Bohumil Smejkal
S houslemi přes pět světadílů Vzpomínky Bohumila Smejkala a jeho přátel
Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal
Kdyby se mi tak podařilo objevit a popsat, na čem jsou to založeny slovácké písničky, že mají pro všechny situace notu i slovo! Nejpodivnější je, že jak se ztrácejí ze života skutečnosti jako travička, kosa, voda, jalovec, chodník, dostávají v písničkách poetičtější, až magický význam, ty písně jsou čím dál hlubší, ale výlučnější, takže jednou se z nich může stát chrámové písmo, lůze nečitelné. Žasnu, a někdy musím zpěvník zaklapnout, nebo bych se zbláznil. Někdy bych rád někomu zpíval, je ve mně taková předvádivost, ale je to moc choulostivá věc, tomu se dá povolit výjimečně a mezi sobě rovnými. Ty písně nejsou pro nové lidi. Ludvík Vaculík: Český snář
Místo úvodu Milý pane profesore, mezi naším prvním a posledním setkáním uběhlo neuvěřitelné množství času. Poprvé jsem zaslechla zvuk Vašich houslí ze zákulisí koncertního sálu. Byla jsem tehdy ještě studentka, když jsem se náhodou ocitla u pootevřených dveří, jimiž jsem nahlížela, jak se soustředěně rozehráváte před vystoupením. Vaše housle zněly tenkrát ztichlou budovou hezkých pár chvil předtím, než se začali scházet kolegové muzikanti a než se sál naplnil prvními návštěvníky. Seznámili jsme se někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem Vás požádala o časopisecký rozhovor k výročí Janáčkova kvarteta. Od té doby jsme se často setkávali na koncertech, v zákulisí, v budově brněnského rozhlasu, při pracovních schůzkách a také jen tak náhodně, neboť Brno má tu výhodu, že se v průsečíku ulic středu města všichni potkáváme. Nepamatuji si, že byste měl někdy špatnou náladu nebo že byste si na cokoliv nebo na kohokoliv postěžoval. Životní energii jste mohl rozdávat; neznám Vás bez úsměvu, měl jste vždy – promiňte mi tu frázi (neznám nikoho jiného, jemuž by přiléhala více) – klukovskou jiskru v očích. Pokaždé jsem se z našeho shledání těšila, neboť – budu-li parafrázovat slova Miroslava Horníčka, která Vám napsal v jednom dopise – slýchala jsem Vás a slýchala jsem Vás ráda. A neplatilo to jen o Vaší hudbě… V jednom sychravém odpoledni jste mi vyprávěl svůj zážitek z dětství, jak jste v mrazivých dnech nosil svému tatínkovi tramvajákovi horký čaj, a on Vám za to dovolil zazvonit na šlapací zvonec a dát tak důležitý povel k odjezdu. Žádná vytápěná kabinka, jen tlusté rukavice, aby prsty neomrzly. Působil jste tak sugestivně, že jsem cítila mráz z Vašich rukou, a tehdy mne poprvé napadlo, že by Vaše vzpomínky na dětství a na život prožitý s hudbou měly 5
být zaznamenány, neboť Vaše vypravěčské umění je stejně podmanivé jako tóny Vašich houslí. A tak vznikly rozhlasové vzpomínky. Přicházel jste do studia s malými papírky plnými poznámek, někdy i s houslemi, abyste své vyprávění doložil malou ukázkou. Scházeli jsme se několik týdnů a mne občas mrzelo, že rozhlasový čas je tak omezený. Naposledy jsem s Vámi mluvila několik dnů před koncertem BROLNu v brněnském Besedním domě. Nadšeně jsem Vám tehdy sdělovala, jak se těším, že Vás opět uvidíme v červenicích, které Vám tolik slušely. Byl to nezapomenutelný večer. Přišel jste na pódium, sál zašuměl, a když jste dohrál Srdéčko, rozezněl se bouřlivým potleskem. Kolikrát jste tehdy přidával? Nevyhnul jste se dojetí, vždyť jste se po tolika letech vracel do stejné řeky. Vím, ta voda v řece nebyla stejná, hodně jí mezitím proteklo a nebyla vždy čistá a průzračná, ale v tu chvíli