SBORNÍK ABSTRAKTŮ Z VÝROČNÍ KONFERENCE CZ-IALE

UNIVERZITA KARLOVA A PRAZE

ČESKÁ SPOLEČNOST

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA

PRO KRAJINNOU EKOLOGII

KATEDRA FYZICKÉ GEOGRAFIE A GEOEKOLOGIE

CZ-IALE

SBORNÍK ABSTRAKTŮ Z VÝROČNÍ KONFERENCE CZ-IALE

PRAHA, 19.-20. LEDNA 2012 ČESKÁ REPUBLIKA

GEO/BIO DIVERZITA – MANAGEMENT CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ

Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE

GEO/BIO DIVERZITA – MANAGEMENT CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE Editoři: Dušan Romportl, Tomáš Chuman Publikace neprošla jazykovou úpravou. Příspěvky byly otištěny z předloh dodaných autory.

© Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, 2012

2



PROBLEMATIKA MANAGEMENTU MALÝCH VODNÍCH TOKŮ S VÝSKYTEM KRITICKY OHROŽENÝCH DRUHŮ Michal Bílý, Ondřej Simon

Výzkumný ústav vodohospodářský T.G.M., v.v.i., odbor aplikované ekologie, Podbabská 30, Praha 6, 160 00 [email protected] Management chráněných biotopů tekoucích vod má oproti managementu ostatních typů chráněných území mnohá specifika. Prostředí vodního toku je dynamickým systémem, jehož aktuální stav je v přímé odstupňované vazbě na celé povodí. Významným aspektem, který nemá analogii u suchozemských společenstev je chemismus vody. Ten je přímo určující pro trofický stav toku a závisí na něm životaschopnost populací řady chráněných druhů organismů. Obdobně je u liniového vodního toku zásadním faktorem konektivita s výše položenými úseky a u primární říční sítě i intenzivní oboustranné vazby s pobřežními suchozemskými společenstvy v celém povodí. Vliv ploch v potočním pásu, nivě, mokřadech nebo suchých plochách povodí je různě intenzivní i různě časný. Komplexní změny v povodí zprostředkované přes půdní vrstvy nebo mělké podzemní vody se na chemismu vody projeví obvykle až za řadu let. Lužní potok, nacházející se v Ašském výběžku je příkladem toku, kde lze velmi dobře demonstrovat vliv celého souboru faktorů na vlastní prostředí toku. Jedná se o drobný oligotrofní tok podhorského charakteru. Současně jde o jednu z posledních lokalit v České republice, ke se dosud vyskytuje perlorodka říční (Margaritifera margaritifera L.). Tato populace se však v současné době dlouhodobě nerozmnožuje a její počty rychle klesají. V rámci záchranného programu je zde snaha zásadně zlepšit cíleným managementem nevyhovující parametry prostředí v NPP Lužní potok tak, aby se populace stala opět životaschopnou. Přestože zde za uplynulých 15 let proběhla řada akcí s cílem zlepšit prostředí tak, aby odpovídalo potřebě druhu, výsledky stále nejsou uspokojivé. K nejvýznamnějším dosavadním zásahům patří vybudování kanalizačního sběrače komunálních odpadních vod i znečištěných drobných přítoků a jeho opětovné odstavení poté, co se neukázal být plně funkčním se všemi předpokládanými pozitivy. Dále byl na české straně povodí vybudován odchovný prvek - boční rameno potoka s vlastními přítoky určené pro polopřirozený odchov mladých perlorodek diky lokálnímu zlepšení potravního zásobení. Proběhla také revitalizace několika drobných přítoků v povodí. Jsou prováděny alespoň lokální úpravy příbřežní vegetace a lesních porostů v potočním pásu. Kontroverzním zásahem bylo promývání a obohacování substrátu krátkého úseku potočního dna provedené Bavorskou stranou. Pro efektivní změny v ekosystému by však bylo třeba rozsáhlejšího managementu. Na základě analýzy historických dat (letecké snímky) se podařilo zjistit, jak velkých změn doznalo koryto potoka, ale i využití území (land use) v uplynulých cca 60 letech. Předpokládaný efekt největších změn (zarůstání luk, odvodňovací zásahy, změna v lesních porostech) se časově shoduje s koncem přirozené reprodukce perlorodky zjistitelným z kohortových diagramů. Třebaže aktuální stav chemismu toku (především nepříznivé hodnoty pH, konduktivity, i dusíkatých látek) i trofického stavu (nedostatek potravního detritu pro perlorodku) jsou neuspokojivé, na příkladu jiných povodí je ověřeno, že nejde o změny nutně nevratné. Cílený management celého povodí může situaci výrazně zlepšit. Jedná se především o návrat lesních a lučních porostů do stavu odpovídajícího cca období první polovině 20 století, o revitalizaci nevhodně zahloubené a vyrovnané části koryta toku a eliminaci bodových zdrojů znečištění z osídlení a zemědělských areálů. Důležité je zde vyzdvihnout, že ochrana perlorodky není jen ochranou jednoho druhu, ale celého ekosystému, který perlorodka obývá - jedná se o typický příklad tzv. deštníkového druhu pro dnes stále vzácná oligotrofní podhorská povodí.

3



VSTOUPIT NEBO NEVSTOUPIT, TO JE TA OTÁZKA; MAJÍ MÍT CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ SVÁ TABU? (PROČ, KDY A KDE UMOŽNIT A PROČ OMEZIT VSTUP DO CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ?) Martin Braniš Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Ústav pro životní prostředí, Albertov 6, 128 43 Praha 2 [email protected] Nejen v souvislosti se změnou vedení a přístupu k ochraně přírody v NP Šumava, ale zejména v duchu paradigmat konzumní společnosti (kterým dosti napomáhají i postmodernistické názory části odborné ekologické komunity, že vše je relativní a tedy v podstatě dovoleno), se rozšiřuje snaha zpřístupnit co možno největší území velkoplošných chráněných území. Budují se zážitkové trasy, do jádrových území se plánují nové turistické cesty a přibývá žádostí turistů i místních obyvatel k otevření dosud nepřístupných oblastí ke sběru hub, lesních plodin nebo palivového dřeva, případně za účelem "konzumovat" adrenalinové sportovní zážitky. Každý tlak vyvolává protitlak a tak proti těmto snahám staví někteří profesionální nebo dobrovolní ochránci přírody hráz argumentů, proč by se návštěva dosud nedotčených nebo málo dotčených partií národních parků a chráněných krajinných oblastí naopak měla omezovat nebo zakazovat. Paradoxně jsou oba tábory v podstatě vedeny stejnými pohnutkami, tedy snahami zachovat a potažmo také případně čerpat služby, které příroda poskytuje. Ve stručnosti lze služby poskytované (chráněnou) přírodou rozdělit na materiální a nemateriální. K materiálním službám lze bezesporu řadit ty obecně ekosystémové, jako je např. retence vody, nebo specifické, jako jsou služby rekreační. Služby nemateriální pak reprezentuje třeba informace poskytovaná přírodou (poučení, podklady pro vědeckou práci), ale i umělecká inspirace z panenské přírody. Čerpání služeb různého typu je tedy pro většinu populace pravděpodobně tím hlavním argumentem, proč zakládat a udržovat velkoplošná i maloplošná chráněná území. Lidé ale vědí (nebo někteří alespoň tuší), že je tu ještě něco dalšího, co stojí za ochranu. Příroda totiž neposkytuje pouze služby. Proto texty zákonů o ochraně přírody, obsahují také dosti vágní pasáže o jakýchsi etických a estetických důvodech. Sehnat argumenty na podporu těchto důvodů je ovšem velmi obtížné a technokratická právní řeč nedovoluje nebo nedokáže tyto argumenty uchopit, pregnantně formulovat a přetavit do srozumitelné legislativní formy. Předkládaný příspěvek představuje a analyzuje důvody proč umožnit návštěvu v chráněných územích, ale také proč návštěvu veřejnosti časově či prostorově omezit, nebo dokonce v některých případech zcela vyloučit. Probírá konkrétní příklady materiálních a nemateriálních služeb a mimoservisních atributů přírody ve velkoplošných chráněných územích. Hlavní důraz je kladen na estetické a etické základy argumentace, které jsou (nebo alespoň doposud byly) v odborných i laických ochranářských kruzích spíše opomíjeny nebo vágně či nevhodně formulovány.

4



STRATEGIE PÉČE O LESNÍ CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ V KULTURNÍ KRAJINĚ Antonín Buček Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobicenologie, Mendelova zemědělská a lesnická universita, Zemědělská 1, 613 00 Brno, [email protected]

