Příběhy hrdinů z pěti světadílů byly vybrány z následujících materiálů:
Kopecký Jaroslav (ed.), Hrdinství na každý den, Portál, Praha 1996 tiskoviny Brněnské tiskové mise (BTM) internet Salesiánské středisko volného času Don Bosco Salesiáni Dona Boska v Ostravě ostrava.sdb.cz
2
Obsah POSLEDNÍ KAMIKADZE – MATSUO TAKAIUKI ................................................. 4 VÍCE NEŽ POZEMŠŤAN – KOSMONAUT JAMES BENSON IRWIN ..................... 6 SV. MARTIN Z TOURS, PATRON VOJÁKŮ ....................................................... 8 MAXMILIÁN MARIA RAYMUND KOLBE......................................................... 10 JAIME ORTIZ ALZUETA – REBEL Z PAMPLONY .............................................. 12 PIER GIORGIO FRASSATI ............................................................................... 14 KAKÁ - RICARDO IZECSON DOS SANTOS LEITE ............................................. 16 ALOIS KAMAU ............................................................................................... 18
3
POSLEDNÍ KAMIKADZE – MATSUO TAKAIUKI * 1927, „poslední kamikadze“, než vzlétl, Japonsko kapitulovalo; uvažoval o sebevraždě – kostelní zvony – péče o sirotky – stal se františkánem a knězem Koncem roku 1944 získávali ve válce v Tichomoří převahu Američané. Japoncům se nedařilo odvrátit zkázu, kterou působily americké bombardéry. Jediné řešení bylo zničit letadlové lodi, na nichž přistávala letadla. To se dalo uskutečnit jediným řešením: naložit malé letadlo výbušninami a zahynout v něm při nalétávání na paluby amerických křižníků. V Japonsku se k tomuto činu, k tomuto „božímu větru“ (Kamikadze) hlásilo tisíce mladých mužů či spíše chlapců. Byli odhodláni zemřít a zachránit tím svou vlast. Mezi přihlášenými byl i Matsuo Takaiuki (1927). Šílení samurajo vé Výcvik k jedinému a poslednímu letu byl tvrdý a neúprosný. Kamikadze museli dokonale ovládat letadlo, vydržet mnohahodinové lety a se zbytkem posledních sil se vrhnout střemhlav na cíl a naplno jej zasáhnout. Nesměli minout… Každý z těchto národních hrdinů byl několik hodin před osudovým letem poctěn večeří s nejvyššími armádními důstojníky, byl na něm vykonán posvátný obřad, při němž byl mladý muž vzat mezi legendární obránce vlasti – samuraje. Jejich hlava byla ráno před letem ovázána rudou stuhou s japonskou vlajkou, jejich jména byla vytesána do zdi chrámu Jashukuni, aby všem připomínala, koho mají lidé uctívat a komu děkovat za japonské ví- tězství ve válce. Tisíce mrtvých Tyto strašlivé nálety byly ve válce na denním pořádku. Američané se děsili, odkud se vynoří bleskově útočící dvě nebo tři letadla s šílenými kamikadze. V prvních měsících roku 1945 bylo náletů tolik, že brzy chyběly Japoncům stroje a nejmladší kamikadze museli čekat, až jim továrny vyrobí ta nejjednodušší letadla, která budou schopna vykonat jediný let. Dva tisíce zfanatizovaných a zdrogovaných kamikadze takto zahynulo, o dva tisíce kolegů a kamarádů přišel mladý Matsuo. 4
Když se i on chystal na svůj den D, byla ohlášena kapitulace Japonska po hrůzném svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Jak dál? Matsuovi se zhroutil svět. Viděl, kolik jeho kamarádů zahynulo (a k tomu v nádherné uniformě), kolik jich nyní žije ve slávě. Kladl si otázky, proč on žije, proč se dožil poválečné bídy a utrpení, proč on není mezi nesmrtelnými. Byl rozhodnut spáchat sebevraždu utonutím. Když vyšel na svou poslední cestu, uslyšel zvony na věži katolického kostela. Ani nevěděl, jak se ocitl uvnitř chrámu. Byl v něm poprvé v životě. Ocitl se v jiném světě, modlitby lidí jej oslovily. Místo toho, aby skončil svůj život v řece, šel k františkánskému knězi a dlouze s ním mluvil o smyslu života, o víře. Dlouhé týdny nebyl schopen a ochoten pochopit františkánovy argumenty. Až jedna událost jím zalomcovala a změnila od základu jeho život. V Nagasaki, kde Matsuo žil, se starali františkánští misionáři o malé japonské kamikadze sirotky, jimž válka zabila rodiče. Nikdo je nechtěl, tyto ubožáčky popálené atomovým zářením, se zohavenou kůží, vypálenýma očima. Matsuo viděl na vlastní oči lásku a péči těch, kteří zasvětili svůj život pomoci těmto trpícím, kteří opustili svou vlast, své blízké, aby naplnili Kristovo svědectví. A v těchto úžasných skutcích lásky našel hledající mladík odpověď na otázku, jaký je smysl života. Ano, vždyť jsem přece dostal život, abych pomáhal bližním, především opuštěným a chudým, jak to kázal a činil Ježíš! Duchovní obrácení bývalého kamikadze bylo úplné. Takaiuki pět let ošetřuje děti v sirotčinci v Nagasaki, ale to mu nestačí. Roku 1960 odchází studovat do Itálie bohosloví a o čtyři roky později je vysvěcen na kněze. Dodnes dokazuje ve své kněžské službě, že být hrdinou ve službách Ježíše je mnohem, mnohem vzácnější i náročnější než být jakkoli známý a mnoha lidmi oslavovaný samuraj. Matsuo Takaiuki byl uchvácen nezištnou a obětavou láskou františkánů k opuštěným a zmrzačeným dětem. Mějme vždy v úctě ty, kteří svůj život zasvětili pomoci trpícím. Lidé, kteří nevěří, kteří hledají útočiště, smysl, cíl života, se dívají na křesťany, hodnotí, jestli opravdu žijí podle pravd evangelia. Bože, dej nám sílu, ať tě dokážeme vyznávat nejen slovy, ale i skutky lásky. Lásky, která dává a nečeká nic nazpět. Lásky všeobětující.
