s výraznými velkými popisky. Hledání se rázem stane rychlejším a snazším, než u klasických modelů, a vyděšený výraz na tváři vystřídá úsměv

pondělí, 5. února 2007

číslo 1/07

Lead-in Vítejte v novém roce 2007 a v novém učebním pololetí. Máme tu první školní pondělí v měsíci a s ním i další nové číslo časopisu Zkrat.

Stručný obsah

s výraznými velkými popisky. Hledání se rázem stane rychlejším a snazším, než u klasických modelů, a vyděšený výraz na tváři vystřídá úsměv. I když díky ceně, pohybující se u 2000 Kč, by se dalo uvažovat, zda se nevyplatí upravit klasickou klávesnici vlastnoručně a ušetřit.

Auta: Strana 2 Citroën C-Crosser & Peugeot 4007, Nissan Pathfinder, Volvo S80, Nissan X-Trail, Honda CR-V

Po klasické, LCD a plazmové televizi přichází na řadu další technologie. Jedná se o princip využívající upravených polovodičových laserových diod umístěných na jednom mikročipu. Oproti plazmě by měla mít čtvrtinovou spotřebu energie, vyšší kontrast, větší rozsah barevnosti, menší rozměry a nižší výrobní náklady.

Naši (m)učitelé: Strana 3-5 Ing. J. Procházka, PhDr. Z. Bernátová Život SPŠSE: Strana 5-8 Dny otevřených dveří – pohled z druhé strany, Vánoce ve škole, Exkurze: Zbrojovka Uherský brod, Etické fórum středoškoláků VII. ročník, Pozvedněte slabé!, Trojí pohled na lyžařský výcvik v Rakousku, Absolventský ples Adrenalin: Plachtění Testy:

Strana 8-9 Strana 10

Enzy

Důchodcodráha

ukázka technologie

Tech

Enzy

PC servis do kapsy

LED hodiny

Hodin pracujících na principu otáčejícího se ramene a systematicky blikajících LED diod existuje spousta. Tyto však patří k těm nejzdařilejším, díky vzhledu i kvalitě zpracování. Vybrat si můžete z různých druhů zobrazení času (ručičkové, digitální a jejich kombinace). Zároveň mohou zobrazovat naprogramovatelný text či jednoduché obrázky. Nevýhodou oproti klasickým mechanickým hodinám může být, že místo vteřinového tikotu ručiček uslyšíte nepřetržitý svist ramene a také mnohem vyšší cena (3000 Kč). Enzy

Klávesnice pro začínající Každé začátky jsou těžké. Vzpomínáte si, vy počítačově zkušení, jak jste v začátcích dlouho hledali každičké písmenko na klávesnici? K usnadnění těm nezkušeným slouží tato klávesnice se žlutými klávesami

Tak by se dalo nazvat tato autodráha, kde však místo aut závodí mezi sebou babička s dědečkem na elektrických vozíčcích. Připravte tedy své ovladače, za chvíli startujeme! Enzy

Laserová televize

Šikovný pomocník do kapsy náruživých počítačových šťouralů na cestách. Obsahuje křížový a plochý šroubovák, univerzální otvírák, kleštičky, LED svítidlo a flash disk. S tímto nástrojem při sobě se vám tedy už nestane, že by jste postrádali základní hardwarové a softwarové servisní vybavení. Cena za 512 MB verzi se pohybuje okolo 1000 Kč a u větší (2GB) 3000 Kč. Enzy

Auta Citroën C-Crosser & Peugeot 4007 Ahoj řidiči! Je tu nový rok a s ním i nový Zkrat. Pro tenhle měsíc jsem si pro vás připravila dvě nová SUVčka z koncernu PSA.

mm nabídka až 7 míst – třetí řada sedadel bude sklopná až do podlahy zavazadlového prostoru, kam je přístup rozdělen horizontálně. Spodní část dveří může přitom dobře posloužit při manipulaci s těžkými náklady – unese až 200 kg, takže se na ní dá i sedět. Prostřední řada sedadel se dá v případě potřeby elektricky sklopit, čímž se vytvoří rozměrný zavazadlový prostor s naprosto rovnou podlahou. Více podrobností zatím není známo, ale s největší pravděpodobností budou informace postupně uvolňovány. Premiéra obou vozů bude v březnu na autosalonu v Ženevě. Death

Jednoduše nejlepší

Stejně jako ostatní modely i v tomto případě pohon všech kol využívá elektronicky ovládané hydraulické spojky, vyvinuté ve spolupráci se švédskou firmpou Haldex AB. Ta zajišťuje plynulé změny distribuce točivého momentu v rámci stálého pohonu všech kol a navíc využívá nové funkce Instant Traction. Ta zlepšuje rozjezdy na kluzkém povrchu tím, že dokáže okamžitě poslat výkon na zadní kola, tedy bez zaváhání a obvyklého krátkého proklouznutí těch předních. Teprve po rozjezdu začne být výkon motoru rozdělován, jak je u podobných systémů obvyklé. Volvo očekává, že S80 3.2 AWD si najde hodně zákazníků nejen doma ve Švédsku, ale také v Kanadě a Švýcarsku. Death

X-Trail nejlepší ojetinou Citroën C-Crosser Na úvod upozorním, že celý článek je pojat jako představení Peugeotu 4007 a Citroënu C-Crosser zároveň. Jsou to dvojčata lišící se pouze detaily. Obě automobilky sice přizpůsobily vzhlad masky tak, aby jste poznali jednu od druhé, ale pod karoseriemi je stejná technika – a o té bude řeč především. Cílem obou aut není ohromování majitelů svými skvělými terénními schopnostmi, ale jde hlavně o bezpečnost, pohodlí a pocit, že mi v cestě z města nebude překážet kdejaký obrubník nebo polní cesta. Ve Francii se rozhodli si naladit podvozek sami – vpředu zavěšení kol na vzpěrách McPherson a vzadu nezávislé víceprvkové zavěšení. V základu jsou namontována 18“ kola s nízkoprofilovým obutím. A jak je to s pohonem kol? To je trochu tajemství, ale prý bychom měli mít na výběr ze tří režimů. Primárně by měla být poháněna kola jen jedné nápravy – pravděpodobně přední. Druhý režim je pohon 4x4 za předpokladu zásahu elektroniky rozhodující o tom, kdy a jak moc připojit kola druhé nápravy k primární. Třetí režim pak umožní uzamknout pohon všech kol „natvrdo“. Prozatím je znám i jen jeden jediný typ motoru a to vznětový čtyřválec 2.2 Hdi s výkonem 156 koní a točivým momentem 380 N.m.

Nissan Pathfinder Vůbec poprvé rozdával britský offroadový magazín Planet 4x4 svá vlastní ocenění a tím, kdo jej dostal v kategorii středně velkých offroadů, byl Nissan Pathfinder. Šéfredaktor časopisu Alan Kidd výsledek Nissanu komentoval takto: „Pathfinder je o krok před konkurencí, dosáhl nejvyššího hodnocení při jízdě po silnici i v terénu. Zároveň dosahuje velmi dobrého poměru užitné hodnoty a ceny a nabízí nejzajímavější kombinaci praktičnosti s image. Dostal nás všechny. Kteří jsme s ním jezdili. Pathfinder je ukázkou, že lze dosáhnout kompromisu, který funguje na všech úrovních.“ Porovnávané vozy byly posuzovány v 17 rozdílných kritériích, hodnotící komisi tvořili jak redaktoři Planet 4x4, tak další novináři z internetových stránek zabývajích se terénními vozy.

