SBORNÍK NÁRODNÍHO PAMÁTKOVÉHO ÚSTAVU územního odborného pracoviště v Olomouci

SBORNÍK NÁRODNÍHO PAMÁTKOVÉHO ÚSTAVU územního odborného pracoviště v Olomouci

2009

SBORNÍK NÁRODNÍHO PAMÁTKOVÉHO ÚSTAVU územního odborného pracoviště v Olomouci

2009

V Olomouci 2009

Sborník Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Olomouci Vydal Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Olomouci v roce 2009, náklad 500 kusů. Foto na titulní straně Jiří Štrajt, Javorník. Za správnost příspěvků odpovídají autoři. Vytiskl RV DESIGN, Olomouc 2009

ISBN 978-80-86570-16-7

5

OBSAH Drobné poznámky k nálezům barokních omítek na objektech farního kostela Narození Panny Marie v Konici a spojovací chodby jako součásti areálu bývalé rezidence hradiských premonstrátů Ondřej Belšík …………...………………………………………………………………………………….…..... 5 Portál sakristie kostela sv. Marka v Litovli a proměny pozdně gotického ostění Zdenka Bláhová ...........................................................................................…….......... 25 K rehabilitaci barevnosti erbů na portále domu č. p. 526 v Olomouci František Chupík .........................................................................................…….......... 40 Hoštice – rozdělená vesnice Jiří Kaláb ………...................................................................................……...................... 47 Stavební vývoj areálu kláštera Mariánská č. o. 11 v Olomouci Jarmila Marková ........................................................................................................... 57 Klášter Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Olomouci Iva Orálková ..…...……............................................................................................……… 70 Z průzkumu jesenických hřbitovů Eva Pulkrtová ..……………………………………............................................................…...... 91 Historie a současnost renesanční tvrze v Podolí Jitka Štáblová ……………………………….................................................................………. 102 Nová instalace na SZ Velké Losiny Lenka Vaňková ........................................................................................................... 119 Dům zahradníka v zámeckém parku ve Velkých Losinách Tomáš Vítek ....…..........................................................................................................126 K stavebně-historickému průzkumu fasád zámku Jánský Vrch Tomáš Vítek ..…….…..................................................................................................... 134

3

Restaurování nástěnné malby v kupoli baziliky Navštívení Panny Marie na Sv. Kopečku u Olomouce Magda Bodanská, Miroslav Bodanský ………………………………….……...….……....…… 142 Restaurování monstrance Zlaté slunce Moravy Ivan Houska, Helena Zápalková …..………….......................................................……. 155 Restaurování nástěnných maleb v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mostkovicích Miroslava Trizuljaková ............................................................................................... 169 Souhrnná oborová bibliografie .............................................................…............ 173 Zusammenfassung 2009 …………………………………........……………………………...….. 177

4

DROBNÉ POZNÁMKY K NÁLEZŮM BAROKNÍCH OMÍTEK NA OBJEKTECH FARNÍHO KOSTELA NAROZENÍ PANNY MARIE V KONICI A SPOJOVACÍ CHODBY JAKO SOUČÁSTI AREÁLU BÝVALÉ REZIDENCE HRADISKÝCH 1 PREMONSTRÁTŮ Ondřej Belšík Omítky historických památkově chráněných objektů je možné bezpochyby označit jako jednu z jejich nejvýznamnějších stavebních součástí. Na fasádách památek, tedy pohledově snad nejvíce exponovaných částech, se omítky podstatným způsobem podílejí na tvorbě obrazu, celkovém výrazu a vnímání takovéto stavby. Hodnota omítek a omítkářské práce nabývá na významu zvláště v dnešní době, kdy se postupně díky modernizaci a standardizaci pracovních postupů v současném stavebnictví a zejména díky převažujícímu používání prefabrikovaných výrobků vytrácí po dlouhá staletí obvyklá řemeslná práce, zkušenosti a dovednosti omítkářů pracujících ještě tradičními způsoby. I vzhledem k těmto skutečnostem je nutné považovat dochované historické omítky a omítkové vrstvy na fasádách památkově chráněných historických staveb za velmi důležitou a cennou součást jejich souhrnné památkové hodnoty a také za nenahraditelný zdroj informací vypovídajících o dobovém řemesle, dovednostech a zkušenostech omítkářů, o způsobu nanášení omítek, o materiálech používaných k vyhotovení malt pro omítání a rovněž o výtvarném cítění tehdejších stavitelů. Mezi takovéto hodnotné omítky lze zařadit též původní barokní omítky z konce 17. a z počátku 18. století, které jsou dochovány na objektech při areálu bývalé konické rezidence premonstrátů z kanonie na Hradisku u Olomouce, na farním kostele Narození Panny Marie a kryté chodbě spojující oratoř kostela se sousedním objektem zámku. Situace a popis objektů Město Konice se nachází na západním okraji prostějovského okresu v kopcovité krajině severovýchodní části Drahanské vrchoviny. Ve stavebních dějinách této obce vyniká zejména období, ve kterém konické panství drželi premonstráti

1

Tento článek vznikl za podpory prostředků institucionálního úkolu vědy a výzkumu NPÚ č. 21301, Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání stavebněhistorických a uměleckohistorických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích.

5

z kanonie na Hradisku u Olomouce. Hradisští premonstráti spravovali konické statky od roku 1699, kdy je získali do pronájmu a později zakoupili od tehdejší 2 majitelky Anny Elišky Hoffmanové, a drželi je až do roku 1784, kdy byl hradiský klášter při josefínských reformách zrušen. V této nepříliš dlouhé etapě došlo v samotné Konici k rozsáhlejší stavební činnosti, díky níž se do dnešní doby zachovaly v nepříliš pozměněné podobě i objekty související s budováním zdejší premonstrátské rezidence. Jedná se o budovy konického zámku a farního kostela Narození Panny Marie navzájem propojené krytou chodbou. Uvedené objekty jsou situovány na mírné vyvýšenině na levém břehu říčky Jesenky v jihovýchodní části města.

Celkový pohled na areál bývalé rezidence hradiských premonstrátů v Konici

Kostel Narození Panny Marie je v jádru patrně renesanční stavbou vybudova3 nou v roce 1556, které předcházel starší objekt a která byla v polovině 17. století 2

3

6

Jaroslav PINKAVA, Dějiny města Konice. Díl 1. Konice 1993, str. 37–38; Leoš MLČÁK, K dějinám farního kostela a premonstrátské rezidence v Konici v 17. a 18. století. In: Střední Morava, roč. 10, č. 18, Olomouc 2004, str. 10–11. Rok 1556 je uveden na nápisové desce osazené v kněžišti kostela na epištolní straně; „... Tento Chrá(m) Božý g(es)t ssťastně dokonán Léta páně : M : D : LVI.“.

4

a dále na přelomu 17. a 18. století výrazněji upravována a přestavována. K roku 5 1656 se uvádí, že kostel v Konici měl být rozsáhleji přebudováván. V roce 1688 byla na jižní straně lodi kostela vystavěna kaple Nejsvětější Trojice a v roce 1690 6 pak na severní straně lodi kaple Bolestné Panny Marie. V následujícím roce 1691 mělo dojít ke stavebním úpravám na věži, jak dokládá datace na štítku 7 ve vrcholu ostění vstupu do bývalé trezorové místnosti. Po zakoupení konického panství premonstráty z Hradiska u Olomouce následovala v letech 1702 až 1704 za opata Norberta Želeckého z Počenic rozsáhlejší přestavba celého kostela, po níž došlo i k přebudování sousedního zámeckého objektu. V rámci dané 8 stavební etapy se v literatuře uvádí informace o zvýšení věže kostela, o zvýšení lodi a výstavbě kněžiště, jejich zaklenutí a o omítnutí stavby. V pramenech se pak objevují následující údaje. Na jaře roku 1702 povolila biskupká konzistoř realizaci 9 opravy konického farního kostela, přičemž stavba či spíše přestavba kostela 10 měla být zahájena položením základního kamene na podzim roku 1702. Roku

4

5

6

7

8

9

10

Patrně nejvíce informací k historii a stavebním dějinám farního kostela v Konici na přelomu 17. a 18. století shromáždil ve svém článku Leoš MLČÁK, K dějinám farního kostela a premonstrátské rezidence v Konici v 17. a 18. století, str. 4–22. Zdeněk KUDĚLKA, Drobnosti k barokní architektuře Moravy II. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, roč. 26/27, řada uměnovědná (F) č. 21/22, Brno 1977/1978, str. 48. Výše uvedený údaj o stavebních pracích na kostele v Konici, který má být v té době „im völligen Bau“, se zmiňuje v souvislosti s opravou kostela v Cetechovicích. Data jsou uvedena v chronogramech na nápisových deskách portálů vymezujících vstupy do kaplí; jejich přepis včetně překladu viz Leoš MLČÁK, K dějinám farního kostela a premonstrátské rezidence v Konici v 17. a 18. století, str. 6 a 8. Další informace viz Jaroslav PINKAVA, Dějiny města Konice. Díl 1., str. 38–39, 146–147, kde se uvádí bližší souvislosti výstavby kaple Nejsvětější Trojice. Archivní materiály k výstavbě kaple Nejsvětější Trojice viz SOkA Olomouc ACO, fond sign. G1, kart. 4609 a 4730. Tyto úpravy věže, stejně jako výstavba obou kaplí, proběhly za světského držitele konického panství Jana Jiřího Hoffmanna z Kochersberku. Například Bohumil SAMEK, Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. svazek, J/N. Praha 1999, str. 162; Gregor WOLNÝ, Kirchliche Topographie von Mähren, I. Abteilung, Olmützer Erzdiöcese, II. Band. Brünn 1857; str. 393–396; Karel KUČA, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. III. díl. Praha 1998, str. 55, atd. Stavební úpravy kostela byly povoleny biskupskou konzistoří 14. 5. 1702, viz MZA Brno, fond E 55 Premonstráti Klášterní Hradisko, inv. č. 301, sign. IV C 11, kart. 17. MZA Brno, fond E 55, Deník kanonie z let 1702–1705, inv. č. 209, sign. II 11, fol. 155a,

7

1703 mělo být od základu vybudováno kněžiště, loď přestavěna, kostel omítnut a v roce 1704 došlo k přenesení báně z konventního kostela z Hradiska u Olo11 mouce na nadstavěnou věž konického farního kostela. V září roku 1704 pak byl 12 kostel vysvěcen. Stavební úpravy prováděné v následujících obdobích měly spíše charakter udržovacích prací a do vlastní hmoty této stavby příliš výrazně nezasáhly. Kostel Narození Panny Marie je přibližně orientovanou podélnou jednolodní stavbou s odsazeným trojboce zakončeným kněžištěm. Po stranách lodi kostela při jejím přechodu ke kněžišti jsou situovány objekty kaplí vystavěných na přibližně čtvercovém půdoryse. K jižní straně kněžiště přiléhá přístavek nynější nové sakristie a k severní straně stavba depozitáře (dříve sakristie) s oratoří v patře, která je propojena se sousedním objektem zámku krytou chodbou na nízkých arkádách. V ose hlavního průčelí kostela předstupuje před loď vysoká hranolová věž, která je vystavěna před vyvýšenou terasou, na níž je kostel situován. V severozápadním rohu věže, při styku s lodí, je umístěno vřetenové schodiště. Fasády kostela člení lizénové rámy, přičemž na okrajích lodi jsou lizény zdvojeny. Uvnitř rámů se nacházejí půlkruhově zaklenuté nízké okenní otvory olemované profilovanou šambránou. Lizénové rámy jsou provedeny v hladkých omítkách, vpadlé pasivní plochy pak v tzv. stříkaných omítkách. Tento princip střídání hrubých stříkaných a hladkých omítek se uplatňuje na celé stavbě, a to rovněž na věži, kde jsou však i v rámci aktivních prvků provedeny pásy stříkaných omítek. Ve druhém poli lizénových rámů jsou fasády prolomeny obdélnými vstupy s kamennými portály s ušima a kapkami a se znakovými deskami v nadpraží. V horní části fasády obíhá kladí s bohatě profilovanou korunní římsou. Na kaplích jsou v lizénových rámech oválné okenní otvory olemované plochými šambránami, tedy vyjma západní strany kaple Bolestné Panny Marie, kde se nachází půlkruhově zaklenutý okenní otvor a obdélný vstupní otvor. Fasáda sakristie je prolomena obdélným vstupem a obdélným okenním otvorem, lizény jsou zde na okrajích zdvojeny. Fasáda severního přístavku oratoře a bývalé sakristie, dnes depozitáře, je rozčleněna lizénovými rámy a obdélnými okenními otvory vymezenými kamennými ostěními s ušima

11 12

8

kart. č. 3. Na nápisové desce v kněžišti kostela s chronogramem uvádějícím rok 1703 se sice objevuje obvyklý údaj, že kostel měl být od základu vystavěn, jednalo se však o přestavbu s ponecháním značné části zdiva staršího objektu. Tamtéž, fol. 53b, 75b, 103a–103b, 118b. Tamtéž, fol. 122b–123a.

a kapkami. Věž kostela je rozčleněna obdélnými slepými okny, kdy v některých z nich jsou menší štěrbinové otvory. Nejvyšší zvonové patro věže je prolomeno půlkruhově zaklenutými okenními otvory, nad nimiž jsou osazeny kruhové hodinové ciferníky. Jednotlivé okenní otvory jsou olemovány plochými šambránami („paspartami“) vytaženými v hlazené omítce. Patra věže jsou na fasádě vzájemně oddělena plastickými kordonovými římsami provedenými v kombinaci hlazených a stříkaných omítek. Věž je na okrajích, vyjma přízemí, kde se uplatňují hladké lizény, lemována plastickou bosáží, rovněž kombinující hlazené a stříkané omítky, a ve zvonovém patře doplněna zdvojenými vystupujícími lizénami provedenými v hlazených omítkách. Věž kostela je zastřešena cibulovou střechou s polygonální lucernou završenou makovicí a dvouramenným křížem. Loď kostela má střechu sedlovou, kněžiště valbovou s trojbokým zakončením. Nad kněžištěm je osazen na hřebenu střechy sanktustník s cibulovou střechou završenou rovněž makovicí a dvouramenným křížem. Kaple Nejsvětější Trojice je zastřešena kupolí s polygonální lucernou s makovicí a dvouramenným křížem. Přiléhající sakristie je zastřešena nízkou valbovou střechou. Kaple Bolestné Panny Marie má střechu valbovou přecházející až nad objekt depozitáře a oratoře. A právě pod konstrukcí těchto střech, konkrétně v podkroví lodi kostela v části přiléhající směrem k věži a v podkroví nad oratoří a kaplí Bolestné Panny Marie zůstaly v poměrně neporušené podobě zachovány původní barokní 13 omítky včetně autentické povrchové úpravy. Obdobné pozůstatky barokních omítek jako u zmiňovaných fasád kostela Narození Panny Marie jsou pak uchovány na fasádě kryté chodby propojující zámek s oratoří kostela. Opět se jedná o partii fasády, která je skrytá v podkroví přistavěného objektu č. p. 45, a to na severovýchodní straně spojovací chodby. Ve srovnání s pozůstatky původních omítek na farním kostele se sice jedná o menší plochu fasády, významnou je však skutečnost, že se zde v téměř intaktní podobě dochovala výzdoba slepého okenního otvoru iluzivní výplní. Krytá spojovací chodba byla vystavěna na mírně se svažujícím terénu směrem ke kostelu, na jeho severozápadní straně, a to v souvislosti s celkovou přestavbou kostela Narození Panny Marie za hradiských premonstrátů a přilehlé 14 rezidence.

13

14

V mírně pozměněné podobě se zachovaly starší omítky též na kněžišti kostela a kapli Nejsvětější Trojice v podkroví nové sakristie. Třebaže doba výstavby spojovací chodby byla některými autory posouvána až do 19. století, srov. Bohumil SAMEK, Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. svazek, J/N, str. 162,

9

15

Jedná se o zděnou patrovou stavbu celkové délky cca 24 m. Značně narušená fasáda severovýchodního průčelí, stejně jako jihozápadního, nese pozůstatky staršího architektonického členění a zbytky natíraných patrně vápenných hlazených a stříkaných omítek. Přízemí bylo nejspíše rozčleněno pilastry, které „procházely“ až ke korunní římse. Od patra pak bylo přízemí pravděpodobně odděleno jednoduchou kordonovou římsou. Patro je rozčleněno šesti okenními osami, kdy vyjma druhého a šestého okenního otvoru jsou ostatní otvory slepé. Tyto okenní otvory jsou olemovány profilovanou šambránou s ušima a dále již zmiňovanými pilastry nesoucími profilovanou korunní římsu. Fasáda jihozápadního průčelí byla zřejmě jednodušší. Přízemí bylo rovněž rozčleněno pilastry a od patra pravděpodobně odděleno jednoduchou kordonovou římsou. V jihovýchodní části fasády došlo k novodobějším úpravám fasády, pravděpodobně v polovině 20. století. V přízemí se zde nachází půlkruhově zaklenutý okenní otvor kaple sv. Anny olemovaný šambránou a jeden otevřený oblouk arkády. Patro je rozčleněno čtyřmi okenními osami, kdy první a třetí okenní otvory jsou slepé. Fasáda je dále rozčleněna pilastry nesoucími profilovanou korunní římsu. Zastřešení spojovací chodby je zajištěno sedlovou střechou.

15

za nejzazší datum počátku jejího budování lze považovat patrně rok 1704, kdy je v denících kanonie zmiňována chodba (ambit), původně úzká dřevěná a nyní široká a nahoře zděná, která spojuje rezidenci s oratoří kostela a doposud ještě nebyla dostavěna; viz MZA Brno, fond E 55, Deník kanonie z let 1702–1705, inv. č. 209, sign. II 11, fol. 103a–103b, kart. č. 3. Výstavba chodby pokračovala zřejmě i během přestavby zámku. V dochovaném seznamu stavebních prací na konické rezidenci z roku 1706 má být mj. uvedeno zhotovení arkádové chodby, viz Dušan FOLTÝN a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, str. 367. V současnosti z velké části zazděné nízké arkády zaklenuté stlačenými oblouky v přízemí kryté chodby byly původně zřejmě převážně otevřené, na což poukazují zachované pozůstatky hlazených omítek s bílým nátěrem na lícní straně záklenků, kdy tyto omítky procházejí i pod druhotnou cihelnou zazdívkou otvorů arkád. Výjimkou byly snad oblouk třetí arkády, u níž je zazdívka otvoru odlišná od ostatních a v níž jsou na klenbě dochovány pozůstatky štukové výzdoby, a zřejmě i oblouk následující, čtvrtý, v němž je dnes situována kaple sv. Anny. V denících kanonie se však zmiňuje využití pouze jednoho oblouku arkády kryté chodby; viz MZA Brno, fond E 55, Deník kanonie z let 1702–1705, inv. č. 209, sign. II 11, fol. 103b, kart. č. 3, „...infra sub uno Arcu adaptabity locy pro uno Altari, instar Capelae,...“.

10

Popis nálezů Na východní části fasády věže kostela ukryté v podkroví jeho lodi s konstrukcí krokevního hambalkového krovu s vyspělými ležatými stolicemi se uchovala 16 vcelku kompaktní partie původních patrně vápenných omítek. Jedná se o omítanou plochu zabírající cca 7,5 x 6 m, která byla narušena druhotným proražením obdélného otvoru vstupu z věže do podkroví lodi. Tento otvor zasáhl do parapetní části půlkruhově zaklenutého a nyní cihelnou zazdívkou uzavřeného okenního otvoru zvonového patra věže. Jeho hmota pak ubrala i vrcholovou část otisku starší střechy původně nižší stavby lodi kostela, kdy na odhaleném režném cihelném zdivu bez povrchové úpravy lze sledovat tvar a sklon této sedlové střechy. Okenní otvor zvonového patra věže je olemován v hlazené omítce provedenou šambránou, přičemž za hranicí této šambrány se nacházejí vystupu17 jící plochy s úpravou v tzv. stříkaných omítkách. Zhruba v místech patek záklenku uvedeného okenního otvoru pak do šambrány zasahuje římsa, která je provedena v kombinaci hlazených a stříkaných omítek. Obdobná kombinace různých omítek se objevuje i na nárožní plastické „diamantové“ bosáži. Ta je realizována v podobě střídaní jednoho na šířku orientovaného obdélného kvádru a dvou menších na výšku orientovaných kvádrů, jejichž horní plocha je opatřena stříkanými omítkami, zatímco zaoblené a na hranách ostřeji vyřezané okraje jsou provedeny v hlazených omítkách. Naopak vystouplý klenák ve vrcholu okenního otvoru je proveden pouze v hlazené omítce. Pod hřebenem stávající sedlové střechy lodi kostela se nachází krátký úsek kladí původně nižší věže. Skládá se z římsy architrávu v podobě oblounu s hlazenými omítkami, z vlysu s hlazenými omítkami, v němž se však uplatňují „vykrajované“ vystupující obdélné obrazce s půlkruhovými laloky na bocích realizované ve stříkaných omítkách, a dále drobný pozůstatek korunní římsy s hlazenými omítkami. Zvonové patro je „usazeno“ na kordonové římse provedené totožným způsobem, jakým je ztvárněna římsa zasahující do patek záklenku půlkruhově zaklenutého okenního otvoru. Pod ní

16

17

První podrobnější popis dochované partie fasády věže obsahuje nálezová zpráva z jejího operativního průzkumu, viz Tomáš VÍTEK, Konice (okres Prostějov). Kostel Narození Panny Marie. Operativní průzkum a dokumentace omítek zachovaných v prostoru krovu. Olomouc 2007. Bohužel ve zprávě jsou některé detaily zachyceny nepřesně, jako např. úsek fasády pod kordonovou římsou, ztvárnění kladí atp. K podobě barokních omítek a k technologii nanášení tzv. stříkaných omítek blíže viz například Jiří HOŠEK, Jan MUK, Omítky historických staveb. Praha 1990, str. 29–31 a 83–85; František CHROUST, Rajisa a Ilja KVASNIČKOVI, Omítky. Praha 1956, str. 71–72.

11

18

se nachází drobný pás hlazené omítky a následuje partie provedená ve stříkaných omítkách. Nároží je pak zvýrazněno širším pásem hlazené omítky. Veškeré omítky, hlazené i stříkané, jsou sjednoceny nátěrem v bílé, patrně vápenné barvě.

Východní část fasády věže ukrytá v podkroví lodi kostela

18

12

Tento drobný pásek se nachází na přechodu všech plastických prvků a pasivních ploch opatřených stříkanými omítkami.

Rámcové zakreslení východní části fasády veže kostela s autentickými omítkami

Další úsek autentických omítkových vrstev se zachoval na severní fasádě lodi a kněžiště kostela v podkroví valbové střechy nad oratoří a kaplí Bolestné Panny Marie. Je zde možné sledovat původní podobu kladí s jemnou profilací korunní římsy a římsy architrávu, lizénové rámy, část profilace šambrány půlkruhově zaklenutého okenního otvoru lodi kostela, kdy tyto prvky jsou provedeny v hlazených omítkách, a dále oproti věži odlišné ztvárnění vpadlých ploch lizénových rámů a vpadlé plochy mezi zdvojenými lizénami, u nichž se uplatňují stříkané omítky doléhající až k aktivním článkům. Nad kaplí Bolestné Panny Marie i nad oratoří se na sledované části fasády nachází též neomítané úseky s režným cihelným zdivem, které dokládají původní podobu jejich zastřešení valbovou 19 a sedlovou střechou. Poslední úsek starších omítek je pak možné spatřit v podkroví nové sakristie na jižní fasádě kněžiště kostela a východní fasádě kaple Nejsvětější Trojice, třebaže zde jsou patrné pozdější vysprávky a nátěry (vesměs se jedná o bílé nátěry, pouze poslední nátěr stříkaných omítek je ve světle šedém odstínu). Na kněžišti se prakticky zopakovává řešení zachované na jeho protilehlé straně, tedy aktivní člán-

19

Změna konstrukce zastřešení oratoře a kaple Bolestné Panny Marie v pozdější době mohla být způsobena patrně snahou o „odstranění“ problematického úžlabí při styku obou původních střech, kde mohlo docházet k zatékání.

13

Severní část fasády kněžiště s otiskem starší valbové střechy nad oratoří

Severní část fasády lodi kostela s otiskem starší sedlové střechy nad kaplí Bolestné Panny Marie

14

ky provedené v hlazených omítkách a pasivní plochy opatřené stříkanými omítkami dotaženými až k aktivním článkům. Rovněž na východní fasádě kaple se objevuje tato kombinace hlazených a stříkaných omítek u aktivních článků a pasivních ploch. Dochovala se zde též drobná část hlazené šambrány oválného okenního otvoru. Vyskytuje se tu však i jeden detail, který poukazuje na drobnou odlišnost provedení omítek kaple oproti stávajícímu stavu a taktéž oproti sledovanému stavu na původních barokních omítkách na fasádách lodi a kněžiště kostela. Stříkané omítky nedoléhají těsně k aktivním článkům, ale je zde vytažen drobný pásek v hlazené omítce. Tento nepatrný, ale na první pohled viditelný detail je možné sledovat i na barokních omítkách věže v podkroví lodi kostela na okrajích nárožní plastické bosáže, u kordonové římsy v úrovni vazného trámu plné vazby hambalkového krovu, na „římse“ zasahující do patek záklenku půlkruhově zaklenutého okenního otvoru staršího zvonového patra a u kladí.

Východní část fasády kaple Nejsvětější Trojice ukrytá pod střechou nové sakristie

Na severovýchodní straně kryté spojovací chodby mezi zámkem a oratoří kostela přiléhá k její fasádě drobný přízemní objekt, jehož původní funkční využití

15

20

je spojováno s místním vězením. V podkroví sedlové střechy domu, zakrývající část fasády spojovací chodby, zůstal zachován autentický úsek barokní fasády 21 s původní povrchovou úpravou a s iluzivní výzdobou slepého okenního otvoru. Jedná se o menší partii fasády vymezenou spodní částí šambrány slepého okenního otvoru a korunní římsou kryté chodby. Slepý okenní otvor o rozměrech 1750 x 1010 mm je olemován profilovanou šambránou s ušima v horní části, provedenou v hlazené omítce. Jedná se patrně o vápennou omítku opatřenou bílým, zřejmě vápenným nátěrem. Výplň slepého okenního otvoru je provedena jako malované iluzivní okno na mírně zrnitější štukové vrstvě nanesené zřejmě těsně před vlastní realizací výmalby. Na takovýto postup poukazuje nejen „předkreslení“, resp. vyrytí linky rámu okna v omítce, ale i přetažení podkladu přes hlazenou omítku horní části špalety okenního otvoru. Vlastní výmalba okna je pak provedena pravděpodobně vápennými barvami do ještě vlhké omítky. Jedná se o okno členěné do kříže (s pevným křížem a čtyřmi křídly), přičemž horní křídla mají menší rozměry než křídla spodní. Iluzivní zasklení jednotlivých křídel okna tvoří šestihranné tabulky „spojované“ olovem (pozn. výmalba iluzivního zasklení byla prováděna od střední a horní části křídel směrem do stran a dolů). Rám iluzivní okenní výplně, v omítce navíc vymezený rytou linkou, je proveden nátěrem v odstínu pískově okrové barvy (tloušťka rámu je proměnná od 5,5 cm až po 6,5 cm). Poté následuje linka stínovaní vytažená na obvodu jednotlivých křídel a provedená nátěrem v cihlově červené barvě (tloušťka linky je od 1 po 1,5 cm) a dále bílá linka imitující olověné spoje (tloušťka linky je cca 1 cm). Šestihranné tabulky skla jsou vymezeny bílou linkou (tloušťka linky je cca 1 cm; výška tabulek je cca 13,5 cm a šířka cca 13 cm) na podkladním nátěru v odstínu světlejší šedomodré barvy. Po stranách šambrány slepého okenního otvoru se v pasivních plochách nacházejí partie omítek provedené ve stříkaných omítkách. V horní části otvoru navazuje na šambránu pás hlazené omítky a drobný úsek korunní římsy s původní profilací. Sledované omítkové vrstvy nejsou zachovány ve zcela neporušené podobě. Jejich jednotlivé části, včetně výmalby iluzivního okna na kryté spojovací chodbě, vykazují drobné defekty způsobené zatékáním dešťové vody do daných prostor, jejich

20

21

16

Bližší informace o dané stavbě viz Martin ČÍHALÍK, Eva STAŇKOVÁ, Barbora ZDRAŽILOVÁ, Standardní stavebně-historický průzkum domu č. p. 45 v Konici. Brno 2002, kde bylo mj. upozorněno na existenci malovaného iluzivního okna. Podrobnější popis viz Ondřej BELŠÍK, Konice (okres Prostějov). Zámek. Operativní průzkum iluzivního okna na spojovací chodbě zámku s oratoří kostela Narození Panny Marie. Olomouc 2008.

Iluzivní výplň slepého okenního otvoru na severovýchodní straně spojovací chodby

stavebními úpravami, adaptacemi a využíváním, například hospodářským v případě podkroví objektu č. p. 45. Na řadě míst jsou úseky stříkaných omítek odtržené či obroušené, na nárožích věže došlo i k výraznějšímu stržení omítek, šambrána slepého okenního otvoru kryté spojovací chodby je rovněž dosti poškozená a ve vlastním iluzivním okně se nacházejí drobné i větší vpichy, místy dosahující až na cihelné zdivo. Přes uvedené defekty se však jedná o poměrně kompaktně dochované omítky, jejichž památková hodnota a zejména vypovídací schopnost je velmi výrazná.

17

Pokus o interpretaci Za nejstarší z popisovaných barokních omítek lze považovat omítky na věži kostela a omítky na kapli Nejsvětější Trojice, i když zde se již jedná o partie zasažené pozdějšími úpravami. Omítky na kapli je možné spojit s dobou její 22 výstavby v roce 1688 za Jana Jiřího Hoffmanna z Kochersberku. Omítky na věži kostela by mohly být o něco málo mladší, a to patrně z počátku 90. let 17. století. Snad byly na fasádu věže kostela naneseny v souvislosti s jejími úpravami kolem roku 1691. Vzhledem k poměrně vynikajícímu stavu omítek, zejména vápenných stříkaných omítek, u nichž postupem doby může docházet vlivem nepříznivých 23 povětrnostních podmínek k výraznější degradaci a k uchytávání nečistot, se však nemohlo jednat o dobu příliš vzdálenou od uvedeného data, respektive od roku 1703, kdy došlo k „uschování“ omítek v podkroví zvýšené lodi kostela. Jistou časovou spojitost mezi omítkami věže kostela a kaple Nejsvětější Trojice lze vyvodit též z některých architektonických detailů fasád. Základním prvkem je vlastní kombinace hlazených a stříkaných omítek opatřených bílým nátěrem. Za významnější jak pak možné považovat například shodné provedení linky hlazené omítky v pasivní ploše při přechodu od plastických prvků fasád ke stříkaným omítkám a dále olemování okenních otvorů plochou šambránou v hlazené omítce. Omítky na věži kostela zachované v podkroví lodi lze tedy pravděpo24 dobně zařadit do počátku 90. let 17. století. Omítky na lodi a kněžišti by měly pocházet patrně z roku 1703, kdy došlo k jejich stavebním úpravám či vystavění. Omítky na kryté spojovací chodbě, včetně iluzivní výplně slepého okenního otvoru, by měly pocházet nejspíše z doby kolem roku 1704 až 1706. Všechny tyto dochované omítky vyjma informací o dobovém řemesle, používaných stavebních technologiích a materiálech, výtvarném cítění a architektonické tvorbě s sebou nesou i otázky související s problematikou objasnění stáří jed-

22

23

24

18

Realizace standardního stratigrafického průzkumu, včetně mikroskopického pozorování výbrusů vzorků omítek s povrchovou úpravou, a průzkumu složení omítek by nejspíše více ozřejmila, jaké úpravy a zásahy na dotčené partii fasády byly od nanesení omítek na konci 17. století do doby výstavby nové sakristie v polovině 19. století provedeny, patrně by se však nejednalo o informace vypovídající o jejich radikálněji odlišné podobě. Toto „znečitelnění“ stříkaných omítek je patrné na dochovaných exteriérových omítkách fasád spojovací chodby a zámku. Blíže viz Martin ČÍHALÍK, Václav HOLOUBEK, Stratigrafický průzkum povrchových vrstev fasád zámku v Konici. 2002. Leoš Mlčák tyto omítky datuje v širším časovém rámci poslední třetiny 17. století, viz K dějinám farního kostela a premonstrátské rezidence v Konici v 17. a 18. století, str. 8.

notlivých částí sledovaných staveb, jejich přestaveb a úprav, a taktéž zajímavé otázky související s možným autorským určením posledních dvou barokních stavebních fází kostela a s jistým přenosem „staršího“ ztvárnění fasád kostela na „novostavbu“ a ve skutečnosti i na objekty spojovací chodby a sousedící rezidence. Jako o autoru projektu barokní přestavby konického kostela se v literatuře hypoteticky uvažuje o osobě olomouckého měšťana a zednického mistra Lukáše 25 Glöckela. Lukáš Glöckel totiž měl od roku 1705 vést přestavbu premonstrátské rezidence v Konici a pravděpodobně tak navázat na svou dřívější práci na zámku 26 z 90. letech 17. století. Toto druhé datum a případné potvrzení práce Lukáše Glöckela v Konici v závěru 17. století je však chybné. Smlouva o provedení stavebních prací pro klášter Hradisko u Olomouce, na niž se v literatuře odkazuje a která má potvrzovat práci Lukáše Glöckela v Šebetově a v Konici v uvedené době, totiž není sepsána s Lukášem Glöckelem, ale s mistrem Adamem, 27 měšťanem a zedníkem v královském městě Olomouci. Rovněž obec, která je v textu smlouvy uváděna jako „Kÿnitz“, je mylně považována za Konici. Jedná se totiž o Knínice u Boskovic, resp. u Šebetova, součást tzv. Horního panství hradiských premonstrátů. Případné vyhotovení projektu přestavby farního kostela v Konici Lukášem Glöckelem se jeví spíše jako velmi hypotetické, zvláště když je v pramenech v souvislosti s výstavbou kostela uváděn zednický mistr z Černé 28 Hory. Za autora přestavby kostela Narození Panny Marie v Konici v letech

25

26

27

28

Zuzana KŘENKOVÁ, Barokní fáze výstavby kostela Narození Panny Marie v Konici a její možné autorství. In: Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci, č. 288, Olomouc 2004, str. 30–37. Blíže viz Zdeněk KUDĚLKA, Drobnosti k barokní architektuře Moravy II, str. 48; Ivo KRSEK, Zdeněk KUDĚLKA, Miloš STEHLÍK, Josef VÁLKA, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, str. 52. MZA Brno, fond G 1 Bočkova sbírka, inv. č. 4056. Osoba Lukáše Glöckela se ve smlouvě z roku 1694 nevyskytuje. Za osobou mistra Adama se zřejmě ukrývá olomoucký zednický mistr Adam Glöckel, pravděpodobně bratr či snad otec Lukáše Glöckela. Blíže viz Milan TOGNER, Kameníci, zedníci a stavitelé v Olomouci 1650–1780. In: Umění, č. 3, roč. 25, Praha 1977, str. 268; a Leoš MLČÁK, K dějinám farního kostela a premonstrátské rezidence v Konici v 17. a 18. století, str. 13. MZA Brno, fond E 55, Deník kanonie z let 1702–1705, inv. č. 209, sign. II 11, fol. 127a–127b, kart. č. 3. „Advexit secum P. Inspector Magistrum Murariu(m) ex CzernoHora, qui Ecclesiam Konicensem, et alid plura in Dominio Superiori aedificavit.“

19

1702–1704 je tedy možné považovat zřejmě onoho neidentifikovaného mistra 29 z Černé Hory. Avšak dochované úseky fasád se staršími barokními omítkami nacházející se na věži kostela a kapli Nejsvětější Trojice odkazují ke skutečnosti, že zednický mistr z Černé Hory „plynule“ navázal na práci svého předchůdce a vlastní podobu jednotlivých přebudovávaných částí kostela nemusel nijak výrazněji měnit. Použil totiž obdobný dekorativní aparát pracující s kombinací různé struktury bílým nátěrem sjednocených omítek. Vyvstává zde tedy otázka, kdo mohl být v závěru 17. století, v době kdy držel konické panství Jan Jiří Hoffmann z Kochersberku, autorem ztvárnění „starší“ barokní podoby fasád kostela Narození Panny Marie, respektive jeho věže a bočních kaplí. Písemné prameny bohužel o této osobě mlčí. Jako jediná možnost se pak jeví využití tzv. formální analýzy, při níž je samozřejmě nutné přihlédnout i k okolnostem objednávky přestavby kostela či přestavby a výstavby pouze některých jeho částí a k vlastním možnostem zadavatele těchto úprav. Technika ztvárnění fasád staveb prostřednictvím různě upravovaných a strukturovaných omítek pronikla na Moravu se skupinami severoitalských stavitelů, kteří po ukončení třicetileté války nalezli v poničené zemi řadu příležitostí k získaní stavebních zakázek. Nositeli tohoto způsobu realizace fasád byli ře30 meslníci a zedničtí mistři z oblasti Grisone. Je tedy možné, že autorem starší barokní podoby fasád konického farního kostela byl některý z těchto putujících severoitalských zedníků. Mohl jím být ale i někdo z místních zednických mistrů, seznámených s takovýmito realizacemi. Jako zdroj inspirace mohly posloužit například fasády od roku 1659 budované stavby konventního kostela premonstrátů na Hradisku u Olomouce. Na fasádách této stavby se totiž v podkroví přístavků v reliktech zachovaly původní partie s autentickými barokními omítkami. I zde jsou fasády provedeny za použití obdobné omítkářské techniky, která se objevuje na fasádách farního kostela v Konici, tedy v podobě kombinace 31 hlazených a stříkaných omítek na aktivních článcích a pasivních plochách.

29

30 31

20

Zadávání staveb zednickým mistrům z blízkého okolí nebylo pro řadu představitelů světské nebo církevní vrchnosti ničím neobvyklým; srov. Jiří KROUPA, Umělecká úloha, objednavatelé a styl na Moravě doby barokní. In: V zrcadle stínů. Morava v době baroka 1670–1790. Rennes – Brno 2003, str. 59. Jiří KROUPA, Umělecká úloha, objednavatelé a styl na Moravě doby barokní, str. 46–48. Viz Tomáš VÍTEK, Helena RICHTEROVÁ, Olomouc. Klášterní Hradisko. Konventní kostel. Stavebně historický průzkum, Olomouc 1994. Obdobné řešení kombinující hlazené

Kostel sv. Filipa a Jakuba v Litovli (3/4 20. století, archiv NPÚ, ú. o. p. v Olomouci)

a stříkané omítky sjednocené bílým nátěrem se pak uplatnilo i na dvorních fasádách od roku 1686 zcela nově stavěných konventních budov, viz Slavomíra KAŠPÁRKOVÁ, Irena PEŘINOVÁ, Helena RICHTEROVÁ, Olomouc – Kl. Hradisko, II., III. a IV. nádvoří. Podpovrchový průzkum fasád. Olomouc 1994.

21

Ztvárnění fasád staveb takovýmto typem omítek asi nebylo na konci 17. století zcela výjimečnou záležitostí. Obdobné provedení fasád za kombinace hlazených a stříkaných omítek se zřejmě uplatnilo i na stavbě kostela sv. Filipa a Jakuba vystavěného v letech 1692 až 1694 na Starém Městě v Litovli. Do dnešní doby se bohužel příliš mnoho autentických barokních fasád nebo spíše jejich částí, které lze spatřit třeba v Konici nebo na Hradisku u Olomouce, nedochovalo. Řada z nich postupem času doznala méně či více podstatných úprav, které se mohou od původního stavu odlišovat. Pokud však můžeme věřit předpokladu, že v průběhu opakovaných oprav vnějšího pláště se alespoň u některých staveb v základu zachovalo původní ztvárnění fasád, jejich architektonické členění, dekorativní aparát, použití omítek různé struktury atp., pak při bližším pohledu na fasády posledně jmenované stavby kostela sv. Filipa a Jakuba lze poukázat na jejich jistou podobnost se staršími barokními fasádami farního kostela 32 Narození Panny Marie v Konici. Mezi těmito shodnými rysy je možné uvést 33 zejména použití velmi širokých lizén na nárožích, aplikaci vystupujících obdélných obrazců s půlkruhovými laloky na okrajích provedených ve stříkaných 34 omítkách, které se uplatňují ve vlysech kladí, linky hlazené omítky ve vpadlých plochách opatřených jinak stříkanými omítkami, a to při přechodu k aktivním 35 prvkům provedeným v hlazených omítkách, a snad i opatření vnitřní části bosáže stříkanými omítkami, zatímco okraje bosáže jsou orámovány hlazenými omít36 kami. Toto shodné provedení jednotlivých architektonických článků dovoluje hypoteticky uvažovat o skutečnosti, že autorem těchto staveb nebo jejich částí, v případě farního kostela v Konici, mohl být tentýž architekt anebo spíše zednický mistr. Autor stavby kostela sv. Jakuba a Filipa na Starém Městě v Litovli je přitom

32

33

34

35

36

22

V současné době jsou bohužel fasády kostela sv. Filipa a Jakuba ochuzeny o řadu detailů, které byly odstraněny při jejich poslední (reduktivní) obnově realizované na počátku 21. století. Srovnej nároží lodi a věže kostela sv. Filipa a Jakuba a bočních kaplí Nejsvětější Trojice a Bolestné Panny Marie farního kostela v Konici. Srovnej kladí lodi, kněžiště a dříve i věže kostela v Litovli a dochovaný úsek kladí původně nižší věže farního kostela v Konici. Srovnej prakticky veškeré pasivní plochy kostela v Litovli a dochované úseky fasád na kapli Nejsvětější Trojice a na věži farního kostela v Konici. Srovnej dřívější podobu plastické bosáže kolem okenních otvorů zvonového patra věže kostela v Litovli a podobu plastické nárožní bosáže na věži farního kostela v Konici.

37

znám. Byl jím již výše zmiňovaný olomoucký zednický mistr Adam Glöckel. Zda byl tento zednický mistr rovněž autorem stavby bočních kaplí a přestavby věže farního kostela v Konici zřejmě není možné v současnosti jednoznačně rozhodnout. Bylo by totiž nutné provést řadu dalších dílčích zkoumání, a to třeba i na samotném farním kostele v Konici a taktéž na stavbě kostela sv. Filipa a Jakuba v Litovli, kde například bohužel chybí tolik potřebný standardní průzkum fasád. Přesto není zcela nereálné na základě výše uvedených skutečností hypoteticky uvažovat o případné stavební činnosti Adama Glöckela též na farním kostele v Konici. V souvislosti se zachováním či přenosem staršího ztvárnění barokních fasád kostela Narození Panny Marie v Konici na jeho „novostavbu“ z počátku 18. století, včetně objektů spojovací chodby a na severozápadě sousedící rezidence, se objevuje i další zajímavá otázka, co vedlo hradiské premonstráty k tomu, aby navázali na takovéto řešení. Starší ztvárnění fasád zřejmě nemuselo být v rozporu s jejich představami, zvláště když některé stavby kanonie přímo na Hradisku u Olomouce byly provedeny za použití obdobných výrazových prostředků. Mohlo se tu ale uplatnit i hledisko finanční, kdy nebylo nutné vynakládat nadbytečné prostředky na přefasádování nedávno vybudovaných součástí kostela opatřených novými omítkami. Možná jistou roli sehrála též vlastní úloha Konice v rámci jednotlivých premonstrátských statků mimo jiné 38 jako poutního či duchovního místa, kdy podoba kostela mohla být ovlivněna podobou jiných raně barokních poutních chrámů, které se vyznačovaly čistými, 39 až sněhově bílými fasádami s přesnou tvarovou geometrickou strukturou. Je však možné, že těchto hledisek se zde spojilo více. Závěr Dochované barokní omítky na kostele Narození Panny Marie v Konici a taktéž na kryté chodbě, spojující oratoř kostela se zámkem, jsou drobnou, avšak velmi cennou konstrukcí, jejíž hodnota je pro historické stavby dosti významná. Tato

37

38

39

Jméno Adama Glöckela se objevuje na latinské nápisové desce osazené v interiéru kostela. Její přepis včetně překladu viz Vlasta KAUEROVÁ, Tomáš VÍTEK, Litovel. Kostel sv. Filipa a Jakuba. Podpovrchový průzkum omítek. Olomouc 1998. Uvedený podpovrchový průzkum se bohužel týkal pouze interiérů stavby. Viz Pavel SUCHÁNEK, K větší cti a slávě. Umění a mecenát opatů kláštera Hradisko v 18. století. Brno. 2007, str. 192. Jiří KROUPA, Umělecká úloha, objednavatelé a styl na Moravě doby barokní, str. 38–40.

23

hodnota je patrná zvláště ve srovnání se současným stavem exteriérových částí fasád, kde se původní omítky z přelomu 17. a 18. století zachovaly pouze 40 v nepatrných fragmentech. Po opakovaných opravách vnějšího pláště kostela bychom se dnes asi stěží dopátrali, jaká byla starší podoba fasád věže nebo jeho kaplí, jaká byla jejich povrchová úprava, zda byly stříkané omítky součástí původního dekorativního aparátu atp. Bez těchto dochovaných detailů fasád by se také zřejmě obtížněji uvažovalo o případném autorství stavby či vlivech, které 41 stavitele při realizaci fasád kostela inspirovaly. Jejich stávající ochrana v podkroví jednotlivých části sledovaných staveb je patrně tou nejbezpečnější, jaká může být těmto lehce zranitelným a bohužel doposud často neprávem opomíjeným konstrukcím poskytnuta. Do budoucna je tedy možné se ke sledovaným úsekům fasád opakovaně vracet a využít třeba při obnově vnějšího pláště kostela a spojovací chodby řadu informací, které v sobě tyto autentické barokní omítky nesou.

40

41

24

Viz informace průzkumů fasád Zdenka KAFKOVÁ, Kostel Narození Panny Marie v Konici. Restaurátorský průzkum vnějších omítek, vnitřní výmalby a fotodokumentace. Praha 2009; Lubomír DVOŘÁK, Zpráva o restaurátorském průzkumu omítek a liček fasád kostela Narození P. Marie v Konici. Olomouc 2007. V dané souvislosti by bylo též zajímavé uvažovat o vlivech této stavby na pozdější stavební produkci v regionu. Například na hřbitovním kostele sv. Jana Křtitele v Konici se do poslední opravy fasád v roce 1989 vyskytovala kombinace hlazených a stříkaných omítek, obdobný princip střídání omítek s různou strukturou byl použit i na průčelí farního kostela Bolestné Panny Marie v nedalekém Jednově po jeho přestavbě na počátku 20. století a také na secesně přestavěné kapličce Nejsvětější Trojice v blízkém Čuníně atd.

