SBORNÍK ABSTRAKTŮ Z VÝROČNÍ KONFERENCE CZ-IALE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

ČESKÁ SPOLEČNOST

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

PRO KRAJINNOU EKOLOGII

KATEDRA FYZICKÉ GEOGRAFIE A GEOEKOLOGIE

CZ-IALE

A KATEDRA BOTANIKY

SBORNÍK ABSTRAKTŮ Z VÝROČNÍ KONFERENCE CZ-IALE

PRAHA, 22.-23. LEDNA 2009 ČESKÁ REPUBLIKA

GEO/BIO DIVERZITA – INTEGRUJÍCÍ PERSPEKTIVY

Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE

GEO/BIO DIVERZITA - INTEGRUJÍCÍ PERSPEKTIVY Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE Editoři: Dušan Romportl, Tomáš Chuman

Publikace neprošla jazykovou úpravou. Příspěvky byly otištěny z předloh dodaných autory. Součástí sborníku je CD s plnými texty příspěvků. Sborník je též ke stažení na adrese: http://www.iale.cz/?PUBLIKACE

© Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, 2009 2



HODNOCENÍ ZMĚN VYUŽITÍ KRAJINY NA ZÁKLADĚ DATABÁZE LUCC PŘF UK Ivan Bičík Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Albertov 6, Praha 2, 128 43, [email protected] Databáze LUCC PřF UK je koncipována pro hodnocení změn velikosti jednotlivých kategorií ploch v letech 1845-1948-1990-2000 ve 13 000 katastrálních územích (8903 srovnatelných územních jednotek). Umožňuje ovšem i celkové hodnocení struktury ploch na které se v tomto příspěvku soustředíme. První metodou je aplikace Indexu změny. Ten vyjadřuje na kolika procentech dané územní jednotky došlo ke změně kategorie. Druhá aplikovaná metoda je založena na bilančním hodnocení přírůstků a úbytků zemědělské půdy, lesních ploch a jiných (zastavěná, vodní, ostatní) v jednotlivých obdobích 1845-1948, 1948-1990, 1990-2000. To umožňuje vyčlenit v území 8 typů kombinace změn rozlohy těchto sumárních kategorií. Třetí metoda je zaměřena na stejné hodnocení ovšem pouze struktury zemědělské půdy. To znamená přírůstků či úbytků orné půdy, trvalých kultur, luk a pastvin, což umožňuje vymezit 16 kombinací změn ve struktuře zemědělské půdy. Čtvrtá metoda je založena na využití zkušeností z hodnocení krajinných změn slovinskými kolegy. Ti strukturu ploch členili pouze do pěti sumarizovaných kategorií (orná + trvalé kultury; zastavěná + ostatní; lesní plochy; vodní plochy; louky + pastviny) a sledovali, které z nich přibývají ve sledovaném období. Podle intenzity přeměn využití ploch rozlišili čtyři základní procesy: intenzifikaci rolnictví, urbanizace, zalesňování, zatravňování, každý ve třech stupních intenzity daného procesu silný, střední, slabý. Příspěvek dokumentuje využitím uvedených postupů hlavní změny přeměny krajiny Česka v sledovaných periodách formou kartogramů a závěrů hlavních procesů které je možné definovat na základě bilanční metody z uvedené databáze. Jedná se o tyto hlavní typy změn: 1. Zvětšování rozdílů mezi typologickými regiony nížin, pahorkatin a hor a podle exponovanosti území. 2. V jednotlivých sledovaných periodách se uplatnily rozdílné hybné síly, někdy i protichůdné a ovlivnily procesy změn využití ploch v jednotlivých sledovaných periodách. 3. Trvalé ubývání ZPF a orné půdy, extrémní nárůst zastavěných a ostatních ploch, trvalé zvětšování ploch lesních. 4. Shoda s většinou vyspělých evropských států z hlediska krajinných procesů, intenzita ubývání ZPF a orné půdy ovšem spíše extrémní.

3



ÚSKALÍ SLEDOVÁNÍ VÝVOJE OPUŠTĚNÉ KRAJINY POMOCÍ DPZ Josef Brůna Ústav pro životní prostředí, PřF UK v Praze, Benátská 2, 128 43 Praha 2, 128 43 [email protected] Cílem práce je pomocí série leteckých snímků zhodnotit expanzi dřevin z původních lesních porostů do krajiny po uzavření vojenského prostoru v Doupovských horách. Uzavřením obývané krajiny vznikly obdobné podmínky, jaké mohou nastat při vyhlášení bezzásahové chráněné oblasti. Hlavním tématem posteru jsou úskalí přípravy archivních leteckých snímků pro moderní zpracování. Všechny snímky jsou ortorektifikovány pomocí programu ERDAS Imagine, s využitím digitálního modelu terénu. Přesné ortofotomapy lze využít pro sledování sukcese ve velmi vysokém rozlišení, kdy lze rozlišit jednotlivé stromy. Ve spojení s dalšími projekty na lokalitě ze přesně sledovat šíření jednotlivých druhů a případně predikovat budoucí vývoj na základě znalosti dosavadního vývoje, znalosti původního landuse a charakteristik prostředí.

4



ÚZEMNÍ SYSTÉMY EKOLOGICKÉ STABILITY KRAJINY: TECHNOKRATICKÁ ŠABLONA ČI ZÁCHRANNÁ SÍŤ PRO BIODIVERZITU V KULTURNÍ KRAJINĚ? Antonín Buček Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobicenologie, Mendelova zemědělská a lesnická universita, Zemědělská 1, 613 00 Brno, [email protected] V člověkem využívané kulturní krajině převažují záměrně destabilizované ekosystémy (např. pole a hospodářské lesy), které se vyznačují vyšší produkcí, ale omezenými podmínkami pro výskyt druhů přirozeného genofondu krajiny. Kulturní krajina ovšem může být harmonická jen tehdy, když je v ní trvale zajištěna biodiverzita, tedy rozmanitost druhů, populací i společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů. Plochy destabilizovaných ekosystémů je proto třeba vyvážit a rozčlenit vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů. Z tohoto důvodu vznikla koncepce tvorby ekologických sítí. Tvorba ekologické sítě v kulturní krajině vychází ze dvou základních operací: a) vymezování kostry ekologické stability jako souboru existujících relativně ekologicky stabilních segmentů krajiny, významných z hlediska biodiverzity, bez ohledu na jejich prostorové a funkční vztahy, b) tvorba územních systémů ekologické stability jako soustavy existujících i navrhovaných, účelně prostorově propojených segmentů krajiny. Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) tvoří soustava biocenter, biokoridorů a interakčních prvků, účelně rozmístěných v kulturní krajině na základě prostorových a funkčních kritérií. Cílem tvorby ÚSES je zachování přirozeného genofondu krajiny, příznivé působení na okolní méně stabilní ekosystémy, podpora možnosti polyfunkčního využití krajiny a zachování významných krajinných fenoménů. Prvním krokem tvorby ÚSES je vymezení alespoň minimálního prostoru pro zajištění těchto cílů a respektování vymezených segmentů krajiny v územně plánovací dokumentaci a v dalších dokumentech, regulujících využití krajiny (projekty pozemkových úprav zemědělských pozemků, díla hospodářské úpravy lesů). Při projektování územních systémů ekologické stability krajiny v ČR je používán metodický postup, založený na uplatnění pěti základních kritérií: rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů, prostorové vztahy ekosystémů v krajině, aktuální stav krajiny, prostorové parametry biocenter a biokoridorů, společenské limity a záměry. Podkladem pro první tři kritéria jsou výsledky biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí, tj. vymezení biogeografických regionů, typů biochor a skupin typů geobiocénů. Vytváření podmínek pro zachování rozmanitosti genofondu je při projektování ÚSES zajištěno tím, že v každém bioregionu je umístěno nejméně jedno nadregionální biocentrum, v každém segmentu typu biochory regionální biocentrum, v síti lokálních biocenter by měly být zastoupeny všechny hlavní skupiny typů geobiocénů v určité biochoře. Reprezentativní biocentra všech hierarchických úrovní je třeba propojit biokoridory. K šablonovitosti může při navrhování ÚSES docházet při mechanickém uplatňování prostorových parametrů lokálních a regionálních biocenter a biokoridorů bez přihlédnutí ke specifickému charakteru biodiverzity různých krajinných typů. Tvořivou invenci vyžaduje zvláště navrhování biokoridorů, které propojují biocentra a mají umožňovat migraci, kontakty a šíření organismů. Navrhovat lze též biokoridory nespojité, typu „nášlapných kamenů“. Tvorba optimálně vyvážené ekologické sítě, zahrnující stávající i nově zakládané části od lokálních biocenter až po evropsky významné biokoridory bude nesporně trvat několik desetiletí. Hlavním posláním v současné době zpracovávaných a schvalovaných generelů a plánů ÚSES je zabezpečit pro tuto tvorbu v krajině potřebný prostor. V projektech nově vytvářených biocenter a biokoridorů je možné a potřebné uplatňovat nejnovější disponibilní poznatky biologie, biogeografie a ekologie krajiny.

5



UP-SCALING KOMBINOVANÉHO MAPOVÁNÍ NATURA 2000 – BVM NA ROZLOHU ČESKÉ REPUBLIKY POMOCÍ MAPOVÉHO PODKLADU CORINE-LC Renata Burešová, Pavel Cudlín Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, v.v.i., Na sádkách 7, 370 05 České Budějovice, [email protected] Kombinované mapování Natura 2000 – BVM (biotope valuation method) vzniklo na základě projektu VaV MŽP ČR, zaměřeného na hodnocení a oceňování biotopů, v rámci kterého byl vypracován seznam biotopů (Seják a kol. 2003). Základem souboru biotopů byl systém přírodních stanovišť – Natura 2000, ze kterého byly převzaty biotopy přírodní a přírodě blízké. Skupina více antropogenně ovlivněných biotopů byla stanovena nově a zahrnuje 53 biotopů. Celkem tedy bylo stanoveno 192 biotopů. Všem biotopům byla přiřazena bodová hodnota, která vychází z hodnocení osmi kritérií (4 se týkají druhové a strukturní diverzity, 4 vzácnosti a ohrožení druhů a biotopů). V rámci tohoto projektu byly také expertně odhadnuty bodové hodnoty 29 tříd (úroveň 3, ZM 1: 100 000) Corine-LC, a to na základě váženého průměru bodových hodnot biotopů, jež jsou v jednotlivých třídách zastoupeny. Cílem této práce bylo zjistit procentuální zastoupení 192 biotopů v jednotlivých třídách Corine LC a upřesnit bodové hodnoty tříd Corine-LC pomocí up-scalingu kombinovaného mapování Natura 2000 – BVM na rozlohu celé České Republiky na základě mapového podkladu Corine-LC. To umožní získat rychlý přehled o výskytu a hodnotě biotopů ve větších územních celcích na celém území ČR bez nutnosti provádět terénní průzkum více antropogenně ovlivněných biotopů, a to především na území, kde nebylo provedeno podrobné mapování Natura 2000. Bodové hodnoty vycházejí z metody hodnocení biotopů (BVM; Seják a kol. 2003) a pro každou třídu Corine-LC, která je zastoupena na území České Republiky, byl vypočítán počet bodů podle průměrného zastoupení biotopů Natura 2000 - BVM v jednotlivých kategoriích Corine-LC. Přesné zastoupení kategorií Natura 2000 - BVM bylo možné zjistit pro celou republiku jen u přírodních a přírodě blízkých biotopů, protože podrobné mapování (tedy mapování i více antropogenně ovlivněných biotopů X) bylo provedeno jen na části území České Republiky. Více antropogenně ovlivněné biotopy (X) z podrobného mapování Natura 2000 bylo nutné převést z 14 kategorií Natura 2000 na 53 kategorií BVM. Tam, kde jedné kategorii Natura 2000 neodpovídala jedna kategorie BVM, byl převod proveden pomocí interpretace leteckých snímků u vybraných polygonů a interpolace výsledků na zbývající území České Republiky. Více antropogenně ovlivněné biotopy, které nebyly mapovány kontextovým mapováním Natura 2000, byly vymapovány buď přímo v terénu (využití 4 mapových listů ZM 1: 10 000) nebo za využití leteckých snímků. Počet vybraných polygonů v jednotlivých třídách Corine-LC byl určen tak, aby byla podchycena heterogenita jednotlivých tříd; pro heterogenní třídy byl počet polygonů zvolen tak, aby pokryl různé typy krajin v České Republice. Biotopy, jejichž rozloha byla v dílčích polygonech nižší než jedna, byly vyřazeny a bodová hodnota plochy, zbývající do celkové rozlohy polygonu, byla vypočtena jako průměrná hodnota zastoupených biotopů daného polygonu, jejichž plocha přesahovala 1% rozlohy polygonu. Na základě upřesněných bodových hodnot bylo možné vypočítat bodovou hodnotu celé České Republiky. Podkladem pro výpočet bylo mapování Corine-LC ve třech obdobích: 1990, 2000 a 2006. Dále byla spočítána i celková peněžní hodnota biotopů, a to vynásobením bodové hodnoty částkou 12,34 Kč, která představuje množství peněz, které byly v uplynulých letech vynaloženy v rámci krajinotvorných programů, aby se hodnota biotopu o rozloze 1m2 zvýšila o 1 bod (Seják a kol. 2003).

6



CHARAKTERISTIKY VLASTNÍKŮ URČUJÍCÍ DŘEVINNOU SKLADBU VENKOVSKÝCH ZAHRAD VE ŽĎÁRSKÝCH VRŠÍCH Tomáš Dohnal1, Jaroslav Vojta2 (1) (2)

Nouzová 18, Brno, 614 00, [email protected] Katedra botaniky PřF UK, Benátská 2, Praha 2, 128 01

Dřeviny v intravilánu významně ovlivňují vzhled obce a jejího okolí, čímž se stávají důležité i z pohledu ochrany krajinného rázu. Příspěvek hodnotí z hlediska ekologického a historického vhodnost dřevin v zahradách ve vrcholových partiích Žďárských vrchů na Českomoravské vrchovině a na základě srovnávacích analýz se pokouší nalézt souvislosti mezi dřevinnou skladbou pozemku a vybranými charakteristikami jejího majitele. Druhy dřevin byly rozděleny do tří skupin (vhodné, omezeně vhodné, nevhodné) podle ekologických nároků, areálu rozšíření, původnosti ve střední Evropě nebo dataci introdukce, tradiční výsadby na venkově, doporučení z hlediska památkové péče a potenciální využitelnosti dřevin. Inventarizovány byly dřeviny na 78 zahradách v šesti vesnicích a u jejich vlastníků byly zjišťovány vzdělání, věk, bydliště, ekonomická produktivita, původnost vzhledu jejich stavení a zda je usedlík či chalupář. Data byla v programu CANOCO podrobena korespondenční srovnávací analýze CCA. Celkem bylo v zájmovém území zjištěno 122 druhů dřevin, z toho 47% u nás původních. Z hlediska hodnocení vhodnosti dřevin pro dané území bylo z celkového počtu 3324 jedinců 57.26% vhodných, 15.29% omezeně vhodných a 27.45% nevhodných. Mediány pro průměrnou zahradu byly 62.88% vhodných druhů, 12.17% omezeně vhodných a 21.16% nevhodných. Nejvíce dřevin (44%) je převážně okrasného charakteru, čistě užitkových je pouze 33%, což naznačuje poměrně výrazný odklon od tradiční funkce venkovské zahrady. Korespondenční srovnávací analýza CCA prokázala závislost dřevinné skladby zahrad na příslušnosti k vesnici, věkové kategorii majitele a na celkovém vzhledu jeho stavení. Ostatní charakteristiky byly neprůkazné, což překvapivě platilo i pro příslušnost majitele, tzn. zda je chalupář či usedlík. Výsledky analýz potvrdily, že preference dřevin vlastníkem není zcela náhodná, protože lze statisticky dokázat souvislosti s některými jeho charakteristikami (věk, vzhled stavení, vesnice). Naopak se v zájmovém území nepotvrdil předpoklad větší citlivosti usedlíků k tradiční skladbě venkovské zahrady.

