S profesorem Milanem Zeleným o úskalích přímé demokracie, reformě české politiky, Holešovské výzvě a silových řešeních

Milan Zelený: Blaničtí rytíři nepřijedou Napsal uživatel Jakub Janda Středa, 12 Září 2012 12:59 - Aktualizováno Středa, 12 Září 2012 19:09

S profesorem Milanem Zeleným o úskalích přímé demokracie, reformě české politiky, Holešovské výzvě a silových řešeních.

Pane profesore, když vynecháme přijetí přímé volby prezidenta, změny ústavního systému požaduje jen několik společenských skupin, jako jsou Holešovská výzva nebo Occupy Czech. Znamená to, že byl systém krátkodobým protestem pouze narušen? Nehovoří se o tom proto, že si kapři nevypustí svůj vlastní rybník. Musejí vzniknout nové iniciativy, jako jsou zlínský ZVUK nebo Skutečná demokracie (SKDE) /více viz záložka –pozn. red/. Nejsem ale zastáncem pouličních protestů, pokud nejsou spontánní (jako na Blízkém východě) – a jen posilují status quo. Autentická demokracie se dá prosadit mnohem mocnějšími nástroji – volbami. Je ale třeba prosadit nestranické a nezávislé kandidáty, třeba po vzoru americké Tea Party. Systém se nedá změnit „z ulice“, ale jen a pouze od volební urny. Vše nám k tomu dnes nahrává: máme internet, globální komunikace, přímou volbu, mladší generace a širokou účast voličů – máme vše, co je třeba k prosazení autentické demokracie. Jediné, co nemáme, je pochopení. Vámi zmíněné iniciativy jsou bez strategie a bez vedení – a tudíž „bezprizorné“. Protest není strategie, ani vidina, natož alternativa.

Protestní hnutí typu Occupy Wall Street po více než roce ztrácejí na síle. Jak vnímáte roli těchto hnutí rozhořčených lidí v systému společnosti roku 2012? Nejsou jen bezzubým amorfním protestem nespokojených, bez potenciálu se transformovat? Jak jsem řekl, transformace může přijít pouze z voleb; ne z pokřiku nespokojených, byť jakkoliv oprávněného. V žádném případě není prioritou demokracii „zrušit“, ale vrátit ji do funkčních, autentických forem. Žádná z iniciativ, které zmiňujete, autentickou demokracii nepodporuje. Naopak, dá se říci, že demokracii obcházejí v zájmu neefektivního protestu. Jde o hnutí bez funkční alternativy, programu a teoretické základny. Akce bez teorie je chaos. Jako by netušili,

1/5


že jsou v 21. století, ve století internetu, digitalizace a disintermediace.

Dlouhodobě kritizujete systém politických stran, které považujete za nefunkční filtry moci. Dovedete si představit demokratický systém bez těchto těles, která formují myšlenky a vybírají lidi do pozic kandidátů? V tom, že chci strany „zrušit“, jsem byl spíše nepochopen. Chci je obejít autentickou volbou – příkladem budiž právě ZVUK nebo i SKDE. Strany mohou existovat, ale zkušení voliči je nemusejí volit. Tomáš Baťa byl zvolen čtyřikrát starostou ve Zlíně a žádné strany k tomu nepotřeboval. Mezi voličem a voleným v dnešní době není třeba žádného „mezičlánku“, který jen manipuluje, mlží, dezinterpretuje a zvyšuje náklady demokracie. Systém bez stran si tedy představit umím: nazývá se (autentická) demokracie, to jest původní forma demokracie z časů, než se objevily zájmové skupiny, které zbavily voliče i volené zodpovědnosti, a snaží se udržet i v 21. století, v době internetu a globálních komunikací. Jsou prostou „vsuvkou“, tak jako podomní prodejci, makléři a „interpreti“ ve všech sférách veřejného života. Moderní volič chce vědět, koho volí a proč – a vyžaduje jeho plnou a přímou zodpovědnost. Říká se tomu disintermediace. Sám to denně praktikujete v každé samoobsluze, u každého bankomatu, kdykoliv si otevřete internet…

Mnozí lidé v Česku sdílejí názor, že současná politika je vyprahlá a politické strany uzavřené, ale i tak je stále považují za jediný nástroj legitimní vlády. Ozývají se i hlasy, že jsme svědky přirozeného procesu, kdy zapšklé strany nevyprodukují dobrý program ani lidi, a proto budou velkým neúspěchem ve volbách donuceny k vnitřní reflexi. Úspěch si mezitím připíší spíše neformální seskupení typu německých pirátů.

