MASARYKOVA UNIVERZITA
FILOZOFICKÁ FAKULTA
SEMINÁŘ DĚJIN UMĚNÍ
Bakalářská diplomová práce
SAKRÁLNÍ STAVBY OLOMOUCKÉHO BISKUPA JANA VOLKA V KONTEXTU VRCHOLNĚ GOTICKÉ ARCHITEKTURY NA MORAVĚ
MARTIN VOJTAS
VEDOUCÍ PRÁCE : MGR. ONDŘEJ JAKUBEC, PHD.
Brno 2010
Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci zpracoval samostatně a pouze na základě literatury uvedené v závěrečném seznamu.
V Brně dne 29. 11.2010
…..…..……………………….
Martin Vojtas
2
Na tomto místě chci poděkovat Mgr. Ondřeji Jakubcovi, PhD. za cenné rady při vedení mé práce a také všem svým příbuzným, kteří mě v jejím psaní podpořili.
3
OBSAH
I. Úvod II. Přehled dosavadního bádání a kritika literatury III. Jan Volek 1. Jan Volek 1.1 Otazníky jeho života 1.2 Život a kariéra 1.3 Olomoucký biskup 2. Spojení s díly IV. Stojící stavby spojené s Janem Volkem 1. Kostel sv. Mořice v Kroměříži 1.1 Založení kostela a první stavební fáze 1.2 Stavba během 14. Století 1.3 Dostavba kostela 1.4 Pozdější úpravy 2. Katedrála sv. Václava v Olomouci 2.1 Gotická fáze 2.2 Přestavby následující po 14. stol. 3. Kostel sv. Michala v Olomouci 3.1 Gotický ambit 3.2 Kaple sv. Alexia 4. Dolní Kounice 5. Kostel sv. Kateřiny V. Architektonické prvky spojené s fázemi výstavby za Jana Volka VI. Závěr VII. Seznam použitých zdrojů VIII. Obrazová příloha
5 6 8 8 8 9 10 12 14 14 14 15 18 19 20 20 22 23 24 25 26 28 29 30 31 34
4
Úvod První polovina 14. století je veřejností vnímána pouze jako předehra k „zlatému věku“ císaře Karla IV. Je považována téměř za období temna, kdy se vládnoucí králové o zemi příliš nestarali, a bouřící se šlechta působila chaos. Je to svým způsobem i pravda, ovšem mezi tyto panovníky je počítán i Jan Lucemburský, který však již do rozvrácené země přišel a musel složitou situaci urovnat. Období, o kterém bude v této práci psáno, je obdobím velké změny. Odešel původní významný vládnoucí rod, který měl v posledním staletí své existence ambice vytvoření středoevropské mocnosti. V těchto ambicích byla zahrnuta i stavitelská činnost, reprezentující moc krále, která byla na Moravě praktikována též skrze olomoucké biskupy, zejména za časů Bruna ze Schauenburku, který podporoval Přemysla II. Otakara. Olomoučtí biskupové minimálně od časů Jindřicha Zdíka fungovali jako zástupci panovníka na Moravě, sloužící jako protiváha proti občas svévolným markrabatům. Svou pozici mimo jiné reprezentovali i fundátorskou činností v rámci měst, chrámů a klášterů. Na tuto činnost navázali i Lucemburkové, kteří následovali jejich odkaz. Ve zmatcích následujících po vraždě posledního legitimního Přemyslovce Václava III., se na scéně objevuje také jeho nevlastní bratr. Po strmé kariéře, občas však připomínající horskou dráhu, se stal přičiněním svých lucemburských příbuzných olomouckým biskupem, čímž se v podstatě zapojil taktéž do úsilí budování reprezentativní moci krále. Bohužel však zapadl do stínu mezi mnohem proslavenější jména, která se angažovala na stejných stavbách jako on. Účelem této práce je nastínit a odhalit jeho podíl na rozvoji architektury na Moravě druhé čtvrtiny 14. století a činnost stavební hutě po jeho smrti. Práce je rozdělena na dvě základní části. První část se věnuje osobě Jana Volka a jeho spojení s mobilními předměty, které nesou jeho znak, pečeť, či jej jmenují. Dále pak jeho spojení s budovami, které jsou s ním a jeho stavitelskou činností spojeny, ale které se však do dnešních dnů nezachovaly. Druhá část se zabývá stavbami, které se do dnešní doby dochovaly a na kterých se nalézají spojitosti, které bychom mohli přisoudit k působení jeho hutě. Součástí je i shrnutí prvků společných těmto stavbám a jejich vyhodnocení jako určujících činitelů, na jejichž základě je možné rozpoznat původ a zařazení objektů v kontextu vrcholné gotiky na Moravě.
5
Přehled dosavadního bádání a kritika literatury K osobě samotného Jana Volka lze jako primární prameny využít listinné zdroje, jako je Zbraslavská kronika1, či záznamy dobových listin.2 Jako sekundární prameny to jsou pak seznamy olomouckých biskupů, případně práce o jiných osobnostech doby. Tyto práce nám podávají informace o jeho činech, a taktéž letmo informují o jeho stavebních patronátech. Téměř výlučně však o klášteru v Pustiměři, který spoluzakládal. V. Medek3, který věnuje Volkovi i nejvíce prostoru, shrnuje v úvodním odstavci, že Jan Volek byl typickým mnohoobročníkem své doby. Význam tohoto slova je takový, že v podstatě střádal obročí, čili úřady a majetek, z jehož výnosů pak žil. To je však pravděpodobné a pro svou dobu typické. A. Zelenka4 se pak věnuje mimo otázku jeho původu zejména jeho pečeti a určení relikviáře, umístěného dnes v Baltimoru. M. Buben5 pak pouze obeznamuje o jeho kariéře a životě. Další zmínky jsou přítomny u J. Spěváčka.6 O Volkově původu píše také I. Hlobil7, který se také zasloužil o přiřazení, případně o navrhnutí činnosti jeho hutě pro níže rozebíraná díla. Zejména statí ke kroměřížskému sv. Mořici.8 K dílům existuje shrnující popis ke zlomku liturgického předmětu9 a k relikviáři z Baltimoru.10 Co se jednotlivých staveb týče, k nestojícímu klášteru v Pustiměři vydal Vojtěch Procházka celou monografii11. K stojícím stavbám existuje velká řada publikací, které však v podstatě opisují jedna druhou a věnují se především jejich popisu. První, a v této práci nejdůležitější je chrám sv. Mořice v Kroměříži. Během celé doby, kdy se o něm psalo, proběhlo několik průzkumů, hlavně při vystavění lešení v presbytáři roku 197912 a při odkrytí vnějšího
1
Kronika zbraslavská, Praha 1956, str. 576 Codex diplomaticus Moraviae (CDM) VI a VII a Fontes rerum Bohemicarum (FRB) IV 3 Václav Medek, Dějiny olomoucké arcidiecéze, díl I., Osudy moravské církve do konce 14. věku, Praha 1971, s. 120-128. 4 Aleš Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 196-198. 5 Milan M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000. 6 Jiří Spěváček, Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346: k prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou, Praha 1994 – Idem, Král diplomat: Jan Lucemburský (1296-1346), Praha 1982. 7 Ivo Hlobil, Přemyslovec Jan Volek (+1351) Rodopisné, heraldické a sfragistické otázky, Umění XXXV, Praha 1987, s. 478-481. 8 Ivo Hlobil, Nový příspěvek k dějinám moravské gotické architektury. Vlastivědný věstník moravský XXXI, Brno 1979, s. 310-313. 9 Karel B. Mádl, O nálezu na bojišti a jiných pracech zlatnických, Památky archeologické XIV, Praha 1889, sl. 549550. 10 Jaroslav Pešina, Jaromír Homolka, Relikviář trnu z Kristovy koruny +-1370. The Walters Art Gallery v Baltimore, Umění IX, Praha 1963, s. 188. 11 Vojtěch Procházka, Románská rotunda v Pustiměři, Vyškov 1933. 12 Ivo Hlobil, pozn. 8. 2
6
i vnitřního líce obvodového zdiva na konci 90. let 20. století. Z tohoto důvodu je pak nutné porovnávat co nejvíce nově se dopisující poznatky, které mohou velmi podstatně změnit celkový pohled na celou stavbu. Poslední, velmi čerstvá práce, zabývající se kroměřížským sv. Mořicem je v současnosti sborník k 750. výročí založení chrámu.13 Při psaní části věnované popisu a vývoji kostela nutně vycházím právě z této práce a jejím srovnáním s případnými nesrovnalostmi v jiných pracích. Tato práce byla předcházena v posledním desetiletí několika menšími brožurovými počiny a články.14 Ke všem zmíněným stavbám z Olomouce bych uvedl jako zdroj publikaci od V. Nešpora15 a knihu o Olomouci od V. Richtera16 a od kolektivu autorů.17 Ze všech prací, které byly napsány o katedrále sv. Václava v Olomouci, jsem vycházel z předchozích svazků, zejména ze základních prací o Olomouci a o církevní architektuře, které jsem se opět v nesrovnalostech pokusil vyjasnit ve spojitosti s publikací přímo věnovanou katedrále, jejímž autorem je M. Pojsl.18 U následujících staveb, kde se v literatuře o Volkovi taktéž pouze letmo zmiňují, nebo se naopak nezmiňují vůbec, opět vycházím z vybraných přehledových zdrojů. Jsou to kostely sv. Michala s příslušnými stavbami19 a kostel sv. Kateřiny v Olomouci.20 Mimo hlavní zónu působnosti zde ještě zmiňuji klášterní kostel v Dolních Kounicích, kde I. Hlobil21 taktéž uvažuje o činnosti Volkovy hutě. Zmínku ještě zaslouží užití Encyklopedie klášterů22, které jsem využil při sbírání poznatků ke klášteru v Pustiměři, klášteru v Dolních Kounicích, u kostela sv. Kateřiny a sv. Michala. K Dolním Kounicím pak navíc ještě shrnující studii.23 Co se týče prací, zabývajících se klenbami ve středověku, vycházím z prací Václava Mencla24, které jsou víceméně jedinou dostupnou praktickou literaturou.