7



VLIV HISTORICKÉ STRUKTURY KRAJINY NA VEGETACI SEKUNDÁRNÍCH LESŮ Lucie Drhovská, Jaroslav Vojta Katedra botaniky PřF UK, Benátská 2, Praha 2, 120 00, [email protected] V dynamicky se měnících krajinách je pro biologickou diverzitu důležitý charakter, stálost a historie nově vznikajících biotopů. Osídlitelnost nově vzniklých plošek je však také limitována migračními schopnostmi jednotlivých druhů v kombinaci s dostupností jejich diaspor a tedy rozložením vhodných dlouhodobých refugií v krajině. Pro lesní druhy mohou být takovými refugii také maloplošné porosty dřevin charakteru křovin nebo pastevních lesů. V současné době je k dispozici pouze málo exaktních údajů o významu takových plošek pro kolonizaci nově vzniklých stanovišť a také není k dispozici mnoho údajů pro kvantifikaci rychlosti kolonizace lesními druhy. Vhodným modelovým územím pro takové výzkumy je opuštěná krajina v okrajových oblastech VVP Hradiště v Doupovských horách. Oblast byla opuštěna v roce 1953 a od té doby zde probíhá sukcese na neobvykle velké ploše, do tohoto procesu jen omezeně zasahuje hospodářská činnost člověka. V takovém prostředí lze studovat kolonizaci lesními druhy v krajinném měřítku. Cílem studie bylo zjistit rozdíly ve složení bylinného patra v porostech dřevin s různou kontinuitou (porosty s kontinuitou potvrzenou nejméně do r. 1842, 1952 a porosty vzniklé po opuštění lokality). Dále bylo cílem kvantifikovat migrační schopnosti vybraných lesních druhů a determinovat případný vliv abiotických faktorů na kolonizaci lesními druhy. Ve vybraných porostech o různé kontinuitě dřevinného patra (určeno z historických map a leteckých snímků) byly provedeny fytocenologické snímky. Data o prostředí a kontinuitě porostu byla dále analyzována pomocí CCA a ANCOVA. Pro zjištění schopnosti šíření lesních bylin bylo podrobně prozkoumáno území o rozloze 500×500 m, kde byla v síti10×10 m zaznamenávána presence vybraných druhů lesních bylin a hodnocen jejich výskyt v závislosti na vzdálenosti od předpokládaných refugií a abiotických podmínkách prostředí (metodou logistické regrese). Analýzy získaného materiálu prokázaly, že historická kontinuita porostu prokazatelně ovlivňuje složení bylinného patra i výskyt jednotlivých druhů, na starší porosty jsou vázány druhy považované za typicky lesní, v mladších porostech se vyskytují bohatší populace přežívajících lučních a lemových druhů. Kontinuita porostu však nevysvětlila relativně více než abiotické faktory, lepšími prediktory byly nadmořská výška, index vlhkosti a potenciální přímá roční radiace. V podrobně zkoumaném výseku krajiny (čtverci 500×500 m) bylo zjištěno, že rozšíření některých druhů ještě dnes výrazně reflektuje historickou strukturu krajiny. Výsledné pattern je přitom nejlépe vysvětlitelné migračními schopnostmi jednotlivých druhů. Zjištěná migrační rychlost se pohybuje od 1,2 m/rok (Impatiens parviflora) do 2,5 m/rok (Lapsana communis). Kontinuita porostů dřevin je tedy významným faktorem ovlivňujícím jejich složení, přitom i drobné biotopy v krajině mohou být významnými refugii lesních druhů, jejich prostorové rozložení pak významně ovlivňuje distribuci druhů v nově vzniklých porostech.

8



KRITICKÉ HODNOCENÍ SROVNÁVACÍCH ANALÝZ VÝVOJE VYUŽITÍ KRAJINY Barbora Engstová, Jan Skaloš ČZU v Praze, Fakulta životního prostředí, Katedra ekologie krajiny, Nám. Smiřických 1, 28163, Kostelec n.Č.l., [email protected] Srovnávací analýzy historického a současného využití krajiny jsou klasickým tématem výzkumu v krajinné ekologii. Ať už jako hlavní téma nebo vedlejší výstup, mapy „land use“ a „land cover“ v různých časových obdobích, zpracované v prostředí GIS, jsou oblíbeným, názorným a široce používaným výstupem. V prostředí České republiky je k dispozici významné množství historických podkladů využitelné pro tyto analýzy. Nejvyužívanějším mapovým dílem 19. století je bezesporu tzv. Stabilní katastr. Jeho význam spočívá nejen v přesném zaměření a zakreslení jednotlivých pozemků, ale také v podrobně členěném poznámkovém aparátu. Nejvýznamnějšími podklady pro zmíněné analýzy jsou letecké snímky. Od 2. poloviny 30. let 20. století probíhá snímkování území celé České republiky a pro jakékoli území je tak k dispozici více či méně kvalitní řada leteckých fotografií. Často je pak srovnáván stav krajiny, především její využití (land use) z poloviny 19. století zachycené na mapě stabilního katastru a její vývoj ve století 20. na základě leteckých snímků. Srovnání těchto dvou zdrojů však sebou nese řadu úskalí a prosté poměření nemůže vést k výsledkům s jasnou vypovídací hodnotou. Pro názornost byly provedeny analýzy vývoje využití krajiny na dvou územích, lišících se jak přírodními podmínkami, tak také historickým vývojem osídlení a současným využitím. Srovnáván byl stav krajiny v polovině 19. století na základě tzv. Císařských otisků Stabilního katastru se stavem před kolektivizací zemědělství (1938, resp. 1950), 2. polovinou 20. století (1966, resp. 1975) a rokem 2006 na podkladě leteckých snímků. Vektorizací byly vytvořeny mapy využití krajiny pro jednotlivé roky, na nichž byla dále sledována krajinná struktura vyjádřená počtem plošek a maximální, minimální a průměrnou velikostí plošky pro jednotlivé sledované kategorie. Srovnáním jednotlivých let byly dosaženy výsledky hodnotící vývoj jednotlivých kategorií, jejich úbytek nebo naopak nárůst a také celkový trend ve změně velikosti plošky. První srovnávací území, katastr obce Honbice, se nachází v Pardubickém kraji a jedná se o intenzivně zemědělsky využívanou krajinu, kde se po celé sledované období rozkládá na více než 85% území orná půda. Celkové změny ve využití krajiny, v poměrech jednotlivých sledovaných kategorií, nejsou nikterak drastické. Druhé území, bývalý katastr zaniklé obce Křída, se nachází v Libereckém kraji, v prostoru zrušeného VVP Ralsko. Existence vojenského újezdu (mezi lety 1950 a 1991) způsobila radikální změny ve využití půdy. Zcela zanikla obec, pole byla z velké části ponechána ladem a okrajově zde zasahovala vojenská střelnice. Ačkoli se změny ve vývoji využití krajiny na obou lokalitách značně liší, naopak změny v krajinné struktuře vykazují společné tendence. Především se jedná o významný nárůst celkového počtu plošek v prvním sledovaném období, a to především u kategorií orná půda. Z leteckého snímku jasně rozeznatelná drobná mozaika polních pozemků kolem obcí svoji početností plošek, nikoli rozlohou, výrazně převyšuje stav v první polovině 19. stol. Naopak ve druhém sledovaném území je zřetelný nárůst jejich rozlohy, způsobený zemědělskou kolektivizací, resp. opuštěním půdy. Zde je však jednoznačně nutné kriticky zhodnotit porovnávání velikosti zemědělských pozemků ze stabilního katastru a z leteckého snímku. Oba dva zdroje mají jinou vypovídací hodnotu. Zatímco stabilní katastr udává přesné rozčlenění parcel podle jejich čísla, doplněného údajem o typu využití, tak se již dále nezabývá, zda je či není onen pozemek dále členěn na menší políčka. Naopak letecký snímek podává obraz aktuálního stavu krajiny, s charakteristickou jemnou mozaikou tvořenou různými plodinami na malých pozemcích. Z tohoto důvodu se musí opatrně přistupovat k jednoduchým závěrům o změně krajinné struktury, pokud jsou ke studiu využity dva rozdílné datové zdroje, například katastrální mapa a letecký snímek. Pro celkový vývoj využití krajiny mají však oba zdroje v rámci srovnání velký význam.

9



KRAJINA A TEORIE ZAMRZLÉ PLASTICITY Jaroslav Flegr Katedra filosofie a dějin přírodních věd PřF UK, Viničná 7, Praha 128 44 Teorie zamrzlé plasticity (TZP) předpokládá, že v důsledku časté frekvenční závislosti vlivu alel na biologickou zdatnost, fenotypovým kontextem podmíněného vlivu znaku na biologickou zdatnost a genotypovým kontextem podmíněné závislosti vlivu alely na fenotyp je u pohlavně se rozmnožujících druhů dědivost biologické zdatnosti velmi nízká. TZP z toho vyvozuje, že tyto organizmy jsou schopny se měnit vlivem selekce pouze velmi krátké období po svém vzniku peripatrickou speciací (tj. odštěpením malého vzorku jedinců od mateřské populace například kolonizací ostrova). Po této době druhy evolučně zamrznou a až do svého vymření, tj. odhadem 98-99% doby své existence, odpovídají na selekci jako by byly elastické, tj. selekci se podvolují zpočátku snadno, čím více se však jejich fenotyp odchyluje od stavu, ve kterém zamrzly, tím je odpověď menší až nakonec odpovídat zcela přestanou. Jestliže selekce pomine, vrací se fenotyp takto pozměněných druhů do výchozího stavu. Evoluční elasticita naprosté většiny druhů, s nimiž se v daný moment v přírodě setkáváme má zásadní dopad na průběh jak evolučních, tak ekologických procesů a má tedy i významné dopady na charakter procesů probíhajících v krajině. V krátkodobém časovém měřítku jsou druhy elastické, v dlouhodobém časovém měřítku jsou však zamrzlé. Z toho mimo jiné vyplývá, že ve stejném prostředí a na stejných lokalitách mohou vedle sebe dlouhodobě existovat druhy, které využívají stejné zdroje a přitom se liší evolučním potenciálem vyplývajícím například z rozdílné velikosti populací. V případě, že by byly druhy neustále evolučně plastické, jak předpokládají tradiční evoluční teorie, vytlačil by dříve nebo později vítěz koevolučního zápasu všechny druhy méně úspěšné. Z nové evoluční teorie vyplývá, že diverzita v lokálních i globálních měřítcích se může trvale udržovat na vysokých hodnotách. TZP dále vysvětluje paradox vzácných druhů. Pro veškeré typy biologických společenstev je charakteristická přítomnost malého počtu hojných a naopak velkého počtu vzácných druhů. Vzácné druhy jsou přitom obvykle vzácné na většině lokalit a paleontologická data zároveň ukazují, že svůj status vzácného druhu si udržují po nesmírně dlouhé období. Jestliže je určitý druh evolučně plastický pouze po svém vzniku, nemůže následně odpovídat na změny ve svém abiotickém a především biotickém prostředí takže s délkou své existence (přesněji řečeno s dobou, která uplynula od ztráty evoluční plasticity) postupně „zastarává“. Postupně se mu tak zužuje jeho ekologická nika, zmenšuje se jeho areál rozšíření a i v místech kde se vyskytuje je schopen vytvářet pouze méně početné populace. Vzácné druhy jsou tedy druhy evolučně zastaralé, které v podstatě pouze čekají na extinkci. TZP nabízí dále nový pohled na problematiku invazních druhů. Jedná se o druhy, které, většinou po introdukci na nové území, jsou lokálně mnohem úspěšnější, než druhy původní a šíří se na úkor původních druhů na další a další území. Z klasických evolučních teorií by přitom plynulo, že introdukované druhy by neměly mít v konkurenci s původními druhy, dlouhodobě adaptovanými na lokální podmínky, příliš šancí. Z TZP naopak vyplývá, že když se introdukuje malý vzorek populace na nové území, může se tím v určitém procentu případů obnovit evoluční plasticita daného druhu. Evolučně plastický druh má pochopitelně značnou výhodu v koevolučním zápase s většinou evolučně zamrzlými konkurenty. TZP dále vysvětluje, proč se nepohlavně rozmnožující druhy a linie vyskytují především ve vyšších zeměpisných šířkách a vůbec v prostředí kde panují extrémní podmínky. Nepohlavně se rozmnožující druhy zůstávají dlouhodobě evolučně plastické, a proto se mohou dokonaleji přizpůsobit stabilním, byť extrémním podmínkám. Elastické pohlavně se rozmnožující druhy mají naopak kompetenční výhodu ve fluktuujících podmínkách, kde těží z možnosti rychle reagovat na neočekávané změny podmínek a následně se rychle vracet k osvědčenému fenotypu.

10



ROZVOJ PŮD A PŮDNÍCH ORGANISMŮ V KRAJINĚ NARUŠENÉ TĚŽBOU Jan Frouz Ústav pro životní prostředí, PřF UK v Praze, Benátská 2, Praha 2 Tento příspěvek shrnuje dlouhodobé výsledky studie rozvoje půd a vzájemných interakcí mezi rozvojem půd, půdních organismů a vegetace během vývoje rekultivovaných a nerekultivovaných ekosystémů v krajině narušené povrchovou těžbou uhlí. Rozvoj vegetace do značné míry určuje kolonizaci půd půdními organismy, která se pak podílejí na formování půdy. Plochy osázené dřevinami produkujícími těžko rozložitelný opad s vzskoč C/N poměrem a velkým obsahem fenolů jsou je málo osidlovány mikrofaunou to vede k malé bioturbaci. Naproti tomu plochy porostlé rostlinami produkujícímu snadno rozložitelný opad jsou hojně osidlovány makrofaunou a to vede i intensivní bioturbaci a rychlé tvorbě humusové vrstvy půd. U spontánních sukcesí ploch dominovaných zpravidla jívou a břízou je vývoj intermediátní v prvních 15-20 letech sukcese se spíše podobá vývoji pozorovanému u jehličnanů a jiných dřevin produkujících těžko rozložitelný opad, později, po 20 roce sukcese dochází ke kolonizaci těchto ploch žížalami a to vede k urychlení tvorby půdy a změně bylinného patra. Manipulační experimenty ukázaly, že tvorba půdy je do značné míry určována kolineací půd půdní biotou a proto faktory podporující kolonizaci těchto ploch jako konektivita s okolní krajinou atp. podporují i rozvoj půd.

