SDRUŽENÍ KNIHOVEN ČESKÉ REPUBLIKY
THE CZECH REPUBLIC LIBRARY ASSOCIATION
BIBLIOTHEKSVERBAND DER TSCHECHISCHEN REPUBLIK
ROK 2004
ISBN 80-86249-25-5
OBSAH KOLOKVIUM SLOVENSKÝCH, ČESKÝCH A MORAVSKÝCH BIBLIOGRAFŮ __________________________________________ 5 ÚVOD ____________________________________________________ 7 ROK 1863 NA MORAVĚ VE SLOVENSKO-ČESKÝCH VZTAZÍCH _______ 10
Jaromír Kubíček LUDVÍK KUBA A SLOVENSKO ________________________________ 15
Marie Prchalová BÁSNÍK IVAN KRASKO A STŘEDNÍ ČECHY ______________________ 23
Jiří Mika DR. EMIL ČERNAJ A VEREJNÁ KNIHOVŇA MESTA KOŠÍC___________ 31
Jana Amrichová BOŽENA NĚMCOVÁ A JEJ VZŤAH K SLOVENSKU _________________40 U
Iveta Fedorová SLOVACIKA V HISTORICKÉM FONDU VĚDECKÉ KNIHOVNY V OLOMOUCI _____________________________________________ 43
Marie Nádvorníková STŘEDOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA A SLOVENSKÉ KNIHOVNY _____46
Jiřina Bínová Kádnerová SLOVENSKÁ PERIODIKA VE FONDECH STUDIJNÍ A VĚDECKÉ KNIHOVNY V HRADCI KRÁLOVÉ ______________________________49
Eva Svobodová ELEKTRONICKÉ VERSUS TIŠTĚNÉ: PRODUKCE SOUBĚŽNÝCH REGIONÁLNÍCH BIBLIOGRAFIÍ _______________________________ 52
Jan Kaňka ZPRÁVY O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN _________________ 59 ZPRÁVA O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN ZA ROK 2003 _________ 61
Jaromír Kubíček SEKCE PRO BIBLIOGRAFII ___________________________________ 63
Jiřina Bínová Kádnerová SEKCE PRO REGIONÁLNÍ FUNKCE _____________________________ 66
Jaroslav Vyčichlo
3
KOLOKVIUM SLOVENSKÝCH, ČESKÝCH A MORAVSKÝCH BIBLIOGRAFŮ
ROŽNOV POD RADHOŠŤEM, 5.–7. 10. 2003
ÚVOD Poprvé se sešli slovenští, čeští a moravští bibliografové po oficiálním vyhlášení října jako Měsíce české a slovenské kulturní vzájemnosti. Mezi bibliografy vzájemná pracovní setkávání, ať již šlo o semináře, konference nebo kolokvia, mají svou tradici a bylo především zásluhou slovenských kolegů, že výsledky těchto aktivit jsou zachyceny v samostatných publikacích či jako příspěvky v periodickém Bibliografickém sborníku. Po kolokviu, pořádaném v říjnu 2002 v krásném prostředí Spišské Soboty, konalo se další pracovní setkání ve dnech 5.–7. října 2003 v Rožnově pod Radhoštěm, v krajině Valašska na moravsko-slovenském pomezí. Jde o kraj, v němž bychom mohli vystopovat vzájemné vztahy obou národů hluboko do minulosti. Již v době před Bílou horou šlo v těchto krajích o vzájemné, spíše však hospodářské vztahy. Od poloviny 18. století přibyly důvody náboženské, když obyvatelé např. myjavských kopanic přijímali pod svou ochranu nekatolické emigranty, kteří odcházeli z moravských panství Magnisů a Lichtenštejnů, známých prosazováním rekatolizace. Na Myjavě se dostali pod ochranu biskupa luteránské církve Daniela Krmani. Kromě těch, kteří z řad evangelíků odešli za slovenskou hranici, byli i takoví, kteří zůstali, ale zúčastňovali se tamějších bohoslužeb. To platilo až do vydání tolerančního patentu v roce 1781, kdy se vzájemný styk evangelíků z obou stran zemské hranice ještě prohloubil. Na moravskou stranu přicházeli ze Slovenska i evangeličtí duchovní, kteří se stávali pastory např. v nově založených evangelických sborech roku 1782 v Javorníku a Hrubé Vrbce. 19. století se svým revolučním rokem 1848 a Kroměřížským sněmem přeskočíme, neboť to je samostatnou kapitolou současného kolokvia. Za velkou osobnost přelomu 19. a 20. století v bibliografii považujeme Ľudovíta Vladimíra Riznera (1849–1913), autora šestisvazkové Bibliografie písomnictva slovenského na spôsob slovníka od najstarších čias do konca roku 1900 (Praha 1917, v úplnosti Martin 1929–1934). Víme o tomto díle, že svou koncepcí a přehledností nemělo v tehdejší retrospektivní bibliografii v Evropě obdoby. Méně již víme, že jeho autor, evangelický farář a učitel, působící v Zemianskom Podhradí u Trenčína, spolupracoval s literárním vědcem Františkem Bartošem (1837–1906) v Brně, farářem Tomášem Šmydem (1838–1897) ze Zborovic u Kroměříže, který po Riznerovi požadoval mj. jazykové termíny pro Kottův frazeologický slovník s těmito argumenty (citováno z jeho dopisu z roku 1885): „Nutně toho třeba, aby naše inteligence česká, totiž 7
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, seznala pravé příčiny, proč na Slovensku se započalo a ještě dosud se píše slovenčinou a ne spisbou či pravopisem českým…“. Šmyd byl velice aktivní v publikační tvorbě o Slovensku, k čemuž jemu i jiným autorům posílal Rizner nezištně četné podklady. V osmdesátých letech 19. století převzal na české straně úkol bourat uměle vytvářenou zeď mezi Čechy a Slováky Karel Kálal (1860–1930), životopisec Palackého, učitel měšťanských škol ve Frenštátě pod Radhoštěm, který byl Riznerovým přítelem. Kálal se často obracel na Riznera s žádostmi o doplnění bibliografických údajů, když psal studie i beletristické povídky do Vlčkovy Osvěty. Pro článek o slovenských školách a farách jej požádal o vystižení charakteristických rysů, třeba trochu humoristicky. To bylo v roce 1900. Další korespondence mezi Kálalem a Riznerem pokračovala až po deseti letech. Mezi tím totiž Kálal z Frenštátu přešel do Písku, kde působil na dívčí obchodní škole. V té době, dopisem z 31. 10. 1910, se obrátil na Riznera s žádostí o jeho vlastní životopisnou črtu pro povídku o moravských a slovenských učitelích, kteří umlouvali vzájemnost a jež by byla bez Riznera nemyslitelná. V dopise se zmínil o založení Československé jednoty, která napomáhala udržovat na českých školách slovenské studenty. Rizner z toho dopisu získal podnět a domluvil, aby jeho vnučka Olinka odešla z maďarských škol v roce 1911 ke Kálalovi do školy v Písku. V těchto posledních hořkých letech života Ľudovíta Riznera se Kálal zasadil o to, aby jí bylo odpuštěno školné a výtěžek z členských příspěvků Československé jednoty dal na účet Riznerovy vnučky; se stejným cílem uspořádal i slovenský večer. To, co se Rizner neodvážil udělat pro svého syna Braňu, zorganizoval s úspěchem pro svou vnučku. Vraťme se však ještě ke Karlu Kálalovi, kterému ze všech osobností přelomu 19. a 20. století právem náleží přízvisko propagátora česko-slovenské vzájemnosti. Byl totiž autorem fejetonů, povídek i samostatných knih o současnosti i minulosti Slovenska. V době, kdy působil ve Frenštátě pod Radhoštěm, tedy od roku 1885, podnikal pravidelné cesty na Slovensko, nejčastěji na Oravu a k Tatrám. Sblížil se např. s redaktorem časopisu Dom a škola Karolem Salvou v Ružomberku, kterému pomáhal při jeho vydávání. V roce 1900 se seznámil s T. G. Masarykem; v Kálalově německy psané brožuře Die Unterdrücken der Slowaken durch die Magyaren z roku 1902 najdeme i Masarykův příspěvek. Jde o významnou práci, jak svědčí ohlasy Roberta Williama Setona-Watsona (přítele Slováků, působil dlouho v Hodoníně) a ve Francii Ernesta Denise, kterému tato práce dala podnět k napsání otevřeného listu Maďarům, publikovanému v zahraničních časopisech. Kálal vydal u pražských nakladatelů 8
také publikace – Slovensko a Slováci (1905, Šimáček), Obrázky z pod Tater (1907, Otto) a řadu dalších. Převážně šlo o práce určené mládeži. Po vzniku ČSR bylo na Ministerstvu školství a národní osvěty v Praze zřízeno samostatné slovenské oddělení, jehož sekčním šéfem byl Jaroslav Vlček (autor prvního přehledu Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy, Praha 1881) a ve kterém měl Kálal na starosti referát odborného školství. Myslím, že takových pohledů na česko-slovenské vztahy v minulosti bychom našli ještě celou řadu. Připomeňme si však jednu událost současnou. Je jí výstava Český a slovenský exil 20. století, prezentovaná na přelomu let 2002/2003. Jejím iniciátorem byl Jan Kratochvil, představitel společnosti K2001 z Brna. Měla část českou a část slovenskou; slovenskou část garantoval Peter Cabadaj ze Slovenské národní knihovny v Martině. Výstavy proběhly v Brně, v Martině i v Moskvě, v říjnu 2003 v Praze, měly silný emocionální náboj a myslím, že i svůj podíl na oficiálním vyhlášení Měsíce slovensko-české kulturní vzájemnosti. Kolokvium slovenských, českých a moravských bibliografů bylo jednou z akcí Měsíce a bylo také pokračováním ve vzájemných odborných pracovních setkáváních. Jeho příspěvky najdeme přetištěné v této ročence Sdružení knihoven ČR, která je doplněná pravidelnými zprávami z činnosti.
9
ROK 1863 NA MORAVĚ VE SLOVENSKO-ČESKÝCH VZTAZÍCH
Jaromír Kubíček Až do poloviny 19. století se národní život na Moravě projevoval minimálně. Rozvoj společnosti spočíval zejména na iniciativách státu a církve. Tak jako na Slovensku maďarizací, byl na Moravě germanizačním tlakem projevovaným navenek vládními příkazy včetně cenzury, český život v pozadí a jeho projevy byly vzácné. Na Moravě nedošlo do té doby k aktivizaci lidových vrstev, která by pomohla získat a upevnit pocit solidarity a příslušnosti k národnímu celku, tedy umožnila vzniknout národnímu sebeuvědomění a tím i vlastní historické identifikaci. Bylo totiž těžké získat důvěru lidí v ideály stavějící na základech, jež byly programově po celá staletí zakrývány a znevažovány. Tak lze přibližně charakterizovat tehdejší kulturní, ale i politickou situaci, respektive překážky, které stály v cestě rozvoje myšlenek slovanské vzájemnosti mezi Čechy, Moravany a Slováky. Moravská zemská knihovna má své počátky sice již v roce 1808, ale šlo tenkrát o knihovnu spolkovou. Tím spolkem byla Moravskoslezská hospodářská společnost, zaměřená na rozvoj hospodářství a podporovaná šlechtou. I když šlo o české šlechtické rody, byla komunikativní řečí němčina a rozvoj české kultury či národního povědomí v tomto prostředí nebyl reálný. V těchto souvislostech sehrála jednu z nejdůležitějších rolí literatura, která do značné míry suplovala funkce, jež nemohly být plněny dosud neexistujícími národními institucemi kulturními či politickými. Myšlenka slovanské sounáležitosti Slovenska a českých zemí byla manifestována štúrovci na Slovanském sjezdu v Praze roku 1848 a stala se impulsem i pro české spisovatele. Pěstování slovanské vzájemnosti mezi českými a slovenskými literárními tvůrci mělo své významné počátky u Boženy Němcové, která byla velkou popularizátorkou slovenské lidové tvorby v českém literárním prostředí a která převyprávěla řadu slovenských pohádek a pověstí. Vedle Němcové byl poněkud opomíjen v té době mladý básník Josef Václav Frič, který se programově snažil o přiblížení slovenské tvorby českému čtenáři. Jeho báseň Nevěsta, uveřejněná v Lumíru roku 1854, je zpracovaná „dle slovenského motivu“, jak je uvedeno v podnázvu, a umělecky patří k velmi hodnotným. Když se Frič po návratu z uherského vězení rozhodl téhož roku vydat almanach Lada-Nióla, chtěl v něm shromáždit to nejlepší, co mohla česká literatura nabídnout. Jeho vlastní příspěvek, povídka Život sváteční, je
10
v jednotlivých částech uváděna motem ze slovenské poezie. Těžištěm almanachu Lada-Nióla je Fričův esej o tvorbě Heinricha Heina, za který byl však ostře kritizován z české strany, ale i Ľ. Štúrem. Ze Štúrovy kritiky vyplývala jeho obava z vlivu západoevropské literatury na slovanské prostředí. Sledování slovenské literatury na české straně bylo programové na začátku šedesátých let 19. století u májovců, kteří vycházeli z dobové myšlenky slovanské jednoty. Již v roce 1858 v prvním almanachu Máje uveřejnila Božena Němcová svůj idylický milostný „obrázek ze Slovenska“ Chyže pod horami, Frič přispěl baladou Růže na Kriváni (pod pseudonymem M. Brodský); ve druhém ročníku vydaném v roce 1859 to byl opět Frič (pod pseudonymem A. Hron) s verši nazvanými Slovenské elegie. Mezi velké příznivce Slovenska patřil v té době Adolf Heyduk, který jako student cestoval po Slovensku a získal tak podněty k nejpůsobivějším svým sbírkám básní publikovaným roku 1859 – Cigánské melodie, podobně pro svou epicko-lyrickou povídku Růže povážská. Odkaz Slovenska bychom také mohli sledovat v díle Vítězslava Hálka, inspirovaném jeho výletem do Haliče a Tater roku 1862. K májovcům patří také Jan Neruda, který vyjádřil význam vzájemné československé spolupráce, když v roce 1863 se obrátil na Andreje Sládkoviče s žádostí o spolupráci v jím vydávané Rodinné kronice. Se Sládkovičem však Neruda neuspěl a když v Rodinné kronice uveřejnil báseň Poslání na Slovensko, byla přijata velmi kriticky, až s odmítnutím jako mentorování povýšeného češství. K proměně situace dochází v průběhu 60. let pod dojmem panovníkova Říjnového diplomu z 20. října 1860, jímž bylo přislíbeno obnovení ústavního režimu a likvidace absolutismu. V tomto směru se staly velkou událostí oslavy tisíciletého výročí příchodu byzantských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu, které se konaly v Brně v srpnu 1863 a jichž se mj. účastnili František Palacký, Josef Rieger a Karel Purkyně. Mezi těmito osobnostmi „byl zde ze Slovenska slovutný Pauliny-Tóth“ (Moravská orlice, 28. 8. 1863, s. 1), významný a v Brně známý stejně jako jmenovaní pražští hosté. Viliam PaulinyTóth (1826–1877) redigoval v Martině Národní noviny a v Praze mu vyšla v tomto roce 1863 pod pseudonymem Vil. Podolský sbírka Basne, s lyrikou národního uvědomování. Milenium Cyrila a Metoděje v Brně bylo demonstrací, které se účastnilo na 20 000 lidí. Nešlo v žádném případě jen o jakousi „národní pěveckou slavnost“, čemuž by nasvědčovala přítomnost desítek pěveckých spolků Čech a Moravy, ale o skutečnou demonstraci myšlenek slovanské sounáležitosti, o čemž svědčil i začátek slavnostního projevu, v němž se pravilo: „Nyní nastal okamžik, kde bratr Čech, Moravan, Slovák, 11
bratr Polák, Chorvat a Srb a ti ostatní bratři rodiny jedné k svornému věčnému svazku by si měli ruce podati, upřímně zapomínajíce bývalých sporů a třenic, z nichž kynul prospěch jedině nepřátelům našim.“ (Slavnostní proslov uvedla Moravská orlice 25. 8. 1863.) Významným edičním činem bylo vydání literárního almanachu Slavnostní album Cyril a Metoděj (Brno 1863. 200 stran kvartového formátu), který byl manifestací česko-slovenské vzájemnosti. Šlo o ediční počin po stránce typografické i obsahové. Vydavatelem alba byl R. M. Rohrer, nejvýznamnější moravský tiskař se svými více než 150 tiskařskými lisy v závodě. V jeho tiskárně sice převažovala typograficky nevýrazná průmyslová produkce jak novin, tak knih, ale cyrilometodějské album bylo výjimkou – každý příspěvek je uveden iniciálou provedenou mědirytem s různým výtvarným motivem a každá stránka je v grafickém orámování, také vazba sborníku do růžovofialového plátna se slepotiskem a se zlacením je sice křehká, ale působivá. V té době Rohrer, pozdější představitel němectví v Brně, považoval ještě vydání českých příspěvků k slovanskému výročí za svou čest, i když převážná část jeho produkce byla německá. Morava totiž představovala samostatnou zemi v rámci císařského mocnářství, v níž se více mluvilo německy než česky. Po pádu Bachova absolutismu přijatá ústava obnovila společenský život, vznikaly spolky, denní tisk. Docházelo tím k oživení českého jazyka, ale v názvech korporací nebylo slovo český přípustné, i největší český spolek v Brně se až do roku 1882 směl nazývat Slovanským čtenářským spolkem. V polovině 19. století nebyla ještě vyhraněná národnostní identita. Šedesátá léta představují pro Moravu období národního obrození a teprve později, v osmdesátých letech, dochází k diferenciaci podle politických stran. O obsah slavnostního alba se zasloužili brněnští literáti František Jaroslav Kubíček a Michal B. Kříž, první byl nadějným básníkem, druhý redaktorem časopisů a posléze vědcem-archeologem. Kubíček (1838–1865) pocházel ze Smržic u Prostějova a patřil k největším nadějím moravské literární generace počátku 60. let 19. století. Jeho vlastenecké básně i romány přesahovaly tehdejší průměr. Redigoval olomoucké noviny Morava a od roku 1863 přešel do redakce brněnské Moravské orlice, nejvlivnějšího českého listu na Moravě. Byl také prvním žurnalistou, který byl odsouzen k tříměsíčnímu vězení (za článek v Moravanu Úpadek našich domácích řemesel a jeho původ, zaměřený proti vídeňskému centralismu a germanizaci).
