Sborový program

Úterý

středa čtvrtek

pátek neděle

10:00 setkání maminek 1., 3., příp. 5. úterý v měsíci 17:00 mladší konfirmandi / 17:30 starší konfirmandi 19:00 mládež (liché týdny) 19:30 sbor. diakonie (1x za 2 měsíce) 20:00 třicátníci (1x měsíčně) 15:00 děti 19:00 mládež (sudé týdny) 15:00 senioři (1x měsíčně) 17:00 biblická hodina 19.30 studijní biblická hodina (1x měsíčně) 19:00 mládež (1x měsíčně) 9:30 bohoslužby souběžně nedělní škola pro děti

Zveme vás na bohoslužby v adventním a vánočním období 16. 12. – třetí neděle adventní 9:30 bohoslužby s vánočním zvěstováním (divadlem) dětí 16:00 pohádka pro děti i dospělé, tentokrát s názvem Troufalá sázka Philease Fogga

. . . . . . . . . . . . . . . . . . Máme . . občanství . . .v nebesích, . . .odkud . .očekáváme . . .i Spasitele, . . . . Pána . .Ježíše. Krista. . . . . . . . . . . . . . . (list. Filipským . . .3,20) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

e va n g e l í K 4 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

v Praze 6–Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6

FARNÍ SBOR ČESKOBRATRSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

Sborový program . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

24. 12. – štědrý den 15:00 nešpory (čtení z Písma, modlitby, hudba a zpěv) 25.12. – Boží hod vánoční 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně 26.12. – svátek Štěpána 9:30 bohoslužby s vysluhováním sv. večeře Páně

KontaK t y . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Praze 6-Střešovicích Náměstí Před Bateriemi 22, 162 00 Praha 6 telefonní spojení: fara a farář Pavel Pokorný – 224 312 107, 731 314 689 farářka Lenka Ridzoňová – 222 361 121, 605 081 279 kurátor Tomáš Fendrych – 725 594 400 e-mail sboru: [email protected] sborová internetová adresa: http://evangelik.cz/ osobní setkání a úřední záležitosti po telefonické domluvě

text vyznání víry FrancouzSKé reFormované círKve .................. .................. Věřím v Boha v Boha zaslíbení který povolává k životu a vysvobozuje zotročené On je živý Bůh Věřím v Ježíše Krista který přišel, aby hledal ztracené sebe sama vydal pro všechny lidi aby v jednom domě shromáždil rozptýlený Boží lid On je naděje tohoto světa Věřím v Ducha pokoje a jednoty který je zdrojem porozumění a naplňuje vše, co bylo zaslíbeno On je Duch zaslíbení Amen

Přemýšlet o církvi jako o církvi „své“ má ale úskalí: Slyšel jsem to už vícekrát z úst docela významných církevníků, dokonce i jednou z úst jednoho z bývalých synodních seniorů; ona nevýhoda se projeví ve zklamání, které řekne: ‚tohle již není církev, kterou jsme tvořili, do které jsme se narodili, ve které jsme se angažovali‘. Nepřímo řečeno – chtěli jsme, aby moje církev byla taková, jakou ji chci mít – a ona je jiná! Podle mého názoru (protože už jsem stranou vlivu, protože jsem nedostal tu podporu, kterou jsem chtěl, protože má síla čelit osočování a kritice je slabší a menší apod.) je církev horší a těžko s ní mohu dál mít co společného…

vyznání víry aneb nejen o penězích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V našem sboru mluvíme v těchto měsících hodně o penězích. Možná trochu víc než jindy. Docela pochopitelně – zdá se totiž, že změna ve financování církví je už skoro jistá. Jak hluboce nás zasáhne? Co nás čeká a nemine? Ale o penězích teď mluvit nechci. Nýbrž o vyznání víry, o Krédu. Zdá se, že dnes o tohle téma není v církvi zrovna velký zájem. Snad až na Střešovice. U nás je otevřel bratr Václav Smělý na jaře na sborovém shromáždění. Psal jsem o tom už v minulém čísle Evangelíka (43) pod názvem Výroční sborové shromáždění – diskusní a diskutabilní?. Na staršovstvu se pak mluvilo dále a posléze jsme tématu věnovali jeden večer v září při sborovém víkendovém pobytu v Chotěboři. Okruh diskutujících byl daleko širší než na staršovstvu, bylo více času a klidu než při sborovém shromáždění. Pokusím se vybavit, co mi utkvělo v paměti: Vyznání víry, které vzniklo nedávno v prostředí Francouzské reformované církve (a které jsem použil při bohoslužbách v roce 2011 a bratr Smělý je pak zmiňoval), je nám obsahově blízké, je srozumitelné. Seznámit se s ním je pro nás přínosem; inspiruje nás, obohacuje, vede k hlubšímu promýšlení naší víry. Ale tím ještě není řečeno, že jeho užití při bohoslužbě je vhodné. Neboť při bohoslužbě má společné vyznávání víry svou sílu v tom, že je máme zažité, říkáme je zpaměti a víme, že je společné celé církvi. Vyznání víry nás symbolicky spojuje – s těmi, kdo je v tutéž chvíli říkají všude po světě, i s těmi, kdo je říkali už před staletími v docela jiném dějinném a kulturním kontextu, i s těmi, kdo je teprve říkat budou. A kdokoli z našich souvěrců náhodně přijde k nám na bohoslužby, může se plně připojit. Většině našich členů (i těch mladších) nečiní potíže, že jazyk Kréda působí archaicky a mnohé jeho články potřebují výklad. Je v tom i pokora a uznání zápasu a zbožnosti minulých generací. Zazněl i hlas, že bychom k takovému modernímu, současnému vyznání víry měli zřejmě bližší vztah, kdybychom lépe a osobněji znali ty, kdo je vytvořili, kdybychom se nějak účastnili procesu jeho tvorby. Zapůsobily na mne velmi všechny ty postřehy, názory a hlavně zaujetí pro věc. Dolehla na mne odpovědnost za vedení bohoslužeb (za zásahy do liturgie) a utvrdil jsem se v respektu k tradici. A celá diskuse mne potěšila a říkám si, že dokud bude pro nás víra (a její kultivace při bohoslužbě) tak důležitá, nemusíme mít možná obavy ani o to financování. Pavel Pokorný

oSmdeSát let StřešovicKého Sboru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. září 1932 se břevnovská kazatelská stanice salvátorského sboru stala samostatným farním sborem Praha-Střešovice. Osmdesáté výročí této události jsme si připomněli při sborové neděli letos 23. září. Dopoledne byl naším kazatelem synodní senior Joel Ruml, odpoledne jsme vyslechli jeho přednášku Jak vidím svou církev. Několik odstavců z této přednášky si můžete přečíst:

Joel Ruml: Jak vidím svou církev – její současnost a úvahy o budoucím směřování 1. Jak vidím svou církev v současnosti Vidím ji podobně jako leckdo z vás – je to společenství lidí, milých a vážených, ale i protivných a takových, které rád nepotkávám. Je to společenství lidí, z nichž každý do něj vnáší své komplexy, ambice, představy a sny, kde si leckdo myslí, že církevní společenství je v takové nouzi a krizi, že bude vděčné za jakýkoliv projev obětavosti, za jakýkoliv čin, a to i za polovičatý a takový, který by vůči vlastnímu majetku a ve svém světě neudělal. Moje církev, kterou docela dobře znám, je zároveň vděčná za každou hřejivou poznámku zvenčí, zatímco je schopna nevyužívat potenciál historický, spirituální i společenstevní, který má...

2. Jak vidím evangelickou částku Kristova lidu, její současnost a její perspektivu Takový přístup je už úplně jiná káva. V té chvíli musím říct to druhé – chce-li být naše společenství v prvé řadě společenstvím Kristova lidu, pak musí počítat s tím, že nebude stejné jako bylo před padesáti lety. Bude jednoduše růst (i když pro některé je znamením života církve početní růst), bude růst intenzitou lásky, kvalitou přijímání jednoho druhými. To už není popsatelný stav, růst je proces, máme jej podstoupit, protože jinak nemá žádný specifický důvod pro existenci. Pak nemáme důvod, proč tady vlastně máme být… Budoucnost Kristova lidu jedinečně na lidech závisí, nikoliv však na tom, kolik jich je, ani na tom, jaké momentální pocity je zaměstnávají a ovlivňují. Podstatné je, aby dokázali stát na tom, co je jim dané, tj. na zaslíbeních Božích. Budoucnost něčeho tak vratkého, jako je církev, musí stát na tom, co je stabilní nebo věčné. Církev, kterou nepřemůžou brány pekelné (Mt 16,18), to je útvar, který na rozdíl od mnoha jiných, ne-li všech pozemských, nestojí na lidském výkonu, ale na schopnosti držet se toho, co Bůh prohlásil za dané, pevné a co hodlá uskutečňovat. Jde vlastně opřít se o to, co je sice před námi (jinak nelze zaslíbení chápat), avšak v Bohu už je to hotové, však to cele zjevil na svém Synu, Ježíši Kristu. „Nevytvářejme černobílá schémata a neříkejme: ‚Jak dobře bylo ve středověku, když křesťanství bylo vším‘. Dnes máme civilizaci mimořádně složitou i zajímavou, civilizaci dialogu, vzájemné kritiky, hypotéz, svobod-

ného bádání. Nikdo křesťanům nebrání, aby v ní byli jako kvas v těstě. Jako sůl. Je to jejich úloha. Může to být hlučné, ale nemusí, je to diskrétní, někdy skryté, někdy také ne, to ví jen Bůh, my ne. Nesmíme končit zoufalou písničkou.“ (Oliver Clement, Pohledy do budoucnosti)

Co se taky dá vyčíst z ohláškových knih? Druhým řečníkem záříjového sborového odpoledne byla dlouholetá střešovická kurátorka, Lydie Roskovcová. Ta během předcházejících měsíců procházela knihy střešovických ohlášek a vytvořila z nich sborovou kroniku, z které malou část v kostele přečetla. Zeptala jsem se jí na některé podrobnosti. Kdo ohlášky během té spousty let připravoval? A kdo je četl? Byly vždy zařazeny do bohoslužeb tak, jak je to nyní? Ohlášky v našem sboru měly v rámci bohoslužeb vždy své místo. Od raných počátků kazatelské stanice sboru Salvátor až do roku 1990 je připravovali kazatelé – tedy ponejvíce faráři (Bohuš Hrejsa a Jaroslav Vetter) nebo také vikáři, kterých se v našem sboru vystřídalo hodně. Kazatelé je také četli, obvykle v bloku po kázání a před sbírkou. Pokud kázal host, ohlášky připravil někdo z kazatelů a přečetl je buď host sám (např. J. B. Souček, R. Říčan), anebo kurátor. Od roku 1990 se ohlášek ujali presbyteři – časté střídání po měsíci se však neosvědčilo, takže od roku 1991 jsem až do konce roku 2011 připravovala i četla ohláška já jakožto kurátorka sboru. Mění se obsah ohlášek? Délka, šíře záběru (věci sborové vs. mimosborové)... Délka ohlášek je přibližně stále stejná. V dřívějších ohláškách, v době od roku 1932 (datum vzniku farního sboru) bylo značné místo vyhrazeno ohlašování sňatku. To bylo povinné: každý zamýšlený sňatek ohlásit ve třech následujících nedělích, i když se nakonec třeba konal jinde. Také se věnovala značná pozornost údajům o financích, uváděly se dary do mimořádných sbírek se jmény dárce a výší částky. Ohlašovaly se také zprávy ze seniorátu i synodní rady, různá oznámení o setkáních a přednáškách, možná i ve větší míře než dnes, kdy se spoléháme na internet.

