Kamila Krátká z 8.A píše poezii a v letošním roce získala za přednes básně Klec a klíč na regionální recitační soutěži Dětská scéna 2013 ocenění za autorský přínos. Ukázky z její tvorby zveřejňujeme v naší Literární kavárně.
KLEC a KLÍČ Jestlipak víte, co se stane s člověkem, jenž utíká před světem? Stane se z něj to, co už nikdo nevidí, nebo spíše vidět nechce, on odejde dále od lidí a zamkne se do vlastní klece.
A od té klece spolkne klíč. Kdo ví, co s ním bude dál, kdy opustí vlastní žal a kdy najde nový klíč, když už není, co by znal, když necítí žádný chtíč, když cítí jenom žal a zmar, když život je pro něj velký kýč
a svět nemá žádný tvar.
On odejde ještě dále od lidí, do další vlastní klece a od té klece spolkne klíč lehčeji, než-li lehce.
MEZI ŘÁDKY Jak poznat dne bez svítání, jak popsat nepopsatelné, jak dostat dar beze přání, jak uzřít, co je nezřetelné.
To umí jenom málo lidí, svůj život mezi řádky číst a dýchat stále horší vzduch a stlačovat srdce jako píst.
Číst mezi řádky slova nevyřčená, poslepu hledat jehlu v kupce sena, dělat hluk jako vodní pěna, či začínat skladbu tónem, co vyzní do ztracena.
Smát se vlastním hloupým žertům, co pointu postrádají, a hledat lidi zajímavé, co nás nikdy nepoznají.
Takto chci číst mezi řádky, aby měl můj život směr, nikdy více se nepodívat zpátky a mít závoj z pavích per.
VOJSKO Pokryti prachem a krví padlých druhů a mrtvých kamarádů, na hrobech je mnoho kytic zvadlých, tolik mrtvých za boj o nadvládu.
Zmáčeni krví a zbroceni potem, znaveni smrtí na přání svých pánů s očima jako len, co dají se srovnávat se saní.
Tak tito muži ve stejných oblecích vláčí se pustou krajinou, z jejich tváří vyprchal smích a duše se stala pustinou.
Neznají bolest a neznají strach, vycvičeni jsou jako psi, z tváře jim zmizel všechen nach, navždy odešli z rodné vsi.
Ti muži pro nás platí krví za svobodu a velkou zemi, my jim to vše oplácíme, náhrobními kyticemi.
ČERNOBÍLÝ SVĚT Říkají mnozí dospělí, že děti mají svět barevný, já myslím si zase opak však,
že děti mají zkreslený zrak.
Myslím, že vidí černobíle, ne v odstínech šedé, co je špatné, to je černé, co je dobré, to je bílé.
Nemají to složité, vše jasně vidí hned, kdo vytrhl kolik vlasů, kdo právě zachránil svět.
Takto myslím, že děti dělí dospělé na draky a na princezny,na prince a čaroděje, na krásky a na babizny,na chrabré a na zloděje.
IDENTITA Kdo jsem vlastně jen já sám, nevím, zda se na to podruhé ptám, jestli člověk není sám, svou identitu postrádám.
Kolem mne plyne času lán, svět se smrskl do čtyř stran, já křičím na lidi dál a dál, že svou identitu postrádám.
Žít mezi svými nezvládám, zatím se ale ovládám, lék na to stále nehledám, jen svou identitu postrádám.
Až začne člověk být sebou sám, tak svět vyroste do čtyř stran, já však zůstanu opodál, protože svou identitu postrádám.
MOR Tato choroba černá a osudná, horší než malomoc či jakákoli dna,
horší než chřipka a v horečce blouznění, neboť vás nakonec uvidí pod zemí.
Je jako parazit sající litry krve, vy poznáte jej naposled a napoprvé, než ochutnáte jeho síly, ztraceni za životem budete míli.
Neschováte se před ním nikam, dopředu vám to raději říkám, on postihne vás, tomu věřte, nakazíte se od lidí či zvěře. Voda bude otrávená, mysl vaše hrůzy plná, strach a bolest ze všech koutů, jasně bude patrná.
Nejdřív blízcí, pak vzdálení, zemřou již před rozedněním, jen vy sami zůstanete a na smrt jejich pohlédnete.