Hrdina je člověk ve službách Ježíše, kterému se každé ráno dává k dispozici, kterého zve do všeho, co ho ten den čeká, kterého prosí za sebe i za druhé.
5
VÍCE NEŽ POZEMŠŤAN – KOSMONAUT JAMES BENSON IRWIN * 1939 Pittsburg + 1991 [USA] – námořní, později letecký inženýr – výtečný zkušební pilot (měl i nehodu) – 1972 na Apollo 15 přistál na Měsíci – ve vesmíru strávil 12 dní – hluboce věřící člověk „Jsem teď víc než pozemšťan, protože jsem chodil po měsíci. Cesta do vesmíru mne zcela změnila, můj život nyní dostal hlubší smysl, předtím jsem dával přednost sobeckému životu a žil jsme na vysoké noze. Avšak let na Měsíc mě naučil pokoře, skromnosti, začal jsem si vážit života, lidí… Lidé se často ptají: má člověk vůbec létat do vesmíru? Myslím, že náš Bůh, náš Stvořitel, připravil pro nás modrou planetu, která je vlastně velkou kosmickou lodí. Má svůj atmosférický systém, svůj zdroj tepla a světla - je přesně tak daleko od Slunce, jak je právě třeba k životu. Všichni jsme vlastně kosmickými bytostmi. Bůh svěřil člověku vládu nad tím, co stvořil. Chce, abychom veškeré jeho dílo - Zemi i vesmír - moudře užívali a jako zvídavé bytosti objevovali a zkoumali. Lidé často říkají, že věda a víra si protiřečí. Pro mne však věda znamená odhalování Božích zákonů na Zemi i ve vesmíru. Vědecké bádání jenom potvrzuje, že v kosmu vládne Boží řád a inteligence. Proto vědec potřebuje víru v Boha, aby měl moudrost nejenom při výzkumech, ale i při použití vědeckých poznatků ve prospěch lidstva. Mnozí špičkoví vědci jsou věřící. Také většina z nás astronautů na Měsíci byla věřících. Lidé na celé Zemi se za nás neustále modlili. Milióny lidí se přimlouvaly za tři osamělé muže v kosmu. A Bůh na modlitby odpovídal. Například hned první den nám nefungovalo řízení u lunárního vozidla. Ani v Houstonu nepřišli na to, kde je chyba. Když druhý den jsme potřebovali vyjet, bylo vše v pořádku, Nechápali jsme, jak je to možné. A těsně po našem odletu z Měséce dopadlo do blízkosti naší vědecké základny těleso o průměru 3 metry, které vyhloubilo kráter o velikosti fotbalového hříště. Nedovedu si představit, co by se stalo. kdybychom tam ještě byli… 6
Když se první ruský kosmonaut Jurij Gagarin vrátil na Zemi, řekl: „Boha jsem tam nahoře neviděl.“ Jedno švédské děvče mu napsalo dopis. Byl prostý a stálo v něm: „Pane, letěl jste vesmírem a říkáte, že jste neviděl Boha? Já bych se vás ráda zeptala, máte-li čisté srdce. Protože Bible říká: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Mt 5,8) Dnes potřebuje lidstvo Boha stejně jako před 2000 lety. Lidé se nezměnili, šíří kolem sebe zlo, které ničí jednotlivce, rodiny, celé národy. Všichni jsme totiž v zajetí hříchu. Ale Bůh poslal na naši zem svého Syna - Ježíše Krista, aby nás osvobodil. On chce proměnit naše životy, naše srdce. Přišel, abychom měli lásku, radost a pokoj. Jenom On může dát odpověď na problémy dnešního světa. Ježíš je naše naděje do budoucna. Také vy můžete být víc než pozemšťané, a přitom vůbec nemusíte vzlétnout do vesmíru. Můžete se stát Božími dětmi, když Ježíše poprosíte o odpuštění svých hříchů a pozvete Ho, aby řídil váš život. Pak budete žít pod jeho ochranou a požehnáním. To je moje poselství k vám. Neboť Bůh tak miloval malou modrou planetu, že poslal svého jednorozeného Syna – Ježíše Krista, aby ti, kdo v něho věří, měli život věčný a nezahynuli. Tento nový život je pro každého. Stačí v Ježíše věřit a přijmout jeho odpuštění. To, že chodil Ježíš Kristus po Zemi, znamená pro mne nekonečně víc než to, že člověk chodil po Měsíci.“ James Benson Irwin
Hrdina usiluje o čistotu svého srdce, aby mohl vidět Boha v sobě, v druhých, v trpících, v přírodě… a pravidelně – nejlépe každý měsíc – přistupuje ke svátosti smíření, v níž Bůh jeho srdce očišťuje.