Dalšími plusy pro tyto vozy jsou: variabilní interiér, při délce 4640 mm a rozvoru 2670 SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

Britský magazín What Car´s? dal Nissanu XTrail ocenění Used 4x4 Car of the Year, tedy nejlepší ojetý offroad roku. Kompaktní SUV od Nissanu nabízí dost místa pro 5 pasažérů i jejich zavazadla a v interiéru poskytuje spoustu odkládacích míst pro různé drobnosti. Nejlepší volbou z nabídky motorů je diesel 2.2 dCi. Je tichý, úsporný a zároveň i dost silný, abyste bezpečně předjížděli. Z pohledu jízdních vlastností je X-Trail velmi dobrý jak na asfaltu, tak na polních cestách. Za X-Trailem na druhém místě skončila Kia Sorento. Death

Death

Čtyřkolka i pro šestiválec

Volvo S80

Peugeot 4007

Nissan X-Trail

Dobrá zpráva pro ty, kteří by rádi Volvo S80 s pohonem všech kol, ale nechce se jim tohle auto kupovat se zážehovým motorem 4.4 V8. V prodeji už je S80 AWD také s menším šestiválcem o objemu 3.2 litru.

5.2.2007

Všechny čtyřkolky nejsou stejné V Británii sílí odpor vůči vozům SUV, a tak se Honda rozhodla pomoci majitelům nového CR-V v boji s odpůrci a rozesílá jim samolepky na okna s nápisem „Not all 4x4s are the same“. Častým argumentem proti SUV je údajný větší obsah škodlivých emisí ve výfukových plynech. Jenže CR-V s novým zážehovým dvoulitrem má nižší emise než Mini Cooper S! Zdají se vám SUV příliš velká? CR-V je ve svém půdorysu podobně velké jako Ford Mondeo a dokonce menší než pětkové BMW. A že jsou SUV nebezpečná? Honda CR-V obdržela 3 hvězdičky za ochranu chodců v testech EuroNCAP a takových aut je na silnici jen 10%… Death

Strana 2 (10)

Naši (m)učitelé Ing. Jaroslav Procházka

Z jakého důvodu jste zvolil učitelské povolání?

Jaký druh kultury máte nejraději (kino, divadlo...)?

To jsem si nezvolil, nějak se vyskytlo, časem přišlo. Nastoupil jsem v telekomunikacích v Liberci.

(zamyšlení) Občas divadlo, ale ne moc často. Spíše hudbu.

Dělal jsem projekci a realizaci telekomunikačních sítí. V okresech Liberce, Jablonce, dále a Děčín a Česká Lípa. Měl jsem na starosti řadu staveb, kdy se do země pokládaly kabely. Současně si řada mých „spolukolegů“ dodělávala večerní průmyslovku. Já jsem samozřejmě o tomto večerním studiu na SPŠSE věděl. Pravidelně po několik let jsem po zaměstnání docházel učit obor telekomunikace. Takže jsem vlastně začínal učit večerně. V telekomunikacích jsem asi po 15 letech skončil a na průmyslovce bylo zrovna místo, a tak jsem ho vzal.

Nemám rád dechovku a nové styly – techno atd. To mi nic neříká. Jinak mám rád třeba folk, bluegrass, rock’and’roll, ale i vážnou hudbu, klavírní koncerty, nejraději Mozarta, Beethovena.

Jaký je Váš nejoblíbenější hudební styl ?

Chtěl jste někdy dělat něco zajímavějšího?

Další profesor, který čelil mým zákeřným otázkám, byl Ing. Jaroslav Procházka. V současnosti je třídní A3. Sídlí v nejvzdálenějším kabinetu na škole – u počítačových učeben. Tento rozhovor patří k delším. Myslím si ale, že jeho odpovědi byly zajímavé. To už však nechám na vás. Jaké je datum Vašeho narození?

Řeknu to tímto způsobem. První polovina minulého století.

(smích) Chtěl jsem zajímavější povolání, ale neobjevila se vhodná příležitost, přesněji řečeno jsem ji nehledal ….Rodina a děti měly přednost…

Ne.

Dlouho jsem nic nečetl, spíše studuji technickou literaturu. Na beletrii už si nevzpomínám.

Kolik let učíte na SPŠSE a VOŠ?

Co sledujete v televizi?

Proč jste si vybral právě „naši“ průmyslovku? Bylo to jen z důvodu, že se tady objevilo místo?

Co děláte ve svém volném čase?

18 let. Od 1988.

(zamyšlení) Introvert – z části – a extrovert. Trochu flegmatik.

Ne, to určitě ne. Na VŠ jsem studoval fakultu elektrotechnickou – obor sdělovací technika (telekomunikace, datové sítě). Průmyslovka měla podobné zaměření a tak jsem šel na svůj obor.

Jaké své přednosti byste vyzdvihl?

Jaké předměty učíte?

Jak byste se charakterizoval?

Přesnost, důslednost.

Čeho si ceníte u svých kolegů?

Taky přesnosti. Když se na něčem dohodneme, tak abychom to také dodrželi. Je to důležité.

Proč jste tedy nestudoval v Liberci?

Jaký jste na žáky?

Co Vás vedlo k odstěhování z Jihlavy do Liberce?

V Brně jsem dělal VŠ – fakultu elektrotechnickou. Seznámil jsem se s budoucí manželkou, která v Brně rovněž studovala stejnou fakultu, protože byla z Liberce, tak jsme se přestěhovali.

SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

občas sport.

(zamyšlení) No, s manželkou máme chalupu. Často na ni jezdíme, vždy je tam spousta práce. Rekreačně trochu sport. Jezdím na kole. Dříve jsem hrál volejbal a na kytaru.

Jaký z těchto předmětů máte nejraději a proč?

Po ZŠ jsem byl v Jihlavě. Je to západní Morava. Průmyslová škola strojní a elektrotechnická-stejná jako v Liberci. Já z Jihlavska pocházím. Bydlel jsem s rodiči v Telči, historickém městečku (dnes řazené k „UNESCO“), Jihlava je vzdálena asi 30 km

Ano. Zpravodajství, sport, dokumentaristiku. Nejvíce asi Televizi sleduji minimálně.

Učím telekomunikační zařízení, praktická měření v laboratoři, informační a komunikační technologie.

Telekomunikace a datové sítě, protože je to můj obor, ve kterém jsem pracoval ale který se velmi rychle rozvíjí. Celý život jsem se v něm pohyboval a shodou okolností se stal „mým“ předmětem.

Co jste studoval po ZŠ? A kde?

Jaká četba Vás v poslední době zaujala?

Učil jste i někde jinde? V případě, že ano, kolik let?

Hodnej, milej… Jací jsou oni na mě, takový jsem já na ně. Musel jste někdy s žáky řešit nějaký větší problém?

Myslím, že ani ne. Jde také o to, co je větší problém. Myslím si, že větší problém nastane, když se žák odmítá učit, řeší to častou absencí. To je ale naše práce. Nějaký zásadní problém jsem asi neřešil. Většinou se nějak domluvíme.

5.2.2007

Rád cestujete? Pokud ano, kam?

Cestování mám rád. Spíše jezdím na poznávací zájezdy než abych pobýval někde u moře. Cestuji většinou po republice, někdy do zahraničí. Dávám přednost horám. Děkuji za rozhovor. Apač

Strana 3 (10)

PhDr. Zuzana Bernátová

fakultu v Brně na Masarykově universitě, tehdy se ale jmenovala Universita Jana Evangelisty Purkyně.

lépe. Jak se ale připravují skutečně sami, nevím. Řekla bych spíše, že je to v tom klasickém studentském průměru (smích).

Jak jste se dostala k vyučování?

Jaká jste na žáky?

Nechtěla jste dělat něco jiného než učitele?

Jaký druh kultury máte nejraději (kino, divadlo...)?

