Rumunsko 2002
Píšu ve čtyři hodiny ráno rumunského času na nádraží v Buzau. Jsme v zatuchlé hale čekárny a neděláme nic jiného, než že čekáme na ráno...
Den první – 5. 8. 2002 Z Česka odjíždíme brzo ráno rumunským expresem CFR. Jsme vyzbrojeni několika krabičkami cigaret a Vojta vzal pro jistotu šest plechovek Gambrinusu.
Den druhý – 6. 8. 2002 Podruhé v životě navštěvuji Maďarsko. Jsem příjemně překvapen. Lidé zde žijí vlastně stejně jako u nás. Všichni mají mobily, po silnicích jezdí stejná, moderní auta a dívka, která přistoupila k nám do kupé, poslouchala nějaký popík z diskmanu. Narychlo bych našel jediné dva rozdíly. Maďarům neporozumíte ani slovo i kdybyste moc chtěli (třeba té Maďarce) a za celou jízdu vlakem (6 hodin) neuvidíte ani jeden kopeček. Dokonalá placka. Expedice Rumunsko na nás začíná dopadat až na maďarsko-rumunských hranicích. Posouváme čas o hodinku dopředu. Rumunští celníci doslova obklíčí vlak a dělají spěšnou kontrolu. Vekslák nám venku nabízí Lei v mizerném kurzu a jeho nemilé přítomnosti se zbavíme až úprkem zpět do kupé. S ubíhajícím časem se začínají objevovat první horské hřebeny a fronty Dacií. S hodinovým zpožděním (i přes posunutí času) dojíždíme v devět večer do podhorského „městečka“, čtvrtmilionového Brašova. Teď to teprve začíná. Jen co vystoupíme z vlaku ujímá se nás Rumun nabízející ubytování. Jsme unavení, vlak do Zarnesti (další cíl, tedy
začátek naší cesty) prý dnes už nejede, a tak po patnácti minutách smlouvání přijímáme nabídku za 7 EUR za osobu. S dopravou v ceně se dostáváme přes noční Brašov do bytu jedné stařenky s podivným psíkem. Prý budeme mít teplou sprchu atd. Chlapíkovi zaplatíme a už ho nikdy neuvidíme. Velmi milá stařenka, která umí jak trochu německy tak anglicky, se omlouvá za svého opilého manžela a řekne nám osudovou větu: „Letzte Woche hat der Storm drei Leute gestorben!“
Mluví
o
Piatra
Crailui,
vápencovém pohoří, kde chceme začít své putování. Teplá voda samozřejmě neteče i přesto spokojeně usínáme jako mimina.
Den třetí – 7. 8. 2002 Když se ráno probudíme, máme na stole připravený čaj a sušenku. Poté se vypravujeme bez baťohů do centra. Brašov je moderní město opravdu se vším, co byste čekali v Česku. Všude jsou obchody, banky, hotely. Je zde trochu víc odpadků a sem tam bezdomovec či žebrající dítě. To bychom překousli, co nás nejvíce zarazilo, jsou ceny, které si v ničen nezadají s našimi českými. Někdy je dokonce překonávají! Takže jsme se z bohatých západních turistů stali chudými sousedy. Poté, co směníme 20 eur
a
prohlídneme
si
historickou část, se vracíme pro bagáž a vyrážíme směr nádraží. Autobusák pouští nahlas pohodovou hudbu a za nepravidelného skákání po místní komunikaci se
suneme z města. Ze Zarnesti vyrážíme do hor. Vše je mokré a když procházíme pod skalními útesy, zazní za námi rány padajícího kamení. Prý menší běžná kamenná lavina. U odbočky do svahu potkáváme poprvé stádo ovcí a také první turisty. Je to mladý rumunský pár, skvěle oblečeni s moderní výbavou. Samozřejmě, jako všichni Rumuni, kouří jednu cigaretu za druhou. Po neskutečném krpálu lesem (váha batohu s pěti litry vody byla 25 kilo) se dostáváme na planinu. Svítí slunce a tak sušíme propocené věci. Po hodince se zvedáme a míříme k chatě Cabana Carmatura, kde má být kemp. Stavíme stan, zaplatíme taxu 50 000 Lei a pro dnešek končíme. Den čtvrtý – 8. 8. 2002 Celé dopoledne prší. Poprvé na nás vykoukl hřeben Piatra Crailui a Honza se upřímně zděsil. Nikdo do té doby nevěděl, co nás čeká. Byl to majestátní pohled! Celý den s přestávkami poprchává, takže nemáme odvahu na hřeben vyrazit, tak hrajeme karty, jíme, posloucháme v dálce mečení ovcí a všudypřítomný rachot kapek a pokuřujíc drahá česká Marlbora po očku pozorujeme hezkou Rumunku vedle nás (v Rumunsku stojí Máčka 18 000 Lei).
