Sborník z konference. Mezinárodní studentská konference. Demokracie. versus extremismus. Principy všedního hrdinství

Sborník z konference

Mezinárodní studentská konference

Demokracie versus extremismus Principy všedního hrdinství


DEMOKRACIE VERSUS EXTREMISMUS. Principy všedního hrdinství

4. – 6. 10. 2013, GASK Kutná Hora Sborník z konference

Uspořádalo o. s. Asi-milovaní v rámci projektu Hrozby extremismu/Příležitosti demokracie – výchova k aktivnímu občanství

Konference je věnovaná památce hudebníka, básníka a spisovatele Filipa Topola (12. 6. 1965 – 19. 6. 2013) a dramatika, disidenta a bývalého prezidenta Václava Havla (5. 10 1936 – 18. 12. 2011).

Projekt občanského sdružení Asi-milovaní Rok vydání: 2013 Místo vydání: Praha Tisk: Carter/Reproplus s.r.o. Grafika a DTP: Radim Stuchlík Editorky: Dana Gabaľová a Marie Zahradníková Odpovědná redaktorka: Marie Zahradníková 1. vydání Fotografie: © Tomki Němec, Radek Smutný Tato publikace byla financována ze Strukturálních fondů EU prostřednictvím ESF a z rozpočtu ČR prostřednictvím OP VK MŠMT jako součást projektu Hrozby extremismu / Příležitosti demokracie – výchova k aktivnímu občanství.

© Asi-milovaní ISBN: 978-80-905551-3-6

Motto:

„Kdo se chce stát hrdinou, ten si způsob najde…“ Juraj Kušnír, student

OBSAH

I. ÚVOD_______________________________________________ 5 II. MEZINÁRODNÍ STUDENTSKÁ KONFERENCE Demokracie versus extremismus. Principy všedního hrdinství________________________________ 7 III. VYBRANÉ ESEJE ÚČASTNÍKŮ KONFERENCE_ ____________ 11 IV. ODBORNÉ PŘÍSPĚVKY _______________________________ 47 V. WORKSHOPY ______________________________________ 94 Výstupy workshopů ___________________________________ 97 VI. ZÁVĚR___________________________________________ 103 PODĚKOVÁNÍ________________________________________ 104

4

Úvod

I. ÚVOD

Občanské sdružení Asi-milovaní se dlouhodobě zabývá projekty, které seznamují žáky a pedagogy s principy fungování demokracie, způsoby soužití lidí z různého národnostního, kulturního a sociálního zázemí a zejména s mechanismy, které demokracii ohrožují. Snažíme se reflektovat postoje lidí, pomáhat jim tyto postoje vyjádřit a přemýšlet nad nimi. Zejména mladé lidi vedeme k pocitu občanské odpovědnosti, uvědomění si možností volby a odpovědnosti za její důsledky a snažíme se podporovat schopnost a chuť mladých lidí měnit aktivně stávající skutečnost, pokud s ní nejsou spokojeni. Tomu byla také věnována konference Demokracie versus extremismus – Principy všedního hrdinství, která se konala 4. – 6. října 2013 v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Konference byla jedním z výstupů tříletého projektu Hrozby extremismu / Příležitosti demokracie – výchova k aktivnímu občanství, podpořeného ze Strukturálních fondů EU a rozpočtu ČR prostřednictvím OP VK MŠMT. Hlavním cílem konference bylo umožnit setkání středoškolských studentů z České republiky i ze zahraničí, jejich učitelů a dalších pedagogických pracovníků,

5

Úvod

umožnit jim své postoje a zkušenosti vyjádřit a vést je k poznání, že oni sami mohou společnost aktivně utvářet. K tomu sloužily přednášky a workshopy odborníků, kteří se tématy demokracie, extremismu, totality a lidských práv soustavně a z nejrůznějších pozic zabývají. Obsah příspěvků se stal základem sborníku, který držíte v rukou. Pro účastníky konference jsme připravili nabídku interaktivních workshopů zkoumajících předkládaná témata z různých úhlů a snažili jsme se vytvořit studentům prostor pro diskusi mezi sebou i se svými profesory a umožnit jim vyjádřit své vlastní názory a postoje. Jelikož sjednocujícím motivem konference byl důraz na principy aktivního občanství pojatého jako „všední hrdinství“, snažili jsme se nabídnout účast pedagogům a studentům, kterým není lhostejné veřejné dění. Pokud by se jim podařilo navázat kontakty, vyměnit si zkušenosti, porovnat společenské problémy, které jsou aktuální v jednotlivých zemích a regionech, podařilo by se mírou vrchovatou naplnit naše očekávání. Již při vytváření programu jsme usilovali o to, aby účastníci nebyli pouze pasivními příjemci, ale aby každý přicházel se svým postojem, konfrontoval jej s názory přednášejících i ostatních účastníků konference a odcházel s vizí svých vlastních možností, jak se zapojit do občanské společnosti. Proto jsme účastníkům zadali práci ještě před začátkem konference a požádali jsme je o vypracování eseje na téma všední hrdinství. Tyto eseje, jejichž výběr najdete i v tomto sborníku, byly zároveň základem společných aktivit. Pozvání přednést svůj příspěvek na konferenci přijali politolog Jan Charvát, bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková, historik a politolog Ondřej Matějka, Vít Lesák a Filip Pospíšil z Agentury pro sociální začleňování, výzkumnice zaměřená na pravicový extremismus Adéla Zelenda Kupcová z Národního ústavu pro vzdělávání, historik Ivo Cerman z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, Jiří Hruška z o. s. Pant provozujícího vzdělávací portál www.moderni-dejiny.cz, generální tajemník Mezinárodní asociace pro interkulturní vzdělávání Barry van Driel a romská aktivistka Ivanka Mariposa Čonková. Záštitu nad konferencí převzal Ivo Šanc, starosta Kutné Hory, která byla hostitelským městem. Záštitu poskytl rovněž starosta sousedního Kolína, Vít Rakušan, který vystudoval historii a působil jako středoškolský učitel dějepisu na kutnohorském gymnáziu Jiřího Ortena. Konferenci jsme se rozhodli věnovat památce hudebníka a básníka Filipa Topola, který v červnu 2013 předčasně zemřel a který je pro nás ztělesněním celoživotní touhy po svobodě, a památce Václava Havla, bývalého prezidenta, ale zejména disidenta, kritika předlistopadového režimu, obránce politických vězňů a spoluzakladatele občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77, na jehož 77. výročí narození připadl druhý den konference.

6


II. MEZINÁRODNÍ STUDENTSKÁ KONFERENCE Demokracie versus extremismus. Principy všedního hrdinství

Mezinárodní studentská konference Demokracie versus extremismus – Principy všedního hrdinství proběhla ve dnech 4. – 6. října 2013 v Galerii středočeského kraje (GASK) v Kutné Hoře. Účastnilo se jí 60 studentů středních škol z České republiky, Slovenska, Německa, Nizozemí, Thajska a 30 pedagogů z České republiky a Slovenska. Po slavnostním zahájení byli účastníci rozděleni do skupin, čtyř studentských a dvou skupin pedagogů, které pracovaly ve workshopech vycházejících z výstupů jejich esejí na téma „Všední hrdina.“

Páteční odpoledne a sobotní dopoledne byly věnovány odborným panelům zakončeným diskusí s přednášejícími na témata demokracie a extremismus, totalita a lidská práva a následným odborným workshopům.

7


Anotace odborných přednášek: Ondřej Matějka, o. s. Antikomplex Demokracie jako nejlepší systém vlády? Je naše demokracie v krizi? Co od demokracie můžeme a co nemůžeme očekávat? Jak se buduje důvěra v demokracii? Co znamená být „aktivní občan“ v současné demokracii? To jsou jen některé z otázek, na něž by současný demokrat měl znát odpověď. V příspěvku se pokusíme společně s hledáním odpovědí alespoň začít. Jan Charvát, politolog, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Extremismus, radikalismus, demokracie a jejich společné kořeny V posledních letech jsou debaty na téma politického extremismu víc než časté. Extremismus vnímáme, často podvědomě, jako cosi nenormálního, odpudivého, něco, co vybočuje z normálu, či něco, co do slušné společnosti nepatří. Ve skutečnosti jsou ale krajní politické postoje zakořeněny v evropském politickém myšlení a vyrůstají ze stejných kořenů jako demokracie. Dokážeme se tomuto faktu postavit tváří v tvář? Adéla Zelenda Kupcová, speciální pedagožka Národního institutu pro vzdělávání, doktorandka aplikované etiky na FHS UK v Praze Cesty k extrému. Kdo po nich kráčí a proč? Příspěvek představí různorodost životních příběhů nacionalistických aktivistů a jejich cestu k pohledu na svět, který je nazýván jako extremistický. Ukáže, že tito aktivisté nemusí být jen „zamindrákovaní“ jedinci, kteří si něco potřebují dokázat, jak se o nich obecně soudí. Spikleneckým teoriím, rasové nesnášenlivosti a odmítání demokracie mohou podlehnout i lidé z „dobrých rodin“, vzdělaní a schopní. Lidé jako Vy? Fenomén extremismu navíc vypovídá mnohé i o naší společnosti, její otevřenosti a vztahu ke svobodě a demokracii. Barry van Driel, generální tajemník Mezinárodní asociace pro interkulturní vzdělávání a Mezinárodní ředitel pro vzdělávání učitelů a rozvoj studijních programů v Anne Frank House Amsterdam Demokratické vzdělávání, co to je a může něco ovlivnit? Je to vhodná reakce na extremismus? Konkrétní příklady vzdělávacích demokratických programů na školách. Ivo Cerman, historik, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Totální stát Kdy je oprávněné používat pojem „totalitarismus“ či „totalitní stát“? V širší i užší odborné veřejnosti se tato otázka zatím řešila bez ohledu na reálné dějiny této klíčové kategorie nacistického státního práva. Nepřihlížejí k ní

8


ani ti čeští historici a politologové, kteří zpochybňují oprávněnost tohoto pojmu, a jako důkazy často používají volné asociace, které vyvolává adjektivum „totální“. Otázka není blíže objasněna ani v podkladech k maturitním zkouškám z Občanského a společenskovědního základu, kde se v jednom z okruhů požaduje po žákovi/žákyni, aby dokázal rozlišit demokratické a totalitní státy. Zastáváme názor, že tuto otázku nelze řešit jen s odvoláním na osobní fantazii, ale že je třeba se seznámit s tím, co kategorie totálního státu znamenala v nacistickém státním právu. Pokusíme se velmi stručně vysvětlit, jak nacističtí právníci došli k tomuto pojmu, proti čemu byl zaměřen a jaké byly jeho hlavní atributy. Džamila Stehlíková, bývalá ministryně pro lidská práva Koncept lidských práv a společenská praxe Žádný demokratický stát nemůže být legitimní, pokud nezajišťuje ochranu základních lidských práv a svobod. Proto tak často zdůrazňujeme univerzální charakter konceptu lidských práv. Realizace tohoto ideálu, ke kterému se zavázala většina zemí světa, se však výrazně liší od státu ke státu. Společenskou praxi v oblasti lidských práv v konkrétních zemích určuje celá řada faktorů – především historická zkušenost, specifický kulturní a společenský kontext, způsob fungování právního systému a politických institucí, míra demokratické participace, hodnoty, aktuální potřeby a priority skupin a jednotlivců. A jaký vliv na ochranu lidských práv má a měla by mít politická praxe? Vít Lesák, Agentura pro sociální začleňování Zapojení veřejnosti v kontextu řešení sociálního vyloučení – kdo je tady hrdinou? Snahy o řešení sociálního vyloučení a chudoby na místní úrovni jsou v době všeobecného společenského rozladění a rok před komunálními volbami politicky velmi nepopulární. Stavba azylového domu pro matky s dětmi, zřízení centra volnočasových aktivit či otevření přípravné třídy na základní škole, to vše vyžaduje nejen analýzu potřebnosti a finanční prostředky, ale především podporu veřejnosti. V mnohých městech se ale aktivizují spíše ti občané, kteří vyjadřují svou obavu či častěji nenávist vůči menšinám a chudým lidem. Hrdinou zde není člověk, který sepíše petici „proti nepřizpůsobivým“ a „občansky“ se tak angažuje, ani ti, kteří se masově vydávají protestovat do ulic, ale spíše lokální politik, ředitel školy či farář, kteří se veřejně zastanou integračních politik, a jdou tak proti proudu. Toto jsou neviditelní disidenti dnešní doby. Ivanka Mariposa Čonková, aktivistka, herečka a performerka, o. s. Konexe, členka platformy Blokujeme! Když se boj za lidská práva Romů nazývá provokací Horké léto 2013 přineslo sérii protiromských pochodů. Staly se součástí léta a všichni jsme si na ně zvykli. Vymezení se vůči nim je označováno za provokaci. Přesto je to silné lidskoprávní téma. Ovšem nepovšimnuté…

9


Témata odborných workshopů: ◾◾ Ivo Cerman: Totální stát – jak ho poznáme? ◾◾ J iří Hruška, o. s. Pant, redaktor vzdělávacího portálu Moderní dějiny.cz a učitel na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida v Ostravě: Moc bezmocných aneb Havel stále aktuální. ◾◾ V ít Lesák a Filip Pospíšil, Agentura pro sociální začleňování: Hrdina všedního dne – Jak se zachováte ve vyhrocené situaci? ◾◾ Ivana Gabaľová, oddělení vzdělávacích projektů, Anne Frank House Amsterdam: Free2choose – hranice svobody ◾◾ L enka Šmídtová, o. s. Antikomplex: Nemusíme, chceme aneb co znamená být „aktivní občan“ ◾◾ J an Charvát: Současné trendy na krajně pravicové scéně a jejich střetávání s demokracií ◾◾ Adéla Zelenda Kupcová: Cesty k extrému. Kdo po nich kráčí a proč? ◾◾ Barry van Driel: Co jsou to demokratické školy a mohou něco změnit? Vyústěním konference byla pro účastníky prezentace výstupů workshopu nazvaného „Demokracie jako cesta“. Anotace a výstupy jednotlivých workshopů najdete v páté části této publikace a na našich stránkách www.moznosti-demokracie.cz.

Doprovodný program: ◾◾ v ýstava Domácí umění (www.domaciumeni.cz), jež shromažďuje výtvarné díla, které v období socialismu lidé vytvářeli ve volném čase a zdobili jimi své domácnosti, ◾◾ v ýstava Stopy totality (www.stopytotality.org), která představuje výsledky pátrání žáků po osudech lidí z jejich okolí zejména v padesátých létech ◾◾ prohlídka expozic GASK.

10

Vybrané eseje účastníků konference

III. VYBRANÉ ESEJE ÚČASTNÍKŮ KONFERENCE

Motivem konference bylo aktivní občanství vyjádřené jako „principy všedního hrdinství“. Toto spojení bylo zároveň výzvou k hledání odpovědi, co vlastně hrdinství je a zda je možné rozlišovat mezi „všedním“ a „neobyčejným“ hrdinstvím. Jelikož pedagogické principy celého projektu vychází z konstruktivismu a interaktivity, pokládali jsme za smysluplné, pokud při koncipování konference vyjdeme z názorů účastníků, a to jak studentů, tak pedagogů. S několikaměsíčním předstihem jsme proto zadali přihlášeným účastníkům náměty k zamyšlení. Obdržené eseje byly nám i pozvaným hostům částečným vodítkem při koncepci panelových přednášek i interaktivních workshopů. Podařilo se shromáždit několik desítek prací, z nichž část uveřejňujeme ve sborníku, ostatní pak na webových stránkách projektu. Formu a rozsah eseje jsme nechali na vlastním uvážení účastníků. Eseje záměrně ponecháváme v původním znění včetně stylistiky.

11


NÁMĚTY ESEJE: ◾◾ Co je podle vás hrdinství? ◾◾ C o je podle vás všední/obyčejné hrdinství? A co je velké hrdinství? Je mezi nimi zásadní rozdíl? Vysvětlete. ◾◾ U veďte příklady všedního a velkého hrdinství (příklady z časového intervalu od počátku 20. století do současnosti). Příklady můžete čerpat ze své osobní zkušenosti, ze zkušenosti svých přátel, příbuzných, známých, zkrátka svého okolí, anebo z tisku, literatury, dějepisu, dokumentárních filmů apod. Mezi příklady mohou být i kontroverzní, sporné, protichůdně vnímané a interpretované případy, můžete uvést i více příkladů. Svůj výběr zdůvodněte. ◾◾ Z kuste se zamyslet nad tím, co je cílem hrdinství? Jinými slovy, je to „cesta“ či „cíl“? A jak je tomu v případě, pokud hrdinský skutek nedosáhl svého cíle, měl smysl nebo ne? ◾◾ Myslíte si, že se můžete stát hrdiny vy sami? Jakým způsobem?

12


Studentské práce: Tereza Reichelová, Arcibiskupské gymnázium Praha / Filozofická fakulta UK, obor filozofie Obávám se, že hrdina je vyprázdněné slovo. Antický archetyp hrdiny je něco diametrálně odlišného od „Hrdiny naší doby“, natož od titulu mať gerojnica, který udílel Sovětský svaz matkám, které překročily hranici deseti dětí. A je velice pravděpodobné, že lidé, kteří mají na určitou kontroverzní postavu stejný názor, by měli odlišné stanovisko, zda jí nazývat či nenazývat hrdinou – jednoduše proto, že mají jiné představy o pojmu hrdina. Samozřejmě, že není nutné souhlasit s tím, jak pojem hrdina vnímám a používám já, ale cítím se povinna to vyjasnit dříve, než se jím začnu ohánět a posléze snad i jmenovat „hrdiny“. Klíčových otázek k vymezení novodobé hrdinnosti mě napadá pět: Co je to hrdinský čin? Je to pro mě rozhodnutí v nechtěné krizové situaci, kvůli kterému se člověk sám vědomě dostává do ohrožení, protože věří v nějaké ideály. Člověk, který krizovou situaci sám vyhledává, aby se stal hrdinou, je pro mě blázen, pokud v to, co tím sleduje, skutečně nevěří. Jestliže se v současné době rozhodnu jet na humanitární misi do Aleppa, protože cítím, že musím a protože je humanitární pomoc v Aleppu skutečně potřeba, dobrá. Ale pokud se nudím, mám ráda vzrušení a tohle se jeví jako docela sympatické dobrodružství s „hustým“ podtextem, jsem idiot. Aspekt ohrožení i vědomosti rozebírám v následujících otázkách v širším kontextu. Je hrdinství ctnost? Aby člověk byl hrdinou, musí být hrdinný (tedy k hrdinskému činu stále ochotný a připravený), nebo musí alespoň jednou spáchat hrdinský skutek (nezávisle na tom, jaký ve svém všedním životě je)? Hrdinou je pro mě člověk druhého typu. Jsou lidi, u nichž jsem přesvědčena, že dostat se do situací, jež vyžadují hrdinské postoje a činy, neváhali by. Ale i když si jich samozřejmě velmi vážím, nemohu je nazývat hrdiny, jednoduše protože k tomu nedostali příležitost; jistěže učit se od těchto potenciálních hrdinů je stejně důležité, jako učit se od těch, kteří už svou hrdinnost prokázali, protože základ – morální integrita a ochota se jí nevzdat – je stejný. Na druhé straně jsou pro mě hrdiny lidé, kteří vykonali jeden hrdinský čin i ti, kteří své hrdinství museli dokazovat mnohokrát za život. Není to nespravedlivé: hrdinství není něco, co by mohli dosáhnout jen ti největší z hrdinů; hrdinu z člověka dělá jeho čin, nechci se inspirovat beze zbytku celým jeho životem (byť jsou samozřejmě lidé, u nichž je nesmírně inspirativní většina jejich života). A protože se snad někdo, kdo se odvážně postavil nacistům i komunistům ve stáří bojí táhlého umírání, nepřestane pro mě být hrdinou. A samozřejmě, že také není nutné přijímat jen hrdinství za jediné hodno

13


inspirování se – když pro mě kdosi není hrdinou, ale člověkem s obdivuhodnými názory, nebudu si ho pro to vážit méně, a pokud někdo není hrdinou, ale má zdravou životosprávu, v jiném ohledu si mohu za vzor vzít zase jeho. Je nutný morální podtext činu? Ano. Líbí se mi, jak uvažuje Kant: statečnost je výborná věc, ale spíše doufáme, že zloděj či vrah, který na nás má zálusk, statečný nebude. Jistěže nebudeme vždy sto určit, kdo skutečným hrdinou je a kdo není – kdo třeba nebyl partyzánem právě proto, že mu dělalo dobře zabíjet – ale na tom nezáleží, dokud pohnutky nepřijmeme jako správné; a nakonec není vůbec na škodu, když se nebudeme schopni shodnout, které pohnutky správné jsou a které ne, a pokud si z toho něco dokážeme odnést, můžou nám být nakonec prospěšnější než jasní hrdinové. Ale člověk sám by si měl být vědom, proč dělá, co dělá; pokud sedím v Borech, protože jsem se narodila do disidentské rodiny a chovají se tak všichni, jsem úplně stejným člověkem jako lidé, kteří jsou na straně totalitního či autoritativního režimu, protože jim to přijde normální. Jak je to se zodpovědností za hrdinské činy? A jde v něm i o následky? Tuhle otázku vnímám jako nejkritičtější. Na jednu stranu se zdá, jako by následky na hrdinnost činu neměly mít vliv (příklad: Jan Palach, kterého čin měl mnohem větší dopad, než sám tušil, a na druhé straně Elijahu Rips, který se upálil v Lotyšsku z týchž důvodů a jeho čin zaznamenalo pár desítek lidí) a jakoby mělo záležet jen na činu samém, vytrženém z kontextu; na druhou stranu se poněkud zdráhám brát si za vzor lidi, kterých (hrdinné) činy dopadly katastrofálně – věřím, že hrdinné činy vyžadují také hrdinnou soudnost, a přestože si myslím, že člověk má nárok být pevný a morální pouze v hranicích oběti jeho samého (vyhrocený příklad: člověk má nárok nechat se popravit za své názory, ale v žádném případě nesmí nechat popravit někoho jiného. Svého svědomí si sice mohu vážit víc než svého života, ale cizí život je pro mě nedotknutelný, a vůbec si ho nepřipouštím do možnosti obětovat jej.), netroufám si mimo akademickou rovinu posuzovat konkrétní případy „sofiiných voleb“, zda se lépe choval člověk, který za zradu svého svědomí zachránil druhé nebo člověk, kvůli jehož pevnému přesvědčení museli lidé umírat. S klidným svědomím lze říci, že u hrdinských činů mi jde o pohnutky, nikoli o následky – roli hraje, co „hrdina“ věděl, že způsobuje, nikoli jak to skutečně dopadlo a je nutné hrdinovo rozhodnutí posuzovat, jako kdyby dopadl, jak hrdina čekal, že dopadne. Záleží na formě? Nemám nejmenší potíže přijímat za hrdiny lidi, kteří hrdinně rozhodně nevypadali, když konali, co konali. Obdivuji, jak se před popravou dokázala Milada Horáková tvářit, ale i kdyby plakala a omdlévala, a přesto ze svého neslevila, nic by se tím pro mě neměnilo.

14


Nedávno jsem se dostala do nepříjemné debaty o lidských právech. Podporování lidských práv na školách zní podobně jako (řízený) zájem o všední hrdiny (nemyslím tím zapomenuté nebo málo známé hrdiny, na něž jsou orientovány třeba Příběhy bezpráví nebo Mene Tekel) – jasně a zřetelně jde o správné a dobré aktivity, podporují správnou výchovu dětí, rozvíjí kritické myšlení, a tak dále. Z tohoto hlediska mi tato dvě témata připadají blízká, jde na první pohled o jednoduché otázky: je správné podporovat lidská práva? Ano. Je správné zajímat se o minulost a současnost a brát si z ní příklad, inspiraci, ponaučení, pojmenovávat hrdiny a zlo pravými jmény? Ano. Proč tedy ta nepříjemná debata: nevidím lidská práva ani všední hrdiny jako bezproblémové otázky a napadá mě k nim jistá kritika (nevidím problém jen v nedostatku peněz, času nebo zájmu, jak se často podobné debaty vedou: neziskové organizace vs. nedostatek prostředků). Ale jako by člověk nemohl uvnitř jedné strany – řekněme pro lidsko-právní – hledat argumenty proti ní; přestože nebude-li námitky vznášet sám, nebo nebude-li si je připouštět, nadnesou je jiní a najednou nepůjde o hledání pravdy, ale o střety dvou názorových táborů. A přestože hrát v přátelské debatě u piva roli oponenta lidských práv byl jeden z nejhorších zážitků v posledních měsících, mám pocit, že to bylo nezbytné. V tomto textu nechci v žádném případě tvrdit, že jsem proti projektům a neziskovkám, které se zabývají tím, co bych nazvala občanské hrdinství; že nic jako všední hrdinství neuznávám a hrdinové pro mě jsou jen velikáni jako Mandela, Bialiatski, Kolbe. Nicméně tento text vnímám jako skvělou příležitost k formulování obav a argumentů proti všední a obyčejné hrdinnosti. Obávám se, že když někomu přiřkneme pomyslný titul hrdina, říkáme tím vlastně, že jeho chování, resp. čin považujeme za něco neobyčejně ušlechtilého, že nebylo samozřejmostí, jak se měl zachovat, a on si dobrovolně vybral „etickou“ cestu. Jistěže to není problematické – tedy do té doby, dokud jsou hrdiny rytíři, vojáci, pracovníci červeného kříže, misionáři, atd. Tito čelili mnohdy nám nepředstavitelným hrůzám (a tedy i pokušení chovat se nehrdinsky), ale podobně jako u opačného konce problému doba plodí hrdiny, stejně jako zločince. Tak jako světové války v první polovině století vytvořily velké hrdiny, vytvořily velké zločince – a stejně jako dnes (na evropském území, jistě) nikdo doslova nezachraňuje tisíce lidí, nikdo tisíce nevraždí, nevydává pokyny k jejich vraždění. Dnešní doba je řekněme klidnější než celé minulé století, samozřejmě že mluvím jen v evropském kontextu, a proto nevytváří tak dramatické hrdiny ani zločince. Dalo by se říci, že se společnost jaksi zprůměrovala, většina lidí není ani výslovný zločinec, ani výslovný hrdina; v dobách pogromů a deportací se přes noc stávalo zločinci a hrdiny úplně jiné číslo lidí. Jenže společnost hrdiny potřebuje. A po studené válce – která ještě byla schopná rodit velkoformátové hrdiny – nám schází ono drama (nechci tímto slovem zlehčovat hrůzné momenty dějin), z nějž hrdinové

15


vychází: války, totalitní režimy, genocidy, revoluce, pogromy. Stručně řečeno je v naší české společnosti – ačkoli poslední události naznačují, že doba, kdy budeme na půdách reálně schovávat rodiny Romů, není až tak nemyslitelná – prakticky nemožné stát se přirozeně velkým hrdinou, protože k tomu člověk nedostane šanci, spíše než na hrdiny a zločince (války), lidi žijící v právu a zelináře (totalita) se naše společnost dělí na slušné lidi a ty méně slušné. Ti méně slušní mají mnoho tváří: neonacistickou, neúplněrasistickou, kmotrovskou, korupční, farmaceuticko-firemní, kariéristickou-přednostní, …; zatímco si troufám říci, že „slušný člověk“ nesouhlasí s celým tímto balíčkem. Ale zpět k hrdinům: v posledním roce jsem tuším zaznamenala nějaké titulky o hrdinovi, který oznámil jakýsi případ veliké korupce, hrdince, která se i přes riziko vyhazovu z práce bránila nevhodným návrhům svého nadřízeného, hrdinech, kteří bránili Šumavu, hrdinech, kteří se bránili nespravedlivému zatčení a formálními cestami se zdlouhavě dožadovali svých práv, hrdince, která se postavila zvůli farmaceutických diktátů, atd. Aniž bych chtěla jejich činy znevažovat, přijde mi, že se spíše všichni chovají, jak by se měl každý slušně vychovaný člověk chovat. Že jejich chování nebylo, nebo přinejmenším nemělo by být, nesamozřejmé a neobyčejně morální. Tím, že obyčejnou občanskou slušnost povyšujeme na hrdinství, vlastně tvrdíme, že to není samozřejmé. Že jde o jakousi hrdinskou nadstavbu. Že kdo není hrdina, nemá povinnost postavit se na diskriminované a šikanované, nemá povinnost postavit se aroganci a svévolnému chování nadřízených, politiků a celých koncernů a může zůstat doma. Z obrovského průměru, kde 1 by byla slušný a 5 neslušný vlastně vytváříme posunutou stupnici 1-2 hrdina (neobyčejné, nesamozřejmé, nenutné), 3 – 4 (obyčejný, slušný, dobře vychovaný), 5 (padouch). Pokud je ten, kdo nahlásí korupci, titulovaný hrdinou, znamená to, že nenahlásit korupci není nic proti ničemu, jen to není ani výslovně dobré (hrdinství), ani výslovně špatné. A pak tu máme tedy ty malinké menšiny občanských hrdinů, kteří nahlašují korupce, pořádají protirasistické demonstrace a připravují 1000 obědů pro bezdomovce, a tu obrovskou, tolik nadávanou mlčící většinu, protože není jejich povinností být hrdinsky slušný. Jistě by se dalo namítnout, že v dnešním prostředí je hlášení korupce skutečně neobyčejná věc, i když bychom si přáli pravý opak – a heroizování podobných činů, které by v ideální společnosti měly být samozřejmé, je správná reakce. Alespoň zviditelňuje ony „slušné“ a dejme tomu snad inspiruje lidi ke slušnějšímu chování. To nepopírám. Nicméně přesně toto heroizování bezpochyby současně podporuje i onu nesamozřejmost slušnosti stejnou měrou, jakou se proti ní staví.