7
SV. MARTIN Z TOURS, PATRON VOJÁKŮ * 321 (na území Maďarska) – jako syn důstojníka již v 15 letech nastoupil vojenskou kariéru v římském vojsku – nechal se pokřtít – i jako voják prokazoval milosrdenství – později se stal poustevníkem, knězem a nakonec biskupem v městě Tours – apoštolsky působil na francouzském venkově – patron vojáků a mnoha dalších stavů Narodil se roku 316 v posádkovém městě Sabaria v Horní Panonii (dnes Szombathely v Maďarsku). Otec byl vysokým římským důstojníkem a dal mu jméno po římském bohu války, Marsovi. Již v prvním roce Martinova života se jeho rodina přestěhovala do Pavie v severní Itálii. Zde, po základní škole, již v patnácti letech (o dva roky dříve, než bylo zvykem) jej otec přiměl k následování ve vojenské kariéře. V Pavii se Martin seznámil s křesťanstvím a rozhodl se pro křest. Stačil se zde mezi katechumeny pouze zapsat, protože ho jako mladého vojáka přeložili. V té době prožil příhodu, která ho učinila mnohem slavnějším než jeho hrdinské skutky. Vypráví se, že za velmi nepříznivého počasí, když byl kontrolovat vojenské hlídky, se u městské brány setkal s polonahým žebrákem, který prosil o almužnu. Uvádí se, že Martin neměl sebou peníze, ale celým srdcem cítil s tímto chuďasem, třesoucím se zimou. Nerozpakoval se a mečem rozpůlil svůj vojenský plášť, aby ubožáka ochránil před následky prochlazení. Následující noci se mu ve snu zjevil Kristus zahalený polovinou jeho pláště a zaslechl jeho slova: „Martin, ještě jako katechumen, mne zakryl tímto pláštěm.“ Svatý křest přijal o velikonocích v r. 339. Ač v srdci měl touhu po poustevnickém životě, pro důstojnické povinnosti a odpovědnost setrval u císařské armády ještě 15 let. Jako velitel byl přátelský a se svým sluhou jednal bratrsky. Zval ho ke stolu, a když byl zmožen únavou, tak mu Martin dokonce sám posloužil. O odchod z armády požádal v březnu 354, kdy odmítl tzv. 8
donativum – peněžitý dar od císaře, který byl dáván vojákům před bojem. Toto odmítnutí bylo zprvu pokládáno za zbabělost. Martin se kvůli tomu nabídl a také jel proti germánským nepřátelům z Alemania před vojskem a místo zbraně si vzal kříž. Proti němu pak vyrazilo germánské poselstvo, žádající o mír. To bylo křesťany považováno za zázrak a Martinovi umožnilo odchod z vojska. Odešel do Poitiers, kde mu biskup Hilarius chtěl udělit jáhenské svěcení, které zprvu odmítl, protože se věřícím nelíbil přechod od armády k duchovní službě. Hilárius jej tehdy ustanovil exorcistou a snažil se o jeho teologické vzdělávání, později byl od něj vysvěcen na jáhna a po určité době přijal kněžské svěcení. S biskupovým souhlasem žil poblíž města opět poustevnickým životem a hlásal evangelium venkovanům. V roce 371 zemřel biskup Libor v Tours, 100 km severně od Poitiers. V zájmu věřících sem byl Martin údajně vylákán a manifestačně zvolen biskupem. Některé legendy hovoří o tom, že se Martin pokusil před zvolením schovat mezi husy, ale jejich hlasitým kejháním byl prozrazen. Proto se husa dostala mezi jeho atributy i do tradičních svatomartinských pokrmů. Martin nakonec volbu přijal a údajně 4. 7. 371 byl vysvěcen za biskupa Tours. Z tohoto města se vydával na misijní cesty po Francii a snažil se o apoštolské působení mezi venkovským obyvatelstvem. Nápomocný mu byl klášter v Marmoutier, kde se opisovala křesťanská literatura, a ve škole askeze vyrůstali noví duchovní. Martin každého roku navštívil všechny farnosti biskupství, přičemž cestoval nejprostším způsobem – pěšky, na oslu nebo v loďce. Zakládal malé venkovské kláštery a zasloužil se o pokřesťanštění galského venkova. Mnozí životopisci připomínají četné zázraky, které souvisely s úkony víry a projevy jeho oddané lásky ve službě postiženým lidem. Zasazoval se za nespravedlivě a tvrdě vězněné a v zájmu křesťanské lidskosti se neváhal obracet i na císaře, aby zabránil rozsudku smrti. Dožil se 80 let a zemřel při pastorační návštěvě v Candes 8. listopadu 397. Nad jeho hrobem, který se stal cílem mnoha poutníků, byla postavena velká bazilika. Za Francouzské revoluce byla zničena, ale úcta k němu se nepřestala šířit. Ve Francii mu prý bylo zasvěceno přes 3600 kostelů a klášterů. Další v Itálii, Německu, Rakousku a v Uhersku. Kéž si jeho myšlenku: „Komu se v životě dobře daří, neměl by zapomínat na ty, kteří žijí v nouzi“, osvojí všichni, kteří nouzi netrpí. Hrdina rád pomáhá. Nezapomíná ani na modlitbu za všechny trpící nouzí.
