Rozvoj jaderné energetiky v EU Dostavba JE Temelín směřuje k odložení, jaderné energetice v EU se však přesto zdá blýskat na lepší časy. V současnosti jsou zde rozestavěny pouze čtyři bloky. Dva menší ve slovenských Mochovcích a po jednom ve Finsku a Francii, celkem o výkonu 3130 MW. Už kolem roku 2025 by je ale podle současných plánů mohlo doplnit nejméně šestnáct dalších. Přes nejisté investiční vyhlídky v celém sektoru jdou plány na stavbu nových reaktorů vpřed hned v několika zemích, čelní pozici v tomto trendu přitom zaujímá i střední Evropa. Jak dnes vypadají vyhlídky rozvoje jádra ve stínu německé „Energiewende“? Jaderný úsvit v Polsku, ruský atom v Maďarsku? Přes často opakované názory o energetické dominanci Německa a vlivu jeho prosazování OZE na okolní trhy míří zatím energetické plány na východ od jeho hranic docela jiným směrem. Reálné projekty na výstavbu nových jaderných bloků dnes existují u všech tří českých „sousedů“ z Visegradské skupiny, Slovenska, Maďarska i Polska. Ty by při své plné realizaci výrazně posílily roli jádra v energetice regionu. Nejkonkrétnější podobu má zatím projekt dostavby elektrárny Paks v Maďarsku. Smlouvu s ruským Rosatom již schválila maďarská vláda i prezident a nic tak nebrání přípravám na výstavbu. Způsob jednání i podmínky smlouvy jsou přitom v tomto případě poměrně ojedinělé. Maďarská vláda od začátku vedla výhradní rozhovory s ruským Rosatom, který nabízí svůj standardizovaný typ reaktoru VVER-1200 za 5 mld. EUR +- 30 % v závislosti na konkrétních podmínkách. Na něm je postaven i český projekt MIR-1200. Výhodnost ruské nabídky pro Maďary tkví především ve financování, které bude z 80% pokrývat 21letý ruský úvěr se splatností až po dokončení prvního bloku. Elektrárna se tak má z velké části zaplatit až při svém provozu, což je pro maďarskou vládu při jejích současných finančních potížích mimořádně výhodné. Totéž se dá říct o úrokové sazbě, jež nepřekročí 5 % (maďarské dluhopisy mají v současnosti po Řecku nejvyšší výnos z celé EU). Dohoda mezi Orbánem a Putinem má jistě i politický rozměr a zračí rostoucí vliv Ruska v zemi, která se pod Viktorem Orbánem stala v Bruselu černou ovcí. Možnost podobného způsobu dodavatelského financování se však do jisté míry otevírá i pro další projekty, Temelín nevyjímaje. Na rozdíl od českého případu se zde ve výstavbě bude angažovat přímo stát, jenž bude oba bloky vlastnit, zřejmě spravované státní společností MVM. Odpadají tak debaty o státní podpoře tržním subjektům ve formě úvěrových záruk či garantované výkupní ceny – a jejich legálnosti ve vztahu k evropské legislativě. Perspektivním trhem pro Rosatom je také Slovensko, které právě dokončuje dostavbu JE Mochovce, s ruskou technologií VVER 440/213. Tu řídí italská společnost ENEL, většinový vlastník podniku Slovenské elektrárne. V plánu je však též výstavba dalšího bloku v Jaslovských Bohunicích. O projekt, který původně řídil ČEZ, vyjádřil v minulém roce zájem i Rosatom. Jednání však v zimě uvázla na otázce garance výkupní ceny elektřiny, kterou Ficova vláda nehodlá poskytnout – podobně jako ta česká. Případné záruky investice nicméně budou ještě předmětem jednání. To může být výrazně ovlivněno i současnou ukrajinskou krizí a vývojem vztahů mezi Ruskem a evropskými zeměmi. Je možné, že Rusko bude chtít podobně jako v Maďarsku získat spojence na půdě EU. ENERGOSTAT
03/2014
Pavel Laube