Lesní chráněná území mají v soustavě zvláště chráněných území nezastupitelný význam jako ukázky nejvyspělejších společenstev dlouhodobého vývoje přírody na našem území. Významným specifickým rysem lesních biocenóz je dlouhověkost. Délka vývojového cyklu přírodního lesa činí v závislosti na typu lesního společenstva 180-450 let. V kulturní krajině ČR se zbytky přírodních lesních geobiocenóz, schopné samostatného autoregulačního vývoje zachovaly obvykle jen na lokalitách, kde z různých důvodů nebylo možné hospodářské využití. Značná část lesních chráněných území byla do různé míry ovlivněna přímými nebo nepřímými antropickými vlivy. Stupeň antropogenního ovlivnění lesních geobiocenóz má rozhodující význam při stanovení strategie péče. Strategie managementu je soubor zásad, od kterých jsou odvozeny typy péče o lesní chráněná území. V geobiocenologických rezervacích, kde předmětem ochrany jsou komplexy typů lesních geobiocénů, je cílem dosáhnout přirozeného samovolného vývoje biocenóz. Lze zde uplatnit celou řadu postupů, od konzervace přírodního vývoje eliminací přímých antropogenních vlivů až po aktivní usměrňování dřevinné složky lesních biocenóz, které by mělo navodit podmínky pro navazující spontánní vývoj. Reálné výsledky aktivní ochrany a péče o geobiocenologické rezervace lze dokumentovat např. v síti 20 lesních rezervací na území Masarykova lesa – Školního lesního podniku Mendelovy univerzity ve Křtinách. Prof. A. Zlatník navrhoval tyto rezervace jako rezervace upravované – odstraněním stanovištně nepůvodních druhů dřevin v nich postupně dochází k obnovení přirozené dřevinné skladby a navození přírodních vývojových procesů. Cílovou strategii managementu těchto rezervací lze definovat jako „přirozené lesy se samovolným vývojem s podpůrnými zásahy a opatřeními“. Po půlstoletí existence rezervací začínají znatelně postupovat procesy přirozené proměny lesních biocenóz a většina rezervací dosáhla vysokého stupně hodnocení současného stavu. Posláním národního parku Šumava je ochrana území s relativně nejméně narušenými a nejlépe zachovalými horskými ekosystémy, s nejsouvislejšími lesy a rašeliništi ve střední Evropě. Současné problémy s kůrovcem na Šumavě do značné míry vyvolala změna dřevinné skladby lesů, započatá v 19. století. Z lesních porostů takřka vymizela jedle, podstatně se snížilo zastoupení buku, snížilo se i zastoupení dalších listnatých dřevin. Zastoupení smrku se naopak významně zvýšilo – z 51% v přirozené skladbě na současných 84%. Nahrazením smíšených porostů smrčinami vznikl opravdový ráj pro kůrovce. Území národního parku Šumava je ve stavu kůrovcové kalamity od roku 2008. Pokud by se nepodařilo gradaci kůrovce zastavit, mohla by kalamita přerůst v ekologickou katastrofu, spojenou s odumřením všech starších smrkových porostů v národním parku. V současné době je třeba co nejdříve všemi vhodnými a k přírodě co nejšetrnějšími prostředky utlumit a posléze zastavit kůrovcovou kalamitu. Porosty odumřelých kůrovcových souší v 1. zóně, které jsou dostatečně přirozeně zmlazeny, je účelné ponechat bez zásahu přirozenému vývoji. V plošně převažujících lesích 2. zóny je třeba dlouhodobě pokračovat ve zvyšování zastoupení jedle a buku a dalších dřevin přirozené dřevinné skladby. Bude ovšem trvat mnoho desetiletí, než se zastoupení dřevin na území NP Šumava přiblíží přirozeným poměrům. Dlouhodobé diskuse a spory jsou vedeny jednak o správnosti vymezení 1. „bezzásahové“ zóny, jednak o způsob péče o smrkové porosty v 2. zóně národního parku. Časté změny zonace a vznik tzv. managementových zón, které neodpovídají zónám podle zákona, nepřispěly k racionální péči o území národního parku. Doufejme, že se podaří najít smysluplné formy komunikace a sbližování rozdílných názorů a že z těchto diskusí vzejde trvale udržitelný způsob zajištění dalšího příznivého vývoje lesů v NP Šumava.

5



BIOMONITORING LESNÍCH EKOSYSTÉMŮ NA ÚZEMÍ PŘEVÁŽNĚ PONECHANÉM SAMOVOLNÉMU VÝVOJI V NP ŠUMAVA Pavla Čížková Správa NP a CHKO Šumava, Česká zemědělská univerzita v Praze [email protected] Představení projektu Biomonitoring je inventarizační projekt, jehož účelem je shromažďovat informace o lesních ekosystémech vyvíjejících se převážně bez přímých zásahů člověka. Cílem je zaznamenat prostorovou strukturu a druhovou skladbu lesních ekosystémů, detailně popsat charakteristiky zmlazení dřevin (množství, kvalita, preference mikrostanovišť), zjistit množství a vlastnosti mrtvého dřeva a popsat bylinné patro (jako jeden z faktorů ovlivňujících zmlazení dřevin). Hodnota informací plynoucích z Biomonitoringu je z hlediska poznávání dějů probíhajících v lesích ponechaných samovolnému vývoji už v současné době velmi vysoká a do budoucna se bude s počtem opakovaných měření dále zvyšovat. Na území NP Šumava bylo doposud realizováno velké množství lokálních monitoračních a výzkumných projektů, které byly zaměřeny na různé aspekty přírodních lesních ekosystémů. V sousedním NP Bavorský les probíhá šetření obnovy od roku 1991 a bylo uskutečněno již šest opakovaných měření. Cílem Biomonitoringu je postihnout a popsat celou škálu ekosystémů nacházejících se v území ponechaném samovolnému vývoji (od počátečních sukcesních stadií na bezlesí ponechaném samovolnému vývoji až po pralesovité zbytky) a zachytit jejich změny v čase. Data nasbíraná při Biomonitoringu jsou porovnatelná s daty z Provozní inventarizace lesa a spolupodílí se tak na obnově lesních hospodářských plánů. Metodika sběru dat týkajících se obnovy je zároveň srovnatelná s metodikou použitou při zjišťování stavu a početnosti obnovy v NP Bavorský les, tedy i výsledky vyplývající z těchto dvou projektů jsou porovnatelné. Metodika Na území ponechaném samovolnému vývoji jsou v síti s krokem 353,5 m zakládány jednotlivé monitorační plochy. Tyto plochy jsou kruhové a mají poloměr 12,62 m (500 m2). Na každé ploše jsou zaměřeni a popsáni jedinci stromového patra (d1,3 ≥ 70 mm), ležící mrtvé dřevo, pahýly souší a pařezy. Dále je hodnocena obnova dřevin (jedinci vyšší než 10 cm a s výčetním průměrem do 70 mm). Hodnocení obnovy probíhá jak na celé monitorační ploše – zjišťuje se množství a druhové složení, tak na malé obnovní plošce (28,27 m2) – kde jsou zjišťovány i další podrobné charakteristiky. Pro každou monitorační plochu je zapsán fytocenologický snímek bylinného patra. Konečný počet monitoračních ploch je závislý na výměře území ponechaného samovolnému vývoji – v současné době je to 1.111 ploch. Stručný přehled dosavadních výsledků (změřeno 306 ploch) V hlavním stromovém patře dominuje smrk ztepilý s 69,3 %. Ostatní dřeviny se na druhovém složení podílejí 30,7 %. Z ostatních dřevin převládá buk lesní (9,8 %), břízy (7,9 %), borovice lesní (6,7 %), borovice blatka (2,3 %) a olše šedá (2,1 %). Žádná z dalších zjištěných dřevin nepřekračuje hranici 2 %. V druhovém složení obnovy vyplývajícím z šetření na malé obnovní plošce (28,27 m2) výrazně dominuje smrk ztepilý se 73,2 %. Následuje buk lesní (15,6 %), břízy (2,9 %), javor klen (2,8 %) a jeřáb ptačí (2,4 %). Žádná z dalších zjištěných dřevin nepřesahuje 1 %. Průměrné množství obnovy přepočtené ze 306 ploch (každá500 m2) je 6 850 ks.ha-1. Medián počtů obnovy je 3 150 ks.ha-1. Na 75 % ploch je hustota zmlazení vyšší než 1 000 ks.ha-1, na 51 % ploch je vyšší než 3 000 ks.ha-1 a na 10 % ploch je hustota zmlazení dokonce vyšší než 15 000 ks.ha-1. Mrtvé dřevo celkem pokrývá průměrně 455,5 m2.ha-1, což představuje 84,59 m3.ha-1 a 722 ks.ha1. Z toho kmeny představují 432,44 m2.ha-1, resp. 75,70 m3.ha-1, resp. 420 ks.ha-1. Pahýly a pařezy souší pokrývají 23,06 m2.ha1, což představuje 8,89 m3.ha-1 a 302 ks.ha-1. Veškeré mrtvé dřevo pokrývá 4,6 % výměry monitoračních ploch a vyskytuje se na něm téměř 10 % veškerého zjištěného zmlazení. Zbývající mikrostanoviště (obnažená půda, hrabanka na kameni, hrabanka, travní drn, ostatní vegetace) zaujímají 95,4 % výměry monitoračních ploch a vyskytuje se na nich 90,4 % zmlazení.

6



POHLED Z ODSTUPU NA SITUACI V NÁRODNÍM PARKU ŠUMAVA Josef Fanta Pohled z odstupu na problematiku ochrany přírody a krajiny v ČR zřetelně ukazuje, že tyto oblasti činnosti se potýkají se značnými problémy. Úbytek biodiverzity venkovské krajiny dosahuje v ČR ve srovnání s řadou evropských zemí mimořádných rozměrů a ukončení tohoto trendu není prozatím v dohledu. Je zřejmé, že politika ochrany přírody a krajiny a nakládání s přírodou a krajinou jako oblastmi veřejmého zájmu nejsou v ČR nastaveny správně. Podobným příkladem je i vývoj v Národním parku Šumava. Tam se problémy objevily již krátce po jeho zřízení a samospádem se posouvají až do současné doby. Území s mimořádným potenciálem biodiverzity a přírodních procesů, vědeckého využití a mezinárodní vědecké spolupráce, s rozsáhlými možnostmi pro vzdělávání, rekreaci a kulturní i ekonomickou prosperitu regionu je dnes předmětem politických licitací v Evropě neobvyklých rozměrů. V pohledu z odstupu se jako základní příčina této situace jeví absence řádné koncepce fungování národního parku. To umožnilo a dosud umožňuje prosazovat v národním parku různé jednostranné politické a podnikatelské intervence a provádět v řízení odborné činnosti parku změny, které jeho poslání nevyhovují nebo s ním jsou dokonce v přímém rozporu. Zakladatelům národního parku nelze samozřejmě upřít dobrou vůli. Nastavit pevná pravidla fungování parku a zajistit jejich respektování na všech úrovních se bohužel v uplynulých 20 letech nepodařilo. V pohledu z odstupu je dosavadní vývoj situace na Šumavě příkladem slabosti politického i odborného řízení. Na úrovni zpracování připravovaného zákona bude záležet zda se Národní park Šumava stane chráněným územím evropské úrovně nebo zda vývoj skončí mezinárodní ostudou.

