod sp. zn. Pl. ÚS 12/12. II. Vylíčení skutkových okolností případu a průběhu předcházejících řízení [5] Dne 29.12.2011 byla Stěžovateli jakožto odpůrci v řízení o návrhu Vedlejšího účastníka dle § 101a s.ř.s. cestou datové schránky doručena informace Nejvyššího správního soudu o probíhajícím řízení ze dne 28.12.2011, č.j. 9 Ao 7/2011-11, spojená s výzvou k vyjádření dle § 51 s.ř.s., výzva k předložení spisové dokumentace Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 28.12.2011, č.j. 9 Ao 7/2011-12, a stejnopis návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – ZÚR JMK podaný Vedlejším účastníkem coby navrhovatelem. Nejvyšší správní soud ve výzvě k vyjádření stanovil Stěžovateli k vyjádření ve věci samé mimořádně krátkou lhůtu 5 dnů od doručení výzvy, přičemž tato lhůta zčásti napadla mimo dobu pracovních dnů. Stěžovatel se přes toto faktické zkrácení již tak mimořádně krátké lhůty k vyjádření ve stanovené lhůtě podrobně vyjádřil k návrhu Vedlejšího účastníka řízení a primárně s poukazem na předčasnost tohoto návrhu požádal Nejvyšší správní soud o odmítnutí tohoto návrhu a z důvodu procesní opatrnosti pak pro případ věcného přezkoumání návrhu o jeho zamítnutí pro zjevnou věcnou nedůvodnost a šikanozní povahu. K důkazu:

Přípis Nejvyššího správního soudu ze dne 28.12.2011, č.j. 9 Ao 7/2011-11, Výzva k předložení spisové dokumentace č.j. 9 Ao 7/2011-12.

[6] Stěžovatel ve své replice k návrhu Vedlejšího účastníka vyložil Nejvyššímu správnímu soudu, že v souladu s doposud nespornou a zákonodárcem intencionálně přijatou dikcí § 20 odst. 1 věty druhé Stavebního zákona a § 173 odst. 1 ve spojení s § 25 a § 26 odst. 1 Správního řádu a v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu (4 Ao 5/2010-48; 9 Ao 6/2010-78) nemá pochybnost o tom, že ZÚR JMK nabudou účinnosti patnáctým dnem ode dne vyvěšení veřejné vyhlášky, kterou se oznamuje vydání ZÚR JMK, na poslední úřední desce obce ležící v Jihomoravském kraji, za předpokladu zveřejnění této úřední desky po dobu vyvěšování této vyhlášky způsobem umožňujícím dálkový přístup. Opatření obecné povahy ZÚR JMK při aplikaci shora popsaných procesních ustanovení Stavebního zákona a Správního řádu nabyly účinnosti dne 17.02.2012, tedy předtím, než Nejvyšší správní soud o návrhu v rozšířeném senátu rozhodl. Jak správně poznamenávají v odlišném stanovisku k předmětnému rozhodnutí podle § 55a s.ř.s. ve znění účinném od 01.01.2012 soudce JUDr. Jaroslav Vlašín, k němuž se připojila soudkyně JUDr. Miluše Došková, v době rozhodnutí rozšířeného senátu již položená otázka pozbyla významu. Byť se Stěžovatel nedomnívá, že Nejvyšší správní soud umožněním aplikace § 55a s.ř.s., účinného ode dne 01.01.2012, v rámci řízení před rozšířeným senátem postupoval v souladu s ustanovením čl. II odst. 9 zákona č. 303/2011 Sb., cit.: „Řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.“, nepovažuje předmětné pochybení za nikterak závažné, pouze dokreslující „zmatek“, který rozhodování o návrhu Vedlejšího účastníka proti Stěžovatelem vydaným ZÚR JMK provází.

4

K důkazu:

kopie záznamu o nabytí účinnosti ZÚR JMK.

