Sborník z kongresu s mezinárodní účastí. Brno,

Sborník z kongresu s mezinárodní účastí

Brno, 8.-10. 6. 2006 Česká farmaceutická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně Sekce dějin farmacie, Sekce přírodních léčiv Veterinární a farmaceutická univerzita Brno ­ Farmaceutická fakulta Univerzita Karlova Praha ­ Farmaceutická fakulta Hradec Králové a její středisko České farmaceutické muzeum v KUKSU Spolek farmaceutů v Brně SDVT při ČSAV ve spolupráci s Národním památkovým ústavem ­ územní odborné pracoviště v Brně

Kongres s mezinárodní účastí Georg Joseph Camel (1661­1706)

p. Josef Koláček, S.J. Jediný list z Manily Vlastnoručně psaná formule posledních slibů, které skládal G.J. Kamel 15. 8. 1696 v Manile (originál je uchováván v ARSJ v Římě) a rozsáhlé elogium P. Velarda S.J. na zesnulého bratra Kamela jsou východisky k načrtnutí duchovního profilu tohoto jezuitského bratra lékárníka, misionáře na Filipínách. Nejpodrobnější informace o br. Kamelovi podává P. Arcilla S.J. v dodatku elogií zesnulých misionářů S.J. na Filipínách, který uvádí jeho botanická díla publikovaná v Londýně, jeho styky s předními přírodovědci té doby od Holanďana William ten Rhyne, lékaře Dr Browna až po dva britské akademiky botaniky Johna Raye a Jamese Petivera. Jeho osobnost charakaterizuje Rayovým výrokem: „Kamel je neslavnější muž, jehož příroda (!) určila k tomu, aby udělal velké pokroky v dějinách botaniky a který si zasluhuje nesmrtelnou chválu“­ Jak úzkostlivě se královský akademik Ray vyhýbá jménu Boha! – Avšak bratr Georg Josef Kamel S.J. byl především misionářem, s cílem šířit Kristovo evangelium mezi pohany a pomáhat lidem, aby dosáhli svého životního cíle, pro který byli stvořeni „poznávat Boha, chválit ho, sloužit mu a tak spasit svou duši“ Po nástinu Kamelova života v české provincii S.J. – noviciát v Brně, působení v koleji v Jindřichově Hradci a v Českém Krumlově – tam za morové rány – jako lékárník a infirmář, cesta do misií na Filipíny, přes Španělsko, Atlantický oceán, do Mexika a z Acapulca přes Tichý oceán do Manily – je pozornost zaměřena na jediný Kamelův list, který napsal do české provincie S.J. (je uchováván v poškozeném stavu ve Státním archivu Brno). I ze zlomkovitých údajů, z toho co se dalo přečíst nebo vyluštit – se před námi rozvíjí život v manilské koleji S.J., kde měl svou lékárnu, botanickou zahradu bratr Kamel, kde léčil jak členy koleje, tak daleko více z celé Manily přicházející nemocné, odkud také posílal po lodích do Londýna své vylisované, nakreslené i popsané byliny a studie o nich. Vystupují docela živě jednotliví další čeští misionáři bratr Jan Haller SJ, P. Paravicini SJ, P. Schiermeisen SJ, P. Klein SJ, ale i další spolubratři, předčasně zesnulý Blasius Terrasiass, J. Aquado, J. Araeti. List je psán zpočátku latinsky, pak bratr Kamel přechází do španělštiny, kterou tlumočí zprávy z misií v Mexiku, pak přejde do němčiny – téměř nečitelný rukopis švabachem . V textu zmiňuje velké postavy P. Manuela De Boye a P. Luis de Moralese. Pozornost historika upoutá jméno bratra Augustina Woditzky SJ, bratra lékárníka v Klementinu, který je pravděpodobným adresátem Kamelova listu z Manily.

Václav Suchý, Ústav přírodních léčiv Farmaceutické fakulty VFU Brno Současný pohled na taxony zpracované G. J. Camelem Oslavujeme­li dnes řeholníka, misionáře a lékárníka Jiřího Josefa Kamela, musíme se vrátit do 17. století a připomenout si stav tehdejšího lidského poznání. Hlavním prostředkem k léčení nemocí byly rostliny, méně živočichové a minerály. Poznatky o léčivých rostlinách, se šířily pomocí herbářů a byly získány buď z vlastní zkušenosti, nebo sdílením na základě empirických poznatků. Lze se domnívat, že J. J. Kamel během svých studií čerpal z herbáře Petra Andreje Mathioliho (1558), který přeložil do češtiny Tadeáš Hájek z Hájku (1562) a později Daniel Adam z Veleslavína (1596). Nelze opominout Adama Zalužanského ze Zalužan a jeho latinské vydání Mathioliho herbáře (1592). Pro zajímavost uvádím, že v Trnavě (1591) vydává jezuita z vážené šlechtické rodiny Lukáč Pécsy knihu: Keresztyén szügeknek tisztességes Koszoroja avagy lelki füveskert (Úctyhodný věnec křesťanských děvčat aneb květinová duchovní zahrada). Čechy po převratu bělohorském upadly do pasivity, vědeckou tradici udržoval jesuitský řád. Jejím příslušníkem se stal J. J. Kamel – „coadjutor“ a řeholní bratr. Přes Mexiko, kde zahájil sběr rostlin, se přesunul na filipínský ostrov Luzon, kde konal jednak misijní poslání, jednak naplňoval lékárnickou profesi. Užíval evropská léčiva a doplňoval je domácími léčivými rostlinami, jejichž účinky prozkoumával. Založil 1698/99 i botanickou zahradu, měl odbornou knihovnu botanickou a lékařskou. Působil též jako ošetřovatel nemocných v kolejním lazaretu (od 1695), byl znám charitativní činností. Snažil se o systematickou klasifikaci rostlin. Kamelovo dílo sestává ze tří celků: z herbáře, kreseb a z tištěných publikací. Herbář je nejstarším tropickým herbářem, který založil Čech. Kamel nezapřel svoji profesi a v jeho práci se projevuje farmaceutický vztah k rostlině. To je patrné např. z kresby drogy Canellae albae cortex, kůry kanelly bílé, kde prezentuje vedle vlastní kůry ještě květ, plod a listy. Kůra obsahuje silici, používala se jako stomachikum, tonikum a aromatikum. Dalším příkladem je nákres Anacardii fructus, plody ledvinovníku. V mesokarpu obsahují balzám, který se používal jako vesikans, někdy též na bradavice a kuří oka. Mezi dalšími kresbami jsou uvedeny např. rostliny rodů Contrayerva, Corchorus, Curcuma, Cytisus, Ficus, Chrysanthemum, Garcinia, Rauwolfia, Scorpionera a Strychnos. Vedle rostlin zakreslil Kamel také živočichy, např. Cercopithecus Luzonis minimus. Většinu svých kreseb, méně herbářových položek, posílal Kamel k ověření totožnosti

nebo k identifikaci do Londýna. Při své objevné práci byl odkázán na spolupráci s Angličany Jamesem Petiverem a botanickou autoritou té doby Johnem Rayem. Význam přírodovědné činnosti českého misionáře J. J. Kamela je v tom, že přispěl svým pozorováním, svými kresbami k rozšíření a prohloubení poznatků o floře a fauně na Filipínách. Kamel je prvním Čechem, který se před Linném snažil o systematickou klasifikaci rostlin. Lze soudit, že mezi nimi byly vedle rostlin domácích i rostliny importované. Napsal první monografii o filipínské floře. Asi největšího uznání se mu dostalo od Linného, který jeho jménem pojmenoval jeden rod čeledi Theaceae, i když bezprostředně jeho poznatky nepoužil. V době Kamela byly kresby rostlin jediným způsobem, jak uplatnit porovnávací morfologii. Linné zavedl jako prioritní popis rostliny a obraz byl „pomocným dokumentem“. J. J. Kamel se nikdy nedočkal kladných ohlasů své činnosti, přesto je nutno ocenit vedle misijní činnosti také jeho pozorovací talent, dovednost věrně vyjádřit kresbou zkoumaný předmět a neobyčejné úsilí, nutné k dovedení snah k cíli. Farmaceutická fakulta VFU Brno dala zhotovit pamětní medaili J. J. Kamela, kterou připomíná tohoto významného brněnského misionáře a lékárníka. Lze si přát, aby nejen nositelé této medaile, ale všichni jeho profesionální následovníci byli důstojnými pokračovateli v poskytování zdravotní péče a šíření poznatků.

Luděk Jahodář, Univerzita Karlova Praha, Farmaceutická fakulta Hradec Králové, katedra farmaceutické botaniky a ekologie Rod Camellia L. – význam taxonu Rod Camellia byl poprvé uveden v díle C. Linného „Genera Plantarum“ roku 1737, v dalším svém díle „Species Plantarum“ jej však autor rozděluje na rody dva Camellia a Thea a zavádí druhový název pro čajovník čínský Thea sinensis. V roce 1818 jsou však oba rody opět spojeny pod společný název Camellia botanikem R. Sweetem. Koncem 19. století O. Kunze potvrzuje původní název pro druh čajovníku čínského ­ Camellia sinensis (L.) O. Kunze. Tak je opětovně připomenuta a potvrzena pocta Jiřímu Josefu Kamelovi (Georg Joseph Camel), brněnském rodáku, lékárníku a botanikovi, udělená C. Linném za jeho rozsáhlou badatelskou práci.. Rod Camellia obsahuje 50, někdy se uvádí i více, druhů vždyzelených keřů a stromů původem z tropické a subtropické Asie. Ekonomicky významné jsou druhy Camellia japonica L. s olejnatými semeny; Camellia oleifera C. Abel, druh se zvláště vysokým obsahem nevysychavého oleje v semenech; Camellia reticulata Lindl. – botanický druh poskytující genetický materiál pro další šlechtění okrasných forem; podobný význam má také Camellia saluenensis Stapf ex Bean; Camellia sasanqua Tumb. – též s olejnatými semeny, navíc okrasný druh; Camellia sinensis (L.) O. Kunze (Thea bohea) – zdroj kofeinu, základ skvostného nápoje včetně dvou variet: Camellia sinensis (L.) O. Kunze var. assamica (J.W. Mast.) Kitan a Camellia sinensis (L.) O. Kunze var. sinensis (Camellia thea Link, Thea sinensis L.) a Camellia x williamsii W.W. Sm. ­ pěstovaný okrasný kříženec. V druzích rodu Camellia bylo dosud popsáno více jak 90 chemických individuí – metabolitů sekundární látkové přeměny, mající charakter purinů, polyfenolů, saponinů, nebílkovinných aminokyselin, kumarinů a silice. Některé z těchto látek mají významnou biologickou aktivitu.a jsou používány v terapii tradiční i oficinální. Nicméně největší roli v dějinách lidstva sehrávají odrůdy čajovníků Camellia sinensis (var. assamica, var. sinensis).Čilé obchodování mezi jihovýchodní Asií a Evropou a později i jinými produkčními oblastmi vedlo k rozvoji námořní dopravy, výroby porcelánu, textilu, nábytku, produkci a obchodování s opiem, zpracování kovů, vojenství apod.

