Rozvoj kvartérních služeb v Olomouci v letech (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Rozvoj kvartérních služeb v Olomouci v letech 1876 - 1921 (bakalářská diplomová práce)

Hana Žilková

Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny datum: 16. 8. 2007

vlastnoruční podpis…………………..

2

1. ÚVOD ................................................................................................................. 4 1.1. TÉMA PRÁCE ................................................................................................ 4 1.2. PRAMENY ..................................................................................................... 6 1.3. PODOBA OLOMOUCKÝCH ADRESÁŘŮ .......................................................... 6 1.4. LITERATURA ................................................................................................ 9 2. POHLED DO ŽIVOTA OLOMOUCE DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ A PRVNÍ TŘETINY STOLETÍ 20................................................... 9 2.1. PEVNOST ....................................................................................................... 9 2.2. MĚSTO SE ROZRŮSTÁ ................................................................................. 10 2.2.1. Instituce.......................................................................................................................21 2.2.2. Olomouc raději malá, ale německá ............................................................................22

2.3. OLOMOUCKÁ PŘEDMĚSTÍ A SPOJENÍ VE VELKOU OLOMOUC .................. 23 2.3.1. Bělidla (Bleich) ...........................................................................................................25 2.3.2. Černovír a Klášterní Hradisko (Czernowier und Kloster Hradisch).........................26 2.3.3. Hejčín (Hatschein)......................................................................................................26 2.3.4. Hodolany – Rolsberk (Hodolein)................................................................................27 2.3.5. Chválkovice (Chwalkowitz) ........................................................................................28 2.3.6. Lazce (Laska) ..............................................................................................................29 2.3.7. Neředín (Neretein) ......................................................................................................29 2.3.8. Nová Ulice (Neugasse)................................................................................................30 2.3.9. Nové Sady (Neustift) ...................................................................................................31 2.3.10. Nový Svět (Neue Welt, Salzergut).............................................................................31 2.3.11. Pavlovičky (Paulowitz)..............................................................................................32 2.3.12. Povel (Pauwel, Powel) ..............................................................................................33 2.3.13. Řepčín (Hreptschein, Reptschein)............................................................................33

3. KVARTÉRNÍ SLUŽBY ................................................................................. 35 3.1. ZDRAVOTNICKÁ PÉČE ................................................................................ 35 3.1.1. Lékárny .......................................................................................................................41

3.2. FINANČNICKÉ SLUŽBY ............................................................................... 43 3.3. ŠKOLSTVÍ ................................................................................................... 47 3.4. ADVOKÁTI A PRÁVNICKÉ SLUŽBY ............................................................. 55 4. ZÁVĚR............................................................................................................. 59 5. ANOTACE....................................................................................................... 61 6. PRAMENY A LITERATURA....................................................................... 63 7. PŘÍLOHY ........................................................................................................ 65

1. Úvod 1.1. Téma práce Svoji bakalářskou práci jsem věnovala jednomu z center Moravy – Olomouci. Zabývala jsem se jejím vývojem na přelomu 19. a 20. století. Zájem jsem zaměřila na vývoj kvartérních služeb, které mohou sloužit jako jeden z ukazatelů vyspělosti aglomerace. ”Jde o to postihnout rozložení i postupné přesuny sociálních i profesních skupin a vrstev obyvatelstva ve velkoměstě, resp. aglomeraci, zkoumat vývoj formálních i neformálních komunálních institucí a jejich funkčních stanovišť1.” Základní otázkou výzkumu je, zda Olomouc podlehla stejným pravidlům vývoje, jako další evropská města, která byla postupně spojována se svými předměstími. Prozatím nejvíce rozvinul toto téma Jiří Pešek ve své knize Od aglomerace k velkoměstu, kde uvádí příklady Prahy, Mnichova a dalších evropských měst. Další otázkou výzkumu bylo, porovnat přesun kvartéru do olomouckých předměstí při vytvoření Velké Olomouce a ještě i v době, kdy předměstí nebyla s Olomoucí spojena. Byla by Olomouc schopná přežít bez podpory přilehlých obcí? A opačně – mohly by obce zůstat životaschopné, kdyby nevstoupily do svazku s Olomoucí?

Co to vůbec jsou kvartérní služby? Odpověď nalezneme u Jiřího Peška: ”Do kvartéru bývá započítáván soubor vládních a správních institucí, zařízení a svazů různého druhu, spadá sem správa průmyslových podniků, celé finančnictví i školství, dále kulturní instituce a soustava služeb zaměřených na jednotlivé osoby: zdravotnictví, právní servis (advokáti a notáři) i firmy znaleckého a poradenského charakteru.” ”..čili takové služby, k jejichž výkonu je nutné vyšší vzdělání...”2.

1 2

Pešek, Jiří: Od Aglomerace k velkoměstu, str. 232. Tamtéž, str. 232.

4

Práci jsem vymezila roky 1876, kdy začalo bourání hradeb, a rokem 1921. V roce 1921 vyšel první adresář Olomouce po spojení města s předměstími ve Velkou Olomouc. A proč slouží právě městské adresáře jako výchozí pramen? ”Excerpcí městských adresářů získáme v relativně krátkém čase přehled o počtu ve městě působících advokátů, lékařů, představitelů technické inteligence, pedagogů a vyšších úředníků. Zpracování několika městských adresářů vydávaných v určitém časovém odstupu historikovi poskytne možnost poznání kvantitativního zastoupení těchto profesí.”3 Ve výzkumu jsem se zaměřila na lékaře, porodní babičky, školy, notáře, advokáty a finanční instituce. I když Jiří Pešek ve své studii poukazuje na střední školství, v rámci Olomouce a jejích předměstí bylo nepostradatelné školství základní. Proto jsou zahrnuty všechny školy, které v té době v Olomouci fungovaly.

Ve výzkumu je nutné počítat s určitými odlišnostmi. Vydání adresáře rozhodně nebylo uskutečněno ihned po zpracování jednotlivých oddílů, i když na něm pracovaly celé desítky lidí. V Olomouci vycházel adresář zpravidla každý druhý rok, ale i přesto je vhodné studii srovnat s dalšími údaji, např. se sčítáním lidu a dalšími oficiálně vydanými statistikami. V Olomouci byly pravidelně vydávány ”Ročenky”. Avšak kvůli nedostatečným zkušenostem s bádáním, se mi nepodařilo údaje již do práce zahrnout. Přesto jsem se snažila pracovat s dalšími publikacemi, které údaje k jednotlivým sekcím obsahují. Další srovnání by mohla být předmětem dalšího bádání. Vzhledem k obsáhlosti a množství informací, které jsem v průběhu výzkumu měla možnost shlédnout, si dovoluji říci, že se jedná jen o počáteční sondu v oblasti olomouckých kvartérních služeb na přelomu století.

3

Pokludová, Andrea: Městské adresáře, str. 94.

5

1.2. Prameny Při zpracování tématu jsem nejvíce pracovala s adresáři města Olomouce, které vycházely nepravidelně od r. 1859 do roku 1948. V roce 1998 se ještě objevil Adresář neziskových organizací okresu Olomouc. Adresáře vycházely nejdříve soukromým nákladem, potom pod záštitou městských nebo státních institucí. Jsou velice užitečným pramenem, který určitě ve své době sloužil jak k soukromým a profesním účelům přímo obyvatel města a přilehlých obcí, tak stejně dobře mohly posloužit i náhodnému návštěvníkovi. ”Městské adresáře z konce 19. století nám poskytují četné informace o zdravotní, veterinární a chudinské péči ve městě, o struktuře místního základního a středního školství, o zastoupení peněžních ústavů a církevních institucí…” 4 Adresáře vycházely pro většinu měst Předlitavska na přelomu 19. a 20. století, jak uvádí Andrea Pokludová ve své studii o městských adresářích. Ve srovnání s její studií ani olomoucké adresáře nebyly výjimkou v obsahu a struktuře. ”První městské adresáře z poloviny 19. století byly vydávány ze soukromé iniciativy lokálních tiskáren. Jejich obsah nejprve tvořily abecední seznamy majitelů nemovitostí a uvedením adresy. Postupně se rozšiřovaly o seznamy ve městech činných řemeslníků, obchodníků a živnostníků. Od devadesátých let 19. století se stávaly obsáhlými, oficiálními místy vydávanými knihami, které s odstupem času přinášejí mnoho informací o každodenním životě ve městě na přelomu 19. a 20. století a jeho proměnách. Právě z tohoto pramene lze nejlépe sledovat strukturu vlastníků nemovitostí, prostorovou expanzi města, lokalizaci místní průmyslové výroby, provozování řemesel, živností a svobodných povolání.” 5

1.3. Podoba olomouckých adresářů Olomoucké adresáře se podobou a schématem přibližují adresářům známým z jiných měst např. Prahy, Berlína, Brém, Opavy, Brna. Osobně jsem mimo 4 5

Pokludová, Andrea: Městské adresáře, str. 93. Tamtéž, str. 93.

6

olomoucké adresáře nahlédla do některých brémských a brněnských adresářů. Olomoucké adresáře v sobě nepopřou německý vzor. Prvními vydavateli byli němečtí podnikatelé v Olomouci Franz Peyscha a Richard Johann Hudeczek.

Adresáře zpravidla obsahují krátký úvod, který je komentářem nebo poděkováním vydavatele, potom může následovat stručné představení města a bližší informace o obyvatelstvu. Hlavní část obsahuje přehled úřadů se seznamem pracujících úředníků, seznam vzdělávacích, kulturních, církevních a dalších institucí, potom obvykle následuje seznam živností a živnostníků. Další část je věnovaná spolkům a nejobsáhlejší oddíly seznamu majitelů domů a bytový seznam. V závěrečné části adresáře jsou rozepsána předměstí a obce okresu olomouckého. Pro pobavení a informovanost čtenářů obsahují olomoucké adresáře revuální část, kde jsou nejvíce zastoupeny reklamy, v roce 1901 se poprvé objevil seznam telefonních abonentů, který v pozdějších letech nebyl vždy zařazen. V roce 1903 byla pro zpestření otištěná zajímavá barevná mapa Olomouce. Dále se díky adresářům můžeme seznámit s cenami za fiakry, zasedacím pořádkem v divadle, jízdním řádem hromadné dopravy. K zajímavé události došlo v roce 1913, kdy vyšel První český adresář města Olomouce a okresu. Je zaměřený na české obyvatelstvo Olomouce. Do výzkumu jsem ho nezahrnula. Použila jsem některé informace, ale kvůli neúplnosti, je spíš zajímavostí. Nezpochybňuji tím význam, který v tu dobu pro českou část Olomoučanů měl. Ve stejném roce vyšel i Adolph´s Adressen-Anzeiger, který vydal Ernst Adolph a věnuje se nejen německému obyvatelstvu, ale i českému a je úplnější. Zároveň jsou to poslední adresáře před první světovou válkou, která učinila v kontinuální řadě olomouckých adresářů výluku a další adresář, který jsem měla k dispozici vyšel až v roce 1921, to už byla Olomouc se svými předměstskými obcemi spojena. V úvodu se její knihkupec a nakladatel, Antonín Tomek, věnuje historickým památkám Olomouce, potom následuje známá informativní část, na konci je obsáhlý telefonní seznam a reklamní část.

7

”Městské adresáře se z útlých publikací staly obsáhlými informačními knihami. Kromě výše uvedených částí v nich byly zveřejňovány ceny různých služeb ve městě, dopravní tarify, stavební řády a telefonní seznam. Od devadesátých let 19. století seznamovaly uživatele s úředními hodinami jednotlivých institucí ve městě. U státních a zemských úřadů bylo uváděno jejich personální složení. …”6

První adresář, který vyhovoval potřebám mého výzkumu je z roku 1882 (Preis 1 Gulden 50 Kreuzen). Již v tomto roce se objevily první barevné listy v revuální části. První adresář, se kterým jsem měla možnost se setkat byl z roku 1887. Je to silná knížka, vázaná v kůži, formátu A5. Ačkoli se v tomto adresáři těžko orientuje, zanechal ve mně silný dojem. Jednotlivé listy jsou po hřbetech zlaceny a jsou vyrobeny z tvrdého papíru, podobné kartonu. Na začátku adresáře jsou vyobrazení několika významných osobností Olomouce. Některé listy jsou již barevné. Advokát Šromota, ačkoli má uvedenou reklamu, není v adresáři v přehledu advokátů zaznamenaný.

Adresář z roku 1895 se vyznačuje velmi pěkně ozdobenou reklamní (revuální částí), je přehlednější než Hudečkův. Obsahuje již krátký telefonní seznam, který však prozatím neobsahoval osoby, které jsou zahrnuty v mém výzkumu. Objevují se zde však finanční instituce. V roce 1899 vyšel adresář opět Hudečkových nákladem. Byla to velice útlá knížka, která zahrnovala jen některé oblasti. Vůbec se neobjevily například porodní babičky. V humanitární části je již uveden špitál na Neugasse. Na konci adresáře zůstalo několik volných listů. V roce 1897 vyšel adresář na období 1896 a 1897. Byla to útlá knížka, která byla spíše zaměřená na reklamu a představení olomouckých firem a živnostníků.

6

Pokludová, Andrea: Městské adresáře, str. 102.

8

Další adresář, z roku 1899, byla také velice útlá knížka, ve které nebyly údaje např. o porodních bábách. Další adresáře již byly přehlednější. V roce 1901 se objevil opět telefonní seznam, v roce 1903 byla na konci zařazena barevná mapa Olomouce. Bohužel se mi ji pro práci nepodařilo získat, protože se z knižního fondu archivu nesmí fotit a v knihovně jsem ho neobjevila. Tyto knihy byly již obsáhlejší. Přesto ne vždy obsahovaly všechny informace, které byly pro práci potřebné. V roce 1911 se neobjevil seznam škol. Následující tabulky, podle adresářů, u jednotlivých sekcí často obsahují prázdná pole. Nemusí se nutně jednat o to, že by daná instituce již ve městě nebyla, ale často informace nebyly součástí adresáře.

1.4. Literatura Obsáhlou historickou příručkou ve studiu dějin Olomouce je bezesporu kniha Václava Nešpora – Dějiny města Olomouce. Z této knihy vychází i kolektiv autorů pod vedením Josefa Bartoše, který zpracoval Malé dějiny Olomouce. Ty jsem pro práci používala poměrně často. Dalším autorem, který se Olomouci věnuje a jehož práce jsem použila je Milan Tichák. Městským částem jsou věnovány studie i dalších autorů. Dále bych zdůraznila knihy z řady Historický místopis. Výčet veškeré použité literatury je uveden na konci práce.

