S Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J., ve večeřadle kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně,

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

– 8. ČERVNA 2014

Sešli svého Ducha, Hospodine, a obnovíš tvář země.

S Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J., ve večeřadle kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, 13. 6. 2007.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v síle Ducha svatého máme jistotu, že naše modlitba bude vyslyšena. Vyprošujme si tedy na Zmrtvýchvstalém hojnost darů Ducha: L: PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ.  Prosme za Církev, aby jako Pánovo Tělo rostla v jednotě i s ohledem na různost darů, charizmat a služeb.  Všem křesťanům vyprošujme dary moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží, aby v síle Ducha svatého vydávali svědectví Kristu.  Prosme za naše farní společenství, aby i přes různost darů rostlo v jednotě, pokoji a radosti v Duchu svatém.  Prosme za děti, které dnes poprvé přistupují k eucharistickému stolu, aby je Duch svatý proměňoval v tajemství Boží slávy, jako proměňuje chléb a víno v Kristovu přítomnost.  Prosme, aby nadcházející Pouť k zázrakům víry posílila víru poutníků a přinesla požehnání jim, jejich rodinám i farnostem.  Prosme za všechny věrné zemřelé, ať ve světle Ducha pravdy patří na tvou slávu. K: Duch svatý, jenž z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků, ať nás skrze našeho Pána Ježíše uvádí do společenství s Otcem a učiní naše modlitby hodnými jeho milosrdné lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE – 15. ČERVNA 2014

Jásejte Bohu všechny země.

Meditace Mysteria Trinitatis na mozaice kaple Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, s Tomášem kardinálem Špidlíkem S.J., Peregrinatio Ad Limina Apostolorum, 13. června 2007.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, skrze Ježíše Krista máme vírou přístup k naději, která neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého. V tomto Duchu prosme: L: TROJJEDINÝ BOŽE, VYSLYŠ NÁS.  Prosme za svatou Církev, aby byla ve světě živým Božím lidem, shromážděným jedinou láskou Otce, Syna a Ducha svatého.  Prosme za všechny, kdo byli křtem svatým povoláni do společenství trojjediného Boha, aby svou životní sílu hledali v Bohu a jeho všemohoucnosti.  Prosme za děti, které minulou neděli přistoupily k eucharistickému stolu, ať stále hledají svou sílu v Pánu a jeho všemohoucnosti.  Prosme za všechny rodiny, aby si stále hlouběji uvědomovaly vznešenost svého povolání být v jedinečnosti osob, žijících láskou, odleskem tajemství trojjediného Boha.  Prosme, aby Pouť k zázrakům víry posílila víru poutníků a přinesla požehnání jim, jejich rodinám i farnostem.  Prosme za všechny věrné zemřelé, kteří žili nadějí, že dosáhnou slávy u Boha. K: Otče, pohleď na tvář svého Syna a přijmi modlitbu této své rodiny, aby posílena darem tvého Ducha byla znamením a prvotinou lidstva, které má účast na trojjedinném tajemství tvé lásky. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

MODLITBA K SV. JANU PAVLU II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala svatého Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

MODLITBA K SV. JANU XXIII. Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST TĚLA A KRVE PÁNĚ – 22. ČERVNA 2014

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina.

Eucharistie pustiměřských poutníků o slavnosti Corpus Domini v kapli Svatého Korporálu v katedrále v Orvietu, Peregrinatio Ad Limina Apostolorum, 7. června 2007.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, svátost Těla a Krve Páně je vrcholem a zdrojem veškerého života Církve. Modleme se, aby z tohoto tajemství lásky pramenil dar jednoty a pokoje L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Prosíme Tě za Svatého Otce Františka, ať pokaždé, když láme chléb, svět poznává tvou lásku a milosrdenství.  Prosíme Tě za svatou Církev, aby posílena chlebem života, kráčela po cestách světa a všem přinášela poselství evangelia spásy.  Prosíme Tě za kněze, služebníky oltáře, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které slaví ke slávě Boží a k spáse lidí.  Prosíme Tě za děti, které letos poprvé přistoupily k eucharistickému stolu, aby rostly v moudrosti a milosti, a přinášely do rodin i do společenství Církve velikonoční radost.  Prosíme Tě za všechny, kdo se u tohoto eucharistického stolu živí Tělem a Krví tvého Syna, ať už nežijí sami sobě, ale stávají se svědky živého Boha, který v nich bydlí.  Prosíme Tě za věrné zemřelé, ať mají účast na stole v tvém věčném království. K: Otče, tys všechno obnovil v Kristu. Dej, ať v nás, kteří se sytíme jeho Tělem a Krví, působí tvůj Duch pravdy a naděje. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO 1. ČTENÍ – SKT 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů. Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: „Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kappadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky.“ ŽALM 104

Veleb, duše má, Hospodina! – Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! – Jak četná jsou tvá díla, Hospodine! – Země je plná tvého tvorstva. Hynou, když vezmeš jim život, – a vracejí se do svého prachu. – Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, – a obnovuješ tvář země. Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, – ať se Hospodin těší ze svého díla! – Kéž se mu líbí má píseň: – má radost bude v Hospodinu. 2. ČTENÍ – 1 KOR 12,3B-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. EVANGELIUM – JAN 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana. Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Duch svatý Co je důležité, je očím neviditelné. Je to známá věta Exupéryho, kterou je třeba připomenout, pokud chceme mluvit o Duchu svatém. Duch svatý, můžeme říci, je totéž co vzduch, je mezi námi, my ho nevidíme, ale on existuje. A vůbec ty nejmohutnější síly jsou neviditelné. Nikdo z lidí neviděl elektřinu, magnetizmus nebo myšlenku, rozum, lásku. Tyto skutečnosti nemají hmotné rozměry, hmotný tvar, nedají se měřit na metry nebo vážit na kilogramy, nemají žádnou barvu, ani tvar, zkrátka a dobře jsou to neviditelné hodnoty a síly, bez kterých si život nedovedeme představit. To, že skutečně existují, poznáme teprve až z jejich účinků; když se rozsvítí žárovka, víme, že existuje elektřina; padne-li postřelený pták, víme, že existuje gravitační síla; když někdo čte báseň, víme, že vychází z lidské myšlenky; obdivujeme-li počítač, víme, že pochází z lidského rozumu; stará-li se matka o své dítě, vychází to z mateřské lásky. Stejně tak je tomu s Duchem svatým – nevidíme ho, ale on existuje a projevuje se svými účinky. Jeden příklad za všechny. Apoštol Petr, ten, co se bál před nějakou služkou přiznat, že je Ježíšovým učedníkem, zbaběle to zapírá a raději uteče, - za několik týdnů, když přijal Ducha svatého vystoupí na balkoně Markova domu a nebojácně, beze strachu mluví jasně o Kristu, že je Pán. Zbabělý a ustrašený člověk se mění ve statečného hrdinu. To je jasný a viditelný účinek Ducha svatého. A takových případů z dějin Církve máme více. Třeba známá řeholnice Eva Lavallierová (1866-1929) – jeden z nejkrásnějších duchovních květů minulého století. Ve svém životě nepoznala, co je mateřská a rodičovská láska. Manželství rodičů bylo poznamenáno nevěrami a alkoholem, takže jednou v hněvu otec před očima osmnáctileté Evy zastřelil manželku a potom i sám sebe. V důsledku této tragédie odchází Eva do světa, kde prodává své tělo, aby se vůbec uživila. Dostává se však díky jednomu muži do divadla v Paříži, kde měla obdivovatelů hlavně kvůli svému vzhledu. Jednou se vypravila na dovolenou na venkov, kde uviděla malý kostelík. Z dlouhé chvíle se rozhodla, že do něho vstoupí. Zrovna tam byla mše svatá a kněz kázal o smyslu života a o pravém lidském štěstí, které pramení z bohumilého života. V té chvíli byla velmi dojatá. Přemýšlela o svém životě, začala ho hodnotit, a odsoudila ho. Padla na kolena a prosila Boha o pomoc. Kněz, který si toho všimnul, vyšel ze sakristie, vysvětlil jí zpověď, poté, když se vyzpovídala jí vysvětlil svaté přijímání a od té chvíle u ní nastala radikální změna. Na jeviště se už nevrátila, zřekla se tleskající publika, 4

vstoupila do kláštera a pomáhala nemocným a potřebným. Sama říká, že v Duchu svatém je stokrát šťastnější, než byla kdysi v duchu světském. Kéž by i nás tento příklad motivoval otevřít se Duchu svatému, aby i na nás byly vidět jeho účinky, mezi něž patří láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, tichost, trpělivost ...

 SVATODUŠNÍ SVÁTEK /zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře/

Poslední svátek velikonoční doby má různá jména. Česky říkáme letnice, ale to není příliš liturgické. V církevním kalendáři byzantském je označen jako svátek Nejsvětější Trojice, u nás jako svátek svatého Ducha, ale to neodpovídá názvu latinskému a řeckému pentecostes. Je to ostatně svátek dost pozdní. Kdy a jak vznikl? Ve staré církvi se dlouho s neobyčejným důrazem slavily velikonoce. Nebyl to jenom jeden den, ani týden, ale celá velikonoční doba: sedm týdnů, tj. sedmkrát sedm dní, obraz dokonalosti světa. Sedmý týden uzavírá osmá neděle, obraz začátku budoucího věku. Protože je to dohromady 50 dní, dalo se jim název pentecostes, doslova „padesátina“. V této velikonoční době, době radosti, se neklekalo na kolena a byly vyloučeny postní dny. Připomínalo se ovšem nejenom vzkříšení Kristovo, ale všecko, co s tím souvisí: vystoupení na nebe, seslání Ducha svatého, založení církve, svědectví o jeho zázračné přítomnosti ve věřících ve způsobu různých darů. Ale liturgický rok nemá rád slavení všeho v jednom, ale jednotlivé události se připojují k jednotlivým dnům. Proto se připomínka seslání Ducha svatého spojila s posledním padesátým dnem, a tak vznikl dnešní svátek. Z homilií církevních Otců si připomeňme tři zajímavé motivy, které při této příležitosti rozvíjejí v kázáních. Prvnímu z nich můžeme dát titul: založení nové smlouvy boha s lidmi. O první základní smlouvě nám vypravuje kniha Exodus (24 a násl.). Izraelité vyšli zvláštním Božím zásahem z egyptského otroctví a shromáždili se na úpatí hory Sinaje. Mojžíš však vystoupil na vrchol hory, tam mluvil s Hospodinem, odtud přinesl desky zákona. Ty byly 5

jakoby smluvním kontraktem: budou-li židé zákon zachovávat, Bůh se zavazuje, že bude při nich a bude je chránit. Co se stalo na počátku Nového zákona? Ježíš jako nový Mojžíš vystoupil na nejvyšší horu, tj. na nebe, až k samému Otci. Odtud pak posílá na zem jako kontrakt s učedníky ne už desky psaného zákona, ale Ducha svatého do srdcí í věřících. Nebudou-li jeho hlasu vzdorovat, Bůh bude s nimi po všechny dny až do skonání světa. Druhé téma, které Otcové církve rozvádějí při této příležitosti je srovnání svatodušního divu s babylónskou věží. Vypravování bible o babylónské věži uzavírá prvních deset kapitol Genese, které se mohou nazvat přehled dějin světa a lidstva až do počátku vyvoleného národa. Vypravování je charakteristické. Lidé stavějí věž, tj. vymýšlejí ideály, kterými se chtějí povznést nad všední život. Ta věž je jako chrám, druh náboženství, a její cíl je také politický a humanitní: sjednotit všechny lidi v jednotném ideálu. Výsledek? Rozptýlení, zmatek, vzájemné neporozumění. Podle rabínských židovských vykladačů vzniklo u babylónské věže 70 jazyků, z nichž ani jeden nerozumí druhému. Ve spisech církevních Otců najdeme srovnání tohoto starozákonního tématu s vypravováním Skutků apoštolských o seslání Ducha svatého (kap. 2). Apoštolové, kteří zůstali po nanebevstoupení Páně v Jeruzalémě, nestaví věž lidských ideálů, ale modlí se o pomoc, o osvícení. To přichází shůry k nim. I oni začnou mluvit různými jazyky, ale s tím rozdílem, že jim všichni rozumějí. Jsou tedy oni povoláni k tomu, aby sjednotili rozptýlené lidstvo ne na základě nějakých lidských ideálů a programů, ale v Duchu svatém, který se stává duší univerzální církve, spojující všechny národy a rasy v jednotě Kristova těla. Třetí text bible, kterého užívají Otcové církve při srovnání s vypravováním o seslání Ducha svatého, je podobenství z Ježíšova kázání o tom, že se nemůže nalévat nové víno do starých měchů, ale do nových (Mt 9,17; Lk 5,37-38). Jak k tomu přišli, vždyť tu jde o témata tak rozdílná? Všimli si toho, co říkali židé, když slyšeli, že mluví apoštolové mnoha jazyky. Komentovali to takto: „Jsou opilí, jsou plni sladkého vína (Sk 2,12). Smáli se jim, poznamenává sv. Augustin, ale ve skutečnosti říkali pravdu. Apoštolové byli jako opilí, ne však vínem, ale osvícením Ducha svatého, který dává radost. Je dvojí opilost: jedna je omamnými nápoji, ta zbavuje člověka úsudku a svobodného rozhodování; jiná je opilost pravdou, při té se naopak mysl rozjasňuje a svoboda zvětšuje. Opilí vínem se často smějí, ale je to radost přihlouplých. Duch svatý dává naopak pravou radost, chuť a odvahu do života. Proto se v podobenství evangelia říká, že je nové víno výbojné ve svém kvašení. Apoštolové se chystali k založení nové církve, která se měla stát kvasem, duchovní revolucí pro celý svět. To nové víno se ovšem musí nalévat do nových měchů. Ty jsou obrazem srdce, které má pravdu Ducha svatého přijmout. Nezmění-li se člověk vnitřně, nemůže přijmout osvícení Boží milosti. Tři motivy, které jsme vybrali z homilií Otců, nám ukazují jejich neobyčejnou schopnost vidět jednotlivá zjevení bible v jejich vzájemné souvislosti, a proto i souvislost církevních svátků mezi sebou. To je také myšlenka, která inspirovala liturgickou reformu na II. vatikánském koncilu. Církevní rok má být symbolicky viditelným obrazem dějin spásy a dějin celého světa. Ten vývoj je veden Duchem svatým a vede k jednomu poslednímu cíli, k trvalému sestupu Boha do světa. Do tohoto světového dění se musíme zařadit i my svým vlastním pokrokem, Proto se s celou církví modlíme: „Přijď, ó Duchu přesvatý, světla svého bohatý paprsek v nás ráčíš vlít!“

 6

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE 1. ČTENÍ – EX 34,4B-6.8-9

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku, Mojžíš se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom Hospodin prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“ ŽALM DAN 3,52-56

Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, O: chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. Požehnané je tvé slavné svaté jméno O: a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě O: a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. Požehnaný jsi ty na svém královském trůně O: a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech, O: a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty na klenbě nebes O: a velebený a plný slávy navěky. 2. ČTENÍ – 2 KOR 3,11-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh, dárce lásky a pokoje, bude s vámi. Pozdravujte se navzájem svatým políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi! EVANGELIUM – JAN 3,16-18

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ 7

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ 1. ČTENÍ – EX 8,2-3.14B-L6A

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: "Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, aby tě zkoušel, aby poznal, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne. Pokořil tě, dal ti pocítit hlad a nasytil tě manou, kterou jsi neznal ani ty ani tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst. Nezapomeň tedy na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vedl po velké a strašné poušti, kde byli ohniví hadi a štíři, po pustině bez vody, který pro tebe vyvedl vodu z nejtvrdší skály, který tě sytil na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali." ŽALM 147,12-13.14-15.19-20

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě. Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo. Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání. 2. ČTENÍ – 1KOR 10,16-17

Čtení z prvního listu svatého Pavla Korinťanům. Bratři! Kalich požehnání, který žehnáme - není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast v tom jednom chlebě. EVANGELIUM – JAN 6,51-58

Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl zástupům: "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." 8

Dar vědění (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 21. května 2014)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, dnes bych chtěl objasnit další dar Ducha svatého, dar vědění (scientia) (Katechismus katolické církve má umění, č.1845). Když se mluví o vědění, myslí se přímo schopnost člověka poznávat stále lépe skutečnost, která jej obklopuje, a objevovat zákonitosti, jimiž se řídí příroda a veškerenstvo. Vědění, které přichází od Ducha svatého se však neomezuje na lidské poznání. Je to zvláštní dar, který nám skrze stvoření dává chápat velikost a lásku Boží a Jeho hluboký vztah ke každému tvoru. 1. Když jsou naše oči osvíceny Duchem svatým a otevřeny kontemplaci Boha v kráse přírody a velikosti kosmu, objevují, že všechno mluví o Něm a Jeho lásce. To v nás vzbuzuje velký úžas a hluboký pocit vděčnosti! Je to dojem, který zakoušíme také když obdivujeme umělecká díla nebo jakýkoli div, který je plodem génia a tvořivosti člověka. Vzhledem k tomu všemu nás Duch svatý nabádá chválit Pána z hloubi svého srdce a rozpoznávat ve všem, co máme a co jsme, nedocenitelný dar Boží a znamení Jeho nekonečné lásky k nám. 2. V první kapitole Geneze, tedy na začátku celé Bible, je zdůrazněno, že Bůh má zalíbení ve svém stvoření, a opakovaně je poukazováno na krásu a dobrotu všech věcí. Každý den končí slovy: „Bůh viděl, že je to dobré“ (1,12.18.21.25). Pokud Bůh vidí, že stvoření je dobré a krásné, musíme si také my osvojit tento přístup a vidět, že stvoření je dobré a krásné. Dar vědění nám umožňuje spatřovat tuto krásu. Proto chválíme Boha a děkujeme Mu, že nám daroval tolik krásy. Když Bůh dokončil stvoření člověka, neřekl, „že je to dobré“, ale řekl, „že je to velmi dobré“ (1,31). V Božích očích jsme tím nejkrásnějším, největším a nejlepším z celého stvoření. I andělé jsou pod námi, jsme více než andělé, jak jsme dnes slyšeli v Žalmu. Pán nás má rád! Máme Mu za to děkovat. Dar vědění nás staví do hlubokého souladu se Stvořitelem a dává nám účast na jasnosti Jeho pohledu a Jeho soudu. Z tohoto hlediska dovedeme postřehnout v muži a ženě vrchol stvoření, dovršení plánu lásky, který je vtištěn do každého z nás a umožňuje nám rozpoznávat se jako bratři a sestry. 3. To vše je důvodem klidu a pokoje, činí křesťana radostným svědkem Boha ve stopách svatého Františka z Assisi a mnoha svatých, kteří uměli chválit a opěvovat Jeho 9

lásku v kontemplaci stvoření. Současně nám však dar vědění pomáhá neupadat do některých nepřiměřených či pomýlených postojů. Prvním z nich je riziko považovat se za vládce stvoření. Stvoření není náš majetek, kterého se můžeme zmocnit podle svého zalíbení, a tím méně vlastnictvím jen některých či málokterých. Stvoření je dar, podivuhodný dar, kterým nás obdařil Bůh, abychom jej opatrovali a užívali ku prospěchu všech, vždy s velkou úctou a vděčností. Druhým pomýleným postojem je pokušení zastavit se u stvoření jako by mohlo nabídnout odpověď na všechna naše očekávání. Darem vědění nám Duch pomáhá neupadnout do tohoto omylu. Chtěl bych se však ještě vrátit k té první pomýlené cestě, kdy je stvoření opanováno místo opatrováno. Máme stvoření opatrovat, poněvadž je darem, který nám daroval Pán, Božím darem, a my jsme opatrovníky stvoření. Když vykořisťujeme stvoření, ničíme znamení Boží lásky. Ničit stvoření, znamená říkat Bohu: „nelíbí se mi“. A to není dobré, to je hřích. Opatrovat stvoření znamená pečovat o dar Boží a říkat Bohu: „děkuji, opatruji stvoření, aby rostlo, nikoli proto, abych ničil Tvůj dar“. Toto musí být náš postoj ve vztahu ke stvoření, tedy pečovat o ně, neboť budeme-li stvoření ničit, zničí stvoření nás! Nezapomínejme na to. Jednou na venkově jsem zaslechl, jak jeden prostý člověk, jenž měl velmi rád květiny, o které pečoval, mi řekl: „Musíme pečovat o tyto krásné věci, které nám dal Bůh. Stvoření je pro nás, abychom z něho měli užitek. Nikoli proto, abychom je vykořisťovali, nýbrž opatrovali, protože Bůh nám odpouští vždycky, my odpouštíme někdy, ale stvoření neodpouští nikdy. Pokud je nebudeš opatrovat, zničí tě.“ Měli bychom se nad tím zamyslet a prosit Ducha svatého o dar vědění, abychom dobře chápali, že stvoření je nejkrásnějším darem Božím. Bůh učinil mnoho krásného pro to nejkrásnější, jímž je člověk. 10