13
Petr Pálka (ed.): 750 let kolegiálního kostela sv. Mořice v Kroměříži a zakladatelská činnost Bruna ze Schauenburku v Kroměříži, Kroměříž 2010 14 Karel Kavička, Kroměříž. Kolegiální a farní kostel sv. Mořice. Velehrad, 2006 – Jana Spathová, Kostel sv. Mořice. In: Otevřené brány. Zpřístupnění významných sakrálních památek ve Zlínském kraji. Vydal Zlínský kraj 2009. 15 Václav Nešpor, Olomouc: průvodce místopisný a kulturně historický, Olomouc 1927. 16 Václav Richter, Raněstrředověká Olomouc, Praha 1959. 17 Ivo Hlobil – Pavel Michna – Milan Tonger, Olomouc, Praha 1984. 18 Miloslav Pojsl – Vladimír Hyhlík, OLOMOUC Katedrála sv. Václava, Církevní památky sv. 40, Velehrad, 2007. 19 Josef Bláha - Miloslav Pojsl - Vladimír Hyhlík, Olomouc Kostel sv. Michala, Velehrad 1992. 20 Klára Mezihoráková, Architektura středověkého kostela dominikánek sv. Kateřiny v Olomouci, in: Dalibor Prix (ed.), Pro Arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila, Praha 2002. 21 Ivo Hlobil, pozn. 8. 22 Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005. 23 Milan Řiháček, Historie Rosa Coeli, bývalého kláštera premonstrátek v Dolních Kounicích, Dolní Kounice 2008. 24 Václav Mencl, České středověké klenby, Praha 1974.
7
Část první – Jan Volek 1. Jan Volek O osobě Jana Volka se dozvídáme především z dobových listin a dokumentů. Většina jeho činnosti zapsané v pramenech se však týká jeho politického působení. Jan Volek byl však ze svého postavení také kulturním činitelem a donátorem (nejen) umění. Působil však v době první poloviny 14. století, což obnáší téměř sedm set let dalšího vývoje a změn, násobeného navíc velkým množstvím událostí a osobností, které moravskou kulturu nadále ovlivňovaly. 1.1 Otazníky jeho života Datum, ba dokonce ani přesný rok jeho narození25, tak jako je běžné u lidí narozených v těch časech, navíc bez patřičného, v tomto případě nelegitimního původu, není známo. Známa není dokonce ani jeho matka, která byla jednou z milostnic krále Václava II., jenž byl jeho otcem.26 Ivo Hlobil ve svém článku27 oponuje v tomto případě tvrzení, že nemanželské děti krále Václava pocházely z období jeho vdovství mezi úmrtím Guty Habsburské a sňatkem s Alžbětou Rejčkou (1297-1303), kdy štýrský kronikář zaznamenal jeho zalíbení v kurtizáně Alžbětě. Podle těchto propočtů by se na svou počáteční pozici v historii (viz níže) dostal ve věku nejvýše 13 let, což byl i v oněch časech věk brzký, a tudíž nepravděpodobný. Jeho narození tak I. Hlobil předpokládá již kolem roku 1290, kdy by byl vrstevníkem Václava III. (1289) a Elišky Přemyslovny (1292). Stopou k jeho matce je Volkovo příbuzenství s nejvyšším písařem zemským a lichtenburským purkrabím Štěpánem z Tetína (†1338), kterýžto byl jeho (pravděpodobně) synovcem, ale který zároveň není uváděn v žádném příbuzenském svazku s Přemyslovci. Volek měl ještě sestru, taktéž nemanželského původu a taktéž Přemyslovnu, Elišku, které se ještě budu věnovat níže. Jeho přízvisko se objevuje písemně až v Granum Catalogi praesulum Moraviae z 15. století, kde je vedeno jako rodové jméno. Právě toto příjmení má možnou heraldickou spojitost s rodem vladyků z Tetína, jelikož tento rod měl ve znaku „celého vola“. Mohli jej tak
25
Zelenka uvádí rozmezí 1285-1290 Jeho původ je doložen papežskými dispenzi z let 1319 a 1327, tak jak jsou doloženy - viz CDM, VI, č. 146, str. 116-117; č. 153, str. 120; č. 154, str. 120-121; č. 353, str. 272-273 27 Hlobil, pozn. 7. 26
8
spojovat s „Volky“ ač jejich znak nenosil. Zcela nepodložená se zdá domněnka Vojtěcha Procházky28, že jde o odvozeninu ze jména Boleslav – Bolko. Znak Jana Volka byl též rozpoznán až nedávno. Díky jeho neznalosti tak unikala spousta děl jím označených správnému určení. Dnes již víme, že v jeho znaku byl dorůstající půlměsíc na polceném štítě. Pravé pole stříbrné, levé červené – moravské zemské barvy té doby.29 Nosil tak, stejně jako opavští pánové, ve znaku symboliku nelegitimních potomků posledních Přemyslovců. 1.2 Život a kariéra První zmínky o jeho osobě pochází z roku 1310, kdy se jako podjáhen stal kanovníkem olomouckým, pražským a vyšehradským, kde nastoupil po Petru z Lomnice, a správcem kaple sv. Prokopa na Starém Brně. V tomtéž roce, konkrétně v květnu, pomohl své sestře Elišce Přemyslovně provést útěk ode dvora Jindřicha Korutanského do Nymburka. Král Jan Lucemburský, Eliščin manžel, mu vymohl papežský dispens z nelegitimního původu30 vydaný 25. 1. 1319. Díky tomuto potvrzení počal jeho postup na společenském žebříčku. Na jaře byl Janem Lucemburským jmenován proboštem vyšehradským, čímž se stal automaticky kancléřem království českého. Tuto funkci mu opět potvrdil papežský výnos z 11. listopadu téhož roku31 a povolil mu ponechat si předchozí hodnosti.32 Zprvu sice stál na straně Jindřicha z Lipé a Alžběty Rejčky, ale jeho vztahy se sestrou Eliškou se zlepšovaly, dokonce od ní dostal plat z několika lánů od Mělníka. Panští protivníci však dokázali krále přesvědčit o chystajícím se spiknutí, a ten nechal Volka 21. července 1322 zatknout. Jelikož Volek při první příležitosti prchl do Bavorska, odebral mu král všechna privilegia a prebendy.33 Královna Eliška, která stála na straně svého nevlastního bratra, jej do vyhnanství následovala. Volek pak, nejspíš pod ochranou Ludvíka Bavora, pobýval asi rok v exilu, než se s českým panovníkem opět usmířil. Ten mu udělil milost a vrátil předchozí postavení. Volek tak už v druhé polovině roku 1323 může udělit Prachaticím právo mýtné a trhu. Královna se za něj přimlouvala i nadále, díky čemuž kumuloval beneficia i v cizině. Držel tak například kanonikát
28
Procházka, pozn. 11, s. 8. Zlatá začala nahrazovat stříbrnou až od roku 1462 30 CDM VI, CXLVI 31 CDM VI, CLIII 32 CDM VI, CLIV 33 Pozn. 1. 29
9
v Bamberku a ve Vratislavi. Eliška se za něj také přimlouvala u papeže ohledně kandidatury na Vratislavského biskupa, avšak bezúspěšně. V době, kdy se její zdravotní stav začal zhoršovat, se přestěhovala z Mělníka do Volkova proboštského sídla na Vyšehradě, kde 28. září 1330 zemřela. Při pohřebních obřadech zastoupil nepřítomného krále jako hlavní pozůstalý a získal královnin nejvýznamnější svatý ostatek – trn z Kristovy trnové koruny, který se pak stal součástí vyšehradského pokladu. Získal také velkou část jejího majetku. V roce 1332 byl Volek vyslán do Avignonu, kde papežská kancelář vydala 9. ledna velkou skupinu listin, reagující na královy žádosti. Mimo jiné také vyřizovaly vztahy k levobočné dceři Václava III., Alžbětě, o které bude ještě řeč v souvislosti s pustiměřským klášterem. V tomto období zřejmě hodně cestoval po zahraničí, protože v roce 1333 byl ve skupině šlechticů, která doprovodila kralevice Karla z Itálie. Se svým nevlastním synovcem si zřejmě dobře rozuměli, protože už roku 1334 vyměnil Jan Volek úřad kancléřský za úřad biskupský. V tomto okamžiku nás jeho osoba začíná pro své následující činy zajímat jako subjekt dějin umění. 1.3 Olomoucký biskup 10. dubna 1334 se Jan Volek stal sedmým mužem toho jména, který obsadil pozici olomouckého biskupa. Některé prameny to považují za Karlovu omluvu za Volkovu nemilost ve 20. letech. Při množství jeho přátel i dobrých vztazích se svým synovcem markrabím Karlem je možná spíše varianta, že se chystal případně nastoupit na pražský biskupský stolec a olomoucký vzal, protože se uvolnil dříve. Ponechal si však všechna svoje předchozí obročí, a ačkoliv vyšehradské proboštství formálně král Jan obsadil Petrem de Mortnomari, biskupem v Auxerre, ten přenechal všechny výnosy a výhody z toho plynoucí ve Volkových rukou. České pány tím značně pobouřil, neboť tento úřad měl vysokou hodnotu a řada z nich jej toužila obsadit. Nadále tak držel titul kancléře království a Lucemburkové jej i nadále využívali v diplomatických službách, když už v roce 1335 jednal, ač neúspěšně s rakouskými vévody v Linci a ve Vídni. Doprovázel je také na jednání s polským Kazimírem a uherským Karlem Robertem, kterého se účastnilo i velké množství osob z doprovodů králů Visegrádské trojky. Nově se mimo jiné stal Karlovým zástupcem na Moravě.