Den pátý – 9. 8. 2002 Na dnešek jsme se rozhodli, že půjdeme dál za jakéhokoli počasí. Vyrážíme tedy před polednem (už dvě hodiny neprší) na zatím neviditelný hřeben Piatra Crailui. Po
hodině
šíleného
stoupání,
za
doprovodu Honzových tichých nadávek, se dostáváme pod první skály. Je to úžasně bílý vápenec a každý si bereme kousek na památku. Po povinných fotopauzách chytáme první řetězy a drápeme se nahoru. Cestou či spíše necestou s častými pohledy na suťová pole a ostré skály třicet metrů pod námi vystoupáme na hřeben. Po levé straně, tam kde se nachází i
Cabana Carmatura, pořád šplhá mlha, na druhou stranu se však nikdy nedostane a rozplývá se nám před očima a poskytuje nám tak krásný pohled na Zarnesti. To je však teprve začátek hřebenovky a po nabrání dechu vyrážíme dál. V pozdním odpoledni se promrzlí probíjíme do záchranného modulu (2100 m n.m.). Je to velká červená plastová koule ve tvaru fotbalového míče, která slouží v nouzi horolezcům. My jsme byli v nouzi a do horolezení dnes také nechybělo daleko. V modulu potkáváme pět českých kluků. Vypadají úplně normálně, až na to, že si zapomněli vařič a tak si jídlo vaří na plechovce se zapáleným alkoholem! Po hodině se rozhodli jít dál, chtějí se dostat na Fagaraš, my zůstáváme přes noc tady. Kolem sedmé přicházejí tři Rumuni a hned si dva ulehávají do spacáků a jeden pod deku mezi ně! Ve spacáku poslouchám mohutné nárazy větru a několikrát se mi zdá, že s modulem snad vyletíme na Měsíc.
Den šestý – 10. 8. 2002 Ráno je na levé horské straně opět mlžné mléko, druhým směrem se rozprostírá slunečná krajina nějakých patnáctset metrů pod námi. Stíny mraků běhají po planinách a sem tam se na vzdálené silničce zablýskne auto. S tímto pohledem si čistím zuby na jedné skále nedaleko krytu. Šlapeme dál po hřebenu. Ten je místy široký třičtvrtě metru, takže si připadáte, jako kdyby jste šli po mostě mezi světem mlhy a větru a světem slunečných dálek, cestiček a salaší. Za
dvě
hodiny
pomalého zubatého pochodu vystupujeme na nejvyšší horu Piatra Crailui, La Om (2239 m n. m.). Beznadějně se zatáhlo,
takže
jsme
se
rozhodli slézt nejkratší cestou dolu.
Sestup
je
dost
kaskadérský a po překonání lavinového
pole
konečně
mizí mlha a my zjišťujeme, že ta se rozprostírá pouze kolem hřebene. Rozhodli jsme se, že dnes dojdeme co nejdál, abychom příští dopoledne dorazili do městečka Bran.
Cestou potkáváme stádo krav, „vždy hladové“ pastýře a plno
turistů.
Nakonec
se
dostáváme do pekelně dlouhé vesnice Peštera, kde kupujeme chleba (pozn. byla sobota večer, v jaké české vesnici a ještě k tomu v horách koupíte v tento čas čerstvý chléb?) a po dvou hodinách, na konci vesnice, kotvíme u nějakého seníku. Stan nerozděláváme a usínáme modlíce se, aby nás neprobudil déšť nebo olizující pes.