[7] Stěžovatel uvádí, že otázka nabytí účinnosti ZÚR JMK v řízení vyvolaném Vedlejším účastníkem, v jehož rámci bylo předmětné rozhodnutí vydáno, je fakticky rozhodující a klíčová proto, který soud bude věcně a místně příslušný k projednání návrhu Vedlejšího účastníka na zrušení části ZÚR JMK, tedy pro zjištění příslušného zákonného soudce. Soudní řád správní, podle něhož se věcná a místní příslušnost soudu ve správním soudnictví řídí, tedy i v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, doznal významné novelizace zákonem č. 303/2011 Sb. (dále také „předmětná novela“). Předmětná novela mimo jiné vypustila ustanovení § 101c soudního řádu správního, čímž odebrala věcnou příslušnost v rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části v prvním (a fakticky jediném) stupni Nejvyššímu správnímu soudu a přesunula ji na soudy krajské. Řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy tak s ohledem na svou významnost z hlediska zásahů do práv osob tyto akty vydávajících doznalo konečně spravedlivějších možností soudního přezkumu, a to přidáním možnosti neúplné apelace. Navrhovatelům brojícím proti opatření obecné povahy, jakož i odpůrcům, zůstala v případě nespokojenosti s rozhodnutím místně příslušného krajského soudu možnost podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Dalším významným prvkem demokratizace soudního přezkumu opatření obecné povahy bylo prodloužení lhůty pro rozhodnutí o návrhu na (částečné) zrušení opatření obecné povahy na třínásobek - z 30 na 90 dnů. Zákonodárce předmětnou novelou s.ř.s. zcela záměrně vytvořil skutečný prostor pro opravdu pečlivé zvážení (ne)zbytnosti soudního zásahu do vydaného opatření obecné povahy. [8] Stěžovatel se nemůže než domnívat, s ohledem na nabytí účinnosti ZÚR JMK dne 17.02.2012, tedy po dni účinnosti předmětné novely s.ř.s., že na případný soudní přezkum ZÚR JMK, coby opatření obecné povahy, dopadá až právní úprava soudního řádu správního účinná od 01.01.2012. Stěžovatel s ohledem na shora uvedené podal proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 06.03.2012, č.j. 9 Ao 7/2011-489, samostatnou komunální ústavní stížnost již dne 24.04.2012, a tato je Ústavním soudem vedená pod sp. zn. Pl. ÚS 12/12. Stěžovatel v rámci své komunální ústavní stížnosti požádal Ústavní soud o vydání usnesení, jímž by byla odložena vykonatelnost shora uvedeného nezákonného usnesení rozšířeného senátu, nicméně tomuto návrhu nebylo ze strany Ústavního soudu do dne sepsání této ústavní stížnosti vyhověno. Stěžovatel zároveň požádal o přerušení řízení do rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti i Nejvyšší správní soud, který ovšem jeho žádosti nevyhověl s poukazem, že se nejedná o žádný z obligatorních důvodů přerušení řízení. Byť Stěžovatel považoval svou komunální ústavní stížnost za důvod k přerušení řízení podle § 48 odst. 3 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění účinném ode dne 01.01.2012 a podle § 48 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění účinném do dne 31.12.2011, Nejvyšší správní soud tyto fakultativní důvody přerušení řízení v řízení vůbec neposoudil a pokračoval dál v řízení. [9] Nejvyšší správní soud ve věci samé rozhodl po ústním jednání provedeném dne 24.04.2012.

5

V rámci tohoto ústního jednání došlo ke zcela absurdnímu excesu 9. senátu Nejvyššího správního soudu, který odmítl provést důkazy, v podobě výslechů svědků navržených Stěžovatelem s poukazem, že není soudem nalézacím, ale soudem přezkumným a tomu odpovídá i míra dokazování, včetně dokazování prostřednictvím svědeckých výpovědí. Nejvyšší správní soud si zde zjevně spletl řízení o zrušení (části) opatření obecné povahy se svou činností kasačního soudu ve vztahu k rozhodnutím krajských soudů o žalobách ve správním soudnictví. Stěžovatel zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud byl podle soudního řádu správního ve znění účinném do 31.12.2011 soudem první i poslední instance při rozhodování o návrzích na zrušení opatření obecné povahy a jako takový byl soudem nalézacím a neprovedl-li dokazování právě s poukazem na to, že soudem nalézacím není, aniž tento svůj závěr podložil dalšími relevantními argumenty, bezprecedentně zkrátil Stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. [10] Nejvyšší správní soud v předmětném rozhodnutí uzavřel, že koridor TE 42 je (i) v rozporu s hmotným právem vymezen ukončením na hranici města Brna a (ii) Stěžovatel se nezabýval relevantním variantním vedením trasy koridoru. [11] Ke spornému vedení koridoru horkovodu ukončeného údajně na hranici města Brna Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud zjevně nevycházel ze ZÚR JMK jak mu byly k důkazu předloženy, neboť zde je v bodech 166 a 167 koridor TE42 nadmístního významu „Horkovod z elektrárny Dukovany“ vymezen od hranice kraje do města Brna. Jako území dotčené tímto záměrem je rovněž území města Brna, když obsahem odůvodnění ZÚR JMK je, že na území města Brna je koridor veden až po místo, kde dochází k jeho větvení. K větvení koridoru dochází na území města Brna, a to v plánované přečerpávací stanici v městské části Brno – Bosonohy. Uvedenému odpovídá i zakreslení v grafické části ZÚR JMK. Nejvyšší správní soud tak naprosto bez jakéhokoliv podkladu vyjádřil přesvědčení, že předmětný koridor horkovodu je ukončen na hranici města Brna. Městská část Brno – Bosonohy je totiž městskou částí statutárního města Brna, a to již od roku 1971, kdy byla obec Bosonohy ke statutárnímu městu Brnu přičleněna. [12] Stěžovatel je přesvědčen, že dostál komplexnosti řešení záměru koridoru horkovodu TE42, pokud jej v souladu s podklady, ze kterých vycházel, uvedl jako součást ZÚR JMK v nezbytném rozsahu odpovídajícímu tomuto stupni územně plánovací dokumentace na území Jihomoravského kraje. Stěžovatel při stanovení koridoru horkovodu TE 42 vycházel z podkladů, jejichž součástí byla i projektová dokumentace posuzovaná Ministerstvem životního prostředí v rámci posuzování vlivů záměru na životní prostředí, jejímž předkladatelem Ministerstvu životního prostředí byl vlastník jaderné elektrárny Dukovany. Z dokumentace, ze které Stěžovatel vycházel při vymezení záměru koridoru je patrné, že záměr je rozdělen do několika samostatných stavebních celků. První z těchto celků jsou stavebně technické úpravy jaderné elektrárny Dukovany. Druhou částí je koridor teplovodního napáječe (potrubí 2x DN 700) sloužícího k zásobování města Brna teplem vyrobeným v jaderné elektrárně Dukovany, navrženým od této elektrárny po směšovací a čerpací stanici v Brně – Bosonohách (součást třetího stavebního celku). Právě tato druhá část je, resp. byla, vyznačena v části ležící na území Jihomoravského kraje, v ZÚR JMK. Třetí částí celého záměru je dotvoření,

