2
Rub a
LÍC
baťovských sporů
J a r o s l a v P o s p í š i l - H A N A P O S P Í Š I L O VÁ 3
Se vší vážností doufám, že přemýšlení o minulosti může přinést vodítko pro dny, které přijdou, a umožní nové generaci napravit alespoň některé z omylů minulých let a vládnout v souladu s potřebami a slávou člověka … Winston S. Churchill
ISBN 978-80-7473-037-5 ISBN 9788074730450 (PDF)
4
Předmluva
V průběhu 20. století poznaly naše dějiny nemálo jedinců, kteří hledali místo pro své pracovní uplatnění, naděje a sny ve spletitém víru převratných změn vyvolaných oběma světovými válkami. Někteří z nich zanechali v našem povědomí stopu sotva znatelnou a na jiné se úplně zapomnělo. Ale byli i takoví, jejichž jméno zná téměř celý svět. Mezi ně bezesporu patří i nejvýznamnější zlínský továrník Tomáš Baťa, zakladatel celosvětového obuvnického impéria. Jak Tomáš, tak i jeho pokračovatel Jan Antonín Baťa poutají dodnes pozornost mnoha historiků i laické veřejnosti. Druhý zmíněný přebral po smrti svého bratra prosperující zlínský podnik a za přispění svých nejbližších spolupracovníků ho dále rozvíjel. Platil za člověka s velkými vizemi v oblasti obchodu a služeb, kultury, životního stylu a dokonce i politiky. Proto jeho osoba byla a je předmětem stálého zájmu. Dalšími protagonisty tohoto nevšedního a poutavého příběhu jsou manželka zakladatele Tomáše Bati, paní Marie Baťová, a její syn Tomáš. Ti všichni a mnozí jejich spolupracovníci se stali před válkou i během ní jak v ohroženém protektorátu, tak i za oceánem na americké půdě, účastníky složitých a často i riskantních kroků ve snaze zachránit jednotlivé výrobní společnosti, zaměstnance i své obchodní zájmy. Zejména paní Marie Baťová, která se vrátila ze zámoří zpět do okupovaného Zlína, nesla velké břemeno zodpovědnosti ve snaze uchránit podnik před tlakem německých úřadů, gestapa a říšské bezpečnostní služby – Sicherheitsdienstu. Rodinné svazky se však pod tlakem vnějších okolností i díky mnohým vzájemným nepochopením začaly pozvolna drolit. Události spěly k dlouhému a neobyčejně urputnému majetkového sporu, který se odehrával daleko za hranicemi naši vlasti, stal se předmětem mnoha dohadů a spekulací a nebývalým způsobem lidsky i finančně vyčerpával obě strany. Na začátku toho všeho byl obyčejný list kancelářského papíru, nalezený po tragické smrti Tomáše Bati v jeho sejfu a označený jako kupní smlouva, jíž zakladatel podniku Tomáš Baťa údajně prodává svému bratru Janovi veškerý majetek firmy za 50 miliónů korun. Tak se zrodila neobyčejná právní kauza, která je zde podrobena detailní analýze a sledována pozorným soudem nezávislého pozorovatele. Její dramatický průběh nabízí poutavý vhled do soukromého i veřejného života všech účastníků sporu a spolu s neobyčejně napínavým líčením jednotlivých událostí doma i na mezinárodní scéně tvoří jádro celého příběhu. 5
Podrobně a systematicky jsou zde vykresleny a popsány soudní spory americkými soudy i jejich pro Jana Antonína Baťu tak neradostný výsledek. Rozsudky, které byly vyneseny, jsou rovněž důkladně analyzovány a shrnuty. Není to však rozbor paušální a jednostranný. Autor zde poctivě důkaz za důkazem odděluje skutečnost od legend a iluzí, přičemž se pokouší vysvětlit důvody, proč celé střetnutí protichůdných zájmů a názorů zkoumala americká justice tak dlouho a proč se nakonec přiklonila na stranu Tomáše Bati juniora a jeho matky Marie Baťové. Dílo, které nyní bereme do rukou, není vědeckým zpracováním historie Baťova koncernu a nečiní si ani nárok na profesionální bezchybnost. Bylo však pečlivě sestaveno na základě autentických materiálů, archivních dokumentů, pamětí, dobového tisku i osobních vzpomínek. Proto nabízí nový a neotřelý pohled na dosud nepříliš probádanou tématiku, snaží se u vědomí obtížnosti zvoleného tématu obrátit naši pozornost na nově získané, dosud málo známé skutečnosti a na základě rozsáhlého studia archivního materiálu a jeho kritického hodnocení pokud možno přiblížit čtenářům soudní spory, které sehrály v historii Baťova koncernu tak důležitou roli. PhDr. Hubert Valášek, CSc. Moravský zemský archiv v Brně
6
Úvodem
Dlouho jsme váhali, zda se máme tímto tématem zabývat. Důvodem, proč jsme se nakonec rozhodli naši práci realizovat, byly okolnosti, které nelze jen tak přehlédnout. V drobné publikaci Dovětek ke knize Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše autora Miroslava Ivanova, který sepsali Edita Baťová de Oliveira a Nelson Verlangieri d’Oliveira, a v další knize Svět porozumí – Příběh krále bot Jana Antonína Bati autora Francisca Moacir Arcanjo jsme zaznamenali nedůstojné napadání pana Tomáše Bati juniora, syna zakladatele světoznámé moravské obuvnické společnosti ve Zlíně. Uvedené knihy i některé novinové články Janových potomků z posledních let neúnavně předkládají veřejnosti svou zkreslenou verzi o tom, jak Jan Baťa neprávem přišel díky Tomáši Baťovi juniorovi o svůj majetek. S tím jako patrioti zdejšího kraje, které zajímají dějiny firmy Baťa, nemůžeme souhlasit, proto jsme se rozhodli polemizovat s názory uvedenými ve zmíněných knihách a v tisku a naše závěry zveřejnit. Nejde nám o podrobnější zkoumání historie baťovského obuvnického koncernu ani jeho výrobních, organizačních, sociálních a jiných souvislostí, ani jsme nehodlali rozsáhleji vzpomenout těch, kteří stáli za úspěšnými podnikatelskými aktivitami Baťa, a.s., v celé její předválečné i válečné éře. Tomu všemu se z různých pohledů věnovali, a jak předpokládáme, budou věnovat jiní badatelé. V této práci bychom chtěli především alespoň zčásti odhalit podstatu nešťastného mnohaletého majetkového sporu mezi Tomášem Baťou jr. a jeho strýcem Janem Antonínem Baťou. Ve výše uvedených knihách se čtenáři dočetli, že po smrti Tomáše Bati sen. se Jan Baťa stal vlastníkem Baťových závodů a že o ně pak byl připraven nespravedlivými soudními verdikty. Tímto vážným problémem rodiny Baťů se ve své biografii Baťa – švec pro celý svět zabývá také Tomáš Baťa jr. Každý nezaujatý člověk, který tuto práci četl, musí uznat, že se v ní pečlivě váží každé slovo a že se bez emocí a zbytečných frází popisuje, jak k rozepři došlo. Tomáš Baťa jr. se k této pro obě baťovské větve nepochybně bolestné záležitosti staví s noblesou v duchu zásady „Co se v rodině semele, s tím by se na trh chodit nemělo.“ Takový přístup nás nepřekvapuje. S panem Tomášem Baťou jr. jsme se za jeho života sešli mnohokrát. Poznali jsme jej jako srdečného, rozvážného, ale také rázného a sebevědomého muže, který přes mnohé překážky, které se mu 7
v životě postavily do cesty, nikdy neklesl na mysli a vyplnil poslání, ke kterému byl předurčen svým slavným otcem. V rozhovorech s námi se na adresu svého strýce Jana Bati a jeho rodiny nikdy nesnížil k urážkám a pomluvám. Naopak, vždy Jana obhajoval a stál za úspěšným soudním očištěním jeho jména od nařčení z nesprávných postojů během druhé světové války. Vzhledem ke svému zdrženlivému postoji ke strýci pak právem nelibě nesl, když na svou adresu slyšel nebo četl od rodinných příslušníků Jana Bati či různých „zasvěcenců“ urážlivé a nepřátelské narážky na dávno proběhnuté majetkové spory s Janem Antonínem Baťou, ve kterém byl Tomáš Baťa jr. úspěšný. Tyto soudní verdikty se ve vzpomínané knize snažil zpochybnit dnes již zemřelý autor literatury faktu PhDr. Miroslav Ivanov poukazem na dokumenty, které mu předložila rodina Jana Bati při jeho pobytu v Brazílii. Udivuje nás, že tento zkušený matador naší faktografické scény přistupoval ke zpracování uvedené tematiky tak jednostranně a nesnažil se konfrontovat předložené podklady s jinými materiály. Buď jak buď, jeho kniha po vydání vzbudila zájem čtenářů. Někteří z nich však měli po ruce biografii Tomáše Bati jr., ve které se o majetkovém sporu píše střízlivě, ale výstižně a z jiného pohledu. To u nich mohlo vyvolat pochybnosti, na čí straně je pravda. Přestože soudy, které v této věci rozhodovaly, nemohly být ovlivněny některou ze stran sporu, Ivanov se úporně snažil přesvědčit veřejnost, že to mohlo být i jinak. Přes porážky, které u soudů v USA a jinde Jan Baťa utrpěl, měl možnost částečně vyváznout ze soudních tahanic. To by však musel uznat prospěšnost kompromisu a v pravou chvíli na něj přistoupit. On ale tvrdohlavě trval na svém. Přestože byl zastoupen excelentními advokáty, stejně jako druhá strana, nakonec definitivně neuspěl. To jej vedlo k sepsání písemného prohlášení, ve kterém uznal marnost svého dlouholetého snažení a potvrdil Tomáši Baťovi jr. jeho práva na vedení společnosti. Dcery Jana Bati a další potomci si jistě mnohokrát položili otázku, jak je možné, že jejich otec a dědeček byl takto u soudů neúspěšný. Vždyť přece u notáře a úřadů první republiky po smrti zakladatele koncernu Tomáše Bati sen. proběhlo vše tak hladce a Jan Antonín Baťa se stal šéfem nejen obuvnického závodu ve Zlíně, ale také všech ostatních podniků Baťa ve světě. Nikdy přece neslyšeli, že by Marie Baťová, vdova po Tomáši Baťovi sen., a její syn Tomáš jr. vznášeli námitky proti danému majetkovému stavu. Bylo tomu tak proto, že Marie i její nezletilý syn se tehdy přes smutek museli podívat realitě do očí, že toto řešení je v zájmu zachování kontinuity chodu zavedené obuvnické firmy. Ta nadále prosperovala zásluhou zakladatelem vychovaných pilířů podniku, ke kterým patřil i Jan Antonín Baťa. To však neznamenalo, že Marie a Tomáš Baťa jr. neměli pochybnosti, zda Jan Baťa firmu od svého nevlastního bratra Tomáše Bati sen. skutečně právoplatně koupil nebo zda se ve skutečnosti nedohodl s Tomášem Baťou sen., že převezme 8
jeho majetek do svěřenectví v případě nečekané události a bude ho spravovat do doby, než jej mladý Tomáš bude moci převzít. Naše práce se snaží ukázat, že jejich pochybnosti byly oprávněné. Vychází z rozhodnutí amerického soudu v klíčovém prvním soudním sporu mezi Tomášem Baťou jr. a Janem Baťou o vlastnictví 826 minoritních akcií společnosti Leader A. G., kterou před válkou založil Tomáš Baťa sen. jako holdingovou společnost Baťových podniků mimo území Československa. Jednalo se o precedentní rozhodnutí na americké půdě, jehož výsledek měl pak vliv na další spor o majoritní balík akcií této společnosti. Na základě tohoto dokumentu se tak čtenáři naskýtá možnost poprvé nahlédnout do tajů této významné mezinárodní pře. Následovaly spory, které řešily osud dalších akcií jednotlivých společností patřících k obuvnickému koncernu Baťa v mnoha zemích. Až na jednu vyjímku soudy i v těchto případech rozhodly stejně jako Nejvyšší soud státu New York. V naší práci jsme se také zaměřili na osobu Jana Bati a pokusili jsme se stručně shrnout jeho osudy v „předšéfovském“ a „šéfovském“ období. Vedla nás k tomu určitá příbuznost mezi těmito jeho životními milníky a následnými poválečnými majetkovými procesy. Závěrem uvádíme, že cílem naší práce bylo předložit čtenářům závěry nestranných soudů, na čí straně bylo právo v tomto nanejvýš politováníhodném případu, a uvést tak teze příbuzných Jana Bati na pravou míru.