10
Na pozici nastoupil pouze s podjáhenským svěcením, ale v květnu, měsíc po svém jmenování si potřebná svěcení doplnil. I přes přátelství s Karlem upřednostnil zájmy biskupství. Například při stavbě hradu Tepenec Karlovi roku 1340 pozemek prodal, ale vyžádal si ujištění, že zde nevznikne panství skupováním okolních vsí bez jeho souhlasu, nedojde k jeho prodeji, či zastavení, nebo tomu aby jeho soudní moc zasahovala do biskupství. Rozmnožoval biskupské zboží nákupem nemovitostí, a jelikož byla doba blahobytu, vznikala v Olomouci řada měšťanských fundací.34 K 30. září 1340 vydal se souhlasem kapituly zakládací listinu kláštera benediktinek v Pustiměři, na jehož založení se spolupodílel markrabě Karel. Otázku zda tak učinil z vlastní pohnutky jakožto dědic přemyslovské tradice, kde hrálo zakládání klášterů velkou roli, po nějaké dohodě s aktivním Karlem, či ze zcela jiného důvodu, přenechám jiným. Zajímavé však je, že bránil založení minoritského kláštera v Uherském Hradišti, který mohl vzniknout až po listu od papeže roku 1334. Bylo to však v roce jeho nástupu a tak se zřejmě jednalo pouze o nějaké nedorozumění, možná způsobené jeho předchůdcem. Po nástupu Klimenta VI., Karlova přítele a učitele, se navíc biskup dočkal celé řady dalších privilegií, jako bylo právo udělovat dispenzy z manželského původu kněžím a beneficia svým klientům. 30. dubna 1344 byla se zřízením pražského arcibiskupství přesunuta podřízenost Olomouce z Mohuče právě na Prahu. Dne 7. dubna 1348 se olomoucké biskupství stalo přímým lénem české koruny a biskupové královskými many. Z olomouckého biskupství se tak stal v podstatě stát ve státě, kdy byl biskup silně hospodářsky zajištěnou autoritou, avšak byl poté i více závislý na koruně a jeho volba již nebyla tak svobodná. Ačkoliv již před tím bylo jeho zvolení kanovníky jen formalitou. V roce 1349 podnikl pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic vizitaci, jejímž výsledkem byla Statuta arcibiskupa Arnošta pro biskupa a katedrální kapitulu olomouckou, díky níž se dozvídáme o stavu biskupství. Zejména o tom, že Jan Volek často dlel mimo diecézi, za což byl pokárán. Otázkou ovšem je, zda se zdržoval na jednom místě, či cestoval, i když už asi ne tolik jako před svým episkopátem. Zajímavým poznatkem je zmínka o povinnosti pořídit inventář kostelních věcí a starat se o jeho opravu a osvětlení – tímto je patrně myšlen kostel sv. Václava v Olomouci a předkládá zde zajímavý problém, ke kterému se vrátím níže. Po několik let se pak nedělo v diecézi nic převratného, co by nějakého historika zaujalo. Až do 27. září 1351, kdy se život Jana VII. Volka ukončil. Poslední mužský Přemyslovec byl uložen do jím založeného pustiměřského kláštera, kde byl ještě roku 1860 k vidění jeho náhrobek v tzv. Želecké kapli zdejšího kostela, avšak byl zničen při přestavbě. 34
Z CDM víme o oltáři nejsvětější Trojice měšťanky Anežky (CDM VII, č. 146) a novém kanonikátu při olomouckém dómu (CDM VII, č. 578)
11
2. Spojení s díly
Pokud zdroj píše o nějaké Volkově donaci, fundaci či kulturním působení, zaměří se především na otázku pustiměřského kláštera benediktinek dětství Ježíšova. Tento klášter byl víceméně založen jakožto takové malé pozdní připomenutí přemyslovské tradice. Zakladatelem byl nemanželský syn Václava II. (Jan Volek) a jeho vnuk (Karel IV.). Byl založen ke spáse duše Elišky Přemyslovny (sestry a matky výše zmíněných) a první abatyší se stala Alžběta, sestra Jana Volka a stejně tak nemanželská dcera Václava II. Je zcela zřejmé, že při takové fundaci byl klášter velmi privilegován a velmi dobře zajištěn. Získal do své správy několik vsí, far, rybníků i jiných hospodářských objektů, byl osvobozen od daní, kromě daně zemské (z níž si i tak mohl polovinu podržet) a měl velká privilegia i v oblasti právní.35 Klášter se nedochoval, byl pustošen již za markraběcích válek, za válek husitských a trpěl špatnou správou i celé století 15. Ke konci tohoto století se situace zdála být zachráněna a klášter se počal zotavovat, ale již následující století pro něj bylo poslední. Za biskupa Thurza se roku 1533 objevil konflikt mezi biskupem a abatyší, který vyústil v roce 1588 ke zrušení kláštera a rozprodání zbývajících statků. Do dnešních dnů se z celého komplexu dochoval pouze zazděný gotický portál v ohradní zdi a část románské rotundy sv. Pantaleona, která zde stála již před založením kláštera36 a do níž byl Jan Volek pochován. Na místě kláštera pak až v baroku vyrostla kaple sv. Anny a kostel sv. Benedikta, nově přestavěný na počátku 20. století. Fundaci tedy není možno nijak využít k porovnání stylů a společně s několika následujícími stavbami je zde zmíněna pouze pro připomenutí a shrnutí Volkových počinů. Nedaleko od Pustiměřského kláštera se nacházel biskupský hrad Melice. První zmínka o něm je z roku 1339, což jej posouvá do časů Jana Volka, ač jej dřívější zdroje37 datují až do působení Jana Očka z Vlašimi. Hrad byl zničen již za husitských bouří roku 1423, ale archeologický průzkum z první poloviny 20. století vyzvedl mnoho architektonických prvků, včetně kolekce gotických prolamovaných kachlů. Hrad je současníkem klášterního hradu v Dolních Kounicích, stavěného v téže době, s kterým sdílí spoustu shodných rysů.
35
Procházka, pozn. 11. Rotunda pochází z 12. století 37 Procházka, pozn. 11. 36
12
Z časů biskupa Volka se nám dochovalo i několik předmětů s ním spojovaných, které by bylo vhodné ve výčtu zmínit. Za prvé se jedná o zlacenou trubičku nalezenou roku 1889 poblíž novoměstské vodárny v lokalitě „Na Bojišti“38 spolu s několika dalšími zlacenými církevními předměty. Zlacená rourka má na výšku 8 cm, z vnitřní strany je vyplněna šroubovou maticí, což odkazuje k jejímu použití jako násady. V polích po obvodu je v pozitivu vyryt nápis informující o objednávajícím, kterým nebyl nikdo jiný než biskup Jan Volek. Otázkou zůstává, zda je to součást biskupské berly, konkrétně článek peda, kterým nahoře hůl končí, nebo biskupské hole nebo jakéhokoliv jiného předmětu. Další předměty z nálezu jsou kříže v časovém rozmezí od doby Karla IV. po druhou polovinu 15. století. Druhým dochovaným předmětem je relikviář s trnem z Kristovy koruny, dnes uložený ve Walters Art Galery v Baltimoru, který biskup patrně daroval pustiměřskému klášteru, neboť původně patřil Elišce, na jejíž počest byl klášter založen. Na tomto předmětu je dochován nápis informující nás o tom, že dílo nechal zhotovit olomoucký biskup Jan. Není jasné který ze tří po sobě jdoucích Janů (Volek, Očko z Vlašimi, ze Středy) to byl, obecně se však původ přiznává Volkovi s tím, že ji následující mohli nechat dozdobit.39 Zachovala se nám též jeho biskupská pečeť ze zakládací listiny pustiměřského kláštera. Další stavby se dochovali v jisté podobě do dnešních dnů a jsou stěžejní částí této práce, proto je jim věnována její samostatná část.
38 39
Mádl, pozn. 9, str. 549 Zelenka, pozn. 4.
