Schopenhauerovo pojetí pohlavní lásky a jeho paralely s evoluční biologií

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra filozofie

Schopenhauerovo pojetí pohlavní lásky a jeho paralely s evoluční biologií

Bakalářská diplomová práce

Diplomant: Tomáš Vavera Vedoucí práce: Mgr. Martin Jabůrek, PhD.

Olomouc 2012

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracoval samostatně a pouze za uţití uvedených pramenů. V Olomouci dne …..............., ….................... Tomáš Vavera

Děkuji svému vedoucímu práce, dr. Jabůrkovi a dr. Tvrdému za cenné připomínky a rady při psaní této práce.

1 Úvod ...............................................................................................................................4 2 Stručný nástin Schopenhauerovy metafyziky.................................................................6 2.1 Východiska a koncepce metafyziky ........................................................................6 2.2 Svět jako představa ..................................................................................................6 2.3 Svět jako vůle .........................................................................................................8 3 Vztah jedince a druhu ..................................................................................................10 3.1 Hodnota druhu a bezcennost jedince .....................................................................10 3.2 Účelnost v přírodě ................................................................................................ 11 3.3 Klam přírody..........................................................................................................13 4 Dědičnost vlastností......................................................................................................14 4.1 Schopenhauerovy metody zkoumání .....................................................................14 4.2 Role matky a otce .................................................................................................15 4.3 Ţeny .......................................................................................................................16 5 Výběr partnera ..............................................................................................................18 5.1 Význam milostných pletek ....................................................................................18 5.2 Instinkt k výběru partnera ......................................................................................20 5.3 Kritéria pro výběr partnera ....................................................................................21 5.4 Negativní hodnota reprodukce...............................................................................22 6 Sexualita z pohledu evoluční biologie ..........................................................................23 6.1 Chyby v chápání evoluce ......................................................................................23 6.2 Moţné důvody pohlavního rozmnoţování ............................................................24 6.3 Výběr partnera .......................................................................................................27 6.4 Reprodukce a péče o potomky...............................................................................32 6.5 Nevěrní muţi a stálé ţeny? ....................................................................................34 6.6 Skrytá ovulace a sex jako zábava ..........................................................................37 6.7 Romantická láska ...................................................................................................38 7 Závěr .............................................................................................................................42 8 Seznam pouţité literatury .............................................................................................44

3

1 Úvod Cílem práce je v první části představit pohled Arthura Schopenhauera na lidskou pohlavní lásku a ve druhé části potom naznačit, kterými směry se ubírá bádání na tomto poli dnes. Na závěr pak poukázat, v čem se názory Schopenhauera shodují s dnešním pohledem na sexualitu a v čem se naopak rozchází. Schopenhauer se prakticky celý ţivot potýkal s kariérním neúspěchem. Nějakého uznání se mu dostalo aţ na sklonku ţivota. Jeho práce a filozofické názory byly současníky odmítány. Aţ s odstupem času začal být tento filozof více čten, a tak se jeho myšlenky dostaly k širšímu publiku. Nicméně není nikdo, kdo by na Schopenhauera přímo navázal či nějak originálně rozpracoval jeho filozofii. Jak říká Walter Abendroth: „Kaţdý, kdo byl označován za „následovníka“ nebo dokonce „završitele“ Schopenhauera, navázal toliko na jednu část jeho systému – na pesimistický základní náhled, nebo na pojem vůle, nebo na etiku, nebo na estetiku atd. - a tuto část včlenil do zcela jiných myšlenkových směrů, postavil ji do úplně jiných pojmových souvislostí, čímţ se snad stala hlavním tématem nové filozofické koncepce, ale právě proto nemůţe platit jako „pokračování“ Schopenhauerova myšlení.“1 Jedná se tedy o myslitele, který vytvořil značně originální a nutno podotknout uzavřený filozofický systém, který se zabývá mnoha tématy včetně etiky, problému svobodné vůle či epistemologie. Kdyţ se ale dnes mluví o Arthuru Schopenhauerovi, je to nejčastěji ve spojitosti s vůlí či ţivotním pesimismem. Většinou tak bývají opomíjena jiţ zmíněná jiná témata, kterými se zabýval. Například jako jeden z mála filozofů své doby hlásal neexistenci svobodné vůle, přičemţ nejnovější bádání na tomto poli mu dávají za pravdu. Stejně „dnešní“ jsou rovněţ jeho názory na lásku a sexualitu. Tato část Schopenhauerova díla není zase tolik známá, prakticky neexistuje nikdo, kdo by se tímto dílčím tématem jeho filozofie nějak hlouběji zabýval. Z toho důvodu není k dispozici ani mnoho sekundární literatury, kterou by bylo moţno vyuţít. Při psaní této práce bylo proto nutné se z větší části opřít o

1 Abendroth, str. 131- 132

4

Schopenhauerovo hlavní dílo Svět jako vůle a představa a vycházet především z této primární literatury. Co se týče moţné příbuznosti názorů mezi Schopenhauerem a Darwinem, na tu upozornil jiţ v roce 1871 doktor David Asher svým článkem Schopenhauer and

darwinism.

Avšak

tento

článek

věnuje

velký

prostor

výkladu

Schopenhauerovi filozofie, která v té době zřejmě nebyla širšímu publiku ještě tak dobře známa. Samotná podobnost s Darwinem je na konci spíše naznačena, neţ ţe by byla důkladněji vysvětlena. Navíc evoluční biologie prodělala od vydání Darwinova díla ohromný skok kupředu. Mnohé z Darwinových názorů se dočkaly revize. To je další z důvodů, proč nebyl Asherův článek při tvorbě této práce vyuţit více. Je třeba mít rovněţ na paměti, ţe práce se nezabývá tím, jaký názor měl na lásku a sexualitu samotný Darwin, nýbrţ je zde představen dnešní pohled evoluční biologie na celou problematiku. Z tohoto důvodu práce zcela záměrně nepracuje s ţádnou z Darwinových knih. Stejně tak bylo záměrem opomenout Sigmunda Freuda. Jednak se přímo nevztahuje k tématu práce, i kdyţ jeho zásluha při bádání na poli sexuality je veliká, a mohlo by tak být lákavé jej do této práce zahrnout. Navíc bylo o Freudovi napsáno velké mnoţství knih a článků, jeho názory jsou známé i lidem nevzdělaným v psychologii, proto by bylo zbytečné v této práci opakovat jiţ stokrát vyřčené. Při psaní části zabývající se evoluční biologií byla pouţita spíše populárně naučná literatura, výjimku tvoří kapitola o romantické lásce. Autor této práce je studentem humanitního, a nikoli přírodovědného oboru. Proto byla zvolena tato cesta. Nicméně práce si neklade za cíl podat nějaký hluboký a vyčerpávající náhled evolučních biologů na problematiku pohlavní lásky a rozmnoţování. Jde spíše

o

stručný

úvod

do

problematiky,

představení

v

současnosti

nejpopulárnějších teorií. Snahou rovněţ bylo zabývat se takovými aspekty pohlavní lásky, které ve svém díle zohledňuje i Schopenhauer. Proto čtenář, který bude chtít získat do problematiky hlubší náhled, bude muset prostudovat více literatury.

5

2 Stručný nástin Schopenhauerovy metafyziky 2.1 Východiska a koncepce metafyziky Hlavním dílem, v němţ Arthur Schopenhauer představil svůj filozofický systém, je Svět jako vůle a představa. Schopenhauerova metafyzika má tři hlavní zdroje, ke kterým se hlásí na několika místech svého spisu. Jsou jimi Kant, jehoţ určení věci o sobě stojí v základu Schopenhauerovi metafyziky. Platón, především pak jeho nauka o idejích, která hraje důleţitou roli v Schopenhauerově pojetí smrti a lásky. Třetím zdrojem je pak hinduismus, védy a upanišady, které pro Schopenhauera představují nejvyšší poznání, jakého lidé dosáhli. Jak si povšiml Walter Abendroth: „Málokdo se pro formování jeho myšlenkového světa stal v podobném smyslu významným, jako kdysi univerzitní učitel G. E. Schulze poukazem na Platona a Kanta, F. Majer zprostředkováním staroindické moudrosti a Goethe celým svým způsobem, jak se na věci dívat, jak myslet a být.“2 Kaţdý z těchto myšlenkových směrů Schopenhauer znovu promýšlí a interpretuje a dává tak vzniknout svému vlastnímu metafyzickému systému. Ten není pouhou syntézou oněch tří učení, naopak se jedná o velice originální myšlenky a závěry z nich vyvozené jsou mnohdy platné dodnes, i kdyţ musely být prokázány vědeckým zkoumáním, spíše neţ vyvozeny z metafyzického systému. To však nemění nic na tom, ţe témata, kterými se zabýval, a názory, které zastával, budou v mnoha ohledech blízké i dnešním čtenářům jeho spisů.

2.2 Svět jako představa V základu Schopenhauerovy metafyziky leţí dva předpoklady: svět je má představa a svět je má vůle. Pokud lze podle něj dokázat nějakou pravdu a priory, pak je to ta, ţe svět je má představa. Svět není tedy podle něj nic jiného neţ „objektem ve vztahu k subjektu, názorem nazírajícího, jedním slovem představa.“3 Svět je tu tedy vţdy pro subjekt a díky subjektu. Nebylo-li by 2 Abendroth, str. 31 3 Svět jako vůle a představa, str. 20

6

nikoho, kdo by svět vnímal, bylo by to stejné, jako by nebyl. Ostatně tento názor vyslovil jiţ Berkeley, jak sám Schopenhauer přiznává. Avšak jak si povšiml W. Abendroth: „Svět je má představa. Avšak definicí odvozenou ze subjektivního výchozího bodu není popřena empirická realita světa, ţe je jako objekt podmíněna subjektem, který si ji představuje, nevyvrací opačnou skutečnost, ţe subjekt jako takový je ze své strany podmíněn objektem.“4 V návaznosti na Kanta povaţuje Schopenhauer za apriorní formy názoru prostor a čas. Spojení času a prostoru pak stanoví bytí hmoty, jeţ spočívá v příčině a účinku, její bytí je tedy její působení. Hmota je závislá na čase a prostoru a není bez nich představitelná. Tím je určen objekt. Subjekt je pak to, „co vše poznává a od nikoho není poznáváno.“5 Člověk je tedy subjektem pouze potud, pokud poznává. Jiţ jeho tělo je však pro něj objektem, který bude rovněţ představou, neboť vţdy je tu ve vztahu k něčemu. A je to právě tělo, co umoţňuje člověku poznávat. Podle Schopenhauera se totiţ nic neděje samo od sebe, vše je podřízeno kauzalitě, takţe kaţdý účinek musí mít nějakou příčinu. Proto Schopenhauer odmítá například představu prvotního hybatele, který by byl příčinou všeho, ale sám by ke svému konání ţádnou příčinu nepotřeboval. Něco takového je podle něj nemyslitelné. Aby tedy mohlo dojít k nazírání světa, musí být nejprve poznáván nějaký účinek, který by se stal pro toto nazírání východiskem. A tím není nic jiného neţ působení na ţivočišná těla. Změny, které tělo zakouší, jsou pociťovány a tyto změny „se uvádí jako vztah k jeho příčině, vzniká nazírání příčiny jako nazírání objektu.“6 Základem poznání je tedy počitek působící na tělo, z nějţ je potom rozumově (čistě rozvaţováním) prováděné poznání

příčiny z účinku.

Schopenhauer tedy předpokládá vědomí kauzality jako apriorní, nezávislé na zkušenosti, čímţ se staví proti Humovu skepticismu. Dalším důsledkem je, ţe Schopenhauer

tím

připisuje

rozvaţování

(verstand)

i

všem

zvířatům.