6

zkapacitnění, rozvodní sítě ve městě Brně. [13] Stěžovatel má za to, že stejně jako se jeví absurdním vyznačování první části záměru připadajícího na území jaderné elektrárny Dukovany v zásadách územního rozvoje Kraje Vysočina, je absurdním požadavek Nejvyššího správního soudu na vyznačení třetí části záměru - zcela lokálního významu - v ZÚR JMK. V této souvislosti je potřeba rovněž poznamenat, že Nejvyšší správní soud v rámci bezradnosti odůvodnění k této části předmětného rozhodnutí pouze obecně konstatuje svůj dojem, že záměr koridoru horkovodu je nezbytné posuzovat jako funkční celek, který má mít oporu v nadmístní dokumentaci a není možné v jeho finální části odkazovat na dokumentaci místní a uvádí, že Stěžovatel rozlišením mezi jednotlivými prvky celku popřel smysl a účel územně plánovací dokumentace. Nejvyšší správní soud nerozlišuje skutečnost, že na území města Brna od směšovací a přečerpávací stanice Brno-Bosonohy, která je součástí třetí části celku, se již nejedná o koridor teplovodního napáječe s jeho technickými specifiky nýbrž o místní horkovodní síť, jež má jiné technické parametry (potrubí o max. DN 600) a její budování není zcela závislé na zrealizování ostatních dvou částí záměru, naopak může i samo o sobě obstát, přičemž její budování je již realizováno. Je potřeba zdůraznit, že vyvedení tepla z jaderné elektrárny Dukovany a jeho přivedení po rozvodní síť centrálního zásobení teplem ve městě Brně je záměrem vlastníka této elektrárny (ČEZ a.s.), kdežto samotný rozvod tepla po městě Brně je v gesci vlastníka této technické infrastruktury (Teplárny Brno a.s.). Byť zde lze vysledovat jednotící záměr obou subjektů dodávat ve městě Brně levné a ekologické teplo z jaderné elektrárny Dukovany, není možné pominout, že neexistuje důvod nadmístního významu, pro který by plán rozvoje místní horkovodní sítě ve městě Brně měl být součástí ZÚR JMK. Žádný takový důvod ostatně nenabízí ani odůvodnění předmětného rozhodnutí. Dále je potřeba zdůraznit, že předmětné rozhodnutí je zároveň logicky nesourodé, když v části posuzující soulad ZÚR JMK s Politikou územního rozvoje zdůrazňuje přistoupení k zásadě subsidiarity, která má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon, na druhé straně však po Stěžovateli chce v nezjistitelném rozsahu vyznačení části záměru horkovodu na hierarchicky vyšší úrovni územního plánování než je to nezbytné a možné. [14] Stěžovatel považuje odůvodnění předmětného rozhodnutí v části zabývající se koridorem horkovodu za natolik chatrné, že je přesvědčen, že pokud by se podobné podrobnosti a jasnosti odůvodnění dopustil kterýkoliv krajský soud při posuzování jakéhokoliv opatření obecné povahy, jeho rozsudek by Nejvyšší správní soud zrušil bez dalšího právě pro absenci odůvodnění. Ústavní soud zde má vcelku neobvyklou příležitost rozsudek Nejvyššího správního soudu podrobit mimo jiné i přísnému pohledu Nejvyšším správním soudem tolik proklamované nezbytnosti dostatečného a jasného odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci. [15] Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění předmětného rozhodnutí u svého závěru o nezákonnosti vymezení koridoru horkovodu TE 42 uvádí, že existovala potřeba prověření tohoto záměru v ZÚR JMK a že údajná absence takového prověření zakládá nezákonnost zanesení tohoto záměru do ZÚR JMK. Existenci takové potřeby Nejvyšší správní soud dovodil ze dvou skutečností. První z těchto skutečností je zmínka obce Tetčice v námitkách proti 2. návrhu ZÚR JMK ze dne

