SBORNÍK NEJÚSPĚŠNĚJŠÍCH PRACÍ 14. ROČNÍKU SOUTĚŽE LITERÁRNÍ ÚSTÍ. Jiří Kozma

SBORNÍK NEJÚSPĚŠNĚJŠÍCH PRACÍ 14. ROČNÍKU SOUTĚŽE LITERÁRNÍ ÚSTÍ (práce neprošly jazykovou korekturou)

♦ I. kategorie - 6. – 7. třída ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Co bych změnil(a) jako primátor(ka) města (úvaha) – 6 příspěvků

1. 2. 3. 4.

Kozma Jiří

7.C

ZŠ a MŠ Nová

Nové Ústí

Chýle Filip

7.A

ZŠ a MŠ Nová

Sport v Ústí nad Labem

Žižka Daniel

7.B

Změny k lepšímu

Brokl Ondřej

O2

5.

Dvořák Vojtěch

O2

ZŠ a MŠ Nová Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala

Metro v Ústí Copak bych udělal, kdybych byl primátor

Jiří Kozma Nové Ústí Kdybych byl primátorem města Ústí nad Labem, tak bych naše město trochu změnil. Proč změnil jen trochu? Protože když se na něj podíváte na první pohled, tak vypadá, že není moc hezké, je spíše průmyslově šedivé, ale když se podíváte pohledem obyvatele, tak je naše město dobrým místem k životu. Možná by se zdálo, že je potřeba více parků, ale není tomu tak. Když se dobře rozhlédnete, tak z každého místa ve městě je to jen kousek do přírody, což se o většině velkých měst říci nedá. Je to dáno tím, že se naše město rozkládá na obou březích řeky Labe a z jedné strany je obklopené Krušnými horami. Aby i na první pohled bylo Ústí město se zdravým ovzduším bez prachu a smogu, snažil bych se jako primátor prosadit projekt, ve kterém by obyvatelé města dostávali finanční dotace na nákup automobilů na elektrický pohon. Dále bych se v oblasti vzdělání pokusil vymyslet postup, který by přilákal i naše občany, kteří zatím nemají moc zájem o vzdělání. Myslím, že plán by se měl zaměřit na to, že by se na školách nebo v jazykových kurzech začal více vyučovat německý jazyk, protože se Ústí nachází u německých hranic, a tak by mohli lidé pracovat i s nižším vzděláním v Německu. A pak by občané za své vydělané peníze mohli opravit staré a zchátralé budovy a tím by se stalo město hezčí.

Protože je voda v Labi stále znečištěná, tak bych se jako primátor zasadil o to, aby se do ní nevypouštěly škodlivé látky. A to proto, že v plánu nového Ústí by bylo vybudování odpočinkových oblastí s vybudováním restaurací, dětských hřišť a areálů pro rybáře právě na březích této řeky. Oblast, kterou je v novém Ústí potřeba výrazně zlepšit, je oblast výstavby nových sportovních areálů, aby více dětí sportovalo a nesedělo doma u počítače. Bylo by potřeba postavit moderní aquapark, který by navazoval na řeku Labe. A dále bych vybudoval moderní tenisový areál, aby i děti z Ústí mohly konkurovat dětem z jiných měst. Věcí, které bych chtěl změnit, je více, ale vypsal jsem jenom, na kterých mi nejvíce záleží.

Filip Chýle Sport v Ústí nad Labem Proč bych měl jako primátor města podpořit sport? Sport je pro člověka zdravý a zároveň zábavný. Jaké jsou klady? Lidé budou zdravější, veselejší i odpočinutější a lépe se budou moc soustředit na práci. Při sportu se rovněž budují a prohlubují vztahy. Jaké jsou zápory? Skoro žádné, ale například by nebyly finance rozvíjet něco jiného a pro stavbu sportovních areálů by se musely vykácet lesy nebo nějak jinak omezit přírodu. Jak by se sport dal podpořit? Mohlo by se postavit více sportovišť a ty, které již existují, vylepšit. Dále pobídnout sportovce, aby začali trénovat děti s mládeží tím, že zlepšíme jejich plat. Rovněž musíme na něco nalákat děti a mládež. Jak bychom nalákali děti a mládež, aby začali sportovat? Ministerstvo školství by mohlo zařídit, aby se na školách mohly představit nějaké sportovní oddíly, které sídlí blízko školy nebo v daném městě. Jaká sportovní odvětví bych podpořil nejvíce? Jako národní sport se dá považovat fotbal a hokej. V Ústí nad Labem bylo plavání rovněž na velmi dobré úrovni. Proto bych nejvíce podpořil hlavně tyto sporty. Co se týká fotbalu, bylo by dobré postavit stadion, který by splňoval limit pro účast v 1. lize. Je dobré, že máme alespoň hokejový stadion, který splňuje limit pro účast v extralize. Pro rozvoj hokeje a tréninky těch nejmenších je potřeba více hokejových stadionů než tento a další nekrytý zimní stadion v obci Povrly. Zaměřil bych se i na plavání a jsem rád, že byl nově zrekonstruován Plavecký areál na Klíši. Bohužel tam není žádné vyžití pro děti, a navíc jeden krytý bazén na sedmé největší město v České republice je nedostačující. Bylo by tedy dobré vystavit nějaký nový aquapark. Mým nejoblíbenějším koníčkem je cyklistika. Je to jeden ze sportů, ve kterém čeští sportovci vynikají. Proto by bylo dobré ho také podpořit. Jsem rád, že Ústím nad Labem vede alespoň jedna velmi důležitá cyklostezka. Ovšem cyklisté se téměř nemohou bezpečně přepravit přes město. Bylo by tedy dobré vystavět cyklostezky, které by vedly z různých částí města do centra.

2

Samozřejmě by bylo dobré zabývat se také jinými sporty, ale na to už by zřejmě nevystačily finance města. Snad budeme moci v budoucnosti rozvíjet také i jiné sporty. Myslím, že sport je užitečný, a proto se budu snažit ho podporovat co nejvíce.

Daniel Žižka Změny k lepšímu Jmenuji se Daniel Žižka, jsem nový primátor města Ústí nad Labem. Dovolte mi, abych vám přednesl svoje návrhy týkající se změn v našem městě. Pro pořádek v Ústí nad Labem by bylo potřeba změnit např. hlídky policie u škol, aby všichni chodili podchodem nebo přes přechod a nedocházelo k bouračkám a zraněním nevinných řidičů kvůli dětem a lidem, kteří přebíhají silnice. Dále bych chtěl, aby se v menších vesnicích, kde nemají lékárny, daly vystavět nové, aby lidé nemuseli dojíždět do měst. Přijde mi to jako dobrý nápad hodný zvážení, protože starým lidem dělá potíže dojíždět do měst. Také se mi moc nelíbí, když se parkuje na zakázaných místech nebo v protisměru. Dále by bylo dobré, kdyby v trolejbusech a autobusech (a v dalších dopravních prostředcích) byl alespoň jeden revizor, který by kontroloval, aby lidé nejezdili „načerno“ a kupovali si jízdenky. Tento případ, že lidé jezdí „načerno“, je v MHD v Ústí nad Labem velice častý. Doporučoval bych také opravit na některých úsecích silnice a chodníky, protože jsou na nich díry nebo hrboly, které mohou být pro občany nebezpečné. Uvědomuji si, že to bude stát dost peněz, a proto bych uspořádal dobrovolnou sbírku na opravy, ale ne jenom na silnice, ale i na ostatní věci, například na lékárny a na další změny. Pokud se mnou souhlasíte, přispějte prosím na tyto věci, je to výhodné pro vás, obyvatele města a vesnic, a ne jenom pro krásu města. Podle mě jsou tyto věci častými problémy nás všech, a tak prosím podpořte mé návrhy. Sice to nebude hotové hned, ale všechno má svůj čas. Také si uvědomte, že se tyto návrhy musí nechat nejdříve schválit. Děkuji všem, kteří mi vyjádří svou podporu a důvěru, a doufám, že se vše brzy vyřeší. Primátor města Ústí nad Labem

Ondřej Brokl Metro v Ústí Jednou jsem šel podél ulice a došel jsem až ke křižovatce, která byla celá ucpaná. Všude byla auta a autobusy, které zde jen stály a znečišťovaly vzduch. Tak jsem si řekl: „Co bych změnil jako starosta? Postavil bych v Ústí metro!“ Metro by jezdilo pod povrchem Ústí, kromě depa. V Ústí by byly tři trasy. První trasa by vedla ze Severní Terasy na Klíši. Druhá by vedla z Dobětic na Bukov. Poslední ze tří tras by vedla ze Všebořic do Krásného Března. Mezitím jsem si řekl: „Jak metro postavit? Jak dostaneme razící stroje pod zem, které postaví stanice a vykopou tunely?“ Chvíli přemýšlím a poté řeknu: „Postavíme jámu, do které 3

dáme vše potřebné. Budou zde razící stroje a lidé, kteří je budou obsluhovat. Depo by se postavilo ve Všebořicích, kde jsou rozsáhlé louky, které jsou vhodné pro stavbu depa. Nejhlubší by byla trasa první a naopak v nejmenší hloubce pod povrchem by byla trasa třetí. Nejdelší by byla třetí trasa, která by měla stanici i v depu. Nejhlubší by byla stanice Mírová. Metro je ekologické, rychlé a do soupravy se vejde hodně lidí. Také nezatěžuje dopravu na povrchu. Proto je metro velice oblíbené po celém světě. I mně se líbí metro.

Vojtěch Dvořák Copak bych udělal, kdybych byl primátor Procházím se jen tak po Masarykově ulici u Hraničáře a říkám si:“Copak bych tak udělal, kdybych byl primátor?“ A najednou jsem spatřil tu věc, která stojí naproti Hraničáři. Tak jsem si řekl:“Toto bych celý zboural i s těmi paneláky, nahradil bych to podobnými domy, jako jsou na druhé straně ulice a jinak po celém městě!“ A v tu chvíli jsem si uvědomil, že takových míst je v Ústí víc. Například Mírové náměstí. Tam taky byly krásné domy. Místo toho tam stojí moderní stavby. Hrozné jsou taky zničené stavby, například na Severní Terase hotel Máj, který hyzdí okolí. Myslím, že by bylo nejlepší ho zbourat a postavit tam třeba aqvapark, který v Ústí chybí. Také se mi nelíbí nákupní centrum Fórum, které je uprostřed města u kostela. Myslím, že taková stavba se tam nehodí. Možná by to vypadalo lépe, kdyby byl okolo park s lavičkami a stromy. Jako primátor bych ještě zařídil, aby všude bylo víc hřišť. Hlavně na fotbal nebo na tenis. Rád bych si tam chodil zakopat nebo zahrát tenis. Jen tak po škole, aby to nemuselo být předem domluvené. Hřiště na fotbal by mohlo být s trávou. Mám totiž nový míč a ten se na trávě tolik nezničí. Jinak mám město Ústí nad Labem moc rád a žije se mi tu dobře.

♦ I. kategorie - 6. – 7. třída ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Romantika na Větruši (povídka) – 37 příspěvků

1. 2. 3. 4. 5.

Špačková Tereza

7.A

Kastlová Kristýna

7.B

Tranová Thanh Thao

6.A

Kunz Vojtěch

O2

Plosová Simona

7.B

ZŠ Stříbrnická ZŠ Elišky Krásnohorské ZŠ Stříbrnická Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala ZŠ Stříbrnická

Setkání s krásou Rande na Větruši Forever Romantika na Větruši Kluk mých snů

4

Tereza Špačková Setkání s krásou Byl jednou jeden malíř, takový snílek a tulák. Chodil po kopcích kolem Labe, díval se kolem sebe, pak se posadil a maloval – kopce, stromy, květiny, ptáky, nebe, řeku, slunce a mraky, déšť i sníh. Byly to hezké obrázky, ale malíř nebyl spokojený. Díval se na ně a bručel: „To není ono, jsou takové prázdné, něco jim chybí.“ Byl nespokojený pořád víc, pak už přestal malovat úplně. Jen chodil, díval se kolem sebe a byl smutný. Jednou seděl na Větruši, lokty se opřel o kolena a mlčel. Labe pod ním se lesklo sluncem, občas přeletěl racek a střekovská skála se odrážela na hladině. „To je krása,“ vzdychl si. „Tak proč to nenamaluješ?“ ozvalo se za ním. Ohlédl se a uviděl hezkou dívku. Měla bílé lehoučké šaty, dlouhé tmavé vlasy a oči jí zářily víc než hladina Labe. „Protože to neumím, stejně bych to zkazil,“odpověděl jí a dál se na ni díval. Sedla si vedle něj a vzala ho za ruku. „Jsi přece malíř a určitě to dokážeš,“ řekla mu. „Nedívej se jen očima, máš přece i srdce.“ Odpověděl jí:,,Nechápu tě.“Ale ona se jen usmála a řekla:,,Maluj.“Tak našel po kapsách blok a tužky a začal nesmělými tahy zachycovat krásu před sebou. Výsledek ho samotného překvapil, ten obrázek byl plný divného nesmělého citu. Stejný cítil i ve svém srdci. Když schoval tužky, dívka se zvedla a odcházela. Zavolal za ní, jestli přijde i zítra a ona kývla. A potom celé léto sedával na Větruši malíř a hezká dívka v bílých šatech. Jen mlčeli, občas se drželi za ruce a malíř maloval. Už to nebyly prázdné obrázky, byly krásné, až se tajil dech. Jednoho dne byl blok malíře plný a léto končilo. Dívka ho naposled vzala za ruku a řekla, že už nepřijde. Byl smutný a ptal se jí, kdo vlastně je a jak se jmenuje. „Mysli si třeba, že jsem víla a jmenuju se…Větruše,“odpověděla a rozplynula se nad hladinou Labe. Malíř byl moc smutný, dlouho chodil na to místo na Větruši a čekal na ni, ale marně. Zůstaly mu jen krásné obrázky, které postupně rozdal, aby udělal radost lidem kolem sebe. Jen jeden obrázek nikdy nikomu neukázal. Byla na něm hezká dívka v bílých šatech a s očima zářícíma víc než hladina Labe.

Kristýna Kastlová Rande na Větuši Byl pátek odpoledne a já jako obvykle rychle běžela ze školy domů. Dnes mám rande. Kluk, který je na naší škole necelý měsíc mě pozval na osmou hodinu na Větruši. Přiběhla jsem domů, hodila tašku do kouta a sedla si ke stolu. Byly tři hodiny odpoledne a já už se moc těšila, až Viktora zase uvidím. Konečně se přiblížila sedmá hodina. Vběhla jsem do koupelny, umyla se, vyfénovala vlasy a až s přehnanou svědomitostí si je učesala. Namalovala jsem si řasy a oblékla to nejkrásnější oblečení, které jsem našla. Konečně připravena! Kývla jsem mamce na pozdrav a celá nedočkavá vyběhla ven. Byla celkem zima, ještě že jsem si na sebe vzala zimní kabát! 5

Vyšla jsem si to pěšky až nahoru na Větruši. Viktor tam už čekal... Začervenala jsem se a nesměle mu zamávala. Mávnul také a šel mi naproti. Pořád jsem se culila a vypadalo asi dost trapně. ,,Jdeme?" zeptal se a přitom se tak krásně usmíval. Přikývla jsem. Vzal mě za ruku. Vyrazili jsme, prošli celý park a pak si sedli na lavičku. ,,Proč jsi vůbec přestoupil k nám na školu?" zeptala jsem se ho a s nedočkavostí očekávala jeho odpověď. ,,Tak trochu mne šikanovali za to, že rád kreslím a jezdím na koni. Podle mých bývalých spolužáků jsem jen malá holčička." Zahleděl se směrem k městu. ,,To je mi moc líto. Myslím, že na naší škole ti bude lépe. Také ráda kreslím a jezdím na koni." Prstem jsem ukázala na panelový dům v dáli. „Hele, támhle bydlím." Usmála jsem se. Usmál se také. Beze slov jsme sledovali krásně romantický západ slunce. Držel mě za ruku a já cítila, jak mu tluče srdce. Byli jsme stejně staří, měli stejné zájmy a oba tak trochu stejnou minulost. Najednou se zvedl, stoupl si přede mne a znovu se tak krásně usmál. ,,Jdeme na něco dobrého! Zařídil jsem to tady speciálně pro nás." Překvapením jsem se zmohla jen na přikývnutí. Seděli jsme u překrásně prostřeného stolu. Všude svítily svíčky. Tiše hrála hudba. Byli jsme zde skoro sami. Jen na druhé straně místnosti seděl nějaký pár, byli na tom asi stejně jako my. Objednala jsem si horké maliny se šlehačkou a něco k pití. Objednal si to samé. Ochutnala jsem a pochválila jídlo. ,,To vše jsi zařídil ty?" zeptala jsem se s úsměvem na tváři. Jen přikývl a mrkl. ,,A to ještě není všechno! " dodal. Čekala jsem, co se bude dít dál. Hudba zesílila. Viktor vstal, přistoupil ke mně, skoro si klekl. Podal mi ruku a pronesl ,,Smím prosit, m'lady?" Rozbušilo se mi srdce. ,,Ano." odpověděla jsem a chytla ho kolem ramen a on mě kolem pasu. Tančili jsme. Začervenala jsem se a uhnula pohledem. Po chvíli mi to ovšem nedala a znovu se na něj podívala. Jeho safírově modré oči byly tak nádherné. ,,Miluju tě, Kirsten." řekl a mě se v té chvíli na okamžik zastavilo srdce. ,,J-j-já tebe taky, Viktore..." řekla jsem a on mne políbil. Skoro jsem omdlela. Bylo to tak nádherné. Usmála jsem se a on mi úsměv vrátil. Asi po půl hodině jsme se odebrali ven, sedli si na naši lavičku. Bylo devět hodin, hvězdy i úplněk nádherně ozařovaly okolí. Podívala jsem se mu do tváře. Chytl mě za ruku a něžně políbil. Polibek jsem mu vrátila. Naše pohledy se stočily ke krásné noční obloze posypané hvězdami. Ukázal na padající hvězdu a něžně zašeptal ,,Přej si něco, lásko." ,,Přeji si, aby nám náš vztah dlouho vydržel." Z očí mi vyhrkly slzy radosti a štěstí. Objal mne a já jeho. „Přesně to bych si přál i já.." zašeptal. Větruše dokáže být tak romantická!

Tranová Thanh Thao Forever – Romantika na Větruši Osmnáctiletá Angličanka Winter Wiliamsová má těžký život. Matka zemřela při porodu a její otec při autonehodě. Celý život žije bez jakékoli emoce, naděje a… A hlavně bez lásky. Co když se jí do cesty připlete někdo, kdo to navždy změní? 6

*** Byla neděle ráno, já vstala a provedla ranní hygienu. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého culíku a chystala se do kuchyně. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je už devět hodin. Otevřela jsem tedy ledničku a vytáhla z ní šunku, sýr a ještě pořád polotvrdé máslo. Vzala jsem chleba a připravila snídani. Jako každou neděli jsem se pohodlně oblékla, vzala vak, do kterého jsem dala deku a knihu. Vzala jsem si do ruky skateboard a vypravila se do místního skateparku. Vytáhla jsem mobil se sluchátky, spustila jsem svou oblíbenou písničku a pomalu se odrazila od země. Vítr mi vál mezi vlasy a já si užívala tu svobodu, kterou jsem na skateboadru cítila. „Au!“ někdo do mne narazil. Spadla jsem na zem. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se. Viděla jsem jen pár zelených šmouch a jednu velkou, která se nade mnou tyčila. Trochu jsem si promnula oči a pokusila se zaostřit. Zřejmě to byl člověk. „Hej? Jsi v pořádku? "oslovil mne dotyčný. Trochu jsem zamrkala a sedla si. Nevím jak, ale podařilo se mi zaostřit. Můj pohled mířil na osobu, která mne zřejmě srazila. „Ehm jo. Jsem v pohodě." usmála jsem se na kluka, který přede mnou pořád klečel. „To jsem rád," usmál se „moc se omlouvám, nedíval jsem se na cestu." dořekl a pomohl mi vstát. Jen jsem přikývla a trochu se oprášila. „ Mimochodem, já jsem Mathew. Pro přátele Matt. " odpověděl po dlouhém trapném tichu a podrbal se na zátylku. „ Winter. Winter Wiliamsová." odpověděla jsem. Mathew mi nabídl ruku, kterou jsem přijala. Po chvíli jsme se rozhodli, že se trochu projedeme po parku. Byla jsem trochu pozadu, a tak jsem si Matta stihla prohlédnout. Měl černé vlasy, azurově modré oči, a až nezdravě bledou pleť. „Copak tě na mne tak zaujalo?" vytrhl mne z přemýšlení pobavený hlas. „Co by?" zalhala jsem. Zastavil se a skousl si spodní ret. Pravděpodobně chtěl něco dodat, ale nakonec se jen roztomile uculil. Na konci skateparku jsem se s Mattem rozloučila, zajela do kavárny s názvem ' second tea ' a objednala si kávu s čokoládovým muffinem. Poté jsem zaplatila a vydala se domů. Sedla jsem si do postele a zapla notebook. Zajela jsem na Facelook, kde jsem našla jednu novou žádost o přátelství. „Mathew Parker." zamumlala jsem si pro sebe. Žádost jsem přijala a poté mi hned přišla zpráva : M: Ahoj princezno.;) W:Princezno?:) M: Nelíbí se ti přezdívka? Mám náhradní. :D W: Líbí se mi čmeláčku. :D M: Čmeláčku? Tak to hned zamítneš!:D W: Proč? Mně se to líbí. :P M: Prostě ne. W: Dobře.;) W: Promiň, musím jít ahoj. M: Pa princezno.:* Ukončila jsem konverzaci, protože zazvonil zvonek u dveří. Zvedla jsem se z postele a zamířila ke vchodovým dveřím. Pokud jsem se nezmínila, bydlím sama v menším bytě. Návštěvy jsou tu opravdu vzácné, jelikož bydlím spíše v zalehlejší části Londýna. Otevřela jsem dveře a ihned vykouzlila úsměv. Ve dveřích stál můj nejlepší kamarád Chris. „Ahoj." řekl a dal mi letmý polibek do vlasů. „Pojď dál." odpověděla jsem s úsměvem, který se ještě více rozšířil. „Co tě sem přivádí?" zeptala jsem se a sedla si vedle něho. „Víš… No... Ehm... Nešla bys se mnou někdy na večeři?" nervózně se podrbal na zátylku a prohrábl si jeho kaštanově hnědé vlasy. „No já nevím." sklopila jsem svůj pohled k zemi. Někdy jsem Chrise považovala za něco víc než kamaráda, vždycky jsem věděla, že on ke mne taky něco cítil, ale já se vztahům vždycky raději vyhýbala. Hlavně od té doby, co mi zlomil 7

srdce. Nero Hill, takhle se jmenoval kluk, kterého jsem z celého srdce milovala. Mě bylo čtrnáct a jemu osmnáct. Bylo zřejmé, že jsem mu nemohla dát vše, co chtěl. Počítal si dny. Dny zbývající do mých patnáctých narozenin. To už ale nevydržel a opustil mě. Milovat znamená dát kousek sebe do toho druhého. Každý z vás dostane kousek vašeho srdce, a když vás zlomí více lidí, nezbyde z vás nic. Jste jako porcelánová panenka. Stačí jeden špatný pohyb a rozbijete se. To samé se stalo se mnou… Hlava mi říkala to, co je rozumné, ale srdce možná říkalo něco jiného. „Kdy?" zeptala jsem se rozhodně. „Tak v pondělí, v pět se stavím u tebe." řekl radostně a políbil mne na čelo. Dříve než jsem stačila něco říct, vystřelil z bytu a radostně doskákal k autu. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a vydala se zpátky do pokoje. Byla jsem trochu unavená, a tak jsem se zmohla jen na puštění nějaké komedie. Už ani nevím, o čem to bylo, protože jsem asi před polovinou filmu usnula. *** Bylo pondělí ráno a mne neúprosně budil budík. Vstala jsem a provedla ranní hygienu. Připravila jsem snídani a nachystala se do školy. Na sebe jsem si vzala černé kalhoty, delší bílé triko s potiskem 'start', přes sebe ještě přehodila černou vestu a vydala se do školy. Před školou jsem uviděla Chrise. Měl na sobě černé kalhoty s černým trikem a přes triko měl ještě červeno černou kostkovanou košili. Zůstala jsem raději pozadu, abych nevzbudila pozornost u některých holek. Být blíž než metr by pro mne nebylo moc dobré. Ovšem, nemůžu se mu vyhýbat na vždy. Je to přeci můj kamarád. Je to vůbec jenom kamarád? Chris je velmi oblíbený a uspěchat něco mezi námi, čemu se možná dalo říkat vztah by se mi nevyplatilo. Vždyť já ani nevím jak to mezi námi je. Nevím, jestli jsem pro něj jen kamarádka, spolužačka, holka se jménem Winter, která je stejně chladná, jak její jméno a nebo něco víc. Podívala jsem se na místo, kde před chvílí stál, a chtěla se ujistit, jestli tam pořád je. Pořád stál před vchodem školy. Byl tam. Já ale nemohla zameškat první hodinu. Nadechla jsem se a vyrazila jsem ke vchodu. Snažila jsem se být nenápadná, ale to ovšem s mým velkým zářivě růžovým sešitem, který jsem držela v ruce samozřejmě nešlo. „Ahoj Winter." ozvalo se za mými zády. Že já si vůbec myslela, že mi to projde. Otočila jsem se na špičce a zpozorovala za sebou Chrise. Usmíval se. Měl nádherný úsměv, ze kterého se mi podlamovaly nohy. Ovšem já se nějak musela překonat. „Ahoj.“ řekla jsem chladně a otočila se k odchodu. Tedy spíše ke vchodu. Snad chápete, jak to myslím. Dříve než jsem skočila do dveří, mne Chris chytil za ruku. Otočila jsem se a podívala se mu do očí. Chtěla jsem něco namítnout, ale on to stihl dřív: „Platí to dnešní rande?“ zeptal se s jiskřičkami v očích. „Nejdeme spolu na rande. Jdeme jako kamarádi.“ odsekla jsem. Strašně mě bolelo to, co jsem řekla, ale já se stále obávala toho, co vše se může stát. Chtěla jsem být něco víc než jen kamarádka. Něco víc… Bylo ticho. Nic mi neřekl. „Promiň. Já, moc se omlou…“více jsem nestačila říct, protože mne umlčel polibkem. Spolupracovala jsem a ucítila příjemné šimrání v břiše. Jakoby v mém břiše bylo tisíce motýlů, kteří se chtějí dostat ven. Když mi došel dech, odstrčila jsem ho od sebe a sladce se na něho usmála. „Dneska ti to sluší.“ dodal a roztomile se uculil. Oba jsme nakonec přišli na hodinu později. Také jsem zjistila, že Matt je náš nový spolužák, což je super! Příští týden dokonce odjíždíme na týdenní pobyt do České Republiky, přesněji do Ústí nad Labem, kde se ubytujeme v hotelu na Větruši. S Chrisem jsem se nakonec domluvila, že mne vyzvedne až v šest hodin, jelikož já si vzpomněla, že si ještě musím zajet pro své šaty do jednoho salonu s názvem ‘beauty cold ‘, kde vyrábějí a půjčují převážně černé, modré a ještě další šaty s chladnými barvami. 8

Tento obchod se mi velmi zalíbil, díky názvu, který se hodí jak k mému jménu, tak k mému stylu oblékání. Když jsem přijela do salonu, tak jsem si vyzvedla své černé šaty, které mi sahaly pod kolena a ještě k tomu mi perfektně ladily k mým stříbrným náušnicím, které jsem si nedávno koupila na zvláštní příležitosti. Přijela jsem domů, kde jsem si dala sprchu, usušila a navlnila vlasy, které jsem nechala volně rozpuštěné a nalíčila se. Vzala jsem si na sebe své šaty, čekala na Chrise a pak jsem se jen modlila, aby nepršelo. *** „Páni, moc ti to sluší!“ rozplýval se nade mnou Chris. Měl na sobě bílou košili a černé kalhoty. Jen jsem se usmála a nastoupila s Chrisem do auta. Ten večer jsme si skutečně užili. Byli jsme v nějaké francouzské restauraci, kde jsme se moc nedorozuměli, jelikož tu restauraci provozovali Francouzi, a tak jsme museli nakonec zajet do fastfoodu. Chris se mi celou cestu omlouval, jak nám zkazil večer. Já ho nakonec vždycky umlčela polibkem, abych ho uklidnila. Moc se mi to tam líbilo, jelikož mi fastfood hodně připomněl dětství. Na každé mé narozeniny jsme sem totiž jeli a oslavovali. To všechno bylo naposledy před deseti lety, než se stala tátova autonehoda… Od té doby jsem bydlela s tetou Cassandrou, která mne nikdy neměla moc ráda. Neoslavovala se mnou narozeniny… Bylo mi s Chrisem moc krásně… Když jsem dorazila domů, tak jsem se jenom odlíčila, osprchovala a šla spát. POHLED CHRISE S Winter to bylo vážně fajn. Miluji její smích. Zní jako zvonkohra. Byla nádherná. Měla na sobě černé minišaty se stříbrnými lodičkami. Její dlouhé blonďaté vlasy jí lemovaly ramena… Sladce se na mne celou dobu usmívala. Na obličeji se jí hromadila sprška pih, která jí neskutečně slušela, a její dva smaragdy mne po celou tu dobu pozorovaly… Nádherný večer… POHLED WINTER - O týden později… Nemohu tomu uvěřit. Už je to týden, co jsem s Chrisem a ještě se nic nestalo. Vše je dokonalé. Vše je naprosto perfektní a v naprostém pořádku, tak co by se ještě mohlo stát? Právě jsme na letišti a čekáme na letadlo. Celkem nás letí devět – já, Chris, Matt, April (je to fajn holka, ale někdy až moc upovídaná), Blake(klasický bad boy), Amy (tipická šprtka), Leo(egoista), Sandra(trénuje už pět let judo, bacha na ní!),Cameron(velký pesimista) a naše třídní(na tu taky bacha!). *** Cesta trvala necelé dvě hodiny. Přiletěli jsme na letiště v Praze a dále ještě jeli hodinu autobusem do Ústeckého kraje. Když jsme dojeli na hotel, všichni jsme se odebrali do svých pokojů. Počet žáků přesně vycházel, a tak nás učitelka rozdělila. Nikdo nás nekontroloval a tak se stejně každý poté rozmístil, kam chtěl. Je to tu úžasné a ještě k tomu máme volno, takže můžeme vyrazit kamkoli a sami. Své limity máme, takže se nemůžeme přesunout dál, než na Mírové náměstí. Pátý den byla diskotéka a my se s Chrisem a s Mattem rozhodli, že půjdeme. Při troše štěstí se Blakovi povede nalít do džusu trochu rumu. No co? Už jsme plnoletí, takže můžeme. *** Je to tu úžasné!!! Všude hraje hudba a učitelka se s nějakým barmanem vytratila někde v jejím pokoji. Já jsem jen seděla na barové židli a pozorovala ostatní. „Smím prosit?“ ozvalo se za mnou. Byl to Mathew. Tanec jsem přijala a přemístila se na parket. Tančili jsme a při tom jsme se navzájem dívali do očí. Najednou se ke mne přibližoval. Byl blízko, možná až moc. Najednou spojil naše rty a začal s nimi pohybovat. Nevím proč, ale začala 9

jsem spolupracovat. Když jsem se od něj odtrhla, v dáli jsem uviděla Chrise. Vypadal zlomeně. Možná více zlomeně než já, když jsem ztratila otce. Běžela jsem za ním. Věděla jsem, kam mířil. Zavolala jsem taxi a jela na hotel. Rychle jsem vběhla na pokoj. Z koupelny se ozývaly klasité vzlyky. Vrhla jsem do koupelny. „Chrisi, ne!!!“řekla jsem zlomeně. Seděl na vaně a u hlavy měl namířenou zbraň. Po obličeji mu tekly slzy. „Co s ním máš?!“zařval na mne. Nedokázala jsem odpovědět. Opravdu nevím proč. Mezitím na pokoj doběhl Matt. „Prosím nedělej to! Chrisi!“slzy se mi kutálely po obličeji a já se cítila tak slabě. Jak se asi cítil Chris? Když jsem se k němu přiblížila, přiblížil pistoli na mne. Hlasitě jsem polkla. Pak přiblížil pistoli znovu na sebe… Zavřel oči a… A stiskl spoušť. „Ne! Chrisi!“ Běžela jsem k němu a hystericky brečela. Matt zavolal záchranku… *** Přešlapovala jsem sem a tam. Najednou mne Matt chytil za rameno a tím mne zastavil. Otevřeli se dveře od sálu. „Tak co doktore?“ zeptala jsem se ještě s nadějí v hlase. „Je mi líto…“odpověděl a odešel. „Kam odcházíte!? Jste sakra doktor tak něco dělejte!“zakřičela jsem a v tu chvíli se mi zlomil hlas. Byla to moje chyba. Byla to také jen dvě slova a já mu je nikdy nedokázala říct. Ten večer co jsme spolu strávili na Větruši… Vždyť on mi vyznal lásku. Jen dvě slova… MILUJI TĚ… *** „A babičko Winter, miluješ ho pořád?“ zeptal se mne můj dvouletý vnouček. „Navdždy…“odpověděla jsem a na to mi ukápla mi slza. „Navždy.“

Vojtěch Kunz Romantika na Větruši Je krásný večer 28. října, měla jsem volno a tak jsem se rozhodla, že si udělám kratší procházku na Větruši. Možná jsem to s pojmem kratší trochu přehnala, protože před poslední části už jsem sotva dýchala a motaly se mi nohy. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, která je pravá a která levá. No co se divím. Mám 160 centimetrů a 180 kilo. Cupitám svými krátkými nožičkami do posledního kopečku a tážu se sama sebe: „Mám si dát pauzičku nebo ne?“ Demokraticky jsem jakožto jediná ve vládě odhlasovala, že si teda tu pauzičku dám. Vytáhla jsem si řízeček a tatrančičku a musím říci, že tato kombinace je opravdu skvostná. Zrovna si odtrhávám kousek řízečku a v tu ránu okolo mě prochází mladý, no a celkem pohledný muž. Co si budeme nalhávat. „Dobrý den“ pozdravil mě a usmál se na mě. Měl krásné rty, které zvelebovali jeho krásné modré oči. Vlasy měl načesané do patky a vůbec vypadal nádherně. „Krásný ve…“ řízek mi moc rychle zapadl do krku a decentně jsem se začala dusit. „Zatracenej řízek“ říkám si pro sebe. „Všechno v pořádku slečno?“ Můj bože. Je tak milý a hodný. „Ano, ano všechno v pořádku i konto mého bankovního účtu je v pořádku“ odpověděla jsem rychle. „Bankovní účet? Proč bankovní účet?“ zeptal se mě a viděla jsem, jak se jeho koutky pohnuly nahoru jako by se chtěl usmát. Bylo to krásné. „Pardon, mluvím z hladu“ a ukousnula jsem si kousek řízku. Opět se tak šibalsky pousmál a najednou byl na odchodu. „ Kam to jdete?!“ zeptala jsem se nervózně. „Za ženou paní, za ženou. Mějte se hezky a krásný zbytek dne.“ odpověděl a odešel. Ale ne. Je ženatý. Dojídám řízek a vykračuji pravou nohou kupředu. Smutná, zborcená a udýchaná kráčím do kopce. Tenhle den je na nic. Jediné co se mi povedlo, jsou ty řízky. Už jsem nahoře, obalena potem od 10

hlavy až k patě. Opírám se o zábradlí a nabírám dech. Koukám na večerní Ústí a vidím ta nádherná světýlka, která všude svítí. „Říjen a všude už jsou reklamy kvůli Vánocům,“ brblám si pro sebe naštvaně. Vidím hrad Střekov, ale najednou uvidím něco divného. Pak mi došlo, že to je jen auto zaparkované před Střekovem. Po cestě jsem dostala chuť na nějakou pochutinu z Větruše a tak jsem šla, rozrazila jsem prosklené dveře a zakopla o práh. „Jauvajs!“ zakřičela jsem a upadla. Všichni se začali potichoučku smát, ale mně bylo naprosto jasné, že se mi vysmívají. Oklepala jsem si prach z bundy a pokračovala do obrovské haly plné stolů zaplněných jídlem. Na recepci mě uvítala milá paní s příjemným úsměvem. „Dobrý den“ řekla mi mile. „Zdravím“ odpověděla jsem s úsměvem. „Budete chtít stůl pro jednoho, dva či více?“ zeptala se zdvořile. „Vezmu si stůl pro dva“ usmála jsem se a odložila jsem si bundu na věšák. Paní mě odvedla ke stolu a já si začala vybírat nějakou tu pochoutku. Objednala jsem si a seděla jsem u stolu s mobilem, do kterého jsem ťukala nějaké esemesky, které musím vyřídit do práce. Avšak z ničeho nic slyším nějaký šustot a zvednu hlavu. K mému stolu si přisedne on. Který mě celý večer bavil, smál se se mnou, plakal a vůbec tu byl celý večer se mnou. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Byl tak pohledný a neskutečně šarmantní až jsem málem ohlédla. Jeho pokožka byl krásně bílá a velice se k němu hodila. Miluju ho. Opravdu. Ten knedlík s tou svíčkovou byl opravdu perfektní!

Simona Plosová KLUK MÝCH SNŮ Mám strach, všude je tma a nevím, co mám dělat. Zavřu oči, a když je znovu otevřu, vidím řeku Labe a krásné údolí, kterým protéká. Rozhlížím se kolem sebe. Žlutá vysoká věž se špičatou střechou, restaurace a lanovka. Vypadá to jako zámek z pohádky…… Po chvilce mi to došlo. Jsem na Větruši. Jsem tu sama, rodiče nikde nevidím. Vydala jsem se k věži. Kamarádka mi jednou vyprávěla, jak krásný je z ní výhled. Dveře byly ale zamčené. Šla jsem do restaurace a zeptala se číšníka, proč je věž zavřená. „V chodbách, které vedou hluboko pod Větruši, jsou slyšet hlasy a kroky,“ řekl a odešel. Chvilku jsem tam tak stála a přemýšlela. Hlasy a kroky? Hm …. to je divné. V tu chvíli jsem byla odhodlaná zjistit, co je to. „Vypůjčila“ jsem si svazek klíčů a vrátila se zpět k věži. Zkoušela jsem různé klíče a vtom mi někdo položil ruku na rameno. Zatajil se mi dech. Pomalu jsem se otočila a uviděla krásného kluka. Srdce se mi rozbušilo. Zeptal se mě, proč se dobývám dovnitř. Neodpovídala jsem. V hlavě mi běhaly myšlenky - Ten je hezkej. Kolik mu je? Má holku? A podobně. Jedné myšlenky jsem se ale nemohla zbavit. Měla jsem pocit, že jsem ho už jednou viděla, nevěděla jsem ale, kde. „Chci se dostat dovnitř a vyřešit tu záhadu s kroky a divným hlasem.“ odpověděla jsem. Pomalu mi odemknul dveře a společně jsme vešli dovnitř. Uviděla jsem cestu vyznačenou svíčkami. Vydali jsme se po ní. Šli jsme po schodech dolů, zabočili doprava pak doleva. Kráčeli jsme asi dalších pět minut. Když jsme zašli za roh, málem jsem omdlela. Uviděla jsem stůl, okolo svíčky, jídlo, pití a růže uprostřed stolu. Usedli jsme, já se zeptala: „Kde se to tu vzalo?“ Měla jsem ještě asi tisíc otázek. On mě ale přerušil a řekl: „Ten číšník je můj strejda, klíče tam byly schválně a já jsem tu na tebe čekal.“ Mlčela jsem a ani se nehnula, ale po chvíli trapného ticha jsem se zeptala: „Neznáme se?“ „Ano, v jídelně jsem se srazili a já tě polil.“ Zasmála jsem se. Také 11

jsem si vzpomněla, ale stále jsem nevěděla, proč mě sem chtěl dostat. Odpověděl mi: „Líbíš se mi a mám tě rád.“ Nevěděla jsem co říct. Byla jsem dojatá. Objali jsme se a chtěli se políbit, ale já najednou uslyšela hlas. Říkal: „Vstávej, vstávej!“ Otevřela jsem oči a uviděla mamku. Byl to mamky hlas, který mě vytrhl ze snu.

