åsa larssonová sluneční bouře Brno 2011 detektivní román host

åsa larssonová sluneční bouře

Brno 2011

detektivní román host

åsa larssonová Sluneční bouře

detektivní román host

Åsa Larsson Solstorm Copyright © Åsa Larsson, 2003 First published by Albert Bonniers Förlag, Stockholm, Sweden Published in the Czech language by arrangement with Bonnier Group Agency, Stockholm, Sweden Translation © Jana Holá, 2010 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010, 2011 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7294-468-2 (Druhé, elektronické vydání. Formát PDF) ISBN 978-80-7294-469-9 (Třetí, elektronické vydání. Formát ePub) ISBN 978-80-7294-470-5 (Čtvrté, elektronické vydání. Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-471-2 (Páté, elektronické vydání. Formát MobiPocket)

Roste to ve mně jako zuřivý strom pod čelem raší s rudými ohnivými listy, s modrými, bílými listy! Strom co se dosud ve větru chvěje A rozmetám tvůj dům a nic mi nebude cizí ani to lidské Jako strom se zevnitř prolamuje ven a proráží obydlí lebky A září jako lucerna v lese tam uvnitř v temnotě Göran Sonnevi

Byl večer…

a bylo jitro, den první

KDYŽ VIKTOR Strand­gård UMÍRÁ, není to vlastně poprvé. Leží na zádech v kostele Božího pramene a hledí vzhůru ohromným střešním oknem. Jako by mezi ním a temným zimním nebem nahoře nebylo nic. Blíž už se člověk těžko dostane, napadne ho. Cestou do kostela na kopci na samém konci světa je nebe tak blízko, že téměř stačí natáhnout ruku a dotknout se ho. Severní záře se vine nocí tam venku jako drak. Hvězdy a planety musí ustoupit té obrovské příšeře z jiskřivého světla, která si pomalu razí cestu po nebeské klenbě. Viktor Strand­gård její putování sleduje pohledem. Jsem zvědavý, jestli zpívá, napadne ho. Jako osamělá velryba pod mořskou hladinou. A jako by k ní jeho myšlenky dolehly, na okamžik se zastaví. Přeruší svou nevyhnutelnou cestu. Pozoruje Viktora Strand­ gårda chladnýma mrazivýma očima. Protože, jak tam tak leží, je opravdu krásný jako nějaká ikona. Tmavá krev jako svatozář kolem dlouhých plavých kadeří svaté Lucie. Nohy už necítí. Chce se mu spát. Nic ho nebolí. Zvláštní, že myslí na svou minulou smrt, když se dívá drakovi do očí. Tenkrát koncem zimy sjížděl na kole z dlouhého kopce na křižovatku ulic Adolfa Hedina a Hjalmara Lundbohma. Šťastný a vykoupený, s kytarou na zádech. Vzpomíná si, jak se mu jedno kolo bezmocně smýklo po ledu, když se zoufale pokoušel brzdit. Jak ji uviděl přijíždět zprava, ženu v červeném autě značky Fiat Uno. Jak se na sebe podívali, ten výraz vzájemného poznání v očích, teď se to stane, po ledové klouzačce vstříc smrti. S tím obrazem před očima Viktor Strand­gård podruhé v životě umírá. Kroky se blíží, ale on už je neslyší. Oči nemusí ještě jednou spatřit lesklý nůž. Leží na podlaze kostela jako prázdná schránka, když ho probodává. Znovu a znovu. A drak se opět lhostejně vydá na cestu po nebeské klenbě.

11

Pondělí 17. února

REBECKU MARTINSSONOVOU vzbudilo vlastní prudké nadechnutí, když jí tělem projel záchvěv úzkosti. Otevřela oči do tmy. Přesně v tom stadiu mezi snem a bděním ji přepadl silný pocit, že v bytě někdo je. Tiše ležela a naslouchala, ale slyšela jenom, jak se jí srdce v těle chvěje jako vystrašený zajíc. Prsty zašmátrala po budíku na nočním stolku a nahmatala malý vypínač lampičky. Tři čtvrtě na čtyři. Šla si lehnout před čtyřmi hodinami a probudila se už podruhé. To bude tou prací, řekla si. Moc pracuju. Proto mi myšlenky v noci pádí jako splašení koně. Bolela ji hlava a za krkem. Musela ve spánku zatínat zuby. Nejlepší bude se vyhrabat z postele. Zabalila se do deky a šla do kuchyně. Nohy si samy našly cestu, ani nemusela rozsvěcet. Zapnula kávovar a rádio. Rozhlasová znělka s Bellmanovou melodií Bouře a vlny se utiší hrála pořád dokola jako jednotvárná litanie, zatímco se sprchovala a kávovarem protékala voda. Dlouhé vlasy musí uschnout samy. Pila kávu a přitom se oblékala. O víkendu si vyžehlila oblečení na celý týden a pověsila ho do skříně. Teď bylo pondělí. Na ramínku na pondělí visela krémová halenka a tmavomodrý kostým značky Marella. Přičichla si k včerejším punčochám, ještě ujdou. Na nártu byly trochu vyboulené, ale když je natáhne a zahrne pod chodidlo do boty, nebude to vidět. Prostě si jen boty nesmí celý den sundat. Nevadilo jí to, na spodní prádlo a punčochy by měl člověk dbát, když má důvod se domnívat, že se bude před někým svlékat. Spodní prádlo měla seprané a zašedlé. Za hodinu už seděla u počítače v kanceláři. Hlavou jí proudil text jako horský pramen, rukama dolů a ven prsty, které letěly po klávesnici. V práci si mysl odpočinula. Ranní pocit nechuti byl pryč, jako by ho odvál vítr. To je zvláštní, napadlo ji. Spolu s ostatními mladými právníky naříkám a skuhrám, jak mě ta práce ničí. Ale když pracuji, cítím klid. Téměř štěstí. To jen když nepracuji, zachvátí mě úzkost. 13

Světlo z pouličních lamp jen obtížně pronikalo velkými špaletovými okny. Dosud šlo ve zvucích zvenku rozlišit jednotlivá auta, ale už brzy se ulice naplní dutým dopravním hlukem. Rebecka se na kancelářské židli zaklonila a klikla na ikonku pro tisk. Venku na chodbě pod zhasnutými světly se probudila tiskárna a přijala první dnešní objednávku. Pak se dveře na recepci zase otevřely. Povzdechla si a podívala se na hodinky. Za deset minut šest. Se samotou byl konec. Nebylo slyšet, kdo přišel. Měkké koberce na chodbě všechny kroky tlumily, ale za chvíli se dveře k ní do kanceláře otevřely. „Neruším?“ Byla to Maria Taubeová. Vrazila do dveří bokem a v každé ruce se snažila udržet hrnek kávy. Rebecčinu vytištěnou zprávu pevně svírala v podpaždí. Obě ženy pracovaly jako čerstvé advokátky se specializací na daňové právo v advokátní firmě Meijer & Ditzinger. Kancelář byla v nejvyšším patře krásné budovy z přelomu století na ulici Jarla Birgera. Po celé chodbě se táhly ručně tkané perské koberce a na nich sem tam stály bytelné pohovky a křesla potažená příjemně měkkou kůží. Ze všeho kolem dýchala zkušenost, vliv, peníze a schopnosti. Taková kancelář klienty naplňovala směsicí bezpečí a úcty. „Až člověk umře, bude tak unavený, že si bude přát, aby žádný posmrtný život neexistoval,“ řekla Maria a postavila jeden hrnek kávy na Rebecčin psací stůl. „Tebe se to ale samozřejmě netýká, Maggie Thatcherová. V kolik jsi dneska ráno dorazila? Nebo jsi vůbec nešla domů?“ Obě pracovaly v kanceláři v neděli večer. Maria odešla domů jako první. „Zrovna jsem přišla,“ zalhala Rebecka a vzala si od Marii papíry. Maria se svalila do křesla pro návštěvy, skopla ze sebe pěkně drahé kožené boty a skrčila si nohy pod sebe. „To je ale počasí,“ pronesla. 14

Rebecka se s údivem podívala z okna. Studený déšť bušil do skla. Předtím si toho vůbec nevšimla. Nepamatovala si, zda pršelo, když přišla do práce. Vlastně si ani nepamatovala, jestli šla ráno pěšky, nebo jela metrem. Zírala jako zhypnotizovaná vodou, která bubnovala do oken a řinula se po skle. Stockholmská zima, pomyslela si. Není divu, že člověk úplně přestává vnímat, když je venku. Doma je to jiné. Modravý soumrak uprostřed zimy a sníh skřípající pod nohama. Nebo v předjaří. Když člověk jede na běžkách podél řeky od babiččina domku v Kurravaaře až k chatě v Jiekajärvi a pak si sedne na první nezasněžené místo pod borovicí, aby si odpočinul. Kůra na stromě ve slunci plane jako rudá měď. Sníh unaveně zavzdychá, když se teplem sesune na zem. Káva, pomeranč a obložené chleby v batohu. Mariin hlas se v ní ztrácel. Myšlenky se zmítaly a chtěly se rozběhnout, ale ovládla se, když uviděla, jak kolegyně zvedla obočí. „Haló! Ptala jsem se, jestli by sis nechtěla poslechnout zprávy.“ „Jistě.“ Rebecka se zaklonila na židli a natáhla se pro rádio na parapetu. Panebože, ta je hubená, pomyslela si Maria, když pozorovala, jak se kolegyni pod sakem rýsuje hrudní koš. Na žebra by se jí dalo hrát jako na varhany. Rebecka zesílila zvuk a obě ženy seděly s hrnkem kávy v ruce a hlavou skloněnou jako při modlitbě. Maria zamrkala. Unavené oči ji svědily. Musí dnes dokončit odvolání ke krajskému soudu v případu Stenman. Måns by ji zabil, kdyby ho požádala o víc času. Cítila, jak ji pálí žáha. Už nikdy si nedá kávu před obědem. Vysedává dny a noci, o večerech a o víkendech jako princezna zakletá ve věži v téhle krásné kanceláři se všemi zatracenými tradicemi, co by klidně mohly táhnout k čertu, a přiopilými obchodními partnery s pohledem, který proniká přímo pod blůzičku, zatímco tam venku 15

život utíká pod rukama. Člověk nevěděl, zda se tomu má vysmát nebo se vzbouřit, ale dokázal se jedině dovléci domů k televizi a upadnout z toho utišujícího mihotání obrazovky do bezvědomí. „Je šest hodin a vysíláme ranní zprávy. Asi třicetiletý známý ka­ zatel byl dnes časně ráno nalezen zavražděný v kostele Božího pra­ mene v Kiruně. Místní policie zatím odmítá vraždu komentovat, ale v ranních hodinách uvedla, že zatím nebyl nikdo podezřelý zadržen a vražedná zbraň se dosud nenašla. Podle nejnovějšího průzkumu stále více okresů zanedbává povinnosti vyplývající ze zákona o so­ ciálních službách…“ Rebecka otočila židlí tak prudce, až se rukou uhodila o okenní parapet. Jediným máchnutím dlaní vypnula rádio a přitom si do klína vylila kávu. „Viktor,“ vyrazila ze sebe. „Nikdo jiný to být nemůže.“ Maria se na ni překvapeně podívala. „Viktor Strand­gård? Rajský chlapec? Tys ho znala?“ Rebecka se snažila uniknout před Mariiným pohledem. Na­ konec upřela oči na skvrnu na sukni. Obličej měla prázdný a bezvýrazný. Tenké rty pevně sevřené. „To víš, že jsem ho znávala. Ale léta jsem doma v Kiruně nebyla. Teď už tam neznám nikoho.“ Maria vstala z křesla, popošla k Rebecce a ze ztuhlých rukou jí vyprostila hrnek kávy. „Pro mě za mě můžeš klidně tvrdit, že jsi ho neznala, holčičko. Ale vypadá to, že sebou každou chvíli sekneš. V obličeji jsi úplně bílá. Předkloň se a sevři hlavu mezi kolena.“ Rebecka ji poslechla jako malé dítě. Maria odešla na záchod pro papír, aby se pokusila skvrnu na Rebecčině kostýmu vyčistit. Když se vrátila, Rebecka už zase seděla zpříma na židli. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Maria. „Ano,“ odpověděla Rebecka nepřítomně a bezmocně přihlížela, jak se Maria s vlhkým papírem vrhla na její sukni od kostýmu. „Znala jsem ho,“ dodala po chvíli. 16

„Hmm, to nebylo tak těžké uhodnout,“ řekla Maria a ani přitom nezvedla hlavu od skvrny na sukni. „Jsi z toho smutná?“ „Smutná? Nevím. Ne, spíš mám strach.“ „Jak to?“ Maria přestala zuřivě čistit sukni. „Proč bys měla mít strach?“ „Nevím. Že se něco stane…“ Rebecka nestačila domluvit, když ji přerušilo pronikavé zvonění telefonu. Trhla sebou a upřeně se na něj zadívala, ale sluchátko nezvedla. Po třetím zazvonění to vzala Maria. Dala si ruku před sluchátko, aby osoba na druhém konci neslyšela, co říká, a zašeptala: „To je pro tebe a bude to určitě někdo z Kiruny, protože má hlas jako nějaký muminek.“