7

18.04.2011, v nichž se uvádí, že je podle názoru obce hrubou chybou, že pro trasu horkovodu nebylo zpracováno variantní řešení. Druhou skutečností je znění bodu č. 9 části I. Podmínek závěru zjišťovacího řízení pro fázi přípravy ze Závěru zjišťovacího řízení podle § 7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí záměru Dodávky tepla z Jaderné elektrárny Dukovany do Brna vydaného Ministerstvem životního prostředí dne 15.10.2010 pod č.j. 79431/ENV/10, který zní „Prověřit vedení trasy 1100m dlouhým tunelem pod kopcem Bučín v k.ú. Tetčice a zvážit možnost vedení trasy teplovodu přes k.ú. Rosice u Brna podél stávajících liniových koridorů.“ [16] K první zmínce o variantnosti záměru koridoru horkovodu uvádí Stěžovatel, že obec Tetčice není v řízení o pořízení zásad územního rozvoje dotčeným orgánem státní správy, s jehož závazným stanoviskem by se Stěžovatel musel vypořádat promítnutím jeho podmínek do ZÚR JMK případně úpravou návrhu tohoto opatření obecné povahy. Obec Tetčice má v uvedeném řízení stejné postavení jako jiné osoby oprávněné podat námitky a její námitky byly vypořádány v souladu se zákonem, což ostatně Nejvyšší správní soud v předmětném rozhodnutí také uvedl. [17] Ke druhé zmínce a to závěru zjišťovacího řízení podle § 7 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí Stěžovatel uvádí, že na tomto místě došlo ze strany Nejvyššího správního soudu ke zcela neomluvitelnému „popletení“ procesů posuzování vlivů jednotlivých záměrů na životní prostředí (EIA) a posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (SEA). Oba uvedené procesy posuzování vlivů na životní prostředí upravuje zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), který v souladu s právem Evropské unie upravuje posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví. Účelem posuzování vlivů na životní prostředí je získat objektivní odborný podklad pro vydání rozhodnutí a přispět tak k udržitelnému rozvoji společnosti. [18] K domněnce Nejvyššího správního soudu o rozporu ZÚR JMK se zákonem na základě neposouzení variant koridoru horkovodu Stěžovatel uvádí, že žádný dotčený orgán státní správy v rámci řízení o pořízení ZÚR JMK takové posouzení pro tento záměr po Stěžovateli nepožadoval. Požadavek na posouzení variant koridoru horkovodu v ZÚR JMK nelze vyvodit z řízení o posouzení konkrétního záměru v procesu EIA, v němž není posuzován koridor záměru, jak byl zanesen v ZÚR JMK, nýbrž konkrétní trasa tohoto záměru ve větší podrobnosti. Řízení o posouzení vlivů tohoto záměru je navíc zcela v dispozici žadatele o vydání tohoto stanoviska. U samotného posouzení záměru dodávky tepla z jaderné elektrárny Dukovany do Brna je navíc zřejmé, že se v části onoho neuralgického bodu č. 9 podmínek pro fázi přípravy záměru nejedná o závazný požadavek ministerstva životního prostředí na dopracování variant. Pokud by ministerstvo životního prostředí požadovalo varianty, postupovalo by v souladu s § 7 odst. 5 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. V takovém případě nelze bez dalšího ukončit zjišťovací řízení, což se však v případě tohoto záměru stalo, když ministerstvo životního prostředí došlo v závěru zjišťovacího řízení k závěru, že záměr nemá významný vliv na životní prostředí a nebude dále posuzován podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. [19] Je tedy zřejmé, že Nejvyšší správní soud nejenže spojil dva navzájem zcela nezávislé procesy, nýbrž ani nerespektoval výsledky těchto procesů. Za absurdní lze považovat požadavek soudu, aby