I expect a very, very long journey into the depths. And I pin my hopes on it. (proslov Mons. prof. PhDr. Tomáše Halíka, Th.D. při převzetí Templetonovy ceny v Londýně 14. května 2014) „Profesor Halík nehledá pouze snadné odpovědi. Neúnavně se snaží promýšlet nadčasovou pravdu a sdílet ji s druhými, aby lidé ze všech duchovních i kulturních tradic – i ateisté – mohli nalézt nové a hlubší způsoby jejího vyjádření.“ Těmito slovy ocenil John Templeton jr. českého kněze a filosofa Tomáše Halíka během udílení Templetonovy ceny. Uznání, které vyjadřuje mimořádný přínos pro duchovní dimenzi člověka, převzal Halík v kostele sv. Martina na Trafalgarském náměstí v Londýně.

S radostí a úctou, s pokorou a vděčností a především s vědomím odpovědnosti a morálního závazku se dnes večer stávám členem velké rodiny nositelů TP (The Templeton Prize, Templetonova cena). TP byla zpočátku – více než před 40 lety - zvána ocenění za „pokrok v náboženství“. Spojení slov „pokrok“ a „náboženství“ muselo tehdy znít mnoha lidem divně. Mnozí věřící se domnívali, že není třeba žádného pokroku v náboženství, protože náboženství má být strážcem a garantem pevného pořádku ve společnosti. Mnozí nevěřící věřili, že náboženství už žádného pokroku není schopno, že sekularizace je posledním slovem kulturní evoluce. Předpokládali, že to, co převládalo v Evropě po „druhém osvícenství“ pozdních let šedesátých, musí nastat dříve či později v celém světě. O jednu generaci později konstatoval Jürgen Habermas: Dnes žijeme v postsekulárním světě. Je to však divný svět. Je v něm mnoho nečekaných překvapení pro náboženské i nenáboženské lidi. V globálním měřítku fenomén náboženství neodumírá, ale proměňuje se. Nejen že vznikají „nová náboženství“ a náboženská hnutí, nýbrž stará náboženství se proměňují a začínají přebírat nové politické a kulturní role. Kde jsou tradiční náboženství potlačena, tam sekulární jevy samy se stávají náboženstvím. Není divu, že mnozí představitelé starých náboženství i „nového ateismu“ propadají panice.

II. Když jsem poprvé navštívil Británii před téměř půl stoletím, přijel jsem ze země, jejímž násilím vnuceným státním náboženstvím byl tzv. „vědecký ateismus“. Ve jménu 11

militantní ideologie vědeckého ateismu byla zcela potlačena nejen svoboda náboženství, nýbrž veškerá svoboda kultury včetně svobody vědeckého bádání. Byl jsem šťastný, že jsem směl navštívit Británii, zemi s dlouhou tradicí tolerantního křesťanství, moudrého a veselého křesťanství Chestertona a Lewise. Minulo půlstoletí. V Londýně jezdí autobusy s nápisem „Bůh pravděpodobně neexistuje“ a věta, že Británie je křesťanská země, vyvolá vzrušenou polemiku a odpor. Ne, neupadám do paniky. Je mi vždy bližší snaha porozumět těm druhým než výzvy ke kulturním válkám. V jistém smyslu bych byl ještě radikálnější než pan Dawkins: jsem přesvědčen, že Bůh Dawkinsova ateismu, Bůh jako naivní vědecká hypotéza, nikoliv pravděpodobně, nýbrž jistě neexistuje. Rozhodně to však není Bůh mé víry. Není to Bůh té víry, za jejíž svobodu jsme zápasili proti ateismu, spojeném s politickou mocí. Ne, problém není ani v náboženství samém ani ve vědě, ba ani v ateistické interpretaci vědy. Problém je v lidech uzavřené mysli, kteří se domnívají, že k šíření svého přesvědčení potřebují urážet přesvědčení druhých lidí. Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí než náboženství. Já jen přeji „novému ateismu“, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství.

III. Ale kde je dnes naše západní křesťanství, jakou má podobu a jakou má vizi do budoucnosti? Nedivím se, že věta „Británie je křesťanská země“, nebo „Evropa je křesťanský kontinent“ vyvolá vzrušení. Na jedné straně lze na podporu toho tvrzení uvést řadu historických i sociologických argumentů. Vždyť i sekulární charakter společnosti je dítětem křesťanství a i evropský ateismus je v jistém smyslu křesťanský fenomén. Kdyby nebylo biblické desakralizace přírody, nebylo by zde místo pro vědeckou racionalitu, kdyby nebylo biblické desakralizace politické moci a nebylo vzpoury středověkých papežů proti monopolu císařské moci, nebylo by tu místo pro pluralitu a prorockou kritiku moci. Na druhé straně není divu, že tvrzení „Británie je křesťanská země“, nebo „Evropa je křesťanský kontinent“ nutně provokují otázku: Jak to myslíte? A jaké důsledky z toho vyvozujete? Byli jsme svědky toho, že síla náboženských symbolů se ve spojení s politickými zájmy může stát destruktivní silou, zdrojem násilí. Nyní je třeba se ptát: Jak je možné použít sílu víry k utváření kultury vzájemného respektu, civilizace, v níž různost nebude vnímána 12

jako ohrožení, nýbrž jako možnost vzájemného obohacení? Jaký pokrok v náboženství by měl nastat, abychom se místo strachu ze střetu civilizací mohli těšit z kultury sdílení ? Co mohou náboženství (a konkrétně křesťanství) udělat proto, aby proces globalizace byl transformován v kulturu komunikace?

IV. V době mé první návštěvy Británie, v létě 1968, ruské tanky rozdrtily v mé zemi křehkou naději Pražského jara na alespoň trochu svobody a demokracie. Má druhá cesta do Británie byla možná až po pádu gigantické sovětské říše, ovládané kombinací starého ruského imperialismu a ideologie „vědeckého ateismu“. Dnes národy střední a východní Evropy sledují s velkým znepokojením nebezpečné pokusy vládců Kremlu vzkřísit ono staré impérium. Ideologie „vědeckého ateismu“ je v Rusku již dlouho mrtvá, ale starý ruský nacionalismus a imperiální sny jsou stále živé. Stalin, jeden z nejkrutějších pronásledovatelů náboženství v lidské historii, pochopil v době 2. světové války, že ruští lidé nejsou ochotni umírat za komunistickou ideologii „vědeckého ateismu“ a pokusil se využít pravoslavného náboženství a ruského patriotismu k záchraně svého impéria. Také dnes vidíme bývalé agenty KGB líbat ikony Krista a Bohorodičky. Budou mít představitelé ruského pravoslaví dost mravní síly, aby s odvahou biblických proroků řekli dnešním vládcům Kremlu: Nejprve musíte ze svých hlav a srdcí vyhnat ony běsy, které kdysi popsal Dostojevský – a teprve pak přijďte do chámu a obětujte své dary? Tváří v tvář nebezpečnému vývoji na Východě Evropy si musíme uvědomit svou zodpovědnost za udržení a prohloubení velkého projektu sjednocené Evropy. Silná politická integrace Evropy je jedinou ochranou pro evropské národy nejen proti nebezpečí zvenčí, ale ještě více proti explosi barbarství uvnitř, proti extrémnímu nacionalismu, šovinismu, xenofóbii, které znovu zdvihají hlavu v evropských národech. Pokud by v Evropě zvítězilo nebezpečné pokušení národního sobectví a izolacionismu a došlo k tragédii rozpadu EU, evropské národní státy by nezískaly více suverenity, nýbrž by byly daleko více vystaveny silám chaosu a destrukce zevnitř. Společný evropský dům, má-li být opravdu domovem, nemůže stát jen na administrativě a obchodu. Rozhodující roli má kultura, ta vytváří spirituální a morální biosféru společnosti. Komunistický režim, kde kultura byla ovládána ideologií, nedokázal přežít na globálním volném trhu idejí. Co se však stane se společností, jejíž kultura ztratí svou spirituální dimenzi, jejíž kulturu ovládne komerční průmysl zábavy? Při vzniku Evropy sehrála rozhodující roli schopnost církve vytvořit kulturu, která sjednotila poselství Bible, filozofickou moudrost Řecka a právní systém Říma. Tato podoba křesťanství – Christianitas, „Christendom“ je však minulostí. Křesťanství již není společným jazykem Evropanů. Evropa budoucnosti bude ještě mnohem pestřejším vícehlasem než byla dosud. Křesťanství je dnes jeden hlas z mnoha. Neptejme se však, který hlas bude nejsilnější, nýbrž který více přispěje ke kultuře soužití ve vzájemném respektu a porozumění. Centrální zvěstí křesťanství je, že Bůh je láska a že trojjediný Bůh sám je společenstvím sdílení. Víra v Boha, který je láska a společenstvím sdílení, není vědecká hypotéza, nýbrž morální závazek s jasnými kulturními a politickými důsledky. Je to závazek akceptovat 13

pluralitu našeho světa a stále se snažit přetvářet ji v kulturu komunikace, sdílení a vzájemného obohacovaní. Křesťanství nepotřebuje být praporem, vlajícím nad Evropou, avšak Evropa a svět potřebuje lidi, kteří slovu láska vrátí jeho hluboký smysl, který mělo v radikálním poselství evangelia.

V. Z naší západní křesťanské kultury a její důležité dějinné fáze, osvícenství, vzešla velká idea tolerance. Tolerance je sekulárním překladem evangelijního příkazu lásky k nepřátelům. Ale při překladu náboženských pojmů do sekulárního jazyka a představ se obvykle něco ztratí. Abych toleroval nepříjemného souseda, opravdu ho nepotřebuji v žádném ohledu milovat; stačí, když si ho nevšímám, když je mi lhostejný – každý má svůj život, svůj styl, svou pravdu. Jistý model „multikulturalismu“, založený na zásadě tolerance, vedl nikoliv k polis, společenství občanů, sousedů, nýbrž ke konglomerátu ghett. „Každý ať si žije podle svého, jen když druhé neruší a neomezuje“. To je jistě humánnější stav, než stálé spory či dokonce permanentní válka, avšak může to být řešení trvalé? Tolerance tohoto typu je dobrá k tomu, aby lidé žili vedle sebe, ale nikoliv spolu. Náš svět, „globální vesnice“, se však stal příliš těsným na to, abychom mohli žít takto nerušeně vedle sebe. Přibylo nás – a přibývá, ať se nám to líbí či ne, stále více „těch odlišných“; naše ploty nejsou už tak vzdálené jako kdysi, vidíme si do kuchyní, cítíme vůně exotických polévek z jídelen těch druhých a doléhají k nám křiky rodinných hádek, o nichž jsme dosud neměli ani ponětí. Model tolerance byl vytvořeném pro jiný svět, pro odlišnou architekturu měst; avšak ta dávná města už nestojí anebo vypadají docela jinak než dřív. Žijeme spolu, ať chceme či ne – a musíme pro toto spolužití najít jiná pravidla, než pouhé „neruš mé kruhy.

VI. Avšak naše kruhy už jsou narušeny. Tak blízké sousedství se neobejde bez konfliktů. Před násilím nelze ustupovat, je třeba chránit a bránit nevinné. Člověk může nastavit pouze svou vlastní tvář, je-li naděje, že tím zastaví zlo, nikoliv však tváře druhých; ty musí bránit, za ně máme odpovědnost. Avšak můžeme a musíme udělat všechno pro to, aby věci tak daleko nedošly. Na mnoha ohrožených místech je ještě čas pro prevenci a terapii násilí, čas k dialogu. Obvyklou formou mezináboženského dialogu jsou konference, příležitost k setkání vzdělaných reprezentantů různých náboženství. Tato setkání jistě mohou hrát roli významného signálu. Mají však jednu slabinu: pomalu se zde vytváří určitá subkultura „dialogistů“, kteří si brzy rozumějí navzájem daleko lépe, než si rozumějí s extrémisty ve svých komunitách. Většina lidí se raději stýká s těmi, kteří jim naslouchají a akceptují je. Není však povinností všech, kdo se takových setkání účastní, položit si otázku, jak mnoho 14

mají možností a odvahy ovlivnit ve svých vlastních komunitách ty, kteří vnímají věřící ostatních náboženství se směsí předsudků, strachů a nenávisti? A nepatří k základním povinnostem náboženských vůdců odvaha proroků protestovat proti zneužívání náboženství ve službách moci a stavět se proti všem, kdo se dopouštějí nespravedlnosti a násilí na nevinných?

VII. Před dvěma tisíciletími byla rabínovi z Nazaretu položena otázka: Kdo je můj bližní? Tato otázka neztratila ani dnes svou naléhavost a aktualitu. Ježíš tuto otázku překvapivě otočil: Neptej se, kdo je tvůj bližní, nýbrž ty sám se učiň bližním! Buď blízko druhým, zvláště těm, kdo potřebují pomoc a lásku. I těm, kdo sedí ve vnitřním žaláři své nenávisti a viny, nabídni svobodu aktem odpuštění a ochotou k smíření. Ježíšova výzva k nepodmíněné lásce, k lásce i k nepřátelům, se zdá absurdní především těm, kdo chápou lásku jako sentiment, jako emoci. Ale láska je něčím mnohem víc. Je prostorem bezpečí v našem srdci a našem životě, který nabízíme druhým, aby zde mohli být takoví, jací opravdu jsou. Teprve v prostoru lásky, přijetí, můžeme najít pravdu o sobě, můžeme rozvinout to nejlepší, co je v nás. Láska je ovšem vždy odvážný a riskantní krok. Kdo miluje, vystavuje se riziku zklamání a zranění. Teprve zde smím odpovědět otázku po budoucnosti víry. Věřím ve víru, která nese rány. Pro mou křesťanskou víru je rozhodující jedna scéna z evangelia sv. Jana, setkání apoštola Tomáše se vzkříšeným Kristem. V Tomášově srdci – podobně, jako v srdcích a myslích mnoha současných lidí – zápasí víra s pochybnostmi. Až když mu Ježíš ukáže mu své rány, Tomáš zvolá: Můj Pán a můj Bůh! Náš svět je plný ran. Jsem přesvědčen, že ten, kdo zavírá oči před ranami v našem světě, nemá právo říci: Můj Pán a můj Bůh. Náboženství, které ignoruje bídu a utrpení lidí, je opium lidstva. Bůh, který nenese rány, je mrtvý Bůh. Když mi někdo nabízí svého Boha, ptám se: Je to Bůh lásky, zraněný utrpením našeho světa? Já nejsem ochoten věřit v žádného jiného boha. Nedávno jsem četl duchovní deník Matky Terezy z Kalkaty, první nositelky TP. Předtím jsem věděl, co vyplňovalo její dny – služba těm nejchudším, nemocným a umírajícím. Nyní vím, jak vypadaly její noci: procházela těžkými zkouškami náboženských pochybností, temných nocí ducha, zkušenosti Božího mlčení. Nesla kříž dvojí solidarity. Ve dne byla sestrou těch, kdo potřebují léčit rány těla a tišit hlad prázdného břicha. V noci sdílela temnoty těch, kdo se cítí být daleko od Božího světla a trpí prázdnotou ducha. Ano, v tom spočívá skutečný „pokrok v náboženství“. Je to odvaha spojit spirituální hloubku s široce otevřenou náručí solidarity se všemi, kteří trpí. Alexander Solženicyn, další nositel TP, odpověděl kdysi na otázku, co přijde po komunismu: nastane dlouhá, předlouhá cesta uzdravování. Má odpověď na otázku, co přijde po době, kdy si mnoho věřících i nevěřících myslelo, že je tak lehké mluvit o Bohu a náboženství, je: očekávám, že přijde dlouhá, velmi dlouhá cesta na hloubku. A doufám v to. 15