9
MAXMILIÁN MARIA RAYMUND KOLBE Pochází ze Zduoska Wola v Polsku a s jménem Rajmund se narodil r. 1894. Při vstupu k minoritům dostal jméno Maxmilián. Knězem se stal v Římě. Zorganizoval „Armádu Neposkvrněné Panny“ a založil centrum tiskového apoštolátu Niepokalanow. Jako misionář působil přes 6 let v Japonsku a pak byl v rodné zemi představeným kláštera do r. 1939, kdy byl poprvé zatčen. Po druhém zatčení r. 1941 se stal vězněm v Osvětimi. Zde nabídl svůj život za spoluvězně a otce rodiny, což znamenalo rozsudek smrti hladem. Po 21 dnech v bunkru smrti ho věznitelé usmrtili fenolovou injekcí. Jednou uslyšel matčin povzdech: „Co z tebe bude?“ Tu otázku, týkající se jeho budoucnosti, jako dítě předložil nebeské Matce a odpověď od ní dostal ve farním kostele v Pabianicích. Zjevila se mu se dvěma korunami a zeptala se, zda je chce. Bílá znamenala vytrvalost v nevinnosti a červená mučednictví. Poté co řekl: „Chci!“ Panna Maria naň mile pohlédla a zmizela. Od té příhody byl Rajmund hloubavější. Od 13 let byl ve františkánské koleji ve Lvově. Měl značné nadání, vynikal v matematice a fyzice a spolužákům byl milým kamarádem. V 16 letech požádal o přijetí do noviciátu, který začal 4. 9. 1910. Zároveň dostal jméno Maxmilián. Při věčných slibech 1. 11. 1914 k němu přijal jméno Maria. Představení ho poslali na studie do Říma, odkud se vrátil se dvěma doktoráty. V Římě při styku s mládeží různých zemí si jasně uvědomoval, že horší než dočasná poroba je otroctví hříchů, v nichž se nachází milióny duší. Tam mu bylo vnuknuto založení Rytířstva Neposkvrněné. Maxmilián také pro sebe i druhé napsal neklamný vzorec svatosti: v = V. Vysvětloval ho takto: “když svou malou lidskou vůli »v« ztotožníme s vůlí Boha »V«, získáme svatost.“ Do Polska se vrátil až koncem července r. 1919 a začal v Krakově přednášet. Jeho zdravotní stav však nebyl dobrý, trpěl tuberkulózou. Maxmilián byl donucen nastoupit léčení a až po roce začal vydávat měsíčník „Rytíř Neposkvrněné,“ v němž seznamoval lidi s cestou ke štěstí. V Niepokalanówě ote10
vřel Malý misijní seminář. Po návštěvě Lurd svěřil naplánovanou misii přímluvě sv. Terezii v Lisieux a v r. 1930 vyrazil se čtyřmi řeholníky dobývat pro Neposkvrněnou lidská srdce na Dálném východě. Cestou se učili jazyky a plánovali vydávání „Rytíře“ v čínštině a japonštině. Po měsíci potvrdil telegramem domů: „Dnes rozesíláme japonského Rytíře. Máme tiskárnu. Sláva Neposkvrněné!“ Příprava však probíhala na prknech v pronajaté zřícenině. Po necelém roce Maxmilián Maria otevřel japonský Niepokalanów na úbočí hory Hikosan a nazval ho Zahradou Neposkvrněné. V roce 1936 byl povolán zpět do Polska. O několik měsíců později přiměl celý řád k zasvěcení Neposkvrněné 8. 12. Ani ne o dva roky později vydával z Polska Rytíře v latině do více zemí. Roku 1939, před vypuknutím války, přednášel bratrům o třetím období života, které nazýval „utrpení.“ Zdůrazňoval, že „netřeba se bát do tohoto období vstoupit, protože utrpení přijímané s láskou nás přibližuje nejvíce k Neposkvrněné a vyprošuje nejvíce milostí, které jsou nutné ke spáse a posvěcení duší.“ V polovině září Niepokalanów obsadili Němci a 19. 9. začal transport jeho obyvatel do Německa, včetně o. Maxmiliána. Pro o. Maxmiliána přišlo gestapo 17. 2. 1941, zrovna když končil diktování kapitoly mariánské knížky. Do Osvětimi, kde obdržel číslo 16670. V komandu Bauhof vozil kameny na plot kolem krematoria. Pak pod „krvavým Krottem“ sekal a nosil větve k ohrazování mokřin. První týden musel pracovat v poklusu. Při naléhavé potřebě odpočinku byl bit dřevěnými holemi. Pak mu bylo nakládáno větší množství, s nímž měl nařízeno klusat. Upadl však a byl kopán do břicha a do obličeje. Nato natažený na trám dostal 50 ran od dozorce, až ztratil vědomí. Přes hrozná utrpení zapomínal na sebe a zcela se obětoval pro bližní. Na konci července 1941 z bloku 14 utekl mladý vězeň, a protože nebyl dopaden, bylo rozhodnuto, že za něj 10 spoluvězňů zemře hladem. Při večerním nástupu je velitel Fritzsch vybíral. Mezi nimi měl do „bunkru smrti“ jít František Gajowniczek, který propukl v nářek, že po sobě zanechá ženu a děti. V tu chvíli již zotavený Maxmilián Kolbe neohroženě předstoupil před velitele s čepicí v ruce a vyslovil prosbu, aby dovolil jeho výměnu za něj. K Fritzschově souhlasu došlo po Kolbeho výpovědi, že je kněz. V hladomorně, kterou naplňoval modlitbou a pokojem připravujíce druhy k přechodu na věčnost, vydržel dva týdny bez sousta i kapky vody. Dne 14. 8. přišel ho usmrtit gestapák fenolovou injekcí. Druhého dne byl spálen v krematoriu. Hrdina důvěřuje Panně Marii a dokáže něco obětovat pro dobro druhých. 11