8

Stěžovatel jako pořizovatel ZÚR JMK vytvořil varianty koridoru horkovodu v měřítku zásad územního rozvoje, obecně je posoudil v rámci koncepce prostřednictvím nástroje SEA a následně provedl výběr varianty, neboť ZÚR JMK byly vydané jako invariantní. Pokud tedy měl Stěžovatel možnost zohlednit výsledek posouzení vlivu záměru na životní prostředí, dostupný ze zjišťovacího řízení provedeného Ministerstvem životního prostředí na návrh stavebníka, jehož záměr byl zapracováván do ZÚR JMK, k takovému postupu došlo. Vzhledem k tomu, že záměr ve sledované trase neměl významný vliv na životní prostředí, nevolal žádný z dotčených orgánů státní správy po promítnutí této trasy v podrobnosti a velikosti měřítka zásad územního rozvoje v šíři zvoleného koridoru a provedení variantního posouzení koridoru. [20] Pouze pro dokreslení dané problematiky doplňuje Stěžovatel, že neexistuje žádné omezení v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí, které by bránilo v případě posuzování vlivu konkrétního záměru obsaženého v zásadách územního rozvoje na životní prostředí, aby byl ve fázi územního řízení posouzen i v jiných trasách, než v té, která je součástí zásad územního rozvoje, potažmo územního plánu. Vždy je pak nezbytné mít na zřeteli, že posouzení vlivů záměru na životní prostředí je podkladem toliko nezávazným. Pokud by v případě posouzení alternativ vedení trasy záměru došel posuzovatel – odborná osoba a posléze vydavatel stanoviska – správní orgán ke zjištění, že mimo koridor zanesený v územním plánu existuje vhodnějšího vedení pro trasu posuzovaného záměru, může se takové stanovisko stát podkladem pro změnu územně plánovací dokumentace. [21] Požadavek na posouzení variant koridoru horkovodu v ZÚR JMK nelze vyvodit z žádného ustanovení stavebního zákona, a to ani jeho přílohy vymezující rámcový obsah vyhodnocení vlivů ZÚR pro účely posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí (SEA). Příloha stavebního zákona v bodech 5., 6. a 8. neukládá povinnost varianty navrhnout, nýbrž povinnost u navrhovaných variant zhodnotit stávající a předpokládané vlivy. Stavební zákon stanovuje případy, ve kterých je nutné hodnocení variant, výslovně však tuto povinnost neukládá. Zákon č. 114/1992 Sb. vyžaduje variantní zpracování a posouzení vždy, dojde-li orgán ochrany přírody k závěru, že nelze vyloučit negativní vliv územně plánovací dokumentace na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, u záměru horkovodu však k takovému závěru nedošlo. [22] Stěžovatel také uvádí, že ZÚR JMK se v části vymezení koridoru horkovodu opírají nejenom o studii „Vyvedení tepla z jaderné elektrárny Dukovany 2009“, ale i o podklady, které byly Teplárnami Brno, a.s. dopisem č.j. T6/10/TŘ ze dne 20.01.2010 předány k aktualizaci koridou horkovodního napáječe. Ve vydaných ZÚR JMK je tedy navržen aktualizovaný (aktuální) koridor pro horkovodní napáječ. Výslovný pokyn zadání byl tak naplněn. Projektant ZÚR JMK podklad prověřil, vyhodnotil a dle předaných aktualizovaných podkladů záměr v ZÚR JMK vymezil. Pro úplnost Stěžovatel dodává, že trasa horkovodního napáječe (v úseku hranice kraje Vysočina – hranice k.ú. města Brna) posuzovaného ve zjišťovacím řízení EIA odpovídá koridoru vymezenému ve vydaných ZÚR JMK. [23] Nakonec je potřeba zdůraznit, že výsledný podklad vzešlý z procesu posuzování vlivů v podobě stanoviska EIA i SEA je nezávazným odborným stanoviskem, jehož samotné pořízení je ovšem závazné v zákonem stanovených případech. Nejvyšší správní soud ve světle shora uvedeného bezprecedentně založil povinnost posuzování variant

9

u každého jednotlivého záměru obsaženého v zásadách územního rozvoje, a to pro všechny jejich pořizovatele, a to zřejmě jako povinnost posouzení nejenom ve vztahu k tzv. nulové variantě, tedy k neprovedení zamýšleného záměru, ale též jako povinnost vždy hledat k záměru alternativní provedení. Jakkoliv bohulibě může být tato iniciativa Nejvyššího správního soudu vnímána na první pohled, je v rozporu nejenom se stávající dikcí stavebního zákona a zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, ale též s dosažitelnou realitou. Rozpor s dosažitelnou skutečností shledává Stěžovatel v neschopnosti soudu dohlédnout důsledků svého rozhodnutí prostým dovedením svého postoje ad absurdum. Dovozování potřeby variantnosti u každého záměru obsaženého v zásadách územního rozvoje by ad absurdum vedlo k nezbytnosti prověření nejenom koridorů, ale i ploch nadmístního významu. Zejména u ploch je vskutku nepředstavitelná povinnost vytvořit jiné varianty než realizační a nulovou. Jistě není např. možné posuzovat, zatopení různých jednotlivých lokalit v rámci kraje, když bude obsahem zásad územního rozvoje zbudování přehrady na konkrétním pro tento projekt z hlediska přírodních podmínek vhodném místě, na konkrétním vodním toku a za konkrétním účelem. [24] Výklad stavebního zákona podaný v části koridoru horkovodu Nejvyšším správním soudem nese rysy formalismu, který zcela pomíjí smysl a účel zákona. Jak uvádí Ústavní soud v usnesení sp.zn. Pl. 5/10 „mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ Byť se v této věci opakovaně vyjádřil i Ústavní soud (uvedeno shora) a označil takový přístup za rozporný s právem, obecné soudy se k němu bohužel nadále uchylují. Trefné vymezení se proti takovému postupu lze nalézt již i u českého zákonodárce, který svůj názor na tuto problematiku v oblasti územního plánování prezentuje v důvodové zprávě k novele stavebního zákona předložené Poslanecké sněmovně parlamentu České republiky, pod č. sněmovního tisku 573, kde k bodům 49 a 50 uvádí, cit.: „…jedním ze základních principů územního plánování je postupné nalézání a zpřesňování řešení od zjištění potřeby určité změny v území a stanovení jejího nadmístního významu v zásadách územního rozvoje, přes navazující koncepční řešení a stanovení hlavních podmínek v komplexních souvislostech v územním plánu, po stanovení detailních podmínek umístění, prostorového uspořádání, detailní ochranu veřejných zájmů (např. protihlukové ochrany, ochrany ovzduší atd.) v územním rozhodnutí nebo v regulačním plánu nahrazujícím územní rozhodnutí. Pokud by v navazující a podrobnější územně plánovací dokumentaci nebo v navazujícím rozhodování nebylo nalezeno řešení v souladu s právními předpisy a s podmínkami obecnější (nadřazené) územně plánovací dokumentace, musí být v této nadřazené dokumentaci hledáno nové řešení. Tento princip návaznosti jednotlivých nástrojů územního plánování je důvodem, proč nelze v zásadách územního rozvoje řešit to, k čemu je určena příslušná podrobnější územně plánovací dokumentace nebo správní rozhodování (princip subsidiarity). Tato skutečnost je důvodem, proč nelze řešit v zásadách územního rozvoje tuto problematiku do detailu. Zásady územního rozvoje (a ani územní plán) neslouží pro zakreslení již detailně prověřených záměrů, ale pro hledání koncepčních řešení. Také požadavek správního řádu na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je nutné uplatňovat v rozsahu odpovídajícímu