16


Hrdinství Nikol Kusáková, gymnázium Kyjov Hrdinou je ten, kdo zachrání uvízlého psa z řeky. Hasič, který vběhne do hořícího domu, aby pomohl malé holčičce dostat se do bezpečí k rodině. Svobodná matka, která má dvě práce, aby zabezpečila a uživila své děti. Voják, který jde do války, aby bojoval za svou zem. Zda jde o dobrý skutek nebo hrdinství, nezávisí na tom, kdo ho uskutečnil, ale na tom, koho ovlivnil. Pes nikdy nezapomene na pach svého zachránce. Rodina malé holčičky bude do konce života vzpomínat na chrabrost v očích hasiče, který pro jejich andílka riskoval svůj život. Děti budou milovat a ctít svou matku za všechno utrpení, které snesla, aby jim zajistila lepší budoucnost. A vlast bude hrdá na každého vojáka, který se za ni kdy postavil. Hrdinství je pouze slovo, kterému my, obyčejní lidé, dáváme význam. Hrdina je ten, kým chce každý být, ten, kým většina nikdy nebude. Být materialistou, řeknu, že ten, kdo obětoval svůj život, aby zachránil třicet dětí před sériovým vrahem, byl větší hrdina, než ten, kdo darem ledviny zachránil život svému nemocnému partnerovi. Cožpak ale není hrdinou každý, kdo upřednostnil potřeby jiného před svými vlastními, aby mu pomohl? Když vidíte muže, který pomáhá staré paní s nákupem, co si pomyslíte? Někteří řeknou, že je to samozřejmost, ale přitom si sami uvědomují, že oni to nikdy v životě neudělali. Dalajláma jednou řekl, že skutečné změny ve společnosti musí začít od iniciativy jednotlivců. Pokud by každý začal konat i ty nejmenší dobré skutky, svět by již nepotřeboval hrdinů. Tohle slovo by ztratilo svůj význam. Takže ne, opravdu nevím, co znamená všední hrdinství. Všední je život, všední jsme my. Hrdiny ale nejsme. Výše jsem napsala, že hrdinou je ten, kdo koná dobrý skutek. K tomu potřebuje ušlechtilé srdce. Mohla bych tu vypsat desítky příkladů z novin, kdy někdo někomu zachránil nebo určitým způsobem zlepšil život (neměla bych problém napsat stovky obdivných slov například o Nicolasi Wintonovi). Já jsem si ale vybrala jiný, pro některé nepochopitelný příběh o ženách, které jediným činem předčily nás všechny. Přítel z Ameriky četl dokument o známé náboženské skupině, která si říká „Amish“. Jednou do jejich osady přišel ozbrojený muž a zastřelil sedm dívek, následně sám spáchal sebevraždu. Motivy nejsou známé. Matky těchto dívek se rozhodly navštívit rodinu muže, který chladnokrevně zavraždil jejich dcery. Jakmile matky přišly do jeho domu a setkaly se s jeho manželkou a synem, tak jediné, co udělaly, bylo to, že k nim přistoupily, objaly je a řekly, že tomu muži odpouští a milují ho. Manželka se synem nerozuměli, chtěli vysvětlení. Matky řekly, že sice nenávidí čin, který tento muž spáchal,

17


ale zároveň jeho jako lidskou bytost milují. Protože my všichni jsme velká rodina a v rodině není místo pro nenávist. Uvědomuji si, že tento přístup závisí také na společnosti, ve které tyto ženy žily, ale je to pro mne skvělý příklad dobrého srdce a hrdinství. V zájmu ostatních zapomněly na pomstu a nenávist… Nejde tu o klasický příklad hrdinství, který jste po nás asi požadovali, já ale věřím, že tohle – cesta odpuštění a ušlechtilosti – je to, o čem by se měl dozvědět celý svět. Dozvědět se o těchto neskutečně statečných ženách, které navzdory ztrátě milovaných osob dokázaly opět milovat. Dle oxfordského slovníku je definice hrdiny následovná: „Člověk, typicky muž, který je obdivován pro svou odvahu, vynikající úspěchy nebo ušlechtilé cíle“. Nevím, zda s tímto souhlasit, nebo ne. Ano, odvaha, úspěchy a ušlechtilost jsou znaky hrdiny, znamená to ale snad, že voják, který bojoval ve válce, není hrdinou jen proto, že válku jeho národ přeci jen prohrál? Hrdinství bych tedy označila za „cestu“. Cestu, u které nemůžete předem vidět její konec. A právě to je důvod, proč jen odvážný a obětavý člověk je ochotný se na ni vydat. Koncem může být sláva nebo i smrt, pravý hrdina se ale tak daleko dopředu nedívá. A já? Bojím se, že v sobě nemám dostatek nesobeckosti a odvahy pro činy, které jsem tu na příkladech uvedla. Není to ale důvodem, proč se vzdát. Napsala jsem, že hrdinství je cesta. A já bych po ní ráda pomalu postupovala dál a dál…

18


Princípy všedného hrdinstva Soňa Majerová, Súkromné bilingválne gymnázium Prešov Čo je to vlastne hrdinstvo? To je otázka, ktorú si už určite položil nie jeden z nás. Odpoveď na túto otázku je veľmi zložitá a nie presne definovatelná, a to z toho dôvodu, že každý z nás si pod slovom hrdinstvo predstaví niečo iné. V synonymickom slovníku máme slovo hrdinstvo definované ako prejav ušľachtilej odvahy alebo prejav veľkého činu. Čo si pod týmto slovom predstavíte vy? Pre niekoho je hrdinstvo – hrdina ten člověk, ktorý bojoval vo vojne a bol ochotný položiť život napríklad za svoju vlasť, pre niekoho môže byť hrdina jeho vlastný rodič, iní zasa považujú za svoje osobné hrdinstvo pretĺkanie sa vlastným životom a zdolávanie každodenných prekážok a starostí. Každopádne, každá z týchto veci je hrdinstvom. Záleží len od uhla pohľadu, ako sa na danú vec pozrieme. Podľa môjho názoru nemusí byť hrdinstvom žiaden veľkolepý či obdivuhodný čin. Malo by to byť niečo, čo robíme z čisto nezištných dôvodov. Nič bysme nemali za to očakávať a mali pritom myslieť na iných ľudí. No myslím si, že hrdinom sa môže stať každý z nás. Môže sa nám to zdať smiešne, ale hrdinom nás naozaj môžu spraviť bežné dobré skutky, s ktorými sa máme možnosť stretnúť a napĺňať ich v každodennom živote. To sú napríklad situácie, v ktorých pomôžeme staršej pani cez cestu alebo spolužiakovi s učivom, ktorému nerozumie. Potom tu máme kategóriu našich osobných hrdinstiev, pri ktorých prekonávame seba samých. Pre niekoho je napríklad nereálne, priam hrdinské, odprezentovať svoj projekt pred širokým publikom a porotou, iný to berie ako úplne banálnu záležitosť. Za tieto hrdinstvá nás nikto nebude oslavovať, ani sa nezapíšeme do dejín, no myslím si, že aj tento druh hrdinstva hoci aj „malého“ by sme mali raz za čas praktizovať v našom živote. Rozhodne nás to môže nesmierne obohatiť a priniesť nové a vyššie méty do nášho osobného života. Na druhej stráne tu máme takzvané „veľké“ hrdinstvo. Sú to činy, ktoré sú masovo chápané ako hrdinské. Sú to rôzni vojenskí hrdinovia, vládcovia a mnoho ďalších, o ktorých sa zvykneme učiť v škole. Ďalej sú to rôzne nebezpečné povolania, ako sú napríklad hasiči, ktorí nasadzujú vlastné životy za život iných ľudí, či lekári alebo obyčajní dobrovoľníci, ktorí odchádzajú do chudobných časti sveta na misie, kde žijú spoločne s domorodými obyvateľmi. Ošetrujú ich, vzdelávajú, poskytujú jedlo a pitnú vodu. Jednoducho snažia sa im pomáhať v každej oblasti bežného života. Bez týchto oddaných ľudí by boli niektoré časti sveta absolútne stratené a nemali by taký kvalitný život, ako vďaka týmto ochotným a obetavým ľuďom majú. O týchto ľuďoch

19


môžeme naozaj povedať, že sú to hrdinovia, ktorí si zaslúžia náš obdiv. Sú to ľudia, ktorí našli odvahu bojovať za svoje presvedčenie a boli ochotní urobiť naozaj všetko na dosiahnutie svojho cieľa, aj keď mnohokrát sa museli stretnúť s neúspechom. Bez týchto ľudí – hrdinov by sme dnes možno neboli tam, kde sme teraz. No cesta za úspechom a dosiahnutím konečného cieľa nie je priama, ale vždy hrboľatá a kľukatá. Pravý hrdina by mál brať každý pád, ranu ako povzbudenie do ďalšieho boja a nevzdávať sa. Ďalej by sme si mali uvedomiť fakt, že žiaden čin, ktorý chceme, aby mal prívlastok „hrdinský“, nie je zbytočný. Samotná snaha na dosiahnutie určitého cieľa, činu z nás robí hrdinov a som presvedčená o tom, že má zmysel, aj keď nie vždy je to tak, ako si predstavujeme. Ako povedal Johann Wolfgang Goethe: „Nie je možné vždy byť hrdinom, ale človekom áno.“ Tak sa snažme aspoň o to.

20


Princípy všedného hrdinstva Lenka Margicinová, Súkromné bilingválne gymnázium Prešov Ako je písané v knihe Kazateľ, cestou životom sa môže prihodiť všeličo. To, čomu rozumieme, aj čo nechápeme. Čo sa nám páči, aj na čo by sme najradšej hneď zabudli. Ba i príhody, ktoré by sa vôbec nemali stať, ale prežili sme ich. Život. Čo nás ráno rozosmeje a večer rozplače. Pohladí aj udrie. Poteší aj zarmúti. Ponúka príležitosť. Žiť ho podľa seba. Pre seba. Aj pre druhých. Len pre druhých. Je neľútostne jedinečný. Je aj geniálne jedinečný. Cestou po cestách to spoznáme, veď všetko má svoj čas. Hrdinstvo. V dnešnej dobe bežne používané slovo a s ním často spojený výraz hrdinský čin. Každý človek vníma hrdinstvo inak. Myslím si, že hrdinstvo je niečo, čo je vnímané ľuďmi ako niečo odvážne, mimoriadne, no bohužiaľ v dnešnej dobe niečo veľmi zriedkavé. Mnou vnímané hrdinstvo je prejav ušľachtilej odvahy a vykonanie veľkého činu, pričom človek nemyslí na seba, ale na iných. Každý môže mať iné kritériá na posudzovanie mimoriadnych skutkov, činov. Niekto môže nájsť mnoho rozdielov medzi všedným a veľkým hrdinstvom. Z môjho pohľadu sa nedá jednoznačne rozlíšiť všedné, obyčajné hrdinstvo od veľkého hrdinstva. Myslím si, že medzi nimi nie je zásadný rozdiel. Hrdinstvo je jednoducho hrdinstvo. Nedá sa naplánovať s istotou úspechu. Ľudia môžu povedať, že všedné hrdinstvo konajú ľudia, ktorí sa venujú napríklad charite, a že veľké hrdinstvo je skutok, ktorý človek vykoná pre záchranu života bez váhania. No dá sa porovnať skupinka mladých ľudí, ktorý si myslia, že sa stanú hrdinami, pretože sa nebáli zničiť hlavnú stanicu metra svojimi grafitmi, s ľuďmi, ktorí sa neboja položiť vlastný život za záchranu iného ľudského života? Mladíci sú hrdinami len pred svojou skupinou, lebo oni sa nebáli následkov ich činov. Ale človek, ktorý sa nebojí položiť svoj život za život iného človeka, nepotrebuje svoju odvahu dokazovať iným ľuďom navonok. Počas druhej svetovej vojny ľudia prežívali mnohé útrapy, čo ich viedlo k pomoci druhým. Osud Židov počas vojny je označovaný za tragédiu. Ale aj napriek tomu mnoho ľudí pomáhalo Židom, ukrývali ich aj za cenu svojho života a života svojich blízkych, o čom mnohé roky nikto nevedel. Až teraz sa dozvedáme o ich statočných – hrdinských činoch, o záchrane, za ktorú nikto nič nežiadal. Pre mňa je toto príkladom hrdinstva, pretože ich vôľa pomôcť bola silnejšia ako ich strach. A popritom zato nič neočakávali.

21


Ale aj matka pri výchove svojho dieťaťa je hrdinkou, dá všetko pre svoje deti, urobí aj to nemožné, odopiera si mnohé veci, aby dopriala svojim blízkym a dopomohla im k lepšiemu životu. Taká je jej cesta života, toto je jej cieľ. Jej rodina a starostlivosť o ňu ju napĺňa. Aj toto je jeden príklad všedného hrdinstva, s ktorým sa bežne stretávame, no ani si ho mnohí z nás neuvedomujú. A či môžeme pri myšlienkach o hrdinstve premýšľať o určitom cieli, ktorý chce človek dosiahnuť, alebo iným slovom o ceste k hrdinskému skutku? Mnoho ľudí, ktorí sú nejako svojim činom považovaní za hrdinov, nikdy nerozmýšľali nad tým, že raz sa stanú pre ostatných hrdinami. Nemyslím si, že to bol ich cieľ. Jednoducho si daná situácia vyžadovala konať a oni svojim činom a svojim správaním vykonali skutok, ktorý považovali za správny a v ten moment najlepší. Okoliu sa to možno javí ako určitá cesta k dosiahnutiu cieľa, no ľudskí hrdinovia podľa môjho názoru takto nerozmýšľajú. Človek sa stane hrdinom v danej chvíli, keď pohotovo reaguje a zachráni ľudský život. Hrdinami sú pre mňa taktiež ľudia, ktorí si vyberú svoje povolanie, v ktorom sa venujú pomoci iným. Napríklad charite a sociálnej práci. Majú svoj cieľ, ktorý chcú dosiahnuť určitou cestou. A v tom im veľakrát pomáha aj ich povolanie. Nie každý človek je natoľko silný, aby obetoval svoj život na záchranu toho druhého a nie stále sa všetko končí šťastne ako vo filmoch. Mnohokrát aj dobre myslený čin neskončí šťastlivo, no z môjho pohľadu nemôžme o tom hovoriť ako o nedosiahnutom cieli. Veď každý človek sa môže stať hrdinom. A či si myslím, či sa môžem stať hrdinom? Ako povedal Wilhelm Raabe: „Rozvíjajúci sa kvet nerobí nijaký hluk, lebo krása, pravé šťastie a pravé hrdinstvo sa v dennom svetle prejavujú mlčky.“ Netúžim sa stať hrdinom, ale moju cestu životom chcem nasmerovať tak, aby moja práca a jej výsledky pomáhali ľuďom.

22


Hrdinstvo je byť tu pre iných Nina Holičková, Gymnázium Milana Rúfusa Žiar nad Hronom Nevedela som, ako začať môj pohľad na hrdinstvo. Nezamýšľala som sa nikdy nad tým. So slovom hrdina som sa najčastejšie stretávala pri rozbore literárnych diel... Nuž som si zavolala na pomoc vševeda dnešných dní – internet a položila som mu otázku, kto je hrdina. Zavalili ma odkazy: Hrdina leta, každý darca krvi je hrdina, falošní hrdinovia dneška, zabudnutí hrdina, toto je hrdina – Daniel... zmysluplné aj nezmyselné texty od ľudskosti po celebrity a Spidermanov. Pomaly som sformovala prvé závery. Ak správne vnímam, toto slovo nemá len jeden význam. Z môjho pohľadu sú dôležité minimálne dva významy: hrdina – obetavý človek a hrdina – ten, kto sa nevzdáva nepriazni osudu, bojuje s ním. V prvom význame slova hrdinstvom pre mňa je to, do akej miery sme ochotní riskovať svoje osobné šťastie a vlastné záujmy v prospech niekoho iného alebo pre všeobecné blaho. Cieľ, v mene ktorého konáme (uskutočňujeme hrdinský čin), musí byť ale šľachetný a nezištný. Inými slovami, konáme dobro bez akéhokoľvek nároku na odmenu i s vedomím, že nás toto naše konanie môže určitým spôsobom poškodiť alebo ohroziť. Takto konalo veľa statočných ľudí, ktorí zachraňovali obete holokaustu, vzdorovali totalite, nebáli sa vyjadriť postoj protirečiaci mocným. Krásnym príkladom takéhoto hrdinstva je Nicholas Winton, ktorý zorganizoval hromadný odchod detí z ČSR, ktoré boli ohrozené nacistickou totalitou. Vyriešiť tento problém bolo nesmierne ťažké, detí boli tisíce. Dal zostaviť zoznam, z ktorého boli vybraté najviac ohrozené deti. Zariaďoval transporty, hľadal pestúnske rodiny. Vďaka jeho nasadeniu prežili stovky detí. Winton bol presvedčeným pacifistom a aj po vojne sa angažoval v Červenom kríži a zastával rôzne funkcie v humanitárnych organizáciách OSN. Na jeho činy by sa asi zabudlo, keby jeho žena Grete v roku 1988 neobjavila dokumenty so zoznamami detí a listami rodičov, ktoré chcel Winton vyhodiť. Na otázku, prečo o záchrannej misii nepovedal ani svojej žene, odpovedal: „Predsa každý muž má pred svojou manželkou nejaké to tajomstvo“. Jeho chránenci Wintona objavili až päťdesiat rokov po tom, čo im zachránil život... Hrdina nekoná v mene slávy, často o vykonanom nehovorí. Koná v mene svojho svedomia a morálky. Takisto však hrdinov vidím aj v ľuďoch v diametrálne odlišných situáciách. Možno nekonajú priamo v prospech iných. Často by im na to nezostali sily.

23


Ide o tých, čo sa pod ťarchou osudu nevzdali, verili v úspech, dobro, návrat šťastia, zdravia a svojím príkladom dokázali motivovať i ostatných. Aj ja sa stretávam s takými ľuďmi. V rámci školského projektu Darujme čas, prinesme úsmev chodievame na Detskú onkohematológiu v Banskej Bystrici. Tam nás zakaždým ohromí vlna pozitívnej energie, sily a odhodlania žiť a byť šťastný... Vďaka týmto deťom sa mi často moje „veľké“ problémy ukážu ako smiešne malicherné. Tieto deti nás učia, že žiť je krásne a netreba sa vzdávať. Sú mojimi hrdinami všedného dňa. Je toto hrdinstvo menšie a menej podstatné, ako príklad Sira Wintona? Je ťažké rozlíšiť, čo je všedné a čo veľké hrdinstvo. Neviem jednoznačne odpovedať, stanoviť kritériá. Čím sa dá zmerať nevšednosť či všednosť hrdinstva? A dá sa vôbec hrdinstvo rozdeliť do škatuliek podľa „veľkosti“? Nemyslím si. Veď všetko, čo človek vykoná, priveľmi závisí od jeho osobných vlastností, okolností, možností, kontextu... Nedá sa určiť čo i len približne rovnaké meradlá. Talmud hovorí jednoznačne: „Keď zachrániš jeden život, zachrániš svet.“ Je teda zachránený ľudský život mierou hrdinstva? A čo potom ľudia, pre ktorých záchrana je náplňou práce, či dokonca „adrenalínom“? A čo iné statočné a dobré skutky? Ako teda zhrnúť tému? Viem už odpovedať na otázku, čo je hrdinstvo, kto je hrdina? V mojom vnímaní podstatou hrdinstva je, že hrdinom sa človek nerodí, no môže sa ním stať. A čo z človeka urobí hrdinu? Je to jeho sila postaviť sa strachu, ťažkým okolnostiam a niekedy aj väčšine v spoločnosti v mene viery, že jeho skutok má zmysel. A či malo hrdinstvo zmysel aj v prípade, že jeho primárny cieľ nebol naplnený? Myslím si, že rozhodne áno. Už len svojím zámerom pomôcť. Tým, že niekto iný bol pre nás dôležitý a prinútil nás aktivizovať sa a konať... uprednostniť DOBRO. Dobro želané iným je spoločné pre všetky hrdinské skutky.

24


Daniel Dvořák Gymnázium Třeboň ◾◾ Co je podle vás hrdinství? Čin, který nejsme povinni vykonat, jednáme tak pouze z vlastního rozhodnutí na úkor vlastního bezpečí. Takový čin je vždy subjektivní a neznamená, že daný čin bude hrdinstvím pro všechny – viz bratři Mašínové Za hrdinský čin by nemělo být považováno jednání, jehož cílem je vytvoření hrdiny ze sebe samého. Člověk by tudíž neměl konat jen z důvodu vidiny slávy a publicity. Na druhou stranu je zde i druhá strana hrdinství, kde nejde o samotný čin a důvody, které člověka vedly k jeho vykonání, nýbrž o dopad na lidi, kteří se o činu dozvědí, a může je motivovat k dalším důležitým činům. Z morálního hlediska ovšem platí, že největší hrdinství je takové, o němž se nikdo nedozví.

◾◾ C o je podle vás všední/obyčejné hrdinství? A co je velké hrdinství? Je mezi nimi zásadní rozdíl? Vysvětlete. Hlavní rozdíl vidím v plánovanosti. Za to „obyčejné“ považuji činy, kdy člověk jedná v rychlosti, bez času na vyhodnocení rizik – jedná okamžitě, bez předchozí přípravy. Neznamená to ovšem, že takto vykonaný čin nemůže být významný. Za pojmem „velké“ hrdinství vidím plánovanou činnost, kde si účastník onoho činu předem svoje jednání naplánuje, zná většinu úskalí, která na něj čekají a do jakého nebezpečí se vydává, a přesto není odrazen a ve svém úsilí pokračuje.

◾◾ U veďte příklady všedního a velkého hrdinství (příklady z časového intervalu od počátku 20. století do současnosti). Příklady můžete čerpat ze své osobní zkušenosti, ze zkušenosti svých přátel, příbuzných, známých, zkrátka svého okolí, anebo z tisku, literatury, dějepisu, dokumentárních filmů apod. Mezi příklady mohou být i kontroverzní, sporné, protichůdně vnímané a interpretované případy, můžete uvést i více příkladů. Svůj výběr zdůvodněte. „Všední“ – mediálně známý čin Michala Velíška v roce 2005, kdy se zastal ohrožené ženy s dítětem.

25


„Velké“ – jednání p. Nicholase Wintona těsně začátkem Druhé světové války, kde zachránil přes 600 dětí z Československa. Odůvodnění najdete v odpovědi na předchozí otázku.

◾◾ Z kuste se zamyslet nad tím, co je cílem hrdinství? Jinými slovy, je to „cesta“ či „cíl“? A jak je tomu v případě, pokud hrdinský skutek nedosáhl svého cíle, měl smysl nebo ne? Pokud jde o plánované „hrdinství“, tak oním hrdinstvím bude pravděpodobně vždy cíl. Člověk jedná, aby něčeho dosáhl, ne aby na „cestě“ sebe obohatil. U „všedního“/okamžitého hrdinství je hlavní onen čin, tudíž cíl. Vážíme si onoho člověka, že dokázal v rychlosti zareagovat a jen nestál opodál. To zda měl nezdařený čin smysl, nebo ne, se musí hodnotit případ od případu. Pro názornou ukázku použijí fiktivní události. Za předpokladu, že člověk blízký nějakému tyranovi na něm spáchá nezdařený atentát a nikdo se o tom činu nedozví, pak čin smysl postrádá, protože pokud by onen člověk zůstal v tyranově blízkosti místo toho, aby se ho pokusil zabít, mohl svým úsilím tyranovi stěžovat „práci“, mohl pomáhat ostatním atd. Pokud by ale svůj čin provedl na místě, kde by se nedalo toto jednání ututlat, může svým pokusem, ačkoliv je neúspěšný, vyvolat reakci u velikého počtu lidí, pro které tento čin byl určitým spouštěcím mechanismem, bez kterého by se sami o nic nepokusili.

◾◾ Myslíte si, že se můžete stát hrdiny vy sami? Jakým způsobem? Jak jsem uvedl na začátku, hrdinství je subjektivní čin a označovat sám sebe za hrdinu není (alespoň pro mne) morálně správné. Ale myslím si, že každý člověk je schopen dopustit se činu, který může být ostatními považován za hrdinský. Stačí být jen ve „správný čas na správném místě“.

26


Patrícia Žigová, Gymnázium Milana Rúfusa Žiar nad Hronom „... pravé hrdinstvá sa v dennom svetle prejavujú mlčky.“ (Wilhelm Raabe) Je ťažké povedať pár slov o niečom, čo o sebe neuvažuje, nerozpráva. Možno jeden z poznávacích znakov hrdinstva je to, že človek za dobrý čin nepotrebuje uznanie, fanfáry a slávu... Nakoniec, veď skutok nevykonal preto, že čakal odmenu. Slovo skutok ma priviedlo k ďalšiemu znaku hrdinstva: hrdina je človek, ktorý niečo vykoná. Je teda hrdinom akčný človek? Áno aj nie. Činnosť hrdinu má jednu dôležitú podmienku: Nekoná pre seba, v mene svojich výhod. Koná pre iných. Pomáha im v ťažkej situácii, napriek problémom, nepohodliu, nebezpečenstvu pre seba samého. Hrdina je ten, čo si zachová tvár a nevzdá sa toho, čo je správne. Bol to veľký hrdina... Sú hrdinami všedných dní. Také vyjadrenia často počujeme v súvislosti s hrdinstvom. Sú teda hrdinovia veľkí a malí, zázrační a všední? Ja sama vnímam „všedných“ hrdinov ako pozorných ľudí. Sú to tí, čo si všímajú svoje okolie. Reagujú na zlo, nespravodlivosť, agresivitu, krivdy. Všedné hrdinstvo je, podľa mňa, niečo, čo by malo byť pre každého samozrejmosťou. Nebyť ľahostajný... Jeden slovenský básnik povedal: Vám, čo máte v erbe heslo „nehas, čo ťa nepáli“ vravím, ste na strane podpaľača... Hrdinstvom teda je nesplynúť s davom, ak to, čo robíte, je proti morálke. Takýto čin ale neznamená pre človeka „existenčný problém“, neohrozuje ho na živote. Tejto téze zodpovedá výrok Goetheho: „Nedá sa vždy byť hrdinom, vždy sa ale dá zostať človekom.“ Ako „veľké“ hrdinstvo vnímam činy, ktoré človek vykoná, napriek nebezpečenstvu, ktoré mu hrozí. Ide teda o niečo, čo sa spája s frázou byť ochotný položiť aj život za... O takých ľuďoch neskôr často píše literatúra, z nich vznikajú symboly národa. Možno teda tiež povedať, že hrdinstvo sa dá „odmerať“ aj počtom ľudí, ktorých zasiahne kladný príklad či dobro, ktoré hrdina vykonal. „Mala som 9 rokov a išla som domov zo školy. Stretla som trojicu chlapcov, ktorí sa bavili tým, že ma odchytili a nechceli pustiť domov. Samozrejme, že som sa bála a bola úplne bezmocná. Vtedy sa na mieste zjavil jeden pán a pomohol mi v tejto nepríjemnej situácii. Bola som mu veľmi vďačná. Pre mňa bol na dlhý čas najväčším hrdinom. Ale odkaz statočnosti mal vplyv len na mňa.“

27


Príkladom veľkého hrdinstva (aj keď možno pre malý čin) je napríklad Rosa Parksová, ktorá odmietla rasový príkaz „uvoľniť miesto bielym“, alebo Martin Luther King a jeho sen. („Mal som sen... Jedného dňa sa synovia bývalých otrokov a bývalých otrokárov zídu pri jednom stole bratstva!“) Stali sa odrazom pre mnohých, vzorom... Vďaka nim je svet rasovo spravodlivejší. Aj z tohto môžem vycítiť odpoveď na poslednú podotázku môjho zamyslenia sa nad hrdinstvom: Je hrdinstvo cesta alebo cieľ? Hrdinstvo je cesta, jej cieľom je humanita a lepší svet. Túto cestu dláždia každodenné drobné hrdinstvá, malé činy ľudskosti. Mnohé z nich možno vyrástli vďaka pozitívnym príkladom, vzorom tých veľkých hrdinov. Hrdinstvo je cesta, lebo ak by bolo cieľom, končilo by vykonaním skutku. Nejde však o jednorazový akt – ide o to, aby sme konali dobro v prospech iných.