Den sedmý – 11. 8. 2002 Celé dopoledne putujeme do Branu. Je to městečko, odkud se vychází na další rumunské pohoří Bucegi. Známější je však díky hradu, kde „sídlil“ hrabě Drákula. Podle toho to také ve městě vypadá. Ceny jsou na stejné, či vyšší úrovni (banány za 40,-), než u nás, všude jsou plakáty Coca-Cola a Marlboro. Snadno se domluvíte anglicky a až na povykující cikáňata v parku si připadáte jak v Doksech. Po doplnění zásob se tedy znovu vydáváme do hor. Dohodli jsme se, že pošlapeme do večera, co nejdál od civilizace a co nejblíže ke skalám, aby nám zítřejší výstup na nejvyšší horu Omul (2500 m n. m.) netrval dlouho. Nakonec se skládáme poblíž potoka u jednoho dětského tábora pořádaného rumunskou horskou službou. K večeru jsme se v klídku vykoupali v ledové bystřině, už to bylo potřeba. Poté přichází jedna dívka z tábora a nabízí nám polévku, kterou nesnědli k obědu. To nemůžeme odmítnout. Je to slepičí vývar a jen, co jsme
dojedli, tak nám přináší právě upečené parádně sladké buchty. Honza jim dává za oplátku pytlík oplatek. K buchtám jsme si uvařili kafe a poté zapálili oheň (šetřili jsme plyn) a vařili vodu na čaj, na jídlo, znovu na čaj a zase na jídlo, a takhle až do jedenácti.
Den osmý – 12. 8. 2002 Brzo ráno vyrážíme. Hned nad tábořištěm je ukazatel na kterém stojí: Omul - 4 hodiny. To není zase tak moc a směle šlapeme do svahu, který si nic nezadá s černou sjezdovkou v Alpách. Po hodině a půl konečně vylézáme z lesa a před námi se vyloupla přímo pohlednicová scenerie v podobě sedmdesátimetrové skalní stěny, před níž byla pastvina i s pasoucím se stádem ovcí. Naštěstí nepraží slunce, takže po krátkém odpočinku vyrážíme do skal. Přelézáme jedno ledovcové jezírka, nad ním se ale rozkládá další. Po hodině zdoláváme i druhé a zde na nás čeká cedule s nápisem: Omul – dvě a půl hodiny. Honza začíná vidět rudě. Celí zničení po tříhodinovém dáváme
pochodu
pauzu.
Začíná
foukat nepříjemný vítr, takže nevydržíme dlouho sedět a se zaťatými zuby jdeme ani ne dál, jako spíš víš. Škrábeme z údolíčka
nahoru
se a
zhruba po třičtvrtě hodině přicházíme k další ceduli, která oznamuje čas jedna a čtvrt hodiny. Trochu veselejší se shodujeme, že značení dělala nějaká opice, rychlá jako blesk v lese a pomalá jako šnek na skalách. Po dalších sto metrech vylézáme na hřeben a před námi se rozprostřou nekonečné planiny, z nichž se asi tři kilometry od nás tyčí zatravněný vršek Omulu i s chatou. Za našimi zády, směrem odkud jsme přišli, se v dálce ve slunci třpytí stříbrný Piatra Crailui. Nevěřícně koukáme, co jsme za dva dny ušli a ještě nevěřícněji čučíme na to slunce, které se nám tak bravurně vyhýbá.
Bucegi je úplně jiné pohoří, žádné štíty, žádné třicetimetrové zuby. Jen vlnité cestičky vyšlapané od ovcí a široká koryta vymletá od vody, která při každém slejváku odnese několik metrů krychlových půdy někam daleko do údolí. Další zajímavostí je bezesporu geologické složení. Všude, podél potoků na březích i na vrcholu Omul, nacházíme vedle sebe vápence, slepence, kusy černých křemenů i lesklé břidlice. Cesta je opravdu únavná a pod vrcholem se do nás pouští vítr a začíná silně pršet. Fyzicky i psychicky vyčerpaní zaleháme do kosodřeviny a hltáme jednu velkou hořkou čokoládu s lžičkami cukru. Účinek se dostavuje tak za deset minut a jak opadla únava nohou, vyrážíme co nejrychleji na vrchol. Tam už na nás čeká chata. Vklouzli jsme dovnitř, usedli u volného stolu a jako většina návštěvníků jsme si koupili čaj (za deset korun) a vytáhli vlastní jídlo. Naším dalším cílem je lanová stanice Babele, odkud se chceme svézt dolu do města Busteni. Na odpočinkové cestě, která vede po loukách, potkáváme pár traktorů a po dvou hodinách dorážíme k lanovce. Jenže jaké bylo překvapení, když jsme několikrát obešli celou budovu a nepotkajíce živáčka jsme zjistili, že lanovka dnes určitě a možná ani zítra nepojede. Nálada opět klesla na bod mrazu, ale nezbývalo, než se vydat ještě dnes dolu. Trasu, kterou jsme měli ujít za tři a půl hodiny, doslova sbíháme
za
Procházíme
dvě krásným
hoďky. údolím
obklopeným skalami, kde teče a padá potok desítky metrů hluboko. Škoda jen, že je sedm večer, my jsme hezky naštvaní a totálně vyčerpaní po celodenním pochodu. Nakonec jsme to ve zdraví dolezeme dolů, nikdo si nic nezlomil a na první rovině u cesty rozděláváme stan. Nějaké to pošramocení těla přece jen vzniklo. Já jsme ztratil na čtrnáct dnů cit do palce na pravé noze a Honzovi dost viditelně opuchl kotník. Ale i to se stává a později se z bolesti stane další veselá vzpomínka.