13
Část druhá – stojící stavby spojené s Janem VI. Volkem 1. Kostel sv. Mořice v Kroměříži O kostele vyšlo vcelku dostatek prací a průvodců zabývajících se jím jak komplexně tak se zaměřením na detaily. Tyto práce jsem shrnul již v části věnující se kritice literatury, a proto nepovažuji za nutné zde tento výčet opakovat. Snad jen připomenu poslední práci, ze které jsem kvůli její aktuálnosti čerpal především.40 1.1 Založení kostela a první stavební fáze Kostel byl založen olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburka (1245-1281), zřejmě někdy k roku 1262, kdy u něj byla založena kolegiální kapitula. Bylo to ve stejné době, kdy zde Bruno zakládal samotné město Kroměříž, na místě staré trhové osady. Do zakladatelských plánů města tak zcela jistě zahrnul i stavbu kostela s kolegiální kapitulou. Podle výzkumů z 90. let probíhala stavba plynule až po podstřešní římsu. Jistou záhadou pak zůstávají pravoúhle přitesané, neprofilované pískovcové kvádry, které byly ve větším množství sekundárně použity ve zdivu spodních částí presbytáře a jižní věže. Není znám jejich původ ani možné předchozí využití. Byly součástí nějakého objektu, který zde stál před raně gotickou stavbou? Na tuto otázku dosud nebyla poskytnuta žádná odpověď a není ani účelem této práce, proto ji musíme odložit stranou. V 70. letech 13. století stály obvodní zdi zřejmě provizorně zastřešeného dlouhého kněžiště s přímým závěrem, zvenčí opatřené opěrnými pilíři lichoběžníkového půdorysu. Stála již i nynější kanovnická sakristie, která byla už v Brunově době opatřená raně gotickou klenbou s klínovými žebry s masivním okoseným profilem a ostruhovitě tvarovanými konzolkami. Až do renesanční úpravy byla klenba sakristie řešena jako čtyři křížově klenutá pole vynášená středním sloupem. Poté byla střední opora odstraněna a nahrazena plochým zrcadlem ve štukovém rámu. Kruhové svorníky nesly motivy rozet a hvězd. Tyto klenby jsou přítomny také ve dvou nejnižších patrech hranolové věže a v prvním patře věže severní, v níž spíná klenební žebra svorník zdobený vinnými hrozny ve stylizovaném rostlinném dekoru. Obě věže, jak severní, tak jižní, stály minimálně po první patro a svými štíhlými tvary oddělovaly kněžiště od halově řešeného obdélného trojlodí, které však bylo zatím v počáteční fázi 40
Pálka, pozn. 13.
14
výstavby a práce na něm probíhaly převážně až ve století čtrnáctém. Tato celková dispozice, zejména
umístěním
a
tvarem
věží,
odkazuje
k vlivům
podunajské
architektury
spojené i s jistými vlivy německé architektury románské a ranně gotické. V roce 1281 byl biskup Bruno pohřben před hlavní oltář. K první stavební epoše tak lze počítat celkovou dispozici kostela s protáhlým pravoúhle zakončeným presbytářem, síňovým trojlodím a dvojicí symetrických věží v rozích přechodu presbytáře a haly. Podobu nabytou v této etapě pak bylo možno již jen doplňovat. 1.2 Stavba během 14. století Během druhé stavební etapy, která nás zajímá nejvíce, došlo k zaklenutí kněžiště. Dříve nejčastější názor spojoval tuto etapu s působením Jana ze Středy (biskupem 1364-1380). Václav Richter ji oproti tomu posunul až k přelomu 14. a 15. století a zásahu kroměřížského probošta Čeňka z Lipé spojeného s přítomností Jana Parléře v Olomouci roku 1401. Toto jeho datování se opírá o vzorec síťové klenby a o vyhodnocení žeber v sakristii, související s parléřovským stylem.41 Jiný názor uvedl například Václav Mencl, který datoval zaklenutí chóru kolem roku 133042 a Dobroslav Líbal43, který zase uvažoval o třetí čtvrtině 14. století. Právě časové spojování vikářské sakristie, se svými parléřovskými prvky, jejíž klenba je celkem zřejmě z konce století čtrnáctého, s klenbou presbytáře, nesoucí lineární prvky poklasické gotiky je chybou, na kterou upozornil Ivo Hlobil.44 Tato klenba je naopak nápadná archaičtějším pojetím, které svědčí o jejím starším a nezávislém vzniku. Právě při použití lešení byla detailně prověřena podoba klenby. Novověké erby byly pouze ty malované na bočních svornících, oproti tomu svorníky klenebních šestidílných polí a střední závěrový svorník nesou původní reliéfní výzdobu. První svorník od západu je ozdoben erbem biskupa Stanislava Thurza, který kostel na počátku 16. století opravoval a pokračoval ve výstavbě. Žebra a klenba v této části jsou prováděny z pálené hlíny a detailně napodobují kamennou klenbu dalšího pole, na jehož svorníku je právě půlměsícovitý znak biskupa Volka. Třetí svorník je současný s volkovským a překrývá jej pouze vegetativní ornament. Thurzova část je tak chápána jako rekonstrukce staršího vzoru. Z toho vyplývá, že druhé zaklenutí
41
Vilém Jůza – Ivo Krsek – Jaroslav Petrů – Václav Richter, Kroměříž, Praha 1963, str. 15-19, 21. Mencl, pozn. 24, str. 54. 43 Dobroslav Líbal: Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Praha 1948. 44 Hlobil, pozn. 8. 42
15
presbytáře proběhlo před úmrtím biskupa Volka, tedy před rokem 1351. Nejblíže tak byl se svým datováním do roku 1330 Václav Mencl.45 Klenební schéma muselo být vzhledem k závislosti na poloze oken, exteriérových opěráků a profilaci ostruhových konzol známo již za Brunova života. Jelikož se kamenické značky na částech postavených v jeho době shodují s částmi stavěnými až po klenbu, lze vyčíst kontinuální postup prací za biskupů následujících po Brunovi. Stavba tak zřejmě už na počátku 14. století dosáhla fáze, při níž bylo na čase stavbu zaklenout. V této době stál ještě nezaklenutý presbytář v plné výši, spodní dvě až tři patra obou věží a navazující východní úseky spodních částí obvodového zdiva trojlodí. Klenba dostala půdorysný tvar dvou čtvercových šestidílných polí a polygonálně trojpaprskového závěru, který je pomocí trojcípých koutových klenbiček vepsaný do pravoúhlého presbytáře a vytváří tak nad oltářem symbolický baldachýnovitý vzorec. Klenební žebra hruškovité profilace vyrůstají ze subtilních přípor. Klenební znak na svorníku pak jasně dokládá, že zaklenutí bylo dokončeno za působení Jana Volka jakožto olomouckého biskupa, nebo těsně po jeho smrti. Po dokončení klenby se hlavní práce zaměřily na stavbu trojlodí. Stalo se tak zřejmě ještě před polovinou století, tedy taktéž ještě za Volkova života. V té době tak už stála v plné výši větší část severní a jižní obvodové zdi, které zvenčí podpíraly opěráky lichoběžného profilu. Západní strana byla stále neuzavřena. Členění okenních zdí v trojlodí bylo shodné s členěním presbytáře. Na jižní straně již bylo hotovo pět oken, na severní pouze dvě. Oddělovaly je subtilní přípory na krakorcovité vytvarovaných patkách. Proti presbytáři se zde nově objevily konzoly osazené ve vrcholech přípor, které mají tvar převýšených jehlanců pokrytých stylizovaným rostlinným ornamentem. Původní klenby této části nejsou dochovány. Vyžlabené přístěnné oblouky v podkroví navíc ukazují, že klenba měla být podle původního projektu o něco vyšší než stávající. Podle četnosti a směru klenebních výběhů se někteří badatelé domnívají, že minimálně pro východní část trojlodí se uvažovalo o zaklenutí žebrovou hvězdovou klenbou, což by znamenalo jeden z jejích nejranějších výskytů ve střední Evropě. Bohužel však zřejmě k jejímu zaklenutí v této podobě nedošlo. K výstavbě západního průčelí došlo až po dostavění severní a jižní zdi zatím nezaklenutého trojlodí, čímž byla určena jeho délka na pět klenebních polí. Ve středu průčelí se nachází 45
Nutno podotknout, že většina odhadů pocházela ještě z dob, kdy nebyl Volkův znak určen, tudíž z něj nemohli badatelé vycházet.
