SARAH MORGANOVÁ V BRAZILSKÉ DŽUNGLI PŘEKLAD HELENA ŠOLCOVÁ

SARAH MORGANOVÁ

V BRAZILSKÉ DŽUNGLI

PŘEKLAD HELENA ŠOLCOVÁ

Milá čtenářko, je to stará známá věc: bez stínů by nebylo světla. A všichni ti mí úžasní hrdinové a nádherné hrdinky by netušili, jak sladký život prožívají, kdyby nepoznali i tu jeho trpčí stránku! Přesto mě až překvapilo to množství temnějších tónů, které použily při popisování osudů svých hrdinů autorky příběhů, jež Vám v edici Sladký život a Sladký život Duo přináším tento měsíc. Všichni ti hrdinové mají společné to, že se museli bít s osudem, aby se jim podařilo dostat se na výsluní, aby se dokázali dostat z úplného dna, v němž vyrůstali, aby se uměli vypořádat se zradou, jíž se na nich dopustili rodiče či sourozenci. A je to určitě těmi temnějšími barvami, jež autorky použily, že se příběhy jeví jako mnohem plastičtější. Nemusíte se ale bát! Rozhodně neočekávejte, že těch šest příběhů, které Vám nabízím, bude nějakou depresivní četbou. To v žádném případě. Protože nehledě na to, jak byl hořký v minulosti, v současnosti musí být život mých hrdinů sladký. Jasný, slunečný a naplněný láskou. Stejně takový, doufám, je i ten Váš! S láskou Váš Harlequin

Sarah Morganová

V BRAZILSKÉ DŽUNGLI

HARLEQUIN® Čas jen pro mě Amsterdam • Atény • Budapešť • Hamburk Londýn • Madrid • Milán • New York Paříž • Stockholm • Sydney Tokio • Toronto • Varšava

Název originálu: The Brazilian Boss’s Innocent Mistress První vydání: Harlequin Books, 2007 Překlad: Helena Šolcová Odpovědný redaktor: Jiří Chodil © 2007 by Sarah Morgan © For the Czech Republic edition by Arlekin – Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o. o., Warszawa 2009 Vydavatel: Arlekin – Wydawnictwo Harlequin Enterprises Sp. z o. o., Warszawa Tento titul vychází v edici Sladký život ISSN 1734-0217. Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises II B. V. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná. Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny ochrannou známkou. Cover: studio iks, Warszawa Sazba: Sdružení MAC s.r.o., Praha Tisk: LITOGRAFIA ROSÉS, S. A. Barcelona, Spain

CENA: CZ: 73 Kč SK: 2,96 € / 89 Sk ISBN 978-83-238-5753-2

PRVNÍ KAPITOLA

Co ji to jenom napadlo? Helikoptéra se prudce snesla k vrcholkům stromů. Grace se sevřel žaludek. Pod sebou viděla nekonečné akry tropického deštného pralesa, jehož zelený strop chránil exotická tajemství pulzující životem. Za normálních okolností by byla okouzlená jeho divokou krásou, ale takhle byla příliš napjatá. Dokázala myslet jen na setkání, které ji čekalo. Co ji to jen napadlo navléct se do nesmyslně teplého, kousavého kostýmku a odletět do brazilské džungle, aby se tu mohla vydat na milost muži, který zjevně takové slovo vůbec neměl ve slovníku? Rafael Cordeiro. Brilantní, nebezpečný, tvrdý, podivín. Tolik příměrů se ve spojitosti s ním objevovalo. A ani jeden nebyl moc přívětivý. Měl obrovský majetek, větší moc než král či prezident a číslům rozuměl natolik dobře, že ho finanční tisk nazýval chodícím počítačem. Což nebylo dobré znamení, pomyslela si Grace pochmurně, protože ona techniku nesnášela. Stromy pod ní rozčísla řeka, která se hbitě plazila hlubokým údolím a přepadávala přes skály v explozích bílé pěny. „Má přece nemovitosti po celém světě,“ obrátila se k pilotovi, „tak proč se rozhodl žít v takové divočině?“ „Protože svět ho nechce nechat na pokoji. A on má rád své soukromí.“ Což odpovídalo tomu, co o něm slyšela. Bezcitný, studený, nemilosrdný – seznam nelichotivých přízvisek byl dlouhý. Na

to, že ten muž nikdy neposkytl rozhovor, se toho o něm vědělo dost. „Je samotář?“ „Rozhodně to není žádný mazlíček, jestli se mě ptáte na tohle. Ale ženám to zjevně nevadí. Vyloženě se na něj lepí. Moc a peníze cítí na sto kilometrů.“ Otočil se k ní. „Vy ale nevypadáte jako jeho obvyklý typ.“ Obvyklý typ? Že si ji někdo dokázal splést s milenkou milionáře, ji opravdu pobavilo. „Mám s panem Cordeirem obchodní schůzku. Jeho společnost investovala do mého byznysu.“ A ta investice jí změnila život. „Je to úplný anděl spásy, ale to asi víte, když pro něj pracujete.“ „Anděl spásy?“ Pilot se začal otřásat smíchy a helikoptéra se nebezpečně přiblížila ke korunám stromů. „Rafael Cordeiro a anděl?“ „Chci tím říct, že pomáhá v rozjezdu malým společnostem, které ho zajímají.“ A ta její ho zajímala. Až donedávna. Nepříjemný pocit v oblasti žaludku byl zpět. Přejela dlaní po kufříku, který měla na klíně, jako by tím gestem chtěla vyhladit svou popraskanou sebejistotu. Pilot se nepřestával smát. „Anděl spásy. Já sice nevím, jak vydělává své miliony, ale jedno vím jistě,“ upřel oči k horizontu a zmáčkl několik knoflíků, „anděl není ani náhodou.“ Grace se odmítala nechat vyděsit. „Já nevěřím všemu, co se píše v novinách.“ „To vidím,“ ošlehanou tváří se mihlo něco jako lítost. „Jinak byste tu nebyla. Vypadáte jako odvážná dívka s vlastním názorem a to je dobře. To se vám bude v džungli hodit.“ „Na obchodní schůzce není nic odvážného.“ „To záleží na tom, s kým ji máte.“ Helikoptéra klesla do údolí. „A kde. Ne každý má odvahu vlézt za vlkem do jeho doupě.“ Grace bezděčně vyschlo v ústech. „Říkáte mu vlku?“ „Já ne. Ale všichni ostatní ano. Já mu říkám prostě pane.“ Pohnul s nějakou páčkou a helikoptéra začala rychle ztrácet

výšku. Grace zavřela oči a zadoufala, že kromě nervů nepřijde i o nedávný oběd. „Jsem si jistá, že pan Cordeiro je rozumný muž.“ „Ano? Tak to je jasné, že jste se s ním nikdy nesetkala. Držte se. Padáme.“ „Padáme?“ Grace na něj vyděšeně vytřeštila oči. Pilot neodpověděl a pokračoval v čilém mačkání knoflíků a hýbání páčkami. Chvíli to vypadalo, že opravdu skončí na stromě, ale v poslední vteřině se pod nimi objevila nesmyslně malá loučka, na které helikoptéra hladce přistála jako nějaký obří hmyz. Grace vydechla úlevou. „Už jsem se bála.“ „Jestli máte schůzku s Cordeirem, tak byste se bát měla.“ Pilot znovu zapnul motor. „Viděl jsem plakat dospělé muže po pěti minutách s ním. Jestli vám můžu radit, bojujte. Kňučení úplně nesnáší. Vítejte v našem tropickém pralese, slečno Thackerová. Je to mimochodem jeden z nejohroženějších ekosystémů na naší planetě.“ „Vy mě tu chcete nechat? Uprostřed ničeho?“ Grace se rozhlédla z okénka a teprve teď si všimla domu – byl to jakýsi obrovský srub ze skla a dřeva a splýval s okolím tak nenápadně, že to vypadalo, jako kdyby mezi okolní vegetací vyrostl. „Ach.“ Nad zemí visely v různých výškách závěsné mostky. „Je to okouzlující. Úchvatné.“ Pilot se ušklíbl. „Rafael Cordeiro a anděl.“ Otřel si rukou zpocené čelo. „Tak už běžte. A hlavu dole, dokud nebudete z dosahu listů vrtule. Letím do Ria pro balík a pak musím do São Paula.“ Grace seděla jako přilepená. Vůbec se jí nechtělo opustit poslední pojítko s civilizací. „Vy na mě nepočkáte? Řekl, že mi dá jen deset minut…“ A samozřejmě byl úplný nesmysl letět takovou dálku kvůli deseti minutám, ale co mohla dělat jiného? Mohla buď tohle, anebo to mohla vzdát. A ona to vzdát nehodlala. Měla jedinou naději. Že ho přesvědčí, aby jí dal víc času, protože za deset minut se z té jámy, do které spadla, nevyhrabe ani omylem.

„Jestli z vás něco zbude, až s vámi skončí, přijdu vás posbírat. Dejte se po tomhle mostku doleva a v žádném případě z něj neslézejte. Tohle je džungle, a ne zoologická. Buďte ve střehu.“ „Ve střehu?“ Dělala si tolik starostí s nadcházející schůzkou, že si ani neuvědomovala, kde je. Zapátrala pohledem v husté vegetaci. Některé části pralesa se utápěly v neproniknutelné temnotě, zatímco jiné byly prosvícené paprsky slunce. Zdálo se jí to, nebo se v něm všechno hýbalo? „Myslíte kvůli hmyzu?“ Znovu se ušklíbl. „Žije ho tu přes dva tisíce různých druhů. A to jsou jen ty, o kterých víme.“ Grace si uhladila sukni a snažila se nemyslet na početné chlupaté nožičky. Zalitovala, že si neoblékla kalhoty. „A co hadi?“ „Hadi tu jsou samozřejmě taky,“ šklebil se dál a významně se zahleděl na její naprosto neadekvátní obutí. „A obrovští pavouci a jaguáři a –“ „Dobře. To už stačí,“ zarazila ho mdle. Ještě chvíli a začne ho prosit, aby ji odvezl zpátky. „Jsem si jistá, že pan Cordeiro by tu nežil, kdyby to bylo tak nebezpečné.“ Pilot se srdečně rozesmál. „Vy o něm očividně nevíte vůbec nic, holčičko. On tu žije, protože je to tak nebezpečné. Nerad se nudí. Dává přednost životu na hraně.“ Holčičko? Grace to popudilo natolik, že úplně zapomněla být nervózní. Celý život ji někdo podceňoval. Celý život o ní lidé pochybovali a měli ji za hloupou. A ona jim vždy znovu dokázala, že se spletli. Bojovala a vyhrávala. Až doposud. Nyní hrozilo, že přijde o všechno. A to nemohla dopustit. Čeká ji nejdůležitější boj vůbec a ona ho vyhraje. Musí ho vyhrát. A aby ho vyhrála, musí zapomenout, že je nejspíš ta nejnevhodnější osoba na světě, která by měla diskutovat o číslech s brazilským milionářem, který má místo mozku počítač. Protože jestli prohraje, lidé, kteří jí důvěřují, přijdou o práci. Jestli bude Rafael Cordeiro trvat na okamžitém stáhnutí své investice, je po všem.

Vlhké dusné horko ji halilo jako tlustý kabát. Odhrnula z čela mokrý pramen vlasů a obdivně pozorovala mohutné kmeny stromů. Vypadalo to tu jako v nějakém vzdáleném exotickém ráji a bylo těžké mít na paměti, že vůbec existují taková města jako Londýn nebo Rio de Janeiro. „Nebojí se tu žít?“ „Cordeiro?“ Pilot si přehodil v puse žvýkačku. „Ten se nebojí ničeho.“ Grace bylo jasné, že jestli o tom muži uslyší ještě jedno slovo, nebude mít odvahu se mu postavit tváří v tvář. Neochotně opustila bezpečí helikoptéry. Nebyla si úplně jistá, jestli má větší strach z džungle nebo z Rafaela Cordeira. Ve světě posedlém celebritami a image se štítil představy obojího a naprosto odmítal mluvit o sobě. A ani nemusel. Ostatní to s radostí dělali za něj. Noviny byly plné dlouhonohých krásek, které se za dostatečně nehoráznou sumu peněz uvolily „říct všechno“. Celý svět proto věděl o jeho vytrvalé honbě za miliony, že je skvělý milenec a že se odmítá oženit. Jednou to ovšem udělal. O útěku jeho okouzlující manželky po necelých třech měsících se potom psalo déle, než trval jejich vztah. Nedalo se s ním žít. Jejich vztah ukončil e-mailem. Zajímalo ho jenom vydělávání peněz. A dalších peněz. Spekulace nebraly konce, a jestli na nich bylo zrnko pravdy, potom Rafael Cordeiro nebyl víc než stroj. A ona prostě věděla, že bude přesně ten typ muže, na kterého udělá ten nejhorší dojem. Jednoduše se na něj vůbec nepodívá, rozhodla se. Když se na něj nebude dívat, nezačne koktat. Bude předstírat, že je doma a mluví do zrcadla, jak to vždycky dělala, když se potřebovala naučit nazpaměť něco důležitého. Žaludek se jí znovu sevřel a tentokrát nebyla na vině žádná helikoptéra. Doháněla ji vlastní minulost. V takovýchto chvílích – ve chvílích, na kterých opravdu záleželo – se za ní vzpomínky zvedaly jako vlna tsunami. Tohle pro ni byla poslední zkouška. A ona ji zvládne. Musí. Hraje o všechno.

Není důvod se Rafaela Cordeira bát, řekla si rázně. Uhladila si sukni kostýmku a donutila se vejít na dřevěný mostek zavěšený nad zeleným kobercem pralesa. Jeho osobní život, jakkoliv temný, se jí nijak netýká. Tohle je obchodní schůzka, a ten muž je především obchodník. Jako její otec. Až mu ukáže plány, díky kterým její společnost začne konečně vydělávat, jistě změní názor. Prodlouží jí půjčku a ona nikoho nepřipraví o práci. A poletí domů a nechá brazilského milionáře s jeho hady a jaguáry džungli. Tropické parno jí lepilo kostýmek k tělu a Grace si najednou uvědomila, jak zoufale špatně je na setkání s panem Cordeirem připravená. Necítila se dobře ani ve vlastním oblečení! Ohnula se, aby uvolnila jehlový podpatek, který se zaklínil v mezeře mezi prkny, a zalitovala, že si všechna čísla neprošla ještě jednou. Ale k čemu by to bylo? S pomocí otce si je dokonale vryla do paměti. V kufříku nebylo nic, co by neznala. Vysvobodila střevíček a narovnala se. A spatřila ho. Stál přímo před ní, tmavý a nebezpečný jako něco, co se pohybuje džunglí, tělo nehybné a oči ve střehu. A pozoroval ji. Grace, která naprosto nebyla připravená na fyzický aspekt Rafaela Cordeira, přestala dýchat. Helikoptéra, deštný prales a všechny její problémy jako by se rozpustily na pozadí a ona dokázala vnímat jen jeho. Nehezká pověst, jež ho předcházela, se v její mysli pojila s fyzickým vzhledem, který neměl s realitou nic společného. Proto teď dokázala jen zírat. Stejně jako nepochybně zíraly stovky žen před ní. Jeho oči se zabodly do jejích s přesností vražedné zbraně a ona ztratila schopnost myslet. Nedokázala si ani vzpomenout, jak se jmenuje. Natož co tu dělá. Tělo jí podivně zvláčnělo. Zalilo ji teplo husté jako sirup. „Slečna Thackerová?“ Úsečnost jeho hlubokého mužného hlasu ji probrala ze snu a ona zoufale zadoufala, že si ničeho zvláštního nevšiml.

Tolik k rozhodnutí vůbec se na něj nepodívat, pomyslela si. Jeho vzezření filmové hvězdy si přímo říkalo o pozornost. Jak tam tak stála s otevřenou pusou, bylo těžké mít na paměti, že je ten muž považován za tvrdého a nemilosrdného. Taková charakteristika pro ni nevěstila nic dobrého. Hleděla do jeho studených, cynických očí a uvědomila si, že je v nich něco, co z něj dělá nejnebezpečnější šelmu v celé džungli. A také pochopila, že pilot měl v jednom pravdu – tenhle muž nebyl anděl. Donutila se k pohybu. V jedné ruce svírala kufřík, druhou se přidržovala lanoví, a pomalu kráčela k němu. Rafael Cordeiro by byl pro ženy přitažlivý vždy. I bez svých milionů. Měl modročerné vlasy sčesané dozadu a tvář, která byla stejnou měrou tvrdá jako krásná. Bronzová pleť prozrazovala brazilský původ a lehká tkanina košile obepínala široká, silná ramena. Čekala nějaké uvítání, ale ničeho se nedočkala. Ústa se neroztáhla v úsměvu, tmavé oči zůstaly studené. Zdálo se, že je stejně nepřátelský jako přitažlivý. Pod jeho pohledem by se nejraději rozběhla zpátky a naskočila do odlétající helikoptéry. Připadalo jí, jako by se na ni zlobil. Ale to nebylo možné. Jak by ho mohla rozzlobit? Nikdy ji neviděl. Jeho zášť musela být odrazem jeho osobnosti. Byl prostě nespolečenský. A zjevně se nechystal udělat v jejím případě výjimku. Což není podstatné, řekla si pevně. Nepotřebovala, aby ji měl rád. Potřebovala, aby nestáhl svou finanční podporu. Udělala posledních pár kroků a zastavila se přímo před ním. „Těší mě, že vás poznávám, pane Cordeiro.“ Ústa se mu sevřela ještě pevněji a v očích mu netrpělivě zablesklo. „Tohle není společenská návštěva ani dětská oslava, slečno Thackerová. Nechci a neočekávám zdvořilosti. Nemám rád konverzaci tohoto typu. Nebudu se s vámi bavit o počasí nebo o tom, jakou jste měla cestu. Pokud vám to nevyhovuje, měla byste hned zase odletět.“

Vám také dobrý den, pomyslela si Grace a snažila se zakrýt vzrůstající neklid. Najednou měla chuť udělat přesně to, co jí radil. Ale helikoptéra se už vznášela vysoko nad nimi a důvod její návštěvy čekal v kufříku. Musela to zkusit. Závisejí na ní osudy mnoha lidí. „Přejděme tedy rovnou k faktům a číslům,“ řekla rychle a doufala, že nevidí, jak se chvěje. „Všechny potřebné dokumenty mám v kufříku. Veškeré podklady k tomu, abyste se mohl rozhodnout.“ „Já už jsem se ale rozhodl. Má odpověď zní ne.“ Jeho agresivní bradu ještě tvrdilo jednodenní strniště. „K tomu rozhodnutí jste dospěl dřív, než jste měl možnost se mnou mluvit,“ namítla a otřela si mokrou ruku o sukni. Odmítala se nechat připravit o vrozený optimismus. „Doufám, že až vám všechno vysvětlím, tak svůj názor změníte.“ „Proč bych to dělal?“ Její neklid vzrůstal. „Myslela jsem, že až vám ukážu rozpočet a naše plány do budoucna, mohl byste nám prodloužit tu půjčku.“ Pátrala v jeho tváři s nadějí, že objeví něco – cokoliv – co by naznačovalo, že je ochoten vyjednávat. Že sem neletěla úplně zbytečně. Ale on nereagoval. Žádné povzbuzení. Žádná naděje. Jenom se na ni díval. Z džungle se náhle ozvalo ostré zavytí. Grace se otočila a zapátrala očima v hustém porostu. Bez hluku helikoptéry si najednou byla vědoma všech těch zvuků, které vydával. Vřeštění, vytí, neurčité ševelení, švitoření, trylkování… „To znělo, jako by někoho vraždili.“ Otočila se zpátky se smíchem v očích a snažila se navázat nějaké spojení. Marně. Žádný úsměv z jeho strany. A bylo nemožné poznat, co si myslí, protože jeho tvář neprozrazovala vůbec nic. „Bojíte se džungle, slečno Thackerová?“ Jeho tón byl všechno jen ne přívětivý. „Nebo jste nervózní z něčeho jiného?“ Z něčeho jiného? Třeba z toho, že celý její život visí nad propastí? Nebo z toho, že je sama v deštném pralese s mužem, který zjevně nenávidí celé lidstvo?

Znervózňovalo ji tolik věcí, že by nevěděla, kterou začít. Ale on stejně o žádné svěřování nestojí. Rychle vypudila jaguáry, hady a dva tisíce druhů hmyzu z mysli. „Já nejsem nervózní…“ „Že ne?“ Odmlčel se a pozoroval ji zúženýma očima. „Pak mi dovolte, abych vám poradil ještě něco. Neplýtvejte mým časem. Nelžete mi. Nesnažte se mě podvést. To jsou tři věci, které mě zaručeně roztrpčí. A já nikdy neřeknu ano, když jsem roztrpčený.“ Co na něm vlastně ženy vidí? Je obalen cynismem tak tlustým, že jím neproniká jediný paprsek světla. A oči mu blýskají netrpělivostí, kterou se vůbec nenamáhá skrývat. „Já vám nelžu. Nelžu nikomu.“ Ale také se nedá říct, že by k němu byla úplně upřímná, že? Neřekla mu o sobě všechno, když si půjčovala jeho peníze. Na druhou stranu, připomněla si – a rychle zaháněla provinilost – ve smlouvě přece nestálo nic o tom, že mu o sobě musí říct všechno. A navíc, nic z její čistě osobní minulosti na její schopnost řídit společnost nemá vliv. O to se postarala. Přesto cítila, jak jí do tváří stoupá zrádná červeň. A viděla jeho úsměv. Byl to vlastně jen náznak úsměvu a nijak hezký, ale jasně jím dal najevo, že si všiml. „Jste žena, slečno Thackerová. Lhaní a podvádění je součástí vaší DNA a nemůžete na tom nic změnit. Lze jen doufat, že se pokusíte bojovat proti tisícům let evoluce, dokud jste v mé společnosti.“ Došli k domu. Otevřel dveře a ustoupil, aby mohla projít. Zůstala stát. „Přestaňte se po mně vozit, pane Cordeiro.“ Hlas měla mírně roztřesený, ale přiměla se pokračovat. „Má společnost se dostala do potíží a mám co vysvětlovat, ale nesnažte se mě zastrašit.“ To už nikdy v životě nikomu nedovolí. „Já vás zastrašuji?“ Vsadila by se, že zastrašuje každého. „Myslím, že byste se mohl pokusit být příjemnější.“ „Příjemnější?“ zeptal se lehce posměšně. „Vy chcete, abych byl příjemný!“ Donutila se neuhnout očima.

„Nevidím důvod, proč by obchodní jednání muselo být vždy chladné a neosobní.“ Udělal krok jejím směrem a ona instinktivně couvla. „Chcete, abych byl osobní, slečno Thackerová?“ Přimhouřil oči. Horký vlhký vzduch ji omotal jako šála. „A jak moc osobní?“ Udělal další krok k ní. Najednou nemohla dýchat. Nedotýkal se jí, a přesto si ho byla palčivě vědomá každým centimetrem svého těla. Jako kdyby její tělo celých třiadvacet let spalo, a teď se zničehonic probudilo k životu. „Jenom se snažím říct, že byznys nemusí být jen tvrdá práce ale i zábava.“ „Ano?“ Věnoval jí velmi dlouhý pohled. „Takový postoj každopádně osvětluje současný stav vaší společnosti.“ Poodešel, ale i tak jí trvalo několik vteřin, než začala zase normálně dýchat a než se jí ustálil tlukot srdce. Chtěla něco poznamenat, ale nedal jí příležitost. Vešel dovnitř a nechal ji za sebou. Žádný div, že ho žena opustila, pomyslela si zbídačeně a pečlivě zavřela dveře mezi sebou a džunglí. Nebo byl tak arogantní a cynický, protože ho žena opustila? Jak o tom přemýšlela, chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde se ocitla. Ale když se konečně rozhlédla kolem, užasla. Džungle vůbec nezůstala za dveřmi. Byla součástí domu. Šla za ním rozlehlou skleněnou halou a obdivovala obrovské exotické rostliny, které jeho domov měnily z úchvatného na velkolepý. Zvenku na sklo dotírala džungle, tak zblízka, že všechno splývalo v dokonalé harmonii. Při jiné příležitosti by byla naprosto fascinovaná, ale z chůze Rafaela Cordeira bylo zřejmé, že ho její názor na jeho bydlení absolutně nezajímá. Odvedl ji do kulaté prosklené místnosti a ukázal na velký stůl se supermoderním počítačem a několika monitory. Právě mu zvonily dva telefony, ale náhle přestaly, jako by je někdo vzal jinde. „Posaďte se.“ Technika, pomyslela si Grace. Zjevně zde vůbec není tak sám a odtržený od zbytku světa… „Je to tu úžasné,“ vydechla ohromená neobvyklostí jeho kanceláře. „Je to jako sedět ve skleníku uprostřed džungle.“ Zabloudila očima do vysokého

kapradí, které se hýbalo. „Chodí zvířata na dohled? Vědí, že jste tu?“ „Predátoři vždycky vycítí oběť, slečno Thackerová.“ Opřel se v otočném křesle a povytáhl obočí. „Souhlasil jsem s deseti minutami. Začínají právě teď.“ Tohle nečekala. Zírala na něj s otevřenou pusou. „Vy jste to myslel vážně? Opravdu mám pouhých deset minut?“ „Jsem velmi vytížený. A nikdy nic neříkám jen tak.“ Očividně jí to nemínil nijak usnadnit. Naprostá lhostejnost, s jakou se stavěl k její zoufalé situaci, ji mučila. „Dobře. Víte, proč jsem tady. Před pěti lety mi vaše společnost půjčila peníze, abych mohla rozjet tu svou. A teď chcete své peníze zpět.“ „Neztrácejte čas opakováním zjevných faktů,“ doporučil jí měkce a zvedl oči k nástěnným hodinám. „Už máte jen devět minut.“ Grace pocítila nával paniky. Byl dokonale nepřístupný. „Ta společnost je pro mě důležitá. Znamená pro mě všechno.“ Okamžitě litovala svého přiznání. Proč by ho měly zajímat její citové investice? Zjevně ho napadlo totéž. Obočí se mu seběhla u kořene nosu. „Zajímají mě fakta a čísla. A vám zbývá osm minut.“ Zrudla. Pokračuj, Grace, a neber si to tak. „Jak víte, rozjela jsem díky vaší investici řetězec kaváren. Ale ony to nejsou pouhé kavárny,“ složila ruce do klína, aby si nevšiml, jak se jí chvějí. „Neprodáváme jen kávu. Prodáváme atmosféru Brazílie a její prožitek.“ „A co to přesně je ta atmosféra Brazílie a její prožitek, slečno Thackerová?“ Válel ta slova nebezpečně na jazyku, ale ona se nemínila nechat vyvést z míry. Společnost je její dítě, připomínala si. Zná všechny odpovědi, které může potřebovat. „Lidé, kteří přijdou do jedné z našich kaváren, dostanou mnohem víc než dávku kofeinu. Zatímco pijí svou kávu, jsou jakoby přeneseni do Brazílie. S vaší počáteční investicí se nám podařilo otevřít dvacet kaváren v Londýně. A jsme připraveni otevřít další, ale to byste nám musel prodloužit

půjčku…“ Vstala. Potřebovala chodit. Nemohla dál sedět a hledět do té krásné, tvrdé tváře. Nemohla se pak vůbec soustředit. „Bude vám vadit, když budu chodit? Lépe se mi tak přemýšlí, a pokud mám omezeně času, ráda bych ho využila co nejlépe.“ Zapíchl se sardonickým pohledem do jejích střevíčků. „Upřímně řečeno mě překvapuje, že na tom vůbec dokážete stát. Natož chodit. Vidím, že jste si pečlivě vybrala obuv vhodnou do džungle.“ Snažila se neztratit nit a nepoddat se jeho sarkasmu. „Tohle je obchodní schůzka, pane Cordeiro,“ řekla pevně, „podle toho jsem se oblékla. Kdybych si vzala maskáče, nebral byste mě vážně.“ Hrdost jí bránila přiznat, že si tyhle střevíčky i kostýmek pořídila speciálně kvůli němu. Najednou si připadala jako idiot. Copak takového muže mohlo zajímat, co má na sobě? Klidně si mohla ušetřit námahu a peníze. Důkladně si ji prohlédl. „Prostě jste myslela, že sexy vysoké podpatky by mě mohly přesvědčit, abych změnil názor a nestáhl svou investici.“ Jeho hlas byl hedvábně jedovatý. „Možná jste si špatně vyložila mou pověst, slečno Thackerová. Své ženy a své obchody zásadně nemíchám.“ Jejich pohledy se zaklesly do sebe a Grace nedokázala promluvit ani se pohnout. Tělo jí malátnělo a klínem se jí jako láva rozlévalo teplo neznámého původu. Své ženy. Najednou měla před očima velmi naturalistický obraz Rafaela Cordeira, jak leží nahý a bronzový na bílém hedvábném prostěradle, tělo orosené po fyzické námaze, a vedle něj oddechuje vyčerpaná a dokonale vděčná kráska. Ta vize ji šokovala a zneklidnila. Na okamžik uhnula očima do svěží zeleně džungle a snažila se zkoncentrovat. „Slečno Thackerová?“ Věnovala mu poněkud zoufalý pohled a nadávala si, že místo jiných věcí přemýšlí o tom, jaké by to bylo, kdyby se ty dlouhé bronzové prsty dotýkaly jí. Co se to s ní děje? Nebyla typ ženy, která v duchu svléká muže, sotva ho potká.

Zejména ne muže, jako je on. Bylo jí jasné, že on neuhne ani o krok. Nebyla v něm ani stopa lidskosti. Najednou ji její jistota a smělost začaly opouštět. Na obzoru se objevily hrozivě známé vlny paniky. Zaryla nehty do dlaní a znovu stočila pohled do džungle. To zvládneš, Grace, nabádala se. Nepotřebuješ, aby ti to usnadňoval. Copak jí někdy někdo něco usnadnil? Celý život musela proskakovat hořícími obručemi. Nebylo se čemu divit, že i teď. Spotřebovala drahocenných třicet vteřin na uklidnění a zhluboka se nadechla. „Mám na nohou střevíčky, protože holinky by se mi nehodily k oblečení,“ řekla tak klidně, jak dokázala. „A dlužíte mi minutu.“ Opřel se v křesle a oči se mu zúžily. „Ano?“ „Ano, protože právě tolik času jste vy promarnil řečmi o ženském oblékání.“ Následovalo dlouhé hutné ticho. Potom naklonil hlavu ke straně. „Pořád tedy máte osm minut.“ Grace začala znovu dýchat. „Skvěle. Jediné, co od vás chci, je, abyste si poslechl fakta. Přiletěla jsem, protože potřebuji, abyste změnil názor.“ Především zoufale potřebovala, aby se na ni nedíval, ale jeho pohled byl neúprosný. Bylo opravdu téměř nemožné se soustředit. Vzduch mezi nimi byl jako nabitý elektřinou. Cítil to také? Cítil to horko a vzrůstající napětí? „Už jsem vám řekl, že názor nezměním.“ „Také jste mi řekl, že chcete fakta a ty jste ještě nedostal.“ Srdce jí bilo tak prudce, že ho musel slyšet. „Slíbil jste mi deset minut, pane Cordeiro. A ty ještě neuběhly.“ A ona je promrhá, pomyslela si nešťastně. Předstírá, jak je nad věcí, ale přitom se jí klepou kolena, ruce má mokré, říká samé špatné věty a nechá se pohledem těch diamantově tvrdých tmavých očí rozpouštět jak máslo. A on evidentně rozpoznal, jak na ni působí. „Jste nervózní, slečno Thackerová?“ roztáhl ústa v hedvábném úsměvu.