Rozvaţování má tedy vţdy tutéţ formu: „poznávání kauzality, přechod od účinku k příčině a od příčiny k účinku a nad to nic.“7

4 Abendroth, str. 38 5 Svět jako vůle a představa, str. 21 6 Svět jako vůle a představa, str. 26 7 Svět jako vůle a představa, str. 33

7

2.3 Svět jako vůle Druhý předpoklad, tedy ţe svět je má vůle, jiţ není tak bezprostředně jistý a k jeho dokázání musí vést hlubší zkoumání a větší abstrakce, neţ tomu bylo v prvním případě.8 Nicméně klíčem k poznání vůle je pro Schopenhauera opět tělo. Své tělo totiţ zakouším dvojím způsobem. Jednak jako objekt mezi objekty podřízen zákonu kauzality, ale rovněţ jako něco mně bezprostředně známého, co mohu označit slovem vůle.9 A tak bude kaţdý akt vůle bezprostředně následovat akt těla. A i kdyţ by se na první pohled mohlo zdát, ţe volní akt a akce těla jsou spojeny kauzalitou a jedná se tedy o příčinu a účinek, podle Schopenhauera tomu tak není. Jedná se podle něj o jednu věc, která je pouze nazírána dvěma odlišnými způsoby. Jednou ji poznávám zcela bezprostředně (tedy jako volní akt), podruhé ji poznávám v nazírání (tedy jako akci těla).10 Svou vůli totiţ nemůţu nahlédnout jako celek, ale pouze ji poznávat ve svých činech, v jednotlivých aktech, to znamená v čase. A právě to je důvod, proč potřebuji tělo, neboť to je jako objekt poznáváno díky formám prostoru a času, kdeţto vůle leţí mimo větu o důvodu, tedy mimo zákon kauzality. Jako taková tedy nepodléhá ţádným zákonům a jediná moţnost jak ji poznat je z jejich projevů. Za pouţití reflexe tak nepoznáváme pouze, jak se nám věci jeví, nýbrţ pronikáme aţ k věci osobě, kterou je podle Schopenhauera jedině vůle. Právě od ní pochází „kaţdá představa, kaţdý objekt, jev, viditelnost, objektita.“11 Stejně tak i W. Abendroth určuje, ţe „Schopenhauer spočívá na pozici Kantova „transcendentálního idealismu“ a z něho vycházející nauky, ţe nepoznáváme věci takové, jaké jsou o sobě, nýbrţ jak se nám následkem stavu našich smyslových orgánů jeví, takţe musíme zásadně rozlišovat mezi „věcmi o sobě“ a „jevy“.“12 Vůle je tedy pouze jedna, aţ díky principio individuationis, jimiţ jsou prostor a čas, se jeví vedle sebe jako mnohost. Zde také můţeme vidět vliv Kantovy

8 Svět jako vůle a představa, str. 21 9 Svět jako vůle a představa, str. 93 10 Svět jako vůle a představa, str. 93 - 94 11 Svět jako vůle a představa, str. 101 12 Abendroth, str. 38

8

filozofie, podle níţ čas, prostor a kauzalita nepřísluší věci o sobě, nýbrţ jen formám poznání. Vůli jsou Schopenhauerem přisuzovány jisté atributy. Tím nejdůleţitějším je, ţe vůle je naprosto iracionální a slepá a jako taková leţí v základu světa. Ţivočichové v něm jsou pak jen různými stupni objektivace vůle. Z toho plyne, ţe člověk se od zvířete neliší esenciálně, oba jsou projevem jedné a té samé vůle, pouze se liší stupněm její objektivace. Schopenhauer tak jako jeden z mála filozofů nepřipisuje člověku jako jeho hlavní atribut rozum. Samozřejmě, ţe člověk vyniká nad ostatními ţivočichy svými rozumovými schopnostmi, ale rozum je u něj pouze něco akcidentálního, co se u něj objevilo jaksi „náhodou“. Tento přístup je ve filozofické tradici celkem ojedinělý. Od antiky aţ po novověk byl rozum to, co odlišovalo člověka od zvířat, nástroj, pomocí něhoţ dokázal ovládnout své vášně a nahlédnout vyšší sféry bytí, které zůstávaly nedostupné pro nerozumové bytosti. Vůle je podle Schopenhauera rovněţ neustále chtějící, nikdy nemůţe být uspokojena, takţe i kdyţ je naplněna jedna její potřeba, ihned je vystřídána nějakou jinou. Člověk je tedy uzavřen v neustálém koloběhu chtění, který nepřeruší ani smrt, neboť člověk je odsouzen k tomu znovu se narodit. Tento motiv má jednoznačně původ v buddhismu. Vůle rovněţ jako jediná leţí vně věty o důvodu, takţe se na ni nevztahují formy času, prostoru ani zákon kauzality. V případě vůle je tedy naprosto zbytečné ptát se po nějakém proč nebo se ji snaţit nějak rozumově uchopit. To lze pouze u věcí, jeţ podléhají kauzalitě. Jak konstatuje W. Abendroth: „Takţe vůle o sobě a pro sebe je nepoznatelná, její podstata je slepým úsilím bez příčiny a bez cíle.“13 Schopenahauer navazuje na Kanta a dále rozpracovává jeho subjektobjektový vztah. Rovněţ uznává jeho pojetí prostoru a času jako forem poznání. Odtud určuje svět jako představu, poznáváme pouze to, jak se věci jeví, nikoli věc o sobě. Na rozdíl od Kanta však netvrdí, ţe věc o sobě není poznatelná, ale určuje ji jako vůli, k čemuţ W. Abendroth poznamenává: „Takţe vůle o sobě a pro sebe je nepoznatelná, její podstata je slepým úsilím bez příčiny a bez cíle.“ 14

13 Abendroth, str. 42 14 Abendroth, str. 42

9

Tato vůle je nerozumná, slepá a neustále chtějící. Je ovšem pravda, ţe dále uţ ji nemohu nějak popsat nebo vysvětlit, takový postup je moţný pouze u jejich projevů, které podléhají větě o důvodu. Člověk je pak jako jeden z jevů vůle uzavřen v kole neustálého chtění, ze kterého není úniku ani po smrti. Pouze pokud by člověk dokázal odmítnout ţivot, popřít v sobě vůli a přivítat smrt jako dobro, přeruší koloběh a jiţ se znovu nenarodí. Původ tohoto motivu můţeme nalézt, jak jiţ bylo řečeno, v buddhismu. O vlivu Platóna a jeho nauky o idejích bude pojednáno v další kapitole.

3 Vztah jedince a druhu 3.1 Hodnota druhu a bezcennost jedince Jak bylo uvedeno výše, celá ţivá příroda je tvořena různými stupni objektivace vůle. Tyto stupně objektivace nejsou v podstatě nic jiného neţ Platónovy ideje. Nejvíce individualizovaný je člověk, kdy se liší kaţdý jedinec od druhého. Čím více se dostáváme k niţším ţivočichům, tím je míra individuace menší, aţ u rostlin mizí úplně. „Kaţdého člověka je třeba nahlíţet jako zvlášť určený a charakterizovaný projev vůle, dokonce jistou měrou jako nějakou zvláštní ideu, u zvířat tento individuální charakter chybí, přičemţ vlastní význam má jen species, a individuálnost mizí tím více, v čím větším jsou odstupu od člověka.“15 A stejně tak se u člověka na rozdíl od zvířat odlišuje rodový charakter od individuálního. „Rodový charakter se u člověka nazývá krásou, individuální si ponechává název charakter či výraz.“16 Vůle se tak podle Schopenhauera nejdokonaleji objektivuje právě v lidské kráse, jeţ je tak nejvyšší stupeň její poznatelnosti. Jedinec je tak pouhým jevem, který je smrtelný. Kaţdý je pomíjivý jako jev, naproti tomu jako věc o sobě je bezčasový, tedy také bez konce. Ale jen jako jev se odlišuje od ostatních věcí světa, jenom jako jev můţe být individualizován. Jako věc o sobě je vůlí, která se ve všem jeví. Takţe jako věc o sobě jsou všichni

15 Svět jako vůle a představa, str. 117 - 118 16 Svět jako vůle a představa, str. 182

10

lidé jedno, proto kdyţ někdo koná druhému bezpráví, koná ho rovněţ sám sobě. Druh je potom věčný a nezničitelný. Schopenhauer tak jedinci nepřipisuje nikterak velkou hodnotu. To, o co v přírodě běţí, je zachování druhu, jeho další pokračování a na jedinci záleţí pouze potud, pokud je schopen zajistit pokračování svého rodu. Má tedy cenu pouze ve své reprodukční schopnosti, pokud tuto ztrácí, je jiţ dále nepotřebný. Zánik jedince tak vlastně neznamená naprosto nic. Podle Schopenhauera představuje „smrt pro druh to samé, co pro jedince spánek.“17 Klíčové je, ţe zůstává zachován onen druh (species), v němţ bude ţít individuum věčně. Tedy kočka hrající si na dvoře je vlastně táţ kočka, která si tam hrála před třemi sty lety. Pomíjivost tak spočívá v tom, „ţe se projevuje nekonečnost ideje (druhu) v konečnosti individua.“18 Střídání jednotlivých smrtelných individuí je tedy něco, co věčnou ideu druhu naprosto nikterak nezmění, ta zůstává stále stejná. „Pokud individuum vyhasne, zůstane přece jen druh zachován, a v něm se objevuje stále tatáţ idea.“19 Je potom lhostejno, zemře-li například lev. To, co činí lva lvem, jeho idea, zůstává věčná, stálá, neměnná. A tak je tedy příroda naprosto lhostejná k zániku individua, stejně jako je starostlivá k zachování rodu, neboť „jedinci jsou přírodě pouze prostředkem, zachování rodu účelem.“20

3.2 Účelnost v přírodě Pro přírodu je podle tohoto náhledu vytvoření jedince snadným úkolem, naopak vytvoření druhu pro ni bude velkým problémem. To podle Scheopenhauera dokládají dvě věci. Za prvé skutečně nevidíme, ţe by v přírodě vznikaly nové druhy, za druhé jiţ zaniklé druhy jako např. pták dudu (dudus ineptus) není příroda schopna nahradit, i kdyby to měla ve svém plánu.21 K prvnímu můţeme poznamenat, ţe Schopenhauer skutečně nemohl pozorovat vznik nových druhů, stejně jako ho nyní nemůţeme pozorovat ani my. 17 O smrti, str. 27 18 O smrti, str. 38 19 Abendroth, str. 44 20 O smrti, str. 41 21 Parerga a Paralipomena, str. 62

11

Z evolučního hlediska je doba lidského ţivota zanedbatelným okamţikem, naprosto nedostačující k tomu, aby bylo moţné pozorovat projev nějaké mutace, či dokonce vznik nového druhu. K tomu by bylo zapotřebí časové období v řádu tisíců let. K druhému se dá dodat, ţe Schopenhauerova představa nějakého řádu v přírodě, či dokonce nějakého „plánu“, který příroda podle něj má, je prostě mylná. Schopenhauer se domnívá, ţe všechny organické produkty přírody mají nějakou účelnost, která je při jejich sledování apriorně předpokládána. 22 Tuto účelnost rozlišuje dvojího druhu. Vnitřní, tedy uspořádání všech částí jednotlivého organismu, které mu dovoluje přeţít a zachovat druh. Vnější, poměr anorganické přírody k organické, „která umoţňuje zachování celé organické přírody nebo i jednotlivých ţivočišných rodů.“23 Darwin ukázal, ţe nic takového jako plánování v přírodě není, k vývoji druhů dochází vlastně náhodou, vlivem naprosto náhodných mutací. Ze stejného důvodu kritizuje Schopenhauer i Lamarcka. Ten označil teplo a elektricitu za dostačující pro sloţení podstatných částí ţivota. To by ale z pohledu Schopenhauerova učení znamenalo, ţe „teplo a elektricita by byly věcmi o sobě a svět ţivočichů a rostlin jejich jevem.“24 V základu této jím odmítané teorie leţí předpoklad, „ţe organismus je jen agregátem, fyzikálních, chemických a mechanických sil, které v náhodném sloučení daly vzniknout organismu jako hříčce přírody bez dalšího významu.“25 Znamenalo by to rovněţ, ţe člověk a vlastně všechny ţivočišné druhy, by pak nebyly nějakou vlastní ideou. Podle udaného náhledu v organismu lze sice prokázat stopy působení chemického a fyzikálního druhu, ale nikdy z nich nelze organismus vysvětlit, „protoţe vůbec není sjednoceným působením takovýchto sil, tedy náhodně vzniklým fenoménem, nýbrţ vyšší ideou, která si podřídila niţší prostřednictvím přemáhající asimilace.“26 Z této své metafyzické pozice Schopenhauer skutečně nemůţe uznat organismus jako něco náhodného, co mohlo, ale také nemuselo vzniknout, pokud si chce dále udrţet nauku o platónských idejích. Poznatky dnešní přírodovědy mu však za pravdu nedávají. 22 Svět jako vůle a představa, str. 134 23 Svět jako vůle a představa, str. 134 24 Svět jako vůle a představa, str. 125 25 Svět jako vůle a představa, str. 125 26 Svět jako vůle a představa, s. 128

12

3.3 Klam přírody Schopenhauer označuje genitálie jako ohnisko vůle, kořen člověka, neboť „prostřednictvím genitálií individuum souvisí s druhem, v němţ koření.“27 Rovněţ poukazuje na skutečnost, ţe v Indii je lingam a joni 28 uctíván jako symbol nesmrtelnosti druhu, protiklad ke smrti. Je to tedy reprodukční funkce, díky které patří jedinec druhu, neboť všechny jiné orgány v těle jsou navrţeny tak, aby slouţili výhradně jedinci, nikoli někomu jinému. Proto člověk v milostných záleţitostech postupuje se vší váţností. Ale stejně jako u zvířete i u člověka můţeme akt plození přičíst spíše instinktivnímu jednání neţ nějaké rozumové úvaze, neboť je veden přímo vůlí k ţivotu, která je sama nerozumná a naprosto slepá. A je tomu tak i přes to, ţe člověk zná konečnou příčinu aktu plození, zatímco zvíře o ní nemá nejmenší potuchy. Schopenhauer rovněţ určuje pohlavní ţádost jako přání, „které vytváří samu podstatu člověka.“29 Je to tedy pohlavní pud, v němţ tkví to, co činí člověka tím čím je. Jeho podstata se tedy nenachází v hlavě jako rozum, nýbrţ v genitáliích jako ono puzení. V lidském světě je pak centrem všeho konání. Schopenahauer se dokonce nezdráhá označit člověka jako „konkrétní pohlavní pud.“30 Bez něj by pak člověk nebyl člověkem, proto vykastrované individuum rychle ztrácí své tělesné i duševní síly. Stejně tak vyhasnutí plodivé síly značí, ţe jedinec je blízko svého zániku. Otázkou ovšem zůstává, jak je moţné, ţe se individuum stará o záleţitosti druhu více neţ o své vlastní. Neboť nezřídka je jedinec ochoten podstupovat různá nebezpečí, jen aby ukojil toto neodbytné puzení, tento svůj pohlavní pud. Proč by měl raději dávat všanc svůj vlastní ţivot výměnou za příslib zplození potomka? Zvlášť kdyţ bylo řečeno, ţe zvířata o konečném účelu plození nemají nejmenší tušení, u lidí by potom bylo oprávněné očekávat, ţe na prvním místě budou jejich vlastní zájmy, tedy to, co se jich bezprostředně týká. Proto by bylo pochopitelnější, oţelel-li by člověk zplození potomka výměnou za dlouhý 27 Svět jako vůle a představa 2, str. 374 28 Sanskrtský název pro muţské a ţenské přirození 29 Svět jako vůle a představa 2, str. 376 30 Svět jako vůle a představa 2, str. 376

13

pohodlný ţivot proţitý pěkně v bezpečí. Otázka je o to důleţitější, kdyţ sám Schopenhauer označuje egoistické účely za jediné, které s jistotu podnítí činnost jedince.31 Jedinou moţností, jak dosáhnout poţadovaného jednání, je individuum oklamat tak, ţe bude povaţovat za dobro pro sebe, co je ve skutečnosti dobrem pro druh. V individuu je vůle jiţ individuální, která má na zřeteli především zájmy jedince, proto musí být oklamána. Tak se tedy bude zdát, ţe sleduje své vlastní účely, zatímco následuje účely druhu. Člověk je tak podveden přírodou.