9
Co předcházelo Poněkud delší prolog
Život zlínského podnikatele Jana Bati, který se po smrti zakladatele baťovského obuvnického impéria Tomáše Bati sen. v červenci 1932 náhle stal jeho šéfem, byl vrouben milníky radosti a smutku, nečekanými vzestupy a pády, z nichž některé byly nespravedlivé, jiné oprávněné. Ty druhé bolí obzvlášť hodně, pokud k nim dojde v té zralejší části života a on sám k nim přispěl špatným úsudkem, iracionálním jednáním, přehnanou domýšlivostí a ambiciózností. Když pak kosa narazila na kámen a promluvilo právo, přišlo rozčarování, dostavil se pocit křivdy a s ním konec veškerých nadějí, že bude opět stát na piedestalu vedení firmy Baťa. Po jakých osudových cestách a cestičkách se za svého života ubíral Jan Antonín Baťa, jeden z protagonistů našeho příběhu? Pokusme se je alespoň stručně shrnout. Narodil se 7. března 1898 v Uherském Hradišti manželům Janu Antonínu Baťovi (1844 – 1905) a jeho druhé ženě Ludmile, rozené Hrušťákové (1857 – 1939). Z tohoto manželství se také přihlásili na svět Janovi sourozenci Leopold (1887), Bohuslav (1895), Jindřich (1900) a Marie, která se provdala za Josefa Hlavničku, oporu zlínské obuvnické společnosti. Z otcova prvního manželství měl Jan ještě nevlastní sourozence Annu (1872), Antonína (1874) a Tomáše Baťu (1876 – 1932). Obecnou školu navštěvoval Jan ve svém rodném městě, měšťanskou školu ve Zlíně. Jak velela rodinná tradice, i on se vyučil obuvníkem. Dětství směřující velmi rychle k dospělosti neměl lehké, život se s ním stejně jako s jeho sourozenci nemazlil. Vedle své školní a později pracovní vytíženosti se také naučil hrát na harmoniku, jež byla i v dospělosti jeho častou průvodkyní. Po boku svého o 22 let staršího nevlastního bratra Tomáše, který si již před první světovou válkou získal mezi moravskými podnikateli nemalý věhlas, se Jan Baťa pracovně mnoho naučil. To podnikavého Tomáše těšilo natolik, že Jana na jaře roku 1914 poslal do Německa na zkušenou, kde jako tovaryš pracoval v obuvnických podnicích v Norimberku, Augsburgu, Frankfurtu nad Mohanem, Kolíně nad Rýnem a jinde. Zdejší praxe byla pro Jana dobrou školou do života, hodně se zdokonalil v ševcovině a jazyce. Po návratu z Německa na sebe nedaly dlouho čekat události spojené s vypuknutím první světové války. Do ní tehdy šestnáctiletý Jan ještě nemusel, 10
a tak zůstal ve Zlíně. Jakou práci tehdy ve zdejší obuvnické firmě svého nevlastního bratra vykonával, nelze přesně říci, údajně mělo jít o výrobu dřeváků. Krátce po skončení první světové války došlo v Janově životě k významné změně. Nyní již jednadvacetiletého mladého muže se Tomáš Baťa rozhodl vzít s sebou do USA, kde chtěl postavit nebo koupit menší obuvnickou továrnu. Do země neomezených možností, jak se tenkrát Spojeným státům americkým říkalo, odjel Tomáš s Janem koncem roku 1919. V písemných vzpomínkách baťovského ředitele Dominika Čipery (1893 – 1963) z roku 1958, které autor získal od jeho rodiny, se o podnikatelských aktivitách Tomáše a Jana Baťových v USA dočteme: „Společnost Bata Shoe & Leather Co., Lynn, Massachusetts byla založena krátce po skončení první světové války Tomášem Baťou. Jan zde byl pověřen výrobou, byl také registrován jako majitel části základního kapitálu společnosti. Mezi akcionáře byl rovněž zahrnut další nevlastní bratr Tomáše Bati - Bohuš (nar. 1895 – poznámka autorů), který emigroval do USA před válkou a stal se americkým občanem. Výroba započatá v Lynnu ve státě Massachusetts nikdy nedosáhla značných rozměrů a nakonec se ukázala být neúspěchem. Tehdy Tomáš Baťa propustil Jana Baťu ze společnosti (v listopadu 1920 – poznámka autorů). Jan zůstal v Americe jako dělník a pracoval v několika továrnách, které nebyly v žádné spojitosti se společností Baťa. Po propuštění Jana z Lynnu sem Tomáš Baťa poslal dalšího člena rodiny Františka Mušku, manžela Marie Muškové, rozené Bartošové (dcera muže první manželky Antonína Bati), aby zrušil tamní skomírající obchod (továrna byla uzavřena v roce 1921 – poznámka autorů). Tomáš Baťa musel převést hotovost do Ameriky, aby pokryl závazky společnosti vyplývající z neúspěšného podniku v Lynnu.“ K vedení, řízení a organizování výroby vede dlouhá a často trnitá cesta, kterou řečeno slovy Miroslava Ivanova „obětavý, spolehlivý pan Jeník, jak se mu po zlínské fabrice říkalo“ v prvním kole svých podnikatelských snah nezvládl. Při známé náročnosti Tomáše Bati na své spolupracovníky to nebylo nic neobvyklého. Každý neúspěch, pokud se po něm člověk nevzdá a snaží se jít dál, však mívá také svou pozitivní stránku. Jan se zdokonalil v angličtině a nepochybně hodně pochytil z americké podnikavosti. Říká se, že možnosti jsou tajemní ptáci vznášející se od rána do večera neúnavně nad našimi hlavami. Mnohé z nich Jan Baťa využil. Než se opět vrátil k zájmu o ševcovské řemeslo, vypravil se poznávat pracující Ameriku. Zaměstnání si našel v restauracích, kde umýval nádobí nebo náklaďákem rozvážel zeleninu. Také zdejší seznámení s Janem Masarykem (1886 – 1948), synem prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který tenkrát v USA působil jako diplomat, pro něj bylo důležité. Jejich vzájemný vztah pak s různými proměnami trval až do konce druhé světové války. 11
Po nějakém čase Jana opět oslovilo ševcovské řemeslo. Začal pracovat jako dělník v jedné americké obuvnické továrně, zajímal se i o zdejší výrobní postupy, všímal si fortelnosti lidí, jejich pracovního nasazení, organizace výrobních celků. O tom všem pak v dopisech psával bratrovi Tomáši do Zlína. Ten uměl ocenit Janův zájem a projevil uspokojení nad tím, že Jan našel znovu cestu ke své původní profesi. Z paměti Tomáše Bati se tak pomalu začaly vytrácet vzpomínky na Janův neúspěch v Lynnu a opět jej přijal do firmy. Protentokrát to však s Janovým pracovním zařazením nepřeháněl a pro začátek pro něj zvolil místo méně náročné: Jan se v červnu 1921 stal prodavačem bot v Londýně. Tady pracoval jen krátce. Vedle uhlazeného chování, kterému se zde naučil, se seznámil také se svou pozdější manželkou Marií Gerbecovou (1902 - 1988), která v letech 1920 – 1921 pracovala ve zdejší prodejně firmy Baťa. Maja Gerbecová, jak jí říkali, byla dcerou rodinného lékaře MUDr. Rudolfa Gerbece, který byl od roku 1920 městským lékařem ve Zlíně a o čtyři roky později se stal vedoucím lékařem firmy Baťa a jejím sociálním referentem. Baťova firma v Lynnu, ve které se Jan Baťa neosvědčil, však v USA nadále fungovala, jak uvádí Čipera: „Společnost Bata Shoe & Leather Co. v Lynnu měla nicméně dvojí funkci. Výrobu bot, která však nedopadla dobře, a finanční činnost v Evropě. Tomáš Baťa používal tuto společnost jako prostředek pro své finanční operace mimo Československo. Tato část podnikání byla velmi úspěšná a postupně s ubíhajícími lety se zde nahromadily nemalé zásoby. Tyto rezervy, které spočívaly ve značných zůstatcích na účtech, hotovosti uložené v různých bankách a zlatě, byly nakonec v roce 1931 převedeny do Leader A. G.“ Rok 1921 dal Janovi definitivně zapomenout na předchozí nezdar. Vedle úspěšného plnění zaměstnaneckých povinností se v listopadu s Marií oženil. Krátce nato jej čekala vojenská služba, kterou si odbyl v letech 1921 až 1922 u 13. pěšího pluku v Šumperku. Vyšší hodnost neměl, do zálohy byl přeřazen jako vojín. Po návratu z armády v roce 1922 nastoupil Jan zpět do továrny a byl mu přidělen baťovský domek pro jeho rychle se rozrůstající rodinu. Manželům Baťovým se postupně narodily dcery Jena (říkalo se jí Hana, 1922), Ludmila Amalie (1923) a Edita (1925). Jaké bylo v té době Janovo postavení v podniku? S určitostí to nelze říci, můžeme se jen domýšlet. Během jara a léta 1922 měl Jan podle spisovatele Ivanova doprovázet bratra Tomáše na obchodní cestě po Evropě. Spolu navštívili Jugoslávii, Francii, Anglii a Švýcarsko. Podle archivních materiálů pracoval Jan v průběhu let 1923 až 1927 ve zlínské firmě postupně jako manipulant, účetní a jako nákupce. Na této pozici se natolik osvědčil, že se v roce 1925 stal trvalým zaměstnancem nákupního oddělení. Na začátku září 1925 odplul Jan Baťa spolu s dalšími třemi spolupracovníky Egonem Ostrým, Janem Klátilem a Josefem Otáhalem na obchodní cestu do Jižní Ameriky. Postupně navštívili Brazílii, Argentinu a Uruguay, kde se seznamovali s obchodními podmínkami a možnostmi vybudování organizační základny 12
pro přímý nákup kůží, jejichž domácí produkce už zlínské firmě nedostačovala. Přes veškerou Janovu snahu nebyl Tomáš Baťa s jeho nákupní misí a prací nákupního oddělení příliš spokojen. Z jeho dopisu Janovi napsaného v listopadu 1925 je jasně patrné, jak vysoké byly nároky zakladatele firmy na své spolupracovníky: „Milý Jendo. Čtu blok došlých dopisů od Tebe a od Tvých lidí a nalézám v těchto písemných pracích mnoho povrchností. Píšeš, že nevíš, v čems nedodržel předpisy. V předpisech stojí, že máš kupovat až na základě našeho telegramu, a Ty jsi přece koupil dříve, než náš telegram došel. To byl počátek vědomého porušování předpisů. V Tvých dopisech nenalézám důkladnosti, málo jest tam kalkulací a málo úvah o tom, u koho, kde a kdy bude nejlépe nakupovat kůže. Také Tvoji lidé nepíší téměř nic, ačkoliv myslím, že nemají po celý den co dělat, poněvadž čekají na vyřízení telegramů a zaplacení účtů. Mohli by napsat dopis, aby alespoň chviličku byli vedeni k uvažování o obchodech. Tato Tvoje povrchnost ovšem by úplně stačila k tomu, aby všechny vyhlídky na dobrý obchod z Tvé cesty byly zmařeny. Nesrovnatelně horší je však práce našeho nákupního oddělení. Jest to práce, za kterou se musím stydět a která nám vedle finančních škod způsobí i mravní ztráty, kterými bude trpět naše pověst snad ještě mnoho let. (…) Jsem rozhodně proti tomu, abys se vrátil domů, poněvadž ježděním po moři se zkušenosti nenabudou. V Americe musíš zůstat tak dlouho, pokud lidé nebudou do nákupu spodkových kůží úplně zapracováni a organizace nákupu vybudována.“ Navzdory výtkám nakonec Tomáš Baťa rozhodl, aby se Jan po návratu v prosinci 1925 stal v roce 1926 vedoucím celého nákupního oddělení. Rok nato odchází Jan Baťa z podniku podruhé, údajně proto, že si bez Tomášova souhlasu dal postavit rodinnou vilku. To mělo šéfa dopálit natolik, že se s Janem opět zaměstnanecky rozešel. Nakolik právě tato okolnost, tradovaná rodinou Jana Bati, byla důvodem k odchodu Jana z firmy, nelze potvrdit. Autor této práce vyslechl v minulosti mnoho pamětníků – někdejších zaměstnanců firmy Baťa, kteří hovořili o jiných příčinách Janova propuštění. Podle tvrzení Janovy dcery Ludmily, které zaznamenal Miroslav Ivanov ve své „sáze“, proběhl Janův návrat do firmy v únoru 1928 na základě žádosti Tomáše Bati: „Jendo, bez tebe to nejde, vrať se ke mně.“ Paní Ludmile byly tehdy čtyři roky, znala tak mnohé rodinné zkazky jen zprostředkovaně. Žádný jiný pramen ale její verzi události nepotvrzuje. Bývalý Baťův mladý muž Ing. Josef Mayzlík (1919 – 2009), který se u Baťů dopracoval až k „cylindru“ (tj. stal se tzv. tomášovcem, elitním mladým mužem připravovaným firmou na vysoké pozice ve filiálkách ve světě, který musel chodit ve škole v obleku a cylindru) a vedle své profese ekonoma se po celý život zabýval baťovskou problematikou, ve svých vzpomínkách tvrdí, že tak idylické to asi s návratem Jana Bati zpět do firmy nebylo: „Mnozí účastníci sobotních konferencí pravidelně pořádaných Tomášem Baťou, které jsem osobně znal, naopak 13
vzpomínali, jak nevybíravými slovy hodnotil Tomáš Baťa svého nevlastního bratra Jana před odchodem i po návratu do podniku. Proto uvedenou Tomášovu prosbu, aby se Jan vrátil do podniku, nelze považovat za důvěryhodnou.“ I když se informace o délce Janovy pracovní „výluky“ různí, podle jeho osobní karty po propuštění v prosinci 1927 nastoupil opět do Tomášova podniku už v únoru 1928 a zaujal post vedoucího dílny 110. Ať již byly vztahy mezi Tomášem Baťou a jeho nevlastním bratrem Janem od druhé poloviny dvacátých let jakékoliv, Tomáš si postupně ověřil, že přes chyby, které Jan má, ze všech sourozenců nejvíce splňuje předpoklady k dalšímu pracovnímu vzestupu. Také v Janově osobním životě nastala změna. Po dcerách se v dubnu 1930 rodina Jana Bati raduje z narození syna Jana Tomáše (1930 – 1977). Kmotrem novorozence se stal šéf baťovského podniku Tomáš Baťa. V roce 1933 se narodila ještě dcera Marie Božena (1933). Jan Baťa při zápisu svého syna do matriky v kolonce zaměstnání otce uvedl: ředitel firmy. Bylo tomu skutečně tak? Z dochovaných materiálů jednoznačně nevyplývá, jaké postavení měl Jan Baťa v podniku v letech 1928 až 1931. Pravda však je, že se jeho podpisy nacházejí na nejrůznějších dokumentech týkajících se výroby, prodeje, kalkulace, ale také kontroly příkazů majitele podniku Tomáše Bati. O Janově kariérním vzestupu svědčí také to, že se 4. května 1931 na ustavující valné hromadě vznikající akciové společnosti Baťa vedle předsedy Tomáše Bati, stoprocentního držitele akcií společnosti, stává Jan spolu se svým tchánem MUDr. Rudolfem Gerbecem a Dominikem Čiperou členem její první správní rady. Zajímavě zhodnotil tehdejší osobnost Jana Bati v Peroutkově týdeníku Dnešek z roku 1946 pod pseudonymem Ing. Zach čelný představitel firmy Ing. Hugo Vavrečka (skutečné jméno Ing. Zacha sdělil autorovi syn Dominika Čipery Jan Čipera, který tuto informaci získal od otce): „Je mnoho pamětníků, kteří znali Jana Baťu z dob, kdy byl zaměstnancem firmy T. & A. Baťa jako tisíce jiných, kdy Tomáš Baťa nečinil rozdílu mezi ním, svým nevlastním bratrem, a mezi ostatními spolupracovníky. Jan bral svoji výplatu a účast na zisku toho kterého oddělení, za své chyby byl šéfem stejně pokárán jako druzí. V té době nebyla jeho pozice tak silná, aby ho Tomáš nemohl propustit a nahradit schopnějším. Říkalo se mu pane Jeníku, ať to bylo v závodě nebo na hřišti, a celkem vzato, byl pro svoji demokratickou povahu u svých kamarádů – spolupracovníků i oblíben. Byl nadšeným sokolem a hodně se pro Sokol exponoval. Organizoval velmi početný zájezd zlínského Sokola do Jugoslávie, na slet do Prahy, ba sám se těchto podniků zúčastňoval, jako obyčejný člen získal pro Zlín sokolské závodní borce, byl velmi činný v S. K. Baťa a více než kdo jiný z vlastního popudu tyto spolky finančně podporoval. (…) Jan Baťa žil střídmě, nekouřil, nepil. Ničím se tedy nelišil od ostatních a nikdy neuplatňoval svůj příbuzenský vztah k šéfovi.“