„Ovšemže jsem nervózní…“ Rozhodila ruce v gestu, které prosilo o nějaký ústupek z jeho strany. „Vzhledem k okolnostem je to pochopitelné, nemyslíte?“ „Naprosto.“ Jeho tón byl stejně tvrdý, jako byl jeho pohled ledový. „Na vašem místě bych se klepal jako ratlík a použil každý trik, abych se zachránil. Klidně i vysoké podpatky, nevinný úsměv a blonďatou hřívu. Tak jen do toho.“ „Nechápu, na co narážíte.“ Napadlo ho, jak jsou jí ty šaty a podpatky nepohodlné? Že na něj jimi chtěla udělat dobrý dojem? „Narážím na to, že vaše společnost má vážné problémy, slečno Thackerová, a já jsem jediný, kdo ji může zachránit, takže se nedivím, že se snažíte použít všechny dostupné zbraně k tomu, abyste odvrátila katastrofu. Nicméně vás varuji, že to na věci nic nezmění. Půjčku vám neprodloužím. Dle mého názoru si zasloužíte všechno, co vás v nejbližší budoucnosti čeká.“ Bylo to jako rána pěstí do břicha. „Jak můžete něco takového říct? Jak můžete být tak necitelný?“ Zapomněla na své rozhodnutí být čistě věcná. „Tady nejde jenom o mě. Jestli skončí Café Brazil, spousta lidí přijde o práci.“ „A vám strašně záleží na osudech jiných lidí, že?“ Něco v jeho tónu ji velmi mátlo. Proč měla pocit, že se tu odehrávají dva rozhovory zároveň? Jeden na povrchu a druhý pod povrchem? „Vlastně ano. Myslím, že zaměstnávat lidi je velká zodpovědnost. Nemůžete je vyhazovat jako odpadky. Nikdy jsem nepřijímala další personál, dokud jsem si nebyla naprosto jistá, že je společnost uživí.“ Povytáhl obočí. „To je jistě chvályhodné. Tak co se pokazilo, slečno Thackerová? Proč jste tady, když jste byla tak pečlivá. Proč se vaše roztomilá společnost netopí v penězích?“ „Naše provozní náklady jsou vyšší, než jsme odhadovali,“ odpověděla upřímně a trochu se zamračila, když zachytila cynický záblesk v jeho očích. „Renovace deseti našich kaváren

byla nečekaně drahá. Ale poučili jsme se a já mám spoustu nápadů do budoucna.“ Chvíli ji pozoroval a atmosféra houstla. „Jste velmi umanutá,“ řekl měkce. „Jak moc jste vlastně zoufalá?“ Grace na něj hleděla, v ústech sucho. Co tím přesně myslel? „Záleží mi na tom, pane Cordeiro.“ Zhluboka se nadechla a roztřeseně se usmála. „Pořád mi zbývá pět minut, abych vás přesvědčila.“ Vytáhla z kufříku dokumenty. Rafael Cordeiro byl člověk bez emocí, musela tedy zahrát na jinou strunu. Rozumí číslům, tak mu dá čísla. „Nechcete mi prodloužit půjčku, protože se vám zatím vaše investice nevrací. Ale naše kavárny profitovat budou a risk je zisk, ne?“ „Vážně?“ Zčervenala, ale dál odhodlaně čelila jeho znuděnému tónu a nebezpečnému lesku v očích. „Brzy začneme vydělávat.“ „Skutečně?“ Něco v jeho pohledu vyneslo její neklid do nových výšin. „Jakmile začneme vydělávat my, začnete vydělávat i vy…“ Hlas se jí vytratil při pohledu na jeho ztvrdlé rysy. Usmívá se ten člověk někdy? „Budu k vám teď naprosto upřímná. Trvá to celé déle, než jsem předpokládala. Kavárny jsou pořád plné, takže nechápu, že nejsme dávno v plusu.“ „Ne?“ „Pravděpodobně jsem udělala pár začátečnických chyb,“ pokračovala otevřeně. „Naše provozní náklady byly moc vysoké. Mnohem vyšší, než jsem plánovala. Zaplatila jsem za věci víc, než jsem měla. Teď, když expandujeme, je snazší vyjednat dobré ceny. Dejte mi ještě trochu času. Nebudete toho litovat.“ „Já toho lituji už teď. Nelíbí se mi, jak obchodujete, slečno Thackerová.“ Šokovaně na něj zírala. „Jenom proto, že má moje společnost pomalý rozjezd? Dobře, to uznávám. Ale stačí, když ještě chvilku počkáte. Mám spoustu nápadů, o které bych se s vámi ráda podělila. Vím, že dokážu, aby Café Brazil bylo ziskové.“ „Ale na čí náklady, slečno Thackerová?“

Jeho otázka ji zarazila. Je milionář. Přece pro něj nemůže být problém, že se mu ještě nevrátila investice? „Uvědomuji si, že jste nám pomohl velkou sumou peněz, ale ta se vám vrátí i s úroky, jakmile se pevně postavíme na nohy. Opravdu bych ocenila, kdybyste se mnou prošel čísla a nechal si ukázat naše plány. Jsem přesvědčená, že až uvidíte, kam Café Brazil směřuje, budete souhlasit s prodloužením půjčky.“ „Proč bych to dělal?“ „Protože sám uvidíte, že se vám to vyplatí. Jestliže budete chtít svou investici zpět hned, tak končíme. A jestli skončíme…“ „Přijdete o svůj záviděníhodný životní styl.“ Zmateně si vybavila těch čtrnáct hodin denně, které trávila v práci. Tohle měl na mysli? „Mám velké štěstí, že mohu dělat práci, která mě baví,“ řekla a troufla si na malý úsměv, který ale rychle zahnal chlad v jeho očích. Natáhl ruku. „Ukažte mi účetnictví.“ Srdce jí zaplesalo. Přece jen existovala nějaká naděje. Proč by chtěl vidět čísla, kdyby nezvažoval, že jí přece jen tu půjčku prodlouží? Rychle mu vyhledala příslušné dokumenty, poněkud rozmrzelá, že se jí chvějí v ruce. Bylo to jako ocitnout se zpátky ve škole. Zpátky v té příšerné mučírně, kde všichni jen čekali na její další selhání. Jsi tupá, Grace Thackerová. Úplně blbá. Soustřeď se, ty nemehlo. Zhluboka se nadechla a připomněla si, že od doby temných školních let ušla velmi dlouhou cestu. Velmi dlouhou. A dnes neselže. Podala mu dokumenty, které dal pečlivě dohromady její otec. Začal dlouhými bronzovými prsty otáčet stránky. „Pořád vám běží vašich pět minut, slečno Thackerová. Pokračujte.“ To se nepotřeboval soustředit na čísla před sebou? Záviděla mu schopnost rozumět jim na první pohled. Snažila se zapomenout,

kde je, a rozhovořila se o svých plánech. Pověděla mu o nových prostorách a o možnostech vylepšení v každé z kaváren. Vyjevila mu své sny. Žádná reakce. Vzal pero a udělal si pár poznámek, prohlédl poslední stránku a zvedl k ní oči. „Máte můj obdiv, slečno Thackerová.“ Z popela zklamání povstal fénix naděje. „Opravdu?“ „Ano. Obdivuji pevnost vašich nervů.“ Pohrával si s papíry před sebou a na rukou mu mimoděk nabíhaly svaly. „Vzhledem k okolnostem bych očekával, že se budete schovávat na opačném konci planety.“ Grace přitiskla rozklepaná kolena k sobě. „Schovávat?“ „Nebývám zrovna roztomilý, když mě někdo vodí za nos.“ Cítila, že jí pořád něco uniká. „Já vás nevodím za nos,“ odporovala chabě a přátelský úsměv jí přimrzal k tváři pod jeho ledovým pohledem. „Z těch čísel byste měl vyčíst, že naše společnost má obrovský potenciál.“ „Z těch čísel jsem vyčetl, že máte pořád plno.“ „To ano.“ „A přitom nevytváříte zisk.“ Udělala obličej. „Zatím.“ „To je zajímavé, nemyslíte? Že máte pořád plno, a přitom nevyděláváte?“ Grace na něj zírala. „Myslím, že taková je povaha byznysu. Někdy trvá déle, než se odlepíte od země. Ale když se podíváte na ta čísla, uvidíte, že brzy budeme v plusu.“ „Já jsem se s těmi čísly seznámil velmi důvěrně, slečno Thackerová.“ Odložil dokumenty na stůl a odsunul je. „A mám jedinou otázku.“ Jedinou? Grace se narovnala v židli a zalila ji vlna úlevy. Čekala stovky otázek, které budou dopodrobna pitvat účetnictví společnosti. A hrozně se jich bála. „Prosím, položte ji.“ Tvář jí rozzářil slunečný úsměv a on ji chvíli tiše pozoroval. „Řekněte mi, slečno Thackerová, jak můžete v noci spát?“

DRUHÁ KAPITOLA

Rafael Cordeiro sledoval, jak jí z tváří mizí všechna barva. Je po všem, krásko, řekl si a v duchu kroutil hlavou nad tím, jak mohla být tak naivní a myslet si, že neodhalí, co se děje v její společnosti. Ne že by nebyla šikovná. Byla. Čísla zdánlivě seděla. Většina lidí by si nevšimla ničeho. Ale většina lidí byla na rozdíl od něj nesmyslně důvěřivá. Na první pohled se zdálo, že se její společnost prostě rozjíždí velmi pomalu. A ta očividná snaha být přátelská a roztomilá byla rozptylující strategií, se kterou by u méně cynického muže mohla i uspět. Grace Thackerová hrála zapálenou, srdečnou a otevřenou. Muž méně obeznámený s ženskou prohnaností by jí mohl spolknout i tu etudu podivu nad tím, že její společnost ještě nevydělává. Takový muž by možná uvěřil v její nevinu. Na štěstí pro něj, a naneštěstí pro ni, byly chamtivé ženy bez skrupulí jeho specialitou. Kdyby nebyly, nedával by dost pozor a neodhalil by, že Café Brazil není, čím se tváří být, a že Grace Thackerová je všechno možné, jen ne starostlivá a velkodušná zaměstnavatelka, za kterou se vydává. Že měla nervy přijít až sem, jen potvrzovalo, že nemá žádné svědomí.

Za normálních okolností by takovou záležitost přidělil někomu ze svých lidí, ale s Grace Thackerovou se rozhodl zamést osobně. Při pohledu na její naleštěné nehty a načesané vlasy se v něm zvedala vlna hněvu. Vypadala jako skleníková květinka, která nikdy nestrádala. Měla vůbec představu, jaké to je mít hlad a klepat se zimou? Jaké to je spát bez střechy nad hlavou? Ne, samozřejmě, že ne. Proč taky? Byl ochoten se vsadit, že její největší boj v životě se týkal toho, které střevíčky si vzít ke kterým šatům. Když ho zkontaktovala a požádala o schůzku, chtěl automaticky odmítnout. Proč s ní ztrácet čas? Ale pak se rozhodl pro něco jiného. Pro pomstu. Grace Thackerová lhostejně ničila lidské životy a chystala se ničit další. Měla by za to pikat. Měla by trpět. Ještě se nerozhodl, co jí udělá, ale brzy ho jistě něco napadne. A když ji teď viděl v kostýmku, který nepochybně stál obscénní peníze, a v jehlových podpatcích, jak čeká, že jí prodlouží půjčku, věděl, že se rozhodl správně. Schválně, kam až je ochotná zajít. Zamyšleně pozoroval její štíhlé kotníky a měkkou oblinu lýtka. Měla smůlu, že nikdy nemíchal sex a obchod, protože chemie mezi nimi byla živoucí a nabitá elektřinou od chvíle, co ji spatřil na mostku. Sehnula se, aby uvolnila zaklíněný podpatek, což mu poskytlo lákavý výhled na krajkovou bílou podprsenku. Hedvábná hříva blond vlasů se jí svezla po tváři. Ústa měla pootevřená, jak se snažila neztratit rovnováhu… Jeho zlobu na okamžik překonal nával touhy tak intenzivní, že to skoro bolelo. A potom si ho všimla a chytla se svého kufříku jako záchranného pásu. To gesto samo o sobě spolehlivě umlčelo jeho libido a připomnělo mu, proč přišla. Pro peníze.

Až na neobvykle lesklé blonďaté vlasy, alabastrovou pleť a dlouhé nohy se Grace Thackerová nijak nelišila od jakékoli jiné chamtivé ženy. Ze zákoutí jeho mysli se začaly vynořovat temné vzpomínky. Nemilosrdně je zahnal a obrátil svůj hněv naplno proti Grace Thackerové. Žádný div, že s ní nepřijel její otec, pomyslel si cynicky. Očividně nechtěli, aby něco zastínilo tu její čistou, panenskou image. Kdyby musela před soud, prošla by jí i vražda. Stála jako přimrazená, na tváři teatrálně zmatený výraz. „Proč bych měla mít potíže se spaním?“ Uměla vypadat tak čistě a anglicky jako čerstvá smetana. Vsadil by se, že má tradiční anglickou výchovu. Nejspíš chodila do jedné z těch naškrobených dívčích škol, kde vás naučí základní věci nezbytné pro přežití – zejména jak oddělit muže od jeho peněženky. Nejběžnější technika byla vzít si bohatého muže a po nějaké době ho u rozvodu oškubat jako slepici. Zvláštní, že Grace Thackerová se touto cestou nevydala. Patrně jí to připadalo moc namáhavé. Potlačil touhu vmést jí teď hned do tváře fakta, která ji usvědčovala. To by to totiž měla moc jednoduché. Nejdřív by asi trochu protestovala a všechno popírala. Záhy by si uvědomila, jak moc toho na ni ví. A nakonec by použila slzy nebo sex, aby na ni nepodal žalobu. Každopádně by odletěla zpátky do Londýna bez jeho investice a tím by to skončilo. A on nechtěl, aby to skončilo. Chtěl, aby trpěla. Chtěl, aby poznala starosti a nejistotu, kterou kvůli ní zažívali jiní. A ona byla nejistá. Její přetvářkou prosakovala nervozita. „No proč bych nemohla v noci spát?“ Modré oči měla doširoka rozevřené. „Myslíte kvůli tomu, že nevím, jak zaplatíme naše dluhy, pokud stáhnete svou investici?“ Ne, to nemyslel, ale rozhodl se hrát s ní. „Bojíte se?“ „Samozřejmě,“ nesměle se usmála.“Spoléhá na mě spousta lidí. Ale to si člověk nesmí připouštět, jinak by se zbláznil, že?“

Opřel se v křesle a hledal v její masce nějakou prasklinu. Nějakou známku lidskosti. Nějakou stopu lítosti. Nenašel nic. „Takže na jiné lidi nemyslíte?“ Trochu se zamračila. „Víte, je to těžké, když jsem zodpovědná za jejich příjem. Ale někdy je důležitější nenechat se ovlivnit city. Jinak to odnesou všichni.“ Do mysli se mu znovu vloudily ošklivé, nenáviděné vzpomínky a tentokrát se mu nepodařilo je zaplašit. Najednou mu znovu bylo osm. Bylo mu osm a byl úplně sám. Měl hlad. Bál se. Obklopovala ho temnota a hrozivé, neznámé zvuky, které všechny znamenaly nebezpečí. Tělo mu polil ledový pot. Vstal a přešel k oknu, aby temným chapadlům své minulosti unikl. Chvíli stál nehybně, aby se uklidnil. Potom se k ní obrátil. „Jste tedy bezohledná?“ Pozvedla koutky plných úst. „Ne, to určitě nejsem. Ale abyste uspěl v byznysu, na to snad být bezohledný nemusíte.“ „A co třeba prolhaná a manipulativní?“ pokračoval Rafael dokonale neutrálním tónem. „Jsou tohle vlastnosti, které považujete za nutné pro úspěšné podnikání?“ Zůstala na něj zírat. „Nechápu, kam tahle konverzace směřuje.“ „Ne?“ A najednou ho napadlo, co jí udělá. Ukáže jí následky jejího jednání. Osobně. A cestou zařídí, aby trpěla. Opravdu trpěla. Očima spočinul na jejím uhlazeném kostýmku a sexy střevíčcích. Ach ano, bude trpět. Ženské oblečení v něm obvykle probouzelo zájem, jen pokud se ho chystal svléct, ale byl si jistý, že deseticentimetrové jehly a džungle nejdou dohromady. „Máte s sebou nějaké zavazadlo, slečno Thackerová?“ „Proč?“ „Rád bych, abyste několik dní zůstala. Jako můj host.“ Rychle zaplašil nenadálý živý obraz jejího nahého těla v přepychové ložnici a místo toho si představil, jak se potácí džunglí na podpatcích navržených pro krátkou procházku po

nablýskané nákupní zóně. „Když už jste přiletěla až sem, rád bych vám ukázal pár věcí.“ Například hady, pavouky a víc džungle, než je zdrávo. „Před chvílí jste mi zopakoval, že mám jen deset minut. Proč byste najednou chtěl, abych zůstala?“ namítla ostražitě. „Odhodlanost na mě dělá dojem, slečno Thackerová,“ zapředl. „Zasloužíte si čas navíc.“ Čas, ve kterém ji donutí všeho litovat. Velice litovat. Oči jí rozsvítil paprsek naděje. „Jste ochotný dát mi víc času?“ „Pokud mi dovolíte ukázat vám krásy našeho deštného pralesa,“ přikývl. Jeho hedvábný tón v ní zjevně nerozcinkal žádný varovný zvoneček, protože se na něj jen důvěřivě usmála. „Děkuji vám mnohokrát. Nebudete toho litovat. A povídat si můžeme cestou.“ Povídat si? Rafael, v jehož slovníku se takové slovo vůbec nevyskytovalo, po ní střelil nevěřícím pohledem. Grace Thackerová nejspíš opravdu netušila, co ji čeká. Až s ní skončí, bude daleko pravděpodobněji ječet než chtít si povídat. „Mám v úmyslu vás vzít na určitá místa, která by vás mohla zajímat,“ předl dál. A jedno z nich by klidně mohla být moje postel, pomyslel si. Svůj obchodní a milostný život sice striktně odděloval, ale Grace Thackerová se vlastně nepočítala. Protože on se osobně postará, aby v obchodní sféře skončila. „Mluvím o návštěvě fazendy. Kávové plantáže, která zásobuje váš řetězec. Máte právo vědět víc o produktu, který prodáváte.“ Sledoval ji velmi pozorně, ale ona se jen usmívala a ve tvářích se jí dělaly dolíčky, takže vypadala ještě mladší. „To je báječný nápad. Strašně ráda navštívím pěstitele kávy. Můj otec to udělal, už když jsme s nimi uzavírali smlouvu.“ Rafael se rozhodl ignorovat její dolíčky i náhlé těsno v kalhotách, které způsobily, a málem se rozesmál. V tomhle byla nedostižná. Teď už se přece musela dohadovat, jak moc toho na ni ví, a přesto se jí v očích neobjevil ani stín provinilosti. Nebo strachu, že ji chce zatáhnout do džungle.

Jednoduše tam stála ve svém dokonalém kostýmku od Armaniho a v deseticentimetrových jehlách, jako kdyby se chodila prodírat brazilským deštným pralesem úplně běžně. Zjevně jí nedocházelo, že jít horkou vlhkou džunglí není jen tak. Pět minut, odhadoval s ponurým zadostiučiněním. Pět minut a začne ječet kvůli hadům a hmyzu a pověsí se na něj. Bude bezbranná, zničená a ztracená… „V tom případě tam zítra vyrazíme,“ vstal. „Teď vás někdo ze zaměstnanců doprovodí do pokoje, abyste se mohla převléct do něčeho pohodlnějšího.“ „Ze zaměstnanců?“ „Pochopitelně.“ Pozvedl výsměšně obočí. „Myslela jste, že tu žiju sám jako Tarzan? Že skáču z liány na liánu v bederní roušce a cpu se ananasem?“ „V brazilském deštném pralese ananasy nerostou.“ Věděla toho o maličko víc než ženy, které si sem vodil a které si zjevně všechny hodiny zeměpisu malovaly nehty. „Mám určitý počet stálých zaměstnanců ve všech svých sídlech. Je to jednodušší. Vaše zavazadlo už je v pokoji. Uvidíme se u večeře. Maria připraví nějaké místní speciality.“ Čekal, že se při té představě zděšeně otřese, ale ona se opět jen bezelstně usmála. „Ach. Děkuji vám. Jste velice milý.“ Milý? Během let ho ženy nazvaly vším možným ale milým ještě nikdy. Rafael pátral v její tváři po stopě ironie, ale nenašel nic než upřímný úsměv. Ten úsměv mu šel na nervy. Jestli měla strach, nebylo to poznat, a on byl najednou o to více rozhodnutý pořádně otřást její bohorovnou vyrovnaností. Než s ní skoncuje, tak ji úsměv přejde. Bude promočená, spálená, pokousaná, nohu samý puchýř a dvakrát si rozmyslí, než zas někoho ožebračí. Ale když bude šikovná, možná jí nabídne nějakou velmi fyzickou útěchu.

Spokojený, že je pánem situace, se otočil k telefonům a začal je vyřizovat. Grace, lehce roztřesená z průběhu schůzky, následovala Marii nahoru po dřevěném točitém schodišti. Nevěděla, jestli má být ráda, že dostala čas navíc, nebo se děsit, že stráví víc času ve společnosti Rafaela Cordeira. Čekala, že bude tvrdý a necitelný. To se o něm obecně vědělo. Jen nepředpokládala, že bude tak hrozně studený a nepřístupný. Ale možná takový byl kvůli ní, pomyslela si sklíčeně. Na účetní zprávě její společnosti vskutku nebylo nic hezkého. A on byl muž, který naivitu a nezkušenost neodpouštěl. Byl muž, který neodpouštěl nic. Vzhlédla. Kam až ty schody vedou? Po pravé straně okna nabízela okouzlující výhledy na džungli, po levé se táhlo vyřezávané zábradlí. Přinejmenším bude mít šanci detailně mu popsat všechny své plány. Bude mít šanci mu dokázat, že co jí chybí na zkušenosti, dožene nadšením pro věc a tvrdou prací. Měla slíbených deset minut a teď dostala královskou porci času navíc. Tak proč není ráda? Proč je nervózní? Proč najednou změnil názor? Schody plynule přešly do velké místnosti. Dvě stěny byly prosklené a otevíraly se do deštného pralesa. Grace si uvědomila, že jsou na úrovni korun stromů. Vyhlédla z vyřezávaného balkónu. Dokonale očarovaná se otočila k hospodyni a usmála se. „To je nádhera. Je to tu jako v ptačím hnízdě.“ Hnízdě se sedmi hvězdičkami ovšem. I když splývalo s přírodou a nabízelo vhled do tajemství džungle, bylo luxusní. Pokoji dominovala velká ebenová postel s překrásně vyřezávaným čelem. Krémové hedvábné povlečení kryl sametový přehoz a polštářky v nepřeberných odstínech zelené, které byly v tónu s barvami stromů. Na podlaze ležel ručně tkaný koberec. Žena řekla něco portugalsky a Grace se omluvně usmála. „Promiňte, ale já portugalsky neumím.“

„Říkám, že oblečení máte vybalené. Kdybyste něco potřebovala, ozvěte se.“ Hlas měla měkký a mluvila se silným přízvukem. Grace přikývla. „Děkuji vám. Teď se půjdu převléknout.“ Cítila se ulepená a zoufale se toužila zbavit svého nepohodlného kostýmku. Ne že by s sebou měla přehnaně oblečení. Počítala jen se dvěma noclehy v Riu de Janeiro. Nenapadlo ji, že ji pozve, aby zůstala v jeho džungli. Zalila ji vlna optimismu. Nedoufala snad v něco takového? Že dostane víc času ho přesvědčit, aby jí prodloužil půjčku? A teď ten čas má. „Večeře se bude podávat na terase. Za dvě hodiny. Kdybyste chtěla, můžete si jít zaplavat do jezírka v džungli. Dejte se doprava a jděte asi pět minut. Na rozcestí znovu doprava. Kdybyste něco potřebovala, zavolejte.“ Grace, která potřebovala jen kuráž na další kolo s Rafaelem Cordeirem, se usmála. „Nic mi neschází. Děkuji vám.“ Před jezírkem, kde by třeba mohli být další lidé, dala přednost soukromí ložnice. Svlékla se, osprchovala a umyla si vlasy. Potenciální problém, co si vzít na sebe, se vyřešil sám. Měla s sebou jen rudé plavky pro případ, že by v hotelu byl bazén, kostýmek, který právě s úlevou sundala, kapsové kalhoty na dlouhý let z Londýna do Ria a jednoduché bílé šaty. A k tomu troje boty. Jehly okamžitě zavrhla a tenisky, které měla v letadle, se k šatům nehodily. Oblékla si tedy šaty a obula stříbrné balerínky. Po těžkém kostýmku to byla neobyčejně příjemná změna. Když vcházela na terasu, cítila se o hodně lépe. Měla čas se uklidnit a zvážit situaci. Všechno bude v pořádku. Musí mu jen ukázat, jak moc má svou práci ráda. Až uvidí, kolik je ochotná jí obětovat, určitě svou investici nestáhne. Sebejistota ji opustila přesně v okamžiku, kdy si k němu přisedla.

Měl na sobě tmavou košili a plátěné kalhoty. Ve večerním světle vypadal mužně a sexy a příšerně ji znervózňoval. „Posaďte se. Dáte si něco k pití? Caipirinhu?“‚ Podívala se na osvěžující koktejl, který upíjel. „Raději ne.“ Usmála se na Mariu. „Mohu dostat něco nealkoholického? Třeba džus?“ Pousmál se. „Nepotřebujete si naostřit mozek?“ Grace počkala, dokud před ní nestála sklenice a nezůstali sami. „Asi jste na mě hodně naštvaný, že?“ Nesnášela dusnou atmosféru. Rozhodla se pro přímost. „Vím, že jsem udělala pár chyb, ale to snad skoro každý začátečník.“ „Ano?“ Byl uvolněný, ale jinak jeho krásná tvář neprozrazovala vůbec nic. Pozorovala ho s rostoucím pocitem bezmoci. Jak mluvit s někým takovým? S někým, koho zajímají jen čísla a fakta. Copak ten člověk nikdy nic necítí? Pak si vzpomněla na jeho rozvod a uvědomila si, že musí mít nějaké jizvy. Život je za sebou nechával. To znala velmi dobře… Byl tohle snad jeho způsob, jak se svými jizvami žít? Přestal cítit poté, co ho žena opustila, nebo se to stalo předtím? „Vy jste nikdy neudělal chybu, pane Cordeiro?“ Rysy mu ještě ztvrdly. „Udělal.“ Grace ho pozorně sledovala. Řekl jediné slovo, ale ona měla pocit, že se za ním skrývá veliká bolest. Proč jí to tak připadalo? Cítila, jak uvnitř bojuje s něčím hlubokým a temným. S něčím, čemu odmítal ustoupit. Přitom instinktivně věděla, že neustupuje nikdy. Že se bije holými pěstmi. „Byla jsem hloupá. Naivní. Nezkušená,“ přiznala zdráhavě, „říkejte si tomu, jak chcete.“ Dlouho ji mlčky pozoroval. „Naivní, hloupá a nezkušená. Takovými slovy byste se popsala?“ „To kdybych udělala, tak už mi nikdy nepůjčíte,“ řekla šibalsky. Pohledem bezděky sklouzla k jeho svalnatým předloktím. „Ale vystihují, jaká jsem byla před pěti lety.“ „Kolik vám tehdy bylo?“

„Osmnáct. Právě jsem vyšla ze školy,“ řekla lehce a doufala, že do jejího tónu neproniklo hořké zoufalství té doby. „Proč jste nešla na univerzitu?“ Spousta důvodů. Grace sklopila oči k talíři s jídlem. Kdy ho přinesli? Zmateně si uvědomila, že když je s tím mužem, vůbec nevnímá. „To nebylo nic pro mě.“ Srdce se jí rozbušilo. Tohle téma nenáviděla. „Chtěla jsem začít podnikat.“ Potřebovala všem ukázat, že to dokáže. „Chcete říct, že jste chtěla začít vydělávat peníze.“ Peníze? Měla by mu říct, že ji peníze nikdy moc nezajímaly? Dokonce i teď si vyplácela legračně malý plat a celý svůj podíl investovala zpět do společnosti. O peníze jako takové jí nikdy nešlo. Ale to by jí u muže, kterého poháněla vidina finančního zisku, asi moc nepomohlo. „Chtěla jsem něco, co by bylo jen moje,“ řekla nakonec celkem popravdě. Počkal, než Maria naservírovala další mísy s jídlem. „Ale ta společnost patřila vašemu otci.“ „Kavárny ne. On dovážel kávu a prodával ji, ale tohle byl můj nápad. Po škole jsem v jedné kavárně pracovala a bavilo mě to. Ale měla jsem tisíce nápadů, co bych udělala jinak. A moji přátelé z londýnské univerzity se neměli během dne kde sejít. Tehdy mě to napadlo. Našla jsem zkrachovalou kavárnu a koupila ji z půjčky od banky. Celé dny a noci jsem ji dávala sama dohromady, protože jsem neměla peníze na výpomoc.“ Naložila si na talíř nějaké jídlo. „Na zdech byly praskliny, které nešly přetřít, tak jsem je zamaskovala velkoformátovými fotografiemi deštného pralesa. Efekt byl ohromující. Všichni se mě pořád ptali, kde je to focené.“ Všechno se tenkrát zdálo tak snadné. A ona měla jediný cíl – udělat dojem na svého otce. „Brazílie je krásná země.“ „Moc krásná. Ty fotografie mě inspirovaly k tomu, abych se pokusila celý zážitek z kávy prohloubit. Zjistila jsem, že většina kaváren je zaměřená na mladé maminky s dětmi a na uspěchané lidi, kteří potřebují jen rychlou dávku kofeinu.“ Zagestikulovala vidličkou. „Chtěla jsem vytvořit prostor, kde by

se mohli scházet studenti se svými přáteli. Kde by si mohli povídat a poslouchat přitom příjemnou hudbu v živoucím prostředí. Povedlo se nám vytvořit báječnou atmosféru. Pouštěli jsme sambu a prodávali brazilské občerstvení.“ „A slavila jste úspěchy.“ „Ano. Měli jsme pořád plno a vydělávali dost peněz. Bylo to neuvěřitelně vzrušující.“ „To je vydělávání peněz vždycky.“ Ze vzpomínek ji vytrhl jeho poněkud drsný tón. Podívala se na něj a přemýšlela, zda má jeho komentář opravdu nějaký podtext. Nebo se jí to jen zdálo? „Tehdy jsem se rozhodla, že takových kaváren otevřeme víc. Banka mi nechtěla půjčit další peníze, protože mi bylo sotva osmnáct. Tehdy jsem oslovila vaši společnost. Nabízeli jste půjčky na rozjezd podnikání, které podporuje Brazílii.“ A peníze, které jí jeho společnost poskytla, jí změnily život. Pohrával si se stopkou vinné sklenky. „Vaše první kavárna byla zisková, že?“ „Ano.“ „Ale teď nejste ziskoví,“ pokračoval konverzačním tónem. „To pro vás musí být velmi – frustrující.“ „Renovace byly příliš drahé.“ Upila. Bezděky si prohlížela jeho ramena. „Zaplatila jsem spoustu peněz za práce, které jsem v první kavárně dělala sama. Stálo to mnohem víc, než jsem počítala. Byla to chyba, ale už ji znovu neudělám.“ „Ne.“ Pohledem se vpíjel do její tváře. „To neuděláte.“ Atmosféra znovu nápadně zhoustla. Odložila vidličku. „Odmítnete mě, že? A jenom proto, že jsem ještě neznásobila vaši investici. Ale také jste zatím o žádné peníze nepřišel. Máte miliardy. Tahle investice jsou pro vás drobné. Ale pro mě znamená všechno.“ Odstrčila talíř. Chuť k jídlu ji definitivně přešla. „Proč mě tedy zvete na kávovou plantáž, když potom řeknete ne?“ „Pořád máte čas mě přesvědčit, abych změnil názor, slečno Thackerová,“ odpověděl studeně. „A vím, že rodina, která fazendu vlastní, by se s vámi ráda setkala a vyslechla si, co jim řeknete.“

„Co jim řeknu o čem?“ Nechápavě na něj zírala. Znělo to, jako kdyby měla jít k nějakému výslechu či co… „O vašem byznysu, slečno Thackerová. Vzhledem k tomu, že dodávají kávu exkluzivně vám, je váš byznys i jejich byznys. Vaše osudy jsou nevyhnutelně provázané.“ „To je vlastně pravda.“ Ten muž držel její budoucnost pevně v rukou. Měla by se pokusit mu porozumět a najít tak způsob, jak ho přesvědčit, aby změnil názor. Jenže téměř nebyla schopna se soustředit. Místo aby byla střízlivá a věcná, neustále si všímala všelijakých irelevantních detailů. Například tmavého ochlupení v rozhalence jeho košile. Rozhodného, sebevědomého pohybu rukou. Jeho úst… Něco na jejich tvaru neustále přitahovalo její pohled – něco velmi mužného a zároveň velmi smyslného. Maně si vzpomněla, jak pilot říkal, že na Rafaela Cordeira se ženy lepí. Původně si myslela, že je to dáno jeho mocí a bohatstvím. Ale teď si uvědomila, že je to něčím úplně jiným. Něčím v něm. Rafael Cordeiro byl plnokrevný Brazilec, ze kterého čišela maskulinita a koncentrovaný sexappeal. Ženy by se na něj lepily, i kdyby byl úplný chudák. V jeho společnosti si byla neustále vědoma své ženskosti. Byla jím natolik zhypnotizovaná, že teprve když před ni postavili šálek s kávou, došlo jí, že už před ní není talíř. Přivoněla si a uznale vydechla. Ať už byla v jakémkoli stresu, káva jí vždy udělala dobře. „Tohle je určitě ta nejkrásnější vůně na světě.“ „Jsem rád, že si to myslíte. Je to káva z fazendy, která vás zásobuje.“ Upila. „Je lahodná.“ Možná by se za ni majitelé fazendy mohli přimluvit. Protože jestli kavárny skončí, budou si muset najít jiného odběratele. „Opravdu se moc těším na návštěvu.“ „Výborně.“ Odložila šálek. „Zdá se, že jsme celý večer mluvili jen o mně. Což je velmi nudné. Co vy? Narodil jste se a vyrostl v Brazílii?“

„Nechápu, jakým způsobem souvisí můj původ s přežitím vaší společnosti,“ řekl měkce. „Držte se mé rady a soustřeďte se na podstatné věci.“ „Jenom mě to zajímalo, to je celé.“ „Ale já o sobě nikdy nemluvím. Tak si to pamatujte.“ Vstal a ona z pružnosti jeho pohybu vycítila, že ho její nevinná otázka velice podráždila. „Proč? Protože kdybych se o vás něco dozvěděla, musel byste mě zabít a sníst?“ Její vtip byl patetickým pokusem, jak na jeho tváři vyloudit úsměv, ale ta zůstala neproniknutelně temná a cynická. „Já nejsem ani novinářka ani klepna, pane Cordeiro. A myslím, že žádné noviny moje zdejší návštěva zajímat nebude.“ Atletická ramena ztuhla. Viditelně tohle téma nesnášel. „Buďte připravena brzy a oblečte si něco, co dobře schne, protože tohle je deštný prales. Asi budete mokrá.“ „Takže žádné střevíčky,“ usmála se. Potom si všimla tvrdého rámování jeho úst a povzdechla si. Řečí těla jí dával jasně najevo, že se mezi nimi nic nezměnilo. Pouze spolu strávili večer. Neobměkčila ho. Dostala sice čas navíc, ale bylo zřejmé, že si to nemá vysvětlovat jako projev přízně. Jestli jí ale nechtěl prodloužit půjčku, proč jí chce ukázat fazendu! Při pohledu na jeho ponurý výraz se jí sevřel žaludek. Nevěděla, co se mu honí hlavou, ale vsadila by se, že to není nic dobrého. Spala neklidně. Rušila ji všudypřítomná džungle plná zvuků. A když už se jí podařilo zabrat, zdály se jí sny o temném a arogantním brazilském milionáři s trpkou minulostí. V jednu chvíli to vzdala a šla se podívat z okna. Zjistila, že je z něj výhled na prosklenou kupoli, ve které sídlila jeho kancelář. A on byl uvnitř. I uprostřed noci seděl u počítače, s telefonem v ruce a s očima přilepenýma na monitoru. Pohodlně se opíral v koženém otáčecím křesle a rukávy košile měl vyhrnuté.