PORTÁL SAKRISTIE KOSTELA SV. MARKA V LITOVLI A PROMĚNY POZDNĚ GOTICKÉHO OSTĚNÍ Zdenka Bláhová I. Památková praxe poskytuje širokou škálu konkrétních projevů výtvarné kultury a s ní památkové objekty v pozoruhodných souvislostech. Portál sakristie v presbytáři kostela sv. Marka v Litovli je takovým příkladem. V jeho architektuře se sešly slohově a typově nesourodé prvky v originálním celku, ve svérázné manýře přechodu gotiky a renesance. Portál je známým dílem publikovaným v rámci základních prací o renesančním umění s poukazem na lidový projev 1 v jeho ztvárnění. Proveniencí je zařazovaný k slezské renesanci nebo je naopak 2 srovnáván s památkami rakouskými v Podunají. Nastíněny byly jeho možné autorské souvislosti s portálem domu č.p. 67 v Uničově a portálem Langova 3 domu z 1542 v Litovli. Portál je pozoruhodný z hlediska praktického řemeslného uplatnění starých a nových slohových tvarů, jejich konfrontace a kombinace a charakteru jejich proměny. Může sloužit k ilustraci síly dlouhého přetrvávání a užívání praktického i efektního detailu a jeho formování v rukách lokálních kameníků. V současné době probíhá obnova kaple sv. Jiří v Litovli, pozdně gotické stavby z původního vybavení areálu hřbitova při farním kostele sv. Marka (snad původně hřbitovní kaple s oltářem sv. Michala). Restaurátorské práce a posléze komplexní vyhodnocení stavby jistě přinesou konkrétnější informace o jejím 4 stavebním vývoji a zázemí. Vstupní portály kaple se již pohybují v pozdně gotickém manýrismu a v této souvislosti je aktuální příležitost zabývat se znovu i portálem sakristie kostela sv. Marka. Oba portály kaple sv. Jiří totiž představují

1 2

3

4

Eva Šamánková, Architektura české renesance, Praha 1969, s. 20, obr. 20. Hana Myslivečková, Příspěvek k počátkům a podobě renesanční architektury a plastiky v Litovli, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Fakultas Paedagogica Aestetica 5 (Výtvarná výchova 4), 1985, s. 21–29. Ivo Hlobil, Základní přehled o raně renesančních portálech střední Moravy (1492–1540), VVM, 2, 1974. 224–226. Ivo Hlobil, Eduard Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha 1992, s. 173. Možnost postupujícího poznání kamenické produkce v Litovli dokládá i kamenická značka na jižním okně závěru kaple sv. Jiří objevená nedávno panem farářem Mgr. Josefem Rosenbergem, kterému děkuji za upozornění na ni.

25

5

formální inspiraci pro portál sakristie kostela, jak již bylo publikováno, ne-li přímé vztahy k němu. Portály kaple sv. Jiří jsou ztvárněny ještě v gotických formách, ale již primárně dekorativně modifikované v manýře končícího slohu. Vztah portálů kaple a sakristie je dosud posuzován časovou posloupností staveb. Zatímco vznik kaple sv. Jiří je vztahován k pánům z Vlašimi (tedy před rok 1513, mj. na základě rodového erbu v jednom ze svorníků klenby), portál sakristie kostela sv. Marka je datován rokem 1532 a vznikl tedy již v době, kdy Litovel vlastnili páni z Boskovic, resp. již druhý z rodu Kryštof z Boskovic. Tato skutečnost však nehraje tak zásadní roli z pohledu formování areálu kostela v první třetině 16. století. Západní portál kaple sv. Jiří v Litovli je vcelku běžným typem, lomený, s přetínanými pruty, které vyrůstají z vysokého soklu (respektujícího obíhající sokl kaple, s tvaroslovím svědčícím o opuštění starší kompozice gotického portálu). Pruty profilů mají jednotlivé vlastní tordované soklíky s dvojitým prstencem (na pravé straně tordování zprava doleva, na levé naopak). Charakteristický je nepoměrem soklové a profilované části. Profil zůstává ještě v hruškovcovém tvaru. Plocha soklu portálu nese mimořádné množství druhotných a velmi hlubokých rýh a důlků, známý důsledek každoročního velikonočního rozsvěcování 6 ohně. Severní portál kaple je výstavnější pravoúhlý sedlový, s nadpražím lomeného oblouku s plochou pro vysoký reliéf Ukřižovaného Krista. Lépe a konkrétněji ilustruje to, co nese i portál sakristie kostela sv. Marka, kombinaci složitě architektonicky strukturovaného ostění a doplňku v lidovém sochařském ztvárnění, zde Ukřižovaného Krista. Dnes ve vysokém reliéfu samotný výjev Krista na kříži v hladké ploše nadpraží, kdysi patrně s asistenčními figurami Panny Marie a sv. Jana, jejichž stopy se jeví v hladké ploše při bočním světle (pravdě7 podobně z plochy odsekané) . Portál je řešen znovu s nepoměrně vysokým odstupněným soklem složeným ze dvou částí. Dolní kopírující výškou sokl kaple a horní přidaná pak na něm osazená. Z vysokého soklu vyrůstají pruty s vlast-

5 6

7

26

Hana Myslivečková, c. d., srvn. pozn. 2 , s. 22. S odkazem k úloze kaple v rámci velikonočních liturgií. K problematice důlků a rýh srvn. J. Wankel, Die Rund- und Wetzmarken an alten Kirchen insbesonders die der Mauritzkirche zu Olmütz und der alten Georgskirche zu Littau, Olmütz 1884. K svěcení ohňů srvn. např. Bohumil F. Hakl, Liturgika o posvátných dobách svaté katolické církve, Praha 1895, s. 308. Srvn. Vítězslav Houdek, Stručný popis historických a uměleckých památek na Moravě, Časopis Matice moravské XXV., Brno 1901, s. 73–78, 190–195 a XXVI., Brno 1902, s. 65–70.

Litovel, kaple sv. Jiří, severní portál, snímek T. Jemelka 1999

ními tordovanými soklíky s trojitým prstencem (tordování na pravé straně zleva doprava, na levé straně vnější soklík zleva doprava, vnitřní naopak), s bohatým přetínáním ve dvou úrovních (překlad, lomený oblouk). Severní portál kaple je typem v regionu ojedinělým (případně nedochovaným) a jeho kompozice je důvodem hledání souvislostí v jiných vzdálenějších regionech. Portál sakristie na severní straně presbytáře kostela sv. Marka navazuje na kompozici a tvarosloví uvedených portálů kaple sv. Jiří a svými formami se posouvá blíž k renesančnímu tvarosloví. Pozoruhodná je již kompozice portálu. Typem jde o pozdně gotický sedlový portál geometrického rastru protínaných prutů, komponovaný do jednoduchého renesančního portálového schématu

27

Litovel, kostel sv. Marka, portál

pravoúhlého ostění s vyloženou římsou v nadpraží. Jeho detailní geometrické pojednání je v zásadě ještě pozdně gotické s tím, že některé plochy jsou již připraveny jinému pojetí, resp. dekoru. Stejně tak jde o výrazovou proměnu detailů. Zatímco gotické tvarosloví portálu opouští starší logickou konstrukci (tektonické formy a modelování do hloubky), zcela v souladu se „soumrakem slohu“ a přechází do převažujícího dekorativního řešení plochy, „renesanční“ prvky v nosné části konstrukce portálu jsou užity stejně a paradoxně zasazeny rovněž bez tektonického pojetí, dekorativně, bez konstrukčních souvislostí. Ač tušené renesanční vzory jistě tektonickou funkci obsahovaly. Kameníci pouze dosazují „renesanční“ prvky do konstrukce portálu a to v několika formách.

28

Jednak jako renesanční obměnu gotického prutu – s renesančním kandelábrovým motivem na stojkách ve vnějším pásu portálu. Dále jako průběžně položený „renesanční“ ornament do vlysu i do plochy vyložené portálové římsy, jako dekor abstrahovaných motivů lidového umění volně položený na plochu. A konečně proměnou formy gotických prvků – prut je válcový, gotický detail tordování a diamantování mění svůj výraz. Rastr diamantování je velmi drobný proti gotickému „krystalu“, tordování v podobě obtáčeného rámovaného pásku (srvn. pásek obtáčející feston ad. v renesančním tvarosloví) proti nutám gotickým s hranou. O jiném duchu výrazu vypovídá i dekorativní užití reliéfního letopočtu (1532) v ose nadpraží portálu. Portál je rozvinut v následujících formách. Z hladkých hranolových soklů, na nízkých deskách s oblým tvarováním (jde o náznaky nárožních kamenů, které nejsou v interiéru na místě, byly by spíše logické pro portál do exteriéru, kde nárožníky chrání portál v průjezdu), se sešikmenou hranou a s jednoduchým „okapovým“ profilem na hraně sešikmené horní plochy, vyrůstají vertikální pruty, které se posléze rozdvojují, jeden pokračuje nahoru, druhý se otáčí do oblouku sedla a posléze láme, aby opět pokračoval vertikálně vzhůru. Tři horizontální profily překladu se pak se všemi profily obou stojek přetínají v nadpraží. Dva vnitřní profily portálu jsou pojednány ještě v gotickém duchu, třetí vnější je z části přetvořen již renesančním ornamentem – jeho vertikálně běžící část je pojednána svérázně pojatým kandelábrovým motivem, zatímco do oblouku se odpojující ubíhající část profilu má ještě gotickou formu. Dva vnitřní pruty i třetí krajní renesančně modifikovaný každé stojky jsou obdobně členěny – všechny mají vysoké vlastní soklíky. Soklíky dvou vnitřních prutů jsou pojednané tordováním a diamantováním, s odstupněným prstencem v horní části. Na ně navazuje oblý prut. Vnější vertikální „renesanční“ pás s rovněž oddělenou soklovou částí v úrovni prstenců soklů ostatních profilů má plochu soklu vyplněnu nízkým reliéfem vinných hroznů. Na tento sokl navazuje kandelábrový motiv na obou stranách souměrný, ač se v drobných detailech liší. Obsahuje jednotlivé motivy řazené nad sebou – zdola nahoru: váza se třemi listy, „preclík“, váza s trávou a třemi květy, vysoká nádoba s uchy a poklicí, dva lístky (vpravo vertikálně, vlevo horizontálně položené), šesticípá hvězdička a tordovaný „sloupek“ se soklem a hlavicí, kterým pod římsou vertikální pás končí. Pojednání plochy překladu je téměř symetrické – zleva doprava: šestilistý květ s kulatým středem a s ostrým zakončením okvětních lístků – projmutá „váza“ (snop) – ptáček – hrozen – osmilistý květ s kulatým středem a oblým zakončením okvětních lístků – letopočet 1.5.3.2. – osmilistý květ se středem a s oblým zakončením okvětních lístků – hrozen – ptáček s malým hroznem v ploše pod zobákem – projmutá „váza“ (snop) – šestilistý květ se středem a ostrým zakončením lístků.

29

Ornament šikmé plochy římsy obsahuje v ploše, kde bychom čekali modelovaný horizontální profil římsy, tyto motivy: tři lístky vertikálně položené – snopková váza – osmilistý květ se středem a oblým zakončením okvětních lístků – dvojitý tulipánový motiv vertikálně postavený – pecka – šestilistý květ se středem a ostrým zakončením okvětních lístků – projmutá „váza“ (snop) – vertikální lístek – ptáček – v ose motivu dva stonky s listy a hrozny různě pojednané – ptáček – „preclík“ (obdoba v pravé stojce) – osmilistý květ se středem a s oblým zakončením okvětních lístků – „paruka“ – projmutá „váza“ (snop) – vertikální lístky a kulička (rolnička?). Po takto podrobném přiblížení detailů portálu vyvstane „hra“ kameníka s výzdobou portálu ještě názorněji, kombinuje poznatky z kvalitní kresby – výkresu portálové architektury s naivním dekorem. Užití jednoduché ornamentiky a formy jednotlivých prvků velmi připomíná detaily užívané ve štukové výzdobě štítů lidových staveb, dveří, okenic nebo lidového nábytku. Připomíná i motivy na lidové výšivce, vzorkovník pro potisk, motivy perníkové formy či výzdoby hrnčířského výrobku. Kandelábrový motiv renesančních portálů, tj. ve své podstatě abstrakce technického tvaru dekorativně modelovaného, je na portále sakristie zaměněn za paralelní řadu jednotlivých motivů, bez pevných souvislostí je suplováno renesanční tvarosloví v podobě, kterou si autor povšechně zapamatoval z viděného díla a kterou dle svého výtvarného cítění, zkušenosti a schopností opakoval a zakomponoval do jemu pravděpodobně známé a rutinní starší konstrukce (předlohy). Také technika zdobení kamene se mírně vymyká charakteru kamenické práce (navíc pod předpokládaný barevný nátěr) – šikmá grafická „šrafura“ rýhování lístků, geometrické schematické vyjádření tvarů připomíná grafickou techniku. Pozoruhodná je zmíněná metamorfóza tordování (pásek obtáčející) a diamantování (drobné, hluboké). Přes lidové podání a charakter aplikovaných motivů nelze přehlédnout rovněž symbolický význam detailů, který je patrně výrazněji vázán na souvislosti se symboly v lidové výtvarné kultuře (hotové symbolický tvary). Podoba portálu po podrobném zkoumání nabízí otázku, zda jde o rafinovaný záměr nebo nepochopení podstaty? V kontextu dalších litovelských kamenických detailů (oken, ostění), kde lze pozorovat pouze technické neobratnosti, se jeví první možnost jako ta výchozí. Otázkou je rovněž to, nakolik bylo formulováno konkrétní zadání „objednávky“. Jinak je to se sochařským provedením, limitovaným schopnostmi autora. Na dalších pozdějších kamenických ozdobách portálů domu Lorenze Langa v Litovli je tvarosloví slohově jednotné, ale stejně naivně jsou některé motivy znázorněny (např. bazilišci v nadpraží portálku v někdejší vstupní hale při náměstí).

30

Podobu vstupu do sakristie kostela sv. Marka ještě dokreslují v portále zachované původní plátované dveře. Dřevěné, na líci pobíjené a diagonálně členěné pásky, s nýty překrytými litými rozetkami. Rozetky jsou osazeny rovněž ve středu kosočtverečných polí. Stejným tvarem ve větším provedení je protaženo očko klepadla, které je umístěno neobvykle nízko. Na rubové straně dveří se zachoval otevřený pozdně gotický západkový zámek položený na lichoběžníkově vykrojené podložce. Tyto dveře mají své souvislosti v sakristii i kapli sv. Jiří.

Litovel, kostel sv. Marka. Zámek dveří do sakristie, snímek Z. Bláhová 2009

Severní dveře kaple nesou zbytek obdobného otevřeného zámku položeného na opět lichoběžníkové plechové podložce, vně si zachovaly kování, klepadlo je analogických tvarů jako je tomu na plátovaných dveřích s kosočtverečným rastrem na dvou místech vloženého schodišti sakristie kostela sv. Marka. Dveře v horní části schodiště sakristie nesou navíc druhotně osazený kapotovaný zámek s gotizujícím trojlistým ukončením na lícové straně dveří. Důvodem je nová technická situace v druhotném použití dveří.

31

8

Portály a dveře schodiště v sakristii kostela souvisejí s pozoruhodným počinem z doby barokní obnovy kostela sv. Marka. Tehdy byl kostel přestavěn a zůstaly zachovány jen některé jeho starší části. Úpravy se dotkly i sakristie. Za dochování portálu sakristie v starší situaci vděčíme přístupu barokních řemeslníků. Ze stavebního osudu sakristie kostela sv. Marka v Litovli takto vystupuje prakticky laděná stavební epizoda „památkového“ cítění doby barokní, olomouckého stavitele Melchiora Donecka, který v sedmdesátých letech 17. století na přestavbě kostela pracoval. V nově vybudovaném schodišti do trezoru v patře sakristie použil ve staronové funkci starých kamenických a zámečnických prvků. Pro jejich původ je inspirativní Kuxova poznámka o rozšíření bočních portálů lodi (nejsou ony dva portály původně staršími bočními portály lodi?). Pro portál a okna sakristie tvoří potřebný komparační materiál. Tvarosloví přechodu gotiky k renesanci přináší různé kombinace prvků, které považuje investor a autor za důležité pro hotové dílo. Přirozeně záleží na prostředí, ve kterém dílo vzniká. Portál sakristie kostela sv. Marka je dílem, kde se to děje jednoduchou kombinací a průzračně, vypuštěním části starého a dosazením nového, (byť nepochopeného) a proměnou starého. Zvolené motivy, kombinace a jejich prvoplánové zasazení do gotického profilu, atp. jsou velmi názorným případem pro pochopení uvažování řemeslníků a jejich snahy odpovídat na nové dobové umělecké podněty. K tomu přispívají i další dochované kamenické práce v Litovli, které rozšiřují škálu gotizujících motivů do několika desetiletí 16. století a na kterých můžeme pozorovat, jak se postupně proměňuje a vytrácí gotické tvarosloví. Pozornost si v tomto smyslu zasluhují i další detaily sakristie kostela sv. Marka – dva druhotně umístěné portály ve schodišti k tresoru v patře (již zmíněné) a okna sakristie (jedno z nich s letopočtem 1529), ostění oken a portály soukenického domu i některé detaily litovelské radnice. Všechny vycházejí z pravoúhlého schématu ostění s přetínanými pruty. Hranici proměny této konstrukce můžeme sledovat ještě na motivu pravoúhlého rastrování již zcela renesančního portálu ve středním traktu Langova domu. II. Pro ilustraci jevu je užitečné připomenout některé historické a dobové společenské okolnosti vzniku portálu sakristie kostela sv. Marka. Na přelomu 15. a 16. století probíhá obnova kostela. Součástí je obnova jeho sakristie. Tamní konkrétní leto-

8

32

Jeden s přetínaným prutem v soklu a s kamenickou značkou, které si všiml již B. Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. svazek, Praha 1999, s. 381.

počty dochované na stavbě – 1529, 1532 dokládají, že se to děje již v době, kdy přešla Litovel do majetku pánů z Boskovic a panství drží syn Ladislava z Boskovic Kryštof. Před krátkým časem provedl Ladislav z Boskovic v nedaleké Moravské Třebové raně renesanční přestavbu města. Na stavbě jeho tamního zámku pracovali pravděpodobně italští kameníci a se skončením prací byla přirozeně rozpuštěna i tamní stavební huť, řemeslníci hledali další práci, uplatňovali se na různých stavbách a stejně tak i jejich tvorba byla šířena v různé interpretaci. Staví se i na některých hradech, jak dokládají ještě pozdně gotické prvky např. na hradě Sovinci. V blízkém Maletíně dodává místní lom již dlouhou dobu celého 15. století kámen na stavby v širokém okolí, sloužil i stavbám v Moravské Třebové. Lom byl místem, kde byla pracovním kontaktem řemeslníků zpracovávajících a přepravujících kámen příležitost seznámit se s novými slohovými prvky realizovanými pro stavby v Moravské Třebové, když si tamní řemeslníci jezdí vybírat kámen pro svá díla. Význam lomů v Maletíně je nutné registrovat ve všech detailech, jde o lokalitu, která dodává dlouhodobě materiál na stavby od gotiky až téměř k současnosti, jeho produkce částečně ovlivnila kamenickou, sochařskou a architektonickou tvorbu v širokém okolí a jistě i výměnu řemeslných zkušeností. Můžeme předpokládat i podíl na šíření detailů nového slohu. Také do Litovle se renesanční prvky užité na portále sakristie kostela sv. Marka nedostaly přímo jako práce již „renesančně“ školeného kameníka, nýbrž právě zprostředkovaným „opisováním“ a užité spolu s pozdně gotickým tvaroslovím. O deset let pozdější kamenické dílo v Langově domě je již poučené, byť prozrazuje drobné místní nuance navazující na starší díla a tím kontinuitu kamenické práce ve městě. Autor portálu sakristie kostela sv. Marka není znám, ale investor patrně ano. V badatelské historii k portálu sakristie se objevuje jméno litovelského soukeníka Lorenze Langa. Některé informace o něm jsou již chronicky známy. V historii města vystupuje jako podporovatel Bratrstva Panny Marie a evangelisty Marka, které vzniklo 1496 péčí někdejšího majitele Litovle Karla st. z Vlašimi při farním kostele sv. Marka, dále jako fundátor bratrstvem několik let před tím nově zřízeného bočního oltáře sv. Anny v kostele sv. Marka. Jeho nadace k oltáři obnášela 14 hřiven a 11 grošů, obnos výrazně převyšující fundace jiných litovelských měšťanů a členů soukenického cechu k oltářům farního kostela. Ač se badatelé odvolávají na konkrétní latinskou listinu č. 54 z 5. června 1524 (a signaturu starého inventáře A-II-19) z archívu města Litovle, listina v archívu schází, a to 9 nejméně od doby zpracování posledního inventáře Archívu města Litovle. Starší

9

Johann Kux, Geschichte der Stadt Littau, Brünn 1900, s. 52–53. Archív města Litovle, inventář, 1287–1945 (1956), zprac. Jan Škoda, dr. Jaroslav Lošťák, Olomouc 1988.

33

badatelé měli listinu k dispozici, J. Kux měl možnost její obsah ověřit, když se o něm zmiňuje ve svých dějinách města. Stejně jako K. Sedlák, který z ní patrně cituje „Laurentius pannifex, dictus Langlorenz, oppidanus oppidi 10 Luthaviensis“. J. Kux se odvolává na další archiválie, které se dotýkají sakristie a letopočtů 1529 a 1532 související snad s Lorenzem Langem, jejich osud je však rovněž neznámý. J. Kux rozvádí několik dalších informací o obsahu listiny, kterou litovelský magistrát potvrdil převzatý obnos, s nimi pak i o osobě Lorenze Langa. Nadal již výše zmíněný oltář sv. Anny s právem osazovat oltářníka, do jehož povinností patřilo čtení 3 mší týdně a účast na všech průvodech a slavnostech církevního roku. Po smrti Lorenze Langa a jeho dětí pak mělo toto právo přejít na jeho bratry, na kováře z Chornice jménem Mathaus a soukeníka v Litovli Jacoba Maschko, nakonec mělo patronátní právo přejít na městskou radu litovelskou. Z archívních pramenů víme, že Lorenz Lang zasedal opakovaně v městské 11 radě (spolu s Jacobem Maschko), dovídáme se rovněž o události z jeho osobního života, kterou naznačuje zápis z roku 1544 v nejstarší litovelské městské 12 knize. Obsahuje jednu z mála konkrétních zmínek o Lorenzi Langovi, nacházejících se v dokumentech městského archívu Litovle. Obsahem tohoto zápisu je omluva za neuvážené pomlouvačné řeči týkající se městské rady a šenkýřů, kdy Lorenz Lang adresáty omluvy ujišťuje o tom, že se to stalo z jeho nerozumu a hněvu a že je považuje za dobré a poctivé lidi, za jaké je mají ostatní dobří lidé. Široce známý je zejména jako majitel domu (dnes č. 171) na náměstí, jehož portál s bohatou kamenickou výzdobou z roku 1542 je dalším významným renesančním dílem, tentokrát již slohově čistým, a dnes jednou z nejvýznamnějších památek města Litovle. Další dva portály neméně významné byly objeveny 13 při SHP objektu v interiéru jeho domu . Ve dvoře na fasádě bočního křídla domu zůstaly pod okny patra druhotně osazeny kamenné desky s nápisem, který reprodukuje patrně osobně navržený text samotného Lorenze Langa – „NACH CHRISTI GEPURTH 1542 JAHR / DAS HAUS STEHT IN GOTTES HANT / DER

10

Karel Sedlák, Ze života litovelského soukeníka v XVI. století, Pozor, 4. 3. 1938, s. 2. Johann Kux, Geschichte der Stadt Littau, Brünn 1900, s. 238 (k jménům městské rady

11

12

13

1521 Jakob Maschko, 1522 Lorenz soukeník, 1542 jmenováni v městské radě oba, posléze Kryštof Lang, soukeník v letech 1553 a 1555). OArO, Archív města Litovle, Úřední knihy, Knihy památné, Kniha soudní a památná, inv. č. 108 a opis knihy OArO, sign. B 1748. Srvn. Slavomíra Kašpárková, Litovel, Langův dům, Stavebně historický průzkum, Olomouc.

34

WIRTH, DER DAS GEBAUET HAT / LORENZ LANG, TUCHMACHER, IST SEIN NAME GENANT /ESAYE 40. CAP. DES HERZEN WORT BLEIBT IN EWIKEIT / GOTT SEY LOB GESAGT“. Deska byla původně umístěna na průčelí na jižním 14 rohu domu do ulice. Ač další archívní zprávy o Lorenzu Langovi nenajdeme, přesto se můžeme dovědět útržky o jeho blízkém prostředí. V městském archívu Litovle jsou dochovány závěti patrně jeho příbuzných. Testament Jacoba Masch15 ka z roku 1551, pravděpodobně příbuzného Lorenze Langa (viz výše), mezi dlužníky je v ní uveden mj. Kryštof Lang a Mathes Schmid označený jako „…sein vetter…“, tedy bratranec Jacoba Maschko. Zachován je rovněž testament dalších potencionálních příbuzných Lorenze Langa – testament Barbory Langové z roku 16 17 1560 a soukeníka Kryštofa Langa z r 1567, který zasedá v městské radě 18 v letech 1553 (Kryštof soukeník) a 1555 (Kryštof Lang). Testamenty zmíněných osob přinášejí zajímavé další informace, které jsou však již za hranicí sledovaného tématu. Patrně za obecně platící informaci související s provozem cechu a Bratrstva můžeme považovat zmínku K. Sedláka, že Lorenz Lang byl za hromadné účasti cechu a Bratrstva pochován do hrobky pod Mariánskou kaplí v kostele sv. Marka. Z nastíněných a útržkovitě dochovaných informací o Lorenzu Langovi tedy víme, že se podílel jako mistr významného cechu (ve kterém se pohybovali i jeho příbuzní) a člen městské rady na řešení zásadních věcí města, byl sebevědomým zadavatelem a bohatým investorem, jak o tom ostatně vypovídá portálová architektura jeho domu. A jak naznačuje forma portálu sakristie kostela sv. Marka, ke které mohl přispět ještě v časnější době svého působení v Litovli. III. Inspirace renesančními detaily se v pozdně gotických architektonických prvcích projevuje v různých polohách. Jedním z pozoruhodných témat je proměna a doplnění výzdoby staršího typu pravoúhlých portálů s přetínanými pruty, jak to demonstruje portál sakristie kostela sv. Marka v Litovli. Pravoúhlé přetínání profilů s výrazným dekorativním rastrem a s efektem výrazného stínu je charakteristickým rozšířeným detailem pozdně gotické výbavy oken a portálů mnohých

14

Přepis a informace Karel Sedlák, c. d., srvn. pozn. 10. OArO, Archív města Litovle, Zlomky nejstarších registratur, i. č. 1122, kart. 1. 16 OArO, Archív města Litovle, Zlomky nejstarších registratur, i. č. 1138, kart. 1. 17 OArO, Archív města Litovle, Zlomky nejstarších registratur, i. č. 1163, kart. 2. 18 Johann Kux, c. d. , srvn. pozn. 11., s. 238. 15

35

staveb. S pronikáním renesančních prvků do moravských architektury se kameníci snaží často pozoruhodným způsobem reagovat. A to proměnou nebo dekorativním zapojením renesančních prvků do hotového staršího schématu. Jak posloužilo gotické tvarosloví na portálech a ostěních oken konce 15. a začátku 16. století výtvarnému výrazu staveb lze sledovat na instruktivní řadě ostění. Základní rozvrh portálu sakristie sv. Marka potvrzuje jeho výjimečné místo ve skupině portálů s protínanými pruty, vedle zmíněných portálů z kaple sv. Jiří v Litovli. K nim se připojují portál ve věži hradu Sovince, sdružené ostění v přilehlém nádvoří i několik fragmentů ostění v tamním lapidáriu. V jednodušších formách také portál v patře západního průčelí radnice v Olomouci nebo portál v interiéru z domu č. 15 na Masarykově náměstí v Prostějově. Také okenní ostění nalezená v nedávné době v domech Horního a Dolního náměstí v Olomouci, která připomínají potřebnou pečlivost při památkovém dozoru obnovy historických staveb, chceme-li doplňovat konkrétní podobu městské architektury přechodu gotiky k renesanci. Příkladů lze shromáždit mnoho a je zřejmé, že téma přechodu a prolínání gotických a renesančních kamenických detailů z pohledu řemesla je velmi

Sovinec, hrad, portál pod věží, snímek Z. Bláhová 2009

36

zajímavé. I z malého vzorku je zřejmých několik přístupů k inovaci starého typu. Jednak pouze modifikací profilu, příkladem může být portál pod věží na hradě Sovinci. Do bohatého pravoúhlého přetínaného profilu s tordovanými patkami přináší slohově progresivní detail – vložení bohatě profilovaného oblouku. Zvláštní projev obměny motivu pozdně gotického přetínání ve vypjaté poloze pak představuje sdružené ostění s přejemným členěním z nádvoří hradu Sovince.

Sovinec, hrad, sdružené ostění na západním nádvoří, snímek Z. Bláhová 2009

Jedním z přístupů je přidání pokročilého prvku – vyložené římsy v nové kompozici lze demonstrovat četnými portály, pozoruhodným příkladem je gotický přetínaný portál v interiéru domu č. 21 na Masarykově náměstí v Prostějově, který je slohově „zmodernizován“ římsou doplněnou malbou v omítce. Charakteristickým způsobem pracují kameníci s jednoduchými profily ostění oken

37

Prostějov, Masarykovo náměstí 21, detail portálu v interiéru přízemí, snímek Z. Bláhová 2009

v Litovli (sakristie sv. Marka, soukenický dům, radnice), kde nedramaticky přecházejí do jednoduchého renesančního rastru. Zvláštní kapitolu mohou tvořit okna s přetínanými profily v Olomouci, některá zvlášť výstavná, doplněná textem. K nim v poslední době přibyly nové nálezy. Praktikovanou goticko renesanční hlubokou profilaci s tordovanými patkami lze doložit na objeveném okně arkýře domu č. 49 na Dolním náměstí v Olomouci. Nejnověji z mimořádného nálezu 19 ostění na fasádě zadního domu č. 12 na Horním náměstí, dokládajícího přidávání renesančních motivů do starého rastru. Bohužel však krátce odhaleného a bez dokumentace, ošetření, popisu i zaměření obratem překrytého ostění. Právě zde jeden z nalezených fragmentů přetínaných ostění nesl detail v Olomouci dosud nevídaný – prut v profilu ostění byl opatřen soklíkem zdobený mřížkou diamantování a v místě přechodu do hladkého prutu se nacházel zavřený kalich z okvětních lístků. Jde o doplnění renesančním prvkem, v principu přidaném jako u prvků portálu sakristie v Litovli (s formami však odlišnými). Přestože jde o drobnost, má pro tvarosloví přechodu goticky a renesance v Olo-

19

38

Za upozornění na fragmenty ostění děkuji Mgr. Janu Kubešovi.

Olomouc, Horní náměstí 12, fragment ostění, snímek „stavba“ 2009

mouci velký význam. Fragment se nachází v domě, který je jedním z panských domů na hlavním olomouckém náměstí, v jehož útrobách se zachovaly vzácně pozdně gotické architektonické konstrukce a detaily ještě v prvním patře. Objekt je spojen s pány z Kunovic a zvlášť podnětná pro pozadí věci je skutečnost, že se v jejich blízkosti pohyboval Jan Filipec, jehož osoba samotná v architektonických souvislostech nabádá k velké památkářské obezřetnosti. Drobným tématem řemeslné práce v rámci pozdně gotických či goticko renesanční ostění jsou konečně i technické chyby, asymetrie a nepozorné vynechávání drobností při jejich zpracování. Řemeslná stránka věci a konkrétní praktické lokální poznatky k detailům architektonické tvorby jsou důležité pro zasazení díla do souvislostí, mohou doložit charakter tvůrčího zázemí a korigovat lokálně různě časově přijímané progresivní prvky. Předpokladem je pečlivé shromažďování drobností ze stavebních úprav historických objektů.

39

K REHABILITACI BAREVNOSTI ERBŮ NA PORTÁLE DOMU Č. P. 526 V OLOMOUCI František Chupík Nemohu se zbavit vzpomínky na pět let strávených v této budově. Katedra dějin výtvarného umění Palackého univerzity zde sídlila po své obnovené historii v roce 1992. Oprýskaná netěsnící vrata oblepená všemožnými plakáty nás vítala za studentského kuropění (rozuměj nejdříve od 9.45 hod.). Mohutné štukové stropy vždy hrozily opadnutím, omšelé točité schodiště sotva pro jednu duši příjemně vrzalo i dunělo. Ten dům byl samá vráska a tajemství. Prostě voněl cenou stáří.

Olomouc, Wurmova ul. 13, dům, č. p. 526, portál. Fotografie z 1. pol. 20. st. Archiv Památkového úřadu v Brně, Národní památkový ústav, ú. o. p. v Brně.

40

1

Po generální rekonstrukci (provázené sporným hodnocením ) tu od 1. září 2008 zahájila výuku Konzervatoř Evangelické akademie. Kdoví, zda nynější studenti zažívají pocity obdobné výše popsaným. Čtyřkřídlý dům – kanovnická rezidence – je zapsán v ÚSKP pod rej. č. 13768/8-3765. Obsahuje v sobě jádro pozdně gotického domu z konce 15. století. Jeho významná přestavba se odehrála v období pozdní renesance a baroka. Z období třicetileté války (letopočty na ostěních 1620 a 1625) pochází hřebínkové klenby zadního traktu a stavba bočních křídel. V raném baroku došlo také k výstavbě uličního křídla, alespoň podle datace v průjezdu 1679. Z této epochy je dochována také bohatá štuková výzdoba v patře bočních křídel a uliční portál, jehož obnova je předmětem tohoto článku. Nákladná rekonstrukce domu v kanovnickou rezidenci v druhé polovině 17. století byla provedena za éry Ferdinanda, svobodného pána 2 Schröffela ze Schröffenheimu (*asi 1645 +1702), olomouckého světícího biskupa, faráře zdejšího kostela sv. Mořice, kanovníka–scholastika a titulárního biskupa v Sebastei (dnes Sivis v Turecku). Jeho erb je ve vrcholu oblouku průjezdu společně s er3 bovní kartuší olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna Kastelkornu. Ve středu římsy vstupního portálu je kamenná kartuš stavebníka Ferdinanda Schröffela – čtvrcené pole nese věže na třech pahorcích a šikmý pás se třemi rozetami, klenotem erbu nad helmem je věž na pahorcích. Okolí erbu je bohatě zdobeno

1 2

3

Viz např. http://www.krasnaolomouc.cz/ v sekci kauzy nebo v denním tisku. K němu také Lubomír Slavíček, Inventáře sbírky olomouckého světícího biskupa Ferdinanda Schröffela ze Schröffenheimu (1639–1702). Prameny k dějinám sběratelství 17.–19. století na Moravě II., Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity (F), L, 2001, č. 45, s. 83–109. Podle http://www.drevcice.cz/erby.htm „Původním znakem olomouckého biskupství (zal. r. 1063) byl červený štít se šesti stříbrnými kužely, z nichž čtyři byly v horní řadě a dva v dolní. Tento znak připomíná v lecčems rodový erb pánů ze Šaumburka (v červeném poli stříbrný cípatý kopřivový list), z něhož pocházel současník Přemysla Otakara II. biskup Bruno (1245–1281), od jehož doby je znak biskupství znám. V této podobě znak zůstal až do roku 1588, kdy jej Rudolf II. polepšil přidáním zlatého pole s černou orlicí na prsou. Pravděpodobně šlo o tzv. říšskou orlici, v té době hojně přidávanou i do znaků rodových, nelze však vyloučit, že šlo o připodobnění ke znaku biskupství vratislavského, které už čtvrcený erb mělo. Za štítem, na nějž se stavěla biskupská mitra, byla zkřížena berla na znamení duchovní moci s mečem na znamení moci světské. Olomoucký biskup byl zároveň říšským knížetem, a proto se vedle mitry stavěla na štít i knížecí korunka.“ K vývoji znaku viz též http://heraldikus.wz.cz/cirkeverb/olomoucarcibis/olomoucarcibis.htm.

41

Olomouc, Wurmova ul. 13, dům, č. p. 526, erby na portále. Foto Michal Maňas, reprodukce http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Olomouc_Wurmova_13.jpg

rozvilinami, úplně nad tím je erbovní kartuše přikryta biskupským kloboukem. Ve středu frontonu je umístěna propracovaná erbovní kartuše olomouckého biskupství (Karla II. Lichtenštejna z Kastelkornu). Kartuše vyrůstá z akantových rozvilin, po stranách ji přidržují putti a ve vrcholu jsou klenoty světské a církevní moci (berla, mitra, knížecí koruna, meč). Erbovní znamení dělí čtyři pole (šest kuželů, orlice s hvězdou na prsou), středový štít je čtvrcený se lvi ve skoku, středovým štítkem a korunkou ve vrcholu. Po stranách kartuše jsou reliéfně pojaté látkové festony. V průběhu restaurování portálu prováděném ak. soch. René Tikalem jsem byl osloven, zda bych nenapomohl návratu barev erbům. Tomu jsem rád vyhověl, neboť pociťuji dluh památkové péče vůči historicky a logicky správné prezentaci heraldic-

42

kých znamení na historických budovách. Absentující tinktury na erbech jsou bezpochyby, nejméně pohledem heraldika, nonsensem. Následně byla navázána operativní spolupráce s Mgr. Ondřejem Jakubcem, PhD. a PhDr. Karlem Müllerem a jím pro eventuální rekonstrukci barevnosti dolního erbu 4 nalezena vhodná a spolehlivá předloha: barevná kresba Martina Lublinského na fol. 164 matriky Bratrstva Božího těla u sv. Mořice, kterou jako mořický farář F. Schröffel

Antonín Martin Lublinský, kolorovaná kresba, fol. 164 Matriky Bratrstva Božího těla u sv. Mořice, uloženo Zemský archiv Opava, Státní okresní archiv v Olomouci, reprodukce Martina Kostelníčková. 4

Vyobrazení poskytla autorovi laskavě Mgr. Martina Kostelníčková.

43

5

vedl (kresba vznikla před r. 1697, kdy byl polepšen Schröffelelův erb). Co se týká tinktur na erbu olomouckého biskupství, s ohledem na jeho četný výskyt a stabilizaci pojednání, byly detaily projednávány přímo na místě spolu s dalšími problémy obou erbů za opakované přítomnosti PhDr. Karla Müllera, provádějícího restaurátora a zástupce NPÚ. Co se týká technologie obnovy byla volba jednoduchá, barevnost je provedena ve vápenné bázi (s minimálním podílem fixačního Primalu), která je nejblíže pravděpodobnému původnímu provedení a pro prodyšnost kamene by neměla představovat větší zátěž. Problematickou se ukázala neukázněnost původního kameníka (snad jeho svraštěná tvář je na spodním cípu znaku olomouckého biskupství), který mnohde nedodržoval logiku lícových a rubových stran akantů v přikrývadlech dolního erbu. Proto muselo být pečlivě zvažováno, která strana byla původně míněna jako spodní (heraldicky kovová) a která horní (heraldicky tinkturovaná). Navíc zcela včlenil dekoraci vnitřní kartuše do přikrývadel, což vedlo k jejímu barevnému provedení, byť by heraldicky přesněji měla neutrálně rámovat štít. Drobné korekce si vyžádal turnajský helm, neboť všechny zúčastněné strany se musely shodnout na tom, jak vypadá „barva kovu“. Pahorky pod věží ve štítě i na klenotu byly ponechány v barevnosti horniny (jako na dobové knižní předloze). U erbu biskupství olomouckého (povýšeno na arcibiskupství 1777) bylo upuštěno od některých detailů, jež by příliš konkretizovaly toto provedení (např. střídání barev kamenů na korunách), sestava drahého kamene a perel na mitře se ponechala pouze jako žlutá, červeně nebyly pojednány rubové strany mitry a koruny, neboť jejich pohledové uplatnění je minimální. Konečně jak vidno z fotografií provedeného heraldické kovy (zlato, stříbro) byly nahrazeny žlutou a bílou, jak je obvyklé. Aplikace drahých kovů by neúměrně zdražila a prodloužila práce. Přesto nutno říci, že i po razantních čištěních v minulosti se v detailech nalezly zbytky zlacení na dolním erbu (cca 0,5 cm2). Ostatní části, jež nejspíše byly barevné (např. postavy putti, ostatní části portálu), se ponechaly v kameni, neboť jejich rehabilitace nebyla podložena žádnými pozitivními výsledky 6 průzkumu. 5

6

44

Erb Ferdinanda Schröffela ze Schröffenheimu lze nalézt také v erbovním sále budovy kapitulního děkanství na Václavském náměstí (nyní Arcidiecézní muzeum) v Olomouci. K tomu Leoš Mlčák, Erbovní sál na olomouckém kapitulním děkanství, Střední Morava IXX, 2004, s. 4–26 a XX, 2005, s. 4–25. Interní oponenturu provedl ing. arch. Miloš Solař, informativní text o akci byl publikován na http://www.npu.cz/pp/pamatky/opravy/2008/oprava080904ololmznak/

Poděkování za podíl při úspěšné realizaci patří za dynamickou podporu panu PhDr. Karlu Müllerovi, dále Mgr. Ondřeji Jakubcovi, PhD., Mgr. Martině Kostelníčkové a za pevnou ruku provádějícímu restaurátorovi ak. soch. Renému Tikalovi. Přes poměrně odvážný výsledek rekonstrukce barevnosti i oponovanou vytrženost barevného provedení bez návaznosti na další součásti architektury chápe autor tuto akci jako příspěvek k širší diskuzi o setrvání nynějšího stavu erbovních znamení na historické architektuře v překonané estetice důrazu na přírodní kámen.

Olomouc, Wurmova ul. 13, dům, č. p. 526, portál. Celek po obnově. Fotografie autor.

45

–

Olomouc, Wurmova ul. 13, dům, č. p. 526, portál. Detail s erby po obnově. Fotografie autor.

46

HOŠTICE – ROZDĚLENÁ VESNICE Jiří Kaláb Podoba lidského sídla, ať již města či vesnice, vychází z mnoha předpokladů. Nejdůležitějším z nich je geomorfologie terénu. Menší, ale přesto podstatnou roli hrají obživa obyvatelstva, komunikační síť, etnicita obyvatelstva. Téměř vždy však vesnice v těsném sousedství vykazují velice podobné rysy. Výjimku tvoří například rozdělení vsi státní hranicí. Vzhledem k tomu, že hranice českých zemí jsou již po staletí ustálené, týká se tato skutečnost jen několika vsí v ČR: v souvislosti s rozdělením Slezska v roce 1742 se jedná o Horní Hoštice-Gościce, Bernartice-Dziewietlice, Horní Heřmanice-Jesienica Górna, Kolnovice-Gieralcice, Ondřejovice-Podlesie (vše na Jesenicku), Pelhřimovy-Pielgrzymów, celá série vsí na dolním toku Opavice: Opavice-Opawica, Linhartovy-Lenarcice, Krásné Loučky-Krasne Pole (vše Bruntálsko), Držkovice-Dzirzkowice, Vávrovice-Wiechowice (obě Opavsko). Spíše ojedinělé je pak dělení vsí na Těšínsku v roce 1920 Horní Líštná-Leszna Górna, Hrčava-Jaworzynka a dvou měst v témže roce Český Těšín-Cieszyn a České Velenice-Gmünd. O jedné z nich pojednává tento článek. Charakteristika vsi, lidový dům v Hošticích Horní Hoštice leží v nadmořské výšce cca 370 m, katastr má rozlohu 2224 ha. Gościce pak leží v nadmořské výšce mezi 250 a 300 m. n. m. Hoštice jsou, stejně jako většina vsí na Jesenicku, řadovou vsí, které jsou tvořeny dvěmi řadami domů. Konkrétněji se jedná o lesní lánovou ves se záhumenicovými plužinami, které se táhnou v rovnoběžných pásech za humny jednotlivých statků až na hranici katastru. Naprostá většina domů je směrem k hlavní komunikaci otočena štítem. Větší usedlosti vycházely z podoby čtyřstranných dvorů o půdorysu čtverce nebo obdélníka s jednou nezastavěnou stranou, ve které byla brána. Vlevo stála obytná budova spojená s chlévem, vpravo pak kolna, naproti vjezdu do dvora pak stodola. Menší usedlosti, vystavěné domkaři a zahradníky, měly podobu jednodomu, kdy na obytnou část (skládající se ze světnice, světničky, komory), navazuje chlév, ve stejné ose se nacházela i hospodářská část. Usedlosti byly komorochlévního typu. Prostor pod střechou sloužil nejprve jako sýpka, od poloviny 19. století sloužil k obytným účelům. Stavebním materiálem bylo ve starší fázi (do počátku 19. století dřevo), později začíná převažovat kámen nebo pálená cihla. U staršího typu domu je charakteristický prudký sklon střechy, jako střešní krytina se používal šindel nebo došky, u novějšího typu domu (od 19. století) se sklon střechy zmírnil a jako krytina se používala pálená taška a břidlice.