4 Dědičnost vlastností 4.1 Schopenhauerovy metody zkoumání Na první pohled je jasné, ţe dítě nedědí pouze vlastnosti druhu, ale rovněţ vlastnosti svých rodičů. Schopenhauer se tedy zamýšlí, která část těchto vlastností je děděna po matce a jaká po otci. Při tomto určení vychází ze svého metafyzického stanoviska, kde je vůle identifikována jako to prvotní, jádro člověka a intelekt jako to sekundární. Stejně tak muţ je při aktu plození aktivní plodící princip, zatímco ţena je tím sekundárním přijímajícím principem. Z toho vyvozuje, ţe vůli, tedy svou morálku a charakter dědí dítě po otci, zatímco matka mu propůjčuje svůj intelekt.32 Tyto závěry jsou pak podle Schopenhauera potvrzeny ve zkušenosti, která „vychází jednak z mnohaletého pečlivého sebepozorování a jednak z dějin.“33 Je zřejmé, ţe tato metoda je pro konstatování nějakých obecně platných závěrů naprosto nevhodná, a proto se nám dnes tyto názory mohou jevit poněkud naivní aţ úsměvné. Introspekce je jako epistemologický nástroj nedůvěryhodná, neboť postrádá intersubjektivitu, která by mohla potvrdit objektivní platnost závěrů z ní vyvozených. Rovněţ tvořit nějaké obecně platné závěry na základě několika případů z historie je nedostačující. I tak si ale myslíme, ţe Schopenhauerovy úvahy o dědičnosti si své místo v této práci zaslouţí. Jednak se přímo vztahují k našemu tématu, jednak ilustrují, jakou váţnost Schopenhauer 31 Svět jako vůle a představa 2, str. 395 32 Svět jako vůle a představa 2, str. 379 33 Svět jako vůle a představa 2, str. 379

14

rozmnoţování přikládal a jak poctivě se nad všemi jeho aspekty zamýšlel, ve snaze podat jeho co nejpřesnější popis.

4.2 Role matky a otce Jak bylo řečeno v úvodu této kapitoly, podle Schopenhauera dědí dítě charakter po otci a intelekt po matce. Avšak toto pravidlo má své omezení. Dítě totiţ nikdy nezdědí přesně takový charakter či intelekt jako jeho rodič. Tyto vlastnosti budou vţdy v jejich potomkovi vzájemně ovlivněné. Pokud tedy člověk zdědí od matky převaţující rozum, budou jím temperament a vášně zděděné po otci korigovány, takţe se nikdy neprojeví tak intenzivně, nicméně vţdy budou přítomny. Není to tak, ţe by byl syn svému otci úplně nepodobný, vţdy bude moţnost vystopovat alespoň základní rysy jeho charakteru. Čestný otec pak bude plodit čestné syny, naproti tomu muţ nízkých vlastností zplodí vţdy darebáka. Podle této zásady by tedy bratři měli být jeden druhému velice podobní, přinejmenším by měli mít stejné duševní schopnosti. Schopenhauer nicméně doplňuje, ţe svoji roli zde hrají ještě další fyziologické podmínky. Důleţitý je rovněţ účelně ustrojený mozek, energický srdeční pulz k povzbuzení intelektu, svoji roli pak také hraje odliv ţivotní síly či nějaká nemoc, která v době plození sniţuje podíl jednoho či druhého. 34 Proto jsou ti nadanější synové zpravidla ti starší, neboť jsou plozeni ještě za plné ţivotní síly a silného zdraví. Navíc čím rozdílnější jsou oba rodiče, tím větší bude disharmonie v jejich společném dítěti. Na tomto místě je důleţité poznamenat, ţe Schopenhauer zastával názor o neměnnosti charakteru. Takţe pokud jednou někdo něco ukradl, udělá to podle něj znovu, přesně podle zásady: jednou zloděj, vţdycky zloděj. Z toho tedy vyvozuje, ţe k zušlechtění lidstva nemůţe dojít z vnějšku, ale spíš zevnitř, „ne učením a vzděláváním, jako spíše cestou generování.“35 Kdyby tedy byli všichni nečestní muţi vykastrováni a hloupé ţeny zavřeny do kláštera, vzešla by podle něj generace skvělých vlastností. Schopenhauer rovněţ odmítal příbuzenské sňatky, ze kterých nezmůţe dle jeho

34 Svět jako vůle a představa 2, str. 386 35 Svět jako vůle a představa 2, str. 387

15

názoru vzejít nic dobrého. Došlo by totiţ ke znovu opakování stejné vůle se stejným intelektem, které uţ existují v rodičích. Schopenhauer na závěr svých úvah o dědičnosti připojuje poznámku, ţe je vcelku nevysvětlitelné, proč je na světě tak nápadná odlišnost charakterů, kdy jeden je dobrý a hodný, druhý zlý a krutý.36 Podle něj tuto záhadu nelze vysvětlit, neboť hovoříme-li o vůli jako o věci o sobě, tedy o jejím esse a nikoli operari, veškeré rozumové vysvětlení nemá smysl, protoţe vůle leţí mimo větu o důvodu. Je ale poněkud zvláštní, proč Schopenhauer zaujímá toto stanovisko. Bylo přece řečeno, ţe charakter dědí dítě po otci. Tento charakter pak není nic jiného neţ vůle, která je jako vůle o sobě vţdy stejná. Proto jsme mohli konstatovat, ţe všichni lidé na světě jsou svým způsobem totoţní, a proto pokud někdo někomu páchá bezpráví, je to jako by ho páchal sám sobě. Tato vůle pak nabývá v jedinci individuální podoby díky tomu, ţe je v něm spojena s intelektem, který zdědil po matce. Tento intelekt pak můţe charakter různě ovlivňovat a modifikovat, takţe některý jedinec dokáţe drţet své vášně na uzdě, zatímco jiný bude horkokrevný a vznětlivý. Z toho vyplývá, ţe výsledný individuální charakter kaţdého jedince je dán syntézou vlastností zděděných jak po otci, tak po matce. Kaţdé individuum bude tedy jiné, protoţe rodiče kaţdého individua jsou jiní. Moţná má ale tato Schopenhauerova úvaha co dočinění s jeho teleologickým pohledem na svět, kdy nedokáţe přijmout obraz charakteru jako bezdůvodného. Ano, charakter podle něj vzniká tak, jak jsme popsali výše, nicméně Schopenhauer se ptá dále proč v tom smyslu: Jaký má smysl, účel, důvod, ţe jsou lidé tak odlišní? Pokud celou otázku uchopíme takto, nezbude nám stejně jako jemu odpovědět, ţe prostě nevíme.

4.3 Ženy Z výše řečeného by se mohlo zdát, ţe pokud je ţena ten, kdo předává svému potomkovi intelekt, bude ji Schopenhauer povaţovat rovněţ za bytost chytrou a důvtipnou. Opak je ovšem pravdou, neboť tento myslitel nemá pro něţnější

36 Svět jako vůle a představa 2, str. 388 - 389

16

pohlaví moc slov chvály. Naopak se nebojí ukázat všechny nedostatky, kterými podle něj ţenské pokolení trpí.37 Ţena není podle Schopenhauera určena k ţádné velké duševní či fyzické práci. Zůstává po celý ţivot vlastně přerostlým dítětem, proto se sama nejlépe hodí k tomu, aby o děti pečovala. Ţeny v určitém věku překypují krásou za tím účelem, aby upoutaly muţovu pozornost, a ten pak o ně převzal starost. Proto ţena po jednom či dvou dětech ztrácí svou krásu, neboť jiţ muţe k sobě dostatečně připoutala a dále uţ jí nepotřebuje. V důsledku slabého rozumu u ţen má na ně vliv spíše to přítomné a názorné, proto ţeny nejsou schopny takového abstraktního myšlení jako muţi. To, ţe muţi nazývají ţenské pokolení krásným, je podle Schopenhauera pouze důsledek jejich omámenosti pohlavním pudem. „Spíše neţ krásným by se ţenské pokolení mohlo větším právem nazvat neestetickým.“38 Stejně tak ţeny nemají nadání pro ţádné umění, ani mu naprosto nerozumí, nanejvýš to předstírají, aby se zalíbily muţům. Místo ţeny je pouze v domácnosti, o kterou by se měly starat především a nemíchat se do společenského ţivota. Schopenhauer pak jako přirozenou společnost spatřuje nikoli jako monogamní, nýbrţ polygamní. My všichni totiţ ţijeme po určitou část ţivota polygamně, skuteční monogamisté prostě neexistují. Navíc společnost, kde bude kaţdému muţi dovoleno mít jen jednu ţenu, bude lepší pro obě strany. Nestane se, ţe by nějaká dívka nenašla partnera a zůstala tak sama jako stará panna. Muţ pak, kdyţ uţ jeho ţena začne stárnout nebo bude neplodná, bude moct k sobě přibrat ještě další ţenu. Proč by tedy mělo potomstvo dědit intelekt po matce, kdyţ jsou dle Schopenhauera ţeny tak podřadné, číslem dvě lidského pokolení? 39 Snad proto, ţe intelekt je pro Schopenhauera to druhotné. Viděli jsme, ţe v jádru jeho metafyziky leţí vůle, která je esencí všeho bytí. A právě tato vůle určuje charakter, který dítě dědí po otci. Charakteru si tedy Schopenahauer cení více neţ intelektu, a proto dědičnost popisuje tímto způsobem.

37 Parerga a paralipomena, str. 343 38 Parerga a paralipomena, str. 346 39 Parerga a paralipomena, str. 347

17

5 Výběr partnera 5.1 Význam milostných pletek Aţ dosud jsme mohli vidět, ţe Schopenhauer rozhodně není typem myslitele, který by byl uzavřen ve své „věţi ze slonoviny“, kde by budoval svůj sloţitý metafyzický systém, naprosto odtrţen od vnějšího světa. Naopak je to filozof, který se ţivě zajímal o to, zda jeho učení koresponduje se skutečným stavem věcí, jak je poznáváme ve světě. Proto rovněţ studoval nejnovější poznatky ze světa vědy, kde se snaţil nalézt důkazy, které by podpořily jeho metafyzická stanoviska.40 Nebyl tedy ţádným idealistou, který by věřil, ţe svět je ve své podstatě lepší nebo nějak zásadně jiný, neţ jak se nám jeví. Nejinak je tomu s jeho pohledem na zamilovanost a romantickou lásku. Proto není nikterak překvapující tvrzení, ţe podle Schopenhauera ţádná zamilovanost vlastně neexistuje. To, co se na první pohled zdá jako romantická láska, není ve skutečnosti nic jiného neţ pohlavní pud. Nejedná se tedy o nějaký ušlechtilý cit, něco krásného a téměř posvátného, jak se o lásce aţ doposud vyjadřovala v podstatě celá filozofická tradice. Zde máme co dočinění s láskou, která netouţí po nějaké duchovní jednotě s milovanou osobou, nýbrţ po „obyčejném“ fyzickém naplnění svých tuţeb. Přesto vidíme, ţe láska zasahuje do všech oblastí lidské činnosti, je posledním dílem kaţdého lidského snaţení a není člověka, který by jí byl ušetřen. I kdyţ by se mohlo zdát, ţe je takový povyk kolem kaţdodenního milkování naprosto zbytečný, opak je pravdou. Jsou to právě milostné pletky, z nichţ nevzejde „nic menšího, neţ sloţení příští generace.“41 Právě na nich záleţí další pokračování druhu. A tento účel je důleţitější, neţ jakýkoli jiný účel lidského ţivota. Je to tedy existence příští generace, která je podmíněna naším pohlavním pudem, podstata (essentia), tedy sloţení, podoba, příští generace je pak dána naším výběrem partnera při uspokojování tohoto pudu.42 To je ten důvod, proč je třeba přikládat výběru partnera takovou váhu. Nejedná se o nic 40 Důkazem je spis O vůli v přírodě, jeţ vyšel s podtitulem: Pojednání o stvrzeních, která autorova filozofie od jejího vystoupení obdržela od empirických věd 41 Svět jako vůle a představa 2, str. 392 42 Svět jako vůle a představa 2, str. 392