11



MOŽNOSTI SLEDOVÁNÍ ZMĚN KRAJINY POMOCÍ DPZ Martin Hais Katedra biologie ekosystémů, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Branišovská 31, 374 01 České Budějovice, E-mail: [email protected] Cílem příspěvku je ukázat potenciál metod dálkového průzkumu Země (DPZ) pro hodnocení změn v krajině. Příspěvek je adresován nejen pro odborníky na problematiku DPZ, případně na geoinformatiku jako celek, ale zejména má poskytnout základní a souhrnnou informaci pro pracovníky v široké škále přírodovědných oborů. V úvodní části příspěvku je definován DPZ a stručně jsou zmíněny hlavní principy. Velmi krátce budou též zmíněny klíčové momenty v historii DPZ. Další část příspěvku je zaměřena na popis hlavních typů družicových systémů včetně zdůraznění v konkrétních případech jejich výhod a nevýhod. Následuje oddíl věnovaný družicovým datům, jejich základním vlastnostem, využitelnosti, ale i dostupnosti (volně stažitelná data, u placených dat způsob objednání, distribuce, licenční podmínky). Budou též zmíněny novinky a budoucí plánované systémy snímání. Celá druhá polovina příspěvku je věnována konkrétním aplikacím metod DPZ pro hodnocení krajinných změn. Tento blok zahrnuje jak výsledky jiných autorů, tak ukázky výsledků vlastního výzkumu. První skupina praktických aplikací je zaměřena na kvantitativní hodnocení plošných změn v krajině. Praktické ukázky zahrnují aplikace na globální, regionální i lokální úrovni. Druhá část příspěvku se věnuje hodnocením změn spektrální odpovědi objektů na zemském povrchu. Zmíněné příklady zahrnují různé intervaly elektromagnetického spektra. Zejména se jedná o viditelné záření, blízké, střední a termální IČ spektrum. Tento příspěvek si neklade za cíl podat vyčerpávající seznam metod a přístupů, ale snaží se ukázat klíčové metody a rovněž i trendy vývoje v problematice hodnocení krajinných změn pomocí DPZ.

12



OCHRANA PROCESŮ VERSUS OCHRANA DRUHŮ V PRAKTICKÉ OCHRANĚ PŘÍRODY Handrij Härtel Správa Národního parku České Švýcarsko, Pražská 52, 407 46 Krásná Lípa Botanický ústav AV ČR, 252 43 Průhonice Moderní ochrana biodiverzity zahrnuje v pojetí Úmluvy o biodiverzitě (Convention on Biological Diversity) komplexní ochranu diverzity na úrovni genové, druhové i ekosystémové. Pojem biodiverzita však nezahrnuje pouze struktury (strukturní diverzitu), nýbrž i funkce (funkční diverzitu). I z tohoto důvodu praktická ochrana přírody musí být cílena nejen na ochranu jednotlivých entit (od genů po ekosystémy), ale i na procesy v přírodě probíhající. Ochrana stavu a ochrana procesů nemají být v obecné rovině chápány jako vzájemně kompetitivní přístupy, ale jako přístupy komplementární. Nicméně v ochranářské praxi se nelze vyhnout rozhodování, kterému z obou přístupů má být na konkrétní ploše a v konkrétní době dána priorita a v jaké proporoci mají být oba koncepty uplatňovány. Tento vztah vystupuje v ochraně přírody do popředí zejména v posledních letech, kdy je na jedné straně stále výrazněji akcentována snaha o vytváření území, ponechaných samovolnému vývoji (národní parky, některé národní přírodní rezervace i bezzásahová území mimo zvláště chráněná území) a na straně druhé se v evropské (a tedy i české) ochraně přírody buduje na základě legislativy Evropských společenství soustava chráněných území Natura 2000 jako koncept, jehož základem je udržení příznivého stavu ochrany (favourable conservation status) pro habitaty i druhy. Vzhledem k tomu, že na úrovni EU chybí jasné směrnice pro interpretaci míry statického pojetí ochrany druhů i habitatů v rámci soustavy Natura 2000, v současné době diskutované pojetí v ČR vychází z interpretace, podle níž lze z tohoto pohledu typy habitatů rozdělit do 3 skupin: (i) habitaty, u nichž samovolný vývoj (a to přes výraznou změnu struktury a druhové skladby společenstva) nelze interpretovat jako zhoršení příznivého stavu ochrany, nýbrž naopak habitat vyžaduje ochranu všech svých sukcesních stadií (např. rozpad horských smrčin v důsledku napadení kůrovcem); (ii) habitaty, u nichž je samovolný vývoj v rozporu se zachováním příznivého stavu ochrany (např. luční habitaty) a (iii) habitaty, jejichž ochrana je možná v širokém spektru typů managementu (od bezzásahového až po velmi intenzivní disturbance), přičemž různý typ managementu bude podporovat výskyt různých druhů. V rámci těchto habitatů je proto žádoucí, aby existovala vyvážená škála různých typů managementu pro různé typy habitatů a tím byla zajištěna široká pestrost stanovišť z hlediska druhů. Zvlášť významné je nalezení adekvátních proporcí mezi ochranou druhů a ochranou procesů v těch územích. které na jedné straně disponují z hlediska rozlohy a zachovalosti vysokým potenciálem pro vytváření kompaktních oblastí ponechaných samovolnému vývoji, avšak zároveň disponují výraznou druhovou diverzitou, z níž část je vázána na aktivní management. Snižování alfa diverzity (druhové bohatosti) takovýchto území v důsledku ponechání samovolnému vývoji nelze interpretovat vždy jako negativní důsledek pro ochranu přírody, na druhé straně by nemělo uplatnění priority ochrany procesů před ochranou druhů v těchto územích vést ke ztrátám na úrovni gama diverzity (diverzity v širším geografickém měřítku), tedy druhů, u nichž význam jejich výskytu v dané oblasti výrazně překračuje daný region. Nalezení míry této významnosti, tedy nalezení vyvážených proporcí mezi oběma koncepty a promítnutí těchto proporcí do soustavy zvláště chráněných území a zejména do konkrétních předmětů ochrany v jednotlivých zvláště chráněných územích patří mezi nejvýznamnější současná témata ochrany přírody.

13



GEOMETRICKÝ PROSTOR, INTERAKCE MEZI DRUHY A STRUKTURA SPOLEČENSTEV V KRAJINĚ Tomáš Herben Katedra botaniky PřF UK, Benátská 2, CZ-128 01 Praha 2 a Botanický ústav AV ČR, CZ-252 43 Průhonice; email: [email protected] Klasická ekologie šedesátých a sedmdesátých let se věnovala především studiu interakcí mezi populacemi a zanedbávala roli, jakou ve fungování ekologických systémů může mít fakt, že tyto interakce se odehrávají v geometrickém prostoru. Teprve v devadesátých letech minulého století došlo k systematickému výzkumu role prostorových interakcí a jejich aplikace pro studium systémů na velmi rozmanitých prostorových (a souvisejících časových) měřítkách. Geometrický prostor je důležitý tehdy, pokud (i) interakce mezi jedinci jsou omezeny na vzdálenost (např. stínění mezi sousedními rostlinami), která je malá ve srovnání s velikostí zkoumaného systému anebo (ii) šíření jedinců v prostoru je omezeno (např. typem vegetativního šíření, nebo špatně šiřitelnými semeny), opět relativně vůči velikosti zkoumaného systému. První jev (interakce mezi jedinci jsou omezeny na krátkou vzdálenost) podmiňuje to, že chování každého jedince a tedy dynamika každého mikrostanoviště závisí na jeho bezprostředním okolí, což je skutečnost v ekologické literatuře často označovaná jako spatial coupling. V takovém případě si pro popis dynamiky systému nevystačíme s globálními parametry celého systému (např. celkovou densitou nějakého druhu), ale je třeba vzít v úvahu lokální density každého mikrostanoviště a prostorové korelace těchto densit. Jak lze snadno ukázat, dynamika takovýchto systémů závisí na jejich prostorovém uspořádání; systémy o identickém druhovém složení se mohou chovat velmi odlišně v závislosti na tom, jak tyto druhy jsou v prostoru uspořádány. Analýza dynamiky takovýchto systémů je pak nepoměrně složitější než analýza systémů, v nichž prostor nehraje velkou roli. Druhý jev (omezené šíření jedinců v prostoru) má typický důsledek v podobě prostorových korelací mezi jedinci: jedinci jednoho druhu mají tendenci se v důsledku omezené možnosti šíření vyskytovat pospolu. Fakt omezeného šíření hraje důležitou roli jak v homogenních, tak i prostorově heterogenních systémech: zatímco v homogenních systémech vytváří omezené šíření nové prostorové struktury (tj. heterogenitu), v primárně heterogenních systémech umožňuje především překonávání bariér daných touto heterogenitou. V obou případech je pro dynamiku systému rozhodující, taký je tvar "šířicí křivky" (tj. závislosti počtu šířených jedinců na vzdálenosti od mateřského/zdrojového jedince). Jakkoliv všechny křivky jsou typicky strmě klesající, je důležité vědět, jak se liší pokles intenzity šíření mezi malými a velkými vzdálenostmi; jak modely, tak pozorování ukazují, že právě typ šíření na velké vzdálenosti má klíčový vliv na chování populace. U běžných křivek (exponenciální a probabilistická) je pokles příliš strmý, než odpovídá běžným pozorováním. Jak spatial coupling, tak omezené šíření se mohou vyskytovat na mnoha prostorových měřítkách. Z pochopitelných důvodů se jejich mechanismy mohou lišit podle toho, na jaké škále probíhají, nicméně jejich obecné působení je poměrně málo závislé na to, který konkrétní mechanismus je v jejich pozadí. Důležitým rysem systémů s omezenými interakcemi a šířením je možnost vzniku prostorových heterogenit v původně homogenním systému jen v důsledku interakcí mezi zúčastněnými komponentami (jedinci, druhy a jejich prostředím). Jde zpravidla o různé pásy nebo shluky ve vegetaci (např. vlnová regenerace lesa, "tiger bush" na pouštích, shluky stromů v lesostepi a podobně). Obecnost tohoto jevu je sice nejasná, nicméně jeho samotný fakt naznačuje, že interakce v prostoru mohou hrát konstitutivní roli v dynamice ekologických systémů a ve vzniku jejich prostorových heterogenit.

14



VLIV DISTURBANCE ZPŮSOBENÉ PRASETEM DIVOKÝM NA VEGETACI SEMIXEROTERMNÍCH TRÁVNÍKŮ Eva Horčičková Ústav pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta University Karlovy v Praze, Benátská 2, 12801, Praha 2, [email protected] Narušování půdy divokými prasaty (Sus scrofa) tvoří v mnohých oblastech důležitou složkou disturbančního režimu, který určuje strukturu a složení vegetace. Jejich vliv na vegetaci semiexerotermních trávníků je zjišťován na území Vojenského újezdu Hradiště v Doupovských horách, jižně od bývalé obce Tocov. Tato oblast poskytuje vhodné podmínky pro studium přirozených ekologických vztahů. Důvodem je mimo jiné eliminace řady antropogenních vlivů, které působí na přírodu většiny území České republiky. Aktivity vojsk ve vojenském újezdu se většinou omezují na prostor vlastních cvičišť a nezasahují do nárazníkových zón, kam ale zároveň není povolen vstup veřejnosti. Od vzniku vojenského újezdu v roce 1953 byla do té doby kulturně obhospodařovaná krajina z velké části ponechána přirozenému vývoji, což vede k postupnému zarůstání. Mezi rozšiřujícími se lesy se nachází plochy pokryté křovinnou vegetací a na některých místech stále přetrvávají oblasti bezlesí, na něž jsou vázány specifické druhy rostlin. Ve sledované oblasti se prase divoké vyskytuje velmi hojně a nabízí se tedy otázka, jakou hraje roli v jejím vývoji. Vegetaci, jež je předmětem výzkumu, lze zařadit do třídy Festuco-Brometea a SedoScleranthetea. Ve sledované oblasti se vyskytuje především na vrcholech kopců a na jižně, jihovýchodně a jihozápadně orientovaných svazích. Z příhodných stanovišť bylo náhodně vybráno 30 bezlesých polygonů, kde byly provedeny experimentální disturbance, na nichž následně probíhá zaznamenávání sukcese. Zároveň je sledován rozsah a vegetace přirozených disturbancí i nenarušené trávníky v daném polygonu, jako potenciální zdroj diaspor pro disturbované plochy. To umožní zhodnocení vlivu disturbancí v rozdílných měřítcích a zařazení do kontextu s krajinnými proměnnými.

15



MOHOU ZA POŠKOZOVÁNÍ HORSKÝCH LESŮ VÍCE IMISE, NEBO HOSPODAŘENÍ? Jakub Hruška Česká geologická služba, Klárov 3, 118 21 Praha 1, [email protected] Poškozování horských lesů je v ČR obecně chápáno pouze jako následek vysokých emisí síry z uhelných elektráren. Protože masové hynutí lesů skončilo s odsířením velkých zdrojů v druhé polovině 90. let 20. století, může se tento problém zdát vyřešený. Přesto ale nejsou horské lesy v dobrém stavu, a mnohé parametry jejich zdravotního stavu (např. defoliace) se ani dekádu po 90% poklesu emisí síry výrazně nezlepšily. Okyselení půd vede k ochuzení půd o bazické kationty (Ca, Mg, Na, K) a k mobilizaci hliníku z půdních minerálů. Hliník je toxický pro většinu organismů i kořenový systém stromů a nízký poměr mezi sumou bazických kationtů a hliníkem vede k poškozování kořenového systému a k metabolickým poruchám příjmu hořčíku. Důvodem dnešního poškozování lesů (tedy nejen stromů) je chronické okyselení půd, které je prohlubováno i způsobem pěstování a využívání lesů. Původně smíšené lesy byly přeměněny na smrkové monokultury, které zatěžují půdy jednak zvyšováním kyselé depozice díky záchytu plynů a aerosolů na jehlicích (podkorunová depozice ve smrkových porostech je zhruba trojnásobkem depozice na volné ploše) a dále mají vysokou spotřebu bazických kationtů (BC) z půdy pro svůj intenzivní růst. Protože se po těžbě nevracejí rozkladem odumřelé biomasy zpět do půdy, způsobuje intenzivní pěstování lesů další okyselování půdy, protože přirozené procesy doplňování BC (zvětrávání) nejsou na přirozeně chudých stanovištích schopny půdy dostatečně rychle doplňovat. Historicky byly půdy také výrazně ochuzovány hrabáním hrabanky. Přestože se od 2. světové války nepraktikuje, jeho následky jsou dodnes v půdách patrné. Spojením všech tří typů okyselení půd bylo pomocí biogeochemického modelu MAGIC odhadnuto, že za posledních 200 let je za ochuzení půd o BC zhruba ekvivalentně z jedné třetiny odpovědna kyselá depozice, těžba lesů a hrabání lesní hrabanky. Zatímco vliv produkčního lesnictví působí celou dobu, hrabání bylo významné historicky, a kyselá depozice dominovala od 50. let do konce 90. let 20. století. Dnes je vliv lesnictví a kyselé depozice zhruba vyrovnaný. Na přirozeně chudých horských stanovištích tak nadále dochází k ochuzování půd o BK, přestože kyselá depozice značně poklesla. Okyselení půd vysoká depozice značně snižuje biodiverzitu fauny i flóry horských lesů. Přes značný pokles emisí (ale i depozice) síry se od 90. let nijak nesnížila depozice dusíku. Dusík lesy nejen okyseluje, ale i eutrofizuje, a depozice dusíku je dnes považována za hlavní příčinu poklesu biodiverzity lesních ekosystémů. Vysoká depozice způsobuje jednak disproporce ve výživě smrků, ale současně i značné druhové zjednodušení bylinného patra ve prospěch nitrofilních společenstev trav. K posouzení vlivu dusíku na jednotlivé složky ekosystémů slouží kritické zátěže. Kritická zátěž je nejvyšší depozice, která dlouhodobě nevede k poškození zájmové složky ekosystému. V horských lesích ČR je dlouhodobě překročena kritická zátěž dusíku pro jehličnaté lesy, která je zhruba 10 kg N/ha/rok, a to zhruba o 5 kg/ha/rok. Mnohem více je ale překročena kritická zátěž např. pro brusinku obecnou (Vaccinium vitis-idae), která je pouze okolo 5 kg N/ha/rok. Protože typická depozice v horských lesích je dlouhodobě okolo 15 kg N/ha/rok, je pravděpodobně depozice dusíku jednou z hlavních příčin poklesu biodiverzity horských lesů. Protože emise dusíku pocházejí zejména z dopravy a zemědělství, není v blízké budoucnosti snížení atmosférické depozice dusíku pravděpodobné.