2. Pohled do života Olomouce druhé poloviny 19. století a první třetiny století 20. 2.1. Pevnost Olomouc se v roce 1741 stala snadnou kořistí pro pruské vojsko, proto se rozhodnutím za vlády Marie Terezie stala pevností. Přes některé významné návštěvy v 18. století však začala pevnost svůj význam ztrácet. Stále byla považována, alespoň vojenskými úřady, za důležitý strategický bod monarchie. Podzemní kasematy sloužily jako vězení. V okolí Olomouce byly nadále

9

budovány další pevnůstky, které sloužily jako pevnostní pásmo. To, že byla Olomouc pevností, mělo vliv i na vývoj okolních obcí, které se musely třeba i několikrát stěhovat z přímého sousedství s olomouckými hradbami. Do r. 1866 se však Olomouce nedotkla žádná válka ani šarvátka. V tomto roce se Olomouc připravovala na útok vracejících se pruských vojáků z bitvy u Hradce Králové. Vojsko ale pevnost minulo. Byl to další podnět pro pochybnosti o významu Olomouce jako vojenské pevnosti. Vybudované opevnění a hradby se najednou staly překážkami, které bránily vývoji města a jeho modernizaci. Předměstí, která byla s Olomoucí spojena ve Velkou Olomouc v roce 1919, tvořila v tuto dobu samostatné obce. Od budoucího centra je dělilo pevnostní pásmo, které podléhalo demoličním reversům. To znamená, že ten,

kdo si

v tomto skoro dvou kilometrovém nezastavěném pásmu, požádal o povolení stavět, musel souhlasit a podepsat demoliční revers, ve kterém se zavázal v případě vojenské potřeby do 24 hodin stavbu zbořit a sutiny odklidit na vlastní náklady. Reversy byly velkou překážkou nejen stavbě domů, ale i továren. Město však žilo čilým životem plným bálů a trhů, život, zejména obchodníkům, komplikovaly úzké brány do města ztěžující vjezd nákladních povozů. Přes všechny důvody, které by usnadnily život města po jeho otevření se Moravané i úřady nejspíše velké změny obávaly. Na svůj tradiční život zvyklí. Tato velká změna by vnesla přílišný vzruch do jejich usedlého života. Dalším důvodem proti otevření města byla vojenská posádka, která by město musela postupně opustit. Nakonec rozhodla potřeba lepších komunikací.

2.2. Město se rozrůstá Bourání hradeb začalo v roce 1876. Zachovány zůstaly dodnes některé vstupní brány, které jsou připomínkou minulosti přímo v centru moderního města. ”V březnu 1886 byla Olomouc císařským nařízením (spolu s Terezínem a Josefovem) zbavena pevnostního statutu a prohlášena za otevřené město, ale toto nařízení bylo

10

zveřejněno až koncem roku 1888. Současně byly zrušeny i nenáviděné demoliční reversy.”7 Město nechalo vypracovat plán pro zastavění plochy architektem Kamilem Sittem, ale plánování a schvalování se protahovalo a do r. 1920 nebyl žádný vyhovující plán schválený. Na nově získaném území vyrostly Schillerovy sady, bylo rozšířeno Rudolfské stromořadí a od eráru bylo získáno Janské stromořadí. Záhy po zbourání hradeb vyrostlo v Olomouci 14 činžovních domů, zeměbranecká kasárna a budova českého gymnasia. S větší výstavbou se začalo až na konci 19. st., kdy byly vykoupeny další pozemky. O další rozšíření města se zasloužila městská správa, když odkoupila od eráru pevnostní pozemky za hradbami v roce 1894, což bylo dalších 170 ha stavební plochy. V roce 1886 koupila Olomouc rozsáhlý pozemek od obce Nová Ulice, kde vyrostla velice významná Úřednická čtvrť a i dnes se honosí mnoha pěknými domy. Do roku 1918 přibylo v novém století jen 68 budov. Stavební ruch poklesl kvůli stanovám zákonů a také faktu, že Olomouc patřila mezi města s nejvyšší činžovní daní v monarchii, jako například Praha nebo Vídeň. Další překážkou byly vysoké poplatky a hypotéky pro majitele domů a drahé pozemky, které začaly být vykupovány samotným městem, aby tak bylo zabráněno přechodu domů na české majitele. Olomoucká spořitelna změnila pro tento účel své podmínky a tím městu s finanční otázkou pomohla. Pro rozvoj města byly bourány domy a rušena významná místa. Například strážnice na Michalském náměstí, která ustoupila nové měšťanské škole. Ve městě vyrostly nové úřady, školy, kasárna, veřejná a sociální zařízení. Městské olejové lampy byly nahrazeny plynovými. Plynárna byla vybudována ostravským podnikatelem H. Zwierzinem na Nové ulici v roce 1862, v devadesátých letech ji pak převzalo město, aby roku 1908 postavilo novou.

7

Malé dějiny Olomouce, str. 98.

11

Od roku 1888 byly některé ulice a městské divadlo osvětlovány elektřinou ze soukromé Passingerovy elektrárny. Nová elektrárna, která mohla zásobovat elektřinou i novou pouliční dráhu byla vybudovaná v roce 1898. Městská vodárna byla postavená v r. 1889 na loukách ve Chválkovicích a Černovíru se zásobárnou na Tabulovém vrchu. Betonová kanalizace byla vybudovaná v letech 1901 – 1911. Nový hřbitov v Neředíně byl založen roku 1901. Byla zřízena nová jatka a masná tržnice. Sbor dobrovolných hasičů byl založený roku 1868, v roce 1901 mu byla postavená hasičská zbrojnice. Pomáhal uhasit dva velké požáry, které vypukly v letech 1906 a 1915. Velký problém představovaly v rovinatém terénu Olomouce a jejích předměstí časté záplavy, které se město snažilo vyřešit regulací Moravy a Bystřičky a zrušením několika jezů, ani tyto úpravy však nezabránily záplavám v letech 1914 a 1917. Naopak se objevily hlasy, že efekt byl opačný a škody ještě větší.

Průmysl nebyl ve městě rozvinutý, protože omezený prostor města nedovoloval stavbu velkých továren. Několik továren, které ve městě byly zaměstnávaly asi dvě stě dělníků. Byly to dva městské pivovary a lihovar, mědilovna a kotlárna, mlýn, velkoknihařství a závod na chemické preparáty. V roce 1870 vznikla tiskárna firmy Kramář a Procházka, třetí tiskárna ve městě a zároveň podnik, který představoval jeden největších kapitálů ve městě. Další podniky vznikaly spíše v předměstích a okolí Olomouce např.: Hanácký pivovar v Holici roku 1896, v Hodolanech továrna na cukrovinky a čokoládu v roce 1898, roku 1907 železárny Kosmos a ve stejném roce ocelárny a železárny v Řepčíně. Olomouc se stala sídelním městem některých významných moravských podniků – Spolek moravských cukrovarů, železárny Moravia a další. Česká buržoazie se proti německé převaze prosazovala obtížně. Většinu průmyslu a firem vlastnili Němci. V roce 1910 bylo v Olomouci zaregistrováno celkem 234 firem, z toho jen 99 bylo českých.

12

Ráz olomouckého průmyslu určila předměstí, orientuje se na slévárenství, strojírenství,

potravinářství,

farmacii

a

polygrafii.

Soustředěné

zejména

v Hodolanech, Pavlovičkách a Nové Ulici.

Velkým přínosem pro město byl rozvoj železnice, která modernizaci města urychlovala a město se stalo významnou moravskou železniční a silniční křižovatkou. Na úkor rozvoje Olomouce byly přestěhovány trhy na dobytek do Valašského Meziříčí. Na významu ztratily také obilní trhy, což Olomouci přineslo ztrátu jako tržnímu městu. Hlavní vlakové nádraží vzniklo spojením 4 menších nádraží. V roce 1895 bylo do Olomouce přeloženo ředitelství státních drah. - v roce 1883 bylo u Nové Ulice postaveno místní vlakové nádraží pro trať Olomouc – Čelechovice. Drožky a dostavníky v roce 1899 nahradila tramvajová doprava, kterou vybudovala vídeňská firma Siemens a Halsko. Roku 1912 se objevily první autodrožky.

Státní pošta byla zřízena ve městě r. 1850, roku 1890 byla zřízena telefonní ústředna, která čítala 38 účastníků. Statut okresu obdržela Olomouc v roce 1850 (v tomto roce vznikl i okres Olomouc – venkov), protože dříve bývala královské město. Do čela byla postavena osmičlenná městská rada se starostou. Téhož roku byla ve městě zřízena krajská vláda pro polovinu Moravy a o pět let později zde vznikl krajský úřad, který čítal 17 podřízených okresů. V roce 1855 byl zemský soud změněný na krajský.

Prvním českým politickým časopisem byl Moravan redigovaný Františkem Kubíčkem vycházel krátkodobě (1862 – 1863). Olomoucké noviny začaly vycházet roku 1865 pod vedením Josefa Černocha. Uprchl do Berlína v roce 1869, protože byl stíhaný za své názory proti monarchii. Byl amnestován a po

13

návratu řídil do roku své smrti 1882 časopis Našinec. Od roku 1889 tento časopis začala vydávat jeho žena Josefina. Profesor Josef Demel od roku 1863 vydával časopis Hospodář moravský, který byl roku 1872 přejmenovaný na časopis Pozor, v roce 1894 Moravský pozor. Jeho reklamy se nacházejí téměř ve všech adresářích. Selské listy vycházely od roku 1884.

Židé se ve městě začali objevovat od roku 1848, kdy bylo povoleno jejich usidlování, v roce 1867 bylo prvnímu židovi uděleno městské právo domovní. Náboženskou obec si židé založili v devadesátých letech, synagoga byla postavena u Terezské brány roku 1897. Židovská komunita se rozrostla až v poslední čtvrtině 19. století a tvořila asi pět procent ve složení obyvatelstva, hlásila se k němectví. Tvořila ekonomicky velice silnou složku. Nejsilnější národností v Olomouci byli až do vzniku Velké Olomouce Němci.

Olomouc byla silně katolické město. Církev je zde zastoupená arcibiskupstvím. V roce 1908 byla postavená arcibiskupská konzistoř. Zastávala roli metropolitní kapituly, zastoupení zde měly řády dominikánů, kapucínů, voršilek, dominikánek. Dominikáni měli v Olomouci své filosoficko-teologické učiliště a agilní nakladatelství. Kromě rekonstrukce Michalského, v roce 1897, a Mořického kostela, v roce 1906 – 1906, proběhla v letech 1883 – 1890 restaurace kostela sv. Václava podle plánku architekta Gustava Meretty v pseudogotickém slohu. Nový kněžský seminář, Salesianum, byl postavený v roce 1911 a o rok dříve byla vybudovaná kaple Jan Sarkandra, který byl blahořečen v roce 1859. Červený kostel, který dnes stojí na třídě Svobody, si postavili protestanti na konci 19. století. Husův sbor byl postavený českými evangelíky.

”K německé národnosti se tedy do vzniku republiky hlásily dvě třetiny olomouckého obyvatelstva. Přihlášení se k německému jazyku bylo však u značné části obyvatel způsobeno existenčními obavami a ekonomickým tlakem.”

14

”Olomouc představovala německý jazykový ostrov uprostřed hanáckého venkova. Vrchní vrstvu německé městské společnosti tvořili obchodní a průmysloví podnikatelé, byrokracie a důstojnický sbor, opírající se o nejpočetnější složku obyvatelstva, německou maloburžoazii.”8

Rok

Plocha v ha

Počet domů

Počet obyvatel

Mužů

Žen

1869

-

709

15 229

7 433

7 796

1880

-

715

20 176

11 784

8 392

1890

283

758

19 761

10 896

8 865

1900

287

809

21 707

11 854

9 862

1910

300

813

22 245

11 826

10 419

1921*

300

901

24 069

13 011

11 058

1921**

4 053

3 198

57 206

29 987

27 219

Demografické složení v Olomouci.9 * údaje samostatné Olomouce ** údaje Velké Olomouce (Olomouc i připojená předměstí)

”Základ české menšiny tvořili drobní živnostníci, námezdní řemeslníci, nádeníci a služebnictvo, patřila k ní však také část inteligence, studenstvo i někteří větší živnostníci – měšťané, pro které národnostní uvědomování bylo spojeno s posilováním vlastních hospodářských pozic.” ”Český národní život v Olomouci se začal rozvíjet v šedesátých letech, kdy vznikly první české hospodářské, kulturní a politické spolky a první česká škola.”10

Německá buržoazie nesouhlasila s ožívajícím českým živlem a pomocí restrikcí se ho snažila potlačovat. Velkou výhodou pro Čechy se v těchto nelehkých chvílích 8

Malé dějiny Olomouce, str. 106. Trapl, M. a kol.: Historický místopis politického okresu Olomouc – město 1848 – 1960, str. 17.

9

10

Malé dějiny Olomouce, str. 106.

15

stali čeští spotřebitelé z venkova, kteří zajistili živnostníkům dostatečné příjmy a odbyt pro existenci. Podobně bránili Němci i vzniku nových továren, aby zabránili přílivu Čechů do města. Zcela německé bylo i složení na radnici. Češi měli kvůli složitému volebnímu právu jen malou šanci do vedení města proniknout. Do války se to podařilo jen Františku Stejskalovi. Česká menšina se tak opírala o české kulturní a politické spolky a od roku 1885 byla založena Národní jednota pro východní Moravu. Zásluhou mužského a ženského odboru Národní jednoty byl roku 1887 otevřený nově vybudovaný Národní dům, ve kterém se scházely například spolky. Národní jednota pomáhala v Olomouci rozvoji českému školství a podnikání. ”Začátkem 20. století byla postupně počeštěna notářská komora, berní úřad a ředitelství státních drah. Roku 1906 byl již poměr v počtu státních úředníků české a německé národnosti ve městě vyrovnán. Čeští kandidáti se prosazovali ve volbách do živnostenských i družstevních společenstev....”11

Prvotní touha po rozšíření města a zbourání hradeb byla společná německému i českému obyvatelstvu v Olomouci. Avšak až bylo cíle dosaženo, tak se rivalita obou národů v 90. letech 19. století stále více prohlubovala. Jedním z aspektů bylo německé vedení města, které zůstalo na radnici až do konce první světové války.