12
S redigováním almanachů měl F. J. Kubíček již úspěšnou zkušenost, když se podílel v roce 1861 na vydání almanachu Dunaj. Šlo o podchycení tvorby absolventů akademického spolku Morava, založeného ve Vídni roku 1859. Slavnostní album jako konvolut textů a grafických rytin je tedy knižním útvarem typickým pro počátek druhé poloviny 19. století. K těm slavnějším patří již zmíněný almanach Máj, vydaný roku 1858 a pojmenovávající pak následně celou literární generaci, která jeho prostřednictvím programově vstoupila do literatury. Názorové sympatie s májovci je možné sledovat také u F. J. Kubíčka, jenž se na ni obrátil s žádostí o příspěvek pro jím koncipované Slavnostní album. Současně oslovil i své vrstevníky a literární přátele na Slovensku. Konečný výběr měl pak velmi reprezentativní podobu. Nejdelší příspěvky zaslali Karolina Světlá z Prahy (povídka Ještě několik listů z rodinné kroniky) a Karel Adámek z Holic, české strany Českomoravské vysočiny (Obrat, nákresy z nejnovějších dob), jejichž vrcholné tvůrčí období spadá do doby o 30 let později. Snahy o širší slovanské zaměření sborníku dokumentují ohlasy písní bulharských od Ervina Špindlera a výňatek z kroniky Nestorovy Olga Karla Jaromíra Erbena. Celkem obsahuje Slavnostní album Cyril a Metoděj 23 příspěvků. Autorem úvodní básně Tisíc let je Gustav Pfleger Moravský, po ní následuje báseň Kniha slávy od Františka Douchy, pražského pokračovatele v díle Josefa Jungmanna; báseň Slováci je od Viliama Pauliny-Tótha. Slovenština pak zazněla ještě v básních Svätý krst na Velehrade od Augusta Horislava Krčméryho a Kajíca pieseń k hodu roku 1863 od Sama Bohdana Hroboně. Jsou to vlastenecké básně, poukazující na současné ujařmení Slováků a vyslovující naději v lepší budoucnost. Pozoruhodnou je obsáhlejší biografická črta Štefan Moyses, biskup bansko-bystrický, sepsaná Michalem Chrástkem. Představuje 66letého duchovního, jenž po více než dvacetiletém působení v Chorvatsku usedl v roce 1851 na biskupský stolec a mj. proslul jako mecenáš slovenského školství. V Banské Bystrici v roce 1862 založil slovenské gymnázium (tedy o 5 let dříve než vzniklo první slovanské gymnázium na Moravě). Zasloužil se o založení Matice slovenské. Črta zachycuje i aktuální nařízení biskupa Moysese o slavení tisícileté památky příchodu apoštolů Cyrila a Metoděje do našich krajů a tedy také do bansko-bystrického biskupství. V roce 1863 císař jmenoval Moysese svým tajným radou, což bylo projevem ocenění jeho zásluh o církev a národ. Stať je doprovázena Moysesovým litografickým portrétem.
13
Cyrilometodějské slavnostní album se setkalo ve slovenském tisku i s příznivým ohlasem. V recenzi, uveřejněné v týdeníku Sokol 15. října 1864 (č. 19, s. 379 – autor neuveden) čteme: „Ostatne my Slováci slávnostné album toto srdečně vítáme na obzore literatury česko-slovenskej; je nám dôkazem toho, že drahí Moravania slovenčinu našu nezatracují ako >> pouhé separatistické choutky jednotlivých písálků << …ale že uznávajů, že je ona skutočně z vôle trojmilionového národa našou spisovnou rečou…“ Recenze svědčí o tom, že Štúrova jazyková odluka, tedy uzákonění spisovné slovenštiny v roce 1844, byla ještě po dvaceti letech živou problematikou. Na české straně totiž byla dlouho chápána jako oslabení národnostních i politických slovanských pozic v Rakousku, přesto že se proti takovému chápání zasadili právě Božena Němcová a později i Karel Havlíček Borovský. Je pozoruhodné, jaké osudy jsou spojené s knihami, které nám v knihovnách procházejí rukama při nejrůznějších příležitostech, ponejvíce však v půjčovním procesu knihoven. Jako knihovníci bychom se však nemuseli spokojit s přehledem literárních snah, ale mohli bychom si také povšimnout, jak se původní literární tvorba dostávala ve své době ke čtenářům. Slovanský čtenářský spolek v Brně vznikl v šedesátých letech 19. století, byl však typickou veřejnou knihovnou. Na jedné straně krásná literatura v jeho sbírkách převažovala, na druhé straně průběžně probíhala aktualizace sbírek. Noviny z čítárny šly do dražby vždy počátkem nového kalendářního roku a starší literatura se vyřazovala. První tištěný katalog brněnského čtenářského spolku vyšel v roce 1907. Najdeme v něm uvedená díla J. Kollára, P. J. Šafaříka a jiných klasiků, ale nejstarší jsou z devadesátých let 19. století. Kde knihy zůstávaly trvale, byla Moravská zemská knihovna v Brně. Šlo sice o spolkovou knihovnu u přírodovědecky zaměřeného zemského muzea, ale přece jen univerzálního obsahu vytvářených sbírek. První katalog knihovny sestavil Moriz Trapp v roce 1866, kdy pro tohoto našeho kustoda bylo vydání katalogu příležitostí, aby uvedených 9 172 titulů knih, edic a periodik nově abecedně uspořádal a popsal. V knihovně najdeme tři díla Jána Kollára (Slávy dcera dokonce ve dvou vydáních z roku 1824, tištěných v Budějovicích a v Budíně). Součástí tehdejší Moravské zemské knihovny byly však ještě formálně samostatné knihovny dvou spolků – Matice moravské a Muzejního spolku, jejichž sbírky byly společenskovědní a staly se součástí společné knihovny až při vzniku první české Masarykovy univerzity v Brně v roce 1923. Z uvedeného plyne, že nelze již přesně vystopovat, kdy se ty které slovenské knihy dostávaly do brněnských knihoven, je však skutečností, že takových tisků z 19. století je v Moravské zemské knihovně celá řada. 14
LUDVÍK KUBA A SLOVENSKO (Styky se slovenskými literáty)
Marie Prchalová Ludvík Kuba – český malíř, hudebník, spisovatel a sběratel orientálního umění a slovanský etnomuzikolog se narodil 16. dubna 1863 v Poděbradech. Od raného mládí se u něj souběžně projevoval talent hudební a výtvarný. Vystudoval pražskou varhanickou školu (1877–1879), kutnohorský učitelský ústav (1879–1883), pražskou malířskou akademii U Maxe Pirnera (1891–1893). Soukromá malířská studia před pražskou akademií absolvoval u Bohuslava Schnircha a Karla Liebschera (1877–1891) a už jako akademický malíř si je doplňoval v Paříži, v ateliéru Juliena a Colarossiho (1893–1895), a v Mnichově, v ateliéru slovinského malíře Ante Ažba (1896–1904). V letech 1884–1929 sebral, harmonizoval a převážně svým nákladem vydal unikátní sbírku slovanských písní – patnáctisvazkové dílo Slovanstvo ve
svých zpěvech. Kvůli tomuto úkolu se vzdal i řádného učitelského povolání a stal se malířem a spisovatelem, neboť obrazy a příspěvky v dobových novinách a časopisech, i v podobě knih, "vydělávaly" sběrateli na cesty po slovanském světě a vydavatelskou činnost. V průběhu prací na Slovanstvu ve
svých zpěvech se rozhodl lid slovanských zemí také vymalovat. Kolekce uměleckých obrazů s národopisnou tématikou není zcela úplná, ale i tak představuje množství cca 2 000 obrazů a kreseb z celkového množství 4 000 výtvarných děl, vytvořených v letech 1879–1955. Publikoval na 500 cestopisných fejetonů a odborných statí, týkajících se dějin a kultury a života lidu jednotlivých slovanských zemí, ze kterých byly sestaveny jeho knihy šestera Čtení: Na Černé Hoře; Čtení o Lužici; Čtení o Starém Srbsku, Čtení o Makedonii, Čtení o Dalmácii; Čtení o Bosně a Hercegovině; dva díly Cest za slovanskou písní a Křížem krážem slovanským světem. On sám tak prakticky vytvořil slovanskou encyklopedii obrazem, slovem a z not. Za své životní dílo byl oceněn mnoha vyznamenáními v jednotlivých slovanských zemích, čestným členstvím mnoha spolků a korporací, např. Akademie výtvarného umění, čestným doktorátem Univerzity Karlovy za práci etnomuzikologickou (1936) a titulem Národní umělec (1945) za malířské a spisovatelské dílo.
15
Jeho dlouhý, tvůrčí a různorodou činností naplněný život se uzavřel v roce 1956, kdy se dožil 93 let. Od své sedmdesátky se věnoval intenzivně studiu čínské kultury a čínského písma, kterému se také naučil. Shromáždil unikátní rozsáhlou sbírku starého čínského umění, která je dnes v majetku Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. V roce 1946 vlastním nákladem vydal publikaci Moje Čína. Ve sbírkách poděbradského muzea se nacházejí čtyři dopisy slovenských buditelů a spisovatelů, se kterými Ludvík Kuba navázal a udržoval kontakt a posléze i přátelství. Jedná se o Dr. Svetozára Hurbana Vajanského (1. 1. 1847 – 17. 8. 1916), právníka, politika a spisovatele a hlavního ideologa martinského centra slovenského národního hnutí, redaktora obnovených Slovenských pohľadů. Na něj se obrátil student Ludvík Kuba z Kutné Hory a dožadoval se jednak jeho časopisu a rad o možnosti získat ruské časopisy a literaturu. Studenti kutnohorského pedagogia totiž žili, ostatně jako celá česká vlastenecká společnost, v hlubokém zaujetí proslovanském, zejména proruském, a Ludvík Kuba jim i sobě obstarával literaturu, ze které se poučovali a také zároveň učili jazyku. Vydávali dokonce tajný studentský časopis Vesna, který byl prozrazen a zakázán. Kuba přispíval články a kresbami pod pseudonymem Zaremba. Jako chudý student – druhé ze třinácti dětí z rodiny drobného maloměstského živnostníka – si měl přivydělávat na studium výukou hry na klavír, ale místo učení pořádal žákům koncerty, skládal a rozepisoval pro spolužáky noty pro přednes. Spolužáci si notové zápisy nahektografovali a vydali jako Zpěvy lidu českoslovanského. Dožadovali se písní jiných slovanských národů a tak se staly vlastně pohnutkou pro vznik Slovanstva ve
svých zpěvech. Opis dopisu S. H. Vajanského – PMP H 16 815
Turč. Sv. Martin 17. 6. 1881 Veľactený Pane! Na Váš lístok od 8.6. mám tu česť odpovedať, že velmi radi splníme želania Vaše. "Slovenské pohľady" idú. Soznam slovenských kníh musíme ešte len postaviť. O niekoĺko dní vyjde 4 sväzok "Pohľ." a tak máme plné ruky roboty. Nádto máme tu voĺby do snemu; agitácia za nášho národnieho kandidáta berie nám mnoho času. Z ilustrovaných časopisov ruských uznávám toĺko "Vesmirnaja ilustracija" Peterburg. Adressa tato je doplatočná. Ďalej "Ogoněk" tieš Peterburg. Ďalej
16
"Huba" tieš tam. Predplatné dozviete sa na každej pošte, jako i skore poštu treba predplatiť. Soznam ruských časopisov má každá pošta. Znamenitý časopis je "Rus", vychádza v Moskve (redakcia Spiridonovka, dom Rozanovoj). Toĺko na Vaše otázky. Sympatie Vaše k nám veĺmi nás tešia: rozširujte vzájomnú lásku. My musíme každý kmen slovianský rovnou láskou objímať. Všetko ostatné je vec dočasná, jedině základom slovianským vymaníme sa. Praktické prevádziane myšlienky Kollára, Pogodina, Chomiakova, Šafarika, Lamanského, Absakova leží na pliecach mládeže. Váš oddaný Svetozar Hurban Vajanský, red. "Slov. Pohĺ." Dopis je psán perem po jedné straně dvojlistu papíru o rozměrech 292H29 mm, bez obálky. Adresován byl nepochybně do Kutné Hory. Názvy ruských časopisů a míst vydání jsou psány azbukou. Rukopis drobný, úhledný a čitelný. Zmíněné knihy se měly týkat sbírek písní, neboť Kuba už začal uvažovat o širším záběru své práce. Plánoval sice zprvu pouze přejímat a harmonizovat již písně vydané, ale záhy dospěl k názoru, že se bez znalosti písní v terénu neobejde. Vajanský pochopil, že jedná se studentem. Ale tento mladíček jako dvacetiletý vymyslel geniální koncepci díla Slovanstvo ve svých zpěvech a chutě ji začal naplňovat. Spolužáci mu zprvu pomáhali, také finančně, ale práce přibývalo a tak se Kuba po dvou letech vzdal zajištěné dráhy i profese učitele a stal se badatelem a vydavatelem "na volné noze". 15. února 1884 vyšel první sešit Slovanstva se šestnácti písněmi slovenskými. Na druhé straně obálky je otištěno Kubovo provolání k veřejnosti. První sešit Slovanstva obsahoval šestnáct písní slovenských. V nepravidelných intervalech jednoho až čtyř měsíců vyšlo v letech 1884–1888 jednačtyřicet sešitů písní slovenských, českých, moravských, polských, lužických, maloruských, velkoruských a běloruských. Písně slovenské jsou v patnáctisvazkovém díle zařazeny do 1. dílu, část 3. Jsou uvedeny mottem: "Posvěceno Bratřím na Slovensku, trpícím a bojujícím" s úvodní básní Adolfa Heyduka: Ta slovenská píseň líbezná i hravá, ona má křidélka pěkně třepotavá, od věkův se rodí bez času a doby, v kukli jak motýlka příroda ji zdobí.
17
Vzletne, zatřpytí se, věčně věkův nová, na pestré šiřici zlaté runy chová, a kdo čísti umí, co tu všecko stojí, samou líbezností srdéčko opojí. Opojí srdéčko, hlava padá v dlaně, a podivný buchot tepeří mu v skráně, rozvlněná ňádra víc se neutiší, kdo ji jednou slyšel, ten ji věčně slyší. Heydukovu
báseň
si
nevybral
Kuba
náhodně.
Už
během
svých
kutnohorských studií zhudebnil jeho báseň Bača Dunaj, a doprovodil ji i kresbou. Jazykově spolupracoval na vydání slovenských písní Slovanstva známý český spisovatel a žurnalista Rudolf Pokorný (1853–1887), redaktor Palečka, autor mj. dvoudílného cestopisu Z potulek po Slovensku, manžel dcery českého malíře Karla Purkyně Růženy, která v roce 1944 vydala rodinné paměti Život tří generací. Ona byla vždy též ochotnou spolupracovnicí svého muže. Pokorný doprovázel básníka Heyduka po Slovensku o prázdninách roku 1879 a 1880. Roku 1885 se spolu s Ludvíkem Kubou účastnil zájezdu českých vlastenců na slavnost Živeny na Slovensko. Ludvík Kuba nechal na titulní list Písní slovenských vytisknout: Odchylné výrazy vysvětloval Rudolf Pokorný. Před písně zařadil Kuba Několik slov o zvláštnostech slovenského
jazyka a jeho vyslovování. Uvádí mj.: V prvé řadě jest pozoruhodna nevšední lahoda, plnozvučnosť a zároveň měkkost jazyka slovenského, kteýmižto vlastnostmi nad češtinu vyniká a zvláštním půvabem se obetkává. Nikdo, vyjímaje blaseované, vyžilé duše, nedovede se vymaniti jímavému kouzlu mluvy podtatranské. Plnozvučnosť ta má svůj zdroj zejména v tom, že spodoba (přehlasování) v té míře se neprovedla ve slovenštině jako u nás. Týká se to zvláště hlásek a a u, jež úzkostlivá čeština v sousedství měkkých souhlásek šmahem za e a i vyměňuje, ovšem na úkor libozvučnosti své. Na př.: duša – duše, moju – moji. Z té příčiny jest staročeština slovenštině bližší než novočeština. Dále upozorňuje na rozdíly ve výslovnosti i zvláštnosti nářečí, které nazývá podřečím: "Ostatně prostá mluva má v každém kraji své četné zvlášt-
nosti, jakož patrno bude z písní samých. Podřečí jest téměř tolik, co krajů (stolic). Důstojenství mluvy spisovné si právem přisvojilo podřečí kol Turč. Sv. Martina.“ Každý díl Slovanstva je opatřen takovouto jazykovou úvahou, většinou z pera Ludvíka Kuby, který se před výpravou do té které slovanské země seznámil důkladně s jejími dějinami, literaturou, lidmi i jazykem, hlavně proto, aby nepůsobil jako rušivý cizí živel, ale zapadl dobře mezi prostý lid, 18
kde se ještě lidová píseň v terénu dala zaznamenat. V tomto případě mu i malování sloužilo jako pomůcka. Poslouchal zpěváka, maloval, píseň si pak zapsal v základní podobě, bez ozdůbek přidaných interpretem a zharmonizoval. Jednadvacetiletý Kuba téměř geniálně, tj. s vrozenou uměleckou intuicí, vybral a postavil roku 1884 na první místo Písní slovenských budoucí slovenskou národní hymnu Nad Tatrou sa blyská. Píseň se slovy Janka Matúšky se zpívají na původní národní nápěv. Píseň z vlastního zápisu Všetci sme Slovania!, které se týká zmínka v prvním dochovaném dopise Dr. Josefa Miloslava Hurbana (19. 3. 1817 – 21. 2. 1888), evangelického faráře v Hlubokej, otce Svetozára Hurbana Vajanského, slovenského národního buditele a prvního redaktora a zakladatele Slovenských pohľadov, je uveřejněna jako poslední píseň slovenského dílu. Opis dopisu Dr. J. M. Hurbana Ludvíku Kubovi z Hluboké 8. 3. 1884:
Vaše Blahorodí! (píše jednasedmdesátiletý muž jednadvacetiletému mladíčkovi v odpověď na jeho dotazy):
Najvětší radosti mi působí kdykoli vidím na poli slovesnosti a života slovanského vyháněti nové puky, svěží, původní, samostatné přísady slovanské, a tak i Váš notový podnik je mi vítaný, a seč mohu milerád přispěju Vám, jen že toho mnoho nebude, jednak, že nejsem v hudbě doma, jednak také zanešen jinými pracemi, nestihnu shledávati různé látky. Ohledem písní Všetci sme Slovania, nevím, zda se nemýlím, ale tak se mi činí, že ji můj bývalý pomocník při Slov. Pohĺadech Mikuláš Dohnány (r. 1851) skládal. Mezitím vyhledám někde maličkou sbírku jím vydaných písní (asi půl archu 8. toho bylo), nakolik se pamatám, byla mezi temi po prníkrát tištěna. Prozatím račte preznačit sobě Mikul. Dohnánym. "U p..... valných" jsem já skládal r. 1840–1. "Hej Slováci ještě naše" to jest klasická píseň našeho Tomášika, kterou skládal v Praze 1836, kde / nečitelné – snad uveden / byl představením kusu divadelního, vraceje se ze studia na universitách německých a bavě se v zlaté Praze. Je pak dle nápěvu tehdáž velmi oblíbeného "Ještě Polska niezginela". My jsme tehdáž neměli hudebníků tvořivých, ježto byli by cos původního v stavu byli vytvoriť. Nebožtík slepec náš Šárecký byl arch neb dva vydal nápěvů ku Kollárove sbírce. Zpěvníček písní vydal u nás Chrástek, ale já ač jsem sobě tie výtisky 19
koupil, nič se mi nezachovalo, i synové a dcery, i cizí pořád mne o to připravovali. Dočtete se o tom snad i ve Vlčkovi. Šafařík s Benediktim (Blahoslavem) vydal svazek národ. písní 1829 bez nápěvů. U Jungmanna se dočtete o tom. Ale nejlepší radou co do hudební části posloužiti může Vašnostem pan Stefan Fajnor, advokát v Senici via Hodonín, ve vlastním domě. Tenť je veliký znatel hudby národní a jmenovitě též písně speciellně slovenské. Líto mi, že prozatím nemohu s určitějšími pomůckami upřímně vyjíti Vašnostem, zatím budu Vás míti v paměti. S veškerou úctou Dr. L. M. Hurban. Psáno po dvou stranách dvojlistu o rozměrech 224H145 mm úhledně perem, kombinuje češtinu se slovenštinou. Fond Polabského muzea – signatura H 16 882. Ludvík Kuba do Písní slovenských zařadil 6 písní S. Fajnora. Další zachovaný dopis Hurbanův Ludvíku Kubovi je datován v Hlubokém 27. června 1884. Opis – Fond Polabského muzea v Poděbradech – signatura H 16 883.