16



INDIKÁTORY KRAJINNÉ STRUKTURY – NÁSTROJ HODNOCENÍ KRAJINNÝCH ZMĚN (PŘÍKLAD APLIKACE V CHKO KŘIVOKLÁTSKO) Kateřina Jačková Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK, Albertov 6, Praha 2, 128 43 [email protected] Indikátory krajinné struktury patří mezi užitečné a v současné době hojně využívané nástroje monitoringu krajinných změn. Krajinná struktura je hodnocena na základě digitálních kategorických map krajinného paternu prostřednictvím krajinných metrik, což jsou algoritmy, které kvantifikují specifické prostorové charakteristiky plošek, tříd plošek či celé krajiny (indexy diverzity, izolovanosti, plošného podílu, bohatosti apod.). Jejich praktická aplikace je ukázána na hodnocení změn land coveru v CHKO Křivoklátsko, pro něž byla využita databáze Corine Land Cover. Tento datový zdroj, unikátní svým plošným rozsahem a jednotností, poskytuje prostorové informace o land coveru v časových horizontech 1990, 2000 a 2006. Metriky krajinné struktury byly počítány v Patch Analyst 4 (extenze pro ArcGis 9.x) a v programu Fragstat 3.3. Ukázány jsou trendy v zájmovém území, interpretace vybraných strukturních indikátorů a zhodnocení adekvátnosti metrik při využití databáze Corine Land Cover.

17



DATABÁZE DLOUHODOBÝCH ZMĚN VYUŽITÍ PLOCH ČESKA (1845 – 2000) Jan Kabrda Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Albertov 6, Praha 2, 128 43, [email protected] Využití ploch, či krajiny, je výsledkem historického vývoje interakce společnosti a přírody v konkrétním území. Výzkum změn využití ploch proto zásadně přispívá k chápání této interakce, a tak také k chápání řady důležitých socio-ekonomických a environmentálních procesů, jejich příčin a důsledků (včetně například modernizace zemědělství, vývoje materiálových a energetických toků, klimatické změny a podobně). Podkladem pro výzkum využití ploch jsou většinou statistická či kartografická data. Cílem tohoto příspěvku je popsat existující „Databázi dlouhodobých změn využití ploch Česka (1845 – 2000)“, způsob jejího vzniku, možnosti a omezení jejího využití ve vědě, a její budoucí rozšiřování. Tato databáze je výsledkem dlouholetého úsilí týmu studentů a zaměstnanců Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který vedl Ivana Bičík. Jedná se o statistickou databázi, obsahující sumarizovaná data o využití ploch pro jednotlivá katastrální území České republiky na základě statistiky katastru nemovitostí. Při tvorbě databáze bylo z důvodu změn vymezení (hranic) některých katastrů nutné pospojovat existujících cca 13.000 katastrálních území ČR do 8.903 tzv. Základních územních jednotek (ZÚJ), a to tak, aby se rozloha žádné ZÚJ nezměnila během sledovaného období o více než 1 %. Průměrná velikost ZÚJ je 886 hektarů; 80 % ZÚJ je tvořeno jedním katastrem, 10 % dvěma, a 10 % třemi či více katastry. Pro každou ZÚJ obsahuje databáze údaje o hektarových rozlohách osmi základních kategorií využití ploch (orná půda, trvalé kultury, louky, pastviny; lesní plochy; vodní plochy, zastavěné plochy, ostatní plochy) a třech sumárních kategorií využití ploch (zemědělská půda, lesní plochy, jiné plochy), a to pro čtyři časové horizonty – 1845, 1948, 1990 a 2000. Jelikož jsou ZÚJ tvořeny katastrálními územími, je k databázi možno přiřazovat řadu různých přírodních i socio-ekonomických charakteristik, vysvětlujících (ovlivňujících) využití ploch. V databázi tak nyní máme například údaje o průměrné nadmořské výšce a sklonitosti, úřední ceně a produkční schopnosti zemědělské půdy, typech půd; hustotě zalidnění, polohové exponovanosti a podobně. Tato data představují dobrý podklad jak pro praktické aplikace (např. územní a krajinné plánování), tak i pro výzkum v řadě jiných vědních oborů (krajinná ekologie, sociální ekologie, geobotanika a podobně). Databáze je volně dostupná na webových stránkách http://lucc.ic.cz/lucc_data/, ačkoli prozatím pouze pro jednotlivá ZÚJ zvlášť, a nikoli jako celek. V následujících měsících a letech budou tyto webové stránky dále rozšiřovány, například o anglicku verzi; dále o mapové výstupy ke stažení; a především o interaktivní grafické rozhraní, umožňující vyhledávat data o využití ploch na mapě ČR, a to pro jednotky na různých řádovostních úrovních (ZÚJ, okresy, kraje; povodí a podobně). Do budoucna také počítáme s rozšířením databáze o další časové horizonty – jednak jeden historický (rok 1896, zachycující maximum rozlohy orné půdy na našem území v době od nástupu průmyslové revoluce), který je nyní zpracováván, a též o co nejnovější rok (zřejmě 2010). Dále chceme přidávat další charakteristiky ZÚJ (zejména socio-ekonomické – například data ze Sčítání lidí, domů a bytů), a také vytvořit další databázi změn využití ploch, a to na úrovni okresů pro jednotlivé roky od roku 1961.

18



ZMĚNY VE VYUŽÍVÁNÍ URBÁNNÍ KRAJINY NA PŘÍKLADU ZAHRÁDKAŘENÍ A CHATAŘENÍ V BRNĚ A VE VÍDNI Sandra Keyzlarová Geografický ústav Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, Kotlářská 2, 611 37 Brno, [email protected] Moderní města získávají novou podobu i povahu. V sídlech se objevují nové dominanty a člověk občas v některých částech ztrácí orientaci. Mění se denní režim obyvatel, jejich životní styl, vše se zrychluje. Největší zásahy v poslední době zažívá suburbánní krajina. Právě v příměstských oblastech se nachází řada ploch, které jsou využívány k rekreačním účelům (zahrádkaření a chataření). Mezi chatovými a zahrádkovými lokalitami se často ztrácí rozdíly a je těžké je přesně vymezit a definovat. Zahrádkářské kolonie (dále jen ZK) jsou však specifičtěji využívány a na území měst svým počtem a rozlohou výrazně převyšují oblasti chatové. Proto je ZK v následujícím textu věnována větší pozornost. Jejich problematikou se již zabývala řada architektů, geografů, environmentalistů a sociologů. Urbanizace se stala jednou z hlavních hnacích sil vzniku zahrádkářských a chatových osad. Nově příchozí obyvatelstvo do měst tak získalo kus půdy, možnost být denně v kontaktu s přírodou a najít si přátele s podobnými zájmy. Suburbanizace je však naopak jednou z hnacích sil vedoucím k jejich zániku. Rozvoj města pohlcuje tyto plochy, které má už jen málokdo sílu přestěhovat a založit tak novou zahrádku na jiném místě. Než se začnou ZK přeměňovat, měl by být zcela ujasněn jejich současný význam a způsob využívání. Jako vhodná metoda se jeví zhodnocení jednotlivých funkčních ploch, zařazení jich do tří skupin: zástavba, produkce a relaxace. Tyto údaje lze pak využít při hodnocení, srovnávání i typologii. Plochy nacházející se v blízkosti centra velkoměsta, s nízkým podílem zástavby a vysokým podílem sídelní zeleně vzbuzují zájem u mnoha investorů, jejichž záměry jsou značně odlišné od původní podoby daných ploch. Trvalá zástavba s sebou pochopitelně přináší mnoho negativních důsledků pro své okolí. Pečetění půdy patří mezi nejvýraznější hrozby pro půdu. Půdy jsou omezeným přírodním zdrojem, který není v časovém měřítku života člověka obnovitelný (Burghardt, 2006). Každý volný kus půdy by se měl chránit a využívat uvážlivým způsobem. Ať už se ZK užívají pro účely pěstitelství, rekreaci či bydlení, představují plochy s velmi nízkým a nízkým podílem zástavby, jak dokazují i výsledky terénního šetření ve Vídni v roce 2008. ZK s jejich původními primárními funkcemi již nepotřebujeme. Avšak přeměnit tyto plochy na stavební parcely a budovat další business nebo shopping parky, je pro městskou krajinu nebezpečné, neboť tak jako tak se tímto přístupem zbavujeme zelených ploch a zvyšujeme tak environmentální riziko pro životní prostředí velkoměsta. Použitá literatura 1. Buček, A.: Zahrady, sady a zahrádkářské kolonie v urbanizované krajině města Brna. In Časopis pro ochranu přírody a krajiny. Brněnská příroda a územní plán, XXI. ročník, 19. zvláštní vydání, ZO ČSOP Veronica, Brno, 2007, s. 20-21. 2. Burghardt, W.: Soil sealing and soil properties realted to sealing. In Functions of Soil for human Societies and the Environment, Geological Society, London, 2006, s. 117-124, ISBN 1-86239-207-2 3. Ouředníček, M. a kol.: Suburbanizace.cz. PřF UK, Praha, 2008, 96 s. 4. Wessolek, G.: Sealing of Soils. In Urban ecology. An International Perspective on the Interaction between Humans and Nature. Springer, New York, 2008, ISBN 978-0-387-734118, s. 161 – 179.

19



ZE VŠECH ŽIVOČICHŮ NEJPODIVNĚJŠÍ – SPLEŤ LIDSKÉ ETOLOGIE A JEJÍ VLIVY NA KRAJINU Stanislav Komárek FHS a PřF UK Praha, U kříže 7, Praha 5- Jinonice, resp.Viničná 7, Praha 2 Ač člověk není zdaleka jediným živočichem, jehož činnost má rozsáhlý krajinotvorný vliv, přece je v porovnání s jinými, řekněme termity či velkými býložravci, jeho impakt na krajinu zdaleka největší, a to někdy i na poměrně nízkém stupni rozvoje technologií. Zvláště zemědělství, typ činnosti, který má v živočišné říši jen málo analogií, je mimořádně „krajinotvorné“. Celková konfigurace krajiny je však závislá nejen na užívaných zemědělských technologiích, ale na celém složitém komplexu kulturních zvyklostí, náboženských a dalších tradic a jiných faktorů, které danou kulturu formují. Už samotný pocit, že na krajině záleží, je jedním z podstatných vlivů, působících na její modelaci, environmentalismus leží polohou svého pociťování někde na hranicemi mezi technickými a náboženskými východisky a podle toho vypadá i jeho praktický dopad na společnost a krajinotvorbu.

20



DISTRIBUCE SAVČÍCH PREDÁTORŮ Koubová M.1, Mrštný L.1, Wonke O. 1, Šálek ME.1, Kreisinger J.2,3,7, Šálek M. 5,6, Albrecht T. 3,4, Svobodová J. 1,2 Katedra ekologie, FŽP ČZU, Praha, (2) Oddělení populační biologie, ÚBO AV ČR, Katedra ekologie, PřF UK, Praha, (4) Oddělení ekologie ptáků, ÚBO AV ČR, (5) Katedra zoologie, PřF JČU, České Budějovice, (6) Ústav systémové biologie a ekologie, v.v.i., AV ČR, České Budějovice, (7) Katedra zoologie, výzkumná skupina pro biodiverzitu, PřF UK, Praha, [email protected] (1)

(3)

Fragmentace prostředí podněcuje rozsáhlé změny ve struktuře společenstev a může mít zásadní vliv na dynamiku populací. K doprovodným jevům krajinné fragmentace patří ekotonální efekt, který se projevuje zvýšenou diverzitou organismů a následně i zvýšeným rizikem predace v důsledku soustředění predátorů na biotopovém rozhraní. V podmínkách, kde vymizeli velcí predátoři, patří středně velcí savci k hlavním predátorům ptačích a savčích společenstev, přesto se o jejich distribuci ve fragmentované krajině ví velmi málo. V jižních Čechách na území Píseckých hor byla studována distribuce středně velkých predátorů a jejich kořisti (drobných savců) pomocí čichacích stanic, respektive sklapovacích pastí na celém kontinuu mezi zemědělskou krajinou a lesem. Největší množství stop predátorů bylo zaznamenáno podél lučních okrajů a liniových prvků v otevřené krajině. Podél lesních okrajů bylo odchyceno nejvíce drobných savců, naopak nejméně podél nejnavštěvovanějších koridorů. Z toho usuzujeme, že na Písecku okraje liniových prvků v otevřené krajině fungují jako cestovní koridory a zvýšená aktivita predátorů podél lesního okraje je podmíněna hledáním kořisti v tomto biotopu, do kterého pronikají z otevřené krajiny podél koridorů. Riziko predace bylo rovněž studováno pomocí pokusu s umělými hnízdy. Návštěvnost čichacích stanic však nekorelovala s mírou hnízdní predace. Nesrovnalosti mohou být způsobeny odlišným složením společenstva hnízdních predátorů .

21



KRITÉRIA URČUJÍCÍ STRUKTURU ÚZEMNÍCH SYSTÉMŮ EKOLOGICKÉ STABILITY MÍSTNÍ ÚROVNĚ Michal Kovář Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Zemědělská 3, 613 00 Brno. Ageris s r.o., Jeřábkova 5, 602 00 Brno [email protected] Na území České republiky jsou významným nástrojem k ochraně biodiverzity územní systémy ekologické stability (dále ÚSES). ÚSES prostupují krajinu vzájemně propojeným souborem ekologicky nejstabilnějších ploch, rozčleňují okolní méně stabilní území a pozitivně ovlivňují přírodní rovnováhu krajiny. Na rozdíl od běžných konzervačních metod územní a druhové ochrany přírody přistupují ke krajině komplexně a běžnou součástí jejich tvorby je navrhování a vytváření nových krajinných prvků. Cílem tvorby ÚSES je zastavit dosavadní nepříznivý trend vývoje ekologické stability a trvale zajistit zachování biologické rozmanitosti krajiny (Buček 2002). Při tvorbě ÚSES je využíván soubor základních prostorově funkčních kritérií. Tato kritéria jsou vodítkem pro navrhování základních segmentů ÚSES a jejich souborů. Kriteria vypovídající o významných prostorových aspektech místních ÚSES, jakými jsou optimální hustota biocenter a optimální množství jejich biokoridorových propojení, přímo stanovena nejsou. Tento stav umožňuje v obdobných územích strukturně variabilní řešení ÚSES, která účelně zohledňují specifika konkrétních území. Častým důsledkem této skutečnosti je však nedostatečné zastoupení základních segmentů ÚSES. Základní prostorová kritéria byla definována jako společný konsenzus reprezentativního týmu vědeckých autorit. Prostorově funkčních kritéria podávající konkrétnější vodítka pro vymezení optimálně husté sítě mohou být stanovena obdobným způsobem. Další možností je definování prostorových měřítek na modelových územích a postoupení těchto kritérií odborné diskuzi. Nedílnou součástí takto získaných prostorových kritérií je vedle konkrétních numerických údajů také popis specifik území, která se odráží ve výsledné struktuře ÚSES. Předmětem referátu je definování optimální struktury ÚSES v modelovém území tvořeném správním obvodem města Havlíčkův Brod. Toto území je možné ve smyslu biogeografické regionalizace považovat za reprezentativní pro pahorkatiny a plošiny v rámci Havlíčkobrodského bioregionu, Velkomeziříčského bioregionu a jižní části bioregionu Posázavského.