14
V průběhu 30. let začal do života baťovské společnosti významně promlouvat jeden z nejlepších evropských odborníků na mezinárodní právo, dr. Georg Wettstein ze Švýcarska. V Ivanovově knize se podle vzpomínek Edity, jedné z dcer Jana Bati, tvrdí, že její otec se měl na jedné ze svých cest Evropou na jaře roku 1931 seznámit s uvedeným švýcarským právníkem a po rozhovoru s ním měl nabýt přesvědčení, že tento zkušený odborník může být v budoucnu zlínské obuvnické společnosti velmi prospěšný. O tomto zjištění údajně informoval Tomáše Baťu, kterého to natolik zaujalo, že se s Dominikem Čiperou vypravil do švýcarského Curychu za dr. Wettsteinem. Existuje však věrohodnější verze o navázání kontaktů mezi vedením firmy Baťa a dr. Wettsteinem. Jak Tomáš Baťa jr., tak dcera dr. Wettsteina Sonja uvedli, že zakladatel firmy Tomáš Baťa se s dr. Wettsteinem seznámil ve Švýcarsku už na přelomu let 1929 – 1930. Šlo o náhodné setkání manželů Wettsteinových s Tomášem Baťou a jeho rodinou po jejich kolizi na sáňkařské dráze. Sonja Baťová je popsala takto: „Podle vyprávění mých rodičů měl Tomáš Baťa schůzku s mým otcem dr. Georgem Wettsteinem ve vile Gentiana ve Svatém Mořici zjara roku 1929. Můj otec si držel právnickou kancelář ve vile Gentiana a trávil ve Svatém Mořici několik týdnů v zimě a také nějaký čas během letních měsíců. Jedno celé patro bylo vyhrazeno kancelářím mého otce a jeho sekretářek. Svatý Mořic také sloužil před druhou světovou válkou z daňových důvodů jako sídlo mnoha mezinárodních holdingových společností. Moji rodiče potkali Baťovy náhodou. Před naším domem byla veřejná sáňkařská dráha s prudkou zatáčkou. Tomáš Baťa se svojí ženou a synem jeli dolů na sáňkách a v zatáčce se vyklopili. Moji rodiče byli náhodou v té době před domem a viděli Baťovu rodinu na zemi celou od sněhu. Pomohli jim oprášit sníh a představili se. Byla to velká legrace, když zjistili, že jsou to lidé, se kterými se mají na druhý den setkat. Baťovi byli ubytováni v hotelu Chanterella a na druhý den přišli do vily Gentiany na schůzku. Zatímco můj otec a Tomáš Baťa odešli do kanceláře za svou agendou, ženy a děti (včetně Tomíka a mne) si daly čaj. Mně byly v té době pouhé tři roky a setkání si nepamatuji. Nicméně můj manžel vždy tvrdil, že si na čaj v Gentianě pamatuje a také to, že jsem tam byla přítomna. Toto bylo naše první setkání.“ Od tohoto seznámení byla pak rodina Tomáše Bati sen. v častém kontaktu se švýcarským advokátem, který pak radami a konkrétními právními kroky své advokátní kanceláře významně zasahoval do finančních a jiných záležitostí firmy Baťa. Osobnost dr. Wettsteina nám přiblížila písemná vzpomínka jeho kolegy Charlese Juckera: „Rodištěm dr. Georga Wettsteina (1880 – 1945) byl švýcarský Winterthur. V tomto městě také absolvoval základní a střední vzdělání. Právo studoval na univerzitě v Tübingenu a v Berlíně. V roce 1902 složil Georg Wettstein 15
doktorskou zkoušku. V právních vědách se dále vzdělával v rámci studijních pobytů v Belgii a Holandsku. V roce 1903 v Londýně absolvoval zaškolení u banky Crédit Lyonnais. O rok později prošel právní praxí u významného pařížského advokáta Maître Laboriho, který vyhrál známý Dreyfusův proces, kdy byl židovský důstojník podvodně obviněn z vlastizrady. Další léta pracoval v advokátních kancelářích v italské Florencii. Po auditorské praxi na krajském soudu v Curychu si Georg Wettstein v roce 1906 otevřel vlastní advokátní kancelář. Brzy se vypracoval mezi velmi významné a respektované advokáty. Vynikal v právní logice a právně byl na výši. Své klienty zastupoval u soudů rázně, jeho bojová nátura příliš nepřála kompromisům. Během advokátní činnosti se nadále vzdělával a snažil se pochopit fungování jak ekonomiky domácí, tak mezinárodní. Byl natolik schopný, že se brzy stal zvláště v anglosaském světě významným právně-hospodářským odborníkem. O pomoc se na něj obracely mnohé mezinárodní společnosti, mezi které se zařadila také zlínská společnost Baťa. Stávalo se, že v jeho udržovaném domě zasedli k jednání zástupci všech světadílů. Především mezinárodní spolupráci věnoval dr. Wettstein mimořádnou pozornost. Podporoval první hnutí směřující k politicky a ekonomicky sjednocené Evropě, PanEuropa Union, které chtělo zabránit dalším válkám. Patřil k zakladatelům švýcarského Rotary klubu a byl v něm aktivní i evropském měřítku. Jeho myšlenky o výměně válečných zajatců, které prezentoval v různých článcích, pak převzal Červený kříž. Pilně také publikoval a překládal odborné texty, například přeložil veškeré švýcarské obligační právní normy do angličtiny a španělštiny. Četná jsou také jeho pojednání o mezinárodní spolupráci. Zvláštní pozornost věnoval fenoménu hospodářských krizí a úvěrovým otázkám. Práce zaujímala v jeho životě centrální postavení a byla smyslem jeho života. Zvláštní je, že ačkoliv na spolupracovníky pedantem nebyl, na sebe samotného kladl požadavky největší. Přestože měl velmi obsáhlé vědomosti a zkušenosti, kladl vždy důraz na to, aby důležité právní problémy řešil společně se svými společníky. Plynule ovládal sedm jazyků, které užíval při řešení nejrůznějších právních kauz. Pro své zaměstnance byl dr. Wettstein vzorným šéfem. Ve spokojeném manželství s Pati Wettsteinovou dokonale usměrňoval výchovu svých dětí Sonji a staršího syna Georga. Byl družným mužem, který rozuměl nejen právu, ekonomice a podnikání, ale i humoru. Uvažoval logicky, realisticky a pragmaticky.“ Jedním z prvních kroků, které Tomáš Baťa podnikl na základě rady dr. Wettsteina, bylo v únoru 1931 založení holdingové společnosti Leader A. G., přes kterou byly kontrolovány Baťovy podniky mimo území Československa. V době politických a ekonomických zmatků tím získala firma Baťa „finanční azyl“ v neutrálním Švýcarsku. Tomáš Baťa byl tak nejen vlastníkem celého koncernového kapitálu firmy Baťa, a.s., ale také skutečným vlastníkem celého kmenového kapitálu holdingové společnosti Leader A. G. Vlastnictví kmenového kapitálu této společnosti bylo skryto za složitou právní úpravu. Ihned po vytvoření holdingové 16
společnosti byla na ni převedena většina kmenového kapitálu společnosti Baťa v zahraničí. Kdykoliv pak Tomáš Baťa po vytvoření této holdingové společnosti zřizoval nové filiálky mimo území Československa, Leader A. G. se stávala držitelem většiny kmenového kapitálu. „Švýcarští právníci tedy de facto fungovali jako akcionáři všech Baťových podniků mimo Československo. Leader A. G. byla nezávislou finanční institucí a Baťovy společnosti od ní musely požadovat provozní kapitál a fondy na financování rozvoje,“ uvedl Tomáš Baťa jr. ve své monografii. Úspěšná spolupráce firmy Baťa s dr. Wettsteinem trvala prakticky až do jeho smrti v roce 1945. I když se po založení akciové společnosti Baťa v květnu 1931 stal Jan členem její správní rady, zásadnější slovo ve firmě stále neměl. Svědčí o tom skutečnost, že když Tomáš Baťa koncem roku 1931 a počátkem roku 1932 pobýval na pracovní cestě v Indii, v době nepřítomnosti jej zastupoval brilantní finančník, pedant a dobrý organizátor Dominik Čipera. Byl tenkrát jediným ředitelem jmenovaným Tomášem Baťou na zastupování a v tomto ohledu nebyla provedena žádná změna. Dominantní postavení Dominika Čipery dokládá, že důležité listiny jím podepsané, které mířily z ředitelského úseku na nižší články vedení společnosti, dostával na stůl také Jan Baťa. Baťovec Ing. Inocenc Krutil (1908 – 2001) ve své knize Nevšední osudy Baťova exportéra popsal osobnost Dominika Čipery následovně: „Čipera mi připadal strohý, věcný, přísný, s naprostým odstupem, vlastně jsem jej nikdy neviděl se usmát. Měl chladný rozum, velký přehled a o jeho rozhodování se nediskutovalo. Při své přísnosti však byl vždy noblesní a charakterní. Při jednání s lidmi se nikdy nesnížil k malosti a k promyšlenému sekýrování lidí. Proto si uchoval vážnost, respekt, byl jedním ze sloupů podniku, rozvážný, spolehlivý a na výši.“ Stanislav Křeček (narozen 1909), který se ve firmě Baťa postupně vypracoval až na vedoucího ústřední účtárny a byl vrchním účetním koncernu Baťa s přímou podřízeností Janu Baťovi a Dominiku Čiperovi, ve své práci Pracoval jsem u Baťů charakterizoval Dominika Čiperu takto: „Uměl při debatě vyhmátnout jádro problému, byl nepřítelem dlouhých řečí, požadoval pravdivé a přesné informace, diskutoval klidně a věcně.“ Čipera vzdáleně patřil do Baťovy rodiny (oženil se s Boženou Klausovou, nejstarší dcerou nevlastní sestry Tomáše Bati, tj. jeho nevlastní neteří). Ve svých vzpomínkách z roku 1958 se věnuje i vztahům mezi Tomášem Baťou a rodinnými příslušníky uvnitř firmy: „Tak jako v mém případě Tomáš Baťa nikdy neměl smlouvu s Janem Baťou, ani psanou, nebo ústní, a Jan Baťa se nikdy, tak jako já, nepovažoval za užívajícího vlastníka, ale vždycky zlikvidoval akcie podle instrukcí Tomáše Bati. Všechny tyto transakce byly založeny na neomezené důvěře Tomáše Bati upevněné rodinnými vztahy. Věřil, že mezi členy rodiny není třeba žádných smluv, a za jeho života ho v tom nikdo nezklamal. Všem bylo jasné, že celý podnik je vlastnictvím Tomáše Bati bez ohledu na formální složení. Nikdy jsme nevěnovali 17
pozornost formalitám a soustředili jsme všechno naše úsilí na každodenní práci v podniku. Jestliže se vyskytl nějaký důvod, abychom podepsali dokument, podepsali jsme jej bez ptaní a s důvěrou, že Tomáš Baťa chtěl, abychom to podepsali pro prospěch společnosti. Do jeho smrti se nevyskytl žádný případ, kdy by se někdo z rodiny pokusil získat osobní prospěch z takových jednostranných záležitostí. Tomáš Baťa, tak jako ostatní členové jeho rodiny, to bral jako samozřejmost, že navzdory jakékoli formální dohodě žádný jednotlivý člen rodiny nechtěl zklamat jeho důvěru. Za života nebyl Tomáš Baťa nikdy podveden, nehledě na to, že tady nebyl nikdo, kdo by byl schopen to učinit. Například Tomáš Baťa nikdy nesepsal smlouvu, ani ústní, se svou neteří Boženou Klausovou, která právně byla vlastníkem obchodu mimo Československo. Tomáš Baťa neměl žádné právo, aby mu byl vrácen majetek, který byl registrován pod jménem jeho neteře, kdyby jej odmítla předat. Totéž platilo pro mé akcie i akcie jiných. Rozpoznal jsem, že tento systém byl charakteristický pro způsob vedení podnikání Tomáše Bati.“ Lze z uvedeného a z toho, co víme o vztahu Tomáše Bati k Janovi, usuzovat, že v květnu 1931 opravdu uzrál v mysli Tomáše Bati tak zásadní obrat, aby si vybral Jana za svého nástupce, kterému předá celý podnik? Tomáš Baťa byl na jaře roku 1931 v dobré fyzické kondici; měl sice potíže s kýlou, které řešil operací, to však nebyl problém, který by ho měl odradit od dalších aktivit. Ostatně svědčí o tom jeho náročné pracovní cesty, které vykonal, a také založení holdingové společnosti Leader A. G. v únoru 1931. Žil tedy nadále i v těžké době krize vrcholným zájmem o dění ve firmě a o její prosperitu. Tomáš Baťa mohl být pyšný na to, že zbudoval největší továrnu na výrobu obuvi v Evropě. Podnik ve Zlíně vyráběl v té době 150 000 párů bot denně a byl schopen vyrábět jich až 200 000. Část jeho produkce byla prodávána ve 2000 obchodech firmy, zbytek byl jak ve velkém, tak v malém prodáván takřka ve všech částech světa. V roce 1931 již probíhala výroba bot i mimo Československo v továrnách postavených v různých zemích. Také ze svého syna mohl mít Tomáš Baťa radost, vždyť mladý Tomík ho ničím nezarmucoval a plnil všechny jeho pokyny, které měly vést k tomu, aby jednou stál v čele firmy. Do budoucna k tomu měl všechny předpoklady. Vyučil se ševcem, absolvoval obchodní akademii v Uherském Hradišti, vzdělával se jazykově a postupně se seznamoval s výrobními, obchodními a řídicími činnostmi ve firmě – tj. školil se ve vedení podniku. Byl bystrým mladým mužem s dokonalým společenským chováním. Poznával svět, ve kterém se uměl dobře pohybovat, jak mezi svými zlínskými vrstevníky, tak ve společnostech, kde se to vyžadovalo. Na svůj věk měl zájmy, které jeho otce plně uspokojovaly. Netěžil z jeho postavení, byl skromný a uvážlivý, miloval svého tátu a obětavou maminku, ve kterých spatřoval svůj vzor. Bylo jisté, že se před mladým Tomíkem otevírala skvělá budoucnost, až se po všech stránkách zocelí a především dospěje. 18