Vaše Blahorodí! Srdečný dík račte přijat ode mne za drahocenný dar "Slovanstvo ve svých zpěvech"; je to epochální, svrchovaně na čase již jsoucí dílo, které Jste podujať ráčil. Já věřím, že najde v širém Slovanstvu přimeřene významu svému světodějinnému obecenstvo, které by podnik tak hlubokoumný, tolik významný vychytilo a hojným odebíráním zabezpečilo. Co na mne jest, já dílo v kruzích patřičných mocně odporoučet budu. Sám ovšem, bohužel, nejsem sto hmotnou podporou napřed postrknouti loď tuto mohutně založenou na vlny vysokého moře. … Poslední Hurbanův dopis Kubovi má datum 17. 10. 1885 a svědčí o tom, že se mezitím oba setkali, jak o tom píše Kuba ve svých pamětech. Ludvík Kuba svou první cestu za slovanskou písní – na Slovensko – popsal a vypublikoval v roce 1931 v Hudebních novinách. V jeho pamětech, nazvaných Zaschlá paleta, které vyšly poprvé v roce 1955 ve Státním
20
nakladatelství KLHU, zveřejňuje zkrácenou verzi v kapitole Cesta na Slovensko na straně 109–115:
"Byla to moje první slovanská výprava a chtěl jsem ji s přítelem Prokopem podniknout ihned, jakmile zanechám učitelování. Když tu jsme četli v Národních listech upozornění Rudolfa Pokorného, že slovenský spolek Živena (ženský, vzdělávací) chystá na sedmého srpna výroční sjezd s několikadenním pořadem. Na sjezd byli zváni i Češi, chystalo se jejich uvítání a proto měli cestovat jedním a týmž vlakem. Maďarský útisk tenkrát na Slovensku stále stoupal a Neruda nám pod svým trojúhelníčkem líčil násilné způsoby maďarských voleb. Ale u nás neprobudil dostatečný zájem o Slovensko ani Heyduk klasickými básněmi Cymbál a husle. Naopak, v našich politických kruzích se proslýchalo o možnosti společného postupu s Maďary. I když k tomu nedošlo, přece bylo poučné, že jsme ve vlaku, přisedajíce v Kolíně, našli jen Pokorného a mladočeského poslance Herolda. Ti jediní jeli z Prahy. Teprve cestou k nám přibyl přírodovědec Dědek, dva učitelé z Roudnicka a operní zpěvák Mareš. To bylo vše. Taky profesor Vlček k nám přistoupil, ale on, Slovák, počet nás Čechů nerozmnožil. A tak bylo dobře, že ve Vrútkách, kde nás vítala martinská deputace, bylo už tma. Alespoň nebylo dobře znát, kdo z nás má většinu, zda vítaní, či vítající. Mezi vítajícími byl Vajanský, Ambro Pietor, Pavel Mudroň a Meličko." Dál popisuje krajinu, město Martin, slavnostní večer, na kterém se poprvé setkal s mluvenou ruštinou a ruským slavistou Aleksejem Petrovičem Petrovem (1859–1932), původně matematikem, se kterým pak udržoval styky až do konce jeho života, zájezd do Jahodníku, na Štrbu, návštěvu u Vajanského, na níž se poprvé setkal a seznámil s malířem Jaroslavem Věšínem a návštěvu v Hlbokém, kde byl Dr. Josef M. Hurban dlouhá léta evangelickým farářem. Kuba v dopise popisuje svou první slovanskou cestu. Vykonal jich pak do roku 1929 celkem 16, do mnohých slovanských zemí se vracel opakovaně. Také na Slovensko ještě mnohokrát, z různých důvodů. Důležitá je však cesta v roce 1928, kdy zde na objednávku Ministerstva školství a národní osvěty maloval typická stavení a jejich zařízení jako předlohu pro školní obrazy, na které si ještě mnozí z nás pamatujeme. Při této malířské cestě zapsal, jak uvádí Josef Stanislav v monografii Ludvík Kuba. Zakladatel slovanské hudební
folkloristiky, vydané Hudební maticí v roce 1963, ještě 13 písní z Dubňan a dvě pastevecké písně. V Písních slovenských uveřejnil ze svých vlastních sběrů
21
pouze šest písní. Bohužel, notové zápisy písní, pořizované v terénu, nejsou součástí Kubovy kulturní pozůstalosti uchovávané v poděbradském muzeu a na jeho pracovišti Kabinetu pro studium života a díla Ludvíka Kuby. Nacházejí se v soukromých rukách. Stejně tak je velké množství pramenného materiálu rozptýleno po institucích tuzemských i zahraničních (např.: i ve Slovenské národní galérii se nachází několik Kubových obrazů, které jsme si před listopadem 1989 vypůjčovali na výstavy v Poděbradech) a v soukromí, a před Kabinetem stojí stále naléhavěji žhavý úkol – pořídit Kubovu bibliografii, co nejúplnější přehled vlastníků jeho díla a pramenů, a získávat postupně kopie zatím dostupných materiálů, především však odborně zpracovat (a převést dosud zpracované do elektronické podoby) jeho kulturní pozůstalost, kterou získalo muzeum v roce 1999 a která představuje cca 40 archivních krabic. Ludvík Kuba vykonal jako jedinec obrovské dílo, které nemá ve světě obdoby. Dovršil jím po pětačtyřicetiletém úsilí v roce 1929 snahy všech obrozeneckých buditelů a generací vlastenců, kteří se podíleli na vzniku našich moderních národů. Stalo se tak ovšem již v době, kdy tyto myšlenky nebyly pro oba naše národy nejaktuálnější. Význam jeho díla pro vlastní národy oceňují více jiné slovanské země, než jeho vlastní – ale tak už to u nás bývá. Podle mne však i k tomu dojde, zejména po našem vstupu do EU a tak věta Vítězslava Nezvala: Přijde čas, kdy bude záviděno českému národu, že z jeho krve a ducha vyrostl takový muž (1946) bude naplněna i v praxi.
22
BÁSNÍK IVAN KRASKO A STŘEDNÍ ČECHY
Jiří Mika Existuje poměrně bohatá literatura věnovaná slovenskému básníkovi Ivanu Kraskovi a jeho vztahu k Čechám a české literatuře. Z relativně novějších prací jmenujme aspoň příspěvek Vladimíra Forsta Ivan Krasko a Čechy 1 přednesený v září 1976 na konferenci Ivan Krasko a evropský symbolismus nebo knihu Jána Zambora Ivan Krasko a poézia českej moderny 2 . Zájem o toto téma je vcelku pochopitelný, protože Ivan Krasko, vlastním jménem Ján Botto, prožil v Čechách celkem čtrnáct let a v Čechách také vznikla převážná část jeho uměleckého díla. Když na podzim roku 1905 nastoupil devětadvacetiletý absolvent pražské techniky inženýr Ján Botto jako chemik do cukrovaru v Klobukách, měl za sebou už první literární pokusy. První čtyři básně poslal již v roce 1896 do Slovenských pohľadů a použil pro ně pseudonym J. Cigáň. Další dvě básně nabídl pod pseudonymem Janko Cigáň témuž časopisu o tři roky později. Z prvních byla otištěna jen jedna s upraveným podpisem Janko C., další dvě byly uveřejněny až v roce 1902 pod šifrou J. C. Přesto se pseudonym Janko Cigáň začal objevovat, a to právě od roku 1905 v časopisech Dennica i Slovenské pohľady. Snaha po rozkrytí pseudonymu vyústila v často citovanou historku 3 , kdy František Votruba za pomoci úskoku pravé jméno autora publikovaných básní odhalil. V roce 1906 uveřejnil v Slovenském týždenníku vlastní báseň Na západe a podepsal ji pseudonymem Janko Cigáň. Pravý Janko Cigáň se ozval redakci a na rozdíl od dřívější korespondence, kdy postupoval „konspirativně“, odeslal tentokrát dopis přímo z pošty v Klobukách. Na základě adresáře odběratelů Slovenského týždenníku pak nebylo těžké zjistit, že v Klobukách odebírá tento časopis pouze inženýr Ján Botto. Pseudonym Ivan Krasko, pod nímž je Ján Botto jako básník běžně znám, mu dal Svetozár Hurban Vajanský 4 při vydání jeho první knižní sbírky Nox et
1
FORST, Vladimír. Ivan Krasko a Čechy. Česká literatura, 1976, roč. 24, č. 4, s. 289–303.
2
ZAMBOR, Ján. Ivan Krasko a poézia českej moderny. 1. vyd. Tatran : Bratislava, 1981.
3
Např. ŠMATLÁK, Stanislav. Ivan Krasko alebo O cene ľudskej solidarity. In KRASKO, Ivan. Dielo. Bratislava : Tatran, 1980, s. 10, nebo BREZINA, Ján. Ivan Krasko. Bratislava : Slovenská akadémia vied a umení, 1946, s. 108. 4
BREZINA, Ján. c.d., s. 108–109.
23
solitudo. Sbírka vyšla v roce 1909 a většina z 25 básní, které obsahoval původní rukopis, vznikla už během Kraskova pobytu v Klobukách. Asi by nebylo úplně přesné spojovat Kraskovu poezii s konkrétním prostředím. Je to subjektivní lyrika, v níž dominují motivy samoty a stesku i touha po jejich překonání. Příroda se v ní objevuje v zastřených, mlhavých obrazech, bez odkazu na konkrétní místa. Známe-li však krajinu v okolí středočeských Klobuk, je velmi lákavé si ji při četbě těchto veršů vybavovat. Prostředí nepochybně básníka ovlivnilo. Probouzelo v něm nálady smutku, které se spojovaly s pocity odloučení od domova a stesku po přátelích. Verše:
Hej, topole, tie topole vysoké! Okolo nich šíre pole – evokují krajinu v okolí Klobuk, podobně jako verše z básně Šesť hodín je…
Len já sám som, opustený, na mňa nikto nečeká, iba smutné štyri steny… připomínají skutečnost, že Krasko bydlel jako svobodný mládenec v domě v areálu cukrovaru. A vedle toho vzpomínka na rodné Slovensko z básně Vesper dominicae:
Tam niekde v diaľke v čierňavých horách dedinka biela túli sa k zemi, pokojná, tichá. Jak příběh s pseudonymem, který dokládá Kraskovo rozhodnutí zůstat pro své okolí zřejmě nenápadným chemikem Jánem Bottem, tak charakter poezie shrnuté pod výstižný název Noc a samota vzbuzují otázky, proč Krasko přijal místo právě v Klobukách a jak dalece ho jeho samota na malé středočeské vesnici opravdu tížila.
24
Práce v klobuckém cukrovaru byla do jisté míry důsledkem už toho, že v roce 1900 odešel tento gemerský rodák studovat na Vysoké učení technické do Prahy. Vladimír Forst k tomu uvádí: „Studium slovenských studentů na vysokých školách v Praze bylo na počátku 20. století už tradicí, vystřídaly se tu nejméně dvě studentské generace. To mělo pro jednotlivce i určité výhody, zvlášť v době zvýšeného českého zájmu o pronikání na Slovensko. Mělo to ovšem i své negativní stránky: absolventi českých škol velmi těžko hledali doma umístění ve svém oboru.“ 5 V Praze se mohl Krasko vedle studií věnovat i kulturnímu životu a rozvíjet svůj zájem o literaturu. Přišel tam už jako zkušený, čtyřiadvacetiletý muž. Z předchozího studia na maďarském, německém a rumunském gymnáziu si přinesl znalosti cizích řečí a literatury, posílené ještě vlastní četbou. V Praze se hned zapojil do činnosti slovenského studentského spolku Detvan a našel si zde přátele, s nimiž udržoval kontakt i po svém odchodu do Klobuk. Proč tedy právě do Klobuk? Vladimír Forst připomíná, že Krasko měl v oblibě folklorní vystoupení slovenských studentů a že jedno takové vystoupení se odbývalo také ve Slaném, od něhož jsou Klobuky vzdáleny asi 10 km. Vyslovuje názor, že „snad při té příležitosti došlo k nějaké domluvě“. 6 Klobucký cukrovar byl založený v roce 1871 a na počátku dvacátého století patřil mezi prosperující podniky, především zásluhou jeho tehdejšího ředitele Adolfa Kotrby. Ten cukrovar zrekonstruoval a snažil se v něm zavádět technické novinky. 7 Je možné, že i to bylo pro Kraska přitažlivé. Už za jeho studií ho přátelé pokládali za cílevědomého a uznávali jeho výborné studijní výsledky. A snad pro něj mohl být zajímavý i fakt, že Klobuky nejsou zase tak vzdálené od Prahy, ale zároveň nabízejí klid a čas (zejména v době mimo řepnou kampaň) na poetickou tvorbu. Skutečností je však i to, že Krasko neměl při vybírání zaměstnání patrně příliš na vybranou, a přitom se potřeboval finančně zajistit. Klobuky měly na počátku dvacátého století asi 700 obyvatel. Zajímavě je charakterizuje František Teplý v souvislosti s příchodem jiného literáta, Jindřicha Šimona Baara, jenž zde působil jako farář v letech 1899–1909:
5
FORST, Vladimír. c.d., s. 290–291.
6
FORST, Vladimír. c.d., s. 294.
7
KEBRLE, Josef. Klobucký pan farář Baar. Slaný, 1940, s. 31–42.
25
„Duchovní život … pohyboval se v mezích náboženské vlažnosti, což vyplývalo z povahy zámožného lidu, jemuž leží více na srdci půda než duše a – z cukrovaru, hlučného, bezstarostného, jako každá prosperující továrna“. 8 Sám Krasko se vyjadřuje o Klobukách v autobiografické povídce Svadba. 9 „Kraj tam jednotvárny. Lesy dávno vyrúbali a široko-ďaleko nevidieť iba sivé polia a polia. V léte sú sice zelené, posádzané cukrovou repou, ale i tak jednotvárne. Málo prírodnej krásy. Len kde-tu pri ceste vypína sa k nebu krásny, osamelý, truchliaci topoľ… I môj život bol tam jednotvárny, bez spoločnosti. Kolegovia všetko ženatí, žijú sami pre seba a pre svoje rodiny. Bolo mi nekedy dosť clivo. Mimo služby vždy sám a sám.“ 10 Ale byla ta samota opravdu tak bezvýchodná? Kromě již zmíněných přátelství, která Kraskovi zůstala z doby pražských studií (a která právě v době mimo kampaň v cukrovaru oživoval osobními kontakty), navázal nové vztahy v Klobukách a jejich okolí. Přátelil se s Jindřichem Šimonem Baarem, jehož fara byla od cukrovaru a tím i od Kraskova bytu na dohled, a se vzdělaným poštmistrem Bedřichem Wildtem. Spolu s dalšími z Klobuk měli v kantýně cukrovaru oddělenou místnost, kde se scházeli a diskutovali. Již před Kraskovým příchodem tu vznikl zábavní spolek Losos a aktivní Baar založil Literární kroužek, jehož členové si společně předpláceli časopisy. 11 Krasko se sblížil také s básníkem Karlem Tomanem pocházejícím z blízkých Kokovic. Spojovaly je některé literární lásky (Karel Hlaváček a Richard Dehmel), paralely lze najít i v jejich vlastní poezii. Ján Zambor k tomu poznamenává: „V tvorbe svetobežníka Tomana i v Kraskovej poézii se premietajú situácie oddialenosti od domova.“ 12 A jako jeden z příkladů uvádí Tomanovu báseň (Píseň) ze sbírky Melancholická pouť, začínající verši:
A podle vod a podle cest šuměly truchlé topoly. Ano, i zde nacházíme motiv tak častý v Kraskově poezii – topoly.
8
TEPLÝ, František. Ze života J. Š. Baara. Praha : Novina, 1937, s. 210–211.
9
Vyšla v Dennici č. 2/1908 pod názvem Sentimentálna príhoda, s podtitulem Z poznámok mladého človeka, v Diele z roku 1954 jí dal Krasko název Svadba. 10
KRASKO, Ivan. Dielo. Bratislava : Tatran, 1980, s. 155.
11
TEPLÝ, F. c.d., s. 218, 227.
12
ZAMBOR, Ján. c.d. Ivan Krasko a Karel Toman, s. 163–170.
26
Ivan Krasko strávil v Klobukách sedm let. Navzdory tomu, co bylo řečeno o jeho společenském životě, to byly roky, které osobně prožíval v pocitu osamění a stesku. Byly to však také roky jeho největšího básnického rozletu. A zároveň to bylo období, kdy zvolna postupoval ve své profesní kariéře. V cukrovaru pracoval nejprve jako technický asistent, později byl povyšován na druhého a prvního adjunkta. V březnu 1912 odchází z Klobuk a nastupuje jako technický úředník do chemické továrny ve Slaném. Pracovní nasazení v Akciové továrně na strojená hnojiva a lučebniny, jak se podnik jmenoval, bylo zřejmě intenzivnější než v cukrovaru v Klobukách. Kraskovi zbývalo na poezii méně času. V listopadu 1912 se oženil a po roce se mu narodil syn. „Rodina! Našel jste v ní jistě všecko, co jsme jako samotáři v Klobukách často, dlouho – a marně hledali,“ píše mu při té příležitosti J. Š. Baar 13 , který v té době působil již jako farář v Ořechu u Prahy. Ještě v roce 1912 vyšla Kraskova druhá a poslední básnická sbírka Verše. Za svého pobytu ve Slaném otiskl časopisecky čtyři básně a zřejmě další dvě zůstaly v rukopise. V létě 1914 narukoval a po dobu světové války sloužil jako nadporučík v Bánské Bystrici, v Polsku, v Rusku a na italské frontě. 14 Po skončení války odešel definitivně na Slovensko, dál se vzdělával (v roce 1923 získal na pražské technice titul doktora technických věd) a věnoval se politické činnosti. Do Čech a také k básnické tvorbě už se ve větší míře nevrátil. Nad jeho odchodem z poezie si koncem dvacátých let posteskl F. X. Šalda: „V jeho „Nox et solitudo“, v jeho „Verších“ hovořil přitlumeně básník velké citlivosti, člověk šestého smyslu pro tajemné vlivy životní, který viděl po svém do sebe i do života. Jaká škoda, že se tenhle člověk tak záhy odmlčel!“ 15 Podívejme se nyní, jaké stopy zůstaly po působení Ivana Kraska ve středočeském regionu, respektive jaký odkaz na něj a k jeho dílu mohou nabídnout informační zdroje Středočeské vědecké knihovny v Kladně. Vezměme si na pomoc katalog a databáze přístupné na webové stránce knihovny na adrese www.svkkl.cz.
13 JÍLEK, Václav. Přátelské styky J. Š. Baara a Ivana Kraska. Slovenská literatúra, 1964, roč. 11, č. 3, s. 293. 14
BREZINA, Ján. c.d., s. 110.
15
ŠALDA, F. X. Centralism a partikularism v písemnictví našem i cizím. Šaldův zápisník, 1928–1929, roč. 1, s. 300.