17

KDYŽ U POLICEJNÍ INSPEKTORKY Anny-Marii Mellaové zazvonil telefon, byla už vzhůru. Zimní měsíční svit naplnil pokoj intenzivním bílým světlem. Zkroucená těla zakrslých bříz za oknem kreslila po stěnách modravé obrazce. Než první zazvonění telefonu doznělo, zvedla sluchátko. „Tady Sven-Erik, už jsi vzhůru?“ „Jo, ale ještě ležím v posteli. Co je?“ Slyšela, jak si Robert povzdychl, a po očku se po něm podívala. Nevzbudil se? Ne, už zase těžce a pravidelně oddechoval. Výborně. „Podezřelé úmrtí v kostele církve Božího pramene,“ řekl Sven-Erik. „No a co? Od pátku už vyšetřování v terénu nedělám, zapomněl jsi?“ „Já vím,“ hlas mu zněl utrápeně. „Sakra, tohle je ale něco jiného, Anno-Mario. Měla bys přece jen přijet a podívat se na to. Technici už brzy skončí, tak můžeme dovnitř. Leží tam Viktor Strand­gård a jsou to hotová jatka. Řekl bych, že máme tak hodinku času, než se sem přiřítí ze všech televizních kaná­ lů s kamerami a celým tím cirkusem.“ „Dorazím za dvacet minut.“ To mě podrž, pomyslela si. Zavolá mi, aby mě požádal o pomoc. Změnil se. Sven-Erik neodpověděl, ale Anna-Maria slyšela, jak potlačil úlevné vydechnutí, než hovor ukončil. Obrátila se k Robertovi a pohledem spočinula na jeho spícím obličeji. Ležel s tváří opřenou o hřbet ruky a rudé rty měl pootevřené. V mohutném kníru a na spáncích se mu objevovaly první šediny a vypadal neuvěřitelně sexy. Sám stával před zrcadlem v koupelně a úzkostlivě studoval zvětšující se kouty na skráních. „Poušť se rozšiřuje,“ stěžoval si obvykle. Políbila ho na ústa. Břicho jí v tom bránilo, ale dokázala to. Dvakrát. „Miluju tě,“ ujistil ji ze spánku. Ruka zašmátrala pod dekou, aby ji přitáhla k sobě, ale to už se stačila posadit na okraj 18

postele. Najednou se jí chtělo šíleně čurat. Hrůza, jak to v ní pořád šplouchá. Už dvakrát za noc musela na záchod. Za čtvrt hodiny už vylézala ze své fordky Escort na parkovišti pod kostelem Božího pramene. Pořád byla příšerná zima. Vzduch ji štípal a pálil do tváří. Když dýchala ústy, bolelo ji v krku a na plicích. Když dýchala nosem, při každém hlubokém nádechu jí jemné chloupky v nosních dírkách namrzly. Omota­ la si šálu kolem úst a podívala se na hodinky. Maximálně půl hodiny, jinak už auto nenastartuje. Parkoviště bylo obrovské, nejméně pro čtyři sta aut. Její světle červená fordka vypadala vedle Volva 740 Svena-Erika Stålnackeho nepatrně. Vedle něj parkovalo policejní auto s vysílačkou. Celkem bylo na parkoviš­ ti jen asi deset úplně zasněžených aut, technici už museli odjet. Vydala se po úzké pěšině nahoru ke kostelu na Pískovcovém vrchu. Jinovatka pokrývala břízy jako svatozář a na vrcholu se proti nočnímu nebi tyčil mohutný Křišťálový kostel, obklopený hvězdami. Stál tam jako obrovská zářící kostka ledu, třpytil se jako polární záře. Příšerně pompézní barák, napadlo ji, když se plahočila do kopce. Tahle zazobaná farnost by měla raději darovat trochu ze svých peněz fondu UNICEF na pomoc dětem. Ale jistě je mnohem zábavnější zpívat gospely v parádním kostele než kopat studně v Africe. Zdálky uviděla před kostelní branou stát kolegu Svena-Erika Stålnackeho, policejního asistenta Tommyho Rantakyröa a policejního inspektora Freda Olssona. Sven-Erik, jako vždy prostovlasý, stál úplně klidně s hlavou lehce zakloněnou a rukama vraženýma hluboko do teplých kapes péřové bundy. Dva mladší muži kolem něj dychtivě kroužili jako nedočkaví pejsci. Neslyšela je, ale viděla, jak Rantakyröovi a Olssonovi překotně vycházejí z úst slova a tvoří obláčky páry jako bílé bubliny. Pejsci ji pozdravili jako první veselým štěkotem, hned jak ji uviděli. „Nazdárek,“ zaštěkal Tommy Rantakyrö. „Jak se máme?“ „Máme se prima,“ zakřičela na něj v dobrém rozmaru. 19

„Pomalu to začíná vypadat, že nejdřív člověk pozdraví velké břicho a teprve za čtvrt hodinky po něm se objevíš ty,“ řekl Fred Olsson. Anna-Maria se zasmála. Zachytila vážný pohled Svena-Erika. Na velkém mrožím kníru mu visely drobné rampouchy. „Díky, že jsi přišla. Doufám, že ses už nasnídala, protože po tomhle tě určitě chuť k jídlu přejde. Půjdeme dovnitř?“ Fred Olsson přešlapoval ve sněhu. Pohled mu těkal mezi Svenem-Erikem a Annou-Mariou. Sven-Erik má přece Annu­ ‑Mariu zastupovat, takže formálně vzato je teď šéfem on. Ale když se teď objevila i Anna-Maria, těžko říct, kdo tu rozhoduje. Anna-Maria neřekla nic a upřela pohled na Svena-Erika. Je tu jen jako doprovod. „Rád bych, abyste tu ještě chvíli zůstali,“ řekl Sven-Erik, „aby se dovnitř náhodou nedostal někdo nepovolaný, než tělo odnesou. Ale jestli je vám zima, počkejte uvnitř za dveřmi.“ „Ale kdepak, klidně postojíme venku, jen jsem se zeptal,“ ujistil ho Fred Olsson. „Jasně,“ ušklíbl se Tommy Rantakyrö promodralými rty. „Jsme přece chlapi, ne? Chlapi něco vydrží.“ Sven-Erik vklouzl dovnitř hned za Annou-Mariou a těžká kostelní vrata se za nimi zase zavřela. Prošli šatnou dřímající v pološeru. Dlouhé řady prázdných věšáků zachrastily jako dutá zvonkohra v poryvu vzduchu, když se chlad zvenčí setkal s teplem uvnitř. Do samotné kostelní lodi vedly dvojité lítačky. Když vešli dovnitř, Sven-Erik nevědomky ztišil hlas. „Na policii to oznámila sestra Viktora Strand­gårda kolem třetí v noci. Našla ho mrtvého a zavolala telefonem v pastorově kanceláři.“ „Kde je? Na policejní stanici?“ „To právě ne. Nemáme tušení, kde je. Řekl jsem na stanici, ať někoho pošlou, aby ji našel. Když sem dorazil Tommy s Fredem, v kostele nikdo nebyl.“ 20

„Co říkali technici?“ „Ať se ničeho nedotýkáme.“ Tělo leželo uprostřed oltářní uličky. Anna-Maria o kousek poodstoupila. „Do prdele práce,“ vyrazila ze sebe. „Já ti to říkal,“ ozval se Sven-Erik, který stál těsně za ní. Anna-Maria vytáhla z náprsní kapsy péřové bundy malý diktafon. Chvilku zaváhala, měla ve zvyku si komentář nahrávat, místo aby si dělala poznámky. Ale tohle vlastně není její případ. Neměla by být radši zticha a jenom dělat Svenu-Erikovi společnost? Přestaň všechno tak komplikovat, napomenula se v duchu a zapnula diktafon. Na kolegu se přitom ani nepodívala. „Je půl šesté a pět minut,“ řekla do mikrofonu, „šestnáctého února, ne, vlastně už je sedmnáctého. Stojím v kostele Božího pramene a prohlížím si tělo, které by podle všeho mělo patřit Viktoru Strand­gårdovi přezdívanému Rajský chlapec. Mrtvola leží uprostřed oltářní uličky. Vypadá to, že ho rozřízli skrz naskrz, protože je dost cítit a koberec pod tělem je mokrý. To mokré bude zřejmě krev, ale dá se to těžko rozeznat, jelikož koberec je červený. Oblečení má také celé zakrvácené a rány v břišní oblasti nejsou dobře vidět. Zdá se, že mu trochu vyhřezla střeva, ale o tom nám poví víc patolog. Mrtvý má na sobě džíny a tričko. Boty jsou zespoda suché a koberec pod nimi také není mokrý. Má vypíchnuté oči.“ Anna-Maria se odmlčela a vypnula diktafon. Obešla tělo kolem dokola a naklonila se nad obličejem. Už už chtěla říct, že je to krásná mrtvola, ale před Svenem-Erikem přece jen nemůže vyslovit nahlas všechno. Obličej mrtvého jí připomněl krále Oidipa. Viděla to představení na videu, když chodila na střední. Tenkrát na ni scéna, v níž si vypíchl oči, moc velký dojem neudělala, ale teď se jí ten obraz vrátil s neobvyklou silou. Zase se jí chtělo čurat. A nesmí zapomenout na auto. Musí už jít. Takže by se do toho měla pustit. Znovu zapnula diktafon. 21

„Oči má vypíchnuté a dlouhé vlasy celé od krve. Bude mít ránu vzadu na zátylku. Vpravo na krku má řezné rány, ale moc nekrvácely, a nemá ruce…“ Anna-Maria se tázavě obrátila na Svena-Erika, který ukázal mezi řady židlí. Opatrně se sehnula a očima pátrala po podlaze. „Aha, jedna ruka leží o tři metry dál mezi židlemi. Ale co ta druhá?“ Sven-Erik pokrčil rameny. „Židle nejsou převrácené,“ pokračovala. „Žádné známky zápasu. Co říkáš, Svene-Eriku?“ „Máš pravdu,“ odpověděl Sven-Erik, který nerad mluvil do diktafonu. „Kdo z techniků to nafotil?“ zeptala se. „Simon Larsson.“ Bezva, řekla si. To znamená, že budou mít dobré snímky. „Jinak je v kostele pořádek,“ pokračovala. „Jsem uvnitř poprvé. Na stěnách, které nejsou ze skla a betonu, visí stovky světel s mléčnými zářivkami. Jak je asi vysoký? Určitě víc než deset metrů. Ohromná střešní okna. Modré židle stojí vyrovnané v řadách jako podle pravítka. Kolik lidí se sem asi vejde? Dva tisíce?“ „K tomu připočti kůr,“ odpověděl Sven-Erik. Procházel se po kostele a pohled mu přejížděl po povrchu kolem dokola jako vysavač. Anna-Maria se otočila a prohlížela si kůr, který se jí tyčil nad hlavou. Varhanní píšťaly se vypínaly do výšky a spojovaly se s vlastním odrazem ve střešních oknech. Byl to působivý pohled. „O moc víc už se toho říct nedá,“ Anna-Maria se nad těmi slovy zarazila, jako by se jí nějaká myšlenka z podvědomí drala ven mezerami mezi slabikami, „něco tu je… něco, z čeho mám takový divný pocit, když se na to celé dívám. Kromě toho, že je to nejznetvořenější mrtvola, jakou jsem kdy viděla…“ „Slyšíte mě? Zástupce vrchního prokurátora se už škrábe do kopce,“ Tommy Rantakyrö vrazil dovnitř. „Kdo mu, sakra, volal?“ zeptal se Sven-Erik naštvaně, ale Tommy mezitím už zase zmizel. 22