Přesto v neděli 10. května 1931 jeho otec Tomáš Baťa usedá za stůl a na list papíru napíše text vyhlížející jako kupní smlouva, podle které prodává všechen svůj majetek kromě vyjmenovaných výjimek svému nevlastnímu bratrovi Janu Antonínu Baťovi za částku 50 milionů. Jak to myslel, když tuto listinu koncipoval? Jak vyšlo později najevo, sepsal fiktivní prodejní smlouvu, která zaručovala, že firma v případě jeho nenadálého úmrtí zůstane po dobu zbývajících let nezletilosti syna Tomáše v rukou staršího a zkušeného Jana, který ji bude spravovat do doby, než bude Tomík schopen ji sám převzít. Bylo známo, že Tomáš Baťa neměl daňové úřady příliš v lásce a nehodlal zaplatit státu víc, než opravdu musel. A protože dědická daň tenkrát v Československu činila přes 20 procent a velmi by zatížila hospodaření firmy, zatímco daň z prodeje na základě písemné smlouvy pouze 2 procenta, touto kupní smlouvou Tomáš nejen před úřady formálně zajistil vedení firmy, ale také ušetřil na daních státu. Počítal zřejmě s tím, že v případě nečekané události budou jeho manželka a syn toto přání tiše respektovat, aby nedošlo k narušení fungování podniku. Neexistuje však jediný důkaz, že by Tomáš tak vážnou věc kdykoliv předtím s Janem projednal. V přetěžké době hospodářské krize hleděl šestapadesátiletý Tomáš Baťa do budoucna i nadále s optimismem. Tak tomu bylo i 12. července 1932, kdy v ranních hodinách odlétal z otrokovického letiště na Bahňáku do Švýcarska za pracovními povinnostmi. Nedoletěl. Havárie jeho letadla k nesmírnému zármutku jeho nejbližších, spoluzaměstnanců, ale také široké veřejnosti ukončila jeho plodně prožitý život. Ve svém vzpomínání na tento tragický den sepsaném v kanadském exilu v září 1958 Dominik Čipera uvádí: „Okolo 6. hodiny ranní 12. července 1932 mi telefonovala stráž z továrny, která mě informovala o katastrofě, která se stala. Spěchal jsem na místo neštěstí a mimo jiné jsem našel Jana Baťu klečet u mrtvého těla Tomáše Bati. Na cestě zpět do Zlína jsem sám s Janem řídil auto. Rozhovor se vyvíjel v tom smyslu, že by obchod měl pokračovat, aby se zabránilo narušení jeho kontinuity. Navrhl jsem, že první věc, kterou bychom měli udělat, je najít poslední vůli Tomáše Bati. Jan Baťa se mnou v této věci souhlasil a potom jsme se vrátili do továrny, kde jsem provedl pátrání, avšak bez úspěchu. Pak jsem se rozhodl, že bychom měli otevřít trezor v kanceláři Tomáše Bati, a požádal jsem osobního lékaře dr. Alberta (MUDr. Bohuslav Albert, 1890 – 1952, první ředitel zlínské Baťovy nemocnice – poznámka autorů), který měl na starosti nemocnici, do které bylo odvezeno tělo Tomáše Bati, zdali se u těla zemřelého nenašel klíč. Po chvíli mi dr. Albert telefonoval, že klíč našel a posílá mi jej. Pozval jsem notáře dr. Förstera (JUDr. Hugo Förster – jeden ze dvou zlínských notářů – poznámka autorů), aby přišel do továrny, když budeme otevírat trezor. Po jeho příjezdu jsem trezor otevřel klíčem, který jsem dostal z nemocnice. Když jsem schránku otevřel, zjistil jsem, že věci, které se v ní nacházejí, jsou 19
neuspořádané. Začal jsem je jednu po druhé vytahovat a po krátkém prozkoumání jsem je položil na stůl. Nakonec jsem narazil na spis, který byl pod nedůležitými věcmi jako kousky kůže, výkazy různých oddělení továrny a podobnými papíry, pod nimiž ho po otevření trezoru zprvu nebylo vidět. Vytáhl jsem spis, položil jej na stůl a začal zkoumat jednotlivé papíry. Byly to nezodpovězené dopisy, návrhy dopisů a instrukcí psané ručně Tomášem Baťou a mnoho dalších podobných papírů. Pak jsem našel obálku nadepsanou jménem Jan Baťa a předal jsem mu ji. On ji otevřel, vytáhl z ní papír a začal číst. Po chvíli váhání a bez jakéhokoliv slova ukázal papír všem přítomným (Dr. Förster, Ing. Hugo Vavrečka, dr. Menčík a já). (JUDr. Alexander Menčík, 1883 – 1973, byl bratrem vdovy Marie Baťové, v té době působil jako okresní hejtman v Prostějově, během okupace se podílel na řízení firmy Baťa – poznámka autorů). Když to všichni přečetli, zaznamenal jsem na dopis datum, kdy to bylo otevřeno Janem Baťou v naší přítomnosti a všichni – já, dr. Förster, Hugo Vavrečka a dr. Menčík – to podepsali. Dr. Förster vyjádřil svou pochybnost o charakteru dokumentu, který se mu nezdál kompletní, a myslel si, že pokud by se měl považovat za smlouvu, musel by být podepsán oběma stranami. To přimělo Jana Baťu papír podepsat. Pokračoval jsem ve zkoumání dalších listů ve složce a po chvíli, když jsem prošel mnoho nedůležitých papírů, narazil jsem na další obálku s nápisem Poslední vůle. Předal jsem tuto obálku notáři dr. Försterovi. Ve složce stále zbývaly ještě nějaké listy, ale po krátkém nahlédnutí jsem je uložil stranou. Rozuměl jsem tomu tak, že ten papír měl být radou člověku, který by měl mít na starost podnik. Byl jsem rád, že jsme ho našli a že se tak vyhneme nejistotě ohledně budoucího vedení. Mnohem více jsem se staral o naši zodpovědnost za pokračování a bezproblémový chod podniku než o formální uspořádání, které jsem vždy považoval jednoduše za formalitu nedůležitou pro podnik sám. O těchto formalitách jsem se s nikým nebavil. Ostatně Vavrečka (Ing. Hugo Vavrečka, 1880 – 1952, novinář, diplomat, ministr a od roku 1932 přední činitel baťovského vedení – poznámka autorů) se vyjádřil v tom smyslu, že z toho má stejný pocit. Nepochyboval jsem, že Jan Baťa to cítil stejně. Choval se tak a nikdy ani náznakem nedal najevo, že by o tom papíru měl před smrtí Tomáše Bati jakoukoliv vědomost.“ Notář Förster sepsal o otevření sejfu a nálezech v něm úřední protokol, v němž potvrdil nález poslední vůle a obálky určené Janu Baťovi. Mezi nejdůležitější dokumenty patřila listina nalezená v obálce určené Janu Baťovi, v níž Tomáš Baťa 10. května 1931 píše, že prodává Janu Baťovi celý svůj majetek za 50 milionů korun. V poslední vůli z 19. května 1931, nalezené ve druhé obálce, pak odkazuje manželce a synovi 50 milionů, které mu Jan Baťa dluží, některé nemovitosti a finanční částky v hotovosti. Jak později potvrdili svědci, byl Jan Baťa nálezem kupní smlouvy udiven natolik, že to u přítomných, jak potvrdil Dominik Čipera, vyvolalo přesvědčení, že 20
o celé koupi do té doby nikdy neslyšel. Notář Jana upozornil, že kdyby to měla být smlouva, musela by být podepsána oběma stranami, načež Jan pod text připsal: „Souhlasím a kupuji. Jan A. Baťa“. Tato věta by ovšem mohla naznačovat, že koupě celé společnosti nastala až 12. července ve chvíli, kdy na kupní smlouvu Jan Baťa připojil svůj podpis. Následujícího dne, 13. července 1932, proto při dalším jednání u notáře Förstera před stejnými svědky a vdovou Marií Baťovou (1893 – 1954) a Tomášem Baťou jr., který mezitím dorazil ze Švýcarska, Jan Baťa na kupní smlouvu dopsal: „respektive souhlasil a koupil jsem při ústním jednání“. Tím chtěl říci, že s Tomášem Baťou byl na prodeji jeho majetku za zlomkovou cenu 50 milionů dohodnut již dříve, pouze to opomenul předchozího dne na kupní smlouvu dodat. Když se ho notář zeptal, proč o ústní dohodě s Tomášem Baťou nemluvil včera, odpověděl, že nebyl tázán. Částky, které Tomáš Baťa svou poslední vůlí odkázal manželce a synovi, byly na jejich účty převedeny 19. července 1932. Zaplatila je společnost Baťa, nikoliv Jan Baťa ze svých soukromých finančních prostředků. Dědické řízení bylo definitivně uzavřeno před soudem v červnu 1933, aniž by dědici cokoliv namítli proti kupní smlouvě nebo poslední vůli. V lednu 1933 se u Okresního finančního ředitelství v Uherském Hradišti konalo řízení o výměře daní, které má Jan Baťa z nově nabytého majetku zaplatit. Jan Baťa se finanční úředníky snažil přesvědčit o existenci ústní smlouvy, kterou o prodeji majetku s Tomášem Baťou údajně uzavřel. Ústní kup totiž na rozdíl od písemných převodů majetku nebyl vůbec zpoplatněn. Když však předložil kupní smlouvu se svým dodatkem dopsaným až o den později po objevení smlouvy, úředníci tento dodatek vyhodnotili jako nevěrohodný a účelový. Navíc se jim nezdála kupní cena – majetek Tomáše Bati bylo možné odhadovat jako daleko vyšší než 50 milionů. Jan argumentoval krizí a poklesem hodnoty majetku. Finanční úřad nakonec nejenže neuznal existenci údajné ústní smlouvy mezi Tomášem a Janem, ale ani neuznal za základ daně částku 50 milionů obsaženou v listině nalezené v trezoru Tomáše Bati sen. Nakonec po zhruba ročním vyjednávání přistoupil finanční úřad na kompromis a vyměřil 2% daň z hodnoty majetku, který měl být údajně prodán Janovi – tento majetek ale ocenili na necelých 275 milionů korun. Jak úředníci hodnotili postup notáře Förstera, který dlouhodobě pracoval pro firmu Baťa, sice v žádném dokumentu nenajdeme, nepochybně se však podivovali, že nechal Jana Baťu podepsat smlouvu, která jím měla být parafována už za života Tomáše Bati, aby se jednalo o nezpochybnitelný obchod. Finanční úřad tak nepřistoupil na Janovu verzi ústního kupu, ani prodeje obrovského majetku za směšnou cenu. Proč Marie Baťová a Tomáš Baťa jr. s tímto vypořádáním souhlasili a nevznesli žádné námitky? Vždyť oficiálně byli připraveni o obrovský majetek, na který měli ze zákona jako dědicové nárok. Jejich postoje lze vysvětlit 21
přesvědčením, že jde o nezbytné dočasné řešení do doby, než bude Tomáš Baťa jr. schopen převzít vedení společnosti. Jistě je ovlivnila také skutečnost, že kdyby zdědili celý majetek Tomáše Bati sen., museli by zaplatit ohromnou dědickou daň. Svou roli sehrálo rovněž to, že Jan Baťa byl členem rodiny, a dědicové ho nepodezřívali z postranních úmyslů. Ačkoliv se Marie a Tomáš jr. navenek tvářili, že šéfem společnosti je Jan, ve skutečnosti ho považovali nikoli za vlastníka, ale za správce majetku po Tomáši Baťovi sen., který je součástí zkušeného managementu vybraného Tomášem Baťou. V době hospodářské krize šlo o nejjednodušší řešení, aby nedošlo k otřesům ve vývoji společnosti a aby podnik dál vedli spolehliví ředitelé. To potvrzuje i Dominik Čipera ve svých vzpomínkách: „Všechny okolnosti tomu nasvědčovaly, že tady bude plný soulad mezi dědici a Janem Baťou. Já jsem neměl tenkráte důvod podezřívat Jana Baťu z toho, že by se považoval za něco víc. Byl šéfem na dočasnou dobu, tak jak se vyjádřil, když mě krátce po smrti Tomáše Bati požádal, abych mu tak říkal. Pak dodal, že bych se tím neměl zabývat, že to bylo jeho přání, tak jako všech ostatních, že podnik založený Tomášem Baťou bude znovu předán Tomáši Baťovi.“ Také Josef Vaňhara (1907 – 1997), který byl prakticky po celou dobu první republiky spjat s firmou Baťa jako redaktor zlínského tisku, ve své práci Příběh jednoho muže a jednoho města uvádí, že Jana Baťu považovali za dočasného šéfa podniku, „dokud Tomáš junior nedospěje věkem a zkušenostmi“, i všichni jeho spolupracovníci. A v jakém ekonomickém stavu zanechal Tomáš Baťa společnost svému nástupci? Podle ekonoma Ing. Josefa Mayzlíka, který dlouhá léta pracoval u firmy Baťa v různých odděleních a důkladně se zabýval ekonomickou situací Baťovy společnosti, opustil Tomáš Baťa podnik ve výborné „kondici“. „Podle bilance předchozího roku jeho smrti, tedy k 31. 12. 1931,“ uvádí Ing. Mayzlík ve svém písemném vyjádření, „činila aktiva zlínského podniku 919,5 milionů korun a koruna měla tehdy velikou kupní sílu. Tato aktiva byla kryta vlastním jměním, tj. akciovým kapitálem, rezervními fondy a nerozděleným ziskem roku 1931 z 80,5%, cizí pasiva tvořila jen 19,5%, z čehož úspory zaměstnanců byly v nich zastoupeny ze 14,8%. Kromě akciového kapitálu 175,4 miliony korun dosahovaly rezervní fondy částky 515 milionů, což je obrovská investiční základna. V aktivech převažovaly ze tří čtvrtin výrobní prostředky, což představovalo skutečnou velkou výrobní kapacitu. Tak finančně zdravý a ekonomicky silný podnik, spolu se zkušeným týmem vrcholových i středních manažerů, byl tenkráte vzácnou výjimkou. Přistoupíme-li nyní k porovnání hodnoty takového podniku s kupní cenou podle ústní písemné trhové smlouvy (zajímavý termín Miroslava Ivanova v knize Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše), tj. 50 milionů korun, 22
zjistíme, že k vypořádání dědiců (5 milionů manželka, 22 mil. syn, 1,5 mil. sestra) stačilo 3,85% vlastního jmění (z toho syn necelá 3%), převod do podpůrného fondu vyžadoval dalších 2,9%, celkem 6,75% jmění, dosahujícího bezmála tři čtvrtě miliardy korun. Prominutí dluhu 4 191 tisíc korun městu znamenalo snížení aktiv o 0,5%. Povinnost plateb súčtoval Jan Baťa s podnikem, tzn. zaplatil z převzatého jmění. Tomáš Baťa vlastně toto předpokládal, protože v poslední vůli přikazuje spolupracovníkům, ’ať jest vyplacen’. Vykladači poslední vůle vztahují tento příkaz jen k převodu 21,5 mil. korun do podpůrného fondu, ale ani dalších 28,5 mil. korun Jan Baťa v té době v osobním vlastnictví neměl. Závěr: Ohodnocení podniku představovalo 7,3% hodnoty společnosti. (…) Skutečné výši Tomášem zanechaného jmění svému nástupci Janovi je zde věnováno takovéto obšírné vysvětlení proto, aby si čtenář uvědomil, jak velké finanční možnosti měl Jan Baťa pro další rozvíjení podniku, zatímco Tomáš začínal se svými sourozenci s 800 zlatými.“ Současně s jednáním zainteresovaných osob s notářem JUDr. Hugem Försterem probíhaly přípravy pohřbu Tomáše Bati. Atmosféru tohoto pochmurného času vylíčil Dominik Čipera ve své písemné vzpomínce z roku 1958: „Smrt Tomáše Bati byla pro všechny šok. Mnoho lidí, zaměstnanců a také zákazníků a veřejných úředníků žilo v domnění, že prosperita této firmy byla dána silnou osobností a geniálností Tomáše Bati. Čelili jsme tomuto problému, abychom jej překonali. Nebyl to pouze jeden z našich problémů, ale byl to problém, se kterým si dělalo starosti mnoho lidí v zemi, především ti, kteří se cítili zodpovědní za rovnováhu národní ekonomiky. Premiér československé vlády František Udržal přiletěl do Zlína v den smrtelné nehody Tomáše Bati. Vláda pak byla oficiálně přítomna na pohřbu 14. července 1932. Podnik Tomáše Bati byl velice důležitý pro národní ekonomiku a oni měli strach z možných důsledků smrti Tomáše Bati. To byl důvod, proč vláda a orgány měly pochopení pro tuto choulostivou situaci a neztěžovaly naši pozici víc, než to bylo nezbytné, naopak byly nakloněny tomu, aby nám pomohly, co bylo v jejich silách.“ Mnozí vedoucí pracovníci společnosti si po 21. červenci 1932, kdy byl Jan Baťa zvolen za předsedu správní rady Baťa, a.s., Zlín, kladli otázku, zda Jan v podnikatelských aktivitách naváže na předchozí úspěšnou bilanci svého nevlastního bratra Tomáše. Bude stejně tak obratný a přijde s novou podnikatelskou strategií, kterou by zastínil i svého učitele? Janovi bylo 34 let, měl rozhled, částečně i předpoklady, a byl to také Baťa, člen rodiny. Mnozí dokonce tvrdili, že má na to, aby po čase svůj vzor i zastínil. Tomáš Baťa jr. ve své monografii k vedoucímu postavení Jana Bati poznamenal: „Jan byl jedním z nejvýše postavených manažerů firmy. Byl zdatný a zralý a byl Baťa – to jméno vzbuzovalo důvěru zaměstnanců i veřejnosti. Mně bylo necelých osmnáct, zkušenosti jsem neměl žádné, a tudíž jsem byl zcela mimo soutěž. Jediným dalším kandidátem na vedení byl Dominik Čipera, otcův 23