Na konci století dokonce došlo k několika národnostním srážkám. Středem českého života v Olomouci byla Občanská beseda, která vznikla ze Slovanského čtenářského spolku. Olomouc byla na spolky, jak německé tak i české, velice bohatá. Významnou událostí je vznik Vlastivědného spolku musejního, který byl založený v roce 1883 a od roku 1884 vydával svůj vlastní časopis. Soustředil se na národopis a archeologii. Pořádal výstavy, založil odbornou knihovnu.

11

Malé dějiny Olomouce, str. 107.

16

Ve městě bylo již několik let funkční městské muzeum, hvězdárna, narůstaly pokusy studentů vydávat vlastní časopis a v čele kulturního dění bylo městské divadlo, ve kterém hostovali umělci z Prahy i Vídně. Již v roce 1896 se začalo s promítáním obrazů a před válkou byla ve městě funkční tři německá kina. I když v Olomouci nebyla žádná větší továrna zažila Olomouc mezi rokem 1907 a 1910 dělnické bouře a nepokoje, zejména za zvýšení mezd, kratší pracovní dobu. Podobné bouře se odehrávaly i v roce 1919.

První světová válka se Olomouci nevyhnula. Češi v Olomouci se netajili proslovanským názorem. První demonstrace Němců a proněmeckých Čechů, se odehrály na konci července roku 1914 roku války. Mobilizace vojáků proběhla v poklidu 1. – 3. srpna. Město se během několika dnů zaplnilo vojáky a vojenským vybavením. 6. srpna vojáci Olomouc opouštěli a odcházeli na frontu. Arcibiskupský úřad byl jednoznačně na straně Rakouska. Dokonce vydal motlitby za Rakousko. Od konce srpna se do města přiváželi ranění z fronty a ruští zajatci. Během války upadl spolkový život, byla zavedená cenzura, některé české noviny byly zcela zakázány. Německé obyvatelstvo svoje noviny mělo, ale bylo udržováno v nevědomosti a z novin se nedočítalo pravdu. Neshody mezi německými a českými obyvateli Olomouce se prohloubily za první světové války, kdy Němci válku podporovali. Naopak Češi svoje emoce nevyjadřovali. Nejvíce Olomouc, Hodolany a Bělidla válku pocítily v roce 1915, kdy byli do města přesunuti uprchlíci po ofenzívě u Haliče. Město zřídilo přechodně polské gymnázium. Mnoho budov muselo být uvolněno pro vojenské potřeby, na okraji města byly dokonce postaveny nové domy. Z Pöttingea a české reálky se stala kasárna. V několika školkách, v Salesianu a sokolovně byly otevřeny lazarety. Náhlé navýšení počtu lidí ve městě velice brzy způsobilo nedostatek potravin a zásobovací potíže, nárůst cen. Základní potraviny byly od dubna roku 1915 vydávány na příděl, ale ani příděly nestačily pokrýt potřeby všech. Situace se do

17

konce války několikrát opakovala. Vrcholem potom byla v červnu roku 1918 hladová demonstrace olomouckých žen. Olomoucká radnice se snažila po celou válku situaci korigovat, ale došlo k velkému zadlužení města. Dokonce byly z některých památek použity barevné kovy a třináct kostelních zvonů pro vojenské potřeby. Na konci války se kulturně více prosazovalo české obyvatelstvo ve městě, které tak chtělo vyjádřit svoji touhu po samostatnosti národa a skončení války. Na jaře roku 1918 se konaly první schůze a demonstrace za samostatnost českého národa. ”Dne 21. října 1918 se konala první přípravná schůze olomouckého Národního výboru, který se řádně ustavil 26. října a zvolil svým předsedou advokáta dr. Richarda Fischera, ...”12 Jakmile se město dozvědělo z faxové zprávy, která byla doručena již 28. října večer, že je Československo samostatné, začalo se 29. října slavit. Odpoledne vůbec poprvé vystoupili čeští zástupci Národního výboru a z balkonu Národního domu promluvili ke shromážděným lidem. Německé zastupitelstvo města odstoupilo 11. listopadu 1918 na poslední schůzi zastupitelstva, které bylo zvoleno v posledních volbách již r. 1912. Odstupujícím starostou byl Karl Brandhuber. V nově ustanovené správní komisi bylo 16 Čechů a 8 Němců, ustanovil ji správní komisař dr. Fischer. 17. listopadu převzala správní komise olomouckou radnici. Jako poradní orgány byly pro komisi vytvořeny odbory, pro věci školské a kulturní, pro věci technické, pro věci právní a finanční. Nové zastupitelstvo věnovalo velké úsilí počeštění města a připojení předměstských obcí. Do konce roku převzala nová olomoucká radnice pod svoji správu i některé okolní obce – Nová Ulice, Nové Sady, Povel, Neředín, Pavlovičky a Nový Svět. ”Oficiální důvody sloučení byly podle slov správního komisaře potřeba kulturního a hospodářského rozvoje města, svou roli

12

Malé dějiny Olomouce, str. 116.

18

samozřejmě sehrála i okolnost, že řada z obcí měla českou většinu, která by přispěla k zvýšení početnosti českého živlu.”13 Předměstské obce, ve kterých převládalo německé obyvatelstvo a zároveň je i spravovalo, začaly postupně přecházet pod správu českých správních komisí. V roce 1919 se uskutečnilo mimořádné sčítání lidu, kdy konečně český živel, i když nepatrně, převládl nad německým. Poprvé byli do sčítání zahrnuti i židé. Češi jednoznačně převládli, když bylo k Olomouci připojeno v dubnu roku 1919 třináct předměstských obcí Olomouce. První volby do městského zastupitelstva se uskutečnily 15. června 1919. Poprvé se jich mohly zúčastnit i ženy. Zvítězila česká sociální demokratická strana. Prvním českým starostou se v srpnu roku 1919 stal sociální demokrat dr. Karel Mareš. Sociální strana zopakovala svůj volební úspěch také v roce 1920.

Rok

Českosloven.

Německá

Jiné

Cizí

Posádka

1880

6 123

12 879

704 -

4 656

1890

6 194

12 664

486 -

3 705

1900

6 798

13 982

488 -

3 632

1910

8 030

13 253

616

346

1921*

14 487

8 208

731

643

-

1921**

39 213

15 818

1 012

1 163

-

2 959

Národnostní složení v Olomouci.14 * údaje samostatné Olomouce ** údaje Velké Olomouce (Olomouc i připojená předměstí)

13

Spáčil, Tichák: V čele města Olomouce, str. 21. Trapl, M. a kol.: Historický místopis politického okresu Olomouc – město 1848 – 1960, str. 18..

14

19

Rok 1920 doprovázely nepokoje, zejména dělnictva a výbuchy českého nacionalismu. Velkou kritiku si v tuto dobu vysloužilo olomoucké arcibiskupství pro svůj prohabsburský postoj. Velkou péči věnovala radnice českému školství, které bylo nadále ve srovnání s německým v Olomouci na nízké úrovni. V roce 1921 proběhlo další sčítání lidu. Češi jednoznačně převýšili Němce. Ve městě bylo více mužů než žen.

Poválečná zásobovací krize byla vyřešena, ale blížila se další – zaměstnanecká, která vyvrcholila rokem 1923.

Snaha radnice neutrácet, se nejvíce projevila na urbanizačním procesu. Vybírání daní bylo až do roku 1919 spravována okresním hejtmanství, od tohoto roku pak berní správou. V roce 1918 vlastnilo město přes 40 činžovních domů. České podniky, které nebyly přímo v Olomouci vítány, se začaly budovat v předměstích. Továrny již dříve rostly v Hodolanech a Nové Ulici. Další velká změna nastala v roce 1918, kdy bylo zavedeno nové označení ulic, které nahradilo české a německé označení z roku 1841.

Ve sledovaném období od roku 1876 do roku 1921 se v čele města vystřídali tři starostové, v jejich volebních obdobích se staly významné události:

1872 – 1896 Josef von Engel – zrušení pevnosti, bourání hradeb od r. 1876, stabilizace financí, zřízení hist. a průmyslového muzea, zřízení reálky, obnova orloje.

1896 – 1918 Karl Brandhuber – nový zastavovací plán, kanalizace, elektrárna, jatka, masná tržnice, pouliční dráha, hřbitov, sady, chudobince, školy, obchodní akademie, kasárny…, na oplátku podporoval německý charakter města.

20

1919 – 1923 JUDr. Karel Mareš, stabilizace poměrů po válce.

2.2.1. Instituce V době, kdy se začaly bourat hradby, patřila Olomouc do okresu Olomouc – město. Již od roku 1849 zde působil zemský soud, který byl reorganizací státní správy v roce 1855 změněný v krajský soud a řídil 17 okresních soudů.

Od roku 1872 byl stanoven nový obvod revírního horního úřadu, který sem byl přemístěn roku 1859, v roce 1892 bylo ale horní hejtmanství přemístěno do Moravské Ostravy.

Provoz železnice byl zahájen 17. 10. 1841. Olomouc byla významnou železniční křižovatkou a od bylo nutné zde umístit i železniční úřady. V adresářích je možné nalézt podrobné informace o jejich složení. Ředitelství státních drah spravovaly tratě Moravy a Slezska v roce 1918 až 1919, v roce 1919 připadly tratě jižní a jihozápadní Moravy pod brněnské ředitelství.

Sídlo v Olomouci měla od roku 1850 jedna ze tří moravskoslezských Obchodních a živnostenských komor. Sloužila pro podporu průmyslového a obchodního podnikání. Olomoucká komora volila zástupce do zemského sněmu, zahrnovala 3 autonomní města a 16 okresů, od r. 1873 volila 1 zástupce do říšské rady. Komora byla ovládána německým kapitálem. Nejvíce se do její historie zapsala rodina Primavesiů. Česká buržoazie měla v Komoře od roku 1885 několik mandátů, významněji začala do organizace zasahovat až v roce 1902, kdy získala po reorganizaci čtvrtinu míst.

21

”V roce 1921 měla (živnostenská komora) 10 389 km2, 1 314 864 obyvatel, 30 330 průmyslových a živnostenských a 14 844

obchodních a dopravných

15

podniků.”

Matice školská, která se zasloužila o rozvoj českého školství, přestala působit za první světové války.

Češi převzali vedení Obchodní a živnostenské komory po převratu roku 1918, v roce 1919 vznikla Plodinová burza. 2.2.2. Olomouc raději malá, ale německá Hlavními nositeli tohoto hesla byli olomoučtí starostové Engel a Brandhuber, kteří se jako i další starostové zasloužili velkou měrou o rozvoj města. Na radnici se do první světové války vystřídali – Franz Kreimel, Franz Hein, Karl Schrötter, Josef Engel, Karl Brandhuber. Radnice tak byla ovládnutá německými liberály (židoliberály – což zdůrazňovalo spojení s židovskými liberály). Postupně se začala projevovat emancipace české části obyvatelstva, o čemž svědčí množství českých spolků, kterých bylo v roce 1910 114, německých ve stejném roce bylo 174. Stavitel Moritz Fischer postavil ve městě 63 budov, když jeho stavební firma začala upadat přijali ho v roce 1904 liberálové do svých řad, aby tak zabránili přechodu budov do českých rukou. Převaha Němců a správa radnice byla velkou překážkou pro budování české kultury a hlavně pro rozvoj českých škol a tím pádem i vzdělanosti.

15

Trapl, M. a kol.: Historický místopis politického okresu Olomouc – město 1848 – 1960, str. 16.

22

2.3. Olomoucká předměstí a spojení ve Velkou Olomouc Město, které se nachází blízko svých budoucích předměstí slouží pro tyto obce jako zázemí – školské, justiční, zdravotnické...naopak přilehlé obce jsou pro město a jeho náročný život zásobárnou potravin a často průmyslu. Situace v Olomouci se v této oblasti od jiných měst nelišila. Některé obce by vůbec nebyly schopny bez modernějšího města samostatně přežít. Výjimkou se stala v olomouckých předměstích Holice, která odolala vyjednávání o připojení a byla k Olomouci přičleněna až v roce 1974. Ve velkém spojovacím procesu v roce 1919 se k Olomouci připojilo celkem 13 obcí.

Obec Bělidla

Obyv.

Obyv.

Obyv.

Češi

Němci

Češi

Němci

1880

1900

1921

1880

1880

1921

1921

788

1 113

1 782

517

246

1 507

225

Černovír

1 414

1 802

2 526

1 238

165

2 376

124

Hejčín

1 020

1 715

1 945

886

80

1 874

43

Hodolany

2 070

4 920

6 625

1 815

252

5 804

660

Chválkovice

941

1 898

2 334

933

6

2 125

152

Lazce

234

360

822

207

25

731

80

Neředín

343

412

516

128

214

305

201

Nová Ulice

2 673

5 197

6 998

441

1 617

4 004

2 603

Nové Sady

1 030

1 789

2 534

121

896

1 243

1 260

Nový Svět

563

652

2 451

204

355

1 657

742

Pavlovičky

444

1 123

1 268

166

267

741

493

Povel

636

733

1 610

49

586

556

1 021

Řepčín

680

1 319

1 826

666

9

1 802

6

Obyvatelstvo olomouckých předměstí.16

16

Trapl, M. a kol.: Historický místopis politického okresu Olomouc – město 1848 – 1960, údaje

jsou čerpány u jednotlivých předměstí, str. 19 – 35.

23

”Jde o urbanistický proces, který má řadu komponentů z oblasti prostorové organizace městského celku, ekonomiky města, jeho sociální struktury a zabezpečení sociální péče v komunálním výměru, jde o otázky populačního rozvoje, v neposlední řadě také o záležitost politickou a komunálně politickou – ve smyslu soupeření zájmových seskupení ve městě, resp. v aglomeraci.”17 Města, která byla obdobně na přelomu 19. a 20. století spojena jsou Praha, Vídeň, Brno, Opava, Linec. Obecně se města i připojované obce snažily získat nějakou výhodu pro svoje obyvatele – město pozemky, dělníky, továrny a obce pitnou vodu, kanalizace, pravidelné spojení s okolím.