Jdu si do svítání schrupnout. Službu na hlídání bagáže přebírá Vojta.
Píšu z nového místa, ale ze stejného zařízení. Přežíváme studenou noc na Brašovském nádraží a jelikož nemůžu spát a vlak jede až za pět hodin, mám dost času...
Den devátý – 13. 8. 2002 Ráno nás probudila kráva! Tedy naštěstí její zvonec, který bimbal asi půl hodiny vedle mého levého
ucha.
prorecyklovala
Poté,
co
nám
odpadky,
se
vydáváme do města Busteni. Zde se rozhodujeme, po stoprocentní kladné účasti, že do dalšího pohoří nepůjdeme
pěšky (toho
máme
dost), ale že se přímo pod něj odvezeme autobusem. Jediná cesta, jak se tam dostat, je přes Brašov. Využíváme služeb CFR a jedeme do Predealu. Je to nezapomenutelný zážitek. Vagón má polovinu sedaček zborcených, všude špína a mezi tím si pohybují lidé, kteří po nás pořád něco chtějí! Z Predealu se jednoduše dostáváme do Brašova. Zde nám však chlápek na informacích vysvětluje-nevysvětluje, že tam, kam my chceme, dnes žádný autobus nejede. Po dotazu, kdy jede, nám rukama nohama vysvětlil, že tam nikdy nejede! Aha! Nakonec se shodujeme, že do pohoří Cuicas nepojedeme, ale že místo toho zamíříme do města Buzau, v jehož blízkosti se nalézají věčné ohně a bahenní sopky. V deset nasedáme do vlaku Rapid a za sto osmdesát (!) korun za jednoho si vezeme zadky do sto kilometrů vzdáleného Buzau. Jelikož jsou dvě hodiny ráno, nemá smysl cestovat dál. Kupujeme před nádražím kus melounu (inu Balkán) a zalézáme do nádražky. Po třech pivech Ursus (mimochodem byly více než dobré) odcházíme do čekárny se vyspat.
Den desátý – 14. 8. 2002 Vstáváme v půl sedmé a o deset minut později už sedíme v autobusu do vesnice Lopatari. Je to padesát kilometrů, takže žádné okolí Buzau. Jedeme dost zničenou krajinou. Těží se tady ropa, takže vše budí dojem těžkého průmyslu a špíny.
Po příjezdu nás trochu zamrazilo. Dosáhli jsme konce světa! Ptáme se prvního člověka na cestu k Focul Viu. Lopataran se rozesmál a jenom neurčitě naznačil, ať jdeme dál
po
silnici.