♦ I. kategorie - 6. – 7. třída ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Vtip o Ústečácích – 6 příspěvků

1. 2. 3.

Jabůrková Anežka

O2

Kubaščík Jan

7.A

Teplanová Lucie

O2

Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala ZŠ a MŠ Nová Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala

Ústečáci v hospodě Jistota Vtip o Ústečácích

Anežka Jabůrková Ústečáci v hospodě Přijdou tři Ústečáci do hospody a první říká: „Moje žena chce tři děti jako ve filmu Tři bratři.“ Další říká: „To moje žena chce sedm dětí jako Sedm trpaslíků.“ Třetí na to: „Chlapi, já musím běžet.“ „Proč?“ „Protože jsem nechal mojí ženu koukat na 101 dalmatinů.“

Jan Kubaščík Jistota Přes noc jsem zaparkoval auto na silnici v Ústí nad Labem. Abych odradil případného zloděje, vyndal jsem autorádio a za oknem nechal vzkaz: „Bez rádia, bez cenností, kufr prázdný.“ Ráno jsem našel auto s rozbitým oknem a k mému vzkazu někdo připsal: „Jen pro jistotu.“ 12

Lucie Teplanová Vtip o Ústeccích Přijde Ústečák do obchodu a přemýšlí, co by si koupil. Ukáže na ananasy a povídá: "Dejte mi jich tři kila, ale každý do speciální tašky." Když prodavač dobalí, ukáže Ústečák na granátová jablka a povídá: "Dejte mi jich dvě kila a každé také zabalte zvlášť." Když je prodavač konečně hotov, rozhlíží se Ústečák, co ještě by si koupil. Koukne se do rohu a chce si říct, ale v tom prodavač povídá: "Tak na to zapomeň, ten mák ti neprodám!"

♦ II. kategorie - 8. – 9. třída ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Co bych změnil(a) jako primátor(ka) města (úvaha) – 25 příspěvků

1. 2.

Kubín Eduard Kutheilová Natálie

O4

3.

Nováková Martina

9.A

4.

Hájek Adam

O4

5.

Mašek Josef

O4

V3.A

Gymnázium Jateční Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala ZŠ Elišky Krásnohorské Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala

Za lepší Ústí Mé lepší Ústí Kdybych byla primátor?? Co bych změnil, kdybych byl primátorem Ústí nad Labem Co bych změnil, kdybych byl primátorem?

Eduard Kubín Za lepší Ústí Ústí nad Labem je krajské město Ústeckého kraje a má mnoho problémů, které je potřeba vyřešit. Jako první mohu zmínit čistotu a pořádek ve městě. Máme zde sice úklidové čety, které prochází ulicemi a uklízejí, ale mají jen pramalý efekt na čistotu města. Je hlavně třeba motivovat občany Ústí nad Labem k tomu, aby odpadky na ulici vůbec nevyhazovali a házeli je do popelnic a tříděného odpadu a také zlepšit práci těchto úklidových čet.¨ Někdo sice odpad třídí, ale pořád je na čem pracovat. Celkově by se v České republice mělo třídit důsledněji. Když si vezmeme například Švýcarsko, je na tom mnohem lépe. Pravidla jsou velmi přísná, a když se zjistí, že odpad netřídíte, dostanete nemalou pokutu.

13

Také bych zmínil neochotu mnoha pejskařů uklízet po svých miláčcích. Výsledkem jsou zpravidla trávníky a ulice plné psích výkalů. To je pro město velký problém a člověk prakticky nemůže vstoupit na trávník, bez toho aniž by do něčeho šlápl. Mohu uvést například Alešovu ulici, kde skoro není možné na trávník vstoupit a odejít s čistými botami anebo Růžový palouček, kde je často několik psích výkalů přímo na chodníku. Měli bychom tedy zařídit, aby se město vyčistilo a v takovém stavu i zůstalo. Musíme přimět lidi k tomu, aby po svých psech výkaly sbírali a nenechávali je ležet tam, kde se jejich pes rozhodne vykonat svou potřebu. Ústí nad Labem také trpí nedostatkem zeleně. Je sice pravda, že tu parky jsou, ale nevyužívají se zdaleka tak, jako v jiných městech. A pěkné jsou v podstatě jen dva, u Polikliniky a na Severní Terase. A v centru města se zeleň téměř nevyskytuje. Třeba v Litoměřicích je téměř v centru malý park, který navštěvuje hodně lidí, protože je pěkný a udržovaný. Často jsou tam vidět děti, které si tam hrají, maminky s kočárky a lidé odpočívající na trávníku, zatímco tady bychom si vůbec lehnout nemohli, aniž bychom si nezašpinili oblečení. Také se slibovalo, že do centra budou vysazeny stromy, ale nevysadilo se skoro nic. Ve městě je také málo hřišť a sportovišť, kde by si děti mohly hrát a dospělí sportovat. Mělo by se tedy postavit více hřišť a sportovišť s volným přístupem pro obyvatele města. V Ústí nad Labem není například žádný aquapark a lidé, kteří si jdou na Klíši jen zaplavat, se musí vyhýbat mnoha dětem, které si v bazénu jen hrají. Není tu oddělen bazén plavecký od ostatních, jako je tomu třeba v Děčíně. Měl by se tedy postavit nějaký aquapark, kde by lidé mohli jen tak blbnout a ti kteří si přišli jen zaplavat si zajdou do bazénu určenému čistě k plavání. Město také zbytečně investuje do projektů, které Ústí nad Labem vůbec nepotřebuje, a jsou prodělečné. Mám na mysli lanovku z obchodního centra Fórum na Větruši. Místo toho, aby se peníze investovaly do něčeho rozumného, co městu pomůže, investuje se do věcí, které považuji za plýtvání penězi. Například provoz lanovky se musí každoročně dotovat. Závěrem bych se rád zaměřil na nezaměstnanost, která je v Ústeckém kraji jedna z nejvyšších v rámci celé republiky. Město a kraj by tedy měly přilákat vhodné firmy a vytvořit tak nové pracovní příležitosti. Je nesmyslné zaměřovat se do budoucna na těžbu uhlí a výrobu energie, která způsobila našemu kraji a městu jen devastaci a odliv vzdělaných lidí. Kolik najdete krajských měst s chemickou výrobou a kamenolomem v centru. Zároveň má ale naše město téměř romantickou polohu v údolí řeky Labe, obklopené kopci a lesy. Je jenom na nás, jak s městem naložíme, co budeme ochotni pro sebe do budoucna udělat a jak se nám tady bude žít.

Natálie Kutheilová Mé lepší Ústí Co bych změnila jako primátorka města? To je velmi těžká otázka. Na našem městě je mnoho věcí, které jsou potřeba změnit, protože nefungují. Ale je tu i mnoho věcí, které fungují. 14

Jako například školství nebo doprava. Až na pár výjimek je školství v našem městě dle mého názoru na velmi dobré úrovni. A doprava? Není na tak dobré úrovni jako v jiných městech, ale všechny části města a jeho okolí jsou více či méně dostupné. Ale co bych změnila? Krom velkých problémů, které postihly celou republiku nebo dokonce celý svět, jsou tu i problémy, které postihly jen naše město. Například nadprůměrná nezaměstnanost, vyloučené oblasti města a nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Co bych tedy udělala, kdybych se stala primátorkou? Nejspíš bych ztížila příjimací zkoušky na školy tak, aby se všichni nedostali na jednu lepší školu a studenti se rovnoměrně rozmístili i na učiliště či jiné odborné školy. Dále bych zvýšila platy učitelů právě na učilištích. Poté bych zvýšila cenu pozemků jinde než ve vyloučených oblastech a tam bych ceny pozemků snížila. Tím by se lidé, kteří si chtějí postavit dům spíše koupili pozemek levnější, a tak se z takovéto oblasti stane oblast zcela běžná. Ale skutečně by to pomohlo? Fungovalo by to? I kdyby ne, zatím nikomu se to nepodařilo, takže bych byla dalším primátorem, který je naprosto průměrný a nic nezměnil. Dále bych měnila pouze maličkosti, protože velké věci se jen tak změnit nedají. Budu měnit jen drobnosti, a když jich bude hodně, tak lidem usnadní život. Dále bych byla upřímná. Měli by být obecně politici upřímní? Já myslím, že ve vetšině případů nejspíš ano, ale ne vždy. A nakonec bych se snažila splácet městské dluhy a další nedělat tím, že bych co nejvíce využívala evropské dotace. Myslím, že mé nápady by moc nepomohly, ale časem by se vyplatily. Takže pokud mě mé cesty zavedou na úřad, tak se budu snažit být čestnou a upřímnou primátorkou. Doufám, že naši budoucí primátoři budou stejně čestní, jako bych byla já.

Martina Nováková Kdybych byla primátor?? Kdybych byla primátorka našeho města Ústí nad Labem, dostala bych se do prekérní situace. Stala bych se zodpovědná za to, v jakém stavu se naše město ocitá a jak působí na své občany a návštěvníky. Moje práce by měla směřovat k tomu, aby se v Ústí dobře žilo a návštěvníkům líbilo a aby se k nám znovu vraceli. K tomu všemu bych nejdříve vykonala analýzu současného stavu v našem městě. Je důležité si uvědomit, co je potřeba změnit a co ne, co je dobré a co špatné. Na pomoc k tomuto rozboru bych si vypůjčila text známého Ústeckého písničkáře Petra Lüftnera, který ve své písni „Ty jsi to Ústí“ dokonale popsal situaci v našem městě. V první řadě bych se chtěla zaměřit na ty věci, které se dotýkají obyčejných občanů. Naše krajské město je snad jediné v České republice, které nejenže nemá extraligu ve fotbale nebo v hokeji, ale ono nemá jako jediné ani autobusové nádraží. Zde stojí za úvahu, proč se fotbalový stadion zrekonstruoval až ve chvíli, kdy Ústí o extraligu přišlo z důvodu nevyhovujícího stadionu? Chtěla bych v Ústí sport podporovat a najít řešení, jak do Ústí přivést pro naše občany sportovní vyžití ve formě extraligy alespoň v jednom z těchto sportů. Chybějící autobusové nádraží je ostudné a já bych se zasadila o co nejrychlejší vybudování a zprovoznění nového autobusového nádraží v centru města, aby bylo dostupné pro všechny Ústečany.

15

Při poslední návštěvě Ústí nad Labem našeho pana prezidenta Zemana jsem slyšela, že prohlásil, že si tu připadá jako za 2. světové války. Jedná se o katastrofální stav v Předlicích. Mým prvořadým úkolem by bylo uvedení Předlic do takového stavu, abych se při příští návštěvě pana prezidenta Zemena nemusela stydět za stav této a dalších čtvrtí. Další takovou ostudou města Ústí nad Labem je uzavření sportovní haly TJ Slavoj Severotuk Ústí nad Labem. Tento stav bych chtěla změnit, neboť z vlastní zkušenosti vím, že prostory této haly neustále využívali mladí sportovci v různých sportovních činnostech. Z mého pohledu je důležité, aby děti sportovaly, a proto se budu snažit o opětovné zprovoznění střekovské sportovní haly. Velkým problémem je také katastrofální stav přilehlých lázní Vrbenského, které se staly rájem bezdomovců a feťáků. Naprosto stejným případem je bývalý interhotel Máj. Bezpečnostní riziko je v těchto objektech velmi vysoké. V tomto případě je jediné řešení. Donutit majitele těchto objektů, aby zajistili bezpečnost a dále i provozuschopnost daného zařízení, v horším případě zbourání objektu. Na závěr bych chtěla říct, že k tomu, aby se mi tyto změny podařily uskutečnit, je důležité mít kolem sebe vhodné spolupracovníky. Snažila bych se vytvořit takový kolektiv, kterému bych plně důvěřovala a který by se skládal z nepodplatitelných odborníků. Cílem mé práce pro město Ústí nad Labem by bylo to, že text od výše zmiňovaného Petra Lüftnera by již nebyl pravdivý. Přála bych si, aby se nám v Ústí všem dobře žilo.

Adam Hájek Co bych změnil, kdybych byl primátorem Ústí nad Labem Kdybych se stal primátorem ÚL byť jen na jeden den, rozhodně bych se pokusil omezit dle mého názoru neúspěšné projekty, jakož je například lanovka na Větruši, nebo takzvané slavné “ústecké metro”, které již řadu let hyzdí jinak tak krásné Mírové náměstí… Těmto projektům již nejde zabránit, ale lze s nimi pracovat, například je za minimální hodnotu prodat některému schopnému podnikateli, který by je mohl dostavit a prodat dál. Dále, i když to bude znít neonacisticky, tak vezměte si Brnou, čtvrť města kde jsou ty nejdražší parcely a vedle ní Střekov, na kterém jsou postaveny ubytovny pro nepřizpůsobivé… Vyjmenujte jediný důvod, proč by tito lidé měli mít snahu se začlenit, když žijí skoro v nejdražší části města. Dobrá mají tam Setuzu, ale ta někoho, kdo se nechce přizpůsobit, nepřiměje k jeho změně. Nehledě na strach, který panuje mezi obyvateli střekovského nábřeží, že každý den se před jejich domem scházejí “gangy” těchto lidí, kteří hulákají, opíjejí se a často něco rozbijí. Tito lidé již mají pro sebe Předlice, ty jsou dosti silným podnětem pro to, aby v nich nemuseli žít a změnili se, nebo alespoň tam nikoho nebudou otravovat. Pokud se proti těmto lidem ohradíte, budete považován/a za rasistu. A proto by tito lidé měli být přestěhováni do Předlic a sociální dávky dostávat za konání veřejně prospěšných prací. Dále tu na svém seznamu mám toto. Nevím jak vy, ale já si myslím, že to jak se zde staráme o své památky, není zrovna nejlepší. Například stará porodnice na Klíši byla stržena již před pár lety. Ano naše Univerzita JEP získala spoustu nového místa, ale za

16

jakou cenu? Vždyť to byla budova, ve které mnohým z vás začal život, a hlavně již měla historickou hodnotu. Taktéž by to zde chtělo postavit nějaké zajímavé atrakce, které by sem dostaly turisty. Kromě naší “nádherné” a “dlouho” trvající jízdy lanovkou nad “krásnou a čistou” Bílinou, vedle které stojí železnice, tu nic není a to je velká škoda. Například Mariánská skála by se krásně dala využít pro feraty atd... Dobrá, lezeckých možností tu možná máme dost, ale přece jenom po Benešově mostě to není ono a chtělo by to tam nějaké zábrany. Když jsme u bezpečnosti, všimli jste si někdy, kolik zbytečných radarových kamer je ve středu města namontováno? Neměl tu náhodou někdo z vyšších pater kamarády v radarovém průmyslu? Kolik je asi v těchto kamerách peněz, které by se daly využít na jiné věci? Nebo alespoň na vytvoření nového semaforového softwaru, protože ten náš na předmostí opravdu už není nejlepší...

Josef Mašek Co bych změnil, kdybych byl primátorem? Kdybych byl primátorem statutárního královského města Ústí nad Labem tak bych změnil mnoho věcí. Jako první bych nejspíše řešil problém se stavem pozemních komunikací. Je nutné vyfrézovat některé ulice, například Obvodovou, Textilní a mnoho dalších. Dalším „trnem v oku“ mi je nedostatek zeleně v samém centru města. Ten tvoří pouze velká plocha dlažebních kostek pod názvem Mírové náměstí. Ideální by bylo tento prostor přestavět na veřejný park s fontánou ve středu, jeho přesná podoba by vzešla z veřejné architektonické soutěže. Zkrášlení veřejných prostor by se po opravě komunikací stalo mou prioritou, neboť aktuální stav je téměř nesnesitelný – kromě Mírového náměstí by si opravu zasloužily i Riegerovy sady nebo bývalé Školní náměstí, dnes Smetanovy sady. Dále jsou tu nevyužívané budovy v Předlicích (Starých i Nových), jejichž statika je mnohdy silně narušena nebo třeba Hotel Máj na Severní Terase. Takové budovy, které jsou nyní v majetku města či jednotlivých městských obvodů, by měly být zbourány. Pozemky, na nichž stojí, by pak mohly být rozparcelovány a prodány soukromým osobám ke stavbě rodinných domů, které by mohly být okrasou těchto oblastí. Pokud tyto budovy nejsou v majetku města (například právě Hotel Máj), snažil bych se podniknout všechny množné kroky k jejich odkoupení. Postupme k dalšímu bodu, tím je městská hromadná doprava. Doprava v některých oblastech, především o víkendu, je silně poddimenzována. Objednal bych více tzv. vozokilometrů pro zajištění autobusové dopravy do oblasti Sibiřské nebo třeba do Brné. Mám vytipované i další lokality, kde MHD provozuje městský Dopravní podnik, ovšem ty leží mimo území města a dopravu do nich objednává kraj.

17

♦ II. kategorie - 8. – 9. třída ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Romantika na Větruši (povídka) – 45 příspěvků

1.

Sudková Eliška

9.A

2.

Mitová Adéla

O4

3.

Steigerová Julie

O4

4.

Andree Eliška

9.B

5.

Blechová Natálie

9.A

ZŠ Elišky Krásnohorské Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala ZŠ Elišky Krásnohorské ZŠ Elišky Krásnohorské

Zlatá Svatba na Větruši Hnědovláska Pusa na Větruši Poslední polibek Chasing cars

Eliška Sudková Zlatá svatba na Větruši Na jednom z kopců, které obklopují Ústí nad Labem, nad soutokem Labe s Bílinou stojí zámeček, kterému místní říkají Větruše. Dnes je budova krásně opravená a září do dálky sluneční barvou svojí nové fasády. Z centra města vede na vrcholek moderní elektrická lanovka, jejíž kabinky se právě houpají těsně před spodní a horní stanicí. A už se jedna z kabinek zabořuje do podloubí horní stanice a váhavě zastavuje. Dveře se otvírají a vystupuje z nich dvojice nachýlených postav. Pevně se drží za ruce a opatrně šouravým krokem opouštějí nástupiště. Jejich pohled upoutá velký hotel s restaurací, v níž architekti i při rekonstrukci zachovali stejnou podobu z období před několika desítkami let. Muž jemně, ale pevně podpírá předloktí své partnerky, která je do něj s důvěrou zavěšena. Pomalinku obcházejí budovu, až se octnou na konci terasy těsně u zábradlí. Jen trochu se nakloní a vidí do daleka údolím Labe. Muž zašeptá : „Vzpomínáš si, Jarmilko?" Žena se na něho něžně usměje a zasní se. Vidí veselého mladíka ve světlém obleku, jak jde ruku v ruce se slečnou v puntíkatých šatech, vlasy samá tmavá kudrlinka. Usedají pod slunečník k červeně nalakovanému dřevěnému stolku a ulizují z kornoutu vanilkovou zmrzlinu, kterou si koupili v kiosku. Když dojedli, vytáhl z náprsní kapsy nažehlený bílý kapesník a jeho růžkem jí otřel zbytek zmrzliny z koutků úst. Potom ji chytil za hebkou drobnou ručku a s upřeným pohledem a milostnými slůvky na rtech s trochou nejistoty v hlase ji požádal o ruku. Dostala tenkrát tenoulinký stříbrný prstýnek s nepatrným kamínkem modrým jako letní nebe. A za pár týdnů slavili veselku. Starší žena se s drobným záškubem hlavy vrací ze vzpomínek do přítomnosti. Ze zamyšlení ji vytrhlo, jak jí manžel lehce poklepal na rameno. Trochu toporně, opatrně, aby ji nepíchlo v zádech, se k němu otočí. Vidí vrásčitou, ale úsměvem rozzářenou tvář a nataženou ruku s prsty pokřivenými prožitými lety. Na dlani se vyjímá sametová elegantní krabička. V tu chvíli slunce vysvitlo zpod mraků a paprsek se odrazil od safíru na prstýnku ze zlata. „Děkuju ti za těch krásných padesát let." Ona ho pohladí po tváři a nechá si prstýnek navléknout na prst, kde se setká s tím tenounkým stříbrným, půl století starým kroužkem. Pomalou chůzí a s úsměvem na tváři 18

se vydají na krátkou procházku lesem po nově upravené stezce a povídají si, kolik krásného spolu už zažili. Na rovném odpočívadle nad cestičkou si na chvíli oddechli a vyrazili zpátky dolů k parkovišti. Z dálky už slyšeli hluk spousty aut. Mezi tím rámusem slyší najednou: „Babí, dědó, tady jsme, přijeli jsme pro vás." A od bludiště vidí přibíhat dva kluky. Nejmladší vnučku vezou rodiče v kočárku. Tohle všechno jsem viděla při našem nedělním výletě na Větruši. Je jasné, že tohle místo pro hodně lidí může mnoho znamenat a tím se stává ještě romantičtějším.

Adéla Mitová Hnědovláska Rychle jsem oddychovala, “Už jen kousek a budu nahoře.” Opakovala jsem si pořád dokola. V duchu jsem proklínala svoji peněženku, která zůstala v druhém kabátě. Kdybych si jí tam nenechala, tak bych se teď nemusela trmácet do toho zatraceného kopce a mohla jsem se v teploučku nechat vyvézt nahoru lanovkou. Bylo tak kolem jedenácté, když jsem se konečně vysápala nahoru. Zhluboka jsem se nadechla:,,Konečně jsem nahoře!” Neztrácela jsem ani minutu a vykročila svižným krokem k vyhlídce. Malý zámeček se tyčil do mrazivého dopoledne. I když se den chýlil k poledni, zdálo se, že si ráno odmítá přiznat, že by mělo opustit své chladné objetí. Zahalila jsem se ještě více do svého, toho rána tak proklínaného, kabátu a přešla k malé vyhlídce. Nikdo tady nebyl. Došla jsem k zábradlí. Mlha stále neopustila své obvyklé místo. Stála bych tam ještě hodnou chvíli, kdyby se moje brašna nerozhodla, že bude čím dál více těžknout. S námahou jsem vytáhla foťák a začala fotit. Mlha, zábradlí, zámek, zase mlha, panorama…. Nekonečné stereotypy fotek se mi po chvíli začali opakovat a tak trochu mě unavovat. Vybrala jsem si lavičku, která byla dobře zakrytá pod stromy, posadila jsem se na ní a začala si prohlížet fotky. Po nějaké chvíli se ozvaly kroky. Nenápadně jsem vzhlédla. Od lanovky vyšla slečna, tak kolem dvaceti let. Na sobě měla šedou zimní bundu a černé kalhoty, které ladily s botami. Na ramenou se jí vlnily dlouhé, hnědé vlasy. Tipuji, že chodí na vysokou. V obličeji byla vidět nervozita. Na někoho čeká. “Na koho by tak mohla Hnědovláska čekat?”, zeptala jsem se sama sebe. “ Na rodiče určitě ne, to by nebyla tak nervózní. Určitě čeká na svého přítele. Ne, ne přítel to nebude. Spíše vyhlíží nějakého muže, se kterým se chce teprve seznámit. Myslím, že to bude jejich první rande. Hnědovláska si není jistá, jestli přijde nebo zda se správně oblékla. A teď kde by se mohli poznat” zamyslela se “Na inzerát určitě ne, to by si dala schůzku na rušnějším místě. Seznamku můžu také vyloučit. Vypadá chytře, ten nervózní výraz jí také moc nesedí, určitě chodí do kavárny. Už to mám!” musela jsem se usmát. V kavárně nejspíš něco sepisovala na svém notebooku a usrkávala kávu, když si ho všimla. Byl vysoký s hnědými vlasy, měl sako s bílou košilí a ladícími kalhotami. Seděl tak ob tři stoly s dalšími třemi muži. Hnědovláska z něj nemohla spustit oči. Několikrát se snažila vrátit ke svému psaní, ale nešlo to. Kdykoliv se o to znovu pokusila, před očima se objevil ten nádherný úsměv s blankytně modrýma očima. Nevydržela to a musela se podívat. V tom okamžiku uviděla ty oči, které jí nedovolily pokračovat v práci. Jeho pohled patřil jenom jí. Nejspíš musela rychle sklopit zrak, aby neviděl, jak se červená. Potom si 19

vyměnili čísla. Ještě lépe, to ona našla jeho lísteček, který se čirou náhodou ocitl v její kabelce. Nejspíš jí ho tam musel nějak hodit.... Mezitím, co jsem se utápěla ve svých romantický představách, k malému zámečku dojela černý hybrid. Zaparkoval na prázdném parkovišti a vystoupil z něho muž. “To bude on,” řekla jsem si neslyšně pro sebe. Byl vysoký, s černými kratšími vlasy. Na sobě měl dlouhý tmavý kabát a hnědé mokasíny. Do očí jsem mu neviděla, ale podle mě se mu hned rozzářily. Když ji uviděl. Byla opřená o zábradlí, zády k němu. Přišel k ní a opřel se vedle. Hnědovláska si ho hned všimla a vypadalo to, jakoby jí opustila veškerá počáteční nervozita. Podali si ruce a vykročili směrem ke vchodu do Větruše. Moje představivost jela na nejvyšší obrátky. “Určitě jdou na společný oběd. Hnědovláska bude mít na sobě padnoucí košili bez rukávů s límečkem a on stejné sako jako minule. Sednou si k nějakému stolu, který je blízko okna, protože oba dva mají rádi, když je světlo. Během oběda bude celkem stydlivá, ale i tak bude vtipná. On, pravý džentlmen, dokonale propadne jejímu kouzlu. Nespustí z ní oči. U dezertu udělá první krok on. Když si bude Hnědovláska hrát se svým prstýnkem, položí svou dlaň na její. Ona se začervená a odhalí jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů.” “Z restaurace se nejspíš půjdou projít do blízkého lesa, kde jí dá ruku kolem ramen, a budou se brouzdat studeným podzimem. On jí potom hodí domů, naposledy se obejmou a on nasedne do auta. Odjede, ale ještě se podívá do zpětného zrcátka na Hnědovlásku, kvůli které nemohl usnout. Ona bude ještě chvíli stát před domem, až pak jí mráz zažene dovnitř. Při té myšlence jsem se usmála a dál sledovala okolí. Mezitím už pár zašel dovnitř a nevypadalo by to, že by se jen tak vrátil…” Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale celé moje tělo bylo ztuhlé. Vstala jsem a protáhla jsem se. Mlha už byla pryč, a jelikož jsem neměla nic k focení, rozhodla jsem se, že půjdu domů. V půlce kopce mě překvapilo auto. Byl to černý hybrid. V něm jsem zahlédla Hnědovlásku a vedle ní seděl muž v tmavě hnědém kabátě. Usmála jsem se a pokračovala jsem v cestě. Mám někdy až moc bujnou fantazii...

Julie Steigerová PUSA NA VĚTRUŠI Dnešek byl snad nejlepšejší den ze všech! Bylo chladnější sobotní ráno a my jsme se s našimi známými vydali na Větruši. To by samo o sobě až tak výjimečné nebylo, navštěvujeme ji často, ale dnes s námi měl jít i Tomáš, moje láska ze školy. Naši rodiče se znají, takže jsme se vídali už dřív. Líbí se více holkám ze třídy, ale já ho mám nejradši ze všech. O Valentýnu dal přání jiné holce, Kristýně, ale to už je hrozně dlouho, skoro půl roku. Určitě už na ni zapomněl. Obrovitánsky jsem se těšila, až ho uvidím. Vzala jsem si moje nejhezčí šaty, růžové s bílými puntíky a placaté boty, mamka jim říká sandály. Chtěla jsem si vzít kytkovou kabelku, ale mamka navrhla, že jestli si chci s sebou něco vzít, ať si to dám k ní. „No to určitě mami. A když budu něco chtít, budu za tebou muset pořád chodit, vždyť už 20

jsem samostatná!“ Obešla jsem celý pokoj a posbírala věci, které bych mohla potřebovat: kapesníky, sluneční brýle, jednoho plyšáka, babiččinu starou peněženku... Jenže mamky kabelka je tak veliká, že bych se do ní asi vešla i já. Vždycky se divím, co tam všechno má. Do té mé jsem si, pro sychr, jak říká táta, dala ještě jeden malý polštář, aby to vypadalo. Co vlastně znamená ,pro sychr´? Zní to jako sníh smíchaný s vichřicí, to slovo se mi vlastně vůbec nelíbí. Kolem oběda jsme vyjeli. Rodiče se zabývali tím, jestli půjdeme společně na oběd a jak táta naše známé přelstí a domluví se s číšníkem, ať si nechá účet zaplatit od něj. To je jedna jejich hra. Já jsem myslela na labyrinty. Jsou tam dva. V zrcadlovém je vždycky sranda, ale naposled jsem narazila do jedné ze zrcadlových stěn a brečela jsem. To se teď snad nestane, ale co když jo? Tomáš by si mne pak nevšímal. A venkovní je zábavný jen trochu, protože je jenom z keřů, ale zase na sebe můžeme líp volat. Já můžu třeba předstírat, že mě unesli a on mě najde, únosce zabije a mě vyvede z labyrintu. Z rozjímání mě přerušil tátův hlas, ,,A jsme na místě.“ Vystoupili jsme z auta a chvíli čekali, jestli přijedou. Mamka se mě ptala, jestli chci jít na hřiště, ale já odvětila, že ne, abych dokázala věrnost svému budoucímu manželovi. Po chvilince dorazili. Pozdravili jsme se a já jsem nespouštěla oči z Tomáše. Měl na sobě sluneční brýle a vypadal vážně drsňácky. Jako z filmu. Jednou bude určitě chytat padouchy a zavírat je do vězení. Hodí se na to. Dospělí si dali kafe a my děti džus. Přijde mi to nespravedlivé, protože děti pít kafe nemůžou, ale rodiče džus můžou. ,,Mami? Půjdeme někdy na džus?“, zeptala jsem se. Na to se jen zasmála, pohladila mě po vlasech a pokračovala v koncentraci s Tomášovými rodiči. To mě učí táta, ta těžká slova. Ještě umím sociální, to je, že jsou to lidi a další. Vyndala jsem z tašky své sluneční brýle a nasadila si je, abych ladila s Tomem. Dlouho jsem je ale neměla, poněvadž mamka usoudila, že sluneční brýle do restaurace, která je uvnitř, nepatří. Mrkla jsem na Tomáše, ten je ale neměl. Zrada! Dala jsem si jablečný džus, protože jsem na něj měla chuť. Seděli jsme tam hrozně dlouho a pak táta navrhl, ať jdeme s Tomášem ven. Zaradovala jsem se nejvíc jak to šlo. Oba jsme šli ven a já si hned venku nasadila ty sluneční brýle, aby viděl, že k sobě patříme. On už si je nenasadil, ale odpustím mu to. Mám ho tak ráda. Nejdřív nikdo nic neříkal a bylo to divný, potom Tomáš navrhl, že si můžeme jít hrát do bludiště. Souhlasila jsem a tak jsem se k němu vydali. Dělala jsem, že nevím přesně kde je, i když byl na dohled před námi. To byl fígl, abych navázala koncentraci a nebylo to ticho. Podle mě je víc druhů ticha. V labyrintu jsme chvíli běhali. Já už se nudila, tak jsem na něj zavolala. Žádná odpověď. Trochu jsem zpanikařila, rozeběhla jsem se dál do bludiště. Po pár metrech jsem do něj narazila. Oba jsme spadli, ale nic se nám nestalo, protože kolem byly ty měkké keře. Smáli jsme se tomu, až jsme brečeli a pak jsme se zvedli a šli jsme hledat východ. A i když jsme ho našli, hráli jsme, že žádný únik z bludiště není, že jsme tu sto let a východ zarostl. ,,To je ale blbost,“, namítl on. ,,Kdyby se to stalo, poznali bychom východ tak, že v tom místě by byly keře nižší, než ostatní, jak by rostly.“ ,,To je pravda.“, přitakala jsem já a rozplývala se nad tím, jak se doplňujeme. Došli jsme zpátky k restauraci a oba se opřeli o zábradlí. Dívali jsme se na výhled, táta tomu říká panorama, když v tom se ozval Tomáš. ,,Dneska ti to moc sluší.“ ,,I tobě to sluší.“, odvětila jsem. Naštvala jsem se na sebe, že jsem nevymyslela nic lepšího. Tomáš se ke mně trochu přiblížil, a pak mi rychle vlepil pusu. Začervenala jsem se a usmála. Pusu jsem mu vrátila, ale na pusu! Bylo to skvělý! Moje první pusa v životě a s mojí láskou. Chvíli jsme tam ještě stáli a dívali se na řeku. Mamka s taťkou, po skoro hodině, dopili kafe. Mně to připadalo jako chvilinka, byla jsem totiž s Tomášem. Šli jsme všichni na procházku. Já s Tomášem jsme se na sebe culili a drželi jsme se i chvíli za ruce, 21

ale nenápadně. Byl to opravdu hezký den. Jen se to zkazilo tím, že jsem si po obědě v restauraci zapomněla kytkovou kabelku... Máma nadávala. Ale to bylo proto, že jsem měla oči jenom pro Tomáše. Uvidíme, co s námi bude po prázdninách, to už budeme chodit do druhé třídy.