7



HODNOCENÍ POPULACE LÝKOVCE VONNÉHO (DAPHNE CNEORUM L.) V PR DUKOVANSKÝ MLÝN Anna Fialová, Luboš Úřadníček Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobicenologie, Mendelova zemědělská a lesnická universita, Zemědělská 1, 613 00 Brno [email protected] V přírodní rezervaci Dukovanský mlýn se nalézá naše nejbohatší populace lýkovce vonného (Daphne cneorum L.), ohroženého taxonu na území ČR. Lýkovec vonný je v posledních desetiletích silně ustupujícím druhem. V ČR je podle Červené knihy ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů řazen do kategorie C1- kriticky ohrožený, podobně tak dle Vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. Největším rizikem je ústup vhodných stanovišť, nevhodné způsoby obnovy lesních porostů (holé seče s následným rozrušením půdy při umělém zalesnění), snižování počtů jedinců na lokalitách a následné příbuzenské křížení. Dále je zvláště v době květu ohrožen i nezodpovědným vyrýváním. K tomu, aby ochrana populace byla úspěšná, je třeba znát ekologické nároky ohrožených druhů, stanovištní podmínky, ve kterých se přirozeně vyskytují a nesmí se opomíjet ani nutnost průběžného monitorování a hodnocení stavu a vývoje populací v daném území. Cílem studie byla inventarizace druhu na lokalitě PR Dukovanský mlýn, zjištění stavu populace a zhodnocení možností pro další udržení druhu či jeho rozvoj. Nedílnou součástí bylo provedení prací v terénu, jejich následné vyhodnocení a porovnání s výsledky dříve provedených výzkumů. Zájmové území PR Dukovanský mlýn se nalézá v kraji Vysočina, obec s rozšířenou působností třetího stupně Třebíč, obec Dukovany, katastrální území Dukovany v Mohelenské vrchovině.Dle Quitta náleží sledované území do mírně teplé klimatické oblasti (MT11). Je charakterizováno průměrnou roční teplotou 7°C, 40-50 letními dny, 110-130 mrazovými dny a průměrným srážkovým úhrnem 750 mm. PR Dukovanský mlýn leží v PLO 33 Předhoří Českomoravské vrchoviny. Je to PLO s velmi pestrým složením lesních společenstev. Dle Katalogu biotopů České republiky náleží zájmové území k biotopu L8 Suché bory, konkrétně typu L8.3 Perialpidské hadcové bory. Území PR Dukovanský mlýn je zahrnuto do Evropsky významné lokality Údolí Jihlavy, kód lokality: CZ0614134. Vlastní terénní průzkum spočíval v důkladném prochození celé oblasti v době květu. Zjištěná místa výskytu byla zaměřena pomocí GPS navigátoru a orientačně zakreslena do kopie běžné turistické mapy. Současně byla provedena fotodokumentace lokalit samotného kvetoucího keříku. Nalezené keře, pokrývající větší plochy byly zaměřeny pomocí více bodů, umístěných buď v rozích vyznačeného čtverce o ploše 5x5 m2, nebo čtvercovou sítí bodů o rozestupu 5x5 příp. 10x10 metrů. Zaměřované body byly stabilizovány pomocí dřevených kolíků a dále využity při inventarizaci. Při terénním průzkumu PR Dukovanský mlýn, lokality Pohaniska, byl zjištěn výskyt lýkovce na 4 plochách, několik jedinců pak bylo nalezeno izolovaně od souvislejší populace. Na ploše cca 2400 m2 bylo zjištěno 8 522 koncových výhonů. Hustota rozložení keříků není rovnoměrná. Přerušení souvislé populace lýkovce je zpravidla způsobeno vzrostlým dubem zimním, pod jehož hustou korunou, stínící půdní povrch, lýkovec neroste. Toto platí zejména pro část populace na ploše A, segment 2 a ploše C. Tato dílčí populace představuje těžiště výskytu druhu na zkoumané lokalitě a dle našeho pozorování se postupně rozrůstá. Budoucnost druhu se zde jeví jako dlouhodobě příznivá. Ostatní dílčí populace takovou stabilitu nevykazují, na ostatních plochách je potřeba se zaměřit na zlepšení podmínek pro růst a vývoj lýkovce. Vhodnými zásahy v borových mlazinách a tyčkovinách je třeba podporovat rozvoj dílčích populací.

8



ŠUMAVA Z POHLEDU DRUŽICE Martin Hais Katedra biologie ekosystémů, Přírodovědecká fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Branišovská 31, 370 05 České Budějovice [email protected] Multispektrální družicové systémy jsou již několik desítek let důležitým datovým zdrojem pro hodnocení celé řady parametrů lesních ekosystémů. Jedním z nejvyužívanějších multispektrálních družicových systémů je Landsat. Důvodem je nejdelší časová řada snímání (MSS od roku 1972, TM od roku 1984), dostupnost dat, kdy mnohá data jsou volně stažitelná (http://glovis.usgs.gov/), výhodné prostorové rozlišení (základem je 30m) a velikost scény (185 x 185km). Při hodnocení lesa se družicová data využívají zejména pro zjišťování zdravotního stavu, biomasy, věkové a druhové struktury. Kromě zjišťování aktuálního stavu uvedených parametrů, je samozřejmě výhodou družicových systémů i sledování změn. Původně byly změny nejen lesa, ale i ostatních jednotek krajinného krytu, vyjadřovány jako změna dvou, případně několika stavů. S vyšší dostupností dat je možné hodnotit průběhy celých procesů založené na zpracování datových sérií. V případě lesních ekosystémů to znamená, že můžeme hodnotit vývoj porostů za posledních 40 let. Hodnoty, které takový vývoj popisují, jsou spektrální indexy, které vznikají kombinací různých spektrálních pásem (NDVI, NBR, NDMI, Tasseled Cap: wetness, greenness, brightness). Vývoj hodnot zmíněných indexů v čase ukazuje spektrální trajektorie, které svým charakteristickým průběhem dokumentují průběh případných změn. Nejvýraznější změny, ke kterým dochází v lesních porostech, jsou disturbance (větrné, vlivem hmyzu, požáru apod.) Právě disturbance je možné popsat pomocí spektrálních trajektorií (jejich počátek, maximální odchylku od původního stavu), ale dokonce podle jejich tvaru lze jednotlivé typy disturbancí klasifikovat. Kromě vlastních disturbancí lze také sledovat i proces obnovy lesa v podobě návratu hodnot spektrálních indexů k počátečnímu stavu. Tyto analýzy byly prováděny v oblasti centrální Šumavy, kde se vyskytují dva hlavní typy disturbancí: holosečná těžba a rozpad smrčin vlivem lýkožrouta smrkového. Analýzy družicových dat šumavských disturbancí potvrdily nejen potenciál využitelnosti těchto přístupů, ale rovněž ukázaly rizika spojená s holosečnou těžbou. Využití spektrálních trajektorií také dobře dokumentuje obnovu lesa po proběhlých disturbancích. Dálkový průzkum Země zahrnuje soubor metod a přístupů, které jsou v mnoha zemích nedílnou součástí managementu lesa, na druhé straně ani tyto metody se neobejdou bez pozemního průzkumu v terénu.

9



MANAGEMENT CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ – NEZBYTNOST JASNĚ DEFINOVANÝCH CÍLŮ A PRIORIT Handrij Härtel Správa Národního parku České Švýcarsko, Pražská 52, 407 46 Krásná Lípa [email protected] Územní ochrana přírody tvoří základ moderní ochrany přírody, neboť účinná ochrana biodiverzity je možná jen při důsledné ochraně, resp. managementu prováděného na ekosystémové úrovni. V praxi však volba optimálního managementu chráněných území čelí řadě dilematům a problémům. Lze uvést následující příklady: 1. Časový rámec managementových opatření: (i) potřebná dlouhodobost managementových opatření vs. krátkodobost jejich ekonomického zajištění; (ii) volba rychlosti a intenzity obnovního managementu v člověkem ovlivněných lesích určených k budoucímu bezzásahovém režimu; (iii) konzervativní vnímání přírody – paradigma ekologické stability vs. dynamika přírodních dějů; (iv) cyklické změny vs. nevratné změny (co s invazními druhy v bezzásahových územích?); (v) zpětná vazba managementových opatření – máme dostatek dat k posouzení účinnosti a efektivity prováděného managementu a využíváme je při rozhodování? 2 Prostorový rámec managementových opatření: (i) známe optimální proporce různých typů managementu ve vztahu k diverzitě druhů a habitatů (ochrana samovolných procesů vs. ochrana diverzity kulturní krajiny)?; (ii) odrážejí cíle a předměty ochrany v chráněných územích tyto proporce?, (iii) odráží soustava chráněných území potřebu chránit prioritně nejohroženější habitaty a druhy? (je při existující rozloze chráněných území skutečně nevyhnutelný současný vysoký počet kriticky ohrožených druhů?), (iv) kde je bezzásahový režim smysluplný ochranářský koncept a kde již umělým konstruktem?(nemožnost eliminace externích vlivů, absence významných faktorů – požáry a jiné disturbance, apod.) 3. Legislativní a společenský rámec: (i) odpovídají legislativní kategorie chráněných území potřebné škále různých cílů a předmětů ochrany a definují dostatečně jednoznačně cíle ochrany daných kategorií?; (ii) vztah národních kategorií CHÚ a mezinárodní kategorizace chráněných území dle IUCN; (iii) zonace chráněných území jako nástroj managementu vs. zonace jako nástroj ochrany; (iv) potřeba dlouhodobého směřování chráněných území vs. krátkodobé změny společenské objednávky (absence dlouhodobých závazných strategických dokumentů); (v) komplexita nástrojů územní ochrany vs. jejich srozumitelnost a akceptance. Shrnuto, pro stanovení žádoucího managementu chráněných území je nezbytné jasné definování cílů a předmětů ochrany, a to jak primárně obecně na úrovni kategorií chráněných území, tak následně konkrétně pro jednotlivá chráněná území. Priority územní ochrany, resp. managementu chráněných území by měly odrážet geograficky široký (mezinárodní) kontext a vycházet z objektivních dat a analýz. Efektivní a trvale udržitelný management ve velkoplošných chráněných územích vyžaduje (kromě plánů péče) existenci závazných strategických dokumentů, definujících dlouhodobé cíle a priority.