No, po škole jsem už věděla, že půjdu učit a nemohla jsem sehnat místo, takže jsem učila na třech školách současně. Učila jsem na textilní průmyslovce, tady na místní strojní a elektrotechnické a potom na gymnáziu. Čekala jsem, jestli se mi naskytne příležitost získat stálé zaměstnání. Potom jsem zůstala na mateřské dovolené a po ní jsem měla štěstí, že jsem mohla začít pracovat tady, to bylo v roce 1989. Chtěla, dlouhou dobu jsem neuvažovala, že bych učila, měla jsem trošku jiné plány. K učitelskému povolání mě spíše motivoval otec. Říkala jsem si, že to vyzkouším, po vysoké škole jsem ostatně jinou možnost neměla a i ta byla problematická, protože místo shánět nebylo jednoduché. Pak, když jsem si tu práci vyzkoušela, tak se mi líbila a zůstala jsem u ní. Ostatně po mateřské dovolené s malým synem to byla docela dobrá volba. Navíc se mi mezi studenty líbilo. Měla jste také nějaké jiné povolání po ukončení studií?

Ledacos jsem v průběhu let vyzkoušela souběžně s učitelskou prací. Zjistila jsem, že učit může být pestrá a zajímavá práce, každý den může být jiný, záleží samozřejmě na tom, co studenti přichystají. Proč jste si vybrala průmyslovku?

„Byla bych docela ráda, kdyby se lidé chovali jeden k druhému tak, jako se většina z nás chová sama k sobě.“ Zuzana Bernátová je v současnosti třídní L3. Sídlí v kabinetu II/8. Z rozhovoru soudím, že je velmi zajímavá a podnikavá. To však už nechám na vás. Náměty, připomínky atd. rádi uvítáme na adrese [email protected]. Kde jste se narodila a jaké jste měla dětství?

Narodila jsem se v Liberci. Dětství jsem měla pěkné. Jak byste se charakterizovala?

(zamyšlení) Jako optimistický člověk. Čeho si ceníte u svých kolegů?

Cením si u všech lidí, když jsou na sebe milí, jsou ochotní pomoci druhým, když se jenom nevezou, ale přiloží ruku k dílu. Co jste studovala po ZŠ? A kde?

Po základní škole gymnázium v Liberci, to byli krásné čtyři roky a potom filosofickou SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

tuto

libereckou

V průběhu toho roku, když jsem střídala školy a vždycky jsem třeba odučila dvě hodiny na jedné z nich a během další hodiny jsem se stěhovala jinam, jsem si velmi přála zůstat na místní škole, byl tu příjemný kolektiv zaměstnanců. Setkala jsem se tu s perfektními lidmi. Kolegové byli velice vstřícní. Strašně dobře jsem tu cítila. Jaké předměty učíte?

Učím němčinu a v současné době i občanskou nauku, učila jsem dějepis. Občanskou nauku učím jen ve své třídě. Jaký z těchto předmětů máte nejraději a proč?

Vzhledem k tomu, že občanská nauka je jen jednou týdně, tak o oblibě nemůžu příliš mluvit. Ráda učím němčinu, dějepis jsem taky učila ráda. V současnosti jste třídní L3. Jak třídu připravujete na maturitu?

Jak je připravuji? To musejí říci oni. Zdá se mi, že to jsou chytří studenti, mají dobrý kolektiv. Musím říct, že chodím do své třídy ráda. Snažím se je připravovat co nejlépe, ale jako téměř každému učiteli se mi zdá, že studenti by se mohli připravovat 5.2.2007

No, já bych řekla, že jsem docela benevolentní, i když nevím. Řekla bych, že se snažím vyjít studentům vstříc a vnímat každého jako osobnost. Ovšem sama to neumím z té druhé strany asi objektivně posoudit. Zdá se mi, že učit hned po studiu na VŠ bylo trochu jiné, protože člověk měl přece jenom blíž ke studentské mentalitě, jejich názorům a taky lépe věděl, kde mají poschovávané taháky……

Já určitě film, takže kino. Potom v nějakém rozestupu i divadlo. Říkala jste, že občas zajdete do divadla. Jaký žánr se Vám nejvíce líbí?

Určitě činohra, dále opereta. Operu a balet příliš nemusím.

Vzpomenete si na nějakou činohru, kterou jste viděla v poslední době?

V Liberci jsem byla třeba na Hamletovi. V prosinci jsem byla na Caligulovi v rámci školní akce. Váš nejoblíbenější literární autor či dílo, hudební styl a film?

Mám spoustu oblíbených filmů, ve kterých je nějaký silný lidský příběh. Měla jsem ráda filmy jako Indočína, Casablanca, Pán přílivu – to jsou vesměs starší filmy. V každé době se objeví nějaký další zajímavý. Díky své rodině mám docela ráda i science fiction. Na rozdíl od svých kolegů jsem viděla spoustu „kultovních“ filmů jako Terminátor, Vetřelec, teď v posledním týdnu jsem viděla třeba depresivní film Potomci lidí.Mezi mé oblíbené autory patří určitě John Irwing. Z románů, které jsem četla v poslední době, se mi velmi líbil Exodus od Leona Urise. Je to velmi silná knížka. Z části dokument, z části příběh o návratu židovských generací do Izraele. Teď čtu Endeavour od Petera Aughtona. Příběh je o objevování Austrálie a admirálu Jamesi Cookovi. Také je to něco mezi dokumentem a beletrií. Sledujete televizi?

V televizi sleduji zásadně jen zprávy. Pokud je nějaký zajímavý film, tak se na něj podívám. Ale dobré filmy dávají většinou a asi naschvál pozdě v noci, aby všichni viděli trapné seriály. Takže si občas filmy nahrávám a dívám se na ně později. Jaké jsou Vaše koníčky?

Koníčky? Ráda vařím (smích). Ne vždy stoprocentně, ale vaření mě baví. Ráda jezdím na kole, což teď nejde, protože je na mě zima, ráda lyžuji, což teď nejde, protože není sníh (smích). Raději na sjezdovkách než na běžkách. Lyžovat na běžkách se mi Strana 4 (10)

sice líbí, ale moc na nich neumím, takže se vždycky strašně nadřu. (Rozhovor proběhl v prosinci, kdy v Liberci nebyly po sněhu žádné známky.) K mým zálibám patří i střílení z krátkých zbraní. Cestujete ráda?

Ano, cestuji ráda.

ze silnic. Když jsme podepisovali v půjčovně aut, že nebudeme jezdit po setmění, tak jsme jenom tušili, jak je to nebezpečné. Po setmění vylézají totiž velká zvířata, chodí přes silnici a pokud neřídíte obrovský náklaďák, tak takový střet může být dost riskantní pro Vás i pro auto. V jaké zemi byste chtěla žít?

No, jsem docela spokojená, ale určitě bych někdy v budoucnosti chtěla žít někde na jihu, možná v Itálii. Možná se mi to ale nepovede (smích). V Itálii se mi líbí. Chutná mi italská kuchyně, ráda ji i vařím. Když jsem v ní několikrát trávila dovolenou, tak jsem vždy měla pěkné zážitky. Kdyby existoval stroj času, kam byste se podívala?

(zamyšlení) Docela by mne zajímalo, jak by to tady vypadalo třeba za 100 let. Doufám, že budoucnost lidského rodu bude mnohem optimističtější, než ve filmu Potomci lidí. Kdybyste mohla mít tři kouzelná přání, jaká by to byla?

Jakou nejvzdálenější zemi jste navštívila?

Austrálii ,USA, Singapur….

Jak dlouho jste byla v Austrálii a co Vás v ní zaujalo?

V Austrálii jsem byla měsíc. Co mě zaujalo?… To není lehké, protože pro mne v Austrálii byla spousta věcí nových, se kterými jsem se nikdy dříve nesetkala. Jaké zvyky mají tamní lidé? Dají se nějak srovnávat s našimi?