28


Hrdinství Michal Fischer, Gymnázium Matyáše Lercha Brno Pokusím se v následujících větách ukázat svůj názor na HRDINU a s tím spojené HRDINSTVÍ. a) HRDINA Člověk nebo postava, která svým činem nebo chováním, většinou vědomě a na vlastní popud, podle svého rozhodnutí, v přesně daném kontextu a době naplňuje naše ideály, tužby nebo očekávání. Postava, která svým činem vybočuje z proudu normálnosti a která na sebe v daný okamžik strhne všechnu pozornost. Vezmeme si třeba takového Petra Svobodu. Když v čase 48.08 (www.wikipedie.cz) propálil od modré lajny ruskou obranu a puk skončil v síti, naplnil tím očekávání a tužby milionů fanoušků. V daný okamžik na sebe strhnul všechnu pozornost. A národ měl svého hrdinu. Jenže takový cejch hrdiny není ani náhodou až do konce života. Je velice vrtkavý, a může se lehce stát, že padne do kategorie Zapomenutých hrdinů. Příkladem může být zase Petr Svoboda. Jeden gól. I to stačí na to, být tím oslavovaným. Jenže, lidská paměť je sakra krátká, a když se nedaří naplnit další očekávání, vystřelit další titul, je tedy logické, že se nestačil vytvořit kult a zájem opadl. Co teda dělá hrdinu? Je to jednoduchá rovnice. Čin + „jeho síla“ + kultura (kontext doby a doba samotná (není náhoda, že se opravdový hrdina pozná v těžkých časech), zvyky, tradice) = Hrdina. Je tu však ještě jedna proměnná, a tou je štěstí. Hrdina by měl být také inspirací pro druhé. K tomu mu můžou dopomoct média. Vzpomeňme si na Spidermana! Pak tu jsou hrdinové „kulturní“. Vzory, idoly. Jejich hlavní posláním by mělo být inspirovat. Jde jen o to, do jaké míry si svoje postavení uvědomují. Jenže, daleko víc je hrdinů neznámých. A od těch je potřeba se učit… A těm patří můj obdiv. Obětovali se pro ostatní, udělali něco pro ostatní, nemysleli na sebe. Jednali podle morálních zásad. A těm patří můj obdiv. b) HRDINSTVÍ Co je to pojem hrdinství? Podle mě se nedá přesně určit, co to je. Nemůžeme přesně říct, jaký je rozdíl mezi hrdinstvím, dobrým skutkem a tak trochu bláznovstvím. Někdo ho totiž chápe jako určité vybočení z normálu, ze zaběhnutého pořádku, nebo je často spojeno s konáním dobra.

29


Já si ale myslím, že hrdinství může být cokoliv, i drobnost, která je v souladu s naším nejlepším vědomím a svědomím, v souladu s morálkou a Listinou základních práv a svobod. Je tu tolik lidí a věcí, zač nebo oč bojovat, stát za nimi nebo za tím. A být aspoň pro jednoho člověka hrdinou. A pokud někdo říká, že je všední hrdinství nesmysl, má pravdu. Ale stejně, jako se používá strašně dobře, s klidným srdcem napíšu, že všední hrdinství existuje. A může ho dělat každý. Není v dnešní neosobní a uspěchané době tak trošku hrdinství pomoct staré dámě na přechodu? Pustit sednout starší osoby? Být inspirací pro ostatní! Možná je to nakonec smutné, že se považuje za hrdinství tyhle věci. Ale přijde mi, že stále více vybočují z normálu. Nebo, nejsou to „jen“ dobré skutky? A co takhle pískat na náměstí! I tohle považuji za hrdinství. Nebo je to už bláznovství, pískat uprostřed konsternovaného davu? Závěrem. Hrdinou opravdu může být každý, není to jen fráze. Dnešní doba je na to jak dělaná. Buďme hrdiny! A doufejme, že se dostaneme do Avangers! Ti jsou prý strašně dobří...

30


Hrdinstvo Juraj Kušnír, Súkromné bilingválne gymnázium, Prešov Hrdinstvo. Jedno slovo, ale pri tom znamená tak veľa. Podľa mňa je hrdinstvo sebazaprenie, obiet a risk pre druhých, pre všeobecné dobro či nejaký cieľ. Hrdinstvo nepozná sebeckosť ani strach. Všedné hrdinstvo alebo veľké hrdinstvo? Existuje medzi nimi rozdiel? Z môjho uhla pohľadu aj áno, aj nie. Nemôžeme predsa porovnávať hrdinstvo Matky Terezy s tým, že niekto ochránil starenku pred lupičom v metre. Avšak pre túto starenku v danej chvíli jej záchranca znamená určite viac ako činy Matky Terezy. Takže jediný rozdiel medzi všedným a veľkým hrdinstvom by som videl v počte ľudí, koľko ovplyvňuje. Lebo nemôžeme posudzovať, čo je viac prospešné, čo má väčšiu váhu, pretože každý má iné hodnoty. A taktiež pri určovaní týchto rozdielov zohráva dôležitú úlohu popularita. Na svete existuje mnoho hrdinov a my vieme len o malej časti z nich, a pritom robia neuveriteľné veci. Napríklad darcovia kostnej drene, ktorí musia podstúpiť často bolestivé vyšetrenia, obetovať svoj čas a prijať riziko poškodenia zdravia, aby zachránili úplne cudziu osobu. Avšak nikdy som nepočul z médií správu o týchto ľuďoch. Príklady hrdinstva? Existuje ich mnoho, ale ja by som uviedol tie, ktoré na mňa urobili najväčší dojem. Z obdobia dvadsiateho storočia sú to najmä sufražetky a ich boj za volebné právo pre ženy a ľudia, ktorí pomáhali Židom počas druhej svetovej vojny. Sufražetky som spomenul preto, že sa nebáli mužov, ktorí sú silnejší, a to po fyzickej stránke, ale tiež v ich postavení, a ľudí, ktorí pomáhali Židom za to, že neváhali obetovať svoj život za život iných, a to je podľa mňa jedna z najväčších obiet, akú môže človek urobiť. Z obdobia 21. storočia by som ako príklad uviedol lekárov na misiách. Títo ľudia neuprednostnia kariéru pred pomocou druhým. Často sú mimo domova celé mesiace, ich hygienicky štandard je veľmi nízky, musia vedieť pracovať aj so slabým vybavením v extrémnych horúčavách a riskovať nákazu mnohých smrteľných chorôb. Je tu ešte jeden príklad hrdinstva, ktorý pre mnohých nie je hrdinstvom, ale vraždou. Tým je eutanázia. Aj keď ju mnohí odsudzujú, pre mňa človek, ktorý vykoná eutanáziu, nie je vrahom, ale do istej miery hrdinom. Mnohí tvrdia, že ukončiť niekoho život je neľudské, ale podľa mňa ak vieme, že neexistuje žiadna možnosť vyliečenia, vykonanie eutanázie je ukončenie utrpenia nie len pre pacienta, ale aj pre jeho rodinu. A predsa pre človeka vykonanie eutanázie nie je žiadna slasť a taktiež je aj vykonanie eutanázie v mnohých štátoch sveta trestný čin.

31


Aby som neuvádzal len takzvané veľké hrdinství, uvediem aj bežné hrdinstvo. A to hrdinstvo jedného malého chlapca, ktorého príbeh bol nedávno prezentovaný v relácii jednej zo slovenských televízií. Chlapec mal iba dvanásť rokov a žil so svojou sestrou a matkou v dome bez elektriny a tečúcej vody. Chlapcovi sa spolužiaci posmievali. Matka nemala z čoho živiť svoje deti. Napriek týmto všetkým ťažkostiam chlapec pracoval ako paholok, aby dostal päť eur denne. Pre mňa je toto hrdinstvo obyčajné, ale sám by som nedokázal to, čo dokázal tento chlapec, napriek tomu, že mám o šesť rokov viac. Čo je vlastne cieľom hrdinstva? Je to cesta alebo cieľ. Podľa mňa je hrdinstvo cesta. Síce niekedy ťažká a plná prekážok, ale napriek tomu pekná a hoci nie je isté, či dôjdete do cieľa, niekedy prejdená cesta je viac než cieľ. A na túto cestu sa môže vydať každý z nás. Netreba ju hľadať, lebo je všade okolo nás. Pri tom nemusí byť dlhá ani náročná. Hrdinom môže byť každý a pri tom nezáleží na tom, či pôjdete na misiu do Afriky alebo, či pomôžete malému chlapcovi, ktorého šikanujú starší spolužiaci, aj keď by vás mohli vaši priatelia vysmiať. Pretože, kto sa chce stať hrdinom, tak ten si spôsob nájde.

32


Elisabeth-Sophie Baumann, Německo Ahoj, mein Name ist Elisabeth-Sophie und ich komme aus Deutschland. Zurzeit mache ich hier in der Tschechischen Republik einen Schüler – Kulturaustausch. Dies ist mein Betrag über „To be a hero. What does it mean to me?“ Was ist ein Held??? Ich denke die Bedeutung eines Helden kann man auf 2 Ebenen betrachten – der heutzutage und der früher. Heutzutage wird in den Medien ein Held oft, als eine Vorstellung eines durch die Luft fliegenden Maskierten mit übernatürlichen Kräften dargestellt, dessen Ziel es ist seine Stadt oder die gesamte Menschheit vor Verbrechern und sonstigem Bösen zu schützen. Aber auch in Büchern, Computerspielen, Filmen werden die Protagonisten schon oft als Helden dargestellt und bezeichnet. Also heißt es für uns, dass es keine Helden in der Realität gibt, sondern nur in der fiktiven Welt? Aber es gibt bestimmt auch mehrfache Definitionen für das Wort „Held“. Für mich ist ein Held ist eine Person mit besonders herausragenden Fähigkeiten oder Eigenschaften, die ihn von den Anderen unterscheidet. Seine heldenhaften Fähigkeiten können körperlicher Art (Kraft, Schnelligkeit, Ausdauer) oder geistlicher Art (Mut, Aufopferungsbereitschaft, Einsatzbereitschaft für Ideale oder Mitmenschen) sein. Ein Held verübt meist eine besonders hervorragenden Leistungen, Heldentat. Eine aktuelle Begriffsbestimmung lautet: „Helden sind Männer (oder selten Frauen), die für Andere oder im Namen einer Idee große Taten vollbringen und dabei ihr Leben wagen.“ (Otmar Beer) Helden kommen als reale Gestalten der Geschichte vor, aber auch in Sagen. In Sagen, welche lange Zeit nur durch den Minnesang (ein Sänger zog früher von Ort zu Ort und schrieb Lieder zu den Ereignissen und Geschichten, welche er hörte. Er brachte somit Neuigkeiten von Ort zu Ort.) überliefert wurden. Diese Sagen haben einen wahren geschichtlichen Kern, welcher durch künstlerische Mittel verschönert wurden und durch die Tugenden der entsprechenden Zeit bestimmt wurden. Dann gibt es die geschichtlichen Berichte über Heldentaten, welche zu jeder Zeit vorkommen.

33


Gibt es überhaupt Unterschiede zwischen Großen Heldentum und Kleinen Heldentum ? Ja, es gibt Unterschiede. Aber es gibt auch Gemeinsamkeiten zwischen den beiden Heldentums-Arten. Nach längeren Überlegungen bin ich nun zu dem Schluss gekommen, dass für mich persönlich ein großer Held eine einzigartig Person mit einer starken Persönlichkeit ist, die ihn von den Anderen unterscheidet. Ein Held greift ein egal wann und wo und es ist einer, der nicht wegschaut, sondern ohne zu zögern handelt um damit andere Menschen, Tiere in einer Notsituation zu helfen. Dabei denkt er nicht an sich oder die Folgen für sich selbst . Ein Held macht aus, dass er Willensstärke und Mut hat, gegen Rassismus ist, Courage hat die Welt zu verändern und sich für andere Menschen in Gefahr einsetzt, die Interessen der Anderen, über die eigenen stellt und nicht auf seine Vorteile bedacht ist. Er geht auf einem schmalen Grad, der seinen eigenen Schaden in Kauf nimmt um andere zu schützen. Kleine Helden können „Helden des Alltags“ sein, die ganz selbstverständlich für Mitmenschen da sind, wenn diese Hilfe brauchen. Ich denke auch, dass sie auch in Notsituationen helfen würden, aber ich denke nicht, dass sie mit ihr Leben handeln. Aber kleine Helden haben genauso Mut und Willen und sie kümmern sich um ihre Mitmenschen und helfen wo sie gebraucht werden. Ja, es gibt Unterschiede zwischen kleine und große Helden. Aber ein großer Unterschied bleibt, dass ein kleiner Held sein Leben nicht aufs Spiel setzt für andere Menschen, aber ein großer Held. Nun möchte ich euch meine Beispiele für Helden des Alltags und ein Beispiel für große Helden nennen. Ich fange zuerst mit Helden des Alltags an. Jeden Tag begegne ich kleine Helden und sehr kleine Helden. Egal ob Groß oder Klein, denn jeder kann ein Held sein!!! Dies wäre für mich meine ersten Helden des Alltages. Die Helden, denen ich jeden Tag begegne, sind meine Eltern, denn sie helfen mir immer, egal wo, wann und was. Sie sind immer für mich da, stehen hinter mir und helfen. Meine Eltern sind Vorbilder für mich. Für mich ist auch Miller Reese Hutchinson, der das Hörgerät erfunden hat, ein kleiner Held. Hörgeräte sind für Hörgeschädigte Hilfsmittel zur Alltagsbewältigung und zur Kommunikation mit anderen Personen. Ich bin seit dem 3. Lebensjahr beidseitig schwerhörig und trage seitdem

34


2 Hörgeräte. Ohne Hörgeräte würde ich nicht wirklich gut verstehen und könnte niemals so gut sprechen, wie ich es jetzt kann. Meine Hörgeräte gehören zu mein Leben. Ich bin jeden Tag dankbar dafür, dass Miller Reese Hutchinson das Hörgerät erfunden hat, und allen Schwerhörigen geholfen hat, hören zu können. Deshalb ist für mich der Erfinder der Hörgeräte ein Held, der allen Hörgeschädigten geholfen hat. Ich denke ohne diese Erfindung würden wir, Hörgeschädigten, nicht richtig kommunizieren können und würden so viele tolle Geräusche, wie Sprache, Musik und Vogelgezwitscher nicht wahrnehmen können. Wir haben durch die Hörgeräte, das Hören und die Sprache lieben gelernt. Aber für mich gibt es auch noch andere Menschen, die Held des Alltags sind. Einer ist Samuel Heinicke, der die Deutsche Gebärdensprache erfunden hat. Deutsche Gebärdensprache ist eine eigenständige, visuell wahrnehmbare natürliche Sprache, die insbesondere von gehörlosen und schwerhörigen Menschen zur Kommunikation genutzt wird. Ich brauche zwar nicht die Gebärdensprache, aber zur Kommunikation mit meinen Klassenkameraden brauchte ich sie immer. Denn viele meiner Klassenkameraden waren schwerhörig oder gehörlos. Somit war ich darauf angewiesen. Ich hatte sie 6 Jahre als Unterrichtsfach. Heute kann ich mir gar nicht mehr vorstellen, aufzuhören meinen Händen beim reden zu benutzen. Ich denke, dass Samuel Heinicke ein Held des Alltags ist, denn die Sprache ermöglicht die Kommunikation mit den hochgradig -hörgeschädigten bis gehörlosen Menschen. Ich denke ohne diesen Einsatz von ihm, wäre das nicht möglich.würden heute noch die nicht kommunizieren. Nun komme ich zu einem großen Helden. Wir haben mit unserem Chor in Deutschland die Kinderoper „Brundibár“ gesungen und auch 2 mal in Tschechien aufgeführt. Bevor wir die Oper gespielt haben, hatten wir 2 Zeitzeugengespräche. Die eine Frau, hatte die letzte Aufführung von „Brundibár“ angeschaut und kam dann ins KZ, aber sie hatte es überlebt. Die andere Zeitzeugin war Andre Leusing. Hier ist nun ihre Geschichte. Das Dorf Chabannes in Frankreich mit etwa 200 Einwohnern rettete über 200 jüdische Kinder, darunter auch Andre Leusing. In dem Dorf gab es 216 jüdische Kinder, und die Erwachsen hatten soviel Mut und ihr Leben in Gefahr gebracht, um die Kinder zu retten. Nur 16 Kinder gefasst, da diese

35


Kinder schön größer waren und dadurch auch schwere zu verstecken. Die Bewohner schafften, dass fast alle Kinder überlebten, da sie alle zusammen hielten. Sie hatten sogar einen Komplizen bei der Polizei, der rief immer an, wenn eine Razzia begann. Die Kinder wurden in Erdlöchern und in hohlen Bäumen versteckt. Andre Leusing wurde meistens in Erdlöchern versteckt, da sie so klein war. Wenn keine Razzia war, lebten die Kinder im Kinderheim. Doch die Erwachsenen taten alles um die Kinder am Leben zu halten. Sie bewiesen Mut, Willen und Kraft. Doch sie nahmen es auch in Kauf ihr Leben in Gefahr zu bringen. Heute meinte Andre, dass die Menschen stolz sind auf die Rettung und den Mut den sie und ihre Vorfahren hatten. Der israelische Staat zeichnete dieses Dorf in Yad Vashem, der Gedenkstätte der Shoah in Jerusalem, mit den höchsten Ehren aus. Andre sagte: „Als ich 1995 dieses Dorf das erste Mal nach dem Krieg besuchte, wurde ich wie eine Königin empfangen.“ Die Menschen sind stolz auf ihre humanitäre Leistung, die sie unter Todesgefahr geleistet hatten. Ich denke, dass das großes Heldentum ist, denn sie erwiesen Mut, Willen, Stärke, handelten selbstlos, begaben sich in Todesgefahr, stellten ihr eigenes unter das der Kinder. Ohne diesen mutigen Einsatz der Erwachsenen wären die ganzen Kinder umgekommen. Ich denke auch, dass sie durch den Einsatz, die Welt verändert haben. Also ich kann nur sagen, dass die Leute große Helden sind! Was ist das Ziel vom Heldentum? Meine Meinung werde ich nun versuchen widerspiegeln. Ich denke, dass das Ziel der Helden schnell gesagt ist. Das Ziel der Helden ist, dass sie schwachen Menschen oder Tiere helfen, oder sie retten – also insgesamt etwas bewirken und ändern. Wie zum Beispiel sich gegen Gewalt jeglicher Art oder Ungerechtigkeit einzusetzen. Sie Helden riskieren oft ihr Leben für Andere. Ein wichtiger Punkt ist, dass sie nie aufgeben. Ein gutes Beispiel wären Ärzte ohne Grenzen, denn ihre Handlungen werden kaum bezahlt, auch wenn die Gefahr besteht sich anzustecken und zu sterben. Aber auch als die beiden Geschwister Scholl, die den Widerstand gegen Nazideutschland gewagt haben, indem sie zum Beispiel Flugblätter verteilt haben, waren Helden. Sie haben Widerstand geleistet und sie wurden im Endeffekt doch ermordet.

36


Was passiert wenn das Ziel der Heldentat nicht zu 100% erreicht wurde – ist sie dann nichts wert? Ich denke auch, wenn es versucht wurde und die Tat nicht ganz positiv beendet wurde, kann man es trotzdem als Heldentat gelten lassen. Denn es wurde Mut bewiesen, Willen gezeigt und es wurde sich vielleicht in Lebensgefahr gebracht. Aber es ging dann doch etwas schief oder es lief nicht so wie man es wollte. Das kann passieren. Aber trotzdem ist das für mich schon eine Heldentat. Das Beispiel von den Erwachsenen in Chabannes, die 216 Kinder gerettet haben, haben leider doch 16 Kinder verloren,welche deportiert wurden. Somit war es auch keine 100% erfüllte Heldentat. Aber es sind trotzdem Helden, denn sie hatten die anderen Kinder gerettet und hatte sich in Lebensgefahr gebracht – für die Kinder. Das sind für mich trotzdem große Helden. Diese Frage stellt ihr euch sicherlich jetzt schon nebenbei. Können wir selbst auch Helden sein? Ich probiere euch meine Meinung zu erklären. Ja, auch jeden Fall können wir Helden sein, zwar kleine Helden, aber Helden.Doch es gibt bestimmt Ausnahmefälle, wo man auch ein großer Helden sein kann. Ich denke, dass man ein kleiner Held ist, wenn man jemanden hilft, der schwächer ist oder einfach zur Seite stehen. Wie man das machen könnte? Man könnte einfach im Haushalt anpacken, Eltern helfen, zu Freunde halten, wenn sie zum Beispiel geärgert werden oder man kann bei Hausaufgaben, Vorträgen oder dem Lernen helfen, oder einfach für sie da sein, wenn man weiß, dass es der Person nicht gut geht. So etwas kann ich mir vorstellen schon als Held zu bezeichnen – als sehr kleinen Helden für den Alltag. Ein großer Held kann man werden, wenn man in eine Notsituation nicht an sein eigenes Leben denkt, sondern an das Leben der anderen Menschen. Zum Beispiel Wenn es irgendwo brennt und noch Jemanden drin ist. Dabei sollte man trotzdem klug vorgehen, nicht unüberlegt, denn das nutzt niemandem. Ein großer Held zu werden ist glaube ich sehr schwer, aber dennoch ist es möglich. Das war nun mein Aufsatz über das Thema „To be a hero. What does it mean to me?“

37


Resumé: Podle mého názoru je dnešní pojetí hrdiny jiné, než bylo dříve. Dnes je často jako hrdina prezentována bytost s nadpřirozenými silami a schopnostmi, která se snaží uchránit lidstvo před zlem. Znamená to snad, že hrdinové existují jen ve fiktivním světě, zatímco v tom skutečném nikoliv? Určitě to tak není. Pro mě je hrdinou osoba s vynikajícími schopnostmi nebo vlastnostmi, ať již tělesného či duševního rázu, což ji odlišuje od druhých. Je vůbec rozdíl mezi velkým a malým hrdinstvím? Ano, jsou tu rozdíly, jsou tu ovšem i společné rysy. Po delším rozmýšlení jsem dospěla k závěru, že pro mne je velkým hrdinou jedinečná a silná osobnost, která se nerozpakuje jednat ve snaze pomoci druhému člověku nebo zvířeti. Nemyslí přitom na sebe či na nebezpečné okolnosti svého jednání. Hrdinou je tak pro mě například ten, kdo se nebojí vystupovat proti rasismu, kdo má odvahu měnit svět, riskovat pro druhé, ten, kdo staví zájmy druhých nad své a nemyslí na své výhody. Příkladem hrdinů všedního dne jsou pro mne moji rodiče, neboť mi neustále pomáhají, neustále za mnou stojí. Jsou pro mě vzorem. Hrdinou je pro mne také Miller Reese Hutchinson, který vymyslel naslouchadla. Od dvou let jsem oboustranně nedoslýchavá a musím nosit naslouchadla. Příklady velkých hrdinů jsou pro me lékaři z organizace Lékaři bez hranic, kteří riskují své životy, nebo sourozenci Schollovi, kteří měli odvahu postavit se nacismu… V každém případě se může každý z nás stát hrdinou, i když třeba jen malým hrdinou. Malým hrdinou je podle mne ten, kdo se postaví na stranu slabšího.

38


Práce pedagogů: Co je podle mne hrdinství? Julie Svatoňová, Muzeum romské kultury, Brno – muzejní pedagožka a lektorka Hrdinství je velmi těžce uchopitelný pojem a každý jej chápeme odlišně. Zcela určitě si jinak představuji hrdinství já a jinak lidé, kteří jsou nuceni žít například v podmínkách ohrožujících život. Pro mne osobně spočívá hrdinství i v malých činech, kdy jde člověk bez ohledu na to, jak na něj budou nazírat ostatní, proti proudu. Vše, co vyžaduje vystoupení z vlastního stínu a vykročení do neznáma. Když člověk, i když třeba s obavami, dělá něco, co považuje za důležité, nezbytné a nechtěl by žít sám se sebou, pokud by to neudělal. Hrdinství nemusí nutně souviset s patetickými, monumentálními činy, nebo se záchranou něčího života, ale třeba v boji za hodnoty, které člověk považuje za důležité a myslí si, že by měly být obecně přijaty. Co je podle mne hrdinství všední a hrdinství velké a je mezi nimi zásadní rozdíl? Řekla bych, že hranice mezi hrdinstvím všedním a velkým je velmi tenká a subjektivní, což zároveň poskytuje odpověď i na druhou část otázky. Pro mě osobně je velkým hrdinstvím například pokud se někdo na ulici zastane někoho, kdo je napaden. Zároveň se ve mně mísí dojmy a pocity z takového činu. Je to opravdu velké hrdinství? Není to spíše hrdinství všední – nebo spíše, nemělo by být běžné, že pokud se stanete obětí nějaké agrese (slovní, fyzické…), nebudete pouze míjeni ostatními a necháni napospas útočníkovi? Pokud bych se na to dívala očima například našich praprarodičů, pak bych zřejmě podobný čin považovala za zcela běžnou věc. Nicméně dnes se setkáváme s velkým odcizením mezi lidmi, obecným nezájmem o ostatní – a v takovém úhlu pohledu se pak situace, kdy se na ulici někoho zastane člověk, který jej nezná, dostává do jiného světla, do světla hrdinství. Podle mne tedy neexistuje velkých nebo obyčejných hrdinství, hrdinství je jen jedno. Příklad hrdinství…? Sama jsem se v rodině svého přítele setkala s příběhem, který jsem docela dlouho v sobě řešila a stále vlastně nejsem přesvědčena, jestli šlo o hrdinství, či o jednání, kterého bych se sama pravděpodobně nebyla schopná dopustit. Jedná se o příběh babičky, která spolu se svou rodinou prožila dětství na Zakarpatské Rusi. Vyprávěla mi (v útržcích a v některých částech příběhu jsem se neorientovala úplně do detailu), že prožili celou válku s matkou a šesti sourozenci bez otce, protože otec se připojil k partyzánům. Vesnice

39


byla několikrát vypleněna ruskými vojáky a polovojenskými odbojovými skupinami a rodina žila v poměrně velké bídě. Na konci války do vesnice zavítal nějaký český lékař. Po setkání s jejich rodinou se dohodl s babiččinou matkou, že si odveze babičku Marii, které tehdy bylo 8 - 9 let, s sebou do Čech. Matka se rozhodla, že doma se babička nebude mít dobře, že není dostatek jídla, a lépe jí bude s rodinou lékaře. Ten si babičku skutečně domů i odvezl. Nedokážu si představit, v jakých podmínkách rodina žila, že byla matka donucena k takovému jednání. Jednalo se o osobní hrdinství, kdy se matka rozhodla potlačit své pouto k dítěti, a rozhodla se umožnit mu lepší život? Nebo neměla ke svému dítěti příliš silnou vazbu a rozhodla se ulehčit rodině situaci tím, že jedno dítě dá někomu jinému, kdo o něj bude mít zájem? Jak se tato životní zkušenost podepsala na osobnosti dítěte? Ať byly její pohnutky jakékoliv, neodvážila bych se ji soudit. Je hrdinství cesta či cíl? Pro mě je hrdinství cesta. Malé kroky moje, vaše, každého z nás. Kroky na cestě, které mě čas od času překvapí, a já si uvědomím, že i když se kolem mě v celku děje spousta špatných věcí, tak je mezi námi stále mnoho lidí, kteří malá hrdinství dělají dnes a denně. Hrdinství jsou pro mne cestou k lepší společnosti, k občanské společnosti. Prostředkem jejího vývoje. Vývoj české společnosti drastickým způsobem zbrzdil komunistický totalitní režim. Utlumil celé dvě generace. Moje babička mi od malička tvrdí, že nemá cenu se bouřit a jít proti proudu, protože s „tím“ člověk stejně nic neudělá. Já jsem jiného názoru. Myslím, že pokud by všichni šli jen s proudem, tak se nikdy věci nedají do pohybu. Protože na začátku každé změny stojí malé hrdinství, kdy se někdo rozhodne, že takhle ne. A výsledkem pak může být například šeříková blokáda pochodu neonacistů, nebo piknik v centru, kdy je protestujících proti neonacistům dvakrát až třikrát tolik, co neonacistů samotných. Bez násilí, ale o to více účinné. O krok blíže tomu, aby v budoucnu podobná nacionalistická hnutí, setkávání s heslem „Nic než názor“ nebyla vůbec tolerována a umožňována.

40


Mária Koncová, SOŠ gastronómie a cestovného ruchu Nitra ◾◾ Co je podle vás hrdinství? Hrdinstvo je akékoľvek ľudské konanie, ktoré prináša úžitok iným s príchuťou vlastního vedomého a niekedy i nevedomého obmedzenia sa. Obetovanie niečoho zo seba pre iných je možno vhodným synonymom, ale zaváňa negatívnou emócou a hrdinstvo je skôr o rozhodnutí, ktoré uspokojuje pozitívne. Hrdinstvo je vôľa prekonať vlastné ja a posunúť před seba niekoho iného, niečo iné, je to rozhodnutie konať tak, aby bolo objektívne vedome povýšené nad subjektívne.

◾◾ C o je podle vás všední/obyčejné hrdinství? A co je velké hrdinství? Je mezi nimi zásadní rozdíl? Vysvětlete. Ťažko sa odlišuje veľké a malé hrdinstvo. Záleží od množstva energie a sebazaprenia, množstvo uvažovania a dopadov po čine na konkrétneho hrdinu i všeobecný rozmer dopadu predpokladaného blaha ako dôsledku. Určite má na túto, nazvime to kategóriu, vplyv i náhodilosť či premyslené plánovanie činu, myšlienky, popudu k aktivite.