47

Vesnice (resp. obě vsi) se rozkládají po obou březích Hoštického potoka, délka souvislé zástavby je asi 5 km, z toho 3 km v Gościcích. Zatímco Gościce se nachází ve velice mírně zvlněné bezlesé krajině v nadmořské výšce 250 až 300 m, Horní Hoštice již ve velmi členitém terénu (horní část vsi již v sevřeném údolí), značnou část katastru vyplňují lesy. Zejména kolem kostela v Gościcích a v jejich dolní části se nachází 14 mohutných usedlostí, se zachovanými základními budovami dvora a štukovou výzdobou štítů. Mezi nejzachovalejší patří č. p. 5, 10, 12, 13, 32, 63 a 67. Charakteristickým rysem Gościc je, že převážná část střech usedlostí je kryta dodnes pálenou taškou – bobrovkou. Volné prostory mezi zmíněnými usedlostmi a zejména horní část vsi je vyplněna domkařskými a zahradnickými usedlostmi. Novostavby se v Gościcích vyskytují v poměrně malém počtu. Dominantou vsi je barokně přestavěný kostel sv. Bartoloměje. Zástavba v Horních Hošticích je značně rozvolněnější. Důvodem však nejsou geomorfologické podmínky, ale skutečnost, že více než polovina usedlostí byla po roce 1945 zbořena z důvodu nedostatečného osídlení. Zástavba tedy působí značně neuceleným dojmem, přičemž v dolní části je zástavba hustější. Ze 4 mohutných usedlostí se zachovala jediná – č. p. 5, která však vykazuje naprosto shodné rysy jako výše zmíněné usedlosti v Gościcích. Domový typ tedy přesahoval i státní hranice. Četnější je výskyt domkařských usedlostí. Celkově však Horní Hoštice působí zanedbanějším dojmem. Dominantou vsi je kaple sv. Jana Nepomuckého v horní části a taneční sál v dolní části vsi. Dějiny vesnice před rozdělením Podle německé literatury počátky Hoštic sahají až k roku 1000, kdy bylo založeno vratislavské biskupství. Vzhledem ke stáří okolních vsí je však tato možnost krajně nepravděpodobná. Hoštice byly patrně založeny osadníky z Dolních Frank společně s blízkým městem Pačkov, tedy kolem roku 1254, slovanská osada na tomto místě pravděpodobně existovala již dříve. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1290, kdy je ve vsi zmiňováno 27 lánů, z nichž 7 lánů patřilo šoltýsovi (společně s krčmou a mlýnem se dvěma koly). Vesnice byla založena po obou stranách Tarnovského potoka, později přejmenovaného na Hoštický potok. Kostel byl v Hošticích patrně již od založení vsi. Zajímavostí je, že pod Hoštice patřilo v roce 1296 9 usedlostí, ze kterých později vnikla ves Bílá Voda. Za Ondřeje z Hoštic, zemského soudního přísedícího v Nise, je poprvé v roce 1376 zmiňována tvrz. Tvrz stávala na soutoku dvou potůčků, asi 20 m západně od dnešní kaple. Byla ohrazena valem a příkopem a její opevnění bývalo zřejmě ještě zesíleno rybníkem. Již v roce 1576 je tvrz uváděna jako pustá. Pozůstatky

48

valů a studny byly patrné ještě počátkem 20. století; v jeho čtyřicátých letech však byl rybník při stavbě silnice zasypán a pozůstatky tvrze odstraněny, takže dnes již po ní není ani stopy. V roce 1420 je v Hošticích uváděno 27 sedláků, šoltýs, fara a svobodný statek, dohromady 43 lánů. Ves byla zle poničena husitskými vojsky v roce 1428 a v roce 1441 vojsky Hynka Krušiny. V polovině 16. století (zejména mezi léty 1542 až 1564) se Hoštice postupně staly majetkem města Pačkov. Osudy Hoštic s tímto městem byly spojeny až do roku 1848, okolní lesy Pačkovu dokonce patřily až do roku 1945. Za třicetileté války byla ves poničena vpádem švédského vojska v roce 1641 tak, že téměř zpustla. V roce 1648 bylo ze 27 lánů ještě 13 pustých a z 23 zahradníků hospodařilo jen 7. Navíc v roce 1650 byla ves postižena požárem, dolní dvůr byl zcela obnoven až v roce 1674, horní dvůr byl obnoven až ke konci století. V této době nebyla obnovena ani řada domkařských a zahradnických usedlostí, neboť město Pačkov jejich pozemky využívalo na pasení ovcí. Kostel byl opraven již v roce 1651, věž však byla vystavěna nouzově ze dřeva. Další významnou událostí pro ves bylo rozdělení vsi v rámci dělení Slezska. Větší dolní část s dolním dvorem připadla Prusku, horní část s horním dvorem zůstala Rakousku. Vývoj Horních Hoštic a Hoštic (Gościc) po rozdělení vesnice Po skončení druhé slezské války bylo mírem podepsaným ve Vratislavi v červnu 1742 odstoupena značná část Slezska Prusku. V říjnu téhož roku se sešla v Bílé Vodě prusko-rakouská komise, která stanovila přesný průběh hranic v niském knížectví. V lednu 1743 byla hranice geometry proměřena a vytyčena dubovými kůly. Poněkud pomaleji probíhala reorganizace církevní a školní: Horní Hoštice byly přifařeny v roce 1745 do Bílé Vody, od roku 1784 do Javorníku. V polovině 18. století byla v Horních Hošticích postavena kaple sv. Jana Nepomuckého. Škola před rozdělením vesnice byla při kostele, později se v Horních Hošticích učilo v najatém domku, škola zde byla vystavěna až ve 20. letech 19. století. Mezi Reichensteinem (Zloty Stok) a Javorníkem byla hranice vedena podél císařské silnice (zvané Kohlstrasse – vozilo se zde dřevěné uhlí z Javorníku přes Bílou Vodu, Růženec do Landeku a Kladska). Protože tato komunikace procházela příčně Hošticemi, byla vesnice jako jediná v oblasti rozdělena. Zatímco rakouská část je nově zmiňována jako Ober Gostitz, pruské části zůstal název Gostitz, 18. srpna 1936 byla ale úředně přejmenována na Gostal, po nastolení polské zprávy nový název zní Gościce. V roce 1770 bylo v Horních Hošticích pouze 6 sedláků a 29 domkářů, v roce 1806 zde bylo 96 domů a 427 obyvatel, v roce 1836 101 domů a 645 obyvatel. Na 2 gruntech hospodařili celoláníci, na 4 pololáníci, na 8 čtvrtláníci a na 34 za-

49

hradníci, zbytek obyvatelstva tvořili nádeníci, jako vedlejší zdroj příjmu sloužilo přadláctví. Podle mapy stabilního katastru z roku 1836 byla asi 1/3 budov zděných, zbytek byl vystavěn ze dřeva. V roce 1939 zde v Horních Hošicích žilo 375 obyvatel v 99 domech. V pruských Hošticích v roce 1784 žilo 475 obyvatel, v roce 1845 650 obyvatel, v roce 1895 522 obyvatel a v roce 1936 489 obyvatel. V roce 1937 zde bylo 5 zahradníků, dva mlýny, devět domkařů, 14 sedláků, jeden pekař, jeden řezník, dva hostince, 4 obchody se smíšeným zbožím, jeden sedlář, jeden kovář, dva krejčí, tři ševci a dva stoláři. V současné době jsou Horní Hoštice součástí města Javorník, zatímco Gościce gminy Paczków. rok

1784 1806

počet domů Horní Hoštice počet obyvatel Horní Hoštice počet obyvatel Gostitz/Gościce

475

1836

1845

1895 1936 1939

96

101

99

427

645

375 650

522

489

Osudy okolních vsí v blízkosti hranice I v samotném javornickém výběžku, který byl dělením Slezska postižen nejvíce, je rozdělení vesnice mezi dva státní útvary spíše výjimkou, další rozdělenou vsí jsou pouze Heřmanice, kdy nejhořejší konec (Horní Heřmanice) zůstal v Rakousku a většina vesnice (Unter Hermsdorf, dnes Jasienica Górna) se stala součástí pruského Slezska. Hranice mezi oběmi říšemi byla v okolí Javorníku načrtnuta „od stolu“ bez ohledu na přírodní podmínky, ekonomické a dopravní vazby. Přirozený průběh má pochopitelně hranice s Kladskem, kdy hranice vede po hřebenu Rychlebských hor a vesnice zde nebyly postiženy (naopak, jejich omezená prosperita souvisela s budováním celnic). Severní hranice byla vedena téměř bez výjimky podél silnice z Reichensteinu (Zloteho Stoku) přes Javorník (zde bylo vytvořeno zázemí města a hranice vede asi 2 km severněji) a dále do Vidnavy (opět se zázemím, tentokrát menšího rozsahu) a Mikulovic. Osud vsí na rakouské straně hranice byl následující: Městys Bílá Voda a Ves Bílá Voda – sídlo na samotném okraji javornického výběžku, úpadek byl zbržděn výstavbou piaristické koleje a existencí poutního kostela, výrazný úpadek nastal až po odsunu německého obyvatelstva a uzavření hranic po 2. světové válce, ves stavebně navazovala a navazuje na ves Kamienica (Kamitz)

50

Kamenička – původně osada dnešní vsi Kamienica (Kamitz), v důsledku propustnosti hranice zůstaly zachovány vazby s mateřskou obcí, výrazný úpadek nastal až po odsunu německého obyvatelstva a uzavření hranic po 2. světové válce, kdy došlo téměř k zániku osady Bílý Potok – ves postižena jen velice málo v důsledku polohy na hlavní silnici z Javorníku do Pačkova, rovněž úpadek po 2. světové válce relativně malý Kohout (Hamberk) – osada vznikla až po vytyčení hranice, skládala se ze dvora a asi 30 drobných usedlostí, po odsunu německého obyvatelstva a uzavření hranic po 2. světové válce osada téměř zanikla (v současnosti se zde nachází ruiny dvora a jeden dům) Ves Javorník – ves těžila z blízkosti vrchnostenského sídla, po 2. světové válce Javorník zůstal střediskem regionu Pavlínka – osada vznikla až po vytyčení hranice, skládala se z asi 20 drobných usedlostí, po odsunu německého obyvatelstva a uzavření hranic po 2. světové válce osada téměř zanikla (v současnosti se zde nachází jeden neobydlený dům) Bernartice – velká ves s průmyslovým charakterem při silnici i železnici do Pruska, relativně malý úpadek nastal až po 2. světové válce v důsledku odsunu německého obyvatelstva, uzavřením hranic (a likvidací železniční trati do Polska) a zániku místních průmyslových podniků, ves byla a je stavebně propojena s Dziewietlicemi (Heinersdorf) Gothardovice – osada vznikla až po vytyčení hranice, skládala se z asi 10 drobných usedlostí, po odsunu německého obyvatelstva a uzavření hranic po 2. světové válce osada zcela zanikla Horní Heřmanice – ves s podobným osudem jako Horní Hoštice, dnešní ves vznikla z horní části vsi Heřmanice, nacházel se zde zámek, po 2. světové válce a odsunu německého obyvatelstva došlo k radikálnímu úbytku obyvatelstva (i ve srovnání se sousedními „dolními Heřmanicemi“ – Jasienicí Górnou) a došlo téměř k zániku vesnice. Literatura: Melzer, Miloš – Schulz, Jindřich a kol.: Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk 1983. Pachl, Hans: Jauernig und das Jauerniger Ländchen. Ein Heimetbuch des ehemaligen Gerichtsbezirkes Jaernig. Regensburg 1983. Zuber, Rudolf: Jesenicko v období feudalismu do roku 1848. Ostrava, Profil 1966.

51

Gościce č. p. 5

Gościce č. p. 10

52

Gościce č. p. 63

Gościce č. p. 67

53

Gościce, kostel sv. Bartoloměje

Gościce, celkový pohled

54

Hranice, pohled na dům č. p. 84 z Horních Hoštic

Horní Hoštice č. p. 5

55

Horní Hoštice č. p. 12, taneční sál

Horní Hoštice č. p. 15

56

Horní Hoštice, celkový pohled

STAVEBNÍ VÝVOJ AREÁLU KLÁŠTERA MARIÁNSKÁ Č. O. 11 V OLOMOUCI Jarmila Marková Areál dnešního kláštera Kongregace milosrdných sester III. řádu svatého Františka je postaven na dvou parcelách v nároží ulic Mariánské a Akademické. Dům z ulice Mariánské č. o. 11 s dvorní přístavbou a kaplí z ulice Akademické č. o. 6, č. p. 851, je zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek 1 pod rejstříkovým číslem 13540/8-3537. Dějiny areálu jsou úzce spjaty s dějinami Olomouckého Předhradí. Z archeologických záchranných průzkumů, prováděných na území Tereziánské zbroj2 nice, Biskupského náměstí a přilehlých ulic vyplývá, že již v 9. století bylo území

1 2

Seznam nemovitých kulturních památek Olomouce. Olomouc 1996, str. 9. Bláha, Josef: Církevní a laická společnost v Olomouci v některých projevech středověké hmotné kultury. Archeologia Historica 21/96, str. 169–180.

57

3

Předhradí kontinuálně osídleno slovanským obyvatelstvem. Na počátku 10. století bylo zde se vyvíjející státní a správní centrum zničeno, pravděpodobně 4 vojskem polského knížete Boleslava Chrabrého. Avšak záhy došlo stejně jako na celém území města k obnovení obytné funkce a řemeslné činnosti v původním rozsahu. Ve 12. a 13. století na tomto území zaniklo mnoho kamenných staveb, budovaných ze spongilitu spojovaného maltou při druhotném použití 3 románských článků. Souvisí to pravděpodobně s přenesením funkce katedrály z kostela svatého Petra, umístěného v ploše dnešní Tereziánské zbrojnice či Křížkovského ulice, na kostel svatého Václava biskupem Jindřichem Zdíkem v roce 1126. Nálezy datované do období 10.–12. století vypovídají o intenzivní ře2 meslné činnosti, svázané se zde stojícím biskupským dvorcem. Současně se na ploše Biskupského náměstí a nádvoří Tereziánské zbrojnice při archeologických výkopech našly mladohradištní hroby. Na nároží Mariánské a Akademické byly odkryty v hloubce 1,05–1,3 m, přičemž nejmladší byl datován do druhé poloviny 12. století. Předpokládá se, že na přelomu 12. a 13. století zde již přestal fungovat hřbitov a území se postupně začalo zaplňovat obytnými stavbami. Již od poloviny 12. století vznikaly na území Předhradí jednotlivé kanovnické dvorce. Souběžně s jejich vznikem bylo území osidlováno církevní

Císařský otisk stabilního katastru, 2131 – 1 Olomouc – Ollmütz, rok 1833 (www.Archivnimapy.cuzk.cz)

3

4

58

Bláha, Josef: Důležitější archeologické průzkumy, Olomouc, Biskupské náměstí č. 1. Památkový ústav v Olomouci, výroční zpráva 1995, str. 44–46. Marková, Jarmila: Horní náměstí. Památky měřené časem, Olomouc 2009, str. 42.

správou a zeměpanskými či církevními úředníky s rodinami a řemeslníky, svou činností spjatými s životem zde se rozkládajících církevních institucí. Pro parcelaci území ulice Mariánské bylo důležité postavení farního kostela Panny Marie. První písemná zmínka o kostele je z roku 1253, tj. z doby, kdy bylo králem Václavem I. lokováno samotné město. Za kostelem byla vytyčena 5 nová ulice a v ní s největší pravděpodobností vyměřeny nové stavební parcely.

Katastrální mapa (www.mapy1188. cz)

Šířka přední parcely měšťanského domu č. o. 11 se shoduje s šířkou ostatních parcel, situovaných po severní straně ulice (církevní, kanovnické a měšťanské domy). Zadní část současné parcely měla do roku 1895 jiný stavební a historický vývoj. Parcela, situovaná podél uliční čáry, byla s největší pravděpodobností využívaná k bydlení a provozu světského řemesla. Roku 1522 daroval král Ludvík městu „domy a lidi na Předhradí“. Hlavní objekt je situován jako nárožní dům se vstupem z ulice Mariánské. Je to patrový, příčně třítraktový dům s úzkou jednotraktovou dostavbou do dvora. 6 Pasport SÚRPMO z roku 1970 dům v ulici Mariánské charakterizuje jako barokní objekt, postavený roku 1700, se staršími gotickými sklepy, dochovanými

5

6

Již olomoucký městský písař Václav z Jihlavy (1430–1490) ulici jmenuje „na našem Předhradí“. In: Nešpor, V,: Kde byl v Olomouci Nový Hrádek. Střední Morava 2/1966, str. 79. Muk, J. – Kašpárková, S.: Olomouc, historické jádro. Stavebně historický průzkum. Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, ateliér odborných služeb, skupina pro historický a asanační průzkum. Praha 1970.

59

barokními klenbami v přízemí a klasicistními a novodobými přestavbami, bez upřesnění konstrukcí, kterých se to týká. Zmíněna je zde i přestavba dvorní části objektu, datovaná do roku 1898. Hlavní objekt je podsklepen dvěma velkými sklepy a jedním malým sklípkem, dispozičně navazujícími na půdorys přízemí. První sklep, situovaný podél ulice Mariánské, je postaven jako obdélná místnost, později do délky rozšířená s osovým odskokem kleneb o 20 cm. Sklep je nejníže položený, zaklenutý valenou kamennou klenbou, tvořenou břidlicovými plotnami, původně skládanými do dřevěného bednění s patkami posazenými na smíšený, z větší části kamenný základ, dnes obnažený do výše 40 cm. Kameny jsou spojeny hrubou vápennou maltou s velkými vápennými zrny. Klenba byla v průběhu minulého století omítnuta vápennou omítkou, kterou při rekonstrukci v roce 1991 sbíječkou odstranili. Přední sklep patří k pravděpodobně nejstarší dochované části objektu. Byl postavený v první polovině 15. století a snad ještě v době výstavby prodloužený. Nasvědčuje tomu jednak použitý materiál, ale i jeho hluboké uložení pod současný terén, kdy vrchol klenby je o 1,5 m níž než dnešní výška vozovky. Sklep je odvětrán jedním úzkým, šikmo položeným obdélným okénkem s otvorem zaklenutým segmentovou klenbou, ústícím do ulice Mariánské. Původně byl vyzděný otvor kameny, později byl rozšířen na pravém boku a dozděn cihlami kladenými na plocho. V bočních stěnách je patrno, že fasáda objektu byla při barokní přestavbě částečně předsunuta do ulice Mariánské a v 2. polovině 19. století byl vjezd do domu rozšířen (viz zde použité cihly z doby tereziánské výstavby pevnosti). Přechod mezi oběma klenbami je dozděn z cihel nestejné šířky. V druhé části sklepa je klenba posazena na dovnitř odskočený sokl výšky cca 1 m. Čelo sklepa je vyzděno ve spodní části z kamene, v horní z cihel. Spojovací otvor mezi předním a zadním sklepem byl upraven v 2. polovině 19. století. Další rozšíření objektu ještě v 15. století reprezentuje zadní sklep, situovaný kolmo na fasádu ulice Mariánské, spojený s původním starším sklepem a přístupný úzkým vstupem z průjezdu. Oba sklepy musely být stavěny následně za sebou, protože použitý materiál a malta se shodují. Sklep je umístěný kolmo k přednímu sklepu, situovaný podél boční hranice pozemku. Je zaklenutý vysokou kamennou klenbou s otisky bednění, s použitím hrubé vápenné malty. Dnes je však povrch zničen sbíječkou. Čelo sklepa situované do dvora je upravováno cihelnou přizdívkou a obezděním větracího okénka pravidelnými cihlami – pravděpodobně jde o barokní úpravy. Sklep je rozdělený vloženými příčkami a vstupním schodištěm na dva prostory. Menší prostor vznikl vestavbou klasicistního vstupního schodiště z průjezdu a protažením jeho nosné zdi do klenby. Zeď je vyzděna ze smí-

60

Olomouc, Mariánská č. o. 11, č. p. 851, půdorys suterénu, vyhodnocení zdiva. Podklad podle SHP Marková, J., Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008

šeného zdiva s převládajícími pravidelnými pálenými cihlami. Schodiště je pravidelné, druhotně proražené v klenbě, posazené na dvě boční stěny. Klenba obou sklepů je podepřena klasicistními a novodobými cihelnými sloupy. Oba sklepy byly původně spojeny s průjezdem v přízemí objektu úzkou šíjí se zalomeným schodištěm, zakrývaným v prostoru průjezdu dřevěnou deskou. Původní vstupní otvor do sklepů z šíje je zaklenut valenou klenbou s dochovanými bočními kameny, sloužícími pro závory, přičemž ve skladbě čelní zdi šíje se dochovala cihelná dlažba původního průjezdu, situovaná o 0,8 m hlouběji, než je dnešní úroveň průjezdu. 7 Z veduty vytvořené v roce 1676 je patrné, že parcela, stejně jako výstavba v celé ulici, byla pravděpodobně zastavěna přízemním domem se vstupem z ulice Mariánské s klasickým umístěním sedlové střechy se štítem do ulice. V roce 1699 se uvádí v městských knihách, že Jan Tomáš Nagl obdržel od města pustý pozemek a 2000 ks cihel, přičemž se musel zavázat, že do tří let

7

Univerzitní teze Matyáše Schmidta. Zemský archív v Opavě, pob. Olomouc, fond Univerzita Olomouc, inv. č. 2142, č. listu 233.

61

8

postaví nový dům. Jednoznačně zde v té době stály původní funkční sklepy, které určily barokní dispozici přízemí domu. Pravděpodobně stály také (i když asi v torzu) nosné stěny přízemí snad po požáru zničeného domu. V knize Josefínského katastru z roku 1789 je proveden podrobný popis 9 domu, ze kterého je možno vyčíst, že dům měl již současnou trojtraktovou dispozici, boční křídlo v celé šířce. Není zde však žádná zmínka o patře a jeho využití. S toho lze usuzovat, že dům byl pouze přízemní. Barokní přízemí je podélně trojtraktové se středním traktem vstupního průjezdu. Pravý nárožní trakt je užší s okny situovanými do Biskupského náměstí, v přední části plochostropý, v zadní zaklenutý valenou klenbou s párem širších trojúhelných výsečí, kterou je možno přiřadit k barokní výstavbě domu. K němu byla před rokem 1833 v prostoru dvora přistavěna menší místnost, která je již patrná v Císařském otisku stabilního katastru, sloužící jako přízemní přístavek kuchyně, zaklenutý třemi poli segmentové klenby, oddělenými úzkými pasy. Střední trakt průjezdu je položen o stupeň níže než ostatní části přízemí, zaklenutý valenou stlačenou klenbou, rozdělenou střední nosnou zdí s širokým

Olomouc, Mariánská č. o. 11, č. p. 851, půdorys 1. NP, vyhodnocení zdiva viz obr. 3. Podklad podle SHP Marková, J., Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008

8 9

62

Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská č. o. 11, Olomouc 2008, str. 8. Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská č. o. 11, Olomouc 2008, str. 9.

průchodem. Otvory do ulice a dvora jsou zaklenuty nižšími stlačenými valenými klenbami. Při bočních stěnách původního výjezdu do dvora se dochovaly na nárožích zaoblené patníky z hrubozrnného pískovce. Klasicistní stlačená klenba průjezdu je vylehčena osmi nepravidelně rozmístěnými klenebními výsečemi. Veškeré novodobé vstupy do bočních traktů jsou zaklenuty valenými segmentovými klenbami. Střední vylehčovací oblouk, zaklenutý valenou stlačenou klenbou, je zavřen novodobou dřevěnou prosklenou příčkou s dveřmi. Levý trakt v přední části do ulice je druhotně příčně rozdělen na dvě místnosti se zadní spojovací chodbičkou. Střední místnost, druhotně předělená, má částečně dochovaný prostor původní barokní černé kuchyně, dnes zakrytý sníženým podhledem. Schodiště do sklepa je jednoramenné, proražené v původní vysoké klenbě sklepa s druhotně zazděným segmentovým výklenkem, svou výškou respektujícím klenbu schodiště. Klasicistní schodiště do patra je dvouramenné, zaklenuté v jednotlivých ramenech a na mezipodestě plackovými klenbami, vsazenými do širokých segmentových pasů. Je osvětleno oknem, vsazeným do segmentově zaklenutého otvoru a šikmým parapetem, sledujícím sklon schodiště. Na mezipodestě je vstup do úzké dlouhé místnosti, zaklenuté nízkou valenou klenbou, druhotně v roce 1937 rozdělené na dvě části, s pravou částí přestavěnou na spojovací schodiště do vedlejšího objektu Mariánská č. o. 9, dnes zazděné. V zadní části objektu, přiléhající k dvornímu křídlu, je v baroku přistavěná spojovací chodba se světlíkem, zaklenutá valenou klenbou s nepravidelně umístěnými trojúhelníkovými lunetami, v části do průjezdu plochostropá. Do prostoru chodby je druhotně vsazeno sociální zařízení s předsíňkou. V letech 1748–1753 se cena domu zvedla z 2 000 na 3 200 zlatých. Pravděpodobně proběhla přízemní výstavba zaklenutého levého bočního křídla z cihelného 10 zdiva v prostoru dvora, zaklenutého valenou klenbou a využívaného jako stáj. Až v rozmezí let 1814–1817 stoupla hodnota domu natolik, že lze z ní vyvozovat, že byl objekt pravděpodobně částečně přestavěn a zvýšen o patro. Tomu11 to faktu napovídají i dochované konstrukce schodiště a klenby v průjezdu. Patro je původně podélně třítraktové, druhotně rozdělené na nepravidelné čtyři trakty. Všechny místnosti jsou plochostropé. Střední část levého traktu je tvořena původně dvěma za sebou položenými místnostmi s dochovaným průlezným barokním komínem a obdélným nástropním světlíkem, otevřeným do prostoru krovu. Zadní část levého traktu je vyplněna mohutným dvouramen-

10 11

Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská č. o. 11, Olomouc 2008, str. 9. viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, str. 10.

63

ným schodištěm do přízemí a prostoru krovu. Schodiště do přízemí je odděleno od prostoru haly dvojitými dveřmi s nadsvětlíkem, kopírujícími klenbu schodiště. Schodiště na půdu je osvětleno obdélným oknem, vsazeným do ze strany schodiště segmentově zaklenuté niky se šikmými špaletami, ze strany haly rovným překladem. Nástupní křídlo má rovný strop s mírně vpadlým obdélným nástropním zrcadlem s polokruhovými nárožími a částečně dochovanou mohutnou polokruhovou římsou se spodním odskokem a osmi nepravidelně širokými stupni v profilu. Vstupní otvor na mezipodestě je rámován polosloupy s geometricky profilovanými hlavicemi. Mezipodesta je obdélná, plochostropá, s výše posazeným stropem, který je protažen do prostoru komory, přístupné z mezipodesty. V komoře je dochováno jednoduché vpadlé zrcadlo. Vstupní dveře do komory jsou celodřevěné, profilované, s dochovaným pozdně barokním kováním s již klasicistními detaily. Zárubeň je ze strany mezipodesty bohatě profilovaná, ze strany místnosti z neupraveného dřevěného prkna. Jsou to dochované nejstarší dveře v objektu. Rameno do krovu je zaklenuto valenou stlačenou klenbou. Segmentově zaklenutý vstup do krovu je zakryt obdélnými dveřmi, pobitými pláty, zachycenými diagonálně vedenými kovovými pásky s nýty zdobenými ve tvaru kytek. Chodbička, spojující hlavní objekt s bočním křídlem, je zaklenutá nepravidelnou valenou klenbou, v zadní části sníženou. Na konci je do ní vložen záchod a světlík. Střední trakt je tvořen pokojem, otočeným do Mariánské ulice a hlavní halou, spojující jednotlivé místnosti patra. Pokoj je druhotně rozdělený novodobými příčkami na přední pokoj, zadní chodbu a koupelnu. Hala je plochostropá, spojená s přístavkem do dvora (původně otevřená pavlač) obdélným širokým otvorem, osvětlená jednoduchým vysokým oknem. Pravý trakt, situovaný na nároží a podél Biskupského náměstí je rozdělen na jednotlivé pokoje a chodby se sociálním zařízením, přístupné z haly. Nárožní pokoj byl druhotně v roce 1991 zkrácen. Zeď situovaná do Biskupského náměstí, je od nároží k prvnímu oknu s dozděným náběhem zdi silnější o cca 8 cm. V řadě do náměstí jsou za sebou situovány čtyři místnosti: dvě nárožní a dvě střední. Střední místnosti byly odděleny z prostoru původních pokojů. Nárožní pokoj do dvora byl k objektu přistavěn až v roce 1878 v pozdně klasicistním slohu. 8 Protože dům sloužil po celou tu dobu jako měšťanský k pronájmu, v jeho interiéru se pravděpodobně nevyskytovaly žádné reprezentativní prostory, upozorňující na majitelovu movitost či vzdělanost. Při velké klasicistní přestavbě a nadstavbě vznikly klenby v průjezdu přízemí, schodiště do pater s klenutou boční chodbičkou, zakončenou suchými záchody, patro hlavního objektu a le-

64

Olomouc, Mariánská č. o. 11, č. p. 851, půdorys 2. NP, vyhodnocení zdiva viz obr. 3. Podklad podle SHP Marková, J., Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008

vého dvorního křídla, přístupné po otevřené pavlači. Patrová dvorní přístavba 12 hlavního objektu byla provedena až v roce 1878. Třetí zadní dvorní křídlo bylo zmiňováno v Josefínském katastru (pravděpodobně to byla dřevěná stavba), ale následně bylo vystavěno jako přízemní cihelné stavení o třech segmntových klenbách, sloužící jako stáj pravděpodobně v roce 13 1844. V roce 1856 bylo třetí křídlo zvednuto a v obou patrech zobytněno. Přízemí zůstalo zaklenuto třemi poli stájové klenby, patro bylo plochostropé, přístupné přes hlavní objekt a po pavlači. Křídla byla zastřešena pultovou střechou se štítem 14 k sousednímu dvoru. Postupně do roku 1886 byl dvůr zastavován i ze zbývající volné čtvrté strany, otočené do náměstí, až zůstal volný pouze průjezd s vraty. Klasicistní úprava uličních fasád hlavního objektu byla v roce 1876 sjednocena stavitelem Karlem Wlakou do eklektického stylu a v té době byla rovněž 15 zrekonstruována mansardová střecha.

12 13 14 15

viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, příloha č. 11. viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, příloha č. 20. viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, příloha č. 22. viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, str. 12.

65

V roce 1886 si koupila dům Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. Ta si objekt adaptovala pro ubytování svých řádových sester. V přízemí bočního křídla vytvořila klášterní refektář, v patře pokoj pro nemocné sestry a v patře zadního křídla menší kapli. Následně se kongregaci podařilo získat část dvorního křídla objektu tř. 1. máje č. 16. a osvětlit tak přilehlé místnosti v kapli a kuchyni. V roce 1898 začala mohutná přestavba a dostavba dvorních křídel na kapli sv. Františka Serafínského a zázemí kuchyně s jídelnou pro klášter. Při ní byla odstraněna některá křídla, a to zadní a pravé boční ve dvoře. Projekt přestavby navrhl na novogotickém půdorysu v neorománském slohu olomoucký stavitel Franz 16 Langer. Pro realizaci bylo vybráno zadní křídlo s částečným posunem stavební čáry do prostoru sousedního dvora. V rámci stavby byly využity konstrukce přízemí jižního bočního křídla a část patra s původní pavlačí. Projekt počítal se zachováním pavlače v původní podobě, což se asi v průběhu stavby změnilo a byla vystavěna otevřená arkáda s protaženou pultovou střechou. Stejná situace nastala v klenbě presbyteria kaple. Paprsčitě osazené pasy měly být v půli klenby přerušeny polokruhovými zrcadly. Avšak při stavbě se konstrukce zjednodušila. Byla protažena místnost současné kuchyně v přízemí a zaklenuta klenbou kopírující původní barokní pole. Přední část kaple byla provedena jako novostavba. Přístavba kaple je polygonálně zakončená, částečně podsklepená a rozdělená na dvě patra. Je posazena kolmo na boční křídlo kláštera, v přízemí navazuje na jeho prostory. Sklep vznikl v době výstavby kaple. Je umístěn pouze v polygonálním závěru kaple a rozdělen na tři samostatné místnosti, zaklenuté nepravidelnými valenými klenbami, přístupné venkovním schodištěm. Sklepy jsou osvětleny a větrány jednoduchými obdélnými kovovými čtyřtabulkovými okny. Schodiště do sklepa je postaveno podél východní stěny kaple. Prostor schodiště je z boku chráněn novorománskou otevřenou arkádou s třemi nepravidelnými poli, v roce 1991 zakrytou dřevěnými výkladci s přizděným soklem, zakrývajícím původní patky a část sloupů. Nad nimi se nachází otevřené schodiště do patra. Přízemí objektu je v přední, na přelomu 19. a 20. století dostavěné části, zaklenuto deseti poli stájové klenby, rozkládající se od barokní zdi kuchyně po polygonální závěr kaple. Prostor je rozdělen na tři místnosti a jednu spojovací chodbu. Schodiště do patra je venkovní, postavené podél západní fasády kaple a je ukončené zastřešenou arkádou, která má stejné členění a výzdobu jako arkáda na pavlači v patře.

16

66

viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, příloha č. 25–28.

Prostor kaple je opticky rozdělen na hlavní loď a presbyterium. Presbyterium je zaklenuto polokruhovou klenbou, rozdělenou jednotlivými žebry na pět trojúhelných polí. Je osvětleno třemi vysokými obdélnými polokruhově zakončenými okny. Prostor presbyteria je zvýšený o jeden stupeň, částečně vybíhající do lodi. Stupně jsou vytvořeny z umělého kamene. Druhý stupeň o nepravidelném půdorysu je nově vytvořen v roce 1991 a obložen bílými mramorovými deskami. Vyzdvihuje prostor obětního stolu a svatostánku. Jednotlivé vnitřní stěny polygonu jsou od sebe odděleny částečně předsazenými kulatými sloupy, nesoucími žebra a klenby okenních záklenků, ve vrcholu sjednocené růžicemi. Tři střední pole klenby jsou zdobeny malbou: uprostřed je postava žehnajícího Krista, posazeného na oblacích s hlavičkami andílků po stranách. V poli nalevo je namalovaná v oblacích sedící Panna Maria se sepjatýma rukama, otočená ke Kristu. V poli po pravici Krista je namalován na oblacích sedící svatý Jan Křtitel. Okna jsou zasklena barevnými vitrážemi, vsazenými do kovových rámů s motivem rostlinného dekoru, vsazeným do ornamentálních obrazců. Nad hlavním oltářem stojí postava svatého Františka z Assisi v bohatě profilované balustrádě. Na spodním a horním okraji okna je znázorněna architektura města. Pod postavou světce je umístěn nápis: S. FRANCISCUS. VON .ASSISI. Boční okna byla vytvořena firmou MAYER. Sche. KCL. HOF. KUNSTANSTALT. MEINCHEN, střední okno nad oltářem bylo vyrobeno později. Okna jsou ve zdi rámována částečně vysunutými sloupy, nesoucími štukový oblouk. Sloupy jsou stejně jako sloupy na venkovní pavlači členěny a zdobeny, pouze dříky jsou zdobeny olejovým mramorováním v hnědém tónu, patky a kružby natřeny na hnědo a bílé hlavice zdobeny zlatou linkou. Spodní část stěny je zdobena geometrickou malbou do mokré omítky s opakujícím se vzorem rovnoramenného kříže, navozující dojem zavěšeného barevného gotického nástěnného koberce. Vítězný oblouk je z obou stran nesen třemi do L postavenými nárožními sloupy, zaklenutý valenou klenbou, zdobenou hlubším reliéfem s motivem květu bodláku a z boku stuhou s drobnými květy bodláku, pásem střídajících se keřů růžových a bodlákových květů. Vlys je zakončen diamantováním. Loď kaple je zaklenutá čtyřmi poli křížové žebrové klenby se střední kruhovou rozetou (u dvou polí otevřenou do krovu), zdobenou rostlinným motivem – středním květem s listovím po krajích. Klenba je druhotně vymalována malbou s rostlinnými ornamenty. Jednotlivá pole klenby jsou posazena na dvojice částečně předsazených sloupů, profilovaných a zdobených stejně jako v presbyteriu. Okna, prosvětlující prostor lodi, jsou zdvojená, obdélná s polokruhovým zakončením a středním nosným polosloupem. Vitráž v oknech je jednoduchá, zdobená barevnými geometrickými vzory. Nad sloupy jsou v supraportách v kulatých profilovaných štukových rámech zobrazena malbou poprsí světců: napra-

67

vo sv. Klára, sv. Petr Alcant a nad dveřmi sv. Antonín Paduánský. Nalevo je to sv. Alžběta Uherská, sv. Markéta z Cortony, sv. Ludvík král a v posledním na kůru dvojitý dřevěný kříž s trnovou korunou a dole zkřížené paže s insigniemi Kristova umučení, jedna oděna do řeholního šatu, druhá bez oděvu. Pod pažemi je vepsáno datum 1928, vztahující se k veškeré výmalbě kaple. Kůr je vestavěn do lodi kaple. Byl vybudován ve stejném slohu jako kaple a ve spodní části vytváří prostor samostatné sakristie. Hlavní vstup do kaple je umístěn v jednom poli dvojité balustrády, tvořené předsazenými kulatými sloupy s pseudorománským tvaroslovím a detaily, nesoucí kvádrovanými oblouky. Zadní stěna, oddělující loď kaple od sakristie, je postavena a zdobena ve stejném stylu jako interiér lodi. Vnější fasáda kaple má rytou kvádrovanou omítku. Jednotlivá patra jsou od sebe oddělena profilovanou, sešikmenou římsou se spodním obloučkovým vlysem, na níž navazují vysoké jednoduché lizény, dělící dvojice oken do samostatných polí. Okna přízemí jsou posazena na průběžnou kordonovou římsu, v prostoru pod okny zdobenou obloučkovým vlysem. Okna jsou zdobena v horním oblouku pravidelným kvádrováním se zvýrazněnou římsou, ukotvenou do geometricky profilovaných konzolek. Dvojice oken v hlavní lodi a jednoduchá okna v presbyteriu jsou zdobena po stranách štukovými sloupy, nesoucími štukovou pravidelně kvádrovanou šambránu s propleteným páskovým vzorem v nároží. Kordonová římsa je bohatě profilovaná, předsazená, s listovým vzorem a geometrickými konzolkami, zakončujícími obloučkový vlys. Sokl je jednoduchý, s pravidelně rozmístěnými obdélnými nikami s okny do sklepa nebo pouze naznačujícími možnost otvorů. Samostatně stojící podélný patrový objekt původní kuchyně na druhém 17 nádvoří byl dostavěn v roce 1909 stavitelem Franzem Langerem. Objekt je patrový, podélně jednotraktový s plochou střechou, částečně podsklepený. Tektonické členění jeho fasády bylo přizpůsobeno kapli. V témže roce byly sjednoceny zdi dvorů s uliční štukovou výzdobou, přizpůsobenou novorománské výzdobě fasády. Z ulice je zdobena horizontálními rytými lizénami, dělenými obdélnými polosloupy, opticky nesoucími vrcholovou římsu s obloučkovým vlysem. Vstupní dřevěná vrata jsou vsazená do obloukových otvorů, zdobených kvádrováním. Dveře do druhého dvora naopak nemají otvor zvýrazněn kvádrováním. Polygonální závěr kaple má po stranách nízkou zídku, na kterou je připevněna jednoduchá kovová mříž, zdobená kruhy. Další stavební rozšíření konventu o objekt Mariánská 9 v roce 1937 mělo za následek stavební propojení obou objektů přes vložené schodiště na mezi-

17

68

viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, příloha č. 31–32.

18

podestě hlavního objektu. Při stavební úpravě byla odstraněna část klenby v komoře na mezipodestě. Po vypuzení řádu v 50. letech 20. století byl celý objekt do konce 60. let užíván k bytovým účelům, přičemž probíhaly dostavby sociálních zařízení a rozdělení velkých místností. V 70. letech dostal do své správy státní podnik Stavoprojekt, který zde vybudoval kanceláře. Větší zásah provedený na objektu se týkal vstupních vrat do ulice Mariánské, které byly v roce 1964 odstraněny, do otvoru tehdy bylo vloženo okno a průjezd přepažen tak, aby vznikla další kancelář. Změna ve využívání objektu proběhla až po roce 1990, kdy byl objekt v restituci vrácen řádu a adaptován nazpět pro jeho využití. Byla obnovena kaple, znovu otevřen průjezd v přízemí, proběhlo vybudování nových sociálních zařízení, úpravě rozvodů, podlah. Bylo také vybudováno ústřední vytápění. Dnes opět slouží areál ke stejnému účelu ke kterému byl po roce 1898 přestavěn – klášter sester III. řádu svatého Františka z Assisi.

LITERATURA: Seznam nemovitých kulturních památek Olomouce. Olomouc 1996. Bláha Josef: Církevní a laická společnost v Olomouci v některých projevech středověké hmotné kultury. Archeologica Historica 21/96, str. 169–180. Bláha Josef: Důležitější archeologické průzkumy, Olomouc, Biskupské náměstí č. 1. Památkový ústav v Olomouci, výroční zpráva 1995, str. 44–46. Marková Jarmila: Horní náměstí. Památky měřené časem, Olomouc 2009. Nešpor Václav: Kde byl v Olomouci Nový Hrádek. Střední Morava 2/1966. Muk, Kašpárková, S.: Olomouc, historické jádro. Stavebně historický průzkum. Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, ateliér odborných služeb, skupina pro historický a asanační průzkum. Praha 1970. Marková, J., Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008.

18

viz Marková, J. – Orálková, I.: SHP, Mariánská 11, Olomouc 2008, příloha č. 33.

69

KLÁŠTER MILOSRDNÝCH SESTER III. ŘÁDU SV. FRANTIŠKA V OLOMOUCI – dějiny objektu z hlediska výsledků archivního průzkumu (1614–1937)

1

Iva Orálková

Univerzitní teze Matyáše Schmidta, r. 1676, Zemský archiv v Opavě, pob. Olomouc, fond Univerzita Olomouc, inv. č. 2142, č. listu 233

1

70

Příspěvek je vymezen obdobím mezi léty 1614 a 1937. Prvním datovaným údajem, který se váže k historii domu, je zmínka o Pavlu Zdanowském, který dům v Mariánské 11 vlastnil v roce 1614. Rok 1937, kdy došlo ke spojení domů č. 11 a č. 9 v Mariánské ulici kapitolu k dějinám domu uzavírá z hlediska významných zjištění, které archivní

2

Dům v Mariánské ulici 11, dříve Frauengasse, Liebfrauengasse či Unser 3 Liebfrauengasse Nro. 66, je situován v jednom z míst nejstarší olomoucké zástavby – v lokalitě dřívějšího Předhradí. Na východě bylo tzv. Předhradí ohraničeno Hradskou bránou a na západě Novou bránou, která byla situována 4 za nynějším kostelem Panny Marie Sněžné. Předhradím probíhala ve středo5 věku hlavní komunikační trasa v linii dnešní třídy 1. máje. Zástavba na Předhradí vznikala současně s budováním olomouckého hradu, který byl do r. 1201 sídlem údělných knížat a později moravských markrabat. Předhradí bylo ekonomickým a hospodářským zázemím hradu, narostlo původně při knížecím hradu jako jeho součást a v nejstarším období mělo jedinou vstupní komunikaci ze západního směru. Původně lze tedy předpokládat hrad i předhradí jako komplex s jediným 6 přístupem. Předhradí bylo rovněž sídlem významné církevní instituce: obnoveného moravského biskupství, původně (od roku 1063) situovaného u dnes již nedochovaného kostela sv. Petra. Olomouc tak byla povýšena mezi významná střediska duchovního života.

2

3

4

5

6

průzkum přinesl. Archivní prameny mladšího data viz závěrečná kapitola „Archivní prameny k dějinám domu“. Dům č. p. 851 v Olomouci, ul. Mariánská 11 – Akademická 6, je nemovitou kulturní památkou zapsanou v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstř. č. 13540/8-3537. Starší názvy ulice nacházíme v celé řadě archivních pramenů, uložených ve Státním okresním archivu v Olomouci, v Zemském archivu Opava, pob. Olomouc, v Moravském zemském archivu v Brně, v archivu Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, v archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce, či v archivu plánové dokumentace Národního památkového ústavu, ú. o. p. v Olomouci. M. Trapl uvádí rovněž název: „Bischofsgasse“, In: Trapl., M.: Historický místopis politického okresu Olomouc-město, Ol. 1972. Novou bránu lokalizuje Univerzitní teze z roku 1676, zobrazující požár, který na Nové věži propukl 23. dubna 1675. Orig. a kopie teze uloženy v Zemském archivu Opava, pob. Olomouc, fond Univerzita Olomouc, inv. č. 2142, č. listu 233. Přes Olomouc vedla jedna z nejvýznamnějších dálkových tras, které spojovaly západní Evropu s regiony na východě. In: Dohnal, V. – Pojsl, M. – Slavík, I.: Olomouc v době biskupa Jindřicha Zdíka, Olomouc 1996. Burian, V.: Příspěvek k nejstarší historii olomouckého Předhradí. (Středověké nálezy v bývalé Mariánské ulici). In: Vlastivědný věstník moravský XVII, Brno 1975.

71

7

V roce 1977 byl zásluhou M. Kouřila nalezen do té doby nepublikovaný, ikonograficky pro dějiny Předhradí významný archivní pramen. Jde o univerzitní 8 tezi Matyáše Schmidta, který se v červnu roku 1676 ucházel na olomoucké univerzitě o získání prvního stupně akademické hodnosti, tzv. bakalaureátu z filosofie. K této příležitosti nechal vytisknout tezi, kterou zadal vyzdobit rytinou. Teze je doposud nejpodrobnějším známým zobrazením tzv. Předhradí třetí čtvrtiny 17. století. Předhradí je zde podáno od východu, s důrazem na úder blesku do Nové věže na západě (Nová věž stávala na hranici Předhradí a města). Blesk, který uhodil do Nové brány 23. dubna 1675 způsobil, že se horní část věže zřítila na střechy jezuitské koleje a univerzity a další část věže spadla na volnou plochu 9 do ulice. Samotná věž shořela, ale požár se naštěstí nerozšířil. Předhradí je na univerzitní tezi zobrazeno celé, vyjma severní části – v linii od dómu na sever. „Víme, že za kostelem Matky Boží vznikla nová ulice, kterou Václav z Jihlavy a jiní 10, 11 městští písaři jmenují „na našem Předhradí“. Dle Nešporova zjištění šlo o poz12 dější ulici Mariánskou č. p. 58–70“ . Na univerzitní tezi lze identifikovat i dům Mariánská 11.

7

8

9

10

11

12

72

Kouřil, M.: Nový pohled na Olomouc z r. 1675. In: Okresní archiv v Olomouci 1977, Výroční zpráva. Orig. a kopie univerzitní teze je uložena v Zemském archivu v Opavě, pob. Olomouc, fond Univerzita Olomouc, inv. č. 2142, č. listu 233, tezi vytiskl olomoucký tiskař Jan Josef Kilian. Kauerová, V. – Peřinová (Kubešová), I.: Olomouc, Mariánská 14, Stavebně historický průzkum, Olomouc 1995, rukopis uložen v archivu SHP Národního památkového ústavu, ú. o. p. v Olomouci, ev. č. 2853. Cit.: Kouřil, M.: Nový pohled na Olomouc z roku 1675, In: Okresní archiv v Olomouci 1977, str. 107. „Václav z Jihlavy, olomoucký městský písař ve svém bohatě zdobeném pergamenovém kodexu, který založil roku 1430, zanechal celou řadu obsáhlých kronikářských záznamů vztahujících se především k událostem doby husitské. Záznamy Václava z Jihlavy jsou psány vytříbeným slohem a v epické šíři, čímž se podstatně odlišují od daleko stručnějších mladších záznamů jiných kronikářů“. In: Spáčilová, L. – Spáčil, V.: Popis královského hlavního města Olomouce sepsaný syndikem Florianem Josefem Louckým roku 1746, Olomouc 1991. Cit.: Kouřil, M.: Nový pohled na Olomouc z roku 1675, In: Okresní archiv v Olomouci 1977, str. 107.