Lidé si jsou všude podobní a jejich zvyky vycházejí především z podmínek, ve kterých žijí. Já jsem byla v Queenslandu, což je východní pobřeží Austrálie. Lidé žijí hlavně ve velkých městech, jinak mimo města je osídlení velmi řídké. Takže když například vyrazíte na trek do džungle, tak nepotkáte člověka třeba 3 dny. Zato potkáváte zvířátka, která byste často ani potkat nechtěl. Ve městech žijí lidé samozřejmě obdobně jako my. Připadalo mi, že typický Australan vyzařuje pohodu, nechvátá, nezáleží mu na dojmu, na oblečení apod. Já jsem za měsíc pobytu viděla jednu jedinou ženu, která měla boty na vysokém podpatku. Vzhledem k tomu, že tato část země leží v tropech, tak velký rozdíl byl v tom, že v šest zapadlo slunce a nastala totální tma. Všichni v táborech a tábořištích uléhali brzo po osmé večer, nikdo nejásal do půlnoci a nedělal hluk a ráno také všichni v šest vstávali, jakmile začalo být vidět. Po šesté večer také zmizela všechna auta, kromě obrovských náklaďáků, SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

(zamyšlení) Byla bych docela ráda, kdyby se lidé chovali jeden k druhému tak, jako se většina z nás chová sama k sobě. To znamená, aby si neškodili, snažili se pro ostatní udělat to nejlepší, aby byli vlídní a milí. To je jedno přání, ale myslím si, že by pokrylo všechna tři.

Život SPŠSE Dny otevřených dveří – pohled z druhé strany Jak jistě všichni víte, 5.a 6.prosince se na naší škole konaly dny otevřených dveří. Pro většinu z nás to byly normální dny, ale s tím, že do výuky občas někdo přišel. Pro pár z vás to ale byly dny, kdy jste se učit nemuseli a jen jste provázeli po škole. Snad nikdo tomu nevěnoval až tak velkou pozornost, ale jak se asi cítili ti, kteří se byli v naší škole podívat? Na to jsem se zeptala mého dlouholetého dobrého kamaráda, který má o naši školu zájem a byl se zde podívat. Jak se mu zde líbilo nebo nelíbilo vám již Míra prozradí sám… Kdy a s kým jsi do naší školy zavítal?

Byl jsem tam s tátou 6. Prosince odpoledne, asi kolem 16 hodiny – byli jsme jedni z posledních. Pamatuješ si ještě kdo vás provázel? Bylo vás ve skupince víc?

Ne, to už nevím, kdo nás provázel a byly jsme dvě rodiny. Jaký jsi měl z naší školy pocit (strach, úzkost, nadšení, radost)?

Určitě nadšení!

Jak dlouho trvala „obchůzka“ školy?

Máte nějaké životní krédo?

Životní krédo? Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. Je to sice klišé, ale snažím se jím řídit. Ne vždy to samozřejmě vyjde. To co člověk může brzy realizovat, ať realizuje, protože nikdy nevíte, jestli to příští den bude možné ještě udělat. Když jsem byla na gymnáziu, tak se jeden z mých blízkých přátel zabil v autě. Měl mnoho plánů, neobvyklou fantazii, jeho plány byly perfektní. On je už potom nestihl. Myslím si tedy, že se věci mají opravdu dělat ten den, který může být poslední.

Asi dvě hodiny – prošli jsme snad úplně všechno! Co tě na naší škole nejvíc zaujalo?

Nejvíc mě zaujala ta učebna jazyků, respektive ta multimediální tabule. Taky se mi líbily ty vitríny na chodbách. A naopak – z čeho jsi dostal hrůzu, když jsi to viděl?

To, jak tam jsou ty strašně starý stoje, ty předchůdce CNCček. (pro nechápavé: soustružna) Který obor tě zajímá a proč?

Čeho chcete ještě dosáhnout?

Rozhodně se chci zdokonalit v angličtině – mám v ní obrovské mezery. Chci ještě poznat spoustu zemí. Teď plánuji, že bych jela do Číny a snad mi to vyjde. Co byste vzkázala studentům nebo obecně mladým lidem?

(smích) Učte se, učte se, učte se. Děkuji za rozhovor.

Apač

Zajímaly by mě PC, ale jelikož bych se tam určitě nedostal, tak spíš slaboproud. Jakou reakci na naši školu měli tví rodiče?

Já nevím, ale tátovi se tam myslím líbilo.

A teď něco aktuálního – položila jsem pár otázek, které se týkají přijímacího řízení a pocitů současného „deváťáka“. Schválně, kdo se s ním shodne, že se také tak cítil? Máš strach z Cermatu? Co tě na něm eventuelně děsí nejvíc?

Strach mám a nejvíc mě děsí to, že když to zvrznu, tak už to neopravím. Myslíš si, že by normální přijímací řízení bylo lepší?

Asi ne, Cermat mi přijde lepší, protože se to píše na ZŠ a nemusím nikam jezdit.

5.2.2007

Strana 5 (10)

Z čeho máš větší strach – z nové školy a nových lidí nebo z toho, že opustíš staré kamarády?

Spíš to, že opustím ty kamarády.

Prozradíš našim studentům jaké to je, být teď v deváté třídě a připravovat se na střední školu?

Je to na nic, na jednu stranu se těším, že nebudu mít ty učitele, co mám teď a na druhou zas nechci opustit svoje kamarády. Děkuji za velice zajímavý rozhovor. Death

Vánoce ve škole

Díky paní učitelce Hrádkové a Riedlové se v naší škole, ve čtvrtek 21. 12. 2006 o velké přestávce, konalo přivítání Vánoc, a tak se student a studentka převlékli za Josefa a Marii a dokonce k sobě měli i „býka“. A samozřejmě několik studentů hrálo na různé nástroje, nejvíce na kytary, a zpívalo známé vánoční koledy. Ostatní přihlížející se také přidali ve zpěvu a zcela upřímně si myslím, že to byla velmi povedená akce a že můžeme být rádi, že máme tak nápadité a schopné učitelky. A samozřejmě jsem musela i zpovídat jednu z organizátorek: paní učitelku Hrádkovou…

„Tato akce je na naší škole druhým rokem. Dříve ale hráli jen kytary a pár lidí zpívalo, letos začali studenti o dva dny dřív trénovat a vymýšlet živý betlém. To byl nápad mé kolegyně Riedlové a její třídy. No a byla tu také poprvé trubka, klarinet a bubínek.“ „Chtěla byste tady říct nějaké přání pro další rok a bude tato akce vůbec příští rok?“

Exkurze: Zbrojovka Uherský brod Návštěva zbrojovky třídy S3A proběhla ve středu 22. 11. 06. Ve středu v 5 hodin ráno jsme odjížděli z Fűgnerky a cesta trvala asi 5,5 hodiny. Spolu s námi jel profesor Miloš Král a profesorka Jana Kalinová. Pana Krále nechal řidič chvíli řídit po dálnici. Na vrátnici nás prohlídli turniketem (rentgenem). Museli jsme odevzdat batohy, prstýnky, řetízky, telefony, klíče. Dostali jsme gumové pláště a odešli do první haly. Zde modelovali skořepinové formy, po chvíli jsme viděli odlévání. Bylo to docela zajímavé. Pak následovala obrobna. Tady dělali zásobníky do revolverů, nábojnice, slušné anatomy. Kromě nábojnic se v této části vyrábějí ozubená kola, cementuje, soustruží, frézuje se vše, co se dá. Další budovou byla měřící místnost. Měří se na zajímavém stroji s přesností na 3 mikrony. V této hale si vyrábějí svoje nástroje. Pán, který nás prováděl, řekl, že jsou schopni vyrobit kopii pro nějakou firmu do 2 dnů. Dělají pro hodně firem – například brzdové obložení, části proudových motorů, pásy tanků. Trochu jsme se divili, že je to prosperující firma, ale mají starší stroje Co vás nejvíce zaujalo?

No, pán, který nám vše ukazoval, měl takovou kuželovou hlavu, vše nám pořádně vysvětlil. Byl zkrátka dobrý. Kromě nás, tam byl jeden z S3B a 2 čtvrťáci. Když nám něco ukazovali, tak se nahrnuli dopředu, aby viděli nejvíce.

Etické fórum středoškoláků VII. ročník Dne 30. 11. 2006 jsem se zúčastnil sedmého ročníku etického fóra středoškoláků ve Velkém sále Krajského úřadu v Liberci. Celá akce byla organizována Eurogymnáziem a Pedagogickým lyceem v Liberci – Radčicích spolu s Oblastním Etickým fórem Liberecka a Jablonecka pod záštitou zástupce hejtmana Libereckého kraje pana Mgr. Petra Doležala. Letošní ročník nesl název: „Věc: víra a tak…“.