10



KOLIK DIVOČINY UNESE ŠUMAVA? Jakub Hruška Česká geologická služba, Klárov 3, 118 21 Praha 1 [email protected] Management národního parku Šumava se od počátku existence NP v roce 1991 střídavě ubírá protichůdnými směry. Park byl založen s myšlenkou ponechat jeho část samovolnému vývoji, a to zejména v nejvyšších polohách, kde se rozkládají slatě a horské smrčiny. Tato zóna byla vymezena na 22% rozlohy parku. Tato koncepce byla zpochybněna již po několika letech, kdy se objevila v bezzásahovém území kůrovcová gradace. „Novou koncepcí“ se stala myšlenka, že nejprve je třeba lesnickými postupy zastavit gradaci, a poté začít, opět lesnickými postupy, zakládat nové porosty. Zonace NP byla roztříštěna na 135 malých I. zón, z nichž většina není schopná samostatné existence a zbytek vrcholové části pohoří byl fragmentován těžbou smrků napadených kůrovcem. Tyto fragmentované a zředěné porosty byly rozvráceny orkánem Kyrill v lednu 2007 a ukázala se tak nesprávnost postupů aplikovaných v předchozím desetiletí. Na části území postižených orkánem byla vyhlášena bezzásahová zóna (ca. 25% rozlohy NP) a vznikla konečně rozsáhlejší oblast, která je pro samovolný vývoj horských lesů nezbytná. V oblasti se dle očekávání rozeběhla kůrovcová gradace, která je ale v horských lesích součástí vývojového cyklu. V současné době probíhá rozsáhlá a často emotivní debata o novém vymezení oblastí, které budou ponechány samovolnému vývoji. Dnes je zřejmé, že samovolná regenerace lesů v bezzásahových oblastech je zcela dostatečná, a probíhá rychlostí, kterou mnozí odborníci před 15 lety ani neočekávali. Vzhledem k tomu, že spontánní vývoj nelze nahradit metodami lesního hospodářství, je jedno z hlavních poslání NP možno splnit jen pokud bude spontánnímu vývoji ponechán do budoucna dostatečný prostor. Prakticky okamžitý potenciál (tedy zejména oblast výskytu horských a podmáčených smrčin) je zhruba 30% území NP. Bohužel v současné době jsou káceny porosty napadené kůrovcem i v oblastech, které mohou být velmi rychle převedeny do bezzásahového režimu. Je paradoxem, že kácení zde probíhá kvůli ochraně umělých smrkových monokultur v nižších polohách. Tyto monokultury rostou na místech původního smíšeného lesa, a jejich přírodovědná hodnota je relativně nízká. Je tedy žádoucí zásahy proti kůrovci směrovat do těchto přeměněných lesů a dospělé lesy ve vyšších polohách, které mají značný potenciál k dobrému nastartování samovolného vývoje, nelikvidovat. V pásmu smíšených lesů je třeba postupně měnit druhovou skladbu blíže přirozené. I zde dlouhodobě počítat s jejich ponecháním přirozenému vývoji. Jen tak může NP Šumava dlouhodobě existovat jako plnohodnotný národní park evropského formátu.

11



OCHRANA KRAJINNÉHO RÁZU ŠUMAVY Pavel Hubený Správa NP a CHKO Šumava [email protected] Šumavská krajina prodělala za posledních 300 až 400 let velmi dynamické změny. V současné době je chráněna formou národního parku a chráněné krajinné oblasti (už 49 let). Cílem této ochrany v CHKO je zachování rozložení funkčních ploch a přírodních a krajinných hodnot včetně objektů typické lidové architektury. Nástroje ochrany, ačkoli jsou poměrně silné, přesto zčásti selhávají, a to z prostého důvodu: absolutní konzervace stavu není možná. Vedle dynamiky sukcese– tedy spontánním zarůstáním krajiny novým lesem, působí z druhé strany trend rozšiřování zastavěného území. Oba trendy zmenšují historické plochy bezlesí. V roce 2007 ze strany šumavských obcí, vyvstal návrh na zmapování hodnot území a vytvoření čehosi, co by se dalo nazvat zonací kulturní krajiny. Cílem bylo vymezit území vhodná pro konzervaci, přiměřený, popřípadě ochranou přírody neblokovaný rozvoj. Za finanční podpory SFŽP proběhl v letech 2009-2011 projekt, jehož cílem bylo preventivní hodnocení krajiny NP Šumava, vymapování podrobných hodnot krajiny (až na jednotlivé domy), vytvoření urbanistického a architektonického manuálu. Práce zajišťovala společnost Löw a spol. s.r.o,. z Brna. Výsledek není zcela potěšující. Trend zarůstání plužin byl vyhodnocen jako ne příliš vhodný pro ochranu kulturní krajiny (ale ochrana kulturní krajiny není obecně hlavním cílem existence NP, měl by být více akcentován na území CHKO), trend zástavby (zejména posledních 20 let) jako z velké části urbanisticky a architektonicky nedobrý. Hledání kompromisů se stavebníky – vyžadující spoustu energie na obou stranách – stavebníka i orgánu ochrany přírody – nepřineslo kýžené plody. Ve výstavbě jsme se nevyhnuli pronikání kobercové zástavby příměstského typu, nezabránili jsme aplikaci typových domů – někdy jen mírně a formálně upravených směrem k tradiční zástavbě, nevyhnuli jsme se používání tradičních architektonických prvků zástavby v přeurčené – tedy přehnané, nefunkční nebo karikované - podobě… V současné době se soustředíme hlavně na osvětu. Na inspiraci nových stavebníků dobrou, přesvědčivou literaturou v nenáročných i náročnějších formách, poradenstvím přes webové stránky či osobními konzultacemi, působením na stavební úřady a představitele obcí.

12



MANAGEMENT PŘÍRODNÍHO PROSTŘEDÍ V CHKO JESENÍKY Jindřich Chlapek AOPK ČR - Správa CHKO Jeseníky [email protected] Péči o přírodní a krajinné prostředí na území CHKO Jeseníky zajišťuje především na základě zákona o ochraně přírody a krajiny a prostředků Programu péče o krajinu Správa CHKO Jeseníky. Vzhledem k vysoké lesnatosti území (cca 80 %) a charakteru přírodního prostředí, kde mezi nejzachovalejší ekosystémy náleží přirozené horské smrčiny, směřuje největší část prostředků právě do lesních ekosystémů. Naplňování představ ochrany přírody o optimálním managementu, které vychází z obecných znalostí o charakteru a dynamice ekosystémů, významně, na rozdíl od národních parků, koriguje vlastník pozemků, v případě Hrubého Jeseníku dominantně zastoupen Lesy ČR, s. p. Odlišný přístup a chápání dějů charakteristických pro jednotlivé biotopy mezi lesníky a ochranou přírody resp. biology je obecně známý. V Jeseníkách se poměrně rigidní lesnický přístup projevuje v odmítání a značných komplikacích managementu porostů nepůvodní borovice kleče nebo například nesouhlas s obnovením byť pouze experimentální pastvy v subalpínském stupni, který posledních desetiletích podléhá poměrně dramatickým změnám. K nejčastějším námitkám patří především obava z půdní eroze. Ještě markantněji se rozdílný přístup projevuje v otázce managementu přirozených horských a rašelinných smrčin. Zatímco lesníci tlačí na asanaci každého jednotlivého kůrovcem obsazeného stromu jeho pokácením, krácením a odkorněním, čímž dochází k naprosté degradaci ponechaného dříví jako klíčového biotopu řady organismů, ochrana přírody hledá cesty a způsoby, jak nenarušit strukturu lesa a alespoň dílčím způsobem umožnit průběh základních přírodních procesů. V důsledku permanentních asanací dochází v horských smrčinách v současné situaci pravděpodobně měnícího se klimatu ke vzniku antropicky podmíněné „postklimaxové“ značně labilní struktury lesa, vyžadující pro své udržení trvalé a nákladné intervence. To se výrazně projevuje např. v NPR Rašeliniště Skřítek., ale i v jiných horských rezervacích. Jediným bezproblémovým ekosystémem jsou velice zachovalá přechodová a vrchovištní rašeliniště a navazující blatkové bory, které management nevyžadují. V pásmu bučin představují významný problém stále vysoké stavy zvěře, které neumožňují odrůstat dřevinám jako jilm, jedle a javory. Management druhově bohatých luk reaguje na požadavky entomologů, mozaikovitá seč s ponecháním nepokosených částí je již řadu let standardem.

