SáMOVA ŘíŠE V PRVNí POLOVINě 7. STOLETí

II.1

SáMOVA ŘíŠE V PRVNí POLOVINě 7. STOLETí Eva Semotanová

Franský kupec Sámo, vůdce vzbouřených Slovanů v boji pro­ ti Avarům v první polovině 7. století, vytvořil kolem roku 623 nebo 624 po řadě vítězství nad Avary ve střední Evropě silný slo­ vanský kmenový svaz. Územní rozsah svazu nazývaného Sámo­ va říše nelze přesně stanovit pro nedostatek údajů písemných i archeologických pramenů. Rozdílnost názorů v odborné literatuře umožňuje jen rámcově vymezit prostor Sámova kmenového svazu. Jeho centrum leže­ lo pravděpodobně na Moravě. Ke svazu patřily slovanské kmeny v Čechách, polabští a posálští Srbové knížete Dervana severozá­ padně od Čech a snad i část Korutanska, osídleného rovněž Slo­ vany. Hranice kmenového svazu nebyly stabilní, proměňovaly se podle okamžité politické situace ve střední Evropě.

Sámovu říši spojoval společný boj proti Avarům a později proti franskému králi Dagobertovi I. Po Sámově smrti kolem roku 658 historické prameny o pokračování nebo zániku říše mlčí a dal­ ší politické dění v bývalém centru Sámovy říše během 8. století není možné doložit, avšak ani vyloučit.

Purš, J. a kol.: Atlas československých dějin. Praha 1965; Lutovský, M. – Profantová, N.: Sámova říše. Praha 1995; Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí. 2. akt. vyd., Praha 2002, dotisk 2006; Janák, J. – Hledíková, Z. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích: od počátku po současnost. Praha 2005; Semotanová, E. a kol.: Česko. Ottův historický atlas. Praha 2007; Pánek, J. – Tůma, O. a kol.: Dějiny českých zemí. Praha 2008.

ii.1 sámova říŠe v První Polovině 7. století pravděpodobné jádro Sámovy říše uvažovaný rozsah Sámovy říše do roku 658

38

2 kap stredovek A.indd 38

11.3.2014 11:47:44

II.2

VELKá MORAVA Eva Semotanová

významné centrum jádro Velké Moravy ve 30. letech 9. stol. největší rozsah Velké Moravy v 80. letech 9. stol. (Svatopluk)

V první polovině 9. století se začala v prostoru současné České republiky vytvářet dvě mocenská centra, a to na jižní Moravě, kolem Valů u Mikulčic a Starého Města u Uherského Hradiště, a na Slovensku, v okolí Nitry. Spojením obou regionů Mojmírem I. po vyhnání Pribiny z Nit­ ranska asi v letech 833−836 vzniklo jádro budoucího předstátní­ ho útvaru Velké Moravy (Velkomoravské říše), které zahrnova­ lo osídlená území moravských úvalů a Nitranska. Jižní hranicí zasahovalo do dnešního Rakouska v jihozápadním prostoru od soutoku Moravy a Dyje. Největšího územního a politického rozmachu dosáhla Velko­ moravská říše za knížete Svatopluka. Svatopluk pravděpodobně po roce 883 rozšířil svůj vliv do Čech a na srbské kmeny usazené podél řeky Sály a zřejmě již v letech 874−880 zaútočil do oblas­ ti slezských kmenů kolem horní Odry a Visly. V letech 883−884 ovládl Svatopluk Panonii, na východě sahala jeho moc po bojích v letech 880−882 pravděpodobně až do horního Potisí. Přestože ve srovnání se Sámovým kmenovým svazem ze 7. století byla mocenskopolitická stavba Velkomoravské říše pevnější, vyme­ zení hranic Velké Moravy je teoretickou konstrukcí, sestave­ nou na základě dostupných archeologických i písemných pra­ menů. Zejména oblasti, jejichž připojení k Velkomoravské říši se předpokládá, ale je nejisté, nelze kartograficky zcela přesně znázornit. Po pádu Velké Moravy počátkem 10. století se centrum poli­ tického života přesunulo do Čech.

ii.2 – 1. kostel sv. markéty v kopčanech

Purš, J. a kol.: Atlas československých dějin. Praha 1965; Třeštík, D.: Vznik Velké Moravy. Praha 2001; Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí. 2. akt. vyd., Praha 2002, dotisk 2006; Janák, J. – Hledíková, Z. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích: od počátku po současnost. Praha 2005; Semotanová, E. a kol.: Česko. Ottův historický atlas. Praha 2007; Pánek, J. – Tůma, O. a kol.: Dějiny českých zemí. Praha 2008.

nejistá příslušnost k Velké Moravě přesun Pribiny I. z Nitry do Blatnohradu

II.2 VELKÁ ii.2 velkáMORAVA moravaVv9.9.STOLETÍ století

%

39

2 kap stredovek A.indd 39

11.3.2014 11:47:51

II.3

ČECHy POČáTKEM 10. STOLETí Eva Semotanová

ii.3 – 1. hradiště tetín

Počátkem 10. století se po pádu Velkomoravské říše centrum politického života přesunulo do Čech, kde se začal utvářet čes­ ký stát postupným rozšiřováním středočeské přemyslovské do­ mény.