16
složitý lomený portál, který je opět pojat lineárně, jako střídání světla a stínu formou pozitivních a negativních profilací. Pod lomenou archivoltou byla původně volná kružba. Opěráky na západní straně již nejsou lichoběžníkovité, nýbrž obdélné. Vnitřní strana západní zdi zahrnuje v osách mezilodních arkád hranolové polopilíře, které jsou v horní části doplněny zkrácenými příporami na ostruhovitých výbězích. Právě tvarosloví portálu a vzorce plaménkových kružeb na nejzápadnějším okně jižní zdi pomáhají datovat stavbu západního průčelí, a to do závěru 14. století. Ve stejné fázi jako západní zeď byla stavěna i subtilní válcová věžice, která předstupuje před průčelí a obsahuje šnekové schodiště. Na kvádrech z pláště této věžice je velké množství kamenických značek, z jiných částí kostela neznámých. Ani v těchto dobách však nebylo trojlodí stále zaklenuto. Podle náznaků na západní fasádě se zdá, že stavitelé plánovali pro stavbu působivé zastřešení formou jehlance vrcholícího sanktusní věží – stanovou střechu. O možné existenci této střechy však není nic známo. V Kroměříži byl tento typ vybudován na centrální kapli sv. Michala a původním kostelu sv. Jana Křtitele, avšak tyto pocházely až z doby episkopátu Stanislava Thurza na počátku 16. století. Možná ještě do předhusitského období se dá zahrnout výstavba čtyř mohutných hranolových pískovcových pilířů, oddělujících od sebe jednotlivé lodi v trojlodí. Od výše zmíněných bohatěji profilovaných polopilířů v západní zdi se odlišují prostým vyžlabením hran a jehlancovou trnoží soklu. Do jejich korun byly osazeny klenební konzoly ve tvaru masivních jehlanců, z nichž vystupovaly výběhy klenebních žeber. Oproti starším obvodovým zdem však již nedošlo k osazení pilířů klenebními příporami. I v této době posloužil kostel jako místo pro uložení zesnulého olomouckého biskupa Lacka z Kravař. Místo jeho uložení však není známo. Kolem roku 1400 byla přistavěna vikářská sakristie, která se nachází v prostoru severního průčelí presbytáře mezi kanovnickou sakristií a severní věží. Jedná se o nevelkou jednoprostorovou stavbu obdélného půdorysu, která je zaklenuta síťovou klenbou. Síťové klenby spojované v českomoravském prostoru s parléřovskou hutí dávaly do pléna otázku přítomnosti některého z členů této rodiny v Kroměříži, i když je to při dnešním stavu poznání nepravděpodobné, ačkoliv Richter poznamenává na údaj o přítomnosti Jana Parléře v Olomouci k roku 1401. Je to však důkazem minimálně o působení atmosféry a stylu Parléřů 17
v předhusitské době. Potud by se tedy dalo počítat s činností hutě, kterou spravoval i Jan Volek. 1.3 Dostavba kostela Během husitských válek byl roku 1432 kostel sv. Mořice vypálen. Kroměříž pak nebyla až do roku 1500 v biskupských rukou, ale pro obtížnou ekonomickou situaci byla střídavě zastavena do rukou několika držitelů, kteří měli stěží finanční možnosti, natož vůli kostel opravit. Až právě po roce 1500 vykoupil město ze zástavy nově dosazený olomoucký biskup Stanislav Thurzo, který počal hospodářskou obnovu biskupských majetků i díky finanční injekci od svého otce, důlního magnáta Jana Thurza. Do obnovy chrámu jej však musel popohnat papežský list z roku 1516, ve kterém je kárán za nečinnost. Rekonstrukce z roku 1516-1517 však nepostihla celý chrám a soustředila se především na kněžiště a hranolové věže. Právě tato rekonstrukce má na svědomí západní pole klenby kněžiště s Thurzovým znakem ve svorníku, která zachovává tvar dochovaných volkovských polí. Oproti kněžišti si trojlodí na své opravy muselo ještě počkat. Stavba nebyla ještě zaklenuta a po husitských válkách jí zřejmě chyběla i střecha. Za episkopátu Stanislava Pavlovského z Pavlovic (1578-1598) lze poprvé díky písemným pramenům rekonstruovat postup prací na klenbě a zastřešení trojlodí46. Klenby byly ve shodě s počtem předhusitských výběhů tvarovány ve vzorci jednoduchých žebrových kleneb, přičemž žebra byla tvořena cihlovými tvarovkami s dvojnásobným vyžlabením. Toto užití žebrových křížových kleneb bylo v pogotické sakrální architektuře 16. století častým jevem. Znaky vrcholné renesance nesou další práce z časů Pavlovského: Honosný portál mezi kanovnickou a vikářskou sakristií z roku 1582 a rekonstrukce klenby kanovnické sakristie, zmíněná již výše. Ve druhé polovině 80. let práce pokračovaly zastřešením v podobě sedlové střechy s břidlicovou krytinou. Finální podoba chrámu, který biskup Pavlovský využil ve své sebeprezentaci a vystupuje v ní jako jeho druhý zakladatel, je zvěčněna na dřevorytu Jana Willenbergera z roku 1593.
46
Antonín Breitenbacher, Oprava kostela sv. Mořice v Kroměříži biskupem Stanislavem II. Pavlovským. In: Výroční zpráva knížecího arcibiskupského soukromého gymnasia s právem veřejnosti v Kroměříži za školní rok 1912/13. Kroměříž 1913.
18
1.4 Pozdější úpravy Po třech pohnutých stoletích stavby byl kostel konečně kompletně hotov. Následující století přinesly až na výjimky pouze rekonstrukční zásahy s minimálním impaktem na středověkou dispozici kostela. Jednalo se například o barokní úpravy za Karla z LiechtensteinuCastellcorna (1664-95), který musel obnovovat vybavení kostela po třicetileté válce.47 Pořídil kostelu novou dlažbu a střechu. Jediným větším zásahem byla v roce 1730 přístavba centrální kaple Panny Marie Bolestné k severní straně trojlodí, kterou nechal vybudovat kardinál Schrattenbach (1711-38). 2. září 1836 kostel sv. Mořice vyhořel. Zničeny byly obě věže, střecha, část vnitřního zařízení a roztaveny zvony.48 Nás zajímající části však nebyly naštěstí příliš poškozeny ani požárem, ani následnou regotizací kostela, která byla dokončena v roce 1851. Na závěr a pro úplnost k výčtu stavebních operací provedených za oněch 750 let co se chrám vydal na svou dlouhou cestu k dnešní podobě, připomenu ještě jednou a již naposledy restaurátorské práce z 20. století. Jednak to byly opravy fasád mezi léty 1960-67,49 opravy interiérů kanovnické a vikářské sakristie v letech 1960 a 1965 a celkové úpravy interiérů včetně kněžiště v letech 1978-80, o které se zasloužil restaurátor František Sysel. Právě při těchto opravách se přičinil Ivo Hlobil svými popisy stavebního vývoje o podstatné poznání stavby a pro tuto práci i důležité rozpoznání částí, které mají co do činění s biskupem Volkem.
47
1643 se jej sice nedotkl požár, zato nenechavá ruka švédská Jan Štětina, Stavební vývoj kolegiálního kostela sv. Mořice v Kroměříži In.: Petr Pálka (ed.): 750 let kolegiálního kostela sv. Mořice v Kroměříži a zakladatelská činnost Bruna ze Schauenburku v Kroměříži, Kroměříž 2010, s. 42. 49 Jaroslav Petrů, Památková restituce kostela sv. Mořice v Kroměříži in.: Monumentorum tutela 5, Bratislava 1969, str. 368 n. 48
19
2. Katedrála sv. Václava Katedrála podlehla za dobu své existence spoustě pohrom a přestaveb, díky nimž dospěla do své dnešní, aktivitami 19. století značně ovlivněné, podoby. Kostel zasvěcený sv. Václavu založil někdy před svým přesídlením do Prahy (tj. před rokem 1107) údělný kníže Svatopluk. Jeho syn, taktéž údělný kníže, Václav předal krátce před svou smrtí v březnu 1130 nedokončený kostel biskupu Jindřichu Zdíkovi, který jej 30. června 1131 vysvětil. V této době však nebyl kostel zdaleka dokončen. Zároveň s pokračováním stavby byl budován i biskupský palác, který se stal elitní stavbou vrcholného románského slohu na našem území i ve střední Evropě. Tento komplex biskupského paláce, kapitulního domu a katedrály nazývají soudobé prameny „klášterem sv. Václava“, přičemž termín monasterium je třeba chápat jakožto německý „Münster“ – což je vlastně význam komplexu zmiňovaných budov. Po této rozsáhlé výstavbě sem přenesl biskup Zdík své sídlo od dosavadního kostela sv. Petra. Tento přesun proběhl někdy na přelomu roku 1141 a 1142.50 Informace o původní katedrále pocházejí ze zjištění učiněných během regotizace v 80. letech 19. století. Původní katedrála měla podobu trojlodní románské baziliky, rozdělené dvojicemi čtyřbokých arkádových pilířů. Na východě byla zakončena půlkruhovou apsidou a podobně byly nejspíše zakončeny boční lodě. Strop zde byl zřejmě buď plochý deskový, nebo nebyl žádný a pohled se otevíral do krovu. Vyvýšený presbytář byl dostupný schodištěm od západu a na západní straně byly též dvě hranolové věže. 2.1 Gotická fáze V roce 1204 postihl olomoucký hrad požár, jehož rozsah neznáme. Neznáme ani rozsah následných oprav. První gotické prvky se v areálu objevují za časů biskupa Roberta (12011240). Nad sakristiemi v tehdejším druhém podlaží staré kapitulní budovy byly nedávno zjištěny stavební zásahy, konkrétně raně gotický portál s diamantováním, z první třetiny 13. století. Další požár vypálil katedrálu roku 1265, což byla příležitost pro biskupa Bruna ze Schauenburku (1245-1281) k jejímu přestavění. Ve spojitosti s politikou Přemysla Otakara II., zejména s orientací na Prusko, se Bruno zřejmě připravoval na povýšení na arcibiskupství s působností zaměřenou na christianizaci Pobaltí a Litvy. Tyto přípravy však přerušilo
50
Pojsl, pozn. 17.