se čas zastavil. Stál jste tu opět ve svých červenicích a každý tón vycházející z nástroje, který jste kouzelně rozezníval, jste provázel pohyby svého pružného štíhlého těla. Když přišla ta neuvěřitelná zpráva o Vašem odchodu a všichni jsme si museli začít zvykat na to, že „husličky z javora“ uslyšíme již jen ze zvukových nahrávek, vznikl nápad, že milovníkům Vašeho umění nabídneme i vzpomínky, které vybereme z oněch poznámek, jež jste zapisoval svým drobným písmem, a z rozhlasových záznamů. S laskavým svolením Vaší milé ženy vznikla tedy tato kniha, která jistě nikdy nenahradí Váš nezaměnitelný hlas, jímž jste temperamentně vyprávěl o rodičích, o své rodině i o svém vztahu k hudbě. Snad – alespoň v to doufám – zůstanou i tato psaná slova připomínkou výjimečné osobnosti, jíž zůstáváte, a udělají radost těm, kteří si Vás vážili a měli Vás rádi. Věřte, pane profesore, že se s takovými potkávám vždy, kdykoliv vyslovím Vaše jméno. S úctou a pozdravem do vzdáleného hudebního nebe Olga Jeřábková 6
PS: Dovolte, abych i Vaším jménem poděkovala všem, díky jejichž nezištné pomoci mohla tato kniha vyjít: poděkování patří Marii Němcové, která pečlivě a trpělivě pomáhala upravovat přepsaný rozhlasový záznam, Libuši Zvolenské, která tento záznam přepsala, Eleně Marečkové za úpravu slovenského textu, autorům fotografií Vítu Korčákovi, Jefovi Kratochvilovi, Miloši Budíkovi, Rudolfu Högerovi,Svatoslavu Fialovi, Anně Peckové, Milanu Zelinkovi, Antonínu Vlkovi, Otovi Nepilému a dalším autorům fotografií, Domu umění města Brna (jmenovitě Barboře Antonové), který se podílel na propagaci, dále všem autorům, kteří rádi napsali své vzpomínky, a v neposlední řadě patří poděkování Sávě Smejkalové za mnohé cenné připomínky a poskytnutí materiálů z rodinného archivu, Petře Novotné Smejkalové za neocenitelnou organizační pomoc a také mediálním partnerům Českému rozhlasu Brno a Českému rozhlasu 3 Vltava.
7
Kapitola V.
Mé idoly, mí přátelé aneb Za co vděčím životu 59
Svoje idoly a vzory má snad každý už od dětského věku. Přirozeně i já jsem jich měl mnoho, ale dva byly konstantní. V dětství pro mě hodně znamenal Ferda Mravenec. Mám jej v barvách vyvedeného Ondřejem Sekorou ještě stále na psacím stole. Na té kresbičce sedí uprostřed obrovských kapek deště před zavřeným domečkem šneka, který ho nechce pustit dovnitř. Přesto, a to je právě úžasné, je Ferda Mravenec stále dobře naladěn, navíc všechno umí. Snažil jsem se mu vyrovnat, ale marně, nepodařilo se mi to. To není jen tak, být jako on, to je snad nad lidské možnosti. Když někdy v roce 1967 noviny přinesly zprávu, že spisovatel Ondřej Sekora zemřel, bylo mi do pláče. Můj druhý vzor už v dospělosti představovala Věra Čáslavská. Její fotografii jsem si po léta vozil v pouzdře s houslemi. Na snímku má slušivý trikot, sedí na kladině s nohama kolmo ve vzduchu a drží si je rukama. Je to krásná momentka s jedním pozoruhodným detailem, na jejích nohách jsou totiž vidět modřiny. Ona tedy pro mě byla vzorem a symbolem vytrvalosti v překonávání obtíží s mnoha dalšími obdivuhodnými vlastnostmi. Nikdy jsem se s ní přímo nesetkal, abych jí své vyznání vyjádřil, ale třeba si tyto řádky náhodou přečte, nebo snad někdo z jejích blízkých bude tak laskav a řekne jí, že jsem ji vždy považoval za svůj vzor. Kromě jiných šťastných věcí mně osud umožnil mnohokrát koncertovat v zemi vycházejícího slunce, kde jsme dlouho registrovali dozvuky triumfální české gymnastické slávy tokijské olympiády. Dobrá pozice, kterou