Bohatou minulost územní části Olomouce – tzv. Předhradí, potažmo objektu 13 Mariánská 11 lze sledovat studiem archivního materiálu. První datovaná zmínka, která se váže k majitelům nemovitosti Mariánská 11, 14 je uvedena v tzv. Natherově kronice olomouckých domů. Před rokem 1614 15 Nather zmiňuje dvě jména majitelů: Annu Bibersteinovou (cit.: Anna Bibersteinin) a následně Jana Fabricia (cit.: Johann Fabricius). Oba majitele nekonkretizuje časovým údajem, nevíme tedy, kdy dům vlastnili. Bez určení datace je rovněž záznam, který informuje o skutečnosti, že na tento dům (Mariánská 11, staré číslo 357) byla umístěna 18. smolná pánvice k osvětlení této části města. K roku 1614 se váže údaj k dalšímu z majitelů domu – Pavlu Zdanovském ze Zdanik (cit.: Paul Zdanowsky von Zdanik). Dům Mariánská 11, který je k roku 1635 v tzv. Natherově kronice uveden jako dům stojící vedle zahrady Hittendorferovy (cit.: H. Hittendorfer) a domu Lukáše Sichena (cit.: Lukas Sichen), Wilhelm Nather připisuje k 8. říjnu 1635 Jakubu Lysému (cit.: Jakub Lissi), který dům koupil od Jana Lisovského (cit.: Johann Lisowski) a jeho manželky Markéty (cit.: Marg.) za 500 zlatých. V roce 1636 je zmiňovaná nemovitost Natherem uváděna jako dům naproti biskupskému domu, a je v majetku Jiřího Grabence (cit.: Georg Grabenetz). K roku 1637 se váže Natherova zmínka o zástavě domu ve prospěch Špitálu sv. Ducha. Jakub Lysý (cit.: Jakub Lissi) je uváděn 20. srpna 1638, dům

13

14

15

Archiválie k objektu Mariánská 11 Olomouc jsou uloženy v Zemském archivu v Opavě, pob. Olomouc, ve Státním okresním archivu v Olomouci, v Archivu Stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce, v Moravském zemském archivu v Brně, v Archivu Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, v Plánovém archivu Národního památkového ústavu, ú. o. p. v Olomouci. Z Natherových (Wilhelm Nather 1820–1899) cenných poznámek, dnes uložených ve Státním okresním archivu v Olomouci, se do dnešní doby zachoval pouze jeden obsáhlejší fascikl původních výpisků a poznámek, které jsou výsledkem Natherova studia vývoje Olomouce a jeho domů. Další svazky, zahrnující údaje o všech domech ve městě i na Předhradí, jsou přepracovanými a přepsanými dějinami domů, které byly zpřístupněny L. Spáčilovou a V. Spáčilem: Vilém Nather, Kronika olomouckých domů – Předhradí, Olomouc 1999, Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Kronika olomouckých domů, I. díl, Olomouc – Opava 2007, Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Die olmützer Häuserchronik, II. Teil, Olomouc 2006. V závorce uvedena citace W. Nathera, In: Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Die olmützer Häuserchronik, II. Teil, Olomouc 2006.

73

Mariánská 11 je k tomuto letopočtu určen jako dům vedle domu Karla z Hittendorfu (cit.: Karl von Hittendorf) a Martina Sperlinga (cit.: Merten Sperling). Údaj o tom, že dům vlastnil Magistrát, Nather neváže k žádnému datu. O tom, že byl Magistrát města Olomouce vlastníkem, nám potvrzuje následující záznam. Podle Nathera obdržel 28. března 1699 Jan Tomáš Nagl (cit.: Johann Tomas Nagl) od Magistrátu zdarma pustý pozemek. Nagl se zavázal, že do tří let postaví 16 dům podle plánu. Dostal 2000 cihel z kyselovské cihelny. 17 V soupisu majitelů domů, který je datován rokem 1749 je 22. října 1701 v domě 66, staré číslování 357 – uveden Ferdinand Ernst Münzer von Löwenstein. Tento údaj potvrzuje i Nather, který však přídomek Ferdinanda Ernsta Münzera zmiňuje v pozměněné formě: „von Lauerstein“. Nather dále uvádí, že Ferdinand Ernst Münzer byl biskupským radou a notářem a že dům koupil za 1 500 zlatých. „Dne 7. února 1701 zde vznikl oheň a Münzer byl vyzván, aby onoho neopatrného člověka potrestal. Zemřel roku 1721“. V roce 1729 byl dům oceněn na 1 200 zla18 19 tých. Soupis majitelů domů z roku 1749 uvádí jako majitele domu 66 (staré číslování 357) Josepha Franze Seydekha. Údaj se váže k 22. červnu 1730. Wilhelm Nather tuto informaci opakuje a dodává: „Josef Franz Seydek, měšťan, koupil dům za 1 200 zlatých. Dům byl od sv. Jakuba soudně přiřčen veliteli“. 20 28. srpna 1741 jsou v soupisu majitelů domů zmíněni dědicové (nekonkretizovaní) Franze Josepha Seydentische. Nather tento údaj rozvádí: „28. srpna 1741 Seideckovi dědici – dcera Antonie a Eliška (cit.: Antonia a Elise) převzaly dům po otci a dědovi. 25. dubna 1747 zmiňuje kniha, která je soupisem majitelů

16

17

18 19

20

74

Z hlediska stavebního vývoje domu jde o velmi cenné informace. Zůstává otázkou, jakým způsobem lze údaj o pustém pozemku interpretovat. Šlo o pustý pozemek v rozsahu dnešní parcely či nikoliv? Otázky si klademe rovněž s ohledem na údaj o Naglově výstavbě domu podle plánu. Zanikl původní dům zcela nebo se dochoval alespoň z části prostřednictvím sklepních prostor? Soupis majitelů domů je orig. váz. kniha 22 x 33 cm, r. 1749. Jde o archivní pramen uložený ve Státním okresním archivu v Olomouci – SOkA, AMO-M1-1, Knihy, sign. 1752, inv. č. 2667. Jde o údaj z tzv. Natherovy kroniky, viz seznam literatury. Soupis majitelů domů je orig. váz. Kniha 22 x 33 cm, r. 1749. Jde o archivní pramen uložený ve Státním okresním archivu v Olomouci – SOkA, AMO, Knihy, sign. 1752, inv. č. 2667. dtto.

21

domů, Johanna Schröttera, stoláře. Nather tento údaj opakuje a dodává: „ Dům stál 1 900 zlatých. Johann Schrötter byl v roce 1758 nejstarším představeným střelců a obráncem města, roku 1758 byl vyznamenán pamětní mincí.“ 27. května 22 1748 je v soupisu majitelů domů pod č. 66, staré číslování 357, veden Victor Ankermüller, stavovský proviantní správce. Natherova tzv. kronika údaj ze soupisu rozšiřuje: „Victor Ankermüller, narozený ve Svitavách, 24. května 1748 získává měšťanské právo. Dům stál 2 000 zlatých. Roku 1750 v úpadku“. K 5. dubnu 1753 je na Frauengasse 11, alte Numerierung 357 v tzv. Natherově kronice veden Franz Marschhofer, konsistorní solicitátor a choralista, rodem z Velkých Němčic. Nather dále uvádí: „Dům stál 3 200 zlatých. Jméno Franze Marschhofera je 23 vedeno rovněž v soupisu majitelů domů, konkrétně jako majitele Nr. 66–357. V Natherově tzv. kronice je veden údaj, který se váže k 8. lednu 1762: dům byl prodán, majitelem se stal Jan Böhm, archivář, koupil ho při soudní dražbě, která se dle zvyku konala při zapálené svíčce. Dům stál 3 000 zlatých. 21. května 1772 je Natherem uváděn Johann Drechsler, konsistorní kancelista z Brunzejfu (cit.: aus Braunseifen), dům („Bierhaus“) koupil za 3 500 zlatých. V roce 1774 Nather zmiňuje dalšího majitele: Viléma Drechslera. V roce 1774 byl dům oceněn na 3 800 zlatých. 20. března 1777 Nather uvádí Konstancii Drechslerovou (cit.: Konstantie Drechslerin), vdovu. „Haus um 3 500 zlatých“. 24 V knize Josefínského katastru je veden záznam k domu č. p. 66 na Předhra25 dí. V roce 1789 je jako majitel zapsán Jan František Bradáč (cit.: „Joann Franz Pradatsch“). Ze záznamu zjišťujeme, že Jan František Bradáč s největší pravděpodobností dům pronajímal. V přízemí domu jsou záznamem zmíněny dvě míst26 nosti, každá z nich s alkovnou a s kuchyňkou. Tato část domu sloužila pro uby-

21 22

23

24

25

26

dtto. dtto. Victor Ankermüller je uveden i v dalším soupisu majitelů domů (Index über Häuser altes Repertorium deren Häuser in der k. Hauptstadt Olmütz samt Vorburg), (1749–1792), kniha 22 x 32 cm – SOkA, AMO – M1-1, Knihy, inv. č. 2666, sign. 1751. Soupis majitelů domů na Předhradí (Index über Häuser altes Repertorium deren Häuser in der k. Hauptstadt Olmütz samt Vorburg) 22 x 32 cm – kniha je uložena ve Státním okresním archivu v Olomouci, SOkA, AMO M 1-1, Knihy, inv. č. 2666, sign. 1751. Kniha Josefínského katastru se záznamy k městu Olomouc, oddíl „Vorburg“ uložena v Moravském zemském archivu Brno, D6, sign. 534. Oddíl věnovaný Předhradí je datovaný letopočtem 1789. Kniha Josefínského katastru, Moravský zemský archiv v Brně, D6, sign. 534. alkovna = prostora bez oken, připojená k větší místnosti jako výklenek.

75

Soupis majitelů domů, orig. váz. kniha (Index über Häuser. altes Repertorium deren Häuser in der k. Hauptstadt Olmütz samt Vorburg), (1749–1792), kniha 22 x 32 cm – SOkA, AMO – M1 – 1, Knihy, inv. č. 2666, sign. 1751 27

tování vojáků, „byla od 13. ledna opatřena deseti vojenskými postelemi“. Záznam Josefínského katastru dále zmiňuje ve dvoře situovanou vozovnu, kterou využíval vikář Hillebrand (cit: „Hillebrandt“). Josefínský katastr zmiňuje stáje, které jsou ve velmi špatném stavu. Ke stájím byl přistavěn pokojík a kuchyňka. Tyto prostory využíval František Sinolka (cit: „Frantz Sinolka“), kterému je Jan František Bradáč s největší pravděpodobností pronajímal. Wilhelm Nather uvádí

27

76

citace ze záznamu Josefínského katastru k č. p. 66 na Předhradí.

Františka Bradáče k 19. listopadu 1794 (cit.: „Franz Pradatsch, Haus um 3 000 Fl.“). Od roku 1795 jsou v tzv. Natherově kronice olomouckých domů vedeni 28 následující majitelé: 17. dubna 1795 Barbora Bradáčová, vdova (cit.: „Barbara Pradatsch, Witwe, Haus um 2 795 Fl.“), roku 1806 baronka z Königsbrunnu (cit.: „Baronin von Königsbrunn 1805“), 8. dubna 1814 František Augustin (cit.: „Franz Augustin, Haus um 3 400 Fl.“), 8. dubna 1814 Eliška Augustinová (cit.: „Elise Augustin, Haus um 3 000 Fl.“), 1. prosince 1814 Kajetána, svobodná paní z Königsbrunnu (cit.: „Kajetana Freiin von Königsbrunn, Haus um 5 100 Fl.“) Dalším z majitelů domu Nro. 66 na Předhradí byl Unger z Löwenbergu. V písemnostech archivu města Olomouce je zastoupen dopisem z 10. červ29 na 1816. Jde o Löwenbergovu supliku, kterou adresuje olomouckému magistrátu a v níž žádá o soudní odhad na dům „Nro. 66 auf der Vorburg“, jehož je, 30 jak sám v písemnosti uvádí, majitelem. Wilhelm Nather Ungera z Löwenbergu uvádí 2. prosince 1814, dům stál 9 700 zlatých (cit.: „Unger von Löwenberg, „Haus um 9 700 Fl.“). Následující majitelé jsou doloženi v archivních pramenech 31 prostřednictvím tzv. Natherovy kroniky: 30. července 1817 Rozálie Wurmová (cit.: „Rozalie Wurm, Haus um 13 000 Fl.“), 25. října 1819 Josefína, hraběnka Chorynská (cit.: „Josefine Gräfin Chorinski, „Haus um 13 400 Fl.“), 30. prosince 1822 Jan, hrabě Wengerski von Montelabatti (cit.: „Johann Graf Wengerski von Montelabatti), Haus um 15 000 Fl.“), Baron Ritter – nedat., 5. dubna 1829 D. Präceptor, plukovní lékař a jeho manželka Bedřiška (cit.: „Friederika Präceptor und Dr. Präceptor, k.k. Regimentsarzt, Haus um 6 000 Fl. C.M.“). Písemnosti z let 1840–1844, uložené ve Státním okresním archivu v Olomou32 ci, podávají informace o dalším majiteli domu. Byl jím Georg Neugebauer, měšťan a pekařský mistr. V písemnostech je uváděn jako Bäcker, Bäkermeister, Burgbäckermeister. Úřední povolení s přiloženým plánem dokladuje existenci vozovny, která byla situována ve dvorním křídle domu. Z plánu však nelze dovodit, zda šlo o výstavbu vozovny zcela nové, či Neugebauerovu rekonstrukci vozovny původní, která v prostorách dvora dle záznamu Josefínského katastru

28

29

30 31 32

V závorce citujeme W. Nathera, In: Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Die olmützer Häuserchronik, II. Teil, Olomouc 2006. Archiválie uložena v SOkA v Olomouci, AMO M1-1, Registratura 1786-1873, inv. č. 329, karton 455. In: Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Die olmützer Häuserchronik, II. Teil, Olomouc 2006. dtto. SOkA v Olomouci, AMO M1-1, Registratura 1786–1873, inv. č. 329, karton 455.

77

Suplika Ungera z Löwenbergu, v níž žádá o soudní odhad domu, datováno: 10. 6. 1816, Státní okresní archiv v Olomouci, AMO M1 – 1, Registratura 1786–1873, inv. č. 329, karton 455 33

34

stála v roce 1789. V tzv. kronice Wilhelma Nathera je pekař Jiří Neugebauer uveden k 16. květnu 1840 (cit.: „Georg Neugebauer, Bäcker“). 29. října 1844 uvádí tzv. Natherova kronika Bedřišku Hartmannovou, roz. Jandovou (cit.: „Friederika Hartmann geb. Janda, Haus um 9 500 Fl. C.M.“), 24. července 1849 byl podle Nathera dům oceněn na 8 250 zlatých.

33 34

78

Srv. záznam Josefínského katastru z roku 1789. In: Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Die olmützer Häuserchronik, II. Teil, Olomouc 2006.

35

Archivní pramen „Häuser Verzeichnis der König. Hauptstadt Olmütz“ přináší informaci k dalšímu z majitelů domu na „Unser lieben Frauengasse Nro. 66 (links)“. 36 Uvádí Franze Wolfa. Údaj opakuje Wilhelm Nather – František a Kateřina, manželé Wolfovi, jsou zde uváděni k 7. dubnu 1851 (cit.: „Franz Wolf und Katherine, Haus um 12 000 Fl. C. M.“). Plán rekonstrukce dvorního křídla domu, který je datován přiloženou písemností z 29. srpna 1856, v níž Franz Wolf žádá město Olomouc o povolení k realizaci stavebních úprav této části domu, nám podává informace o staveb37 ních změnách, které majitel plánoval. Plán dvorního křídla domu zobrazuje starý a nový stav budovy ve dvoře. Projekt vypovídá o existenci patrového objektu, kde je záměrem manželů Wolfových v přízemí ponechat prostoru stájí a přípravny kuchyně. V přízemí se změny týkají pouze prostoru vozovny, která má být podle plánu zrušena a prostora předělena na 3 místnosti, z nichž jedna je konkretizována jako kuchyň. V 1. patře dvorního křídla domu jsou ponechány pokoj a alkovna a v půdních prostorách plánovány 3 místnosti. Jedna z nich měla sloužit jako kuchyň, zbývající nejsou z hlediska svého budoucího účelu konkretizované. Následující majitelé jsou doloženi v archivních pramenech prostřednictvím tzv. 38 Natherovy kroniky: 5. ledna 1859 Jindřich a Marie Wolfovi, neplnoleté děti (cit.: „Wolfs minderj. Kinder Heinrich und Marie“), 9. září 1875 Zikmund a Berta Langerovi (cit.: „Sigmund und Bertha Langer, Haus um 23 500 Fl.“), 6. prosince 1875 Franti39 šek a Barbora Stejskalovi (cit.: „Franz Steiskal und Barbara, Haus um 25 000 Fl.“). 40 P. Tesař ve své práci zohledňuje plán rekonstrukce, který je datován rokem 41 1876. Plán rekonstrukce dům zachycuje jako jednopatrový (7 okenních os

35

36

37

38 39

40

41

Soupis olomouckých domů je uložen ve Státním okresním archivu v Olomouci, AMO M1-1, Knihy, inv. č. 2669, sign. 4672. Soupis olomouckých domů není přímo datován, inventář k fondu uvádí: cca 1850. Kniha je uložena ve Státním okresním archivu v Olomouci, Knihy, inv. č. 2669, sign. 4672. Žádost Franze Wolfa a plán rekonstrukce uloženy ve Státním okresní archivu v Olomouci, AMO M1-1, Registratura 1786–1873, inv. č. 329, karton 455. In: Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Die olmützer Häuserchronik, II. Teil, Olomouc 2006. V kupní smlouvě, kterou dům získává Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, jsou jako prodávající uvedeni František a Bibiana (nikoliv Barbora) Stejskalovi. Kupní smlouva z 3. 4. 1886 uložena v archivu Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě. Tesař, P.: Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka na severní Moravě a ve Slezsku (1844–1938), s. 63 Opava 2000, diplomová práce uložena v archivu kongregace. P. Tesař ve své diplomové práci z roku 2000 uvádí, že je zmíněný plán uložen v Archivu

79

z Mariánské ulice, 5 okenních os z Biskupského náměstí) s mansardovou, patrně šindelem krytou střechou. Na dům dle plánu navazuje jednotraktové dvoupodlažní obytné křídlo, které spolu s dalším jednotraktových dvoupodlažním, východně zalamujícím se křídlem a s úsekem uliční zdi do Biskupského náměstí vytváří vnitřní uzavřený dvůr. Při uliční zdi do Biskupského náměstí jsou na půdorysu přízemí situovány 2 prostory: komora a prádelna. V Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce je dochovaný plán z roku 1878, který je projektem na přístavbu kuchyně v prvním podlaží do prostoru dvora. Vznikla tak devátá samostatná bytová jednotka (pět bytových 42 jednotek se nacházelo v přízemí a čtyři v prvním patře). Ocelovou konstrukci pavlače a druhé podlaží dvorních křídel P. Tesař klade 43 nejpozději do sedmdesátých let 19. století. 3. dubna 1886 zakoupila dům Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. 44 Františka v Opavě, a to za 29 000 zlatých. Kongregace dům odkoupila od manželů Stejskalových, Františka a Bibiany. Dům byl zakoupen pro sestry kongregace, které působily v olomoucké nemocnici, ošetřovaly rovněž nemocné a nemo45 houcí v jejich domácnostech či studovaly na učitelském ústavu. Wilhelm Nather

stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce. V rámci archivního průzkumu však nebyl originál zmíněného plánu v uvedeném fondu nalezen. Děkuji P. Tesařovi za laska42

43

44

45

80

vé poskytnutí jeho čb. kopie. Viz čb kopie plánu, originál v Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce nenalezen. Tesař, P.: Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka na severní Moravě a ve Slezsku (1844–1938), s. 63 Opava 2000, diplomová práce uložena v archivu kongregace. P. Tesař ocelovou konstrukci pavlače včetně druhého podlaží dvorních křídel objektu Mariánská 11 datuje do sedmdesátých let s ohledem na sousední dům, kde byla pavlač společně z druhým patrem postavena v roce 1874. Kupní smlouva sepsaná 3. 4. 1886, uložena v Archivu kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě. In: Tesař, P.: Srovnání stavebních aktivit kongregací Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě (opavské františkánky) a Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské (sestry německého řádu/jeruzalémské sestry), In: Řeholní život na Moravě v tzv. dlouhém století (1790–1918), sborník ze sympozia.

uvádí ve svých údajích 6. duben 1886, kdy byl dům zakoupen pro usazení sester 46, 47 v Olomouci. První stavební úpravy kongregace se týkaly dostavby dřevníku ve dvoře. Podle návrhu z roku 1886 stavitele Karla Starého mělo dojít k zastřešení plochy

46 47

In: Spáčil, V.: Wilhelm Nather, Die olmützer Häuserchronik, II. Teil, Olomouc 2006. „Počátky Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka spadají do roku 1844, kdy se tři sestry III. sekulárního františkánského řádu v Opavě rozhodly žít společným životem podle ideálu sv. Františka. Těchto sester se posléze ujal minorita, opavský kvardián, farář u sv. Ducha v Opavě a pozdější provinciál minoritského řádu P. Leopold Klose. Kongregací diecézního práva bylo řeholní společenství sester uznáno arcibiskupem Fridrichem Fürstenbergem, a to v roce 1859. Po roce 1856 začala kongregace působit rovněž v Olo-mouci. První sestry vykonávaly ošetřovatelskou péči v olomoucké nemocnici, ujaly se rovněž vedení arcibiskupského sirotčince na Nových Sadech. V roce 1876 byla zvolena první generální představená S. Gabriela Brettschneiderová. Tehdy žilo v kongregaci 101 sester a 4 novicky v 8 domech. V tomto období také postupně vykrystalizovaly dva hlavní okruhy činnosti – ošetřovatelská (v nemocnicích a domácnostech) a pedagogicko-výchovná (sirotčince, školy, dětské opatrovny a útulky). Výrazný rozkvět kongregace nastal za generální představené M. Konstancie Lehsné (1890–1920). V roce 1912 byl kongregaci udělen Sv. Stolcem pochvalný dekret, kterým se kongregace zařadila mezi instituty papežského práva a v témže roce byla agregačním dekretem připojena k řádu bratří menších konventuálů. Významným momentem se stalo založení Řádové ošetřovatelské školy v Opavě. Tvrdou ránu kongregaci zasadila ofenzíva komunistické strany proti řádům a kongregacím v Československu v roce 1950. Následovaly léta perzekuce a nedůstojného přežívání na okraji socialistické společnosti. Byl vydán zákaz přijímání nových členek a sestry musely definitivně opustit oblast školství a výchovy. Dále byly postupně, čas-to i proti vůli lékařů, stahovány z nemocnic a přeřazovány do domovů důchodců, ústavů sociální péče a charitních domovů. Krátkou změnu přístupu státu k řeholníkům v letech uvolnění 1968–1970 využily sestry ke svolání generální kapituly. Obnovení zákazu přijímání nových členek do kongregace přimělo k zavedení tzv. sororit, komunit tajných řeholnic. Předzvěstí listopadových změn se počátkem roku 1989 stalo povolení od státu přijímat nové členky. Svoboda nastolená po sametové revoluci umožnila rehabilitaci jednotlivých řádů a kongregací. V následujících letech byly sestrám navráceny některé domy a sestry se vrátili k působení v nemocnicích a školách“. Cit.: Tesař, P. – Kuřimová, A.: Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě (tzv. opavské františkánky), In: Ženské řehole za komunismu (1948–1989), s. 185–196, Olomouc 2002.

81

mezi domem a dvorním křídlem při Biskupském náměstí. Dvorní křídlo mělo být 48 prodlouženo a přestavěno na terasu. Velkorysý návrh však nebyl zrealizován 49 a vznikla přístavba drobného dřevníku, který byl přistavěn ke stávajícímu křídlu. 28. 12. 1891 byla mezi kongregací s c. a k. ministerstvem války uzavřena smlouva, která byla dohodou ke stavebním úpravám, souvisejícím s domem č. 46. Smlouva umožňovala, aby byla do dvora státního objektu č. 46 probourána okna – v prvním podlaží se jednalo o jedno dvojité okno do refektáře a v druhém 50, 51 podlaží o dvojité okno do ložnice a tři jednoduchá okna do kaple. V roce 1893 oslovila kongregace architekta Franze Langera. Důvodem byla absence prostorné kaple, která by byla realizována včleněním do prostor kon52 ventu. Výstupem zadání byl Langerův návrh z 12. listopadu 1893. Nová kaple měla stát na místě příčného dvorního křídla. „Návrh počítal s otevřením dvora do ulice a kaple by společně s domem a spojovacím křídlem vytvořila jakousi předzahrádku, plně propojenou s náměstím. Fasáda kaple a spojovacího křídla měla navázat na klasicistní ráz domu. Vstup do kaple by byl pouze ze spojo53 vacího křídla a ze sousedního domu č. 46“. (Kongregace patrně zamýšlela již tehdy zakoupit sousední objekt c. a k. eráru). Návrh Franze Langera však nebyl přijat a stavba kaple byla odložena. 15. prosince 1893 byla uzavřena smlouva

48

49

50

51

52

53

Plán k nástavbě terasy před přípravnou kuchyně a dřevníku ve dvoře domu uložen v Archivu kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 178/1, krabice 62. Písemná žádost z 31. července 1886 uložena v Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce. Plán Karla Starého uložen tamtéž. Smlouva z 28. 12. 1891 uložena v archivu Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 151, krabice 55, plán uložen tamtéž, inv. č. 109, krabice 103. „Již v předcházejících letech byl vybouráním příček v prvním podlaží dvorního křídla zřízen prostorný refektář, jehož tmavou část osvětlila nově probouraná okna“: Cit.: Tesař, P.: .: Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka na severní Moravě a ve Slezsku (1844–1938), s. 64, Opava 2000, dipl. práce uložena v Archivu kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě. Nerealizovaný návrh arch. Langera z 12. 11. 1893 uložen v archivu kongregace, inv. č. 178/4, krabice 62. Cit.: Tesař, P.: Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka na severní Moravě a ve Slezsku (1844–1938), s. 64, 65, Opava 2000, dipl. práce uložena v Archivu kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě.

82

54

na koupi sousedního domu č. 46. (Zmíněnou kupní smlouvou se kongregace zavázala dům č. 46 v případě války poskytnout vojenskému špitálu. Sestry 55 získaly s domem rovněž právo vařit pivo a čepovat pivo i víno.) Písemnosti Zemského archivu v Opavě, pob. Olomouc, či sbírka originálních plánů rekonstrukce objektu, jejichž autorem je architekt Franz Langer, nás infor56, 57 mují o stavebních aktivitách v objektu, které byla započaty v roce 1898. Franz Langer byl znovu osloven vyřešit absenci kvalitní kaple, která by byla zasazena do prostor konventu. Dochované originální plány dokladují jednolodní podsklepenou kapli, která byla vybudována na místě zbouraného příčného křídla ve dvoře, zakončená z uliční strany polygonální apsidou. V rámci úspory místa se první podlaží kaple využívalo jako technické zázemí (byly zde umístěny prádelna a sušárna). Plány zvýrazňují fasádu užitím novorománského tvarosloví – ve druhém podlaží se uplatňují sdružená okna, obloučkový vlys či lizény, první podlaží je řešeno prostším způsobem: jednoduchými půlkruhovými okny, detail obloučkového vlysu a lizén se opakuje. Volné plochy v obou podlažích kryje pásová rustika. Přístup do kaple je zajištěn buď vnějším schodištěm nebo z prvního 58 patra konventu buď po pavlači nebo zevnitř. Architekt Franz Langer spolupracoval s Milosrdnými sestrami III. řádu sv. Františka v Olomouci i v dalším období. V Archivu stavebního úřadu Magistrátu

54 55

56

57

58

Smlouva z 15. prosince 1893 uložena v archivu kongregace, inv. č. 151, krabice 55. Tesař, P.: Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka na severní Moravě a ve Slezsku (1844–1938), Opava 2000, dipl. práce uložena v archivu kongregace. 1. 4. 1898 žádá Fortunatus Stára olomoucké arcibiskupství o povolení postavit u Milosrdných sester v Olomouci novou kapli – In: Zemský archiv Opava, pob. Olomouc, ACO-H8, karton 5179. 4. června 1899 žádá Fortunatus Stára olomoucké arcibiskupství o povolení sloužit mši a uchovávat Svátost oltářní – In: Zemský archiv Opava, pob. Olomouc, ACO-H8, karton 5179. Originály plánů rekonstrukce jsou uloženy v Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce, v Archivu plánové dokumentace Národního památkového ústavu, ú. o. p. v Olomouci, ev. č. 252. O provozu kaple v dalších letech svědčí písemnosti uložené v Zemském archivu v Opavě, pob. Olomouc, ACO-H-8, karton 5179: 20. 3. 1899 žádá Arcibiskupskou konzistoř ředitel kongregace dr. Kubíček o udělení licence sloužit v domácí kapli milosrdných sester mši na Zelený čtvrtek, písemnosti z 2. 4. 1901, z 31. 3. 1903 a z 26. 3. 1904 jsou opětovnými suplikami o udělení tzv. malé licence, které jsou adresovány Arcibiskupské konzistoři.

83

Půdorys 1. patra a řez kaple – plán přestavby, která proběhla v roce 1898, uloženy v Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce

Plán výstavby kaple – řez, r. 1898, archiv plánové dokumentace Národního památkového ústavu, ú. o. p. v Olomouci, ev. č. 252

84

města Olomouce jsou uloženy písemnosti a plány architekta, které se vztahují k výstavbě jednopatrové provozní budovy ve dvoře domu č. 46 a k demolici starého a postavení nového zděného oplocení. Provozní budova, v níž byla umístě59 na prádelna, mandlovna a žehlírna byla dle plánu pětiosým objektem, který byl rozdělen rizalitem na dvě části. Fasády objektu i nového zděného oplocení byly stylově sladěné s fasádami kaple: opakují se zde detaily lizén, obloučkového vlysu či pásové rustiky. Projekty byly realizovány v roce 1909.

Fotografie domu (v mezidobí let 1920–1945), Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 189

59

Náplň provozní budovy zmiňuje Tesař, P.: Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka na severní Moravě a ve Slezsku (1844–1938), s. 66, Opava 2000, dipl. práce uložena v archivu kongregace.

85

60

Na základě kupní smlouvy z 16. května 1935 byl konvent rozšířen o sousední dům Mariánská 9. Počátkem roku 1937 byly oba domy z přízemí domu Ma61 riánská 11 do prvního patra domu Mariánská 9 schodištně propojeny. Archivní prameny k dějinám domu Písemnosti, plány, ikonografie Písemnosti Kniha Josefínského katastru, Moravský zemský archiv v Brně, D6, sign. 534, r. 1787, 1788 (domy na tzv. Předhradí zaknihovány v roce 1789) Tzv. Natherova kronika olomouckých domů, katalog, Státní okresní archiv v Olomouci Soupis majitelů domů, orig. váz. kniha 22 x 33 cm, datovaná na vazbě rokem 1749. Státní okresní archiv v Olomouci, AMO – M1-1, Knihy, sign. 1752, inv. č. 2667 Soupis majitelů domů, orig. váz. kniha (Index über Häuser altes Repertorium deren Häuser in der k. Hauptstadt Olmütz samt Vorburg), (1749–1792), kniha 22 x 32 cm – SOkA, AMO – M1-1, Knihy, inv. č. 2666, sign. 1751 (Obr. č. 2) Suplika Ungera z Löwenbergu, v níž žádá o soudní odhad domu, datováno: 10. 6. 1816, Státní okresní archiv v Olomouci, AMO M1-1, Registratura17861873, inv. č. 329, karton 455 (Obr. č. 3) Úřední povolení na „výstavbu“ vozovny, Státní okresní archiv v Olomouci, AMO M1-1, Registratura 1786–1873, inv. č. 329, karton 455 Žádost Franze Wolfa o povolení k přestavbě dvorního křídla domu, datováno: 29. 8. 1856, Státní okresní archiv v Olomouci, AMO M1 – 1, Registratura 1786–1873, inv. č. 329, karton 455 Soupis olomouckých domů: Häusser Verzeichnis der König. Hauptstadt Ölmütz“ není přímo datován, inventář k fondu uvádí: cca 1850. Státní okresní archiv v Olomouci, Knihy, inv. č. 2669, sign. 4672 Žádost o dostavbu dřevníku, datováno: 31. července 1886, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce

60

61

86

Opis smlouvy z roku 1935 je uložen v Archivu kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 151, krabice 55. Oznámení z 8. 1. 1937 o prováděcích pracech uloženo v Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce, plán uložen tamtéž.

Kupní smlouva sepsaná 3. 4. 1886, Kongregace dům kupuje od manželů Františka a Bibiany Stejskalových, Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 151, krabice 55 Smlouva kongregace s c. a k. ministerstvem války – datováno 28. 12. 1891, Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 151, krabice 55 Kupní smlouva na dům č. 46 – datováno 15. 12. 1893, Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 151, krabice 55 Žádost Fortunata Stáry o povolení stavby nové kaple, Zemský archiv v Opavě, pob. Olomouc, ACO H8, karton 5179 4. června 1899 žádá Fortunatus Stára olomoucké arcibiskupství o povolení sloužit mši a uchovávat Svátost oltářní, Zemský archiv Opava, pob. Olomouc, ACO-H8, karton 5179 20. 3. 1899 žádá dr. Kubíček Arcibiskupskou konzistoř o udělení licence sloužit v domácí kapli na Zelený čtvrtek, Zemský archiv v Opavě, pob. Olomouc, ACO H8, karton 5179 Písemnosti z 2. 4. 1901, z 31. 3. 1903, z 26. 3. 1904 jsou opětovnými suplikami o udělení tzv. malé licence, které jsou adresovány Arcibiskupské konzistoři, Zemský archiv v Opavě, pob. Olomouc, ACO H8, karton 5179 Soupis domů Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v olomoucké arcidiecézi, datováno 27. 8. 1925, Zemský archiv v Opavě, pob. Olomouc, ACO H8, karton 5182 Opis kupní smlouvy z 16. 5. 1935 o rozšíření konventu o sousední dům (dnes Mariánská 9), Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 151, krabice 55 Oznámení o prováděcích pracech – datováno 8. 1. 1937 – schodištní propojení z přízemí domu č. 11 do 1. patra domu č. 9, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Žádost představené Jolany Plškové o úpravu v I. patře domu, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce, písemnost datovaná: 8. 12. 1943 Dopis z 29. 2. 1951 o převzetí budov kongregace do správy Jednotného národního výboru, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Rozhodnutí ve věci stavebních úprav v části průjezdu, písemnost z 28. 2. 1964, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Žádost o stavební povolení k úpravám, které si vyžádala laboratoř půdní mechaniky, písemnost datovaná: 27. 3. 1970, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce

87

Protokol ze dne 23. 6. 1981, vyvolaný havarijním stavem částí budov, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Písemnost z 15. 10. 1990 informující o převzetí domu Mariánská 11 Kongregací Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouc Stavební povolení ze dne 4. 12. 1990, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Stavební povolení ze dne 12. 3. 1991, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Plány Plán úpravy dvorního objektu, r. 1840, Státní okresní archiv v Olomouci, AMO M1 – 1, Registratura 1786–1873, inv. č. 329, karton 455 Plán probourání oken do dvora státního objektu č. 46, Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 109, krabice 103 Plán přestavby dvorního objektu, r. 1856, Státní okresní archiv v Olomouci, AMO M1 – 1, Registratura 1786–1873, inv. č. 329, karton 455 Plán k nástavbě terasy před přípravnou kuchyně a dřevníku ve dvoře, r. 1886, Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 178/1, krabice 62 Plán dostavby dřevníku ve dvoře, r. 1886, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Plán přístavby kuchyně, r. 1878, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Nerealizovaný návrh arch. Langera na výstavbu kaple, r. 1893, Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 178/4, krabice 62 Plány přestavby, která proběhla v roce 1898, uloženy v Archivu stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce: – fasáda, pohled ve směru k ulici Franze Josefa – situace – půdorys 1. patra a řez kaple (obr. č. 4) – fasáda uliční – Zeughausgasse – půdorysy – přízemí a sklepy Plán výstavby hospodářského křídla v zahradě, r. 1909, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Plán k výstavbě oplocení na místo demolovaného, r. 1909, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce

88

Plán – situace, r. 1909, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Plán výstavby kaple – řez, r. 1898, archiv plánové dokumentace Národního památkového ústavu, ú. o. p. v Olomouci, ev. č. 252 (obr. č. 5) Plán z roku 1937 – nákres spojení domů č. p. 852 a č. p. 851 Plán rozvodu vody (patrně z roku 1767), Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. III/10 Plán města Olomouce z roku 1744, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. IX/57 Plán města Olomouce s čísly domovními podle konskripce josefínské (1771–1785), Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. I/7 Plán Olomouce s číslováním josefínským. Plán z roku 1795 od ing. Petra Kirchnera. Ryl A. Stoschek, prov. stavební ředitel, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. II/9 Plán severových. části města Olomouce (Předhradí) podle stavu z r. 1792. Jde o pozdější barevnou kopii, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. III/8 Plán města Olomouce po r. 1840 (1840–1850), Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. II/12 Kolorovaný plán města Olomouce s novým číslováním domů. Originální kresba z let 1820–1830, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. IX/23 Kolorovaný plán města Olomouce s novým číslováním domů, patrně z r. 1849. Originální kresba. Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. IX/8 Plán města Olomouce z r. 1894, Státní okresní archiv, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. MXVII/11c Plán adaptace domu z r. 1964, Archiv stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce Plán Olomouce před r. 1849 s číslováním domů. Litografie Jan Neugebauer Olomouc, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. III/17 Plán města Olomouce s číslovanými domy z doby kolem r. 1850. Nakladatel F. Domek, Olomouc, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. IX/20 Plán města Olomouce z r. 1899, Státní okresní archiv v Olomouci, Pozůstalost ing. Josefa Kšíra M 8 – 55, inv. č. 407, karton č. 39

89

Plán města Olomouce v 19. století, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. I/25 Plán města Olomouce kol. r. 1740, Státní okresní archiv v Olomouci, Sbírka map a plánů M 8 – 26, inv. č. IX/58 Kopie plánu rozvodu vody v Olomouci (orig. patrně z roku 1767 – viz první položka seznamu plánů), Státní okresní archiv v Olomouci, Pozůstalost ing. Josefa Kšíra M 8 – 55, inv. č. 406, č. kartonu 39 Kopie plánu města Olomouce z 19. století, Státní okresní archiv v Olomouci, Pozůstalost ing. Josefa Kšíra M 8 – 55, inv. č. 413, č. kartonu 41 Plán města Olomouce, cca 1900, Státní okresní archiv v Olomouci, Pozůstalost ing. Josefa Kšíra M 8 – 55, inv. č. 410, č. kartonu 40 Ikonografie Univerzitní teze Matyáše Schmidta, r. 1676, Zemský archiv v Opavě, pob. Olomouc, fond Univerzita Olomouc, inv. č. 2142, č. listu 233 (výřez obr. č. 1) Fotografie domu (v mezidobí let 1920–1945), Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, inv. č. 189 (obr. č. 6) Fotografie interiéru kaple, nedatováno, Archiv kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě Fotografie z období rekonstrukce objektu (1990–1992), Archiv kongregace 62 Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě

62

90

Děkuji za vstřícný přístup pracovníkům výše zmíněných archivů. Mé zvláštní poděkování patří pánům archivářům P. Tesařovi z Archivu kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě a J. Štěpánovi ze Zemského archivu v Opavě, pob. Olomouc, kteří mi byli svou ochotou a odborným poradenstvím nápomocni.

Z PRŮZKUMU JESENICKÝCH HŘBITOVŮ Eva Pulkrtová Průzkum hřbitovů navazuje na probíhající studium díla jesenických sochařů. Do badatelské činnosti se zapojil na podnět Státního okresního archivu Jeseník a občanského sdružení „Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku“ také Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci. Hřbitovy společně s božími mukami, kříži a památníky v krajině a s náhrobky významných osobností v kostelích podávají věrohodné svědectví o životě obyvatel zdejšího kraje. Úkolem našeho bádání bylo zdokumentovat stav hřbitovů a posoudit jejich památkovou hodnotu, eventuálně nastínit cestu k záchraně historicky hodnotných artefaktů a jejich presentaci. Rádi bychom nabídli vlastníkům hřbitovů, kterými jsou obce a římskokatolická církev, spolupráci při jejich ochraně a údržbě. Postupně jsme navštívili současné i zaniklé hřbitovy. Skrze dochované náhrobky jsme měli možnost nahlédnout až do 19. století. Do tehdejší jesenické krajiny se promítla doba prosperujícího průmyslu, nových filosofických myšlenek a urbanistických vizí, ani hřbitovy nezůstaly opomenuty. Stávají se tichým místem věčného spánku zemřelých a místem rozjímání a vzpomínky pozůstalých. Od 2. poloviny 19. století se v prosperujících obcích přemisťují, rozšiřují a urbanizují. Městské hřbitovy jsou odsunuty za město, dostávají parkovou úpravu. Na rozdíl od předcházejících let zde byla postupně vytvořena trvalá hodnota, která přetrvala na mnoha místech dodnes. Hřbitovy se staly galeriemi vkomponovanými do krajiny, jsou tichými svědky událostí let minulých. O historii mnoho vypovídají zachované i zpustošené hřbitovy. Německé náhrobky dodatečně opatřené tabulkami s českými jmény připomínají události po 2. světové válce. Půdorysy jesenických hřbitovů známe již z map Císařských povinných otisků, vydaných pro Jesenicko v roce 1836. Jsou pro naše studium výchozím bodem. V mapách je zachycen stav na počátku 19. století, kdy byly hřbitovy ještě rozloženy kolem kostelů a uzavřeny zděnou zdí. Zdi vymezující posvátný prostor k pohřbívání u kostelů založených ve středověku mají většinou ještě kamenné zdivo pečlivě kladené do řádků, použité kameny a způsob zdění ukazuje na jejich značné stáří. Hřbitovy zde mohly být zdmi obehnány již v 15. století, kdy se Jesenicko bránilo proti útokům husitů. Staré hřbitovní zdi se dochovaly v Písečné, ve Velkých Kuněticích, ve Staré Červené Vodě, ve Vidnavě, v Jeseníku nebo ve Zlatých Horách. V Ondřejovicích, v Bernarticích nebo v Mikulovicích mohou být zachovány v torze, zakomponovány do nových ohradních zdí. Také bývalý hřbitov kolem kostela sv. Bartoloměje ve Vlčicích si dodnes udržel svůj

91

základní půdorys, o vývoji tohoto prostoru vypovídá kamenná ohradní zeď s cihlovými dozdívkami s několika vstupy a barokní bránou.

Mapy Císařských povinných otisků: digitální archiv NPÚ Ol Vlčice, Císařské povinné otisky, výřez: hřbitov u kostela sv. Bartoloměje, na levé straně naznačeno plánované umístění obecního hřbitova

Vlčice, starý hřbitov u kostela sv. Bartoloměje založeného poč. 17. století, hřbitovní kamenná zeď s barokní bránou

92

Na mapách císařských otisků je zakreslena zděná ohradní zeď i kolem mladších hřbitovů s barokními a klasicistními kostely. Tyto zdi jsou většinou omítnuty, jsou kamenné nebo cihlové. Zvláštností některých hřbitovů jsou kapličky křížové cesty, rozmístěné v pravidelném rozvrhu po celém obvodu ohradní zdi. Jde o hřbitovy v Uhelné, ve Vidnavě, v Supíkovicích nebo ve Staré Červené Vodě. O historii hřbitovů vypovídají také jejich márnice.

Dolní Domašov, církevní hřbitov u barokního kostela sv. Tomáše, empírová márnice, v pozadí u hřbitovní zdi empírová hrobka (dochovány její pozůstatky)

V 19. století došlo v mnoha obcích k zakládání obecních hřbitovů. Pro raně založené obecní hřbitovy, např. v Dolní Lipové a na Rejvíze, bylo ještě vymezeno území táhnoucí se v páse směrem od kostela, který byl zaplňován hroby od vzdálenějšího konce, což hřbitov v počátcích odsunulo od kostela i více od obytné zástavby. Tyto hřbitovy jsou již zaznamenány v mapách Císařských povinných otisků. Později vzniklé obecní hřbitovy se odsouvají mimo zástavbu obcí. Ve Staré Červené Vodě se podařilo najít dobré místo až napodruhé. Mnohé hřbitovy kolem kostelů teď zůstaly opuštěné. Dochované hřbitovy kolem několika kostelů však svědčí o tom, že pohřbívání všude do kompetence obcí nepřešlo. Zřejmě šlo o obce, kde si katolická církev své postavení udržela. Jde o hřbitovy v Horním a Dolním Domašově, v Horním Údolí, v Písečné, v Supíkovicích, ve Velkých

93

Kuněticích nebo Javorníku. Tyto hřbitovy zůstaly dodnes v majetku římskokatolické církve. Hřbitovy se plánovitě měnily, nová doba přináší nový pohled na smrt. V důsledku dekretů v období biedermeieru jsou zřizovány městské hřbitovy podle městských plánů. Jejich nová parková úprava vyhovuje představám o prožitku vzpomínky na zemřelého odpočívajícího v lůně přírody. Až v této době začínají hřbitovy zaplňovat kamenné náhrobky a okázalé hrobky inspirující se antickou náhrobní tématikou. Do dominantního postavení jsou stavěny centrální kamenné kříže se sochařskou výzdobou a hrobky šlechty, situované k hřbitovním zdem. Na obecních hřbitovech může být pochován každý bez ohledu na jeho náboženské vyznání. Výpověď o pochovaném člověku bývá znázorněna náhrob-

Skorošice, opuštěný církevní hřbitov u empírového kostela sv. Martina, centrální kříž od sochařů Bernharda a Cyrila Kutzerů, supíkovický mramor

94

ní symbolikou. Četné vzory pro náhrobky přicházející ze zahraničí. Všudypřítomný historismus proniká do všech sfér lidského počínání, právě na pohřebištích může být plně rozvinut odkaz dávné minulosti. Podoba náhrobků je stále více svazována normami, kamenné náhrobky se od sebe liší zejména v detailech architektonického pojetí.

Dolní Údolí, obecní hřbitov nad vsí, vpředu kamenný náhrobek ze 2. pol. 19. století, vzadu náhrobky z 1. třetiny 20. století, supíkovický mramor

Na hřbitovech přibývají velkolepé náhrobky průmyslníků, významných osobností a církevních hodnostářů. Prostší hroby jsou opatřovány litinovými kříži, někdy i kříži dřevěnými.

95

Horní Údolí, církevní hřbitov u novogotického kostela sv. Jana Křtitele, na hřbitově zachovány kamenné a litinové náhrobky z 19. a 1. pol. 20. století, nemovitá kulturní památka

Většina historických pomníků na dnešních hřbitovech pochází až z 1. poloviny 20. století. Doba na počátku 20. století dozrála k převratným změnám v umění. Nové názory se promítají i do náhrobní tématiky. Náhrobní produkci na Jesenicku přeje rozvoj kamenoprůmyslu na mnoha místech v Lipové, v Supíkovicích, ve Velkých Kuněticích, ve Skorošicích, v Kobylé, v Žulové nebo ve Zlatých Horách. Četné kamenolomy nabízejí materiál rozdílných fyzikálních i estetických vlastností. Prostřednictvím zlatohorské firmy Alberta Förstera je přivážen i kámen z daleké ciziny. Prosazuje se také umělý kámen. Do obliby přichází kombinace odlišně působících materiálů. Kovové kříže postupně ustupují kamenným náhrobkům. Pracuje zde mnoho kamenických dílen, které se zaměřují na jejich tvorbu. Nové trendy v sochařství přinášejí na Jesenicko zejména nedávno založené kamenické školy v Supíkovicích a v Žulové a mladí sochaři přicházející sem z vídeňských uměleckých škol. Zdá se, že se místní kameníci příliš nebránili spolupráci se zdejší sochařskou elitou. Stále jsou zhotovovány náhrobky tradičních forem, výrazně se však zjednodušují a jsou obohacovány uměleckým detailem provázeným více než kdy jindy náhrobní symbolikou. Předcházející normativní svázanost se uvolňuje, kamenný náhrobek se stává dostupným pro všechny. Přibývají i náhrobky jiných výtvarných forem. Pro prostší pomníčky

96

a vojenské hroby jsou zhotovovány jednoduché stély. Významné osobnosti si zadávají zhotovení náhrobků spíše u renomovaných sochařů, kteří vnáší do náhrobní tématiky umění a nové myšlenky doby. Vedle klasických náhrobků se teď často objevují motivy z přírody a figurální plastika obracející se k biblickým motivům a motivům antické mytologie. Vedle Ježíše Krista a jeho matky Panny Marie je často zobrazován bůh smrti Thanatos.