JAIME ORTIZ ALZUETA – REBEL Z PAMPLONY (1913–1936) – generál uličníků z Pamplony (ve Španělsku) – dětství v ústavech a polepšovnách, ze salesiánské školy ho vyhodili – ve zkaženém prostředí zaměstnání si ledacos uvědomil a vrátil se do školy – později se z něho stal salesián-koadjutor – během Občanské války ve Španělsku, která se obrátila i proti křesťanství, pomáhal chlapcům na ulici a byl umlácen bolševickými milicionáři Stalo se nám to jistě mnohokrát. Jdeme po ulici a potkáme partu mladíků, pravděpodobně učňů z nedalekého učiliště. Nezbytným důkazem jejich postavení mezi vrstevníky je cigareta (či možná i marihuanová cigareta) a chvástání se počtem vypitých piv za jeden večer, každá věta je zakončena vulgárním dovětkem, jakákoliv slabost či handicap druhých jsou „oceňovány“ nadávkami a výsměchem, jakákoliv mravní odlišnost spolužáka je nežádoucí. Co si mají vybrat (nebo spíše nevybrat) ti, kteří byli (a ještě jsou) vychováváni v úplně jiném duchu, kteří však každý den zakoušejí větší či menší zkoušky svého mnohdy ještě nezralého a lehce přizpůsobivého charakteru? Naším prvořadým úkolem je modlitba za tyto kluky, které prostředí plné falešných vzorů a navenek lákavých nabídek typu „nevaž se, odvaž se“ žene do situací, které potom nezvládají. Nedílnou součástí této modlitby je také prosba za to, aby Bůh poslal těmto hledajícím chlapcům do cesty správné lidi – muže, kteří se stanou jejich vzory a ideály a kteří budou chránit a rozvíjet jejich často narušenou víru. Přes své bouřlivé mládí se nakonec takovým vzorem pro chlapce stal pozdější španělský mučedník Jaime Ortiz Alzueta (1913–1936). Ve svém dětství, které prožil v severošpanělské Pamploně, se stal náčelníkem bandy uličníků, byl dokonce nazýván „generálem“ – však se jej také všichni báli. Kde se objevil, tam se přihodilo něco zlého. Dětství prožil v ústavech a polepšovnách, ze škol – i ze salesiánské učňovské školy pro mechaniky, kde se mu dokonce líbilo – jej vyhodili. Když mu bylo patnáct roků, začal pracovat v jedné dílně ve městě. Zde se s ním nikdo nebavil. Uvědomil si, jaké prostředí a možnosti měl u salesiánů. Zde vládly sprosté nadávky a vtipy, alkohol a chození za děvkami. 12
Až v tomto zkaženém prostředí se v něm něco vzbouřilo, Boží hlas mu vnukl myšlenku, aby spasil duši svou i svých vrstevníků. Napadlo jej, že by se měl stát salesiánem a pomáhat těm klukům, kteří v mnoha podobných dílnách ztrácejí svou víru i mravní úroveň. S napolo zkaženým klukem, s tímto gaunerem, který se poflakoval po ulici, se udála radikální proměna. Začal poslouchat své představené, dělit se s ostatními, modlit se za všechny kluky, kteří procházeli vším tím, co musel on zažít také. Vždyť předsevzetím mladého Jaima se v tuto dobu stalo: „Chci spasit duši vlastní i mnohých dalších hochů. To je moje poslání.“ Za čtyři roky po tomto obrácení vstoupil do noviciátu salesiánů, po jeho absolvování složil sliby a stal se salesiánem koadjutorem. V této době (1936) vypukla ve Španělsku občanská válka. Jaime se skrýval s jedním spolubratrem u známých. Pomáhal nejen klukům na ulicích, ale i všem potřebným, kteří trpěli. Nakonec vydal svědectví o své víře: 27. července 1936 byl utlučen klacky a bodnut do hrudi bolševickými milicionáři, kteří vraždili každého, kdo měl něco společného s klerikou či řeholním oděvem. Tento někdejší pamplonský uličník položil život za svou víru, za své spolubratry i za duše chlapců, kteří Krista nepoznali a které vychovávala ulice. Jaime Ortiz Alzueta byl společně s dalšími oběťmi pronásledování křesťanů v době Občanské války ve Španělsku blahořečen.