jsme v Japonsku měli, byla podmíněna tím, že jsme si museli uhrát v náležité kvalitě to, co jsme přivezli. Zcela neopomenutelným faktem je, že velké sympatie k naší zemi trvale vzbuzuje osobnost Antonína Dvořáka. Za pozornost stojí jedna drobnůstka, Japoncům totiž činí potíže výslovnost našich jmen. Protože ve své řeči neznají kumulaci dvou souhlásek vedle sebe, při výslovnosti cizích slov mezi souhlásky vkládají vždy samohlásku. Naše město není pro ně Brno, nýbrž „Buruno“. Krásný příklad absurdity jsme zažili při návštěvě japonské klavíristky. Moje žena upekla závin, a protože 60
jsou Japonci velmi zvídaví, klavíristka chtěla vědět, jak že se pokrm jmenuje a co to vlastně je. Řekli jsme jí, že je to „štrúdl“. Asi pět minut si lámala jazyk s výslovností, až jí vyšlo „šuturudulu“. A pokud jde o Věru Čáslavskou, to byl pro ně velký oříšek, takže obdiv, který jsem jí právě věnoval, by vyjádřili dámě, která se jmenuje „Bella Časalavasaka“. Často se mě novináři a reportéři ptají, jaké mám koníčky. Jsem určitě divná povaha, poněvadž mým koníčkem bylo moje vlastní povolání. Ale pokud přece jen něco, tak snad že jsem rád sbíral nástěnné kalendáře nejrůznějšího typu, kterých už mám doma přes stovku. Jsou mezi nimi dosti pozoruhodné exempláře, například japonské zahrady, japonské pagody, kalendář už neexistující letecké společnosti Panam, anebo ten, který se mně líbí nejvíce, měsíční kalendář dvanácti světových hereček, které Pearl Trio – Johannes Degen, Rumi Itoh a Bohumil Smenamaloval jihoamerický kreslíř Mordillo jako žirafy se všemi atrijkal na zámku v Jaroměřicích, 90. léta, foto: Vít Korčák buty typickými pro jejich vizáž. Mým permanentním celoživotním koníčkem je ale plavání. To mi zůstalo ještě z dětství, kdy jsme chodívali do zábrdovických lázní nebo na přehradu. A tuto zálibu pěstuji nejenom z racionálních důvodů kvůli zdraví a svěžesti, ale také pro radost. Ale stalo se jednou, a dokonce to vypadalo, že se moje radost změní v osobní tragédii… Jednou při návratu z lázní do výuky jsem slyšel, jak na chodbě cvičí jeden ze studentů stupnice v půltónech. Jenže hned jsem zjistil, že on nehraje v půltónech, ale že jen moje uši slyší půltóny. Zřejmě mně do některého z nich natekla voda a bubínky, či jaké je to zařízení, přenášely do mozku různou informaci. Tím pádem jsem slyšel dvojitě a uvědomil jsem si, co by to asi znamenalo pro hudebníka, kdyby místo jednoho tónu sly61
šel dva v těsném sousedství. Úplná hrůza, neřekl jsem o tom samozřejmě ani kolegům v Janáčkově kvartetu, ani ženě. Vy jste první, komu jsem se svěřil. Naštěstí se slyšení asi po pěti dnech znormalizovalo a vyrovnalo, ale umíte si představit, že to bylo mých pět nejhorších dnů v životě. Pánbůh ví, proč nás milí rodičové jako kluky posílali, jak píše Karel Poláček, do houslí. Nejspíš podle obecně známého sloganu, že kdo si hraje, nezlobí. V hodinách u soukromého učitele tehdy stávalo pět až sedm dětí v řadě vedle sebe a „šmidlali“ jsme Maláta. Výuka byla samozřejmě velmi neefektivní, protože tempo takové skupiny se řídí, jako vždycky, podle těch nejslabších a nejlenivějších. Přesto si nemohu stěžovat, že by to bylo k ničemu. Jednak tam byla legrace, ale hlavně se nám pootevřela dvířka, kterými jsme mohli nahlédnout do zajímavého světa hudby. Teprve na základní umělecké škole, kde už byly samozřejmostí individuální lekce, probíhala výuka tak, že nás mohla připravit ke zkouškám na konzervatoř. A pokud jsme u nich uspěli, tak asi proto, i když se to nedá