Dolní Lipová, obecní hřbitov nad kostelem sv. Václava, náhrobky z 1. třetiny 20. století, převážně lipovský mramor, někde kombinovaný se supíkovickým mramorem

97

Supíkovice, církevní hřbitov u kostela sv. Hedviky, náhrobky z 1. třetiny 20. století, převážně supíkovický mramor, někde kombinovaný s jinými mramory – hlavně lipovským

Vidnava, městský hřbitov před nádražím, monumentální náhrobek z leštěné žuly u hřbitovní zdi nedaleko hlavního vstupu na hřbitov, ozdobený nesignovaným bronzovým reliéfem (snad od Paula Stadlera), na reliéfu vyobrazen anděl smrti Thanatos patrně se svým dvojčetem Hypnotem, u každého stojí tři ženy zobrazující mládí, střední věk a stáří – náhrobek zbaven veškerých nápisů

98

Vidnava, městský hřbitov, dětský náhrobek, kvalitní sochařská práce od Josefa Obetha, supíkovický mramor

Tvůrčí dobový názor na pietní vzpomínku vrcholí v oslavě památky obětí 1. světové války a v oslavě významných osobností Jesenicka. Umělecké památníky zadávané předním sochařům, stavěné mimo hřbitovy, ozdobily snad všechny obce na Jesenicku. Jim kraluje památník na svahu řeky Bělé v Jeseníku, vzdávající hold osobnosti, která Jesenicko snad nejvíce proslavila ve světě, léčiteli Vincenzi Priessnitzovi. Nejplodnějším sochařem té doby byl Josef Obeth, v závěsu za ním sochaři Engelbert Kaps nebo Paul Stadler, od roku 1920 ředil odborné školy pro mramorový průmysl v Supíkovicích. Procházka jesenickými hřbitovy nutně vede k zamyšlení. Všímavému občanu není lhostejný neutěšený stav pietního místa v místě jeho bydliště. Bez finančních prostředků a bez souhlasu vlastníka však nemůže přispět k nápravě. V žalostném stavu zůstaly hlavně hrobky bývalé venkovské šlechty. Mnoho cenných náhrobků bylo rozebráno, další čekají na postupnou likvidaci. Památné objekty kvalitní uměleckořemeslné úrovně jsou jen ojediněle chráněny státem. Státní ochrany požívají jen hrobky Alberta a Josefa Förstera od Engelberta Kapse ve Zlatých Horách, společný hrob a pomník pochodu smrti ve Vlčicích, hrob obětí frývaldovské stávky s pomníkem ve Vápenné, hrob Rudolfa Haukeho s pomníkem v Lipové, vojenské lesní hřbitovy z 2. světové války v Bělé pod Pradědem a Horním Údolí a nedávno prohlášený hřbitov v Horním Údolí.

99

Zlaté Hory, městský hřbitov, hrobka kamenoprůmyslníka Alberta Förstera, kombinace dovozových a místních materiálů, sloupy z černého gabra a supíkovického mramoru, karyatidy z tufů od Bruntálu, reliéf Snímání Ježíše Krista z kříže z kararského mramoru, nemovitá kulturní památka

Téměř všechny hřbitovy jsou ponechány dobré vůli svých vlastníků nebo jejich nevšímavosti. Vlastníci takových památek často ani nevědí, jak se o ně starat a na koho se obrátit s žádostí o finanční výpomoc. Otázkou je, co s historickými objekty, ke kterým se nikdo nehlásí. Rádi bychom přispěli svým hodnocením k nastavení péče i o místní sepulkrální památky. Předně navrhneme Ministerstvu kultury České republiky doprohlášení starých hřbitovních zdí za nemovité kulturní památky. Státní ochranu navrhneme také pro centrální hřbitovní kříže a kalvárie z dílen kvalitních sochařů, jakými byli Bernhard a Cyril Kutzerovi z Hor-

100

ního Údolí. Jsme přesvědčeni o nezbytnosti památkové ochrany uměleckých náhrobků a památníků i celých urbanistických hřbitovních koncepcí a budeme se snažit prosazovat kvalitní péči o toto kulturní dědictví. Architektura a sochařství 19. a 20. století si rozhodně zaslouží stejnou pozornost jako starší památky, kterým je státní ochrana poskytována. Pokud se podaří správně nastavit péči o zdejší sepulkrální památky, sejdou se při jejich rehabilitaci a restauraci určitě opět renomovaní sochaři s místními kameníky tak, jak tomu bylo v době, kdy vznikaly. Literatura Clemens Jakle: MEMENTO MORI, Historie pohřbívání a uctívání mrtvých; Praha 2000, Knižní klub Balios Resume Článek informuje o průzkumu jesenických hřbitovů, do kterého se vedle státního okresního archivu v Jeseníku a občanského sdružení „Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku“ zapojil také národní památkový ústav. Zkoumány byly hřbitovy zachované, i zpustlé a opuštěné. Průzkum přinesl poznání o vývoji pohřebnictví na Jesenicku i o umělecké náhrobní produkci zdejších kamenických a sochařských dílen v 19. a 20. století. Badatelé měli možnost studovat církevní i obecní hřbitovy, které se liší v koncepci řešení daného prostoru, v umístění, i ve stavu současného zachování. Na hřbitovech jsou vedle sebe seřazeny kamenné a litinové náhrobky z 19. a 20. století, z doby, kdy se měnil náhled na pohřbívání a hřbitovy se začínaly urbanizovat a plnit architektonickými a uměleckořemeslnými díly. Tím byly vytvořeny umělecké galerie v krajině, jejichž záchrana je dnes v rukou obcí a římskokatolické církve. Úkolem průzkumu bylo zdokumentovat stav hřbitovů a posoudit jejich památkovou hodnotu, eventuálně nastínit cestu k jejich záchraně a presentaci.

Pozn. Památníky nacházející se mimo hřbitovy jsme do letošního průzkumu nemohli z časových důvodů zahrnout, budou tvořit samostatnou kapitolu, kterou se budeme v zájmu jejich zachování a ochrany následně zabývat. Několik památníků věnovaných obětem 1. sv. války se podařilo nedávno rehabilitovat, o některých se dnes už ani neví, jak vypadaly. Kalvárie od Berhnarda a Cyrila Kutzerů ve Studeném Zejfu stojí dokonce uprostřed pastvin a denně ho ohrožuje dobytek. Samostatný průzkum bude třeba věnovat také šlechtickým a podnikatelským hrobkám na hřbitovech.

101

HISTORIE A SOUČASNOST RENESANČNÍ TVRZE V PODOLÍ Jitka Štáblová Historie Pramenů k historii této poměrně velmi dobře zachovalé tvrze je velmi málo. Je to způsobeno především skutečností, že tvrz poměrně záhy po svém vzniku přešla jako součást pouhého vrchnostenského dvora do majetku olomouckého biskupství a po rozparcelování pozemků koncem 18. století byla tvrz prodána do soukromého vlastnictví a přeměněna na hospodu s selským hospodářstvím. Obec Podolí, dříve zvaná Německé či Velké Podolí, je vzdálena jen asi 2 km od okraje města Mohelnice, jehož je dnes administrativní částí. Do roku 1976 ale byla samostatnou obcí. Na rozdíl od Mohelnice, která byla vždy součástí mírovského panství, které již od 12. století náleželo olomouckému biskupství, s centrem nejdříve v Mohelnici a po roce 1320 přímo na mírovském hradě, Podolí po celý středověk příslušelo k nedaleké tvrzi v Líšnici, ležící při staré cestě do Čech. Přívlastek Německé, v 18. století se objevuje i označení Velké či Hrubé, měl sloužit k odlišené od lokalit stejného jména, situovaných v daném regionu, především od Podolí u Bouzova, jedno Podolí, ležící kilometr severně byly nazýváno Podolíčkem. Líšnice včetně Podolí byla ve 14. a 15. století v majetku jedné z větví pánů z Kunštátu, později na konci 15. století přešlo do držení Hanuše Haugvice z Biskupic, jehož rod podržel bouzovsko-líšnické panství včetně Podolí půl století. V roce 1546 Hanušův vnuk Václav Haugvic prodal panství olomouckému biskupovi Janu Doubravskému, který obratem odevzdal a do zemských desek zapsal zřejmě jako odměnu za věrné služby ves Německé Podolí s dalšími okolními vesnicemi svému mírovskému hejtmanovi, zemanu Jindřichu Kobylkovi z Kobylího s tím, že zřejmě z důvodu zamezení případných nároků původních vlastníků pochází ze stejné doby také deskový zápis o zápisu od Václava Haugvice. Kobylkové byli starobylý vladycký rod, pocházející z Opavska, kde ves Kobylí, původně Kobyle (německy Schonwíesen), leží. V erbu by měli mít na modrém štítu půl mouřenína s bílým opásáním, nad helmou z krabice sedm pštrosích per, bílých, modrých a červených, kdy u jiných heraldiků by se ale mělo jednat o pacholíka s gestem oranta. Nejstarší zprávy o daném rodu pocházejí z první půle 15. století, kdy bratři Smil a Oldřich z Kobyle kupují Studénku. Oldřich byl děd našeho Jindřicha, který byl nejmladším ze čtyř bratrů a který, ač protestant, vstoupil do služeb olomouckého biskupa. Zisk čtyř vesnic mu umožnil osamostatnění a přesídlení na Zábřežsko, kde si za své sídlo zvolil Německé Podolí. Zde hned po svém nástupu měl začít roku 1551 se stavbou tvrze, čemuž

102

Indikační skica stabilního katastru

Pohled na tvrz z východu z poč. 20. století (archiv NPU Olomouc)

103

odpovídá letopočet u aliančního znaku Jindřicha a jeho manželky Anny z Kojetíny, doplněný nadpisovou stuhou s textem Gindrzich . Kobilka z . kobylího . Anna ze Koietina. První písemná zmínka o tvrzi pochází až z roku 1581, kdy je v urbáři mírovského panství, vymezeného lety 1581 a 1666 uveden v odstavci fojtství Německé Podolí text: Tvrz Německé Podolí. Ta jest nemalým nákladem vystavena pokojů veselých, sklepu nad zemí i pod zemí několiko s mnohými jinými případnostmi to se šacuje v 500 zl. Následuje popis dvora, který jest při tej tvrzi vystavený, k němuž nemálo polí přináleží, dále byl součástí pivovar s chmelnicí, tři štěpnice, a zahrada kuchyňská. Ke dvoru též náležely tři rybníky a rozlehlé lesy. Jedná se o jediný podrobnější popis dvora a tvrze za celou dobu vrchnostenské držby. Podolský statek se objevuje v biskupském urbáři proto, že zpočátku byl v držení Kobylků s právem zástavním nebo manském, později prý Kobylkové získali statek do zpupného vlastnictví. Roku 1620 byl statek poslednímu Kobylkovi, kterým byl Jan Burian, zkonfiskován pro účast na stavovském povstání a majetek získal koupí biskup František z Ditrichštejna, který na něj měl předkupní právo zřejmě již z dřívějška. Kobylkové, ačkoliv byli protestanti, neopustili tak jako mnozí jiní vlast, ale zůstali na Moravě a poslední přímý mužský potomek zemřel roku 1724. Podolí a okolní vesnice bývalého kobylského statku se tak staly součástí mírovského panství a začleněním do biskupských latifundií se zcela změnila funkce tvrze, která již sloužila pouze hospodářským účelům, navíc ves i statek velmi utrpěly za třicetileté války. Po jejím skončení sloužila tvrz jako sídlo šafáře a roku 1650 se objevuje v urbáři poslední písemná zmínka o našem objektu, kdy je označován jako tvrz. Z pozdějších dob se z pramenů dozvídáme pouze informace, které evidují stav a rozlohu polností náležejích ke dvoru, ale nepřinášejí žádnou zmínku o stavu či podobě budov či vlastní tvrze. Ke změně dochází až, jak byl zmíněno v úvodu, roku 1787, kdy za vlády olomouckého arcibiskupa Theodora Colloreda-Waldsee, byla provedena, tak jako u jiných, i podolského dvora parcelace jeho pozemků, které byly rozprodány drobným zemědělcům a vznikla nová osada nazvaná na počest arcibiskupa Horní Waldsee či Horní Valchov, který brzy splynul s Podolím. Rozparcelovány byly ovšem také budovy bývalého dvora a z naší tvrze se stal selský dvůr s hospodou a obdržel číslo popisné 38. Při přeměně tvrze v hospodu mělo dojít k její přestavbě s tím, že se jednalo o jednopatrovou budovu o půdorysu ve tvaru obdélníka se sedlovou střechou a hladkou omítkou, kde na někdejší rytířské sídlo upomínal jen kamenný znak na štítě domu. Současně zůstalo zachováno jedno oddělení bývalé dobytčí stáje, sklep, nacházející se vedle vstupní brány, na který navazovala dřevěná koňská maštal a chlév pro černý dobytek, z kamene měla být

104

postavená dříve ovčí, později koňská stáj, na kterou navazovala sýpka a zpola zděná kůlna. K usedlosti musela patřit i stodola, protože je zmiňována panská zahrada, která za ní leží. Platilo, že vrchnost měla právo zpětného nabytí usedlosti, jakési zástavní právo. Zajímavá je i povinnost majitelů hospody udržovat vodovodní potrubí, přivádějící do objektů dvora vodu. Budova potom střídala vlastníky, kdy nejdéle byla v držení příslušníků rodiny Kristenů (1789–1847). Posledním známým vlastníkem tvrze-usedlosti-hospody je Franz Schestag (Šesták) z Podolí, který ji získal v roce 1870. Po roce 1948 objekt postupně chátrá bez odpovídající údržby a památkové ochrany, zvláště po konfiskaci hostince a jeho využívání místním JZD a později organizací Svazarm, která si pro svou potřebu přestavěla původní hospodářské objekty a vlastní tvrz přivedla k havarijnímu stavu. V roce 2003 získal budovu, ovšem bez objektů původního dvora, stávající majitel, který zahájil její památkovou obnovu. Budova tvrze představuje i přes četné stavební úpravy a novodobé utilitární zásahy pozoruhodně dochovaný příklad panského síla drobné šlechty z druhé poloviny 16. století. Rozbor objektu Tvrz je dnes samotně stojící patrová stavba, situovaná v jihovýchodní části návsi, která je umístěna při původní cestě z Mohelnice do Moravské Třebové, vedoucí přes výše zmíněnou Líšnici a Studenou Loučku a procházející nedalekými Vyšehorkami (dříve Vyšehořím) s raně gotickým kostelem Všech svatých, kde jsou vedle části rodu pánů z Kunštátu pochováni i vladykové z Kobylí. Jde o zděný patrový dům na pravidelném obdélném půdorysu. Kratší strany jsou opatřeny trojúhelnými štíty, které jsou obráceny k severu a jihu, střecha je sedlová, krytá nově břidlicí. Objekt je podsklepen pouze jedinou malou prostorou, umístěnou v jeho západní části. Vnitřní dispozice budovy je dvoutraktová, přičemž střední dělící zeď je v jižní třetině své délky asymetricky odsazena. Užší západní trakt je tvořen sledem čtyř prostor přibližně čtvercového půdorysu, zaklenutých valenými klenbami s trojúhelnými výsečemi. Širší východní trakt má trojdílné uspořádání se střední vstupní částí a dvojicí velkých obdélných bočních prostor. Jižní místnost je kryta trámovým záklopovým stropem, vstupní síň a severní prostora jsou zaklenuty stlačenou valenou klenbou. Východní trakt však byl původně nepochybně plochostropý. Horizontální a vertikální komunikace jsou situovány do vstupní síně, kdy zděné schodiště do patra je vložené do jihovýchodního kouta síně. Sklepní prostory jsou ze vstupní síně přístupné jednoramenným schodištěm při západní zdi domu. Dispozice patra až na některé dru-

105

SHP – půdorys přízemí a patra

106

hotně vložené příčky kopíruje uspořádání přízemí. Podkroví je prostorově jednotné, vymezené sklonem sedlové střechy a dvojicí zděných štítů. Jak dokazují bohaté otisky po nedochovaných dřevěných konstrukcích i uspořádání otvorů v jižním štítu, byl objekt původně opatřen ještě půdním polopatrem. Svislé nosné konstrukce tvoří různorodý materiál, v přízemí a patře převažuje u obvodových a hlavních nosných zdí kámen, vyšší části a dělící příčky jsou vyzděny z pálených, někde i nepálených, cihel, část příček je brázděných. Vodorovné konstrukce tvoří klenby zděné z cihel, kdy v západním traktu jsou valené s trojúhelnými výsečemi nad okenními či dveřními otvory, ve východním jsou potom některé prostory zaklenuty stlačenými plackovými klenbami nad obdélným půdorysem, dělenými pasy. Trámové prostory se záklopem byly v patře a původně i vedle jižní prostory v přízemí i ve vstupní místnosti, později zaklenuté plackovou klenbou. Strop v přízemí nad velkou jižní prostorou, pocházející dle provedeného dendrologického posudku až z 2. poloviny 19. století (dendrolochronologický rozbor záklopového trámového stropu tvrze Kobylků z Kobylího v Mohelnici – m. č. Podolí, Ing. Josef Kyncl, 2003), se sice dochoval, ale byl při zahájení památkové obnovy ve velmi špatném stavu a byl nahrazen odpovídající kopií. Z původních dřevěných a cihelných podlah se do dnešních dnů dochovaly jen fragmenty. Původní vnitřní kletované omítky jsou většinou druhotně opatřeny dalšími vrstvami především barokních a klasicistních omítek. Klasicistní dvojitá i jednoduchá okna rámové konstrukce i okna jednoduché kastlové konstrukce se dochovala ve velmi špatném stavu, kdy jakž takž použitelné s možností přežití a prezentace byly většinou jen vnitřní okenní rámy, ve stejně špatném stavu se dochovala, pokud vůbec, i většina dveří. Fasády jsou u východního a západního průčelí jednopatrové, značně nepravidelné, s nověji upravenými okny v přízemí a v patře s okny v kamenném pískovcovém ostění, různého provedení. U západního průčelí v patře je vstup na bývalé, nověji prolomené schodiště, je zakončený stlačeným obloukem. Severní fasáda s trojúhelným štítem a s mírným zalomením je trojosá, dvoupatrová, s okny v přízemí a patře v kamenném ostění opět různého tvaru a stáří, ve štítu jsou okna obdélná v cihelných špaletách, bez členění. Kamenná ostění jsou pískovcová, tři okna s kamenným profilovaným ostěním, dvě s plochými ústupky, jedno okno s ostěním s motivem přetínaných prutů. Nad středním oknem v přízemí kamenná deska s reliéfně provedenými erby a nápisovou páskou.Ve vrcholu štítu drobné půlkruhové okénko. I jižní štítová fasáda je dnes tříosá s druhotně upravenými okny v přízemí a menšími třemi kamennými čtvercovými okénky s okoseným ostěním v patře. Nad mimi ve štítu pět znovu otevřených malých okének a opět půlkruhovým okénkem ve vrcholu štítu. U všech průčelí jsou omítky

107

Pohled na tvrz ze západu a severu z roku 1963 (sbírka příloh)

Pohled na tvrz ze západu a severu z roku 1963 (sbírka příloh)

108

Detail alianční desky před restaurováním (restaurátorský záměr – ak. malíř Petr Šafus, akad. sochař a restaurátor J. Jelínek, Michal Patrný, 2004)

ve více vrstvách. Nejstarší vrstva, aplikovaná přímo na lomovém zdivu, je značně nerovná, hlazená, šedobílá, s vyrytým kvádrováním zdůrazněným vápnem

Detail gotických omítek

109

a s orámováním oken a dveří. Druhá vrstva, náležející již renesanční úpravě, je doprovázena sgrafity s typickým dvoubarevným provedením, kdy podkladová silnější šedomodrá vrstava je tvořena směsí vápna, sazí a drceného uhlí, tenčí lícní vrstvička je vápenná. Do té je proškrabána výzdoba s vegetabilním snad akantovým motivem, důsledně umístěná v rytých rámech kolem otvorů. Tyto starší omítkové plochy byly fragmentárně překryty dalšími vrstvami, vyrovnávajícími především starší nerovnosti s velkou řadou pozdějších nátěrů, náležejících úpravám přelomu 18. a 19. století v odstínech šedozelené, žluté a okrové. V některým místech byly původní omítkové vrstvy překryty svrchní tvrdou stříkanou omítkou. Původní krov hambálkové konstrukce, s hambálky ve třech úrovních, byl vzhledem ke svému špatnému stavu i nutnosti zajistit statiku celého objektu, v první etapě oprav nahrazen odpovídající kopií. Stavební historie Tvrz vznikla na místě někdejšího alodního dvora již někdy na přelomu 15. a 16. století, jistě však dříve než se vždy předpokládalo a než udává alianční deska z roku 1551. Zdá se, že by mohlo jít již o pozdně gotickou tvrz z doby pánů z Kunštátu, označovanou při prodeji Bočkem z Kunštátu a na Bouzově panu Hanuši Haugvicovi z Biskupic jako pustou, ale spíše jedná se sídlo postavené za panování Haugviců. Každopádně šlo již o rozlehlou, v dnešní hmotě dochovanou stavbu s bohatým vnitřním vybavením. Starší založení a výstavbu tvrze před rokem 1551 dokládá skutečnost, že deska je spolu se spodním oknem osazena do zazdívky staršího otvoru, který byl dle dochovaných omítek s paspartou a barevným lemováním dvojitou červenou linkou architektonickým prvkem staršího pozdně gotického objektu. To, že před stavbou Jindřicha Kobylky zde stál starší výstavný objekt dokládají i dochovaná pozdně gotická kamenná ostění, osazená na dnešní fasádě. Jde jak o menší okna s okosem u západního a východního průčelí, tak i velká okna v patře u severního štítu a fragment ostění, dochovaný u krajního okna ve východní fasádě. Existence a snad i podoba starší stavby je však nejlépe čitelná u jižního štítu s dochovanými velkými plochami gotických omítek a řadou malých pravoúhlých oken s okosem v patře, která zřejmě z důvodu velkého poškození požárem byla druhotně opatřena omítkou a zazděna, kdy okenní niky zůstaly v interiéru zachovány. S dobře dochovanými hrubými gotickými omítkami s charakteristickým mohutným kvádrováním, provedeným ve štuku a zdůrazněným vápnem, se setkáváme i u druhé štítové stěny, kde jsou však zastoupeny spíše v přízemní a částečně patrové části. Pravděpodobně od počátku byla vnitřní dispozice dvoutraktová, s trojdílným uspořádáním východního a snad i západního traktu. Ten byl, jak dohazuje zpola zazděné

110

gotické okénko, druhotně rozdělen na dnešní sled čtvercových prostor zřejmě až později. Zalomení střední dělící zdi lze vysvětlit snahou posunout rampu schodiště, které zde bylo pravděpodobně původně umístěno a které bylo později nahrazeno schodištěm novým, vybudovaným i s použitím fragmentů původních okenních kamenných ostění v jihovýchodním rohu nástupní síně. Stávající sklepní prostora, dnes v tomto prostoru umístěná, náleží až stavební etapě přelomu 18. a 19. století a souvisí s nutností vytvoření zázemí domu a hostince, kdy původně, jak dokládávají výše zmíněné archivní zápisy, byl pro činnost dvora a zemanské domácnosti využíván zvlášť postavený sklep v těsném sousedství tvrze. Komunikační schéma se vstupní síní bylo asi od začátku obdobné, hlavní vstup do objektu byl již tehdy situován ve východním průčelí. Pravděpodobně, jak ukazuje druhotně zazděný otvor při severovýchodní straně síně, byl proti nynější situaci posunut více doprava a byl zřejmě již tehdy či při pozdější renesanční úpravě doplněn další vertikální komunikací, snad i předloženým schodištěm. Tomu odpovídá i příčně položené obdélné okno se starším typem ostění, umístěné v patře nad vstupní síní i úprava okna sousedního. Tato situace se objevuje například i u jiného velmi podobně řešeného objektu z té doby, renesanční tvrze v Bohdíkově, postavené Tobiášem Progem v 60. letech 16. století, v blízkosti jeho dolů na železnou rudu. Tento objekt kromě podobného vzhledu má s tvrzí v Podolí i obdobný osud, kdy se po stavovském povstání a konfiskaci majetku jeho tehdy již novým majitelům Odkolkům z Oujezdce a na Temenici stal součástí rozsáhlého panství dalšího velkého rodu, sídlícího na Moravě, Liechtensteinů. Ztráta původní reprezentační funkce a pozdější obdobný odprodej a přeměnu na hospodu s hospodářským dvorem zajistila konzervaci objektu a jeho přežití do dnešní doby (více Tvrz Bohdíkov č. p. 55, okres Šumperk, Stavebně-historická analýza, Ing. arch. J. Štáblová, 10/2002). Tady se dodnes dochovalo, i když druhotně upravené, schodiště do patra na konci vstupní síně a, jak dokládají úpravy kamenných okenných ostění a existence neobvykle vysunutých sklepních prostor, lze přepokládat, že dům byl opatřen patrně zděným předloženým schodištěm do patra. Složitý vývoj prodělala stavba tvrze v Podolí i v pozdějším období při vlastní renesanční úpravě za vlády Kobylků, kdy se změnila v bohatě vyzdobené panské sídlo. Existence dvou typů kamenného ostění oken předpokládá minimálně dvě stavební fáze. Při stavební úpravě staršího gotického objektu došlo zřejmě zpočátku pouze k výměně starších architektonických prvků za honosnější, „modernější“. Šlo o okna s profilovaným ostěním a římsou, dnes zachovaná převážně v patře severního štítu. V přízemí této části stavby se nachází jiný typ renesančního kamenného okna se stojkami, zdobenými rozetami. Časovou souslednost

111

těchto oken nelze jednoznačně určit. Současně lze těžko přiřazovat jednotlivým stavebním fázím i klenební konstrukce uvnitř objektu. Jde o vložené valené cihelné klenby s trojúhelnými výsečemi, které jsou na hranách zdobeny štukovými hřebínky. K nejmladší renesanční stavební fází však nejspíše náleží malířská výzdoba interiéru, dnes prezentovaná jen fragmenty maleb s aliančními erby Kobylků a jejich manželek v jedné z místností v patře domu, provedených technologií all secco, kterou můžeme ztotožnit s „veselými“ tedy malovanými pokoji, jak je uvedeno v již dříve zmíněném biskupském urbáři. V této době zřejmě došlo

Detail interiéru s vnitřní výmalbou (restaurátorský záměr – ak. malíř Petr Šafus, akad. sochař a restaurátor J. Jelínek, Michal Patrný, 2004)

i k některým již dříve zmíněným dispozičním úpravám těchto prostor v západním traktu budovy s vyzděním nové dělící stěny a soudobou úpravou interiérů. Jak můžeme soudit z analogií, malování se nesoustředilo pouze na výzdobu stěn, ale lze předpokládat rovněž malované trámové stropy se záklopem, jejichž výskyt je u tohoto typu renesančních staveb častý. V průběhu prací na památkové obnově, která se ale zatím zaměřila především na nezbytně nutné zajištění a konzervaci objektu bez výrazných zásahů do jeho interiéru, se zatím nepodařilo objevit další malířskou výzdobu. Znám je pouze výskyt poměrně dobře dochovaných renesančních kletovaných omítek, které jsou zachovány v souvislých plochách v přízemí i patře celého objektu, dnes částečně druhotně překrytých pozdějšími

112

vrstvami a malbou. V závěru renesanční přestavby vyhlížela tvrz značně jinak než dnes. Nad dnešním patrem se nacházelo ještě polopatro, jehož stopy jsou dodnes čitelné na vnitřní straně jižního štítu. Tvar samotných štítů je dnes již těžké rekonstruovat, můžeme se dle otisků domnívat, že byly atikové, snad s nádstavcem. Dům byl zdoben sgrafitovou výzdobou se silně stylizovanými vegetabilními motivy v širokých okenních paspartách, lemujících kamenná ostění oken. Zánik rezidenční funkce objektu po Bílé Hoře a jeho užívání k čistě hospodářským účelům znamenal útlum jakýchkoliv stavebních činností. Indikovat lze pouze jedinou výraznější stavební úpravu po tomto období, kdy došlo ke snesení půdního polopatra a přezdění severního štítu, zřejmě s použitím původního materiálu. Časově lze tuto úpravu jen těžko zařadit, snad ještě do období baroka a nebo až na přelom 18. a 19. století, kdy došlo nepochybně k osazení nového krovu a k úpravě obou štítů s vyzděním nové přečnělkové korunní římsy z cihelných tvarovek. Další úpravy se týkají vnitřní dispozice. V severní krajní prostoře přízemí byly zřízeny chlévy s vložením nové šestidílné plackové klenby s pasy, sbíhajícími se do středových hranolových pilířů. Obdobná placková klenba byla vložena rovněž do vstupní síně v přízemí a patře. Zároveň bylo do obou prostor vloženo nové schodiště a byl vybudován sklep při západní stěně vstupní síně. Upravena byla i většina okenních otvorů a vstupů s osazením nových klasicistních oken a dveří a došlo k výměně obou záklopových stopů ve velkých místnostech v jižní částí přízemí a patra domu. Pravděpodobně byla v této době k jižnímu štítu přiložena přízemní budova s pultovou střechou (snad čeledník), dnes již odstraněná, zachycená ale ještě na fotografiích z 60. let minulého století. Celá budova byla opatřena novou fasádou s poměrně tenkými hladkými vápennými omítkami, překrývajícími starší omítkové vrstvy. Fasády byly jednoduché bez výrazného členění, pouze s nárožní plastickou bosáží a profilovanou korunní římsou. Později během druhé poloviny 19. století a počátku století 20. dochází již jen k drobnějším úpravám s různými zazdívkami okenních a dveřních otvorů vložením táhel a úpravou části krovu včetně vyzdění nových komínů. Poválečné období již je charakterizováno jen značnými nevhodnými utilitárními zásahy, bez ohledu na zjevnou hodnotu a stáří objektu s odstraněním některých architektonických prvků či jejich poškozením. Tyto zásahy spolu s dlouhodobou zanedbanou údržbou byly potom příčinou zcela havarijního stavu. Zřítila se převážná část stropů v patře, poškozený byl i záklopový strop v přízemí a vložené barokní plackové klenby musely být podepřeny provizorní výdřevou. Rovněž krov z 19. století byl v tak špatném stavu, že později muselo dojít k jeho kompletní výměně. Všechny okenní výplně byly v podstatě rozbité či dožilé,

113

podlahy byly opatřeny cementovou mazaninou, která kromě poškození neúměrně zatěžovala nosné konstrukce. Druhotnými zásahy s probouráním řady nových otvorů byla silně narušena fasáda včetně sgrafitové výzdoby. Rovněž zcela radikální přestavba přilehlého hospodářského dvora bez historické stopy či pořízení alespoň základní dokumentace původního stavu znamenala velmi radikální změnu prostředí a tím vnímání památky. Soustavný nátlak památkových orgánů na zástupce Svazarmu sice neznamenal změnu k lepšímu, ale donutil jeho představitele k nabídce a posléze k prodeji nemovitosti a tím umožnil její záchranu. Památková obnova Pro objekt bylo obrovskou výhrou, že dům získal velmi kultivovaný vlastník se snahou o citlivou postupnou obnovu při zachování všech památkových hodnot. Velkou výhodou bylo i zařazení akce obnovy objektu, a tím možnosti čerpání dotací, do programu Záchrany architektonického dědictví v roce 2005, kdy na financování stavby se vedle poměrně velkých podílů vlastníka jednorázově podílel i Olomoucký kraj. Velmi rychle po změně vlastnictví v průběhu roku 2003 byl na základě výsledků SHP (Tvrz Kobylků z Kobylího, Podolí u Mohelnice, oddělení SHP SUPP Praha, 2000) zpracován citlivý a původnímu účelu velmi blízký záměr využití objektu pro bydlení a reprezentaci, spojený s vytvořením prostor pro stravování a ubytování komorního rázu, dle kterého byla následně zpracována studie využití a rekonstrukce budovy (Rekonstrukce tvrze Kobylků, Ing. arch. Pospíšil, Ing. arch. Michálková, 06/2003 ). Památková obnova byla v letech 2004–5 vzhledem k velmi vážnému stavu objektu zahájena jejím statickým zabezpečením (viz Oprava tvrze Kobylků v Podolí, 08/ 2003, PD pro stavební povolení, Ing. Vl. Malaska, Ing. I. Barvíř) s opravou střechy s položením nové břidlicové krytiny (viz Oprava tvrze Kobylků v Podolí, detaily střechy, 03/2005, PD pro stavební povolení, Ing. arch. Pospíšil) včetně odvodnění a odvlhčení objektu. Bohužel původní krov musel být nahrazen odpovídající kopií a střecha byla na základě nálezů zbytků původní břidlicové krytiny, objevených v zásypech stropů, nově kryta břidlicovou krytinou, která nahradila dřívější keramické tašky. Na žádost vlastníka, ve snaze o zajištění budoucího provozu a ekonomického využití budovy, byla střecha doplněna poměrně velkým počtem tvarově nepříliš podařených střešních pultových vikýřů. Nepříjemností byla vichřice v listopadu 2004. V době, kdy došlo k odstranění zbytků původní krovové konstrukce a přesto, že budova byla poměrně dobře staticky zabezpečena včetně fixace nosných konstrukcí, shodila tato velmi silná vichřice vrcholovou část severního štítu, práce byly přerušeny a štít musel být s použitím maximálního množství původních cihel znovu vyzděn. Současně s rekonstrukcí

114

střechy byla zahájena i oprava části trámových stropů, kdy k lítosti všech i poslední dochovaný původní krov v přízemí byl vzhledem k dožití veškeré dřevní hmoty nahrazen kopií včetně osazení středového průvlaku a nosného sloupu, který byl umístěn na nalezený základ. omítek, sgrafit a kamenných ostění dle restaurátorského záměru (ak. malíř Petr Šafus, ak). Na tyto práce stavební obnovy navázala v letech 2006–2007 odborná konzervace fasády s restaurování renesančních omítek, sgrafit a kamenných ostění s ponecháním a doplněním původních omítek dle restaurátorského záměru (Podolí, renesanční tvrz Kobylků z Kobylího, ak. malíř Petr Šafus a akad. sochař a restaurátor J. Jelínek, Michal Patrný, 2004). V souladu s výsledky stavebně-historického průzkumu a na základě rozboru památky bylo rozhodnuto, že před pozdější úpravy včetně změny tvaru střechy a štítu bude fasáda prezentována v renesanční podobě s dvoubarevným provedením sgrafitové proškrabávané výzdoby s akantovým motivem v tenké lícní vápenné bílé vrstvičce, vytvořené na podkladové silnější šedomodrá vrstvě ze směsí vápna, sazí a drceného uhlí, umístěné v rytých rámech kolem okenních otvorů a základní ploše, pojednané v bílo – pískovém odstínu čistě vápenného nátěru. Rozsah původních prvků byl upřesněn na základě výsledků provedeného restaurátorského průzkumu, v rámci kterého byly po náležité dokumentaci sneseny mladší omítkové vrstvy. Fragmenty gotických omítek byly ponechány a odborně ošetřeny restaurátorem, bez prezentace. Naopak vzhledem ke skutečnosti, že v rámci renesanční podoby fasády byla pozdně gotická okna prezentována, byla znovuotevřena a na fasádě i v interiéru přiznána. Obnovena byla dle nálezů i rytá bosáž nároží. Součástí restaurátorského zákroku byl i sondážní průzkum autentické barevnosti kamenných okenních ostění, který doložil jejich barevného pojednání ve světle šedém nátěru. Ten byl na základě těchto výsledků obnoven. V průběhu prací bylo zjištěno, že z původní sgrafitové akantové výzdoby, umístěné v paspartách oken, zbyly již jen malé fragmenty. Ty byly restaurátorským způsobem zakonzervovány a prezentovány v originální podobě a z důvodu lepší čitelnosti a vytvoření alespoň náznaku původní podoby doplněny odvozenými prvky, provedenými pouze v malbě. Součástí konzervace a rehabilitace vzhledu domu byla i oprava oken. Je pozoruhodné, že přesto, že se původní okna dochovala jen fragmentárně a jejich stav byl více než havarijní, podařilo se některá tato okna zachránit a odborně ošetřit (Restaurátorský záměr: Restaurování oken v Kobylkově tvrzi, Podolí u Mohelnice č. p. 80, parc. čísl. 84, bří. Zlámalové, 2006), zničené a nedochované prvky byly nahrazeny kopiemi. Dle původního stavu byl u všech oken obnoven zjištěný světle šedý nátěr, který pozoruhodně dobře koresponduje s obdobnou

115

Detaily fasády po restaurování, stav 2007

Detaily fasády po restaurování, stav 2007

116

Detaily fasády po restaurování, stav 2007

Detaily fasády po restaurování, stav 2007

117

barevností kamenných okenních ostění. Část dřevěných oken, nově osazených do znovu otevřeních gotických ostění v jižním štítovém průčelí, byla opatřena vitráží (firma Head 22, Miloslav Hlava). Z opravy fasády zbývá k dokončení osazení dveří, kdy se počítá s podobným postupem jako u opravy oken. U původních vstupů by mělo dojít k umístění autentických prvků či jejich hodnověrných replik, u nově vzniklých otvorů s osazením dveří odpovídajících. Stavba je průběžně sledována a dozorována archeologem (OVM Šumperk – vedoucí výzkumu Mgr. Jakub Halama). V letošním roce by položením stropů v patře domu měla pokračovat jejich postupná obnova, započatá již v předchozích letech výměnou trámového záklopového stropu v přízemí. Nyní se předpokládá, že dojde k realizaci první etapy s osazením nenosných dřevěných stropů a v příštím roce potom k dokončení prací, kdy podle projektu statického zabezpečení musí být osazeny horní nosné skryté kovové konstrukce, které zabezpečí náležitou tuhost celé stavby. Je pozoruhodné, že na místě dříve plánovaných nových záklopových stropů se podařilo alespoň pro část stavby sehnat staré barokní a renesanční stropy, opatřené dokonce i malbou. Ty budou osazeny (zatím bez restaurování výzdoby) a dle původního stavu doplněny novými trámovými stropy záklopovými a při severním štítě budou osazeny nové stropy trámové s omítkovými podhledy. Současně se začalo s přípravou konzervace vnitřního pláště budovy, snad ještě letos bude na základě průzkumu zpracován záměr ošetření jak vnitřních omítek tak i dalších dochovaných architektonických prvků včetně schodiště i zbytků podlah a dveří. V předstihu bylo doporučeno provést ošetření dochované vnitřní malířské výzdoby (restaurátorský záměr: Objekt č. p. 80 v Podolí u Mohelnice, ak. mal. Jan Severa, 2005) tak, aby byla obnovena soudržnost podkladu s malbou a nedošlo k jejímu případnému poškození.

Pozn. Tento článek byl zpracováván na základě výsledků a zjištění stavebně historického průzkumu, zpracovaného pod vedením ing. Petra Macka (Tvrz Kobylků z Kobylího, Podolí u Mohelnice, oddělení SHP SUPP Praha, 2000), a dle vlastních poznatků autorky při přípravě a průběhu obnovy stavby.

118

NOVÁ INSTALACE NA SZ VELKÉ LOSINY Lenka Vaňková Na konci června 2009 byly veřejnosti nově zpřístupněny dvě místnosti prohlídkové trasy zámku Velké Losiny. Šlo o bývalou zbrojnici, která zanikla v důsledku restitucí v roce 2006, kdy byla většina vystavených exponátů vrácena rodině Mornstein-Zierotin a ložnici, která byla od roku 1945 využívána jako depozitář. Význam žerotínské sbírky zbraní jako první vyzdvihl na počátku 70. let 20. století Ctirad Beneš, přední český odborník na historické zbraně a autor pů1 vodní losinské instalace muzejního charakteru. Na popularizaci sbírky se nema2 lou měrou podílel Antonín Vašíček z Vlastivědného muzea v Šumperku či polský badatel Janusz R. Spyra, který upozornil na odprodeje do Polska ve 20. letech 3 20. století. Právě ekonomická krize poválečné doby donutila Karla Emanuela ze Žerotína prodat část sbírky polskému sběrateli Bruno Konczakowskému. Dnes velkou část těchto zbraní nalezneme v Národní umělecké sbírce v Královském paláci Wawel v Krakově. Nová instalace může na první pohled působit chudobněji, ale více odpovídá autentické prezentaci zbraní v historickém objektu. Na výběru zbraní z depozitáře a instalaci se podílel Ing. Roman Gronský. K uložení historických chladných i palných zbraní byly využity původní zrestaurované skříně z 19. století, které sloužily k tomuto účelu již před 2. světovou válkou na zámku v Bludově. Kromě zbraní jsou zde představeny i trofeje upravené k denní potřebě – sloní noha jako odpadkový koš či obří obratel, který kdysi sloužil jako stolička. Instalaci doplňují dva obrazy medvědů v životní velikosti. Starší, datovaný 4 do 60. let 17. století představuje Lesníka napadeného medvědem. Až komiksovým způsobem je zde zachycen souboj lesníka s medvědem. Scéna odehrávající se na březích divoké říčky dokumentuje ve směru hodinových ručiček setkání s medvědem, použití sekery a pušky i závěrečný boj o holý život v medvědím sevření. Oba aktéři utrpěli mnoho vážných ran, ale zdá se, že lesník nakonec medvěda usmrtil dobře mířenou ranou nožem do krční tepny. Při restaurování

1 2 3

4

Ctirad Beneš, Sbírka zbraní na zámku Velké Losiny. Severní Morava, č. 22, 1971, s. 57–60. Antonín Vašíček, Ještě k žerotínské sbírce zbraní. Severní Morava, č. 79, 2000, s. 54–55. Janusz. R. Spyra, Úvahy na téma osudu kolekce zbraní hrabat Žerotínů. Severní Morava, č. 79, 2000, s. 48–54. Lesník napadený medvědem, A. Lissau, 1660, olejomalba na plátně, 241 x 284 cm. Inv. č. VL1922.

119

MgA. Blankou Valchařovou byla po odstranění nečistot objevena signatura A. LISSAV/ PINX. ANNO 1660 a na sekyrce ležící vedle lesníka iniciály PHVZ. Datace i iniciály znamenající Przenko Herr vo Zierotin – Přemek III. (1629–1673) však vyvrací legendu, která spojovala tento obraz z čarodějnickými procesy. V Losinách se tradovalo, že jistého lesníka, který udával lidi z čarodějnictví, napadl medvěd. Ten v této těžké chvíli slíbil, že pokud přežije, dá se na pokání jehož součástí bude i postavení Božích muk. Údajně přežil a Boží muka postavil. Dodnes stojí poblíž soutoku Hučivé a Divoké Desné v Koutech nad Desnou Boží muka z roku 1683 spojená se jménem lesníka Kryštofa Jakuba Zaidlera. Tento žerotínský forstmeister se měl touto stavbou očistit z nařčení z čarodějnictví. Časově se však obraz (1660), Boží muka (1683) i období procesů (1678–1696) natolik rozchází, že tyto události bohužel nemůžeme spojit. Zůstává tak alespoň romantická legenda o jednom napraveném hříšníkovi, Boži muka spojovaná 5 s čarodějnickými procesy a velmi naturalistický obraz. 6 Druhý Medvěd v železech je datovaný rokem 1704 vepsaným do básně vytesané na kameni vpravo. „Lieber weÿdeman denck und schaw nur heer nicht wunder dich, ein hirsch fält diesen bär. in heidel grundt so jeden wohl bekannt bevor er sich im Eisen hat verbrannt. welches er zwar wenig, wohl gar vor nichts……, biss in ein stickl bleÿ den garauss hat gemacht wog vierhundert pfundt mit haut und haar den Siebzehnden November und zu End gesetzten Jahr. A/nn/o 1704” „Milý myslivče, pomni a pohleď sem, nediv se, jelen porazí tohoto medvěda v Heidel-údolí je to každému dobře známo, dříve než se spálil v pasti, nic si z toho nedělal, dokud to neskončil kousek olova

5 6

Za upozornění na tyto legendy děkuji Mgr. Drahomíru Poláchovi. Medvěd v železech, Bernard Bonaventura Velehradský – připsáno, 1704, olejomalba na plátně, 157 x 244,5 cm, Inv. č. VL1933.

120

vážil 400 pfundů s kůží a chlupy dne 17. listopadu roku uvedeného na konci roku 1704” (transliterace Mgr. Radmila Pavlíčková Ph. D.) Podle Mgr. Polácha se jedná pravděpodobně o práci Bernarda Bonaventury 7 Velehradského, který pracoval v letech 1704–1712 pro Maxmiliana ze Žerotína. Oba obrazy zapadají do rozsáhlejšího cyklu zobrazení zvířat v životní velikosti. Ve sbírkách zámku se dochovalo více těchto trofejních portrétů, avšak pouze u několika můžeme díky nápisům s jistotou říci, že pochází z původního žerotínského fondu a byly zde ponechány při prodeji zámku Liechtensteinům v roce 8 1802. Tento osud potkal i portrét Františky ze Žerotína jako Diany z roku 1741. Obraz byl pravděpodobně poškozen požárem ještě v 18. století, obličej Františky prošel dobovou opravou, ale nakonec nebyl na rozdíl od ostatních portrétů dětí Jana Ludvíka ze Žerotína (1691–1761) odvezen na zámek Bludov. Františka je oblečena do stylizovaného loveckého oděvu bohyně Diany, v levé ruce drží luk, v pravé šíp. Vlevo ji doprovází trojice loveckých psů, vpravo za ní vykukuje černé páže v turbanu. V pozadí se otevírá výhled do kopcové krajiny. Jde o velmi zdařilý portrét zobrazující šlechtičnu jako bohyni lovu Dianu. Tento námět byl v 18. století velmi oblíbený, stejně jako doprovod černého (orientálně vyhlížejícího) pážete. Za místností se zbraněmi byla poprvé pro veřejnost otevřena ložnice, podle legendy o jedné z posledních obyvatelek zvaná U jeptišky. K rekonstrukci původního vzhledu posloužila fotografie (pohlednice) vydaná šumperským fotoateliérem Brachtel, která je uložena ve fotoarchivu brněnského Národního památko9 vého ústavu. Pokoji dominují červené kožené tapety se zlaceným dekorem, které byly pravděpodobně vyrobeny v 19. století podle staršího vzoru. Ořechový nábytek se podařilo identifikovat v depozitáři, a to i přes to, že část byla již v šedesátých letech vyřazena z evidence mobiliárního fondu.

7 8 9

Toto připsání provedl Mgr. Drahomír Polách. Františka ze Žerotína jako Diana, 1741, olej na plátně, 131,5 x 102,5 cm. Inv. č. VL 1189. Max Brachtel působil v Šumperku před rokem 1948, jsou doloženy jeho práce v roce 1911. V archivu NPÚ jsou bohužel fotografie i pohlednice nalepeny na kartonech bez možnosti náhledu na zadní stranu. Pohlednice je vlevo doplněna bílým pruhem, na který je inkoustovým perem napsáno: Ledertapeten rot–gold von mir nach altem Ullersdorfer Muster ergänzt. Tato informace odkazuje na fakt, že tapety v této místnosti byly dodělány v rámci liechtensteinské adaptace zámku v 19. století.