Hrdina chce spasit svou duši i duši svých blízkých a kamarádů. Ví také, že pohrdat moudrými radami rodičů a zkušených průvodců člověka zpravidla ke štěstí nepřivede.
13
PIER GIORGIO FRASSATI [1901–1925] – syn bohatých rodičů – student gymnázia a důlního inženýrství – radostný a veselý člověk, který měl rád hory a sport – měl rád přátele, chudé – jeho nejbližším přítelem byl Ježíš, se kterým se denně setkával v eucharistii – zemřel ve 24 letech na následky dětské obrny
Pier Giorgio (Petr Jiří) se narodil v Turíně bohatým rodičům. Doba, ve které žil, nebyla jednoduchá. První světová válka přinesla celému světu, nejen Itálii, mnoho bídy, bolesti a neklidu. Pomalu se schylovalo k válce druhé. Měl ještě o něco mladší sestru Lucianu. Jako malý chlapec býval veselý, hlučný, rád se smál tak, že ho bylo slyšet široko daleko. První svaté přijímání prožil jako první velkou událost ve svém životě. I když všemu nerozuměl, pochopil, že Pán Ježíš je někdo, komu na něm velice záleží. Stal se jeho přítelem. Pier Giorgio věděl, že Pán Ježíš nepřebývá jen ve svatostánku, ale je přítomný v každém člověku. V deseti letech začal i se svou sestrou studovat na gymnáziu. Studium chápal jako přípravu na službu lidem, ať bude jakákoliv. Poznával, že od Boha dostal mnoho darů a hřiven. Nechtěl žít život pro sebe, ale pro druhé. Ve studiích pokračoval na fakultě důlního inženýrství, aby tak mohl pracovat mezi horníky v dolech. Právě ti bývali nejchudší. Měl rád sport, přátele a chudé. 14
Odmala byl znám svým duchovním životem projevujícím se v mnoha dobrých skutcích. Každý den se snažil být na mši sv., což tenkrát nebylo vůbec obvyklé. Liturgický půst před svatým přijímáním se držel od půlnoci. Pier Giorgio se většinou k svatému přijímání dostal až někdy před polednem. Celé dopoledne hladověl. Hlad mu však stál za setkání s jeho důvěrným Ježíšem v Eucharistii. Jedním z plodů jeho přátelství s Pánem Ježíšem byla jeho čistota. Neužíval sprostá slova, hrubé výrazy a nevhodná gesta. Svou otevřeností ve věcech víry ovlivnil duchovní život mnoha lidí. Ukázal, že život ve službě chudým může být zábavný a pokojný. Když měl dokončit studia, jeho otec mu nabídl, že si může koupit auto nebo dostat finanční obnos. Pier si vybral peníze. S jejich pomocí získal pokoj pro starší ženu, která byla vystěhovaná ze svého bytu, poskytl lůžko nemocnému tuberkulózou a podporoval tři děti nemocné a truchlící vdovy. I když každý jeho den byl naplněný spoustou činností, ve skutečnosti byl sám. Stávalo se, že ho nepochopili ani jeho nejbližší. Netrávil volný čas jako jeho vrstevníci v nesmyslném povalováním po ulicích a po hospodách. Setkával se proto s přehlížením a někdy i s ostrými poznámkami na jeho víru, která byla hluboká a pevná. Jeho heslem bylo: „Katolík nesmí být nikdy smutný.“ Pier Giorgio prožíval modlitbu jako opravdovou radost. Pán Ježíš byl pro něj nejlepší přítel a kamarád, kterému může všechno říct, o všem s ním mluvit, který se k němu nikdy neotočí zády. Díky modlitbě dokázal překonat i samotu, nepochopení a ztrátu přátel. Zemřel ve 24 letech na následky dětské obrny.
Hrdina je radostný člověk, protože ví, že ho Ježíš má rád. Proto se s ním také často setkává v eucharistii. Ví také, že když udělá někoho šťastnějším, bude šťastnější i sám.