Otevřený dopis Tomáše Halíka muslimské komunitě v České republice České muslimské obci v ČR a Ústředí muslimských náboženských obcí v České republice Vážení členové muslimské obce v naší zemi, před krátkým časem jsem se několikrát veřejně zastal muslimů v České republice proti necitlivému zásahu policie v pražské mešitě. Jistě dobře víte, jak velmi mi záleží na dobrých vztazích mezi věřícími různých náboženství i mezi věřícími a nevěřícími v naší zemi i ve světě; víte, kolikrát jsem zastal práva na náboženskou svobodu přes hranice různých náboženství včetně práv pro muslimy v naší zemi; víte, že soustavně vystupuji proti paušálnímu očerňování muslimů a proti neoprávněnému přičítání odpovědnosti za zločiny extrémistů islámu jako takovému. Pravděpodobně víte, že má angažovanost ve prospěch respektu a dialogu mezi náboženstvími byla jedním z důvodů, za níž se mi v tomto roce dostalo mezinárodního uznání, Templetonovy ceny. Toto vše připomínám z jediného důvodu: Jsem přesvědčen, že toto vše mne opravňuje a zároveň morálně zavazuje k tomu, abych důrazně požádal a vyzval vás, muslimskou komunitu v České republice, abyste nyní vy výrazně vystoupili proti neslýchanému zlu, které má být spácháno ve jménu islámského práva. Súdánský soud v Chartumu vynesl trest smrti nad těhotnou ženou, křesťankou Meriam Ishagovou poté, když podle svého svědomí odmítla nátlak, aby se vzdala své křesťanské víry a pod pohrůžkou smrti přestoupila k islámu. Miriam Ishagová byla tak odsouzena za údajné opuštění islámu, i když vypověděla, že od islámu neodpadla, nýbrž je křesťankou od dětství; Meriam byla totiž svou křesťanskou matkou vychována v křesťanství, když jí a její matku opustil její muslimský otec. Soud dále tuto ženu odsoudil ke stům ranám bičem za to, že uzavřela manželství s křesťanem. Pokud by tento barbarský trest, odporující všem zásadám spravedlnosti a milosrdenství, byl vykonán, nejen Sudán tím pozbude práva nazývat se civilizovanou zemí, nýbrž opět tím celosvětově vážně utrpí pověst islámu a jeho vyznavačů. Takové zvrácené chápání práva soudními autoritami totiž vzbuzuje ještě větší obavy a odpor, než jednotlivé činy teroristů, zjevně zneužívajících symboly a rétoriku islámu k šíření nenávisti a násilí. Domnívám se, že nadešel čas k tomu, aby právě muslimové, kteří na Západě požívají plnou náboženskou svobodu a toleranci ze strany křesťanů a ostatních věřících i nevěřících, se zasazovali o to, aby i v islámských zemích byla uplatňována zásada Koránu „Nebudiž žádného donucování v náboženství“, aby bylo v tomto duchu interpretováno islámské právo a islámskými autoritami respektováno právo na svobodné rozhodnutí ve věcech víry. Prosím Vás, muslimy v českých zemích, ve jménu Boha milosrdného a slitovného, zastaňte se té ženy a využijte tak vzácné příležitosti dokázat české i světové veřejnosti, že islám vede k milosrdenství a nikoliv k bezpráví, barbarství a násilí. Apelujte spolu se mnou a dalšími na sudánské náboženské autority a požadujte propuštění Meriam Ishagové. Tomáš Halík 16

Papež František zahájil v sobotu, 24. května 2014, svou druhou mezinárodní apoštolskou cestu, která jej přivádí do Svaté země. Jak je zvykem, odcestoval z Říma na palubě letadla italské společnosti Alitalia (A 321), které odstartovalo z mezinárodního letiště Fiumicino v 8 hodin 25 min. Let do jordánského Ammánu trvá zhruba tři a půl hodiny. S papežem cestovalo asi sedmdesát novinářů a dvacet členů papežského doprovodu, mezi kterými jsou kardinálové Parolin, Sandri a Koch, resp. státní sekretář Svatého stolce, prefekt Kongregace pro východní církve a předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Vůbec poprvé v historii zahrnuje papežská delegace také dva představitele jiných náboženství – buenosaireského rabína Abrahama Skorku a argentinského představitele islámu Omara Ahmeda Abuda. Svatý otec během cesty osobně pozdravil každého z přítomných novinářů a vyměnil si s nimi pár postřehů a myšlenek k nadcházející cestě. „Také pro vás to bude velmi namáhavá cesta. Musíte se dívat, psát a myslet, tedy hodně věcí najednou. Děkuji vám za to a ze srdce se za vás modlím. Ačkoli někdo z vás tu mluvil o vyčerpávající cestě, navzdory tomu mám v úmyslu udělat při zpátečním letu tiskovou konferenci, jako minule. ” Vatikánský tiskový mluvčí tuto možnost přímého rozhovoru s papežem v závěru 17

třídenního intenzivního programu označil za “malý zázrak”. Než se papež vydal do uličky mezi mediální zaměstnance, zavtipkoval v návaznosti na první oficiální let z Ria: “Opět jdu jako beránek mezi vlky, ale tentokrát už vím, že nekoušou, a proto jsem klidný.” K mezinárodním papežským cestám tradičně patří výměna pozdravů s prezidentem Italské republiky a pozdravy hlavám států, nad jejichž územím Svatý otec cestuje. V telegramu Giorgiu Napolitanovi papež připomíná, že cílem jeho cesty je připomenout „historickou cestu ctihodného Pavla VI. před 50 lety“, „modlit se za spravedlnost a mír“ a dát nový impuls ekumenickému a mezináboženskému dialogu. Další pozdravy směřovaly do rukou řeckého prezidenta, Karola Papouliase, a kyperského prezidenta Nicose Anastasiadese. V posledním z telegramů, adresovaném izraelskému prezidentovi Šimonu Perésovi, píše papež o očekávání spojeném s blížícím se osobním setkáním. Vypravme se však společně do atmosféry jordánského hlavního města: „U krajnic betonových viaduktů ammánského předměstí jsou na bilboardech vylepeny fotografie obou protagonistů dnešního dne: papeže Františka tisknoucího ruku králi Abdullahovi II. Hášimovské království hrdě připomíná, že Jeho Veličenstvo se setkalo se současným papežem už dvakrát a že dnešním dnem se Jordánsko stává první zemí, které v posledních padesáti letech navštívili čtyři různí papežové.“ Návštěvy svých předchůdců zmínil také František v úvodu své první promluvy v ammánském královském paláci, kam odjel přímo z mezinárodního letiště „Queen Alia“, kde se tentokrát nekonala oficiální ceremonie. Papeže přivítal u schůdků letadla reprezentant krále Abdalláha II., kníže Ghazí bin Muhammed, dále latinský patriarcha Jeruzalém, Fouad Twal, do jehož jurisdikce patří celé území Svaté země včetně Jordánska, a františkánský kustód Svaté země Pierbattista Pizzaballa. Na přivítanou v Jordánsku převzal František z rukou dvou dětí černý kosatec, který je symbolem Hášimovského království. V královském paláci se papež nejprve osobně přivítal s královskou rodinou: králem Abdalláhem II., jeho ženou královnou Raniou a jejich čtyřmi dětmi. Darem jim předal 18

reliéf italské sochařky Damiely Longo, zachycující historické setkání papeže Pavla VI. s patriarchou Athenagorasem. Poté se všichni odebrali do reprezentačního sálu paláce, kde je očekávalo na tři sta státních představitelů a členů diplomatického sboru: Jordánský král ve svém arabsky a

anglicky pronášeném projevu svou zemi představil jako místo, kde „muslimové a křesťané budují a sdílejí svou budoucnost, na společném základě vzájemné úcty, míru a úcty k Bohu. Abdulláh II. poukázal na rozsáhlé globální změny, které přináší moderní éra, a na strašlivou cenu sektářských a mezináboženských konfliktů. „Kde však ideologie šíří neznalost a nedůvěru, náš společný hlas může přinášet porozumění a dobrou vůli“, upozornil král a ocenil vůdčí papežovu roli v tomto úsilí. „Muslimové si váží vašeho poselství úcty a přátelství. Kromě toho, že jste nástupcem svatého Petra, jste se stal svědomím celého světa“, zdůraznil hášimovský panovník. V závěru své řeči připomněl dlouhé dědictví arabských křesťanských komunit, které jsou „integrální součástí Blízkého východu“ a přislíbil pomoc své země při řešení syrské krize i dlouholetého palestinsko-izraelského konfliktu. Papež František svůj pozdrav pronášel v italštině: Veličenstvo, Excelence, drazí bratři biskupové, drazí přátelé, děkuji Bohu, že smím navštívit Jordánské hašemitské království ve stopách svých předchůdců Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. a děkuji Jeho veličenstvu králi Abdallahovi II. za jeho srdečná slova na uvítanou, přičemž mám ještě v živé paměti naše nedávné setkání ve Vatikánu. Zdravím také všechny členy královské rodiny, vlády a lidu Jordánska, země oplývající bohatými dějinami a velkým náboženským významem pro židovství, křesťanství a islám. Tato země poskytuje velkodušnou pohostinnost velkému množství palestinských a iráckých uprchlíků, ale i uprchlíkům z jiných krizových oblastí, zejména ze sousední Sýrie, drásané konfliktem, který trvá již příliš dlouho. Tato pohostinnost, Veličenstvo, si zasluhuje úctu a podporu mezinárodního společenství. Katolická církev se podle svých 19

možností snaží pomáhat uprchlíkům a těm, kdo žijí v nouzi, zvláště prostřednictvím Jordánské Charity. S bolestí konstatuji přetrvávání velkých napětí v blízkovýchodní oblasti, děkuji představitelům tohoto království za to, co činí, a povzbuzuji k dalším nasazení při hledání kýženého a trvalého míru v celém tomto regionu. Proto je více než jindy zapotřebí nezbytného a naléhavého mírového řešení syrské krize, jakož i spravedlivého řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Využívám této příležitosti, abych znovu vyjádřil svoji hlubokou úctu a respekt muslimské obci a ocenil vůdčí roli Jeho královského Veličenstva při prosazování adekvátnějšího porozumění ctností hlásaných islámem a poklidného soužití věřících různých náboženských vyznání. Jste znám jako muž pokoje a jako tvůrce pokoje. Děkuji! Vyjadřuji Jordánsku svoje uznání za podporu mnoha důležitých iniciativ ve prospěch mezináboženského dialogu a prosazování vzájemného porozumění mezi židy, křesťany a muslimy, jakou je Mezináboženské poselství z Ammánu, a za podporu každoročního Týdne harmonie různých náboženství na půdě OSN. Nyní bych rád vroucně pozdravil křesťanské komunity, o které toto království pečuje. Jsou přítomny v této zemi již od apoštolských dob a jsou přínosem k obecnému blahu společnosti, do které jsou plně začleněny. Přestože jsou dnes početně menšinové, mohou vyvíjet kvalifikovanou a ceněnou činnost na výchovném a zdravotnickém poli prostřednictvím škol a nemocnic a klidně vyznávat svoji víru v úctě k náboženské svobodě, jež je základním lidským právem a na kterou, jak hluboce doufám, bude brán zřetel všude na Blízkém východě a na celém světě. Zahrnuje „jak individuální a kolektivní svobodu držet se vlastního svědomí v náboženských otázkách, tak svobodu kultu... svobodu zvolit si náboženství pokládané za pravdivé a veřejně projevovat vlastní víru“ (Benedikt XVI., Ecclesia in Medio Oriente, 26). Křesťané jsou a cítí se být rovnocennými občany. Chtějí zároveň se svými muslimskými spoluobčany přispívat k vytváření společnosti a nabízet jí svůj specifický vklad. Přeji nakonec především pokoj a prosperitu Jordánskému království a jeho lidu spolu s přáním, aby tato návštěva přispěla k růstu a prosazování dobrých a srdečných vztahů mezi křesťany a muslimy. A kéž nás Pán Bůh chrání od onoho strachu ze změny, o kterém jste se, Vaše Veličenstvo, zmínil. Děkuji vám za vaše přijetí a zdvořilost. Všemohoucí a milosrdný Bůh ať Vašim Veličenstvům udělí štěstí a dlouhý život a naplní Jordánsko svým požehnáním. Papežská kolona se poté přemístila na ammánský Mezinárodní stadión, kde právě před pěti lety slavil mši svatou Františkův předchůdce, Benedikt XVI. (10.5.2009) 20

Svatý otec přestoupil do otevřeného vozu, aby mohl pozdravit tisíce přítomných věřících, a to nejenom křesťanů a nejenom Jordánců. Nad pestrobarevným zástupem vlály kupříkladu také libanonské či filipínské prapory a nechyběli četní křesťanští uprchlíci ze Sýrie, Palestiny a Iráku. Tribuny stadionu mohou hostit až 25 tisíc návštěvníků, další tisíce lidí sledovaly přímý přenos bohoslužby na velkoplošných obrazovkách umístěných v okolí. Na ploše stadionu převládala bílá: papeže tu očekávalo více než čtrnáct set dětí, které poprvé přistupovaly ke svatému přijímání. Pořádkovou službu vzorně zajišťovali skauti a také desítky mladých dobrovolníků, díky kterým probíhala arabsky a italsky slavená liturgie ve vší důstojnosti. Papež František se ve své homilii zamýšlel nad evangeliem šesté velikonoční neděle (Jan 14,15-21), které, jak řekl, vybízí k rozjímání o tom, co Duch svatý koná v Kristu a v nás.

Duch svatý připravuje, pomazává a posílá V evangeliu jsme slyšeli Ježíšův příslib daný učedníkům: „Budu prosit Otce a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“ (Jan 14,16). Prvním přímluvcem je Ježíš sám, „jiným“ je Duch svatý. Tady se nacházíme nedaleko místa, kde Duch svatý mocně sestoupil na Ježíše Nazaretského poté, co jej Jan pokřtil v řece Jordán (srov. Mt 3,16). Dnes se na toto místo vypravím. Evangelium této neděle a zároveň toto místo, kam mi Bůh jakožto poutníkovi umožnil přijít, nás vybízejí k rozjímání o Duchu svatém, o tom, co koná v Kristu a v nás a co můžeme shrnout následovně: Duch koná tři činy: připravuje, pomazává a posílá. Ve chvíli křtu spočinul na Ježíšovi, aby Jej připravil na Jeho poslání spásy; poslání charakterizované pokorným a mírným stylem Služebníka připraveného sdílet se a cele se darovat. Duch svatý je však přítomen už od počátku dějin spásy a působil v Ježíši ve chvíli Jeho početí v panenském lůně Marie z Nazaretu uskutečněním zázračné události Vtělení: „Duch svatý na tebe sestoupí a zastíní tě – říká anděl Marii – porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš“ (srov. Lk 1,35). Potom Duch svatý působil v Simeonovi a Anně v den uvedení Ježíše do chrámu (srov. Lk 2,22). Oba očekávali Mesiáše inspirováni Duchem svatým. Simeon a Anna při pohledu na Dítě tuší, že je Tím, kterého očekává veškerý lid. V prorockém postoji dvou starců je vyjádřena radost ze setkání s Vykupitelem a v jistém smyslu se uskutečňuje příprava na setkání Mesiáše s lidem. Různé zásahy Ducha svatého jsou součástí harmonického působení jediného plánu božské lásky. Posláním Ducha svatého je totiž dávat vzcházet harmonii – On sám je 21

harmonií – a působit pokoj v různých kontextech a mezi různými subjekty. Rozmanitost lidí a smýšlení nesmí vyvolávat odmítání a zábrany, protože různost je vždycky obohacením. Proto dnes vroucně vzývejme Ducha svatého a prosme Jej, aby připravil cestu pokoje a jednoty. Za druhé Duch svatý pomazává. Vnitřně pomazal Ježíše a pomazal také učedníky, aby měli stejné smýšlení jako Ježíš a mohli do svého života přijmout postoje usnadňující pokoj a společenství. Pomazáním Ducha je naše lidství poznamenáno svatostí Ježíše Krista a uschopňuje nás milovat bratry toutéž láskou, jakou Bůh miluje nás. Proto je nezbytné činit gesta pokory, bratrství, odpuštění a smíření. Tato gesta jsou předzvěstí a podmínkou pravého, pevného a trvalého pokoje. Prosme Otce, aby nás pomazal, abychom se stali plně Jeho dětmi, stále více připodobněnými Kristu, cítili se všichni bratry, vzdalovali od sebe zášť a rozdělení a mohli se bratrsky milovat. O to nás žádá Ježíš v evangeliu: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“ (Jan 14,15-16). A nakonec Duch svatý posílá. Ježíš je Poslaný, plný Otcova Ducha. Pomazáni tímtéž Duchem jsme také my posláni jako nositelé a svědkové pokoje. Jak jen svět potřebuje, abychom se stali posly míru, svědky míru! Je to v dnešním světě zapotřebí. A proto nás také svět žádá, abychom přinášeli pokoj a svědčili o něm. Pokoj není možné koupit, neprodává se. Pokoj je dar, který je třeba trpělivě hledat a takřka „řemeslně“ tvořit pomocí malých i velkých gest, která prostupují náš každodenní život. Cesta pokoje se upevňuje, uznávámeli, že všichni máme stejnou krev a jsme součástí lidského rodu a nezapomínáme-li, že máme jediného Otce v nebi a že jsme všichni Jeho dětmi, učiněnými k Jeho obrazu a podobě. V tomto duchu vás všechny objímám. Děkuji patriarchovi a bratrům biskupům, kněžím, zasvěceným osobám, věřícím laikům a množství dětí, které dnes přistoupí k prvnímu sv. přijímání, a jejich rodičům. Svým srdcem se obracím také k početným křesťanským uprchlíkům. A také my všichni se k nim ve svých srdcích obraťme, k četným křesťanským uprchlíkům pocházejícím z Palestiny, Sýrie a Iráku: doneste svým rodinám a komunitám mé pozdravení a moji blízkost. Drazí přátelé, drazí bratři! Duch svatý sestoupil na Ježíše u Jordánu a zahájil svoje dílo vykoupení, aby vysvobodil svět z hříchu a smrti. Prosme Jej, aby připravil naše srdce na setkání s bratry bez ohledu na rozdíly v myšlení, jazyce, kultuře a náboženství; aby pomazal celé naše bytí olejem milosrdenství, jež uzdravuje rány pochybení, nedorozumění a kontroverzí; aby nám dal milost a poslal nás s pokorou a mírností na náročné, ale plodné stezky hledání pokoje. Amen. 22