121

Drobné změny proběhly i v obrazárně v barokním křídle zámku. V rámci jedné z místností obrazárny byly představeny obrazy zrestaurované v posledních 10 11 letech . Kromě dvou posmrtných dětských portrétů ze 17. století patří k nejzají12 mavějším Portrét vousaté dámy – Heleny Antonie z Luttychu. Vlevo uprostřed je na obraze dobový nápis: Helena Antonia / Gebohrene in Ertzbistum Littich / ihres alters 18. Iahr ertzogen / zu Gratz / 1622. Helena Antonie se narodila v roce 1579 a jako dvorní dáma se stala součástí arcivévodského dvora ve Štýrském Hradci. Trpěla vážnou hormonální poruchou – hirsutismem, který způsobuje nadměrné ochlupení těla a je i podezření, že byla trpasličího vzrůstu. Dochovalo se několik jejich zobrazení jako vousaté dámy. Nejstarší je kresba od Dominika 13 Custose ze zámku Ambras, kde je zachycena ve věku 18. let, druhý dobový portrét z roku 1595 se nachází v Bavorském národním muzeu v Mnichově, další dva datované po 1621 jsou v Národním muzeu ve Varšavě. Helena Antonie se stala také hrdinkou svatebního průvodu princezny Konstancie, která se v roce 1605 provdala za polského krále Zikmunda III. Vasu. Na tzv. Stockholmském svitku z roku 1605 (Královský palác ve Varšavě) je v jednom z kočárů princeznina doprovodu drobná vousatá ženská postavička. Na losinském portrétu je zobra14 zena s dlouhými vlasy a mohutným plnovousem. Na zlatém medailonu na prsou má iniciály F. III – Ferdinand III. (1608–1657), který se stal císařem až v roce 1637, tady době kdy byla Helena asi již po smrti nebo dožívala v Polsku. Zelené šaty s hlubokým dekoltem a navolněnými rukávy košile odpovídají módě kolem roku 1650. Srovnáním dostupných zobrazení, rozborem oděvu a medailonu

10

11

12

13

14

Na restaurování obrazů se podílely hlavně MgA Blanka Valchářová ak. mal. a rest. a Akad. mal. Romana Balcarová. Jednotlivé restaurátorské zprávy se nachází v knihovně NPÚ, ú. o. p. v Olomouci. Posmrtný portrét Karla Zdeňka ze Žerotína z roku 1620 (Inv. č. VL 1827) a Posmrtný portrét dítěte (Inv. č. VL 1853). Podrobnosti v článku Lenka Vaňková, Soubor posmrtných portrétů ze 17. stolení na zámku Velké Losiny In: Sborník Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Olomouci 2007. Olomouc 2008. Portrét vousaté dámy – Heleny Antonie z Luttychu., 2. třetina 17. století, olej na plátně, 92 x 71,5 cm. Inv. č. VL 1179. K této podivné historicky doložené postavě existuje velmi málo informací. Na internetu např.: http://mn.wroclaw.pl/przewodnik/slaskaXVI-XIXSala4.pdf Roberto Zapperi, Der wilde Mann von Teneriffa. Die wundersame Geschichte des Pedro Gonzalez und seiner Kinder. C.H. Beck München 2004, s. 78–79, obr. 14. Marie Mžyková, Sbírky zámku Velké Losiny, Cour d'honneur 1, 1998, s. 25.

122

dojdeme k zjištění, že obraz musel být namalován až kolem poloviny 17. století. I přes nápis datující obraz rokem 1622 je velmi pravděpodobné, že losinský portrét vznikl jako kopie polského portrétu, který původně visel v knihovně při kostele sv. Máří Magdaleny ve Vratislavi. Z dalších vystavených obrazů můžeme připomenout portréty od Kryštofa Ammona z počátku 17. století (Jan Jetřich ze Žerotína, Kateřina ze Žerotína, rozená Žampachová z Potštejna, Přemek II. ze Žerotína) nebo žánrový obraz Veselá společnost namalovaný kolem poloviny 17. století. Zpřístupnění nových prostor zámku můžeme hodnotit velmi pozitivně. Nejenom, že došlo k rozšíření návštěvnického okruhu, ale veřejnosti jsou touto cestou představeny zajímavé předměty, které byly dlouho ukryty v depozitářích. Nezbývá jen doufat, že bude nalezeno dostatek financí, abychom mohli nadále v tomto trendu pokračovat a nabízet tak stále nové atraktivní zážitky návštěvníkům zámku Velké Losiny. Použitá literatura: Ctirad Beneš, Sbírka zbraní na zámku Velké Losiny. Severní Morava, č. 22, 1971, s. 57–60. Marie Mžyková, Sbírky zámku Velké Losiny, Cour d'honneur 1, 1998, s. 24–34. Janusz. R. Spyra, Úvahy na téma osudu kolekce zbraní hrabat Žerotínů. Severní Morava, č. 79, 2000, s. 48–54. Antonín Vašíček, Ještě k žerotínské sbírce zbraní. Severní Morava, č. 79, 2000, s. 54–55. Roberto Zapperi, Der wilde Mann von Teneriffa. Die wundersame Geschichte des Pedro Gonzalez und seiner Kinder. C. H. Beck München 2004.

123

Lesník napadený medvědem, A. Lissau, 1660, olejomalba na plátně, 241 x 284 cm. Inv. č. VL1922. detail. Foto Hekelová

Portrét vousaté dámy – Heleny Antonie z Luttychu., 2. třetina 17. století, olej na plátně, 92 x 71,5 cm. Inv. č. VL 1179. Foto Hekelová

124

Pohlednice U jeptišky. Fotoarchiv NPÚ, ú. o. p. v Brně

Pohled do ložnice – dnešní stav. Foto Hekelová

125

DŮM ZAHRADNÍKA V ZÁMECKÉM PARKU VE VELKÝCH LOSINÁCH Tomáš Vítek Tzv. dům zahradníka stojící v úpatí svahu vrchu Strážníku, v areálu parku západně od renesančního losinského zámku, nebudí zvláštní pozornost svým zevnějškem. V současnosti se stavba navíc nachází v neutěšeném a zpustlém stavu, přičemž je plánována její celková obnova. Objekt se jeví jako běžný venkovský dům bez většího významu ve srovnání s nedalekými budovami zámku, jejichž památkové, architektonické a uměleckohistorické kvality jsou nesporné. Dům nemá žádné významné uměleckořemeslné detaily a dá se říci, že nepříliš šetrnými novodobými zásahy utrpěla jeho památková autenticita. V následujícím příspěvku se pokusíme prezentací výsledků stavebně-historického průzkumu dokázat, že i zdánlivě nenápadná budova může skrývat překvapující a zajímavé 1 nálezy a zjištění . Dům je postaven na půdorysu protáhlého obdélníka, je přízemní, s vysokým půdním polopatrem a sedlovou střechou. Pod větší částí půdorysu je zahlouben rozměrný jednoprostorový suterén. Vnitřní dispozice je v zásadě řešena jako podélný jednotrakt příčně, ale zčásti i podélně členěný na jednotlivé ve všech

Velké Losiny, tzv. dům zahradníka v zámeckém parku. Půdorys přízemí. Kresba Z. Otruba. Černě vyznačeno původní zdivo. 1

Richterová, H. – Vítek, T.: Velké Losiny, tzv. dům zahradníka v zámeckém parku. Stavebně-historický průzkum. Nepublikováno, Olomouc 2008. Uloženo v archivu NPÚ, ú. o. p. v Olomouci.

126

Velké Losiny, tzv. dům zahradníka v zámeckém parku. Půdorys patra. Kresba Z. Otruba. Černě vyznačeno původní zdivo, šrafovaně původní roubená konstrukce, čárkovaně naznačen průběh odstraněné příčné stěny.

případech plochostropé místnosti. Fasády jsou hladké, bez plastických prvků, členěné toliko okenními a dveřními otvory. Výplně jsou ve všech případech nepůvodní, novodobé. Půdní patro je pročleněno obdélnými okénky podélného

Celkový pohled od severovýchodu. Foto autor 2007

127

formátu. Severovýchodní fasáda je kryta více jak 1m vysazenou střechou, jejíž podhled tvoří vazné trámy krovu, které jsou zároveň stropními trámy půdního patra. Trámy mají okosené hrany a jsou překryty dvouvrstvým záklopem. Okosení hran je rovněž u záklopových desek. Sedlová střecha domu je po stranách uzavřena lomenicemi s drobnou polovalbou nahoře se svisle skládaných prken, jejichž spáry kryjí subtilní lišty. Podlomenice pod štítem je stejně jako střecha pokryta eternitem. Fasáda v době průzkumu byla až do výše překladů oken zbavena omítek, a bylo tedy možno podrobně studovat strukturu a kvalitu zdiva, spáry vyznačující stavební změny apod. Původní zdivo je smíšené, tvořené kombinací cihel, cihelných zlomků a lomového kamene. Novější vyzdívky, hrany špalet, pasy a záklenky jsou cihelné. V úrovni prvního patra na severozápadní straně půdního patra je pod narušenými omítkami zřejmá roubená konstrukce, celá jihovýchodní třetina půdního patra je však zděná, přičemž zdivo je původní, současné s roubením. V případě oken půdy ve třetí a čtvrté ose na jihovýchodním průčelí je pod omítkou v roubené stěně patrný dřevěný rám kdysi většího okna čtvercového (cca 1x1 m), k němuž je přitažena původní hliněná lepenice, jíž byla trámová konstrukce pokryta. Mazanina byla natažena ve dvou vrstvách. Spodní hrubší s „ďolíkovaným“ povrchem sloužila jako podklad pro svrchní vrstvu jemnější, hlazenou a opatřenou vápenným nátěrem. Na hliněné omítce je pak natažena ještě novější omítka vápenná. Roubená stěna, složená ze čtyřstranně opracovaných trámů hranolového profilu, se v původní výšce (asi 2,8 m nad terénem) dochovala jen zčásti, spodní trámy jsou v určitých partiích nahrazeny cihelným zdivem a v některých částech je roubená konstrukce odstraněna zcela, jak bude rozvedeno níže při popisu interiérů. Tyto zásahy do roubených stěn zřejmě souvisí jak s jejich poškozením v minulosti, tak se změnou úrovně stropů a s prolomením vyšších oken. Interiéry přízemí jsou výrazně novodobě adaptované, bez architektonických detailů. Jihozápadní polovina přízemí obsahuje někdejší obytné prostory, v části severozápadní jsou místnosti určené k hospodářskému provozu a je zde situováno také schodiště na půdu. Z hlediska stavebně-historického je zajímavá zejména dochovaná dispozice půdního patra s původními detaily. Složena je ze tří příčně oddělených částí. Jihovýchodní část nad obytným dílem přízemí je po obvodu zděná, část střední a část severozápadní je roubená. Část jihovýchodní a část střední mají vyšší podlahu a na rozdíl od části severozápadní tedy nedosahují podchozí výšku. Celé půdní patro má trámový strop se záklopovými deskami kladenými střídavě ve dvou úrovních. Hrany trámů jsou okosené. Celistvě se tato podoba zastropení dochovala jen ve zděné části na jihovýchodě

128

Interiér půdního patra s roubenými konstrukcemi. Foto autor 2007

a v komoře ve středu dispozice. Na severozápadě byl záklop kompletně vyměněn a z větší části také trámy. V původních trámech jsou však zachovány dlaby pro záklopové desky. Střední a severozápadní část půdního patra má pod stropem uprostřed masivní podélný průvlak. Otevřené novodobé schodiště z přízemí je vyústěno do největší prostory půdního patra na severozápadní straně. Obvodová roubená stěna je zde nahrazena na čelní straně a také z větší části na straně severovýchodní cihelným zdivem, které je nahrubo zaomítáno a zalíčeno vápnem. Omítány byly také roubené stěny, ale vrstva omítky se dochovala jenom zčásti. Omítka byla dvouvrstvá, s podkladovou hrubší mazaninou, jejíž povrch byl upraven hustým „ďolíčkováním“ pro uchycení tenké lícové hlazené omítky, na níž bylo možno sledovat několik vápenných nátěrů. Na jihozápadní straně roubené konstrukce je zřejmý náběh druhotně seříznuté příčné stěny. Jihovýchodně od odstraněné příčné stěny jsou dva otvory: původní obdélné okno s trámkovým obložením, které bylo zaslepeno vložením horizontální sestavy hranolových trámů, a v těsném sousedství napravo jsou vyříznuté mladší dveře s prkennou zárubní.

129

Příčná jihovýchodní stěna je prolomena dvojicí vstupů, které zpřístupňují nižší komory ve střední části dispozice. Dveře nalevo, do severovýchodní komory, vznikly ve stávající podobě druhotnou úpravou otvoru staršího. Původní trámová zárubeň má překlad přerušený výše situovanými a menšími dveřmi s jednodušší zárubní prkennou. Změna tvaru a výšky dveří souvisí se zvýšením podlahy v komoře. Jednoduchou prkennou zárubeň mají také druhé dveře do sousední komory na jihozápadě. Na levé straně těchto dveří je patrný vertikální trámek, za kterým dále až ke druhým dveřím je patrné cihelné zdivo pokryté novější vápennou omítkou, nikoliv omítkou hliněnou. Severovýchodní komora má roubené stěny opatřeny hliněnou lepenicí, na níž jsou ještě asi čtyři tenké vrstvy dalších omítek a starých vápenných nátěrů. Průčelní stěna je prolomena dvěma nízkými okny těsně nad podlahou, která jsou vložena do původních větších okenních otvorů, zmiňovaných již při popisu fasád. Jihozápadní roubená stěna je vložena pod masivní podélný průvlak stropu evidentně až později a opatřena je jen hrubou lepenicí odlišné struktury. Jihovýchodní stěna je zděná, prolomená širokou nikou se segmentovým záklenkem, jejíž pravou špaletu zakrývá výše uvedená druhotná roubená příčka. Jihozápadní komora je také roubená, původně zděná jihovýchodní stěna je v celé délce odbourána a komora je otevřena do koncové prostory půdního patra. Roubená příčná stěna s nověji vyřezaným vstupem je vedle tohoto otvoru do výšky cca 70 cm nad podlahou vyměněna za cihelné zdivo, na němž je pod zčásti opadanou omítkou patrné výrazné zadehtování od kouře. Lze se domnívat, že v těchto místech se původně nacházelo topeniště. Cihelná část konstrukce je oproti části roubené mírně ustoupená. Koncová prostora půdního patra na jihovýchodní straně má obvodové stěny v celém rozsahu zděné. V zadní polovině prostory se zachovala dlažba z nepálených cihel, v přední části je odkryt rub trámového stropu přízemí, který však z líce zakrývá štukový podhled. Dochovaný původní krov je řešen v hambalkové soustavě. Hambalky jsou uprostřed podepřeny střední podélnou vazbou tvořenou rámem se sloupky, které jsou čepovány v prahovém trámu a v roznášecím trámu pod hambalky. Sloupky mají v podélném směru pásky plátované s roznášecím trámem, další pásky příčné jsou rybinovými pláty spojené s hambalky. Sloupky střední podélné vazby při obou štítech mají patní vzpěry. Krokve dosedají na čtyřboké prahové vaznice. Vazné trámy jsou aplikovány pouze ve čtyřech vazbách a to při obou štítech a pak v intervalech s mezilehlými vazbami: 6–4–6. Hambalek mají všechny vazby. Na severovýchodní straně jsou ke krokvím přiloženy námětky, v jihovýchodní třetině jsou druhotně pod hambalky po stranách vloženy vaznice a svislé sloupky. Prvky krovu mají tesařské značení římskými číslicemi.

130

Větší část objektu je podsklepena rozlehlým prostorem zahloubeným zhruba pod dvěma třetinami půdorysu na severozápadní straně. Sklep má kamennou klenbu, ve vrcholu mírně stlačenou. Na jihozápadní straně je klenba podepřena druhotně vloženými hranolovými pilíři. Přístup zajišťuje od jihovýchodu spádovaná chodba, opatřená rovněž kamennou výrazněji stlačenou valenou klenbou. Chodba je vyústěna k novějšímu vnějšímu schodišti. Další dva obdobné sklepy jsou ve svahu za domem na jihozápadní straně. K vývoji domu, patřícího do areálu hospodářského zázemí zámku, nejsou dostupné žádné konkrétní archivní doklady. Budova sama postrádá určitější slohové detaily, které by mohly být vodítkem pro časové zařazení jednotlivých stavebních etap. Nejdůležitější data byla proto získána dendrochronologickým průzkumem dřevěných prvků. Bylo zjištěno, že roubené konstrukce půdního patra, strop a krov domu byly zhotoveny z jedlového dřeva káceného na přelomu let 1695/96, 1696/97 a 1697/98. Významnější stavební úpravu pak signalizují data (1728/29) 2 získaná z dělící příčky půdního patra a stropu nad jihovýchodní částí přízemí. Původní dispoziční a konstrukční skladba domu, i když zásadně porušená, zůstala dobře čitelná, přičemž lze konstatovat, že zbytky dřevěného patra a původní krov, stejně jako zděné části domu v přízemí a také suterén byly vystavěny v jedné etapě na samém sklonku 17. století, přesněji po roce 1698 podle zjištění dendrochronologického průzkumu. Podrobným rozborem lze definovat dispozici domu z doby výstavby. Jihovýchodní část, na obdélném půdorysu byla zděná až k úrovni krovu a tvořena byla nejspíš jedinou prostorou zabírající výšku obou dnešních podlaží. V západním nároží této prostory bylo patrně nějaké otopné zařízení. S tím může souviset destrukce ve stejných místech v prvním patře, vzniklá nejspíš odstraněním komína nebo masivního dymníku nad topeništěm. Původní funkce nezvykle vysoké zděné prostory byla hospodářská, jak bude rozvedeno dále, a po vložení stropu ve stávající úrovni mohlo být topeniště adaptováno na černou kuchyni nově vzniklé obytné jednotky. Zbylá dvoutřetinová část dispozice si původní výšku (2,9 m) udržela pouze na severozápadní straně. Prostory, bezpochyby také hospodářsky využívané a funkčně související se zděnou částí s topeništěm, měly trámový strop.

2

Dendrochronologický průzkum provedl Ing. T. Kyncl z Brna. Výzkumná zpráva je součástí výše citovaného stavebně-historického průzkumu. Kyncl, T.: Výzkumná zpráva č. 059a – 07. 3. Dendrochronologické datování dřevěněných konstrukčních prvků z tzv. domu zahradníka v parku zámku ve Velkých Losinách Brno, říjen 2007.

131

Severozápadní část prvního patra, vyjma stěny příslušné k zděné dvoupodlažní prostoře na jihovýchodě, byla v celém rozsahu roubená. Z dochované příčky a z náběhů příčných trámů, druhotně uřezaných, lze rekonstruovat někdejší trojtraktovou dispozici, typickou pro obytné jednotky nejen ve venkovském prostředí. O obytné funkci prostor svědčí i čtyři poměrně rozměrné okenní otvory, i když se zachovaly v sekundárně upravené podobě. Prostora zabírající střední trakt obsahovala síň se vstupem na severovýchodní straně. Bohužel roubení je zde vyměněno, ale dodnes zachovaný přesah střechy po celé délce severovýchodního průčelí, kryjící dnes zápraží, dovoluje vyslovit domněnku o existenci pavlače a vnějšího schodiště, které obydlí v patře zpřístupňovalo. Na fasádě pod osekanou omítkou se v těchto místech jen málo zřetelně rýsují dvě kapsy po odstraněných trámech, které tuto pavlač pravděpodobně nesly. Na jihovýchodní straně síně byla situována světnice s kamny a nejspíš i s pecí v západním nároží, o čemž svědčí očazený úsek zdiva vložený zde do roubení. Na straně síně v sousedství kamen lze předpokládat situování černé kuchyně s topeništěm. Část severozápadní nejspíš obsahovala komoru, případně i dvě komory. Velice zajímavá, i když archivně zatím nepodložená je zmínka, že sledovaný objekt byl původním určením pivovar, upravený k bydlení zámeckého zahradníka 3 až v pozdější době. Zdá se, že výše uvedená analýza dochovaných konstrukcí může tuto zprávu potvrzovat. Pivovar lze lokalizovat do původně neobvykle řešené zděné jihovýchodní části domu tvořené obdélnou prostorou o rozměrech 9,5 x 6,5 m s výškou přes 5 m. V západním nároží této přepříčkované, původně však celistvé místnosti předpokládáme černou kuchyni, zaniklou při adaptaci na novodobou koupelnu, která však byla situována pravděpodobně v místech původní pivovarské pánve, tedy měděného kotle, umístěného nad „kotlištěm“, což byl zděný sokl s topeništěm. Nad pánví a kotlištěm pak byl komín a dýmník. V prostoře byly umístěny ještě další provozní jednotky výroby piva. Musela zde být velká mísní (vystírací) káď, kde se mísila po dílech vroucí voda se sladem, dále velká káď scezovací, kde se sladinka čistila od mláta a nízké kádě chladící, štoky, na zchlazení piva před zkvašením. Samotný rozsáhlý systém sklepů (spilky) dokládá existenci pivovarské výroby. Svažitá šíje zpřístupňující velký sklep pod domem je takto řešena bezpochyby z důvodů provozních, aby bylo

3

Zmínku o přestavbě starého pivovaru obsahují vzpomínky tehdy 87 letého Franze Slabého, knížecího zahradníka, sepsané roku 1905, v nichž uvádí, že jeho otec s rodinou se někdy mezi lety 1815–1820 přestěhoval do budovy bývalého pivovaru. Blíže viz kapitola historie citovaného stavebně-historického průzkumu.

132

možno snadněji přemisťovat sudy. Zbytek přízemí mohl sloužit také pivovaru, byla zde snad prostora, kde se kropil slad před jeho odvozem do mlýna k semletí, mohly zde být také kolny k uložení topného dříví nebo suchého sladu. Roubené 4 první patro obýval zřejmě samotný sládek. Významnou stavební proměnu prodělal objekt předpokládaného pivovaru krátce po přelomu let 1728/9, což je druhý časový horizont získaný dendrochronologickým průzkumem z konstrukce stropu nad jihovýchodní částí, a také z dělící příčky mezi roubenými komorami ve středu prvního patra. Tehdy došlo k zásadním dispozičním změnám v objektu a zároveň také zřejmě i ke změně funkční. Lze se domnívat, že již zhruba po třiceti letech byl zrušen provoz pivovaru. Zděná, původně provozní část domu na jihovýchodní straně byla horizontálně rozdělena vloženým stropem, zrušena byla obytná část roubeného patra, jehož třetina byla rovněž snížena změnou úrovně stropu. Obydlí bylo přemístěno do jihovýchodní části přízemí, v patře adaptovány komory a špýchary. Výrazné modernizace zasáhly zejména obytné přízemí a jen těžko lze bez přesnějších archivních údajů rekonstruovat další stavební vývoj. Většina dochovaných konstrukcí a prvků je slohově indiferentní, nedovolující určitější dataci. Můžeme se však domnívat, že všechny úpravy byly soustředěny zejména na výměnu dožitých prvků a konstrukcí a na úpravy související se změnami na nároky bydlení, tedy adaptace vytápění, vkládání příček a podobně. I když se jedná z hlediska uměleckohistorického o stavbu méně exponovanou, pozoruhodné je stáří dochovaných autentických konstrukcí, zejména fragmentů roubeného patra a krovu, jak doložila dendrochronologie. Zajímavé je také zjištění, že pozdější obytná stavba pravděpodobně konzervuje dispozici malého barokního pivovaru, spojeného nejspíš s obydlím sládka. Tato dispozice je dobře čitelná a dochovala se také většina původních konstrukcí, i když stavební detaily a vybavení bylo dávno odstraněno. Ze stavebně-historických zjištění dále vyplývá, že pivovar v daném místě fungoval poměrně krátkou dobu a někdy v první třetině 18. století byl zrušen.

4

Podrobněji provoz starého pivovaru rozebírá Vilíkovský, V.: Dějiny zemědělského průmyslu v Československu. Praha 1936, s. 650–652.

133

K STAVEBNĚ-HISTORICKÉMU PRŮZKUMU FASÁD ZÁMKU JÁNSKÝ VRCH Tomáš Vítek Zámek Jánský Vrch v Javorníku prošel mezi lety 2002–2008 rekonstrukcí fasád, vzhledem k jejich stavu již velice potřebnou, znamenající však zároveň významnou proměnu, která zasáhla do vžité podoby této památky. Do té doby byly fasády po celá desetiletí bez větších stavebních úprav a zásahů charakteristické zejména svými oprýskanými omítkami, kde jen místy prosvítaly fragmenty červené malby. Značná část průčelí byla opadaná až na holé zdivo. Červené skvrny byly lidovou interpretací spojované s faustovskou postavou místní pověsti, správcem Timmlingem. Tato pověst byla zaznamenaná již ve třetí čtvrtině 19. století vlastivědným spisovatelem a javornickým rodákem Antonem Peterem, a dokonce ještě ve 20. letech 20. století se jí dostalo dalšího literárního zpracovaní z pera Bruna Hanse Witteka, dnes již málo známého německého novináře a spisovatele meziválečného období z Opavy. Jádrem pověsti je příběh prohraného boje s peklem, v němž původně prostý a chudý pasáček Gideon výměnou za sedm let života na zámku upíše svou duši ďáblu, který ho nakonec po uplynutí stanovené lhůty za dramatických okolností skutečně odnese. Upomínkou na správcův nešťastný konec je jednak hlas zámeckého zvonu, volajícího: „Timmling, timmling, timmling”, a pak právě krvavé skvrny na zdivu zámku, které 1 podle pověsti nebylo možno překrýt ani zabílením. Dnešní podoba zámku je výsledkem rekonstrukce, pro kterou byl východiskem průzkum a dokumentace těchto neblahých timmlingovských skvrn, tedy ve skutečnosti pozůstatků pozdně barokní malované fasády z poslední třetiny 18. století. Jánský Vrch, dřívější letní sídlo vratislavských biskupů a arcibiskupů, prošel po stavební stránce za několik staletí své existence četnými výraznými úpravami, často spíše utilitárními, bez nároků na vyšší architektonické kvality hodné knížecího sídla, jímž zámek de facto byl, a to hlavně po rozdělení vratislavské diecéze mezi Prusko a Rakousko po míru z roku 1742. Teprve až po této historické události nastala skutečně zásadní změna pro dějiny Jánského Vrchu, jenž se stal oficiální rezidencí pro rakouskou část diecéze, obývanou biskupem zpravidla v letních měsících.

1

Václav PITUCHA: Literární zpracování pověsti o Gideonu Timmlingovi z Jánského Vrchu od B. H. Wittka, in: Jesenicko 4, 2003, s. 18–27.

134

V kontextu prusko-rakouských válek je na tomto místě nutno zmínit osobnost biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche, který ač zprvu prominent pruského krále Fridricha II. Velikého, vzápětí upadl v nemilost a po svém útěku z internace ve františkánském klášteře v Opolí si roku 1766 zvolil zámek v Javorníku za své sídlo. Právě v době jeho exilového episkopátu došlo k rozsáhlé přestavbě, jež zřejmě v limitech daných omezenými finančními možnostmi změnila starý gotický a renesanční hrad s opevněním v sídlo vyhovující alespoň provizorně soudobým nárokům reprezentace biskupa – knížete a jeho dvora. Schaffgotsch, zřejmě první rok po svém útěku z Pruska bydlící na staré tvrzi v Jeseníku, nechal v první fázi adaptovat pouze část starého hradu Jánský Vrch. Práce probíhaly velice rychle. Dokončení přestavby, zahrnující nejspíš jen branskou budovu a trakty kolem dolního nádvoří je datováno rokem 1767 na pamětní desce v interiéru zámeckého schodiště. Starý palác hradu, věž a budovy kolem horního nádvoří byly pak ve druhé etapě stavebně upraveny o pár let později. 2 Dále došlo i k zahradním úpravám zámeckého okolí. Schaffgotschova přestavba je po architektonické stránce určující i pro dnešní podobu zámku, a to i přes některé výraznější novější zásahy a adaptace, což byl také důvod pro pokus o evokaci někdejšího barevného členění fasád z doby posledních desetiletí 18. století v rámci nedávné rekonstrukce. Již v průběhu první etapy byla stanovena koncepce obnovy, jejíž důležitou součástí byly také etapové průzkumy. Jejich úkolem byla dokumentace a zakreslení všech nálezů fragmentů malovaných fasád učiněných při čištění omítek z lešení. Dokumentace spočívala v zaměření jednotlivých prvků a v celkovém zaznamenání nálezové situace formou terénní skicy. Terénní záznam doplněný podrobnou fotodokumentací posloužil ke zpracování výkresové části průzkumu. V analytické části byla hodnocena stratigrafie omítek, případně i vrstev nátěrů, jejich stáří, výtvarné pojednání a rámcově i stav zachování či poškození. Z analýzy pak vycházela výkresová část, v níž byl na základě dokumentovaných fragmentů učiněn pokus o rekonstrukci systému členění malované fasády. Cílem podrobných průzkumů bylo v rámci možností časových i technických zachycení maxima informací, jejich přehledné zaznamenání a vyhodnocení, které zároveň bylo podkladem pro pro-

2

Dvě fáze pozdně barokní přestavby dokládá odlišné ztvárnění krovů a také v detailu se odlišující malované fasády dolního a horního nádvoří. Budovy okolo dolního nádvoří měly pojednané vnější fasády stejně jako ty obrácené do nádvoří, přičemž starší malba okrovo-bílá byla překryta červenými výplněmi až ve druhé etapě v rámci adaptací horní části hradu.

135

jekt obnovy. V rámci stavebně-historických průzkumů byly rovněž realizovány speciální průzkumy dendrochronologické a technologické. Výsledky průzkumů již byly podrobněji zpracovány a publikovány na jiném místě, kde byla také 3 věnována náležitá pozornost i zhodnocení předbarokních stavebních etap. Základní charakter pozdně barokní malované architektury daný pravoúhlými výplňovými poli v červené barvě byl patrný na několika místech zámku již před rekonstrukcí, přičemž prosvítání původní malby bylo nápadné již od 19. století, jak vyplývá z timmlingovské pověsti zmíněné v úvodu. Stav omítky byl však velice špatný a míra jejího zachování poměrně nízká, což přirozeně platí také pro vrstvu malby. Rekonstrukce započala horním nádvořím, pokračovalo se na nádvoří dolním a od roku 2004 byl po jednotlivých úsecích od západní strany opravován vnější plášť. Na horním nádvoří byl průzkumem ověřen na fasádě paláce systém bílých lizénových rámců s výplněmi střídajícími červenou a okrovou barvu. U oken byly zjištěny pravoúhlé malované šambrány se znázorněným profilem vnější pásky. Druhé patro oddělovala kordónová římsa, malovaná však přes výplně, zřejmě však nikoliv s větším časovým odstupem. Stejný systém se ve fragmentech i celistvějších plochách zachoval pod pozdějšími nátěry také na ostatních fasádách horního nádvoří, ale ve výplňových polích byla vynechána okrová barva. Na fasádě paláce a také na spodní části bergfritu, na níž byl vystavěn pozdně barokní hudební sál, byly zaznamenány fragmenty iluzivních oken.

3

Standardní stavebně-historický průzkum zámku byl vypracován v roce 1995 (autorský kolektiv: Slavomíra KAŠPÁRKOVÁ, Vlasta KAUEROVÁ, Irena PEŘINOVÁ, Helena RICHTEROVÁ, Tomáš VÍTEK, Památkový ústav v Olomouci). Jednotlivé etapy rekonstrukce od roku 2002 byly doprovázeny podrobným průzkumem (zpracoval autor článku, zprávy uloženy v archívu NPÚ, ú. o. p. v Olomouci). Od roku 2005 byly průzkumné práce realizovány za podpory programu vědy a výzkumu NPÚ č. 21 301, Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracování stavebně-historických a umělecko-historických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích. Výsledky průzkumů fasád již byly předneseny v příspěvku uvedeném na semináři konaném ve Státním okresním archívu Jeseník, který byl následně otištěn v konferenčním sborníku (VII. svatováclavské česko-polsko-německé setkání v Jeseníku 2008. Historický seminář na téma církevní život v dějinách Jesenicka. Sborník referátů. Jeseník 2007). Celkově byly průzkumy zhodnoceny v článku: Tomáš VÍTEK: Výsledky stavebně-historických průzkumů fasád zámku Jánský Vrch (okr. Jeseník), Zprávy památkové péče, v tisku.

136

Javorník (okr. Jeseník), zámek Jánský Vrch. Východní průčelí s dokumentací a analýzou omítek (zakreslil T. Vítek, 2005)

Malované architektonické prvky byly ověřeny také na nádvoří dolním, ovšem v bohatším členění, ale bez použití červené barvy. Horizontálně byly fasády děleny průběžnými parapetními římsami a římsami kordónovými. Mezi okny byly znázorněny vpadlé výplně, okna měla malované šambrány se středním klenákem, pod okny byly parapetní výplně. Okenní osy oddělovaly malované vertikální pásky. Fasáda hradby na jižní straně nádvoří byla rytmizována malovanými okny. Na obou vnitřních nádvořích na dochovaných omítkách byl systém iluzivních architektonických článků po odstranění novějších nátěrů dobře čitelný a bylo jej možno doplnit také v partiích, kde vrstva pozdně barokní nebyla zachována. Plocha pozdně barokní omítky s původním povrchem, nesoucím čitelné zbytky malované fasády, činila asi 30–40 % oproti ostatním porušeným a opadaným plochám. Na horním nádvoří a zejména na nádvoří dolním bylo možno dobře rozlišit stopy stínování. Plasticita prvků byla znázorněna tmavšími odstíny téže barvy jako příslušný článek v štětcových linkách zdůrazňujících obrysy a také profilaci. Namalovány byly také stíny na bílé ploše podkladu v barvě tmavší šedé, a to pod římsami. Stínování bylo provedeno důsledně tak, jako by nasvícení

137

fasády bylo z levé strany. U slepých oken byla hloubka znázorněna rovněž stínem na vnitřní hraně šambrány a jejich vnitřní dělení na čtvercové tabulky naznačovaly bílé štětcové tahy na tmavě modré základní ploše. Průzkum vnějšího pláště zámku započal západní stranou, kde byla omítka vinou dlouhodobé absence jakékoliv opravy ve velmi špatném stavu. Působením eroze došlo z větší části k úplné ztrátě povrchové vrstvy a celkově omítka vykazovala vysoký stupeň rozpadu své struktury. Z větší části barokní omítky byla povrchová vrstva s nátěry a malbou zcela smyta a členění malovanými prvky prozrazovaly jen zčásti dochované rýsované linky a skvrny barevného pigmentu vpitého do zvětralého povrchu. Výjimkou byla pouze chráněná partie v nároží při pozdně gotické jižní flankovací věžici, kde se malba dochovala v dobře čitelném stavu, lokálně také i s původní sytostí barev. Na ploše hradby mezi jižní flankovací věžicí a hudebním sálem se povrch omítky naopak zachoval jen v nepatrných stopách, barevné členění zde proto nebylo obnoveno. Obdobná situace jako na západní straně byla také na straně jižní. Zde se pozdně barokní omítka v souvislejší partii dochovala pouze v úrovni druhého patra. Pro detailnější poznání podoby vnějšího pláště zámku byly klíčové zejména průzkumy realizované na východní straně. Ani zde však dochované plochy omítky s malbou na jednotlivých částech fasád nepřesahovaly 30% oproti opadaným a poškozeným partiím. Od pojednání nádvoří se vnější fasády mírně odlišovaly. Základním prvkem malované architektonické kompozice fasád byl opět systém lizénových rámců, horizontálně předělených v horním patře průběžnými římsami, obíhajícími všechny zkoumané fasády, ale jejich nároží zvýrazňovaly štíhlé pilastry, které byly těmito římsami přepásány. Všechna okna byla dále opatřena malovanými šambránami s motivem ostroúhle zakončených uší, které ve střední ose překladu rozděloval vysoký lichoběžníkový klenák. Tmavší linkou byl znázorněn profil šambrány tvořený jednoduchým páskovým lemem. Zatímco ve spodních patrech byly malované parapetní římsy samostatné pro každé okno, ve druhém patře měla okna společnou průběžnou parapetní římsu. Pod ní byly umístěny výplně červené barvy s okrovým rámováním. Osový rytmus průčelí byl podpořen v místech bez okenních otvorů okny malovanými. Ze znázorněného vnitřního dělení bylo možno rozpoznat, jaký typ oken byl na zámku osazen. Jednalo se o okna s pevným dělícím křížem s celkem čtyřmi křídly, dělenými dále vertikálně i horizontálně příčlemi na menší obdélné tabulky. Fasády byly dále opatřeny malovaným soklem s pásovou rustikou. Akcentem východní fasády byl velký malovaný znak stavebníka vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche, jehož fragment byl nalezen v průběhu čištění omítek roku 2005 pod korunní římsou starého paláce. Zachoval se

138

pouze velmi málo zřetelný obrys horní části erbu s pláštěm, insigniemi, korunou a část klenotu s fragmentem figury ovce s vyrůstajícím stromem, díky němuž bylo 4 možno znak bezpečně připsat biskupu Schaffgotschovi. Trojbarevné řešení bylo stejné na celém vnějším plášti zámku. Pilastry, šambrány a římsy, včetně římsy korunní, byly zlatě okrové, lizénové rámy bílé a obdélné iluzivní vpadlé plochy měly barvu sytě červenou. Původní velice živá barevnost je dobře patrná na horní části průčelí skrytého krovem mladšího zámeckého schodiště z doby biskupa Hohenlohe. Právě v době episkopátu tohoto biskupa, nástupce Schaffgotsche na vratislavském stolci, proběhla další 5 velká přestavba zámku v letech 1796–1801. Tehdy bylo vystavěno nové prostorné schodiště, které zčásti překrylo východní průčelí paláce, a výraznými úpravami prošel také celý prostor předhradí, jenž byl adaptován jako vstupní zámecké nádvoří. Úpravy se dotkly i severní zámecké věže s hodinami, která tak dostala dnešní podobu. I tato klasicistní přestavba využila malbu jako výrazný prostředek architektonického ztvárnění fasád. Na základě dochovaných fragmentů a stop je zřejmé, že nové iluzivní články ve zjednodušené formě zčásti opakovaly tvarosloví starší vrstvy, ovšem bez lizén a výplňových polí. Znásoben byl počet iluzivních oken umístěných také do ploch původních výplní. Nadměrný počet oken je zřejmý na vedutách zámku z doby před polovinou 19. století.

4

5

Znak vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche lze například spatřit přímo v areálu zámku v monumentální kamenné podobě v horní části hlavního schodiště. Ve středním štítku biskupova znaku, dále pak složitě členěného na šest polí, je čtvrcený rodový znak Schaffgotschů střídající červeno stříbrné svislé pruhy (břevna) a zlaté figury gryfa v modrém poli, držícího v pařátech bílý kámen. Nad středovým štítkem je knížecí koruna. Zbývajících šest dělených polí střídá další tři znaky. V prvním je šest pyramidálně uspořádaných stříbrných lilií v červeném poli a pod ním je černá slezská orlice se stříbrnou páskou na hrudi ve zlatém poli. Tyto znaky náleží vratislavskému biskupství. Pole nad a pod středovým štítem nesou dělené znaky s orlicí a červeno stříbrnou šachovnicí, které rovněž přináleží ke schaffgotschovskému rodovému znaku (polepšenému při povýšení do hraběcího stavu). V klenotu přilby s červeno modrým přikrývadlem je figura ovce se zlatým zvonečkem na červeném obojku, za níž vyrůstá zelený strom. Plášť a knížecí koruna jsou doplněny berlou a mitrou napravo a mečem a menší korunkou nalevo jako potvrzení církevní i světské moci knížete biskupa. Při příležitosti dokončení klasicistní přestavby byla do makovice věže uložena pamětní deska. Slavomíra KAŠPÁRKOVÁ a kol.: Jánský Vrch, stavebně-historický průzkum hradu a zámku v Javorníku, Olomouc 1995, nepublikováno, svazek 1., s. 18–19.

139

Javorník (okr. Jeseník), zámek Jánský Vrch. Rekonstrukce malované výzdoby východního průčelí (zakreslil T. Vítek, 2005)

Kromě fasád zámku byla v rámci průzkumu prověřena také barevnost věže, přičemž objevené stopy nejstaršího nátěru v tónech šedé, červené a měděnkově zelené na hranách její hodinové části se staly podkladem k obnově předpokládaného původního barevného řešení. Proveden byl také průzkum omítek zahradního pavilonu saletu stojícího jihovýchodně od zámku a postaveného 6 rovněž z iniciativy biskupa Schaffgotsche v roce 1776. Zjištěno bylo, že omítka byla natažena ve dvou odlišných zpracováních jejího povrchu. Základní plocha byla pojednána v hrubé struktuře, na lemech kolem otvorů a na vertikálních prvcích lizén byla aplikována omítka hlazená. Fasáda byla monochromní, pouze s bílým vápenným nátěrem, byla tedy pojata odlišně než zámek. S druhou malovanou fasádou zámku pořízenou za biskupa Hohenlohe souvisí následná úprava saletu. Omítka již měla hlazený povrch, světlešedý nátěr a motiv malo-

6

Milena FILIPOVÁ: Zámek jánský Vrch v Javorníku, salet, stavebně-historický průzkum, nepublikováno, Šumperk 2001; Tomáš VÍTEK: Javorník, zámek Jánský Vrch, operativní průzkum a dokumentace omítek a nátěrů exteriérů, nepublikováno, Olomouc 2008.

140

vané římsy s černými linkami v horní části fasády. Zásadní úpravy saletu, které 6 vtiskly objektu dnešní podobu, však proběhly až na přelomu 19. a 20. století. Hladké, plasticky nečleněné fasády doplněné pouze u části oken na severovýchodní vnější straně nadřímsami a parapety představovaly lákavou možnost vrátit zámku jeho pozdně barokní malované členění, tvořící původně bezpochyby významnou složku jeho architektonického výrazu. Že byly fasády pojednány pouze malbou a články nebyly provedeny ve štuku či kameni, je zřejmě dáno skutečností, že na formálně náročnější ztvárnění nebylo dostatek peněz. Je známá soustavná finanční tíseň biskupa Schaffgotsche vedoucí ke značnému zadlužení a nakonec i k nucené státní správě nad biskupskými statky v rakouské 7 části vratislavské diecéze roku 1785. Koncepce obnovy vycházela z prvotního zájmu na maximálním zachování původní hmoty dochovaných omítek a zároveň i na celkovém udržení autentického rázu průčelí. Postup spočíval v mechanickém očištění povrchu od nesoudržných vrstev omítek, pačoků a nátěrů spočívajících na malované vrstvě z 18. století a na následném zpevnění a fixaci nepevných partií a doplnění opadaných míst omítkou identické struktury. S přihlédnutím ke skutečnosti, že malované fasády se zachovaly značně torzálně, byla zvolena pouze náznaková rekonstrukce v tlumenějších tónech a bez detailního prokreslení a stínování. Na východní fasádě byl na základě analogií v předpokládaných původních rozměrech obnoven také biskupský znak Filipa Gottharda Schaffgotsche. I přesto, že se rozsáhlá rekonstrukce neobešla bez dílčích pochybení a závad, z nichž nejzávažnější je zřejmě optická roztříštěnost fasád rozdělených podle jednotlivých etap stavby díky odlišným odstínům a sytosti použitých barev, lze výsledek hodnotit kladně. Trvanlivost použité technologie zpevňování omítek vápennou vodou a kvalitu provedené práce však prokáže teprve čas.

7

Adolf PAUPIE: Die Glanzzeit Jauernigs, 2. Teil, Jauernig 1929, s. 4; Rudol ZUBER: Karel Ditters z Dittersdorfu, Javorník 1999, s. 7.

141

RESTAUROVÁNÍ NÁSTĚNNÉ MALBY V KUPOLI BAZILIKY NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE NA SV. KOPEČKU U OLOMOUCE Magda Bodanská, Miroslav Bodanský Úvod V roce 2008 jsme měli možnost účastnit se projektu obnovy štukové a freskové interiérové výzdoby baziliky, který probíhá etapově od roku 2007 a má být ukončen na konci roku 2009. Projekt je realizován za podpory z programu Finančních mechanismů EHP/Norska a jeho iniciátorem a realizátorem je Královská kanonie premonstrátů na Strahově. Jako hlavní realizátor byla vybrána firma Gema art group a.s. a jako odpovědný restaurátor za nástěnné malby Ak. mal. rest. Martin Martan. Náš příspěvek se týká restaurování části malířské výzdoby kupole baziliky. Stručná historie objektu R. 1633 byla na pozemku premonstrátského opatství Klášterní Hradisko postavena Kaple a tím začíná trvalé sepětí tohoto budoucího poutního místa s premonstrátskou řeholní komunitou. Za třicetileté války kaple vyhořela a na jejím místě premonstráti z Hradiska vybudovali podle plánů architekta Giovanniho Pietra Tencally prostorný kostel jehož výstavby a výzdoby se účastnili přední umělci tehdejší doby. K chrámu byly později po stranách přistavěny patrové obytné domy a ambit s kaplí Jména Panny Marie. V letech 1721–1732 došlo pod vedením architekta Baldassara Fontany k nové velkolepé výzdobě interiéru, na které se podílel i J. K. Handke. V roce 1784 byl klášter premonstrátů na Hradisku u Olomouce zrušen a objekt přechází do správy olomoucké konzistoře. Roku 1846 byl objekt předán klášteru premonstrátů v Praze na Strahově. Na konci války byl kostel značně poničen bombardováním. V letech 1950–1990 po zrušení klášterů komunistickým režimem byl objekt spravován diecézí a roku 1990 předán strahovským premonstrátům. Výzdoba Poutní kostel je stavěn jako podélné jednolodí se dvěma sakristiemi a podélně průchodnými kaplemi po obvodu. Nad křížením hlavní a příčné lodě o stejné výšce a šířce se klene prostorná kupole. Valená klenba s lunetami je zcela pokryta výrazně plastickou bohatou štukovou výzdobou a freskovými malbami. Kupole je položena na čtyřech pilířových svazcích, v jejichž nikách jsou postavy evangelistů. Z pilířů vystupují čtyři pendantivy, které jsou zdobené fres-

142

kami z roku 1731 od Jana Kryštofa Handkeho představující alegorie čtyř tehdy známých světadílů Evropy, Asie, Afriky a Ameriky. Klenba kupole je štukovou výzdobou rozdělena na šest kartuší s freskami od vídeňského malíře Johanna Sterga s motivem šesti starozákonních žen. 1

Autor maleb v kupoli Autorem šesti obrazů v kupoli je původem augšpurský malíř Johann Steger, který patří k zakladatelským osobnostem malířství ranného baroka na Moravě. Podobně jako u většiny umělců tohoto zatím málo zpracovaného období jsme i o Stegerově díle zatím informováni jen velmi útržkovitě. Podle moravského historiografa Cerroniho Steger, povolaný z Vídně, namaloval na Svatém Kopečku fresky v kopuli, pendativech a šesti bočních kaplích. Stegerovy malby v pendativech, na kterých byly zobrazeni muzicírující andělé, se však nedochovaly. V roce 1731, byly v souvislostí s úpravou interiéru kostela nahrazeny již zmíněnými freskami představujícími Čtyři díly světa od olomouckého malíře Jana Kryštofa Handkeho. V letech 1690–1710 působil v Čechách (zámecká kaple sv. Remedia v Cholticích). Na Moravě mu jsou připisovány zaniklé malby v zámecké kapli ve Vyškově a malby v zámecké kapli v Tovačově. Ikonografie obrazu Stegrovy fresky v šesti malovaných polích představují události ze života šesti starozákonních žen. Krása a činy těchto žen tvoří předobrazy k vlastnostem a poslání Panny Marie v Novém zákoně. Do horní třetiny každé kartuše je zakomponován symbolický výjev provázený nápisem ilustrujícím invokace modlitby Salve Regina (Zdrávas Královno). Na těchto výjevech je zobrazena Ester, dále Judita, Betsabe – Šalomounova matka, Davidova žena Abigail, Izákova žena Rebeka a Abrahámova žena Sára. V horní části obrazu „Abrahámova žena Sára“ je výjev Panny Marie držící v náručí Ježíše obklopená anděly, kteří přidržují nápisové pásky: MATER CONSOLATIONIS – Matko útěchy AD TE SUSPIRAMUS GEMENTES ET FLENTES IN HAC LACHRYMARUM 2 VALLE – K tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí

1

2

Nástěnné malby Johanna Stegera v zámecké kapli v Tovačově, PhDr. Leoš Mlčák, Vlastivědný věstník moravský, 2002, č. 3, s. 277. Verš ze Zdrávas, Královno.