Eliška Andree POSLEDNÍ POLIBEK „Margareto, přestaňte snít a věnujte se raději polévce,“ ozval se přísný ženský hlas z druhé strany stolu. „Ovšem, matko,“ špitlo napomenuté děvče, jež se ztratilo ve vlastních myšlenkách, a již několik minut nabíralo lžící polévku naprázdno. Místnost byla plná lidí, bylo zde horko a ve vzduchu visel pach alkoholu. Dívka se narovnala, odhrnula si rusé pramínky vlasů z očí a přejela zrakem stůl. Kolem něj seděla řada šlechticů, kteří se podle všeho velmi dobře bavili. Hltali chutné jídlo, smáli se a pili a diskutovali o věcech, pro bohatou slečnu naprosto triviálních a fádních. Rusovláska snědla ještě několik lžic, než se znovu toužebně zadívala z okna, kde právě sněžily různobarevné listy. Ještě chvíli takhle seděla, nudila se a pohrávala si s příborem, než se najednou postavila, upravila si sukni a otočila se směrem k panstvu, které bylo právě v živém hovoru a s chutí se ládovalo dobrým jídlem. Odkašlala si. „Nuže, pokud mne omluvíte,“ řekla rusovláska s úklonou a vyběhla ze sálu. Dívka zmizela za tlustými dřevěnými dveřmi ještě dříve, než se sídlem rozlehlo popuzené „Margareto!“, následované dlouhým povzdechnutím staré dámy a omlouvání se bohatým hostům. Mladá šlechtična běžela dlouhou studenou chodbou, její podpatky klapaly v pravidelném rytmu na kamennou podlahu. Proběhla kolem kuchyně, z níž se stále linula lákavá vůně lahodného jídla, kterého dnes příliš neokusila, a dívce bezděky zakručelo v žaludku, což však nyní dokázala úspěšně ignorovat. Místo toho dál spěchala vstříc své lásce. Líce jí opět vzplanuly, když si vzpomněla na prožitky předešlého dne. Jak mu kudrnaté ebenové vlasy povlávaly v podzimním větru, jak jeho obličej zrudl pokaždé, co se ho dotkla. Na laskavý pohled v jeho jinak divokých očích, na jeho nesmělé a opatrné doteky, na sladký polibek po korunami šeptajících si stromů, díky kterému měla večer takové problémy uložit se ke spánku. Polibek, kvůli kterému se od předešlého večera cítí jako ve snu a oči jí planou vzrušením v touze ho znovu spatřit. Nebohé služky měly co dělat, aby mladou šlechtičnu oblékly a učesaly, neboť samou nedočkavostí ani nemohla postát na jednom místě. Celé ráno nemohla myslet na nic jiného než na to, kdy ho znovu uvidí. Stále si přehrávala ten sladký okamžik, kdy se k sobě tiskli ve stínech ševelících stromů, dvě zamilovaná těla obklopená spadaným listí. Držel ji jemně a opatrně, jako by byla z porcelánu, a snažil se co nejvíce oddálit čas jejich odloučení. K Margaretinu zklamání po chvilce přeci jen povolil, políbil dívku do vlasů a pomalým krokem se začal šinout pryč. Když už se rusovlásce ztrácel z dohledu, zvedla ruce k ústům a zavolala: „Valentine!“ Mladík se ihned otočil, upíraje na dívku zvědavý pohled. Ta se usmála a zamávala svému tajnému milenci, šťastně shledala, že jí Valentin úsměv opětoval a udělal to samé. Když už skutečně zmizel za tmavými hradbami stromů, s ruměncem ve tváři se vydala směrem k domovu, hlavu stále v oblacích. Spíše tančila, než šla, suché listí jí křupalo pod koženými střevíci, podzimní vítr jí cuchal rudé vlasy a štípal do tváří. Její bezstarostná euforie však pohasla, 22

když procházela kolem popraviště. Dívka svraštila obočí. Neměla to místo ráda. Jako by se nad ním neustále vznášelo něco zlovolného a strašného, nějaký černý mrak způsobující bolest, přinášející smrt. Dívka zatřepala hlavou a málem sletěla ze schodů, dokonale se zase ztratila v proudu vlastních myšlenek. Naštěstí se stačila zachytit zdi a udržet rovnováhu. Seběhla schody, přehodila si přes ramena plášť s kožešinou a spěchala se setkat se svou láskou, cesta jí však připadala nekonečná. Stoupala kopcem, šla dál a dál ve stínu vysokých stromů, nyní oděných v zlatých a rudých barvách, ladících jí k šatům. Vítr zlověstně houkal v korunách stromů, proháněl barevné listí sem a tam a metl ho děvčeti pod nohy. Margaret konečně vyšla na vrchol kopce a znovu plná energie a touhy pokračovala v cestě. Nevěnovala pražádnou pozornost zbytkům starého vyhořelého hradu, minula jeho sutiny a pustila se mezi šumící stromy. Stejně jako ji naplňovalo vzrušení, čím blíže byla místu jejich setkání, přepadávala ji stále větší a větší úzkost, jak se blížila k hrozivému popravišti. Každý dívčin krok byl těžší a těžší, šla stále pomaleji, až se úplně zastavila. A potom, byť každá buňka jejího těla křičela, ať to nedělá – zvedla hlavu. Strnula. Celé její tělo jako by ztěžklo, zkamenělo, jako by jí ovládla nějaká temná síla. Nebyla schopná se pohnout, jako přimražená stála na místě, tvář nepřirozeně bledou, vytřeštěnýma očima hleděla vzhůru. Naskýtal se jí bolestný a děsivý pohled. Mrazivý vítr si pohrával s havraními kadeřemi mladého muže, jehož tělo bylo propleteno dřevěným kolem, a tyčilo se nad krajinou jako nějaká hrozivá trofej. Dívka hleděla do mladíkových prázdných očí, na jeho hezký, nyní bolestí stažený obličej. Nohy už ji dále neunesly, svezla se do špinavého listí. Z hrdla se jí vydral bolestný křik, studenou zem smáčely první slzy, které následovaly další a další, až dívka propukla v srdceryvný neutišitelný pláč. Vše ji bolelo, hlava, oči, tělo. Srdce. Ať se snažila, jak chtěla, nemohla zastavit záplavu slz a nad zlatou krajinou se stále rozléhaly bezmocné výkřiky. Ze všech sil se donutila znovu zvednout hlavu a pohledět do jeho tváře, její obličej oteklý, rudý a plný nezastavitelných slz, které se jí řinuly z jasných očí. Otřela si tváře hřbetem ruky. „Valentine,“ promluvila k svému milenci lámajícím se hlasem a slabě se pousmála. „Brzy se uvidíme.“

Natálie Blechová CHASING CARS Milý deníčku, dnešní den nebyl ničím zvláštní. Po škole jsem jako obvykle dojela domů, kde jsem si vzala tebe a tužku. Zase sedím na svém oblíbeném místě na Větruši. Ano, pořád mne to baví sem chodit a zapisovat vše, co se mi stalo. I když je můj život naprosto nezajímavý a prachobyčejně nudný, nějak se mi pokaždé povede z něj vyždímat pár událostí, který se dají nějakým zázrakem zapsat na kus smetanově bílého papíru. Jsem taky docela ráda za to, že mi v té mysli něco z toho dne zůstane. V normálních případech si nemůžu ani zapamatovat, co bylo k obědu, natož si pamatovat, co se všechno za den událo. Jako například dneska. Asi po 20minutovém bloudění v mysli mi cestou sem došlo, že jelikož je dnes pátek, tak jsme měli tělocvik . Jedna z mála pro mne nepotřebných věcí, takže proč bych si to vlastně měla pamatovat, že? Sice mám někdy... "Ehm... je tady volno?" ozval se za mnou chraplavý hlas. Otočila jsem se za ním a spatřila jsem naprosto 23

obyčejného kluka, který podle hlasu zněl starší, než vypadal. Mohlo mu být tak 17, více ne. Jediný odlišný znak byly jeho červené vlasy trčící do všech stran. "Jo, jasně," odpověděla jsem a okamžitě jsem se chtěla vrátit k zapisování do svého deníku. "A co tady vlastně děláš takhle sama, v rohu?" ptal se dál. "To snad vidíš, ne? Zapisuji si... do deníku," odpověděla jsem s lehkou frustrací v hlase, jelikož mi jeho přítomnost nebyla zdaleka příjemná. "Jo, jasně, uhm, já jsem Michael a ty jsi?" zeptal se nejistě. Jak jinak, když jsem se na něj nasupeně koukala, že by na mne byla i Emma Roberts pyšná, jelikož můj bitchface byl na takové úrovni, že se divím, že radši neutekl. "Myslíš Michael?" řekla jsem s velkým důrazem na ch. "Ne, Michael(Majkl), je to anglický jméno, moji rodiče jsou z Austrálie," řekl s úsměvem a trošku si poupravil vlasy, čím si je ještě více rozcuchal." A jak že se jmenuješ, nějak jsem to přeslechl.“ "Annie," odpověděla jsem prostě. Tenhle Mákjl mi už leze na nervy. To si nemůže vybrat někoho jiného, koho bude ve čtyři odpoledne otravovat? Takhle jsme si povídali asi další půlhodinu, až jsem naprosto zapomněla na svou rozepsanou stránku v deníku. Nakonec nebyl až tak otravný, jak se zdál. Zjistila jsem například, že posloucháme stejnou hudbu, že oba umíme zpívat a že jsme oba naprosto ztracené existence. "Hele, už se stmívá, tak já už asi půjdu," řekla jsem, když jsem si uvědomila, že zde musíme sedět minimálně dvě hodiny. "Jo, tak dobře," řekl s úsměvem a zvedl se ze země. Také jsem se zvedla a složila deku, na které jsme seděli. Ano, měla jsem s sebou deku, jelikož když sedíte v říjnu každý den hodinu na zemi, tak vám nebude zrovna teplo, a také jsem přece vzorná dcera, nebo ne? Vzala jsem do ruky deník a vydala se směr lanovka. "Snad se ještě někdy uvidíme," zařval na mne z dálky Michael. "Jo, jasně," řekla jsem si pro sebe sarkasticky. Nemějte mi to za zlé, ne že bych ho už nechtěla nikdy vidět, ale nejsem moc člověk, který by se nutně musel po zbytek svého života bavit s nějakým barevnovlasáčem, kterého jsem potkala na Větruši. Nemám upřímně nic proti lidem co mají barevné vlasy, jelikož mě samotnou zdobí fialové vlasy, ale prostě nejsem moc komunikativní člověk. Další den jsem se jak jinak než vydala na Větruši, s dekou a deníkem v ruce jsem vyjela lanovkou nahoru a došla na místo, kde sedávám pokaždé. Asi jsem si myslela, že se zde zase objeví Michael, jelikož na cestě nazpátek, když jsem procházela obchodním centrem Forum, jsem měla takový smutný pocit, jako kdyby mi ten otravný červenovlasý kluk chyběl. Takhle se to opakovalo asi týden, nějak už jsem si zvykla ho neočekávat a všímat si svého. Dnes v sobotu, přesně týden a den po tom, co jsem s ním naposledy mluvila, jsem se nevydala s deníkem a dekou v ruce, dnes jsem šla sama pro sebe, ne kvůli nějakému blbému zápisu do deníku, ale protože jsem chtěla. Došla jsem dozadu do přírodního bludiště, kde jsem se ztratila. Ano, až tak tragická jsem. Asi po deseti minutách, co jsem jen tak procházela uličkami, míjíc malé děti, které si podle všech okolností hrály na honěnou, jsme došla na konec jedné z uliček, kde jsme si sedla na kamínky a jen tak přemýšlela. Proč se mi vlastně tolik vryl do paměti? Proč ho očekávám? Proč si pamatuji každý rys jeho obličejem když jsem se na něj sotva dívala? I přesto, že se začalo stmívat, jsem tam nadále seděla, se sluchátky v uších a přemýšlela. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," řekl ustaraně Michael, když jsem si sundala sluchátka. "Co tady děláš?" řekla jsem potichu a znova si sedla na zem. Michael si sedl vedle mě a dal mi do ruky trsátko s motivem zlomeného srdce spojeného kancelářskou sponou. "Jak víš, že hraju na kytaru?" zeptala jsem se nechápavě. "To se pozná," řekl v klidu a přisunul se blíž. "Jsi velmi nenápadný," řekla jsem sarkasticky. "Já vím," odpověděl a vzápětí mne chytl za ruku a i se mnou se zvedl. Šli jsme na kraj k hotelu a tam se usadili, abychom viděli na celé Ústí. Celou dobu jsme si povídali a pozorovali projíždějící auta, která z dálky vypadala jako malé stínky, a i když jsme se nepolíbil a i když se nestalo nic z toho, co se stává v romantických filmech, byl to ten nejlepší okamžik, který jsem za celý svůj život prožila. 24

♦ II. kategorie - 8. – 9. třída ZŠ a odpovídající ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Vtip o Ústečácích – 6 příspěvků

1. 2. 3.

Slavíček David

V3.A

Gymnázium Jateční

Vtip o Ústečácích – Čestné Ústí

Kunfalvi Klára

8.B

ZŠ a MŠ Nová

My v Ústí se nenudíme

V3.A

Gymnázium Jateční

Na Eiffelově věži

Vaněček Ondřej

David Slavíček Vtip o ústečácích-Čestné Ústí Jedou Ostravák, Pražák a Ústečák autem a Ostravák povídá: „Teď projíždíme Ostravou,“ a Pražák a Ústečák se ptají: „Jak jsi to poznal?“ Ostravák odpoví: „Jen vyndám ruku z okýnka, už je od uhlí.“ Jedou dál a najednou Pražák říká: „Teď projíždíme Prahou!“ Ostravák a Ústečák se ptají: „Jak jsi to poznal?“ a Pražák odpoví: „Jen vyndám ruku z okýnka, už jsem někomu vrazil facku.“ Jedou dál a Ústečák povídá: „Teď projíždíme Ústím…“ Ostravák a Pražák se ptají: „Jak jsi to poznal?“ a Ústečák odpoví: „Jen vyndám ruku z okýnka, už mi někdo ukradl hodinky.“

Klára Kunfalvi My se v Ústí nenudíme MARIÁNSKÁ SKÁLA Víte, co umí Ústečáci nejlépe? Udělat díru do skály. SETUZA Jde Ústečák na vrátnici Setuzy a ptá se vrátného: „Co to tam schováváte, že to tak hrozně zapáchá?" Vrátný se rozhlédne, jestli poblíž někdo nestojí a spustí: „Víte, já bych to neměl nikomu říkat, ale pro jednou se nic nestane. Pan ředitel chodí do práce se Starou Elegantní Tuze Ukrutně Zapáchající Aktovkou.“ Ústečák se na něj podívá a řekne: „No jasně, už chápu, proč ten největší zápach cítím v sedm hodin ráno a ve tři hodiny odpoledne.“ LABE Chlapec oznamuje mamince, že potřebuje koupit sešity do školy. Maminka mu odpoví: „Tak si odpoledne skoč do Labe.“ TERASA Tatínek pošle dceru, aby vyjela autobusem na Terasu a navštívila babičku. 25

VZDUCH Vrátí se Ústečák z dovolené v Tatrách a povídá: „Představte si, že v Tatrách mají neviditelný vzduch.“ RYBIČKA Rybář loví u řeky Labe. Chytí zlatou rybku a ta praví: „Rybáři, splním ti tři přání, jen mě prosím neházej do té špinavé řeky zpátky.“

Ondřej Vaněček Na Eiffelově věži Francouz, Američan a dva Ústečáci jsou na Eiffelově věži. Vesele si povídají a v tom Francouz začne vyhazovat víno a bagety dolů z Eiffelovy věže a pronese: „My Francouzi máme vína a baget tolik, že je můžeme v klidu vyhazovat!“ Poté Američan, aby dokázal, že má na vrch, začal vyhazovat dolary dolů z Eiffelovy věže a pronese: „My Američani máme peněz tolik, že je můžeme v klidu vyhazovat!“ V tom se podívá jeden Ústečák na druhého a povídá mu: „Hej, ne aby tě napadla nějaká kravina!“

♦ III. kategorie - SŠ a vyšší ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Co bych změnil(a) jako primátor(ka) města (úvaha) – 16 příspěvků

1. 2. 3. 4. 5.

Bártlová Nikol

2.E

Gymnázium Jateční

Hájková Zuzana

2.C

Gymnázium Jateční

Bránková Denisa

1.A

Gymnázium Jateční

Wagner Martin

2.C

Strašík Matyáš

O5

Gymnázium Jateční Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala

Co bych změnila jako primátorka města Co bych změnila, kdybych se stala primátorkou Více porozumění, méně dohadů Převratné změny v našem městě Strašíkovo Ústí

Nikol Bártlová Co bych změnila jako primátorka města Post primátora města je funkce veřejná, ale o to více zodpovědná, neboť výsledky práce se odrážejí na spokojenosti občanů. Někteří z vás si jistě řeknou, že primátor pouze zastupuje město, jezdí na různá zasedání atd. To máte jistě pravdu, ale jeho cílem je především vést město určitým směrem, o kterém je přesvědčen, že je správný. Jenže vzhledem k tomu, že dnešní politický systém neumožňuje primátorovi prosazovat své plány a vize přímo, musí o svých cílech přesvědčit především orgány města. A to není vždy jednoduché. 26

Pokud bych měla být primátorkou, chtěla bych se dotknout především témat, která pomohou široké veřejnosti. Prvním tématem, kterému bych se chtěla, jako primátorka věnovat, jsou děti a mimoškolní aktivity. Myslíte si, že je správné, že dnešní děti svůj volný čas tráví především na internetu, sledováním televize, hraním počítačových her? Nebyli byste raději, kdyby vaše děti více sportovaly nebo se věnovaly aktivitám, které by rozvíjely a podporovaly jejich vlohy? Já si myslím, že je potřeba více finančních prostředků věnovat na podporu těchto aktivit. Víte, že pokud se například dítě věnuje aktivně nějakému sportu, je to pro jeho rodiče nemalá finanční zátěž? Vím to, protože jsem sama se sestrou dělala několik let sportovní aerobik a roční náklady na tento koníček se vyšplhaly na bezmála 30 tisíc korun. To rozhodně není malá částka a myslím si, že je to jeden z důvodů, proč si to spousta rodičů nemůže dovolit. A to je škoda. Spousta rodičů nemá možnost tyto nemalé prostředky investovat do svého dítěte, a proto jejich děti sporty nedělají a sedí doma. Ale pokud bychom tyto rodiče podpořili tak, aby si to mohli dovolit, nemyslíte si, že bychom mohli na sportovištích vidět nové talenty, kteří by ve svých sportech mohli být úspěšní a v budoucnosti nás mohli třeba i reprezentovat? Další témata, kterých bych se chtěla dotknout, jsou především nedostatek parkovacích míst na sídlištích, otázka nezaměstnanosti, důslednější využití alternativních trestů ve prospěch veřejnosti a nedostatek mateřských škol a jeslí. Dobře vím, že naše město trápí mnohem více problémů, které by bylo potřeba řešit. K tomu bych využívala našich společných sezení s vámi občany. Společně bychom pak mohli město budovat a lépe vylepšovat. Nebylo by to krásné a potřebné?

Zuzana Hájková Co bych změnila, kdybych se stala primátorkou Co bych změnila, kdybych se stala primátorkou? Abych pravdu řekla, tuto otázku si kladu čím dál častěji, když procházím některými ulicemi našeho města. Samozřejmě, že tu máme i hezká místa, na která se velmi ráda vracím, ale mám takový pocit, že jich za ten čas co jsem zde mohla strávit, čím dál více ubývá, postupně mizí a zůstávají jen v našich vzpomínkách. Na druhou stranu se tu ale spousta věcí velmi zlepšila a město dostává nový modernější kabát, což není vůbec na škodu. I přes to mě ale každý den napadají desítky nápadů, co by se ještě dalo změnit, a tím nemyslím jen po estetické stránce. Co se týče estetiky, zkuste se někdy projít mezi paneláky, například na Hraničáři nebo Mírovém náměstí. Zamyslete se a zeptejte se sami sebe: cítím se tady dobře? Asi naprostá většina lidí odpoví ne. A proč ne? Protože jsou prostory kolem nich zastaralé, strohé, na první pohled znečištěné a máte tam někdy strach projít i za bílého dne? Takových čtvrtí a nebezpečných vybydlených objektů, které se postupně stávají domovem pro lidi bez domova a úkrytem nejrůznějších skupin tu máme spousty a to jak v centru města, tak i v okolních čtvrtích. Na opravu a rekonstrukci těchto míst je potřeba spousta času a peněz, takže bych je pravděpodobně ani za dobu své funkce zdaleka nestačila změnit.

27

Když se procházíte naším městem, nechybí vám někdy trochu více přírody? Mně tedy ano. Bylo by přece krásné procházet pod korunami stromů a truhlíky s květinami zavěšenými na lampách, nemyslíte? Myslím, že přírodě bychom alespoň v jarních a letních měsících měli věnovat trochu více pozornosti. A řeči že na ni není místo? Proč se tedy staví další a další prostory k pronájmu, když pak zejí prázdnotou? Vždyť máme spousty prostorů, které by stačilo opravit a zrekonstruovat, a na místo nových domů bych zasela trávník, zasadila květiny a udělala z nich alespoň malinkaté záhony nebo vysázela stromy a z větších ploch by se rázem staly parky, které by uvítali jak maminky s dětmi, tak i sportovci. Vždyť takový pohled na upravený záhon plný barev zvedne náladu snad každému uspěchanci, nebo snad ne? A navíc by dostalo více lidí práci, protože o to přeci někdo musí pečovat. Jelikož už tady máme řeč o sportovcích, parcích a maminkách, myslím, že by nebylo úplně na škodu, kdybychom měli možnost, vybrat si z více sportovních, nebo volnočasových areálů. Možná, ale patříte mezi obyvatele, kteří by dali přednost například rozšíření kultury a společenských kulturních akcí, nebo byli pro lepší výzdobu města o svátcích, konkrétně nejvíce o Vánocích, jak často slýchám, ale podle mého názoru není Vánoční výzdoba zrovna něco, za co bychom se měli stydět a co by mělo stát v první řadě zlepšování. Je však možné, že s nadcházejícími Vánocemi změním svůj názor. Nemyslíte, že v našem městě by se našlo ještě daleko více nedostatků? Já myslím, že ano, a možná i závažnějších, ale to bych mohla uvažovat až do nekonečna. Navíc spousta úprav by trvala řadu let, tudíž jeden člověk by nemohl změnit vše, a stále by se nacházeli jedinci, kteří by nebyli spokojení.

Denisa Bránková Více porozumění, méně dohadů Kdybych měla tu čest stát se aspoň na okamžik primátorkou svého rodného města Ústí nad Labem, určitě bych zavedla pár změn. Ať to může znít bláznivě, nebo dokonce přihlouple, stále si myslím, že to nejdůležitější je a vždycky bude porozumět si a pochopit se. Protože k čemu mi bude zavést pár změn, když s nimi nikdo nebude souhlasit a bude si o mně myslet bůhví co. Pojďme se tedy na to naše milé Ústí podívat... Tak určitě bych něco udělala s obchody, protože ačkoli má Ústí mnoho a mnoho dobrých obchodů a také různých restaurací a podobně, tak by nás třeba Teplice hravě strčily do kapsy. Chybí nám tady více kaváren, lepšího posezení, jelikož to je přeci pro naše občany důležité, mít si kam jít sednout a udělat si pohodlí. Dále bych rozhodně zařídila nějaký pěkný, klidně menší vnitřní aquapark. K čemu nám tady je jeden velký bazén, který se pořád rekonstruuje, když si děti v zimě neužijí žádnou legraci? A nejen děti, i dospělí. Vždy když jsem třeba v aquaparku v Mostě nebo v Děčíně, tak tam vidím plno rodin a normálních dospělých lidí, jak je to baví... Já chápu, že to není vůbec levná záležitost, ale do této věci se snad vyplatí investovat. Máme tu sice venkovní tobogány, ale co v té zimě? Podle mě by tohle našim občanům udělalo neskutečnou, ale neskutečnou radost a potom by třeba chápali, proč tady nemáme 28

lepší obchody a parky, ke kterým se za chvilku dostanu, ale byl by tu ten skvělý aquapark, který by je moc bavil a už by to naše Ústí neviděli tak chudé a bez zábavy. Někdy mě až mrzí, co si lidé o našem městě myslí a povídají. Říkají: „Fuj Ústí,“ ale oni ani nevědí, jak je těžké se o toto město starat. A teď k těm parkům a rovnou i k dětem, protože ty jsou pro nás to hlavní a chceme, aby se jim tu hezky žilo. Dám příklad jen jednoho parku, a to v Městských sadech. Nechápu, opravdu nepochopím, kam se mohlo ztratit tolik peněz, které se prý za tento park utratily. To ty lavičky byly tak drahé nebo těch pár strojů na cvičení nebo ty dvě klouzačky? Ano, teď asi trošku přeháním, ale proboha, vždyť ten park je tak obrovský a je tam tolik nevyužitého místa, vždyť by se tam přeci mohla udělat aspoň jedna pořádná houpačka, hezké pískoviště a také více klouzaček a podobně. Měli bychom si uvědomit, že peníze se jen tak netisknou a že to tedy není úplně levná záležitost, ale jak říkám, kdyby tam nebylo tolik těch laviček a bůhví čeho ještě, tak by se to přeci dalo nějak udělat. A poslední věc, na kterou nesmím zapomenout, protože ta je podle mě jedna z nejdůležitějších... Mnoho právě těch dětských hřišť a různých houpaček a všeho bylo poškozeno, mnohdy dokonce zničeno. Půjdu rovnou k věci, mnohdy to způsobily děti a dospívající romského původu, ano řeknu to tak, jak si to myslím. Já být tedy ta primátorka, tohle bych nenechala jen tak být, jedna věc je, že nám mnohdy něco poškodili, ale oni se nám pak i vysmáli. A co děláme my? Dáváme jim obrovské sociální přídavky, zdarma byty, různé úlevy a oni se chovají takto? Tohle mě opravdu moc mrzí. Vážně bych si to přála změnit. A víte, jak bych to provedla? Po každém takovém incidentu, bych všem Romům snížila právě ty přídavky a dala bych je raději normálním lidem, kteří to také potřebují a neničí naše drahocenné město. Chápu, že to teď zní asi hodně rasisticky, ale žiju v tomto městě stejně, jako jiní lidé a denně se takovéto věci řeší. Tímto bych své uvažování už zcela ukončila, myslím, že jsem svůj celý názor už napsala a nevím, jestli se tím ty věci někdy změní, ale až se tak jednou stane, tak budu už skutečně hrdá za to, že jsem Ústečanka. Ale nemyslete si, já hrdá jsem, ale kdyby se tyto věci změnily, byla bych ještě víc. A pořád jsem toho názoru, že je porozumění velmi důležité a myslím, že to mnoho lidí stále nechápe. A na závěr vám ráda přetlumočím tento citát, který je myslím také velmi pravdivý: „Porozumění bez přízně je nemožné.“

Martin Wagner Převratné změny v našem městě Ve své úvaze se budu zamýšlet nad tím, jaké věci bych chtěl změnit, pokud bych se stal primátorem města Ústí nad Labem. Nebudeme si nalhávat, že žijeme v úžasném prostředí. Každé město má své klady, ale určitě i zápory. Myslím, že první důležitá věc v této pozici je vytvořit si blízký kruh lidí, kteří si rozdělí jednotlivé úkoly a poté každý začne se stabilizací města v jednotlivých oblastech. Je potřeba nahlédnout do starých dokumentů po předešlém vedení města a začít pracovat s přesnými čísly. Ať už se jedná o rozpočet města, o dotacích pro sportovní kluby a zájmové kroužky, ale například i o sociální dávky a snad poslední kolonkou jsou zbytečné výdaje města, které se dají mnohem lépe využít na potřebnějších místech. Jako je například oprava silnic, oprava škol a školek, zvelebování nejen centra města ale i ostatních čtvrtí. Městskou část Předlice bych se pokusil zbavit 29

špatného jména a postupem času z této čtvrti vytvořil místo s dobrým zázemím pro občany. To platí i o čtvrti Mojžíř. Bylo by v mém zájmu, abych udržel část Střekov spojenou s Ústím. V případě rozdělení by to nebylo pro tuto část města jednoduché. Určitě bych měl zájem o vytváření nových pracovních míst pro nezaměstnané. Tím pádem bych více zapojoval osoby bez práce do veřejně-prospěšných prací, jako je úklid města a pomocné práce. Dalším bodem by byla snaha o to, aby se v našem městě neobjevovala korupce, která je v dnešní době velmi obvyklá. Je také potřeba myslet na dopravu, jeden z důležitých bodů je zavedení nového systému v MHD, který se už několik let odkládá. Také nesmíme zapomenout na nedokončený úsek dálnice D8, která se doufejme otevře ještě letos v prosinci a nenastanou žádné další komplikace. Toto jsou tedy hlavní body, které jsou podle mého názoru důležité realizovat a není čas je dále odkládat.

Matyáš Strašík Strašíkovo Ústí Co bych změnil jako primátor? Těžká to otázka. Zvláště, když do této problematiky jako obyčejný student gymnázia úplně nevidím a podotýkám, že kdybych mohl změním téma na: „Co bych se snažil změnit jako primátor,“ protože má řešení současných problémů jsou ve většině případech neslučitelná s praxí, ale i přesto bych je s Vámi rád sdílel. Začal bych čistotou, ve které hlavní město Ústeckého kraje dvakrát nevyniká. Nadměrná špína je, dle mého názoru, přítomna na každém kroku. A to jak ve formě odpadků, tak třeba i ve formě špinavějšího ovzduší. Nejde ani tak o klasické odpadky, jako spíše například o žvýkačky přilepené na chodnících či nedopalky od cigaret. Je sice pravda, že město tento problém řeší, nicméně ne úplně efektivně. Město se totiž zabývá většinou tím, jak řešit pouze důsledek tohoto problému. Jenže onen problém nezpůsobují samy odpadky, ale lidé. Stanovil bych tedy nějaké peněžní sankce a důslednější kontrolu, aby si každý pořádně rozmyslel, kam hodí nedokouřenou cigaretu. S tím souvisí i další velký problém našeho města – nezaměstnanost. Zákeřnost tohoto problému spočívá v tom, že pokud chceme najít jeho řešení, musíme se opět zamyslet nad jednotlivými příčinami jeho vzniku a já tyto příčiny rozdělím do dvou kategorií. Do první kategorie bych zařadil obyvatele, kteří o svou práci přišli nevlastním zaviněním, například ženy po mateřské dovolené, které dřívější zaměstnavatel nechce vzít zpět do práce. Tady se nabízí zařadit tyto obyvatele jako výpomoc do různých sociálních zařízení – škol, školek, domovů pro seniory nebo nemocnic. Zde bude určitě v některých případech nezbytné zařídit nějaký kurz či školení. Do druhé, početnější, kategorie pak patří lidé, kteří nejsou ochotni pracovat nebo nedosahují dostatečného vzdělání. V tomto případě bych uplatnil řešení problému s čistotou, tyto obyvatele bych poslal vykonávat veřejně prospěné práce, a to v co největším počtu. Ale hlavně bych stanovil určitý časový limit pro hledání zaměstnání. Po dobu trvání tohoto limitu by si obyvatelé Ústí mohli práci hledat z pohodlí a pasivně pobíral určitou finanční částku jako doposud. Pokud by však někdo v daném limitu práci nenašel, musel by se dočasně uchýlit k některé výše zmíněné činnosti. Pracoval by tedy za určité finanční ohodnocení v městských službách nebo právě 30

v sociálních zařízeních. Myslím, že by se tím mohlo omezit zneužívaní peněžních příspěvků a nezaměstnaní by tak navíc mohli být prospěšní samotnému městu. Situace je však komplikovaná, neboť práce s lidmi je velice složitá, natož pak s těmi nepřizpůsobivými. A jsem si vědom také toho, že vypomáhání či veřejně prospěšné práce zrovna nepatří z mnoha ohledů mezi atraktivní činnosti. Jednou z hlavních stinných stránek mých způsobů řešení jsou finance – peněžní ohodnocení by patřilo k těm nižším. Což je obrovský důvod, proč tento typ prací nevykonávat. Na druhou stranu bych mohl alespoň některé Ústečany záporně motivovat k tomu, aby si „běžnou“ práci našli co nejrychleji. Nicméně, jako primátor bych se tedy také snažil nalézt dotace podporující právě toto odvětví. Další věc, kterou bych změnil, je přístup města ke kultuře. Máme tady sice nádherný kulturní dům, avšak zorganizovat například školní akci, je konkrétně v kulturním domě poměrně finančně náročné. Kdyby byl pronájem o trochu levnější, myslím, že by školy byly více motivované pořádat zde kulturní akce, a tím pádem by mohlo ústecké centrum kultury ještě více prosperovat. Jako další příklad mohu uvést Hraničář, který byl málem před několika zavřen. Naštěstí po nějaké době se kino, díky Činohernímu divadlu, opět otevřelo… Ale jak mohlo k této situaci dojít? To nevím, ale soudím, že by bylo na místě, kdyby se Hraničáři od města dostalo nějaké té podpory. Je to svým způsobem kulturní památka, vždyť pamatuje ještě doby nacistického Německa. Abych nebyl pořád jen kritický, na závěr bych rád řekl, že Ústí nad Labem je, i přes všechny své neduhy, hezkým místem k žití. A u některých výše zmíněných problémů se, díky bohu, již pracuje na nápravě, což je pozitivní. Zároveň jsem rád, že soutěž Literární Ústí poskytuje studentům a žákům možnost vyjádřit se na toto téma.

♦ III. kategorie - SŠ a vyšší ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Romantika na Větruši (povídka) – 47 příspěvků

1. 2. 3. 4. 5.

Kýčková Karolína

2.C

Gymnázium Jateční

Nečekané štěstí

Braun Robin

2.D

Gymnázium Jateční

Teď jsme na to dva

Bobková Eliška

2.C

Gymnázium Jateční

Babiččino tajemství

Krečová Tereza

V5.A

Gymnázium Jateční

Slzy štěstí & slzy smutku

2.C

Gymnázium Jateční

Mezinárodní romance

Žahourová Kateřina

31

Karolína Kýčková Nečekané štěstí 1870, Ústí nad Labem Kapitola první Ve vzduchu byla cítit pára, na obloze ani mrak. Jen slunce radostně objímalo cestující svými paprsky. Se šplouchnutím a hlasitým zakvílením se objevil šedavý mrak kouře, za kterým se objevil mohutný parník Tipsy. „Zde je ale nádherné počasí, že ano? Zcela se liší od našeho pochmurného londýnského,“ řekla Anna Violettová své přítelkyni a rozhlédla se kolem. „Moc se mi tu líbí už jen na pohled. Nevím, co bych dělala, kdybys mě nevzala s sebou. A Já bych od tebe dostávala pouze ty krásné pohledy plné tvého dobrodružství. Ach, jak bych si zoufala,“ řekla Anna nakonec a sklopila hlavu. „ Ale to je samozřejmostí. Přece bych nemohla nechat svou nejlepší kamarádku, vždyť jsme jako sestry, doma za mořem. Ano, je to tu hezké, to máš pravdu, ale ještě uvidím, jestli se mi tu bude líbit,“opáčila Georgiana Dareová a rozhlédla se napůl rozmrzele a napůl nejistě po okolí. „Jak by se ti zde mohlo nelíbit? Vždyť tě tu čeká tvůj budoucí manžel. Tedy pokud si ho nakonec budeš chtít vzít. Měla bys být šťastná, ba přešťastná! Co se ti nezdá? Že tě Maxmilián nebude chtít?“ zajímala se Anna, které bylo štěstí její přítelkyně nejdražší na světě. „Hmm...kníže Maxmilián. Ne. Nebojím se, že by mě nechtěl. Proč by taky? Jsem přeci hezká a vzdělaná, mám šlechtickou krev, ne? Co ještě by měl chtít?“ řekla Georgiana a podívala se tázavě na Annu. „Ehm. No, víš...já...“ Nevěděla, jestli to má vyslovit. „No? Tak vidíš. Nic nám přeci nebrání ne?“ domýšlivě se usmála Georgiana. „Láska,“ vyřkla Anna najednou. „Láska? Určitě si ho obmotám kolem prstu. To se musí umět, když se chceš vdát, víš? Jsem si jistá, že se do mě Max zamiluje, jen co mě uvidí,“ usmála se se Georgiana naschvál koketně div, že se jí neroztrhla ústa. „Určitě ano,“ šeptla Anna malinko zklamaně. Zezadu k nim přistoupila Georgianina matka a popohnala je kupředu: „No tak, děvčata, musíme vystoupit. Už je tu kočár. Jsem po té dlouhé plavbě unavena.“ Vzali si svá paraplíčka a vějíře a vystoupily z lodi na pevnou českou zem. „Támhle je kočár, pojďme,“ ujala se velení matka. Jak tak seděly v kočáře, už za tu krátkou chvíli šel poznat rozdíl mezi těmi dvěmi. Georgiana si prohlížela své nové rukavičky, rovnala klobouček. Anna se zatím dívala z okna, pozorovala okolí a přemýšlela, jak dobře by tato krajina vypadala v jejím skicáři. „Kéž bych nemusela mít na hlavě ten strašný klobouk,“ myslela si v duchu a pohledem zabíjela ten směsný malý klobouček, zavázaný pod krkem mašlí jako oprátkou. „Ale no, Anno, nevrť se pořád! Víš, že jsem tvému otci slíbila, i když je až ve Francii, že z tebe vychovám na tomto výletě způsobnou mladou dámu,“ řekla rozezleně Georgianina matka Caroline. „Ano, ale...“ chtěla namítnout Anna, ale Caroline jí skočila do řeči, jak to dělávala často.

32

„Ale ty jsi pořád jako dítě. Šití tě nebaví, klobouky nosit nechceš, zpívání ti také moc nejde. Žádný velký talent. A ještě to tvé točení. Vůbec se to nehodí k chování tvého věku. Nejsi žádná selka, aby ses točila jako kolotoč. Toho se musíš vzdát,“ řekla horlivě Caroline, až se musela osvěžit vějířem. Mezitím se před zámkem Větruší nashromáždili lidé k uvítání, v čele s Maxem, jeho matkou Amélií a bratrem Filipem. Kočár zastavil a jako první se zvedla Anna. S otevřením dveří střelila pohledem ke Caroline: „Neměla byste se tak rozrušovat. To Vám škodí, drahá tetičko,“ řekla Anna a vyšla se spokojeným úsměvem na rtech z kočáru. Ten jí však za pár okamžiků zmizel, když po pár krocích zakopla a sletěla dolů, jako pytel brambor, na prašnou zem. „Pane Bože, né. Taková ostuda. Já jsem ale nemehlo,“ kárala se v duchu. Chytila se první ruky, která jí nabízela záchranu. Ta neznámá, cizí ruka ji vytáhla opět na nohy. Teprve poté pohlédla svému zachránci do očí, které ji sledovaly. Měly barvu azurového moře. Kapitola druhá „Moc se omlouváme, pane Maxmiliáne. Tohle je přítelkyně a společnice mojí dcery, Anna. Je to takové nemehlo,“ řekla Georgianina matka. „Ano, to vidím,“ řekl Maxmilián a ušklíbl se na dívku, která se ztratila v jeho očích. Anna se však zpamatovala. Byla si jistá, že to byl výsměšný úšklebek. Zamračila se a odstoupila dozadu. Georgiana se nepatrně proploužila před ni, aby ji Max lépe viděl. „Toto je Georgiana Dareová. Moje dcera, kníže. Moc se na Vás a Váš zámek těšila. Pořád nám o této cestě vyprávěla,“ řekla Caroline. „Opravdu? I já jsem se těšil, až Vás poznám. Doufám, že se Vám u nás bude líbit, mylady.“ Sehnul se, aby jí políbil ruku a přitom dostal okouzlující pohled na její dekolt. Rozhodně by se na jeho manželku hodila. Vysoká, blonďaté vlasy, zelené oči, krásná pleť, svěží vzhled, upravená jak má být. Ale jemu nezáleželo pouze na vzhledu, jak si o něm mnozí mysleli. Říkalo se o něm, že je sukničkář a že zlomil srdce nejedné dívce. Přitom to nebyla pravda. Hledal ve své druhé polovičce především laskavost, štědrost, jemnost, oddanost, pevný charakter a především lásku. Nechtěl si brát někoho pro peníze a nechtěl, aby si pro peníze někdo bral jeho. Nabídl jí rámě a odešli spolu do vnitř zámku. Anně se nikdo nevěnoval, a tak se sklopenou hlavou následovala ostatní, až ji zastavila Maxmiliánova matka Amélie. „Omlouvám se Vám, Anno. Můj syn je někdy jako neotesaný hulvát. Ani Vás pořádně nepřivítal. Tak to udělám za něj. Moc mě těší, že jste přijela. Těšila jsem se, až Vás konečně poznám. Opravdu jste velmi podobná své drahé matce. Byly jsme velmi dobré přítelkyně. Chybí mi,“ řekla Anně a smutně se usmála. „Ano, já vím. I mně velmi chybí. Jsem ráda, že konečně poznávám její nejlepší přítelkyni,“ usmála se vděčně a vstoupila s ní do zámku. Anna nevěděla, kam s očima. Tak krásný interiér zámku ještě neviděla. Obrovské prostory plné koberců, obrazů, nádherného nábytku. Bralo to dech. „Pojďte, ukážu Vám váš pokoj, drahá. Doufám, že se Vám bude líbit,“ usmála se srdečně na Annu a vedla ji po dřevěných obrovských schodech až do jejího pokoje. Taková nádhera. Tolik krásných obrazů na zdech. Moc se jí líbily. A ten výhled z okna byl přímo okouzlující. Něco ji zaujalo. „Není zrovna tento výhled námětem většiny těchto obrazů?“ zeptala se Anna. Amélie se usmála a řekla: „Oh, ano. Líbí se Vám, že? Ty malovala Vaše maminka, Anno. Toto byl její pokoj.“ 33

Anně se zalili oči slzami. Odvrátila se stranou, aby ji Amélie neviděla uplakanou. Nechtěla vypadat jako ufňukaná slabá dívka. „Doufám, že víte, že mi můžete říct a svěřit se mi se vším, když budete chtít. Kdykoli za mnou přijďte,“ řekla jí, „no, já už Vás tu nechám. Ciťte se tu jako doma.“ řekla ještě a byla na odchodu. „Děkuji Vám. Jste velice hodná. Moc si toho vážím,“ řekla Anna. Amélie se jen usmála a odešla z pokoje. Anna se vzpamatovala a začala vybalovat. Podívala se z okna a něco ji napadlo. Rychle vytáhla odpolední oděv, popadla šátek a vyšla z pokoje. Na schodech narazila na svou služku. „Pane Bože, slečno Anno, kam se tak ženete? Co máte za lubem? Prosím, chci to vědět také,“ řekla. „Bety, nebuď tak zvědavá, budeš brzy stará. Prosím vyřiď všem, kdyby mě hledali, že jsem se šla projít do zahrady,“ řekla jen a rychle vyběhla ven. „Zase ty její vrtochy,“ zakroutila hlavou Bety a šla uklidit pokoj. Anna se procházela v zahradách a říkala si, jak je tu krásně. Všude zeleň, samé růžové růže (její nejoblíbenější) a tak krásné počasí. Už dlouho si takhle neužila vycházku. Prošla pár zelenými uličkami a spatřila malý rybníček. Na hladině pluly kačeny a všude okolo poletovali divutvorní motýli, vážky a další stvoření radující se z dnešního slunečného dne. Anně bylo tak krásně, že si nemohla pomoci. Prostě to udělala opět. Rozpřáhla ruce a zatočila se. Cítila se tak svobodná a volná, vlasy jí poletovaly ve větru. Začala se točit z místa, udělala krok dozadu, byla přímo ma okraji rybníka, když jí najednou sklouzla noha a už kolem sebe necítila svěží vánek, nýbrž ledovou vodu. „Pane Bože, proč mně se stane vždy něco takového! Tohle by se Caroline určitě nelíbilo,“ kárala se výsměšně Anna a pokusila se vstát, když tu najednou k ní někdo natáhl ruku. „Opět je tu ta cizí záchranná ruka,“ pomyslela si. Věděla komu patří, ale nechtěla vzhlédnout. „Ano, to by se jí určitě nelíbilo,“ těžce zadržoval smích Maxmilián. „Chyťte se mě. Vytáhnu Vás,“ čekal, až ho chytí za ruku. Ta malá, drobná dívčina se však rozhodla pomoci si sama. „Nepotřebuji Vaši pomoc. Zvládnu to zcela sama,“ řekla nazlobeně Anna a vyškrábala se na nohy. Už stála, ale jen co udělala krok, opět jí podklouzly nohy a už padala do vody, když ji najednou objaly silné paže. Maxmilián ji chytil do náruče, ještě než ji vytáhl na nohy, se jí podíval do očí. Chtěl vědět, jakou mají barvu. Krásnou modrošedou. Až teď si všiml, že Anna není o nic ošklivější než Georgiana. Krásné hnědé vlnité vlasy jí teď spadaly do obličeje, který se právě červenal a její ústa... Maxmiliána vytrhl ze zasnění až Annin hlas. „Postavte mě dolů!“ vykřikla rozzlobeně. „Neprosila jsem se Vás o pomoc. Zvládla bych to sama,“ dodala a vyšla na cestu. „Tím si nejsem tak jistý. Kolikrát jste tam spadla, co? No...nemáte zač,“ opáčil Max a také vstoupil na cestičku. „No dovolte. Jen jednou, abyste věděl,“ zalhala Anna. Max se na ni nevěřícně podíval a přimhouřil oči, až se zachvěla. „No dobře, tak dvakrát. Nikdo se Vás však o pomoc neprosil! Takže přístě si mě s tím svým výsměšným pohledem nevšímejte!“ vyhrkla Anna prudce, až jí obličej pohltila rudá červeň. Maxmilián ji přejel pohledem. Oblečení se jí lepilo těsně na tělo, až kopírovalo její pravé křivky. Poté se k ní naklonil, až se jejich tváře téměř dotýkaly a zašeptal jí do ucha: „Dupněte si. Bude to vypadat efektivněji,“ ustoupil s pohledem do jejích očí stranou. Zatímco v jeho očích se zračil výsměch, její byly plny vzteku a rozhořčení. „Vy, pane, jste hulvát a vůbec ne gentleman,“ vytkla mu ještě do tváře, otočila se na patě a rychle odkráčela zpět k zámku. V dálce jen slyšela Maxův hlasitý smích. 34

„Nabubřelý, namyšlený, arogantní, hulvátský ničema!“ říkala si pro sebe cestou do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře a na chvíli se o ně opřela. Musela se uklidnit a začít opět racionálně uvažovat. Zavrtěla hlavou, jako by chtěla něco ze sebe setřást a začala se převlékat do večerních šatů k večeři. Upravila se a vyšla ladně po schodech do salonu. Právě se objevila i Georgiana. Anna byla u stolu první a čekala, že jí Max odsune židli, aby si mohla sednout. Ale ten jen stál a čekal až ke stolu na své místo dorazí Georgiana, aby mohl odsunout židli jí. „Děkuji Vám, pane,“ sedla si Georgiana a podívala se na Maxe zpod dlouhých řas. Max se usmál a sedl si na své místo, v čele stolu. Anna ještě pořád stála jako paralyzovaná. Maxmilián se na ní překvapeně podíval. „Vy chcete celý večer stát?“ zeptal se a pozdvihl obočí. „Myslel jsem, že budete vyčerpána po tom nepředvídatelném vykoupání v našem rybníku,“ řekl naschvál nahlas. „Proč ze mě dělá neustále hlupáka a nešiku? Ještě to teď všichni vědí. Ach, bože!“ zoufala si v duchu Anna. Sklopila zrak a sedla si, jako by nic neslyšela. „Ó můj bože, Anno, jste v pořádku? Doufám, že jste se nenachladila. Je to tu velice zrádné,“ ozvala se starostlivá Amélie a pohlédla něžně na Annu. „Nic se mi nestalo, jsem v pořádku, děkuji. Jen jsem uklouzla,“ řekla rozpačitě. Ze strany Caroline zaslechla jaké si nesouhlasné mumlání, ale raději tomu nevěnovala větší pozornost. „Ach ano, už se to tu stalo vícekrát. No teď bychom mohli začít s tím jídlem, co říkáte, děti?“ navrhla s úsměvem Amélie a vyhlížela služebné. O pár vteřin později se začala večeře roznášet. Všichni jedli mlčky, až jako první promluvila Georgiana. „Představ si, Anno, že zítra se tu koná u Ulrichů menší ples. Budou tam všichni z vyšší společnosti. Doufám, že půjdeš také. Mohla by ses tam setkat s nějakým gentlemanem,“ mrkla na Annu. „No, já...“ nevěděla, co má teď odpovědět. „Neboj se. Je jedno, co budeš mít na sobě. Když tak ti něco půjčím, jestli chceš,“ usmála se na Annu a dál se věnovala mátové zmrzlině. Anna sklopila hlavu nad talíř, ale nejedla. Ve tváři se jí zračil zklamaný výraz. Proč to vyslovila před ostatními? Anna si nikdy nepotrpěla na přeplácané oděvy a nikdy se s tím netrápila. Ale z Georgianiných úst to znělo lítostně, skoro až pohrdavě, i když to myslela dobře. Tím si byla Anna jistá. Maxmilián si všiml Annina výrazu a zvláštně se na ni ušklíbl. Toho si však zase všimla ona a střelila po něm zamračeným pohledem. „Neměla byste se tolik mračit. Tím moc gentlemanů neulovíte,“ šeptl jí Max a výsměsně se usmál. Kapitola třetí „Hloupý ples! Hloupý Maxmilián! Hloupá Větruše! Neměla jsem sem jezdit. Co si o sobě vůbec myslí?“ přecházela Anna po pokoji naštvaně a přemýšlela o plese. Má tam jít? Nemá tam jít? Nechtěla, aby si zní Maxmilián neustále dělal posměšky, ale také nechtěla nechat jít Georgianu samotnou. Byla tu přece hlavně pro ni. Nezáleželo na tom, jestli se Max líbí jí, ale jestli se líbí Georgianě a na tom záleželo. Vzchopila se tedy. Převlékla se do ranních šatů a sešla po schodišti do ranního salonku. Narazila při tom do Maxe. „Ale, dobré ráno!“ pozdravil, aniž by se na ni podíval.