Podle zákona č. 214 ze 16. dubna 1919 o sloučení sousedních obcí s Olomoucem, byly k Olomouci připojeny katastrální obce Bělidla, Hejčín, Hodolany – Rolsberk, Černovír s osadou Klášter-Hradisko, Chvalkovice, Lazce, Neředín, Nová Ulice, Nový Svět, Novosady, Pavlovice, Povl a Řepčín. Vytvořily tak jedinou obec, která podléhala obecním řádu Olomouce. Sloučil se majetek jednotlivých obcí. Poplatky a dávky zůstaly stejné, stejně tak i domovní daň, čekalo se na nové zákony. V tu dobu mělo obecní zastupitelstvo 60 členů.

Podle zákona čís. 213, bylo ve stejný den sloučeno také Brno se svými obcemi.

Urbanizační proces, který byl na přelomu století nastartován se dotýkal nejen samotné Olomouce, ale i obcí, které ležely v její blízkosti. Předznamenával vytvoření jedné aglomerace, což bylo zastaveno událostmi roku 1914 a první světovou válkou. Olomouc byla samostatným okresem a podléhala správně Brnu, kde na zemském místodržitelství probíhala jednání o obcích, které budou do zastavovacího projektu zahrnuty. Rozhodnutí padlo až roku 1904.

17

Pešek, Jiří: Od aglomerace k velkoměstu, str. 50.

24

Roku 1894 byl po vydání zemského stavebního řádu pro Brno, Jihlavu, Znojmo a Olomouc vypracovaný padesátiletý zastavovací program. Podle něhož mělo zůstat zachované historické jádro, postupně mělo být zastavěno území Olomouce, a potom parcely předměstských obcí. Hlavním projektantem byl Camill Sitte. Z jeho projektu však bylo využito několik částí. Dále byl použitý projekt z roku 1885. Město nebylo jen zvětšeno, ale i zrekonstruováno a bylo nutné provést další stavení úpravy. Projekt nadále musel počítat s vybudovanou železnicí. Město se snažilo si udržet posádku, s čímž souviselo budování vojenské nemocnice a dalších staveb. Některé nově vybudované objekty zasahovaly do katastrů okolních obcí. Některé z nich, jako například Nová Ulice a Hodolany, zaznamenaly na přelomu století větší rozmach než samotná Olomouc, byla to 2 samostatná města. Zbylých 11 předměstí byly obce. ”Faktické spojení všech třinácti obcí s Olomouci bylo uskutečněno ke dni 1. července 1919.”18 Výrazněji českými připojenými částmi byly Bělidla, Černovír, Hodolany, Hejčín, Chválkovice, Lazce, Řepčín.

Připojením předměstských obcí byl v Olomouci nejvíc posílený průmysl. Tovární čtvrtí se staly Hodolany a Řepčín. Ve městě nadále rostly nové továrny, ale nejdůležitějším průmyslem v Olomouci zůstávalo potravinářství, následovalo stavebnictví, polygrafie. Uvádí se, že v roce 1921 bylo ve Velké Olomouci 770 nezaměstnaných. Tím, že byla připojena průmyslová předměstí, vzrostl počet zaměstnaných lidí v továrnách.

2.3.1. Bělidla (Bleich) Česká obec, která nepodlehla germanizaci, i když zastoupení německé menšiny bylo 47 %. Většina obyvatel byla zaměstnaná na železnici nebo v továrnách. Na Bělidlech byly sladovny, potravinářský podnik, pila.

18

Spáčil, Tichák: V čele města Olomouce, str. 22.

25

Česká škola byla otevřena v roce 1893, do té doby navštěvovaly děti školu v Pavlovičkách. Otevření české školy bylo protahováno kvůli nedostatku peněz, neshodám s německým obyvatelstvem Bělidel.

2.3.2. Černovír a Klášterní Hradisko (Czernowier und Kloster Hradisch) Česká obec na jejímž území byly ve 2. polovině 18. století postavené nové obranné pevnosti, jedna z nich byla v roce 1900 přeměna na posádkovou střelnici. Na místním hřbitově byly za první světové války pochováváni zejména vojáci. Našla zde také místo nová studna s čerpací stanicí pro Olomouc – r. 1919. Největší pozornost byla v této obci věnovaná regulaci toku řeky Moravy. Česká obecná škola byla otevřená v roce 1876.

Klášterní Hradisko mělo v roce 1869 jen 9 popisných čísel, č. p. 1 patřilo klášteru; č. p. 2 a 3 hospodám). Zažilo velký rozmach, když zde byla založená sladovna bratry Kubelkovými v roce 1870. Obecná škola, otevřená pro Černovír, Lazce, Klášterní Hradisko a Hejčín, působila již od roku 1784. V roce 1876 sem byla z Přerova přeložená rolnická škola, později získala novou budovu a v roce 1911 byla přeměněna na Střední (zemskou) hospodářskou školu, která svoje obory dále rozšiřovala. Studenti měli od prvopočátku možnost používat k praktickému výcviku i školní statek. Název obci dal krásný barokní klášter, ve kterém působil i Josef Dobrovský. Klášter je od roku 1802 užíván jako vojenská nemocnice, velký podíl obyvatel tvořili vojáci. Na katastru Klášterního Hradiska byla postavena v roce 1910 ještě i zeměbranecká nemocnice. Součástí Černovíru bylo až do roku1928.

2.3.3. Hejčín (Hatschein) Obec, které se vojenské úpravy v rámci Olomouce a jejího okolí téměř nedotkly, i v případě ohrožení by Hejčín nebyl postižen. Již v roce 1851 byl založený podnikateli Mayovými velký cukrovar, který se zanedlouho zabýval i výrobou

26

lihu a droždí. V roce 1883 byla do Hejčína přivedena železnice, což podniku jen prospělo. V roce 1911 byla na hejčínském území postavená nová vodní elektrárna, která dokázala elektřinou zásobit Hejčín, Řepčín, Lazce, Klášterní Hradisko, Chválkovice, Topolany, Týneček, Křelov včetně některých továren. V roce 1871 byla založená samostatná česká škola. V roce 1919 byla otevřena i škola měšťanská, která sloužila i pro děti z Řepčína.

2.3.4. Hodolany – Rolsberk (Hodolein) České předměstí, které svoji první jednotřídou školu zbudovalo již v roce 1808 a v budoucnu jí věnovali obyvatelé velkou péči. Významným hodolanským kreditem byla železniční dráha, která byla do obce přivedena již v roce 1841, vedla až k Olomouci a v roce 1845 byla prodloužena z Olomouce do Prahy. Vybudování

trati však předcházel záběr pozemků hodolanských občanů.

Odměnou jim bylo vybudování velké a průmyslově bohaté obce, která na přelomu 19. a 20. století zažila velkou expanzi obyvatel a počet obyvatel z původních 583 (rok 1854) vzrostl na 6418 (rok 1910). I když se obec musela trati podřizovat zejména stavitelsky, přicházely jí do pokladny nemalé částky právě ze železničních pozemků. V Hodolanech byly vybudovány nové průmyslové závody, železniční objekty, pošty a další veřejné instituce, které nabízely práci a uplatnění spoustě obyvatel Hodolan, Olomouce i dalších obcí, mnozí zde našli svoje trvalé bydliště. Hodolany nabízely např. levné pozemky, železnici a blízkost města – Olomouce, což její prestiž jen zvyšovalo. Vznikl zde lihovar, sladovna, cementárna, železárny a další. V roce 1908 sem byla přemístěna továrna na cukrovinky Zora, která původně sídlila na Dolním náměstí v Olomouci. Většina podniků byla v německých rukou, ale přes veškerou snahu Němců byly Hodolany českou obcí. Češství jen podtrhlo zastupitelstvo zvolené v roku 1905, které dalo přejmenovat ulice nejen česky, ale i po významných českých osobnostech.

27

Obecná škola byla v Hodolanech otevřená již od roku 1805. V roce 1904 byla zřízena česká měšťanská škola. V roce 1919 byla měšťanská škola rozdělena na dívčí a chlapeckou. Brzy byla zavedená kanalizace, vodovod, zřízený poštovní úřad, elektrárna. Hodolany byly povýšeny na město roku 1913, připojení k Olomouci v roce 1919 přijali obyvatelé s radostí.

2.3.5. Chválkovice (Chwalkowitz) Hanácká zemědělská obec s největším podílem českých obyvatel ze všech připojených předměstí. Osudy obyvatel v 19. století poznamenaly fortifikační pevnosti. I když vojáci byly v roce 1873 odsunuti, z jedné pevnůstky byl vybudovaný muniční sklad, který dvakrát vybuchnul. V roce 1918 a 1922. První zmínka o škole je z roku 1760, rozhodně jí byla roku 1820 postavená nová budova. Do obvodu chválkovické školy patřily další obce – Týneček, Bělidla (do roku 1893), Pavlovičky (do roku 1907). Významnou obcí se Chválkovice staly ještě před připojením k Olomouci, kdy v roce 1889 byla ze studny na Tabulovém vrchu přivedena pitná voda do Olomouce. Chválkovičtí se vodovodu dočkaly až v roce 1906. Ve Chválkovicích se rozložení obyvatel moc nezměnilo. Byla to sice rozsáhlá obec, ale nenastaly zde tak velké změny jako v jiných obcích, kterých se přímo dotkla nová železnice. Byla zde provazárna, cukrářská výroba TOKO, parní mlýn. Obec se vyznačovala zemědělstvím. Pravidelné spojení s Olomoucí bylo zavedeno až v roce 1927.

První výbuchy nespokojenosti, kvůli spojení s Olomoucí, se ve Chválkovicích objevily již v roce 1920. Olomouc hledala na řešení mnoha svých problémů peníze, proto se s požadavky obracela na své nové městské části. Zvýšily se daňové přirážky, dávky a obcím žádné nové výhody neplynuly. Chválkovice se chtěly opět osamostatnit, ale tyto ohlasy utichly a zůstaly součástí Olomouce.

28

2.3.6. Lazce (Laska) V roce 1919 měly Lazce při spojení s Olomoucí 77 domů, byla to převážně česká, malá obec, od olomoucké radnice vzdálená skoro 2 km. Osudy mají Lazce ve 2. polovině 19. století spojené zejména s Černovírem, se kterým od roku 1876 sdílely školu, do roku 1884 byly součástí Černovíru. Nové stavby vznikly zároveň s rozvojem obce až po první světové válce.

2.3.7. Neředín (Neretein) I v současné době je Neředín známý hřbitovy, které zde byly založeny pod správou Olomouce již v roce 1901. Do osudů této malé obce zasáhlo v 19. století vybudování menších pevností, které jsou stále zachovány. Neředínské louky sloužily od roku 1905 jako vojenské cvičiště, které bylo v roce 1920 změněno na letiště. Již v roce 1914 mohli obyvatelé Neředína využívat tramvajové dopravy, která byla prodloužena ze Šibeníku až ke hřbitovu, což je skoro 1 km. Neředín byl ve druhé polovině 19. století spíše obcí německou - 2/3 obyvatel. Němečtí obyvatelé byli daleko činnější, nebo spíš měli více možností, díky německé olomoucké radnici. Obecná škola byla také německá, založená v roce 1853. V roce 1911 zde vznikla česká veřejná knihovna. Od roku 1909 byla otevřená německá mateřská školka. V roce 1918 byly podniknuty revoluční kroky a správu obce převzali Češi, kteří si odhlasovali, že vyučovacím jazykem ve škole bude v Neředíně jen čeština. Změnu provedli na počátku roku 1919 a německé děti mohly navštěvovat školu na Nové Ulici. Nově byla zřízená, také na počátku roku 1919, mateřská školka. Roku 1921 se poprvé objevu v Neředíně více Čechů než Němců.

29

2.3.8. Nová Ulice (Neugasse) Svoji německou tvář a převahu německého obyvatelstva si uchovala i po spojení s Olomoucí až do konce druhé světové války. Dříve byly pro toto předměstí používané názvy Mitter-vorstadt, Mittergassen-Vorstadt. V roce 1919 se právě Nová Ulice zasloužila o největší přísun počtu obyvatelstva do Olomouce. V roce 1906 byla povýšena na samostatné město, kterým do připojení zůstala. Jako části Nové Ulice byly, kromě Zelené Ulice a Četnické stanice, uváděny opevnění Galgenberg (Šibeník), Tafelberg (Tabulový vrch). Jednotřídní škola začala fungovat už v roce 1768, vlastní budova byla pro školu postavena v roce 1809 a v roce 1881 se z jednotřídky rozšířila na školu se čtyřmi třídami. K rozvoji Nové Ulice přispělo vybudování pravidelného spojení s Olomoucí v roce 1882 a zřízení místní vlakové dráhy, která měla na Nové Ulici 2 zastávky.

Předtuchu propojení s Olomoucí čile přispělo ke stavebnímu ruchu, který zde po zbourání olomouckých hradeb nastal. Právě rozvinutím Nové Ulice vznikla Úřední čtvrť (Beamtenviertel). I když se obyvatelé této čtvrti cítili být součástí Olomouce, zvyšovali nadále počet obyvatel Nové Ulice. ”Mezi léty 1880 – 1910 o 3782 osob, což představovalo přes 140 % původního stavu.”19 K největšímu růstu prestiže Nové Ulice pomohlo vybudování zemské nemocnice v roce 1896. V tomto předměstí bylo vybudováno několik malých firem, v roce 1884 zde byla založena sladovna a v 1895 pivovar, později pak plynárna a elektrárna.

Po první světové válce vyjednávání o spojení Nové Ulice s Olomoucí probíhala rychle. Nová zástavba do Olomouce již téměř zasahovala a nově dosazení český vládní komisař připojení neoponoval.

19

Tichák, M.: O osudech městských částí, str. 11.

30

2.3.9. Nové Sady (Neustift) Vyznačují se pohnutým osudem vedle Olomouce, kdy bylo nutné v minulosti osadu několikrát přestěhovat. Význam obce vzrostl v roce 1850, kdy se stala samostatnou politickou obcí v okrese Olomouc – venkov. V roce 1902 získaly Nové Sady četnickou stanici a poštovní úřad, svoje kompetence rozšířily pro tyto oblasti i pro obec Povel. Nové Sady byly významnou zásobárnou potravin pro Olomouc. Držely si svůj německý ráz, díky převaze německého obyvatelstva. ”V roce 1890 žilo na Nových Sadech vedle 1214 Němců jen 54 Čechů, tedy něco přes 4 %.”20 Německá škola zde fungovala od roku 1791. V klášteru Neposkvrněného početí byl sirotčinec, od roku 1884 dokonce německá dívčí obecná škola. Česká jednotřídní obecní škola mohla fungovat až od roku 1907 (ve stejném roce se na německé škole začala vyučovat čeština), veřejnou se potom stala v roce 1913. Než mohly děti navštěvovat školu na Nových Sadech, chodily do školy do Úřední Čtvrti. Děvčata potom do školy voršilek v Olomouci. Velký význam pro město Olomouc měl na Nových Sadech říční tok Moravy a železnice. Vzniklo zde několik továren, ale největší význam mělo pěstování zeleniny. Češi nad Němci nepřevládli ani v roce 1921.