Václav Rusek, České farmaceutické muzeum, Farmaceutická fakulta UK Farmacie v dobělékárníka Camela Příspěvek se pokouší ukázat jak mohly vypadat reálie českého lékárenství v druhé polovině 17. století, se kterými se mohl Kamel setkat. Jakou podobu měla oficína, stojatky, léčiva a přípravky, literatura, se kterou studoval. Pokud to dovolí prameny, zaměří se i na předměty jezuitského lékárenství, které přesahují jeho dobu i místa pobytu. Pozornost je zaměřena především na obrazové příklady.

Karel Černý, Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK Kontagiózní teorie Athanasia Kirchera S. I. a její reflexe v Čechách Jezuitský řád se orientoval v době své první existence, tj. do roku 1773, především na misii vnější i vnitřní a asi nejdůležitějším prostředkem k naplnění tohoto záměru bylo školství. Proto jsou jezuité známi především jako pedagogové a misionáři. Položíme­li si tedy otázku jaký byl vztah jezuitů k medicíně, budeme se pohybovat v oblasti poměrně málo zmapované a pracovat spíše s náznaky a sporadickými prameny. Myslím však, že je možno tento vztah rozdělit do tří oblastí. Předně je to otázka jezuitů jako akademických lékařů a badatelů v příbuzných oborech. Dále se jezuité setkávali s lékařstvím nutně jako pacienti a konečně svůj velký (a dnes povýtce nedoceněný) význam má i jezuitská zázračná medicína ­ tedy uzdravující zázraky zprostředkované jezuitskými světci. Ačkoli prvně zmíněná oblast setkávání činnosti jezuitského

řádu je podle mého názoru (platí to pro českou provincii S. I.) nejméně obsáhlá, i zde najdeme materiály vztahující se k českým zemím. Athanasius Kircher byl beze sporu intelektuální veličinou poloviny 17. století. Byl polyglot a polyhistor s širokými zájmy i okruhem korespondenčních kontaktů. Vedle bádání v oborech jako je egyptologie či geologie se věnoval také medicíně a zprostředkovaně některým jejím technikám. Ve svém spisu Scrutinium physico medicum rozvíjel teorii, kterou znovu přinesl do raně novověké medicíny v 16. století Girolamo Fracastore, o tzv. kontagiích jako příčinách epidemických chorob. Kircher na základě vlastních pozorování a výzkumů dalších badatelů dospěl k závěru, že tato "kontagia" jsou živé organizmy a tím se zařadil mezi významné lékařské teoretiky raného novověku. Můj příspěvek přináší také doklad, že ačkoli teoretické úvahy římského jezuity nebyly v Praze bezvýhradně přijímány, alespoň se o nich ve zdejších akademických kruzích diskutovalo v kontextu dalších teorií o příčinách nakažlivosti chorob.

Ondřej Pokorný, FF UK, Ústav etnologie Etnobotanika v životěa díle J. J. Kammela Farmakologie a botanika, dva vědní obory, které se na přelomu 17. a 18. století teprve formovaly a vymezovaly své oblasti zájmu a metodologické postupy, byly hlavní náplní života brněnského rodáka, misionáře Tovaryšstva Ježíšova, Josefa Jiřího Kammela. Těmto dvěma vědním oborům zasvětil téměř celý svůj život a dosáhl v nich četných úspěchů a prvenstvích, která jsou v České republice doceňována teprve v poslední době. Chceme­li však hovořit o farmakologii a botanice v životě J.J. Kammela, měli bychom si alespoň v krátkosti představit tohoto významného moravského misionáře. J.J. Kammel se narodil 21. dubna 1661 v Brně, kde také v roce 1672 vstoupil do parvy gymnázia při tamní jezuitské koleji. Již od dětství se zajímal o léčivé rostliny a botaniku obecně, takže když v červnu roku 1679 dokončil gymnázium, rozhodl se dále studovat farmacii. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v Brně 12. listopadu 1682 jako bratr lékárník – ošetřovatel a po ukončení noviciátu působil krátce jako lékárník v jindřichohradecké řádové koleji. Z Jindřichova Hradce odešel v roce 1685 do řádové koleje sv. Víta v Českém Krumlově, kde ho také později zastihla zpráva o vyhovění jeho žádosti o vyslání do misií. 25. dubna 1687 se vydal na cestu do španělské Sevilly, kam putoval společně s dalšími jezuity ze Zemí koruny české vybranými pro misijní působení ve španělských koloniích (byli to J. Haller, A. Kall, J. Schirmeisen a J. Verdier). Jejich společná cesta vedla přes Janov, Cádiz a Sevillu do Veracruzu, kde se skupina rozdělila a misionáři směřující na Filipíny putovali dále přes pevninské Mexiko do Acapulka, Agadnu na ostrově Guam a 6. července 1689 připluli do Manily. Ihned po příjezdu se Kammel ujal práce lékárníka v manilské řádové koleji sv. Ignáce, kde také zřídil první stálou lékárnu. Od roku 1695 studoval tamtéž farmacii a téhož roku se stal vedoucím řádového špitálu. Zanedlouho po svém příjezdu na Filipíny však zjistil, že většinu naučených postupů přípravy a použití léků bude muset nahradit místními léčebnými postupy. Na vině bylo zdlouhavé a nespolehlivé spojení s Evropou, Novým Španělskem a ostatními španělskými koloniemi, které nemohlo s určitostí zaručit dodávku požadovaných léčiv. Informace zpočátku získával výše zmíněným studiem farmacie a také z dostupné literatury, kterou mu pomohl obstarat augustinián P. Ignacio Mercado, velký znalec filipínské květeny a vlastník mnoha knih pojednávajících o filipínských rostlinách. Další knihy mu zaslal Willem Ten Rhyne, holandský lékař a botanik žijící v Batávii (dnešní Jakarta) na Jávě. Kammelovi však tyto informace nepostačovaly a svůj zájem zaměřil na vlastní aktivní poznávání přírodnin filipínského souostroví. Při manilské řádové koleji založil studijní zahradu, kde pěstoval získané léčivé rostliny, které se snažil využívat při vlastních léčebných postupech a které také popisoval a zakresloval. A právě tato činnost dala vzniknout velkému množství kreseb, popisů a později také herbářových položek vypovídajících o Kammelově na tehdejší dobu výjimečném pozorovatelském a kreslícím talentu. Svá pozorování zprostředkovaně zasílal členům britské Royal Society of London for the Improvement of Natural Knowledge (známé jako Royal Society, takto také uváděna dále), v jejímž čele stáli J. Petiver a J. Ray, později Sir H. Sloane. Kammel tedy byl v korespondenčním styku s nejvýznačnějšími lékárníky a botaniky své doby, kteří byly členy Royal Society. Materiál pro svá pozorování získával Kammel dvěma způsoby – darem či vlastním terénním sběrem. Na základě rozsahu jeho díla se dá předpokládat, že velkou část popisovaných a zakreslovaných přírodních sběrů si obstarával sám při výpravách po filipínských ostrovech. Největší část zaujímaly sběry botanické povahy, ale všímal si také savců, hmyzu, mořských měkkýšů a minerálů. Současně nezapomínal ani na svoji práci v řádovém špitálu a svá přírodovědná pozorování dokázal realizovat současně s tímto náročným posláním. Mezi jeho největší botanické úspěchy patří popis a zakreslení rostliny Strychnos ignatia ­ filipínské obdoby jihoamerické koky, orchideje Phalaenopsis aphrodite (jím popsána jako Visco – Aloe Luzonis decima quarta), rostliny, které dal jméno Myrtillus bohemicus (dnes pod jménem Vaccinium myrtillus) = borůvka česká, chlebovníku Artocarpus heterophyllus a mnoha dalších. Jako první také např. pozoroval a zakreslil zakořeňování listu, věc do té doby považovanou za nemožnou. Mezi jeho prvenství dále patří zakreslení a popis tzv. chodícího listu ­ motýla z rodu Kallima, hmyzožravce z rodu Galeopitheca, létající ryby Hirundo luzonis, a mnoha jiných. Dokonce se pokusil navrhnout nové uspořádání rostlinných čeledí do tří základních tříd – bylin (Plantae humiles), dřevin (Arbores et Frutices) a lián (Plantae Scandentes). Základním určujícím kritériem mu byl celkový habitus rostliny a své třídy dále dělil na skupiny (čeledi). Přibližme si, alespoň v krátkosti, rozsah a povahu etnofarmakologického díla J. J. Kammela, které můžeme rozdělit do čtyř základních okruhů ­ herbáře, kresby, tištěné publikace a terénní sběry. Herbáře jsou s největší pravděpodobností nejstarším sběrem tropických rostlin prováděných obyvatelem Zemí koruny české a při sestavování svých mnohasvazkových pojednáních z nich vycházeli nejvýznamnější botanici a zoologové své doby. Např. J. Ray při psaní svého obsáhlého díla „Historia Plantarum , species hactemus editas aliasque insuper multas