„A máte nějaké přání pro příště?“

Verča

SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

V druhé části programu, po úvodní řeči čestných hostů, jsme byli rozděleni do tzv. workshopů, neboli pracovních skupin. Naší skupině, stejně jako ostatním, byl svěřen úkol zamyslet se nad tím, v co PŘESNĚ člověk věří. Po přečtení ilustračního článku se rozproudila velmi živá debata, ve které jsme se v různých peripetiích pohybovali kolem středu lidské víry. Ale zasáhnout střed čehokoliv s čím neustále někdo hýbe, ať už příspěvky členů fóra nebo oživené historické události, není jednoduché. Během našeho sezení (i stání) v pološišatém kruhu se na scénu dostalo mnoho objektů, ve které člověk věří ať už v dobrém či zlém. Mezi nejčastější názory patřila víra v člověka a nekonečnost potenciálu lidské mysli. Člověk se už skutečně vypracoval do studených pravěkých jeskyní a k moderním elektronicky řízeným budovám a mrakodrapům. Dalšími myšlenkami byly : tolerance, respekt a dobro lidského konání. To vše se poté promítlo do našeho společného znaku: Dvě naproti sobě stojící postavy, které drží ve spojených rukou záři.

Apač ve spolupráci s kolektivem S3A

„Jestli budou mít ostatní zájem, najdou se ochotní lidé, pak jistě. Tohle zpívání není povinnost, na kterou ostatní musí chodit, ale bude dobré, když si studenti budou předávat zprávu o tom, že něco takové bude, a pak přijdou.“ „Hlavně aby ostatní míň mluvili, když ostatní zpívají, a aby se také ve zpěvu přidali.“

skokanů a exreprezentant; Pavel Michal, šéfredaktor; Čančub Čoesang, tibetský mnich z alpského kláštera Rabten Choeling.

O deváté hodině dopolední se v sále sešlo 97 studentů z 50 středních škol v Libereckém kraji a čestní hosté: (zleva) Miloslav Merčák, sochař "pro mladé"; Pavel Michal, šéfredaktor; vedoucí odboru školství a mládeže KÚ v Liberci RNDr. Robert Gamba; MUDr. Miloslav Ferles, ředitel VP; emer. rektor TUL prof. RNDr. David Lukáš, CSc.; PhDr. Jan Šolc; Leoš Škoda, šéf lyžařů

5.2.2007

Na závěr fóra, po představení znaků jednotlivých skupin, promluvil hlavní organizátor akce PhDr. Jan Šolc. Přizval si na pomoc Čančub Čoesanga, buddhistického mnicha, kterému účastníci fóra položili mnoho otázek. Poté se nám pan doktor Šolc snažil vysvětlit proč Čoesang mluví tak úsečnými slovy. Zdůvodňoval to tím, že se mnich učí tibetštinu a ta se promítla i do jeho rodného jazyka. Nato jej buddhistický mnich přerušil a předložil nám jednoduché vysvětlení a to, že pochází od Ostravy. Nakonec si vzal slovo opět doktor Šolc a poděkoval všem za odvedenou práci a pozval nás na další ročník. Já osobně se na

Strana 6 (10)

další ročník velice těším, i když netuším jeho téma. Jiří Urban, P2

Pozvedněte slabé! Pozvedněte slabé, tak se jmenuje název sbírky, do které se zapojili i studenti naší školy. A o co se jednalo? Vždy dva studenti dostali od nadace kasičku, propisky a žetony, které se dávají do nákupních košíků, a mohli prodávat lidem. Sbírka je pro zajištění osobní asistence a vybavení chráněné dílny určené zdravotně postiženým a pro integraci pacientů s vážným poškozením míchy do společnosti. A tak jsme si vyhlídli místo, kde by mohlo být více lidí, a začli nabízet naše „dárky“ za 30 korun, které byly hlavně za dobrým účelem. Ale někteří lidé se na nás tvářili, jako bychom měli mor, vyhýbali se nám obloukem a na oslovení vůbec nereagovali. Jiní nám sdělili, že jsou sami postižení – jeden muž měl prý kdysi zranění hlavy a nemůže do armády. Naštěstí nám ale většina lidí dala alespoň drobné peníze. Jako hlavní nevýhoda se ukázala částka předmětů, jelikož nám většina lidí dávala dvacet korun a propisky stály třicet… Mezi ojedinělé případy ve výmluvách (nebo to byla pravda?) patřil důchodce, který nám na otázku, jestli přispěje, řekl: „Já bych rád dal, ale sám nemám, manželka mi nic nedává. Sám někdy žebrám.“ Jediný, kdo k nám přišel dobrovolně, byl jeden „zhulenější“ kluk, se slovy: „Aspoň korunu vám dám.“ Nejvíc jsme dostali stokorunu a víckrát se stalo, že lidé zaplatili větší částku, ale nechtěli žádný předmět. S kamarádkou jsme také předpokládaly, že důchodci nějaké peníze objetují, přece jenom sami jsou častokrát odkázáni na pomoc ostatních. Ale ve většině případů jsme se zmýlili. Nejvíc jsme získali od dospělých a i studenti přispívali rádi. Když jsem se po skončení akce ptala, co bylo nejhorší a co nejlepší, témeř všichni se shodli, že nejhorší byli nepříjemní lidé a špatné počasí a nejlepší „ulití“ ze školy a hodně peněz v kasičce. Akce se jistě povedla a přihlásilo se na ni hodně studentů a my můžeme jen doufat, že vybrané peníze opravdu postiženým lidem pomohou a udělají jim radost. Verča+

Trojí pohled na lyžařský výcvik v Rakousku Přinášíme vám pohled tří studentů na lyžařský kurz, který se konal v Rakousku.

Pohled 1 V neděli 14. ledna 2007 jsme se my, studenti prvních ročníků Střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické, shromáždili kolem jedenácté v noci před naší školou, abychom společně vyrazili na dlouhou cestu do rakouských Alp a užili si tam týden lyžařského kurzu. V půl dvanácté, v čas odjezdu, nám kromě rodičů mával na rozloučenou i pan ředitel. Cestou jsme ještě posbírali zbývající účastníky a pak už jen dál SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

mířili temnou nocí vzhůru k vrcholkům velehor. Do Saalbachu jsme přijeli v osm hodin ráno a rovnou zamířili na sjezdovku. Kabinková lanovka nás vyvezla na vrcholek lyžařské oblasti SKI CIRCUS. Před námi se objevil nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor ozářené slunečními paprsky s modrou oblohou bez mráčků v pozadí. Skutečně krásná podívaná. Sníh se třpytil a nám šla z té krásy až hlava kolem. Rozdělili jsme se do družstev a rozjeli se po svahu dolů. První jízdu jsme všichni přežili bez pádů. Celé dopoledne jsme pak jezdili a zkoušeli tamní systém lanových drah a upravované sjezdovky. Na některých ležel mokrý sníh, jiné byli pokryty vrstvou zledovatělého sněhu, ale objevili jsme i plno sjezdovek, kde ležela vrstva kvalitního sněhu. Sice ho nebylo moc, ale lyžovat se na něm dalo. O polední přestávce na oběd se řada z nás uvelebila do lehátek a slunila se, aby nachytala bronz. Po obědě, který tvořily zásoby z domova, jsme znovu stoupli na lyže, někteří na snowboard nebo na skibob. Odpoledne se ale část naší skupiny ztratila. Hledali jsme a hledali, ale našli jsme se až pozdě odpoledne, kdy jsme se jeli ubytovat do Jungengastehaus - Selbsversogerhaus v Maishofenu. Pokoje byly malé, ale hezké. Všechno bylo dřevené. Vybalili jsme si věci a šlo se na večeři. Všichni měli veliký hlad. Podávala se slepičí polévka a vuřtguláš. Po večeři jsme dostali osobní volno a večerka byla stanovena na 22. hodinu. Ráno jsme měli budíček v sedm hodin a ve čtvrt na osm byla snídaně formou švédských stolů. O hodinu později jsme už seděli v autobuse a jeli lyžovat do Hinterglemu. Počasí bylo stále pěkné a lyžovalo se nám hezky. Večer jsme pak sledovali filmy o carvingovém lyžování, o snowboardingu a o historii lyžování. Dny plynuly velmi rychle a už tu byl čtvrtek, den velkého závodění. Počasí se zhoršilo, ale naštěstí nepršelo. Zúčastnili jsme se závodů ve slalomu a večer proběhlo slavnostní vyhlášení vítězů. V pátek ráno pršelo. Sbalili jsme si tedy věci a přichystali se na cestu domů. Cestou jsme ještě navštívili solné doly v Německu. Před školu jsme dorazili v pátek 19. ledna 2007 ve 22 hodin. Lyžařský výcvik se nám všem moc líbil. Měli jsme pěkné počasí, nikomu se nestal žádný vážnější úraz a spoustu z nás si našlo mnoho nových kamarádů. Lenka Prokopová, L1