27
Katalog dokumentů SVK nabízí záznamy publikací Ivana Kraska a knih o něm, které má knihovna k dispozici. Pro základní poznání jeho literární práce postačí titul Dielo. Najdeme v něm obě publikované sbírky i básně, které nebyly do těchto sbírek zařazeny. Je mezi nimi i jedna, která alespoň v názvu upomíná na konkrétní místo v blízkosti Klobuk – Bilichovské konvalinky. Dále jsou zde čtyři prózy včetně zmíněné autobiograficky laděné povídky Svadba. Soubor uzavírají Kraskovy básnické překlady a dvě studie, z nichž v jedné, Pôvod dedín Kraskova a Lukovíšť, se Krasko zabývá historií svého rodiště a obce, podle jejíhož názvu vznikl jeho pseudonym. Z katalogu můžeme přejít na záznam Ivana Kraska ve faktografické databázi regionálních osobností (REOS, obr. 1). Najdeme v něm základní životopisné údaje včetně dat narození a úmrtí (12. 8. 1876 – 3. 3. 1958). Mezi odkazy z tohoto záznamu je také odkaz na záznamy článků z regionálního tisku. V článku Libora Dobnera ze Slánských listů 16 bychom našli některé informace o Kraskově pobytu ve Slaném. Bydlel zde v úřednickém bytě v domě č. p. 617, který patřil slánské chemičce. Dům je v současné době opravován a plánuje se umístění pamětní desky, která by Kraskův pobyt připomínala. Naopak v Klobukách už je Krasko, jak se zdá, pozapomenutou osobností. Klobucký cukrovar byl v provozu do počátku devadesátých let minulého století. Nyní je uzavřený a některé jeho budovy slouží jako skladiště. Dům před bránou cukrovaru ničím na svého někdejšího nájemníka neupomíná a i Kraskových oblíbených topolů v okolí Klobuk, zdá se, ubylo. V záznamu Klobuk ve faktografické databázi geografických jmen (REFAG, obr. 2) najdeme zmínku o Kraskově působení v cukrovaru. Fotografie připojená k záznamu zobrazuje současný stav cukrovaru (obr. 3). Další nabízejí pohled na několik topolů u blízkého rybníka nebo na tvář krajiny, která, i když už není pokrytá poli s cukrovou řepou, působí stále svým smutným dojmem (obr. 4).
16 DOBNER, Libor. Žil a tvořil zde slovenský básník. Slánské listy, 8. 1. 2002, roč. 10, č. 1, s. 12.
28
Obr. 1 Databáze REOS, záznam Krasko Ivan
Obr. 2 Databáze REFAG, část záznamu Klobuky
29
Obr. 3 Klobuky, cukrovar (současný stav)
Obr. 4 Krajina v okolí Klobuk
30
DR. EMIL ČERNAJ A VEREJNÁ KNIHOVŇA MESTA KOŠÍC
Jana Amrichová K napísaniu tohto môjho referátu ma viedli dve udalosti. Prvá sa týkala našej informačnej činnosti. V jedno horúce augustové popoludnie zavítala na naše regionálne oddelenie študentka pedagogickej fakulty z Hradca Králové s požiadavkou týkajúcou sa ročníkovej práce na tému Česi na Slovensku v období 1. Československej republiky. Pri vyhľadávaní potrebných materiálov som si uvedomila, že aj v našej knižnici pôsobil český knihovník. Bol to Dr. Emil Černaj. Zhodou okolností, práve v tom čase sme sa vo vedení knižnice dohodli, že na budúci rok, pri príležitosti 80. výročia knižnice spracujeme publikáciu o dejinách našej inštitúcie. Otvoriac svoju mejlovú poštu, našla som v nej pozvánku na toto kolokvium s tematikou týkajúcou sa slovenských a českých vzťahov v knižniciach. Bolo mi hneď jasné, o čom a predovšetkým o kom budem hovoriť.
Skôr ako sa oboznámime s pôsobením Dr. Černaja v Košiciach, je potrebné priblížiť si udalosti, ktorými žilo mesto a jeho obyvatelia v období vzniku Československej republiky. Bolo to obdobie, ktorého dôsledky rezenovalí v kultúrno-spoločenskom živote mesta aj v tridsiatich rokoch 20. storočia. Táto udalosť, aj keď to spočiatku tak nevyzeralo, hlboko zasiahla do života jej obyvateľov, bez ohľadu nato do akej spoločenskej triedy patrili, či akej národnosti boli. Prenesme sa obrazne do tohto obdobia. Košice sa z mesta uprostred Uhorska stávajú takmer zvečera do rána pohraničným mestom. Na vývoj košických udalostí vplývali, tesne po vzniku republiky, najmä revolučné premeny v Budapešti. Mestskí predstavitelia ešte 1. novembra 1918 vyhlasujú, že budapeštiansku Maďarskú národnú radu považujú za zákonnú vládu a budú vykonávať jej nariadenia. Túto situáciu vecne a chronologický mapuje vo svojej štúdii, v bibliografii Mestská samospráva v rokoch 1848–1918 významný slovenský bibliograf Dr. Michal Potemra a riaditeľ Mestského archívu v Košiciach, JUDr. Jozef Kirst. Keď sa na základe tejto bibliografie pokúsime urobiť chronologický sled udalostí koncom roka 1918 a po celý rok 1919 zistíme, že československé svojská, ktoré požiadali o obsadenie mesta tamojší predstavitelia, pobudli v Košiciach ani nie polroka. Už 6. júna 1919 museli Košice opustiť, pretože do mesta prišla Maďarská červená armáda. Až po dohode dohodových mocností o stiahnutí jednotiek červenej armády z územia Československa, po mesiaci červená armáda odchádza a československé vojská sa opätovne a definitívne vrátili do mesta. Vieme sa vžiť do života obyvateľov, čo takéto časté výmeny vojsk pre nich mohli znamenať?
31
Na objasnenie aspoň dva úryvky z dobových materiálov. Podotýkame, že obidva úryvky sú poplatné dobe, v ktorej boli vydané. Úryvok z knihy Jubilejný almanach mesta Košíc a východného Slovenska 1918–1928
„Košické obyvateľstvo považovalo toto mesto za tak samozrejmú integrálnu čiastku Maďarska, že ani udalostiam, odohravším sa na západe – vyhláseniu republiky v Prahe a v Martine, postupovaniu čs. vojska – nepripisovalo vážnosť, menovite nie v tom ohľade, že by osud Košíc v bársakom smere bol dotknutý.“ Druhý úryvok z beletristickej knihy Vladimíra Kalytčuka Pohraničné mesto popisuje výstižne cítenie obyvateľov z hľadiska národnostného. 1
Slovák ste, alebo Maďar ? Ivan bez chuti odsekol: Som slovanského pôvodu. Ale akej materskej reči ? – vyslýchal ho prísne Rusniak. Predstavte si: slovenskej i maďarskej. To je zaujímavé, – povedal uštipačne Rusniak. Hodili na seba pohľad, zrazu obaja napaprčení. Hej, – prikývol Ivan vyzývavo. – Ak by ste nevedeli, v tomto meste sa vyskytujú takéto zaujímavosti – potom sa nahol k nemu a tichšie, zmierlivo vysvetľoval: – Tak je to: stará mama ma učila po slovensky, matka maďarsky a nebohý otec po rusky. Rusniak zahmkal, nedala mu pokoja zvedavosť: No dobre, dobre, ale doma ako rozprávate ? S matkou i po maďarsky i po slovensky, – povedal, a vidiac kolegovu zachmúrenú tvár, spýtal sa ho: Čo je na tom čudné? Rusniak zamyslený, trochu chladne, trochu nepriateľsky odsekol: Teda vy ste taký … taký internacionál. I tak si to možno vysvetliť, – usmial sa Ivan. – Hľa, zase jedna zvláštnosť môjho rodného mesta.
1
Tieto črty národnostnej tolerancie sú pre Košice charakteristické i v dnešných časoch.
32
A ako to vyzeralo štyri roky po spomínaných udalostiach v roku 1923, keď do mesta prichádza z poverenia Ministerstva školstva a národnej osvety (ďalej len MŠANO) pražský knihovník Dr. Emil Černaj? Po voľbách starostu a členov mestskej rady, riešili títo na svojom prvom zasadnutí politické otázky, najmä zabezpečenie používania maďarskej reči na úradoch a snažili sa zabrániť ďalšiemu vykazovaniu maďarských štátnych občanov z územia Československa. Aký je dôvod príchodu Dr. Černaja do Košíc? Jeho príchod úzko súvisí s Právnickou akadémiou. Košice boli univerzitným mestom od roku 1660 t. j. viac ako 260 rokov. V školskom roku 1921/1922 bola Právnická akadémia zrušená. Súviselo to so skutočnosťou, že na akadémii sa vyučovalo len v maďarskom jazyku. Súčasťou akadémie bola aj rozsiahla knižnica s bohatým fondom právnickej literatúry. V jej fondoch sa nachádzalo aj viacero inkunábulí. Dr. Černaj, pracovník Univerzitnej knižnice v Prahe, je poverený funkciou správcu a jeho úlohou je dokončiť, po administratívnej stránke, likvidáciu akadémie ako aj knižnice, t. j. presunúť jej fondy do Bratislavy. I z tohto dôvodu, ako aj z vyššie načrtnutej atmosféry akou žilo mesto a jej obyvatelia, jeho príchod nie je spočiatku prijímaný priaznivo. Túto skutočnosť znásobujú aj ďalšie fakty. Hneď po príchode dostáva k dispozícii jednoizbový byt, priamo v budove akadémie, plat vo výške 1 220,60 Kč. Prináležali mu aj diéty vo výške 900 Kč, čo na tú dobu predstavovalo slušné finančné zabezpečenie. Jeho znalosť maďarského jazyka mu pomáha prelomiť tieto bariéry. Priamo na mieste, poznajúc situáciu i mienku obyvateľov, sa jeho názor na presun fondov do Bratislavy postupne mení. Zatiaľ sme len na začiatku roku 1923. Černaja čaká záľaha administratívnej práce, vzdialenej od tej knihovníckej. Protokolárne preberá akademickú knižnicu. 2 (V protokole sa uvádza, že nebola uskutočnená revízia fondu v rozsahu cca 33 600 zväzkov.)
˜ ˜
Spolu so spolupracovníkmi spisuje inventár akadémie a knižnice. Zabezpečuje presun archívu akadémie na Právnickú fakultu Univerzity Komenského v Bratislave, spolu s katalógom, za účelom možnosti výberu kníh pre potreby tejto fakulty.
2
V korenšpondencii vystupuje knižnica pod názvom Štátna knihovňa bývalej právnickej akadémie a naďalej používa pečiatku Bibliotheca Academia Cassoviensis.
33
˜
Zabezpečuje ekonomické vyúčtovanie činnosti akadémie za posledné roky jej existencie .
˜
Do jeho kompetencie spadá aj personálna práca, aj keď počet pracovníkov, ktorých platy financuje MŠANO, je minimálny a to: bývalý tajomník Právnickej akadémie, Dr. Jozef Péterfy a dvaja zriadenci.
18. decembra 1923 bol spísaný protokol, ako sa uvádza v jeho texte, z „komisionálniho řízení“ z prevzatia archívu, matrík, všetkých kancelárskych spisov, za účasti pracovníkov MŠANO v Prahe, Univerzity Komenského v Bratislave, dvoch bývalých pracovníkov akadémie ako aj Dr. Černaja. V záverečnom protokole sa konštatuje: “Poněvadž definitívné rozhodnutí o této
knihovně předpokláda zevrubnou odbornou prohlídku kníh, trvajúci mnoho dní, nebylo možno ihned rozhodnouti o dalším určení této knihovny. Proto také nebylo možno vyhověti žádosti p. zástup. Univ. Komenského, aby knihovna byla celá předána univer. Knihovne v Bratislave.“ Aj po svojom príchode do Košíc, Dr. Černaj udržuje naďalej kontakty so svojím rodným mesto Českým Krumlovom. Je v písomnom kontakte najmä s tamojším Schwarzenbergským ústredným archívom. Úspešne rozbieha medziknižničnú výpožičnú službu. Záujem majú predovšetkým o literatúru týkajúcu sa genealógie. A ako bývalo vtedy ešte dobrým zvykom, za poskytnuté služby posielajú knižnici ďakovné listy. Černaj si sám vedie korenšpondenciu, a to tak v češtine ako aj v nemčine, maďarčine, či francúzštine. Jediným nástrojom na písanie je preňho obyčajné pero na atrament. Listy z Čiech a zahraničia mu prichádzajú už napísané na písacom stroji. V každodennej korenšpondencii to znamenalo, napísať si koncept listu a po jeho opravách ho prepísať, a tak takýto list, napísaný načisto, zaslať príslušnej inštitúcii. Koncept slúžiaci ako kópia sa archivoval.. Po viacerých listoch, zasielaných Mestskej rade v Košiciach, mu mesto v roku 1925 pridelilo písací stroj a pisárku. Už koncom roka 1923 sa medzi obyvateľmi Košíc rozšírila správa, že knižnica má byť prevezená do Bratislavy. O tejto neprávosti píšu obšírne miestne noviny a otázkou sa zaoberá aj mestská rada. Starosta, Dr. Pavol Novák, píše 4. januára 1924 list Ministerstvu školstva a národnej osvety v Prahe, Ministerstvu s plnou mocou pre správu Slovenska v Bratislave ako aj županovi Župy košickej, v ktorom zdôvodňuje potrebu zachovania knižnice v meste. Okrem iného konštatuje: “knižný materiál nachodiaci sa v Košiciach je aj v Bratislave z veľkej čiastky ten istý, takže by boly v Bratislave následkom prenesenia kníh mnohé duplikáty, ktoré by tam boly bezúčelné. … Celé vzdelané obecenstvo
34
mesta Košíc, ktoré tvorí veľké percent obyvateľstva bolo by aj čiastočným prenesením knižnice z Košíc nanajvýš pohoršené a mohlo by sa obávať, žeby same zahatalo odvezenie knižnice.“ V závere listu starosta uvádza, že mesto chce z knižnice bývalej Právnickej akadémie zriadiť verejnú knižnicu a podieľať sa na jej činnosti obnosom 55 000 Kč. Zdá sa, že nebezpečenstvo presunu knižnice bolo na určité obdobie zažehnané, aj keď takéto pokusy sa ešte v priebehu rokov viackrát objavovali. Mestská rad uznesením č. 20611/1924 23. septembra 1924 prideľuje knižnici na nákup 30 000 Kč a dáva vyhotoviť pečiatku na knihy s názvom Verejná knihovňa mesta Košíc a zasiela žiadosť na MŠANO v Prahe o povolenie na umiestnenie verejnej knižnice do knižnice bývalej Právnickej akadémie. Týmto počinom je knižnica financovaná z dvoch zdrojov, a to z MŠANO, ktoré financuje zamestnancov, nákup kníh (okrem beletrie) a ďalšie položky. Mesto zabezpečuje nákup, najmä beletristickej literatúry. Knižnica má oficiálne pomenovanie Štátna verná knihovňa bývalej právnickej akadémie v Košiciach. O tejto skutočnosti informuje jej správca európske veľvyslanectvá, vydavateľstva a redakcie, s ktorými udržuje čulú korenšpodenciu. V liste redakcii Minerva ich upovedomuje o zmene názvu knižnice, pracovníkoch, veľkosti fondu a otváracej dobe. V knižnici v tomto období pracujú dvaja odborní pracovníci a jeden zriadenec. Knižnica je otvorená pre verejnosť denne (okrem nedele) od 16.–19. hod. V roku 1924 plní Dr. Černaj popri svojej funkcii správcu knižnice aj úlohu správcu budovy, v ktorej sa knižnica nachádza. Rieši presne také isté prozaické problémy s akými sa stretávame i dnes (spotreba elektrickej energie, zatekanie z dôvodu prasknutej rúry, atď.) Z tohto dôvodu často korenšponduje s mestskou radou, pretože mesto je vlastníkom budovy. Ešte stále sa nekončí písomná agenda týkajúca sa bývalej právnickej akadémie. Predsa len si nachádza čas, aby mohol uplatniť svoje knihovnícke vedomosti. Vypracováva knižničný poriadok. 3 Od roku 1923 sa datuje spolupráca košickej knižnice s jeho materskou knižnicou, s Univerzitnou knižnicou v Prahe a s knižnicou Národného zhromaždenia, ktorá pravidelne ako dar, zasielala do Košíc beletristickú literatúru v českom jazyku.
3 V knižničnom poriadku sa uvádza, že požičiavanie sa je bezplatné. V knižnici je viazaný výber t. j. čitateľ si vypisuje žiadanku. Žiadané knihy si môže vyzdvihnúť nasledujúc deň. V prípade, že nevráti knihy načas, platí za upomienku sumu od 1 Kč až do 3 Kč.
35
Dr. Černaj zastupoval v roku 1926 knižnicu na Medzinárodnom zjazde knihovníkov a priateľov kníh v Prahe. Prednostom zjazdu bol univerzitný profesor Dr. V. Tillo. Zjazdu sa zúčastnili knihovníci takmer z celej Európy. Súčasťou podujatia bola aj výstava, na ktorej mala knižnica svoj výstavný priestor. Prezentovala sa výstavou starých tlačí k dejinám košickej Univerzity (1645–1777) ako aj k dejinám Právnickej akadémie (1779–1922). Prostredníctvom súboru fotografií sa účastníci mali možnosť oboznámiť aj s interiérom knižnice. Dr. Černaj na výstave propagoval indikátor požičaných kníh. 4 Myšlienku zhotoviť indikátor si priniesol Dr. Černaj z Prahy, kde v Univerzitnej knižnici takýto systém fungoval. Knižnica, v rokoch 1924–1926, bola umiestnená na Kováčskej ulici č. 26. K dispozícii mala tri miestnosti, v ktorých sa nachádzala čitáreň, študovňa a sklad. Neskôr využila aj časť chodby na skladové priestory. Všetky miestnosti boli umiestnené na prízemí. V čitárni mali čitatelia k dispozícii cca 40 titulov odborných periodík. Knižnicu navštevovali úradníci, kňazi, vojaci, advokáti, stredoškoláci, menej vysokoškoláci, čo vyplývalo zo zrušenia univerzity. V rokoch 1924–25 navštevovalo knižnicu 75,4 % mužov a len necelých 25 % žien. 5 V roku 1925 denne navštívilo knižnicu až 500 návštevníkov. V danom roku pribudli aj 4 kancelárske sily a 2 zriadenci. Ich platy financovalo mesto. Ako môžeme posúdiť, z uvádzaných štatistických ukazovateľov, priestory začínajú byť pre knižnicu malé. Na túto skutočnosť poukazuje Dr. Černaj vo svojich listoch mestskej rade. Zároveň upozorňuje, že nové priestory by mohli pomôcť utlmiť ešte stále pretrvávajúce snahy, presťahovať jej fondy do Bratislavy. Jeho interpelácia, v prospech nových priestorov, je úspešná. Mesto sa rozhodlo, že knižnica sa presťahuje do priestorov starej radnice, ktorá sa v roku 1926 uvoľnila. Knižnica bola tak z dôvodu rekonštrukcie, od polovice roka 1926 a v roku 1927, pre verejnosť zatvorená. Na Dr. Černaja čaká úloha investora i stavebného dozoru. Ako sme mala možnosť z dobových dokumentov posúdiť, uskutočňoval aj výberové konania na dodávateľa interiéru.
4 V podmienkach košickej knižnice to boli dve tabule, rozmeru 2H2,5 m, rozdelené vertikálne a horizontálne na 4 000 políčok, na ktorých bolo napísaných 4 000 signatúr kníh z beletrie, pre ktoré sa indikátor používal. V jednotlivých poličkách boli vyrezané otvory, do ktorých sa v prípade vypožičania vsunul červený gombík. Knihovník aj čitateľ mali prehľad o vypožičaných knihách a nebolo potrebné ich zbytočne hľadať v sklade. 5 Dnes je situácia opačná. Knižnice navštevuje viac žien ako mužov. Domnievame sa, že táto situácia je podobná aj v iných verejných knižniciach.