noviter inventas & descriptas complectens“, (Vol. 1­3, Regiae Societatis Typographum, 1686­1704, London). Zpočátku Kammel vzorky rostlin sušil volně (prostorově) za přístupu vzduchu a jednalo se tedy o tzv. prostorové herbáře, ze kterých se, pokud je mi známo, nedochoval žádný exemplář. Herbáře z pozdější doby jsou již zpracovány klasickou metodou (lisováním) a z nich se také část dochovala. Byla totiž v majetku Sira H. Sloaneho (prezidenta Royal Society), který ji daroval do archivu The Bristish Museum a dnes se nacházejí v oddělení tzv. Sloanových herbářů v The British History Museum. Přesný počet herbářových položek ani bližší informace o herbářovaných rostlinách nejsou známy, informace získané z The British History Museum hovoří pouze o tom, že nejstarší herbářový list je datován 31. srpna 1699 a že přibližný počet rostlin je počítán v řádu několika set exemplářů. Kresby, resp. perokresby jsou velmi významnou částí Kammelovy pozůstalosti. Vyznačují se na tehdejší dobu nevídanou morfologickou přesností a reálně zachycují habitus popisovaných rostlin. Tímto svým přístupem se Kammel odlišil od tehdejší botanické ilustrace, která měla zamýšlené dílo především zdobit, popisně­morfologická stránka byla odsunuta do pozadí. Jeho kresby většinou zachycují listy, méně pak květy, plody či další části rostlin, což bylo poplatné tehdejšímu způsobu popisování rostlin. Dlužno dodat, že některé, především hmyz zachycující kresby, se snažil také dobarvovat. Velká část kreseb se ztratila již za jeho života, což bylo způsobeno zdlouhavým a obtížným spojením mezi Filipínami a Evropou. Také kresby Kammel zasílal členům Royal Society a také ony byly významným studijním materiálem pro nejslavnější botaniky své doby. Využil je např. Reede při sestavování mnohosvazkového díla „Hortus Malabaricus“, (12 Vol., Amsterdam, 1683 – 1703), Ray při psaní díla „Historia Plantarum…“ a také se některé objevily v Petiverově díle „Gazophylacei naturae et artis“ a v „Opera historiam naturalem spectantia“, ve kterém však byly překresleny, takže jejich identifikace vztahu ke Kammelovi je dnes téměř nemožná. Část kreseb byla poté odkoupena francouzským botanikem Antoniem Laurentem de Jussieu, avšak popisy kreseb zůstaly v Londýně pod názvem Kaymeliana miscellanea. Po Jussieově smrti byly kresby odkoupeny belgickým botanikem, hrabětem Alfredem de Limminghem, který je daroval jezuitské univerzitní knihovně v Lovani. Ta byla za 1. světové války zničena náletem německých letadel, avšak v jedné části knihovny byl koncem minulého století náhodně objeven soubor 242 Kammelových kreseb, dlouhou dobu považovaných za nenávratně ztracené. Tyto kresby však byly ještě před vypuknutím První světové války krátce převezeny do Londýna ke komparaci a tehdy bylo zjištěno, že se jedná o kopie části kreseb uložených v tamních archivech. Okolnosti vzniku lovaňských kopií nám pravděpodobně zůstanou navždy utajeny. V dnešní době jsou Kammelovy kresby uloženy na dvou místech. Část originálů kreseb je deponována ve fondech The British Library, druhá část kreseb se nachází v depozitářích botanického oddělení The Natural History Museum pod názvem „Camelli drawings of Plants of the Philippine Islands“. Z farmakologického hlediska je velmi zajímavý soubor 554 folií z fondů The British Library, jelikož většina vyobrazených rostlin je doplněna Kammelovými přípisky o možných způsobech lékařského využití zakreslených rostlin. Celkový počet dochovaných originálních kreseb přesahuje číslo jeden tisíc. Mezi Kammelovými tištěnými publikacemi zvláště vyniká první tiskem vydaná monografie o filipínské floře, „Descriptiones fruticum et Arborum Luzonis etc.“, p. 43 ­ 96, která vyšla jako příloha (Appendix I., II., in: Joannis Raii, „Acta Eruditorum“, Londini, 1705, p. 180 – 183) již zmiňovaného díla J. Raye „Historia Plantarum“. Mezi další významné práce můžeme také řadit pojednání o jím objevené rostlině Strychnos ignatia s názvem „De Faba S. Ignatii“, in: Philosophical Transactions, 1699, T. 21, p. 87. Celkem se dochovalo patnáct tištěných pojednání, dnes většinou uložených ve fondech britských muzeí. Kammelovy terénní sběry se nám bohužel nezachovaly. Obrovské množství přírodnin, které zasílal Ten Rhynemu, Petiverovi a Brownovi, nenávratně zmizelo v depozitářích světových muzeí nebo bylo poztráceno v běhu času. Je sice pravděpodobné, že v britských muzeích se některé jeho sběry nacházejí dodnes, ale jelikož byly před tím součástí rozsáhlých soukromých sbírek, kde geografický původ byl důležitější nežli jméno „donátora“, je potvrzení jejich vztahu ke Kammelovi dnes již neproveditelné. J. J. Kammel právem patří mezi velké osobnosti světové botaniky a farmakologie. Byl jediným českým systematickým botanikem předlinéovského období a také prvním Evropanem, jehož dílo o farmakologických účincích filipínských rostlin se dochovalo dodnes. Jako první Evropan zaznamenal a popsal několik desítek druhů filipínských rostlin, mnohé druhy hmyzu a mořských měkkýšů. Jeho pozůstalost, dnes deponována v archivech mnoha evropských institucí , prokazatelně obsahuje více než 1.200 kreseb, více než 300 herbářových položek a více než 15 odborných pojednání. Velikost díla ještě více vynikne pokud si uvědomíme, že Kammel neměl žádné odborné botanické vzdělání a že současně zastával funkci vedoucího řádového špitálu a lékárny. V dějinách botaniky 17. a 18. století mu po zásluze patří jedno z předních míst, které si zasloužil nejen pro své rozsáhlé vědomosti, ale také prostřednictvím svých dokonalých kreseb, které ve své době představovaly vrchol botanické ilustrace. Bohužel, Kammelova farmakologická práce byla náhle přerušena amebiázou, průjmovým onemocněním z kontaminované pitné vody, kterému podlehl ve věku 45 let v Manile. Jeho památku a význam nám však bude navždy připomínat stálezelený subtropický keř s nádhernými květy, kamélie (Camellia japonica), kterou na počest díla a osobnosti J.J. Kammela pojmenoval při své latinské klasifikaci rostlin Carl Liné. BIBLIOGRAFIE A. Prameny Archivo General de Indias, Sevilla Fondos: Casa Contratación (C.C.) Filipinas

B. Literatura Entner Josef, Georgius Josephus Camel, Refugium Velehrad – Roma, Velehrad, 1997 Fechtnerová Anna ­ Kašpar Oldřich, Checos, moravos y silesios en el Nuevo Mundo en los siglos XVII. y XVIII., Annals of the Náprstek Museum, Praha, 15 / 1988 Gicklhorn Renée y J., Georg Joseph Kamel S.J., Eutin, 1954 Kalista Zdeněk, Cesty ve znamení kříže, Vyšehrad, Praha, 1947 Koláček Josef P., 200 let jezuitů v Brně, Refugium Velehrad – Roma, Velehrad, 2002 Kunský Josef, Čeští cestovatelé I., Orbis, Praha, 1961 Ryneš Václav, Los Jesuitas bohémicos trabajando en las misiones de America Latina después de 1620, Ibero­Americana Pragensia, V / 1971, s. 193 – 201 Volf Miloš B. Dr., Brněnský rodák, Jiří Camel, botanik na Filipínách, Časopis vlasteneckého spolku musejního v Olomouci, 1939, roč. LII, s. 117 – 140

Josef Entner, U kulturního domu 569, 264 01 Sedlčany Jiří Josef Camel – lékárník a botanik V roce 1989 uplynulo tři sta let ode dne, kdy lékárník a botanik Jiří Josef Camel, původem z Brna, dorazil na místo svého určení, na Filipínské ostrovy. Z jeho životopisných dat víme, že se narodil 21. dubna 1661 v rodině postřihačského Mistra1), vystudoval jezuitské gymnázium v Brně2), vstoupil do jezuitského řádu a jako bratr laik pracoval v kolejní lékárně. Od mládí projevoval zájem o přírodu a používání vegetábilií ve farmacii a lékařství. Během noviciátu (1682 až 1684)3) žádal o vyslání do misií. vynikal pílí a odbornými znalostmi, takže byl za svého působení v lékárnách v Jindřichově Hradci a v Českém Krumlově příznivě hodnocen v kolejních análech4). Po dohodě obou Habsburků vládnoucích ve Španělsku i v Rakousku mohli se hlásit do misií ve španělských zámořských državách také dobrovolníci z české a rakouské provincie5). Mnoho Čechů a Moravanů se tak dostalo do nejrůznějších končin tehdy známého světa. První skupina misionářů odjížděla z Čech v roce 1678, další následovaly v letech 1684, 1686, 1687, 1692 a 1693. J. J. Camel dostal povolení k odjezdu v roce 1687. Odplul v květnu 1687 se skupinou pěti jezuitů6) z Janova lodí do Sevilly, kde se shromažďovaly výpravy doMexika, Jižní Ameriky a na Tichomořské ostrovy. V Seville strávil Camel celý rok učením se španělštině a přípravou na činnost v misijním lazaretu. V srpnu 1688 vyplulo pět galeon s jednačtyřiceti jezuity pod vedením otce Baraony7) z Cadizu přes Kanárské ostrovy do Veracruzu v Mexiku. Plavba trvala tři měsíce.Ve Veracruzu se osm misionářů určených pro Mariánské a Filipínské ostrovy vydalo na mezcích do Acapulca, přístavu na tichomořském pobřeží. Z těchto osmi bylo šest kněží a dva bratři laikové, oba lékárníci, Jan Halley a Jiří Camel. Manilské galeony, jímž velel kapitán Corrado, vypluly pak v prosinci 1688 na osmi­ měsíční dobrodružnou cestu k Mariánským ostrovům, kam dorazily v květnu 1689. Na Filipíny cestovali zbývající misionáři, dva kněží a lékárník. Dne 6. července 1689 vystoupili v Manile7). J. J. Camel vykonával v Manile Funkci apothecaria, infirmaria – ošetřovatele nemocných a medicusa). Příroda s bujnou vegetací a používání mnoha léčiv rostlinného původu, touha a snaha poznat těchto léčiv co nejvíce a orientovat se v ohromném množství dosud neznámých druhů nutila Camela ke studiu, botanizování, třídění, zakládání sběru přírodnin všeho druhu a nakonec k odborné literární práci. Za sedmnáct let svého pobytu na Filipínách podnikl několik cest po ostrovech, sbíral, kreslil a popisoval floru i faunu, naučil se domorodému jazyku, tagalogštině, založil botanickou zahradu, kam shromažďoval ukázky flory celého souostroví. Z vizitačních zpráv správců provincie je známo, že se svědomitě staral o zajišťování potřebných zásob v kolejní lékárně, pracoval neúnavně v nezvyklých podmínkách subtropického podnebí. Při různých epidemiích a živelných pohromách osvědčil svou vytrvalost, rozhodnost a obětavost, když často musel nahrazovat práci chybě­ jícího felčara. V srpnu 1696 složil slavnostní řádový slib v kostele San José v Manile9). J. J. Camel zemřel ve věku čtyřicetipěti let, dne 2. května 1706 na amoebovou dysenterii. Ještě po deseti letech, v roce 1716, byla památka tohoto lékárníka v místě jeho působení natolik živá, že španělský jezuita P. Pedro Murillo Velarde napsal po návštěvě manilské koleje ve své „Historia de la Provincia de Filipinas“ Lib. IV. cap. 27, n. 892­4 pochvalný nekrolog. Jediná zachovalá korespondence J. J. Camela s osobitostmi tehdejší vědy je psána Latinsky10). Obsahuje šestnáct dopisů z let 1695­1705, z nichž se dozvídáme, že Chmelovy botanické práce byly psány latinsky a vesměs zasílány do Londýna, kde byly též uveřejněny. Anglický botanik Ray zahrnul Camelovi práce do své „Historia Plantarum“ vydané v roce 1704. Prací je celkem devatenáct. Jejich témata jsou botanická, zoologická a mineralogická. Camelovo dílo i jméno11) je nejvíce známo v zahraničí nežli u nás. Ray považoval Camela za Němce, Francouzi se domnívali, že „otec Camile“ byl Francouz, Linné uctil Chmelovu práci pojmenováním okrasného japonského keře z rodu čajovníkovitých „Camelia japonica“. Ve své „Critica botanica“ ve stati „Jména významných botaniků“ uvedl Camela jako Angličana12). Němci si přivlastňují Camela, stejně jako řadu jiných misionářů z Čech a Moravy, aniž berou na vědomí, že v pobělohorské době byla rekatolizace našich zení v německých rukách, českým králem byl Němec, a že národnost jedince v mezinárodní řádové společnosti i hovořící latinsky byla bezvýznamná. Československá farmaceutická a botanická veřejnost však bude Jiřího Josefa Camela vždy považovat za příslušníka našeho národa nejen pro zmínky v historickém materiálu ( např. o tom, že „hovoří moravsky“)4), nebo že pojmenoval jistou rostlinu na Filipínách „Myrtillus bohemica“ pro podobnost plodů s borůvkami), ale i pro jeho původ s česky hovořícími