10

skutečnosti, že se jedná o koncepci a požadavky na detailní řešení, které je posuzováno později, uplatňovat až při jejich řešení. Protože tento desetiletími prověřený základní princip nalézání řešení na úseku územního plánování byl v poslední době dotčenými orgány i soudy ignorován, hned při vzniku myšlenky byly vyžadovány detaily řešení nenáležející posuzované dokumentaci a měřítkům jejího řešení, včetně zaměňování posouzení vlivů koncepcí (SEA) a posouzení vlivů záměrů (EIA) na životní prostředí a Naturu 2000...“

III. Zásah do práva na samosprávu a procesních práv Stěžovatele [25] Vydáním předmětného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do práva Stěžovatele na samosprávu dle čl. 8 a čl. 100 Ústavy České republiky. Stěžovatel se domnívá, v souladu s nálezy ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/96 a Pl. ÚS 34/02, že právo na samosprávu, kterým je nadán, obsahuje mimo jiné i právo hájit svá rozhodnutí, jsou-li předmětem soudního či jiného přezkumu. Stěžovatel zdůrazňuje, že právo na samosprávu, resp. samostatné spravování „svých záležitostí“ ve smyslu čl. 101 odst. 2 Ústavy nelze vnímat pouze při vydávání opatření obecné povahy – ZÚR JMK, které mu bylo svěřeno Stavebním zákonem, ale jeho součástí je též možnost postavit se za vlastní rozhodnutí v případném soudním řízení o návrhu na zrušení tohoto opatření obecné povahy, vydaného v samostatné působnosti. [26] Vyprázdnění práva na samosprávu směrem k nepřiznání všech procesních práv Stěžovateli nemůže být podle názoru Stěžovatele v demokratické společnosti akceptovatelné. Naopak Stěžovateli z titulu práva na samosprávu musí být přiznána i ochrana jeho procesních práv, tedy i práva na zákonného soudce. Uvedené zkrácení bylo založeno výrokem usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, na jehož základě soud vydal napadené předmětné rozhodnutí. Byť usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, samo o sobě na první pohled neřeší kompetenční otázky týkající se projednávání návrhu Vedlejšího účastníka, jeho důsledkem ve skutečnosti je nejenom částečné rozhodnutí o věci samé, ale zejména faktické „přikázání“ dalšího projednání věci soudu, který k tomu není podle s.ř.s. ve znění účinném od 01.01.2012 věcně příslušný. [27] Dále Stěžovatel uvádí, že se cítí být zkrácen na právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neprovedením navržených důkazů ze strany Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že není soudem nalézacím. Stěžovatel udává, že jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá, že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tj.