vynikající zástupce a důvěrník. I když byl lepší administrátor než Jan a stál nad ním i intelektuálně, nebyl osobností a neměl ani charisma vůdce.“ Jiní však tvrdili, že se Jan musí ještě hodně ohánět, aby se stal skutečnou personou ve společnosti, hodnou respektu. Ve velmi nejisté době, kdy krize klepala na vrata nejednoho podniku a kdy také ve firmě Baťa v roce 1932 přišlo o práci přes 5 000 zaměstnanců, bylo velmi důležité, aby Jan nejen udržel pospolitost s těmi, kteří stáli na různých místech vedení společnosti, ale i vhodně inspiroval a motivoval další zaměstnance. Dominik Čipera k období po smrti Tomáše Bati a úloze Jana Bati ve svých vzpomínkách poznamenává: „Byl jsem jediný muž, který kromě Tomáše Bati oficiálně reprezentoval společnost, ale moje jméno nebylo Baťa. Jeho syn byl příliš mladý a nezkušený pro řízení společnosti. Mezi nejbližšími rodinnými příslušníky to byl Jan Baťa, který nesl rodinné jméno, byl ve zralém věku, byl zaměstnán ve firmě od svého mládí a byl členem správní rady. I když byl aktivní v podnikání po mnoho let, nebyl samozřejmě obeznámen s postupem hlavního oddělení, což bylo nezbytné pro posílení jeho pozice a aby se stal oblíbenějším a získal si tak důvěru veřejnosti. Po mírném poklesu v prvních měsících následujících po smrti Tomáše Bati se obchod postavil opět na nohy a pokračoval v rozvoji. Přísně jsme dodržovali principy dané Tomášem Baťou a jeho metodami. Pokusili jsme se rozvíjet plány, které připravoval, a vyvíjet nové v jeho duchu. Tohle všechno by nebylo možné bez spolehnutí se na výjimečné odborníky a další zaměstnance, kteří po dlouhá léta úzce spolupracovali s Tomášem Baťou a kteří dorostli silného charakteru.“ A právě o vztazích Jana Bati jako šéfa k jeho podřízeným píše pod pseudonymem Ing. Zach v Peroutkově týdeníku Dnešek z roku 1946 Ing. Hugo Vavrečka: „Měl jsem příležitost poznati Jana Baťu zblízka, a proto jsem s nemalým zájmem četl objektivní názor pisatele (šlo o Edvarda Valentu, který pod pseudonymem Veřmiřovský v citovaném Dnešku uveřejnil stať s názvem Stín Tomáše Bati – poznámka autorů) na jeho osobu. Chtěl bych jeho údaje doplnit objasněním, jak na povahu a zvláště pak na počínání Jana Bati působily vlivy, které nakonec měly za následek jeho pád. Heslo Tomáše Bati ’Lidem myšlení – strojům dřinu’ doplňoval často Jan Baťa heslem ’Nejcennější hodnotou v závodě je člověk’. (…) Zde šlo o lidi dvojího druhu. Jedni bezpáteřní, podlízaví, ochotní přisvědčovati na každou hloupost, sledující pouze své osobní zájmy, vyhřívající se v přízni. Jejich ’ano, pane šéf’ bylo přitakáváním i na věci, s nimiž v zásadě nesouhlasili, ale opak by pro ně byl znamením osobní nevýhody, popřípadě ztráty důvěry a všeho ostatního s tím spojeného. ’Pan šéf’ rostl s úkoly. ’Pan šéf’ měl vždy pravdu. Běda tomu, kdo měl jiný názor. Mnohem pohodlnější bylo říci ’ano, pane šéfe’ než ’nemáte pravdu, pane šéfe’. První znamenalo úspěch. Pak byl zaměstnanec ’chlap – chlapatá’, který měl 24
výhodnou smlouvu a zajištěnou existenci tak dlouho, dokud ochotně ke všemu kýval a dané rozkazy bezmyšlenkovitě plnil. Mnozí z vypočítavosti hlásali, že je nutno s vlky výt, má-li člověk s nimi žít. Podle toho, jak kdo do důsledku toto prováděl, rostl. Pan šéf, nemaje opozičníků, stával se papežem. Byl neomylný, nejchytřejší, nejiniciativnější, zkrátka vůdce svého lidu. Počalo se věřit, že stromy ’pana šéfa’ porostou do nebe. Část veřejnosti, vlivem propagace osoby Jana Bati, dokonce volala v druhé republice, aby se ujal vedení státu. Na doporučení Studijního ústavu ve Zlíně a v uznání svých hodnot byl jmenován brněnskou technikou doktorem h. c. Den ze dne rostlo jeho sebevědomí. Věřil, že je povolán k tomu, aby ’vybudoval stát pro 40 milionů lidí’. Neměl kritického postoje k sobě a nikdo neměl odvahu jeho jednání kritizovat, protože všichni byli na něm závislí. Psal básně – dokonce veršované – ’silné, hodné péra Berzučova’, jak sám říkával, když je známým předčítal. Jak si představoval pero Bezručovo, je patrno z tohoto: ’Já mám svou panenku u Batě, já jí nesmím šahat na gatě, když bych jí šahal na gatě, tož bych hned letěl od Batě.’ Ano, tak daleko šlo sebevědomí Jana Bati, vychované, živené a podporované jedním druhem jeho placených přátel. (…) Nebyla to pouze jeho vina, ale vina všech těch, kteří ho v jeho domýšlivosti podporovali. Dnes se většina těchto lidí staví k Janu Baťovi zády (jedná se o dobu po válce – poznámka autorů), protože Baťa nemá již moci, aby si na ně došlápl. Jinak se tito lidé necítí ničím vinni, protože si své činy, spáchané na Janu Baťovi, neuvědomují. Druhý druh lidí pracujících byli odborníci, bez nichž nemohl Jan Baťa vésti závod. Nepodléhali jeho rozmarům a jeho nápady dovedli usměrňovat. Nebyly to loutky. Jan Baťa měl před nimi skrytý respekt, ale zvláštní pozorností je nevyznamenával. Potřeboval jich však, a proto je držel, i když věděl, že to nejsou jeho ’chlapáci’ a že s ním nesouhlasí. ’Chlapa chlapatého’ potřeboval ve Zlíně a ty kritické zase mimo Zlín, pro vedení továren, sběren, nákupu, exportu atd., kde se na jednání s lidmi kladl požadavek přímého charakteru, slušného chování a odborných znalostí. V tom směru byl Jan Baťa dobrým znalcem lidí a celkem volil dobře, a sám se při nich mnohému naučil. Jedno si uvědomoval: že není tak originální jako jeho bratr Tomáš, a že není vždy totéž, když dva dělají totéž. Jeho originálnost vyzněla nakonec v hrubost nebo nespolečenské chování. Ve slabých chvilkách této nedokonalosti dal si i poradit. Někdy žádal, aby byl společensky usměrněn, ale dopadlo to tak, že rozumní lidé, vidouce marnost, vzdali se této výchovné funkce co nejdříve. 25
Pořádaly se rauty s vybranou společností, hostiny a umělecké koncerty v napajedelském zámku, zvali se hosté z nejlepších míst, s nejlepším společenským chováním, aby tyto večery měly vysokou úroveň, a končilo to tím, že si Jan Baťa – hostitel, sundal kabát a začal hrát na tahací harmoniku. Zatímco jeho přátelé ’chlapáci’ ho v tomto jednání nadšeně podporovali, druzí, neoblíbenci, bezmocně a se studem musili přihlížeti zábavě ’pana šéfa’. Poznal jsem, zejména pak za hranicemi, jak nízké úrovně byl vybraný kádr přátel a rádců Jana Bati a jak rychle mimo zlínské prostředí, bez těch správných baťovců, vyhasla sláva ’pana šéfa’.“ Bývalý diplomat Ing. Hugo Vavrečka, který do firmy Baťa nastoupil 1. července 1932, žádná jména v článku neuvádí, avšak lidé obeznámení s chodem podniku pod vedením Jana Bati dobře věděli, kdo jsou oni „chlapi chlapatí“ a také ti, které si Jan Baťa nikdy nedokázal podmanit. Dalším z těch, kdo Jana Baťu dobře znali v jeho prvorepublikové „šéfovské“ éře, byl Edvard Valenta (1901 – 1978), brilantní novinář a spisovatel zaměstnaný v tenkráte prestižních Lidových novinách. Pro Jana Baťu byl tento deník oblíbeným čtením, zvláště se mu líbily právě Valentovy články. To byl důvod, proč jej zval do Zlína, kde měl Valenta možnost nahlédnout také do jeho soukromí. Jako dobrý společník byl vítaným hostem i v domácnostech Dominika Čipery, Hugo Vavrečky a Marie Baťové. Protože byl Valenta nejen bystrým pozorovatelem firemního a zlínského života, ale především mužem pera „od Pánaboha“, chtěl ho Jan Baťa v druhé polovině 30. let získat do vedoucí pozice ve zlínském tisku. I když Valenta tuto nabídku nepřijal, s Janem se nerozešel, dokonce díky němu v letech 1936 – 1937 podnikl cestu do Anglie, na Haiti, Trinidad, Guyanu a do USA, kam se v roce 1939 s Janem vrátil. Z těchto zážitků Valenta vytěžil dva cestopisy a knihu cestopisných povídek. Válku prožil v protektorátu, v padesátých letech byl zatčen, vyslýchán a mučen Státní bezpečností. Patřil k těm, které si však „šéf“ nekoupil svou přízní, vždy si dokázal zachovat zdravý nadhled. Svědčí o tom jeho vzpomínání na Jana Baťu, uveřejněné v Peroutkově týdeníku Dnešek v roce 1946 pod pseudonymem Václav Veřmiřovský. Články s názvem Stín Jana Bati jsou vedle Vavrečkova příspěvku další sondou do života zlínského šéfa Baťových závodů: „Muž, stojící dosud v pozadí a bezmála odstrkovaný, rozhodně však naprosto bez vlivu na vedení firmy, stal se přes noc vládcem miliardového podniku. Obrat věru románový, situace, která by stála za románové zpracování. Představme si člověka, který byl podle vlastního mínění dosud utiskován a neuznáván, ale který si byl přitom dobře vědom, že jeho schopnosti jsou stínem schopností Tomášových, ba i Čiperových. Konflikt mezi ním a Čiperou však nevznikl a i v pozdějších letech se omezoval nanejvýš na napětí a drobná nedorozumění, ačkoliv podle ujišťování ’zlínských’ byl tu vždy tichý boj, navenek se projevující jenom několika lidem nejdůvěrněji zasvěceným. Zdůrazňujeme, že Jan Baťa měl mnoho předností a že 26
tyto dvě vedoucí osobnosti se doplňovaly celkem velmi šťastně. Na jedné straně Jan Baťa, Tomášův napodobitel, který po něm podědil nikoliv rodem, nýbrž spíše úsudkem, především zevní hrubou rustikálnost a odvážnou velkorysost (která však byla u něho na rozdíl od Tomášovy velkorysosti pudové spíše velkorysostí stůj co stůj), na druhé straně pak Čipera, geniální organizátor a chladný počtář, muž, který měl nadto fantastickou paměť a doslova v malíčku i nejmenší podrobnosti na poslední rampě. Měl-li Jan Baťa tohoto muže po boku, mohl si dovolit leckterá divoká fanfarónství a zbrklá slovácká junáctví nejenom bez škod, ale přečasto dokonce k užitku. Leckterý Janův nápad, nad nímž zlínští lomili rukama, se ukázal nakonec, opřen o Čiperovu rozvahu a usměrňovací schopnost, triumfem velmi silným a překvapivým. Zůstával-li Čipera i dále mozkem podniku, byl Jan jeho srdcem a jeho hlasem. Zůstal-li Čipera ministerským předsedou, byl Jan jejím dekorativním prezidentem, reprezentativní postavou, představitelem a zároveň nejlepší živou reklamou. Měl-li studeně uvažující Čipera smysl pro přesný řád a přesný detail, měl Jan Baťa prudký, někdy překotný zájem o zkrášlení zevních znaků, o pestrou reklamní nálepku. Ještě velkorysejší budování města, nesmírný rozvoj prodejen, zřizování pobočných závodů doma i za hranicemi, milion telefonů republice, výtvarné salony, umělecké soutěže, důsledné rozšiřování zlínského tisku, stavba železnice směrem ke slovenským hranicím, filmové ateliéry, nejrozmanitější přebohaté dotace, rozmach zlínského letectví, let kolem světa, důsledná činnost publicistická, nejrůznější formy tlaku na veřejné mínění, to vše pohltilo nesmírné částky, nesmírnou energii a nesmírně mnoho času. Rozvážný kalkulant by byl leckdy šedivěl nad touto rozmáchlostí, ale Jan Baťa viděl v tom všem sílu reklamy, a viděl dobře. (…) Tak veliké úspěchy muže dosud tak neúspěšného! Záporné povahové stránky se nemohly pod tímto sluncem nerozbujet. S přibýváním moci, kdy Zlín se počal doslova stávat státem ve státě, dospělo nebezpečného stupně Baťovo diktátorství, jeho honosná samolibost a jeho sebevědomí, které sedává na téže větvi jako pocit méněcennosti. Mocní státu počali si podávat ruce před klikou Baťova přijímacího salonu. Ministři a čelní představitelé nejrozmanitějších velkých veřejných institucí bývali tu jako doma a příbuzní některých z nich byli umístěni v Baťových závodech s platy závratnými, rozhodně neúměrnými létům a zkušenostem.“ Jak se dívat na hodnocení doby šéfování Jana Bati ve zlínské společnosti z pera Ing. Hugo Vavrečky a Edvarda Valenty? Oba byli mravně a intelektuálně na náležité úrovni, nelze je tedy pokládat za povrchní a neobjektivní pamětníky. Navíc patřili k respektovaným osobnostem nejen v očích Dominika Čipery, Marie Baťové, Jana Bati, ale i v širším celospolečenském republikovém kontextu. Snažili se popsat složitou osobu Jana Bati vyváženě, zmínili tedy nejen jeho přednosti, ale i nedostatky. Podobně vzpomínali na Jana Baťu desítky bývalých zaměstnanců Baťových závodů, se kterými se autor v průběhu devadesátých let minulého století 27
osobně setkal. I oni vyzvedávali kreativitu a originální myšlení Jana Bati a kriticky se stavěli k jeho nedostatkům. Po převzetí vedení firmy, kterou řídil společně s Dominikem Čiperou a Hugo Vavřečkou, Jan Baťa hodně cestoval za obchodem, žil řídicími a společenskými povinnostmi, často ve velkém reklamním stylu. Mohl si to dovolit, protože otěže zodpovědnosti za chod firmy ve svých rukou pevně třímali především Dominik Čipera a Ing. Hugo Vavrečka. Ti si spolu s dalšími řídícími pracovníky a zaměstnaneckým kolektivem poradili i bez nepřítomného Jana Bati, jak se šéf sám zmínil na jedné říjnové večerní procházce roku 1938 vzpomínanému Edvardu Valentovi, který uvedený rozhovor popsal ve své knize Žil jsem s miliardářem. Jan v něm říká: „Já vám něco povím. Kdybych šel od toho, kdybych utekl nebo kdybych zemřel, zkrátka kdybych nebyl, tak podnik pojede beze mě dál, jako by se nestalo vůbec nic. Řeknete hned: Čipera. Ale kdybych nebyl ani já, ani Čipera, ani Vavrečka, pojede stejně dál. Víte, když už je jednou podnik zaběhnutý, tak to jde samo. Je to zvláštní pocit, vědět, že jste tu vlastně zbytečný, že teď se stane, co se stane, nestane se celkem nic.“ Tato trochu pesimistická úvaha Jana Bati však neodpovídala realitě. Vedení firmy v čele s Dominikem Čiperou, Hugo Vavrečkou a Janem Baťou se po smrti Tomáše Bati velmi úspěšně snažilo, aby byl Tomášův odkaz naplněn a dále rozvíjen. Hodně se sázelo na novou generaci, od které se očekávalo, že bude plnit své úkoly s ještě větší dravostí než ta předchozí. Rozvíjelo se baťovské školství, absolventi Baťovy školy práce mohli od roku 1937 studovat na baťovské průmyslové škole, nejlepší studenti, „tomášovci“, byli od roku 1938 školeni také ve společenském chování, v cizích jazycích a obchodní diplomacii a byli posíláni do továren, obchodních domů a prodejen nejen v naší vlasti, ale i jinde ve světě. Ve Zlíně se dařilo i umění, které také sloužilo podnikatelským záměrům. Po Studijním ústavu I (1936) byl založen také Studijní ústav II (1938), který byl zaměřen na umění. V letech 1936 – 1938 proběhly ve Zlíně tři zlínské výtvarné salony. Počet významných výtvarníků, kteří zde vystavovali, stále stoupal. V roce 1936 došlo ve městě k velkému setkání spisovatelů. V roce 1939 bylo zlínské filmové studio (od roku 1936 sídlilo v ateliérech na nedalekém Kudlově) rozšířeno o trikový film. Bylo přáno i vzletu moderního designu v rámci zlínské Školy umění (od 1939). Velká pozornost byla věnována tisku, rozšiřovalo se vydávání baťovských novin a časopisů ve firemním nakladatelství Tisk založeném v roce 1926. Plně se osvědčilo zavedení závodního rozhlasu. Ke stávajícím výrobním odvětvím podniku přibyla výroba letadel, která navrhovali zaměstnanci projektových kanceláří firmy Baťa, fungovala také pilotní škola. Ve Zlíně byly vybudovány dominantní budovy jako správní budova č. 21 – mrakodrap (1938), jehož výstavba přišla na 8,2 milionu korun, hotel Společenský dům (1933) a Studijní ústavy, pokračovala stavba dalších obytných čtvrtí. 28