143

Dole drží Sára na klíně syna Izáka, předobraz Krista. Páv je křesťanským symbolem nesmrtelnosti a Kristova vzkříšení. Růže, kterou dítěti předává vpravo stojící žena, má v křesťanské ikonografii velmi mnoho významů: obecně je květinou Panny Marie, ale je také symbolem Krista. Opět se zde vrací předobrazy: Izák – Kristus, Sára – Panna Marie. Předchozí opravy Z písemných pramenů je známo, že v roce 1832 byla provedena jen nejnutnější údržba chrámu, která se pravděpodobně netýkala oprav maleb. Patrně rozsáhlejší oprava proběhla v r. 1846. K významné opravě celého interiéru došlo v letech 1903–1906 a provedl ji olomoucký malíř Gustav Přeček, který v roce 1904 pracoval v kupoli. Další rozsáhlá oprava interiéru se uskutečnila v letech 1930–1932 a provedl ji malíř Jan Janša z Prahy. V kupoli pracoval r. 1931. V opravách dále pokračoval v letech 1941–1943 Otto Stritzko. Dílčí oprava byla provedena po ostřelování kostela v květnu 1945. V kupoli poškodily tři zásahy plochu malby s Rebekou a Izákem. Tuto opravu provedl také Otto Stritzko. Během těchto oprav došlo k rozsáhlým a mnohdy nepříliš citlivým přemalbám. Konkrétnější zprávy o těchto opravách, které by mapovaly restaurátorské postupy, míru zásahů a použité materiály se bohužel v důsledku chybějící dokumentace nedozvídáme. Restaurování Před započetím samotného restaurování obrazu s motivem „Abrahámova žena Sára“ byl proveden restaurátorský průzkum. Průzkum zahrnoval: vstupní vizuální průzkum díla (běžné denní, rozptýlené, razantní boční osvětlení, UV luminiscence), sondážní průzkum maleb, analýzu odebraných vzorků za účelem zjištění stratigrafie barevných vrstev, techniky malby, druhu pojiva a použitých 3 pigmentů. Nástěnná malba je provedena technikou fresco-secco, v bočním nasvícení jsou dobře patrné hranice denních dílů. Původní intonako je protkáno sítí drobných trhlin. Malba byla celoplošně pokryta prachovými depozity, které se výrazněji projevovaly v místech trhlin. Vlastní barevná vrstva byla především

3

Svatý Kopeček u Olomouce. Průzkum barevných vrstev z nástěnných maleb, ing. Tatjana Bayerová, ing. Karol Bayer.

144

na částech provedených okry silně zpráškovatělá a šupinkovitě se loupala. V havarijním stavu se nacházela barevná vrstva na drapérii šatů Sáry, která hrozila odpadnutím. Vážným problémem restaurování se staly již zmíněné přemalby, které z větší části nerespektovaly originál, na několika místech dokonce změnily kompozici malby a protože většina z nich vykazovala výrazné ztmavnutí nebo změnu původního tónu, působily velmi rušivě v celkovém vyznění díla. Na původním povrchu bylo identifikováno více druhů přemaleb – u rozsáhlejších přemaleb se jednalo o vaječnou temperu, lokálně se nacházely opravy vápenného charakteru a drobnější pastózní olejové přemalby z poslední opravy. Všechny přemalby byly lokalizovány nejprve v denním světle a následně při UV nasvětlení. Další příčinou poškození byly plísně, lokálně se vyskytující na povrchu malby 4 ve formě drobných tmavých skvrn. Po provedení průzkumu maleb a jeho vyhodnocení jsme přistoupili k odstranění hrubých nečistot z těch partií maleb, kde byla barevná vrstva kompaktní. Následně jsme provedli lokální předzpevnění na místech zpráškovatělé barevné vrstvy formou opakovaného nástřiku 1% Primalu SF016 (pro zlepšení penetrace předcházel nástřik lihu s vodou v poměru 1:1). Po předzpevnění následovaly zkoušky čištění a odstraňování přemaleb. Zkoušeli jsme následující prostředky – jejich účinnost při různých koncentracích, době a způsobu aplikace.

hydrogenuhličitan amonný hydrogenuhličitan amonný Purolite C100H* Purolite C100H* Purolite C100H* syntron B

koncentrace

doba aplikace způsob aplikace

5% 10% ------------------------------------1:10

5 min 5 min 5 min 5 min 2x5 min 5 min

v tylose přes netex v tylose přes netex v tylose přes netex v tylose přímo na povrch v tylose přímo na povrch v tylose přímo na povrch

Pozn.: Purolite C100H – silně kyselý iontoměnič gelového typu * Kuličky Purolitu o Ø cca 1mm byly nadrceny v mlýnku na kávu

Na základě provedených zkoušek byl jako nejvhodnější přípravek k čištění a odstraňování přemaleb vybrán iontoměnič Purolite v tylose aplikovaný přímo na povrch malby po dobu cca 1–10 minut (podle síly vrstvy nečistot nebo

4

Mikrobiologické zkoušky, PhMr. Bronislava Bacílková.

145

přemaleb). Na místa s rozrušenou barevnou vrstvou (předzpevňovaná místa) byl iontoměnič aplikován přes netkanou textilii. Odmytí iontoměniče po aplikaci bylo provedeno nejprve teplou vodou a na závěr destilovanou vodou. Odstraňování přemaleb probíhalo postupně, s ohledem na jejich rozdílný charakter. I přes vysokou účinnost použitého iontoměniče při odstraňování vaječných přemaleb, musela být některá místa ještě lokálně dočištěna: v oblasti inkarnátů se osvědčilo dočišťování povrchu malby, bezprostředně po aplikaci iontoměniče, vodou s lihem (1:1) pomocí tampónků. Přemalby, které nebylo možné z důvodu ohrožení původní malby odstranit, byly ponechány. Sanace plísní byla provedena nástřikem biocidního prostředku Fungispray super. Po čištění jsme museli zopakovat fixáž nástřikem 2% Primalu SF016 na místech, kde se barevná vrstva během čištění opět částečně uvolnila (partie malby provedené okrem). Drobné defekty v omítce byly doplněny jemným vápenným štukem a povrch zatažen vápenným pačokem z vápenné kaše a mramorové moučky (1:1). Scelení malby bylo provedeno nápodobivou retuší práškovými pigmenty pojenými derivátem celulosy 1,5% Kucelem G. V drapérii andílka v pravém horní rohu obrazu byla provedena rekonstrukce chybějící modelace, na zbytku druhotné přemalby ve střední části obrazu vpravo byla provedena částečná rekonstrukce původní vázy. 5

Základní charakteristika a použití iontoměničů Přestože byly iontoměniče v restaurování použity poprvé již před 30–ti lety se zdá, že jen malá část restaurátorů jejich výjimečné vlastnosti a účinky zná a využívá. Všeobecně jsou iontoměniče přírodní nebo syntetické látky schopné vyměňovat ionty. Mezi přírodní iontoměniče patří např. jíly (hydratované hlinito-křemičitany alkalických kovů, nebo zeolity (přírodní minerály vznikající reakcí vulkanických kamenů, popele a zásadité spodní vody). Tyto přírodní iontoměniče i přes své schopnosti nejsou v restaurování využívány, protože obsahují „nečistoty“ tedy jiné minerály, kovy, křemen, nebo jiné zeolity.

5

Možnost čištění nástěnných maleb pomocí iontoměničů, Sean Boursová, bakalářská práce, Univerzita Pardubice, Fakulta restaurování.

146

Při restaurování se zpravidla vyžaduje vysoce selektivní výměna, tzn. že iontoměnič musí vyměňovat pouze určitý ion, nebo skupinu ionů a tento požadavek dokonale splňují iontoměniče syntetické. Syntetické iontoměniče jsou syntetické pryskyřice, které mají díky přítomnosti charakteristických chemických skupin schopnost iontové výměny. Systém iontoměničů se skládá ze základní struktury, tzv. matrix neboli skeletu a aktivních skupin které se podílejí na iontové výměně. Aktivní skupina se dále skládá z iontu, který je vázán na polymerní skelet pevnou kovalentní vazbou a protiionu který se při výměně pohybuje a který je vázán vazbami iontovými, které velmi dobře disociují ve vodě. Protiionem může být kation nebo anion. Náboj ionu potom rozhoduje o mechanismu následné iontové výměny se substrátem. Kation vázaný iontoměničem bude vyměňovat kation ze substrátu a stejně tak bude fungovat výměna anionů. Podle toho jaký má protiion náboj se iontoměniče dělí na katexy, nebo anexy. Třetí skupina tzv. mix-bedy, nepředstavuje specifickou skupinu, jedná se o směsi katexních a anexních typů v přesně daném poměru. Použití iontoměničů v oblasti restaurování nástěnných maleb je novou možností jak využít šetrnějších metod při čištění povrchu, odstranění přemaleb nebo zlepšení systému odsolování. Jejich největší výhodou je, že reagují pouze s plochou v dotyku a tím je proces čištění lépe kontrolovatelný, navíc při správné volbě typu iontoměniče odstraňují pouze určitý druh přemaleb a především nezanášejí škodlivé látky do malby. Použití iontoměničů má ovšem také svoje úskalí. Při použití v husté suspenzi s vodou dochází k zavlhčování malby a problém tedy nastává, pokud je pojivo malby na vodorozpustné bázi. Při větším zavlhčení také hrozí rozpuštění stabilizovaných solí v omítce a jejich migraci. Problémová může být také aplikace iontoměniče při odstraňování přemaleb, které jsou na stejné bázi jako původní malba. Dalším negativem jsou možné barevné změny některých pigmentů citlivých nejen na alkalické, ale i kyselé prostředí vytvořené aplikací iontoměničů (např. měďnaté pigmenty). Před použitím iontoměničů k čištění nástěnných maleb je proto důležité provést vždy chemicko-technologický průzkum, na jehož základě je stanovena báze původní malby o odstraňovaných přemaleb nebo druh nečistot a vybrat tak správný typ iontoměniče, aby se předešlo zbytečným ztrátám a poškozením malby.

147

148

Uvolněná barevná vrstva na šatu Sáry – stav před restaurováním

Detail malby (Panna Marie s Ježíškem) – stav před restaurováním v denním světle

Detail malby (Panna Marie s Ježíškem) – stav před restaurováním v UV luminiscenci

149

150

Průběh čištění malby

Detail malby – stav před restaurováním

Detail malby – stav po čištění

Detail malby – stav po restaurování

Pohled na centrální část výjevu se Sárou a Izákem – stav před restaurováním

Pohled na centrální část výjevu se Sárou a Izákem – stav po čištění

Pohled na centrální část výjevu se Sárou a Izákem – stav po restaurování

151

Horní polovina výjevu s Pannou Marií Ježíškem a anděly – stav před restaurováním

Horní polovina výjevu s Pannou Marií Ježíškem a anděly – stav po čištění

152

Horní polovina výjevu s Pannou Marií Ježíškem a anděly – stav po restaurováním

Celkový pohled na výjev Sáry s Izákem – stav po restaurování

153

Celkový pohled do kupole – stav po restaurování

154

RESTAUROVÁNÍ MONSTRANCE ZLATÉ SLUNCE MORAVY Ivan Houska – Helena Zápalková Monstrance zvaná Zlaté slunce Moravy patří k nejcennějším předmětům pokladnice olomoucké katedrály sv. Václava. V roce 2005 byla v souvislosti s plánovanou zápůjčkou do stálé expozice Arcidiecézního muzea v Olomouci podrobena restaurátorskému průzkumu, který vyústil v komplexní restaurátorský zásah. Díky detailnímu studiu jednotlivých částí monstrance umožněnému demontáží památky se v průběhu restaurátorských prací podařilo doplnit či zpřesnit mnohé starší údaje týkající se jak materiálového složení, tak historie vzniku 1 díla. Vznik zlaté monstrance bohatě zdobené diamanty a smaragdy byl v minulosti spojován se jménem kardinála Wolfganga Hanibala Schrattenbacha (biskupem 1711–1738), který na její zhotovení odkázal své klenoty. Skutečnou objednavatelkou díla se však stala až deset let po Schrattenbachově úmrtí olomoucká kapitula. Z dochovaných účtů z let 1748–1750 vyplývá, že monstranci vytvořil podle modelu olomouckého sochaře Jana Antonína Richtera (1712–1762), brněnský zlatník Andreas Vogelhund (po 1703–1771). Do její výzdoby zlatník zakomponoval také některé starší prvky, pocházející z dnes již neznámých před2 mětů. Tím bezpochyby nejzajímavějším je emailový štítek se znakem olomoucké kapituly, vsazený do zadní strany nohy monstrance. Jeho autorství je přisuzováno vídeňskému dvornímu zlatníkovi a emailérovi Ferdinandu Kunathovi a da3 továno do období kolem roku 1650.

1

2

3

V roce 2006 proběhla v Arcidiecézním muzeu Olomouc výstava věnovaná restaurování monstrance. V doprovodném katalogu výstavy jsou vedle restaurátorské dokumentace podrobně publikovány také dosavadní poznatky o historii díla. Helena Zápalková – Simona Jemelková (eds.), Monstrance Zlaté slunce Moravy. Restaurování 2005. Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc, Olomouc 2006, s. 14–18. K odkazu kardinála Schrattenbacha byly připojeny také další cennosti pocházející z pozůstalostí např. kanovníka a dómského děkana Jiřího Jindřicha Mayera z Mayerswaldu (1676–1747) či biskupa Jakuba Arnošta z Liechtensteinu (1739–1745). Jako práci zlatníka Kunatha štítek určila poprvé Dana Stehlíková, Bohemia Sancta. Poklady křesťanského umění v českých zemích. Caltanissetta - Syrakusy – Praha 2004, s. 132, kat. č. 95.

155

Celkový pohled na monstranci, stav po restaurování

Popis díla 4 Monstrance náleží k baroknímu typu sluncového ostensoria. Prolamovaná, vzdutá noha zhruba oválného půdorysu přechází v dřík s vázovitým nodem, který vynáší paprsčitou korunu s centrálně umístěnou prosklenou schránkou na hostii.

4

Rozměry: výška 71,8 cm, šířka v paprscích 36 cm, šířka nohy 28 cm a hloubka nohy 20,5 cm. Váha: 3596,7 g.

156

Kasulovitý tvar schránky obklopuje bohatý ornamentální věnec, který zhruba 5 kopíruje její tvar a vrcholí jednoduchým křížem sestaveným z drahých kamenů. Výzdobný aparát monstrance využívá kombinace motivů volut s vybíhajícími akantovými listy, mušlí a rokajů, které jsou doplněny ve stříbře osazenými diamanty a smaragdy. Tepaná a cizelovaná výzdoba zadní strany nohy monstrance je ponechána bez kamenů, v jejím středu je však osazen emailem zdobený štítek se zobrazením sv. Václava na gotizujícím trůnu se třemi erby u nohou. Zlatý štítek má kapkovitý tvar a přesně kopíruje plášť nohy. Na nohu monstrance dosedá dřík se vsazeným, protáhlým vázovitým nodem. Všechny tři části jsou přesně sesazeny a opět zdobeny plastickými motivy mušlí, na čelní straně doplněnými drahokamy. Ve vrcholu zadní strany nodu překrývá tepanou a cizelovanou mušli emailový štítek se znakem kardinála Schrattenbacha. Horní část dříku vynáší samotnou schránku pro hostii a z čelní strany je skryt za výzdobou koruny monstrance, pohledově se proto neuplatňuje. Koruna monstrance je vystavěná ve třech plánech kolem centrálně umístěné schránky pro hostii. První plán představuje samotné rámování schránky tvořené volutově ukončenými plochými lištami, které jsou hustě posázeny řadami diamantů. Osově, tedy v centru spodní strany a ve vrcholu schránky jsou v mušlovitých útvarech centrálně vsazeny dva největší a nejcennější smaragdy z výzdoby monstrance. Ve druhé plánu se kolem schránky rozvíjí bohatý, reliéfně tepaný dekor s motivy hřebínkových rokajů, lastur, volut a akantů, který je opět obdobně jako na noze doplněn diamanty osazenými ve stříbrných aplikacích a akcentován velkými smaragdy. Kompozici, která vertikálně graduje řadou nad sebou umístěnými nejcennějšími kameny, završuje kříž vytvořený opět pouze propojenými osaznami s drahokamy. Pod schránkou na rozhraní prvního a druhého plánu monstrance je kompozice ornamentálního věnce doplněna o eucharistické symboly – zlaté snopy obilných klasů a úponky vinné révy. Ta je však dnes již neúplná, dochovaly se pouze lísky zdobené zeleným, transparentním emailem, po vinných hroznech, které zde byly zavěšeny, zbyly pouze zbytky jejich stříbrné montáže. Nedochovaly se zřejmě také girlandy s květy umístěné po stranách ornamentálního věnce, které snad měly obdobnou formu jako dvě drobné snítky s květy, zdobené stejně jako vinné listy transparentním smaltem. Středy květů tvoří diamant. Po mon-

5

Analýzou drahých kamenů na monstranci se naposled podrobně zabýval Jaroslav Hyršl, Znalecký posudek na drahé kameny na olomoucké monstranci zv. Zlaté slunce Moravy, březen 2005; Idem, Drahé kameny na monstranci, in: H. Zápalková – S. Jemelková (eds.) cit. v pozn. 1, s. 18–20.

157

táži další výzdoby, snad obdobných květinových girland zbyly v tepaných rokajích, kde byly zavěšeny, pouze otvory a výřezy. Lunula ve tvaru půlměsíce je z čelní strany obdobně jako rámování schránky hustě pokryta diamantovou dlažbou. Na spodní hranu půlměsíce pak navazují subtilní rozviliny posázené opět diamanty. Zadní strana lunuly je puncována olomouckým zlatníkem Břetislavem Rubrin6 gerem (1871–1940), který provedl poslední opravu monstrance v roce 1931. Svou kompozicí sestavenou z čistě ornamentálních prvků, které jsou doplněny pouze eucharistickými symboly, odpovídá olomoucká zlatá monstrance již zcela duchu pozdního baroka. Přes vysokou úroveň zlatnického zpracování motivicky bohatého, místy do velmi vysokého reliéfu vytepaného a precizně cizelovaného ornamentálního dekoru, je výtvarné působení monstrance založeno především na efektním optickém účinku drahých kamenů – diamantů a smaragdů.

Střední část monstrance s „diamantovou dlažbou“ a největším a nejcennějším smaragdem

Zcela unikátní prací je emailový štítek se znakem olomoucké kapituly na zadní straně nohy monstrance, který byl nepochybně součástí dnes již neidentifikova-

6

Hladký, odklápěcí půlměsíc nese celkem tři puncy, dva autorské – „B. RUBRINGER“ a monogram „BR“ – a punc pro zlato 585/1000 – hlava lišky otočená doleva.

158

telného staršího předmětu a jehož vysoká výtvarná i řemeslná kvalita provedení prozrazuje ruku zkušeného emailéra. S jeho použitím musel zlatník počítat již od počátku. Konkávně projmuté horní části plochy štítku se tepaný tvar nohy monstrance dokonale přizpůsobuje. Výjev představuje sv. Václava v brnění a s vladařskými insigniemi na gotizujícím trůnu s vinařskými noži z rodového erbu kardinála Františka Dietrichsteina. Trůn je postaven na perspektivně ustupující dlažbě a v jeho spodní části jsou umístěny tři erbovní štítky – erb olomoucké kapituly (orlice) a erby reprezentující císaře Ferdinanda II. (štít s císařským orlem a tzv. babenberským

Emailový štítek se znakem olomoucké kapituly ze zadní strany nohy monstrance

159

břevnem). Jde o polepšený znak olomoucké kapituly, které na popud kardinála 7 Dietrichsteina udělil 18. srpna 1623 císař Ferdinand II. četný titul „věrná“. Historické opravy a restaurování Monstrance prošla v minulosti několika opravami, z nichž dvě máme doloženy přímo na předmětu. Z roku 1901 pochází záznam o čištění monstrance nalezený v průběhu restaurování na dvou dřevěných výplních nodu. V roce 1931 pak restauroval monstranci olomoucký zlatník Břetislav Rubringer. Celá zadní, pohyblivá část lunuly byla tehdy nahrazena a také označena puncem zlatníka. Přední část posázená diamanty a spodní sáňky jsou původní. V průběhu restaurování byly objeveny další stopy historických zásahů. Šlo převážně o opravy drobných mechanických defektů, které však nebyly vždy odborně provedeny a při nichž bylo použito i pájení 8 cínem. Tyto opravy pocházejí pravděpodobně až z doby po roce 1931, písemný doklad o žádné z historických oprav monstrance se však dohledat nepodařilo.

Záznam o opravě z roku 1901 na dřevěném korpusu nodu

7

8

Karel Müller, Kardinál František z Dietrichsteina v zrcadle heraldických pramenů, in: Ondřej Jakubec – Leoš Mlčák (eds.), Kardinál František z Dietrichsteina (1570–1636). Prelát a politik neklidného věku. Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Kroměříž, Olomouc 2008, s. 61. – Ibidem, s. 110, kat. č. I.70. Lze předpokládat, že olomoucký zlatník B. Rubringer by neodborně provedené zásahy opravil zlatnickým způsobem.

160

Stav před restaurováním a průzkumové práce Stav díla odpovídal dlouhému časovému odstupu od posledního odborného ošetření, za které lze pravděpodobně považovat výše zmíněné restaurování z roku 1931. Vzhledem k tomu, že monstrance je téměř celá zhotovena ze zlata, které nepodléhá korozi, byla před současným zásahem pokryta především silnou vrstvou různých druhů nečistot a poškozena drobnými mechanickými defekty.

Značná koroze stříbra a jedna chybějící aplikace

Cílem restaurování se proto stala především rehabilitace původního estetického působení díla. S ohledem na jeho mimořádnou materiálovou a historickou hodnotu byl zvolen víceméně konzervační přístup k památce, který v co největší míře zachovává autenticitu díla včetně všech pozdějších kvalitních a dílo dále nepoškozujících úprav a oprav. Po prvotním vizuálním průzkumu byla vzhledem ke složitosti výzdoby a charakteru některých mechanických poškození provedena úplná demontáž monstrance, s výjimkou vyjímání drahých kamenů z osazen. Restaurátorský průzkum byl poté rozšířen o další zjištění, podrobnou fotodokumentaci a návrh postupu restaurování. V rámci průzkumových prací bylo provedeno také po-

161

9

souzení a ocenění drahých kamenů a nedestruktivní prvková analýza předem 10 vytipovaných vzorků zlata a stříbra. Monstrance je zhotovena ze zlata o ryzosti osmnáct až dvacet jedna karátů, pro velký smalt se svatým Václavem bylo použito zlato o ryzosti dvacet jedna 11 karátů. Povrch zlata byl pokryt silnou vrstvou nečistot tvořenou zbytky starých čisticích nebo již degradovaných fixačních prostředků, prachem, mastnotou atp. V hloubkách modelace vytvářely tyto nečistoty místy krusty, které se projevovaly jako tmavá, šedá místa. Uložení předmětu v původní dřevěné a kůží potažené etui, která byla napadená aktivním červotočem, zapříčinilo výrazné znečištění povrchu monstrance drobnými pilinami. Povrch stříbrných aplikací s osazenými drobnými diamanty byl zoxidovaný a zčernalý. Výzdoba byla na několika místech mechanicky poškozená. Některé z dřívějších defektů byly v minulosti opraveny, ne vždy však šlo o odborný zásah. Noha, která je tepaná a cizelovaná do vysokého reliéfu, byla na velkých volutách, ale i na jiných výrazně protepaných místech, popraskaná. Na pravé volutě došlo již ke ztrátě části materiálu o rozměru cca 1x2 mm, tento defekt byl podlepen papírem. Po demontáži velkého smaltu se znakem kapituly se pod jeho hranou objevily dvě menší praskliny. Na osovou montáž monstrance byla vespod, do vnitřního prostoru nohy přidána v minulosti trubička plnící funkci nosiče zlaté oválné destičky, která je však z obou stran hladká. Původně snad byla zamýšlena pro umístění rytého pamětního nápisu, který nakonec z neznámých důvodů nebyl proveden. Velký smalt se znakem kapituly, který je na zadní straně nohy monstrance osazen na jediný, středový šroub, je vytvořen kombinací tří emailérských technik. Největší část výjevu je zhotovena technikou transparentního smaltu (fr. émail en basse taille), při kterém emailér počítá s efektem transparentní barevné plochy skrze níž prosvítá podklad dále zdobený rytinou či puncováním (tělo sv. Václava). Červený smalt, který je vždy nejproblémovější, byl zde nanášen jako poslední, až po přebroušení celé plochy, jeho povrch proto není zabroušen. Technika jam-

9 10

11

J. Hyršl cit. v pozn. 5. Dušan Perlík, Zpráva o provedení analýzy, Středočeské muzeum v Roztokách 20. 10. 2005, in: Ivan Houska, Restaurátorská zpráva. Schrattenbachova monstrance Zlaté slunce Moravy. Prosinec 2005. Ibidem. Analýza byla provedena u části nodu, obilného snopu z druhého plánu výzdoby koruny monstrance, stříbrné aplikace s diamanty z přední části nohy a u větvičky vinné révy.

162

kového emailu (fr. émail champlevé), při které je výjev, jenž má být vyplněn smaltem, nejdříve vyhlouben rytím nebo leptáním, byla použita u černého, opakního smaltu na erbech a architektuře trůnu. Smalt na orlicích je navíc zdoben broušením do již vypáleného a přebroušeného sklovitého povrchu. A konečně, technikou malovaného emailu na bílém podkladu (fr. émail peinté) je vytvořen obličej světce a jeho ruce. Je zajímavé, že přes svou velikost není podkladová destička ze zadní strany podložena tzv. kontrasmaltem, jenž se obvykle používá pro vyrovnání pnutí horní a spodní strany podkladové destičky. Jeho absence je pravděpodobně daná tvarovou složitostí smaltované destičky, která zabezpečuje dostatečnou tuhost. Výjev je na třech místech v ploše smaltu mechanicky poškozen. Největší defekt se vyskytuje v modrém poli vpravo nahoře, další vyštípnuté kousky smaltu pak najdeme vpravo dole, v červeném poli rakouského znaku a uprostřed levého třapce. Technika transparentního emailu byla použita rovněž v případě girland květů a vinných listů upevněných ve druhém plánu výzdoby koruny monstrance. Také tady je povrch smaltu na několika místech mechanicky poškozen. Dřík a nodus monstrance vynášející korunu jsou složeny ze tří tepaných, dokonale spasovaných dílů. Pro jejich zpevnění byly dovnitř vloženy dřevěné výplně. Na dvou dřevěných vložkách byl nalezen nápis vztahující se k jedné z historických oprav monstrance: „geputzt worden im 1901 Müller Bonifant Josef“. Na zadní straně nodu je na třech šroubcích upevněn erb kardinála Schrattenbacha zhotovený technikou malovaného emailu na bílém podkladu. Na monstranci byl osazen později. Část nodu, kterou dnes kryje, byla ciselována do nejmenších detailů, s jejím překrytím se proto původně zřejmě nepočítalo. Velmi přesné jsou rovněž otvory pro uchycení emailového štítku šroubky. Součástí jiného předmětu byla bezpochyby samostatná ozdoba s transparentním smaltem, umístěná přímo nad Schrattenbachovým erbem. Na místo je upevněna pomocí měděných krapen, které byly přiletovány cínem. Na spojích těla schránky pro hostii jsou zřetelné opravy ještě z doby její výroby. V jednom rohu je otvor o rozměrech cca 1x1 mm. Závity pro uchycení k zadnímu plánu byly setřelé, jedna z matiček chyběla. Dvířka měla uvolněný čtyřhran na závoře zámku. Broušené sklo o síle 3 mm je uchyceno na krapny a lehce oštípáno. Na schránce i lunule byly zřetelné dřívější opravy drobných, mechanických poškození cínem, jako např. spodní část voluty na lunule. První plán monstrance tvoří dekorativní orámování schránky pro hostii, které je bohatě zdobené hustými řadami diamantů ve stříbrných aplikovaných osaznách. Jeden z pěti šroubků kterými je připevněn k tělu schránky, scházel. Broušené sklo není nijak fixováno, pouze přitlačeno k tělu schránky prvním plánem

163

výzdoby. Oba větší výběhy akantových lístků po stranách mušle ve vrcholu prvního plánu byly v místě otvoru pro uchycení stříbrné aplikace ulomeny a při minulých opravách přiletovány cínem i s aplikacemi. Ve střední plánu jsou nad girlandami smaltovaných květů ve výbězích akantových lístků vnějších volut zřetelné otvory a výřezy pro uchycení další výzdoby, která se však nedochovala. Girlandy jsou přišroubované, konce závitů byly roznýtované. Zakončení akantu vybíhajícího z mušle umístěné osově pod schránkou bylo ulomené a již dříve opravované přiletováním na destičku, která je i s matičkou montáže stříbrné aplikace s diamanty přiletovaná cínem. Okraj spodní pravé voluty, který je velmi zeslabený, byl prasklý. Ve středu okénka, na vnitřních volutách jsou šroubky pod nimiž jsou ulomené konce neznámé výzdoby, která se nedochovala. Na pravé straně byl ve snopu obilí ulomen jeden klas, jeden z klasů byl prasklý. Na páté aplikaci dole vpravo, v místě, kde chybí diamant, je ze zadní strany přichycena závitová tyčka pro spojení středního a zadního plánu. Tato závitová tyčka byla ulomena a při tom došlo k prasknutí aplikace v místě spoje a následně k vypadnutí kamene. Oprava byla provedena opět proletováním závitu cínem. Aplikace je proto nedemontovatelná a nový kámen nelze na místo osadit. Ostatní aplikace se závlačkami umístěné při spodním okraji nejdou uvolnit bez porušení závlaček. Snopy mají přiletované koncovky pro uchycení a tyto jsou zdobně napilované v místě, kde se pohledově neuplatňují. Na větvičkách vinné révy byly dříve stříbrnou montáží upevněny hrozny (celkem 8 ks). Jestli byly zhotoveny ze stříbra, osazeny diamanty nebo z perliček 12 nelze již bohužel dnes určit. Zadní plán koruny monstrance tvoří svazky paprsků zhruba kopírující kasulovitý tvar schránky. Jejich konce byly zohýbané, druhý paprsek vpravo dole byl již dříve ulomen a následně opraven pomocí podložky ze zlatého plíšku a proletován cínem. Čtvrtý paprsek vpravo dole byl do poloviny své šířky prasklý a v zeslabených místech rýhování popraskán také podélně. Po demontáži monstrance byly přepočítány všechny drahé kameny a došlo k překvapivému zjištění. Jejich současný počet neodpovídá žádnému z údajů v historických inventárních soupisech, literatuře i znaleckých posudcích. Celkový

12

Tyto části výzdoby, stejně jako chybějící prvky dříve osazené nad girlandami květů, scházely prokazatelně již v roce 1895, jak ukazuje fotografie monstrance publikovaná v knize Adolf Nowak – Josef Kachník, Církevní památky umělecké z města Olomouce. Olomouc 1895, s. 35–36.

164

Poškozený paprsek ze zadního plánu monstrance 13

počet drahých kamenů byl stanoven s konečnou platností na 1480 ks diamantů a 18 ks smaragdů. Všechny diamanty na monstranci byly přezkoušeny diamantovým testrem „DIAMOND BEAM I.“. Pouze jeden kámen na noze monstrance (na levé velké postraní volutě, na zadní malé aplikaci se třemi kameny, krajní, největší kámen) na diamantový tester nereagoval. Jedna celá aplikace s pěti diamanty na pravé spodní straně nohy a jeden kámen na páté aplikaci od středu na druhém plánu monstrance dole chyběly. Menší diamanty jsou na monstranci uchyceny ve stříbrných aplikacích 14 na krapny a vytěsněny skoro ryzím stříbrem. K jednotlivým plánům monstrance jsou tyto aplikace přichyceny matičkami a závlačkami, z nichž některé byly uvolněné. Matičky stříbrných aplikací na noze jsou zlaté, ale na nodu, kde nemohou

13

14

Noha – 449 ks (včetně kamene nereagujícího na tester), nodus – 76 ks, první plán – 303 ks, lunula –78 ks, druhý plán – 564 ks, křížek – 10 ks. Tyto aplikace byly odlity ze stříbra i s otvory pro kameny, jak se nám potvrdilo u dvou uvolněných kamenů v průběhu restaurování.

165

Náročné sčítání drahých kamenů 15

být vidět, jsou stříbrné. Velké solitérní kameny jsou fasovány ve stříbrných kotlíkových osaznách přichycených matičkami. Velký žlutý diamant na nodu je osazen opět na krapny. Dva největší smaragdy umístěné v rámování centrální prosklené schránky pro hostii jsou fasovány ve zlatých, kotlíkových osaznách, které byly ke schránce přichyceny nýtováním. Další dva smaragdy ve zlatých osaznách jsou umístěny na vrcholovém křížku. Ostatní kameny mají osazny stříbrné, s naletovaným zlatým okrajem a ke zlatému plášti monstrance jsou uchyceny zlatými matičkami. Stříbrné osazny pro smaragdy byly tam, kde by se mohly z bočních stran ještě pohledově uplatňovat, pozlaceny. Nepozlacené zůstaly pouze dva kusy osazen se smaragdy na nodu.

15

Dokonalá tvarová shoda jednotlivých stříbrných aplikací s ciselovaným motivem, do kterého jsou vsazeny, byla zajištěna zvoleným technologickým postupem. Do vyciselovaného motivu ve zlatě byly vytvarovány nejdříve modely aplikací z vosku, které byly následně odlity ve stříbře technologií „na ztracený vosk“ včetně krapen. K zadním stranám takto odlitých aplikací byly přiletovány montážní závity a až nakonec byly do jednotlivých polí osazeny diamanty.

166

Postup restaurování Pro opravy mechanických poškození monstrance byly dle jejich charakteru zvoleny různé technologie. Revidovány byly také všechny dřívější opravy, z nichž byly odstraněny a nahrazeny adekvátním způsobem pouze ty, které by mohly vést k dalšímu poškozování památky, nebo působily rušivě. Zalomený zlatý šroubek v pravé girlandě se smaltovanou kytkou byl odvrtán a na původní hlavičku zlatého šroubku byl přiletován nově vyrobený závit stejné 16 velikosti. Ulomený i prasklý obilný klas na pravém snopu středního plánu koruny monstrance byly zaletovány zlatou pájkou. Oprava ulomené závitové tyčky jedné ze stříbrných aplikací s osazenými diamanty, která byla dříve opravena cínem, byla obnovena. Aby nedošlo k poškození diamantů, které není možné vyjmout, byl tento spoj proveden opět cínem. Asi nejproblémovějším restaurátorským zásahem se stala oprava poškozených paprsků na zadním plánu monstrance. Aby mohl být spoj opravy proveden zlatou pájkou, musel být odstraněn cínový spoj se zlatou záplatou na vedlejším paprsku. Po odletování cínového spoje se ukázalo, že velká zlatá záplata byla 17 k ulomenému paprsku přiletována zlatou pájkou a její větší část připájena 18 k zadnímu plánu cínem. Záplata z dříve ulomeného paprsku musela být odletována a celý spoj dokonale očištěn od zbytků cínové pájky nejprve mechanicky 19 a posléze chemicky. Na druhý poškozený paprsek byly připraveny dva malé, zlaté proužky, aby posílily spoj v místě zeslabení paprsku. Všechny paprsky v okolí obou spojů byly fixovány a oba spoje byly najednou proletovány zlatou 20 pájkou. Po zaletování byly spoje očištěny a zaleštěny. Dva uvolněné kameny ve stříbrných aplikacích byly vloženy zpět a zafasovány stejnou technologií, tedy okraj kamene byl „přetažen“ stříbrem pomocí ocílky. Stejným způsobem bylo „utaženo“ i pár volnějších kamenů, které nevypadly ze svých lůžek. Při závěrečné montáži byl na středním plánu, v místě chybějícího diamantu na páté aplikaci dole vpravo, osazen úlomek skleněného kamene. V případě celé chybějící stříbrné aplikace s pěti diamanty byla zhotovena její tvarová replika.

16 17 18

19 20

Šlo o vyřezání a výrobu zlatého závitu M 1,2. S přesahem asi dva milimetry. Spoj byl proveden cínem zřejmě z obavy, aby se při pájení zlatem zadní plán koruny monstrance nerozpadl na jednotlivé paprsky, ze kterých je poskládán a sletován. Byl použit 4% roztok kyseliny solné. Byla použita zlatá pájka s tavitelností 650 °C.

167

Aplikace byla vytepána spolu s naznačeným tvarem kamenů ze stříbrného 21 plechu jako novotvar. Pro čištění monstrance byl po několika technologických zkouškách zvolen 22 postup mokré cesty s využitím ultrazvuku. Osazny demontovaných smaragdů byly překracovány a čištěny pouze suchou cestou. Poškozené smalty byly fixo23 vány Paraloidem, chybějící, vyštípaná místa byla ponechána v dochovaném stavu, bez doplňování. Aby nedošlo k „oslepnutí“ lesku kamenů, byl povrch stříbrných aplikací s osazenými diamanty ponechán bez fixace. Slovo restaurátora Efekt monstrance je postaven na „diamantové dlažbě“ a její schopnosti rozkládat světlo na spektrum. Diamanty jsou doplněny o osově pravidelně rozmístěné zelené smaragdy. Za těch pár týdnů práce na monstranci jsem se těšil jejich hrou se světlem při různých druzích osvětlení – ráno, přes den když bylo zataženo, nebo když svítilo slunce a při různých druzích umělého osvětlení. Po tomto zážitku tvrdím, že většina lidí nemá vztah k drahým kamenům, protože s opravdu krásnými kameny nepřišli do kontaktu. Představte si, že vložíte pod mikroskop jeden z velkých smaragdů, použijete boční osvětlení a zaostříte na horní lehce poškrábanou plochu kamene a pak se díváte oběma očima do úžasně zeleného nekonečna a pomalu zaostřujete do hloubky. Světlé pleny v kameni začnete vnímat jako vzdálené galaxie, která se Vám vynoří v zorném poli a Vy kolem nich proletíte tím zeleným mikrovesmírem, aby se Vám objevily nové a zase zmizely. Potom si uvědomíte, že tento kámen vzniknul před miliony let za obrovského tlaku a teploty a že zrovna Vy máte tu možnost to vše pozorovat a prožívat, jedním slovem – radost.

21

22

23

Na posledním z nich je vyražen punc HDP, registrovaný u pražského puncovního úřadu (Houska Douda Pasířství). Byl zvolen následující postup: technický benzin, Ekazit – ultrazvuk, destilovaná voda – ultrazvuk, Chelaton III. – ultrazvuk, destilovaná voda – ultrazvuk, Synthapon – ultrazvuk, destilovaná voda, kracování jemným mosazným kartáčem, Synthapon, destilovaná voda – ultrazvuk, etylalkohol, sušící pec. Paraloid B72 rozpuštěný ve xylenu.

168

RESTAUROVÁNÍ NÁSTĚNNÝCH MALEB V KOSTELE NANEBEVZETÍ PANNY MARIE V MOSTKOVICÍCH Miroslava Trizuljaková Uvnitř farního kostela v Mostkovicích, na jeho jižní zdi, můžeme být svědky malého zázraku. Dochovaly se zde rozsáhlé středověké nástěnné malby, které přestály mnohou nepřízeň osudu. Snad je to tak i díky tomu, že brzy po svém vzniku byly malby zakryty vrstvou vápenného nátěru. Historie kostela dokládá, že gotická výmalba přežila několik přestaveb, například přemístění a zvětšení oken v 16. století a zejména velké stavební zásahy v 18. st. kdy se kostel rozšiřoval. Malby se uchránily také díky dokonalé technologii, kterou byly vytvořeny. Na utahovanou omítku byly nanášeny kvalitní pigmenty s vápenným pojítkem. Ruka malíře vytvořila s mistrovskou dokonalostí kresbu štětcem, která byla bezprostředně potom doplněna vrstvou malby v živé barevnosti. Tak se až do dnešních dnů dochoval určitý střípek světa a vnímání tehdejšího člověka. Když se lépe seznámíme s tímto dílem a začneme o něm přemýšlet, určitě nás napadne, že ten kdo chtěl aby malby vznikly, dal si záležet na jejich stálosti, zvolil kvalitní techniku provedení, aby dílo mohlo působit po mnoho století na celé generace návštěvníků kostela. Nástěnné malby vznikly po roku 1400, tedy v době vlády krále Václava IV. a představují výjevy ze života Panny Marie. Při rozšiřování kostela byla severní zeď zevrubně přestavěna a byly z ní vytvořeny pilíře a oblouky, otevírající prostor do nově vybudované boční lodi. Existuje poměrně oprávněný dohad, že i tato stěna byla původně pomalována bohatými figurálními výjevy, snad evangelními příběhy ze života Ježíše a apoštolů. Při pohledu na dochovaný celek maleb na jižní stěně nás upoutá přibližně ve středu umístěné vyobrazení Panny Marie Ochranitelky. Stojící Panna Maria se široce rozevřeným náručím ukrývá pod svým pláštěm množství lidských postav, které symbolizují různé tehdejší stavy, vládce, šlechtu, duchovenstvo, vojáky i obyčejné lidi. Je to motiv, který se v evropském umění objevoval již v předchozích obdobích, zejména v románské době. Vyjadřuje přesvědčení, že ochranu Matky Boží potřebuje každý člověk, jak král, tak i prostý lid. Tento vyjev dával naději, že se může každý k Marii obrátit s prosbou o pomoc. Zjednodušeně lze říci, že všechny výjevy vypovídají o naději pro tehdejšího člověka. Podle časové posloupnosti začíná obrazový cyklus napravo, v těsném sousedství kůru. Nalezneme zde půvabnou scénu Klanění Tří králů, tedy Boží narození, hned poté následuje rozměrné vyobrazení Ukřižování, tzv. velké Kalvárie, s bohatým dějem a množstvím postav. Následující výjev sv. Jiří bojujícího s drakem zdánlivě s cyk-

169

170

lem nesouvisí. Avšak postava zachraňované princezny vpravo nahoře, jako symbolický obraz Církve zachraňované před silami zla – a v přeneseném významu také jako postava Panny Marie, Matky Církve – ve skutečnosti ukazuje vzájemné spojení všech vyobrazených scén. Dále následuje již zmíněný výjev Panny Marie Ochranitelky a na levé straně cyklus vrcholí dvojicí vyobrazení Smrti a Korunování Panny Marie.

Po několikaletém odkrývání maleb, které jsou popsané v předcházejícím odstavci, mohlo dojít k samotnému restaurování. V roce 2009 bylo možné pokračovat v hloubkovém upevňování pomocí injektáže a také v postupném tmelení vápenným tmelem na podstatné části plochy malby. Tyto procesy jsou pracné a zdlouhavé, například tmelení musí být na menších i větších plochách zpracováno tak, aby odpovídalo charakteru původní omítky. Také při injektáži se musí pracovat velice obezřetně, aby nedošlo k poškození gotické malby. Odkrývání malby a její restaurování má i své doprovodné zajímavosti, například na jednom místě byly odkryty jen o něco mladší tmelené plochy s kresbou, která tak trochu neuměle doplňuje původní malbu. Rovněž ve spodních partiích malby se nachází řada zajímavých kresbiček rudkou, které jsou pravděpodobně jenom o málo mladší než samotná malba, tedy objevují se už v gotické době. Tyto kresbičky a nápisy však většinou nejsou moc čitelné. Nepříliš vhodný

171

jev byl konstatován na motivu Korunování Panny Marie, kde byla v 19. stol. část malby natřena modrou olejovou barvou. Olej se vpil do porézní stěny a toto místo

172

je vinou toho tmavší. Daný jev se dá do určité míry ztlumit, ale nejde úplně odstranit. Protože samotná malba již nemá tu intenzitu, jako v době svého vzniku, pokusili jsme se ji aspoň do určité míry obnovit přípravkem, který je k tomu určen. Při aplikaci bylo nutné mít na zřeteli, aby se přípravek neprojevil na povrchu utahované omítky. Práce by měla v tomto roce pokračovat retušemi na polovině zdi, kde je již provedeno tmelení. Mělo by se pokračovat na restaurování druhé poloviny zdi, kde se nachází výjevy sv. Jiří, Ukřižování a Klanění tří králů, to však až po dohodě s investorem.

BIBLIOGRAFIE BLÁHOVÁ, Zdenka: Poznámky k fragmentům barevného pojednání nejstaršího interiéru kostela sv. Mořice v Olomouci, Sborník Národního památkového ústavu územního odborného pracoviště v Olomouci 2007, Olomouc 2008, s. 5–17. DEHNEROVÁ, Hana: Kachle s erbovními motivy z hradu Šternberka (okr. Olomouc). Příspěvek archeologie k heraldice. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci 2007, Olomouc 2008, s. 25–29, 147–150. DEHNEROVÁ, Hana: Olomouc (k. ú. Olomouc-město, okr. Olomouc). Třída Svobody č. o. 33, č. p. 432. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 422–423 (et P. Večeřa). DEHNEROVÁ, Hana: Olomouc (k. ú. Olomouc-město, okr. Olomouc). Blažejské náměstí. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 420 (et P. Večeřa). FALTÝNEK, Karel: Poválečná činnost amatérských archeologů na Mohelnicku. In: Archeologie Moravy a Slezska VII. Kopřivnice, Hulín, Frýdek-Místek, Havířov 2008, s. 196–211. FALTÝNEK, Karel: Předvelikonoční a velikonoční obchůzky v Obectově na Bouzovsku a jejich proměny v čase. Vlastivědný věstník moravský, ročník 60, č. 1, 2008, s. 58–65. FALTÝNEK, Karel: Smrtná neděle ve Hvozdečku na Bouzovsku. In: Zajímavosti z Litovelska. Ročenka Muzejní společnosti Litovelska 2008, Litovel 2008, s. 34–37. FALTÝNEK, Karel (red.): P. Josef Novák: Ti, kdož se zasloužili o prehistorický průzkum Zábřežska. In: Archeologie Moravy a Slezska VII. Kopřivnice, Hulín, Frýdek-Místek, Havířov 2008, s. 215–230.