přáteli. Camelovo dílo můžeme rozdělit do tří celků: herbáře, kresby a tištěné publikace. Herbář je historicky cenný tím, že je to první herbář sbíraný příslušníkem našeho národa v subtropickém pásmu. Vznikal přibližně v letech 1694­1700. Dnes je součástí tzv. Sloaneových rukopisů uložených v Britském muzeu v Londýně. V roce 1939 ho studoval a popsal Volf14). Konstatoval, že je, bohužel, v dosti chatrném stavu, který nedovoluje přesné určení většiny rostlin. Nejcennější částí Camelových prací jsou jeho kresby tuší vedené jednoduchou linií. V tehdejší době měl obraz prvořadý význam, protože popis rostliny postrádal přesnosti a ustálenosti výrazů a používal příměrů ke všeobecně známým typům. Camelovy kresby nebyly vydány spolu s textem. Tím je vysvětleno, proč Linné, opírající se ve svých pracích o díla ilustrovaná, nebral na Camela ani Raye ohled. Osud kreseb byl podivuhodný. Již za Camelova života se jich mnoho ztratilo cestou z Filipín do Londýna. Anglické a nizozemské lodi pluly na Dálný východ kolem Afriky k indickým břehům a odtud na Jávu (Indonésie). Plavba trvala dvanáct měsíců, mnohdy ještě déle. Lodi byly přepadávány a často potopeny. Ray zamýšlel vydat Camelovy kresby jako další doplňkový svazek „Historia Plantarum“10), avšak pro finanční potíže k uveřejnění nedošlo. Petiver10) vybral z kreseb ty nejexotičtější a spolu s kresbami jiných autorů je uveřejňoval v časopisu „Gazophylacei naturae et artis“, což byl jakýsi atlas, oblíbená beztextová obrazová publikace. Rytiny zhotovil rytec Sutton Nichols. Z Petiverova majetku se dostala část Camelových kreseb, celkem dvěstěšedesát kusů, do majetku francouzského botanika de Jussieua15), který pokládal tuto kolekci za nejvzácnější kus své knihovny. Jelikož chyběl text ke kresbám, pečlivě je studoval, část rostlin určil a připsal své poznámky. Po smrti de Jussieuově zakoupil celou jeho knihovnu belgický hrabě Alfréd de Limminghe, nadšený botanik­amatér. Tento mecenáš pak odkázal v závěti svou knihovnu jezuitské koleji v Lovani (Leuven, Belgie), která se později stala součástí univerzitní knihovny. Za první světové války zničili Němci bombardováním značnou část univerzitního komplexu a požár zničil údajně i Camelovi kresby. Zbývajících více než čtyři sta kreseb z majetku Rayova a Petiverova zůstalo dodnes uloženo v Britském muzeu spolu a korespondencí ve svazku označeném „Kazmeliana miscelanea“. Camelovi práce uveřejněné Rayem se zpočátku obracely z pochopitelných dovodů k farmaceutické praxi. Z této oblasti byl nejcennější popis plodů „Strychnos S. Ignatii“, S nímž se Evropa Camelovým přispěním seznámila poprvé. Později se Camelův zájem a rozšířil na celou floru Filipín. Nejzajímavějším pokusem jeho botaniky je systematická klasifikace. Je to první pokus v době před Linneem. Všechny rostliny jsou zde rozděleny do tří tříd: Planta Humiles (byliny), Arboret et Frutices (dřeviny) a Planta Scandentes (liány). Třídy se dále dělí na skupiny (Sectiones). Jednotlivé rostliny jsou charakterizovány podle celkového habitu, který není analyzován. Tím se stává diagnóza velice stručnou a jednoduchou. Je pouze doplňkem obrazu. Camel popisuje hlavně listy, což je u tropické vegetace pochopitelné pro jejich nápadnost. Květů si téměř nevšímá. V nomenklatuře uvádí názvy domorodé, synonyma indická, malajská, čínská, španělská, latinská. Zoologické práce nedosahují v textu ani v kresbě prací botanických. Jsou však důležité tím, že jsou prvním, i když kusým zpracováním filipínské fauny. Botanickým výzkumem Filipínských ostrovů se před Chmelem zabývalo několik Španělů17). Jejich práce jsou menšího rozsahu ve formě rukopisných traktátů s řadou nedostatků, jimiž se vyznačovaly všechny podobné práce v období před Linnéem. Zdá se, že Camel díla svých předchůdců neznal. Po Camelově smrti v roce 1706 nezůstala na Filipínských ostrovech žádná pozůstalost. Když pak byla po stotřiceti letech podrobně zpracována filipínská flora (A. Blanco: „Flora de Filipinas“, Manila 1837), necitoval v předmluvě autor Camela proto, že jeho dílo neznal. Teprve Angličan J. Merril upozornil na Camelovu literární činnost ve své „Flora Philippinensis“ (Manila 1918), ve stati „Species Blancoanae“. V Čechách se veřejnost poprvé o Camelovi dozvěděla od Karla Slavoje Amerlinga (1807­1884), lékaře, filozofa a pedagoga, ve 4. svazku časopisu „Promyslný posel“, kde vyjádřil kuriózní domněnku, že Camel se původně jmenoval Velbloud a že kamélie by se měla jmenovat velbloudka. Jan Svatopluk Presl (1791­1849), univerzitní profesor, přírodovědec, zakladatel českého botanického názvosloví, citoval s buditelským nadšením Amerlinga ve „Květech“ v roce 1840).Význam Camelovy osobnosti je veliký. První seznamoval přírodovědeckou veřejnost s florou a faunou Filipín na vědeckém základě. Přesto, že neměl univerzitní vzdělání, svou pílí, inteligencí, nadáním a zručností zastínil řadu součastníků. Evropská medicína a farmacie poznaly díky jeho zkušenostem dosud neznámé drogy a jejich účinky.Touto vzpomínkou na lékárníka a botanika vzdáváme čest a úctu jeho památce. Závěrem bych si dovolil ještě doplnit: V publikacích připomínajících Camelovo dílo bývá používáno jako ukázek jeho kreseb a několika stejných exemplářů, jejichž počet není větší než osm, devět. Dříve byla důvodem jejich relativní nedostupnost (Londýn) a způsob reprodukce. Moderní způsob pořizování faksimilií přesnou, rychlou a nenáročnou metodou Xerox­Rank­Systemem mne přivedl k pokusu získat z Camelových kreseb jiné, dosud neznámé a neuveřejněné exempláře. Nežli jsem se odhodlal požádat o pomoc v Britském muzeu, požádal jsem Katolickou univerzitní knihovnu v Lovanio o potvrzení zprávy, že požárem po bombardování byly Camelovy kresby zničeny. Po několikaměsíčním korespondování jsem dostal překvapující zprávu. Za ostřelování města v roce 1914 přemístili lovančtí jezuité prozíravě řadu vzácných rukopisů a knih (hlavně prací příslušníků svého řádu) z univerzitní knihovny do své koleje. Valná část budov starobylé univerzity, založené v roce 1426, byla zdemolována. Poválce došlo k obnově, knihovní fondy byly znovu doplňovány, jezuité vrátili rukopisy. Camelovy kresby byly mezi zachráněnými cennostmi! V meziválečném období, a vlastně až dodnes, se u nás nikdo, kupodivu, o osud kreseb nezajímal, zřejmě pod dojmem zpráv o jejich zničení. Laskavostí a ochotou ředitele oddělení vzácných rukopisů lovaňské univerzity pana Coppense a za přímluvy ředitele univerzitní lékárny pana Raymarkerse jsem nakonec dostal dvacetpět faksimilií namátkově vybraných kreseb, což je 10% z celkového počtu. Domnívám se, že věnováním těchto faksimilií do majetku farmaceutické fakulty University Karlovy v Hradci Králové, kde budou nejvhodněji uloženy, mohu přispět k zachování památky na život a dílo Jiřího Josefa Camela.

LITERATURA A POZNÁMKY 1. Měst. arch. Brno, matrika pokřtěných fary u sv. Jakuba, sv. VIII. Str. 721. 2. Matrika žáků gymnasia SJ Brno, r. 1673­1679. 3.Catal. trien. Coll. SJ Brunnae 1682, Boh. 90, ff 540, 541. 4.Catal. trien. Coll. SJ Novodom. 1686, Boh. 22, pag. 95, v. 9. Catal. trien. Coll. SJ Crumlowii 1687, Boh. 90, ff 573, 599 v. 5.Česká provincie jezuitského řádu se sídlem v Praze zahrnovala tehdy Čechy, Moravu a Slezsko. 6. Byli to:Johann Verdier z Klagenfurtu (1655­1727). P. Adam Fridrich Kall z Chebu (1657­1702). P. Johan Keller z Chomutova (1659­1697). P. Johann Schirmeisen z Prahy (1657­1729). fr. Jan Halley z Hradce Králové (1662­1694). 7. Archivum Romanum Soc. Jesu Roma: Catal. Philipp, 4. ff 86,88,90,92,94,96. Catal. Philips, 2. f 471 v. n. 121, ibis. F. 493 n. 116. Catal. Hisp. 58, f 406. Hirst. Soc. 51. p.124. (Laskavostí Rev. P. F. Edvarde, SJ F. S. A., F. R. Hist. S.) 8.Gickelhorn, J. und R.: „G. J. Kamel, Apotheker, Botanikem, Arzt u. Naturforscher der Philippineninsem“Eutin 1954. 9. Slib je psán vlastnoručně Camelem španělsky. Je to jediný rukopisný doklad zachovaný v Arch. Rom. SJ. (viz pozn. 7). 10. Camel korespondoval s těmito přírodovědci: ­ Brown, Samuel (x – 1700), Angličan, lékař Východoindické Společnosti ve Fort St. Georgie v Madrasu (Indie), sběratel přírodnin, botanik, přítel Petiveruv (viz. níže). ­ ten Rhyne, Willem (1647­1701), Holanďan, lékař, inspektor leprosních stanic v Batavii (dnes Djakarta, Indonésie), botanik amatér, vyměňoval s Camelem herbáře a doporučil mu, aby své sbírky zasílal Brownovi. ­ Petiver, James (1663­1712), Angličan, lékárník v Londýně, zakladatel přírodovědeckých sbírek, zakladatel botanické zahrady v Chelsea, člen Royal Society, vydavatel věd. časopis.“Philosophical Transactions“, „Museum Petiveranum“ a „Gazophylacei nature et artis“ (1702­1709). Byl přítelem a spolupracovníkem Rayovým, jemuž dodával materiál k „Histor. Plantarum“. ­ Ray,John (1628­1705), Angličan, přírodovědec, (doktorát Cambridge 1644), cestovatel, člen Royal Society, ve své době nejuznávanější kapacita v botanice. První třídil rostliny na jedno a dvouděložné. Camelovi práce cenil vysoko a obdivoval jeho pracovitost. Je autorem„Methodes Plantarum“ (1682). „Historia, Plantarum“, 2 svazky (1686­1687), (Camelovi práce obsahoval 3. svazek, vyd. 1704 jako doplněk). Synopsi Methodica Stirpium Britannicarum“ (1690). ­ Bulkley, Edward (1651­1714), lékař, nástupce Brownův (po jeho smrti) v Madrasu, botanik a sběratel. Pokračoval v korespondenci s Chmelem a Petiverem 11. Jméno bývá psáno nejrozmanitějším způsobem: Camelius, Camel, Camelus, Camelli, Camille, Kamel, Kammel, Kameel, Käml. 12. Linně: „Critica botanica“, Lordon 1938 (angl. Překlad od Sira Art. Horta). 13. Sloane, Sir John (1660­1753), Angličan, šlechtic, lékař, náruživý sběratel přírodověd. rukopisu, knih a herbářů. Po Newtonovi se stal prezid. Royal Society. Z cest po Evropě a Západoind. soustroví přivezl rozsáhlé sbírky, jež umístil v soukromém muzeu svého přítele Sira Williama Courtona. Po smrti Sloaneově přešlo muzeum do majetku státu a stalo se základem Britského muzea. Podle katalogu z r. 1782 obsahovaly sbírky 50 tisíc knih a přes 4 tisíce rukopisů. 14. Volf, M.B.:Brněnský rodák J. Camel, botanik na Filipínách. Časop. vlast. spol. muzejního, Olomouc 52, (1939), č.195 a 196, 117­140 (Zvl.otisk). Jsou zde uveřejněny ukázky z herbáře a 6 kreseb Camelových. 15. Jussieu de Ant. Laureát (1748­1836), Francouz, botanik, zakladatel Přirozené soustavy rostlin. 16. Plody liánovitého keře Strychnos multiflora B. (kulčiby mnohokvěté) jsou dužinaté bobule s 24 velkými vějčitými semeny, jímž se říkalo Saneti Ignatii (boby sv. Ignáce). Semena obsahují strychnin, brucin a loganin, jedy centrál. nerv. systému. Z téhož rodu Loganiaceae je Strychos Nux vomica L. (kulčiba obecná), jejímž semenům se říká dávivé ořechy. Již v r. 1689 byla semena sv. Ignáce doporučena Jon Bohnem (1640­1708) v Německu k zařazení mezi léčiva a v 18. stol. byla uváděna v řadě lékopisů (Francie, Španělsko, Mexiko, Venezuela, Chile, Argentina). Ignác z Loyoly (1491­1556) byl jedním ze zakladatelů jezuitského řádu (1534). Po smrti byl prohlášen za svatého. 17. Valencia de, José: „ Flora de Filipinas“ (1669), Alcina, J.: „Historia natural del sitio“ (1668).