2.3.10. Nový Svět (Neue Welt, Salzergut) Vlastní německou školu si na Novém Světě otevřeli až v roce 1868, do té doby navštěvovaly děti školu v Holici. Holice byla pro Nový Svět bližším zázemím než Olomouc. První česká škola byla soukromá a podařilo se jí otevřít za podpory Holice až v říjnu roku 1912. Do té doby chodily české děti do německé školy, kde pro ně bylo v češtině vyučováno alespoň náboženství. V období první světové války musela být z nedostatku prostředků uzavřena mateřská školka. I když byl Nový Svět považovaný za německou obec, poměr německých a českých sil byl vyrovnaný, avšak kromě radnice. Obec až do roku 1918 vedli Němci. Do správy 20

Tichák, M.: O osudech městských částí, str. 16.

31

českých rukou se obec dostala až po první válce. Vládní komisař pak předal obec Olomouci. Po zbourání olomouckých hradeb na Novém Světě nenastal čilý stavební ruch jako v jiných obcích. Bránila tomu kasárna společně s vojenským cvičištěm, která byla zbudována v roce 1888 a vlastní rozvoj obce brzdila. Významnou stavbou byla nová plynárna, která vznikla v krátkém čase v letech 1908 – 1909. Později zde byly vybudovány závody MILO. Na konci století byo na Novém Světě jen 652 obyvatel, ale k Velké Olomouci bylo připojeno již 2400 obyvatel, převážně Čechů. ”V roce 1921 se k české národnosti hlásilo 1657 občanů, k německé 742. Ve školním roce 1919/20 přihlásili rodiče do české (nyní už městem spravované) školy 141 dětí, do německé (rovněž městské) jen 28 žáků. Proto bylo rozhodnuto redukovat německou školu na jednotřídku, českou rozšířit na trojtřídní....”21 Olomouci sloužil Nový Svět jako zeleninová zahrada.

2.3.11. Pavlovičky (Paulowitz) Malá obec, spíše německá, která byla obklopena demoličním pásmem, Bělidly, Chválkovicemi a Černovírem. Často se uváděla jako Pavlovice. Pomoc rozvoji obce přineslo vystavění železnice. Vznikly nové budovy pro potřeby železnice a nová pracovní místa pro obyvatele. Dále zde byla založená octárna, sladovny (později i lihovar a drožďárna), továrna na cukrovinky, pekárny, sodovkárny, jatka (městská).

České děti chodily do školy ve Chválkovicích. Německá dvoutřídní škola byla otevřená v roce 1883, později ji navštěvovaly i německé děti z Hodolan a Bělidel. Česká obecná škola byla postavená až v roce 1907. V roce 1919 byla otevřená i česká měšťanská škola.

21

Tichák, M.: O osudech městských částí, str. 27.

32

V období první světové války musela být škola na čas uzavřena a použita pro potřeby vojenské nemocnice.

2.3.12. Povel (Pauwel, Powel) Významná obec, která svojí vynikající zeleninou zásobovala nejen Olomouc, ale i další města. Škola byla vybudována až v roce 1899, do té doby chodily děti do školy na Novou Ulici. Byla to škola německá, protože i na Povlu převažovalo německé obyvatelstvo. Češi se začali stěhovat až s budováním nových staveb po zbourání olomouckých hradeb, ale nadále jim německé obyvatelstvo dávalo najevo svoji převahu. Dokonce v roce 1916 Povel přejmenovali na Hötzendorf. Ale po první světové válce obdobně jako na Nové Ulici bylo německé zastupitelstvo nahrazeno českým vládním zmocněncem a obec přešla do správy Velké Olomouce.

Největší bytový rozmach byl mezi roky 1920 – 1939. Česká jednotřídka byla na Povlu otevřena až v roce 1919. V roce 1920 byla otevřená mateřská školka.

2.3.13. Řepčín (Hreptschein, Reptschein) Spíše než blízkost opevněného města bránila v rozvoji Řepčína příroda. Mokřiny nedovolovaly žádnou stavbu a na úrodných polích si netroufali stavět sami obyvatelé, i z toho důvodu, že Řepčín byl významnou českou zemědělskou obcí. Přesto se počet obyvatel zvyšoval díky nemalému podílu zavedením železnice. Průmysl se začal rozvíjet Brochovou chemičkou (založena 1903), která zpracovávala kosti. Výroba byla brzy pro zápach ukončena. V prostorách chemičky potom v roce 1906 František Pospíšil dal vzniknout železářské výrobě, později rozšířené o slévárnu. ”..položil tím základ velkého strojírensko – metalurgického závodu – největšího na území Olomouc, který se v roce 1910 stal

33

pod patronací Moravské agrární a průmyslové banky v Brně akciovou společností pod názvem Moravské ocelárny a železárny.” 22 Česká škola v Řepčíně vznikla v roce 1856. Významnou měrou zasáhl do vzdělání v Řepčíně i řád dominikánek, které zde založily v roce 1898 řádový dívčí učitelský ústav, který byl v roce 1906 rozšířen o dívčí obecnou a měšťanskou školu.

22

Tichák, M.: O osudech městských částí, str. 67.

34

3. Kvartérní služby Do úvodu kvartérních služeb uvádím pro srovnání některé údaje z práce o opavských městských adresářích Andrey Pokludové:

ROK 1881 1891 1901 1911

Lékaři 23 20 34 50

Porodní Lékárníci báby 8 16 10 neuvádí 7 neuvádí 14 29

Advokát 15 20 15 15

Peněžní ústavy 8 neuvádí neuvádí 20

Notář 2 4 2 1

Jiří Pešek se ve své publikaci ve srovnání s mým výzkumem věnuje rozložení kvartéru podrobně. Snažila jsem se vystihnout alespoň základní údaje, na kterých je možné vystopovat, jak se služby v Olomouci vyvíjely. 3.1. Zdravotnická péče Olomoucká státní nemocnice vznikla roku 1785 sloučením původních špitálů, rozšířena byla o nalezinec a porodnici. Roku 1855 byla prohlášena nemocnice za veřejnou, v roce 1862 za zemskou s ne příliš bohatým vybavením, v té době sídlila na Křížkovského ulici. V letech 1894 - 1896 byla na Tabulovém vrchu postavena nová nemocnice s kapacitou 268 lůžek. Postupně zde vznikla jednotlivá oddělení – oční, ušní, infekční, dermatologické, porodnice (dokončena 1899), rentgenologické oddělení a prosektura; byla zřízena záchranná stanice.

Vojenská nemocnice vznikla v Olomouci roku 1802, nejdřív jako polní, v roce 1850 byla změněna na posádkovou. Sídlila v Klášterním Hradisku. V roce 1902 získala rentgenový přístroj, který byl vynalezený v roce 1892. Tento ústav jsem do výzkumu v adresářích nezahrnula.

Velkým problémem, nejen urbanizačním, ale i hygienickým,

byly bažiny a

mokřiny, které byly vhodným domovem pro hlodavce a hmyz – přenašeče

35

infekčních chorob – zimnice a tyfu. Jakmile byly mokřiny vysušeny, zimnice vymizela. Dvakrát postihla Olomouc epidemie neštovic v letech 1878 – 1879 a 1884. Ke zlepšení hygieny přispělo vybudování vodovodu a kanalizace. Za první světové války se objevily epidemie např. cholery nebo skvrnitého tyfu a dalších chorob. Od poloviny 19. století bylo zavedeno povinné očkování proti neštovicím. Epidemie dalších chorob lékaře v potřebě očkovat utvrzovala.

Po zrušení olomoucké univerzity zůstalo pro roce 1875 funkční jen učiliště pro výuku porodních asistentek, nebo také škola babická, později Ústav pro výuku a vzdělávání porodních asistentek. Lékařská fakulta byla obnovená až po roce 1945. V roce 1895 byly v živnostenské komoře zaregistrovány 4 lékárny. V roce 1921 se jejich počet zvýšil na 5. Národnostní rivalita se projevovala i v lékařské praxi. Snaha Němců převážit nad Čechy byla ohrožena, když Češi založili Olomouckou lékařskou župu, která byla součástí Ústřední jednoty českých lékařů. Ale situace se obrátila po roce 1918, kdy lékaře spojovalo lékařství jako vědní obor. Péče pro chudé a potřebné byla zřízena hlavně v klášterech. V novosadském klášteře byl sirotčinec, ústav pro choromyslné ženy, dětské domovy. Od roku 1828 byl v provozu Spojený chudinský ústav, na jehož provozu se podílela obecní správa. Při nemocnici byl zřízený první laický nalezinec, byl zde i ústav pro hluchoněmé v letech 1907 - 1913. V roce 1907 byla postavená nová budova chudobince ve Vodární ulici, ve kterém také sídlil Zaopatřovací ústav Maxe Josefa. V roce 1912 byla založena česká péče o mládež, německá o dva roky později. Další humanitární činnost byla v rukou spolků. V roce 1875 obnovil spolek Frauen Wohltätigkeitsverein obecní kuchyni. Dále existoval sirotčí spolek pro okres olomoucký (český i německý). Za první světové války nebylo město zasaženo žádnou velkou epidemií, díky povinnému očkování. Vyskytla se cholera a úplavice, skvrnitý tyf a venerické

36

choroby,

neštovice, ale obyvatelstvo vážně nezasáhli. Nejhorší byl boj

s chřipkou, která se objevila v roce 1917 a 1918.

Pohřební ústavy - v roce 1895 byly dva, v roce 1921 již tři.

Lékaři a porodní babičky v adresářích: Na přelomu století byla zajištěna péče o obyvatele Olomouce v celém městě. Jak porodní babičky, tak i lékaři bydleli po celém městě. Bydleli spíše u centra města.. Některé z nich žily na přelomu století přímo na Nieder Ringu (Dolním náměstí). V roce 1921 se většina porodních asistentek objevuje spíše na připojených předměstích. Bouchalová Marie se objevuje od roku 1903 až do roku 1921 ve všech adresářích. Ale v roce 1903 žila na Novém světě, potom přímo v Olomouci. V roce 1921 na Sokolské ulici. Celkem byla uvedena sedmkrát. Sedmkrát se od roku 1895 objevila Marie Haas, pokaždé na ulici Bäckergasse. Barbara Kasal se objevila v letech 1901 – 1913 sedmkrát. Sedmkrát se objevila i Emilie Mastalier v letech 1882 – 1905. Stejně se objevila v letech 1901 – 1913 Franziska Peikert.

Další porodní asistentkou je Dawid Marie, která je v adresářích uvedena od roku 1895 do 1906 šestkrát. Vždy na stejné ulici – Pilten.

Osmkrát se objevila Aloisia Dvořaček, od roku 1901 na Elisabethstrasse a v roce 1921 na Mariánské ulici č. 9. Také Anna Svršková se od roku 1901 objevila devětkrát, vždy v Olomouci, ale téměř pokaždé na jiné ulici.

Přímo na Nieder Ringu bydlela ještě v roce 1913 Terezie Hartmannová, v roce 1921 je již uvedena na Koželušské ulici 2, která není moc od centra vzdálená. Objevila se devětkrát.

37

Devětkrát se objevila i Fanni Spiegel. Nejdříve žila na Sarkanderstrasse, později přímo na Nieder Ringu, bylo to v létech 1895 – 1921.

V roce 1921 se v adresáři objevily informace o Poradně matek. Byla zřízena v roce 1920 v ulici Na hradě pod záštitou města. Lékařem byl Dr. Fröhlich, k ruce mu byla ošetřovatelka a dvě pomocné síly. Na inzerát, který by se týkal poradně pro matky jsem nenarazila. Měla jsem však možnost nahlédnout do knihy Pěstounka, která vyšla v polovině 19. století. Je však možné předpokládat, že ženy měly povědomí o péči, jak o sebe, tak o děti, protože v Olomouci byla funkční babická škola.

Lékaře jsem zjišťovala složitěji. Situaci komplikovala přítomnost některých lékařů v blízkosti nemocnice, kdy si drželi byty nejčastěji na Rudolfsstrasse ve čtvrti Nová Ulice. V tabulce uvádím počet lékařů, kteří jsou opravdu uvedeni v seznamech adresářů. Myslím si, že struktura zdravotnické péče byla obvyklá jako v jiných městech. Fungovali zde jak ranhojiči, tak i lékaři – praktičtí i specializovaní. Svoje ordinace měli nejčastěji ve středu Olomouce, postupně však kupovali byty, případně domy v Úřednické čtvrti nebo v jiných předměstích.

Doktor Eduard Frank měl svoji ordinaci v okolí středu města, ale v roce 1921 je již uvedený v bytovém seznamu na Rudolfově třídě 185 (Nová Ulice). Dr. Frank byl však významnou osobností, v letech 1896 a 1899 je uvedený jako primář v nemocnici. V letech 1901 – 1913 je ředitelem ústavu, v roce 1921 je uvedený jako porodník a gynekolog. Na Ober Ringu 8 měl ordinaci v roce 1901. Bylo obvyklé, že si lékaři nechávali ordinace ve městě, ale byty si pořizovali v blízkosti nemocnice, kde většina z nich sídlila. Na Ober Ringu vykazoval svoji ordinace v letech 1901 – 1907 Heinrich Bergmann.

38

Přímo na Dolním náměstí (Nieder Ringu) měl ordinaci podle adresářů Dr. Franz Přecechtěl, od roku 1901 až 1913. Na předměstích působil jako obecní lékař Dr. Josef Přikryl. V roce 1921 je vedený jako lékař městský v Černovíru s Klášterním Hradiskem, ordinaci měl ve městě na ulici Komenského. Gideon Brecher se v adresářích objevuje od roku 1905 do roku 1921 přímo v centru města na Ober Ringu, později Masarykově náměstí. V letech 1882 a 1887 se také objevilo příjmení Brecher (jméno nebylo uvedeno), ten měl však ordinaci na Sporergasse 8. Naopak Hans Cantor, který se objevoval v adresářích od roku 1896 do roku 1911 nikdy v centru nesídlil. Obdobný případ je i Dr. Antonína Dostála, který se od roku 1903 až do roku 1921, objevoval na Laudonstrasse (Komenského) 29.