35

„Drzoun,“ pomyslela si. „Když se tak může chovat on, tak proč ne já?“ řekla si v duchu a pozdravila ho také, aniž by na něj pohlédla: „Dobré,“ řekla jen a chtěla pokračovat v chůzi. Max se však zastavil, pro sebe se ušklíbl a otočil se Annu. „Hmm,“ podíval se na ni šibalsky, „ už máte plán na ulovení nějakého gentlemana? Ovšem to musí být gentleman,“ řekl naschvál vážně a čekal na její odpověd, pohled upřený na jejím. „Ještě nevím, jestli tam vůbec půjdu. Raději bych si malovala. Máte tu moc kŕasné prostředí,“ řekla a usmála se přehnaně sladce. „V tom případě jděte dozadu do zahrady. Je tam obrovský strom a sad s růžemi. Krásné místo vskutku,“ usmál se na ni a odešel ven. Anna se zamračila, ale připomněla si, proč tu je a vešla do ranního salonku. Dobré jídlo a horký čaj uklidnil její smysly a ona se mohla opět soustředit na něco jiného. Poté šla do svého pokoje, kde se snažila v té mele věcí najít svůj skicář s barvami. Už je konečně našla. Zaradovala se, že je tak pěkný den na malování. Když tu někdo zaklepal a vytrhl Annu z myšlenek. „Vstupte,“ zavolala a zajímalo ji, kdo za ní přišel. Jak si oddechla, když zjistila, že je to Georgiana. „Tak tady se schováváš! Copak jdeš dělat?“ zeptala se jí Georgiana a rozhlédla se po místnosti. „Myslela jsem, že půjdu malovat. Dnes je krásný den,“ odpověděla Anna a vrátila se k hledání stojánku. „Ne ne ne. Ty se musíš hezky připravit na ten ples. Přece mě nenecháš jít samotnou,“ žadonila Georgiana. „Ale já nevím. Víš, že mě na plesy moc neužije. A stejně tam nikoho neznám,“ řekla rozpačitě a sklonila se zpět pro barvy. „No tak se tam právě s někým seznámíš. Já tě hezky upravím a malinko tě namaluji. Chtělo by to zdravíčko, jsi hrozně bledá. Budeš nejkrásnější v sále. Mnohem krásnější než já. Bude to zábava. Je ti 17 let, měla by ses bavit. Neříkám, že já ve svých 19 bych neměla, ale asi bych měla být rozumnější,“ snažila se ji přesvědčit svým pohledem štěňátka. „No tak dobře, ale nebudeš mě nutit tančit celý večer nebo odejdu,“ řekla a uložila barvy nakonec zpět do kufru. „Skvěle! Tak já se jdu připravit a poté za tebou přijdu,“ řekla a byla na odchodu. Položila ruku na kliku a už byla skoro venku, když k ní najednou Anna přikročila a zezadu ji objala. Otočila se a objala ji také. „Někdy nevím, co bych bez tebe dělala. Jsi jako sestra, kterou jsem nikdy neměla,“ řekla dojemně Anna a pohlédla jí do očí. Tolik se lišily a přitom se měly tak moc rády. Poté, co Georgiana odešla, přišla za Annou Bety, aby jí pomohla s oblékáním. „Paní, vždyť vy jste ani nezačala!“ zhrozila se. „Proč zde sedíte sklesle na posteli a nechystáte se? Přišla jsem Vám pomoct, to jó, jako vždy, ale něčekala jsem, že budete jen sedět na posteli a koukat kamsi z okna, to teda né. Zdá se mi, že se z toho plesu dvakrát neradujete, není-liž pravda?“ štěbetala. „Nějak se mi asi nechtělo, předpokládám. Tobě může být jedno, jestli jen sedím nebo se parádím na ples. I když máš pravdu, Bety, že z něj nejsem nijak nadšená. Vždyť tady nikoho neznám. Georgiana se zná alespoň s Maxovou sestrou a s lidmi ze společnosti ji seznámí, ale co já? Vůbec se mi tam nechce,“ řekla zklamaně Anna a plácla sebou na postel. „Ó, takže teď už je to Max. Žádnej pan Maxmilián nebo jeho knížecí milost? On by Vás mohl představit, no ne? Je to přece chlap,“ řekla Bety a sama se nad svým výrokem zahihňala. 36

„Bety! Nikdy bych toho náfuku neoslavila jako knížecí milost! A nepotřebuju ho, aby mě s někým seznamoval!“ řekla rázně a jedním ladným pohybem vstala z postele. „No dobře, už mlčim. Ale teď už pojďte sem, abych Vás mohla nějak teda ustrojit,“ řekla Bety a s povzdechnutím sáhla pro šaty. „Tak který si dneska vezmete? Ty fialový nebo modrý? Ty modrý by Vám šly líp k očím,“ řekla Bety se šaty v rukou. „Dobře, pomoz mi do nich,“ řekla a navlékla na sebe krásné taftové bledě modré šaty s krajkou. „Ano, máš pravdu. Jsou opravdu úchvatné. Myslíš, že si mám vzít tedy tyto?“ podívala se v zrcadle na Bety. „Určitě, má paní, a Maxmiliánovi se také určitě budou líbit. Nespustí z Vás oči!“ zasmála se Bety. Annin výraz se ihned z líbezného změnil na zamračený a zlostný a začala si sundávat šaty. „Ale, paní, co to děláte?“ polekala se Bety, ale přesto pomohla Anně z šatů. „Nechci si je vzít, aby na mě koukal Maxmilián. Ať si kouká třeba z okna. Vezmu si ty staré žluté,“ řekla rozhněvaně a skoro ze sebe modré šaty servala. Čekala s roztaženýma rukama, až jí je Bety nandá, ale nic se nedělo. Když Anna viděla její zklamaný výraz v zrcadle, jen se na ní zamračila a pokývla. Ta poté jen zamlkle, což je u ní nezvyk, nasadila Anně jiné šaty, upravila jí vlasy do obyčejného drdolu, podala jí vějíř a ustoupila stranou. „Děkuji ti,“ řekla jen Anna a vyšla z pokoje. Sešla schody a dole již všichni čekali až na Georgianu. Ta se vynořila za pár vteřin ze svého pokoje v božských šatech a úžasném účesu. Byla překrásná a zářila jako slunce. Sešla shody a vstoupila mezi ostatní jako bohyně. „No skvěle, to mi ještě chybělo,“ pomyslela si Anna a odstoupila kousek stranou. Maxmilián přikročil k Georgianě a políbil ji malou, jemnou ručku. „Moc Vám to dnes sluší,“ řekl a nastavil jí rámě. „Děkuji. Vám také,“ podívala se něj koketně zpod dlouhých řas a vložila svou ruku na jeho. Prošli spolu, hledíc si do očí, ven ke kočáru. Anny si ani nevšimli. „Ach, tak to vypadá, že jsem zase sama,“ řekla svou myšlenku nevědomě nahlas Anna. Nevěděla, že za ní stojí Amélie. Ta k ní přikročila a položila jí jemně svou ruku na rameno. „Nebojte se, nejste sama. Co kdyby Vám dělal doprovod Filip? Filipe, prosím tě, že budeš dělat společnost naší drahé Anně?“ zavolala na Filipa a pohla hlavou směrem k nim, aby šel za nimi. Filip pomalu přistoupil k Anně a políbil jí něžně drobnou ruku. „Sice nejsem tak oslnivý jako můj starší bratr, ale doufám, že postačím,“ obdařil Annu šviháckým úsměvem. „Jsem si jistá, že ano,“ zasmála se Anna a vložila svou ruku na nabízenou Filipovu. „Hmm, alespoň se o mě dnes nebudou muset ženy prát, když už s jednou překrásnou přijdu,“ mrkl na Annu a koketně se ušklíbl. „Vy jste hrozný,“ smála se Anna od srdce. „Takové věci neříkejte nebo si budu myslet, že jste domýšlivý,“ pokárala ho v mezi pauze smíchu. „Ó, to nesmíme dopustit. Jsem přeci gentleman,“ nasadil zvlášť vážný výraz a uklonil se s rukou ukazující na hlavní dveře: „Račte, paní, náš kočár už čeká,“ řekl galantně a odvedl Annu do kočáru. Ještě za nimi zůstala ozvěna smíchu. A tak spolu v jednom kočáře jela Georgiana s Maxmiliánem, jeho sestrou a Caroline a v druhém jela Anna s Filipem a Amélií. Celou cestu si Anna s Filipem povídali. Filip Annu bavil historka z mládí a Anna se nepřestávala smát. To se určitě nesluší na mladou dámu, ale jí to bylo jedno. Už dlouho se takhle nesmála. „Ještě pořád se cítíte sama, Anno?,“ zeptal se nakonec Filip. 37

„Ne, už ne. Mockrát Vám děkuji, Filipe, že jste mě donutil se zase smát,“ řekla mu. „Od toho přátelé jsou, ne?“ mrkl na ni a usmál se. „Přátelé,“ nechala viset ve vzduchu a usmála se. Tolik se lišil od svého bratra. Stejně však na Maxe nemohla nemyslet. Co asi teď říká v kočáře Georgianě? Cesta netrvala dlouho a za chvíli už stáli před sídlem Ulrichů. Anna se chytila Filipa a vešli do tanečního sálu. Byl ohromný a krásný. A bylo tu také hrozně moc lidí. Jakmile však začala hrát hudba a Anna poznala svůj oblíbený valčík, hned se jí zlepšila nálada. „Smím prosit?“ požádal ji Filip. Než stačila odpovědět, už se ocitla mezi tanečníky a začala se přizpůsobovat hudbě. Byla trochu nervózní. Po pár otočkách se už však nechala unášet rytmem a začala si to užívat naplno. Už pomalu zapomněla, jak ráda měla tanec. V poslední době, co jí zemřela maminka, si moc neužila ničeho. Žila jen se svou babičkou, protože její otec na nějakou dobu odjel do Paříže. Kdyby neměla Georgianu, asi by neměla už vůbec nikoho. Na to teď však nemyslela a jen si užívala života. Když dotancovala, další gentlemani ji požádali o tanec, a tak tančila dál a dál, až si nakonec potřebovala trochu odpočinout. Došla do stinného koutu, kde nikdo nebyl, a stoupla si k otevřenému oknu, aby se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Když její rudá barva z obličeje se změnila v lehce růžovou a zmírnil se jí tep, nabrala Anna nové síly a chtěla vyjít za Amélií, jestli by už mohla odjet zpět. Nemohla ji najít. Zastavila se u menšího odpočívadla a zaslechla hlasy. „Měl jsi jí věnovat více pozornosti. Je to od tebe velice neslušné Maxi. Anna je velmi milá dáma,“ zaslechla hlas Amélie. „Ano, ano, matko, to je,“ to zas byl hlas Maxmiliánův. Srdce jí malinko poskočilo, i když nechápala proč. Nemiluje ho nebo tak něco. „Bež si s ní zatančit. Cožpak se jí vyhýbáš?“ řekla synovi jeho matka prosebně. „No, je tak trochu nemotorná. Co kdyby mi šlapala na nohy?“ odpověděl matce humorně Max. Její odpověď však Anna už neslyšela, protože odešla raději k občerstevení. Už tam nebude ani minutu! „Co si o sobě vlastně myslí, náfuka jeden! Netančila bych s ním ani za milion,“ myslela si naštvaně Anna a snažila se vztek zahnat punčem. „Myslel jsem, že Vás tu neuvidím. Měl jsem za to, že máte raději malování než plesy,“ řekl za jejími zády chladivý hlas. „Zatančete si se mnou,“ řekl jí a natáhl k ní ruku. Přirozeně čekal, že svoji vloží do jeho. To se však zmýlil. Anna se otočila, napřímila se a podívala se mu přímo do očí se sladkým výrazem. „Já jsem zase myslela, že raději tančíte s dámami, které nejsou tak nemotorné,“ řekla mu a když na ni jen němě zíral, dodala ještě: „Co kdybyste si našel nějakou, která Vám určitě nepošlape nohy?“ Podívala se na něj již s kameným výrazem a opustila místnost. Max nemohl uvěřit svým uším. Sakra! Slyšela ho. Kdyby to věděl, nic takového by neřekl. Ale v něčem se mu líbilo, že to udělala. Když se vrátil zpět do reality ze svých myšlenek, už byla Anna pryč. Najmula si drožku a mířila zpět k Větruši. Rychle vylezla z kočáru a s veškerou razancí vyběhla schody. Zavřela za sebou dvěře pokoje a nevěděla, co dřív. Má brečet, má se vztekat, nemá dělat nic? Pocity se v ní bouřily. Nakonec si však jen svlékla oblečení, převlékla se do noční košilky a šla tento divný incident zaspat. Ani ji nezajímalo, že nikoho neinformovala o svém odjezdu. Max ji však odcházet viděl, tak ať to zařídí. Radši se k tomu vracet nechtěla a opět se vztekat tím nesnesitelným mužským. Své sny však na uzdě udržet nedokázala a nezdálo se jí o nikom jiném než o něm.

38

Kapitola čtvrtá Ucítila lehký vánek, slyšela zpívat venku ptáky, jinak nic. Jeden sluneční paprsek pronikl skrz okno do pokoje a pošimral ji na nose. Nevěděla, kolik je hodin. Jestli je ještě ráno nebo poledne. Bylo jí to jedno. Po včerejším podivném dni chtěla jen spát nebo se někde schovat a být sama. Nakonec jí to nedalo a vstala. Pomalu otevřela dveře a když na chodbě nikoho nezahlédla, rychle přešla ke skříni, vytáhla šaty a natáhla si je jen na košilku, vlasy si spletla do jednoduchého copu, vplula do prvních bot, které ji padly do ruky, a vyšla z pokoje. Když zjistila, že tu opravdu nikdo není, nepozorovaně vyklouzla ze zámku. Ani ji nezajímalo, kde jsou ostatní. Rozeběhla se do zahrady, až narazila na stáje. „Hm, tady jsem ještě nebyla. Snad mě tu nikdo neuvidí,“ myslela si a vešla dovnitř. Bylo tu několik stání a mnoho koní a asi dva poníci. Přišla náhodou k jednomu krásnému hnědému koni, který na ni hned kýval. Opatrně k němu natáhla ruku a když věděla, že se s ní seznámil, pohladila ho. „Ty jsi ale krásný. Jak se jmenuješ? Tady stojí Rival. No, Rivale, škoda že u sebe nemám jablíčko nebo cukřík,“ říkala hnědákovi a hladila ho přitom. „Cukříky má obzvlášť rád,“ řekla osoba, která se tu zjevila jako duch. Anna nadskočila leknutím: „Pane Bože, Vy jste mě tak vylekal! To byste neměl dělat, ještě někomu přivodíte smrt. Co tu děláte?“ „No na to bych se mohl zeptat také. Co tu děláte Vy? Tohle jsou mé stáje,“ řekl Maxmilián a ušklíbl se na ni. „No, já jsem se šla jen projít a tady jsem ještě nebyla. Tak...,“ nestihla doříct Anna. „Tak jste si řekla, že to prozkoumáte. Rozumím. Tak brzo jste se šla projít?“ podíval se na ni zkoumavým pohledem plným otázek. „Ehm...brzo? K-kolik je vlastně hodin?“ zeptala se. „Nevíte kolik je hodin? No dobře, je půl sedmé. Trochu brzy na dámu, ne? Nepotřebujete spát do krásy nebo tak něco?“ zasmál se Max. „Víte, já mám ráda rána. A ranní procházky. A když už je žena krásná, proč spát tak dlouho. No ne?“ dělala si legraci. „Máte pravdu. Je krásná,“ řekl a přitom se jí díval přímo do očí, až se jí málem podlomila kolena. Cítila se naprosto bezmocná a slabá. „A také příliš nemotorná ne?“ změnila svůj něžný rozesmátý výraz na naštvaný. Zamračila se mu přímo do obličeje a netrpělivě čekala na jeho odpověd. Maxmilián byl překvapen tou změnou a chvíli stál jak přibitý: „Za to se moc omlouvám. Já jsem nevěděl, že tam stojíte.“ „Takže kdybych tě neslyšela, tak by to bylo v pořádku?“ teď už trochu vykřikla a držela se, aby ho neuhodila. „Ale ne. Tak jsem to nechtěl říci. Moc mě to mrzí, Anno. Neměl jsem říkat takové věci,“ řekl jí s jemným výrazem v očích, že by tomu uvěřil i soudce. „Ne to neměl,“ řekla ještě pořád rázně. „Ano...počkat, Vy jste mi tykala? No teda, to jsem nečekal. V tom případě, mi už můžete říkat Maxmiliáne nebo chcete rovnou přeskočit na Maxe? Hmm, Max by se mi líbil víc, Anno,“ řekl a zahleděl se na ní s úsměvem na tváři. „Drzoune! Ty...Vy jste tak...nejdřív se mi tady omlouváte a teď hned tohle? Vy jeden arogantní, nafoukaný hulváte!“ rozhněvala se Anna ještě víc. Maxmilián si prohlížel její tvář. Jak si sluneční paprsky pohrávaly na její bezchybné broskvové pleti, na které se rýsovaly krásné pihy, ozařovaly modř jejích očí a hněv jí barvil tváře do červena. „Nikdy bych Vám neřík...“ nestihla dokončit větu Anna. Její poslední slovo se ztratilo na Maxových rtech, které splynuly s jejími. Chtěla se bránit, ale bylo to tak opojné, že se 39

nedokázala odtrhnout. Když se nakonec Anna odtrhla vyhrkla polekaně: „Tohle...my...Vy...tohle nesmíme. Není to správné,“ řekla bez dechu a podívala se mu do očí, které spalovala vášeň. „Proč by to nebylo správné?“ řekl a znovu se k ní naklonil. „Já...“ nedořekla. Opět její obavy pohltil svými rty. Tentokrát to bylo silnější, vášnivější. Obejmul její pas a cítil její tělo. Překvapilo ho, že pod šaty nic nemá. A vzrušilo. Cítil, že tentokrát spolupracuje i ona, i když věděl, že to byly její první polibky. Když se odtrhli, ještě si hleděli do očí, opření o sebe čely. Nakonec se vzpamatovala Anna a řekla klidně: „Tohle nemůžeme. Je to špatné.“ Podívala se mu do očí, otočila se a rychle utekla zpět do zámku. „Pane Bože, stůj při mně,“ řekl si nahlas Maxmilián a osedlal si koně. Potřeboval se uklidnit a zároveň vybít. Anna se bez ohlížení rozeběhla zpět k zámku, proběhla dveřmi a zamířila do svého pokoje. Zavřela za sebou těžké dveře a padla na postel. „Co se to právě stalo? Jak se to mohlo stát? Proč?“ tápala a nehnutě ležela na posteli zírající do stopu. Náhle se posadila na kraj postele a její nálada se ze zmatené změnila na rozhněvanou. Vstala a začala chodit po pokoji sem tam: „Vždyť o mě nejevil ani špetku zájmu! Nikdy se na mě upřímně neusmál, neřekl něco milého. Nic. Nechápu to,“ zlobila se a její poslední dobou často zamračené čelo jí vůbec neslušelo. Její nálada se však náhle opět změnila na zmatenou a vylekanou: „Pane Bože, co kdyby se to dozvěděla Georgiana? A co když nás viděla? To bych jí nemohla udělat...,ale já už jsem to udělala. Ó to né, co jsem to za hroznou přítelkyni? Ona je mou nejlepší přítelkyní a já se zachovám tak hanebně! Co jsem to udělala, co on udělal? Nesmí se to dozvědět. Nesmím ji zkazit, nedej Bože, svatbu. Ach Georg...“ nestihla dokončit svou dlouhou samomluvu. Někdo zaklepal na dveře. „Kdo to asi je? Doufám, že to není Maxmil...“ přála si s obavami Anna a šla ke dveřím. Osoba na otevření nečekala a vtrhla do pokoje sama: „Anno! Kde jsi byla? Hledala jsem tě,“ podívala se na ni Georgiana znepokojeně. „Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě a pohladila ji po ruce. „Cože? Ehm...ne. Jsem v pořádku. Jen jsem se byla projít po zahradách,“ usmála se malinko rozpačitě. „Tak dobře. No chtěla jsem ti říci, že na pár dní odjedu. Asi jen na dva dny. Chtěli jsme se jet podívat do hlavního města, Prahy. Není to úžasné? Prý je to krásné město. Chtěla bych, abys jela také, ale Maxmiliánova sestra se tomu nezdá příliš nakloněna a já si ji nechci rozhádat, jede totiž se mnou. Je to skvělá přítelkyně. Samozřejmě ne tak skvělá jako ty, ale je zábavná. Možná se přes ni dostanu blíže k Maxovi. Nevadí ti to?“ zeptala se provinile. Anna si trochu oddechla: „To víš, že mi to nevadí. Jen si to užijte...Počkat, nebude to Maxovi líto, že odjíždíš a nebudete trávit čas spolu?“ Byla zvědavá Anna, co jí Georgiana odpoví. „Proč by mělo? Vždyť sám odjíždí kamsi na dostihy. Jinak bych samozřejmě s takovým nápadem nesouhlasila,“ řekla jí Georgiana. „Odjel?“ podivila se Anna. „Moc mě to mrzí Anno, že tě tu takhle nechávám. I Filip jede s námi. Ale přinesla jsem ti nějaké plátno a barvy, které jsem našla v nedalekém krámku, aby ses zabavila,“ usmála se na Annu a podala jí tašku s věcmi. „To je v pořádku. Stejně se mi moc nikam nechce. Alespoň si to tu pořádně prohlédnu,“ řekla jí s úsměvem a pohladila ji po ruce. „Hmm, já myslela, že jsi dnes byla na prohlídce okolo...“ řekla se zamyšleným pohledem. 40

Annu polilo horko: „No ano, ale ještě jsem ji neprošla celou,“ snažila se nebýt nervózní. „Ach tak. Tak to se běž podívat do růžové zahrady. Je plná růží. Je to Améliina veliká záliba,“ řekla. „Tak to se moc těším. Děkuji ti za barvy a teď už běž. Ať na tebe nečekají,“ strčila ji ke dveřím. „Dobře, dobře. Vždyť už jdu. Brzy se uvidíme. Miluju tě,“ smála se a vyšla z pokoje. „To bylo jen tak tak,“ oddechla si Anna a šla se po chvíli naobědvat. Byla tam jen ona a Amélie. Jí to ale nevadilo, měla ráda klid. „Když Vás ti nezdvořáci nevzali s sebou, tak můžeme společně udělat nějaký program, co Vy na to? Můžeme jít nakupovat, jestli chcete. Nebo někoho navštívit,“ snažila se Amélie laskavě. „Vlastně jsem slyšela, že ráda pěstujete růže. Chtěla bych se podívat do růžové zahrady,“ pohlédla na ni a doufala, že jí to projde. „No ano, má růžová zahrada. Ale jistě. Člověk se tam náramně zregeneruje. To místo dělá zázraky. Jen mi poté řeknětě, má drahá, až budete chtít jít,“ usmála se a pokračovala v jídle. Anna se jen usmála a také pokračovala v jídle. Po obědě chvíli zůstala ve svém pokoji. Převlékla se do letních lehkých odpoledních šatů, sbalila si do košíku malé plátno a barvy a vyšla bez kloboučku ven. Nějakou dobu se jen procházela v trávě. Stébla ji lochtala na dlaně, proklouzávaly mezi prsty, paprsky slunce jí vlasy zbarvovaly do barvy medu a její tvář zdobily malými pihami. Vnímala jen sebe, okolní svět, přírodu kolem sebe a to ticho vyplněné pouze zpěvem ptáků. Sedla si do trávy a vytáhla si své propriety na malování a začala. Snažila se o stejný výjev, který nakreslila před několika lety i její matka na tom stejném místě. Když byla s dílem hotova, pořádně si ho ještě prohlédla. Vypadal moc hezky. „Není špatný,“ řekla si nahlas pro sebe. „Ne, to opravdu není,“ řekl známý hlas za jejími zády. Věděla komu ten hlas patří a podivila se, že ho tu slyší. Otočila se: „Vy jste mě ale vylekal! Takové věci nedělejte,“ zamračila se na něj. „Dobře, budu si to pamatovat do příště,“ smál se Max, „co tu děláte?“ zeptal se, zatímco se Anna zvedla z trávy. „Co tu děláte Vy?“ pohnula k němu hlavou. „Neměl jste být na dostizích?“ optala se zvědavě. „Proč jste se vrátil?“ přemýšlela. „Ano, byl jsem již na cestě, když jsem se zastavil v nedalekém hostinci a rozmyslel si to,“ řekl. „Ale Georgiana odjela s vaší sestrou a bratrem. Teď jsem tu pouze já,“ podívala se na něj. „Tak to bych Vás měl zabavit, že?“ usmál se Max a napřáhl k ní ruku. Podívala se na něj překvapeně. „Nechtěla byste se projet na koni? Vyberu Vám nějakou mírnou klisnu, nebojte,“ řekl přesvědčivě. „Myslela jsem, že se na koni máme projet, ne ploužit. Vypadám na to, že potřebuji mírnou klisnu?“ zeptala se ho a lišácky se zašklebila. „Máte pravdu. Co mě to jen napadlo. Dobrá, běžte se převléct. Já Vám půjdu vybrat koně a sejdeme se u stájí,“ řekl a otočil se do strany. „Už se těším,“ řekla a odběhla se převléci. Moc práce si s tím nedala. Vzala si na sebe svůj starý jezdecký oblek, boty a kloubouk. Vlasy si stáhla do copů a připevnila k hlavě. Trvalo jí to jen pár minut a už se blížila ke stájím. Max jen co slyšel kroky, se otočil. Uplý jezdecký oblek zvýrazňoval její postavu a křivky. I předtím byla krásná pouze v copu a rozevlátých šatech, ale teď vypadala přímo svůdně. „To bylo velmi rychlé,“ podivil se Max a očima nepřestával hltat její křivky. 41

Anna se jen usmála a přešla blíž ke koni: „To je on?“ zeptala se a usmála se na koně. „Bouřkový mrak v celé své kráse. Líbí se Vám?“ zeptal se jí. „Je krásný,“ pohladila koně a zároveň se usmála na Maxe. Ten se na ni díval svým hlubokým pohledem a Anna měla opět pocit, že se někam propadá. Bouřkový mrak pohodil hlavou a Anna se konečně vzpamatovala. „Nic takového se už nesmí stát,“ říkala si a myslela na Maxovy něžné polibky. „Budeme tu stát celý den a nebo se tedy půjdeme projet?“ otázala se poněkud rozechvělým hlasem Anna, otočila se na patě a odešla před stáje i s Bouřkovým mrakem. Maxmilián se musel pro sebe zasmát. „Kolik podob má tahle žena?!“ říkal si pro sebe, vzal svého Rivala a vyšel za ní. „Budu potřebovat pomoci nahoru,“ řekla a čekala až jí nastaví ruku. Jaké bylo její překvapení, když ji Max objal kolem pasu a vyzvedl na koně, jako by nic nevážila. Trochu vyjekla a Max se musel ušklíbnout. Nasedl na svého koně, napřímil se a chytil otěže. „Můžeme?“ usmál se a než stihl pobídnout svého koně, Anna už před ním pomalu klusala vpřed. Max pozvedl obočí, ale neřekl vůbec nic. Chvíli jen tak jeli, užívali si přítomnost toho druhého. Vnímali pohyb na koňském hřbetě, pohyb koňských svalů, drsnost otěží, svěžest vzduchu a tiché zvuky přírody. Nikdo nic neříkal. „Nezazávodíme si?“ pohlédla na Maxe a usmála se soutěživě. „Pokud dokážete snést porážku,“ ušklíbl se, „k tam tomu stromu,“ ukázal na nedaleký rozlehklý strom. Usmála se a pobídla Bouřkového mraka kupředu. Max úplně zapomněl na soutěž a vystartoval později než ona, přesto ji však dohnal. Setkali se pohledy plnými odhodláním a přidali na rychlosti. Už to vypadalo, že ji Max předežene, ale Anna v poslední chvíli přidala a nakonec to dopadlo remízou. Prudce zastavili a Anna promluvila jako první. Popadající dech se otočila na Maxe: „Myslím, že jsem vyhrála. Tak co dostanu za výhru?“ zasmála se. „Kdybychom předstírali, že jste vyhrála, tak co květinu?“ utrhl kousek od sebe luční květinu a podal ji jí. „Děkuji, je krásná,“ řekla upřímně a usmála se na něj, až jí zajiskřilo v očích. „Je skoro tak krásná jako Vy,“ usmál se a pohlédl jí do očí. Anna se začervenala. „Nechte toho,“ řekla a podívala se na výhled, který se jim jevil před očima. „Podívejte se na tu krásu,“ řekla a zavřela na chvíli oči. „Dívám se na ni,“ řekl vážně a koukal přímo na ni. Anna se otočila a propadla opět tomu modrému pohledu. Navzájem se do sebe vpíjeli, až měla pocit, že omdlí. Když se k nim Maxmilián naklonil a chystal se k polibku, náhle zpanikařila a odtáhla se. „Tohle nemůžeme...já...musím už jít,“ řekla rozechvěle a protáhla se kolem něho. Při tom pohybu se jí lehce dotkl a ten jediný dotek stačil k tomu, aby se celá rozechvěla. „Ehm, ano. Měli bychom jít pomalu na večeři,“ řekl Max a pomohl jí do sedla. Než se stačil vzpamatovat a také nasednou, Anna už uháněla zpět ke stájím a než ji Max dohnal, už běžela po svých k zámku a koně nechala uvázaného u stáje. Max za ní nepospíchal. Řádně se o koně postaral a pak se vydal také do svého sídla. Nějak mu vyhládlo. Budou u večeře pouze tři a v domě také... Anna rychle vklouzla do svého pokoje, svlékla ze sebe jezdecký kostým a padla na

postel. „Co se to zase stalo? Vždyť si říkala, že už se to nestane! A proč on to dělá? Vždyť se mu nelíbí nebo snad ano? Ale je dohodnut s Georgianou...proč to musí být tak složité?“ bloudilo jí hlavou. Neměla klid a to, že by teď měla jít na večeři pouze s ním a Amélií, jí

42

moc na klidu nepřidalo. Přece se však oblékla, s pomocí Bety, do večerních šatů. Tentokrát si vzala své nejlepší. Ani nevěděla proč, ale prostě měla pocit, že chce vypadat hodně dobře. Bety jí tentokrát dlouho upravovala vlasy, ale výsledek stál rozhodně za to! „Bety, to je krásné! Nevěděla jsem, že jsi tak zručná, co se účesů týče,“ hleděla se zalíbením na svůj odraz v zrcadle. „Protože jste ode mě nikdy zvlášť nechtěla upravit, víte?“ řekla a podala jí vějíř, „tady máte.“ „Děkuji ti mnohokrát,“ řekla, usmála se a vyšla z pokoje do jídelny. Přede dveřmi už na ni čekali oba dva. Přijala Maxovo rámě a on ji doprovodil ke stolu. Večeře se odehrávala v klidu a tichu. Jen Amélie se párkrát zeptala, jaký měli den a co se Anně líbilo na okolí. „Musíte mi poté připomenout tu růžovou zahradu Anno. Obzvlášt v noci růže úžasně voní,“ řekla. Anna se usmála, ale neřekla nic. „Mohu Vám ji ukázat já, pokud budete chtít Anno,“ řekl Max a podíval se na ni vášnivě. Anna stiskla rty do tenké čarky, aby nepromluvila nahlas. Pokývla: „Děkuji Vám, budu ráda,“ řekla, ale neusmála se. „To je skvělý nápad, Maxi. Tak si to užijte, děti. Já už mám pro dnes dosti. Jdu si lehnout,“ řekla a unaveně se zvedla od stolu. Anna s Maxem se také zvedli a počkali, až Amélie odejde. Poté se posadili a ještě chvíli jen mlčky seděli a sledovali své jídlo na talíři, jako by to bylo něco záhadného. Max se zvedl od stolu a zeptal se Anny: „Nezatančíte si se mnou?“ A podal jí ruku. „Teď a tady? Bez hudby?“ podivila se. „Ano, pojďte,“ čekal. Nakonec mu svou ruku podala a přešli do salonku. „Takže, jaký je váš nejoblíbenější valčík?“ zeptal se. „Asi poslední valčík od Shostakoviče,“ řekla a vypadala zmateně. „Dobře, tak si představujte tu melodii, jako by hrála právě zde,“ řekl a zaujmul s ní postavení. „To je směsné,“ zasmála se nevěřícně. „Ne, opravdu, zkuste to,“ řekl a zasmál se. „Tak dobře,“ řekla ale moc tomu nevěřila. „Raz, dva, tři, raz, dva, tři,“ Max začal počítat a po chvíli se opravdu začali pohybovat jako na plese. Opravdu to funfovalo a Anna se po pár zvedených otočkách do tance dala vášnivěji. Ani si neuvědomila, až do této chvíle, jak je tanec intimní a důvěrný. Celou dobu si hleděli do očí, až když měla Anna pocit, že už je to příliš intimní, zastavila a odtáhla se. Maxmilián na ni koukal tak vášnivě, až ji to skoro bolelo. „Dobrou noc,“ řekla jen rychle a velmi rozpačitě a utekla z místnosti ke svému pokoji. Maxmilián zůstal stát uprostřed salonu jako přikovaný. Rychle se však vzpamatoval a běžel za Annou. Vyběhl schody a zachytil ji ještě před tím, než vešla do pokoje. Zůstala strnule stát zády k němu opřená o dveře předkem. Maxmilián stál přímo za ní. Cítila, jak z něj sálá teplo a cítila jeho pohled upřený na ní. Otočila se a přitiskla mu ruce na hruď. „Ne,“ řekla a snažila se ho odtlačit. „Proč ne?“ zašeptal jí horkým dechem do ucha. Už jen kvůli tomu málem omdlela. „Není to správné,“ řekla a sklonila hlavu. Slzy měla na krajíčku. Maxmilián ji vzal jemně za bradu a zvedl ji, aby se na něj podívala. „Mně to přijde velice správé,“ řekl a políbil ji na její zkřehlá, roztřesená ústa. Ten polibek byl dlouhý a vášnivý. „Ale co Georgiana?“ zeptala se ho zadýchaně a v očích se jí zračila vina. „Já chci pouze a jenom tebe,“ řekl a podíval se jí zblízka do očí, „a ty mě chceš taky. Víš to,“ to poslední slovo jí svůdně zašeptal do ucha a Anna byla už zcela ztracená. 43