Anna-Maria se na něj podívala. Když se před čtyřmi lety stala vedoucí vyšetřovacího týmu, první rok s ní Sven-Erik skoro nemluvil. Hluboce se ho dotklo, že dostala místo, o které usiloval. Ale když si zvykl být její pravou rukou, už se mu nechtělo vystoupat o stupínek výš. Připomněla si, že by ho měla při nejbližší příležitosti podpořit. Ale teď to musí zvládnout sám. Vrhla na Svena-Erika povzbudivý pohled, právě když zástupce vrchního prokurátora Carl von Post vrazil do kostelních dveří. „Co má tohle znamenat, krucinál?“ Von Post lapal po dechu. Strhl si z hlavy kožešinovou čepici a ruka mu ze zvyku vyjela ke kudrnaté lví hřívě. Podupával nohama. Ta krátká procházka z parkoviště stačila na to, aby se mu nohy v elegantních botách značky Church’s změnily v rampouchy. Ušel pár kroků k Anně-Marii a Svenu-Erikovi, ale ucouvl, když uviděl tělo. „Do prdele,“ ujelo mu a ustaraně si prohlížel boty, zda si je neušpinil. „Proč mi nikdo nezavolal?“ obrátil se na Svena-Erika. „Od této chvíle přebírám případ jako vedoucí předběžného vyšetřování a můžete se spolehnout, že si vážně promluvím s kriminálním komisařem o tom, jak jste se mě snažili obejít.“ „Nikdo vás nechtěl obejít. Nevěděli jsme, co se stalo. Vlastně to pořád ještě nevíme,“ snažil se ho Sven-Erik uklidnit. „Kecy!“ setřel ho prokurátor. „A co tu děláte vy?“ Ta poslední slova patřila Anně-Marii, která stála tiše s pohledem upřeným na pahýly rukou Viktora Strand­gårda. „To já jsem ji zavolal,“ vysvětloval Sven-Erik. „Aha,“ procedil von Post mezi zuby. „Takže ji jste zavolal, ale mě ne.“ Sven-Erik mlčel. Carl von Post se na Annu-Mariu zadíval. Ta zvedla oči a klidně se střetla s jeho pohledem. Carl von Post stiskl zuby, až ho čelisti zabolely. Tuhle trpasličí policistku nikdy nemohl vystát. Zdálo se, že se kolegové z pátracího oddělení pořád drží šéfové za sukně, a vůbec nechápal proč. Jak to vypadá? Bosá měří nanejvýš půldruhého 23

metru a má protáhlý koňský obličej, který zabírá skoro polovinu tělesné výšky. V současné době by ji s tím obrovským břichem mohli klidně ukazovat v cirkuse. Jako groteskní kostka, jak dlouhá, tak široká. Nevyhnutelný důsledek příbuzenských svazků v malých izolovaných laponských vesnicích. Zamával rukou ve vzduchu, jako by chtěl ta tvrdá slova zahnat a začít znovu. „Jak se máte, Anno-Mario?“ zeptal se a vykouzlil jemný starostlivý úsměv. „Dobře,“ odpověděla bezvýrazně. „A vy?“ „Počítám s tím, že asi tak za hodinu budu mít v patách tisk. Bude z toho určitě pořádný rozruch. Takže mi povězte, co zatím víte jak o té vraždě, tak o oběti. Já vím v podstatě jen to, že šlo o nějakou místní církevní celebritu.“ Carl von Post se usadil na jednu z modrých židlí a sundal si rukavice. „To vám poví Sven-Erik,“ odpověděla Anna-Maria stručně, ale nikoli nezdvořile. „Já budu jen sedět v kanceláři, než přijde moje hodinka. Přišla jsem, protože mě o to Sven-Erik požádal, jelikož více očí víc vidí… no, však víte. Teď se musím jít vyčurat. Pokud mě omluvíte…“ S uspokojením si všimla, jak von Post vykouzlil nucený úsměv, když odcházela na záchod. Koho by napadlo, že mu slovo čurat bude tak drhnout v uších. Vsadila bych se, že jeho žena určitě namíří zlatý paprsek přímo do porcelánové mísy, když čurá, aby zvuk stříkajícího pramínku nedolehl k prokurátorovu nebohému citlivému sluchu. Děsný chlap. „Takže,“ začal Sven-Erik, když Anna-Maria zmizela. „Vidíte to sám, my toho nevíme o moc víc. Někdo ho zabil. A dal si záležet, abych tak řekl. Mrtvý je Viktor Strand­gård neboli Rajský chlapec, jak mu říkali. Byl největší atrakcí téhle ohromné kongregace. Před devíti lety se stal obětí vážné dopravní nehody. V nemocnici zemřel. Srdce se mu zastavilo, ale zase ho oživili a poté vyprávěl, co se dělo při operaci a resuscitaci, že lékař ztratil brýle a další podrobnosti. A pak tvrdil, že byl v nebi. 24

Setkal se tam s anděly a s Ježíšem. No jo, pak jedna sestřička, co při operaci asistovala, a žena, která ho přejela autem, došly spasení, a najednou byla celá Kiruna vzhůru nohama. Tři největší kongregace svobodných církví se spojily a založily novou církev Božího pramene. Kongregace se rozrůstala a v posledních letech postavila tenhle kostel, začala provozovat školu, založila vlastní školku a pořádá masová shromáždění náboženského probuzení. Sjíždějí se na ně davy lidí z celého světa. Viktor Strand­gård je, vlastně bych měl říkat, že byl, zaměstnaný v kongregaci na plný úvazek a vydal bestseller.“ „Zpáteční lístek do nebe. Heaven and Back.“ „Jo, přesně tak. Je to jejich zlaté tele, psalo se o něm v bulváru, v Expressu i v Aftonbladet, takže teď to bude pro tisk tučné sousto, to mi věřte. A televize se na to vrhne taky.“ „Přesně tak,“ řekl von Post a s netrpělivým výrazem se zvedl. „Postarám se o kontakt s médii a chci, abyste mi pravidelně hlásili, co zjistíte při výslechu a tak dále, rozumíte? Všechno mi budete hlásit. Až začnou volat novináři, můžete jim říct, že dnes ve dvanáct uspořádám tiskovku na schodech do kostela. Co máte dál na programu?“ „Musíme najít jeho sestru. To ona ho našla. Pak si nejspíš musíme promluvit s těmi třemi pastory v kongregaci. Soudní lékař je už na cestě sem z Luleå. Měl by dorazit každou chvíli.“ „Výborně. V půl dvanácté chci mít na stole zprávu o příčině smrti a přesvědčivou verzi toho, co se asi stalo. Buďte na telefonu. To je všechno. Pokud jste skončili, trochu se tu porozhlédnu sám.“

25

„HLAVU VZHŮRU,“ uklidňovala Anna-Maria Mellaová Svena­ ‑Erika, „je to přece lepší než vyslýchat ožralé řidiče skútrů.“ Její fordka nechtěla nastartovat, a tak ji vezl domů Sven-Erik. To se docela hodí, pomyslela si. Potřebuje povzbudit, aby neztratil chuť do práce. „To ta krysa von Post,“ ušklíbl se Sven-Erik. „Jakmile mi vleze do cesty, mám pocit, že bych nejradši se vším seknul a celý den jen tak proflákal, dokud nebude čas jít domů.“ „Teď se na něj vykašli. Mysli raději na Viktora Strand­gårda. Na svobodě běhá nějaký šílenec, co ho oddělal, a ty ho dopadneš. Ať si von Post klidně řve, vzteká se a žvaní do novin, nech ho být. My ostatní stejně víme nejlíp, kdo všechnu tu práci oddře.“ „Jak ho mám pustit z hlavy? Když nad námi pořád krouží jako jestřáb?“ „Já vím.“ Vyhlédla ven z okénka. Domy podél silnice ještě spaly ve tmě. Jen v několika oknech se už svítilo. Sem tam ještě visely oranžové papírové hvězdy. Letos v žádném domě nehořelo. Rvačky a hádky, to ano, ale ne horší než obvykle. Bylo jí trochu špatně. Není divu. Je na nohou už skoro hodinu a ještě nic nejedla. Uvědomila si, že se přestala soustředit na to, co Sven-Erik říká, a snažila se zalistovat v paměti, aby mohla navázat. Ptal se, jak dokázala s von Postem spolupracovat. „Vlastně jsme spolu moc nepřišli do styku,“ řekla. „Sakra, Anno-Mario, potřeboval bych, abys mi pomohla. Všichni na tom budeme dělat pod hrozným tlakem, a k tomu všemu ještě tenhle prudič. V takové situaci jeden potřebuje od kolegyně podporu.“ „To zní jako vydírání.“ Anna-Maria nedokázala potlačit smích. „Když to nepůjde jinak, budu třeba vydírat a vyhrožovat. Navíc ti trochu pohybu jenom prospěje. Mohla by sis aspoň promluvit s tou sestrou, až ji najdeme. Jenom mi pomoz vyšetřování rozjet.“ 26

„Jasně, brnkni mi, až ji najdete.“ Sven-Erik se naklonil nad volantem a zvedl oči k nočnímu nebi. „Takový měsíc,“ usmál se. „Člověk by měl být venku na číhané na lišku.“

27

V ADVOKÁTNÍ FIRMĚ Meijer & Ditzinger si Rebecka Martins­ sonová vzala od Marii Taubeové telefon. Hlas jako muminek, říkala Maria. Takový existuje jen jeden. Před očima se jí objevila panenkovská tvář s pršáčkem. „Rebecka Martinssonová.“ „Tady Sanna. Nevím, jestli už jsi to slyšela ve zprávách, ale Viktor je mrtvý.“ „Jo, právě jsem se to dozvěděla. Je mi to líto.“ Rebecka si nevědomky vzala ze stolu propisku a na žlutý papírek na poznámky napsala: Řekni ne! NE! Na druhém konci se Sanna Strand­gårdová nadechla. „Vím, že se už delší dobu moc nestýkáme. Ale pořád jsi moje nejlepší kamarádka. Nevěděla jsem, komu mám zavolat. To já jsem našla Viktora v kostele a pak… ale neruším tě od práce?“ Jestli mě neruší od práce? pomyslela si Rebecka a cítila, jak v ní stoupá zmatek jako rtuť v teploměru při horečce. Co je to za otázku? Vážně si Sanna myslí, že by jí na to někdo mohl říct, že ruší? „Jistě že nerušíš, když voláš kvůli něčemu takovému,“ odpověděla klidně a rukou si pevně zakryla oči. „Říkala jsi, že jsi ho našla?“ „Byla to hrůza,“ Sannin hlas zněl tiše a dutě. „Přišla jsem do kostela kolem třetí ráno. Měl se mnou a s holčičkami povečeřet, ale vůbec se neukázal. Prostě jsem si řekla, že na to zapomněl. Víš jaký je, když se sám v kostele modlí, ztratí pojem o čase. Říkávám mu, že takhle může projevovat křesťanskou víru, jen když je mladý, je muž a nestará se o děti. Sama musím využívat příležitosti k modlení, třeba když sedím na záchodě.“ Na chvíli se odmlčela a Rebecka by ráda věděla, jestli jí samotné došlo, že o Viktorovi mluví, jako by byl pořád na­živu. „Pak jsem se ale v noci probudila,“ pokračovala Sanna. „A cítila jsem, že se něco stalo.“ 28

Zarazila se a začala si broukat žalm. I ten vrabec maličký pod ochranou boží dlí. Rebecka upřela zrak na mihotavý text na obrazovce počí­ tače před sebou. Ale písmena z původního textu se volně roz­ utekla, přeskupila se a vytvořila obraz zkrvavené andělské tváře Viktora Strand­gårda. Sanna Strand­gårdová zase spustila. Její hlas byl jako tenký zářijový led. Rebecka ten hlas poznávala. Pod hladkým povrchem vířila černá chladná voda. „Měl useknuté ruce. A oči mu… víš, všechno bylo tak divné. Když jsem ho obrátila, na zátylku byl celý… Myslím, že z toho začínám bláznit. A hledá mě policie. Přišli ke mně domů brzy po ránu, ale řekla jsem holkám, aby byly tiše jako myšky, a neotevřely jsme. Policie si určitě myslí, že jsem vlastního bratra zavraždila já. Pak jsem holky sebrala a odjely jsme pryč. Mám takový strach, že se zhroutím. To ale není to nejhorší.“ „Jak to?“ zeptala se Rebecka. „Sára byla u toho, když jsem ho našla. Lova vlastně taky, ale ta spala na sáňkách před kostelem. Sára je v naprostém šoku. Nemluví. Snažím se s ní navázat kontakt, ale jen sedí a dívá se z okna a pořád si uhlazuje vlasy za ušima.“ Rebecka cítila, jak se jí svírá žaludek. „Proboha živýho, Sanno. Vyhledej pomoc. Zavolej na psy­ chiatrii, že jde o akutní případ. Ty i děti potřebujete oporu. Vím, že to zní dramaticky, ale…“ „To nemůžu, to víš dobře,“ naříkala Sanna. „Maminka s tatínkem řeknou, že jsem se pomátla, a pokusí se mi sebrat děti. Znáš je přece. A kongregace naprosto odmítá psychology a nemocnice. Nikdy by to nepochopili. Bojím se mluvit s policií. Jenom všechno ještě zhorší. Ani se neodvážím zvednout telefon, aby to nebyl nějaký novinář. Dost se nás v počátcích nové církve naotravovali, to k nám všichni volali a naznačovali, že má Viktor halucinace a že mu přeskočilo.“ „Ale chápeš přece, že se nemůžeš schovávat,“ naléhala na ni Rebecka. 29

„Já to nezvládnu, nezvládnu to,“ Sanna mluvila jakoby pro sebe. „Promiň, že jsem ti volala a otravovala tě, Rebecko. Teď se zase můžeš pustit do práce.“ Rebecka v duchu zaklela. Krucinál. „Přijedu,“ vydechla. „Musíš se nechat od policie vyslechnout. Přiletím tam a budu ti dělat společnost, platí?“ „Platí,“ zašeptala Sanna. „Dokážeš řídit? Můžeš zajet do babiččina domku v Kurra­ vaaře?“ „Poprosím kamaráda, aby mě tam hodil.“ „Výborně. Teď v zimě tam nebývá ani noha. Sáru a Lovu vem s sebou. Pamatuješ si, kde jsou klíče, ne? Zatop v kamnech. Dorazím odpoledne. Vydržíš to do té doby?“ Rebecka zírala na telefon od chvíle, co položila sluchátko. Cítila se uvnitř prázdná a zmatená. „To snad není pravda, sakra,“ řekla rezignovaně Marii Tau­ beové. „Ani mě o to nemusela prosit.“ Rebecka se podívala na hodinky. Pak zavřela oči, nadechla se nosem a přitom narovnala hlavu, vydechla vzduch ústy a stáhla ramena. Maria ji už vídala dřív, jak to cvičení provádí. Před soudním jednáním a důležitými schůzkami. Nebo když pracovala dlouho do noci, protože nad ní visel termín. „Jak ti je?“ zeptala se Maria. „Radši to ani nebudu zkoumat.“ Rebecka zavrtěla hlavou, uhnula očima a podívala se z okna, aby se vyhnula Mariinu ustaranému pohledu. Pevně zevnitř skousla rty. Přestalo pršet. „Holka, neměla bys trochu zvolnit tempo?“ zeptala se Maria. „Občas neškodí si trochu ulevit a zakřičet si.“ Rebecka sevřela ruce v pěst. Ulevit si, napadlo ji. Co se stane, když člověk zjistí, že pořád padá? A co se stane, když křičet nepřestane? Najednou je ti padesát. Nadopovaná léky. Zavřená v blázinci. A v hlavě ti stále zní ten křik, který nikdy neutichne. 30