18

menšího neţ o sloţení budoucí generace, z které vzejdou zase generace další. Toto je také jediný případ, kdy se vůbec nejedná o dobro nebo zlo pro jednotlivce. V sázce je dobro nebo zlo druhu, proto se nám toto téma nikdy neomrzí. Pokud bychom to vyjádřili poněkud vulgárně, jednotlivce se rozmnoţování vlastně vůbec netýká. Člověk jako individuum je pouze prostředkem k tomu, aby byl zachován lidský druh. Nic víc, nic méně. Proč se však s takovou horlivostí člověk stará o milostné záleţitosti, bylo vyloţeno v kapitole o vztahu jedince a druhu, kde toto bylo vysvětleno jako klam přírody. City a romantická láska nejsou tedy nic tak důleţitého. To se ukazuje i v kaţdodenní zkušenosti. Vzájemná láska dvou lidí ani zdaleka nevynahradí absenci fyzického poţitku, naopak nemohou-li zamilovaní dosáhnout lásky, plně se s fyzickým poţitkem spokojí.43 Vůle k ţivotu se tak projevuje jako pohlavní pud, který však ještě není zaměřen na nějaké konkrétní individuum, jedná se tedy o pohlavní pud vůbec. Jeli pak pohlavní pud zaměřen na konkrétního člověka, projevuje se zde „vůle ţít jako přesně určené individuum.“44 Vzájemná přitaţlivost dvou milenců je jiţ vůle nového individua, které chce ţít na tomto světě, projevuje se jeho harmonická individualita. Milenci tak touţí po společném sjednocení v tomto novém jedinci, v němţ by dále ţili. A to se skutečně stává, neboť jejich společný potomek bude mít zděděné vlastnosti obou. Stejně tak, pokud by ze vztahu dvou milenců mělo vzejít individuum, které by bylo člověkem nešťastným a disharmonickým, budou k sobě tito dva pociťovat odpor. Nový člověk je v tomto případě novou platónskou ideou, která se jako všechny ideje snaţí vstoupit do jevu, coţ se projevuje jako ona náklonnost milenců. Ta bude tím silnější, čím je objekt milostného touţení schopnější uspokojit potřeby milujícího, které jsou určeny jeho individualitou. Jinými slovy, člověk bude tím víc touţit po konkrétní osobě, čím víc vlastností sympatických milujícímu bude milovaný mít. Na světě je pak pro kaţdého člověka jeho ideální protějšek, nicméně pravděpodobnost jejich setkání je mizivá, v důsledku čehoţ i výskyt opravdu vášnivé lásky. Člověk tedy jen zřídka uzavře sňatek s „ideálním“ 43 Svět jako vůle a představa 2, str. 393 44 Svět jako vůle a představa 2, str. 392

19

partnerem, s někým, kdo se k němu opravdu hodí, ale spíše s někým, kdo mu z nabízených moţností nejlépe vyhovuje.

5.2 Instinkt k výběru partnera Lidskému druhu je dán instinkt k uváţlivému výběru svého partnera, který je veden smyslem pro krásu. Člověk pak bude dávat přednost krásným lidem přede všemi ostatními. Je to dáno tím, ţe se v nich odráţí druhový typ, který jedinec touţí reprodukovat, zatímco se domnívá, ţe následuje vlastní poţitek. U svého protějšku bude rovněţ hledat takové vlastnosti, které jemu samotnému schází. Instinkt je tak silný, ţe mnohdy vede jedince proti jeho zájmům, a to jen proto, aby vyhověl vůli a poslouţil tak druhu. Muţ tak sleduje jednu konkrétní ţenu, přičemţ se domnívá, ţe jedině s ní bude šťastnější neţ s kteroukoli jinou. Ale svůj pohlavní pud by mohl klidně ukojit s jakoukoli další a bylo by to jedno. I kdyţ je tento pud dle Schopenhauera nejsilnější, není jediný,který na člověka působí. Abendroth proto upozorňuje, ţe „pochybné je i odvolání na Schopenhauera

v

případě

Sigmunda

Freuda.

Jeho

monomanistický

pansexualismus asi spočívá na mylné interpretaci Schopenhauerových zjištění.“45 Nicméně muţ je takto klamán z důvodu zplození jednoho konkrétního individua. Proto je ztráta milenky tak bolestivá, ţe je transcendentního rázu, neboť se ho netýká pouze jako individua, ale zasahuje celý druh. A proto zaţívá po dosaţení poţitku takové zklamání, kdyţ vidí, ţe tato ţena se nikterak neliší od všech ostatních. Ono ukojení je pouze v rámci druhu a neukazuje se ve vědomí individua, to je důvod, proč se zamilovaný cítí po dosaţení svého cíle jaksi podveden.46 Opuštěn pak zamilovaností, vidí jedinec, ţe veškerá námaha, kterou musel vynaloţit, mu nepřinesla nic jiného, neţ co skýtá jakékoli jiné pohlavní ukojení a on není nikterak šťastnější, neţ byl předtím. Manţelství uzavřená z lásky nemohou být tedy nikdy šťastná, neboť zamilovanost časem odezní. A tak se děje vţdy a u všech. Na druhou stranu manţelství uzavřené z rozumu nezplodí potomka dobrých vlastností, protoţe se zde nehledí ani tak na potomky, jako spíš

45 Abendroth, str. 133 46 Svět jako vůle a představa 2 str. 397

20

na spoustu jiných ohledů. Odtud pramení špatné fyzické i morální vlastnosti ve společnosti. V manţelství tak utrpí buď zájmy jedince nebo druhu. Tak například na pederastii se Schopenhauer dívá jako nástroj přírody k co nejlepšímu zachování druhu.47 Ta se podle něj projevuje u starších muţů, kteří uţ by neměli plodit děti, protoţe ty by byly slabé. Naopak se nevyskytuje u velmi starých muţů, kteří uţ mají své plodné období za sebou. Příroda se tak snaţí zvrátit instinkt, který velí muţi plodit potomky, i kdyţ uţ by neměl. Proto tak volí menší zlo a trpí pederastii raději neţ degeneraci druhu v důsledku plození nezdravých jedinců.

5.3 Kritéria pro výběr partnera Muţi jsou tak nestálejší v lásce neţ ţeny. Dojde-li k uspokojení jejich touhy, hledají okamţitě jinou ţenu, zatímco ona se snaţí si muţe instinktivně za kaţdou cenu udrţet jako ochránce a ţivitele. Je to dáno právě instinkty, kterými příroda jedince vybavila ve snaze o co největší rozmnoţení a zachování rodu. Muţ můţe za rok teoreticky zplodit stovky dětí, bude-li k tomu mít dostatek partnerek. Naopak ţena můţe počít maximálně jedno dítě. Je pro ni tedy lepší, kdyţ bude mít někoho, kdo se o ni postará. Svého partnera si pak muţ vybírá na základě několika kritérií, které mají slouţit k co nejvěrnějšímu zachování rodového typu.48 Nejdůleţitější je pro nás věk partnera. Jelikoţ jsme vedeni hlavně instinktem plození, jsou pro nás nejpřitaţlivější partneři v plodném věku. Proto pokud u individua pomine čas k plození, ztrácí u druhého pohlaví na přitaţlivosti. Druhým kritériem je zdraví, neboť chronické nemoci našeho partnera by mohlo zdědit dítě. Za třetí nás upoutá postava, vţdy dáme přednost lidem s krásným vzrůstem raději neţ malým a pokřiveným. Důleţitá u ţen je malá noţka, ta je podle Schopenhauera „podstatným charakterem druhu, neboť ţádné jiné zvíře nemá tarsus a metatrsus dohromady tak malé jako člověk.“ 49 Za čtvrté je podstatná plnost postavy a velká ňadra, která slibují pro budoucího 47 Svět jako vůle a představa 2, str. 417 48 Svět jako vůle a představa 2, str. 398 49 Svět jako vůle a představa 2, str. 399

21

potomka dostatek výţivy. Na druhou stranu nás bude odpuzovat nadměrná hubenost či velká tloušťka. Jako poslední bereme u našeho partnera zřetel na krásu obličeje. Ţeny jsou vedeny jinými kritérii neţ muţi. Raději volí jedince starší neţ mladíky, vůbec nedbají na krásu, spíše je zaujme síla a odvaha. Nehledají u muţe ani rozum, protoţe, jak jiţ bylo několikrát řečeno, ten se dědí po matce, proto je spíše zaujme rozhodnost, odvaha, dobrosrdečnost.

5.4 Negativní hodnota reprodukce Z hlediska Schopenhauerovy metafyziky musí mít však naplnění pohlavního pudu pouze negativní hodnotu. Celý ţivot individua není podle něj nic jiného neţ omyl, který se ani neměl stát. Pro člověka by bylo rozhodně lepší, kdyby nebyl, neţ kdyţ je. Ţivot je tak ve skrze něco neţádoucího, co nemá naprosto ţádné pozitivní určení. Člověk by se tak měl spíš snaţit, aby tento koloběh neustálého znovuzrození přerušil, aby v sobě popřel chtění po dalším bytí. To největší, co můţe člověk vykonat, je odmítnout vůli k ţivotu, rezignovat a chtít skutečně zemřít, neţádat jiţ další trvání své osoby. V buddhismu se toto označuje pojmem nirvána. Jenţe tím, ţe jedinec ukojí svůj pohlavní pud, nejenţe přitakává vlastní existenci, „ale přitakává ţivotu přes smrt individua do nějaké neurčité doby."50 Dítě sice nebude přesnou kopií svého rodiče, nicméně s ním ponese společně to podstatné, tedy vůli. Pokud lidé nedokáţí v sobě pohlavní pud potlačit, nikdy nebude jejich utrpení konec. To se však děje jen zřídka, neboť je to díky klamům, jeţ pouţívá příroda, téměř nemoţné. Pokud se to ale povede, získá člověk zpět svoji bezstarostnost a vyrovnanost, která vyplývá pouze ze zaměřenosti na individuální ţivot. Vůle se ale jako to jediné v člověku bojí smrti, i kdyţ je paradoxně sama nesmrtelná, a tak udělá vše pro to, aby skrze jedince dosáhla další své objektivace ve světě.

50 Svět jako vůle a představa, str. 263

22

6 Sexualita z pohledu evoluční biologie 6.1 Chyby v chápání evoluce Člověk se stejně jako spousta jiných druhů na planetě rozmnoţuje pohlavně. Ke zplození potomka jsou tak zapotřebí dva jedinci, muţ a ţena. Mohli bychom se však ptát, zda je tento systém nejlepší. Nebylo by pro nás přeci jen výhodnější, kdybychom se rozmnoţovali nepohlavně, například dělením? Přinejmenším bychom tak dokázali zplodit několikrát více potomků neţ za současného stavu, kdy děti rodí pouze ţeny. Člověk by nemusel trávit spoustu času hledáním „ideálního“ partnera, s nímţ zaloţí rodinu. Musí tedy existovat nějaká daleko větší výhoda, kterou pohlavní rozmnoţování přináší. Níţe bude představeno několik teorií, které se pokoušejí vysvětlit, co touto výhodou je. Jinými slovy proč se člověk raději rozmnoţuje pohlavně neţ nepohlavně. Nicméně je důleţité mít na paměti, ţe ani jedna z nich nebyla dosud potvrzena se stoprocentní jistotou, naopak proti nim existuje spousta námitek. Jedná se tedy pouze o více či méně pravděpodobné hypotézy. Na uspokojivou odpověď, kterou by přijímala většina vědců, se tak stále čeká. Avšak odhalení omylů v chápání evoluce a nový pohled na lidskou sexualitu posunul vědce o trochu blíţ k řešení problému. Donedávna vědci zastávali názor, ţe mísení genů je pro evoluci uţitečné, „neboť pomáhá vytvářet variabilitu, ze které si přírodní výběr můţe vybírat.“51 Tento názor však mylně předpokládá, ţe cílem evoluce je vyvíjet se, ţe evoluce směřuje k stále propracovanějším ţivočichům. Jenţe pozorování ukázalo, ţe tomu tak není, evoluce ve skutečnosti nikam nesměřuje. „Potomci zvířecích druhů jsou někdy sloţitější neţ jejich předkové, jindy jsou ve srovnání s předky jednodušší a někdy se dokonce nezmění vůbec.“52 Například latimérie podivná, která se za posledních 300 milionů let nezměnila, neznamená z hlediska evoluce neúspěch, ale přesný opak. Je tak dokonale navrţena, ţe se obejde bez inovací. Ne člověk, ale latimérie představuje vrchol evoluce. „Evoluční změna není cílem, ale způsobem, jak se vypořádat s problémy.“53 51 Ridley, str. 28-29 52 Ridley, str. 29 53 Ridley, str. 25