Pobyt v pralese mu tedy nebránil řídit dobře naolejovaný stroj jeho korporace. A mířit s ním do ještě závratnějších výšin. Žil sice v srdci džungle, ale byl ve stálém spojení s civilizací. Proč nemůže spát? Co je příčinou zatvrzelosti, kterou viděla v jeho očích? Chvíli ho pozorovala a v hlavě se jí řadily další otazníky. Nakonec odstoupila od okna. Cítila, že je vetřelcem na soukromém území jeho života. Co dělá nebo nedělá, přece není její věc, ne? Vrátila se do postele a rázně odehnala obraz lesklých černých vlasů a přísného mužného profilu. Když se ráno nevyspalá probudila, venku pršelo. Přesněji řečeno lilo. A přesto bylo pořád nesnesitelně horko a dusno. Přemítala, jestli je vůbec možné si na takové počasí někdy zvyknout. Oblékla si kapsové kalhoty a obyčejné bílé tričko, obula si tenisky a vlasy stáhla do copu. Co by asi řekl, kdyby věděl, že se cítí mnohem pohodlněji v kalhotách a teniskách než v sukni a střevíčkách? Nejspíš by tomu neuvěřil. Zjevně byl vůči ženám silně předpojatý. Proč asi? A bude to mít negativní vliv na vývoj událostí? Podívala se do zrcadla a odhodlaně zahnala všechny neveselé představy. Včerejšek je pryč. A ona má celý nový den na to, aby ho přesvědčila. Celý jeden den, aby mu ukázala, že jeho investice byla pro všechny dobrá věc. Proč mu ale tolik záleželo na pro něj tak směšně malých penězích, to nechápala. To mu opravdu o nic jiného nešlo? Nebo se v těch temných stínech skrývalo ještě něco? Něco o čem s nikým nemluvil? Něco, co ho nutilo zůstávat vzhůru dlouho do noci? Maria ji uvedla do jeho kanceláře. Právě telefonoval. Mluvil v krátkých, úsečných větách a autoritativně vydával příkazy nějakému nešťastníkovi na druhém konci. Pracoval pro něj vůbec někdo rád? Nebo všichni trávili život v ustavičném nervózním napětí? Když měla ona schůzku se svými lidmi, zuli si boty a uvelebili se na gaučích s hrnky čaje. Každý řekl svůj názor.

Smutně se usmála. Ale její společnost zrovna neprosperovala, že? Možná by se měla zavřít do pokoje a trénovat autokratický styl. Položil sluchátko a podíval se na ni. „Kde máte jehlové podpatky?“ Očividně ji měl za nějaký druh ramínka na šaty. Nejspíš byl zvyklý na ženy, které umějí jen třepotat řasami a nakupovat. Rozhodla se zůstat nad věcí. „Říkal jste, že půjdeme do džungle. Kdy přiletí helikoptéra?“ „Žádná helikoptéra,“ oznámil jí měkce. „Půjdeme pěšky. Doufám, že se vám v těch teniskách chodí opravdu dobře. Bude to pro ně trochu zkouška.“ To ji jako mělo vyděsit? Málem se rozesmála. Nevěděl, že celý její život byl jedna velká zkouška. Proč vždycky všichni předpokládali, že selže? V duchu si umanula, že si cestou na nic ani slůvkem nepostěžuje a zvedla bradu. „Jestli čekáte, že se začnu hroutit, budete čekat opravdu dlouho.“ „Výborně. Netoužím vás sbírat ze země nebo se o vás přetahovat s anakondou.“ „Co máte za problém?“ Upřela na něj zmatený pohled. „Vy chcete, abych selhala, že? Chcete, abych ze sebe udělala pitomce. Ale proč? Jenom proto, že jsem vám ještě nevydělala dost peněz? To je to tak strašně důležité?“ Chvíli ji upřeně pozoroval. Potom vytáhl zpod stolu dva tlumoky. „Půjdeme asi dvě hodiny. Pokud déšť nerozvodní cestu.“ Jeden jí podal. „Nasnídáme se cestou.“ Neodpověděl jí, ale měla velmi nepříjemný pocit, že se toho brzy dozví víc, než by chtěla.

TŘETÍ KAPITOLA

Rafael rázoval po pěšině a občas se ohlédl přes rameno, jestli mu Grace stačí. Vytrvale pršelo. Po tváři mu přeběhl spokojený úsměv, když viděl, jak se za ním plahočí. Blond vlasy teď měla přilepené k hlavě. Deštěm změnily barvu z pšeničné v zlatavou. Promočené oblečení odhalovalo každou křivku jejího štíhlého těla. Štíhlého, ale s oblinami na všech správných místech. Měl ji nechat jít před sebou, pomyslel si bezděky. Alespoň by měl zajímavý výhled. Místo toho se dívala ona na něj. Občas zaznamenal zvědavý pohled, jako kdyby nemohla rozluštit, co má za lubem. Jako kdyby nemohla rozluštit jeho. Ten její přímý pohled ho nesmírně iritoval. A ještě něco cítil. Něco tisíckrát silnějšího než zvědavost nebo hněv. Chemii. Žhavou, výbušnou chemii, která zahustila vzduch a na kterou jeho tělo odpovídalo divokou sexuální touhou… A to jen dokazovalo, že mužské libido charakter nezajímá. Což ostatně pochopil už dávno. Cynicky se ušklíbl, potřásl hlavou a zostřil chůzi v naději, že tím utlumí téměř bolestivou rozdychtěnost svého těla. Něco jí ovšem musel nechat – zatím neslyšel jedinou stížnost o puchýřích, zlomených nehtech, mokrých vlasech nebo štípancích. Čekal, že se sesype. Že na ní budou vidět známky

únavy a nervozity. Jenže ona s ním prostě jen umanutě držela krok. Při několika příležitostech, kdy uklouzla na čím dál blátivější cestě, po něm dokonce střelila pohledem, který jasně říkal, že o jeho pomoc nestojí. I když pak museli přejít řeku, jí sjela noha po kameni a spadla po krk do vody, ignorovala jeho napřaženou ruku. Raději se namáhavě brodila od kamene ke kameni až ke břehu. Najednou měl neodbytný pocit, že ji žene něco mnohem silnějšího a hlubšího než poznámky o jehlových podpatcích. Co se to snažila dokázat? A komu? On už o ní přece ví všechno, co potřebuje. Všechna čísla jasně ukazovala na to, že je lhářka, podvodnice a zlodějka. Proč se tedy po ní pořád otáčí? Proč si je tak ostře vědom její přítomnosti? Byla ucouraná, špinavá a vyčerpaná, ale nevšímala si toho. Občas se zastavila a upřela pohled do džungle. V jejích očích přitom neviděl strach, ale zájem. „Co je tohle?“ Zastavil se a zahleděl se jako ona mezi vysoké, důstojné stromy. „Co?“ „Tam nahoře,“ odhrnula si z čela mokrý pramen vlasů. „Ten červený pták. Je překrásný.“ Chvíli si ji prohlížel a přemýšlel, jestli to má být součást její hry. Ale ona s modrýma očima dokořán obdivovala změť červeného peří. A když se k němu otočila, na tváři měla šibalský úsměv. „Vy to nevíte, co?“ Nadhodila si tlumok. „Tohle je skoro vaše zahrada a vy ji neznáte.“ „Tohle není přírodopisná vycházka,“ odbyl ji. Nad nimi blesk roztrhl oblohu a déšť zesílil. „Na chvíli se schováme.“ Zatáhl ji pod hustou korunu nejbližšího stromu. Odhrnula si vlasy z tváře a oči se jí smály. Měl z ní dojem, že se vlastně výborně baví. „Jaký má smysl se schovávat?“ Na řasách jí seděly kapky vody. „Když člověk spadne do řeky, už se víc namočit nemůže. Jsem mokrá skrz naskrz.“ Na důkaz toho zatahala za tričko, vyždímala z něj vodu a zasmála se. „Chápete, co myslím?“

Šli přes hodinu. Musela být zničená, ale nestěžovala si. Rafaela zalila nezvaná vlna obdivu. Sice byla chamtivá a prolhaná, ale také byla vytrvalá. Momentálně si nedokázal vybavit žádnou jinou ženu, která by s radostí vyměnila střevíčky za tenisky a která by se dokázala vypořádat s deštným pralesem s takovou bohorovností. Bojí se si stěžovat, připomněl si a zůstával odhodlaně hluchý k reakcím svého těla. Pořád ještě doufá, že z něj vymámí prodloužení půjčky. Rafael se vztekle zahleděl opačným směrem, ale v mžiku se jeho pohled znovu stočil k promočené dívce. Co ho k ní tak přitahovalo? Co ho k ní přitahovalo přesto, že neměla jedinou vlastnost, kterou obdivoval? Co na ní bylo? Na blonďaté Angličance bez morálky a bez skrupulí? Opírala se zády o kmen stromu. Oči měla zavřené, vdechovala vůni džungle a na její náhlé proměně z městské dívky v lesní dryádu bylo něco neuvěřitelně smyslného. Tváře měla růžové a vlhké, na svůdně vykrojených rtech seděly kapky vody a celá jako by splývala s okolní divokou přírodou. Vypadala jako součást džungle stvořená čistě k tomu, aby provokovala muže. A ona provokovala. Zalévaly ho horké vlny touhy. Odtrhl oči od jejích rtů a dovolil jim sjet níž. Mokré tričko se jí lepilo k tělu. Obepínalo pevná, kulatá ňadra a vztyčené bradavky. Touha v něm sílila. Klesal pohledem k jejímu útlému pasu a níž, k smyslně tvarovaným bokům. Kalhoty měla zablácené a roztržené, na nohou rozdrbané tenisky, ale přesto si nepamatoval, že by někdy po nějaké ženě tolik toužil. Probudilo se v něm něco nebezpečného. Téměř primitivního. A bylo to neobyčejně silné. Kolem to ševelilo zvuky džungle a deštěm, ale pod korunou stromu byli zvláštně sami. Možná ucítila jeho pohled, protože pomalu otevřela oči a podívala se na něj. Ostražitost, která se v nich zračila,

ustoupila zvědavosti a pak něčemu dalšímu – něčemu co oba cítili a sdíleli. Dlouhou chvíli ani jeden nepromluvili. Vzduch zhoustl a chemie, která mezi nimi fungovala od prvního momentu, nabíjela atmosféru jako kabel vysokého napětí. Jeho rozhodnutí počkat s příjemnějšími věcmi, dokud neskoncují s obchodními záležitostmi, se rozplynulo v žáru mocné touhy. Hnaný nejzákladnějším z instinktů k ní přistoupil a vášnivě ji políbil. Sexuální pouto se mezi nimi vytvořilo okamžitě. Tělem ji natlačil na hrubou kůru stromu. Cítil, jak rozevřela rty. Z hrdla se jí vydral podivný vzdech a pak ho pevně objala kolem krku. Sjel rukama k jejím bokům, na holou kůži mezi kalhotami a tričkem. Oblečení měla mokré, ale tělo horké. Přejel jí po plochém bříšku nahoru k ňadru. Přes vlhkou bavlnu cítil tvrdý hrot bradavky a chvění plné touhy, stejně intenzivní jako byla ta jeho. Nedočkavě vklouzl pod tenkou látku a nahmatal teplou, hedvábnou pokožku. Horko mezi nimi se téměř vznítilo. Znovu vzdychla. Tělem mu šla naproti. Jejich rty se znovu spojily. Prsty zápolila s knoflíky jeho košile. Pak se poprvé dotkla jeho těla. Džungle a déšť byly všude kolem, ale on dokázal vnímat jen její drobné vzdechy, své vlastní přerývavé dýchání a kouzlo, které vznikalo jejich polibky a které je izolovalo od zbytku vesmíru. Jazykem zkoumal intimní tajemství jejích úst. Rukama jí sjel k zipu kalhot, připravený ji svléknout. Sexuální žádost jím téměř cloumala. A právě když si myslel, že vybuchne čirou intenzitou touhy, chytila ho za ruku. „Ne,“ řekla sotva slyšitelně a několikrát se nadechla, jako by potřebovala najít sílu mluvit. „Ne. Nemůžeme. Musíme přestat.“ Rafaelovi, omámenému touhou a ochromenému potřebou okamžitě ji uspokojit, chvíli trvalo, než mu došlo, co mu říká.

Pak od ní poodstoupil, překvapený prudkostí své touhy a ještě více překvapený její zjevně vážně myšlenou prosbou. Proč by měla chtít přestat? Celé tělo ho bolelo. Podíval se přes rameno na cestu, která pod proudy vody prakticky zmizela. „Věř mi, teď tudy nikdo nepůjde.“ „O to nejde. Jde o nás.“ „O nás?“ To slovo zvonilo intimními konotacemi, které jeho libido okamžitě zmrazily. „Žádné my není.“ Odhrnula si vlasy z čela třesoucí se dlaní. „Před chvílí jste mě líbal a vaše ruce byly… byly všude.“ „A?“ Nechápavě na ni zíral. „Líbání většinou něco znamená.“ Vzduch kolem nich praskal horkem, které vytvořili. Vjel si prsty do vlasů, aby mu to zabránilo znovu ji obejmout. „To něco je chemie.“ „Ale proč jste mě políbil?“ Protože chtěl? Protože ho touhou bolelo celé tělo pokaždé, když se na ni podíval? Navzdory svým zkušenostem se ženami na ni teď Rafael hleděl téměř nevěřícně. Jak se jí tak rychle povedlo přeměnit živočišný sex v konverzační téma? Rozhodil ruce v gestu rostoucího zoufalství a snažil se udržet svůj chtíč na uzdě. „Není to zřejmé? Prostě mi připadáte sexy.“ Zaklonila hlavu a zadívala se mu přímo do očí. „Ale nemáte mě rád, že?“ Rafael zaskřípal zuby. Ani za milion let nepochopí, proč se ženy neustále potřebují ptát na očividné. „A jak to souvisí?“ „Jak se vůbec můžete ptát?“ Otřela si z tváře kapky deště. „Líbal jste mě.“ „A vy jste líbala mě.“ „Ano.“ Nespouštěla z něj oči. „Ale pak jsem vás zastavila. Nemůžu mít vztah s mužem, který mě nemá rád. To nejde. Při vzpomínce na horkost jejích rtů ji chtěl ujistit, že to jde bezvadně, ale pak si to rozmyslel. „Já vám žádný vztah nenabízel.“ „Ale byl byste se se mnou miloval.“

V jeho smíchu nebylo nic veselého. Miloval? Dříve nebo později to slovo vždycky vystrčilo svou šerednou hlavu a rozehnalo rudou mlhu, která mu zatemňovala mozek. „Takže to byla láska, co vás nutilo trhat ze mě košili?“ Do tváří se jí vlila červeň. „Připouštím, že jsem byla… bylo to… ještě nikdy jsem nic takového necítila.“ Odstoupila od něj, jako kdyby si nebyla jistá, že se ho jinak nezačne znovu dotýkat. „Ale je tu spousta důvodů, proč to není dobrý nápad. Jedním z nich je, že na vás visí další osud mé společnosti. Nebylo by to správné.“ „Chcete, abych vám přislíbil prodloužení půjčky, než spolu budeme mít sex?“ Samozřejmě, že chtěla přesně tohle, uvědomil si naštvaný, že porušil vlastní pravidla. Sevřel ústa v tenké lince. Ale ona zavrtěla hlavou. „To samozřejmě ne. Chci, abyste mi prodloužil půjčku, to ano, ale ne kvůli… A kdyby mezi námi ještě k něčemu došlo, nevyhnutelně byste musel mít pochybnosti o mých důvodech.“ To by tedy nemusel. Vyspal by se s ní a zapomněl ji. Protože tak se rozhodl žít. Sebeklamu dávno nepropadal. „Já si na analýzy nepotrpím. Mohu vám zaručit, že po sexu nic pitvat nebudu.“ Otřel si hřbetem ruky vodu z čela. „Upřímně řečeno, je mi jedno, jestli nebudeme mluvit vůbec.“ „To je opravdu romantické.“ Naklonil se k ní a opřel se dlaní o strom. „Nemělo to být romantické.“ Zvedl jí bradu, aby se mu musela podívat do očí. „Romantika jsou lži, které si lidé vyprávějí, aby dopadli do postele měkčeji. A já nelžu. Tohle se chystáte dělat, Grace? Budete říkat všechny ty lži, které ženy vždy říkají? Oba víme, že mě nemilujete. Tohle není o lásce. Je to o vzájemné tělesné přitažlivosti a chemii. A o tom se nepřemýšlí.“ V modrých očích jí zasvítilo. „Jste velmi matoucí.“ „Ne,“ pousmál se ironicky. „Jsem velmi přímočarý. To všichni ostatní hrají hry, slečno Thackerová.“ Zvedla bradu. „Já hry nehraju. Ale také nespím s muži, které neznám. A zejména ne s muži, kteří se nestarají o city.“

„Já se starám.“ Velmi se staral. Hrál podle jedné sady pravidel. Té vlastní. A měl k tomu důvod. „Ale sex je sex. Není na něm nic komplikovaného.“ Zírala na něj. „Chcete říct, že byste se se mnou dnes klidně miloval pod stromem a zítra stáhl svoji investici?“ „Miloval?“ Už jen po vyslovení toho slova mu zůstávala pachuť v ústech. „O milování jsem nemluvil.“ V očích jí znovu cosi zasvítilo. Přistoupil k ní ještě blíž a chemie mezi nimi se opět pohnula, jako nějaká živá bytost. „Sex je něco jako hlad nebo žízeň. Pouhá potřeba, která chce být uspokojena.“ „To nemyslíte vážně.“ Vydala se zpět k cestě a zmateně kroutila hlavou. „Celou dobu jsem si říkala, že nemůžete být ve skutečnosti tak studený, jak se tvrdí. Že jste jen prožil něco hrozného, a proto je to s vámi těžké.“ Rafael frustrovaně zaskřípal zuby. Proč to ženy vždycky dělají? Proč se vždycky musejí v každé situaci rýpat? „Jestli existuje něco, co zchladí mé libido spolehlivěji než lež, je to amatérský psycholog,“ odtušil, hodil si tlumok na záda a předešel ji. „Sex je sex, minha paixao, ale jen málo žen má odvahu si to přiznat. Raději ho oblékají do háčkovaných citů, muže svážou sliby, a když je nakonec vzájemná potřeba uspokojená a celá věc se rozpadá, kňučí. Proto zůstává rozvodovost tak vysoká.“ A kdo se teď rýpá v situaci? Rafael se rozmrzel, že se nechal vtáhnout do konverzace o tématech, kterým se ze zásady vyhýbal. Nechápal, proč ji neutnul dřív. Zavrtěl hlavou a nasadil ostré tempo. „Tak tohle se vám stalo?“ Ozvalo se za ním. Prudce se otočil a jeho frustrace se změnila v hněv. „Co jste to říkala?“ Stála na rozblácené cestě, modré oči dokořán, po úsměvu ani stopy. Její prostý, přímočarý pohled ho rozčiloval víc, než by považoval za možné. Aniž by chápal proč, vydal se po cestě zpátky a nebyl si vůbec jistý, jestli se zlobí víc na sebe nebo na ni.

Věděl jen, že má téhle konverzace po krk. A že má po krk Grace Thackerové. Od tohoto okamžiku bude ignorovat její křivky, její dolíčky i její hedvábné blonďaté vlasy, protože některé ženy prostě stály moc námahy a ona byla jednou z nich. A teď se na něj dívala způsobem, jakým se ženy obvykle dívaly, když chtěly, aby se před nimi otevřel a svěřil jim svá nejskrytější tajemství, jež by pak mohly prodat do novin za nehoráznou sumu peněz. Rafael se málem rozesmál. Co by asi řekla, kdyby věděla, že skutečná pravda o něm by se dala prodat za menší jmění? „Ptala jsem se,“ řekla pomalu, „jestli to je to, co se vám stalo. Musí přece existovat nějaký důvod, proč se takhle cítíte. A proč se chováte, jak se chováte.“ Spolkl hořký smích. To skutečně existuje. A jak by žena typu Grace Thackerové s takovou informací naložila? Bezpochyby by si s její pomocí zajistila jeho investici, aby mohla dál pokračovat ve svém zkorumpovaném podniku. Temná vzpomínka na dětství ho přiměla ostražitě se rozhlédnout kolem sebe. Ale džungle už pro něj dávno nebyla zdrojem strachu. Vlastně se stala jeho útočištěm. Donutil ji k tomu. „Proč se chovám, jak se chovám? Protože jsem muž. A muži takhle přemýšlejí.“ Byl tak popuzený, že se mu nepodařilo zakrýt netrpělivost. Slyšel, jak se ostře nadechla. „Já prostě nemohu uvěřit, že jste tak tvrdý a bezcitný, jak se říká.“ „Ale já jsem,“ řekl syrově. Zuřivost s ním doslova cloumala. „Tak si to zapamatujte a už mi nepokládejte otázky osobního rázu, na které nemám ve zvyku odpovídat.“ Stiskl čelisti a otočil se zády k otazníkům v jejích očích. Najednou nechápal, co ho to napadlo jít s ní do džungle. Ženy, pomyslel si ponuře a vztekle rázoval po cestě. Čím dřív dojdou fazendě, tím dřív bude moci rozkrýt její hru a ukončit celou tuhle frašku. A potom ji pošle domů. Grace šla tiše za Rafaelem a dávala pozor, aby neuklouzla.

Myšlenkami ale byla úplně jinde. U toho úžasného, neuvěřitelného polibku, který probudil její tělo ze spánku a uvedl jej do stavu téměř nesnesitelného vzrušení. Zmatek, který to žhavě erotické spojení přineslo, však zatemňoval rozhovor, který následoval po něm. Přála si – zoufale a marně si přála – aby se na nic neptala. Možná měl pravdu, že sex je lepší beze slov. Slova špiní křehkou dokonalost okamžiku. Slova… Nejmocnější zbraň, jakou člověk disponuje. Speciálně ona by přece měla vědět – a také věděla – jaké škody dokážou slova napáchat. A přesto je bezstarostně vypustila, aniž by pomyslela na to, co mohou způsobit. Teď ji to nesmírně mrzelo. Přála si, aby se neptala na tu půjčku, protože její otázku zjevně interpretoval jako signál, že se s ním vyspí, pokud bude jeho odpověď kladná. A nejvíc ji mrzelo, že se ptala na jeho manželství. Bylo to příliš osobní a naprosto nevhodné. Ale v jeho hořkých poznámkách a napjatých ramenou bylo něco, co jí znemožnilo se nezeptat. Zjevně velice trpěl. Tím si byla jistá. Když k ní potom rázoval zpátky, měl na tváři výraz tak temný… Věděla, že zašla příliš daleko. A bála se. O sebe. O něj. V jeho očích ale viděla místo agresivity jen hořkost, bolest a cynismus a její strach se znovu změnil v soucit. Co přineslo temnotu, ve které žil? Co za vzpomínky ho to v noci pronásledovalo a nutilo ho trávit je v bezpečné společnosti neživého počítače? A proč ji políbil? Navzdory jeho posměšným poznámkám o ženském postoji k sexu nebyla tak naivní a hloupá, aby jejich vášeň považovala za něco jiného než projev fyzické touhy. Věděla, že taková chemie existuje. Jen až dodnes nepoznala její explozivní sílu. Věděla, že k sexu není láska nezbytná. Všechny tyhle věci věděla. Ale to neznamenalo, že v lásku nevěřila.

Že ji ještě nepotkala, neznamenalo, že neexistuje. Že ji ještě nepotkala, neznamenalo, že po ní netouží… Možná že ji nepotká nikdy, ale doufat v ni nepřestane, protože jaký by to byl život bez naděje? Jaký by to byl život bez lásky? A najednou rozuměla té nekonečné temné prázdnotě v jeho očích. Rafael Cordeiro žil život bez lásky. Proč ale? Proč se tak rozhodl? A proč jí to nebylo jedno?

ČTVRTÁ KAPITOLA

Šli mlčky. Trapného ticha je ušetřilo štěbetání ptáků, vřeštění opic, kvákání žab a další zvuky džungle. Rafael se na ni občas letmo ohlédl a ona si nebyla jistá, proč se vůbec ohlíží. Měla neodbytný pocit, že by mu bylo lhostejné, kdyby spadla po hlavě do řeky, která právě bublala podél cesty, a už se nevynořila. Zjevně chtěl být sám. Dotkla se něčeho hlubokého a zlého a on, jako raněná šelma, ji varoval. Drž se dál. Neopovažuj se ke mně přiblížit. A tak se držela dál a neopovažovala se přiblížit. Navštíví fazendu, vrátí se zpět do jeho dřevěného domu a on jí odpoví bud ano, nebo ne. A poletí domů. Rafael Cordeiro s jeho temnými tajemstvími a cynickými názory na lásku a život se stane minulostí. Což je dobře, říkala si, zatímco balancovala na kládě nad bahnitou tůní, protože ona o sex bez lásky nestojí. A kdyby pokračovali v tom, co začali, dostala by právě to. Sex bez lásky znamenal přestat snít o něčem víc. A ona ještě nechtěla přestat snít. Byla úplně ponořená do svých myšlenek a nevšimla si, že zastavili. Vrazila do něj. „Promiňte.“ Zadívala se mezi stromy. „Proč stojíme?“

„Tady začíná fazenda.“ Byla to první slova po její impertinentní otázce a nešlo z nich ani trochu tepla. Řekl to jako průvodce, po kterém se žádá informace. Překvapeně se rozhlédla po husté džungli kolem cesty. „Pořád jsme v pralese.“ „Káva se zde pěstuje v pralese. Majitelé potřebnou půdu obdělávají. Pěstují kávu ekologicky a v naprostém souladu s přírodou,“ zvedl koutek úst. „Na takových věcech vám přece záleží, viďte, Grace?“ Takže jsou zpátky, kde byli… Sarkastické poznámky doprovázené tvrdým pohledem. A také skrytým významem, kterému nerozuměla. Vášeň, jež je spojila v horku promočeného listoví, byla pryč. Pryč byla blízkost, jakkoliv letmá. Ale nekomentovala to. Proč také, když věděla, že všechno, co sdíleli, bylo prchavé? Že šlo o chvilkové vzplanutí smyslů, které uhasila slova, jak jeho, tak její? O něco mělkého, protože se přece ani neznali? Utekla od takových zneklidňujících myšlenek a vrátila se k jeho hře. „Ano, záleží. A znám historii této fazendy. Proto jsme také ochotni platit za kávu odtud cenu, jakou platíme. Kdybychom kupovali levnější kávu, možná by se vám vracela investice už dnes.“ A možná by pak nebyl tak rozzlobený. Zdálo se, že peníze jsou pro něj opravdu až na prvním místě. Myšlenky se jí znovu stočily k jeho manželce, ale tentokrát nechala pusu pevně zavřenou. Proto ho jeho krásná a náročná žena opustila? Protože se zajímal jen o své dolary? Do očí se mu vrátil známý cynický výraz. „Navrhuji s touhle konverzací počkat, než si prohlédnete fazendu.“ Prošli kolem potůčků přehrazených kvůli zásobám vody. Uslyšeli mečení koz a pod nohama se jim začala plést kuřata. V prachu před dřevěnými domky si hrály děti. Naproti jim vykročili muž se ženou. Onošené prosté oblečení měli od hlíny. Tvrdá práce pod ostrým brazilským sluncem jim svraštila kůži

na rukou a obličeji tak, že nebylo možné odhadnout jejich věk. Grace by jim hádala hodně přes šedesát, ale možná byli mladší. Žena srdečně a s respektem přivítala Rafaela, který na ni spustil rychlou portugalštinou. Grace došlo, že mluví o ní, uhladila si vlasy a doufala, že je neurazí, jak vypadá. Oni si ale jejího mokrého oblečení vůbec nevšimli. Napjatě poslouchali Rafaela a vrhali po ní úzkostné pohledy. Přívětivé úsměvy jim s každou další Rafaelovou větou rychle mizely z tváře. Grace si povzdechla. Ať už jim o ní říkal cokoliv, jistě to nebylo nic lichotivého. Sice jeho nepřátelství úplně nerozuměla, ale těžko si mohla nevšimnout, že není právě její fanoušek. Mimo oblast sexu ovšem, připomněla si ponuře. Tam u něj pár bodů uhrála. Jak mluvil dál, vycítila v postoji páru změnu – dívali se teď na ni se směsí strachu, překvapení a… hněvu? Měla čím dál nepříjemnější pocit, že zde vůbec není vítaná. Dotkla se Rafaelova ramene. „Vadí jim, že jsem je navštívila bez ohlášení? Jestli ano, můžeme to otočit a jít domů.“ „Domů?“ Výsměch v jeho hlase nebylo možné neslyšet. S jeho okouzlujícím domovem neměla nic společného. Byla vetřelec. A nikdy v životě si nepřipadala tak odstrčená jako teď. „Myslela jsem k vám, samozřejmě,“ zamumlala rychle a přemýšlela, proč každá jejich verbální výměna musí připomínat běh minovým polem. Chvíli ji studoval nepřístupným pohledem. „Vaše návštěva jim nevadí. Ale přirozeně jsou zarmoucení. A dělají si starosti.“ „Proč by měli být zarmoucení? Vědí, že má moje společnost potíže?“ Rafael však její otázku ignoroval a pokračoval v rozhovoru s párem. A jakkoliv portugalsky nerozuměla, vypadalo to, že je o něčem ujišťuje. Jeho ujišťování asi nevyzněla naprázdno, protože žena k němu vztáhla ruce a vděčně se na něj usmála.

Grace zkameněle pozorovala, jak mu najednou oči zjihly a jak se jeho silné mužné prsty teple sevřely kolem vrásčitých rukou staré paní. Takže přece jen nebyl úplně bez citu. Možná své city prostě nedokázal dávat najevo. Možná ne lásku. Ale něco ano. A nikoliv nějaké hollywoodské hvězdě, ale staré paní… Pustil ženinu ruku a vrátil se lehce k angličtině. Grace rychle zahnala pocit méněcennosti, který v ní vždy vzbuzovali lidé, kterým šly věci snadno, a nechala se představit. „Carlos a Filomena,“ řekl jí. „Starají se s rodinou o fazendu. Občas jim vypomůže pár dělníků z nejbližšího města.“ Grace se podívala po dětech, které si hrály s kanystrem na vodu. „Tohle jsou jejich děti?“ „Vnoučata. Jejich děti teď pracují s rostlinami.“ „Takže jde o opravdový rodinný podnik.“ Grace vycítila, jak pár najednou ztuhl. Filomena udělala krok kupředu a řekla něco portugalsky. „Říká, že je těší, že jste sem přijela, protože mají alespoň příležitost vám ukázat, co dělají.“ Překládal Rafael a něco v jeho tónu ji zneklidňovalo. Neměla ale sílu to něco rozšifrovat. Jenom tedy přikývla a usmála se. Vedli ji ke stromům a přitom mluvili a rozkládali rukama. Naznačila Rafaelovi očima, aby jí tlumočil, a snažila se přitom nevšímat si jeho svalnatých ramenou, ke kterým se lepila mokrá košile. „Říkají, že se káva pěstuje ve stínu stromů. Ty odvádějí do půdy dusík, který podporuje její růst. Uchovávání pralesa brání erozi. Stromy chrání kávu před rozmary počasí. Ta má potom víc přírodních cukrů a plnější chuť.“ „Spadlé listí jí poskytuje živiny a také udržuje v půdě vlhkost,“ usmála se Grace a přikývla. „Řekněte jim, prosím, že chápu, jaké má pěstování kávy ve stínu stromů výhody. V každé naší kavárně je jedna zeď věnovaná téhle otázce. Lidé jsou rádi, když se dozví, že svým šálkem kávy pomáhají chránit malý kousek deštného pralesa.“ „Marketingové terno bezpochyby,“ usekl Rafael opovržlivě. Potom se otočil a něco tiše sdělil Filomeně. Ta začala lomit

rukama a vrhat zděšené pohledy na svého manžela. Za chvíli si zakryla ústa dlaní a do očí jí vstoupily slzy. Grace to hluboce zasáhlo. „Co se děje? Co jste jim řekl?“ Filomena udělala krok kupředu. „Vocé toma un cafezinho?“ Grace pochopila, že cafezinho je káva a automaticky přikývla. Otočila se na Rafaela. „Zve mě na šálek kávy, že?“ „Ano. A vzhledem k okolnostem je to víc, než si zasloužíte.“ Víc, než si zaslouží? „K jakým okolnostem? Proč je smutná?“ „Oni jsou k vám pohostinní, protože doufají, že vy k nim budete upřímná.“ Oči mu plály špatně potlačovaným hněvem. „Je konec hry, slečno Thackerová.“ Hry? Jaké hry? Neměla čas se ho zeptat, protože zamířil s Carlosem a Filomenou k nejbližšímu domku. Grace, utrmácená marnou snahou pochopit Rafaelovy kousavé poznámky, se s překvapením rozhlédla po ovocných stromech, květinách a zeleninových záhonech. „To je krása. Pěstují ještě něco jiného kromě kávy?“ Věnoval jí kosý pohled. „Pěstují různé plodiny. Je to způsob, jak minimalizovat množství škůdců a chorob.“ „To musí být těžké – tolik závisí na přírodě.“ Došli ke dveřím, Rafael ustoupil, aby mohla projít dovnitř, a oči se mu leskly vztekem. „Ne všechny rány jsou dílem přírody.“ Posadili se a Grace vděčně přijala šálek kávy. Pomalu upila a uznale zamlaskala. Káva byla silná a sladká. „Je lahodná. Tady chutná ještě lépe než doma.“ Nastalo dlouhé ticho. Pak Filomena spustila s takovou vášní, že ji její muž chytil za ruku, jako by ji chtěl umlčet. Grace odložila šálek. Náhle si uvědomila, jaká je v místnosti atmosféra. „O co jde?“ Otočila se na Rafaela. „Co to říká?“ Hleděl jí zpříma do očí. „Chce vědět, proč, když vám ta káva tak chutná, za ni nejste ochotna slušně zaplatit.“ Grace se odmlčela a snažila se vstřebat, co jí říká. Myslí si, že platí za kávu málo? „Já ale jsem ochotna slušně zaplatit.