„To byla sestra Viktora Strand­gårda,“ řekla a samotnou ji překvapilo, jak zněl její hlas vyrovnaně. „Zjevně ho našla mrtvého v kostele. Sanna a její dvě dcery teď nejspíš potřebují oporu, takže si vezmu volno a na pár dní tam zajedu. Vezmu si s sebou počítač a budu tam pracovat.“ „Ten Viktor Strand­gård byl u vás na severu docela slavný, co?“ zeptala se Maria. Rebecka přikývla. „Prožil klinickou smrt a pak v Kiruně podnítil náboženské probuzení.“ „Vzpomínám si na to,“ řekla Maria. „Psal o tom bulvár. Byl prý v nebi a vyprávěl například, že se tam člověk nepraští, když upadne, protože ho země přijme jako v objetí. Podle mě to je nádherná představa.“ „Hmm,“ pokračovala Rebecka, „také říkal, že byl poslán zpět na zem, aby vyprávěl, že Bůh má s křesťanským hnutím v Kiruně velké plány. Dojde prý k velkému náboženskému probuzení, které se bude šířit ze severu do celého světa. Pokud se kongregace sjednotí a uvěří, stanou se divy a zázraky.“ „Uvěří v co?“ „V boží sílu. Vizi. Nakonec se ti, co tomu všemu uvěřili, spojili a vytvořili novou kongregaci — církev Božího pramene. Pak se celá rudá Kiruna změnila v jediné velké náboženské shro­ máždění. Viktor napsal knihu, která byla přeložena do spousty jazyků. Přestal studovat a začal kázat. Komunita si postavila nový kostel. Křišťálový kostel, který měl připomínat ledový chrám a ledové sochy, co se každou zimu staví v Jukkasjärvi. Hlavně neměl připomínat kostel v Kiruně, který je uvnitř hrozně temný.“ „A co ty? Byla jsi u toho?“ „Byla jsem v Misijní církvi, ještě než měl Viktor tu nehodu. Takže jsem byla na počátku u toho.“ „A co teď?“ zeptala se Maria. „Teď jsem pohanka,“ usmála se Rebecka nevesele. „Pastorové a starší bratři ve sboru mě vyzvali, abych kongregaci opustila.“ 31

„Pročpak?“ „To je dlouhá historie. Až někdy jindy.“ „Jak myslíš,“ řekla Maria váhavě. „Co asi Måns řekne na to, že si chceš vzít tak narychlo volno?“ „Nic. Jenom mě zabije, rozseká na kousky a těmi nakrmí ryby v zálivu Nybroviken. Musím si s ním promluvit, hned jak se objeví. Nejdřív ale zavolám na policii v Kiruně, aby Sannu nezašili, protože to by nezvládla.“

32

ZÁSTUPCE VRCHNÍHO PROKURÁTORA CARL VON POST stojí u dveří do Křišťálového kostela a pozoruje skupinu lidí, která se snaží zabalit tělo Viktora Strand­gårda. Soudní lékař, primář Lars Pohjanen, jako obvykle popotahuje z cigarety a mumlá přitom příkazy určené asistentce z pitevny Anně Granlundové a dvěma mohutným chlapům s nosítky. „Stáhněte mu vlasy, aby se nezachytily v zipu. Obalte celé tělo igelitem a zvedejte ho opatrně, aby z něj nevypadla střeva. Anno, sežeň nějaký papírový pytlík.“ Vražda, pomyslel si von Post. A to přímo ďábelský mord. Žádný smutný příběh, jako když nějaký ožrala nakonec zabije svou nadranou starou více méně nešťastnou náhodou, poté co byl celý týden naložený v lihu. Brutální vražda. A ještě ke všemu brutální vražda celebrity. A to všechno mu spadlo do klína. Patří mu to. Stačí jen stát u kormidla, nechat ostatní kolem rozsvítit reflektory a pak vplout do Síně slávy. Pak by se mohl konečně z téhle díry odstěhovat. Nikdy tu neměl v úmyslu zůstat. Ale po studiích práv mu známky stačily jen na místo u okresního soudu v Gällivare. Potom dostal práci na prokuratuře. Bezpočtukrát si hledal místo ve Stockholmu, ale marně. Najednou zjistil, že mu léta protekla mezi prsty. Ustoupil o krok stranou, aby mohli projít s nosítky, na kterých bylo tělo pečlivě zabalené v šedém igelitovém pytli. Primář Lars Pohjanen se vlekl za nimi, ramena měl schoulená, jako by mu byla zima, a díval se do země. Z koutku úst mu stále trčela cigareta. Vlasy, obvykle sčesané přes lesklou pleš, mu unaveně visely dolů přes uši. Asistentka Anna Granlundová šla o krok za ním. Nesla papírový pytlík s rukou Viktora Strand­gårda. Když se podívala na von Posta, pevně stiskla rty. Zastavil je cestou ven. „Tak co?“ pronesl vyzývavě. Pohjanen se na něj nechápavě zadíval. „Co se dá v tomhle stadiu říct?“ zeptal se von Post netrpělivě. Pohjanen sevřel cigaretu mezi palcem a ukazováčkem a pořádně z ní popotáhl, než si ji vyndal z tenkých rtů. 33

„Nic moc, ještě jsme neprovedli pitvu,“ odpověděl pomalu. Carl von Post cítil, jak se mu tep prudce zrychlil. Pomyslel si, že nepřipustí žádné komplikace a překážky. „Ale něčeho jste si přece musel všimnout už teď, ne? Chci, abyste mě neustále o všem informovali.“ Luskl prsty, jako by chtěl naznačit, jak rychle by měli všechny informace předávat. Anna Granlundová se podívala na luskající prsty a napadlo ji, že sama má ve zvyku takhle luskat prsty na psy. Pohjanen stál tiše a díval se do země. Hlasitý a trochu zrychlený dech utichl, když nesl cigaretu k ústům a soustředěně z ní popotáhl. Carl von Post se střetl s nepřátelským pohledem Anny Granlundové. To se podívejme, pomyslel si. Před rokem na policejním vánočním večírku jsi na mě vrhala docela jiné pohledy. Proboha, je obklopený jen samými kriply a poloblby. Pohjanen vypadá ještě hůř než před operací a když byl na nemocenské. „Haló,“ zavolal na něj, když se mu zdálo, že soudní lékař už mlčí dost dlouho. Lars Pohjanen zvedl hlavu a uviděl prokurátorovo zdvižené obočí. „Zatím vím jen,“ pronesl skřípavým hlasem, který nebyl silnější než hlasitější šepot, „za prvé, že je mrtvý, a za druhé, že zaručeně zemřel násilnou smrtí. To je všechno, takže teď byste nás snad mohl pustit, mladej, ať můžeme projít.“ Prokurátor viděl, jak Anně Granlundové zacukalo v koutcích, jak se snažila potlačit úsměv, když kolem něj procházeli. „A kdy dostanu pitevní protokol?“ sykl von Post, který jim byl v patách cestou k východu. „Až budeme hotovi,“ odpověděl Pohjanen a zabouchl kostelní dveře zástupci prokurátora přímo před nosem. Von Post zvedl pravou ruku a přidržel si lítací dveře kostela. Levou rukou přitom sáhl do levé náprsní kapsy pro vyzvánějící mobil. 34

Byla to spojovatelka na policejní stanici. „Poslyšte, mám na drátě nějakou Rebecku Martinssonovou. Tvrdí, že ví, kde je sestra Viktora Strand­gårda, a že si chce domluvit termín výslechu. Tommy Rantakyrö a Fred Olsson už odešli Sannu hledat, tak jsem nevěděla, jestli mám ten hovor přepojit jim, nebo vám.“ „Udělala jste moc dobře, přepojte mi ji.“ Zatímco mu přepojovali hovor, von Post pohledem sledoval kostelní uličku. Architekt zjevně chtěl, aby se dlouhý ručně vázaný červený koberec táhl po celé uličce až ke kůru. Po obou stranách stály řady modrých židlí se zvlněným tvarem opěradla. Okamžitě si vybavil biblický příběh o tom, jak se před Mojžíšem rozestoupilo Rudé moře. Začal si to rázovat uličkou. „Haló,“ ozvala se v telefonu nějaká žena. Představil se jménem a titulem a ona pokračovala. „Jmenuji se Rebecka Martinssonová. Zastupuji Sannu Strand­ gårdovou. Pochopila jsem, že si s ní chcete promluvit kvůli té vraždě.“ „Prý máte informace, kde ji najdeme.“ „Ne, ne tak docela,“ pokračovala zdvořile, téměř s přehnaným důrazem na každou slabiku. „Jelikož Sanna Strandgårdo­ vá chce, abych ji při výslechu doprovázela, a já se zrovna nacházím ve Stockholmu, chtěla jsem mluvit s někým, kdo vede vyšetřování, a zeptat se, jestli by se vám hodilo, kdybychom se stavily večer, nebo zda to bude lepší zítra ráno.“ „Ne.“ „Prosím?“ „Nehodilo,“ řekl von Post a ani se nijak nesnažil skrýt podráždění, „dnes večer se to nehodí a zítra také ne. Nevím, zda vám to došlo, Rebecko nebo jak se vlastně jmenujete, ale my tu opravdu vyšetřujeme vraždu, já jsem za to zodpovědný a chci se Sannou Strand­gårdovou mluvit hned. Radil bych vaší přítelkyni, ať se neschovává, protože mám v úmyslu ji obvinit v nepřítomnosti a okamžitě po ní vyhlásit pátrání. Pokud jde o vás, tak pomáhat uprchlému zločinci je trestný čin, za který 35

vás mohou poslat do vězení. Takže mi laskavě povězte, kde se Sanna Strand­gårdová nachází.“ Na druhém konci bylo na pár vteřin ticho. Pak se hlas té mladé ženy ozval znovu. Tentokrát mluvila nekonečně pomalu, skoro táhle a se zřetelným sebeovládáním. „Obávám se, že tu došlo k malému nedorozumění. Nevolám, abych vás požádala, zda bych nemohla přijít se Sannou Strand­ gårdovou k výslechu později, ale abych vám oznámila, že je ochotná nechat se od policie vyslechnout nejdříve dnes večer. Nejsme se Sannou Strand­gårdovou kamarádky. Jsem advokát­ ka firmy Meijer & Ditzinger, pokud vám to jméno u vás na severu něco říká…“ „Abyste věděla, já se narodil…“ „A na vašem místě bych si výhružky dobře rozmyslela,“ nenechala von Posta domluvit. „Snažit se mě zastrašit, abych prozradila, kde se Sanna Strand­gårdová nachází, podle mého hraničí se zneužitím pravomoci, a pokud po ní vyhlásíte pátrání, přestože není podezřelá z trestného činu, jen proto, že nechce přijít k výslechu, dokud nedorazí její právní zástupce, ujišťuji vás, že na vás podám stížnost justičnímu ombudsmanovi.“ Než von Post stačil odpovědět, Rebecka Martins­sonová náhle promluvila přátelským tónem. „Kancelář Meijer & Ditzinger si samozřejmě nepřeje žádné potíže či spory. Obvykle s prokuraturou vycházíme velmi dobře. Alespoň tady ve Stockholmu. Mohu vám zaručit, že Sanna Strand­gårdová dorazí k výslechu na policejní stanici, jak jsme se dohodli, řekněme dnes večer kolem osmé.“ S tím zavěsila. „Do prdele,“ ujelo von Postovi, když si všiml, že šlápl do krve a ještě do něčeho lepkavého. Raději ani nechtěl zkoumat, co to je. Cestou zpátky k hlavním dveřím si znechuceně otíral boty o koberec. S tou nafoukanou holkou si to vyřídí, hned jak se večer objeví. Teď je ale nejvyšší čas, aby se před tiskovou konferencí dal do kupy. Přejel si rukou po tváři. Musí se oholit. Za 36

tři dny předstoupí před novináře s lehkým strništěm, aby vypadal vyčerpaně jako člověk, který veškeré úsilí věnuje honbě za vrahem. Dnes by ale měl být hladce oholen a trochu rozcuchaný. Budou ho milovat. Nikdo mu neodolá.