Největší jaderná revoluce se chystá u našich severních sousedů v Polsku. Koncem ledna zde byl vládou schválen dlouho očekávaný jaderný program, který znamená zelenou pro polský státní energetický koncern PGE ve stavbě dvou nových jaderných elektráren. Polsko je přitom doposud jedinou zemí v regionu bez jaderných zdrojů. Jaderný program zde byl zastaven po revoluci na konci 80. let a z rozestavěné elektrárny Żarnowiec zbylo pouze opuštěné torzo. Polsko má stále rozsáhlé zásoby černého uhlí a z uhlí také pochází 85 % veškeré výroby elektřiny. V plánu je nicméně výrazná diverzifikace mixu, jejíž nejvýznamnější částí má být právě jádro. K tomu tlačí polskou vládu také ekologická regulace z Bruselu. Významná část letitých uhelných elektráren bude muset být kvůli novým emisním limitům po roce 2016 odstavena. Polsko též bude muset najít cestu, jak zredukovat svoje emise směrem k chystanému cíli 40 % do roku 2030. Bezemisní jaderná energetika se pro tyto účely zdá být nejlevnější variantou poté, co rozvoj břidlicového plynu v Polsku zdaleka nepostupuje kýženým tempem. Podle schváleného plánu má do roku 2024 vyrůst první elektrárna o výkonu 3 GW, o deset let později ji má doplnit druhý zdroj. Podíl jádra na výrobě elektřiny tak má do roku 2034 stoupnout k 19 %. Schválení jaderného programu je v Polsku vnímáno jako důležitý přelom, otázka jeho realizace bude ale ještě jistě složitá. Jaderný program je stále na začátku a PGE má v příštích dvou letech vybrat obě lokace a technologická řešení. Největší polská energetická společnost rozhodně bude potřebovat najít i partnery. Předjednaná je spolupráce s dalšími státními energetickými podniky Tauron a ENEA, stejně jako s největším polským metalurgickým závodem KGHM. Do hledáčku se pravděpodobně dostanou i zahraniční společnosti se zkušenostmi s jadernou energetikou. Realizace každopádně bude záviset na vůli polské vlády, která může být proměnlivá. Svou roli jistě bude hrát konečná podoba evropské ekologické politiky, stejně jako další budoucnost břidlicového plynu. Nastartování jeho rychlého rozvoje by mohlo nadšení k jaderné výstavbě opět zchladit. Lze předpokládat, že na rozdíl od Maďarska a Slovenska bude angažování Rosatomu v Polsku vyloučeno. Stávající silná polská závislost na dodávkách plynu z Ruska snahy o diverzifikaci naopak velmi posiluje. Jaderným tahounem Velká Británie Největší jaderné plány pro příští roky má ze zemí EU Velká Británie. Atom je součástí strategie, jak během příštích let zásadním způsobem transformovat britskou energetiku na nízkoemisní výrobu a snížit závislost na fosilních palivech. „Klimatický“ zákon z roku 2008 stanovil závazný cíl redukce emisí CO2 o 80 % k roku 2050. Británie zároveň řeší očekávané odstavení nemalého počtu starých fosilních i jaderných zdrojů. Z očekávaných 60 GW nových zdrojů do roku 2030 má být 35 GW z OZE, kolem 16 GW by pak mělo pocházet z pěti nových jaderných elektráren. Šestnáct stávajících reaktorů generuje v současné době 18 % britské spotřeby elektřiny, poslední z nich byl však dobudován před dlouhými 19 lety. Britský příklon k jádru je tak signifikantní změnou. Strategií britské vlády je nalákat soukromé investory, kterým poskytne stabilní prostředí a velkou míru jistoty. Svého druhu modelový investiční kontrakt byl podepsán na podzim loňského roku mezi britskou vládou a francouzským koncernem EDF. V případě vybudování jaderné elektrárny Hinkley Point C bude stát garantovat po dobu 35 let fixní výkupní cenu 92,50 liber/MWh (přizpůsobenou inflaci) v tzv. contract for difference – tzn. v případě nižší tržní ceny bude doplácet stát, v případě vyšší EDF. Pokud EDF zároveň vybuduje další naplánovanou jadernou elektrárnu Sizewell C, bude