Lékařem, který nikdy nežil na náměstí, ale byl uvedený v 10 adresářích (1896 – 1921) je Josef Geisler. Nejblíže centru měl ordinaci na Sporer Gasse v roce 1896.

Z ranhojičů se nejvícekrát – osmkrát - objevil Ignaz Fleischer. Původně měl ordinaci na Verlorenegasse 7, naposledy byl v adresáři uvedený v roce 1913, ale již na Nieder Ringu 43.

Lékařem, který měl již v roce 1911 telefon, je Egbert Hermann. Nikdy nežil na náměstí, ale spíše okolo Terezské brány.

39

Rok 1882 1887 1895 1896-1897 1899 1901 1903 1905 1907 1909 1911 1913 1921

Porodní babičky 3 4 26 neuvedeno neuvedeno 30 36 35 33 31 22 22 46

Lékaři Ranhojiči Zubaři 16 neuvedeno neuvedeno 10 neuvedeno 3 13 3 4 16 3 3 18 1 6 24 2 5 30 1 5 28 1 7 31 1 8 32 1 8 35 1 8 33 1 7 45 neuvedeno 13

Ze zubařů se objevil Alfred Kraus, který měl v letech 1901 – 1913, ordinaci vždy na Nieder Ringu 44. V roce 1921 potom na Masarykově náměstí 4, můžeme předpokládat, že se jedná o stejné místo. V roce 1901 je vedený jako praktický lékař. Dalším lékař, který plní jednu z otázek mého výzkumu, je Adolf Kubicki. Nejen že měl již tento zubař v roce 1911 telefon, ale prokazatelně, podle adresáře z roku 1911, bydlel v Greiner Gasse 1 (Nová Ulice). Ordinaci měl na Denisově ulici (Elisabethstrasse 4), potom na Masarykově náměstí. Je možné, že podle dalšího výzkumu bych zjistila, že se jednalo o rohový dům. Jeden z ředitelů nemocnice – Emil Micl žil podle adresáře z roku 1899 v bytě areálu nemocnice, ale svoji ordinaci měl 1895 – 1899 na Bädergasse. Od roku 1895 až do roku 1921 se v adresářích objevuje Franz Přecechtěl, který měl ordinaci na Niederringu 18, i když se u něj 1x objevil Oberring, je možné, že se jedná o chybu. V letech 1887 – 1903 měl na Oberringu 22 ordinaci homeopat Hermann Siersch. V letech 1901 – 1921 se objevuje lékař, později primář Felix Smoler, který měl již v roce 1903, jako druhý z olomouckých lékařů, telefon. První byl v roce 1901 Josef Geisler.

40

Od roku 1895 až do roku 1921 měl na Niederringu ordinaci specialista (oční, ušní) Eduard Zirm, který se však také objevoval v bytovém seznamu Nové Ulice.

Wilhelm Reich měl v adresářích z let 1895 a 1896 adresu na Niederringu, v roce 1901 nebyla adresa uvedená. Ale v roce 1903 má již ordinaci zaregistrovanou v Úřední čtvrti .

Pro srovnání uvádím několik údajů u Brna. Údaje o Brně jsem čerpala přímo z brněnských adresářů:

ROK Lékaři* 1881 65 1913 170 1915 133

Porodní babičky 92 112 105

Zubaři 5 25 29

Ranhojiči 7 -

Lékárníci 10 neuvádím 18

Údaje ze tří brněnských adresářů, Brno bylo s předměstími spojeno stejně jako Olomouc v roce 1919. * lékaři včetně specialistů

3.1.1. Lékárny Důležitý zdroj medikamentů pro obyvatele města. V Olomouci mají lékárny dávnou tradici. První zmínky o klášterních lékárnách je ze 14. století. V roce 1743 nastala velká změna v organizaci lékáren. Císař vyhověl protestu brněnských, olomouckých a znojemským lékárníků z roku 1730 a vydal rozhodnutí o uzavření všech pokoutných lékáren. Tak jak bylo učiněno již dávno ve Vídni. Nejstarší olomouckou lékárnou je Stará (Černá) lékárna, která byla umístěna v domě č. 14 a první zmínky jsou již z 15. století. Byla však zrušena před rokem 1841, kdy proběhla vizitace lékáren a tato lékárna již není zmiňována.

41

Lékárna U Zlatého Pelikána měla sídlo v domě č. 15, v sousedním domě Černé lékárny a vznikla jejím rozdělením. Existovala již od 16. století. Od roku 1848 ji vlastnil Antonín Meisner, který bydlel v Ostružnické ulici. Lékárnu prodal v roce 1894 Alfredu Augustinovi.

Další lékárnou byla Krajinská lékárna (Fischbankapotheke) na rohu Horního náměstí, Ostružnické a Ztracené ulice, známá již z 15. století. V polovině 18. století byla přejmenovaná na lékárnu U Černého orla. V 60. letech 18. století byla lékárna

opět

přejmenovaná

na

Krajinskou,

i

když

německý

výraz

Landschaftsapotheke mají význam Stavovská nebo Zemská stavovská lékárna. V roce 1778 koupil lékárnu Josef Dismas Schrötter. Jeho rodina lékárnu udržela až do roku 1924, kdy ji Hugo Schrötter prodal. Schrötterova rodina byla v Olomouci velice významná, zejména podporovala olomoucké Němce. Jeden z majitelů lékárny, Dr. Karel Schrötter, byl místopředsedou lékárnického gremia a v letech 1866 – 1872 starostou Olomouce.

V roce 1911 se objevila lékárna v Hodolanech.

Podle adresářů byly v Olomouci - městě počty lékáren téměř stálé:

Rok 1882 1887 1895 1896-1897 1899 1901 1903 1905 1907 1909 1911 1913 1921

Lékárny 4 4 4 3 4 4 4 4 4 4 4 4 5

42

Alfred Augustin vlastnil lékárnu na Wilsonově náměstí (Nieder Ringu) i v roce 1921. Stejně i rodina Schrötterova lékárnu až do roku 1921 neopustila. V Elisabethstrasse (Denisově ulici) po celou dobu 1882 – 1921 vlastnili lékárnu Tropperovi. Josef Tropper nebyl uvedený v adresáři z roku 1896-7. Poslední lékárnu, která se existovala v celém sledovaném období je lékárna na Obberringu (Masarykovo náměstí) Eduard Tuma. Posledním lékárníkem, který se objevil až v roce 1921, by Josef Krutáček, který měl lékárnu na Nové Ulici. 3.2. Finančnické služby České podnikání bylo podpořeno vznikem Ústřední rolnické záložny roku 1870 soustřeďující kapitál z českého venkova. ”Při záložně byla otevřena i směnárna – středisko českých bankovních obchodů. Z iniciativy národohospodáře prof. Demla byl téměř současně utvořen další český peněžní ústav s posláním převážně místním, Občanská záložna. Tyto ústavy se pomalu prosazovaly proti ústavům německým – pobočce vídeňské národní banky (z r. 1953), Městské spořitelně (1863), Olomoucké úvěrové bance, Záložně úřednického spolku s dalším. Do války vzniklo v Olomouci ještě několik poboček větších bank, Union banky (1871), Živnobanky (1907), Pražské úvěrní banky, Moravské agrární a průmyslové banky a několika dalších ústavů. Olomouc se tak stala poměrně významným finančním centrem střední Moravy. Na počátku 20. století zde sídlilo i kolem třiceti filiálek a zastupitelství různých pojišťoven.”23

23

Malé dějiny Olomouce, str. 102.

43

Seznam bankovních institucí: 24

ke konci Název

1840-1880

1881-1918

roku 1920

Agrární banka československá, fil. Olomouc

ne

ne

ano

Bank Öster. - Ungar., Fil. Olmütz

ano

ano

ne

Bankhaus Primavesi

ano

ano

ano

Bankhaus W. C. Hirsch

ano

ano

Bankovní úřad ministerstva financí, fil. Olomouc

ne

ne

ano

Monarchie, Gen.m.b.h.

ano

ano

ne

Böhmische Union Bank, filiálka

ne

ano

ano

Česká banka, fil. v Olomouci

ne

ne

ano

Česká průmyslová banka v Olomouci, filiálka

ne

ne

ano

Deutsche Volksbank

ne

ano

ano

Deutsche Volksbank für Mähren in Olmütz

ne

ano

ne

Gewerbe

ne

ano

ano

Filiálka Anglo-Rakouské banky

ne

ne

ano

Kontribučenská záložna

ano

ano

ne

Moravská agrární banka, filiálka, ústředí v Brně

ne

ne

ano

Moravsko-slovenská banka v Olomouci

ne

ne

ano

Občanská záložna v Olomouci

ne

ano

ano

Olmützer Creditbank

ano

ano

ne

Pozemková banka

ne

ano

ano

Pozemkový ústav

ne

ano

ano

Prager - Kreditbank, Filiale

ne

ano

ano

Rakousko - Uherská banka, fil. V Olomouci

ne

ano

ne

Směnárna úvěrní družsto v Olomouci

ne

ano

ne

Spar- und Vorschusskassa des Olmützer Gewerbevereins ne

ano

ne

Sparcassa der Stadtgemeinde Olmütz

ano

ano

ano

Spořitelna rolnická v Olomouci

ne

ano

ano

Beamten-Spar- und Vorschuss - Consortium des I. Allgemeine Beamten-Vereines der öster.- ung.

Filiale der K. k. Kredit - Anstalt für Handel und

24

Trapl, M. a kol.: Historický místopis politického okresu Olomouc – město 1848 – 1960, str. 78 – 80.

44

ke konci Název

1840-1880

1881-1918

roku 1920

Ústřední záložna rolnická v Olomouci

ano

ano

ano

Všeobecná úvěrní záložna v Hodolanech

ne

ano

ne

Záložna kontribučenská panství kapitulního v Olomouci

ne

ano

ne

Záložna kontribučenská statků Klášter-Hradišťských

ne

ano

ne

Živnostenská banka, fil. Olomouc

ne

ano

ano

Živnostenská záložna, fil. v Olomouci

ne

ne

ano

První peněžnické ústavy v Olomouci byly zřízeny před rokem 1876, byly hlavně soukromé a německé. Již v roce 1853 zde byla zřízena nesoukromá pobočka Národní banky ve Vídni jako Eskomptní ústav. Ze starší doby zde působil bankovní závod Primavesiů a bankovní dům W. C. Hirsch. Olomoucká spořitelna byla otevřena v roce 1863 za podpory městské rady. I. Allgemeiner Beamtenverein založil v roce 1872 další menší peněžní ústav. Záhy těmto německým ústavům začaly konkurovat české záložny, které organizoval Ing. Wurm. Dalším mužem činným v této oblasti byl prof. J. R. Deml, který už v roce 1870 založil Ústřední záložnu Olomouckou. Od roku 1864 vznikaly kontribučenské záložny, ze kterých v roce 1939 byla vytvořena Kontribučenská spořitelna.

Mezi roky 1840 – 1880 měly všechny peněžní ústavy svoje sídlo na Nieder Ringu nebo Ober Ringu. Výjimku tvořila Olmützer Creditbank, která měla sídlo na Spore Gasse. Filiale der K. k. Kredit - Anstalt für Handel und Gewerbe sídlila do roku 1913 na Nieder Ringu, potom ve Spore Gasse. Deutsche Volksbank für Mähren in Olmütz měla původně sídlo na ulici 28. října a později se přestěhovala na Palackého 8. Pozemkový ústav sídlil kousek od hlavních náměstí, v Riegrově ulici č. 8. Některé ještě na Denisově ulici (např. Moravsko-slovenská banka) nebo na ulici 8. května (Pozemková banka).

45

Další banky a ústavy:

Od roku

Název

1900

Deutsche Volksbank

1913

Pozemkový ústav

1891

Česká banka Union

1914

Pražská úvěrní banka

1914

Eskomptní banka

1914

Moravská agrární a průmyslová banka

1918

Pozemková banka

1918

Živnostenská banka

1918

Česká průmyslová banka

Největší bankou byla Česká banka Union, stejně jako další velké peněžní ústavy, nabízela svým klientům podzemní trezory se sejfy.

Bankovní ústavy v adresářích:

ROK Olomouc* Bělidla Černovír Hejčín Hodolany Chválkovice Lazce Neředín Nová Ulice Nové Sady Nový Svět Pavlovičky Povel Řepčín

1882 11/5

1887 9/5

1895 1896-7 17/13 9/8

1899 9/8

46

ROK Olomouc Bělidla Černovír Hejčín Hodolany Chválkovice Lazce Neředín Nová Ulice Nové Sady Nový Svět Pavlovičky Povel Řepčín

1901 18/9

1903 15/9

1905 14/8

1907 15/7

1909 15/6

1911 17/9

1913 16/10

1921 21/12

1

1 1

1 1

1

1

1

1

1

*Údaje u Olomouce jsou uvedeny – počet peněžních ústavů v Olomouci / sídlo na Ober nebo Nieder Ringu.

Vývoj peněžních institucí se v adresářích sleduje poměrně těžko. U těchto institucí by bylo vhodné dále ověřit, co který bankovní dům nebo instituce nabízeli klientům. V adresářích je možné některé informace získat přímo z reklam.

3.3. Školství Školství a jeho úroveň je jedním z ukazatelů vyspělosti města a jeho obyvatelstva. Olomoucká inteligence velice utrpěla osudy tamní univerzity. V roce 1848 byla v Olomouci univerzita zrušena a postupně došlo ke zrušení fakult. Z města odešlo mnoho významných osob. Jako poslední z fakult bylo zrušené i medicínskochirurgické učení v roce 1871. Jedinou funkční částí potom zbyla škola pro porodní asistentky (škola babická).

47

Jediná fakulta, která se udržela do obnovení univerzity byla fakulta teologická. Další změnou, kterou zrušení vysoké školy přineslo, byla změna univerzitní knihovny na studijní v roce 1907. Z vědeckých oborů se v Olomouci dařilo botanice a slavistice za velké podpory středoškolských učitelů.

Přes veškerou snahu vrátit Olomouci důležitost, které se těšila jako královské město ve středověku bylo velice obtížné. Nadále zůstávala spíše městem venkovským, kde se velice těžko prosazovali Češi. Tato situace platila i pro školství. V roce 1848 nebyla ve městě otevřená žádná česká škola. Střední škola nebyla v zemi v tuto dobu žádná. Čeští studenti navštěvovali německé gymnasium, kde byla roku 1848 zavedena výuka češtiny.