A jaký rozptyl měla průměrná účast na bohoslužbách? Sbor se od vzniku kazatelské stanice v roce 1923 až do postavení kostela s farou roku 1938, tedy celých patnáct let, scházel ve třídě školy Na Marjánce. Tam se vešlo přibližně sedmdesát, osmdesát osob, přičemž celá řada účastníků musela při bohoslužbách stát. V novém kostele bylo místa dost a členové sboru to také začali využívat. Během války a po ní, asi do roku 1953 či 54, přicházelo na bohoslužby v průměru stopadesát účastníků, při svátcích však více než dvě stě. To už byla zaplněna loď kostela i kruchta, a tak se otevíraly široké dveře do sborové místnosti, kde si mohlo sednout ještě asi padesát lidí. Po roce 1955 počet účastníků bohoslužeb klesal, až se dostal na průměrných padesát až šedesát, o svátcích osmdesát. Pamatuji se dobře, jak bratr Václav Smělý v sedmdesátých letech prorokoval, že při takovém úbytku účastníků do konce tisíciletí (rok 2000) sbor vyhyne. Tato předpověď se ukázala jako neplatná. Úbytek se zastavil již v osmdesátých letech, naopak jsme zaregistrovali stoupající počet příchozích, který se po roce 1990 začal ještě zvyšovat. Nyní je průměrná celoroční účast asi sto lidí, o svátcích jsme již několikrát překročili počet dvě stě. Jak často se konala večeře Páně? Dá se z ohlášek vysledovat, kdy a jak se ustálila frekvence vysluhování na tu nynější, tedy jednou za měsíc a o svátcích? Chtěla bych poznamenat, že naše církev od svých počátků měla s oběma svými svátostmi – křtem a večeří Páně – potíže. Křty se konaly zcela mimo rámec bohoslužeb, často i ve všední dny anebo mimo kostel. Do bohoslužebného rámce se začaly v našem sboru pravidelně zařazovat až v roce 1986. (Výjimku tvořily křty při konfirmaci.) Večeře Páně byla vlastně také „vykázána za dveře“, neboť se konala pro malý počet účastníků až po požehnání a závěrečné písni, kdy už valná většina odešla. Bylo také zvykem k večeři Páně přicházet během Vánoc či Velikonoc jen jednou, někteří členové sboru si troufli přijít jen jednou v roce, a v tom případě obvykle volili Velikonoce. Než si naši členové zvykli přicházet k večeři Páně pokaždé, když se vysluhovala, stálo to značné úsilí bratra faráře J. Vettera, který důrazně připomínal Kristova slova: „...kolikrát koli....“ Až v roce 1950 se kromě církevních svátků a Nového roku začala večeře Páně vysluhovat také na podzim na Den vděčnosti, aby se překlenula dlouhá doba nedělí „všedních“ po sv. Trojici, kdy nejsou církevní svátky. V roce 1974 se večeře Páně

stala součástí bohoslužebného pořádku, byť na závěr bohoslužeb; a na vysluhování se začali podílet presbyteři roznášením chleba. Na nynější místo po kázání se dostala na počátku osmdesátých let, také se vysluhovala v postě, na Den reformace, v adventu, o prázdninách. Na počátku devadesátých let se ustálilo pravidlo „aspoň jednou za měsíc“, nyní většinou třetí neděli v měsíci. Kdy se výuka náboženství přesunula ze školy na faru? Konalo se někdy náboženství ve škole i na faře zároveň? Vyučování náboženství ve školách vlastně nikdy nebylo zrušeno, ale od roku 1949 děti musely být přihlášeny písemně u ředitele školy hned v prvních dnech školního roku a s podpisem obou rodičů. Ve školách se vyučovalo ještě počátkem padesátých let, ale řádně přihlášených valem ubývalo, koncem této dekády se náboženství ve škole nevyučovalo. Tehdy se hlavní těžiště vyučování dětí přeneslo na fary, do nedělní školy, která tenkrát byla hodinu před zahájením bohoslužeb, tj. od devíti hodin. Vyučovalo se v pěti věkových skupinách, obvykle pod vedením vikáře, a učiteli byli členové starší mládeže. Pamatuji se, že jsme v nedělní škole pracovali skoro každou neděli. Bohoslužby v deset hodin navazovaly, takže děti trávily v kostele celá nedělní dopoledne. Teprve později se zřizovaly dětské kroužky a šatny pro malé děti, aby rodiče mohli bohoslužby nerušeně sledovat. I tohle měla na starosti mládež, především dívky. Biblické hodiny pro děti, tzv. předkonfirmační příprava se zavedla v roce 1960. Později se konala ve dvou skupinách pro mladší a starší školáky, takhle to ostatně funguje dodnes. Současně ve škole i na faře se náboženství konalo jen krátkou dobu po roce 1990; tehdy se bratr farář Vetter pokoušel ve školách náboženství zavést. Nějakou dobu a v několika školách se evangelické náboženství opravdu konalo (s pomocí sester Olmerové a Boublíkové), ale zájem byl velmi malý a brzy ustal docela. Ostatně i katolická farnost Norbertov nyní vyučuje náboženství na faře. Co byly pracovní neděle a jak se s tím sbor vypořádal? V padesátých letech usoudila vláda (a komunistická strana), že je nezbytné zachovat pevný počet pracovních dní v roce. Proto pohyblivé státní svátky, např. První máj, Boží hod vánoční, bylo nutno nahradit pracovní nedělí. První taková byla 3. května 1953 – náhrada za První máj, který byl v pátek. Pracovní neděle se týkaly jen zaměstnaných, nikoli školáků – v neděli se nevyučovalo. Skoro pravidelně byla pracovní také první neděle v roce (pokud nepřipadla na 1. leden). Těch pracovních nedělí bylo vždy několik do roka a konaly se ještě v osmdesátých letech. A jak jsme se s tím vypořádali? Rozhodnutí „strany a vlády“ měnit nešlo. Bohoslužby se pořádaly večer. V kterých letech se konala první velká oprava kostela? Kdo byl jejím organizátorem či tahounem? Dost věcí se