„Ano, chci tě, Maxmiliáne,“ řekla toužebně a vtiskla mu sama polibek. Max ji vzal do náruče a zatímco ji nesl, ji nepřestával zasypávat polibky. Anna si ani nevšimla, že se ocitli venku. „Kde to jsme?“ polekala se a rozhlédla se kolem sebe. Nic moc však neviděla. Byla už skoro tmavá noc. „V růžové zahradě,“ pošeltal jí, „myslel jsem, že by to poprvé mělo být výjimečné pro tak výjimečnou ženu jako jsi ty,“ řekl vzal její obličej do dlaní. Anna byla dojatá. Bylo to nádherné. Lepší než si kdy dokázala představit, že to bude. „Ach Maxi! To je nádhera,“ řekla mu přímo do obličeje a políbila ho. Zatímco jeho ústa zaměstnávaly ty její, jeho ruce zaměstnávaly knoflíčky a sněrovačky. Když už poslední kousek jejího oblečení spadl na zem, Maxmilián se musel podívat na ni v celé její kráse, jak ji Bůh stvořil. Jak byla nádherná se splývajícími vlasy po jejích nahých zádech a ňadrech. Opatrně ji položil na přikrývku kterou vzal sebou. Kromě lístků růží a Maxmiliánova pohledu ji už nic nekrylo. Kapitola pátá Anna se pomalu probouzela. Nic neslyšela kromě svého dechu. Rukou zatápala po posteli, jemné povlečení hladilo její kůži, až se zastavila na nečem teplém a tvrdém. Otevřela polekaně oči a rychle se posadila na posteli. Posteli? Kde se tu vzala? A nebyla to její postel...ani ložnice. Ani ruka, kterou měla obtočenou kolem pasu. Pomalu otočila hlavu, aby spatřila to, co rozhodně vidět nechtěla. Maxmilián vedle ní pokojně oddechoval ze spánku. Anna nedokázala nejdříve nic říct. Její mysl zachvátila panika. Tak to opravdu udělala. Pane Bože! Začala mluvit nahlas a výčitky se jí samy hrnuly z úst. „Co jsem to udělala? To je to nejhorší, co jsem kdy udělala. Sakra, sakra, sakra! Za tohle půjdu určitě do pekla,“ zoufala a zakryla si obličej dlaněmi. „V tom případě tam budeme spolu,“ řekl Max, posadil se a odtáhl Anniny ruce z jejího obličeje a vložil jej do svých. „Jak by člověk tak nevinný, čistý, krásný, bystrý a dobrý jako ty mohl jít do pekla?“ promlouval do jejích očí. Než Anna stihla odpovědět na jeho velmi něžnou otázku, předběhl ji někdo jiný. Byl to hlas z chodby. „Anno? Anno, kde jsi?“ volala Georgiana a hledala Annu. „Pane Bože, Georgiana! Přijela dnes! Co když se to dozví? Musím jít,“ řekla roztěkaně, vstala a rychle si přetáhla přes hlavu svou košilku alespoň. Max se na ni díval z postele a smál se. „Jak jsem se sem vlastně dostala?“ prohodila ve spěchu zmateně Anna. „Usla jsi potom...ehm....tak jsem tě odnesl do své ložnice,“ řekl a sledoval ji. „Doufám, že nás nikdo neviděl,“ řekla nervózně a otevřela dveře. „Neboj se,“ řekl vážně. „Tak se tedy uvidíme později,“ řekla a opustila jaho ložnici s pohledem na něj. Anna se vydala po chodbě a snažila se chodit po špičkách, aby ji Georgiana neslyšela a ona mohla proklouznout do svého pokoje. Když už byla skoro tam, vběhla jí Georgiana přímo do cesty. „Á tady jsi. Hledám tě tu všude. Musím ti vše povědět. Ale...co tu děláš? Na chodbě jenom v košilce,“ zmateně si ji prohlédla od hlavy až k patě. Co teď? Anna měla pocit, že se jí zastavilo srdce. „Rychle něco vymysli,“ řekla si pro sebe. „Víš, já jsem slyšela nějaké zvuky a vylekala jsem se. Chtěla jsem vědět, jestli se něco neděje, tak jsem vyšla na chodbu pouze takhle,“ řekla a doufala, že jí to uvěří. Vypadla zprvu nevěřícně, ale pak se usmála a vzala Annu za ruku: „Tak pojď k sobě. Musím ti toho 44

tolik říci,“ řekla nadšeně a táhla ji do jejího pokoje. Anna teď neměla nejmenší chuť si povídat. Ještě se ani nevzpamatovala ze včerejší noci, ale věděla, že kdyby odmítla, tak by to Georgianě přišlo podezřelé a začal by se starat a to rozhodně Anna nechtěla. Když se usadily, Georgiana začala vyprávět. Mezitím, co se Anna oblékala, živě vyprávěla zážitky z hlavního města. O lidech, které tam poznala, co si nakoupila, jaké akce navštívila. „A abych řekla pravdu, tak jsem se tam zvlášť sblížila s jedním mužem. Ale je odsud,“ řekla a když viděla, jak strašně na ni Anna kouká ještě něco dodala, „je to Filip. Jak ten umí dobře líbat,“ usmála se koketně. „Ale Georgiano! To nemůžeš myslet vážně. Ty se líbáš s jiným mužem a přitom čekáš na Maxe,“ řekla rozhořčeně Anna. „Ale Max se mi přeci ještě nevyznal, ne? Tak proč bych si zatím nemohla užít, hm?“ zasmála se. Poté se zvedla a odešla z pokoje s tím, že jde za Maxem. Anna si povzdechla. Od té doby co přijela Georgiana se Anna s Maxem neviděla. Kromě normálních zdvořilostí a pár pošeptání u jídla spolu vůbec nebyli. Celou dobu se věnoval Georgianě. Jezdili spolu na koních, chodili na pikniky, na různé akce a Anna byla “páté kolo u vozu“. Byla pořád sama a tak to využila na kreslení. Namalovala další skvělé obrazy. Sbírala květiny a různé plody, které rostly v zahradě a dokonce si sama zajezdila na koni. Cítila se tu svobodná ale zároveň velmi svázaná a teď také nešťastná. Po pár dnech ji však Max překvapil, když za ní přišel po obědě. Chtěla se mu vyhnout, protože na něj byla naštvaná, ale chytil ji za ruku a obrátil tváří k sobě. „Nech mě jít. Georgiana by na tebe mohla čekat,“ řekla odměřeně Maxovi do tváře. „Anno, no tak. Moc se ti omlouvám, ale moje matka chtěla, abych se jí teď nějakou dobu věnoval, když byla pryč. Aby to nevypadalo, že se o ní nezajímám,“ řekl jí provinile. „A zajímáš?“ zeptala se. „Ty víš, že mě zajímáš jen ty,“ pohladil ji na tvář. „Sejdeme se venku v naší růžové zahradě,“ zašeptal jí do ucha a odešel. Anna chvíli váhala, ale nakonec se rozhodla, že půjde. Musí vědět, co jí chce Max říci. Přehodila přes sebe dlouhý plášť s kapucí a vyšla do tmy. Mezitím Max již vyčkával na domluveném místě. Byl nervózní. Jak ji má jenom říci, že miluje právě ji a že chce jenom ji. Přecházel sem a tam, když tu zaslechl kroky. Zastavil se a čekal, až spatří tu krásnou tvář. Jak byl nemile překvapen, když uviděl místo Anny Georgianu. „Co tu děláte?“ řekl a couvl o krok zpět. Místo toho aby něco řekla, přišla až k němu a z nenadání mu vtiskla polibek. Max na místě stuhl a nemohl se pohnout. Polibek byl krátký a vůbec ne takový, jaký prožil několikrát s Annou. Georgiana se odtrhla a podívala se na Maxe s provinilýma očima. „Nic tam není, že ne? Nic necítíte...“ řekla a dychtivě čekala na odpověď nespouštějíc z něj oči. „Georgiano...já nevím, co říci,“ řekl zakoktaně a vytřeštil na ni oči. „Ale no tak. Řekněte pravdu. Nemusíte nic předstírat,“ řekla a chytila ho za ruce. „Ne. Nic,“ řekl a sklopil hlavu, taže mu nebylo vidět do očí. „Uf, to jsem si oddechla,“ řekla radostně Georgiana a zasmála se. Max zvedl hlavu a překvapeně se na ni podíval. „C-cože? Co tím myslíte?“ zeptal se poněkud vyvedený z míry. „Víte, abych byla upřímná, chovám city k jinému muži a on ke mně. Ale cítila jsem se strašně provinile, tak jsem musela jít za vámi a říci Vám to. A teď když vím, že ke mně nic necítíte, tak se mi velmi ulevilo,“ řekla s úsměvem. 45

„K jakému muži, smím-li se zeptat?“ hlavou mu probíhalo nejméně stovka myšlenek. „K...ehm Vašemu bratrovi Filipovi. Byli jsme společně v té Praze a myslím, že jsme si padli do oka, takzvaně řečeno,“ zasmála se koketně. „Filipovi? To bych vůbec neodhadl. No když jste se mi svěřila s Vaším tajemstvím, také Vám něco musím říct, Georgiano. Já také chovám city k jisté dívce. Těžko se mi to říká, ale je to...“ odmlčel se. „Anna?“ dopověděla za něj, jako by to věděla léta. „An..jak to víte?“ uvědomil si uprostřed slova. „Nemusíte mi nic říkat. Viděla jsem, jak se vy dva na sebe díváte,“ řekla a usmála se. „To jsme ale ve zvláštní situaci, viďte?“ zasmál se. „To ano,“ smála se. „Co kdybychom si šli tady sednout a Vy mi povíte, jak se to všechno stalo,“ navrhla. „Ano. To bych asi měl,“ řekl a odvedl ji do zahrady. „Jen doufám, že tu nikdo není a neslyšel nás,“ šeptal Max. „Když jsem sem šla nikoho jsem neviděla, nebojte,“ řekla a usadila se do měkkého křesílka, které tam bylo ladabyle umístěno. Někdo tu však přeci jenom byl a viděl je spolu. Anna. Vydala se potichu ze svého pokoje a proklouzla ven. Dala pozor, aby ji nikdo neviděl a neslyšel. Když byla před růžovou zahradou, bylo už něco pár minut po čase, kdy se tu měli sejít. Doufala, že tu Max ještě bude. Chvíli tam stála a když uslyšela kroky, schovala se za keř. Koukala se ze strany, aby se kdyžtak mohla schovat a utéct, kdyby to byl někdo jiný. Když však viděla, že to Max je, vykročila, ale hned se opět stáhla, když uviděla druhou osobu, která k němu přiskočila. Byla to žena. „Georgiana? Co tady dělá?“ říkala si a sledovala je bez dechu. Snažila se zachytit jejich rozhovor, ale neslyšela moc dobře, co se tam děje. Dostatečně jí však stačilo to, že se náhle políbili. Anně bylo jako ve špatném snu. Noční můře. „To snad ne. To nemůže být pravda! Proč mi to udělal,“ říkala si a nemohla uvěřit, co právě viděla na vlastní oči. Začala se jí motat hlava, otočila se a rozhovor mezi těmi dvěma zrádci už nevnímala. Ruce se jí třásly, bylo jí špatně a nemohla dýchat. Chytila se za srdce, jako by jí ho někdo prohnal kulkou. Taky se tak cítila. A jak to bolelo! Musela odtud pryč! Vzpamatovala se a potichu odkráčela pryč. Když už byla z doslechu, rozeběhla se do svého pokoje. Otevřela prudce dveře a vrhla se k truhlici. Všechno, co měla po pokoji vyndané, naházela do truhlice. Šaty, které měla pověšené v komodě, vyházela jako smyslů zbavená a nacpala je do truhlice také. Otevřely se dveře a dovnitř vběhla komorná Bety. „Pane Bože, paní, co to děláte?“ dívala se na to divadlo vyděšeně. „Sbal se ,Bety, ještě dnes odjedeme,“ řekla Anna rázně a napasovala do truhlice poslední šaty. „Ale kam? A proč vůbec?“ zmateně těkala po pokoji a nevěděla, co dělat. „Kam? No přeci domů. Do Londýna!“ křikla po ní Anna, jako by to byla jasná věc. „Do Londýna? Ale proč, paní Anno?“ klesla na kraj postele a snažila se ji pochopit, ale něco jí unikalo. „Už nechci být v tomto zámku, v tomto kraji s těmito lidmi. Chci jet domů,“ zavzdychala Anna a klesla na postel vedle Bety. „Těma lidma myslíte Maxmiliána?“ ušklíbla se jako bystrá liška. „Jak to víš?“ vytřeštila na ni oči a neklidně si poposedla. „Nebylo to tak těžký uhodnout, jak se to mezi váma dvěma má. Nejdřív jsem myslela, že ho nesnášíte, ale zřejmě se to změnilo, že jo?“ podíval se na Annu soucitně. „Ach ano. Bety ani nevíš jak moc,“ povzdechla si Anna. 46

„Ale proč teda utíkáte? Udělal Vám něco?“ zeptala se a sklonila se k Anně. Anna nic neodpověděla. Zvedla hlavu a zavzlykala, oči přeplněné slzami. „Ach, Anno!“ vzdychla a popadla Annu do náruče. Ta se hned rozplakala. „Dobrá, tak co kdyby jsme se vydali na cestu a Vy mi řeknete, co se všechno stalo, hm?“ řekla a pohladila ji po rameni. „Ano, ano. Musím se vzpamatovat. Ale teď mi došlo...domů jet nemůžeme. Babička by asi neměla pochopení pro mé vrtochy,“ řekla ještě plačtivým hlasem. „Oh, to je fakt. Ale řekla Vám, že tady máte vydržet jeden měsíc a potom můžete jet domů. A pokud vim, tak máte příbuzný na Slovensku. Tak co kdybychom jeli tam a počkali ty necelý dva tejdny a pak můžeme jet domů,“ navrhla Bety optimisticky. „Teta a strýček ze Slovenska. To je skvělý nápad. Snad nás přijmou i bez nějakého upozornění na naší návštěvu,“ přemýšlela Anna. „Už je skoro ráno, nechcete se ještě vyspat, předtím než pojedeme?“ podívala se na ni starostlivě. „Stejně už bych neusla ,Bety. Chci vyjet, co nejdříve. Sbal se a sejdeme se tu za hodinu. Musím ještě něco vyřídit,“ řekla a vstala z postele. Bety přikývla a odešla do svého pokoje pro věci. Anna dobalila všechny své barvy a maličkosti do druhého maličkého zavazadla, oblékla si šaty na cestu, tentokrát i s kloboukem, který měl i závoj, což se teď velmi hodilo. Ještě jedna věc jí zbývala udělat. Napsat dopis. Vlastně dva dopisy. Jeden Maxovi a druhý jeho matce. Nejdříve začala s tím pro Amélii. Nemohla teď jít přímo za ní, ale ani nemohla čekat do rána. Psala a četla zároveň: „Drahá Amélie, jistě se budete divit, proč jsem tak náhle odjela bez nějakého vysvětlení či rozloučení. Věřte ale, že už jsem zde nemohla déle zůstat. Nebyla to Vaše vina ani nikoho jiného, pouze moje a budu za ní platit. Nemohu Vám říci, proč. Děkuji Vám, že jste mne tu uvítala jako vlastní a byla ke mně tak milá a laskavá. Nikdy Vám to nezapomenu. Sbohem, Anna.“ Ještě se podepsala a zapečetila vzkaz voskem. Hned se dala do psaní druhého, pro ni velmi těžkého dopisu: „Děkuji Vám mnohokrát, Maxmiliáne, za to představení v růžové zahradě. Bylo velmi poučné. Doufám, že jste teď šťastný. Už mne neuvidíte. Sbohem, Anna.“ Při psaní tohoto srdcervoucího dopisu jí ukáplo pár slz na papír a lehce rozpilo některá slova. Rychle ho zapečetila, oblékla si klobouk a vyšla potichu jako myška i s Bety ze zámku. Nikdo je neslyšel. Všichni tvrdě spali. „Na nádraží,“ řekla Bety drožkáři, zatímco se Anna naposled podívala na ten zámek, místo, které ji udělalo tolik šťastnou, jako nešťastnou.

Kapitola šestá Netrvalo to dlouho a byli na nádraží. Anna opět cítila vůni páry. Tentokrát se jí však hnusila. Vystoupily z drožky, vzaly si svá zavazadla a šly si koupit lístky. „Prosím, dvakrát na nejbližší vlak do Slovenska,“ řekla Anna a doufala, že vůbec nějaký pojede. Nebylo to zrovna blízko. Štěstí se na ni alespoň v tomto usmálo. „Nejbližší vlak jede za čtvrt hodiny, madam,“ řekla prodavačka a podala Anně lístky. „Ještě chvíli a už zde nebudu. Bude to za mnou,“ říkala si vduchu Anna nadějně. „Netvařte se tak zasmušile, paní. Myslete na to, že už za pár dní budem doma a budete zase šťastná. Vim to,“ snažila se jí zvedmout náladu Bety. 47

„Chtěla bych tomu věřit, Bety,“ povzdychla si. „Tak tomu prostě věřte,“ řekla Bety. Anna nic neřekla. Jen se smutně usmála. Zvedl se vítr a symbolické hučení oznamovalo, že vlak je tu. Nastoupily a usadily se na svá místa. Za pár okamžiků se začaly pohybovat a jely pryč z tohoto nešťastného města. Cesta měla trvat celý den, ale o zábavu bylo postaráno, protože Bety, jak měla ve zvyku, nezavřela pusu. Naštěstí vedle nich nikdo nebyl, tak mohla Bety mluvit otevřeně. „Kdy jste mi, paní Anno, se chystala říct, že čekáte s tim neřádem dítě?“ zeptala se Bety z čistajasna. Anna, která byla celou dobu opřená o opěradlo a koukala se z okna, sebou trhla. „J-jak tohle víš, Bety?“ řekla. Měla pocit, že omdlí. „Kdo Vám vyměňuje každý ráno nočník a přináší nový utěrky?“ vrhla po ní tázavý pohled. „Ach, Bety. Nesmíš to nikomu říct! Moje babička by mě asi už nikdy nechtěla vidět,“ zoufala si Anna. „Ale stejně jí to budete muset říct. Dřív nebo pozdějc to na Vás bude vidět. Ale nebojte, mlčim jak hrob,“ zavázala se Bety. „To je pravda. Nakonec jí to budu muset říct. Co si počnu,“ zavzlykala. „Jak znám Vaší babičku, tak Vám najde ženicha dřív, než to na Vás bude vidět,“ zasmála se Bety. „Ach, Bože,“ sklopila beznadějně Anna hlavu do dlaní. „Měla byste si odpočnout, Anno. Přece nechcete přijet ubrečená, aby se Vaś vyptávali na všechno možný,“ připomněla jí Bety a snažila se ji utěšit. „Máš pravdu, Bety. Vzbuď mě poté, prosím,“ řekla Anna a zavřela neklidně oči. Mezitím na Větruši začínalo ráno a Max se probouzel. „Jaké krásné ráno,“ řekl si. „Konečně už je všechno vyřešeno, tak mohu klidně být s Annou. Rodičům to určitě vadit nebude. Filip jako můj bratr má také dobré postavení a co se týče Anny, tak moje máti stejně má raději ji než Georgianu,“ říkal si pro sebe. Protáhl se a konečně vstal. Bylo už jedenáct hodin dopoledne, což pro něj nebylo zvykem, spát tak dlouho. Teď si však uvědomil. Anna! Včera za ním nepřišla. Proč? Poškrábal se na hlavě, jakoby se na to snažil přijít, když tu uviděl na podlaze u dveří jakési psaní. Odhrnul peřinu a vstal z postele. Zvedl ho ze země a rozlomil pečeť. „To bude určitě od Anny, proč nemohla přijít včera,“ říkal si usmál se nad tím, co mu asi píše. Úsměv mu však hned zmizel z tváře, hned jak začal číst první slova. Když dopis dočetl, nevěděl, co dělat. Všechno se v něm mísilo zároveň. Vztek, smutek, panika, chaos, láska, nenávist. „Sakra! Ona nás viděla. Ale evidentně už neslyšela náš rozhovor. K čertu! Co mám dělat,“ projel si vztekle rukou vlasy. „Maxmiliáne!“ ozval se z chodby velmi naštvaný hlas. „Okamžitě se ukaž, synu,“ volala jeho matka Amélie. I ona dostala dopis a nejdříve si řekla, že o Anně asi musela mít špatné mínění, ale když si to přebrala a vzala v potaz, kdo se tu okolo ní motal nejvíce, došla k tomu, že v tom musí mít prsty její syn. Max se polekal. Rychle na sebe hodil alespoň kalhoty a košili právě v čas, než do pokoje vletěla jeho matka. Z jejích očí čišel vztek a v napřažené ruce držela dopis. „No jen si ho přečti. Že je to tvoje vina? Copak jsem tě špatně vychovala?“ naléhala na něj. Max si od ní vzal kus papíru a přečetl si ho. Nic jí neřekla, myslí si, že je to její vina. „Maminko, musím ti něco říct,“ povzdechl si Max. „No to bych řekla,“ vyhrkla. 48

„Měla by ses na to posadit,“ řekl jí a vzal ji za ruku. Amélie na něj zmateně koukala, ale posadila se. Asi po půlhodině, kdy ji Max všechno vysvětlil a řekl opravdu vše, i to, co neměl, se na něj jeho matka už nedívala naštvaně, ale spíše soucitně. „Ach synu. Jestli je to tak a ona si myslí, že jsi ji zradil, musíš za ní okamžitě jet,“ držela ho za ruku jako opora. „Ale kam?“ beznadějně se na ni podíval. „No, nemyslím si, že by jela zpět do Londýna. Její babička mě zavázala, že zde musí zůstat měsíc, aby poznala trochu společnost. Ale má příbuzné na Slovensku,“ řekla Amélie. „Na slovensku?“ zeptal se Max udiveně. „Ano, je to poněkud zvláštní. Dám ti jejich adresu a jeď. Nečekej, až ti ujede až do Londýna,“ řekla jeho matka a pohladila ho po tváři. „Nebudu. Děkuji ti, maminko,“ řekl, políbil ji na tvář a šel se rychle obléct. Chce stihnout co nejbližší vlak. Na chodbě narazil na Georgianu. „Co se děje? Nikde nemůžu najít Annu ani Bety,“ řekla. „Anna utekla. Nejspíše na Slovensko za příbuznými. Viděla nás totiž včera v růžové zahradě, jak jsme se políbili a myslí si, že jsem to udělal naschvál,“ řekl netrpělivě. „Ó můj Bože, v tom případě je to ale moje vina. To já bych se jí měla jet vyzpovídat,“ zpanikařila. „Neberte si to za vinu, Georgiano. Měl jsem být opatrnější. Jedu za ní. Musím jí vše vysvětlit,“ řekl. „Jeďte a přiveďte mi sestru zpět,“ povzbudila ho na cestu a odešla do salonku za Filipem. Max se rychle oblékl a spěchal ze zámku. „Na nádraží, rychle!“ houkl na drožkáře. Netrvalo dlouho a seděl ve vlaku. Měl pocit, že počítá vteřiny, jak moc byl nervózní. Mezitím byla Anna velmi vřele přivítána u jejích příbuzných. Sice jim neřekla, proč přijela, ale oni žádné vysvětlení ani nechtěli. Cítila se tu dobře. Teta i strýček byli velice laskaví, víc než si zasloužila. Ve vzduchu však viselo něco tajemného. Co se stalo, že je tak náhle navštívila. Nikdo se však neptal. Byl tu klid. Žádné drama. To však netrvalo dlouho. Bylo ráno a Anna pokojně seděla ve svém zapůjčeném pokoji a četla knihu. Slyšela, že venku někdo zazvonil. Moc si toho ale nevšímala. Tu se však otevřeli dveře a přišla k ní tetička, že je dole jakýsi pán a shání ji. Anně se zastavilo srdce. „A představil se?“ zeptala se Anna zadržujíc dech. „Prý se jmenuje Maxmilián. Budeš prý vědět, kdo to je,“ řekla tetička Klára. „Ach ano, vím, kdo to je. Prosím, tetičko, řekni mu, že ho nechci vidět. Jel sem zbytečně. Vyřiď mu to prosím,“ prosila Anna a doufala, že Max odejde. Jak se to dozvěděl? Určitě od Amélie. „Jdeš si tím jistá, zlatíčko? Ten chlapec vypadá dost zoufale,“ řekla soucitně. „Ano jsem. Vím, že jste se mě neptali, proč jsem přijela. To kvůli němu, tetičko. Nechci ho vidět,“ řekla Anna a po tváři jí stekla slza. „Ó dítě! Nebreč přece, chudáčku. Já to vyřídím, dobře? A pak ti udělám čaj. Ten ti udělá dobře,“ usmála se na ní a odešla zpět ke dveřím k tomu nevítanému hostu. „Je mi líto, pane, ale Anna si Vás nepřeje vidět,“ řekla pevně Klára a už chtěla zavřít dveře. „Počkejte, já ji opravdu musím vidět. Prosím,“ žadonil Maxmilián. „Je mi líto...“ nestihla dokončit větu Klára, protože Max na nic nečekal a protáhl se kolem ní dovnitř a utíkal po schodech nahoru, jak nejrychleji uměl. Otevřel jedny dveře a doufal, že v nich bude Anna. A trefil se. Rychle přešel pokoj až k ní. 49

Jakmile ho Anna viděla, vymrštila se ze židle a odstoupila ke zdi, aby od něj měla odstup. „Co tu děláš? Jdi pryč! Já tě tu nechci,“ řekla Anna a doufala, že ji poslechne, když uvidí, že ho tu nechce. Jenže Max se nehodlal jen tak vzdát. „Anno, prosím tě. Všechno ti vysvětlím. Jen mě prosím poslouchej,“ prosil ji. Nebylo to tak, jak...“ nedokončil svou řeč Max, protože do dveří právě vstoupila Bety s něčím v ruce. „Tady máte nové, paní. Jestli to takhle bude dál s tou Vaší ranní nevolností, tak v celém domě nezbude jediný utěrák,“ řekla Bety se smíchem a položila je vedle postele. „Ranní nevolnosti?“ otočil se na Max na Annu. „Jsi těhotná?“ zeptal se. V obličeji tvrdý jako kámen. „Bety, nech nás, prosím,“ řekla Anna klidně a počkala, až odejde. „Tak jsi těhotná, nebo ne? Odpověz mi!“ začal se ho zmocňovat vztek. „To není tvoje věc. Nestarej se,“ odpověděla mu, jako by byli cizí. „Že to není moje věc? Pokud vím, tak ano. Teď alespoň to bude jednodušší. Vezmeme se co nejdřív,“ oznámil jí chladně. Ještě pořád v něm vřel vztek. „Ne,“ řekla Anna jen a otočila se, aby mu nemusela koukat do očí. Věděla, že by podlehla. „Jak to myslíš, že ne?“ vztekal se Max. „Tak, jak to říkám. Nevezmu si tě, Maxmiliáne,“ podívala se přímo na něj. „Proč bych si tě měla vzít? Protože si kníže? Protože si můžeś zahrávat s mými city?“ křikla na něj. Byli tak hlasití, že to slyšel pomalu celý dům. „Ne, pro Krista! Ale protože čekáš naše díťe!“ přišel k ní a chytl ji za ruku. Anna se snažila odvrátit a když nic neříkala, Max jí lehce škubl, aby se na něj musela dívat a pokračoval. „Je to tvoje pýcha, která ti zabraňuje vzít si mě?“ řekl. „Moje pýcha? Ty víš, že je to nesmysl,“ řekla mu rozhořčeně. I Max to věděl. „Tak snad tvoje předsudky ti brání?“ řekl a naklonil se k ní blíž. „Žádné si však neměla, když si se mnou ležela v růžové zahradě jen pod rouškou lístků a mého těla,“ zašeptal jí do ucha. Anna už toho měla dost. Vzala do ruky složený vějíř, který měla u sebe a praštila s ním Maxe přes prsty ruky, která ji svírala tu její druhou. Byla to taková rána, že se vějíř zlomil. Max okamžitě Annu pustil a mnul si bolavé klouby. „To ty jsi mě svedl!“ křičela na něj už zcela červená ve tváři. „Tam se asi dějí věci,“ pomyslela si Bety, která poslouchala za dveřmi. „Ano, ale ty jsi moc neodporovala,“ řekl svůdným hlasem Max. To byla však poslední kapka, která Anně stačila. Napřáhla svou drobnou ruku, která přistála s plesknutím na Maxově tváři, až se mu hlava otočila na stranu. Otočil se hrozivě pomalu zpět a v očích mu přímo žhnulo. Anna se vyděsila. Nečekala, že tohle kdy udělá. „Dobře, jak chceš. Rozumím,“ řekl s kamennou tváří. „Já...“ nedokázala ukončit větu Anna. Max si nasadil klobouk a s obtiskem Anninné ruky opustil místnost beze slova. Přeběhl schody, řekl jen „na shledanou“ do prázdna a odešel z domu. Anna padla na kolena, sevřela rukama své břicho a usedavě se rozplakala. Hned k ní přiběhla Bety: „No tak, paní Anno. Neplačte. Všechno bude zase v pohodě,“ snažila se ji uklidnit, ale Anna jen neustále kroutila hlavou a plakala. „Ach, díťe! Tolik trápení v tak mladém věku. Pojď, lehni si a já ti udělám ten čaj. Potřebuješ ho,“ řekla jí tetička a pomohla Anně vstát. Ta se snažila už tolik neplakat, ale moc to nešlo. Ulehla do postele a za pár okamžiků usla. „Pojď se mnou, Bety. Teď potřebuje spánek a klid,“ řekla tetička a odešla s Bety do kuchyně. 50

Zatímco Anna se snažila uklidnit, Max se snažil vymyslet nějaký plán. Hned, co odešel z toho domu, zamířil na nádraží a prvním vlakem odjel zpět do Ústí. Měl štěstí, že nějaký vůbec jel. Po tak vyčerpávajících dnech si chtěl odpočinout. Věděl ale, že nemůže. Musel na něco přijít. Takhle to rozhodně nenechá. Jen co přijel z nádraží konečně domů, hned co vešel do dveří, už k němu přiběhla jeho matka a posléze i Georgiana. Nikdy nevěřil, že se stane rodinným dramatem. „Tak co? Povídej,“ vyzvídala hned jeho matka. „Co ti řekla? Byla naštvaná?“ ptala se hned také Georgiana. „Nechte ho taky si sednout,“ zavelel Filip a přišel na pomoc svému bratrovi. „Díky, bratře,“ usmál se na něj a sedl si. „Tak povídej. Snad nás nechceš napínat,“ řekly obě dámy téměř najednou. „No...hůř to asi jít nemohlo,“ řekl unaveně. „Přijel jsem a...“ začal s vyprávěním. Na konci zůstali všichni s ústy dokořán. „Oh bože, to je zapeklitá situace,“ naříkala Amélie a snažila se něco vymyslet. „Musíme něco udělat. Nemůžeme to takhle nechat,“ řekla Georgiana. „Co když mě opravdu už nechce vidět. Když ji k té svatbě přinutím, tak mě bude do smrti nenávidět,“ řekl Max a promnul si oči. Přál by si, aby tohle byla jenom noční můra a ne skutečnost. „To je nesmysl, Maxi, a Anna to ví taky. Ona tě miluje,“ povzbudila ho Georgiana. „Mám nápad,“ náhle prohlásila Amélie. „Ale bude s tím muset souhlasit i Georgiana a Filip,“ řekla a podívala se na ty dva. „Proč Filip?“ zeptal se zmateně Max. „Protože, bratříčku, nejsi jediný, kdo se zamiloval. Budeme se s Georgi brát,“ řekl a podíval se na ni láskyplně. „Tak to blahopřeji,“ poplácal bratra po rameni. „A teď k tomu plánu,“ zavelela Amélie, „ napíšeme falešnou pozvánku na vaší svatbu, tebe Maxi a Georgiany. Pošleme ji pouze Anně a uvidíme, jestli tě ještě opravdu miluje. To je naše jediná šance. Souhlasíte s tím?“ pohlédla na všechny zúčastněné. Nejdříve všichni vypadali vyděšeně a zmateně, ale nakonec souhlasili. Rychle se vytvořila pozvánka a ještě ten den ji poslali. „A teď Maxi, jeď za ní. Budeš tam jen o trochu později než ta pozvánka a jestli tě Anna miluje, tak se bude chystat na cestu k tobě a ty přijedeš za ní,“ řekla mu a dala mu do ruky jízdenku na vlak, který odjížděl za hodinu. Jako by to měla vše naplánované dopředu. „Dobře, mamá. Jedu. Děkuji ti za všechno,“ políbil ji na tvář. Rychle přes sebe hodil kabát a klobouk a s pohledem upřeným na matku, odešel. Kapitola sedmá Anna se zatím trochu uklidnila, ale zůstala smutná. Ty zhruba dva dny, co byl Max pryč, nic nedělala, kromě procházení po zahradě, které jí ale moc náladu nezlepšilo. Když šla ze zahrady do domu, uviděla nějakou obálku za dveřmi. Vzala ji ze země a zavřela dveře. Přešla do hlavního salonku, kde všichni trávili svůj čas a zrovna tam byl strýček i tetička. „Copak to je, Anno?“ zeptala se zvědavě teta Klára. Anna pomalu trhala obálku, až se dostala k jejímu obsahu. Vytáhla krásnou kartičku na které stálo oznámení svatby Maxmiliána a Georgiany. Anna tomu nemohla uvěřit. Vidí dobře? „Co se děje, Anno?“ zeptala se Klára a vzala si od Anny pozvánku. „Můj ty Bože!“ také tomu nemohla uvěřit. 51

„Jak mi to mohl udělat?“ zakřičela se slzami v očích Anna. „To není jen tak, zlatíčko. V tom bude nějaká čertovina,“ zamyslela se Klára. „Musíš to zjistit. Anno, jeď za ním,“ naléhala na svou neteř Klára pohlédla jí upřímně do očí. „Pojedu. Ale né kvůli němu, ale protože je Georgiana moje nejlepší přítelkyně a na její svatbě bych měla být. To oni dva se měli vzít. Já si nemůžu klást žádné nároky na Maxovo srdce,“ řekla Anna. „V tom případě tě ale neměl tahat za nos, díťe. Neomlouvej ho,“ řekla Klára. „Nic takového dělat nehodlám. Jdu se převléct. Snad stihnu ještě poslední vlak,“ řekla, podívala se na všechny a odešla do svého pokoje. Oblékla si ty hezké modré šaty, nasadila si klobouček a rukavice a vyšla ven bez jediného zavazadla. Se všemi se rozloučila a mířila na nádraží. Vystoupila z drožky a hledala svůj vlak. Nikde žádný nestál. Chvíli čekala, asi má zpoždění. Za malou chvilku opravdu přijel a s velkým hučením zastavil. Už se otevíraly dveře a chtěla nastoupit, někdo jí však stál v cestě. „Promiňte, můžete mě pustit?“ řekla Anna, aniž by vzhlédla, s kým to vlastně mluví. „Obávám se, že Vás pustit nemohu a neudělám to. Už nikdy,“ řekl hlas a Anna konečně vzhlédla, protože věděla, čí ten hlas je. „Maxi,“ řekla a nemohla uvěřit, že je zde. Opět za ní přijel tu dálku. Vzpamatovala se ale, nenechá se zaslepit. „No když jsi tu, tak to můžu alespoň udělat hned a jít. Gratuluju ke svatbě. Určitě spolu budete šťastní,“ řekla a chtěla odejít. Začalo mohutně pršet. „Anno, počkej!“ zavolal na ní a chytil ji za ruku, aby se vrátila. Anna se otočila: „Neměla jsem sem chodit,“ řekla a slzy měla uz opět na krajíčku. „Proč?“ zeptal se jí a zvedl ji bradu prsty, aby se mu dívala do očí. „Protože...já...“ začala plakat. Max už to nemohl vydržet. „Ach Anno,“ vzdychl Max, přivinul si Annu k sobě a dlouze a něžně ji políbil. Ústa měla prosáklé deštěm a slzami. Anna se odtrhla a držela ho od sebe na délku svých paží. „Ale vždyť se máš přece...“ začala zadýchaně, ale Max to za ni dokončil. „Ženit?“ podíval se na ni se šalamounským úsměvem. „Ano!“ řekla mu. Připadala si jako blázen. „A také žením. Ale za tebe! Celý svůj život na tebe čekám. Bál jsem se, že k tomu vlaku nepřijdeš. Miluju tě z celého svého srdce a chci jenom tebe. Navždy. Prosím, má sladká Anno, vezmeš si mě?“ podíval se na Annu celý zmáčený, jako by čekal na poslední soud. „Prosím, než řekneš ne, přečti si tento dopis. Je tam vše, co by ti mělo dělat starosti,“ řekl a podal jí ten kousek papíru. Anna si ho vzala a začala pomalu číst. Bylo tam vše o tom, jak to skutečně bylo v růžové zahradě a co stalo poté. I to, že Georgiana si bude brát Filipa. Anně se náhle změnil život. Tohle je ten zázrak, ve který doufala. „Ach Maxi,“ vzdechla, upustila dopis a skočila mu do náruče. Okolních lidí si vůbec nevšímala. „Ano. Říkám ano, tisíckrát ano. Miluji tě. Strašně moc,“ řekla a políbila ho. Max byl tak opojen tou chvílí, že jí to musel dopřát. Zatočil se s ní dokola. Anna se opět smála štěstím. Pustil ji na zem a vzal její tvář do dlaní. Podíval se jí do očí a řekl: „Slib, že už mě nikdy neopustíš.“ „Nikdy. A už nejsem sama. Slibuji ti, že tě nikdy neopustíme,“ šeptla. „Miluju tě,“ řekl a oba nastoupily do vlaku vstříc tomu nečekanému štěstí.