22



KOMUNIKACE S KRAJINOU A O NÍ (UMÍME SE PTÁT V NAUCE O SLOŽITÉM?) Pavel Kovář Katedra botaniky PřF UK, Benátská 2, 128 01 Praha 2 Naše odezvy na krajinné změny jsou pomalé, protože subtilní problémy zůstávají často nedetekovány. Tato špatná „komunikace s krajinou“ vede v důsledku k dlouhodobým nákladným socioekonomickým a enviromentálním konsekvencím. Změny jsou také prostorově heterogenní a vyskytují se na různých škálách. Probíhají dnes vlivem člověka bezprecedentní rychlostí. Jaký design má mít krajinný systém, abychom dlouhodobě byli schopni uchovat centra biodiversity? Jaké jsou adaptační schopnosti a meze krajin ve vztahu ke globálním klimatickým změnám? Může být krajinné uspořádání optimalizováno – z hlediska ochrany biologické rozmanitosti, managementu ekosystémů a udržitelnosti krajiny? Zodpovídání těchto a dalších podobných otázek nachází plodné rozhraní co do přístupů na frontálním pomezí ekosystémové a krajinné ekologie. Tento výzkumný prostor typicky vyžaduje integraci oborů. Dosáhnout vyšší úrovně v integraci mezi disciplínami je obtížné. Jestliže institucionální rámec není podpůrný integrativnímu procesu (může se manifestovat např. nízkou alokací zdrojů nebo „kulturní“ izolací), bariéry jsou nepřekonatelné. Prostorová separace a řídká nebo jen formální setkávání procesu integrace nepomůže. Koordinace velkých výzkumných týmů je velkou výzvou projektové organizaci.

23



MOŽNOSTI A LIMITY VYUŽITÍ STARÝCH MAP PRO HODNOCENÍ ZMĚN KRAJINY – PŘÍPAD HORNÍ LUŽNICE Kateřina Křováková Ústav systémové biologie a ekologie, v.v.i., Oddělení ekologie mokřadů a mělkých vod, Dukelská 145, 379 01 Třeboň, [email protected] Staré kartografické prameny představují jeden z nejvýznamnějších zdrojů poznání charakteru krajiny v minulosti. Jednotlivé mapy a soubory map jsou již relativně dobře dostupné a pokrývají většinu území České republiky, jejich přesnost, obsah a úplnost byla zkoumána v mnoha studiích a informace o správné interpretaci zejména těch klíčových mapových děl dostatečně pronikly mezi odbornou veřejnost, jež je při své práci používá. Jejich uplatnění při studiu krajiny má však přirozeně i určitá omezení, s nimiž se dříve či později každý badatel utká. Vyplývají jednak z charakteru mapových děl (tj. zejména u starších map problémy s přesností, neadekvátní měřítko ke studiu krajiny apod.), což jsou limity přímo dané a nezbývá než s nimi počítat a ve výsledku je zohlednit. Dalším nepříliš dobře eliminovatelným zdrojem problémů je někdy samotná krajina – její komplexita, proměnlivost či nízký kontrast krajinných složek, což jsou vlastnosti, jež přesné zachycení krajiny na mapách rozhodně neusnadňují. Do třetice nastávají problémy při interpretaci údajů zjištěných i z relativně přesné mapy o přehledné kulturní krajině; pokud se zabýváme pouze krajinnou strukturou a jejími změnami, potíže jsou většinou snadno překonatelné, jakmile se však posuneme ke zkoumání fungování krajiny v historii, nakupí se podstatně více otazníků. Příkladem území, kde je možné narazit na všechny výše uvedené hranice využívání starých map, je niva horní Lužnice v CHKO Třeboňsko. Jedná se o jeden z posledních úseků meandrující nížinné řeky v ČR, jeho délka je cca 16 km od státní hranice s Rakouskem po Suchdol nad Lužnicí. Niva je periodicky zaplavovaná, vyskytuje se v ní množství slepých ramen, aluviálních tůní a vlhkých depresí. Je to velice dynamicky se proměňující území, jež bylo v minulosti využíváno pro sklizeň sena a občasnou pastvu, dnes je téměř bez využití. Jelikož toto území nebylo od r. 1278 do r. 1920 součástí českých zemí, na nejčastěji využívaných mapách vojenských mapování českých zemí se neobjevuje, neboť bylo mapováno jakožto součást Dolního Rakouska, tj. v případě II. vojenského mapování dříve (1817) a bez katastrálních základů. Narozdíl od českých sekcí se tedy spíše podobá I. VM. Císařské otisky Stabilního katastru jsou k dispozici v Dolnorakouském archivu ve St. Pölten, v ČR jsou pouze mladší nekolorované tisky. Proměnlivost, členitost a obtížná mapovatelnost je pro území nivy Lužnice charakteristická, i dnes při použití nejmodernější techniky je problém zachytit zejména procesy týkající se dynamiky aluviálních tůní, jež vznikají a zanikají s každou větší povodní. O to obtížnější musel být tento úkol v minulosti, na II. VM nejsou tůně téměř mapovány, ač se i v té době zcela jistě v nivě vyskytovaly. Je tedy zřejmé, že i pro hodnocení změn krajinné struktury je třeba použít pro toto území také jiný mapový zdroj, např. zmíněný Stabilní katastr. Třetí skupinu problémů může území lužnické nivy (a jemu podobná) naopak pomoci řešit. Je totiž příkladem fungování provázaného komplexu ekosystémů, jež jsou minimálně ovlivněny člověkem a fungují relativně stejně dnes jako v minulosti. Je to významné zejména při zkoumání koloběhu vody v krajině, kdy nelze tvrdit, že např. současná, meliorovaná, zhutněná louka (byť situovaná v říčním aluviu) vykazuje stejné retenční vlastnosti (a hostí srovnatelné rostlinné společenstvo) jako tatáž louka před 150 lety. To samé můžeme říci o orné půdě (jiné plodiny, jiná segetální společenstva, jiné produkční charakteristiky…), pastvinách, lesích, prakticky o všech kategoriích využití krajiny. Toto samozřejmě není důvod rezignovat na hodnocení krajinných funkcí v minulosti, je však třeba brát na tyto limity zřetel a pokusit se najít „nezmodernizované“ analogie historických typů land use, a to nejen v ČR, ale i za hranicemi, získat z nich potřebné parametry a při hodnocení je použít.

24



INTEGRÁLNÍ PŘÍSTUP K HODNOCENÍ DIVERZIFIKACE ČESKÉ KRAJINY Tomáš Kučera Ústav systémové biologie a ekologie AVČR v.v.i., Na Sádkách 7, 370 05 České Budějovice Tento příspěvek měl být prvoplánově zaměřen na metody hodnocení krajinné diverzity, což je téma veskrze kompilační, a navíc oborově specifické. Přesto je taková tématika v současnosti smysluplná, protože metodiky hodnocení krajiny postupně dospěly díky pokroku ve vývoji výpočetní techniky a prostorově orientovaným programovým aplikacím do stavu, kdy jsou používány jako robustní nástroje v celé řadě aplikací. Rozvoj těchto metod měl několik milníků. Na počátku byl metodický přístup založen na kombinaci počtu a plochy tříd krajinného pokryvu na ploše mapového listu (katastru, povodí, atd.) v měřítku právě dostupné mapy – tyto přístupy pak vyústily do obecně používaných indexů heterogenity (např. Shannon-Wienerův index diverzity). Jejich nevýhodou je závislost na předem stanoveném rozlišení počtu tříd a na použitém měřítku mapy. Proto byly v 80. letech rozvíjeny různé tzv. „shape“ indexy, které doplňují heterogenitu o její prostorový aspekt. Tyto indexy pracují s obvodem a plochou jednotlivých polygonů. Namátkou stačí jmenovat třeba indexy linearity, lokální fragmentace či sdělnosti (contagion), které jsou dodnes používané právě v aplikacích, kde je důležité hodnocení tvaru plošek, resp. jejich společných hranic. Asi nejpokrokovějším z těchto indexů je tzv. index fraktální dimenze založený na členitosti společných hranic mezi polygony. Jeho výhodou je nezávislost na měřítku použitých podkladů. To předznamenává další skupinu metod z 90. let založených především na korektním škálování – místo číselných hodnot indexů diverzity se začaly používat křivky. Současný vývoj hodnocení diverzity pak odráží dva spíše technické trendy ve zpracování dat: (a) stále častější použití rastrových družicových dat a (b) rozvoj metod pracujících s nejistotou (uncertainty). Odrazem jsou metody hodnocení diverzity založené na „fuzzy“ kategoriích a hranicích polygonů. V krajině ovšem zdaleka nevládne jen diverzita krajinného pokryvu. Základní paradigma krajinné ekologie formuluje jednotu struktur a funkcí. Prakticky se tak s hodnocením diverzity dostaneme na úroveň nutnosti podchycení diverzity diverzit (co obor, to diverzita). Krajina je mnohorozměrná entita v prostoru a čase, a tak v krajině postihneme diverzitu forem i procesů, diverzitu energetických toků, etp. Pochopitelně základním motorem této diverzifikace je kromě přírodních procesů (pozvolných i náhlých) také člověk, resp. společnost. Oborově specifické hodnocení diverzity je tak konfrontováno na více úrovních a ve více rovinách, a to nejenom přírodovědných, ale i socio-ekonomických. Tzv. integrální (nebo integrovaný) přístup spočívá v hledání společného jmenovatele (pro hodnocení diverzity) nejenom mezi jednotlivými obory, ale i napříč společenskými vrstvami, např. vlastníky a aktivními i pasivními uživateli ploch, jichž se hodnocení týká. Takové hodnocení diverzity je pak zpravidla společenským kompromisem a nutně vede k aplikacím založeným na kvantifikaci ekologické újmy na biodiverzitě, v dalších rovinách na funkcích ekosystémů.

25



VÝVOJ KRAJINY A PARADOXY SOUČASNÉ OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY Zdeněk Lipský Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK, Albertov 6, Praha 2, 128 43, [email protected] Krajina je dynamický systém, který se stále vyvíjí. Změna je základním atributem přírodní i kulturní krajiny („change is what makes landscapes“). Nedílnou součástí vývoje kulturní krajiny je trvalý vliv člověka. Povaha a intenzita činností člověka v krajině se kontinuálně mění. Krajina na to reaguje změnou struktury, procesů, krajinného rázu, některé krajinné typy zanikají a vznikají nové. Tato skutečnost relativizuje např. ochranu krajinného rázu. Ochrana, zakonzervování určitého stavu krajiny je v rozporu s výše uvedenou logikou vývoje každé krajiny. Rovněž často kladená a zodpovídaná otázka, zda krajina v minulosti (a v které minulosti) byla lepší nebo horší než současná, postrádá smysl a nemá správnou odpověď. K jinému paradoxu dochází při ochraně antropogenních nebo člověkem pozměněných stanovišť. Změnily se socioekonomické podmínky, tato stanoviště ztratila svou bývalou produkční funkci. Člověk při jejich ochraně, paradoxně s pomocí moderních technologií (herbicidy, motorové pily) bojuje proti přírodě – proti přirozeným procesům sukcese, které ekologicky stabilizují krajinu a přibližují ji k přírodnímu stavu.

26



OCHRANA GEODIVERZITY A BIODIVERZITY V KRAJINĚ PŘI ENVIRONMENTÁLNÍM HODNOCENÍ NÁRODNÍCH A REGIONÁLNÍCH KONCEPCÍ V ČR - INTEGRUJÍCÍ PŘÍSTUP NEBO PŘÍSTUP „ABY SE VLK NAŽRAL A KOZA ZŮSTALA CELÁ“ ? Ivo Machar Katedra biologie, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci [email protected] Tématem tohoto příspěvku je otázka integrace geodiverzity a biodiverzity v krajině při environmentálním hodnocení v ČR v procesu SEA. Na příkladu několika případových studií SEA hodnocení národních i regionálních koncepcí je ukázáno, že proces SEA by mohl být i v České republice jedním ze souboru nástrojů, jak v praxi integrovat ochranu geo/biodiverzity krajiny. Zároveň jsou v příspěvku demonstrovány některé nedostatky procesu SEA hodnocení koncepcí. Uplatnění doporučení a podmínek, které jsou v procesu SEA formulovány pro konkrétní rozvojovou koncepci nebo strategii, v praxi závisí více na lidském faktoru než na legislativním zázemí, které nutně vyžaduje inovaci, nemá-li být SEA z hlediska ochrany geodiverzity a biodiverzity v krajině pouze bezzubým a tedy zbytečným institutem.

27



VLIV INTEGRACE LIDSKÉ SPOLEČNOSTI NA VÝVOJ KRAJINNÉ HETEROGENITY Petr Mareš Ústav pro životní prostředí a Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Albertov 6, Praha 2, 128 43, [email protected] Tento příspěvek pojednává o vztahu mezi procesem integrace lidské společnosti a dlouhodobým vývojem struktury ploch využití krajiny. Snažím se v něm prokázat souvislost mezi přestupem organizace společenských vztahů na vyšší řádovostní úrovně a zvětšováním měřítkového rozsahu prvků prostorové heterogenity. Při přemýšlení o teoretickém pozadí nejdříve zmiňuji vývoj strukturace kulturní krajiny z časové perspektivy celého holocénu, hlavní váha důkazů je však zasazena až do závěrečné etapy krajinného vývoje, do období po počátku průmyslové revoluce v Českých zemích. S pomocí historických dat o využití krajiny za posledních 160 let (databáze LUCC PřF UK, mapové analýzy modelových území) předkládám tři důkazy svědčící o významné diferenciační tendenci krajiny na úrovni regionální a zároveň o unifikaci lokální (katastrální) krajinné struktury uvnitř specializujících se oblastí vyšších řádů. Z nastíněného procesu přesunu krajinné heterogenity na vyšší řádovostní úrovně pramení řada důsledků, zajímavých potenciálně pro různé podobory krajinné ekologie, a to jak z teoretického tak i z praktického soudku. V příspěvku se proto letmo dotýkám také těchto dalších navazujících otázek (i když opatrně a rukou neumělou), kupříkladu změny biodiverzity při zvětšujícím se zrnu krajinné matrice či objevování se "soběpodobných" struktur v krajinném vzorci. Příspěvek vznikl v rámci řešení grantového projektu GA ČR 205/05/0475 „Hybné síly změn diferenciace využití ploch Česka a sousedních zemí. Perspektivy po připojení do EU“.

28



ECOHYDROMORPHOLOGICAL SURVEY OF STREAMS IN “NATURAL”, RURAL AND URBAN LANDSCAPE Milada Matoušková Charles University in Prague, Faculty of Science, Department of Physical Geography and Geoecology, Albertov 6, 128 43 Prague [email protected] One of the most striking human landscape changes can be seen in the case of river landscape. Humans have always lived and farmed in close vicinity of rivers and have tried to utilize and transformed them. Originally, river modifications were associated with making rivers navigable, and with the establishment of water reservoirs. Although ponds represent a man-made landscape feature; nowadays they are understood as an integral part of landscape in Central Europe. Other alterations of water systems have been made in connection with flood protection, for the reasons of eliminating river erosion, stabilizing slope and meandering features, for water supply etc. In the Czech Republic, approximately one third of the river network has been altered. However, there are great differences between individual regions, the highest level of river landscape modification are recorded in urbanized areas and in case of smaller rivers in rural landscapes. The ecohydrological status of many river ecosystems is not satisfactory at present. The research summarizes ecohydrological assessment principles of the monitoring of river landscape in rural and urban areas according to the European Water Framework Directive 2000/60/EC (WFD). Firstly WFD criteria and parameters for hydromorphological quality of streams were specified. For the assessment EcoRivHab method (Matoušková, 2003, 2008), LAWA Field Survey (LAWA 2000), LAWA Overview Survey (Fleischhekker, Kern, 2002), Rapid Bioassessment Protocol (Barbour et al., 1999) and River Habitat Survey (Environment Agency, 2003) were applied. Major attention is paid to hydromorphological features of the riverbed, but characteristics of the riparian belt, retention capacity; land use and anthropogenic modification of the flood plain were studied too. As study areas mainly small and middle sized catchments in the Czech Republic were observed which drain natural protected areas, rural and urban landscapes. Natural areas represented the Křemelná, upper Blanice and Klíčava River basins. The Libechovka River and Košínský Brook Basin served as examples of rural areas and urban areas were represented by middle courses of the Rolava River and Rakovnický Brook basins. An example of heavily modified river was the Bílina River. Comparative analyses of applied methods shows, that different field survey methods provide similar results that present the true status of the river habitat. The obtained outputs are compatible with the aims of hydromorphological research for WFD and EN 141614 purposes and they provide a sufficient amount of information for water management planning and for potential river restoration measures.