13



ŠUMAVA – CELISTVÁ HORNATINA A JEJÍ PŘESHRANIČNÍ OCHRANA Jan Jeník emeritní profesor PřF UK [email protected] Šumava je objekt↔symbol↔pojem, který při prvním gnozeologickém přiblížení a konkrétním použití vyžaduje holistické nazírání v krajinném, geosystémovém měřítku. Řešení současný problémů v ochraně přírody a krajiny tohoto pohoří jsou těžko řešitelné proto, že se nedostávají komplexní fyzicko-geografické, geoekologické a sociokulturní syntézy a že chybí výstižná srovnání Šumavy s blízkými středoevropskými hercynidy a sousedními Alpami. Příčiny tohoto nedostatku jsou heuristické, jazykové, technické i ekonomické. Moderní vědy se globálně štěpí a upřednostňují bádání na nižších hladinách komplexity. Geopolitická hranice setrvale rozděluje Šumavu na sféru bavorskou, českou a rakouskou. Například naše podrobná analýza a návrh sjednocené toponymie v časopise Silva Gabreta (2002) nachází jen pomalu širší použití. Kořeny přírodních vlastností Šumavy je nutno hledat v geologicky primární morfostruktuře, v geomorfologicky uhlazené, jen lokálním zaledněním zasažené morfoskulptuře a v dynamických změnách postglaciálního klimatu a biomů uprostřed Evropy. Zvláštnosti a ochranářské hodnoty tohoto pohoří nejlépe vynikají při srovnání s Krkonošemi, Hrubým Jeseníkem, Černým lesem a Vogézami. Z dosavadní komparace však vyplývá například podobná role hlavních hřebenů, údolí a zarovnaných ploch v dobách pleistocénního zalednění, v době postglaciální sukcese ekosystémů a v současné životním prostředí. Vlivem orientace svahů k oslunění a převládajícím větrům se šumavská krajina rozrůzňuje a lze v ní identifikovat sedm výrazných anemo-orografických systémů, jejichž mezoklimatická, hydrologická a bioekologická funkce dalekosáhle ovlivňuje biologickou diverzitu na obou stranách Šumavy. Funkční částí A-O systémů jsou i ledovcové kary, skalnatá bezlesí, jezera, suťové lesy a rašeliniště, která často v středu zájmů specialisovaných odborníků, umělců i veřejnosti. Georeliéf Šumavy má svou maximální nadmořskou výšku právě na úrovni současné horní hranice stromového růstu, takže – při absenci alpínské tundry – jsou dominantním ekosystémem lesy. Středoevropsky výjimečná lesnatost je spolutvůrcem návazných sociokulturních hodnot Šumavy. Rozsáhlé porosty různověkých přírodních a polopřírodních smrčin na vrcholech, na zarovnaných plochách a v karech byly donedávna největší přírodní hodnotou Šumavy. Vlivem vědecky nepodloženého "bezzásahového" managementu však došlo k jejich zkáze v nevídaném rozsahu. Ztráta nadzemní patrovitosti a hluboko prokořených půdních profilů nutně ovlivnila klasické půdoochranné, vodohospodářské a termoregulační funkce lesa. Šumavské národní parky tak přišly nejen o velkou rozmanitost mikrobiotopů s populacemi specializovaných baktérií, hub, rostlin a živočichů, ale také přestaly patřičně fungovat jako moderátor horského klimatu a vody v přilehlých povodích. Přes pozitivní vliv různých orgánů Evropské unie se ochrana přírody a krajiny na různých stranách Šumavy stále liší. Odlišné majetkové poměry, odlišné kategorie chráněných území, různé názory místních odborníků a veřejnosti brzdí potřebné sjednocení. Lze doufat, že pokrok v přeshraniční ochraně celistvé Šumavy bude brzy dosažen také zásluhou odborníků v krajinné ekologii.

14



MONITORING NÁVŠTĚVNOSTI A VYHODNOCOVÁNÍ DAT V NÁRODNÍM PARKU ČESKÉ ŠVÝCARSKO Luboš Kala1, Tomáš Salov2 1

Partnerství, o.p.s., 2 Správa NP České Švýcarsko [email protected], [email protected]

Správa Národního parku České Švýcarsko provádí ve spolupráci s Partnerstvím, o.p.s. dlouhodobý monitoring návštěvnosti národního parku. K monitoringu jsou využívány v ČR dosud ojedinělé automatické sčítače, které zaznamenávají počty průchozích nepřetržitě v hodinových intervalech. Pomocí softwaru je možné data vyhodnocovat, sledovat průběh návštěvnosti v rámci dne, jednotlivých sezón a let. Získané trendy následně hrají důležitou roli při plánování opatření k ochraně přírody (časové či prostorové omezení vstupu), plánování priorit údržby turistických tras a výběr lokalit pro umístění turistické infrastruktury. Pro získání relevantních dat je klíčová volba lokalit monitoringu – v Českém Švýcarsku byly zvoleny hlavní trasy pohybu turistů a také lokality v „zakázané“ I. zóně. Celkově tak správa národního parku získává komplexní představu o pohybu turistů chráněným územím.

15



OCHRANA PONOŘENÝCH MAKROFYT V OLIGOTROFNÍCH HORSKÝCH TOCÍCH JAKO ZVLÁŠTNÍ PŘÍPAD MANAGEMENTU CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ Věra Kladivová, Ondřej Simon VÚV T.G.M.v.v.i., Praha 6, Podbabská 30 [email protected] Managementy chráněných území jsou u nás velmi často zaměřeny na ochranu rostlinných společenstev. Méně častá je ochrana vodních rostlin se specifickými nároky v rybnících, slepých ramenech, tůních nebo na obnažených dnech. Jako zásadní nové faktory prostředí zde přistupuje výška hladiny a její dynamika, průhlednost a chemické složení vody. Ponořená makrofyta v silně proudných tocích tvoří v ČR výjimečný případ, přesto že v severských podmínkách se jedná o běžné společenstvo. K výše uvedeným faktorům v těchto tocích působí navíc i dynamická síla proudu, přirozené mechanické disturbance (ledochody, rychlé přesuny sedimentů) a obecně se projevují i vlivy z celého povodí nad chráněným územím. Většina makrofyt je specializována na růst v měkkém dně. V prostředí oligotrofního toku do 5. řádu ( horská říčka) bývá dno tvořeno štěrkopískovými až kamenitými úseky. Příkladem konkrétního společenstva, preferující takové prostředí je Myriophylletum alterniflori Steusloff 1939, které jsme studovali v úseku Teplé Vltavy nad vzdutím ÚN Lipno na území NP Šumava (klidová zóna Vltavský luh). Dominují zde tři hlavní typicky torentilní druhy Myriophyllum alterniflorum, Batrachium fluitans a Callitriche hamulata, a celé společenstvo je jedním z předmětů ochrany v EVL Šumava. Submerzné makrofyta jsou obecně citlivá na mechanické narušování, současně se však jedná o dlouhověké trvalky s přes zimu vytrvávajícími prýty. Přirozené disturbance způsobené povodněmi jsou proto hlavním řídícím faktorem výskytu makrofyt v tocích a nalézáme je jen v tocích s nízkou povodňovu aktivitou. Velmi dobře ohebné prýty makrofyt dobře tolerují taková zvýšení rychlosti proudu, které ještě nevede k pohybu substrátu dna (běžné povodně z tání sněhu, bouřkové povodně). Pokud se rychlost proudu dále zvýší, rostlina se v přírodních podmínkách obvykle neulomí ale je uvolněna i s kořeny. Nejvýznamnějším negativním antropogenním vlivem v studované lokalitě jsou disturbance způsobená nadměrnou vodní turistikou (dření dny lodí, sekání pádly, procházení tokem). Splouvání Teplé Vltavy (zejména mezi Soumarským mostem a Pěknou) se stalo v 90-tých letech významným fenoménem mezi vodáckou veřejností a brzy také předmětem komerčního podnikání. Pravidelný monitoring zjistil maximální počty až 115 lodí za hodinu (380 lodí / den) v době hlavní sezony s nízkými průtoky, kdy proudnice zpravidla dosahuje šířky okolo 1m. Metodou zachytávání úlomků oddělovaných vlivem splouvání a vyhodnocováním jejich množství v závislosti na počtu lodí a výšce hladiny byla na základě predikčního modelu stanovena výška hladiny i počet lodí, při nichž již nedochází k měřitelnému ovlivnění předmětu ochrany - společenstva submerzních makrofyt. S využitím těchto poznatků byla málo účinná regulace z roku 2005 založená jen na limitních výškách vodního stavu postupně nahrazena účinnější úpravou regulující také maximální počty lodí ve spojení s rezervačním systémem. Byla tak zachována možnost splutí toku pro opravdové zájemce o poznávací turistiku a masová komerční akce se přesunuly na zbylé méně citlivé úseky Vltavy v NP i mimo jeho hranice. Mezi dalšími negativními vlivy bylo zaznamenáno místní ovlivnění společenstva Teplé Vltavy pod přítokem zatíženým výtokem z komunální ČOV vedoucí k vymizení citlivějších druhů ze společenstva. Ochrana ponořených makrofyt také vyžaduje zachování stávající příznivé velmi nízké trofické zátěže toku (průměrně 0,5 mg N-NO3). Rozsáhlé porosty vodních rostlin však současně sami přispívají k vysoké samočisticí schopnosti toku. Obecně je pro ochranu toků s makrofyty vhodný klasický konzervační bezzásahový management s pečlivým nastavením přijatelné míry antropogenních disturbancí. Porosty makrofyt se na stanovištích s rychlejším proudem jen pomalu obnovují a obtížně kolonizují nová stanoviště.