37

ADVOKÁT MÅNS WENNGREN, spolumajitel kanceláře Meijer & Ditzinger, se usadil za psacím stolem a mrzutě se díval na Rebecku Martins­sonovou. Celý její postoj ho dráždil. Nezaujala obrannou pozici s rukama zkříženýma na prsou. Místo toho jí paže volně visí podél těla, jako kdyby stála ve frontě na zmrzlinu. Přednesla svou záležitost a čekala na odpověď. Pohled jí bezvýrazně spočíval na erotické japonské dřevořezbě na zdi. Mladý muž, tak mladý, že má ještě dlouhé vlasy, klečí před prostitutkou, oba mají odhalená pohlaví. Jiné ženy před tím skoro dvě stě let starým dílem většinou uhýbaly pohledem. Måns Wenngren si často všiml, jak jim oči nevědomky zabloudily k dřevořezbě jako zvědavě čmuchající psi. Ale nepřicházelo v úvahu, aby čmuchaly dlouho. Okamžitě sklopily oči nebo se přinutily dívat se na něco jiného. „Kolik dní budeš pryč?“ zeptal se. „Máš právo na dva dny placeného volna z rodinných důvodů. Bude to stačit?“ „Ne,“ odpověděla Rebecka Martinssonová. „A nejde o moji rodinu, ale jsem, abych tak řekla, dávnou přítelkyní té rodiny.“ Z toho, jak to vyslovila, měl Måns Wenngren pocit, že lže. „Nemohu bohužel říct jistě, jak dlouho budu pryč,“ pokračovala Rebecka a dívala se mu klidně do očí. „Mám spoustu dovolené, kterou jsem si ještě nevybrala a…“ Zarazila se. „…a co?“ skočil jí šéf do řeči. „Doufám, že jsi se mnou nechtěla začít mluvit o přesčasech, Rebecko, protože to bys mě zklamala. Říkal jsem už dříve a opakuji to znovu, že pokud máš ty a tví kolegové pocit, že pracovní úkoly nezvládnete v pracovní době, musíte je odmítnout. Veškeré přesčasy jsou dobrovolné a neplacené. Jinak bych tě mohl klidně nechat, aby sis vzala roční placené volno.“ Při posledních slovech se smířlivě zasmál, ale rychle zase nasadil mrzutý výraz, takže ani nestihla zareagovat náznakem úsměvu. Rebecka šéfa mlčky pozorovala, než odpověděla. Začal si roztržitě pročítat nějaké papíry před sebou, aby jí dal najevo, 38

že audience opravdu skončila. Dnešní pošta ležela na úhledné hromádce. Na okraji psacího stolu měl vystaveno několik designových kousků od Georga Jensena. Žádné fotky. Věděla, že byl ženatý a že má dva dospělé syny. Ale to bylo všechno. Nikdy se o nich nezmínil. Nikdo jiný o nich také nemluvil. Člověk si musel v kanceláři všechno postupně zjistit sám. Samozřejmě že spolumajitelé a starší advokáti spolu rádi drbali, ale měli dost rozumu na to, aby to probírali jen mezi sebou, a nikoli s mladšími kolegy. Sekretářky byly až moc vystrašené, aby se odvážily vyzradit nějaká tajemství. Ale čas od času se někdo na večírku opil a pak vyprávěl, co neměl, a tak člověk pomalu vstoupil mezi zasvěcené. Věděla, že Måns moc pije, ale to brzy zjistil každý, kdo ho někdy potkal na ulici. Vlastně mu to slušelo. Tmavé vlnité vlasy a oči modré jako pes husky. I když už začínal vypadat ztrhaně. Měl váčky pod očima a lehkou nadváhu. Pořád ale zůstával absolutně nejlepším odborníkem na daňové otázky v zemi. Jak v trestních, tak i ve správních případech. A dokud z něj má firma prachy, může si před kolegy klidně nasávat. Šlo tu o peníze. Vyléčit někoho z pití by bylo zjevně pro kancelář moc drahé. Pobyt v léčebně a nemocenská, to všechno by něco stálo, ale hlavně by kancelář přišla o příjmy. Tak už to chodí. Osobní život se rozpadne jako první, když člověk pije. Stále ještě cítila osten ponížení, když si vzpomněla na loňský podnikový vánoční večírek. Måns ten večer tančil a flirtoval se všemi ostatními kolegyněmi právničkami. Když se večírek chýlil ke konci, přistoupil k ní. V pomačkaném obleku, opilý a plný sebelítosti jí dal ruku kolem krku a pronesl nesouvislý projev, který vyústil v trapný pokus odvést si ji domů nebo možná jen do kanceláře, těžko říct. Poté jí bylo v každém případě jasné, jak ji bere. Jako poslední štaci, kterou začne balit, když už to na všechny ostatní zkusil, jen chvilku předtím, než v opilosti ztratí vědomí. Od té chvíle byl vztah mezi ní a Månsem na bodu mrazu. Nikdy se s ní nesmál a nebavil se tak nenuceně jako s ostatními. Rebecka s ním komunikovala především 39

mailem a vzkazy, které mu nechávala na stole, když v kanceláři nebyl. Letos na vánoční večírek nešla. „Tak si tedy vezmu dovolenou,“ řekla a koutky úst se jí ani nepohnuly. „Vezmu si s sebou notebook a budu tam částečně pracovat.“ „No tak dobře, pro mě za mě,“ řekl Måns se zřetelnou nechutí v hlase. „Takže těžší práci budou muset oddřít kolegové. Předám případ Wickman Industrimontage AB někomu jinému.“ Rebecka se ovládla, aby nezaťala ruce v pěst. Ten parchant mizernej. Potrestal ji. Firma Wickman Industrimontage AB byla jejím klientem. To ona je ulovila, navázala s nimi dobré styky, a jakmile vyřešili problém s dodatečným zdaněním, měli začít připravovat generační výměnu v soukromé obchodní společnosti. Navíc ji měli rádi. „Dělej, co pokládáš za vhodné,“ odpověděla se stěží postřehnutelným pokrčením ramen a sklopila oči na ošuntělé třásně na perském koberci. „Můžeš mě kontaktovat mailem, kdyby něco.“ Måns Wenngren pocítil chuť se k ní přiblížit, popadnout ji za vlasy, zaklonit jí hlavu a přinutit ji, aby se mu podívala do očí. Nebo jí aspoň jednu vrazit. Otočila se a měla se k odchodu. „Jak se tam dostaneš?“ zeptal se, než stačila odejít. „Dá se až do Kiruny doletět, nebo pojedeš sobím spřežením z Umeå?“ „Letí tam přímý let,“ odpověděla neutrálně. Jako by jeho otázku vzala naprosto vážně.

40

POLICEJNÍ INSPEKTORKA ANNA-MARIA MELLAOVÁ se zaklonila v kancelářské židli a apaticky se zadívala na spisy, které měla přes sebou na psacím stole. Staré případy. Vyšetřování, které uvízlo ve slepé uličce. Několik let staré nevyřešené vloupačky do obchodů a krádeže aut. Natáhla se pro spis, který ležel nejblíže. Domácí násilí, dost vážné ublížení na zdraví, ale žena později výpověď odvolala a umíněně tvrdila, že spadla ze schodů. To byl děsný případ, pomyslela si Anna-Maria a vybavila si otřesné snímky z nemocnice. Vzala si jiný spis. Krádež pneumatik v jedné firmě v průmyslové zóně. Svědek viděl, kdo přestříhal plot a naložil pneumatiky do Toyoty Hilux, ale při pozdějším výslechu si najednou na nic nevzpomínal. Bylo nad slunce jasnější, že mu někdo vyhrožoval. Anna-Maria si povzdechla. Když jde o starou krádež pneu­ matik, nejsou peníze na ochranu svědků ani na jiné výdaje. Zadala do počítače údaje o té Toyotě Hilux a přidala jméno majitele, které si vybavila. Známé firmy z podsvětí, které si berou, co chtějí. S velkou pravděpodobností na něj v budoucnu narazí při nějaké jiné příležitosti. Zadala rozšířené hledání majitele. Odsouzen za ublížení na zdraví a nelegální držení zbraně. Několik záznamů v registru podezřelých osob. Seber se trochu, napomenula se. Přestaň tu jen tak sedět, hrabat se ve spisech a surfovat po internetu. Dala krádež pneumatik stranou. To by nikam nevedlo. Dob­ ře že to prokurátor odložil. Slyšela, jak z nápojového automatu před její kanceláří vypadl plastový kelímek a za hlasitého vrčení se naplnil mizernou kávou. Chvíli doufala, že to Sven-Erik dorazil s nějakými novinkami o Viktoru Strand­gårdovi. Ale pak kroky odezněly po chodbě, takže pochopila, že to byl někdo jiný. Nemysli na to, řekla si polohlasně a vzala si z hromádky jiný spis. Okamžitě spustila oči z textu a bezcílně bloudila zrakem po psacím stole. Vrhla smutný pohled na hrnek se studeným čajem. Při pouhém pomyšlení na kávu se jí teď zvedal žaludek. 41

Ale čaji také nikdy příliš neholdovala. Neustále ho nechávala v hrnku vystydnout. A Coca-Cola ji nadýmala. Když zazvonil telefon, natáhla se po sluchátku. Myslela si, že je to Sven-Erik, ale byl to soudní lékař Lars Pohjanen. „Dokončil jsem předběžnou pitevní zprávu,“ hlas mu skřípal jako kávovar. „Nechceš sem zajet?“ „Hmm, to má na starosti Sven-Erik,“ odpověděla váhavě. „A von Post.“ Patologův hlas zněl najednou úsečně. „No, nemám v úmyslu honit Svena-Erika přes půl města a pan prokurátor si zprávu může přečíst sám. Takže to sbalím a vracím se do Luleå.“ „Ne, tak já přijedu, sakra,“ řekla Anna-Maria a přitom slyšela, jak to na druhém konci cvaklo, když zavěsil. Doufám, že ten starý mrzout poslední slova slyšel, říkala si, když si nazouvala eskymácké válenky s kožíškem. Určitě už bude pryč, až dorazím do nemocnice. Larse Pohjanena našla v nemocniční kuřárně pro personál. Choulil se na omšelé zelené pohovce ze sedmdesátých let. Oči měl zavřené a jen hořící cigareta v ruce naznačovala, že je vzhůru nebo alespoň naživu. „Takže,“ řekl a přitom ani neotevřel oči, „tebe mrtvý Viktor Strand­gård nezajímá? Myslel jsem si, že to bude něco pro tebe, Mellaová.“ „Až do porodu se mám jen hrabat v papírech,“ řekla a zůstala stát ve dveřích. „Ale bude lepší, když si s tebou promluvím, než odjedeš, když nikdo jiný nemůže.“ Zasmál se skřehotavým smíchem, který přešel v slabý kašel, otevřel modré oči a probodával ji pronikavým pohledem. „Bude se ti o něm v noci zdát, Mellaová. Vyřeš ten zatracenej případ, jinak budeš ještě na mateřský drandit s kočárkem a vyslýchat podezřelé. Dáme se do toho?“ Přehnaným gestem ji pozval do pitevny.

42

Pitevna byla úhledný sál. Čistá kamenná podlaha, tři nerezové pitevní stoly, pod dřezem červené přepravky vyrovnané podle velikosti, dvě umyvadla. Anna Granlundová neustále dohlížela na to, aby ručníky byly čisté a bez poskvrnky. Pitevní stůl byl opláchnutý a utřený. Vedle v prádelně vrčela pračka. Smrt tu připomínala jedině dlouhá řada průhledných plastových schránek s identifikačními čísly, které obsahovaly šedé a světle hnědé části mozku a vnitřních orgánů naložených ve formalinu, ze kterých se postupně odebíraly vzorky. A tělo Viktora Strand­gårda. Ležel na zádech na pitevním stole. Jeden řez se mu táhl vzadu na hlavě od ucha k uchu, kůži měl zcela staženou z lebky přes čelo a lebeční kost obnaženou. Na břiše zely dvě dlouhé rány, které byly sešité hrubými stehy. První provedl pitevní asistent, aby vyšetřil vnitřní orgány. Po těle měl také spoustu drobných ranek, ty Anna-Maria už viděla. Rány způsobené nožem. Tělo bylo čisté, zašité a ve světle zářivek bledé. Anny-Marii se dotklo, když viděla to štíhlé tělo nahé na studeném ocelovém stole. Sama si ani nesundala péřovou bundu. Lars Pohjanen si oblékl zelený operační plášť, na nohy si nazul obnošené dřeváky, na kterých byly stopy původní bílé barvy, a natáhl si tenké elastické gumové rukavice. „Co děcka?“ zeptal se. „Jenny a Petter jsou v pohodě. Marcus má zlomené srdce a většinu času leží na posteli se sluchátky na uších, až mu v nich z toho musí hučet.“ „Chudák,“ pronesl Pohjanen s upřímnou účastí a obrátil se k Viktoru Strand­gårdovi. Anna-Maria by ráda věděla, zda myslel Marcuse, nebo Vik­ tora Strand­gårda. „Můžu?“ zeptala se a vytáhla z kapsy diktafon. „Aby si to ostatní pak mohli poslechnout.“ Pohjanen pokrčil rameny na znamení souhlasu. Anna-Maria zapnula diktafon.