Jak si představujete funkční demokratický systém bez politických stran? Není klíčem jejich modernizace? Od polistopadových architektů partajnické kultury v Čechách se liším tím, že nepovažuji strany za reformovatelné. Nevím, která strana se kdy v dějinách reformovala: pouze jedinci tak mohou činit. Vyprodukovat dobrý program přece nestačí. Jestliže nahradím bankovního úředníka bankomatem, tedy samoslužbou, pak mě nepřesvědčí jeho větší rychlost, úsměvnost nebo úlisnost: je prostě „po“; konec už byl. Volič přitom nechce lepšího „interpreta“ svých potřeb; on sám chce být svéprávným a zodpovědným interpretem sebe samého, alespoň ve vyspělejších kulturách. Výraz „modernizace stran“ je oxymoron. Stejně tak „vnitřní reflexe“ ve vztahu k politické straně. Nejde přece o „vyprodukování“ programu: nezáleží přece na tom, co říkáme, ale pouze a jen na tom, co děláme. Nejsem v Čechách nějakým osamělým či neorganickým hlasem kritiky politických stran; dovoluji si ocitovat Karla Čapka z roku 1925: „Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje

2/5


nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy… Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! NE; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“ Namísto těch našich diskusí-nediskusí by tedy stačilo pochopit, co je (autentická) demokracie a co (třeba i podle Čapka) představuje její úpadek. Řešení je snadné, viz již zmíněné hnutí ZVUK. Přímo zvolený odborník, přímo zodpovědný svým voličům, je lépe připraven uspokojit své voliče než desítky stranických kádrů „tvořících“ stranický program, který neuspokojí potřeby nikoho, kromě snad oné strany samotné.

Dnes se hovoří o tom, že do politiky nemíří elita národa, mladé talenty své úsilí raději zapojí v byznysu. Důsledkem je krize elit, které nejsou schopny vést své země. Souvisí tento fenomén s tím, co popisujete? Protiargument tvrdí, že elity se do politiky vracejí až v časech skutečné krize, která nyní ještě nenastala. Kéž by tomu tak bylo, že mladé talenty míří do byznysu: máme podnikatelů málo, podnikavců přespříliš a státních zaměstnanců mraky. Otázka nezní, kam elita míří, ale zda nějakou máme. Vše souvisí s pojetím a definicí elity. Každá společnost, i ta nejchudší nebo nejzkorumpovanější, má svoji horní složku úspěchu, peněz, vlivu a talentu. Češi již historicky své elity ničí, vyhánějí, anebo stahují dolů k průměru. Po staletích antielitní kultury není divu, že nemáme žádnou elitu. Tento nedostatek suplujeme tím, že do role elit povyšujeme sportovce a umělce. Elitu národa však nelze poskládat z těch, kteří hodí nejdále, hrají nejdéle a zpívají nejvýše. Do vzniklého politického „vakua prostřednosti“ jsou pak snadno nasáváni ti nejprůměrnější, ne ti nejlepší. A vysávat „průměrné“ ven ze systému je pak velmi těžké, ne-li nemožné. A ke zmíněnému vracení se elit. Češi vždy čekají, že někdo přijde, přijede na bílém koni, vrátí se a tak podobně. I Karel Čapek tomu pochybnému českému mýtu podlehl: „Musí přece někdo přijít a nazvat věci pravým jménem. Musí někdo svolat lidi a říci jim: Podívejte, toto zde, to je přece bezpráví. A toto, hleďte, to je přece podvod a to je zase zrada. Musí někdo přijít.“ Takové noblesní zoufalství od někdejšího „vůdce“ elity národa až vyráží dech: „Někdo musí přijít.“ Proboha, lidi: Nikdo nepřijde, Blaničtí rytíři neexistují! Nikdo nám nepomůže, když si nepomůžeme sami. Budeme-li volit stále stejné – ty stále stejně vyjevené ksichty z billboardů – pak o elitách nelze ani hovořit. A ještě něco: elita národa je angažovaná již definičně. Angažovanost je součástí definice elity. Elita se nemůže vrátit tam, kde nikdy nebyla. Ani ti nejlepší z nás, pokud nejsou společensky angažovaní, nemohou plnit roli elity národa. Elita není historicky pronásledována pro svoji odbornost, talent, schopnost a profesnost (ne profesionalitu) – ale vždy a jen pro svoji společenskou a politickou angažovanost. Elita je vždy pronásledována národem opakovaně volenými, prostředními prostředníky; nemá se kam vracet, protože prostory ovládnuté