173

FALTÝNEK, Karel: Lechovice u Pavlova (okr. Šumperk), Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 312. FALTÝNEK, Karel: Moravičany (okr. Šumperk). Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 418. FALTÝNEK, Karel: Meziválečná neprofesionální archeologie v Dubicku na Zábřežsku. In: Archeologie Moravy a Slezska VIII. Kopřivnice, Hulín, Frýdek-Místek, Havířov, v tisku. FALTÝNEK, Karel: Příspěvek k poznání neprofesionální archeologie v Moravičanech v 50. létech 20. století. In: Archeologie Moravy a Slezska VIII. Kopřivnice, Hulín, Frýdek-Místek, Havířov, v tisku. FALTÝNEK, Karel (red.): Hošek, Rudolf – Kotrle, František: Pamětní kniha musea v Dubicku. In: Archeologie Moravy a Slezska VIII. Kopřivnice, Hulín, Frýdek-Místek, Havířov, v tisku. KAISER, Ladislav: Olomouc, m. č. Chomoutov, Dalimilova ul. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 317. KAISER, Ladislav: Olomouc, Sušilovo náměstí, parc. č. 3/1, 38/3. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 423–424. KAISER, Ladislav: Uničov (okr. Olomouc), ul. Stromořadí, parc. č. 173, 293, 166/5. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 324, 452. KAISER, Ladislav: Uničov (okr. Olomouc), ul. Školní, parc. č. 2574. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 451–452. KALÁB, Jiří: Familiantské vesnice jižní Hané. Sborník Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Olomouci 2007, Olomouc 2008, s. 41–49, 164–168, ISBN 978-80-86570-13-6. KALÁB, Jiří: Chmelnice a sušárny chmele. Krajina našeho domova – Haná, Olomouc 2008, s. 42–48, ISBN 978-80-86570-15-0. KALÁB, Jiří: Zrození vesnice – vznik a vývoj Grymova. Vesnické stavitelství v 1. polovině 19. století. Dokumentace, průzkum, památková péče. Volduchy 2008, s. 57–62, ISBN 978-80-87104-45-3 KYNCL, Tomáš – VÍTEK, Tomáš: Výsledky stavebně-historického průzkumu krovu farního kostela sv. Ondřeje ve Slavoníně. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci, Olomouc 2008, s. 128–133. NAVRÁTILOVÁ, Eva: Kostel sv. Urbana. In: Chrámy, kostely, svatyně a kaple v Olomouci, Olomouc 2008, s. 144–145. PULKRTOVÁ, Eva: Josef Obeth – sochař Jesenicka; recenze k nově vydané publikaci vydané Nakladatelstvím Pavel Ševčík – Veduta a Zemským archivem v Opavě v r. 2008, 189 stran, autoři knihy Bohumila Tinzová, Marian Čep. In:

174

Severní Morava, vlastivědný sborník, 95. svazek, 53. ročník; vydalo Vlativědné muzeum v Šumperku, Šumperk 2009. PULKRTOVÁ, Eva: K průzkumu jesenických hřbitovů. In: Zpravodaj Cesty ke kořenům, o obnově kulturního a přírodního dědictví na Jesenicku, číslo 4/2009; vydalo Občanské sdružení Hnutí Brontosaurus Jeseníky. ŠLÉZAR, Pavel: Kostely a sakrální stavby v Litovli. Archeologické památky střední Moravy, sv. 17, Olomouc 2008. ŠLÉZAR, Pavel: Environmentální a archeologický výzkum příkopu kostela sv. Marka v Litovli – vztah nivy řeky Moravy a vrcholně středověkého města. In: Hašek, V. – Nekuda, R. – Ruttkay, M: Ve službách archeologie 8, sv. 1, Brno 2008, s. 157–170 (et P. Kočár, V. Jankovská, R. Kočárová). ŠLÉZAR, Pavel: Environmentální nálezy z vrcholně středověké a raně novověké Litovle. In: Ve službách archeologie 8, sv. 2, Brno – Nitra 2008, s. 197–206 (et Z. Řeřichová, L. Hendrychová, Z. Sůvová). ŠLÉZAR, Pavel: Archeologický výzkum v suterénu budovy Městského klubu v Litovli. Vlastivědný věstník moravský, ročník 60, č. 2, 2008, s. 167–183. ŠLÉZAR, Pavel: Proměny hanáckého domu. In: Švec, V. (red.): Krajina našeho domova – Haná, Olomouc 2008, s. 49–61 (et V. Švec). ŠLÉZAR, Pavel: Studie k počátkům hradů na Moravskotřebovsku . Castellologica bohemica 11, 2008, s. 53–88 (et P. Bolina, J. Němcová). ŠLÉZAR, Pavel: Bouzov (okr. Olomouc). Areál hradu. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 352–353 (et K. Faltýnek). ŠLÉZAR, Pavel: Bouzov (okr. Olomouc). Starý Pivovar. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 354. ŠLÉZAR, Pavel: Litovel (okr. Olomouc). Jungmannova ulice, parc. č. 193. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 410–411 (et K. Faltýnek). ŠLÉZAR, Pavel: Litovel (okr. Olomouc). Nám. Přemysla Otakara č. p. 777, Komenského ul. č. p. 721. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 411 (et J. Grégr, K. Faltýnek). ŠLÉZAR, Pavel: Olomouc (k. ú. Povel, okr. Olomouc). Družební ulice, parc. č. 730/1, 730/2. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 317–318, 424–425 (et J. Grégr, K. Faltýnek). VAŇKOVÁ, Lenka: Bouzov, Památky: unikátní encyklopedie na pokračování. Plzeň, Fraus 2005. VAŇKOVÁ, Lenka: Malované posmrtné portréty In: O. Jakubec, a kol. Ku věčné památce. Malované renesanční epitafy v českých zemích. Katalog výstavy. Muzeum umění a Arcidiecézní muzeum v Olomouci. Olomouc 2007, s. 47–50.

175

VAŇKOVÁ, Lenka: Soubor posmrtných portrétů ze 17. stolení na zámku Velké Losiny In: Sborník Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště v Olomouci 2007. Olomouc 2008. VAŇKOVÁ, Lenka: Oděv Anny Černohorské z Boskovic roku 1589 In: Textil v muzeu. Soubor statí k problematice identifikace historického oděvu a textilií. Technické muzeum v Brně 2008. VÍTEK, Tomáš: Šumvald (okr. Olomouc), farní kostel sv. Mikuláše. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci, Olomouc 2008, s. 91–104. ZATLOUKAL, Richard: K lokalizaci a datování Židovské a Nové brány v Olomouci. In: Sborník Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Olomouci 2007, Olomouc 2008, s. 104–111. ZATLOUKAL, Richard: O putování neposedného románského domu po Olomouci. In: Zprávy památkové péče, ročník 68, číslo 4, Praha, 2008, s. 273–279. ZATLOUKAL, Richard: Olomouc (k. ú. Olomouc-město, okr. Olomouc), ulice Pekařská, Denisova a náměstí Republiky. Přehled výzkumů 49, Brno 2008, s. 420–422. ZATLOUKAL, Richard: K vývoji ulice Denisova – Pekařská v Olomouci. In: Sborník prof. Z. Měřínskému k 60. Masarykova universita Brno, v tisku. ZATLOUKAL, Richard: Pseudokernos z Václavského návrší – příspěvek k osídlení bolerázské skupiny na Moravě. In: Cheben, I. – Kuzma, I. (ed.): Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 2007, Nitra, v tisku (et P. Kalábková). ZATLOUKAL, Richard: Unikátní nález keramického souboru s pseudokernosem z Václavského návrší v Olomouci a jeho nálezové okolnosti v širších souvislostech. Ve službách archeologie, Brno – Nitra, v tisku (et P. Kalábková, Z. Sůvová, A. Přichystal). ZATLOUKAL, Richard: Archeozoologické nálezy ze sondy S 01/01 za presbytářem dómu sv. Václava v Olomouci. Ve službách archeologie, Brno – Nitra, v tisku, (et Z. Sůvová). ZATLOUKAL, Richard: Neobvyklý pohřeb ženy z 10. století na Denisově ulici v Olomouci. Ve službách archeologie, Brno – Nitra, v tisku (et M. Živný).

176

ZUSAMMENFASSUNG Ondřej Belšík: Kleine Anmerkungen zu den Barockputzfunden an den Objekten der Pfarrkirche Mariä Geburt in Konice und im Verbindungsgang als Bestandteil des Areals der ehemaligen Residenz der Prämonstratenser 1 des Klosters Hradisko Der erhalten gebliebene Barockputz an der Kirche Mariä Geburt in Konice sowie im überdachten Gang, der das Oratorium der Kirche mit dem Schloss verbindet, stellt einen geringfügigen, jedoch sehr wertvollen Teil der Konstruktionen dar, der für diese historischen Bauwerke von beträchtlichem Wert ist. Dieser Wert ist vor allem im Vergleich zum heutigen Zustand jener äußeren Teile der Fassade sichtbar, bei denen der ursprüngliche Putz aus der Zeit der 2 Wende des 17. und 18. Jahrhundert nur in geringen Fragmenten erhalten blieb. Nach den wiederholten Sanierungen des Außenmantels der Kirche wären wir wahrscheinlich heute kaum in der Lage, das frühere Aussehen der Fassaden des Turms oder der Kirchenkapellen zu beschreiben, die Oberflächenbehandlung der Fassaden zu definieren oder festzustellen, ob die Spritzputze Bestandteil der ursprünglichen Dekoration waren usw. Ohne diese erhalten gebliebenen Fassadendetails wäre es wahrscheinlich auch schwieriger, die evtl. Urheberschaft des Bauwerks oder die Einflüsse in Erwägung zu ziehen, die die 3 Baumeister bei der Ausführung der Fassaden der Kirche inspirierten. Der

1

2

3

Dieser Artikel entstand mit finanzieller Unterstützung des Nationalen Instituts für Denkmalspflege (NPÚ) für die institutionelle Wissenschafts- und Forschungsaufgabe Nr. 21301 - Wissenschaftliche Erforschung und Anwendung der Methoden der operativen Bearbeitung bau- und kunsthistorischer Untersuchungen bei der Erneuerung von Kulturdenkmälern und Immobilien in den denkmalgeschützten Gebieten. Siehe Informationen zu den Fassadenuntersuchungen - Zdenka KAFKOVÁ, Kirche Mariä Geburt in Konice. Restaurierungserkundung des Außenputzes, der Innenmalereien und Fotodokumentation Prag 2009; Lubomír DVOŘÁK, Bericht zur Restaurierungserkundung des Putzes und der mehrschichtigen Kalkanstriche der Fassaden der Kirche Mariä Geburt in Konice Olomouc 2007. Im gegebenen Zusammenhang wäre es auch interessant, die Einflüsse dieses Bauwerks auf die spätere Bautätigkeit in der Region zu betrachten. Zum Beispiel war in der Friedhofskirche des Hl. Johannes des Täufers in Konice bis zur letzten Fassadenreparatur im Jahre 1989 eine Kombination aus Glatt- und Spritzputz vorhanden. Ein ähnliches Prinzip des Wechsels der Putzarten mit verschiedenen

177

derzeitige Schutz dieser Putzarten im Dachgeschoss einzelner Teile der gegenständlichen Bauwerke ist vermutlich die sicherste Schutzart, die diesen leicht verletzbaren und bisher leider zu Unrecht vernachlässigten Teilen der Konstruktionen gewährt werden kann. Für die Zukunft besteht somit die Möglichkeit, zu den ver folgten Fassadenbereichen immer wieder zurückzukehren und zum Beispiel bei der Erneuerung des Außenmantels der Kirche und des Verbindungsgangs zahlreiche Informationen, die in diesem authentischen Barockputz verborgen sind, zu nutzen.

Zdenka Bláhová: Portal der Sakristei der Kirche des Hlg. Markus in Litovel und die Verwandlungen der spätgotischen Leibung Die denkmalpflegerische Praxis bietet ein weitgefasstes Spektrum konkreter Erscheinungen der bildenden Kultur und hiermit Denkmalsobjekte in bemerkenswerten Zusammenhängen. Das Portal der Sakristei im Presbyterium der Kirche des Hl. Markus in Litovel ist ein Beispiel dafür. Es ist mit 1532 datiert und kombiniert ein spätgotisches Sattelportal mit Renaissanceformen eines rechteckigen Portals mit einem Sturzgesims. Mit seinen Formen knüpft es an die Portale der Friedhofskapelle des Hl. Georg an. Vor allem das nördliche Portal der Kapelle deutet die Kombination der qualitativ guten Vorlage der gotischen Konstruktion in manieristischer Auffassung mit volkstümlichen bildhauerischen Details an. Am Portal der Sakristei der Kirche des Hl. Markus kommen sodann abstrahierte Motive (Symbole) der „Renaissance“ in eigenwilliger Weise zur Geltung. Die Verständnis der Konstruktion sowie der Details ihrer Ausstattung ändert sich, einige spätgotische Details werden von „Renaissancedetails“ abgelöst. Das Portal ergänzt die ursprüngliche, erhalten gebliebene plattierte Tür mit dem Schloss. Das Portal der Sakristei der Kirche des Hl. Markus in Litovel ist ein sehr anschauliches Beispiel des Eindringens der Elemente der Renaissance in einen der rechtwinkligen Leibungstypen mit sich überschneidenden Stäben. Die Umwandlung der Stilelemente in verschiedenen Formen ist ebenso anschaulich auch an anderen ausgewählten Portalen und Fenstern belegt (aus Litovel, der Burg Sovinec, in Prostějov, Olomouc), wenn auch weniger auffällig als beim Portal

Strukturen fand auch an der Stirnseite der Pfarrkirche der Schmerzensreichen Jungfrau Maria in der nahe gelegenen Ortschaft Jednov nach dem Umbau der Kirche zu Beginn des 20. Jahrhunderts sowie auch bei der im Jugendstil umgebauten Kapelle der Allerheiligsten Dreifaltigkeit im unweit gelegenen Ort Čunín usw. Anwendung.

178

der Sakristei der Kirche des Hl. Markus. Es handelt sich um architektonische Details, die für das Einfügen des Werkes in die Zusammenhänge wichtig sind, den Charakter des schöpferischen Hintergrunds nachweisen und die zeitlich unterschiedlich übernommenen progressiven Elemente an konkreten Stellen korrigieren können. Die Voraussetzung ist das sorgfältige Erfassen kleiner Details der baulichen Umgestaltungen historischer Objekte.

František Chupík: Zur Wiederherstellung der Farbgestaltung der Wappen am Portal des Hauses Nr. 526 in Olomouc Der Artikel beschäftigt sich mit der Rekonstruktion der Farbgestaltung des Portalwappens der Kanonikerresidenz. Das Portal erlebte einen bedeutenden Umbau in der Zeit der Spätrenaissance und des Barocks. Im Frühbarock wurde auch der Straßenflügel gebaut, zumindest nach der Datierung in der Durchfahrt 1679. Aus dieser Epoche stammt auch das Straßenportal. Die aufwendige Rekonstruktion des Hauses zu einer Kanonikerresidenz in der zweiten Hälfte des 17. Jahrhunderts erfolgte unter Ferdinand, Freiherr Schröffel von Schröffenheim (*etwa 1645 - +1702), Weihbischof von Olomouc, Pfarrer der hiesigen Kirche des Hl. Moritz, KanonikerScholastiker und Titularbischof in Sebastei (heute Sivis in der Türkei). Sein Wappen ist im Scheitel des Bogens der Hausdurchfahrt zusammen mit der Wappenkartusche des Olmützer Bischofs Karl II. von Liechtenstein Kastelkorn angebracht. PhDr. Karel Müller fand für die Rekonstruktion der Farbgestaltung des unteren Wappens eine geeignete und zuverlässige Vorlage: die farbige Zeichnung von Martin Lublinský auf dem Blatt 164 des Kirchenbuchs der Bruderschaft der Auferstehung Christi zur Kirche St. Moritz, das vom Pfarrer der St. Moritz-Kirche F. Schröffel geführt wurde (die Zeichnung entstand vor dem Jahre 1697, als das Schröffels Wappen ausgebessert wurde). Für die Wiederherstellung der Farben wurde eine Verfahrenstechnik auf Kalkbasis angewendet (mit einem minimalen Anteil an fixierendem Primal). Diese Technik kommt der wahrscheinlichen ursprünglichen Ausführung am nächsten und sollte für die Atmungsfähigkeit des Steins keine größere Belastung darstellen. Beim Wappen des Olmützer Bistums verzichtete man auf einige Details, die diese Ausführung zu sehr konkretisieren würden (z.B. der Farbwechsel der Kronensteine), die Zusammenstellung aus Edelstein und Perlen auf der Mitra wurde nur in Gelb belassen, die Rückseiten der Mitra sowie die der Krone wurden nicht in Rot ausgeführt, da ihre Sichtrelevanz minimal ist. Die heraldischen Metalle (Gold, Silber) wurden durch Gelb und Weiß ersetzt, wie dies üblich ist. Die sonstigen Teile, die vermutlich farbig waren (z. B. die Putten, weitere Teile des

179

Portals), wurden nur in Stein ausgeführt belassen, da keine positiven Untersuchungsergebnisse als Grundlage für ihre Wiederherstellung vorlagen.

Jiří Kaláb: Hoštice ein geteiltes Dorf Wie sich aus dem angeführten Text ergibt, bedeutete die Teilung Schlesiens im Jahre 1742 weder für Horní Hoštice, noch für andere an der Staatsgrenze liegende Dörfer im Raum Javorník einen allzu grundsätzlichen Wendepunkt. Die Grenze war eher eine formale Angelegenheit, die Verkehrs- und Wirtschaftsverbindungen rissen nicht ab. Die Dörfer orientierten sich auf die größeren Zentren, die mit Ausnahme von Javorník auf der preußischen Seite gelegen waren (Rychleby, Patschkow, Otmuchow, Nysa, Glucholazy). Nur sehr langsam erfolgte eine Änderung der kirchlichen Verwaltung (es entstanden neue Pfarrgemeinden, ggf. wurden ihre Grenzen entsprechend den Staatsgrenzen geändert), die Grenze des Bistums wurde jedoch erst zur Zeit der Ersten Tschechoslowakischen Republik geändert, bis zu jener Zeit fielen die Pfarrgemeinden im Raum Javorník unter das Bistum von Breslau. Ähnlich war die Situation im Bereich des Schulwesens, selbstständige Schulen in kleineren Orten entstanden häufig erst im 19. Jahrhundert und die Kinder gingen über die Grenze zur Schule. Die Abhängigkeit des österreichischen Teils erhöhte sich noch im 19. Jahrhundert nach der Errichtung der Fabriken, die sich in den preußischen Stadtzentren befanden, auf der österreichischen Seite entstand die Industrie in Verbindung mit der Erzförderung und der Erzverarbeitung. Während der preußische Teil mit der Entwicklung der Eisenbahn immer besser erreichbar war, befand sich der österreichische Teil buchstäblich am Rande der Monarchie. Insgesamt kann jedoch die Situation so zusammengefasst werden, dass sich die Teilung Schlesiens in der Region von Javorník über ganze zwei Jahrhunderte (ab 1742 bis 1945) auf die hiesigen Dörfer nicht wesentlich auswirkte. Die Grenze war eher eine formale Angelegenheit, es erfolgte hier ein reger Warenaustausch, die Preisunterschiede verschiedener Handelsartikel nutzten die Einwohner eher zu ihrem Vorteil. Auch in Hoštice war es üblich, dass die Kirche am unteren Ende des Dorfes die Einwohner von beiden Seiten der Grenze besuchten (auch wenn in Horní Hoštice eine Kapelle errichtet wurde), im Gegensatz hierzu befand sich das „Tanzhaus“ auf der österreichischen Seite, ungeachtet der Staatsgrenze nahmen die Einwohner die Dienstleistungen der Handwerker, einschließlich der Maurermeister, in Anspruch. Das Aussehen der Liegenschaften unterschied sich also nicht, lediglich das Aussehen der Dörfer in Abhängigkeit vom unterschiedlichen Gelände während das untere Dorf Hoštice sich praktisch in einer Ebene befindet, hat der obere Teil von Horní Hoštice Bergcharakter. Aus

180

diesem Grund ist es selbstverständlich, dass in Hoštice ausgedehnte Bauerngehöfte häufiger sind, in Horní Hoštice andererseits kleine Häuser mit Gärten oder Gehöfte landarmer Bauern überwiegen. Das Jahr 1945 brachte eine radikale Änderung. Die Einwohner von beiden Seiten der Grenze wurden bis auf Ausnahmen ausgesiedelt und durch neue Einwohner ersetzt, deren Zahl wesentlich geringer war. Auch im Zusammenhang mit der Schließung der Grenze wurden die wechselseitigen Kontakte behindert und die Dörfer zu beiden Seiten der Grenze begannen sich immer mehr voneinander zu unterscheiden. Dies betrifft vor allem die Bebauungsdichte. Während die polnische Seite für das Wohnen attraktiv war, da sich dort fruchtbare Felder befanden und die Beschäftigungsmöglichkeiten in den umliegenden Städten vorhanden waren und dank dieser Tatsache die Zahl der Häuser stieg, wurde die tschechische Seite mit schlechteren Gr undstücken und hinsichtlich der gesamten Abgeschiedenheit schlecht besiedelt. Mit der Zeit verfielen viele Häuser und wurden abgerissen, andere dienten nur zu Erholungszwecken. Während im Jahre 1930 Horní Hoštice 99 Häuser hatte, waren es im Jahre 2001 nur 42 Häuser, davon 22 ständig bewohnt, wobei die Anzahl der Häuser und der Einwohner in Gościce ist auf der anderen Seite ungefähr gleich blieb.

Jarmila Marková: Bauliche Entwicklung des Klostergeländes Mariánská Nr. 11 in Olomouc Die Geschichte des Areals ist mit der Geschichte des ganzen Olmützer Bereichs der Vorburg verbunden. Seine Besiedlung kann kontinuierlich ab dem 9. Jahrhundert verfolgt werden. Die Baugeschichte des Grundstücks begann jedoch erst in der zweiten Hälfte des 13. Jahrhunderts. Damals entstand eine neue Straße - die heutige Mariánská (Marienstraße) und es erfolgte ihre Parzellierung mit den ersten Bauwerken (vermutlich aus Holz). Dem Zeitraum der ersten Straßenbebauung können lediglich die Steinkeller mit Kappengewölbe, die sich unter dem linken und dem vorderen Trakt des Objekts befinden, zugeordnet werden. Auch der ursprüngliche Eingang zu den Kellern blieb erhalten, der heute mit einem kleinen Ziegelgewölbe abgedeckt, das im Seitenmauerwerk den ursprünglichen gotischen Ziegelboden der mittleren Hausdurchfahrt erfasst. Das aus drei Trakten bestehende Ziegelerdgeschoss des Hauses wurde nach dem Jahre 1699 auf einem „öden Grundstück“ gebaut. Aus dieser Etappe blieb im Objekt das Kappengewölbe im Raum des rechten Traktes erhalten. Fünfzig Jahre später wurde vermutlich der gewölbte linke Seitenflügel erbaut. In den Jahren 1814–1817 wurde das Objekt um ein Obergeschoss erhöht, die Eingangsdurchfahrt gewölbt und eine neue Treppe in die Etagen und in den 181

Keller im linken Seitentrakt gebaut. 1878 wurden alle Fassaden des Objekts im klassizistischen Stil umgestaltet. Dieser Stand ist bis heute erhalten geblieben. Bis 1886 diente das Haus als ein bürgerliches Haus mit Wohn- und Betriebsfunktion. Ab diesem Datum wird es zum Kloster für die Mitgliederinnen der Kongregation der Barmherzigen Schwestern des III. Ordens des Hl. Franziskus. Diese führte die bedeutendsten Umgestaltungen und die Fertigstellung der Kapelle im hinteren Teil der Parzelle durch und erweiterte die ursprüngliche Parzelle um einen zweiten Hof mit einem Etagenwohnhaus. Die Kapelle wurde vom Erbauer Franz Langer von Olomouc im neogotischen Stil mit romanischen Details geplant und gebaut.

Iva Orálková: Kloster der Barmherzigen Schwestern des III. Ordens des Hl. Franziskus in Olomouc – Geschichte des Objekts aus der Sicht der Ergebnisse der Archiverkundung (1614–1937) Das Haus in der Straße Mariánská 11, früher Frauengasse, Liebfrauengasse oder Unser Liebfrauengasse Nr. 66, befindet sich am Ort der ehemaligen Vorburg. Die Erwähnungen, die sich auf die Besitzer der Liegenschaft beziehen, sind in der sog. Nather-Chronik der Olmützer Häuser zu finden (die erste datierte Erwähnung bezieht sich auf das Jahr 1614, der Besitzer war Pavel Zdanowský). Unter dem Aspekt der baulichen Entwicklung des Hauses ist folgende Angabe von Nather sehr wertvoll: „Am 28. März 1699 erhielt Jan Tomáš Nagl vom Magistrat kostenlos ein ödes Grundstück. Nagl verpflichtete sich, binnen drei Jahren plangemäß ein Haus zu bauen. Für den Zeitraum zwischen den Jahren 1701–1777 sind die Aufstellungen der Hausbesitzer ebenfalls eine wertvolle Informationsquelle. Im Grundbuch des Josephinischen Katasters aus dem Jahre 1789 ist Jan František Bradáč als Hausbesitzer geführt. Vermutlich vermietete er das Haus: im Erdgeschoss des Hauses werden zwei Räume erwähnt, jeder von ihnen mit Alkoven (Bettnische) und kleiner Küche - dieser Teil des Hauses diente als Soldatenquartier. Das Josephinische Kataster erwähnt eine im Hof befindliche, vom Vikar Hillebrand genutzte Wagenhalle und Ställe in sehr schlechtem Zustand. An die Ställe war ein kleines Zimmer mit einer Kleinküche angebaut. Diese Räume wurden von František Sinolka genutzt. In den Schriftstücken des Staatlichen Kreisarchivs in Olomouc sind die Eigentümer des Hauses aus den Jahren 1795–1844 geführt. Das Dokument vom 29. August 1856 mit beigefügtem Plan der Renovierung des Hofflügels des Hauses ist ein Antrag von Franz Wolf auf Genehmigung zur Durchführung von baulichen Änderungen des Hauses. Es handelt sich um ein einstöckiges Objekt im Hof, wobei man beabsichtigte, im Erdgeschoss die bestehenden Stallräume und die Anrichteräume der Küche zu 182

erhalten. Die Änderungen im Erdgeschoss betreffen lediglich den Raum der Wagenhalle, die in 3 Räume unterteilt werden soll, wobei einer davon als Küche konkretisiert ist. Im 1. Obergeschoss des Hofflügels bleiben ein Zimmer und der Alkoven erhalten, und im Dachraum sind 3 Räume geplant. Einer von ihnen sollte als Küche dienen, die beiden anderen sind nicht konkretisiert. Die Hausbesitzer in den Jahren 1859–1875 sind mittels der sog. Nather-Chronik belegt. Im Rekonstruktionsplan aus dem Jahre 1876 wird das Haus als ein einstöckiges Objekt mit Mansardendach erfasst. An das Haus schließt ein aus einem Trakt bestehender, zweigeschossiger Wohnflügel an, der gemeinsam mit dem anderen aus einem Trakt bestehenden, zweigeschossigen, östlich gebrochenen Flügel und einem Abschnitt der Straßenmauer in Richtung des Bischofsplatzes (Biskupské náměstí) einen geschlossenen Innenhof bildet. An der Straßenmauer zum Bischofsplatz sind im Erdgeschossgrundriss 2 Räume situiert: eine Kammer und eine Waschküche. Der erhalten gebliebene Plan aus dem Jahre 1878 ist ein Projekt für den Anbau einer Küche im ersten Obergeschoss in den Hofraum. Auf diese Weise entstand die neunte eigenständige Wohneinheit. Am 3. April 1886 kaufte die Kongregation der Barmherzigen Schwestern des III. Ordens des Hl. Franziskus in Opava das Haus von den Eheleuten Stejskal, und zwar für 29 000 Gulden. Die ersten Baumaßnahmen betrafen die Fertigstellung des Holzschuppens im Hof. Im Jahre 1893 wandte sich die Kongregation an den Architekten Franz Langer - das Ergebnis des Auftrags war ein Entwurf von Langer vom 12. November 1893 für das Projekt einer Kapelle, das jedoch nicht realisiert wurde. Im Jahre 1898 wurde Franz Langer von der Kongregation erneut angesprochen - die erhalten gebliebenen Originalpläne belegen die einschiffige unterkellerte Kapelle, die an der Stelle des abgerissenen Querflügels im Hof erbaut wurde. Der Architekt arbeitete mit den Barmherzigen Schwestern des III. Ordens des Hl. Franziskus in Olomouc auch im weiteren Zeitraum zusammen - die Dokumente und Pläne beziehen sich auf den Bau des einstöckigen Betriebsgebäudes im Hof des Hauses Nr. 46 sowie auf den Abriss der früheren und die Errichtung einer neuen gemauerten Einfriedigung (die Projekte wurden im Jahr 1909 realisiert). Mit dem Kaufvertrag vom 16. Mai 1935 wurde der Konvent um das benachbarte Haus Mariánská 9 erweitert. Zu Beginn des Jahres 1937 wurden die Häuser baulich miteinander verbunden.

Eva Pulkrtová: Aus der Erkundung der Friedhöfe von Jeseník Der Artikel informiert über die Erkundung der Friedhöfe in Jeseník, der sich neben dem staatlichen Bezirksarchiv in Jeseník und der Bürgervereinigung „Freunde der Stein- und Bildhauerwerke im Raum Jeseník“ auch das Nationale

183

Institut für Denkmalspflege anschloss. Es wurden Friedhöfe in gut erhaltenem Zustand sowie verwilderte und verwaiste Friedhöfe untersucht. Die Untersuchung brachte Erkenntnisse zur Entwicklung des Bestattungswesens in der Region von Jeseník sowie über die künstlerische Grabmalgestaltung durch die hiesigen Stein- und Bildhauerwerkstätten im 19. und 20. Jahrhundert. Die Forscher hatten die Möglichkeit, sowohl die kirchlichen, als auch die Gemeindefriedhöfe zu untersuchen, die sich durch ihre Konzeption der Raumgestaltung, ihre Standorte sowie ihren derzeitigen Erhaltungszustand unterscheiden. Auf den Friedhöfen befinden sich nebeneinander geordnet steinerne und gusseisenerne Grabmale aus dem 19. und 20. Jahrhundert, somit aus einer Zeit, in der sich die Anschauung bezüglich der Bestattung änderte, die Friedhöfe sich zu urbanisieren und mit architektonischen und kunstgewerblichen Werken zu füllen begannen. Damit entstanden Kunstgalerien in der Landschaft, deren Rettung heute in den Händen der Gemeinden und der römisch-katholischen Kirche liegt. Die Aufgabe der Erkundung war es, den Zustand der Friedhöfe zu dokumentieren und ihren Denkmalswert zu beurteilen, eventuell den Weg zu ihrer Rettung und Präsentation anzudeuten.

Jitka Štáblová: Geschichte und Gegenwart der Renaissance-Festung in Podolí Die Gemeinde Podolí, früher als Německé Podolí oder Velké Podolí bezeichnet, ist lediglich etwa 2 km vom Rande der Stadt Mohelnice entfernt und ist heute Verwaltungsteil dieser Stadt. Bis 1976 war sie jedoch eine eigenständige Gemeinde, die im Unterschied zu Mohelnice, stets Bestandteil des bischöflichen Dominiums von Mírov war und zu der in der Nähe liegenden Festung in Líšnice, die auf dem alten Weg nach Böhmen lag, gehörte. Die Fundamente der Feste wurden bereits zur Wende des 15. und 16. Jahrhunderts gelegt, als die Herrschaft im Besitz einer der Linien der Herren von Kunštát war, oder unter Hanuš Haugvic von Biskupice, dessen Familie das Dominium von Bouzov und Líšnice einschl. Podolí ein halbes Jahrhundert besaß. Im Jahre 1546 verkaufte der Enkel des Hanuš Václav Haugvic die Herrschaft an den Olmützer Bischof Jan Doubravský, der das Dorf Podolí mit weiteren umliegenden Dörfern umgehend seinem Hauptmann in Mírov, dem Landedelmann Jindřich Kobylka von Kobylí übergab - vermutlich zur Belohnung für seine treuen Dienste - und in die Landtafel eintragen ließ. Die Familie Kobylka war ein alter Wladika-Stamm, der aus dem Gebiet von Opava stammte. Sofort nach seinem Antritt begann der neue Inhaber mit dem Umbau. Dem entspricht die Jahreszahl 1551 beim Allianzwappen von Jindřich und seiner

184

Ehefrau Anna von Kojetín. In einigen Bauabschnitten veränderte sich damals die Festung zu einem reich verzierten herrschaftlichen Sitz. Das Erlöschen der Residenzfunktion des Objektes nach der Schlacht am Weißen Berge und seine Nutzung zu rein wirtschaftlichen Zwecken bedeutete zwar eine Dämpfung umfangreicherer Bauaktivitäten, im Grunde jedoch die „Konservierung“ des Gebäudes in seiner ursprünglichen Renaissanceform, die einen Typ einer repräsentativen Wohnstatt des hiesigen niederen Adels zeigte. Das gegenständliche Objekt ist eine frei stehende eingeschossige Feste von länglichem Grundriss, mit Satteldach und glatten dreieckigen Giebeln, die in der Zeit des Barocks bei der Umgestaltung des ursprünglichen Renaissanceobjektes mit Halbgeschoss zum heutigen Gebäude mit zwei Giebeln und dem Satteldach entstanden. Die Fassaden sind glatt, mit Resten von früherem Putz und Fragmenten einer Sgraffiti-Verzierung, Steinleibungen und der Allianztafel des Jindřich Kobylka von Kobylí und seiner Frau ausgeführt. Es handelt sich um eine einzigartig erhaltene wertvolle Architektur der Renaissancezeit mit kostbarer Innenverzierung, die auf Resten eines früheren, spätgotischen Bauwerkes errichtet wurde. Im Verlaufe des 18. und 19. Jahrhunderts erfuhr der Bau zahlreiche sekundäre Umgestaltungen, einschließlich der Dachänderung und des Einziehens neuer Balkendecken sowie klassizistisch gestalteter Öffnungsfüllungen, die jedoch seinen ursprünglichen architektonischen Charakter nicht verdeckten. In den zurückliegenden Jahren befand sich das Gebäude wegen langfristig vernachlässigten Wartung in einem sehr schlechten Zustand. Nach der Änderung der Eigentumsverhältnisse im Laufe des Jahres 2003 wurde auf der Grundlage der Ergebnisse der bauhistorischen Erkundung ein dem ursprünglichen Zweck sehr nahe kommendes Projekt erstellt, ferner die Projektdokumentation zur Nutzung des Objektes zu Wohn- und Repräsentationszwecken, verbunden mit der Schaffung von Räumen mit Kammercharakter für die Verpflegung und Unterkunft. Gleichzeitig wurde eine einfühlsame denkmalspflegerische Erneuerung in Form der Konservierung in Angriff genommen, wobei nach der statischen Sicherung des Gebäudes bis heute das Dach und die Fassaden repariert, die Steinleibungen und die Sgraffiti-Verzierungen restauriert und die erhalten gebliebenen ursprünglichen Fenster nachbehandelt wurden. Derzeitig wird die Erneuerung des Interieurs vorbereitet.

185

Lenka Vaňková: Neue Ausstellung auf dem staatlichen Schloss Velké Losiny Mit der Eröffnung der neuen Räumlichkeiten des Schlosses Velké Losiny wurde der Besichtigungsrundgang nicht nur erweitert, sondern der Öffentlichkeit wurden auf diese Weise auch interessante Gegenstände vorgestellt, die lange in Depositorien verborgen waren. Zu den interessantesten neu präsentierten und restaurierten Gemälden gehört das Bild Von einem Bären angegriffener Förster aus dem Jahre 1660, das mit einer bestimmten Legende von Losiny verbunden ist, das Porträt der Franziska von Žerotín als Diana aus dem Jahre 1741 oder die Darstellung der bärtigen Helene Antonia von Lutych aus der Mitte des 17. Jahrhunderts. Tomáš Vítek: Gärtnerhaus im Schlosspark in Velké Losiny Dank der erfolgreichen dendrochronologischen Datierung der Holzelemente des Hauses konnte die Zeit seiner Errichtung ganz zu Beginn des 17. Jahrhunderts, besser gesagt, nach der Wende der Jahre 1697/8 bestimmt werden, als das für den Bau eingesetzte Holz gefällt wurde. Es ist sehr wahrscheinlich, dass das Objekt zuerst als Brauhaus diente und erst sekundär zu Wohnzwecken umgestaltet wurde. Dies wird sowohl durch die bisher einzige festgestellte Angabe in einer wesentlich jüngeren Chronik, als auch durch die Analyse des Bauwerkes selbst, in welchem auch im heutigen beträchtlich umgebauten Zustand der ursprüngliche Braubetrieb nachgewiesen werden kann, untermauert.

Tomáš Vítek: Zur bauhistorischen Erkundung der Fassaden des Schlosses Jánský Vrch In den Jahren 2002–2008 erfolgte die Renovierung der Fassaden des Schlosses Jánský Vrch in Javorník. Parallel zur Renovierung wurde nach einzelnen Etappen eine detaillierte bauhistorische Untersuchung vorgenommen, die die Funde der Fragmente der gemalten Fassade mit illusiven Elementen von Lisenen, Fensterrahmungen, Gesimsen und Pilastern schrittweise dokumentierte. Die gemalten Schlossfassaden entstanden während des umfangreichen spätgotischen Umbaus durch den Bischof Filip Gotthard Schaffgotsch nach dem Jahre 1766. Die Fassadenmalereien wurden auf der Grundlage der Funde erneuert.

186

Magda Bodanská und Miroslav Bodanský: Restaurierung der Wandmalerei in der Kuppel der Basilika Mariä Heimsuchung in Sv. Kopeček bei Olomouc Die Problematik der Übermalungen, die auch auf den Malereien im Innenraum der Basilika in Erascheinung trat, stellt eine sehr häufig zu lösende Frage in der Restaurierungspraxis dar. Es sind vor allem Übermalungen, die aus der Zeit der Restaurierungsaktivitäten zur Wende des 19. und 20. Jahrhunderts und aus der 1. Hälfte des 20. Jahrhunderts stammen, als die Restauratoren oft unnütz in das zu restaurierende Werk zum Nachteil seiner Authentizität eingriffen. Heute kämpfen wir oft mit schwierig entfernbaren Eingriffen in die Farben. Unter diesem Aspekt leistete diese Restaurierungsaktion einen großen Beitrag und gab uns vor allem die Erfahrungen für den Einsatz des Ionenwandlers, der - wenn sachgemäß eingesetzt - zu einem sehr sicheren und wirkungsvollen Mittel für die Entfernung von Übermalungen wird. Der fachgerechte Einsatz ist dabei durch die detaillierte Kenntnis des Wesens des Materials des Werkes bedingt. Ähnliche Probleme können wir künftig nur durch ein angemessenes Maß an Retuschen und Rekonstruktionen und durch die grundsätzliche Verwendung von reversiblen Materialien vermeiden. Houska, Zápalková: Restaurierung der Monstranz Goldene Sonne Mährens Die als Goldene Sonne Mährens bezeichnete Monstranz, die mit Diamanten und Smaragden geschmückt ist, gehört zu den wertvollsten Gegenständen der Schatzkammer der Kathedrale in Olomouc. Ihre Entstehung war in der Vergangenheit mit dem Namen des Kardinals Wolfgang Hanibal Schrattenbach verbunden, der für ihre Fertigung seine Juwelen vermachte. Das in den Jahren 1748–1750 von Brünner Goldschmied Andreas Vogelhund gefertigte Werk wurde jedoch tatsächlich vom Olmützer Domkapitel in Auftrag gegeben. In die Verzierung der Monstranz wurden auch mehrere ältere Elemente eingefügt. Das interessanteste von ihnen ist das Emailleschild mit dem Wappen des Kapitels von Olomouc aus der Zeit um 1650. Seine Urheberschaft wird dem Wiener Hofgoldschmied und Emailleur Ferdinand Kunath zugeschrieben. 2005 wurde die Monstranz einer Restaurierungsuntersuchung unterzogen, deren Ergebnis ein komplexer Restaurierungseingriff war. Dank dem ausführlichen Studium einzelner Teile der Monstranz, das durch die Demontage des Artefaktes möglich war, konnten während der Restaurierungsarbeiten auch viele ältere Angaben zur Materialzusammensetzung und Geschichte des Werkes ergänzt oder genauer ermittelt werden. 187

Der Zustand des Kunstgegenstandes entsprach dem langen zeitlichen Abstand seit der letzten fachlichen Behandlung, die 1931 vorgenommen wurde. Vor dem derzeitigen Restaurierungseingriff war die Monstranz vor allem von einer dicken Schmutzschicht bedeckt, die aus Verunreinigungen verschiedener Art bestand, und durch kleine mechanische Mängel beschädigt. Die Restaurierung hatte daher vor allem die Wiederherstellung der ursprünglichen ästhetischen Wirkung des Werkes zum Ziel. Unter Berücksichtigung des außergewöhnlichen materiellen und historischen Wertes wurde eine mehr oder weniger konservierende Vorgehensweise gewählt, die in möglichst großem Maße die Authentizität des Denkmals erhält, einschließlich aller späteren, qualitätsgerechten Umgestaltungen und Reparaturen, die das Werk nicht weiter beschädigen.

Trizuljaková: Restaurierung gotischer Wandmalereien in Mostkovice bei Prostějov Die Pfarrkirche in Mostkovice hat einen sehr alten Ursprung. Zum ersten Mal wurde sie bereits um 1137 in den Akten des Bistums von Olomouc urkundlich erwähnt. Das massive Mauerwerk und die substanziell erhalten gebliebene Apsis mit einem halbkreisfärmigen Grundriss beweisen den romanischen Ursprung der Kirche, der auch trotz umfangreicher Umbauten erkennbar ist. Einer von ihnen erfolgte zum Ende des 14. Jahrhunderts und ist auch mit den neu entdeckten Wandmalereien an der südlichen Wand verbunden, deren Entstehung kurz nach dem Jahre 1400, also in die Zeit der Regierung des Königs Wenzels IV. datiert werden können. In ziemlich kompaktem Zustand sind hier umfangreiche figurale Szenen des Marienzyklus zu finden. Verhältnismäßig bald nach ihrer Entstehung wurde diese Verzierung mit einer kalkigen Beschichtung überstrichen, jedoch dank der angewendeten Verfahrenstechnik wurden die Malereien verschont. Auf festen abgezogenen Putz wurden qualitativ gute, beständige Pigmente mit kalkigem Bindemittel aufgetragen, die bis heute in beträchtlichem Maße ihre Farbe behielten. Gemäß der zeitlichen Abfolge beginnt der Zyklus der Szenen aus dem Leben der Jungfrau Maria auf der rechten Seite, in der dichten Nachbarschaft der Orgelbühne, wo wir die Szene der Geburt Christi mit Anbetung der Heiligen Drei Könige finden. Unmittelbar danach folgt die umfangreiche Darstellung der Kreuzigung, der sog. großen Kalvarie, mit zahlreichen Gestalten. Die nächste Szene - der Hl. Georg mit dem Drachen - ist mit dem Zyklus durch die Person der geretteten Prinzessin verbunden, die symbolisch die Kirche, im übertragenen Sinne - die Person der Jungfrau Maria - darstellt. Weiter folgt die Szene der 188

Jungfrau Maria Beschützerin und in der Nachbarschaft der Apsis befindet sich der Höhepunkt des ganzen Zyklus - die Darstellung des Todes, der Mariä Himmelfahrt und der Marienkrönung. Die Art der malerischen Ausführung, die stilistisch gut beherrschten vereinfachenden Konturlinien der Figuren, die außergewöhnlich anmutige Ausführung bestimmter Details und die qualitativ gute Verfahrenstechnik weisen auf eine erfahrene Malerwerkstatt auf zu damaliger Zeit gutem professionellen Niveau hin. Die Malereien wurden im Jahre 2000 im Zusammenhang mit geplanten Reparaturen des Putzes im Inneren der Kirche entdeckt. Die vorläufige Untersuchung bestätigte das Vorhandensein von umfangreichen Komplexen mittelalterlicher Malereien, und dies praktisch auf der ganzen Länge der südlichen Mauer. Eine weitere, grundsätzliche Untersuchung wurde parallel zu einigen Methoden durchgeführt, einerseits mechanisch - durch stufenweise Entfernung der nicht originalen Anstriche mittels analytischer, die Zeitfolge der einzelnen Schichten beachtender Methodik, jedoch auch mithilfe einer Expertenanalyse der Pigmente und der mikroskopischen Analyse des Schnitts durch die wesentlichen Schichten. Die Freilegung dauerte einige Jahre, wobei am Anfang die jüngeren Ton- und Kalkbeschichtungen, später der älteste Kalkanstrich, die restliche Kalkkruste und die an die Oberfläche gebundenen Verunreinigungen entfernt wurden. Die Entfernung der nicht originalen Schichten erfolgte mechanisch, mit Hilfe eines Skalpels, zur Nachreinigung der Kalkkruste wurde an einigen Stellen Ultraschall eingesetzt. Alle Abhebungsverfahren waren von der fortlaufenden Fixierung des Untergrundes und der Sicherung der gelösten Ränder der Putzflächen mittels Kalkspachtelkitt begleitet. Nach der Freilegung der Malereien konnte die Restaurierung an sich vorgenommen werden. Ungefähr auf der Hälfte der Fläche musste in der Tiefenfixierung mittels Injektion und auch fortlaufender Spachtelung mit Kalkspachtelkitt fortgefahren werden. Dieser Prozess ist langwierig, zum Beispiel muss das Verkitten sowohl auf den kleineren, als auch den größeren Flächen dem Charakter der ursprünglichen Putzstruktur ähneln. Auch bei der Injektion musste sehr vorsichtig gearbeitet werden, um eine Beschädigung der gotischen Malerei zu vermeiden. In der abschließenden Etappe, insbesondere im Jahre 2009, finden die Restaurierungsarbeiten mit endgültiger Kittung und Retuschen ihre Fortsetzung. Für die Kitte werden ein Qualitätskalkputz verwendet, die Retuschen erfolgen mit geeigneten Farben, die klassische, beständige Pigmente verwenden. Die Retuschen sind nur örtlich vereinigend, größere fehlende Flächen werden malerisch nicht rekonstruiert, sondern nur so abgetönt, dass sie vom Original zu

189

unterscheiden sind und dabei zur vollständigen Geltendmachung der gemalten Szenen der Wandmalerei beitragen. Das bisherige Ergebnis der Arbeit zeigt einen beträchtlichen Teil des ursprünglichen Aussehens, des historischen Wertes und der Schönheit dieses einzigartigen Zyklus, der möglicherweise gerade in der Gegenwart das 600. Jubiläum seiner Entstehung feiert.

190

Olomouc 2009