20
zamítnutí žádosti o povýšení papežem Klimentem VI. Bazilika se proměnila v gotické halové trojlodí. Dodnes jsou z ní zachovány obvodové zdi a klenební přípory. Křížové klenby v trojlodí jsou opět klenbami možná vystavěnými za episkopátu Jana Volka. V tomto čase muselo dojít k novému zaklenutí trojlodí, neboť v plášti jižní fasády byly v letech 1980-86 při opravě kamenného zdiva na jižní straně lodi zjištěny zde druhotně použité svorníky z 60. let 13. století. Další gotické přestavby jsou pak záležitostí i následujících biskupů Jana VIII. Očka z Vlašimi (1351-1364) a Jana IX. ze Středy (1364-80), kteří zřejmě užívali huť fungující i za Jana Volka. Otázkou je ovšem v první části práce zmíněný list arcibiskupa Arnošta z Pardubic, který vyžaduje opravy v kostele. Jak by mohl zároveň nechat tvořit nové klenby a přitom být kárán za neudržování kostela? Možná, že se nejedná o kostel jako stavbu, ale duchovní život u ní.51 Stále je zde však ona otázka požadavku na pořízení soupisu inventáře, osvětlení a zejména oprav v kostele. List je při tom až ze sklonku Volkova života (zbývaly mu ještě dva roky), takže pokud byla stavba a pokárání řazeny za sebou, na to, aby byl napřed pokárán a poté začal stavět, mu jednak nezbývalo moc času, a pak by stavby nebyly přiřaditelné k jeho působení (maximálně jako za něj započaté) a poslední varianta napřed postavil a poté byl pokárán, se nezdá na první pohled jako logická. Možná pouze pokud by to mělo spojitost s jeho nepřítomností, kdy by bylo nařčení ze zanedbávání pravděpodobné. V druhé polovině 14. století byl zbořen románský biskupský palác, z nějž zůstaly ponechány pouze vnější obvodové zdi. Do prostoru mezi katedrálu a obvod paláce byl vestavěn ambit kolem rajského dvora, který je v podstatě současný s ambitem u kostela sv. Michala v Olomouci a je zde možná činnost stejné hutě. Ve druhé polovině 15. století přibyla u severní stěny ambitu budova zaklenutá čtyřmi poli křížové klenby, která se měla stát kapitulní knihovnou s kaplí sv. Jana Křtitele a zemských patronů. Mezi lety 1504-1516 je pak ještě uvažována stavba pozdně gotického presbytáře, jelikož s ní biskup Thurzo ve svých plánech počítal. Jelikož v té době též přestěhoval biskupský dům na předhradí z místa u katedrály je patrné, že se k tomu chystal. Zůstal však nerealizován, neboť na dřevořezbě z konce 16. století je zachycen gotický pravoúhlý chór z Brunových časů.
51
Za tento poznatek děkuji panu doktoru Jakubcovi.
21
2.2 Přestavby následující po 14. století Za Stanislava II. Pavlovského (1579-98) přibyla k dvěma románským věžím jedna střední. Západní průčelí nechal upravit jako protiklad k v té době se vzmáhajícímu luteránství do podoby vracející se k předrománským westwerkům. Mezi lety 1582-91 dal při jižní straně zbudovat rodinnou hrobku s kaplí sv. Stanislava. Ke stavbě presbytáře se dostal až František kardinál Dietrichštejn (1599-1636) mezi léty 1616-1618 a nechal ji provést v manýristickém stylu. V 19. století se v náladách doby přistoupilo k obrovské přestavbě, která kompletně změnila tvář katedrály. Na základě projektu arcibiskupského vrchního inženýra Gustava Meretty (1832-1888) se na Velikonoce roku 1883 počala regotizace, která trvala do roku 1892. Přestavba spočívala v přebudování západního průčelí a barokního presbytáře a nové stavbě chórové kaple a jižní věže. Západní průčelí přišlo o střední věž a bylo odhaleno až po románská jádra věží, na něž byla nanesena novogotická architektonicko-kamenická aparatura. Vstup se proměnil ve tři novogotické portály s reliéfní výplní tympanonů. Celý interiér byl v negotických částech gotizován, byla vyměněna okna a výzdoba. Na severní straně presbytáře byla přistavěna chórová kaple, k jižní straně pak hlavní 102 metrová věž, v jejímž z presbytáře přístupném přízemí je kaple, původně plánovaná jako baptisterium, avšak po té co roku 1892 kardinál Fürstenberk umřel, sem byl pohřben. Systematická obnova katedrály probíhá od roku 1971. Poslední velká oprava proběhla v letech 2000-2007, která se týkala celého vnějšího pláště a která odkryla původní gotické zdivo. Na závěr je tedy možno shrnout, že i přes velké stavební zásahy, které stavbu víceméně obohacovaly, a jedna kompletně proměnila, lze považovat minimálně klenby jako prvek z naší zájmové fáze. Pokud tedy jimi jsou a nejedná se o náhražky z 19. století. I tak však zachovávají jistou předpokládanou podobu, kterou můžeme očekávat ve století čtrnáctém.
22
3. Kostel sv. Michala v Olomouci Další klášter, který zde bude zmíněn, je, co se týče první poloviny 14. století, ve své chrámové části nedochován. Naopak v připojených prostorách doklady máme. Přesto pro celkový přehled uvádím alespoň stručně jeho stavební vývoj. První konventní kostel dominikánského řádu na tomto místě byl dle nepřímých zpráv vysvěcen kolem roku 1251. Jeho dokončení však zřejmě proběhlo až na přelomu padesátých a šedesátých let 13. století. Zároveň s tím pak probíhala výstavba konventních budov. Podobu tohoto ranněgotického kostela neznáme, o jeho rekonstrukci se pokusil Václav Richter.52 Předpokládal trojlodní halovou stavbu původně plochostropou. Předpokládaný chór byl krátký a pravoúhle uzavřený. Z klenby, jinak předpokládané jen v pravoúhlém presbyteriu, je dochováno východní pole, které má charakter křížové klenby poloviny 13. století. Tento kostel však bohužel vyhořel i s klášterem již v roce 1398.53 O rozsahu škod nic nevíme. V roce 1404 vyhořel opětovně. V průběhu 15. století byl tedy kostel přestavěn, přičemž bylo určitě zaklenuto trojlodí. Z 80. let 15. století také pochází hranolová věž, která zřejmě zastávala funkci zvonice. Ani tato stavba se však nedožila současnosti, neboť za švédské okupace města v letech 16421650 byla značně poškozena a tak byla nutná její přestavba. Ve starší literatuře je uváděno, že stará stavba byla kompletně stržena, avšak V. Richter uvádí, že již z důvodů ekonomických a časových byla ponechána podstatná část ze středověké stavby, která posloužila jako základ proporcím stavby nové. I tak je však námi zkoumaný časový prostor nedostupný. Nový kostel byl budován od roku 1676 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally (1629-1702), císařského architekta a inženýra, který pracoval i pro olomouckého biskupa Karla II. Liechtenštejna-Castellcorna. Tyto jeho návrhy pak pravděpodobně upravil Domenico Martinelli (1650-1718), který tehdy také působil na Moravě. Při barokizaci bylo původní trojlodí přestavěno na sálový prostor obdélného půdorysu, složeného ze tří čtvercových polí. Východní chór byl prodloužen, západní strana byla rozšířena o nevelkou předsíň s hudební kruchtou. První etapa barokní přestavby skončila roku 1699. Poté však práce pokračovali, 52 53
Richter, pozn. 15. O tom, že by se v chrámové části nějak stavitelsky angažoval biskup Volek, nemáme doklady.
23
zejména díky příchodu Martinelliho do Olomouce. Stavební úpravy do roku 1703 a vnitřní úpravy až do 1706. Kostel tak byl vysvěcen 9. května 1707. Vyšší moc však zřejmě tento kostel v oblibě příliš nevedla, neboť 21. července 1709 propukl v Olomouci požár, který zachvátil mimo jiné i kostely sv. Mořice, sv. Kateřiny a sv. Michala, včetně přilehlých klášterů. Tento požár měl zřejmě na svědomí v případě sv. Michala pouze střechy a vnitřní vybavení, neboť k jejich obnově došlo již v roce 1710. V roce 1784 se z důvodu josefínských reforem dominikáni přestěhovali na olomoucká Bělidla (nyní ulice Sokolská) a jejich místo zaujal arcibiskupský kněžský seminář. 3.1 Gotický ambit Původní ambit vznikal ve dvou stavebních fázích během 14. a počátku 15. století. Starší část, budovaná před rokem 1380, je podle slohové analýzy I. Hlobila dílem dómské huti založené za biskupství Jana Volka, která působila až do konce 14. století. Právě spojení s Janem Volkem je však problematické, neboť mezi jeho smrtí a nejpozdějším datem vzniku ambitu je 30 let. K této fázi náleží severní a východní křídlo ambitu. Zdejší klenby jsou obkročného typu bez meziklenebních žeber a dle V. Mencla54 jsou u nás užívány od 70. let 14. století, což je posouvá do doby po smrti Jana Volka. Mladší křídla jsou z 80. a 90. let 14. století, přičemž byla upravena po výše zmíněných požárech v letech 1398 a 1404. Jsou na nich již patrna odlišná stylová pojetí, zejména rozeznatelná na patkách klenebních přípor.55 Vzhledem k možnosti určit časové zařazení ambitu díky superpozici s datovanou kaplí sv. Alexia (viz níže) lze se závěry I. Hlobila souhlasit. Ambit je starší nežli kaple, a tak jej můžeme přiřadit k činnosti dómské hutě. Tvar ostruhových konzol ve starší části můžeme porovnáním s dalšími zde popsanými konzolami připsat k druhé polovině 14. století. Původní gotická okna byla roku 1723 nahrazena barokními a poslední úpravy se ambit dočkal během poslední historizující restaurace.
54 55
Mencl, pozn. 23. Konzole jsou skryty pod vrstvou omítky, i tak je rozeznatelné jejich členění.
24
3.2 Kaple sv. Alexia Kaple byla údajně založena Václavem z Doloplaz v 80. letech 14. století, proto víme, že je ambit staršího původu, neboť byla jeho poloha při budování křížové chodby tolerována. Vstup do kaple z ambitu je ozdoben bohatě profilovaným gotickým portálem. Z původní stavby se však dochovala nedotčená pouze východní část. Z vnějšího pláště se zachovaly opěráky a gotická okna s kružbami (sklo je novodobé). Původní je i lomený triumfální oblouk. Pokud budeme uvažovat o činnosti Volkovy hutě až do konce 14. století, můžeme předpokládat její působení taktéž na této stavbě. Její hlavní poznávací znamení, kterým jsou klenby, však nemůžeme potvrdit, neboť v polovině 19. století došlo k jejímu zřícení a v zachovaných částech jsou prvky typické průběžně pro větší část 14. století. Dochované zaklenutí presbyteria je však v této oblasti typické právě ve druhé čtvrtině 14. století. V letech 1845-52 byla kaple celkově upravena a došlo k zaklenutí valenou klenbou.
