Rumunská avantgardní synchronizace
Souborná výstava Barvy avantgardy: Rumunské moderní umění z let 1910-1950, která se představuje ve Veletržním paláci pražské Národní galerie, se zabývá kulturními a výtvarnými podmínkami vzniku avantgardy na 65 dílech z devíti rumunských muzeí.
Rumunská kultura, podobě jako ostatní východoevropské kultury, je poznamenána puncem vývojového opoždění a napodobování „pokročilejších" západní vzorů. Jedním z mála momentů, kdy došlo k synchronizaci s celoevropskými tendencemi, byl počátek 20. století spojený se vznikem avantgardního hnutí. V rumunském kontextu se ovšem střetávala s pevně zakořeněnou tradicionalistickou malbou.
Umělecké předpoklady
Před vypuknutím první světové války, v roce 1912, začali gymnazisté Samuel Rosenstock a Eugen Iovanache vydávat modernistický časopis Simbolul. První z nich se o několik let později, pod pseudonymem Tristan Tzara, stal jedním ze zakladatelů dadaismu v proslulé curyšské kavárně Cabaret Voltaire. Druhý z výše uvedených byl významným představitelem meziválečného avantgardního hnutí v Rumunsku, kde byl šéfredaktorem časopisu Contimporanul . Během deseti let jeho existence se kolem něj shromáždili jak spisovatelé I. Voronca či B. Fundoianu, ale rovněž malíři M. H. Maxy, V. Brauner, M. Iancu či H. Mattis-Teutsch. Manifest futurismu Itala Marinettiho byl v Rumunsku přetištěn záhy po svém vydání v roce 1909, i když spíše jako kuriozita bez významnějšího ohlasu.
1/5
Rumunská avantgardní synchronizace
V zahraničí téměř neznámý zůstává předchůdce avantgardní literatury Demetru Demetrescu-Buzău, který tvořil pod pseudonymem Urmuz. Jeho povídky vznikaly již před první světovou válkou a v literárních kruzích se s nimi bezpochyby seznámil i mladý T. Tzara. Urmuzovy „antiprózy" sebrané ve sbírce Podivné stránky (česky 1994) na jedné straně vycházejí z tradičních popisů postav a konvenčního rozvíjení děje, ale jejich obsah působí naprosto nahodile, nesmyslně a nelogicky. Urmuz kombinuje nesourodé hrdiny a prostředí, z jeho textů se však stává výpověď o nedostatečnosti a omezenosti jazyka uvězněného v klišé.
Rozhodně není náhodou, že o pár desítek let později se jiný Rumun Eugen Ionescu (známější pod pofrancouzštělou podobou svého jména Eugène Ionesco) stal průkopníkem absurdního dramatu, jenž rovněž poukazuje na nemožnost komunikace prostřednictvím jazyka zapleveleného zjednodušenými, stále opakovanými frázemi. Urmuz, jehož povídky nejsou pouhou dadaistickou hříčkou vytaženou z klobouku, ale určitým způsobem předjímají pocity moderního člověka tváří v tvář civilizaci a jejímu pokroku, nakonec ukončil svůj život sebevraždou v roce 1922.
Různorodé tendence
Avantgardní tendence v rumunském výtvarném umění se však plně rozvinuly až po první světové válce. Název výstavy Barvy avantgardy, kterou ve Veletržním paláci představil Rumunský kulturní institut spolu s Národní galerií, může nicméně být poněkud zavádějící, protože expozice zahrnuje období let 1910-1950 a je spíše reprezentativním představením různorodých tendencí od modernismu přes kubismus až po surrealismus, které se svářely s tradiční malbou a s její klasickou inspirací na rumunském venkově.
Tento rozpor mezi přijímáním nových uměleckých trendů a návratem k rurální kultuře jako jediné uchovatelce typicky národních hodnot se ostatně prolíná celou rumunskou kulturou a společností minimálně od konce 19. století a jeho ohlasy najdeme i v moderní společnosti 20. století. Patrně z tohoto důvodu dali kurátoři výstavy přednost širší konfrontaci děl, mnohdy zdánlivě nesourodých, spojených pouze dobou svého vzniku, před prezentací obrazů vycházejících pouze z idejí avantgardního hnutí. Vznikla tak přehlídka, která si sice neklade nároky na vyčerpávající úplnost, ale představuje určité tendence charakteristické pro dané období, ať už zachycené z tradičních či modernisticko-avantgardních pozic.