Přirozenou hradbu, chránící obyvatele českých zemí a jejich sídla, tvořila horská pásma, pokrytá neprostupnými hvozdy, jejichž středem probíhala pomyslná hraniční čára. Na územích nechráněných horstvy s hustými lesními porosty přirozená hra­ nice chyběla. Osídlení se koncentrovalo především na středních a dol­ ních tocích velkých řek, Labe, Vltavy a Ohře, Moravy a Dyje. Vnitrozemí pokrývalo množství listnatých lesů, hlavní zem­ ské cesty spojovaly Čechy s Mohučí, Míšní a Řeznem. Sídelním místem českých knížat se po Levém Hradci stal od konce 9. sto­ letí Pražský hrad (Praha), v okolí Prahy patřila k přemyslov­ ským hradištím Budeč, Libušín, Tetín, Lštění, (Stará) Boleslav a Mělník. Sjednocovací proces v zemi zahájil Boleslav I. po roce 935 a do konce 10. století ovládli Přemyslovci celé území Čech včetně vý­ chodočeského panství Slavníkovců. Purš, J. a kol.: Atlas československých dějin. Praha 1965; Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha 1997; Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí. 2. akt. vyd. Praha 2002, dotisk 2006; Semotanová, E. a kol.: Česko. Ottův historický atlas. Praha 2007; Pánek, J. – Tůma, O. a kol.: Dějiny českých zemí. Praha 2008.

ii.3 čechy Počátkem 10. století významná lokalita přemyslovská doména počátkem 10. stol. Čechy počátkem 10. stol.

40

2 kap stredovek A.indd 40

11.3.2014 11:47:55

II.4

ČESKý STáT V DRUHé POLOVINě 10. STOLETí Eva Semotanová

Do konce 10. století Přemyslovci ovládli celé území Čech, včetně východočeského panství Slavníkovců. Boleslavovu vládu pro­ vázely také územní výboje mimo jeho knížectví: na severní Mo­ ravu, do Pováží, Slezska, Malopolska (Krakovska), Sandoměř­ ska a Červeňských hradů. Zpět do Čech zatlačili Přemyslovce zřejmě již koncem osmdesátých let 10. století Piastovci. Prosazování světské moci spolu se zajištěním hmotného a spole­ čenského postavení panovníka a jeho družiny vedlo již v 10. sto­ letí k rozdělení země na menší územní celky, úděly (v písemných pramenech latinsky „pars“), spravované členy panovnického rodu. Úděl netvořil správně samostatné území a na rozdíl od Moravy v Čechách nebyl dědičný ani trvalý ve svém rozsahu a trvání.

V letech 1003−1004 ovládl polský kníže Boleslav Chrabrý i Če­ chy. Teprve Přemyslovec kníže Oldřich dobyl roku 1019 zpět Moravu (resp. převážně severní část země), připojil ji k české­ mu knížectví a její správu svěřil svému synovi Břetislavovi. Územní jádro českého státu, které výrazně ovlivnily přírodní podmínky, bylo na staletí dotvořeno. Purš, J. a kol.: Atlas československých dějin. Praha 1965; Žemlička, J.: Čechy v době knížecí. Praha 1997; Semotanová, E.: Historická geografie českých zemí. 2. akt. vyd. Praha 2002, dotisk 2006; Semotanová, E. a kol.: Česko. Ottův historický atlas. Praha 2007; Pánek, J. – Tůma, O. a kol.: Dějiny českých zemí. Praha 2008.

významná lokalita slavníkovská doména do roku 995 pravděpodobný rozsah českého státu (kolem roku 965–980)

ii.4 český stát v druhé Polovině 10. století

41

2 kap stredovek A.indd 41

11.3.2014 11:48:01

II.5

KOSMůV POPIS SLAVNíKOVSKéHO PANSTVí – FIKCE VERSUS REALITA Jan Zelenka

vém knížectví Slavníkovců zahrnujícím kmeny Doudlebů, Zli­ čanů a Charvátů. Kritičtější pohled na výpovědní hodnotu Kosmova textu a ná­ sledný ústup od hypotézy o kmenovém uspořádání českého úze­ mí raného středověku měl však za následek také postupnou re­ dukci předpokládané rozlohy slavníkovské domény. Na základě kritického rozboru písemných, archeologických, ale zejména numismatických pramenů omezila současná historiografie a ar­ cheologie panství Slavníka a jeho synů na širší okolí dvou jedi­ ných prokazatelně „slavníkovských“ hradišť – Libice a Malína. Slavníkovci již nejsou považováni za mocný knížecí rod a sou­ peře panujících Přemyslovců v boji o nadvládu nad Čechami. Příčiny jejich do jisté míry privilegovaného postavení jsou spat­ řovány zejména v příbuzenské vazbě na vládnoucí Přemyslov­ ce, která Slavníkovi a jeho synům zajistila správu nad oblastmi v okolí Libice a Malína.