25
4. Dolní Kounice Premonstrátský klášter v Dolních Kounicích, který byl již od svého zahájení činnosti v roce 1183 v přízni význačných osobností své doby, se nadál v 13. století značné podpory a rozšiřování také ze strany olomouckých biskupů. I přes značnou přízeň kde koho (stal se dokonce klášterem královským) se klášter v 14. století potácel v dluzích. Údajně byly zapříčiněny zejména velkou a náročnou přestavbou do gotického slohu. Například nedostatek potravin v roce 1329 ale také může svědčit o špatném hospodaření. Jeho situace se zlepšovala ve druhé polovině onoho století, avšak v dalším století, roku 1423, tudy protáhli husité a dokonce i katoličtí páni se dopouštěli plenění klášterního majetku. Opětovná stabilizace nastala opět v polovině století. První třetina století 16. však byla naplněna řadou právních sporů a skandálů, které vedly k tomu, že král Ferdinand I., který byl tou dobou vlastníkem, prodal kounické panství roku 1537 Jiřímu Žabkovi do soukromého vlastnictví. Klášter pak byl využíván k hospodářským účelům a chátral. V roce 1698 se kláštera ujali strahovští premonstráti a pokusili se jej opravit. Roku 1703 byl vysvěcen, ale záhy vyhořel. Bylo jej tedy nutné opět vyspravit. I přes tyto barokní úpravy se postupným hlodáním zubu času dopracoval klášter do dnešní podoby. Z celého komplexu stojí torzo kostela a kvadratury. Klášter dosud částečně ohrazuje kamenná zeď s bránou. V letech 1990-93 proběhl archeologický a stavebně historický průzkum, který umožnil rekonstrukci přibližného vzhledu původní románské basiliky. Zřejmě plochostropé trojlodí s tribunami nad bočními loděmi, ke kterému byly připojeny boční závěry. Podlouhlý chór uzavřený nižší apsidou byl dvojitě odstupňován triumfálním obloukem. Podle průzkumu je půdorys shodný se souběžně budovaným klášterem v Louce i s analogickými východními bočními hranolovými věžemi, z nichž se severní dochovala až do 30. let 19. století. Zřejmě ve druhé čtvrtině 14. století se přistoupilo k novostavbě gotického kostela a východní části konventu, která trvala až do počátku 15. století. Právě zde se jedná o období, které nás zajímá a na které se pokusíme zaměřit. Tvar zaklenutí se zdá být složitou otázkou, neboť mám k dispozici dvě půdorysné rekonstrukce, které se od sebe právě v možnosti vedení žeber odlišují. Jedna vychází z použití křížových polí stejným způsobem jako v kostele sv. Mořice v Kroměříži, zatímco druhá uvažuje o užití křížových kleneb s příčným žebrem. Stěny se navíc nedochovaly do té výšky, v níž by mohly napovědět, jaký systém zde byl použit. Kostel byl vystavěn na půdorysu latinského kříže s jednoduchou lodí o čtyřech 26
klenebních polích a příčnou lodí. Protáhlý chór byl možná sklenut šestidílnou klenbou a ukončen podobně jako u sv. Mořice v Kroměříži. Z původního románského chóru se stala kapitulní síň a kaple sv. Jana Křtitele, zaklenutá dvěma poli křížové klenby. K jižní zdi chóru přiléhá sakristie, sklenutá čtyřmi poli křížové klenby na střední sloupek. Její dnešní stav však není původní a je dílem novodobé rekonstrukce. Ve zdech lodi jsou dochovány konzoly, které nesly původní dřevěnou tribunu jeptišek, později (ještě v tom století) podklenutou kamennou klenbou na tři střední pilíře. V 40. a 50. letech působila v klášteře jiná huť, která provedla zaklenutí celého kostela klenebními žebry o profilu hrušky. Tato huť také provedla výstavbu ambitu zaklenutého křížovou klenbou. Právě působení této huti se časově shoduje s působením Jana Volka jako biskupa. Problémem je však užití sochařsky náročnějších figurálních konzol a svorníků, které se na Volkových doložených stavbách nevyskytují. Tyto svorníky však mají obdobu ve vídeňské svatoštěpánské huti 30. let 14. století. Zejména svorníky s Trůnící madonou a sv. Prokopem, dnes uložené v Moravské galerii v Brně jsou dokladem vídeňského okruhu, neboť jsou slohově blízké svorníkům z chóru sv. Štěpána.56 Některé z klenebních přípor v ambitu mají ovšem ostruhovitou patku a svým pojetím se dosti podobají těm na stavbách olomoucké dómské hutě – zejména příporám v ambitu olomouckého sv. Michala. Pokud bychom tedy hledali důkaz nějaké spojitosti, mohli bychom použít pouze tuto příporu. Jelikož tu tedy máme prvky, které jsou typické pro dvě různé hutě, které jsou však od Dolních Kounic vzdušnou čarou téměř stejně daleko, můžeme uvažovat o přítomnosti a činnosti dělníků z obou dílen. Vzhledem k výše zmíněnému výčtu a časovému zařazení činnosti se však přikláním spíše k práci hutě vídeňské.
56
Klement Benda, Dějiny českého výtvarného umění I, Praha 1984, str. 230.
27
5. Kostel sv. Kateřiny v Olomouci První zmínka o klášteru dominikánek pochází z roku 1287, kdy už však byl fungující institucí, která se do konce století zařadila do kategorie středně bohatých řeholních institucí na Moravě. Kolem roku 1350 se klášter pustil do přebudování kostela, ačkoli původní zde musel stát již před rokem 1287. Z celého kláštera zde zmíním pouze nás zajímající kostel sv. Kateřiny, jelikož ostatní budovy prošly barokní přestavbou. Pochází z druhé poloviny 13. století a celkovou stavební úpravou prošel po polovině století čtrnáctého. Jedná se o jednolodní
stavbu
s prodlouženým
pětidílně
klenutým
kněžištěm
s pravoúhlým
zakončením. Presbytář je zaklenut dvěma poli křížové klenby. Závěr je sklenut pěti stranami osmiúhelníku, přičemž v koutech byl sveden trojpaprsčitými klenbičkami. V. Mencl datoval presbytář do doby okolo roku 134057 a klenby považoval za součást okruhu vycházejících z presbytáře sv. Prokopa v Třebíči. Zajímavý poznatek přinesl i D. Líbal,58 který poznamenal na analogický závěr s kostelem sv. Mořice v Kroměříži, ovšem po analýze tvarosloví jej zadatoval do třetí čtvrtiny 14. století. Ivo Hlobil59 presbytář přisoudil huti Jana Volka a portál, zřejmě z 60. let, spojil s portálem kostela v Dolních Kounicích, který je možná o trochu mladší. Svorníky nenesou žádnou výzdobu, hruškově profilovaná žebra sbíhají ve svazkových příporách. Loď sama pochází už z konce 13. století a nebyla původně zaklenuta, po roce 1363 přišlo k její přestavbě v horních partiích. Jižně od presbytáře se nacházela kaple s trojbokým závěrem, která byla zrušena v 19. století. Ve zdi přiléhající z jižní strany ke kostelu se nacházejí stopy středověkého ambitu. Barokní přestavba se kostela dotkla v úpravě oken, zaklenutím lodi a přistavěním krypty pod presbytář. K severní straně byla přistavěna kaple a na západě volutový štít. Ani tomuto kostelu se nevyhnula regotizace, která proběhla roku 1848. Náš zájem tak zaujímá presbytář, jehož architektonické články můžeme zahrnout do 2. poloviny 14. století, zatímco celková dispozice je zřejmě ještě z konce století 13.60 Období Jana Volka tak spadá do doby výstavby a můžeme jej takto zahrnout do stavebních počinů jeho hutě. Dalším důkazem jsou časté spojitosti s kostelem sv. Mořice v Kroměříži.
57
Klára Mezihoráková, Architektura středověkého kostela dominikánek sv. Kateřiny v Olomouci, in: Dalibor Prix (ed.), Pro Arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila, Praha 2002. 58 Dobroslav Líbal, Gotická architektura v době Karlově a Václavově se zřetelem k Olomouci, in: Historická Olomouc. Olomouc 1979, s. 81-86. 59 Ivo Hlobil, Středověká urbanizace, in: Ivo Hlobil – Pavel Michna – Milan Togner, Olomouc, Praha 1984, s. 40, 49. 60 Pozn. 57.
