SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ

SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ PhDr. Mgr. Zdeněk Hazdra: ŠLECHTICKÁ SÍDLA VČERA A DNES – aneb MALÁ ÚVAHA O „OBČANECH S ERBEM“ Návštěvy bývalých šlechtických sídel mě pravidelně přivádějí k přemýšlení o lidech, kteří je vystavěli a obývali. Snažím se vcítit do „genia loci“, do něhož otiskla své stopy mnohá lidská pokolení, seznámit se s životními příběhy, utvářenými na pozadí rozličných dějinných událostí, které nejednou dramatickým způsobem vstoupily do osudů pánů a jejich rezidencí. Jejich úděl byl vždy svázán s osobou držitele, který ovlivňoval podobu, funkci a využití té či oné stavby. Ať už tedy zavítáme na kteroukoliv památku, neměli bychom oddělovat obdiv a úctu ke kulturnímu dědictví od lidského rozměru, jenž vypovídá o našich předcích a charakteru doby, jíž byli součástí. V posledních desetiletích tvoří hradozámecká turistika jeden ze zcela běžných způsobů trávení volného času. Většina z nás si však spojuje jejich zakladatele a tvůrce s romantizujícími představami o dávných časech králů a královen, princů a princezen, potažmo mocných velmožů dávajících na odiv osobitý styl svého života spojený se zálibou v reprezentativnosti i okázalosti. Uvědomujeme si ale, jaké tváře jsou skryty za zdmi a výzdobou té které pamětihodnosti? A jaké osudy je provázely v uplynulém století, kdy se rozhodovalo o vlastnické mapě dneška, zejména za nacistické okupace a komunistické totality? Kam ve vztahu k současnosti došli potomci české šlechty? V případě života příslušníků aristokracie v komunistickém Československu si snad pokaždé vybavím dokument Víta Olmera Občané s erbem (1966). Zobrazuje v něm vybrané příběhy nositelů starých rodových jmen, kteří setrvali ve své rodné zemi, což mělo povětšinou negativní dopady pro jejich další směřování. Jedná se o snímek velmi odvážný, ba provokativní, vracející do veřejného prostoru problematiku jednoho z do té doby (a posléze i dlouho potom) tabuizovaných témat. Olmer jej zpracoval jako studentskou práci a plně přitom využil uvolňující se společenské

SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ atmosféry šedesátých let. Není proto divu, že po srpnu 1968 byla na film uvalena klatba a autor nemohl několik let točit. Na začátku svého pozoruhodného díla si Olmer klade několik stěžejních otázek. Souvisejí s existenciálním přerodem šlechty jako takové z monarchisticky a stavovsky uspořádané společnosti do moderního věku dvacátého století, který nejen v československém rámci již nectí stavovská privilegia, zbavuje aristokracii jejích titulů a staví ji na roveň ostatním občanům. První republika šlechtě vyvlastňuje rozsáhlý pozemkový majetek, byť za náhradu, nacistická a později komunistická totalita pak přinášejí úplné znárodnění či zestátnění, respektive konfiskaci. A tak se Vít Olmer v prologu k Občanům s erbem nikoliv náhodou ptá: Co se ale stalo s potomky někdejší české šlechty? Krátí si také na svých zámcích dlouhou chvíli golfem, jachtingem a společenskými dýchánky? Kde hledat dědice starých českých erbů? Po vyslovení těchto klíčových vět s poněkud ironicky zabarveným otazníkem následuje střih zachycující několik potomků někdejší české šlechty v pracovní činnosti. Divák tak například spatří hraběte Zdeňka Sternberga (dnes opět majitele hradu Český Šternberk) coby kulisáka v Hudebním divadle Karlín, hraběte Theobalda Czernina (současného správce zámku Dymokury, včetně okolního hospodářství) za volantem nákladního automobilu, hraběte Václava Wratislava z Mitrowitz jako dělníka v lese nebo Jiřího Stránského (na rozdíl od výše jmenovaných nedisponujícího žádným šlechtickým obydlím) prodávajícího benzin v pražské Opletalově ulici. V obdobném duchu jako tvůrce Občanů s erbem se táži i v souvislosti s příběhy několika zámeckých památek nacházejících se v mém rodném kraji – na Nymbursku – a pochopitelně, ba především jejich majitelů, kteří se vyznačovali urozeným původem. Dominantou Lysé nad Labem je zámek, který z původně gotického hradu doznal v průběhu staletí renesančních, barokních a klasicistních úprav. Jeho poslední

SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ držitelka Gabriela Kinská jej koncem třicátých let dvacátého století z ekonomických důvodů prodala československému státu pod podmínkou, že zámek bude sloužit sociálním účelům. Od roku 1961 v něm dodnes sídlí sociální ústav, přesněji řečeno domov pro seniory, a pro veřejnost je tudíž uzavřen. Zpřístupněn je jen zámecký park s francouzskou zahradou, jejíž výzdobu tvoří barokní sochy z dílny věhlasného Matyáše Bernarda Brauna, upomínající na slavné šporkovské časy. Gabriela, která se provdala za Ericha Thurn-Taxise z nedaleké Loučeně, si ponechala pouze zahradní dům, což se zanedlouho ukázalo jako prozíravý krok, neboť v něm po únoru 1948 nalezla útočiště rodina její dcery Josefy. Zvláště na příběhu princezny Josefy jsem si uvědomil, že domovy mívají různé podoby. Ten šlechtický býval po staletí zasazen do koloritu přepychových zámeckých pokojů a honosných palácových sídel. Nicméně ne vždy to bylo pravidlem – určitě ne v českých zemích minulého století. Nelehký osud patrně vytušovala, když si v březnu 1940 brala za muže Jiřího Bořka-Dohalského, potomka starobylého hraběcího rodu, jehož vlastenectví dva jeho představitelé zaplatili svými životy. Nacisté oba Jiřího strýce sprovodili ze světa. Svatovítský kanovník a arcibiskupský kancléř Antonín zahynul v září 1942 v Osvětimi, kdežto Zdeněk, redaktor prvorepublikových „Lidovek“ a spojka domácího a zahraničního protinacistického odboje, byl v únoru 1945 popraven v terezínské Malé pevnosti. Princezna Josefa pocházela z proslulé knížecí rodiny. Její původ by jí ve zmizelých časech „včerejška“ zajišťoval klidný a poměrně bezstarostný život v prostředí vysoce urozených vrstev. Onen březnový den se však provdala za zchudlého šlechtice, který nevlastnil ani žádný zámek. Členové jeho rodu „jen“ věrně sloužili své zemi a národu. Jiří doufal, že půjde v jejich šlépějích. Místo toho si jej – coby třídního nepřítele – posledního červencového večera roku 1950 odvedli příslušníci státní bezpečnosti. Tehdy již v zemi nevládli nacisté, nýbrž komunisté. Josefě řekli, že se manžel vrátí nejpozději druhý den ráno. Dočkala se ho, ale až po deseti letech žalářování – na amnestii v roce 1960.

SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ Před Josefou stála nesnadná výzva: uživit a vychovat čtyři syny. Psala jim „knihu rozkazů“, tedy přehled úkolů, které bylo potřeba doma udělat. A podle toho, jak je splnili či nesplnili, následovala v neděli „výplata“. Patřilo k nim i vaření. Když hoši navařili, vzali kastrůlky a jídlo dovezli mamince, která pracovala mimo jiné jako údržbářka v továrně, někdy i dvanáct až šestnáct hodin denně za korunu sedmdesát pět a podobné „závratné“ částky za hodinu. Ve volných dnech se pak vydávala s dětmi na cesty, nikoliv „kavalírské“, ale za Jiřím, kterého soudruzi poslali na „převýchovu“. Avšak stávalo se, že k návštěvě nakonec – z důvodů Jiřího „nenapravitelnosti“ – nesmělo dojít. Josefě a dětem pak nezbývalo nic jiného než se vrátit se smutkem zpět domů. Josefa spolu se svým manželem Jiřím spojovala starý český rod Bořků-Dohalských z Dohalic s významným rodem Thurn-Taxisů, majícím kořeny v severní Itálii, jehož vedlejší větev se usídlila začátkem 19. století na loučeňském zámku. Zatímco Dohalští přijali v roce 1918 s nadšením vznik Československé republiky, naprostá většina příslušníků šlechty si musela hledat k novému státnímu útvaru uprostřed Evropy teprve vztah. Ve většině případů se to nezdařilo a v řadách aristokratů se ve třicátých letech