16



APLIKACE KRAJINNÉ EKOLOGIE V TRVALE UDRŽITELNÉM MANAGEMENTU EKOSYSTÉMŮ LUŽNÍCH LESŮ V ČR – PŘÍKLAD Z CHKO LITOVELSKÉ POMORAVÍ Ivo Machar Univerzita Palackého v Olomouci [email protected] Evropské nížinné lužní lesy mírné klimatické zóny jsou příkladem ekosystémů s mimořádně vysokou biodiverzitou a v kulturní krajině údolních niv představují cenná refugia bioty (KLIMO et al. 2008). Díky působení fluviálních krajinotvorných procesů existuje v širokých nivách nížinných řek ekologický nivní fenomén (Machar 2001), pro jehož ochranu je důležité trvalé udržení přirozené vývojové dynamiky geomorfologických fluviálních procesů (THOMAS 2003; WARD 1998). Antropogenní podmíněnost vzniku a vývoje ekosystémů lužních lesů vede k jejich dnešnímu chápání jako tzv. archeocenóz (ŘEHOŘEK 2001), přičemž velká pozornost je soustředěna na tzv. starobylé lesy, mezi něž lužní lesy často patří (MACHAR 2009). Nejvýznamnějšími historickými přelomy ve vývoji lužního lesa v území dnešní ČR byla radikální změna způsobu hospodaření na přelomu 19. a 20. stol. (přechod od hospodářského tvaru středního lesa k tvaru lesa vysokého) a vodohospodářské úpravy vodního režimu v nivách během 20. století. Znalost historického kontextu vývoje konkrétních lesních porostů je pro stanovení dlouhodobé strategie managementu lužního lesa klíčová (MACHAR 2011). Možnosti návratu lesnického hospodaření v lužním lese k historicky zaniklým způsobům hospodaření s lesem středním naznačili Kadavý et al. (2007). Naopak bezzásahový vývoj ekosystému lužního lesa vede u porostů s atributy bývalých středních lesů až k úplnému setření charakteru středního lesa a mohl by v dlouhodobém časovém měřítku směřovat k potenciální přirozené vegetaci, ovšem za podmínky omezení limitujícího vlivu spárkaté zvěře na přirozené zmlazení dřevin. Potřeba komplexní rehabilitace krajinně-ekologických funkcí údolních niv s technicky ovlivněným vodním režimem se ukazuje v souvislosti se vzrůstající četností záplav katastrofického rozsahu ve střední Evropě. Proto většina dnešních konkrétních projektů ekologie obnovy v evropských nivách vychází z principů krajinné ekologie v rámci snah o realizaci adaptačních opatření v krajině s ohledem na predikce globálních změn (TRÉMOLIERES & SCHNITZLER 2007). Mezi hlavní krajinně-ekologické koncepty středoevropské údolní nivy (DEMEK et al. 2008) můžeme zařadit tyto teorie: říční kontinuum (VANNOTE et al. 1980; SEDELL et al. 1989), teorii říční krajiny (MALANSON 1993; ŠŤERBA et al. 2008), geomorfologickou typizaci vodních toků pro účely ochrany přírody a krajiny (Angradi et al. 2004; ROSGEN 1994; ŠINDLAR et al. 2009) a fluviální sukcesní sérii nivních biotopů (Buček & Lacina 1994). Úplnost dynamické fluviální série nivních biotopů a jejich sukcesní vývoj závisí na neustálém působení fluviálních procesů v nivě. Důsledky fluviálních procesů dlouhodobě ovlivňují charakter hydrologických podmínek jednotlivých segmentů geobiocenóz (výšku a kolísání hladiny podzemní vody, výšku a dobu trvání záplav). Zachování biodiverzity krajiny údolní nivy není tedy závislé jen na statické ochraně určitého území, ale je podmíněno fungování přirozených fluviálních krajinotvorných procesů. Úplnou dynamickou fluviální sukcesní sérii nivních biotopů nemůžeme zachovat a chránit jiným způsobem, než tím, že alespoň v některých částech nivní krajiny zachováme či obnovíme přirozené fluviální procesy (POOLE 2002). Příspěvek prezentovaný na konferenci je zaměřen na demonstrování vybraných příkladů dobré praxe při aplikaci některých krajinně-ekologických teorií údolní nivy v managementu ekosystémů lužního lesa v CHKO Litovelském Pomoraví

17



SOUTOK MORAVY A DYJE – PROMARNĚNÁ ŠANCE ČESKÉ OCHRANY PŘÍRODY? Jan Miklín Katedra fyzické geografie a geoekologie, Přírodovědecká fakulta, Ostravská univerzita, Chittussiho 10, 710 00 Ostrava – Slezská Ostrava [email protected] Oblast soutoku Moravy a Dyje bývá označována jako jedno z biologicky nejhodnotnějších území České republiky. V nivách obou řek se zachovala mozaika lužních lesů, nivních luk a dalších ekosystémů, vázaných na pravidelné zaplavování, charakteristických výskytem velkého množství vzácných a chráněných druhů organizmů. Přesto oblasti stále chybí účinná ochrana. Vzhledem k charakteru krajiny, jejíž současná podoba je z velké části dílem člověka (ať již nepřímého vlivu na vodní režim řek odlesněním oblastí jejich horních toků či přímého obhospodařováním lesů a luk), je ideální formou ochrany chráněná krajinná oblast. O jejím vyhlášení se uvažovalo poprvé v souvislosti se zřízením CHKO Pálava, poslední pokus se uskutečnil v roce 2010. Přestože návrh hranic byl připraven velmi kompromisně a nezahrnoval např. intravilány obcí, proti vyhlášení se zvedla silná vlna odporu, jejíž sílu podpořila i nedostatečná komunikace ze strany ministerstva. Po nástupu nové vlády vůbec nedošlo k formálnímu zahájení procesu vyhlašování a zdá se, že i tento projekt vyšuměl do ztracena. Hlavními argumenty odpůrců vyhlášení CHKO byla mj. údajná dostatečnost současné ochrany a názor, že o zdejší krajinu se místní postarají nejlépe, jelikož je jejich dílem. V oblasti je skutečně vyhlášeno několik typů zvláště chráněných území a rezervací, včetně Evropsky významných lokalit Niva Dyje a Soutok – Podluží (87,2 % z navrhované rozlohy CHKO), Ptačích oblastí Lednické rybníky a Soutok-Tvrdonicko (66,3 %), Ramsarských mokřadů (56,7 %) a 9 maloplošných zvláště chráněných území (2,1 %); celé území pak od roku 2003 leží v Biosférické rezervaci Dolní Morava, která je řízena obecně prospěšnou společností (o.p.s. BRDM), jejímiž zakladateli jsou Lesy ČR, Moravské naftové doly, Český svaz ochránců přírody, Ministerstvo životního prostředí a Okresní hospodářská komora Břeclav. Údaje o vývoji a struktuře zdejší krajiny ale ukazují, že i přes tuto ochranu zde dochází k výrazným negativním změnám. Data, získaná z leteckých snímků z let 1938, 1953, 1976 a 2009 a lesnických porostních map, ukazují na výraznou proměnu klíčových ekosystémů – travních porostů, řek a lesů. Rozloha travních porostů (TP) se zmenšila téměř na polovinu; hlavními důvody bylo rozorání (více jak třetina TP především v období 50. let) a zalesnění (desetina TP, probíhá stále) z důvodu uzavření hraničního pásma i změn hospodaření. Výrazně byly změněny vodní toky (zejména řeka Morava, zkrácena o 39,6 %) a vodní režim oblasti (i v důsledku stavby vodního díla Nové Mlýny). Zásadním problémem současnosti je intenzita a způsob lesního hospodaření. Zatímco na začátku 20. století zde ještě byly pozůstatky pastevních, středních a jiných otevřených porostů (celkem na 36,5 % plochy lesa), v dnešní době tyto tvoří jen 3,7 %, zatímco holých sečí je nejvíce ze sledovaných období (14,9 %). To spolu s úbytkem solitérních stromů na loukách (o 51,5 % v hlavních lokalitách) znamená úbytek biotopů zejména saproxylického hmyzu, přičemž některé druhy (tesařík obrovský, lesák rumělkový, roháč obecný, páchník hnědý) jsou předmětem ochrany zdejších EVL. Enormní rozsah lesních těžeb ukazují i porostní mapy, kde plocha porostů vykácených za posledních 20 let je 26,4 % (více než kdykoli jindy včetně období 2. svět. války); v některých částech byla těžba v posledních desetiletích ještě intenzivnější, problémem je i změna druhové skladby na obnovovaných plochách. Tato data ukazují, že současné formy ochrany včetně managementu oblasti skrz o.p.s. BRDM, jsou z hlediska ochrany přírody spíše jen deklarativní a přes některé dílčí úspěchy (ponechávání výstavků na pasekách, zvýšená doba obmýtí) neumožňují dostatečnou péči o přírodu a krajinu. Oblast nazývaná Moravskou Amazonií se tak vcelku rychle mění v běžnou hospodářskou plantáž.

18



NÁRŮST DRUHOVÉ DIVERSITY ZIMUJÍCÍCH VODNÍCH PTÁKŮ V ČESKÉ REPUBLICE: VLIV DLOUHODOBÝCH TRENDŮ A LOKÁLNÍCH KLIMATICKÝCH PODMÍNEK Petr Musil 1, 2 , Zuzana Musilová 1, Dušan Romportl 3, Simona Poláková 4 & Matyáš Adam 3 1

Katedra zoologie PřF UK, Viničná 7, 128 44 Praha 2 Katedra ekologie FŽP ČZU, Kamýcká 129, 165 21 Praha 6 – Suchdol 3 Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK, 128 43 Albertov 6 4 DAPHNE ČR – Institut aplikované ekologie, Emy Destinnové 395, 370 00 České Budějovice 2

[email protected]

V posledních desetiletích narůstá význam České Republiky a celé střední Evropy jako zimoviště vodních ptáků. Analýza dlouhodobých trendů početnosti a distribuce 34 nejhojnějších druhů vodních ptáků provedená na výsledků Mezinárodního sčítání vodních ptáků, z let 1966–2010 ukázala, že převážná většina druhů zimujících vodních ptáků na našem území přibývá (22 z 34). Ubývajících druhů bylo zjištěno pouze 5. Ačkoliv jsou změny početnosti a distribuce vzájemně korelovány, je nárůst distribuce (tj. počtu obsazených lokalit) rychlejší než nárůst počtu zimujících ptáků. Objevuje se zde tendence obsazovat stále nové lokality. Srovnání změn jednotlivých druhů prokázalo vyšší nárůst početnosti u vzácnějších druhů, ve většině případů se projevuje souvislost s celoevropskými trendy. Mezi přibývajícími druhy tak najdeme rybožravé ptáky, husy, kachny i racky. Nárůst početnosti byl prokázán jak u druhů s centrem areálu jižně od našich hranic (např. volavka bílá, kopřivka obecná), tak u druhů s arktickým nebo boreálním rozšířením (např. husa běločelá, morčák bílý). Změny druhové diversity i celkové početnosti byly hodnoceny na 175 lokalitách sledovaných po 10 více zimních sezón v období od 60. let do současnosti. Ačkoliv pattern druhové diversity i celkové abundance (průměrné hodnoty)zimujících vodních ptáků vysvětlují různá geografické (zeměpisná poloha, nadmořská výška), habitatové (typ mokřadu, urbanizace, zastoupení mokřadů v okolí) faktory, dlouhodobé změny těchto charakteristiky vysvětlují pouze klimatické podmínky (průměrná lednová teplota), které pozitivně korelují se změnami druhové diversity, resp. ochrana lokalit (přítomnost maloplošných ZCHÚ) která pozitivně ovlivňuje nárůst celkové abundance. V důsledku těchto jevů se mohou objevovat nové lokality významné zejména z hlediska druhové diversity i mimo tradičně chráněné lokality. Nárůst početnosti i druhové diversity zimujících vodních ptáků tak zvyšuje potřebu získávání aktuálních údajů o jejich početnosti a distribuci, a to zvláště v podmínkách klimaticky variabilních zimních sezón.