29



NÍŽINNÉ LESY V HISTORICKÉ PERSPEKTIVĚ: KRAJINNÁ ARCHEOLOGIE A GIS Jana Müllerová1, Radim Hédl2, Peter Szabó2 1

Botanický ústav AVČR, Zámek 1, Průhonice, [email protected] 2 Botanický ústav AVČR, Oddělení ekologie Brno, Poříčí 3B, Brno

Přestože jsou nížinné lesy považovány za přirozené ekosystémy, jejich podoba byla v evropské historii výrazně formována člověkem. Příspěvek se týká interdisciplinárního projektu "Nížinné lesy v perspektivě historického vývoje" (GAAV 2008-2012), který propojuje přírodní vědy (botaniku, palynologii, dendrochronologii, pedologii, geografii) a krajinnou archeologii. Zabývá se studiem zachovaných nížinných starobylých lesů (ancient forests), tzn. lesů, které nebyly obhospodařovány jako výsadba a nebyly nelesní půdou alespoň od r. 1700 (starší spolehlivé informace většinou nemáme). Historie míst, stanovišť a managementu hraje ve středoevropské krajině zásadní roli a určuje složení a strukturu vegetace. Management pak souvisí s kontinuitou - v nížinných lesích to bylo alespoň po uplynulých 600 let téměř bez výjimky pařezení, které se na některých lokalitách udrželo až donedávna. Základní otázky našeho výzkumu jsou: • Je časová kontinuita důležitým faktorem pro ekologické charakteristiky a kvalitu lesa? • Lze najít souvislost mezi obhospodařováním v minulosti a současným stavem lesa? • Jsou výsledky různých metod (ekologických a historických) porovnatelné? Jsou tyto metody kompatibilní (či komplementární)? • Jaké krajinné prvky charakterizují starobylé lesy v ČR? • Jsou některé z těchto prvků zaznamenatelné pomocí metod DPZ (např. pozůstatky po pařezení, valy ohraničující les - woodbanks, příkopy atd.)? Může analýza leteckých snímků pomoci při studiu historie krajiny? V historicko-geografické části projektu se zabýváme analýzou historie vybraných lokalit nížinných lesů jednak z historických map (Vojenské mapování, Stabilní katastr, lesnické porostní mapy a další archivní materiály), jednak z historických leteckých snímků a také z písemných zdrojů v archivech. Sledován je především způsob obhospodařování, kontinuita lesních porostů, změny hranice lesa, změny věkové struktury na lokalitách a rozmístění historických krajinných prvků potvrzujících starobylost lesa.

30



KRAJINA A INVAZE V RŮZNÉM MĚŘÍTKU: HERACLEUM MANTEGAZZIANUM VE SLAVKOVSKÉM LESE Jana Müllerová, Petr Pyšek, Jan Pergl Botanický ústav AVČR, Zámek 1, Průhonice, [email protected] Poster představuje probíhající výzkum invaze bolševníku velkolepého (Heracleum mantegazzianum) v CHKO Slavkovský les. Šíření populace bolševníku je mapováno pomocí současných a historických leteckých snímků od roku 1947. Takto široká časová škála umožňuje sledovat invazi od samého počátku – zaznamenat první ohniska šíření v oblasti a sledovat šíření druhu z těchto primárních zdrojů. Předchozí detailní studie populační dynamiky druhu na 10 lokalitách o velikosti 0,6 km2 je rozšířena na krajinnou úroveň (oblast o velikosti cca 500 km2 zahrnující většinu území CHKO). V analýze se zabýváme parametry, které charakterizují dynamiku invaze (ohniska šíření, doba trvání invaze, maximální zamoření, rychlost šíření), změny populačních charakteristik v průběhu invaze (prostorová struktura zamořených ploch, počet a velikost plošek, populační dynamika), a strukturu krajiny (fragmentace, konektivita, režim disturbance, invazibilita stanoviště atd.). Otázkou je, jak struktura a historie krajiny ovlivňuje průběh invaze na lokální a regionální úrovni. Vliv krajiny by mohl být potlačen při výrazném podílu dálkového šíření semen na celkovém šíření druhu. Dosud použité prostorově explicitní a metapopulační modely aplikované na lokální úrovni ukazují na významný podíl zmíněného dálkového šíření semen. Změna měřítka při studiu ekologických procesů z lokální na krajinnou úroveň může přinést nový vhled do problematiky. Lze totiž předpokládat, že na krajinné úrovni budou vztahy čitelnější. Také vliv prostorového uspořádání (např. dostupnost zdrojů či fragmantace stanoviště) by se mohl v různých měřítcích lišit.

31



OHROŽENÍ LESNÍCH PŮD ACIDIFIKACÍ A NUTRIČNÍ DEGRADACÍ: PŘÍPADOVÁ STUDIE KARLOVARSKÉHO KRAJE Filip Oulehle1, Tomáš Chuman2, Jakub Hruška1 Česká geologická služba, Klárov 3, Praha 1, 118 21 Přírodovědecká fakulta UK, Albertov 6, Praha 2, 128 43

(1) (2)

Intenzivní hospodaření v lesích mělo za následek přeměnu druhové skladby našich lesů směrem k velkoplošnému zastoupení smrkových monokultur. Z celkové plochy lesní půdy dnes zaujímají smrkové porosty 53% a bukové 7%, zatímco odhadovaná přirozená skladba lesa na našem území by byla v opačném poměru (11% smrku a 40% buku). Lesní porosty byly během 20. století vystaveny vysoké imisní zátěži převážně z hnědouhelných elektráren. Nejvyšší zátěži byly lesy vystaveny v tzv. „Černém trojúhelníku“, tedy v oblasti na hranicích Polska, Česká republiky a Německa, kde vysoké koncentrace oxidu siřičitého (SO2) z hnědouhelných elektráren v ovzduší měly za následek velkoplošné hynutí lesů. Nejvíce byly zasaženy smrkové porosty v Krušných horách. Emise SO2 a oxidů dusíku (NOx) jsou posléze deponovány na zemský povrch, hlavně ve formě tzv. „kyselého deště“, jako kyselina sírová a dusičná. Právě smrkové porosty, díky velkému povrchu jehlic a celoročnímu olistění, jsou velmi účinné ve vychytávání plynů a aerosolů z atmosféry a celková depozice pod jehličnatými porosty je výrazně vyšší nežli pod listnatými (Hruška a Cienciala, 2002). Anorganické kyseliny vstupující do půdy jsou částečně neutralizovány bazickými kationty (hlavně vápníkem a hořčíkem) z iontově-výměnného komplexů půd a tak odnášeny z půd do podzemních a posléze povrchových vod. Současně klesá pH půd a z půdních částic se mobilizuje hliník, který je pro kořenový systém stromů toxický. Neutralizační kapacita půd je nicméně závislá především na obsahu bazických kationtů v matečné hornině. Půdy na vápencích jsou velmi odolné, půdy na kyselých horninách (podloží převážné většiny českých hor) jsou přirozeně chudší a kyselým deštěm jsou proto velmi rychle ochuzeny o bazické kationty. Takto ochuzené půdy neposkytují lesním porostům dostatek živin (Ca a Mg), mají vysoké koncentrace hliníku (Al) a lesy jsou dlouhodobě stresovány a velmi snadno podléhají nepříznivým abiotickým a biotickým vlivům. I přes pokles emisí síry o 90% a dusíku o 50% ve srovnání s polovinou 80. let 20. století (Hruška a Cienciala, 2002), nepříznivé účinky na půdy přetrvávají a regenerace půd je velmi pozvolná. Například dle modelových předpovědí biogeochemických modelů půdy v Krušných horách nezregenerují tak, aby byly ve stejném stavu jako před počátkem emisního zatížení a na nejpostiženějších místech bude situace kritická ještě po dobu několika desítek let (Oulehle et al. 2007, Hruška and Krám, 2003). Zatímco lesnické hospodaření a velikost atmosférické depozice jsou veličiny lidskou činností změnitelné, přirozená citlivost prostředí vůči kyselé depozici nikoliv. Přirozená citlivost prostředí je určena především vlastnostmi horninového prostředí (půdní druhy, půdní substrát), klimatickými podmínkami (srážkové poměry, teplota vzduchu) a mírou kyselé depozice (depozice S a N). Kombinací těchto kartograficky vyjádřených proměnných za celou Českou republiku byla vytvořena mapa Rajonizace ohrožení lesních půd (ROLP) (Černý et al., 2005; Hruška a Cienciala, 2002). Cílem tohoto postupu bylo vymezit oblasti potenciálně náchylné k acidifikaci a nutriční degradaci. K porovnání potenciálního ohrožení s aktuálním stavem lesních půd, respektive zhodnocení, zda lze podle mapy ROLP objektivně vymezit rizikové oblasti, byla mapa ROLP verifikována pomocí měřeného chemismu lesních půd. Chemismus lesních půd (analyzován byl svrchní minerální horizont), byl vzorkován a chemicky analyzován v rámci programu Národní inventarizace lesa (NIL; řešitel: Ústav pro hospodářskou úpravu lesa). Odběr vzorků probíhal na lesní půdě v pravidelné síti 2x2 km v celé České republice a analyzovány byly základní parametry půd (pH, obsahy vyměnitelných kationtů, bazická saturace, hydrolytická kyselost). Srovnání náchylnosti lesních půd k acidifikaci a nutriční degradaci s měřeným chemismem bylo provedeno pro Karlovarský kraj a výsledky ukazují statisticky významnou korelaci mezi skutečným chemismem půd a mapou ROLP (Tab. 1).

32



Tabulka 1. Korelace jednotlivých interpolovaných parametrů NIL s mapou ROLP (p<0,05). Parametr pHH2O bazická saturace Hydrolytická kyselost

Spearmanův korelační koeficient -0,50 -0,45 0,71

Výsedky potvrzují, že mapa Rajonizace ohrožení lesních půd je vhodným nástrojem pro vymezení oblastí, kde lesní porosty trpí ve zvýšené míře stresem způsobeným acidifikací a nadměrnou nutriční degradací půdního prostředí. V těchto oblastech by se mělo hospodaření v lesních porostech řídit principy, které povedou ke snížení acidifikace a nutriční degradace půd. Především je třeba v těchto oblastech pěstovat lesy s vyšším zastoupením listnáčů a ponechávat dostatek biomasy k zetlení. Takové lesy budou rovněž více odolné ke klimatickým extrémům.

Literatura: Černý, M., Cienciala, A., Henžlík, V., Hruška, J., Macků, J., Vopěnka, P. (2005): Rajonizace lesních půd ČR v závislosti na jejich acidifikaci a nutriční degradaci. IFER, Praha. Hruška, j., Cienciala, E. (eds.) (2002): Dlouhodobá acidifikace a nutriční degradace lesních půd – limitující faktor současného lesnictví. MŽP ČR, Praha. Hruška, J., and Krám, P. (2003). Modelling long-term changes in stream water and soil chemistry in catchments with contrasting vulnerability to acidification (Lysina and Pluhuv Bor, Czech Republic). Hydrol. Earth Syst. Sci., 7(4): 525-539. Oulehle F., Hofmeister J. and Hruška J. (2007). Modeling of the long-term effect of tree species (Norway spruce and European beech) on soil acidification in the Ore Mountains. Ecological Modelling 204: 359-371.

33



GEOPARK – MOST MEZI BIODIVERZITOU A GEODIVERZITOU? Martina Pásková Ministerstvo životního prostředí, externě UK (Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje) a VŠE (Katedra cestovního ruchu) [email protected] Pojem geopark se stal relativně rychle poměrně známým termínem, zejména v komunitě geologů. Ti si od něj pochopitelně slibují především popularizaci geologických věd, zvýšení zájmu obyvatel krajiny o její geologickou minulost a procesy stále probíhající koneckonců také větší podporu aplikovanému geologickému výzkumu. Co však geopark opravdu znamená, jaký je jeho skutečný význam a potenciál a jaká byla historie a vývoj tohoto konceptu? Geoparkem se rozumí území geologicky výjimečné a zároveň mající dostatečně velkou rozlohu pro regionální endogenní rozvoj. Kromě toho, že území geoparku disponuje nadprůměrnou geodiverzitou, tedy substrátovou a geomorfologickou rozmanitostí (CÍLEK 2001), musí jeho obyvatelé sdílet filosofii jeho udržitelného rozvoje a aktivně na něm participovat. Rozhodně tedy nejde o ze zákona vymezované a státní aparaturou spravované chráněné území, ale spíše o typ dobrovolného nástroje využívaného komunitami, které si uvědomují hodnotu a výjimečnost svého krajinného dědictví a chtějí přijmout svou zodpovědnost za péči o něj i přiměřeně těžit z jeho udržitelného rozvoje. Jedná se o koncept srovnatelný s programem „Man and Biosphere“, resp. s institutem biosférické rezervace, jejíž filosofií je vtažení člověka do ochrany živé přírody. Potenciál toho konceptu, který měl zpopularizovat biologické vědy, resp. ochranu biologické rozmanitosti, se zatím nepodařilo příliš rozvinout, a zdá se, že se mu nepodařilo zcela vymanit z pojetí státní ochrany přírody. Institut geoparku se v tomto ohledu rozvíjí daleko dynamičtěji – rozvíjí poměrně slibně všechny své funkce: ochranu geologických hodnot území, provádění souvisejícího výzkumu a vědecké práce, osvětu a popularizaci geologických fenoménů a procesů, zapojení obyvatel do aktivit založených na principech udržitelného rozvoje – založeného na místních zdrojích, tradicích, znalostech a dovednostech a respektujícího a chápajícího poselství krajinného dědictví území a význam vzájemné pospolitosti při jeho ochraně i rozvoji. Existence geoparku tedy kromě podpory ochrany geodiverity a na ni navázané biodiverzity rozvíjí i kulturní identitu a tím i kulturní rozmanitost, někdy označovanou jako sociodiverzita (např. MALÍNSKÝ 2000). Dá se tedy říci, že filosofie geoparku stojí pevně na třech pilířích (dimenzích) rozmanitosti: geodiverzity, biodiverzity a sociodiverzity. Pochopitelně jde o značně schématizované vyjádření, ve skutečnosti se jedná o vzájemně provázaný kauzální řetězec, neboť povaha geologického podloží a vývojový stav půd ovlivňují stav a vývoj biologické rozmanitosti, která má zásadní vliv na stav a vývoj rozmanitosti kultury, často označované jako „druhá příroda“. Sociodiverzita (v dnešní době globalizace a unifikace západních kultur spíše klesající) má pak zpětnou vazbu na geodiverzitu a biodiveritu. Tato zásadní kauzalita má v rámci geoparků pozitivní efekty jak v praktické rovině (změny spotřebního i produkčního chování, životního stylu, zvyšování kulturní identity a zejména prohlubování pozitivních návyků a emocí k přírodě a krajině a chápání role člověka ve vývoji i komplexitě přírody), tak i v rovině vědecké a výzkumné. V obou rovinách však leží stále obrovský potenciál hovořící pro další rozvoj konceptu geoparků, a to na všech geografických úrovních: v rámci globální sítě UNESCO, jejíž součástí je Síť evropských geoparků i v rámci sítí národních geoparků. Zdroje: Malínský, Jiří (2000): Apologetika biokulturnosti (z historikova pohledu). In Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit?. MŽP. ISBN 80-7212-134-0 Cílek, Václav (2001): Geologické základy české krajiny. In Tvář naší země – krajina domova. Společnost pro krajinu, pp 27-34.