28
Architektonické prvky spojené s fázemi výstavby za Jana Volka Na příkladu všech výše zmíněných staveb můžeme pochopit obtížnost pokusu o dohledání důkazů Volkovy aktivity a aktivity jím provozované hutě na stavbách v moravském prostoru. Přesto však existuje záchytný bod, který jsem zde již několikrát velmi zřetelně zmínil, a který je všem budovám společný. Tímto předmětem doličným jsou klenby a jejich prvky, které se od sebe v tomto úzkém prostoru a čase nemohly příliš oddálit svým slohotvorným pojetím. Je doloženo, že stavby moravského prostředí navazují na podunajskou kulturní tradici.61 V první půli 14. století se vyvíjely paralelně s mendikantskou architekturou rakouských zemí a jakoby ignorovaly tendence uplatňované v Čechách.62 Průvodním znakem užitelným i na nás zajímajících stavbách zejména moravské architektury první poloviny 14. věku jsou ostruhové, jinak také nazývané krakorcovité patky klenebních přípor, které jsou přítomny víceméně ve všech zkoumaných stavbách. V chóru sv. Mořice jsou stejně jako v bočních lodích sv. Václava přítomny dlouhé linie svazků klenebních přípor, které jako jediné rytmizují holé zdi převýšených vznosných prostor. Půjdeme-li postupně a budeme-li sledovat naše stavby v jistém pořadí, můžeme vypozorovat i jistý vývoj pozorovatelný zejména na klenebních patkách. Začněme u stavby sv. Mořice v Kroměříži, kde zřejmě Volek převzal s rozestavěným chrámem i huť, to za předpokladu, že stavba probíhala víceméně kontinuálně. Nebo sem přivedl nové síly, a to za předpokladu, že stavbu znovu rozběhl. Porovnáme-li přípory sv. Mořice s příporami u sv. Václava, všimneme si protaženější patky u sv. Mořice a ostřeji do prostoru vystupujících žeber, naopak svatováclavská žebra jsou těsněji spjata s tělesem přípory a samotná patka je prostorově skromná. Následující zmíněnou stavbou bude ambit u sv. Michala. Zdejší klenba je v značně omezeném prostoru a díky tomu je též přizpůsobena podmínkám. I přes silné maskování novodobou omítkou je její tvar patrný a my můžeme vysledovat v její patce stejné tvarosloví, jako ve svatomořickém chrámu. Přímo v návaznosti na tuto klenbu je taktéž ambit v Dolních Kounicích, který se ve svých ostruhovitých patkách shoduje s předchozími typy. Vrcholem a náznakem pozdní fáze života tohoto typu jsou zakončení klenebních přípor v hlavní lodi klášterního kostela v Dolních Kounicích. Při porovnání všech těchto zakončení si všimneme, 61
Dalibor Prix, Velké dějiny zemí koruny české, svazek Architektura, str. 131 a dál Pavel Kroupa, K problematice vývoje sakrálního umění první poloviny 14. Století in: Průzkumy památek II/1998, Praha 1998. 62
29
že přípory ze sv. Václava se svým vzhledem, ač patřící do stejné kategorie, ostatním zmíněným příporám vymykají. Nemohu však říci, co je příčinou jejich odlišnosti, zda dílna či časové vymezení. Zároveň musím konstatovat, že je nemožné přesně dokázat, že klenby pochází ze stejné dílny, avšak je zřejmé, že autoři čerpali ze stejné inspirace, vycházející pokud ne z kroměřížského kostela, pak tedy určitě z podunajského prostoru, který moravskou kulturu vždy ovlivňoval. Co se kleneb týče, Mencl63 připomíná, že šestidílná klenba užitá v závěru presbytáře kroměřížského kostela je reliktním tvarem z předchozího století, jen je expresivně vertikalizovaná v poklasickém stylu, tento typ byl uplatněn i v presbyteriu v Dolních Kounicích, ale tamější prostorové působení se nedochovalo. Tento druh klenby, vznesené na půdorysném osmiúhelníku, je vůdčím vývojovým tvarem jižní Moravy druhé čtvrtiny 14. století.64 V této době byla mimo jiné použita i v presbytáři nás taktéž zajímající sv. Kateřiny v Olomouci. Právě proto, že byla na Moravě tak hojná v takto úzkém časovém prostoru, lze ji použít jako vodítko námi stopovaného Volka. A to i přes to, že její původ je v poitousko-akvitánské oblasti a k nám se dostala se zpožděním přes Worms.65 Závěr Co tedy říci na závěr? Pokusil jsem se zde na příkladu několika budov rozpoznat jejich spojitost s činností Jana Volka. I přes několik prvků, které vycházejí ze stejného základu, není možné díky odlišnostem v jejich provedení a časovému rozpětí kategoricky určit, zda pochází z jedné dílny. Kameníci měli jistě spousty práce s každou stavbou zvlášť, ovšem ta taky nezávisela pouze na práci kameníků, a tak, když pro ně zrovna nebyl dostatek práce na stavbě jedné, mohli se přesunout na stavbu jinou. Po větší období 14. století to zřejmě nebyl problém, jelikož zde byl dostatek stavebních podniků. Složení hutě se navíc časem obměňovalo. Na v poslední kapitole zmíněných prvcích společných všem stavbám je zřejmé, že existenci olomoucké hutě můžeme předpokládat a dokonce ji spojit s činností na stavbách v Olomouci a Kroměříži. Podíl na budování kláštera v Dolních Kounicích však i nadále zůstává otázkou.
63
Mencl, pozn. 23. ibidem 65 ibidem, str. 55 64
30
Použité zdroje: Literatura: 1. Kol. aut., Dějiny českého výtvarného umění I, Praha 1984, str. 230. 2. Klára Benešovská, Hlava druhá, In: Velké dějiny zemí koruny české, svazek Architektura, str. 105-216. 3. Josef Bláha - Miloslav Pojsl - Vladimír Hyhlík, Olomouc Kostel sv. Michala, Velehrad 1992. 4. Antonín Breitenbacher, Oprava kostela sv. Mořice v Kroměříži biskupem Stanislavem II. Pavlovským. In: Výroční zpráva knížecího arcibiskupského soukromého gymnasia s právem veřejnosti v Kroměříži za školní rok 1912/13. Kroměříž 1913. 5. Milan M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000. 6. Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005. 7. Ivo Hlobil, Nový příspěvek k dějinám moravské gotické architektury. Vlastivědný věstník moravský XXXI, Brno 1979, s. 310-313. 8. Ivo Hlobil, Přemyslovec Jan Volek (+1351) Rodopisné, heraldické a sfragistické otázky, Umění XXXV, Praha 1987, s. 478-481. 9. Ivo Hlobil – Pavel Michna – Milan Tonger, Olomouc, Praha 1984. 10. Vilém Jůza – Ivo Krsek – Jaroslav Petrů – Václav Richter, Kroměříž, Praha 1963, str. 1519, 21. 11. Karel Kavička, Kroměříž. Kolegiální a farní kostel sv. Mořice. Velehrad, 2006 12. Pavel Kroupa, K problematice vývoje sakrálního umění první poloviny 14. Století in: Průzkumy památek II/1998, Praha 1998. 13. Dobroslav Líbal: Gotická architektura v Čechách a na Moravě, Praha 1948. 14. Karel B. Mádl, O nálezu na bojišti a jiných pracech zlatnických, Památky archeologické XIV, Praha 1889, sl. 549-550. 15. Václav Medek, Dějiny olomoucké arcidiecéze, díl I., Osudy moravské církve do konce 14. věku, Praha 1971, s. 120-128. 16. Václav Mencl, Česká architektura doby lucemburské, Praha 1948. 17. Václav Mencl, Tvary klenebních žeber v české gotické architektuře In.: Zprávy památkové péče, roč. 11-12, Praha 1951-1952, č. 9-10, s. 268-281. 18. Václav Mencl, České středověké klenby, Praha 1974, str. 54. 19. Klára Mezihoráková, Architektura středověkého kostela dominikánek sv. Kateřiny v Olomouci, in: Dalibor Prix (ed.), Pro Arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila, Praha 2002. 20. Václav Nešpor, Olomouc: průvodce místopisný a kulturně historický, Olomouc 1927. 21. Petr Pálka (ed.): 750 let kolegiálního kostela sv. Mořice v Kroměříži a zakladatelská činnost Bruna ze Schauenburku v Kroměříži, Kroměříž 2010. 22. Jaroslav Pavelka, Chrám sv. Mořice v Kroměříži, Praha 1946. 31
23. Jaroslav Pešina, Jaromír Homolka, Relikviář trnu z Kristovy koruny +-1370. The Walters Art Gallery v Baltimore, Umění IX, Praha 1963, s. 188. 24. Jaroslav Petrů, Památková restituce kostela sv. Mořice v Kroměříži in.: Monumentorum tutela 5, Bratislava 1969, str. 368 n. 25. Miloslav Pojsl – Vladimír Hyhlík, OLOMOUC Katedrála sv. Václava, Církevní památky sv. 40, Velehrad, 2007. 26. Vojtěch Procházka, Románská rotunda v Pustiměři, Vyškov 1933. 27. Václav Richter, Raněstředověká Olomouc, Praha 1959. 28. Milan Řiháček, Historie Rosa Coeli, bývalého kláštera premonstrátek v Dolních Kounicích, Dolní Kounice 2008. 29. Jana Spathová, Kostel sv. Mořice. In: Otevřené brány. Zpřístupnění významných sakrálních památek ve Zlínském kraji. Vydal Zlínský kraj 2009. 30. Jiří Spěváček, Král diplomat: Jan Lucemburský (1296-1346), Praha 1982. 31. Jiří Spěváček, Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346: k prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou, Praha 1994. 32. Aleš Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979, s. 196-198.
32
Internetové zdroje: Das Granum Catalogi Praesulum Moraviae: http://www.clavmon.cz/clavis/FRRB/chronica/Granum.htm Codex Diplomaticus Moraviae: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=3 Fontes rerum Bohemicarum: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11 Zbraslavská kronika: http://www.clavmon.cz/clavis/FRRB/chronica/PETRI%20ZITTAVIENSIS.htm Galerie Jana Willenbergera: http://www.rosmus.cz/obrazky/willenberger-jan/index.html (Vyhledáno 15. 9. 2010)
33