43

„Vezmeme to chronologicky,“ začal. „Nejprve rána tupým předmětem do zátylku. My dva asi nemáme páru na to, abychom ho obrátili, ale tady to uvidíš.“ Vytáhl snímek z počítačové tomografie a připevnil ho na světelnou desku. Anna-Maria si ho mlčky prohlížela a myslela přitom na černobílé snímky z ultrazvuku, na kterých viděla svoje děťátko. „Tady vidíš prasklinu v lebeční kosti. A nitrolební krvácení. Tady.“ Primář ukázal prstem na černé místo na snímku. „Možná by mu ještě šlo zachránit život, kdyby měl jen tu ránu na hlavě. Ale nejspíš ne,“ řekl. „Ten tvůj vrah bude zřejmě pravák,“ pokračoval Pohjanen. „Takže poté, co dostal ránu do hlavy, následovaly tyhle dvě bodné rány do břicha a hrudníku.“ Ukázal na dvě rány na těle Viktora Strand­gårda. „Podle rány na zátylku se nedá určit, jak je pachatel vy­soký, a bohužel ani z těch bodných ran nejsme o nic moudřejší. Byly vedeny shora, takže odhaduji, že Viktor Strand­gård klečel, když ho někdo bodl. Nebo je ten tvůj pachatel pořádný obr, něco jako americký basketbalista. Ale Viktor Strand­gård zjevně nejdřív dostal tu ránu do hlavy. Bum.“ Primář se poplácal po plešatém temeni, aby naznačil ránu. „Ta rána ho srazila na kolena. Nemá na kolenou žádné oděrky ani hematomy, ale koberec je dost měkký. Poté ho pachatel bodl nožem. Rány jsou vedeny šikmo shora, takže se výška pachatele dá jen těžko odhadnout.“ „Příčinou smrti byl tedy úder do hlavy a dvě bodné rány?“ zeptala se Anna-Maria. „Jo,“ pokračoval Pohjanen a potlačil kašel. „Tahle bodná rána prochází hrudním košem a odděluje sedmé žebro vlevo, proniká do perikardia…“ „Mluv švédsky.“ „…osrdečníku a pravé ventrikuly, chci říct srdeční komory. To vyvolá krvácení do osrdečníku a pravé pohrudnice. Při 44

druhé bodné ráně nůž rozřízl játra a vyvolal krvácení v dutině břišní a mezenteriu.“ „Smrt nastala okamžitě?“ Pohjanen pokrčil rameny. „A co ta ostatní zranění?“ zeptala se Anna-Maria. „Všechny ty ošklivé rány na trupu a břiše utrpěl až po smrti. Sečné rány byly vedeny zepředu až poté, co nastala smrt. Řekl bych, že Viktor Strand­gård při nich ležel na zádech. Vidíš tady ten dlouhý řez na břiše?“ Ukázal na dlouhou červenomodrou ránu sešitou hrubými stehy. „A co oči?“ chtěla vědět Anna-Maria a pozorovala zející otvory ve tváři Viktora Strand­gårda. „Podívej se,“ řekl Pohjanen a pevně přitiskl rentgenový snímek na tabuli. „Tady! Vidíš ten štěp, co se uvolnil z lebky přesně v očním důlku? A tady! Nejprve jsme si toho na snímcích skoro nevšimli, ale potom jsem dal oční důlky trochu vyčistit a prohlédl jsem si samotnou lebeční kost. Oděrky v lebeční kosti na okraji očních důlků. Vrah mu vrazil nůž do očí a otáčel jím. Dalo by se říct, že je vyvrtal.“ „Čeho tím chtěl sakra docílit, proboha?“ vyrazila ze sebe Anna-Maria s pohnutím v hlase. „Co ruce?“ „Ty byly také odděleny od těla až po smrti. Jedna zůstala na místě.“ „Otisky prstů?“ „Možná na pahýlech rukou, ale to musí zjistit v Linköpingu. I když já bych v to moc nedoufal. Na zápěstích je několik zřetelných stop po stisknutí, ale, jestli dobře vidím, žádné otisky. Myslím, že Linköping nám sdělí, že ten, kdo ruce uřízl, měl rukavice.“ Anna-Maria cítila, jak ztrácí náladu. Popadla ji silná touha vraha dopadnout. Najednou se jí zdálo, že by nesnesla, kdyby se předběžné vyšetřování za nějaký rok bez výsledku pohřbilo v archivu. Pohjanen má pravdu. Pravděpodobně by se jí o Viktoru Strand­gårdovi zdálo. 45

„Co to bylo za nůž?“ zeptala se. „Nějaký větší lovecký. Na kuchyňský nůž jsou ty řezy moc široké. Nebyla to dvousečná zbraň.“ „Co ta rána tupým předmětem do hlavy?“ „Mohlo to být cokoli,“ řekl Pohjanen. „Rýč, velký kámen…“ „Není divné, že ho někdo praštil zezadu něčím, co mu zrovna přišlo pod ruku, a pak zasadil bodné rány zepředu?“ zeptala se Anna-Maria. „Jo, ale policistka jsi ty,“ řekl Lars Pohjanen. „Možná jich bylo víc,“ uvažovala Anna-Maria nahlas. „Ještě něco?“ „Zatím ne. Žádné drogy. Ani alkohol. A pár dní nejedl.“ „Cože? Jak to?“ Anna-Maria musela jíst každé dvě hodiny. „Nebyl dehydrovaný, takže se nejspíš nejedná o žaludeční potíže nebo nějakou hladovku. Ale zdá se, že přijímal jenom tekutou stravu. Laboratoř nám prozradí, co měl v žaludku. Můžeš ten diktafon vypnout.“ Podal jí kopii předběžné pitevní zprávy. Anna-Maria vypnula diktafon. „Nerad hádám,“ řekl Pohjanen a odkašlal si. „Alespoň ne, když se to má nahrávat.“ Kývl hlavou směrem k diktafonu, který si Anna-Maria zastrčila do kapsy. „Ale řezy na zápěstí jsou celkem čisté,“ pokračoval. „Ten tvůj vrah bude možná lovec, Mellaová.“ „Tak tady jsi,“ ozval se hlas ve dveřích. Byl to Sven-Erik. „Jo,“ odpověděla Anna-Maria a upadla do rozpaků, že se kolega bude zlobit, protože jednala za jeho zády. „Pohjanen mi zavolal, byl právě na odchodu…“ Zmlkla. Měla na sebe vztek, že to začala vysvětlovat a omlouvat se. „To je dobře,“ řekl Sven-Erik. „Povíš mi to v autě. Máme problémy s pastory v kongregaci. Hledal jsem tě jak blázen. 46

Nakonec jsem se zeptal Sonji v recepci, kdo ti volal. Musíš jít se mnou.“ Anna-Maria vrhla na Pohjanena tázavý pohled. Pokrčil rameny a zároveň zvedl obočí, aby dal najevo, že už jsou hotovi. „Luleå dostalo od Färjestadu na frak,“ ušklíbl se Sven-Erik na primáře místo pozdravu a téměř Annu-Mariu vystrkal ze dveří. „Ani mi to nepřipomínej,“ povzdechl si Lars Pohjanen a zašátral v kapse po cigaretách.

47

LETADLO DO KIRUNY BYLO SKORO PLNÉ. Davy zahraničních turistů, kteří se chystali kočírovat psí spřežení a nocovat na sobích kůžích v ledovém hotelu v Jukkasjärvi, se tlačily spolu s byznysmeny v pomačkaných oblecích, kteří se vraceli domů a nesli si ovoce a noviny zdarma. Rebecka se svalila na sedadlo a zapnula si bezpečnostní pás. Bzukot hlasů, syntetické cvakání světelných tabulí, které se rozsvěcely a zhasínaly na stropě, a hukot motoru ji ukolébaly do neklidného spánku. Celou cestu prospala. Ve snu běží po mýtině, kde rostou morušky. Je teplý srpnový den. Ve slunečním žáru se z mechu odpařuje vlhkost. Po čele jí do očí stéká olej proti komárům a pot. Svědí to. Slzí jí oči. Černý svědící mrak jí zalézá do nosních dírek a do uší. Nic nevidí. Někdo ji pronásleduje. Už je jí v patách. A jako vždy ve snu ji nohy nechtějí poslouchat. Nemá v nich žádnou sílu a půda je bažinatá. Nohy se hlouběji a hlouběji boří do rašeliníku a někdo nebo něco ji honí. Teď už nedokáže zvednout nohy. Klesá do mokré bažiny. Snaží se zavolat na maminku, ale z hrdla jí vyjde jen slabé zakňourání. Pak cítí, jak jí něčí ruka těžce dopadne na rameno. „Promiňte, nevylekala jsem vás?“ Rebecka otevřela oči a podívala se na letušku, která se nad ní skláněla. Letuška se trochu nejistě usmála a stáhla ruku z jejího ramene. „Brzy začneme klesat na přistání v Kiruně, musíte si narovnat opěradlo do původní polohy.“ Rebecce vyletěla ruka k ústům. Snad neslintala. Anebo nekřičela, což by bylo ještě horší. Neodvážila se podívat na souseda na vedlejším sedadle. Raději se otočila do tmy za oknem. Tam dole se rozprostíralo město. Jeho světla zářila jako třpytivý šperk na dně studny a byla obklopena temnotou hor. Píchlo ji v žaludku i u srdce. Moje město, pomyslela si s podivnou směsicí smutku ze shledání, radosti, vzteku a strachu.

48

O dvacet minut později už seděla za volantem půjčeného audi na cestě do Kurravaary. Vesnice ležela asi pět kilometrů od Kiruny. Jako dítě si to mnohokrát svištěla na sáňkoběžkách celou cestu z Kiruny až dolů do vesnice. Vzpomínala na to s radostí. Hlavně v předjaří, když cestu pokrývala tenká vrstva nádherně hladkého ledu, kterou nikdo neničil pískem, solí ani štěrkem. Měsíc ozařoval zasněžený les kolem dokola. Okraj silnice lemovaly sněhové závěje. To není správné, pomyslela si, neměla jsem připustit, aby mě o to připravili. Než odjedu, přísahám, že se na sáňkoběžkách projedu. Kdy jsem se bývala měla zachovat jinak? ptala se v duchu, když auto uhánělo lesem. Kdybych mohla vrátit čas, musela bych se vrátit až do toho prvního léta? Nebo ještě dál do minulosti? Muselo to být tenkrát na jaře. Když jsem se poprvé setkala s Thomasem Söderbergem. Když přišel k nám do třídy na střední škole Hjalmara Lundbohma. Už tenkrát jsem se měla zachovat jinak. Měla jsem ho prohlédnout. Nebýt tak příšerně naivní. Ostatní ve třídě museli mít mnohem víc rozumu než já. Proč se nedali zlákat? „Dobrý den vespolek, dovolte mi, abych vám představila Thomase Söderberga. Je novým pastorem Misijní církve. Pozvala jsem ho jako představitele svobodných církví.“ To mluví Margareta Franssonová. Naše učitelka náboženství. Neustále se usmívá, říká si Rebecka, proč vlastně? Není to veselý úsměv, spíše poddajný a  uklidňující. Veškeré oblečení si nakupuje v  charitativním obchodě jedné veřejně prospěšné or­ ganizace, která prodává výrobky z ženských dílen v rozvojových zemích. „Měli jste už možnost setkat se s Evertem Aronssonem, pastorem Švédské církve, a Andreasem Gaultem, farářem katolické církve,“ pokračuje Margareta Franssonová.