34



VYUŽITÍ GEOINFORMAČNÍCH TECHNOLOGIÍ PŘI ANALÝZE VÝVOJE TTP NA HORŇÁCKU Vilém Pechanec Katedra geoinformatiky, Univerzita Palackého, Tř. Svobody 26, 771 46 Olomouc, [email protected]

Cílem práce bylo na základě historických a současných dat, leteckých a satelitních snímků a dalších dostupných materiálů identifikovat a vyhodnotit stav a vývoj TTP na Horňácku. Pomocí krajinněekologických indexů popsat stav a strukturu TTP ve sledovaných obdobích a jejich vývoj v čase a nastínit tak možnosti dalšího vývoje. Výsledné hodnoty byly získány aplikací extenzí Change Detection pro určení změn ve využití půdy, Vector-based Landscape Analysis Tools Extension (V-LATE) a Patch Analyst pro výpočet krajinně-ekologických indexů a Image Analysis a Spatial Analysis Tools pro zpracování snímku LANDSAT 7. Využití Patch Analyst a V-LATE v krajino-ekologických studiích a změn krajinné struktury představuje velmi vhodný nástroj k ucelenému pohledu na krajinu. Hodnoty naznačují trend v poklesu počtu ploch TTP od roku 1845 s nejmarkantnějším poklesem v období 1845-1948, v souvislosti se zemědělskou revolucí, meliorací luk, jejich postupným hnojením a přeměnou orné půdy na TTP, tento trend pokračuje i v období 1948-1990. Od roku 1990 dochází k přírůstku ploch TTP. Celkovým trendem ve vývoji ploch travních porostů je v současné době pozvolné přibýváni ploch TTP. U krajinně-ekologických indexů došlo souhrnně k nárůstu ploch TTP na úkor orné půdy, přibývání počtu plošek, délky okrajů plošek a jejich hustoty, fraktální dimenzi, tvaru polygonů, biologické rozmanitosti (Shannonovy indexy). V souvislosti se strukturními změnami v rámci zemědělské půdy, podporou zatravňování v podhorských oblastech, agroenviromentálními programy, podporou místních hospodářů a hlavně díky iniciativě Ministerstva zemědělství ČR a Ministerstva životního prostředí ČR a dotací Evropské unie dochází k zlepšování stavu TTP. Díky těmto podporám bude trend nárůstu travních ploch pokračovat i v následujících letech. Součástí práce jsou tabulkové přílohy s rozlohou jednotlivých kategorií využití půdy a jejich změnami, dále přílohy s výslednými krajinně-ekologickými indexy a mapové přílohy dokumentující stav a vývoj TTP na Horňácku ve sledovaných obdobích.

35



VZTAH KRAJINNÉ A RESTAURAČNÍ EKOLOGIE Karel Prach Přírodovědecká fakulta JU, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice a Botanický ústav AV ČR, Dukelská 135, 379 82 Třeboň; [email protected] Co mají oba dílčí obory ekologie společné? Především velké měřítko (>103 m): krajinná ekologie vždy, ekologie obnovy (restaurační ekologie) často. Z toho plyne obtížnost opakovatelného a kontrolovaného experimentu (s tím souvisí mj. problém pseudoreplikací a nezávislosti zkoumaných jevů). Obtížné jsou extrapolace výsledků maloplošných experimentů do větších škál, avšak krajinný kontext je nutný jako interpretační pozadí většiny výsledků detailních (restauračně) ekologických studií. A naopak, zásadní ekologické teorie je nutné brát v potaz při interpretaci jevů ve větších měřítkách. Základní teoretické ekologické koncepty, které mohou mít krajinný rozměr a jsou významné i v ekologii obnovy: biodiverzita (vztah diverzity a produktivity, vztahy k disturbancím); teorie disturbancí; teorie sukcese; species pool; metapopulace; ostrovní biogeografie; invazní ekologie. V krajinném kontextu je rovněž nutné nahlížet obnovu ekosystémových funkcí a služeb, jakými jsou např. ochrana proti erozi, vododržnost, ochrana proti povodním, vliv na mikro a mezoklima, estetické vnímání člověkem, rekreační využití apod. Vztah obou oborů lze nahlížet v zásadě ve dvou směrech: 1) jako obnovu celých krajin a 2) jako vliv krajinného kontextu na průběh obnovy konkrétních míst. Příklady obou, od nás i ze světa, budou demonstrovány v referátu. Zdůrazněno bude využití spontánní sukcese (přírodních procesů) při obnově rozsáhlých narušených území (viz např. zbytečné a drahé rekultivace výsypek po těžbě uhlí, nebo nesmyslné tzv. zásahy proti kůrovci v NP Šumava). Větší propojení obou oborů (konceptuální, metodické) je žádoucí, je bezesporu přínosem pro krajinnou ekologii i ekologii obnovy.

36



AGRÁRNÍ VALY A HALDY A JEJICH VEGETACE: PŘÍSPĚVEK K GEOBIODIVERZITĚ KULTURNÍ KRAJINY JESENICKÉ PODSOUSTAVY Jiří Riezner Březina 44, 569 23 Březina u Mor. Třebové, [email protected] Kulturní krajinu Jesenické podsoustavy obohacují agrární valy a haldy, které zde jsou kumulovány v nebývalé hustotě. Tyto formy antropogenního reliéfu se vyznačují velkou diverzitou, která je podmíněna následujícími faktory: typ a velikost agrárního valu/haldy, horninové složení, velikost a tvar kamenů a pedologické poměry. Agrární valy a haldy zvyšují geodiverzitu, za kterou Cílek (2002) považuje substrátovou a morfologickou rozmanitost určitého území. Směr, rychlost a průběh primární a sekundární sukcese probíhající na agrárních valech a haldách je podmiňován vedle běžných činitelů právě jejich diverzitou. Podle typu agrárních valů a hald (volně vršené, rovnané s bočními zídkami) a charakteru substrátu můžeme rozlišovat tři dílčí sukcesní série, která mají svá specifika. Vegetace na agrárních valech a haldách se vyznačuje vysokou druhovou, prostorovou a věkovou diverzitou. Biodiverzita těchto společenstev je ovlivňována celou řadou abiotických, biotických, antropogenních a geografických faktorů: diverzita edafotopů agrárních valů a hald, (mikro)klimatické podmínky, strukturní diverzita, sukcese, využití sousedních pozemků, management a prostorové parametry. Výsledkem je výskyt druhů nejrůznějších ekologických nároků a sukcesích stádií v těsném sousedství. Z hlediska vertikální stavby a floristické diverzity se výrazně liší porosty agrárních valů a hald mezi zemědělskými pozemky od těch uzavřených v lesních porostech. Porosty agrárních valů a hald mají vyšší ekologickou stabilitu a jsou to jakési „ostrovy” biodiverzity mezi sousedními druhově chudšími ekosystémy. Zvyšují nejen regionální geobiodiverzitu, ale také krajinnou diverzitu.

37



MODERNÍ KRAJINA: STRUKTURA A ŘÍDÍCÍ PROCESY Jiří Sádlo Botanický ústav AV ČR Průhonice Současná proměna krajiny zahrnuje kromě vzniku nových jevů i kolaps tradiční zemědělské krajiny a zemědělského způsobu života, který formoval její ekonomiku, kulturu i přírodu. Zemědělství, zčásti i lesnictví se dnes mění ve zvláštní druh průmyslu se všemi průvodními jevy od mechanizace po ruderalizaci. Zdá se, že nový styl krajiny zatím nedokážeme dobře pojmout. O moderní krajině se běžně mluví jen v negativním vymezení, totiž jako o poškození krajiny např. těžbou; v tom pojmu se ovšem krajinou rozumí krajina tradiční, takže vše moderní jako by v krajině nemělo místa a nemělo ani právo na politicky neutrální jméno. Proto snad dává smysl začít celou věc znovu a od začátku pojmenovávat. Příspěvek je pokusem rozeznat základy nové diferenciace české resp. středoevropské krajiny a podle toho přeformulovat její dosud obvyklé členění (město-venkov, zemědělská - přírodní krajina apod.). Lze tedy rozlišit pět zásadně odlišných typů krajiny, mezi nimiž se jako nejvitálnější či chcete-li nejagresivnější, ukazuje krajina suburbánní, která ve svém vývoji a plošném rozvoji postupně integruje ostatní typy krajiny. Tradiční kulturní krajina přechází v krajinu moderní dvěma způsoby. První je, že se fragmentací mění v izolované relikty, které pak buď přežívají díky ritualizaci svého původní fungování anebo zažívají dlouhodobý úpadek a pozvolna mizí postupným oslabováním svých sebeudržovacích funkcí. Druhá možnost je, že je krajina transformována v nové typy. Buď se stává zemědělskou krajinou postagrárního rázu, nebo v ní převládnou intenzivní formy nezemědělských krajinotvorných sil jako městská urbanizace, průmysl a těžba, anebo se v ní konečně moderní formy extenzivních sídelních aktivit slévají s různými kombinacemi dosud jmenovaných krajinných typů a vzniká suburbánní krajina. 1. Fragmenty tradiční krajiny s ritualizací původních funkcí. Původní výrobní účel (např. seno) byl nahrazen novým (např. ekoturistika, ochrany biodiverzity v chráněných územích apod). Tato změna je přežívací strategií i cenou, kterou se za přežití platí. 2. Fragmenty tradiční krajiny s postupným oslabováním funkcí. Ač tento krajinný typ plošně překládá, je dočasný a mění se v jiné typy krajiny. Rozpad je však dosti pomalý a může trvat ještě dlouho. 3. Postagrární krajina má ráz blízký zemědělské krajině minulých století, ale výrazná je ztráta původní kulturní a biologické pestrosti a ruderalizace spojující tento typ s následujícím. 4. Krajina pod silným vlivem člověka zahrnuje krajiny vzniklé na základě těžby, průmyslu, dopravy a bydlení. Důležitější než rozdíly mezi např. velkolomem a velkoměstem je, co je spojuje - intenzivní působení člověka, velká energetická náročnost, určující funkce anorganické hmoty a po opuštění rychlá sukcese v „novou divočinu“. Tyto struktury jsou vývojově nejstarší a plynule navázaly na své předchůdce z období tradiční kulturní krajiny. 5. Suburbánní krajina. Původně městská periferie se emancipovala nad svůj periferní statut a v dynamice krajiny vyhrává díky své schopnosti vše ostatní vstřebat, rozmělnit a amalgamovat, stává se úběžníkem všech těchto krajinných forem. Ač se často zdůrazňuje její fádnost, je díky své nevyhraněnosti a bezbřehosti mnohem spíše krajinou o tisíci tvářích.

38



MAKROEKOLOGIE A KRAJINNÁ EKOLOGIE – ÚROVNĚ STUDIA BIODIVERZITY David Storch Centrum pro teoretická studia UK a AV ČR, Jilská 1, 110 00 Praha 1 Katedra ekologie PřF UK, Viničná 7, 128 44, Praha 2 Makroekologie a krajinná ekologie na první pohled sdílejí společný zájem o uspořádání přírody ve velkých prostorových měřítkách. Cíle těchto dvou oborů jsou však vesměs jiné: zatímco makroekologie se snaží postihnout obecné rysy tohoto uspořádání a univerzální statistické zákonitosti, krajinná ekologie se zajímá hlavně o to, jak konkrétní krajinné struktury ovlivňují život a fungování obyvatel krajiny. Ale i tak zde najdeme styčné body – ukazuje se, že univerzální makroekologické zákonitosti lze odvodit z hierarchické povahy uspořádání krajinných složek, které lze na nejobecnější rovině modelovat s použitím koncepce „zobecněných fraktálů“. Struktura krajiny tak představuje univerzální matrici, prostřednictvím jíž lze nahlédnout řadu ekologických zákonitostí.

39



PRODUKTIVITA A DIVERZITA ROSTLIN V ZÁVISLOSTI NA PROSTOROVÉM MĚŘÍTKU A HETEROGENITĚ STANOVIŠŤ Irena Šímová Katedra botaniky PřF UK, Benátská 2, Praha 2, 128 01 Druhová rozmanitost a její proměnlivost patří v současnosti mezi nejstudovanější témata současné ekologie. Z četných studií sice víme, že druhové bohatství roste s teplotou a vlhkostí (tzv. produktivitou stanoviště), že je ovlivněno heterogenitou prostředí, rozlohou a stupněm izolovanosti zkoumané oblasti. Avšak uspokojivá vysvětlení jejího chování (variability) v prostoru stále chybí. Nevíme, zda růst počtu druhů s produktivitou souvisí s růstem celkového množství jedinců nebo s jemnějším rozdělením zdrojů mezi druhy a tedy vyšší druhovou obměnou mezi stanovišti. Diverzita se navíc chová jinak na různých měřítkách. Zaměřila jsem se ve své práci na to, jak souvisí počet druhů s produktivitou na regionální, krajinné a lokální úrovni a jakou roli v tomto vztahu hraje heterogenita prostředí. Pracovala jsem jak s daty z vlastního sběru v terénu tak s databázemi. Výsledky potvrdila rozdíly ve vztahu produktivita-diverzita v závislosti na měřítku: počet druhů s produktivitou nejprve klesá, se zvětšujícím se zrnem pak tento vztah slábne. Na regionálním měřítku (v rámci celé ČR) pak produktivita s diverzitou koreluje pozitivně. Počet druhů zároveň roste s heterogenitou stanovišť a zajímavé je, že heterogenita na všech úrovních pozitivně koreluje s produktivitou. To podporuje hypotézu, že produktivita ovlivňuje druhové bohatství skrze množství nik.

40



DYNAMIKA HORNÍ HRANICE LESA VE VZTAHU K TEPLOTNÍM POMĚRŮM Václav Treml, Alena Jungrová, Tereza Ponocná, Martin Janda Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, Katedra fyzické geografie a geoekologie Albertov 6, 128 43 Praha 2; [email protected]

Poster přináší předběžné informace z výzkumných ploch v Krkonoších a Hrubém Jeseníku, na kterých je sledována dynamika horní hranice lesa ve vztahu k teplotním poměrům stanoviště. Tři sezóny teplotních měření v ekoklině horní hranice lesa ukazují na velmi malé teplotní rozdíly mezi svahy různé orientace na stanovištích zapojeného lesa a stromových skupinek. Naopak markantní rozdíly v teplotách povrchu byly zaznamenány na stanovištích pokrytých pouze bylinou vegetací. V širším okolí studovaných ploch v Krkonoších horní hranice lesa v posledních 70-ti letech buď stagnovala, nebo došlo k jejímu prudkému vzestupu (jižní svah Luční hory). Dle předběžných výsledků se zdá, že na studovaných plochách koinciduje zmlazování smrku ztepilého s periodami zvětšených tloušťkových přírůstů a také zvýšených teplot ve vegetačním období. V dynamice horní hranice lesa se rovněž odráží působení disturbancí (laviny, mury) a odeznění přímého antropogenního tlaku v první polovině dvacátého století. Výška stromů dobře koreluje s teplotními charakteristikami jednotlivých stanovišť. Jinak je tomu u aktuálního výškového přírůstu – ten u obdobně vysokých stromů na teplotách stanoviště prakticky nezávisí.