Raquel A. G. Reyes, Department of Southeast Asia, SOAS, University of London Rostliny, hmyz a příšery : Camelův rukopis v Londýně V roce 1687 byl G.J.Camel poslán do španělské kolonie na Filipínských ostrovech, kde sloužil jako mnich do své předčasné smrti v roce 1706. Během doby, kterou strávil na filipínských ostrovech, byl Camel neúnavným sběratelem flory a fauny, jež vylíčil s pozoruhodnou dovedností v obsáhlé sérii kreseb, které byly překvapivě v provedení indiánského inkoustu a barev a byly doplněné detailními popisy. Zatímco žil na Filipínách, udržoval Camel živou korespondenci s vedoucími botaniky a přírodními vědci jeho současnosti, včetně průkopnického holandského doktora Willéma Ten Rhijne v Batávii. Udržoval také styky s Anglií ­ Johnu Rayovi a Jamesi Petiverovi z Královské společnosti zasílal své sbírky a probíral s nimi své objevy, takto je seznamoval s dosud neznámou florou a faunou souostroví. John Ray se rozplýval nadšením při představování objevů Camela Hansovi Sloane v roce 1700: „Nemohu uvěřit, ale podívám­li se na tyto objevy jako výsledek Prozřetelnosti, že byl stvořen muž tak obdařený schopnostmi v rostlinách, žádám ho k pátrání, načrtávání a popisům rostlin rostoucích v tak vzdálených částech světa, a dávám ve prospěch jejich umění a užitek.“ Publikace Camelovy Historia Stirpium Ins. Luzonis et reliquarum v ve třetím dodatku Johna Raye Historia Plantarum (1702) zabírala 96 stránek. Camelovy botanické kresby a detailní poznámky, stejně jako sbírka květinových a zvířecích vzorků, reprezentuje první sérii pátraní do botanického a zoologického života nacházejícího se na Filipínském souostroví. Tento skript načrtne nejdříve neobvyklou sbírku Camelových rukopisů, které jsou uložené v Hans Sloane Sbírce v Britské knihovně a přírodním historickém muzeu v Londýně. Zabírají tisíce stránek, Camelovy kresby zobrazují stromy, rostliny a keře, listy, plody, semena, houby, trávy a kapraďorosty. Kromě toho jsou tu sekce, kde se soustředil na korály a konchylie, zatímco dva neobyčejné oddíly jsou věnované zoologii. Tato přednáška má za cíl zdůraznit fenomenálnost Camelova intelektuálního počínání a filosofického zkoumání a všeobecně ukázat jak mnoho vděčíme ranému vědeckému evropskému porozumění přírodnímu světu a vskutku záleželo na rozhodujícím stupni, na výzkumu přineseném těmito lidmi z Asie.

Peter Boomgaard, KITLV, Leiden ­ University of Amsterdam Potraviny, horečka a svět květin: Rumphius a indonéské souostroví v 17.století Georg E. Rumph, známý spíše jako Rumphius, byl slavný kolega botanik a starší současník Camela. Rumphiusův výzkum zahrnoval oblast blízkou Filipínám­ Amboina, část Moluccos. Avšak, jeho botanická práce zahrnovala mnohem větší oblast, v současnosti většinu Indonésie a Malajsie, kterou by nyní zkoumalo 20 specialistů z Filipín. Rumphiusova cesta k botanice byla odlišná od Camelovy. Rumphius přicestoval do Indie jako voják, ve službách Západoindické společnosti, stal se byrokratem, když měl prostor, věnoval se, sice ne moc dlouho, botanice a dalším tématům náležejícím k poli přírodní historie. Rumphius byl jeden z mnoha výzkumníků nebo spíš jeden se zájmem o botaniku operujícím v privilegované oblasti Západoindické společnosti stejně jako Bontius (Java), Van Rheede tot Drakestein (Malabar), Hermann (Srí Lanka) Společně položili základy pro budoucí práci, včetně Linného. Ve svých podkladech se budu soustředit na témata, která Rumphius zdůrazňoval ve svých popisech rostlin, které byly publikovány posmrtně v jeho Herbarium Amboinense v sedmi svazcích. Hlavní elementy se kterými budu pracovat jsou léčivé vlastnosti rostlin, které popsal včetně toho, jak byly užívány ranhojiči a léčiteli a jejich role jako potenciálních komodit obchodu a možných druhů zboží ve světě.

XLVI. symposium z dějin farmacie a veterinární medicíny Lucie Nedopilová, Lékárna U bílého lva, Černokostelecká 154, Říčany III. Mezinárodní farmaceutická výstava Druhá polovina 19. století byla dobou výstav. Na začátku byly Světová průmyslová výstavy v Londýně 1851 nebo Hospodářská výstava v Paříži 1855. Výstavy měly rozsah zemí, spolků nebo oborů a dávaly možnost poznat nové materiály, produkty i technologie. Podněcovaly odbyt výrobků i zavádění technických a technologických inovací. Tento trend se nevyhnul ani farmacii v Rakouské monarchii, jejíž součástí byly i České země. I. Mezinárodní farmaceutickou výstavu uspořádala Österreichische Pharmazeutische Gesellschaft v srpnu 1883 ve Vídni. Poprvé tak dostali lékaři, farmaceuti i veřejnost možnost seznámit se s novinkami v oblasti léčiv, zdravotnické a ošetřovatelské techniky, s vybavením lékárenských pracovišť. Zúčastnilo se jí 320 vystavovatelů ze 17 států. II. mezinárodní farmaceutická výstava se konala na počest 25­letého trvání České farmaceutické společnosti v Praze od 15. srpna do 15. září 1896 ve výstavním paláci v Královské oboře. Ku příležitosti výstavy byl vydán český a německý katalog vystavovatelů, několik druhů pohlednic, pamětní medaile, diplomy a umělecký plakát. Zúčastnilo se jí 545 vystavovatelů z 20 států(4). V první polovině 20. století zájem o pořádání mezinárodních výstav začal pomalu klesat. Pro farmaceuty byla významná farmaceutická výstava v Haagu v září 1912, kde se konala ustavující valná hromada Mezinárodního Farmaceutického Svazu (FIP)(1). Poslední významnou událostí před vypuknutím I. světové války se stala III. Mezinárodní farmaceutická výstava v září 1913. III. Mezinárodní farmaceutickou výstavu uspořádala opět Österreichische Pharmazeutische Gesellschaft ve dnech 6. – 28. září 1913 ve Vídni pod záštitou arcivévody Karla Františka Josefa. Výstava se konala ve 12 výstavních sálech c. k. Vědecké společnosti(2). Pro vystavovatele a jejich exponáty bylo utvořeno 9 tématických skupin(2). I. skupina zahrnovala léčiva (159 účastníků), II. skupina: zařízení lékáren (62 účastníků), III. skupina: obvazy, chirurgica, ošetřování nemocných (23 účastníků), IV. skupina: léčivé prameny (27 účastníků), V. a VI. skupina: přístroje a pomůcky pro výrobu chemických a farmaceutických preparátů (28 účastníků), VII. skupina: Farmaceutická a jiná odborná literatura a časopisy (12 účastníků), VIII. skupina: Farmaceutické korporace (4 účastníci), IX. skupina: Historie (38 účastníků). Celkem se výstavy účastnilo 336 vystavovatelů z 14 zemí. Zástupci z Čech neměli samostatnou část expozice, což velice špatně hodnotili čeští lékárníci, kteří výstavu navštívili(3). Čeští lékárnici zaslali ku příležitosti zahájení výstavy blahopřejné telegramy a z Píseckého grémia lékárníků se tohoto zahájení účastnil starosta. Přesto celá výstava odrážela negativní vliv politické situace před I. Světovou válkou. Za české vystavovatele lze jmenovat např.: Bratři Janouškové, J. Kolář, H. Rüdiger, Fr. Starý, F. Vítek, E. Žižka(3). Z exponátů převažovali historické lékárnické speciality, které zaplnili podstatnou část expozice I. skupiny(2). Podstatnou část historické skupiny IX. tvořila lékárna arcivévodkyně Klaudie z Medici, zámecká lékárna z Tyrol, alchymistická laboratoř, obraz „Kristus – lékárník“ a vývěsní štít lékárny „u dobrého červa“, které se již vystavovali na I. Mezinárodní farmaceutické výstavě ve Vídni, 1886(3), což nebylo pro návštěvníky novinkou. Z českých lékárníků se v této skupině prezentovali lékárník E. Klötzer z České Lípy, lékárník Stancl z Uh. Hradiště, lékárník H. Schmidt z Tachova. Obecně lze říci, že celá výstava obsahovala velice málo nových léčiv či moderních přístrojů v porovnání s výstavou I. v roce 1883(3). LITERATURA A PRAMENY: 1.Časopis českého lékárnictva, číslo 24, rok 1912, str. 422 – 423 2.Offizieller Katalog und Führer, Wien 1913 3.Lékárnické listy, číslo 20, ročník VIII., rok 1913, str. 174 – 176 4.Katalog vystavovatelů, Praha 1896

Martina Lisá, Lékárna Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Historie a současnost ústavních lékáren Nemocniční (ústavní) lékárny mají své kořeny již v 10. až 13. století n.l., a přestože dalším vývojem byly rozděleny na čistě ústavní a nemocniční lékárny, jejich historie je velmi zajímavá. V 10.století došlo k rozvoji feudalismu a s ním bylo spojeno i upevňování církevního vlivu. Právě příslušníci mnišských řádů, kteří studovali především na evropských vysokých školách v Salernu a Montpeliae, byli pověřováni vedením klášterních lékáren (Infirmárií) proto že k všeobecnému vzdělání patřilo i studium medicínských věd. Z „Infirnária“ se vyvinuly nejprve domácí klášterních lékárny a později ústavní a veřejné klášterní lékárny. Zabezpečovaly léčení především pro feudální panstvo a obyvatele kláštera.