19



VYUŽITÍ INSTITUTU KRAJINNÉHO RÁZU V MANAGEMENTU VELKOPLOŠNÝCH ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍ Alena Salašová ÚPK ZF, Valtická 337, 69144 Lednice [email protected] Krajina je nejenom dochovaným dědictvím po předcích, ale současně živým záznamem interakcí současné společnosti a míst, které obývá. Ignorace hodnot krajiny, včetně specifik krajinného rázu, znamená nenávratnou ztrátu místní, regionální nebo až národní kulturní identity. V případě, že posouzení stávající kvality krajiny signalizuje potřebu změn (například v případě snížení biodiverzity nebo celkové unifikace krajiny), potom je studium dosavadního vývoje krajiny, poznání jejích hodnot a prostorových souvislostí významným podkladem pro návrh krajinných změn v nových společenských souvislostech. Institut krajinného rázu je vhodným nástrojem k posuzování kvalitativního stavu krajiny a jeho změn včetně determinace faktorů, které jej ovlivňují. Sledování změn strukturálních a vzhledových charakteristik krajiny, které je obsahem hodnocení krajinného rázu, vedlo k vývoji nových technik, metodických postupů a precizaci krajinných indikátorů, které lze využít k vyhodnocování stavu kulturní krajiny i k regulaci jejího dalšího vývoje. V příspěvku budou rekapitulovány výsledky preventivního posuzování krajinného rázu a monitoringu změn krajinného rázu na příkladu vybraných chráněných krajinných oblastí a prezentovány způsoby jejich využití ve správě území.

20



MANAGEMENT LESNÍCH EKOSYSTÉMŮ V KRNAP Otakar Schwarz Správa KRNAP, Dobrovského 3, 54311 Vrchlabí [email protected] Současný stav lesních ekosystémů v KRNAP je výsledkem především hospodářského a politického vývoje. Naprostá většina původních lesů Krkonoš byla přeměněna na smrkové monokultury často nevhodného genetického původu. Hlavním cílem lesního managementu je záchrana, obnova a podpora biodiverzity lesních ekosystémů a ponechání významné části území samovolnému vývoji. Podmínkou je rekonstrukce lesních porostů do stavu blízkého lesům přirozeným. Jako podklady pro lesní management jsou využívány výsledky výzkumu a lesnické praxe v ČR i v zahraničí a výsledky výzkumu realizovaného v Krkonoších. Management lesních ekosystémů je diferencován podle zón ochrany přírody. Protože jedním z klíčových kritérií pro vylišování zón byla jejich celistvost, vyskytují se v závislosti na stavu lesních ekosystémů (zejména na genetickém původu, na schopnosti reprodukce, aktuálních stanovištních podmínkách a na dynamice vývoje zdravotního stavu) i v rámci jednotlivých zón různé typy managementu, ale každá ze zón má určitý specifický cíl managementu. Specifickým cílem managementu v 1. a 2. zóně KRNAP je vytvoření dostatečně velkých lesních komplexů schopných autotegulačních procesů (v různých časových horizontech) a ponechání území samovolnému vývoji. Cílem 3. zóny a ochranného pásma je ochrana a podpora biodiverzity formou přírodě blízkého obhospodařování lesních porostů založeného na využívání přírodních procesů. Tento přístup je kontinuálně uplatňován od roku 1994, kdy bylo právo nakládání s majetkem k lesům na státní půdě v KRNAP a jeho ochranném pásmu převedeno na Správu KRNAP. V roce 2008, při hodnocení stupně přirozenosti lesních porostů podle vyhl. 60/2008 Sb., kromě 6 % lesů původních (včetně porostů nad horní hranicí stromové vegetace) a 3 % lesů přírodních, pouze 32 % lesních porostů klasifikováno jako les přírodě blízký a téměř 59 % jako les kulturní a 0,15 % les nepůvodní. Lesy původní a přírodní jsou ponechávány samovolnému vývoji, ostatní lesní porosty jsou obhospodařovány buď dočasně (v časovém horizontu do 10 let a v časovém horizontu delším než 10 let) s následným ponecháním autoregulačním procesům, nebo předpokládají trvalý management. V 1. zóně převažují lesy ve stupních „les původní“ a „les přírodní“. V lesích původních a přírodních v 1. a 2. zóně není zasahováno ani proti kůrovcům, na zbylém území těchto zón jsou dočasně prováděny zásahy ve speciálním režimu. Ve 3. zóně jsou realizována standardní opatření proti kůrovcům. Redukce zvěře lovem a ochrana výsadeb proti okusu jsou dočasně prováděny na celém území. Management lesů KRNAP je koordinován s managementem národního parku na polské straně Krkonoš (KRNAP a Karkonoski Park Narodowy společně tvoří chráněné území o výměře 42 000 ha). Podle Operatu ochrony ekosystemów leśnych KPN na roky 2002 – 2022, je 7% lesů v KPN ponecháváno samovolnému vývoji a 38% je ponecháváno přírodním procesům s možností výjimečné lidské intervence v případě ohrožení ekosystémů např. kůrovci. Správa KRNAP realizuje postupnými kroky, koordinovanými s KPN, vytvoření kompaktních území schopných autoregulačních procesů na 44% KRNAP. Jednou z priorit je minimalizace nebezpečí expanze kůrovců do okolí. Dnes je ponecháno samovolnému vývoji 9% lesů KRNAP a dalších 6,6% lesů je ponecháno bez zásahů s výjimkou opatření proti kůrovcům. Po roce 2020 má být ponecháno samovolnému vývoji více než 23% lesů KRNAP.

21



HORSKÉ LESY STŘEDNÍ EVROPY A JEJICH DYNAMIKA - JE DISTURBANCE KALAMITA? Miroslav Svoboda Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze, Kamýcká 129, Praha 6 Suchdol, 16521 [email protected] Cílem tohoto příspěvku byl pokus o rekonstrukci režimu narušení v horském smrkovém lese. Zároveň byl popsán efekt disturbancí na dynamiku horských smrkových lesů v oblasti Šumavy. Historické dokumenty dokládají výskyt vichřice a přemnožení lýkožrouta smrkového v oblasti Šumavy v několika posledních stoletích. V rámci této studie byl popsán efekt disturbancí (vichřice a lýkožrout smrkový) z druhé poloviny 19. st. Rozsah a intenzita disturbancí byla vyhodnocena pomocí historických lesnických map. Historické údaje dokládají za posledních 500 let výskyt několik vichřic, které způsobily zásadní narušení lesa. Vichřice v 18. a 19. st. byly obzvláště intenzivní a narušily zbývající původní horské lesy v oblasti Šumavy. Po narušení lesa vichřicí dochází velmi často ke zvýšení populační dynamiky lýkožrouta smrkového. Toto platí pro přirozené lesy. Na základě těchto výsledků a ve světle ostatních studií publikovaných z této oblasti je možno polemizovat z tradiční teorií popisující malý vývojový cyklus probíhající v horských smrčinách. Minimálně na části území mohly mít disturbance, jako jsou vichřice a lýkožrout smrkový zásadní význam pro formování dynamiky lesních porostů.

22



VLIV JELENA LESNÍHO NA OBNOVU LESA NA ŠUMAVĚ Pavel Šustr*, Dušan Romportl 1 1

Katedra fyzické geografie a geoekologie PřF UK v Praze *[email protected]

V rámci projektu Telemetrie velkých savců jsou na území NP a CHKO Šumava a NP Bavorský les sledovány klíčové druhy lesních savců (jelen lesní, srnec obecný, rys ostrovid). Jedním z významných úkolů projektu bylo zhodnocení habitatových preferencí jelena lesního zejména ve vztahu k dynamicky se měnícímu prostředí horských smrčin. Data z GPS telemetrie spolu s přesnými podklady o charakteru prostředí umožňují nejen detailní charakteristiku habitatových nároků druhu, ale i stanovení potenciálního ohrožení obnovujících se lesních ekosystémů. Habitatové preference byly hodnoceny na základě charakteristiky dostupného a využívaného prostředí na třech prostorových úrovních. Nejprve bylo popsáno zájmové území výskytu telemetricky sledovaných jedinců, určené jako min. konvexní polygon omezený hranicemi obou NP. Na další úrovni byl popsán habitat využívaný v rámci domovských okrsků sledovaných jedinců, stanovený třemi odlišnými metodami (MCP, KHR, LoCoH). Poslední prostorovou úroveň představuje charakteristika prostředí přímo v místech zaznamenaného výskytu. Porovnáním dostupného a reálně využívaného prostředí na různých úrovních byla zajištěna základní preference jednotlivých typů habitatu. K popisu habitatu byla využita jednak data krajinného pokryvu vysokého tematického i prostorového rozlišení (26 tříd, pixel 0,5m) vzniklých klasifikací leteckých snímků, a dále proměnné abiotických podmínek (nadmořská výška, vertikální členitost reliéfu, orientace), jež dobře vystihují i topoklimatické poměry (oslunění, mocnost a délka trvání sněhové pokrývky atd.). Na základě zjištěných preferencí prostředí bude připraven prediktivní habitatový model, s jehož využitím bude možné stanovit míru potenciálního ohrožení lesních ekosystémů jelenem lesním na území NP Šumava.