36
V roku 1927 boli už fondy umiestnené v nových priestoroch, aj keď sa otvorenie knižnice presunulo až na január 1928. Zvykneme sa občas sťažovať na „prebujnelú“ byrokraciu, ktorá dnes vládne, ale ani naši predchodcovia to takisto nemali ľahké. Keďže sa činnosť i nákup uskutočňoval z dvoch zdrojov, museli sa viesť dva prírastkové zoznamy a viesť osobitná ekonomická agenda. Nadriadené orgány zasahovali aj do samotného procesu nákupu kníh. Na podtrhnutie tohto faktu dovolíme si zacitovať z korenšpondencie MŠANO s Dr. Černajom: „Vyřizujíc podanou
zprávu ministerstvo školství a národní osvěty povoluje na nákup cizojazyčných slovníku jakož i Ottova naučného slovníku mimořádnou dotaci 4 000 Kč, kterou současně poukazuje prostředníctvím poštovního úřadu šekového v Praze k rukám správy knihovny, při čemž se správa upozorňuje, že Ottuv naučný slovník lze v antikvárním prodeji získati o mnoho levněji než jest rozpočtena kupní cena v připojené příloze.“ Podobne funguje systém aj smerom k mestu. Tituly kníh schvaľuje knižničná rada, ktorú ustanovilo mesto pri knižnici, ako aj kultúrna komisia. Niektoré tituly zakupuje pre knižnicu priamo mestská rada. Opäť jeden príklad na potvrdenie tejto skutočnosti: “Odvolávajúc sa na uznesenie mestskej rady č. 16860/1925 mestská rada objednala v jednom exemplári Album reperezentatů Republiky Československej pre mestskú verejnú knihovňu. Súčasne požaduje sa knihovník mestskej verejnej knihovne, aby pod dojdení Albumu podal mestskej rade správu.“ Ako vyplýva zo štúdia vtedajšej korenšpodencie, správca knižnice, Dr. Černaj vynakladá maximálne úsilie, aby získal pre knižnicu čo naviac finančných prostriedkov. Prejavuje sa to tak smerom k MŠANO ako aj k mestu. Využíva svoje znalosti maďarského jazyka a na rokovania mestskej rady pripravuje pre jej účastníkov podklady v tomto jazyku. Apeluje na MŠANO potrebou zachovania vedeckej úrovne knižnice nutnosťou nákupu odborných periodík. Po mnohých peripetiách je knižnica 21. 1. 1928 slávnostne otvorená. V dobových priestoroch bývalej radnice, kde bol ponechaný aj pôvodný inventár, si nachádza svoje miesto rozsiahla čitáreň, študovňa i veľké sklady pre knižničné fondy. Knižnica bola sprístupnená verejnosti denne (vrátane nedele a sviatkov) v čase od 9.–12. hod a od 17.–20. hod. Dr. Černaj žiada mestskú radu, aby knižnica bola otvorená až do 22. hodiny, a to predovšetkým jej študovňa. Tento jeho návrh sa síce stretol s porozumením, ale mestská
37
rada ho neprijala, pretože by si to vyžiadalo zvýšené finančné náklady na pracovníkov, ktorí by v týchto hodinách poskytovali služby. Ak treba niečo v pôsobení Dr. Černaja osobitne oceniť, tak je to kvalitne a na úrovni vybavená čitáreň, ktorá si do dnešných dní zachovala veľkú obľubu medzi obyvateľmi. Žiaľ, dnes už im nemôže poskytnúť taký bohatý fond periodík. V čitárni sa nachádzalo 190 domácich a zahraničných novín z viacerých európskych krajín, dokonca aj z Japonska. Čitatelia mali k dispozícii aj 135 domácich a zahraničných časopisov. Takýto bohatý fond periodík bol vybudovaný len vďaka Černajovej neúnavnej korenšpondencie s vtedajšími vydavateľstvami, veľvyslanectvami a ambasadámi. Výsledkom bolo dodávanie niektorých novín a časopisov zdarma, respektíve so zľavou. V komunikácii využíval svoje dobré znalosti nemčiny a francúzštiny. I keď mu to boli neskôr vyčítané, snažil sa aby knižnici „neunikli“ určité tituly kníh, respektíve časopisov, a tak ich nakupoval na úver a po prísune finančných prostriedkov ich zaplatil. Z jeho publikačnej činnosti sa zachovala metodická príručka s názvom
Knihovníkova prax, v ktorej zhrnul poznatky zo stavania knižničných fondov. S touto prácou vystúpil na Zjazde ľudovýchovných pracovníkov, ktorá sa konala 25. 6. 1927 v Košiciach. V nemčine mu vyšla publikácia Zur Psychologie
landläufiger Sprachasthetik. Kniha vyšla v Stuttgarde, vo vydavateľstve Enke, v roku 1924. Kniha sa v našich fondoch nezachovala. 20. apríla 1929 uvoľňuje Ministerstvo školstva a národnej osvety v Prahe, Dr. Emila Černaja z funkcie vrchního komisaře archivní a knihovní služby v Košiciach a žiada ho, aby 1. 6. 1929 nastúpil na svoje miesto v Univerzitnej knižnici v Prahe. 16. 5. 1929 jeho zástupca Dr. Jozef Péterfy oznamuje starostovi, že Dr. Černaj bol prijatý do nemocnice na oddelenie pre vnútorne choroby. Následkom ťažkého ochorenia je odkázaný na opatrovanie. 30. 8. 1929 podpisuje Dr. Černaj protokol o odovzdaní knižnice a opúšťa Košice, ktoré mu prirástli k srdcu. Na záver už len pár osobných údajov o tejto zaujímavej knihovníckej osobnosti, ktorá tak významne zasiahla do dejín našej knižnice, dnes známej verejnosti pod názvom Verejná knižnica Jána Bocatia v Košiciach.
38
Narodil sa 1. 12. 1885 v Českom Krumlove, kde maturoval v roku 1907. Doktorát filozofie získal na nemeckej univerzite 12. júla 1918. Študoval filozofiu a dejiny umenia a germanistiku. Po otcovi mal maďarské ako aj nemecké príbuzenstvo. Žil v českom prostredí. Do Univerzitnej knižnici v Prahe nastúpil 17. júla 1919 ako 34ročný. Po troch rokoch pôsobenia odchádza do Košíc. S Košicami ho spojili aj citové väzby. Jeho manželka bola Košičanka Alžbeta Jozefína Čarná. Ženil sa ako štyridsiatnik. Naspäť do tej istej funkcie sa vrátil do Univerzitnej knižnice v Prahe 16. 10. 1929 a pracoval tam až do roku 1944, t. j. 15 rokov. Zomrel v roku 1945 vo veku nedožitých 60 rokov. Bol schopným riadiacim pracovníkom Dokončil katalogizáciu fondov Právnickej akadémie. Spolu s predstaviteľmi mesta sa podieľal na záchrane knižnice bývalej Právnickej akadémie.
Použité pramene SEKÁČ, Ján. Prevratové udalosti v bývalej stolici Abauj-Turňanskej. In Jubilejný almanach mesta Košíc a východného Slovenska 1918–1928. Košice : Mesto Košice, 1928, s. 30. KALYTČUK, Vladimír. Pohraničné mesto. Bratislava : Slovenský spisovateľ, 1955, s. 105. KIRST, Jozef – POTEMRA, Michal. In Mestská správa v Košiciach v rokoch 1848–1945. Košice : Štátna vedecká knižnica, 1984, s. 137–236. POTEMRA, Michal. Dejiny Univerzitnej knižnice v Košiciach. In Z minulosti knihy na Slovensku. Martin : Matica slovenská, 1959, s. 207. Štátny archív v Košiciach. Krajská knižnica v Košiciach v rokoch 1923–1973.
39
BOŽENA NĚMCOVÁ A JEJ VZŤAH K SLOVENSKU
Iveta Fedorová Významnú úlohu v česko-slovenských vzťahoch v 19. storočí zohrala česká spisovateľka, horlivá hlásateľka československej vzájomnosti Božena Němcová. Banskobystrický rodák Dr. Gustáv Kazimír Zechenter o nej napísal: „Božena náš národ obzvlášte milovala a medzi nami dlhší čas sa zdržiavala, zbierala naše zvyky, načúvala naším povestiam, nás s bratmi Čechmi oboznamovala, medzi nami vzájomnú lásku budila. My jej v srdciach našich staviame pomník na večné časy.“ Božena Němcová sa o Slovensku čo to dozvedela už v polovici 40. rokov 19. storočia prostredníctvom časopisov, tiež Slovákov pôsobiacich v Čechách alebo Čechov, ktorí mali kontakty so Slovákmi. Bezprostredným zblížením sa Boženy Němcovej so Slovenskom bolo preloženie jej manžela Josefa Němca do Uhorska, ktorý najskôr pôsobil v Miškolci a potom v Balášskych Ďarmotách. Božena Němcová navštívila Slovensko štyrikrát, a my už nikdy nebudeme poznať všetky podrobnosti o jej návštevách. Po prvý raz cestovala do Miškolca za manželom koncom apríla 1851. Počas cesty navštívila Bratislavu, Štúrovo, Pešť a iné. Tento prvý kontakt opísala v diele Zpomínky z cesty po Uhřích (Lumír, 1854). Druhá cesta na Slovensko nenechala na seba dlho čakať. 10. augusta 1852 cestuje spolu s deťmi za manželom do Balášskych Ďarmot, kde pracoval ako hlavný komisár finančnej stráže. Využijúc manželovu služobnú cestu do centra Zvolenskej stolice, Banskej Bystrice, podnikla s rodinou výlet na Pohronie. Navštívila Banskú Štiavnicu (návšteva bane), Banskú Bystricu a s deťmi sa zdržiavala v kúpeľoch Sliač. V Banskej Bystrici sa zoznámila s poprednými kultúrnymi osobnosťami ako Michalom Rárusom, Júliusom Plošicom, Jurajom Slotom, dr. Gustávom Kazimírom Zechenterom, Jozefom Božetechom Klemensom, Samuelom Ormisom, Augustínom Horislavom Škultétym, so zberateľom rozprávok Jánom Franciscim-Rimavským, ktorý jej daroval výtlačok svojej zbierky slovenských rozprávok a inými. V Hájnikoch spolu s manželom navštívila rím. kat. farára Štefana Záhorského, ktorý jej všestranne pomáhal počas pobytov na Slovensku. Druhý pobyt na Slovensku znamenal pre Boženu Němcovú začiatok jej národopisných a cestopisných štúdií. Roku 1853 znovu pricestovala za manželom aj s dvoma najmladšími deťmi do Balášskych Ďarmot. Tu spoznala slovenské ľudové rozprávky O dvanástich
40
mesiačikoch, O hlúpej žene a iné. Pre synovu chorobu sa však musela predčasne vrátiť do Prahy. Dojmy a zážitky z pobytu v meste a okolí Balášskych Ďarmot spracovala v národopisnom obrázku Uherské mesto (Ďarmoty), ktorý vyšiel v Časopise Musea král. Českého v r. 1858. Pri poslednej návšteve roku 1855 Božena Němcová pobudla na Slovensku najdlhšie. V tomto roku sa liečila v kúpeľoch na Sliači dva týždne. Vtedy vyšla i jej Babička, a tak bola verejnosti známa. Nechcela sa tu však iba liečiť, hoci to veľmi potrebovala. Odtiaľ podnikala výlety do okolia, navštívila aj Zvolen, Pustý hrad a nenechala si ujsť príležitosť zúčastniť sa na radvanskom jarmoku. Božena Němcová nezanedbávala na Sliači ani svoju literárnu činnosť. Koncipuje tu „Pohorskú vesnicu“ a spracúva rozprávku „Soľ nad zlato“, ktorú jej vyrozprávala istá slúžka. Často sa stýkala s domácim obyvateľstvom. Zaujímala sa o jeho život a jeho každodenné starosti. V tom čase tu zúrila cholera. Ani to ju však neodradilo ísť medzi ľud. Ba v bývalých Rybároch navštívila i jedného z chorých. Bola mu potom i na pohrebe a improvizovanú zveršovanú odobierku, ktorú odriekala nad rakvou nebožtíka podľa vtedajších zvykov jeho manželka, si Božena Němcová zaznamenala a po rokoch ju i uverejnila. V tom istom článku, ktorý nazvala „Obrazy ze života slovenského“, zmieňuje sa aj o minerálnych prameňoch, ktorých je podľa nej na Slovensku veľké množstvo, a to „kyselých, hořkých, slaných i teplic, kde vře voda živým ohněm jak lid řiká“. Opísala tiež činnosť a využívanie sliačskych prameňov. Po skončení liečebného pobytu 18. septembra 1855 sa začala jej, viac ako mesačná, študijná cesta po Horehroní a Gemeri, na ktorej zbierala národopisný materiál. Prvou zastávkou bola Banská Bystrica. Bola hosťom v dome richtára Michala Rárusa. V Banskej Bystrici v tomto čase trávil svoju dovolenku aj prvý debrecínsky stoličný komisár Ján Francisci. Ponúkol jej zbierku ľudových rozprávok (boli uložené u Gustáva Reussa v Revúcej) k ďalšej dispozícii, lebo on už sa nestíhal tejto téme venovať. V Banskej Bystrici a na okolí jej robili spoločnosť ďalší poprední vzdelanci ako českí profesori Martin Čulen a Juraj Slota, v Štiavničkách jej priateľka Jozefína Szablaková, ktorá pre ňu zbierala slovenské rozprávky a s ktorou zašla i na „medokýš“, v Selciach rím. kat. farár Július Plošic. Okrem iného sa Božena Němcová oboznamovala s prácou a obyčajmi prostých ľudí a s kultúrnymi pamiatkami. Ďalšou zastávkou bolo Brezno, kde navštívila spisovateľa Dr. Gustáva Kazimíra Zechentera, s ktorým zo Slovákov najviac korešpondovala. Okruh jej priateľov sa i tu rozšíril, zoznámila sa s ev. a. v. farárom Jánom Chalúpkom, so zvolenským rodákom Mikulášom Š. Ferienčíkom, ktorý tu pôsobil. V Hornej Lehote pobudla týždeň u ev. a. v. farára a básnika Sama Chalúpku, ktorý jej vyrozprával ďalšie 41
rozprávky. Pobyt na hornolehotskej fare je významnou kapitulou v životopise Boženy Němcovej a Sama Chalúpku, ale aj v dejinách slovenskej ľudovej rozprávky. Všetko, čo spoznala Božena Němcová v tomto kraji, spracovala v rozsiahlom diele Kraje a lesy ve Zvolensku (1859), v národopisnom diele Obrazy ze života slovenského (1859) a iných. Poslednou etapou cesty bol Gemer. Krátko pobudla v Tisovci, kde bola hosťom u staršieho brata Štefana Marka Daxnera, zemana Juraja Daxnera, v Píle a v Revúcej. Tu spoznáva ďalších vzdelancov, národovcov a spisovateľov – ev. kňazov Imricha Laučeka, Samuela Tomášíka, Ľudovíta Reussa, lekára dr. Gustáva Reussa. Božena Němcová cielila predovšetkým do Revúcej, tu si mala podľa prísľubu Jána Francisciho prevziať rukopis rozprávok, ktoré dávnejšie zozbierali viaceré osobnosti z impulzu otca Ľudovíta a Gustáva Samuela Reussa. Ľudovít jej síce zbierku ukázal, ale nepožičal. Na spiatočnej ceste z Revúcej sa ešte zastavila v Chyžnom u Samuela Tomášika, autora hymnickej piesne Hej, Slováci. Po návrate z Gemera a Horehronia do Banskej Bystrice chcela literárne pracovať u richtára Michala Rárusa, ale keďže uhorská polícia sledovala každý jej krok, musela Slovensko opustiť. 20. októbra 1855 odchádza do Prahy. Božena Němcová svojou tvorbou má nemalý podiel na zbližovaní českého a slovenského národa a ich kultúr. Mala vplyv na svet jednoduchých ľudí i umelcov. Svojou tvorbou inšpirovala príslušníkov ďalších generácií českých spisovateľov, napr. prvý český nositeľ Nobelovej ceny za literatúru Jaroslav Seifert, hudobníkov a výtvarných umelcov. Božena Němcová svojou tvorbou ostala trvalo v záujme spoločnosti, o čom svedčia obnovené vydania jednotlivých diel.
Použitá literatúra Gajdoš, Milan: Za hlasom srdca : O Božene Němcovej. Zvolen : Jas, 1995. 46 s. Sobková, Helena: Tajemství barunky Panklové : Portrét Boženy Němcové. Praha : Mladá fronta, 1997. 237 s. Ivanov, Miroslav: Zahrada života paní Betty (později Boženy N.). Praha : Panorama, 1992. 430 s. Haluzický, Bohumil: Božena Němcová a Slovensko. Bratislava : Tatran, 1952. 341 s.
42
SLOVACIKA V HISTORICKÉM FONDU VĚDECKÉ KNIHOVNY V OLOMOUCI
Marie Nádvorníková Vědecká knihovna v Olomouci (VKOL) má ve svém historickém fondu 575 starých tisků vytištěných na Slovensku. Svědčí o tom soupis dr. Václava Pumprly Katalóg slovacikálnych kníh do r. 1800 Štátnej vedeckej knižnice v Olomouci. Tuto publikaci vydala Matica slovenská v r. 1974. Olomoucká kolekce slovacikálních starých tisků dokládá samou svou podstatou slovensko-českou vzájemnost. Jde o slovenské tisky, které se nejrůznějšími cestami dostaly do olomoucké knihovny. Můžeme však uplatnit i další hlediska: setkáváme se s tisky v češtině, s tisky českých autorů, s českým a dokonce i olomouckým původem tiskařů. Není bez zajímavosti připomenout, že tiskař nejstarší české knihy – v Plzni vytištěné Kroniky trojánské – Mikuláš Bakalář byl původem Slovák. Mikuláš Bakalář se ke svému původu hlásil, vypovídá o tom i jeho tiskařský signet představující tři vršky. Tento motiv je jakoby vzat ze znaku uherského státu. Jako nejstarší slovenský tisk bývá označována latinská učebnice Lukáše Fabina vydaná v r. 1573 v Prešově. Tak starý tisk v historickém fondu VKOL není. Slovenský knihtisk 16. století je však reprezentován osmi knihami. Jedna z nejstarších tiskáren byla založena v Trnavě. Zřídil ji ve svém vlastním domě administrátor ostřihomské arcidiecéze Mikuláš Telegdi, který zde tiskl především své vlastní spisy v maďarském jazyce. Můžeme-li konstatovat, že ve VKOL je jeho spis vytištěný v r. 1577, je zřejmé, že není nijak časově vzdálen od nejstarší slovenské tištěné knihy. Jako reprezentanta slovenského knihtisku 16. století lze uvést i tiskárnu v Bardějově, v níž byl v r. 1599 vytištěn spis významné slovenské osobnosti Jána Bocatia Hungaridos libri poematum. Velmi neblahý pro knihtisk v celých Uhrách byl rok 1584. Císař Rudolf II. zakázal tisknout v dílnách zřízených bez jeho dovolení. Jen trnavská tiskárna byla vyňata z tohoto nařízení, protože byla ryze katolická. Po založení trnavské univerzity v r. 1637 se stala tiskárnou akademickou. Její produkty představuje v olomouckém fondu mimo jiné řada ročníků trnavských kalendářů (Calendarium Tyrnaviense) s bohatou mědirytinovou výzdobou na titulních listech nebo na frontispici. Knihtisk 17. století se rozšířil i do jiných měst. V r. 1653 byla v Levoči vytištěna kniha Jiříka Třanovského Písně duchovní staré i nové. O levočský knihtisk
43
se zasloužila rodina Brewerů, protestantských patricijů ze Spíše. Právě z dílny vynikajícího tiskaře Vavřince Brewera je uvedený český tisk. Jiný český spis – Perlička dítek Božích od Palmy Močidlanského – vytiskla tiskárna v Tenčíně roku 1663. Období největšího rozkvětu slovenského knihtisku přišlo v 18. století. Rozmach prožívala i trnavská tiskárna, avšak jen do r. 1773, do zrušení jezuitského řádu. Do té doby zde byly tištěny různé typy tisků s různými druhy výzdoby. Mědirytinu Illyésova znaku nacházíme ve spisu Andráse Illyése Brevis norma vitam…, s portrétem autora Lorenza Scupoli se setkáváme v jeho spisu Certamen spirituale. Ukázky pečetí Rakouska i jednotlivých měst včetně slovenských (např. Košic, Prešova, Trnavy, Bratislavy, Levoči, Nitry) jsou obsaženy ve spisu Josepha Kollera Geographia Hungariae. V trnavské akademické tiskárně se v 1. polovině 18. století tiskly i spisy v češtině. Byl vytištěn např. spis v té době často vydávaného autora Williama Stanyhursta Čtvrtý článek víry katolické: Trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest nebo spis Františka Antonína Nedomanna Svaté jednání a cvičení aneb nábožný způsob vykládati všechny svaté obyčeje. Už bylo naznačeno, že v souvislosti se zrušením jezuitského řádu prožila tiskárna pohnutý osud. Trnavská univerzita byla přeložena do Budína a tiskárna částečně s ní. Knihtisk se tu však nezastavil, pokračovalo např. vydávání trnavských kalendářů. Padesát celostránkových rytin uherských svatých je obsaženo v latinském spise Gabriela Henevesiho Ungaricae sanctitatis indicia vydaného v r. 1692. Už v dobách akademické tiskárny, v jejích posledních letech, si v Trnavě založil samostatnou tiskárnu bývalý akademický typograf Václav Jelínek. Několik produktů z jeho dílny má VKOL ve svém historickém fondu. Nesporně největšího úspěchu v knihtisku na Slovensku dosáhla Bratislava, ale o skutečném rozvoji a zdokonalení knihtiskařského umění můžeme mluvit až v 18. století. Na začátku století přinesla pokrok a prospěch bratislavskému knihtiskařství solnohradská rodina Royerů. V Bratislavě založil dílnu v r. 1715 Ján Pavel Royer. Tak staré tisky v olomouckém fondu nejsou, uchovávané produkty Royerovy dílny pocházejí až ze 40. let 18. století. V r. 1746 byl vytištěn např. historický spis Charlese du Fresne du Cange Historia regnorum Dalmatiae, Croatiae, Slavonicae, Bosniae…, obsahující na příloze znaky a erby. V díle Josefa Hechta Einleitung zum universal Europaeischen Post-Recht, vytištěném roku 1749 je zařazena tabulka dobových poštovních tarifů.