Pohled 2 A je to tady, říkal jsem si. Půl dvanácté večer, trochu divná doba pro odjezd na lyžák, ale co se dá dělat. Věci už jsem měl dávno sbalené a tak sem mohl jen čekat. Najednou přišel taťka a řekl: „Jedem!“ A tak jsme vrazili na autobusovou zastávku na Husu. Tady jsme ještě chvíli s rodiči čekali na autobus, ale jakmile přijel, vyskočil jsem z auta a začal mávat, aby nás řidič viděl! Kupodivu mě nepřehlédl a zastavil. A tak jsem do autobusu naházeli moje baťohy a lyže. Ještě jsem se venku stihnul rozloučit s našima a už sem plný očekávání nastupoval. Po zběžné prohlídce autobusu jsem zjistil, že právě v těch místech kde jsem 5.2.2007

seděl, bude pravděpodobně dost rušno a taky že jo! Cesta pro mě proběhla celkem dobře, až na neustálé kopání koleny do sedačky kluka co seděl přede mnou. Ale vždy po hlasitém a někdy až sprostém postěžování, bylo zase všechno v pohodě. Cesta tam nám utekla celkem rychle, protože skoro všichni spali, nebo se spánek alespoň snažili předstírat. Jen já a můj soused Martin Dopita jsme pořád něco řešili a o něčem si povídali. Ale to se nám také ještě ten samý den na sjezdovce pěkně vymstilo. Ráno už skoro u místa lyžování nás ještě náš průvodce stihl seznámit se zdejším terénem a říct několik důležitých slov. Na místě, lépe řečeno parkovišti, jsme se všichni hodili do lyžařského oblečení, obdrželi permice, posnídali a konečně vyrazili na kopec. Tady se uskutečnilo důležité rozdělení do skupin a jak jinak, než ranní rozcvička, což jsme poté permanentně zanedbávali. No pak nám byl přiřazen instruktor pan Pliska, u nás přezdívaný buď překližka nebo pídžej. Abych řekl pravdu, tak jsem z toho moc nadšený nebyl, ale to jen do té doby co jsem ho poznal jako člověka a ne jako učitele a hned jsem věděl, že to bude ten nejlepší instruktor jakého jsme mohli dostat. První den na horách byl více méně oddechový, ale odpoledne jsem byl už opravdu rád, že končíme, protože mě boleli jak celé nohy, ale i ruce a hlava. No říkal jsem si teď budu rád, když se vůbec doplazím na pokoj se všemi věcmi, ale opak byl pravdou. Ještě jsem se stihl dobelhat na večeři! Tady jsem si říkal, najím se a půjdu spát. Jenže můžete snad jít spát, když se až teď začnou dít pravé divy, vůbec na jednom nejmenovaném pokoji! Ne, to prostě nešlo a tak jsem do sebe nadopoval první zásoba z domova a šel žít noční život v naší chatě. Jak podrobně jsem ho žil, radši ani popisovat nebudu. Snad jen tolik, že když jsem si šel lehnout, tak jsem smíchy necítil pupek! Druhý den bylo opět krásně, stejně jako první a tak se foťáky téměř nezastavily. Tento den jsme pojali jako turistický a tak jsme stihli projet celý areál. Kupodivu odpoledne už mě nic nebolelo (Možná, že to bylo tím, že jsem se i vyspal!) a tak jsem si dobře zalyžoval a konečně vyzkoušel pořádný „kárvový oblouk.“ Nejspíše se budete divit, co jsme dělali odpoledne na chatě, když jsme se opět smáli vtipům, jako šli rajčata po kolejích tak vás ani nepřekvapí, že větší nápor na své břišní svaly jsem neměl ani v posilovně. Takže jsem po večerce opět usnul jako kotě. Třetí den se nic výjimečného nestalo, až na to, že se celkem zhoršilo počasí a v autobusu byla pronesena památná věta: „seš děda svojí dcery“, která byla poté námětem většiny rozhovorů. A byl tu čtvrtý den. Pro nás bohužel poslední den, kdy jsme si zalyžovali. Proběhl celkem normálně až na lyžařský slalom, který se konal po 12. hodině. Přemýšlel jsem, kde se asi takový slalom bude odehrávat a došel jsem k názoru, že by to mohlo být alespoň na místě, kde je ještě ta trocha sněhu, ale opak byl pravdou! Myslím, že horší místo na sjezdovce už ani být nemohlo, teda kromě míst kde už nebyl Strana 7 (10)

sníh. Avšak řídil jsem se heslem, že učitelka má vždycky pravdu a smířil jsem se s pár novými škrábanci na skluznici. Ale ani to nakonec nebylo tak špatné a tak moje třetí místo ve slalomu mě celkem nadchlo. No a na konec dne to nejhorší: „Balení!“ Není snad nic horšího, ale přes neustálé ujišťování: „Musím to udělat hned!“ jsem se k tomu stejně dostal až další ráno, ale to trochu předbíhám. Tento večer jsme měli večerku kupodivu až v půl 11., ale my jsme se s tím nespokojili, a když se po půl hodině nic nedělo, tak jsme šli hrát k děvčatům z L1 karty. No po pravdě vydrželi jsme tam až do 12. hodin, ale pak se náhle rozlítly dveře a na prahu stála paní profesorka Hoření ve svém pyžamu a vyzbrojená elektrickým kartáčkem. Najednou se odněkud ozvalo: „Dobrý večer.“ To už asi paní Hoření nevydržela a se svým: „Vymajzněte“ nám naznačila, že jsme si nejspíš spletli pokoj. Vše ale nakonec dobře dopadlo. My, ačkoli neradi, jsme se odebrali do svých pokojů a šli spát. „Budíček, za chvíli je snídaně.“ Tato památná věta, která v mnohých probouzela vražedné myšlenky, nás probudila do posledního dne v Rakousku. Venku pršelo a já se snažil donutit k tomu, že bych si konečně mohl zabalit, když už za dvě hodiny odjíždíme. Ale s myšlenkou: „zabalím si až po snídani“ sem tento trapný úkol opět odložil. No, jak jsme balili vám tady psát nebudu, ale byl to fofr! Hrůza, už zase ten autobus. Se slovy: „jsme všichni“ a „už tam budem?“ jsme se rozjeli směr Salzbergwerk. Německé městečko pod Hitlerovým Orlím hnízdem. Toto městečko je proslulé těžbou soli. Prohlídka začínala tím, že nás navlékli do starých montérek a posadili jsme se na vláček, který nás zavezl 650 metrů pod zem. Tady jsme si sjeli dvě skluzavky, dozvěděli se jak se sůl těžila a jak se těží dnes. Ale bohužel přesné informace, které do nás hustili, si už nepamatuji. Každopádně to byl docela zajímavý zážitek. Ke konci jsme ještě dostali trochu soli a konečně domů. Cestovní zábava byla výborná hned z několika důvodů, ale ty tady jmenovat nebudu. Cesta utekla rychle a jakmile jsme byli v ČR, vše se změnilo, byl to velice divný návrat, koukat se na ty rozmlácené paneláky, slečny u silnice atd. No a je to tady loučení, asi ta nejblbější věc, ale co muselo to přijít. Celkem všichni jsme se dohodli, že by jsme to spolu alespoň týden vydrželi, ale co se dá dělat. Zastavili jsme u Žďárku, tady jsem se se všemi rozloučil a vypadnul z autobusu pln štěstí, že mohu sdělit rodičům, jak jsem zničil foťák, zlomil hůlky a kupodivu nic nezapomněl! Myslím, že na tento lyžák budu vzpomínat do konce života. Doufám teda, že to bude ještě dlouhá doba a že i ostatní na něj budou čas od času vzpomínat stejně dobře jako já! Nejedlo, S1A