Podle pamětníka – ekonoma Ing. Josefa Mayzlíka, který byl v té době v podniku zaměstnán, „lidé mnohdy poukazují zejména na tuto zjevnou činnost a neuvědomují si, že bez obrovských finančních rezerv zanechaných Tomášem Baťou by tento rozvoj nemohl nastat nebo by se realizoval mnohem pomaleji.“ Na dobrých finančních základech byly budovány nové prodejny, obchodní domy, byly zprovozňovány další výrobní základny v českých zemích, na Slovensku a jinde ve světě. Spolu s rozvojem podniku a města se zvyšovaly počty zaměstnanců společnosti. V roce 1938 měly Baťovy závody kolem 65 tisíc zaměstnanců, z toho v Československu téměř 42 tisíc a v zahraničí přes 23 tisíc. Je třeba říci, že se od nich vyžadoval vysoký pracovní výkon, povětšinou nad úroveň běžnou v jiných podnicích. Na druhé straně, kdo obstál, byl oceněn a měl šanci reálného pracovního a společenského vzestupu. Každý ze zaměstnanců měl možnost na základě povinného spoření dosáhnout slušné životní úrovně. V roce 1934 byl zaveden čtyřicetihodinový pracovní týden s volnými sobotami. V období let 1932 – 1938 si Baťovy podniky upevnily postavení největšího výrobce bot, když vyprodukovaly 47,8 milionů párů obuvi, což představovalo 86 procent veškeré výroby bot v Československu. Když bylo v rámci Malé dohody v roce 1936 založeno Hospodářské ústředí, které mělo za cíl rozvíjet vztahy ve střední Evropě, stál v jeho čele Ing. Hugo Vavrečka, jeden z pilířů baťovského podnikání, který byl také ve vedení Svazu československého průmyslu. Na prahu jubilejního roku 1938, kdy naše národy bilancovaly uplynulých dvacet let od vzniku samostatného Československa, přispěchal s novoročním přáním v časopise Zlín také Jan Antonín Baťa, pro něj příznačně velkorysým. Přál republice 500 letišť a 20 000 obchodních a sportovních letadel, milion automobilů, kanál Dunaj – Labe – Odra, 50 000 exportních prodavačů, ale také „lepší školy a učitele, kteří by vychovali žáky víc k povinnostem a méně k vědomí práv, více k osobní odpovědnosti a méně ke kolektivismu“. Nepochybně mnoho radosti Janu Baťovi udělalo udělení čestného doktorátu Vysokou školou technickou dr. Edvarda Beneše v Brně 26. března 1938. V té době byl počet takových ocenění udělených na této škole velmi malý – pouhých 13. Význam akce dokládá, že Jana Baťu doprovodil do Brna průvod aut a autobusů s promočními hosty, který měl délku několik kilometrů a vyrazil ze Zlína po slavnostním přeletu pěti letadel nad zlínským Náměstím Práce. Po cestě ve všech obcích, kde měla firma Baťa prodejny, byly přes silnici napnuty pásy s blahopřáním. Na mnoha místech je doplnily skupiny zaměstnanců a veřejnosti, které zdravily oslavence a blahopřály mu k dosaženému vyznamenání. I nad střechami brněnských domů se v době příjezdu delegace objevilo 23 zlínských letadel. Přímý přenos z promoce vysílal rozhlas. Hodně se o tom psalo, hlavně ve zlínských novinách, a ze slavnosti byl natočen film. Mezi těmi, kdo se těchto okamžiků zúčastnili, nechyběl ani 29
vzpomínaný Edvard Valenta, který své dojmy ze shromáždění zachytil v citované knize. Kupodivu si všímá hlavně dojmu, kterým na něj zapůsobilo svérázné a bodré vystupování Jana Bati, které jako by nezapadalo do důstojné až upjaté akademické atmosféry: „Když byl Jan Baťa promován na brněnské technice na čestného doktora technických věd, byla to věc velice trapná. Dodnes mi běží mráz po zádech, když si vzpomenu, jak jsme se po tomto aktu popadali se zoufalým Baťovým tajemníkem Frantou Pokorným na chodbě techniky za hlavy. Jan Baťa, který často opravdu nepostrádal zdravé vtipnosti, tentokráte nadobro selhal a představil se doslova jako někdejší Honza.“ Někteří tenkrát tvrdili, že si Jan Baťa doktorát koupil, jiní však byli jiného názoru. Zlínská společnost Baťa měla v době, kdy k udělení doktorátu došlo, za sebou dlouholetou úspěšnou podnikatelskou činnost, o níž se hovořilo s obdivem nejen v Československu, ale také za hranicemi. Základy k tomu položil hlavně světově uznávaný podnikatel a zakladatel firmy, v té době již zemřelý Tomáš Baťa senior. Jan Baťa pak s pomocí spolupracovníků Dominika Čipery, Hugo Vavrečky a mnoha dalších důstojně kráčel ve šlépějích svého učitele. Přes jeho nedostatky mu nelze upřít, že se podílel na tom, aby firma bez velkých sociálních otřesů dospěla do klidnějšího období, kdy výroba a odbyt zase začaly stoupat. Je jen škoda, že čestný doktorát nebyl udělen Tomáši Baťovi, který by si ho zasloužil především – ten by ale o takovou poctu nejspíš nestál. Po převzetí čestného titulu doktorátu, kdy se nechával oslovovat „pane doktore“, dával Jan Baťa o sobě na veřejnosti hodně vědět svou publikační činností ve zlínském tisku. K závažnému tématu uvedenému pod nadpisem Osidlování se vyjádřil 4. dubna 1938 v novinách Zlín. V článku se zabývá kolonizací velkých neobydlených území, zejména v Jižní Americe. Uvažuje zde o tom, zda by za jistých okolností nemohl nastat odliv obyvatel z přelidněné Evropy do zdejších pustých končin. Byla by to podle něj jedna z cest, jak zabránit příštím válkám. Že se právě šéf světoznámé firmy zabývá takovýmto tématem, vzbudilo u veřejnosti pozornost. Janův článek byl však pochopen i jinak, než autor zamýšlel - jedni ho považovali za fantazírování, druzí si tyto úvahy vztáhli na náš národ, který byl už dlouho trnem v oku vládnoucím kruhům v nacistickém Německu. Po válce bylo proto Janovi neprávem podsouváno, že navrhoval vysídlit Čechy a Moravany do Jižní Ameriky, aby se tím uvolnil „životní prostor“ pro Němce. Průmyslník Jan Baťa se prezentoval i v jiné publikační rovině, když začal pošilhávat po nevyzpytatelném světě politiky. O tom, že do svých plánů zahrnuje také politické aspirace, se zmínil Tomáši Baťovi jr. na jedné ze sobotních porad vedení firmy ve Zlíně. Již v roce 1936 představil Jan veřejnosti svou knihu Budujeme stát pro 40 milionů, v níž se dotkl celospolečenských problémů a politiky státu. Jeho politické ambice naznačuje i článek uveřejněný v novinách Zlín 8. srpna 1938 pod titulkem Kudy ze situace. V něm s patřičnou kuráží tvrdí, že náš národ je v případě ohrožení či válečného napadení schopen se bránit. Napadá také 30
naši politickou reprezentaci tvrzením, že je při řešení nastalé složité mezinárodní situace nerozhodná a bezradná. Janovo vážné kritické zamyšlení nad stále zamračenějším politickým nebem Evropy neušlo pozornosti prezidenta dr. Edvarda Beneše, který Jana zakrátko po uveřejnění článku pozval na Pražský hrad k rozhovoru. Hlava státu zřejmě chtěla osobně vyslechnout mínění významného podnikatele. Jan Baťa si ale při rozhovoru s prezidentem nepočínal rozvážně a jeho argumenty a chování na prezidenta neudělaly dobrý dojem. Zde je možné spatřovat počátek jejich pozdějších vzájemných antipatií. Do politiky Jan nahlédl také 31. srpna 1938 v Praze setkáním s dalším vysoce postaveným diplomatem, tentokráte údajně s anglickým lordem Walterem Runcimanem (1870 – 1949), jehož delegace byla do Prahy vyslána britskou vládou, aby posoudila situaci a zprostředkovala jednání mezi sudetskými Němci a naší vládou. Po rozhovoru s tímto zahraničním politickým poradcem mnoha britských vlád si Jan nebral žádné servítky a v tisku tohoto vyjednavače nazval „rychtářem“, který nám sem přišel radit v těžkých chvílích našeho národa. Přestože se nevyjádřil diplomaticky, Janovi nelze upřít jeho odvahu, s níž veřejně vyjádřil to, co si o Runcimanově misi myslela značná část naší společnosti. Se situací po podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938 se firma Baťa snažila rychle vypořádat. Zánik první republiky přechází Jan Baťa bez velkých komentářů slovy: „Je třeba pustit se místo do politiky do budování.“ Tento postoj jistě nelze vykládat jako lhostejnost k osudu předmnichovského státu, vždyť následné události způsobily baťovskému podniku nemalé potíže, protože v zabraném pohraničním území zůstala v nejistotě jedna třetina firemních prodejen – celých 600. Jan Baťa se svými spolupracovníky neupadli do skepse, naopak hledali podnikatelská východiska. Pohotově se uvažuje o převzetí některých druhů výroby z okupovaných území, propagují se stavby nových a pro firmu výhodných komunikací, především dostavění železnice na Slovensko, jejíž první část po Jasennou byla již téměř hotová. V letech 1934 – 1938 byl pro lodní dopravu mezi Otrokovicemi a Rohatcem vybudován 50 km dlouhý plavební kanál. Také na řešení nezaměstnanosti měl Jan Baťa recept v podobě pracovních táborů, ve kterých nezaměstnaní od roku 1934 budovali železniční spojení mezi Vizovicemi a Horní Lidčí, jež mělo být protaženo až do Púchova. Na realitu tehdejší politické situace reagoval Jan Baťa v časopisu Zlín na podzim roku 1938 článkem, ve kterém již nepoužívá ostrá slova vůči nacistickému Německu, naopak uvádí: „Soužití Čechů s Němci, za silného vlivu německého, vychovalo z českého živlu nejzdatnější a nejvzdělanější živel mezi Slovany. Je proto nejen nutno, ale také možno pohlížeti na budoucnost našeho lidu s důvěrou, neboť v tvořivé soutěži s národem německým jistě vyvine tolik úsilí, jež mu zajistí čestné místo.“
31
Jan Baťa také zareagoval na stále sílící snahy o autonomii Slovenska a vysídlení Čechů z jeho území, které dlouhodobě prosazovala hlavně nacionalistická Hlinkova slovenská ľudová strana v čele s Jozefem Tisem (1887 – 1947, pozdější předseda autonomní slovenské vlády a pak prezident Slovenského štátu, po válce odsouzen jako válečný zločinec a popraven). Janu Baťovi nezbylo než své vlastenectví spojit s nutností chladných podnikatelských úvah, jak efektivně zareagovat na radikální politickou situaci na Slovensku. V časopise Zlín 2. října 1938 v článku Pozdrav Slovensku vyjadřuje naději, že baťovské projekty zahájené firmou na Slovensku, jako rozestavěné silnice, železnice a filiálky, budou podporovány i orgány slovenské autonomie. Ta byla vzápětí 6. října 1938 vyhlášena tzv. Žilinskou dohodou. Janův zájem o věci veřejné vyústil v úvahy o kandidatuře na uvolněný prezidentský stolec po emigraci Edvarda Beneše 5. října 1938. Snad k tomu našel povzbuzení v dopisech od občanů, které dostával a jež ho k tomuto kroku vyzývaly, nebo ho přesvědčil rozhovor s Františkem Ostrým, poslancem za Československou živnostensko-obchodnickou stranu středostavovskou, který ho ve Zlíně navštívil a vyzval, aby založil novou politickou stranu, do jejíhož čela by se postavil. Tím měl být položen základ pro Janovo zvolení hlavou již okleštěného státu. Skutečnost, že Jan vážně pomýšlel na prezidentskou kandidaturu, potvrdil také Ing. Hugo Vavrečka v jedné ze svých poválečných výpovědí. Uvedl v ní, že Jan Baťa o tom hovořil na jedné z porad vedení společnosti v době, kdy byl Vavrečka s jeho podporou jmenován ministrem vlády (16. září 1938 se stal členem vládního kabinetu Milana Hodži, od 22. září 1938 pak byl ministrem bez portfeje a následně ministrem propagandy v Syrového vládě, která skončila 1. prosince 1938). V listopadu 1938 se Jan Baťa dostal do nepříjemné situace. Při obchodní cestě vlakem do Holandska byl v Mariánských Lázních, které po Mnichovské dohodě připadly Německu, zadržen gestapem. Odtud byl převezen do Karlových Varů, kde strávil noc. Ministr Hugo Vavrečka a Dominik Čipera okamžitě začali podnikat potřebné kroky, aby se Jan Baťa z potíží rychle dostal. To se nakonec po intervencích obou baťovských ředitelů podařilo a Jan Baťa mohl naplánovanou cestu dokončit. Z Holandska pak zamířil do Londýna a dalších zemí západní Evropy. Janovy kroky do politického neznáma se stále více proplétaly s naléhavějšími povinnostmi vůči baťovské společnosti, až nakonec převážily ty druhé. Otázky spojené s kandidaturou na prezidenta vzaly definitivně zasvé, když byl na tento post 30. listopadu 1938 Národním shromážděním republiky Československé zvolen JUDr. Emil Hácha (1872 – 1945), vynikající právní teoretik, předseda Nejvyššího správního soudu. Jakýsi nostalgický povzdech Jana Bati nad nenaplněnými prezidentskými ambicemi lze nalézt v jeho vzpomínkové knize Těžké časy, kde vzpomíná na návštěvu u JUDr. Emila Háchy krátce po jeho zvolení prezidentem: 32