Jordánsko je zemí, která poskytuje útočiště největšímu počtu uprchlíků vzhledem k počtu místního obyvatelstva, tedy dvou milionům vůči šesti a půl milionům, kteří obývají rozlohu o 10 tisíc kilometrů čtverečných větší než je Česká republika. Také proto se papež František chtěl setkat se zástupci této sociální vrstvy. Toto podvečerní setkání se konalo v Betánii v Zajordání, tedy v místech, kde se Ježíš nechal pokřtít od Jana Křtitele. Kromě delegací uprchlických komunit z Palestiny, Iráku a Sýrie se jej účastnila také handicupovaná mládež. Papež se tam vydal automobilem hned po skončení mše svaté v Ammánu, odkud je Betánie vzdálena asi 50 kilometrů. Místo se nachází 350 metrů pod úrovní Středozemního moře a je známé také jako Wadi Al-Kharrar, tedy melodické údolí, jehož název odkazuje na šum vod Jordánu, který se jen několik kilometrů odtud vlévá do Mrtvého moře. Jde o rozlehlé území archeologických vykopávek. Papeže zde opět přivítal Jordánský král Abdallah II., který osobně řídil speciální vyhlídkové vozidlo, jímž Františka provezl po jednotlivých zastaveních zdejších historických památek. Samotné setkání se konalo v kostele latinského ritu, jehož základní kámen zde požehnal roku 2009 Benedikt XVI., a účastnilo se jej přibližně 600 lidí. Papeže Františka pozdravil latinský patriarcha Twal a dva uprchlíci promluvili o svých životních zkušenostech. Svatý otec poděkoval představitelům i lidu Jordánska za velkodušnou pohostinnost poskytovanou uprchlíkům z Blízkého východu:

Bůh ať obrátí ty, kteří plánují válku! Vážení představitelé, Excelence, drazí bratři a sestry, velmi jsem toužil setkat se na svojí pouti s vámi, kteří jste v důsledku krvavých konfliktů museli opustit svoje domovy a svoji vlast a nalezli jste útočiště v pohostinné jordánské zemi; a také s vámi, drazí mladí, kteří zakoušíte tíži fyzického omezení. Místo, kde se nacházíme, nám připomíná Ježíšův křest. Když se tady v Jordánu nechal pokřtít od Jana, ukázal, že je pokorný a sdílí 23

lidský stav, snižuje se až k nám a svojí láskou nám vrací důstojnost a dává spásu. Vždycky nás zasáhne tato pokora, s níž se Ježíš sklání k lidským ranám, aby je zahojil. Hluboce se nás dotýká drama a rány naší doby, zvláště ty, které jsou způsobeny dosud probíhajícími konflikty na Blízkém východě. Myslím především na milovanou Sýrii, drásanou bratrovražedným bojem, který trvá již tři roky, vyžádal si nesčetné oběti a donutil miliony lidí, aby se stali uprchlíky a exulanty v jiných zemích. Všichni chceme mír! Kořenem zla je nenávist, chamtivost. Kdo je v pozadí? Ten kdo dává znepřáteleným stranám zbraně, aby spolu válčily. Přemýšlejme a v srdci také prosme za tyto ubohé zločince, aby se obrátili. Děkuji jordánským představitelům a lidu za velkodušnou pohostinnost vysokého počtu uprchlíků pocházejících ze Sýrie a Iráku a děkuji všem, kdo se přičiňují o pomoc a solidaritu vůči uprchlíkům. Myslím také na charitativní působení církevních institucí jako Jordánská Charita a další, které pomáhají potřebným bez ohledu na náboženskou víru, etnickou či ideologickou příslušnost a ukazují laskavou tvář milosrdného Ježíše. Všemohoucí a milostivý Bůh žehnej vám všem a veškerému vašemu úsilí o úlevu v utrpení způsobeném válkou! Obracím se k mezinárodnímu společenství, aby neponechávalo pohostinné a statečné Jordánsko o samotě při řešení této humanitární nouze plynoucí z příchodu tak vysokého počtu uprchlíků na jeho území, ale aby nadále poskytovalo a posilovalo svoji pomoc a podporu. Znovu chci s důrazem apelovat na mír v milované Sýrii. Ať je učiněna přítrž násilí, respektováno humanitární právo a zaručena nezbytná pomoc trpícímu obyvatelstvu! Kéž se všichni zřeknou nároku přenechávat zbraním řešení problémů a vrátí se k vyjednávání. Řešení totiž může vzejít jedině z dialogu a umírněnosti, soucitu s trpícími, z hledání politického řešení a ze smyslu pro odpovědnost vůči bratřím. Vás mladé prosím, abyste se spojili se mnou v modlitbě za mír. Můžete tak činit také tím, že nabídnete Bohu svoje každodenní námahy a tak se vaše modlitba stane obzvláště cennou a účinnou. Spolupracujte svým nasazením a svojí vnímavostí na vytváření společnosti, která respektuje nejslabší, nemocné, děti a staré lidi. I přes svoje životní těžkosti jste znamením naděje. Vy jste v Božím srdci a v mých modlitbách, modlím se za vás, a děkuji vám za vřelé a radostné přijetí a za početnou účast. Na závěr tohoto setkání chci ještě jednou vyslovit přání, aby rozum a umírněnost převládly a Sýrie mohla za pomoci mezinárodního společenství opět nalézt cestu pokoje. Bůh ať obrátí násilníky. Bůh ať obrátí ty, kteří plánují válku! Bůh ať obrátí ty, kteří vyrábějí a prodávají zbraně, ať posílí srdce a mysl tvůrců pokoje a naplní je veškerým požehnáním. Pán ať žehnej vám všem! První den pouti do Svaté země končil přibližně v 21 hodin tamějšího času, kdy se papež František vrátil na nunciaturu do Ammánu, kde zůstal na noc.

 24

Pouhých 75 kilometrů dělí Betlém, hlavní dějiště druhého dne papežské pouti, od Ammánu, který Petrův nástupce opustil v půl osmé ráno tamějšího času. Rozloučit se s ním přišel jordánský král Abdulláh II. Letka tří vrtulníků jordánského vojenského letectva pak přepravila papeže Františka a jeho nejbližší doprovod do Betléma, městečka s 25 tisíci obyvateli vzdáleného deset kilometrů na jih od Jeruzaléma. Bethlehem znamená Dům chleba jak hebrejsky, tak arabsky. Bible jej poprvé zmiňuje v knize Geneze v souvislosti se smrtí Ráchel (Gn 35,19). Narodil se a byl zde pomazán na krále David (1 Sam 16,4-13). Nejmenší mezi judskými předními městy, jak jej nazývá prorok Micheáš, (Mich 5,1) nabyl světového významu narozením Spasitele. Od roku 1995 je Betlém součástí Palestinského státu. Jeho prezident Mahmúd Abbás přivítal papeže Františka ve svém sídle asi v půl deváté dopoledne. Po soukromém rozhovoru pak za přítomnosti tamějšího diplomatického sboru následovaly oficiální promluvy palestinského prezidenta i papeže. Pane prezidente, drazí přátelé, děkuji panu prezidentovi Mahmúdovi Abbásovi za jeho slova na uvítanou a srdečně zdravím členy vlády a celý palestinský lid. Děkuji Pánu, že jsem dnes tady s vámi na místě, kde se narodil Ježíš, Kníže pokoje, a děkuji vám za vaše vřelé přijetí. Blízký východ prožívá již desetiletí dramatické důsledky probíhajícího konfliktu, který způsobil mnoho vážných zranění, která potřebují zahojit, a ačkoli se právě neprojevuje násilím, panuje nejistá situace a nedorozumění mezi jednotlivými stranami, popírání práv, izolace a exodus celých komunit, rozdělení a utrpení všeho druhu. Chtěl bych projevit svoji blízkost všem, kdo nejvíce trpí důsledky tohoto konfliktu a z hloubi svého srdce prohlásit, že nastal čas, aby byl ukončen tento stav, který se stále více stává nepřijatelným. Prospělo by to všem. Ať se tedy zdvojnásobí úsilí a iniciativy směřující k vytvoření podmínek stabilního míru, založeného na spravedlnosti, na uznávání práv každého a na vzájemné bezpečnosti. Pro všechny nastala chvíle odvahy k velkodušné a kreativní službě dobru, odvahy k míru, založenému na všemi uznávaném právu na 25

existenci dvou států, kde by se všichni těšili pokojem a bezpečím v rámci mezinárodně uznaných hranic. Hluboce si přeji, aby se za tímto účelem všichni vyhnuli takovým iniciativám a činům, které protiřečí deklarované vůli po dosažení opravdové dohody a neúnavně, rozhodně a důsledně hledali mír. Mír přinese bezpočet dobrodiní národům tohoto regionu a celému světu. Je třeba k němu kráčet rezolutně i za cenu, že si každý něco odřekne. Přeji palestinskému a izraelskému lidu a jejich představitelům, aby se vydali cestou šťastného exodu vstříc míru s onou odvahou a stálostí, jež jsou nezbytné při každém exodu. Mír v bezpečí a vzájemná důvěra ať se stanou rámcem stabilního styčného bodu při řešení ostatních problémů, umožní tak vyvážený rozvoj, který bude vzorem pro ostatní krizové oblasti. S potěšením zmiňuji aktivní křesťanské společenství, které významně přispívá k obecnému dobru společnosti a podílí se na radostech a utrpeních všeho lidu. Křesťané mají v úmyslu nadále plnit tuto svou roli jakožto plnoprávní občané spolu s dalšími spoluobčany, které považují za bratry. Nedávné setkání s Vámi, pane prezidente, a moje dnešní návštěva v Palestině dosvědčují dobré vztahy mezi Svatým stolcem a Palestinským státem, které, jak jsem přesvědčen, nadále porostou k dobru všech. V této souvislosti oceňuji úsilí vynaložené na vypracování vzájemné dohody týkající se různých aspektů života katolického společenství této země se zvláštní pozorností k náboženské svobodě. Respektování tohoto základního lidského práva je totiž jednou z nezbytných podmínek míru, bratrství a harmonie; říká světu, že je možné dosáhnout shody mezi rozdílnými kulturami a náboženstvími a že se to patří; dosvědčuje, že nás spojuje mnoho důležitých věcí, že lze najít cestu poklidného, řádného a mírumilovného soužití, přijímat rozdíly a radovat se z toho, že jsme bratři, protože jsme dětmi jediného Boha. Pane prezidente, drazí bratři, shromáždění tady v Betlémě, Všemohoucí Bůh ať vám žehná, ochraňuje vás a udělí vám nezbytnou moudrost a sílu jít nadále vpřed odvážnou cestou pokoje, aby byly meče překovány na pluhy a tato země mohla znovu vzkvétat v prosperitě a svornosti. Od prezidentského paláce se papež František vydal v odkrytém džípu betlémskými ulicemi k Náměstí jesliček, bouřlivě pozdravován zástupy. V místě, kde se dva a půl kilometrová trasa této cesty přiblížila k umělé betonové stěně, která kolem dokola obkličuje betlémskou enklávu Palestinského státu a odděluje ji od Izraele, poručil papež František zastavit vůz, vystoupil z něho a přistoupil ke zdi, aby 26

obrácen čelem k ní setrval pár okamžiků mlčky v modlitbě. Náměstí jesliček a prostranství přilehlé k bazilice Narození Páně, které mají kapacitu přibližně 9 tisíc osob, byly zcela zaplněny. Kromě místních byly přítomny delegace křesťanů z pásma Gazy, Galileje a několik stovek migrantů pocházejících z Asie. Liturgie ze slavnosti Narození Páně byla slavena latinsky a arabsky, přímluvy byly také v italštině, francouzštině a v jazyce tagalog. Ve své homilii papež František kázal o znamení, které pastýřům oznámili andělé, tedy o „děťátku položeném v jeslích.“

„To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko...“ „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk2,12). Je to veliká milost slavit eucharistii v místě, kde se narodil Ježíš. Děkuji Bohu a vám, kteří mne během této pouti přijímáte: prezidentu Mahmúdovi Abbásovi a dalším představitelům; patriarchovi Fouadu Twalovi, dalším biskupům a ordinářům Svaté země, kněžím, skvělým františkánům, zasvěceným osobám a všem, kdo se přičiňují o to, aby na těchto územích byla živá víra, naděje a láska; delegaci věřících z Gazy, Galileje, migrantům z Asie a Afriky. Díky za vaše přijetí. Dítě Ježíš narozené v Betlémě je znamením daným Bohem těm, kteří očekávali spásu, a navždy zůstane znamením Boží něhy a přítomnosti Boha ve světě. Anděl říká pastýřům: „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko...“ Také dnes jsou děti znamením. Znamením naděje, života, ale také diagnostickým znamením stavu zdraví rodiny, společnosti a celého světa. Jsou-li děti přijímány, milovány, chráněny a opatrovány, je rodina zdravá, společnost lepší a svět lidštější. Pomysleme na dílo, které koná institut Effeta Pavla VI. pro palestinské hluchoněmé děti. Je to konkrétní znamení Boží dobroty, konkrétní znamení toho, že se společnost stává lepší. Bůh dnes říká také nám, mužům a ženám 21. století: To bude pro vás znamením: hledejte dítě... Betlémské dítě je křehké jako všichni novorozenci. Neumí mluvit, a přece je Slovem, které se stalo tělem a přišlo změnit srdce a život lidí. To Dítě je jako každé jiné dítě slabé a 27

potřebuje pomoc a ochranu. Také dnes mají děti zapotřebí přijetí a ochranu již od mateřského lůna. Bohužel, v tomto světě, který rozvinul ty nejsofistikovanější technologie, stále existují děti žijící v nelidských podmínkách, žijící na okraji společnosti, na periferiích velkých měst nebo v zemědělských oblastech. Mnoho dětí je dodnes vykořisťováno, zotročováno a jsou vystaveny násilí, špatnému zacházení a ilegálnímu obchodování. Příliš mnoho dětí je dnes uprchlíky, utečenci, často ztroskotanci na mořích, zvláště ve vodách Středozemního moře. Za to všechno se dnes stydíme před Bohem, před Bohem, který stal Dítětem. A ptáme se: Kdo jsme my tváří v tvář Dítěti Ježíši? Kým jsme před dětmi dneška? Jsme jako Maria a Josef, kteří přijímají Ježíše a starají se o Něj s mateřskou a otcovskou pečlivostí? Anebo jsme jako Herodes, který jej chce zlikvidovat? Jsme jako pastýři, kteří pospíchají, aby se Mu poklonili a uctili Jej svými nepatrnými dary? Anebo jsme lhostejní? Možná jsme rétory či pobožnůstkáři; lidmi zneužívajícími obraz chudých dětí za účelem zisku? Jsme schopni být u nich a „ztrácet“ s nimi čas? Umíme jim naslouchat, pečovat o ně, modlit se za ně a s nimi? Anebo je přehlížíme, abychom se mohli zaobírat svými zájmy? „To bude pro nás znamením: Naleznete děťátko...“ Možná že ono dítě pláče. Pláče z hladu nebo je mu zima anebo chce pochovat... I dnes děti pláčou, velmi pláčou a jejich pláč nás interpeluje. Ve světě, který denně zahazuje tuny potravin a léků, existují děti, které marně pláčí, protože mají hlad nebo je trápí snadno léčitelné nemoci. V době, která hlásá ochranu nezletilých, se obchoduje se zbraněmi, jež jsou dávány do rukou vojákům, kteří jsou ještě dětmi, a obchoduje se s produkty vyrobenými malými dětskými otroky. Jejich pláč je dušen, těmto dětem je v pláči bráněno: musí bojovat, pracovat a nemohou plakat. Ale pláčí pro ně matky, Ráchele dneška oplakávají svoje děti a nejsou k utišení (srov. Mt 2,18). „To vám bude znamením: Naleznete děťátko…“ Dítě Ježíš narozené v Betlémě, každé dítě, které se kdekoli na světě narodí a vyrůstá, je diagnostickým znamením umožňujícím prověřit stav zdraví naší rodiny, naší komunity, našeho národa. Z této otevřené a poctivé diagnózy může vytrysknout nový styl života, ve kterém již nebudou konfliktní vztahy, útisk a konzumismus, ale vztahy bratrství, odpuštění, smíření, sdílení a lásky. O Maria, Ježíšova Matko, Ty, která jsi přijala, nauč nás přijímat, Ty, která jsi se klaněla, nauč nás klanět se, Ty, která jsi následovala, nauč nás následovat. Amen. 28

Po skončení eucharistie pozdravil papeže latinský jeruzalémský patriarcha Fouad Twal, po němž se o překvapení postaral papež František, který v rámci plánované nedělní promluvy před mariánskou modlitbou Regina caeli, oslovil nejvyšší politické představitele Palestiny a Izraele.