◾◾ U veďte příklady všedního a velkého hrdinství (příklady z časového intervalu od počátku 20. století do současnosti). Příklady můžete čerpat ze své osobní zkušenosti, ze zkušenosti svých přátel, příbuzných, známých, zkrátka svého okolí, anebo z tisku, literatury, dějepisu, dokumentárních filmů apod. Mezi příklady mohou být i kontroverzní, sporné, protichůdně vnímané a interpretované případy, můžete uvést i více příkladů. Ťažko sa mi premýšľa o veľkých a malých, všedných hrdinstvách. Každý pacient po chemoterapii, je veľký hrdina, je ochotný žiť, niektorí sú schopní sa o svoje dennodenné hrdinství podeliť skvelým blogom… Winston Churchill, ktorý sa stal hrdinom aj po prvotnej nálepke amatéra z prvých neslávnych a nehrdinských stratégií, kde svojich vojakov využíval ako „ľudský štít“například v Gallipoli… aj na omyloch sa stavia neskoršie hrdinstvo. Nehrdinsky pôsobiaci Ghándhí, pritom tak neuveriteľne ovplyvnil pohľad na stratégiu pokojného vzdoru. Veľký hrdina Neil Armstrong s nohou na Mesiaci i „obyčajní“ upratovači skazy Černobyľu, ktorí vstúpili na zamorené územie s vedomím, že v novinách nebude ich meno na titulke.

41


◾◾ Z kuste se zamyslet nad tím, co je cílem hrdinství? Jinými slovy, je to „cesta“ či „cíl“? A jak je tomu v případě, pokud hrdinský skutek nedosáhl svého cíle, měl smysl nebo ne? Pre mňa je to jednoznačne cesta, systém krokov podporených morálnym uvažovaním s predpokladaným, ale nie vždy dosiahnutým cieľom. Hrdinský skutok je podstatým pre svoju myšlienku, ideu, zámer. Hrdina je práve realista, ktorý sa púšťa do realizácie myšlienky i s vedomím, že nemusí byť zrealizovaná do konca. Kroky hrdinov z radov lekárov neboli vždy úspešné, často sa hrdinom na ceste výskumu stáva ten posledný finalista, nie ten prvotný iniciátor.

◾◾ Myslíte si, že se můžete stát hrdiny vy sami? Jakým způsobem? Určite áno. Prevzaním iniciatívy do svojich rúk, vedomou pomocou, podporou žiakom, blízkym, riešením často bezvýchodiskových situácií iných ľudí bez očakávania apluzu širokej verejnosti.

42


Malé úvahy k tématům konference Demokracie versus extremismus. Principy všedního hrdiství Stanislav Zajíček, Gymnázium Matyáše Lercha Brno VŠEDNÍ HRDINSTVÍ (o standardech, hrdinství a odpovědnosti) Mám toto slovní spojení za nonsens čili nesmysl. Hrdina je ten, kdo se chová hraničně, čili extrémně, ale všednost, to je z podstaty věci nutnost, samozřejmost, podstatnost, každodennost, něco, co vytváří STANDARD čili stálost; všednost tak nemůže být extrémem. Hrdinství a všednost se vylučují. Protestuji proti tomu spojení i v metaforickém smyslu – hrdina je v našem kulturním povědomí příliš spojen s literárními a historickými souvislostmi, tedy především s vizí Velkého (= extrémního) Činu. Ale život není ani literatura ani dějepis. Všednost není a nemůže být tzv. velká. Považuje-li někdo např. pravidelnou práci a péči o rodinu a děti za hrdinství, pak je zajímavé, proč je donucen takto myslet. Takto nenormálně a nesamozřejmě. Mluvit o „principech všedního hrdinství“ je logický nesmysl, ale má mimořádný smysl mluvit o hrdinství a všednosti (raději říkám standardu). Standardy jsou to, co vytváří kulturu v širším slova smyslu. Postavit velkolepou budovu divadla je akt (různě motivované) ambice, považovat v societě za normální nelhat, nekrást a pomáhat si, to je tím standardem kolíkujícím pole všednosti – tedy prostor a čas našeho života. Doufám, že je jasné, že straním všednosti a hrdinství je mně spíše protivné. K čemu tedy je dobré HRDINSTVÍ (běžně se s tím pojmem přece pracuje a ukazujeme na lidi a říkáme To je hrdina, postavil se tyranům nebo Vyletěl na Měsíc)? Hrdinství pomáhá určit míru nestandardnosti, nesamozřejmosti, pomáhá ukázat na to, co považujeme za nenormální. Pomáhá vykolíkovat prostor všednosti a normálnosti, a tak vlastně určit, jak je velký. Jestliže za socialismu bylo prý hrdinstvím veřejně zpívat v určitých kontextech lidové písně (Jaroslav Hutka), pak to ukazuje tu summu standardů, ten dobový kontext jako vysoce „nenormální“. Usvědčuje ho to. Socialismus nebyl normální (=všední), protože zpěvák Hutka byl hrdina. Proč Hutka zpíval, i když věděl, že bude obtěžován (a posléze i donucen k emigraci)? Protože cítil ODPOVĚDNOST vůči svobodě lidského projevu; a odpovědnost je silné vědomí následků a) které přijdou, když něco (ne)uděláme, b) které nepřijdou, když něco (ne)uděláme.

43


Hutka věděl, že zpívat znamená chovat se svobodně a že svoboda je nějak pro život důležitá. Jeho posluchači sami veřejně zpívat nechtěli (= protože věděli, jaké přijdou následky, seberou je policajti, vyhodí je ze školy, přijdou o práci), ale s účastí na Hutkově koncertu doufali v to, že podpoří jeho odpovědnost a že snad sami kus odpovědnosti projeví. Projevili, ale velice málo – protože bylo především potřeba, aby sami zpívali, a to dnes a denně a všude, to by byla projevená odpovědnost vůči svobodě (a kdyby zpívala většina, odpovědnost k tomuto projevu svobody by se stala všedností a normou…). Takto projevili bledou a neduživou odpovědnost vůči Hutkovi, jenž se jim jevil jako HRDINA – TEN, KDO JE SCHOPEN ODPOVĚDNOSTI BAREVNÉ A SILNÉ. Jevil se jim jako Hrdina – Ten, který plní odpovědnost i za nás. Hrdinství tedy přichází v okamžiku, kdy neodpovědnosti je příliš. Hrdinství je extrémní, nezdravý jev. Není potřebné extrémní hrdinství, ale všední odpovědnost. Když se dnes podíváme na weby o „všedních hrdinech“, zjistíme, v jak nenormální a neodpovědné době žijeme. Hrdinou je ten, kdo nechce, aby byla vykácena alej stromů nebo se stará o poctivost ve veřejném úřadě. A ovšem – to velmi připomíná čas totality. TOTALITA Je to prostinké – ona nabídne, že lidi té odpovědnosti zbaví. Protože je odpovědnost pracná a namáhavá, jeví se to velmi svůdně a málokdo tedy totalitě odolá. Pak všude tam, kde se zbavím odpovědnosti, živím totalitní zárodek. Když nebudu např. odpovědný člen politické strany, živím zárodek politické totality. Když nebudu kontrolovat své vzdělávání, živím zárodek totality manipulátorů – kteří mi snadno vnutí svoji představu světa, v němž není individuální odpovědnost nutná, neboť se jí lze vzdát. LIDSKÁ PRÁVA A DEMOKRACIE jsou pojmy k sobě patřící neodlučně; podmiňují se. Zase je to prostinké – kromě prostoru osobního máme i prostor společný, veřejný, a právě lidská práva legitimizují (= řekněme zdůvodňují) demokracii jako nástroj pro správu tohoto veřejného prostoru. A základní otázka – jaká je naše kvalifikace k výkonu demokracie, resp. k naplnění našich lidských práv?

44


PaedDr. Mária Tutokyová, Súkromná stredná odborná škola Elba Prešov Existuje definícia pojmu hrdina? Kto je vlastne hrdina? Čo je to hrdinstvo? Slovo hrdinstvo býva obyčajne spájané s významnými, nevšednými činmi a mnohí z nás si pod týmto pojmom predstavia niekoho typu Superman. Veď k prejavom hrdinstva, o ktorom sme sa dozvedali z kníh či filmov patrí vrúcnosťou rozochvená duša ochotná obetovať všetko pre naplnenie spravodlivosti, pokorné a bezpodmienečné nasadenia seba samého. Veď hrdinstvo je predsa niečo, čo sa vysoko týči nad horizontom nášho obyčajného pozemského vnímania, niečo nádherné, ale pre nás „obyčejných“ ľudí ťažko dosiahnuteľné. Hrdinstva sú schopní iba „praví“ hrdinovia, hrdinovia s veľkým H. Je však skutočné „čisté“ hrdinstvo nedosiahnuteľným ideálom nášho života? Veď cesta k naplneniu hrdinstva nevedie iba cez veľkolepé činy, ale cez plnenie každodenných úloh a povinností, ktoré často ostávajú ukryté pred zrakom ostatných. Hrdinom je človek, ktorý sa vzoprie osudu, ktorý nájde silu, ktorý sa nedá zlomiť okolnosťami. Každá doba dáva k tomu príležitosť a čím je doba temnejšia, o to intenzívnejšie sa v nej môže v plnej kráse zachvieť iskra rýdzeho ľudského hrdinstva, aj keď s najväčšou pravdepodobnosťou o to práve títo hrdinovia „nestáli“ a možno sa ani za hrdinov nepovažovali, veď.... Ďalších pár riadkov ponúka príklad hrdinstva – hrdinstva obyčajného človeka, hrdinstva obyčajných ľudí. Ľudí, ktorí po hrdinstve vôbec netúžili. Hrdinov z nich urobila doba a ich postoj k životu, ľudskosti... V auguste 2013 bola na budove obecného úradu občanom Oľšavice odhalená pamätná tabuľa. Tabuľa so židovskou hviezdou a gréckokatolíckym krížom. Tabuľu venovali tí, ktorí prežili – židovské rodiny. Venovali ju tým, ktorí kvôli ich životom riskovali svoje vlastné a životy svojich blízkych. V septembri 1944 sa na Slovensku obnovili transporty židovských občanov do koncentračných táborov. Niektorí sa snažili pred istou smrťou hľadať úkryt, a to aj v horách. Výnimkou neboli ani Levočské vrchy. No s klesajúca teplota ich čoraz častejšie nútila tieto úkryty opúšťať a hľadať pomoc v dedinách. A tak prišli aj do obce Oľšavica. Pravdepodobne aj vedeli o tom, že v tejto obci je na miestnej gréckokatolíckej fare kňaz, ktorý Židom pomáhal už v roku 1942, keď prebehla prvá vlna deportácií zo Slovenska. Spomínaným kňazom bol Michal Mašlej, ktorý v obci vykonával kňazské povinnosti od roku 1930. Farár Michal Mašlej už v roku 1942 pokrstil 28 Židov, a tým ich zachránil pred smrťou v koncentračných táboroch. Odvážne potvrdzoval falošné identity mnohých prenasledovaných na notárskom úrade v Levoči. Od jesene 1944 do januára 1945 sa v obci Oľšavica ukrývalo okolo

45


100 židovských občanov. Najprv ich ukrýval u seba na fare, neskôr organizoval ich ukrývanie po domoch v dedine. V kázňach apeloval na dedinčanov, aby poskytli pomoc blížnym. Paradoxom je, že v danom čase v dedine sídlila aj nemecká vojenská posádka o počte 30 -50 mužov a v okolí sa neustále robili razie a kontroly. Podľa spomienok pamätníkov, veliteľ vojenskej nemeckej jednotky bol ubytovaný priamo na fare, v pivnici ktorej boli schovaní Židia. Podobná situácia bola v celej obci. Meno Michala Mašleja a ostatných obyvateľov dediny Oľšavica je úzko späté s menom biskupa P. P. Gojdiča, ktorý verejne protestoval proti deportáciám a kňazom v prešovskej gréckokatolíckej eparchii dal pokyn, aby poskytovali podľa svojich možností pomoc rasovo prenasledovaným. Medzi obyvateľmi obce sa traduje, že keď v roku 1942 prišli za farárom Michalom Mašlejom slovenskí Židia s prosbou o pomoc, tak on sa s obavami obrátil na biskupa P. P. Gojdiča s otázkou, čo má robiť. A biskup mu na to odpovedal, že nie je nič dôležitejšie, ako záchrana ľudského života, že je jeho povinnosťou pomôcť prenasledovaným vyhnúť sa transportom, vyplýva to z prikázania lásky k blížnemu. V roku 2007 biskupovi P. P. Gojdičovi Komisia pre rozpoznávanie spravodlivých pri pamätníku Yad Vashem udelila čestný titul Spravodlivý medzi národmi – in memoriam (od roku 1963 termín označuje aj Nežidov, ktorí prispeli k záchrane Židov pred holokaustom).

46

Odborné příspěvky

IV. ODBORNÉ PŘÍSPĚVKY

Je demokracie nejlepší Ondřej Matějka

způsob vlády?

Otázka, zda je demokracie nejlepší způsob vlády, jak znělo zadání od pořadatelů konference, je hodně teoretická otázka. Pokusím se ji zde pojednat více prakticky, totiž z hlediska toho, jak je to se současným vztahem k demokracii v České republice a také, jaký je vztah k demokratickému politickému systému, ve kterém momentálně žijeme, a co vy s tím můžete dělat. Ve třech obrázcích ilustruji krátce historii našeho vztahu k politickému systému, ve kterém žijeme.

Foto: ©Tomki Němec Na fotografii Tomkiho Němce z listopadu 1989 je zachycena demonstrace z euforické revoluční doby, kdy lidé jednoznačně podporovali nově vznikající systém, jejich vztah k němu byl téměř bezvýhradně pozitivní a silný.

47


Zdroj: Lidové noviny Druhý obrázek je z roku 2009, kdy známý performer Roman Týc u příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce upravil pomník 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze: k rukám s „véčkem“ – symbolu sametové revoluce – přidal dvě jiná data: 17. 11. 1939 a 17. 11.2009. Rok 1939 zobrazil hajlujícíma rukama a rok 2009 vztyčeným prostředníčkem. Fotografie podněcuje k přemýšlení, jaký je náš vztah k zemi a systému, ve kterém žijeme. Performer dává najevo, že v roce 1989 jsme sice slavně vítali nový režim, ovšem jaksi jsme pozapomněli na to, že jsme předtím hajlovali a kolaborovali s nacistickými okupanty, tedy že je otázka, jakou cenu má naše masové přihlášení k demokracii, když jsme dříve nevzdorovali nacismu. A vztyčený prostředníček? Je výrazem dnešní lhostejnosti. Dílo Romana Týce nevyjadřuje samozřejmě nějak souhrnně náš vztah k současnému politickému systému, ale zpodobňuje mnoho ze současných nálad a je podnětem k přemýšlení. Třetí obrázek je ze 17. listopadu 2012 z odborářské demokracie a je na něm transparent s nápisem: „Demokracie vypadá jinak“. Šlo o demonstraci proti tehdejší vládě Petra Nečase, která vyvolávala silné vášně. Protivládní demonstrace sama o sobě je běžnou věcí, ale zde již protivládní demonstrace přechází do demonstrace „protisystémové“. Vyjadřuje přesvědčení demonstrujících, že to, co tady máme, není tak úplně demokracie. Je to sice názor poměrně úzké skupiny lidí, která je hodně rozzlobená, a nedá se říci, že by to bylo většinové stanovisko. Každopádně je to názor, který se v této radikalitě objevuje poprvé. Říká, že stávající systém není tou demokracií, kterou chceme. Na fotografii je uveden i citát jednoho odborového předáka, který pronesl na demonstraci: „Raději budu stát ve frontě na banány

48


než na úřadu práce.“ Je to populistická věta, která se hodí na demonstraci, ale pokud ji budeme brát vážně, tak znamená, že dřívější politický režim byl legitimnější, než ten nynější. Nad legitimitou stávajícího systému tedy visí velmi vážný otazník.

Zdroj: www.stopvlade.cz Nyní pojďme o tématu přemýšlet v číslech. Podle průzkumů CVVM z roku 2012 vyslovilo důvěru Poslanecké sněmovně 12 % dotázaných, vládě důvěřuje 16 % dotázaných, nespokojenost s politickou situací vyjadřuje 79 % dotázaných. 24 % lidí je otevřeno možnosti, aby se vrátil autoritativní způsob vlády, a 54 % populace je přesvědčeno, že s lidmi v ČR není zacházeno rovnoprávně a spravedlivě. Čísla v průzkumech se rychle proměňují, jsou náladová. Neberme to jako absolutní čísla, ale jako určitou tendenci a signál o tom, jak se vyvíjí náš vztah k politickému systému. Horší je, že si běžně myslíme, že situaci napraví mladá generace, protože vyrůstá ve svobodě, v demokratických poměrech, a je nezatížena bývalým režimem. Tak to ale bohužel není. Mezinárodní srovnávací průzkum ICCS z roku 2009 říká, že 80 % středoškolských studentů si myslí, že nemohou ovlivnit problémy na lokální nebo národní úrovni. Předpokládaná účast v národních volbách činí v ČR 50 % žáků, což je vůbec nejhorší výsledek v celém průzkumu. Druhá nejhorší země je Bulharsko (69 %) a mezinárodní průměr je 81 %. Měli bychom se ptát, proč jsme se umístili na posledním místě, až za Bulharskem, když politická kultura v ČR zjevně není horší než v Bulharsku? Je potřeba začít přemýšlet o tom, čím je to dané. Účast ve volbách je jedno z kritérií, není to vše vypovídající o tom, jaký vztah máme k veřejnému dění, k politice a k politickému systému. Dále čeští žáci při mezinárodním srovnání méně důvěřují národní vládě (55 %) a politickým stranám (28 %).

49


Důležitým ukazatelem je, že nízká aktivita českých žáků se projevuje i v běžných aktivitách – kulturních, ekologických, komunitních. Jejich aktivita je nižší, než je mezinárodní průměr. Jediná dílčí oblast, kde čeští žáci dosáhli v mezinárodním srovnání lehce nadprůměrných výsledků, jsou znalosti o EU. Za pozornost také stojí, že v úrovni občanských dovedností a občanských postojů čeští žáci v mezinárodním srovnání postupně ztrácejí. Srovnáme-li vývoj za desetiletí od roku 1999, kdy se tento výzkum pod názvem CIVED konal poprvé, pak je Česko zemí, která se nejvíce zhoršila, v celkových výsledcích jsme se umístili na předposledním místě. Je zásadně nutné přemýšlet o příčinách tohoto trendu. Rád bych nás v této své přednášce zavedl k úvaze nad tím, zda nízká důvěra v politický systém, ve kterém žijeme, a to nejenom u mladých lidí, ale i u dospělých, již nedosáhla kritickou mez. Rád přitom používám citát Jacquese Rupnika: „Máme demokracii pro pěkné počasí…“, tj. politický systém funguje jen díky tomu, že jsou příznivé vnější okolnosti, např. příznivá vnější mezinárodní situace, nikdo nás momentálně nechce vojensky zničit, my sami žijeme v míru. Také ekonomicky je vnější okolí příznivé, jakkoliv prožíváme určitou krizi, tak v zásadě prosperujeme, neupadli jsme do fatální chudoby, což jsou faktory, které se – vzhledem k vládě této země bohužel nebo bohudík, to si každý může vybrat – v podstatné míře rozhodují mimo hranice této země. Pokud ono hezké počasí skončí, je otázka, chtěli-li bychom či nechtěli demokracii nadále udržet. Jde o hypotetickou, teoretickou, provokativní otázku. Má poukázat na to, že demokratický politický systém není samozřejmá a neměnná danost. Hodnoty z výzkumů ohledně důvěry obyvatel v poslaneckou sněmovnu a vládu jsou možná nyní dostatečné na to, aby demokracii udržely, ale jednou to třeba bude málo, až se „pěkné počasí“ zhorší: pokud se zhorší ekonomická krize či mezinárodní situace. Proč je akceptace demokratického politického systému relativně nízká? Zde musím udělat jedno malé, ale důležité doplnění: demokracie neprožívá krizi důvěry jenom v České republice, krize důvěry v systém zastupitelské demokracie je velké téma všech demokracií, všude klesá volební účast, setrvale od sedmdesátých let, všude řeší relativně nízký zájem mladých lidí o politiku. U nás je to vždy ještě o trochu horší, než je průměr, a to i ve srovnání s postkomunistickými zeměmi v našem okolí, jako je Polsko, Slovensko apod. Jsou však i země, které jsou na tom mnohem hůře než Česká republika. Je to tedy nejen česká, ale obecná výzva, přemýšlet nad příčinami, proč přestáváme věřit demokratickému politickému systému.

50


K příčinám nízké legitimity demokracie v Česku řadím (a není to jediná správná odpověď) rychlou akceptaci formálních institucí demokracie (volby, politické strany). Akceptace po roce 1989 byla velice rychlá a z pohledu ze zahraničí to bývá oceňováno: volby proběhly hned v roce 1990 velice spořádaně, vznikly politické strany a velice rychle se vytvořil politický systém, který alespoň navenek nějakou dobu vypadal podobně tomu, co je běžné na Západě ve vyspělých demokraciích (levice-pravice, střídání pravolevých vlád apod.). Otázka však je, zda pod touto vnější slupkou něco nechybělo. Za další příčinu považuji slabý právní stát v devadesátých letech, kdy došlo v rámci velké privatizace k velkým defraudacím a kdy byla nabourána důvěra lidí ve stát, ve kterém žijí. Korupce je problém finanční, ale zároveň je to problém důvěry v systém jako takový, protože rozleptává důvěru v to, že má smysl něco dělat. Všechno se zdá předem zaplacené, lidé mají dojem, že nic není tak, jak se navenek zdá, a nemá tedy cenu nic dělat. To je druhotný efekt korupce, který je velice vlivný, a právní stát, který není schopen si vynutit dodržování svých zákonů, ztrácí nejen peníze, ale hlavně důvěru. Ztráta peněz nakonec nebolí tolik, bohatství o kvalitě života nerozhoduje tolik, důvěra se musí vydobýt zpět, to je mnohem těžší. Další příčinou je slabá občanská společnost. V ČR dle statistik funguje asi 88 tisíc občanských sdružení, což je poměrně hodně: statisticky vzato máme občanskou společnost na úrovni některých vyspělých zemí. Jiná věc je, zda občanská společnost dokáže docílit toho, co je potřeba – aby zkvalitňovala politiku, aby byla schopna politiku kontrolovat; zdá se, že v této oblasti to ještě úplně nefunguje, nefunguje přechod od občanského aktivismu místního typu k politické angažovanosti, neboť politika je pokládána za něco „špinavého“. Existuje zde zvláštní bariéra mezi občanskou společností a politikou. Klíčovým aspektem je nízká společenská důvěra – bez schopnosti věřit ve smysluplnost a férovost systému nejsme schopni pro něj nic udělat a systém pak jede jakýmsi samospádem, samopohybem a při prvních potížích hrozí, že se ho vzdáme nebo že přestane fungovat. Důvěra se dá jen obtížně podchytit, zároveň je to něco, co dělí společnosti vyzrálé od méně vyzrálých. Měřit se dá kvalita institucí, která je závislá na tom, jak vysoký máme sociální kapitál: zda máme hodně vazeb mezi sebou nebo zda jsme hodně izolovaní, jsme-li účastni činnosti více spolků, máme-li bohatý společenský život: to všechno tvoří předpoklady pro to, že je tu hustá síť, díky které podléhá veřejný život větší kontrole, je kvalitnější a strukturovanější, a tím pádem nepodléhá tolik manipulacím populistů a politiků. A nízká společenská důvěra je zjevně jeden z problémů, který v české společnosti je.

51


Poslední příčinu považuji za nejdůležitější, byť je velmi těžko zachytitelná: zatímco slabý právní stát i občanská společnost jsou strukturální věci, jejichž zlepšení lze nějakým způsobem zorganizovat – stát třeba může dávat peníze, aby financování občanské společnosti bylo stabilní a dlouhodobé. Lze zorganizovat a vynutit si systémovými opatřeními právní stát, i když je to obtížné, např. nyní se státní zástupci odhodlali bojovat a vysoce postavení politici jsou najednou hnáni k zodpovědnosti. Důvěra ve společnosti už je věc složitější, ta se nezrodí ze dne na den, a jakmile se jednou ztratí, tak se velice složitě znovu buduje. „Ztráta společného příběhu“ je věc nejobtížnější: každá společnost potřebuje mít nějakou budoucnost, vědět, jestli má kam směřovat, zda ví, co chce. Mně přijde, že česká společnost takovýto příběh nemá. Projevuje se to mimo jiné jakousi sebezahleděností, kterou těžko uvidíte, když zůstanete zde, ale jakmile vyjedete do zahraničí, bude vám patrná. Doporučuji např. Polsko, což je země, která měla podobné výchozí podmínky jako my. My se na Polsko díváme jako na o něco chudší, tedy méně schopnou zemi. Ale Polsko je zemí, která se snaží hrát určitou roli v rámci Evropské unie – polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v roce 2011 ve slavném projevu řekl Německu: „Více se bojím německé nečinnosti než německé síly.“ A vyzval Německo, aby Evropu vedlo. Což je zejména s ohledem na polskou historii nesmírně naléhavá výzva. Polsko je zemí, která byla Německem okupována a decimována za druhé světové války. Přesto představitel této země řekne: Evropa potřebuje vedení a ten, kdo má vést, je Německo. Najednou vidíte velice konkrétní představu, Polsko chce být evropské a chce se podílet na tvorbě evropské politiky. A chce na tom spolupracovat s Německem. Česká politika v sobě nic takového nemá, spíše reagujeme na to, co přijde, chceme se pragmaticky přiklonit tam, či onam, ale není to rozhodně aktivní politika. Lze to vnímat jako symptom toho, že společný příběh nemáme, postrádáme pozitivně laděný příběh, vizi do budoucna. V devadesátých letech jsme měli takový příběh v „návratu do Evropy“, ve smyslu – dříve jsme byli součástí té rozvinuté Evropy, pojďme se tam vrátit. To je něco, co dneska už patrně nikoho neoslovuje. Václav Havel nám možná dával nějaký étos ve smyslu, buďme spravedlivá, morální společnost, buďme odpovědní za lidská práva ve světě. Zůstal z toho silný akcent české zahraniční politiky, ale politika i společnost je ve vztahu k lidským právům dál pragmatičtější. Jiné pozitivní příběhy nejsou moc k mání. Těžko se hledá, je to složité, musí ho formulovat intelektuálové, musí být přesvědčivý a pozná se, když tu žádný příběh není. Nedávno uplynulo 75 let od mnichovské dohody a je fascinující, jak vášnivě pořád dokážeme diskutovat o tom, co bylo špatně před 75 lety. Je trochu zarážející, že jsme se přes to nedokázali dostat. Nemáme nic nového, stále jsme fixováni tímto traumatem, které

52


traumatem bezesporu je, ale copak jsme nevymysleli od té doby nic lepšího? Zahleděnost do minulosti je hodně velká a je to patrně proto, že do budoucnosti jsme nic zásadního nevytvořili. A je to možná až drze řečeno, ale berte to jako výzvu k přemýšlení. Zralost a pevnost demokracie není nic samozřejmého, musí se odpracovat. V té souvislosti bych na závěr rád připomněl myšlenku bulharského intelektuála Ivana Krasteva, který upozornil, že obnova demokracie neproběhla v postkomunistických zemích najednou v roce 1989, resp. v roce 1991 (v bývalém SSSR), nýbrž že se obnovuje ve vlnách. Proto hovoří o tzv. druhé vlně demokratizace ve střední a východní Evropě. Vždy po několika letech se nahromadí frustrace z nepodařené demokracie, poté dojde ke snaze demokracii a politický systém nějakým způsobem obnovit. Například na Slovensku to bylo v roce 1998, kdy se celá občanská společnost včetně politických stran spojila proti Vladimíru Mečiarovi a ve volbách ho porazila, v Polsku byli podobným způsobem poraženi Jarosława a Lecha Kaczyński, v Maďarsku bylo Orbánovo vítězství spíše jakousi novou revolucí, na Ukrajině došlo k oranžové revoluci, v Gruzii k růžové revoluci a v Srbsku proběhla buldozerová revoluce. U nás nic tak výrazného zatím nenastalo, případně jen ve slabších podobách. Nechci ke konci svého vystoupení vzývat revoluci, ale chtěl bych vyzvat k přemýšlení o obnově demokracie, což je legitimní a přirozené, a politický systém stojí za to, aby byl promýšlen zcela otevřeně s otázkou, jestli ho chceme tak, jak je, nebo jestli ho chceme proměnit. Nemějme strach ze změn, je normální, že se nějaké věci musí teprve najít. V Česku máme ze změn často strach, ale když je dobře promyslíme a nebudou motivovány jen frustrací, je to dobrá cesta do budoucnosti.