dělalo brigádnicky... (Třeba v roce 1982 se konaly brigády skoro každou sobotu.) Od sedmdesátých let byl kostel v špatném stavu, do věže zatékalo, omítka opadávala, zdi vlhly. Opravovat bylo možno brigádnicky, stavební podniky pro soukromníky nepracovaly. Měli jsme však štěstí v tom, že kostel s farou byly prohlášeny za kulturní památku, a proto bylo možno požádat národní výbor o opravu, na kterou měl v rozpočtu peníze. Po dlouhé době se oprava dostala do plánu a firma ŠTUKO začala v září 1982 s generální opravou, která trvala jeden rok. Veškeré přípravné a následné práce se konaly brigádnicky, již tehdy byl duší stavby bratr Tomáš Fendrych. A samozřejmě že dodělávek bylo nespočet, rovněž tak hodin úklidu. Nepamatuji se, že by některý rok proběhl bez potřeby brigád. Další etapa oprav byla v letech 1988–89 a také počet brigád se nijak nesnížil. Tento stav vlastně stále trvá. Jako každý majitel i my se musíme o své budovy starat. Od roku 1978 se na druhou adventní neděli konalo „dortové odpoledne“ pro děti. Co to bylo? Koncem sedmdesátých let začalo dětí ve sboru přibývat. Učitelé nedělní školy i rodiče pro ně pořádali adventní zábavné odpoledne. Pro pohoštění jsme k čaji poprvé v roce 1978 připravili několik domácích dortů a to se setkalo s velkým úspěchem. V dalších letech jsme v tom tedy pokračovali a název dortové odpoledne se ujal. Později, když dětí bylo ještě víc, jsme pro ně připravovali pudink s ovocem a šlehačkou, mládež po několik sezón hrála loutkové divadlo a odtud byl jen krok k opravdovému divadlu – adventní pohádce, která je velkou zábavou pro herce i diváky dodnes. Chceš říct něco o ohláškách obecně? Snad bych jen chtěla zopakovat, že dobře vedené ohlášky jsou opravdovým zdrojem poučení o sborovém životě. Mohou být dokonce objektivnější a podrobnější než sborová kronika, která může být zatížena osobním pohledem kronikáře, vybírajícího události, jež se mají pro budoucnost zachovat. Statistické údaje o účasti, počtech členů, o křtech, večeři Páně a dalších běžných záležitostech většinou v kronikách chybí, i když jsou pro sborový život velmi důležité.

Listovala jsem vzniklou kronikou a dočetla jsem se například: n že večeře Páně byla v nově vzniklé kazatelské stanici Břevnov poprvé vysluhována 30. 12. 1923 a prvním pokřtěným zde bylo dítě bratra Beránka (6. 7. 1924); n že od roku 1924 se mládež scházela v hostinci U Rusů; n že v roce 1945 je nedělní škola před bohoslužbami od 8:45; n že v září 1946 se ve sboru utváří oddíl evangelického skauta; žel po dvou letech byl zakázán; n že v roce 1953 začíná práce na novém evangelickém zpěvníku, předsedou pracovní skupiny je dr. Bohuš Hrejsa; zpěvník se používá od roku 1979; n že v době mrazů klesá účast na bohoslužbách, protože jsou problémy s vytápěním. To se vyřešilo až v devadesátých letech instalací nového plynového kotle a topných těles do lavic; n že v roce 1969 bylo ve sborové kartotéce 1684 duší; n že v roce 1975 se mluví o tom, že křest by měl být součástí bohoslužeb, dosavadní praxe je po bohoslužbách; n že v září 1982 se zavádí „šatna pro malé děti“ – během bohoslužeb je hlídají v kanceláři členky mládeže; n že reproduktor v kanceláři k odposlechu bohoslužeb pro matky s nemluvňaty je už od roku 1984; n že dortové odpoledne bylo roku 1985 doplněno divadlem pro děti; n že v roce 1988 byla ukradena z chrámové předsíně kasička s penězi za tisk a s drobnými peněžními dary; od té doby je přišroubována; n že v roce 1989 chodí na bohoslužby několik cizinců a předem se pro ně překládají kázání; n že od roku 1992 se v době adventu na držáky čísel písní zavěšují bonbony pro děti; n že v roce 1993 začal patronát sboru nad Ústavem pro ženy s kombinovaným postižením ve Vlašské; n že na pomoc po povodních v roce 2002 bylo u nás ve sboru vybráno 64 488 korun. A mnoho dalšího byste se dozvěděli vlastním listováním. Kronika podle ohláškových knih je ve sboru k zapůjčení. Doporučuji!

Lenka Ridzoňová

vaše příSpěvKy na Sborové potřeby . . . . . . . . . . . . . . . . . . Do sbírky můžete přispívat při návštěvě kostela, všechny ostatní formy včetně saláru (s výjimkou nedělní chrámové sbírky) je možno vyřídit též individuálně u našich pokladníků (bratr Miloš Janáček nebo sestra Ludmila Pospíšilová) nebo bankovním příkazem. Sbor má nový účet u Fio banky, starý účet bude zrušen ke konci kalendářního roku 2012. Číslo: 20000275839/2010 Variabilní symbol (vyjadřuje účel) salár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 684 Jeronymova Jednota . . . . . . . . . 911 varhany (údržba, opravy) . . 682 007 fond oprav . . . . . . . . . . . . . 682 008 sborová diakonie . . . . . . . . 682 011 Fond dostavby má účet 2600120515 / 2010 Specifický symbol (není nutný, napomáhá však identifikaci dárce) – použijte své osobní číslo (pod kterým jste evidováni jakožto členové našeho sboru); toto osobní číslo najdete na titulní straně velkého Evangelíka na adrese vedle svého jména; také vám je na požádání sdělí bratr farář Pokorný (tel. 224312107, 731314689 nebo e-mailem na adrese <[email protected]>)

byl ke konci opravdu už strašně změněný, vypadal špatně. Ale najednou – když zemřel – tak se změnil a byl tak hezký, vypadal nesmírně klidně; mně se moc ulevilo.

prStýneK Se mi Kol prStu ovinul . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Jak je vám teď? No teď je mi „příšerně“… Jak se totiž sama blížím ke konci, vadí mi pořád víc, že mám dvě nezodpovězené otázky: Proč bych zrovna já měla být v království Božím a co to je dědičný hřích. Tak to bych ráda věděla. No ale přitom jsem si jista, že ten Čech se tam dostal. Nebo se tam dostane.