generalizovat, že v nás byl spíš vlastní živelný zájem než křečovité úsilí či vůle rodičů. V porovnání s dnešními mladými nebyla naše generace rozptylována a odváděna k jiným zájmům. Naštěstí jsme nemuseli chodit do kina na Harryho Pottera jenom proto, aby se nám spolužáci neposmívali, nezajímalo nás značkové zboží ani NHL a to Bohumil Smejkal v rodinném kruhu s Rumi Itoh nemluvím o počítačích, což je jistě vynález užitečný, ale má také své negativní stránky. Je to prostě zloděj času. V prvním ročníku na konzervatoři se sešla velmi různorodá společnost, včetně kluků z venkova, ale těch, kteří byli k muzikantské dráze přinuceni svými rodiči, byla menšina, snad dva tři. Jeden 62
z nich se nám neprozřetelně pochlubil dárkem, který při nástupu na konzervatoř dostal. Byla to dirigentská taktovka ze slonoviny v sametovém pouzdře a u ní na kovové destičce vytepaný nápis, který nás obzvlášť pobavil. „Nechť ti tato taktovka přinese slávu na světových pódiích.“ Tvoje teta Anežka. Ten chlapec pak ani konzervatoř nedokončil, zato mi utkvěla v hlavě trojice jiných spolužáků. První byl sporý kontrabasista, už tehdy vyučený zahradník, nevysoký, takže se za svým nástrojem skoro schoval, a přesto se později stal jednou z nevýraznějších osobností kontrabasové hry. Sólista, koncertní mistr Státní filharmonie Brno, profesor Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění Jiří Bortlíček – to byl pojem. Tím druhým byl trumpetista Luboš Řezanina, který už za studií zářil na brněnské jazzové scéně, trumpetista s tónem Harryho Jamesa, se zářícíma modrýma očima Terence Hilla, jenže oproti němu byl podstatně tělnatější. Neobyčejně svérázně se představil hned na první společné hodině, když se volil, tehdy se tomu říkalo, třídní výbor. A někdo ho z recese navrhl na funkci sportovního referenta. Paní třídní, která nás ještě neznala, se zeptala, který je to ten Řežabina. Luboše se tento „žert“ tehdy evidentně dotkl. Vysoukal se ze své židle a – s prominutím – řekl: „Já tady nebudu nikomu pro srandu.“ Jemu se už tehdy říkalo, což měl asi napsáno na čele, „Westmann“, a později skutečně udělal dost slušnou kariéru jako trumpetista v Západním Německu. Ale nejsilnějším individuem a nejtalentovanějším z nás byl jistě houslista Zdeněk Nečesánek, který už na prvním koncertě prvního ročníku omráčil všechny tím, jak v úžasném tempu zahrál Sukovu virtuózní Burlesku. Byl dost extravagantní a dodnes se o něm vyprávějí neskutečné příběhy, které ale mají pravdivý reálný základ. Legendami se obvykle stávají lidé až po smrti, v lepším případě třeba v pozdních letech života, jako se to přihodilo Bohdanu Warchalovi, mimochodem také absolventu brněnské Hudební fakulty Janáčkovy akademie. K legendám patří i populární Jarka Šuláková. Zmí63
S Jarmilou Šulákovou, ze 70. let, foto: Jef Kratochvil
64
něný Zdeněk Nečesánek se k nim přiřadil už zamlada, asi po pěti letech svého působení v Brně, než se také ztratil ve světě. Tam někde získal cizí státní občanství a jen občas se mohl podívat do své rodné země. Náhodně jsme se po letech potkali před budovou rozhlasu, kde jsem ještě působil, dali jsme se do řeči a on prohlásil: „Já se ti, Bohoušku, divím, žes už tady těm pánům dávno neukázal svá široká záda.“ Jemně jsem mu naznačil, že na to nemám tu správnou povahu, že jsem doma tady a nikde jinde bych neuměl žít. Načež opáčil: „Pfa, to já na nějaký to ,Heimat‘ netrpím.