Pozvání do Vatikánu ke společné modlitbě Drazí bratři a sestry, na tomto místě, kde se narodil Kníže pokoje, bych rád vyslovil svoje pozvání Vám, pane prezidente Mahmúde Abbási, a panu prezidentovi Šimonu Perésovi, abyste se spolu se mnou spojili v intenzivní modlitbě k Bohu za dar pokoje. A jako místo konání tohoto modlitebního setkání nabízím svůj dům ve Vatikánu. Všichni touží po míru, mnoho lidí jej denně vytváří malými gesty; mnozí trpí a trpělivě snášejí námahu četných pokusů o jeho vytvoření. A všichni, zvláště ti, jejichž úkolem je sloužit vlastnímu národu, máme povinnost stát se nástroji a tvůrci pokoje především v modlitbě. Budovat pokoj je obtížné, ale žít bez pokoje jsou muka. Všichni muži a ženy této země a celého světa nás žádají, abychom přednesli Bohu jejich vroucí touhu po pokoji. Na závěr této bohoslužby upíráme mysl k Nejsvětější Panně Marii, která právě zde v Betlémě porodila svého syna Ježíše. Panna Maria více než kdo jiný nazírala Boha v Ježíšově lidské tváři. S pomocí svatého Josefa jej zavinula do plének a položila do jeslí. Jí svěřujeme toto území a všechny, kdo zde žijí, aby mohli žít ve spravedlnosti, pokoji a bratrství. Svěřujeme jí také poutníky, kteří sem přicházejí načerpat z pramenů křesťanské víry a kteří jsou přítomni i na této mši svaté. A je jich tu hodně… Panno Maria, bdi nad rodinami, mladými i starými lidmi. Bdi nad všemi, kdo ztratili víru a naději; potěš nemocné, vězněné a všechny trpící, buď oporou pastýřů a celé obce věřících, aby byli v této požehnané zemi „světlem a solí“. Při rozjímání o Svaté rodině tady v Betlémě zalétá moje mysl bezděčně do Nazaretu, kam se doufám, dá-li Bůh, budu moci vydat při jiné příležitosti. Z tohoto místa objímám věřící křesťany žijící v Galileji a povzbuzuji zakládané Mezinárodní centrum pro rodinu v Nazaretu. Panně Marii svěřujeme osudy lidstva, aby se na světě otevřely nové a slibné horizonty bratrství, solidarity a pokoje. 29

Po skončení bohoslužby papež poobědval v přilehlém františkánském konventu spolu s osmi palestinskými rodinami, jejichž život je bolestně poznamenán izraelskopalestinským konfliktem. Po obědě se Petrův nástupce vydal navštívit betlémskou baziliku a jeskyni Narození, kde se zastavil k soukromé modlitbě. Tečkou za návštěvou Betléma bylo setkání s několika stovkami dětí v pět kilometrů vzdáleném Phoenix Center, sociálním středisku uprchlického tábora Dheisheh, kde je na rozloze necelých dvou kilometrů čtverečních nuceno žít přes 13 tisíc lidí. Papež zde strávil intenzivní půlhodinku s místními dětmi, jejichž zástupce se s ním za pomoci tlumočníka a částečně také v italštině rozdělil o každodenní trpké zkušenosti ze života v tomto táboře. „Chápu, co mi chcete říci a jaké je poselství, které mi předáváte. Nenechte se nikdy svazovat minulostí. Hleďte stále vpřed. Pracujte a zápaste o to, čeho chcete dosáhnout. Vězte však, že násilí nikdy nelze přemoci násilím! Násilí se přemáhá pokojem! Pokojem, prací a důstojností umožněte své vlasti jít vpřed! Děkuji vám za přijetí. Bůh vám žehnej. A prosím vás, abyste se modlili za mne. Mockrát děkuji.“ Řekl mimo jiné František v krátké improvizované promluvě tlumočené do arabštiny. Papež se pak s Ježíšovým rodištěm rozloučil. O jeho přesun do 65 kilometrů vzdáleného Tel Avivu se opět postaraly jordánské vrtulníky vojenského letectva. Na letišti Ben Gourion přivítali Františka izraelský prezident, premiér a celá izraelská vláda. Během oficiálního ceremoniálu pronesl uvítací projev Šimon Perés a po něm promluvil František, který zde zopakoval svoje betlémské pozvání ke společné návštěvě Vatikánu a k modlitbě za mír adresované izraelskému a palestinskému prezidentovi: 30

Pane prezidente, Pane premiére, Excelence, dámy a pánové, srdečně vám děkuji za přijetí ve státu Izrael, který mám to potěšení navštívit během této své pouti. Jsem vděčný prezidentu, panu Šimonu Peresovi, a premiérovi, panu Benjaminovi Netanjahuovi, za zdvořilá slova a rád vzpomínám na naše setkání ve Vatikánu. Jak víte, přicházím jako poutník padesát let po historické cestě papeže Pavla VI. Od té doby se mezi Svatým stolcem a státem Izrael mnohé změnilo: diplomatické vztahy, které mezi námi existují již dvacet let, usnadnily růst dobrých a srdečných vztahů, jak dosvědčují dvě podepsané a ratifikované dohody a jedna, na které se pracuje. V tomto duchu zdravím celý lid Izraele a přeji mu uskutečnění jeho tužeb po pokoji a prosperitě. Přišel jsem ve stopách svých předchůdců jako poutník do Svaté země, která je místem několika tisícileté historie a kde došlo ke hlavním událostem, jež se váží ke vzniku a rozvoji třech velkých monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Proto je opěrným duchovním bodem pro velkou část lidstva. Doufám tedy, že tato požehnaná země bude místem, kde nebude prostor pro ty, kteří by hodnotu své náboženské příslušnosti účelově vyhrocovali až k nesnášenlivosti a násilí vůči těm ostatním. Během této svojí pouti do Svaté země navštívím několik nejdůležitějších míst v Jeruzalémě, městě všeobecného významu. Jeruzalém znamená „město pokoje“. Takovým jej chce mít Bůh a tak si to přejí všichni lidé dobré vůle. Toto město je však bohužel dosud sužováno důsledky dlouhých konfliktů. Všichni víme, jak naléhavě nezbytný je mír nejenom pro Izrael, ale pro celý tento region. Kéž se proto rozmnoží snahy a energie směřující ke spravedlivému a trvalému urovnání konfliktů, které způsobily tolik utrpení. Ve spojení se všemi lidmi dobré vůle snažně prosím ty, kteří nesou zodpovědnost, aby neopominuli nic dosud nevyzkoušeného při hledání spravedlivých řešení složitých obtíží, aby tak Izraelci a Palestinci mohli žít v míru. Je třeba se vždy s odvahou a neúnavně vydávat na cestu dialogu, smíření a pokoje. Žádná jiná cesta neexistuje. Opakuji proto výzvu, kterou z tohoto místa vznesl Benedikt XVI.: kéž je všeobecně uznáno právo státu Izrael na existenci, mír a bezpečnost v rámci mezinárodně uznaných hranic. Ať je rovněž uznáno, že palestinský lid má právo na svrchovanou vlast, aby žil důstojně a mohl svobodně cestovat. Řešení dvou států kéž se stane realitou a nezůstane pouhým snem. Zvlášť dojemným momentem mého pobytu ve vaší zemi bude moje návštěva v památníku Yad Vašem, připomínajícím šest milionů židovských obětí Šoá, tragédie, která zůstává symbolem toho, kam až může dospět lidská zloba, je-li živena falešnými ideologiemi a zapomíná-li na základní důstojnost každého člověka, zasluhujícího absolutní respekt bez ohledu na to, k jakému patří národu nebo jaké náboženství vyznává. Prosím Boha, aby se již nikdy neopakoval tento zločin, jehož oběťmi bylo v první řadě mnoho židů, ale také křesťanů a ostatních. Pamatujme na minulost, podporujme výchovu, kde exkluze a střet budou vystřídány inkluzí a setkáním a kde nebude místo pro antisemitismus 31

v jakékoli podobě, ani pro žádný jiný výraz nevraživosti, diskriminace a intolerance vůči lidem a národům. Krátkost cesty nevyhnutelně omezuje možnosti setkání. Chtěl bych odtud pozdravit všechny občany Izraele a vyjádřit svoji blízkost zejména obyvatelům Nazaretu a Galileje, kde žijí četné křesťanské komunity. Bratrsky a srdečně zdravím zde přítomné biskupy a věřící křesťany, které vybízím, aby s důvěrou a naději nadále klidně svědčili o smíření a odpuštění podle příkladu a učení Pána Ježíše, který dal život za pokoj mezi člověkem a Bohem a mezi bratry. Buďte kvasem smíření, nositeli naděje a svědky lásky. Vězte, že jste neustále v mých modlitbách. Rád bych vyslovil svoje pozvání Vám, pane prezidente Šimone Perési a panu prezidentovi Mahmúdovi Abbásovi, abyste se spolu se mnou spojili v intenzivní modlitbě k Bohu za dar pokoje. A jako místo konání tohoto modlitebního setkání nabízím svůj dům ve Vatikánu. Všichni touží po míru, mnoho lidí jej denně vytváří malými gesty; mnozí trpí a trpělivě snášejí námahu četných pokusů o jeho vytvoření. A všichni, zvláště ti, jejichž úkolem je sloužit vlastnímu národu, máme povinnost stát se nástroji a tvůrci pokoje především v modlitbě. Budovat pokoj je obtížné, ale žít bez pokoje jsou muka. Všichni muži a ženy této země a celého světa nás žádají, abychom přednesli Bohu jejich vroucí touhu po pokoji. Pane prezidente, pane premiére, dámy a pánové, znovu vám děkuji za vaše přijetí. Kéž pokoj a prosperita v hojnosti sestoupí na celý Izrael. Bůh ať svůj lid žehná pokojem! Šalom!

Ihned poté se papež spolu s doprovodem tentokrát na palubě izraelských vojenských vrtulníků vydal do 60 kilometrů vzdáleného Jeruzaléma. Zde jej přivítal jeruzalémský starosta Nir Barkat. Na jeruzalémském konzulátu apoštolské nunciatury se pak uskutečnilo první setkání římského biskupa s konstantinopolským patriarchou podobně jako před padesáti lety. František a Bartoloměj zde při této příležitosti dnes podepsali společnou deklaraci. Vrcholem této společné pouti, ale také dalším historickým krokem ekumenického narovnání vztahů mezi oběma církvemi, však bezesporu bylo podvečerní setkání římského biskupa a konstantinopolského patriarchy v bazilice Božího hrobu, jež bylo na tomto místě také první. Vůbec poprvé se totiž konala ekumenická bohoslužba v tomto nejvíce uctívaném chrámu křesťanského kultu, ale také v chrámu, kde je rozdělení křesťanů nejvíce viditelné. 32

Bazilika Božího hrobu je společně vlastněna latinskou, řeckou pravoslav-nou a arménskou apoštolskou církví, přičemž bohoslužby zde smí sloužit ještě pravoslavné církve koptského, syrského a etiopského ritu. Místa a časy bohoslužeb v bazilice Božího hrobu jsou přesně určeny pravidly tzv. statu quo, které stanovil turecký sultán roku 1757. Klíče od baziliky vlastní dodnes dvě muslimské rodiny z Jeruzaléma. V této bazilice se tedy dnes, poprvé v dějinách konala ekumenická bohoslužba za účasti představitelů všech zmíněných církví a přítomni byli také biskupové anglikánské a luteránské církve.

Odložme váhání, která jsme zdědili z minulosti a otevřme svá srdce působení Duch svatého Svatosti drazí bratři biskupové drazí bratři a sestry, v této bazilice, k níž každý křesťan vzhlíží s hlubokou úctou, vrcholí pouť, kterou konám spolu se svým bratrem v Kristu, Jeho svatostí Bartolomějem. Konáme ji ve stopách svých předchůdců, papeže Pavla VI. a patriarchy Atenagora, kteří s odvahou a poddajností Duch svatému uskutečnili ve svatém městě Jeruzalémě první setkání římského biskupa a konstantinopolského patriarchy. Srdečně zdravím všechny přítomné. Vroucně děkuji zvláště Jeho blaženosti Teofilovi, který nás laskavě přivítal, jakož i Jeho blaženosti Nourhanovi Manoogianovi a důstojnému otci Pierbattistovi Pizzabalovi. Je mimořádnou milostí společně se tady modlit. Prázdný hrob, onen hrob umístěný v zahradě, kam Josef z Arimatie uctivě položil Ježíšovo tělo, je místem, odkud vyšla zvěst Vzkříšení: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých“ (Mt 28,5-7). Tato zvěst potvrzená svědectvím těch, kterým se Vzkříšený Pán ukázal, je jádrem křesťanského poselství, věrně předávaného z pokolení na pokolení, jak dosvědčuje již od 33

počátku apoštol Pavel: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4). To je základ víry, která nás spojuje a díky níž společně vyznáváme, že Ježíš Kristus, jednorozený Otcův Syn a náš jediný Pán „trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých“ (Apoštolské vyznání víry). Každý z nás, každý pokřtěný v Krista byl duchovně vzkříšen od tohoto hrobu, poněvadž všichni jsme ve křtu byli reálně přivtěleni k Prvorozenému veškerého stvoření, pohřbeni spolu s Ním, abychom byli s Ním vzkříšeni a mohli žít novým životem (srov. Řím 6,4). Přijímáme zvláštní milost této chvíle. Zastavujeme se ve zbožném usebrání u prázdného hrobu, abychom znovu objevili velikost svého křesťanského povolání: jsme muži a ženy zmrtvýchvstání, nikoli smrti. Z tohoto místa se učíme žít svůj život, nesnáze svých církví a celého světa ve světle Velikonočního rána. Každé zranění, každé utrpení, každá bolest byla vzata na bedra Dobrým Pastýřem, který dal sebe samého a svou obětí nám otevřel přístup k životu věčnému. Jeho otevřené rány jsou průchodem, kterým na svět proudí příval Jeho milosrdenství. Nenechme si ukrást základ naší naděje, kterou je právě ono Christos anesti!. Nezbavujme svět radostné zvěsti Vzkříšení! A nebuďme hluší k mocné výzvě k jednotě, jež zní právě z tohoto místa ve slovech Toho, který nás jako Vzkříšený všechny nazývá „svými bratry“ (srov. Mt 28,10; Jan 20,17). Jistě nemůžeme popřít rozdělení, která mezi námi, Ježíšovými učedníky, existují. Toto svaté místo nám umožňuje vnímat jejich drama s větší bolestí. A přece s vděčností a úžasem uznáváme, že před padesáti lety oni ctihodní otcové z vnuknutí Ducha svatého učinili opravdu důležité kroky směrem k jednotě. Jsme si vědomi, že zbývá ujít ještě kus cesty, abychom dosáhli oné plnosti společenství, které by se mohlo vyjádřit také společným eucharistickým stolem, což si vroucně přejeme. Rozdíly nás nemají děsit a ochromovat naši cestu. Máme věřit, že jako byl odvalen kámen z hrobu, tak budou moci být odstraněny všechny překážky, které dosud brání plnému společenství mezi námi. Bude to milost vzkříšení, kterou můžeme předjímat již dnes. Pokaždé když vzájemně prosíme o odpuštění za hříchy, kterých jsme se dopustili vůči ostatním křesťanům, a pokaždé, když máme odvahu toto odpuštění udělit a přijmout, činíme zkušenost vzkříšení! Pokaždé když po překonání starých předsudků nacházíme odvahu prosazovat nové bratrské vztahy, vyznáváme Krista, který vpravdě vstal z mrtvých! Pokaždé když myslíme na budoucnost církve v perspektivě jejího povolání k jednotě, září světlo Velikonočního rána! S ohledem na to chci znovu vyjádřit přání vyslovené již mými předchůdci, totiž pokračovat v dialogu se všemi bratry v Kristu, abychom našli způsob, jak 34

plnit službu vlastní římskému biskupovi, která by ve shodě s jeho posláním a v otevřenosti k nové situaci mohla být v aktuálním kontextu službou lásky a společenství uznávanou všemi (Ut unum sint, 95-96). Stojíme jako poutníci na těchto svatých místech a naše modlitba zahrnuje celý region Blízkého východu, který je bohužel často poznamenán násilím a konflikty. Nezapomínejme ve své modlitbě na množství dalších mužů a žen, kteří v různých částech planety trpí kvůli válce, chudobě a hladu, a také na četné křesťany pronásledované pro svoji víru ve Vzkříšeného Pána. Když křesťané různých vyznání společně trpí jedni vedle druhých a vzájemně si pomáhají bratrskou láskou, uskutečňuje se ekumenismus krve, který je obzvláště účinný nejenom pro kontexty, v nichž nastává, ale silou společenství svatých také pro celou církev. Ti kdo z nenávisti k víře zabíjejí, pronásledují křesťany, neptají se, zda jsou pravoslavní či katolíci. Jsou křesťany! Křesťanská krev je tatáž. Svatosti, milovaný bratře, všichni drazí bratři, odložme stranou váhání, která jsme zdědili z minulosti a otevřme svá srdce

působení Duch svatého, Ducha Lásky (srov. Řím 5,5) a Pravdy (srov. Jan 16,13), abychom společně hbitě kráčeli k požehnanému dni našeho znovu nalezeného plného společenství. Na této cestě vnímáme podporu, které se nám dostává modlitbou, kterou sám Ježíš v tomto městě v předvečer svého umučení, smrti a vzkříšení pozvedl k Otci za svoje učedníky a kterou si neúnavně a pokorně bereme za svou: „Ať jsou jedno... aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Vyvolává-li v nás nejednota pesimismus, nedostatek odvahy a důvěry, ukryjme se pod plášť svaté Matky Boží. Nastanou-li v křesťanské duši duchovní bouře, nalezneme pokoj jedině pod pláštěm svaté Matky Boží. Kéž nám na této cestě pomáhá.

 35

Mezináboženská setkání a protokolární body státní návštěvy tvořily dopolední program třetího dne pobytu Petrova nástupce v Jeruzalémě. V 8h se papež vydal nejprve na Chrámovou horu, kde navštívil vrchního muftího Jeruzaléma a celé Palestiny, šejka Muhameda Ahmada Hussaina. Svatý otec v jeho doprovodu navštívil Skalní dóm, charakteristickou budovu islámského kultu s pozlacenou střechou, která stojí nad skálou, o níž muslimové věří, že z ní Mohamed vystoupil do nebe. Papež pak vstoupil do sídla Ústředí muslimské obce, kde společně s muslimskými hodnostáři vypil šálek kávy. Vrchní muftí přivítal papeže ve svatém městě Jeruzalém, kde – jak řekl – „žijí muslimové a křesťané“ a vyzval papeže, aby se zastal muslimů a křesťanů proti Izraeli, který údajně „pošlapává jejich práva“. Svatý otec hovořil o pozemské pouti lidí, jejichž životní cesty se někdy kříží, jindy jsou společné:

Z tohoto svatého místa upřímně vybízím všechny hlásící se k Abrahamovi: respektujme se a mějme se navzájem rádi jako bratři a sestry! Excelence, drazí věřící muslimové, milí přátelé, Jsem vděčný, že se s vámi mohu setkat na tomto posvátném místě. Ze srdce vám děkuji za vaše zdvořilé pozvání, zejména Vám, Excelence, a předsedovi nejvyšší rady muslimské obce. Přicházím ve stopách svých předchůdců a zejména ve světlých stopách cesty Pavla VI., prvního papeže, který navštívil Svatou zemi. Velmi jsem toužil navštívit jako poutník místa pozemského přebývání Ježíše Krista. Tato moje pouť by však nebyla úplná, kdybych nevzal v úvahu také setkání s lidmi a komunitami, které ve Svaté zemi žijí, a proto jsem obzvláště rád, že se setkávám s vámi věřícími muslimy a drahými bratry. V této chvíli zalétám v duchu k postavě Abrahama, který žil jako poutník v této zemi. Muslimové, křesťané a židé uznávají Abrahama, byť každý jinak, za otce ve víře a za velký příklad hodný napodobování. Abraham se stal poutníkem, opustil svůj lid, svůj dům a vydal se na duchovní dobrodružství, ke kterému jej povolal Bůh. Poutník je tím, kdo přijímá chudobu, přijímá rozloučení se svojí vlastí a vydává se za velkým a kýženým cílem a žije z naděje obdrženého příslibu (srov. Žid 11,8-19). Takové 36

bylo Abrahamovo rozpoložení a takový by měl být také náš duchovní postoj. Nesmíme se nikdy považovat za soběstačné pány svých životů; nemůžeme se omezovat na to, že zůstaneme uzavření a zabezpečení ve svých přesvědčeních. Tváří v tvář Božímu tajemství jsme všichni chudí, cítíme, že musíme být vždy připraveni vyjít ze sebe, být poddajní Božímu povolání, otevření budoucnosti, kterou chce pro nás vytvořit Bůh. Na této svojí pozemské pouti nejsme sami. Cesty jiných věřících se kříží s těmi našimi, někdy je s nimi částečně sdílíme, jindy se společně zastavíme, abychom se občerstvili. Takovým je dnešní setkání, které prožívám s obzvláštní vděčností. Je to milé společné zastavení, které vaše pohostinnost umožňuje na oné pouti, kterou je náš život a život našich komunit. Prožíváme bratrské sdílení a výměnu, jež nás může občerstvit a dodat nových sil, abychom čelili společným výzvám, před nimiž stojíme. Nemůžeme totiž opomíjet, že Abrahamova pouť byla také povoláním ke spravedlnosti. Bůh chtěl svědka svého konání a svého napodobitele. Také my chceme být svědky Božího jednání ve světě a právě na tomto našem setkání cítíme, že v našem nitru zaznívá povolání k tomu, abychom byli tvůrci pokoje a spravedlnosti, vyprošovali tyto dary v modlitbě a shůry si osvojovali milosrdenství, velkodušnost a soucit. Drazí bratři, drazí přátelé, z tohoto svatého místa upřímně vybízím všechny lidi a komunity hlásící se k Abrahamovi: respektujme se a mějme se vzájemně rádi jako bratři a sestry! Učme se chápat bolesti druhých! Nikdo ať nezneužívá Boží jméno k násilí! Společně se přičiňujme o spravedlnost a pokoj. Salam.