Pohled 3 Na lyžařský kurz jsem se už dlouho předem těšil jako malý kluk, protože jsem ještě v Alpách nikdy před tím nebyl, a proto jsem se na něj náležitě připravil. Vybavení jsem měl na celkem na dobré úrovni a moje lyžařské umění také není k zahození. Tento SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

rok se zatím zima moc nevyvedla a podepsalo se to i na stavu sněhové pokrývky na sjezdovkách, ale v Rakousku mají o něco více sněžných děl než u nás v Čechách, takže sněhu na sjezdovkách bylo dostatek. Při příjezdu do Alp jsem byl doslova omámen, až mi z toho spadla čelist. Tak ohromné a krásné hory jsem doposavad neviděl. Už jsem se nemohl dočkat až naskočím na své krásné lyže značky Blizzard Firebird X07 a spustím se sjezdovkou dolu a pořádně si užiji ten ničím nenahraditelný pocit kárvingového oblouku. Konečně přišla ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekal. Přijeli jsme ke spodní stanici lanovky Schönleitenbahn, připravili se na lyžování a vyrazili jsme k vrcholu. Měli jsme neuvěřitelné štěstí, protože na vrcholu hory Wildenkarkogel bylo překrásné počasí, sluníčko pěkně hřálo, až jsem si chvílemi připadal jako v sauně. Německé dechovky si vesele vyhrávaly a všichni vypadali spokojeně. A ten výhled, to se snad nedá ani slovy popsat. Během čtyř denního lyžování jsme stačili s naší skupinou projezdit skoro celé středisko Saalbach – Hinterglemm. Musím zkonstatovat, že Krkonoše jsou hory, ve kterých jsem vyrůstal, ale kdybych si mohl vybrat, tak raději Alpy. Když tento lyžařský kurz shrnu, tak si myslím, že byl opravdu velmi vydařený a určitě bez rozmyslu bych si ho určitě zopakoval. Skvělá parta, se kterou jsem měl tu čest lyžovat, byla výborná. Organizační schopnosti profesorů a profesorek mě mile překvapily a ze všeho nejvíc se mi líbil slalom, který pro nás připravili. Tímto bych chtěl všem poděkovat – hlavně vedení školy, že pro nás studenty tento nezapomenutelný lyžařský kurz zprostředkovali.

Věříme, že pozvání přijmete, rád (a) přijdete a strávíte společně s námi nezapomenutelnou chvíli ve svém životě. Těšíme se na setkání s Vámi. Vstupenky jsou stále k dostání ve škole u pí. Procházkové. Vstupné: 200,- Kč Apač

Adrenalin Plachtění O plachtění se toho mezi lidmi neví bohužel skoro nic. Je to takový opomíjený sport; pro diváky není nijak atraktivní (vše se odehrává daleko od letiště) a navíc to není žádný „adrenalinový“ a nebezpečný sport, takže je zcela nezajímavý i pro novináře. Ze sdělovacích prostředků se o plachtění nedá dozvědět prakticky nic. Z pohledu laika plachtění vypadá tak, že skupina lidí vytahá větroně z hangáru, nasedne do nich, nechají se vytáhnout za motorovým letadlem a na několik hodin zmizí bůhvíkam. Poté se porůznu vrátí (některé přivezou na přívěsu za autem), letadla uklidí a diskutují o tom, co zažili, kde létali, kde udělali chybu - a to v termínech nezasvěcenému člověku nesrozumitelných.

Jakub Jirouš, L1 vítěz závodů

Absolventský ples Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická v Liberci slaví 130 let od svého založení. Je to výjimečná příležitost k setkání s oblíbenými pedagogy a spolužáky, k ohlédnutí se zpět a zároveň k seznámení s výhledem a kroky do dalších let. Chtěli bychom Vás pozvat na SPOLEČENSKÝ VEČER, který se koná dne 16. 2. 2007 (pátek) ve 20 hodin v Koloseu v Liberci Pavlovicích. Budete mít možnost strávit chvíle v milé atmosféře vytvářené přítomnými známými tvářemi, zatančit si nebo jen poslouchat 16-ti členný orchestr BIG BAND LIBEREC Luboše Ottla. Slovem bude večer provázet pan Jiří Sýkora a nebude chybět ani další zábavný program jako například iluzionista Petr Kravčík nebo břišní tanečnice ze studia MONA. Zároveň vyhlašujeme soutěž o třídu s nejpočetnější účastí.

5.2.2007

Plachtění je létání bez motoru, jenom s využitím přírodních sil. Létá se s větroni, nejde tedy o závěsné kluzáky (rogalla) ani o paragliding; základní princip ale zůstává stejný. Rekreačním letcům stačí zalétat si kolem letiště, sportovněji založení vyrážejí na přelety - lety po předem určených tratích, které se snaží prolétnout co nejrychleji. V našich krajích jsou tratě 100 – 500 km a průměrná rychlost se potom pohybuje kolem 65 – 80 km/h. A to vše díky přírodě, která dává řadu možností, jak získat výšku a udržet se ve vzduchu. Při plachtění je člověk závislý na přírodě a ta se občas se zachová jinak, než by člověk potřeboval. Potom dochází nevyhnutelně k bližšímu seznámení s polními plodinami při něčem, čemu se odborně říká „vynucené přistání do terénu“. Tato polní přistání jsou pikantním kořením plachtařské činnosti a mnohý si z nich odnáší různé zajímavé Strana 8 (10)

příhody. Po přistání do pole je nutné větroň dostat zpátky - většinou se odveze na speciálním přívěsu za autem - u většiny větroňů stačí vytáhnout tři čepy a větroň se rozebere a naloží. Pokud je pole dost velké, je možné z něj odstartovat ve vleku za motorovým letadlem (v našich krajích to bývá „Brigadýr“), vzhledem k džungli na silnicích je to bezpečnější, ale také mnohem dražší. Jak již bylo řečeno, plachtění není žádný „adrenalinový“ sport a je proto poměrně bezpečné. Rozbory nehod registrují v ČR každý rok několik drobných nehod (většinou při přistání do terénu), které se téměř vždy obejdou bez zranění a s opravitelným poškozením větroně. Ke smrtelným úrazům u nás dochází v průměru sotva jednou za dva roky, nejčastěji při nezvládnutém vynuceném přistání do terénu nebo při kolizi mezi větroni při kroužení ve stoupavém proudu. Plachtění je možné v České republice provozovat asi v 50. aeroklubech . Aerokluby jsou sdruženy v Aeroklubu ČR, celosvětovou leteckou organizací je Mezinárodní letecká federace FAI .V aeroklubech se plachtěním zabývá přes 3000 lidí. Finančně to není až tak exkluzivní sport, v aeroklubech je cena za hodinu letu kolem 200 – 250 korun, něco samozřejmě stojí i vlastní start. Většina aeroklubů vyžaduje i odpracování určitého počtu brigádnických hodin. Ti, kdo na to mají, si můžou pořídit i vlastní letadlo. Cenové rozmezí je opravdu široké. Zrenovovaný starý dřevěný větroň může přijít asi na 200 000 Kč, laminátová „ojetina“ dovezená ze západní Evropy od 350 000 korun, nový výkonný větroň od 1 000 000 korun nahoru, až po cenové relace srovnatelné s nejluxusnějšími limuzínami. Paradoxně největším problémem při dovozu větroně ze zahraničí je přihlášení transportního přívěsu na dopravním inspektorátu Historicky první možností je využití proudění podél návětrných svahů - vzduch je nucen podél svahu proudit vzhůru a toho se dá využít. Názor, že pro plachtění je potřeba vítr, přetrvává mezi laiky dodnes. Plachtění tak začínalo a dnes létají podél svahů i rogalla a klouzavé padáky. Stačí najít dost dlouhý a vysoký svah a mít dost silný vítr správného směru a může se létat i dlouhé kilometry. Extrémem v tomto směru byl více než 1600 km dlouhý cílový let s návratem, který absolvoval v roce 1974 Američan Streidieck podél svahů Apalačských hor.