49

„Podle mého názoru bychom si měli taky promluvit s nějakým buddhistou nebo třeba muslimem,“ ozvala se Nina Erikssonová. „Proč sem zvete jen samé křesťany?“ Nina Erikssonová je třídní mluvčí a všichni ji uznávají. Její os­ trý hlas pronikavě zazněl třídou. Mnozí dávají hlasitě najevo, že souhlasí. „V Kiruně nemáme moc na výběr,“ omlouvá se Margareta Frans­ sonová neobratně. Pak předá slovo pastoru Thomasi Söderbergovi. Je krásný, to se musí nechat. Tmavě hnědé vlnité vlasy a dlouhé černé řasy. Směje se a žertuje, ale občas velmi zvážní. Na kněze či na pastora, jak říká, je mladý. Na sobě má džíny a košili. Kreslí na tabuli. Obrázek mostu. Vypráví, jak za nás Ježíš dal život. Vystavěl most k Bohu. Neboť Bůh svět tolik miloval, že oběto­ val svého jediného syna. Tyká jim, když je oslovuje, i když se obrací na čtyřiadvacet lidí zároveň. Chce, aby si zvolili život. Řekli ano. Má odpovědi na všechny otázky, které mu ke konci kladou. Po některých otázkách se na chvíli odmlčí. Pozvedne obočí a zamyšleně přikyvuje. Jako by mu je někdo položil poprvé. Jako by o nich musel přemýšlet. Až mnohem později si Rebecka uvědomí, že ty otázky zdaleka ne­ slyšel poprvé. A že odpověď měl už dlouho připravenou. Ale tazatel se bude cítit výjimečně. Návštěvu ve třídě zakončí pozváním na letní soustředění Misijní církve v Gällivare. Tři týdny dobrovolné práce a studia bible, strava a ubytování zdarma. „Neboj se projevit zvědavost,“ vyzývá je. „Nemůžeš vědět, že křesťanská víra není nic pro tebe, dokud nezjistíš, v čem skutečně spočívá.“ Rebecka má dojem, že se jí dívá přímo do očí, když mluví. Také se mu dívá do očí. A cítí oheň. Cesta byla protažená až k babiččinu šedému eternitovému stavení. V horním patře se svítilo. Rebecka popadla svou tašku a igelitku s jídlem z konzumu. Cestou nakoupila. Možná to nebylo potřeba, ale člověk nikdy neví. Zamkla auto. 50

Taková teď jsem, napadlo ji. Ta, co zamyká. „Haló,“ zavolala, když došla ke dveřím. Žádná odpověď, ale Sanna a děti asi zavřely nahoře dveře ke schodům, a tak ji neslyšely. Položila tašky na zem a udělala pár kroků v přízemí potmě. Cítila pach starého domu. Linoleum a vlhkost. Zatuchlo. Kusy nábytku přikryté babiččinými ručně lemovanými přehozy stály ve tmě přitisknuté ke stěnám jako unavení duchové. Opatrně vyšla po schodech, bála se, aby neupadla, protože jí boty s tajícím sněhem na podrážkách klouzaly. „Haló,“ zavolala nahoru, ale ani tentokrát žádná odpověď nepřišla. Rebecka otevřela dveře do bytu v prvním patře a vklouzla do úzké tmavé předsíně. Když se sehnula, aby si rozepnula zip kozaček, něco černého jí skočilo přímo do obličeje. Vykřikla a přepadla dozadu. A pak to černé stvoření dvakrát vesele zaštěkalo a dostalo podobu roztomilé psí hlavy. Růžový jazyk hned využil příležitosti, aby se s jejím obličejem blíže seznámil. Pes ještě dvakrát štěkl, aby si dodal odvahy, a pak ji znovu olízl. „Ťapko, pojď sem.“ Ve dveřích se objevila asi čtyřletá holčička. Pejsek vytočil Rebecce na břiše piruetu a přitančil k holčičce, olízl ji a potom se s vrtícím ocasem vrátil k Rebecce. Ta se mezitím postavila. Pes zabořil nos do tašky s jídlem. „Ty budeš určitě Lova,“ řekla Rebecka, rozsvítila světlo v předsíni a přitom se nohou snažila odehnat psa od igelitky z konzumu. Na holčičku dopadlo světlo. Kolem sebe měla omotanou deku a Rebecka si uvědomila, jaká je v domě zima. „Kdo jsi?“ zeptala se Lova. „Jmenuju se Rebecka,“ odpověděla Rebecka stručně. „Půj­ deme do kuchyně.“ Zůstala stát na prahu a v němém úžasu zírala na spoušť v kuchyni. Židle byly převrácené. Babiččiny hadrové koberečky 51

stočené pod kuchyňským stolem. Ťapka běžela k hromadě prostěradel, které nejspíš přikrývaly nábytek v pokoji. Zavrčela a hravě za ně zatahala. Uvnitř to bylo silně cítit Ajaxem a mýd­ lem. Při bližším pohledu si Rebecka všimla, že podlaha je celá ulepená saponátem. „Co má tohle u všech všudy…,“ vyrazila ze sebe. „Co se tu děje? Kde máš mámu a starší sestřičku?“ „Myla jsem se,“ přiznala se Lova. „Ťapku taky.“ Vytáhla ručičku z velké deky, kterou si kolem sebe omotala, a sáhla na lesklý knoflík na Rebecčině kabátě. Rebecka dětskou ručku netrpělivě odstrčila. „Kde máš mámu a sestřičku?“ zopakovala otázku. Lova ukázala na rozkládací pohovku ve výklenku. Seděla na ní asi jedenáctiletá holčička v dlouhém šedém ovčím kožíšku, zřejmě patřil Sanně. Zvedla úzké oči od časopisu Náš domov, ústa měla pevně sevřená. Rebecka cítila, jak ji píchlo na prsou. Sára, řekla si. Tak vyrostla. A jak je podobná Sanně. Má stejné blonďaté vlasy, ale rovné, jako měl Viktor. „Ahoj,“ řekla Sáře. „Copak to sestřička vyváděla? Kde je Sanna?“ Sára pokrčila rameny, aby dala najevo, že nemá mladší ses­ tru na starost. „Maminka se zlobila,“ řekla Lova a zatahala Rebecku za rukáv kabátu. „Je v bublině. Leží v pokoji.“ „Kdo jsi?“ zeptala se Sára podezřívavě. „Jmenuju se Rebecka a tohle je můj dům. Tedy alespoň částečně.“ Obrátila se k Lově. „V jaké bublině?“ „Když je v bublině, tak neodpovídá a nic nevidí,“ vysvětlila Lova. Neudržela se a zase si sáhla na Rebecčiny knoflíky. „Pane bože,“ vydechla Rebecka, shodila ze sebe kabát a pověsila ho na věšák v předsíni. V domě byla opravdu strašná zima. Musí zatopit v kamnech. 52

„Znám se s vaší maminkou,“ řekla Rebecka a začala rovnat židle. „Bydlela tady moje babička s dědou, když ještě žili. Máš mýdlo i ve vlasech?“ Podívala se na Loviny slepené pramínky vlasů. Fenka si sedla a snažila se olízat si hřbet. Rebecka se sklonila a přivolala ji stejným zvukem, jakým babička lákala psy domů. „Tšá!“ Fenka k ní okamžitě přiběhla a projevila radost tím, že se jí pokusila olizovat koutky úst. Teď si Rebecka všimla, že to bude nějaký voříšek. Drobnou hlavičku lemovala hustá chlupatá černá srst. Černé oči se jí vesele leskly. Rebecka jí rukou prohrábla kožich a přičichla si k prstům. Byly cítit saponátem. „Pěkný pejsek,“ obrátila se Rebecka na Sáru. „Je tvůj?“ Sára neodpověděla. „Dvě třetiny jsou Sáry a třetina moje,“ odříkala Lova jako básničku. „Teď si chci promluvit se Sannou,“ řekla Rebecka a zvedla se. Lova ji vzala za ruku a odvedla do pokoje. Byt v prvním pat­ ře se skládal jen z velké kuchyně s výklenkem na spaní a pokojíčku. Sloužil jako ložnice pro děti. Babička s dědou spávali ve výklenku v kuchyni. Sanna ležela na boku na jedné posteli, nohy měla skrčené, až se koleny téměř dotýkaly brady. Tvář měla otočenou ke zdi a na sobě jen tričko a květované bavlněné kalhotky. Dlouhé plavé andělské kadeře se rozprostíraly po polštáři. „Haló, Sanno,“ začala Rebecka opatrně. Žena na posteli neodpovídala, ale dýchala, jak si Rebecka všimla. Lova maminku přikryla dekou, kterou měla shrnutou u nohou. „Je v bublině,“ zašeptala. „Rozumím,“ řekla Rebecka rázně. Šťouchla Sannu prstem pořádně do zad. „Pojď,“ Rebecka odvedla Lovu zpátky do kuchyně. Ťapka jim byla v patách, když zkontrolovala, že paničce ležící nehybně a tiše na posteli nic není. 53

„Jedly jste něco?“ zeptala se Rebecka. „Ne,“ odpověděla Lova. „Znaly jsme se, když jsi byla malá,“ řekla Rebecka Sáře. „Nejsem malá,“ volala Lova. „Jsou mi čtyři.“ „Teď mě poslouchejte,“ přikázala Rebecka, „uklidíme v kuchyni, pak uvařím, ohřejeme vodu na kamnech a umyjeme Lovu a Ťapku.“ „A musím dostat nové tričko,“ řekla Lova. „Podívej!“ Rozhrnula deku a ukázala tričko ulepené od saponátu. „Dostaneš nové tričko,“ povzdechla si Rebecka unaveně. Za hodinu už Lova se Sárou seděly u stolu a jedly teplé párky s kaší z prášku. Lova měla na sobě džíny po nějaké Rebecči­ ně sestřenici a seprané vybledlé červené tričko s Asterixem a Obe­lixem na přední straně. Ťapka seděla holčičkám u nohou a trpělivě čekala na svůj díl. V kamnech na dříví to praskalo a syčelo. Rebecka po očku pohlédla na hodinky. Už je sedm. Musí se Sannou zajet na policejní stanici. V žaludku se ozval stres. Sára si přičichla k Lovině tričku. „Hrozně smrdíš,“ řekla. „Nesmrdí,“ vzdychla Rebecka. „Oblečení je trochu divně cítit, protože bylo dlouho složené ve skříni. Ale to její je na tom ještě hůř, takže se nedá nic dělat. Dej Ťapce zbylé párky.“ Nechala holčičky v kuchyni, vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře. „Sanno,“ řekla. Sanna se nehýbala. Ležela ve stejné poloze jako předtím a dívala se do zdi. Rebecka přistoupila k posteli a zůstala stát s rukama zkříženýma na prsou. „Vím, že mě slyšíš,“ řekla tvrdě. „Nejsem stejná jako dřív, Sanno. Od té doby, co jsme se viděly naposled, jsem se změnila. Jsem mnohem protivnější a netrpělivější. Nehodlám u tebe sedět, hladit tě po vlasech a ptát se, co se stalo. Musíš okamžitě 54

vstát a obléknout se. Jinak odvedu tvoje dcery na sociálku a povím jim, že se o ně v současné době nedokážeš postarat. Pak odletím nejbližším letadlem zpátky do Stockholmu.“ Pořád žádná odpověď. „Tak dobře,“ řekla Rebecka po chvíli. Nadechla se, aby dala najevo, že už se načekala dost. Pak se obrátila a šla ke dveřím do kuchyně. Takže se nedá nic dělat, pomyslela si. Zavolám na policii a řeknu jim, kde je. Musí ji v tomhle domě vyzvednout sami. V okamžiku, kdy položila ruku na kliku, zaslechla, jak se Sanna na posteli posadila. „Rebecko,“ řekla jen. Rebecka se na vteřinku zarazila. Pak se obrátila a opřela se o dveře. Ruce zase zkřížila na prsou. Jako matka, v očích má co-s-tebou-teď-bude? A  Sanna si jako malá holka kousala spodní ret, její oči žadonily. „Promiň,“ zamumlala zastřeným hlasem. „Vím, že jsem ta nejhorší matka na světě a ještě horší kamarádka. Nenávidíš mě?“ „Máš tři minuty na to, aby ses oblékla a přišla se do kuchyně najíst,“ přikázala Rebecka a vypochodovala z pokoje.

55

SVEN-ERIK STÅLNACKE zaparkoval auto před vchodem pro personál. Zatímco Sven-Erik hledal klíčky v kapse bundy, Anna­ ‑Maria se opřela o dveře auta. Nebylo snadné zhluboka dýchat v tak pronikavě studeném vzduchu, ale musí se pokusit uvolnit. Břicho jí při té krátké procházce z pitevny ztvrdlo jako sněhová koule. „Církev Božího pramene má tři pastory,“ řekl Sven-Erik a zašátral ve druhé kapse. „Vzkázali nám, že policii přijmou a odpoví na otázky. Vyhrazují si na to nanejvýš hodinu. A nechtějí se nechat vyslechnout jednotlivě, budou s námi mluvit jen všichni tři společně. Tvrdí, že chtějí spolupracovat, ale…“ „…ale vlastně spolupracovat nechtějí,“ skočila mu Anna­ ‑Maria do řeči. „Přesně tak, ale co máme, do prdele, dělat?“ zeptal se Sven­ ‑Erik. „Mám je dát předvést v želízkách nebo co?“ „Ne, to by se celá kongregace stáhla do své ulity. Ale člověk si říká, proč s námi nechtějí mluvit jednotlivě.“ „Nemám tušení. Jeden z nich to vysvětloval. Jmenuje se Gunnar Isaksson. Ale nepochopil jsem z toho ani slovo. Můžeš se klidně zeptat sama, až se s nimi sejdeme. Krucinál, Anno­ ‑Mario, měl jsem je vytáhnout z postele časně ráno.“ „Ne,“ odpověděla a zamyšleně potřásla hlavou. „Nemohl jsi udělat nic jiného.“ Po nebi se nepřetržitě táhly bílé a zelené závoje severní záře. „To se hned tak nevidí,“ řekla a zaklonila hlavu. „Letos je celou zimu severní záře. Zažil jsi někdy něco takového?“ „Ne, to budou ty sluneční bouře,“ odpověděl Sven-Erik. „Je to krása, ale určitě brzy přijdou na to, že to taky způsobuje rakovinu. Člověk by měl vlastně chodit ven se stříbrným slunečníkem proti záření.“ „To by ti slušelo,“ zasmála se Anna-Maria. Sedli si do auta. „Když už o tom mluvíme,“ pokračoval Sven-Erik. „Jak je na tom Pohjanen?“ „Nevím, nějak nebyla příležitost se ho zeptat.“ 56