23

Mylná byla rovněţ představa, ţe by evoluce měla probíhat ve prospěch druhu. Evoluční biologové přikládali příliš velkou váhu skupinové selekci a naopak přehlíţeli důleţitost selekce individuální. Přírodním výběrem budou potlačeny ty geny, „které pomohou přeţít gazelám jako druhu, ale zároveň sniţují šance jedince.“54 Ten totiţ musí nejčastěji soupeřit s příslušníky stejného druhu. Není to tedy primárně boj mezi gepardy a antilopami. Není pravda, ţe by antilopa musela běhat rychleji neţ gepard, ale stačí, kdyţ je rychlejší neţ nejpomalejší antilopa ze stáda. Obdobně se podle některých názorů nevyvinul u člověka intelekt k řešení problémů. Nicholas Humphrey, psycholog z univerzity v Cambridgi, tvrdí, ţe intelekt pouţíváme spíše k tomu, abychom převezli ostatní. „Klamat své bliţní, umět odhalit leţ, pochopit motivy jiných lidí a manipulovat jimi, takový je smysl našeho intelektu.“ 55 Mýtem se ukázala být rovněţ taková představa altruismu, kdy se věřilo, ţe všichni příslušníci určitého druhu navzájem spolupracují. Ano jedinci si sice pomáhají, ale „spolupráce se vyskytuje skoro vţdy mezi blízkými příbuznými.“56

6.2 Možné důvody pohlavního rozmnožování Harris Bernstein se domnívá, „ţe sex byl vynalezen jako mechanismus slouţící k opravě genů.“57 Na sexualitu tak bylo nahlíţeno jako na prostředek, jímţ se v populaci šíří pozitivní mutace. „Jeden z předků ţirafy mohl vynaleznout dlouhý krk a druhý třeba dlouhé nohy. Spojení obou vynálezů bylo výhodnější neţ samostatná existence kaţdého z nich.“58 Jenţe jediné, co je při sexuálním rozmnoţování jisté, je to, ţe potomek bude jiný neţ jeho rodič. Nikdy ale nemůţeme dopředu určit v jakém směru. Můţe být lepší, ale stejně tak i horší, neboť dochází ke změně i těch částí, které doposud fungovaly bez chyby. Mutace jsou tak zcela nahodilé a nikdy nemůţeme dopředu určit jejich směr. Pochopitelně, pomineme-li genetické inţenýrství a šlechtění nových plemen a druhů rostlin. 54 Ridley, str. 32 55 Ridley, str. 31 56 Ridley, str. 33 57 Ridley, str. 38 58 Ridley, str. 42

24

George Williams si všiml, ţe sex se často vyskytuje tam, kde potomci opouštějí domov a osidlují nová prostředí.59 Podle jeho hypotézy je lepší, kdyţ se od nás potomci liší, protoţe jinde mohou panovat odlišné podmínky pro ţivot. Je tak naděje, ţe přeţije alespoň některý z nich. Podle další Williamsovi úvahy je jedno, kolik průměrně kvalitních potomků jedinec má. Vyhraje ten, který bude mít alespoň jednoho mimořádně schopného. Chcete-li, aby aspoň jedno z vašich dětí v ţivotě uspělo, je lepší, kdyţ bude kaţdé jiné. Mít doma například jednoho zedníka, pekaře, řezníka, ševce, je výhodnější, neţ mít doma pět ševců. „Kdo se rozmnoţuje asexuálně, je jako hráč, který má spousty losů se stejným číslem.“60 Jeho potomci budou totiţ úplně stejní jako on. Williams jako příklad uvádí mšice, které se za normálních okolností rozmnoţují nepohlavně, ale pokud hrozí, ţe další generace bude muset čelit neznámému prostředí, volí rozmnoţování pohlavní. Jestliţe jsou podmínky stálé, vyplatí se mšicím mnoţit nepohlavně, tedy několikanásobně rychleji. Avšak tento předpoklad nakonec vyvrátil Graham Bell. Dokázal, ţe mšice se pohlavně nerozmnoţují tehdy, očekávají-li změnu dosavadních podmínek, ale tehdy, pokud se přemnoţí a vyčerpají tak zásoby potravy.61 V testu srovnávací analýzy, který Bell uskutečnil, se pak loteriové modely ukázaly být zcela chybné. Graham Bell, tak přišel s vlastní teorií, kterou nazval neprostupný břeh.62 Podle této teorie je situace ţivočichů, kteří se rozmnoţují nepohlavně, analogická se situací obchodníka s knoflíky, který svými výrobky přesytil trh.63 Tomu se vyplatí rozšířit svůj sortiment a nabízet tak lidem víc druhů knoflíků neţ nabízet stále ten stejný typ. Stejně tak se jedinci vyplatí zplodit potomky s různými vlastnostmi neţ potomky, kteří jsou jeden jako druhý. Je totiţ daleko pravděpodobnější, ţe v prostředí, kde se všichni věnují té stejné činnosti, uspěje ten, kdo začne dělat něco jiného, v čem není taková konkurence. Nicméně i toto vysvětlení sexuality bylo časem zpochybněno. Proč bychom měli předpokládat, ţe geny, které se v jedné generaci osvědčily, budou v té další k ničemu? Vţdyť jedinec, který se doţil takového věku, ţe se mohl 59 Ridley, str. 48 60 Ridley, str. 49 61 Ridley, str. 51 62 Ridley, str. 51 63 Ridley, str. 51

25

rozmnoţit, byl úspěšný. Navíc fosilní nálezy dokazují, ţe organismy se za dobu své existence příliš nemění, zůstávají po celá tisíciletí věrni jednomu druhovému typu, načeţ je náhle nahradí jiné ţivotní formy. Avšak byla-li by teorie neprostupného břehu pravdivá, „druhy by postupně procházely různými adaptacemi a v kaţdé generaci by se nepatrně měnily.“64 A jak jsme jiţ konstatovali v úvodu kapitoly, evoluce se nesnaţí o změnu, nýbrţ o zachování současného stavu. Úspěchem tedy je, kdyţ se organismus nemění, stejně jako latimérie. Zřejmě nejvíce zastávaná je v současnosti teorie, kterou zformuloval evoluční biolog Leigh Van Valen, jiţ pojmenoval Červená královna.65 Jedná se o parazitární teorii sexuality. Van Valen si povšiml, ţe o tom, zda druh vymře, nerozhoduje, jak dlouho se na Zemi vyskytoval. To ale znamenalo rozpor s dosavadním pohledem na evoluci. Ten říkal, ţe organismy se neustále svému prostředí přizpůsobují. Z toho by vyplývalo, ţe čím déle nějaký druh na Zemi ţije, tím více bude svému prostředí přizpůsoben a tím bude menší pravděpodobnost, ţe vyhyne. Takhle to ale podle Van Valena nefunguje. To, ţe nějaký druh vymře a jiný přeţije, je prostě náhoda. Je totiţ jedno, jak dobře se svému prostředí přizpůsobíte, protoţe vaši nepřátelé se přizpůsobují také. Badatelé v minulosti příliš přeceňovali vliv prostředí. Ale to hlavní, co zabije většinu ţivočichů, není přílišné horko či zima, nýbrţ predátoři a paraziti. „Velká válka let 1914 – 1918 zahubila během čtyř let 25 milionů lidí. Chřipková epidemie, která ji následovala, sprovodila ze světa 25 milionu lidí během čtyř měsíců.“66 Van Valen proto obrátil svoji pozornost tímto směrem. Bylo zjištěno, ţe paraziti bývají pro většinu ţivočichů nebezpečnější neţ predátoři. Parazitů je víc neţ predátorů a bývají menší neţ jejich hostitelé. Díky tomu ţijí parazité kratší dobu a rozmnoţí se tak v daném časovém období daleko rychleji. Predátoři pouze sledují mnoţství své kořisti, zatímco paraziti ho dokáţou kontrolovat.67

64 Ridley, str. 53 65 Červená královna je jedna z postav, vyskytující se v knihách o Alence od spisovatele Lewise Carolla. Červená královna neustále utíká s větrem o závod, ale přitom stále stojí na stejném místě. 66 Ridley, str. 56 67 Ridley, str. 57

26

Paraziti jsou tedy zřejmě důvodem, proč je dobré kombinaci genů, která nás ochránila v jedné generaci, v té příští změnit. Neţ se příští generace narodí, je téměř jisté, ţe paraziti najdou způsob, jak se stát rezistentními vůči imunitnímu systému svého hostitele. Pokud by tedy úplně stejnou kombinaci genů zdědili i potomci hostitele, byli by v případě napadení těmito parazity bezbranní. Je tedy nutné kombinaci genů neustále měnit, protoţe paraziti se kaţdé nové kombinaci rychle přizpůsobí. „Čím delší je generační čas druhu, tím více genetického mísení potřebuje jedinec, aby své parazity porazil.“68 U člověka je generační čas velice dlouhý, proto je zapotřebí sex, který toto potřebné mísení umoţňuje. Analogii celé situace spatřuje Matt Ridley v závodech ve zbrojení mezi USA a Sovětským svazem.69 Kdyţ Američané vyvinuli atomovou bombu, sověti ji museli mít také. Jakmile Američané vynalezli řízené střely, sověti je začali vyrábět také. Ţádná země nezískala nad svým nepřítelem dlouhodobou výhodu, sice vynalézaly stále nové zbraně, ale zároveň se vzájemně drţely v šachu, takţe vlastně stály na místě. Stejně tak člověk neustále „vymýšlí“ nové kombinace genů, přičemţ paraziti se časem kaţdé takové kombinaci přizpůsobí a dokáţou tak proniknout imunitním systémem jedince. Ţivočich, který se rozmnoţuje asexuálně, je pak v nevýhodě, neboť předá do další generace stejnou kombinaci genů, kterou jiţ paraziti dokáţou napadnout. Avšak i tato teorie má svá úskalí a na její definitivní potvrzení či vyvrácení se stále čeká. To, ţe něco můţe způsobit určitý jev, ještě neznamená, ţe je jeho skutečnou příčinou.

6.3 Výběr partnera Obecně se má za to, ţe kaţdému muţi se líbí jiné ţeny a naopak. Ale nemohli bychom i navzdory této rozšířené představě vysledovat znaky, které jsou u kaţdého pohlaví tím opačným preferovány? Je sice pravda, ţe někdo má raději například ţeny malého vzrůstu, jiný zase ţeny vyšší, ale většina muţů se shodne na tom, ţe Angelina Jolie je rozhodně přitaţlivá. A jistě najdeme i muţe, kterého 68 Ridley, str. 61 69 Ridley, str. 57

27

bude shledávat atraktivním většina ţen. Naopak najdeme takové muţe a ţeny, kteří nebudou pro opačné pohlaví příliš atraktivní a partnera si budou hledat jen těţko. Při volbě našich protějšků tak býváme velice vybíraví. Podle jakých pravidel se ale řídíme? Skutečnost, ţe jsou preferováni samci a samice s určitými znaky, můţeme pozorovat i u zvířat. Tak si například samice páva pečlivě vybírá samce, který má nejhezčí ocasní pera. Tento samec také oplodní daleko více samiček neţ ten, jehoţ ocasní pera budou méně udrţovaná a krásná. Obdobná situace je pozorována i u vlaštovek. Dánský vědec Anders Moller provedl experiment, při němţ zkoumal, jaký vliv bude mít na samečkovu úspěšnost při reprodukci změna délky jeho ocasních per. Bylo zjištěno, „ţe samečci vlaštovek, jimţ uměle prodlouţil ocasní pera, získali rychleji partnerky, vyvedli více mladých a zaţili více cizoloţných dobrodruţství neţ samečci s ocasními pery normální délky.“ 70 Samice tak u těchto ţivočišných druhů preferují samce s určitými znaky. Níţe jsou představeny tři teorie, které snaţí tento fenomén objasnit. Nicméně uspokojivá odpověď, jeţ by dokázala vysvětlit všechny problémové části, se stále hledá. Jedno z moţných vysvětlení nám nabízí Fisherův model rychlé selekce.71 Samice preferují určité znaky, které budou dědit potomci, a tak se tyto znaky rychle rozšíří ve společnosti. Samci s těmito znaky pak budou preferování samicemi. Tento znak se bude dále šířit a zviditelňovat, dokud bude pomáhat svému nositeli v přeţívání, respektive v rozmnoţování. Tento proces selekce pak „bude favorizovat samce s geny kódujícími nadměrnou velikost příslušné struktury a samice s geny pro její nadměrnou preferenci.“72 To bude pokračovat, dokud se tento znak nestane pro svého nositele naopak nevýhodou a nezačne ohroţovat jeho přeţívání. Preferování určitého znaku se sice můţe vyskytnout jako pomíjivá móda, ale všichni se jí musí přizpůsobit. Neboť kdyby byla preferována dlouhá ocasní pera a samice se spářila s krátkoocasím samcem, její synové by se dále nerozmnoţili a nepředali by pak své geny dál.