ENERGOSTAT
03/2014
Pavel Laube
cena snížena na 89,50 liber/MWh. Vláda navíc nabízí garance za investiční úvěry. Investor tak získá od Londýna ideální podmínky, velmi jistý byznys a návratnost své investice – a nutno poznamenat, že dohodnutá cena rozhodně není nízká. Současnou velkoobchodní tržní cenu přesahuje takřka dvojnásobně. Londýn tak hodlá nastartovat konkurenci jádra a nízkoemisních technologií, která by postupně snižovala náklady na další projekty. Rychlou stopku britskému plánu může nicméně vystavit Evropská komise. Důvodem je konflikt s evropskou legislativou ochrany jednotného trhu, resp. s interpretováním garantované ceny jako nepovolené státní podpory tržnímu subjektu. Ta je v současnosti umožněna pouze pro několik výjimek, klasicky u podpory OZE, které mají na trhu privilegované postavení. Evropská komise již také zahájila vyšetřování britského postupu a ve své zprávě Londýnu tento kontrakt silně kritizuje. Zůstává tedy otázkou, do jaké míry si britští diplomaté dokáží v Bruselu prosadit svou – i proti vůli Německa a dalších odpůrců jaderné energie. Otázka oprávněnosti této podpory a jejích efektů na tržní prostředí je jistě na místě a řeší ji i Česko. ČEZ do nedávna stavbu Temelína podmiňoval obdobným garančním schématem, s negativním stanoviskem české vlády však nyní zřejmě nastane etapa jednání o dalších způsobech snížení rizik investice. „Contract for difference“ rozhodně citelný zásah do tržního prostředí znamená a jeho příjemce oproti ostatním účastníkům trhu značně zvýhodňuje. Deformačně může působit i na tržní cenu elektřiny. Problémem je, že trh již nyní značným způsobem deformován je – díky podporám OZE. Nejistota a uměle nízké velkoobchodní ceny mají na nové nedotované investice drtivý vliv. Bez garancí se dnes téměř nikdo krom státu do stavby nových zdrojů nepustí. Británie tedy logicky argumentuje, že podobná podpora je při stávajícím tržním selhání nutná, aby se na trhu s bezemisními technologiemi vyrovnala konkurence a přišli investoři. U jádra to platí o to více, že ohromná počáteční investice a investiční horizont mnoha desítek let jsou bez stabilního výhledu skutečně složitě akceptovatelné. Jeli tedy strategickým zájmem VB nízkoemisní soběstačná energetika, musí tuto situaci vyřešit. Svůj strategický zájem si v tomto ohledu bude muset vytyčit i Česká republika. Pokračování závodů v podporách a garancích různých zdrojů nicméně ideu fungujícího jednotného trhu s elektřinou v EU na dlouho pohřbí. Británie se každopádně v současné době stává hřištěm všech největších mezinárodních společností aktivních v jaderném byznysu a jeho technologiích. V plánovaných projektech nových jaderných bloků se dnes krom francouzských EDF a Arevy angažují též japonská Toshiba se svým Westinghouse a francouzskou GDF (elektrárna Moorside), další japonská firma Hitashi (elektrárna Wylfa a Oldbury B), ale i čínské CNG a CNNC. Právě ty by měly s EDF spolupracovat na Hinkley Point C. Proniknout na britský trh se snaží i Rosatom. To vše dokumentuje výrazně stoupající míru internacionalizace jaderného byznysu oproti minulým letům, která by se mohla podepsat na vyšší míře konkurence a úspoře nákladů jaderných technologií. Účast Číňanů není žádnou náhodou. V průběhu posledních let se právě Čína dostala do čela budování jaderných elektráren, se kterým má tak zkušenosti jako málokdo. Čínské firmy nyní plánují expanzi do zahraničních projektů. Pomoc jim v tom má i nově uzavřené strategické partnerství s Arevou. CNG dnes intenzivně jedná s rumunskou vládou o dostavbě elektrárny Cernavoda – projekt, ze kterého se před časem stáhl ČEZ. Pokročilé jaderné plány má i Bulharsko. Japonsko-americký Westinghouse by