Prodáváme organickou kávu. Tím jsou právě naše kavárny zvláštní. Kvalitou kávy.“ „Ale kvalita je drahá, že? A je těžké vydělávat, když za ni máte řádně platit.“ Zamračila se. „Chcete říct, že neplatím slušnou cenu za kávu? Ale my platíme hodně nad tržní cenu. Podívejte se na ta čísla.“ Jeho pohled ztvrdl na kámen. „Já se na ta čísla díval. Proč myslíte, že jsem se rozhodl stáhnout svou investici?“ „Protože ještě nejsme v plusu. Protože…“ Odmlčela se a uspořádala si myšlenky. „Chcete říct, že jste se ji rozhodl stáhnout, protože se vám nelíbí, kolik platím za kávu? Pokud je to tak, pak se pletete. Já vždy platím dobrou cenu za kvalitní zboží.“ „Ale komu?“ Zůstala na něj zírat. „Nechápu, na co narážíte?“ „Během posledních pár let Café Brazil postupně srazilo cenu kávy tak nízko, že tato fazenda sotva přežívá. Bez dotací není schopna uživit rodinu,“ informoval ji ledovým hlasem. „Děti si budou muset najít práci ve městě. Za to, co platíte, Carlos nekoupí ani jídlo vnoučatům. Díváte se na důsledek své chamtivosti, minha paixao. Chápete už, co vám říkám?“ Grace seděla jako přimražená. Chamtivosti? Podívala se na ustaraný pár před sebou a srdce se jí divoce rozbušilo. Nechápala, co udělala špatně, ale z jeho ztvrdlých rysů snadno vyčetla, že upřímně věří v její vinu. A tito lidé v ni věřili také. „My platíme za kávu opravdu hodně,“ řekla chraptivě. Byla to jedna z mála věcí, kterou si byla jistá. „Je to jeden z důvodů, proč ještě nevyděláváme.“ „Z účetnictví vaší společnosti vyplývá něco jiného.“ Filomena něco řekla. „Říká, že si nadále nemohou dovolit prodávat vám kávu pod cenou. Hledají jiného odběratele.“ „Ne! Ať to nedělá. Tahle káva je opravdu výtečná. Vím to já i naši zákazníci. Moment…“ Grace natáhla ruku, aby ženu utěšila, ale ta o nic takového nestála. Potřebovala peníze a zjevně je nedostávala. „Řekněte jí, prosím, že došlo k nějakému

hroznému omylu. Neznám všechna fakta, ale zjistím si je. A podívám se na to. Ať nás ale nepřestávají zásobovat.“ „Vy se na to podíváte?“ hlas mu přetékal sarkasmem. „A kam se podíváte?“ „Viděl jste naše účty. Víte dobře, že za kávu platím opravdu hodně.“ Otřela si zpocené dlaně o kalhoty. „Vím dobře, že platíte opravdu hodně dovozci kávy.“ Nevěřícně na něj hleděla. „Vy myslíte, že se přes něj naše peníze nedostávají dál? Že dovozce, kterého můj otec vybral, je nepoctivý?“ Slabě se usmál. „Nemyslím, že je jediný nepoctivý. Cena, kterou mu platíte, je hrubě přemrštěná. Je to mnohem víc než cena kávy. Jsem si jist, že z toho těží více lidí. Ale nikdo z nich bohužel nežije na této fazendě.“ V ústech jí náhle vyschlo. „Domníváte se, že moje společnost má nějakou tichou dohodu s dovozcem? Že nám účtuje moc a o rozdíl se dělíme?“ „Vypadá to tak.“ „Obviňujete mě z podvodu?“ „Přesně tak,“ odtušil hedvábně a naprosto ignoroval její rostoucí zděšení. Zírala na něj a marně se snažila uchopit obludnost jeho nařčení. „A to vás nenapadlo, že by mohlo existovat jiné vysvětlení?“ „Nabídněte mi alespoň jedno.“ Kousla se do rtu. „To nedokážu. Ne teď hned.“ „A kdy tedy? Až budete mít dost času si nějaké vymyslet?“ „Ne. To ne.“ Do hlasu se jí začala vkrádat panika. „Až zjistím, co se stalo.“ „Třeba jen máte toho dovozce v nebývalé oblibě.“ Očima sjel k jejím ústům a pak k jejím ňadrům a jeho narážka byla zřejmá. Do tváří se jí vlila červeň. Otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Proč by se hájila? Proč by mu vysvětlovala, že se normálně nechová tak… Tak jako dnes pod tím stromem. Akorát by přifoukla jeho už tak velké ego a stejně by jí nevěřil. Což mu ovšem za daných okolností těžko mohla vyčítat. Chovala se stejně vášnivě jako on.

„Zjevně se děje něco nekalého, souhlasím. A chápu, že si myslíte, že s tím mám něco společného, protože důkazy svědčí proti mně. Ale mýlíte se. Musím si vyřídit pár telefonátů,“ dodala tiše. „S telefonáty se nenamáhejte. Máte po podnikání. Ale na druhou stranu se bez problémů uživíte jako herečka. Jste velmi přesvědčivá.“ Rafael potlačil zívnutí a vstal. „Musíme se vrátit, než se setmí. V pralese se stmívá velmi rychle.“ Nezajímala ji tma ani nebezpečí číhající v džungli. Strašilo ji něco mnohem horšího. S její společností se něco dělo. Jestli má pravdu – a ona neměla důvod mu nevěřit – potom si někdo hrál s účetnictvím a ulíval peníze. Ale jak se to mohlo stát? A kdo je za to zodpovědný? Měla v úmyslu najít odpověď na obě otázky. Hned jak se jí podaří přesvědčit Rafaela Cordeira, že je nevinná. Ale je vůbec důležité, co si o ní myslí on? Opravdu důležité je, že tihle milí, slušní lidé si myslí, že je vinná… A možná že svým způsobem je vinná, uvědomila si zničeně. Peníze sice nevzala, ale byla to její společnost a její účetnictví. A ona si vůbec ničeho nevšimla. Plna lítosti, že trpěli kvůli ní, se snažila vymyslet, co by pro ně mohla udělat. Impulzivně klesla na kolena a vzala Filomeninu ruku do svých. „Zjistím, co se stalo, a zaplatím vám všechny peníze, které vám dlužíme. Vaše rodina nebude trpět,“ slíbila a hlas se jí chvěl emocemi. Otočila se na Rafaela. „Přeložte to, prosím.“ „Nevěřím na falešné naděje.“ „Přeložte to! Prosím!“ Vášně v jejím hlase asi přece jen zapůsobily, protože jí věnoval dlouhý pohled, pak pokrčil rameny a řekl něco portugalsky. Filomena chvíli váhala, potom Grace položila ruku na rameno a přikývla. „Právě jste ji přesvědčila, že jste nevinná jako lilie. Jste teď spokojená? To je nějaké vaše motto? Proč někoho podvést jednou, když ho můžeš podvést dvakrát?“ Jeho hlas řezal.

Grace vstala a zaryla nehty do dlaní. „Ne. Nejsem ani trochu spokojená. Netěší mě, že kvůli mně mají potíže. A netěší mě, že někdo zneužívá moji společnost k osobnímu prospěchu. Mluvíte tady o mém životě. Café Brazil pro mě hodně znamená. Pomáhali jsme lidem. Lidem, kteří museli bojovat o živobytí.“ A ona věděla přesně, jaké to je muset bojovat. „To jsem si jistý,“ řekl s náznakem úsměvu. „Vy jste prostě svatá, Grace Thackerová. Svatá na vysokých podpatcích.“ Sevřela ústa. „Něco se děje, to je zřejmé. Ale já v tom prsty nemám. Vy vůbec nevíte, co to pro mě celé znamená.“ Taková strašná rána. Všechno, co vybudovala, se hroutilo jako domeček z karet. Jak se to stalo? Jak? Na moment ji zachvátily staré známé pocity bezmoci. Nejraději by se stočila do klubíčka a schovala se před světem. Podívala se ale do Filomeniny staré ošlehané tváře a zvenku zaslechla křik a smích dětí… Zvedla bradu a pohlédla do očí Rafaelovi. „Ale váš závěr, že mám s tím celým něco společného, považuji za dosti urážlivý.“ „Já považuji za dosti urážlivý podvod. Zvlášť když mu padnou za oběť nevinní Brazilci.“ Zhluboka se nadechla. „Z toho, co jste mi řekl, vyplývá, že máte plné právo se na mě zlobit a také teď chápu, proč mi nechcete prodloužit půjčku.“ „Výborně. Potom nadále nepotřebujeme marnit čas ve vzájemné společnosti.“ „Počkejte. To neříkejte.“ Položila mu ruku na rameno a očima se mu snažila říct, jak nesmírně je to pro ni důležité. „Když opravdu stáhnete svou investici, nebudu mít šanci všechno napravit. A já chci všechno napravit.“ Jeho pohled byl bolestivě neměnný. „To jsem si jistý. Musí být nepříjemné vidět tak velkou část svého příjmu mizet v nenávratnu.“ „O můj příjem vůbec nejde. Tohle není o mých penězích. Proč tomu nedokážete uvěřit? Jestli k něčemu došlo, stalo se tak bez mého vědomí.“

„Jste ředitelkou společnosti a máte přístup k jejímu účetnictví. Je nemožné, aby k něčemu takovému došlo bez vašeho vědomí.“ Ne. Není to nemožné. Není to ani trochu nemožné. Najednou do sebe všechno začalo zapadat jako kousky skládačky. Z obrázku, který tvořily, se jí dělalo špatně… A věci, které jí Rafael Cordeiro říkal hned od příletu, ta kterým v té chvíli nerozuměla… Jak můžete v noci spát? Mohlo se to stát… A teď věděla i jak se to mohlo stát. Věděla jak, ale nevěděla kdo. Grace natolik zpanikařila, že málem vyhrkla pravdu. Ale Rafaelův nepřístupný výraz jí v tom nakonec zabránil. Na pravdu bylo pozdě. Nemusela být génius, aby poznala, že už ji odsoudil. Najednou hořce litovala, že k němu nebyla upřímná hned od začátku. Měla jeho týmu o svých nedostatcích hned říct. Měla být otevřená. Jenže kdyby jim o nich řekla, nikdy by do Café Brazil neinvestovali. Rafael Cordeiro by ji okamžitě odepsal, stejně jako všichni ostatní. Všichni včetně jejího otce. Byla příliš zvyklá své malé tajemství skrývat – příliš zvyklá hledat vlastní způsob řešení problému. Pořád nemohla uvěřit, co ji právě potkalo. Pátrala po nějakém alternativním vysvětlení, ale nic ji nenapadalo. Mírně se zapotácela a ucítila na své paži silnou mužskou ruku. Rafael ji vtlačil zpět do židle. „Posaďte se,“ řekl příkře, „a snažte se vzchopit. Když se dopouštíte podvodu, víte, co riskujete. A když vás odhalí, dobře vám tak. Tihle lidé za nic nemohou a vaše jednání je téměř zruinovalo.“ Grace si olízla oschlé rty a zoufale se snažila myslet jasně. „Kupujeme kávu od firmy a platíme jí štědře. Ta firma tudíž musí něco dělat s našimi penězi, když je nepostupuje pěstitelům. Zřejmě se dělí s někým z mé společnosti.“ Rafael se pohrdavě ušklíbl. „A kdo by to tak asi mohl být? Třeba její majitelka?“

Zavrtěla hlavou, příliš unavená na nějakou horlivou obranu. „Ne. Já ne.“ Ale kdo? Ze všeho nejvíc by potřebovala projít si dopodrobna účetnictví. Ale jak by to mohla dokázat? Komu může věřit? Téměř se rozesmála nad ironií té situace. Muž, který by jí dokázal pomoci, si ji prohlížel s ponurou nechutí. O co větší by ta nechuť byla, kdyby znal pravdu? Aby očistila své jméno, musela by s pravdou ven. Ale už když ji ta myšlenka napadla, okamžitě ji zapudila. Nikdy se na svůj problém nevymlouvala a teď s tím nemínila začínat. A navíc, to, že nebyla přímo odpovědná, neznamenalo, že by nebyla odpovědná vůbec. Café Brazil byl její byznys. Příliš důvěřovala – a tahle nevhodná důvěra teď má katastrofální následky. Ne, nemůže požádat o pomoc Rafaela Cordeira. A nemůže se mu divit, že chce stáhnout svou investici. Je po všem. Vrátí se zpět do Anglie a nějak se dostane k odpovědím na své otázky. A potom se pokusí najít jiný zdroj financí, aby vytáhla svou společnost nad hladinu.

PÁTÁ KAPITOLA

Cesta zpátky měla nepříjemnou a napjatou atmosféru. Což nebylo divu, říkal si Rafael. Ženy nemívají dobrou náladu, když je klepnete přes prsty. A on Grace Thackerovou klepl přes prsty pořádně. Hra skončila. Odhalil její podvod a vmetl jí následky jejích činů. Těžko mohla neprojevit lítost a nekát se, když Filomena plakala a on jí stál za zády. Ale byla přitom opravdu neobyčejně přesvědčivá. Kdyby nevěděl, že je to nemožné, myslel by si, že ji jeho obvinění zaskočila. Její šok a sebeobviňování téměř lákaly, aby ji utěšil. Dokonce si v duchu znovu prošel všechna fakta, jen aby si byl absolutně jistý, že se nezmýlil. Existovala nějaká možnost, aby nevěděla o podvodu, který odhalil? Ne. Neexistovala. Měla přístup k účtům. Znala všechna čísla. Za finance společnosti navíc zodpovídal její otec. Zjevně byli tým. Ohlédl se a překvapilo ho, že je kousek za ním. Šel rychle, ale ona mu i se svou drobnější postavou stačila. Pak zahlédl výraz v jejích očích a bylo mu jasné, že vůbec nevnímá, co se okolo ní děje. Byl v tom jen vztek a frustrace? Nejspíš. Její podvodné schéma je v háji. Sbohem, peníze. Vůbec nepochyboval, že její přesvědčivá lítost na fazendě bylo jen divadlo pro Filomenu a Carlose. Tak proč ho zaujalo, když ví

lépe než kdokoli jiný, jak dobrá umí být žena herečka? Zahnaná do kouta? Jak hluboko dokáže klesnout, má-li jí to zajistit bohatství? Byznys Grace Thackerové je minulostí. On jí žádné záchranné lano nehodí. Ať si prosí, jak chce. Zamračil se a soustředil se na rozblácenou cestu pod nohama. Zařídil, aby ji zítra ráno vyzvedla helikoptéra a dopravila ji do Ria. Což znamenalo, že se může ještě jednu noc zalykat vinou u něj v džungli. Vůbec ale nepochyboval, že jakmile se ocitne v soukromí své ložnice, přestane předstírat lítost. Proč se namáhat, když není publikum? Došli k domu. „Máte dvě hodiny času, než bude večeře. Předpokládám, že si chcete odpočinout?“ Vypadala, jako by ho vůbec neslyšela, a tak otázku zopakoval. „Cože?“ Několikrát zamrkala. „Ano. Děkuji.“ Pořád měl pocit, že ho nevnímá. Všiml si, jak je bledá, a že má kruhy pod očima. Vypadala úplně vyčerpaná. Rafael se zamračil. Ušli několik kilometrů ve velmi obtížných podmínkách a ona si ani jednou nepostěžovala. „Dejte si sprchu a na chvíli si lehněte.“ Už když ta slova říkal, nechápal proč vlastně, a ji muselo napadnout totéž, protože na něj vykulila oči. „Omlouvám se, že tu musím zůstat ještě jednu noc.“ Znovu zněla jako vychované dítě a on zjistil, že ji chce vidět znovu bojovat, jako při cestě pralesem. Ta žena byla samý paradox. Těžko se v ní vyznat. Byla zvláštní směsicí vážnosti a lehkovážnosti. Nevinnosti a intenzivní sexuality, které jako by si ani nebyla vědoma. Neflirtovala a přece sváděla každým pohybem. Nad domem přelétlo hejno pestrobarevných ptáků a ona si jich ani nevšimla. Vypadala jako v transu. „Uvidíme se u večeře.“ Až do tohoto okamžiku nepočítal, že by večeřeli společně. Proč s ní chtěl strávit další večer? Proč ji prostě nenechá na pokoji? Zítra ráno stejně zmizí z jeho života.

Věděl ale, že tak rychle na ni nezapomene. V tom polibku pod stromem bylo víc než žhavé vzplanutí. Mnohem víc. Dokonce i teď se to mezi nimi chvělo jako nějaká neviditelná magnetická síla, která je přitahovala k sobě. Musela to cítit také, protože udělala nervózní úkrok stranou. „Možná bych měla povečeřet u sebe v pokoji. Ale nutně bych potřebovala půjčit telefon. Co provolám, samozřejmě zaplatím.“ Vzhledem k její momentální finanční situaci se málem zeptal „A čím?“ Ale udržel se. „Telefon je na pokoji. Večeřet ale budeme společně.“ Nehádala se. Vypadala… Poraženě? Což je dobře, připomněl si pevně a chytil se rukou za krk, aby ho to nesvádělo ji obejmout. Jestli jsou její lítost a výčitky svědomí opravdové, možná jí to dokonce zabrání udělat něco takového znovu. Grace zavěsila a padla zády na postel. Nic. Nikdo. Otec byl pracovně mimo a manažer, který jí měl pomoci s expandováním, jakbysmet. Zkoušela dokonce volat přímo dovozci, ale měl tam záznamník. Odpovědi na otázky, jež ji pálily, zjevně nezíská snadno. A především je nezíská v deštném pralese. Potřebovala být zpátky v Londýně, aby mohla vypátrat člověka, který tak chytře okrádal její společnost. Ale Londýn byl jedenáct hodin letu od Ria a ona měla před sebou celý dlouhý večer. Večer s mužem, který měl každý důvod si myslet, že je podvodnice. Je to ironie, pomyslela si smutně. Dočkala se důkazu, že Rafael Cordeiro není tak studený, jak se o něm říká, ale bude ji to stát její milovanou společnost. Stáhne svou investici, protože se domnívá, že ublížila Carlosovi a Filomeně. Ne proto, že mu ještě dost nevydělala. Nelíbilo se mu, že podvádí prosté, spravedlivé lidi, kteří se snaží žít v souladu s přírodou.

A jak by mu mohla zazlívat jeho rozhodnutí, když ví, jaká fakta měl k dispozici? Jestli má Rafael pravdu – a ona neměla důvod mu nevěřit – potom je její společnost skutečně okradla a že o tom ona sama nevěděla, ji neomlouvá. Bylo zřejmé, že mu na těch lidech velice záleží a to ji těšilo. Takže přece jen dokázal něco cítit. Bylo v něm dobro. Stačilo jen podívat se dost hluboko. Ale to jí z kaše nepomůže. Všechno, co vybudovala, se rozpadalo. Lidé ztratí práci a bude to její chyba. Mělo jí to dojít. Měla si něčeho všimnout. Jenže s naprostou jistotou věděla, že by si nikdy ničeho všimnout nedokázala. To bylo jasné. Měla by říct Rafaelovi pravdu? Ale k čemu by to bylo? Všechno, co od téhle chvíle řekne, bude stejně vypadat jako výmluva. Na vysvětlování bylo pozdě. Chtělo se jí plakat, ale slzy nepřicházely. Otupěle ležela zírala do stropu a snažila se vymyslet, co by měla udělat. Byla naštvaná a zmatená a měla strach – a hlavně chtěla odpovědi. Chtěla vědět, kdo jí tohle udělal. Začala přecházet po pokoji a najednou si vzpomněla na jezírko v džungli. Neříká se, že pohyb uvolňuje napětí? Půjde si zaplavat a možná se jí podaří uklidnit se natolik, aby dokázala povečeřet s Rafaelem Cordeirem. Pokud se dokážou vyhnout debatám o obchodu, sexu, lásce a manželství, možná by ten večer mohli udržet v civilizované rovině. Oblékla si červené plavky a přes ně přetáhla bílé šaty. Vzala z koupelny ručník a sešla dolů, aby vyhledala Marii. Svému orientačnímu smyslu nevěřila. Našla ji v kuchyni, kde krájela zeleninu, ale ochotně přestala, vyvedla Grace z domu a vydala se s ní po cestě ztrácející se v pralese. Grace se rozhlížela na všechny strany. Bylo to nejdivočejší a nejkrásnější místo, jaké kdy spatřila. Velké exotické listy trčely k nebi jako oštěpy, jiné, obří se rozprostíraly při zemi. Po větvích šplhaly orchideje.

Na kmeni před jejíma očima seděl svítivě zelený skokánek. Prohlížela si ho, když ji vyrušilo šustění křídel. Co to bylo? Papoušek? Tukan? Ptáci by mohli být dostatečně neutrálním konverzačním tématem u večeře, napadlo ji. Cesta se zúžila, rostliny se jí začaly plazit po ramenou a v dálce uslyšela prýštění vody. Najednou se stromy rozevřely a Grace vydechla překvapením. Přes kameny poskakoval bílý vodopád a vléval se do překrásného jezírka obloženého bílým vápencem a chráněného vysokou kapradinou. Okolo se rostly exotické rostliny a létali ptáci a motýli všech představitelných barev. Na azurové hladině se odráželo pozdně odpolední slunce. „Je tu nádherně.“ Otočila se na Marii. „Je tu bezpečno, ale ne v noci. Dávejte pozor při zpáteční cestě. Je snadné se ztratit. Jděte doleva a pak doprava.“ Grace hleděla na jezírko. Celá ta záležitost s fazendou a společností ji vyčerpala. Voda ale leccos smyje. A osvěží ji. Snad se jí potom podaří důstojně zvládnout večeři… A potom zjistí, co přesně se stalo, a vymyslí, co udělat a jak to tady těm lidem vynahradí. Rafael odhodlaně směřoval džunglí k jezírku. Maria ho vyrušila od práce, aby mu sdělila, že Grace si šla zaplavat, a jemu se to zrovna ani trochu nehodilo. Newyorská kancelář byla uprostřed jednání o velmi složitém kontraktu a neustále mu volala kvůli názoru na to či ono. Samozřejmě tam Grace mohl nechat o samotě. Zvířata tam obvykle nechodila, ale přesto… Přidal do kroku. Brzy se setmí. Jako kdyby chtěla potvrdit jeho slova, rozsvítila se světla podél cesty. Zabočil a zaslechl vodopád. Postupoval kapradinami a najednou ji spatřil. V rudých plavkách vypadala jako nějaké exotické stvoření. Ve vodě se pohybovala s přirozenou ladností a dlouhé blond vlasy za ní klouzaly po hladině.

Rafaela přepadla horká touha. Zaklel a vrazil ruce do kapes, aby mu to zabránilo skočit do vody. Protože kdyby to udělal, koledoval by si o komplikace, o které vůbec nestál. O co naopak stál, byl nekomplikovaný sex. A ten s Grace Thackerovou nebyl možný. Ona byla tím nejhorším typem ženy vůbec. Její chamtivost mu nevadila – na tu byl zvyklý od jiných a v sexu mu nepřekážela. Byl dokonce ochotný hrát ty jejich hry, což byl důvod, proč byl tak dobře zapsán u většiny předních klenotníků světa. Vadilo mu něco úplně jiného. Grace chtěla kromě diamantů i falešná slova o lásce a citech. Ve všem se vrtala a byla přesvědčená, že na všechno se najde odpověď, když se vrtá dost hluboko. Nebyla žena, která jednoduše dovolí, aby byl její vztah povrchní. I teď vypadala, jako když přemýšlí. Najednou ale otevřela oči a všimla si ho. „Zpozdila jsem se k večeři?“ Připlavala k němu. „Už je čas jít?“ Večerní slunce zalilo její štíhlé tělo zlatem a kapky vody ve vlasech se křišťálově leskly. Rafael, kterého pohltila sexuální touha tak silná, že mu celé tělo hořelo, hbitě přehodnotil situaci. Dobře. Příliš mluví a příliš se v něm vrtá. No a co? Stačí ji trochu rozptýlit a ukázat jí, že povrchní může být skvělé. „V džungli se stmívá rychle. A zvířata sem občas chodí pít.“ Co si myslel? Že vykřikne hrůzou a skočí mu do náruče? Vlastně ano. Alespoň by se nemusela zbytečně oblékat, když ji stejně zase svlékne. A on ji svlékne. Už se rozhodl. „Nikdy nevíte, co v jezírku může být. Pirani, anakondy, krokodýli…“ Kladl na ta slova zvláštní důraz, ale Grace se na něj jen dívala. „Nic nebezpečnějšího tam nemáte?“ Hlas měla unavený a Rafael měl dojem, že by nějaké smrtelné nebezpečí celkem uvítala. Nejenom, že vůbec nevylezla z vody, zdálo se, že si v ní neobyčejně užívá. Zívl a malinko přitvrdil. „Občas jaguára…“ „Kočky mám ráda.“

Zamračil se. „Vy z té vody nevylezete?“ Nevesele se usmála. „K čemu? Abyste mohl prskat a pěnit a zastrašovat mě?“ „Já ani neprskám ani nepěním ani nezastrašuju.“ „Ale ano. Ale nevyčítám vám to. Asi bych na vašem místě dělala to samé. Je milé vědět, že vám na něčem záleží.“ Rafael zaskřípal zuby. Už to dělala zase. Vrtala se mu v hlavě, a přitom jediné místo, kam ji chtěl pustit, byla jeho postel. „Nic o mně nevíte.“ „To je pravda.“ Ležela naznak s očima zavřenýma. „Jste velice uzavřený. Nejspíš se bojíte, že by někdo mohl přijít na to, že jste uvnitř dobrý, a to by pošramotilo vaši dramaticky nebezpečnou image.“ „Moc mluvíte,“ informoval ji roztrpčeně. Otevřela oči. „A vy mluvíte málo.“ Na tváři měla mírný úsměv. „Kdybyste se naučil nesoudit hned příkře, byl byste skoro lidský.“ Dolíček byl zpátky. Na levé tváři kousek nad ústy. Chvíli na něj fascinovaně zíral. Potom usoudil, že jejich konverzace zašla opět příliš daleko. „Nechcete už z té vody ven?“ „Tak dobře.“ Vytáhla se z jezírka, odhrnula mokré vlasy z obličeje a natáhla se pro ručník. „Jestli se mě snažíte vyděsit řečmi o divokých zvířatech, Rafaeli, tak ztrácíte čas.“ To si všiml. Potulovala se džunglí kolem pavouků velikosti dlaně a vesele padala do řek. „V deštném pralese musíte být pořád ve střehu. Číhají v něm různá nebezpečí.“ „Trochu se tedy podobá světu obchodu,“ zavtipkovala hořce a utírala si nohy. „Chvíli nedáváte pozor a někdo vás zbaští na posezení i s vašimi sny.“ Přistihl se, že mlsně sleduje každý její pohyb. Ruce měla jako tanečnice. Rudé plavky se lepily ke všem jejím lákavým křivkám. Nebýt těch kruhů pod očima a mírně napjatých ramenou, vypadala by téměř uvolněná. Téměř… „Vyřídila jste své telefonáty?“

„Ano.“ Řekla s odhodlaným úsměvem a k jeho nelibosti si hodila ručník přes prsa. „Zdá se, že když se chci bavit o podvodu, nikdo není k zastižení. Můžu tenhle pobyt v džungli brát jako rychlokurs v jednání s predátory. Zjevně takový potřebuji.“ V jejím tónu byl smích a něco, čemu nerozuměl. Byla odhalena. Tak o co jí jde teď? Měl té její hry dost. Kéž by prostě uznala svou vinu, aby se konečně mohli věnovat něčemu příjemnému… „S kým jste chtěla mluvit?“ procedil bez nadšení. „Vlastně s kýmkoliv.“ Obula si balerínky. „S mým otcem. S dovozcem, který nám prodává kávu. Ale všichni záhadně zmizeli. Krysy opouštějí loď.“ Zahleděla se do džungle. Měl pocit, že zahlédl slzy. Ale když se otočila, usmívala se svým odhodlaným úsměvem. „Moje chyba. Neměla jsem být tak důvěřivá.“ Ona toho prostě nenechá. Popuzeně na ni zíral a přemýšlel, jestli skutečně věří, že jí skočí na některou z jejích komických výmluv. Ani vteřinu nevěřil, že někam zkoušela volat. Proč by to dělala, když všechny odpovědi dávno znala? „Třeba šli jen na chvíli pryč.“ i Přikývla. Ironie v jeho hlase jí zjevně unikla. „Snad to tak bude.“ Oči měla unavené a tón formální. Snažila se ho udržet od sebe, a to ho iritovalo. Najednou mu bylo úplně jedno, jestli je vinná nebo nevinná. Prostě ji chtěl mít v posteli. Co se jeho týkalo, zbytek byl nepodstatný. Že je chamtivá až hrůza? A která žena není? „Můžeme změnit téma?“ navrhl. Když přikývla, nevýslovně se mu ulevilo. „Ano. Už o tom nebudeme mluvit.“ Rozhodně zvedla bradu. „Už to není váš problém. To je myslím fakt, na kterém se shodneme.“ Konečně se někam dostáváme. „Zapomeňte na podnikání,“ zapředl. „Dělejte něco jiného.“

„Ne. To nemohu. Nebylo by to správné. Závisí na mně osudy příliš mnoha lidí. Jestli to vzdám, tak to odnesou i oni.“ Naklonila hlavu, nechala vlasy sklouznout přes rameno, stočila je v rukou a vyždímala z nich vodu. „Takže to nevzdám. Zjistím, kdo za tím stojí, a pokusím se dostat peníze zpět. Pak zažádám o další půjčku, zaplatím Carlosovi a Filomeně a pojedu dál.“ Rafael, kterého nudilo k smrti, že se pořád ještě snaží svalit vinu na někoho jiného, se rozhodl pro manévr, který by je mohl někam posunout. Nejlépe do postele. „Prodloužím vám tu půjčku,“ řekl hladce. „Můžete si pak hrát na kavárnici, jak dlouho budete chtít.“ Odmlčela se. Potom zavrtěla hlavou. „Ne. Ale děkuji. Je to velice laskavá nabídka.“ Není laskavá, zaskřípal zuby, je sobecká. Chtěl, aby přestala myslet na byznys a soustředila se na něco zajímavějšího. Na něj. Namáhavě odtrhl pohled od jejích rtů. „Jsou to moje peníze. Mohu si s nimi dělat, co chci.“ „A já je mohu odmítnout,“ namítla měkce. „Nechci vaše peníze. Vzhledem k okolnostem by to nebylo správné.“ Co se jeho týkalo, jediná správná věc vzhledem k okolnostem vyžadovala, aby byli oba nazí. Důvod její přítomnosti, její lež a podvod, na tom všem mu přestalo záležet. V tom případě už se k tomu nebudeme vracet.‘“ souhlasil a podíval se k nebi. „Asi za deset minut bude tma. Musíme se vrátit. Potřebujete se převléci k večeři.“ „Ach ne…“ Zvedla šaty, které si odložila na kámen. „Jsou od bahna. Musela jsem je pocákat, jak jsem plavala.“ Rafael se zatvářil nechápavě. „A?“ „Já nic jiného na sebe nemám!“ Zatřepala se šaty a vzdychla. „Kalhoty jsou mokré a od bahna, tohle je mokré a od bahna –“ „Tak to budete muset jít nahá,“ zapředl pomalu a pozoroval, jak jí červenají tváře. „Budu si muset vzít ten kostýmek.“ Rozhodl se nepodotknout, že je úplně jedno, co bude mít na sobě, protože to na sobě tak jako tak nebude mít dlouho. „Maria vám přinese nějaké šaty. A teď už pojďte nebo budete sama něčí večeří.“

Grace seděla na okraji postele a snažila se před večeří uklidnit. Bylo špatně, že odmítla jeho finanční pomoc? Je sice báječné mít svou hrdost, ale co když jí potřebné peníze nikdo jiný nepůjčí? Její hrdost pak může stát lidi místo. Aby rozptýlila černé myšlenky, přesunula se k šatům, které jí Maria před chvílí přinesla. Blýskaly se a třpytily, měnily barvu od tyrkysové po stříbrnou a byly to ty nejkrásnější šaty, jaké kdy viděla. Odmítla myslet na to, komu patřily původně, a přetáhla si je přes hlavu. Každopádně ta osoba musela mít užší boky, pomyslela si bezděky. Trochu zbytečně si přihladila látku k tělu a podívala se do zrcadla. Byly to šaty ušité tak, že dokázaly obyčejnou ženu proměnit ve filmovou hvězdu. Šaty určené k svádění a hříchu. Uštěpačně se usmála. Pro dnešní večer na vše zapomene, řekla si náhle a obula si střevíčky. Jen pro tuhle noc v džungli bude ženou, která nosí takové šaty. Zapomene na své problémy, protože dnes večer je stejně nevyřeší. Zítra bude zpět v Londýně. Najde si lidi, kteří se jí dnes tak pečlivě vyhýbali, a zjistí, co přesně provedli s její společností. A s jejím životem. Ale teď jí zbývá poslední noc v ráji.

ŠESTÁ KAPITOLA

Když dorazila na terasu, Rafael už seděl u stolu. V ruce držel sklenici vína a modrá košile odhalovala právě tolik bronzové pleti, aby lákala její pohled víc, než by si přála. I v ležérním oblečení vypadal naprosto dokonale a nedosažitelně. Srdce se jí rozbušilo. Proč na ni měl jeho fyzický vzhled takový vliv? Co to způsobovalo? Nechápala to. Ale věděla, že za žádnou cenu nechce, aby si o ní myslel, že je podvodnice a zlodějka. Chtěla se sice tomu tématu vyhnout, ale jak by mohla? Pořád se cítila provinile… „Musíte si o mně myslet hrozné věci,“ vyhrkla impulzivně, sotva dosedla. „Ošidila jsem je. Vím, že je to i moje vina, protože jde o moji společnost. Ale chci, abyste věděl, že jsem opravdu nic netušila. Potřebuji, abyste mi to věřil.“ Byl nehybný a nespouštěl z ní oči. Připomínal jí šelmu, která čeká na správný moment, než zaútočí. „Já vám věřím,“ řekl po chvíli hlubokým klidným hlasem, který zapůsobil na její pocuchané nervy jako balzám. „Opravdu?“ Nečekala takovou odpověď a nedokázala skrýt úlevu a překvapení. „Myslíte to vážně? Pořád ještě přesně nevím, kdo to byl, ale zjistím to. A odteď si dám na čísla pozor. Vím, že jsem si toho měla všimnout, ale –“ Hrozně mu chtěla říct pravdu, ale nechtěla, aby to znělo jako výmluva.