53


Politický extremismus a teorie Jan Charvát

aktivismu

Přestože je politický extremismus v zásadě fenomén moderní společnosti, má své kořeny v evropské politické filosofii. Revoluční události v Anglii, Holandsku a Americe předznamenaly dramatický vývoj ve Francii a představovaly základní milníky na cestě k odstranění panovnického absolutismu. Od raného novověku zažívala Evropa rostoucí napětí mezi feudálním a postfeudálním zřízením, které omezovalo podnikání a významně ovlivňovalo veškeré společenské mechanismy. Na konci 18. století již bylo zřejmé, že absolutní monarchie není schopna reflektovat požadavky nastupujícího kapitalismu a na jeho půdorysu nově se ustavující společnosti. Buržoazní revoluce tento spor materializovaly, a i když revoluce samotné mohly být poraženy, nové myšlenky, které přinesly, zasáhly celou Evropu. Co se v politice po Francouzské revoluci změnilo? Podle teorie aktivismu, kterou se zabývá Noel O´Sullivan ve své knize Fašismus1, je nejdůležitější fakt, že zanikl omezený politický styl a byl nahrazen stylem, který můžeme označit za aktivistický. Pro omezený politický styl byly podle Sullivana klíčové čtyři základní postuláty.2 1. Poutem společnosti je zákon a nikoli společný cíl. 2. E xistuje jasný rozdíl mezi soukromým a veřejným životem i mezi státem a společností, stát je pouze svrchovaná autorita. 3. P ro bezproblémové fungování společnosti je třeba vytvořit záruky proti zneužití moci. 4. S tát je konkrétní územní jednotka vzniklá víceméně náhodně, jako výsledek válek a sňatkové politiky. Oproti tomu nový aktivistický styl stavěl na popření všech těchto postulátů. Podle tohoto stylu platilo že: 1. P outem společnosti je společný cíl, který se koncentruje v konkrétních ideologiích. 2. L idský osud má smysl pouze v rámci kolektivu, díky čemuž se politika stává totální, všeobjímající. 3. M oc sama o sobě je pozitivní veličinou, která umožňuje vládnutí i samotnou existenci národů. 4. Definice státních hranic je otevřená a odvozuje se primárně od ideologie.

1 2

54

Sullivan (1955), Fašismus, Brno. Tamtéž.


Tyto čtyři představy jsou základní pro pochopení nového aktivistického stylu, který podle Sullivana zasáhl Evropu po Francouzské revoluci. Hlavním výrazem aktivismu je takové politické přesvědčení, které postuluje ideální život jako život sebeobětování se ideji a to bez ohledu na stávající legalitu. Aktivismus ovšem není samostatným politickým učením, nebo ideologií. Ve skutečnosti je pouze jejich atributem, avšak atributem základním a určujícím. Ideologie vznikající po Francouzské revoluci podle Sullivana aktivismus reflektují a staví na něm. Aktivistický styl ale nevznikl během Francouzské revoluce. Ta povědomí o něm pouze rozšířila. Jeho kořeny podle Sullivana leží v politické filosofii 17. a 18. století, kdy se začaly objevovat myšlenky, které jeho vznik umožnily. Nejvýznamnější předobraz aktivismu se objevil v politické filosofii Jean-Jacques Rousseaua, který vnesl do politické filosofie několik nových myšlenek:3 Nová teorie o původu zla Během středověku lidé věřili (na základě křesťanského učení o prvotním hříchu), že zlo je nedílnou součástí lidského života. Rousseau naopak tvrdil, že člověk přichází na svět nevinný a kazí ho teprve společnost. Logickým důsledkem této úvahy bylo přesvědčení (byť toto Rousseau sám netvrdil), že pokud by bylo možné negativní společenské faktory odstranit, došlo by k návratu zpět do „přirozeného stavu“, který je dobrý, neboť samotná lidská přirozenost je dobrá. Jinými slovy – člověk je dobrý, společnost je špatná. Zbavme společnost negativních vlivů a člověk se stane opět dobrým. Znamenalo by to ovšem, že by bylo možné dosáhnout změny k lepšímu již na tomto světě a nikoli až na onom, jak učí křesťanství. Současně to ale také znamená, že je-li problémem společnost a její negativní vliv na člověka, nebude možné dosáhnout „osobního spasení“ skrze individuální konverzi, osvícení nebo milost, ale pouze prostřednictvím celospolečenských změn. Spása tak přestává být osobní záležitostí a stává se otázkou kolektivní. Doktrína lidové svrchovanosti Francouzská revoluce deklaruje, že nadále již není spravedlivý žádný jiný režim, než který odvozuje svou moc od veškerého lidu. Tato představa je protikladná k předcházejícím ideám, na kterých se budoval stát v průběhu středověku. Pro středověké myslitele byl nejvyšší autoritou Bůh, který zaštiťoval panovníka (například v podobě „božského práva králů“, jak jej definoval Jean Bodin 4) a legitimizoval jeho působení. Základem doktríny lidové svrchovanosti je přesvědčení, že jakýkoli panovník může chtít utlačovat lid, ale bude-li si lid vládnout sám – jak by mohl chtít

3 4

Sullivan (1955). Fašismus, Brno. Miller D. ed. (1955). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, s. 40.

55


utlačovat sám sebe? Takto nastavená základní legitimizační idea státu však zcela eliminuje problém omezení moci. Při praktickém použití má ovšem tato představa ještě jeden, byť nezamýšlený, důsledek. Je-li základem státu lid, pak je třeba přesně určit, kdo tímto lidem je. Kdo jím není, ten se stává nepřítelem. Výsledkem je, že jakákoli nepohodlná skupina uvnitř národa (a nemusí být definovaná nutně jen etnicky) v tomto pojetí přestává být členem národa, ztrácí práva nebo privilegia, kterých se ostatním členům národa dostává a její názor není pro národ relevantní. V extrémním případě se tento obraz nepřítele přetavuje až do představy, že i ten, kdo je pouze pasivní, je nepřítel. Nové chápaní lidu vede také k volání po „národní jednotě“. U Rousseaua5 se objevuje vize „volonté generale“ všeobecné vůle, která jediná je schopna rozpoznat pravdu a jako jediná je schopna tuto pravdu vyjevit. Osobní mínění přestává být důležité a opět je nahrazeno kolektivním vědomím, kterému se musí, v krajním případě, osobní podřídit. Toto „všeobecné vědomí“ bylo záhy ztotožněno s národem jako takovým. Národ se tak stal smyslem vlastní existence. Národ, jehož smyslem je pouze jeho existence, pak samozřejmě musí své členy zocelovat, z čehož vyplývá Nové pojetí svobody jako boje. Nové pojetí svobody jako boje Jestliže byla dříve svoboda chápana spíše ve smyslu osvobození od něčeho (od daní, od roboty), tak nově se začíná svoboda chápat více jako svoboda k něčemu, jako forma seberealizace6. Svoboda se nadále neodvíjí se od vnějších podmínek, ale z vnitřního stavu. Ve spojení s představou, že je to společnost, která je „zlá“, vede tato idea k myšlenkám stavícím svobodu do opozice vůči společnosti. A protože pro aktivismus je kolektiv víc než individuum, dovádí tuto představu až k podobě, ve které existuje svoboda „falešná“– individuální a „skutečná“ – kolektivní. V extrémním případě splývá tato představa s myšlenkou národního dobra, kterého je nutné dosáhnout, a to bez ohledu na jednotlivce. Zároveň ale ve společnosti přetrvává i představa svobody jako prostředku ke konání dobra. To se stává povinností, a protože existují svobody dvě, pak je nutné mezi nimi rozlišit. To lze pouze na základě zkoušek, na základě útrap, kterým se člověk vystavuje. Ze svobody se stává boj. Jak říká dokonce i Imanuel Kant – „Bytost obdařená svobodou nemůže být spokojená s prožitím příjemného života.“7 5 Miller D. ed. (1955). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, s. 430. 6 Jde o rozdíl mezi svobodou chápanou negativně (od něčeho) a pozitivně (k něčemu). Viz Isaiah Berlin (1999). Čtyři eseje o svobodě, Praha. 7 Kant I. (1978). Spor fakult, Praha.

56


Akceptujeme-li představu, že je to právě stávající společnost, která zapříčiňuje lidské utrpení, pak nutně docházíme k myšlence revoluce, která „špatnou“ společnost odstraní jednou provždy a nahradí ji společností novou, prostou všech nectností. Pro aktivistické ideologie ultrapravicového charakteru jako je nacismus, může ale boj nabývat podobu očistného kataklyzmatu, který má smysl sám o sobě. Válka je ospravedlněním a potvrzením existence národa a potažmo i státu, během války dosahuje národ své velikosti, válkou se národ očišťuje. Tato orientace aktivistických ideologií na konflikt vede k upřednostňování mládí s jeho sklony k radikalismu a k pohrdání stářím, tak jak to známe z fašismu i bolševismu. Síla lidské vůle Po Francouzské revoluci a v souvislosti s Napoleonovým úspěchem se na evropské politické scéně vynořila představa, že pokud má člověk dostatečnou víru a vůli, pak jsou jeho možnosti neomezené. Tato idea rezonuje v Nietzscheho filosofii jakožto „vůle k moci“, 8 avšak ideálním příkladem tohoto druhu uvažování je nacistický „Triumf vůle“. Dostatečně silná vůle k moci pak jedince předurčuje k vládnutí. V průběhu času se tedy tato víra přetavuje do své bizarní podoby kultu vůdce, ať už fašistického/nacistického, nebo komunistického, který je v příkrém rozporu s ideou lidové svrchovanosti. Tento rozpor ale může být pro příznivce aktivistických ideologií pouze zdánlivý, neboť právě v osobě vůdce nalézá „všeobecná vůle“ svého nejvyššího představitele a skrze něj může dojít k jejímu naplnění. Všechny tyto nové myšlenky pomáhaly vytvářet moderní politickou filosofii. Musíme si ale uvědomit, že i když si nyní všímáme aspektů těchto myšlenek, které se odrážejí v extrémní politice, ve skutečnosti na těchto myšlenkách stojí i politika umírněná a současný diskurs by byl bez nich nemyslitelný. Vždyť otázka lidové svrchovanosti je dodnes pro demokracii zcela určující. Hovoříme-li tedy o vzniku nového politického stylu, musíme zároveň dodat, že tento styl položil základy moderní politice jako takové. Přijmeme-li myšlenku o společných kořenech moderní umírněné i extrémní politiky, snadněji pochopíme nejen, proč extrémní podoby politiky vznikly, ale také proč existují paralely mezi stalinským Sovětským svazem a nacistickým Německem. Teorie aktivismu podle mého názoru odpovídá na tyto otázky lépe, než představa o politické ose stočené do kruhu či podkovy, nebo myšlenka ahistorického vybočení nacismu a bolševismu z evropského progresivního vývoje, případně vnímání fašismu jako dobové reakce, jak tvrdí E. Nolte.9

8 9

Miller, D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha, s. 335. Nolte, E. (2000). Fašismus ve své epoše. Praha.

57


Literatura: ◾◾ Altemeyer B. (1996). The authoritarian spectre, Harvard University press ◾◾ Barša P. (1998). Občanská neposlušnost v současné politické teorii. Rawls, Dworkin, Arendtová, Habermas. In: Fiala P. (ed.) Politický extremismus a radikalismus v České republice, Brno ◾◾ Berlin, I. (1999). Čtyři eseje o svobodě, Praha ◾◾ Dahl R. (1995). Demokracie a její kritici, Praha ◾◾ Gellner A. (1993). Národy a nacionalismus, Praha ◾◾ Kant I. (1978). Spor fakult, Praha ◾◾ Miller D. ed. (1995). Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Praha ◾◾ More, Sir T. (1977). Utopia. Boston ◾◾ Nolte, E. (2000). Fašismus ve své epoše. Praha ◾◾ Platón. (1993). Ústava. Praha ◾◾ Strmiska M. (2001). Smrtonosné vlastenectví. Brno ◾◾ Sullivan (1995) Fašismus, Brno ◾◾ Voeglin E. (2000). Kouzlo extrému. Praha ◾◾ Winock M. a kol. (1998). Historie extrémní pravice ve Francii, Praha

58


Cesty k extrému Adéla Zelenda Kupcová Pokud slyšíme v médiích či jinde hovořit o tzv. extremistech, často je vnímáme v duchu různých klišé, například, že se jedná o „zamindrákované“ jedince, lidi s potřebou vybít si agresi, o hloupé a neúspěšné jedince… Ačkoli tyto představy jsou mnohdy správné – ostatně takoví lidé jsou ve všech částech naší společnosti, tak to neplatí nutně. I mezi nacionalistickými aktivisty najdeme lidi vzdělané, s širokým přehledem, relativně úspěšné a pocházející z „dobrých“ rodin. O to víc se pak ptáme, co je k jejich postojům přivedlo? Jsou jiní než většinová společnost? Proč svět, který popisují, je diametrálně odlišný od toho, jak jej vnímáme my? V tomto textu nedám na tyto otázky jasné odpovědi. To koneckonců ani není možné, protože každý člověk je individuum s vlastním jedinečným životním osudem a pohledem na svět a jakékoli zobecňování by vedlo k dalším bezobsažným klišé. Avšak pokusím se přiblížit hlavní rysy toho, jak aktivisté ultrapravice vidí tento svět, jak si jej vykládají a také jak vidí sebe sama v kontextu svých životních příběhů, které do značné míry formují jejich postoje a světový názor. Tento text bude vycházet zejména z terénního výzkumu provedeného autorkou přímo mezi nacionalistickými aktivisty, s nimiž jsem se po několik let pravidelně scházela, vedla rozhovory apod., ale také z analýzy programů a článků publikovaných uskupeními působícími na nacionalistické scéně. Když posloucháme projevy nacionalistů na jejich akcích, či čteme jejich články a programy, může se nám zdát, že popisují svět, který vůbec neznáme a který je zcela odlišný od toho světa, v němž se domníváme, že žijeme. Jak takový popis světa z pohledu ultrapravicového aktivisty vypadá? Předně svět vidí jako místo, kde probíhá neustálý boj mezi dobrem a zlem (samozřejmě, že nacionalisté sami sebe staví na stranu dobra). Dobro pro ně jsou tradice, přírodní zákony, přežití společnosti. Pokud tyto hodnoty ztotožníme s dobrem, pak je snadné z nich vyvodit konkrétní opatření, jež by měla vést k dobru, jako je rasová čistota, protože míšení ras je považováno za odporující přírodním zákonům; přežití pouze nejsilnějších a následné odmítnutí podpory např. postižených; odmítání homosexuality, jelikož nevede k reprodukci společnosti; odmítání názorové plurality a různorodosti společnosti vůbec, protože oslabuje společnost a její schopnost přežít – za silnou a životaschopnou společnost považují naopak komunitu pokud možno co nejvíce stejnorodou – se stejnými hodnotami, životními styly apod. Naproti tomu za zlo a nepřítele považují vše, co jde proti výše popsanému dobru. Na úrovni ideologií to může být liberalismus, na úrovni konkrétních

59


skupin a lidí pak všichni, kdo podporují liberalismus, pluralitu, kdo volí alternativní životní styl či kdo stojí za globalizací světa. Nepřítelem tak je většina politické reprezentace, ale i ti, kdo ovlivňují ekonomiku – bankéři, nadnárodní společnosti apod., kteří jsou mnohdy spojováni s údajným židovským světovládným spiknutím. Představa židovského spiknutí proti křesťanské západní civilizaci není ničím novým. Její zárodky můžeme vidět již ve středověku v předsudcích vůči Židům (např. tvrzení, že otravují studně), které vedly k pogromům. Později se v českém prostředí paranoia vůči Židům plně ukázala např. během tzv. hilsneriády na konci 19. století. Protižidovské tendence a předsudky pak nabraly obřích rozměrů v Německu během druhé světové války, kdy se přetavily do propagandy o světovládných a vykořisťovatelských tendencích Židů a vyústily v obrovské masové vyvražďování, v holocaust. Moderní verze konspirační teorie o židovském spiknutí staví na argumentaci, že Židé jsou ve vedení nadnárodních společností a bank, skrze které ovládají ekonomiku a následně i jednotlivé národní společnosti. Propagací konzumního stylu života, pluralismu a „otroctví vůči penězům“ se snaží podkopat základy evropské civilizace, oslabit ji a následně ovládnout. Tyto teorie staví na předsudcích, delegují vinu na jiné a vytváří fiktivního nepřítele i původce všeho zla, na nějž můžeme svést všechny neúspěchy. Ve vyjádřeních představitelů nacionalistické scény mnohdy můžeme slyšet o tom, že vlády evropských zemí jsou okupační, tzn. že jsou dosazené právě nadnárodní, popřípadě židovskou lobby a jednají v její prospěch. Případně můžeme slyšet i teorie o tom, že česká sametová revoluce byla jen fiktivní, iniciovaná vnějšími silami a že její vůdčí představitel, Václav Havel byl přisluhovač právě židovských a zednářských skupin, s nimiž je jeho rodina, jak tvrdí někteří nacionalisté, dlouhodobě historicky provázána. Takovéto odlišné modely vidění téhož světa nejsou vlastně překvapující. Z hlediska teorie sociálního konstruktivismu žijeme totiž jak v objektivní realitě, kterou můžeme měřit, popsat apod., ale zároveň i realitě subjektivní, v níž si objektivní prvky a fenomény našeho světa interpretujeme a přisuzujeme jim význam. Pro někoho tak např. nově postavené obchodní centrum může být skvělou příležitostí k odpočinku, pro jiného pracovní příležitostí, pro dalšího škaredou krabicí hyzdící město a pro dalšího místem, kde poznal svou životní lásku. Význam světu přisuzujeme na základě svých hodnot, zkušeností i potřeb. Toto je dobré si uvědomit, pokud se podivujeme, proč je svět nacionalisty viděn natolik odlišně od našich představ o něm. Stejně jako má svět pro nás lidi, kteří jej obýváme, svou objektivní a subjektivní stránku, tak i naše identita – to, kým jsme, má objektivní a subjektivní

60


složku. Na jedné straně nějak vypadáme, jsme nějak vysocí, těžcí, máme nějakou barvu vlasů, určitý temperament, pocházíme z konkrétního sociálního prostředí, z nějakého regionu… Toto všechno je jasně popsatelné, objektivní. Avšak člověk není jen souborem biologických a sociálních daností. Jsme také lidé s životním příběhem, jedinečnými zkušenostmi, s vlastním hodnotovým systémem a přisuzujeme svému životu určitý význam, smysl. Interpretujeme vlastní životní zkušenosti, jednotlivé epizody svého života propojujeme, hledáme mezi nimi souvislost, a přisuzujeme tak vlastnímu životu smysl a cíl. Tato interpretace vlastního života a vytýčení vlastních cílů je subjektivní složkou naší identity, určuje, kdo jsme, kam jdeme a jak jednáme. Ráda bych ukázala význam toho, jak náš život ovlivňuje subjektivní interpretace vlastní zkušenosti, života a životního poslání na příkladu jednoho z představitelů nacionalistické scény, který byl zapojen do výzkumu. Nyní třicetiletý muž, říkejme mu třeba Petr, pochází ze středně velkého, spíše průmyslového města ve Středočeském kraji. Již jako dítě byl docela výjimečný: byl uznávaný v kolektivu, měl dobré známky, skvěle kreslil, šel mu sport a měl velký vliv na ostatní ve třídě. Od dětství měl silný vztah ke své rodině, nejen žijícímu otci a dědovi, ale i k předkům, které znal jen z vyprávění. Zajímal se o historii i politiku, protože jeho rodina byla tradičně sociálně demokratická v období první republiky. Petr velice špatně nesl, když zkrachovala továrna, kde na vysoce kvalifikované pozici pracoval jeho otec a ten se následně musel věnovat méně kvalifikovaným, o to však fyzicky náročnějším profesím. Petr byl jeden čas praktikujícím katolíkem, avšak když mu bylo kolem 17-ti let, církev opustil. Udělal si maturitu, pracoval v různých profesích, jeden rok dokonce i v zahraničí (v Norsku) a byl ve svých zaměstnáních docela úspěšný. V tomto stručném popisu se Petr může zdát jako poměrně průměrný, šikovný mladý muž. Jak však vidí svůj život on? Jaký smysl a význam připisuje výše uvedeným momentům vlastního života? Petr se s městem, odkud, pochází, silně ztotožňuje, vidí v něm město zaniklé slávy, která skončila v devadesátých letech, což podporuje jeho nedůvěru k demokratizaci země, privatizaci, kapitalismu. To, že byl v dětství oblíbený a respektovaný, chápe jako znak vlastní výjimečnosti, vůdcovství a role obhájce spravedlnosti. Jako první záblesky toho, že má vést lidi, „otevírat jim oči“, podílet se na světové revoluci. Ve své rodině vidí velký vzor, hlavně ve svém dědovi, s ním spojuje vlastní nacionalismus. Stejně jako osud jeho města, i profesní osud jeho otce v něm prohloubili nedůvěru k transformaci České republiky, a následně i vůči demokracii a kapitalismu jako takovému. To, že v jistém období života byl praktikujícím katolíkem, vysvětluje tak, že

61


to odráželo stěžejní rys jeho osobnosti – touhu poznat pravdu, být něčím víc. To, co studoval a kde a jak pracoval, ve vyprávění o svém životě příliš nezdůrazňuje, jako podstatnější prezentuje to, jak působil jako aktivista. Protože nikoli studium či práci vidí ve svém životě jako podstatnou, naopak sebe definuje vlastní aktivistickou kariérou. Tento příklad ukazuje, že i prostý životní příběh, který by mohl patřit kterémukoli docela sympatickému mladému muži, může být interpretován v intencích boje dobra a zla, mesiášství a tendence odvrhnout demokratický systém a společenskou toleranci. Ze sympatického mladého muže se v jeho očích a následně i činech stává bojovník, revolucionář, odpůrce demokracie. Tento životní příběh a způsob, jak sobě samému Petr rozumí, je však pouhou ilustrací významných rysů životních příběhů aktivistů a nacionalistické scény a toho, jak vidí sebe sama. Na závěr tohoto textu bych ráda stručně uvedla některé společné charakteristiky toho, jak nacionalističtí aktivisté vidí sebe sama. ◾◾ V životních příbězích těchto aktivistů nalézáme touhu (naplněnou i nenaplněnou) po hrdinství a výjimečnosti. ◾◾ T aké v nich spatřujeme silný vztah k jejich rodině, k místu, odkud pochází a k tradicím. Lpění na tradici, nostalgie po minulých časech se mezi nacionalisty vyskytuje velice často. Mnohdy v silně zidealizované formě, převládá v ní přesvědčení o soudobém úpadku společnosti oproti „zlatým“ minulým časům, kdy údajně lidé žili ve větší pospolitosti a ohleduplnosti. Jako důvod úpadku pak uvádí odklon od tradic, zvyklostí a života tradiční společnosti, projevují odpor k modernizaci a pluralitě společnosti. ◾◾ D ále v rozhovorech s nacionalisty můžeme vysledovat silnou touhu po stabilitě a sociální jistotě, která by se ovšem měla týkat jen vybraných složek společnosti, národa, přičemž tyto složky mohou být definovány na základě etnické či národnostní příslušnosti, náboženství, zastávané ideologie, či společenské příslušnosti. Aktivisté často zmiňují potřebu pevného řádu, jasných pravidel a regulí. Jasně daná pravidla, týkající se většiny složek lidského života v jejich očích zajistí bezpečnost, kýženou stabilitu a hladké fungování společnosti. ◾◾ V životních příbězích těchto aktivistů také můžeme nalézt poměrně často jistý prožitek zklamání, na jehož základě přehodnotili svůj pohled na svět mnohdy o 180 stupňů. Zklamání může vycházet z rodinné či osobní historie, nebo i obecného zklamání politickou reprezentací. ◾◾ V souladu s tím, že ultrapravicoví radikálové mnohdy vidí celý náš svět

62


jako kolbiště mezi dobrem a zlem, je i potřeba nepřítele a spatřování smysl vlastního života v boji. Sami sebe tak mnohdy vidí (či se o to alespoň snaží) jako hrdiny, bojovníky za pravdu a dobro pro společnost, kteří se setkávají s nepochopením, represí a nepřízní osudu. Porozumění životním příběhům a také vidění světa je důležité, abychom alespoň částečně porozuměli příčinám toho, proč někdo k tzv. extremistickým postojům tíhne, proč někoho oslovují xenofobní a antidemokratické názory. Zároveň je nutné si uvědomit, že výše popsané rysy životních příběhů a sebepojetí mohou, ale nemusí být uvědomělé. Inklinaci k extrému navíc ovlivňují, zejména v období dospívání, i další faktory, jako je potřeba patřit do určité skupiny, názory předávané v rodině, okruh kamarádů, přirozená potřeba revoltovat a hledat vlastní životní cestu a místo ve světě. Komplexnější přemýšlení a pochopení příčin a významu příklonu k extrému je nezbytnou podmínkou pro práci s žáky, kteří podobné názory zastávají, ale také pro přemýšlení o tzv. extremismu i demokracii jako takových.

63


Demokratické vzdělávání, Barry van Driel

co to je a může něco ovlivnit?

Dovolte mi věnovat tuto přednášku otázce vzdělávání, neboť všichni zde přítomní – studenti, učitelé i lektoři, jste jeho každodenní součástí. Začnu vzpomínkou: před dvanácti lety byl tehdejší premiér Velké Británie, Tony Blair, dotázán, jak chce řešit společenské problémy, včetně interkulturních a rasových konfliktů. Na tuto otázku odpověděl takto: vzděláváním, vzděláváním, vzděláváním. Samozřejmě se musíme ptát, co vzděláváním míníme, respektive co míníme demokratickým vzděláváním. Přenesme se o téměř sedmdesát let zpátky, do listopadu 1945. Před Norimberským tribunálem stojí 24 souzených mužů. Není příliš známým faktem, že u soudu byli přítomni rovněž psychologové, kteří se pokoušeli rozřešit otázku, jací lidé jsou tito viníci po psychické stránce? Používali k tomu testy inteligence a Rorschachův test rozebírající osobnost pomocí neurčitých inkoustových skvrn. Psychologové byli přesvědčeni, že na mužích souzených v Norimberku musí být něco zvláštního. Něco vymykajícího se normálu, kvůli čemuž byli schopni řídit masové vraždy milionů lidí. Jsem vzděláním sociální psycholog a pamatuji si, že během mého studia se stále mnoho lidí zamýšlelo nad výsledky těchto psychologických testů. Testy totiž zjistily, že psychologické profily mužů souzených v Norimberku byly stejné jako profily běžných Němců nebo kohokoliv jiného. S výjimkou Hermanna Göringa, který byl zcela mimo škálu měření, ostatní však byli v normě. Göring měl IQ 138, téměř všichni pak mezi 130 a 145 – znamená to, že šlo o mimořádně inteligentní muže. Nutně nás to vede k zamyšlení nad tím, jaké měli tito lidé vzdělání. Věděli toho hodně o historii, o Židech, o společnosti, o světě obecně, byli to velmi vzdělaní muži. A proto se musíme podívat blíže na to, co se děje ve vzdělávání dnes. Jsou na školách mezi námi budoucí Hitlerové, Göringové, Himmlerové – v Česku, v Americe, v Nizozemí? Možná studují na našich nejlepších školách, na našich gymnáziích. To mě přivádí k profilům mladých mužů, které zde představila Adéla Zelenda Kupcová a kteří byli dle všeho také velice inteligentní. Mnoho z nás se považuje za pokrokové a tolerantní, znepokojuje nás extremismus. Často ty, kteří zaujímají extremistické postoje, pokládáme za hloupé či neinformované. Domníváme se, že jejich postoje můžeme změnit, pokud jim poskytneme chybějící informace a fakta. Já si však myslím, že toto není cesta vpřed.