ENERGOSTAT
03/2014
Pavel Laube
se zde měl ujmout výstavby reaktoru v elektrárně Kozloduj, který měl původně řídit Rosatom. Výhradní rozhovory se státním BEH právě probíhají. Mozaiku plánované jaderné výstavby v EU dnes doplňuje Finsko, kde koncern Fennovoima míří k dohodě s Rosatom – v tomto případě na čistě tržní bázi, bez jakýchkoli státních garancí ceny, podobně jako v právě dostavovaném finském reaktoru Olkiluoto 3. Fennovoima je vytvořen ze sdružení energetických společností a velkých průmyslových odběratelů energie, kteří si tak chtějí zajistit stabilní zdroj do budoucna. Rosatom v rámci dohody získá v koncernu 34% podíl a stane se spoluvlastníkem elektrárny. Finsko tak představuje zcela odlišný přístup k expanzi jaderné energetiky a zapojení odběratelů. Příčiny možné evropské jaderné renesance a její limity Jadernou energii dnes v EU využívá čtrnáct států, valná většina reaktorů ovšem pochází již ze sedmdesátých a osmdesátých let, kdy nastal pod dojmem ropných šoků veliký investiční boom do tehdy nové technologie. Po černobylské katastrofě tempo přírůstku nových reaktorů rychle opadlo. Krom obav o bezpečnost a životní prostředí je nicméně logicky „na vině“ i fakt, že v mnohých zemích se potenciál pro rozšiřování jaderné energetiky vyčerpal. Svým charakterem relativně levného a nepříliš flexibilního provozu se jaderné elektrárny ideálně hodí k pokrytí stálé základní spotřeby (base load), ne tak již pro vykrývání špiček. Podíl na výrobě elektřiny ve Francii, který činí více 75%, je již poměrně ojedinělý. Právě Francie si nicméně velkými investicemi do jádra před třemi dekádami zajistila na dlouho stabilní a levnou energii, která se promítá i do účtů spotřebitelů. Životnost reaktorů z osmdesátých let je z velké části prodlužována na dalších 10-20 let a právě sem tedy dnes z velké části směřují jaderné investice v Evropě, které se promítají i do zvýšené účinnosti stávajících bloků. Postupné odstavování nejstarších bloků si ovšem v dohledné budoucnosti vyžádá jejich náhradu. Jádro se dnes zdá pro mnoho zemí lákavou variantou. Důvody jsou stále stejné. Po postavení nabízí komparativně levný a stabilní provoz po mnoho desítek let, který výrazně sníží závislost ekonomik na fosilních palivech – a tedy i jejich cenových fluktuacích. Cenná deviza ve chvíli, kdy se EU ocitá stále více v pozici velkého surovinového importéra. K těmto aspektům se přidává i dnešní evropská ekologická politika, která může být ale dvojsečná. Velký důraz na snížení emisí CO2 i dalších nečistot bezpochyby bezemisní jaderné výrobě v konkurenci s uhlím i plynem nahrává. Deformované ceny a nejistota na trhu s ohledem na divoký rozvoj subvencovaných OZE působí opačně. S perspektivou jarního evropského rozhodování o cílech pro rok 2030 se dá načrtnout jednoduchá rovnice – čím vyšší cíl redukce emisí CO2 a lépe fungující trh s emisními povolenkami (tzn. čím vyšší cena emisí), tím lépe pro jádro. Naopak čím závaznější a vyšší cíl v oblasti podílu OZE na spotřebě energie, tím hůře. Jádro se každopádně pro Velkou Británii i mnoho zemí ve střední a jihovýchodní Evropě stává jasnou cestou, kterak své emise redukovat. Výběr těchto zemí není zdaleka náhodný. Jedná se zpravidla o státy, jejichž energetika je dnes z velké části postavena na starších uhelných či plynových zdrojích. Zároveň zde chybí nadšení – a většinou i peníze – pro podobnou „Energiewende“ jako v Německu. Evropa se tak v otázce energetické politiky štěpí na dvě části. To není zdaleka ideální pozice vzhledem k následujícím klimatickým jednáním, a už vůbec ne k dlouho proklamovanému vytvoření jednotného vnitřního trhu s elektrickou energií. ENERGOSTAT