11

důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (obdobně srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 a řadu dalších). Z odůvodnění předmětného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší správní soud návrh Stěžovatele na výslech navržených svědků zamítl a odůvodnil zcela formálně zjištěným skutkovým stavem věci, když hned v následující části věty tohoto procesního rozhodnutí hovoří o charakteru soudního přezkumu opatření obecné povahy, a jenž hned v dalším odstavci sám sebe označuje za soud toliko přezkumný a tomu přizpůsobuje míru dokazování, jak sám udává. [28] Usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, nejenže odebral Nejvyšší správní soud Stěžovatele, jakož i Vedlejšího účastníka, zákonnému soudci, čímž porušil ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a založil vadu zmatečnosti předmětného rozhodnutí, opomenutím důkazů v řízení založil vadu nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí a jeho protiústavnost. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, také fakticky obchází ustanovení s.ř.s. ve znění účinném od 01.01.2012 a úmysl zákonodárce podrobit přezkum opatření obecné povahy jinému procesnímu postupu. Jestliže zákonodárce změnil předpisy týkající se soudního přezkumu opatření obecné povahy, měl by obecný soud vycházet z toho, že tato snaha byla odůvodněná, legitimní a přijatá náležitým způsobem a neměl by se snažit takové rozhodnutí zákonodárce zvrátit jeho obejitím, nýbrž v případě pochybnosti o souladu s ústavním pořádkem takové ustanovení podrobit přezkumu Ústavním soudem. [29] Stěžovatel si je vědom toho, že Ústavní soud je za jiných okolností povolán k ochraně ústavnosti, a že mu obvykle nepřísluší výklad jiného než ústavního práva. V tomto případě však Stěžovatel podotýká, že pro řízení, které zahajuje touto komunální ústavní stížností, je dána samotným textem čl. 87 odst. 1 písm. c) výjimka, která ukládá Ústavnímu soudu posoudit otázku zásahu i z hlediska zákonnosti a nikoliv pouze z hlediska ústavnosti. Jakkoliv je dle dikce čl. 83 Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, ukládá Ústava Ústavnímu soudu posuzovat zásah do práv samosprávy z hlediska zákonnosti, a to následující textací ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. c) „Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti orgánu územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu.“ Z textu Ústavy tedy plyne, že v případě posuzování zásahu státu si Ústavní soud nemůže vystačit s pouhým kritériem abstraktní ústavnosti, jak předpokládá pro jiné řízení např. ust. čl. 87 odst. 1 písm. d), ale Ústava naopak výslovně předpokládá, že ústavnost vztahu státu a orgánu samosprávy je v tomto případě naplňována úplnou zákonností. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že výjimečnost citovaného ustanovení je dána tím, že v ústavním textu se na jiném místě pojem „nezákonný“ v ustanoveních vymezujících pravomoc Ústavního soudu nevyskytuje. V tomto směru tak zkoumání právního sporu, který je důvodem podání ústavní stížnosti, nemůže být ovládáno principem zdrženlivosti, jak tomu je v mnoha jiných řízeních, která jsou vyhrazena Ústavnímu soudu, neboť právní řád České republiky nezná jiný nástroj, kterým by Stěžovatel mohl před podáním této ústavní stížnosti čelit nezákonnému zásahu státu do svých práv vymezených v čl. 8, čl. 100 a čl. 101 odst. 4 Ústavy a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím je rozměr subsidiarity ústavního soudnictví v tomto řízení potlačen.

12

Ústavodárce (zákonodárce) svěřil výjimečně otázku ochrany samosprávy, a to i v rozsahu zákonnosti, právě a jen do rukou strážce ústavního pořádku nejspíše proto, že předvídal, že aktérem sporu se mohou stát samy obecné soudy jakožto orgány státu, jako je tomu i v tomto případě. IV. Prolomení dělby státní moci [30] Stěžovatel nad shora uvedené zásahy do práva na samosprávu a porušování práva na spravedlivý proces poukazuje také na skutečnost, že předmětným rozhodnutím Nejvyšší správní soud prolomil v čl. 2 odst. 1 Ústavy zakotvenou dělbu moci ve státě, když vyprázdnil obsah ustanovení § 20 odst. 1 Stavebního zákona a to i přesto, že si byl vědom nejenom doposud nesporného teleologického a jazykového výkladu tohoto ustanovení, ale i zcela zřejmého úmyslu zákonodárce, který s dikcí zákona nebyl nijak v rozporu, a kterážto nebyla ani v rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud předmětným rozhodnutím ingeroval do moci zákonodárné tam, kde k tomu nebyl dán nejmenší prostor a rozhodl zcela nepochybně v rozporu se zákonem. Stěžovatel, s poukazem na právní názor třech soudců, kteří zaujali odlišné stanovisko k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, uvádí, že předmětné rozhodnutí nemůže v právním státě obstát, když soudci, kteří jej přijali, se neřídili zákonem, tedy nečinili výkon své funkce v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. [31] Stěžovatel si dovoluje uzavřít, že k jisté korekci moci zákonodárné slouží v České republice Ústavní soud, který je jediným, kdo je kromě zákonodárce samotného, oprávněn zrušit (zde poprvé) sporné ustanovení § 20 odst. 1 Stavebního zákona. Stěžovatel nesdílí názor Nejvyššího správního soudu ani Vedlejšího účastníka řízení, že Nejvyšší správní soud může bez dalšího a dle své libosti přestat aplikovat kterékoliv ustanovení Stavebního zákona z důvodu domnělé „nerozumnosti“ pro právě projednávanou věc. Stěžovateli se rovněž jeví jako zcela nesmyslné odvozovat rozumnost či nerozumnost ustanovení Stavebního zákona z počtu účastníků (obcí), kterých se uvedené ustanovení týká (viz odst. 26 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120). Pokud se ve výroku usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120 uvádí, že „Zásady územního rozvoje nabývají v souladu s § 173 odst. 1 ve spojení s § 25 odst. 3 správního řádu z roku 2004 účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, kterou se oznamuje vydání opatření obecné povahy, na úřední desce správního orgánu, který toto opatření obecné povahy vydal“, z odst. 26 odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120 lze jasně dovodit, že ustanovení § 20 odst. 1 Stavebního zákona vyprázdnil Nejvyšší správní soud zcela, když uvádí „…lze si skutečně jen stěží představit, že ohledně stanovení okamžiku, kdy opatření obecné povahy nabude účinnosti a začne způsobovat právní účinky, nebude panovat právní jistota a to např. v důsledku vázanosti takového okamžiku na aktivitu stovek aktérů, či dokonce samotných jeho adresátů (obcí), jak by to předpokládalo právě použití § 20 odst. 1 Stavebního zákona.“ Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120 závazným pro předmětné rozhodnutí nerespektoval limity své působnosti a obešel příkaz daný mu, jakož i ostatním obecným soudům v čl. 95 odst. 2 Ústavy, předložit věc Ústavnímu soudu v případě, že dojde k závěru, že zákon, resp. právní norma, jejíž aplikace má být ve věci použita, je v rozporu s ústavním pořádkem. Takové rozhodnutí je tedy politické a nezákonné,