„A teprve z jeho řeči (Háchovy – poznámka autorů) jsem pochopil ten důvod poznání: chtěl zahladit jakýkoliv osten, který by byl vznikl z toho, že zatímco po mně lid volal jakožto příštím prezidentovi, stal se prezidentem on…“ O další uplatnění v politice neměl Jan zájem, zvláště když si stále více uvědomoval, že se Hitler v případě Československa nespokojí jen s okleštěným provizoriem a že Evropě reálně hrozí válka. Tyto úvahy jej přiměly k vydání pokynů, aby se společnost předzásobila vším potřebným k výrobě. Spolu se svými řediteli podporoval také různé experimenty se zpracováváním starého textilu, papíru a pneumatik, což mělo alespoň částečně vyřešit problémy s dovozem materiálu v případě válečného konfliktu. Byl jedním z iniciátorů vysílání malých výrobních jednotek vybavených vším potřebným do států, kterým bezprostředně nehrozilo zatažení do války, aby zde pokračovaly ve výrobě bot. Hotová obuv byla z Československa vyvážena do skladů nebo některých dceřiných společností nejen v Evropě, ale i mimo ni. I při takových starostech si Jan Baťa našel čas, aby si připravil pozoruhodný rozhlasový projev, ve kterém 19. ledna 1939 oslovil britskou veřejnost způsobem, který by se neodvážil použít žádný náš politik. Mimo jiné v něm uvedl: „Snad žádný národ na světě se dosud nedostal do situace, aby mu velmoci, jež se považovaly za jeho spojence, zabránily bránit jeho vlastní hranice. Věřím, že pochopíte a napravíte částečně ztráty a škody, jež jste způsobili této malinké, zdravé a krásné zemi ve střední Evropě, která byla přibita na kříž, aby vás vykoupila. Nezapomínejte na svůj dluh.“ Přestože se nabízí úvaha, že tímto vystoupením Jan přispěl ke svým pozdějším potížím s britskou vládou, je také naopak možné, že touto výčitkou přispěl k tomu, aby si alespoň někteří Britové uvědomili selhání své vlády a kompenzovali je později například přijetím našich ohrožených židovských dětí do rodin. Po tomto odvážném veřejném vystoupení se Jan Baťa setkal s předsedou vlády Rudolfem Beranem a s ministry gen. Janem Syrovým a gen. Aloisem Eliášem. V polovině února 1939 navštívil Jan Baťa spolu s obchodním ředitelem firmy Ing. Františkem Malotou (1900 – 1984) Berlín, kde na říšském ministerstvu hospodářství vedli rozhovory o dalším fungování baťovských prodejen v zabraných Sudetech. Po složitých jednáních bylo dosaženo dohody, že se český personál hovořící německy může vrátit zpět do obchodů v bývalém pohraničí. Mnoha lidem v Čechách a na Moravě bylo ale jasné, že Hitler se nespokojí s obsazením Sudet a bude zakrátko okupovat zbytek Československa. Zvláště markantně vyvstala tato obava po jeho výhružném projevu proneseném 20. února 1939. Jan Baťa na toto vystoupení zareagoval článkem v novinách Zlín 28. února 1939, kde mimo jiné napsal: „Je skoro jisto, že Německo dosáhne většiny svých požadavků, protože to žádná moc na světě nebude chtít Německu odepřít.“ V kritickém březnovém čase, kdy se nacistická vojska valila přes hranice naší okleštěné vlasti, nacházel se Jan Baťa v Polsku, kde navštívil baťovskou 33
pobočku v Chelmku. Přestože okupační úřady trvaly na tom, aby se vrátil do Zlína, Jan pokračoval v pracovních návštěvách Jugoslávie, Belgie, Francie, Holandska a Anglie. V Jugoslávii se setkal s kurýrem vyslaným druhým mužem nacistické hierarchie, předsedou říšského sněmu a vrchním velitelem letectva Hermannem Göringem (1893 – 1946), který mu předal Göringovo pozvání do Německa. Janu Baťovi taková výzva určitě nebyla po chuti, ale vzhledem k tomu, jak se situace v českém a moravském prostoru vyvíjela, mu nezbylo než do Říše odjet. Nejdříve však musel vyřídit hodně osobních i pracovních záležitostí při návštěvách baťovských filiálek v Evropě. Z dobových dokumentů nelze přesně určit, kdy se nakonec objevil u Göringa, existuje trojí výklad. Jako nejpravděpodobnější se zdá, že s ním mluvil koncem března 1939 v Karinhallu, reprezentačním sídle tohoto nacistického pohlavára. Doposud se nenalezl žádný oficiální text z tohoto jednání, lze ale operovat se záznamem německého ředitele firmy Baťa dr. Albrechta Miesbacha z 20. listopadu 1940, který v něm uvedl, že Janovi „byla nabídnuta možnost zastupovat osobně vývozní zájmy společnosti Baťa v cizině“. V minulosti bylo setkání Göringa s Janem Baťou mnohými historiky považováno za důkaz Janovy kolaborace. Autor se k takovému názoru nepřiklání, spíše si klade otázku, zda mohl Jan Baťa tuto nabídku vůbec odmítnout. V okupované zemi měl centrálu velké výrobní společnosti, zaměstnance, obchodní zájmy, rodinu… Čas nebyl příhodný, aby jednal jinak. Během května 1939 měl již Jan Baťa jiné starosti, když se s definitivní platností rozhodl opustit nacisty zřízený Protektorát Čechy a Morava. Potřebné doklady k takovému kroku mu připravil jeho osobní tajemník František Pokorný. Ke konci května 1939 bylo již vše zařízeno tak, aby Jan Baťa s rodinou a švagrovou Marií Baťovou, vdovou po zakladateli společnosti Tomáši Baťovi sen., mohl odcestovat z Němci obsazené vlasti do svobodného světa. Oficiálně se tak dělo pod záminkou návštěvy světové výstavy v New Yorku, která byla zahájena 30. dubna 1939. Opouštěl vlast, která je nyní již pod německým diktátem, prozíravý podnikatel schopný bez zlínských rádců s rozvahou reagovat na všechny překážky, které se mu v exilu postaví do cesty, nebo se u něj po čase projeví tvrdohlavá neuvážlivost, jež by jej mohla vést k nepromyšleným a neuváženým krokům? To vše ukáže budoucnost. Do Spojených států amerických připlul francouzský parník s Janem a jeho rodinou na palubě 10. června 1939. Dlouho se však v New Yorku nezdrželi, zakrátko se přesunuli do Washingtonu, centra politické moci v USA. Zde se Janovi podařilo proniknout až ke státnímu departmentu – ministerstvu zahraničí, kde se mu prostřednictvím 70letého ministra zahraničních věcí Cordella Hulla (1871 – 1955) podařilo získat povolení k pobytu a práci pro 200 baťovců, kteří měli v Belcampu ve státě Maryland vystavět továrnu na výrobu obuvi. Taková výstavba však byla nákladná. Jan Baťa se proto obrátil na „mamutí newyorský bankovní závod Guaranty Trust Co., kde měl peníze, aby vyjednal úvěr pro budování 34
příštího podniku. Při tomto jednání poukazovali představitelé banky na to, že by bylo mnohem výhodnější koupit některé prázdné tovární objekty poblíž New Yorku, protože hlavně na druhém břehu Hudsonu, v okolí Jersey City, Newarku, bylo podobných objektů ještě z dob Velké hospodářské krize hodně. Jan Baťa tento návrh odmítl a s bankou zatím jednat přestal,“ vzpomíná jeden z účastníků americké Baťovy mise, novinář Edvard Valenta, a pokračuje: „Práce v Belcampu se rozběhla a Jan Baťa si zde počal stavět velkou vilu, neboť zjistil, že pobyt ve Washingtonu je zbytečný a že z vůdčích amerických osobností, s nimiž se například stýkala Marie Baťová za svých letmých návštěv Washingtonu docela běžně, za ním nepřijde nikdo. V Belcampu zavedl drsné pracovní metody. Pracovní doba nebyla dodržována, nebyly dodrženy ujednané platy. (…) Marně byl Jan Baťa upozorňován, že americké dělnické Unie mohou sem vyslat své pozorovatele. Očekávaný drtivý úder konečně po několika měsících dopadl. Newyorský tisk ohlásil nemožné poměry v Belcampu a v celém Baťově podnikání palcovými písmeny s nadpisem Baťa – Hitlerův přítel. Jan Baťa byl od této chvíle v Americe mrtvým mužem, nevítaným cizincem. (…) Ve dnech, kdy Jan Baťa do New Yorku přijel, byl tam také dr. Edvard Beneš, tentokráte již ovšem jako soukromá osoba. Ačkoliv to Jan Baťa předobře věděl, vůbec se nesnažil být přijat ke slyšení, ba když byl slavnostně otvírán československý pavilon na newyorské světové výstavě, kde měla firma Baťa velkou expozici, nešel tam, věda, že tam přijde Beneš. (…) Rodině, hlavně výchově dětí, se Jan Baťa věnoval pramálo, nikdo z nich doslova nesáhl na nějakou práci, všechen čas vyplňovali pouhou nudou, věru prazvláštní výchovná metoda člověka, jehož heslo ’práce – milenka nejsladší’ měli zaměstnanci tak pevně vrostlé v uších.“ Vedle starostí, které Janovi na americké půdě narůstaly, se ve Zlíně rýsoval problém hodný rychlého řešení. Jan byl informován, že v říjnu 1939 muselo vedení zlínské společnosti na požádání německých úřadů písemně vysvětlovat jeho delší nepřítomnost ve Zlíně. Vedoucí představitelé společnosti se prozatím s tímto požadavkem dokázali obratně vypořádat odkazem na zmocnění zastupovat firmu Baťa v cizině, které Jan Baťa dostal při svém květnovém jednání v Německu. Po čase však přišla okupační správa s další žádostí: naléhala na ředitele společnosti, aby sdělili, kdo je držitelem rozhodujícího balíku akcií. Jan Baťa byl o této záležitosti uvědomen a po telefonické poradě s Ing. Vavrečkou zareagoval uvážlivě. Po krátkém zdráhání udělal v exilu to nejlepší rozhodnutí, jaké mohl udělat. Vešel v jednání s Tomášem Baťou jr. a jeho matkou Marií Baťovou a společně pak odsouhlasili a písemně stvrdili, co vedení zlínské společnosti doporučovalo: Marie Baťová se vrátí do Zlína, kde před okupačními úřady bude vystupovat jako hlavní akcionářka s 25 procenty akcií. Za tím účelem byla vybavena písemným Janovým prohlášením, že od Jana tuto část akcií přebírá. Další podíly akcií převzali ředitelé zlínského podniku.
35
Obchodní ředitel Ing. František Malota (1900 – 1984) na tuto odvážnou akci po letech ve svých pamětech vzpomínal: „Příslušní němečtí činitelé po obsazení naší vlasti se začali horlivě zajímat o to, kdo jsou ve zlínské akciové společnosti vlastně držitelé akcií. Požádali o seznam akcionářů v přesvědčení, že mnohé akcie přejdou do jejich vlastnictví. Hrozilo opravdové nebezpečí, neboť jediným vlastníkem všech akcií byl tehdy Jan Antonín Baťa, toho času žijící v cizině. Skutečnost o stavu akcií bylo proto třeba za všech okolností utajit a k záchraně podniku upravit vlastnictví akcií tak, aby majoritu – 60 procent - vlastnil větší počet osob žijících zde ve Zlíně. K takovému řešení došlo a bývalé vedení firmy Baťa mělo za to, že za dané situace jde o jediný možný způsob, jak odolat nátlaku okupantů, kteří se netajili úmyslem zmocnit se podniku a zavést v něm výhradně výrobu zbraní. Nám ve Zlíně však šlo o to zachránit celý podnik, který byl v českých rukou, udržet stávající výrobu a k tomu všechny zaměstnance. Při takových krocích nesmělo vzniknout podezření ani jakékoliv pochybnosti a věc musela být provedena v naprostém utajení. Členové českého vedení a.s. se dohodli přiznat Němcům, že 40 procent akcií (minoritu) vlastní Jan Baťa. Druhou část po sedmi procentech, tj. celkem 35 procent, budou vlastnit členové českého vedení a.s., tj. dlouholetí úspěšní zaměstnanci podniku. Ti dají věci zdání hodnověrnosti. Třetí část 25 procent měla vlastnit Marie T. Baťová, která se do protektorátu vrátila. Návrh byl předložen v telefonickém jednání s Janem A. Baťou. Ten s tímto návrhem českého vedení ve Zlíně na dočasné rozdělení svých akcií souhlasil výslovně tak, že toto uspořádání jest pouze dočasné, tj. na dobu německé okupace, a že po jejím skončení budou akcie opět vráceny jemu, respektive osobě, kterou on určí. Veškerá práva vyplývající ze 40 procent akcií Jana Bati zajistili okupanti pro sebe. Tohoto riskantního činu, který hrozil nebezpečím, bylo opravdu třeba. Při sebemenším podezření hrozila členům českého vedení a jejich rodinám ztráta života, byla by provedena konfiskace podniku, zastavena v něm dosavadní výroba a vybudována výroba výhradně zbrojní.“ V prosinci roku 1939 se Marie Baťová ujala ve Zlíně své oficiální šéfovské funkce. Ta jí přinesla málo radosti, hodně trápení, nesmírnou zodpovědnost, zájem gestapa a nenávist těch, kteří se v závětří během okupace chystali za pomoci německé tajné státní policie gestapa a bezpečnostní služby Sicherheitsdienstu zlikvidovat vedení Baťových závodů, aby po válce pro změnu v barvách KSČ mohli podnik ovládnout. V jejich čele stál JUDr. Ivan Holý (nar. 1913), konfident gestapa a Sicherheitsdienstu, a za první republiky jedenáctkrát soudně trestaný předseda závodní rady Josef Kijonka. Marii Baťové přinášely všechny tyto starosti neustálé duševní napětí, strach a nejistotu. Takový život jako mezi mlýnskými kameny s sebou nesl nesmírné psychické vyčerpání, které se v budoucnu odrazilo na jejím zdraví. V době, kdy se Marie Baťová seznamovala s proměnami společnosti, dostal se v USA Jan Baťa do situace, která žádala patřičnou rozvahu, nadhled a urychlené 36
jednání. O co šlo? Těsně před obsazením Československa vyexpedovala zlínská firma Baťa obrovské množství pracovní obuvi do přístavního města Bergenu v Norsku. Protože však hrozilo brzké obsazení Norska německou armádou, panovala ve Zlíně obava, že by se zde uskladněná obuv mohla dostat do rukou Němců. Jan Baťa byl na tuto eventualitu upozorněn, začal proto vyjednávat s Brity, aby boty odkoupili. Částka, kterou nabízeli, se však zdála Janu Baťovi nízká, a tak se jednalo dál. Jan, který potřeboval peníze na dostavbu továrny v Belcampu, doufal, že se dohodne na vyšší ceně už proto, že uskladněné boty Britové potřebovali jako součást výstroje pro armádu. Jan ale dostatečně neodhadl hrozící nebezpečí a na své váhání doplatil. V dubnu 1940 uskladněnou obuv zabral wehrmacht. Anglická strana si však Janovu neústupnost vysvětlila tak, že jednání záměrně protahoval, aby tím nahrál Němcům. Britská vláda postupně došla k přesvědčení, že Jan Baťa jednoznačně nezastává protinacistické postoje. Také americké úřady se v září 1939 pozastavily nad tím, že Němci povolili Janu Baťovi nakupovat v USA kůže a jiné suroviny pro továrny v Evropě. Po vstupu USA do války vydalo americké ministerstvo spravedlnosti zprávu, že Jan Baťa v různých zemích amerického kontinentu obchoduje s nepřítelem. I kanadské vládní orgány měly pochybnosti o Janově politické orientaci, a nedovolily mu proto v roce 1940 převést hotovost z Kanady do USA na dostavbu jeho továrny. Proti Janovi se postavily také některé deníky na spojeneckých územích, které ho popsaly jako člověka, který chce být s Němci zadobře. Jan, který se považoval za velkou podnikatelskou osobnost, mohl svůj obraz vylepšit tím, že by veřejně podpořil československý zahraniční odboj. Měl k tomu příležitost už krátce po svém příjezdu do USA, jak v roce 1946 v týdeníku Dnešek píše Edvard Valenta: „Sotva přijel, vešli s ním ve styk představitelé newyorského československého konzulátu, jimž ovšem záleželo na tom, aby jméno největšího československého průmyslníka mohlo být nějak uváděno ve spojení s odbojem, který se tam tenkrát počal tvořit. O peníze mu neříkali, ač Jan Baťa dobře věděl, za jak těžkých hmotných poměrů se jim pracuje. (…) Své stanovisko k československému odboji prozradil ostatně velmi brzy po svém příjezdu do Ameriky v Clevelandu, kam zajel za svým starým známým továrníkem Vlčkem (František J. Vlček, nar. 1871, vyráběl nástroje a automobilové součástky pro automobilky v Detroitu – poznámka autorů) , který zde měl továrnu na výrobu nářadí a automobilové výstroje. Tam prohlásil před Msgre. Oldřichem Zlámalem (Msgre. Oldřich Zlámal, 1879 – 1955, byl katolický kněz působící v Clevelandu, pracoval pro fond Pomocná akce, který finančně podporoval české emigranty – poznámka autorů.), Vlčkem a jinými čelnými clevelandskými Čechy, kteří se ho snažili získat pro spojení s odbojem, že přijel do Ameriky dělat obchod a nikoliv politiku. České clevelandské noviny toto prohlášení s příkrým odsudkem otiskly a odtud to převzaly četné deníky newyorské. Baťa nechápal, že toto je první hlasitější dunění, věštící zhoubný výbuch.“