41



DROBNÉ KRAJINNÉ PRVKY VE VENKOVSKÉ KRAJINĚ Pavel Trnka Ústav aplikované a krajinné ekologie, AF MZLU v Brně Zemědělská 1, 613 00 Brno Vyjdeme-li úvodem z teoretického pojetí termínu „krajinný prvek“ v krajinné ekologii, pak nezbývá než konstatovat, že v různých krajinně ekologických školách je chápan rozdílně, což bývá příčinou některých nedorozumění mezi jejich stoupenci. Zatímco na platformě krajinné ekologie není patrná snaha tento terminologický rozpor uspokojivě řešit, praxe s pojmem krajinný prvek ve stále větší míře pracuje, dodávajíc mu vlastní obsah a význam. Příspěvek poukazuje na roli drobných krajinných prvků v zemědělské krajině, které vznikaly především v období malovýrobního a extenzívního hospodaření jako „vedlejší produkt“. Do této heterogenní množiny je možno zařadit nejrůznější maloplošné prvky, zejména pak rozmanité formy rozptýlené zeleně. Za krajinné prvky lze považovat i čistě lidské výtvory, především polní cesty, pěšiny, agrární terasy, historické hraniční znaky, drobné sakrální stavbičky a jiná „poznávací znamení“, dotvářející ráz krajiny. V období kolektivizace českého zemědělství docházelo k nežádoucí unifikaci venkovské krajiny. Zejména nížinné oblasti s bonitními půdami byly systematicky „vyčišťovány“ a strukturně zjednodušovány. Mnohé ekologicky hodnotné a kulturně historické prvky nenávratně zmizely z krajinné scény. Naštěstí v krajinách vrchovin a podhůří se většinou dosud zachovaly, i když mnohdy ve zbědovaném stavu, neboť o ně není nikterak pečováno. Představují zde pohledově nápadné prvky, které krajinu ozvláštňují a mnohdy spoluurčují její svébytný ráz. Současně fungují v krajině jako jemné předivo stabilizujících účinků a jsou cenným svědectvím o úsilí celých generací před námi. Proto jejich přítomnost či naopak absence může být jedním z kritérií v hodnocení stavu naší kulturní krajiny. Má-li být vizuálně pestrá a ekologicky hodnotná rurální krajina a její historická integrita zachována, je třeba, aby společnost zemědělce k péči o takovou krajinu motivovala a také náležitě ocenila, což může zajistit pouze prozíravá agrární politika v úzké koordinaci s politikou environmentální. V současné době je již 2 roky v běhu dlouhodobý Program rozvoje venkova, který zejména v jeho II. ose pod hlavičkou Agroenvironmentálních opatření (AEO) nabízí zemědělcům možnost spolupodílet se na zachování a obnově hodnot naší venkovské krajiny a být za to po zásluze odměněn. Zemědělská půda, na kterou je požadováno poskytnutí finanční podpory musí být obhospodařována a udržována v souladu s podmínkami dobrého zemědělského a environmentálního stavu. Tyto podmínky zahrnují nerušení krajinných prvků, kterými jsou meze, terasy, skupiny dřevin, stromořadí a travnaté údolnice. Legislativní oporou je návrh novely zákona č. 252/2007 o zemědělství, kde je explicitně uveden požadavek na vznik a aktualizaci evidence krajinných prvků. Dosavadní databáze půdních bloků a jejich dílů registrovaných pro zemědělské využití (LPIS) krajinné prvky doposud neeviduje. Proto byl zadán Ministerstvem zemědělství projekt „Vytvoření vstupní vrstvy vybraných krajinných prvků“ v informačním systému LPIS. Vrstva krajinných prvků bude vytvořena pro celé území ČR metodou vizuální fotointerpretace leteckých ortofotomap. Byl vytvořen podrobný katalog krajinných prvků, který umožní lepší orientaci všem subjektům, které v krajině hospodaří. Z rozsáhlého souboru krajinných prvků byly pak vybrány pro zákres pouze ty, které splňují praktické kritérium jednoznačnou identifikaci a interpretaci na základě ortofotomapy. Výměra neprodukčních krajinných prvků, jež byla dosud k nelibosti zemědělců odečítána z plochy půdního bloku, se nyní stane jeho součástí a bude možno na ni získat dotace. Zemědělci takto získají novou pozitivní motivaci k ochraně a péči o drobné krajinné prvky (zejména o rozptýlenou zeleň) na svých pozemcích.

42



ÚSKALÍ ANALÝZY A EKOLOGICKÉ INTERPRETACE STARÝCH MAPOVÝCH DĚL NA MODELOVÉM PŘÍKLADU MAPOVÝCH A PÍSEMNÝCH ČÁSTÍ STABILNÍHO KATASTRU Ivana Trpáková, Pavel Trpák Česká zemědělská univerzita, Fakulta životního prostředí, Katedra biotechnických úprav krajiny, Kamýcká 957, Praha 6,165 21, [email protected] Na Homolce 228, 25167 Pyšely, [email protected] Pro ekologickou interpretaci a analýzu starých mapových děl, které představují zásadní informační zdroj o minulosti naší krajiny, jsme se na modelovém příkladu mapových a písemných částí stabilního katastru pokusili popsat definovaná úskalí verifikace a správné aplikace získaných dat. Tato problematika je podle našeho názoru dána rozporem ve stupni obecného poznání badatelů o informační šíři starých mapových podkladů oproti jejich rukopisné části jež je v případě stabilního katastru psaná kurentem a úřední němčinou první poloviny 19. století, tedy poměrně obtížněji zpracovatelná. Zatím co mapová část představuje poměrně dobře známý pramen, který je v různém stupni zpracování k dispozici na internetu, tak samotná podstata písemné části limituje její větší využívání a je součástí archivních fondů např. Národního archivu v Praze, Brně či ve Vídni. Pro správnou interpretaci dat je nutné zohlednit různé časové intervaly jejich vzniku. Na příkladu katastrů šumavských obcí Hodňova a Olšiny a obce Štiptoně z Novohradska dokládáme jednotlivá úskalí interpretace dat. Zatímco mapové listy a výkazy o využití půdy, výkazy o stavebních parcelách jsou v tomto případě z let 1827-28, tak katastrální oceňovací elaborát je z r. 1850, protokoly o středním výnosu, nebo o hrubém výnosu všech plodin z r. 1849, oceňovací elaboráty lesa z let 1845 a 1849 Tato léta ovšem představují naprosto rozdílné klimatické periody, které ve svém důsledku ovlivnily mizení kultur se s stromy a keři, mokrých ploch a změny tříd luk, pastvin, polí a lesa v písemné části oproti mapovým listům. Současně se zvýšila výměra lesa na úkor horších luk. Dále pro ozřejmění funkce historické krajiny je nutné analyzovat tehdejší způsob hospodaření, neboť tříletý rotační cyklus úhorů běžně realizovaný ještě v letech 1849-1850 (nejedná se o klasické trojhonné hospodaření) podstatně ovlivňoval výměru obdělávané orné půdy v rozsahu od 19,2 % do 64,24% na těchto katastrech. Pouze zatím v jediném případě, a to na Hodňově byla minimální část úhoru osázena zelím, řepou a část přepásána. Přičemž plochy polí v těchto katastrech se podílely na celkové jejich výměře od 17,77 % do 50,94 %. Proto je nutné pro správnou ekologickou interpretaci funkce ploch v daném území a daném čase, a to na základě analýzy mapových a písemných podkladů: 1) zohlednit rok vzniku těchto pramenů spolu s verifikací získaných dat tehdejšími klimatickými podmínkami 2) analyzovat obsah elaborátů v operátu v písemné části SK nejen z hlediska postižení změn ploch jednotlivých krajinných struktur, ale i z hlediska vlivu tehdejších technologií zemědělského hospodaření Historická mapová díla lze považovat za doložený doklad krajinných managementů v daném prostoru a v čase. Jejich ekologickou interpretací lze získat i údaje, které se v terénu nedochovaly nebo které nejsou na první pohled patrné v mapovém podkladu, ovšem pouze za splnění těchto výše uvedených předpokladů.

43



VÝZNAMNÉ LOKALITY HARMONICKÉ KULTURNÍ KRAJINY SEVERNÍ ČÁSTI BRTNICKA Libuše Vodová Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Kotlářská 2, 61137 Brno Současná krajina představuje výsledek působení přírodních pochodů a také dlouhodobého působení člověka, které se datuje od vzniku pravěké ekumeny. Sílící tlak lidské společnosti na krajinu se odrazil v silně změněné – kulturní krajině. Je pro ni je typická mozaika více či méně člověkem pozměněných a destabilizovanách ekosystémů. Stabilních ekosystémů se v ní vyskytuje velmi málo. Snahou lidské společnosti jako celku je nyní dosažení rovnovážného stavu v krajině, v němž jsou plochy destabilizovaných ekosystémů vyváženy vhodně rozloženými plochami ekologicky stabilnějších a přírodě blízkých ekosystémů (LÖW, MÍCHAL 2003), tedy vytvoření harmonické kulturní krajiny. Jako modelové území příspěvku byla použita harmonická kulturní krajiny severní části Brtnicka představující mozaiku lesů, polí, luk a vodních ploch. Zájmové území se rozkládá cca 10 km jihovýchodně od Jihlavy a zaujímá k.ú.: Střížov, Přímělkov, Panská Lhota, Malé, Svatoslav, Luka nad Jihlavou, Bítovčice, Vržanov a Horní Smrčné. Takto vymezené území bylo stručně fyzickogeograficky charakterizováno. Cílem příspěvku bylo poukázat na „významné lokality“ harmonické kulturní krajiny severní části Brtnicka a s důrazem na ty lokality, které nejsou dosud chráněny, ale hrají v člověkem změněné kulturní krajině podstatnou roli. Tyto lokality byly vytipovány při terénním výzkumu. Kritériem pro „významnost lokality“ bylo hned několik: druhová rozmanitost, výskyt ochranářsky významných druhů, unikátnost, případně jiná cennost lokality, například jako pozůstatek historického vývoje zdejší krajiny. Nejvýznamnějším, z těchto lokalit, byla věnována pozornost v článku. Stručně charakterizován byl jejich vegetačního kryt s důrazem na ochranářsky významné druhy rostlin a živočichů, připojena byla také typizace dle katalogu biotopů (CHYTRÝ, KUČERA, KOČÍ 2001). Zmíněna byla také potenciální ohrožení lokalit. Pro komplexnost byla uvedena také charakteristika maloplošných chráněných území: PR Údolí Brtnice, PP Prosenka, PP Pahorek u Vržanova a PP Habří, spolu s jejich významnými biotopy a taxony. Výsledek bude použit jako jeden z podkladů pro zpracovávanou disertační práci na téma: Optimalizace ekologické sítě Brtnicka.

44



ANALYSIS OF STAND STRUCTURE IN CLOSE-TO-NATURE FOREST IN CONSERVATION AREA TRČKOV AND ČERNÝ DŮL Radek Šolc, Lenka Zajíčková Česká zemědělská univerzita v Praze, Fakulta lesnická a dřevařská [email protected], [email protected] Keywords: spatial stand structure, natural regeneration, microsite preferences, browsing impact, close-to-nature forest, the Orlické mountains Close-to-nature forests of temperate zones are globally declining where commercial forestry dominates. Because of this foresters are losing the opportunities to study the varieties of different natural processes in close-to-nature forest stands. The major task of this project was to establish four stable research plots TVP1, TVP2, TVP3 and TVP4 to study the static appearance with in the dynamics of forest stand development and the impact of browsing on natural regeneration. Using the technology Field-Map we examined the spatial distribution and abundance of trees with dbh > 4 cm, natural regeneration dbh < 4 cm and structural diversity of major tree species Picea abies, Abies alba, Fagus sylvatica and Acer pseudoplatanus in Trčkov NPR and Černý důl PR in the Orlické mountains. The light conditions were estimated according to the crown cover percentage. Microsite preferences and substrate favourability were considered as one of the main influences on regeneration processes within the light conditions. We expected the Picea abies seedlings to colonize lighter gaps with high amount of woody debris. Fagus sylvatica seedlings preferred according to our expectations the shadier gaps with foliage cover. We also took into account the preferences of Picea abies to settle the downed trees ‘nurse logs’ as a strategy to cope with the competition of shrub vegetation and other tree species. The preferences of Picea abies to settle the downed trees weren’t statistically proved. This preferences are better to see in higher elevations.

45



TVARY RELIÉFU A VÝSKYT ROSTLIN V OÁZÁCH OSTROVA NELSON, JIŽNÍ SHETLANDY Václav Ždímal ÚAKE AF MZLU v Brně, Zemědělská 1, 613 00 Brno Ostrov Nelson (62˚ 15' j.š. a 59˚ 00' z.d.) se nachází v souostroví Jižní Shetlandy na západ od Antarktického poloostrova, od kterého jej odděluje přibližně 120 kilometrů široký Bransfieldův průliv. Na severu je oddělen necelých 1000 kilometrů širokým Drakeovým průlivem od Hornova mysu. Ostrov je téměř celý pokryt ledovými čapkami a ledovcovými splazy. Menší odledněné plochy se nacházejí na několika místech podél pobřeží. Odledněné plochy, které umožňují rozvoj flóry a fauny, jsou označovány jako oázy. Na Ostrově Nelson jsou čtyři větší oázy: dvě se nazývají podle mysu, u kterého leží – Harmony a Duthoit, největší je nazývána prostě oáza ostrova Nelson a nejmenší má místní název Pohádková. Ve dvou těchto oázách (Harmony a Nelson) jsou také umístěny výzkumné stanice. Pro sledování výskytu rostlin byly z důvodů dostupnosti zvoleny oázy Pohádková a Nelson. Pokud pomineme růst rostlin na sněhu, vyskytují se pouze na odledněných částech ostrova. Odledněné části jsou představovány převážně kameny s malým množstvím půdy a stálým světelným dnem v létě a nedostatkem světla v zimě. Podmínky pro růst organismů jsou zde mimořádně nepříznivé. Přesto podle různých autorů lze na Jižních Shetlandech nalézt desítky druhů lišejníků a mechů. Na ostrově Nelson patří k nejhojnějším lišejníkům Usnea antarctica, Lecidea sciatrapha a Himantormia lugubris. Rychlost růstu lišejníků je udávána přibližně centimetr za sto let. Z mechů je nejhojnější Hypnum hamulosum. Vyšší rostliny zastoupené v Antarktidě (Colobanthus quitensis a Deschampsia antarctica) nebyly na ostrově Nelson nalezeny, Deschampsia antarctica se vykytuje na sousedním ostrově Krále Jiřího. Právě nepříznivé podmínky pro růst organismů mohou být lokálně zmírněny vhodným tvarem reliéfu. Výskyt rostlin byl pozorován u dvou typů reliéfu: podél toků resp. podél odtokových prohlubní a u pobřežních teras. Výskyt rostlin podél toků resp. v korytech vodních toků je maloplošný s výrazným ohraničením. Hlavním limitujícím prvkem je zde nedostatek vody, protože nadbytek vody po roztání sněhu je velice rychle nahrazen jejím nedostatkem. Pobřežní terasy představují vhodnější podmínky na plochách o rozloze několik arů. I zde lze předpokládat, že limitem bude nedostatek vody resp. její vyhovující množství. Rostliny v oázách ostrova Nelson mohou přežít, ale jsou velice citlivé na jakýkoliv zásah člověka. Ten je patrný mnoho let.

46



47

Název: GEO/BIO DIVERZITA - INTEGRUJÍCÍ PERSPEKTIVY Podnázev: Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE Editoři: Dušan Romportl, Tomáš Chuman Vydavatel: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta Grafická úprava: Tomáš Chuman Místo, rok vydání: Praha, 2009 Rozsah: 47 s., příloha CD Náklad: 100 ks ISBN: 978-80-86561-53-0

SBORNÍK ABSTRAKTŮ Z VÝROČNÍ KONFERENCE CZ-IALE

Recommend Documents