“ Konstantou mého života byl ovšem profesor Krejčí, který mi říkal Mílo, a já jsem si zapisovával jeho moudra, rady a pokyny. Vedle fotky Věry Čáslavské jsem je dlouhá léta vozil v pouzdře svých houslí a ještě dnes je občas použiji i jako pedagog. Třeba poznání, že: „Promarněný čas nemůžeš nikdy dohnat. V době, kdy jej doháníš, už jsi mohl a měl cvičit něco nového.“ To je přece úžasná věc. Nebo mně říkal: „Mílo, když někdo něco může dokázat, tak to přece dokázat musí.“ Naším nepřítelem bývá tréma a o tom, co dokáže způsobit, existuje bezpočet historek. Některé jsou většinou laděny legračně, ale pokud se týkají přímo postiženého, tak ten z toho bývá „na infarkt“. Samozřejmě že o boji s trémou bylo napsáno mnoho studií a doporučení, většinou velmi serióz ních a logických, ale bohužel vůbec ne zaručených. Vzpomínám na pár citátů, které by Z televizního natáčení s Lubošem Holým, 60. léta měly dodat účinkujícím trochu sebejisto65
ty. V tom smyslu se mi vybavují slova z románu Eduarda Basse Cirkus Humberto, kterými oslovuje starší artista mladého, ale v podstatě všechno, co říká, můžeme vztáhnout i na naši činnost. „Cvič dobře a slabost se změní v cíl. Strach v odvahu, hoch v muže. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů.“ To se ví, že i při nejpoctivější přípravě se může na pódiu ledacos přihodit, ale je potřeba, abychom nepodlehli depresi. Takovým malým lékem je návod ze Shakespeara: „Jen snažení je naše, ne však výsledek.“ Anebo jiné, ani nevím, z čí je hlavy: „Chtíti je moc.“ Ti, kdo to tvrdí, jsou velcí lháři nebo nechtějí mnoho. Jistý ruský houslista světového forBenátky, 90. léta mátu to popsal nejlakoničtěji: „Úspěch je řada překonaných neúspěchů.“ V době našich studií v padesátých letech oficiální kulturní politika jenom po troškách dávkovala možnosti poznávat a provádět soudobou hudbu. Pokud samozřejmě nešlo o naše skladatele, angažované skladatele, kteří byli dobře zapsaní na ÚV KSČ. Takže taková jména, jako byli Prokofjev, Stravinskij a někteří další, kteří se takříkajíc nehodili do krámu,
66
dostala nálepku formalisté, a proto nebyla příliš žádoucí. Ale po pravdě řečeno, i tehdy se občas u nás uváděla díla, která se nezdála dost avantgardní. Mezi skvosty, které provedl ansámbl Janáčkova divadla, patřily dvě inscenace Bély Bartóka – opera Modrovousův hrad a balet Podivuhodný mandarín. To byla prvotřídní kulturní událost, fascinující, a myslím, že i svým provedením skutečně na světové úrovni. Zejména v baletu Podivuhodný mandarín mně v hlavě nadlouho utkvěl strhující výkon tehdejší primabaleríny Katky Gratzerové, která tančila lehkou dívku z podsvětí. Nejenom pro mě, ale vůbec pro naši mladou generaci to bylo zjevením, a navštívili jsme toto představení možná desetkrát. Nám se tehdy otevřela další třináctá komnata hudební sféry. Teprve nedávno, asi po čtyřiceti letech, jsem si dovolil na ulici oslovit paní Gratzerovou, abych jí řekl, že nám tehdy připravila zážitek na celý život. Na závěr chci aspoň stručně pochválit a vyzvednout činnost základních uměleckých škol. Celý systém hudebního školství se u nás vypracoval na úroveň, kterou mám může závidět, a také skutečně závidí, celý svět. Náplní není zdaleka jen výuka mladých instrumentalistů, výtvarníků, zpěváků nebo herců, jde o víc. Školy se snaží o výchovu k umění. S tím souvisí utváření takových hodnot, jako je slušnost, snaha něco dokázat, ukázněnost, vytrvalost a seberealizace. Bohužel i vyšší místa občas poukazují na to, kolik že ZUŠky stojí peněz. Přitom ale psychologické výzkumy jasně ukazují, že tato zařízení mají obrovský pozitivní