52

Robin Braun Teď jsme na to dva „Už tě mám tak akorát dost ty jeden fracku! Ničeho si nevážíš! Uvědom si, že doma nehneš ani prstem a přesto ti s tátou dáme, co si zamaneš!“ „Kecy o tom, jak jsem rozmazlenej, radši ani nevypouštěj z pusy! Ty seš totiž úplně stejná,“ odseknu. „Ale já jsem na rozdíl od tebe dospělá!“ „No právě, dospělá a přesto nemusíš nic dělat. Proč to potom mně vyčítáš?“ „Sylvestere, okamžitě posekáš celou zahradu!“ chytá mne v záchvatu hysterické hádky za ruku. „Proč? Protože jsem se odvážil říct, že mi vadí, když letíme na dovolenou zas někam na Fidži? Nemohli byste alespoň jednou vybrat jiné místo na dovolenou? Chci se podívat se do Evropy, nakupovat v Miláně, zamilovat v Paříži, prohlédnout si Londýn. A co Španělsko? Řecké ostrovy? To tě neláká, hm?“ „Plácáš nesmysly! Mazej do svého pokoje!“ křičí drobná žena a následně mi vlepí facku. „Ty mě biješ!?“ chytám ji za zápěstí. „Sylvestere opovaž se mi ublížit, jsem tvá vlastní matka!“ pláče celá rudá ve tváři. „A já jsem kdo? Tvůj syn!“ odcházím po schodech do svého pokoje. Nemám žaludek na to, abych se s ní zase dohadoval. S hlasitým prásknutím dveřmi usedám na postel, dívaje se do svého mořského akvária na protější stěně. Žlutá rybka mne hravě pozoruje zpoza útesu. Zdá se mi trochu zvláštní, jak mé milované rybičky žijí prakticky v jedné místnosti se mnou, a přesto v naprosto odděleném světě. Nemají nejmenší potuchy o napjaté atmosféře, jaká zde dennodenně panuje. Za sotva pár centimetrů silným sklem vždy vládne klid a dobrá nálada. Krásné ryby hýří barvami a ladně se vznášejí nad útesy zdobenými pestrobarevnými šperky z hlubin moře. Na temně fialovém, rozvětveném korálu vždy sedává červená kreveta. Sedí tam takřka celý den, pozorujíc rybky. Občas si připadám jako ten korýš. Všímá si snad veškerého dění v těch několika stech litrech, které pro ně znamenají celý svět, avšak „kolemplující“ ho až na výjimky ignorují. Bezstarostně plavou pořád dokola cestou, již znají nazpaměť, a každý den ji nesčetněkrát opakují, zatímco ona kreveta se nejspíš utápí v depresích způsobených jednoduchostí bytí, k němuž jsou všichni odsouzeni. Právě v tomto bodě mi černá korálkovitá očka připomínají má vlastní. I já tu častokrát sedávám, přemýšleje o tom, jak můj život dokáže být prázdný a bezúčelný. Bydlím v New Yorku, přesněji řečeno ve velkém domě v Eastchesteru – na předměstí toho proklatého města. Neustále se to zde hemží lidmi. Všichni někam míří s určitým cílem jako si koupit nové boty, zajít na kávu s přáteli, vidět těch pár osvětlených baráků obklopených hlučnými davy spěchajících lidí. Když nad tím začnu přemýšlet, což se mimochodem děje právě nyní, dojdu k závěru, že naprostá většina lidí svými životy plýtvá, což mne absolutně ničí, protože moc dobře vím, že jsem jeden z nich. Je mi devatenáct. Do konce mého života mi při troše štěstí zbývá něco kolem půlstoletí. „To nezní špatně,“ říkám si, avšak poté mi docvakne, že pokud bych měl celou tu dobu trávit plýtváním času, mile rád bych se ho vzdal. Nesmířím se s tím, že bych žil a po sobě zde nic nezanechal. Cílem mého života je dosáhnout toho, aby si mě všichni pamatovali a připomínali, až tu já sám nebudu. Mozart, Einstein, Sokrates, nebo Caesar, to jsou lidé, kteří spolu nemají pranic společného, ale k nimž vzhlížím. Stejně tak vzhlížím k mnohým dalším. Lidé, kteří jsou tak skvělí, že zůstanou v paměti mnoha dalších generací jako Shakespeare, nebo Da Vinci. To je to, co je spojuje. Žiji s tím, že je třeba naplnit osud, jaký jsem si sám předurčil, čehož určitě nedosáhnu obyčejnými činnostmi, které mi ve výsledku akorát zabírají čas. Svým způsobem žiji s obrovským nepochopením k přátelství, zábavě, nebo lásce, a pokud přímo nesouvisí s cestou k vytyčenému cíli, pak na ně nutně nahlížím jako na ztráty času. 53

„Sylvestere!“ vrazí do pokoje náhle můj otec, čímž přeruší mé rozjímání. Dokáže být neskutečně přísný. Neodvážím se k ničemu kromě podrážděného zabručení. „Postav se, když s tebou mluvím!“ křičí důrazně. „Tak poslouchej! Jak se opovažuješ vůbec vztáhnout ruku na maminku! To si říkáš chlap? Takhle se teda chovat nebudeš! Myslíš, že za moje prachy si můžeš dělat, co chceš? Nabourám auto, rozbiju tohle a tamto, ale to nevadí. Táta to přece zaplatí! Myslíš, že nemám nic na práci, než po tobě platit škody a kupovat ti za to značkový hadry? U mě jsi skončil! Rozumíš mi!?“ drží mne pevně pod krkem a řve, až mi do očí vyhrknou slzy. Okolí mne vnímá jako zhýčkaného snoba, jehož jedinou zálibou je dělat průšvihy, poflakovat se ve drahých buticích a věčně pařit s pár falešnými přáteli. Ano, já vím. Vidí mne jako bytost naprosto odlišnou od té, již jste poznali před chvilkou. Problémem je, že hloubavý, cílevědomý a pilný Sylvester existuje až v rámci arogantního kluka z „lepší rodiny“ – přesně tak, já jsem přesně tím, kým opovrhuji. „Fidži ti prý není dost dobrý, jo? Chceš do Evropy? Máš to mít! Pojedeš k babičce do Česka a uvidíme, kdo potom bude ohrnovat nos nad pláží s bílým pískem a šumějícím mořem, co?“ „To bys neudělal. Je to strašná díra,“ uchechtnu se. Babičkou a Českem mi vyhrožují v jednom kuse. Moje matka odtamtud pochází. Proti prarodičům nic zásadního nemám, ale stejně by to pro mě bylo utrpení. Naposledy jsem se tam podíval, když mi bylo jedenáct. To už je osm let zpátky. „Tak strašná díra jo? Přeju ti, aby sis to tam užil! A neopovažuj se takhle chovat u prarodičů!“ Tentokrát to nebylo vyhrožování. Moje matka zavolala své a domluvila, že kdesi ve střední Evropě strávím celé léto. Babičku s dědou to nadchlo, a tak jsem o pár týdnů později skončil před domem dvou staříků, někde na severu Čech. „Prosím nenechávejte mě tu,“ škemrám u řidiče, jenž mne na pokyn otce odvezl až na vesnici ke staříkům. „Pane já jsem pouze řidič plnící své povinnosti, teď si laskavě vystupte.“ S naštvaným zavrčením vystupuji na dlážděný chodníček. „A co kufry? Samy se z auta nevyloží,“ volám na šoféra panovačně. „Tak hele, šéf doslova řekl, že nechce vidět žádné nóbl zacházení, takže ten kufr si vyndejte sám…kluku.“ „Budeš dělat, co říkám, nebo tě nechám vyrazit! Můj táta je Rick Fabron, uvědomuješ si vůbec, jaká seš proti němu a mně podřadná nicka!?“ „Přestaňte mne urážet a vyndejte si zavazadla,“ zabuchuje mi dveře auta před nosem. „Ale copak je to tu za křik? Stalo se něco pánové? Tady jste na soukromém pozemku, takže pokud dovolíte, můžete si to vyřídit jinde? Čekáme dneska odpoledne našeho vnuka až z Ameriky. Uklízíme, co se dá a vy sem pak přijedete dělat brajgl?“ přispěchá ke mně starý pán a naštvaně se mračí. „Tak bude to?! Jeďte si s tou nablýskanou károu třeba do prčic, ale tady prostě stát nebudete!“ „Poslyš dědo – “ „No dovolte chlape? Jak se opovažujete mi říkat dědo. Co takhle trocha slušnosti?“ strčí do mne nervózně. Můj děda, ačkoliv mu bylo přes sedmdesát, byl pořád při síle. Docela to bolelo. „Sklapni! Já jsem Sylvester! Tvůj vnuk!“ ušklíbnu se. „Sylvo? Sylvo, ty jsi vyrostl! A zmužněl! Vůbec jsem tě nepoznal! Vždyť už jsi taky dospělák, co? Pojď k dědovi!“ Objímá mne, až se mi špatně dýchá. „Dědo, udusíš mě.“ odtáhnu se. „No jo, promiň. A kde máš svoje věci? Pomůžu ti s tím.“ Otevřu kufr auta. „Tolik tašek? Co s sebou všecko táhneš?“ směje se. „Jenom to nejnutnější. A dávej pozor, všechno je to kůže a novou jen tak nedostanu.“ „Ty tam máš své iniciály? To muselo stát majlant, ne?“ Vykládá zavazadla s monogramem, zatímco se hrnu k zahradě za domem. „Babi? Jsi tady?“ rozhlížím se u altánku. Zadní vchod domu je otevřený a kus před ním leží velký, avšak prázdný nafukovací bazén. V altánu opodál jsou na stole vyskládané různé sušenky, sýry a další podobné pochutiny. Zlehka pofukuje větřík pohrávající si se stébly trávy. Mé nové černé brýle světoznámé milánské značky odrážejí světlo hřejícího slunka. Poklidnou atmosféru dokresluje zpěv ptáčků. „Je tu hrozně!“ rvu si vlasy zoufalstvím. Vtom zaslechnu kroky. „Sylvo jsi to ty?“ raduje se babička a jen položí konvici s čajem, mačká mne láskou. „Tak 54

dlouho jsem tě neviděla ty můj kloučku. Ukaž, dej babičce pusu! Musíš nám toho tolik říct! Vyrostl jsi jako z vody. Už je z tebe velkej kluk a já pořád dělám, jako kdyby ti bylo pět!“ usmívá se. „Pojď, posaď se tady v altánu. Už chystám pohoštění na uvítanou. Nečekala jsem tě takhle brzo, maminka říkala, že přijedeš až kolem třetí,“ „No jak vidíš, je jedenáct a už jsem tady. Teď bych si rád vybalil pár věcí, jsem utahaný po cestě,“ snažím se mluvit vlídně. „No jasně! Pamatuješ si ještě, kdes tenkrát spal? Hele, půjdeš touhle chodbou, potom doleva, nahoru po schodech a jsou to ty označené dveře, ju?“ Obracím oči v sloup a se zahučením pokračuji do patra ke dveřím s přilepeným papírem. Stojí tam: „Vítej Sylvo!!!“. To oslovení se mi nikdy nelíbilo. Za dveřmi nacházím skromný pokojík s nevelkou postelí, dvěma skříněmi, stolem a zrcadlem. Z okna se nabízí výhled na protilehlou stranu řeky, na níž se rozprostírají kopce. Sedám si uraženě na měkkou peřinu s dětským povlečením. Chce se mi křičet a nadávat, avšak vím, že tím by se nic nevyřešilo. Musím se chovat hezky, abych v téhle díře nemusel strávit ani o minutu víc, než je nutno. „Tak tady máš ty kufry Sylvo,“ vzdychne děda s hlasitým bouchnutím zavazadel o zem. „Jmenuju se Sylvester,“ mumlám. „Co?“ „Jmenuju se Sylvester, tak mi laskavě neříkej Sylvo,“ pokývnu hlavou. Se zklamaným výrazem mlčky odchází po schodech dolů. Přehrabuji se v hromadách sbaleného oblečení. Někam jsem tam zmuchlal nabíječku na telefon. Po cestě se vybil a já potřebuji co nejdříve zavolat kamarádce, než se mi z tohohle místa rozskočí hlava. „Zlatíčko ty nepřijdeš za námi?“ ozve se z přízemí ustaraně babička. „Dej mi – “ začnu vztekle, „chvilku. Jenom si něco vyndám a jdu za vámi!“ pokouším se zmírnit hlas. „Budeme s dědečkem venku!“ Neodpovídám. „Tady seš!“ vytáhnu krátký bílý kabel a bez váhání ho strkám do zásuvky. „Cože?! Funguj ty levnej křápe!“ pohodím nabíječku na zem. Nevleze se do zástrčky. Ruce se mi třesou hrůzou. Úplně jsem zapomněl, že tady mají jiné zásuvky! „No nic, klid Sylvestere, to vymyslíš. Stačí se hezky usmívat a oni ti dají adaptér. Všechno bude dobrý, jenom zhluboka dýchej a buď na ně hodnej,“ opakuju si, když kráčím k zahradnímu posezení. „No konečně jsi tady. Posaď se a povídej. Jaká byla cesta? Musíš mít určitě hlad. Nasmažila jsem ti řízky, tu máš a nestyď se si přidat, všechny jsou tvoje,“ podává mi babička rozměrný talíř. „D-děkuju babi.“ „Není vůbec zač Sylvo, pochutnej si.“ Otřesu se. „Klid, ona jen neví, že ti tak nemá říkat,“ šeptám si v duchu. „Dobrou chuť ty náš kluku,“ pohladí mne děda po vlasech, „pověz nám něco. Jak ses měl celé ty roky? Mně i babičce se po tobě stýskalo.“ „To je pravda. Pořád jsem si říkala ‚Copak asi dělá ten náš Sylvo?‘. Vyrostl z tebe krásný kluk. Ani nevíš, jak ráda tě znovu vidím.“ „Hm…jo,“ polknu horké sousto. Nesnáším silné řízky. Ona je bohužel dost možná ani nenaklepala. „No a málem bych ti zapomněla říct, že pro tebe máme nachystané jedno překvapení.“ „Fakt? Co je to?“ pozvednu obočí. „To uvidíš sám,“ usměje se šibalsky. „A řekni, máš už nějakou babu?“ nakloní se ke mně děda. Nemám. Přemýšlím, jestli mu mám říct, že ne. „Propána Karle, nech toho kluka v klidu najíst,“ pronese pohoršeně stařenka. „No fajn, tak mi o tom povíš později,“ mrká. Mlčky se šťourám v jídle. „Nechutná ti?“ ptá se smutně. „Já…nemám hlad,“ lžu. Jsem zvyklý na něco úplně jiného. Ne, že by mi její kuchyně tolik vadila, ale jsem znechucen celou touhle situací. Na jídlo skutečně nemám ani pomyšlení. „To dělá ten časový posun. Půjdu si lehnout,“ odbíhám od stolu. „Co ten kluk plácá? Vždyť tady je o několik hodin později,“ zaslechnu ještě hlasité úvahy. Dusám po dřevěných schodech. „Musí sakra být způsob, jak se odtud dostat!“ Plácnu sebou do postele. „Jak krásné by teď bylo letět na Fidži,“ šeptám s uslzenýma očima. Nejradši bych odsud utekl, nebo alespoň zavolal kamarádce Stelle. Ani jedno teď naneštěstí nejde, a tak pouze ležím na posteli, tiše si prohlížeje starou fotografii mé matky. „Pěkně ti děkuju,“ mluvím k obrázku. „Doufám, že seš spokojená. Zkysnul jsem tady a chci domů,“ mačkám polštář. Živě si dokážu představit, jak arogantně a jízlivě by mi to teď všechno vrátila. Při delším 55

zkoumání si začínám uvědomovat, jak neskutečně se změnila. Tehdejší usměvavá plavovláska je dnes až nezdravě štíhlou černovláskou, která, ačkoli je naprosto posedlá fitness cvičením a zdravou stravou, vykouří krabičku cigaret za den. Její trochu chraplavý, přesto ale ženský a svůdný hlas mi právě zněl v uších a připomínal, jak moc mě otravuje věčné cvrlikání ptáčků, a jak mne štvou mne všetečné otázky prarodičů. Vadí mi tu snad úplně všechno: nepohodlně měkká postel s motivy toho zeleného vodního trpaslíka s pár chlupy na hlavě, rozvrzaná podlaha, občasné pavučiny v zákoutích „mého“ pokoje, nezvyklé jídlo, odříznutí od internetu, okolní prostředí, protivné, neúnavně spalující slunce, příšerné elektrické zásuvky a to jsem tu sotva pár desítek minut. O samotě vymýšlím další položky výčtu důvodů, proč tohle místo nenávidět. Už teď tuším, že jich bude mnohokrát víc, než dosud. Najednou zvenku zaslechnu smích a radostné vítání několika lidí. „No to mi scházelo, návštěva,“ zatnu pěsti. To dělám vždy, když mám vztek. Spěchám na zahradu ukončit to radování. Pohár mé trpělivosti právě přetekl. Prudce rozrážím dveře. „Jdeš akorát včas na překvapení broučku! Podívej, kdo za tebou přijel!“ Přede mnou stojí strýček Tomáš s manželkou Helenou a také má sestřenice Lucka. Vybavily se mi hezké vzpomínky na časy, kdy jsme si spolu hrávali. „Ahoj Sylvo, ty ses tak moc změnil!“ přiběhne mi rovnou do náručí. „No Luci, máš pravdu. Sylvo byl vždycky takový prcek a teď má nejmíň metr osmdesát, co?“ Svírám své palce, jak to jen jde, ale dlouho už to nevydržím. „Sylvo, pamatuješ, jak jste si tady s Luckou spolu tolik rádi hráli?“ Neodpovídám, pouze zhluboka dýchám. Sestřenice kus ustoupí a uculujíc se očekává nějakou reakci. „Sylvo je ti dobře?“ Ale ne, je to tady. „Sylvo?“ „A dost! Všichni ksakru zmlkněte! Myslíte, že kvůli tomu, že mě vy rádi vidíte, stojím o to, mluvit s váma? Nechci už ani jednou slyšet, že mi říkáte Sylvo, Sylve, nebo zlatíčko, jmenuju se Sylvester a už mi není deset, tak si to vy idioti laskavě uvědomte, než vypustíte z pusy nějakou další podobnou – “ ztichnu. Lucka se slzami v očích se drží za ruku dědy a všichni na mne upírají pohoršené a vyčítavé pohledy. Nedá se to vydržet. Proto se raději stahuji zpět ke svým koženým zavazadlům. „Měl by ses nad sebou zamyslet!“ volá káravě bratr mé matky. „Takovou povahu má po fotrovi, co? Vždycky mi připadal arogantní!“ „O to nejde, spíš by mě zajímalo, proč vůbec přijížděl. Nikdo se ho neprosil, aby tady dělal takový divadlo,“ pomlouvají mne, jen odběhnu nahoru. Slyším konsternovanou babičku, znechuceného strýčka, rozladěnou tetu i posmutnělého dědečka. Baví se, jakoby ten stupidní pokoj byl zvukotěsný. Lucka nevydala jedinou hlásku. Poslouchám, co si říkají, až nabývám dojmu, že ona snad odešla. To by mne mrzelo… „Sylvestere?“ pootevře sestřenka opatrně dveře. Prudce se ohlédnu. „Vylekalas mě.“ „To spíš ty mě. Myslím tam dole.“ Zahanbeně sklápím svůj pohled k zemi. „Můžu dál?“ šeptá jemným hlasem. „Ty vždycky,“ snažím se vykouzlit úsměv. „Sylvo? Promiň, chci říct Sylvestere, co se stalo?“ položí mi ruku kolem ramen. „Omlouvám se, že jsem po vás tak vyjel. Vybil se mi mobil, nabíječka nepasuje do zásuvky, jsem odříznutý od domova a hlavně jsem tu za trest.“ „Ale babička říkala –“ „Neví o tom,“ přeruším ji. „Přestože to tak možná nevypadalo, jsem vlastně rád, že tě tu vidím,“ „Znamená to, že ti na mě záleží?“ „Jasně, že jo,“ vískám o pár let mladší dívce vlasy. „Těšila jsem se na tebe Sylvestere. Připadá mi to jako nedávno, když jsme spolu po zahradě a navzájem si bořili hrady na pískovišti. Živě si pamatuju, jak jsme si postavili bunkr z dek a pak si tam vyprávěli strašidelné příběhy. Děsila jsem tě polednicí i vodníkem a ty ses vůbec nebál,“ rozpovídá se vesele. „To si piš, že nebál! A vzpomínáš na příběh o kapajícím kohoutku, který jsem pak vyprávěl já tobě?“ přejedu jí prsty za krkem. „Ty seš blbej!“ plácne mne se smíchem přes ruku. „To si moc dobře vybavuju. Nemohla jsem potom několik dní spát!“ „Bývalo to hezký,“ vzdychnu. „Pořád to může být hezký,“ chytí mne dívka za ramena. „Co tím chceš 56

říct?“ „Že tě mám ráda jako bratra, kterého jsem nikdy neměla.“ Ta slova mne zahřála u srdce. „Já tebe!“ obejmu Lucku. Chvilku mlčí. „Ptal se tě děda Karel, jestli už někoho máš? Já sotva vystoupím z auta, hned mě vyslýchá,“ začervená se. „On se ptá snad každého. A co se červenáš? Máš snad někoho?“ provokuji. „Vlastně jo,“ zrudne v obličeji ještě víc. „Vážně?“ podivím se. „Nemáš radost?“ „Ale jo. Jistěže mám! Vždyť už ti je šestnáct, už bylo na čase,“ mluvím klidně, ale uvnitř se o Lucinku bojím. „No a ty máš nějakou holku?“ Nervózně polykám. „Jo, ale dědovi ani slovo!“ „Vážně? To je bezva!“ mává nadšeně rukama. „Mhm.“ Vím, že jsem jí neměl lhát. Pravdu by teď ovšem asi slyšela jedině nerada. „Jak se jmenuje? Můj kluk je Martin,“ mrkne. „Co?“ „Tvá přítelkyně…jak se jmenuje?“ „Jo tak,“ mnu si bradu, „to bys chtěla vědět, viď?“ „Nezlob mě zase!“ snaží se mě lechtat. Nezlobím ji, potřebuju vymyslet věrohodnou lež. „Jmenuje se Juliet.“ „Krásné jméno. Stýská se ti po ní?“ Přikývnu. „Počkej! Něco mě napadlo! Předpokládám, že mám stejný telefon, takže bych ti mohla půjčit svou nabíječku!“ „Ty máš iPhone?“ „To se ví, přece za tebou nebudu zaostávat! Vydrž, zaběhnu pro ni dolů,“ zmizí vmžiku do přízemí. „Bude tady přespávat, že si s sebou vzala nabíječku?“ přemýšlím. Za chvilku se hnědovláska přiřítí zpátky s kabelem v rukou. „Tady máš!“ „Děkuju. Ptali se na mě?“ „Jo.“ „Co říkali?“ „Máma mi řekla, ať se s tím hajzlem nebavím, dokud se neomluví. Je mi to jedno. Věřím, že tě musí vytáčet, být tu za trest.“ „Mluví úplně stejně jak má matka,“ zavrčím a sleduji ikonu doplňující se baterie na displeji. „Myslela jsem, že až se nabije, mohli bychom zavolat Juliet, co říkáš?“ Sakra, teď mě dostala. „No…u nás je teprve brzo ráno, takže bychom ji budili.“ „Škoda, to mi nedošlo.“ „Přespáváš tu?“ „Ne,“ zarazí se, „proč se ptáš?“ „No, vzala sis nabíječku.“ „Ale ta sem patří! Jednou jsem ji tu nechala. Myslela jsem, že je ztracená, tak mi rodiče koupili novou a teď mám dvě.“ „Takže chceš naznačit, že tuhle budu moct používat, až odjedeš?“ „Určitě!“ naskočí jí zase úsměv. „Nechtěl bys – “ „Lucinko, pojď se najíst! Udělala jsem plno řízků a Sylvo se jich snad ani nedotkl!“ zahlaholí náhle babička trochu dotěrně. „Už běžím babi!“ „Lucko počkej, chtěla jsi něco říct.“ „Jen mě napadlo, že by ses mohl s našima udobřit. Koneckonců jsi člen rodiny.“ „Mhm, možná.“ Společně tak odcházíme na zahradu. „Tady jsi Luci, vezmi si jich, kolik chceš.“ Povídá, jen se setkávám se s pichlavými pohledy příbuzenstva. Nastane hrobové ticho a velmi napjatá atmosféra. Vtom spustí Lucka: „Sylvester to tak nemyslel, chce vám něco říct, že jo? Věděli jste vůbec, že je tady za –“ „Zase po strašně dlouhé době!“ skočím jí do řeči. „Prostě jsem hrozně nervózní, byla to dlouhá cesta a je to tu dost odlišné od domova. Vím, že jsem se choval jak hulvát a mrzí mě to,“ nahazuji ten nejpřesvědčivější úsměv, jaký umím. „A víš co? Já ti úplně rozumím – vždyť on vlastně říká pravdu! Já když jsme tenkrát jeli za tvojí maminkou do Ameriky, taky jsem byla nejdřív celá rozladěná. Krčit se bůhvíkolik hodin v tom letadle taky není žádný terno, co?“ pronese teta Helena radostně. „To víš, že ti odpouštíme miláčku,“ usmívají se prarodiče. Babička mne s mlasknutím políbí na čelo. Strýc poněkud uraženě mlčí, ale docela snadno v jeho tváři rozpoznávám zvědavost. Nepochybně by se mnou chtěl klábosit, nicméně konverzaci sám od sebe začínat nebudu. Chroustám nepříliš chutnou, tvrdou sušenku, doufaje, že z úst hnědovlásky brzy vyjdou slova. Vyšla, avšak ne od Lucky, nýbrž z úzkých rtů pod strništěm. To se konečně osmělil Tomáš. „A poslyš, Sylvestere, jak se má Verča?“ Má tím na mysli mou matku. „No…dobře. Co víc chceš slyšet?“ pokouším se znít rozpačitě. Než stačí odpovědět, ozve se Lucka. „Napadlo mě, že bych Sylvesterovi ukázala Ústí. Mohla bych? Za deset minut jede autobus a do večera bychom byli zpátky!“ Hází mým směrem nadšené výrazy s příměsí čehosi šibalského. To něco mi napovídá, že nemá v plánu pouze nevinnou prohlídku města, které navíc dejme tomu znám. „Ale tak my tady zase nebudeme až do večera,“ mumlá teta, „víš 57

přece, že ještě potřebujeme sjet pro ty kytky.“ „No ale do takových šesti bych tu určitě byla! Opravdu! Přinejhorším bych na vás počkala doma,“ přemlouvá. „Jo jasně. A Sylvester se bude vracet sám, že jo?“ „Ale ne, dovedu ho sem! Slibuju! Co na to říkáš Sylvo?“ „Já…no…já…tak proč nakonec ne.“ „To by se ti vážně chtělo s tou naší trhlou holkou někde trajdat?“ směje se udiveně Tom. „Tati nech si to,“ obrátí oči v mém stylu a rovnou mě chytá za ruku. „Tak my pádíme, ahoj babi! Ahoj dědo!“ volá. Za námi se ještě line babiččin hlas, ovšem v podobě nerozeznatelných zvuků. „Kam ten spěch?“ „Jestli chceme stihnout bus, musíš sebou pohnout.“ Měla pravdu. Sotva naběhneme na opuštěnou zastávku v bezprostřední blízkosti jakéhosi pole, přijíždí hlučný zelený autobus. „Já koupím lístky, jen nastup a sedni si, dobře?“ Přikývnu. Protáhnu se za Luckou, když se na mě oboří postarší řidič: „Neumíš zdravit?!“ Takové lidi nesnáším. Vmžiku sepne má automatická reakce na takovou situaci, nahodím newyorský přízvuk a jedu: „Who the hell do you think you are? My name‘s Sylvester Fabron and…forget about it!” Spěchám na nevzhledné sedadlo předstíraje absolutní neznalost češtiny. Nejen řidič, ale i další cestující, konkrétně dvě nejspíše místní babky, paní s dvěma dětmi, vousatý muž začtený do sportovního magazínu a podivný kluk ve vytahané mikině, který si myslí, že je „děsně cool“, když chodí v teplákách, upírají své šokované zraky na mě. Lucka se červená. Nejspíše teď bude mít z ostudy kabát, nicméně autobus se s klidem rozjel a my míříme do města. Téměř po celou dobu cesty Lucka nemluvila. Až těsně před zastavením prohodila, že vystupujeme. Venku už se rozpovídala se svým typickým nadšením. Očekával jsem krásný den. Seznámila mne se svými kamarádkami. Ukazovala mi svou školu i obchodní centrum, Forum se to jmenuje. „No a teď bychom mohli sjet lanovkou na Větruši, co říkáš? Je tam restaurace, park i zrcadlové bludiště.“ „A koupíme ti zmrzlinu!“ zvolá rozjařeně Eliška, jediná kamarádka, která s námi vydržela až doteď. Uznávám, že jsem se možná choval maličko povýšeně. Asi nebylo úplně nutné podotýkat, že Klářina bunda je takových pět let z módy, a že Lenčiny boty by neobula ani má prababička, kdyby byla naživu. „Dobře, tak zmrzlinu. No, a pak už bych se vrátil domů?“ „Jo, doprovodím tě,“ přikývne, kupujíc lístky na lanovku. A už jedeme. Z poměrně stísněné kabiny se naskýtá docela obstojný výhled na město. Musím říct, že mé oči upoutal, navenek to však najevo nedávám. „New York je asi lepší, co?“ ptá se Eliška. „Nemám to tam rád,“ zahučím. Sestřenice nakrčením čela upozorňuje na mou nevrlost. Vystoupíme. „Tak co, chceš nejdříve to bludiště nebo zmrzlinu?“ „Překvap mě.“ Překvapila. Posadili jsme se kolem malého stolku se šmouhami od pití. Znovu se dral na povrch vztek na všechno zdejší. Jediné slovo by mohlo zapříčinit citový výbuch, když tu najednou promluví. „Budete si přát?“ Chystám se pohlédnout obsluze přímo do očí a s přinejmenším nepříjemným komentářem odkráčet. S hlubokým nádechem se naše pohledy setkají. Dívám se do krásných hnědozelených očí. „Z-z-zmrzlinu,“ mumlám. „Prosím?“ otáže se ještě jednou jemný hlas precizně vyslovující každé písmeno. Přeběhne mi mráz po zádech. Ohromný hněv se náhle vytrácí jako pára nad hrncem. Lucinka, poměrně zaražená mou neschopností se vymáčknout, objednává třikrát zmrzlinový pohár s ovocem. Krása ztělesněná do pouhé lidské bytosti se rychlými, ladnými kroky nese kamsi dovnitř. „Prosím tě, co se děje? Líbí se ti nebo co?“ pochechtává se výřečná hnědovláska. „Neblbni,“ mávnu rukou. Musím si přeci zachovat svou hrdost. Mé srdce ovšem buší jako nikdy předtím. Cítím podivné brnění. Je tohle láska? Může se vůbec láska zrodit zčistajasna po letmém pohledu do očí? Pokud ne, jak se nazývá to, co právě prožívám? Láska na první pohled, bych řekl, je nesmysl vybájený romantiky a pisálky červené knihovny, avšak v momentě, kdy udeří, svůj názor měním stejně nečekaně, jako přišla. „Jak se asi jmenuje? Jaká duše se skrývá pod kaštanovými vlasy? Líbá již někdo usměvavé rty posazené pod výraznějším nosem?“ ptá se vnitřní Sylvester. „Posloucháš mě vůbec?“ zaklepe mi příbuzná na rameno. „Promiň, co?“ „Mluvila jsem o 58

tom bludišti. Budeš se tam chtít podívat, nebo ne?“ „Jsem unavený. Asi už bych to po poháru utnul.“ Obě dívky přikývnou. Akorát se vrací, tentokrát s podnosem v levé ruce. „Tady prosím,“ podává světlou zmrzlinu v nablýskaném skle. Naklání se proto trochu blíže ke mne. Chce se mi do světa vykřičet: „Miluju tě!“, ale oněměl jsem nervozitou ve chvíli, kdy se dotkly naše prsty. Ano, má láska mi právě podala pohár s ledovou pochoutkou z ruky do ruky. To je ovšem poněkud přehnaný obrat. Chytl jsem dezert dříve, než se dlouhé prsty krásně pěstěné ruky stačily stáhnout. Očima sjíždím na prsa, abych našel jmenovku. Nechci se ovšem ztrapnit, a tak raději zírám do dálky. Zvládnu to. Zeptám se na jméno dřív, než odejde. Tuhle šanci nepromrhám! „Mohla bych to rovnou zaplatit?“ Ksakru! Lucka platí a já se nezmohl na jedinou větu. To nedopustím, musím zakročit! „Drobné si nechte,“ usmívá se dcera Heleny a „Láska“ jí úsměv vřele oplácí. Celé se to odehrálo příliš rychle. S každým úderem mého srdce plynou celé hodiny. „Ahoj!“ vychrlím ze sebe nevhodně. Cítím krev hrnoucí se mi do obličeje. Má líčka jsou nepochybně červená. „Láska“ pozdvihne obočí a odvětí trochu pobaveně stejným slovem. „Omluvte ho, on je cizinec – bratranec z Ameriky.“ Zamyšleně pokývne hlavou, ještě na okamžik se na mne koukne a poté mizí. Lucka mne právě solidně zachránila před trapasem. Nevěřícně nade mnou kroutí hlavou. „Co dneska blbneš? To tě cestování fakt tolik zmáhá?“ S těmi slovy zhltne vrchovatou lžičku zmrzliny. Neodpovídám, prostě se ušklíbaje nad dezertem. Nesnáším maliny. Těch nedobrých růžových kuliček je téměř plný pohár. Možná trochu přeháním, maliny tam leží sotva tři. I tak jsem svou porci ani neochutnal. „Mám přecitlivělé zuby, bolely by mě,“ vymlouvám se. Holky už mne neřešily, jednoduše dojedly za mne. „Lucko, chtěl bych k babičce zkusit dojet sám,“ podotýkám před nástupem na lanovku. „No, jestli se na to cítíš, tak můžeš, ale měla jsem na tebe dávat pozor. Slíbila jsem to.“ „Neboj! Když se vyznám v New Yorku, tohle pro mě bude hračka.“ „Ne, pojedeme radši spolu. Nechci mít průšvih.“ Nedalo se ji přesvědčit, a tak jsme skončili v zeleném autobuse. Chtěla si povídat, ovšem odpovídal jsem pouze krátce. Nemohl jsem z mysli dostat „Lásku“. Po návratu k prarodičům se ledabyle rozloučím s příbuznými, abych si mohl o samotě lehnout do postele. Spřádám plán návratu na Větruši. Nemohu se vzdát tak brzy a tak snadno. Vrátím se tam. Seznámíme se, a pak už bude všechno jen krásné, zamilované a dokonalé. „Co se to se mnou děje?!“ mrsknu polštář do rohu pokoje. Ten zelený panáček s bambulovitým nosem se beztak bude usmívat. To aby mi připomněl, jak „sluníčkově“ bych se chtěl chovat. „To přece nejsem já!“ vykřiknu, pokládaje obličej v dlaně. „Sylvo, cítíš se dobře?“ vstoupí bez zaklepání ustaraná babička. „Potřebuju odpočívat, to je všechno,“ brblám. „Luci tvrdí, že nejsi ve své kůži.“ „Tak působí únava.“ Stará paní povzdychne. „Babi, něco mě napadlo. Mohli bychom dnes večeřet v restauraci?“ „To bys chtěl? No tak dobře! Tady kousek jednu máme, tak to večer zkusíme, ju?“ „A co ta restaurace na Větruši? Byli jsme tam s Luckou a moc se mi tam líbilo,“ přemlouvám ji. „Ta bude dost drahá, co?“ Pod mým příslibem vlídnějšího chování nakonec svolila. Dnes se ještě jednou setkáme. Musím to promyslet. Jak navázat kontakt, aniž bych se ztrapnil před dědou a babičkou? Odskočím si na toaletu. Někde si počkám, až půjde okolo, pozdravím a…uvidí mě jako absolutního zoufalce. Tohle musím udělat chytře. „Co když ani nebude mít zájem?“ vrtá mi hlavou. Je zapotřebí důmyslnější plán. Něco méně nenadálého a šokujícího. Budu ovšem mít pouze minimum času. Napíšu dopis. Hezky postaru, ve vší slušnosti a bude to. Přesně pro tento případ s sebou nosím blok na dně batohu. Vytrhávám papír. S hlubokým nádechem přikládám pero k běloskvoucímu papíru. Vzejde z toho nepěkná kaňka. Neznám jméno. Jak oslovit člověka, jehož jméno neznáte? „Mé lásce,“ vyčaruji modrým inkoustem. Ne, takové oslovení se nehodí. „Ani jsme spolu nemluvili!“ zavrčím. 59