Postupem času a epidemií se však jejich činnost stávala stále více charitativní. Nemalou měrou k tomu přispělo i rozšíření sítě veřejných lékáren ve 2.polovině 13. století, které převzaly movitou klientelu a klášterní lékárny se staly domácími lékárnami tzv. „hospitálů“ (domus hospitalis), původně sloužících jako útulky a přechodné ubytování pro pocestné, poustevníky a kupce. Později byly tyto hospitály zřizovány i ve městech a byly většinou také ve správě řádů. V době epidemií sloužily jako útulky pro nemocné a později i přestárlé nemajetné občany. Speciálními zařízeními byly domy pro malomocné tzv. „leprosária“ (Domus leprosorum). S rozvojem sítě veřejných lékáren však význam jejich přímé dispenzační činnosti spíše upadal. Svou renesanci však slavily klášterní lékárny v letech 1620 – 1740 a to především díky pobělohorskému posílení pozice jezuitů a upevňování jejich moci prostřednictvím reformačního hnutí. Prodejem různých „specialit“ (jezuitský prášek nebo čaj atp.) si dobře přivydělávali. Proti tomu ostře protestovali městští veřejní lékárníci, pro které byly tyto klášterní lékárny velkou konkurencí. V letech 1773 – 1784 byl zrušen jezuitský řád a generální zdravotní normativ Marie Terezie z roku 1770 upravil práva k provozování veškerých typů lékáren. Od této doby mohli oficiálně provozovat klášterní veřejné lékárny jen milosrdní bratři, kteří měli tuto svou činnost jako poslání. Ostatní klášterní lékárny zůstaly součástí klášterních zdravotnických zařízení, ale bez práva veřejného prodeje. Musely však být vedeny patřičně vzdělaným členem řádu, nebo civilním provizorem. Některé řády lékáren pronajaly. Své speciality však řády prodávaly veřejnosti i nadále (např. Boromejky) s tichým souhlasem úřadů. Nově vzniklý československý stát v roce 1918 převzal původní model rakouského dělení lékáren. Kromě veřejných (radikovaných a reálných) lékáren, které byly přístupné všemu obyvatelstvu, to byly i lékárny ústavní. Byly určené jen pro omezený okruh pacientů. Často vznikaly z příručních domácích lékáren při sociálních ústavech či jiných zdravotnických zařízeních, ne zřídka církevních (klášterních). Ústavní lékárny mohly být dle § 35 lékárnického zákona provozovány léčebnými a humanitními ústavy, výjimečně i nemocenskými pokladnami a jejich svazy. Oprávnění k provozování ústavní lékárny bylo nepřenosné, dávalo možnost výdeje jen osobám v ústavu ošetřovaným nebo tam bydlícím, členům dané nemocenské pokladny, či svazu nemocenských pokladen. Jiným osobám mohli vydat léčivé přípravky jen v naléhavých případech. Ústavní lékárny neměly úlevy na daních jako nemocenské pokladny, ale platily pro ně sazby pro strany úlev požívajících (tyto sazby byly přibližně o 40% nižší než pro samoplátce). Tyto lékárny však byly považovány za méně odborně fundovaná pracoviště a nemohly tudíž školit budoucí lékárníky – tiróny, ačkoliv někteří venkovští lékárníci nemohli svým svěřencům dát ani polovinu dovedností, které běžně provozovaly ústavní lékárny. Pravá příčina však byla poněkud jiná. Tiróni se po zacvičení stávali levnou náhradou graduovaných tzv. kondicinujích – zaměstnaných lékárníků. Byli pověřováni sloužením nočních služeb, které byly povinností všech veřejných lékáren. Tím docházelo k nadměrnému přijímání studentů, kteří však po absolutoriu jen obtížně hledali místa. Ústavní lékárny tuto povinnost neměly a tím měly nižší náklady. Rovněž pro ně neexistovaly neprodejné zásoby, protože ústavní lékaři byli pověřováni jejich předepisováním. Tím vším byly trnem v oku veřejným lékárnám, které se snažily v mnohém omezit jejich pravomoci a tím i konkurenci. Druhá světová válka pozdvihla úroveň i pravomoci ústavních lékáren a stoupající standart si tyto lékárny zachovaly i po roce 1948. Dnes jsou ústavní lékárny naopak školícími akreditovanými pracovišti jak pro pregraduální, tak i postgraduální studium. V mnohých případech zabezpečují velice specializované činnosti pro nemocniční oddělení.

Ivan Anděl Kolejní jezuitská lékárna v Uherském Hradišti V Uherském Hradišti byly duchovní základy budoucnosti zhmotněny dne 28.června 1654 položením základního kamene jezuitské koleje, ke které přibyl chrám sv.Františka Xaverského a pak i jezuitské gymnázium s divadelním a koncertním sálem. Budova, která je vepsána v povědomí města i celého kraje jako Reduta. Z jezuitských budov se šířila vzdělanost, kultura, umění a duchovnost. V první polovině 17. století k nim patřila i řádová lékárna. Přesné datum založení lékárny není známo. Pravděpodobně byla zřízena hned po příchodu řádu do města v roce 1644 a prvním lékárníkem byl Jiří Dachs. Po vzniku veřejných lékáren v Hradišti se střetávají jejich konkurenční zájmy s jezuitskou lékárnou. Ta měla značné výhody pro bohaté zkušenosti, kvalitní vybavení i dobré personální obsazení. Působila i jako lékárna veřejná. Jezuitská lékárna končí Josefínským patentem. V roce 1773 byla zrušena spolu s kolejí. Ta po 130 let svého trvání zasáhla významnou měrou do kulturních dějin města a okolí. Lékárna pak byla pro kolej významným ekonomickým přínosem.

Pavel Drábek Léčiva v denících Matyáše Borbonia Chemickými léčivy se u nás na přelomu 16. a 17. století zabýval nejvíce lékař Matyáš BORBONIUS (pův. Burda, 1566 – 1629). Lékařství studoval v Basileji, kde se také seznámil s chemiatrií a vykonal určitý zácvik v lékárně. Lékařskou praxi

vykonával postupně v Napajedlích, Litoměřicích, Mladé Boleslavi a v Praze. Tam také vlastnil lékárnu na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí) a od r. 1609 byl zemským lékařem. Bylo mu několikrát nabídnuto místo profesora na pražské univerzitě. Jako nekatolík byl r. 1628 donucen emigrovat a v následujícím roce zemřel v Toruni, kde byl osobním lékařem pozdějšího polského krále Vladislava. Je autorem rukopisného pojednání Theoria medica, v Bazileji vydal tiskem troje these (o dně, vodnatelnosti a terciáně). Přičítalo se mu též autorství rukopisné sbírky předpisů, což vyvrátil jeho životopisec G. Gellner1. Mimoto psal latinské básně a dochovaly se dva jeho deníky. Ty vydal v r. 1896 M. Dvořák2 a r. 1938 je okomentoval Gellner. Ten se z jedné poznámky v deníku domníval, že Borbonius také připravoval chemiatrický spis, který se však nedochoval. Borboniovu klientelu tvořili prostí lidé i vysoká šlechta. O způsobu léčení si často dělal stručné poznámky v deníku, podrobnosti však zaznamenával ojediněle. Do deníku si též někdy zapisoval léky, naordinované jinými lékaři, např. výsledky konzilií a doporučení kolegií v cizině (Padova, Montpellier). Potřebné léky někdy odebíral z lékáren, jindy si je připravoval sám. Ve své lékárně destiloval vody z aromatických drog a připravoval i složitější léky ( masti, oční kapky, morsulky, pilulky, theriak). Ještě významnější byla příprava chemických léčiv, v níž patrně byl u nás prvním. Z jiných pramenů (zejména archeologických3) víme, že měl v lékárně chemickou laboratoř a že nakupoval různé chemikálie např. u pražského materialisty Matěje Šmída4. Mezi chemickými léčivy, které ordinoval svým pacientům se často vyskytoval tartarát draselný (jako projímadlo) a kyseliny (Spiritus salis communis –zředěná kyselina solná, Spiritus vitrioli, Spiritus tartari – roztok směsi kyselin, zejména acetylmravenčí a octové). Používal též borax, ledek, síru (Lac sulphuris, Flores sulphuris), salmiak, sloučeniny rtuti (Aquilla solaris salis alba purgans – kalomel), zlata (kromě folie k pozlacování pilulek i Aurum potabile – chlorid zlatitý), železa (Magnes pulverisatus), antimonu (Bezoardicum metallicum Quercetani­podle francouzského paracelsisty Josepha Du Chesne) aj. Na žádost pražského lékaře Adama Hubera z Risenbachu (1546­1613) připravoval Borbonius koncem 16. století také pro císaře Rudolfa II. medicinam galenicam et chymicam. Své místo v preskripci si však podržela i léčiva rostlinná a živočišná, byť někdy upravená (např. spálená a vyloužená). Borbonius byl značně ovlivněn myšlenkami Paracelsa a udržoval styk s dalšími stoupenci chemiatrie. Jeho odchod do Polska znamenal dlouhodobé přerušení vlivu chemiatrie na vývoj našeho lékařství a farmacie. LITERATURA 1/ G. Gellner : Životopis lékaře Borbonia a výklad jeho deníků, Praha 1938. 2/ M. Dvořák : Dva deníky Dra Matiáše Borbonia z Borbenheimu, Praha 1896. 3/ V. Huml : Rudolfínská lékárna Matyáše Borbonia na Koňském trhu očima archeologie, Praha, Muzeum hlavního města Prahy 1995. 4/ J. Hladík: Inventář pozůstalosti Matěje Šmída, materialisty „U modrého jelena“, in: Časopis českého lékárnictva, 21, 135­141 (1941).