význam. Já to vidím tak, že o co méně budeme mít těchto škol, a dokonce je přestaneme dotovat, o to více financí nás budou stát všelijaká protidrogová zařízení. A když odhlédnu od své hudební profese, jako poplatník budu raději podporovat vzdělání a estetickou výchovu dětí, než platit léčbu nebo kriminály drogově závislým. Kultivace současné společnosti je ovšem složitá, ale není pochyb o tom, že jedna z věcí, která může v této kritické situaci pomoci, je výchova uměním, ale také k umění. Mě osobně osud nasměroval ke krásné hudbě, která mi poskytla život plný krás a štěstí. A to bych přál vám všem, vašim dětem i budoucím generacím. 67
146
Bohumil S m e j k a l se narodil 14. ledna 1935 v Brně do rodiny, která sice měla hudbu ráda, ale žádný z jejích členů se jí profesionálně nezabýval. Ani jeho bratr nakonec u „muziky“ nezakotvil, v době gymnaziálních studií oba účinkovali v různých jazzových uskupeních. Mladší Bohumil tak ovládal řadu nástrojů a možná nejpřitažlivější pro něj byly bicí (nabídka Gustava Broma na angažmá v jeho tehdy slavném jazzovém orchestru je toho nejvýmluvnějším důkazem), ovšem zároveň kvetla láska k houslím, takže po maturitě bylo rozhodnutí jasné – brněnská konzervatoř a studium houslové hry. Po absolutoriu následovala zákonitě Janáčkova akademie múzických umění a již tehdy propadl kouzlu komorní hudby – v duu s klavíristou Jaroslavem Smýkalem získal řadu laureátských titulů a dalších ocenění na mezinárodních soutěžích, např. v Budapešti nebo nizozemském Utrechtu. Dlouhá léta působil jako umělecký vedoucí Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, krátce rovněž jako koncertní mistr Moravské filharmonie, Janáčkovy opery a Komorního orchestru Bohuslava Martinů. Do devadesátých let minulého století se věnoval také sólistické činnosti včetně účinkování s nejrůznějšími orchestry. V letech 1973–1993 byl primáriem proslulého Janáčkova kvarteta, se kterým koncertoval v desítkách zemí Evropy, Asie i ve Spojených státech amerických. S tímto komorním souborem natočil řadu CD, která získala významná mezinárodní ocenění, např. v Japonsku.
Od roku 1994 do roku 2002 působil v mezi národním klavírním triu PEARL TRIO spolu s japonskou pianistkou Rumi Itoh a švýcarským violoncellistou Johannesem Degenem. I s tímto souborem nastudoval mnoho závažných děl, z nichž některá byla rovněž zachycena na CD. V letech 1990–2000 se příležitostně věnoval také dirigování – s našimi i zahraničními orchestry provedl díla české i světové hudební literatury. Působil jako profesor houslové a komorní hry na JAMU v Brně, kde zastával v letech 1993–1999 funkci děkana Hudební fakulty. Byl členem Umělecké rady HF JAMU a působil v soutěžních porotách u nás i v zahraničí. Pravidelně vyučoval také na mezinárodních kurzech (ČR, Rakousko, Velká Británie, Švédsko, Nizozemsko, USA, Japonsko). V posledních letech realizoval spolu se svými uměleckými partnery mnoho hudebně-literárních večerů, které se těšily velkému ohlasu. Spolupracoval zejména se spisovatelem Františkem Nepilem, členem činohry Národního divadla v Bratislavě Ladislavem Chudíkem a s českými herci Gabrielou Vránovou a Ladislavem Lakomým. Bohumil Smejkal opustil své nejbližší i studenty 22. března 2009 vskutku neočekávaně a bez nadsázky uprostřed pilné práce. Vždyť necelé tři desítky hodin před svým definitivním odchodem navštívil koncert na alma mater a o pouhý týden dříve natočil v brněnském roz hlasovém studiu svou poslední nahrávku – baladu z Valašska Jój, jój, jój.