2/5
Rumunská avantgardní synchronizace
Výstavu zahajuje náhled do druhého desetiletí minulého století, který byl z uměleckého hlediska poznamenán modernismem a postimpresionismem (Apcar Baltazar), politicky a společensky pak válečným kataklyzmatem, jehož výtvarné ztvárnění často sahalo až k expresionismu (Nicolae Tonitza, Hans Eder). Hlavní součást expozice je pak věnována meziválečným umělcům, a sice barevně opulentním často až pohádkově barokizujícím malbám s kubistickou inspirací od Marcela Ianca, Iona Ţuculesca, Cornelia Michăilesca či M. H. Maxyho a pokračuje přes téměř abstraktní díla Hanse Mattise-Teutsche či až k surrealistickým výjevům Victora Braunera. Mnozí z představených malířů se v meziválečném období stali součástí německých a francouzských uměleckých uskupení (M. Iancu zakládal spolu s T. Tzarou dadaismus; H. Mattis-Teutsch se připojil ke hnutím Der Blaue Raiter a Bauhaus; V. Brauner se stal významný surrealistickým malířem).
Formální odezva
Jak je uvedeno v doprovodném katalogu díla meziválečné avantgardy nikdy nevyvolala v Rumunsku skutečný skandál, ba naopak často byla pro odběratele výtvarného umění jejich mnohdy odlehčená a zjednodušená estetika přijatelnější než tradiční realistické obrazy s rurální tematikou. Podle kurátora výstavy Erwina Kesslera tak jedinou zásluhou tohoto hnutí zůstává pouze skutečnost, že „místní avantgarda urychlila modernizaci kultury a společnosti směřující ke klasickému modernismu, s nímž si křížila cestu na výstavách a akcích po celé meziválečné období. Jde o zevšeobecnění modernistické normality, která se navoněla avantgardou".
Zatímco v celoevropském měřítku je vklad rumunských umělců pro avantgardní hnutí poměrně zásadní, na domácí půdě našly tyto myšlenky spíše formální odezvu. Příčin bychom mohli najít několik. Jedním z charakteristických prvků tohoto směru je snaha o nalezení sociálně spravedlivé společnosti a tíhnutí k extrémně levicovým (a v některých případech i pravicovým) politickým směrům. Vzhledem k tomu, že Rumunsko bylo po první světové válce stále převážně agrárním státem s minimálně rozvinutou dělnickou třídou a komunistickou stranou (počet jejích členů v daném období se pohyboval kolem jednoho tisíce), ke špatným historickým zkušenostem s Ruskem a k nedávnému rolnickému povstání (1907), nepadly zde revoluční myšlenky na úrodnou půdu. Snad proto se avantgardní malíři stali do značné míry pouhými salónními umělci potvrzujícími stávající kapitalisticko-buržoazní politický systém a završujícími cestu k modernismu.
3/5
Rumunská avantgardní synchronizace
Představena jsou i pozdější díla výše uvedených autorů, jejichž osudy se po druhé světové válce rozešly. V. Brauner a M. Iancu žili a tvořili v zahraničí (Brauner ve Francii a Iancu v Izraeli), zatímco M. H. Maxy přešel na stranu nové moci a stal se jedním z tvůrců „nového", socrealistického umění, v jehož rámci už pouze formálně opakoval a rozmýval sám sebe. Stojí za zmínku, že všichni výše uvedení byli židovského původu. Další malíři (T. Pallady, C. Michăilescu) se po roce 1945 stáhli do ústraní a dále netvořili.
***
Jakýmsi protikladem k avantgardním experimentům pak tvoří na jedné straně barevně decentní akty a zátiší T. Palladyho a na straně druhé tradicionalistická díla s evidentní inspirací na rumunském venkově (Camil Ressu), která zobrazují nepoddajné a zarputilé vesničany buď na portrétech či ve stylizovaných idylicko-utopických výjevech (Ion Theodorescu Sion). Přelomem v zobrazení rumunského vesničana byl již zmíněný rok 1907, který ukázal možnosti a sílu této společenské vrstvy považované za pasivního příjemce politických a historických událostí; do té doby převládalo romantizující pojetí rurální tématiky (jedním ze symbolů tohoto stylu je obraz Nicolae Grigoresca Vůz s volským spřežením). Na výstavě nejsou opomenuty ani národnostní menšiny v Rumunsku, vedle několika obrazů s válečnou tematikou Němce Hanse Edera, je možné se rovněž seznámit s díly Maďarské školy z Baia Mare, konkrétně s malebnými sedmihradskými městečky, jakýmsi idealizovaným ztraceným rájem, v podání Sandora Szolnaye a Sandora Ziffera.
4/5
Rumunská avantgardní synchronizace
Barvy avantgardy: Rumunské moderní umění z let 1910-1950. Kurátoři: Erwin Kessler, Tomáš Vlček, Olga Uhrová. Národní galerie - Sbírka moderního a současného umění, Veletržní palác, 1. patro, Dukelsk ých hrdinů 47, 170 00 Praha 7 - Holešovice . Otevřeno denně kromě pondělí od 8 do 18 hodin. Vstupné: 160,- Kč nebo 80,- Kč (od 16 hodin), rodinná vstupenka 200,- Kč. Výstava trvá od 3. července do 20. září 2009.
5/5