Ořechovka. Důstojně vypadající vily. Jenomže ke kostelu je to od nich pořád ještě dost do kopce. V jedné z nich žije Věra Čechová, zdávna členka našeho střešovického sboru. Potkáváme se s ní na bohoslužbách – to když zdolá zdravotní překážky. Na čtvrtečních schůzkách seniorů je hostem skoro pravidelným, malá dvě stě šestnáctka, vláček, jak sestra Čechová říká, přijíždí v šikovnější čas, než je ten nedělní. V obývacím pokoji má nad pohovkou fotografii prezidenta Václava Havla. To byla moje největší láska. Po revoluci jsem na něho občas někde čekala, abych ho viděla zblízka, jednou jsem se s ním potkala před Mánesem a pozdravil mě! K volbám chodil sem k nám do školy, tak jsem si na něho vždycky počkala… A tady tu fotku, to zařídil můj muž, dostala jsem ji k vánocům. On měl vždycky takové nápady, dárky různě schovával, třeba prstýnek do oříšku… a s tou fotkou – pořád říkal, že mám ještě hledat, že je ještě někde jeden dárek, a to bylo ono. Mluvila jste se mnou o chalupě, tam opravdu sama jezdíte? A kde to je? U Krásné Lípy, v Kyjově. Ale sama tam nejezdím, jen vždycky na chvilku s dětmi. Oni se o mě bojí, já mám někdy takové motanice, už jsem několikrát odněkud spadla, naštěstí se mi nic nestalo, ale děti mě samotnou nechtějí nechat. A tady bydlíte pohromadě? Nade mnou bydlí syn. Dcera je jinde, ale tady v domě má kadeřnictví. A v dolním bytě by měl být jeden z vnuků, i když tam teď nebydlí. Kde jste se vzali tady v tom honosném domě a ke všemu na Ořechovce? Dům vystavěl Čechův dědeček, někdy ve dvaatřicátém roce. Vy jste svému muži říkala Čech? Ono to příjmení bylo takové krátké… A scházeli jsme se několika přáteli, mezi nimiž byli asi tři Jirkové, tak abych ho odlišila. To není podle té „Klausovky“… My s Jirkou jsme se sem nastěhovali v roce 56. Ale od začátku se platila „anuita“ a k tomu pak za komunistů nájem – tak to bylo, platilo se za vlastní dům! Peníze na opravy moc nebyly.

Vy jste tu tedy bydleli s rodiči manžela? Ano. V jednom bytě. Jenomže můj tchán pak spáchal sebevraždu. Když přišli v osmašedesátém Rusové. Já myslím, že to prostě neunesl; a myslel si, že my budeme chtít emigrovat. On byl báječný člověk; skládal básně, hrál na housle… ale tchyně byla baba děsná. Jste docela čerstvě sama. Jak je to dlouho, co váš muž zemřel? Už přes rok. Přitom já jsem byla jediná z naší rodiny, kdo vůbec nevěřil, že manžel umře. Vždycky to vypadalo nadějně, vždycky mu něčím zas hodně pomohli, po čem se „zvedl“. A on vždycky doktora naslovo poslechl, bral poctivě všechny léky; to já si to čtyřikrát rozmyslím a s každým to projednávám – abych nesvětélkovala… No a pak najednou nastala změna, jakoby ho přestávalo zajímat, zda si lék vzal nebo ne, prostě se rázem změnil. Moc nám tehdy pomáhalo, že sem chodil náš farář. Občas jsem s vámi mluvila, když už to bylo s manželem dost vážné, jednou jsme se potkali všichni přímo ve střešovické nemocnici; a vždycky jste vypadala vyrovnaně, nehroutila jste se, a to ani po jeho smrti. To obdivuji. To je asi pravda. Já jsme měla ke konci hlavně strach, abych to zvládla fyzicky. Občas, když déle sedím, se mi stane, že nemůžu vstát. Toho jsem se bála – jak bych to pak byla s Jirkou udělala? On mě pořád volal, i v noci – to moc nespal, nesměl mít zavřené dveře. Taky jsem ho často našla na zemi; spala jsem po chvilkách… A musím se přiznat k jedné věci: já sem se bála, jak bude vypadat, až umře. Asi i kvůli dceři, ona ho moc milovala, a teď ti příbuzní… a on

To jsou jistě důležité otázky, jenomže takové vzletné. Ale jak vám je – tak normálně? No pravda je, to mi říkají i mí známí, že se furt na něco těším. I když nevím proč! A pak mám pocit – v kostele, při kázání – že speciálně tenhle verš, tohle kázání je šité na mě! A úplně to hltám. Takže příšerně vám asi není. A život vás, zdá se, pořád baví. Že je to pravda? Je to tak. Ale je to prazvláštní. Vždycky když je někomu z mých známých zle, přijde za mnou. Já říkám, že si tady s dcerou pořídíme nějakou „charitu“. A děti do kostela nechodí? Nechodí. Ani můj muž nechodil. Ale vždycky mi vzkazoval, koho mám pozdravovat, taky mě zkoušel z kázání. Já mu říkala podle jedné divadelní hry náměstek papeže. A vy sama jste v evangelické víře vyrostla? Ano. Dědeček byl farářem v Libiši a v Rokycanech. A v rodině byla jasná tradice – syn bude zase farář a dcera bude učitelka. Jenže můj tatínek, on byl od dětství hodně divoký, chtěl strašně moc jít k letectvu. Dědeček nechtěl; ne proto, že by chtěl prosazovat svou vůli, ale on se hrozně bál. Ale nakonec, díky zásahu dědečkovy sestry, se tatínek takhle vymknul. I když ta rodina byla velice soudržná, to bylo nádherné. Moje dvě tety, sestry mé matky, se o mě a o mou víru neuvěřitelně staraly. Naučily se naše oblíbené písničky a zpívaly je s námi, četly nám z Bible… Ačkoliv to bylo za války a my se sestrou žily bez rodičů, moc ráda na tohle údobí vzpomínám.