15
KAKÁ - RICARDO IZECSON DOS SANTOS LEITE (* 22. dubna 1982 Brasília, Brazílie), pravým jménem Ricardo Izecson dos Santos Leite, je brazilský záložník Realu Madrid, kam přestoupil z AC Milán jako druhý nejdražší hráč světa. S AC Milán vyhrál v letech 2003 a 2007 Ligu mistrů, v dresu brazilské reprezentace získal v roce 2002 titul mistrů světa a vítězství v Konfederačním poháru v roce 2009. V roce 2007 se stal držitelem Zlatého míče. Je skromným a hluboce věřícím křesťanem. Pod dresem nosí tričko s nápisem I belong to Jesus (Patřím Ježíši). Kaká se narodil 22. dubna 1982 v brazilském hlavním městě Brasilia. Později se rodina kvůli zaměstnání jeho otce odstěhovala do Sao Paula. Za jeho hvězdnou kariéru může vlastně tělocvikář ze základní školy. Byl to právě on, kdo poprvé objevil jeho skrytý talent a nabídl mu místo ve sportovní škole. Jeho prudký vzestup přitom málem zastavila nehoda v mládí. Nešťastnou náhodou si zlomil šestý obratel páteře. Lékaři předpovídali, že ochrne nebo bude mít sníženou hybnost, což pro něho znamenalo konec kariéry. Kaká však pevně věřil, že ho Bůh vrátí na fotbalový trávník. „Byl to Boží zázrak!“, vzpomíná s neochvějnou jistotou. Bůh na jeho víru odpověděl úplným uzdravením páteře. Přes výrazné úspěchy fotbalového profesionála zůstal Kaká skromný. Na veřejnosti působí ostýchavě, na hřišti je však suverén. Je považován za jednoho z nejrychlejších hráčů na světě. Má rychlý start na míč a je nebezpečným střelcem. Na dotazy sportovních redaktorů odpovídá: „Sílu mně dává Bůh.“ Po každé brance děkuje Bohu a ukazuje přitom směrem k nebi. Mezi mnoha mladými fotbalisty je uctíván jako idol, ale pro něj samotného je největším vzorem Ježíš Kristus. Při důležitých zápasech nosí pod dresem tričko s nápisem „I belong to Jesus“ (Patřím Ježíši) a po triumfu nápis ukazuje divákům. Říká: „Dar a schopnosti hrát fotbal mám díky tomu, že mi je dal 16
Bůh. Vím, že je jako otec, který chce pro své dítě to nejlepší. To mi přináší radost a pokoj.“ Kaká získal v roce 2007 titul fotbalista roku FIFA. V roce 2009 přestoupil z AC Milán do Realu Madrid, a to za sumu, která údajně překročila 70 miliónů Euro. Pomohl Milánu vyhrát italskou ligu a později i Ligu mistrů. S Brazílií zvítězil v Poháru konfederací v letech 2005 a 2009. Byl také v mužstvu, které získalo titul mistrů světa v roce 2002, ale jako mladík se na hřišti objevil jen jednou jako náhradník. Byl v mužstvu Brazílie, které ve čtvrtfinále v roce 2006 prohrálo s Francií. I přes všechny úspěchy si živě vybavuje i několik utkání, která pro něj byla zklamáním. „Porážka nás může naučit hodně o růstu, zkušenosti, může to být čas k zamyšlení. Je to těžké. Zažil jsem porážky, které můj život opravdu silně poznamenaly, jako bylo třeba utkání v Lize mistrů v roce 2005, kdy jsme vedli nad Liverpoolem 3:0, a nakonec jsme prohráli na penalty. Také jsem zažil porážku na Mistrovství světa 2006 proti Francii. Všechny tyto porážky mě poznamenaly.“ Kaká vyrůstal v křesťanské rodině, kde poznával křesťanské hodnoty. Hodnoty jsou jedna věc, ale proč tak bohatý a úspěšný fotbalista potřebuje Ježíše? „Ježíše potřebuji každý den. V Bibli mi říká, že bez něj nemůžu dělat vůbec nic. Věřím, že bez Ježíše nedokážeme nic. Dar a schopnost hrát fotbal, kterou mám, mám jen díky tomu, že mi je Bůh dal. Ježíš změnil můj život tím, že vím, že v konečném důsledku se dočkám vítězství, mohu prožívat radost a úspěch. Nezáleží to na příznivých či nepříznivých okolnostech, kterými procházím, ale vím, že na konci mě čeká velké vítězství. To mi přináší velký pokoj, klid a štěstí, protože jsem si jist, že Ježíš má můj život pod kontrolou. Vím, že je jako otec, který pro své dítě nechce nic špatného, ale chce pro mě a lidi kolem mě – včetně mojí rodiny – jen to nejlepší.“ Hrdina potřebuje Ježíše každý den. Ví, že bez Boha nemůže udělat nic a že Bůh v jeho životě nechce dělat nic bez něho. Proto mu každý večer děkuje, svěřuje mu uplynulý den a lituje toho, co mohlo být lepší.