64


Ondřej Matějka zmínil ve své přednášce pro mne velice znepokojující fakt: až 80 % českých studentů se nechce žádným způsobem zapojit do veřejných aktivit, protože si myslí, že nemohou nijak ovlivnit společnost. A 50 % českých studentů se ani nechce účastnit voleb. Zde spatřuji prázdné místo. Prázdné místo, které by mohla vyplnit ultrapravice. Nemusíme se dívat příliš daleko, stačí se podívat na mou rodnou zemi, Nizozemsko. Jsem Američan, ale také Holanďan. V Nizozemsku také vzdali mladí lidé do značné míry politiku. A ti, kteří se chtějí v politice angažovat, jsou velice často přitahováni ke Geertu Wildersovi a jeho extremistické ultrapravicové straně PVV (Partij voor de Vrijheid – Strana pro svobodu, pozn. red.). Holandsko má pověst velmi tolerantní a pokrokové země, ale v současnosti je PVV, a to nejen mezi studenty, nejpopulárnější politickou stranou. Velice úspěšnou strategií této strany je, že mluví lidovým jazykem. Věnují se mladým lidem, stojí před školami, rozmlouvají s mladými lidmi, dávají jim najevo, že jim na nich záleží. V této oblasti mnohé jiné politické strany selhaly. Veřejnost má pocit, že na ní konečně někomu záleží, že někdo mluví jejím jazykem, že vyjadřuje její znepokojení a pojmenovává pocit, že nemůže dostatečně kontrolovat vlastní život. Pocit ztráty kontroly nad vlastními životy, nad společností a životem v konkrétních společenstvích je velice silný, neboť do Holandska míří v současnosti mnoho imigrantů. Často pracuji v Maďarsku a setkávám se tam se stejným fenoménem. Výzkumy, které citoval Ondřej Matějka, se konaly i v Maďarsku; tam se ovšem výsledky lišily, určitě procento lidí se v Maďarsku chce angažovat v politice i sociálních hnutích. Ale hnutí i politické strany, ve kterých se chtějí angažovat, jsou ultrapravicové. Dokazuje to, že tam, kde je prázdné místo, a mohou to tak vnímat mladí lidé i dospělá populace, tam je prostor, který může vyplnit ultrapravice. A proto říkám, dávejte pozor na to, co se děje vně školních zdí. Pojďme se na chvíli podívat na to, co se děje uvnitř školních zdí. Považuji se za sběratele. Hodně cestuji, jezdím do spousty zemí, poznávám spoustu učitelů a studentů, jako jste vy. Když tyto školy navštěvuji, rád přemýšlím nad tím, co činí školu demokratickou, co přispívá k tomu, jaké hodnoty konkrétní škola sdílí a co dělají jednotlivé školy pro to, aby podporovaly demokratické hodnoty. Jedna z prvních věcí, kterých si v mnoha školách všimnu, je tato: jak můžeme učit demokracii v jedné z nejméně demokratických institucí na světě? Mám tím na mysli, že většinou ředitel řídí školu stylem, jako by to byla jeho škola. Velmi často nejsou vyslyšeny hlasy těch, kterých se škola týká – studentů, ale i veřejnosti v místě, kde se škola nachází. Myslím si, že pokud chceme opravdu

65


demokratické školy, musí se mnoho věcí v dnešních školách změnit. A viděl jsem mnoho škol po celé Evropě, v Americe, Japonsku, Brazílii… Především studenti musí cítit, že škola je bezpečné prostředí, kde je jim příjemně, kde je nasloucháno jejich názorům, zkrátka, kde hrají aktivní roli. Mnoho z vás v motivačních dopisech uvádělo aktivity a projekty, do kterých jste se zapojili. Ale ze své vlastní zkušenosti vím, a přijde mi to opravdu frustrující, (sám jsem se za posledních dvacet let účastnil stovek projektů), jsou takovéto aktivity velice krátkodobé. Doufám, že pro vás se absolvované projekty a aktivity staly součástí dlouhodobější školní kultury, školního prostředí, osnov. A že v nich pokračujete i v dalších ročnících. Nejúspěšnější projekty, které jsem zaznamenal, zapojují všechny zúčastněné strany – učitele, studenty, ředitele škol, ale i místní instituce, jako například policisty, hasiče, sociální pracovníky a další. A upozorním na další podstatný fenomén vzdělávání o toleranci nebo lidských právech – dovolte mi v této souvislosti citovat Matthewa Collinse z Velké Británie. Matthew byl v minulosti členem Ligy na obranu Anglie (English Defence League) a krajní pravice, nyní je jedním z hlavních veřejně činných odpůrců krajní pravice. Kvůli svým aktivitám musel opustit Británii a odjet zhruba na devět let do Austrálie, protože v Británii byl fyzicky napaden a byl zde v ohrožení života. Asi před měsícem přišel do Anne Frank House v Amsterodamu a řekl něco, co podle mého názoru šokovalo mnohé zdejší pracovníky. Zdůrazňuji, že byl dlouho aktivním členem extrémní pravice a nyní se angažuje proti ní. Řekl, že z jeho pohledu nejlepší způsob, jak vytvořit rasistu, je vzdělávat proti rasismu. Nejsem si jist, zda má zcela pravdu, ale vede mě to k zamyšlení nad způsoby, jakými toto vzdělávání na školách probíhá. Ze své zkušenosti pozorovatele v mnoha školách mám pocit, že vzdělávání o holocaustu a lidských právech je příliš abstraktní. A mimořádně moralizující: pokud smýšlíš takto, je to špatně. Správně je to takhle a toto je jediný možný způsob, jakým o tom lze přemýšlet, kdežto to, co si myslíš ty, je zcela špatně. V mnohých věcech, a já sám se považuju za lektora zaměřeného na vzdělávání proti rasismu, děláme to samé, co extremisté, když dělíme věci na pouze černé a bílé. Takže vzít si třeba deset přikázání nebo korán a praštit s tím někoho po hlavě se slovy, takhle musíš smýšlet a chovat se, může mít přesně opačný efekt. A jako sociální psycholog považuji za velice důležité při jednání s člověkem, který má rasistické a netolerantní postoje, oddělit konkrétního jedince od jeho jednání. A místo nálepkování, že je dotyčný zlý či špatný člověk, čímž ho jen posuneme dál od toho, čeho chceme dosáhnout, zaměřme se na jeho chování. Před nedávnem jsem vedl v Holandsku a Chorvatsku projekty, kde

66


si většina učitelů stěžovala na urážky, jež na sebe studenti pokřikují; říkají si buzno, cikáne a podobně, používají cokoliv, co uráží jejich etnicitu, sexuální orientaci, náboženství... Nesuďme mladé lidi, ale pojďme se bavit o tom, jestli je takovéto chování v pořádku. Na závěr svého příspěvku se zaměřím na příklady dobré praxe, které jsem získal v posledních několika letech. Zmiňoval jsem Nizozemsko. Co podle mého názoru dělá Nizozemsko velice dobře, je vzdělávání o homosexuální orientaci. Pedagogové v Nizozemsku se naučili postupovat jemně, nikoliv takto: musíš být tolerantní ke každému náboženství, etnicitě, sexuální orientaci! Největší vydavatelé učebnic v Nizozemsku prošli všechny používané učebnice a snaží se z nich odstranit všechny malé předsudky a heteronormativní náznaky. Většinou naleznete v učebnicích obrázky s vyobrazením matky a otce s dvěma dětmi, matka nese nákup s jídlem a jde domů navařit večeři. Vydavatelé prošli všechny obrázky v učebnicích a ty, které obsahovaly takovéto heteronormativní stereotypy zaměnili například za obrázek s dvěma muži nebo dvěma ženami: řekněme, že na obrázku jsou John a Steve, jdou spolu nakoupit a John udělá večeři, zatím co Steve se postará o děti, nebo si jen sedne a přečte si noviny. Takže takovéto vztahy jsou představovány jako běžné již od útlého věku, kdy se děti učí o společenských normách a tvoří si pohled na svět a na společnost, bez nutnosti ukazovat prstem. Několik slov o studentské angažovanosti, které by vás mohla inspirovat. Na základní škole v obci Tatabánya v Maďarsku nechali každý den vybrat jednoho žáka hudbu, kterou pustili z reproduktorů místo zvonění. Bylo neuvěřitelné, jaký vliv měla tato změna na žáky. Získali totiž pocit, že se podílí na chodu školy, že mohou něco ovlivnit. Mimochodem na této škole je 80 % žáků romských. Také to hodně zlepšilo vztahy s romskou komunitou. V mnoha školách máte tabuli se spoustou pravidel, jak se máte ve škole chovat, tato pravidla jsou tvořena ředitelem školy a možná učiteli. Mnohem efektivnější je, když se tato pravidla vytváří společně se žáky. Když si žáci společně s učitelem na začátku roku sednou, domluví se na pravidlech a prohlásí a podepíší, že se podle těchto pravidel budou chovat, je mnohem pravděpodobnější, že budou tato pravidla dodržovat a jimi se řídit a nebudou si navzájem nadávat, než když přijdou přesná pravidla shora. Ve státě Minnesota jsem navštívil školu, ve které na začátku školního roku vzali všechny studenty, učitele i vedení na dva dny do lesa a uspořádali workshop respektu (Respect Retreat). Ve Skandinávii jsou běžnou součástí škol školní parlamenty, které možná máte i u vás, ovšem takové školní parlamenty, ve kterých mají žáci skutečnou pravomoc. Ve Skandinávii je to záležitostí každé školy. Školní parlamen-

67


ty dávají jednak studentům pocit, že jsou jejich názory vyslyšeny, jednak jsou často zodpovědné za organizování konkrétních akcí, kupříkladu debatních kroužků konaných po škole. Kontaktují organizace jako Amnesty International, které pořádají mimoškolní kluby. Amnesty International je největší lidskoprávní organizace na světě, která je ve svých aktivitách velice konkrétní. Organizují například divadelní představení a dramatické kroužky, které se zabývají tolerancí a netolerancí ve školách, pořádají na školách filmové festivaly. A organizují besedy s konkrétními osobnostmi, které přichází do škol promluvit o svých životech. Svůj příspěvek uzavřu kontrastem mezi dvěma různými školami, který jsem měl možnost spatřit během posledních dvou měsíců. První škola je v Brazílii, v Sao Paulu, kde je vysoká míra kriminality a násilí. Pokud přijdete později na můj workshop, ukážu vám obrázky, jak to v této škole vypadá – všude jsou mříže. Vedení školy se domnívá, že takto je škola pro žáky bezpečná, protože mříže zabrání vstupu do školy nevítaným hostům. Žáci to ovšem považují za vězení; nechtějí v tomto prostředí být a mimochodem je tam i dost násilí. Takže je to vlastně metafora vězení. A můžeme předpokládat, že tento přístup rodí extremismus. Druhým příkladem je škola ve Švédsku, ve které lze dokonce pohybovat stěnami, když žákům nevyhovuje, kde jsou. Je to dynamické. Žáci během letních přestávek prodávají zmrzlinu a peníze si šetří na různé programy ve škole. Na zdech nejsou vylepeni národními hrdinové, ale výtvory žáků, jejich malby apod. Také jsou zde plakáty s kampaní proti šikaně, na kterých je číslo na linku bezpečí, kam může kdokoliv zavolat, když se cítí být zastrašen nebo obětí šikany. A ve škole jsou žáci – mediátoři s vlastní kanceláří, za kterými může kdokoliv zajít s jakýmkoliv problémem – žáci jdou tedy nejprve za žáky. Žáci se cítí bezpečně, plní inspirace, rádi chodí do školy a rádi se v tomto prostředí učí. Škola je velice různorodá, mnoho aktivit ve škole je určeno k tomu, aby studenti, kteří jsou rozdílní, spolu komunikovali. A to je pro mne příklad demokratického vzdělávání. Děkuji za pozornost.

68


Totální stát. Co Ivo Cerman

to doopravdy bylo?

Mezi požadavky k maturitním zkouškám ze společensko-vědního základu se objevuje úkol umět rozlišovat znaky demokratického a totalitárního státu. Podle rámcových vzdělávacích programů pro gymnázia by se žák měl naučit rozlišit demokratické a nedemokratické zřízení státu a poznat postavení člověka v totalitním státě. Zdá se, že to je jednoduchá věc, pokud to mají umět už děti na střední škole. Ale dokážeme skutečně poznat totalitní stát? Sami jsme v totalitním státě žili, ale jak to, že dnes řada historiků a politologů přichází s názorem, že prý se o totalitní stát vůbec nejednalo? Zdálo by se, že tyto názory pocházejí od lidí, kteří nějak hlouběji poznali problematiku a zjistili, že všichni se pletli. Ve skutečnosti však česká diskuze o této otázce není příliš věcná ani odborná. Účastníci vycházejí většinou z volných asociací, které v nich evokuje přívlastek „totalitní“ a z takzvaného bádání o totalitarismu, které se v dobách studené války zabývalo hledáním společných rysů v reálné politice komunistických států a nacistického Německa. Zapomíná se totiž na to, že nacističtí právníci vytvořili obecnou teorii, se kterou se mohlo pracovat i po válce. Bohužel současné i minulé debaty o totalitarismu navazují až na odvozené představy kritiků nacismu, kteří vesměs vycházeli z toho, že se snažili srovnávací metodou vypreparovat shodné znaky států, které považovali za totalitní. Vytvořili si tak vlastní pojem totalitního či totalitárního státu, ke kterému došli zobecňováním reálných rysů nacistického Německa, sovětského Ruska, či fašistické Itálie. Takováto teorie totalitního státu ale nepopisovala právní normy, nýbrž politické skutečnosti. V tom je zásadní rozdíl. V následujícím příspěvku se vrátíme k původní nacistické teorii a pokusíme se ji stručně rekonstruovat. Závěrem si shrneme některé rozdíly mezi původními rysy totálního státu a představami současných českých historiků a politologů. Úvodem si připomeňme, o kom se vlastně bavíme. Kdo vymyslel myšlenku totálního státu? Nejde nám při tom o historii výrazu „totální stát“, který se poprvé objevuje v Itálii, ale o historii teorie, kterou vytvořili němečtí právníci. Hlavním tvůrcem této teorie byl Carl Schmitt, na něhož navázali jeho žáci Ernst Forsthoff a Ernst Rudolf Huber. K podobným závěrům docházeli jejich další nacističtí kolegové z příbuzných oborů, jako byli teologové Wilhelm Stapel a Friedrich Gogarten či sociolog Hans Freyer. Ještě než začnu, musím se vyslovit k často opakovanému názoru, že pro nacistické Německo nebyla teorie totálního státu důležitá, protože Carl Schmitt v mocenském boji neuspěl a jeho souputníci patřili jen k „akademickým outsiderům“. Ačkoliv Schmitt možná neudělal takovou politickou kari-

69


éru, ve kterou doufal, nemění to nic na tom, že jeho teorie popisuje normy, kterými se skutečně řídil nacistický stát, a správně vysvětluje, v čem se liší od norem, kterými se řídil liberální stát. Možná neměl Schmitt a další intelektuálové shodné názory s Hitlerem či předáky NSDAP, ale při jejich odlišném vzdělání lze těžko čekat něco jiného. Možná si akademičtí outsideři jen lépe uvědomovali, v čem je nacistický totální stát nový a v čem se odlišuje od liberální tradice. Navíc teorie totálního státu není ani v rozporu s teorií vůdcovského státu, kterou formuloval Schmittův konkurent Otto Koellreutter. Spíše lze říci, že Koellreutter klade jen silnější akcent na osu podřízenosti „vůdce – lid“. A konečně nezapomínejme, že výraz totální stát vstoupil do žargonu, který užívaly vůdčí postavy třetí říše, ale i jejich soudobí kritici v exilu. Výrazu používali Adolf Hitler, Josef Goebels, Alfred Rosenberg i novináři ve Völkischer Beobachter. Z řad soudobých kritiků nacismu se teorii totálního státu věnovali Aurel Kolnai, Franz Borkenau, Bernard Groehuysen, Hans Kohn či hrabě Richard Coudenhove-Kalergi. Stát a společnost Pro pochopení myšlenky totálního státu je třeba znát předchozí myšlenkový vývoj od osvícenské teorie společenské smlouvy až po liberální stát. Totální stát byl vzpourou proti tomuto vývoji, měl to být nový typ státu založený na zcela jiných principech. Němečtí právníci a intelektuálové, kteří tuto teorii formulovali, znali předchozí tradici poměrně dobře. A z toho vyplývá ten nejdůležitější rys totálního státu: liberální pojetí státu bylo založeno na oddělení státu a společnosti, zatímco totální stát se vyznačuje tím, že toto rozdělení odmítá respektovat. Totální stát pohlcuje společnost. Liberální stát má – v návaznosti na osvícenství – respektovat společnost jako sféru svobody, kam státní moc nesmí. Stát, to byla jen donucovací moc. Zasahoval všude tam, kde bylo možno řešit problémy rozkazem a vynutit je silou. Proti němu nestáli jednotliví izolovaní občané, ale lidé spojení do společnosti a tato společnost stála proti státu jako jeho rovnocenný partner. Jak pravil Thomas Paine: společnost vzniká k podpoře našich ctností, stát vzniká k potlačení našich neřestí. Členové společnosti mají být spojeni společným cílem a navzájem respektovat svá práva. Cílem společnosti má být pomáhat si navzájem v ochraně života a dalších povinností z toho plynoucích, neboť zachování práva na život je hlavní účel, kvůli kterému se lidé spojili. Základní nezcizitelná práva rovněž vymezují sféru jejich svobody vůči sobě navzájem a vůči státu. Osvícenci to vysvětlovali pomocí metafory dvou společenských smluv. Je to, jako by člověk uzavřel nejprve jednu smlouvu s ostatními lidmi coby rovnocennými partnery, aby spolupracovali a usilovali o společný cíl, čímž vznikne společnost. Ta pak jako kolektiv uzavře druhou smlouvu s panovníkem, kterému předá pravomoc vynucovat dodržování zákonů a vykonávat správu. Tím vznikne stát.

70


Později byla tato teorie vylepšena rozdělením pravomocí státu. Vláda měla mít pouze výkonnou moc, nad ní měla bdít moc zákonodárná, a od ní měla být oddělena moc soudní. Tím mělo být zajištěno, že vladaři státu budou respektovat hranice společnosti. Společnost deleguje svoje zástupce do parlamentu, který jako představitel zákonodárné moci bdí nad mocí výkonnou a tím je dosaženo zdánlivě nemožného: občané zůstávají svobodní, ačkoliv nad sebou uznají autoritu státu. Carl Schmitt toto vše odmítal. Namítal, že moderní stát má stále více úkolů, ale liberalismus mu nedává mnoho možností, jak je plnit. Po státu se chce, aby se staral o sociální péči, zdravotnictví, bezpečnost, klíčové hospodářské obory atd., při tom má být stále jen slabým partnerem pod dozorem svobodné společnosti. Musí to skončit, říkal. Chtějí-li lidé, aby jim stát zajistil sociální jistoty, musí mu rozšířit jeho pravomoci. Vývoj spěje nezadržitelně k totálnímu státu. V moderním státě musí stát pohltit společnost. Na místo společnosti má být lid V totálním státě už nemají být lidé spojeni ve společnost, která je rovnocenným partnerem státu. Namísto toho se změní v lid – das Volk – , který se namísto rovnocenného partnera změní v jakousi vnitřní výplň státu. Hradba nezcizitelných práv, která v liberálním státě chrání svobodné občany, totiž stát zevnitř vyprazdňuje. Liberální stát je zevnitř dutý. A navíc – podle nacistických právníků – je liberální stát nehybný, neboť společnost mu žádnou životní sílu nepředá. Společnost je totiž něco uměle vytvořeného, je neschopná života, je to mrtvě narozené dítě. Osvícenci se totiž údajně pletli. Spojením lidí nevzniká společnost, ale národ neboli lid. Ostatně německý výraz das Volk znamená obojí. Lid vzniká přirozeně, historickým vývojem, nejde ho vytvořit na povel, jak mylně sugerovala teorie společenské smlouvy. Pak je ovšem třeba vzít v úvahu, že lid není společenstvím různých lidí se stejnými právy, ale společenstvím stejných lidí s různými právy. Lid je – dle nacistické teorie – vnitřně strukturován, podle schopností a sociální funkce jednotlivých soukmenovců. Nositelem práv je pak lid jako celek a prosazuje je vůči ostatním národům. Z toho důvodu nebylo v rozporu s nacistickou ideologií, když Hitler požadoval pro sudetské Němce právo na sebeurčení. Národy si však nejsou rovny, mají různá práva. Jelikož nacističtí intelektuálové byli antiintelektuální, nezdůvodňovali nerovnost mezi národy třeba výší vzdělání, ale rozdílností v živočišné síle k životu (Lebenskraft). Státu může dát život jen takovýto přirozeně vzniklý lid. V minulosti udržovala stát přirozená životní síla, jež vyvěrala z monarchie

71


z boží milosti, ale ta zmizela a poválečná demokracie za ní nedokázala najít náhradu. Demokracie, jež vznikly po Versailleském míru, tuto prázdnotu nedokázaly vyplnit. Podle nacistů vybudovaly státy bez substance, které se pokusily čerpat život ze souhrnu oprávněných voličů, ohraničených zákony a právy. Nepochopily, že každý stát má nějakou substanci, kterou si nevytváří, ale nalézá, a z ní čerpá svou sílu. Ta naplňuje jeho formu silou. V tom je domnělý objev nacistické ideologie. Oni objevili, že skutečný zdroj síly státu není uměle vzniklá společnost, ale přirozeně vzniklý lid. Ten propůjčoval státu životní sílu. Vrátíme-li se k obrazu totálního státu, který je „vyplněn“ lidem, pak musíme doplnit, že obojí má protínat vertikální osa podřízenosti, osa, kterou je hnutí (Bewegung). Hnutí a totální stát se vzájemně potřebují, jak vysvětluje Forsthoff: „Stát a hnutí se nedají považovat za jedno a totéž. Hnutí může vyústit v osobnost vůdce. Stát to nedokáže. (...) Osobní svazek s Vůdcem vyhasne s osobou Vůdce, a je proto omezen v čase. Stát však nevyhasne. Je to forma politické existence lidu a lid politicky nezanikne. Stát je napojen na tradici, zákon a pořádek.“ V čele totálního státu, jenž je takto přirozeně vzniklý, může být jen jedno hnutí a v čele hnutí stojí nové elity tvořené jednotlivci, kteří vzešli z lidu, ale neztratili s ním kontakt. Zkrátka jsou nadále lidoví. V Německu byla tímto hnutím NSDAP, která sice měla v názvu slovo „strana“, ale to byl jen ústupek době, kdy hnutí bojovalo o moc v režimu stranické parlamentní demokracie. Nacisté se nepovažovali za parlamentní stranu, ale za hnutí. Tak je – aspoň v představách – dosaženo cíle: vzniká životaschopný, kupředu se ženoucí totální stát, který pohání živočišná síla lidu v čele s hnutím. Tento celek vyjadřuje symbol hákového kříže – dovnitř uzavřený, ale navenek hrozící „tasenými“ hroty. Na místo společenské smlouvy strach a „podobnost“ Pokud ovšem zavrhneme metaforu společenské smlouvy, jak vysvětlíme příslušníkům lidu, co je spojuje? Kdybychom řekli, že je spojuje cosi jako smlouva, byli bychom znovu jen u jiné verze společnosti. Odpověď nacistů zní, že lidé se spojují v lid na základě svých shodných rysů. Nejde tedy jen o mýtus společného původu, který lze těžko prokázat. Pro teorii státu je důležité, čím se sounáležitost pozná dnes, a proto akcentuje především pozorovatelné shodné rysy jednotlivců – barvu pleti, jisté fyziognomické rysy, společnou řeč. To vše by nestačilo k rozlišení soukmenovce od nepřítele, protože cizinec se může naučit naši řeč, může se i přizpůsobit našemu vzhledu. Proto je důležitou složkou „lidové“ identity společný prožitek katastrof. K lidu patří ten, kdo s ním prodělal dobré i zlé, ten, kdo s ním má společnou historii a společný zájem. Německy se tomuto souboru společných rysů říkalo Artgleichheit či Artgemässheit.

72


Hledáme-li dále v nacistických spisech vysvětlení otázky, co přimělo tyto stejné lidi se spojit, nalezneme jedinou odpověď: byl to strach. Právě strach nahrazuje v nacistické teorii společenskou smlouvu. Je to jistá obměna názorů Thomase Hobbese, k čemuž se Schmitt nezakrytě přiznával. Lidé se spojují ze strachu o přežití do národa a ze strachu před ostatními národy pak vytvářejí stát, aby se vůči nim ubránili. Ze strachu také zůstávají pohromadě. Schmitt vyjádřil tuto myšlenku v rané eseji o rozdílu mezi přítelem a nepřítelem (Freund / Feind). Je to rozdíl, který prý nemá nic společného s morálkou. Je to přirozeně existující všudypřítomná kategorie. A zde se vyplatí zmínit, že Schmitt uznával Marxe za to, že tuto zákonitost objevil a Lenina za to, že dle ní úspěšně vybudoval sovětské Rusko. Jde prý o objektivní vědeckou kategorii. Nikoho nelze vinit z toho, že se vymezuje vůči nepříteli, protože toto vymezování je zkrátka objektivní nutností. Zrovna tak nelze ani nepříteli vyčítat, že je proti nám. Rozlišení mezi přítelem a nepřítelem je zkrátka základním principem politického života, tj. života lidských společenství. Je to nutnost, kterou člověk nemůže změnit. Lid potom vystupuje jako jakési společenství přátel, spojených pouty krve, půdy a historie proti nepřátelům. I kdyby se lidstvo spojilo do celosvětového státu, stejně by v něm nadále trvalo toto rozlišování a boj. Stejně tak totálním stát nadále pokračuje v boji proti vnitřním nepřátelům. Ovšem, kdo jsou tito vnitřní nepřátelé? Nepřítelem lidu není každý cizinec, není to ani každý, kdo je odlišný. Nepřítelem, proti kterému musí totální stát bojovat, je ten, kdo se vloudil do nitra lidu, navenek se mu připodobnil a ujal se i řídících funkcí, ačkoliv v nitru nadále zůstává cizincem, spjatým poutem krve se zájmy svého vlastního národa. Nacističtí teoretici tím měli na mysli Židy, ale je to kategorie, do níž mohou jiní teoretici dosadit jiný národ, nebo jinak vymezenou skupinu odrodilců. Proč padlo podezření právě na Židy? Nacističtí právníci poukazovali na to, že právě oni žijí staletí mezi Němci, přizpůsobili se jim i svým vzhledem a mluví jejich řečí. Nemají však onen prožitek dějin, nestrádali s německým národem a nakonec vždy jednají ve prospěch vlastního lidu... Díky vnějškovému podvodu se jim prý v minulosti podařilo vmísit se do všech sfér společenského a kulturního života i do politiky. Židé jsou však pravým opakem síly k životu, jsou zosobněním nicoty. Na vědu, umění i veškerý národní život mají tedy doslova záhubný vliv, jak dokázal hudební skladatel Richard Wagner. Vmísili se do nejvyšších pater finančních a politických institucí, kde rozhodovali v zájmu vlastní rasy, ne v životním zájmu německého lidu. V zájmu zachování své životní síly byl lid povinen proti tomuto zlořádu bojovat. Nastala skutečná válka proti Židům, jak se tenkrát říkalo. Jen dodatečně bylo toto protižidovské zaměření zostřeno rasovou teorií, která kladla Árijce a Židy na opačné póly rasové hierarchie. Zatímco Árijci měli být nejtvořivější a nejživotaschopnější rasou,

73


která po celé dějiny vede lidstvo kupředu, Židé měli být jejím naprostým protikladem, tedy parazitickou a zhubnou, neživotnou rasou, která se stejnou zarputilostí sráží lidstvo na všech kontinentech do úpadku. Nicméně v teoretických spisech ze třicátých let se nepožadovalo vyhlazení Židů. Mluvilo se jen o tom, že cílem války či „velké vyčišťovací akce“ je donutit Židy k tomu, aby se přestali maskovat jako Němci, vyčlenili se z tělesa národa, a tím pádem se nemohli vtírat do vedoucích funkcí. Válka proti Židům měla skončit v okamžiku, kdy se jejich vytlačením vláda znovu vrátí do rukou lidu. Jakmile se Židé vrátí ke svému židovství, přestávají být nepřáteli a stanou se pouhými cizinci. Nicméně i tato představa byla iluzorní. Co se mělo stát s vyčleněnými Židy? Snad se němečtí intelektuálové zpočátku domnívali, že by tito Židé měli opustit území totálního státu, nebo v něm dožít jako druhořadí obyvatelé zbaveni občanských práv. To, že jejich názory spějí od začátku k politice vyhlazování, si nacističtí právníci nepřipouštěli. Kromě Žida, falešného soukmenovce, předvídala teorie totálního státu ještě jednoho nepřítele. Byl to bývalý soukmenovec, který se z vlastní vůle odrodil lidovému společenství. Ve třicátých letech tím měli na mysli hlavně socialisty a levicové intelektuály, kteří z exilu kritizovali poměry v třetí říši. Šlo o jiný typ nepřítele. Židé se nemohli nikdy stát součástí lidu, protože s ním nebyli spojeni bytostným poutem (seinsgemäßes Verhältnis), jejich podpora národu byla vždy otázkou volby. Zrádci národa toto bytostné pouto měli, ale ve své pomýlené mysli jej opustili. Stejná nutnost, která nutí lid, aby byl nepřítelem falešných soukmenovců, jej nutí k tomu, aby bojoval proti těmto „bývalým přátelům“. Totální stát a jeho lid prokazují svou životní sílu neustálým bojem. Místo svobody jen „soukromý prostor“ Nyní se vrátíme k situaci jednotlivých občanů totálního státu. Na začátku jsme říkali, že totální stát odmítá být zevnitř vyprázdněn respektováním nezcizitelných práv občanů. Jelikož v totálním státě je prioritou obecný zájem lidu vedeného lidovými vůdci, nemůže být prioritou individuální svoboda občana. Ernst Forsthoff k tomu říká: „Svoboda je dnes politicky zdiskreditovaná, protože ji každý zaměňuje s individuální svobodou, s ochranou individua proti zásahům státu. Toto pojetí svobody je překonáno, pochází z ducha roku 1789. Svoboda, postulát lidského myšlení, je překonána. Mylná víra v lidstvo jako nejvyšší důležitou pospolitost patří nenapravitelně historii.“ Naopak, místo aby totální stát ustrašeně hlídal, zda nezasahuje do práv občanů, požaduje po každém jednotlivém občanovi naprosté nasazení pro dobro lidu, pro udržení národního socialismu. Tato povinnost je nadřazená