44
V r. 1750 Royer prodal tiskárnu budínskému tiskaři Jánu Michalu Landererovi. I jeho výtisky jsou v olomouckém historickém fondu zastoupeny. V r. 1765 zde byl vytištěn právní spis Georga Josepha Kögla De jure civili et criminali, v němž jsou vyobrazeny způsoby mučení a mučící nástroje. V 70. letech 18. století si v Bratislavě založil dílnu olomoucký rodák František Augustin Patzko, který zde tiskl až do konce století. Z jeho dílny pochází např. dílo Karla Gottlieba Windische Kurzgefasste Geschichte der Ungarn, von den ältesten bis au die itzigen Zeiten z r. 1778 nebo Katechismus dr. Martina Luthera z r. 1788. Produkci 90. let reprezentuje dílo Antonia Erbera Der englische Jüngling Aloysius Gonzaga s portrétem sv. Aloise Gonzagy na frontispici nebo Ruční kancionálek domovní i počestný. Bratislavský knihtisk 2. poloviny 18. století zastupují v olomouckém historickém fondu ještě dvě jména: v r. 1783 si v Bratislavě postavil svou dílnu Šimon Peter Weber a v r. 1784 si založil dílnu Anton Löwe, evangelík původem z Ulmu. V závěru chronologie slovenského knihtisku dokumentované na historickém fondu VKOL je možné se odpoutat od Bratislavy a zmínit se o Skalici. Je to opět symbolické, protože ve Skalici se usadila jedna větev známé olomoucké tiskařské rodiny Škarnitzlů. Škanitzlové tady udělali velký kus kulturní práce, vytiskli mnoho spisů pro lid, např. o zemědělských pracech nebo o lidovém lékařství. Z jejich dílny pocházejí také tisíce jarmarečních tisků, které prodávali a rozšiřovali lidoví zpěváci na výročních trzích. Za všechny produkty této skalické dílny si můžeme uvést Zlatý nebeklíč tehdy hojně vydávaného autora Martina von Cochema.
45
STŘEDOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA A SLOVENSKÉ KNIHOVNY
Jiřina Bínová Kádnerová Středočeská vědecká knihovna v Kladně nemá oficiální systematickou spolupráci s žádnou knihovnou ve Slovenské republice. Město Kladno neudržovalo vazby s některým ze slovenských měst. Středočeský kraj, který je dnes zřizovatelem Středočeské vědecké knihovny v Kladně, zahájil jednání se Západoslovenským krajem v těchto dnech. Přesto jsme našli řadu momentů a kontaktů se slovenskými knihovnami, pokud se vnoříme do nedávné i starší minulosti. Středočeská vědecká knihovna v Kladně je od roku 1979 příjemcem povinných výtisků neperiodických publikací z celého území tehdejší Československé republiky, od roku 1980 také příjemcem periodik. Získávala povinným výtiskem veškerou knižní a periodickou produkci i ze Slovenské republiky až do roku 1993. Vzhledem k tomu, že v Kladně ani v městech a knihovnách Středočeského kraje dlouhodobě nebyl a není zájem o maďarskou literaturu v originále, dohodla v 80. letech 20. století tehdejší knihovna trvalé předávání povinných výtisků knih v maďarském jazyce, především beletrie a knih pro děti, s Podunajskou knižnicou v Komárně, kde tyto knihy byly a jsou bohatě využívány. V roce 1979, v roce kdy tehdejší režim připomínal 60. výročí Slovenské republiky rad, zpracovala společně s Okresnou knižnicou v Prešově personální bibliografii Antonín Janoušek, který byl předsedou revoluční vlády Slovenské republiky rad. Bibliografie byla výsledkem spolupráce knihoven v městech, ve kterých Janoušek při své cestě revolucionáře absolvoval rozhodující etapy svého života a boje. Bibliografie měla dvě části: Mládí a revoluční praxe Antonína Janouška s 96 záznamy, kterou zpracovala SVK v Kladně z regionálního tisku Středočeského kraje (okresních novin Kladna, Nymburka a krajského deníku Svoboda) ve spolupráci s Polabským muzeem v Poděbradech (Janoušek byl rodákem z Nymburka, v Polabském muzeu jsou uloženy některé biografické dokumenty). Druhá část Činnost Antonína Janouška v době trvání Maďarské a Slovenské republiky rad s využitím 83 záznamů z regionálních kartoték byla prací Okresnej knižnice v Prešove, která též zpracovala úvod. Bibliografie byla vydána kladenskou knihovnou nákladem 420 exemplářů, z nichž polovina byla předána prešovské knihovně.
46
Samozřejmé jsou i oboustranné dary v současnosti. Kladenská knihovna předala prostřednictvím Slovenské národní knihovny v Martině duplikáty Slovenské národní bibliografie ze svého fondu slovenským veřejným knihovnám, Slovenská národná knižnica v Martině darovala v posledních letech svázané ročníky Mladé frondy Dnes a Hospodářských novin SVK v Kladně. Cenné pro fond Středočeské vědecké knihovny jsou zejména starší ročníky obou deníků, které knihovně chyběly. Stejně samozřejmé jsou i mezinárodní meziknihovní výpůjčky, především regionálních dokumentů. Zajímavá je spolupráce Středočeské vědecké knihovny s Obcí Slováků, která má jednu ze svých deseti regionálních poboček v Kladně. Její aktivita v této oblasti je zdůvodněna i tím, že v Kladně se 13. 10. 1993 konala ustavující konference, při níž k založení Obce Slováků došlo. Ta dnes čítá 1 100 členů v deseti regionálních obcích. Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 se v oficiálních statistikách uvádí, že v ČR trvale žije a ke slovenské národnosti se hlásí 183 749 občanů, kteří tvoří 1,8 % z celkového počtu obyvatel. Odhadované počty jsou však podstatně vyšší: odhaduje se asi 350–400 tisíc Slováků v celé ČR. Středočeský kraj patří vedle Prahy, Karlovarského a Jihomoravského ke krajům, kde se ke slovenské národnosti hlásí okolo 15 000 obyvatel, nejvyšší počet je v Moravskoslezském kraji: více než 43 tisíc, nejméně v kraji Vysočina (cca 3 500). Po založení Obce Slováků v ČR vzniklo deset regionálních obcí, v podstatě v každém bývalém kraji jedna. V tomto roce se připravuje ustavení dalších deseti poboček, z toho tří v kraji Středočeském: v Rakovníku, Mladé Boleslavi a Příbrami. S kladenskou pobočkou dlouhodobě spolupracujeme, ať již tím, že nabízíme možnost půjčování slovenské prózy a poezie v originále (pravidelně připravujeme seznamy novinek). K výraznému oživení došlo na jaře roku 2003, kdy jsme začali s přípravou se domluvili na pořádání pravidelných literárních večerů, které jsme zahájili poetickým květnovým večerem Klubu Koreňov „Poézia života“, v němž televizní moderátorka Ada Straková představila tvorbu slovenských básníků. Na vyžádání jsme nabídli Obci Slováků možnost úschovy fondu jejich knihovny do doby, než se jí zdaří získat nové prostory. Ze středočeských knihoven má pravidelné kontakty a spolupráci Knihovna Václava Klementa v Mladé Boleslavi, protože Město Mladá Boleslav má dlouhodobé vztahy s městem Pezinok, a to se obrazilo i na kontaktech obou knihoven. Oslav 100. výročí založení mladoboleslavské knihovny se zúčastnila 47
delegace Pezinoku včetně ředitelky Malokarpatské knižnice. Mladoboleslavská knihovna pro tuto příležitost připravila výstavu slovenských knih ze svého fondu. Trvalá spolupráce nejen s knihovnami je dána skutečností, že Středočeská vědecká knihovna v Kladně je jednou z několika velkých knihoven v ČR, která používá od roku 1996 automatizovaný knihovnický systém Rapid Library firmy Cosmotron Bohemia a.s. se sídlem v Hodoníně. Je to však především systém slovenský, pro slovenské knihovny vytvořený a jimi v hojné míře využívaný. V českých knihovnách je počet instalací v jednotkách, na Slovensku je jich téměř 200. Denní kontakty s firmou sídlící sice na území ČR, ale především s jejími slovenskými zaměstnanci, jsou běžné a pravidelné, téměř denní. Není proto divu, že nechtěně program do nedávna byl i ve slovenském jazyce i pro uživatele (včetně online katalogu) a jeho „počeštění“ trvalo několik let. Při rozhodování, který systém pro automatizaci zvolit, jsme navštívili několik slovenských knihoven, které v polovině 90. let systém již rutinně využívaly. A spolupráce s nimi trvá dodnes. V autorské dílně Středočeské vědecké knihovny v Kladně byl vyvinut automatizovaný systém pro tvorbu databáze REOS – Regionální osobnosti. Systém umožňující tvorbu databáze významných osobností regionu a mnohonásobnou možnost výběru knihovny využívají. Počet instalací REOSu ve veřejných knihovnách ČR je asi 20. Dnes již REOS ani jemu podobné systémy nejsou budovány samostatně, ale jsou součástí automatizovaných systémů Rapid Library, resp. jeho vyšší verze @RL, Lanius, Clavius. Ze slovenských knihoven projevily zájem o instalaci samostatného systému REOS dvě krajské knihovny – v Košicích a Trenčíně. Předpokládáme, že česko-slovenské knihovnické a bibliografické kontakty budou trvalou součástí činností knihoven obou států.
48
SLOVENSKÁ PERIODIKA VE FONDECH STUDIJNÍ A VĚDECKÉ KNIHOVNY V HRADCI KRÁLOVÉ
Eva Svobodová Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové (dále jen SVK HK) vlastní ve svých fondech poměrně rozsáhlou sbírku slovenských seriálů (pravých a nepravých periodik), kterou získala převážně na základě práva povinného výtisku, dary a převody ze zrušených knihoven na Královéhradecku. K 1. 9. 2003 má SVK HK ve svých sbírkách celkem 832 titulů seriálů vydávaných na území Slovenska, z toho je 427 periodik a 405 nepravých periodik, tedy výročních zpráv a ročenek. Nejstaršími tituly jsou Rodina a škola (1901), Časopis Museálnej slovenskej spoločnosti (1907), Slovenský obzor (1908) a Bratislavské lekárske listy (1922). Odběr většiny titulů byl ukončen rokem 1992 v souvislosti s rozdělením republiky na dva samostatné státy. V doplňování periodik, o které mají uživatelé stabilní zájem, ovšem knihovna pokračuje. Jsou mezi nimi například Krásy Slovenska 1 a Vodohospodársky časopis 2 . Slovenskou literatúru 3 a Slovenskou reč 4 si uživatelé po několikaleté odmlce znova vyžádali. V posledních třech letech odebírá SVK HK 25 titulů vydaných na území Slovenské republiky, z toho 17 pravých a 8 nepravých periodik. Tyto seriály získává převážně nákupem, mezinárodní výměnou a darem. V současnosti také eviduje 45 titulů, které vycházejí dvojjazyčně – v českém a slovenském jazyce, jedná se převážně o odborná periodika. Podrobný přehled o tom, co se v našich fondech nachází, nám umožňuje získat elektronický katalog. Zatímco s retrokonverzí knih SVK HK začala již v roce 1994, první elektronické záznamy periodik uložila až v roce 1997. Největší část se podařilo zpracovat v letech 1999–2000 v rámci projektu „Zpřístupnění katalogu seriálů uživatelům Státní vědecké knihovny v Hradci Králové prostřednictvím elektronické databáze“ 5 za podpory OSF. Elektronický katalog 6 má nyní 16 735 záznamů seriálů s celkovým počtem 131 630
1
Ve fondu: 1921, 1923–1924, 1938, 1948–1992, 1994–
2
Ve fondu: 1953–1954, 1956–1957, 1959–
3
Ve fondu: 1954, 1956–1957, 1959–1992, 2002–
4
Ve fondu: 1932/1933–1937/1938, 1949–1992, 2002–
5
Další informace na: http://www.svkhk.cz/zobraz.asp?id=97#1999
6
http://wwwopac.svkhk.cz/katalog.asp
49
svazků. Všechna periodika se půjčují pouze prezenčně ve studovně, takže jsou uživatelům stále k dispozici. Záznamy slovenských periodik se siglou a signaturou SVK HK jsou obsaženy také v bázi „Zahraniční periodika objednaná do královéhradeckých knihoven v roce…“ 7 . Tato databáze vznikla jako společný projekt Ústřední knihovny Univerzity Hradec Králové, Lékařské knihovny, Knihovny města Hradce Králové, knihovny Muzea východních Čech a SVK HK. Zahrnuje pouze pravá periodika a je ročně aktualizována. V současnosti obsahuje 295 zahraničních titulů, z toho 20 slovenských. V příštích letech chceme ke spolupráci přizvat ostatní, zejména specializované knihovny kraje, abychom veřejnosti poskytli ucelenou informaci o tom, která zahraniční periodika jsou na území Královéhradeckého kraje dostupná. SVK HK již několik let spolupracuje na tvorbě „Souborného katalogu České republiky – Seriály“. Záznamy slovenských periodik jsou v tomto katalogu každoročně aktualizovány. Využívání jednotlivých druhů dokumentů uživateli knihoven se dá poměrně snadno vysledovat z různých statistik. Bohužel SVK HK nikdy nevykazovala výpůjčky periodik z hlediska jazyka či země vydání. Od roku 1980 však archivuje písemně zpracované dotazy a rešerše na oddělení informačních a referenčních služeb 8 . V tomto archivu jsme provedli průzkum, který byl zaměřen na zjištění citací slovenských periodik v rešerších SVK HK v období 1993–2003. Sledovali jsme tyto údaje: název periodika, citováno v roce (rok vytvoření rešerše), citován rok a obor rešerše. Za sledované období rešeršéři zpracovali celkem 1 165 písemných rešerší, v nichž byly 124 odkazy na slovenská periodika. Nejčastěji byly citovány Učitelské noviny (12H), Vychovávateľ (8H), Zahradníctvo (8H), Výber zo svetovej a čs. tlače (7H), Zahrádkár a chovateľ (5H), Roľnícke noviny (5H) a Neinvazívna kardiológia (5H). Nejstarší citované články byly z Ľudové tvorivosti (1956), z Kuľtúrného života (1961) a z Revue svetovej literatury (1974). Nejvíce odkazů na slovenská periodika obsahovaly rešerše z oborů: výchova a vzdělávání, psychologie, zemědělství a zahradnictví, vlastivěda a lékařství.
7
http://zahrperi.svkhk.cz/
8
Ročně byl zpracováván a vydáván: Soupis písemně zpracovaných dotazů a rešerší oddělení informačních a referenčních služeb SVK za rok… Hradec Králové : Státní vědecká knihovna, 1981–1999. 19 sv.
50
Počet zpracovávaných rešerší od roku 2000 podstatně klesl (viz tabulka). Tento zlom nastal téměř současně se zařazením plnotextových databází a dalších elektronických zdrojů do nabídky SVK HK. Díky školením jsou si uživatelé schopni v těchto zdrojích vyhledávat sami a nepožadují písemné rešerše. Možná je k tomu vedou i ekonomické důvody, neboť vypracování rešerší patří v knihovně mezi nadstandardní služby a je tedy poskytováno za úhradu. Zpracovatelé rešerší vycházejí ze zadání, v nichž si objednatelé velice často vymiňují „jen česky“. Tento jev se projevuje zejména u studentů, kteří odmítají studovat cizojazyčnou literaturu včetně slovenštiny. Dalším faktorem, který ovlivňuje počet citací slovenských periodik v rešerších (viz tabulka) je, že se snažíme citovat především ty prameny, které máme k dispozici přímo v knihovně a z nichž můžeme uživateli v co nejkratším čase poskytnout kopii. Bohužel ztrátu povinného výtisku ze Slovenska jsme nebyli schopni nákupem ze svého rozpočtu nahradit. Přestože podle výše uvedeného průzkumu zájem o slovenská periodika poněkud poklesl, i nadále je budeme na doporučení našich uživatelů do fondu doplňovat, stejně tak jako slovenskou odbornou literaturu a beletrii. Počet citací slovenských periodik v rešerších SVK HK v období 1993 – září 2003 Počet citací Rok
Počet zpracovaných rešerší
slovenských periodik
1993
92
33
1994
145
23
1995
154
11
1996
165
20
1997
163
11
1998
120
12
1999
135
4
2000
67
1
2001
73
6
2002
75
2
2003
46
1
51
ELEKTRONICKÉ VERSUS TIŠTĚNÉ: PRODUKCE SOUBĚŽNÝCH REGIONÁLNÍCH BIBLIOGRAFIÍ
Jan Kaňka Jak první část názvu tohoto příspěvku napovídá, nejde o téma nové, zamyšlení nad proměnou médií bylo již mnoho. Zde by však mělo jít o úvahu nad zvláštní, poměrně úzkou částí publikační produkce, a sice o souběžné regionální bibliografie. Téma je motivováno jednak tím, že je mi z praxe blízké, tvorba souběžné regionální bibliografie je částí mé pracovní náplně, jednak tím, že tyto bibliografie, zejména pak článkové – analytické, mají jisté, především časové, specifické rysy, nad kterými je v tomto kontextu zajímavé se zamyslet. Regionální zaměření těchto bibliografií vymezuje cílovou skupinu jejich uživatelů, pro kterou je forma rovněž důležitá. Tento referát si nečiní nároky na komplexní vyčerpání tématu, ani na to, být široce pojatou podrobnou historickou analýzou, půjde spíše o náčrt tuzemského vývoje podložený nezbytnými fakty. Především však jde o úvahu a zamyšlení. Technické / formální hledisko Diskuse o roli média v literatuře krásné i odborné probíhají již dlouho a datují se pravděpodobně od doby, kdy se osobní počítače staly běžnou výbavou pracovišť i domácností a kdy jejich cenová dostupnost, miniaturizace, produkce speciálních čtecích zařízení (e-books) a dalších technologií (např. elektronický inkoust) způsobily, že se staly konkurenty papíru a tištěného textu. Od těchto okamžiků se vedou úvahy a pře na téma zániku tištěného slova, hegemonie elektronických textů a databází, výhod a nevýhod, které ten který nosič poskytuje. Jsme svědky pohybu od futuristických vizí, které předpovídaly postupné snížení až vymizení produkce tištěných publikací, k praktické realitě, v níž spotřeba papíru roste a mluví se o publikační explozi. Příčin tohoto jevu je mnoho a jejich úplný výčet není záměrem tohoto článku. Vedle tištěných publikací roste však razantně i množství publikací elektronických a lze již mluvit o plnohodnotných publikacích, které vykazují rysy analogické klasickým knihám a časopisům, tedy ne již jen o roztříštěných elektronických textech bez výraznější struktury a vazeb. Jejich produkcí se zabývají seriózní nakladatelé a jsou předmětem ekonomicky lukrativním. Zvláště v odborné sféře si dnes bez elektronických informačních zdrojů většina profesí nedovede praxi představit.