147
Obsah přiložených CD – CD č. 1, Bohumil Smejkal a BROLN 1/ Pod javorinú Melodie z moravskoslovenského pomezí Úprava Jaroslav Jakubíček 2/ V širém poli leščina Okolo Seče Myjavské lidové písně Úprava Jaroslav Jurášek. Luboš Holý – zpěv
2:25
2:44
12/ Keď som išiol z vojny domov Středoslovenská melodie Úprava, cimbálové sólo Ján Gašpar-Hrisko
4:19
13/ Lidové melodie z Detvy Úprava Jaroslav Jakubíček
4:42
14/ Myjavský tanec Úprava Jaroslav Jurášek
2:10
3/ Podpolianské melodie Úprava Bohumil Smejkal
3:45
4/ Jój, jój, jój Valašská balada Úprava, sólo na violu a housle Bohumil Smejkal Klára Blažková – zpěv
3:23
5/ Vrchovský plač Lidová hudba V. Radiče z Kokavy nad Rimavicou Úprava Pavol Tonkovič
3:47
17/ Cikánské tance z jižního Slovenska
6/ Na zelené lúce Úprava Arnošt Frolka
2:22
18/ Ani ja še nevyspala Padalo jablčko Úprava Jaroslav Jakubíček. Mária Mačošková – zpěv
7/ Keď pujdem od mamky Lidová z Kopanic Úprava Jaroslav Jakubíček. Vlasta Grycová – zpěv 8/ Šuchom Lidové melodie ze středního Slovenska Úprava Dušan Holý a Emanuel Kuksa
2:32
2:56
9/ Strážnické verbuňky Úprava Jaroslav Jakubíček
2:23
10/ Teskním, Bože, teskním Lašský starodávný Úprava Jan Rokyta. Jarmila Šuláková – zpěv
2:30
11/ Kendické čardáše Úprava František Dobrovolný
4:48
148
15/ Dolina Lidová melodie z Moravy 16/ Nemožem, nemožem Vysoko som vyskočil Úprava Bohumil Smejkal. Luboš Holý – zpěv
2:02
3:34 4:55 2:50
19/ Hej, Ivan Úprava Jaroslav Jurášek Mária Mačošková – zpěv
1:27
20/ Tanec zo šiatkom Úprava František Dobrovolný
1:33
21/ Cikánské tance z Kendic Úprava Bohumil Smejkal
4:01
22/ Čí že sú to koně Variace na lidovou píseň Úprava Bohumil Smejkal
3:01
23/ Srdéčko Úprava František Dobrovolný
3:19
CD č. 2 – Bohumil Smejkal – housle Janáčkovo kvarteto (B. Smejkal, A. Sýkora, L. Kyselák, B. Vybíral) Jaroslav Smýkal – klavír
1/ 2/ 3/ 4/
Robert Schumann : Sonáta pro housle a klavír č. 2 d moll, op. 121 I. Ziemlich langsam – Lebhaft II. Sehr lebhaft III. Leise, einfach IV. Bewegt
27:52 9:56 4:12 6:41 7:03
5/ 6/ 7/ 8/
Benjamin Britten : Svita pro housle a klavír, op. 6 Introduction – March Moto perpetuo Lullaby Waltz
15:08 3:08 3:02 4:08 4:50
9/ 10/ 11/
Paraškev Todorov Chadžijev : Tři skladby Chant Račenica Choro
6:59 2:17 2:34 2:08
12/
Pancho Vladigerov : Bulharská píseň
5:06
13/ 14/ 15/ 16/
Leoš Janáček : Smyčcový kvartet č. 1 (Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty) Adagio – Con moto Con moto – Un poco meno mosso Con moto – Vivace – Andante Con moto – Adagio
17:06 4:12 4:11 3:38 5:05
149
Obsah Contents Místo úvodu 5 Kapitola I. Housle mluví za mě aneb Dětství s tamburáši Kapitola II. Jogurtový primáš aneb Světem s lidovou písní Kapitola III. Co hodina, to zázrak aneb Primáriem Janáčkova kvarteta Kapitola IV. Hudba a herci aneb Setkání s Ladislavem Chudíkem Kapitola V. Mé idoly, mí přátelé aneb Za co vděčím životu Muzikantský bohatýr Adolf Sýkora Non tacebis – Nezmlkneš Miloš Štědroň Půl století ve dvou Jaroslav Smýkal Kapitola o vernosti Ladislav Chudík Jak se kreslí hudba Václav Hradecký …. a znovu folklor Jiří Plocek Střídání Kamila Klugarová Kterak „Bohoušek“ 70. narozeniny slavil Alena Strojilová O smutné baladě Josef Pavlica Obsah přiložených CD – CD č. 1, Bohumil Smejkal a BROLN 148 CD č. 2 – Bohumil Smejkal – housle 149 150
9 9 21 21 33 33 47 47 59 59 69 69 87 87 95 95 101 101 115 115 123 123 131 131 137 137 137 141 141
Kniha vychází s laskavou finanční podporou statutárního města Brna Mediální partneři:
© Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, o. s., 2009 photo © uvedeno u jednotlivých fotografií
ISBN 978-80-87029-77-0
Olga Jeřábková, ed.:
S houslemi přes pět světadílů Vzpomínky Bohumila Smejkala a jeho přátel Odpovědná redaktorka Světlana Hejsková Obálka Bohdan Bobo Lukáš Typografie a sazba Bohdan Bobo Lukáš a Čestmír Kučera Vydala Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal www.barrister.cz e-mail:
[email protected] Tel.: 545 211 015 Brno 2010, vydání první Doporučená prodejní cena 345 Kč ISBN 978-80-87029-77-0