74


všem možným právům, je to tedy naopak totální stát, kdo má právo kontrolovat činnost a smýšlení občana, a to v nejvnitřnějším kruhu jeho rodiny. Ernst Forsthoff mluví v tomto směru naprosto jednoznačně: „Totální stát musí být státem totální odpovědnosti. (...) Toto povolání k odpovědnosti ruší charakter vlastní existence. Ve všem veřejném jednání stejně jako v kruhu rodiny a domácí pospolitosti odpovídá každý za osud národa.“ Ale poté dodává klíčovou myšlenku, kterou současní historici neberou v potaz. Říká: „Zásadní není to, že by se stát nechal proniknout svými příkazy a zákony až do malých buněk života lidu, ale to, že i tam má nárok na odpovědnost, že může volat k odpovědnosti jednotlivce, který své osobní schopnosti nepodřídil zcela lidu.“ Jinými slovy, ani původní teorie totálního státu nepředpokládala, že totalita státu má nabýt podobu faktického proniknutí státní moci do všech oblastí života. Nepředpokládala, že totální stát je definován tím, že by se mu tento požadavek podařilo v praxi naplnit. Totálnímu státu stačí, že nerespektuje hranice svobody a že si vyhrazuje legitimní nárok do všech oblastí zasahovat. Tím, že stát odmítl respektovat společnost, odmítl i právo na onu první společenskou smlouvu, která – slovy Thomase Paina – spojuje občany k podpoře ctností. Lidem před spojením ve společnosti se v osvícenské filozofii říkalo dav (multitudo, multitude, Menge. Volk). A jak pravil Rousseau, vládnout společnosti je něco úplně jiného než vládnout davu. V davu je každý sám. A totální stát neumožňuje lidem, aby se ve své svobodě spojili či určovali směr státní politiky. V totálním státě by spolčování občanů bylo podezřelé, neboť každý je sám za sebe odpovědný za osud lidu a národního socialismu. Naopak stát má právo kontrolovat jednání a smýšlení občana, neboť má povinnost dbát o to, aby každý pracoval pro lid. Z toho důvodu teorie trvá na tom, že občanovi je třeba nechat soukromý prostor, který nahrazuje svobodu. Forsthoff říká: „Neboť svoboda ve smyslu jistého osobního prostoru jednání je nezničitelná a nelze na ni rezignovat.“ Je třeba ji zachovat, aby bylo možno volat občana k odpovědnosti, kdyby se zpronevěřil svému poslání. Je to logická úvaha. Kdyby totální stát trval na tom, že fakticky ovládá i soukromý prostor a smýšlení každého občana, znamenalo by to, že by musel sám sebe vinit za případné zrady či omyly pomýlených občanů. Ne, totální stát jen tvrdí, že občan není svobodný ani v tom, co si myslí či koná i ve svém soukromí. Občan nemá kam uniknout před totální odpovědností. Tento soukromý prostor nemá být prostorem svobodného jednání. Od občana totálního státu se rozhodně nečeká, že bude po práci kriticky studovat rozhodnutí státu, nebo že si bude zjišťovat informace o dění a dějinách, aby se mohl rozhodnout dle vlastní úvahy. Občan nemá nárok na svobodný přísun informací, které by v soukromí zpracoval, ani na to, aby si v soukro-

75


mí připravoval svobodně psané články k veřejným problémům. V soukromí se může zotavit či vzdělat pro další práci pro lid, ale nic víc. Nesmí vykročit z mezí povinností, které mu uložil obecný zájem. V čem se pletou současné představy Myslím, že v tomto posledním bodě tkví velké nedorozumění mezi současnými historiky a teoretiky totálního státu. Ale vezměme ta nedorozumění popořadě. Základ všech nedorozumění vidím v tom, že pováleční historici a politologové přesunuli problém z oblasti právních norem do popisu praxe zkoumaných států. Jenže ani demokratický právní stát se přeci necharakterizuje tím, že by to byl uskutečněný ráj na zemi. Necharakterizuje ho to, že by se jeho představitelé reálně nikdy nedopouštěli omylů, že v něm reálně neexistoval zločin, že by v něm byla v realitě vždy a všemi dodržována lidská práva. Demokratický stát je charakterizován tím, že se k tomu zavazuje svými právními normami, má instituce k jejich prosazení a prosazuje je. Zrovna tak totální stát je charakterizován tím, že má svoje vlastní normy totálního státu a usiluje je prosadit. Demokratický právní stát vychází z prvenství občana před státem, totální stát vychází z prvenství státu před lidem. Ve výčtu odlišných zásad bychom mohli pokračovat. Tím, že se pozornost přenesla na srovnávání politické praxe, došlo k převrácení perspektivy. Historici si začali vytvářet vlastní sekundární teorii „totalitního či totalitárního státu“. Jednoduše hledali shodné rysy v politické praxi nacistického Německa a jiných států. Už tato sekundárně vytvořená teorie totalitního státu byla od té skutečné v mnohém odlišná. Čteme-li díla Carla J. Friedricha, Hannah Arendtové a dalších, nemůžeme přehlédnout, že v první řadě vůbec neberou v potaz onen posun v chápání státu a společnosti. Namísto toho se v těchto z praxe odvozených teoriích klade opakovaně na první místo úloha ideologie, vládnoucí strany a tajné policie. Tyto tři rysy se neshodují s původní teorií totálního státu. To samozřejmě nemění nic na tom, že řada postřehů těchto autorů byla pravdivá a výstižná. Nevýhodou jejich přístupu však byl právě nárok na faktičnost totality v praxi, což je v rozporu s výše zmíněnou teorií totálního státu. Vezměme na příklad Friedrichovy hlavní definující znaky totalitního státu. V prvním z nich říká, že ideologie proniká „do všech důležitých oblastí lidského života“. Jak to můžeme dokázat? Které oblasti jsou důležité? Mohla vůbec v některém státě ideologie proniknout všude? Tato metodologická neobratnost otevřela řadu možností pochybovačům, kteří z různých důvodů začali už v šedesátých letech obhajovat komunistické režimy před obviněním z totalitarismu. Nárok na faktičnost totiž lze vždy vyvrátit minimálně s poukazem na změny v čase a odlišnosti v prostoru. K tomu se přidruží zjištění, že ten či onen rys nebyl v praxi uskutečněn a už se otevírají dveře k závěru, že ten či onen stát nebyl totalitní.

76


Řada českých historiků a politologů navíc vychází jen z toho, co v nich evokuje přívlastek „totalitní“. V překladu znamená latinské totum celek, totus je pak celý a příslovce totaliter znamená úplně. To vede k vulgární představě, že totalitní stát je takový, jehož moc v praxi proniká úplně všude. Jelikož tuhle ambici nesplňuje ale vůbec žádný ze států, je tudíž snadné na základě tohoto výmyslu zprostit jakýkoliv stát obžaloby z totality. Připadá mi, že podobnou cestou se ubírají úvahy současných obhájců komunistického Československa. Dozvídáme se od nich, že většina obyvatelstva přeci byla s komunistickým režimem smířená a chtěla ho. To přeci vůbec není v rozporu s teorií totálního státu, ta dokonce přímo předpokládá, že jej většina obyvatel schvaluje. Myslím, že lidé, kteří obhajují komunistický režim tímto způsobem, si neuvědomují, že vůle většiny nemusí být vždycky spravedlivá. Další námitka zní, že Československo přeci nechávalo lidem jejich svobodný soukromý prostor, že lidé jezdili na chaty atd. Ovšem i tento rys je vysloveně v souladu s teorií totálního státu. U tohoto bodu bych se rád zastavil. Už jsem vysvětlil výše, proč totální stát nechává občanovi soukromou sféru. Nyní bych k tomu rád připojil, že je rozdíl v tom, k čemu může občan svůj odpočinek v soukromí využívat. V Československu nebyl volný pohyb informací, knih, ani zpráv. Většina lidí mohla svůj pobyt v soukromí využívat jen k únikovým činnostem a únik do soukromí vlastně podporoval vytlačení občanů z veřejné sféry. Rozhodně tedy nešlo o aktivitu, která by nějak ohrožovala státní moc, nebo napomáhala obnově občanské společnosti. Další rozšířená tendence spočívá v jakémsi rozmělňování jakékoliv morální otázky v beztvaré každodennosti, která vede k představě, že všichni byli „šediví“ a tudíž ani totalitnímu státu nelze vyčítat, že nebyl demokratický. Tento postup mají nejraději čeští historici soudobých dějin, přičemž jeden z nich se dokonce domnívá, že touto metodou překonal „binární polaritu dobra a zla“. Jelikož však dotyční kolegové často argumentují tím, že mluví coby odborníci, dovolím si jen poznamenat, že takto přemrštěné představy nemají nic společného s odborností, ani s racionálním rozumem. Tím jsme sice nevyčerpali všechny shody, nedorozumění a úsudky, ale toto téma by překročilo rámec našeho příspěvku. Závěrem chci však říci, že rámcový vzdělávací program má pravdu v tom, že ten, kdo nepozná totalitní stát, nepozná ani demokracii. Československo přeci mělo rysy totalitního státu. Socialistická ústava z roku 1960 zakotvovala dokonce strukturu společnosti, čímž zcela nepochybně dával stát najevo, že nerespektuje svobodnou společnost. Občanská práva byla podřízena povinnosti zachovat socialismus a stát si v ústavě činil nárok kontrolovat „vědomí lidí“. Samozřejmě, že v praxi nemůže stát zákonem „umrtvit“ sociální strukturu v určité podobě, zrovna tak nemůže dosáhnout toho, aby opravdu určoval, co si lidé mají myslet. Ale důležité je, že stát nerespektoval tyto hranice svobody občana a společnosti. I když v praxi nebyla státní moc totální, jednalo se určitě o totalitní stát.

77


Výběr z literatury: Nacistická teorie: ◾◾ ◾◾ ◾◾ ◾◾ ◾◾ ◾◾ ◾◾ ◾◾ ◾◾

Gogarten Friedrich: Politische Ethik. Versuch einer Grundlegung, Jena 1932 Forsthoff Ernst: Der totale Staat, Hamburg 1933 Freyer Hans: Der Staat, Leipzig 1925 Koellreuter Otto: Der deutsche Führerstaat, Tübingen 1934 Schmitt Carl: Positionen und Begriffe im Kampf mit Weimar – Genf – Versailles 1923 – 1939, Hamburg 1938 Schmitt Carl: Pojem politična, Praha 2007 (reprint 2013) Schmitt Carl: Der Leviathan in der Staatslehre des Thomas Hobbes. Sinn und Fehlschlag eines politischen Symbols, Hamburg 1938 Ziegler Heinz Otto: Die moderne Nation, Tübingen 1931 Ziegler Heinz Otto: Autoritärer oder totaler Staat, Tübingen 1932

Soudobí odpůrci totálního státu: ◾◾ Borkenau Franz: The totalitarian enemy, London 1940 ◾◾ Coudenhove-Kalergi: Richard: Totaler Staat – totaler Mensch, Glarus 1937 ◾◾ Kolnai Aurel: The War against the West, London 1938 Bádání o „totalitarismu“: ◾◾ A rendt Hannah: The Origins of Totalitarianism, Cleveland – New York 1958 (1. vyd. 1951) ◾◾ Friedrich Carl Joachim – Zbigniew Brzezinski: Totalitäre Diktatur, Tuttgart 1957 České příspěvky: ◾◾ Č ermák Vladimír: Otázka demokracie, sv. 1: demokracie a totalitarismus, Praha 1992 ◾◾ Svátek František: Koncept totalitarismu a historikova skepse. Poznámky o politické a historiografické diskusi, in: Karel Jech, ed., Stránkami soudobých dějin. Sborník k pětašedesátinám historika Karla Kaplana, Praha 1993, s. 29-60

78


Koncept lidských práv a společenská Džamila Stehlíková

praxe

Lidská prava a legitimita režimu Dodržování lidských práv je výchozím organizačním principem a hodnotou všech svobodných a demokratických společností. V euroamerickém prostoru jsou lidská práva povinným standardem společenského uspořádání, který zajišťuje legitimitu politickému režimu. Vlády, které připouští institucionalizované mučení, ponižují své občany, potlačují menšiny, jsou překážkou ke spokojenému životu obyvatel, a proto jsou nelegitimní. Stát je odpovědný za vytvoření optimálních podmínek pro prosazování a ochranu všeobecně uznávaných lidských práv. Základní koncept a katalogy lidských práv v moderním pojetí vzešly ze Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966. Tyto dokumenty OSN jsou založeny na étosu usmíření, respektu a tolerance mezi národy a měly zajistit trvalé překonání ideologií operujících s představou lidské nerovnosti, jejichž jedovaté plody zakusily evropské národy za druhé světové války. Ochrana lidských prav a Evropské společenství Evropské společenství již od svého vzniku věnovalo velkou pozornost ochraně lidských práv, potírání diskriminace na základě pohlaví a dosahování rovnosti mezi ženami a muži. Vývoj v Evropském společenství v rovině politické a legislativní, silně podporován judikaturou Evropského soudního dvora, vedl v průběhu desetiletí ke vzniku jednoho z nejkomplexnějších světových systémů odstranění diskriminace na základě pohlaví. V roce 1997 se však tento vývoj skokově posunul do nové éry – byla podepsána Amsterodamská smlouva, která v nově upraveném čl. 13 Smlouvy o založení Evropského společenství dala Společenství do budoucna mandát přijímat opatření k odstranění diskriminace nejen na základě pohlaví, ale také na základě dalších pěti diskriminačních důvodů – rasy nebo etnicity, náboženství či víry, tělesného postižení, sexuální orientace a věku. Tento výčet diskriminačních důvodů jistě není vyčerpávající, což zjistíme i letmým srovnáním čl. 13 s relevantními mezinárodními smlouvami či národními ústavami. Zachytává však z praktického pohledu nejčastější důvody diskriminace a upírání práv ve sféře pracovního a sociálního života, tedy ve sférách, které jsou regulovány i evropským právem. Od okamžiku podepsání Amsterdamské smlouvy došlo v Evropské unii ve sféře potírání diskriminace a podpory rovnosti k bezprecedentnímu

79


vývoji, a to především ve sféře legislativní. Mandát daný Společenství byl postupně realizován několika novátorskými směrnicemi, které národním zákonodárcům ukládají přijmout náležitou úpravu zákazu diskriminace a dosahování rovnosti. A tyto směrnice jdou již daleko za rámec tradičního evropského tématu – rovnosti mužů a žen. Lidská práva a moderní české dějiny Zásady rovnosti a ochrana lidských práv patří k základním podmínkám společenského života. To potvrzují i moderní české dějiny. Ideu rovnosti jako základu ústavního řádu obsahoval již říšský základní zákon o všeobecných občanských právech z roku 1867, který též položil základ tradici práva na rovnost všech národnostních skupin žijících v jednom státu a zákazu diskriminace rasových, národnostních a náboženských menšin. Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 pak v čl. 106 věnovaném „rovnosti“ mimo jiné stanovila, že „výsady pohlaví, rodu a povolání“ se neuznávají, a podrobně upravila ochranu menšin národních, náboženských a rasových. V roce 1991 byla přijata Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku. Listina v čl. 3 zaručuje základní práva a svobody bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního či sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo postavení. Podrobně též upravuje ochranu menšin. Historicky tak byly v českém prostoru úvahy o zákazu diskriminace a prosazení idejí rovnosti spojeny především s úvahami o národnosti, resp. rase a etnicitě. Bohužel ale z tohoto schématu často vypadávali Romové, kteří byli vnímáni v minulosti spíše jako „nepřizpůsobivá“ sociální skupina než národní menšina. V současné době přitom právě Romové patří k menšinám nejvíce vystaveným diskriminaci. Naopak, některé z dalších důvodů, např. tělesné postižení či věk, nebyly doposud příliš reflektovány. Jiné důvody, např. náboženství, zase nehrály vzhledem k historickým a faktickým okolnostem vážnější roli. Z hlediska České republiky měla klíčový význam ratifikace Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z r. 1950, která zavedla účinný mezinárodní mechanismus její ochrany – možnost individuální stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Československo se stalo stranou této úmluvy v roce 1992 jako první stát střední a východní Evropy. Připojilo se tak k dlouholetému vnitřnímu úsilí Evropské unie o prosazení idejí rovnosti, zákazu diskriminace a rovných šancí pro všechny jednotlivce v praktické rovině každodenního života.

80


Dalším milníkem ochrany lidských práv v České republice bylo přijetí zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací – tzv. antidiskriminačního zákona. Ochrana etnických menšin a Evropská unie Evropské společenství bylo založeno s cílem podporovat hospodářský rozvoj členských zemí. Toto původní hospodářské zaměření se rozšiřovalo i na další oblasti, jako např. dosažení určité úrovně sociální ochrany. Přesto však působnost Evropské unie nebyla ani doposud rozšířena tak, aby zahrnovala otázky, které se dotýkají národní identity, státního občanství a sebepojetí národů členských zemí. Z uvedeného tedy plyne, že Evropská unie nemá v současné době pravomoc, aby se pokoušela přímo ovlivnit vztah členských zemí k tak citlivému tématu, jako je vize multikulturního či jiného soužití většiny a etnických menšin ve společnosti. Evropská unie však přesto přispívá v různých směrech k podpoře otevřené společnosti a tolerantního soužití různých, především etnických skupin v rámci členských zemí i celé Unie. Od roku 1999 má Evropské společenství možnost přijímat na základě článku 13 Smlouvy o založení Evropského společenství opatření v boji proti diskriminaci na základě rasy nebo etnického původu. Rada EU přijala v roce 2000 zvláštní směrnici, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Tato směrnice poprvé přesáhla tradiční pole působnosti ES při potírání a prevenci diskriminace, tj. oblast pracovního života. Směrnice pokrývá rovněž zákaz diskriminace v přístupu k sociálnímu zabezpečení, zdravotní péči, vzdělání a přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení. Přijetí směrnice bylo skutečně bezprecedentním krokem, který vedl k výraznému zvýšení poskytované úrovně ochrany před diskriminací v mnoha členských zemích EU. Směrnice se stala nástrojem šíření „dobré praxe“ ze zemí s vyspělejšími systémy ochrany, jako jsou Velká Británie či Irsko, do zemí, kde tato problematika byla méně rozpracována (např. Rakousko či Německo). Přijetím zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací, tzv. „antidiskriminačního zákona“, dokončila Česká republika úspěšně transpozicí uvedené směrnice. Integrace a budoucnost EU Evropa není a nikdy nebyla universální monokulturou, nikdy neexistovala jediná správná „evropská“ odpověď na otázky týkající se hodnot a životních způsobů. Národnostní menšiny, etnické a náboženské konflikty jsou součástí všech moderních evropských států. Evropská unie není stroj na nivelizaci sociální, kulturní, náboženské či regionální rozmanitosti do jediné „evropské“ masy, ale prostředek, umožňující rozdílným státům a národům koexistovat v míru a dosahovat společných rozhodnutí. Harmonické soužití

81


rozdílných kultur mají zabezpečit společné instituce a zákony Evropské unie, respektující pluralitu životních způsobů a světonázorových hodnot a vytvářející prostor pro rovnoprávný dialog a dohodu všech států a národů Evropy, bez rozdílu jejich kulturního, náboženského či historického zázemí. Důležitou oblastí, kde může Evropská unie podpořit vytváření otevřené a tolerantní společnosti, je oblast integrace etnických menšin a přistěhovalců. Integrace přistěhovalců je jedním z témat, které jsou aktuální téměř ve všech evropských zemích, včetně České republiky. Každé společenství vychází z určitého historického a kulturního základu a lidská práva jsou na něm do velké míry závislá. Proto evropské země tradičně uplatňovaly různé modely integrace přistěhovalců. Odborníci se shodují, že tyto integrační modely lze rozdělit do tří základních modelů. Tyto modely zahrnují: 1. model diferenční exkluze; 2. model asimilační; 3. model multikulturní. Prototypem modelu diferenční exkluze je systém integrace hostujících dělníků v Německu. Německo přijalo hostující pracovníky jako účastníky pracovního trhu, ale nikoliv jako trvalé přistěhovalce, kterými se de facto posléze stali. Model diferenční exkluze obsahuje právní a administrativní uspořádání, která zajišťují pevné rozdíly mezi dočasnými obyvateli a občany s tím, že bariéru mezi oběma skupinami je velmi obtížné překonat. Prototypem asimilačního modelu je Francie. Základní vizí tohoto přístupu je, že potomci původních přistěhovalců se natolik integrují do hostitelské společnosti, že se stanou neodlišitelnými od ostatních obyvatel a budou současně mít stejná práva a povinnosti, jako ostatní. Třetí model má své kořeny v Kanadě a Austrálii. Modely multikulturního soužití v těchto zemích byly i s ohledem na existenci velkých skupin původních obyvatel zavedeny počátkem sedmdesátých let minulého století. Po vzoru těchto přistěhovaleckých zemí se multikulturní politiky rozšířily i do Evropy, zejména Nizozemska a Švédska. Multikulturalismus znamená přijetí přistěhovaleckých a minoritních skupin jako zvláštních komunit, které se liší od většinové populace jazykem, kulturou a sociálním chováním, a které také mají svoje vlastní asociace a sociální infrastrukturu. Zatímco asimilační model, vycházející z myšlenky národního státu stojí na tom, že sdílení jednoho univerzálního souboru hodnot a jedné univerzální kultury povede k vytvoření silné národní identity spojující občany, koncept multikulturalismu přichází s myšlenkou, že etnické, náboženské,

82


národnostní či kulturní skupiny mohou společně tvořit jedno společenství, přičemž každá ze skupin má možnost zachovat si své specifické hodnoty, tradice, náboženské přesvědčení. Otázkou k diskusi je, zda „multikulturalismus selhal“, jak to vyjádřila německá kancléřka Angela Merkelová. V praxi se ukázalo, že ani jeden z uvedených modelů nebyl schopen zajistit účinnou integraci menšin a přistěhovalců. V současné době jsou všude v Evropě, zejména ve velkých městech, enklávy etnických menšin, v nichž panují výrazně horší podmínky než v okolí a kde dochází ke kumulaci sociálně problematických jevů, jako jsou vysoká nezaměstnanost, kriminalita a další. Bylo by jistě nesprávné vinit z uvedeného stavu věci výlučně multikulturní přístupy. Přesto je však zřejmé, že ani tyto modely nebyly účinné a že je nutné je přehodnotit. Ochrana lidských práv se potýká s řadou dilemat, neboť některá práva a hodnoty mohou být v rozporu. Každé právo odráží konkrétní společenskou situaci, je odpovědí na specifické neuspokojené potřeby a zájmy, a ty se s historickým vývojem mění. Navíc rozdílné soudy o prioritě nároků různých skupin a aktérů konfliktu na ochranu jejich lidských práv ztěžují nalezení všeobecně platného konsensu. Ideál dokonalého lidského společenství, které zajišťuje dodržování všech lidských práv a svobod bez výjimky, je nereálný. Tak oproti klasickému multikulturnímu přístupu se nyní v politikách členských zemí EU, jako jsou Velká Británie či Nizozemsko, mnohem výrazněji prosazuje trend k zdůraznění osobního a individuálního rozměru integrace. Politika jako umění vytvořit institucionální prostředí pro společné rozhodování Vynalézt univerzální koncept hodnot platný pro všechny není možné, neboť moderní pluralitní společnost se skládá z mnoha společenství, skupin i jednotlivců s rozličnými zájmy a potřebami, které se mohou dostávat do vzájemného střetu. Umění politiky spočívá ve vytvoření a udržení společných institucí, v jejichž rámci budou jednotlivá aktéři projednávat konflikty konkurenčních zájmů a nalézat konsensus. Jak již bylo řečeno, nemůže Evropská unie do těchto procesů přímo zasahovat. Přesto přebírá významnou podpůrnou roli, kdy umožňuje členským zemím výměnu pozitivních zkušeností a strukturovaný dialog. Koncept lidských práv je nástrojem míru a dobrého sousedského soužití ve společnosti, kdy jednotlivé skupiny a komunity s rozdílnými hodnotami a zájmy mohou koexistovat na základech uznávaných všemi za spravedlivé. Cílem vládnutí není vymýcení všeho, co vybočuje (zkušenost komu-

83


nistické totality máme), ale vytvoření takových podmínek pro všechny občany, kdy se konflikty vznikající na základě rozdílných životních způsobů a potřeb řeší cestou míru a vzájemné tolerance. Úkolem politiků je vytvořit k tomu legislativní prostředí a společenské klima tak, aby se předešlo násilí či útlaku a aby se konflikty řešily podle společně uznávaných a respektovaných pravidel, v rámci společných institucí.

84


Zapojení veřejnosti v kontextu Vít Lesák

řešení sociálního vyloučení

–

kdo je tady hrdinou?

Snahy o řešení sociálního vyloučení a chudoby na místní úrovni jsou v době všeobecného společenského rozladění a rok před komunálními volbami politicky velmi nepopulární. Stavba azylového domu pro matky s dětmi, zřízení centra volnočasových aktivit či otevření přípravné třídy na základní škole, to vše vyžaduje nejen analýzu potřebnosti a finanční prostředky, ale především podporu veřejnosti. V mnohých městech se ale aktivizují spíše ti občané, kteří vyjadřují svou obavu či častěji nenávist vůči menšinám a chudým lidem. Hrdinou zde není člověk, který sepíše petici „proti nepřizpůsobivým“ a „občansky“ se tak angažuje, ani ti, kteří se masově vydávají protestovat do ulic, ale spíše lokální politik, ředitel školy či farář, kteří se veřejně zastanou integračních politik a jdou tak proti proudu. Toto jsou neviditelní disidenti dnešní doby. Situaci sociálně vyloučených obyvatel v České republice, zejména chudých Romů, lze vnímat z mnoha perspektiv. Mnozí zdůrazňují koncept lidských práv a ochranu před diskriminací či rovný přístup ke zdrojům (např. kvalitní, nesegregované vzdělání), v zahraničí se stále více upozorňuje na ohrožení práv sociálních a zdrcující důsledky rostoucí nerovnosti a chudoby. V našich městech se v posledních letech také čím dál častěji upozorňuje na rezidenční segregaci spojenou s nepromyšlenou privatizací bytového fondu a tzv. byznysem s chudobou na ubytovnách, kde v nelidských podmínkách živoří často i rodiny s dětmi či senioři, bez možnosti dostat se z bludného kruhu chudoby. Dalším významným konceptem dominujícím evropským integračním politikám se od devadesátých let stala priorita integrace na trh práce, která souvisí s ekonomizujícím pojetím lidí coby „lidského kapitálu“ potřebného pro dobré fungování „trhu“. Podle analytické perspektivy je poté potřeba volit přístup k řešení. Hlavním nástrojem vlády pro řešení sociálního začleňování v regionech České republiky je Agentura pro sociální začleňování (Odbor Úřadu vlády), jež prostřednictvím svých místních koordinátorů působí aktuálně ve 26 obcích (a celkově již od roku 2008 pracovala v padesáti městech a obcích). Agentura ve své práci výše uvedené přístupy kombinuje a podporuje komplexní přístup složený ze spíše drobných, ale důležitých změn na místní úrovni. Mezi osvědčené místní nástroje řešení spadá např. zvyšování kapacit mateřských škol, protidluhové poradenství, podpora sociálního podnikání, poskytování sociálních bytů obcemi, doučování žáků, regulace hazardu, zapojování znevýhodněných občanů i širší veřejnosti do návrhů na zlepšení místní situace a mnoho dalších opatření v oblasti vzdělávání, bydlení, zaměstnávání a sociálních služeb či prevence kriminality. Z výše uvedeného je patrné, že

85


cesta ke zlepšení vede jedině přes spolupráci místních aktérů, ať už starostů (a starostek), úředníků, učitelů, neziskových organizací, dobrovolníků, policistů, podnikatelů a samozřejmě běžných obyvatel daných obcí. Kombinací uvedených postupů při konsensu v obci by se jistě situace v mnohých městech v ČR nevyvíjela tak tristně, jak ukazují stále častější a agresivnější reakce obyvatel bydlících v regionech s vysokým osídlením chudými, zejména romskými obyvateli. Čím to je a jak překonat překážky konstruktivnímu řešení v době, kdy se ve společnosti zvyšuje chudoba, nejistota a sousedské napětí? Podívejme se na typické situace, které se opakují v obcích, jež se snaží situaci na svém území dlouhodobě řešit: V Kutné Hoře byla možnost využít dotaci na stavbu velmi potřebného azylového domu pro rodiny bez domova. Zároveň byl městu nabídnut bezplatný převod objektu bývalých kasáren pro sociální a obecně prospěšné účely. Město si nechalo zpracovat analýzu situace s variantními návrhy řešení a možnými riziky. Odborníci ve městě i politické vedení se přiklonilo k návrhu zřídit azylový dům relativně v centru města nedaleko od úřadů a škol, a areál bývalých kasáren využít ne pro ubytování nejohroženějších skupin obyvatel, ale spíše pro seniory a také pro komerční či rekreační účely. Zamýšlená podpora sociálního bydlení neměla sloužit zdaleka jen místním ohroženým romským rodinám, ale také seniorům, samoživitelkám, chudým rodinám. Navíc byly investice konzultovány s odbornou veřejností i architekty, aby nedošlo ke koncentraci sociálně potřebných na okraji města. Bylo ovšem jaro 2012, několik měsíců po protiromských pochodech na Šluknovsku a místní občané zvolili právě tuto, protiromskou, rétoriku, aby si uchránili „klidnou a bezpečnou Kutnou Horu“. Následovaly petice, veřejná setkání, konzultace návrhů s občany. Původní záměry byly nakonec přijaty, zkušenosti s odporem občanů ovšem nebyly nejlepším povzbuzením pro další integrační politiky města. Podobný průběh měly i integrační záměry v jiných městech, s tím rozdílem, že další města nedokázala své dobře myšlené záměry občanům vysvětlit a tito „úspěšně“ dovršili svůj občanský hněv. Tak se na příklad v Trmicích nezřídilo centrum pro drogově závislé, v Toužimi se nepokračovalo v plánech na centrum volného času a služeb pro zadlužené a chudé občany. Podobně i v Teplé, Písku či Mělníku, kde odpor veřejnosti neumožnil např. stavbu klubu pro mládež. V menších, třítisícových městech se jednalo o velkou občanskou mobilizaci, která pravděpodobně nemá v demokratických dějinách městeček obdoby: kolem jednoho tisíce podpisů pod peticemi a masová účast v referendu, připomíná snad jen nesouhlasné demonstrace studentů proti komunistické krajské radní pro školství na českobudějovickém náměstí v loňském roce či tisícovky rozzlobených lidí demonstrujících v ulicích Varnsdorfu či Rumburku v roce 2011. Nabízí se otázka, proč se v těchto zásadních chvílích mobilizují občané jen na jedné názorové straně? Proč jsou kolikrát i místní političtí lídři v defenzivě a dal-