Další - a dnes nejpoužívanější - možností je termické proudění. Když svítí slunce na zem, prohřívá se vzduch nerovnoměrně (nad polem více než nad rybníkem), teplý vzduch postupně vytváří jakési bubliny, které se potom od povrchu utrhnou a stoupají. Za příznivých podmínek v takové bublině zkondenzuje v určité výšce vlhkost a vytvoří se oblak zvaný odborně cumulus. Jsou to ty krásné „květáky“ s tmavou rovnou základnou vyznačující stoupavé proudy, kultovní mraky plachtařů.

A do třetice, kde získat výšku: při dostatečně silném větru se vzduch v závětří vysokého hřebene rozvlní podobně jako voda v potoce, proudící přes kámen na dně. Vzniknou tak pásma stoupání rovnoběžná s hřebenem a dosahující až do desetinásobku převýšení hřebene nad okolní krajinou. Vrcholy vln jsou při dostatečné vlhkosti vzduchu vyznačeny typickými čočkovitými mraky, které i přes silný vítr setrvávají na místě. Toto takzvané vlnové proudění se vyskytuje převážně v zimě a umožňuje jak výškové rekordy (maximum přes 14000 m) tak i dlouhé lety podél horských hřebenů současným maximem je přes 2300 km ulétnutých podél And.

K plachtaři se chvíli po přistání přišoural děda o holi a ptal se ho, proč přistál. Plachtař mu odpověděl ve stylu laických názorů „To víte dědečku, došel vítr“. A děda - vysloužilý pilot - mu vynadal, aby si nedělal legraci ze starých lidí. Na závěr děkuji všem, kdo mi s článkem pomáhal, a přikládám obrázky těch nejkrásnějších větroňů. Větroň standardní třídy

Větroň volné třídy omezena pouze hmotnost na 750kg, rozpětí se ustálilo kolem 24 – 25 m a klouzavost bývá udávána více než 60.

Verča

A něco pro zasmání… Se zemědělci si pilot po přistání leckdy užije své. Stalo se, že plachtař přistál do vzrostlého obilí a nějak špatně si to načasoval; krátce po přistání vyjel na pole kombajn. Pilot zíral, jak se na něj ta obluda valí až se kombajn zastavil sotva tři metry od větroně, z kabiny se vyklonil bodrý venkovský strýc a zahlaholil: „Hele mladej, vodjeď někam s tím cirkusem!“ Hůř vypekl zemědělec jiného pilota, který přistál na strniště, odešel do vesnice k telefonu a zavolal na své letiště, že pro něj mohou přiletět s Brigadýrem. Když se vrátil k větroni, zježily se mu vlasy hrůzou, protože pole bylo čerstvě zorané až na čtverec, na kterém seděl větroň... Stalo se, že k plachtaři se chvíli po přistání přiřítili hasiči. Někdo jim nahlásil, že spadlo letadlo…

SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

5.2.2007

Strana 9 (10)

Testy Je nový rok, a proto si myslím, že i moje testy potřebují obnovu – a tak určitě všechny potěším, že budou těžší☺. Tedy těžší pro ty, kteří nemají všeobecný přehled, jelikož do těchto testů budu dávat otázky i z předmětů, které na naší škole nejsou (nebo jen krátce). Chci tím (alespoň trošičku) pomoci těm, kteří by nějaké ty hodiny biologie, zeměpisu či dějepisu chtěli.

Lead-out Rozluštění: 1. b - prvoci jsou samozřejmě jednobuněční, stejně jako bakterie, ale mají jádro a jsou větší 2. c - 1/5 3. c - až 1700ºC 4. c - 600 př. n. l. 5. a - 1346 – 1378 6. c - 1000 milionů hvězd 7. všichni patří mezi měkkýše, stejně jako mlži a hlavonožci 8. c - stabilizuje směr 9. b - jsou tu smluvené sňatky, které tu nejsou ojedinělé 10. c – osmdesáti jaderný

To je pro toto číslo vše. Budeme se těšit další první (školní) pondělí v měsíci ; ) Napište nám, jak se Vám tento časopis líbí a co byste chtěli na něm změnit na email:

[email protected]

Verča

1.

Prvoci jsou: a) nebuněční b) jednobuněční c) dvoubuněční

Poezie

Při používání svalů se uvolňuje tepla: a) 3/5 b) 2/5 c) 1/5

Válka, ta si nevybírá, nepomůže ti láska ani víra! Modli se k Aláhu, Buddhovi či Bohu, ale i tak se může stát, že po bitvě nebudeš mít nohu.

Teplota uvnitř spalovacího motoru dosahuje: a) až 100ºC b) až 1000ºC c) až 1700ºC

Válka ničí budovy, přírodu i rodiny, trvá celou věčnost, ne jen dvě hodiny. Země místo vody saje krev, zažít a vidět válku je hrozný jev.

4.

Kdy Féničané obepluli Afriku? a) 400 n.l. b) 600 n.l. c) 600 př.n.l.

Jámy v zemi od výbuchů, kulky ve zdi. Válka, zvěř i lidi v úkrytech vězní. Nelítají včely, motýli či ptáci. Ale letadla a vrtulníky létají, občas ta letadla i s bombami padají.

5.

Kdy vládl Karel Čtvrtý? d) 1346 – 1378 e) 1456 – 1478 f) 1346 - 1388

6.

Kolik je přibližně v galaxii hvězd? a) 100 milionů hvězd b) 500 milionů hvězd c) 1000 milionů hvězd

2.

3.

7.

Kdo nepatří mezi měkkýše? a) kelnatky b) červovci c) přílipkovci

8.

K čemu slouží kýlová plocha letadla? a) pomáhá udržovat rovnováhu b) řídí směr letu c) stabilizuje směr

9.

Uzbekistán a sňatky…. a) muži si vybírají bohaté mladé dívky b) jsou tu smluvené sňatky c) ženy si vybírají muže, který se jim líbí

Redakce

Válka

Bortí se zdi, domy, životy... V úkrytech lidé jí konzervy a kompoty. Jídlo a oblečení berou kde se dá, může se stát, že většina z nich už se neshledá.

Šéfredaktor: Enzy – Matěj Šimek

A3

Redaktoři: Death – Verča Dragounová Verča Loudová Apač - Honza Šrajer

A3 L2 L2

Kontakt:

[email protected]

Spolupracovali: Ing. J. Procházka, PhDr. Z. Bernátová, pí Hrádková a další. Za spolupráci jim děkujeme.

Těšíme se na Vaše ohlasy!

Pozemky a cennosti rozkradené, rány z války nejsou nikdy uzdravené…

10. Kolika jádrový procesor Intel vynalezl naposledy? a) dvou jaderný b) čtyř jaderný c) osmdesáti jaderný

SPŠSE a VOŠ – školní časopis Zkrat

5.2.2007

Strana 10 (10)