37
Opatrnické „sezení na dvou židlích“ se Janu Baťovi nevyplatilo. Nepochopil, že doba není vhodná pro standardní obchodní vztahy a že politické zájmy převažují nad ekonomickými kalkuly. Proto přišla tvrdá reakce Spojenců, byť neadekvátní a nespravedlivá. V roce 1940 dotlačila britská vláda Jana Baťu do situace, ze které těžko hledal východisko. Vyzvala jej, aby složil kauci ve výši 100 000 liber za to, že jeho továrny v okupované Belgii, Holandsku, Norsku a Jugoslávii nebudou vyrábět pro německou armádu. Požadavek, aby podniky na obsazených územích případně odmítly výrobu pro wehrmacht, byl přitom zcela nereálný. Jan Baťa odmítl zaplatit kauci s odůvodněním, že na ni nemá peníze. Britská vláda pak již neotálela a dala v dubnu 1940 baťovské podniky na území britského impéria na černou listinu, což znamenalo, že jim zakázala provoz a všemožně je blokovala. To byla pro Jana Baťu velká rána, především z ekonomického hlediska, ale dobrou reputaci to nedělalo celosvětově ani firmě Baťa. Jan Masaryk, který se od počátku válečného konfliktu nacházel v Londýně jako nejbližší spolupracovník dr. Edvarda Beneše a od roku 1940 jako ministr zahraničí v československé exilové vládě, který Jana Baťu dobře znal z doby předválečné, si uvědomoval, jak si Jan svým postojem k odboji škodí. Po předchozí korespondenci se v telegramu z 1. dubna 1941 snažil Janu Baťovi vysvětlit, co by měl v dohledné době učinit, aby vůči němu exil i anglická vláda zaujaly příznivější postoj: „O Vašem češství jsem nepochyboval. Dnes je nutné bez výhrady bojovat pro anglo – americké vítězství. Na obouvání indických a jihoamerických bosáků bude čas, až to vyhrajeme. Učiníte-li v tomto smyslu chlapské, nesmlouvavé prohlášení, je možné, že anglická vláda přezkoumá situaci.“ S dobře míněnou radou však Jan nenaložil nejlépe. Svědčí o tom hlášení československého vyslance v Chile do Londýna ze 7. července 1941, že se Jan Baťa na vyslanectví ani neukázal, ani vizitku neposlal, a prostřednictvím svého mluvčího dr. Jana Kabelíka kritizoval českou vládu v Londýně. Jan Baťa nadále setrvával na svých předchozích stanoviscích vůči odboji, i když se rozhořel válečný konflikt na východě napadením Sovětského svazu 22. června 1941. Snažil se je vysvětlit ve sdělení zaslaném v polovině července 1941 československému vyslanci v USA Vladimíru Hurbanovi: „Po 400 let má rodina byla rodinou poctivých českých ševců. Nikdy jsme se nezabývali politikou v dobách dávných ani nedávných. Vždycky jenom výrobou a obchodem. Tím méně se cítím oprávněn k veřejným politickým projevům po Mnichovu a březnu 1939.“ Ti, kteří v exilu dopis Jana Bati četli, měli však dobrou paměť. Věděli, že Jan Baťa, i když neměl diplomatické schopnosti, člověkem apolitickým rozhodně nebyl. Před válkou se velmi často pohyboval v československých ministerských kancelářích a některé ministry přijal i ve Zlíně. Znal se s Janem Masarykem, ve zlínské společnosti měl k ruce bývalého diplomata a pozdějšího ministra Ing. Huga Vavrečku. Měl také přístup k prezidentu dr. Edvardu Benešovi a k lidem z jeho 38
okolí. Zvláště se angažoval na podzim roku 1938, kdy koketoval s prezidentskými ambicemi a vyjadřoval se veřejně k tehdejší politické situaci. V příloze ke zmíněnému dopisu vyslanci Hurbanovi pak Jan dále píše: „Pro mne osobně by bylo pohodlnější učinit to, co žádá ministr Masaryk. Ale bylo by to neodpovědné. Zejména bych to nemohl ospravedlnit nikdy před tváří těch skorem 100 000 lidí, kteří mi nejvíce důvěřují, mých spolupracovníků. Ale i pro celou čs. veřejnost bych byl navždy zrádcem, katem mých rukojmí a psancem, jak jsem skoro dnes pro ty venku, kteří nerozumí mému postavení.“ S takovou argumentací však nemohl v exilu ani ve vlasti uspět. On rozhodně nebyl v situaci, v jaké se nacházeli mnozí jiní exulanti, kteří uprchli z protektorátu. Své nejbližší, manželku a děti, měl vedle sebe v bezpečné Americe, jeho matka Ludmila Baťová zemřela v listopadu 1939. Jediný, o koho mohl mít obavy, kdyby se znelíbil nacistům, mohla být sestra Marie, provdaná Hlavničková, s rodinou a vzdálenější příbuzní v obsazené vlasti. Zaštiťovat se 100 000 spolupracovníky v okupovaných zemích, které by údajně ohrozil prohlášením ve prospěch exilu, je alibistické. Jan Baťa neměl ve společnosti dominantní postavení. Po převodu akcií firmy Baťa na podzim roku 1939 na ředitele (35%) a Marii Baťovou, která se vrátila do protektorátu (25%), nacistické úřady veškerá práva vyplývající ze zbývajících 40 procent akcií ovládaných Janem Baťou zajistily pro sebe a začaly ovlivňovat fungování a výrobu ve firmě a jejích filiálkách na okupovaných územích. Prohlášení Jana Bati jako někdejšího minoritního akcionáře na tomto stavu nemohlo nic změnit a postavení zaměstnanců by nezhoršilo. Zlínská baťovská společnost tedy i v době nesvobody fungovala bez ohledu na jednání a vystupování Jana Bati. Také sázka na německého ředitele zlínského baťovského podniku dr. Albrechta Miesbacha (1895-1975), který kryl některé protinacistické aktivity zaměstnanců i vedení firmy, nebyla Janovou zásluhou. Stalo se tak prozíravostí Dominika Čipery, Hugo Vavrečky a Marie Baťové, kteří Miesbacha do společnosti angažovali. Miesbach, který zachránil před gestapem, šibenicí nebo koncentračním táborem mnohé zaměstnance firmy, však nemohl zabránit všem represím. Německé bezpečnostní složky i tak zatkly velké množství pracovníků společnosti, které jednaly proti zájmům Říše. Kdyby Jan našel odvahu a veřejně promluvil ve vysílání zahraničního rozhlasu, na osudu zaměstnanců v protektorátu by to nic nezměnilo, ale podpořil by tím těžce zkoušené obyvatelstvo a jeho odvahu vzdorovat nacistickým pořádkům. Mohl tak učinit i anonymně vhodně koncipovaným projevem, ve kterém by ho lidé ve vlasti poznali. Tímto gestem by se zařadil mezi odpůrce nacismu a napravil by svou pošramocenou pověst. Takto se však Jan nikdy neangažoval. Spoléhal na to, že poskytl exilové vládě tajné finanční dary, které budou po válce zveřejněny. Domníval se, že po osvobození to bude stačit pro vylepšení jeho mediálního obrazu před československou veřejností a politickou reprezentací. 39
Jan Baťa nic nevěděl o strachu a úzkostech, které během okupace prožívala Marie Baťová, vyslýchaná gestapem a hlídaná německou okupační správou. Je otázka, nakolik ho její postavení v protektorátu vůbec zajímalo, v dostupné literatuře se o tom nedočteme. Měl především svoje starosti, a ne malé, do kterých se dostával také vlastní neprozíravostí. Nepochybně jej pořádně zaskočilo, když se v Brazílii, kam v lednu 1941 s rodinou odcestoval, dozvěděl, že se 17. července 1941 dostal také na černou listinu americkou. Stalo se tak na základě proklamace prezidenta USA Franklina Delano Roosevelta. (Jan Baťa předtím vyzýval své vlivné známé, aby před volbami podporovali jeho prezidentského protikandidáta Wendella Willkieho. Když byl Roosevelt potřetí zvolen americkým prezidentem, nebylo Janovi prodlouženo vízum a on musel z Ameriky odejít.) Na černé listině byl soupis firem, které měly v latinskoamerických zemích dosud spolupracovat s Němci. Na seznamu bylo uvedeno také několik společností firmy Baťa, které podnikaly ve střední a Jižní Americe. I zde se nacházelo jméno Jana Bati jako jejich majitele. Podobná „klatba“ se vztahovala i na české instruktory firmy Baťa, kterým nebyla prodloužena víza, a oni museli opustit USA. Co s sebou ponese zapsání baťovských podniků na americkou černou listinu, netížilo jen Jana Baťu, ale také jeho nejbližší spolupracovníky, k nimž patřil vedoucí finanční expert americké továrny v Belcampu František Muška (1892 – 1942). Šlo o mimořádně chytrého, inteligentního a pracovitého muže, jehož schopností si Jan Baťa velmi cenil. Ten brzy pochopil, kam Jan Baťa svou neústupností v odmítání podpořit veřejně odboj zdejší firmu přivádí. V dopise z 18. ledna 1942 adresovaném do Brazílie Janu Baťovi radí, aby udělal vstřícné gesto a československé orgány v exilu tím získaly alespoň nějaký věrohodný doklad, že Jan Baťa stojí na straně Spojenců. Tím by se mohlo argumentovat u amerických a anglických úřadů ve věci případného výmazu Jana Bati a jeho podniků z britské i americké černé listiny. V závěru dopisu také Jana varuje: „Věřím ve Vaši soudnost a vědomí odpovědnosti. Nemůžete jinak, než se přidat. Řítil byste vědomě do zkázy sebe i svou rodinu. Pohřbil byste celou naši práci a majetek venku, a to nejen přes dobu válečnou, ale natrvalo. Doufám, že příští Vaše zprávy přinesou nám zase starou radost z dobré spolupráce. Tolik bychom si toho všichni přáli.“ Jan Baťa však na Muškovy rady nedal. I když vývoj na frontách v roce 1942 – 1943 nasvědčoval, že s Německem a jeho satelity to nevypadá dobře, Jan nadále tvrdohlavě jednal podle svého. Ani takový jeho rádce a oddaný spolupracovník, jako byl František Muška, který nečekaně zemřel v roce 1942 ve Spojených státech, jej nepřesvědčil. Tam, kde schází „soudnost a vědomí odpovědnosti“, jak napsal Muška v dopise Janu Baťovi, platí obecně známé rčení, že „komu není rady, tomu není pomoci“. Na tomto stavu už nic nezměnil ani Janův dopis dr. Edvardu Benešovi z 20. června 1942, ve kterém mimo jiné uvádí: „Budu dále usilovati o smazání s černé listiny i zbytku společností a bojovati proti pohanění našeho poctivého 40
jména. Rád bych, abyste věděl, jako víte nejméně od prosince 1938, že já i naše podniky jsou k Vaší dispozici. Zatímco se v některých kruzích vedoucích vlastenců mluví o rozčarování, pokud jde o nás a o mne, tož vím, že nakonec se všichni přesvědčí, že jsem jednal a jednám v duchu nejlepší služby našemu národu.“ Prezident Beneš mohl na takový dopis těžko odpovědět v pozitivním duchu, když stále od Jana Bati čekal jednoznačné veřejné přihlášení k protinacistickému úsilí, které však on nadále odmítal učinit. Jan Baťa se přitom nevzdával naděje, že vylepší svůj obraz v očích londýnského exilu. Svědčí o tom jeho další dopis Edvardu Benešovi z 11. prosince 1944, ve kterém nabízí spolupráci při poválečné obnově Československa. Píše v něm mimo jiné: „Nabízím se ku spolupráci na tomto plánu. Obávám se ovšem, že můj dnešní status očerněného bude tomu na překážku. Vím, že jsem černé listiny nezavinil, kromě důvěřivosti ke Spojencům a nedostatku představivosti, že by konkurenční zloba mohla jít tak daleko. Podaří-li se najít způsob, jak bych mohl pomoci na plánech ve výstavbě republiky, jsem nadšeně k službám. Kdyby to pro politické důvody nešlo, budu pracovati na plánu sám a předložím jej – podle Vaší moudré rady – jednou k posouzení demokratické veřejnosti.“ Edvard Beneš měl však na možnou budoucí spolupráci s Janem Baťou již jiný názor. Ten vyjadřuje jeho dopis z 15. března 1945. V něm poukazuje na to, co vše měl Jan Baťa v minulosti udělat, aby na jeho podnikání v exilu bylo pohlíženo jinak. Připomíná mu, že bude muset pořádně objasnit a vysvětlit své podnikatelské aktivity ve Spojených státech amerických a v Brazílii po dobu války. Reakce Jana Bati na Benešovo sdělení na sebe nedala dlouho čekat a nebyla příliš diplomatická. Odpovědí z 21. dubna 1945 pak dr. Beneš korespondenci s Janem definitivně ukončil. Přes skutečnost, že Jan Baťa během války tajně podpořil československý exil finančně, byl v diplomatických kruzích považován za muže sedícího z opatrnosti a vypočítavosti na dvou židlích, který nedal patřičně najevo vlastenecké smýšlení. Přestože dr. Beneš na Jana Baťu definitivně zanevřel, zájem našich úřadů v exilu o hospodářské výsledky Baťových firem nadále trval, zvláště je zajímalo jeho podnikání v Brazílii. Tady Jan Baťa, který se sem přistěhoval s rodinou v lednu 1941 poté, co mu americké úřady neprodloužily návštěvnické vízum, před válkou koupil za peníze firmy Baťa rozsáhlé pozemky a postupně začal podnikat a kolonizovat neobydlená území. Další pozemky Jan Baťa získal poté, co zlínská společnost Baťa v Brazílii na počátku války od německé obchodní společnosti Sloman Brothers koupila ve státech Sao Paulo a Mato Grosso rozsáhlé území (asi 720 tisíc hektarů) a právo disponovat s těmito pozemky převedla na Jana Baťu. Stejným způsobem získal Jan Baťa od německé společnosti firmu s obchodní licencí. Jan Baťa vybudoval v Brazílii v tvrdých podmínkách v neobydlených místech čtyři městečka – ve státě Sao Paulo to byly Batatuba a Mariapolis, ve státě Mato 41
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