„Ale když vedete takovou společnost, je těžké udržet si stoprocentní přehled,“ doplnil ji hladce a hleděl na ni s překvapivým pochopením. „Ano.“ To se sice tak úplně nestalo, ale to nevadí. A Rafael konečně vypadal, že jí rozumí, což byla obrovská úleva. Jednu hroznou chvíli na fazendě si myslela, že ho nikdy nepřesvědčí, že nikoho záměrně neokradla. Pořád ještě nevěděla, proč je tak cynický a tak skeptický, ale měla nesmírnou radost, že jí uvěřil. Zřejmě měl čas se nad vším zamyslet. Pozoroval ji teď líným, dobromyslným pohledem a ona se konečně trochu uvolnila. „Měla jsem být opatrnější,“ připustila. „Ale ulevilo se mi, že už mě nemáte za zlodějku.“ „Myslím, že už bychom na to celé měli zapomenout.“ Při pohybu jeho dokonale vykrojených úst si nemohla nevybavit ten polibek – horký otisk jeho rtů, erotické splynutí jazyků, jeho pevné ruce na svém těle… Tělo jí znovu ožilo. Zamrkala studem a marně se snažila ten obraz zaplašit. Proč najednou nedokázala myslet na nic jiného? Místo aby si dělala starosti s budoucností, měla hlavu plnou vzpomínek na nekontrolovatelnou vášeň v horké, vlhké džungli. Vybavovala si měkké vzdechy, smyslně hluboký hlas, kterým ji pobízel, aby pokračovala… Zatřepala hlavou. Nemělo smysl na ten polibek vzpomínat. A nemělo smysl nechat se unášet hloupými holčičími fantaziemi. Není pro ni ten pravý a žádná vášeň v tropické džungli na tom nic nemění. Žijí každý v úplně jiném světě. „Ani jsem vám nepoděkovala za šaty. Jsou krásné,“ řekla a usmála se. „Původní majitelka ale určitě byla alespoň o číslo menší než já.“ „Vypadají lépe na vás.“ Pozvedl sklenici jejím směrem a po tváři se mu rozlil nepokrytě mlsný úsměv. „Mnohem lépe.“ Grace začala bezděčně přemítat. Komu asi patřily?

Miloval jsi ji? Ublížil jsi jí? Díval ses na nijako teď na mě? Přejela rukou po luxusní látce. „Divím se, že je tady nechala.“ Byly to šaty, ve kterých se každá žena cítila krásná. „Odjížděla poněkud narychlo. Mám dojem, že jí život v džungli nějak nevyhovoval.“ Jeho hlas byl měkký a bezbarvý, ale ona věděla – bez nejmenších pochybností věděla – že té ženě nevadil ani tak život v džungli jako život s Rafaelem Cordeirem. Tedy jí ublížil… Odešla v takovém spěchu, že si ani nestačila posbírat věci. Když to ale ví s takovou jistotou, proč ho schválně nechává prohlížet si ji tím intimním pohledem? Co všechno je ochotná riskovat? Sebeúctu? Doživotní bolest pro chvilku rozkoše? Srdce? „Jste velice zvláštní muž, Rafaeli.“ Stydlivě se usmála, pozvedla sklenici a upila vína. „Chladný i plný vášně. Prý nemáte rád lidi, a já přitom vím, že je ve vás laskavost.“ „Nesnažte se ze mě dělat něco milého chlupatého, Grace,“ přivřel varovně oči. Ta představa ji pobavila. „Ne, to by mě opravdu ani nenapadlo.“ Jeho pohled ji znepokojoval. „Ale ke Carlosovi a Filomeně jste byl laskavý. Zjevně vám na nich záleží. Jinak byste se na mě tolik nezlobil.“ „Jsem prakticky svatý. Jsem si jistý, že jste to o mně slyšela,“ ušklíbl se. „Mě klepy nezajímají. Dávám přednost vlastnímu názoru.“ „Žena, kterou nezajímají klepy.“ Pozvedl sklenici k tichému přípitku. „Jste nějaký nový živočišný druh, Grace?“ „Ne. Ale vím, že zdání klame. A lidé často soudí podle špatné životní zkušenosti. Vy také. Když jsem přijela, prohlásil jste, že lhaní a podvádění mají ženy v genech. Kvůli které si to myslíte, Rafaeli?“

Dlouho si ji tiše prohlížel. „Ve vašem případě si možná obvyklé místo pro lhaní a podvádění zabral celé pro sebe amatérský psycholog. Proč se tak zajímáte o mé soukromé věci, Grace?“ „Protože vám chci pomoci.“ „Vypadám, že vaši pomoc potřebuji?“ povytáhl sardonicky obočí a rozhlédl se kolem sebe, aby pochopila, co má na mysli. Ano, byli prostřed džungle, ale to nijak neubíralo jeho domovu na přepychu. Jeho extrémní bohatství bylo patrné všude. „Já nemluvila o penězích. Peníze celkem zjevně nepotřebujete.“ „A co tedy potřebuji, Grace?“ V jeho měkkém tónu zazněla varovná nota. „Lásku,“ vydechla. „Potřebujete lásku. Nevěřím té vaší image. Vím, že je ve vás dobro a že dokážete být laskavý. A když jde o Brazílii, tak jste i vášnivý.“ Naklonil se kupředu, oči na jejích ústech. „Netvrdím, že nejsem vášnivý. Jsem dokonce ochotný vám předvést, jak moc jsem vášnivý.“ Sledovala jeho arogantní bradu a agresivní rysy a napadlo ji, že milovat ho nebude snadné. Fyzicky? To ano. Byl horkokrevný a vášnivý. Ale nic víc. Nic hlubšího. Do své duše jí nedovolil ani nahlédnout. Nikdo k němu nesměl příliš blízko. Ale ona k němu chtěla blízko… „Míváte tu často návštěvy?“ změnila téma. „To záleží na účelu takové návštěvy. Aktivity jsou zde poněkud-,“ mírně se usmál a očima znovu sjel k jejím ústům, „ – omezené.“ Tělo se jí pod jeho líným pohledem rozhořelo. Neposedně se zavrtěla v židli a natáhla se pro víno. „Postavil jste to tu?“ Udržovat s ním neutrální konverzaci bylo náročné. Měla neodbytný pocit, že by nejraději nemluvil vůbec. A díval se na ni takovým způsobem, že by se nejraději natáhla přes stůl a prosila ho, aby ji znovu líbal a dotýkal se jí.

Což ji šokovalo, protože něco takového ještě nikdy k nikomu nepocítila. Zvlášť ne k někomu, jako je on. Jistě lámal srdce na potkání. Pořád ještě se díval na její ústa. „Ano. Chtěl jsem mít klid.“ „Máte rodinu?“ „Já neposkytuji interview, Grace. Ani novinářům, ani známým, ani… milenkám.“ Vyslovil to slovo, jako kdyby ho ochutnával. Srdce jí poskočilo. „Ale nemůžete přece žít celý život sám.“ „Já nežiju sám,“ zvedl oči k jejím. „Ale stýkám se jen s lidmi, kteří mě zajímají.“ Což jsou v zásadě ti, kteří mu vydělávají peníze, nebo ženy, které mu zahřívají postel. To jí říkal, ne? Chtěl ji šokovat? Dělal jí návrhy? Tělem jí znovu projelo horko a rozlilo se jí po pánvi. „Musí být hezké mít kam uniknout. A přesto nepřestáváte pracovat ani v noci.“ Uvědomila si, že mu právě přiznala, že ho pozorovala. „Nemohla jsem spát,“ dodala rychle. „Dívala jsem se z okna a viděla jsem vás u počítače.“ Na co jsi v té tmě a sám myslel? Jací démoni té okrádají o spánek? „Měl jsem práci.“ Cítila, jak se stáhl. Ne snad fyzicky. Fyzicky zůstal. Ale citově ochladí. Spojení mezi nimi něco zpřetrhalo. Náhle si byla naprosto jistá, že ho pronásleduje něco temného a bolestného. Něco, co mu způsobuje bezesné noci… Kdo mu tak ublížil? Jeho žena nebo ještě někdo jiný? Pocítila záblesk souznění, kterému tak úplně nerozuměla. „Noc je vždycky nejhorší,“ zamumlala. „Každý problém vypadá horší, než je. Nenabízí se žádné rozptýlení.“ „A vy mi ho nabídnete?“ Démoni byli pryč. V očích se mu roztancovaly svádivé plamínky. Nemohla ani dýchat. „Já nevím.“ Přiznala upřímně stejně sobě jako jemu a on se na ni díval, jako by to věděl. „Víte všechno, co vědět potřebujete.“ Tím samozřejmě myslel, že ví všechno, co on chce, aby věděla.

Jenže to jí nestačilo. Chtěla vědět víc. Chtěla o něm vědět úplně všechno. Jak se něco takového mohlo stát během ani ne dvou dnů? Jak to, že jí na tom muži tolik záleží? A jí na něm záleží. Hrozně moc. „Je těžké vám porozumět, Rafaeli.“ „Já nepotřebuji, abyste mi porozuměla, Grace.“ Usmál se a v tom úsměvu bylo něco, co ji připravilo o schopnost myslet jasně. Byl to velmi důvěrný úsměv milence, který říkal „vím dobře, na co myslíš“. Ale ona pevně doufala, že to ve skutečnosti neví. Na co myslela, ji totiž samotnou šokovalo. Znovu ho v duchu svlékala… Ale tentokrát její fantazii poháněla vzpomínka. Cítila na sobě jeho zkušené ruce, jeho tvrdá ústa. Hladila jeho pevné, vypracované tělo… Znovu se neklidně zavrtěla. Přivřel oči, aby jí dal najevo, že si jejího pohybu všiml a že ho pochopil. Potom se k ní naklonil a vzal ji za ruku. Lehce si pohrával s jejími prsty. „Je to až bolestivé, že? Ta věc mezi námi…“ „Nevím, na co narážíte?“ „Ne?“ Otočil jí ruku dlaní vzhůru a přejel po ní palcem. Podívala se mu do očí a okamžitě toho zalitovala. Uvěznil ji pohledem, který ji nutil prozradit všechna tajemství, a asi je opravdu prozradila, protože se usmál pomalým, spokojeným a velmi maskulinním úsměvem. Snažila se mu vykroutit. „Nedívejte se na mě tak.“ „Jak?“ Jeho hlas byl nemožně sexy. Nepouštěl ji. „Jako kdybyste…“ „Jako kdybych z vás chtěl strhat ty blýskavé šaty a začít tam, kde jsme ráno přestali?“ Naklonil se k ní. „To chci, minha paixao, a vy také.“ Ani se nepokoušela ještě něco skrývat. Ta věc mezi nimi znovu ožila a dožadovala se svého. Popírat, že existuje, by bylo směšné a především marné. Poprvé v životě zjišťovala, že některým silám odolat prostě nelze. „Včera jste myslel, že jsem lhářka a podvodnice.“ „Včera jsem myslel, že jste krásná. A myslím si to pořád.“

„Jsem ráda, že teď už věříte v mou nevinu. Ale to pořád neznamená…“ Olízla si rty. „Já ještě nikdy…“ „Nejednala impulzivně? Nenásledovala své instinkty? A proč ne?“ „Protože tak svět nefunguje.“ „A vám hrozně záleží na tom, co si svět myslí, že?“ „Ano. Asi ano.“ Jeho měkký smích ji ujistil, že ho svou odpovědí nijak nepřekvapila. „I kdyby, tak tady na tom nesejde. Jsme uprostřed džungle.“ To nemohla popřít. Naklonila hlavu a zaposlouchala se do zvuků, které doprovázely jejich intimní večeři. Připadalo jí, jako by vedle tohoto tropického ráje s jeho pestrobarevnými ptáky, hustou zelení a exotickými květinami jiný svět přestal existovat. Blízkost přírody navíc nějak prohlubovala jejich blízkost. „Nikdy jsem nenásledovala instinkt, kterému nerozumím. Neznám vás a vy mi o sobě nic říct nechcete.“ „No a co?“ „Necítím se s vámi v bezpečí.“ Smích v jeho očích se promísil s něčím mnohem nebezpečnějším. „To chcete od života, Grace? Bezpečí?“ „Teď zrovna ne,“ připustila. Teď zrovna na bezpečí vůbec nemyslela. Myslela jen na něj. A na to, jak jí s ním je. „Jestli ano, měla byste raději teď hned odejít. Chci, abyste si byla úplně jistá.“ Úplně jistá čím? Vlastně se nemusela ptát. Vzduch byl těžký odpověďmi. Vlnil se mezi nimi jako živá síla, která je táhla k sobě. „Jsem si jistá.“ Její rty ta slova vykroužily samy od sebe. A kupodivu je nechtěla vzít zpět. Nikdy v životě si nebyla tak jistá, jako teď. Vstal a zvedl ji na nohy. Ne snad drsně, ale velmi jednoznačně. „Jestli mě chcete zastavit, Grace, musíte hned.“ Dával jí tedy na vybranou. Nebo ne?

Možná uhodl, že ve skutečnosti na vybranou nikdy neměla. Od chvíle, kdy ho poprvé spatřila, byla ztracená. Věděl to? Věděl, jak na ni působí? „Chci vás.“ Ta slova byla venku dřív, než je mohla spolknout, a nebyla si jistá, jestli by to udělala, protože ji řídilo něco, nad čím neměla moc. Možná nějaký pud, který se v džungli náhle probudil k životu? Vedl ji skleněnou halou a potom nahoru po druhém schodišti. Z tohoto byl výhled na vodopád a na jezírko osvětlené tlumenými světly. „V denním světle musí být ten výhled kouzelný.“ „O tom mi povíš ráno.“ Zavřel dveře. „Může to být hned druhá věc, kterou uvidíš.“ „Druhá?“ Přitáhl ji k sobě a odhrnul jí vlasy z tváře. „První budu já, minha paixao.“ Zvedla hlavu v očekávání polibku, ale on se jen pomalu, líně usmál a sjel jí rukou po šíji. „Ještě ne. Něco tak dokonalého by se nikdy nemělo uspěchat.“ Jeho dotek zároveň uklidňoval i sváděl. Brzy přestala vnímat vytrvalé ševelení noční džungle i tříštění vody. Zůstal jen on a horká, zvířená magie, která je oba vtahovala. Grace zavřela oči. Srdce jí divoce bušilo. Útroby se jí rozpouštěly, sotva se jí dotkl. „Jsi nádherná,“ zašeptal proti jejímu krku a prsty jí stáhnul lesklá ramínka šatů. Přejel rukou po smetanové pleti jejích ramenou. Pootevřela rty, ale nepolíbil ji. Místo toho ucítila jemné kousnutí a špičku jazyka na rameni. Potom níž. Ruce, tak sebevědomé a pevné, jí sjely po těle a objali ji. Měkce vydechla, když jí přejel oběma palci přes hroty bradavek. Okamžitě se jí vztyčily. Spokojeně se usmál a vklouzl prsty pod látku, stejně jako předtím v džungli. Ale teď to bylo jiné. Teď je nemohlo zastavit vůbec nic. Touha byla téměř nesnesitelná. „Jenom hoříš,“ zašeptal smyslně. „Jsi tak krásná.“

Jeho ruce na zipu šatů vůbec necítila, ale musely tam být, protože hedvábí se jí svezlo k nohám a ona tu stála jen v krajkových kalhotkách. „Rafaeli…“ Zvedla ruku k jeho tváři, zmámená neuvěřitelně intenzivním vzrušením, a on se naklonil a políbil jí ruku. Očima se přitom vpíjel do jejích. Potom ji konečně políbil na ústa. Byl to horký polibek plný vášně. Aniž by od ní odtrhl rty, zvedl ji do náruče a odnesl doprostřed postele. Lehl si na ni a rychlým, majetnickým pohybem přejel po jejích bocích. Cítila tlak jeho těla na svém a její vzrušení se ještě znásobilo. Najednou si byla intenzivně vědoma jeho fyzické síly. Zvedl hlavu, svezl se na bok a položil ruku na její rozechvělé břicho. „Moje,“ broukl měkce a sjížděl rukou majetnicky níž. „Jenom moje.“ Cítila jeho teplé, zkušené prsty. Cítila, jak pomalu kloužou k téměř průsvitným kalhotkám. Chvíli čekal. Prohluboval její touhu k nesnesení. Až když si začínala myslet, že se jí nikdy nedotkne tam, kde chtěla, aby se jí dotýkal, zbavil ji i té poslední, krajkové bariéry. Poslední bariéry, která ji chránila. Zachvěla se, zasténala a zaplavilo ji až mučivé očekávání. Podíval se jí do očí a potom pohledem pomalu vychutnával celé její tělo. „Rafaeli…“ Vydechla. Sklonil se k jejím ňadrům a jazykem ochutnával její vztyčenou bradavku. Vjela mu prsty do vlasů. Potřebovala se ho dotýkat. Obrátil pozornost k druhému prsu a laskal ho, až jí pánev hořela a boky nedokázaly zůstat nehybné, jak strašně ho chtěla. „Jsi neuvěřitelně sexy,“ zašeptal a znovu ji horce políbil. Cítila syrovou moc jeho těla, které ji vtlačovalo do lůžkovin. Nedokázala dál čekat. Nechtěla dál čekat. Ale on se mírně nadzdvihl a znovu sjel rukou k srdci její ženskosti. Cítila okolo něj jemné doteky dlouhých prstů. Nevnímala nic než je. Naprosto ji ovládl. Ležela ochromená vzrušením. Pozvedla pánev a boky v tichém pozvání a zasténala jeho jméno.

Z hrdla se mu vydral zastřený vzdech. „Jsi nádherná, minha paixao. A chci tě víc, než jsem kdy chtěl nějakou ženu.“ Ani ho neposlouchala. Bylo to, jako kdyby do jejího mozku nemohlo proniknout nic kromě vjemů a ona se nemohla soustředit na nic kromě jeho doteků. A potom jeho jemná, skoro lenivá předehra skončila a on si na ni znovu lehl. Cítila, jak jí rozevírá nohy. Cítila hrubé ochlupení jeho stehen. Jeho sametovou erekci. Potom jí pozvedl boky a energicky do ní vniknul. Náhlá bolest ji bodla jako nůž, ale on její výkřik umlčel polibky. Pronikal do ní hlouběji a hlouběji. Zaplavoval její tělo dalšími a dalšími vlnami zběsilého štěstí, které bolest rychle překryly. Nahradila ji neskutečná slast, která ji omamovala. Cítila, jak se v ní vzdouvá něco sladce neznámého. Něco, co roste s jeho rytmickými pohyby. Chtivě ho objala stehny, a on si hladově bral, co nabízela. Dělal jí to tak, že se s ní roztočila místnost. Bylo to spalující. Nevěděla, kam ji vede, ale věřila mu. Pocity na ni dorážely jako divoká zvířata. A on ji vedl s každým přírazem výš a výš. Pohybovala se na okraji něčeho úžasného a nebezpečného, odkud se nedalo vrátit. Najednou zrychlil a poslal ji přes ten okraj. Do šíleného, nádherného víru, který hrozil, že ji navždy pohltí. Její tělo se svíjelo a ovíjelo kolem jeho penisu. Slyšela, jak něco přerývavě říká, a potom v sobě ucítila horký výstřik. Pohltila ji blaženost tak mocná, že kdyby ji nedržel, úplně by se bála… Svět kolem nich se postupně ustálil. Vyčerpaně ho objímala kolem ramen. Poslouchala tlukot jeho srdce a vnímala jeho teplou, vlahou kůži na své. Otočil se na záda a vzal ji v objetí s sebou. Grace, pořád ještě omámená a šokovaná intenzitou prožitku, nevěděla, co říct. Ostatně to nevypadalo, že by o konverzaci právě stál. Objal jí boky a posadil ji na sobě. Vlasy jí spadaly na jeho hruď. Pomalu se usmál a pohladil ji po tváři. „To bylo neuvěřitelné, minha paixao.“

Byli obklopeni horkem, zvuky a rytmy džungle, ale ona dokázala vnímat jen tvrdost jeho mužného těla, dotek jeho rukou a svou touhu. Nemohla se Rafaela nabažit. Kouzlo mezi nimi bylo tak intenzivní a tak perfektní, že tvořilo samostatný vesmír.

SEDMÁ KAPITOLA

Grace se probudila do zvuků deštného pralesa a otevřela oči s úsměvem na rtech. Existovalo snad na světě krásnější místo? Rafael ležel na zádech vedle ní a jednou nohou ji poutal k posteli. Jako kdyby jí chtěl-zabránit v útěku. Ale ona se utíkat nechystala. Neexistovalo místo, kde by byla raději. Neexistoval muž, se kterým by byla raději. Možná to bylo tím, že si oba prožili své, uvažovala a pohladila ho po rameni. Měl krásné mužné tělo. Bylo na něm vidět, že patří muži, který si rád klade laťku hodně vysoko. „Ty si mě prohlížíš.“ Nevšimla si, že se vzbudil. Podívala se mu do očí, které kryly husté tmavé řasy, a najednou jí bylo podivně stydno. „Musí být hrozně hodin. Měli bychom vstát. Tvůj pilot tu bude co nevidět a já si ještě musím zabalit.“ „Můj pilot je v Riu. Tvoje věci jsou všechny tady. Maria je sem přinesla včera večer.“ Usmál se spokojeným líným úsměvem. „Tohle je teď tvoje ložnice.“ O čem to mluví? Noc je přece pryč. A teď, v denním světle, se cítila nějak mnohem více nesvá, než v laskavém příšeří.

Jako kdyby vycítil její nejistotu, přejel jí majetnicky po plochém bříšku a oblině boku. „Helikoptéru jsem odvolal. Takže vstávat nemusíme vůbec.“ „Tys ji odvolal,“ zeptala se zmateně. „No jistě,“ odtušil s arogantní samozřejmostí. „To sis opravdu myslela, že tě nechám jen tak odletět?“ Srdce se jí bláznivě rozbušilo. „Nenapadlo mě, že bys chtěl, abych zůstala.“ „Jak jsi o tom mohla pochybovat?“ Sklonil se k ní a žhavě ji políbil. Okamžitě jí tak připomenul, co všechno v noci sdíleli. Líbala ho zpět, hlava se jí točila a tělo se jí rozhořelo tím plamenem, který dokázal kontrolovat jen on. Chemie mezi nimi se znovu proměnila v živou bytost. On něco zamumlal portugalsky a rychlým, rozhodným pohybem jí rozevřel stehna. „Letět domů? Ani náhodou. Chci tě,“ vydechl proti jejím ústům. „Copak to nevidíš? Copak necítíš, co se mnou děláš?“ Cítila. Cítila ho – byl tvrdý a připravený. Měkce, vzrušeně vzdychla, když ucítila špičku jeho penisu mezi nohama. Nadzdvihla boky a on si ji vzal jediným sebevědomým pohybem. „Rafaeli…“ Zasténala blaženě, zatímco do ní s každým pohybem posílal další vlnu rozkoše. Nedokázala myslet ani dýchat. Objala ho stehny a přitiskla se k jeho svalnatému tělu. Usmál se, přivřel oči a jemně ji kousl do krku. „Ty bys mě chtěla opustit, minha paixao! Mám tu helikoptéru objednat?“ Hlas měl zhrublý touhou. Chytil ji za boky a zpomalil. Rychlé a tvrdé se změnilo na pomalé a smyslné. Celá zmalátněla. „Ne.“ Na něco takového teď nemohla myslet. Nedokázala myslet na nic kromě jeho uvnitř sebe. „Žádnou helikoptéru.“ Znovu změnil rytmus a vzal ji tak vysoko, že ji návrat na zem děsil. Hlavou se jí honily hvězdy, bílé a vzdálené, a ona zaryla nehty do jeho hladké bronzové kůže, aby se nezřítila. Několika drsnými přírazy ji přivedl až k samému okraji té magické propasti. Chvíli se nad ní vznášela a pomalu ztrácela poslední zbytky vědomí. Potom ji vrhl přes okraj. Rozpouštěla se v extázi. Pevně se ho držela. Náhle ucítila divoké záchvěvy

jeho orgasmu. A potom v sobě byli nekonečné okamžiky zaklesnutí, jako otroci touhy, která je oba spalovala. Nakonec začala vnímat váhu jeho těla na svém. Šílený tlukot srdce zpomalil a ona otevřela oči a zjistila, že se na ni dívá svýma tmavýma očima šelmy. „Jsi moje,“ zašeptal jí, „pamatuj si to.“ Opřel se jí čelem o rameno a převalil se s ní na záda. „Nejenom že neopustíš mou džungli,“ pokračoval a odhrnul jí z čela mokrý pramen vlasů. „Vůbec neopustíš mou postel. Nechám si tě tady. Nahou.“ Opilá štěstím se slabě usmála. „Mluvíš jako pračlověk.“ Ale bylo jí to jedno. Bylo jí tak dobře. „Stejně nemám žádné oblečení. Kostýmek nesnášíš, šaty jsou zničené a kalhoty mám, nechápu proč, roztrhané a od bahna.“ „Včera jsi byla úžasná, řekl jsem ti to? Neznám jinou ženu, která by si v takové situaci nestěžovala. Odmítla jsi mou pomoc, i když jsi spadla do řeky – propíchla jsi mě pohledem.“ „Nechtěla jsem si stěžovat. Byl jsi na mě tak naštvaný, že…“ Ta vzpomínka vrhla stín na nový den. Mírně se zamračil, jako kdyby ho chtěl zahnat. „To už je za námi.“ „Ne tak docela. Nemůžeme na to prostě zapomenout. Ať se nám to líbí, nebo ne, je ráno. A já musím vyřešit pár věcí. Nesmírně důležitých věcí.“ „Zavolám na pár míst,“ ujistil ji Rafael s obvyklou sebejistotou. „Dovozce, který ti prodával kávu, je ode dneška bez práce. Jsem si jistý, že bys na ten podvod nepřistoupila, kdyby tě neponoukal.“ Grace ztuhla. „Ale já na něj nepřistoupila. Říkáš, že nadceňuje zboží a profit si nechává, a já nemám důvod ti to nevěřit. Jestli se však o ten profit s někým dělí, já to rozhodně nejsem.“ Skulila se z něj na záda. Rafael zaváhal a očima se mu mihl hněv. Potom ale pokrčil rameny a majetnicky jí přejel rukou po těle. „Už se o tom nebavme, minha paixao. Není to důležité. A jak jsi mi sama řekla, každý dělá chyby.“ Obdařil ji chápavým úsměvem. „Jsem si jistý, že ses poučila. Nepodváděj, pokud nejsi připravená, že tě můžou chytit.“

Grace bylo, jako kdyby ji polil ledovou vodou. On si pořád myslel, že je vinná. Spal s ní, přestože ji měl za prolhanou zlodějku a podvodnici. „Nemůžu tomu uvěřit.“ Prudce se posadila a odstrčila jeho ruku. „Ty si pořád myslíš, že jsem to udělala, že?“ „Grace –“ „Pořád si myslíš, že jsem ukradla peníze z vlastní společnosti.“ Jeho otrávený výraz jasně naznačoval, že by si tohle téma k hovoru dobrovolně nevybral. „Připustila jsi svou vinu.“ Ano? Řekla něco takového? Vracela se zpět v jejich rozhovorech. „Řekla jsem jen, že se za to cítím zodpovědná. Ne proto, že bych vzala ty peníze, ale proto, že je to moje společnost.“ Mávl rukou, jako kdyby odháněl dotěrný hmyz. „To opravdu není důležité.“ „To tedy je důležité, protože musím jet domů a dát to do pořádku.“ Chystala se spustit nohy z postele, ale on ji objal a zalehl, aby se nemohla ani pohnout. „Nikam nejedeš. Je mi jedno, co jsi udělala nebo neudělala. Copak to nechápeš?“ Jeho tón byl zhrublý a netrpělivý. „Nic z toho nemá žádný vliv na to, jak mi s tebou je. Nemá to žádný vliv na* to, co máme.“ „Jak to můžeš říct?“ Zírala na něj a nenáviděla se za vzrušení, které se jí okamžitě začalo rozlévat pánví. „Copak bys mohl spát se zlodějkou? To nemáš žádnou morálku?“ Bezstarostně pokrčil bronzovým ramenem. „Je to sex, minha paixao. Sex. Zajímá mě jen to, co děláš v mé posteli. Co děláš, když v ní nejsi, není moje věc.“ Trochu se zamračil. „Pokud tedy zrovna nepodvádíš Carlose a Filomenu. Oba ale víme, že to už se znovu nestane.“ Zhrozila se a na okamžik zavřela oči. Její chvilkové štěstí rozmetal jeho nekonečný cynismus. „Myslela jsem, že mi věříš.“ „K čemu bych ti potřeboval věřit?“ Vypadal upřímně ohromený. Jeho oči prozrazovaly, že důvěra je pro něj naprosto neznámý koncept. „Užívám si s tebou skvělý sex. Nepředávám ti řízení svých investic.“

Bolestně zavrtěla hlavou. Jaké šílenství ji to v tomhle ráji popadlo? V které chvíli ztratila hlavu? Jaká arogance jí namluvila, že mu rozumí? „Kdo ti tohle udělal?“ Přes slzy hledala v jeho tváři stopu tepla. Ale našla jen ztvrdlé rysy. „Kdo způsobil, že se takhle chováš k lidem? K ženám?“ Celý se napjal. „Proč se ženy musejí ve všem rýpat? Jsi ta, která leží nahá vedle mě. To by ti mělo stačit.“ Z nějakého důvodu ji zalila vlna soucitu. „Je mi tě líto. Očekáváš tak málo.“ „Jsem jen extrémně realistický, co se týče žen.“ „Já chci ale mnohem víc než tohle,“ snažila se vymanit z jeho sevření. „Která žena ne? A ty to všechno dostaneš,“ sliboval a nepouštěl ji. „Všechno, co chceš. Zjistíš, že umím být neuvěřitelně štědrý milenec.“ „Štědrý? Opravdu si myslíš, že mluvím o penězích?“ „Nejen o penězích,“ zapředl a dlouhý polibek na rameno ji nenechal na pochybách, jakou další podobu by jeho štědrost mohla mít. Teď už toho měla opravdu dost. „Já nechci tvoje peníze! Chci, abys mi věřil! Chci, abys věděl, že jsem nevinná. Musí být nějaký způsob, jak prokázat, že jsem ty peníze nevzala. Chci, aby sis ještě jednou prošel ta čísla.“ Otráveně se ušklíbl. „Jediná čísla, která mě zajímají, jsou ta s tebou, minha paixao.“ Jako kdyby to chtěl ztvrdit, přejel jí rukou po stehně. „Na ostatních nezáleží.“ „Mně ano.“ „Zapomeň na svou společnost,“ nařídil jí a políbil ji. „Už ji nepotřebuješ.“ „Jistěže potřebuji.“ Café Brazil byl celý její život. Její budoucnost. Netušil, co pro ni znamená. „Jak můžeš něco takového vůbec říct? Proč bych to měla vzdát?“ Rafael se pomalu, dráždivě usmál. „Protože teď máš alternativu. Mnohem lukrativnější zdroj bohatství.“

Zůstala na něj zírat s otevřenou pusou a jen těžko trávila jeho slova. „Myslíš, že bych si vzala tvoje peníze? Myslíš, že mě tvoje peníze zajímají? Myslíš, že jsem taková?“ To o ní věděl tak málo? A pak zavřela oči, protože si uvědomila, že ano. Ale byla to opravdu jeho chyba? Nebylo to snad jedno z rizik, která člověk podstupoval, když nechal zvítězit vášeň nad racionálním myšlením? Když podlehl kouzlu džungle a chemii? Ale pro ni to bylo víc než chemie. Mnohem víc. Věděla, že ho miluje – jakkoliv to nedávalo smysl. Ne tu jeho oficiální, studenou tvář. Ne, ona se zamilovala do muže za tlustými zdmi, kterého se jí podařilo občas zahlédnout. Jen párkrát. Skulinami. Ale stačilo to. A kdyby z něj nikdy víc nezahlédla, nevadí. Milovala ho i s jeho zdmi. Možná proto, že toho sama hodně skrývala. A tak se hluboce zamilovala do muže, který o její lásku vůbec nestál. Nestál o ničí lásku. Lhostejně pokrčil rameny. „Možná jsem ohledně lásky cynik, ale to neznamená, že nevím, co ženy chtějí. V posteli jsi úžasná. Pro dohlednou budoucnost si přeji, abys tu byla jen pro mě.“ Zavrtěla hlavou. „To nebude možné.“ Včerejší noc minula. „Potřebuji dát věci do pořádku. Musím dát věci do pořádku. Slíbila jsem to Carlosovi a Filomeně.“ Jak mohla být tak pitomá? Jak mohla být tak naivní a egoistická, aby si myslela, že dokáže změnit muže, jehož pověst byla založená na tom, že nedokáže cítit vůbec nic k nikomu? Myslela si, že pro něj existuje naděje – že je v něm kousek laskavosti. Dokonce arogantně věřila, že ji s ním pojí pouto, jaké ho nepojilo s žádnou jinou ženou. Nejspíš si zasloužila veškerou bolest, kterou teď cítila… V očích měl otazníky, jako kdyby jí nerozuměl. A také nerozuměl, pomyslela si a málem se hystericky rozesmála. Oči mu tmavěly rozčarováním. „Jenom jsem chtěl zdůraznit, že peníze ti chybět nebudou.“