Další etapou mezináboženského dialogu byla návštěva v nejposvátnějším místě judaismu, synagogy pod širým nebem, kterou tvoří tzv. Západní zeď. Tato patnáctimetrová stěna, nazývaná zvláště v nežidovských kruzích jako Zeď nářků, je zejména ve spodní části zcela jistě pozůstatkem jeruzalémského chrámu zbudovaného Herodem. Místní rabín zde papeže přivítal a doprovodil k místu, kam papež podle zdejšího zvyku a stejně jako oba jeho předchůdci vložil lístek s napsaným vzkazem, vlastnoručně napsaným textem modlitby Otče náš ve 37

španělštině. Do pamětní knihy synagogy pak zapsal slova z poutního Žalmu 122. Potom následovala protokolární část státní návštěvy hlavy Vatikánského státu: položení květin na hrobu Theodora Herzla, zakladatele sionismu, který je považován za duchovního otce nynějšího státu Izrael. Mimo program byla také zastávka u nedalekého pomníku židovských obětí terorismu. Izraelský tisk v této souvislosti píše, že tento krok byl zařazen do papežova programu na přání izraelského premiéra jako reakce na souhlas prezidenta Perese, který – podobně jako palestinský prezident Abbás – přijal mírovou iniciativu papeže Františka k setkání ve Vatikánu. Dalším bodem byla papežova návštěva v památníku obětí Holocaustu, Yad Vashem, která byla zejména izraelskou veřejností velmi očekávaná. Pietního aktu se účastnili rovněž izraelský prezident a premiér. Papež za doprovodu dvou katolíků hebrejského jazyka z Tel Avivu a Jaffy položil věnec žlutobílých květů na urnu obsahující popel židů z krematoria Auschwitz. František viditelně dojat pak pozdravil několik přeživších, každému z nich políbil ruku. V promluvě, která následovala, se Petrův nástupce inspiroval třetí kapitolou knihy Geneze a citoval Boží hlas, který Adamovi po spáchání prvotního hříchu klade otázku: Adame, což hebrejsky znamená člověče, kde jsi?

„Adame, kde jsi?“ „Adame, kde jsi?“ (srov. Gen 3,9). Kde jsi, člověče? Kde jsi skončil? Na tomto místě, památníku Šoa, znovu slyšíme otázku, kterou klade Bůh: „Adame, kde jsi?“.V této otázce je veškerá bolest Otce, který ztratil syna. Otec znal riziko svobody; věděl, že by syna mohl ztratit... ale možná si ani Otec 38

nedokázal představit takovýto pád, takovouto propast! Ono zvolání: „Kde jsi?“ zní tady tváří v tvář nezměrné tragédii Holokaustu jako hlas, který se ztrácí v bezedné propasti... Kde jsi, člověče? Už tě nepoznávám. Kdo jsi, člověče? Kým jsi se stal? Jaké hrůzy jsi schopen? Co tě přivedlo k pádu tak hlubokému? Není to prach země, z níž jsi byl vzat. Prach země je dobrá věc, dílo mých rukou. Není to dech života, který jsem vdechl do tvých nozder. Onen dech přichází ode mne a je velmi dobrý (srov. Gen 2,7). Nikoli, tato propast nemůže být jenom dílem tvým, tvých rukou, tvého srdce... Kdo tě zkazil? Kdo tě znetvořil? Kdo tě nakazil domýšlivostí, že ovládneš dobro a zlo? Kdo tě přesvědčil, že budeš bůh? Nejenom že jsi mučil a zabil své bratry, ale dal jsi je v oběť sobě samému, protože jsi se prohlásil za boha. Dnes se sem vracíme, abychom naslouchali hlasu Boha: „Adame, kde jsi?“ Ze země se pozvedá tlumený vzdech: Smiluj se nad námi, Pane! Tobě, Pane, náš Bože, spravedlnost, nám uzardění a hanba (srov. Bar 1,15). Dolehlo na nás zlo, kterého pod nebem dosud nebylo (srov. Bar 2,2). Nyní, Pane, slyš naši modlitbu, slyš naši prosbu, zachraň nás pro své milosrdenství. Zachraň nás z této obludnosti. Všemohoucí Pane, duše v úzkosti volá k Tobě. Slyš Pane, smiluj se! Hřešili jsme proti Tobě. Kraluj navěky (srov. Bar 3,1-2). Pamatuj na nás ve svém milosrdenství. Dej nám milost stydět se za to, čeho jsme jako lidé byli schopni, stydět se za tuto maximální modloslužbu, že jsme pohrdli svým tělem a ničili své tělo, které jsi uhnětl z bláta a oživil svým dechem života. Už nikdy více, Pane, nikdy více! „Adame, kde jsi?“ Tady jsme, Pane, stydíme se za to, co byl schopen udělat člověk, stvořený k Tvému obrazu a Tvé podobě. Pamatuj na nás ve svém milosrdenství.

Potom se papež František odebral ke zdvořilostní návštěvě Vrchního rabinátu Izraele, kde sídlí oba nejvyšší představitelé judaismu David Lau, vrchní rabín tzv. aškenázského ritu, který se rozvinul zejména ve středovýchodní Evropě, a Yitzhak Josef, vrchní rabín se39

fardského ritu, který se pojí zejména ke středomořskému regionu. První z nich ve své promluvě hovořil o hodnotě života a vyjádřil přesvědčení, že stát Izrael je jediný, který dává náboženskou svobodu příslušníkům všech tří náboženství, kteří v Jeruzalémě žijí. Yitzhak Yosef ve své promluvě hovořil o Desateru. „Nikdo nedojde k bližnímu, pokud nerespektuje Boha a nemá k němu vztah,“ řekl. Prohlásil, že se cítil zasažen papežovou promluvou v památníku Yad Vashem, a končil slovy: „Má-li člověk vztah k Bohu, pak má také vztah k druhému člověku jako bratru. Buďte vítán Svatý otče v tomto svatém městě Jeruzalém. Buďte vítán.“ František ve své promluvě zdůraznil, že křesťané i židé jsou povoláni klást hluboké otázky o duchovním smyslu svazku, který je pojí: Velice mne těší, že mohu být dnes spolu s vámi: jsem vám vděčný za vroucí přijetí a vaše laskavá slova na uvítanou. Začnu osobní vzpomínkou. Jak víte, již od doby, kdy jsem byl arcibiskupem Buenos Aires, jsem se mohl opírat o přízeň mnoha židovských přátel. Společně jsme organizovali plodné iniciativy setkání a dialogu a prožil jsem s nimi důležité chvíle duchovního sdílení. Během prvních měsíců pontifikátu jsem přijal různé organizace a představitele světového judaismu. Stejně jako u mých předchůdců byly žádosti o takováto setkání početné. Připojují se k mnoha iniciativám, které se konaly na rovině národní či místní, a dosvědčují vzájemnou touhu po lepším poznání, naslouchání a vytváření vztahů autentického bratrství. Tato cesta přátelství je jedním z plodů Druhého vatikánského koncilu, zejména deklarace Nostra aetate, která měla velký vliv a jejíž padesáté výročí si připomeneme příští rok. Jsem vskutku přesvědčen, že to, k čemu došlo během posledních desetiletí mezi židy a katolíky, je autentickým darem Božím, jedním z divů, které učinil a kvůli nimž jsme povoláni dobrořečit Jeho jménu: „Oslavujte Pána pánů, jeho milosrdenství trvá navěky. On sám učinil velké divy, jeho milosrdenství trvá na věky“ (Žl 136,3-4). Tento Boží dar by se však neukázal bez nasazení mnoha odvážných a velkodušných lidí, židů i křesťanů. Rád bych zde zmínil důležitost navázaného dialogu mezi Vrchním rabinátem Izraele a Komisí Svatého stolce pro náboženské vztahy s judaismem. Dialogu 40

inspirovaném návštěvou svatého papeže Jana Pavla II. ve Svaté zemi a započatém v roce 2002. Trvá tedy již dvanáctý rok. S odkazem na bar micva židovské tradice se mi líbí myšlenka, že se tak blíží ke své dospělosti. Doufám, že bude moci pokračovat a že před sebou má světlou budoucnost. Nejde jenom o navázání vzájemných uctivých vztahů na lidské rovině. Jsme jako křesťané i židé povoláni klást si hluboké otázky o duchovním smyslu svazku, který nás pojí. Jde o svazek, který pochází shůry, překračuje naši vůli a zůstává pevným navzdory všem těžkostem, jimiž tyto vztahy v dějinách prošly. Na katolické straně určitě existuje snaha brát plně v úvahu smysl židovských kořenů vlastní víry. Doufám, že s vaší pomocí také na židovské straně bude trvat a pokud možno se rozrůstat zájem o poznání křesťanství, které v této požehnané zemi spatřuje svůj původ, a to zvláště mezi mladými generacemi. Kéž nás vzájemné poznání našeho duchovního odkazu, docenění toho, co máme společné, a vzájemný respekt v tom, co nás rozděluje, vedou v dalším rozvoji našich vtahů, které svěřujeme do rukou Božích. Společně budeme moci významně přispět k míru, společně budeme moci v rychle se měnícím světě dosvědčovat nepomíjivý význam božského plánu stvoření, společně se budeme moci pevně postavit proti jakékoli formě antisemitismu a různým jiným formám diskriminace. Pán ať nám pomáhá ubírat se s důvěrou a silou ducha po jeho cestách. Šalom.

Poslední dopolední část programu Svatého otce se konala v jeruzalémské rezidenci izraelského prezidenta. František se nejprve setkal se Šimonem Peresem v soukromém rozhovoru, potom společně zasadili olivovník a účastnili oficiálního ceremoniálu, jehož součástí bylo vystoupení dívčího pěveckého sboru. „Chceme vybudovat svět, kde bude bratrství, řekl prezident Peres: „Já jsem již zestárnul, ale vím, že sny nestárnou. Doufám, že nové generace budou mít lepší život. Vy Svatosti, jste přišel sem na pouť a otevíráte nám novou bránu k pokoji! Děkuji!“ Papež František navázal na toto téma a svoji promluvu: Pane prezidente, Excelence, dámy a pánové, jsem vám vděčný, pane prezidente, za přijetí, kterého se mi dostalo, a za Vaše laskavá a moudrá slova. Jsem rád, že se s Vámi znovu mohu potkat tady v Jeruzalémě, městě, které 41

chrání svatá místa drahá třem velkým náboženským vyznáním, která se klanějí Bohu, jenž povolal Abrahama. Svatá místa nejsou muzea či turistické památky, nýbrž místa, kde komunity věřících žijí svoji víru, kulturu a své charitativní iniciativy. Proto je třeba trvale chránit jejich posvátnost a tak pečovat nejenom o odkaz minulosti, ale také o lidi, kteří je dnes navštěvují a budou je navštěvovat v budoucnosti. Kéž je Jeruzalém skutečně městem pokoje. Kéž se plně skví jeho identita a jeho posvátný charakter, jeho všeobecný náboženský a kulturní význam jakožto poklad celého lidstva! Jak krásné je, když poutníci i obyvatelé mohou svobodně přicházet ke svatým místům a účastnit se bohoslužeb! Pane prezidente, jste znám jako muž pokoje a tvůrce pokoje. Vyjadřuji Vám za tento Váš postoj svoje uznání a obdiv. K vytváření pokoje je především zapotřebí úcta ke svobodě a důstojnosti každého člověka, o kterém židé, křesťané a muslimové zároveň věří, že byl stvořen Bohem a je určen k věčnému životu. Od tohoto pevného společného bodu je možné rozvíjet snahu o mírumilovné řešení kontroverzí a konflitků. V této souvilosti znovu vyjadřuji přání, aby se všichni vyvarovali takových iniciativ a činů, které odporují deklarované vůli dosáhnout opravdové dohody, a aby neúnavně, rozhodně a důsledně usilovali o mír. Důrazně je však třeba odmítnout všechno, co se staví proti míru a uctivému soužití židů, křesťanů a muslimů. Násilí a terorismus, jakýkoli druh diskriminace z rasových či náboženských důvodů, snaha vnucovat vlastní hledisko na úkor práv ostatních, antisemitismus všech možných forem, stejně jako násilí či projevy nesnášenlivosti proti lidem či místům náboženského kultu židů, křesťanů a muslimů. Ve státě Izrael žijí a pracují různé křesťanské komunity. Jsou integrující součástí společnosti a plně se podílejí na jejím občanském, politickém a kulturním dění. Věřící křesťané čerpají ze své identity touhu přispívat k obecnému dobru a k vytváření míru jakožto plnoprávní občané, odmítají jakýkoli extremismus a snaží se být tvůrci smíření a svornosti. Jejich přítomnost a respektování jejich práv, jakož i práv každého jiného náboženského vyznání a každé menšiny, jsou zárukou zdravého pluralismu a důkazem životnosti demokratických hodnot, jejich reálného zakořenění v praxi a konkrétním životě státu. Pane prezidente, víte, že se za Vás modlím a já vím, že Vy se modlíte za mne, a ujišťuji Vás svojí modlitbou za instituce a za všechny občany Izraele. Zvláště Vás ujišťuji svojí usilovnou prosbou k Bohu za obdržení míru a zároveň nedocenitelných dober, která jsou s ním úzce spojena, jako je bezpečnost, klidný život, prosperita a – to nejkrásnější - bratrství. Myslím také na všechny, kteří trpí v důsledku dosud otevřených krizí v regionu Blízkého východu, aby co nejrychleji dosáhli úlevy ve svém soužení řádným urovnáním konfliktů. Pokoj Izraeli a celému Blízkému východu. Šalom! 42

„Tady, pod našima nohama, v Getsemanské zahradě, náš Mistr prožíval smrtelnou agonii. Úzkost, která nikdy nepolevila a která trvá nadále v agonii národů a všech lidských bytostí“, těmito slovy dnes odpoledne přivítal papeže Františka jeruzalémský latinský patriarcha Fouad Twal v Bazilice národů, kterou na Olivové hoře spravuje františkánská kustodie Svaté země. Před hlavním oltářem baziliky je viditelná skála, na které se Ježíš modlil před svým zatčením. V Getsemanské bazilice Petrova nástupce očekávalo čtyři sta řeholníků, řeholnic a seminaristů, v zastoupení asi stovky různých kongregací.

Papež František s nimi slavil bohoslužbu slova (v latině, arabštině a italštině) se čtením pašijí podle Lukáše. Svatý otec oblékl štolu, kterou měl na sobě před půl stoletím jeho předchůdce Pavel VI., a pronesl homilii.

Kdo jsem já před svým trpícím Pánem „Potom se... odtamtud odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali“ (Lk 22,39). Když nadešla hodina určená Bohem k záchraně lidstva z otroctví hříchu, Ježíš se odebral sem do Getseman na úpatí Olivové hory. Nacházíme se na tomto svatém místě, posvěceném Ježíšovou modlitbou, Jeho úzkostí, Jeho potem a krví; posvěceném zejména Jeho přitakáním Otcově milující vůli. Máme jakousi bázeň přiblížit se pocitům, které Ježíš zakoušel v onu hodinu; po špičkách přicházíme do onoho vnitřního prostoru, kde se rozhodlo drama světa. V oné hodině Ježíš pocítil nezbytnost modlit se a mít u sebe svoje učedníky, svoje přátele, kteří Jej následovali a blížeji s Ním sdíleli Jeho poslání. Avšak tady v Getsemanech se následování stává obtížným a nejistým; převahu mají pochyby, únava a děs. V nadcházejících událostech Ježíšova umučení zaujímají učedníci vůči Mistru různé postoje: postoje přiblížení, vzdálení, nejistoty. 43

Prospěje nám všem, biskupům, kněžím, zasvěceným osobám a seminaristům položit si na tomto místě otázku: kdo jsem já před svým trpícím Pánem? Kdo jsem já před svým trpícím Pánem? Jsem z těch, které Ježíš vyzval, aby s Ním bděli, ale oni usínají a namísto modlitby se pokoušejí uniknout realitě tím, že zavírají oči? Patřím k nim? Nebo se poznávám mezi těmi, kteří ze strachu utekli a opustili Mistra v nejtragičtější hodině Jeho pozemského života? Možná je ve mně dvojakost, faleš toho, který Jej prodal za třicet mincí a kterého Ježíš nazval přítelem, ale on Jej přesto zradil? Rozpoznávám se v těch slabých, kteří Jej zapřeli, jako Petr? Ten krátce před tím sliboval Ježíši, že Jej bude následovat až na smrt (srov. Lk 22,33), ale potom, když se ocitl v úzkých, propadl strachu a přísahal, že Jej nezná. Podobám se těm, kteří si již začali organizovat svůj život bez Něho, jako dva učedníci z Emauz, nechápaví a váhavého srdce zdráhajícího se uvěřit slovům proroků (srov. Lk 24,25)? Anebo jsem díky Bohu mezi těmi, kteří zůstali věrni až do konce jako Panna Maria a apoštol Jan? Když na Golgotu padne tma a zdá se, že je konec vší naděje, jedině láska je silnější než smrt. Láska podněcuje Matku a milovaného učedníka zůstat u paty kříže, aby sdíleli až do konce Ježíšovu bolest. Rozpoznávám se v těch, kteří napodobili svého Mistra a Pána až k mučednictví a dosvědčili, že je pro ně vším, neporovnatelnou silou jejich poslání a posledním horizontem jejich života? Ježíšovo přátelství k nám, Jeho věrnost a Jeho milosrdenství jsou nedocenitelným darem, který nám dodává odvahu pokračovat s důvěrou v Jeho následování i přes naše pády, omyly a také naši zradu. Tato Pánova dobrota nás však nezbavuje bdění před pokušitelem, hříchem, zlem a zradou, jež mohou proniknout i náš kněžský a řeholní život. Všichni jsme vystaveni hříchu, zlu a zradě. Vnímáme disproporci mezi velikostí Ježíšova povolání a svou nepatrností, mezi vznešeností poslání a svou lidskou křehkostí. Pán nás však ve své nezměrné dobrotě a nekonečném milosrdenství bere za ruku, abychom se neutopili v moři děsu. Je nám stále po boku, nikdy nás nenechává samotné. Nenechejme se tedy přemoci strachem a sklíčeností, ale jděme vpřed s odvahou a důvěrou po své cestě a ve svém poslání. Vy, drazí bratři a sestry, jste povoláni následovat s radostí Pána v této požehnané 44

zemi! Je to dar a také odpovědnost. Vaše přítomnost tady je velmi důležitá; celá církev je vám vděčna a podporuje vás modlitbou. Z tohoto svatého místa toužím s láskou pozdravit všechny jeruzalémské křesťany. Chtěl bych je ujistit o tom, že na ně myslím, modlím se za ně a že dobře z nám obtíže jejich života v tomto městě. Vyzývám je, aby se stali odvážnými svědky Pánova utrpení, ale také jeho Vzkříšení, v radosti a naději. Napodobujme Pannu Marii a svatého Jana a stůjme pod kříži, na nichž je Ježíš dosud křižován. Toto je cesta, na kterou nás náš Vykupitel volá, abychom Jej následovali. Neexistuje žádná jiná! „Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; kde jsem já, tam bude i můj služebník“ (Jan 12,26). Svatý otec poté navštívil olivový háj, přiléhající bazilice a klášteru, kde roste také osm staletých olivovníků. Papež tu zasadil odnož jednoho z těchto stromů, které pamatují Kristovu agonii, a to právě vedle olivovníku, který tu před padesáti lety vsadil Pavel VI. Z Getsemanské zahrady se poté papežská delegace odebrala do jeruzalémského Večeřadla. V místě, kde Ježíš ustanovil eucharistii a kde na apoštoly sestoupil Duch svatý, papež zakončil svou třídenní pouť mší svatou, kterou sloužil společně s katolickými ordináři Svaté země a členy svého doprovodu. Budova Večeřadla je v současné době majetkem Státu Izrael (od roku 1948), avšak zůstává ve správě muslimské náboženské autority (Waqf), jejíž hlavou je jordánský panovník. Kvůli omezenému prostoru nebyla tato část papežova programu veřejná. Svatý otec se ve své homilii zamýšlel nad zásadními postoji církve, která se zrodila ve Večeřadle jako církev vycházející.