17
ALOIS KAMAU Kepan, žijící ve 20. století – student – učitel v misijní stanici a škole v Tuso – odpůrce nenávisti proti bělochům – pro víru položil svůj život V 40. letech prožívala Keňa v Africe pokojné časy. V misijní stanici Tuso se připravovala skupinka na přijetí svátosti biřmování. Jednoho dne se jich misionář zeptal: „Kdybyste si měli vybrat mezi smrtí a zradou křesťanské víry, co byste si vybrali? Kdo z vás by dovedl vyznat svou víru, i kdyby to měl zaplatit životem?“ Ve skupině zavládlo hrobové ticho. Nikdo nebyl připraven na tak vážnou otázku. Po chvilce váhání povstal dvanáctiletý chlapec. Jmenoval se Alois Kamau. Prohlásil: „Otče, domnívám se, že bych s Boží pomocí dovedl pro Krista i zemřít.“ Za několik dní udílel biskup svátost biřmování a Alois se modlil: „Otče, domnívám se, že bych s Boží pomocí dovedl pro Krista i zemřít.“ Alois vystudoval na misijní stanici a stal se učitelem na základní škole. Měl 22 let. Nadšeně se pustil do vychovatelské práce. Učil, vysvětloval, radil, povzbuzoval. Mládež si ho oblíbila, protože jim nejen předával vědomosti, ale současně je utvrzoval ve víře. Keňa byla od roku 1895 anglickým protektorátem. Dost lidí nesnášelo cizí nadvládu. V zemi se tvořily nejrůznější protistátní skupiny. Nejznámější byla teroristická skupina Mau Mau, která vedla povstání proti britské nadvládě v letech 1952–1960. Spojenému království se povstání podařilo vojensky porazit, ale podzemní odpor trval ještě řadu let. Mau Mau se propojily s dalšími teroristickými bojůvkami. Cílem skupiny Mau Mau bylo pronásledování bělochů a všeho, co bylo s bělochy spojeno. Nedělali rozdíly mezi kolonizátory a křesťany. Skupiny vraždily, pálily a ničily všechno, co patřilo bílým. Středem jejich nenávisti se staly i misijní stanice. Dospělí i mladí černoši byli nucení zúčastňovat se setkání Mau Mau a museli skládat slib věrnosti tomuto hnutí. Při obřadu byli nuceni pít krev zabitého bělocha a odpřísahat, že i ni budou ničit všechno, co patří bílým, včetně toho, že je budou zabíjet. Rovněž byla slíbena smrt každému, kdo bude s bělochy sym18
patizovat. Křesťané s něčím takovým nemohli souhlasit, protože Ježíš nedovoloval zabíjet, pálit, nenávidět a mstít se. Nesouhlasil ani Alois Kamau. Protože jeho postoje byly známé, rozhodli se jeho studenti, že ho zabijí. Alois se o jejich záměru dověděl předem. Přesto neohroženě vystoupil před třídou: „Hoši, stejně jako vy toužím po svobodě a nezávislosti naší vlasti. Právě proto si vážím práce našich misionářů, kteří sem nepřišli, aby nás zotročovali. Naopak přišli sem, aby nám dali vzdělání a pomáhali nám ke svobodě. Vystavěli nám nemocnice, školy, cesty a stali se našimi dobrodinci. Naši nejlepší lidé vyšli z jejich škol. Také toužím po tom, aby Keňa byla svobodná. Ale musíme usilovat o svobodu nekrvavou cestou, cestou dohody, a ne cestou násilí, pálení a zabíjení. Jako křesťan necítím nenávist vůči nikomu, nikdy nesložím přísahu, že budu vraždit a ničit. Ježíš mi přikazuje, abych každého měl rád a každému prokazoval dobro. Za svou věrnost Kristu jsem ochoten dát i život.“ Studenti sklopili oči. Alois se s nimi rozloučil a vrátil se domů, kde ho čekal prázdný dům, protože všichni ze strachu domov opustili. Vánoce 1952 byly smutné. V kostelíku v Tuso bylo jen pár křesťanů, protože Mau Mau rozhlásili, že zlikvidují každého, kdo se nevzdá „náboženství bílých“. 29. prosince naši před kostelem zabitého misionáře. Dostavila se policie a z vraždy obvinila Aloise a jeho švagra. Protože byla prokázána jejich nevina, Alois se vrátil domů, kde se dozvěděl, že i jeho bratr složil přísahu. Pro Aloise to znamenal ortel smrti, protože podle obyčejů Mau Mau byl nejbližší příbuzný pověřen vykonáním rozsudku nad „nenáviděným společníky bílých“. Alois se musel skrývat. Byl však prozrazen. I když byl vybízen, aby se zřekl své víry, jeho odpověď byla: „Nikdy!“ Umíral se slovy: „Ježíši, Maria, pomáhejte mi! Bratři, svět se dá zachránit láskou, ne nenávistí.“ Hrdina umí odpouštět, udělat první krok ke smíření. Nechce, aby za něj rozhodoval hněv, blbá nálada nebo naštvanost, ale láska, pokojné řešení a milosrdenství.
— — —
V každém člověku jsou dva vlci. Jeden je dobrý a druhý je zlý… Který vyhraje? Ten, kterého budeš krmit.
—
Kterého nakrmíš dnes?
19
20