„Zdravím, jmenuji se Sylvester Fabron a je mi 19 let. Nechci tě tímto nějak vyvádět z míry, ale přitahuješ mě, a proto píšu tento dopis. Už jsme se viděli dnes odpoledne. Jsem Američan, co na tebe vykřikl „Ahoj!“, něco mi říká, že si to pamatuješ. Toužím po setkání. Můžeme se dnes v půl dvanácté vidět? Kde? Napiš prosím na telefonní číslo níže, pokud budeš mít zájem. S. F.“ Napíši a následně papír dvakrát přeložím, aby se vešel do kapsy. Dnes v noci to musí vyjít. „Možná to tu nakonec nebude tak špatné.“ S těmi slovy ulehám na postel. Chci si trochu zdřímnout, než akce vypukne. Nervozitou mi kručí v břiše. Nemohu se dočkat onoho okamžiku. Je zajímavé sledovat čas, v různých situacích plynoucí zdánlivě různě rychle, a přesto vždy stejně. Nyní se vleče. Nemám co dělat. Neustále vidím ty krásné pohyby a hnědozelené oči. Ach ty oči! „Děkuju za tenhle úžasný trest mami,“ šeptám k fotce. Zanedlouho dědeček již startoval auto. Sedím na zadním sedadle. Tmou jedeme vstříc mé lásce. Je krásné pozorovat těch pár světel nad řekou, Mariánskou skálu a majestátně osvětlenou Větruši tyčící se nad městem. Chvěji se nedočkavostí. Připadám si jako malé dítě o Vánocích, které vidí dárky pod stromečkem, čekajíc až si je konečně rozbalí. Ještě dnes v noci spolu budeme mluvit. Kéž by. Uvažuji o modlení. „A co ses tak najednou rozhodl jít zrovna sem?“ promluví starý pán. „Byl jsem tu odpoledne s Luckou a líbí se mi tu. Navíc je to krásné město.“ Oba mají očividně radost z mé natěšené nálady. Vypadá to na příjemný večer. Doufám však v ještě lepší. Naše bílé auto vítězoslavně zastavuje na parkovišti nevelkých rozměrů. „No, jsem zvědavá, jaké to bude. V restauraci už jsme nebyli dost dlouho, co?“ Děda něco odpovídá, načež se společně smějí, já mám ovšem moc práce s překonáváním vlastní nejistoty. Bojím se vstoupit. Takhle vyklepaný jsem nebyl snad nikdy. Příchod do interiéru je milým překvapením, zdá se mi o poznání hezčí oproti zahrádce. Posadím se na světlou rohovou sedačku a prarodiče na židle u protější strany stolu. Rozhlížím se a jímá mne panika. Nemohu svou lásku najít! „To ne! To nemůže být pravda! Někde tu musí být!“ chce se mi křičet. „Dobrý večer, budete si přát něco k pití?“ promluví kolegyně mé budoucí drahocenné polovičky, zrzavá, se znaménkem krásy na tváři a našpulenými rty. Vlastně je dost krásná, nicméně mé srdce už je rozhodnuté. „Prosil bych dvakrát vodu bez bublinek. A co si dáš ty Sylvestere?“ Vybírám perlivou vodu. Zrzka se odebere do zázemí pro zaměstnance. Mezitím naoko čtu v jídelním lístku. Popravdě pouze zběsile listuji, hledaje ty oči. Staříci o něčem poměrně vášnivě diskutují, možná i očekávají mou účast v konverzaci, avšak já na to zrovna nemám čas. Začínám být zoufalý. Přeci se to nemůže takhle pokazit! Mé nadšení rázem opadá, až by se zdálo, že bych mohl opět řvát. „Dvě neperlivé vody a jedna perlivá?“ Nemohu tomu uvěřit. Naskakuje mi husí kůže, když opět promluví již známý hlas. Mé srdce plesá. Nemohu se neusmívat, a tak si třesoucí se rukou pouze přitáhnu sklenici blíže. Odvážím se si ještě jednou prohlédnout ony nadpozemské oči nad velkým nosem. Trochu překvapeně zvedne dokonale tvarované obočí a s křivým úsměvem se jemně kousne do rtu. „Máte již vybráno?“ Je to tu zase. Čas plyne příliš rychle. Nemohu reagovat, ani mluvit. Beznadějně koukám do andělské tváře. Je mi jasné, že se červenám. Sotva se zmohu na slabé zahučení, když se obrátí ke mně a s polichoceným úsměvem se ptá: „A pro vás?“ Nejde to, oněměl jsem. Potím se, úplně hořím stejně tak, jako plane vášeň v mém nitru. Z dolíčků na tvářích poznávám pochopení situace – už ví naprosto přesně, o co tu jde. To mi uleví. Velmi rychle zabodnu prst na náhodnou položku v jídelním lístku. Právě jsem si objednal Pstruha s čočkou a šalvějovou omáčkou. Skvělý výběr. Ryby nemusím, luštěniny nesnáším i omáčkám se pokud možno vyhýbám. Nyní nastává má chvíle. Odejde do zázemí a já si odskočím. „Hned jsem zpátky, 60

jen si odskočím,“ zvedám se od stolu. Pospíchám k jakémusi barovému pultu, za nímž stojí zrzka. Zrovna nalévá whisky. Přistoupím k ní a odkašlu si. Cítím se jako odsouzený před popravou. Teď se to rozsekne. Dávám hlavu na špalek. „Mohu vám pomoct?“ „Ehm, já…totiž…mohl bych se na něco zeptat?“ Ztěžka oddechuji. Tlukot mého srdce se stává až příliš hlasitým. Vsadil bych se, že ho slyší. „No, prosím.“ Nakloním se blíže k ní a polohlasně se ptám: „Můžete laskavě předat tento dopis?“ Na to vytahuji složený papír z bloku. „Komu?“ „Já…neznám jméno.“ „Jani, prosím, můžeš tohle hodit na čtyřku?“ přinese „Láska“ veliký podnos. Vždy se objeví přesně v pravou chvíli. „Tohle je pro vás!“ vložím papír do dlouhých prstů. Zachoval jsem se trapně, účel to ovšem, alespoň doufám, splní. Nečekám na jakoukoliv reakci, raději odbíhám rovnou ke stolu za prarodiči. Jsem vystresovaný jako nikdy předtím. „Vždyť se chováš jak malé děcko!“ říkám si. „Všechno v pořádku?“ pozeptá se stařenka. „Jistě, proč by ne?“ „Já jen, že jsi takový upocený a zadýchaný,“ odpovídá s úsměvem. Vážně moc díky babi, zase se ti povedlo mne totálně ztrapnit. „Naštval mě nějaký člověk, co rozbil mýdlo,“ vymýšlím si. Na scénu se vrací zrzavá Jana a přináší jídlo. Ani se na mne nepodívá a spěchá k dalšímu stolu. Šťourám se v rybím filetu, zatímco babička vede řeči, jak je její jídlo přesolené a děda si stěžuje, jak málo je slané. Oba jedí to samé jídlo, což mne pobavilo a mírně mi to zvedlo náladu. Ještě stále očekávám odpověď od „Lásky“. Byla tam. Rozsvítím displej telefonu a přestanu dýchat napětím. „Ahoj, můžeme se potkat v těch 23:30 pod viaduktem? Půjdeš ulicí od parkoviště u téhle restaurace, až narazíš na zatáčku do ulice Na Větruši. Pokračuj tam. Je to úzká ulička lemovaná stromy. Později projdeš kolem několika domů, ale neboj, pokračuj. Před tebou bude viadukt. Nikdo nás tam nebude rušit. Budu se těšit, Miky“ stojí na obrazovce. Takže se jmenuje Miky. Jaké krásné jméno to asi zkracuje? No, již brzy se to dovím. „Budu tam,“ odepíšu. „Jé to je ale náhoda!“ zvolám. Prarodiče samozřejmě dychtí po tom, znát podrobnosti. „Lucka mně prosí, abych dneska přespal u nich.“ „No tak jo! Pokud chceš, můžeš. Zajeli bychom k nám pro pár věcí a dědeček tě potom odveze, viď Karle?“ „No jasně! Lucka bude mít radost.“ Je snadné je obelhat. Možná jsem vypočítavý, falešný a proradný, avšak nezapomínejme, že především až po uši zamilovaný. Dokonce jsem snědl i celou svou večeři. Odcházíme z restaurace krátce po deváté. Necelých dvacet minut trvá cesta domů. Vzápětí mne bílý vůz veze zpátky. Nemohu slovy vyjádřit nadšení. Jenže ten můj plán měl háček. Děda Karel mne teď veze až k sestřenici, přitom já musím být v půl dvanácté pod viaduktem! Lanovka už touhle dobou nejezdí. Navíc se na smluvené místo umím dostat jedině z Větruše. „Dědo, vysadíš mě prosím už tady? Chtěl bych si zkusit jízdu trolejbusem,“ vymýšlím si na „Míráku“. Starý pán bez většího protestování svolí, jsem už prý dospělý. Mám přibližně hodinu času, abych místo našel. Po nočním Ústí se pohybuje mnoho lidí, jimž bych se nejraději obloukem vyhnul. Znovu si čtu zprávu. Odhodlaně však používám intuici. Když mě děda vezl, viděl jsem starý, ošklivý viadukt. Pravděpodobně to bude on, kde se máme sejít. „S trochou štěstěny tam jistě trefím!“ myslím si optimisticky. Hledám výchozí bod – místo, které v Ústí vždycky najdu. Existuje, na ten šikmý kostel totiž nikdy nezapomenu. Odtamtud bych se mohl vydat směrem k Větruši a třeba skutečně dorazím na smluvené místo. Přebíhám proto přes silnici. Tudy mne vedla sestřenice. Na druhé straně kolem známého rychlého občerstvení, a poté tou ulicí rovnou k šikmé věži. „Bingo!“ Našel jsem kostel. Vybavuji si, kudy jsem jel. Musím teď támhletím podchodem k silnici. Neklame-li mne paměť, najdu vjezd do garáží Fora. Opačným směrem bych se pak měl vydat. Mám strach. Na lavičce uvnitř ztemnělého 61

podchodu sedí několik ne zrovna přívětivě se tvářících lidí. Co nejrychleji odsud padám. Přicházím k oné dost frekventované silnici. Na protější straně stojí rovnou dvě autobusové zastávky. Přebíhám přes bílé pruhy a vyhlížím Větruši. Je na ni skvěle vidět. Zasněně hledím na osvětlený zámeček. Představuji si něžné polibky, jež mne snad čekají. Všímám si schodů vedoucích pod úroveň chodníku. Přesně tudy se musím dát. Následuje nebezpečně vyhlížející přechod. Nemotorně a riskantně přebíhám přes silnici až ke kruhovému objezdu. Odtud po další zebře přicházím k cíli. Cesta s křovím vedoucí pod viaduktem v dálce. Sláva! „Miky, už jdu,“ šeptám láskyplně. Hodiny ukazují 23:20, což mě těší – nejdu pozdě. Směle našlapuji cestou blíž a blíž k podchodu. „Ošklivé místo, dost neromantické,“ myslím si. Jsem v cíli, prohlížím si grafitti na stěnách. Přichází sem osoba. Nastává moment obrovského napětí. Už jde ke mně. Konečně. Povedlo se mi to. Silueta přistupuje do blízkosti pouhých několika metrů. Nemohu ze sebe vypravit ani pozdrav. Vždyť přede mnou stojí obrovský muž s velmi krátkými vlasy. To rozhodně není Miky. Vtom přijde ještě další muž, mladší a vyloženě vychrtlý. Jeho zjizvenou tvář hyzdí neupravené vousy. Svalovec se opírá o počmáranou zeď. Všímám si řetězu v jeho pravé ruce. Přebíhá mi mráz po zádech. Není zde nikdo kromě nás tří. „Ať jsou to jen dva náhodní kolemjdoucí!“ Ve strachu stojím bez hnutí. Ten hubený kráčí blíž ke mně. Je mi jasné, že ti dva nejdou jen kolem – musím utéct. Rozeběhnu se střemhlav vpřed. Obr v modré mikině mi podkosí nohy. Padám k zemi a odřu si bradu. Z očí mi tečou slzy, snažím se je však zadržet. „Co chcete!? Vemte si prachy a nechte mě být!“ křičím hystericky. Oba stojí asi metr ode mě. Prudce na zem házím peněženku s vlastními iniciály. Velká ruka mne hravě povalí na zem. Na rtech mi ulpívá odporná chuť prachu z cesty a mého oblečení. Vší silou mi ten vyzáblý stoupá na hrudník. „Pomoc! Pomoc! Help me!“ řvu z plných plic, až mne drásá v krku. „Drž hubu buzíku!“ kopne mne to obrovské „hovado“ přímo do slabin. Tryskají mi slzy. Paralyzující bolest mne trýzní a nutí k hlasitějšímu ryku. Nejde to, víc už to nejde. „Neřvi nebo dostaneš další! Nevadilo by to, stejně nikdy nebudeš mít děti, protože seš odpornej teplouš!“ „Co to ksakru melete?!“ Namísto odpovědi se dočkám dalšího kopance mezi nohy. „Prosím nechte mě! Vemte si všechno, ale nezabíjejte mě!“ „Ale copak? Už se bojíš? Nechceme tě zabít! Jenom tě naučit, že nikdy nebudeš nic víc než nechutnej kuřbuřt! Nejsi normální člověk a ještě se opovažuješ ty svoje úchylárny zkoušet na normální chlapi!?“ „O čem to mluvíte?“ V záchvatu šílené bolesti se neovládnu a vykřiknu: „Co jste mu udělali? Miky pomoz mi!“ „Takže ty toho nemáš dost?“ udeří mne těžkým řetězem přímo do obličeje. Ano, ve skutečnosti vím moc dobře, čím jsem si takové zacházení vysloužil. Miky je totiž kluk. Pláču a naříkám v mučivé bolesti. V nosu mne odporně pálí a až na bradu mi z něj vytéká pramen krve. Cítím její nasládlou chuť mísící se s hořkou hlínou. Nevidím téměř nic skrz slzy rozmazávající tváře obou nestvůr. Nemohu se nadechnout. Nos mám plný, při nádechu polykám vlastní hlen ochucený krví. „Přestaň bulet, nebo zkapeš! Nezapomeň, že tě klidně můžu zadupat do země! Přesně jako bukvici – to taky seš!“ „Vtom se ozve ohlušující rána. Kolem se se hřmotem rozsypávají střepy. „Pusťte ho, nebo hned teď volám policii!“ huláká kdosi. Tlak na mém hrudníku poleví, slyším jen vzdalující se vulgární nadávky těch dvou a rychlý dusot kroků. Pokouším se zvednout, neúspěšně. Znenadání mi někdo podepře hlavu a posadí mě. „Neboj, už je dobře,“ šeptá hluboký, přesto velmi jemný hlas. V mých uších zní jako hudba, řekl bych, že je až sametový. Ano, skutečně přišel a nejen to, on mě zachránil. Protírám si oči, abych mu viděl do tváře. Dívá se na mne uslzenýma očima. „Musíme zavolat policii,“ chytí mne za rameno. „Ne, to nejde. Nemůžu se dostat do problémů. Prosím, zůstaň tu se mnou, ale nevolej,“ vzlykám. Bolest v podbřišku je dost silná, ovšem ne natolik, aby mne znehybňovala. Předloktím si otírám krev ze rtů. „Zůstanu,“ hladí mne 62

něžně po zádech, „ale ne tady. Můžeš se zvednout?“ Přikývnu. Pomáhá mi vstát. Drží mne kolem ramen. Pomalu jdeme ulicí nahoru. Jeho přítomnost mě uklidňuje, připadám si, jako kdyby žádné nebezpečí nikdy nehrozilo. Mlčky procházíme pod hvězdnou oblohou. Vůbec nic mi nedává smysl, jediné, čím jsem si jistý je, že jsem šťastný. Listy stromů šelestí do ticha. Do krásného, klidného ticha, v němž není třeba cokoli dodávat. Přivedl mne k Větruši. Pořád beze slov mne vede do přilehlé budovy – hotelu. Odemyká vlastním klíčem. Chodbou se dostaneme k pokoji. I tady odemyká vlastním klíčem. Voní to zde čistotou a novým nábytkem. Z umělého světla mne rozbolí oči. „Posaď se,“ vysune mi s úsměvem židli u dřevěného stolku. Mám tolik otázek a přesto ani nedutám. Miky odešel do koupelny. Po chvíli přináší snad celou lékárničku. „Pozor, bude to štípat,“ varuje mne hravým tónem, přikládaje dezinfekcí napuštěný polštářek na mé šrámy. Sedí na židli vedle mne. „Umyj se tamhle v koupelně,“ podává mi balíček náplastí. Horkou vodou ze své tváře smývám špínu. Na hebkém bílém ručníku, do něhož obličej utírám, však spočívá další krev. Opět mi pramínkem stéká až na rty a teče po bradě. Vracím se zpět do pokoje. Tolik krásné oči mne sledují s jiskrou a určitým obdivem. „Prosím, pojď si sednout,“ pokyne. Bez zeptání vytahuji papírový kapesníček, aby nasál krev. „Rád tě poznávám Sylvestere,“ začne neurčitě. Usměju se. „Je mi strašně líto, co se stalo, odpusť mi to,“ pokládá mi dlaň na koleno. „Je ti odpuštěno, akorát nechápu, proč se to vlastně stalo. Odkud se o mně dozvěděli? Řekls jim něco?“ „Ne, já ne! Přísahám! To bych ti nikdy neudělal. Ten dopis viděl jen jeden další člověk,“ zamračí se. „Tohle si s ní vyřídím!“ vykřikne po krátké pauze. „Jana?“ „Jo! Ta vypočítavá mrcha mě ještě zdržovala, abych nepřišel včas! Prý je do mě zamilovaná, ale víš, jak na tom jsem. Mrzí mě to. Tohle se ti nemělo stát. Můžu za to já.“ „Nemůžeš, zachránils mne,“ chytnu ho kolem ramen. „Možná tomu neuvěříš, ale i ty jsi mi od první chvíle připadal výjimečný. Teď už vím proč – jsi.“ Opravdu se to děje! Naprosto přirozeně a kouzelně. Je to jako splněný sen. Naše rty se přibližují. Cítím teplo našich vroucích těl, když se rty dotknou v dlouhém a vášnivém polibku. Pravou rukou mi víská vlasy na temeni. Jeho horké výdechy mne hřejí v obličeji. Tiskneme se k sobě. Na jazyku mi přetrvává nasládlá pachuť krve. Teď je ale všechno jedno. Ten polibek by mohl trvat věčně. Vydechuji slastí. Pomaličku se odtahujeme. Tak nádherně jsem se ještě nikdy v životě necítil. Tiše se díváme jeden druhému do očí. Držíme se za ruce. „A co je vlastně Miky?“ „Mikuláš, jmenuju se Mikuláš.“ „Krásné jméno.“ „Nápodobně. Mohu ti říkat Sylve?“ „Určitě! To zní úžasně,“ nadchnu se. „Když jsem si přečetl ten vzkaz, neváhal jsem. Vzal jsem lahev vína a zarezervoval tenhle pokoj. Víno už bohužel nemám,“ ušklíbne se. Dochází mi, kde ho nechal. Hodil ho na dva násilníky v podchodu. „Poslyš, ty jsi vážně Američan?“ „Jo, rodiče mně sem poslali za trest. Mám tu totiž prarodiče. Nicméně se díky jednomu klukovi z trestu stává spíš opak.“ „Ale ne, ty mi lichotíš!“ směje se. Společně si leháme na postel. Ležet po jeho boku mne naplňuje a uspokojuje. Miluji ho. V pevném objetí se znovu líbáme. Nelze potlačit naprosto lidský pud milovat se. Nehýbeme se. Jemně mne prsty levé ruky šimrá za krkem. „Miluju, když se směješ.“ Dlouho jsme mluvili o nejrůznějších věcech, až přišla otázka. „Jmenuješ se Fabron, tvůj táta je –“ „Rick Fabron,“ doplním. Mikuláš je z toho jako u vytržení. „To je neuvěřitelný! Pracuju jako obyčejný pingl na Větruši a potkám tebe! To nemůže být náhoda!“ „Souhlasím.“ „A jaké to je mít tolik peněz? Váš dům má prý dvanáct koupelen a vlastní divadelní sál!“ rozesmívá mě.“ „Na to jsi přišel kde?“ „V bulváru, pokud si nikdo neudělá novou plastiku, píšou i o tvém tátovi!“ Chystám se odpovědět, ale zastaví mě vyzvánění telefonu. Mého telefonu. „Ksakru, to je babička! Namluvil jsem jí, že přespím u sestřenice.“ „Sylvestere, okamžitě mi řekni, kde seš?“ nadává stará paní do sluchátka. Jistě volala k tetě a zjistila pravdu. „Venku,“ zavrčím. „Sylvestere vrať se hned teď k nám domů, klidně 63

pro tebe přijedeme, ale prostě nebudeš mrznout někde na ulici jako vandrák! To už teda přeháníš!“ „Tak hele ty stará rašple! Jsem dospělej, můžu si chodit kam, kdy i s kým budu chtít! Celej den mi všichni akorát tak pijete krev, to je pořád Sylvo tohle, Sylvo tamto, jak se má tenhle, pověz nám o tomhle, to určitě! Polib mi! A abys věděla, moje matka mně sem poslala za trest, jinak bych do takový díry nikdy nepřijel! Sbohem!“ položím vztekle mobil. „To je fakt peklo, víš, co mi řekla?“ rozhazuju rukama. Mikuláš na mne zděšeně kouká, div mu ty hluboké oči nevypadnou z důlků. „Tak se trochu ovládej, ne?“ promluví poté. „To tak, všichni mi tu lezou na nervy. Díkybohu mám alespoň tebe.“ Chci ho znovu políbit, on mě však odstrčí. „Mikuláši co je?“ nakloním hlavu. „Posloucháš se vůbec? Chudinku babičku jsi seřval, protože o tebe má strach!“ „Promiň, je toho na mě moc.“ „Ne. Jsi jiný. Nemyslel jsem si, že může někdo být tak chladnokrevný, ale přesvědčils mě o opaku. Copak ty nevíš, co dalšího se píše o tvém otci? Ne? Tak já ti to prozradím. Zaprodal všechny svoje nejbližší pro slávu a peníze! Schválně, mluvils někdy s jeho rodiči?“ Naskakuje mi husí kůže a polije mne pot. Má pravdu. Druhé prarodiče vůbec neznám. „Ne, nikdy,“ připustím. „Sylve –“ začne, načež se zase rozezní telefon. Zhluboka se nadechuji. „Haló.“ „Pěkně ti děkuju ty jeden zmetku, kvůli tobě babičku odvezla sanitka!“ Mrazivý pocit na zádech se vrací. „To ne! Kde jste? Dědo? Dědo!“ hulákám marně. Z očí se mi řinou slzy. Klečím na zemi skládajíc hlavu na Mikova kolena. „Sylvestere, co se stalo?“ ptá se vylekaně. „Babičku odvezli do nemocnice.“ „Proboha! Musíš za ní dřív, než bude pozdě!“ „Ale jak?“ vzdychám beznadějně. „Odvezu tě, ale hoď sebou!“ okamžitě běžíme na recepci. Slečna nám půjčila své auto, a tak se ženeme přímo k nemocnici. Nemluvíme. Mé slzy odrážejí světla pouličních lamp. Cítím se provinile. Naříkám. Hbitě přibíhám k babičce na lůžko. Je při vědomí. Děda ji drží za ruku a pláče. Je tu i Lucka se svými rodiči. Vtrhnu do místnosti a nikdo nic neříká. Vyčítavé pohledy mluví za vše. „Pojď, nemusíš se schovávat,“ pozvu milence dál, drže ho za ruku. Všem kolem postele spadne čelist. „Babi, babičko. Prosím odpusť mi to! Roním slzy do jejího polštáře. „Chlapče, vždyť víš, že ti vždycky prominu,“ políbí mne na čelo. „A kdopak je ten sympatický mladý muž?“ „Jmenuji se Mikuláš, jsem Sylvesterův kamarád,“ pronese naprosto vážně. „Nemusíš lhát,“ zakroutím hlavou. „Nelžu. Počkám venku.“ S těmi slovy odejde. Tak moc bych teď chtěl pospíchat za ním. Zároveň však chci zůstat po boku stařenky. „Sylvo, ty ho miluješ?“ usmívá se naprosto upřímně. „Ano,“ přikývnu s maximální vážností. Zbytek rodiny se na mne dívá konsternovaně, se špetkou opovržení. „Nezabývej se mnou, starou bábou! Já už tady stejně dlouho nebudu. Láska je nádherná a nevyzpytatelná, Sylvo. Nikdy nevíš, kdy přijde. Vždycky si ale pamatuj, že když už přijde, měl by ses jí držet, protože to může být naposledy, co se ti nabízí. Nechci, abys kvůli mně něco ztratil miláčku. Utíkej za tím svým, však už bylo načase, aby sis někoho našel,“ povídá, aniž by ztratila jiskru a humor. Nevím, co dělat, a tak ji jen držím za ruku a dívám se, jak přátelský lesk v jejích očích uhasíná. Odešla. O necelé dva týdny později se koná pohřeb. Přijela celá rodina, abychom uctili památku mé babičky. Nemohu zadržet usedavý pláč. Celou tu dobu jsem na ní byl zlý, a přitom ona jediná mi nakonec porozuměla. Stojím před všemi členy rodiny. Mám se s ní důstojně rozloučit. „Má drahá babička byla nejlepší ženou, jakou jsem znal. Bohužel jsem byl až příliš slepý na to, abych si všiml, jak kouzelným člověkem je. Byla nejen velice laskavou, hodnou a obětavou ženou, ona věřila v lásku. Než odešla, zjistila pravdu o mně a řekla mi ta nejkrásnější slova. Popsala lásku jako krásné, avšak nevyzpytatelné kouzlo. Nikdy nevíme, kdy přijde, ani jestli zůstane, ale povím vám jedno. Pokud přijde, držte se jí, protože další šanci už možná nikdy nedostanete. Vzal jsem si ta slova k srdci, a tam zůstanou jako krásná vzpomínka na ni.“ Chtěl jsem mluvit dál, ale oči mi znovu zalily slzy, pokračovat se již nedalo. 64

Toho samého dne sedím na lavičce a přemýšlím o životě. Slunce se skrývá za šedavými mraky. Po pohřbu jsme všichni odjeli k dědovi. Ostatní jsou v altánu, já ovšem preferuji samotu. „Kéž bys tu teď byla se mnou,“ povzdychnu si pohlížeje k nebi. A opravdu, jako by se na kratičký okamžik, mnohem kratší nežli mrknutí, mračna rozestoupila a mezi nimi se usmála tvář stařenky. „Vždycky s tebou budu, Sylvo,“ řekla by. Nechtěl jsem tu být. Odcházím do svého pokojíku a s radostí ulehám do peřin s Rákosníčkem. Vím, že to byla moje vina. Celá rodina to ví. Nikdo se mnou nechce nic mít. Ukápne mi slza za to vše, co se stalo. Nejhořčejší ze všech. Po starých dřevěných schodech jde kdosi nahoru. Bez zaklepání vstoupí a objímá mne. „Mikuláši?“ ukápne mi další slza. Tentokrát však z radosti. „Našel jsem tvou peněženku,“ podá mi odřený kožený doplněk. „To je všechno?“ pokouším se najít soucit v kamenné tváři. Ta po chvilce roztaje v provokatérský úsměv. „To víš, že to není všechno! Nesmutni, teď jsme na to dva.“ Doslov Při psaní této povídky jsem se mnohokrát zamýšlel nad tím, proč ji vlastně píši. Odpovědí mi je prosté poselství, jež nese. Ubíjí mne svět, v němž zakazujeme lidem milovat, svět plný nenávisti. Je až děsivé jak málo nám stačí, abychom používali ta nejhrubší a nejsilnější slova, aniž si plně uvědomujeme jejich význam. Proč tolik času ztrácíme nenávistí, vztekem a nářkem? Ptám se proč. Život není dost dlouhý na to, abychom si ho ošklivili tak neskutečným množstvím negativních emocí. Žijme s přijetím a pochopením pro druhé. Zcela záměrně vyjadřuji v povídce homosexuální lásku, jelikož se ukazuje, že není jakkoli obtížné ji popsat a vyjádřit. Když jsou na to dva, je totiž láska vždy stejná bez ohledu na to, mezi kým vznikne. Každý člověk pochopí, že není rozdílná. Žijme tedy s láskou a bez nenávisti, jedině ta se totiž nakonec povždycky obrátí proti nám.

Eliška Bobková Babiččino tajemství Je mi 17 let a žiji se svou rodinou v Ústí nad Labem. Dnes je poslední den prázdnin a já se rozhodla vzít svou prababičku na menší výlet na zámeček Větruše. ,,Vše se tak hodně změnilo,´´ pravila prababička, a přitom se rozhlížela po Ústí, které se rozprostíralo pod námi. V tom se lehce zamotala a hrozilo, že upadne. Naštěstí jsem ji včas zachytila. ,,Pojď si sednou tamhle na tu lavičku, ´´ řekla jsem a pomalu ji k ní vedla. Posadili jsme se a ona se začala zmateně rozhlížet, a potom se lehce usmála a po tváři jí skanula jedna osamělá slza. „Co se děje? Jsi v pořádku? ´´ pravila jsem vyděšeně. ,,Ale jistě, ty moje holčičko. Jen jsem si vzpomněla na nejkrásnější období mého života, za které vlastně tohle místo může.´´ Všechno to začalo v květnu roku 1936. Toho odpoledne jsem se svými kamarádkami vyrazila do kavárny na Větruši. Usadili jsme se na terase, tak abychom dobře viděli na Ústí pod námi, jelikož jsme tento výhled milovali. Číšník donesl kávu a vše vypadalo vcelku normálně. Jenže to by se ke stolku vedle nás nesměli posadit tři mladí muži. Byli oblečení trochu ležérněji, než by se na správné muže na odpolední vycházce hodilo, ale svým způsobem to bylo velmi okouzlující. Po chvíli se k nám jeden z nich otočil a otázal se: ,,Jste zde samy, milé dámy, nebo máte doprovod?´´ ,,Jak vidíte, jsme samy, ale pokud 65

nám chcete dělat společnost, zlobit se nebudeme,´´ odvětila jedna z mých kamarádek s úsměvem na rtu. Tak se stalo, že jsme celé odpoledne strávili v kavárně s úplně neznámými muži, kteří se během popíjení kávy představili jako Václav, Jan a Jakub. Všichni byli milí, vtipní, šarmantní, přibližně v našem věku, a co si budeme povídat i hezcí. Nejpohlednější z nich byl však pan Václav. Tmavé vlasy se mu malinko nepoddajně kroutily okolo uší a mírně mu spadaly to očí. Ještě dnes vidím ty jeho zelenkavé oči, ve kterých to pobaveně jiskřilo. Tvář mu zakrývalo lehké jednodenní strniště, což ještě potrhovalo jeho mužný vzhled. Široká, svalnatá ramena se pokaždé zachvěla, když se začal smát. To odpoledne tenkrát uběhlo tak rychle, že jsme si ani neuvědomili, že už je pozdní odpoledne. Mé kamarádky se začaly chystat k odchodu s tím, že už je 5 hodin a za chvilku máme být doma. Spěšně, ač nerady, se rozloučily a začaly odcházet. S rozloučením jsem se postavila a měla se k odchodu, když mě najednou někdo chytl za ruku. ,,Počkejte, slečno Anno,´´ pravil Václav a postavil se. ,,Ano?´´ zeptala jsem se a lehce povytáhla obočí. ,,Mohli bychom se sejít zítra ve 2 hodiny na stejném místě? Prosím!“ ,,Víte, že se to moc nehodí?“ pravila jsem s lehkým úsměvem na rtech, otočila se a utíkala za svými přítelkyněmi. ,,To nevadí, budu čekat,´´ zvolal ještě za mnou, než se znovu usadil ke svým přátelům. ,,Dobrý večer, jsem doma,´´ zvolala jsem, jakmile jsem otevřela dveře. ,,Dítě, nevíš kolik je hodin? Večeře už je na stole, tak kde se touláš? Pospěš si, máme hosty,´´ pravila matka mezi dveřmi do kuchyně. Pospíchala jsem proto do jídelny a ve dveřích se zarazila. Seděl tam otec s celou rodinou místního podnikatele pana Otmara Kolbena, který byl napůl Němec, ale měl českou ženu. ,,Dobrý večer, ´´ pozdravila jsem a posadila se na jediné volné místo, a to vedle Josefa Kolbena, mladého 25 letého bankovního úředníka. Byl vysoký, měl světlé, jako vždy důkladně upravené vlasy a z důkladně oholeného obličeje na mě koukal pár světle modrých očí. Nebyl ošklivý a většinou působil dost mile. Otec se nenechal mým příchodem vyrušit a dál o něčem hovořil s panem Kolbenem a jeho ženou. ,,Dobrý večer, Anno!´´ naklonil se ke mně Josef a vřele se usmál. Chvilku jsme spolu mluvili, ale pak přišla i matka a služebná začala nosit na stůl. Když bylo jídlo na stole, otec vstal a zacinkal na skleničku. ,,Nuže, dovolte mi vás ještě jednou všechny přivítat a popřát všem hezký večer.“ A pak oficiálně oznámil pro všechny radostnou novinu. „Vzhledem k našim dlouhodobým nadstandartním rodinným vztahům jsme se domluvili s panem Kolbenem a jeho chotí a s radostí tak mohu oznámit, že tato večeře proběhne jako zásnubní, a to pro mou dceru Annu a mladého pana Josefa.´´ Vyvalila jsem oči a zakuckala se. Všichni přítomní na mě upřeli své rozjasněné tváře. Josef se ke mně naklonil a dal mi lehkou pusu na tvář, načež se na mě usmál. ,,Tati, to nemyslíš vážně!´´ začala jsem hned jak hosté odešli. ,,Proč bych nemyslel?´´ zeptal se. ,,No, protože já nevím….´´ ,,No tak vidíš,´´ pravila matka a usmála se. ,,Samozřejmě počkáme do tvých 18. narozenin, ´´ pokračovala. ,,Ne ,ne ,ne!´´ začala jsem křičet. ,,A dost!´´ zastavil mě otec. ,,Josefa si vezmeš!´´ ,,Nevezmu si ho! Je milý, to ano, ale to je tak vše! Vždyť si s ním nemám co říct! Navíc je starší a ….´´ Můj protest skončil, když jsem dostala pořádný pohlavek přes tvář. ,,Jdi do svého pokoje, už o tom nebudeme diskutovat. Obřad proběhne během tvých 18. narozenin,´´ řekl otec a otočil se, aby si mohl zapálit doutník. Odběhla jsem….. Ráno bylo příšerné. Tvář mě bolela a otec dělal, jako kdyby se včera nic nestalo. A tak jsem se rozhodla. ,,Mami?´´ otázala jsem se, když otec odešel no pracovny. ,,Co 66

Anno?´´ ,,Mohu jít dnes odpoledne ven?´´ ,,Ale jistě. Jdete zase na kávu, že? Jen jdi.“ Nevyvracela jsem jí to, prostě jsem přikývla. Byli 2 hodiny a 5 minut, když jsem začala mít na dohled lavičku. Čekal tam. Ležérně opřený, s pohledem upřeným na mě. ,,Krásný den, že?´´ optala jsem se, když jsem k němu došla, a posadila se vedle něj. ,,Ano, to tedy je, ´´ usmál se a v očích mu opět pobaveně zajiskřilo. ,,Obával jsem se, že mé pozvání odmítnete,´´ pravil a přitom se mírně předklonil. ,,Řekněme, že jsem změnila názor,´´ řekla jsem a na rtech už mi opět hrál uličnický úsměv. Povídali jsme si, a to hodně dlouho, jenže nakonec byl čas jít zase domů. ,,Zítra?´´ pravila jsem a postavila se. ,,Copak zítra, milá Anno? Vyjádřete se přesně,´´ řekl a od srdce se zasmál. ,,Jste darebák, víte to?´´ řekla jsem a mírně do něj strčila. ,,Ano, vím. A není to právě ono co se vám na mě tak líbí?´´ a za ruku, kterou jsem ho prve mírně odstrčila, mě přitáhl těsně k sobě. ,,A taky velmi drzý, koukám,´´ smála jsem se a obličej měla jen pár centimetrů od něj. ,,Václave!´´ zavolal někdo za mými zády. ,,Už jdu,´´ houknul zpět a obrátil svou pozornost zpět na mě. ,,Tak zítra, milá Anno,´´ s tím mě pustil a odběhl za mužem, který na něj volal. Hodnou chvilku jsem tam stála a nevěřila tomu, co vyvádím. Od včera jsem zasnoubená žena a místo toho, abych se chystala na svatbu, jsem si domluvila už druhou schůzku s úplně jiným mužem. ,,Takže si bereš Josefa,´´ řekla nevěřícně Barbora, jedna z mých kamarádek. ,,To je neuvěřitelné. On je tak boží…´´ zaúpěla Klára a odložila stranou módní časopis. Seděli jsme u nás v salónku a já jim právě vyprávěla o mém zasnoubení, od kterého uběhl už týden, během kterého jsem se stále tajně scházela s Václavem. ,,Ano, to tedy je,´´ řekla jsem s mírným úsměvem na rtech. ,,Ale no tak, Anno, jeho chce za manžela každá mladá žena v Ústí. Máš tak obrovské štěstí,´´ vzdychaly. ,, Já vím, já vím,´´ řekla jsem naprosto bez nálady. ,,Anno, co se děje?´´ řekla Barbora a přisedla si ke mně. ,,Když já….´´ začala jsem, ale pak se zarazila. ,,Nám můžeš říct vše, to přeci víš,´´ řekla Klára a sedla si vedle mě z druhé strany. A tak jsem jim řekla o své schůzce s Václavem, ale než jsem to stihla nějak rozvést, přerušila mě Klára. ,,S Václavem? S tím z kavárny?´´ přikývla jsem. ,,Zapomeň na něj. Nic tě s tím nečeká. V porovnání s Josefem je to úplná nicka,´´ pokračovala. ,,Anno, Klára má pravdu. Josef je někdo, s ním ti bude dobře. Štěstí, že ta schůzka byla jen jedna. Nebo snad ne?´´ otázala se Barbora. Když jsem viděla, jak mé kamarádky reagují, přikývla jsem. Takže tady podporu asi čekat nemůžu….. Mé narozeniny se neúprosně blížily. Byla půlka září a já měla narozeniny na konci. Na svatbu bylo už skoro vše připravené a nezbývalo než vybrat místo konání. ,,Anno,´´ řekl otec při večeři. ,,Otče?´´ ,,Josefova matka vybrala místo a čas konání svatby.´´ ,,Ano?´´ zeptala jsem se s údivem. To místo jsem měla vybrat já s Josefem, ale asi se to zase změnilo. „Svatba se bude konat na zámečku Větruše v 1 hodinu a 30 minut,“ pravil otec. Polilo mě horko, ale nezbylo mi nic jiného než přikývnout. Další den jsem na místo konání schůzky přiběhla celá udýchaná a ještě o chvilku dřív, takže jsem musela čekat. ,,Dnes na vás čekám já,´´ řekla jsem s lehkým úsměvem na rtech, když Václav dorazil. ,,Koukám, že jste se mě dnes nemohla dočkat,´´ řekl a za pas si mě přitáhl k sobě. Můj výraz potemněl a já se odtáhla. ,,Vlastně, potřebuji s vámi mluvit.´´ ,,Poslouchám vás, máte mou plnou pozornost,´´ řekl zamračeně a usadil se na lavičku. A tak jsem mu vše řekla. ,,Proč jste mi to neřekla dřív?´´ mračil se a jeho obvyklé veselí bylo pryč. ,,Nevím,´´ pravila jsem smutně. ,,Pospíšil bych si s tímhle,´´ řekl, přitáhl si mě k sobě a poprvé mě políbil. Následující období bylo ještě krásnější než kdy dřív. Václav mě při každé schůzce zasypával polibky a jemnými doteky. 67

Přišla chvilka naší poslední schůzky před svatbou. Byla jsem tak smutná, že jsem na lavičce čekala už o hodinu dříve. Když přišel, vše se zastavilo. Vrhla jsem se k němu a začala ho naléhavě líbat a plakat. ,,Neplač, Anno,´´ řekl a jemně mě pohladil po vlasech. ,,Miluji tě, víš to?´´ zeptal se a přitáhl si můj obličej k jeho a začal mě opět líbat. Takhle jsme chvilku stáli a najednou mi došlo, že ho potřebuji ještě blíž, co nejblíž, co to jde. Sdělila jsem mu své přání a on mě popadl do náručí a zajistil, aby se mé přání splnilo. Naposledy jsem ho viděla, když jsem ve svatebních šatech už jako Josefova žena vyšla před zámeček a letmým pohledem jsem zabloudila k naší lavičce. Stál tam a se smutným pohledem mě vyprovázel. ,,Babi, to je tak….´´začala jsem, ale nedokončila jsem to, protože jsem se musela vysmrkat a otřít si slzy. ,,Tohle jsem ještě nikdy nikomu neřekla,´´ pravila prababička a otočila se na mě. ,,Slib mi, že moje tajemství nikdy nikomu nepovíš. Mohlo by to spoustě lidí ublížit.´´ ,,Nepovím,“ odpověděla jsem. „ Ani děda Josef o tom neví?“ zajímalo mě ještě. ,,Ne. Václav byl láska mého života, ale děda Josef, no řekněme, že mě učinil tou nešťastnější ženou na světe, a já se ho nakonec naučila milovat.´´

Tereza Krečová SLZY ŠTĚSTÍ & SLZY SMUTKU Uchopím kabát do rukou a přitisknu si ho co nejblíže k sobě. Studený vítr doléhá na mé tělo a mé zuby se pomalu rozklepou. Přitisknu si ho ještě víc. Tisknu ho k sobě, jak nejlépe mohu. Mé ruce jsou ale ledové, stejně jako vítr kolem mne, a tak v nich nemám dostatek sil. Mé zkřehlé tělo se snaží odolávat každému mému pohybu, ke kterému ho nutím, a naznačuje mi, že dál jít nechce a má mysl plná vzpomínek mi jasně říká, že tu nechce být. Pomalým krokem dojdu k zábradlí, které mne odděluje od dlouhého pádu dolů. Oběma rukama ho uchopím a na chvíli zavřu oči. Nádech. Výdech. Snažím se nemyslet na tu zimu, která mě oslabuje ještě víc, snažím se oprostit od toho pocitu, který mě sžírá už několik týdnů, několik měsíců. Ty dny jsem už přestala počítat a snažím se nemyslet ani na ten den, na tu chvíli, kdy se to stalo. Snažím se tomu utéct, ale stále se mi to nedaří, stále mě to dohání, nenechá mne to samotnou, nenechá mě to zapomenout. I když se na to snažím nemyslet, i když se snažím ty dny nepočítat, sama vím, že jsou to přibližně tři měsíce, co zemřel. Otevřu oči. Pohlédnu na město, které se rozprostírá pode mnou. Pohlédnu na řeku, která protéká mezi domy, na stromy, které na sebe začínají brát barvy podzimu. Hledím na město, ve kterém jsem strávila převážnou část svého dosavadního života. Vidím ho odsud téměř úplně celé. Vidím, jak se pomalu rozrůstá na kopce, jak stoupá a zase klesá dolů. Vidím lesy, které se rozprostírají za ním. Lesy, o kterých ví jenom málo lidí. Nádhernou přírodu, kterou spoustu lidí přehlíží. Sleduji, jak se hezké domy pomalu prolínají do části plné velkých budov a stoupajícího kouře. Vidím odsud malý kostel na náměstí obklopený velkým nákupním centrem. Je to zvláštní. Je to neobvyklé. Je to hezké. V tomhle městě se mísí všechno. Misí se tu krása s nedokonalostí. Mísí se tu tmavý kouř s dokonalostí. Ale jen odsud je všechno vidět. Jen z tohohle kouzelného místa, které pro mne znamená 68

všechno a kam zároveň už nikdy nechci zabloudit. Už nikdy nechci spatřit malý žlutý zámeček s věží, už nikdy se nechci procházet po malé stezce, která vede k tajemným vodopádům. Mezi vším tím myslím na něho, myslím na tohle tiché město, které neví, co prožívám, které neví, o koho přišlo, které jenom je, klidně se pode mnou rozprostírá ve své kráse i nekráse a nechává mě tu jen s mými vzpomínkami, protože to je to jediné, co mi zbylo. Myslím na tohle místo, které miluji a nenávidím zároveň. Vtom mi vlasy zabrání ve výhledu, když mi s nimi vítr začne cloumat a já se musím pustit zábradlí, které mě drželo pevně na nohách, a musím si k sobě znovu přitisknout kabát. Odvrátím pohled od města a otočím se k němu zády, stejně tak, jako to ono udělalo mně. Najednou, jen pár kroků ode mne, mé oči spatří lavičku. Lehce tmavé dřevo a lemující černý kov mi bije do očí, které zase cítí nátlak slz. Je to ona. A vtom uslyším hlas. Hlas, který znám až moc dobře. Zvýšený. Zní naštvaně, ale já vím, že není. Je smutný. Smutný a zvýšený na osobu, se kterou telefonuje. Slyším ho hned vedle sebe. Přesně tak, jak to bylo. PŘED 3 ROKY „To nemůže být pravda! Řekni to. Řekni mi to! Přiznej, že to není pravda. Tohle mi nemůžeš udělat, Dominiko.“ Opírám se o zábradlí a nechávám se ovívat větrem, který ten den ztratil na síle. V rukou svírám poměrně úzkou knihu a koukám na stromy, které na sebe začínají brát barvy podzimu. Hlas vedle mne na chvilku utichl, ale teď ho znovu slyším. Výrazný, zvýšený, zní trochu jako naštvaný, ale myslím, že je spíše smutný. Neodolám a podívám se vedle sebe, abych zjistila, komu hlas patří. Spatřím muže, může mu být nějakých 30. A možná je ještě o trochu mladší. V ruce svírá mobil a jeho tmavé vlasy, které jsou zastřiženy tak akorát, mu pročesává jemný vánek. Má ostré rysy v obličeji a jeho modré oči, ve kterých hraje jemný nádech zelené, jsou plné zoufalství. Má hezkou postavu a je o něco větší než já. V ruce pevně svírá mobil a shlíží dolů na to tiché město, které se pod ním rozprostírá. Vtom se jeho oči setkají s těmi mými. Ucuknu pohledem a zadívám se na malý žlutý zámeček. Stále na sobě cítím jeho pohled. Vím, že mě sleduje. Odrazím se od zábradlí a vydám se k opuštěné lavičce, která je poblíž. Ještě než se vzdálím, slyším, jak jeho hlas znovu sílí a propadá se dolů: „Domi, ty víš, že to sám nezvládnu. Prosím.“ Posadím se na lavičku z lehce tmavého dřeva a ještě chvilku ho sleduji. Jednou rukou stále svírá mobil a tou druhou se přidržuje zábradlí. Mírně se houpe na špičkách a zábradlí nepouští. Najednou ruku, ve které svírá mobil, nechá spadnout dolů, pustí se zábradlí a otočí se mým směrem. Okamžitě beru do rukou knížku, otevřu ji na nějaké stránce a zahledím se do ní. On se vydá přímo ke mně. Periferně sleduju každý jeho krok. Dojde k lavičce a posadí se kousek vedle mne. Otočím stránku, aby to vypadalo trochu věrohodně a znovu začnu předstírat čtení. Chvilku jen tak sedíme, kousek od sebe.