Ladislava Valášková, České farmaceutické muzeum FaF UK, Kuks Aplikační formy v Českém farmaceutickém muzeu. České farmaceutické muzeum je střediskem UK FaF a sídlí na Hospitálu v Kuksu, kde navázalo na sociálně­zdravotní tradici tohoto místa. Hospitál Kuks byl vybudován v letech 1712­1719 a od roku 1743 zde začal působit řád Milosrdných bratří, který zde přibližně v 50. letech 18. století vybudoval lékárnu „U granátového jablka“. Expozici muzea tvoří 6 místností: předsíň barokní lékárny (původně laboratoř lékárny) se sbírkami z pol. 18. stol., samotná barokní lékárna. V bývalé jídelně, tzv. refektáři kláštera, jsou exponáty z vybavení lékárenských oficín od 18. až do pol. 20. stol. Materiálka představuje LČ rostlinná, živočišná, chemická a minerální. Ve sloupové místnosti návštěvníkům prezentujeme farmaceutická odvětví: individuální výrobu a průmysl, školství, kontrolu, vojenskou farmacii, atd. Poslední místnost je věnovaná lékárně z 2. pol. 20. stol. Sbírky našeho muzea jsou velice rozsáhlé a dovoluji si tvrdit, že svým záběrem překračují hranice ČR. Kromě sbírek naše muzeum spravuje také historickou knihovnu obsahující přes 15.000 svazků knih. Je samozřejmé, že se v naše muzeum zaměřuje také na sběr a prezentaci výrobních zařízení a pomůcek nejrůznějších aplikačních forem. Aplikační formy (a tím také zařízení pro jejich přípravu) jsem si dovolila rozdělit do dvou typů: na ty, které se již nepoužívají a ty, které jsou stále aktuální, ale způsob jejich přípravy v minulosti je snad pro některé z Vás neznámá (zahalena tajemstvím). A.Zaniklé aplikační formy Oplatkové tobolky, tobolky škrobové ­byly připravovány z pšeničné mouky a pšeničného škrobu, měly čočkovitý tvar, v průměru 10 až 25 mm. Skládaly se ze dvou části, spodní užší a širšího víčka, které se do sebe zasunovaly. Usnadňovaly podávání pevných, nepříjemně chutnajících nebo páchnoucích látek. Plnily a uzavíraly se pomocí zvláštního strojku. Na zdokonalení jejich konstrukce se koncem 19. století podíleli čeští lékárníci PhMr František Ševčík, PhMr Karel Morstadt. Pastilky – původně se vyráběly lisováním tvárlivé hmoty ve formách nebo kleštích a označovaly značkami, jako např. terra sigillata, značkovaná hlinka. Od konce 18. století se zhotovovaly řezáním, vypichováním nebo vykrajováním. Skládaly se ze směsi cukru, čokolády nebo jiných chutných látek a přidávala se k ním různá léčiva a pojidla, ze kterých se vyválelo tuhé těsto do plástu.. Z něho se za použití vykrajovacích nožů vypichovaly pastilky různých tvarů. Pastilky z tvárné hmoty se mohly vyrobit i lisováním.

Pilulky – jsou prastarou aplikační formou. Do pilulek se také zpracovávala léčiva, která nepříjemně chutnala nebo zapáchala. Zhotovování pilulek nebylo snadné a vyžadovalo trpělivost a zkušenost. Přípravu pilulek bylo možné rozdělit do 3 fází: 1.smísení (smíchání) předepsaných látek (léčiv) 2.utvoření plastické hmoty a válence 3.rozdělení válence na předepsaný počet pilulek řezacími noži na pilulkovnici. Nejstarší vyobrazení pilulkovnice pochází z roku 1762 z Francie a do konce 18. století se rozšířila do evropských lékáren. Umožnila tak nahradit výrobu v rukou, výrobou jednoduchými pomůckami, nástroji. Pilulkovnice se skládá z dřevěné desky­válu, do které je zapuštěn vyměnitelný železný formovací nůž s 25­30 rovnoběžnými žlábky s ostrými břity. Na něj se položí stejný, oboustranný otočný a pohyblivý nůž, upevněný v dřevěném držadle s rukojetí. Z připraveného válence, který byl vytvořen pomocí rovného prkénka­váledla, se tlakem a pohybem mezi noži vydělí a zformují pilulky a shrnou do žlábku v horní části válu. Dokonalý tvar pilulek se docílí pomocí kulatítka. Vzhled, chuť, zápach pilulek se mohl korigovat obalováním určitou látkou, např. cukrem, tuhou, kollodiem, tolutanským balsámem, keratinem, salolem, nebo pozlacovat či postříbřovat pomocí kovových plátků. Obalování pilulek se provádělo v dřevěném pouzdře, tzv. vajíčku, které je předchůdcem dražovacího kotle. K výrobě pilulek byly v 19.­20. století konstruovány různé přístroje. Vídeňská firma Carl Engler dodávala od r. 1908 do lékáren kovovou pilulkovnici dle patentu H. Endemanna, složenou z lisu na válenec a „kolébkové“ nožové pilulkovnice upevněné na dřevěném válu. Jednoduchou strojovou pilulkovnici s rotačním břitovým válcem konstruoval již 1886 též český lékárník PhMr Adolf Vomáčka. Strojová hromadná výroba pilulek se začala v technicky vyspělých USA od poloviny 19. a pak v Německu do poloviny 20. století na zařízeních různé konstrukce. Automatizovaná hromadná výroba startovala kolem 1920 rovněž v USA. K nejstarším našim specialitám ve formě pilulek patří „Pilulae Colae“ fy Hell & Comp., Komárov u Opavy a „Pilulae theobromini“ Fragnerovy malostranské lékárny „U černého orla“, které byly registrovány v r. 1905. „Karpatské počistivé pilulky“ vyráběla lékárna PhMr. Friedricha ve slovenských Malackách. Registrovány byly v roce 1928. Ještě v roce 1937 registrovalo Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy 24 „pilulkových“ léčivých specialit. B.Současné aplikační formy Charakterizovat tyto aplikační formy a způsob jejich přípravy není nutné, upozornila bych hlavně na zařízení, které sloužilo k jejich výrobě, ať již v lékárenských laboratořích nebo ve vznikajících prostorech výrobních provozoven. Masti – zařízení určená k jednotlivým technologických krokům výroby mastí – homogenisování (trojválec), plnění mastí do tub, uzavírání tub. Průmyslový způsob představuje strojová míchačka asi z šedesátých let minulého věku z německé továrny v Saské Kamenici (NDR). Čípky nebo globulky (obr.),– vznikají zpravidla ze směsi kakaového a jiných vhodných hmot s léčivy. Původně formováním v ruce, později (od 16.­17. století) vyléváním roztavené hmoty do papírových dutinek, kornoutků (tvarovaných pomocí dřevěných kolíků) a usazovaných do písku či dřevěných děrovaných stojánků (obr.), též do dřevěných, kovových forem, nebo lisováním za studena ručně či pomocí pístu („stříkačka“, 1875) nebo šroubového vřetena ve válci jednotlivě, anebo v několika kusech současně vřetenovým Endemannovým horizontálním lisem fy Engler z roku 1906 (foto). Také těchto přístrojů pro malovýrobu až pro výrobu tovární vznikla celá řada. U nás se čípky dostaly jako jediná registrovaná specialita v roce 1913, v roce 1937 mělo registrační číslo 46 přípravků. Tablety – vznikají lisováním sypké hmoty. Nejběžnější velikost tablet je od 3 do 25 mm. Tablety nad 25 mm se nazývají brikety. První tablety v podobě pilulek začal vyrábět v r. 1843 Angličan Brockedon. V našich sbírkách máme zastoupen jednoduchý lis Brockedonova typu lisující dávkovací lžící odměřenou tabletovinu v matrici proti spodnímu trhu úderem kladiva na razník (horní trn). Je zde také ruční dávkující tabletovací lis pracující tlakem šroubového vřetena. Konstrukci patentoval 1906 H. Endemann a dodávala jej fa C. Engler. Společně s pilulkovnicí, noži na vykrajování pastilek, strojkem na výrobu čípků jsou umístěny v expozici, kde si je každý návštěvník může vyzkoušet práci s nimi. Ručních „lékárenských“ tabletovaček různého typu a výrobního principu se objevila od 70. let 19. století celá řada. První strojové tabletovačky vznikaly od roku 1872 v USA a později i v Evropě. Průmyslovou výrobu tablet v našem muzeu dokládá strojový výstředníkový lis na brikety z proslulé továrny na tabletovačky a jiné farmaceutické stroje, firmy Fritz Kilian z Berlina, asi z počátků 20. století. Také strojové tabletovačky se konstrukčně vyvíjely až k současným automatům. Aplikační forma tablet nahradila v souboru specialit zejména pilulky. V našich zemích byla 1906 registrovaná jediná „tabletová“ specialita, v roce 1937 již 278 HVLP ve formě tablet. Další aplikační formy zastoupené v našem muzeu jsou mimo jiné: injekční roztoky v ampulích, spreje (např. „Stopangin“). Ampulka, jako skleněný obal injekčního roztoku, zajišťující jeho dávku a sterilitu, se objevila na sklonku osmdesátých let 19. století téměř současně v Paříži, Berlíně a Petrohradě. Ampulky pařížského lékárníka Limousina (Lémuzína) měly tvar baniček o obsahu 1 ml roztoku. Ten se aplikoval podkožně injekční stříkačkou, kterou konstruoval francouzský lékař Pravaz již 1853. Ampulky ve tvaru slzy užíval např. mladoboleslavský lékárník Vejšický. Ampulky se vyvíjely tvarově, velikostí i kvalitou skla. Spreje jsou aplikační formou poměrně mladou. Jako příklad uvádím jen Stopangin, kde rozprašování vznikalo mechanicky tlakem vzduchu. Aplikační formy léčiv se vyvíjely v souvislosti s technologií jejich výroby a technickou úrovní jejich výrobních pomůcek a nástrojů, přístrojů a strojů od ruční přípravy lékárenské po výrobu tovární.