Horizont Večeřadla Drazí bratři, je to velký Pán shromáždit se Večeřadle ke

dar, že umožnil zde ve slavení 45

eucharistie. A zatímco vás s bratrskou radostí zdravím, rád bych se s láskou obrátil na východní katolické patriarchy, kteří se v těchto dnech účastnili mé poutě. Chtěl bych jim poděkovat za jejich významnou přítomnost, která je pro mne velmi cenná. Ujišťuji je, že mají zvláštní místo v mém srdci a modlitbě. Tady, kde Ježíš slavil spolu s apoštoly Poslední večeři; kde se jim Vzkříšený ukázal a kde Duch svatý svou mocí sestoupil na Marii a učedníky. Tady se zrodila církev a zrodila se při vyjití. Odtud vyšla s lámaným Chlebem v rukou, Ježíšovými ranami na očích a Duchem lásky v srdci. Zmrtvýchvstalý Ježíš poslaný Otcem ve Večeřadle udělil apoštolům Svého Ducha a s touto mocí je poslal obnovit tvář země (srov. Žl 104,30). Vyjít, odejít, neznamená zapomenout. Církev při vycházení opatruje památku toho, co se zde stalo; Duch Přímluvce jí připomíná každé slovo a každé gesto a zjevuje jejich smysl. Večeřadlo nám připomíná službu, mytí nohou vykonané Ježíšem jako příklad pro učedníky. Mýt si vzájemně nohy, znamená přijímat se, akceptovat se, mít se rádi a sloužit si navzájem. Znamená sloužit chudému, nemocnému, vyloučenému, člověku, který je mi nesympatický a obtěžuje mne. Večeřadlo nám eucharistií připomíná oběť. V každém slavení eucharistie se Ježíš obětuje Otci za nás, abychom se mohli také sjednotit s Ním, obětovat Bohu svůj život, svoji práci, svoje radosti a své bolesti... všechno přinášet jako duchovní oběť. Večeřadlo nám také připomíná přátelství. „Už vás nenazývám služebníky říká Ježíš Dvanácti - ... nazval jsem vás přáteli“ (Jan15,15). Pán nás činí Svými přáteli, svěřuje nám Otcovu vůli a dává Sebe samého. A to je ta nejkrásnější zkušenost křesťana, zvláště kněze: stát se přítelem Pána Ježíše a ve svém srdci odhalit Ježíšovo přátelství. Večeřadlo nám připomíná rozloučení s Mistrem a příslib opětovného setkání s přáteli: „A když odejdu... zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (Jan 14,3). Ježíš nás nenechává samotné, nikdy nás neopouští, předchází nás do Otcova domu, kam nás chce vzít s Sebou. Večeřadlo nám však připomíná také ubohost, zvědavost – „kdo je ten, který zradí?“ – a zradu. Každý z nás - ne pouze a vždycky ten druhý - můžeme zaujmout tento postoj, když povýšeně hledíme na bratra, soudíme jej, když svými hříchy zrazujeme Ježíše. Večeřadlo nám připomíná sdílení, bratrství, harmonii, pokoj mezi námi. Kolik lásky, kolik dobra vytrysklo z Večeřadla! Kolik lásky odtud vyšlo, jako řeka z pramene, která je zpočátku potůčkem a potom se rozlévá do šíře a mohutní... Všichni svatí odtud čerpali; velká řeka svatosti církve má vždycky původ tady, vždy znovu z Kristova Srdce, z eucharistie, z Jeho Svatého Ducha. 46

Večeřadlo nám nakonec připomíná zrod nové rodiny, církve, naší svaté Matky církve hierarchické, ustanovené vzkříšeným Ježíšem. Rodina, která má svoji Matku, Pannu Marii. Křesťanské rodiny patří do této velké rodiny a nacházejí v ní světlo a sílu k cestě a obnově skrze životní námahy a zkoušky. Do této velké rodiny jsou zvány a povolány všechny Boží děti z každého národa a jazyka, všichni bratři a děti jediného Otce v nebesích. Toto je horizont Večeřadla: horizont Vzkříšeného i církve. Odtud vychází církev oživená živoucím dechem Ducha. Usebraná v modlitbě spolu s Ježíšovou matkou stále znovu prožívá očekávání opětovného seslání Ducha svatého: Sešli svého Ducha, Pane, a obnovíš tvář země (srov. Žl 104,30)!

Trojice izraelských armádních helikoptér poté papežskou delegaci dopravila na mezinárodní letiště v Tel Avivu. S návštěvou se zde oficiálně rozloučil izraelský prezident. Závěrečný let do Říma, kde letadlo přistálo hodinu před půlnocí, završil druhou zahraniční apoštolskou cestu papeže Františka po svatých místech v Jordánsku, Palestině a Izraeli.

Interview s papežem Františkem na palubě EL AL Téměř hodinu věnoval papež František tiskové konferenci na palubě letadla při návratu z Tel Avivu do Říma. Odpověděl na širokou škálu otázek pokládaných novináři církevních i veřejnoprávních médií doslova z celého světa: od plánů, jež vyplynuly ze setkání minulých dní, přes zneužívání mladistvých, problém nezaměstnanosti, celibát či otázky rodiny až po reformu Římské kurie. František přiznává, že většina gest mimo stanovený program byla zcela spontánní: zastavení u betlémské dělící zdi, polibek přeživších v Yad Vašem či polibek v bazilice Svatého hrobu, byly dílem okamžiku. Oproti tomu pozvání obou prezidentů k modlitbě bylo sice promyšlené, nebylo ovšem snadné určit, kde a jak ho vyslovit – dodal papež na dotaz italské novinářky z katolické Tv 2000. 47

Anglofonní skupina novinářů nastolila oblíbené mediální téma zneužívání mladistvých. Papež v odpovědi nešetřil ostrými slovy. Nikdo, kdo by kryl zneužívání dětí a mladistvých, nebude ušetřen: „V této chvíli se vyšetřují případy tří biskupů. Jeden už byl odsouzen a zvažuje se jaký trest na něj bude uvalen. Neexistují protekce. Zneužívání mladistvých je velmi těžký zločin... jak víme, je to vážný problém rozšířený všude, mě ale zajímá církev. Kněz, který udělá něco takového, zrazuje Pánovo Tělo. Úkolem kněze je přivádět chlapce, dívenku, mladíka, dívku ke svatosti - tento chlapec, toto děvče mu důvěřuje – a on, místo vedení ke svatosti, je zneužije... To je opravdu strašlivá špatnost. Přirovnal bych to k černé mši.“ Papež potvrdil politiku nulové tolerance v těchto případech a připomněl své nadcházející setkání s několika oběťmi zneužívání v církvi, plánované na první červnové dny ve Vatikánu. Další dotaz za španělskou jazykovou skupinu mířil na rozpor mezi Františkovým programem střídmosti a prostoty a některými skandály za Vatikánskými hradbami. Svatý otec poukázal na probíhající reformy a práci dvou nových komisí, nicméně dodal, že k nesrovnalostem bude docházet tak jako tak, neboť jsme chybující lidé. Reforma musí probíhat nepřetržitě: „Musíme být na pozoru a reformovat církev dennodenně, protože jsme hříšníci, jsme slabí a problémy budou vždycky. Nicméně administrace prováděná Ekonomickým sekretariátem pomůže vyhýbat se podobným skandálům a problémům.... Například ve Vatikánské bance (IOR) bylo zavřeno zhruba 1600 účtů náležejících osobám, které na ně neměly právo. Institut náboženských děl je určen pro pomoc církvi. Na účet mají právo diecézní biskupové, vatikánští zaměstnanci, jejichž vdovy a vdovci odtud dostávají důchody... Je to instituce tohoto rázu.“ Frankofonní skupina dala zaznít obavám o budoucnost Evropy v souvislosti s volbami do Evropského parlamentu, nárůstem euroskeptických stran, nezaměstnaností, problematice společné měny apod. Papež řekl, že „o těchto věcech slyšel, ale že jim příliš nerozumí“: „Vyslovil jste však klíčové slovo: nezaměstnanost. To je závažný problém... Žijeme uvnitř světového ekonomického systému koncentrovaného na peníze, nikoli na člověka. (...) Aby bylo toto ústřední postavení peněž udržitelné, zavádějí se „skartační opatření“. Vylučují se děti – porodnost v Evropě není příliš vysoká, že? (...) Skartují se děti, skartují se staří lidé – staří se nehodí (...), vylučují se také prostřednictvím skryté eutanázie v mnoha zemích. (...) A v této chvíli došlo na exkluzi mladých, vylučují se mladí lidé – a to je skutečně vážné. V Itálii je nezaměstnanost mezi mladými téměř 40 % (nejsem si jist), ve 48

Španělsku (a tady si jsem jist) je to 50% (...) Vylučuje se celá generace mladých. Podle mě je tato „skartační“ kultura skutečně závažný problém. Nejde jistě jen o Evropu, šíří se všude, ale v Evropě je velmi citelná. Zvláště v porovnání s kulturou blahobytu před deseti lety. Je to tragické, jsme v těžkém okamžiku. Jde o nehumánní ekonomický systém. Neváhal jsem napsat v exhortaci „Evangelii gaudium, že tento ekonomický systém zabíjí . A nyní to opakuji!“ Dotaz portugalské jazykové skupiny směřoval na řešení „Jeruzalémské otázky“, tedy problém, zda Jeruzalém má patřit Palestině. Papež František potvrdil, že Vatikán a celá katolická církev pohlíží na problém z náboženského hlediska. Vidí Jeruzalém jako svaté místo tří náboženství a podporuje řešení jeho statutu skrze pokojné vyjednávání. Ze skupiny německo jazyčných novinářů poté vzešla otázka týkající se celibátu v souvislosti se silnou ekumenickou komponentou papežovy cesty do Svaté země. Nemohla by se katolická církev v něčem učit od pravoslavných – ptal se redaktor německého veřejnoprávního rozhlasu? „V katolické církvi přece jsou ženatí kněží: řeckokatolíci, katoličtí koptové .... Ve východním obřadu jsou ženatí kněží. Celibát není dogmatem víry. Je pravidlem života, kterého si velmi cením a které považuji za velký dar pro církev. Vzhledem k tomu, že nejde o dogma, je brána stále otevřená. V této chvíli jsme o tom však nemluvili. Na pořadu jednání jsou důležitější věci. S Bartolomějem jsme se celibátu nedotkli, protože ve vztazích s pravoslavnými je to skutečně sekundární téma. Mluvili jsme o jednotě, o jednotě, která se vytváří na cestě, o jednotě, která je cestou. Jednotu nemůžeme zavést na teologickém kongresu. A on (Bartoloměj) mi potvrdil, že je pravda to, co se říká, že totiž Athenagoras řekl Pavlu VI.: „Můžeme v klidu kráčet pospolu. Všechny teology pošleme na ostrov, kde spolu mohou diskutovat, a my půjdeme cestou života“. (...) Budeme kráčet společně, společně se modlit, pracovat na mnoha věcech, které lze dělat společně, navzájem si pomáhat. (...)“ Jako konkrétní příklad pomoci zmínil František zapůjčování kostelů pravoslavným komunitám. Stejně tak naznačil vstřícný postoj k návrhům pravoslavné strany na sjednocení data velikonoc. „Působí totiž trochu směšně ptát se: „Prosím tě, kdy že to vstal tvůj Kristus? – Až příští týden. – Aha, ten můj minulý týden.“ – ironizoval papež. Další otázku položila japonská novinářka. V souvislosti s příští asijskou cestou papeže Františka se zeptala, co míní udělat pro křesťany v zemích, kde není svoboda náboženství ani projevu, jako je Severní Korea nebo Čína. Papež nejprve upřesnil, že kromě Jižní Koreje se na leden příštího roku připravuje také cesta na Srí Lanku a Filipíny, přesněji do regionu zpustošeného cyklónem. Potom František poznamenal, že nesvobodou netrpí pouze křesťané v Asii, a zmínil ohromné množství křesťanských mučedníků současnosti, jejichž počet – jak opakoval – patrně převyšuje počet mučedníků raných dob křesťanství. A popsal situaci připomínající i nepříliš dávnou minulost naší vlasti: „Chceme-li na některých místech pomáhat, musíme postupovat prozíravě. Musíme se mnoho modlit za tyto trpící církve – a trpí velmi. Také biskupové a Svatý stolec pracují šetrně na pomoci křesťanům těchto zemí. Není to nic snadného. Tak například v jedné zemi je zákaz společné modlitby. Křesťané, kteří tam žijí, však chtějí sloužit eucharistii! A tak tam mají pána, který normálně pracuje jako dělník, ale je knězem. Ten přijde ke stolu, všichni předstírají, že se sešli u čaje, a ve skutečnosti slouží eucharistii. Když přijde policie, rychle schovají knihy a popíjejí čaj. A to se děje dnes.“ 49

Pokud pocítíte, že nemáte sílu vykonávat službu, udělal byste stejný krok jako váš předchůdce, odstoupil byste z papežského úřadu? – zeptal se novinář italské agentury Ansa. „Udělám to, co po mně Pán bude chtít: budu se modlit, hledat Boží vůli. Myslím si však, že Benedikt XVI. nebude jediný. On cítil, že nemá více sil a jako člověk víry velmi pokorně a čestně takto rozhodl (...) Myslím, že na něho musíme hledět jako na instituci. On otevřel bránu, bránu emeritních papežů. Zda budou či nebudou další, to ví Bůh. Ale tato cesta je otevřena, a já si myslím, že římský biskup, papež, který cítí, že mu síly ubývají – protože dnes se žije dlouho – si musí klást stejné otázky, jako si položil papež Benedikt.“ Lakonicky odpověděl papež František na dotaz ohledně beatifikačního procesu Pia XII. „Informoval jsem se, ale zatím chybí zázrak, a pokud nejsou zázraky, nedá se pokračovat. Musíme čekat, co přinese budoucnost, a potom přijmout rozhodnutí. Proces je pomalý a já nemohu, rozhodovat o tom, zda bude či nebude blahořečen.“ Velmi obšírně se naopak František zastavil u dotazu směřujícího k Synodu o rodině. Nevysíláte příliš mnoho signálů, slibujících věci, které se nenaplní? – ptala se argentinská novinářka, s explicitním poukazem na přijímání pro rozvedené: „Synod se bude věnovat rodině, problému rodiny, bohatství rodiny, současné situaci rodiny. Předběžný výklad kardinála Kaspera měl pět kapitol: čtyři o rodině, o kráse rodiny, o teologickém základu a další problematice rodiny – a teprve pátá kapitola se dotýkala pastoračního problému separací, nulity, rozvedených.... a v tomto rámci pak otázky jejich přijímání. Nelíbilo se mi, že mnoho lidí – také uvnitř církve, kněží – řeklo: „Aha, synod bude proto, aby dovolil rozvedeným přistupovat k přijímání“. (...) Problém je daleko širší! Dnes, jak všichni víme, je rodina v krizi. Je to celosvětová krize. Mladí nechtějí vstupovat do manželství, neuzavírají sňatky nebo žijí spolu. Manželství a rodina je v krizi. Nechtěl bych, abychom upadli do kazuistiky typu bude se smět – nebude se smět. Děkuji za tuhle otázku, protože mi dává příležitost k vyjasnění. Pastorační problém rodiny je velice široký. A je třeba zkoumat případ od případu. Velmi mi pomáhá to, co řekl o rozvedených papež Benedikt. Řekl to hned třikrát: ve Valle d´Aosta, v Miláně a na své poslední veřejné konzistoři, totiž že je potřeba zkoumat s jakou vírou lidé přistupují k manželství a vysvětlit, že rozvedení nejsou exkomunikovaní – protože často se s nimi jedná jako s exkomunikovanými. (...) Synod tedy bude o rodině, o bohatství a problémech rodiny, o řešeních, nulitě a o tom ovšem. Bude se řešit i problém rozvedených, ale v rámci tohoto celku.“ Poslední dotaz se týkal reformy Římské kurie. Jak je daleko a s jakými překážkami se potýká: „Hlavní překážkou jsem já,“ reagoval papež František se smíchem – pak nicméně dodal, že reforma pokračuje dobře. Zmínil práci Rady osmi kardinálů, která reviduje konstituci Pastor Bonus a zkoumá funkčnost jednotlivých oddělení kurie. Jak dále nastínil, v reformě jde o sdružení některých úřadů a o spolupráci ekonomického oddělení se státním sekretariátem. „Překážky jsou normálními překážkami doprovázejícími podobné procesy. Hledáme cesty... velmi důležité je přesvědčení. Je to úsilí přesvědčit, pomoci (...) Já jsem spokojen, opravdu jsem spokojen. Udělalo se dost práce a tato komise nám velmi pomáhá.“ - končil papež svou tiskovou konferenci v letadle při návratu z pouti do Svaté země, poděkoval novinářům za doprovod a poprosil je o modlitbu za sebe: „Hodně to potřebuji.“ 50