03/2014
Pavel Laube
Jádro má však krom obav o jeho bezpečnost další početné háčky. Samotný provoz a cena paliva jsou sice levné, pořízení elektrárny však už nikoliv. Každý nový jaderný blok si vyžaduje několikaletou stavbu a rozsáhlou investici, jejíž horizont splatnosti se pohybuje v řádu desítek let. Pro evropskou politiku i byznys, které jsou zvyklé uvažovat ve volebních cyklech a ročních účetních závěrkách, je to značný problém. I pro největší energetické koncerny je zajištění levného financování pro tak rozsáhlý a dlouhodobý projekt velkým oříškem – o to více, když dnes zdeformované velkoobchodní ceny elektřiny vytrvale narážejí o nová minima. Jaké budou za dvacet let? Za čtyřicet? Také proto jsou dnes investice soukromých společností do výstavby tak často podmiňovány nějakou formou státních garancí. Investiční horizont a doba stavby plynových či uhelných elektráren je v tomto ohledu výrazně kratší, pro tradiční soukromý byznys se tedy hodí podstatně lépe. Ohromná velikost projektu a investic, provázená často státní účastí či garancemi, je navíc pozvánkou pro korupci a neefektivitu. Projekty jaderné výstavby jsou dnes pověstné chronickým zpožďováním a navyšováním nákladů. To se týká i všech tří právě stavěných bloků v Evropě. Velmi špatnou pověst si stihla vytvořit francouzská Areva, která se z důvodů takřka dvojnásobného navýšení nákladů a několikanásobného posunutí data dokončení již soudí se svým finským partnerem TVO. Obdobné problémy ale provázejí i její stavbu Flamanville-3 ve Francii, kterou řídí EDF. Řádné dokončení projektu tedy vyžaduje vysokou profesionalitu a zkušenosti, které může nabídnout jen málo subjektů. Důkladné smluvní zajištění ceny je jistě na místě. I při stávajících rozsáhlých plánech tak visí stále mnoho otazníků nad tím, kolik z nich nakonec bude přes tuto trnitou cestu realizováno. Jaderná technologie však zatím rozhodně není v Evropě na odpis. ČEZ a česká vláda se tedy mohou ohlížet i na další příklady pro realizaci svého projektu.
Připravované jaderné elektrárny v EU Země
Jméno
Inst. výkon (MW)
Finsko
Hanhikivi 1
1200
Rosatom
Fennovoima/Rosatom
2024
Maďarsko
Paks
2400
Rosatom
Maďarská vláda (MVM)
2023
VB
Moorside Hinkley Point C Sizewell C Wylfa Oldbury B
3400
Westinghouse
Toshiba/GDF
2024
VVER1200 VVER1200 AP1000
3200
Areva/EDF
EDF/CNG/CNNC/Areva
2023
EPR
2
3200 2700 2700
Areva/EDF Hitashi/Westinghouse Hitashi/Westinghouse
EDF Hitashi Hitashi
? 2025 ?
EPR ABWR ABWR
2 2 2
Bulharsko
Kozloduj
1000
Westinghouse
BEH
?
AP1000
1
Polsko
Zarnowiec Choczewo
3000 3000
? ?
PGE/Tauron/Enea/KGHM PGE/Tauron/Enea/KGHM
2024 2035
? ?
? ?
1440
Nuclearlectrica/CNG
Nuclearlectrica/CNG
2019
Candu 6?
2
1200
Rosatom?
JAVYS?
?
VVER1200?
1
Rumunsko Cernavoda 3/4 Slovensko
Jaslovské Bohunice 3 ENERGOSTAT
Stavitel
Vlastník
Rok spuštění
03/2014
Typ
Pavel Laube
Reaktory 1 2 3
Jaderné elektrárny ve výstavbě v EU Země
Jméno
Inst. výkon (MW)
Stavitel
Vlastník
Rok spuštění*
Typ
Počet reaktorů
Francie
Flamanville-3
1650
Areva/EDF
EDF
2016 (2012)
EPR
1
Finsko
Olkiluoto 3
1600
Areva
TVO
2018 (2009)
EPR
1
880
ENEL
Slovenské elektrárne
2014 (2012)
VVER 440/213
2
Slovensko Mochovce 3/4
*Data v závorce jsou původně plánované roky spuštění.
ENERGOSTAT
03/2014
Pavel Laube