„Prostě mi budeš platit za to, že s tebou budu spát, to mi říkáš?“ Vycítil nebezpečí, přivřel oči a konečně ji pustil. „Ne. To není, co říkám.“ „Není?“ Posadila se omámená rychlostí, s jakou se změnila atmosféra. Dělalo se jí špatně. „Takže mi nenabízíš kapesné? Dárky? Víc peněz, než se dá utratit v normálních otevíracích hodinách?“ Její sarkasmus mu zjevně unikal. Pohodlně se natáhl, pozoroval ji ztěžklými víčky a na tváři mu seděl mírně výsměšný úsměv. Veškeré teplo a líná svádivost z něj vyprchaly. Byl jako led. Stáhl se do sebe. Vypadal dokonce trochu – znuděně? „Jistě. Můžeš si splnit své nejdivočejší a nejchamtivější fantazie.“ Zmítal jí vztek znásobený frustrací ze sebe samé. „Moje nejdivočejší fantazie momentálně je hodit tě extrémně vyhladovělým piraňám!“ Vyskočila z postele a natáhla si zabahněné kalhoty. Nemohla s ním být dál nahá. Nemohla s ním být v jedné místnosti. „Opravdu jsem věřila, že pro tebe existuje nějaká naděje! Myslela jsem, že pod tou drsnou slupkou, kterou ukazuješ světu, se skrývá lidská bytost. Ale teď se ukazuje, že jsi přesně tak studený a prázdný, jak se tváříš.“ Zúžil oči. „Vztekáš se jako dítě a úplně zbytečně. Opakuji: je mi vážně jedno, že jsi vzala ty peníze. Minulost mě nezajímá.“ „Ale zajímá! Právě kvůli ní jsi tak cynický a podezřívavý!“ Stáhla tričko z opěradla židle. „A ty peníze jsem nevzala!“ Rozhodila bezmocně rukama. „Proč se vůbec namáhám, když je tak zřejmé, že nedokážeš v nikom vidět nic dobrého? Je mi tě líto, Rafaeli. Opravdu líto. Nevím, co ti udělala, ale udělala to dokonale.“ Náhlý záblesk hněvu ji přimrazil k podlaze. Chvíli na sebe jen zírali a napětí mezi nimi rostlo jako zeď. Ale pak mu v očích zajiskřilo a ona zčervenala. Vzrušení se v ní míchalo s bolestí a stálo ji to jisté úsilí neskočit mu do náruče. „Jak můžeš?“ Zeptala se ho klidně, ale ruce se jí třásly. Rychle si oblékla tričko, aby skryla tělo před jeho mlsným

pohledem. „Jak se na mě můžeš takhle dívat, když si myslíš, že kradu? To nemáš žádné skrupule? Jestli si myslíš, že jsem zlodějka, měl jsi mě vyhodit, ne se mnou spát.“ Pohled mu ztvrdl. „Vzhledem k tomu, že nijak netoužím po mnišském životě, musím být realistický. Jsi žena. A všechny ženy tak nebo onak lžou. Netrápím se tím, protože to očekávám,“ ujistil ji sebevědomě. „Ty očekáváš, že ti ženy budou lhát?“ „Ženy jsou chamtivé.“ Pokrčil rameny. „A manipulativní. A velice rozzlobené, když se věci nevyvíjejí podle nich. Jako ty teď.“ „Víš co?“ Hlas měla plný slz. „Máš pravdu. Jsem velice rozzlobená. Protože včerejší noc pro mě byla jedinečná. Opravdu jedinečná. A teď vidím, že jsem pro tebe nebyla nic víc než příhodné ženské tělo v lesklých šatech.“ Opřel se o polštář a prohlížel si ji, jako kdyby byla nějaká obzvlášť zábavná harémová tanečnice. „Jsi rozkošná, když se zlobíš, minha paixao.“ „V tom případě se připrav, že budu ještě mnohem rozkošnější!“ Vztekle se obula. „Protože jsem ještě ani nezačala. A co to vůbec znamená? Pořád mi tak říkáš.“ „Minha paixao?“ Povytáhl obočí. Vypadal každým coulem jako arogantní brazilský milionář. „Moje vášni.“ Skvěle, pomyslela si. Vášni. Ne „miláčku“ nebo „lásko“. Ani tady Rafael Cordeiro nezapochyboval o povaze jejich vztahu. Přejel si rukou po tváři a potlačil zívnutí. „Asi jsem tě měl varovat,“ řekl měkce, „ale scény nesnáším.“ Servala kostýmek z ramínka a nacpala ho do tašky. „To se vsadím. Vlastně nesnášíš všechno, co nějak souvisí s city, protože city tě zneklidňují, že, Rafaeli?“ Mrskla do tašky šaty. „Jsi schopný se pohybovat džunglí, aniž by tě děsil řev šelem, ale kdyby ti měla skočit do cesty nějaká emoce, bál by ses, že tě kousne.“ Zavřela zip tak divoce, že se div neutrhl. Hodila si tašku přes rameno a očima po něm metala blesky. Byla tak strašně naštvaná, že nevěděla, jestli má křičet nebo brečet. Ani jedno ale nehodlala dělat před ním. „Ty jsi horší než všechny nebezpečí džungle dohromady. A ještě něco ti řeknu. Možná jsi

skvělý milenec, ale citově jsi sterilní. Ty nedokážeš cítit vůbec nic. A zavolej helikoptéru, protože naše vášeň právě skončila.“ Práskla za sebou dveřmi a přemýšlela, co dělat, než helikoptéra přiletí. A že přiletí, to si byla jistá. Teď, když je po všem, ji bude chtít mít co nejdřív pryč ze svého pralesního doupěte, aby si mohl v klidu lízat rány. A i ona chtěla být se svými ranami sama, zatímco bude čekat… Rafael ležel na posteli, oči upíral do korun stromů nad sebou a pokoušel se v sobě vyznat. Téměř okamžitě s tím ale přestal, protože na nějaké analýzy svých pocitů vůbec nebyl zvyklý. Má pravdu, připustil si. On je citově sterilní. Není schopen něco k někomu cítit. Ale proč si myslela, že je na tom něco špatného? Podle něj bylo všechno fajn. Takhle to chtěl. Vlastně mu dost trvalo, než se k takovému stavu rovnováhy konečně dopracoval. A včerejší noc byla neskutečná. Takový sex snad ještě nezažil. Jednu chvíli byla stydlivá a za chvíli zase rozkošně bez zábran. Trochu se zamračil. Byl tam okamžik, kdy ho napadlo, jestli snad není panna, ale byla tak vášnivá a rozpálená, že tuto možnost skoro okamžitě zavrhl. Žádná panna by se takhle nechovala. Prostě na to musí jít příště trochu pomaleji. Sexuální exploze mezi nimi byla přesně tak mocná, jak očekával. Už teď se těšil na nekonečný žhavý sex, dokud ho Grace bude bavit. Podíval se na dveře – které se ještě teď otřásaly v pantech – a rezignovaně vrtěl hlavou nad tím, jak ho mohlo napadnout, že by to mohlo být takhle jednoduché. Jak by mohlo být se ženou cokoliv jednoduché? A jakkoliv je Grace Thackerová v mnoha ohledech zvláštní, uvnitř je stejná jako všechny ostatní. Nejen proto, že jejím životním cílem byl zjevně finanční zisk bez námahy, ale i pro ty obvyklé hry, které všechny ženy v

takové situaci hrají. Proč nemůže být přímočará? Proč nemůže chemii nechat chemií? Proč do ní musí přimíchávat řeči o lásce? Frustrovaně vyskočil z postele, začal pochodovat po pokoji sem a tam a snažil se utřídit si myšlenky. Obvinila ho z citové sterility, ale on ji zas může obvinit z citové neupřímnosti. Sdíleli skvělý sex. Nic víc. Tak proč to prostě nepřizná? Proč musí všechno komplikovat? Jakou relevanci mají jeho city v kontextu jejich vztahu? Měla by se zajímat pouze o jeho postelové výkony a velikost peněženky – a pokud věděl, v obojím vynikal. Tak proč nedala pokoj s tou únavnou kampaní za svou nevinu? Že se s ní vyspal, byl snad dost jasný důkaz, že ho její chamtivost nezajímá, ne? Že ji přijímá takovou, jaká je. Tak o co jí šlo? To jí bylo tak upřímně líto, co provedla? Zavrtěl hlavou a vydal se osobně ukončit kariéru jistého dovozce kávy. Vydal se do své kanceláře vyřídit pár telefonů.

OSMÁ KAPITOLA

Grace se frustrovaně vydala džunglí k jezírku a cestou přemítala o jejich hádce. Jakým právem se na něj vlastně zlobí? No jakým? Sliboval jí snad něco? Nesliboval. Tak proč je tak strašně zklamaná? Protože si o něm myslela něco víc? Nikdy v životě se necítila tak zmatená… Její čerstvě probuzené tělo bzučelo jako úl a určitá její část toužila zalézt s Rafaelem pod deku a na všechno zapomenout. On jejich vztah dokázal vidět jednoduše – tak proč ona ne? Asi proto, že mezi nimi dvěma byl jeden velice zásadní rozdíl. Navzdory všemu, co ji v životě potkalo, nikdy neztratila naději, kdežto Rafael… Zalil ji smutek. Konečně si byla schopna přiznat pravdu. Rafael na ženy a život obecně navždy zanevřel. Kdesi v minulosti ztratil veškerou naději. Šla dál a pře slzy neviděla. Trvalo jí nejméně dvacet minut, než si uvědomila, že neslyší vodopád. Jezírko také nebylo v dohledu. To znamenalo, že někde musela špatně zabočit. Ignorovala záchvěv paniky a hledala něco, cokoliv, co by poznávala. Ale stromy kolem vypadaly hrozivě cize. Šli tudy včera? Prošla kolem jezírka, aniž by si toho všimla?

Usoudila, že nejlepší bude vrátit se po vlastních stopách. Šla pomalu. Najednou si byla nepříjemně vědoma všech zvuků, které ji obklopovaly. Listy a větve kolem ní výhružně šustily. Nad hlavou se jí spouštěli pavouci velikosti dětské dlaně. Odevšad se ozývaly divné skřeky. Včera, s Rafaelovým silným tělem před sebou, se cítila v bezpečí. Ale teď, když měla jít úplně sama hustým pralesem, ji začal obestírat strach. Panika ničemu nepomůže, připomínala si pevně. Ale potom došla na křižovatku a propadla beznaději. Doprava nebo doleva? Nevybavovala si ani, že by přes nějakou křižovatku šla. Začínalo jí dělat potíže zachovat klid. Nemůžu být tak daleko od domu, snažila se přesto uvažovat racionálně. Nešla déle než půl hodiny. To znamenalo, že ji dřív nebo později někdo najde. Nebo ne? Třeba Rafael sedí u počítače a vůbec neví, že šla ven…

To nedává smysl. Rafael zamračeně položil sluchátko. Co teď? Strávil hodinu na telefonu a byla to jedna z nejnáročnějších a nejzmatenějších hodin jeho života – místo aby se množily odpovědi, množily se otázky. Manipulace s účetnictvím šla do větší hloubky, než se původně domníval. Jedna věc byla ale už teď naprosto jistá. Grace Thackerová ty peníze nevzala. Což znamenalo, že mu celou dobu říkala pravdu. Přejel si rukou po tváři a tiše zaklel. Musí se smířit s fakty. Grace nic neukradla a nikoho nepodvedla. Z čehož ovšem vyplývalo, že musí být naprosto neuvěřitelně naivní. Vůbec nedokázal pochopit, jak si mohla nevšimnout tak brutálních diskrepancí v účetnictví. Byla sice mladá, to ano, ale řídila přece společnost. Jak mohla nemít podezření? Zmáčkl tlačítko a netrpělivě bubnoval prsty o desku stolu, dokud se Maria neobjevila.

„Požádejte, prosím, slečnu Thackerovou, aby se ke mně připojila.“ Grace má odpovědi, které mu chybí. Musí se jí jen správně zeptat. A to zatím zjevně nedělal. „Slečna Thackerová šla ven.“ Karkulka utekla před vlkem. Rafael přestal bubnovat a zamračil se. „Šla si zaplavat?“ Hospodyně zavrtěla hlavou. „Nevšimla jsem si, že by měla plavky. A vypadala trochu rozčilená,“ dodala váhavě. Rafael vyskočil na nohy. „Jak je to dlouho, co šla ven?“ „Asi půl hodiny.“ Dost dlouho na to, aby se mohla dostat do vážných problémů. Co ji to napadlo? Proč takhle utekla? Samozřejmě, že to věděl… Pořád mu opakovala, že je nevinná. A on jí neuvěřil. Odešla do džungle, protože byla nešťastná. Že jí nevěří. Ale jak jí měl věřit, když v minulosti neměl nikdy důvod věřit jediné ženě? Přestal ztrácet čas planými analýzami, vyšel z domu a vydal se po staré pěšině, která vedla hluboko do džungle. Místy byla sotva průchozí a jeho obavy se stupňovaly s vědomím, co všechno se může stát ženě bez zkušeností v deštném pralese. Ženě, která je navíc rozčilená a nesoustředěná. Volal ji jménem, ale neozývala se. Neklidně si vybavoval všechna nebezpečí, která na ni číhala. Jedovatí pavouci, hadi… Před očima měl rázem holou pravdu. Raději se postavila jim, než aby zůstala s ním… Co to o něm vypovídá? Že je muž, kterému se každá poctivá a upřímná žena vyhne obloukem. A on teď věděl, že Grace je poctivá a upřímná. Také naivní? Hloupá na čísla? Moc mladá a nezkušená na to, aby stála v čele společnosti? Možná všechny ty věci najednou, ale nepoctivá – to ne.

Až mu příště bude chtít něco říct, bude ji poslouchat. Opravdu poslouchat. Musí na ni opatrně, protože byla zjevně naprosto nevybavená pro přežití v dravém světě byznysu. Provinilost, naprosto neznámý a velice nepříjemný pocit, mu cupovala nervy. Přidal do kroku. Ale varoval ji přece. Hned na začátku jí dalo najevo, jakým mužem je. Přišla za ním ze své vlastní vůle a on nemůže za to, že uvnitř něj hledala něco, co tam prostě není. Nemůže za to, že v něm viděla hluboké city, zatímco on dobře věděl, že jeho srdce je pusté… Čí to byla vina? Jeho, že se nechal zaslepit svým cynismem, nebo její, že dovolila své naivitě přičítat mu vlastnosti, které neměl? Byl tak hluboce ponořen v temnotě svých myšlenek, že si jí málem nevšiml. Seděla na padlém stromu a byla velice bledá. „Co sis sakra myslela, že děláš?“ vybafl na ni vztekle. Hněv v něm vybuchl samou úlevou, že ji našel nezraněnou. „Rafaeli…“ Začala vstávat. Pohledem zachytil náhlý pohyb nad jejím ramenem a ruka mu sjela k bambusové tyči u opasku. „Nehýbej se!“ Drobná ramena se jí napjala, ale poslechla. Opatrně sebral tyčí černého hada se žlutou kresbou z větve nad ní a odhodil ho. Otočila se tím směrem a oči se jí rozšířily, když si všimla hada, který pomalu mizel v křoví. „Je jedovatý?“ „Ne. Myslel jsem jen, že bys nechtěla mít v klíně třímetrového hada. Ale mohl být jedovatý, Grace.“ Ta myšlenka ho rozrušila víc, než by považoval za možné. Vzal ji za paži, postavil ji na nohy a oči mu plály. „Co tě to napadlo? Tohle je džungle a ne Bond Street. Sem se nechodí jen tak na procházku!“ „To vím také.“ „Tak proč jsi sem tedy šla?“ Právě sundal hada deset centimetrů od jejího krku. Tak proč se k němu netiskne a hystericky neječí? Napadlo ho, že Grace je ta nejnepředvídatelnější žena, jakou kdy potkal. „Kdo se v tobě má vyznat? Nechováš se ani trochu jako ostatní ženy!“

„Vzhledem k tvému názoru na ženy to budu brát jako kompliment,“ odtušila. Rozhlédla se pro případ, že by kolem byli další hadi a olízla si rty. „Spatně jsem zabočila.“ „Špatně jsi zabočila?“ Zaryl jí prsty do ramena a nevěřícně s ní zacloumal. „Jak jsi mohla špatně zabočit? Vždyť je to úplně jednoduchá cesta.“ Do tváří se jí vlila červeň. „Já… Nesoustředila jsem se a spletla jsem si levou a pravou.“ „Cože?“ Obrátil oči v sloup. „Taková chyba tady znamená rozdíl mezi životem a smrtí. Copak sis to neuvědomila? To jsi tak hloupá?“ Cítil, jak ztuhla. Pak se od něj odtáhla a zvedla bradu. V očích jí něco svítilo. Slzy? Vztek? Nebyl si jistý. „Nikdy mi neříkej, že jsem hloupá.“ Hlas měla napjatý. „Připouštím, že jsem si spletla cestu a uvědomuji si, že ztratit se v džungli není žádná legrace, ale nejsem hloupá. Už to nikdy neříkej.“ Rozhodil rukama. Mátlo ho, že ji jediné slovo vyprovokovalo víc než třímetrový had. „Tak jak je možné, že ses ztratila?“ Chvilku váhala s odpovědí. „Protože já si vždycky spletu levou a pravou,“ řekla nakonec tiše. „Proč by sis je měla plést?“ zíral na ni nechápavě. Polkla. „Protože jsem dyslektička.“ Na okamžik oněměl. „Ty jsi dyslektička? „Ano.“ Dyslektička? Rafael se chvíli probíral svým mentálním archivem. „Chceš říct, že máš potíže se čtením?“ „Vlastně ani ne. Čtení mi docela jde. Ale jsem beznadějná, co se týče směrů a čísel.“ Sklopila oči. Tváře jí hořely. „Čísla jsou katastrofa. Ale to už asi víš.“ Věděl to? Její přiznání ho naprosto šokovalo. „Včera cestou k jezírku ses přece neztratila,“ zabručel. „Maria mě doprovodila.“ Zhluboka vydechl. „Chceš mi říct, že nerozumíš smyslu čísel, a přesto řídíš vlastní společnost?“

„To tolik nesouvisí. Spousta dyslektiků je úspěšnými obchodníky. Za účetnictví odpovídá můj otec. Já zvládnu všechno ostatní, pokud v tom nejsou čísla. Čísla mě matou,“ bránila se škrobeně. A najednou všechno zapadlo do sebe. Ani naivita, ani hloupost – dyslexie. Rysy mu najednou ztvrdly. Vzal ji za zápěstí. „Jdeme.“ „Kam?“ „Domů. Odpovíš mi na pár otázek. A tentokrát chci celou pravdu, Grace.“ „Moje dyslexie není důležitá a já nechci, abys se mnou zacházel jinak jen proto, že –“ „Grace,“ přerušil ji a zabořil se do ní pohledem. Zmítala jím nevysvětlitelná zuřivost. „Udělej mi laskavost a co je a není důležité, nech na mně. Chci vědět úplně všechno. A myslím tím všechno. Zejména to, co si myslíš, že vědět nechci nebo nepotřebuji.“ Grace se znovu ocitla v jeho kanceláři, v níž ustavičně vyzváněly telefony. Ale on teď zjevně s nikým mluvit nehodlal. Nařídil někomu něco do sluchátka a telefony zmlkly. „Dobře,“ opřel se v křesle a otočil se na ni, „poslouchám.“ Narovnala se v ramenou. „Co chceš slyšet?“ „Všechno. Chci vědět všechno, Grace. Nic nevynechej.“ Zhluboka se nadechla. „Už jsem ti toho většinu řekla. Měla jsem ten nápad, že otevřu kavárnu a…“ „Tohle mě nezajímá. O tvé společnosti toho už teď vím víc než ty. Zajímáš mě ty. Vrať se víc do minulosti. Do dětství. Kdy sis uvědomila, že jsi dyslektička?“ Najednou se topila v pocitech, které celé roky pečlivě skrývala. „To není relevantní.“ „Není relevantní?“ Hlas mu nebezpečně zhedvábněl. „Někdo vykrádá tvou společnost, Grace.“ „Já vím,“ zašeptala. „A dělá to proto, že si myslí, že ti to nedojde. Ty účetnictví vůbec nekontroluješ, viď?“

Zničeně sklopila hlavu. Připadala si jako kdysi v hodinách matematiky, kdy všechny děti rozuměly, jen ona ne. „Ne,“ připustila. „Nečtu čísla. Ani v počítači ani na papíře.“ „Tak podle čeho poznáš, jak si společnost vede? Podle čeho víš, jak si stojí finančně, když nechápeš čísla?“ „Mluvím s lidmi. Spolupracuji jen s lidmi, kterým věřím, a kteří mi řeknou, co potřebuji vědět…“ Hlas se jí vytratil. Uvědomila si, jak naivně takové prohlášení teď zní. „Asi mi spíš říkají jen to, co chtějí.“ Sevřel ústa. „To tě nenapadlo, že toho někdo využije?“ Několikrát zamrkala. „Proč by mělo?“ Zíral na ni s otevřeným zoufalstvím. „Protože přesně takové věci lidé dělají, Grace. Tohle je skutečný svět a je krutý. Ve skutečném světě lidé lžou, kradou a podvádějí.“ „Všichni ne,“ bránila se chabě. „Spousta lidí je dobrých.“ „Přestaň být tak velkorysá.“ Praštil pěstí do stolu a vstal, vytočený jejím postojem. „To je přesně ten důvod, proč tě lidi pohodlně využívají. Musíš přestat hledat v každém dobro. Jinak si úspěch neudržíš.“ „Nejsem úspěšná. Přišla jsem o peníze.“ „Ne. To za tebe udělal někdo jiný.“ Zamračil se. „Instinkt ti říkal, že bys měla být dávno v plusu, ne?“ „Viděla jsem, že jsou mé kavárny pořád plné a že vyděláváme spoustu peněz. Říkala jsem si, že máme moc vysoké provozní náklady.“ Pročísl si prsty vlasy a přešel k prosklené stěně. „Strávil jsem s tvým účetnictvím celé ráno. Chceš vědět, co jsem zjistil?“ Chtěla to vědět? Kolena se jí roztřásla a žaludek sevřel. Tušila, že co jí řekne, nebude snadné přijmout. Ale kdy pro ni byl život snadný? Kdy uhnula? „Samozřejmě, že chci.“ Otočil se a pohlédl jí zpříma do očí. Vlasy se mu v ostrém světle modře leskly. „S dovozcem se dělil tvůj otec. Společně vyhnali cenu kávy nahoru a současně platili Carlosovi a Filomeně naprosté minimum.“ Otec.

„To musí být nějaký omyl,“ vyhrkla instinktivně. Ale už v té chvíli jí bylo jasné, že to není žádný omyl. A to vědomí chutnalo jako jed. „Byl to tvůj otec. A to není všechno.“ Ne? Co horšího ji mohlo potkat? Polkla, aby smyla hořkou pachuť v ústech, a podívala se na něj. „Pokračuj.“ „Říkala jsi, že renovace kaváren stály víc, než jsi očekávala. Už vím proč. Tvůj otec se domluvil se stavební firmou. Účtovaly si mnohem víc, než je obvyklé. Rozdíl si rozdělili. Sleduješ mě.“ Sledovala ho velice pozorně… Olízla si rty. „Pokračuj.“ Vrazil ruce do kapes a začal přecházet sem a tam. „Poplatky za poradenství. Zmínil se ti o nich někdo?“ Přikývla. „Otec mi řekl, že jednorázově zaplatíme designérovi nových kaváren. Bylo to moc?“ „Bylo to čtvrt milionu liber… Sečti tohle a podobné záležitosti a máš svůj profit. Až na to, že ho někdo tuneloval. Ale ne úplně. Byl dost chytrý na to, aby tě úplně nepotopil a nepřišel tak o skvělý zdroj příjmů.“ Sebral ze stolu nějaké papíry, plné červených poznámek. „Tvůj otec tě zradil, Grace. On je důvod, proč nejsi v plusu.“ „Ano,“ přikývla slabě. „Proč ti to udělal?“ Pokusila se o úsměv. „Myslím, že ho k tomu dohnalo, jakou má dceru. Neměl proč na mě být pyšný. Nikdy jsem v ničem nevynikala a na sport jsem byla levá. Pro muže typu mého otce jsem musela být hořkým zklamáním.“ A to bolelo. Ještě teď to bolelo. „Ale rozjel s tebou společnost.“ „Ano. Celou školu jsem prosnila. Měla jsem spoustu nápadů a prostě jsem věděla, že ze mě jednou něco bude. I když nemohu jít obvyklými cestami. Táta řekl, že mi pomůže.“ Přešla k oknu a zírala do džungle, aniž by viděla. „Konečně objevil způsob, jak udělat ze zklamání výhru. Věděl, že si nikdy ničeho nevšimnu…“ „Co chceš teď dělat?“

Křičet? Brečet? Něco rozbít? Zalézt někam hodně hluboko? „Já nevím. Dát jim vědět, že už o tom vím.“ Narovnala se. „Byla jsem tak strašně hloupá.“ „Nebyla. Vůbec jsi nebyla hloupá. Teď vidím, že máš úžasnou imaginaci a že dokážeš tvrdě pracovat. Tvůj plat je směšně malý.“ Zamračila se. Nechápala, jak to souvisí. „Peníze mě nikdy nezajímaly, vždyť jsem ti to říkala.“ Vrátil papíry na stůl. „A co tě zajímalo, Grace.“ „Chtěla jsem něco dokázat.“ Objala se kolem pasu. „Když jsem vyrůstala, každý mi tvrdil, že jsem k ničemu.“ „Kdo ti to tvrdil?“ „Všichni. Učitelé ve škole. Můj otec. Víš, jaké to bylo? Být pro každého hloupá? Denně poslouchat, že nikdy nic nedokážeš?“ Podívala se na jeho ostré rysy, vzpomněla si na autokratický styl, jakým řídil svoje obchody, a došlo jí, že tohle on nikdy nepochopí. „Proč ti tvrdili, že jsi k ničemu? Kvůli tvé dyslexii?“ ptal se nechápavě, „proč kolem toho tak nadělali? Proč ti prostě nepomohli? Školy jsou přece na takové věci vybavené.“ „Moje nebyly.“ Hořce se zasmála. „Mysleli si, že jsem jen neposlušná, vzpurná a hloupá.“ Hloupá. Hloupá. Hloupá. Nenáviděla to. „Nerada na to vzpomínám.“ „To chápu.“ Přešel k ní a otočil ji tváří k sobě. „Ale budeš mluvit, dokud neuslyším všechno, co potřebuji.“ „A co ještě potřebuješ slyšet?“ Neslyšel toho už dost? „Prostě mluv dál.“ Proč ne? O co hůř se ještě mohla cítit? „Ve škole jsem byla pomalejší než ostatní. Třídní idiotka. Vyučující se mnou neměli trpělivost. Můj otec… Bylo to pro něj těžké,“ dořekla tiše, odstoupila od Rafaela a chytla se za paže. „Přál si syna. A dostal dceru, která neumí počítat.“ Rafael přivřel oči. „To ho nenapadlo, že máš konkrétní problém?“ „Ale napadlo. Napadlo ho, že jsem pomalá a líná a… hloupá. Jednou nebo dvakrát se mi pokusil něco vysvětlit, ale já nic nepochopila, tak to vzdal.“

„A kdo tě tedy nakonec diagnostikoval?“ v jeho hlase zazníval hněv. Grace se na něj zničeně podívala. Měl důvod se zlobit. Neřekla mu o sobě pravdu. Vzala si půjčku a o svých schopnostech – o svých chybějících schopnostech – taktně pomlčela… „Nová učitelka. Byla mnohem modernější a s dyslektiky už měla nějaké zkušenosti. Okamžitě pojala podezření a poslala mě na testy. Výsledky ji šokovaly. Byla jsem poměrně těžký případ. Nemohla uvěřit, že mi do té doby nikdo nepomohl.“ Pokrčila rameny. „Zachránila mi život. Trávila se mnou celé hodiny svého volna. Ukázala mi, ve kterých věcech mohu být opravdu dobrá a vysvětlila mi, že nejsem hloupá. A hlavně mě naučila nikdy se nevzdávat.“ Rafael se chytil za zátylek. „A to jsi mi to nemohla říct hned na začátku?“ „Měla jsem jen deset minut.“ Její patetický pokus o vtip roztál pod jeho pohledem. Pokrčila rameny. „Chtěla jsem žít podle stejných pravidel jako ostatní.“ „Nezmínila ses o tom, ani když jsi u mě žádala o půjčku?“ „Kdybych se o tom zmínila, tak žádnou půjčku nedostanu.“ Zamračil se. „To není pravda.“ „Je to pravda. Prohlásil bys, že se pro podnikání nehodím.“ Polkla. „A měl bys pravdu. Teď už to vidím. Myslela jsem, že když se obklopím lidmi, kterým mohu věřit, tak to zvládnu. Ale když nemohu věřit ani vlastní rodině, komu mohu?“ „Ze zkušenosti vím, že se nedá věřit nikomu. A rodině už vůbec ne.“ Bolestivě se usmála. „Tvoje rodina tě také okrádá?“ „Já nemám rodinu, Grace,“ řekl tvrdě. Zhluboka vydechla. Zírala do podlahy a přemýšlela, co dál. „Jsem ti moc vděčná, že jsi zjistil, co se stalo. Asi se teď strašně zlobíš.“ „Tak to máš pravdu.“ Vykročil k ní a vypadal jako bouřka. Donutila se pohlédnout mu do tváře, i když se celá chvěla. „Máš na to plné právo. Připravila jsem Carlose a Filomenu o spoustu peněz.“

Tmavá obočí se mu srazila u kořene nosu. „Proto se nezlobím. Ty peníze jim samozřejmě hodlám nahradit, jen to musím udělat nějak nenápadně, protože jsou velice hrdí. Ne. Já se zlobím proto, že jsi mi zatajila tak důležitou informaci.“ „Ale já přece říkala, že jsem ty peníze nevzala,“ zamumlala. Zpražil ji pohledem. „To opravdu důležitější mi neřekla! Jistě uznáš, že důkazy nesvědčily zrovna ve tvůj prospěch.“ Kousla se do rtu. „Asi jsem čekala, že mi budeš věřit.“ „A proč bych něco takového dělal?“ zeptal se měkce. V očích se mu nebezpečně blýskalo. „Já nejsem jako ty, Grace. Nemám ve zvyku věřit lidem, které neznám. Nemám ve zvyku věřit lidem, které znám. Nevěřím vůbec nikomu. Copak jsi to o mně neslyšela?“ Vzduch se vlnil potlačovanými emocemi. Jeho hněvem, jejím zoufalstvím a ještě něčím. Něčím mnohem silnějším. Sexuální chemií. Vznítila se mezi nimi a vytvářela spodní proud k už tak dost napjaté atmosféře. „Slyšela,“ připustila. Snažila se ignorovat teplo, které náhle zaplavilo její tělo. „Noviny jsou plné toho, jaký jsi špatný.“ Přimhouřil oči. „A přesto jsi sem přiletěla, aby ses mě pokusila přesvědčit, že nemám stahovat investici.“ Stál teď velice blízko ní. Nemožně blízko. „Musela jsi vědět, že ti budu klást obtížné otázky plné čísel.“ Matně se usmála. „Doufala jsem, že to budou otázky, na které jsem se nazpaměť naučila odpovědi.“ Zavrtěl hlavou. „Protřelí byznysmeni s desítkami let praxe se dvakrát rozmyslí, než se mnou začnou o něčem diskutovat a ty vlezeš přímo do jámy lvové.“ Srdce jí divoce bušilo. „To ne,“ vydechla. „Od prvního okamžiku, co jsem tě spatřila, jsem věděla, že je v tobě dobro. Že noviny lžou.“ Udělal krok vzad. Cítila jeho hluboký cynismus. Skoro odpor. „Nedělej to, Grace.“ Hlas mu zesyrověl. „Nepřipisuj mi vlastnosti, které nemám. Nevěř v lidi, kteří si to nezaslouží. Už jsi tu chybu udělala se svým otcem. A se mnou ji děláš znovu.“ „Ne.“ „Ale ano,“ spaloval ji pohledem. „Udělala jsi chybu v noci.“

Byla to první narážka na jejich společnou zběsilou vášeň. Celé tělo jí zmalátnělo. „Já včerejší noc za chybu nepovažuji.“ „Ne?“ Oči mu ztmavěly. „Ale neslyšela jsi slova, která jsi chtěla slyšet, ne? O lásce a něze. O společné budoucnosti. Šlo o sex, Grace. O horký, primitivní sex. Jsi ochotná to přiznat?“ Srdce jí bušilo jako šílené. „Ano.“ Co jiného měla říct? Že šlo o lásku? Vždyť se v sobě sama nevyznala. A on navíc ani nevěřil, že láska vůbec existuje. Tenhle muž automaticky očekával od každé ženy to nejhorší. Přistoupil znovu blíž a tentokrát jí sevřel paže, jako kdyby si chtěl být úplně jistý, že dává pozor. „Byl jsem skálopevně přesvědčený, že jsi je ukradla, Grace, a bylo mi to úplně jedno. Zajímalo mě jen tvoje tělo.“ A to mu dala. Dala mu všechno, co si přál… „Snažíš se mě šokovat?“ neuhýbala před jeho pohledem. „Ne.“ Zesílil stisk. „Snažím se ti připomenout, kdo jsem.“ „Udělala jsem hodně chyb, ale včerejší noc mezi ně nepatří,“ řekla měkce. „Klameš sebe samu.“ „Vůbec ne.“ Neklamala. I kdyby ji dnes poslal domů, té noci by nelitovala. Jak by mohla, když se tu noc cítila nejlíp v životě? Najednou ji magie pulzující mezi nimi vytáhla na špičky. Přejela mu rty po tváři. „Ne.“ Chtěl couvnout, ale objala ho kolem krku a přitiskla se k němu. „Chci tě, Rafaeli,“ zašeptala proti jeho krku. Pod rukama cítila jeho silná ramena. „Jestli byla minulá noc chyba, potom je to chyba, kterou hodlám opakovat.“ S tichou kletbou ji chytil za zápěstí a chtěl jí sundat ruce z krku, ale pak si to zjevně rozmyslel. „Lepší muž než já by tě pravděpodobně zastavil. Ale já to neudělám.“ Hrubě ji k sobě přitáhl a v očích měl oheň. „Jsem ráda, že ne.“ Ústa měl nebezpečně blízko. „Já nejsem dobrý.“ „Jsi jediný, koho chci.“ A chtěla ho teď. Chtěla ho tolik, že se bála, aby touhou neshořela. „Copak to necítíš?“ Zaváhal. A pak ji s temným zavrčením políbil.