Vůbec první českou školou v Olomouci bylo gymnázium, otevřené díky českým vlastencům r. 1867. České (Slovanské) gymnasium bylo nejdříve otevřeno jen s 1. – 4. třídou. Pro velký zájem bylo na vyšší povýšeno roku 1869. Nejdříve se vyučovalo v náhradních budovách. Vlastní budova Slovanského gymnasia byla postavena roku 1884 u Hradní brány.

První česká obecná jednotřídní škola byla v Olomouci otevřena za podpory Matice školské 21.11.1873, nastoupilo do ní 11 dětí,

následující školní rok

1874/1875 již začínala s 38 dětmi. Za podpory Matice školské, okolních vesnic a olomouckých spolků mohla být postavena pro českou školu nová budova a otevřena již na podzim roku 1875 a v následujících letech byla rozšiřována a zvětšována. Uzavřena byla ve školním roce 1886/1887, v roce 1884 byla změněná na veřejnou. Smíšená veřejná obecná škola byla přístupná mezi roky 1884 a 1915, do prvního školního roku nastoupilo 132 žáků. Potom byla rozdělena na chlapeckou a dívčí obecnou školu. Chlapecká pak v roce 1919 na I. a II. chlapeckou obecnou školu. Za podpory Matice školské byla při škole v roce 1882 otevřena první mateřská školka a pokračovací škola řemeslná.

48

Dívčí soukromá měšťanská škola dívčí byla v Poettingeu otevřena v letech 1895 až 1897. Během několika let se zde soustřeďovalo velké množství oborů. Byla zde škola literární, vyšší škola dívčí, v r. 1908 se ústav rozšířil o průmyslovou školu, kuchařsko-hospodyňskou školu, v r. 1913 o obuvnickou, 1915 o kovodělnou a další. Ústav měl svůj vlastní penzionát, v roce 1921 přibyl švýcarský pensionát. V roce 1920 byl otevřený první ročník rodinné školy. Chlapecká měšťanská škola byla otevřená až v roce 1918. V klášteře voršilek mohly děti navštěvovat obecnou školu od roku 1895 a od roku 1921 i školu měšťanskou. V roce 1903 v Olomouci nastala situace, kdy nebyly, usnesením městského zastupitelstva z 21.3., do olomouckých škol pro velký počet dětí přijímáni žáci z okolních vesnic. Nejvíce byla postižena Nová Ulice, protože do Olomouce chodilo do škol 320 dětí. V roce 1903 byla otevřena nová soukromá dvoutřídní škola pro Novou Ulici za podpory Ústřední Matice školské v Poettingeu. Škola se v roce 1904 přestěhovala do vlastní nové budovy. V roce 1906 byla na Nové Ulici otevřena mateřská školka. Ve stejném roce bylo schváleno i otevření nové veřejné české školy, ale neshody kvůli vhodným prostorám pro školu, obecnímu rozpočtu a národnostním neshodám škole nepřály. Avšak touha Čechů po vzdělání a vlastní škole obstála proti všem soudním jednáním a v roce 1919 se přestěhovala do vlastní budovy.

Při hlavních ústavech fungovaly další kurzy a školy. Jako například u německé obchodní akademie byla zřízená dvouletá veřejná obchodní škola, odborná škola pokračovací pro živnosti obchodní. Na začátku 20. let 20. st. fungovalo v Olomouci 10 německých mateřských škol.

V roce 1920 byla v Olomouci otevřena pomocná obecná škola.

49

V roce 1920 bylo ve Velké Olomouci celkem 22 pokračovacích škol, 16 mateřských školek, 6 měšťanských škol. Nejstarší hudební škola vznikla z iniciativy Musikvereinu v r. 1852. Hudební spolek Žerotín otevřel v r. 1888 první českou hudební školu. Následně vznikaly další hudební školy. Velký podíl na vzdělání mají i dnes knihovny. Nejstarší knihovnou v Olomouci je Vědecká knihovna, která se vyvinula z původní jezuitské, potom univerzitní knihovny a od roku 1907 studijní knihovny. V roce 1894 zahájila svoji činnost německá knihovna, která byla první veřejnou knihovnou od roku 1913. První česká veřejná knihovna byla otevřena v roce 1920. Pro prázdninové pobyty byly zřízeny prázdninové osady. Za pomoci obecní rady byla osada postavena pro německé děti pro pobyt na venkově již v roce 1888 v Pasekách a v r. 1906 v Domašově. Pro české děti byla osada zbudovaná na sv. Kopečku za podpory Matice školské až v roce 1911.

Nebylo výjimkou, že na německých středních školách působili čeští učitelé.

V roce 1900 byl v budovách zemské nemocnice založen ženský učitelský ústav – Elisabethinum. Kvůli vzrůstajícímu zájmu o reálku a chlapeckou i dívčí měšťanku byly těmto školám postaveny nové budovy.

”V později připojených sousedních obcích vznikaly české obecné školy od padesátých let, a to nejdříve v Hodolanech a Chvalkovicích, do války byly postupně zbudovány další menšinové matiční školy na Nové Ulici, v Nových Sadech a Pavlovičkách. Matice školská založila v Olomouci i čtyři mateřské školy, první již v roce 1882.” ”I ostatní české školy vznikaly jako soukromé. Rolnickou školu na Hradisku, kterou navštěvovali selští synové z hanáckých vesnic, založila roku 1876 z iniciativy prof. Demla Hospodářská jednota. V roce

50

1895 bylo zbudováno vlastním nákladem kanovníka hraběte Poettinga tzv. Poettigeum. Soustřeďovalo se v něm odborné dívčí školství; byla tam škola literární, obchodní, kuchařsko-hospodyňská a odborná škola pokračovací.”25 Přehled škol: 26

Název 3 mateřské školy Akademické gymnasium

od roku 1906 - 1912

česká/německá české

ex. již v r. 1848

německá

Dívčí krejčovská

česká

Dívčí reálné gymnasium

1919

česká

Elisabethinum, později Komenium, od r. 1919 české

1900

německá

Gymnázium

1867

česká

ex. již v r. 1848

německá

Konvent dominikánek v Řepčíně

1898

česká

Mateřská škola

1882

česká

Matiční pokračovací škola živnostenská

1883

česká

Nedělní pokračovací škola

1844

německá

Obecná škola - Bělidla

1900

česká

Obecná škola - Černovír

1876

česká

Obecná škola - Hejčín

1880

česká

Obecná škola - Hodolany

1853

česká

Obecná škola - Chválkovice

1853

česká

ex. již v r. 1853

německá

chlapeckou

ex. již v r. 1853

německá

Obecná škola - Nové Sady

ex. již v r. 1853

německá

Obecná škola - Nový Svět

ex. již v r. 1853

německá

Obecná škola - Pavlovičky

ex. již v r. 1853

německá

Obecná škola - Povel

1910

německá

Obecná škola - Řepčín

1900

česká

Obecná škola, veřejná od r. 1884

1873

česká

Hlavní škola s učitelským ústavem

Obecná škola - Neředín Obecná škola - Nová Ulice, 1910 rozdělěna na dívčí a

25

Malé dějiny Olomouce, str. 109. Trapl, M. a kol.: Historický místopis politického okresu Olomouc – město 1848 – 1960, str. 126 – 134.. 26

51

Název

od roku

česká/německá české, matiční

počátek 20. st.

(menšinové)

Obchodní akademie

1919

česká

Obchodní škola

1860

německá

Pöttingeum (ústav pro vzdělání dívek)

1895

česká

Reálka

1854

německá

Reálka, 1907 zestátněna

1902

česká

Rolnická škola, od roku 1911 hospodářská škola

1876

česká

ex. již v r. 1848

německá

1918

německá

Obecné školy na Nové Ulici, Nových Sadech a Pavlovičkách

Soukromá dívčí škola v kl. voršilek, od r. 1870 s učitelským ústavem Soukromé dívčí lyceum Státní reálka

česká

Škola hostinská

1920

česká

Škola krejčovská

1919

česká

Školka arcivév. Gisely, r. 1908 převzata městem Školky (3)

německá 1886, 1897, 1907

německá

ex. již v r. 1848

německá

ex. již v r. 1848

německá

Ústav pro hluchoněmé

1907

německá

Útulek pro děti a školka

1844

německá

Triviální škola u sv. Michala, rozšířená na pětitřídní v r. 1869, r. 1870 připojeny 3 třídy měšťanky Triviální škola u sv. Mořice, rozšířená na pětitřídní v r. 1869, r. 1870 připojeny 3 třídy měšťanky

Všeobecná škola pokračovací

česká

Všeobecná škola v Hodolanech

česká

Vyšší obchodní škola

1894

německá

Ženský učitelský ústav

1894

německá

Živnostenská škola, se škol. kupeckou od r. 1901

1876

německá

Ještě ve druhé polovině 19. století neměli Češi přístup na německou reálku, ani nemohla být založena česká paralelka, státní česká reálka přes různé petice nebyla založena.

52

Až roku 1902 byla konečně založena soukromá česká reálka, opět za pomoci Matice školské. V roce 1907 byla převedena na stát a v roce 1914 dokonce získala vlastní budovu. V roce 1907 došlo ve školní radě rozdělení na českou a německou radu, což mělo pomoci ke zlepšení českého školství, které bylo velice chudé. Školská rada podléhala městu a německému starostovi, což očekávanému zlepšení bránilo.

”Česká obecná škola byla počátkem ledna 1919 přemístěna do nové krásné budovy na Macharově ulici a v září 1919 byla otevřena druhá česká obecná škola v tzv. Komeniu (na Křížkovského ulici), kde byla zřízená i česká pomocná škola. Správní komise prosadila i založení české chlapecké měšťanské školy a převzala dosud soukromou měšťanskou dívčí školu v Pöttingeu. V září 1919 byla slavnostně otevřena nová budova české obchodní akademie. Město převzalo do své správy i matiční mateřské školy a odborné školy pokračovací. Tendence rozšiřovat české školství byla uplatňována i na předměstích. Školy v Nových Sadech, na Nové Ulici, na Bělidlech a v Hodolanech byly rozšířeny na pětitřídní, nová česká škola byla zřízena na Povlu a v Neředíně byl prostě změněn vyučovací jazyk z německého na český, přestože ve čtvrti byla německá většina. Vedle měšťanské školy v Hodolanech byla zřízena další v Řepčíně, dominikánky byly přes odpor donuceny umístit ji v klášteře, podobně jako další měšťanskou školu františkánky na Nových Sadech (1921). Zrušení německých učitelských ústavů umožnilo otevřít český městský koedukovaný učitelský ústav. Bylo též otevřeno dívčí reformní reálné gymnasium a zahájeny kroky ke zrušení německé reálky.”27

27

Malé dějiny Olomouce, str. 118.

53

Školy v adresářích:

ROK Olomouc Bělidla Černovír Hejčín Hodolany Chválkovice Lazce Neředín Nová Ulice Nové Sady Nový Svět Pavlovičky Povel Řepčín

1882 12

1887 13

ROK Olomouc Bělidla Černovír Hejčín Hodolany Chválkovice Lazce Neředín Nová Ulice Nové Sady Nový Svět Pavlovičky Povel Řepčín

1901 30

1903 30

1 1 1

1 1 1

1 1 3

1 1 3 1 1 1

1895 27

1896-7 13

1899 9

1905 32

1907 32

1909 32

2

2

2 1 3

1 1

1 1

1 1 2 1 1 1

1911

1913 32

1921 39

1

1 1 1 1 1 1

1

Z tabulky je viditelné, že se počet škol postupně zvýšil. V roce 1921 byly do olomouckých škol započítány i školy z předměstí. V roce 1911 nebyly údaje o olomouckých školách uvedeny.

54

3.4. Advokáti a právnické služby V roce 1868 bylo císařem Františkem Josefem I. vydáno nařízení, které uvedlo v platnost nový obsáhlý advokátní řád. Podle tohoto řádu mohl advokátní praxi vykonávat ten, ”... kdo byl zapsán do seznamu advokátů některé advokátní komory v Rakousku.”28 Nebyla to jediná podmínka. Samozřejmě bylo nutné, aby advokát vystudoval právnickou fakultu, získal titul doktora práv, jako zaměstnanec pracoval sedm let v oboru a složil praktickou zkoušku pro advokáty. Potom složil slib a byl zapsaný do listiny advokátů. Přesto bylo čekání na vlastní praxi zkráceno o několik let. Stát nadále advokáty nejmenoval, ale kontroloval je přes vrchní zemské soudy, Nejvyšší soudní dvůr a ministerstvo spravedlnosti. Zákon změnil advokáty z úředníků na občany vykonávající svobodné povolání. Advokáti mohli zároveň vykonávat i notářskou praxi. Advokáti nebyli závislí na soudech až od roku 1872. V roce 1869 se novým prezidentem advokátní komory pro Čechy stal pražský německý advokát dr. Friedrich Wiener. V Brně se stal prezidentem advokátní komory pro Moravu JUDr. Rudolf šl. Otta a pro Slezsko byl zvolen JUDr. Vilibald Müller. Tento převratný zákon umožnil rozšiřování advokátních praxí ve všech českých zemích. Tuto šanci nechtěli promeškat ani další právníci. Nárůst počtu advokátů uvedl přehledně JUDr. Jan Korber ve své studii Advokacie v českých zemích v létech 1848 – 1994, ze které jsem čerpala. Advokátům se také otevíraly příležitosti prosadit se v jiných oblastech, například v politice Dalším přínosem advokacii byl nový trestní řád z 25. května 1873 a říšský zákon z 22.10.1875 o zřízení Nejvyššího správního soudu. Další velká změna v české advokacii nastala v roce 1904, kdy bylo nařízeno střídání národností v hlavních funkcích a rovnost ve vedlejších funkcích české advokátní komory. Do čela Moravské advokátní komory se v roce 1880 postavil významný brněnský občan JUDr. Eduard Rafael Ulrich, ale již v roce 1881 zemřel. Jeho post zaujal JUDr. Carl Reissig a následovali další brněnští advokáti. Moravští advokáti se

55

podíleli i na vytvoření Moravského paktu. V roce 1906 se uskutečnili volby do moravského sněmu, do kterého bylo zvoleno 21 moravských advokátů (15 českých, 6 německých). Mimo významné advokáty dalších moravských měst byl do sněmu zvolen i olomoucký advokát dr. Moritz Hruban, za katolickou stranu národní. Dr. Hruban byl jmenovaný i do první československé vlády v roce 1918 jako ministr bez portfeje. Práva vystudoval ve Vídni, u JUDr. Žáčka působil v Olomouci jako koncipient. JUDr. Jan Žáček, který na advokáta v roce 1908 rezignoval, zapsaný byl opět v roce 1921. V mezidobí působil jako ministr krajan. V roce 1911 byl počet českých advokátů do komory jen 11. Z Olomoučanů byl opět zvolen dr. Hruban. Mezi nejvýznamnější olomoucké advokáty patřil dr. Julius Ambroz, který byl velice činným občanem, působícím v několika spolcích, podílel se i na růstu českého olomouckého školství. Jeho jmění bylo věnováno na zřízení Galerie umění v Olomouci. Významným činem advokátů bylo vytvoření několika nadačních fondů, které byly zřízeny na pomoc potřebným. Advokáti měli svůj vlastní časopis vycházející od roku 1898, přejmenovaný v roce 1911 na Právnické rozhledy. Z dalších potom Ústřední věstník, Zprávy spolku českých advokátů, Advokátní úředník. Seznamy advokátů byly vydávány advokátní komorou Praze, Brně a Opavě. Tyto advokátní komory zůstaly zachovány i při vzniku Československa v roce 1918, evidovali všechny advokáty bez rozdílu národnosti. Němečtí advokáti se snažili vytvořit svoji vlastní komoru v rámci německého Rakouska. Slezská advokátní komora byla však kvůli rozdělení Těšínska zmenšena, část advokátů nebyla již příslušníky Československa, a v roce 1938 zanikla. Usnesení minimálních platech advokátů byly v moravské komoře přijaty v roce 1920. Olomoucký advokát dr. Bedřich Karel byl v roce 1938 zvolený náměstkem v kárné radě advokátní komory.