zformoval

silný

tábor

sympatizující

s němectvím,

lépe

řečeno

se

sudetoněmeckým hnutím, jehož cílem bylo rozbití Československa. Navzdory hospodářským těžkostem, způsobeným pozemkovou reformou a zvláště pak dopady světové hospodářské krize, zůstávali Thurn-Taxisové vůči Československu loajální. Hlava loučeňsko-dobrovického velkostatku Alexandr (1851–1939), vášnivý lovec a cestovatel, milovník žen, ale rovněž mecenáš umění a donátor charitativních projektů, podporoval činnost sokolských jednot a skautu a v roce 1929 nechal na Loučeni poprvé zpřístupnit interiéry barokního zámku (vystavěného v letech 1704– 1713 F. M. Kaňkou) veřejnosti. Po Alexandrově smrti na prahu druhé světové války se správy panství ujal jeden z jeho vnuků Luigi della Torre e Tasso (zámek Mcely), který však byl členem Mussoliniho fašistické strany. Na Loučeni se usadil jeho bratranec Alexander Ferdinand, který se po vzoru své manželky, německé hraběnky Marie Mazuchelli, stal

SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ německým občanem a členem nacistické strany. Vazby knížecí rodiny na nacistické a fašistické režimy se staly zcela fatálními jak pro její členy, tak pro osudy zámku, který byl v závěru války vybrakován sovětskou armádou a místním obyvatelstvem. Je až neuvěřitelné sledovat, jak někteří představitelé této rodiny setrvávali v loajálním postoji k Československu a v mnohém podporovali „českou“ věc, jiní se účastnili protinacistického odboje, kdežto nejmladší generace dědiců neodolala svodům totalitní moci, čímž s konečnou platností rozhodla o konci Thurn-Taxisů v českých zemích. Příslušníci rodu opustili Československo a z narušeného zámku byl odvezen zbytek inventáře, především všechny písemnosti a obrazy. Méně hodnotná část zbývajícího mobiliáře pak byla na základě soudního odhadu prodána. Zámek koncem padesátých let převzalo ministerstvo dopravy jako rekreační a výukové středisko pro své zaměstnance. Od roku 1968 sloužil jako železniční učiliště s internátem. V parku se také konaly dětské tábory. Teprve před pěti lety (2007) získalo bývalé venkovské sídlo Thurn-Taxisů stávajícího soukromého majitele, který návštěvníkům nabízí nově vybudovanou expozici, do níž se postupně vracejí některé kusy původního mobiliáře. Zároveň je otevřen park s jedinečným souborem bludišť a labyrintů. Nynější stav zámku lze pokládat za malý zázrak. Je třeba ocenit snahu spojovat tradici s modernitou, hledání a citlivé nalézání vhodného využití historické památky v komerčním sektoru, kdy si musí sama na sebe vydělávat. Další z mnoha příběhů typických pro „občany s erbem“ personifikují příslušníci tradičního českého hraběcího rodu Czerninů z Chudenic, jehož vinořská linie je od první poloviny 19. století spjata se středočeskou obcí Dymokury a zdejším barokním zámkem. I

když

se

s pádem

monarchie

a

existencí

republiky

Czerninové

nevyrovnávali lehce, zachovávali československému státu loajalitu. Na rozdíl od Thurn-Taxisů nepřijala tato větev za nacistické okupace německou státní příslušnost. Naopak Rudolf Theobald Czernin se svým bratrem Humprechtem podpořili a podepsali v letech 1938 a 1939 prohlášení české šlechty, jimiž stvrzovala věrnost zemi v ohrožení a přihlásila se k českému národu. Nacističtí okupanti následně uvalili na majetky signatářů nucenou správu. Oba Czerninové se navíc ocitli ve vězení. Humprecht čelil nařčení z nedovoleného držení a přechovávání zbraní. Nejprve byl

SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ odsouzen k trestu smrti, který mu byl posléze změněn na doživotí. Avšak ve vězení onemocněl leukémií. Dožil v sanatoriu v Pleši u Prahy, kde 19. září 1944 zemřel. Ani jeho bratr Rudolf neunikl nacistickému soudnímu tribunálu, když stanul před německým Zvláštním soudem (Sondergericht, při Německém zemském soudu v Praze), který jej v březnu 1944 odsoudil k trestu odnětí svobody ve výši tří let a devíti měsíců. Společně s ním usedli v lavici obžalovaných anglický státní příslušník Karel Viktor princ Rohan a František Kinský z Kostelce nad Orlicí, mluvčí signatářů výše zmiňovaných šlechtických deklarací. Všechny tři soud uznal vinnými z úmyslného poslechu cizího, zvláště anglického rozhlasového vysílání. Přičemž Czernin s Kinským měli vysílané zprávy ještě dále rozšiřovat. Přestože dosazený správce dymokurský velkostatek převedl v dubnu 1942 do vlastnictví Protektorátu Čechy a Morava, samotný Rudolf Czernin byl odsouzen nacistickým soudem a osvobození se dožil v káznici v Golnowě u Štětína, a navzdory tomu, že v úřední dokumentaci se o něm jasně uvádí, že „v době okupace byl persekvován a trpěl“, měl po skončení války značné potíže se znovunabytím majetku. Soudního rozhodnutí ve svůj prospěch se dočkal po vleklých sporech až v roce 1950, což ale v dané chvíli nemělo reálný význam, neboť poté, co se komunisté chopili moci, byl již velkostatek pevně v držení státu. V zámku se pak usídlila armáda. Rudolf Czernin nakonec v šedesátých letech odešel do rakouského exilu. V Československu zůstal jen jeho syn Theobald, jehož Olmerův dokument zachycuje za volantem nákladního auta. Ten se také začátkem devadesátých let přihlásil o rodové dědictví v rámci restitucí. Nastalo však dilema, jak naložit s poničeným objektem, z něhož zmizel takřka veškerý původní mobiliář, což znemožňovalo eventuální zpřístupnění zámku veřejnosti. Se synem Tomášem se jej pokusil nabídnout jako depozitář sloužící kulturním institucím, ovšem pokaždé neúspěšně – o objekt neměl nikdo zájem. A tak zvítězilo řešení postupné renovace chátrající historické památky a její proměna v rodinné sídlo, kde dnes žijí současní představitelé dymokurských Czerninů. I když obraz šlechty v českých dějinách zůstává v mnoha ohledech rozporuplný, je nepochybné, že tu po sobě zanechala dědictví, které dnes většina z nás obdivuje a

SBORMÍK KONFERENCE PAMÁTKY PROBUZENÉ které tvoří podstatnou část kulturní krajiny, jež nás obklopuje. Neupínejme však pozornost pouze k tomuto hmotnému odkazu, nýbrž nahlížejme na něho také prostřednictvím osudů těch, kteří jej užívali a otiskli do něho své stopy. Ostatně nedávné dějiny, jak vidno, nám k tomu nabízejí bezpočet příležitostí. Literatura: F. Dudek: Loučeň a Thurn-Taxisové, Nymburk 2006. P. Dufek: Restituce šlechtických velkostatků v Čechách po druhé světové válce, in: Z. Hazdra – V. Horčička – J. Županič (eds.): Šlechta střední Evropy v konfrontaci s totalitními režimy 20. století, Praha 2011, s. 323–337. Kol. autorů: Zámek Loučeň, Praha 2008. V. Votýpka: Příběhy české šlechty, 2. vyd., Praha – Litomyšl 2001. Zdeněk Hazdra (nar. 1983) působí jako vědecký pracovník na Katedře středoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se novodobými českými dějinami, zejména problematikou šlechty v letech první republiky a v období totalitních režimů. [email protected]