3/5


suplujícími pseudoelitami nejsou dlouhodobě k „mání“. Vezměte současnou garnituru ohlášených prezidentských kandidátů: všichni prostřední ve svých oborech (jestli nějaké vůbec mají), všichni samozvaní ve své nabídce, všichni opakovaně „prověření“ ve své neschopnosti, všichni absolutně odhodlaní bránit status quo, odraz současných ambicí národních: Když chci dosáhnout hodně málo, pak volím toho, kdo nedosáhne NIC – to se zdá být vůdčím pravidlem českého pochopení přímé demokracie. Právě kvalita kandidátů v prezidentské volbě bývá kritizována často. Kde však vidíte lepší kandidáty? Lepší kandidáty nevidím: nelze je totiž vidět, nejsou samozvanci, neohlašují se předem, média je ignorují, nevnucují se a nejsou vnucováni. Ti nejlepší lidé této země jsou sice angažovaní, ale nevstupují do stran a hnutí: jejich zájmy a potenciál jsou mnohem širší. Jsou aktivní a úspěšní ve svých profesích, nejsou profesionální politici – těch má tato malá země více než dost. Ty lepší kandidáty je třeba vyhledávat, přesvědčovat a zvát s pomocí občanských iniciativ, hnutí a malých stran – ne prostě skočit na ego prvního nedočkavého, samozvaného, partajně i finančně zavázaného jedince. Kritická a historická funkce i zásluha občanských iniciativ je vyhledávat, podporovat a volit – nejen hřímat v ulicích proti již předhozeným špekům. Občané ČR si stále neuvědomují, jakou sílu a příležitost mají v nabízené (bohužel v pučovém prostředí nikoli jisté) instituci přímé volby. Nevědí ještě, jak bezmocní ti jejich „mocní“ jsou. Naši volení představitelé a jejich nohsledi jsou pro nás stále více ONI – neidentifikujeme se s nimi, jsou nám cizí, odrození. Proto potřebujeme vyhledávat národní elity více než elity nás. Jinak se vrátí – a ochotně – zase jen ti naši staří známí: ONI.