A co bylo s rodiči? Tatínek se chtěl dostat na začátku války do Anglie – jako letec. Utíkal přes Polsko. Ale tam ho zavřeli, byl několik týdnů ve vězení; a když zabírali Polsko Němci a Rusové, dostal se do Ruska. Byl internován u Moskvy, ve sběrném táboře. To byly strašné časy, zima, nebylo co jíst, tatínek byl moc nemocný… Pak si je naštěstí Beneš vyžádal, tatínek se do Anglie dostal, šel rovnou do lazaretu; ten patřil Červenému kříži a vedla jej paní Benešová, tak se s ní seznámil. Měl od ní pak schované i nějaké dopisy. Myslím, že ona byla tenkrát větším duchem než náš exilový prezident. A jak to s tatínkem bylo dál? Uzdravil se? Uzdravil. Začal létat, jednou ho sestřelili, to my jsem ale vůbec nevěděli. K nám se vrátil na konci války s Liškovou brigádou. A kde byla za války maminka? Maminka byla ve Svatobořicích; to byl tábor pro ženy – manželky, maminky, sestry těch vojáků na Západě; třeba paní Klapálková tam byla. Byl to koncentrák. A vy dvě se sestrou jste žili bez rodičů – u tetiček. Ano. Sestra byla mladší, ale už je tři roky po smrti. Jak já to mám v životě dobře zařízené! Když už byla sestra hodně nemocná, starala jsem se o ni já. A Jirkova nemoc začala, až když sestra zemřela. Dva najednou, to bych byla nezvládla. Takhle to šlo. To je krásný příklad pozitivního smýšlení – mohla byste zrovnatak říkat, jak vás život pronásleduje – sotva zemřela sestra, byla tu další pohroma. A vy si to chválíte; nebylo to najednou. Ta smrt byla vysvobození u obou, pro oba. A mně asi k tomu dává Pán Bůh sílu. A co zdraví vaše? No tak to je úplně k ničemu. Ale dcera mi chodí nakoupit. Nebydlí tu, ale jak má dole to kadeřnictví, je tu každý den. Jak se dostanete do kostela? Co s tím kopcem? Slezu dolů ze schodů, tam nechám i hůl a řeknu si: A teď musíš. Povzbuzuji se pomyšlením na lidi „za tolerance“ – byli kulhaví a já nevím jací a jaké šli do kostela kilometry! No, někdy se taky vrátím… hrozně jsem se cestou, tam na těch schodech, bála jednoho vlčáka, ten by byl přeskočil, ale už ho dali asi pryč. A v čem je ta hlavní zdravotní nesnáz? Mám kardiostimulátor. Sice si myslím, že to nepotřebuji, ale dali mi to, asi čárka pro pojišťovnu... Ale mně někdy strašně vyletí krevní tlak. Z ničeho nic. To je hrozně blbý pocit. A že se toho tlaku bojím, tak je

to v neděli ráno! Když si vezmu tabletku, tak to zase spadne, a to je ještě horší. A mám takové hrozné motanice a padám. Dobré jistě ale je, že tady nejste sama; že nad vámi bydlí syn a dcera sem chodí taky. A kolik máte vnoučat? Syn i dcera mají každý jednoho syna. Ale teď je potíž – vůbec spolu nemluví. Už zdávna. Oba se o mně chtějí starat a já v tom lítám. Každý z nich je můj ochránce. Mám tady třeba jídlo od dcery, ale nemůžu říct synovi, že mi nemá další nosit; protože tamto je od dcery. Tak takové tu máme komplikace. Já mám naštěstí Boží pomoc; nechci to říkat moc nahlas, prostě to tak je. A ten kostel, to kázání, to je taková fajnovost navíc. Z toho žiju. Ale už mi bylo dáno dost; i kdyby už mi nešlo do kostela dojít… „Dáno dost“? Moc lehké žití přitom přece nemáte. Mám za sebou dvě mrtvice a infarkt; no ale ze všeho mě Pán Bůh dostal. Vždycky jsem si říkala – udělám ještě tady to a tamto a pak už můžu „odejít“, on pak Čech už bude dělat věci za mě. No a je to naopak a já se tu teď musím starat sama. To je spíš dobře, že se musíte starat, ne? Je kolem vás rušno, nejste sama. To určitě. Pocit, že mě někdo potřebuje, že jsem platná, je moc důležitý. A pomáhat mě baví. Ještě k našim čtvrtkům pro seniory. Líbí se vám tam? Nemělo by tam něco být jinak? Určitě líbí. Jistěže někdy víc, jindy míň. Ale třeba teď ta Petra Procházková, to bylo výborné. Ona mluvila jako kdybychom seděli někde u kafe. Všechny zahrnula do rozhovoru, to má daleko větší účinek. Ale co bylo ještě skvělé: o těch snech – Vladimír Urbánek! Úžasné. Mluvil spatra, a jak chytře! Nebo třeba Věra Váchová, ta mluví taky nesmírně zajímavě. No a ten Seifertův poslední lékař! Ale to už bude tak tři roky nazpátek. Co jste vy vlastně dělala za školu? Jít na školu nešlo, tatínka po válce zavřeli asi na dva roky do věznice v Kladně. Chodila jsem pak do Ústavu moderních řečí v Louvru na Národní na angličtinu a francouzštinu a k jedné kantorce soukromě na latinu. Rodiče si mysleli, abych byla „připravená“, kdyby se poměry v zemi změnili. A představovali si, že budu v jazykové škole ukrytá, ale to nevyšlo – přišlo mi najednou předvolání na pracovní úřad mladistvých: na výběr buď JZD, nebo „výroba“. Maminka úplně šílela – přece nepůjdu do JZD, kam šli mimochodem všichni z okolí – byla bych se tam měla lépe, ale já šla do ČKD Stalingrad (Kolbenka ve Vysočanech, že jo).