Pouť do Svaté země (katecheze papeže Františka při středeční generální audience, náměstí sv. Petra, 28. května 2014)

Dobrý den, drazí bratři a sestry, v uplynulých dnech, jak víte, jsem vykonal pouť do Svaté země. Pro církev to byl velký dar, za který děkuji Bohu. On mne vedl do této požehnané země, která byla svědkem Ježíšovy historické přítomnosti a kde došlo k událostem, jež jsou zásadní pro judaismus, křesťanství a islám. Znovu ze srdce děkuji Jeho blaženosti, patriarchovi Fouad Twalovi, biskupům různých ritů, kněžím a františkánům Kustodie Svaté země. Tito františkáni jsou výborní! Jejich práce je překrásná. Moje vděčnost patří rovněž jordánským, izraelským a palestinským představitelům, kteří mě přijali velice zdvořile a řekl bych také přátelsky, jakož i všem, kdo spolupracovali na realizaci této návštěvy. 1. Hlavním účelem této pouti bylo připomenout 50. výročí historického setkání papeže Pavla VI. a patriarchy Athenagora. Byla to vůbec první návštěva Petrova nástupce ve Svaté zemi. Pavel VI. tak zahájil v době konání Druhého vatikánského koncilu zahraniční cesty papežů soudobé epochy. Prorocké gesto římského biskupa a konstantinopolského patriarchy je úhelným kamenem obtížné, ale slibné cesty jednoty všech křesťanů, jež od té doby učinila významné kroky. Moje setkání s Jeho Svatostí Bartolomějem, milovaným bratrem v Kristu, bylo vrcholným momentem návštěvy. Společně jsme se modlili u Ježíšova hrobu a spolu s námi rovněž pravoslavný řecký patriarcha Jeruzaléma Theofilos III., arménský apoštolský patriarcha Nourhan a další arcibiskupové a biskupové různých církví a společenství, občanští představitelé a mnozí věřící. Na tomto místě, kde zazněla zvěst Vzkříšení, jsme vnímali veškerou hořkost a bolest rozdělení, která mezi Kristovými učedníky dosud existují. Působí opravdu mnoho zla a bolesti v srdci. Ještě jsme rozděleni. Právě v onom místě, kde zazněla zvěst Vzkříšení a odkud nám Ježíš dává život, jsme stále ještě trochu rozdělení. Při této bohoslužbě prostoupené vzájemným bratrstvím, úctou a srdečností, jsme však především vnímali mocný hlas Vzkříšeného Dobrého Pastýře, který chce ze všech svých ovcí učinit jediné stádce. Cítili jsme touhu uzdravit dosud otevřené rány a vytrvale pokračovat na cestě k plnému společenství. Ještě jednou, jako to učinili předchozí papežové, prosím o odpuštění za to, čím jsme k těmto rozdělením přispěli, a prosím Ducha svatého, aby nám pomohl uzdravit zranění, která jsme způsobili bratřím. V Kristu jsme všichni bratři. S patriarchou Bartolomějem jsme přátelé, bratři, a sdíleli jsme vůli společně putovat a snažit se dělat vše, co můžeme už dnes: společně se modlit, společně pracovat pro Boží stádce, usilovat o pokoj, opatrovat stvoření… je tolik věcí, které máme společné. Máme jít dál jako bratři. 51

2. Druhým účelem této pouti bylo dodat tomuto regionu povzbuzení na cestě k pokoji, který je darem Božím a zároveň přičiněním lidí. Učinil jsem tak v Jordánsku, Palestině a Izraeli, vždy jako poutník ve jménu Boha i člověka a přitom jsem choval v srdci velký soucit se syny této země, jejichž soužití je již dlouho poznamenáno válkou a kteří mají právo konečně zakusit pokoj! Proto jsem vybízel věřící křesťany, aby se s otevřeným a poddajným srdcem nechali „pomazat“ Duchem svatým, který dává schopnost konat gesta pokory, bratrství a smíření. Duch umožňuje zaujímat tyto postoje k lidem různých kultur a náboženství v každodenním životě a tak vytváří „tvůrce“ pokoje. Pokoj se vytváří řemeslně. Neexistuje mírový průmysl, nikoli. Vytváří se každý den, řemeslně a také se srdcem otevřeným k seslání tohoto Božího daru. Proto jsem vybízel věřící křesťany, aby se nechali pomazat. V Jordánsku jsem poděkoval jeho představitelům i tamějšímu lidu za jejich úsilí při přijímání početných uprchlíků přicházejících z válečných oblastí, za humanitární nasazení, které si zasluhuje a žádá stálou podporu mezinárodního společenství. Byl jsem zasažen velkodušností jordánského lidu v péči o uprchlíky, kteří v tak velkém počtu prchají před válkou v oné oblasti. Pán ať hojně žehná tomuto pohostinnému lidu! A my se modleme, aby Pán této pohostinnosti žehnal, a žádejme na mezinárodních institucích, aby pomohly tomuto lidu v práci, kterou odvádí. Během této pouti i při jiných příležitostech jsem vybízel zainteresované představitele, aby pokračovali ve snaze o zmírnění napětí na Blízkém východě, zvláště v mučené Sýrii, jakož i v dalším hledání rovného řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Proto jsem pozval prezidenty Izraele a Palestiny, muže a tvůrce pokoje, aby se přišli do Vatikánu modlit spolu se mnou za pokoj. A prosím i vás, abyste nás nenechali samotné, modlete, aby Pán udělil mír oné požehnané zemi. Počítám s vašimi modlitbami, hodně se modlete, aby nadešel pokoj. 3. Tato pouť do Svaté země byla také příležitost utvrdit ve víře křesťanská společenství, která nemálo trpí, a vyjádřit vděčnost celé církve křesťanům, kteří žijí v oné oblasti a na celém Blízkém východě. Tito naši bratři jsou odvážnými svědky naděje a lásky, „solí a světlem“ oné země. Svým životem víry a modlitby, ceněnými výchovnými a dobročinnými aktivitami se přičiňují o smíření a odpuštění a přispívají k obecnému dobru společnosti.Touto poutí, která byla opravdu Pánovou milostí, jsem chtěl přinést slovo naděje, kterou jsem však také sám přijal! Dostalo se mi jí od bratří a sester, kteří doufají „proti vší naději“ (Řím 4,18) skrze četná utrpení jako jsou ta, která prožívají ti, kdo uprchli ze své vlasti kvůli konfliktům, a ti, jimiž se pohrdá kvůli jejich víře v Krista. Buďme jim nadále nablízku! Modleme se za ně a za pokoj ve Svaté zemi a na celém Blízkém východě. Modlitba celé církve ať je také oporou na cestě k plné jednotě křesťanů, aby svět uvěřil v lásku Boží, která v Ježíši Kristu přišla přebývat mezi nás. A nyní vás všechny vyzývám ke společné modlitbě. Prosme spolu Matku Boží, Královnu míru, Královnu jednoty mezi křesťany, Matku všech křesťanů, aby nás a celý svět obdařila pokojem a provázela nás na této cestě jednoty. Zdrávas Maria… 52

PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI 9. - 20. června 2014

PONDĚLÍ, 9. ČERVNA 7.00: Pustiměř, mše svatá; 8.00: odjezd. VENEZIA: večeře, nocleh.

 ÚTERÝ, 10. ČERVNA Snídaně, lodí k náměstí sv. Marka, 11.00: mše sv. v chrámu sv. Jeremiáše a sv. Lucie u oltáře ostatků svaté Lucie. 13.00: bazilika sv. Rocha, 15.00: bazilika sv. Marka, provázená prohlídka, Te Deum. Koupání v Jaderském moři, večeře, nocleh.

 STŘEDA, 11. ČERVNA Snídaně. LA VERNA – pouť na horu stigmat sv. Františka z Assisi,

15.00: procesí, 15.30: provázená prohlídka, 16.00: eucharistie v bazilice.

Zastavení v CAPRESE MICHELANGELO – rodišti Michelangela Buonarrotiho. BOLSENA, večeře, nocleh. 53

ČTVRTEK, 12. ČERVNA Snídaně, odjezd do Orvieta. ORVIETO: 10.00: pouť ke Svaté bráně, 12.00: mše svatá v kapli Sv. Korporálu. Pouť do CIVITA DI BAGNOREGIO rodiště sv. Bonaventury, učitele Církve (+1274, Doctor Seraficus).

1264

2014

Koupání v největším vulkanickém jezeře Itálie a jednom z největších v Evropě, večeře, nocleh.

 PÁTEK, 13. ČERVNA Snídaně, BOLSENA: Eucharistické jubileum: 9.00: mše svatá v bazilice sv. Kristiny. 12.00: VITERBO: provázená prohlídka „města papežů“

SAN FELICE CIRCEO: odpoledne u Tyrhénského moře, večeře, nocleh.

 SOBOTA, 14. ČERVNA Snídaně, den u Tyrhénského moře, oběd, odpoledne: pouť do opatství FOSSANOVA: místo úmrtí sv. Tomáše Akvinského, učitele Církve, (+1274, Doctor Angelicus), 18.00: eucharistie v chrámu opatství, večeře, nocleh.

54

NEDĚLE, 15. ČERVNA Snídaně, odjezd do ŘÍMA, 10.00: mše svatá u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky: Giovanni kardinál COPPA, Anděl Páně se Svatým Otcem, 13.30: bazilika sv. Petra, výstup na kopuli, 16.30: Castel Sant´Angelo - Pantheon - bazilika S. Maria sopra Minerva , sant´Ignazio - Fontana di Trevi Piazza di Spagna - Trinità dei Monti, večeře, nocleh.

 PONDĚLÍ, 16. ČERVNA Snídaně, 8.45: mše svatá v bazilice S. Maria Maggiore - Salus Populi Romani, 10.00: prohlídka baziliky, 12.00: bazilika sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově, 14.00: Kalistovy katakomby, 16.00: bazilika sv. Pavla za hradbami, 18.00: Tre Fontane - nešpory na místě mučednictví sv. Pavla, večeře, nocleh.

 ÚTERÝ, 17. ČERVNA Snídaně, 10.00: GRECCIO (svatyně jesliček), FONTECOLOMBO (františkánský Sinaj), LA FORESTA (chvalozpěv stvoření), POGGIO BUSTONE. (duchovní zrození sv. Františka). CASCIA: 16.00: eucharistie v bazilice sv. Rity. ASSISI, večeře, nocleh.

 STŘEDA, 18. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše svatá u hrobu sv. Františka, pouť městem sv. Františka a sv. Kláry. GUBBIO. CAVALLINO TREPORTI, večeře, nocleh.

 ČTVRTEK, 19. ČERVNA 8.00: eucharistie, snídaně, den u Jaderského moře, oběd, večeře, nocleh.

 PÁTEK, 20. ČERVNA Snídaně, odjezd do TERSTU, 9.00: mše svatá a Te Deum v národní svatyni Panny Marie, Matky a Královny na Monte Grisa. Prohlídka zahrad Miramare, odjezd do vlasti. 55

POŘAD BOHOSLUŽEB: 8. – 15. června 2014 DEN

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

za + Bohuslava MARÁKA, rodiče a bratry SESLÁNÍ na poděkování Pánu Bohu NEDĚLE DUCHA SVATÉHO s prosbou za dar zdraví 8. června DRYSICE a Boží požehnání PUSTIMĚŘ 9.30 PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (3) pro rodinu POLÁCHOVU za + Jana PŘIKRYLA, PUSTIMĚŘ KONČÍ DOBA VELIKONOČNÍ živou a zemřelou rodinu 11.00 SV. EFRÉM SYRSKÝ, PONDĚLÍ za Boží požehnání PUSTIMĚŘ JÁHEN A UČITEL CÍRKVE 9. června pro poutníky k zázrakům víry 7.00 ÚTERÝ ÚTERÝ VENEZIA: chrám sv. Lucie - 11.00 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 10. června na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SV. BARNABÁŠ, STŘEDA LA VERNA: bazilika stigmat - 16.00 APOŠTOL 11. června na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti ČTVRTEK ČTVRTEK ORVIETO: kaple sv. Korporálu - 12.00 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 12. června na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SV. ANTONÍN Z PADOVY, PÁTEK BOLSENA: bazilika sv. Kristiny - 9.00 KNĚZ A UČITEL CÍRKVE 13. června na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti SOBOTA SOBOTA FOSSANOVA: opatství - 18.00 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 14. června na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti PUSTIMĚŘ za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, SLAVNOST dar zdraví a Boží požehnání 8.00 NEJSVĚTĚJŠÍ NEDĚLE DRYSICE za + Františka ROZSYPALA, manželku, dceru, snachu a zetě 15. června TROJICE 9.30 za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 11.00 ŘÍM: vat. bazilika - hrob sv. Petra - 10.00 SLAVNOST

PODIVICE 8.00

(J.E.Giovanni kardinál COPPA, čestný občan Drysic)

na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti

V PŘÍPADĚ POHŘBU V DOBĚ PEREGRINATIO AD MIRACULA FIDEI OBRAŤTE SE PROSÍM NA: P. Mgr. Jana PLODRA, faráře krásenského

TELEFON: +420 731 621 157 PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (1. 6. 2014) PUSTIMĚŘ: 5.100,-Kč DRYSICE: 2.000,-Kč PODIVICE: 2.100,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! 

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby nezaměstnaní obdrželi podporu a práci, kterou potřebují k důstojnému životu. 2. Za Evropu, aby díky svědectví věřících opět nalezla své křesťanské kořeny. 3. Aby všichni lidé zodpovědně přistupovali ke svému životu i práci. 56

POŘAD BOHOSLUŽEB: 15. – 22. června 2014 DEN

LITURGIE SLAVNOST

NEDĚLE 15. června

NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, dar zdraví a Boží požehnání 8.00 DRYSICE za + Františka ROZSYPALA, manželku, dceru, snachu a zetě 9.30 za + Františku HRUBOU, PODIVICE manžela a dva syny 11.00 ŘÍM: vat. bazilika - hrob sv. Petra - 10.00 (J.E.Giovanni kardinál COPPA, čestný občan Drysic)

na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti

PONDĚLÍ 16. června ÚTERÝ 17. června STŘEDA 18. června ČTVRTEK 19. června PÁTEK 20. června SOBOTA 21. června

PONDĚLÍ

11. TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ ČTVRTEK 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN NEPOMUCKÝ NEUMANN, BISKUP PÁTEK 11. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. ALOIS GONZAGA, ŘEHOLNÍK SLAVNOST

TĚLA A KRVE PÁNĚ NEDĚLE 22. června

ŘÍM: kaple Salus Populi Romani – 8.45 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti CASCIA: basilika sv. Rity - 16.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti ASSISI: krypta – hrob sv. Františka - 9.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti CAVALLINO TREPORTI - 8.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti PODIVICE EUCHARISTICKÁ ADORACE 18.00 TRIESTE – Monte Grisa - 9.00 na úmysly poutníků, za jejich rodiny a farnosti

DRYSICE - SVÁTOST KŘTU ONDŘEJ MAREK DOBEŠ

PUSTIMĚŘ: PROCESÍ CORPUS DOMINI:

ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL

za + Marii a Metoděje SMEJKALOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za +rodinu DOBEŠOVU, DRYSICE BABICOVU, MICHÁLKOVU, HODULÍKOVU, dar zdraví a 9.00 Boží požehnání pro živou rodinu za + rodinu INDROVU, PUSTIMĚŘ ŠOSTOU, ŠIKOVU 11.00 a duše v očistci PODIVICE 7.30

INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2014 (1.7. - 31.12.2014) zapisuji 23. - 30. června 2013 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! FARNÍ INFORMÁTOR, XX. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

57

POŘAD BOHOSLUŽEB: 22. - 30. června 2014 DEN

NEDĚLE 22. června

LITURGIE

FARNOST

SLAVNOST

TĚLA A KRVE PÁNĚ

PODIVICE 7.30

DRYSICE - SVÁTOST KŘTU ONDŘEJ MAREK DOBEŠ

DRYSICE 9.00

PUSTIMĚŘ: PROCESÍ CORPUS DOMINI:

ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL

PONDĚLÍ 23. června ÚTERÝ 24. června

VIGÍLIE SLAVNOSTI

NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE SLAVNOST

NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE

PUSTIMĚŘ 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 18.00

STŘEDA 25. června

12. TÝDNE V MEZIDOBÍ

ČTVRTEK 26. června

12. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 18.00

SLAVNOST

DRYSICE 8.00

PÁTEK 27. června

SOBOTA 28. června

STŘEDA

ČTVRTEK

NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE JEŽÍŠOVA

PODIVICE 16.00

NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE PANNY MARIE

PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00

SLAVNOST

PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 29. června

SV. PETRA A PAVLA, APOŠTOLŮ

PONDĚLÍ 30. června

SVÁTEK VÝROČÍ POSVĚCENÍ KATEDRÁLY SV. VÁCLAVA V OLOMOUCI

58

DRYSICE 18.00

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00

ÚMYSL MŠE SV.

za + Marii a Metoděje SMEJKALOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za +rodinu DOBEŠOVU, BABICOVU, MICHÁLKOVU, HODULÍKOVU, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu za + rodinu INDROVU, ŠOSTOU, ŠIKOVU a duše v očistci za + Ladislava BUREŠE, rodiče, duše v očistci a dar zdraví a Boží požehnání pro r. za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za dar zdraví a Boží požehnání pro Giovanniho kard. COPPU za + Karlu KAŠOKOVU, manžela, rodiče, sourozence a Boží požehnání pro rodinu za + Michala GÁBORA, manželku, dceru, rodiče a bratra za + P. Františka PETRŮ, živou a zemřelou rodinu BENÍČKOVU a ZELENKOVU za +Naďu SUCHÁNKOVOU, živou a zemřelou rodinu SUCHÁNKOVU a VAŇKOVU za + Libuši a Jaroslava PŘIKRYLOVY, živou a +rod. za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + rodinu LUSKOVU a HALOUZKOVU a Boží požehnání pro živou rodinu za + Jakuba POLÁCHA, manželku a dvoje rodiče za + Bohumila MARÁKA, manželku a syna za +Antonii KADLČÍKOVOU, živou a + r. KADLČÍKOVU, NĚMCOVU a SVOBODOVU