28

Kober, Jan: Advokacie v českých zemích, str. 18.

56

Od roku 1850 bylo v Olomouci zřízeno státní zastupitelství, po roce 1850 notářská komora. V letech 1919 – 1924 působil v Olomouci zvláštní lichevní soud a od roku 1919 do 1920 ještě cenový soud pro obvod okresního soudu. K židovské buržoazii náležel zvláště advokát Jakob Eben, který založil noviny Deutches Volksblatt (od r. 1880 Märisches Tageblatt).”29

V olomouckých adresářích se ve starších vydáních objevují i advokátní koncipienti, kteří pracovali u již zavedených advokátů. Ty jsem však do výzkumu nezahrnula. Například v roce 1895 jich bylo v adresáři 13. Asi se dvěma třetinami z nich jsem se v pozdějších adresářích setkala jako zavedenými advokáty.

Advokáti a notáři v adresářích: ROK Advokáti 1882 12 1887 13 1895 19 1896-1897 15 1899 22 1901 25 1903 27 1905 26 1907 25 1909 24 1911 23 1913 26 1921 34

Notáři 3 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2 2

Situace u advokátů je podobná jako u lékařů. Svoje kanceláře si udržovaly stále v centru Olomouce. Často na Nieder nebo Ober Ringu. Postupně se objevují jejich byty na předměstích, zejména na Nové Ulici.

29

Malé dějiny Olomouce, str. 103.

57

Jedním z nejznámějších olomouckých advokátů byl Julius Ambroz, ten ale nikdy přímo na Horním nebo Dolním náměstí nesídli. Jeho kancelář, kterou vedl s Viktorem Kaplanem sídlila na Ferdinand d´Estestrasse 15. Jedenáctkrát se v adresářích objevil Gustav Bruckmann, který měl již v roce 1903 zřízenou telefonní linku. Svoji adresu změnil několikrát, dočasně sídlil na obou hlavních náměstích. Eben Jakob sídlil po celou dobu, po kterou byl uvedený v adresářích přímo na Nieder Ringu. Uvedený byl v letech 1882 – 1913. Dvanáctkrát se objevil Heinrich Hirsch, na různých adresách včetně Nieder Ringu. Stejně jako v jiných městech se advokátní kanceláře nacházeli často blízko sebe nebo přímo v jednom domě. Pokud není u advokátní kanceláře přímo uvedeno, že společně jednotlivý advokáti pracovali, je možné předpokládat, že se jedná o konkurenci. V roce 1903 se tak setkal například Berthold Gams s Karlem Schrötterem a Karel Schrötter s Franzem Dostalem v roce 1901 na Oberringu 4. V roce 1901, kdy se v adresáři poprvé objelvil seznam telefonních abonentů, měli telefonní linku 3 advokáti, Gustav Bruckmann, Johann Nowotny a Vincenz Odstrčil.

Pro zajímavost uvádím údaje ze tří brněnských adresářů, počty jsou vyšší, protože Brno bylo ve srovnání s Olomoucí již na přelomu století daleko větší aglomerací.

Rok 1881 1913 1915

Advokáti 46 117 106

Notáři 6 neuvádím 5

Jak u lékařů, tak i u advokátů je v Brně v roce 1915 vidět snížení. Určitě svůj vliv projevila i první světová válka.

58

4. Závěr ”Předměstské obce nabídly prostor pro velké průmyslové a obchodní podniky všeho druhu, stejně jako podstatně příznivější životní a sídelní podmínky pro početné dělnictvo a ostatní vrstvy obyvatelstva s omezenými existenčními prostředky.”30 Předměstí se svými pozemky, továrnami a dělnictvem se staly zdrojem energie, levnějšího zásobování města a pracovní síly. Na začátku práce jsem si položila několika otázek. Jednou z nich bylo, zda Olomouc podlehla obdobným tendencím vývoje, jako jiná evropská města. Domnívám se, že ano. Důvody pro spojení v aglomeraci můžou být různé. Jedním z důvodů, proč byl učiněný v Olomouci krok pro zbourání hradeb bylo vybudování nových komunikací. S tím však přišel další pokrok např. ve vybudování elektrické dráhy, která samozřejmě postupem času prostoupila celým městem. Celé město bylo zmodernizováno a rozšířeno. Byly vybudovány nové vily v Úřední čtvrti, které přirozeně propojily centrum s Novou Ulicí, která ještě před připojením do Olomouce téměř zasahovala. Právě Nová Ulice přinesla městu moderní nemocnici a nejvíce obyvatel – pracovní sílu. Zde si olomoučtí úředníci a advokáti budovali svoje nové domy a kupovali byty. Právě u lékařů a advokátů nedošlo k přestěhování ordinací a kanceláří na předměstí, ale spíše k přemístění bydliště nebo rozšíření majetku. Předměstí dodaly průmysl a pracovní příležitosti. Město nabídlo poměrně dobrou lékařskou péči, kulturní vyžití a možnost vzdělání.

Ve finančních institucích uvádím, kolik jich sídlilo přímo v centru města na Horním a Dolním náměstí, ale v současné době je právě celá historická část, která tvořila původní Olomouc, centrem celé aglomerace. Zůstává však v lidském povědomí, že na hlavních náměstích jsou nejlukrativnější objekty a mít kancelář nebo obchod přímo na náměstí je stále určitá prestiž. 30

Pešek, Jiří: Od aglomerace k velkoměstu, str. 76.

59

Práci jsem pojala jiným způsobem než byl můj prvotní záměr. Spíše než statisticky jsem se snažila doložit příklady vývoje služeb, možnosti vzdělání, odborné péče. Narazila jsem na různé překážky, zejména jsem se musela k adresářům i několikrát vrátit, abych si byla informacemi jistá. Narážela jsem na mutace jmen nebo u jmen nebyly uvedeny adresy. S komplikací, se kterou jsem ovšem musela počítat, bylo přejmenování ulic. Jak jsem již uvedla, bylo by možné práci dále rozšířit o srovnání s dalšími statistickými materiály. Dále by bylo možné vystopovat majetkové poměry osob, které se v adresářích objevují , případně sledovat jejich další přemisťování v rámci Olomouce.

60

5. Anotace Rozvoj kvartérních služeb je cenným ukazatelem rozvoje města. Práce je věnovaná zejména kvantitativnímu nárůstu advokátů, škol, peněžních ústavů, lékařů a porodních bab v Olomouci na základě městských adresářů, který byly v Olomouci vydávány podle vzorů z jiných měst, zejména německých. Věnuji se přelomu 19. a 20. století, kdy Olomouc začala směřovat ke spojení s okolními předměstskými obcemi a době po první světové válce, kdy přešlo vedení Olomouce pod správu českých radních. V Olomouci začalo roku 1876 bourání hradeb, které se staly překážkou pro další rozvoj města. Situaci pro české obyvatelstvo komplikovalo německé vedení města, které se ve správě města udrželo až do konce první světové války. Rozšiřování Olomouce a expanze inteligence způsobila její rozvoj v moderní aglomeraci. Práce se věnuje přesunu, prolínání služeb a vzdělávání v Olomouci a jejích okolních vesnicích. Bezesporu nejvýznamnějším a největším předměstím byla Nová Ulice. Sídlila zde nemocnice, babická škola a většina úředníků. O rozvoj českého školství se zasloužila velkou měrou Matice školská. Vznikly nové státní i soukromé vyučovací ústavy, jak české tak i německé. Adresáře jsou cenným a zajímavým materiálem, který vypovídá o situaci ve městech, ve kterých byly vydávány.

61

Annotation: The Progress of Quarternary Services in Olomouc (in Years 1876 – 1921)

Quarternary services are services for which is necesary to be higher educated. In the end of the 19th century began processes when old cities started to prepare ways to join with suburbs which were around the city. The city supplied more possibilities for education, medical care or financial help. The essay is interested in medical care (doctors, midwives, dentists, pharmacies), financial institutions, schools, advocates and notares. I tried to explore influence between suburbs and Olomouc city in these services. The main source of my studies were adress books which were issued in Olomouc according to adress books which we can find in many towns – mainly in Germany. In 1921 was issued the first adress book which showed situation when the Great Olomouc was joined. To prepare the way to the Great Olomouc was very complicated. But when fortification walls were demolished there were many possibilities to make a new modern town for new people and a nicer town for contemporary inhabitants. Olomouc was mainly city of Germany inhabitants. The situation changed in 1919 when the Great Olomouc was bult up and the number of Czech people was higher then number of German inhabitants. Olomouc needed its suburbs as a source of food, energy, estates. The suburbs offered space for new factories and workers. The town could give more medical care, possibilities of education and more culture to people from villages. The largest and well known suburb was Neue Gasse where new modern houses were built. Address books are very valuable source of information about towns and also the life style.

62

6. Prameny a literatura Prameny:
Adresář Olomouce z roku 1859.
Adresář Olomouce z roku 1866.
Adresář Olomouce z roku 1882.
Adresář Olomouce z roku 1887.
Adresář Olomouce z roku 1895.
Adresář Olomouce z roku 1896-7.
Adresář Olomouce z roku 1899.
Adresář Olomouce z roku 1901.
Adresář Olomouce z roku 1903.
Adresář Olomouce z roku 1905.
Adresář Olomouce z roku 1907.
Adresář Olomouce z roku 1909.
Adresář Olomouce z roku 1911.
Adresář Olomouce z roku 1913.
První český adresář Olomouce 1913.
Adresář Velké Olomouce a okolí 1921.
Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Ročník 1919. Sbírka zákonů a nařízení 1918-1919. Okresní archiv v Olomouci, přír. Č. 1517, sign. B7.
Adresář Brna z roku 1881.
Adresář Brna z roku 1913.
Adresář Brna z roku 1915. Použitá literatura:
Bartoš, Josef a kolektiv: Malé dějiny Olomouce. Olomouc 1972.
Bartoš, Josef: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848 – 1960. Sv. 3. Ostrava 1972.

63


Bém, Mojmír, Koudela, Miroslav, Šindlářová, Irena: Paměti obce Slavonína, Olomouc 2002.
Fasora, Lukáš, Hanuš, Jiří, Malíř, Jiří (EDS.): Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004.
Fischer, Richard: Vznik a vývoj českých škol v Olomouci a v německých obcích olomouckého okresu (1873-1930). Olomouc 1932.
Hosák, Ladislav: Historický místopis střední a severní Moravy. Okres olomoucký. Okres prostějovský. Olomouc 1959.
Kober, Jan: Advokacie v českých zemích v létech 1848 – 1994. Praha 1994.
Koutný, Vratislav, MUDr.: Fakultní nemocnice v Olomouci k sedmdesátému výročí založení. Olomouc 1966.
Kulpová, Anna: Nejstarší lékárny v Olomouci. Olomouc 1962.
Olomoucká pevnost. Olomouc Fortress. Sborník příspěvků ze semináře, konaného u příležitosti Dnů evropského kulturního dědictví, Olomouc, 16. – 18.9.2004. Olomouc 2004.
Pešek, Jiří: Od aglomerace k velkoměstu. Praha 1999.
Pěstounka čili vychovávání malých dítek mimo školu. Brno 1851.
Pokludová, Andrea: Městské adresáře: zrcadlo socioprofesních městských struktur na přelomu 19. a 20. století. In: Matice moravská. Ročník 73, číslo 1, Brno 2004.
Nešpor, Václav: Dějiny města Olomouce. Olomouc 1998. (Reprint původního vydání z roku 1936).
Spáčil, Vladimír, Tichák, Milan: V čele města Olomouce. Správa města a její představitelé v průběhu století. Olomouc 2002.
Trapl, Miloš a kolektiv: Historický místopis politického okresu Olomouc – město 1848 – 1960. Olomouc 1972.
Trapl, Jiří: Výroční zpráva moravské zemské porodnice v Olomouci za rok 1922. Olomouc 1923.

64

7. Přílohy Příloha č. 1 – mapa Olomouce z roku 1848 Příloha č. 2 – mapa Velké Olomouce z roku 1919 Příloha č. 3 – ukázka olomouckého adresáře z roku 1895 Příloha č. 4 – ukázka olomouckého adresáře z roku 1895 Příloha č. 5 – ukázka olomouckého adresáře z roku 1899 Příloha č. 6 – ukázka olomouckého adresáře z roku 1911 Příloha č. 7 – ukázka brémského adresáře z roku 1903 Příloha č. 8 – ukázka brémského adresáře z roku 1905 Příloha č. 9 – ukázka brémského adresáře z roku 1910

65