„Hmm, chápu.“ Může se přece zeptat sám, pomyslela si Anna-Maria mrzutě. Sven-Erik zaparkoval pod kostelem a vydali se nahoru do kopce. Závěje po straně chodníku zmizely a všude kolem kostela byly ve sněhu lidské i psí stopy. Při pátrání po vražedné zbrani prohledávali okolí a hromady sněhu. Doufali, že vrah Viktora Strand­gårda zbraň před kostelem odhodil nebo ji třeba zahrabal do sněhu. Ale nic nenašli. „Co když žádnou zbraň nenajdeme?“ zeptal se Sven-Erik a zpomalil, když si všiml, že Anna-Maria sotva popadá dech. „Může být vůbec dneska někdo odsouzený za vraždu bez technických důkazů?“ „Co třeba Christer Pettersson, údajný vrah Olofa Palmeho, odsouzený okresním soudem?“ vyrazila ze sebe udýchaně Anna-Maria. Sven-Erik se nuceně zasmál. „To jsi mě tedy uklidnila.“ „Už jste našli tu sestru?“ „Ne, von Post prý zařídil, že se dostaví k výslechu dnes večer v osm, tak uvidíme, co z toho bude.“ Anna-Maria Mellaová a Sven-Erik Stålnacke vklouzli do kostela církve Božího pramene deset minut po páté odpoledne. Tři pastorové seděli v přední řadě s tvářemi obrácenými k oltářnímu obrazu. V kostele se nacházely ještě tři další osoby. Postarší žena za sebou táhla neforemný vysavač, který rámusil po kobercích. Anně-Marii připadala vychrtlá. Byla oblečená v nemoderních legínách a světle fialovém pleteném bavlněném svetru, který jí sahal skoro ke kolenům. Občas musela vysavač vypnout a sehnout se na všechny čtyři, aby dosáhla na nějaké smetí moc velké na to, aby se dalo vysát. V kostele byla ještě jedna žena ve středních letech, elegantnější, v decentní sukni, nažehlené halence a s nimi sladěném kabátku s klopami. Procházela mezi řadami židlí a na každé místo položila list z kopírky. Tím třetím byl mladý muž. Bezcílně bloumal po kostele a zdálo se, 57

že mluví sám pro sebe. V ruce držel bibli. Občas se před nějakou židlí zastavil, natáhl ruku a vypadalo to, jako by s ní rozčileně hovořil němými ústy. Nebo se zastavil s biblí zdviženou ke stropu a nahlas si přeříkával věty, které Anně-Marii a Svenu­ ‑Erikovi zněly nesrozumitelně. Když kolem něj procházeli, mladík na ně vrhl nenávistný pohled. Zakrvácený koberec pořád ležel v prostřední uličce, ale někdo posunul židle, aby mohli pohodlně projít kolem a nemuseli šlapat na místo, kde leželo tělo. „Tak tady máme tu svatou Trojici,“ pokusil se Sven-Erik odlehčit atmosféru, když všichni tři pastorové s vážnou tváří vstali, aby je pozdravili. Žádný z nich se ani nepousmál. Když se usadili, Anna-Maria si zapsala jejich jména spolu se stručným popisem do poznámkového bloku, aby si pak lépe pamatovala, kdo je kdo a kdo co říkal. Diktafon nepřicházel v úvahu. Už tak bude dost těžké přimět je k řeči. Thomas Söderberg, zapsala si, tmavovlasý fešák s módními brýlemi, asi čtyřicátník. Vesa Larsson, něco přes čtyřicet, jediný nemá na sobě oblek a kravatu. Flanelová košile a kožená ves­ tička. Gunnar Isaksson — obtloustlý s plnovousem. Uvažovala o tom, jakým způsobem jí podali ruku. Thomas Söderberg jí ruku stiskl, pevně se jí zadíval do očí a na chvíli ji podržel. Byl zvyklý budit důvěru. Ráda by věděla, jak by reagoval, kdyby policie o jeho slovech zapochybovala. Jeho oblek působil draze. Vesa Larsson měl měkký stisk. Nebyl zvyklý si potřásat rukou. Ještě než se ruce setkaly, už vlastně pozdravil nepatrným pokývnutím a pohled mu mezitím zabloudil ke Svenu-Erikovi. Gunnar Isaksson jí svým sevřením ruku téměř rozmačkal. Ale nebyl to projev nevědomé síly, s nímž se občas u mužů setkáte. Má jen strach, aby to nevypadalo, že je slabý, pomyslela si Anna-Maria. 58

„Než začneme, ráda bych věděla, proč chcete, abychom vás vyslechli společně,“ zeptala se Anna-Maria na úvod. „Co se stalo, je strašné,“ pronesl Vesa Larsson po chvíli ticha, „ale cítíme nesmírně intenzivně, že kongregace musí být v nejbližší době jednotná. A to platí především pro nás pastory. Jsou tu mocné síly, které se nás pokusí rozdělit, a nemáme ani v nejmenším v úmyslu dát jim najevo naše slabiny.“ „Chápu,“ řekl Sven-Erik tónem, který zřetelně naznačoval, že z toho nechápe ani slovo. Anna-Maria se podívala na Svena-Erika, jak zamyšleně špulí rty, až mu velký knír trčí pod nosem jako kartáč. Vesa Larsson si pohrával s knoflíkem na kožené vestě a po očku pokukoval po Thomasi Söderbergovi. Thomas se na něj nedíval, ale jakoby sám pro sebe zamyšleně přikyvoval tomu, co bylo řečeno. Aha, řekla si Anna-Maria, pastor Söderberg schválil Vesovu odpověď. Nebylo těžké uhodnout, kdo v téhle skupině velí. „Jakou má vaše kongregace strukturu, tedy čistě organizačně?“ zeptala se Anna-Maria. „Nejvýše stojí Bůh,“ odpověděl Gunnar Isaksson silným hlasem a přesvědčivě namířil prst nahoru do vzduchu. „Pak má kongregace tři pastory, což jsme my, a pět starších bratrů. Kdybychom to srovnali s podnikem, dá se říci, že Bůh je majitel, my tři jsme výkonní ředitelé a starší bratři správní rada.“ „Myslel jsem, že se nás chcete vyptávat na Viktora Strand­ gårda,“ přerušil ho pastor Thomas Söderberg. „K tomu se dostaneme, nebojte se,“ zabručel Sven-Erik téměř mrzutě. Mladý muž s biblí se u jedné prázdné židle zastavil a vysokým hlasem začal něco monotónně pronášet. Šermoval přitom rukou. Sven-Erik na něj udiveně zíral. „Můžu se na něco zeptat?“ ukázal palcem směrem k mladíkovi. „Modlí se za večerní shromáždění,“ vysvětloval Thomas Söderberg. „Ten projev může někomu připadat trochu divný, 59

když není na něco takového zvyklý, ale nejsou to žádné čáry a kouzla, to mi věřte.“ „Kostel je třeba duchovně připravit,“ objasnil pastor Gunnar Isaksson a chytil se za hustý pěstěný plnovous. „Chápu,“ řekl Sven-Erik znovu a bezmocně se snažil zachytit pohled Anny-Marii. Knír mu trčel skoro v pravém úhlu. „Takže teď nám můžete povědět něco o Viktoru Strandgår­ dovi,“ řekla Anna-Maria. „Jaký byl jako člověk? Co jste si o něm myslel, pane Larssone?“ Pastor Vesa Larsson vypadal utrápeně. Zhluboka polkl, než odpověděl. „Byl oddaný. Velmi pokorný. V kongregaci ho všichni milovali. Stal se zkrátka dobrovolně nástrojem božím. I přes, jak bych to řekl, privilegované postavení v kongregaci se nebránil praktické službě. Pomáhal s úklidem kostela, takže jste ho měli možnost vidět, jak utírá židle prachovkou. Před shromážděním maloval a psal plakáty…“ „…hlídal děti,“ skočil mu do řeči Gunnar Isaksson. „Víte, máme tu flexibilní rozvrh, aby si i rodiče malých dětí mohli nerušeně vyslechnout slovo boží.“ „Jako třeba včera,“ pokračoval Vesa Larsson, „po shromáždění s námi nešel na svačinu do kuchyňky, ale zůstal tady, aby srovnal všechny židle. Když nemáte kostelní lavice, má to jednu nevýhodu. Vypadá to trochu neuspořádaně, dokud se židle zase nesrovnají do úhledných řad.“ „To musí být hrozná práce,“ řekla Anna-Maria. „Taková spousta židlí. Nikdo tu nezůstal, aby mu pomohl?“ „Ne, tvrdil, že chce být sám,“ řekl Vesa Larsson. „Bohužel se dveře nezamykají, když je někdo uvnitř, takže nějaký šílenec musel nejspíš…“ Zarazil se a zavrtěl hlavou. „Zdá se, že Viktor Strand­gård byl moc milý chlapec,“ řekla Anna-Maria.

60

„Ano, dalo by se to tak říct,“ Thomas Söderberg se smutně usmál. „Nevíte, zda měl nějaké nepřátele nebo se s někým pohádal?“ zeptal se Sven-Erik. „Ne, nic takového,“ odpověděl Vesa Larsson. „Nezdálo se vám, že ho něco trápí? Nebyl ustaraný?“ pokračoval Sven-Erik. „Ne,“ odpověděl zase Vesa Larsson. „Co měl v kongregaci na práci, byl tu přece zaměstnaný na plný úvazek?“ zeptal se Sven-Erik. „Pracoval pro slávu boží,“ odpověděl Gunnar Isaksson nabubřele, se silným důrazem na slovo „boží“. „Ta jeho práce pro slávu boží také vynesla kongregaci nějaké peníze, ne?“ dodala Anna-Maria stroze. „Kam se poděly peníze za jeho knihu? Komu připadnou teď, když je mrtev?“ Gunnar Isaksson a Vesa Larsson se obrátili na svého kolegu Thomase Söderberga. „Jaké mají tyto údaje význam pro vyšetřování vraždy?“ zeptal se Thomas Söderberg přátelským hlasem. „Jen odpovězte na otázku, prosím,“ řekl Sven-Erik přívětivě, ale výraz jeho obličeje nedokázal skrýt, že se vzteká. „Viktor Strand­gård přenechal všechny honoráře za knihu kongregaci už dávno. Po jeho smrti veškeré příjmy nadále připadnou kongregaci. Nic se tedy nezmění.“ „Kolik výtisků se prodalo?“ zeptala se Anna-Maria. „Přes milion, včetně překladů,“ odpověděl pastor Söderberg suše, „ale pořád nechápu…“ „Neprodáváte třeba i něco jiného?“ chtěl vědět Sven-Erik. „Jeho fotky pro fanoušky, například?“ „Jsme kongregace, nikoli fanklub Viktora Strand­gårda,“ odsekl Thomas Söderberg ostře. „Portréty neprodáváme, ale máme samozřejmě jiné příjmy, například z prodeje videokazet.“ „Jakých videokazet?“ Anna-Maria si na židli poposedla. Chtělo se jí na záchod.

61

„Nahrávky kázání nás tří, Viktora Strand­gårda nebo nějakého hostujícího kazatele. Shromáždění a mše,“ odpověděl pastor Söderberg, sundal si brýle a z kapsy vytáhl lesklý kapesníček. „Nahráváte si shromáždění na video?“ zeptala se Anna-Maria a zase si poposedla. „Ano,“ odpověděl Vesa Larsson, protože Thomas Söderberg měl očividně plné ruce práce s čistěním brýlí a zdálo se, že nemůže odpovědět. „Včera jste tady měli shromáždění,“ řekla Anna-Maria, „na kterém byl i Viktor Strand­gård. Máte ho také nahrané na videu?“ „Ano,“ odpověděl pastor Larsson. „Chceme ty nahrávky,“ prohlásil Sven-Erik. „A pokud budete mít večer shromáždění, rádi bychom z něj také dostali nahrávku. Řekněme všechny kazety za poslední měsíc, co říkáš, Anno-Mario?“ „To se bude hodit,“ odpověděla stručně. Zvedli oči, protože zvuk vysavače utichl. Žena, která uklízela, ho vypnula a přešla k elegantně oblečené dámě. Něco si šeptaly a po očku pokukovaly po pastorech. Mladý muž se posadil na židli a listoval v bibli. Rty se mu neustále pohybovaly. Elegantní žena si všimla, že v rozhovoru s policií nastala přestávka, využila příležitosti a přistoupila k pastorům. „Mohu vás na chvíli přerušit?“ zeptala se zdvořile, a když jí nikdo nebránil, obrátila se na pastory. „Jak to máme před večerním shromážděním udělat s…?“ Zmlkla a pravou rukou ukázala na skvrny od krve na místě, kde ležel Viktor Strand­gård. „Jelikož podlaha není napuštěná fermeží, všechny stopy nejspíš nepůjdou vydrhnout. Nemohli bychom koberec srolovat a něčím to zakrýt, než dostaneme nový?“ „Dobrý nápad,“ odpověděl pastor Gunnar Isaksson. „Kdepak, má milá Ann-Gull,“ skočil jim do řeči pastor Söderberg a vrhl přitom na Gunnara Isakssona sotva postřehnutelný pohled. „Brzy se o to postarám. Zatím to nechte být. Policie už s námi bude brzy hotova, nebo ne?“ 62

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.