86


ší elity, jako učitelé, vysokoškolští studenti, faráři, podnikatelé či novináři v lepším případě mlčí? Kde byli českobudějovičtí studenti o rok později, kdy jejich městem opakovaně pochodovali radikálové i běžní občané s rasistickými vyhrůžkami na rtech? Jak asi bylo romským dětem a rodičům v Rotavě nebo Varnsdorfu, když jim pod okny hřměly hlasy jejich spolužáků i učitelů? Co bychom v těchto situacích čekali od všedních hrdinů? Inspirací může být právě postoj politiků v Kutné Hoře. Otevřeni obavám a názorům občanů, přesto však necouvli a trpělivě vysvětlovali občanům, proč jsou navržené politiky prospěšné všem. Komunální volby ukážou, zda je tato odvaha nebude stát mandát spoluřídit obec v příštím období. Podobně i ředitelka trmické základní školy, která se jako jediná zastupitelka před shromážděním občanů zastala plánu na proaktivní řešení drogové problematiky v obci. Do třetice vedení města Kraslic, místní církevní představitelé i hrstka občanů veřejně vyjádřila nesouhlas s konáním protiromského shromáždění „proti kriminalitě“. Pokud by takto jednoznačně a odvážně vystupovala na příklad starostka Duchcova, starosta Varnsdorfu či primátor Českých Budějovic, mohla se situace vyvíjet jinak než opakovanými pokusy o pogromy nevinných romských rodin. To neznamená ignorovat znepokojení, obavy a frustraci svých občanů, naopak. Vyslyšet názory různých skupin obyvatel, zapojovat lidi do řešení problémů, strukturovat diskusi o řešení vnímaných problémů v obci, to je nezbytnou úlohou politických reprezentantů. Nejdříve je ale potřeba situaci zklidnit a dát jasně najevo, že přístupy k řešení musí být nenásilné a demokratické. Mlčení či stranění skrytě i otevřeně rasistickým iniciativám jen zvyšuje společenské napětí. Postoj politických lídrů je ale mnohdy spoluurčován postojem veřejnosti a výrazných jednotlivců. Představme si situaci, pokud by se protiromskému shromáždění v Duchcově postavil učitelský sbor místní střední školy či oblíbený trenér fotbalového klubu. Učitelé by mohli v hodinách dějepisu připomenout společenskou dynamiku před válkou či zopakovat žákům, jak málo procent českých Romů přežilo nacistické koncentrační tábory. Stejně tak na sídlišti Máj v Českých Budějovicích nemusel primátor přemluvit hrstku studentů, kteří chtěli v den demonstrace svolat své nesouhlasné shromáždění do míst, kudy později směřoval násilný protiromský pochod. Studenti tlaku radnice nakonec ustoupili, bezpečnostní situace byla pro policii přehlednější, avšak příznivci neonacistů měli svou cestu volnou až k oknům romských rodin. Závěrem se vraťme k perspektivám, jak nahlížet na situaci skupin či osob ohrožených sociálním vyloučením, diskriminací, chudobou či dokonce násilnými „občanskými“ protesty. Nejde jen o to najít vhodná technická řešení, efektivní „integrační nástroje“ či finance na jejich provedení. Zásadní je

87


také společenský i ekonomický kontext, ve kterém se nalézáme a který je silně ovlivněn nejen globální krizí, ale i konkrétními politikami vlády s dopadem na sousedské vazby a frustrace lidí v regionech s vysokou nezaměstnaností. V neposlední řadě, a na místní úrovni především, záleží na pocitu lidí, že jsou dobře informováni, že se mohou spolupodílet na návrzích řešení, že tato nejsou na jejich úkor. A k tomu mohou dopomoci nejen političtí lídři, ale všichni aktivnější občané, kteří se nepřidají na stranu davů a nemlčí, ale kteří se zajímají a v klíčových chvílích převezmou svůj malý díl zodpovědnosti a veřejně se postaví za nepopulární, ale potřebnou věc, pokud jsou o ní vnitřně přesvědčeni. Takový postoj se poté může šířit a nastartovat pozitivní změny nejen na poli sociální integrace a lidských práv, ale obecněji při řešení věcí veřejných participativně zdola. A takových lidí je dnes potřeba podobně, jako před rokem 1989.

88


Když se boj za lidská práva Romů Ivanka Mariposa Čonková

nazývá provokací.

Svou přednášku začnu osobním příběhem: jsem napůl Romka – moje maminka je polsko-maďarského původu a tatínek je Rom z Chebu. Oba rodiče získali z různých důvodů jen základní vzdělání, já jsem vystudovala magisterský obor na AMU v Praze. Vnímám obě své identity a možná vás budu mást použitím slova „my“, které užívám v rovině jak „my Romové“, tak „my Češi“. Identifikuji jako Česká Romka. Na fotografii v prezentaci, kterou jsem si pro tuto přednášku připravila, je zachycen Pavel Sládek Matějný ze skupiny Čeští lvi; na fotografie hajluje. Matějný stojí za většinou organizovaných letních pochodů namířených proti Romům, které odporují Listině základních práv a svobod. Stručně představím, co se událo od června 2013. 22. červen byl prvním ze série protiromských pogromů letošního léta – demonstrace v Duchcově, kterou zorganizovala odnož Dělnické strany sociální spravedlnosti. V létě jsme téměř každý víkend, až na drobné výjimky, jezdili po celé České republice ve snaze ochránit a mobilizovat místní Romy před chystanými pogromy; byly to třikrát za sebou České Budějovice, poté Ostrava, Vítkov, Děčín. Jeden den se dokonce konalo současně sedm demonstrací na různých místech. Proběhla i tzv. tichá demonstrace v Děčíně, kdy se tzv. „slušní občané“ připojili k celorepublikové demonstraci extremistů, protože prý souhlasili s jejich proklamovanými cíli, ovšem sami si nevzali do ruky mikrofon. Za cíle demonstrace považovali vyjádření nesouhlasu se soužitím s Romy, kteří údajně ničí jejich životy. Když za nimi přišel novinář s otázkou, proč se demonstrace účastní, dostalo se mu zpravidla odpovědi: „My všichni víme, proč tu jsme.“ Osobně považuji tuto skutečnost za nebezpečnější než otevřené slovní projevy nenávisti ze strany pravicových extremistů, stejně tak jako jejich pokusy o agresi vůči Romům v průběhu demonstrací. Když se pokoušíme s mými přáteli a kolegy protiromské demonstrace blokovat, postupujeme asi takto: nahlásíme na příslušných úřadech konání naší demonstrace, vytvoříme tím pádem oficiální blokádu a zamezíme tomu, aby neonacisté vnikli do ulic, kde žijí Romové. Hlasů, které se proti pravicovým extremistům postaví, bohužel stále není dost. A je škoda, že naše akce se do veřejnoprávních médií dostávají jen sporadicky. Kladu si otázku, proč to tak je, a zatím si na ni nedovedu odpovědět. Je možné, že kdyby se naše akce, které považuji za lidskoprávní a protirasistické, více v médiích propagovaly, účastnilo by se jich mnohem více lidí, a to zřejmě nikdo nechce. A znovu si kladu otázku, proč tomu tak je.

89


Nedávno jsem se zúčastnila česko-německé konference v Chebu, kde jsme hovořili o způsobech, jimiž se veřejnost vymezuje vůči projevům neonacismu a neofašismu v Německu a u nás, a proč u nás lidé na rozdíl od Německa nejdou do ulic, aby řekli rasismu jasné NE. Je to pro mě stále nezodpovězená otázka, kterou jsem již položila několika stovkám lidí a položím ji i vám: Jak si představujete, že se jako společnost začneme vůči projevům rasismu vymezovat? Mohla bych mluvit o tom, jak obrovským způsobem poškozuje tento stav moji komunitu. Mohla bych mluvit o tom, jaké jsou sociálně-ekonomické příčiny současného stavu. Protože v naší společnosti jsou nejvíc postiženi chudobou a sociálně-ekonomickým znevýhodněním právě Romové. Ale já to nechci udělat, protože se domnívám, že to, co vidíte v prezentaci (záběry z neonacistické demonstrace v Duchcově, pozn. red.), není jen problém sociálně-ekonomické situace Romů, ale že je to problém Čechů, že je to problém ve vašich/našich hlavách a srdcích. A podle mého názoru je potřeba začít se tomu aktivně věnovat a začít řešit otázku, jak je možné, že jsme si na to zvykli? Došlo to tak daleko, že výrok „Cikáni do plynu!“ již nikoho nepřekvapí, každý to slyšel za letošní horké léto mnohokrát, a zvykl si na to. Stejně tak si veřejnost zvykla, že dochází k útokům na Romy či pokusům o ně, a protože nepřichází žádná reakce, tak se tolerance vůči těmto jevům obrovským způsobem zvětšuje a mlčení legitimizuje vše, co se pravidelně děje. Vymezení se vůči protiromským projevům bude tak čím dál obtížnější a půjde „proti proudu“. Dostávám se k otázce nálady ve společnosti. Často se stává, a já se s tím mnohokrát setkávám, že konstatování faktů, že Romové jsou sociálně znevýhodněni, nemají práci, a tím pádem vzrůstá kriminalita, má být zároveň důvodem a vysvětlením toho, co se děje, jaká je společenská nálada. Domnívám se, že tento trend je krajně nebezpečný. Takovýmto vysvětlováním a zdůvodňováním se můžeme dostat do pasti. Nehovořím zde o otázce integrace Romů po roce 1989, ale o protiromských pochodech letošního léta. To jsou dvě rozdílné věci, které spolu sice úzce souvisejí, ale není možné je zcela spojit, není to totiž jen a jen problém romské integrace. Problémy se mnoho romských rodin pokouší řešit vystěhováním; např. z Děčína se k dnešnímu dni odstěhovalo již sedm rodin do Anglie. Nemají z toho radost, raději by žily tady; není jednoduché pro nikoho, a zejména ne pro rodiny s dětmi, začít novou existenci v neznámém a cizojazyčném prostředí. Důsledkem každé rasistické demonstrace lidí, kteří svou agresi míří proti Romům (neboť si myslí a proklamují, že Romové jsou viníkem jejich situace), je zvyšování napětí v náladě, ve vztahu a v přístupu jeden k druhému. Pocítíte to, když v konkrétním městě žijete a když jste Rom. Příkladem je například

90


přístup prodavaček v obchodě: zatímco před 14 dny jste si normálně nakoupil, dnes kolem vás stojí tři prodavačky a hlídají vás. A na ministerstvu vnitra se dohodne, že se situace bude řešit represí, zvýšením počtu kamerových systémů v obydlích, kde žijí Romové, zvýšením prevence kriminality v romských ghettech. Absurdní je požadavek, aby každé dítě jedoucí na koloběžce mělo na hlavě helmu; zpřísnění ochrany dětí v jízdě na koloběžkách má zastavit anticiganistické pochody? Je toto ten správný postup ke změně nálady a myšlení většinové společnosti? Je toto to co právě teď ochrání životy stovky lidí, kteří patří do české společnosti? Programy a „oázy“, které jsme vytvářeli v době konání demonstrací, směřovaly právě ke změně nálady. Usilovali jsme o to, aby lidé, proti kterým byly pochody namířeny, měli i jiné vzpomínky, a aby nezvítězil strach, který při každé protiromské demonstraci v daném místě zavládne, zejména u romských dětí. Základní lidská práva dospělých i dětí jsou katastrofálně porušována, např. ochrana bezpečnosti, cti, individuální integrity, stejně jako právo na život a zdraví. Jestliže zatím nedochází k fyzickému násilí (a někde k němu již dochází, jen se o tom nemluví), dochází k verbálnímu násilí, což porušuje moje práva, která jako občan mám. Se svými akcemi jsme v létě jezdili víkend co víkend na různá místa a kladli jsme si dva cíle: jednak změnit atmosféru a jednak usilovat o to, aby sami místní Romové proti pochodům vystoupili – aby vystoupili z role obětí a začali být aktivní. A úkolem Čechů (ne-Romů), kteří s námi na akcích spolupracovali, bylo ukázat, na jaké straně stojí a že část veřejnosti nechce společnost dělit podle barvy pleti, nýbrž se chce spojit v úsilí o aktivní mír. Ráda bych blíže vysvětlila spojení „aktivní mír“. Navazuji na Martina Luthera Kinga, který je mým velkým vzorem. Hovořím o míru jakožto o do jisté míry iluzorním pocitu, který můžeme při různých příležitostech cítit, např. nyní na této konferenci v tomto sále. Oproti tomu aktivní mír znamená, že dělám, činím, konám něco pro to, aby se druhý měl a cítil dobře. Například nyní vy děláte něco pro mě, když mi věnujete přející pozornost, a zase já něco dávám vám, aspoň doufám. Postupem času jsme při našich letních aktivitách získali určitou podporu. Pokud chci jmenovat konkrétní politickou podporu, zmíním prezidenta Miloše Zemana, který řekl po řádění neonacistů v Duchcově: „Je zapotřebí razantnější postup proti jakýmkoliv projevům neonacismu.“ Já se však ptám, kde je onen razantnější postup, jak má vypadat a proč ho nevidím? A jak dlouho bude trvat, než bude pozorovatelný? Pokud máme zákony, které mají ochránit právo na život a pokud je můj život v bezprostředním ohrožení, budu muset čekat, až zákon najde naplnění? Znamená to, že můj život závi-

91


sí na byrokracii a její rychlosti? Kdo to změní? Jakým způsobem je existující zákon aplikovatelný v praxi? Přeci lidé v ohrožení potřebují, aby byl zákon naplňován teď a tady, okamžitě. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Romové nejsou z podstaty násilný národ. Mají za sebou šestisetletou historii útlaku, kdy volili strategii útěku. A já jim v této chvíli říkám, že je dobré neutíkat a začít být partnerem. Ale jakým způsobem toho dosáhnout? Mohou se vůbec Romové v situaci, jaká je, snažit být partnery? Vezměme si příklad Ostravy. Je zde tvrdé neonacistické jádro a anticiganismus je zde navíc v celorepublikovém srovnání extrémně vyhrocený. Na našich akcích se snažíme mluvit s veřejností. V Ostravě se nám poprvé stalo, že proti nám dokonce v tramvaji vystoupili tři lidé ve smyslu, jak to, že bráníme „Cikány“? Ve prostředku veřejné hromadné dopravy se mi to nikde jinde nestalo. Na záběrech z Ostravy vidíte, že neonacistickým projevům jsou přítomny i děti. Pokud v tomto děti vyrůstají a takto jsou vychovávány, a navíc získají silný zážitek z protiromské demonstrace, je to špatná zpráva do budoucna. Na serveru www.white-media.info byl krátce po demonstraci v Ostravě zahájen „týden proti antirasismu“, kdy byly cíleně napadány servery, weby, e-mailová korespondence členů platformy Blokujeme!, která se antirasismem ve veřejném prostoru aktivně zabývá, dále zde byl publikován seznam novinářů, kteří byli označeni jako „cikánofilové“ a byly napadeny jejich e-mailové účty, stejně jako e-maily učitelů multikulturní výchovy. Dokazuje to, že boj neonacistů je organizovaná systematická záležitost, která existuje sama o sobě, nepotřebuje ke své činnosti podporu státu, neshledává se s dostatečným odporem občanské společnosti a rozhodně nemá jednoznačně vyjádřený odpor a vymezení se ze strany státu. Ukazuje to, že ti kdo s rasismem a fašismem aktivně bojují jsou v ohrožení a kde je někdo kdo i jim bude krýt záda? OSN? (úsměv) Co s tím budeme dělat? Budeme dál stát jako malá hrstka před demonstrací v Ostravě, jako vidíte na záběrech v prezentaci? Začneme podnikat právní kroky? Vrátím se k názvu svého příspěvku. Naše akce, stejně jako akce některých obyvatel Budějovic nebo iniciativy „Čechy v ČRnechceme“ jsou často vnímány a označovány jako provokace, a to je obrovské nebezpečí, protože pak se nelze domluvit. Visí tu hrozba násilí a nového holocaustu, ke kterému by mohlo dojít velice rychle. V místě perzekuce českých Romů za druhé světové války, v Letech u Písku, stojí naprosto skandálně nadále prasečí farma, což má velký vliv na vnímání Romů společností.

92


Svůj příspěvek zakončím citací z knihy Markuse Papeho, A nikdo vám nebude věřit, ve které se věnuje koncentračnímu táboru v Letech. Jelikož zde byla v době fungování tábora zcela vyčerpána studna s pitnou vodou a nová studna nebyla nikdy vyhloubena, i když byla přislíbena, museli Romové chodit pít do bažin. A to je pro mne metafora současného stavu: v naší společnosti jsou Romové, kteří touží po začlenění a rovnoprávnosti. I já sama se k nim počítám a proto žádám onu novou studnu, abychom dál nemuseli chodit pít do bažin!

93

Workshopy

V. WORKSHOPY

Zásadní částí konference byly workshopy, určené pro studenty i pedagogy. Zatímco lektoři o. s. Asi-milovaní připravili návazné workshopy pracující s motivem konference, tj. principy všedního hrdinství, pozvaní hosté ve workshopech rozvinuli témata načrtnutá v panelových příspěvcích. Záměr zabývat se tématy demokracie, totality, lidských práv a extremismu v interaktivních workshopech byl zřejmý: studenti i pedagogové si tak mohli do větší hloubky promýšlet jednotlivé aspekty problémů a zároveň měli možnost o věcech diskutovat s odborníky.

Seznam workshopů: Lenka Šmídtová: Nemusíme, chceme aneb co znamená být „aktivní občan“ Každý máme obec, kde se cítíme doma. Mnoho z nás má i volnou kapacitu k tomu, abychom pro svou obec něco udělali, abychom ji měnili k lepšímu. Ovšem jen málo z nás nakonec opravdu něco udělá. Aktivity a diskuze na téma dobrovolnictví a komunita, ve které žijeme. Jan Charvát: Současné trendy na krajně pravicové scéně a jejich střetávání s demokracií

94

Workshopy

Adéla Zelenda Kupcová: Cesty k extrému. Kdo po nich kráčí a proč? V rámci workshopu budeme pracovat s životními příběhy, vyzkoušíme si rozbor životního příběhu na vyprávění některých účastníků (avšak nebude nutné zacházet do zbytečných či příliš osobních detailů). Dále bude fiktivní modelovat situace, které mohou převrátit pohled člověka na svět, změnit jeho identitu, vzbudit agresi a samozřejmě také vést k extremistickým postojům a rozumění světu. Barry van Driel: Co jsou to demokratické školy a mohou něco změnit? Diskuse o vlastních zkušenostech s demokracií v průběhu působení ve školství a o tom, co by se dalo udělat jinak. Ivo Cerman: Totální stát – jak ho poznáme? Z kategorie totálního (či totalitního, resp. totalitárního) státu se stal v posledních letech zpochybňovaný pojem. Jsou historici oprávněni označovat tak Československo pod vládou KSČ? Spor o existenci ÚSTR učinil z této otázky předmět politické debaty, která vyústila v obvinění, že používání výrazu totalitní stát souviselo se zájmy „stranických aparátů“ a s „ideologií“. Objevil se i názor, že uplatňování „totalitního modelu“ v české historiografii dominovalo a že se stalo součástí vládnoucí ideologické doktríny. Tato debata bohužel nebrala v potaz, že české dějepisectví se nikdy nezajímalo o to, jak totální stát charakterizovalo nacistické státní právo a že atributy totálního (resp. totalitního, totalitárního) státu u nás závisely více méně na slovních asociacích jednotlivých historiků. Seminář navazuje na přednášku, v níž se tomuto problému budeme věnovat. V semináři budeme kriticky zkoumat případy užívání kategorie totálního státu či představ o jeho atributech v ústavním pořádku ČR, v nálezech Ústavního soudu, v publicistice a historických debatách v ČR od roku 1990 do současnosti. Cílem je naučit se rozpoznat odlišnosti v českých představách o totalitním státě a posoudit jejich oprávněnost ve srovnání s původnm nacistickým modelem. Jiří Hruška: Moc bezmocných aneb Havel stále aktuální. Workshop na témata asi nejznámějšího Havlova eseje. Jak může jednotlivec přispět ke změně společnosti? Interpretace tří klíčových částí textu umožňuje popsat fungování a charakter totalitního státu, ilustrovat tyto postřehy na konkrétní situaci, do níž může být člověk režimem vmanipulován a předvést autora jako myslitele, jenž se už v sedmdesátých letech vyjadřoval k problémům konzumní a industriální společnosti. Tedy veskrze k tématům současným! Vít Lesák a Filip Pospíšil: Hrdina všedního dne – Jak se zachováte ve vyhrocené situaci? Do třítisícového města byl jedním místním obyvatelem svolán pochod proti místním Romům. Těch v obci bydlí asi tři stovky. Co budete v takové situaci

95

Workshopy

dělat jako starosta, zastupitel, ředitel školy, ředitel městské policie, místní Rom nebo místní obyvatel – etnický Čech? V tomto workshopu si vyzkoušíte na vlastní kůži roli v jednom z konfliktů, které se v poslední době běžně odehrávají v českých městech. Ivana Gabaľová: Free2choose – hranice svobody Workshop představí interaktivní, angažující debatní metodologii Free2choose, věnující se současným dilematům v lidských právech. Jejím cílem je podnítit diskuzi o předsudcích, o lidských právech, podpořit kritické myšlení a otevřenost různým pohledům, a rozšiřovat porozumění pomocí debaty a dialogu.

Workshopy o. s. Asi-milovaní Workshopy koncipované jako návazné v totožných skupinách o 15 účastnících, buď studentů či pedagogů, otevřely konferenci. Zatímco cílem prvního workshopu s názvem „Všední hrdina“ bylo umožnit studentům prodebatovat pojetí všedního hrdiny, pedagogové se kromě definice zamýšleli nad zodpovědnou úlohou probouzet „všední hrdinství“ ve svých studentech. Téma semináře vycházelo ze zadání esejí, které účastníci vypracovali s předstihem. Práce ve skupinách umožnila vytvořit platformy pro výměnu názorů a zkušeností. Výstupem byla definice „všedního hrdiny“ zachycená na papíře, které byly následně rozvěšeny v konferenčním sále. Cílem druhého workshopu nazvaného „Demokracie jako cesta“ bylo definovat limity, výhody i zápory a rizika demokracie a pokusit se vytvořit vnitřní „akční“ plán všedního hrdiny na vybraném konkrétním problému, kteří si účastníci semináře sami v diskusi vybrali. Účastníci debatovali nad otázkami: Co je to demokracie? Které konkrétní problémy Vás pálí ve Vašem bezprostředním okolí / ve státě? Co můžete udělat se svými myšlenkami, emocemi, konáním? Poté si v menších skupinkách vybrali v diskusi problém, který považují za závažný a snažili se zodpovědět na tyto otázky: Co je třeba udělat? Kdo to může (má kompetence) udělat? Co mohu udělat já? Jaké jsou konkrétní kroky k řešení? S jakými riziky je třeba počítat? Výstupy sledovaly praktické cíle: vytvořit sled konkrétních kroků v konkrétních problémových případech, nalézt řešení uplatnitelné studenty či pedagogy z pozice aktivního občanství. Ve třetím workshopu byly dokončeny přípravy pro prezentaci vybraného problému a návrhů jeho řešení v plénu všech účastníků.

96

Výstupy workshopu „Všední hrdina“ Učitelé

Žáci

97

Výstupy workshopu „Všední hrdina“

98

Výstupy workshopu „Všední hrdina“

99

Demokracie jako cesta Učitelé

100

Demokracie jako cesta

101

Demokracie jako cesta žáci

102

Závěr

VI. ZÁVĚR

Cílem konference bylo umožnit studentům i pedagogům diskutovat o problémech a diverzitě, kterou s sebou přináší život v demokratické společnosti, včetně takových jevů, jako je extremismus, a pokusit se najít vlastní cestu k aktivní účasti na životě občanské společnosti. Z evaluačních dotazníků účastníků konference vyplývá, že se naše očekávání setkala se zdarem, byť se jeho míra u jednotlivých účastníků pochopitelně lišila. Mnoho z nich odcházelo z konference s otázkami, kterých bylo možná více než odpovědí, jež si zde zformulovali nebo nalezli. Pokládáme za skvělé, že zazněly takovéto otázky či názory: Zajímalo by mě, co vede ostatní k extremismu? Zajímalo by mne, jestli je opravdu tak jednoduché promluvit na zasedání zastupitelstva? Jak se můžu zapojit do dění kolem mne? Jsem aktivní občan? Upravil jsem si názor na romskou otázku. Nebo: Jak dostat informace prezentované na konferenci do celé společnosti? Jak zaznělo v jednom z workshopů konference: Každý člověk má v každé situaci rozhodování svého života minimálně dva kameny – jeden bílý a druhý černý. Bílý kámen představuje pozitivní myšlenky, emoce, činy. Černý kámen – negativní myšlenky, emoce, činy. Je jen na nás, který kámen hodíme do pomyslné řeky života. I ve vědeckém světě existuje termín „efekt motýlích křídel“ – znamená to, že i malá změna na jedné straně zeměkoule může působit na velkou změnu na straně druhé. Kdyby tato konference způsobila malou změnu v uvažování a nahlížení některých témat zde prezentovaných, efektem motýlích křídel se možná podaří zlepšit mnoho věcí velkých a celospolečensky důležitých. Ve vztahu k cílům konference je však důležité zejména uvědomění si, že věci v našem světě nejsou jen černé a bílé, ale komplexní a složité a že je na ně možné nazírat z různých úhlů pohledu; podstatné je při tom neuzavírat svou mysl a přemýšlet. A také to, že každý z nás má ve svém životě spoustu možností, jak ke zlepšování jevů kolem sebe přispět. Že toto optimistické poselství padlo na úrodnou půdu, je patrné ze slov jednoho ze studentů, které nám poslal po skončení konference: „Pro mě, každý kdo tam byl, byl hrdinou. A to proto, že máme naději a jistotu, že tihle lidé nebudou lhostejní, nebudou cítit pocit bezmoci, budou cítit pocit povinnosti, BUDOU AKTIVNÍ! A není tohle princip každodenního hrdinství? Umožnit Vám, mně i ostatním v klidu usínat?...“

103

Poděkování

PODĚKOVÁNÍ:

Naše poděkování patří v první řadě ředitelce Galerie Středočeského kraje, Janě Šorfové, stejně jako všem jejím zaměstnancům, za nevšední ochotu a nasazení, se kterým nám vycházeli vstříc po celou dobu přípravy konference i v jejím průběhu. Nádherné prostředí, ve kterém se konference mohla uskutečnit, přispělo nemalým dílem k jejímu zdařilému průběhu. Srdečně děkujeme starostovi Kutné Hory, Ivu Šancovi, a starostovi Kolína, Vítu Rakušanovi, že poskytli konferenci záštitu a dodali ji tak váhy. Děkujeme Tomkimu Němcovi, který nám umožnil otisknout ve sborníku svou fotografii. Chtěli bychom také poděkovat našim dobrovolnicím a dobrovolníkům, kteří se ochotně a s nasazením zhostili svých úloh. Zvláštní dík pak patří tlumočnicím a tlumočníkům. Rádi děkujeme hostům, kteří na konferenci vystoupili se svými příspěvky a workshopy a nastavili tak po odborné stránce pomyslnou laťku velice vysoko. Náš dík patří samozřejmě také všem pedagogům a studentům, kteří účast na konferenci přijali a aktivně a ochotně se zapojovali do všech činností. Věříme, že se nám společně podařilo vytvořit příjemnou a přitom konstruktivní atmosféru a že jsme si všichni odnesli řadu nových poznatků, zkušeností a mnozí z nás i nová přátelství. A za sebe dodáváme, že se o budoucnost nebojíme, protože v mladých lidech máme naději… Za pořadatele Marie Zahradníková, Dana Gabaľová, Peter Gabaľ

104

Sborník z konference. Mezinárodní studentská konference. Demokracie. versus extremismus. Principy všedního hrdinství

Recommend Documents