13

přičemž takové hodnocení nutno vztáhnout i k předmětnému rozhodnutí, v němž se Nejvyšší správní soud od usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120 neodchýlil. [32] Nejvyšší správní soud v rozporu s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod uplatnil státní moc mimo meze stanovené mu zákonem, svým překročením pravomocí na sebe atrahoval kompetence tzv. negativního zákonodárce svěřené ústavodárcem toliko Ústavnímu soudu, a přinutil nejenom Stěžovatele, ale i ostatní vyšší územní samosprávné celky (kraje) k činění toho, co jim zákon neukládá. Podle napadeného předmětného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Stěžovatel, jakož i ostatní krajské samosprávy, musí vyznačit účinnost opatření obecné povahy – zásad územního rozvoje toho kterého kraje patnáctým dnem ode dne oznámení o jejich vyvěšení na úřední desce toho kterého samosprávného kraje. Tento požadavek je v přímém rozporu s dikcí Stavebního zákona, který v zájmu ochrany práv jednotlivce v § 20 odst. 1 věta druhá stanovuje účinnost zásad územního rozvoje teprve patnáctým dnem vyvěšení na úřední desce poslední obce samosprávného kraje. Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím zkrátil každého jednotlivce žijícího v poslední obci, který podal námitky proti návrhu zásad územního rozvoje, o možnost aktivně se bránit proti rozhodnutí o této námitce žalobou ve správním soudnictví, neboť součástí zásad územního rozvoje, jakožto opatření obecné povahy sui generis, jsou i rozhodnutí o námitkách, proti nimž lze podat samostatnou žalobu ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud předmětným rozhodnutím potvrdil závěr usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, že doručení (účinnost) zásad územního rozvoje nastane patnáctým dnem po jejich vyvěšení na úřední desce samosprávného kraje, což zcela kontrastuje s možností jednotlivce dozvědět se včas o jejich účinnosti a nepromarnit tak lhůtu dvou měsíců k podání žaloby ve správním soudnictví. Dalším důsledkem předmětného rozhodnutí, potažmo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 Ao 1/2009-120, ve spojení se zněním s.ř.s. účinným od 01.01.2012 je i potenciální možnost zkrácení jednotlivců o možnost podat návrh na zrušení opatření obecné povahy soudu, neboť v prekluzivní tříleté lhůtě, a to pouhou změnou nabývání účinnosti, se o „změně právní úpravy“ jednotlivci nemusí vůbec dovědět, neboť na rozdíl od vůle zákonodárce obsažené v ustanoveních Stavebního zákona nebyla vůle Nejvyššího správního soudu po změně bezrozporného výkladu tohoto ustanovení obdobně zveřejněna. [33] Nejvyšší správní soud v neposlední řadě aplikoval státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, když mimo meze stanovené mu zákonem překročením svých pravomocí rozhodl o tom, že Stěžovatel vydal ZÚR JMK jako opatření obecné povahy v části týkající se koridoru horkovodu v rozporu se zákonem, aniž k takovému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve skutečnosti existoval zákonný podklad. Nutno uzavřít, že Nejvyšší správní soud jej vydal v řízení, v němž opakovaně zkrátil Stěžovatele i na jeho procesních právech. IV. [34] Předmětné rozhodnutí ve světle shora uvedeného nemožno hodnotit jinak než jako rozhodnutí, které je v příkrém rozporu s platným a účinným právem České republiky, a jenž zakládá nejenom porušení práva Stěžovatele na samosprávu, ale i právo Stěžovatele i Vedlejšího účastníka na

14

zákonného soudce. Stěžovatel je přesvědčen, že touto stížností napadené předmětné rozhodnutím porušuje jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto prostřednictvím svého právního zástupce navrhuje, aby Ústavní soud vydal následující nález: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.04.2012, č.j. 9 Ao 7/2011 – 559, se zrušuje.

JUDr. Petr Fiala, advokát

15