70 Ridley, str. 112 - 113 71 Diamond, str. 145 72 Diamond, str. 146

28

Dalším moţným vysvětlením je Zahaviho handicapová teorie. 73 Podle ní je udrţování tak nákladných struktur, jako je paví ocas, pravdivou inzercí o kvalitě genů, které má samec. Udrţovat takovou ozdobu v perfektním stavu je energeticky a časově velice náročné. Samec tak vlastně oznamuje případným nápadnicím, ţe je na tom tak dobře, ţe si můţe dovolit plýtvat energií na něco tak zbytečného jako je jeho ocas. Ten skutečně u páva neslouţí k ničemu jinému neţ k přivábení samice. Nejenţe svému nositeli neposkytuje ţádnou výhodu, naopak mu ještě ztěţuje ţivot. Například útěk před predátorem či létání je pro páva s mohutným ocasem daleko obtíţnější, neţ kdyby ho neměl. Přeţití je pak pro takového jedince těţší. To je opět signálem pro samici o kvalitě samcových genů, neboť ten dokázal přeţít i přes svůj handicap. Musí být tedy zdravý a silný, coţ jsou vlastnosti, které můţe předat svým potomkům. Třetí teorii zformulovali Astrid Kodricová-Brownová a James Brown. Jedná se o teorii pravdivé inzerce.74 Nákladné struktury opravdu podle nich představují inzerce kvality, ale nejsou nevýhodou jak říká Zahavi. Naopak jsou to znaky favorizující přeţití. Je to tedy dvojitá výhoda. Například nejenţe jelení paroţí upoutá samice, ale rovněţ svému nositeli zajistí i přístup k pastvinám. To sice můţe platiti v případě jelenů a zvířat bojujících o teritorium, ale u zvířat, která ţádný takový boj nepodstupují, tato teorie selhává. Podle Matta Ridleyho je vybíravost u lidského druhu „dědictvím dávné monogamie.“75 Proto se člověk nespokojí jen tak s ledajakým partnerem, neboť si ho vybírá se záměrem zůstat s ním po celý ţivot. Takový baţant není vybíravý, protoţe po oplodnění samici opouští. Naopak sameček albatrosa, který vkládá do výchovy potomka spoustu energie, je velice vybíravý. Stejně tak je tomu u člověka, kde jsou, jak se zdá, vybíravá obě pohlaví. Začněme s preferencemi muţů. Jared Diamond předpokládá, ţe muţi si u ţen všímají především tváře a tělesného tuku.76 U ţen dochází k sexuální ornamentaci tam, kde musejí o

73 Diamond, str. 146 74 Diamond, str. 147 75 Ridley, str. 223 76 Diamond, str. 151

29

partnera soupeřit. Je sice pravda, ţe je to muţ, který bojuje o ţenu. Nicméně není muţ jako muţ a ţena se nespokojí s jakýmkoli muţem. Chce pochopitelně toho nejkvalitnějšího. Proto se i ona snaţí k muţi vyslat signály. To je důvod, proč se ţenám ukládá tuk na zadku, v bocích a na prsou. Jednak jde skutečně o pravdivou inzerci, protoţe ţena je dobře ţivena. Rovněţ se ale jedná o klamný signál. Větší prsa nezaručí víc mléka pro dítě a tlusté boky nezaručují dostatečně široké porodní cesty. V kmenových společnostech celého světa jsou preferovány spíše plnoštíhlejší ţeny, v mnoha z nich se dokonce muţi hubeným ţenám vyhýbají. Úbytek tělesného tuku o 10-15% oproti normálu můţe způsobit, ţe ţena bude neplodná.77 Vybírat si ty nejhubenější ţeny za partnerky tak není úplně nejlepší. Naproti tomu Devendra Singh říká, ţe „se muţům líbí ţeny o prakticky jakékoli hmotnosti, zůstává-li jejich pas mnohem uţší neţ boky.“78 Při jednom z pokusů byly muţům ukazovány fotografie ţen, přičemţ některé ţeny měly digitálně pozměněny poměr pasu a boků. Muţi si pak vţdy vybrali ţenu s nejuţším pasem, shoda byla mezi všemi pokusnými subjekty. Následně jim byly ukázány obrázky ţen, které se lišily jak v poměru boky a pas, tak i v tělesné hmotnosti. Muţi si raději vybírali tělnatější ţeny s úzkým pasem neţ hubené s větším obvodem pasu. „Ideálem tedy nebyla nejštíhlejší ţena, ale ţena s nejštíhlejším pasem ve srovnání s boky.“79 Důvodem, proč by si měli muţi všímat ţenské tváře, je, ţe na ni je nejlépe vidět vliv stárnutí. V tradičních společnostech se proto na vzhled tváře bral velký ohled. Nejvíce nás přitahují tváře symetrické a průměrně vyhlíţející. „Jiţ roku 1883 si Francis Galton povšiml, ţe splynutím fotografií většího počtu ţen lze vytvořit obraz sloţené tváře, který většina lidí pokládá za přitaţlivější neţ všechny obličeje, z nichţ se skládá.“80 Čím více fotografií bude pouţito, tím přitaţlivější výsledná tvář bude. Bylo naznačeno, ţe tvář je důleţitá pro určení věku jedince. Matt Ridley proto určuje mládí jako třetí důleţitý znak, podle kterého se muţ při výběru partnerky řídí. Ţádný z dosud studovaných ţivočišných druhů nevykazoval takovou posedlost mládím jako člověk. „Samčí

77 Ridley, str. 234 - 235 78 Ridley, str. 238 79 Ridley, str. 238 80 Ridley, str. 241

30

posedlost mládím je charakteristicky lidská vlastnost.“81 Například šimpanz nedělá rozdíl mezi mladou a starou samicí, stačí, pokud je v říji. Jenţe u šimpanzů a dalších ţivočichů bývají plodné i starší samice. Avšak lidská ţena prochází po čtyřicátém roku ţivota menopauzou, a ztrácí tak svoji reprodukční schopnost.

Muţi,

kteří

v

minulosti

upřednostňovali

čtyřicetileté

před

dvacetiletými, měli o hodně menší šanci, ţe se dočkají potomka. Přinejmenším nemohli očekávat, ţe jich budou mít tolik, jako muţi preferující mladé ţeny. Navíc čím starší ţena je, tím je větší riziko, ţe jiţ nějaké potomky má a ţe se o ně muţ bude muset postarat, i kdyţ nejsou jeho vlastní. Preference mladých ţen tak opět slouţí k tomu, aby muţ maximalizoval své šance na zplození co největšího počtu potomků. Co se týče ţenských preferencí, ty se od muţských poněkud liší. U muţů je sice krása určena stejnými třemi faktory, tedy obličejem, postavou a mládím, avšak to není to hlavní, na co se ţeny při výběru svého partnera dívají. Ţenám záleţí především na muţově osobnosti a jeho postavení. Budou tedy raději volit muţe úspěšné, i kdyţ ošklivé, neţ muţe krásné, ale s průměrným společenským postavením. Jak říká Bruce Ellis, „postavení a ekonomické úspěchy jsou mnohem lepším barometrem muţovy přitaţlivosti, neţ jeho fyzický vzhled.“82 Ţeny tak spíše hledí na to, jak se muţ chová, neţ na to, co jim říká. Můţe sice tvrdit, ţe vydělává sta tisíce, ale dokud nebude jezdit v Porsche a brát ţenu do drahých restaurací, jen těţko mu uvěří. Ke stejným závěrům dospěl na základě svých výzkumů i David Buss.83 Mohlo by se zdát, ţe bohaté muţe si budou vybírat pouze chudé ţeny, které budou chtít, aby je někdo zajistil. Proto budou daleko víc hledět na to, kolik jejich partner vydělává a jaké má společenské postavení. Naopak u ţen, které jsou sami úspěšné, by tyto věci neměly hrát aţ zas tak velkou roli. Nicméně tomu tak není. Jak zjistil David Buss, bohatým ţenám záleţí na postavení a majetku jejich partnera úplně stejně a moţná ještě víc, neţ je tomu u ostatních ţen s normálními příjmy. Ţeny tak zřejmě instinktivně vyhledávají někoho, kdo by se dokázal postarat jak o ně, tak o jejich děti. To

81 Ridley, str. 240 82 Ridley, str. 244 83 Ridley, str. 219

31

dokáţe daleko lépe zkušený a zajištěný čtyřicátník neţ dvacetiletý mladíček s nejistou budoucností.

6.4 Reprodukce a péče o potomky Na první pohled je jasné, ţe muţi a ţeny se od sebe liší a to nejen vzhledem, ale i chováním. Jistě se najdou i tací (např. feministické myslitelky), kteří s tímto tvrzením nebudou souhlasit, ale z pohledu evoluční biologie je to prostě tak. Odlišnosti můţeme pozorovat i v sexuálním chování obou pohlaví. Muţi jsou obecně povaţováni za fyzicky silnější pohlaví, které soupeří o přízeň ţen, tradičně jsou označováni za ochránce a ţivitele rodiny. Rozšířená, i kdyţ mylná, je rovněţ představa, ţe za ţivot vystřídají více sexuálních partnerek a málokdy vydrţí být delší dobu věrni pouze jedné. Ţeny jsou naopak povaţovány za pasivnější při námluvách, jejich úkolem je tradičně spatřován spíše v péči o děti a domácnost. Při hledání odpovědi na otázku, proč nás evoluce vybavila takto odlišnými strategiemi, se musíme zaměřit na několik faktorů. To hlavní, o co v ţivotě jedince z pohledu evoluce jde, je především přeţít a rozmnoţit se. Moţná ještě přesněji bychom mohli říct, ţe jde o přeţití za účelem reprodukce. Jak konstatuje Matt Ridley, „v evoluci ani nejde o přeţití nejzdatnějších, jako o jejich reprodukci.“84 Ţivočichové tak sledují především jeden cíl, a to zanechat po sobě co nejvíce potomků. Nicméně nestačí potomky pouze zplodit, musíte si být rovněţ jisti, ţe se doţijí alespoň takového věku, aby mohli svoje, a tudíţ i vaše geny předat zase svým potomkům. To však vyţaduje po nějaký čas péči jednoho či obou rodičů, kteří se o dítě postarají, dokud nebude samostatné. Otázkou tak je, proč je to zrovna samice, která u většiny ţivočišných druhů přebírá tento úkol, zatímco v mnoha případech samec o své potomky jeví pouze minimální a často naprosto ţádný zájem. Jsou pochopitelně ale i takové ţivočišné druhy, mezi které patří i člověk či některé druhy ptáků, kde se o potomstvo starají oba rodiče. Jared Diamond určuje tři faktory, které jsou při

84 Ridley, str. 142

32

tomto výběru klíčové.85 Jsou jimi: výška investice do jiţ oplodněného vajíčka či embrya, počet alternativních příleţitostí, které by byly v důsledku péče o potomstvo nevyuţity, a jistota rodiče, ţe potomstvo, které vychovává, je jeho vlastní. Ve hře je samozřejmě ještě jedna moţnost, a sice ţe se ani jeden z rodičů o potomka neprojeví zájem a ponechají ho tak svému osudu. Avšak většina zvířecích mláďat není schopna se o sebe bezprostředně po narození postarat, a proto by bez péče jistě zemřela. Tím by ovšem ztratili oba rodiče, neboť geny ani jednoho z nich by nebyly předány do další generace. Proto je rozumné, pokud „se obětuje“ alespoň jeden rodič a potomka vychová. Zaměříme- li se nyní na člověka a poloţíme si otázku, zda je to muţ či ţena, kdo investuje do oplodněného vajíčka více, odpověď je jasná – je to ţena. Muţova práce končí ve chvíli, kdy ţeně předá své sperma. Ona však musí dalších devět měsíců nosit embryo, čímţ její práce zdaleka nekončí, počítáme-li rovněţ dobu kojení. Stejně tak počet alternativních příleţitostí, kdy zplodit dalšího potomka, se muţi naskytne nesčetněkrát víc neţ ţeně, pokud je tedy dostatečně atraktivní. On můţe oplodnit kaţdou ţenu, s kterou má pohlavní styk. Teoreticky je moţné, ţe by jeden muţ zvládl oplodnit všechny ţeny na světě. Například Ismaílu Krveţíznivému je připisován rekord v počtu zplozeného potomstva, kdy se uvádí, ţe měl 700 synů a blíţe neurčený počet dcer.86 Naproti tomu ţena, pokud je jiţ jednou těhotná, nemůţe být znovu oplodněna. Takţe po dobu těhotenství a následné laktace, kdy rovněţ nemenstruuje, nemá pro ţenu jiný neţ rekreační sex smysl, neboť tím rozhodně nezvýší počet svých potomků. A pokud jde o jistotu rodičovství, klidnější můţe být opět ţena. Naopak muţ, ať se mu to líbí nebo ne, je vystaven neustálým pochybám, zda dítě, které vychovává, je skutečně jeho. Tuto skutečnost potvrdily i výzkumy, kdy bylo zjištěno, ţe „ejakulát muţů, kteří byli se svými manţelkami celý den, obsahuje mnohem méně spermií neţ ejakulát muţů, kteří byli od manţelek celý den odloučeni.“87 Stejně tak například samec krysy produkuje dvakrát víc spermií, pokud byla jeho partnerka předtím s jiným samcem.