69

„Můžu se vás na něco zeptat?“ uslyším najednou ten samý hlas, který zní ale mnohem klidněji než předtím. Vzhlédnu od knížky a pohlédnu na něj. Kouká před sebe a výraz je plný prázdnoty. „Ano?“ zkusím to, i když si nejsem jistá, že mluví na mne. Stále kouká stejným směrem. „Už jste byla někdy v životě doopravdy šťastná?“ zeptá se a mě jeho otázka zaskočí. Vůbec nevím, jak na ni odpovědět. „Ehm… nevím. Možná ano, ale možná chvíle, kdy jsem si myslela, že jsem šťastná, byl jenom pocit, který jsem chtěla cítit,“ odmlčím se, překvapená svou upovídaností, „ale asi ano. Myslím, že jsem byla.“ On povzdechne, ale zní to jako povzdech a lehký smích zároveň. „A teď už nejste?“ zeptá se se zvídavostí v hlase. „Neříkám, že nejsem šťastná, jen nevím, jestli je to doopravdy. Jestli jsem doopravdy šťastná, tak jak si to představuji.“ Najednou konečně odvrátí pohled od toho mrtvého bodu, který celou tu dobu sledoval a pohlédne na mne. Mírně se pousměje a zvedne ruku. „Daniel.“ Na chvilku se zarazím, ale pak zvednu ruku taky a uchopím tu jeho. „Emma.“ Oba se pousmějeme a naše ruce se pustí. Mám chuť se ho zeptat, s kým telefonoval a co se mu stalo, že zněl tak neklidně, ale připadá mi to nevhodné. Ještě chvilku mě pozoruje, zatímco já hledím před sebe na lidi, kteří kolem nás procházejí. „Mohu se vás zeptat ještě na něco?“ Podívám se na něho a chvilku nic neříkám. Nakonec se pousměju. „Záleží na tom, co to bude. Nemáte úplně jednoduché otázky…“ Tentokrát se pousměje on. Najednou je jako vyměněný. Je stále v takovém zvláštním uzavřeném stavu, ale už se mi nezdá takový smutný a zoufalý a ztracený, jako byl před pár minutami. „Kdy si myslíte, že jste byla doopravdy šťastná?“ Povzdechnu. „Jestli nechcete tak samozřejmě neodpovídejte,“ dodá. V hlavě mi začne vířit spousta myšlenek, vzpomínek, na můj život, který jsem žíla, na můj život, který žiji teď. „Myslím, že když jsem nežila sama,“ odpovím po dlouhé chvilce přemýšlení. „Teď jste uznala, že nejste doopravdy šťastná.“ „Tak asi nejsem.“ Najednou si uvědomím, co tu všechno vykládám. S čím se svěřuji prakticky úplnému cizinci. Někomu, koho znám pár minut, jsem se svěřila s chvílemi svého života, které pro mne nebyly nejlehčí, a vykládám mu tu o svých pocitech. Vyděsí mě to, ale pak si také uvědomím, že jsem trochu uvolněnější. Nikomu jsem to takhle ještě neřekla. Pohlédnu na něj. Na tváři mu hraje stále mírný úsměv - skromný, ale hezký. Jeho modrozelené oči přejíždějí od mých pramenů vlasů až po konečky prstů. Opisují přesně můj tvar, jako by si ho chtěly zapamatovat. Stále cítím ten zvláštní pocit, který mi říká, jestli bych se neměla sebrat a raději odejít, jestli bylo správné tohle všechno někomu říkat… ale třeba ho už nikdy taky neuvidím. V té chvilce najednou ale ucítím něco, co bych neřekla, že ucítit můžu. Představu, že už ho neuvidím, má mysl nechce přijmout, stejně tak jako mé vědomí. Ale vždyť ho vůbec neznám… „Emmo?“ vytrhne mne z mých zvláštních myšlenek. „Ano?“ „Můžu mít úplně tu poslední otázku?“ Pousměju se a trochu nejistě přikývnu. „Až budu potřebovat vědět, že je možné být doopravdy šťastný… mohu vás vidět?“ Výraz na mé tváři je překvapující, ale vlastně uklidňující zároveň. Něco uvnitř mne na tuhle otázku dychtivě čekalo. „Myslím, že ano,“ odpovím a všechno uvnitř mne roztaje a všechno je v tu chvíli krásné. 70

Ano. V tu chvíli je všechno krásné. V tu chvíli bylo všechno krásné, ale teď stojím několik metrů od té lavičky, vítr mi šlehá do tváře, oslabuje mé tělo a tohle všechno už nikdy nebude pravda, protože on už tu není. Tohle všechno je jenom má vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenu, která mne bude pronásledovat až do konce, která mne bude vítat, když přijdu domů a nebude tam nikdo. Která se mi vkrade do snů a bude mě nutit probouzet se se slzami v očích a pocitem, že už nikdy nebudu doopravdy šťastná. Slzy mi pomalu stékají po tváři a každý kousek kůže, které se dotknou, je chladnější. Mé zuby se znovu rozklepou, kabát si tisknu ke svému tělu, opírám se o zábradlí a se slzami v očích, které tečou stále dál, sleduji to místo, kde jsem ho potkala, kde jsem ho poprvé poznala. Tohle už nevydržím. Vítr znovu zafouká. Odrazím se od zábradlí vyrazím k velkým vratům, které mě dovedou k teplu. Zmrzlými prsty dveře otevřu a vejdu dovnitř. Pocítím teplo a mé tělo pomalu roztává. Chvilku stojím na místě a téměř se nehýbám. Kabát si stále tisknu ke svému tělu, i když mne už zahalilo teplo a mé tělo se znovu dokáže pohnout. Rozejdu se chodbou, která je nasvícená nažloutlým světlem, a pak zahnu doleva. Vstoupím do rozlehlé místnosti plné židlí a stolů, plné hluku a smějících se lidí, kteří hlasitě cinkají skleničkami. Chvilku jen tak stojím a nemohu se hnout dál, sleduju všechny ty lidi, kteří se naklánějí nad svojí drahou polovičkou, kteří se s úsměvem na rtech a jiskrami v očích dívají na někoho, koho milují. Sleduji děti, jak rozhazují svýma malýma ručkama a úsměv jim hraje na tváři, vidím postarší pár, jak se drží za ruce a po všech těch letech si říkají, co spolu zažili. Slzy mi zabrání v mém pohledu a já, jelikož vím, že se jim už neubráním, je nechávám téct. „S dovolením,“ uslyším najednou za svými zády a uvědomím si, že stojím uprostřed dveří a blokuju cestu. Rychle si setřu slzy. „Pardon,“ snažím se říct co nejklidnějším hlasem. Ještě jednou si utřu slzy a popostoupím dál. Musím si alespoň na chvilku sednout. „Co si budete přát?“ zeptá se mne mladý kluk s čistě bílou košilí, který napřímeně stojí téměř vedle vchodu. Když uslyším tuhle větu, okamžitě si vzpomenu na jeden den, jeden večer, kdy jsem tuhle větu slyšela, vyslovenou s takovou lehkostí. Slza mi steče po tváři a já vím, že teď už nic nezmůžu. PŘED 2 ROKY „Stůl pro dva, prosím,“ uslyším hned vedle sebe. „Tudy, prosím.“ Šaty vínové barvy mi sahají ke kolenům a z ramene mi pomalu spadá krátký černý svetr. Chci si ho narovnat, ale v jedné ruce svírám černou kabelku a tu druhou mi drží Daniel. Mladý kluk nás zavede ke stolu pro dva, který se nachází téměř vedle okna, ze kterého je nádherný výhled na nasvícené město. Daniel přistoupí k mé židli a odsune ji. „Děkuju,“ usměji se, narovnám si svetr a sednu si. Kabelku si odložím na stůl a počkám, až se usadí i Daniel. „Červené víno?“ zeptá se a nadzvedne jedno obočí. „Jako by ses ještě musel ptát,“ řeknu a pousměji se. 71

Téměř okamžitě k nám přiběhne muž s vysokou a statnou postavou. „Dáte si něco k pití?“ zeptá se. „Jednu láhev červeného vína, prosím.“ „Hned to bude,“ odpoví číšník a na stůl nám položí dva jídelní lístky. Daniel mi jeden podá a sám si vezme druhý. Rozevřu rozsáhlý lístek a začnu přejíždět po všech názvech a pomalu si rozmýšlím, co si dám. „Hlavně si dej, na co máš chuť, Em,“ řekne Daniel, aniž by vzhlédl od lístku. Pousměju se, ale nic neříkám. Poté co si vybereme jednotlivé pokrmy, nám číšník donese velkou láhev červeného vína a dvě sklenice, do kterých každému nalije. „Děkujeme,“ poděkuje za nás oba Daniel a číšník přikývne. Daniel přizvedne sklenici a já také. „Tak na náš první rok spolu a na to, abychom byli nadále doopravdy šťastní,“ řekne Daniel a usměje se. „Abychom byli nadále doopravdy šťastní,“ zopakuji po něm a kolem nás se rozezní lehký zvonivý zvuk. Trochu upiji a položím skleničku zpět. Jemná šmouha mé rtěnky, která mi dokonale ladí se šaty, zůstane na sklenici. Na chvilku pohlédnu ven z okna. Celou krajinu pokryla tma, jen někde se mihne náznak nažloutlého světla. Město je vidět jen trochu, ale vidím, jak z něho vyzařuje jemná aura. Měsíc na nebi svítí a jeho měsíční paprsky dopadají na lavičku lehce tmavé barvy. Vtom si všimnu, že mě Daniel stále pozoruje. Usměji se. „Proč na mě tak koukáš?“ zeptám se a jedno obočí se mi nadzdvihne, ale úsměv mi nemizí. Jeho dokonalé oči mě sledují a jeho rty jsou vytvarované do krásného úsměvu. Myslím, že se na mě nikdy nikdo takhle neusmál. Myslím, že mě takhle nikdo nikdy nesledoval. „Protože jsi doopravdy krásná. Protože tě doopravdy miluji. Protože jsem doopravdy šťastný. Protože si moje oči chtějí zapamatovat každou křivku. Protože sledují, jak se dokonalost prolíná s nedokonalostí, když ti vypadne pramen z tak dokonalého účesu.“ Nadzvednu ruku a natáhnu se k němu. Má dlaň vklouzne do té jeho a naše prsty se propletou, jako by do sebe pasovaly, jako by naše ruce byly dílky puzzle, které do sebe přesně zapadají, které se nerozpojí, i když už celý obraz chybí. Úsměv mi hraje na tváři tak, jako snad nikdy předtím, do očí mi chtějí vytrysknout slzy, ne smutkem, ale dojetím, štěstím. Chci mu něco říct, něco stejně krásného, něco, co stejně vyjádří, co k němu cítím. Že ho miluji a moc, že ani neví jak, že na jeho úsměv a jiskry v očích, myslím pokaždé, když se probudím, ale mé rty se mnou nechtějí spolupracovat, protože touží po něčem jiném. A tak když se znovu nadechuje, že něco řekne, nakloním se k němu a mé rty se spojí s těmi jeho. Je tak lehký a jemný, a přitom je silný, je to polibek, který už nikdy nezapomenete. Naše rty se nechtějí odtrhnout, ale oba víme, že takhle nemůžeme zůstat napořád, a tak se po jedné dlouhé chvilce naše rty rozpojí. „Em. Já tě miluju, víš to?“ „Já tebe víc.“ „To víc už snad nejde. Víš… ten den, kdy jsem tě viděl poprvé, byl den, který mě zachránil. Vím, že to zní jako všechny ty sladké nesmysly, které jsou v každém druhém filmu. Kdybych tě ale nepotkal…“ Můj smích přeruší jeho krásná slova. 72

„Dane, už toho nech. Ty nejsi někdo, kdo se ztratil, a já nejsem někdo, kdo nosí svatozář a zatáhl za to záchranné lano, bez kterého by tvůj život neměl smysl. Já jsem jen někdo, kdo do tvého života přinesl měsíční světlo, stejně tak jako ty do toho mého. Někdo, kdo ti ukázal, co je být doopravdy šťastný. Někdo, kdo tě doopravdy miluje. Nemysli si, že já jenom zachraňuju tebe, že jenom já dělám tebe šťastným. Ty jsi pro mě to jediné a nejkrásnější měsíční světlo, které jsem kdy za celý svůj život spatřila. Ty jsi ta jediná doopravdová láska, která mě ten den jako jediná za posledních pár měsíců dokázala rozmluvit o něčem, co pro mne bylo těžké. Ten den jsem ti řekla, že už jsem byla doopravdy šťastná, ale ty si mě přesvědčil, že to byl jen pocit, který jsem chtěla cítit, protože teprve teď jsem poznala, co je to být doopravdy šťastnou. A za to všechno od té doby ti nikdy nebudu moct být dostatečně vděčná. Nedávej všechnu tu svatozář jenom mně. Musíš si ji nechat i pro sebe.“ V jeho očích září malé jiskry, jeho rty jsou zvláštně zvlněné do úsměvu a jeho prsty, které jsou stále propletené s těmi mými, mě tisknou pevně, odhodlané nikdy nepustit. „Em? Už jsem ti někdy řekl, že tě miluju?“ Moje koutky se trochu nadzdvihnou, ale slzy nepřestaly téct. Tohle ale nejsou slzy štěstí, slzy radosti, jsou to ty slzy smutku. Ty, které vědí, že on je minulost, že on už přežívá jen v mých vzpomínkách, a které mi nikdy nedovolí zapomenout. Které mi nikdy nedovolí znovu milovat tak, jak jsem milovala jeho. Které mi nedovolí žít s myšlenkou, že se nic špatného nestalo. A které mi už nikdy nedovolí smát se tak, jak jsem mohla s ním. Moje oči, které stále vidí rozmazaně, se zahledí na místo naproti mně. Na místo, kde jsem ho viděla se smát. Kde jsem viděla, jak mu v očích září jiskry, odkud přicházel jeho sladký hlas a uvědomuji si, že teď tam nikdo není, že naproti mně je pouze bílá židle lemovaná černým obrysem, na které nikdo nesedí, na které nikdo sedět nemůže. Vezmu do rukou hrnek teplého čaje a usrknu. Uvědomuji si, že jsem musela sedět jen tak strnule hodně dlouho, protože čaj už není tak horký. Začíná být studený. Mé tělo je sice v teple, ale stále se klepu. Nevím proč. Nevím, jestli to dělají ty slzy. Nevím, jestli to dělá ta skutečnost. Nevím, jestli si to dělám já sama. Chci tu zůstat. Chci tu zůstat na pořád a zároveň už se sem nikdy nechci vrátit. Tohle místo je to nejmagičtější místo, kde jsem kdy byla. Tohle místo je místo, kde se udály všechny naše nejšťastnější chvíle našeho života, a já nevím, jestli na ně chci stále vzpomínat. Samozřejmě, že na ně chci vzpomínat. Chci v nich žít. Chci v nich zůstat jenom s ním. Sama ale vím, že pokud takhle budu pokračovat, samotnou mě to zničí. Zůstanu uvězněná v těch nejkrásnější vzpomínkách, ale budou to pouze vzpomínky. Odtrhnu se od reality a už nikdy nezapadnu zpátky. A to se mi i přes to všechno, i přesto, jak moc to mé srdce chce, nemůže stát. Mávnu na číšníka, co nejrychleji zaplatím, zvednu se a vyrazím ke dveřím. Jen co otevřu dveře, polije mě studená vlna a já si přitisknu kabát znovu, co nejblíže k sobě. Ruce se mi klepou, mé tělo mrzne, ale mně to je už jedno. Z kabelky vytáhnu klíče od auta a co nejrychleji zamířím k parkovišti. Jedním cvaknutím odemknu auto, otevřu dveře a vklouznu dovnitř. Kabelku odhodím na druhé sedadlo. Vím, že bych měla nastartovat a rychle odjet, ale nechce se mi. Mé oči se dívají před sebe, na jeden bod, nevnímají nic okolo sebe. Má 73

mysl je zmatená, neví, co má dělat, co si myslet. Mé tělo je ztuhlé a slabé a ví, že se to nezlepší. V tu chvíli je toho na mě moc. V tu chvíli, kdy jsem v bezpečí svého auta, kdy jsem naprosto sama, se ve mně všechno smísí, všechno to na mne dolehne v takové míře, že to nedokážu unést. Slzy se změní z malých kapiček na nekonečný proud, který není schopen přestat. Má mysl odmítá přijmout realitu a mé tělo už nechce cítit bolest. „Proč?“ začnu se nahlas ptát. Můj hlas není slabý, jak jsem čekala. Je rázný, je rozzuřený navenek, ale bezbranný a smutný uvnitř. „Proč se to muselo stát? Panebože proč?“ Mám chuť něco rozbít, mám chuť udělat něco hodně hloupého, něco, co mi pomůže překonat ten vztek, za kterým se skrývá ještě větší smutek. Mám chuť vykřičet to do světa, proč se to stalo zrovna nám, proč mi musel poplést hlavu a proč jsem se musela zamilovat do tak skvělého člověka, když teď už celý život musím žít jen se vzpomínkami. Když už vím, že ho nikdy neuvidím, nikdy se nedotknu jeho tváře, nikdy neucítím jeho rty a nikdy neucítím ten pevný stisk, který byl odhodlaný nikdy mě nepustit. „Panebože, proč?“ Nikdy jsem nebyla věřící a ani nejsem, ale v té chvílí nevím, čemu mám věřit, nevím, co si mám myslet, nevím naprosto nic. Vím možná jen to, že musím odtud okamžitě pryč. Už chci nastartovat auto a odjet, odjet se slzami v očích a nikdy se nevrátit na tohle místo, které se pomalu mění na noční můru. Ale vtom si mé oči všimnou, jak mezi stromy prosvítá bludiště. Malé bludiště sestavené z živého plotu, z keřů, které jsou dnes zase o něco vyšší. Všechno vidím rozmazaně. Slzy se trochu zklidnily, ale nedokážu je zastavit. Vím, na co myslím. Vím, co mi to způsobí. Ale vím, že i když říkám, jak moc chci zapomenout, není to pravda. Vím, že pokud ho miluji a milovat budu, nikdy na něho nezapomenu, vím, že to nikdy nesmím dopustit. Všechny mé smysly mi říkají, ať se nezvedám, ať zůstanu v bezpečí auta, ale uvnitř cítím, přesně tam, kde je mé srdce, že to musím udělat. Musím to udělat, alespoň pro něho. Musí to udělat pro nás. Pomalým pohybem otevřu dveře od auta a vystoupím. Dveře zavřu a auto následně zamknu. Vím, že mi je zima. Vím, že se klepu, ale jediné, na co se soustředím, je malé bludiště z živého plotu, z keřů, které jsou dnes zase o něco vyšší. Ani nevím, jestli mé nohy odporují pohybu, ke kterému je nutím, jen vím, že musím jít. Když dojdu k bludišti, nikdo tu není. Lidé procházejí po cestě vedle a pokračují dál k malému žlutému zámečku. Vtom spatřím mladý pár, jak jde blíž a blíž. Drží se za ruce a smějí se. Vím, o čem se baví. Že se milují a milovat se budou ještě hodně dlouho. Že spolu budou, dokud je smrt nerozdělí. Bohužel nikdy nemůžou vědět, kdy to nastane. Pamatuji si to do posledních detailů. Po tváři mi steče poslední slza a jedním krokem vkročím do bludiště. PŘED ROKEM „Stejně nemůžu uvěřit, že jsem se do tebe zamilovala už před dvěma roky. Zdá se to jako dlouhá doba, a přesto ty dva roky utekly jako nic.“ Daniel mi tiskne ruku a naše prsty jsou znovu zapletené do sebe. Mírně jimi pohupujeme, jak procházíme bludištěm. Daniel mě vede a vypadá to jako by, přesně věděl, kam míří. 74

„Ale byly to ty nejlepší dva roky,“ řekne Daniel a jeho rty jsou znovu zvlněné do úsměvu. „Nejlepší.“ Daniel jde jistými kroky. Zahne doprava a vždy, když jsme na nějakém rozcestí, zahne správně. „Nemá tohle být bludiště?“ poznamenám a zasměji se u toho. „Na to že to má být bludiště to procházíš celkem jistě, nemyslíš?“ Pousměje se. „Nebo mám jenom štěstí?“ „Ehmm… ne. To nepřipadá v úvahu.“ „Myslím, že mám na štěstí štěstí. Nemyslíš?“ řekne a zastavíme se. Nakloním se k němu a políbím ho. „Myslím, že to mám já.“ Ještě chvilku jdeme, stále správně, ani jednou nezahneme špatně. Slunce, které pomalu zapadá, má krásnou žlutou barvu mísící se s oranžovou. Až teď si uvědomím, že za celou tu cestu, jsme nikoho nepotkali. Nikoho jsme neminuli. V celém bludišti jsme naprosto sami. Jen my dva. Vtom se zastavíme. Daniel chvíli nic neříká, ale pak se ke mně otočí. „Em. Víš, kde teď jsme?“ „No… v bludišti?“ „To ano, ale myslím tady, přímo tady v tomhle bodě?“ „Ehm… nemám nejmenší tušení.“ „Tohle místo, tenhle bod, na kterém právě stojíme, je přesný střed celého bludiště.“ „A jak to můžeš vědět?“ řeknu a zasměji se. „Myslím, že na tom teď nezáleží. Prostě to vím.“ „No dobře. Tak jsme uprostřed celého bludiště, které znáš patrně nazpaměť, že jo?“ Nemůžu se ubránit smíchu. Daniel se ale nesměje. Přestanu se smát a trochu zvážním. „Dane. Děje se něco?“ „Em. Přesně sem, na tohle místo, jsem došel po své paměti, protože jsem znal cestu. Věděl sem, kam přesně mám zahnout, pamatoval jsem si každou odbočku, ať už doprava nebo doleva. Jsem bych došel i po slepu, ale dál,“ řekne a ukáže rukou na zbytek bludiště, „dál to neznám. Dál je to pro mne neznámá cesta. Nevím, co mne tam čeká, a nevím, kolikrát zabočím špatně.“ Nic neříkám, jen dychtivě čekám na jeho další slova. „Em. Miluju tě. Miluju tě tak moc a já doufám, že to víš. Ušel jsem s tebou už nějakou cestu, už je to nějaká chvilka, co jsem tě poznal a od té doby jsem toho ani jednou nelitoval, ani jednou jsem neudělal něco čeho bych litoval a nevím, komu mám vlastně děkovat, že jsem poznal někoho jako jsi ty.“ Další pauza. „Em. Nevím, jestli dva roky jsou na tohle dlouho nebo málo, ale vím, že tohle mi nestačí. Nestačí mi to, protože tě miluju a milovat chci ještě hodně, hodně dlouho. Sem jsem došel sám, bez tebe bych sem došel nespočetněkrát. Dál ale sám jít nechci. A dál ani sám nepůjdu.“ A v té chvilce nevím, jestli omdlím, jestli mě zavalí slzy nebo jestli můj smích uslyší celé město, které se pod námi rozprostírá. Daniel si přede mne klekne a já nemůžu uvěřit, že se to právě děje. „Em. Pomůžeš mi najít cestu ven a vezmeš si mě?“ Vůbec nemůžu najít slova. Nevím, co mám odpovědět, nevím, jak mám k sobě poskládat hlásky, aby dávaly smysluplné slovo. 75

„Ano!“ vykřiknu z ničeho nic, „Ano. Ano.“ Daniel mi nasadí nádherný prsten. Okamžitě mu skočím kolem krku a mé rty se přitisknou na ty jeho. Je to ten nejkrásnější polibek, který mi kdy kdo dal, je to ten nejkrásnější pocit, který jsem kdy pocítila. A v té chvílí cítím, v té chvílí vím, že jsem doopravdy šťastná a že ještě dlouho budu, protože jsem našla svou lásku, našla jsem ji uprostřed toho zmateného světa, který někdy připomíná nekonečné bludiště. Ano. Našla jsem svou životní lásku. Lásku, která mě dokázala podržet, lásku, která tu pro mne vždy byla, a teď vím, že i vždy nadále bude. Protože vždy bude v mých vzpomínkách a vždy bude v mém srdci.

Kateřina Žahourová Mezinárodní romance Bylo mrazivé zimní odpoledne a bílé vločky se snášely na zamrzlé chodníky. Škola právě skončila a všichni žáci včetně Katriny pospíchají radostně domů, neboť jim právě začínají prázdniny. A s tím spojené Vánoční svátky. Katrina se ale na Vánoce netěší. Už dlouhou dobu má jenom jedno jediné přání, a ví, že to se jí nikdy nevyplní. Touží po něm už od letních prázdnin, kdy ho poprvé potkala. Jediné co si přála, bylo znovu ho moci vidět. Řeč je o chlapci, kterého Katrina poznala na táboře v Chorvatsku, a se kterým strávila nejlepší týden jejího života. Háček je v tom, že bydlí daleko od sebe. Přesněji, Florian bydlí v Německu. Tato skutečnost trápí Katrinu už od návratu z tábora a i po pěti měsících se s ní nedokázala vyrovnat. Po dlouhé cestě, která se Katrině zdála jako nekonečná, konečně dorazila domů. Z kuchyně už se linula vůně cukroví, ale Katrina neměla na Vánoční pochoutky ani pomyšlení. Jen si sundala boty a jako každý den zalezla do svého pokoje a plánovala z něj až do silvestra nevystrčit ani špičku nosu. Odhodila aktovku do nejvzdálenějšího rohu pokoje, lehla si na postel a do uší zastrčila sluchátka. Najednou jí zazvonil mobil. Hned věděla, kdo píše. Samozřejmě psali její kamarádi ze základní školy, se kterými byla též na táboře, a Floriana dobře znali. Nejlépe ho ale znal Filip, jelikož chodil na dvojjazyčné gymnázium do Pirny, kde studoval také Florian. „Ahoj lidi, jak se máte??“ zněla Filipova první věta. „Jako vždy“ odpověděla Katrina a dál se rozhovorem nezbývala. Ostatní moc dobře věděli, jak se Katrina cítí a proto to většinou dál nerozebírali. „Konečně nám skončila škola, tak něco po dlouhé době podnikneme ne?“ zeptala se Bára. Karina si uvědomovala, že svoje kamarády dlouho neviděla. Odepsala tedy: „Dobrý nápad Báro, ale co?“ „Jeden nápad bych měl,“ odepsal hned Filip, „zajdeme na Větruši, už jsem tam dlouho nebyl, když jsem stále v té Pirně.“ Tento nápad se všem moc líbil. Domluvili tedy ještě čas a hovor ukončili. I když si to Katrina nechtěla moc přiznat, na setkání s kamarády už se moc těšila. V den setkání Katrina nemohla ani dospat, jak moc se těšila. Z postele vyskočila kolem sedmé hodiny. Nevěděla sice, co bude v sedm hodin ráno dělat, když schůzka je až po obědě, ale spát už nemohla. Do Vánoc už zbývali jen dva dny, vzala tedy všechny dárky, které nakoupila a všechny je pečlivě zabalila. Poté připravila snídani a čekala, než vstane zbytek rodiny. To zas tak dlouho netrvalo. Z postele je vyhnala vůně čerstvě 76

uvařené kávy a také rámus, který Katrina při přípravě způsobila. Nasnídali se tedy a Katrina se šla zabavit koukáním na filmy. Po obědě se šla obléknout a konečně vyrazila na cestu. Všude kolem ní svítila světýlka a všechny možné vánoční ozdoby, z otevřených oken se ozývali vánoční koledy a z mraků se sypal sníh. Na smluvené místo dorazila přesně na čas, ale nikdo tam ještě nebyl. Zas tak neobvyklé to nebylo, neboť její kamarádi byli dost nedochvilní. Když nedorazili ale ani po půl hodině, začala si Katrina dělat starosti. Vyndala tedy telefon a napsala zprávu: „ Kde jste? Už tu čekám půl hodiny a nikdo tu není!“ Odpovědi od Filipa se jí dostalo skoro okamžitě: „ Neboj, za chvíli dorazím.“ S tím se Katrina trochu spokojila a mobil uklidila do kapsy kabátu. Zrovna stála opřená o zábradlí a dívala se dolů na zasněžené město, když jí někdo zezadu obejmul. Katrině to zase tak divné nepřipadalo. Tohle jí její kamarádi dělali běžně. Otočila se tedy, aby je mohla pozdravit. Když se ale otočila, zůstala stát v šoku. Stál tam on. Florian. „Co tu děláš?“ zeptala se Katrina udiveně. „Překvapení.“ odpověděl Florian svým roztomilým německým přízvukem a zářivě se usmál. To Katrině jako vysvětlení stačilo. Skočila Florianovi kolem krku a odmítala ho pustit. Když ho konečně pustila, navrhla: „ Nepůjdeme se trochu projít?“ „Jo“ odpověděl jen Florian. Vzal Katrinu za ruku a ta ho vedla po cestách kolem Větruše. Moc toho za tu cestu nenamluvili. Ono není ani divu, když každý mluví jiným jazykem. Oni si spolu rozuměli i beze slov. Stačil jediný Katrinin pohled a Florian hned věděl na co myslí. A když si náhodou potřebovali něco říct, používali k tomu směsici česko-německo-anglického jazyka. Zastavili se na hřišti, kde vyváděli jako malé děti a užívali si přítomnost toho druhého. Takto strávili asi tři hodiny, než se Katrina začala klepat zimou. „Zima?“ zeptal se Florian. Odpověď dostal pouhým pokývnutím hlavy. I to mu stačilo, aby si sundal bundu a hodil jí Katrině na ramena. Ta se jen vděčně usmála a víc se k němu přitulila. Vydali se směrem k Foru, kde si chtěli sednout do kavárny a trochu se zahřát. Když tam dorazili, čekalo Katrinu velké překvapení. Florian zase tak překvapený nebyl. U dvou stolečků v tom nejvzdálenějším koutě seděli všichni Katrininy kamarádi a s úsměvem jim mávali. Katrina se k nim hned rozeběhla a začala je všechny objímat. Florian se zatím pozdravil s Filipem. „Báro, to by si nevěřila, kdo jsem přišel se mnou.“ usmívala se Katrina na kamarádku. „Florian, já vím.“ usmála se Bára na kamarádku a znovu jí objala. „Veselé Vánoce Katrino. On je totiž takový malý vánoční dárek tady od nás všech.“ Řekla Terka, Katrinina kamarádka, která se objevila vedle nich. „Největší zásluhu na tom má tedy Filip, který do přesvědčil, aby sem přijel. I když to prý zase tak těžké nebylo.“ mrkla Bára na kamarádku a stáhla jí na židli vedle sebe. Přišla servírka, všichni si objednali a poté jen usrkávali své čokolády a dobře se bavili. Večer se vydali každý k sobě domů. Protože Filip bydlel nedaleko Katriny, šli jí s Florianem doprovodit. Ten slíbil, že tu ještě nějakou dobu zůstane. Čím více se blížili ke vchodu, začali Katrina uvědomovat, že Floriana uvidí jen zítra a pak zase na nekonečně dlouhou dobu odjede. Začala z toho být smutná. Celou dobu šla několik kroků před kluky, aby si nevšimli jejího výrazu. Florianovi to ale neuniklo. Poslal Filipa nenápadně domů, aby mohl zůstat s Katrinou sám a rychle jí doběhl. Objal jí jednou rukou kolem pasu a jen ji pevně držel. Katrině to stačilo, aby se rozbrečela. Takto došli až ke vchodu. Katrina už se chtěla vyprostit z jeho držení a co nejrychleji vběhnout do domu. On ji ale nepustil. Místo toho si jí otočil čelem k sobě, chytil jí pevně za ruce a díval se jí do očí. Katrina sklopila oči k zemi, neboť jeho pohled nemohla vydržet. Zrovna raději obdivovala svoje boty, když zaslechla něco zvláštního. Zvedla tedy hlavu, aby se ujistila, jestli je to pravda. Pravda to byla. Florian zpíval, a jen pro ni. Pak se naklonil ke Katrině blíž a políbil ji. 77

„Katrino vstávej a pojď mi pomoc.“ křičela maminka na Katrinu z kuchyně. Katrina sebou škubla v posteli a probudila se. Bohužel si uvědomila, že vše co zažila, byl jen pouhý sen. Ve sluchátkách jí stále zněla píseň, kterou jí Florian zpíval. A na rtech stále cítila polibek.

♦ III. kategorie - SŠ a vyšší ročníky víceletých gymnázií ♦ Téma: Vtip o Ústečácích – 4 příspěvky

1. 2. 3.

Saidlová Jana

2.C

Gymnázium Jateční

Malý lyžař

Král Lukáš

2.C

Ústí nad Labem po povodních

Rytíř Jan

G2B

Gymnázium Jateční Gymnázium a SOŠ dr. Václava Šmejkala

Vtip o Ústečácích

Jana Saidlová MALÝ LYŽAŘ Mladý žáček z Ústí nad Labem jede s rodinou na jarní prázdniny lyžovat do hor. Když po dovolené přijde do školy, chlubí se všem spolužákům, jak si svoje prázdniny užil. „Hotel jsme měli přímo pod sjezdovkou. A k snídani byl švédský stůl. Na vlecích nebyly skoro žádné fronty. Rodiče mě vzali už i na večerní lyžování.“ řekl na důkaz toho, že už je opravdu dobrý lyžař. Potom se ještě chvíli se vytahoval, a nakonec vypravování uzavřel největší zajímavostí. „A víte, co je zvláštní? V Krkonoších mají vzduch, který není vidět!“

Lukáš Král Ústí nad Labem po povodních Krátce po povodních v roce 2013: Po zasedání městské rady Ústí nad Labem se Ústí nad Labem bude přejmenovávat na Ústí pod Labem.

78

Jan Rytíř Vtip o Ústečácích Chtěl bych pozdravit všechny obyvatele našeho města, úplatkáře, sociopaty, všechny co chodí pozdě spát a mají sekeru v trafice. Dovolte mi, abych se trošku vyjádřil k dnešní politice, vydržím dost, ale tohle padlo i na mě. Víte, proč váhám o svém stavu? Zrovna jdu i od psychologa a víte, co mi řekl ? Že dále už to nejde ! Drazí politici, vy byste dokázali i polévku z pytlíku pokazit, to vám povím. Z těch vašich přetvářek, bych odhadoval, že byste to nejdále dotáhli do pevnosti Boyard. Lidé tu celý život pečlivě pracují a co je jejich odměna? Že nasednou do auta, které má horší výbavu jak večerka u Vietnamců a vy sednete do auta a máte zde lepší obsluhu než samotný Mc Donald's ? Tak kdo je tu teď chudák? A nerozbil se vám náhodou omezovač? Však tu nemocnice mají horší disciplínu než mladí puberťáci, školy mají horší účast jak koncert Petra Nagy a to ještě šimpanzoologie se tam učí. Zeptám se vás, co přijde dále? Deset ran egyptských? Kolonizace? Občanská válka? Pojďme si říct, co jste z hlediska bezpečnosti za ty 4 roky pro naše město udělali. Co policisté, co od vás dostali? Hemeroidy, sadu vypraných ponožek a lovecké dupačky jak asijské bistro ? Ještě jim dejte plastové luky a perleťové plenky a budou z nich pohádkové postavičky. Jednou jsem si zašel do večerky pro půlku chleba a stál mě 35 korun. To ho pečete z pandy? Benzín tu bude za chvilku stát více peněž než vstup na hokejové utkání a to ještě nemluvím o tom, že za podkladnou stojí vždy člověk vypadající jako nějaký kouzelník. Na závěr bych tu měl ještě jednu závěť. Vy, co mluvíte za těmi mikrofony, netvařte se prosím, jako by na celém světě zmizela ropa. Vážení, v Ústí nad Labem není cesty ven.

79