Okamžitě ji celou zaplavilo omamující vzrušení. Kdyby ji pevně nedržel, upadla by. Kormidloval ji dozadu, dokud stehny neucítila hranu stolu. Rozhodnými pohyby ji posadil, roztáhl jí nohy a s mlsným mručením ji chytil za zadek. Přitáhl ji k sobě. Nedokázala vnímat nic než jeho doteky, erotický tanec jazyků… Roztrhla mu košili a chtivě hladila pevnou hladkou kůži. Ucítila jeho ruku mezi stehny. Bleskově odstranil tenoučkou bariéru jejích kalhotek a vklouzl prsty do horkého vlhka, které na něj nedočkavě čekalo. Tělo jí ihned explodovalo. Vykřikla jeho jméno a celá se chvěla kolem jeho obratných prstů. Přesto ji téměř okamžité vyvrcholení úplně neuspokojilo. Musela ho mít v sobě. Zasténala a sjela rukama k jeho poklopci. Aniž by ji přestal líbat, překryl její ruku svou a pomohl jí s rozepínáním. Měkce vzdychla, když ucítila jeho sametovou erekci proti stehnu. Přizvedl ji a rázně do ní vnikl. Její vzrušení vyletělo do oblak. Přirážel znovu a znovu s omamující silou. Napínala se proti němu, naprosto pohlcená jeho primitivní zuřivou sexualitou. A pak se jí tělo rozplynulo v orgasmu tak intenzivním, že na nějakou dobu ztratila pojem o čase. Zatímco se kolem ní tříštil vesmír, slyšela, jak něco drsně šeptá proti jejímu krku a ucítila jeho mocné vyvrcholení.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Rafael vyčerpaně a poněkud omráčeně přicházel k sobě. Tvář měl pořád ještě zabořenou do jejího krku a sladká vůně blond vlasů a kůže otupovala jeho jindy bystrou mysl. Neochotně si přiznal, že se v její blízkosti nedokáže soustředit vůbec na nic. Pomalu spustil ruce z jejích boků. Když ji přestal držet, přepadla dopředu. Hlavu si opřela o jeho hruď. Dýchala přerývavě. Hladila ho a pokrývala drobnými polibky. Taková něha ho zaskočila. Několik nekonečných sekund se nehýbal. Nevěděl co s rukama. Chtěl Grace přivinout k sobě a ta touha ho vyděsila, protože žádnou takovou ještě nikdy po sexu nepocítil. Připomněl si ale, že by to snadno mohla špatně pochopit, zatnul zuby a spustil ruce podél těla. Doposud k ní byl naprosto upřímný a nehodlal na tom nic měnit. Ale něco se přece změnilo, že? Odkdy souloží na stole ve své kanceláři! Nikdo by jejich sex nepopsal jako romantický. Vášnivý, ano. Žhavý, ano. Neuvěřitelný, rozhodně. Ale šlo o špinavý chtíč. A ona si nic špinavého nezasloužila. S námahou odolal pokušení vzít si ji podruhé, jemně ji odstrčil a rychle upravil jejich oblečení. Chvíli nic neříkala. Pak opatrně sjela ze stolu, jako by si nebyla jistá, že se jí nepodlomí kolena.

„Musíme vyřešit pár věcí,“ oznámil jí syrově. Nepatrně sebou trhla a podívala se na něj. „To rozhodně,“ řekla s přehnaně širokým úsměvem. „Měla bych vyrazit.“ „Vyrazit?“ Povytáhl obočí. „A kam?“ „Domů přece.“ Vklouzla do bot, o které nějak během jejich zběsilého intermezza přišla. „Musím vyřídit pár věcí. A ty máš svůj život.“ Oněměle na ni zíral. „A to je celé? Právě jsme měli fenomenální sex a ty mě prostě necháš?“ Přihladila si šaty rozechvělýma rukama. „Myslela jsem, že to tak chceš, Rafaeli. Žádný vztah.“ Sevřelo ho něco, čemu nerozuměl. „Ani náhodou tě nenechám odejít,“ její ohromený výraz si nezadal se zmateností jeho pocitů. „Zatím,“ dodal rychle. Nakonec ji nechá jít. Samozřejmě. Očima visela na jeho ústech. Pak je sklopila. „Musím domů. Víš, že musím. Musím dát do pořádku spoustu věcí.“ „Jakých věcí?“ Co před ním mohlo mít přednosti „Jak se můžeš ptát? Můj život je v troskách. Moje společnost se potápí, protože mě okradl vlastní otec. Musím s ním mluvit. A potom musím najít někoho, kdo mi pomůže vyznat se v těch číslech…“ Její tmavé kruhy pod očima a slabý hlas ho ničily. Když se díval na to štíhlé, drobné tělo, dostal téměř hmatatelný vztek na jejího otce za to, jakou bolest jí způsobil. „Nesmíš s tím bojovat sama.“ „Je to v pořádku. Vážně. Jsem silnější, než vypadám.“ Ironicky si prohlížel její bledé rysy. „To opravdu doufám,“ ucedil sardonicky. „Protože vypadáš, že se co chvíli rozsypeš. Kdybych tě nezažil v džungli…“ „Myslím, že jsem ti dokázala, že něco vydržím, Rafaeli.“ Podívala se na něj přivřenýma očima. Pochopil, že naráží na až agresivní povahu jejich posledního sexu. Zmateně zaváhal, jestli jí při něm nějak neublížil, ale jiskřičky v jejích modrých očích ho ujistily o opaku. „To asi ano… Ale jak chceš jít na svého otce?“

„Ještě nevím. Mám před sebou dlouhý let. Vymyslím něco cestou.“ Zamračil se. „Nemáš tušení, komu ve své společnosti můžeš věřit, a komu ne.“ „To je pravda.“ Pokrčila rameny. „Budu se prostě muset strašně rychle naučit být podezřívavá.“ „Oba víme, že v sobě nemáš jedinou podezřívavou buňku. Věříš úplně každému“ zavrčel. Byl zděšený představou, že by ji mohl podvést někdo další. Emoce, které se ani nenamáhal pochopit, mu říkaly, že musí zůstat. Ale ona vrtěla hlavou. „Tentokrát si přizvu někoho zvenku. Někoho s dobrou pověstí.“ Při představě, že proti ní sedí kdovíkdo a vykládá jí kdovíco, ho mrazilo. „Já to udělám.“ „Prosím?“ „Zůstaň tady se mnou a já ti pomohu s financemi. Nechápu, proč mě to nenapadlo hned. Je to perfektní řešení,“ usmál se spokojeně. Dokonale ho zmátlo, když znovu zavrtěla hlavou. „To ne. Já tvou pomoc nepotřebuji.“ Nevěřícně na ni zíral. „Ty mě odmítáš?“ Mírně zčervenala. „Dokážu to sama. Nepotřebuji tvou pomoc.“ „Teď zrovna mě nenapadá nikdo, kdo by ji potřeboval víc.“ Zvedla bradu a oči jí umanutě svítily. „Měla bych to udělat sama. Musím to udělat sama. A vůbec, proč bys to měl zvládnout líp než já?“ „Protože mám na rozdíl od tebe bohaté zkušenosti se lháři a podvodníky?“ nadhodil a nechápal, o co jí jde. „To je přece naprosto zřejmé.“ „Mně to zřejmé nepřipadá,“ odporovala tvrdohlavě. Usoudil, že ho asi nechápe správně. „Zkusím to říct jinak. Nabízím ti jakoukoliv sumu peněz, kterou potřebuješ, abys dala do pořádku společnost. Také ti srovnám účetnictví a následně ti dám k dispozici někoho ze svého týmu, kdo se odteď bude starat o tvé finanční záležitosti.“ „To je velmi velkorysá nabídka.“

„Maličkost,“ usmál se znovu. Ulevilo se mu, že jsou zpět na známém území. „Ale já ji nemohu přijmout.“ Úsměv mu přimrzl k tváři. „Ne?“ „Ne.“ Zamyslela se. „I když… Bylo by ode mne hloupé odmítnout tu poslední část. Ráda bych v budoucnu měla ve společnosti někoho důvěryhodného z tvých lidí. Děkuji.“ „Nabízím ti peníze.“ „Já vím. Ale já tvoje peníze nechci. A jsem si jistá, že znáš lepší způsob, jak naložit s volným časem, než mi pomáhat s účetnictvím. Určitě by tě to hrozně otravovalo.“ Rafael nikdy v životě nepotkal ženu, která by nechtěla jeho peníze. „Já ti chci pomoci,“ řekl rychle a s překvapením zjistil, že je to pravda. Nemohl snést pomyšlení, že by jí někdo ublížil. „A jestli chceš otce vyšoupnout, potřebuješ k tomu jasná fakta.“ „To je pravda,“ kousla se do rtu a podívala se na něj velkým očima. „Ty bys mi opravdu pomohl s čísly? Ale musíš mít přece spoustu práce. Pořád jsi přilepený k počítači…“ „Teď zrovna nemám nic naléhavého,“ lhal. A potom dohlédne, aby si vzala i ty peníze, jakkoliv je ochoten nevyhnutelnou debatu na toto téma odložit. „Vysvětlovat mi něco s čísly je k nesnesení. Jsem nemožná.“ Rafael si ji nemožnou neuměl představit, a tak jen pokrčil rameny. „Když jde o čísla, jsem nepřekonatelný, takže to nebude problém. Musíš mi jen říct, jak ti je mám vysvětlovat, abys jim rozuměla.“ Zrůžověla. „Otce nikdy nezajímalo, jestli jim rozumím. Prostě mi je řekl.“ „A to ti říkal ta špatná.“ Rafael odolal pokušení praštit do něčeho pěstí a mávl ke stolu, který byl před pár okamžiky dějištěm jejich vášnivého extempore. „Sedni si. Naučím tě vyznat se v číslech.“ Zaváhala. „Za čtyři hodiny mi letí letadlo.“ „Nepoletíš v něm,“ oznámil jí. „Nechci, abys odletěla.“ Mírně se usmála. „Protože je sex mezi námi tak úžasný?“

Její upřímnost ho překvapila. „Ano, to je jeden důvod,“ odpověděl se stejnou upřímností. „Ale také nechci, aby to tvému otci prošlo.“ „Ne.“ Dívala se na něj s hřejivým obdivem. „Samozřejmě, že nechceš. Velice ti záleží na Carlosovi a Filomeně.“ Rafaela ten pomněnkový pohled na okamžik úplně zhypnotizoval. „Ano,“ řekl nakonec. „Máš je opravdu rád a oni tebe také. Toho jsem si všimla hned. Je mi líto, že kvůli mně trpěli,“ řekla trochu přidušeně. Rafael zpozorněl. Nezačne teď brečet, že ne? Zatím byla jedinou ženou, která se v jeho společnosti nesnížila k typicky ženským scénám. A když si uvědomil, čím vším si prošla za posledních osmačtyřicet hodin, ohromovala ho její vyrovnanost čím dál víc. „Záleží mi na nich, to je pravda. Ale ty si s nimi už nemusíš dělat starosti. A až bude čas, můžeš odletět jedním z mých soukromých letadel.“ Pozoroval přitom dolíček, který se jí udělal v koutku úst, a slíbil si, že k tomu hned tak nedojde. „Je to od tebe neuvěřitelně laskavé, že mi pomůžeš.“ „Není to laskavé,“ opravil ji okamžitě a zamračil se nad jejím podivným vnímáním jeho osoby. „Mám spoustu velmi sobeckých důvodů, proč si tě tu nechat.“ „Třeba sex?“ Náhlý plamen v jejích očích ho až šokoval. „To je bezpochyby jeden z nich.“ Měkce se usmála. „Sex je vážně neuvěřitelný.“ Mírně omráčený jejím přístupem si pročísl vlasy prsty. „Pojďme se vrhnout na ta čísla, dokud jsem schopen se na ně soustředit.“ O tři hodiny později se Grace opřela v židli a zhluboka vydechla. „V jedné věci jsi měl rozhodně pravdu,“ usmála se na něj. „Jsi nepřekonatelný, když jde o čísla. A navíc jsi nepřekonatelný učitel.“ Poprvé v životě ji po hodině účetnictví nebolela hlava a neuzloval se jí mozek. A také se poprvé necítila jako úplný idiot.

Rafael odložil červené pero. „Vidím, jak je to pro tebe obtížné, a o to je to celé pozoruhodnější.“ „Co je pozoruhodnější?“ Zavrtěl hlavou a opřel se. Vlasy se mu modročerně leskly v odpoledním slunci. Z očí mu zmizel obvyklý chlad. „Že navzdory své dyslexii dokážeš úspěšně řídit společnost. Jsem tím fascinovaný. Klobouk dolů.“ „Jak to můžeš říct? Tobě jsem nevydělala a Carlos s Filomenou kvůli mně dokonce o peníze přišli.“ „Ne kvůli tobě. Kvůli lidem kolem tebe. Ale to je minulost. Od tohoto okamžiku ti budu všechny poradce osobně vybírat.“ Vrátil se pohledem k jejímu účetnictví a obdivně pokýval hlavou. „Tvoje zisky jsou závratné. Kdyby tě tvůj otec neokrádal, měla bys opravdu vysoce výnosnou společnost.“ Nemohla odolat. „Vydělala bych ti hodně peněz?“ Vzhlédl. V krásné tváři se mu usadil zvláštní výraz. „Kdyby pro mě pracovalo víc lidí, jako jsi ty, meu amorzinho, měl bych mnohem jednodušší život. Jak to děláš, že jsou tvé kavárny tak oblíbené?“ Pokrčila rameny. „Mívám dobré nápady. Jsem beznadějná, když jde o finanční detaily a asi taková zůstanu, ale mám schopnost vidět větší obraz. Vím, co lidé chtějí a co na ně bude zabírat.“ Zamyšleně se na ni díval. „A jak by se ti líbilo s Café Brazil expandovat?“ Oči se jí rozšířily. „Myslíš po celých ostrovech?“ „Ne. Myslím po celém světě,“ opravil ji suše. Neznatelný úsměv jí ale prozradil, jak ho její provinční ambice pobavily. „Myslím, že jde o nápad, který si zaslouží stát se globálním fenoménem.“ „Na světě už je hodně velmi úspěšných řetězců kaváren.“ „To je pravda. Ale žádný nemá u kormidla tebe. Máš ohromující smysl pro inovace.“ Najednou ji naplnilo hřejivé štěstí. „Právě jsi se mnou strávil hodiny nad čísly, a přesto ti připadám jako výhra, a ne jako holé neštěstí?“

Netrpělivě se ušklíbl. „Ty jsi výhra. Zapomeň na čísla. Sčítat umí každý.“ Mávl rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz, což jí napovědělo leccos o jeho názoru na účetní. „Ale přijít s nosnou myšlenkou a udělat, aby fungovala, to rozhodně každý neumí. To umíš ty.“ „Ale jsem příliš… Chci říct,“ kousla se do rtu a snažila se nemyslet na skutečnost, že diskutuje o byznysu s milionářem, který si pravděpodobně za hodinu vydělá víc než ona za celý život. „Chci říct, že znám každého zaměstnance ve všech kavárnách a pravidelně se scházíme. Nevím, jestli bych zvládla něco většího.“ „A kdybys ze své společnosti udělala mezinárodní gigant, neměla bys pak čas se mnou pobývat v deštném pralese.“ Obdařil ji vlčím úsměvem. Srdce se jí v hrudi roztancovalo. „Ne, meu amorzinho, máš pravdu. To nebyl dobrý nápad.“ „Myslím, že bych především měla dát do pořádku svou stávající společnost,“ zamumlala. „Není co dávat do pořádku. Všechno je vyřešené. Tvůj dovozce v tomhle oboru definitivně skončil.“ „Vážně?“ řekla s viditelným překvapením. „Jak si můžeš být tak jistý?“ „Protože jsem mu osobně vysvětlil, že jestli si okamžitě nenajde úplně jiné zaměstnání, nebude to vůbec dobré pro jeho zdraví,“ zavrčel Rafael a jeho tón v ní zanechal neodbytný dojem, že se z dovozce stal velice nešťastný muž. „Takže zůstává můj otec.“ „Ano.“ Rafael se pohodlně opřel. „S tím si to ještě musím vyřídit. Ale všechno ostatní je srovnané. Člověk, který ti momentálně hlídá finance, je velmi chytrý a přívětivý. Můžeš se ho zeptat na cokoliv. A jestli ti věnuje jediný netrpělivý pohled, tak mi řekni a já ho vyhodím.“ Takový sentiment pod jeho obvykle arogantním prohlášením ji dojal. „Děkuji ti,“ usmála se. „Vyřeší ti otázku nákupu kávy.“ „K tomu mám také pár nápadů.“ „Povídej.“

„Chci vynechat třetí stranu a jednat přímo s Carlosem a Filomenou, aby šly veškeré platby přímo jim. Hodlám s nimi jednat osobně. Chci si s nimi vytvořit nějaký vztah, abych v případě nějakých potíží byla včas informována a aby mě zároveň oni mohli oslovit, kdyby byli s něčím nespokojeni.“ „Dobře.“ Najednou byla naprosto sebevědomá, ani nevěděla proč. Začala přecházet po místnosti. „Mám v úmyslu odvádět určité procento z našich zisků na podporu tohoto deštného pralesa. Vím, že to znamená snížení našeho profitu,“ dodala rychle, „ale není to čistě altruistický krok. Spousta našich zákazníků má dnes určité svědomí, takže si myslím, že se jim bude líbit myšlenka, že pitím naší kávy podporují zachování deštného pralesa. Možná bychom mohli využít naše velkoformátové fotografie k tomu, abychom jim ukázali, co přesně podporují.“ „Proč musíš začít chodit, když jsi nervózní? Dělala jsi to už když jsi mě chtěla přesvědčit, abych nestahoval investici.“ „Prostě mě sezení nevyhovuje. Asi mi připomíná školu. Tak co ty na to?“ „Na dotace deštnému pralesu?“ Shovívavě se usmál. „Myslím, že milionářka z tebe nikdy nebude, když budeš takhle rozdavačná, ale na tom nesejde, protože já mám dost peněz pro nás pro oba.“ Její úsměv potemněl. „Já nechci tvoje peníze.“ „To mi začíná docházet.“ Naklonil se kupředu a v očích mu hrálo. „Jsi úplně první žena, která neočekává, že jí něco dám.“ „Dal jsi mi toho hodně,“ odporovala. „Pomohl jsi mi pochopit čísla, což ještě nikomu nestálo za tu námahu. Měl jsi se mnou ohromnou trpělivost. Procházel jsi se mnou účetnictví znovu a znovu, aniž bys vypadal otráveně. A vyřídil jsi pro mě tu záležitost s dovozcem a…“ „Já mluvil o penězích.“ „Aha. Ano.“ Zatvářila se mírně zmateně. „Peníze nejsou vždycky nejdůležitější.“ „Asi ne. Jsi velmi zvláštní žena.“ Jeho pohled ji vyvedl z rovnováhy. Přešlápla z nohy na nohu. „Protože neumím počítat?“

„Ne, to jsem opravdu nemyslel.“ Vstal, přešel k ní a oči se mu smály. „Je mi úplně fuk, jak jsi na tom s násobilkou, a už mě nebaví mluvit o tvé společnosti, o číslech a o tvém otci. Máme tak akorát čas si jít zaplavat, než bude Maria servírovat večeři.“ Vyšli z domu a vykročili po cestě. Grace se téměř okamžitě zase zastavila. Na stromech byly uvázané rudé mašle. „Proč to tu je?“ „Kvůli tobě,“ odtušil Rafael a táhl ji za ruku dál. „Dal jsem pokyny svým lidem, aby označily cestu k jezírku. Takhle už se neztratíš. Půjdeš podle mašlí.“ Krk se jí stáhl dojetím. „To jsi pro mě udělal?“ Zadíval se na ni a pokrčil rameny. „Vypadalo to jako méně práce, než tě hledat po džungli.“ Ani taková ledabylá odpověď v ní nemohla uhasit plápolavé štěstí. Přemýšlel o tom, co potřebuje! Co by jí mohlo pomoci! Voda v jezírku byla příjemně chladná a osvěžující. Grace se do ní slastně ponořila. „Kéž bych si to jezírko mohla vzít s sebou do Londýna.“ „Proč bys to dělala?“ Rafael se několika málo úspornými pohyby svlékl donaha a teď jen tak postával na břehu. Tváře jí při pohledu na tak koncentrovanou dávku mužnosti zčervenaly. „Líbí se mi.“ „Tak tu se mnou zůstaň,“ pokrčil rameny a zjevně tím považoval problém za vyřešený. Potom za ní skočil ukázkovou šipku. Vynořil se těsně vedle ní a oči mu svítily. „V tomhle jezírku žijí všemožné druhy nebezpečných tvorů, minha paixao,“ řekl tiše, objal ji a přitiskl ke svému vypracovanému tělu. „Musíš být opatrná.“ Okamžitě ji zalila taková vlna vzrušení, že ji málem porazila. Zvedla k němu ústa. „Vážně?“ Bylo šílené takhle se s ním zaplést, ale co proti tomu mohla dělat? Bylo to, jako kdyby se její mysl a tělo ocitly mimo dosah její kontroly.

Zatímco jí sjížděl rukama po těle a zbavoval ji přitom plavek, dokázala jen slastně vzdychat. Během několika vteřin byla nahá a jediné, co dokázala vnímat, byly jeho doteky. „Rafaeli…“ zašeptala proti jeho svalnatému ramenu a na stehně ucítila jeho připravený penis. Chytil ji zezadu za vlasy a přitiskl svá ústa k jejím. Před očima se jí zatmělo a celá se začala rozpouštět v návalu sladkých pocitů. Kroutila se ve snaze dostat se k němu co nejblíže. Jejich těla po sobě mokře klouzala. Zamumlal něco portugalsky, pevně ji objal a vnikl do ní jediným rozhodným pohybem. Kontrast mezi chladem jezírka a neuvěřitelným, pulzujícím horkem mezi nimi ji omračoval. Zvrátila hlavu a vykřikla. Vlasy se jí rozprostřely po hladině. Přirážel v tak dokonalém rytmu, že nad sebou téměř okamžitě ztratila vládu. Tělo se jí pomalu rozpouštělo. Potom ucítila, jak v ní zrychluje a jak dosahuje vyvrcholení on… Vyčerpaná, nasycená a poněkud omámená zavřela oči a přitiskla se k jeho širokým plecím. Byla ráda, že ji drží, protože jinak by se zcela jistě utopila samým štěstím. „Nikam nejedeš,“ zapředl a jemně jí odhrnul vlasy z tváře. Otevřela oči a pokusila se zase začít myslet. Záleželo mu na ní? Muselo mu na ní záležet, když to mezi nimi bylo takové, ne? A choval se k ní teď jinak. Cítila to. Byl méně tvrdý. Bylo mezi nimi něco víc než jen sex. Existovala nějaká možnost, třeba jen malá, že by je mohla čekat nějaká společná budoucnost? Rafael pozoroval Grace, jak upíjí ze sklenky vína, a přemýšlel, proč ho na ní všechno tak fascinuje. A proč opakovaný sex s ní ani v nejmenším neutlumil jeho libido. Neuměl si to vysvětlit jinak, než že se stává závislým na jejím neuvěřitelně svůdném a smyslném těle. Všiml si drobných stínů, které měla pod očima, a zamračil se. „Jsi unavená?“ „Trochu,“ odložila sklenku, pozvedla vidličku a nabrala něco jídla, které před ni Maria postavila. „Spíš mám starosti.“

„Starosti?“ Rafael zjistil, že něco takového odmítá dovolit. „A co ti dělá starosti?“ „Můj otec.“ „Já si to s ním vyřídím.“ „Já nechci, aby sis s ním něco vyřizoval. Není to tvůj problém. A o to navíc nejde. Jde o všechno ostatní,“ pohrávala si s jídlem. „Je to smutné.“ „Proč? Tvoje společnost bude v pořádku.“ „Nejde přece jen o společnost.“ „Ne?“ Rafael se zatvářil zmateně. Nevesele se usmála. „Asi to bude znít divně, ale je mi, jako kdybych právě ztratila otce.“ Polkla. „I když vím, jak je to nesmyslné, protože on o mě očividně nikdy nestál. Což je velice těžké přijmout. Celý život jsem se mu chtěla zavděčit. Chtěla jsem, aby na mě byl pyšný. A přitom je zřejmé, že můj otec nikdy neměl zájem, abych uspěla. S tím je opravdu těžké se srovnat.“ „Proč?“ Nechápal. „To jen říká všechno o tvém otci a nic o tobě.“ „Já vím,“ řekla slabým hlasem. „Ale v praxi to není tak snadné.“ Rafael si povzdechl. „Mít děti je obrovská zodpovědnost, kterou většina lidí neunese,“ sdělil jí se svým obvyklým cynismem. „A jenom to dokazuje, že lidem se nedá věřit. Lepší je spoléhat sám na sebe.“ „Já spoléhám sama na sebe. Vždycky jsem byla taková.“ Sklopila oči. „Ale jaký je to život? Bez lásky?“ „Jednoduchý.“ Rafael, kterého vážně znepokojil směr jejich konverzace, se natáhl přes stůl a naložil jí na talíř další jídlo. Měl dojem, že vůbec nejí. „Teď na to nemysli. Musíš se naučit být tvrdší a nedůvěřivější.“ Zakryla rukou talíř. „Ne. Já už nechci… Nemám hlad. A nejsem si jistá, jestli chci být tvrdší. Nechci žít život, při kterém nic necítím.“ „Věř mi, že je to opravdu mnohem snazší,“ ujistil ji. Zvedla k němu oči. „Ublížila ti? Tvoje bývalá žena?“

Nejdřív tu důvěrnou otázku instinktivně odmítl, ale pak ho napadlo, že chyby jiných by ji mohly poučit a trochu s ní zatřást, aby se konečně probrala. „Ne. Neublížila.“ Bylo to velmi dávno, co nechal nějakou ženu, aby mu ublížila. Tolik toho o sobě ale prozradit nemínil. „Miloval jsi ji?“ Rychle se vrátil z temnot. „Co myslíš?“ povytáhl obočí. „Tvrdíš, že v lásku nevěříš, ale přesto sis ji vzal. Musel jsi mít důvod.“ „Měl jsem důvod.“ Z koutů se vyplížily dávné stíny, které bez milosti zahnal. „Řekla mi, že je těhotná.“ „Ach,“ odložila vidličku. „Tak proto sis ji vzal?“ „Ano.“ „A co se stalo? Nebo bys o tom raději nemluvil? Chci říct… Vím, že dítě nemáš takže…“ Zaváhala. Zjevně se snažila co nejméně ranit jeho city. „Jestli je to pro tebe příliš bolestné, už o tom nemluvme. Promiň. Neměla jsem se ptát.“ „Já tady nehynu žalem, Grace,“ řekl hruběji, než zamýšlel. „Žádné dítě nebylo.“ Oči měla zamžené. „Ona o něj přišla?“ Fascinovaně ji pozoroval. Její pocity pluly tak blízko hladiny. Ve tváři se jí zračilo všechno, co cítila. Byla stvořená k tomu, aby jí život ošklivě ublížil. „Neměla o co přijít.“ Klouby kolem vinné sklenky mu zbělely. „Jak vidíš, Grace, existují větší cynici než já,“ ušklíbl se. „Ona ti lhala, aby tě donutila k svatbě?“ Oči měla plné soucitu a ještě něčeho mnohem jemnějšího. Obalilo to jeho rozjitřené nervy jako hojivý balzám. „To tě tolik milovala?“ Rafael dospěl k závěru, že mysl Grace Thackerové funguje na nějakém úplně neznámém principu. Svaly ve tváři mu ztuhly. „Nemilovala mě vůbec.“ „Ale –“ „Být manželkou milionáře má jisté výhody.“ Poukazovat na očividné mu začínalo připadat už skoro normální. „Například garantovaný dostatek peněz do konce života.“

„Ty myslíš, že si tě vzala pro peníze?“ „Já stoprocentně vím, že si mě vzala pro peníze.“ Zíral na ni. Opravdu byla tak strašně naivní! „Pro co jiného?“ „Myslíš, že nemáš co jiného ženě nabídnout? Mimo peníze?“ „Ale ano. Podle všeho jsem skvělý v posteli,“ ušklíbl se a pozoroval, jak se jí do tváří vlévá červeň. „Poté, co jsem se s ní rozvedl a dal jí ono pohádkové vyrovnání, o které jí celou dobu šlo, dala mi jasně najevo, že v sexuální části našeho vztahu bude s radostí pokračovat. Nejdřív ale, pochopitelně, prodala svůj příběh novinám.“ „Ona prodala –“ „Všechny prodaly,“ Rafael se už ani nenamáhal zakrýt hořkost v hlase. „Pro mé bývalé milenky je to jen další lukrativní zdroj peněz. Možná by se tomu dalo říkat laterální myšlení. Když mě už nemohou vysávat přímo, pokračují nepřímo.“ Chvíli mlčela. Nakonec řekla podezřele lehkým tónem: „Tvoje bývalá žena by se docela hodila k mému otci. Možná bychom je mohli seznámit. Jistě by si rozuměli. Ale to byl jen jeden vztah, Rafaeli. To jsi nikdy neměl chuť zkusit to znovu?“ „Manželství? Ne. Sex?“ Pozvedl sklenku jejím směrem. „Ano. Musím přiznat, že dost často.“ Sladce se začervenala. „Vím z novin, že v této oblasti jsi velmi činorodý. Ano. Ale já nemluvila o sexu nebo manželství. Mluvila jsem o lásce.“ „Tak o ní nemluv, Grace. Nemluv o lásce.“ Všiml si, jak mírně strnula. „Všechny vztahy jsou založené na vzájemné lačnosti. Jeden má to, co druhý chce.“ „Ne všichni jsou jako tvoje bývalá žena.“ „Svět je plný lidí jako moje bývalá žena.“ „Opravdu tomu věříš?“ Hlas měla najednou plný vášně. Zněla skoro naštvaně. „Jsi kromobyčejně inteligentní muž. Vážně necháš pár chamtivých přítelkyň, aby pokřivily tvůj postoj k ženám?“ Nešlo jen o pár chamtivých přítelkyň. Pohnulo se v něm něco temného a nepříjemného. Byl nucen potápět se do kalných hlubin své duše, které jinak tak

tvrdošíjně ignoroval. Ale když se na něj dívala tím téměř obviňujícím modrým pohledem, skoro jí chtěl všechny ty věci, které skrýval, svěřit. Jen proto, aby ho zařadila zpět do svých dobrých knih. Ta mocná a naprosto nečekaná touha jím otřásla. Proč mu tolik záleželo na tom, co si myslí, když ho názor jiných lidí nikdy nezajímal? Najednou si uvědomil, že se na něj znovu upřeně dívá. Zhmotňovalo se mezi nimi něco hrozně silného. Ale on se do toho odmítal nechat vtáhnout. Nechtěl víc než fyzickou intimitu. Neurčitě se usmál. „Jak zněla ta otázka? Jestli nechám pár chamtivých přítelkyň pokřivit můj pohled na lidi? Odpověď zní ano, Grace.“ Pozvedl sklenku jejím směrem. „Asi nechám. A nelituj mě, protože jsem stejně špatný jako ony. Nechávám si ženy, jen dokud mě baví. Měla by sis to zapamatovat a utéct, dokud je čas.“ Pootevřela rty. Dech se jí zrychlil. „Nikam neuteču. A mýlíš se v sobě. Jsi mnohem víc, než si myslíš.“ Je tak nemožně optimistická, pomyslel si vztekle. Žádný div, že v životě tolik trpěla, když ve všech tak úporně hledala dobro. „Ne, Grace, nemýlím. Proč myslíš, že žiju v džungli?“ „Protože je nesmírně krásná a kdybych já měla takovou možnost, také bych se k městu nepřiblížila…“ Vzdychla. „Snažím se ti rozumět.“ Samozřejmě – protože není spokojená, dokud každého nerozpitvá. „Já nepotřebuji, abys mi rozuměla. Myslím, že jsem ti to už říkal.“ „Maličko ti přece jen rozumím. Nikdy jsi nepotkal nikoho, kdo by o tebe stál kvůli tobě samotnému. Kvůli tomu, jaký jsi. Ten pocit znám. Já také ne. Ne že bych si ale musela dělat starosti, že mě někdo chce pro peníze…“ vydechla a usmála se. „Asi to mám snazší.“ „Pro mě je to také snadné,“ řekl měkce. „Prostě jsem upravil svá očekávání. A ty bys měla udělat totéž.“ Zaváhala. Potom se narovnala v ramenou. „To nemohu. Ať se ti stane v životě cokoliv, doopravdy se nezměníš. A já celý život toužila být milovaná taková, jaká jsem. Celý život jsem se

snažila někomu zavděčit – učitelům, otci – nikdy to nefungovalo. Všichni mě hned měli plné zuby. Víš, co je legrační?“ Rafael, kterému nepřipadalo ani dost málo legrační, že jí všichni tak kazili život, se zamračil. „Co?“ „Myslíš si, jak nejsi špatný a zlý a přitom jsi první člověk, který se mnou kdy seděl nad matematikou a neztratil trpělivost. Celé odpoledne jsi dokázal vysvětlovat čísla někomu, kdo je vůbec nechápe, a přesto jsi ani jednou nevyletěl. Takže přestaň předstírat, že jsi studený bezcitný stroj na výrobu peněz.“ Rafaela její interpretace dějů konsternovala. „Já přece potřebuji, abys těm číslům rozuměla. Jinak by ses nemohla postavit otci.“ „Správně. A vysvětlil jsi mi je úžasně. Děkuji ti za to. Jsi dobrý a trpělivý učitel.“ Dobrý a trpělivý učiteli Rafael přemítal, co by takovému hodnocení řekli jeho zaměstnanci. Najednou potřeboval, aby opravdu věděla, jaký je. „To je omyl, Grace. Já jsem studený bezcitný stroj na peníze.“ „Ne. To tedy nejsi. Jsi velmi lidský, ale už to ani sám nepoznáš, protože jsi strávil celý život ve společnosti lidí, kteří neuměli nic jiného, než tě zneužívat.“ Rafael zabubnoval prsty o stůl a napadlo ho, proč se vůbec nechal zatáhnout do konverzace, která je mu tak velice proti srsti. „Mluvíš nesmysly, protože se zlobíš na svého otce.“ „Možná. Je na čase, abych udělala, co je třeba. Zařídíš pro mě na zítra letadlo do Londýna?“ Ani trochu se mu nelíbilo, že by ho měla opustit. Zamračil se. „Musím do Londýna za čtrnáct dní obchodně. Můžeš letět se mnou. A za tvým otcem zajdeme společně.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tohle musím opravdu udělat sama. A musím to udělat hned. Nechci čekat. Nemohla bych starostmi usnout.“

Rafael si pročísl vlasy prsty. Nechápal, co mu na její žádosti vlastně vadí. Nikdy v životě neměl ani vzdálenou potřebu nějakou ženu chránit. „Nepůjdeš za ním sama.“ „Musím.“ Zvedla bojovně bradu. Uvědomil si, jak se mu nakupila práce, kterou zvysoka ignoroval od chvíle, kdy se v džungli zjevila Grace Thackerová s jejími jehlami a blonďatou hřívou. „Tak dobře,“ souhlasil neochotně. „Leť do Londýna. Ale moje letadlo na tebe počká na letišti. Vyřiď si s otcem, co potřebuješ, a hned se zase vrať.“ Oči se jí rozzářily překvapením. „Myslíš to vážně?“ „Ano. Chci, aby ses vrátila.“ Proč se na něj tak dívala? Proč by neměl chtít, aby se vrátila, když byl sex s ní tak neuvěřitelný?