85 Diamond, str. 36 86 Diamond, str. 53 87 Ridley, str. 185

33

Je tedy zřejmé, ţe je to ţena či samice v případě jiných ţivočichů, kdo převezme péči o potomky. Nicméně u lidí tomu tak úplně není, protoţe výchovy se účastní oba dva rodiče.88 Partner zůstává s partnerkou, protoţe tím zaručí větší šanci na přeţití potomka. Platí to jak ve společnosti lovců-sběračů, kdy se ztráta jednoho z rodičů rovnala téměř jisté smrti, tak i dnes, kdy to nemají matky samoţivitelky vůbec lehké. Přinejmenším v období laktace, která je energeticky velmi náročná, přičemţ „denní energetická spotřeba kojící matky převyšuje energetickou spotřebu většiny muţů.“89 Navíc muţ můţe být nápomocen při shánění potravy, můţe poskytnout ochranu před predátory, můţe svým synům a dcerám předat uţitečné znalosti. Pro muţe je tedy lepší, dohlédne-li na to, ţe jeho potomek přeţije, ale z pohledu evoluce by bylo chybou, kdyby si nechal ujít další příleţitosti pro oplodnění jiných ţen. Bude se proto snaţit daleko častěji vyhledávat mimomanţelský vztah, kde se mu v tom nejlepším případě můţe podařit to, ţe se o jeho potomka bude starat jiný, nic netušící muţ. Výsledkem je tak maximalizace přenosu genů jedince muţe na úkor jeho soka. Ţeny budou nevěru vyhledávat méně častěji a z jiných důvodů, protoţe tím nezvýší počet svých potomků.

6.5 Nevěrní muži a stálé ženy? Nicméně samotný fakt, ţe muţi se budou snaţit vyhledávat nevěru častěji, ještě neznamená, ţe ve skutečnosti budou opravdu častěji nevěrní nebo ţe za ţivot vystřídají víc sexuálních partnerů neţ ţeny. Pravdou je, ţe z historického hlediska muţi uváděli větší počet sexuálních partnerek neţ ţeny. Skutečně se tak věřilo, ţe muţi jsou daleko promiskuitnější. To je však matematicky vyloučeno. Jestliţe je počet muţů a ţen na světě zhruba stejný, musí být zhruba stejný i počet sexuálních partnerů obou pohlaví. Není tedy ţádný důvod se domnívat, ţe muţi mají za ţivot více partnerek neţ ţeny partnerů. Hlavním důvodem, proč byly výzkumy zkresleny, je podle Davida Busse zahrnutí ţen, které se ţiví prostitucí. „Kdyţ se udělá oprava na zkreslující početné zastoupení prostitutek,

88 Ale i tak jsou to častěji muţi, kdo rodinu opustí či se odmítne na výchově potomka podílet. 89 Diamond, str. 51

34

matematicky nevysvětlitelný mezipohlavní rozdíl v hlášených počtech sexuálních partnerů zmizí.“90 Ti nejzdatnější muţi jsou pak často rovněţ schopni uţivit více neţ jednu ţenu. Logickým vyústěním této situace by tedy měla být polygynní91 společnost, kde mají nejsilnější jedinci více samic, ti méně zdatní ţádnou. Nicméně naše společnost rozhodně polyginní není, naopak je striktně monogamní či spíše sériově monogamní, kdy jeden muţ má maximálně jednu manţelku a naopak. Vysvětlení tohoto paradoxu můţe být dvojí. Buď za naši monogamii můţe společnost, kde jsme k ní vlastně donuceni zákony a společenským tlakem. Nebo je její původ dán evolučním vývojem lidského druhu. První hypotéza vypadá jako velice pravděpodobná, vţdyť komu by se nelíbilo mít vlastní harém, pokud by to nezakazoval ţádný zákon a nehrozil za to ţádný postih. To je sice pravda, ale pouze za předpokladu, ţe jste muţ. Pro ţenu to rozhodně tak lákavé není. A ţeny rozhodně nejsou pouze pasivní bytosti, které se řídí podle svých muţských protějšků. Johna Maynard Smith a jeho teorie her pomohla vytvořit hypotézu, ţe jsou to právě samice, které určují to, zda je společnost polygamní či monogamní. Matt Ridley určuje čtyři pravidla teorie o systémech párování.92 Pokud se samici vyplatí ţít v monogamii, je společnost monogamní, pokud je za druhé samci nepřinutí k polygamii. Pokud samice vydělá na vztahu se zadaným samcem, výsledek je polygamie, pokud jiţ spárované samice nezabrání svým samcům v získání dalších samic. Z toho pak plyne, ţe ačkoli jsou samci aktivnější a častěji mají vůdčí postavení, o tom, jak bude vypadat společnost, rozhodují samice. Tato pravidla sice platí u ptáků, avšak u savců pozbývají platnosti. Nicméně člověk se v tomto ohledu poněkud liší, protoţe se o své děti stará tak dlouho, ţe připomínají spíš mláďata ptáků neţ mláďata jiných savců.93 Pro ţenu tak můţe být lepší zvolit méně atraktivního partnera, který ji pomůţe s výchovou, neţ atraktivního jedince, který ji ale opustí.

90 Buss, str. 320 91 Polygynie je pohlavní souţití muţe s více ţenami, kdy muţ má k dispozici svůj harém. Naopak polyandrie je pohlavní souţití jedné ţeny s více muţi. 92 Ridley, str. 152 93 Ridley, str. 153

35

Pokud by tedy muţi nebyli omezování ţenami, jejich sexuální ţivot by pak byl daleko „dobrodruţnější“. Takové chování můţeme pozorovat u homosexuálních muţů.94 Ti jsou skutečně daleko promiskuitnější neţ jejich heterosexuální protějšky. Jejich vztahy trvají rovněţ daleko kratší dobu a dochází v nich také častěji k nevěrám. Homosexuálové se zkrátka chovají tak, jak by se chovali všichni muţi, kdyby nebyli omezeni ze strany ţen. Jestliţe by měli k dispozici dostatečný počet ţen ochotných vyhovět jim v jejich potřebách, provozovali by klidně anonymní sex a účastnili by se nejrůznějších orgií. Ale není toto chování zapříčiněno právě homosexualitou? Odpověď zní ne. Něco podobného bychom museli pozorovat i u lesbických ţen, ale tak tomu není. Pravdou je, ţe lesbické ţeny se chovají zcela opačně. Jejich svazky jsou daleko pevnější a dlouhodobější. Rovněţ v nich dochází méně často k nevěrám. Většina lesbických ţen má méně neţ deset partnerek za ţivot, naopak výzkumy Kinseyho institutu prováděné v oblasti San Francisca ukázaly, ţe aţ 75% homosexuálních muţů mělo za ţivot více neţ 100 partnerů.95 Takţe ačkoli se muţi snaţí navazovat dlouhodobé vztahy, jsou v jejich udrţení méně úspěšní neţ ţeny. Proč by ale měly být občas promiskuitní i samice? Důvodem je zřejmě snaha o zabránění infanticidy. Samice mají potřebu „rozloţit potenciální otcovství mezi více samců a chránit tak mláďata před infanticidou“96 U člověka ale nic takového nehrozí. Ţena si vybere monogamního muţe, který ji pomůţe s výchovou dítěte. V tomto ohledu je pro ni dostačující. Ale jeho geny nemusí být zdaleka ty nejlepší. Atraktivní muţi nebývají zpravidla moc věrní a rozhodně to nejsou nejpozornější otcové a manţelé. Proto je pro ţenu lepší mít monogamního partnera jako záruku pomoci v péči o potomky a geny si pak „opatřit“ někde jinde. Ve většině případů tak platí, ţe„ţeny nevyhledávají sexuální pestrost pro ni samu.“97 Jak bylo konstatováno, lesbičky jsou v partnerském ţivotě věrné a monogamní. Ţena se tak snaţí pro svého potomka získat ty nejlepší geny a zajistit mu tu nejlepší péči. Ne vţdy se jí však dostane obojího od jediného muţe.

94 Ridley, str. 148 - 149 95 Ridley, str. 149 96 Ridley, str. 175 97 Ridley, str. 177

36

6.6 Skrytá ovulace a sex jako zábava Člověk je jeden z mála tvorů na planetě, který provozuje sex nejen za účelem reprodukce, ale rovněţ pro zábavu. Jared Diamond je přesvědčen o tom, ţe „toto chování je přímým důsledkem našich skrytých ovulací.“ 98 Například paviání samice ohlašuje svoji ovulaci nápadně červenou barvou svého pozadí. Naproti tomu člověk provozuje pohlavní styk v kteroukoli dobu, většinou dokonce tehdy, kdyţ ţena nemůţe počít. Lidé sice mají rádi sex, protoţe se jim líbí, to ale neříká nic o tom, proč se jim líbí. Klidně bychom mohli říci, ţe většina zvířat má ráda sex, a určitě bychom se nemýlili. Ale ona ho provozují pouze v určitou dobu, přesněji v tu dobu, kdy je jisté, ţe samice je připravena k početí. Samec potom ví, ţe jeho úsilí při kopulaci nebylo marné a on skutečně rozšíří své geny. Existuje celá řada teorií, které se pokoušejí skrytou ovulaci vysvětlit. Nicméně nejpravděpodobnější jsou dvě z nich. Autory první hypotézy jsou Richard Alexander a Katharina Noonanová.99 Ta pracuje s předpokladem, ţe skrytá ovulace má uvrhnout muţe do nejistoty, zda zrovna on je otcem dítěte, a „přinutit“ ho proto zůstávat s manţelkou doma. Jedná se tak o nástroj, který má přimět muţe k monogamii. Pokud nebude vědět, kdy má jeho partnerka zrovna plodné dny, bude nucen s ní trávit co moţná nejvíce času, aby tak zabránil případnému oplodnění jiným muţem. Druhou hypotézu o původu skryté ovulace zformulovala antropoloţka a primatoloţka Sarah Hrdyová.100 Tato hypotéza vychází z předpokladu, ţe pro ţenu je lepší ponechat více muţů v nejistotě ohledně otcovství a v důsledku toho zabránit infanticidě. U zvířat dochází velice často k případům, kdy samci útočí na samici s mláďaty, ve snaze je zabít. Samice se pak bude moci pářit s těmito samci a vychovávat jejich potomky. „Kupříkladu typická gorilí samice ztratí během ţivota nejméně jednoho svého potomka v důsledku infanticidy.“101 Švédští biologové Brigitta Sillénová-Tullbergová a Andres Moller podrobili obě hypotézy zkoumání a zjistili, ţe pravdivá nemusí být pouze jedna z nich. Za vyuţití komparativní metody porovnávali výskyt skryté či pozorovatelné 98 Diamond, str. 80 99 Diamond, str. 87 100 Diamond, str. 87 101 Diamond, str. 89

37

ovulace s monogamním či polygamním párovacím systémem, a to jak u opic a lidoopů, tak u člověka a jeho předků.102 Bylo zjišťováno, zda skrytá ovulace skutečně vede ke vzniku monogamního společenství. Tato hypotéza se však nepotvrdila. Naopak se ukázalo, ţe párovacím systémem vedoucím ke skryté ovulaci je promiskuita či tvorba harému. Na druhou stranu monogamie se nikdy nevyvinula, pokud docházelo k výrazné inzerci ovulace. Tyto navzájem si protiřečící závěry se však dají skloubit do jedné teorie. „Nejprve vznikla skrytá ovulace, a to u promiskuitního nebo harém udrţujícího druhu. Poté tento druh, uţ se skrytou ovulací, přešel k monogamii.“103

6.7 Romantická láska Ve stručnosti a v poněkud zjednodušené formě jsme doposud viděli, jak je lidská sexualita nahlíţena z pohledu evoluce. Nicméně ani v jediném případě nebyla zmíněna věc, která hraje ve vztahu dvou lidí podstatnou roli, totiţ láska. Bylo konstatováno, ţe člověk se při výběru partnera řídí kritérii, kterých si ani nemusí být vědom a které jsou mu dány od narození. Tak z určitých důvodů muţi vyhledávají jistý typ ţen a naopak. Skoro to vypadá jako by byl jedinec přírodou „naprogramován“ k výběru určitého partnera. Výzkumy antropoloţky Helen Fisherové se pokoušejí vysvětlit, jakou roli v celém procesu hraje láska. Intenzivní romantická láska je interkulturní fenomén. Při studiu 166 společností Jankowiak a Fisher našli výskyt romantické lásky u 147 z nich.104 Nicméně u zbylých devatenácti nebyli výzkumníci schopni správně formulovat svůj dotaz. Nebyla tak nalezena ţádná záporná data. Podle zjištění Helen Fisher hrají při reprodukci roli tři odlišné, nicméně propojené neurální systémy: sexuální pud („sex drive“), romantická láska105, partnerský vztah („partner attachment“).106 Romantické zalíbení z těchto všech 102 Diamond, str. 93-100 103 Diamond, str. 101 104 Fisher, str. 2175 105 Helen Fisher ještě rozlišuje „courtship attraction“. Zjednodušeně bychom mohli říct, ţe se jedná o obdobu romantické lásky u ostatních savců a rovněţ u ptáků. I kdyţ určité rozdíly zde samozřejmě existují, je jejich charakteristika podobná. Vzhledem k tomu, ţe se text zabývá lidmi, nebude zde pro zpřehlednění o „courtship attraction“ pojednáno, pozornost bude zaměřena pouze na romantickou lásku. 106 Fisher, str. 2178

38

hraje nejdůleţitější roli. Tento neurální mechanismus motivuje člověka k tomu, aby zaměřil svoje snaţení na specifické jedince, čímţ šetří důleţitý čas a energii. Výběr partnera je tím usnadněn. V minulosti autoři ztotoţňovali „sex drive“ a tento emocionální systém. V poslední době se však ukazuje, ţe se jedná o dvě odlišné věci. Několik studií vycházejících z výsledků fMRI podporuje hypotézu, ţe „sex drive“ je spojen se specifickými sítěmi aktivace mozku a tyto sítě jsou velice odlišné od těch, které jsou spojeny s lidskou romantickou láskou. Nicméně mozkové systémy pro „sex drive“ a „courtship attraction“ pravidelně interagují, aby koordinovaly u savců volbu partnera.107 Zdá se, ţe tyto odlišné neurální systémy pracují v tandemu, aby umoţnily jedinci, který přijímá signály od potenciálních partnerů, prozkoumat nejprve celou řadu těchto partnerů, poté zaměřit jeho pozornost na preferované jedince. Stejně tak se odlišuje i „partner attachment“. Výzkumy ukazují, ţe se liší neurální korelace pro „partner attachment“ a ranou intenzivní romantickou lásku. Jedinci, kteří jsou zamilovaní delší dobu, vykazují aktivitu v oblastech mozku, kde čerstvě zamilovaní nevykazují ţádnou.