Nejsou však občanské iniciativy mnohem jednodušeji manipulovatelné než systematičtější politické strany? A když hovoříte o tom, že skutečné elity nevstupují do stran a hnutí, nepopíráte tím vlastně základní myšlenku těchto subjektů, které by správně měly akcentovat jednotlivé požadavky mas? Akcentování požadavků „mas“ – řekl bych svéprávných voličů – nelze redukovat na akcentování požadavků a zájmů politických stran. V moderní společnosti se tyto konfliktní zájmy (zájmy společnosti, regionů a lokalit versus zájmy politických partají a jejich úsilí o finanční a mocenské přežití) dostávají do zásadního rozporu. Mylný predikát je, že regionální a lokální společnosti jsou stejně ideologicky rozpolcené jako politické strany. Strany se musejí diferencovat jen za účelem svého vlastního přežití: kdyby všechny chtěly sloužit národu stejně – pak nemusejí existovat. Specializace a ideologické vyhrocení politických stran nemůže odrážet zájmy společnosti, ale pouze jejich redukovaných, upadajících částí (viz ČSSD a KSČM dnes, a ODS, TOP 09 a VV před několika lety). Elity stran jsou zásadně rozdílné od elit „mas“: proto strany nemohou vyhledávat a oslovovat elity pro širší veřejnost, ale jen a pouze pro své vlastní zájmy politického přežití. Strany tedy nemají „své mouchy“ (tím by se nikdo nezabýval), ale jsou fatálně zatíženy svou ideologickou diferenciací, kterou vnucují širší veřejnosti. Proto si demokratická veřejnost, musí skrze integrované a spolupracující iniciativy vytvářet, vyhledávat a prosazovat (přímou volbou) autentické elity, které oslovují politickou veřejnost neideologicky, ale jen a pouze z hlediska lokálních, regionálních a národních zájmů. NIKDO nemůže správně akcentovat požadavky „mas“ než „masy“ samy – skrze své vlastní, nezávislé a nestranické elity.

4/5


Moderní polis již není beztvará, bezmocná a nedospělá masa – a to ani v ČR – ale probouzející se podhoubí autentické demokracie a svéprávného rozhodování. Pokud někdo stále ještě vidí partaje jako fundament demokracie, tak musí koherentně argumentovat a ne jen tautologicky opakovat, že strany máme, protože je máme. Každý myslící Čech, jako již zde citovaný Karel Čapek, je schopen argumentace hlubší než prosté tautologie. Je stát bez politických stran něčím jiným než anarchií, v níž se nejlépe orientují schopní a bohatí, protože neexistuje filtr v podobě stran? Opět se musím odvolat na Čapka a jeho příspěvek k budování státu. Anarchie je organicky generována stranami, které se nemohou domluvit, ale sledují své vlastní zájmy. Orientují se v nich pouze „nebohatí a neschopní“, kteří se zoufale snaží zbohatnout; nabýt schopností je pro ně nedosažitelné, a proto i nežádoucí. Navzájem si blokují svá ideologická úsilí, způsobují, že žádná strana není schopná širší reprezentace veřejnosti, a tudíž menšina převládá (zcela neefektivně) nad většinou. „Filtry“ nepatří do moderní společnosti. Naopak, vztah mezi spotřebitelem a poskytovatelem, ale i mezi voličem a voleným musí být přímý, transparentní a s plnou, adresnou a individuální zodpovědností. Pragmaticky se mohu odvolat na Tomáše Baťu, který bez jakékoliv politické strany ve Zlíně vytvořil uspořádanou, rostoucí a celosvětově uznávanou společnost, a to za pouhá čtyři období svého nestranického starostování, až do své tragické smrti: zářný ostrůvek stability a úspěchu v moři chaosu stranicky orientovaného okolí. Svět se změnil, všechno bude jinak; podivnost a chaotismus dnešního světa proniká i do mladých myšlenek mladších generací, které jsou stále handicapované „filtry“. Hledání vlastní cesty, pro lokalitu, region i národ, představuje novou cestu k autentické demokracii. Chaos a bezprizornost stranické demokracie se v ČR stává muzeálním kabinetem kuriozit.

Milan Zelený (*1942) je globální profesor, působící na Fordham University v New Yorku, ale také na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Xidian University v Xi´an, Fu Jen University v Taipei, Indian Institute of Technology, Kanpur a IBMEC Rio de Janeiro. Dlouhodobě drží první příčku v žebříčku nejcitovanějších českých ekonomů. Jeho populární knihy v češtině jsou např. Cesty k úspěchu, Neučte se z vlastních chyb, Hledání vlastní cesty a Všechno bude jinak.

5/5

S profesorem Milanem Zeleným o úskalích přímé demokracie, reformě české politiky, Holešovské výzvě a silových řešeních

Recommend Documents