DESÁTÁ KAPITOLA

Grace se usadila v Rafaelově soukromém letadle a snažila se nevzdychat nahlas nad přepychem, který ji obklopoval. Osobní letuška ji usadila do pohodlné kožené lenošky, přinesla jí sklenku šampaňského a podala jí malý balíček v luxusním papíru, ze kterého koukal růžek vzkazu. Třesoucími prsty ho vytáhla a otevřela. Dárky ani peníze si ode mne nevezmeš, ale doufám, že tohle přijmeš. R. Ukázalo se, že „tohle“ je malý kapesní diktafon se sluchátky. Zvědavě jej zapnula. A uslyšela Rafaelův hlas, který shrnoval každou nuanci z jejího účetnictví. Namluvil jí na kazetu všechno, co spolu prošli, všechno, co by mohla potřebovat. Do očí jí vhrkly slzy, když si uvědomila, jak dlouho mu muselo trvat to nahrát a co takové gesto znamená. Možná ji nemiloval, ale záleželo mu na ní. Muselo mu na ní záležet, proč by to jinak udělal? Okamžitě se rozhodla sejít se s otcem co nejdříve, aby se mohla co nejdříve vrátit do džungle. Naučila se kazetu nazpaměť a zbytek letu prospala. Když přistáli na londýnském letišti, bylo mlhavo a deštivo. Procházela terminálem pro VIP a užívala si, že se nemusí probojovávat zástupem vystresovaných spolucestujících. Najednou něco přilákalo její pozornost. Její tvář. Na titulní straně novin.

Chvíli jen tiše stála a zírala na svou fotku. Potom nevěřícně vydechla. Popadla je a znovu si s hrůzou přečetla titulek. Cordeirova nová pralesní milenka – celý příběh na straně 4 Celý příběh? Jaký celý příběh? Srdce se jí rozbušilo. Rozrušeně nalistovala stranu čtyři. Brazilský zlý hoch a miliardář Rafael Cordeiro má v džungli novou zábavu – prsatou blondýnu Grace Thackerovou, jež vlastní Café Brazil, řetězec londýnských kaváren. Cordeiro, který od drahého rozvodu s herečkou Amber Naverinovou žil jako poustevník, jednou řekl, že ženy jsou jako česnek. „Občas na ně má člověk chuť, ale druhý den zůstane hořká pachuť.“ Teď aby vzal svá slova zpět. Podle otce lepé blondýny Patricka Thackera její společnost zrovna neprospívá a ona zjevně doufá v tučnou finanční injekci od svého nového milence… Víc toho Grace přečíst nedokázala. Připadala si jako ve zlém snu. Otec prodal jejich příběh novinám. Ale jaký příběh! Žádný příběh nebyl. Jela za Rafaelem obchodně. Co jiného se mohli dozvědět? Nic. Byli v džungli sami dva. Proto tam přece žil, ne? Aby těmto věcem unikl… Udělalo se jí na nic. Donutila se dočíst článek do konce. Protože nic nevěděli, bezostyšně si vymýšleli, aby prodali vydání. Zuřivý vztek ustoupil strachu a úzkosti. Chudák Rafael. Bude si myslet, že v tom měla prsty? Možná ano, možná ne, ale každopádně přesně tohle nenáviděl. Z části pro tohle přišel o všechny iluze. Představa, že ho pomohla ranit, i když za to nemohla, byla nesnesitelná. Jako náměsíčná došla ke stanovišti taxi. Úplně zapomněla, že ji má čekat Rafaelův řidič s limuzínou. Otupěle vklouzla na zadní sedadlo a snažila se vstřebat fakt, že ji otec znovu zradil. Ale tentokrát se mu to podařilo v míře, o které se mu jistě ani nesnilo.

Věděla, že její vztah s Rafaelem právě skončil. Nebyla jiná možnost. Jak by mohla dovolit, aby ho vláčeli tiskem, když věděla, jak zuřivě si brání své soukromí? A teď bylo kvůli ní jeho jméno v bulváru. Zase. Dokud bude s Rafaelem v nějakém vztahu, otec si vždycky najde nějaký způsob, jak na nich vydělat. Nic jiného se od něj čekat nedalo. A ona Rafaela milovala příliš na to, aby něco takového připustila. Nedalo se nic dělat… O tři dny později Rafael přecházel po obývacím pokoji svého honosného sídla v nejluxusnější části Londýna. Za normálních okolností by svou džungli opustil dřív, než plánoval, jen v případě velmi vážných obchodních komplikací. Teď ale na obchod nemyslel. Myslel na Grace. Hned, jak odjela, si uvědomil, že ji neměl pouštět. Ani náhodou nesmí konfrontovat svého otce samotná. Zavolal svým lidem v Londýně, aby ji do jeho příjezdu zabavili v jeho domě. Jenže se dozvěděl, že ji od příletu nikdo neviděl. Znovu se obrátil k poněkud nervóznímu muži. „To mi opravdu chcete namluvit, že zmizela?“ vyštěkl na něj. Muž si olízl rty. „Přesně tak, pane.“ „Ale z Ria odletěla mým letadlem,“ poukázal Rafael měkkým, vražedným hlasem, „takže kde přesně se vám ji podařilo ztratit?“ Muž polkl. „Nejsme si úplně jisti, pane. Procházela letištěm a najednou tam nebyla. Zmizela.“ Rafael začal klít nejprve anglicky a vzápětí přešel do rodné portugalštiny. Praštil pěstí do stolu a rozezleně se obořil na právě příchozí asistentku. „Co je?“ „Mysleli jsme, že byste to měl vidět, pane,“ natahovala k němu ruku s novinami. Rafael se ušklíbl. „Já bulvár nečtu.“ „Toho jsem si vědoma, pane.“ Přistoupila k němu a vtiskla mu tiskovinu do ruky. „Ale myslím, že tohle byste číst chtěl.“

Grace seděla v malém parku, který byl přesně naproti domu jejího otce. Od chvíle, kdy si přečetla ten hrozný článek, uběhl týden. Celou tu dobu přemýšlela, co by mohla pro Rafaela udělat. Nakonec mu poslala krátkou omluvu a snažila se nemyslet na luxusní letadlo, které odletí zpět do Ria bez ní. Byla příliš rozčilená, aby dokázala jít za otcem hned. Ubytovala se v penzionu a celý týden strávila zíráním do smetanového stropu pokoje. Snažila se vymyslet co dál. Snažila se dát se dohromady. Bylo po všem. Což bylo jistě zklamání, ale stejně k tomu jednou muselo dojít, ne? Rafael ji nemiluje. Nemiloval nikoho, takže jejich romantické extempore stejně nemělo budoucnost. Žádný z těch faktů ji ale ani v nejmenším neutěšil. A na místo smutku nakonec nastoupil vztek. Vztek na otce, že ublížil Rafaelovi. Zvláštní, říkala si otupěle. Před čtrnácti dny toho muže neznala a teď si nedokázala představit, jak bez něj bude žít. Ale dokáže to. Nějak. Musí. Nejdřív si ale konečně promluví s otcem. Poprvé v životě mu řekne, jak se doopravdy cítí. Musí. Je tak plná hněvu a bolesti… Rezignovaně vzdychla. Nenáviděla hádky. Vstala a přešla parkem k otcovým dveřím. Otevřela jí uklízečka. „Ach, slečno Grace, kdepak jste byla?“ Vykulila oči. „Váš tatínek si dělal takové starosti…“ Starosti? Kvůli čemu? Že ho nakonec odhalila? Srdce jí sevřela tupá bolest. „Je doma?“ „Ano, je, ale má návštěvu.“ Nervózně se otočila přes rameno. „Možná bude lepší, když tu počkáte. Řeknu mu, že jste tady.“ Grace slyšela zvýšené hlasy a žaludek se jí stáhl. Pak si vzpomněla na ten článek a znovu vzplanula hněvem. Trvalo jí týden, než sebrala odvahu sem přijít. Jestli teď zaváhá, podruhé už by to nemusela dokázat. Ignorovala, že se jí Daisy pokouší zastavit, a prošla halou rovnou do otcovy pracovny. Ani nezaklepala.

Nejprve spatřila otcovu sinalou tvář a maně ji napadlo, že ať už mluví s kýmkoliv, pěkně to schytává. Potom se pootočila a spatřila u krbu Rafaela. Tmavé oči mu hněvivě plály. Vypadal mohutně a nebezpečně, jako činná sopka. Co tady dělá? Přepadly ji hrozné rozpaky kvůli tomu nesnesitelnému článku. Chtěla se otočit na patě a utéct. Možná že to vycítil, protože byl dvěma dlouhými kroky u ní a sevřel jí ruku v železném stisku. „Nikam nejdeš. Vím, že tohle nenávidíš, ale budeš to muset pro jednou vydržet. Některé věci se říct musí.“ „Chápu, že se zlobíš, ale –“ „To si piš, že se zlobím. V životě jsem nebyl tak rozzlobený a všechno kvůli tobě!“ Grace si s bolestným zamrkáním všimla jeho tmavých kruhů pod očima. To zase pracoval celé noci? „Tys ho viděl, že? Ten příšerný článek. Já –“ „Nemluvím o žádném pitomém článku. Copak si opravdu myslíš, že mě něco takového zajímá? Zlobím se, protože jsi na celý týden úplně zmizela z povrchu zemského a nikdo nevěděl, kde jsi! Zvažuji, že všechny své lidi v Londýně vyhodím pro neschopnost!“ Oči se jí rozšířily. „Rafaeli –“ „Ztratili tě! Děsil jsem se, že ležíš mrtvá ve stoce, zavražděná nějakým šíleným individuem, ve kterém jsi hledala dobro!“ Stisk jeho ruky ještě zesílil. „Kde jsi byla?“ Grace, v šoku, že ho vidí, se nezmohla na odpověď. Mírně s ní zatřásl. „Máš vůbec ponětí, jak jsem se o tebe bál? Máš vůbec ponětí? Moji lidé kvůli tobě pročesávali město celý týden!“ „Vážně?“ vypravila ze sebe omráčeně. „Kde jsi byla? Podle mého pilota jsi prý vystoupila na letišti a pak jsi prostě zmizela. Proč?“ Olízla si oschlé rty. „Uviděla jsem ty noviny.“ „A?“

„A cítila jsem se kvůli tobě hrozně. Tolik jsem se styděla. Byla jsem strašně rozzlobená. Nemohla jsem sem přijít, dokud jsem se trochu neuklidnila.“ „Tak proč ses nepřiletěla uklidnit za mnou do džungle?“ Není to zřejmé? „Přece proto, že v tvém životě už bylo dost lidí ochotných prodat tě novinám. Nikoho dalšího takového nepotřebuješ.“ Nevěřícně na ni zíral. „Ty nemáš s tím článkem vůbec nic společného.“ „Ty tomu věříš?“ Nesmyslně ji to rozveselilo. „Najednou začínáš důvěřovat, Rafaeli?“ „Ne. Totiž možná. Ale jenom tobě,“ dodal rychle a přitáhl ji k sobě. „Já vím, že s tím nemáš nic společného. Tak proč ses schovávala?“ „Protože ve svém životě nepotřebuješ člověka, jako je můj otec!“ „Tak to by stačilo, mladá dámo!“ Otec udělal krok kupředu a zakabonil se. „Budeš o mně mluvit s respektem. Zapomněli jste snad, že jsem tady taky?“ Uslyšela, jak se Rafael ostře nadechl. Otočila se k otci. „Nezapomněli, tati. To sotva. A pokud jde o respekt, tak ten by sis musel zasloužit.“ Hlas se jí chvěl. Poprvé viděla chlad v jeho očích, zlobné vrásky kolem úst… „A ty jsi v životě neudělal jedinou věc, kterou bych mohla respektovat.“ Vztekle se nahrbil. „Dávej si pozor na pusu! Takhle se mnou nikdo mluvit nebude a ty už vůbec ne! Nebo uvidíš!“ Rafael udělal krok kupředu a varovně zavrčel. „Dotkni se jí a pošlu tě tam, kde už žádné peníze potřebovat nebudeš.“ Grace mu instinktivně položila ruku na předloktí. „Řeknu ti, co je potřeba, tati, a ty mi v tom nezabráníš. Nenechám se zastrašit. Vyslechneš si, co mám na srdci.“ Otec se ušklíbl. „Teď jsi odvaha sama, co? Když máš za zadkem svého brazilského bodyguarda.“ „Nezastrašíš mě. Tentokrát ne. Ani mě nedonutíš cítit se provinile. Vydělal jsi na mě balík. Vím na penny přesně kolik.

Okradl jsi mě – svou vlastní dceru!“ Při těch slovech se jí chtělo plakat. Přinutila se však pokračovat. „A já si konečně musela přiznat pravdu. Jako otec nestojíš za nic. A nikdy jsi nestál…“ Vykročil jejím směrem, ale pak musel zahlédnout něco v Rafaelových očích, protože se okamžitě zase zastavil. „Udělal jsem pro tebe první poslední. Ale ty jsi vždycky byla problémová a nevděčná holka.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebyla jsem ani nevděčná ani problémová a ty jsi pro mě neudělal první poslední. Udělal jsi první poslední pro sebe. Vždycky jsi myslel jen na sebe. Ani tě nenapadlo pomoci mi s učením. Zajímalo tě jenom, co si o tobě lidé budou myslet, když máš dceru, která neumí ani počítat. A když jsem začala podnikat a šlo mi to, nebyl jsi na mě hrdý. Na to jsem ti byla příliš lhostejná. Jenom si využil mé slabé stránky a sprostě jsi mě okrádal. Jak jsi mohl, tati? Jak?“ Vypadal, že začne řvát, ale pak se zjevně rozhodl jinak. Pokrčil rameny a pohlédl na Rafaela. „No tak teď na tebe pyšný jsem. Vyhrála jsi jackpot, to je jasné.“ Po tváři se mu rozlil ošklivý úsměv. „Přeju ti to, holka. Všichni na tom vyděláme.“ Málem se zadusila hněvem. „Ne, ty na ničem nevyděláš! Jak ses mohl opovážit okrádat ty nevinné lidi? Café Brazil je dobrá značka, tati. A tys ji pošpinil.“ Netrpělivě si odfoukl. „No jo, tys byla vždycky královna dramatu. Tak sis teda řekla svoje a teď můžeš jít.“ „Ještě jsem neskončila.“ Ani si neuvědomila, že zatíná prsty do Rafaelovy ruky. „Okradl jsi vlastní dceru, což je otřesné. Ale poslední kapka, poslední kapka, byla, že jsi prodal své lži o Rafaelovi novinám. Jak jsi mohl klesnout tak hluboko!“ Otec přezíravě pokrčil rameny. „Když za to noviny platí, proč jim nedat, co chtějí?“ Grace se znechuceně odvrátila. „Ty nemáš žádné svědomí. Jsi chamtivý a dokonce se za svou nízkost ani nestydíš. Jsi politováníhodný.“ „Zatímco ty jsi nadutost sama!“ Otec se nakonec neovládl. Vykročil k ní s nehezkým výrazem. „Myslíš, že se nechám poučovat od hloupé nány, která neumí ani počítat?“

Jediným pohybem byl Rafael u něj a dal mu takovou ránu pěstí, že s ošklivým zaduněním narazil na zeď. Grace se vyděsila. „Rafaeli, ne! Nedělej to.“ Chytla ho za ruku. Tvář mu cukala zuřivostí. Nevěřícně se na ni otočil. „To ti na něm pořád záleží? Po všem co ti udělal?“ „Ne,“ zavrtěla hlavou okamžitě. Potom zaváhala. Ramena jí poklesla. „Vlastně asi ano. Pořád je to můj otec. Choval se ke mně strašně, ale jsme rodina a –“ podívala se na otce, oči plné slz, „ – asi to se mnou také neměl lehké.“ „Už to děláš zase,“ zavrčel Rafael a třel si odřené klouby. „Děláš to pořád. Lidé po tobě házejí špínu a ty ji proséváš pořád dokola a hledáš zrnko dobra.“ „Ano,“ vymáčkla ze sebe přes slzy. „Už jsem taková, Rafaeli. Promiň. Neumím být jiná. A jestli ho ještě praštíš, skončí v nemocnici a já nechci, aby ses kvůli mně dostal do problémů.“ Mírně se usmál. „Já už jsem se kvůli tobě do problémů dostal, meu amorzinho,“ řekl měkce. „Do velkých problémů.“ Mluvil znovu o tom článku? Nebyla si jistá. Chvíli váhala a potom se znovu otočila k otci, který se pokoušel postavit na nohy a tiskl si bradu. „Ať tě ani ve snu nenapadne o té ráně někomu říct, nebo se vrátím a praštím tě ještě jednou. A pak tě udám pro podvod.“ Otec si opatrně ohmatával čelist. „Nikdy bys mi to nedokázala.“ „Ne? Protože jsem hloupá a neumím počítat?“ Hlas se jí třásl. „Ale dokázala, tati. A jestli vyjde ještě jeden článek o Rafaelovi, tak to také dokážu.“ Otec na ni zíral. „To bys svému starému tátovi neudělala.“ „Udělala.“ Narovnala se v ramenou. „Pořád jsi můj táta, miluji tě, ale nemám tě ráda a nevážím si tě. Někdo mi nedávno řekl, že bych měla být tvrdší, a měl pravdu. Nehodlám se k tobě hlásit, dokud ti nedojde, co jsi udělal. Až se budeš chtít omluvit, můžeš začít s Rafaelem.“ Zvedla bradu. „A poslední věc. Peníze, cos dostal za ten článek, věnuješ na podporu brazilského deštného pralesa.“

Potom ucítila Rafaelovy prsty na svém zápěstí a nechala se od něj odvést z domu. Grace ležela schoulená na pohovce v Rafaelově luxusním sídle v Mayfair a nevidoucíma očima zírala na obraz na zdi. Po konfrontaci s otcem ji Rafael doslova odvlekl do své pohodlné limuzíny a řidič je odvezl k němu. „Promiň, že jsem tě tu tak nechal. Musel jsem si vyřídit jeden důležitý hovor…“ Rafael tiše zaklel, když si všiml, jak je nehybná. „Nemysli na něj! Nestojí za to.“ Vzhlédla k němu. „Jak víš, že jsem na něj myslela?“ „Znám tě. Určitě jsi hledala omluvu pro jeho naprosto odpudivé chování.“ Zoufale rozhodil rukama a sedl si na okraj pohovky. „Pro to omluva není. Měla jsi mě nechat, abych ho zmlátil, a potom jsi ho měla vykázat ze svého života.“ Grace zavrtěla hlavou. „To bych nemohla,“ zašeptala. „Pořád je můj táta.“ Rafael vypustil proud nesrozumitelné portugalštiny. „Ty jsi neuvěřitelná! Otec se tě snaží zničit a ty uděláš co? Řekneš mu, že ho miluješ! On si tvou lásku nezaslouží!“ „Každý si zaslouží být milován.“ Grace si otřela slzy konečky prstů. Rafael znovu zaklel. „Vím, že jsi smutná. Ale měla bys na něj alespoň na nějakou dobu zapomenout.“ „Ano,“ pokusila se o úsměv. „Promiň. Nesnášíš city a dneska jsi jich musel snést takovou porci. Asi to pro tebe byla noční můra. Co tvoje ruka?“ „V pořádku. A dnešek se v ničem nevyrovná minulému týdnu,“ ujistil ji. „Hned, jak jsi odletěla, jsem si uvědomil, že jsem tě neměl nechat. Neměla ses otci postavit sama.“ „Byl to můj boj, Rafaeli.“ Ale teď ji veškerá bojovnost opustila. Vděčně se mu stulila do klína. „Nejsi na boj stavěná. Nemáš v těle jedinou agresivní buňku. Neměl jsem tě v tom nechat samotnou.“ „Proto jsi přijel za mnou?“ „Ano.“ Rafael zdvihl její tvář k sobě. „Nemohl jsem snést pomyšlení, že proti němu půjdeš sama. A pak jsi zmizela.“

„Když jsem viděla ty noviny, byla jsem zdrcená.“ Kousla se do rtu. „Promiň. Vím, že se o takových věcech nerad bavíš, ale nemáš ponětí, jaké to je, když tě zaprodá jediná rodina, kterou máš.“ Následovalo dlouhé, napjaté ticho. Cítila, jak celý ztuhl. „Ale vím, Grace,“ řekl nakonec chraptivě. „Vím to naprosto přesně.“ Posadila se, aby mu viděla do tváře. „Myslela jsem, že nemáš rodinu. Chceš říct, že tě otec zaprodal?“ „Otec mě zaprodal, ještě než jsem se narodil. Opustil mou matku.“ Sundal ji z klína, vstal a přešel k oknu. „Do mých osmi let mě vychovávala sama.“ Grace vycítila, že jeho démoni konečně dostávají konkrétní tvar. „Nikdy ses o matce nezmínil. Žili jste v Riu?“ Při jejím jemném pobídnutí se otočil. „Ano.“ Oči mu studeně svítily. „V místnůstce, která nebyla dost velká ani pro jednoho, natož pro dva. Byl to dost zoufalý život. Potom moje matka potkala nového muže.“ „Zamilovala se?“ Slabě se usmál. „Nevyléčitelně romantická, že? Ne, meu amorzinho, nezamilovala. Ale byl velmi bohatý a ona viděla, že manželství s ním by velmi vylepšilo její životní standard. Byl v tom jen jeden problém. Nestál o cizí dítě.“ Grace na něj šokovaně zírala. „To ti řekl?“ „Slyšel jsem je.“ Strčil ruce do kapes. „Zrovna se domlouvali, že mě dají do dětského domova.“ Grace instinktivně zavrtěla hlavou. „Určitě to tak nemyslela,“ řekla měkce. „Asi doufala, že časem přijde k rozumu, a budete rodina.“ „On nechtěl rodinu, Grace. Rozhodně ne rodinu někoho jiného.“ „Tvoje matka tě dala do dětského domova?“ „Ne. Nenechal jsem ji. Utekl jsem.“ Sebeironicky se usmál. „Vidíš? Už v tak raném věku jsem chtěl řídit svůj osud sám.“ „Ale bylo ti osm let.“ Vzala hlavu do dlaní. Představa, že je takové dítě někde samo, byla nesnesitelná. „Jak jsi mohl v osmi převzít odpovědnost za svůj život? Co jsi udělal? Kam jsi šel?“

„Ukradl jsem mu peníze, sbalil si batoh a nastoupil do autobusu. Jel jsem, dokud mi stačily peníze.“ Jeho hlas byl bezbarvý, beze stopy emocí. „Potom jsem vystoupil a přemýšlel, co dál. Najednou jsem si uvědomil, že nemám co jíst a pít, ani kde spát.“ Grace vhrkly slzy do očí. „Musel jsi být tak vystrašený a osamělý.“ „Došlo mi, že když zůstanu stát u silnice, někdo by mě mohl naložit a odvézt zpět do Ria. Tak jsem se schoval v džungli.“ „V džungli?“ Zůstala na něj koukat. „Ty jsi šel v osmi letech sám do džungle? Ale to muselo být hrozně nebezpečné. Hadi, pavouci…“ „Hadi ani pavouci mi nevadili. Ale nesnášel jsem mravence a zpočátku mě lekaly všechny ty zvuky.“ „Zpočátku? Jak dlouho jsi tam zůstali“ „Měsíc.“ Vstala. „Ty jsi žil sám celý měsíc v deštném pralese? Vždyť jsi byl malé dítě… Čím ses tam živil?“ Pokrčil rameny. „Jedl jsem ovoce. Bobule. Pil jsem vodu, kterou jsem asi pít neměl, ale nic mi po ní nebylo. Ale je fakt, že když mě nakonec našli, byl jsem dost pohublý.“ „Tvoje matka tě našla.“ Odfrkl si. „Kdepak. Nemyslím, že mě vůbec hledala. Nejspíš byla ohromně šťastná, že má po problému.“ „A kdo tě tedy našel?“ „Carlos.“ „Carlos z fazendy?“ „Ano. Zatoulal jsem se na jeho pozemky. Odvedl mě Filomeně. Nakrmili mě, dali mi čisté oblečení a postupně ze mě vytáhli, co se stalo.“ „Ale neposlali tě pryč?“ „Ne, to neudělali. Nechali si mě.“ To hodně vysvětlovalo. „Tak proto je máš tolik rád,“ zašeptala a on se mírně zamračil, jako kdyby ho ta spojitost nikdy dřív nenapadla. „Vděčím jim za všechno. Dali mi domov.“

„Ale nemohli spravit, co napáchala tvoje matka.“ Grace k němu vykročila s rukama před sebou. „Už se nedivím, že nevěříš ženám. Nezpůsobila to tvoje manželka. Začalo to dávno.“ Zaváhal, ale pak vzal její ruce do svých. „Myslím, že jsem byl ve velmi citlivém věku nucený dospět k závěru, že žena udělá téměř cokoliv, pokud za to dostane dost peněz. Klidně prodá vlastní dítě. Chování Amber mě v tom posléze jenom utvrdilo. Fingovala těhotenství, aby mě donutila k sňatku. Nikdy jsem neměl důvod názor na ženy změnit.“ Podíval se jí do očí. „Dokud jsem nepotkal tebe. Dlužím ti omluvu.“ Nechápavě zamrkala. „Za co?“ „Za to, že jsem nevěřil v tvou nevinu.“ Sevřel jí ruce pevněji. „Víš, Grace, já se s pravdou a nevinností vlastně nikdy předtím nesetkal. Takže když se to stalo, nepoznal jsem to.“ „Nemáš se za co omlouvat.“ „Ranil jsem tě tím. A ubližuji ti tím, že si tě beru do postele bez romantické omáčky.“ Tiše zaklel a přitáhl ji k sobě. „Já to s city neumím, Grace. Je to pro mě cizí jazyk. Budeš mě ho muset naučit.“ Srdce se jí v hrudi rozbušilo. Zavrtěla hlavou a zakryla mu ústa prsty. „Nic neříkej,“ usmála se měkce. „To je v pořádku. Nezáleží na tom. Vím, že omáčka nebude a vím, že se nechceš vázat, ale stejně budu tvoje, jak dlouho budeš chtít. Klidně nemusíme mluvit vůbec.“ Oči mu zasvítily. „Vážně? Ty bys se mnou zůstala jen tak?“ „Samozřejmě. Tys o tom pochyboval?“ Přejela mu prsty po tváři. „Prostě chci být s tebou. Miluji tě, Rafaeli. A neočekávám, že budeš milovat ty mě. Jen bych tě ráda dělala šťastným tak dlouho, dokud mi to dovolíš.“ Nehýbal se. „Ty mě miluješ?“ „No ano. Jak se vůbec můžeš ptát?“ „Ale nevrátila ses za mnou. Na celý týden jsi zmizela. Kdybych tě nevyhledal, zmizela bys mi ze života.“

„Protože jsem myslela, že by to tak pro tebe bylo nejlepší. Můj otec by ti nikdy nedal pokoj.“ „Na toho zapomeň.“ Pozorně se na ni díval. „Proč bys se mnou zůstávala? Co ode mne dostaneš?“ Usmála se. „Papoušky a motýly. Plavání v jezírku. A hlavně budu spát vedle muže, se kterým se poprvé cítím jako žena.“ V očích měl temné stíny. „Měl bych ti říct, abys utekla. Měl bych ti říct, že ti nepřinesu nic dobrého. Ale jsem příliš sobecký. Chci tě. A když něco chci, tak si to vezmu.“ „To jsem ráda. A kdybys mi řekl, abych utekla, stejně bych tě neposlechla. Neodejdu, dokud se mě nenabažíš. A to se ještě nestalo.“ „To se asi nestane nikdy.“ Vzal jí hlavu do dlaní a díval se na ni tak dlouho, že začala být nervózní. „Co je? Co se děje?“ Neodpovídal a dech měl nepravidelný, jako by tahal něco těžkého z hlubin sebe sama. Pátrala v jeho tváři. „Rafaeli?“ „Miluji tě,“ řekl váhavě. Srdce jí v hrudi udělalo několik přemetů. „Myslel jsem, že nic takového nikdy nikomu neřeknu. Myslel jsem, že nejsem schopen cítit lásku. Ale jsem. K tobě.“ Otevřela ústa, ale on zavrtěl hlavou. „Nepřerušuj mě,“ v očích se mu mihl smích. „Tohle jsem ještě nikdy nedělal, a jestli mi do toho budeš mluvit, určitě to popletu.“ Grace tak jako tak oněměla. Byla lapená v bublině štěstí. „Přiletěla jsi do mého pralesa a byla jsi tak nabitá optimismem. A ať jsem udělal cokoliv, vypadalo to, že ve mně nedokážeš vidět zlo.“ „Viděla jsem bolest a zklamání. Ale zlo nikdy,“ řekla tiše. „Pochodovala jsi džunglí bez jediné stížnosti –“ „Mně se to moc líbilo –“ „A potom jsi se mnou šla do postele…“ Podíval se jí zpříma do očí a ruce mu klesly podél těla. „Byla jsi panna, že?“ Tváře se jí zbarvily. Otevřela ústa a zase je zavřela.

Stiskl prsty kořen nosu a tiše zaklel. „Já si to myslel. Chvíli mi ale trvalo, než mi to došlo. Proč jsi to udělala, Grace? Proč ses rozhodla dát tolik?“ Na to bylo snadné odpovědět. „Chtěla jsem. Myslím, že jsem se do tebe zamilovala téměř okamžitě. I když jsem si uvědomovala, že to nedává smysl. Chtěla jsem jen být s tebou. Všude. Jakkoliv. Na ničem jiném mi nezáleželo.“ „Nikdy jsem nepotkal někoho takového, jako jsi ty,“ zašeptal a znovu ji objal. „Jsi tak neuvěřitelně štědrá a nic za to nechceš nazpět.“ „Ale ano. Hodiny se mnou řešit matematiku by většina lidí považovala za nehorázné mučení,“ řekla se sebeironickým úsměvem. „Já ne,“ ujistil ji. Sklonil hlavu a rychle, divoce ji políbil. „Chápeš doufám, že tě odejít nenechám!“ „Ne?“ „Ne.“ Zvedl jí ruku. Cítila, jak jí něco klouže po prstě. „Co to…? Ach.“ Ohromeně zírala na obrovský diamant, který jí seděl na prsteníčku, a oči se jí naplnily slzami. „Řekla jsem ti, že žádné šperky nepotřebuji.“ „To není šperk,“ informoval ji. „Je to prohlášení o vlastnictví. Moje značka. Oznamuje to světu, že jsi moje. Ne, aby sis ho někdy sundala.“ „Žádáš mě, abych nosila tvůj prsten?“ zeptala se zmateně. „Žádám tě o ruku,“ opravil ji měkce. „Už jsi mi dala hodně, ale já toho chci víc a chci to napořád.“ Slzy ji pálily v očích. „Co jsem ti kdy dala? Kvůli otci jsem přišla o všechny peníze a neumím ani počítat a…“ „Já umím počítat za nás za oba a mám víc peněz, než budeme kdy potřebovat.“ Setřel jí slzu palcem. „Ty vážně nevíš, co jsi mi dala? Tak já ti to řeknu, Grace. Dala jsi mi důvěru, kterou jsem si vůbec nezasloužil, a dala jsi mi bezpodmínečnou lásku, což je něco, co jsem ještě nikdy od nikoho nedostal. Viděla jsi ve mně dobro, přestože jsem ti ukázal jen své špatné stránky. A dala jsi mi naději.“ Polkla. „Rafaeli –“

„Miluji tě…“ Věnoval jí vlčí úsměv. „No vida. Jde to snáz s každým opakováním. Miluji tě.“ Usmála se přes mlhu slz. „Také tě miluji. Strašně.“ „Výborně.“ Sklonil k ní ústa. „Takže nás čekají neobyčejně dlouhé líbánky v deštném pralese.“

Na duben pro Vás připravujeme: ROMANCE Cara Colterová V princových službách Margaret Wayová Inzerát na nevěstu ROMANCE DUO Melissa McCloneová Manželský reparát Claire Baxterová Láska s chutí vína SÁGA ZÁTOKA ZAMILOVANÝCH Kate Hardyová Princezna na zapřenou HISTORICKÁ ROMANCE Amanda McCabeová Benátská noc Miranda Jarrettová Římské prázdniny Juliet Landonová Hry na lásku ROMANCE SE ŠEJKEM. Meredith Webberová Šejk v přestrojení Sharon Kendricková Snoubenka z Anglie SLADKÝ ŽIVOT Lee Wilkinsonová Zámek u Londýna Elizabeth Powerová Šéfova nabídka Cathy Williamsová Noc v New Yorku Abby Greenová Francouzovo potěšení SLADKÝ ŽIVOT DUO Robyn Donaldova Urozená svatba Julia Jamesová Dědic trůnu DESIRE Barbara McCauleyová Opakovaný sen Annette Broadricková Vdaná, či ne? DESIRE DUO Yvonne Lindsayová Záludná kráska Ann Majorová Vyvolená knížete SPECIAL Pamela Morsiová, Karen Kendallová, Colleen Collinsová Noční plavba