52
Bibliografie patří k oborům, kde se výhody elektronické formy velmi nabízejí a poskytují jí obrovskou přidanou hodnotu zejména v oblasti vyhledávání. Databáze ve srovnání s lístkovou kartotékou poskytuje vysoký počet přístupových bodů, který je omezen pouze strukturou a granularitou jejich záznamů. Ukládání záznamů je ve srovnání s papírovou formou rychlejší, chyby jsou snadno opravitelné, čím dál větší část činností lze automatizovat. Výstupem bibliografické práce však nejsou pouze bibliografické databáze, ale rovněž nejrůznější soupisy. I ty lze samozřejmě realizovat elektronickou formou, opatřit je hypertextovými rejstříky apod., ovšem ona přidané hodnota již není tak vysoká, potenciální funkčnost, kterou přináší změna nosiče by zde nebyla využita. V této oblasti tedy klasické tištěné publikace pravděpodobně mají svou roli i do budoucna. Cílem dále uvedeného porovnání výhod a nevýhod obou forem není konfrontace, nelze na misky vah vkládat na jedné straně bibliografickou databázi a na straně druhé tištěný bibliografický soupis – databáze má svůj protějšek v kartotéce a tištěný soupis v elektronickém. Zaměření a účel těchto dvou produktů je různý a jeden plnohodnotně nenahradí druhý. Předmětem tohoto příspěvku není otázka „Co je lepší?“, nýbrž „Co má jaký smysl, praktické uplatnění, po čem je poptávka a jak náročná je produkce?“. Tyto otázky si lze jistě klást v bibliografii jako celku. Dle mého názoru má však souběžná bibliografie v těchto úvahách specifické místo právě díky své souběžnosti, časovosti. Synchronní povaha této části bibliografické produkce ji přímo předurčuje pro elektronickou formu a databázové zpracování. Záznamy lze tvořit okamžitě, jakmile je k dispozici dokument, kterého se týkají a okamžitě jsou také zpětně prohledatelné. Výsledkem každého hledání je pak vlastně ad hoc vytvořený bibliografický soupis na libovolné téma a s libovolným časovým záběrem, který pak, je-li hledání opakováno v budoucnu, bude se většinou rozšiřovat. Logicky se tedy nabízí otázka, proč nadále vytvářet fixní soupisy s pevně stanovenou periodicitou, které jsou navíc generovány právě z těchto databází a které tak opisují jakýsi absurdní pohyb od (dnes ještě převážně) tištěného k elektronickému a následně zpět k tištěnému, při kterém ztrácejí podstatnou část oné zmíněné přidané hodnoty, nemá-li být elektronická fáze pouze přechodnou a sloužící k předtiskové přípravě, což v tomto případě rozhodně není. Pokusme se na tuto otázku odpovědět. Jak již bylo řečeno, z technického hlediska je forma databáze pro bibliografie různých typů ideální. Kromě výše zmíněných pozitiv, jde dále o okamžitou dostupnost záznamu v plném rozsahu. Zatímco v pevných soupisech jsme odkázáni na omezený počet rejstříků, z nichž musíme volit a které nás 53
většinou přivedou již jen k okleštěnému záznamu v rozsahu jmenného popisu, v elektronickém soupisu, který je výsledkem hledání s kombinací libovolných rejstříků, máme kdykoliv možnost zobrazit záznam v plné formě, nemluvě o možném propojení na plný text. V době, kdy veškerá tištěná produkce má předstupeň v elektronické formě se samozřejmě nabízí zužitkování této technologické fáze k přímému importu preprintů buď od vydavatelů nebo od různých databázových agregátorů 1 . Tato možnost bude mít v budoucnu na produkci souběžných bibliografií zásadní vliv a změní proces jejich budování. Dostupnost via internet je dnes již samozřejmostí, takže lze navíc hovořit o časoprostorové nezávislosti. Nevýhody jsou rovněž společné všem (nejen) bibliografickým bázím: většinou jsou i přes rozsáhlé a dlouhodobé standardizační úsilí do značné míry závislé na použitém systému, z čehož plyne datová nekompatibilita a nutnost migrace. Vzdálené prohledávání prostřednictvím jednoho rozhraní, tzn. snadné budování virtuálních souborných bází není zatím samozřejmé a vyžaduje většinou poměrně nákladné softwarové implementace. Nezanedbatelný je rovněž fakt, že to, co se většinou prezentuje jako výhoda, a sice „nehmotnost“ elektronických dat (pouze pomyslná – vždy existuje fyzické médium) a vzdálený přístup (hosting databází „doma“ je nákladný), se z jiného pohledu jeví jako nevýhoda – přístupy do databází znamenají trvalou (a většinou rostoucí) zátěž rozpočtů, a přitom je často doopravdy hmatatelně a „navždy“ nevlastníme. Jakousi střední cestou mohou být báze na pevných nosičích typu CD-ROM/DVD-ROM2, u nich však rovněž hrozí nebezpečí technologického zastarání a nečitelnosti (programové prostředí závislé na operačním systému, formát dat, fyzické opotřebení média…). Tištěné soupisy naproti tomu zajišťují – víceméně – trvalou fixaci, nezávislost na zdrojích energie a čtecích zařízeních. Jejich forma pak umožňuje to, čemu se elektronicky generované soupisy pouze blíží – opravdovou možnost listování. Tato možnost, u klasických publikací zdánlivě tak samozřejmá, že je téměř zbytečné si jí všímat, je vzhledem k funkčnímu zaměření soupisů pravděpodobně jednou z největších výhod, které poskytují. Ona je také tím, co její zastánci a uživatelé nejvíce oceňují. Hlavní nevýhody již byly
1
V našem kontextu např. báze full.nkp.cz vytvářená na bázi automatizované linky zpracování databáze TamTam firmy Anopress v NK ČR.
2 Z nedávné doby např. publikace Severočeský kraj v tisku 1991–2001 : výběr kulturních výročí 1972–2002, regionální osobnosti. Ústí nad Labem : Státní vědecká knihovna,
2002. 1 elektronický optický disk (CD-ROM). ISBN 80-7055-092-9.
54
zmíněny, z dalších je množno uvést např. časoprostorovou závislost vyplývající z hmotných charakteristik nosiče, která je daní za uvedenou schopnost dobré fixace informací. Toto jsou však formálně-technické charakteristiky, zamysleme se nad těmi obsahovými. Obsahové hledisko Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy 3 vykládá termín „souběžná bibliografie“ stručně: „Bibliografie zachycující současnou produkci dokumentů.“ Termín „retrospektivní bibliografie“ pak jako: „Bibliografie, která zpětně zpracovává dokumenty publikované během historicky uzavřeného časového období.“ Kombinace těchto dvou výkladů nás z pohledu tohoto příspěvku dostává do terminologických potíží a vytváří jakýsi protimluv. Zabýváme se rolí elektronických bibliografických databází, které jsou z procesu svého vzniku opravdu souběžnými, a zároveň rolí tištěných bibliografických soupisů, které bývají často označovány stejně, ale které nutně vždy již mapují dokumenty určitého historicky uzavřeného období, i když velmi nedávného. Tyto publikace jsou povahy seriálové, vycházejí většinou jako nepravá periodika s periodicitou nejčastěji roční, někdy však pololetní nebo dvouletou. U kumulativních soupisů za delší časové období je „souběžnost“ již diskutabilní. Tyto tištěné soupisy vznikají zhruba od přelomu 80. a 90. let z elektronické předlohy. Nejprve zde často digitální fáze přípravy byla opravdu pouze předtiskovou, soupisy se vytvářely v prostých textových editorech, později pak začaly být generovány jako výstupy z bibliografických databází. A zde se nabízí klíčové otázky tohoto referátu: má tvorba takovýchto publikací stále smysl a bude ho mít do budoucna? Neztrácí se časovým odstupem vydání tištěné publikace ona důležitá časová souběžnost? Jaký odstup vydání od zachyceného období z ní již činí bibliografii retrospektivní? Je vydávání takových publikací efektivní? Jaká je jejich cílová skupina, existuje ještě a bude existovat v budoucnu? Pokusme se nad těmito otázkami zamyslet. Otázka po smyslu úzce souvisí s otázkou cílové skupiny, recipientů tištěných soupisů. Má dnes uživatel motivaci probírat se bibliografickými ročenkami, manuálně hledat v omezených rejstřících, když může přímo ze svého
3
KTD – Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV). URL:
55
počítače „dosáhnout“ na stejné záznamy v databázové formě s možností více či méně komfortního vyhledávání, exportu, tisku apod.? Ze zkušenosti své praxe musím říci, že tato motivace je u uživatelů minimální. Týká se především těch, kteří jsou z různých důvodů počítačově negramotní. Knihovníci a informační specialisté, žurnalisté, studenti aj. k nim jako ke zdroji sahají stále řidčeji, rychle si zvykli na funkcionalitu, kterou nabízejí databáze. Specifickou cílovou skupinou jsou snad stále badatelé, zejména humanitního zaměření, ani tento fakt však nemusí platit do budoucna. Řada souběžných bibliografií se jim ve svém celku stává bibliografií retrospektivní, která však nevznikla s časovým odstupem a hodnotícím selektivním nadhledem, který je pro retrospektivní bibliografie typický, zaručuje jejich kvalitu a tím z nich i do budoucna činí bibliografický produkt hodný zájmu. Otázka efektivity vydávání souběžných regionálních bibliografií je rovněž důležitá. Teoreticky stačí 1. ledna vygenerovat z databáze soupis záznamů za uplynulý rok, zvolit vhodnou tiskovou soustavu, vygenerovat rejstříky a poslat na tiskárnu. Každý regionální bibliograf ví, že praxe je značně odlišná. Kromě soustavného časového skluzu jde především o to, že záznamy v bázi obsahují většinou značné množství chyb a nejednotností (zejména ve věcném popisu) a tyto v tisku vystoupí na povrch. Nikdo tedy nevydá bibliografickou ročenku bez náročné (časově, a tím i finančně) redakce. To má však na druhé straně pozitivní efekt – tištěná podoba je většinou z odborného hlediska kvalitnější, než její elektronická předloha. Finanční náročnost výroby pak zvyšuje nízký náklad a nízká (či v případě neprodejných publikací nulová) cena. Dalším faktorem, který ztěžuje vytváření tištěných výstupů, může být nárůst počtu záznamů v daném časovém úseku. Tento jev nemusí být obecné povahy, na našem pracovišti je však znatelný. Během několika málo let se počet záznamů v ročním úseku zdvojnásobil až ztrojnásobil. Následek publikační exploze znamenající rozšíření excerpční základny či sebezáchovného lokálního patriotismu v integrujícím a globalizujícím se světě? Kdo ví. Výše uvedené by mohlo vést k názoru, že vydávání souběžných regionálních bibliografií tiskem je v dnešní době anachronismus, který brzy vymizí. Pokusil jsem se ověřit tuto hypotézu krátkou analýzou. V souborném katalogu ČR jsem vyhledal co možná nejvíce publikací, kterými se zde zabýváme (převážně jde o publikace typu „Okres/kraj … v tisku v roce …“) a porovnal jejich počty v jednotlivých desetiletích. Výsledek je uveden v následujícím grafu.
56
Tendence publikační produkce českých tištěných souběžných regionálních bibliografií
?
přibližné počty publikací
250 200 150 100 50
1/3
0 196*
197*
198*
199*
200* (odhad)
desetiletí
Přesto, že počty publikací jsou pouze přibližné (rešeršní dotaz nezachytí všechny, úroveň popisu se v záznamech různí, souborný katalog nezachycuje publikační universum…), mohou alespoň proporcionálně odpovídat. Je zde patrný vrchol publikační aktivity v 80. letech minulého století, v 90. letech následně pokles, způsobený, dle mého názoru nástupem automatizace, z ní pramenícího „digitálního optimismu“, ale také možná časovou zaneprázdněností plynoucí z retrokonverzí, rekatalogizací a učení se nových postupů. Dalo by se očekávat, že pokles bude pokračovat, ale vezmeme-li v úvahu publikační produkci souběžných regionálních bibliografií v první třetině tohoto desetiletí a lineárně ji aproximujeme, jsme naopak svědky nárůstu. Jde pouze o predikci, ale pokud by byla správná, musíme se ptát po příčinách. Je důsledkem celkové publikační produkce? Je způsoben zdokonalením automatizovaných knihovních systémů a následného usnadnění a zrychlení přípravy publikací? Je odrazem „digitálního vystřízlivění“ způsobeného mj. důkladnými analýzami problematiky a úskalí digitální archivace? To vše je možné a léta následující ukáží, jak se trend v této oblasti bude vyvíjet. Závěr Výše uvedené úvahy nad vztahem formy a obsahu souběžných regionálních bibliografií ilustrují, že přes nespornou přidanou hodnotu elektronických bází mají tištěné výstupy podle názoru jejich producentů, kterými jsou u nás
57
ve většině případů bibliografická oddělení krajských a bývalých okresních knihoven, pravděpodobně i nadále smysl, neboť fixují obraz regionu a doby. Přesto, že jejich vydávání je časově i finančně náročné, stále vycházejí. Nemusí tomu tak však být napořád, to ukáže čas. Na rozdíl od tištěných retrospektivních bibliografií, jejichž kvalita je v našem prostředí tradičně vysoká a činí z nich hodnotné prameny pro budoucnost, obsahují souběžné regionální bibliografie většinou nerozlišenou směs dobového a nadčasového, což je předurčuje tak říkajíc k „okamžité spotřebě“. Ta je ideálně uspokojena jejich elektronickou databázovou formou. Ve fázi, kdy dojde v masovém měřítku ke splynutí bibliografických a plnotextových databází, nebude již jiná než digitální podoba myslitelná a ani žádoucí. Ponese to s sebou technologické, autorskoprávní i jiné problémy, ale budou jistě řešitelné. Nicméně i v takové situaci zde však nepochybně budou bibliografové, jejichž role bude spočívat v uvážené selekci a tvorbě kvalitních metadat.
58
ZPRÁVY O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN
ZPRÁVA O ČINNOSTI SDRUŽENÍ KNIHOVEN ZA ROK 2003
Jaromír Kubíček O jedenáctém roku činnosti naší profesní organizace lze říci, že probíhala převážně v již zavedených a osvědčených směrech svého působení, a to jak ve svém celku, tak v jeho dvou aktivních sekcích. Jednání rady se uskutečnila 18.–19. února 2003 v Liberci, 15.–16. dubna v Pardubicích, 24.–25. června v Olomouci a 14. listopadu v Brně a valná hromada se konala 23. října v Mladé Boleslavi. Na valné hromadě, které se účastnilo 17 zástupců členských knihoven, byl podán přehled činnosti nové rady SDRUK, která své funkce zastává od 6. listopadu 2002.
Z jednotlivých aktivit: Konference, semináře
Knihovny současnosti 2003 Sdružení knihoven bylo opět hlavním pořadatelem konference, která se konala ve spolupráci s Ministerstvem kultury ČR, Svazem knihovníků a informačních pracovníků ČR a Ústřední knihovnickou radou ve dnech 16.–18. září 2003 v Seči, s programem stabilně zaměřeným na služby knihoven. Připraveno bylo 51 příspěvek, které odezněly v ustálené podobě této konference, která byla již jedenáctá v pořadí. V plénu prvního dne bylo v programu téma o intelektuální svobodě a profesní etice ve vztahu ke knihovnám, doplněné na závěr panelovou diskusí k aktuální problematice při půjčování zvukových dokumentů. Pro druhý den, kdy probíhalo jednání v sekcích, byla jedna sekce věnována tradiční, avšak stále živé problematice internetu, další dvě zvukovým dokumentům a meziknihovním a referenčním službám. Závěrečný den v plénu sledoval v příspěvcích otázky financování neziskové sféry a přípravu nových platových tarifů a aktuality z knihovnické legislativy. Konference se účastnilo 320 knihovníků ze všech typů knihoven a prezentovalo se 17 firem.
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska Péčí Vědecké knihovny v Olomouci se uskutečnil již 12. ročník konference starotiskařů, které se ve dnech 18.–19. listopadu 2003 účastnilo 80 odborníků. I když jde o nejstarší knihovní fondy, nové způsoby jejich zpracování spojené s automatizací přivádí na konferenci stále více zájemců.
61
Akviziční semináře připravily Středočeská vědecká knihovna a Severočeská vědecká knihovna na 11. června 2003 do Kladna o doplňování regionálních dokumentů a 26. listopadu do Prahy. Další akce (Kolokvium bibliografů, regionální funkce) jsou uvedeny ve zprávách o činnosti sekcí. Publikační činnost V edici Informační zdroje vyšel jako 15. svazek v 5. rozšířeném vydání
Adresář knihoven ČR, sestavený za spolupráce všech krajských knihoven. Knihovny současnosti 2003 je sborníkem 39 referátů a příspěvků z 11. stejnojmenné konference a patří k nejrozsáhlejším z dosud vydaných devíti svazků.
Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska je sborníkem ze 13. konference konané v Olomouci a tamní Vědecká knihovna jej připravila k vydání.