Tyto dva systémy jsou ale opět ve vzájemné interakci.

Romantická láska nejprve člověku umoţní navázat vztah, ale je pomíjivá, rané stádium obvykle trvá 12-18 měsíců. Aron naznačuje, ţe romantická láska není ani tak emoce jako spíš motivační systém, jeţ má umoţnit nápadníkovi vybudovat a udrţet intimní vztah s preferovaným partnerem.108 Jedná se tak o fundamentální lidský párovací drive.109 Poté nastupuje „partner attachment“, které se zřejmě podle hypotézy Helen Fisher vyvinulo k tomu, aby spolu partneři zůstali dostatečně dlouho z důvodu splnění rodičovských povinností. Miller110 rozlišuje mezi tzv. „hot choosers“ a „cold choosers“. Mezi „cold choosers“ můţe být řazen například hmyz, který si partnera vybírá jen na základě ornamentálního zbarvení bez nějakého pocitu rozkoše. Je preferována určitá struktura, která je vyhledávána. Stejně tak se například samec tetřeva páří klidně i s plyšovou loutkou, která připomíná samici. Naopak volba „hot choosers“ je řízena subjektivními pocity rozkoše. Ve výběru „hot chooser“ tak mohou svou 107 Fisher, str. 2177 108 Fisher, str. 2181 109 Drive = neurální stav, který povzbuzuje a řídí chování, které vede k uspokojení určité biologické potřeby, slouţící k přeţití nebo k reprodukci. 110 Fisher, str. 2174

39

úlohu hrát endorfiny, které u člověka způsobují libé pocity. Jakmile se například samice prérijního hraboše páří se samcem, vytvoří si pro něj silnou preferenci, která je spojena s padesátiprocentním zvýšením hladiny dopaminu. Kdyţ je pak samici injekčně podána protilátka, která dopamin blokuje, samice jiţ tohoto samce dále nepreferuje, její preference pro tohoto určitého jedince se vytrácí. Kdyţ je samici naopak dopamin vpraven, bude preferovat prvního samce, kterého potká, i kdyţ ho předtím nikdy neviděla.111 Romantická láska je navíc spojená se specifickými psychologickými, fyziologickými a behaviorálními znaky. Některé tyto znaky jsou shodné s „courtship attraction“ u savců, jako např. zvýšená energie, soustředěná pozornost, obsesivní pronásledování milovaného, střeţení partnera, motivace získat preferovaného partnera.112 Milenci jsou na sobě emocionálně závislí, změní svoje priority a denní návyky, aby mohli být v kontaktu s milovaným. Tuto silnou emocionální závislost dokládá i ztráta milované osoby. Odmítnutí v lásce můţe vést u některých jedinců ke klinické depresi, v krajním případě aţ k sebevraţdě či vraţdě. Někteří psychologové se dokonce domnívají, ţe láska se velice podobá závislosti, neboť vykazuje podobné charakteristiky jako např. pozornost zaměřenou na milovanou osobu, výkyvy nálad, posedlost, nutkání, zkreslení reality, emocionální závislost, změnu osobnosti.113 Výzkumy Helen Fisher a kolegů skutečně naznačují, ţe zkušenost odmítnutí v lásce zahrnuje ty stejné neurální systémy, které se vyskytují u různých závislostí. 114 Výsledky fMRI ukazují, ţe pohled na toho, kdo nás odmítnul, a touha po kokainu mají několik společných neurálních korelací. To by naznačovalo, ţe zapojení těchto neurálních systémů můţe být uţitečné pro přeţití a reprodukci, především pak pro opětovné získání partnera. Vypadá to, ţe romantická láska nakonec není nějaký nevysvětlitelný fenomén. Jedná se zřejmě o další nástroj, který má člověku slouţit při rozmnoţování. Pomáhá mu při výběru partnera šetřit čas a energii. Zamilovanost bývá spojena s pocity libosti, zřejmě z důvodu udrţení si partnera za účelem 111 Fisher, str. 2174 - 2175 112 Fisher, str. 2175 113 Fisher 2010, str. 51 114 Fisher 2010, str. 57

40

úspěšné reprodukce. Naopak jedinci odmítnutí svým milovaným zaţívají podobné pocity jako lidé závislí na kokainu. To má zřejmě poslouţit jako nástroj, který jedince přiměje ke snaze získat svého partnera zpět. Budou muset být provedeny další výzkumy, které pomohou vysvětlit doposud neobjasněné aspekty. Nicméně můţeme předpokládat, ţe se vědci zřejmě vydali správnou cestou, pokouší-li se vysvětlit fenomén lásky tímto způsobem.

41

7 Závěr Arthur Schopenhauer budoval svoji filozofii jako uzavřený systém, jehoţ všechny části jsou vzájemně propojené. V základu tohoto systému leţí metafyzika, pomocí níţ je vysvětlována jak například etika, tak i pohlavní láska. Tím vzniká problém, ţe jakmile je zpochybněna nějaká část Schopenhauerova myšlení, zhroutí se i části ostatní. To představuje zřejmě největší úskalí při studiu spisů tohoto filozofa. Walter Abendroth k tomu poznamenává: „Naproti tomu však asi nejnapadnutelnější ze všech úsudků Schopenhauera je a zůstane tento: ţe kaţdé fyzické vysvětlení, vůbec a jako takové potřebuje ještě metafyzického, které by poskytlo klíč ke všem jeho předpokladům, právě proto by však muselo jíti úplně jinou cestou.“115 Ale i přes to jsme viděli, ţe Schopenhauer, ač se mnohdy řídil pouhou intuicí, dokázal vyprodukovat mnoho originálních a nadčasových myšlenek, které se nakonec snad ani příliš neliší od stanovisek, které zastává dnešní věda. Jako jeden z mála filozofů v dějinách byl ochoten nahlíţet na fenomén lásky zcela nezaujatě a střízlivě. Láska je pro něj pouze nástrojem, který slouţí přírodě (vůli) k oklamání jedince. Ten zaslepen následuje pouze objekt své touhy, s kterým touţí za kaţdou cenu zplodit dítě. Tomuto cíli je pak podřízeno veškeré jednání jedince, který se nestará o nic jiného. Stejně tak evoluční biologové zabývající se sexualitou spatřují pohlavní pud jako nejsilnější ze všech. Jedinec se snaţí ze všech sil rozmnoţit, aby předal své geny dál. Jenţe zatím co Schopenhauer určuje jako hlavní cíl reprodukce zachování druhu, dnešní vědci vidí v reprodukci spíše sobeckou snahu jedince o to, předat dál svůj genofond. Z tohoto pohledu je pak úspěšný kaţdý, kdo dokáţe zplodit alespoň jednoho, ideálně co nejvíce potomků, kteří ponesou část jeho DNA. Nicméně Schopenhauer vidí v ukojení pohlavní ţádosti a zplození nového individua pouze negativní aspekty. Musí tomu tak být, neboť na neustálý koloběh ţivota nahlíţí společně s buddhismem jako na něco čistě negativního. Ţivot je podle něj omyl a to, ţe se jedinec narodil, je vlastně neštěstí.

115

Abendroth, str. 133

42

Shodu obou pohledů můţeme spatřovat v tom, ţe ve své podstatě popírají existenci romantické lásky jako něco záhadného a vznešeného. Oba přístupy tvrdí, ţe nic jako romantická láska není, je to pouze jakási „zástěrka“, jeţ má slouţit k naprosto odlišným cílům. Schopenhauer rovněţ určuje jakýsi instinkt, který podle něj lidé k výběru partnera mají. Ten pak zapříčiňuje to, ţe jedinec touţí po jednom konkrétním individuu. Avšak výjimečnost tohoto individua je pouze klamem, který mizí po ukojení vášně, kdy jedinec poznává, ţe toto individuum se nikterak neliší od ostatních. Stejně tak výzkumy Helen Fisherové naznačují, ţe láska slouţí pouze k tomu, aby spolu dva lidé vydrţeli dost dlouho na to, aby společně zplodili a vychovali dítě. Časem proto zamilovanost odezní. Schopenhauer ve shodě s dnešními vědci rovněţ určuje několik kritérií, podle kterých se člověk při výběru svého partnera řídí. Stejně jako Matt Ridley jmenuje na prvním místě věk partnera, jelikoţ člověk je veden především oním plodivým instinktem. Rovněţ jako správný se zdá být Schopenhauerův postřeh, ţe ţeny hledají u svého protějšku jiné věci neţ fyzickou krásu. Docela „moderně“ znějí i jeho názory na monogamii, kdy tvrdí, ţe vlastně ţádná monogamie neexistuje, lidé jsou sice monogamní, ale vţdy po určitý čas a pokaţdé s jiným partnerem. Dnes bývá naše společnost označována za sériově monogamní, coţ označuje v podstatě totéţ. Dnešní čtenář by moţná mohl cítit rozhořčení při četbě těch pasáţí Schopenhauerova díla, jeţ se týkají ţen. Tohoto filozofa bychom z dnešního pohledu mohli skutečně označit za šovinistu. Proto zřejmě bude s touto částí dnes souhlasit jen málokdo. Mezi Schopenhauerovým pohledem na pohlavní lásku a pohledem dnešní biologie můţeme najít řadu společných myšlenek, ale i mnohé rozpory. Buď jak buď, je zapotřebí ocenit Schopenhauerovu pronikavou intuici a nesmlouvavý přístup k celému problému. Většina filozofů se totiţ tématem pohlavní lásky nezabývala, neboť podle nich postrádalo filozofickou relevanci. A ti, kteří o něm přeci jen psali, se nedokázali vymanit z křesťanského pohledu na věc, jenţ měl ve filozofii dlouhou tradici. Proto můţeme konstatovat, ţe prvním filozofem od dob antiky, který se na celou věc podíval novým pohledem, byl Arthur Schopenahuer. 43

8 Seznam použité literatury ABENDROTH, W. Schopenhauer. Olomouc: Votobia, 1995. 160 s. ASHER, D. Schopenhauer and darwinism. Journal of Antropology. Royal Antrophological Institute of Great Britain and Ireland, 1871. BUSS, D. M., Evoluce touhy. Praha: Dauphin: Volvox Globator, 2009. 389 s. DIAMOND, J. Proč máme rádi sex. Praha: Academia, 2003. 178 s. FISHER, H. Romantic love: a mammalian brain system for mate choice. Philosophical Transaction of the Royal Society, 2006. FISHER, H. Reward, addiction, and emotion regulation systems asociated with rejection in love. J Neurophysiol 104: 51-60, 2010. RIDLEY, M. Červená královna. Praha: Mladá fronta, 1999. 322s. SCHOPENHAUER, A. Parerga a paralipomena. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 2011. 370s. SCHOPENHAUER, A. Svět jako vůle a představa 1. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997. 432s. SCHOPENHAUER, A. Svět jako vůle a představa 2. Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1997. 479s. SCHOPENHAUER, A. O vůli v přírodě a jiné práce. Praha: Academia, 2007. 599s. SCHOPENHAUER, A. O smrti. Brno: Zvláštní vydání..., 1996. 85s.

44

Anotace V práci bude nejprve představeno pojetí pohlavní lásky ve filozofii Arthura Schopenhauera. Poté bude nastíněn současný pohled evoluční biologie na tento problém. Přístup Schopenhauera k tomuto tématu je v dějinách filozofie ojedinělý. Ve filozofické tradici není nikdo, výjimku tvoří snad Platon a Ficino, kdo by lásku pojímal čistě tělesně. Schopenhauer se domnívá, ţe nic jako romantická láska není, člověk je pouze řízen pudy. V tomto pohledu by se tedy mohl shodovat s názory darwinistů a evolučních biologů. Otázkou je, zda je podobnost pouze zdánlivá nebo zda se dá nalézt více společných názorů. Cílem práce tak je prozkoumat ostatní aspekty Schopenhauerova náhledu na pohlavní lásku a pokusit se najít shody, případné rozpory, s pohledem dnešních evolučních biologů.

In my thesis will be at first introduced Arthur Shopenhauer's concept of sexual love in his philosophy. Then will be presented current view of evolution biology at this issue. Shopenhauer's concept of this theme is unique in the history of philosophy. There is no one else in philosophical tradition, who would count love as a pure physical act, except from Plato and Ficino. Shopenhauer states, that there exist nothing like a romantic love, men is controlled only by their instincts. In this concept he could correspond with darwinists' and evolution biologists' opinions. The aim of this thesis is to explore other aspects of Shopenhauer's attitude to sexual love and try to find either conformities or conflicts with today's evolution biology view.

45