Kristian Svoboda Historie přípravy radiofarmak na cyklotronu Radiofarmaka (RF) jsou zvláštní skupinou léčivých přípravků, obsahující radionuklid (RN), který umožňuje citlivou detekovatelností jeho pronikavého záření vně lidského těla neinvasivní vyšetření ( RF jsou většinou používána pro diagnostické účely) anebo svým zářením dosáhnout léčebného účinku v cílové lokalitě lidského organismu (menší skupina RF s kurativním účinkem). Pojem radiofarmakon byl zaveden až cca od 80 let minulého století. Do té doby se mluvilo o lékařském použití RN, nebo nepřesněji radioisotopů ( RI ). Snahy pro aplikaci radioaktivních látek, a to i pro interní aplikaci se sice. datují velice krátce po objevení radioaktivity Marií Curie­Sklodowskou na konci 19.století. Byly to však spíše odstrašující, zavrženíhodné případy. O RF můžeme seriosně uvažovat až po objevení umělé radioaktivity manžely Irenou a Frédericem Joliot­Curie v roce 1934. Avšak množství radioaktivní látky připravené ozařováním na přirozených radioaktivních zdrojích byla povětšině příliš malá na použití v lékařství. Naskytla se jiná cesta, umožňující větší výtěžek, a to ozařování neaktivních látek bombardováním urychlenými částicemi v tzv. urychlovačích. Mezi těmito přístroji získal pro přípravu RI dominatní posici cyklotron, který umožňoval připravovat tisíckrát větší množství RN. To již umožňovalo použití RN v lékařství. Až do r.1946 byl cyklotron praktickým jediným zdrojem RF, i když poměrně velmi nákladným. Tu se objevila v roce 1946, po odtajnění vojenského jaderného výzkumu, možnost získávat RI s podstatně nižšími náklady ozařováním látek v jaderném reaktoru, které činily pouze jen tisícinu dřívějších nákladů. To vyřadilo z ekonomických důvodů na dobu několika desítek let cyklotron jako producenta RI pro medicínu. V tom období byly tyto záležitosti pouze v rukách fysiků a chemiků, běžný farmaceut o tom neměl vůbec ponětí. Počínaje 60 let se začalo ukazovat, že sortiment RN, které bylo možno získat ozařováním na reaktoru byl značně omezený, díky tomu, že byl k disposici jediný ozařovací projektil, a to neutrony. Medicína počala vyžadovat vetší sortiment, který bylo možno připravovat pouze na cyklotronu a kromě toho se začala uplatňovat přísnější kriteria na látky aplikované do organismu, z pouhých RI resp. RN se stávala RF. V praktické jaderné technice bylo ČSR odkázáno na SSSR. Na základě nabídky SSSR z roku 1955 byl uveden v Řeži v r. 1960 do provozu cyklotron U­120. V omezeném rozsahu byly zahájeny práce na přípravě RI na tomto zařízení. Většina těchto produktů byly kromě technického použití aplikována i v biologickém výzkumu a zčásti i lékařství, i když se nehovořilo ještě o RF. Byly to např. preparáty Mn­52, V­48, Ni­56, Co­57, Se­75, Sr­85 a dokonce krátkodobý, nyní populární F­18. V letech 1975 ­ 1980 byly vývojové a produkční práce zastaveny, neboť byla prováděna rekonstrukce cyklotronu na U­120M s podstatně výhodnějšími parametry. Od roku 1980 se již jednalo o přípravu nejen RN, ale přímo RF s přísnými požadavky jako pro ostatní farmaka. Byla vyvinuta a vyráběna následující radiofarmaka Ga­67, Tl­201, In­111, I­123, generátor Rb­81m – Kr­81m. V současné nejvýznamnějším produkt tem je F­18 jako fluorodeoxygkukosa (FDG) . V roce 1999 byl uveden do provozu cyklotron pouze pro medicínské použití . a to v areálu nemocnice v Praze na Homolce. V roce 2004 byl podobný cyklotron uveden do provozu v Bratislavě.

Pracovní den sekce přírodních léčiv ČFS ČLS J. E. Purkyně Petr Babula Současnost a perspektivy rostlinných tkáňových kultur ve farmacii V posledních dvou desetiletích se stále více ukazuje, že rostlinné kultury in vitro představují účinný nástroj pro studium metabolismu a fyziologie rostlin, stejně jako pro produkci řady sekundárních metabolitů. Sekundární metabolity představují celou škálu chemicky rozdílných látek, z nichž mnohé mají nezastupitelný význam pro rostlinu jako organismus. Mnoho sekundárních metabolitů má význam také ve farmacii. Produkce sekundárních metabolitů rostlinami v podmínkách in vivo není konstantní, ale závisí na celé řadě faktorů. Rostlinné kultury in vitro umožňují vyhnout se těmto faktorům – naopak umožňují volbou vhodných kultivačních podmínek (složení kultivačního média, přídavek vhodných prekurzorů, použití sorbentů sekundárních metabolitů, metody elicitace) zvýšit produkci žádaných látek. První úspěch v tomto směru byl zaznamenán v roce 1983, kdy firma Mitsui Petrochemical Company začala produkovat naftochinon šikonin díky buněčné suspenzní kultuře Lithospermum erythrorhizon (Boraginaceae). Od té doby vývoj pokračuje několika směry, zahrnuje produkci farmaceuticky významných sekundárních metabolitů, četné biotransformace, produkci enzymů a proteinů, stejně jako mikropropagaci. Pro produkci sekundárních metabolitů se jako nejvýhodnější jeví buněčné suspenzní kultury, zejména díky vysokému nárůstu biomasy a snadným metodám stimulace produkce žádaných látek. Jako příklad uveďme buněčnou suspenzní kulturu Catharanthus roseus produkující antihypertenzivum ajmalicin, nebo vinkristin a viblastin, látky s výrazným cytotoxickým potenciálem. In vitro kultury lze využít rovněž k biotransformacím, biokonverzím – příkladem může být konverze ­methyldigitoxinu na ­methyldigoxin buněčnou suspenzní kulturou Digitalis lanata. V posledních letech se objevila rovněž možnost využít rostlinné buněčné kultury pro produkci antigenů – v tomto směru se jako velmi perspektivní jeví buněčná suspenzní kultura Nicotiana tabacum, zejména díky snadné transgenozi prostřednictvím Agrobacterium tumefaciens, který umožňuje vnášení genů pro produkci patřičných proteinů. Na okraji zájmu nemůže stát ani mikropropagace, zahrnující metody efektivního rozmnožení klonů rostlin s perspektivními produkčními vlastnostmi. Rostlinné kultury in vitro mají tedy nepochybně velký potenciál a nezastupitelné místo ve farmacii.

Karel Šmejkal, Ústav přírodních léčiv, Farmaceutická fakulta VFU Brno, Palackého 1­3, 61242, Brno, Česká republika Přírodní látky v terapii neurodegenerativních chorob Kognitivní funkce mozku, jako jsou učení a paměť, intelekt, motivace apod., jsou velmi často narušeny u řady organicky podmíněných onemocnění, demencí nejrůznějšího původu, delirantních stavů a organických psychosyndromů, schizofrenie apod. Alzheimerova choroba je čtvrté nejčastější onemocnění způsobující smrt u starých lidí. Tato choroba je nejčastější příčinou věkově vázané demence v západním světě. Její incidence stoupá s věkem (max. výskyt je v sedmé a osmé dekádě života), prevalence (USA, EU) u lidí nad 65 let je 3­11 % a zdvojnásobuje se s každým zvýšením věku o 5 let (navíc populace obecně stárne). Současná medicína zná již řadu léčiv pozitivně ovlivňujících kognitivní funkce a jejich počet se každým rokem rozšiřuje. Léčiva kognitivních funkcí jsou nejednotnou skupinou látek a farmakoterapeuticky je dělíme do tří kategorií: kognitiva, nootropika a neuroprotektiva. Mnohé z látek používaných v terapii poruch kognitivních funkcí mají však řadu nežádoucích účinků, což je pro dlouhodobé podávání velmi nepříjemné. Výskyt nežádoucích účinků je velmi často důvodem pro snižování dávek léčiv až pod jejich účinnou koncentraci nebo dokonce důvodem pro přerušení léčby. Není proto divu, že jsou hledány především bezpečnější preparáty a pozornost farmakologických firem se obrací i směrem k přírodním látkám. Mezi kognitiva patří substance izolované z rostlin a syntetickými léčivy dosud nepřekonaných. Je to hlavně alkaloid hupersin A, který byl extrahován z rostliny užívané v čínské medicíně latinsky pojmenované Huperzia serrata syn. Lycopodium serrata náležející k čeledi Lycopodiaceae, a také galanthamin, původně izolovaný ze sněženek (Galanthus nivalis), jinak široce rozšířený v čeledi Amaryllidaceae. Obě látky působí hlavně jako inhibitory acetylcholinesterázy. Předchůdce všech nootropik, námelový alkaloid dihydroergotoxin, byl izolován v roce 1940 jako lék proti vysokému krevnímu tlaku. Původní patent na lék pod obchodním jménem Hydergin, který se skládal ze tří námelových alkaloidů, měla společnost Sandoz Pharmaceuticals, ten však již pozbyl platnosti a tak existuje řada preparátů založených na obdobné bázi. Nyní je řazen mezi periferní vazodilatancia, tedy léčiva rozšiřující periferní cévy. Jinan dvoulaločný (Gingko biloba) je jedním z nejstarších žijících druhů stromů, vyskytující se na zemském povrchu přes 300 miliónů let. Početné klinické studie prokázaly, že extrakty z listů jinanu zlepšují kognitivní funkce. Jejich hemodynamické, hemoreologické a metabolické účinky se uplatňují při cerebrální, srdeční i periferní ischemii, při traumatickém poškození mozku, edémech i zánětech. Výzkumy prokázaly při podávání extraktů z jinanu nárůst produkce ATP v nervových buňkách, a tím pádem i

vzestup využití glukózy v mozku (nootropický efekt). Extrakt z gingka obsahuje více než 60 biologicky aktivních látek, z nichž nejvýznamnější jsou terpenoidy, flavonoidy a organické kyseliny. Další skupinou přípravků, o nichž se dnes uvažuje, jsou antioxidační látky, protože doklady svědčící pro oxidativní stres v mozku pacientů, kteří zemřeli na Alzheimerovu chorobu, jsou přesvědčivé. Látky s reaktivním kyslíkem, tzv. "Reactive Oxygen Species" (ROS) s největší pravděpodobností ovlivňují degenerativní procesy a vznik chorob, spojených s věkem. Antioxidanty nejen z potravy mohou jejich potenciální škodlivé účinky omezit. Jednou z nejvýznamnějších skupin antioxidantů mezi přírodními látkami jsou flavonoidy. Flavonoidní látky neboli flavonoidy jsou velice rozsáhlou skupinou rostlinných fenolů. V současné době je známo více než 4000 flavonoidních látek a stále se nacházejí další sloučeniny. Optimální radikálově likvidační vlastnosti mají hlavně flavonoly.

Václav Bažata, SVUS Pharma a.s., Hradec Králové Izolovaný EGCG – vědecké zdůvodnění zdravotních tvrzení Izolované katechiny ze zeleného (nefermentovaného) čaje jsou v poslední době předmětem technologického výzkumu předních potravinářských firem se záměrem co největší purifikace a využití ve speciálních kategoriích potravin, zejména v doplňcích stravy. Podle posledních výzkumů je nejvýznamnějším představitelem této skupiny epigalokatechin­gallát, který má též nejzajímavější biologické účinky. Jedná se o polyfenolickou látku následující struktury:

Vzhledem k současným předpisům EU pro výživová a zdravotní tvrzení, schválených EP 16.5.2006 je nutno při zdůvodňování zdravotních tvrzení postupovat podle modelu PASSCLAIM (ILSI ,2003) a využít klasifikace evidence navržené prof. Richardsonem (The Scinetific Substantiation of Health Claims with Particular Reference to the Grading of Evidence and Consumer Understanding, IADSA, 2005). Příspěvek se zabývá vybranými aspekty příznivých zdravotních účinků při využití antioxidační kapacity látky, zlepšeni metabolismu tuků, antimikrobiálních vlastností, protizánětlivých účinků a podpory přirozené buněčné smrti (apoptozy). Kriticky hodnotí komerční izoláty a zmiňuje přístupy regulátorů (např. US FDA) k žádostem o generickou licenci tzv. „kvalifikovaných zdravotních tvrzení".