Sdružení knihoven ČR – rok 2003 zachytil příspěvky z předcházející valné hromady, zaměřené na spolupráci knihoven se zahraničím, a přinesl hodnotící zprávy. Zájezdy
Technika pro knihovny bylo zaměřením tematické exkurze po německých organizacích směřujících na knihovny, která se uskutečnila ve dnech 18.–21. března 2003. Zejména šlo o Einkaufzentrale für öffentliche Bibliotheken v Reutlingen a Zentrum für Bücherhaltung v Lipsku. Exkurze byla spojena s návštěvou lipského knižního veletrhu. Přehled hospodaření Úhrn příjmů
3 066 532,45 Kč
Úhrn výdajů
2 629 593,48 Kč
Zůstatek
62
436 938,97 Kč
SEKCE PRO BIBLIOGRAFII
Jiřina Bínová Kádnerová Činnost pokračovala v roce 2003 sedmým rokem ve své činnosti. Počet členů v roce se zvýšil o jednoho řádného člena – novým členem je Polabské muzeum v Poděbradech – na celkový počet členů 17. Pravidelné jarní setkání se v tomto roce konalo ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové ve dnech 5.–6. května 2003. Zasedání se zúčastnili zástupci všech členských knihoven, jako host zástupce Národní knihovny dr. Anděrová. Dr. Anděrová byla též prvním přednášejícím, její Aktuální informace o Kooperačním systému článkové bibliografie byla důkladným přehledem současného stavu i výhledem změn souvisejících s elektronickým publikováním, způsoby zpracování plných textů na internetu, způsoby vyhledávání a zprostředkování informací. Podstatná část příspěvku byla věnována dalšímu trendu Kooperačního systému vzhledem k technickým změnám a v souvislosti s uvažovaným přechodem z UNIMARCu na MARC 21. Návrhem bylo svolání zpracovatelů záznamů na podzim roku 2003. Zkrácenou verzi referátu poskytla dr. Anděrová následně všem účastníkům zasedání. Zazněly příspěvky o biografických databázích zpracovávaných Vědeckou knihovnou v Olomouci (dr. Nádvorníková) a Středočeskou vědeckou knihovnou v Kladně (ing. Mika) i o jejich budoucí podobě. V obou příspěvcích byly podrobně uvažovány možné způsoby a formy spolupráce především na tvorbě dat o osobnostech, které přesahují region. Oba autoři si vybrali osobnosti, které měly vztah k oběma krajům, i když z důvodů jejich teritoriální vzdálenosti jich příliš mnoho nebylo, pokud to nebyly osobnosti významu celonárodního. Obdobně vyzněl i příspěvek Regionální osobnosti a autoři v elektronické bází Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové od mgr. Svobodové. Trvalým a pravidelným bodem jednání zasedání sekce pro bibliografii je stav zpracování Bibliografie seriálů 20. století (doc. Kubíček), informace o pokračování a především apel doc. Kubíčka na zintenzivnění práce na tomto de facto obřím úkolu. Řešitelé se setkávají v nepravidelných intervalech na dvoustranných i společných setkáních neformálně v časopiseckém oddělení
63
Knihovny Národního muzea v Praze, kam mnozí členové sekce ve více či méně pravidelných intervalech jezdí pracovat. Závěrem zazněly pravidelné informace o bibliografické činnosti členských knihoven, která je vázána na personální obsazení bibliografického oddělení či odboru a jeho začlenění do organizační struktury knihovny. Předmětem zasedání byla i příprava podzimního Kolokvia slovenských, českých a moravských bibliografů, které v roce 2003 bylo v pořadí 3. a bylo pořádáno českou a moravskou stranou v České republice. Konalo se v Rožnově pod Radhoštěm 4.–6. října 2003. Předmětem kolokvia, kterého se zúčastnilo 32 členů sekce pro bibliografii SDRUK a hostů ze slovenských knihoven (Národná knižnica Martin a 5 krajských knihoven – např. z Košic, Prešova, Nitry), byly dva stěžejní okruhy: Literární vztahy slovensko-české v 19. století a Faktografické informace o českých a slovenských vztazích v knihovnách. V 1. bloku odeznělo 7 referátů českých a slovenských autorů, druhý den v bibliografickém bloku 6 referátů. V referátech se opakovalo, že literární vztahy a vazby v 19. století byly poměrně dosti časté a velmi různé. Autoři referátů těžili v mnohých případech z fondů knihoven, především knihoven v ČR: doc. Kubíček referátem Rok 1863 na Moravě ve slovensko-českých vztazích informoval o tiscích ve fondu MZK, příspěvek ing. Miky Básník Ivan Krasko a střední Čechy mohl zaznít díky pečlivě zpracovávané biografické faktografické databázi REOS, obdobně příspěvek dr. Nádvorníkové Slovacika v historickém fondu Vědecké knihovny v Olomouci již názvem uvádí, že těží z fondu knihovny. Pro všechny účastníky byl zajímavý referát mgr. Prchalové (Polabské muzeum Poděbrady) Korespondence Ludvíka Kuby se slovenskými literáty, která přinášela informace o vztahu mladého malíře se slovenským literárním světem. Slovenská strana ve dvou referátech rozebírala vztah Boženy Němcové ke Slovensku a její význam pro zachování slovenských národních pohádek. Informace o právě dokončené a k vydání připravené personální bibliografii Pavla Jozefa Šafaříka pod vedením doc. Kovačky byla ilustrací toho, že je dalším „velkým bibliografickým titulem“ Slovenské národní knižnice v Martině. Blok Faktografické informace o českých a slovenských vztazích v knihovnách byl zajímavý svou rozmanitostí o možných způsobech spolupráce a kontaktů slovenských, českých a moravských knihoven a bibliografů. Závěrečný referát mgr. Kaňky z Krajské knihovny Václava Bartoše ze Zlína Elektronické versus tištěné: produkce souběžných regionálních bibliografií sice věcně
64
nepatřil ani do jednoho z ohlášených bloků, ale o to více byl inspirativní a doslova rozčeřil hladinu a při závěrečném společném obědě byl hlavním tématem. Kolokvium mělo standardně vysokou odbornou úroveň: Moravská zemská knihovna zajistí vydání tištěné verze sborníku, slovenská strana vystaví všechny referáty na webu Slovenské národní knižnice jako předstupeň k dalšímu ročníku kolokvia, které se uskuteční v rámci oslav výročí knihovny v Liptovském Mikuláši na podzim roku 2004.
65
SEKCE SDRUK PRO RF OD VALNÉ HROMADY DO VALNÉ HROMADY
Jaroslav Vyčichlo Sekce SDRUK pro RF má za sebou první ucelený rok činnosti. Od poslední valné hromady Sdružení knihoven, konané v listopadu 2002 v Karlových Varech, se jeho sekce pro regionální funkce sešla celkem sedmkrát. Je to pravděpodobně největší frekvence zasedání nejen ze všech sekcí SDRUK. Důvodem jsou četné změny v organizaci a praktickém výkonu RF, značně rozdílné požadavky řídících orgánů v jednotlivých krajích, od nepatrného zájmu až po snahu o jejich důslednou kontrolu. Z toho vyplývá značná různorodost a úroveň praxe a nutnost její celostátní koordinace, jak ji vyžaduje Usnesení vlády České republiky ze dne 26. února 2001 č. 195 k zajištění regionálních funkcí veřejných knihoven. 1 Je k tomu ovšem třeba podotknout, že mnohá jednání, ač oficiálně svolaná, měla často pracovní charakter a členové sekce, zejména metodici 2 krajských knihoven, pomáhali řešit aktuální problémy domácího knihovnictví. Je třeba také podotknout, že tyto problémy měly různou míru závažnosti, která se měnila i v čase. Stalo se také, že se potřeba řešit nějaký problém s časem zcela vytratila, příkladem může být příprava standardů VKIS, které byly zpracovávány pro chystaný zákon o „veřejných službách“. Zákon byl nakonec stažen z jednání Poslanecké sněmovny a nikdy nevznikl. Tak se stalo, že bylo zpracováváno stanovisko, které se následně ukázalo jako nepotřebné pro určený účel. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že práce sekce přináší jistou integritu v pohledu na potřeby knihovnictví, zejména na metodiku a praxi
1 Zejména obsaženo v Předkládací a důvodové zprávě (k Usnesení vlády České republiky ze dne 26. února 2001 č. 195 k zajištění regionálních funkcí veřejných knihoven a podpory regionálních kulturních aktivit). 2 Termín vedoucí metodik není sice termínem oficiálním, krajské knihovny také většinou vedoucího oddělení, které je pověřeno výkonem regionálních funkcí nazývají a označují různě, což však nic nemění na skutečnosti, že podstatnou částí práce těchto oddělení je zabezpečení výkonu regionálních funkcí prostřednictvím pracovních postupů naplňujících obsah pojmu metodika, metodická práce nebo metodika knihovnictví. Přesto, že označení metodik a metodika může mít určitý pejorativní nádech vzhledem k jeho ideologizovanému obsahu předchozí éry, shodli se členové Sekce SDRUK pro RF, že jde o obsah přesný a že může být i nadále užíván.
66
výkonu RF, a do značné míry sjednotila názory na to, jakým směrem se má knihovnictví v síti veřejných knihoven ubírat. Sekce pracovala a její program byl do značné míry určován potřebami Ministerstva kultury ČR prezentovanými prostřednictvím Odboru knihovnictví Národní knihovny ČR. Byla svolávána ve spolupráci a často z impulsu a po dohodě s Odborem knihovnictví NK ČR, který se stal jejím členem. Ostatních 14 členů sekce představuje zástupce jednotlivých krajských knihoven. Scházela se za účasti vedoucích metodiků, někdy však byla její práce podmíněna účastí ředitelů KK, nebo jejich účast byla vhodná a vítaná. Jednání sekce do značné míry přispělo v uplynulém roce ke konsolidaci a koordinaci práce na úseku výkonu regionálních funkcí v krajích. Byla navržena pravidla výkonu regionálních funkcí a zpracována jako Metodický pokyn MK ČR určený KK, PK, všem dalším knihovnám, jejich zřizovatelům a krajům. 3 Mezi oběma valnými hromadami se jednotlivá jednání sekce konala v dále uvedených termínech, s dále přibližně uvedeným obsahem. 1)
Diskusní seminář k přípravě standardů VKIS 12. 12. 2002 Ministerstvo vnitra je organizačním garantem přípravy standardů veřej-
ných služeb. Není připravován jediný zákon o standardizaci veřejných služeb, ale standardizace bude upravena novelami speciálních zákonů nebo prováděcími předpisy připravovanými zainteresovanými resorty. Standardizace nesmí přinášet dle pokynů MV nároky na státní rozpočet. Pracovní skupina vzniklá pod vedením PhDr. Richtera v rámci činnosti ÚKR připravila návrh standardu VKIS pro knihovny zřizované obcí. Seminář byl svolán za účelem projednání obsahu chystaných standardů veřejných knihovnických a informačních služeb zástupci KK. Standardy se mají stát součástí chystaného zákona o veřejných službách.
3
Metodický pokyn však nebyl dosud přijat, protože nebyl přijat zákon o rozpočtovém určení daní, a na kraje nebylo převedeno ani financování regionálních funkcí. Metodický pokyn tak poněkud ztratil na aktuálnosti, neboť podporu knihoven i nadále jednoznačně určuje nařízení vlády ze dne 29. května 2002 č. 288/2002 Sb., kterým se stanoví pravidla poskytování dotací na podporu knihoven.
67
2)
Porada Sekce SDRUK pro regionální funkce 11. 3. 2003 4 Na jednání byla podána informace o chystaném převodu stávajících stát-
ních dotací na regionální funkce do rozpočtů krajských úřadů. Předpokládalo se, že Program podpory výkonu regionálních funkcí nebude v r. 2004 pokračovat. Převedení je chápáno jako politické rozhodnutí související se snahou krajů o obecné zvýšení jejich příjmů formou daňových výnosů. K tomu byl připraven návrh novely zákona č. 257/2001 Sb. knihovní zákon, změna zákona č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, novela nařízení vlády č. 288/2002 Sb., kterým se stanoví pravidla poskytování dotací na podporu knihoven. Ředitelé KK přijali navržené změny vyjma navržené sankce směrované proti KK, která se jeví jako kontraproduktivní. Zhodnoceny byly koncepce krajských knihovnických systémů zpracované v jednotlivých krajích, vesměs kraji dosud neschválené, byla doporučena jejich úprava a novelizace ve smyslu Metodiky střednědobých koncepcí, přijaté vládou. 5 Byly dále projednány navržené standardy výkonu RF pro KK a PK. Tyto standardy mají být pro chystanou novelu citovaného nařízení vlády přepracovány z hlediska potřeby obsluhované knihovny. Standardy musí být chápány jako minimum pro výkony konkrétní regionální funkce. Jsou určeny odpovědné osoby za přepracování standardů a jejich zveřejnění na semináři, jehož konání je dohodnuto do Pardubic. Novelizované koncepce a standardy výkonu RF mají být podkladem pro rozpočtování financí na výkon RF pro rok 2004 v krajích. Účastníci jednání byly vyzváni, aby navrhli změny a doplňky tzv. Atestu pověřené knihovny, který byl zpracován v NK ČR mgr. Houškovou. Projednány byly vznesené připomínky k úpravám statistického výkazu KULT.(MK) V 12–01, program semináře ředitelů a vedoucích pověřených knihoven v Pardubicích a různé informace týkající se souhrnně činnosti knihoven. 3)
Seminář Pardubice 15. a 16. 4. 2003 6 Seminář v Pardubicích byl svolán z iniciativy Odboru knihovnictví NK ČR,
připraven byl jednak pracovníky tohoto odboru, jednak jednotlivými členy
4
Dostupné na: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/RegFceZap3.htm
5
Příloha k usnesení vlády č. 10/2001 ze dne 3. 1. 2001.
6
Dostupné na: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/OV_akce.htm#Reg
68
Sekce SDRUK pro RF, kteří připravili novely standardů RF. Pracovnice Moravskoslezské vědecké knihovny připravily po předchozí dohodě v sekci a z rozhodnutí ředitelky ing. Prchalové zcela nový standard pro servis výpočetní techniky. Seminář, jehož se účastnili vedoucí a ředitelé pověřených knihoven, metodici a ředitelé krajských knihoven a pracovníci odboru knihovnictví NK ČR, projednal:
˜
zprávu o výkonu RF za rok 2002, informace o přípravě nového způsobu financování RF;
˜
přípravu metodického pokynu MK ČR pro výkon RF určeného zřizovatelům a provozovatelům krajských knihoven, jehož součástí se stanou novelizované standardy;
˜
atest pověřené knihovny, jeho obsah a zveřejnění, informace a pokyny k zahájení systematického formování krajských systému MVS;
˜
informace k dosud přijatým standardům VKIS pro chystaný zákon o veřejných službách;
˜ ˜
obsah národního programu počítačové gramotnosti; informace k zásadám půjčování zvukových dokumentů, jak vznikají v probíhajících diskusích s autorskými ochrannými svazy;
˜ 4)
další informace menší závažnosti.
Pracovní jednání sekce – standardy, koncepce 13. 5. 2003 7 Úkolem pracovního setkání členů Sekce SDRUK pro RF bylo sjednotit for-
mální podobu standardů, které mají platit jak pro PK, tak pro KK. Byl projednán návrh na metodické doporučení, nazvaný Standard kvality a kvantity, jako příloha, připravená k vydání spolu s metodickým pokynem k výkonu RF Ministerstvem kultury ČR. Odsouhlasena varianta „bez vyčíslených financí“ na jednotlivé standardy. Připravovaný metodický pokyn bude obsahovat cíle RF, statistický výkaz RF, atest PK, klíč k rozdělování finančních prostředků na výkon RF, jehož princip bude převzatý z nařízení vlády č. 288/2002 Sb.
7
Dostupné na: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/RegFceZap1305.htm
69
Metodici KK dále:
˜ ˜
akceptovali Atest PK; informaci z jednání s předsedou Komise pro kulturu a památkovou péči Asociace krajů ing. Šormem;
˜
z jednání vyplynul požadavek členů sekce, aby finanční dotace na výkon RF se staly součástí rozpočtů provozovatelů KK a PK od samého počátku kalendářního roku.
5)
Pracovní jednání k vytvoření krajských strategií knihovnictví v Havlíčkově Brodě, konané 1. a 2. 7. 2003 8 Z iniciativy Odboru knihoven NK ČR a Sekce SDRUK pro RF byl svolán
dvoudenní pracovní seminář do Havlíčkova Brodu, zaměřený na přípravu Strategie knihovnictví v krajích. Seminář je zaměřen na tvorbu strategie formou brainstormingu, případně má nalézt odpovědi na dosud nezodpovězené otázky nebo objevit problémy, které nebyly diskutovány. 6)
Sekce SDRUK pro RF. Metodický pokyn MK ČR, připojení knihoven na internet za finanční pomoci strukturálních fondů EU 30. 9. 2003 Na programu jednání bylo schválení konečné verze Metodického pokynu
MK ČR k zajištění výkonu regionálních funkcí knihoven. Ve shodě zúčastněných (Odbor literatury a knihoven MK ČR, Odbor knihovnictví NK ČR a Sekce SDRUK pro RF) bylo dohodnuto, že Metodický pokyn bude zaslán k posledním připomínkám krajským úřadům a krajským knihovnám. Na jednání bylo dohodnuto rozdělení zbytkové částky ve výši 767 000 Kč krajským knihovnám ještě v roce 2003. Bylo rovněž dohodnuto, že částka 133 760 Kč bude poskytnuta na předplatné časopisu Čtenář. Prezentovala se firma EUREDIS, která přítomné seznámila s možností zapojit přípravu internetizace knihoven prostřednictvím krajských knihoven do programu strukturálních fondů Evropské unie. Informativní schůzka zástupců KK proběhne 18. 11. v NK ČR speciálně k této problematice. Předběžná informace zní, že účast knihoven (jejich zřizovatelů) na úhradě nákladů může
8
Dostupné na: http://www.nkp.cz/o_knihovnach/RegFceHavl.htm
70
představovat 25 %, do nichž lze započítat chystané úhrady konektivity knihoven k internetu, hrazené ze státních prostředků. Podíl strukturálních fondů EU tak může dosáhnout až 75 % nákladů. Firma zprostředkuje dotazník k zjištění základních podmínek projektu internetizace knihoven v jednotlivých krajích. Byl zkontrolován stav přípravy strategií krajského knihovnického systému v jednotlivých krajích. Bylo konstatováno, že strategie jsou většinou ve stádiu zrodu a jsou konzultovány na krajských úřadech, nikde však strategie nebyla dokončena, tudíž ani přijata. 7)
Porada k přípravě projektů internetizace knihoven za finanční podpory strukturálních fondů EU 22. 10. 2003 Jednání k internetizaci knihoven vychází z Usnesení vlády z 8. 10. 2003,
které potvrzuje pokračování Státní informační politiky ve vzdělávání a stanovuje připojit všechny knihovny k internetu do konce roku 2006, jak určuje knihovní zákon. K tomu Ministerstvo informatiky ve spolupráci s MK ČR připraví do konce r. 2003 koncepci připojování knihoven k internetu. V programových materiálech strukturálních fondů EU jsou knihovny jmenovány mezi příjemci dotací k vybudování infrastruktury veřejného internetu. Jsou tím vytvořeny podmínky k úspěšnému přijetí projektů krajských knihoven. Firma Euredis má, metodicky a případně i prakticky na smluvním základě, napomoci vytvoření příslušných projektů. Je připravena dotazníková akce, která má zjistit předběžný zájem a schopnost krajských knihoven podílet se na projektu strukturálních fondů EU, jejichž cílem je vytvořit v knihovnách obcí informační internetová centra, vybavit je technikou, připojit a zaškolit obsluhy. Firma Euredis se zavázala poslat KK dotazník se základními údaji. KK odešlou vyplněný dotazník na Ministerstvo pro místní rozvoj. Podle výsledků dotazníkového šetření může firma Euredis pomoci s projektovými žádostmi krajů, v jednání s jednotlivými ministerstvy a sekretariáty regionálních rad a přípravou realizace projektu. Z diskuse vyplývá nutnost spoluúčasti státu při zabezpečení projektu – je možná prostřednictvím MI, které zajistí připojení na internet a úhradu připojovacího poplatku po určitou konkrétně danou dobu (uvažuje se o době 3 roků). V tomto okamžiku se předpokládá, že z projektu získaná technika přejde do majetku obcí. Jednání ve věci internetizace obcí pokračují a tento úkol se stal nejčastějším důvodem k dalšímu svolávání Sekce SDRUK pro RF.
71
Sdružení knihoven České republiky – Rok 2004 Odpovědný redaktor Jaromír Kubíček Vydavatel Sdružení knihoven ČR Vyšlo v roce 2004 v nákladu 500 výtisků ISBN 80-86249-25-5 http://www.sdruk.cz