JEDEN DEN Pod hvězdami, co svítí nekonečně dlouho, trvalo mi jen chvíli pouhou, zamyslet se, komu v tento den, se ve skutečnost změnil hrůzný sen.
Kdo přišel nazmar v tento čas, čí hlas nikdy neuslyší svět, komu dnes zšedl první vlas, komu zvadl poslední květ.
Čí pevná ruka tiskla spoušť, když zazněl výstřel poslední, čí ráj se dneska změnil v poušť, pro koho se zvon v kostele rozezní.
To vše jsem dnes vyčetla z hvězd, měsíc to tečkou zakončil, byla by pro mě velká čest, svým vlastním slovem to dokončit.
ZVÍŘE Jak tužka kreslící po papíře, tak pero píšící básně neumělé, to v těle klidném skrývá se zvíře a trhá na kusy nervy rozechvělé.
Co chvěly se příliš dlouho a zvíře to rozzlobilo, trvalo jen chvíli pouhou, než se z vězení vyprostilo.
Aby uvrhlo všechny v udivení, jakéže zvíře se skrývá v nás a povědělo vysvětlení, že si na něm zlámem vaz.
Z prudké jízdy na zvířeti, jež dlouho dřímalo v nás, zvíře, co nemusíme pobízeti, či naň pouze zvýšit hlas.
To poslušné je na slovo, jen někdy neznáme správný povel, pak přítěží je jak olovo, jindy s ním vznášíme se jak orel.
A když správný povel není, ostatní nám za to děkují a že pomohlo nám v tom zvíře, to vědět nepotřebují.
POHÁDKA Znám jednu pohádku, už nezáleží na tom jakou, ale vše tam běží pozpátku, slova naruby mě vážně matou. Ta pohádka je velmi zvláštní, nemá konec ani začátek a nejzvláštnější na ní je, že běží tam vše nazpátek. Trpaslík není liliput, ale basketbalista a na hady platí všechno, jen ne flétnista.
Princezna je šereda a princ malý strašpytel, drak už krásky nehledá, je z něj velký myslitel. Tak moc velký myslitel, že vymyslel „lidi“, ať každý řekne, co by chtěl a nikdo si nic nezávidí. Ta pohádka běží dál a dál a je čím dál lepší, každý by se teď se mnou smál, být takový svět dnešní.
TENKÝ LED Každou chvíli z ostří nože, je možné spadnout dolů k zemi, že je to těžké, nezdá se mi, často řeknem: „Pomoz, Bože!“ on neslyší nás v tom rychlém sledu, jenom praskání tenkého ledu. Každý den jsme na jezeře, kdykoli z lávky spadnout můžem, pod vodou už nekvetou růže, vodník neotvírá dveře, byla to naše chyba od pohledu, neboť stáli jsme na tenkém ledu. Každé naše rozhodnutí,
je tlustý nebo tenký led a nezjistíme to právě hned, zjištění je jak bodnutí nože s nulovým ohledem, to je z vlastní zkušenosti, já jsem právě pod ledem.
JÁ Jsem to, co nemá nikdo rád… jsem mrtvý pták, co na zem pad, jsem silný muž či starý kmát, jsem horký den a noční chlad, jsem strašný a únavný hlad, jsem zápor, na nějž není klad, já jsem dobré nálady kat, jsem diář se špatným počtem dat, jsem jedna z Achillových pat, do které šíp se svistem vpad, jsem přesně ten, co umře mlád, přesně ten, co dal vám mat, jsem noční můra, mě musíte znát, byla jsem u vás mnohokrát, až přijdu k vám někdy snad, vy nebudete se moci prát, jen váš sladký sen mi máte přenechat a je-li na mně jeden klad, na to se vás dnes budu ptát…
ZASLEPENCI Nevidíme svět kolem nás, nepoznáme, co v nás dřepí, necítíme zlomený vaz, bože můj, jak jsme slepí. Neznáme zradu ze zkušenosti, říkáme jenom jak „čas letí“, následkem jsou zlámané kosti, bože můj, jak jsme slepí. Hledáme odpověď na nepodstatné, zabýváme se úchylnými klepy, vtipnost jsou naše žerty neobratné, bože můj, jak jsme slepí. Nevšimneme si krásy světa a za co náš život vlastně stojí, toto je má poslední věta, že vidět pravdu se všichni bojí.