23



PŮLSTOLETÍ AKTIVNÍ OCHRANY ŠUMAVY Pavel Trpák, Ivana Trpáková Na Homolce 228, 251 67 Pyšely [email protected], [email protected] V letošním roce uběhne 50 let od vypracování 71 stránkového Návrhu Chráněné krajinné oblasti Šumavy (Ebenhöhe J., Francl V., Lejský 0., Hostička M., Trpák P., Vodák L.), jenž představoval výsledek několikaleté spolupráce profesionální a dobrovolné ochrany přírody, orgánů státní správy a lidosprávy obou krajů. Návrh obsahoval 23 stran odborného zdůvodnění, dále pak Návrh vyhlášky Ministerstva kultury o zřízení Šumavy za státem chráněného území, Statut CHKO, Statut správy Chráněné krajinné oblasti Šumavy (CHOŠ) (včetně rozpracované ochrany krajiny podle zásad územního plánu, koncepce a směrnic rozvoje), Statut výzkumné stanice, Jednací pořádek Poradního sboru, Základní fond CHOŠ (rozpočet) a návrh vyhlášky pro rady ONV (upravující pohyb návštěvníků). Tento návrh byl předán oficielně 28.9 .1962 Státnímu ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) a Ministerstvu školství a kultury. Po roce různého projednávání a především zesíleného tlaku veřejnosti byla Šumava podpisem výnosu MŠK ČSSR č.53 855/63 ministrem Čestmírem Císařem dne 27. 12. 1963 prohlášena za Chráněnou krajinnou oblast. Takto bylo završeno úsilí o realizaci myšlenky ochrany Šumavy, a to především úsilím sekretariátu Ochranářského průzkumu Šumavy (OPŠ) se sídlem v Táboře. I když se OPŠ nepodařilo realizovat původní záměr na zřízení národního parku, vytvořil se dostatečný základ k jeho pozdější realizaci.Vzhledem k tomu, že z původního širokého kolektivu zbýváme již jenom tři, dovolte mi připomenout toto výročí. Je shodou okolností, že dne 21.ledna 2012 uplyne 30let od úspěšného vypuštění prvního páru rysa ostrovida na Stožci na Šumavě v roce 1982. Takto byla zahájena realizační fáze Projektu „Lynx“ Stabilizace rysa ostrovida (Lynx lynx) na Šumavě, řešeného v rámci resortní úkolu Ministerstva kultury ČSR R-4 Ochrana ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů. Hlavní řešitelé projektu byli E. Nováková, P.Trpák a L.Vodák. Projekt reintrodukce rysů byl předem projednán a schválen Ministerstvem zemědělství a výživy, dále Ministerstvem lesního a vodního hospodářství, Generálním ředitelstvím Vojenských lesů a statků, Podnikovými ředitelstvími Jihočeských a Západočeských státních lesů, Státní veterinární správou, Komisí pro myslivost Československé akademie zemědělských věd (ČSAZV), Sekcí ochrany fauny Československé zoologické společností a poté schválen stálou oponentní komisí MK ČR.Vytipování míst pro reintrodukci bylo prováděno na základě vyhodnocení návrhů lesních závodů. Zároveň je symbolické, že v loňském roce uplynulo 20 let od zřízení Národního parku Šumava na části území CHKO Šumava. Všechny tyto skutečnosti a výročí nechť nás vedou k upamatování a přemýšlení o smyslu a skutečné úloze obou dvou forem velkoplošné ochrany přírody.

24



DÁME V DOUPOVSKÝCH HORÁCH PŘEDNOST BIODIVERZITĚ NEBO VELKOPLOŠNÉ SUKCESI? Jaroslav Vojta, Lucie Drhovská, Josef Brůna a Eva Horčičková Katedra botaniky PřF UK, Benátská 2, 128 01 Praha 2 [email protected] Vojenský újezd (VÚ) Hradiště v Doupovských horách patří mezi území, kde došlo v polovině minulého století k velkoplošnému opuštění zemědělské půdy. Když bylo na jaře roku 1954 ukončeno vysídlování rozlehlé oblasti, zaniklo město Doupov a více než 60 dalších sídel. Avšak pouze část vojenského újezdu je využívána jako cvičiště, okrajové části vojenského újezdu byly ponechány svému osudu a v důsledku sukcesních změn se dřívější zemědělská krajina s mozaikou polí, luk, pastvin a lesů změnila v krajinu křovin a lesíků náletových dřevin. Z bývalého bezlesí zbyly na přelomu 20. a 21. století pouze malé enklávy a trávníky v řídkých křovinách. Z hlediska ochrany přírody je důležitá zejména otázka rychlosti sukcesních změn a případný potenciál krajiny udržet vysokou biodiverzitu a ekosystémové funkce i bez lidských zásahů. Naše výzkumy provedené na území VÚ ukazují, že druhová diverzita rostlin je zde překvapivě vysoká. Flóru opuštěné krajiny charakterizují druhy relativně málo náročné na živiny a na pH půdy. Zejména je překvapivý častý výskyt druhů kulturního bezlesí, které v obhospodařované krajině již vymizely v důsledku intenzifikace zemědělství. K vysoké diverzitě druhů přispívá také drobnozrnná vegetační mozaika podpořená výskytem roztroušených křovin. Jednoduchá projekce dosavadního vývoje krajiny do budoucnosti však ukazuje, že není daleko doba, kdy zcela převládnou zapojené porosty křovin s dobrou perspektivou vývoje přirozených lesních porostů. V takovém případě bude poměrně rychle přibývat typických lesních druhů. To je poměrně lákavý scénář vývoje krajiny, pro který mluví zejména výjmečnost území z hlediska tak velkoplošné sukcese. Studiu přirozených procesů by pak bylo možné obětovat i část zdejší nelesní flóry. Lze uvažovat i o jiném poměrně levném a efektivním řešení, které by udrželo současný stav krajiny, tj. křovinatou druhově bohatou „savanu“. Tím řešením je extenzivní pastva hospodářských zvířat v okrajových částech VÚ a podpora vysokých stavů zvěře spolu s omezenými asanačními zásahy pro účely myslivosti uvnitř VÚ (nikoliv však oborní chov zvěře). Nutno poznamenat, že v případě VÚ Hradiště se jedná o tak rozsáhlé území, že jsou možné a pravděpodobné všechny uvedené scénáře, včetně plošně omezené ochranářské údržby biotopů zvláště cenných druhů.

25



MANAGEMENT (LESNÍCH) EKOSYSTÉMŮ V NPR RAŠELINIŠTĚ JIZERY - CHKO JIZERSKÉ HORY Vladimír Vršovský AOPK ČR - Správa CHKO Jizerské hory a krajské středisko Liberec [email protected] NPR Rašeliniště Jizery se rozprostírá v pánvi řeky Jizery, jejímž středem protéká stejnojmenná řeka. Ta zde zároveň tvoří státní hranici s Polskem. Obdobné přírodní fenomény na polské straně hraničního toku jsou chráněny podle polské legislativy. Dosavadní snahy zpracovat pro kompletní území společný plán péče se dosud nepodařilo dovést k úspěšnému konci. Přírodní hodnoty Rašeliniště Jizery představují především rozsáhlý komplex rašelinných, nivních a podmáčených smrčin, s hodnotným původním genofondem smrku, plošně rozsáhlé souvislé porosty kleče, pestrou mozaiku rašelinných bezlesí vrchovištního i přechodového typu a různorodé nelesní biotopy v záplavovém terénu. Zcela unikátní je přirozený meandrující tok řeky Jizery, s probíhajícími erozně sedimentačními pochody a s pravidelnými záplavami. Vlastní území rezervace bylo v minulosti dotčeno minimálně, zásadní změny však doznaly lesní porosty na rezervaci navazující (obecně celá náhorní plošina Jizerských hor). V průběhu imisně kůrovcové kalamity v druhé polovině 20.století byly zdravotně oslabené porosty smrčin napadeny lýkožroutem a odtěženy až na samu vlastní hranice rezervace. Smrkové porosty uvnitř rezervace částečně odumřely, ale zůstal významný podíl přeživších strestolerantních jedinců, který dal vzniknout následnému věkově i prostorově rozrůzněnému porostu. To v příkrém kontrastu s problematickými výsledky zalesňování na navazujících holinách, často v mrazových polohách. Aktuální management se v současnosti omezuje na řešení problematiky výsadeb kleče z devadesátých let minulého století (odstranění z nevhodných lokalit a v případě nejasného původu) a na podporu některých dřevin (bříza karpatská). V ochranném pásmu po komplikovaných jednáních se správcem státních lesních pozemků - s.p. Lesy ČR běží projekt „Revitalizace odvodněných rašelinišť Jizerských hor“. Dlouhodobě panují neshody ve způsobu a intenzitě asanace stromů napadených lýkožrouty, kdy Lesy ČR trvale požadují aplikovat postupy obvyklé v hospodářských lesích bez vazby na ustanovení zákona č.114/92 Sb.. Tato nedořešená problematika byla zároveň hlavním důvodem, proč se nepodařilo uzavřít mezi AOPK a Lesy ČR dohodu o vyhlášení bezzásahového území v NPR Rašeliniště Jizery (v Jizerských horách bylo takovéto území vyhlášeno v NPR Jizerskohorské bučiny). Naopak blízko je zápis rozsáhlého území (jehož je NPR Rašeliniště Jizery součástí) na listinu mezinárodně významných mokřadů ve smyslu ramsarské úmluvy.

26



Název: GEO/BIO DIVERZITA – Management chráněných území Podnázev: Sborník abstraktů z výroční konference CZ-IALE Editoři: Dušan Romportl, Tomáš Chuman Vydavatel: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta Grafická úprava: Tomáš Chuman Místo, rok vydání: Praha, 2012 Rozsah: 28 s. Náklad: 120 ks

27



28

SBORNÍK ABSTRAKTŮ Z VÝROČNÍ KONFERENCE CZ-IALE

Recommend Documents