Poté,
co
skončila asfaltka (tedy za zatáčkou), se ptáme podruhé. Odpověď je přívětivější, i když ne o moc lepší. Sedm kilometrů. Pokračujeme dál, pomalu bloudíme uličkami a užasle se ptáme užaslých venkovanů na cestu. Poté, co se vzpamatují, že vidí turisty, nám většinou říkají sedm až deset kilometrů. Po dvou hodinách svižné chůze začínáme být poněkud nesví a Honza začíná vyhrožovat, že to obrátí a půjde zpátky. Zpátky? Nejradši až do Čech, odtud není návratu! Nakonec přeci jen docházíme na konec nejdelší vesnice na světě a před námi se směje zelený kopec, kde prý má být Focul Viu. Hurá! Tady určitě bude značka! Vždyť věčné ohně zase tak běžným úkazem nejsou. Jenže ouvej. Prohledáváme jsme skoro celý kopec, tak dva čtverečné kilometry a ani po třech hodinách nic nenacházíme. Padám únavou vedle Honzy, jehož opuchlá noha po probdělé noci a šesti hodinách chůze přestává poslouchat. V tom připajdá Vojta a volá mocným hlasem, že od toho sedíme padesát metrů! Že ho k plamenům dovedl nějaký pastevec, a že je to támhle za kopečkem. Ani nejsme naštvaní a spíše šťastní se pokoušíme běžet k ohňům. Ohňům? Další vtípek rumunské matičky přírody. Nic tady nehoří! Chytrý Honza vytahuje zapalovač a k jedné díře přibližuje plamínek. Z díry najednou vyšlehl modravý plamen. O minutu později se oheň přenáší podzemím dál a kolem nás najednou hoří hezký dvoumetrový půlkruh. Naše putování pro dnešek končí. Zalézáme do stanu a usínáme s tím, že plamínky budeme pozorovat, až se setmí. Večer pak využíváme přírody jako pravěcí lidé a na Focul Viu si vaříme večeři. (Z deseti fotografií plamínků nám bohužel nevyšla ani jedna.)
Den jedenáctý – 15. 8. 2002 Naším dnešním cílem je se dostat k bahenním sopkám, které leží asi třicet kilometrů od Focul Viu. Samozřejmě se tam chceme dostat nepěšky. Kolem poledne se vracíme na autobus v Lopatari a necháme se
odvézt
ke
křižovatce
s odbočkou na vesnici Berca, odkud je to už prý kousek. O významu v Rumunsku
slova
kousek začínáme
pochybovat. Do samotné Berky je to devět kilometrů. Tak se vztyčenou hlavou vyrážíme. Po šesti kilometrech běhochodu nám zastavuje Rumun se spřežením a nabízí nám odvoz. Souhlasíme ne ani kvůli tomu, že poznáme na vlastní kůži místní dopravní prostředek, jako spíše proto, že nemusíme po svých. Rumun nás vyhazuje na autobusové zastávce v Berce a mi mu za svezení platíme dvacet tisíc. Od místních zjišťujeme, že do vesnice Policieri je to osm kilometrů a k vulkánům dalších šest. Je to možná kousek pro auto, na chůzi po silnici je to hezký vopruz. Napadá nás autobus.
Naštěstí
zastávky
se
objevuje
u asi
třináctileté děvče, Rumunka, která „umí“ anglicky (naučila se to z televize z amerických filmů).
Po
chvilce
nám
zjišťuje, kdy jede autobus. A protože máme dvě hodiny čas, začíná se nás vyptávat na vše
možné.
udivuje,
že
Nejvíce
ji
neumíme
rumunsky a že existuje nějaká Česká republika. Potom také nemůže pochopit, že jsme maturovali z češtiny a máme známky od jedna do pěti. Nakonec nám píše rumunskou frázi, jak se dostat k sopkám, poté se loučíme a odjíždíme.
Ve vesnici Policieri je silná cikánská většina. Ti zde žijí v relativně hezkých malovaných domcích, pravda asi jen nejvyšší třída, protože ostatní nemají ani boty. Když vycházíme z vesnice, jako bychom si přivolali taxík, zastavuje u nás malé nákladní auto. Chlápek nám říká, že jestli chceme k sopkám, ať nasedneme na korbu. Podél cesty potkáváme cikány (žebrají o cigarety, i když kolem nich frčíme čtyřicítkou), ropné věže, moderní nádrže i chatrče ze slámy. Za patnáct minut zastavujeme a chlápek nám ukazuje cestu a aniž by si vzal aspoň cigaretu, odjíždí dál. Kupodivu, i když už je večer, u sopek se potulují turisti. Sopky se rozprostírají tak na ploše čtyř fotbalových hřišť v krajině bahna, která vypadá jako na jiné planetě. Asi dvě hodiny pozorujeme bublající,
střílející,
vodnaté
i
husté
sopky.