Co jste tam dělala? Naštěstí, protože jsem vážila padesát kilo, mě nedali ke stroji; šla jsem do kanceláře. Byla jsem tam s pěti mužskými, kteří na mě byli moc hodní, a já jsem pořád brečela… Ale teď, přes toho Seifertova lékaře, který byl u nás na faře, jsem si vzpomněla: večer, když už v továrně nikdo nebyl, jsem tam na stroji přepisovala Seifertovy básně, to chtěl i v továrně každý, většina lidí tam byla přece za trest… A tak když jsem šla tenkrát k nám na ty seniory, říkala jsem si cestou, že jim tohle povím; ale co když mi řeknou, ať řeknu básničku?! Celou cestu jsem se tím trápila, a najednou se mi opravdu jedna vybavila:

Už nemám prstýnek ze stříbra, zato mám prstýnek ze zlata. Kol prstu se mi ovinul, tak těsně, jak tě objat smím. Ztratil jsem přitom srdce půl, prstýnek ten však neztratím. Ale pak jsem stejně nic neřekla. No ale jak tohle celé skončilo? Přišla jsem z toho setkání domů a můj muž seděl, nic nedělal a tvářil se tak, že mi bylo jasné, že se muselo něco stát. A co to bylo? Ztratil snubní prsten! Když hrabal listí na zahradě. Už jsme ho nenašli.

Jana Plíšková

tábor pro děti . . . . .................. Už po několikáté jsme my, střešovická mládež, připravovali pod vedením faráře Pavla Pokorného a jeho ženy Daniely pro „naše“ děti letní tábor. Ani letos jsme nezaháleli; po několikaměsíční přípravě jsme pak 15. července po bohoslužbách všichni na tábor vyrazili. Tento rok jsme měli namířeno na Vysočinu, do obce Zvolenovice nedaleko Telče, jednoho z mála českých měst zapsaných na seznam UNESCO. Po celý týden jsme měli krásné letní počasí, které výraznou měrou podtrhlo bohatý program biblický (letošním tématem byla starozákonní kniha Daniel), kulturní (návštěva Telče) i sportovní (míčové hry, procházky, výlet). Ten byl každý den natolik vyčerpávající, že jsme večer vždycky vděčně zalehli ke spánku. Nesmíme ovšem zapomenout, že na táboře je člověk živ nejen programem; nezbytným prvkem každého správného tábora je i pravidelné společné jídlo, o jehož přípravu se se svědomitostí sobě vlastní starala Iva Jankovská s Jakubem Čepkem. Jejich každodenní snažení sklidilo úspěch hned první den a ze své úrovně neslevili po celou dobu ani o píď. Snad právě kvůli nabitému programu, krásnému počasí, dobrému jídlu a především díky úžasné skupině dětí a vedoucích se nám letošní tábor ve Zvolenovicích tolik povedl a bezmála všichni jsme ho přečkali bez stesku po našich domovech! Benjamin Schneider

„Mívám špatné zkušenosti s táborovými kuchařkami, avšak na tomto táboře mne jídlo vařené Ivou mile překvapilo. Též se mi zamlouvaly hry v lese (vlajkovka...), scénky, výroba bubínků a spousta dalšího. Nejvíce se mi líbila noční hra. Nejenže byla sama o sobě hezká, ale také nás neměla polekat, nýbrž sblížit s hvězdnou oblohou a noční přírodou.“

Kateřina

goliáš oloupen, veSelme Se, člověK jeSt vyKoupen, radujme Se! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ADVENTNÍ ÚVAHA

Jak se dostal Goliáš do vánoční písně? Obr velký 3 metry, ztělesnění zla a potupy. Potupy lidí, ale taky potupy Pána Boha. On se vysmívá Izraelcům, jejichž jméno znamená „Zápasí Bůh“. Ukažte se, červíčkové s honosným jménem! Kdo že to za vás zápasí?! Píseň Narodil se Kristus Pán, jejíž 4. sloka začíná právě slovy o Goliášovi, je původem husitská. Možná proto se tam objeví obraz boje silného se slabým, obraz porážky zla. Přehrávali jsme scénu o Davidovi a Goliášovi s dětmi na náboženství. Střídavě se skupina Pelištejců s Goliášem v čele hlasitě posmívala (šlo jim to moc dobře) a naopak Izraelci reagovali tak, že se třásli strachy. (Svoje role si děti vylosovaly. Náhodou se Davidem stal ten nejmladší a nejmenší.) David Goliáše porazil. Vykoupení skrze Davida znamenalo konec třesení, konec strachu. Někdo nás zachránil. Těsně před tím, než by nás nepřítel rozdrtil nebo odvlekl jako otroky, se objevil odvážlivec, který to odvrátil. S Boží pomocí. Kombinací svých schopností (léta byl pastýřem a prakem bojoval proti dravé zvěři) a Božího řízení. Nebyla to náhoda, že ho zrovna otec poslal donést bratrům jídlo; „nesl bratrům homolky“, jak zpívají Voskovec a Werich. Vánoce a vykoupení... Nejsou o vánocích vykoupené akorát tak obchody? V tramvaji jsem si všimla letáku, z něhož shlíží na cestující uhrančivým pohledem dlouhovlasý muž, na tričku má nápis Vykupitel. Nabízí spasení z vánoční nakupovací horečky a navrch ještě požehnaný kredit. Dolehne k nám přes kulisu reklam, spěchu a melodií koled nějaký obsah Vánoc? Goliáš „oloupen“. David ho zabil kamínkem z praku a pak mu jeho vlastním mečem uťal hlavu. Obral ho, oloupil o hlavu a meč. Hlavu jako symbol myšlení, rozumu, slov; meč jako symbol moci, síly, bohatství. Goliáš oloupen, člověk vykoupen. Člověk už se nemusí bát těch, kdo mají nad ním převahu, ať už mentální, nebo fyzickou. Mladý David z Betléma, podobně jako malý, v Betlémě narozený Ježíš jsou nositeli naděje, že nebude mít navrch velikost a síla. Lenka Ridzoňová