ii.5 – 1. hradiště libice nad cidlinou

„Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Doudleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou.“

Turek, R.: Čechy v raném středověku. Praha 1982; Nový, R. – Zachová, J. – Sláma, J.: Slavníkovci ve středověkém písemnictví. Praha 1987; Turek, R.: Libice – Residenz der Slavnikiden und wahrscheinlicher Geburtsort St. Adalberts. In: Tausend Jahre Benediktiner in den Klöstern Břevnov, Braunau und Rohr. St. Ottilien 1993, s. 101–118; Lutovský, M. – Petráň, Z.: Slavníkovci. Mýtus českého dějepisectví. Praha 2004.

Dodnes není zřejmé, co vedlo prvního českého kronikáře k to­ mu, že „knížeti“ Slavníkovi přisoudil panství nad více než po­ lovinou Čech. Snad to byla úcta ke svatému Vojtěchovi a snaha vyzvednout a glorifikovat jeho urozený původ. V každém přípa­ dě se svatovítskému děkanovi podařilo položit základní kámen k jednomu z nejznámějších mýtů českých dějin. Moderní histo­ rická věda propojila Kosmův příběh s dalším výrazným mýtem domácího dějepisectví – učením o českých kmenech. Zejména na základě prací Rudolfa Turka se ustálila představa o kmeno­

ii.5 – 2. Příklad denárů ražených slavníkovcem soběslavem na libici a malíně

ii.5 kosmův PoPis slavníkovského Panství – Fikce versus realita �iktivní slavníkovské knížectví ve svém největším rozsahu předpokládané území pod slavníkovskou správou domnělé slavníkovské hradiště

e

e

e e e

e

e e

42

2 kap stredovek A.indd 42

11.3.2014 11:48:07

II.6

CESTy SV. VOJTěCHA Jan Zelenka

Vojtěchovi nezajistila věhlas pouze mučednická smrt u pohan­ ských Prusů. Slovo pražského biskupa mělo již delší dobu vá­ hu na císařském dvoře i u papežské kurie. Vojtěch byl současně členem významného římského církevního centra, aventinského kláštera sv. Alexia a Bonifáce. O Vojtěchovi a jeho životní dráze, stejně jako o osobním založení, nevypovídají pouze relace sou­ časníků, ale také cesty, které světec podnikal. Vojtěchovy životní osudy byly podle hagiografických podání předurčeny již při jeho narození, kdy rodiče zaslíbili syna církvi. Studia absolvoval Vojtěch v Magdeburku v klášteře sv. Mořice.

ii.6 – 1. klášter monte cassino

cíl cesty svatého Vojtěcha

Po svém návratu do Čech se Vojtěch stal pražským biskupem. Nedlouho poté však kvůli rozporům s knížetem i předáky svěře­ nou diecézi opustil a vydal se do Říma. Měl v úmyslu nejen slo­ žit biskupskou hodnost, ale plánoval také pouť do Jeruzaléma, kterou skutečně nastoupil. Návštěva Monte Cassina a zejména setkání s představeným řeckých baziliánů ve Valleluce, otcem Nilem, však Vojtěcha přiměly ke vstupu do kláštera. Za místo pobytu zvolil klášter sv. Alexia a Bonifáce na římském Aven­ tinu. Stížnost mohučského arcibiskupa i českého knížete na bisku­ povo chování však Vojtěcha donutila k návratu do Prahy. Jeho pobyt zde nebyl dlouhý a Vojtěch odešel (pravděpodobně přes Uhry) zpět do Říma, kde zaujal významné místo na císařském dvoře Oty III., s nímž posléze odjel do Mohuče. Z Mohuče Voj­ těch podnikal menší poutní cesty, do kláštera Sv. Mořice, do Saint­Benoît­sur­Loire, kde jsou uloženy ostatky sv. Benedik­ ta, k hrobu sv. Martina v Tours i k hrobce sv. Denise u Paříže. Současně probíhala jednání o Vojtěchův návrat do Čech, která však skončila odmítnutím ze strany českého knížete. Ačkoliv měl Vojtěch v plánu vydat se na misii k Luticům a Polabským Slovanům, na přání polského knížete Boleslava směr své cesty změnil. Z Hnězdna se vydal na sever k Prusům, u nichž nalezl mučednickou smrt.

Seibt, F.: Cesty svatého Vojtěcha. In: Bobková, L. – Neudertová, M. (eds.): Cesty a cestování v životě společnosti. Ústí nad Labem 1995, s. 25–38; Třeštík, D. – Žemlička, J. (eds.): Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia uspořádaného Českou křesťanskou akademií a Historickým ústavem Akademie věd ČR 19.−20. listopadu 1997 v Praze. Praha 1998; Kurnatowska, Z. (ed.): Tropami świętego Wojciecha. Poznań 1999.

ii.6 cesty sv. vojtěcha �



 

43

2 kap stredovek A.indd 43

11.3.2014 11:48:13