Cestou
řídké mazlavé sbíráme
barevné kamínky a když se dostatečně vyblbneme, uleháme a za doprovodu všudypřítomných pasteveckých ohýnků usínáme.
Den dvanáctý – 16. 8. 2002 Asi tři kilometry od místa, kde jsme přespali se nachází druhá lokalita s bahenními sopkami. Původně jsme je chtěli také navštívit. Ale kluci už nechtějí, tak se na kopec vyzbrojen pouze s fotoaparátem a kapesním nožíkem vydávám sám. Na kopci je jediná veliká sopka asi s dvaceti krátery a kolem ní se pohybují turisté. Vše jsem vyfotil, dokonce se mi podařilo zachytit i jednu erupci, a scházím za kluky. Dopíjíme poslední tři loky teplé vody (v okolí není jediný pramen a my jsme měli dohromady tak litr vody na více než dvanáct hodin) a značně dehydrovaní se rychle vracíme do Policieri. Zde musíme asi hodinu počkat na autobus. Naštěstí i naneštěstí se k nám připojuje starší venkovan, který do nás vydrží padesát minut mluvit rumunsky, a přitom zvládá zkonzumovat několik velkých panáků vodky za čtyři koruny a krabičku cigaret Carpatia za deset korun. Samozřejmě mu nerozumím ani slovo, ale Honza se na jeho vyprávění tak soustředí a tak významně a zamyšleně přikyvuje, že to vypadá, že si perfektně
rozumějí. Jak mi Honza později tlumočí, stařešina ho upozorňoval na autobusáky, kteří často a rádi natahují cizince, proto nám také sám zařídil jízdenky za nejnižší možnou cenu. Ve tři jsme opět v Buzau, kde si kupujeme tři lístky do Brašova. Z finančních důvodů už ne Rapid za 181 000, ale Personal za sympatických 78 000 Lei. Po jeden a půl hodině přestupujeme
ve
městě
Ploesti a kolem desáté večer zdárně kotvíme v Brašově. Jelikož máme hlad, jdeme já s Vojtou do parku za nádraží a
vytahujeme
vařiče
a
hodujeme jako správní čeští turisti ze svých zásob až do půl jedné. Poté jdeme do čekárny, kde v zápachu moče a potu vesele pochrupuje Honza. Zrovna přejíždíme slovensko – české hranice a já se snažím ještě chvilku soustředit na psaní a dokončit zdárně expedici Rumunsko 2002...
Den třináctý – 17. 8. 2002 Změnil se celý svět! Konečně nám jede vlak. Vlak, který si nás odveze hezky domů, na západ, do civilizace. Poslední dny jsme byli tak unavení, jak fyzicky, tak psychicky, že jsme spolu třeba dvě hodiny nepromluvili. Teď tomu je jinak. Všechna úzkost a únava z nás jako mávnutím kouzelného proutku opadla, jsme šťastní, veselí a hýříme vtipem. Nikdy bych tomu nevěřil, ale takhle hodně jsem se domů, do rodné země ještě netěšil. Musíme si ještě připlatit místenku za osmdesát klacků za jednoho a hurá do vlaku! Člověk je tak rozčilený a zblbnutý, že konečně jede pryč z té nepohody, prašných cest, těžkých bot, každodenního stanu, instantního glutamanu či zpoceného oblečení. Hned, co se rozjíždí vlak, vbíhám k umyvadlu, myji si ruce, obličej, vyčistím si zuby, celý se opláchnu a beru komplet čisté oblečení. Změna je nepopsatelná. Říkám si, že čistější snad v těchto podmínkách být nemůžu. No, klidně jsem mohl. Po mě jde Vojta, a když se po čtvrt hodině vrací, vesele nám oznamuje, že se vlastně celý osprchoval! V cimřičce osmdesát na osmdesát centimetrů? Neskutečné! Honza ho následuje ve stejném stylu, jenom se navíc oholil.
Takže tak sedíme tři v jednom kupé, nohy natažené přes sedačky, čistota
a radost z nás
vyzařuje a pozorujeme rumunskou, teď už zase přátelskou a malebnou krajinu kolem. A když jsme si přinesli z druhého vagónu a otevřeli a napili se
českého
piva,
rozhostilo se v nás takové teplo, až nám z toho přeběhl mráz po zádech. A za rok si to všechno s ještě větší chutí a hlavně s lepší zkušeností zopakujeme.