Brigáda: Dagmar Klingerová opravuje naše zpěvníky

Když slepý vede slepého... Seniorátní víkend konfirmandů v Soběhrdech

návštěva ze Sibiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

bible, Kniha čtená . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Od čtvrtka 18. do neděle 21. října jsme opět po dvou letech hostili návštěvu našich přátel z luterského sboru v rumunském Sibiu – Hermannstadtu. Jedním z klíčových momentů, kromě sobotního výletu a nedělních bohoslužeb, bylo páteční večerní setkání rumunských návštěvníků s členy našeho sboru. Na besedu přišlo dost lidí, sborová místnost byla plná. Na stole plném dobrot od nás i z Rumunska stál také projektor; po úvodním slovu obou farářů, Pavla Pokorného a Hanse Georga Junesche se bude promítat. Sérií poutavých obrázků rumunští přátelé nejprve přiblížili uplynulý rok sborového života u nich doma, v Sibiu. Žasli jsme nad tím, jak bohatý a autentický život to je, daleko od naší bohaté a zhýčkané centrální Evropy. Lidé v Sibiu jsou si nablízku, jsou nablízku nádherné, z našeho hlediska nedotčené horské přírodě; město je obklopeno horskými štíty podobnými Alpám. Evangelíci v Sibiu mluví německy, jsou potomky přistěhovalců z Německa, a tak jsme byli připraveni toto setkání opět tlumočit německy. Jenže letos byl mezi námi bratr Jiří Janečko, který se spontánně ujal role tlumočníka ve svém druhém jazyce – v rumunštině; to se všem přítomným moc líbilo. Ač je Sibiu mnohem menší než Praha, sbor našich přátel má asi 1200 členů, 3 faráře, několik kostelů a hřbitov. A dělají spoustu podnětných věcí: obdivovali jsme, jak pěkně a přirozeně praktikují ekuménu s ostatními církvemi, což dokládala i pestrá směsice velmi odlišných talárů duchovních při našich setkáních. Ne každému se žije v Sibiu lehko, viděli jsme obrázky z mnoha dobročinných akcí pro chudé, potřebné a hladové. Naši přátelé také umějí vše dobře naplánovat a zorganizovat, mohli bychom se od nich učit. Inu, nezapře se, že jejich předkové přišli z Německa. Na prezentaci sibiňských navázal přirozený rozhovor, ale ještě předtím jsme my, téměř s rozpaky, promítli pár obrázků ze Střešovic. Uvědomili jsme si, že nemáme německé geny našich rumunských přátel a že nemáme systematicky, na pěkných obrázcích, zachyceny všechny důležité okamžiky z toho, co se v našem sboru děje. Když se večer nachýlil a setkání spělo ke konci, říkal jsem si, že vazba našich sborů zesílila natolik, že máme další vztah, který získává pevné místo v životě obou sborů: můžeme a máme s ním počítat, je to závazek a naděje. Tomáš Fendrych

Cyklus jedenácti volně provázaných literárně hudebních večerů začíná 6. prosince 2012 ve střešovickém evangelickém kostele představením Genesis – Na počátku. Každé představení se soustředí na jednu biblickou knihu ze Starého nebo Nového zákona, z níž dva herci čtou vybrané části. Bloky slova se střídají s krátkými hudebními čísly nebo úryvky z klasické i současné hudby. Večerem provází zkušený biblista a zahajuje jej stručným historickým a literárním úvodem, kterým objasní vznik dané knihy, dobové souvislosti jejího textu, její literární charakteristiku i vztah k dalším částem Bible. Hudbu doprovází promítání výtvarných děl, vážících se k daným biblickým příběhům. Smyslem těchto večerů je přiblížit těm, kdo se zajímají o základ křesťanské kultury nebo jsou jen tak zvědaví, Bibli jako svébytné literární dílo a komplexní kulturní fenomén, živý a inspirující i v naší postmoderní a pestré civilizaci. Literární večery nemají žádné liturgické pozadí a nejsou cíleny na lidi určitého nebo vůbec nějakého náboženského vyznání. Přestože pořad je určen především lidem bez zkušenosti s biblickým sdělením, má jeho konání ve střešovickém kostele svojí logiku. Otevření dveří kostela nejširšímu spektru zájemců může být i krokem nevelkého evangelického společenství blíž k většinové multikulturní společnosti. Proto je i hlavní propagace pořadu zaměřena na obyvatele z blízkého okolí střešovického kostela. Inspirací pro vznik cyklu byl údiv nad úspěchem nového překladu Jeruzalémské bible, který se nečekaně stal bestselerem, a tak dokázal, že zájem o dávná biblická svědectví nevymizel. Bible je však zároveň kniha čtenářsky nesnadná. Ambicí autorů je tedy i malinko přispět ke zmírnění tohoto rozporu. Text ke čtení z Bible vybírají a průvodní slovo připravují biblisté Petr Sláma pro knihy Starého zákona a Jiří Mrázek pro knihy Nového zákona. Hudební doprovod sestavuje Rostislav Tvrdík a výtvarná díla k promítání připravuje Pavel Kalina. Biblický text čtou Lenka Zbranková a Zbygniew Kalina. Cyklus večerů Bible čtené bude pokračovat v kostele ve Střešovicích 17. ledna 2013 představením Abraham. Pro příští rok také jednáme o uvedení reprízy cyklu v Městské knihovně v Praze 1. Vznik pořadu finančně zajistila restaurátorská umělecká společnost Brandl s.r.o. Aktuální informace najdete na www.biblectena.cz Milena Nečásková